KAREL ČAPEK 100 X MEZI NÁMI

KAREL ČAPEK 100 X MEZI NÁMI Výběr článků, které mají co říci i nám

Karel Čapek se narodil 9.1.1890 v Malých Svatoňovicích. Zemřel na zápal plic 25.12. 1938. Věnoval se psaní fejetonů, románů, divadelních her, povídek i veršů. Také ilustroval některé své knihy. Rád cestoval a zajímal se o politické dění, ke kterému se nebál vyjadřovat. Jeho velká vášeň bylo zahradničení. Právem je řazen mezi největší české spisovatele. Lidstvo je nepoučitelné, tím jak opakuje stále stejné chyby. Jen těch zbytečných válek co vedlo! Systematicky se ţene do své sebezáhuby. Bylo někdy zničeno ţivotní prostředí více neţ dnes? O hladu, nedostatku pitné vody a přelidnění ani nemluvě. Ovšem, proč je lidstvo tak nepoučitelné? Vidím dva hlavní důvody: a) nedokáţeme dostatečně předávat zkušenosti a názory (většina z nich odchází se smrtí těch, kteří by je mohli předávat) b) nedokáţeme přijímat zkušenosti a názory - ani jako podněty k přemýšlení Jako je staré české přísloví „Dobrá rada nad zlato“, tak stejně můţe platit i „Dobrá zkušenost nad zlato“. Moudrý člověk se řídí zkušenostmi

2

druhých, většina lidí pak zkušenostmi svými, a hlupák je nepoučitelný. V poslední době jsou u nás populární ( a mnoţí se jako houby po dešti) ţivotopisy různých hvězd - filmových, divadelních, zpívajících i politických. I tam se mezi řádky leccos dozvíme o jejich ţivotních zkušenostech (často i draze zaplacených), ale zapomínáme, ţe nejsou jen hvězdy. Četl jsem v místních novinách rozhovor s jednou stoletou paní. Byla celkem spokojená, jediné na co si posteskla, bylo to, ţe nikdo nemá zájem o její zkušenosti. Naše škoda. Ţivot tzv. obyčejných lidí bývá někdy velmi neobyčejný. Na základě těchto úvah (abych přešel od teorie k praxi) jsem se rozhodl zaloţit novou nevládní a neziskovou organizaci, která se bude zabývat předáváním zkušeností mezi lidmi i mezi generacemi. Dobře tedy, máme sepsané a třeba i nafilmované zkušenosti. Našli jsme i formu, jak je učinit zajímavými ( v době ohlupování lidí pomocí reklam a předvolebních slibů politických stran by to neměl být problém). Nyní narazíme na problém druhý : přijímání zkušeností. Poměrně hodně je totiţ rozšířené opovrhování zkušenostmi našich předků a téţ zkušenostmi našich seniorů. Snad proto, ţe se v něčem zdají být horší neţ my? Ale to přece není důvod! Bude - li tento 3

trend pokračovat, tak naši následovníci budou opovrhovat našimi zkušenostmi a v důsledku i námi. To by se nám líbilo? Jednou z moţností, jak předávat zkušenosti a názory (snad inspirační) je i tento výběr fejetonů a článků Karla Čapka. Jde o věci nadčasové, které mají co říci současné generaci, a moţná i generaci příští. Jazyk byl ponechán dle originálu, a proto můţe na dnešního čtenáře místy působit poněkud zastarale. Na myšlenky to však nemá ţádný vliv. Články, fejetony a sloupky jsou vybrány ze souborného vydání v Čs. Spisovateli ze svazků O umění a kultuře I – III, Od člověka k člověku I – III, Kritika slov. (Zdeněk Joukl)

LÉTO V PRAZE Nevím, není-li Vltava nejkrásnější za modrých jarních večerů, kdy, celá zčeřená, se mihotá třpytem stříbra skoro nehmotného. Ale jistě je dokonale a hluboce krásná právě teď, prostřed léta, při nízkém stavu vody. Nezčeřená, klidná, skoro nehybná zrcadlí nebe do nekonečné hloubky. Nebesa nahoře, nebesa dole: tak celá

4

Praha zdá se proloţena vzdušnou, nesmírnou propastí, hlubinou klidu, tajemnou prostorností, jeţ nemá dna ani vrcholu. Bez míry rádi mluvíme o Praze staré, barokní, kamenné; a skoro zapomínáme na tuto svrchovanou krásu Prahy, na krásu, jeţ nemá jiné historie neţ věčnou proměnlivost.

23. VÝSTAVA SPOLKU VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ MÁNES V PRAZE Umění je projev estetické mohoucnosti současného ţivota. Diktováno touhami své doby, předurčeno jejími náklonnostmi a schopnostmi, rodí se umění jako podmíněný a nutný výraz svého prostředí. Soudobý ţivot (nazývaný davem) zřídka chápe svoje umění, coţ znamená, ţe nechápe vlastní současnosti, hově více naučené konvenci neţ vývojové opozici, neboť spíše miluje seděti neţ jíti po nových cestách. To však není jeho největší vinou: dav, hledaje pro sebe nebezpečí ve všem novém, je schopen tvrdošíjně nenáviděti vše, co postoupilo dále neţ jeho zvyklost; jsou ošklivé důkazy, ţe jeho odpor přesahuje hranice jeho občanské spravedlnosti. Proskribováno a dlouho neoceněno, podezříváno a viněno od průměrných inteligencí, vyrůstalo moderní umění aţ k

5

zralosti, kdy je schopno zploditi umění nové; dnes však jiţ přišel čas, kdy je spravedlivo oceniti jeho význam a hloubku.

MY VERSUS JÁ “My” říká se v pohnutých dobách a téţ pohnutým hlasem; je to druţné, sociální a posilující slovo, zatímco “Já” je nedruţné, osobní, samolibé a sobecké. Tak se aspoň zdá. Ale slovo “My” má svůj defekt. Je pohodlné a nezávazné. Lehko se například řekne “My, národ holubičí,” ale těţší je říci “Já, člověk holubičí.” Kaţdý můţe říci: “V nás ţije veliký odkaz Husův,” ale kdo z vás můţe říci: “Ve mně ţije veliký odkaz Husův?” “My” jsme obětovali krev a svobodu za věc národa, ale promiňte mi, “já” jsem ji neobětoval; kdyţ “my” jsme trpěli to a ono, “já” jsem seděl doma. “My” jsme veskrze hrdinové, mučedníci a bratří, “my” jsme velkodušnost a obětavost sama, “my” bojujeme, “my” ţádáme; opravdu, mohu se pochlubiti velmi krásným “my”, velmi statečným, slavným a zásluţným “my,” ale běda, nemám-li “já” nic, pranic z těchto “našich” předností! Sebedokonalejší “my” nepřidá ani palce mé postavě, ani závaţíčka mým zásluhám; ţádné “my” mne nespasí, nedal-li jsem “já” aspoň cibuli almuţnou. “Já” je slovo praktické, zavazující a činné; je nekonečně skromnější

6

neţ “my”, je znepokojivé a těţké; “já” je zároveň slovo svědomí i slovo činu.

DESATERO PRO TYTO VELIKÉ DNY I. Radujte se - to netřeba říkati; ale radujte se tak, aby radost vaše byla hodna tří set let čekání, aby vyváţila třistaleté utrpení vašich otců, aby byla velikou a krásnou událostí našich dějin. II. Chopte se vlády; chopte se především vlády nad sebou samými; svobodný člověk není otrokem davu ani vášně. III. Buďte poslušni naší národní vlády, našeho Národního výboru; buďte poslušni výkonných orgánů, jeţ ona ustanoví. Jen vaše poslušnost vloţí moc do rukou lidové české vlády. IV. Ať jakékoliv dílo vychází z vašich rukou, vraťte se k němu. Z kaţdé nepřerušené práce plyne nekonečný uţitek svobodné vlasti. Kaţdá skutečná práce buduje ţivot českého státu; jednou kaţdou se účastníte vy osobně na jeho zajištění. V. Šetřte majetku - šetříte tím majetku českého státu. Neničte ničeho. Kaţdou rozbitou tabulkou ubíráte něco z majetku veřejného. VI. Nepovaţujte se za pány nad druhým zemským kmenem; budou našimi rovnoprávnými spoluobčany. Kaţdou nacionální uráţkou, kaţdým sebemenším

7

příkořím hřešíte proti spravedlivému duchu míru Wilsonova. VII. Buďte trpělivi; nepůjde, nemůţe vše jíti hladce; přejímání těţkopádných aparátů bývalého státu způsobí mnohý průtah a mnohé tvrdé obtíţe. Nereptejte, sečkejte; netrpělivost vede jen k nepořádku. VIII. Důvěřujte! Důvěřujte naší národní vládě, jeţ jedná ve shodě s českou vládou zahraniční. Důvěřujte mezinárodnímu mírovému dílu, jeţ urovná práva národní a lidská. Neţádejte řešení všeho uţ ode dneška. Naši bratři za hranicemi musejí spolurozhodovati s námi. IX. Pouţijte této doby k sblíţení. Odstraňte hranice tříd, stran a názorů, nikoli abyste hledali kompromis, nýbrţ abyste hledali a našli vzájemné bratrství. Dnes, nebo nikdy musíte dojíti k národní solidaritě a jednotě. Vší silou, s nejupřímnějším srdcem hleďte se sblíţiti. X. Vzájemná pomoc budiţ největším příkazem. Ať není hladových a vyděděných mezi námi, v zemi české! Ať láska učiní konec nesmírnému utrpení, jeţ zavinila válka i předválečný tvrdý, dnes překonaný ţivot!

1 NADPIS? Impresionismus, jako ţádná ideová revoluce, nevyvstal nelogicky; byl výsledkem hlubokého odporu proti trvalé umělecké zkaţenosti, jeţ

8

bez ducha a citu, beze všeho posvěcení produkovala šablonovitě své nechutné všednosti, otrocky lichotící mělké kultuře obecenstva. Stvořiti něco nad legitimní zvyklost bylo odvahou; v počátcích 19. století byli to Ingres a Daumier, kteří si jiţ dovolili umělecky vidět; Delacroix a Monticelli byli ti, kteří jiţ měli odvahu malovat. Tito předchůdci, příklad a vliv starých mistrů, jemné a vkusné umění japonské a silná nechuť k vyţilému akademismu prokvasila rodící se generaci; opírajíce se o bohatou kulturu umělecké tradice a o svou vlastní sílu, snaţili se jíti po nových cestách. Vábila je příroda svým vzácným pokladem barev a světel, jemnými nuancemi a hlubokým závojem vzduchu, milovali slunce, které jim přálo tolik rozkošných radostí svým mírovým štěstím a přepychem světla; laskali lidské tělo, v němţ nalezli nové nádhery ţivého masa měkce inkarnovaného a smyslné, přírodní radosti ţivočišného tepla. Příroda byla jim tedy nekonečnou rozněcovatelkou vybraných uměleckých poţitků a hlubokou studnicí sugescí a citů: byla jim dojmem, impresí. Snaha k impresi učinila z nich to, čím jsou: něţné milence valérů a modláře světla. Více se rozptylovali v opojení, neţ analyzovali, příliš milovali, neţ aby mohli syntetizovati. Nesmíte je však pokládati za instinktivní, neboť příliš mnoho museli studovati a 9

experimentovati svým jasným malířským intelektem; nepokládejte je za ţivelné intuitivy, neboť naopak svoje poznatky vytěţili trpělivou prací a bolestným úsilím k dokonalejšímu; nemyslete, ţe byli to malíři povrchu, neboť byli malíři substance. Jich svědomitost je přivedla k chemii barev, aby docílili co nejdelikátnějších směsí a nejryzejších nuancí; chtěli vyjádřiti vzduch vibrující jasem a teplem, vnitřní ţivot barev a věčnou hybnost přírody: byl nalezen pointilismus jasné školy neoimpresionistické a zasmušilých intimistů. Kéţ byste viděli Edouarda Maneta, toho velkého umělce, tak málo konvenčního, protoţe miloval pravdu, a dokonalého Claude Moneta, v jehoţ obrazech je více přírody neţ v přírodě samé! Kdybyste poznali ţeny Renoirovy s vábnou pletí a vlhkýma očima, plnýma ţivota a něţnosti, a Sisleye a Pissarra, oba spřízněné svým hlubokým chápáním a uměleckou láskou, a jasného Signaca, jenţ by vás zaráţel, a van Rysselbergha s něhou vzácných japonských laků! Je jich mnoho; jich velikostí je, ţe osvobodili a zúrodnili umění svým vlastním nejlepším ţivotem, dychtícím po kráse a pravdě.

2

10

Malířská analýze, to jest zvýšené vidění, jeţ odhaduje souvztahy, podmínky a výsledky objektu, syntéza, jeţ shrnuje citové divagace a alury imprese do malířské věty, a pak kultivovaná malířská síla, vycházející stejně ze srdce, jako z intelektu: toť byly šťastné dary oněch malířů, kteří šli paralelně s impresionismem se stejně hlubokými zájmy, ale novým cílem. Byl to Degas, jehoţ vidění tak neomylné bylo kontrolováno rozumem vzácné chladnosti a poctivosti; pokládaje člověka za ţivočišnou jednotku hybné síly, symbolizoval jej ve vteřinové akci, jeţ vynáší na povrch atavistická zvířecí gesta nebo se rozvíjí aţ k protipřírodním pózám komediantské ţivnosti. Změklé maso s plihým svalstvem, ztučnělé údy v lascívních pozicích líného zvířete: toť jsou Degasovy ţeny, jeţ nám, příliš zvyklým na parádní novoty akademiků, připomínají ironický hnus misogyna; divoký tanec v rozvířeném gázu, bolestná vzepětí cvičených údů, vykloubené pohyby a unavená grimasa opičího obličeje v umělém světle: toť jsou baletky Degase, toho ryzího mistra, u nějţ je pohyb bezvadnou arabeskou a pravda nutně podmíněnou krásou. Veliký primitiv naivity aţ geniální, skromné a upřímné srdce zahrnuté uměleckou potencí, jedna z pokorných duší, jeţ jsou obdařeny nadpřirozeným viděním: takový byl Paul Cézanne, při jehoţ obrazech myslíte na veliké 11

dobré dítě a na zákony absolutní krásy, jiţ pochopiti dáno jest často nevinným mezi umělci, srdečným omilostněným mistrům. Cézannova zátiší jsou posvěcena oním dokonalým kouzlem, jeţ čerpal z ryzích schopností svého srdce. Bylť poţehnaný mezi malíři a říkalo se, ţe má svého Démona. Jak tragičtější byl Vincent van Gogh! Veliký diletant (jehoţ osudností bylo, ţe příliš věřil v umění), zboţňoval silné a výmluvné barvy, jeţ soustřeďoval k bizarním harmoniím, orámovaným pevnou linií, a hledaje z hlubin své umělecké touhy veliké malířské slovo, jeţ bylo by zhuštěnou formulí jediné odvěčné krásy, vášnivý a neukojený zemřel v šílenství. Šťastným umělcem byl Paul Gauguin, jenţ měl obdařené srdce a velmi jasný intelekt. Jsa schopen nejčistšího vidění, vynalezl teorii odvozených barev, aby docílil organických harmonií ve vybraném bratrství zjednodušených valérů, hledal souvztah a spojitost mezi barvou a linií a zabýval se jejich psychologií; snil o všeobecném umění, a proto zároveň byl malířem i sochařem a řezbářem, a jako básník touţil po kráse uskutečňované do ţivota. Nalézaje krásu kraje a lidu v jeho psychické podstatě, navazoval na místní umělecké tradice, jeţ jsou nutným a substančně podmíněným výrazem povahy svého prostředí, a snaţil se, aby jeho malířská inteligence sbratřila se s ţivelnou genialitou domorodých anonymních mistrů; a aby dovedl 12

bezprostředně chápati, usiloval vţíti se do místních podmínek. V Paříţi počat, dovedl být v Normandii jejím prvkem a skončil na Tahiti jako umělecký autochton. Tak utvářen byl jeho jasný temperament umělce-dekoratéra. S jistou uměleckou cudností, jeţ dovede neříci více, neţ řečeno býti má, se štědrostí senzitivního vkusu tvořil své podivuhodné dekorace, ony přepychové féerie vzácných barev a linií, dekorace, jeţ vyplnily své poslání: neboť jsou ryzími a dokonalými harmoniemi. Umění Gauguinovo je sen o čisté kráse.

O KNIŢNÍM UMĚNÍ Mohli bychom místně uvésti citáty různých vynikajících muţů, kteří mluví o intimním styku čtenáře s knihou, o zvláště vroucím přátelství, jeţ pojí člověka s jeho bibliotékou. Dnes však, zdá se, zvrhlo se toto přátelství na jakýsi kamarádský poměr postrádající vší váţnosti, jenţ je tak daleko od přátelství jako večer s běţnou ţenkou od poměru s milenkou. Kniţní konzument dnešku potřebuje knih jen k tomu, aby jimi ukojil svůj literární hlad; pak nejsou mu ničím více neţ papírem. Dnešní čtenář je podoben jedlíkovi z nejniţších vrstev, jenţ se stejnou chutí poslouţí si z plecháče, z mastného papíru nebo ze špinavé

13

dlaně. Lhostejno, z čeho jí: jen kdyţ jí. Jak kniha vypadá, jak upravena číše, z níţ píti bylo mu dáno, neleţí v jeho zájmu. Toť úpadek čtenářského umění, hanebná krída vkusu devatenáctého století, literární ţravost neštítící se nejošklivějšího servírování. Dnešní výprava knih, papír, tisk, ilustrování, vazba, svědčí o tak malém estetickém zájmu jako fabrikace hřebíků. Tradice kniţního umění, tak bohatě vyspělého druhdy (a ovšem dávno), jsou ztraceny stejně jako mnoho jiných, a právě těch nejpěknějších tradicí. Pro své knihy volil Egypťan nejbělejší papyrus z Edfú, krásnou ţulu libyjských skal; Řek dával přednost zvláště jemné kůţi oslů cilických. Gotičtí umělci dali si záleţeti na pergamenu šarlatovém se zlatými písmenami, na pergamenu ţlutém s písmem stříbrným. Humanisté tiskli na překrásných papírech holandských a italských. Latinský písař slul pictor, malíř; písaři středověcí byli kouzelní umělci a jejich iniciály, jejich delikátní iluminace a hranatá písmenka jsou neméně vysokým uměním neţ váţné madony gotických oltářů. Tiskař z prvních století novověku zaslouţil si jména artifex impressor, tiskař umělec; jeho tiskací typy byly zcela specielním uměním. Zvláště byly ceněny tisky Aldovy z Benátek, Frobeniovy, holandské edice elzevierské. O veliké péči svědčí tisky z oficíny Melantrichovy, a znamenitý tiskař Solinus obzvláště pěkně 14

vypravil vydání kralická a šamotulská. Rokoko tisklo něţným písmem na zlaté ořízce. Byla by pěkná sbírka z různých typů kurentních i tiskacích, na jichţ zdokonalení pracovala celá století. Středověké vazby jsou kované stříbrem a mědí, nádherné jako mešní ornáty; jsou inkrustované kameny, zdobené rytbami, řezané v kůţi. Začátkem novověku dosáhl J. Grolier a Mioli svými vazbami nepopíratelné výše umělecké (vazby řezané a tlačené v kůţi); neméně slavné jsou vazby Le Gasconovy, Florimonda Badiera aj. Rokoko dávalo si vázati v hedvábí, baroko ve zlacené kůţi. Nyní, kdyţ ochabl zájem o vše půvabné a umělecké, ochabl i zájem o uměleckou kniţní výpravu. Dnešní knihy jsou potištěné papírové hadry – určené méně pro bibliotéky neţ pro klozety, ničemné svazky papíru, hanebná kniţní fabrikace beze všech uměleckých nároků. Vydá-li některá z našich velkých firem, ať sluje Otto nebo Vilímek, luxusní edice kniţní, servíruje v nich prostomyslnému publiku neodpustitelně banální a hloupé ilustrace jistého p. Olivy nebo nepomíjitelně nevkusné titulní desky a vazby od kteréhosi p. Toho a Onoho, domnívajíc se, ţe tím činí zadost výpravě knihy. Ó toho papírového materiálu, jenţ po leta hrne se z tiskařských strojů naší neblahé vlasti a jenţ sluje kniţní produkcí!

15

Kdyţ svého času p. Píša v Brně vydal Merhautův Vranov vyzdobený půvabnými vinětami vţdy roztomilého p. Kalvody, ţurnalistika se horšila, ţe dekorace – nepřiléhá k textu. Neboť naše hodné, naše dobrosrdečné publikum ţádá si ilustrací, jeţ komentují text stejně naivně, jako informační obrazy trhových písničkářů. Neboť naše drahé obecenstvo dává přednost obrázkům, zlatým ořízkám, lepenkové nádheře desek, celému onomu frivolnímu přepychu knihkupeckému před dekorační výpravou knihy. Neboť naše výtečná doba ztratila mnoho smyslu pro umění, pro dekoraci, pro umělecký průmysl. Toť hříšky devatenáctého století; dvacáté bohudíky můţe v mnohém ohledu slouti renesančním. Potupně umrlý umělecký průmysl je ponenáhlu kříšen, dosáhl jiţ velmi pěkné produkce, a nyní dochází téţ na krásné umění kniţní, jehoţ chápají se umělci seriózní, váţných snah a znamenité výchovy umělecké. Výborný p. Preissig věnoval péči zušlechtění typů tiskacích. Umělci velmi dobrého jména, jako Benda, Brunner, Zdenka Braunerová, Kysela, Kalvoda a jiní, vypravili knihy hodnoty téměř bibelotické. V Praze vešel v ţivot kurs pro práce v kůţi, jenţ slibuje zvelebení umění knihařského podle vzoru výtečných anglických vazeb. 16

Čím jsou v Německu vydání Insel a jiné, čím jsou překrásné edice firem italských a hlavně anglických, jest u nás Knihovna dobrých autorů, vydávaná pí Kamilou Neumannovou. Jistě pěkné jsou originální titulní listy robustního Bendy, vkusná úprava, pěkný je tisk i papír. Náleţitou péči věnuje svým vydáním Mánes a Moderní bibliotéka. Titulní list, výběr typů zvláště ušlechtilých, umístění tisku na stránce je dnes tématem, o němţ pracují umělci. Tím kniha získává estetického ucelení, jisté vnější vybrané úhlednosti a elegance, přestává býti fabrikátem a stává se uměleckým dílem, uměleckým interesem, jakým bývalo druhdy a jakým snad bude v příštích lepších dobách, jichţ dočkati se nechať nebesa nám dopřejí.

MY, NÁROD NĚČÍ Rádo se u nás říká: My, národ Husův, Ţiţkův, Smetanův; my, národ Komenského. Stejně však Němci říkají: * [Psáno za války.] My, národ Goethův, Kantův, Bismarckův a nevímčí ještě. My, národ Goethův! Jsi ty, který to píšeš nebo říkáš, člověk Goethův? Máš něco jemu podobného, jsi moudrý a lidský, miluješ Francii, píšeš básně a dáváš světu příklad? My, národ Schillerův! Ale voláš se Schillerem “In

17

tytannos,” ţádáš s ním “Sir, geben Sie Gedankenfreiheit?“ My, národ Kantův! Ale vidíš jako Kant v člověku cíl, a nikoliv prostředek? Byl Goethe, byl Kant, byl nevímkdo ještě; ale je to tvá přednost a zásluha, jsi ty tím o něco více nebo něco lepšího? Jsi kulturní, veliký, lidský a světový proto, ţe někdo před tebou byl takový? Jsi Wolfův nebo Goethův, Šmokův či Kantův? Co jsi ty? – Čtenáři, podle toho, co jsme čítali, byli to samí Goethové a Kantové, kteří mašírovali potaţenou Belgií; na kaţdou inkriminaci ciziny se odpovídalo velikými jmény; čtenáři, i ty jsi měl dojem, ţe se tím prokazuje velikým jménům špatná sluţba. – Lépe by bylo, aby vůbec nebylo Ţiţky, neţ aby ţili zbabělci v národě Ţiţkově. Nezáleţí na tom, čí jsme, nýbrţ na tom, čí jsi ty. Národ sám potřebuje spíše lidí neţli jmen.

ČESKÉ HOUBY Pan Zdeněk Viktor nás provedl zoologickou zahradou a představil nám různé cizokrajné druhy zvířat. Avšak nemá i náš český les své zajímavosti? Obraťte jen oči k tajemnému, málo prozkoumanému světu hub! Co zvláštních forem, prudkého jedu, ale i výţivy vyskytá se v těchto zajímavých rostlinkách! Nuţe, zde některé vzácnější druhy naší mykologické květeny:

18

V hlubokých lesích, na temných místech, vyrůstá pořídku neveliký zdeněk nejedlý (Sidonius inedulis), nápadný svou rudou barvou; je-li naříznut, zezelená. Jak uţ jméno naznačuje, není pro svou ostrou chuť poţívatelný, ano ve větším mnoţství působí velmi otravně. Spíše krásná neţ uţitečná je šalda veliká, ztepilá houba barvy dosti proměnlivé, jeţ při naříznutí černá. Roste na poetických místech mezi lesními velikány; v mládí jedovatá, dá se později poţívati, ač je těţko stravitelná. Hřib polabský jejţ dykologové zovou krátce dyk, jedlý a dosti chutný, vyznačuje se noţkou velice tlustou a takovoutéţ hlavičkou (kloboučkem). Roste zřídka o samotě; podobně jako hřib červený čili křemenáč mívá vţdy poblíţe, jak říkají houbaři, “bratříčka”. Miluje vlhká místa. Bakule nebezpečná (Hilaris neronicus) liší se od jiných bakulí tím, ţe u některých lidí působí prudké příznaky otravy: třas, křeče, veliké bolesti, ano, i dávení krvavé pěny. Jiní lidé mohou ji poţívati beze škody, a činí tak dokonce s obzvláštní chutí. Podivín třásnitý, lidově “ţidák”, něm. Weinerpilz, jedlý, je jediná česká houba, která ukládá své výtrusy ve zvláštních třásničkách, podobných plísni. Kaţdému známá svou tlustou noţkou a úhledným kloboučkem je bolenka durasová, v čerstvém stavu chutná a oblíbená. Roste tam, kde chodí mnoho lidí. Před několika lety vyskytoval se hojně na trhu zemánek obecný, který však dle novějších 19

náhledů je zdraví škodlivý, a proto se nemá prodávat. Pýchavka vlhká čili vodák je zvláštní houba, cele prosáklá inkoustově černou zásaditou kapalinou. Hojně vyskytá se u nás podivuhodná třída hub “písařek”, jeţ mají plodnice zcela nahoře v kloboučku, čili na hlavičce a vyznačují se výtrusy dosti hojnými; tak anomalie tylšová, rostoucí v tylšových lesích, růţena, mařka a jiné houby, jeţ náš lid označuje vesměs ţenskými jmény; vědecká mykologie k nim počítá ještě jiné houby, které lid nazývá jinak, např. téver, sumín a jiné odrůdy. Pěkná a výţivná houba je šusta veliká (Boletus historicus) s masitou bílou noţkou a hlavičkou trochu zarůţovělou, jeţ se vyskytuje ve dvou podobách: náš venkov sbírá a pojídá jenom její drobné výrůstky, jeţ se obnovují co týden, kdeţto na praţském trhu jsou hledány její veliké, plně vyspělé “mnoholisté” plodnice, jeţ se hodí k sušení. Vysoká, vznosná houba je kvapas jarní (Quapillus slavicus); nachází se jen náhodou, neboť roste na nejrůznějších místech, a zajisté ten, kdo by jej chtěl nalézti, se vrátí s prázdnou. Je třeba ho poţívati opatrně; lidé věci znalí ujišťují, ţe způsobuje běhání. Do čeledi chorošů patří jaroš (lat. Gamma), který se usazuje na pních lesních velikánů. Pro hořkou chuť a houţevnatost není poţívatelný; má občas neobyčejně mnoho výtrusů a potmě světélkuje; odtud pověra, ţe v něm přebývají duše mrtvých. Největší mnoţství výtrusů má však houba latinsky zvaná arne 20

novum – náš lid má pro ni jen místní přezdívky, neboť ji nesbírá; tato arne vystřeluje své výtrusy v celých oblacích, takţe zdálky se zdá, jako by tam bylo něco ţivého; přijdeš blíţe a nalezneš jen drobnou, kulatou plodnici uprostřed suchých listů, kterými se tato podivná, ryze česká houba ţiví.

LITERÁRNÍ POZNÁMKY O LIDSKOSTI Mezi všemi měřítky, jichţ člověk uţívá, vyznamenávají se jakousi původností a konkrétností míry odvozené z jeho těla nebo ze stálých veličin jeho ţivota. Tyto jednotky vracejí se neustále a nemohou býti zatlačeny ţádnou abstraktní vůlí ani pevným teoretickým systémem ani nějakým všeobecným předpisem. Podobný případ nalézáme také v uţívání metod a měřítek literární kritiky. Jakousi metrickou řadu měr v literární kritice podal rozum nakloněný pozitivním vědám a oddaný praktickému přemýšlení; tak vznikla porůznu kritika filologická, vývojově historická, biografická, psychologická a morální, dále logická nebo reální kritika pravdy, kritika formy atd. Kromě těchto vědeckých systémů vystoupila v nedávné minulosti metoda typicky nesprávná, totiţ kritika subjektivní, jeţ počala slovesné dílo měřiti nejasnými, sloţitými a kolísavými daty osobního dojmu nebo osobního

21

citového charakteru, subjektivními impresemi, náladami a zálibami. Absurdnost tohoto kritického způsobu vysvítá uţ z našeho pojmu míry, jeţ pro nás znamená něco jednoduchého a neměnného, pevně určeného, trvalého a pokud moţno všeobecného nebo zevšeobecnitelného. Avšak v našem nitru skutečně trvá jakási měrná hodnota relativně stálá a všeobecná; přestoţe je niterná, je pro nás veličinou objektivní; není výtvorem rozumu nebo poznání jako ony vědecké metody, nýbrţ je spíše v nás dána. Jakoţto míra je nutně neosobní a pokud moţno obecná, totiţ všelidsky platná, příkazná a věčná; to v krátkosti znamená, ţe je etická. Míra, kterou zde myslíme, je lidskost. (Totiţ dokonce ne lidskost ve smyslu humanitářském nebo morálním. Podle logického rozboru slova znamená lidskost to, co je význačně lidského v člověku a člověčenstvu; ţe pak toto význačně lidské je jistě rozsáhlejší a hlubší neţ pouhá pravidla mravní dobroty, je snad samozřejmo. České slovo lidskost je pozdní překlad latinského humanitas, jeţ původně znamenalo více neţ dobročinnou mravní humanitu; srv. starou příbuznost pojmů humanitas, humanismus nebo humaniora. Ještě původněji humanitas musila znamenati to, co je význačně, tj. integrálně lidské. A k tomu původnímu významu vztahujeme nyní český pojem lidskost.) 22

Ţe tato míra je odvozena z člověka a ze ţivota, vidíme z toho, ţe poslední měření člověka a jeho skutků, ţe poslední měření dějin provádíme jí. Ale uvaţme náš obdiv k některému slovesnému dílu: svým rozumem nebo svou zkušeností poznáme a vyměříme jeho hloubku či pravdivost; svou radostí a zálibou, svým smyslem pro řád a harmonii vyměříme jeho krásu; svými ţivými city a svým zájmem poznáme jeho sílu; ale ještě něco v nás, jakási lidskost našeho nitra, bude spolu měřiti a poznávati a bude nám ukazatelem jeho velikosti. Velikost nebo lidskost literárního díla jsou synonyma. Čtu-li básnické dílo, jsem privátní poţívatel; těším se, najdu-li tam uspokojení svých zvláštních zálib, tuţeb nebo slabostí; cítím osobní radost nad slovesnými obsahy, které se mne, mne zvláště týkají; neboť jsem citlivý, nebo jsem zvědavý, nebo intimní, a dovedu být básníkovi vděčen za to, ţe mne utvrzuje, udrţuje a jaksi specializuje v mé dotyčné ţivotní zvláštnosti, v mém úzkém citovém nebo intelektuálním druhu. Ale nyní čtu druhou báseň, kterou nazývám dílem plným lidskosti; má osoba, vše přespříliš osobní a privátní mizí, neboť není zde voláno a není laskáno; tento druhý svět je tvrdší a vyšší neţ pohodlí mého nitra. Má osoba se zde ztrácí i se svou soukromou zkušeností, se svým intimním citem, se všemi svými ţivotními zvláštnostmi; 23

zůstávám tu jen jako člověk, jako jeden z lidí, jako jeden z těch všech, jichţ ţivotnost a lidskost je velebena v této básni. I cítím svou příslušnost k nim, neboť téţ oni jsou lidští, a ne osobní; odstředivý prvek puzený z centra celým způsobem svého ţivota, vracím se k celku, přivtěluji se k němu a sbratřuji se s tisíci lidmi v duchu a pravdě této básně. A v tom je vyšší smysl lidskosti v literatuře. * Zcela všeobecně lze říci, ţe předmětem literatury je člověk; proto kaţdý nový literární směr proti starému zásadně proklamoval člověka jako něco nového domnívaje se, ţe přišel na pravý způsob, jak lze člověka písmem vytvořiti; s tím postavil se romantismus proti klasicismu, realismus proti romantismu atd. Především vidíme v tom ohledu realisty, školu reální pravdy, kterouţto pravdu oni učinili zákonem, důvodem a cílem svého psaní. Pro tuto pravdu stalo se jejich metodou neviděti pro stromy les a místo předmětů viděti jen akcesoria; proto také namísto všeho lidského, namísto vší lidskosti dosadili ţivot jednotlivce. Tak předvedli nám dřevorubce nebo tuláka nebo kohokoliv jiného, ukázali nám jeho zvláštní ţivotní znaky, jeho specifickou člověčinu, vše, co je na něm příliš podmíněného a odlišného, vše, co je jeho a ne naše, a prohlásili: To je člověk, tak ţije a 24

takový jest. A my jsme cítili skutečně, ţe toto je také člověk, ţe i on patří mezi ostatní lidi. Ale nemohli jsme říci: ano, toto jest člověk, obraz člověka; nemohli jsme cítiti: já patřím k němu, my všichni patříme k němu a vyrovnáváme se mu, neboť něco v nás se snaţí, abychom mu byli podobni. A toto by znamenalo lidskost. Sami realisté pociťovali nedostatečnost svého díla, a proto je hleděli vyztuţiti nějakými zákony: i našli si zákony psychologické, biologické, sociologické a všelijaké tendenční; ale to vše nejsou zákony, nýbrţ jen rozumové předpoklady vytěţené z oblasti věd nebo z oboru politiky; a nyní nevím, jak zvlášť dokazovati nesmyslnost domnění, ţe by nějaká kladná věda nebo politický program nebo cokoliv jiného stejně vymyšleného mohlo skutečně obsáhnouti člověka, totiţ jeho nitro, touhy, ctnosti a snahy, krátce jeho plnou lidskost. Tak chudý a nelidský je realismus v obou svých základech: ve svém poznání a ve svých ideách. Podruhé lze mluviti o subjektivistním směru literatury, se kterým se potkáváme od romantismu aţ do takzvané dekadence, v níţ se projevil nejbezuzdněji, s celou schválností a nepravostí. Tento směr vyznačil se řadou mravních horeček, z nichţ první a ovšem velmi významná byla Sturm und Drang; docela na konci stojí, ostýchavý a vyrovnávající se, impresionistický senzitivismus, který prosakuje ještě valnou část soudobého 25

písemnictví. V té době kdejaké divné já prociťovalo sebe samo ve své samotě, nalézalo v sobě nějaké jedinečnosti, něco, co nesdílí s ostatním lidstvem nebo co je ve zvláštním odporu se světem; do literatury vniká záhadnost individua, taj lidského privatissima a koneckonců i zvůle a přechodnost osobního ţivota; neboť kdyţ uţ se stala tato subjektivnost zásadou, básníci vyhledávali ve své duši všemoţné odchylky, nuance a abnormity, jen aby se osobně odlišili od obyčejnosti a obecnosti. Poprvé v bytí literatury setkáváme se zde s nervovostí a rovněţ poprvé v básnictví propukají symptomaticky takzvané nemoce doby. Byly to opravdu nemoce, jakési kulturní epidemie nebo záchvaty modernosti, které se nevímjakým kontaktem šířily po světě, takţe se najednou zdály být něčím všeobecným, jako například rozervanost, radost ze zla a jiné takové pocity. Připusťme, ţe tyto stavy byly všeobecné; ale za prvé byly všeobecné jen v jistých kulturních vrstvách a nikdy nezasáhly to, čemu říkáme člověčenstvo; za druhé zanikaly příliš záhy a byly zapomenuty, kdeţto všechno, co je podstatně lidské, má ohromnou trvací schopnost a trvá přes věky, s jakýmsi podstatně lidským nárokem na věčnost. Podstatně lidské – – se mění téţ jako všechno na světě; ale jeho znakem je relativní věčnost a nepřechodnost. Něco v nás se nemění přes celý náš individuální vývoj a přes naši měnící se 26

zkušenost a ţivotnost; něco v lidstvu se nemění přes proměnlivé zájmy tříd, dějiny myšlení a pohyblivou tvářnost kultury. K takovému způsobu trvání pak směřuje básnictví, jakoţ i kaţdé jiné umění. Při té příleţitosti lze říci, ţe všelidskost, na kterou zde myslíme, má zajisté co nejméně společného s vládnoucím kulturním stavem a různými současnými kulturními obsahy, například se socialismem, s vědou, se společenským ţivotem atd. V poslední historii písemnictví vidíme neustále, jak dychtivě se spisovatelé připojují k duchu doby, jak snadno a sluţebně poslouchají impulsů, které jim dává současná morálka, věda, politika, společnost a jiné veřejné faktory, jako by jejich práce teprve odtud měla dostati smysl a směr nebo jako by básnické umění mělo býti kronikou své doby a pouhým dokumentem pro budoucí historickou heuristiku; nebo jak sami vystupují jako hlasatelé nových takových názorů a hnutí. Zároveň pak vidíme, jak rychle tyto snahy přešly se svou dobou, jak jsou nám po nějaké době cizí a přestávají se nás vnitřně týkati. Všeobecně je moţno usouditi, ţe vývojová efemérnost a neslohovost novodobých literatur je způsobena právě tím, ţe básnictví stalo se úkazem přespříliš kulturním, časovým a hovícím době. Chci ještě říci, ţe nemyslím, ţe by někdy literatura byla nebo vůbec mohla býti zcela nečasová a nikterak neurčená časem, místem a 27

kulturou. Naopak, kaţdé básnictví obsahuje ducha své doby, právě tak jako kaţdý předmět zhotovený lidskou rukou má tvar a tíhu; tvar, kterým jej člověk vytrhl ze země a hmoty, a tíhu, která jej k zemi navrací a táhne. Tak i v básnictví jako jakási tíha tkví určenost časová a místní; a básník, jehoţ úkolem je tvar, jehoţ povinností je krása, nepůsobí tím proti tíze; snad bez té tíhy by pro nás byly básně něčím vůbec nepochopitelným a mimolidským; proto básnictví, směřujíc k absolutní, totiţ nepřechodné a zcela všeobecné lidskosti, k ní nikdy nemůţe dojíti. A právě tato věčná nemoţnost a neúkojnost, věčně neukončitelné směřování a napětí znamená něco podstatně lidského a je opět důkazem lidskosti, jeţ odevţdy trvá v básnictví. Po všech těch záporných příkladech je konečně zapotřebí viděti básně, jeţ pro nás platí jako díla plná lidskosti, i můţeme je rozlišiti na dvě skupiny: jednu tvoří Dostojevskij a ruský román; druhá skupina prostírá se přes tisíce let a můţeme z ní namátkou citovati antickou tragédii, hru alţbětinskou se Shakespearem, klasické drama francouzské, Schillera, Hebbela a mnoho jiných jmen, jeţ nám představují velmi různé stupně velikosti a chloubu nejrůznějších národů. Této druhé skupině dává se název klasicismu, který neznamená nic více neţ právě prázdné jméno. Vše, co bylo řečeno proti literatuře realistické a subjektivní, časové i tendenční, lze opakovati 28

proti Dostojevskému; lze nadarmo vypočítávati všechny jeho nedokonalosti, abychom pak nuceně přiznali, ţe přes ně, anebo snad v nich, je veliký. Dílo toto uskutečňuje jakousi obludnou nemoţnost; je to krajní abstractum in concreto; spojuje v sobě nevímjakou silou nejhrubší skutečnost s nejvyšším duchem, ale ne podřazením skutečnosti duchu; obé stojí vedle sebe nebo se prostupuje, nespojité, zlé a rozeklané. Ale přitom je to spojení, celek, systém v násilí. Podobně sloţitý jako toto dílo jsem já, jeho čtenář: jsem především subjektem pozorujícím nebo takzvaným objektivním divákem; jsem subjektem soucítícím čili subjektivním účastníkem; za třetí jsem subjektem sebepozorujícím čili do jisté míry objektem pozorovaným. A to troje nacházíme jen u ruského románu. Jeho úsilovná popisná realizace tvoří mimo mne, čtenáře, svět lidí, jeţ reálně poznávám; současně poznávám je do hloubky, pronikám je a rozeznávám jejich duši; v jejich povaze vidím kusy své povahy a v jejich ţivotních zvláštnostech proţívám své vlastní zvláštnosti a kusy svého ţivotního obsahu. Čím hlouběji je poznávám, tím těsněji bych se měl na nich účastniti, aţ bych úplně splynul a ztotoţnil se s jejich zájmy, city a ţivotem; avšak toto splynutí zůstává ve mně jen jako snaha a vůbec se neprovádí, především proto, ţe je u mne vyvoláván moment souhlasu i odporu (kdeţto v kaţdé jiné literatuře jen souhlasu a 29

shody), a za druhé proto, ţe autor přetrhuje mé vcítění náhlou zpětnou realizací, která mé subjektivní účastenství zvrací zase v objektivní diváctví. Tím vzniká první rozdvojení: já a hrdina, odděleni od sebe a stojící k sobě v určitém poměru; já mám snahu ztotoţniti se s ním, a protoţe nemohu, obrací se tato má snaha v citový vztah k němu: mám ho po lidsku rád, nebo s ním nesouhlasím. Dále proţívaje, jak řečeno, prudké sledy souhlasu nebo odporu a krize shody i neshody, mám příliš silně na vědomí své já odlišné od hrdiny, cítím je neustále a zabývám se jím; konečně, jak rovněţ řečeno, proţívám v hrdinovi své vlastní ţivotní zvláštnosti, své privátní vlastnosti nebo chyby; ale jakmile jsem z jeho sféry zpětnou realizací vytrţen nebo od něj oddálen, zůstávají tyto mé zvláštnosti a chyby jako obnaţené, jako prozrazené z nitra ven, jako mé a náleţející mně. A toto je třetí moment, sebepozorování tak typické pro čtenáře ruského románu. Nyní pointuji ještě jednou vše, z čeho pro mne ruský román pozůstává: reální, ode mne oddělená, objektivní existence hrdiny nebo hrdinů a jejich ţivota; krajně subjektivní soucítění v lidské lásce čili můj skutečný subjektivní ţivot; konečně analytické sebepozorování čili reální a objektivní bytí mého já. Vše toto jest – ne napodobeno podle ţivota; jsou to stavy skutečného ţivota, ţivotní fakta nebo ţití samo. Kdyby bylo vůbec moţno 30

rozděliti svět na skutečný a fiktivní, na ţivot a umění, patřilo by toto dílo spíše ţivotu. Zde nic mne nepovznese nad ţivot, abych ve výsosti uviděl výsost a svobodu člověka; zde plně tkvím ve skutečnosti, nedokonalý, nevysvobozený a pachtící se, nevyproštěn ze svých slabostí a starostí, neodpoután od svých chyb a nevybaven ze sebe sama. Budiţ, ţivot; ale vizme, jak je ten ţivot pln lidskosti. V tomto konkrétním světě dlí láska uprostřed nesouladu a prostupuje jej mravnost, odpuštění a boţí náboţenství. Mezi vším tím velikým a svatým vidíme veliké lidské chápání. Ţivot, který se nám zde otvírá, je ţivot ctnostného pochopení člověka a jeho vezdejšího osudu. Toto chápání nazývám ctnostným, neboť ţádná schopnost rozumu by na ně nestačila bez lásky a milosrdenství. Skutečnost, do které mne ruský autor uvádí, je líčena v bídnosti a nedokonalosti, v trampotě a poníţení; a já, který se musím účastniti, nalézám totéţ těţké a ubohé v sobě samotném; také já jsem nízký, ztrápený a plný neduhů. I trpím tím vším a touţím, abych se vysvobodil, abych se vykoupil ze své tísně a ošklivosti a povznesl se nad sebe sama a svůj vlastní ţivot; a toto vysvobození a vzejití nad sebe sama nalézám v soucitu se sebou, s ostatními členy románu a se vším lidským. Nyní chci říci, ţe takový altruismus je citem izolujícím, neboť vţdy jasně odděluje mé já od ostatních lidí, jeţ já miluji a chápu; za druhé 31

však jako pocit mého já je negativní, neboť mne nabádá, abych se zmenšoval, jsa nedokonalý a poníţený, a abych se rozplynul v lidstvu svým chápáním a svým soucitem. A tento souladný směr k člověčenstvu, který ve mně je, znamená gravitaci k nejvyššímu moţnému pomyslu umění: k člověkem zřízené a z člověka vzešlé harmonii světa. * Po tomto příkladu ruského románu je nutno opakovati, ţe lidskost v literatuře neznamená nějakou dobrodějnou lidskost humanitní; její základní funkce lze rekapitulovati takto: Velké básně vymaňují mne z kruhu osobního já, rozšiřují mne do výše a vyzdvihují mne nad můj ţivotní stav, nad můj podmíněný ţivot nebo nade mne sama. Za druhé velké básně ruší mou individuálnost a osobní samotu, přibliţují mne k všeobecnému lidství a spojují mne s veškerým kolektivem lidí pod jednotícím pomyslem všelidské výsosti a rovnosti. Za třetí tímto připojením a přiřazením kteréhokoliv já k lidskému celku směřují věčně k tomu, aby zřídily a daly lidskou, z bytí člověka stvořenou harmonii světa. Zde míním velké básně druhé skupiny, řekněme antickou tragédii. Člověk spoutaný ve starostech a tísni ţivota, podmíněný náhodou, okolím i zvykem, sklíčený svými chybami, nesvobodný a omezený, proţívá jen to, co se mu k proţití naskytne, a 32

proţívá to tak, jak mu dovolují anebo káţí dané okolnosti, jeho vlastní chyby nebo nedostatky jeho okolí; ale přitom jsou v něm stlačeny jiné moţnosti a schopnosti nebo uzavřeny snahy a celé potenciální ţivoty, jeţ mu skutečnost k proţití nedala. Proto velké básně postavují před něj obraz člověka svobodného, vyňatého z tísně a nutkavosti ţivota, zbaveného chyb slabosti a ošklivosti, oslaveného a nepodmíněného; a člověk spoutaný, poznávaje v něm svůj obraz, poznává a poţívá v něm svou vlastní neproţitou velikost, svobodu a nepodmíněnost i slávu. Anebo básník staví před nás člověka nebo hrdinu nebo boha stvořeného k obrazu a podobenství lidskému; je to člověk integrovaný, jehoţ vášně i snahy jsou pokud moţno vysvobozeny z neúplnosti, nestálosti a podurčenosti ţivota; tím vším je učiněn velikým nad naše rozměry; v něm jeví se zvýšená potenciálnost člověka, ode vší náhodnosti a rmutu očistěné bytí lidské a absolutní směry lidskosti vyzdviţené ze zmatku plného sloţek a relací. Veškeren tvor umění pak ţádá na mně, poţívateli umění, abych s ním splynul a vloţil se do něj svým já, abych se s ním vnitřně ztotoţnil. Kdyţ tedy se ztotoţňuji s tímto svobodným a velikým, oprosťuji se především a vykupuji se ze své osobní podmíněnosti, vztaţnosti a tísně. Za druhé pak vkládaje se do větší lidské kvantity, neţ jsem já sám, cítím tlak a touhu, abych svým nitrem zaujal a naplnil veškeru jeho velikost a vyrovnal se do 33

jeho rozměrů; tak já expanzívně rostu a větším se a vyvyšuji se nad sebe sama. Za třetí pak proţívám něco, co je krásnější, úhrnnější a úplnější neţ má skutečnost; proţívám absolutní směry lidskosti čili integrální lidskou kvalitu; rozsah mého ţivota se extenzívně šíří o neosobní, čistě nesobecké snahy, na kterých se účastním v této básni. Vpravdě však neexistuje nad ţivotem vysněná oblast, do které by básníci vkládali své pomysly o dokonalosti člověka, a ani takové pomysly neexistují. Básníci nemohou znáti ţádného řádu mimo tento svět, kterýţto svět člověčenstvo od svého počátku celou svou činností technickou i duchovní předělává, mění a chce zlepšiti. Tak také básníci po svém mění a zdokonalují tento svět, jako by mu chtěli uloţiti novou, lidskou harmonii; proto také vybavují člověka z těsného tkaní ţivota, vyjímají ho z podmínek relací a jiných takových nutkavých momentů skutečnosti; ale je to právě vyjímání a vybavování, tedy silné snaţení a úsilovná tendence k velikému, a nikoliv pouhý povzlet fantazie a krásné snění o nadpozemských končinách dokonalosti a velikosti. Literatura tohoto druhého způsobu nazývá se patetická a postrádá vší velikosti, o které mluvíme. Velké básně, jeţ mne vyvyšují nade mne sama a přenášejí mne přes hranice osobního ţivota, uvádějí mne také v určitý poměr ne k bliţnímu nebo k druhým lidem, neboť neučí mne chápat 34

a milovat je, nýbrţ k celku lidí, k lidství samotnému. Má praktická existence, mé sebezachování a jeho všechny prostředky oddělují mne od lidstva a pudí mne z jeho celistvosti; můj odlišný charakter a všechny zvláštnosti mého ţivota způsobují mou individuální samotu. Avšak stávaje se účastníkem velkých básní, směřuji svým účastenstvím k jakémusi pomyslu lidství. V tomto pomyslu spojují se snahy jakoby všech lidí po výsosti a svobodě, slávě, kráse a dokonalosti člověka. Představme si ty snahy jako věčné a neukončitelné směřování k dalekému středu, v němţ stojí ten dokonalý prvovzor člověka vykoupeného ze zmaru a nedokonalosti ţivota; v tomto tíhnutí pak a směřování se já opět setkávám a spojuji s celkem, jemuţ jsem se odcizil jako ztracený atom. A v tomto souladném spojení je jakoby odlesk nebo podobenství té harmonie, k níţ lidstvo směřuje od svého prvopočátku, ale k níţ se nepřiblíţí a nedojde aţ do svého konce, a nikdy dojít nemůţe; neboť ve všem světovém i lidském řádu působí ne jedna síla, nýbrţ dvojice sil: ţivot a smrt, gravitace k slunci a gravitace do nicoty, touha po dokonalosti a zmar. Řekl jsem, ţe druhé skupině se dává jméno klasicismu. Klasicismus obyčejně znamená hladkost forem, úměrnost, pravidelnost a zevní dokonalost; podle toho tedy kaţdý nový klasicismus by byl hnutím formalistním. 35

Nejnovější literatuře, která nyní pomalu začíná vystřídávati realismus a básnictví subjektivní, se říká často novoklasicismus; tento název však je falešný, neboť nevím a nevěřím, ţe by smysl této literatury byl obsaţen jen ve formalistních snahách; kdyby tomu tak bylo, pak by tato literatura nebyla váţnou snahou, nýbrţ jen kulturní reakcí a článkem v dlouhé řadě přešlých a přechodných reakcí jiných.

POVĚRA Chtěl jsem jiţ psáti o jiném slově, ale kdyţ jsem nadepsal třináctku, napadlo mi nešťastné, hanlivé slovo “pověra”. Ano, překonali jsme věk pověr; jedu-li třináctkou do redakce, nemyslím na hrozné a osudné následky, které mi toto číslo můţe přinést, a nikdo z chodců nepovaţuje za zvláštní neohroţenost mé odhodlání jeti zrovna třináctkou. Není pochyby, ţe ţijeme pohodlněji, není-li nešťastných třináctek, neblahých pátků, osudem znamenaných míst a tisícerých předzvěstí. Ale je pochybno, je-li tím ţivot o něco bohatší a zajímavější. Nevím vskutku, je-li lépe, aby pavouček na stěně byl znamením budoucnosti, nebo jen znamením toho, ţe jsou kouty nevysmýčeny. Nevím, je-li důleţitější vzpomenouti si při náhlém zastavení hodin s neklidem lásky na vzdálené příbuzné, nebo bez

36

takového neklidu na nejbliţšího hodináře. Zisk z pohodlí a jistoty je jenom relativní; něco se vţdy při něm ztrácí, čeho nelze snadno nahradit. “Pověry” propůjčovaly věcem hlubší význam a větší rozmanitost; překonáním pověr vytěţili jsme pro sebe co největší lhostejnost k věcem. Zdá se, ţe se nám věci za to mstí dokonalou lhostejností k nám; pavouček přeběhne stěnu nemysle na naši budoucnost, nýbrţ na tučný neřád některého kouta; blecha vám skočí na ruku a nepřiláká listonoše s dopisem, jejţ čekáte; obloha vám neposílá znamení komet, duhy míru ani krvavých mečů, jako činívala při jiných válkách; hodiny se zastaví tvrdošíjně a hloupě, a zní-li vám v uších, nemyslí na vás nikdo, stejně jako vy na nikoho nemyslíte. Poměr věcí k člověku je právě takový jako poměr člověka k věcem.

VÝKŘIK Protoţe nechci nikoho urazit, adresuji svůj výkřik všem. Neboť nikdo na sebe osobně nebere, co někdo káţe, vytýká nebo doporučuje “všem”. Kdybych zde ohnivým perem uloţil “všem”, aby byli obětaví, slušní, štědří, loajální nebo jakýmkoliv jiným vynikajícím způsobem ctnostní, doufám, ţe kaţdý čtenář si s uspokojením řekne: Ano, má docela pravdu, patří jim to, těm všem ostatním, a bylo by na

37

světě dobře, kdyby ti ostatní byli takoví, jak míní tuhle pan pisatel. Pročeţ káţi dnes všem: Buďte stručni! Nemíním tím vás, spisovatelé, kteří máte tolik co říci světu; ani vás, páni poslanci a slavnostní řečníci, kteříţto poslední máte snad jedinou odměnu za svůj výkon, totiţ radost slyšeti svůj vlastní hlas; ani vás, milenci, ani vás, páni faráři na kazatelnách a pohřbech, nýbrţ tentokráte toliko a jedině všechny ty, kteří konají nebo přijímají návštěvy. Nemluvím za sebe, ale za všechny redaktory a ministry a úředníky a funkcionáře a obchodníky a lidi podobných zaměstnání, kteří jsou nuceni připouštět k sobě strašnou skutečnost zvanou “návštěva”. Hle, přijde k vám a má něco na srdci; jste-li slušný, nabídnete jí ţidli; nejste-li slušný, sedne si na ni sama. Pak čtvrt hodiny mluví o tom, ţe se osměluje, ţe obtěţuje, ţe vás připravuje o váš drahocenný čas a tak dále. Teprve kdyţ vyčerpá všechny variace omluv, přinutíte ji obratným nátlakem, ţe vyklopí svou důleţitou záleţitost. Vyklopí, to jest, začne o ní mluviti, ale hned po třetím slově odbočí: Já totiţ, račte prominout, jsem uţ před léty… Já totiţ jsem toho názoru, ţe poměry u nás… Já totiţ se velmi dobře znám s… Já totiţ jsem kdysi napsal… Já totiţ se neobyčejně zajímám o… Dobrá, po kaţdém “totiţ” připomenete návštěvě: Pak tedy vy jste si přál…? Ano, vpadne vám návštěva radostně a ţivě do řeči; já 38

totiţ jsem přišel ve velmi naléhavé věci; totiţ, dovolíte-li, já jsem uţ před léty… Nu, konečně je věc venku; odpovíte na ni (nebo ji raději “odšíbrujete”) tak asi za půldruhé minuty. Ale nyní návštěva nejde; patrně chce dát najevo, ţe vás nevyhledala jen pro svůj osobní, sobecký zájem na té věcičce, naopak! chce ukázat, ţe ta “věc” byla jen malou záminčičkou k návštěvě, k pobesedování, k výměně názorů a zkušeností – Zkrátka věříte, ţe jsem tomu chlapci musel desetkrát podat ruku, neţ konečně šel? To tedy je jedna třída lidí. Druhá třída jsou ti, kteří mají věčně nějakou návštěvu. Chcete od nich něco, zeptat se na něco, poţádat o něco; za dvě minuty, myslíte si, to bude odbyto. Vstoupíte do předsíně; sluţka (úřední sluha, tajemník) vám řekne: Prosím, počkejte chvilku, pán (pan rada, pan ředitel, pan sekční šéf, pan redaktor) má nějakou návštěvu. Nu dobře, čekáte čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu. Sakrujete v duši, ţe ta maličkost, pro kterou jste přišel, vůbec nestojí za to, ale ţe kdyţ uţ tu jste a kdyţ uţ tak dlouho čekáte, počkáte ještě tu chvilku… Za pět čtvrtí hodiny se vyřítí ze dveří návštěva, která byla u pana rady (šéfa, profesora) s rudýma ušima a zapoceným nosem. Změříte ji s nejvášnivějším nepřátelstvím (ty chlape, jsi se tam rozţvanil!) a vejdete. Pan rada (ředitel nebo podobně) vás roztomile přivítá; počne s nářkem na spoustu práce, odbočí na společné známé, zeptá se, kde 39

jste byl v létě… Coţe, na Krkonoších? Můj ty boţe, spustí radostně, tam jsem byl před třiceti léty, to bylo roku jednadevadesát, s neboţtíkem Matouškem – – Coţe, vy jste neznal Matouška? Vţdyť on byl z Kutné Hory a my jsme spolu studovali pod profesorem X – – Zkrátka: věřili byste, ţe jsem u toho člověka seděl půldruhé hodiny na zadku doruda rozţhaveném, potě se na nose a s ušima hořícíma, neţ jsem se mohl pěti slovy zeptat na věc, kterou jsem potřeboval, a o které ten člověk nadto vůbec nic nevěděl? Pročeţ píši dnes jen toto: Buďte stručni!

OTÁZKA NÁRODNÍHO UMĚNÍ Ve vývoji českého umění uţ od dob probuzení můţeme stále pozorovat dvojí tendenci. Vţdy s jistou nutností a naléhavostí volá se u nás po umění národním; ale přitom české umění nemá vlastního vývoje a musí nutně postupovat s vývojovým procesem širšího mimonárodního tvoření. Tedy na jedné straně specifickou situací českého umění je, ţe je národní, ţe slouţí kulturní neodvislosti národa, ţe je výrazem národní nutnosti míti své vlastní umění. Na druhé straně specifický vývoj českého umění je postupné, byť obyčejně trochu zpoţděné vyrovnání s vývojovými postupy umění evropského. Tyto dvě tendence

40

nestaví se nutně proti sobě, avšak mohou být vehnány v rozpor; a to děje se tak často, ţe tento rozpor nabývá rázu zvláštního problému českého umění. Neboť stále znova a s velkou váhou bývá kladen nejvyšší důraz na národní a řekl bych domotvornou ideu veškeré naší duchové práce. Výslovně se ţádá, ţe naše umění má vyjadřovat a tím i udrţovat náš národní svéráz a čistotu naší nacionální povahy, ţe má nás odlišit jako původní rasu v nivelizujícím pohybu světové kultury. Uprostřed mezi ohromnými přesilami národů má býti umění ţivým dechem tradice a domácím duchem, jenţ by nás chránil, abychom nebyli asimilováni cizími vlivy. Tak v této koncepci umění stává se hlavním, ba skoro jediným principem národního partikularismu, soběstačnosti nebo čistého kmenového sebeudrţení ve světovém boji. To vše zní velmi dobře; avšak při bliţším přihlédnutí se podobá, ţe ideově je tím od umění ţádáno příliš mnoho a prakticky příliš málo. Uchránit původnost národa, jeţ je ohroţována nesčíslnými robustními nátlaky, uţivit individualism rasový a být národní sebeochranou proti nesmírnému a sumárnímu působení světa, taková kouzelná moc není umění dána. Prakticky však nebylo by úkolem umění neţ uhájiti jistý domácí tradicionalism a takzvaný regionalism; ale kde byla by čistá domácí tradice pro české regionální umění?

41

Je přirozeno, ţe na tuto otázku se nejprve odpovídalo poukazováním k historii národa. Národní mytologie, eposy, historické romány a dramata, dějepisné náměty v malířství a historické slohy v architektuře, to vše po dlouhou dobu zdálo se být ne-li naprosto národním, tedy aspoň tím nejnárodnějším českým uměním, i kdyţ často bylo to umění velmi málo původní. Dnes ovšem nejsme uţ národem tak elegickým a necítíme se tak osiřelí ve světě, abychom stále chodili do kostela minulosti modlit se ke kostem předků; a cítíme-li dnes, ţe naše doba je stejně velká jako kterákoliv jiná, ţe dnešní děje nejsou menší neţ historická fakta, ţe dnešní tvořivost můţe volněji a krásněji vyrůst neţli kdy jindy, je to osvobozující pokrok národa. Onen historismus je pro nás uţ sám historií a rozumíme mu skoro jen v souvislosti s dějinami romantiky v Evropě; avšak hotovi s ním nejsme a ještě příliš často cítíme jej mezi sebou, jak obchází provázen svou věrnou ideou, ţe národní syntéza je moţna jen v historii. Ale jsou jiní, kteří praví: Čistý národní svéráz a původní česká povaha udrţela se ve venkovském lidu. Umění má se těsně připojit k této nejryzejší kmenové tradici, k samorostlému tvořivému duchu českého lidu. Budiţ, vezměme příkladem lidové umění výtvarné. Není nápadno, ţe toto umění se tak velice podobá rokoku? A sice patrně následkem selského poddanství, jeţ uvedlo lid v těsný styk 42

s rokokovým milieu panstva? Naše lidové umění není zdaleka tak staré a prapůvodní, jak se obyčejně myslí; je to z valné části lidově asimilovaný sloh osmnáctého století, jeţ nejhlouběji působilo na duši lidu. Máme se tedy připojiti k této domácí derivaci panského vkusu? Mezi námi a Arkádií lidového umění leţí historie prudkých sociálních změn a velkých otřesů ducha; všechny ty můstky, jeţ stavěli čeští romantikové ke kvetoucímu břehu staré lidové selanky, jsou jen nepevné konstrukce vzpomínkové, po kterých nemůţeme přecházeti s celou fyzickou tíhou své přítomnosti. Jsme mnohem těţší; naše skutečná půda, z níţ jediné můţe vyrůst naše skutečné umění, jistě není půdou pastorál, je těţká, materielní a plná váţné vnitřní práce. Nedávno psal starší kritik, ţe pro naše umění bylo by více učiněno napodobením Jos. Mánesa nebo Aleše neţ všemi marnými snahami dnešního pokolení. Mánes a Aleš, to znamená vlastenecká a takzvaná národní generace malířů z doby stavby Národního divadla, generace, která opravdu prý konstituovala domácí a ryze českou tradici uměleckou. Neztrácejíce nikterak lásku, kterou kaţdý z nás cítí k těmto malířům, můţeme naprosto pochybovat o vývojových moţnostech této tradice. Josef Mánes je šťastný slučitel historických proudů uměleckých, jeţ nejsou naše národní; po otci zdědil leccos z drobného malířství porokokového a je moţno značně 43

přesně zjistiti, co dluţí nazarénským, historickému akademismu praţskému, Fragonardovi a německým romantikům; k tomu přistupuje lidové rokoko, slovanství let osmačtyřicátých, romantika intimní a epická a konečně folklór – co z toho všeho dnes můţeme povaţovati za jádro ţivotaschopné tradice? Aleš je ovšem naivnější a méně školsky podmíněný; avšak u něho je to týţ romantický duch lidové selanky a národního intimismu, týţ nesoučasný vzpomínkový svět, oţivený představami kronik a lidových písní. A jakkoliv důvěrně k nám mluví kouzlo tohoto světa, je to jen ráj, v němţ se procházejí naše vzpomínky, ale nikdy my sami. Ani oblast historie, ani svět umění lidového není dle toho půdou, na níţ by mohlo vyrůsti naše současné národní umění. Obojí tato oblast náleţela romantismu, jenţ přešel, aby učinil místo jiným směrům. S novými směry přišli jiní lidé a přinášeli nové odpovědi na problém národního umění. Přišli malíři, kteří se domnívali, ţe stačí omalovati všechny fábory a kroje Moravy, aby vzniklo jadrně české umění. Mnoho se převzalo z vývoje evropského umění a odělo po česku, a tento folklór pak v podivném obecném klamu platil za národní umění. Mnohem váţněji v literatuře hledala se duše venkovského lidu, ale místo národního umění vznikla psychologie venkova; neboť realismus, jemuţ se vůbec vytýká neslohovost, nemohl se stát ani stylem národním. 44

Alfred Fouillé praví, ţe pro psychologii národa je důleţito poznat, jakou ideu národ sám o sobě má. Český národ sotva si představuje sebe sama v národním kroji uprostřed zpěvní idyly venkovské. Legendární lid stal se politickou a zájmovou stranou zemědělců, jeţ má kanadskou povahu pěstitelů úrody, a vše ostatní jest jen literatura. Ale ti, kdo psychologicky a literárně zkoumají tento lid, nemluví o jeho rostoucí síle; stále hledají v něm to praslovanské, to původní, to českobratrské, jako by ty nejstarší povahové zbytky a nejtemnější reminiscence byly tím psychologicky nejcennějším a nejnárodnějším. Duše není obsaţena jen ve vzpomínkách, ba nejméně ve vzpomínkách; pravá celistvá a ţivotní duše je ta, která proţívá přítomnost, která kaţdým okamţikem nalézá před sebou nové poznání světa a nové moţnosti; proč ještě nepřemýšlíme o této obnovující se a pokračující duši národa, jeţ spěje do budoucnosti, proč ji nenazýváme pravou národní duší? Je to duše národního dění; jí náleţejí vše naše pokroky, rostoucí bohatství půdy, průmysl, věda, mnoţství, účastenství na všech pokrocích Evropy, láska k novým myšlenkám a nové umění; to jest ţijící a rostoucí národ, jenţ není ani národem historickým, ani národním rájem lidovým, národ tvořící, jdoucí k novému a budoucímu, postupující v jedné řadě se všemi silami, jeţ vznikají ve světě; národ nalézající svou nejvyšší svobodu v tom, nejíti pozadu za 45

pohybujícím se lidstvem, nýbrţ spolu s ním a v první řadě.

PŘÍLIŠ Toto oblíbené slovo vyjadřuje lidskou nedůvěru k vyloţeným a silným případům. Řeknete-li, ţe nějaké sukno je “příliš” černé, je (patrně) prostě a docela černé; je-li méně černé, není vlastně uţ černé, je šedivé. “Příliš” optimistický vám je, kdo věří, ţe budoucnost uskuteční něco dobrého; ale myslíte, ţe by byl vůbec ještě optimistou, kdyby věřil méně pevně a v budoucnost méně dobrou? “Příliš” důsledný je obyčejně ten, kdo je jednoduše důsledný; “příliš” váţně bere věc ten, kdo ji vůbec bere váţně, a “příliš” ji přehlíţí ten, kdo ji skutečně přehlíţí. Setká-li se Petr s Pavlem, rozhodne se Petr, ţe Pavel je příliš úzkostlivý, příliš zbabělý, příliš škarohlídný a úhrnem příliš hloupý; a Pavel si odnáší přesvědčení, ţe Petr je příliš povrchní, příliš neopatrný, příliš bujný a jedním slovem příliš hloupý. Shakespeare je příliš neklasický, Corneille příliš klasický, Hugo příliš romantický, Zola příliš realistický, ten příliš vědecký, onen příliš básnický, verš příliš krátký, román příliš dlouhý, den příliš dlouhý, ţivot příliš krátký, zkrátka: je to sice kruté poznání, ale je tomu uţ tak, ţe takzvaná “zlatá střední cesta” nás zavádí mezi samé

46

krajnosti a přílišnosti. Stojíte-li na ní, je vám všechno nalevo příliš levé a všechno napravo příliš pravé; opravdu hrozný pohled. – Vám je Nero “příliš” ukrutný; podle toho byste mu odpustili, kdyby byl méně ukrutný. Král Zikmund byl “příliš” falešný; kdyby byl trochu méně falešný, bylo by dobře. A tak dále. To je morálka “příliš”.

PŘÍSPĚVEK V ANKETĚ JAK NEJRADĚJI UŢÍVÁTE SVÉHO VOLNÉHO ČASU? Jak nejraději uţívám svého volného času? Kdyţ mám volný čas, tak pracuji. Váš Karel Čapek

MODERNÍ UMĚNÍ K 45. výstavě Svazu výtvarných umělců Mánes pod Kinského zahradou Věnuje-li se dnes modernímu umění, přezdívkou zvanému “kubismus”, více slov a úvah neţ jinému umění, děje se to zcela právem. Nové umění má stále ráz problému; je hádankou pro část obecenstva a i samo v sobě nese problematičnost, jíţ nezná umění celkem ustálené a hotové. Právě tato vnitřní

47

problematičnost měla by nabádati lepší duchy ke zvýšenému zájmu a k jistému spoluřešení. Avšak publikum našich výstav miluje umění zpravidla jako lenošku pro odpočinek ducha, jako svátek, ve kterém se nepracuje; nějaká větší součinnost na obrazech nebo sochách by jen rušila jeho poţitek. Je pravda, ţe moderní umění není zcela přístupné; otvírá se jen těm, kdo dovedou nalézti svou radost a svůj poţitek v takovém umění, které jim dává úlohy, které na ně klade poţadavky a jeţ je zneklidňuje a vyzývá. Kaţdé pravé umění všech dob má kus tohoto charakteru, jenţe divák zpravidla o něm neví a přehlíţí to, co má kaţdé umění nepřístupného a těţkého. Je tedy pravděpodobno, ţe takzvaný kubismus stane se velmi mnoha lidem přístupen teprve tehdy, aţ vejde ve zvyk, změlčen a zkontaminován ve špatných rukou, a aţ ztratí půvab novosti a svěţesti; tak bude se jen opakovati historie impresionismu a všeho umění v 19. století. Nebudu zde projevovati svou plnou sympatii a důvěru k novému umění chvále je, jak by se patřilo; spíše se pokusím diskutovati typické námitky, kterými lidé zdůvodňují svou nechuť vůči němu. Nejsou-li tyto námitky správné nebo neváţí-li mnoho, je, trvám, zřejmo, ţe odpor proti kubismu není zaloţen na kritice, nýbrţ na něčem spodnějším, na hotovém přesvědčení, na zvykovosti, na instinktivním stranictví, k němuţ má sice kaţdý právo, ale s

48

nímţ přijímá na se i nespravedlivost a nekritičnost vůči druhé straně. Říká se, ţe nejmladší umění je prostě úpadek a náhlé zvrtnutí všeho umění, cosi jako pomíjivý záchvat, jenţ jak nepřipraveně přišel, tak náhle a beze stopy zmizí. Avšak tak ráz na ráz to s kubismem nešlo. Jeho historie trvá jiţ kolik desítek let; počínajíc v samotném středu impresionismu pokračuje stále a nevynechává jediného kroku, jediného článku vývoje. Kaţdý detail těchto obrazů má svou kompletní a logickou historii, kterou vystopovat je radostí pro člověka orientovaného ve vývoji posledních generací. Neznám poutavější a souvislejší historie zřetězených invencí a kroků, neţ je tato, a lituji jen, ţe od nás, z Čech, jí nelze přehlédnouti; neboť k nám došly jen některé rezultáty těchto dějin, jeţ zdají se pak nekoherentní a nahodilé a jichţ hlubší souvislost nám uniká. Co se takto povlovně a soustavně, bez mezery a skoku vyvíjí, to absolutně nemůţe býti něco ilogického a zvráceného; není to dílo revoluce, nýbrţ výtěţek evoluce, jeţ sama dává svým plodům jistou garancii. – Ovšem, lze namítnouti, i nemoc má svou souvislou historii, v níţ vše jde krok za krokem. Ale tato historie počíná určitým okamţikem, vstoupením jedu do vývoje organismu; kým však by vnikl jed do vývoje nového umění? Snad přece ne velikým Cézannem, v němţ je in nuce skoro vše, co dnes straší lidi v moderním umění; snad ne 49

váţným Derainem, v němţ není ničeho, co by jiţ nebylo zavinuto v Cézannovi, a právě tak málo Picassem, Braquem a těmi, kteří vyšli odtud. Vývoj je nepřerušený a stále ještě cítíme přeměňování impresionistické krve i u nejmladších, jako v Dobytí vzduchu de la Fresnayově nebo v Delaunayových Cardiffských fotbalistech. Prosím, aby se uváţilo, zda to, co tak koherentně vzniká, můţe být absurdní a zvrtnuté. Ovšem jeţto i dekadence má svou kompletní a souvislou historii, mohl by kubismus býti jaksi nutnou a minulostí podmíněnou dekadencí výtvarného umění. Avšak dekadence je vţdy obměnou toho, co předcházelo: ţádné nové umění není dekadencí. Čeho dekadencí by byl kubismus? Přece ne úpadkem impresionismu, neboť se od něho příliš hluboce liší; ani úpadkem barevného expresionismu, neboť není uměním barvy; ani ne dekadencí “umění vůbec”, neboť není nějakého “umění vůbec” mimo souvislou historii stylů nebo osobních koncepcí. Ať si tedy kubismus vzniknul cestou historicky správnou a důslednou, namítne někdo, to nemůţe nic změnit na tom, ţe se mi nelíbí, ţe je ošklivý, špatný a neumělecký. – Předně z toho, ţe se vám nelíbí, neplyne, ţe by byl ošklivý. Co se “nelíbilo” před čtyřiceti lety, je dnes “krásné”; Corot, Delacroix, Courbet, impresionisté, Cézanne, van Gogh, Rodin se vesměs “nelíbili” snad stejně silně jako dnes 50

kubismus; tato historie měla by uţ kaţdého poučiti, ţe rozuměti umění znamená více neţ cítiti “líbení” nebo “nelíbení”; rozuměti znamená nalézati vazby a objeviti pořádek, kde jiní si ho nejsou vědomi, pohybovati se po vnitřní koherenci obrazu a mnoho podobného, coţ vše je výtěţkem jistého úsilí a myšlení, a nejen pouhého “líbení”. Umění nepřichází k divákovi jako zjevení, nýbrţ dobrý divák musí si je do jisté míry vydělati vlastní snahou, a je jen málo těch, ke kterým přijde samozřejmě jako boţí milost, – já aspoň z nich nejsem. Avšak jednoho dne bude divák novému umění rozuměti a v té chvíli spadne mu do klína něco mnohem lepšího a cennějšího: bude se mu tak přirozeně a nevyhnutelně líbiti jako to, co miluje dnes. Neboť moderní umění není tu proto, aby se mu rozumělo, nýbrţ proto, aby se líbilo a aby bylo krásné. Nikdy nebylo umění schopno tolika odstínů a druhů krásy jako nyní, kdy v rám jednoho názoru zapadá krása nejrobustnější i zjemnělá, chladná vedle intimní a půvabná stejně jako monumentální. Je to, jako bychom dešifrovali nějakou soustavu značek: náhle to, co bylo dosud písmenkami, se objeví jako osobní konfese, jako zapsané názory a zkušenosti. Ti, kterým se odhalí tato zvláštní krása nového umění, poznají, ţe nejsou jím ošizeni o nic, co od umění vyţadují, a najdou v něm bohatší zdroj “líbení” neţ jinde.

51

Je však nutno připojiti něco velmi důleţitého: moderní umění nemá jenom hermetickou, jaksi tajnou krásu vnitřní logiky, konstrukce a rozváţnosti; má svou zevní malířskou hodnotu, krásu povrchu, techniky a forem, svou ladnost lineární, svou formální čistotu a příjemnost, skladbu ploch, tvarů a struktur, harmonii, rytmus a vše, co v umění mluví přímo a neodolatelně k myslícímu oku. Kdo dovede v tomto umění vybírati krásné věci z mnoha prostředních (neboť dnes je skutečně snazší být dobrým impresionistou neţ dobrým kubistou), shledá hnedle, ţe zde kvalita techniky velice stoupla proti umění předchozímu a ţe jedná se tu znova o formální a technickou dokonalost pokleslou v minulé periodě naturalistické. Avšak právě perioda naturalistická poskytla lidem třetí a nejčastější námitku proti kubismu: ţe je přímo zločinem proti přírodě, jeţ je zdrojem vší krásy; ţe přírodu geometrizuje, čtvrtí a násilní; ţe se příčí vší skutečnosti, pravdě a přirozenosti, a ţe je tedy dosaţeným vrcholem ohavnosti. – Ale skutečnost, aspoň v umění, je vţdy to, co se z ní udělá; kaţdé umění řešilo ji po svém a bude ji stále řešiti; její model není venku, v přírodě, ve věcech, nýbrţ je jím člověk sám, tvor duchový a básnivý, který dává věcem své míry a své formy, jeţ jsou mu nejmilejší. Kritérium umění je vţdy v umění samotném, a nikoliv v přírodě, ve “skutečnosti”; “pravda” umění je v 52

něm samém, a ne v přírodě; to jsou věci tak samozřejmě plynoucí z historie umění, ţe je téměř nepochopitelno, jak můţe ještě dnes většina lidí vědomě nebo nevědomě býti jiného mínění. Kaţdý styl je soustavou odchylek od přírody (dle F. X. Šaldy). V tom právě spočívá podstata a hodnota umění: jeho cenná krása není ta, kterou umělec převzal z přírody, nýbrţ kterou vytěţil ze sebe. Kaţdé umění se odchyluje od přírody, a ani naturalism není přirozeným nazíráním; i naturalism je vidění světa pod jistým zorným úhlem, pod jistou konvencí, jeţ není o nic “přirozenější”, neţ důsledná idealizace a stylizace a neţ jiné fazónování světa. Nic moudrého nemůţe vzejíti z toho, měříte-li měřítkem přírody umění, jeţ vědomě nechce být imitací přírody. Moderní umění je zásadní reakcí proti naturalismu, a nemůţe tedy jím býti spravedlivě souzeno. Avšak moderní umění není odvratem od skutečnosti. Naopak, aspoň z velké části jest stupňovaným zájmem o věci tohoto světa, zájmem o mnoho bohatším, pronikavějším a bádavějším, neţ byl dojmový impresionismus. Analyzuje ne jiţ dojem, nýbrţ věci samy; obrací je, zkoumá jejich objemy, točí se kolem nich a zjišťuje je mnohem úplněji neţ naturalism. Ovšem syntézu věcí takto rozebraných pořizuje pak “abstraktní” cestou systematické formální koncepce; tak věci jsou bezezbytkově přeměněny ve formy a stávají se nečitelnými 53

pro ty, ke kterým forma nemluví. Neboť jsou lidé, kterým vše, co člověk vytvořil, “neříká nic proti nejmenšímu lístku přírody a proti mraku, jenţ spěje po nebi”. Vše, co zde bylo řečeno proti obvyklým kritikám nového umění, je příliš abstraktní a povšechné, neţ aby se to mohlo dotknouti jeho ţivotního a praktického bytí. Avšak aby nedocházelo k příliš velikým nedorozuměním vůči modernímu umění, stačilo by předně orientovati se dobře ve vývoji předchozího umění, jeţ organicky přešlo v umění dnešní, dále méně spoléhati na své pohodlné “líbení” nebo “nelíbení”, a konečně viděti v umění něco více neţ divně a nedokonale napodobenou “přírodu”. Jakmile bylo by uznáno toto troje, nebylo by uţ nikomu tak snadno odbývati nové umění s takovou leţérností a sebedůvěrou, jako se doposud děje. Širší obecenstvo mělo by raději hledati dorozumění s moderním uměním neţ bezradně se znepokojovati tím, jak nezadrţitelně se rozmáhá a stává se světovým. Příleţitost k takovému dorozumění poskytuje přítomná výstava moderního umění, pořádaná p. Mercereauem a SVU Mánesem, o níţ je dluţno dále promluviti. Úvod p. Mercereauův ke katalogu výstavy naprosto nepřehání, tvrdí-li, ţe je to nejbohatší aţ potud výstava moderního umění v celém světě. Je to vskutku obsáhlá výstava nejen počtem pláten a jmen, nýbrţ i růzností individualit a tendencí, jeţ pohybují se uvnitř 54

jednoho širokého směru aktuálního umění. V takovém bohatství je ovšem nutno rozlišovat nejen mezi dobrými a méně dobrými úspěchy, nýbrţ i mezi různými tendencemi. Ale právě tato různost dává výstavě veselý a sympatický ráz; je to ráz mnoha osobních snah, mnoha hledání, řešení a vynalézání, mnoha experimentů a třeba i omylů. Je příliš zjevno, ţe toto umění, rozkládající se v takové osobní úlohy a nálezy, není módou; je to aktuální a ţivý proces, sloţený z mnoha individuálních činů, které budoucně mohou konvergovati nebo jasně se roztříditi. Neznám zřetelnějšího svědectví o ţivotnosti současného umění neţ tento plodný charakter nedokončené práce, schopné ještě nesčíslných odklonů, nových počátků a dalších pokusů. Věřím, ţe budoucně se vývoj umění nepoměrně zjednoduší; avšak ţádná z přítomných tendencí není pro tuto budoucnost lhostejná. Na výstavě Mánesa je nutno rozlišiti především starší směr, připojující se hlavně k Cézannovi a lišící se od impresionismu větší syntetičností formy a výrazností barevnou na místě světelné: tak Friesz, nejlepší z tohoto směru, dále Marchand a Zawadowski, kteří napodobí Cézanna tučnou mnichovskou technikou; konečně i Tobeen přese všechny rozdíly a přes svou dekorativní stylizovanost je na tomto stupni. – Ovšem nejcennější bezprostřední vliv Cézannův je na jiné straně: v obrazech Derainových, Vlaminckových a starších dílech 55

Braquových, známých u nás ostatně ze starších výstav v Mánesu a z reprodukcí. Z Cézanna vychází i barevný a jadrný de la Fresnay. Z Čechů zastupuje barevnou tendenci nového umění Špála a Kubín, jenţ vystavuje obrazy téměř mystické, jeţ mají formální jednoduchost značky a jemnost vidiny. Kubismus ve vlastním slova smyslu reprezentují Gleizes a Metzinger, oba metodičtí a jasní, ţe lze na nich studovati některé z tvárných prostředků současného umění: tak promítnutí více prostorových názorů v jeden obrazový kontext; uchopení předmětu z více stran i z kolika vzdáleností; rozdělení a juxtaponování názoru barevného, šerosvitového a lineárního a jich architektonické a rytmické včlenění do obrazu. To je pravý realistický či “vědecký“ kubismus, jejţ v nejdokonalejší podobě nalézáme u Picassa a Braqua, s nímţ shledáváme se u Juana Grise, Sofficiho atd., na této výstavě u Rivery, Vasiljevé, Lhota, J. Villona, Alice Bailly, Marcoussise a z Čechů do jisté míry u Šímy. Z obou výše jmenovaných má Metzinger jasnější a čistší vzhled obrazů, zálibu pro hladkost, půvab a úměrnost. Gleizes je hrubší, více se podobá starým obrazům, má starší techniku; jeho velicí Ţenci jsou na první dojem jako zašlý galérijní obraz hnědého a naturalistického koloritu. U Metzingera je zároveň více lásky k čisté formě a tím se Metzinger přibliţuje k Picassovu 56

vlivu, ač přitom stále podrţuje svou náklonnost k staršímu umění. Výhradně formální, nerealistickou snahu, orientovanou na Picassovi, ukazují obrazy J. Čapka, nesoucí ráz neúnavného a samostatného hledání, zkoušení a rostoucí formové určitosti. Rovněţ díla B. Kubišty, byť staršího data, vyznačují se příbuzným formovým zájmem. – Tato formální intenzita nového umění vyslovuje se nejrozhodněji v plastikách Rusa Archipenka, jehoţ tvarovou eleganci je viděti i na jeho plechové soše Cirkus; jeho sošky posledního data mají tvarovou ekonomii a pevnost kovových nástrojů. Duchamp-Villon modeluje střízlivě, s přísnou a tuhou holostí, jeţ se výhodně odráţí od těstovitých modelací většiny sochařů českých. Rumun Brancusi je duch spíše poetický neţ formálně vynalézavý; jeho velkooké, jakoby ptačí hlavy nejsou bez příjemné něţnosti. Dále je tu zastoupena “absolutní” malba: “synchronismus” Bruceův, dynamické kompozice Holanďana Mondriana a Němce Bolze, patrně ţáka Légerova; posléze “simultánní” obrazy R. Delaunaye, z nichţ vytkl bych aspoň Hráče cardiffské jako zajímavé prodlouţení impresionismu do nového umění. Posléze, ale rozhodně ne na posledním místě jest uvésti českou architekturu, samostatně a stylově vskutku nové dílo architektů zde vystavujících i umělců ze Skupiny VU. Zde vystavuje architekt Chochol návrhy na nábytek 57

a umělecký průmysl týchţ velkých a přísných tvarů, které známe z jeho staveb. Architekt Hofman předkládá řadu vysoce pozoruhodných návrhů na fasády, řešené se zcela novou plastičností: zde rozvíjí se modelace šroubovitě do výše v lehkých a citlivých křivkách, připomínajících obrys vrtule; jinde plastika průčelí je zhuštěna v rourovité strojové formy, opět jinde vybíhá v dlouhá, jakoby secesní ţebra, ţenoucí se do výše. Je těţko popsati tyto imaginativní architektury; působí dojmem bohatosti a plnosti aţ matoucí, ale zároveň je z nich cítiti ekonomii a přesnost přímo strojovou; jsou současně fantastické i přísné a nikdo trvám nemohl by jim upříti, ţe jsou nejbásnivější invencí naší přítomné architektury. Úhrnem je nutno s radostí konstatovati, ţe čeští mladí umělci, jak architekti, tak malíři, znamenají samostatnou a původní práci uvnitř evropského vývoje; mají své vlastní invence a úkoly a řeší moderní umění po svém a zřejmě tíţe neţ třeba Francouzové; neboť nedosahují jejich půvabu a elegance, jsou proti nim drsnější, holejší a váţnější, ale také namnoze formálnější a ovšem i nepřístupnější. Tak lze tu získati dosti úplný přehled výsledků nového vývoje; snad tyto výsledky samy přesvědčí některé z dosavadních odpůrců, ţe není třeba stavěti se vůči tomuto vývoji s nedůvěrou. Kaţdé nově vystupující umění zdá se míti “shocking” manýry, zdá se šmahem 58

násilné, ošklivé a ukrutné; nikdo neumí v něm odděliti věci chybné, falešné, napodobené od věcí váţných, hutných a plodných; vše je stejně zatracováno. Ale teprve tehdy, aţ dobrý divák najde v sobě jistou “Unterschiedsempfindlichkeit”, jak říkají psychologové, vůči dobrému a špatnému v novém umění, teprve tehdy bude vůči němu státi inteligentně. Pak nalezne mnoho dobrého a něco, co je nejlepší v moderním umění; snad toto nejlepší najde v Picassovi, jenţ je u nás nejvíce propagován, ale pro zálibu v tomto intimním mistru nebude slep vůči tomu, co mají jiní dobrého. Je ţalostné, ţe propagace nového umění děje se u nás namnoze pro Picassa a jeho následovníky a proti všem ostatním; ţalostné především proto, ţe nespravedlivé. Kaţdý přece má své: Picasso svou genialitu, jiní svou váţnost, své invence, své samostatné úsilí; to vše jsou tak různé fakty, ţe nelze jednoho z nich měřiti nebo souditi jiným, a přece v praxi tak souvisle spojené, ţe vylučováním některé sloţky trháme kontext nového umění. Moderní umění je sloţité a potřebuje širokého srdce; kaţdý fanatism můţe mu jenom škoditi, neboť vývojový motiv nového umění je právě jeho komplexita, mnohostranný růst a individuální bohatství. Veliký význam přítomné výstavy Mánesa je právě v tom, ţe poskytuje dobrou orientaci v tomto vývoji; je to význam nemenší, neţ měla 59

kdysi pro naši výtvarnou kulturu výstava impresionistů a výstava Neodvislých.

ŠEDÝ Říkává se “šedý” nebo “šerý dávnověk”, jako by dávnověk byl opravdu méně pestrý neţ přítomnost. Zdá se však, ţe minulost je nesmírně pestrá a zábavná; proto se na ni chodíme dívat do muzeí a proto si s úctou prohlíţíme kamenné sekery a popelnice, kdeţto nikdo se nejde zvědavě podívat do továrny nebo do dílny, a najde-li hřebík či rozbitou plechovku, nedovede si k nim vymyslit nic dobrodruţného a epického. Pro většinu očí je šedá jenom přítomnost. – Říkává se téţ “šedá teorie”. Jako by praxe byla poezie a barvitost sama! Jsou teorie, které jsou hotové zázraky kolorismu proti praxi, a bývá praxe tak šedá, tak bezbarvá a nezajímavá, ţe proti ní je třeba atomová teorie nebo Laplaceova teorie přímo románovou skladbou. Rozhodně je teorie Brownových pohybů poutavější neţ vyměřování daní nebo teorie indoevropských kořenů zábavnější neţ dělání korektur. Není konečně pochyby, ţe daleko krutěji se trpí šedou praxí neţ šedou teorií.¨

60

KLAD A ZÁPOR ČILI ČTENÍ PRO PESIMISTY Chcete ještě jeden důkaz, ţe tento svět a zejména jeho lidstvo je něco špatného, nepovedeného a hříšného, a ţe v něm naprostou převahu mají různé vady, nedostatky a úhony? Nuţe, o tolika lidech můţete říci, ţe jsou nemehlo, nešika, nemotora, nebo dokonce nekňuba; ţádný však není mehlo, šika, motora nebo kňuba; patrně takových na tomto světě není. Kdo není zrovna nekňuba, je zase snadno nemrava, necuda či nestyda; ani jednou o někom neřeknete, ţe je cuda a styda a mrava, ani kdyby se tvářil sebesvětěji. Ţádné dítě na světě není posedný zbeda; nenajdete člověka vrlého, mravů urvalých, schopného jen samých vázaností a pravostí, omaleného, odbytného, tečného a vůbec japného; člověka, který by byl dbalec, douk, cita a nasyta, duţivec, mluvně a boţák. Nikdo nemůţe mít tolik duhů a mocí, jako má neduhů a nemocí. Vejdete-li ven, potká vás moţná nehoda nebo nesnáz, ale nikdy hoda nebo snáz. Neboť lidé nejsou schopni vole, nýbrţ jenom nevole, a umí-li kaţdý na vás nevraţiti, vraţiti není s to nikdo. Marně byste se ohlíţeli, kde je na světě nějaká řest nebo plecha či švar; vše je nešvar a neřest a neplecha. Potrefí vás neštovice, ale nikdy ne blahodárné štovice. I nebe je záporné, a jsou-li

61

lţi světa prostě nehorázné, není jediné mírné, přijatelné lţi horázné. Budiţ vám v této zdrcující převaze záporu nad kladem a špatností nad dobrem útěchou aspoň to, ţe můţete být stvůrou nebo naopak nestvůrou, a přitom na ţádné straně nic neztratíte.

POSEDLOST Kaţdé zaměstnání, věnuje-li se mu člověk náramně důkladně, stává se tak trochu posedlostí: vidíme pak svět jaksi skrze své métier. Šachista u stolu trpí myšlenkou, ţe by svůj protějšek vzal věţí nebo svého souseda koněm. Doktor se s někým baví třeba o politice a přitom je celý pryč, jakého má ten někdo báječného bazedova. Literát vidí v lidech samé novely a tak dále. Ale nejchmurnější posedlost je posedlost divadelní. Takový posedlý reţisér sedí dejme tomu v hospodě; ale místo aby vděčně ţvýkal své sousto masa, chtěl by křiknout tady na tohohle klidného pána, ţe “kreje” vedlejší stůl; a tamhleten stůl “má díru”; a onahle dáma “ať nesedí zády do publika”! Chtěl by vstát a křiknout: “Špatně! Prosím, všichni do kulis, já vás rozsadím znova.” Ale co platno: jeho náhled o lepším řádu věcí mizí v hluku hospody a zdrcený reţisér se skloní k svému talíři a myslí

62

si: “Je to paseka! Ale s tím mizerným komparsem se nikdy nic nepořídí.” Nebo řečený posedlý vyjde z temných útrob divadla a najednou stojí na jasném náměstí jiskřícím v jarním slunci. Stane zdrcen a málem by se chytil v zoufalství za hlavu. “Pane Král,” chtěl by křičet, “vţdyť to slunce blenduje! Harlekýna níţ! Kryjte to slunce! Pane Šubrt, spusťte první a druhou sufitu! Pane Král, přidejte spodní rampy a stáhněte reflektor! Copak je tohle nějaké slunce? To musí být ztlumenější! Přidejte ţluté! A horizont musíte ztlumit! Vytáhněte výš třetí hoření! Tohle je všecko špatně!” Avšak příroda naprosto neposlechne tohoto zoufalého hlasu; ani pan Král, ani Pánbůh nepřitáhne clonu před nebeský reflektor, horizont oslňuje dál a uraţený reţisér si myslí zatínaje pěsti: “Kdyţ si lidé nechají líbit, aby jim to svítilo do očí…, tak ať se na to dívají. Ale mně by se to stát nesmělo; ne, takhle se svítit nesmí.” I obrátí se zády k slavnému jarnímu slunci. Nu, z téhle strany je to trochu lepší; ale stín vpravo je neprůhledný, měla by se rozsvítit druhá hoření a zapnout levá galérie; horizont je příliš světlý, jako by v malírně neměli dost šmolky. Pozadí vůbec špatné; kdyţ ty baráky za nic nestojí, aspoň je míň osvětlit. A tamhleta ulice by se měla něčím zavřít! Pane Kuta, nějakou stojku! Znechucen obrací posedlý reţisér svou pozornost k panákům na ulici. Tenhle vousatý 63

je dobře maskován, ty vousy jsou jaksepatří. Ale tamhleta ţenská je špatně oblečena, to nic není; něco barevnějšího. A tamten pán si udělal špatně nos; má celý obličej jako rozmáznutý; copak tohle je nějaká maska? A vy, slečno, si vemte trochu víc karmínu a světlejší paruku. Takhle vám to nesluší. Tady dvě babičky stojí ve dveřích a povídají. Hej, vy, není vás dobře vidět; kdyţ hrajete, postavte se tady do slunce. Tuhle jde ţebráček; hleďme, ten se dobře nastrojil, ten umí dělat figuru! Není to snad Veverka nebo Roland? I ten sípavý hlas je jako opravdový. Panečku, z tohohle chlapíka něco bude! A pak, kdyţ je noc: to je laciné, udělat černočernou tmu a propíchat horizont hvězdičkami. Kdyţ je noc, tak má být všechno vidět aţ z druhé galérie. A tamti dva milenci na lavičce, jak to mluví? To ţe je nějaké tempo? A jak se hloupě drţíte? Špatně, znova! Není vám vůbec rozumět! Kdyţ se milujete, musíte hrát trochu prudčeji! A ruku výš! Ale jsou chvíle, kdy i posedlý reţisér se docela tiše zastaví; jsou chvíle na zemi i na nebi, kdy by chtěl polohlasem říci: “Teď je to dobře, nehýbejte s tím, je to takhle krásné, je to dobře, překrásně uděláno… Snad, snad jen trošičku víc… jen o poznání víc spodní rampy…”

64

PSÍ POČASÍ V tomto slově leţí nesmyslná představa, ţe počasí příliš špatné pro člověka, tedy orkán, plískanice, čtyřicetidenní déšť a krupobití, je snad zvlášť vhodné pro psa a jemu důvěrně blízké. Nemůţe býti větší zvrácenosti. Pravé “psí počasí” by bylo krásnější, neţ si vy sami dovedete představiti: červen po celý rok, na dvorku teplé výsluní a chladivý stín, krátký rosný déšť, mnoho zajímavých vůní, vlhká vysoká tráva, ţádný úplněk, ţádný klavír, ţádní ţebráci, ţádná nerovnost, mnoho dětí a dost masa pro kaţdého. – Stejně falešně však říkáte o věcech přespříliš špatných, ţe “to je pro kočku”. * [* Toto rčení je nejen lež, nýbrž i germanismus. Odpusťte, ale mne zajímá ta lež více.] Ve skutečnosti a z oprávněného hlediska kočky “pro kočku” je polštář, mlíčko, nepozorný vrabec, tajemné půdy a seníky, ţenský klín, měkká ruka, kutálivé klubko, měsíční noci, tichý dům a zahrada – tedy věci veskrze milé, přirozené a intimní. – Tato úsloví ukazují s politováníhodnou jasností lidský předsudek, ţe zvířecí tabule hodnot je zvrácená a neutěšená. Je však dosti důvodů mysliti si, ţe kdyby zvířatům byla dána moc upraviti nebo dokonce stvořiti svět podle jejich vkusu, byl by to – přes mnohé krutosti a nedůslednosti – svět, který by nebyl nejnešťastnějším ze všech. Jmenovitě člověk v tomto světě by byl zvířetem

65

nekonečně mírným a hodným, svatým jako láma a vlídným jako Dionýsos.

CHVÁLA ZAHÁLKY Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, ţe je tak obzvláště krásně, nebo ţe na dvoře pracují truhláři, nebo ţe slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet. Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není uţ zahálet; ani číst, ani spát, protoţe ani to, ani ono není zahálka; ani se bavit, ani odpočívat, protoţe zahálka není ani odpočinek, ani zábava. Zahálka, čistá, dokonalá zahálka není ani kratochvíle, ani dlouhá chvíle; zahálka, toť něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váţe, vyţaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje; je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím uţ jak to říci; zkrátka něco dokonalého a vzácného. Především: zahálka není maření času; mařil bych čas, kdybych dejme tomu nabíral sítem vodu; ale kdyţ zahálím, tak to právě nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikoţ nedělám vůbec nic. Za druhé, zahálka není matkou hříchu; nemůţe být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná. Netouţí po ničem; zahálka, která

66

touţí, uţ nezahálí, uţ něco dělá, uţ má někam zamířeno. Za třetí, zahálet není lenošit. Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít. Zahálet není ani odpočívat. Kdo odpočívá, dělá něco uţitečného: připravuje příští práci. Zahálka je bez vztahu k jakékoliv minulé a budoucí práci; nemá následků a nečeká na nic. Zahálet není také poţívat klidu. Hřát se na slunci, mhouřit blaţeně oči, příst jako kočka, to vše je činnost případně velmi účelná, nebo je aspoň příjemná; a příjemnost sama o sobě uţ je cosi jako účel. Zahálka je naprosto bezúčelná; nedomáhá se ani klidu, ani libosti, prostě ničeho. Klid, toť pomalu a stále plynoucí proud, jenţ tiše šplouná a zkolébává; odpočinek, to jest temná a pokojná tůně, na níţ odplývá rmut a pěna zlých nebo prudkých chvil; lenošení, toť zátoka pokrytá zelenou řasou, slizem a ţabími vajíčky; ale zahálka jest utkvění. Nemá rytmu ani zvuku; stojí, nepostupuje. Nedává ţivot plevelu, ani řase, ani komáru. Voda mrtvá a průhledná. Byť stojí, nezahřeje se. Stojí a neobrůstá. Nemá směru, ani obsahu, ani chuti. Chtěl bych dnes zahálet; ne, chce se mi nechtít nic. Chce se mi – čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka. Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak 67

oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu. Být jako člověk, ale bez myšlenky. Dívat se na bílý papír, prázdný a hladký; nepsat a dívat se, aţ by se (z vlastní iniciativy) pokryl černými písmenky, slovy, větami, řádky odshora dolů: první list, druhý a třetí; a pak, pak to nemuset číst, pak to s ohromnou samozřejmostí pravé, hluboké zahálky vůbec nepřečíst a obrátit oči k první jarní mouše, která leze po okně, dívat se na ni a nevidět jí; a pak – nu, coţ zahálka potřebuje nějakého programu? Neboť vţdy lze nalézt něco k nedělání, k nevidění a k nesledování. A kdyţ člověk dozahálel, vstane a vrací se jakoby z jiného světa. Vše je trochu cizí a daleké, protivné jaksi a napjaté; a člověku je tak… tak divně, ţe… zkrátka si musí po zahálce odpočinout; odpočinuv pak chvíli lelkovat, pak si ještě polenošit, potom se oddat jistému klidu, a teprve potom je schopen sebrat všechny své síly a začít dělat něco zcela zbytečného.

O ŘEČ Nevím uţ, který odborník či reformátor navrhoval fonetickou reformu českého pravopisu: aby se česky psalo do slova a do písmene tak, jak se to vyslovuje; tedy například fčeli snášejí met. Této reformy se přidrţel

68

dosud bohudík jen pan Heliodor Drmola; není tedy třeba s ní polemizovati. Otázka, která mne tu zajímá, je ta: je sice pravda, ţe vyslovujeme “fčeli a ne “včely”, – ale je to tak docela v pořádku? Coţ je to úzus, na který je dluţno bráti ohled? Je ovšem pravda, ţe se v běţné řeči vyslovuje y stejně jako i, led stejně jako let, vez nachlup stejně jako ves a tak dále; ale je to nějakým ziskem jazyka, ţe se tak ošoupala jeho fonetická výraznost? Jistě naopak; je to snad pohodlnější, ale hlušší a jednotvárnější; je těţkou ztrátou na sonoritě jazyka, ţe se otřely ty nejzvučnější samohlásky, jako b, v, d a z, i ţe ve výslovnosti téměř vymizelo temné, sametové y. Je-li nějaký jazykový ideál, tedy je spíše ten, aby fonetická mluva znovu nabyla jemnosti a diferencovanosti mluvy psané, neţ aby se grafická mluva nesmyslně ochudila po vzoru salónní, nedbalé výslovnosti běţného jazyka. Pravím, je to ideál; kdyby někdo z nás jej začal uskutečňovati v běţné řeči, řekl by o něm kaţdý, ţe mluví afektovaně. Ale u všech všudy, coţ není jiných moţností pro skutečnou idealizaci jazyka? Především na vás, básníci, by bylo, abyste ve svých dílech povýšili grafický rozdíl na fonetický; aby vám například slovo “políbil” a “všudybyl” za nic na světě nezněla jako počestný a dovolený rým; abyste s přísnou hrůzou se varovali rýmovati “med” na slovo “ret”, nebo “věţ” a “spěš”, “teď” a “leť”, “spáč” a “poněvadţ”, “bez” a “dnes”, “dub” a “lup”, “bůh” 69

a “hluch” a tak dále. Neboť jsou to nečisté, šupácké, ledabylé rýmy, rýmy, jeţ nejsou idealizací zvuku naší mateřštiny, rýmy, z nichţ jste neotřeli šedivou usazeninu jazykové pohodlnosti, aby z nich zazářila fonetická krása slovního kmene. A ještě více jest na vás, herci, na vás, virtuosové jazyka, umělci mluveného slova, aby náš jazyk byl zachráněn od zvukového zplanění. Neboť vy jste nejúčinnější učitelé jazyka; a kdyby pohodlný běţný ţivot nikdy nevzal z vašich úst lahodnou a pečlivou zvučnost řeči, co na tom? – umění není běţný ţivot; alespoň v umění musí se uchovat, ne, znovudobývat, ne, přímo vytvořit zvuková ideálnost jazyka, jakási vyšší a boţštější mluva, jakási nadlidská harmonie mateřštiny. Právě proto, ţe se špatně a otřele mluví, můţete vy mluvit ryze a hluboce. Jistě nepatří němčina k libozvučným řečem; ale poslouchejte melodii dejme tomu Moissiho. Koncert ruského jazyka na scéně zní docela jinak neţ běţná a rychlá ruština. Francouzský herec vyslovuje ve verších vokály i konsonanty, jeţ konverzační řeč dávno ztratila. I my musíme vytvořit jistou umělou formu, jistou koncertní dokonalost výslovnosti. Zajisté, českému herci se nemůţe vytýkat neúcta k mateřštině. Ale jisté čistě fonetické otřelosti a smytosti se aţ příliš staly zvykem; uţ o nich ani nevíme. Kdyby někdo na scéně začal vědomě rozlišovat y a i, znělo by to dokonce 70

nepřirozeně. Ale je nám třeba této nepřirozenosti. Nezaráţejme se před umělostí této fonetické idealizace. Kdyby básníci, herci, divadelní ředitelé a reţiséři si podali ruce v této společné snaze, za několik let by se na našich jevištích mluvilo daleko hudebněji, sytěji a kovověji a nikoho by uţ nezaráţelo, ţe tato nádherná sonorita je “umělá” proti běţné a “přirozené” výslovnosti na půl huby. Laik si neumí představit, jakou nadlidskou práci by to stálo herce a jejich spolupracovníky – aspoň dnes; ale za několik let bychom měli vţitou uţ, pevně utvářenou a nezničitelnou jazykovou hodnotu. Coţ, nestála by ta práce za to? Nemohli bychom všichni, kteří do toho máme trochu co mluvit, podniknout společnou revizi fonetických hodnot naší mateřštiny? Tolik péče se věnuje purismu gramatickému; nebyl by daleko důleţitější purismus zvukový? Důleţitější – pro umění i pro ţivot? Prosím, myslete na to, kdo máte co činit s mateřštinou veřejně mluvenou.

POVĚRA Chtěl jsem jiţ psáti o jiném slově, ale kdyţ jsem nadepsal třináctku, napadlo mi nešťastné, hanlivé slovo “pověra”. Ano, překonali jsme věk pověr; jedu-li třináctkou do redakce, nemyslím na hrozné a osudné následky, které mi toto číslo můţe přinést, a nikdo z chodců

71

nepovaţuje za zvláštní neohroţenost mé odhodlání jeti zrovna třináctkou. Není pochyby, ţe ţijeme pohodlněji, není-li nešťastných třináctek, neblahých pátků, osudem znamenaných míst a tisícerých předzvěstí. Ale je pochybno, je-li tím ţivot o něco bohatší a zajímavější. Nevím vskutku, je-li lépe, aby pavouček na stěně byl znamením budoucnosti, nebo jen znamením toho, ţe jsou kouty nevysmýčeny. Nevím, je-li důleţitější vzpomenouti si při náhlém zastavení hodin s neklidem lásky na vzdálené příbuzné, nebo bez takového neklidu na nejbliţšího hodináře. Zisk z pohodlí a jistoty je jenom relativní; něco se vţdy při něm ztrácí, čeho nelze snadno nahradit. “Pověry” propůjčovaly věcem hlubší význam a větší rozmanitost; překonáním pověr vytěţili jsme pro sebe co největší lhostejnost k věcem. Zdá se, ţe se nám věci za to mstí dokonalou lhostejností k nám; pavouček přeběhne stěnu nemysle na naši budoucnost, nýbrţ na tučný neřád některého kouta; blecha vám skočí na ruku a nepřiláká listonoše s dopisem, jejţ čekáte; obloha vám neposílá znamení komet, duhy míru ani krvavých mečů, jako činívala při jiných válkách; hodiny se zastaví tvrdošíjně a hloupě, a zní-li vám v uších, nemyslí na vás nikdo, stejně jako vy na nikoho nemyslíte. Poměr věcí k člověku je právě takový jako poměr člověka k věcem.

72

OBJEVY Archeologie jak známo je krtčí, pozemní i podzemní činnost, jeţ pracuje motykou, odhrabává hlínu a zavrtává se pod povrch země, aby odkrývala a četla památky starší, neţ jsou dějiny, jeţ kope a hrabe skloněna k hlíně a vlézá do jeskyň a propracovává se pořád hlouběji, aby našla střep či kost nebo hrst popelu a dešifrovala v nich stopy člověka. A teď si představte, ţe věc tak málo archeologická jako aeroplán letí nad nějakými pastvinami a zoranými poli a bere z výše mapovací snímky. Na vyvolaných deskách se pak objeví docela divné linie a sítě, pruhy, čtvercování, klikatiny a ovály, v nichţ potom archeolog bezpečně rozezná památky neolitických osad, keltických rolí a římských táborů. Představte si, ţe tento objev se nestane v nějaké pustině, nýbrţ v nejobydlenější Anglii, v samém sousedství Winchesteru, na polích po tisíc let kříţem kráţem obdělaných, přeoraných a prochozených opravdu na kaţdé pídi. Rád bych vám ukázal snímky, jeţ o věci vyšly v anglických listech, snímky právem nazvané “strašidla dávných polí”. Jsou to vskutku přízraky, neboť zblízka na zemi samotné jsou prostě neviditelné; kdyby nejdůkladnější archeolog skloněn nad prstí prostudoval fotografovaná pole krok za krokem, nenašel by nic víc neţ tu a tam pruh vápnitější hlíny,

73

neznatelné zkrabatění půdy nebo ornici trochu kamenitější. Teprve z výše šesti tisíc stop slévají se pruhy a skvrny v hotovou katastrální mapu keltické vesnice. Nelze si představiti paradoxnější obrat archeologické heuristiky. Skutečně bude snad nyní nevyhnutelnou objevovací pomůckou archeologa, aby četl z výše šesti tisíc stop památky, jeţ zblízka nejsou ničím, rozsáhlé kontexty, jeţ unikají muţi s motykou, a veliké značky napsané na zemi. Bude mu vzlétnouti, aby spatřil naši zemi popsánu minulostí. Práce muţe s motykou nebude proto zbytečna; nicméně je velikou událostí nález, ţe někdy je nutno dívat se z ohromné dáli či z ohromné výše, abychom viděli a objevovali to, co jest. Nyní uţ nemyslím na letadlo a fotografickou komoru s jejich mechanickými moţnostmi. Je to jen příklad. Jsou dálky a výše, odkud jenom lidský duch vyhlíţí k zemi a objevuje to, co jest. Dílo básníků a filozofů se tuze rádo pokládá za snění; je však objevováním – jistě neméně neţ práce muţe s motykou, schýleného k faktům. Kaţdému snad se přihází, ţe často teprve ve vzpomínce pochopí některou událost svého ţivota, uvědomí si její smysl a souvislost i její příčiny, i její uţitek; neboť také vzpomínka je pohled z dáli a někdy snad i z výše usmířené a nelitující. Náš vlastní ţivot není něco hotového a odbytého; má se teprve objevit v širších kontextech a významu zblízka neviditelném; ale i zde je třeba nějakých šesti tisíc stop 74

duševní výše. I tento den, jejţ právě skončuji, je dosud neobjeven; a tento rok je neprozkoumaná dţungle, a celá přítomnost je neznámá pevnina, nad níţ se dosud nevznesl pozorovatel, aby odhalil její rysy z výše aspoň šesti tisíc stop. Šest tisíc stop, nic víc! Byl by to uţitečný pohled, kdybychom místo parlamentních prázdnin, reparací, tepelné vlny a příprav k obecním volbám viděli někdy takhle mapu přítomnosti z výšky šesti tisíc stop. Jaké by to byly nálezy, jaké podivuhodné objevy, jaká nečekaná orientace! Přísahám, ţe bychom se v téhle podívané naprosto nevyznali. Zmizelo by skoro vše, co robíme a tropíme tak důleţitě; ale zjevily by se stopy ohromných a neviditelných prací neodhadnutelně dávných a pošetile přeoraných, a nová veliká znamení, která zdola není vidět, a nepovědomé souvislosti, a plány tak veliké, ţe tam dole nám nepřehledně splývaly, a ohromující úkoly pro muţe s motykou a nevím, co ještě. Jen mít šest tisíc stop výše! Krásné a dobré je pracovat na zemi, ať uţ děláte cokoliv uţitečného; ale je jedna věc stejně dobrá a krásná, a to je pozorovat. Pozorovat, vidět, objevovat, to jest veliké a tvůrčí dílo; ale je k tomu třeba vzletu, a kdo se neumí vznést, nevidí to, co jest.

75

NANUK Jsme velmi nešťastni, my lidé. Míním, my všichni. Buď máme málo peněz; příliš malý byt; nepodařený oběd; ošklivou a temnou vyhlídku z okna; koupel málo teplou; starý a vetchý zimníček; příliš málo pohodlí; příliš mnoho práce; příliš mnoho trápení. My všichni, jak tu jsme. Řekněte, nu řekněte, není-li například zrovna k vám ţivot příliš tvrdý? Nu ano, vţdyť jsem to říkal. Teď nám ukazovali ve filmu “Nanuka, člověka primitivního”. Je to Eskymák někde od Hudsonova zálivu, táta celé hromádky dětí, lovec. Ţádný herec; prostě dělá před aparátem, co dělal a bude dělat po celý ţivot: loví ryby a mroţe, staví ze sněhu boudu, prodává liščí kůţe a tak dále. Film nemá jiného děje neţ tento ţivot. Ale tenhle děj stojí za to. Uţ od klukovských let jsem četl plno kníţek o Eskymácích. Připadalo mně náramně pěkné ţít skoro celý rok v čisťounkém sněhu. Boţe, toho kulování! Sáňky! Stavět ze sněhu boudy a panáky! A pak se zabalit do koţišin a hezky se vyhajat! Můţe být něco lepšího? Aj, zajisté můţe. Například být u nás aspoň ţebrákem, přikrývat se slamou či hadrem, mít suchý kámen pod sebou a dostat k obědu brambor nebo kus chleba; nebo spát v zákopu či na pryčně, bydlit na Popelkách nebo v Šavlínově domě, nebo cokoliv se nám zdá

76

nejhoršího. Jak vám mám popsat Nanukův ţivot? Je to prostě zápas: zápas s vodou, se sněhem, s tmou a zimou, s hladem, s nicotou. Nic, nic tu není neţ studené moře, ze kterého je nutno takřka holýma rukama vyrvati kus syrového masa, a neţ nekonečný sníh, odkud lze vyhrabati jen hrst mechu pro malý ohníček. Není tu stromu, hlíny ani travičky; i ten kousek dřeva musí vyplavit moře odněkud ze šťastných zemí, kde roste zázračná věc – strom. S úţasnou trpělivostí musí Nanuk klečet nad dírou v ledu, aby nabodl rybu; pak ji trhá a polyká přímo zaţiva, neboť hlad nestrpí odkladu. Je podivno vidět ty zářící obličeje nad krvavým ţvancem masa, vydobytým s nepopsatelnou námahou; nebo putování za potravou v nekonečných vánicích, zmučené smečky psů, strašlivě kruté lovy; a zase děti, krásné a veselé děti, blaţená štěňátka lidská i psí, dobrotivý ţivot rodinný ve světě tak neúprosně tvrdém. Poslední hlídka člověka na samém kraji nicoty. Je to velký pohled na vytrvalost a statečnost lidskou. Hle, jak naprosto relativní je lidská bída. Říkám vám, ţe nejuboţší ţebrák našeho zeměpásu ţije změkčile a pohodlně ve srovnání s tím, jak ţije Nanuk. Nanuk je spokojený; vidíme mu to na tváři. Nanuk je snad docela šťastný člověk, pokud nezahyne někde ve sněhu i se svými mláďaty. Nanuk je “primitivní” v tom, ţe nezná srovnání; ţe si nedovede představit lepší ţivot, neţ je ten jeho; 77

ţe nezávidí; ţe mu není dána bičující sociální vzpruha nespokojenosti. Směje se mţouravýma očičkama, září širokou papulou; neboť se najedl a je ţiv, má děti a zdravé ruce a dovede se ohánět v té sněhové dující pustině na kraji nicoty. Mohl by táhnout na jih; je obratný, uţivil by sebe a své děti za poměrů nesrovnatelně vlídnějších. Snad je to nevědomý a strašlivě silný tlak generací, který jej váţe k zemi nejpustší; nikoliv moţnost výţivy – tak úţasně skoupá a namáhavá –, ale něco většího: nutnost setrvati; pud nepustit z rukou, čeho se zmocnili předkové; tajemná houţevnatost rodu, který nedovolí, aby stopy jeho ţivota byly zaváty sněhem. Kdyby se odstěhoval Nanuk, zúţila by se hranice lidstva; je to jisté velké poslání, které plní Nanuk, – neboť nelze jinak pochopit jeho ohromující vytrvalost ani jeho široký úsměv. Nanuk není zvíře; ví ledacos a zná bílé muţe; Nanuk by mohl opustit ten hloupý a zlý sníh, ale Nanuk nesmí. Za jeho trpělivostí stojí bohové. Nanukův film, toť podivuhodná oslava člověka.

ÚKOL V nynější “váţné a kritické” době vystupuje jednou nebo dvakrát denně před naše svědomité oči nějaký “úkol”; kdekterý temný kout v novinách a revuích se náhle zjasní

78

novým “úkolem”, jenţ nám ukazuje cestu k lepšímu zítřku. Nevím jiţ, co vše je národním úkolem: míti zdravé děti, býti členem Muzea, koupiti si Zlatou knihu V. B. Třebízského, vstoupiti do strany, býti eugenikem, pamatovati na hladové, podporovati steré účely, stavěti nové divadlo, zříditi nové školy a tak dále. Nemluvím probůh proti dobrým a uţitečným věcem, které tu na nás vystupují jako Úkoly, nýbrţ jen – a dokonce nesměle – proti tomu, abychom z nich dělali pouze úkoly. Mohou přece býti ještě ledačíms jiným: libostí, potěšením, zábavou, pýchou, úlevou, láskou, ztřeštěností. Táţi se, nebylo-li by v Čechách veseleji, kdyby bylo lidem rozkoší, a nikoliv úkolem býti třeba členem Muzea; kdyby bylo národní zábavou, a nikoliv národním úkolem stavěti nové a pěkné školy; kdybychom dávali chudým jísti, protoţe nás to ukrutně těší, a ne proto, ţe v tom vidíme úkol; kdyby naše zlaté měšce se otvíraly z nezkrotného dobročinného temperamentu, kdybychom dělali “vše pro dítě”, protoţe máme děti rádi, a vše pro dospělé, vše pro vědu, vše pro umění, vše pro budoucnost jen z jarých a účastných osobních pohnutek. “Úkoly” vedou a opravují ţivot, kdeţto osobní pohnutky jej ţijí. Z úkolu máme humanitu, ale ze srdce ji ţijeme. Slovo “úkol” je protiva k slovu “přirozenost”; nevím přesně, co je národní přirozenost, ale přál bych jí, aby v ní byla aspoň větší část toho, co dnes jmenujeme “národními úkoly”. 79

KDO JE VESELEJŠÍ? Kdo je veselejší, muţ, nebo ţena? Jsme zvyklí si představovat, ţe muţ je něco strašně váţného, kdeţto ţena je bytost usměvavá a laškovná. Ve skutečnosti je ţena většinou tvor strašně váţný, kdeţto muţ je nádoba vší švandy a laškovnosti. Toto nedorozumění vzniklo asi z toho, ţe muţ obstarává v ţivotě většinu věcí váţných a pochmurných, jako je politika, univerzitní přednášky, psaní úvodníků, vyšší účetnictví, strojvůdcovství a jiné. To je ovšem pravda, ale z váţnosti zaměstnání neplyne váţnost povahy. Dále zdá se opravdu, ţe ţena se raději baví, totiţ nechává se raději bavit neţli muţ. To je pravda; ale coţ ukazuje-li tato potřeba zábavy právě na nedostatek vlastní a osobní veselosti? Proti tomu bych vás mohl zahrnout důkazy, jak je málo ţenských humoristů a komiků; můţe se říci, ţe humor je stejně výhradně muţskou výsadou jako filozofie, válečnictví a svobodné zednářství. Ať to vykládají psychologové ab ovo nebo ab ovario: faktum je, ţe muţská nátura je šprýmovnější, dovádivější a bujnější neţli ţenská. Kdekoliv je pár muţů pohromadě, vzniká švanda. Muţi mají zvláštní náklonnost ztropit nějakou legraci, nejspíš z vrozené piety k

80

svému otci, panu klukovi; neboť kluk je otcem muţe. Nebyl jsem dosud ministrem a doufám, ţe se jím nestanu; ale v hloubi duše jsem přesvědčen, ţe si páni ministři v ministerské radě navzájem přivazují šosy k ţidlím, posílají přes stůl motáky, a kdyţ někdo na chvíli odejde, ţe mu do jeho ministerských aktů vpašují milostné psaní nebo papír od šunky nebo ţaludskou desítku; a nedělají-li to, stojí je to jistě hrozné přemáhání. Poškádlit někoho, sehrát něco, nastrojit nějaké alotrium, to je jedna z nejnáruţivějších muţských vášní. Proti tomu ţena je snad vděčnějším divákem při kaţdé švandě, ale bůh uchovej, aby byla jejím strůjcem a pachatelem! Předně sama se náramně nerada stane obětí nějakého šprýmu; jí zcela schází široký a dobromyslný úsměv, jímţ potrefený kvituje špás, který se po něm svezl. Dále – u čerta, jak to přijde? – dělá-li si uţ ţena z někoho, jak se říká, šoufky, nabude to jaksi nepříjemného a osobního zahrocení, dělej co dělej. A za třetí je jí to vůbec cizí, neleţí jí to, nedovede to jaksi; nemá té dobromyslné útočnosti nebo té srdečnosti nebo jak to říci, zkrátka té překypující a účinné veselosti. Směje se ráda, ale nedůvěřuje smíchu jiných; vyhýbá se tomu, aby sama dobrovolně a iniciativně podnítila smích; bojí se patrně, ţe by ji to ohrozilo na respektu, coţ je její věčnou slabou stránkou. Člověk, který se bojí být směšný, nemůţe být nikdy aţ do poslední nitky veselý. Co ţena dovede, je parodovat a 81

karikovat někoho jiného; ale absolutní legrace, šaškovina, která uţ je jen pro sebe samu, výstřednictví, naprosté sebeobětování bohům smíchu, to pro ni není. Dále je to snad vzájemná solidarita nebo nedůvěra; jsou-li ţeny mezi sebou, neprovádějí si navzájem ţádné šprýmovné kousky. Provedeli ţena nějaké skutkové taškářství, je to vţdy na vrub muţe; pošle-li někoho aprílem, je to muţ. (Z čehoţ je také zjevno, ţe se ţena víc bojí ţen neţli muţů.) Ale i to dělá jenom tehdy, kdyţ napodobuje nás chlapy. V provozu ţivota jsou to muţi, kdo udrţují smích. Ne, ţena není veselá; a jde-li ţivotem “s úsměvem na rtech”, je to přetvářka: ten tvor je váţný jako smrt. My, právě my druzí, my bradatí a kosmatí, zarputilí a oškliví, jsme smíchem ţivota; vaţme si toho, a při svých váţných zaměstnáních, při svých strojích a filozofiích, katedrách a pluzích pamatujme na to, ţe pod svou koţí máme zašity kostky Věčného Šaška, kterého si Pán Bůh stvořil, aby bylo na světě hravě a legračně. Neboť i to byla a jest jeho moudrá vůle.

VLASTNÍ MÍNĚNÍ Kaţdý chce mít své vlastní mínění; to je v pořádku a nelze proti tomu nic namítat. Ale toto vlastní mínění má jednu prašpatnou

82

vlastnost: ţe se obyčejně také nahlas řekne. Jsem rád, ţe můj soused má o všem své vlastní mínění, ale je mi nevolno, kdyţ je musím někdy poslouchat. Kdybych potkal toho jistého neznámého pána a řekl mu, ţe je osel a nemehlo, hnus, pitomec, zvíře a šubjak, urazil by se hrozně. Ale on, neznámý pán, se postavil před jeden z nejlepších obrazů Goghových, pochechtával se a pronesl co nejhlasitěji, ţe to je blbost a ţe jeho šestiletý kluk by to také tak namaloval. A řekl to aspoň pětkrát, aby to všichni slyšeli. Kdyby veřejně pouštěl své větry, styděl by se patrně; ale pranic se nestydí pouštět veřejně své vlastní mínění, ačkoliv tohle je daleko horší. Tlustá panička se tlačí v divadelní šatně a veřejně si povoluje: to ţe zas byla otrava a pitomost a ţe je škoda večera a podobně. Kdybych se před ní postavil a veřejně hlásal, ţe je tlustá, stará, nejedlá kvočna, dostala by asi křeče. Neboť “vlastní mínění” lze si dovolit jen vůči umění; v soukromém ţivotě je ţalovatelné. První poţadavek společenské výchovy je umět ukrýt svou hloupost. Vlastní mínění je veliký dar od pánaboha, ale musí se za ně něčím platit: mlčením. Vlastní mínění je cosi jako trávení a jiné vnitřní procesy; nemá se s tím chodit ven. Nevýhoda kritiky je, ţe kritik veřejně říká své vlastní mínění. Příliš se tím prozrazuje. Proto mají umělci tak špatné mínění o kriticích; ale 83

za to kritikové nemohou, ţe musejí veřejně říkat to, co jiní – buď zámoţnější, nebo lépe vychovaní mohou utajit a nechat pro sebe, totiţ právě své vlastní mínění. Existuje také vlastní mínění v politice. Ale ačkoliv kaţdý své mínění povaţuje za vlastní, mají tato vlastní mínění paradoxní náklonnost organizovat se. Takovou vymoţeností vlastního mínění je například novopečená organizace abonentů divadla. Je vůbec psychologicky zvláštní, ţe takové mínění, ač je výslovně vlastní, má tak strašnou náklonnost vylézt hlasitě na veřejnost. Máš-li o něčem své vlastní mínění, vaţ si toho; a hleď je pečlivě uchovat jako právě tvé vlastní. Kdyţ to pustíš ven, uţ to patří všem. Buď ţárliv na své vlastní mínění: nech je pro sebe; a kdyţ uţ to musí ven, tedy tiše, tiše! Je jenom jeden druh mínění, který je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější neţ vlastní mínění; a to je veřejné mínění.

STANOVISKO Říká se s oblibou “zaujmouti stanovisko”. “K této věci jsem ještě nezaujal stanoviska.” “Kaţdý musí zaujmouti stanovisko.” Podle tohoto příznačného rčení “stanovisko” je něco, co leţí vně člověka; nikdo neřekne “zaujal” jsem mínění nebo víru, “zaujal” jsem souhlas nebo

84

odpor; vše vniterné naopak “zaujme” nás. Proti tomu však zaujal jste stanovisko souhlasné nebo vyčkávací, blahovolné, stavovské, odmítavé; zcela tak jako byste zaujal místo, lavičku, postoj, něco s vámi skoro nesouvisejícího a z vás nevyrostlého. Právem se říká: “ze stanoviska socialismu” má se věc tak, “ze stanoviska konzervativního” onak, poněvadţ obě stanoviska mohou mně být cizí, mohu se na ně zkusmo odebrat jako na Letnou nebo do Riegrových sadů, abych se pokochal pohledem na svět z vyhlídek velmi různých. Na kaţdém stanovisku mohu, ale nemusím být; mohu vidět svět z vysokého stanoviska, ale nemusím přitom být vysoký člověk. Ani ve snu vám nenapadne říci, ţe jste zaujal ke kousavému psu stanovisko odmítavé nebo k horké polévce stanovisko vyčkávací; vaše reakce na psy a polévky je příliš přirozená, neţ abyste jí dávali jméno “stanoviska”. Ale zato ve věcech veřejných a lidských známe uţ jenom stanoviska. Místo abychom přetékali souhlasem nebo byli strţeni odporem, trpěli nejistotou či nevěděli kudy kam, “zaujímáme stanovisko” souhlasné či odmítavé, vyčkávací nebo neutrální, a to doslovně a doopravdy. Na “zaujetí stanoviska” není nejhorší to, ţe je říkáme, nýbrţ ţe je skutečně děláme.

85

MAPA Jsou lidé, kteří sbírají poštovní známky, a jiní, kteří si schovávají všechny pohlednice, které kdy dostali; a někdy se v nich probírají; hleďme, tohle je Boulevard de la poissonniere, a tady je Trajánův sloup v Římě, tady pohlednice z Václavic, jak ta se sem dostala? A tady je Tarascon, tuhle před hradbou pořád stojí ten človíček a brejlí do aparátu; kdo to asi je? Chtěl bych tam být; podíval bych se, stojí-li tam ten člověk doposud. Brno, Norimberk, Tábor, a tadyhle pohled aţ z Alexandrie… Jsou pak jiní, kteří si schovávají staré jízdní řády; a přijde-li jim, ţe jim je smutno a nevědí uţ čeho se chopit, hledají spojení do Police nebo do Lisabonu; proč zrovna do Police nebo do Lisabonu, nevím, ale je jim úlevou, ţe tam je nebo bylo spojení a ţe je nebo bylo moţno nechat vše za sebou a ujet, ujet co nejdále, do Police nebo do Lisabonu. Ale nadevše, lepší neţ pohlednice a neţ jízdní řády, jsou mapy. Ovšem ne ty strakaté, kde jsou jen červené, ţluté a zelené státy a černé ţeleznice; ale ty mapy, kde níţina je malována zeleně jako nejkrásnější louka, v níţ se člověk brouzdá očima, a kopečky jsou natřeny takovou ţitnou, plavou barvou, která se podobá vyschlé hlíně a úrodě doběla uzrálé; a pak vyšší hory jsou hnědé, hnědé jako skály, rezavé jako mech, a ještě vyšší hory jsou

86

posupně temné, to uţ je holý kámen, a docela nejvýš jsou bílé tečky a plošky: věčný sníh. A pak tu jsou modré ţilky, to jsou řeky, a klikatí se tak, ţe je člověk musí sledovat; a blankytná jezera, natřená nebeskou barvou, zrcadélka, ve kterých se neobráţí ani jeden mráček; modře čárkované baţiny a moře věčně modré, a dokonce tečkovaná poušť, podobná hromádce písku, na které sis hrával, kdyţ jsi byl docela maličký. A tu tedy hmatáš očima po mapě, jako bys jel rukou po celém povrchu země. Tady se zarývá zelený jazýček níţiny do brunátně hnědých hor. Jak krásná procházka, má duše, po zelené louce mezi skalami! I roste tam asi náprstník a verbena, slzičky Panny Marie a hnědá mateřídouška; dole však na louce jsou pomněnky a olše a třepetají se tam drobní modrásci, opojení vlhkem. Avšak přejdi sem, na tyto rusé, zvlněné vršky, jeţ se vsunují do zelených níţin jako záplava klasů; tu putuješ plavými stezkami, slunce tě hřeje v týle a ţlutý otakárek klouţe plachtovým letem nad světlými osinami úrody. I vidíš červené střechy vesnic, neboť města sestupují aţ do údolí a přilepují se jako vyboulená očka na modré ţilky řek. Putuješ od města k městu; najdeš městečka zastrčená jako nějaká památka aţ docela vzadu v zásuvce; čteš jména, která nikdy nejsou v novinách, neboť pod nimi se ţije tiše a beze změny; najdeš jména, která tě lákají, jako by tě tam čekalo něco krásného a podivného. 87

Zastavíš se u mračné hradby hor; sonduješ v údolích a díváš se nahoru, kam se vyšplhaly vrcholky jako divoké kozy; objevuješ údolí plná samoty, kde není uţ cest a kudy by ses chtěl prodírat, neboť kdoţví, nenašel-li bys tam to nejkrásnější místo na světě? Hledáš svou cestu mezi horami a lidmi; hledáš samotu, jeţ není opuštěna od Boha, ale od lidí, nebo daleké expresní trati, které by tě ve vřavě všech jazyků světa nesly do jiného ţivota: ach, moci začít znova! Pravím, krásné jsou mapy zemí a plné tajemných značek. Chtěl bys být všude; chtěl bys ţít všemi ţivoty na světě; chtěl bys vše znát a všude se zastavit, nasycen únavou a věděním. Ale nestačíš ani proţít mapu světa a přečíst všechna její znamení. Jen někdy na ní podstoupíš mlčelivou cestu očima; i vidíš mnoho, tak jako poutník, který nemá cíle, ale neputuje nadarmo.

NÁRODNÍ ZVYKY Abych začal definicí: Národní zvyky jsou ony obyčeje, jeţ nemají prakticky jiného účelu neţ ten, aby se dělaly; někdy bývají spojeny s pocitem zábavy. Národní zvyky jsou například stavění májí, vynášení Morany, pořádání oslav a podobně. To jsou národní zvyky hromadné. Vedle nich jsou národní zvyky rodinné, jako například rozsvěcování hromniček, sbírání

88

podkov pro štěstí nebo takzvané veliké poklízení před svátky. Nejméně pozornosti věnoval dosud národopis národním zvykům, jeţ vykonává člověk v kruhu nejuţším, totiţ sám pro sebe. Těmto zanedbaným, ale obecně rozšířeným obyčejům chci věnovati trochu místa a studia.

ZAUJÍMÁNÍ STANOVISKA Zaujímání stanoviska je národní obyčej, který se vykonává zpravidla, dostaví-li se něco nového. Tento zvyk je příbuzný s jiným, který se jmenuje “vzetí na vědomí”. Vzetí na vědomí je intelektuální obřad, kterým se nějaká nová věc nebo okolnost přijímá z jisté poloexistence, z jakéhosi stavu čekatelství do plné, uznané a přípustné existence. Tím, ţe jsem něco vzal na vědomí, jsem – abych tak řekl – dovolil, aby to bylo. Zaujímání stanoviska je obřad, kterým přijímám novou věc nejen do třídy faktů, nýbrţ mezi skutečnosti tak solidní a známé, ţe o nich mohu nadále říkat pořád to samé. Co o nich říkám, je lhostejné; je to obyčejně něco docela vedlejšího nebo se to samotné věci vůbec netýká; podstatné je, ţe je tu něco neměnného, totiţ ustálená věta, kterou budu mít kdykoliv po ruce, kdy se setkám s dotyčnou věcí nebo okolností.

89

Zaujímání stanoviska je vskutku obřad čili proces čistě formální. Nepředpokládá ani zájem o věc, k níţ stanovisko zaujímám, ani jakoukoliv znalost věci. Naopak, kaţdá podrobnější znalost věci hrubě ztěţuje zaujetí stanoviska. Nejlépe se stanovisko zaujímá zdálky. Často je třeba obejíti věc tak, aby leţela v nějakém jiném směru, dejme tomu nalevo ode mne; teprve pak mohu k ní zaujmout stanovisko. Pokud jsem k věci nezaujal stanoviska, je jaksi nehotová, nedodělaná, k ničemu; jelikoţ o ní mohu říci cokoliv, nemohu o ní říci nic. Teprve kdyţ si ze všech moţných tvrzení vyberu jedno určité a rozhodnu se opakovat je, kdykoliv o věci nebo i o čemkoliv jiném bude řeč, zaujal jsem stanovisko a vynesl soud. Vynášení soudu je cosi jako vynášení Smrtky; připojujeme se tím k události, která nastala naprosto bez našeho přičinění. Jenţe při vynášení Smrtky se Smrtka hodí do vody a nechá uplavat; při vynášení soudu se to bohuţel neděje. Stanovisko lze zaujmouti ke všemu: k aviatice, deflaci, socialismu, modernímu malířství nebo divadelní krizi; nejsnáze k věcem, po kterých nám docela nic není, tíţe k věcem, o kterých jsme poněkud informováni, nejhůře k těm, se kterými máme, tvoříce a věříce, co dělat; naprosto nelze zaujmout stanoviska sám k sobě.

90

PŘILOŢENÍ RUKY Přiloţení ruky je zvyk, jejţ velmi často vykonáváme, kdyţ se něco děje, zejména věci, ve kterých se nevyznáme a do nichţ se nemáme plést. Je to činné braní účasti na osudu druhých lidí nebo zasahování do takzvaného běhu událostí. Podstata přiloţení ruky je v tom, ţe naprosto nepřikládáme ruku, nýbrţ začneme mluvit a radit. Svalí-li se na ulici kůň, přiloţíme ruku tím, ţe řekneme, aby ho někdo vzal za ocas. Ruka se přikládá obyčejně, kdyţ je takových rukou celá kupa; a přece to není národní zvyk hromadný, nýbrţ individuální, neboť celý vtip té ţivé účasti je v tom, ţe kaţdý přikládá ruku jinak a doporučuje něco jiného. Tento národní zvyk je spojen s intenzívním pocitem zábavy, neboť dovoluje nám, abychom toho, jemuţ přikládajíce ruku radíme, povaţovali za osla. Přiloţí-li ruku někdo, kdo tomu náhodou opravdu rozumí, řekne se, ţe tohle by kaţdý dovedl nebo ţe ten chlap tu chce poroučet nebo něco podobného. Národní zvyk se totiţ ve své čistotě nemá kalit praktickou uţitečností, jsa především zábavou.

LÍTI ČISTÉ VÍNO

91

Nalíti někomu čistého vína náleţí mezi staroslovanské zvyky pohostinnosti. Nesmí to být víno lehké ani šumivé, suché ani sladké. Nalévání čistého vína záleţí podstatně v tom, ţe někomu vynadám; čím víc a silněji mu vynadám, tím je to víno čistší. Účelem tohoto zvyku není uctít a rozjařit toho, jemuţ nalévám, nýbrţ potěšit své srdce a jaksi si ulevit.

UCTÍVÁNÍ JEDNOHO MUŢE Tento zvyk je poněkud záhadný; musíme předpokládati, ţe kdysi existovala vynikající muţská osobnost, která se neobyčejně přesně a spolehlivě dostavovala, kde jí bylo třeba, povstávala zvláště dochvilným a slavnostním způsobem, který podnes nevymizel z paměti lidí, a i jinak jednala naveskrz příkladně. O tomto muţi není dále nic známo, ani jeho jméno, ba ani věk, kdy ţil; uvádí se prostě jako “jeden muţ”. Na jeho zářivý příklad se vzpomíná podnes, říká-li se dejme tomu “dostavte se všichni jako jeden muţ” nebo “shromáţdění povstali jako jeden muţ” nebo i “dalo se na pochod jako jeden muţ”. Je ostatně dobře, ţe neznáme jeho jména; zní to naléhavěji a tajemněji, neţ kdybychom říkali “dostavte se všichni jako Václav Říha”, nebo “shromáţdění povstalo jako František Šedivý”.

92

Navrhuje se, aby byl Jednomu Muţi postaven pomník; doufám, ţe všichni jste pro to jako jeden muţ.

ZAKROČOVÁNÍ ROZVÁŢNÝCH ŢIVLŮ Zakročení rozváţných ţivlů se děje všude tam, kde se nestane něco, co uţuţ by se málem mohlo stát. Například: dík zakročení rozváţných ţivlů nedojde k nějaké rvačce nebo defenestraci. Z toho je zjevno, ţe rozváţnost nevede k tomu, aby se něco stalo, nýbrţ aby se něco nestalo. Jakţivo by se nesmělo říci, ţe “dík zakročení rozváţných ţivlů vypukla Francouzská revoluce”, nebo ţe “dík zakročení rozváţných ţivlů se rozpoutal boj na celé čáře”. Ještě dobře, ţe Pánbůh stvořil nejprve nebe a zemi a potom hovada i havěť polní, a teprve hodně později (stvořil-li je vůbec) rozváţné ţivly. Jinak by bible začínala slovy “Dík zakročení rozváţných ţivlů nedošlo k stvoření světa”. Za tím tečka a konec.

CO JE POŢEHNANÉ I v tomto nevěreckém století zůstaly dvě věci poţehnány: tloušťka a jisté stáří. Manţelství například uţ není poţehnané, ačkoliv je řekněme také tak nepříjemné; v nejlepším

93

případě je poţehnáno dětmi. Fakt, ţe tloušťka platí za poţehnanou, je snad atavismus z dob kanibalských. Poţehnané stáří je to, ve kterém se umírá. “Umřel v poţehnaném věku osmdesáti let.” Tedy věk čtyř let, kdy dostal první kalhoty, nebyl nikterak poţehnaný, ani věk čtrnácti let, kdy se poprvé zamiloval, ani hodně pozdější věk, kdy dostal trochu rozumu. Je to fatální věc, ţe poţehnaného věku dosáhneš teprve tím, ţe umřeš; to uţ je na poţehnání trochu pozdě.

BUDOVÁNÍ ZÁKLADŮ Budovati základy je obecným národním zvykem v kaţdé veřejné činnosti. Jeden buduje základy našeho pojišťovnictví, druhý opět základy odborných škol pro pěstění bourců, třetí pak základy klusáctví a čtvrtý základy mravního hnutí pro správné ţvýkání. Vůbec pak veřejná práce je taková stavební ţivnost, kde se budují jenom základy a samé základy a patrně nic víc. O nikom se neřekne, ţe zasklil naše pojišťovnictví, oslavil rovnost v odborných školách, omítl naše klusáctví nebo vykonal potřebné lakýrnické práce na poli mravního hnutí. Přivést o kousek výš nebo dál, co uţ tu je “vybudováno v základech”, to není to pravé zásluţné dílo; něco přihoblovat a vyspravit, opatřit trochou pohodlí pro kaţdého, udělat to

94

pěkné na pohled, připravit k hladkému a modernímu fungování a to vše pořídit lacino a navěky, to uţ nenáleţí k národnímu zvyku budování.

MLUVENÍ NAHLAS A DO OČÍ Říci něco nahlas a do očí, to je také takový národní zvyk, který má své závazné formální předpisy. Například nemá se říci nahlas, ţe je něco (v naší republice nebo v našem konzumním spolku) v pořádku, nýbrţ nahlas se má říci, ţe tam něco není v pořádku. Nahlas má se mluviti o korupci, zlořádech, machinacích a podobně; o lepších stránkách ţivota se má mluvit šeptem a po straně. Neříká se někomu do očí, ţe má krásné oči nebo ţe je moudrý a vůbec správný; do očí se mu má říci, ţe dejme tomu ničemu nerozumí nebo ţe je nám známo, kdo má na hlavě máslo, a podobně. Vůbec kdyţ uţ mluvíme nahlas a do očí, musíme přitom nalíti čisté víno. Podobným zvykem je mluviti po česku. Kdyţ jsem “někomu něco řekl po česku”, tu jsem mu jistě nedal kochati se na krásách mateřštiny, nýbrţ podivovati se mé ráznosti a – nu, tedy otevřenosti. Říkám to, jak si to myslím.

95

MLUVITI JMÉNEM Mluviti jménem všech, jménem stavu, jménem kaţdého poctivého Čecha neb podobně je národní obyčej provozovaný při kaţdém veřejném mluvení. Je odkoukán asi soudcům, kteří odjakţiva vynášeli rozsudky “jménem Jeho Veličenstva”, jeţto by to jistě nemělo tu pravou a hroznou platnost, kdyby je vynášeli s formulí “aby nestála řeč” nebo “kdyţ jsme tak pěkně pohromadě, tak vás odsuzuji k deseti letům vězení”. Podobně veřejný mluvčí si myslí, ţe by to, co říká, nemělo tu pravou a hroznou platnost, kdyby to neříkal “jménem všech”, nýbrţ sám za sebe nebo jen proto, aby nestála řeč. K tomu, aby člověk mluvil jménem všech, není naprosto nutno, aby něco věděl o smýšlení dotyčných všech nebo aby si dotyční všichni v tu chvíli vůbec něco myslili. Třeba řečník prohlašuje jménem všech, ţe poměry v obecní radě jsou prostě neudrţitelny, zatímco všichni myslí na to, ţe je tady v sále hrozně horko a ţe uţ toho ten partyka napovídal dost. Mluviti jménem všech je velmi zábavné, neboť dává to mluvčímu kuráţ tvrditi věci, které by se přece jen ostýchal nebo rozpakoval pronášet jako své vlastní mínění.

MÍTI SVÉ VLASTNÍ MÍNĚNÍ

96

Míti své vlastní mínění je podobný zvyk jako mít v hospodě svou vlastní sklenici. Tu sklenici sice její uţívatel nebo majitel nevyrobil sám; je to tovární zboţí, obyčejný neřád z litého skla, jakých je hromada v kaţdé hospodě, nu ale je na ní znaménko, a je to vlastní sklenice pana rady, a pan rada z ní pije kaţdého večera. Podstatné na věci není ta sklenice, nýbrţ to, ţe se z ní pije kaţdého večera na téţe ţidli v téţe hospodě. Totéţ je podstatou vlastního mínění: aby měl člověk své vlastní mínění, musí k němu mít dnes a denně stejné okolnosti, takový, abych tak řekl, rezervovaný stůl v ţivotě.

VLASTNICTVÍ Víte, kdo je nejbohatší? To se rozumí, ţe milenci; ne však pro různé duševní poklady a drţavy, nýbrţ pro celou spoustu hmotných věcí, které si beztrestně přisvojují. “Pamatuješ se, Pepo, na tu naši lavičku? Víš, tam v našem lese, co jsme tenkrát šli?” Těm nestydům stačí, aby tamtudy jednou šli, a uţ je to jejich!

V OBECNÉM ZÁJMU V obecném zájmu například není, aby zámečník dělal dobré zámky (to je jeho, a ne

97

obecná věc), nýbrţ aby vedl opozici v místní záloţně. Není v obecném zájmu, aby pan berní vybíral daně, nýbrţ aby organizoval nějakou stranu obecných zájemníků. Tomu se říká veřejné zásluhy. Kdo dělal laciné zámky nebo vzorné účty nebo vůbec to, co uměl, na místě, kde byl postaven, nedostane olivový věnec veřejných zásluh. Obecný zájem je něco jako obecní pastvina: můţe tam kaţdý; zde je v opaku k biblickému slovu – mnoho vyvolených, ale málo povolaných. K obecnému zájmu není třeba zvláštních znalostí; naopak zvláštní znalosti zuţují takzvané široké hledisko obecného zájmu. Kaţdá moderní obec má mít pro děti několik obecních hřišť a pro dospělé několik obecných zájmů.

POLOŢITI SI OTÁZKU Toto je praktický trik, jak otázku zdolat: neboť jakmile otázku poloţíte, nemůţe se uţ bránit. Je to, jako byste nejdřív poloţili boxera do provazů nebo na prkna, dokonce ho svázali a pak do něho začali mlátit. Ve skutečnosti ţádná pořádná, aktuální otázka neleţí ani nestojí, nýbrţ běhá po světě, vrtí sebou, má sterou podobu a steré uţití; místo ní tedy dovlečeme do ringu vycpaného panáka, který jí je trochu podoben, ač je vycpán jen pilinami;

98

tohoto panáka potom “poloţíme” místo otázky, a je to. Myslíte, ţe si hraju se slovy? Kdyby většina otázek nebyla jenom vycpaná, nebyla by většina našich odpovědí a řešení tak marná.

UJMOUTI SE SLOVA Tady uţ mne zřejmě jen šálí usus verbi: kdyţ čtu, ţe se někdo někde “ujal slova”, mám představu, ţe se ho ujal tak, jako by se ujímal sirotka: tak šlechetně a obětavě; ţe tomu slovu bylo křivděno, ţe bylo utlačeno nebo zapomenuto, a tu tedy ţe ten člověk vstal a řekl: “Proboha vás prosím, lidičky, buďte tak hodní, já nevím, jak to říci, ale tuhle je jedno slovo, které leţí mezi námi na zemi jako ţebráček, a nikdo z pánů řečníků se k němu neschýlil, aby mu pomohl na nohy; a tak jsem chtěl jaksi poprosit, abyste se nad ním jako slitovali.” A tu by řekl to sirotčí, ušlápnuté, všemi zapomenuté slovo, a bylo by to dejme tomu “láska” nebo “odpusťme si, co jsme si”, nebo “všichni naši bliţní” – slovo, které opravdu nemá zastoupení na politických schůzích či valných hromadách, kde právě se lidé “ujímají slova”. To však rozhodně není národním zvykem.

99

KULTURA Kultura se obyčejně definuje jako vzdělanost, jako duchovní tvorba, jako říše hodnot nebo tak nějak. Ale v běţném smyslu je kultura něco soustavného a organizovaného na rozdíl ode všeho nahodilého a neorganizovaného. Například nikdo neřekne, ţe je to kulturní fakt, má-li někdo inspiraci k básničce. Zato však je kulturní fakt, ţe se v Čechách za rok vytiskne dejme tomu 2 657 publikací nebo o něco víc. Není to kulturní fakt, prohání-li někdo pod hvězdami svou myšlenkovou chiméru, ale je kulturním faktem, ţe máme tolik a tolik posluchačů filozofie. Sedíš-li na krásné vyhlídce šťasten jako lilie polní, není to kulturní fakt; ale hned se to stane kulturním faktem, činíš-li to jako delegát Společnosti pro Povznesení Znalosti Domoviny. Individuální událost se jaksi vymyká pojmu kultury; je příliš nahodilá, příliš... přírodní. Teprve součet dělá kulturu; ne, teprve průměr dělá kulturu. – Od nějaké doby si vášnivě váţíme své kultury; ale naprosto se neukazuje, ţe bychom si nějak vášnivěji váţili básniček nebo myšlenek, ţe bychom se k nim nedočkavěji tlačili a vroucněji se jimi potěšili... A tu mi odpovídá hlas veliký: Jakţe! učinili jsme málo pro básničky a myšlenky? Nuţe, podáme spěšnou rezoluci: Budiţ neprodleně zaloţena 1. vysoká škola pro básničky a myšlenky; 2. ústav pro sbírání a

100

uschovávání básniček a myšlenek; 3. ministerská anketa o básničkách a myšlenkách; 4. – co ještě? – Nic, nic uţ; dost jsi pracoval, dost jsi se nastaral, ó významný činiteli. Jdi nyní na procházku, mávej rukama, nemysli chvilku na kulturní úkoly; a tu se ti snad přihodí, ţe cestou uvidíš básničku; myšlenku; květ.

NĚCO NOVÉHO Říká se, ţe na rozdíl od dospělého člověka je dítě neposedné a vrtkavé, ţe chce pořád něco nového a tak dále. To je sice pravda, ale také je pravda, ţe na rozdíl od dítěte je dospělý člověk neposedný a vrtkavý, ţe chce pořád něco nového a tak dále. Dítě můţe být neposedné jako blecha; ale přijde-li na vás, abyste mu povídali pohádku, chce, abyste mu říkali tu, kterou jste mu vypravovali uţ včera a předevčírem a dvacetkrát předtím; víte, třeba tu o těch zajících, co dělali hup, hup, hopsasa, nebo tu o pejskovi, který šel na procházku a potkal tam číču a co z toho dále pošlo. Střezte se, abyste tyto klasické látky neporušili nějakými přídavky a změnami; dítě chce slyšet zrovna to, co se mu líbilo včera a předevčírem, a cítilo by se ošizeno, kdyby pejsek nepotkal číču a všechno nebylo tak, jak to má po pořádku být. Pak, kdyţ si odposlouchá svou

101

oblíbenou pohádku, sebere se a běţí hledat něco nového v písku nebo v truhlíku na uhlí. Tedy na rozdíl od dítěte je to zrovna dospělý člověk, kdo si neposedně ţádá, aby se mu povídalo pořád něco nového a pořád o něčem jiném. Bylo by docela pěkné, kdybych vám mohl kaţdého týdne slovo za slovem opakovat nějaký svůj článek, ve kterém se vám zalíbilo (teď nevím, který by to mohl být); kdybych si řekněme kaţdého pátku sedl, potěšeně zamnul rukama a jal se znovu psát sloupek, který by uţ předtím vyšel aspoň dvacetkrát a dvacetkrát se u vás setkal s úspěchem; sem tam bych snad něco zlepšil, uţil jiného slova nebo drobet předělal větu, ale tak, abyste toho ani nepozorovali. A vy byste se uţ od pátku těšili na mé říkání a přečetli si je pak s ţivým dostiučiněním, ţe je pořád stejné a stejně pěkné jako bylo minule; a pak, nu, pak byste se sebrali a šli hledat něco nového v nejbliţších věcech svého vlastního ţivota. Dospělý člověk je nepříjemně vrtkavý; denně chce jiný sloupek, jiný úvodník, jinou soudní síň, jiné romány; myslel by si, ţe je o něco ošizen, kdyby se mu kaţdého dne nepovídalo něco jiného. Buď se mu musí vypravovat stále totéţ pořád jinými slovy; nebo pořád něco jiného stále týmiţ slovy. Den co den si přečte se zájmem, ţe někomu ukradli svrchník; ale včera jej ukradli ve Slávii a dnes v Unionce. Dítě je důslednější a stálejší; kdybyste mu třicetkrát vypravovali pohádku o ukradeném 102

svrchníku, musí se to přihodit třicetkrát ve Slávii a nikde jinde. My velcí chceme denně číst nové výsledky nových zápasů; ale dítě ve své přísné důvěře v neměnný řád věcí přijalo jednou provţdycky výsledek zápasu Honza versus drak a ţádá právem, aby se tento výsledek přesně dodrţoval; kdyby to mělo dopadnout denně jinak nebo kdyby měl Honza zápasit denně s někým jiným, byl by to konec pohádky. Neboť na rozdíl od skutečnosti říše pohádek není nikterak neodpovědná a libovolná, nýbrţ naopak velmi důsledná, solidní a zázračně pravidelná. Proto se pohádka můţe bez konce opakovat; je to oblast neměnných platností. Pravá pohádka musí se začínat pokaţdé stejně, tak jako neboţtík Homér musel vţdy začínat slovy “Ménin aeide, thea”; kdyby byl někdy spustil jinak, přišel by o všechnu reputaci. Vám se zdá, ţe dítěti pohádku jenom opakujete; ale pro dítě se pohádka neopakuje, nýbrţ prostě trvá; proto se nesmí měnit. Jsou věci, které musí být pořád stejné, jako například modlitba; její tajemná moc je ta, ţe se člověk se stejnými slovy vrací do stejného stavu mysli; je to nejspíš jakýsi zvláštní pocit jistoty. Píseň se nesmí zpívat, jak by se kdy komu zachtělo; kdo ji zpívá, přijímá její neměnný melodický i slovní pořádek; kdyby chtěl zpívat pořád něco jiného, zpíval by podle všeho velmi falešně. Proto neprávem vytýkáme, ţe jeden slavný politik zpívá pořád stejnou písničku; kdyby zpíval pokaţdé jinak, přestalo 103

by to vůbec být písničkou jemu i jeho posluchačům. Chceme-li opravdu zpívat písničku nebo povídat pohádky, musíme se odhodlat k jisté neměnnosti; kdybychom denně chtěli říkat něco nového, začali bychom to říkat špatně. Klasická literatura je ta literatura, od které uţ nečekáme, ţe nám bude povídat něco nového. Proto si jí tak vysoce váţíme; a proto ji také nečteme. Naproti tomu moderní literaturu čteme jako noviny; chceme, aby nám řekla, co je nového, a jakmile to řekla, zahodíme ji jako včerejší noviny. Kdybychom si to nechali vypravovat třikrát, snad bychom našli, co je v tom neměnného; ale to je poţitek, který přenecháváme dětem.

PROPAGACE ČEŠTINY Přijde-li k nám nějaký cizinec nebo dostane-li se náš člověk do ciziny, tuze snadno se stočí hovor na češtinu. Tuhle mi jedna Angličanka povídala, ţe má dojem, jako by čeština byla náramně podobná francouzštině; ţe prý je všude vidět “modes robes”, “menu”, “hôtel” a podobně. – A kdyţ tedy se mluví o češtině s cizincem, vsaďte se, ţe v devíti případech z desíti náš člověk s ohromnou radostí vyrukuje s tím, ţe dá jako příklad našeho jazyka “strč

104

prst skrz krk” nebo “třiatřicet stříbrných stříkaček” a ţe vyzve uţaslého cizince, aby to po něm opakoval; a kdyţ to ovšem nejde, je náš člověk bez sebe pýchou nad svou libou mateřštinou. Uţ mi řeklo nejmíň šest cizinců: “Mais dites, c‟est drôle, le tchčque; par exemple stertche perstt squerze crrque, ou trichiatrchi… trshi… tchi…” Víc se nenaucili neţ zrovna tohle; a pak povídají svým dětem a známým o národu, který mluví takovou divnou řečí jako křováci, par exemple strč prst a tak dále. A náš člověk má radost, ţe informoval cizince o našich jazykových zvláštnostech. Moc dobře to umíte, lidičky!

NÁŠ Slovo “náš” označuje hlavně velmi slavné a výtečné osoby: náš Hus, náš Ţiţka, náš Palacký, náš Aleš a Smetana, náš Svatopluk Čech a mnoho jiných. Naproti tomu nikdy se neříká “náš Milota z Dědic”, “náš Koniáš”, “náš Dedera” – abych nejmenoval nikoho ţivého. Je sice pravda, ţe Ţiţka je “náš”, ale bohuţel je také pravda, ţe Milota z Dědic či jiný zrádce, přeběhlík, zbabělec nebo špatný chlap je neméně “náš”; nejen proto, ţe je z nás, ale hlavně proto, ţe je příkladem a typem něčeho v naší povaze, něčeho, k čemu se nechceme hlásit, ale čeho se dejme tomu nemůţeme docela zbavit. A ty, člověče mizerná, který nejsi

105

ani Ţiţka, ani Koniáš, ale nějaké budiţkničemu, které se dere za svým maličkým ziskem, ty, líný Míchale, ty, hloupý Honzo, ty, bázlivý Vašku, a ty vpravo a ty vlevo, kaţdý z vás je také “náš” se všemi svými chybami. K čemu náš Hus mluvil pravdu, lţe-li náš Vašek? Co tu pomůţe náš udatný Ţiţka, je-li náš Franta zbabělý jako králík? Pro nás je náš národ zobrazen naším Ţiţkou, naším Komenským, naším Smetanou a tak dále; pro přespolní, sousedy a cizince je však náš národ zobrazen naším Vaškem, naším Honzou, naším ministrem, naším kýmkoliv; a nejsmutnější je, ţe se ty dva obrazy sobě naprosto nepodobají. Moţná ţe náš Hus vrhá trochu světla na našeho Frantu; horší je, vrhá-li náš Franta trochu stínu na našeho Husa. Kaţdé pořádné a rozumné vlastnictví zavazuje; musí se, jak se říká, “nechat vidět” nejenom slovy, nýbrţ i okázalými skutky. Jsme-li tak bohati na “naše”, pak by to měl kaţdý z nás ukázat celým svým jednáním, svou statečností i uměním, svou vzdělaností i jarostí; nemůţe-li to aspoň trochu ukázat na sobě, tu se věru nemá čím chlubit. Ale i kdyţ se tedy nemůţe chlubit, není to ţádné neštěstí; neštěstí se začíná tehdy, kdyţ nám není k ničemu, praničemu dobrému to, ţe on sám je “náš”.

106

KOUSEK ZEMĚ Pěkný oblý vršek a na něm kulatý zámeček nebo spíše věţ s půlměsícem nahoře a starým hájem dokola; ten zámeček je vidět na míle cesty, a dole je staré dřevěné městečko se spícím náměstím a těţkým kostelem – nu, jste uţ doma? Vţdyť je to Sobotka a ten zámeček je Humprecht, kde ţila ta “paní, co ovčáčka milovala”, – coţ se ostatně zpívá o kaţdém hradu a zámku českém; patrně ovčáctví bylo za starých časů velmi rozšířeno. Na hřbitově leţí básník Šolc a na břehu Ţehrovky Fráňa Šrámek, který se tam chodí koupat a tvrdí, ţe to je nejkrásnější místo na světě; a kolem je tichý a sladký kraj, kde začal zeleně a modře malovat Václav Špála. Zeleně, modře a ţlutě, neboť nesmíme zapomenout na pěknou úrodu klasů; pak přijdou černé lesy, černé Trosky a černá hora Muţský, a tam docela vzadu, to je Bezděz a Ještěd a modrý Kozákov a ještě mnoho jiných kopců, které vám nemohu pojmenovat. Ale pak jsou tu ještě zelená údolí mezi skalami; ty skály nejsou divoké ani pochmurné, nýbrţ mírné a romantické a putujete mezi nimi se zvláště lehkým srdcem, aţ přijdete k hradu Kosti, kde také ţila “paní, co ovčáčka milovala”; chodila s ním asi do údolí Plakánek, kde podnes je vzduch milostný a vlahý. Ovšem profesor Pekař, který je také z tohoto kraje a pravý vlastenec od Kosti, uvádí o

107

té paní verzi poněkud jinou. Byl bych vám nakreslil Kost; ale je to hrad velmi krásný a veliký, který by se mi nevešel na papír. Nakreslil jsem aspoň pana profesora Pekaře, jak si to rázuje po kraji, v němţ se mu dobře zalíbilo. Je to končina trochu od ruky; proto je tak hezká a důvěrná; psi ve vsích na nás ani nezaštěkají – nikde na světě jsem neviděl tak hodné psy. V podvečer myriády malých ţabiček vylézají z příkopů a putují přes silnici směrem na východ; Semtínská lípa se dívá přes dozrálá ţita na Trosky a Trosky na Semtínskou lípu, neboť není známo, kdo z obou je starší. A kdyţ se setmí, dřevěné městečko ševců pod Humprechtem honem usíná; čtverečné náměstí si přetáhne peřinu tmy aţ přes hlavu, neboť, to víte, kdyţ svítí hvězdy, nemusejí svítit lampy, a kdyţ hvězdy nesvítí, mají jít lidé spat. Jenom před mnoha a mnoha lety ta paní, co ovčáčka milovala, nemohla usnout tak brzo jako Sobotka; vykradla se v noci z vysokého zámku a šla s tlukoucím srdcem za svým ovčáčkem, ale ani jediný pes ze vsi za ní nezaštěkal, jen pohnul oháňkou a nechal ji tiše jít cestami, jeţ mírně vedly nahoru a dolů, nahoru a dolů jako dnes. To všechno vám ovšem nemohu nakreslit; ale zato jsem vám nakreslil Fráňu Šrámka, který se tu na tom náměstí narodil. On sice tvrdí, ţe tak nevypadá, ale není to pravda; kdyţ má ţízeň, vypadá docela tak, jenomţe je brunátný a dívá se blankytně modře 108

a špička nosu mu pořád jede po všech vůních a výparech plodné země. A tady ve studeném potoce na palčivých cestách ţňových polední, rozběhaný, rozdívaný, křepký a ţíznivý všemi smysly, zapomíná nadobro na veliké a hořké trápení, které se jmenuje literatura. Je tu na jednom kopci místo, odkud je vidět všecko, nebe i zemi; a na tom místě stojí jeho zámek v povětří. Nemusel by to ani být zámek; mohla by to být jen pastouška pro modrookého lyrického ovčáčka…

HLEDÁM HLINĚNÝ DŢBÁNEK Ano, hledám hliněný dţbánek, dţbánek na vodu, na čistou a obyčejnou pitnou vodu; neboť z ničeho nechutná voda tak dobře, jako z oroseného hliněného dţbánku. Je trochu zavalitý a břichatý, má pěknou hubičku a omţí se, kdyţ se do něho načerpá studené vody. Je to praobyčejný hnědý dţbánek, ale takový, na kterém si hrnčíř dal jaksi záleţet; i udělal mu silné ucho a širokou hubičku, tuhý a krátký krk, pevné, krátké, lehce se nesoucí břicho; ţádná tovární práce, ale chlapík jako ţivý. Takový dţbánek tedy hledám. Kam se vlastně poděly hliněné dţbánky? Ještě před válkou bývaly na hrnčířském trhu na Kampě, a jaké pěkné, do půl těla zlazurované,

109

od půlky porézní, pomenší, tělnaté a neobyčejně chutné. Teď uţ na Kampě prodávají jen tovární květináče a špatný porculán. Nejspíš hrnčířové vymřeli. V Rimini byl jarmark a hrnčíři z Faenzy tam prodávali hliněné dţbánky; ty byly tak antické a krásné, ţe jsem si chtěl nějaký koupit; ale coţ se člověk potáhne z Itálie s hliněným dţbánem za pět lir? V Salisbury v jednom krámku jsem viděl hliněný kávový příbor, takové komické konvice a naivní hrníčky; bylo to hnědé, laciné a velmi krásné. Mimoto hliněné dţbánky, jeţ měly všechno, co můţe lidská duše ţádat od hliněného dţbánku; byly půl ţluté a půl brunátově hnědé jako pěkně osmahlý hříbek. Hledám tedy hliněný dţbánek; myslím, ţe se budu muset obrátit k staroţitníkům, tak jako se musí obrátit k staroţitníkům, kdo hledá pohodlnou ţidli nebo visací hodiny. Naše závislost na antikvitách je zdrcující. Hledám hliněný dţbánek, protoţe je laciný a pěkný; protoţe je lidový; protoţe takový hnědý dţbánek je vlastně lidové umění. Obyčejně se myslí, ţe lidové umění je, je-li dţbánek pomalován ornamenty z Modre či odkud; odpusťte, to není lidové, protoţe je to drahé. Lidová ţidle není dubová s vyřezávaným legátkem, protoţe je příliš drahá. Vyřezávaná ţidle není lidové umění, nýbrţ historická památka; a kdo chce křísit lidové umění tím, ţe křísí vyřezávání, vyšívání a ruční malování, 110

zavádí jen výrobu historických památek; coţ je, mezi námi, švindl. Lidové umění není jen to, co vyšlo z lidové tvořivosti, nýbrţ také to, co slouţí lidové spotřebě. Dnes nemůţe být jiného lidového umění neţ výroba věcí, jeţ jsou dokonale utvářené a laciné. Kraslice není lidová; lidový je dejme tomu skleněný půllitr nebo hrníček z porculánu; na tom je smutné jen to, ţe obyčejně ten půllitr nebo hrníček není ani trochu pěkný. Hledám hliněný dţbánek: kam se všechny poděly? Proč uţ se bezmála nevyrábějí? Především asi proto, ţe lidé kupují raději plecháče, neboť se tak lehko nerozbijí. A za druhé proto, ţe kupují raději porculánové nebo skleněné dţbánky, které jsou jaksi míň sprosté neţ hliněné. Následkem toho keramika, nejstarší lidské řemeslné umění, pravděpodobně vyhyne. Mnoho se uvaţuje o vzkříšení vkusu; a je opravdu strašné, jak se nezadrţitelně vytrácí z našeho světa sličnost věcí, s nimiţ máme stále co dělat. Avšak má-li se křísiti vkus, musí se začínat u dţbánku, a ne u okázalé vázičky; dokonalá váza se vyvine z dokonalého dţbánku, ale ne naopak. A snad se musí začít zrovna modrým plecháčem, aby se pomalu došlo k lepším talířům a mísám, odtud k lepšímu stolování a potom snad i k pěknějšímu ţivotu. Vkus se nezmění tím, ţe pan X si pořídí slohovou loţnici a pan Y si dá potáhnout sofa 111

látkou podle návrhu té nebo oné umělkyně; musí se začít v měkkém dřevě, hlíně, emailovaném plechu, laciných hmotách a potřebných věcech, bez nichţ se ani nedá ţít. Ale ovšem nejprve je třeba, aby měl kaţdý ve svém hrnci svůj kus masa; ale je-li nadto hrnec udělán tak, abys měl z něho radost a měl jej jaksi osobně rád, pak to bude, člověče, uţ docela dokonalé. Zatím však hledám marně hliněný dţbánek.

DÁVNO Toto slovo jest protějšek k předchozímu slovu “otázka”, neboť se vyskytá nejčastěji ve rčeních “ta otázka je dávno rozřešena” nebo “ten problém je dávno odbyt” anebo také “to mínění je dávno překonáno”. Ještě nikdy se mi nestalo, ţe bych slyšel “to mínění bylo zrovna předevčírem překonáno” nebo “od loňského dubna je romantismus odbyt”; nikdy, pravím; vţdycky jen “dávno”. – Ach, jak je tomu uţ dávno, co bylo tolik věcí překonáno a odbyto! tak dávno, ţe uţ to není ani pravda; tak dávno, ţe nebylo snad nikdy ţádného překonání ani odbytí. Bůhvíproč připadá lidem, ţe něco je důkladněji překonáno, je-li to překonáno “uţ dávno”. Naopak, spíše se můţe říci: je-li to uţ dávno odbyto, je moţná načase, aby se to zase vrátilo. To, co bylo překonáno loni v dubnu

112

nebo předevčírem, je opravdu strašně zastaralé; ale to, co bylo “dávno” překonáno, můţe se vrátit zítra jako pokrok a poslední novota. A jeţto já, jak mně vyčítají, miluji novoty, mám rád také věci “dávno odbyté”. Je na nich – je to aţ těţko říci; ale je na nich nadějná svěţest něčeho aţ pozítřejšího, něco ještě mladšího neţ mladost, pouhá moţnost mladosti. Ne, lidstvo se nevrací, vývoj se netočí dokola; ale staré lidské věci se vracejí, chtějí se obnovit, touţí být ještě jednou a plněji; tolik zániků je snad jen ukrytí aţ do příštího návratu. A snad právě tehdy, kdy se svrchovaným sebevědomím své dnešnosti mluvíme o věcech “dávno odbytých”, pohnou se tyto věci ve svém trpělivém čekání: “Coţe, dávno uţ? to tedy uţ snad přichází moje doba? Ach, volal mne někdo?”

PODLE VLTAVY Český Krumlov Já nevím, kolikrát se tady Vltava kroutí; neţli projdeš městem drţe se co moţná přímo, překročíš ji asi pětkrát a pokaţdé se divíš, ţe je tak zlatohnědá a ţe má tak naspěch. Kolik má Krumlov obyvatel, to také nevím, ale hospod má čtyřiatřicet, tři kostely, jeden zámek, ale zato veliký, dvě brány a velikou sílu památek; vlastně celé město je jediná historická

113

památka, coţ trochu připomíná Sienu nebo Stirling nebo jiná slavná místa. Tak tedy jsou tu staré štíty, arkýře, vikýře, podloubí, oblouky, ochozy, cimbuří, sgrafita, fresky, schody, nahoru a dolů, balustrády, kašny, sloupy, patníky, kouty, trámy, mázhauzy, podjezdy, historické dláţdění, klikaté ulice, betlémy, vysoké střechy, gotický kostel, minoriti a všude červené roţmberské růţe; kam se vrtneš, vidíš samou malebnost a starodávnost a historickou slávu, ale ve starých předměstích to uţ jsou jenom nízké domečky, rukou dosáhneš na střechu, v oknech geránie a nade dveřmi nápis; tady ještě ţijí stará řemesla jako v patnáctém století. Nade vším tady vévodí (opravdu vévodí, a to po vévodech Eggenberských) tamhle nahoře zámek a hlavně věţ, jedna z nejvěţovatějších věţí, jaké jsem kdy viděl; řekl bych, ţe věţe jsou česká specialita, protoţe nikde nemají takové divné báně, bachraté cibule, makovice, lucerny, přilepené věţičky a galerie a špičky jako u nás; kaţdé staré české město má svou zvláštní věţ, podle které se pozná, ţe tohle je Hradec a tohle Brno a tohle Budějovice a tohle Český Krumlov. Co se zámku týče, je celý pomalovaný a potaţený freskami vnitř i zevně; ale ze všeho nejlepší je barokní kníţecí divadélko, ve kterém ještě visí staré dekorace; mohla by tam v tu chvíli strašit nějaká taliánská opera z osmnáctého století, ale nestraší, protoţe se tu 114

nesmí z bezpečnostních důvodů hrát. Pak tam je letohrádek Bellaria s takovými ţertovnými schody na prsou, a spousta jiných barokních věcí; za tři koruny je toho aţaţ. Pak tedy brousíš nahoru a dolů po městečku; má starý německý ráz, ale česká jména nad krámky a dílnami; němčina je tu jakási bavorácká. Na jednom poboţném sloupku nějaká Marttha Slinnin z roku 1651 oznamuje, ţe “Mit Ein Pfert Gefarlih Gefoln GOTTlob One Schodn Osgelofen”. Ale uţ to není tak pevné s němectvím Krumlova; i ono je jen historickou památkou po českých Roţmbercích. Kraj je chudý a následkem toho velmi pěkný; hejna kvíčal frčí na korálové kytice jeřabin, černozlatá Vltava šumí hluboce zaříznutým údolím, ve kterém pan Spiro proměňuje šumavské lesy v rotační papír, a gotické kostýlky na výspách kopců, boţí muka i kříţové cesty ještě zesilují tesknou samotu tohoto velmi starého kraje.

JEŠTĚ TEN HLINĚNÝ DŢBÁNEK Tak vidíte, lidé jsou hodní; kdybych byl napsal, ţe hledám desetitisícovku, jistě bych jich dostal aspoň mandel od ředitelů bank; ale ţe jsem hledal jen hliněný dţbánek, dostal jsem hliněné dţbánky. Mám jich uţ pořádný tucet a některé jsou ještě na cestě: tři jsou z Modre a

115

dva z Kunštátu, jeden velkolepý “vančák” z Ivančic, jeden z Rosic, jeden od Proseče, nějaký je z Ústí nad Orlicí a dva z Vyškova. Nu zaplaťpánbůh, to je dţbánků! V Rosicích jich dokonce mají “ještě spoustu, malých i větších”, a kdybych prý “prišiel sa do Modre podívat, presvedčil bych sa o tom, ţe ich vyrábajú, ale ich skoro nikto nekupuje”. Ha, tady je jádro pudla: “Nikto ich nekupuje.” “Promluvte zpyšnělému lidu ještě více do duše,” píše mi moravský hrnčíř. “Hrnčířství ještě nevymřelo, to řemeslo, které starý Pánbu zaloţil Adamem, ještě ţije; u nás ještě pracují hrnčíři u kruhu, rukama, nohama i rozumem, a vdechnou i duši svému výrobku.” Ještě to řemeslo ţije, ale uţ pomálu, jak ukazují Ivančice: “Ivančice, okresní město, 5000 lidí, kdysi královské město, čeští bratři, Blahoslav, pak dlouho nic neţ hrnčíři a last not least slavný ivančický chřest, který tu bohuţel uţ dávno neroste. Tento dţbán, který je velký tak na putýnku vody, je z posledních svého vznešeného rodu: vţdyť uţ ani ve Vančicích je nedělají do foroty, nýbrţ jen tak někdy náhodou. Ale zato je to typický ,vančák„. Znamenitý materiál, poctivá práce, záduchem načerno zbarvený a kamínkem shora dolů počmáraný. To aby měl hladší povrch. Tak je dělali u nás odnepaměti… A coţ kdybyste viděl takový monumentální hrnčířský výrobek, jako je metrový kotel na slivovici: to je zrovna architektura. Pěkný, baňatý, s kulatým límečkem a ornamentovaný 116

pravěkým způsobem… Řemeslo hrnčířské je překrásné a tvořivé, a přece musí neodvratně zajít na plechový mor. – Bývaly Ivančice hrnčířským městem. V dobách slávy i padesát mistrů točilo černé nádobí: vančáky dvouušáky, mísy, plucary, květináče, rendlíky, ceďáky, mlíčníky – toţ vůbec všecko nádobí. Na pět set vozů se ho rozvezlo po trzích. A hrnčířům se tak dobře vedlo, ţe jich byly plné ulice. Byla v nich také pořádná stavovská pýcha a dlouho udrţovali své cechovní zvyky a hausbály. Aţ pověstný byl rod Schildbergrů; těch bylo tolik, ţe ještě před válkou si chtěli sami obsadit divadlo s devatenácti úlohami. A dnes tu jsou poslední tři mistři a jeden učedník.” “Hliněný dţbánek v Rimini a Salisbury vidí,” píší na mou adresu hrnčíři z Modry, “ale ho nevidí doma v Modre, Bystrici, Sobote, atd.” Hej, vy, kdybych ho neviděl, nepsal bych o něm; ale bohuţel nevidím ho v rukou lidí. Dejme tomu, univerzitní hoši a děvčata v Cambridge mne hostili na hliněném nádobí; Skoti nejedli svou ovesnou kaši jinak, neţ z hliněných misek; proto, slyšíte, vidím hliněné dţbánky na trhu v Salisbury. A v římské Campagni vám dají víno, ne lecjaké, ale takové, které mluví všemi ohnivými jazyky jako apoštolové, v hliněném dţbánu; a proto vidím hliněné dţbánky na trhu v Rimini. Ano, úpadek lidové keramiky není v tom, ţe se nevyrábí, nýbrţ ţe se jí neuţívá: proto vyhasla 117

sláva Ivančic a proto musíte likvidovat, keramikáři v Modre; a proto píšu, třeba je to snad poslední labutí zpěv o hliněných dţbáncích. A nyní vám povím, ţe jsem nemyslel jenom na hliněné dţbánky. Cestující Čech, který si nevšimne, ţe ţivot v románských a západních zemích je nesrovnatelně více prostoupen národními zvyky, lidovými tradicemi a starým domácím rázem neţ ţivot u nás, je slepý. Jsme pohříchu “nejevropštější” země po stránce bezvýrazové tovární prostřednosti. Ztratili jsme selskou tradici folkloristickou, ale ztratili jsme i městskou tradici dobrých starých řemesel. Čert sám ví, co v tom je: za hranicemi je český krejčí a koţešník nejlepším odborníkem; vrátí-li se k nám, upadá v prostřednost. Jako bychom byli začarováni: u nás se ne a ne dařit řemeslům. A víte co? Je to naše vina. Neumíme prakticky oceňovat krásnou a mistrovskou práci a krásné, výborné hmoty; příliš lehko se spokojujeme šmízem, náhraţkou a ledajakostí – ve všem ţivotě. Schází nám jaksi smysl pro dokonalost prostého ţivota; proto neumíme udrţet ani vyprubovanou dokonalost starých věcí, řemesel, institucí a tradic. Namouduši, první cesta, jak zvýšit ţivotní úroveň, je uchovat to dobré, co uţ tu bylo. Bylo by toho dost, počínajíc těmi hliněnými dţbánky. Zatím můţeš zvědět kaţdou chvíli, ţe nějaký tradiční kousek výtečné české práce je na vymření. Jednou je to broušené sklo, podruhé 118

klatovské karafiáty, potřetí keramika a tak dále donekonečna. Doufejme, ţe se nám podaří vyhubit ještě dolanské švestky, sadské husy, znojemské okurky a ostatní lokální speciality. Uţ mnoho toho nemáme. A pak budeme “môcť dováţať i praobyčajné ľudové dţbánky z cudziny, z Rimini neb Salisbury”. Nebo spíš plechové zboţí z Němec.

O MALÝCH POMĚRECH Jeden z bludů, kterými si se zálibou ztrpčujeme ţivot, je blud o malých poměrech. Potkáte-li člověka z Berouna nebo z Vysokého Mýta, shledáte záhy, ţe je otráven malými poměry v Berouně nebo Vysokém Mýtě; naproti tomu člověk praţský je otráven malými poměry v Praze. A protoţe prý jsou v Berouně nebo v Praze malé poměry, nedá se tu nic pořádného dělat; nebýt jenom těch zatracených malých poměrů, psal by kaţdý český dramatik nanejmíň jako Bernard Shaw a kaţdý politický sekretář by dorostl státnické velikosti řekněme Pitta Staršího; ale to víte, ty malé poměry nás dusí. Vzdělanec na venkově si stýská, ţe tam musí zakrnět; kdyby byl aspoň v Praze, to byste koukali, jak by se rozvinul. Avšak ani univerzitní profesor se jaksi nemůţe rozvinout v nádherný květ učenosti; ovšem kdyby měl tak skvělé dotace a ústavy jako na amerických

119

školách, to by, panečku, udělal díru do světa. A tak dále. Zkrátka co nám schází, to není chuť k práci a takový nějaký dar od pánaboha, nýbrţ poměry. Jeden ruský reţisér řekl, ţe nejsou velké a malé role, nýbrţ jen velcí a malí herci. Podobně jsem v pokušení říci, ţe nejsou velké a malé poměry, nýbrţ jen velcí a malí lidé. Myslím, ţe kdyţ byl Shackleton na jiţním pólu, nestěţoval si nikterak, ţe tam jsou malé poměry, ačkoliv tam byl skoro sám. Kdyţ chodil Sokrates po Aténách, nebyly asi Atény o nic větší neţli dnešní Plzeň; přesto však, pokud víme, Sokrates neprohlásil, ţe v tak malých poměrech on nehraje, a basta. Kolem pořádného a statečného chlapíka nejsou nikdy malé poměry, nýbrţ slušně veliké, a dokonce i náramné poměry. Shackleton byl docela spokojen s jiţním pólem, protoţe hledal jiţní pól; ale český malkontent by snad spustil hlasitý protest, ţe jiţní pól není Václavské náměstí. Neboť stejným způsobem protestuje, ţe Beroun není Praha nebo Řím. Zavrhuje, ţe Vysoké Mýto je prostě Vysoké Mýto, a nikoliv něco jinšího. Protestuje proti bezohlednému faktu, ţe Kroměříţ nemá pět miliónů obyvatel nebo ţe Praha nemá intelektuální atmosféru Paříţe. To jsou ovšem poměry zoufalé, jeţto se patrně nedají změnit. Ale kdyţ uţ mluvím o Kroměříţi: bylo by sice marno chtít udělat z Kroměříţe nebeský Jeruzalém, ale do jisté míry a po nějakou dobu 120

se podařilo z ní udělat aspoň hanácký Jeruzalém. Litomyšl se nemůţe stát Perikleovými Aténami, ale v jisté době byla aspoň východočeskými Aténami. Nemůţe-li se Beroun stát Prahou nebo Římem, můţe se aspoň stát pořádným a jaksi soběstačným Berounem. Je moţno dokonce působit, aby byl v nějakém dobrém smyslu co nejberounovatější. Předpokladem toho ovšem je, aby berounským lidem silně záleţelo zrovna na Berouně. Ohlédneme-li se drobet po dějinách, vidíme sice, ţe bývaly veliké kultury, jeţ vyrostly z velikých poměrů, jako třeba kultura římská; ale ţe ještě častěji bývaly veliké kultury, jeţ vyrostly z malých poměrů, jako třeba kultura řecká. Italská renesance byla regionalistická; Goethovo Německo bylo regionalistické; Anglie podnes je klasickou zemí lokálních patriotismů. Snad se jednou podaří důkaz, ţe kultury vyrostlé na půdě regionalismu jsou hodně jiné neţ centrální a říšské kultury; ţe snad jsou šťavnatější, zemitější a vůbec bujnější. Ale pokud tento důkaz není podán, spokojme se tvrzením, ţe aspoň pro ţivot v Berouně je důleţito, aby toto město s okolím se cítilo být raději krajem neţli provincií. Bylo by velmi důleţito, aby muţ z Nitry uvaţoval více o zvelebení města Nitry neţ o autonomii bratislavských úředníků. Záleţí víc na tom, aby město Čáslav bylo baštou čáslavského kraje, neţ aby bylo baštou té nebo oné praţské 121

politické strany. Mám skutečně za to, ţe nám je nadevše třeba bohatě rozvětveného regionalismu. Praví se, ţe kdyţ jsme si nevládli ve státě, vládli jsme si aspoň v obcích, a to ţe nás chválabohu udrţelo při ţivotě. Zdá se však, ţe nyní, kdyţ si vládneme ve státě, si poněkud méně vládneme v obcích a krajích. Komunální politika většinou rezignovaně odumírá na malé poměry. Lokální ctiţádost přestává existovat, tak jako uţ neexistuje a neroste ivančický chřest. Ţít v Olomouci nebo v Kutné Hoře platí za jakési vyhnanství. Ztratili jsme lokální cit, aniţ bychom získali cit státní. Malé poměry nevznikají tím, ţe máme malá města, nýbrţ tím, ţe jsme v nich neradi. Hledá-li člověk romantické dobrodruţství, je mu v takovém případě jeho zahrádka ovšem příliš malá; ale chce-li uhrabat cestičky nebo vyplet bejlí, shledá, ţe je zatraceně veliká, větší, neţ vůbec tušil. Jak zřejmo, v odhadu velikosti a poměrů záleţí na hledisku, které volíme. Procoural jsem letos řadu malých i okresních měst; zdálo se mi, ţe chudnou a chátrají, jmenovitě ve srovnání s vesnicemi. Vypadá to, jako by lokální střediska ztrácela svou přitaţlivou sílu; patrně uţ nestačí venkovu, který vyspěl i zpychl rychleji neţ venkovská města. Zdá se, ţe venkov s rostoucí rychlostí gravituje k několika málo hlavním nebo průmyslovým centrům a přeskakuje hierarchickou stupnici farních, okresních a 122

krajských měst. Zdá se, ţe nyní nejde o nic méně neţ o jejich ţivot. Nářek na malé poměry není nic jiného neţ maloměstský defétism; je to reptání bankrotáře, který ztrácí klientelu a nedovede se z toho ničemu naučit. Lidé z provinciálních měst se stávají příliš malými pány; proto začínají mluvit o malých poměrech, místo aby se chytili za hlavu. Není-li uţ místní farář přitaţlivým středem farnosti, musí se to zkusit jinak; kaţdé město i městečko ţije ze svého okolí; proto především musí hledět, aby mu stačilo. To není jen problém hospodářský, nýbrţ i kulturní a společenský; to je právě to, čemu říkám regionalism. Vlastní a přímo existenční úkol kaţdého města je, aby ovládalo své okolí, své “zázemí”. Dříve to bylo dáno samo sebou, nedostatkem dálkových komunikací; nadto pomáhala tomu i církev a celý řád ţivota. Dnes tato samozřejmá převaha lokálních středisek strašně poklesá; města jsou stárnoucí honorace s trochu oprýskanou bývalou slávou. Dobrá, bylo by moţno nechat je vymřít jako přeţitek drobet neschopný ţivota; ale je otázka, neztratí-li se tím také kus zdravé a vysoké ţivotní organizace. Je moţno představit si, ţe by nebylo nic jiného neţ velká průmyslová centra a pak uţ jenom selský venkov; ale táţi se, nebyl-li by tento stav kulturně a společensky poněkud strašný. Je-li tohle moderní urbanism, pak se raději hlásím k středověké organizaci světa.

123

Regionalism, boj o ţivot a záchranu lokálních ústředí se nevede jenom ve jménu místních kramářů a ševců, ale také ne pod vlajkou folkloristického svérázu; jde o něco víc; jde o organizaci ţivota. Buď se stane venkov fabrikou na zrní, nebo zůstane domovem, ve kterém se ţije. Aby byl domovem, musí být omezen; musí se stát krajem pro sebe. Ještě několika nitkami visí na svých lokálních centrech; ale zchátrají-li tato centra a stanou-li se skutečně malými a k smrti nudnými, rozpadne se tato nejstarší organizace našeho světa nadobro. Coţ bych, pokud mne se týče, povaţoval za větší pohromu, neţ je morová rána. Regionalism čeká na své politiky: na lidi nadšené ideou, ţe Beroun musí být Berounem a Vysoké Mýto Vysokým Mýtem, a ne nějakým bídným a jen dočasně snesitelným místem, ve kterém se trpí na malé poměry.

NOVINY VE STARÉM ŘÍMĚ Vlastně jediné skutečné noviny republikánského a později císařského Říma byl jakýsi úřední věstník, Acta diurna populi Romani, jenţ přinášel celkem jen zákony a předpisy, personální změny v úřadech a suchou zprávu o událostech v senátě a hromadách lidu. Zdá se tedy, ţe to byl list smrtelně nudný, tak jako jsou dnešní úřední

124

noviny. Vedle toho existovala jakási obdoba dnešních “tiskových kanceláří”, které rozesílaly hlavně do provincií denní zprávy z Říma, zejména klepy z fóra, divadel a cirků, společenské skandály a jiné zajímavosti. Vydávali je polovzdělaní Řekové, kteří poţívali z různých příčin pramalé společenské váţnosti. Tyto “noviny” byly rozmnoţovány tak, ţe nějaký vzdělaný otrok předčítal a celá řada dalších otroků zapisovala jeho diktát v tolika dalších exemplářích, kolik jich bylo objednáno. Politikou se tyto noviny nezabývaly. Teprve Julius Caesar pochopil, ţe denními novinami lze zpracovávat veřejné mínění, i nechal denně na veliké stěně na fóru psát nejdůleţitější zprávy dne.

KTERAK SE ČTOU KNIHY Jak známo, člověk čtoucí kníţku se přenáší svou myslí do jiných krajů a proţívá jiné osudy, třeba osudy Majitele hutí nebo Muţe, který se směje; následkem toho se hledí zbavit své tělesnosti, která ho váţe na jeho fyzické místo a k jeho osobnímu osudu. To znamená, ţe člověk čtoucí kníţku si sedne nebo lehne co nejpohodlněji, aby mu jeho tělesnost nepřekáţela a nevnucovala se mu. Proto se

125

stává, ţe pozorný čtenář dává nohy na stůl nebo si opírá hubu o dlaň nebo si dopřává jiného nestřeţeného pohovu; zkrátka uloţí své hříšné a nepohodlné tělo tak, aby mu dalo pokoj a nehlásilo se o svá práva. Proto většina lidí čte například v posteli. Není to proto, ţe čtení je náklonnost povalečů, nýbrţ proto, ţe povalování je náklonnost čtenářů. Čtenář v tramvaji se pověsí těţce na drţadlo jako zralá a sladká hruška. Čtenář ve vlaku má tendenci poloţit nohy na protější sedadlo nebo na klín svých spolucestujících. U některých lidí pohovka, otoman, sofa nebo chaise longue vyvolává představy milostné; ve mně tyto blahobytné předměty vyvolávají představy čtenářské. Národ, který zkonzumuje nejvíce čtiva, jsou Angličané; proto si vytvořili nejpohodlnější lenošky na světě. Anglická románová produkce je v přímém vztahu k jejich průmyslu lenoškovému. Ještě jsem neviděl nikoho, ţe by četl, drţe přitom v ruce činku nebo skákaje po jedné noze. Jen za zcela nevhodných situací čte člověk stoje. Člověk, který čte, spotřebuje maximum rovnováhy a stability; jeho těţiště musí být velmi solidně opřeno. Jsou ovšem různé náhledy o tělesném pohodlí. Jako kluk jsem se zálibou četl leţe na břiše pod postelí, pokud šlo o těţkou a zakázanou četbu; kdeţto knihy dobrodruţné a cestopisné jsem nejplněji proţíval sedě na houpající se větvi krásného jasanu, v koruně podobné 126

dţungli. Chaloupku strýčka Toma jsem četl v trámoví půdy a Tři mušketýry sedě obkročmo na kůle v plotě. Svůj nejsilnější čtenářský dojem jsem zaţil skrčen na nejvyšší příčce ţebříka; ale nemohu si uţ vzpomenout, která to byla kniha. Dnes bych se stěţí odhodlal k podobným čtenářským prostocvikům; má četba se také stala poněkud sloţitější a nevím dobře, v jaké přiměřené tělesné poloze bych měl číst dejme tomu Lamartinovy Dějiny girondinů nebo Freudovy spisy. Člověk, který čte, vyhledává samotu; předně asi proto, ţe je v tu chvíli zcela bezbranný vůči kterémukoliv bliţnímu, a za druhé proto, ţe čtení je činnost svrchovaně nespolečenská. Jeli někdo vedle vás ponořen v kníţku, nedlí vedle vás, nýbrţ kdesi jinde, nemá co dělat s vámi, nýbrţ s jinými lidmi. Vţdycky je čtoucí člověk jaksi protivný tomu, kdo zrovna nečte; ten čtoucí se šklebí nebo vraští čelo, a vy nevíte proč; je vám tak děsně cizí, ţe počínáte uvaţovat, co byste mu za tu uráţlivou nedruţnost provedli. Pročeţ kdo chce číst, odeber se do přísné samoty; je to bezpečnější. Proto lidé silných rodinných pudů kníţky, jeţ čtou, předčítají nahlas; jsou si nejasně vědomi, ţe kdyby je čtli tiše a jen pro sebe, vypadli by z kruhu rodiny. Při vší úctě k literatuře budiţ přiznáno: kníţka, kterou jsme právě dočetli, v nás budí slabounce štítivý dojem jako talíř, ze kterého jsme právě dojedli. Odklidíme ji, abychom ji 127

neměli na očích. Jen velmi nepořádní lidé, jako jsem například já, nechávají válet přečtené knihy tam, kde je sklapli. Ničím však nepohrdáme více neţli přečtenými novinami. Kdybychom chtěli někoho svrchovaně pohanět, mohli bychom mu říci, ţe nám na něm záleţí jako na přečtených novinách. Správný čtenář rozřezává knihu pomalu, neboť přitom mlsá; přečte si tuhle dvě slova a tamhle celou větu, polykaje naprázdno jako jedlík, který předem oceňuje, co dostane k jídlu. Kdyţ pak rozřezal knihu, počne konati obřad usedání; uvelebuje se, vrtí sebou, zkouší dát hlavu sem a nohy tamhle, aţ konečně shledá… ano, teď, teď je to dobře… To je úţasné, jak jsou někteří lidé zkrouceni, kdyţ čtou kníţky.

O POLITICE Kdybychom dali na to, co se o politice říká a píše, bylo by moţno ji definovat asi takhle: Politika je to, co dělají politikové nebo ti, kdo se jimi chtějí stát; politikové pak jsou zvláště k tomu účelu se přihlásivší osoby, jeţ jsou placeny za to, ţe dělají politiku; vlastním účelem politiky je poskytnout těmto osobám stálé zaměstnání nebo ukojení jisté ctiţádosti; my ostatní pak na to platíme.

128

Politická činnost provozuje se toliko v parlamentě, v klubovnách a na veřejných i důvěrných schůzích. Provozování politické činnosti je vázáno na koncesi, kterou udělují politická grémia zvaná Strany. Mimo Strany není ţádné politiky. – To asi je představa, kterou má o politice průměrný nespokojeny občan naší republiky; neříkám, ţe ta představa je bezdůvodná, ale je trochu neúplná. Nikdo z nás si neklade otázku, je-li nebo můţe-li vedle toho být ještě nějaká jiná politika v daleko širším a obecnějším smyslu, politika, na které máme nebo můţeme mít jakýsi podíl všichni; není-li například něco, co bych nazval soukromý osobní politický ţivot a osobní politická iniciativa. Jsme velmi sytě nespokojeni s politikou politiků; reptáme plni hořkosti, ale to se rozumí, máme tím asi tolik vlivu na běh politiky, jako bychom měli na směr větru. To vše můţe být v pořádku, ale je to trochu málo. Pro svou osobu naprosto netouţím dělat politiku, ale silně bych si přál politicky ţít. Nemyslím, ţe k tomu stačí politické krédo, byť se našlo sebeandělštější; i kdybych byl nadšeným stoupencem politické strany Cherubů, není toto nadšení ještě praţádný politický ţivot. Říká se, ţe u nás je veřejný ţivot přepolitizován; patrně ano, ale náš osobní ţivot není ještě vůbec zpolitizován; ještě jsme neobjevili, ţe naše vlastní neplacená ţivotní praxe je nebo můţe být realizováním 129

jistých politických úkolů. Býti občanem, uţ to je, nebo můţe být, jakási politická aktivnost; záleţí jen na tom, jakými jsme občany. Mluvíme-li o politice, myslíme tím vţdycky jen poslance a politické profesionály; nikdy to slovo nevztahujeme na sebe samy. Řekl bych, ţe při vší kritice nesmírně přeceňujeme politiky a velmi podceňujeme svou vlastní politickou funkci. Kaţdá uţitečná práce je politická. Šije-li švec boty, které nás tlačí, zhoršuje tím makavě poměry beztoho dosti dezolátní; a šije-li k tomu příliš draho, zhoršuje je dvojnásob. Politický smysl kaţdé práce je dělat ji tak, aby tím pokud moţno získal ţivot těch ostatních. Kdybychom řekli, ţe politika je péče o veřejné blaho, tedy švec pečuje o veřejné blaho především dobrými botami a řezník dobrým masem; jejich politické ideály jsou pro veřejné blaho jaksi méně důleţité. Já nevím, čím vy jste; ale jste-li odsouzen dělat takovou práci, ţe pro veřejné blaho je zcela lhostejno, dělá-li se dobře nebo špatně, ochotně nebo neochotně, nebo nedělá-li se vůbec, pak vás, pane, lituju; musí to být otrava. Ale je-li vaše práce taková, ţe jí můţete rozmnoţit úhrn statků nebo zvýšit úroveň ţivota ku prospěchu hodně mnoha lidí, pak, pane, jste politicky velmi aktivní. Řekl bych, ţe ideál demokracie je součinnost odborníků. Dnes sice ještě platí moudré slovo, ţe demokracie, toť diskuse; ale diskusi pěstujeme obyčejně jenom tehdy, kdyţ nevíme 130

docela přesně, co se má dělat. Diskutují-li doktoři, má-li nebo nemá-li se řezat určitý případ apendicity, svědčí to o tom, ţe jejich lékařská jistota není ještě úplná. Nepřáli bychom si, aby dělníci diskutovali, spadne-li náš dům; ve věcech ţivota je nám milejší nesporná jistota. Zatím však rozumíme demokracii v tom smyslu, ţe mám-li to tak říci, zedníci diskutují, má-li se řezat slepé střevo. Aţ získáme ve velmi četných oborech ţivota rozsáhlejší zkušenosti a nesporné jistoty, ztenčí se podstatně oblast moţných diskusí a tím i melhubovské politiky; ale jediná cesta k tomu je právě získávat zkušenosti a pokoušet se o potřebné jistoty. Avšak takové věci leţí ve směru všeho druhu uţitečných prací a nedají se objevit diskusí ani hlasováním. Loajálnost, to je jiný politický úkol, který ještě není dostatečně objeven. Jakpak bych vám to řekl? Například v Anglii (teď řeknete, ţe jsem anglofil, ale to nevadí) mne nejvíc překvapilo, ţe tam na ţeleznicích nemají stráţní domečky; patrně tam mlčky předpokládají, ţe nikoho nenapadne poloţit na koleje dynamitovou patronu nebo odšroubovat kolejnice. U nás ve všech našich institucích a řádech spíše mlčky předpokládáme, ţe v kaţdém člověku je víceméně vyvinuta náklonnost odšroubovávat kolejnice nebo klást dynamitové patrony tam, kam nepatří. Chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme. 131

Loajálnost se nezačíná poměrem k státu, nýbrţ poměrem k člověku; to je sám základ vší politiky a důleţitější vyhlášení lidských práv neţ sebelepší ústava. Ovšem je jakýmsi zvykem odkazovat veškeru ţádoucí změnu mravů příštím generacím. To se rozumí, nikdo z nás nemůţe změnit svět, ale můţe aspoň trochu změnit sebe sama. Všechny velké politické ideály, ať je to demokracie nebo socialism nebo co jiného, nejsou jenom věcí přesvědčení, nýbrţ také (a hlavně) věcí mravů. Máme víceméně všichni plnou hubu demokracie, ale myslím, ţe bychom byli ve značných rozpacích, kdybychom měli kteréhokoliv večera říci, co jsme toho dne udělali zřetelně demokratického. Většina politických ideálů vyjadřuje naše očekávání toho, co má kdesi nahoře udělat vláda nebo parlament, ale celkem velmi slabou představu toho, co máme tady dole dělat my. Mluvíme o zájmech společnosti, o společenském řádu, o veřejnosti a jiných takových věcech; ale společnost není něco mimo nás, společnost je především styk lidí; společnost je jméno pro všechny hodnoty, které máme společné s ostatními lidmi. Kaţdá politika, ať je jakékoli její jméno, má se ověřit především tím, ţe zvyšuje a rozmnoţuje společenské hodnoty. Moţná ţe se neshodneme v tom, co společnost má být; ale shodneme se dosti snadno v tom, co není společenské – dejme tomu otravovat studně nebo pošlapat sousedovi jeho kapustu. Ale ať si 132

představujeme společnost jakkoliv, předpokládáme, ţe to má být jakýsi pořádek mezi lidmi; dobrá, získat osobní pořádek ve styku s lidmi, to je loajálnost. Prostě loajálnost je politický styk člověka s člověkem; a víc uţ o ní neřeknu. Socialism, to je také politika, která se nedělá jenom v parlamentě nebo v organizacích. Nedovedu si dobře srovnat v hlavě, jak je moţno kázat o socialismu a boji proti kapitálu a neuloţit si přitom jistou dobrovolnou – neřeknu chudobu, ale kázeň spotřeby. Rovněţ se mi nerýmuje houţevnaté trvání pauperismu vedle tak tuze akcentovaného sociálního vědomí. Myslíme-li to doopravdy s jakoukoliv sociální teorií, máme nebo měli bychom z ní dost co uskutečňovat ve svém osobním hospodářském ţivotě, – pokud nejsme z těch, kteří skutečně nemohou dávat nebo si odpírat, protoţe uţ nemají z čeho. Nemůţe se o nás sice říkat, ţe náruţivě uctíváme stát; ale přesto jsme fanatičtí etatisti; všechno čekáme jenom od státu, všechno mu ukládáme a div se nedomáháme toho, aby nás přišel podrbat soudní sluha, kousne-li nás blecha. Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, ţe úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků. Kdyby na nás letěla kometa, budeme křičet po povolaných úřadech; kdyby nějaký drak na nás ţádal denně tři panny a tři 133

mládence k seţrání, nevstane mezi námi hrdina, který by s drakem bojoval, nýbrţ obrátíme se na četnickou stanici. Nechť povolané kruhy zakročí, umírá-li ţebračka v příkopě hladem; nechť vláda podnikne energické kroky proti řádění myší v naší pšenici; nechť ministerstvo veřejných prací neprodleně odstraní suchou větev, která překáţí na erární silnici mezi Vysokým Mýtem a Domaţlicemi. Odkopnout řečenou větev do příkopu, to by byl osobní politický čin, jenţ se příčí našemu zaţranému etatismu. A přece kaţdá povinnost, o kterou státu ulehčíme, je politický pokrok; vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. Nikde není tak naze vidět nepolitičnost našeho ţivota jako v úpadku samosprávy. A v našem centralismu, ano; ale to dvoje jde nejspíše nějak pospolu. Byl jsem nedávno na jednom malém městečku; měli tam zrovna na náměstí veřejnou schůzi o papeţském nunciovi; ale pokud vím, neměli tam dosud na náměstí tábor lidu o místním vodovodu. Dělat na malém městě politiku, to, jak se zdá, znamená převářet parlamentní polévky; to znamená přísahat na koalici místo na lepší budoucnost okresní silnice; to znamená volat po Třetí internacionále místo po druhé stříkačce. Kaţdá konkrétní politika je především lokální; zdá se však, ţe stojíme na kraji velmi pováţlivého stavu, totiţ duševního odumírání venkova. Takzvaný probudilý člověk 134

na venkově je člověk, který běduje na malé poměry a stůně touhou dostat se do Prahy. Bylo by jinou věcí polemizovat s pověrou, ţe Praha je velkoměsto; bohudík není to tak zlé. Ale zlé je, ţe tato pověra ochromuje regionální ctiţádost. Ţít na menším městě, to uţ není ţít plně a sytě; tady se duchový ţivot jaksi vytrácí v písku. Zastavte se u knihkupeckého výkladu na malém městě; je to svrchovaně poučné. Zdá se skutečně, ţe duševní stav venkova je velmi špatný; ale je otázka, není-li mu pomoci. Abych tak řekl, mne méně znepokojují akutní pitomosti Prahy neţ chronická tupost malého města – prostě proto, ţe na malých městech a v jejich farnostech ţije dvacetkrát víc národa neţ v celé Praze i s Hostivaří a Kobylisy. Máme-li vůbec myslet na nějaký pokrok, je ho víc a šíře třeba v maličkých centrech s podloubím a baňatou věţí neţ v Rudolfinu a okolí. A tady zvýšit úroveň ţivota – nu, není-li tohle dost rozsáhlý úkol pro lidi, jimţ politika není jen věcí papírové legitimace, nýbrţ osobní aktivity a osobního proţití, pak ať jsem nejzbytečnější z ševců, kteří se kdy spustili svého kopyta.

OBJEV TMY Vţdycky mě poněkud překvapovalo, kdyţ jsem četl dejme tomu, ţe “baba Jaga byla ošklivá jako noc”. Nijak jsem sice nepochyboval o

135

zvláštní ošklivosti baby Jagy, ale nebyl jsem dosti hluboce přesvědčen o zvláštní ošklivosti noci. Naopak, dával jsem noci po mnohých stránkách přednost; povaţoval jsem ji za mnohem poetičtější neţli třeba třetí hodinu po poledni. Noc je doba hluboká a tajemná; je posetá krásnými světly na zemi i na nebi; má zvláštní kouzlo pro milence, básníky, flamendry, spáče a náměsíčníky. Ani Homér nepraví, ţe noc je ošklivá jako baba Jaga, nýbrţ ţe je “ambrosié”, ţe boţsky voní. Ale snad to Homér mínil proto, ţe v nocích popíjel pod olivami temně rudé víno; kdyby se musil v noci ubírat z Atén do Megary, řekl by asi, ţe noc je ošklivá jako noc. Neboť je pravda, ţe noc je ošklivá z toho prostého důvodu, ţe je temná. Jenţe člověk, který se dívá na hvězdičky nebo ţije ve městě, neví o tom, ţe noc je temná. Rovněţ stará představa o věčných trestech praví, ţe “peklo je temnota zevnitřní”. Dítě se bojí tmy dříve ještě, neţ něco ví o strašidlech nebo loupeţnících. Z toho je zřejmo, ţe člověk ve svém původním stavu chová v sobě silnou a přirozenou nechuť k temnotě. Proto také mluví o temné zlobě, černém nevděku a jiných věcech, jeţ jsou temné, protoţe jsou ošklivé. Říkáme, ţe špatnost se štítí světla; nutno tomu rozumět spíše mysticky; nemyslím například, ţe by se jisté finanční operace prováděly v černé tmě nebo ţe by některé věci v novinách byly napsány potmě v hlubokém sklepě. Černé skutky nejsou ty, které se rodí ve tmě, nýbrţ 136

ty, které se nám obzvlášť silně nelíbí. Je ovšem pravda, ţe člověk za starých časů míval dosti váţné důvody, aby nedůvěřoval noci; neboť se bál nepřítele a zvířat. Moderní ţivot tento stav věcí obrátil naruby; není pochyby, ţe daleko víc a výnosněji se krade mezi devátou a čtvrtou hodinou ve dne neţli o půlnoci; nejvíce černých lţí je ve večerních novinách, které, jak známo, se píší v poledne, a tak dále. Většina lidských špatností není noční, nýbrţ denní, dokonce kaţdodenní. Morální podezírání nočních temnot není obecně důvodné. V jádře noc nemá špatnou pověst proto, ţe je zločinná, nýbrţ proto, ţe je tmavá. Objevilo se mi to teprve nyní, kdy bydlím tak trochu za městem; chcete-li najít skutečnou noc, musíte opustit ulice a dát se přes to velké pole napravo, a uţ jste tam, v samotném středu tmy. Vlastně jen na jeho kraji; vlastní střed tmy je vţdycky tak na deset kroků od vás; nemohu říci, je-li to spíše propast nebo černá hmota, protoţe prostě to není vidět; je jisto jen to, ţe to je nevýslovně a strašně ošklivé. Otřásáte se, ţe do toho máte vlézt; vypadá to, jako by se to nedalo ani dýchat; zdá se to být husté jako bláto. Právem se říká o člověku, který putuje tmou, ţe si razí cestu; je to opravdu, jako by se prodíral dţunglí. Kaţdým krokem je to horší; vzadu se to zavírá, napřed je to neznámé a po stranách děsné; a tu člověk, který se ubírá tmou, nenápadně zrychluje krok. Jediné, co mu dává trochu 137

důvěry, je, ţe slyší své vlastní kročeje; proto silně našlapuje, aby to zrovna zvonilo a aby nebyl tak sám. Zvláštní však je, ţe v úplné tmě si i nejbujnější člověk přestane hvízdat; snad proto, ţe na to nevidí. Jinak muţ jdoucí temnotou noční se chová statečně a nemá ani za mák strachu; jenom, víte, ta tma je taková nepříjemná, zrovna jako by dusila. Ráz dva, ráz dva, já se nebojím; čím jde člověk rychleji, tím má udatnější myšlenky; ráz dva, ráz dva. Nejde tamhle někdo? Ne; ale kdyby si na mne troufal, já bych mu, panečku, ukázal; ráz dva, ráz dva. Ostatně co by tu někdo v takové tmě hledal? To je nesmysl. Člověk musí jít hodně rázně; a kdyţ trochu dupe, zní to, jako by váţil aspoň cent. Ráz dva, ráz dva. Kdyby aspoň nebyla taková tma, aby člověk viděl, jestli někdo – Je to ovšem nesmysl, ale coţ kdyby – Ostatně bych se nelekl ani dvou, haha! Ráz dva, ráz dva – A kdyţ člověk putující tmou dorazí k prvnímu osvětlenému oknu nebo svítící lucerně, zpomalí krok a silně oddychne: To je divné, řekne si, copak jsem tak běţel? Tak vida, jak mně to pěkně uteklo! Nu, chválabohu! A teprve nyní se ohlédne za sebe. Je tam tma, strašlivá, pustá, ošklivá tma. A ještě něco zůstalo za ním: pralidská a nejstarší hrůza. Fyzická hrůza ze tmy. Neboť jen proto, ţe se člověk bojí tmy, promítá do ní strašidla, vrahy a zločiny. A proto baba Jaga nebyla ošklivá jako ošklivý den, nýbrţ jako noc.

138

ŘEČ Toto píši ze zkušenosti dramaturga: musíme se vší mocí snaţit, aby vznikla divadelní čeština. Z příčin, které nemusím příliš obšírně vykládat, divadelní řeč se nekryje ani s lidovým jazykem, ani s literární češtinou; infinitiv na i, kterého si správně se v psaném slově ani nevšimneme, nás na jevišti zatahá za ucho; neboť ucho vnímá řeč docela jinak neţ oko. Gramatika psané řeči není táţ jako gramatika řeči mluvené; tato asi nebude nikdy napsána, neboť mluva se mění daleko rychleji neţ jazyk. Pokud mne se týče, věřím mnohem silněji v zákony divadelní syntaxe neţ v zákony divadelní kompozice; věřím, ţe by se na jevišti mohl odehrávat i občanský zákoník, jenomţe by se musel napsat trochu jinak. V divadle se tomu říká, ţe řeč musí být psána do huby. Divadlo je dům divů; vše je na jevišti moţno a přijatelno, ale co je téměř nemoţno, je přechodník. A přece mnozí překladatelé konverzačních kusů sypou přechodníky v takové hojnosti, jako by dostávali zvlášť korunu za kaţdý. Jsou případy, ţe člověk, který v jiných ohledech divadlo miluje, ţádá, aby hrdinka kusu pronesla třeba “přistoupivši k oknu, zvolala jsem na něho”, nebo věci ještě strašnější. Jsou lidé, kteří dosud nepochopili jedno ze základních tajemství divadla: ţe se tam nesmí vyslovit slovo “jenţ”. Takzvaná

139

bohatě rozvinutá perioda s vedlejšími větami, podvětími, přechodníky, příčestími, adjektivy, adverbii a ostatním ciceronovským aparátem se hodí do Komenského Labyrintu světa, ale nikoliv na jeviště. Nejzákladnější pravidlo jevištní mluvy je: píšeš-li pro jeviště, buď pamětliv, ţe nepíšeš esej. Posluchač v divadle si nemůţe vzpomínat na začátek věty; co se mu říká, musí být v kaţdém přítomném okamţiku celé a úplné. Prakticky to znamená, ţe jevištní řeč je aspoň z osmdesáti procent parataktická, tak jako i čeština, kterou mluví muţ na ulici, má skladbu parataktickou. Nikdo – krom učitelů na obecných školách – neřekne: “Ačkoliv jsem ho varoval, přece skočil přes příkop.” Spíše se řekne: “Já ho varoval, a on přece skočil přes ten příkop.” Fakt následuje na fakt jako rána na ránu; jejich vztahy, jejich kauzalita, podmíněnost, následnost nebo podřadnost se vyjadřují daleko spíše dramaticky neţ gramatikálně. Psaná řeč, která si nemůţe poslouţit dramatickým přednesem, potřebuje v daleko větší míře, aby byla rozčleněna podle všech logických vztahů; ale na jevišti, tak jako v ţivotě, tyto vztahy nejsou slovně vyjadřovány, nýbrţ přímo hrány. Divadelní syntaxe není jenom věcí takzvané mluvnosti (ačkoliv i tento ohled je velmi závaţný), nýbrţ věcí hratelnosti. Slova “jenţ, poněvadţ, zatímco” a tak dále se sice dají bez námahy vyslovit, ale nedají se dobře hrát.

140

Kdyţ se někdo vyjadřuje přepjatě a nepřirozeně, říkáme, ţe mluví teatrálně. To slovo je velmi nepříjemné pro divadlo. Z dramaturgického hlediska teatrální projev je spíše takový, který je 1. svrchovaně jasný a přehledný, stručný a přesný, a který přitom 2. vypadá tak přirozeně, bezděčně a přímo zběţně, jako kdybychom řekli “Dobré jitro”. Ty dva poţadavky je těţko spojit; má-li se to podařit, nesmí dramatik ani překladatel vycházet z představy (logické) výpovědi, nýbrţ (dramatické) hry. Kaţdá na jevišti promluvená věta má být pojata jako kus hry, jako hra sama; my pro divadlo nepíšeme, aby to herec mluvil, nýbrţ aby to hrál. Abych tak řekl, dramatik nejenom píše nahlas, nýbrţ píše s očima zavřenýma, aby své figury stále viděl chodit, stát, sedět a házet rukama. Jen tak jim dá do úst slova, která jsou stejně účelná i bezděčná jako pohyby ţivého člověka. A nejprve je ovšem nutno dobře znát, jak se ţivý člověk pohybuje.

O KOMPROMISU Slovíčko “kompromis” je jedna z nejdůleţitějších politických rekvizit. Uţívá se ho ve dvojím podstatně různém smyslu: 1. Lidé nadaní velmi rozhodnými politickými zásadami říkají “kompromis” všemu, co

141

nesplňuje jejich řečené rozhodné zásady, i kdyţ o ně v daném případě nešlo. Jsou lidé, kteří nazývají šedivé šaty kompromisem mezi bílými a černými šaty, i kdyţ by se bílé nebo černé šaty v dané situaci vůbec nehodily. Pro některé lidi je nota d kompromis mezi notou c a e; za nic na světě by nepřipustili, ţe je to nota stejně samostatná a čistá jako c nebo e. Politický střed je pro ně kompromisem mezi divým revolucionářstvím a středověkou reakcí. Jitro není prostě jitro, nýbrţ kompromis mezi půlnocí a polednem. Suchý fakt je kompromis mezi vodou a ohněm, a tak dále. V tomto smyslu uţívá se slova “kompromis” s krajním pohrdáním; označuje se jím mrzká polovičatost, slabošství, bezzásadovost, a zkrátka zbabělý kompromis. 2. Naopak zase lidé, kteří zrovna přicházejí z činného politického kolbiště, mluví o kompromisu s tváří lidí, kteří poznali tvrdost ţivota a přinesli jakousi oběť. V politice, říkají, nutno dělat kompromisy; zásady jsou sice krásná věc, ale musí se z nich slevit, aby se našel střed mezi různorodými zájmy. Dosáhli jsme části svého programu; dojíti celého, to bohuţel nešlo, a museli jsme přinésti jistou oběť. V zásadě by to mohlo dopadnout lépe, ale prakticky to mohlo dopadnout ještě hůře; zkrátka my jsme to vyhráli za cenu jistých ústupků. Kdyby mne v tuto chvíli přepadl nějaký můj věřitel a chtěl na mně tisíc korun, nedošel by 142

plného uspokojení prostě proto, ţe náhodou tisíc korun v kapse nemám; kdybych mu dal sto dvacet korun, dal bych mu všechno, co mám. To tedy není kompromis, neboť jsem dal všecko, co mám. Kdybych to s ním usmlouval na pětadvacet korun, byl by to kompromis; mohlo by se to usmlouvat také na dvacet nebo na padesát – neboť to právě je podstata kompromisu, ţe není přesně limitován: záleţí na tom, kolik se usmlouvá. Kompromis neznamená učinit tolik, co mohu, nýbrţ učinit co moţná méně, neţ bych mohl. Kompromis znamená, ţe to mohlo dopadnout ještě všelijak jinak. Kompromis není přesná výslednice sil; kompromis není “zlatý střed”, neboť pohybuje se v širokém poli moţností. Vede-li inţenýr dráhu, nevede ji přes vrchol hory, nýbrţ oklikou po jejím úpatí. Tato oklika není kompromis mezi přímostí tratě a výškou hory; je to prostě velmi přesné počítání se skutečnými fakty. V politice se však nepracuje inţenýrsky; udělá se projekt a čeká se, s jakými překáţkami se setká, a teprve potom se handluje o nějakou tu okliku. Řeší-li se všechno kompromisem, znamená to, ţe nejsou předem váţeny okolnosti, s nimiţ bude nutno dále prakticky počítat; tomu se ovsem říká fušerská práce. Kompromis je zející rozdíl mezi zásadou a praxí; ale kupodivu se pak neřekne, ţe je-li tento rozdíl nutný, jsou patrně zásady špatné, jeţto se nehodí na skutečné poměry. Chce-li někdo vydojit z hubené krávy sto litrů 143

mléka a nakonec prohlásí, ţe se prozatím spokojí s těmi třemi litry, co z ní vyţdímal, je to politický kompromis; chcete-li se zbavit kompromisu, odhadněte předem stav krávy a vyhrňte si rukávy s jasným vědomím, ţe toho nebude víc neţ tři litry. Politický kompromis je stín politické demagogie; udává velikost rozdílu mezi volebními sliby a skutečnými poměry. Kompromis není choroba kompromisních politiků, nýbrţ právě nekompromisních programů. Politika kompromisů je moţná opatrná; ale není přesná; je jako obchod, ve kterém se smlouvá. Je to nevěcnost programu; a je to nejistota v praxi.

RÝMA Jednoho rána se člověk probudí nějak divně; trochu ho bolí hlava, trochu hřbet, škrabe ho to vzadu v krku a svědí hluboko v nose, ale nic to není; jenom je člověk po celý den poněkud vydráţděný a nadává na všecko, i kdyţ nemusí, a neví vlastně proč. Ale kvečeru zničehonic na něj spadne několikatunová tíha, všechny klouby těla mu změknou, všechno maso citlivě zhadrovatí, pacient asi tucetkrát divoce kýchne, a uţ je to tady. Se slzavýma očima, zhroucen jako hromádka neštěstí, obklopen mokrými kapesníky, jeţ suší na všech rozích, sedí tento poníţený a tekoucí tvor v papučích u kamen, frká, popotahuje, sténá, pije nějaké

144

thé, kýchá a kašle, plíţí se po pokoji, uhýbá všem lidem, má trochu horečku, místo hlavy těţkou a bolavou kouli, údy jako polámané a u nosu šátek; je to hrozný pohled. Vzdalte se po špičkách všichni, kdo vidíte tohoto nešťastníka; vaše hlučná a spokojená jarost ho trýzní; je mu třeba samoty, zániku a suchých šátků. Chtěl by si sundat hlavu, pověsit ji do komína a sušit ji; chtěl by rozebrat své pohaněné tělo ve všech kloubech a uloţit kaţdý kus zvlášť; chtěl by… chtěl by… Ach, kéţ by aspoň věděl, co by chtěl! Kéţ by bylo něco, co stojí za chtění! Kéţ by někde ve vesmíru bylo něco teplého a libého, co by této ubohé a těţké hlavě dalo úlevu či zapomenutí! Spát? ano, kdyby nebylo chaotických a protivných snů! Vykládat si karty? ano, kdyby aspoň vyšly! Číst? ano, ale co? A tu se ta bídná lidská troska zvedne a vratce se potácí k své knihovně. Knihovno, strakatá knihovno o tisíci hřbetech, chtěl bych si v tobě vybrat kníţku, která by mne, proklatce, potěšila. Ne, tebe bych dnes jaksi netento, nesnesl, kniho tlustá a poučná; neboť můj mozek je tupý a pitomý. Chtěl bych číst něco, co mi nepřipomene mou tupost a nechápavost; něco lehkého, něco zábavného, něco kratochvilného… Fuj, jděte mi z očí, humoresky, nesnesl bych dnes vaši vulgární zlomyslnost, se kterou uvádíte v posměch člověka potrefeného; i já jsem potrefený osudem, a nemohl bych se kochat na tom, ţe 145

my, ubozí lidé, jsme postihováni směšností a vydáni všanc posměváčkům. Coţ ty, hrdinný románe, neuvedl bys mne v daleké věky, v časy epické, kdy nebylo rýmy, mezi celé a nádherné muţe, kteří skolí ničemného soka v době kratší, neţ já se vysmrkám? Ale ruka vztaţená k hrdinné knize chabě klesá; nemohl bych dnes uvěřit ve velké a skvělé činy; člověk je tvor slabý a maličký, těţce zkrušený a mírumilovný… Ne, dejte mi dnes pokoj s hrdinstvím a ctí, velkými vášněmi a laurem slávy; kliďte se mi s milostnými city a opojným polibkem královské krasavice; coţ na takové věci můţe myslet člověk s mokrým šátkem u nosu? U všech všudy, to není to, co bych potřeboval; sem s nějakou detektivkou, abych jí propadl; sem s napínavým krvákem, který by mne bez dechu nesl po vzrušujících stopách strašného tajemství. – Ne, to zas není to; dnes nestojím o ţádné zločiny a podzemní chodby a zlé lidi; ukaţte mi vlídnější tvář ţivota, zjevte mi lidi v jejich všedním a důvěrném ţivotě. – Ale jen ţádnou psychologii, pro smilování boţí! neměl bych jaksi trpělivost párat se s nějakými city a motivy; čertvíproč, ale psychologie je vţdycky tak nějak trýznivá a rozryvná; jako bychom neměli dost vlastního trápení! Proč vlastně se píší knihy? A tohle, tohle zas je mi příliš skutečné; dnes chci zapomenout na ţivot. Tato kniha je na dně smutná a zklamaná; tamta je krutá k člověku a ţádá na něm já nevím jaké sebetrýznění a 146

vykoupení. A tamhleta je lehkomyslná, načechraná a chytrá – pryč s ní! Tato je příliš vysoká. A ona ţlutá je trpká a zjitřená. V kaţdé něco bolí. Proč vlastně píší knihy skoro samí lidé zlí a nešťastní? Člověk před strakatou knihovnou váhá, třesa se zimou a lítostí. Kde vzít něco… něco prostě dobrého… a přívětivého k nám ubohým… a potěšujícího? Něco, co ničím neraní… co neraní člověka v jeho malosti a poníţení… A tu sáhne do kouta knihovny a vytáhne kníţku, kterou četl snad uţ tucetkrát, kdy býval tuze sklíčen trápením těla a mysli, schoulí se do své lenošky, vezme si suchý kapesník a vydechne úlevou, dřív neţ začne číst. Já nevím, snad je to starý Charles Dickens.

PŘÍSPĚVEK V ANKETĚ O PĚTI KNIHÁCH Milý Kodíčku, ad 1 a 2: Pokud sáhá má zkušenost o ţivotě na pustých ostrovech, mám za to, ţe by nebylo radno vzít s sebou například pět detektivek; člověk by je přečetl hned prvního večera, a potom by neměl nic. Jako rozumný muţ bych si vzal s sebou knihy, které by mně vydrţely hodně dlouho; tedy zejména nějakou gramatiku (jakoukoliv), zeměpis světa,

147

astronomii, bibli, a třeba ještě knihu o zakládání zahrad. Ad 3: Prosím vás, co byste chtěli dělat s našimi politiky na pustém ostrově? Ty bych tam, je-li moţno, raději vůbec nepouštěl.

O RELATIVISMU Kdekdo o něm píše, obyčejně tím způsobem, ţe se zprvu zmíní o relativismu Einsteinově, načeţ rychle prchaje z této přísné oblasti matematického nadpomyslna pustí se chutě do relativismu filozofického a literárního, přičemţ zpravidla z důvodů poněkud nejasných dostávám svůj díl já a někteří jiní mně známí lidé, veřejně nařčení z mrzkosti relativistické. Protoţe se tím patrně myslí něco hanlivého, měl bych snad buď hájit sebe plamenným prohlášením, ţe nikdy jsem se nedopustil viny relativistické, nebo hájit relativismu, ţe není tak špatný, jak se říká: místo toho se přiznávám, ţe nevím docela dobře, co to vlastně ten relativismus je. Pokud se týče relativismu Einsteinova, pravím upřímně, ţe mu nerozumím, tak jako nerozumím některým náboţenským tajemstvím, logice dějin, nekonečnému prostoru a jiným věcem. Pokoušel jsem se to studovat; došel jsem aţ k místu, kde se praví, ţe kdybych se pohyboval rychlostí světla,

148

zploštil bych se z jakýchsi ciferních důvodů jako oplatka; tu jsem opustil další důkazy, velmi usmířen s tím, ţe se nepohybuji rychlostí světla. Protoţe se pohybuji pomalu a rozváţně, stávám se spíše kulatým; a nechtěl bych být plochý. Někteří lidé, kteří se řítí vpřed ohromnou rychlostí a předhánějí, jak se říká, svou dobu, jsou skutečně úţasně ploší. Shledávám tedy, ţe nemám nic společného s tímto principem relativity. Naštěstí relativismus, z něhoţ býváme naříkáni, nemá pranic matematického; míní se jím prostě... co vlastně? Míní se jím – dejme tomu – relativistický názor, ţe nové věci jsou někdy dobré, ale staré věci ţe jsou někdy také dobré. Jenţe tento názor (má-li jej někdo) není ţádný relativism, nýbrţ docela obyčejná, vulgární a těţko vyvratitelná zkušenost. Je sice pravda, ţe nové rádio je lepší neţ starý flašinet; ale flašinet míval tu přednost, ţe ţivil staré chudáky. Demokracie je lepší neţ tyranie; ale tyranie bývala obyčejně poctivější. K tomu, abychom viděli, ţe kaţdá hůl má dva konce, není třeba relativismu, nýbrţ daleko jednoduššího intelektuálního výkonu, totiţ kouknout se na to. Abychom dospěli k poznání, ţe ve většině lidských zápasů hadr onuci káře, k tomu není třeba být zatíţen nějakým relativistickým systémem; stačí znát tak trochu lidi a jejich mravy. Abychom shledávali, ţe Lenin má sice kus pravdy, ale ţe také Ford má kus pravdy, k tomu není třeba 149

být relativistou; stačí přihlíţet k jistým nepochybným výsledkům. Spolknout co moţná celou zkušenost, to není relativism; to je pouhá důkladnost. Shledávat, ţe veliké věci nejsou neomezeně velké a malé ţe nejsou bídně a zavrţitelně malé, to není relativism, ale empirická pravda. Nejsem s to pochopit, proč se těmto samozřejmým předpokladům zdravého rozumu říká zrovna “relativism” nebo “skepse”. Říkává se, ţe “doktor se vyjádřil skepticky o stavu pacientově”; nuţe, učinil-li tak doktor, nemůţeme tvrdit, ţe by byl rozeným a zásadním skeptikem; snad jenom pacienta věcně a důkladně auskultoval. Říkáme-li, ţe to a ono v tomto světě je relativní, nejsme proto ještě relativisty; dejme tomu, ţe to opravdu je relativní; pak naše tvrzení je stejně málo relativistické jako moje prohlášení, ţe podloţka, na které toto píši, je zelená a pokrytá kaňkami. Netaţme se napořád, jakým špatně pochopeným řeckolatinským slovem máme kterého člověka nazvat a překonat; podívejme se raději, o jakou zkušenost se opírá a nemá-li kus pravdy. Ano, kus pravdy: tomu právě se říká relativism. Z jakýchsi zásadních důvodů ţádají mnozí lidé, aby se jim dodávala pravda kompletní a vylučující kaţdou jinou; aby se provolávalo, ţe jen toto určité tvrzení je absolutní a jediná pravda, kdeţto všechno ostatní je leţ, podvod a hovadina. Dejme tomu, ţe lze vyhlásit za absolutní pravdu, ţe digitalis je lék. Nebo lze 150

vyhlásit za pravdu hodnou, abychom se za ni bili, ţe digitalis je jed. Bohuţel skutečnost je polovičatá a kompromisní: digitalis je někdy a v některých dávkách jed a jindy v jiných dávkách lék. Ale pravím-li, ţe digitalis můţe být jedem i lékem, nečiním to, bůh mi buď svědkem, z nějaké vlaţnosti k jeho účinkům ani z pohodlné lhostejnosti k osudům lidským; nýbrţ říkám to proto, ţe jsem si vědom jistých mezí jeho uţitku a jistých vztahů, ve kterých se jeho uţití pohybuje. Jistých vztahů: to je důleţité slovo; má-li relativism vůbec nějaký smysl, pak obsahuje pojem vztahu. Socialismus je dobrý ve vztahu k mzdám; ale nic mi neříká ve vztahu k jistým soukromým a bolestným otázkám ţivota, na něţ musím hledat jakousi odpověď jinde. Pokud hledíme ke skutečným vztahům věcí a lidí, není nic ponecháno naší indiferentní libovůli. Jediná nevýhoda přitom je, ţe ţivot se stává nesmírně sloţitým; kdybyste dělali co chtěli, nemůţete se z něho vyplést. Nejste neomezeni ve svých kladech a záporech, abyste si s nimi po chuti hráli; nýbrţ vaše klady jsou omezovány skutečnými “ne” a vaše zápory jsou zmírňovány sterými slabounkými “ano”, jeţ se vás dovolávají. Tento relativism není lhostejnost; je naopak třeba zuřivé lhostejnosti, abyste přeslechli hlasy ţivota, jeţ odporují vašim absolutním výnosům. Není to měkkohubá tolerance; chcete-li to nějak nazvat, je to úzkostná pozornost vůči všemu, co jest. 151

Ale ovšem bojujeme-li o něco nebo proti něčemu, nemůţeme to dělat s úzkostnou pozorností; nebo tvoříme-li, nemůţeme neţ soustředit se na své dílo a tak trochu se nestarat o vše ostatní. Relativism není ani metoda boje, ani metoda tvoření, coţ obé je přímočaré i někdy bezohledné; ale je to metoda poznávání. Avšak má-li se bojovat nebo má-li se tvořit, je třeba, aby tomu předcházelo co nejširší poznání. Poznání není činnost bojovná; kaţdý boj je opravdu “přerušení vztahů”. Jeden z nejhorších zmatků této doby je, ţe zaměňuje ideové bojovnictví a poznávací činnost. Poznávat není bojovat; ale ten, kdo jednou mnoho pozná, bude mít mnoho zač bojovat: tak mnoho, ţe i za to bude zván relativistou. Jediná cesta, jak nebýt relativistou, je být monomaniakem. Z čehoţ si vyberte lepší stránku: buď stránku Marie, jeţ naslouchá jediné pravdě, nebo stránku Marty, jeţ “pečlivá je a stará se o mnohé věci”. Ovšem na straně “mnohých věcí” je i ledacos malicherného a podivného, neznámého i pohozeného; na té straně je totiţ celá skutečnost.

KOLA Ţádný zdroj zájmu není tak nevyčerpatelný jako člověk; vţdycky na něm můţete najít nějakou novou a nečekanou podívanou.

152

Tlačíte-li se v tramvaji, shledáte, ţe lidé pozůstávají hlavně z ramen a břich, těles rozměrných a neprostupných. Díváte-li se na člověčenstvo z patra (myslím z druhého nebo třetího patra), shledáte, ţe je podobno zmateně pobíhajícím houbám, jeţ pozůstávají hlavně z hlavičky nebo klobouku. Jindy se můţete věnovat nekonečnému podivu nad různými lidskými nosy; jindy zas můţete hledat modré oči, jako byste zjara hledali fialky. Ale nejpodivnější je, objevíte-li někdy, ţe lidé mají nohy, a obrátíte-li svou pozornost k těmto ţertovným kyvadlům, jimiţ nás příroda obdařila. Pozorujete-li chodce na ulici, shledáte, ţe je na jejich poněkud klátivém a houpajícím pohybu něco nápadně starodávného a přímo archaického, jako kdyby lidé ještě jezdili na koni. Ať se ubírá chodec za svou povinností nebo za pokrokem lidstva, vykonávají jeho nohy poněkud komický pohyb nůţek, které se otvírají a zavírají. Z důvodů stejně technických jako estetických by měl vlastně mít člověk místo nohou kola. Kdyby byl člověk vynalezl Adama, byl by jej určitě udělal opatřeného dole koly, a ne nohama. Lidská technika je technika kol; člověk se nikdy nepokusil vynalézt stroj, který by měl nohy; kdeţto příroda se nikdy nepokusila vynalézt skutečná otáčející se kola. Příroda vynašla kouli a válec; člověk zjednodušil kouli a válec v pouhé kolo. Člověk je víceméně sloţen z válců a koulí; hlava je koule, tělo je válec a tak dále. 153

Ale jen dítě, které “válí sudy”, má geniální nápad uţívat svého těla jako skutečného válce; a jen kluk, který dělá sérii kotrmelců, se povznáší k sublimní technické myšlence pohybovat se vpřed na způsob kola. Je ovšem pravda, ţe kaţdý člověk má své charakteristické nohy, které k němu patří; jsou nohy krátké a dlouhé, hubené a tlusté, tančící nebo těţké, hrubé, luxusní, neřestné, štrapační, gotické, barokní a všeliké jiné. Ale kdyby měl člověk, jak by se na něj slušelo, místo nohou kola, byla by to kola stejně individuálně vytvářená jako jeho nohy nebo tvář. Bankovní ředitel nebo ministr by se pohyboval na tlustých a nehlasných, dokonale pérovaných kolech, patrně opatřených pneumatikou Good-year nebo Dunlop. Mladé holky by uháněly na tenkých kočárových kolech, zatímco staré dámy, kolébající se na nízkých a širokých kolech dostavníkových, by se za nimi pohoršeně ohlíţely říkajíce si: “Koukejte, paní, jak ta nestyda ukazuje kola.” Mládenci by se proháněli na kolech od velocipédu, kdeţto lidé z obchodu by drkotali na obyčejných, trochu rozvrzaných kolech droţkářských. Dělný lid by se valil z práce na drnčících, těţkých kolech valníků s ţeleznými ráfy, kdeţto kola sedláků by skřípala a rachotila jako ţebřiňák; neboť sedláci by asi šetřili na mazání. Byla by vysoká anglická kola pro dţentlasy a kola malovaná národními ornamenty pro krojovou druţinu. Byla by 154

ţenská kola, za nimiţ by se ohlíţel kaţdý chlap, a ubohá polámaná kolečka ţebráků. Nemyslete si, ţe by se povedlo člověka standardizovat, i kdyby byl udělán z kol. Jenţe ať je to sebesměšnější nebo zastaralejší, zůstává člověk při svém starém páru jedenáctek. I kdyby vynašel sebelepší vehikly a kola, zůstane dvounohým tvorem; neboť nohy nejsou sice nejlepší dopravní prostředek na dobrých cestách, ale jsou pořád ještě nejlepší dopravní prostředek po špatných cestách, jako jsou například schody. Člověk by byl technicky dokonalejší, kdyby měl místo nohou kola, ale ztratil by jednu moţnost: chodit po bezcestí. Všechny vynálezy světa jsou dobré za jistých umělých podmínek, jako jsou třeba koleje nebo silnice; ale postaven do přírodního stavu najde člověk své starodávné a primitivní nohy; a moţná i mnoho jiného.

KAM SE DĚJÍ KNÍŢKY Stává se člověku, ţe nemá, jak se říká, do čeho píchnout. Takové ztracené existence hledají pak obyčejně místo v nějaké veřejné knihovně anebo v redakci; to, ţe shánějí ţivobytí zrovna tam, a ne ve správní radě Ţivnobanky nebo v zemském výboru, ukazuje, ţe na nich leţí jakási kletba. I já, byv kdysi ztracenou existencí, jsem nastoupil místo v jedné

155

knihovně. Byla to kariéra velmi krátká a neúspěšná; vydrţel jsem tam jenom čtrnáct dní. Přesto mohu prohlásit, ţe obvyklá představa o ţivotě bibliotekářském neodpovídá skutečnosti. Lidé si představují, ţe takový knihovník po celý den leze po ţebříku nahoru a dolů jako andělé ve snu Jákobovu a snáší na svůj stůl tajemné, téměř kouzelnické folianty, vázané ve vepřové kůţi a plné poznání dobrého i zlého. Tedy věc vypadá poněkud jinak; takový bibliotekář nemá vůbec s knihami co dělat, leda potud, ţe změří jejich formát, napíše na ně numero a pokud moţno krasopisně opíše jejich titul, například: Zaorálek Felix Jan: O mšici krvavé, jakoţ i o způsobu, jak jí čeliti a ji potírati a jak chrániti naše ovocné stromoví ode všech škůdců, se zvláštním vztahem k okresu mladoboleslavskému. Stránek 17. Vlastním nákl. Mladá Boleslav, 1872. Na jiný lístek napíše: Mšice krvavá. Vide O m. k., jakoţ i o způsobu, jak jí čeliti atd. Na třetí lístek: Ovocné stromoví. Vide O mšici krvavé atd. Na čtvrtý lístek: Mladá Boleslav. Vide O mšici krvavé atd., se zvláštním vztahem k okresu mladoboleslavskému. Pak se to ještě napíše do jakýchsi tlustých katalogů a potom tu kníţku sluha odnese a zastrčí do regálu, odkud uţ nikdy nebude vyňata. Toho všeho je třeba, aby kniha byla na svém místě. Toto se děje s knihami veřejnými; kniha domácí má naopak tu zvláštnost, ţe není nikdy na svém místě. Jednou za tři roky bývám 156

zachvácen fanatickým úmyslem dát svou knihovnu do pořádku. To se dělá tak, ţe člověk vytahá všechny knihy a nakupí je na podlaze, aby je roztřídil. Potom vyndá jednu, sedne si na zem a počne číst. Druhého dne si umíní postupovat metodicky: začne dělat hromadu přírodních věd, filozofie, historie a já nevím čeho ještě, přičemţ udělá starou zkušenost, ţe většina z jeho knih se jaksi vůbec nehodí do ţádné z těchto skupin; mimoto kvečeru shledá, ţe si to všechno pomíchal. Třetího dne se pokouší srovnat knihy nějak podle formátu; celá věc pak se končí tak, ţe to bere do náručí, jak to leţí, a nacpe to všechno do přihrádek, načeţ má zase po tři leta pokoj. Pokud se týče pořizování kníţek, děje se to obyčejně tím způsobem, ţe člověk uvidí u knihkupce kníţku, o které si řekne: “Tu musím mít!” Pak si ji vítězně odnese domů, nechá ji měsíc válet na stole, aby ji měl po ruce, potom ji nejspíše někomu půjčí nebo co, čímţ kníţka beze stopy zmizí. Patrně někde je; já mám ohromnou knihovnu, která někde je. Kniha patří k těm podivným předmětům, jeţ obyčejně mají jakousi temnou poloexistenci: totiţ ţe “někde jsou”. K těm věcem náleţí také druhá rukavice do páru, klíče, domácí kladívko, konskripční list a vůbec všechny důleţité listiny. Jsou to věci, kterých nikdy nelze nalézt, ale které přesto “někde jsou”. Kdyby člověk pohřešil stokorunu, neřekne, ţe “někde je”, nýbrţ ţe ji ztratil nebo ţe mu ji někdo ukradl. 157

Pohřeším-li však třeba Příběhy Antonína Vondrejce, řeknu si s jistým fatalismem, ţe “někde jsou”. Nemám ponětí, kde můţe být to kniţní “někde”; nedovedu si představit, kam se dějí kníţky. Myslím si, ţe aţ přijdu do nebe (jak mně prorokoval pan Götz), první rajské překvapení, jeţ tam zaţiji, budou všechny mé kníţky, které nyní “někde jsou” a jeţ tam najdu krásně srovnány podle obsahu i podle formátu; paneboţe, to bude velká knihovna! Představte si, ţe by kníţky neměly tu podivuhodnou vlastnost, ztrácet se: co by jich na světě musilo být! Mám za to, ţe by na ně pomalu nestačily naše příbytky s půdami i sklepy. Naštěstí mají kníţky ten vyšší dar, ţe se nám ponenáhlu ztrácejí a “někde jsou”, nerušeny tím, ţe bychom se kdy mohli dopídit, kde vlastně. Knihy se nezahazují ani nespalují v kamnech; jejich zánik je obestřen tajemstvím; někde jsou.

O PESIMISMU Pesimismus, podobně jako optimismus, má dvojí význam podle toho, uţíváme-li toho slova o sobě nebo o svém bliţním. Řeknu-li o sobě, ţe jsem optimista, míním tím patrně, ţe jsem pln síly a naděje, velmi bujarý, nezviklaný a energický člověk a jedním slovem chlapík. Řeknu-li o svém bliţním, ţe je optimista, myslím tím nepochybně, ţe je fantasta,

158

nepraktický, naivní, pošetile důvěřivý a jedním slovem nádiva. Tvrdím-li o svém bliţním, ţe je pesimista, vyslovuji tím přesvědčení, ţe je schlíplý, zbabělý, neurastenik a pavouk, ţe trpí zácpou nebo ţlučovými kameny, ţe vůbec přepíná a zkrátka naprosto nemá pravdu. Prohlásím-li však sebe sama za pesimistu, pravím tím implicite, ţe jsem zkušenější neţ jiní, ţe panečku nesednu jen tak na vějičku, ţe do toho vidím a zkrátka ţe mám pravdu; uvidíte, ţe dojde na má slova. Pro člověka, který se nehonosí tím ani oním, zní “pesimismus” vzdáleně v ten smysl, ţe to je něco, v čem je zakopán chcíplý pes. Jako příklad pesimismu bych mohl uvést Heraklita, Schopenhauera nebo Eduarda von Hartmanna; volím však příklad hroznější, výlupek všeho ţivotního a světového pesimismu; je to strašné a nevyvratitelné tvrzení, ţe “krajíc padne vţdycky na tu namazanou stranu”. Nenajde se na světě optimista, který by tomuto pochmurnému přesvědčení čelil zásadním názorem, ţe “krajíc padne vţdycky na tu nenamazanou stranu”, neboť – a v tom je tragika optimismu – tento náhled je vyvrácen, padne-li krajíc jen jedinkrát na namazanou stranu, kdeţto názor pesimisty není otřesen tím, padne-li krajíc někdy také na stranu nenamazanou: patrně proto, ţe tento případ, nemaje těţších následků ani pro krajíc, ani pro kalhoty nebo koberec, na něţ namazaný krajíc 159

se zálibou padá, je irelevantní a nemá té váhy jako případ opačný. Bohuţel není dosud ustavena statistika, padáli krajíc častěji na stranu namazanou nebo naopak. Avšak kdyby se ukázalo, ţe v osmdesáti případech ze sta padá na stranu namazanou, usoudili bychom, ţe na ni padá dejme tomu proto, ţe namazaná strana je těţší. Nuţe tento názor by byl stejně málo pesimistický jako Newtonův názor, ţe těţká tělesa padají k zemi. Jistě není nijak pesimistické tvrzení, ţe kdo spadne ze stromu, zlomí si pravděpodobně nohu; pesimistická je víra, ţe nesmí lézt na stromy, jelikoţ to pánbůh trestá. Pesimistický je názor obyvatel Melanésie, ţe kdo spadne z vrcholu palmy, se zabije, protoţe se jednou zabil mytický předek, kdyţ spadl z vrcholu palmy; od té doby se prý zabije, kdo spadne. Z toho vidíte, ţe pesimismus nezáleţí v předvídání špatných následků, nýbrţ v předvídání chmurných a osudných příčin. To znamená, ţe pravý pesimismus je čistě metafyzický. Pesimistické je, věřím-li, ţe to se světem stojí špatně, jelikoţ lidé jsou podstatně a metafyzicky špatní. Utěšenější a méně pesimistický je názor, ţe to se světem stojí špatně, jelikoţ lidé jsou vrtáci; výsledek je sice téměř stejný, ale příčina, jak zřejmo, je méně tragická. Jinak řečeno, pravý pesimismus nezáleţí v náhledu, ţe se věci mají nebo dopadnou špatně, nýbrţ v náhledu, ţe vůbec a zásadně 160

nemohou dopadnout jinak neţli špatně. Dopadnou-li náhodou dobře, nu, není ještě konec všeho a nechval dne před večerem; dopadnou-li však opravdu zle, splňují tím svou vyšší nutnost k chmurnému uspokojení pesimistovu: neboť je to metafyzicky v pořádku, ţe to dopadlo zle. Špatný stav věcí plní pesimistu zvláštním pesimistickým zadostučiněním a přímo nadšením. Pesimismus je jisté poţitkářství; je to prostředek, jak se radovati ze špatného stavu věcí. Kaţdý úraz, neštěstí, šlamastika, chyba nebo útrapa je něčím zcela místným v soustavné mizérii světa; je to jen rozkošný detail a osvěţující příklad univerzální smůly. Pesimista se celkem velmi dobře baví špatným průběhem světa; čím hůř, tím líp, neboť to je mu nevyčerpatelným zdrojem potěšení, satisfakce a kratochvíle. Pesimismus není víra, ţe svět je bídný, nýbrţ víra, ţe je to v pořádku, ţe je bídný. Pokud však v chybě vidíš chybu, v hlouposti hloupost a v neštěstí prosté neštěstí, nejsi a nemůţeš být pesimista. Nejsi pesimistou proto, ţe vidíš bolest, pitomost, krutost a nesmyslnost všeho; pokud tě to bolí, pokud se otřásáš soucitem a nevolí, nejsi pesimistou. A pokud se týče toho krajíce, nevyvrátíš ponurý názor, ţe vţdycky padá na namazanou stranu, neţ tím, ţe jej budeš líp brát do ruky.

161

HROMNICE, MATĚJ A JINÉ DNY Jsou dny a svátky, které si člověčenstvo nedá vzít, i kdyby počalo uctívat Buddhu nebo Baala nebo Atomovou Teorii; jsou to svátky nezrušitelné, protoţe jsou vlastně pohanské. Nevím uţ, co znamenají nebo oslavují Hromnice; vím jenom, ţe mají jakýsi vztah ke skřivanovi, který si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout. Nikdo by se neodváţil tvrdit, ţe 2. února si skřivánek musí vrznout; 2. únor nám nic neříká, ale Hromnice nám zvučí písní skřivaní. Na Matěje si my v Praze vzpomínáme, ţe “jednou na Matěje jsme pili pivo v zahradě” nebo ţe “jednou na Matěje bylo sněhu po kolena”. Nemohli bychom vzpomínat, ţe jednou 24. února jsme seděli venku u piva; 24. únor je pouhé číslo, kdeţto Matěj je mezník. Nevím, co budeme činit 8. června; ale na Medarda si neodepřeme podívat se na oblohu, nebude-li pršet. Neřekneme nikdy: 6. ledna o hodinu dále; neprohlásíme, ţe 13. prosinec noci upije. Jsou svatí, kteří přeţívají svou vlastní církev; přeţívají ji silou přírodního pohanství.

KDY SE CO ČTE Jedna z ustálených otázek, kterými někdy obtěţujeme své bliţní, je: Kterou knihu máte nejraději? Jako většina ustálených otázek je i

162

tato otázka naprosto nepřesná. Správněji by měla znít: Kterou knihu v takové nebo makové situaci máte nejraději? Zajisté jinou knihu má člověk nejraději, pokud je ve výhodné a epické situaci kluka, jenţ zrovna váhá, má-li si pořídit prak nebo číst Curwooda; jinou, jsa stiţen zmatkem puberty; jinou, jsa po uši zamilován; a opět jinou po onu větší a váţnější část ţivota, kdy honí hřebenem po hlavě první i následující šediny. Toto ovšem je stará vesta; lze se jenom divit, ţe kdyţ uţ se vydávají kníţky “pro děti” nebo pro “dospívající mládeţ”, nevydávají se jiné kníţky s výslovným označením, ţe jsou pro mladé osoby nebo pro staré šedivce, pro rozvedené manţelky nebo pro osamělé bručáky. Avšak i kdyţ nehledíme na tyto rozdíly věku, nehodí se kaţdá kniha, byť byla sebelepší, do kaţdé situace. Například bible se obyčejně nehodí jako cestovní lektýra do vlaku. V čekárnách zubařů nejsou zpravidla vyloţeny básně, aby si jimi pacienti krátili čekání. Člověk se k ranní kávě nepustí do Hugových Bídníků, nýbrţ daleko spíše do novin. Řekl bych vůbec, ţe ráno se jaksi nehodí ke čtení kníţek; člověku se to zdá být mařením času. Teprve s pokračujícím dnem pomalu roste schopnost a potřeba číst kníţky a vrcholí obyčejně v noci; celkem vzato, čtenář patří mezi zvířata noční, a proto jeho odznakem bývá sova, a nikoliv slepice nebo kachna, jeţ by jinak vhodně vyjadřovaly čtenářovu hltavost. Jen noviny jsou dělány pro ranní čtenáře, 163

drţící v ústech rohlík nebo visící v tramvaji na drţadle; abychom tak řekli, noviny jsou plachta, se kterou člověk vyplouvá do boţího dne. Naproti tomu revue se čtou nejlépe po obědě, kdeţto kniha, podobně jako láska nebo flám, je hlavně záleţitost noční. Věc je daleko sloţitější, jakmile přihlíţíme k různým okolnostem ţivotním. Tak například jsi-li utahán, ţádáš si četbu, která je jako pořádný kus masa; nechceš mlsat, nýbrţ bohatýrsky se našťouchnout jako drvoštěp po práci; i dáš si pořádný román, takový s důkladným dějem; podle moţnosti krvák; neníli krváku, tedy román dobrodruţný, zvláště pak mořeplavecký. Při mírné indispozici, jakoţ i v době starostí nebo přepracování dá se číst román exotický, historický nebo utopistický, hlavně proto, ţe ti po těch dalekých zemích a dobách vlastně nic není. Při těţké rýmě nebo jiném pádu náhlé choroby prahneš po četbě krajně vzrušující a napínavé, která však nesmí být sentimentální a musí dobře končit; zkrátka, je to detektivka. Při chorobě chronické odloţíš i detektivku a sháníš se po něčem dobromyslném a důvěru vzbuzujícím; nejspíš to bude Dickens. Pozorný čtenář vůbec shledá, ţe Dickens a Gogol jsou autoři podněcující chuť k jídlu. V hodince smrti nemám ještě vyzkoušeno, které knize by dal člověk přednost; ale v kriminále a nebezpečenství ţivota, jak mne ujistil pan dr. Preiss, nelze dobře strávit Dostojevského, ba ani Jiráska; in 164

carcere et catenis prý dělá člověku nejlépe Hrabě Monte Christo, Tři mušketýři nebo takhle Červený a černý Stendhala. V neděli čte člověk nejraději eseje, uţ proto, ţe se při nich mírně a poněkud svátečně nudí; dále díla klasická, jeţ číst je, jak se říká, “povinností kaţdého vzdělance”; vůbec nedělní četba je trochu jako konání ctnostného skutku, kdeţto četba dne všedního se podobá spíše nějaké prostopášnosti, řekněme obţerství. Na letním bytě nejlepší četbou jsou staré kalendáře, Naše myslivost a Hostimil, pokud tyto časopisy jsou v místní hospodě; kdyţ nejsou, sáhne člověk dokonce i po Venkovu. Na podzim se čte nejlépe Anatole France, patrně pro svou zvláštní zralost; v zimě v sobě spaluje čtenář všechno moţné čtivo, ba snáší i objemné psychologické romány, kterým se v létě nápadně vyhýbal. Vůbec tlusté romány se hodí do nepohody a metelice; čím horší nečas, tím tlustší román. V posteli nečtou se verše, nýbrţ próza; verše čte člověk sedě jen zlehka, tak jako kdyţ ptáček sedí na větvi. V chodě čte člověk bedekra, noviny, poslední kapitoly rozečteného románu a časové pamflety. Při bolení zubů má rád romantickou literaturu, jíţ by opovrhl v době rýmy. Kdyţ něco čeká, řekněme dopis nebo návštěvu, má nejraději krátké povídky, například Čechova. Mimoto je veliké mnoţství kníţek, u kterých opravdu nevím, kdy a za jakých zvláštních

165

okolností se vůbec čtou; a nemohu tomu přijít na kloub.

PROČ NEJSEM KOMUNISTOU Tato otázka se zčistajasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše neţ tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, ţe by nikdo z přítomných nepoloţil otázku “proč nejsem agrárníkem” nebo “proč nejsem národním demokratem”. Nebýti agrárníkem neznamená ještě ţádný určitý názor nebo ţivotní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrţ jisté krédo. Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze mi bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrţ hájit se sám před sebou z toho, ţe nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Ţil bych v domnění, ţe přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, ţe stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti ţokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt ţádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často, jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně

166

chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou? Protoţe jsem na straně chudých. * Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, ţe mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běţel jsem od paláců a muzeí podívat se na ţivot chudých, v poniţující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych ţít jejich ţivotem, ale bojím se smrti. Tato všivá, nelidská bída není nesena na štítě ţádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak – Jakţe, za dva roky, za dvacet let? Coţ můţete tak lhostejně připustit, ţe se má takhle ţít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Burţoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc, a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrţ vítanou rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. “Tím je vinen společenský řád.” Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou 167

bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou. Chudí lidé nejsou třída, nýbrţ právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrţ jíst; vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne; záleţí jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není instituce nebo třída, nýbrţ neštěstí; ohlíţeje se po výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrínu třídní vlády. Nemohu býti komunistou, protoţe jeho morálka není morálka pomoci. Protoţe káţe odstranění společenského řádu, a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímţ je bída. Protoţe chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena. * Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků můţe pomoci jednomu dělníkovi v jeho existenčním boji; ale tisíc chudáků nemůţe pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho ţivot je historie pro sebe, neslučitelná s jinými; je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i kdyţ se podobá jiným případům jako ošlapek ošlapku. Převraťte

168

společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní. Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad váţně netvrdí, ţe masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosaţení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu neţ straníci jiných barev. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z určitých idejí; pohříchu uniforma z idejí se obyčejně nemůţe po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu hluboce váţit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu počestně: “Ţádám od tebe něco, ale nic ti neslibuji; ţádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak jako jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet, jako posloucháš a mlčíš v továrně. Za to jednou, aţ se vše změní, zůstaneš, čím jsi; povede se ti hůře nebo lépe, coţ nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě štědřejší ani líbeznější, ale bude spravedlivější.” – Myslím, ţe by se většina dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou, – a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdoţví zda by nebyla z vysoce mravních důvodů přijatelnější neţ všechny dosavadní oferty. Ţivit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu ţije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes, 169

tak jako před sto lety, lepší vrabec v hrsti, neţli holub na střeše vládní budovy a lepší je oheň ve sporáku, neţ červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, neţ jak by věřil člověk, jemuţ místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť aţ na málo výjimek jsme co do ţivotní míry celkem nezámoţný lid, coţ se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, ţe chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje. Ţádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrţ na zádech největšího počtu; ať je to válka nebo valutní krize nebo cokoliv jiného, je to chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíţe; není prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřilejší na světě není krov bohatých, nýbrţ krov chudých; zatřeste světem, a pak se jděte podívat, koho to zasypalo. Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem “vývoj”; myslím, ţe bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není moţno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít uţ dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, ţe nikoliv; nuţe, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, ţe jest dokonale spravedlivých v této sociální Sodomě; 170

ale v kaţdém z nás Sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, ţe bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, ţe se dohovořit nemůţeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o této věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, kdyţ provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, ţe to stačí, avšak důleţité je pro chudé i pro mne, ţe aspoň tolik bylo moţno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce. Věřit, ţe problém chudých je úkolem dnešního, a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřit, ţe důleţitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes neţli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament. * Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrţ měšťáci, a k tomu ještě s krveţíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou 171

komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné. V jedné baladě praví Jiří Wolker: “Nejhlouběji v tvém srdci, chudý, vidím nenávist.” Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, ţe je docela nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutěji zašprýmuje neţli fabrikant nebo ředitel továrny; zedníci na stavbě uţijí víc legrace neţ stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše sluţka drhnoucí podlahu neţli její paní. Takzvaný proletář je od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání ţivota; komunistický pesimism a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá “výchova mas k revolučnosti” nebo “posilování třídního vědomí”. Chudému, který má tak málo, berou ještě jeho primitivní radost ze ţivota; to je první splátka na budoucí lepší svět. Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou burţoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s poţitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo ţranice pánů. Není uţ láska, nýbrţ buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Burţoa vdechuje 172

svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se ţurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, ţe naivní a nezkušený člověk, jímţ je většinou proletář, ţije ve strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic jiného, neţ aby byl z kořene vyvrácen. Avšak jeţto takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci, třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není pochyby, ţe v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, ţe bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růţově, ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, ţe to není pravda a ţe to přese vše takhle nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si nevyslouţili cibuličkou drobet spásy; velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a síru. Je daleko více omezenosti neţ skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, neţ aby bylo moţno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat 173

všechno to dobré, co vězí koneckonců v kaţdém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, ţe by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, neţ je ten dosavadní. Snad řeknete, ţe je to slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protoţe je to člověk. Velmi lehko dejme tomu se řekne, ţe les je černý; ale ţádný strom v lese není černý, nýbrţ je červený a zelený, poněvadţ je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, ţe společnost je špatná; ale běţte tam hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, ţe nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně ţít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače řetkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, neţ ţe je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo. Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, ţe je to patologický negativismus. 174

Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním ţivotě s tím nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle ţebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z deseti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ţenské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, ţe burţoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiţ ţe proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového poníţení si chudý člověk nezasluhuje. * Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrţ dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, ţe by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa ne proto, ţe by to byl svět bohatých, ale protoţe to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních, těch drcených mezi ţernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakţtakţ udrţují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých, a nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jeţ se nazývá burţoazie, 175

takţe mi byl vytýkán špinavý pesimism. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastat se do jisté míry těch, k jichţ vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůţe tuto třídu nahradit, ale můţe do ní vejít. Není proletářské kultury přes všechny programové švindle; není dnes celkem ani národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani náboţenské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na střední a takzvané inteligentní třídě. Kdyby se proletariát hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale hrne-li se komunismus vpřed nejprv tím, ţe šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká burţoazní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná brát v počet, co by se takhle zmařilo. * Uţ jsem řekl, ţe skutečná chudoba není instituce, nýbrţ neštěstí. Můţete převrátit všechny řády, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální a nikoli sociální. Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské 176

solidarity; praví sebevědomě, ţe není sentimentální. Ale právě to je mi to nejhorší, ţe není sentimentální, neboť já jsem sentimentální jako kterákoliv sluţka, jako kaţdý hlupák, jako kaţdý slušný člověk; jen rošťák a demagog není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš bliţnímu sklenici vody; rozumové důvody tě nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl.

* Pak je tu otázka násilí. Nejsem stará panna, abych se křiţoval při slově “násilí”; přiznám se, ţe bych někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné důvody nebo lţe; pohříchu to nejde, protoţe buď jsem já slabý na něj, nebo je on příliš slabý, neţ aby se mohl bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna rváč; ale kdyby měšťáci začali provolávat, ţe půjdou věšet proletáře, sebral bych se jistě a běţel bych pomoci těm věšeným. Slušný člověk nemůţe být s tím, kdo vyhroţuje; ten, kdo volá po střílení a věšení, rozvrací lidskou společnost nikoli sociálním převratem, nýbrţ porušováním přirozené a prosté čestnosti. * 177

Říká se mi “relativista” pro zvláštní a patrně dosti těţkou intelektuální vinu, ţe se snaţím všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech literaturách aţ po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, ţe při troše trpělivosti a prostoty se lze jakţtakţ srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůţe nebo víry. Je to patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá ţít. A tu mne někdy jímá hrůza, ţe se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, ţe se mají lidé navzájem snášet, a jiný, ţe se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, ţe věšet a odstřelovat lidi za jistých okolností není nic váţnějšího neţ pobíjet šváby, pak je to něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, ţe takhle se nikdy nesmluvíme. Věřím aţ podnes, ţe je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichţ člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce zaloţený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré 178

na jedné straně, nemůţe a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně tíţ. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, ţe se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny, a on řekne, ţe je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v kaţdé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, ţe by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrţ proto, ţe se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrţ jakýsi rituální předpis nebo koneckonců řemeslo. Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři, kteří jsou takto přímo vyříznuti z ostatního vzdělaného světa, aniţ by se jim to nahradilo něčím jiným neţ luznou vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to vy, komunisté intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale ještě je místo pro holubici míru, ne-li mezi vámi, tedy nad vašimi hlavami, nebo přímo shůry. *

179

Je mi lehčeji, kdyţ jsem řekl aspoň tolik, třebaţe to není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v ţádném houfu a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrţ osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomími, a nikoli se zásadami, věřím, ţe by nebylo nemoţno aspoň si rozumět; a uţ to by bylo mnoho.

ÚHOR Je slušno čas po čase, zejména v den výroční, si vzpomenout v dobrém, co bylo uděláno; vţdycky zůstane nějaká hromádka toho, co trvá a počítá se k dobrému této republice a nám všem; za osm let těch osm hromádek vydá uţ pořádnou kupu. Měl by se vyskytnout, kdo by nám kus po kuse, ničeho nezapomínaje, připamatoval, co všechno jsme dostali, jaké všeliké a hojné zákony, svobody, instituce, řády, výhody, smlouvy, úpravy, dodatky, ústavy, úřady, poţitky, reformy, a jak se to všechno jmenuje. Obyčejně zapomínáme jedno pro druhé; je toho odhlasováno tolik, ţe skoro ztrácíme přehled. Pravděpodobně je v tom všem veliký kus pokroku; snad je ho naděláno víc neţ za ta léta jinde.

180

Ale teď se podívejme, co všechno po člověku zůstává; nejsou to jenom jeho činy. Po tátovi v rodině nezůstane jen to, co vydělal, ale i to, jak se choval, jak byl ţiv, jaký řád dal všemu, co dělal. Po politicích nezůstávají jen zákony, které odhlasovali, ale i zvyky, které vtiskli svému konání. Ani se nebudu řečnicky ptát, jeli úroda našich politických zvyků stejně vydatná jako úroda našich politických činů; je to úhor. Kaţdý politický skutek, který se stal, je moţno chválit nebo aspoň po nějaké stránce hájit; ale myslím, ţe by se ţádný z našich politiků neuvolil být advokátem našich politických zvyků. Nanejvýš by začal něco omluvně povídat, ţe jsme mladá demokracie, ţe teprve začínáme, ţe jsme ještě nevytvořili pevných forem a kdesi cosi. Jenţe to právě není ţádná omluva. Začátek není tak těţký proto, ţe je to začátek, nýbrţ proto, ţe je strašně závazný. Začínat není těţké; těţké je začínat pořádně. Přestaňme se uţ omlouvat tím, ţe jsme mladá demokracie; nespadli jsme přece v roce osmnáctém do střední Evropy odněkud z kosmických mlhovin. Neodvolávejme se napořád na dětské nemoci; viděl jsem uţ hromadu našich politických lidí, ale ţádný z nich mi nepřipomínal malé a nevinné robátko podrobené boţci nebo spalničkám. Dětské nemoci jsou velmi trapné, konstatujeme-li je u dorostlých a váţných muţů. I kdyţ říkáme, ţe naše demokracie je v plenkách, neznamená to, ţe pan poslanec X je 181

v plenkách nebo ţe pan Y ještě není vázán ohledy, které platí pro dţentlmeny od šesti let nahoru. Náš stát je sice mladý, ale lidé, kteří se v něm nejvíce ohánějí, nejsou většinou nijak nápadně mladí. Můţeme omlouvat poměry, ale nemůţeme omlouvat lidi. Poměry celkem za nic nemohou, ale lidé mohou za poměry, které jsou. Dejme tomu, vychází u nás tiskovina, která by všude ve světě byla bez okolků povaţována za petrolejnictví. Takové věci vycházejí všude; ale je naši domácí zvláštností, ţe tento opeslý tisk vychází v tiskárně, která má správní radu, v jejímţ čele sedí politik, bývalý ministerský předseda a vůdce strany. Je prostě úţasné (abych uţil oblíbeného rčení dotyčného politika), ţe tento muţ a jeho okolí si neuvědomují společenskou nemoţnost, které se dopouštějí. Je prostě úţasné, jaká nejistota nebo ledabylost je u nás ve věcech osobní odpovědnosti. A “to volá k pánubohu”, jak málo záleţí veřejně činným lidem na tom, zadají-li si trochu a s kým. Nebo propukne aféra, v jejímţ průběhu se ukáţe, ţe hlavní osoba lţe jako cikán. I to se můţe přihodit kdekoliv; ale troufám si říci, ţe nikde ve světě by se nemohlo stát, ţe by osoba chycená při lţi nebyla – třeba mlčky a diskrétně – odsunuta ze společenského dosahu, jak ţádá samo milosrdenství. Všude ve světě by kaţdý slušný člověk povaţoval za samozřejmé, ţe z takového usvědčení plynou 182

jisté neodvratné důsledky. Jen velmi nečisté plebejství se můţe tvářit, ţe to nic není; a jen naprostý a zrovna zoufalý nedostatek zvykového kodexu můţe způsobit, ţe lidé normálních instinktů ztrácejí v politice měřítka, bez kterých by se v soukromém ţivotě nemohli obejít. Takto bychom mohli probrat snad všechny politické aféry, kravály, konflikty a polemiky; všude bychom – vedle meritorní stránky – našli tu podivnou nejistotu, jak se má na věci reagovat z hlediska obyčejné zvykové slušnosti. Bohudík není u nás sice anarchie ve veřejných řádech; ale zato je u nás anarchie ve veřejných zvycích. Lidé, kteří neokřikli ţurnalisty útočící na prezidenta, okřikovali prezidenta, kdyţ na ty útoky řekl své námitky. Nevoláme tu po cenzuře policejní, nýbrţ po daleko bezpečnější a přísnější cenzuře zvykové. Senát chce suspendovat svého předsedu ne proto, ţe by konal špatně svůj úřad, nýbrţ proto, ţe není z dočasné většiny, a přestoţe o jeho úřadě byla učiněna jakási smlouva; nikdo se v tu chvíli neptal, jaký nemoţný zvyk by tím byl instalován. Špatné zvyky jsou horší neţ špatné zákony; špatný zákon se můţe kdykoliv zrušit nebo novelizovat, ale špatné zvyky trvají a nedají se zrušit nějakým hlasovacím prostocvikem. To znamená, ţe máme být neobyčejně úzkostliví ve všem, co se můţe stát zvykem. Generál z čehosi obviněný se neobrací k vojenským instancím, nýbrţ do novin; a ty 183

noviny nenapadne, jaký pováţlivý zvyk nekázně tím zavádějí. Vůbec noviny jsou vedle parlamentu zrovna rezervací špatných zvyků. Novinářské polemiky, novinářská neváţnost k pravdě a novinářská neslušnost jsou asi tak tou nejhorší ukázkou móresů, kterou náš ţivot poskytuje. Drzost, neloajálnost, anonymita, která vylučuje osobní odpovědnost, ochota obrátit na čtyráku, mstivost, otrocká závislost – hledejte, kde mezi lidmi byste našli horší návyky, neţ na těch potištěných papírech, které denně vykonávají nějaký vliv na takzvané veřejné mínění. Ale veřejné mínění je celkem bublina; pováţlivější jsou zvyky, které se takto šíří. V posledních měsících jsme mohli skoro s hrůzou měřit úroveň politických zvyků; nestačí-li tyto zkušenosti k tomu, abychom se otřásli a počali to zkoušet s nápravou, pak nám bude snad jednou zaţít věci ještě ostudnější. Náprava, to se lehko řekne; ale rádi bychom věděli, jak do ní. Po mém není jiné cesty neţ jedna velice stará: starat se víc o to, co se sluší a co se nesluší. Nespadli jsme z nebeských mlhovin, ale vyrostli jsme skoro všichni zdola; řekněme si upřímně, ţe celkem jsme národ povýšenců. Opustili jsme zvykový řád lidového ţivota, ale nenavykli jsme si řádu jinému; z našich lakýrek čouhá onuce. Není to hanba být povýšencem: ale zavazuje to k velké přísnosti k sobě a k velmi ţivému vědomí, ţe si máme dát na sebe a své chování obzvláštní pozor. 184

Musíme být dvojnásob opatrní, protoţe jsme v podstatě nejistí; příliš lehko něco ztrácíme: buď vlastní hrdost, nebo slušnost k druhým. Sedli jsme k tvoření reforem a zákonů, ale přitom jsme zapomněli na stejně podstatnou věc: na tvoření zvyků; chcete-li to slovo, tedy na tvoření tradicí. A je-li před námi jen pár dní klidu nebo čekání, pouţijme jich k tomu, abychom revidovali své zvyky.

KNÍŢKY ŢIVOTNÍ MOUDROSTI Vstupuje-li do světa nová knihovna, hlásá obyčejně o sobě předem, ţe hodlá vyplnit takovou nebo onakou mezeru v kulturním ţivotě. Ale v duchovním ţivotě není mezer: narodí-li se básník, nevstupuje do mezery, která by byla pro něho jaksi předem připravena; teprve při pohledu zpět se nám zjevuje, jak hluboce a nenahraditelně by chyběl své době a jaká mezera by povstala, kdyby byl dodatečně vymazán. Hodláme-li nyní vydávat kníţky ţivotní moudrosti, nemluvme o mezeře, která se má vyplnit, nýbrţ o potřebě, která se má probudit, nebo aspoň povzbudit. Rádi bychom v našem čtenářském konzumu objevili písmáctví; rádi bychom zkusili, jak to v dnešní civilizaci stojí se starou a váţnou potřebou nehledat ve slově jen kratochvíli, ale i předmět souhlasu nebo

185

nesouhlasu. I moudrost, i poznání mají svou zvláštní krásu; jsou myšlenky krásné jak měsíční noc nebo intenzívní jako dělný den. Můţeme-li souhlasit, je to uspokojení stejně sladké jako dary poezie. Můţeme-li nesouhlasit, je to vzrušení stejně prudké jako drama; je jenom třeba si konečně dopřát pokdy, abychom prodleli nad kníţkami zkušenosti a přemítání. Rádi si představujeme svou dobu pod podobenstvím mezinárodního expresu nebo letícího avionu; dobrá, ale i v nejrychlejším vlaku či letadle je pro lidskou duši ještě dost a dost času přemýšlet, hodnotit a věřit. Jsou zkušenosti a útěchy staré jako svět; jsou krize a otázky nové jako dnešek; bylo by stejnou chybou zavírat oči před těmito jako ztrácet ony. Všichni bychom někdy potřebovali kníţku, která by byla zrcadlem celého ţivota a dala nám odpověď na všechno, co nás trápí. Není-li takové kníţky, jsou aspoň takové, které ozáří třeba jen výsek nesčíslné skutečnosti, jeţ nás obklopuje, nebo které nás vyburcují z pohodlných jistot a frází, nebo které nás aspoň potěší optimismem ţivota. Ţivotní moudrost, pokud se nám jí dnes odkudkoliv můţe dostat, není jednoduchá; potřebuje stejně skepse, jako víry, tvůrčího neklidu, jako muţné důvěry. Nebudeme řezat skály skalpelem ani operovat rány v těle dynamitem. Má-li být dnešní moudrost skutečně ţivotní, musí být mnohostranná jako ţivot; chválabohu, to je program, který se tak brzo nevyčerpá. 186

RADOSTI ŢIVOTA Mohl bych tu uvést celou řadu velkých a potěšujících radostí ţivota, jako je láska, konání ctnostných skutků, poţívání oblíbeného jídla, májový den, úspěch, hlavní výhra a veletucet jiných dobrých věcí. Ale kdybych to bral takto zeširoka, jistě bych zapomněl na jednu hřejivou radost ţivota, které si můţe dopřát kaţdý: totiţ poţitek raditi svému bliţnímu. Kaţdý z nás (pokud mohu soudit podle sebe) hrozně rád radí; moţná ţe slova “rád” a “radit” mají společný kořen, z čehoţ by plynulo, ţe uţ naši předkové rádi dávali radu svým bliţním, kterým teklo do bot (byly-li uţ tehdy nějaké boty). Je prostě v povaze člověka, ţe ochotně při kaţdé příleţitosti dává najevo svou převahu, vykládaje někomu druhému, co by měl udělat. Snad je v tom, abych tak řekl, sublimovaná a očištěná škodolibost, kterou normální člověk cítí z nesnází svého bliţního. Není zcela jasno, dává-li člověk radu proto, aby se vyvyšoval a mravně triumfoval nad tím, komu radí, nebo proto, ţe ho k tomu vede pud účasti a druţnosti. Jisto je jen to, ţe potká-li třeba na silnici uvázlé auto, na němţ šofér horečně kutí leţe v prachu nebo strkaje hlavu kamsi do zplynovače, kaţdý slušný člověk se na chvilku

187

zastaví, přihlíţí se zvláštním uspokojením na tuto práci a pak účastně prohodí: “Člověče, to budete musit dotáhnout tu rachotu párem krav do města”, nebo “Já bych takový neřád nechtěl ani zadarmo”. Načeţ postiţený šofér obyčejně nijak neuzná vaši dobře míněnou radu, nýbrţ zavrčí na vás odmítavě a divoce; patrně má vztek na vaši intelektuální převahu. Dává-li rozváţný člověk radu, neříká zpravidla “Udělejte, člověče, to” nebo “Udělejte ono”, nýbrţ “Já bych na vašem místě udělal tohleto”. Já bych se na vašem místě ohlédl po nějakém výnosném zaměstnání, abych netrpěl bídu. Já bych toho chlapa na vašem místě ţaloval, aţ by musil platit jako mourovatý. Já bych na vašem místě jel do Argentiny a zařídil si kukuřičnou plantáţ; to by v tom byl čert, abych nezbohatl! Člověk obyčejně ví s podivuhodnou jistotou, co by dělal na místě toho druhého; pokud radí svému bliţnímu, jeví se mu celý ţivot a celý svět jako něco zázračně jednoduchého, snadného, slibného a spořádaného. Někdy člověk klesá pod tíhou problému, má-li si zvolit tuhle hnědou nebo tuhle modrou látku na šaty. I přijde bliţní a prohlásí bez nejmenšího váhání: “Já bych si vybral tu hnědou.” Tuto překypující jistotu má člověk jenom tehdy, kdyţ jde o záleţitost někoho druhého. Ten, kdo někomu radí, oplývá energií, rozhodností, rozumem, důvěrou a prozřetelností; ale jak tuze nám tyto dary chybějí, máme-li poradit sobě samotným! 188

Nechcete-li, aby vaše rada selhala, raďte v rysech pokud moţno obecných. Dejme tomu, přijde k vám človíček, který se chce nějak ţivit a nemá do čeho píchnout. Obyčejně mu neřeknete a nemůţete říci “Jděte tam a tam a bude o vás postaráno”. Nýbrţ promluvíte asi takto: “Hlavu vzhůru, příteli; nesmíte zoufat. Ohlédněte se po nějaké stálé práci, a jak ji budete mít, drţte se jí. Boţínku, člověk to můţe v kaţdém oboru někam přivést! Jen neztrácet odvahu! Musíte mít otevřené oči!” a tak dále. Radíme-li takto, cítíme se zvláštním uspokojením, jak jsme moudří a znalí ţivota. Radíme-li, nečiníme to zpravidla, aby tomu druhému bylo pomoţeno, nýbrţ právě pro tu čistou a rozšafnou radost z radění samotného. Jsou rozpačití lidé, kteří místo obecné rady dají postiţenému raději pár korun. Těm, pravím, je odepřeno libé vědomí, ţe měli mravní vliv na ţivot a celou budoucnost svého bliţního. Rozpačití lidé jsou vůbec vţdy v nevýhodě. Jiný druh potěšení je radit kováři, jak má kovat, nebo ministrovi, jak by si měl počínat. Kdyţ na to přijde, kaţdý z nás by dovedl poradit všem odborníkům na světě, jak by to měli dělat. Ale protoţe se svět celkem o naše rady nestará, máme aspoň tu satisfakci, ţe to s ním jde všelijak, coţ má svět z toho, ţe se neřídí podle naší hlavy, a my můţeme říci, ţe mu to patří. Ať si následky přičte sám, jak říkají lidé rady dávající.

189

Z toho je zřejmo, ţe raditi je zdroj nevyčerpatelných radostí a uspokojení.

EDISONŮV VĚK Snad se tímto titulem obyčejně míní 19. nebo 20. století; avšak my tím tentokráte myslíme Edisonovu osmdesátku. Osmdesát let, a ještě dělá svou práci, tvoří, vynalézá, konstruuje; není tohle ten nejkrásnější vynález, který Edison udělal? A není sám. Clemenceau 87; Hindenburg 81; Edison 80; Masaryk 76; Bernard Shaw 71. Snad bychom právem mohli svou dobu jmenovat věkem silných starců. Ale ani to slovo není správné; neboť není tak důleţité, ţe se tyto silné a činné postavy doţily tak vysokého věku, nýbrţ ţe tito sedmdesátníci a osmdesátníci zůstali tak mladí. Je to, jako by se spikli a smluvili, ţe důkladně posunou hranici lidského ţivota a dají světu příklad, ţe ţivot stojí za to. Ţe je plodný a přehojný. Ţe lze nestárnout. Ţe duch překonává leta. A za tento objev buď jim zvláštní dík.

O SLOVESE “CHTÍTI” Přikukoval jsem zedníkům, kteří stavěli zeď z důkladných kamenů; to se rozumí, ţe jsem jim přitom také radil, ţe jsem zjišťoval, kolik mají

190

dětí a jaké mají světové názory a podobné věci, ale hlavně jsem hleděl si očíhnout, jak se budují kamenné zdi a co se přitom dělá. “Sakra,” řekl ten mladší a šikovnější, kdyţ s pomocí strejdy přidávače posadil nový kámen, “ten tady nechce sedět.” “Sem by chtěl jinej,” pravil strejc s fajfkou a zamyslil se nad hromadou hrubých kamenů. “Von by tam moţná chtěl tenhle.” I zvedl jej, aby vyhověl jeho vůli, a posadil jej na patřičné místo. “Ten sem chce,” mínil ten první, “ale von má zadek na druhý straně. Vobraťte ho, von chce sedět na zadku.” I stalo se, a kámen byl posazen na zadek, jak byla jeho skrytá vůle. “Dobrý,” děl zedník, “ale tady ten pupek chce přijít pryč.” I vzal dláto a urazil pupek, který chtěl přijít pryč. A pak kámen zapadl na své místo, pro něţ se cítil povolán, pevně, pohodlně a se zřejmým výrazem uspokojení. A tak to šlo kámen po kameni, aţ kaţdý kvádr přišel na to pravé místo, na kterém chtěl být a trvat takříkajíc s kamennou neoblomností; a já jsem tedy shledal, ţe kamenná zeď vzniká tím, ţe je nutno splnit tisícerou vůli kamenů, jeţ se chtí stát pevnou a nerozbornou zdí. To sloveso “chtíti” není ovšem zvláštností zednickou; u lidí ve dřevě pracujících tahle laťka chce být trochu kratší a toto prkno chce být tadyhle přihoblováno; u dřevorubců ten strom chce padnout na tuto stranu, a ne na 191

tamtu, kde by polámal mlází; u krejčích ten kabát chce tadyhle drobátko ubrat a tak dále. Při kaţdé práci s hmotou mají věci nejen své samostatné bytí, ale i svou vlastní vůli, které jest záhodno vyhovět; neboť vězte, ţe teprve pak vznikne dobré a solidní dílo, slouţící jak náleţí svému účelu. Tedy tento způsob vyjadřování můţete vysvětlovat všelijak, třeba jako filozofický voluntarismus nebo jako prastarý animismus; ale myslím, ţe dává svědectví o něčem jiném, totiţ o jistém optimismu, který mezi námi kvete přes všechny potíţe a mizérie. Je to důvěra, ţe kámen má vůli leţet tak, aby byl dobrou sluţebnou součástí zdi; ţe není prodchnut zlomyslnou vůlí viklat se nebo vyčuhovat z řady nebo jinak se vzepřít lidskému pokusu udělat z něho kus zdi. Chce-li, jak říkají krejčí, kabát tadyhle drobet ubrat, znamená to, ţe dotyčný kabát naprosto nemíní člověka škrtit v podpaţdí nebo mu jakkoliv zhoršovat ţivot, nýbrţ padnout jako ulitý a přidat krásy jeho postavě. Kabát má vůči člověku vůli dobrou a ochotnou. Kácený strom nechce drtit mlází, nýbrţ chce padnout šikovně a neškodně; byl by v tom hrozný pesimismus, kdyby dřevorubci předpokládali, ţe by chtěl padnout just na jiné stromečky. Je tichý předpoklad veškeré lidské práce, ţe hmota opravdu chce být tím, co se z ní udělá, a sice plně a pokud moţno účelně. Jenom v lidských záleţitostech nemáme tu optimistickou důvěru v objektivní dobrou vůli 192

věcí; neříkáme například, ţe by cla chtěla být sníţena nebo ţe cukr chce být lacinější. O takových věcech se jen hádáme; samy nám neříkají nic.

POZDRAV Jedna ze zvláštností českého ţivota je, ţe se u nás kupodivu rychle spotřebují lidé; je to zlozvyk stárnutí. Počítejte, jak málo muţů u nás vydrţí přes šedesátku, aniţ se vyřadili z tvořivého a činného ţivota. Je to jeden ze symptomů, ţe naše rasa se dosud nevyvinula v plný rozkvět vitality. Prezident Masaryk i tady udává nový standard: dává příklad bohatosti a krásy ţivota. Krásné je mládí se všemi svými dary; ale kdopak z nás můţe o nich mluvit bez povzdechu? Většinou je to nejlepší a pravé mládí jaksi za námi; počítáme své čtyřicítky a padesátky, jako by to byly skutečné meze v ţivotě. A tu hleďme, tento muţ, který nikdy nešetřil svými silami, tento pěkný jezdec, zjev rovný jako sosna a ohebný jako mladý voják, tento náruţivý čtenář, který se zajímá o všecko a zná skoro všecko tak, jako by měl čtyřikrát tolik času, co my ostatní, tento příliš ţivý člověk, který se pořád víc rozhlíţí vpřed místo dozadu, tento zázračný a moudrý sedmasedmdesátník nám dává ještě jednu lekci: totiţ ţít dál a pilněji neţ dosud. Jubilea

193

jako toto přestávají uţ být oslavou osoby: stávají se oslavou ţivota. Poloţme tiše kytičku raných fialek do rukou, které ještě nikdo neviděl třást se, a důvěřujme v ţivot a jeho poţehnanou sílu.

GOETHE A STŘEDNÍ EVROPA Připadla mi pocta promluvit k vám o tom, co znamená Goethe pro národy střední a východní Evropy. Pokusím se vám tedy nastínit, jaké bylo – od časů Goethových – postavení těchto národů. Bez výjimky, nebo téměř bez výjimky, byly podrobeny cizí nadvládě: habsburské, ruské nebo turecké. Ţivot duchovní a mravní byl pod nadvládou kléru a šlechty: mezinárodní a aristokratická civilizace mentorovala ţivot dokonce i v jeho projevech měšťanských nebo lidových. Národní jazyky přestaly být řečí vzdělanců; národní duch přeţíval jen v prostém umění sluţebného a venkovského lidu. Historicky řečeno, Goethovo působení na duchovní ţivot těchto národů se časově shoduje s obecným vlivem Francouzské revoluce. Ona otřásla mocí šlechty a církve a dala středním a niţším lidovým vrstvám vědomí svébytného ţivota. To ve střední a

194

východní Evropě znamená probuzení národního ducha a doţadování se jeho práv. Čím dál víc se uplatňuje vůle po nezávislosti a samostatnosti. Zpočátku byla vymáhána nezávislost mravní, svoboda myslit a cítit podle své vlastní povahy, jedním slovem národně. A právě zde ukázal cestu Goethe. Herder a herderovec Goethe zájmem, který projevili o lidovou poezii jednotlivých národů; Goethe navíc tím, ţe oceňoval středověký partikularismus; Goethe dále a hlavně tím, ţe úchvatností a svobodou tvůrčího ţivota podal velkolepý příklad duchovní suverenity. Tak se stal Goethe Velkým předchůdcem i romantiků, i klasicistů. Tak otevřel cestu k obrodě jak intuice, tak přísně ukázněné logiky a zkoumání. Ano i bez Goetha by pravděpodobně vedl národy ţivotní instinkt v tomto smyslu, ale bez Goetha by byl postup obtíţnější a méně plodný. Je úţasné a hluboce významné, ţe tyto zotročené a poníţené národy dovršily ten rozmach obrozené víry dobytím boţské svobody v říši ducha, v doméně ozářené sluncem Goethovým. Emancipace mravní připravovala osvobození politické: tak to chtěla logika dějin. Ale to jsou dějiny zcela nedávné: nezapomínejme, ţe Goethe je jedním z těch, kdo na prahu nového století a před ním diktovali jejich chod. To on nám pomohl – ve všech věcech ducha – odhalit náš národní charakter. A nyní toto národní 195

uvědomění bylo ztělesněno politicky a můţe téměř všude vzdělávat pole i zahradu, které náleţejí jen jemu. A tu je třeba se zase vrátit ke Goethovi. Je to zase on, kdo nám odedávna ukazuje cestu. Cestu, která vede od národního k lidskému. Od mravní nezávislosti k mravnímu společenství. Od duchovní svobody k duchu, který přelétává hranice. Velké postavy dějin nás vedou k cílům dějinným i politickým. Génius nás vede dále, přes časy, přes kaţdý cíl. Jsme na prahu druhé etapy goethovského působení. Je načase vydat se s ním na novou cestu.

OMYLY To se při automatickém telefonu můţe stát kaţdému, ţe se na tom ciferníku drobet přehmátne a místo svého krejčího dostane spojení dejme tomu s Pohřebním ústavem nebo s Komisí pro vývoz ţivého dobytka. V takovém případě se dotyčný člověk zmateně zabrebtne a řekne něco jako “Promiňte, to je omyl”. Ale stane se vám někdy, ţe jste třeba v nejlepším jídle nebo jiné důleţité ţivotní situaci, kdyţ najednou naléhavě zadrnčí telefon; i běţíte kalupem k aparátu a zvednete sluchátka. “Haló,” řeknete ochotně. “Haló, kdo tam?” ozve se druhá strana.

196

“Tady N N,” řeknete. “Jaký N N?” “No N N, redaktor.” “Kdoţe? Cóó?” “Redaktor N N.” “Ale já chci mluvit s Komisí pro vývoz ţivého dobytka,” naléhá hlas podráţděně. “Tak to je omyl,” vysvětlujete mu trpělivě. “Tady není Komise pro vývoz ţivého dobytka.” “Tak sakra, kdo tam je?” rozčiluje se hlas. “Redaktor N N,” křičíte zvýšeným hlasem. Na druhé straně drátu cvakne bez omluvy a dopáleně poloţené sluchátko; a vy si řeknete, jaká je to škoda, ţe někdy nelze dát automatickým telefonem automatický pohlavek.

O DETEKTIVKÁCH Někdy toho člověk potřebuje; někdy pociťuje, ţe veškerá váţná a vysoká literatura je nějak krutá, smutná a sedmibolestná, neboť mu fatálně připomíná jeho vlastní ţivot. A tu sáhne po něčem jiném, co by ho dobrodruţně provedlo temným lesem hodin; to, po čem sáhne, uţ bohuţel nebudou Tři mušketýři ani Děti kapitána Granta ani Syn lovce medvědů; bude to spíše detektivka. Bůhví čím to je; ale čím víc nějaké věci na světě je, tím je ta věc horší. Čím víc detektivek se

197

píše a tiskne, tím jsou špatnější. Místo aby se vyvinuly svou vlastní tradicí k větší dokonalosti, jde to s nimi z kopce. Ţijeme v době různého upadání; jedna z těch dekadencí je úpadek detektivek. Tytam jsou doby Sherlocka Holmese, přísného metodika, čistě mozkového detektiva naditého znalostmi, pozorováním, dedukcemi a čirou logikou. Tytam jsou krásné časy muţské, intelektuální, řekl bych málem vědecké, detektivky. Dnešní průměrný detektiv (v devadesáti případech ze sta) uţ není odborný pozorovatel; stal se pouhým hrdinou. Uţ to není fanatický člověk mozku; vyvíjí se v obyčejného milence. Uţ mu nestačí čiré řešení záhady; musí se nakonec oţenit s děvčetem, které tak nebo onak zachránil ze spárů zlosynových. Do přísného, chlapského světa Scotland Yardu, detektivů a zločinců se vedral ţivel ţenský a romantický a porušil jeho odbornou čistotu. Není jiţ čistokrevných detektivek; to, co se za ně vydává, je ze zdrcující většiny kříţenec mezi kolportáţním románem a detektivkou. Nemám opravdu nic proti druhému pohlaví; ale do detektivek nepatří, leda jako oběť. Nemá se jinak plést do té muţské záleţitosti, jako je řešení záhad a lov kriminálních šelem. Jakmile se do takové věci zamíchá dívka, komplikuje celou intelektuální situaci fatálními vztahy sentimentálními. Obyčejně se do ní zamiluje detektiv, ať uţ je to amatér, nebo policejní inspektor. Obyčejně v celé zlotřilé intrice jde 198

buď o její ţivot, nebo o ohromné dědictví, které jí má (ač ona o tom do této chvíle nemá tušení) spadnout do klína. A obyčejně krátce před koncem románu vleze to nešťastné děvče jako ovce zlosynovi do nástrahy, je unášeno autem, spoutáno v opuštěné farmě a upírá zděšené oči na napřaţené ústí revolveru, kdyţ v tom se rozletí dveře – – Zkrátka od té doby, co detektivky přestaly být četbou výlučně muţskou, zvrhly se pohoršujícím způsobem. Spanilá čtenářka, ke které se obracejí, není tak bezdeše napínána logickým a pozorovatelským postupem detektivovým, jako spíše dychtivým očekáváním, vyvázne-li detektivní hrdina ze šlamastiky, do níţ ho uvrhla horlivá péče o jeho dámu; děj uţ nevrcholí rozuzlením hádanky, nýbrţ hubičkou a termínem sňatku; uţ nejde o řešení záhad, jde o erotické překáţky. Před našimi zraky kloní se k zániku zase jeden druh populární literatury. Zašly pohádky, zapadl historický román, končí se epocha detektivky. Jen kýč zůstává.

MILÉNIUM Ruku na srdce: Dovedete si vůbec představit tisíciletí? Století, to je ještě docela ţivá a konkrétní představa, před sto lety ţil náš dědeček anebo dědeček našeho dědečka;

199

paměť rodiny se pohybuje v hranicích asi tak jednoho sta let, k století máme vztah názorný a téměř rodinný. Ale tisíciletí uţ nedovedeme měřit lidským ţivotem anebo rodovou pamětí; tisíciletí si můţeme myslit, ale nedovedeme si je představit; je nad naši zkušenost. Marně bychom si namlouvali, ţe oslava milénia je nějaká vzpomínka; pokud v tomto směru oslavami skutečně vzpomínáme, nese se naše vzpomínka k osobně proţitým symbolům, jako jsou korunní klenoty svatováclavské, jako je Chorál o nás i budoucích, jako je Legenda o svatém Václavu – ale ne k těm tisíci letům. Tisíciletí není vzpomínka ani tradice, má-li mít pro nás smysl, má jej jakoţto akt víry: skoro mystické víry v národ a stát. Tisíciletí, to je souvislost, která přesahuje naše zkušenosti skoro stejně, jako předměty náboţenské víry; nedovedeme si tu souvislost plně představit, ale věříme v ni a věříce jsme v ni zapjati; tou vírou jsme vřaděni ve veliké a jinak neproţité obcování předků, i nás, i budoucích. Vzpomínka by nám jen ukázala minulost; víra nás vede přes nás kupředu do příštích staletí.

O POVAZE NAŠICH PŘEDKŮ O svých předcích míváme představy jednak heroické (jako by nedělali nic jiného, neţ bojovali), jednak víceméně tragické; zdá se

200

nám, ţe by ztratili na důstojnosti, kdyby se chovali jako obyčejní lidé. Bohuţel písemné památky po předcích se nezabývají podrobně jejich všedním a domácím ţivotem; máme po ruce jen některé dokumenty, například adresáře nebo telefonní seznamy. Tam jsou totiţ rodová jména a ta dávají podnes svědectví o lidech, kteří je před staletími dostali, a ještě spíše o těch, kteří je před věky přišili na záda svých bliţních. Telefonní seznam není ovšem nejspolehlivější pramen pro studium jmen, uţ proto ne, ţe obsahuje jména jen určité společenské a městské vrstvy; vesnice a proletariát mají většinou jména češtější. Ale přesto kdyţ v něm listujete, můţete se zastavit u některých typických zjevů. Například na čtyři Smutné a jednoho Nerudu připadá čtyřicet Veselých (nepočítaje Veselíky, Veselky a Veselské) a čtyřicet Kratochvílů; na čtyři Nerady dva Radoušové, jeden Radoušek a jedenatřicet Šťastných, krom čtyř Šašků a jednoho Smíška. Zdá se, ţe naši předkové dali víc na to, je-li někdo veselý a šprýmovný, neţ na povahové rysy pochmurné a nudné. Pojmenovali člověka podle jeho veselosti a kratochvilnosti, ne podle jeho trudů. Jsou sice Smolaři a Smolíkové, ale v tom uţ zní trochu výsměchu nad potrefenými bliţními. Na jednoho Mlčocha najdete tři Hovorky a čtrnáct Hubáčků, Hubálků a Hubatků; patrně těch nemluvů bylo pořídku. Mohli bychom soudit, ţe se u našich předků 201

kratochvíle, dobrá pohoda a řečnost těšily zvláštní oblibě. Česká specialita jsou zdrobněliny. V tom telefonním seznamu jsem našel jedenáct Řezníčků, ale ţádného Řezníka; je tam deset Sedláků, ale patnáct Sedláčků. Je tam třikrát Pavel, dvakrát Pavlů a jednou Pavlas, ale dvaadvacet Pavelků, Pavlásků, Pavlousků, Pavlíčků a Pavlíků. Jenom šestnáct Jírů, Jiráků a Jirasů, ale jedenačtyřicet Jiráčků, Jirečků, Jurečků, Jirků, Jiroušků, Jirotků, Jiránků, Jirásků, Jiříků a Jiříčků. Na čtyři Jeleny napočítáte dvaapadesát Jelínků a tak dále. Myslím, ţe se z toho nemůţe soudit jenom na zvláštní něţnost naší národní povahy; v těch nesčíslných zdrobnělinách je i rys dobromyslné ironie a kamarádského dobírání. Vţdyť i ta veleběţná česká jména jako Pospíšil, Vyskočil, Dostal, Nevečeřel, zní jako petrifikovaná pointa nějaké anekdoty; někdo nějak vyskočil a povídalo se to o něm v ţertu dál, aţ mu to zůstalo jako přezdívka. Vůbec je v češtině nápadně mnoho vlastních jmen, která jsou nepochybně starodávný posměšek. Nemusíme se ohlíţet po groteskních jménech, v jakých si libují humoristé; i běţná jména, jako Hlaváč nebo Kotrba, Kalivoda, Hnátek, Bobek, Fučík, Drbohlav, Kepka, Nejedlý, zkrátka pomalu kaţdé druhé české jméno má v sobě stopu té na někoho ušité posměvačné přezdívky, z níţ se zrodilo. Těţko se lze ubránit dojmu, ţe i ti všelijací Hrdinové, 202

Slavíkové, Moudří a Pokorní bývali na počátku míněni nějak podšitě, někomu na potvoru. Český romanopisec mívá ukrutnou potíţ, hledá-li pro svého hrdinu váţné a důstojné jméno, ve kterém by se nezašklebila ani památka po někdejším úsměšku. Můţeme tedy soudit, ţe naši předkové se rádi smáli; rádi si zašprýmovali na účet svého souseda, který jim asi nezůstal odpověď dluţen. Rozhodně nebyli pochmurní a koţení, nebyli kakabusové ani naříkači; měli smysl pro ţert, kdyţ si nechali líbit přezdívku nebo zdrobnělinu, kterou na ně přišpendlili jejich všeteční bliţní. Česká jména jsou radikálně demokratická aţ po tu svou veselou a důvěrnou všednost.

POZNÁMKY PŘEDVOLEBNÍ Tedy jedné podzimní neděle se bude k volebním urnám ve všech městech a vsích trousit lid, z něhoţ, jak známo, vychází veškerá moc. Ono to tak sice nevypadá; občané, trochu zmateně se motající ve volební místnosti, neţ najdou urnu a vpraví do ní svůj hlas, nevyhlíţejí zblízka nijak okázale, impozantně, mocně nebo aspoň sebevědomě, nýbrţ spíše naopak. Ale přes toto zdání je faktum, ţe toho dne se bude ve volebních urnách rodit veškerá státní moc: parlament, kterému odpovídá

203

vláda, který volí prezidenta a dává zákony a schvaluje daně a ratifikuje mezinárodní smlouvy, dostává tuto všecku i veškeru jinou moc z té nesmělé, přešlapující a rozpačité řádky voličů. Té podzimní neděle se v těch nesčíslných volebních místnostech bude opravdu konat veliký akt demokratické státní autority; a přitom bude-li vše jako dosud, nebude nad ţádnou z těch volebních místností vlát státní vlajka. Na tuto formalitu se nějak zapomnělo; zapomnělo se i na to, ţe by to bylo víc neţ pouhá formalita. Pokud trvají volby, je volební místnost místem nejváţnějšího státního úkonu; proto má právo být označena a uctěna znamením státu: státní vlajkou. Jako na státní úřad patří státní znak, patří na volební místnost odznak státu; neboť je to místnost úřední, ve které kaţdý z nás, kaţdý občan plní svůj občanský úřad. A snad i pro naši volbu bude lépe, bude-li se konat pod zástavou státu. * Je zajisté přinejmenším sto pět důvodů, pro které bylo shledáno výhodnějším, abychom volili podle vázaných kandidátních listin. Ale proti těm sto pěti důvodům stojí jediná námitka: ţe volba podle vázaných kandidátních listin není vůbec ţádná volba. Kaţdý normální občan je spíš a podstatněji člověkem neţli straníkem; proto spíš a podstatněji volí lidi neţli stranu. Volba je vybírání; nikdo si 204

nevybírá své přesvědčení nebo víru nebo pravdu, jako si vybírá jednu z housek na pultě. Avšak lidi člověk skutečně volí; srovnává je s jinými, daruje jim svou důvěru, vstupuje s nimi v osobní vztah. Dejme tomu, ţe váš Jeník dává přednost blondýnkám; ale volit pro sebe bude jednu jedinou blondýnku, a ne blondýnky vůbec. Kaţdá skutečná volba je osobní; je spíše věcí lásky neţli vůle. Jak by působilo na poslance, kdyby opravdu dostávali svůj mandát z výběru svých voličů, a ne z výběru výkonného výboru své strany, je druhá otázka; ale nám voličům by se dostalo vědomí, ţe volíme ţivé a skutečné lidi, a ne jakýsi seznam osob, o kterých většinou nevíme zhola nic. Kdyby se jednou udělal pováţlivý experiment, kolik lidí by nepřišlo k volbě, nebýt jen projednou volební povinnosti, myslím, ţe by výsledek přiměl mnoho hlav, aby přemýšlely, co vlastně chybí našim volbám. * Podívejte se na člověka, který si vybírá v krámě boty nebo klobouk: kterak je soustředěný, kterak ze všech stran prohlíţí a prohmatává nabízené zboţí, kterak je zkouší, pasuje-li mu, kterak dbá, aby se neukvapil, aby nebyl ošizen, aby nekoupil zajíce v pytli. Je to hotový obřad, výkon napjatý a nesmírně závaţný. Mohli bychom si přát, aby kaţdý z nás byl i v politickém krámě tak soustředěn a vybíral si z 205

nabízeného zboţí stejně svědomitě a váţně. Ať si to nikdo z nás neplete: za toto zboţí platíme víc neţ za boty a klobouky; přijde nám dráţ, napálíme-li se. Věnujte své volbě dost času a namáhejte si hlavu; dobře prohlédněte a promněte kaţdý artikl, který se vám nabízí, není-li to šmízo a špatný materiál a ledajaká práce. O jednom zboţí vám řeknou, ţe je to stará a osvědčená firma; o druhém, ţe je to nejnovější fazónka; nedejte mnoho na řeči a raději přezkoumejte, co se vám nabízí. Bylo by smutné, kdybyste své poslance volili ledabyleji neţ své klobouky.

ZE ŢIVOTA SLOV I Někdy se člověk zarazí nad nejběţnějším slovem a řekne si: Kde se to slovo vzalo? Nezní česky – odkud tedy přišlo a kdy se k nám mohlo dostat? U slov, která pocházejí z němčiny, na tom není mnoho divného; ale najdeme-li v lidové řeči slovo, které má patrně původ francouzský nebo italský, je věc sloţitější. Něco k nám snad přineslo zámecké rokoko nebo napoleonské války; něco u nás utrousili Taliáni a něco vojáci Radeckého. Takové slovo, bůhví odkud zanesené větrem, má na sobě kus kulturních dějin. *

206

Řekněme “dělat cavyky” je asi z němčiny (Zeug, zeigen); ale z čeho je “dělat brykule”? Italské briccolare znamená házet kamením; bricconeria je uličnictví, briccone uličník, bricconeggiare je tropit darebné kousky. A co “dělat rutyku” nebo “rotyku”? Italské rotto je krach, rottame jsou střepy; podnes, kdyţ jsme “v ráţi” (coţ asi z franc. rage, etre en rage), děláváme krachec (čili banca rotta) a obracíme své okolí v kůlničku na dříví. – “Dělat kravál” k nám asi přišlo z němčiny, ačli i tam není cizího původu; kdeţto “dělání randálu” připomíná italské randellare, coţ znamená někomu namlátit. – Kdyţ uţ jsme u těchto temperamentních slov, připomeňme si lidové “sajrajt”. Bývalo vysvětlováno, ţe pochází ze slova soirée; ale jeţto ne kaţdé soirée je zároveň sajrajt, přidrţme se raději mínění prof. Rippla, ţe český “sajrajt” pochází z německého Sauerei. * Jsou známy dlouhé vědecké spory, z čeho je slovo “fór”, “dělat fóry”, “fórový”, “pro fórek”. Podle jedněch je to z německého etwas vormachen (předstírat); podle druhých z francouzského de foire (trhový, jarmareční, tedy obyčejně i fórový); podle třetích z latinského pro foro čili pro venek, pro veřejnost, zkrátka pro fóry; myslím, ţe mají 207

pravdu všechny tři teorie a ţe naše fóry jsou kulturního původu velmi sloţitého. Ale kdyţ uţ jsme u písmeny “f”, jeţ je v češtině poměrně neobvyklá, můţe nám někdo říci: zda slovo “fiflena” je původu českého; je-li slovo “floutek” odvozeno z flauty nebo čeho jiného; zda “fofr” a “fofrovat” pochází z francouzského frou-frou nebo německého Fächer a fächern; odkud je slovo “fintit se” a je-li “fábor” slovo české; má-li “fantit se po někom” co dělat s fanatismem (čili dnešním fanděním), fantazií nebo hrou na fanty (Pfand); a z čeho vzniklo slovo “frmol”? Pokud se tyče našeho “filuty”, pochází nepochybně z francouzského filou; “to mně je fuk” je z francouzského je m‟en fou; kdeţto o rčení “míti filipa” pokládejme za prokázáno, ţe pochází ze Skutků apoštolských. * A tedy ještě několik otázek: Odkud pochází slovo “harant”? Kde se vzalo rčení “mít z něčeho špundus”? (Mít z něčeho vítr je původu zřejmě loveckého.) Je rčení “tahat moldánky” původně české? *

208

Snad někteří učení i neučení čtenáři budou míti pro to nebo ono slovo dobrý výklad jazykový nebo historický; snad si mnozí jiní připomenou jiná taková tajemná slova, která si čeština a lidová řeč přisvojily a přizpůsobily bůhví kdy a odkud. Napište nám; z poznání slov se pozná mnoho ze ţivota řeči i národa.

O ZVLÁŠTNÍCH VÍNECH Míval jsem kdysi přání, abych během ţivota ochutnal všechna vína, co jich zde roste, tak jako jsem si přál poznat všechny země, co jich je ve světě naděláno. Ani jedno, ani druhé přání se mi dosud ovšem nevyplnilo; ale od té doby, co jsem poznal odbornou terminologii znaků vína, mívám pokušení vymýšlet dokonce nové druhy vín. Vinní odborníci mluví totiţ o vínech jako o bytostech ţivých, ba jako o lidech, čímţ se tak drobet ocitají v mém oboru; neboť různé lidské vlastnosti a hodnoty jsou právě povoláním spisovatele. Tedy velcí profesionálové dovedou mluvit o vínech rázovitých a vínech elegantních; znají vína plná ţivosti, energická a jadrná, nebo vína měkká, plného těla, kyprá a bohatá. Toto víno je menší, ale elegantní a milé; jiné je jednoduché, ale ţivé a příjemné; třetí je teplé a měkké; čtvrté je harmonické, jiné tělnaté, jiné sametové; jiná jsou opět

209

okrouhlá nebo drsná; jsou vína v nejlepším věku nebo nedospělá nebo taková, která překročila svůj vrchol, a tak dále. Sbíral jsem tuto charakteristickou terminologii znaků, aţ mě napadlo, ţe by se z takových výstiţných slůvek dala konstruovat, vymýšlet a vynalézat vína naprosto nová, dosud nebývalá. Je-li některé víno tělnaté, proč by se nemělo vyskytnout vínečko štíhlé, graciózní, ba poněkud hubené? (Bylo by patrně bílé.) Nebo dovedu si představit víno robustní a atletické; víno drobné, ale podsadité a pruţné; vínečko suché a šlachovité, ale statečné jako d‟Artagnan a pevné jako řemen. Jsou vína ţoviální a vína melancholická; ale rád bych poznal například víno letory flegmatické; nebo víno povahy něţné, zasněné a kontemplativní. Jsou-li vína elegantní a ušlechtilá, chtěl bych se potkat s vínem odrbaným, ale moudrým jako Sokrates. Přál bych si, aby některé víno bylo zaloţeno metafyzicky a jiné aby bylo nejen rázovité a energické, ale aby oplývalo střízlivou věcností a praktickou podnikavostí. Potěšilo by mě, kdybych mohl ochutnat vína povahy vyrovnané a rezignované. I šel bych do vinárny a řekl: “Pane vrchní, já bych rád víno – jak bych vám to řekl? – víno spíš váţné, ţádného mladého fanfaróna a lehkomyslníka, ale víno zralé a zkušené, a přesto, víte, plné víry, optimismu a kuráţe; víno, které se vyzná v umění, je sčetlé a zná kus světa; musí mít takovou jakousi tragičnost 210

jako Beethovenovo adagio, ale taky trochu shovívavosti a drobet úsměvu –” “Prosím, pane, hned tu bude.”

ZKLAMAL NÁS ROZUM? Tohle je také jedno moto přítomné kulturní krize: ţe prý nás zklamal rozum. Neposkytl nám odpovědi na všechny naše mučivé otázky; nedal nám spočinout v jistotě víry a nespasil naši duši; nevede nás k jasnému a konečnému cíli, neokřídlí nás slepou a vášnivou odvahou, i budiţ zavrţen a nahrazen něčím jiným. Veď nás instinkt, vůle nebo víra: jen kdyţ budeme vedeni, jen kdyţ nebudeme váhat v nejistotách, jen kdyţ tady bude nějaká imperativní síla, která nám vykáţe cestu. Uţ bylo řečeno, ţe dnešní stav světa můţeme definovat jako krizi noetickou. Přeloţte si to zklamání i tu potřebu něčeho imperativního do řeči politické, a bude to znít asi takto: Jsme zklamáni stavem, ve kterém se na nás ţádalo, abychom podle své rozumové vyspělosti spolurozhodovali o věcech a zákonech a nesli za ně svůj díl odpovědnosti; nechať nás vede něco nebo někdo, kdo nám bude prostě přikazovat, co činit a za čím jít; my uţ

211

nechceme myslet, nýbrţ být vedeni. Jak vidíte, tato formulace je po čertech aktuální a není poloţena jenom na papíře. * Zklamal nás rozum opravdu? Kdyby nám někdo řekl, ţe ho zklamalo kladivo, jelikoţ jím nemohl poţnout obilí nebo spravit díru v kalhotech, soudili bychom, ţe to zklamání je zbytečné a ţe kladivo není na to, aby se jím spravovaly kalhoty. Stěţujeme-li si, ţe nám dejme tomu přírodovědné poznání nedalo odpovědi na všechny naše mučivé otázky, měli bychom se dříve zeptat, je-li opravdu na to, aby to činilo. Ale drţme se ještě toho kladiva. Kladivo zklamalo, ale nezklamal technický a vynalézavý duch, který je stvořil; neboť udělal také jehlu a srp a hojnost jiných nástrojů a stvoří ještě jiné, bude-li jich třeba k zvláštním a nebývalým úkolům a dá-li si s tím náleţitou práci. Sebevětší pokrok ve fyzikální chemii nám nepomůţe rozřešit dejme tomu naše sociální otázky; ale není hloupě malomyslné se nad tím zachmuřit a prohlásit, ţe zklamala věda a selhal rozum? Řekněme to tak: celý vtip rozumu je právě v tom, ţe ustavičně zklamává, ţe pořád naráţí na své hranice, na nové otázky a nejistoty, na věci neobsaţené v dosavadním poznání; čili ţe pořád musí hloubat a vynalézat a hledat nová a další řešení. Kdyby přestal zklamávat, byl by 212

v koncích; kdyby nás obšťastnil dostatečnými jistotami a všemi ţádoucími odpověďmi, mohl by jít na zaslouţený odpočinek nemaje dál, co by dělal. Rozum je, abych tak řekl, od přírody vrták; musí vzít kus papíru a počítat, aby mohl postavit ţeleznou konstrukci, kdeţto pavouk konstruuje svou síť s pudovou jistotou. Jenţe pavouk konstruuje po milióny let pořád tutéţ síť, zatímco lidský rozum staví pořád jiné sítě podle úkolů ustavičně nových. Rozum musí rozkrájet housenku na kousky, aby našel její nervová ganglia; taková kutilka na ně trefí s geniální přesností pudu, ochromí housenku a uloţí do ní své potomstvo. Ovšem není-li housenek, je kutilka se svým celým pudem i se svým potomstvem v koncích, neboť zná jenom jednu cestu; kdeţto rozum, věčný hudlař, by začal namáhavě a trpělivě hledat nějakou jinou moţnost, a jak jej známe, také by ji po sterých marných pokusech našel – pro sebe i své potomstvo. Instinkt je jistota v jednostrannosti; rozum je váhání mezi alternativami a zkoušení nových moţností. Nebudeme na něm ţádat slepou jistotu, ale také mu můţeme důvěřovat, ţe nás nezavede do slepých uliček. * Zklamání z rozumu můţe tedy znamenat dvoje: buď nás zklamává tím, ţe si ještě neví s něčím rady a nedává nám nástroje, kterými bychom ovládli danou situaci. Zklame nás lékařství, 213

nemůţe-li pomoci našemu dítěti; ale přesto obyčejně neprohlásíme: Tak dost, věda lékařská tímto dohrála a budiţ nahrazena čáry a zaříkáváním; od nynějška chceme býti léčeni jenom zázraky. Nejsme tak ukvapeni, jde-li o naše zdraví; ale beze všech okolků takto reagujeme, jde-li o naši filozofii a o naše světové nebo politické názory. Rozum nám neaportoval hotové a dostatečné řešení, toţ sem s nějakou vírou, sem s čarovným proutkem, sem s jakoukoliv absolutní jistotou! Kdybychom však chvilinku počkali, slyšeli bychom bručet rozum před nerozřešeným úkolem: Musím to zkusit znovu a dá to ještě zatrápenou práci; tak co, člověče, dáme se do toho? Nebo nás rozum zklamává, abych tak řekl, svou vlastní podstatou: ne tím, co neví a neovládl, ale tím, jaký je; chtěli bychom něco radikálnějšího a nepochybnějšího, co by nám vykázalo jen tuto, a ţádnou jinou cestu, jen tuto definitivní pravdu; něco, co by nás přesvědčilo, ţe teď víme vše potřebné a nemusíme myslet dál. Pochybuju, ţe tohle je to pravé a plodné zklamání. Vytýkat rozumu, ţe se nerovná víře, je jako vytýkat stolu, ţe nenahradí postel, a z toho důvodu jej vystěhovat z kvartýru. Být zklamán rozumem proto, ţe se zdráhá být něčím jiným neţ rozumem, je počínání poněkud výstřední. Pokud přijímáme rozum, přijímáme i jeho meze a nejistoty, i jeho věčnou nedokončenost, neboť 214

to právě jsou podněty jeho ţivota a důvody jeho bytí. Nebylo by nám třeba rozumu, kdybychom nenaráţeli na překáţky a nenacházeli otázek, na které není dosud odpovědi. Rozum, tvořivý rozum přece není v tom, co uţ je poznáno, nýbrţ v tom ustavičném hledání a zkoušení. “Být zklamán rozumem”, to vlastně znamená jakousi únavu: uţ se dál nepokoušet; nebude překáţek a hranic, kdyţ na ně nebudeme naráţet. A tu přistupuje duch pokušitel a šeptá: Není jich, neboť jsi je popřel; je jen to, co si přeješ, a to druhé je neplatné; nejsi uţ omezen ničím, ani skutečností. * Domnívám se, ţe jedna z příčin, proč nás omrzel rozum, je ještě jiné zklamání: ţe uţ nemůţeme obsáhnout celé pole a ovládnout všechny prostředky jeho činnosti. V osmnáctém, v devatenáctém století bylo snazší věřit v lidský rozum, protoţe vzdělaný člověk mohl ještě obhlédnout jeho celé pracoviště. Dnes i ten nejučenější ovládá leda víceméně úzký a specializovaný úsek intelektuální práce. Přes všechny své meze nám poznání skutečnosti přerostlo přes hlavu téměř donekonečna; jelikoţ nemůţeme znát neţ drobty nebo úseky, počínáme si říkat, ţe se bez toho vědění obejdeme. Do jisté míry lze říci, ţe důvěra v rozum byla otřesena jeho strašlivě výkonnou specializací. Ţijeme v nadprodukci 215

poznatků, kterou uţ nemůţeme zkonzumovat. Je dost charakteristické, ţe se “zklamání z rozumu” dostavilo v době, kdy se vědecká práce rozrostla do nebývalé mnohostrannosti a přesnosti. Nechme stranou otázku, jak dalece je tím zklamáním vinna škola, čím vyšší, tím hůř, čím specializovanější, tím méně schopná být oficínou vzdělanosti. Mohli bychom se ptát, není-li tu spoluvinna i sama věda, která uţ téměř ztrácí odvahu shrnout své poznatky v jakýs takýs ovládnutelný celek. Jako se ukázalo, ţe lidé trpí nouzí při nadprodukci zboţí, trpíme intelektuální prázdnotou při nejvydatnější výrobě poznatků. Pociťuje-li někdo, ţe je “zklamán rozumem”, mohli bychom se ho skepticky zeptat, zná-li jej dost důkladně, aby jím mohl být zklamán. * Jenţe rozum, to není ta nesmírná hromada poznatků a vědění; dokonce není ani nástrojem nebo orgánem na dělání poznatků. Toţ pravda, říkáme, ţe “poznáváme rozumem”, tak jako krájíme noţem nebo putujeme nohama; to v nás vyvolává představu, ţe případně můţeme poznávat něčím jiným, řekněme citem, instinktem, vnuknutím nebo nevímčím ještě. Navrhuju, abychom se svými pojmy a názvy zacházeli pokud moţno slušně; pokud nám to dovolí naše bujnost, neříkejme cihle peřina a peřině ostří noţe; pročeţ říkejme citovému 216

poznání raději citový proţitek a instinktivnímu poznání pudová reakce nebo tak nějak a název “poznání” vyhraďme počestně tomu, co jsme s větším nebo menším úsilím učinili čímsi ověřitelným, srozumitelným a vyjádřitelným. To úsilí, které z daných zkušeností a faktů dělá poznatky, se od pradávna jmenuje rozum; “máme rozum”, dokud poznáváme; rozum není nic jiného neţ ta poznávací činnost, to vědomé a metodické zaměření na poznatky. Zkušenost i čirá logika, invence i kontrola, tvořivá fantazie i kritičnost, to všecko “jest rozum”, pokud je to zamířeno na poznání; a kdybychom něco poznali, pro mne a za mne, čichem, citem nebo zjevením ve snách, bylo by to buď skutečné, to jest rozumné a dokázatelné poznání – nebo ţádné. “Být zklamán rozumem”, to znamená být zklamán poznáním, být zklamán tím, co vím o skutečnosti; to tedy je útěk od reality, jak stojí v knize psáno. * A to prý ne. Nechceme-li rozum, je to prý proto, ţe chceme vůli a čin. Nejsme tu proto, abychom o věcech hloubali, ale abychom chtěli něco velikého a bojovali za to. Toţ dobrá, shodněme se na tom. Tím jsme ovšem zase tam, kde jsme byli s hodnocením. Chceme něco, děláme něco, bojujeme za něco nebo proti něčemu; nic platno, to “něco” nám je a vţdycky bude prezentováno nějakým naším 217

poznáním. Z hlediska osobního hrdinství byl Don Quijotův zápas s obry prvotřídním heroickým výkonem; ale pokud nám poněkud záleţí na skutečnosti, musíme uznat, ţe to byl jenom zápas s větrnými mlýny. Přemáhat fakta špatně pochopená, to ve většině případů znamená přemáhat je špatně. Chceme-li opravdu jednat, máme co dělat se skutečností, od čehoţ nám nepomůţe ţádný voluntaristický bůh. Není ţádný protiklad mezi jednáním a poznáním, nýbrţ mezi jednáním slepým a jednáním vědomým, mezi slepou odvahou a odvahou, která ví, do čeho jde. A tak dále; mohl bych dlouho kázat o této vděčné látce, ale napadá mne otázka: kde se vlastně vzala a z jakých zkušeností vznikla ta oblíbená antiteze skeptického Rozumu a činorodé Vůle? Proč se nám zdá, ţe rozum jaksi ochromuje naši vůli a tlumí naše nadšení? Není pochyby, ve svém náruţivém chtění, ve svých zápasech a činech shledáme příliš často: ono to vlastně nestálo za to; nebo ono se nám to nepovedlo, zmýlili jsme se, nepočítali jsme s následky a souvislostmi a tak dále. Toto zklamání se jmenuje zkušenost neboli rozum. A proto nedůvěřujeme rozumu, neboť má tu nevítanou vlastnost, ţe nás přistihuje při našich nezdarech nebo kompromituje naše cíle. Proto se ho bojíme. Zklamání z rozumu je vlastně strach z rozumu, který by nás dříve nebo později konfrontoval se skutečností. Rozum nás zklamává, to jest dává nám okoušet bolest zklamání, ať uţ tím, ţe 218

anticipuje naše prohry, nebo tím, ţe je nakonec poctivě a neúprosně konstatuje. Proto se mu vyhýbáme jako ţivotní nepříjemnosti a pokoušíme se jednat takříkajíc za jeho zády. Chováme se jako dluţník, který má pocit, ţe unikne svým závazkům, kdyţ neotevře účty. Odvrat od rozumu není nic jiného neţ útěk a únik. Je povahovým rysem dob dekadentních, jejichţ odvaha ţít je podlomena.

O GLOBÁLNÍM ČTENÍ Hned předem se ohrazuji, ţe se nemíním plést do didaktiky. Nekladu si otázku, jak se mají děti učit číst, nýbrţ jak opravdu čteme. Pokud mohu soudit podle sebe, čteme ve skutečnosti globálně, čteme najednou celá slova, a ne písmenko po písmenku; jedním pohledem obsáhneme celé slovo a uţ víme nebo si myslíme, ţe víme, co tam je napsáno. Onehdy jsem šel podle hospody a na ní visela plechová tabulka s namalovaným bicyklem; pod ním jsem četl nápis “Klub cyklistů VŘED”. Teprve po několika vteřinách jsem se podivil jménu tak ponurému. Snad jsem se zmýlil, řekl jsem si a vrátil se k té tabulce. “Klub cyklistů VŘED” četl jsem podruhé a kroutil jsem hlavou nad tím podivným klubem. Teprve při sedmém čtení jsem shledal, ţe tam je napsáno “Klub cyklistů VPŘED”. Tento případ ukazuje, ţe při

219

zběţném čtení spíše odhadujeme slova, neţ abychom je četli. Při rychlém čtení vnímáme jen začátek a celkovou podobu napsaného slova, a uţ se nám vybaví celé slovo; obyčejně čteme, abych tak řekl, stenograficky; číst slabiku po slabice odporuje našemu čtenářskému tempu. Vzpomínám si, jak čítala neboţka babička své modlicí kníţky nebo noviny; ostatně neříkala číst, nýbrţ “říkat si”, kdeţto “číst” pro ni znamenalo asi tolik jako tušit nebo hádat: “Četu, ţe bude pršet.” A opravdu “si říkala” všechno, co četla očima, tiše pohybujíc rty. Toto staré písmácké čtení nebylo globální a nebylo rychlé; kaţdé slovo bylo při čtení rozloţeno ve slabiky a pak shrnuto v celek. To nevyskakovala hotová slova, nýbrţ vznikala čtením; oko zjišťovalo písmena a slabiky a ucho je shrnulo v celek. Kdepak bychom dnes stačili s tímto pomalým tempem! My uţ nerozkousáme svou duševní potravu, my ji polykáme v celých kusech, v celých slovech a pomalu uţ v celých větách. Babička putovala pěšky po švabachových řádkách svého nebeklíče, kdeţto my se řítíme svou četbou jako na závodním motocyklu, ţe se nám slova jen tak mihají před očima jako okrajové patníky. Teprve kdyţ čteme něco, co se mocně a osudově týká našeho osobního zájmu, přestáváme číst zběţně a globálně a zjišťujeme pomalu, analyticky, slabiku za slabikou, co tam je doopravdy napsáno. Z čehoţ je patrno, 220

ţe naše rychlé čtení selhává tam, kde máme uvěřit tomu nebo vyrovnat se hluboce s tím, co čteme. Snad naše babičky víc věřily proto, ţe četly pomaleji a měly přitom pokdy srovnat si to v hlavě. Ale není jen globální čtení, je i globální psaní, je globální styl. I kdyţ píšeme, píšeme tak, aby se přitom nemusilo mnoho myslit, aby se věta nemusila pracně rozkousat a mohla se spolknout celá. Uţ se nám těţko čtou starší spisovatelé s jejich rozvinutými periodami, obšírnými metaforami a umnými oklikami větné stavby; rozeţeneme se ve starých textech se svou čtenářskou rychlostí, ale brzo se zadrhneme v těch stylových rozvilinách a počneme je netrpělivě přeskakovat. Starodávný sloh byl dělán pro pomalé čtení, pro čtenáře, kteří větu rozbírali a skládali slovo za slovem, pro lidi, kteří chápali zvolna, ale důkladně. Na svém slohu vidíme nejlíp, oč jsme bystřejší, ale také zběţnější a povrchnější, neţ bývali lidé dřív. Analytické čtení se nám zdá příliš mechanické; ale i to téměř intuitivní vnímání slov a vět, ve kterém jsme se vycvičili, je mechanické, jako je mechanická rychlost, a je nakonec stejně bezmyšlenkové jako slabikování. Takzvaný telegrafický styl novin, tvořený z ustálených slovních vazeb a rčení, politický styl, omílající stále stejné fráze a hesla, sloh úřední a obchodní, to jsou samé “globální” slohy, které počítají s duševním automatismem svého 221

čtenáře. Uţ se nemusí pozorně číst a poslouchat slovo za slovem; stačí mrknout a víme, na čem jsme. Ale o tuto globální metodu našeho obecného čtení a mluvení se uţ nikoho nenapadá přít.

MAJITELÉ STAVEBNÍCH PARCEL Jsou dva druhy majitelů parcel: jedni, kteří mají stavební parcelu, protoţe na ní hodlají stavět; druzí, kteří mají stavební parcelu, protoţe na ní nehodlají stavět. Ti první jsou většinou typu optimistického; koupí si kus pole asi tak kilometr daleko od posledního lidského příbytku, věříce, ţe právě tudy půjde jednou ulice; načeţ vodí k té parcele své známé a tvrdí jim, ţe tady, co je ten dolík, bude stát jejich domeček a tamhle, co je ta hromada šutru, ţe bude lavička zastíněná visutou vrbou, kdeţto tam, co je ta rezavá obruč, bude modrý smrček. Obyčejně opravdu do roka a do dne začnou stavět svůj domek, pak se tam nastěhují, chodí si večer pro pivo s revolverem v kapse a prohlašují, ţe za nějaký rok tady bude jezdit autobus a pak ţe uţ to půjde. Ti druzí majitelé parcel jsou typu docela jiného. Předně obyčejně vlastní stavební parcelu uprostřed hotové ulice; napravo jsou domy, nalevo jsou domy a uprostřed mezi nimi prázdné místo poseté střepy, šutrem a

222

neřádem, ohraţené rozbitými prkny, zející jako vylomený zub. To je stavební parcela. Její majitel je člověk melancholický a hloubavý; se značným napětím udrţuje řečenou parcelu v její pustotě a ošklivosti, aby upoutal mysl mimojdoucích a připomněl jim temnou nicotu, která nás obklopuje. Člověče, jsi šutr a v šutr se obrátíš; ve svém shonu za ţivobytím zastav zde své kroky a mysli na marnost všeho lidského pachtění, na nirvánu, na věci záhrobní. Chmurné a tesklivé je srdce tohoto majitele parcely; jen proto chrání před zastavěním tuto zející prázdnotu, aby tím vyjádřil svůj odvrat od věcí pozemských a poskytl poutníkům příleţitost k rozjímání na poušti. Ale kde, nepovídej, vţdyť to není pravda. Pan majitel parcely nemyslí na nic takového; čeká jen, aţ dostane o sto korun na čtverečním metru víc. Zatím mu je dokonale jedno, lhostejno, fuk, vosk a pět, ţe jeho parcela zeje jako nečistá rána v boku ulice; ţe tisíce lidí se musejí denně vyhýbat tomuto rumišti, podle něhoţ nevede chodníček; ţe lidé jsou nuceni bydlet dál a dál od místa své práce, zatímco uprostřed hotových ulic jsou špinavé ohrady, kde by mohly být domy pro desítky a sta lidí. Z toho všeho si pan majitel parcely nic nedělá; jeho celá práce je, ţe udrţuje uprostřed ulic kus neřádu a pustoty do té doby, kdy bude lidské bydlení ještě draţší, aby mu zaplatilo o pár set korun na sáhu mrtvé půdy víc. Věru, 223

tohle je divná práce a zvláštní vlastnictví: majetek tím větší, čím je ohavnější, čím okatěji trčí v ţivé a pěkné ulici. Jaký překrásný majeteček by byl, kdyby na místě Muzea byla svinská ohrada a rumiště tam, kde stojí Národní divadlo! Škoda těch přepěkných parcel, se kterými by se dalo čekat ještě pár desítek let, aţ by svému člověku vynesly tolik jako pozemky na Manhattanu! Putuje po praţských ulicích vymýšlel jsem různá muka, která bych uvalil na majitele stavebních parcel. Vyberte si, který z těchto časných trestů by se vám nejvíce zamlouval: 1. Majitel parcely v ulici z větší části zastavěné je povinen podle své parcely zřídit, udrţovat a čistit bezvadný chodník. 2. V zalidněných čtvrtích je majitel parcely povinen zřídit na své parcele pískové hřiště pro děti, aby to prázdné místo neslo aspoň nějaký uţitek. 3. Nechce-li tak učinit, ať je aspoň povinen postavit nebo pověsit na své parcele velikou tabuli s nápisem: “Toto místo udrţuje v pustotě X Y, bytem tam a tam.” Aby aspoň ostatní chodci věděli, komu mají nadávat.

BÁSNÍKOVA SOBOTKA Chceme-li popsat kout, ve kterém se Fráňa Šrámek cítí nejvíc doma, musíme jej zabrat

224

hodně zeširoka; neboť větří-li Šrámek přírodu, rozběhne se za ní daleko ven a všechny pěšiny kolem Sobotky jsou cesty Šrámkovy; i ten obzor dokola náleţí k jeho domovu. Na jih se to pomalu, mírnými vlnami sváţí k labské rovině, které Podhoráci říkají kraj; na východ je Valdštejnův Jičín a Prachovské skály, na západě Mladá Boleslav se svým hradem; a mezi oběma starými městy se obloukem táhne bohatý obrys Českého ráje, pohanská hora Muţský, Kozákov, Hrubá Skála, Panna a Bába, dvojvrší Trosek; a docela vzadu se modrá dlouhé pásmo Jizerských hor a Krkonoš. To tedy je Šrámkův obzor; v jeho samém středu je Šrámkova Sobotka, město básníků, ševců a kantorů; nebo ještě přesněji řečeno, čepem a osou toho kraje je starý černínský zámeček Humprecht, trochu exotická okrouhlice trčící na vršku nad kadeřavým hájem. To prý je ten “krásný zámek nedaleko Jičína”, pod nímţ ţil ovčáček, co měl mladého syna; “a v tom zámku ţila panna, ta ovčáčka milovala”, jak praví píseň, při níţ Fráňa Šrámek dojatě a mocně přiznává druhý hlas, kdyţ přijde jeho chvíle. Sobotka sama: staré městečko, ale uţ tam taky ubývá dřevěných chalup s podloubím, kde se za starých časů zatloukaly floky do jarmarečních bot. Nad starým náměstím se vznáší mohutný kýl chrámové lodi mezi bachratými bárkami lidských krovů. Byl jsem tam jedné měsíční noci, kdy se to všechno opravdu houpalo jako lodice ve spícím 225

přístavu; a shora se na to díval zhaslý maják Humprechtu. Bylo to asi po těch vyzpívaných písničkách, kdy Fráňa Šrámek poctivě a věrně přiznával baryton; a celý sobotecký přístav se od toho rozkolácel na nesmírném oceánu letní noci. Jeden z těch plecitých měšťanských domů proti kostelu: tam po léta bydlívá u staré maminky mladý hoch Fráňa. Pravda, měl by psát; uţ je načase, aby měl z toho rozum; ale místo psaní hodí perem a běţí někam ven. Kam by běţel: asi k semtínské lípě, obrovské jako dóm a bzučící včelami jako nesmírný úl; nebo seběhne do údolí Plakánek, kde to opravdu pláče potokem na milostné louce mezi dvojí stěnou lesů a skal. Je-li na světě údolí, kudy mají putovat jenom milenci, a kdyţ uţ někdo sám, ať je to básník, – tedy je-li na světě údolí mladé lásky a mladého hoře, pak je to Šrámkovo údolí, které se jmenuje Plakánky. Na dolním konci je zataraseno Pekařovou Kostí, starým a zavalitým hradem, takovým hrozně chlapským zdivem mezi všemi baštami a hlídkami světa; ukrutný příkaz tvrdosti na konci údolí lásky. Anebo je tam v lesích studený potok rusálčin s kaskádami a tůňkami; a tam se koupe ta celá mládeţ s Fráňou Šrámkem v čele; jakţe, tenhle zvučný, svalnatý a rovný pařízek, to ţe je Fráňa Šrámek? Uţ to tak bude; tady v tom kraji starých hradů a pohanské přírody se neměří čas na desítky let, nýbrţ na staletí a vteřiny. A 226

zejména ţivot básníkův se nedá označit léty; neboť je udělán z věčnosti a z okamţiků, které prchají jako třpyt slzy nebo záchvěv bolestně sladkého úsměvu. A ještě je tam jedno místo: hrob básníka Václava Šolce na hřbitově soboteckém. I tam chodívá Fráňa Šrámek s kytičkou vzpomínek; neboť tady se to, co miluje ve svém kraji, příroda, mládí, něha a rytířství, uzavírá tím, co mu je nejdraţší: osudem, který je vrchovatě uloţen i jemu; osudem býti básníkem.

CHCETE MÍTI KRÁSNOU ZAHRÁDKU? Zahrádka u vašeho domu je stejný projev vaší ţivotní kultury jako váš byt nebo vaše knihovna. Je na ní na první pohled vidět, jaké jsou vaše nároky na krásu, řád nebo soulad, a nejen to: je na ní také vidět, co znáte a umíte; prozradí na vás, děláte-li svou práci na tom kousku půdy jen tak, aby se neřeklo, nebo chcete-li naopak přijít na kloub těm jistým pravidlům, které řídí kaţdé dobré dílo. I na vaší zahrádce se pozná, myslíte-li a pokusil-li jste se aspoň trochu prokouknout dílnu přírody; sbíral-li jste zkušenosti a hledal-li jste poučení v dobrých tradicích i nových experimentech. Dobře si dělat svou zahrádku, byť byla sebemenší, je trochu idylická hra, trochu sport, ale vedle toho také pořádný kus poznání:

227

poznání řádu, jemuţ podléhá lidské dílo, a tušení zákonů, jimţ podléhá tvořivá příroda. František Jirásek: Chcete míti krásnou zahrádku? 1932 Slyšel jsem to od jednoho vyššího státního úředníka, kterého nesmím jmenovat. Slyšel jsem to z míst nejlépe zpravených. Říkal mi to jeden známý, který k takovým věcem má přístup. Mám to z nejlepšího pramene. Je to úřední tajemství, ale mně to řekl jeden pán, se kterým jsem jel ve vlaku do Vlachova Březí. A tak dále. Tu či onu z těch vět můţete slyšet v téměř kaţdém československém politickém hovoru, pokud se odehrává mezi pány v límečku; lid bez límce a kravaty se ve svých politických názorech obyčejně obejde bez oněch vyšších a nejlépe informovaných autorit. A po takovém “slyšel jsem” následuje nějaké hlubší politické tajemství, například ţe ten a ten ministr si koupil zámek na měsíci, ţe ten či onen ouřada má 999 miliónů platu, ţe pro Praţský hrad bylo ze státních peněz zakoupeno tři sta třicet stříbrných stříkaček nebo něco tomu podobného. Nikdy se neříká “slyšel jsem z nejlepšího pramene, ţe panuje veliká nezaměstnanost a bída” nebo “je to úřední tajemství, ale mně to řekl jeden vysoký státní úředník, ţe se v úřadech potají a horečně pracuje na racionalizaci úřední práce”. Ţádné toho druhu tajemství nevychází z míst nejlépe 228

zpravených, nýbrţ toliko věci důvěrné a takové, které podporují oblíbený československý politický názor, ţe všecko je lumpárna, ţe nevěřme nikomu na světě širém a ţe to republika nevydrţí. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste uţ ve svém okruhu slyšeli, ţe někdo něco z nejlepšího pramene slyšel, a jaké věci to byly. Ta zvláštní československá záliba něco pod pečetí tajemství slyšet a dát to zase dál je do jisté míry patrně přeţitek válečného zpravodajství. Tehdy kolovaly ústním podáním zprávy, které v novinách nebyly, protoţe v novinách být nesměly. Ostatně většinou ani nebyly pravdivé, byly tendenční a zveličované – ale my je nemohli kontrolovat právě proto, ţe noviny měly náhubek tak neúprosný. V tom byla historická pitomost válečné cenzury: ţe znemoţnila jakoukoliv kontrolu, a tím dala místo divokým pověstem a nekritickému povídání. Kus toho romantického, spikleneckého zpravodajství v nás zůstal dodnes; nestačí nám, co je v novinách, chceme se dovídat víc a věci skrytější, vem je kde vem. Neříkám, ţe dnes najdeme v novinách všechno – v jen jedněch novinách jistě ne; ale celkem – s několika výjimkami a za jistých kautel – mohou psát noviny o čemkoliv; přesně řečeno bývá v nich toho dokonce víc, neţ je poctivě pravda. Nuţe, má-li vedle té nepřeberné hromady zpráv a polozpráv, slechů, pověstí, insinuací, klepů a omylů, která se úhrnem jmenuje tisk, být ještě nějaké ústní podání, – to 229

uţ to ústní podání musí vypadat, to uţ se toho musí nabrat hodně plná huba, to uţ musí být tak silné, ţe se i nejméně ostýchavé noviny stydí to otisknout! Ano, jsou to ty nejposlednější splašky politického nádobíčka; ale i z nich se skládá takzvané veřejné mínění. Slyšel jsem to od vysokého státního úředníka. Nikdy se neříká “slyšel jsem to od ministerského rady Paprtála, od komisaře Mastikulky, od úředního sluhy Jarolíma Pokorného”. Slechy vţdycky mají původ zastřený a bezejmenný. Vţdycky je to nejlepší pramen, ale bez udání místa. To uţ patří k přírodopisu pověstí: ţe jejich začátek je zahalen tajemstvím. Patří to i k jejich poutavosti: kdybychom řekli, ţe jsme to četli v novinách, budou mít naši posluchači trapný dojem, ţe jim povídáme něco starého a známého. Ale pozor: neznámý pán je osobnost vţdycky podezřelá, jak víme ze soudní praxe. Pán, kterého nemůţeme identifikovat, je ipso facto subjekt nevěrohodný a nepatří do diskuse. Řekne-li vám někdo, ţe to a to slyšel od osobnosti, kterou nemůţe jmenovat, pak buď to slyšel jako tajemství, které není oprávněn říkat dál, nebo má ona nejmenovaná osobnost zájem na tom, pouštět něco anonymně do světa; obojí případ není ani pěkný, ani spolehlivý. Kus naší politické a veřejné mizérie je v tom, ţe tolik lidí sbírá své názory a zkušenosti ušima a ne očima. Trochu míň

230

slyšet a trochu víc vědět: to by poslouţilo nejlíp našemu veřejnému mínění.

NĚKOLIK ÚSLOVÍ Doba je váţná. Nebo situace je krajně váţná. Tohoto rčení se obyčejně uţívá, kdyţ uţ je moc zle; v čemţ je mlčky zahrnut zvláštní předpoklad, ţe dobám, které neoplývají mizérií, se jaksi nedostává té pravé váţnosti. Například doba je váţná, kdyţ jsou milióny lidí bez práce; naproti tomu ten stav světa, ve kterém skoro všichni lidé dělají v potu tváře něco uţitečného, je uznáván patrně za nedosti váţný, jako by lidští tvorové pracovali a vydělávali si na ţivobytí z pouhé bujnosti a lehkomyslnosti. Nebo váţná je doba, kdyţ uţ se jenjen čeká, ţe spadne první letecká puma na nějaké město; naproti tomu je asi povaţováno za stav ne docela váţný, kdyţ se budují domy pro lidi, kdyţ se lidé rodí, kdyţ doţívají svůj ţivot, kdyţ vyrábějí, kdyţ něco tvoří, kdyţ poznávají a tak dále. Řekli bychom, ţe tyto všechny činnosti jsou velmi váţné, dokonce váţnější neţ něco rozbíjet nebo někoho poslat na onen svět; kdeţto doby, kterým se říká váţné, spíš porušují a rozvracejí tu velikou a ustavičnou váţnost lidského ţivota. Váţné doby se obyčejně vyznačují tím, ţe strašně znevaţují veškerý ţivot. Váţné doby jsou ty, které dělají

231

ze světa paseku. Říkáte, ţe doba je váţná? Pak to se jistě děje se světem zase něco nesmyslného. Naše oprávněné nároky. Najdete je v kaţdé politické nebo stavovské rezoluci. Najdete je v kaţdém vypovědění války. Aniţ bychom tu oprávněnost blíţe zkoumali, upozorňujeme jenom na jeden pozoruhodný fakt: ţe ještě nikdo neřekl “naše neoprávněné nároky”. Naše nároky jsou vţdycky oprávněné. Neoprávněné jsou toliko nároky jiné politické strany nebo jiného národa. Kaţdý nárok, který je náš, je uţ ipso facto oprávněný. “Naše oprávněné nároky” je zbytečný pleonasmus. Nač tolik slov! Říkejte prostě “naše nároky”. Bude to kratší. A bude to daleko jasnější. Dokonce aţ brutálně jasné. V zájmu naší cti nebo téţ v zájmu prestiţe se vţdycky něco energicky ţádá, zejména pokud jde o čest národa nebo státu. Nepamatuju se, ţe by některý stát v zájmu své cti nabízel někomu něco dobrého a příjemného, například vrátit porobenému národu svobodu nebo odčinit nějakou křivdu. Není v zájmu cti něco poskytnout, nýbrţ něco chtít. Jakmile se za sousedovým plotem začne mluvit o cti, je záhodno zavřít své slepice do kurníku a být připraven. Vláda silné ruky se obyčejně pozná podle nápadného počtu četníků, vojáků a vůbec lidí po zuby ozbrojených. Zvláštní úkaz, co taková ruka potřebuje šavlí, aby mohla být silná!

232

Aby byl zajištěn mír, musí se obyčejně zvýšit zbrojení na zemi, ve vzduchu i na moři. Co dělat, je to tak; ale představte si, ţe by se stejně běţně a samozřejmě říkalo: aby v našem úřadě bylo zajištěno pokojné souţití, vezmu si s sebou nabitý revolver. Aby byl na naší ulici zajištěn klid, nacpu si do kapes ruční granáty. Byl by to divný svět. Je to divný svět. Vůle národa. O vůli národa mluví obyčejně ti, kdo národu poroučejí. Projev učiniti náleţí jenom státníkům. Například v bibli není psáno, ţe Jeţíš učinil projev na místě pustém u města Bethsaidy, nýbrţ ţe mluvil, odpovídal a učil. Není psáno, ţe něco prohlásil, nýbrţ ţe něco řekl. Rovněţ bůh, pokud vím, nečiní projevů, nýbrţ nanejvýš se projevuje. Je nutno stát se aspoň ministrem, aby bylo moţno projevy činiti. Ujistiti o neochvějném přátelství mohou jenom diplomaté. Kdyby nás někdo v soukromém ţivotě přišel ujistit o svém neochvějném přátelství, vzbudil by v nás asi podezření: ten chlap mi chce něco provést. Napjaté vztahy je jedno z těch pasívních rčení, která se nedají nahradit činným způsobem slovesným. Říkám, ţe mezi dvěma státy jsou krajně napjaté vztahy; ale nikdy se neříká, ţe někdo ty vztahy s krajní horlivostí napíná. Nejvýš se můţe neosobně říci, ţe se mezinárodní poměry zkalily, tak jako říkáme, ţe se zachmuřilo nebe nebo ţe se zhoršila nemoc. Z čehoţ je patrno, ţe pořád ještě 233

povaţujeme politiku, zejména tu vysokou, za něco nezávislého na lidském působení, tak jako přírodní úkazy a pohromy. Uznávati nebo neuznávati je magické slovo, které můţe nejsoucí učiniti jsoucím a jsoucí nejsoucím. Například nějaký stát můţe prohlásit, ţe neuznává čínskou vládu; v tom okamţiku není čínské vlády. Čína nepatří nikomu a je dovoleno bez jakýchkoli okolků pobíjet Číňany. Upozorňujeme však, ţe toho mocného slova smějí pouţít jen vlády a státy. Kdyby si někdo z nás vzal do hlavy, ţe neuznává správní radu Ţivnobanky, a ţe tedy můţe vstoupit do její nejbliţší filiálky, postřílet úředníky a vybrat šuplata, byl by asi vyhlášen za banditu. Na mezinárodním poli se to tak nebere. Nejlepší. Toto slovo by se mělo definitivně ponechat obchodníkům a vládám. V kaţdém krámě se prodává nejlepší zboţí. Kaţdá vláda dává najevo, ţe má nejlepší úmysly. Proč jim to nenechat! Nám stačí hledat dobré zboţí a dobré úmysly. Ono ani toho prostě dobrého není na světě tak moc. Mocenské zájmy jsou jeden z nejúspěšnějších pojmů mezinárodní politiky. Mají jen jednu chybu. Ţe je vůbec nelze definovati ani omezit. V zájmu pokojného souţití se obyčejně přikročí k ozbrojené intervenci. Korektní vztahy jsou nejmírnější formou mezinárodního napětí. Takzvané blízké,

234

přátelské nebo spojenecké vztahy se zřejmě za korektní nepovaţují.

NÁVOD, KTERAK STONATI Totiţ nemíním někoho navádět, aby vůbec stonal; ale kdyţ uţ se do toho dá, tu pravděpodobně i bez mého návodu zachová normální, tak říkajíc klasický průběh stonání. Kaţdá řádně a svědomitě proţitá choroba se totiţ – tak jako stará Galie – dělí ve tři části: I. První čili přípravné stadium záleţí v tom, ţe člověku je nějak nekale, ba přímo všivě; ţe ho kdesi cosi bolí a ţe zkrátka není ve své kůţi, ale ţe se dosud nerozhodl stonat. To nic není, říká si postiţený subjekt, uhýbaje s jistou zbabělostí nepříjemné představě, ţe mu něco chybí. Kdepak, říká si, nic mně není, to přejde samo, nejlepší je nemyslet na to; nebo se něčím zaměstnat; nebo jít na procházku; nebo takhle vypít skleničku slivovice. Člověk se tomu nesmí poddat, myslí si subjekt, tváře se sám před sebou neohroţeně, to dělá jen ta pitomá zima; zítra zas budu jako rybička – II. Avšak ani druhého, ani třetího dne není člověk jako rybička, a tu silou vůle rozetne vleklou situaci a odhodlá se stonat. Stonání není totiţ stav tělesný; víceméně nepříjemný tělesný stav je jenom předpokladem anebo pohnutkou, aby se člověk energicky rozhodl

235

vzít na sebe roli maroda. Stonání není dáno prostě tím, ţe člověku něco chybí, nýbrţ tím, ţe se člověk rozhodl věnovat se tomu a zabývat se sám sebou jakoţto pacientem. Teprve tím okamţikem vstupuje člověk do druhého stadia: do stonání soukromého čili amatérského, kdy začne sám na sobě felčařit. Prostý pacient amatér má své probátní prostředky, kterými vyhání všechny choroby. Někdo věří ve vypocení a někdo v zeměţluč, jsou lidé, kteří dají jen a jen na obkladky, kdeţto jiní nadevše uznávají horké víno se skořicí. Diferencovanější a vzdělanější pacient však postupuje metodičtěji: nejdříve na sobě vykoná diagnózu. Rozhodne se pro zápal slepého střeva, pro mozkovou chřipku nebo pro hnisavou angínu; mate ho jen to, ţe nemá horečku, ale snad je to jen taková zvláštní vzácná a nebezpečná forma dotyčné nemoci. Čím vzdělanější je pacient, tím těţší nemoc obyčejně na sobě shledá. Prostý člověk je jenom nachlazen; inteligentní marod má bronchitidu, pleuritidu neb něco jiného latinského; ale ať to je to či ono, je to zajisté něco váţného – to uţ je věc cti, aby člověk odhodlavší se stonat měl něco pořádného a seriózního, co uţ stojí za to. Nuţe pohleďte na něho: zda nenese důstojně svou nemoc sedě na křesle v přetopeném pokoji obklopen hrníčky s čajem, ajbišem a heřmánkem, zabalen v obkladech, po ruce lehkou četbu, teploměr a kapesník? A jejej, pravíte mu, copak vám je? “Bude to zánět 236

ţlučníku,” odpovídá s hrdinným klidem. A to snad ne, řeknete účastně, kdepak vás to bolí? “Tady a tady,” dí pacient, a tu vy spustíte s nadšením: „Kdepak, člověče, to není ţlučník, tohleto já měl, to jsou jednoduše ledviny“ – “Tak vy jste měl ledviny?” ptá se pacient se ţivým zájmem. “A to vás taky bolelo tuhle a tadyhle?” No japabyne, hlaholíte jaře, z toho si nic nedělejte, ale nesmíte si nic solit, nesmíte nic pít neţ mlíčko – I přijde druhý bliţní; najde trpitele v křesle, po ruce talířek kaše, hrníček mléka, lehkou četbu a kapesník – „A hele,“ dí návštěva, „copak vám je?“ „Ledviny,” dí pacient ponuře; “je to se mnou, člověče, špatné.” „Kdepak ledviny,“ počne zurčet návštěva, „to je chřipka – holenku, já ji měl, tak si z toho nic nedělejte; vypijte lahvičku koňaku a budete jako rybička.“ Třetí bliţní však rozhodně zaplaší pacientovy chmury. „To není chřipka. Dnes se všemu říká chřipka. Já měl totéţ jako vy a byl to zánět pohrudnice. Z toho si nic nedělejte, já s tím leţel měsíc. Dávejte si priznické obklady, vlezte do postele a důkladně se vypoťte“ – Zkrátka dokud pacient udrţuje styky se zevním světem, shledá záhy, ţe: 1. je pozoruhodný počet jeho bliţních, kteří měli kdysi navlas tytéţ příznaky a potíţe, ale pokaţdé pod jiným jménem;

237

2. ţe lidé, kteří ty příznaky měli, jsou účastnější, kolegiálnější a vůbec sympatičtější neţ ti, kteří jich jakţivi neměli; 3. a ţe je pro pacienta zvláštní útěchou a povzbuzením, ţe to jiní měli taky. Ale pokud je ponechán sám sobě, věnuje se pacient činnosti, kterou doporučují někteří filozofové, totiţ sebepozorování a sebepoznání; naslouchá znepokojeně veškerým hlasům svého těla, aby shledal, ţe teď ho píchá vpravo a nyní vlevo; nyčko je to v krku a teď zase někde v játrech nebo kde (třeba jsou to nadledvinky nebo slezina). Čím víc se soustředí na svou chorobu, tím jsou jeho pocity beztvařejší a jaksi anonymnější; zvoní-li mu v uchu, neví, není-li také to příznak něčeho – třeba je to nějaká nemoc labyrintu či co. Jeho nemoc, kterou tak upřeně pozoruje, je pořád neohraničenější, chaotická a jakoby bobtnající; a tu se pacient sebere k heroickému rozhodnutí: jde se na doktora, a basta. Třeba doktor najde, ţe to opravdu něco je, ale to uţ je jedno. III. Třetí stadium je tedy stonání odborné neboli lékařské. Tou chvílí, kdy člověk obnaţí před doktorem svou těţce zkoušenou tělesnost, přestává být stonání jeho soukromou záleţitostí a stane se jaksi vlastnictvím doktorovým. Pacient není uţ subjektem příznaků, stává se objektem auskultace; kteráţto radikální změna situace je proţívána drobet jako šok – ale pacient se namáhá, aby 238

ten otřes nedal najevo; mluví na doktora hojně a ţoviálně a hledí v něm předem vyvolat dojem, ţe nejde o nic váţného. Jenţe doktor na to mnoho nedá: jezdí pacientovi studeným uchem po prsou a po zádech, bručí “vdechněte”, “vydechněte”, “obraťte se”, pacient to poslušně dělá, ale roste v něm cosi jako hořkost a strašné poníţení; uţ není chaotickou a poplašenou duší, nýbrţ kusem nešikovného masa, které je obraceno, prohmatáváno a proklepáváno; jeho vlastní tělo je mu najednou cizí a protivné – doktore, to nejsem já, to je jen toporný balík lidské hmoty, ale ţe musím pitomě vypadat, jak tu stojím, není to nijak důstojné, čert mi byl dluţen, ţe jsem sem vlezl – Doktor se vztyčí. “Můţete se ustrojit.” Teprve s vestou a kabátem vrací se trpiteli ten drobet normálního lidského sebecitu; jeho občanské já se zase spojilo s jeho tělem. “No tak,” povídá doktor, “není to dohromady nic; budete dělat to a to, klid, nekouřit –” Pacient poslouchá zřejmě zklamán. “A… co to vlastně je?” vyhrkne konečně. Doktor řekne něco latinského. “Aha,” vydechne pacient s úlevou. Chválabohu, teď uţ to má jméno; na celé záleţitosti není nic nejasného, neboť dostala jméno. Načeţ si pacient odnáší svůj případ domů k dalšímu pěstění; teď kdyţ to má jméno, stalo se to jakousi věcí pro sebe, něčím ohraničeným a jaksi vykázaným do svých mezí, teď uţ se 239

pacient nemusí zabývat sám sebou, nýbrţ jenom svou nemocí, která má latinské jméno. A kdyţ po čase potká bliţního, který nebude ve své kůţi, řekne mu radostně a odborně: “Aha, to máte zrovna to, co jsem měl já.”

DVĚ ÚSLOVÍ Někdo by měl. Někdo by měl něco udělat, aby se zlepšila situace. Někdo by měl dát podnět k tomu, aby celý svět něco udělal. Někdo by měl promluvit vládnoucím do duše. Mělo by se něco stát, dokud není pozdě. Někdo by se v té věci měl chopit iniciativy. Tyto a podobné výroky slýcháme několikrát denně, tím častěji, čím je doba váţnější; obyčejně bývá přitom v hlavních rysech naznačováno, co by měl ten někdo udělat, aby se vše obrátilo k lepšímu a vyřešily se všechny těţkosti; jediné, co přitom zůstává jaksi nedořešeno je, kdo by to měl opravdu udělat. Ale někdo by to udělat měl. Naproti tomu se skoro nikdy neříká: Měl bych udělat to a to; měl bych udělat něco velikého a rozhodného. Rovněţ vzácně se vyskytá rčení: My, co tady sedíme, bychom měli tohle nebo onohle sami pořídit; tak co, dáme se do toho? Lidská fantazie a moudrost je přímo nevyčerpatelná ve vynalézání úkolů, které by měl někdo vzít na sebe; naproti tomu je nápadně skoupá, pokud jde o to, co bychom mohli udělat nebo oč bychom se měli pokusit

240

my sami. Z jakýchsi příčin představa, ţe bychom něco měli udělat my sami, velmi brzdí svobodný vzlet našeho přemítání o tom, co by se mělo dělat; to však, co by někdo měl dělat, není omezeno ţádnými překáţkami. Jenomţe pokud je nám známo, věci a činy nevznikají tím, ţe by je někdo měl udělat, nýbrţ tím, ţe je někdo udělá. Kolumbus neříkal, ţe by někdo měl plout na západ, nýbrţ ţe tam popluje sám, dostane-li loď. Kdyţ někdo tone, nestačí rozumné mínění, ţe někdo by měl pro něho skočit do vody. Dějiny spíš potřebují lidí, kteří něco dělají, neţ lidí, kteří navrhují, co by někdo měl dělat. Věc není tak jednoduchá. Toto rčení je do jisté míry protějšek toho předešlého; obyčejně ho uţívá ten, kdo by měl něco udělat. Zkuste někomu naznačit, ţe by to snad byl on, kdo by mohl to neb ono vykonat pro spásu světa nebo jinou velikou věc; ihned zváţní a pronese duchapřítomně: “Ano, ale věc není tak jednoduchá.” A ihned vám vysvětlí, proč je svízelná, choulostivá a vůbec prakticky neproveditelná. Kaţdá věc je naprosto jednoduchá a samozřejmá, pokud se jen tak uvaţuje, ţe by ji někdo měl udělat; ale jakmile řeknete Petrovi nebo Caplovi, ţe by ji měl udělat on, ukáţe se ihned, ţe věc není tak jednoduchá. Kdepak, pane, tady jsou ukrutné potíţe. Nemáte ponětí, s jakými překáţkami by se to setkalo. Prostě nedá se to dělat. Proč? Protoţe věc není tak jednoduchá. 241

Jenomţe pokud je nám známo, ţádná věc na světě není tak jednoduchá; a kdyţ se přesto v průběhu dějin to neb ono (aspoň jedna stotisícina z toho, co by někdo měl udělat) opravdu udělalo, zdá se, ţe by nám nemělo být dostatečnou překáţkou to, ţe “věc není tak jednoduchá”. Řekli bychom, ţe skoro všechny uţitečné nebo důleţité věci, které se v posledních tisíciletích staly, nebyly tak docela jednoduché. Kdyby lidé povaţovali věci za neuskutečnitelné jen proto, ţe “nejsou tak jednoduché”, bylo by asi na světě málo z toho, co se nazývá dílem lidským. Z čehoţ plyne, ţe někdo by měl na sebe vzít udělání všeho, čeho je třeba, a nedívat se na to, ţe věc není tak jednoduchá.

POČÁTEK JARA Jak víte, oficiální počátek jara je aţ 21. března, ale to platí jen pro meteorology. Pro trhovníky počátkem jara je uţ svatý Matěj – aspoň v Praze; pro sedláky se jaro začíná (nebo má začít) svatým Řehořem. Ale pro zahradníky z povolání se jaro začíná svatou Růţenou, totiţ 13. března, ne snad pro její půvabné jméno, ale proto, ţe “lidi chodí pro kytice Růţenkám”. Před Růţenou není o kytice hromadného zájmu; Kunhuty, Valburgy, Kateřiny, Doroty, Aneţky a Jenovéfy se musí patrně na své

242

svátky obejít bez kvítí. Teprve svatá Růţena přináší květy, třeba zatím jen ty chované pod sklem. “A pak přijde Josef, to zas dostávají květiny Pepíčkové, a pak uţ se to netrhne; ale před Růţenou k nám nepřijde noha,” říkají zahradníci. Růţenu květonosnou uţ tedy máme za sebou; teď uţ nám chybí jen to jaro.

KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ Pro národ není ţivotně důleţito jen to, ţe má své veliké muţe; stejně mnoho záleţí na tom, co si z nich vybere, co si z nich udělá. V populární představě je Karel Havlíček neohroţeným radikálním bojovníkem za svůj národ, a zejména mučedníkem brixenským; u národa uhněteného je celkem přirozeno, ţe glorifikuje mučednictví, jeţ je obrazem jeho pasívní trýzně a podnětem jeho nenávisti vůči trýznitelům. Ale dnes jako svobodný národ uţ nevystačíme s ideálem národního mučednictví. Upřímně řečeno, díváme-li se na to dnešníma očima, je Havlíčkův brixenský exil hotová idyla proti dnešním koncentračním táborům a Bachova éra se nejeví tak hrozná, srovnávámeli ji s některými politickými reţimy a politickými perzekucemi, jejichţ jsme svědky v soudobé Evropě. Prostě dnes uţ nebudeme hledat v Borovském jenom tragického trpitele, nýbrţ vzor politicky činného, vedoucího a

243

silného muţe. Kdyby se Havlíček narodil o padesát let později, přišel by patrně o korunu mučednickou; ale byl by stejně skvělou politickou hlavou, stejně nezávislým a věcným duchem, stejně nádherným příkladem zdravého, jasného a pozitivního rozumu. Jeho mučednictví dokresluje jenom jeho statečnost bojovníka, ale říká nám vlastně málo o jeho schopnostech jako politického vůdce, kritického publicisty a muţe naskrze kladného a praktického. Těch vlastností potřebuje náš národ neméně neţ havlíčkovské statečnosti. A proto se nebudeme jenom dojímat Havlíčkovým lidským osudem, nýbrţ obrátíme se k jeho dílu. Stojí za čtení, jako by bylo psáno dnes; i dnes je aktuální ta jasná, neromantická, protiromantická kritičnost; to nebarokní, nepatetické, spolehlivé češství; ta politická chytrost a rozumnost rozeného aktivisty – ano, daleko spíše aktivisty neţ zásadního revolucionáře; ten všestranný a praktický rozhled nejskvělejšího publicisty, jehoţ zájem se s ţivou samozřejmostí nese stejně k literatuře, jako k hospodářským otázkám, stejně k politice světové, jako k úkolům domova; ten vtip a důvtip, ten západní racionalismus, ta česká posměvačnost, ten odpor k frázi a velkohubosti, to otevřené, bezohledné a odpovědné chlapství, ta svrchovaná svoboda ducha, který se neřídí slovy a hesly, ale poctivými a nezastíranými 244

fakty; a nakonec ta čeština, ţivá a přesná a jadrná, ten jasný a rovný způsob, jak myslit a jak mluvit, – je toho nepřeberně, čím Havlíček ţije, a záleţí na tom víc, neţ čím zemřel. Několik stránek z Havlíčka denně by mělo být povinnou četbou našich politiků, ţurnalistů a všech těch, kdo právem či neprávem si osobují mluvit jménem národa. Znát několik hesel z Karla Havlíčka je málo; měli bychom obecně lépe znát Havlíčkův duchovní a politický typus, abychom ve své politické, novinářské a kulturní praxi navázali na přervanou nit jeho ţivota. Nebudeme mluvit o Havlíčkovu mučednictví; ale nepřipusťme, aby zůstal mrtev pro náš ţivot.

KVĚTINY NA VYMŘENÍ Můţete si po nich vykoukat oči v oknech lidských domovů, můţete putovat podle výkladních skříní zahradníků, a nenajdete jich; ještě snad tu a tam u chudých lidí, v dědině nebo na malém městečku se s nimi setkáte – nejspíš tu zůstaly jako dědictví po babičce nebo pratetě. Mluvím o mučenkách, o balzamínách a voskovkách, o zvonečkách zvaných ţenich a nevěsta; za pár let to bude pravda i o fuchsiích, a bůhví které ještě staré kulturní květiny nechá móda vyhynout. Budete-li je shánět u zahradníků, řeknou vám,

245

ţe je nevedou, protoţe po nich není poptávky. Zato vám velikým gestem ukáţou celé legie rychlených hortenzií, pluky azalek, šiky amarylid, které na podzim budou putovat, uschlé a mrtvé, do kbelíku s popelem. A k tomu řady araukárií a kentií, líhně perských bramboříků, gloxínií a lobelek, a tím jste celkem hotovi s dnešní kulturou pokojových květin. Díváte-li se lidem do oken, neobjevíte tam víc neţ pár špatně pěstěných vyčouhlých pelargónií, umořených stínem a suchem; kde si dají okázaleji záleţet, toţ si koupí do oken pár těch petúnií a do bytu několik kaktusků, které přes zimu ovšem zaschnou nebo uhnijí, a je to. Zmizela mučenka s legendárním zázrakem svého vzácného květu, nezakvétá neúnavná balzamínka, krasavice vesnická, ubývá stromečků myrtových, veronik a rozmarýnů, málo uţ vidět fuchsií s květy podobnými šarlatové panence tanečnici – i v květinách mizí kus tradice, kus stoleté pěstitelské práce, a ustupuje standardní výrobě sazenic en gros. Staří zahradníci nad tím mávnou rukou. Kdepak, to býval jiný sortiment v panských oranţériích a sklenících; dnešní generace uţ ty květiny nezná ani po jménu – teď se pěstuje dvacet třicet druhů, které jdou na pochmat; dnes je zahradnictví jen obchod, ale dřív, pane (říkají ti staří), byl kaţdý zahradník něco jako sběratel a botanik. Ne, pane, kdepak byste dnes sehnal Rhapis nebo Arecu nebo bělokvětý oleandr, kdepak marhaník, kdepak Laurus 246

tinus; to bejvalo dřív, ale dnes – dnes uţ není ta láska; a nikdo to nekoupí. Řekl bych, ţe i kapitola domácích květin náleţí k otázkám urbanismu a bytové kultury; baţe – jako kaţdá láska a radost – patří nějak k ţivotní hygieně. Takový řádný starý chlapík v květináči není jenom kus dekorace, nýbrţ člen rodiny, osobnost jedinečná a naprosto netuctová. Kdybych byl zahradníkem, šel bych do sebe a řekl bych si: Proboha, vţdyť my prodáváme lidem ţivé věci; my jim nedodáváme pouhé spotřební zboţí, nýbrţ tak říkajíc něco pro celý ţivot. A to já uţ nebudu vyrábět květiny, jako řezník vyrábí uzenky, ale tak jako pan spisovatel vyrábí básničky; aby mohl přijít člověk, dlouho se dívat a pak říci: Tohle je ta květina, která mně mezi všemi zvlášť odpovídá, se kterou chci ţít; pane zahradníku, zabalte mně ji. A kdybych byl nějakým spolkem zahradníků, řekl bych: Páni kolegové, nám jistě záleţí na tom, aby naše umění zase přišlo ke cti. Ti dnešní lidé ve městech to mají těţké; rádi by měli doma květiny, ale dnes uţ je v nátuře lidí, ţe také chtějí jezdit na cesty, a co si potom mají s květinami doma počít? Raději se protloukají ţivotem bez květin, a to je pro nás zahradníky víc neţ škoda: je to trochu hanba. Víme co, vyprázdněme někde na léto nějaký skleník a pařeniště; stačí, aby nám lidé řekli slovo, a my jim jejich sazenice lacino uschováme, na jak dlouho budou chtít. 247

Zaveďme takovou zahradnickou sluţbu; to by v tom byl čert, aby pak v lidech nestoupla chuť a kuráţ rozšířit svůj ţivot o souţití s květinami: coţ by jim udělalo jen dobře.

NA OKRAJI Obejít široký okraj města není jen turistika; je to tak trochu výzkum neznámých oblastí. Mnoho Praţáků zná řekněme Tatry jako své boty; daleko méně je těch, kteří prozkoumali Vackov nebo Butovice. Poutník procházející těmito mladými končinami shledá, ţe je trojí typ osídlování: 1. Samoty. To uprostřed polí, tak na dostřel pistole od nejbliţšího stavení, vyroste dům. A na dostřel pistole libovolným směrem vyroste další dům a tak dále. Vede k nim zpravidla pěšina vysypaná škvárou nebo jen tak vyšlapaná rovnou přes úhor. V těch samotách bydlí podle různých známek lidé, ale obyčejně je není vidět; vyhlíţejí nedůvěřivě střílnami svých oken a myslí si asi, co se ten chlap tady má co motat. Člověk se marně pokouší nalézt nějaký situační plán a představit si, kudy snad jednou půjdou ulice; ono to vypadá, jako by vítr od města sem zavál nějaké to domovní semínko, jeţ se náhodou zachytilo ve škvíře suchopáru a vyrostlo v barák, jako roste plevel. Lidé ze samot vypadají, jako by neměli s nikým nic společného; jsou to nemluvové zavrtaní do

248

svého úkrytu, samotářští brouci, kteří odnikud nic dobrého nečekají. 2. Druhý typ jsou přivandrovalci, kteří se svým novým domkem vpadnou do staré dědiny na okraji města. Z řádky nízkých staroţitných baráčků aţ po pupek ponořených v zemi vyčouhne zčistajasna cihelný hranol trapně nového činţáku; obyčejně tam bydlí pánský krejčí a má svou oficínu mladý holič, jenţ opřen o dveře ve zbytečně čistém plášti vyhlíţí marně zákazníka. Mezi těmi starousedlými baráčky a dvoupatrovým vetřelcem je zřejmý konflikt; činţák shlíţí s teskným opovrţením na ty malé poměry, zatímco ty obstaroţní domečky okázale přezírají fórové panstvo, které se chce tady roztahovat. Ty nové činţáky ve starosvětském předměstí vypadají osaměleji neţ samoty v polích, neboť jsou izolovány tichým a zarytým nepřátelstvím svého uraţeného okolí. 3. Třetí typ jsou kolonisté. To někde (kde by to poutník nejméně čekal, bez patrné souvislosti s ostatním osídlováním) vyroste naráz řada domů; nebo ulice; nebo blok; nebo celá malá čtvrtička domů a domků. Zde najdete docela jiný duševní habitus; zdejší obyvatelé stojí na zápraţí nebo spolu hovoří přes plot; jsou k sobě vázáni sousedstvím a společnými vyhlídkami na luznou budoucnost, aţ tudyma půjde komunikace, aţ sem zavedou vodu a plyn a tak dále. Taková kolonie je uţ jakýsi sociální celek, komunita se společnými zájmy a 249

jistým lokálním patriotismem. Je tu hospoda a trafika, konzum vonící novotou, ţivot útlý, ale společný. A zde je jako na dlani vidět, co městští usedlíci uţ zapomínají jako samozřejmost: ţe opravdu existují drahocenné obecné statky, jako je cesta, světlo a jiné veliké dary boţí, a zejména to nejspolečnější a nejsociálnější: sdílená vyhlídka na lepší příští a takový jakýsi optimismus vývoje.

VRTÍME HLAVOU, neboť máme nad čím. Například nad tím, ţe úředně neexistuje chřipka, na kterou kašle, kýchá, polehává a sténá polovina našich známých. Nebo nad tím, ţe uţ pátý rok se zima ne a ne vyvést tak, jak jí podle tradice náleţí. Pokud naše paměť sahá, bývalo v zimě mokro, padal sníh a zase roztál, půda se hluboko napojila pro jarní rašení; západní větry vály těţké vláhou a rozsypávaly se hustou chumelenicí; vzduch býval čirý a jiskrný, jedna radost. A letos uţ pátý týden leţí na nás vysoký tlak od východu a nepouští k nám vláhu, jíţ na západě přetékají řeky. Prašný a temný prosinec a leden je zamořen tím, čemu byl úředně upřen název chřipkové epidemie, a ţádná prška ani metelice nepřichází vysmejčit tu mizernou atmosféru. Třikrát denně ťukáme téměř prosebně na barometr: Prosím tě, jdi uţ dolů! Jsme západníci a nestojíme o vysoké východní 250

tlaky a vysušující východní větry; nýbrţ touţíme po vlahé, oceánské vichřici, po větrném poţehnání západu.

HRANICE Říká se našemu věku věk komunikace. Vlaky, letadla, telegraf, telefon, rádio: cesty, které dříve trvaly dny a týdny, trvají několik hodin; zprávy, které dříve putovaly dny a týdny, nás docházejí ve zlomcích vteřiny. A přece nejsme o mnoho dál, neţ jsme bývali před tisícem let, pokud jde o bezpečné poznání toho, co se děje v lidském světě. Čteme rozhořčené zprávy o ukrutnostech, jeţ se odehrávají u našeho nejbliţšího souseda za hranicemi; současně čteme neméně rozhořčené protesty proti těmto zprávám, prý vylhaným. Sta a tisíce lidí denně jezdí přes hranice; mluvíme s očitými svědky, sledujeme zprávy reportérů o událostech, které se dějí ve dne a celkem veřejně; a přece nemáme naprosté jistoty, do jaké míry jsou přepjaty údaje o brutalitách a s jakou dávkou opatrnosti máme přijímat ta úřední dementi; čili víme o tom, co se děje za nejbliţšími hranicemi, tak málo bezpečného, jako naši předkové věděli o Tatarech nebo vůbec o cizích zemích. Veškerá technika komunikační nezrušila hranice omezující naše poznání světa.

251

REPORTÁŢ Z KOUSKU PŘÍRODY O dobrých čtrnáct dní se letos všechno zpozdilo; pupence, jeţ začátkem dubna se uţuţ chtěly rozpuknout, si to ještě rozmyslily a čekají na vlaţnější noci. Bylinky pučící ze země se nemohly ve svém růstu docela zastavit; březen uvedl v pohyb jejich síly, ale ten růst je zpomalen, je sotva znatelný a zakřiknutý; duben, jindy přímo vybuchující vegetací, má letos březnovou váhavost a opatrnost. Zle je keřům, které uţ nemohly zadrţet svůj rozkvět; noční mrazy seţehly jejich květenství, zrezivělé teď a zplihlé. Příroda je ještě holá a hnědá; jen rané stromy jsou uţ opředeny mlţnou a světloučkou zeleni; není to ještě zeleň mladého lupení, ale barevný součet nesčetných zelených bodů, jiskřících v pevně sbalených pupenech. Stačí pár teplejších dnů, a zrychleně, horečně, přívalem zalije celou přírodu veliká hojnost jara.

STAROST O UNIVERZITY

252

Nebylo by správné, kdyby vznikl dojem, ţe to jsou jen univerzitní a jen lokálně interesované vrstvy, kdoţ se znepokojeně brání proti plánům zrušit z úsporných důvodů některé univerzitní fakulty. Především se zdá pochybné, ţe by se tím o nejbliţší léta, o která nejvíc běţí, získaly vůbec jaké váţné úspory pro státní pokladnu; personální náklady by neklesly, pro nejbliţší dobu by se dokonce zvýšily stěhováním osob, knihoven atd. na jiná učiliště – zkrátka není jasno, co by se tím vlastně ušetřilo. Vedle toho jsou námitky jiné. Zrušením několika fakult by neklesl počet posluchačů; byly by jen víc přeplněny ty fakulty, které by zůstaly otevřeny, coţ ovšem znamená, ţe by se sníţila kvalita výuky. Přednášky sice můţe poslouchat neomezený počet posluchačů, ale v seminářích, praktických cvičeních, laboratořích a podobně se nemůţe pracovat s davy, nýbrţ s krouţky ţáků. Úspora, která by zhoršila vysokoškolskou výuku, by nám přišla draho. Do třetice: Univerzity neslouţí jen odborné výuce posluchačů, nýbrţ jsou také jedinou (u nás) organizací vědecké práce. Je naprosto bezpečně v pozitivním zájmu vědy, aby vědecké badání nebylo monopolem jedné školy nebo jednoho ústavu. To téměř vylučuje moţnost, aby se pracovalo na různých vědeckých problémech různou metodou; tím by naší vědě byl vzat ten skoro nejdůleţitější předpoklad vývoje, hybnosti a všestrannosti. Tady nejsou 253

ve hře jen hodnoty ideální, nýbrţ v mnoha případech svrchované hodnoty praktické a veřejné. Pokud jde o úspory vůbec, vítali bychom v prvé řadě úspory produktivní: ty, které by zjednodušily a zlevnily nutné státní funkce; které by racionalizovaly těţkopádnou a nákladnou sluţbu veřejnou; které by udělaly konec prebendám a ţlabům, okázalému přepychu, politickým prezentům a všelikým sustentacím špatného hospodaření. Je-li nutno šetřit i za cenu újmy na zájmech veřejných, tedy lze spíše se smířit s újmou dočasnou, kterou by bylo moţno v normálních časech restituovat, neţli s úsporami, které by definitivně škrtly z našeho ţivota některé pozitivní a tvořivé faktory. Zrušit fakulty znamená zničit je; uţ by nešlo je po čase obnovit, musely by se znovu zakládat od začátku. Kdybychom viděli majitele panství, který by vysázel za těţké peníze les a za dvě léta by řekl: to mlází nic nenese, vysekejte je, – řekli bychom, ţe to je blázen nebo barbar. Takto se nenakládá s věcmi, které jsou dělány pro budoucnost. Tím není řečeno, ţe by se na vysokém školství nemohlo ledacos ušetřit nebo organizovat úsporněji. Našly by se stolice vědecky i učitelsky pasívní; bylo by moţno uvést v těsnější spolupráci knihovny a laboratoře různých škol nebo fakult, aby se ušetřilo na zbytečných dubletách. Snad by mohly vysoké 254

školy samy (pokud jsou s to zbavit se pro ten čas otázek prestiţních) najít ve svých rozpočtech poloţky, na kterých by se dalo dočasně ušetřit tolik a tolik procent. Tím by také prakticky ukázaly, ţe jim jde o svrchovaný zájem vědy a vysokého školství i za cenu jistých obětí. Je spravedlivé, aby se vzdělaná veřejnost postavila bez váhání za věc vysokých škol, ohroţenou navrhovanými úspornými škrty. Nicméně je nápadné, ţe ta veřejná reakce nebyla tak výrazná, jak by se mohlo očekávat u národa, jemuţ úsilí o první a druhou českou univerzitu bylo částí boje o národní svobodu. Domníváme se, ţe by se i univerzitní vrstvy měly pozastavit nad poměrnou vlaţností, se kterou se na veřejnosti setkalo navrhované úsporné opatření, zasahující naši nejvyšší organizaci vědy opravdu do ţivého. Hledáme-li příčiny toho úkazu, varujme se jakékoliv generalizace; najdeme nedostatky, jeţ nejsou obecné, ale jeţ přesto sniţují v očích našeho kulturního světa význam našich vysokých škol. 1. Jistě jej sniţují habilitace, které nejsou podloţeny nejlepší vědeckou kvalifikací; sniţují jej stolice, ze kterých po léta letoucí nevychází ţádná vědecká práce a kde se i výkon učitelský omezuje na přečtení přednášek dávno hotových. Přečíst přednášky, to by dovedl i pedel; v době tisku nebo hektografu je to mrhání časem profesora i posluchače. Buď pořádná věda, nebo pořádná výuka, která by 255

nebyla odbývána mechanicky a pedantně: to někdy chybívá některým oborům na našich vysokých školách k tomu, abychom na ně pohlíţeli s náleţitou váţností. 2. Málo srdečný poměr, který mívají absolventi našich vysokých škol k svému mateřskému ústavu, je dost nápadný; patrně tu něco není v pořádku, a zdá se, ţe jsou to zastaralé studijní i zkušební řády, co nepřipouští, aby vysoká škola zůstala trvalou duchovní obcí sdruţující učitele i bývalé ţáky. Řekli bychom, ţe snaha reformovat a demokratizovat ţivot se bezmocně zastavila před branami starodávných i mladších fakult. 3. Naše věda (a té je mimo vysoké školy poskrovnu) má příliš málo vztahu k ţivotu mimoakademickému. Uvedl bych, jak například v Anglii profesoři univerzit dovedou psát o svých vědách pro laické čtenáře nebo jak dovedou svou nauku popularizovat v rozhlase; nehledíc k tomu, co tím dávají publiku na vědomostech i zájmech, zřizují tím důvěrnější pouta mezi katedrami a veřejností. Pravda, musí se to umět; ale v kaţdém umění je třeba především ţivé lásky k věci. Rádi bychom byli, aby bylo vědeckou práci našich vysokých škol víc a přesvědčivěji vidět; to závisí na nich, na jejich osobách i řádech. Pak by se nemohla vynořit pováţlivá otázka, nemáme-li snad vysokých škol a stolic příliš mnoho; nezaplatitelná vědecká tvorba by na ni byla odpovědí umlčující. 256

VE SVĚTĚ KULTURNÍM Dobrá vůle intelektuální: to není jenom tolerance nebo jakási blahovůle; to je úsilí rozuměti těm druhým. Nasloucháme-li sporům kulturním, konfliktům názorů, utkáním stanovisk, odneseme si obyčejně trapný dojem, ţe těm lidem záleţí nejvíce na tom, aby se nemohli sejít na ničem společném. Je to, jako by na sebe křičeli kaţdý jiným jazykem, načeţ se vítězně rozejdou kaţdý s povzneseným vědomím, ţe to tomu druhému nandal. Kdyby to byla hra, řekli bychom, ţe je to divný sport. Ale bývají to spory váţné uţ tím, ţe nás lidi dělí v různé tábory. Není-li moţno se dorozuměti slovy a důvody, bude asi nutno mluvit spolu drápy a zuby. Ve sporu opravdu nejde o to, kdo vyhraje, ale co vyhraje; jenţe předmět sporu se ztrácí, mluví-li jeden o koze a druhý o voze, čili namáhá-li se jeden nevzít na vědomí, co říká a co míní ten druhý. Sebevášnivější konflikt sebesvětovějších názorů je nicotná fraška a kočičina, nejde-li o nic neţ o verbální fechtování proti podvrţeným míněním. Ale není to jen maření času: je to smrtelný hřích proti duchu, neboť úkolem intelektu je právě rozumět. Úkolem intelektu je zařídit vládu důvodů, platnost myšlének, svrchovanost prozkoumané a poznané pravdy.

257

Mohli bychom také říci, ţe dobrá vůle intelektuální je prostě poctivost intelektu. Intelektuálně nepoctivé je nerozuměti a nechtít rozumět. Intelektuálně nepoctivé je třídit pravdy a názory podle kabátu, podle toho, kdo ji říká. Nechceme slyšet duchovní vysílání, pokud vychází z jiného tábora. Chceme neznat. Myslíme si, ţe zacpat si uši znamená umlčet druhého. Mohli bychom tomu do třetice říci intelektuální nestatečnost. Ale stačiţ nám dobrá vůle, neboť dobrá vůle, která by nebyla statečná ani poctivá, nebyla by dobrou a nebyla by vůlí. Na světovém rozcestí mezi vládou násilí a vládou dorozumění stůj při nás především dobrá vůle.

TŘIKRÁT MY (My, mladá generace) Toto je první větší My, které v člověku narůstá. Mladý člověk je od nátury kolektivní; logicky se to jeví sklonem ke generalizaci, citově potřebou druţnosti a kamarádství. Sociologický základ dětské pospolitosti je patrně v tom, ţe se instinktivně vyhledávají a sdruţují členové stejně slabí (neboť silnější a starší člen by je terorizoval). K tomu přistupuje kolektivní výchova školy. Školní třída, později celá škola má spoustu společných zájmů a zkušeností, je do jisté míry duševně nivelizována a představuje víceméně

258

uzavřený celek. Další sdruţující faktory psychologické: nedostatečná diferenciace, splývavá nejasnost názorů, erotický moment mladého přátelství a jisté osudové společenství cesty do ţivota. Tím chci říci tolik, ţe kdykoliv se mladí lidé představují hromadným nástupem jako “mladá generace”, bývá jejich generační program a problém, ostatně zpravidla hodně vágní, jenom slovní nálepkou daleko hlubší a ţivotnější pospolitosti a sounáleţitosti mladých. Nezáleţí tak doslovně na tom, co “mladá generace chce”; tomu by se mohlo říkat spíš mladá generalizace. Podstatné je prostě to, ţe mladá generace jest. Sdruţuje ji mládí, kdeţto program je ideová záminka; obého je ovšem do času. (My, naše strana) S postupující ţivotní zralostí a diferenciací nastává totiţ konec celé generační slávy. Člověk stárne do osamělosti; shledává, ţe si se svými bývalými kamarády uţ tak dobře nerozumí; čím určitější jsou zkušenosti a názory, tím víc se rozbíhají. A tu se člověk z hranic svého já uchyluje do nějaké jiné pospolitosti; vrůstá do nějakého širšího My, ať je to strana nebo církev, třída nebo spolek. Uţ nelne člověk k člověku, ale člověk k něčemu neosobnímu, k nějakému řádu; není to splývání, nýbrţ sluţební vřadění; uţ ne kolektivnost citová, ale organizační. Dospělý člověk je příliš uzavřen v sebe a svou rodinu a nedovede uţ tak silně ţít společně; ale můţe na něčem společně dělat nebo aspoň věřit, ţe 259

něčemu společnému slouţí. Tato kolektivnost je vlastně pospolitá činnost; logicky se projevuje utkvělými názory a partijním duchem. (My, stará garda) Toto je poslední My, které je člověku dáno. Jeho předpokladem je přechod do ţivota, který uţ není ovládán činností; lidé se stávají starou gardou tehdy, kdyţ uţ se spíš jen dívají na svět druhých. S úbytkem praktických zájmů ubývá diferenciace v názorech; lidé se znovu sbliţují, jsou si víc rovni, splývají znovu ve věkovou pospolitost; mají společné vzpomínání, společnou ţivotní náladu, společný strach před smrtí. Znovu se stávají generací a shledávají na sobě společné vlastnosti – kdepak, my jsme bývali jiní! Kdepak za našich časů! Věková pospolitost mládí je zaloţena spíš na vzájemné libosti ze sebe samých; věková pospolitost starců je zaloţena spíš na nelibosti z těch druhých. Mladá generace má pocit, ţe s ní přichází lepší svět; stará garda má pocit, ţe s ní ten lepší svět odchází. A kruh se uzavírá.

UŢ SE TO ZAČÍNÁ Ještě to není tak daleko, abychom tomu řekli jaro; nicméně uţ to tu a tam vyšlehuje ze spadaného listí zelenými plamínky klíčení. Uţ se těsně u země krabatí drobné lístečky

260

petrklíčů, prokukuje jasná kadeřavá zeleň z uhnilého lupení dymnívek a brunátně čouhají květné puky čemeřic uprostřed zmrzlých, tuhých listů loňských. Lýkovec je naperlen růţovými poupaty, jen pár dní ještě, a statečný keřík bude obalen květem. Uţ se bimbají v chladném větru první zvonečky sněţenek, a kdyţ svítí slunce, dokořán se rozevrou kalíšky časných krokusů. Ty tuhé špičky, které se tlačí ze země, jsou puky scil a raných tulipánů; perské kosatce uţ vysunuly modravé čepele svých listů – za týden, za deset dní sklenou nad nimi svůj gotický květ. Zkrátka musí se to ještě hledat, musíme se naklonit aţ k zemi, abychom to našli; ale můţe být něco líbeznějšího neţ toto tichoučké, svěţí, šeptané zvěstování?

PANÍ CURIE Kdo si bude za padesát let pamatovat jména dnešních ministrů, maršálů a jiných velikých tohoto světa? Ale jméno paní Curie zůstane; vţdycky si lidé budou pamatovat, ţe s tím jménem je spojena jedna z nejhlubších změn lidského názoru na hmotu a sílu, na nepředstavitelně malý atom a na úţasnou architekturu hmoty. Ţádné okázalé hrdinství, ţádné vládnutí nad lidmi a dějinami; jenom trpělivá laboratorní páračka a piplavé pokusy s

261

divnou smolincovou rudou, které je na celém světě jen hromádka; a přece co to je, co je proti tomu sláva potentátů a diktátorů; co je proti tomu celá slavná Francouzská akademie, která sama sobě neprokázala tu čest zvolit za svou členku drobnou šedivou paní s tělem rozleptaným paprsky, jeţ pomohla uvést do světa lidského vědění! Není třeba, aby nad její rakví burácela bombardovací letadla a hřměly kanóny; její věčnou poctou je nekonečné a tichounké bombardement alfa, beta a gama částic, elektronů, protonů a pozitronů, bombardement, kterým byl našemu poznání prostřílen průlom do tajemných mezí hmoty. Tady je vítězství, jeţ potrvá. Paní CurieSkłodowská je z těch mála lidí, kteří změnili svět. Paní Curie-Skłodowská se zaslouţila o svět.

ANGLIE ZVENČÍ Uţ dvakrát nebo třikrát jsem byl poctěn pozváním, abych řekl Angličanům, jak se na ně dívá cizinec. Jsem tedy v pokušení, abych znovu opakoval, co jsem v té věci uţ dvakrát nebo třikrát psal; avšak pokud vím, jenom učencům je dovoleno, aby po celý ţivot opakovali, co uţ řekli. Mohl bych znovu líčit objevy, které jsem v Anglii udělal jakoţto pocestný, například:

262

anglickou inzularitu, která se projevuje nejen zeměpisně, nýbrţ i v mravech a zvycích lidí, kteří se na tom ostrově narodili, a ať přijdou kamkoliv, všude s sebou nesou svou ostrovní uzavřenost a odlišnost; anglický tradicionalism, přesněji řečeno uctívání starobylých věcí, jako jsou katedrály, univerzitní města, monarchismus, aristokracie, kluby, staré stromy a mnohé jiné staré a malebné zvyky; anglickou střízlivost, která má ovšem svou protiváhu v anglické fantastičnosti; doklad pro to oboje je anglická literatura, anglický humor a jiné instituce. A tak dále; mohl bych vypočítávat (poněkolikáté) všechno, čím se – pokud je mi známo – liší Angličané od jiných národů, kmenů a klanů. Ale Anglie není jenom zeměpisná a etnografická skutečnost; Anglie je – viděna zvenčí – v mnohém ohledu také cosi jako ideál. Nebo řekněme přesněji: jsou jisté ideály, které svět více nebo méně univerzálně přijal a ve kterých větším nebo menším právem spatřuje něco, čím právě Anglie rozmnoţila platné ideály vzdělaného světa. Můţete snad říci, ţe to je omyl a ţe ty ideály jsou Anglii přisuzovány historickým nedopatřením; nebo se k nim můţete hlásit jako k něčemu původně a hluboce britskému: ale pak vám musí záleţet na tom, aby – viděna zvenčí – Anglie opravdu se ukázala jako emporium oněch ideálů.

263

* První z těch ideálů, které vzdělaný svět přijímá právě jakoţto anglické, je prostě ideál dţentlmena. Mohli bychom citovat duchaplnější definice, co to vlastně dţentlmen je; ale pro praktickou potřebu stačí, ţe dţentlmen je muţ, kterému můţeme důvěřovat. Můţeme se spolehnout na jeho slovo a na to, ţe splní své povinnosti a závazky; učiní to uţ proto, ţe si náramně váţí sebe sama. Ale k povaze dţentlmena nenáleţí jenom ochota splnit závazky, nýbrţ také ochota závazky přijímat, postavit se kdykoliv aktivně na stranu těch, kdo jsou ohroţeni, kdo se brání proti bezpráví nebo v konfliktu zájmů představují zájmy legitimnější. Řekl bych to tak: dţentlmenství je záruka, ţe se věci v našem dosahu budou dít tak, jak se sluší. To se týká vztahů mezi jednotlivci i vztahů společenských; ale koneckonců týká se to i vztahů mezi třídami, národy a státy. Stav světa, ve kterém si národy a státy hluboce nedůvěřují, je nutně krajně nedţentlmenským stavem světa; je-li třeba se obávat násilí a bezpráví, stává se z lidské společnosti něco, co naprosto nepřipomíná společnost dţentlmenů. Řekl bych, ţe existuje cosi jako poslání dţentlmena ve světové politice: zasadit se o to, aby – ať je to kdekoliv – ustoupily obavy z násilí a bezpráví a bylo učiněno místo důvěře mezi národy a státy. Jak dnes věci vypadají, ideál dţentlmena je 264

jeden z nejnaléhavějších úkolů světa; bylo by moţno prosadit tento britský ideál bez nejaktivnější a nejbliţší účasti Britů? * Druhý z těch ideálů, ve kterých my zvenčí vidíme zvláštní výraz anglického charakteru, je cosi puritánského, čemu se snad říká počestnost, nebo jak chcete; mezi všemi národy světa Angličané nejvíc posuzují věci a činy podle toho, jsou-li fér, slušné, po vůli Boţí a zkrátka morální. Víc neţ jiní lidé chováte vy Angličané utkvělou myšlenku, ţe jest jedna morálka a jedno lišení dobra a zla, platné pro všechny lidi. Francouzové věří spíše v univerzálnost rozumu a idejí; vy Britové věříte spíš v univerzálnost mravních principů. V dnešním poněkud dezolátním stavu světa cítíme potřebu obojí víry; shledáváme, ţe nelze národy pacificky sjednotit, nebudou-li opatřeny nějakým společným rozumem a společnými náhledy o tom, co je slušné, správné, spravedlivé, lidské a mravné, nebudou-li například za ţádných okolností schopny se domluvit o tom, co je násilí, co je útok na lidskou svobodu a důstojnost, co je hrubý a neoprávněný egoism a tak dále. Tady je druhý z britských ideálů, který je dnes ve světě dál od svého uskutečnění neţ kdy dosud; a je to ideál, který víc neţ který jiný stojí za to, aby se za něj usilovně a důsledně zasadili všichni, kdo na 265

sebe berou svůj díl odpovědnosti za dnešní i zítřejší stav lidského světa. * Třetí britský ideál, ve větší nebo menší míře adoptovaný celým světem, je demokracie: nejen demokracie institucionální, na níţ má stejný podíl Francie, ale také mravní demokracie, která záleţí v úctě k osobní svobodě kaţdého člověka. Jak víte, tento starý a slavný ideál osobní svobody, svobody víry a přesvědčení, je dnes ve značné části Evropy popírán nebo potlačován; s ním je ve světě popírán a potlačován také kus britství, který z vůle dějin přešel do vývoje lidstva. Pročeţ spatřujte v dnešním běhu věcí také osud jistých ideálních anglických hodnot; nemůţe vám být lhostejno, jak to s nimi před vašima očima dopadne. Jak se zdá, ideál osobní svobody překáţí jinému modernímu ideálu, který se jmenuje Moc; právě ve jménu Moci je mravní svoboda člověka zahazována do starého haraburdí. Ale jakou mocí by byla solidarita všech svobodných lidí světa! * Hleďte, i toto jest “Anglie zvenčí”; neboť Anglie zvenčí, to nejsou jen vzpomínky cizích poutníků na tisíce milých a zvláštních věcí, které ve vaší zemi viděli, nýbrţ i ten pohled 266

otázky a očekávání, který se na Anglii upírá ze zemí na druhé straně kanálu. Nejsilnější dojem, který najde cizí poutník v Anglii, je zjištění, ţe Anglie je opravdu nesmírně anglická. Dnes záleţí mnoho na tom, aby také v oblasti obecných ideálů a jejich uskutečňování zůstala Anglie nesmírně a neústupně anglickou.

O ALELIDECH Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké “ale”, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není “ano ano” ani “ne ne”, nýbrţ “ano, ale”, nebo “ne, ale”. Kdybyste jim řekli, ţe dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: “Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.” Načeţ od vás odejdou s uspokojením, ţe se nedali a ţe to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, ţe uţ se chválabohu trochu dlouţí den, namítnou něco na způsob: “Ano, ale tím se jistě hospodářská mizérie nezlepší.” Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, ţe Petr je zloděj a huncút, odpovědí: “Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.” A tak dále.

267

* Jak známo z mluvnice, “ale” je spojka odporovací. Alelidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrţ jenom odporují, kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, ţe dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, ţe na tom tak mnoho nezáleţí, ţe si tu čtyřku můţete dát za klobouk a ţe jsou na světě důleţitější fakta, například to, ţe dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, ţe jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, ţe vaše jednání bylo sice správné, ale ţe na lodi Principessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty ţe z vody nikdo nevytáhl. Můţete pomoci chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém. Zkrátka nemůţete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo pověsit nějaké “ale”. Od toho tu jsou alelidé; oni vţdycky mají víc rozumu, vţdycky si vzpomenou na něco, co není obsaţeno a splněno v dané situaci, a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek, neúplnost a špatné řešení.

268

* Být alečlověkem má své výhody: 1. Vědomí intelektuální převahy, s níţ opravujeme a “odkazujeme do náleţitých mezí” činy i poznatky svých bliţních. 2. Příznivou moţnost nic nedělat, nýbrţ obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady, a tím jaksi uplatnit své já. 3. Konečně hluboké uspokojení z toho, ţe takto můţeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi. * Toto zásadní “ale” je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý člověk má spíš co dělat s věcmi neţ se stanovisky k nim; nesnaţí se odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním svého zvláštního hlediska. Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného “ano”, nebo “ne”. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně ověšeny samými “ale”, která je omezují. Proto se ve veřejném ţivotě tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale primitivnějším; totiţ hesly. Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom jejich “ale”. Chraň nás Pánbůh od alelidí!

269

O SEBEVĚDOMÍ A JINÝCH SLOVECH Sebevědomí se vyskytuje nejčastěji ve spojení s národem; říká se národní sebevědomí. Méně hojně se mluví o sebevědomí osobním; řekneme-li o někom, ţe je značně sebevědomý, myslíme tím zpravidla něco, co není příliš lichotivé; například ţe si ten chlap o sobě moc myslí, ţe se vypíná a ţe s ním vůbec není příjemno obcovat. Nikdo o sobě neřekne: co mne se týče, já mám velmi vyvinuté sebevědomí. To se spíš říká o druhých lidech, a to s přízvukem hodně kritickým; není to sice uráţka na cti, ale za rámeček by si to nikdo nedal. Naproti tomu národní sebevědomí, to je hned něco docela jiného; v tom směru bývá co největší sebevědomí téměř cosi jako program a lidé se v něm přímo předhánějí; div na sebe neukazují, koukejte, jak jsme národně sebevědomí! Z čehoţ je patrno, ţe to, co se nám příliš nelíbí jako vlastnost osobní, můţe být veliké a ţádoucí, jakmile to je vlastnost národní. Podobně je tomu s hrdostí. Člověk bývá hrdý, ale vţdycky na něco; třeba sedlák na své koně, švec na své boty a maminka na své nunátko. Je-li někdo hrdý jen tak, bez zvláštního důvodu, tu je to, pane, protiva, jakého pohledat; rozhodně nemáte rádi člověka, který se nevyznamenává ničím jiným, neţ ţe uplatňuje svou hrdost. Ale národní hrdost, to

270

zní tak velkolepě, ţe se ani neptáte, nač je ta národní hrdost hrdá. O to není, máme ledacos, nač být hrdi; můţeme být hrdi na svou poměrnou vzdělanost, na svůj pořádek a rozvahu, na ten kus demokracie, na svou pracovitost, na mnoho a mnoho věcí; ale to je právě to zvláštní, ţe národní hrdost není hrdá na nic z toho, co by bylo moţno jmenovitě uvést, nýbrţ je hrdá jen tak, obecně a jaksi zásadně; není a nechce být podobna hrdosti člověka, který něco vykonal, nýbrţ hrdosti člověka hrdého. Nezdá se vám, ţe tím zase přisuzujeme národu vlastnost, která je nám protivná, nalézáme-li ji na svých bliţních? Nebo mluvíme docela bez rozpaků, ba okázale o nesmlouvavém češství. Nesmlouvavý člověk, to je asi člověk, se kterým je těţko se smluvit; obyčejně potřebujeme spíš lidí, se kterými je přece jen moţno se dorozumívat. Nebo se říká, ţe národ musí ukázat tvrdou pěst; hned se vám vybaví představa člověka, který terorizuje své okolí a zejména své podřízené. Tvrdou pěst ukazuje polír, fabrikant nebo velký pán v úřadě, který dobře ví, ţe se mu z druhé strany nemůţe odpovídat tvrdou pěstí, nýbrţ bezmocí a skřípěním zubů; ale pánovi s tvrdou pěstí je lhostejno, co si myslí a co cítí druzí lidé. Vsadil bych se, ţe toho druhu jednotlivci se netěší vaší lidské sympatii; proč tedy se národu připisují rysy, které těţko snášíme v lidském styku?

271

Nebo nikdo z nás nemá rád lidi, kteří ve všem hledí jenom na svůj prospěch a děj se co děj myslí jen na sebe; říkáme jim egoisti a cítíme k nim upřímný odpor. Ale národům se doporučuje, aby myslily jenom na svůj prospěch, bez jakýchkoli jiných ohledů; říká se tomu sacro egoismo a vidí se v tom nejvyšší politická moudrost. To se rozumí, nelze na ţádném národu poţadovat, aby se na prvním místě nestaral sám o sebe; ale od toho je ještě daleko k tomu, starat se jenom o sebe a nedělat si z ničeho jiného ţádné svědomí. Prosím vás, jakou podivnou mravní přeměnou se z nízkého egoismu lidského stane svatý egoismus národní? To tedy je dost zvláštní úkaz, ţe kolektivní etika se v některých pojmech tak radikálně rozchází s etikou individuální. Snad je to tím, ţe naše pojetí mravních zákonů nebývá dost důsledné; nebo – a spíš – je to tím, ţe naše pojetí národa je trochu primitivní. Díváme se na národ jako na bytost, které je všechno dovoleno; to se potom přenáší i na politiku. Bývaly doby, kdy všechno bylo dovoleno panovníkům; dnes lidé přisuzují národu nadlidskou a nelidskou důstojnost, která jej klade někam mimo lidský mravní řád. Řekli bychom, ţe není nejlepším uctěním národa, velebí-li se na něm vlastnosti, které u lidí víceméně odmítáme jako rysy málo ušlechtilé. Větší čest prokáţe svému národu, kdo na něm bude hledat a jemu ukládat jen to, co můţeme 272

ctít a milovat na člověku. Bude to rozum a vzdělanost, laskavost a spravedlivost, statečnost, sebekázeň a spousta jiných vlastností, které uznáváme za dobré, ať je najdeme u kohokoliv. Národ není na to, abychom v něm sublimovali své špatné vlastnosti a sklony. Kdyţ se potápěl Titanic, vydal jeho kapitán poslední rozkaz k muţstvu. Neříkal jim nic o hrdosti, národní velikosti a podobných věcech. Řekl jim jenom: Buďte Brity. A posádka Titanicu se zachovala jako hrdinové. Jako dţentlmeni. Jako celí lidé. Tak nějak – a se stejnou samozřejmostí – bychom měli chápat své češství.

ČLOVĚK S CHŘIPKOU Míněna je chřipka domácí neboli obecná; pořídil-li jste si nějakou extra se zápalem plic nebo čím, neposkytnou vám tyto řádky rady ani útěchy. Tedy člověk postiţený chřipkou obecnou a jejími průvodními úkazy, jako je bolení hlavy, zad a všech asi sto šedesáti kloubů, které se vyskytují v chorém těle (ve zdravém jich je míň), dále kašel, rýma, zlost, úplný duševní úpadek, škrábání v krku a vůbec všelijaké deprese, je zaměstnán takto: pokud se nepotí v posteli, nadává, smrká a heká; dále bručí, převaluje se a chce vědět, co

273

je “tam venku” nového, jako by uţ celý rok “tam venku” nebyl; pokouší se číst noviny, ale nejde to, protoţe předně v těch novinách není nic, co by člověka sklíčeného potěšilo, a za druhé aby ty noviny drţel v obou rukách, zrovna kdyţ jednu potřebuje, aby si utřel nos. Tehdy objeví přednosti kniţní literatury, protoţe tu lze čísti tak říkajíc jednoruč a v druhé ruce mačkat kapesník. A tu také s jakýmsi překvapením zjistí, jak je nápadně málo českých knih, které lze číst ve stavu kvetoucí chřipky. Jsou takové beznadějné, zachmuřené, nevlídné, nu, čert je vem; copak ti naši autoři nikdy nemají chřipku a necítí potřebu něčeho lidsky povzbuzujícího? Ještě pan Michelup se hodí v pádu choroby; má sice své trampoty, ale to jsou jeho starosti a ne moje. A člověk s chřipkou, zachvívaje se třesavkou, stojí teskně před svou knihovnou a neví, co si vybrat. Nějakou kníţku, která líčí skutečnost a přitom není na lidi zlá. Ano, ale kde ji vzít?

LEGENDA O ČLOVĚKU ZAHRADNÍKOVI Sedí nad zahradnickými katalogy a zaškrtává si v nich tuţkou. Tadyten nový nízký Aster amellus musím mít, říká si, a tuhle lososově růţovou Astilbu bych si také měl objednat; a coţ Bergenia Delavayi? Nu, napišme si

274

Bergenia Delavayi. Ale ještě nikde na zahradě nemám Buphthalmum. Rozhodně musím zkusit Buphthalmum. A tak dále, aţ má zaškrtáno devadesát osm nových peren, které si hodlá objednat, shledávaje, ţe bez nich by nemohl být nadále ţiv. Načeţ se zaboří do křovin (totiţ jenom v katalogu). Jednou bych to přece jenom měl zkusit s Abelií; a tady mají nový Acer japonicum, koukejme, prý s listem na podzim nádherně zbarvujícím: to by byl hřích jej nemít. A tuhleten zakrslý Amelanchier, ten uţ se někam vejde. A tak dále; s těţkým srdcem se člověk omezí na třiadvacet nových dřevin, které by měl, které by chtěl, které musí mít, má-li být ještě v ţivotě šťasten. A pět zakrslých jehličin, o kterých je psáno, ţe jsou bizarní, rozkošné a ozdobou kaţdé zahrádky. Počkejme, ale kam ty jehličinky vsadit? A tu si člověk zahradník navleče zimník a hrne se na svou zahrádku. Tadyhle na záhonku by bylo jakési volnější místo; nešlo by sem dát tu lososově růţovou Astilbu? Ne, nešlo; ona tam uţ je Monarda, ale teď ji není vidět. Tedy semhle. Ne, tady uţ je Anemone Hupehensis. Člověk zahradník obchází celou zahrádku a hledá místo, na kterém by ještě nic nebylo. Stojí a dívá se zahloubaně na kousek země, na kterém by jiný viděl jen trochu mrvy a suchého listí; ale pro něho se tam kývají v červnovém dechu bělostné hvězdy kopretin. Boţe, mít ten záhonek o půl metru širší, aby se sem ještě 275

něco vešlo! Je tolik místa na světě, například tohle Mandţusko nebo tak: co by ti to, Boţe, udělalo, kdybych já měl o metr půdy víc? A tu přistoupí k člověku zahradníkovi, jenţ potahuje zimou a brejlí na pustý záhonek, Duch Pokušitel. “Koukej,” šeptá, “já ti dám půdy, co budeš chtít, jestliţe padna budeš se mi klaněti.” Člověk zahradník zvedne hlavu. “Tak víš co? Tadyten záhonek by chtěl být o metr širší.” “O metr,” praví Duch Pokušitel pohrdavě. “Neblbni, člověče. Já přece nepracuju v metrech. Jestli chceš, já ti dám k osázení všechno, aţ kam dohlédneš.” “Aţ po Bohdalec?” ptá se člověk zahradník nedůvěřivě. “To je málo. Aţ po krčský les a tamhle aţ za Spořilov a Záběhlice, a vůbec, vem to nešť, já ti to zaokrouhlím od moře k moři, a je to. Tak co, plácneme si?” “Počkej,” váhá člověk zahradník. “Kdepak, to bych nestačil osázet.” “Tak já bych ti přidal ještě zázračnou moc. Například jen by ses na nějaké místo podíval, a uţ by tam vyrostl veliký strom.” “Jaký strom?” ptá se zahradník oţiveně. “No třeba javor.” “To se řekne javor,” bručí zahradník. “Člověče, javorů je mnoho. Já bych tam dal Acer ginnala, ten ti je na podzim nádherný, jako oheň. Ale to by musel být kolem volný prostor. – To není jen

276

tak, zasadit někam javor. Já bych tam dal raději několik břízek, to je takový náš strom.” “Tak si tam dej břízky,” praví Duch Pokušitel trochu netrpělivě. “Ano,” hloubá člověk zahradník, “ale co dát před ně jako předsadbu? Například Cornus s korálovými větvemi. To by byla v zimě krása: to červené dřevo dřínu a bílé kmeny břízek, ale Berberis s červenými bobulkami by také nebyl špatný. Počkej, to by se muselo pořádně rozmyslit, aby to bylo co nejlepší.” “To si rozmyslíš aţ potom,” naléhá Duch Pokušitel. “Teď řekni: chceš, nebo nechceš?” “Copak o to,” přemítá člověk zahradník. “Já bych chtěl, ale – kdyby to měl našinec pořádně osázet – víš, aby to bylo dokonalé – to není jen tak. Na kaţdé místo vsadit to nejlepší, co by tam mohlo jít – a aby to šlo dohromady s tím druhým porostem – to by dalo hroznou práci. Já nevím, na to by snad člověk ani nestačil.” “Ale přece se nebudeš tak párat s kaţdým kouskem země,” hučí Duch Pokušitel. “Prosím tě, vţdyť budeš mít v moci takový flák světa, od moře k moři! Co potom záleţí na nějaké pídi země?” “A to zase ne,” koktá člověk zahradník podráţděně. “To je vidět, ţe nerozumíš zahradnictví! Já bych ti ukázal, jak se to má dělat! Například – Nu, koukej, nešlo by, abys mě rozšířil tadyten záhonek o jeden metr?” “To nejde,” praví se vší rozhodností Duch Pokušitel. “Já jsem přece nepřišel lidi potěšit, 277

ale svádět. Buď ti dám moc nad světem od moře k moři, nebo –” “Kdyţ nechceš metr,” slevuje člověk zahradník, “tak by i půl metru stačilo. Nebo jen takový kousíček půdy, co by se mně vešla lososově růţová Astilbe!” “A tak jdi k čertu,” zafičí vztekle Duch Pokušitel, a nechá stát člověka zahradníka nad úzkým záhonem, pokrytým suchými listy. Lidové noviny 3. 3. 1935

BŘEZEN 1935 Praha 14. března. (Zvl. zpr.) Dnešní ministerská rada jednala mimo jiné také o termínu, ve kterém má nastat jaro. Převládá náhled, ţe jeho začátek nebude moţno odkládat aţ do lhůty kalendářně stanovené, to je na 21. březen, nebo dokonce na dobu ještě pozdější. K definitivnímu rozhodnutí nedošlo; některé strany trvají na tom, aby nynější stav pokud moţno potrval. Zdá se, ţe se i na venkově mnoţí známky, ţe jaro je nezadrţitelně za dveřmi. Ministerský předseda trvá na tom, ţe nejpozději do 21. března musí padnout rozhodnutí. O věci se bude jednat ještě po celý příští týden. Sezimovo Ústí 14. března. (Zvl. zpr.) Ministr Beneš se vyslovil k vynikajícímu cizímu

278

novináři, ţe otázku, kdy se začne jaro, nutno řešit z hlediska evropského. Buď nastane jaro všude, nebo bude nadále trvat nepříznivé počasí, přičemţ ovšem je nutno přihlíţet k zvláštním podmínkám v jednotlivých státech. My jsme na jaro připraveni, prohlásil dr. Beneš, a totéţ mohu prohlásit o státech spojeneckých; pro Malou dohodu je příchod jara otázkou několika málo dní. Ostatně lze doufat, ţe v té věci bude celá Evropa postupovat solidárně. Praha 14. března. (Zvl. zpr.) Vzhledem k pověstem, ţe má být jaro zkráceno, sdělil s námi guvernér Národní banky, ţe trvající abnormálně vysoký stav barometru odpovídá poměrům na zahraničních místech a nelze mu čelit ţádným opatřením z naší strany. Tento vysoký tlak brání přirozeně rozmnoţení vzduchového oběţiva zvláště ze zemí západních; jde o stav přechodný, který se dostavuje zpravidla koncem zimy a bývá záhy vystřídán silným poklesem barometru; ale tyto barometrické výkyvy nemají rušivého vlivu na pevný stav naší valuty a zejména ne na finanční politiku Národní banky. Praha 14. března. (Zvl. zpr.) Na velké schůzi Národního sjednocení v Lucerně útočil říšský vůdce Hodáč proti závislosti našeho počasí na cizině. Je nedůstojno sebevědomého národa, prohlásil, aby o jeho klimatu rozhodovaly meteorologické poměry kontinentální nebo zámořské. My chceme mít své vlastní jaro. 279

(Bouřlivý potlesk.) Nato za nepopsatelného nadšení ohlásil řečník, ţe ten kýţený začátek jara přinesou teprve příští volby, které rozhodnou o vítězství naší věci. Ţeneva 14. března. (Zvl. zpr.) Udrţují se pověsti, ţe na začátek jara dojde teprve na návštěvu sira J. Simona v Berlíně. V italských vrstvách se proto jeví značné rozladění; není vyloučeno, ţe Mussolini nařídí začátek jara uţ dříve, aby Itálie zachovala samostatný postup i v této mezinárodní záleţitosti. Atény 14. března. (Zvl. zpr.) Při výzvědném letu nad pozicemi povstalců v Makedonii objevili vládní letci první známky jara. (Jde asi o petrklíče.) Erfurt 14. března. (Zvl. zpr.) Na velké schůzi NS v Erfurtu dementoval ministr dr. Goebbels, ţe by se vůbec pomýšlelo na změnu vládnoucího počasí. Toto počasí je naším dílem, řekl mimo jiné, a my na něm setrváme navěky. Pověsti o známkách jara v Německu jsou prý pouhý výmysl známé propagandy lţi.

PŘEDVOLEBNÍ Toto je jedna ze stinných stránek voleb: ţe člověk, který s jistým napětím čeká na jejich výsledek, má pocit, ţe ty dny aţ do voleb jsou jenom takové provizórium, něco jako čekání na nádraţí; ţe to uţ nestojí za to, se zajímat o něco

280

jiného, soustředit se na něco nebo dokonce začít něco dělat. Všechno bude “aţ po volbách”; ani dát si ostříhat vlasy (pokud jaké jsou) nebo jít k zubaři uţ nestojí do voleb za to. Lze se domnívat, ţe i koupěchtivost, podnikavost, doprava a jiné projevy lidské aktivity silně ochably vlivem voleb; není vyloučeno, ţe ani mortalita není taková jako jindy a ţe lidé odkládají poslední věci člověka aţ na nějaký den po volbách. Náš ţivot je jaksi suspendován v neurčitém stavu prozatímnosti, která se nehodí k ţádné pořádné práci ani ke kratochvíli. Jenom řečníci, tiskaři a lepiči plakátů nebo nálepek ţijí plným a horečným ţivotem. Nu, nějak ty poslední dny přetrpíme; a aţ bude po volbách, roztočí se zase kola našeho ţivota, dáme si ostříhat vlasy, koupíme si třeba nové střevíce a budeme uvaţovat, kam v létě. Ale teď aţ do voleb to jaksi nestojí za to.

UTVÁŘENÍ MODERNÍHO ČLOVĚKA Pokud jde o výchovu člověka, nestačí formulovat obecné pojmy a určit lidskému chování nějaký transcendentní ideál; je kromě toho také třeba naznačit způsob, jak ho uţít v konkrétních otázkách praktického ţivota. Síly a konflikty, které dnes zmítají světem, jsou především rázu politického, hospodářského, sociálního a technického; tím však není řečeno,

281

ţe jsou lhostejné z hlediska duchovní a mravní kultury. Nejistota, která ovládá moderní ţivot, vyplývá z toho, ţe soudobý člověk si obvykle není jist, jakým způsobem má z hlediska duchovního a mravního reagovat na události rázu politického, hospodářského atp., vyrůstající všude kolem něho. Schází nám, aby se tak řeklo, jakýsi tlumočník obecného svědomí. Po pravdě: My a lidé našeho druhu, spisovatelé a umělci, duševní pracovníci, zkrátka intelektuálové, máme příliš málo pravomoci, abychom prakticky zasahovali do dění, na němţ závisí osud národů a lidstva. Jsme-li všichni – a tím myslím tisíce spolupracovníků z řad intelektuálů, které zde náhodou, a s větším či menším oprávněním zastupujeme –, jsme-li, pravím, všichni povoláni něco ex professo hájit, je to zajisté duchovní hodnota člověka. Naší sociální funkcí je nedopustit, aby ve váţné krizi, kterou procházíme, bylo s mravní a duchovní celistvostí moderního vzdělaného člověka nakládáno jako s bezvýznamnou veličinou. * Pánové, vrátím se k bodu, který jsme přešli příliš rychle, totiţ k způsobu, jak vytvářet obecného ducha. Ve svých diskusích o formování moderního člověka jsme uţívali několik protikladných 282

pojmů, jako duchovní elita a dav, stát a jednotlivec. Podle mého názoru nejsou tyto protiklady absolutní. Existuje síla, která mezi nimi probíhá a která uvádí jedny ve spojení s druhými. Tu sílu nazýváme veřejným míněním nebo obecným duchem. Veřejné mínění, jak víte, utváří duši davů. Je však zároveň jejím přímým vyjádřením. Můţe být ovlivněno, alespoň do určité míry, duchovní elitou a naopak můţe také samo mít vliv na tuto elitu, někdy vliv negativní mezi elitou a obecným duchem existují konflikty –, někdy vliv pozitivní: veřejnému mínění se podaří ovládnout elitu. Pokud jde o druhou antitezi, upozornil bych na to, ţe veřejné mínění je silně ovlivněno státem a jeho orgány, například školami, rozhlasem atd. Ale stát, řekněme přesněji vláda – je, zase do jisté míry, odpovědna veřejnému mínění. Na druhé straně víme, jakou měrou závisí jednotlivec mravně a intelektuálně na obecném duchu. Toto veřejné mínění můţe být a příliš často bývá špatné, pověrčivé, podléhající omylu; v tom případě jsou špatné i davy. Zušlechtěte veřejné mínění a změníte i dav. Zde právě myslím je třeba bojovat, chceme-li měnit tvářnost soudobé civilizace. Přiznávám, ţe jsem poněkud skeptikem, pokud jde o vytvoření moderního člověka, člověka ideálního, člověka, jaký má být. Udělat člověka dovede jedině náboţenství, a my nejsme 283

apoštoly. Myslím však, ţe opravdu uvědoměle lze vytvořit právě veřejné mínění. Víte, jakým způsobem se to dělá, a znáte zajisté demagogy a tvůrce veřejného mínění ve všech zemích. Otázka, která se naskýtá, zní: je moţné, aby kulturní elita měla hlubší vliv na obecného ducha, aby se snaţila o vytváření obecného ducha evropského, o mezinárodní veřejné mínění? Není-li to moţné, pak se marně pokoušíme o diagnózu současných nesnází a marně se snaţíme určit, co u moderního lidstva bychom měli odstranit a vyloučit. Jsme nemohoucni, nemůţeme-li či nechceme-li vstoupit na půdu veřejnosti, abychom přímo ovlivňovali utváření veřejného mínění všemi prostředky, které jsou nám dostupny. O obecných ideách mohli bychom dlouho diskutovat. V teoriích se můţeme odlišovat; máme však společný cíl, který nás sjednocuje: dát totiţ mravní a duchovní smysl tomu politickému programu, který se nazývá Společnost národů. Je na nás a je na našich druzích intelektuálech ukázat, ţe tento program je programem kultury, a dát mu nejvyšší moţnou autoritu duchovní. Naráţí-li Společnost národů na váţné obtíţe politické, musíme ji podporovat všemi prostředky kulturními. Je třeba, aby ti, kteří bývají nazýváni elitou, opustili věţe ze slonoviny, kam se uzavřeli, a započali s výchovou současníků, to jest s výchovou veřejného mínění. Je to nesnadný úkol, nebudeme-li však mít dost 284

onoho “aktivismu”, jehoţ se dovolává náš kolega Thomas Mann, mineme se cíle, který spočívá v naší aktivní úloze při vytváření moderního člověka a kolektivity, ve které má ţít.

KONÍČEK Jsou sice lidé, kteří nemají vůbec ţádného koníčka; ale takové osoby jsou zvláštní hříčka přírody, tak jako leváci, svatí, vegetariáni a jiné výjimečné zjevy. Normální člověk se však obyčejně vyznačuje jistým víceméně tichým šílenstvím, kterému se říká koníček; například sbírá známky, pěstuje kaktusy, chodí vášnivě rád na houby, je akvarista, hraje v šachy, honí v éteru krátké vlny a podobně. Mluvím obecně o lidech, ale měl bych mluvit spíš jen o muţích; ţeny daleko řidčeji, ba aţ vzácně propadají vášni sběratelské, pěstitelské a vůbec amatérské; je-li to proto, ţe jsou míň hravé neţ my druzí, nebo proto, ţe jejich zájmy jsou spíše osobní neţli věcné a spíš univerzální neţ úzce specializované, to je otázka jiná. Nám stačiţ zjištění, ţe připadá stěţí jeden koníček ţenský na devět muţských; kdyţ Hospodin nařídil Noemovi, aby uvedl do korábu “ze všech ţivočichů všelikého těla po dvém… Z ptactva podle pokolení jeho, a z hovad podlé pokolení jejich, ze všelikého také zeměplazu podlé

285

pokolení jeho,” mluvil nepochybně jako muţ k muţi, to jest jako sběratel k sběrateli; načeţ se obrátil k Noemově ţeně a kázal: “Ty pak nabeř s sebou všeliké potravy, kteráţ se jísti můţe.” Kaţdý řádný koníček má v sobě dvě sloţky; první je citová; je to prostě záliba nebo taková jakási láska k věci. Člověk pěstuje rybičky, protoţe je má rád; nebo sbírá motýly, protoţe našel zalíbení v jejich tajemné kráse. Ale nepřeceňujme ten citový faktor; daleko mocnější sloţkou kaţdého koníčku je jiný, typicky muţský činitel, a sice sklon k odbornictví. Člověk se nestává sběratelem známek jenom proto, ţe má rád známky, nýbrţ proto, ţe tím sbíráním realizuje jisté odborné znalosti a uskutečňuje jistá sběratelská pravidla. Muţ se stává sběratelem nebo pěstitelem, protoţe chce být odborníkem v něčem, co si sám vyvolil. Nestačí mu být vášnivým lovcem; vášnivě chce být znalcem a odborníkem myslivosti. Řekl bych, ţe koníček je muţský pud po odbornosti, projevující se v oblasti hry. Neboť koníček zůstává koníčkem, pokud je hrou a soukromým potěšením, jeţ člověk nechává pro sebe. Znáte někoho po léta letoucí; najednou se dovíte s překvapením, ţe sbírá porculán nebo náruţivě pěstuje holuby. Člověk obyčejně o svých koníčkách nemluví; snad se za ně dokonce trochu stydí; rozhodně jimi neterorizuje své okolí. Pravý koníček můţe být záleţitostí vášně, ale nemůţe být záleţitostí zásad. Jakmile něco 286

děláme ze zásady, není to uţ naše soukromá věc; neboť zásada se pozná podle toho, ţe ji chceme vnutit svému okolí. Dejme tomu filantropie můţe být naším koníčkem, pokud ji děláme potichu a pro své potěšení; ale jsme-li filantropy ze zásady, počneme veřejně kázat a organizovat a ukládat celému světu, aby přistoupil na náš filantropický program. To je celý rozdíl mezi koníčkem a mánií: koníček zůstává hrou, kdeţto mánie je strašně váţná a zásadní. Například své politické názory si neumíme nechat pro sebe jako svůj soukromý zájem; nebo nejsme s to ukracovat sami sobě dlouhé večery tím, ţe bychom se potichu zabývali národohospodářskými stanovisky; jakmile se něco stane naší zásadou, není ţádné pomoci a musíme tím ohroţovat své okolí, abychom je přesvědčili, poučili a přivedli na svou stranu. Z čehoţ je patrno, jakou výhodou pro lidstvo je, ţe tolik lidských zájmů a vášní zůstalo jenom koníčkem.

ZA JEDEN DEN Říká se, ţe příroda nedělá skoků. Dobře, snad to nejsou skoky; ale kalup je to veliký, a mohli bychom říci, ţe kdyţ to na ni přijde, valí se příroda jako prudká řeka. Co včera bylo tlustým a pečlivě sbaleným pupenem, rozvine

287

se za jeden slunný den v celou kytici lupení; jsou ještě vrásčité jako novorozené dítě, ale uţ jsou to listy, a strom včera ještě holý a černý je najednou obestřen čímsi jako nazelenalým obláčkem. Včera ještě tu byla černá půda, postlaná suchým listím; ale stačí noc, a najednou je tu bílo sasankami dokořán otevřenými a přímo uţaslými tím vším světlem. Člověk nestačí dávat pozor, aby mu nic neušlo; kdyby měl lepší uši, musil by slyšet, jak hučí rašení jako vodopád. Co se toho za jeden jarní den nadělá! Jenom lidské věci pracují pomalu a těţce.

NEJNALÉHAVĚJŠÍ ÚKOL TĚCHTO DNŮ Nejnaléhavější pro nás všechny: zachránit svět před barbarstvím, to jest před válkou – před sociální reakcí, před násilím – před fanatismem, před závistí – před demagogií, před hesly a frázemi – před snahou poroučet jiným a snahou vzdát se vlastní svobody a odpovědnosti. To by stačilo; a nevidím nic naléhavějšího.

KVĚTINY V LIDSKÝCH OKNECH Nejvíc mě dojaly květiny v oknech na severu: na skotských Hebridách, kde okna kamenných

288

domků přímo přetékala anglickými pelargóniemi; na norském Lofotenu, kde v oknech dřevěných baráčků kvetly begónie tak veliké a šarlatové, ţe jsem takových ještě neviděl; a aţ nahoře v Hammersfestu, kde uţ není ani stromečku, kde v zimě trvá po šest neděl polární noc a kde přesto nebylo okénka, aby se za ním duţnatě nenadýmal jeţatý meloun Echinopsis nebo vzpřímený Cereus. Tak vidíte, kdyţ tak daleko na severu, kde uţ je skoro konec ţivota, mají lidé tak náruţivou potřebu obohatit své bytí tichým a zázračným ţivotem květin… Není u nás omluvy za okno, které nekvete vegetačním ţivotem. U chudých lidí, v nejskromnějších okénkách, kvetou kytky nejkrásněji. Ničím se nedá omluvit okno městského činţáku, které ničím nekvete a neţije: leda se to můţe vysvětlit chudobou mravní. A neříkejte, ţe květina za oknem je ţivořící vězeň. Věnujete-li jí trochu rozumné péče – a na tu máte dobrého rádce v této kníţce –, najdete v ní radostného a optimistického druha pro ţivot. Jenom si vzpomeňte na okna svých babiček. I ty květiny za oknem jsou kus naší národní tradice. Radost z květin. Není to jenom radost z té krásy a něţnosti, ale také radost z úspěchu. Jako by ty květiny, které ţivíme, byly kus našeho já, jako by jejich květ byl květem naší lásky. Proto dáváme květiny do oken, aby 289

kaţdý viděl: tam za tím oknem se ţije plným lidským ţivotem. Tak tedy: ať vám to ve vašem okně dobře a bohatě roste!

PŘED 2 500 LETY “Člověku, který si násilím nebo lstí přisvojí plodiny, kuřata, vepře nebo koně jiných lidí, se říká zloděj nebo lupič. Oč spíše se musí tímto jménem označovat ten, kdo se násilím nebo lstí zmocní půdy někoho jiného! Ten, kdo zabije člověka, je vrah; někdo, kdo zabije sto lidí, je stokrát vrah. Nuţe, dobyvačný princ je vrah, jakmile nechá někoho zabít. A přece aţ příliš často se nechává tento vrah obdivovat a nalézá obdivovatele. Jaká zkaţenost mravů! Či stává se snad zlo dobrem, kdyţ je prováděno v nekonečném znásobení? To by bylo tak, jako by nekonečně opakované násobení černého bodu dalo bílou plochu… Kaţdé dobývání je zločin na základě faktu, ţe je proti právu, ať si to politikové bez přesvědčení vykládají jakkoliv. Je třeba mluvit o špatných následcích takové mravní zkázy? Předčasná a násilná smrt mnoha lidí, bída a všemoţné utrpení těch, kdo přeţijí zničení zásob a bohatství své země, vydírání, aby se uhradily válečné náklady. A to všechno proto, ţe si nějaký princ řekl: Já, já chci být slaven jako dobyvatel! Já, já chci zvětšit svou oblast!”

290

Toto napsal čínský filozof Mei-Tseu více neţ pět set let před narozením Kristovým; a my se můţeme zamýšlet nad tím, jak málo se za těch dva tisíce pět set let změnil běh lidských věcí – a jak stejný zůstává odpor moudrých a ušlechtilých duchů ke krutému bláznovství dějin.

Obsah Léto v Praze 2 23. výstava spolku výtvarných umělců Mánes v Praze 2 My versus já 3 Desatero pro tyto velké dny 4 Nadpis? 6 O kniţním umění 10 My, národ něčí 15 České houby 16

291

Literární poznámky o lidskosti 18 Pověra 33 Výkřik 35 Otázka národního umění 37 Příliš 43 Příspěvek v anketě Jak nejraději uţíváte svého volného času? 44 Moderní umění 45 Šedý 57 Klad a zápor čili čtení pro pesimisty 58 Posedlost 59 Psí počasí 62 Chvála zahálky 63 O řeč 66 Pověra 69 292

Objevy 70 Nanuk 73 Úkol 76 Kdo je veselejší? 77 Vlastní mínění 80 Stanovisko 82 Mapa 83 Národní zvyky 86 Zaujímání stanoviska 86 Přiloţení ruky 88 Líti čisté víno 89 Uctívání jednoho muţe 89 Zakročování rozváţných ţivlů 90 Co je poţehnané 91 293

Budování základů 91 Mluvení nahlas a do očí 92 Mluviti jménem 93 Míti své vlastní mínění 94 Vlastnictví 94 V obecném zájmu 95 Poloţiti si otázku 95 Ujmouti se slova 96 Kultura 97 Něco nového 98 Propagace češtiny 102 Náš 102 Kousek Země 104 Hledám hliněný dţbánek 106 294

Dávno 109 Podle Vltavy 111 Ještě ten hliněný dţbánek 113 O malých poměrech 116 Noviny ve starém Římě 122 Kterak se čtou knihy 123 O politice 126 Objev tmy 133 Řeč 136 O kompromisu 139 Rýma 142 Příspěvek v anketě O pěti knihách 145 O relativismu 145 Kola 150 295

Kam se dějí kníţky 153 O pesimismu 156 Hromnice, Matěj a jiné dny 159 Kdy se co čte 160 Proč nejsem komunistou 163 Úhor 178 Kníţky ţivotní moudrosti 183 Radosti ţivota 184 Edisonův věk 187 O slovese „chtíti“ 188 Pozdrav 190 Goethe a střední Evropa 192 Omyly 194 O detektivkách 195 296

Milénium 197 O povaze našich předků 198 Poznámky předvolební 201 Ze ţivota slov 204 O zvláštních vínech 207 Zklamal nás rozum? 209 O globálním čtení 217 Majitelé stavebních parcel 220 Básníkova Sobotka 222 Chcete mít krásnou zahrádku? 225 Několik úsloví 229 Návod, kterak stonati 233 Dvě úsloví 238 Počátek jara 240 297

Karel Havlíček Borovský 241 Květiny na vymření 243 Na okraji 246 Vrtíme hlavou 248 Hranice 249 Reportáţ z kousku přírody 250 Starost o univerzity 250 Ve světě kulturním 255 Třikrát my 256 Uţ se to začíná 258 Paní Curie 259 Anglie zvenčí 260 O Alelidech 265 O seběvědomí a jiných slovech 268 298

Člověk s chřipkou 271 Legenda o člověku zahradníkovi 272 Březen 1935 276 Předvolební 278 Utváření moderního člověka 279 Koníček 283 Za jeden den 285 Nejnaléhavější úkol těchto dnů 286 Květiny v lidských oknech 286 Před 2500 lety 288 Vydal: Zdeněk Joukl – EKOL Desná, Poštovní 621 Šíření po internetu povoleno!Desná 2009 © Zdeněk Joukl 2009 299

300