Jane Austenová
Charlotte Brontëová
„Proč tedy opouštíte svůj dům a své panství a hlavně toto veliké a nádherné město, když ani nevíte, kam jdete?“ nechápali princové. „Protože tady už nejsem šťastný.“ „Jenže pokud nejste šťastný tady, kde máte vše, na co jen pomyslíte, jak můžete očekávat štěstí na cestě, která vás zavede na poušť, kde budete zmírat hladem a žízní a toužit po společnosti lidí, od nichž budete vzdálen tisíce mil?“ „Jak víte, že tomu tak opravdu bude?“ otázal se jich O Donell překvapeně. „Je to velmi pravděpodobné,“ odpověděl starší princ. „I kdyby, stejně jsem již rozhodnut,“ jako by se O Donellovi na chvíli vrátila jeho dřívější neústupnost. „Vezměte si tedy s sebou toto, abyste si na nás vzpomněl, až bude vaším společníkem jen divá zvěř v poušti či orel v horách,“ řekli princové a každý z nich mu podal lokýnku svých vlasů. „Ano, mí princové, rád si to od vás vezmu a budu vzpomínat na vás i na vašeho otce, mocného válečníka, i když už nade mnou rozprostře své kostnaté pařáty anděl smrti a já se budu muset odebrat do jeho ponurého království, abych spočinul ve studeném, vlhkém hrobě,“ odvětil O Donell a slzy mu tekly po tvářích. — 156 —
Pak ještě naposled objal oba malé prince a rozloučil se s nimi – možná navždy…
KAPITOLA II. Rozbřesk následujícího dne zastihl O Donella na vrcholku vysoké hory nad městem. Zastavil se zde, aby se pohledem rozloučil se svým rodným městem. Na východě se nad horizontem rozlévalo bohaté, oslňující světlo, a jak pomalu stoupalo, vpíjelo se do bledé modři nebe, na němž byl stále postřehnutelný stříbrný srpek měsíce. Zakrátko už slunce zářilo v celé své zlaté nádheře a vrhalo své paprsky vstříc přírodě i městu. Uprostřed města ve své tiché velikosti trůnil královský palác, sídlo jeho pána a dvou princů. Kolem něj se blyštily bronzové brány a čněly masivní hradby. Majestátní proud řeky Guadima byl lemován překrásnými paláci a snovými zahradami. Za nimi se táhl dlouhý pás sadů a lesů, jejichž hustota se zdála být neproniknutelnou překážkou byť i pro jeden jediný sluneční paprsek. A ještě dále se k nebi vypínaly modravé hory, na nichž jako na obřím podnose spočívaly dahomeyské planiny. O Donell dlouho upřeně pozoroval nádherné údolí pod sebou, ale poslední pohled věnoval královskému paláci a v očích se mu zaleskly slzy, když s vroucí — 157 —
Jane Austenová
Charlotte Brontëová
upřímností zašeptal: „Kéž by se králi vše špatné vyhnulo a provázelo ho jen to dobré! A Vládcové duchů nechť nad ním rozprostřou svůj široký ochranný štít po celé jeho putování tímto únavným světem!“ Pak se obrátil a vydal se na sestup. Šel dlouho, dokud slunce nezačalo žhnout tak, že se pod jeho paprsky vše měnilo v roztavený vosk. Posadil se a vyndal zásoby, které si vzal na cestu a které se skládaly jen z několika sucharů a datlí. Jak tak jedl, znenadání k němu přistoupil vysoký muž. O Donell mu pokynul, aby se posadil vedle něj, a nabídl mu suchar. Neznámý muž s díky odmítl a vytáhl svůj vlastní z malého tlumoku. Posadil se vedle O Donella a oba muži začali rozmlouvat. O Donell se dozvěděl, že jeho nový společník se jmenuje Alexandre de Lancy, pochází z Francie a stejně jako on se vydal na trnitou stezku hledání štěstí. Hovořili dlouho a nakonec se rozhodli, že budou cestovat společně. Povstali tedy a vydali se na cestu. Když padla noc, ustlali si pod širým nebem a spali hlubokým spánkem až do rána. Tak tomu bylo i nazítří a třetího dne, asi ve dvě hodiny odpoledne, spatřili starý hrad. Vstoupili do něj a po kratším hledání objevili podzemní chodbu, jejíhož konce nemohli dohlédnout. — 158 —
„Vstupme do této chodby, uvidíme, kam vede, a možná v ní najdeme štěstí,“ pravil O Donell. De Lancy souhlasil, ale jakmile oba muži vstoupili do chodby, náhle se s hromovým duněním odkudsi přivalil ohromný kámen, který zatarasil vchod tak, že dovnitř už nepronikl ani jediný paprsek světla. „Co to bylo?“ vykřikl O Donell. „To nevím,“ odpověděl de Lancy, „ale nemusíme se znepokojovat. Předpokládám, že je to jen nějaký duch, který na nás zkouší své kousky.“ „Snad máte pravdu,“ odtušil O Donell a oba mlčky pokračovali v cestě. Šli dlouho, snad celé dva dny, když na zdi chodby spatřili stříbrný proužek světla, jako by dovnitř zasvítil měsíc. Zakrátko dosáhli ústí chodby. Nedočkavě vyskočili ven a ocitli se ve zcela novém světě. Nejprve byli tak omámeni rozličnými jevy, které vyskočily před jejich smysly, že téměř ztratili vědomí, ale nakonec se vzpamatovali a mohli si konečně prohlédnout své nové okolí. Byli na vrcholku skály, která byla jistě vyšší než tisíc sáhů. Pod nimi se s nepopsatelným řevem střetávaly a přelévaly jedna přes druhou napůl roztavené hory, zmáčené zpěněnými vlnami. Nad jejich hlavami se klenula nebeská báň, na jedné straně ztemnělá černými mraky, z nichž vystřelovaly strašlivé šípy blesků. Na druhé straně nebes pak visela — 159 —
Jane Austenová
Charlotte Brontëová
obrovská, stříbřitá světelná koule, kolem níž kroužilo několik menších, neméně jiskřivých. Zanedlouho však ohavná bouře odehnala černé mraky, stříbrná koule i její družice zmizely a místo nich se objevila jiná, tentokráte zlaté barvy. Byla mnohem větší než její předchůdkyně a v několika okamžicích se zjasnila tak, že na ni oba cestovatelé už nemohli ani pohlédnout. Naposledy se tedy rozhlédli a pak se znovu vydali na cestu. Šli dlouho, než došli k rozlehlému sadu, jehož stromy nesly ovoce sytě červené barvy. Ochutnali je a zjistili, že je mohou bez obav a s požitkem jíst. Putovali sadem už třetí den, když došli do údolí či lépe řečeno hluboké soutěsky, jež byla po obou stranách lemována obrovskými skalami s vrcholky ukrytými vysoko v oblacích. Pokračovali soutěskou a pak konečně spatřili horu, která sahala tak vysoko, že neviděli její vrcholek, byť nebe bylo bezmračné. Na úpatí hory tekla řeka s čirou vodou, lemovaná stromy, rozkvetlými do růžové krásy. Kromě těchto stromů neviděli už nic kromě černých lesů a obrovských skal, které vyrůstaly z poničené země nikoho mezi nimi a horou. V této Bohem opuštěné zemi nezaslechli jediný zvuk, dokonce ani výkřik orla či kolihy, nad krajinou vládlo ticho jako v hrobě, jen téměř neslyšitelně podbarvené šeptáním řeky, která plynula pod nimi. — 160 —
KAPITOLA III. Když se dost vynadívali na tuto scenérii, vykřikl O Donell: „Alexandře! Zůstaňme zde! Proč bychom měli cestovat dál? Nechť je toto místo naším útočištěm!“ „Souhlasím,“ přitakal de Lancy, „a přebývat budeme zde,“ ukázal na skalní jeskyni. V této krajině zůstali po mnoho let a trávili čas způsobem, který je učinil šťastnými. Někdy sedávali na vysoké skále a naslouchali hřmění hromu, letícího napříč oblohou, jehož horami vrácenou ozvěnu doprovázelo syčení pouště, jindy pozorovali šípy blesku, které na své strašlivé cestě roztřásly i mocné skály. Někdy také tiše sledovali, jak zlaté jablko slunce zapadá za vzdálenými horami, jeho světlo pozlacuje horizont a ustupuje šedému soumraku a posléze hvězdám, vyrůstajícím do krásy. Měsíc ve své okázalé nádheře přivolal studenou noční rosu a oni se vraceli se srdcem naplněným radostí a vděčností na své lůžko v jeskyni. Jednoho večera zůstali uvnitř a usadili se poblíž ohně. Hořící rašelina vrhala křiklavé světlo až k vysokým obloukům nad nimi a osvětlovala vysoké, mohutné sloupy, vytesané rukou přírody. Rudá, nespoutaná záře dávala zvláštní vzhled místu, které dosud žádný oheň neprosvětlil, nepočítáme-li divoké plameny smrti, šlehající z nebes oděných ve strašlivou velkolepost — 161 —
Jane Austenová
Charlotte Brontëová
hromu. Seděli v jeskyni a naslouchali kvílení nočního větru, který se v naříkavých kadencích proháněl větvemi stromů v lese, jenž obklopoval úpatí hory i řeku, která kolem ní plynula. Nepromluvili ani slova a jejich myšlenky zalétly k těm, kteří byli tak daleko a kteří se s největší pravděpodobností neměli už nikdy dozvědět o jejich osudu. O Donell myslel na svého vznešeného pána a jeho syny, vzdálené tisíce mil. Slza si pomalu razila cestu jeho tváří, když vzpomínal na štěstí oněch dní, kdy jeho pán občas odhodil zamračenou masku starostí a usmál se na něj jako na přítele. Hovořili spolu, smáli se a jeho pán nebyl jako jeho bratr, to nikoliv, stále to byl onen mocný válečník, ale v takových chvílích dokázal setřást svou povznesenost a rozmlouvat se svými veliteli v náhlém záchvěvu veselosti a hravého humoru, v němž se mu nikdo nedokázal vyrovnat. Poté na něj O Donell zavzpomínal jako na vojevůdce. Zaslechl bzučení naděje, jež se kolem něj rozlévalo, když s tichou rozhodností upřel svůj pronikavý zrak na vzdálené šiky nepřítele. Pak uslyšel jeho rozkaz: „Vzhůru, stateční synové svobody, vzhůru do bitvy!“ A nakonec si vzpomněl na jeho slova, jimiž ho vyprovázel do hledání štěstí: „V časech bohatství i v časech chudoby, v zármutku i v radosti, ve velikých městech i v opuštěné divočině bude má modlitba vždy s vámi.“ — 162 —
Při této vzpomínce si s nesmírnou bolestí uvědomil, že své milované a hlavně svého velikého pána už nikdy nespatří, a propukl v usedavý pláč. „Co se stalo, Henry?“ vykřikl de Lancy. „Nic, vůbec nic,“ odpověděl O Donell. A oba se opět pohroužili v mlčení. Náhle uslyšeli hlas, přicházející zvenku, podivné vyrušení krajiny, která kromě vytí větru v lesích, ozvěny hromu, vracející se od horských štítů, a věčného šumotu řeky už tisíce let neslyšela lidský hlas, nepočítáme-li hlasy našich dvou přátel. „Poslouchejte!“ zvolal de Lancy. „Co to bylo?“ „Myslím, že to byl lidský hlas,“ řekl O Donell, popadl hořící pochodeň a vyběhl k ústí jeskyně, následován de Lancym. A tam spatřili prastarého muže, sedícího na mokré zemi a hořce sténajícího. Přistoupili k němu. Když je stařec spatřil, povstal a otázal se: „Jste lidské, či nadpřirozené bytosti?“ Ujistili ho o své lidské podstatě. Nato stařec pravil: „Jste-li opravdu lidé, proč jste si zvolili za své sídlo tuto krajinu, podobající se hrobu?“ O Donell mu slíbil, že mu vše vypovědí, přijme-li jejich pozvání ke společně strávené noci v přístřeší. Stařec souhlasil, a když všichni tři usedli kolem ohně, O Donell splnil svůj slib a poté požádal starce, aby jim — 163 —
Jane Austenová
Charlotte Brontëová
na oplátku on vyprávěl o své cestě až sem. A tak uslyšeli jeho příběh…
KAPITOLA IV. „Byl jsem synem váženého kupce v Mosulu. Otec mě zamýšlel vychovat tak, abych jednou převzal jeho obchod, avšak já jsem byl líný a nechtělo se mi pracovat tak, jak to dělal můj otec. Jednoho dne jsem si hrál na ulici, když ke mně přistoupil starý muž a zeptal se, zda půjdu s ním. Zajímalo mě, kam jde. Odpověděl, že když půjdu s ním, ukáže mi nádherné věci. To vyvolalo mou zvědavost, a tak jsem souhlasil. Okamžitě mě uchopil za ruku a vyvedl mě z Mosulu tak rychle, že jsem sotva popadal dech. Zdálo se mi, jako bychom se vznášeli, neboť jsem vůbec neslyšel ozvěnu našich kroků. Letěli jsme takto dost dlouho, až jsme přibyli do soutěsky, sevřené vysokánskými horami. Jak se nám podařilo přeletět tyto hory, o tom nic nevím. Uprostřed soutěsky vyvěral pramen s průzračnou vodou. Můj průvodce mi přikázal, abych se z něj napil. Jakmile jsem tak učinil, ocitl jsem se v paláci, jehož nádheru nedokážu ani v nejmenším popsat. Monumentální sloupy, sahající až do nebes, byly celé — 164 —
z nejčiřejších diamantů, dláždění se třpytilo zlatem a drahými kameny a celý sál, ohromující svou vznešeností a krásou, byl vytesán z jediného smaragdu. Uprostřed paláce jsem spatřil lampu, jejíž zář zastiňovala samotné slunce a zalévala palác třpytem tak silným, že z něj téměř šel strach. Od rubínů přicházela purpurová záře, od topazů nazlátlá, od safírů sytě modrá a celý palác doslova tonul v dech beroucí nádheře. Obývaly ho tisíce, možná desetitisíce vil a duchů, někteří z nich poletovali kolem lamp v rytmu nadpozemské hudby, která se střídavě ztišovala a pak zase zesilovala. Když hudba umlkla, rozhostilo se asi na půl hodiny naprosté ticho a palác začal pomalu mizet, dokud se neztratil úplně, a já opět stál v soutěsce mezi vysokými horami. Pramen, osvětlený studeným světlem měsíce, vyvěral uprostřed soutěsky. Starý muž, který mě přivedl na toto začarované místo, stál opodál. Obrátil se ke mně a na tváři se mu rozhostil výraz podivné přísnosti, kterého jsem si dříve nevšiml. ‚Následuj mne,‘ poručil mi. Poslechl jsem ho a začali jsme stoupat. Nehodlám vás teď obtěžovat podrobným líčením všech svých dobrodružství. Omezím se jen na to, že jsme po dvouměsíčním výstupu dorazili k velikému chrámu. Vstoupili jsme. Zevnitř i zvenku vypadal velmi ponuře a zlověstně, neboť byl celý postaven z černého — 165 —
Jane Austenová
Charlotte Brontëová
mramoru. Starý muž mne náhle sevřel a vlekl k oltáři na druhém konci chrámu. Tam mne srazil na kolena a přinutil přísahat, že budu navždy jeho sluhou. Tento slib jsem věrně dodržoval bez ohledu na strašlivé čarodějnictví svého pána, jehož jsem byl každodenním svědkem. Konečně mi jednoho dne řekl, že mě propouští ze svých služeb, a poručil mi, abych ho opustil. Velmi rád jsem jej poslechl a toulal se pak po mnoho let světem. Jednoho večera jsem se uložil k spánku na malém návrší u cesty. Náhle jsem ucítil, jak mne neviditelné ruce zvedají do vzduchu. Zakrátko jsem byl tak vysoko, že se mi země ztratila z dohledu, a stále jsem byl unášen skrz temná mračna, dokud jsem neztratil vědomí. A když jsem jej opět nabyl, ležel jsem nedaleko ústí této jeskyně, kde jste mě našli. A co bude mým osudem nadále? O tom nemám nejmenší povědomost.“
KAPITOLA V. Když starý muž skončil svůj příběh, O Donell a de Lancy mu za něj vřele děkovali se slovy, že nikdy neslyšeli žádné vyprávění, které by se tomu, jež právě vyslechli, mohlo byť i jen z poloviny rovnat. A pak, protože již bylo velmi pozdě, ulehli a zanedlouho usnuli. — 166 —
Ráno se O Donell vzbudil velmi brzy. Rozhlédl se po jeskyni a zjistil, že lůžko z listů, na které uložili svého nočního návštěvníka, je prázdné. Vyšel z jeskyně. Nebe bylo pokryto ohnivými mraky, jen na východě již byly jejich okraje prozářeny paprsky ranního slunce. To však zpola zakrývala tmavá, mlžná opona, a tak se zdálo, že zanedlouho přijde bouře. A pod tímto nebem, dále k západu, vyrůstaly z planiny dvě ohromné skály, jejichž vrcholky byly obaleny černými mraky, ženoucími se oblohou s děsivou velkolepostí, která se tak dobře hodila k divoké krajině pod nimi. Mezi těmito dvěma skalisky se vznášel světelný vůz a na něm seděl starý muž, který s nimi strávil noc. Z jeho vzezření prýštil majestát a moc jeho ducha. O Donell stál v ústí jeskyně a pozoroval ho, dokud nezmizel za obzorem. Poté vzbudil de Lancyho a vyprávěl mu o svém zážitku.
Jednoho rána o pár let později šel Alexandre natrhat ovoce, jež bylo jejich potravou. Přešlo poledne, a stále se nevracel. Dokonce ani večer po něm nebylo ani stopy. O Donell si začal dělat starosti a vydal se ho hledat, avšak bezvýsledně. Strávil celý následující den — 167 —
Jane Austenová
Charlotte Brontëová
prohledáváním skal a hor a večer se vrátil do jeskyně znavený námahou, hladem a žízní. Plynuly dny, týdny a měsíce, a de Lancy se už znovu neobjevil. O Donell se propadl do hlubokého zoufalství. Sedával celé hodiny na skále a volal svého druha, leč odpovědí mu byla jen ozvěna jeho vlastního hlasu. Někdy se kojil nadějí, že slyší někoho jiného, než sám sebe, dychtivě naslouchal, dokud hlas zcela neztichl… a pak se ponořil do temné beznaděje. Seděl tiše a nehnutě na skále, dokud jej neroztřásla noční rosa, a pak se smutně vracel do jeskyně, aby strávil noc neklidným, přerušovaným spánkem či vzpomínkami na svého přítele, kterého už asi nikdy nespatří. V jedné takové chvíli vytáhl malý balíček a otevřel jej. Uvnitř ležely dvě lokýnky jemných, kudrnatých zlatých vlasů. Díval se na ně a vzpomněl si na slova těch, kteří mu je věnovali – „Vezměte si tedy s sebou toto, abyste si na nás vzpomněl, až bude vaším společníkem jen divá zvěř v poušti či orel v horách.“ Propukl v pláč, lomil rukama a zoufale si přál, aby ještě jednou mohl spatřit oba prince i jejich otce, mocného válečníka, i kdyby jej splnění tohoto přání mělo stát život. Právě v tom okamžiku otřásl stropem jeskyně ohromující úder hromu, zvuk vichřice přehlušil vše ostatní a před O Donellem stál mocný duch. — 168 —
„Znám tvé přání,“ zaduněl jeho strašlivý hlas, „a splním ti jej. Ale za dva měsíce se vrátíš do hradu, kam jsi dříve zavítal na své cestě, a odevzdáš se do mé moci!“ O Donell mu to přislíbil a za okamžik se ocitl u brány onoho starého hradu ve své rodné zemi. Pak šel bez přestání tři dny a tři noci, než došel k hoře s výhledem na své milované město. Vystoupal na ni. Byl krásný zářijový večer a úplněk rozléval své klidné světlo na všechno vůkol. Před O Donellem leželo město v celé své kráse a velkoleposti, obkroužené širokým řečištěm Guadimy. Královský palác se majestátně tyčil uprostřed a všechny jeho věže a opevnění se zdály být postříbřeny dotekem měsíční víly. Navzdory nádheře tohoto výjevu se O Donell příliš nezdržoval, sestoupil z hory a přešel úrodnou pláň okolo města. Prošel branou, a aniž s kýmkoli promluvil, zamířil k paláci. Vstoupil do dvora tajným vchodem, s nímž se obeznámil během let strávených ve službě u krále, vyšel po schodišti a na konci dlouhé chodby vstoupil do králových soukromých komnat. Dveře byly pootevřené. Nahlédl dovnitř a spatřil dva krásné mladé muže, kteří seděli u jednoho stolu a četli. Okamžitě je poznal a chtěl se k nim rozběhnout, když tu se otevřely dveře a vstoupil král. O Donell se už nedokázal ovládnout a vrhl se králi k nohám. — 169 —
Jane Austenová
Charlotte Brontëová
„O Donelle, jste to vy?“ vykřikl král. „Ano, můj nejvznešenější pane,“ odpověděl O Donell, jenž samou radostí nemohl téměř ani dýchat. Mladí princové ho hned objali a on by je byl málem udusil ve svém náručí. Když se poněkud uklidnili, král vyzval O Donella, aby jim vyprávěl svá dobrodružství od chvíle, kdy je před mnoha lety opustil, a aby přitom nevynechal ani vylíčení toho, pod jakou podmínkou se mohl vrátit domů. A když se O Donell konečně odmlčel, ozval se dunivý hlas, jenž mu oznámil, že je tohoto slibu zproštěn a že může strávit zbytek svých dní ve svém rodném městě.
Nějaký čas poté kráčel O Donell ulicí, když uviděl muže, jenž mu připadal povědomý, avšak nedokázal se rozpomenout, za jakých okolností se s ním již setkal. Po krátké rozmluvě shledal, že tento muž není nikdo jiný než Alexandre de Lancy, nyní bohatý pařížský obchodník a osobní důvěrník císaře Napoleona. Jak si jistě dokážete představit, radost z jejich opětovného setkání neznala mezí.
— 170 —
Henry O Donell i Alexandre De Lancy poté prožili ještě spoustu krásných let, každý ve svém domovském městě. A tak končí můj pohádkový příběh. Charlotte Brontëová, 17. srpna 1829 FINIS
— 171 —
(Biografická poznámka o pseudonymech Ellis a Acton Bell)
E
xistuje všeobecné mínění, že všechna díla vydaná pod jmény Currer, Ellis a Acton Bell byla ve skutečnosti stvořena jedinou osobou. Tuto mýlku jsem se snažila napravit několika slovy v předmluvě ke třetímu vydání Jany Eyrové. Avšak ani ta nepadla na úrodnou půdu, a tak je nyní, při příležitosti nového vydání románů Na větrné hůrce a Agnes Greyová, zapotřebí vyjádřit zcela jednoznačně, jak je tomu doopravdy. Mám vskutku silný pocit, že je třeba skoncovat s tajemným oparem okolo jmen Ellis a Acton Bell. Toto malé tajemství, jež nám dříve poskytovalo drobné a neškodné potěšení, už ztratilo svůj význam, neboť se změnily okolnosti. A nyní je tedy mou povinností stručně osvětlit vznik a autorství knih, pod — 172 —
nimiž jsou podepsáni Currer, Ellis a Acton Bell (tedy Charlotte, Emily a Anne Brontëovy – poznámka překladatele). Před nějakými pěti lety jsme se já a mé dvě sestry znovu shledaly doma po poněkud delším období odloučení. Protože jsme sídlily v odlehlé oblasti, kde vzdělávací systém zatím dosáhl jen malého pokroku a kde jsme tudíž neměly žádnou pohnutku k vyhledávání společenských kontaktů mimo náš domov, naše zábava a zaměstnání spočívaly výlučně ve vztazích mezi jednotlivými členy rodiny, na knihách a studiu. Už od dětství pro nás byla největším lákadlem a nejživější zábavou snaha o literární tvorbu; zpočátku jsme si ukazovaly, jak ta či ona píše, později byl však tento zvyk sdílet svou tvorbu přerušen, což způsobilo, že jsme vlastně nevěděly o pokroku, kterého ta která z nás dosáhla.
Jednoho podzimního dne roku 1845 jsem čirou náhodou narazila na rukou psaný svazek veršů mé sestry Emily. Zprvu jsem tím nálezem nebyla překvapena, neboť jsem věděla, že dokáže psát verše a že se této činnosti věnovala. Přečetla jsem si její básně a tu mne zachvátilo něco mnohem silnějšího než pouhé pře— 173 —
Jane Austenová
Charlotte Brontëová
kvapení – nabyla jsem hlubokého přesvědčení, že toto nejsou jen běžné citové výlevy a už vůbec ne poezie, jakou jsme zvyklí očekávat od ženských autorek. Emiliny verše mi připadaly hutné a jadrné, plné energie a opravdovosti. A jako bych v nich uslyšela zvláštní hudbu – divokou, melancholickou i povznášející. Moje sestra Emily nebyla okázalé povahy a svolná k tomu, aby dokonce i její nejbližší směli beztrestně vstoupit do jejího vnitřního světa; trvalo mi celé hodiny, než se smířila s tím, že jsem učinila tento objev, a celé dny, než jsem ji přesvědčila, že si její básně zasluhují zveřejnění. Na druhou stranu jsem však věděla, že její mysl nepostrádá latentní jiskru vznešených ambicí, a tak jsem se nevzdala ve svém úsilí rozdmýchat tuto jiskru v plamen. Mezitím Anne také přispěla několika svými básněmi, neboť uvažovala v tom smyslu, že pokud mi Emiliny způsobily potěšení, mohlo by tomu tak být i v jejím případě. Přirozeně jsem nemohla být jiným než zaujatým soudcem, přesto jsem došla k závěru, že i její verše obsahují svébytný patos, sladký a upřímný. V dětství a raném mládí jsme všechny snily o tom, že z nás jednoho dne budou spisovatelky. Tento sen, kterého jsme se nevzdaly dokonce ani v dobách, kdy nás dělila nepřekročitelná vzdálenost a zaměstnávaly náročné povinnosti, náhle nabyl jasnějších a silněj— 174 —
ších kontur: jinými slovy, sen se změnil v odhodlání. Domluvily jsme se, že uspořádáme útlou sbírku svých básní a že je, bude-li to možné, vydáme tiskem. Nemajíce žádný zájem na zveřejnění svých jmen, skryly jsme je pod pseudonymy Currer, Ellis a Acton Bell; tato na první pohled problematická volba jednoznačně maskulinních křestních jmen byla diktována čímsi jako vědomou zábranou přihlásit se ke svému ženství. Aniž bychom se totiž domnívaly, že náš způsob psaní a myšlení může být jiný než ženský, měly jsme nejasný pocit, že autorky – na rozdíl od autorů – jsou zranitelnější v tom smyslu, že se na ně často pohlíží předsudečně; dobře jsme si povšimly, jak se kritici, bažící po jejich zostuzení, uchylují k osobním útokům a jak naopak, chtějí-li je ocenit, sklouzávají k lichotkám, které však nejsou opravdovou chválou. Vydání naší malé knížky nebylo snadné. Jak se dalo očekávat, ani my, ani naše básně nebyly žádány. Na to jsme však byly připraveny od samého počátku, neboť jsme, ač samy nezkušené, četly o zkušenostech jiných. Nejprve jsme marně čekaly na jakoukoli odpověď od nakladatelů, na něž jsme se obrátily. Soužilo nás to dlouho, až jsem se nakonec odhodlala oslovit ještě edinburskou společnost Messrs. Chambers. Je možné, že oni již dávno zapomněli, já však ne, neboť jsem od nich obdržela sice stručnou a obchodnickou, ale také — 175 —
