1
Úvod: stavitelství a energetika si přivlastnily péči o trvale udržitelný rozvoj: jak to dopadá na prostředí, vytvářené stavební činností člověka – m.j. i na průmyslové dědictví, které je jeho součástí
Kapitola 1: podstatou úpadku urbánních i industriálních enkláv je ztráta užitku; obecný náhled otevírá pro stavební odkaz minulosti nové perspektivy – jednak ve smyslu východisek a metod záchrany, aktivace a regenerace, jednak pokud se kvantitativní – ekonomické evaluace stavebních pozůstatků a jejich složek týče
Kapitola 2: co na to ekonomie a ekonomiky; reakce na P. Kohouta, jehož ekonomické názory a postoje považuji – na rozdíl od názorů jiných ekonomů a ekonomických komentátorů – za relevantní = vážím si jich
Kapitola 3: některé překážky zachování a znovuvyužití průmyslového odkazu – a co s nimi
2
Úvod: … jak jsem uvedl, chci ukázat, jak v současnosti – od sklonku postmoderny – naše města i stavby utvářejí profese, které k tomu nejsou tak úplně povolané , jak naopak ty povolané se z různých důvodů nedostávají ke slovu, a jaké to má důsledky. Nebude to jen o industriálním dědictví – ale přesto to nebude, věřím, mimo téma této konference: průmyslový odkaz je totiž scénou, na které se to, co chci komentovat, ukazuje mimořádně výrazně. Lidé žijí v prostředí, vytvořeném stavební činností člověka:
3
mimo něj vesměs nejsou schopni, nebo alespoň ochotni dlouhodobě existovat.
4
Architektonické řemeslo nese významný díl odpovědnosti za stav a perspektivy těchto stavebních struktur, které jsou nedílnou součástí komplexu životního prostředí člověka.
5
Udržitelný rozvoj a zachování tohoto prostředí jsou vnímány jako ekvivalent trvalé udržitelnosti života na Zemi;
6
architekturu při tom ovšem současnost opomíjí.
7
Aktuální situace je příznačná přehlížením nemateriálních hodnot, společensko-kulturních sdělení a misí budov, staveb i veřejného prostoru, a jejím důsledkem je – mimo jiné - degradace morální vitality staveb.
8
Předchozí idylický obrázek se možná na první pohled nezdál být vhodnou ilustrací ke kritice, která byla vyslovena. O čem je řeč se ovšem stává zřejmé, díváme-li se na náměstí před katedrálou v Syrakuse
9
… nebo ta tuto scénu z Bilbaa.
10
Degradace morální vitality staveb se projevuje nejen zkracováním doby využití, ale zejména neochotou prodlužovat ji opravami a adaptacemi.
11
Pro ty, které uvedla do rozpaků typická scenérie z korsické Bastie je tady pohled z Via dei Fori Imperiali na stratigrafii římských architektur minulých dvou tisíciletí: rozdíl je především ve velkorysosti investorského záměru, technické provedení se vlastně příliš neliší.
12
Domy i sídelní útvary jsou předčasně opouštěny, nejsou upravovány ani opravovány na základě domněnky (byť podvědomé), že za to v tom či onom smyslu nestojí. V éře, pro kterou se trvale udržitelný rozvoj stal mantrou, stavby vykazují pokles udržitelnosti: deficit kulturně-civilizačních a sociálních hodnot se tak bezprostředně odráží v materiální oblasti - zbytečnou devastací přírody a nadměrnou exploatací surovinových zdrojů.
13
… a pro příklady nemusíme do Číny … „Konečně průmyslové dědictví!“… budu kolem něj kroužit – a doufám, že se mi podaří vysvětlit, proč není nutné puristicky rozlišovat „tohle byl průmysl – a tohle ne“ – … snad i ukázat, že pro PD je lepší, pokud se o něm uvažuje v kontextu nejrůznějších stavebních pozůstatků – potažmo v kontextu trvale udržitelného rozvoje.
14
… „sustainability“ po sicilsku – pro ty, kteří snad považují Forum Romanum a athénskou Akropoli za Disneyland …
15
Vyspělé středoevropské stavitelství - české ještě víc, než rakouské či německé - erodované přehnanou a koluzní regulací, anektovalo sféru vlivu architektury – a doplácí na to. V konečném důsledku ovšem tratí společnost, která se vzdaluje vlastní vizi trvale udržitelného rozvoje v mylné představě, že ji naplňuje.
16
?? rozdíl mezi tímto sídlištěm a obytnou skupinou z předchozího obrázku ?? Především v zobrazení – záběru – vizualizaci; detaily ve výbavě parteru se v obou případech omezují na dětská hřiště; možná bychom se divili, jak útulný je parter mezi těmito paneláky … rozdíl je koncentrovaný do energetické efektivity: nezateplené paneláky proti nízkoenergetickým, možná „nearly zero“ stavbám
17
Pokud je ovšem řeč o energetické efektivitě, potažmo „sustainability“, je třeba připustit, že na tak malou uhlíkovou stopu, potažmo tak příznivé LCA v přepočtu na obyvatele, ale nejspíš i na metr čtverečný užitkové plochy jaké vykazovalo – ve své době – toto marocké město, si netroufají ani největší vizionáři mezi projektanty trvale udržitelné, protože energeticky aktivní budoucnosti, ani eurobyrokrati v horizontu 2050 … přesto je Er-Azra dnes opuštěná, a nic nenasvědčuje, že by se to někdy mělo změnit. Opuštění je ovšem projev totální ztráty schopnosti trvale udržitelného rozvoje.
18
Stejně opuštěná je i tato bývalá továrna na zpracování ryb na jihu Sicílie; je třeba připustit si, že energetická efektivita ani nulový „footprint“ trvale udržitelný rozvoj samy o sobě nezajistí.
19
Čím to, že některé stavby nákladně obnovujeme po té, co podlehly přírodní katastrofě (v tomto případě / Notto – zemětřesení), zatímco jiné bouráme – a nebo opouštíme pár let po té, co byly postaveny?
20
Kapitola 1: Opuštění je terminální fází úpadku stavby, areálu nebo lokality: podstatou úpadku je ztráta užitku, kterou stavba nebo lokalita poskytují uživatelům a vlastníkům.
21
Politicko-ekonomická teorie Rent Gap znázorňuje proces úpadku – a vzestupu lokalit prostřednictví grafu. Ztrátu užitku vyjadřuje, kvantifikuje prostřednictvím pozemkové renty: potenciální a aktuální. Teorie konstituovaná na případech úpadku a následné „gentrifikace“ rezidenčních lokalit, přiléhá – v obecné poloze – na všechny „typologické případy“ prostředí , vytvářeného stavební činností člověka. Ztráta užitku je výslednicí společensko-kulturního (v tom i ekonomického) vývoje společnosti a střetávání společenských sil při tvorbě a přivlastňování statků, které jsou přítomny v jejím hodnotovém žebříčku: v prvé řadě se jedná o hodnoty prostředí, vytvářené stavební činností. Teorie formuluje „five stage model of decline“ + alternativy scénářů nerovnoměrného vývoje lokalit v metropolitním i krajinném měřítku; názorně ukazuje ekonomický potenciál regenerace deprivovaných urbánních resp. stavebních enkláv.
22
V kontextu vize TUR je úpadek lokality ztrátou udržitelnosti – ztrátou schopnosti trvale udržitelného života / rozvoje. Propadající se užitek, kvantifikovaný pozemkovou rentou, má svoji strukturu: její složky odpovídají východiskům, tzv. pilířům či bottom-line TUŽ. Aktivistickou, politickou a v poslední době také podnikatelskou agendu TUR je ovšem nejprve třeba revidovat – posadit na reálné základy: „ekonomický piliř“ je při tom pohlcen kulturněcivilizačním východiskem, kam zásadně patří, a envirnoment – pro pořádek – zahrne veškeré hmotné životní prostředí bez ohledu na to, zda přírodní, nebo vytvořené člověkem. Kultura v civilizačním smyslu zahrnuje souhrn poznání, domněnek a habituálních postojů a institucí společnosti – tedy například také technické znalosti, vědy – včetně ekonomie !☺, politiku, daňovou soustavu či strukturu sociálního zabezpečení, sdílené morální hodnoty a etické vzorce chování, ….
23
Propad pozemkové renty je pak výsledkem deficitu produkčních faktorů, které – když už si pomáháme ekonomickým názvoslovím – můžeme v návaznosti na (revidovanou) strukturu východisek TUŽ označit jako environmentální, kulturně civilizační a sociální kapitál. Buďto se stal neudržitelným stav hmotného prostředí – budov, infrastruktury, ale třeba i klimatu, nebo – například – technologie výroby ztratila konkurenceschopnost v důsledku vývoje, technologického pokroku – nebo ztrátou odbytišť v důsledku společensko-politických změn, nebo – konečně – nabídka práce se přestala potkávat s nabídkou pracovních sil (například). Nejčastěji je to „od každého trochu“ … Alternativní scénáře „five stage model of decline“ mají své milníky: v nich se rozhoduje o tom, zda nastartovaný proces bude vhodným zásahem zvrácen „bez ztráty květinky“ – přesměrováním vývojové křivky do udržitelného pásma zpět k potenciálním hodnotám, nebo zda potřebný kapitál nebude doplněn a úpadek bude pokračovat až na „dno rent gap“ – a enkláva pak zůstane opuštěna – ejhle „brownfield“!, případně razantním způsobem „redevelopována“, znovu od základu, jako na „zelené louce“ znovu-vybudována. Podstatné jsou při tom dvě okolnosti: (1) dokud kterýkoliv z trojice produkčních faktorů nedosáhl minimální pracovní hodnoty, investice do zbývajících dvou jsou marné – nejsou schopny obnovit trvale udržitelný rozvoj; kapitál, produkční faktor při tom není vždy třeba doplňovat: často stačí jen aktivovat ho – umožnit mu, aby se podílel na tvorbě statku, který skýtá užitek: tak se, například, relativně nenáročnou konzervací a zajištěním bezpečnosti návštěvníků může nepřístupná „jizva“ brownfieldu změnit na oblíbený industriální park, přinášející společnosti užitek – byť ne bezprostřední materiální, finanční; (2) razantní přestavbové zásahy v pokročilých stádiích úpadku vesměs znamenají likvidaci takových latentních, neaktivních produkční faktorů: z celkového prohledu tedy znamenají ztrátu (jakkoliv jejich developerská finanční bilance může být zisková): z hlediska společnosti jako celku jsou zpravidla výhodnější drobnější, ale za to včasné, případně proaktivní zásahy – tedy scénáře typu „incumbent upgrading“.
24
Poslední výzkum v této oblasti dospěl k numerickým modelům, které dokáží prostřednictvím pozemkové renty a hodnoty budov kvantifikovat jednotlivé produkční faktory – respektive odlišit aktuální aktivní hodnotu hmotného environmentu na jedné straně a hodnoty společenskokulturní na straně druhé.
25
26
Ztráta užitku je ekonomickou, potažmo politicko- či společensko-ekonomickou kategorií. Z pohledu architektonického se jedná o ztrátu funkce, obsahu formy, která se – byť poznamenána zubem času – dochovala. Architekti tak v případě regenerací a konverzí vysloužilých staveb stojí před zvláštním druhem úlohy: nejen návrháři, ale i stavebníci, developeři by měli být – jako že doposud častěji nejsou – připraveni „absolvovat proces návrhu naruby“: nikoliv od abstraktního investorského záměru, a stavebního programu k výsledné typologii a tvaru, ale naopak – pro danou formu je třeba nalézt nejvhodnější náplň a provoz, a teprve pak ji rekonstruovat a adaptovat.
27
Ještě důležitější je tento postup „od formy k obsahu“ – a ještě větší deficit v tomto smyslu - je v urbanistické úrovni: dokud není enkláva stavebního odkazu / brownfield zařazena do soustavy vztahů v metropolitním nebo krajinném měřítku – dokud pro ni není vymezeno důstojné, nosné = (trvale) udržitelné místo v sídelní struktuře, veškeré snahy o revitalizaci jsou marné …
28
Kapitola 2: Jen tak mimochodem jsem si dovolil – částečně – zpochybnit vize Harlem Gro Brundtland a WCED i Elkingtonův model trvale udržitelného rozvoje: myslím si, že svá tvrzení umím dokázat – ne však v čase, který tu mám k dispozici: prosím tedy, abyste laskavě přijali moji hypotézu – těm, koho by to zajímalo více, dám rád k dispozici svoji práci, která se uvedeným zabývá odpovědněji. Zastavím se tady pouze u ekonomie, jejíž praktickou aplikaci – ekonomiku – jsem právě drze sesadil z piedestalu pilíře TUR. Principiální argumenty toho sesazení jsou jiné – systematické – ale i kdyby jich nebylo, ekonomika by nemohla být pilířem TUR už proto, že ji TUR nezajímá – a TUŽ průmyslového odkazu už vůbec ne. V ČR je 20 až 30 tisíc ha vysloužilých průmyslových areálů. Ty areály leží dlouhodobě ladem – méně obvyklý výraz „průmyslový úhor“ vystihuje jejich situace velmi výstižně. Odhad roční ztráty pozemkové renty z území těchto brownfieldů se pohybuje kolem 30 miliard Kč: to je třetina diskutovaného deficitu státního rozpočtu – ekonomům je to ale úplně jedno. Ekonomika si stavebního odkazu průmyslové éry nevšímá – její zájem přitahuje INDUSTRIE = píle, činnost, pracovitost (a teprve potažmo průmyslová výroba);
29
INDUSTRIÁLNÍ PAMÁTKY ovšem nejsou ani pilné, ani činné, ani pracovité … Jako architekta (neřku-li developera) mě takový přístup ekonomů komplikuje práci, vadí mi: to ještě neznamená, že jsem povolaný k jeho napravování nebo analyzování; dovolím si jen pár postřehů.
30
Vlevo vidíme otce ekonomie, vpravo otce industrie: ekonomie i industrie se zrodily nejen ve stejné době, ale i ve stejné zemi – tedy ve stejné situaci kulturně-civilizačního vývoje – v éře moderny. Vývoj šel dál – prošel postmodernou, a teď je ideálem TUR. Industriál jako takový – nejen on tento vývoj nepřežil – stal se odkazem; moderní ekonomie i ekonomiky zatím úspěšně předstírají, že jsou fit, a pevnou rukou vládnou našim životům, i „nesvéprávnému“ průmyslovému dědictví. Bylo by chybné argumentovat tím, že Isaac Newton mohl být dědečkem obou pánů, a přece jím objevené zákony neztratily platnost dodnes – alespoň pro nás, obyčejné smrtelníky - pro Alberta Einsteina a jemu podobné ne tak docela … Newtonovým oborem jsou přírodní, tedy (relativně) exaktní vědy, zatímco ekonomie je bezesporu vědou společenskou. Společnost se od dob Adama Smithe změnila k nepoznání: nebylo by divu, pokud by ve skutečnosti nebyla fit ani ekonomická věda, odvolávající se stále na 300 let starý odkaz svých otců - zakladatelů, ani její praktické aplikace – národní a globální ekonomiky. Moderní a modernizovaná terminologie, instrumentář i podpora sofistikovaného matematického aparátu jsou jen tlustým make-upem a silikonovými implantáty: mozek ani svaly už dávno neslouží, a v moderně tkvící ekonomie i ekonomiky, udržované při životě zvětšujícími se dávkami povzbuzujících prostředků, nás ženou do pastí předlužených národních hospodářství a kolabujícího sociálního státu. Příklady asi není třeba uvádět: stačí otevřít noviny nebo pustit televizi …
31
Tuhle pasáž, kterou by někdo mohl označit jako filipiku proti ekonomům - ale není tomu tak! - jsem uvedl tím, že jsem ekonomice odňal „úřad“, funkci „pilíře TUR“. V zájmu objektivity je třeba uvést, že ekonomové o takový úřad podle všeho nijak neusilovali – zdá se, že jim ho přisoudili ekologičtí aktivisté, zřejmě ve snaze dát své ideologii zdání a strukturu vědy; zdá se, že jmenování do takového „úřadu“ dokonce ekonomům zapomněli byť ex-post sdělit. V každém případě, ekonomové (s výjimkou mediální hvězdy Tomáše Sedláčka) se o TUR , natož o TUŽ nezajímají a nestarají. Prohledal jsem současné základní učebnice mikro- i makroekonomie a daňové teorie, a o TUŽ jsem nenašel doslova ani zmínku. My ostatní, „neekonomové“ – stejně jako průmyslové dědictví - bychom ovšem potřebovali, aby ekonomie vzala vizi TUŽ na vědomí a začali spolupracovat při jejím naplňování. Ekonomika není „pilířem“ TUR – ale bez trvale udržitelné ekonomiky nebude ani trvale udržitelný život. Odrazem ekonomiky je daňový systém – ekonomie se odráží v daňové teorii: v té současné se nejblíž TUŽ ocitáme v pasáži věnované tak zvané ekologické daňové reformě - ani tam se ale o TUŽ nic neuvádí … •
Současné veřejné výdaje jsou financovány z daňových výnosů na principu průběžného financování – co se v běžném roce vybere, to se také utratí (v zásadě). Na stejném principu byla financována i primitivní pojištění – což se opakovaně ukazovalo jako velmi riskantní a nespolehlivé. V reakci na tuto nespolehlivost Wallace a Webster vymysleli kapitálový způsob financování pojistného – tzv. princip maxima – a na tomto principu roku 1748 založili první „opravdickou“ – a dodnes fungující! – životní pojišťovnu „Skotské vdovy“ / „Fond na zaopatření vdov a sirotků pastorů skotské církve“. Když jsem se několika ekonomů – z akademické sféry! – ptal, zda existují byť úvahy o financování veřejných výdajů, dnes krytých průběžným výběrem daní, na principu maxima, řekli mi unisono, že si něco takového neumějí představit. Před „Skotskými vdovami“ si ovšem něco takového neuměl nikdo představit, ani pokud se komerčního pojištění týkalo – a já si neumím představit jiný způsob financování fiskálních výdajů a veřejné spotřeby, který by naplňoval onu pasáž definice TUR, ve které se uvádí „… aniž by se tak dělo na úkor budoucích generací“.
•
Na budoucí potřeby, potažmo na potřeby budoucích generací nepamatují ani Smithovy daňové „kánony“: například princip spravedlnosti vyměření a výběru daní Smith výslovně vztahuje k aktuální populaci – o spravedlnost vůči potomkům se nijak nestará.
•
Těžiště dnešní daňové zátěže spočívá ve zdanění práce, zisku, „přidané hodnoty“ – to je zřejmý pozůstatek moderního étosu INDUSTRIE . Spotřební daně literatura glosuje jako „poplatek za to, co poplatník dostává od společnosti“. Proč ale lidé – stejně jako podniky – měli nést břemeno daně za to, že pracovali, nebo že vytvořili zisk?! A proč naopak „zdarma“ – bez daňové zátěže (s výhradou malých, symbolických poplatků za těžbu …) mají být těženy přírodní surovinové zdroje? Z pohledu dosavadní ekonomické vědy není o čem uvažovat: příroda ani přírodní zdroje nejsou ekonomické subjekty, neplatí ani neinkasují, daně se jich tedy nemohou týkat – výmluvné je v tomto ohledu schéma KOLOBĚHU PŘÍJMŮ A VÝDAJŮ V EKONOMICE z monografie Květy Kubátové a kol. Daňová teorie a politika.
32
• Jako logické se jeví i financování sociálního zabezpečení z povinných příspěvků, které jsou v realitě většiny vyspělých zemí – s výjimkou Chille a USA, které ovšem směřují k podobnému modelu - jakousi „druhou osobní důchodovou daní: „pracuji, tedy si dávám stranou něco na horší časy“. Méně logické už je, že „stranou“ znamená státu, který tyto příspěvky většinou nasype do společného pytle s ostatními daňovými příjmy, a hospodaří s nimi, jak uzná za vhodné. (Bodejť by si to nechal ujít – vždyť osobní důchodová daň = daň z příjmu obyvatel společně s příspěvky na sociální zabezpečení tvoří v zemích OECD polovinu celkových daňových výnosů, a odpovídají 18,5 % HDP (v ČR je to ještě o trochu více).)
• Východiskem revize obou náhledů - na osvobození surovin od daní i na financování sociálního zabezpečení osobní důchodovou daní – se může stát uvedený kapitálový princip financování veřejných výdajů: příroda je „a priorní“ , základní součástí takového kapitálu: zdanění kapitálu a kapitálových výnosů „umí“ už dosavadní ekonomie, a na kapitálovém financování sociálního zabezpečení = pojištění není nic nelogického ani zvláštního – naopak. Tím zároveň odpadá potřeba danit osobní důchod = práci.
33
• Majetkové daně dnes představují zanedbatelný zlomek celkových daňových výnosů státu – přesto, že panuje všeobecná shoda, že majetkové daně – například daň z pozemků nebo daň z budov – nemají žádné distorzní účinky, pokud se „náchylnosti“ lidí k práci, produktivitě týče – na rozdíl od dnes dominujících daní důchodových / z příjmu či zisku. Půda je při tom statkem s prakticky nulovou elasticitou nabídky: daň z půdy pak dopadá rozhodující měrou na vlastníka – a motivuje ho k efektivnímu nakládání s půdou, aniž by s sebou nesla jakékoliv nadměrné, další břemeno daně. Totéž lze říci o budovách a dani na budovy uvalené. Já v tom vidím srozumitelnou instrukci, jak motivovat k trvale udržitelnému rozvoji nemovitostí, potažmo k ochraně přírody tím, že bude omezena, nebo dokonce zastavena další expanze zastavěného území. Ekonomové místo toho diskutují o obtížích, spojených s placením takových daní.
Sečteno a podtrženo: ekonomie ani ekonomiky nejsou pilířem udržitelného rozvoje: jednak je zásadním omylem vytrhávat je z rámce kulturně-civilizačních východisek TUŽ – a současně přehlížet ostatní její součásti, jednak působení ekonomií i ekonomik má doposud opačný smysl. Z důvodu vlastních partikulárních zájmu upřednostňují hledisko „tady a teď“: „budoucí generace ať si pomohou, jak dokáží“. Průmyslové úhory ekonomice „tady a teď“ nic nenabízejí: proto si jich ekonomika nevšímá … (ale dělá chybu).
34
Kapitola 3: Bez zásadní revize ekonomických východisek a přístupů si tedy můžeme o trvale udržitelném rozvoji leda nechat zdát. Z hlediska tématu této konference je podstatné, že zastaralá, se současnou kulturně-civilizační situací nekompatibilní východiska a distorzní působení ekonomie a ekonomik dopadají negativním způsobem i na stavební odkaz průmyslové minulosti . Kontraproduktivní daně jsou ovšem jen jednou z okolností, které v praxi ohrožují průmyslové dědictví (nejen ono) tím, že vytvářejí umělé překážky jeho konverzím a znovuvyužití. Pokusím se pojmenovat ty rozhodující:
35
• Falešné dogma nákladového schodku: mezi odbornou veřejností panuje celkem shoda, že rekonstruovat je dražší, než zbourat a postavit znova. Kolegové Hřebecký a Neužilová pracovali na projektu regenerace obytné skupiny v nejmenovaném severomoravském průmyslovém městě. Skupinu tvořilo více prakticky identických budov, jejichž fyzický stav byl vesměs považován za hraniční: provedla se tedy srovnávací analýza „rekonstrukce vs. demolice a novostavba identické kapacity i rozměrů“ v úrovni DPS a položkových rozpočtů. Rekonstrukce zahrnovala poměrně složité pracovní postupy a technologie - například postupné podbetonování základů nebo výměnu jednotlivých stropních trámů; není tedy možné tvrdit, že byl záměrně vybrán nenáročný a jednoduchý případ. A výsledek:
36
37
38
39
10,3 vs. 13,1 mil. Kč ve prospěch rekonstrukce: rekonstrukce se ukázala jako podstatně levnější – alespoň pro daný případ
40
•
O nefunkčních a kontraproduktivních daních už byla řeč: ukažme si jen ve zkratce, jak by odstranění nejkřiklavějších distorzí ovlivnilo poměr nákladů „rekonstrukce vs. demolice a novostavba“. Zatím „vede“ rekonstrukce rozdílem 26%. Pokud bychom odstranili daňovou zátěž práce, která dělá, dejme tomu, 35%, zlevnili bychom rekonstrukci o 512 tis. Kč, zatímco novostavbu – vzhledem k nižší pracnosti – jen o 477 tis. Kč. Fisku ale musíme – alespoň zatím – nechat, co si poručil: zdanění práce nahradíme zdaněním materiálu – v rámci daného modelu by to znamenalo zdražit materiál o 25%. Doposud jsme se pohybovali v úrovni hrubé stavby – předpokládáme, že dokončovací práce budou pro obě varianty (zhruba) stejně nákladné – a že se se změnou zdanění zdraží obdobně novostavbě hrubé stavby, tedy o 9%. Rekonstrukce se tak zdraží na 10,9 mil. Kč – ale novostavba na 14,3 mil. Kč: bude tedy už o 31 % dražší, než rekonstrukce (ceteris paribus).
•
Zvýšení rozdílu nákladů „novostavba / rekonstrukce“ z 26 na 31 % se nemusí zdát nijak impozantní: stejná daňová aritmetika však znamená devítiprocentní náskok rekonstrukcí také v hraničních případech, ve kterých dnes vycházejí novostavby stejně nákladné, jako rekonstrukce – nebo dokonce levnější – až o 9 %. To už je významný příspěvek ve prospěch zachování hmotné substance starších budov – průmyslový odkaz nevyjímaje. To vše – v rámci zjednodušeného modelu - při
„Spravedlivost“, logika zatížení surovin – veškerých, nejen fosilních paliv – spotřební daní při tom není o nic horší, než dosavadní argument, že poplatník by měl společnosti poskytnou úhradu za to, co od ní získává (například v podobě infrastruktury): v případě surovin je argumentem „výpůjčka“, nebo dokonce „odebrání“ substance přírodě: v kontextu TUŽ je to zřejmě argument pádnější. Pokud se k tomu přidá kapitálový princip financování veřejné spotřeby na místo dosavadního způsobu průběžného, začíná to do sebe – podle mě – pěkně zapadat: odebral jsem materii přírodě = „půjčil jsem si to“ od budoucích generací; zaplacením daně navýším kapitálový fond pro financování veřejné spotřeby – který zůstává k dispozici budoucím generacím, aby jim „vynahradil, co jsem spotřeboval“ = vytvořil materiální podmínku pro to, aby se s mojí spotřebou dokázali vyrovnat, aby dokázali překlenout minulou spotřebu. To je princip, na kterém má ekonomika – spolu s dalšími součástmi kulturně-civilizačního kapitálu společnosti – s politikou, systémy správy „obce“(v širokém slova smyslu) a vzděláním / znalostmi – příležitost stát se základnou, východiskem TUR!
41
• Rekonstrukce – a tedy konverze ID - mají ve srovnání s novostavbami – a tedy zánikem, mizením stavebního odkazu průmyslové éry – také pozitivní sociální efekt: v rámci jednoduchého modelu, který jsem si vypůjčil, se vrátím ještě jednou k porovnání nákladů práce na rekonstrukci a na demolici a následné novostavbě: rozdíl v ceně práce není velký – ani ne 5 %. Ale práce na opravách, rekonstrukcích je z podstaty méně produktivní: rozdíl v „normohodinách“ je 8.300 proti 5.230 Nhod, tedy bez mála 60 %! To ovšem znamená vyšší poptávku po práci, vyšší zaměstnanost, resp. nižší nezaměstnanost, sociální stabilitu, ne-li vzestup obyvatel – a nestojí to nic „navíc“!
42
•
Jiným problémem je hypertrofovaná kodifikace stavebnictví: vše je upraveno normou, předpisem – v případě novostaveb to působí zbytečné komplikace, někdy je optimální řešení nelegální; pro regeneraci stavebního odkazu jsou normy někdy rozsudkem smrti – demoličním výměrem.
Tyto skladištní budovy v Brémách mají světlou výšku běžného podlaží 230 cm: důslední Němci nakonec našli cestu, jak umožnit jejich konverzi na byty, obchody a kanceláře, které se staly velmi populárními – nikdo z uživatelů si na malou světlou výšku nestěžuje. Česká skladiště doposud takové štěstí neměla: norma je norma – buďto přepatrovat, nebo nic … přepatrování představuje ovšem takový zásah, který neunese ani rozpočet, ani konstrukční systém budovy … Německo je pro nás vzorem, pokud se energeticky efektivní výstavby týče: bývalé sklady Uberseestadtu byly pro svoje nové využití opatřeny jen minimální, místy vůbec žádnou dodatečnou tepelnou izolací. Spotřeba energie na vytápění přitom není nijak mimořádná: díky alternativním způsobům vytápění, a také díky vhodnému chování uživatelů: ti ovšem dostali v tomto ohledu při převzetí bytů nebo kanceláří celkem důkladné a efektivní školení …
43
•
S přeregulovaností stavebnictví souvisí tendence vyřazovat, nebo nezapojovat architektonickou kreativní erudici do koncepční roviny úvah o perspektivách jednotlivých stavebních úhorů. Czechinvest – vrchní správce brownfieldů v ČR – převzal od britského CABERNETu klasifikaci průmyslových úhorů z hlediska potenciálu regenerace: do kategorie A zařazuje plochy a objekty regenerovatelné na tržních principech, zatímco ostatní plochy jsou a priori označeny jako v principu neregenerovatelné (kat. D), nebo regenerovatelné pouze v režimu veřejné investice (kat. C) … Proces klasifikace je založen na zkušenosti „klasifikátorů“: architekt s kreativní praxí mezi nimi není, myslím, žádný – natož, aby byl regenerační potenciál prověřen objemovou nebo urbanistickou studií …
•
Pro urbanismus vysloužilých průmyslových areálů platí , jak jsem už připomněl, podobné principy, jako pro návrh v architektonickém měřítku – je třeba postupovat „odzadu“: zejména v případě exurbií nezbývá než respektovat, že poloha je daná – navrhují, vymýšlejí se vztahy, lokalita nemůže hledat polohu v sídelní struktuře - strukturu je třeba „dotáhnout“ k lokalitě. V praxi je ovšem takový postup velmi vzácný: exurbia vesměs čekají – nejčastěji marně – na zázrak, v lepším případě na turisty: kapacitní potenciál exurbií však mnohonásobně převyšuje nejsmělejší vize rozvoje turizmu a růstu počtu návštěvníků …
44
Závěr: • zachování, revitalizace a konverze stavebních pozůstatků minulých dob – včetně té průmyslové – je ekonomicky výhodnější, než stavět na jejich místě novostavby – to jsem se pokusil ukázat v Kapitole 3; • nejen materiální, ale i nehmotné – kulturně-civilizační a sociální hodnoty mají své ekonomické, finanční, tedy (potenciálně) materiální vyjádření: tento argument ve prospěch zachování ID jsem spíš nadhodil, než ukázal v Kapitole 1; • Úvod byl o tom, že přehlížení, nezájem o společensko-kulturní hodnoty / kvality staveb a sídelních struktur je větší / nemenší překážkou udržitelného rozvoje prostředí, vytvářeného stavební činností člověka, než – například – jeho energetická efektivita; stavební odkaz průmyslové moderny je nepochybně nositelem takových hodnot – říkáme-li, že máme na srdci TUŽ, nemůžeme nechat tyto hodnoty mizet, zanikat – třeba pod záminkou, že staré průmyslové budovy se špatně zateplují;
45
•
v Kapitole 2 jsem se pokusil ukázat, že zachování ID není v profesním zájmu jen památkářů, ale také ekonomů: zachování a revitalizace průmyslového odkazu je nedílnou součástí TUR; TUŽ bez zásadní revize ekonomických východisek a náhledů je pouhou fikcí ekologických aktivistů, ke kterým se přidali – z partikulárních důvodů – také energetici, stavitelé a výrobci stavebních hmot – ID nabízí vhodné modely pro revizi východisek – nejen ekonomických;
•
konečně - nikde jsem asi dostatečně zřetelně nepřipomněl - připomenu tedy alespoň teď - že u zrodu toho, co je dnes průmyslovým odkazem, stáli jednak architekti, jednak společenská poptávka po architektuře, která není estetizovaným stavitelstvím, ale nositelem společensko-kulturních hodnot, názorů i nezměrného tvořivého úsilí; taková společenská objednávka dnes schází – vytlačily ji požadavky po výtce materiální – energetické, bezpečnostní, ergonomické, … a architekti sami často nevědí, co je jejich posláním; ani to ale není důvodem, aby byly ignorovány výsostně architektonické otázky vztahu aktuálního obsahu a dochované formy stavebního odkazu minulosti – včetně té industriální – nebo aby na ně na místo architektů suverénně odpovídali úředníci, účetní nebo specialisté v oboru vytápění budov.
46
47
