Každému jednotlivému člověku, který tohle čte, se spoustou lásky a vděčnosti

Každému jednotlivému člověku, který tohle čte, se spoustou lásky a vděčnosti.

After_II.indd 5

9.11.2015 12:22:35

prolog HARDIN

N

ecítím ledovej beton pod sebou ani sníh, co se na mě snáší. Jako bych měl v prsou díru. Bezmocně klečím a dívám se, jak Zed vyjíždí z parkoviště s Tessou na sedadle spolujezdce. Takhle jsem si to nepředstavoval – ani v těch nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že to bude takhle bolet. Ztráta prej bolí. Nikdy jsem nikoho nemiloval, nepotřeboval jsem mít někoho, kdo by byl jenom můj, nikdy jsem si nikoho nechtěl zoufale udržet. Tahle panika – naprostá a nekonečná panika, že ji ztratím – nebyla v plánu. Nic z toho. Nemělo na tom být nic složitýho: vyspat se s ní, shrábnout prachy a moct se vytahovat před Zedem. Prostě pohodička. Jenomže to dopadlo úplně jinak. Ta blonďatá holka v dlouhejch sukních, která si věčně sestavuje sáhodlouhý seznamy všeho, co je třeba, se mi nenápadně zaryla pod kůži, až jsem se do ní zamiloval tak, že tomu ani sám nechci věřit. Nedošlo mi, jak moc ji miluju, dokud jsem nezvracel do dřezu potom, co jsem svejm debilním kámošům předved důkaz, že jsem ji odpanil. Nenáviděl jsem každou minutu tý chvíle… ale nezastavilo mě to. Vyhrál jsem sázku, ale ztratil jediný štěstí, jaký jsem kdy poznal. A spolu s ním všechny zbytky toho dobrýho ve mně, který mě naučila vidět. Kalhoty mi vlhnou ve sněhu a já bych chtěl vyčíst otci, že jsem zdědil jeho závislost; matce, že s ním zůstala tak dlouho a že spolu zplodili tak pošahaný dítě; chtěl bych vyčíst Tesse, že se mnou vůbec kdy promluvila. Kruci, hrozně rád bych svalil vinu na všechny ostatní.

After_II.indd 7

9.11.2015 12:22:35

8

AFTER

Jenomže nemůžu. Tohle je moje vina. To já zničil ji i to, co jsme spolu našli. Ale udělám všechno na světě, abych svoje chyby nějak napravil. Kam teď jede? Někam, kde ji nikdy nenajdu?

After_II.indd 8

9.11.2015 12:22:35

1. TESSA

T

rvalo to víc než měsíc,“ vzlykám, zatímco Zed vysvětluje, jak k té sázce došlo. Je mi zle, zavírám oči, abych našla aspoň malou úlevu. „Já vím. Pořád se vymlouval a chtěl víc času a taky snižoval částku, kterou měl dostat. Bylo to divný. Všichni jsme si prostě mysleli, že chce jenom vyhrát – něco nám dokázat nebo co. Teď to konečně chápu.“ Zed se na chvíli odmlčí a zapátrá očima v mé tváři. „O ničem jiným nemluvil. Ten den, co jsem tě pozval do kina, dostal záchvat. Když tě odvez zpátky, pustil se do mě a vykřikoval, že se od tebe mám držet dál. Já se mu vysmál, myslel jsem, že je namol.“ „A… řekl ti o tom u potoka? A o těch… dalších věcech?“ ptám se a tajím dech. Lítost v jeho očích jako odpověď stačí. „Panebože.“ Zakryju si tvář rukama. „Vykládal nám všechno… tím myslím úplně všechno,“ řekne tiše. Mlčím, vypnu telefon. Od chvíle, kdy jsem odešla z baru, nepřestal vibrovat. Hardin už nemá právo mi volat. „Na který koleji teď bydlíš?“ ptá se Zed a já si všimnu, že se blížíme ke kampusu. „Nebydlím na koleji. My jsme s Hardinem…“ Málem nedokážu dopovědět. „Před týdnem mě přesvědčil, abych se nastěhovala k němu.“ „Nekecej!“ vydechne Zed. „No fakt. On je tak… prostě j-je…“ Koktám, nedokážu přijít na slovo, které by vystihovalo jeho krutost.

„

After_II.indd 9

9.11.2015 12:22:35

10

AFTER

„Nevěděl jsem, že to zašlo tak daleko. Myslel jsem, že když nám ukázal… no, ten důkaz… že se začne chovat zase normálně, každej večer bude s jinou holkou. Jenže on zmizel. V podstatě za náma přestal chodit kromě tý noci, kdy se mě a Jace snažil přesvědčit, že ti to nesmíme říct. Jaceovi nabídnul spoustu peněz, když bude mlčet.“ „Peněz?“ opakuju. Hardin by nemohl klesnout níž. Prostor uvnitř Zedova auta je těsnější s každým dalším nechutným odhalením. „Jo. Jace se mu pochopitelně vysmál a slíbil, že o tom bude mlčet.“ „A ty ne?“ ptám se, vybavím si Hardinovy odřené klouby a Zedův obličej. „Ne tak docela… řek jsem mu, že jestli ti to co nejdřív nepřizná sám, udělám to já. Očividně se mu to nelíbilo,“ konstatuje a ukáže na svůj obličej. „Jestli ti to pomůže, myslím, že mu na tobě záleží.“ „Nezáleží. A i kdyby, je to jedno,“ prohlásím a opřu si hlavu o okno. Každý náš polibek a dotek přišel na přetřes mezi Hardinovými kamarády, odhalil jim úplně všechno. Moje nejdůvěrnější okamžiky. Mé jediné důvěrné okamžiky už vůbec důvěrné nejsou. „Nechceš se vrátit ke mně? Ne že bych na tebe chtěl tlačit nebo tak, ale mám volnou pohovku, na který se můžeš utábořit, dokud… si to trochu nesrovnáš v hlavě,“ nabídne mi. „Ne. Ne, díky. Nemohl bys mi ale půjčit telefon? Potřebuju zavolat Landonovi.“ Kývne k telefonu na palubní desce a já si na chvíli zkouším představit, jaké by to bylo, kdybych Zeda kvůli Hardinovi po táboráku neodpálkovala. Kdybych neudělala všechny ty chyby. Landon to zvedne po druhém zazvonění a přesně jak jsem čekala, řekne mi, abych přijela rovnou k němu. Samozřejmě jsem mu do telefonu nevykládala, co se stalo, ale on je fakt

After_II.indd 10

9.11.2015 12:22:35

PŘÍZNÁNÍ

11

hrozně hodný. Dám Zedovi jeho adresu. Větší část cesty přes město mlčíme. „Podá si mě za to, že jsem tě vzal jinam než k němu,“ řekne nakonec. „Omluvila bych se, že stojím mezi váma… ale udělali jste si to sami,“ opáčím bez obalu. Zeda je mi trochu líto, protože věřím, že má mnohem lepší úmysly než Hardin, ale moje rány jsou příliš čerstvé, abych se tím zabývala. „Já vím. Kdybys něco potřebovala, zavolej mi,“ nabídne se. Přikývnu a vystoupím z auta. V chladném vzduchu mi od úst stoupají obláčky horké páry. Já ale zimu necítím. Necítím vůbec nic. Landon je můj jediný kamarád, a přitom žije v domě Hardinova otce. Nemůžu si nevšimnout té ironie. „ONO VÁŽNĚ SNĚŽÍ,“ diví se Landon a vede mě dovnitř. „Kde máš kabát?“ napomíná mě z legrace, ale když se dostaneme na světlo, zamračí se. „Co se stalo? Co ti udělal?“ Rozhlédnu se po místnosti, doufám, že Ken s Karen jsou u sebe nahoře. „To je to tak vidět?“ Otřu si oči. Landon mě vezme do náruče a já si znova osuším oči. Už nemám sílu dál brečet, fyzickou ani psychickou. Prostě už jsem jinde, úplně jinde. Landon mi podá sklenici vody. „Můžeš jít do svýho pokoje, jestli chceš.“ Zmůžu se na úsměv, ale když vyjdu po schodech nahoru, nějaký zvrácený instinkt mě zavede k Hardinovým dveřím. Jakmile si to uvědomím, bolest, která číhá těsně pod povrchem, tak zesílí, že se rychle otočím a pospíchám do pokoje naproti. Otevírám dveře a pálí mě vzpomínka na to, jak jsem přes stejnou chodbu běžela k Hardinovi tu noc, kdy jsem ho slyšela křičet ze spaní. Posadím se rozpačitě na postel ve „svém pokoji“, nevím, co mám dělat. Po pár minutách za mnou přijde Landon. Posadí se vedle

After_II.indd 11

9.11.2015 12:22:35

12

AFTER

mě tak blízko, aby dal najevo starost, a přece dost daleko, aby nenarušil můj osobní prostor. Je prostě slušný jako vždycky. „Chceš o tom mluvit?“ ptá se dobromyslně. Přikývnu. I když opakování celé té ságy bolí snad ještě víc, než když jsem všechno zjistila, svěřit se Landonovi je téměř osvobozující a utěšuje mě, že aspoň jeden člověk o mém ponížení celou tu dobu nevěděl. Naslouchá mi mlčky, nehne brvou, takže ani nepoznám, co si myslí. Chci vědět, co z toho o svém nevlastním bratrovi vyvozuje. A o mně. Jakmile dopovím, rozčileně vyskočí. „To se mi snad zdá! Co to s ním sakra je? Už jsem si začínal myslet, že se přece jenom dokáže chovat… slušně… A on udělá – tohle! To je fakt příšerný! Jak mohl zrovna tobě udělat něco takovýho? Proč zničil to jediný, co má?“ Vzápětí otočí hlavu ke dveřím. Pak to zaslechnu i já – spěšné kroky na schodech. Ne jen obyčejné kroky, naléhavé dunění bot na dřevěném schodišti. „Je tady,“ řekneme oba najednou a já chvíli zvažuju, že bych se schovala do skříně. Landon se na mě podívá s dospěláckou vážností. „Chceš ho vidět?“ Zavrtím zděšeně hlavou a Landon vstane a chce zavřít dveře. V tu chvíli se do mě zařízne Hardinův hlas. „Tesso!“ Landon se ho pokusí chytit za ruku, ale Hardin vpadne dovnitř. Zastaví se uprostřed pokoje a já vstanu z postele. Landon na takové věci není zvyklý, chvíli stojí jako opařený. „Tesso, no sláva. To jsem rád, že seš tady.“ Vzdychne a zajede si rukou do vlasů. Hruď se mi při pohledu na něj sevře, odvrátím se a upřu oči na zeď. „Tesso, lásko, musíš mě vyslechnout. Prosím tě, jenom…“ Mlčky zamířím k němu. Oči se mu rozzáří, chce mě obejmout, ale já ho minu. Naděje v jeho očích rázem pohasne.

After_II.indd 12

9.11.2015 12:22:35

PŘÍZNÁNÍ

13

Výborně. „Mluv se mnou,“ prosí. Zavrtím hlavou a postavím se vedle Landona. „Ne. Já už s tebou nikdy mluvit nebudu,“ rozkřiknu se. „To přece nemyslíš…“ Přistoupí blíž. „Běž ode mě!“ zaječím, když mě chytí za ruku. Landon se postaví mezi nás a položí nevlastnímu bratrovi ruku na rameno. „Hardine, měl bys jít.“ Hardin zatne zuby a těká mezi námi pohledem. „Landone, nepleť se sakra do toho,“ varuje ho. Landon se ale ani nehne a já znám Hardina dost na to, abych poznala, že má sto chutí ho praštit. Nakonec to neudělá, jen se zhluboka nadechne. „Dej mi aspoň minutu,“ pokouší se zachovat klid. Landon se na mě otočí a vidí můj prosebný pohled. Obrátí se zpátky k Hardinovi. „Nechce s tebou mluvit.“ „Nevykládej mi, sakra, co chce!“ zvolá Hardin a udeří pěstí do zdi. V sádrokartonu se objeví prasklina. Trhnu sebou a znova se rozbrečím. Teď ne, teď ne, opakuju si v duchu, abych se uklidnila. „Běž pryč, Hardine!“ rozkřikne se Landon právě ve chvíli, kdy se u dveří objeví Ken a Karen. Jenom to ne. Neměla jsem sem chodit. „Co se tu děje?“ chce vědět Ken. Nikdo nic neříká. Karen se na mě soucitně dívá, Ken zopakuje otázku. Hardin upře na svého otce zlostný pohled. „Pokouším se promluvit si s Tessou a Landon se do toho míchá!“ Ken se podívá na Landona, pak na mě. „Cos provedl, Hardine?“ Jeho tón už není ustaraný, ale… rozčilený? Nejsem si jistá. „Nic! Doprdele!“ Hardin rozhodí rukama. „Všechno zvoral a Tessa teď nemá kam jít,“ konstatuje Landon. Chci něco říct, ale nemám páru co.

After_II.indd 13

9.11.2015 12:22:35

14

AFTER

„Má kam jít, může domů. Ke mně… kam patří,“ opáčí Hardin. „Hardin si s Tessou celou dobu jenom hrál, provedl jí hrozný věci!“ vybuchne Landon. Karen přistoupí ke mně. Jako bych se celá smrskla. Připadám si vydaná všem napospas a úplně malinkatá. Nechci, aby to Ken s Karen věděli… jenže na tom asi stejně nesejde, protože po dnešním večeru už mě docela určitě nebudou chtít víckrát vidět. „Chceš s ním jít?“ zeptá se mě Ken. Krotce zavrtím hlavou. „Já odsud bez tebe neodejdu,“ utrhne se Hardin. Udělá krok ke mně, ale já ucuknu. „Měl bys odejít, Hardine,“ řekne kupodivu Ken. „Prosím?“ Hardinův obličej nabere tmavě červený odstín, který se dá popsat jedině jako barva vzteku. „Máš štěstí, že jsem vůbec vkročil do tvýho baráku – a ty se mě opovažuješ vyhodit?“ „Měl jsem velkou radost, že jsme si začali budovat nějaký vztah, synu, ale teď budeš muset odejít.“ Hardin rozhodí rukama. „To je všechno kravina, copak máš s ní něco společnýho?“ Ken se otočí ke mně, pak zpátky ke svému synovi. „Nevím, cos jí udělal, ale doufám, že to stálo za to, když jsi kvůli tomu ztratil to nejlepší, co tě potkalo,“ řekne posmutněle. Nevím, jestli je tak šokovaný Kenovými slovy, nebo se prostě dostal do bodu, kdy vztek vyvrcholil a začal ustupovat, každopádně na chvíli znehybní, krátce na mě pohlédne a vzápětí odejde. Všichni mlčky stojíme a posloucháme jeho kroky na schodech. Tichým domem se rozlehne prásknutí dveří. Otočím se ke Kenovi: „Hrozně mě to mrzí. Půjdu pryč. Nechtěla jsem, aby se tohle stalo.“ „Nesmysl, zůstaň u nás, dokud budeš potřebovat. Tady jsi vždycky vítaná,“ řekne Ken a oba mě s Karen obejmou. „Nechtěla jsem se postavit mezi vás a Hardina,“ popotáh-

After_II.indd 14

9.11.2015 12:22:36

PŘÍZNÁNÍ

15

nu, připadám si hrozně, protože Ken kvůli mně vyhodil svého syna. Karen mě vezme za ruku a stiskne ji. Ken se tváří nešťastně a unaveně. „Tesso, mám Hardina rád, ale oba víme, že bez tebe by ke mně nikdy cestu nenašel.“

After_II.indd 15

9.11.2015 12:22:36

2. TESSA

S

tála jsem ve sprše hodně dlouho. Chtěla jsem se nějak očistit a trochu uklidnit, ale ani horká voda mi nepomohla uvolnit se, jak jsem doufala. Nenapadá mě nic, co by mohlo utlumit bolest, kterou cítím. Připadá mi nekonečná. Trvalá. Jako nějaký organismus, který ve mně začal žít, ale taky jako díra, která se neustále zvětšuje. „Vážně mě to s tou zdí mrzí. Nabízela jsem, že to zaplatím, ale Ken nechce,“ říkám Landonovi, když si rozčesávám mokré vlasy. „S tím se netrap, máš toho i tak dost.“ Zachmuřeně mě pohladí po zádech. „Nechápu, jak se všechno mohlo takhle zašmodrchat, jak to vůbec došlo až sem.“ Dívám se před sebe, nedokážu se svému nejlepšímu kamarádovi podívat do očí. „Ještě před třema měsícema dávalo všechno smysl. Měla jsem Noaha, kterej by mi nikdy nic podobnýho neudělal. Udržovala jsem vztahy s matkou a měla jasnou představu, jak bude vypadat můj život. A teď nemám nic. Vůbec nic. Dokonce ani nevím, jestli bych ještě měla chodit na praxi, protože tam Hardin nejspíš bude taky. Kdyby chtěl, může Christiana Vance přesvědčit, aby mě vyhodil.“ Popadnu z postele polštář a sevřu ho v pěsti. „On neměl co ztratit, zato já jo. Dovolila jsem mu, aby mě o všechno připravil. Před ním byl život tak snadnej a nekomplikovanej. Zato teď… po něm… je to prostě jenom po Hardinovi.“ Landon se na mě smutně dívá. „Tesso, nesmíš přestat

After_II.indd 16

9.11.2015 12:22:36

PŘÍZNÁNÍ

17

chodit na praxi, už tak tě stál dost. Nedovol mu, aby ti vzal i tohle,“ téměř prosí. „Na tomhle posmrtným životě bez něj je dobrá jedna věc, můžeš si ho zařídit tak, jak budeš sama chtít, začít znova.“ Vím, že má pravdu, ale tak jednoduché to není. Všechno, co mám a dělám, nějak souvisí s Hardinem, dokonce i barva mého zatraceného auta. Stal se lanem, které všechno propojuje, bez něj zůstaly jen trosky. Ustoupím a bez nadšení přikývnu. Landon se usměje a řekne: „Nechám tě odpočívat.“ Obejme mě a chce odejít. „Myslíš, že to někdy přejde?“ zeptám se a on se otočí. „Co?“ „Ta bolest,“ téměř šeptám „Nevím… ale rád bych si myslel, že jo. Čas zahojí… skoro všechny rány,“ odpoví a věnuje mi konejšivý úsměv, i když se pořád trochu mračí. Nevím, jestli mě čas vyléčí, zato vím, že jestli ne, tak to nepřežiju. DRUHÝ DEN RÁNO MĚ LANDON vytáhne z postele, abych nezmeškala praxi. Myslí to se mnou dobře. Chvíli mě zdrží vzkaz, který píšu Kenovi a Karen, děkuju jim a omlouvám se za díru ve zdi, která tu po Hardinovi zbyla. Po cestě Landon mlčí, jen ke mně každou chvíli zalétne pohledem, pokouší se o povzbudivé úsměvy a čas od času mě počastuje nějakým malým povzbuzením. Přesto se cítím hrozně. Zajíždíme na parkoviště a mně se do hlavy vkrádají vzpomínky. Hardin na kolenou ve sněhu. Zed, když mi vysvětluje tu sázku. Rychle odemknu své auto a naskočím dovnitř, abych unikla té zimě. Pohled do zpětného zrcátka mě vyděsí. Oči mám pořád červené, lemované tmavými kruhy, navíc opuchlé, takže vypadám jako z hororu. Rozhodně budu potřebovat výraznější líčení, než jsem myslela. Zastavím se ve Walmartu, který má jako jediný otevřeno

After_II.indd 17

9.11.2015 12:22:36

18

AFTER

tak brzy, a nakoupím všechno, co potřebuju k zamaskování svých pocitů. Nemám ale sílu nebo energii dát si na vzhledu zvlášť záležet, takže si ani nejsem jistá, o kolik lépe nakonec vypadám. Jen pro ilustraci: dorazím do recepce ve Vance, a když mě spatří Kimberly, zalapá po dechu. Pokouším se nasadit úsměv, ale ona už vstává od stolu. „Tesso, proboha, není ti nic?“ ptá se vyplašeně. „To vypadám tak zle?“ pokrčím rameny. „Ne, jistěže ne,“ zalže. „Jenom…“ „Jsem unavená. Zkoušky byly dost náročné,“ vysvětlím. Přikývne a vřele se usmívá, přesto cítím v zádech její pohled celou cestu chodbou k mé kanceláři. Den se pomalu vleče, konec v nedohlednu. Pozdě dopoledne zaklepe na dveře pan Vance. „Dobré odpoledne, Tesso,“ usměje se. „Dobré odpoledne,“ vypravím ze sebe. „Jen jsem vám chtěl říct, jak jsem spokojený s vaší dosavadní prací.“ Zasměje se. „Vedete si lépe než mnozí z našich skutečných zaměstnanců.“ „Děkuju, hodně to pro mě znamená,“ říkám a vnitřní hlas mi okamžitě připomíná, že jsem tu praxi sehnala jedině díky Hardinovi. „Vzhledem k tomu bych vás rád pozval na konferenci do Seattlu, která bude probíhat tento víkend. Často to bývá dost nudné, ale hlavním tématem je digitální publikování, ‚na vlně budoucnosti‘ a tak dál. Seznámíte se tam se spoustou lidí, něčemu se přiučíte. Za pár měsíců budu v Seattlu otevírat druhou pobočku a také se tam potřebuji setkat s několika lidmi.“ Zasměje se. „Tak co říkáte? Hradíme veškeré náklady, budeme odjíždět v pátek odpoledne. A Hardin je vítán, můžete ho vzít s sebou. Nemyslím na konferenci, ale do Seattlu,“ dodá s významným úsměvem. Kdyby jen věděl, co se děje. „Samozřejmě že pojedu ráda. Opravdu si vašeho pozvání

After_II.indd 18

9.11.2015 12:22:36

PŘÍZNÁNÍ

19

cením!“ vychrlím, nedokážu krotit nadšení a radost, že mě snad konečně potká něco dobrého. „Výborně. Řeknu Kimberly, aby vás seznámila s podrobnostmi a vysvětlila vám, jak vyúčtovat náklady…“ Mluví pořád dál, ale já přestávám vnímat. Pomyšlení na služební cestu a konferenci přece jen trochu utiší bolest. Sice se tím aspoň na pár dnů dostanu od Hardina, na druhé straně mi Seattle připomíná, jak moc mě tam chtěl vzít. Pronikl do všech aspektů mého života, je všude včetně celého státu Washington. Mám pocit, jako by se kancelář zmenšovala a vzduch uvnitř houstl. „Je vám dobře?“ ptá se pan Vance ustaraně. „Ehm, ano, jen… ještě jsem dnes nic nejedla a v noci jsem toho moc nenaspala,“ omlouvám se. „Tak běžte domů, tu práci můžete dodělat tam,“ nabídne mi. „To je v pořádku…“ „Ne, běžte domů. Momentálně se neděje nic naléhavého. Zvládneme to bez vás,“ mávne rukou a odejde. Posbírám si věci, na záchodě se podívám do zrcadla – pořád vypadám hrozně – a už chci nastoupit do výtahu, ale zavolá na mě Kimberly. „Jdeš domů?“ ptá se a já přikývnu. „Hardin má dost mizernou náladu, tak si dej radši pozor.“ „Cože? Jak to víš?“ „Protože mi právě vynadal, že jsem ho k tobě nepřepojila.“ Usměje se. „Ani když to zkoušel podesáté. Usoudila jsem, že kdybys s ním chtěla mluvit, může ti zavolat na mobil.“ „Děkuju,“ hlesnu a jsem vděčná, že je tak vnímavá. Slyšet Hardinův hlas, třeba jen do telefonu, by okamžitě zvětšilo tu hroznou bolavou propast ve mně. Podaří se mi dojít k autu, teprve pak se zhroutím. Když mě nic nerozptyluje a zůstanu se svými myšlenkami a vzpomínkami sama, je ta bolest ještě horší. Samozřejmě mi nijak nepřidává, že v telefonu najdu patnáct zmeškaných hovorů a deset nových zpráv od Hardina, které nebudu číst.

After_II.indd 19

9.11.2015 12:22:36

20

AFTER

Jakmile se vzchopím natolik, abych mohla řídit, udělám, čeho jsem se děsila – zavolám matce. Zvedne to po prvním zazvonění. „Haló?“ „Mami,“ vzlyknu. To slovo mi chutná divně, ale právě teď potřebuju její útěchu. „Co ti udělal?“ Všichni reagují stejně, což jen dokazuje, že bylo každému jasné, jak je Hardin nebezpečný. Každému kromě mě. „Já… on…“ Nedokážu se vyjádřit. „Můžu přijet domů, jenom na dnešek?“ požádám. „Jistě, Tesso. Uvidíme se za dvě hodiny,“ řekne a zavěsí. Proběhlo to líp, než jsem myslela, ale ne tak vřele, jak jsem doufala. Kéž by byla víc jako Karen, měla mě ráda přese všechny moje chyby. Kéž by zjihla aspoň na tak dlouho, abych u ní našla útěchu. Najedu na hlavní silnici a vypnu telefon dřív, než stačím udělat něco hloupého, například přečíst si některou z těch zpráv od Hardina.

After_II.indd 20

9.11.2015 12:22:36

3. TESSA

C

esta k domu mého dětství je známá a nenáročná, nemusím se zvlášť soustředit. Než dorazím do rodného města, nutím se vypustit každý výkřik – doslova, prostě křičet tak nahlas, jak dokážu, dokud mě nezačne bolet v krku. Zjišťuju, že je to mnohem těžší, než jsem si myslela, zvlášť protože na ječení nemám vůbec náladu. Daleko radši bych brečela, ztratila se. Dala bych cokoli, abych mohla vrátit svůj život zpátky do toho prvního dne na vysoké škole. Vzala bych si k srdci máminu radu a změnila pokoj. Máma se obávala, že na mě Steph bude mít špatný vliv. Kéž by nám bylo došlo, že problém bude ten obhroublý kudrnatý kluk. Že ve mně všechno roztočí, rozcupuje mě na kousíčky, pak do té hromádky foukne a pošle ji přes oblohu pod nohy svých kamarádů. Celou tu dobu jsem bydlela jen dvě hodiny od domova, ale vzhledem ke všemu, co se stalo, se to zdá mnohem dál. Nebyla jsem doma od té doby, co jsem začala chodit do školy. Kdybych se nerozešla s Noahem, vracela bych se každý týden. Projíždím kolem jeho domu a nutím se upírat oči na silnici. Zajedu na naši příjezdovou cestu a skoro vyskočím z auta. Dojdu ke dveřím, najednou nevím, jestli mám zaklepat. Připadá mi to divné, ale zase se mi nechce rovnou vejít. Jak je možné, že se od té doby, co jsem odešla na vysokou, všechno tak změnilo? Nakonec vejdu bez ohlášení. Máma stojí u hnědé kožené pohovky nalíčená, v šatech a lodičkách. Všechno tu vypadá stejně: čisto a dokonale uklizeno. Jenom mi to tu připadá

After_II.indd 21

9.11.2015 12:22:36

22

AFTER

menší, snad protože jsem nějakou dobu žila u Kena. Matčin dům je zvenčí skutečně malý a nevzhledný, ale uvnitř je hezky zařízený. Máma se vždycky snažila zamaskovat své chaotické manželství atraktivními barvami, květinami a pořádkumilovností. Ve stejné strategii pokračovala i poté, co otec odešel, nejspíš už to dělala automaticky. Domácnost působí útulně, cítím známou vůni skořice. Máma byla vždycky posedlá aromalampami, v každém pokoji má jednu. Zuju si boty, určitě by na naleštěné dřevěné podlaze nechtěla sníh. „Dáš si kafe, Thereso?“ zeptá se, pak mě obejme. Závislost na kávě jsem zdědila po ní a to spojení mezi námi mi na rtech vykouzlí malý úsměv. „Ano, děkuju.“ Jdu za ní do kuchyně a posadím se k malému stolku. Nevím, jak začít. „Tak povíš mi, co se stalo?“ zeptá se bez obalu. Zhluboka se nadechnu a napiju se kávy. „Rozešli jsme se. Ukázalo se, že je Hardin jiný, než jsem myslela,“ řeknu. Obejmu dlaněmi palčivě horký hrnek v pokusu přestat myslet na bolest a připravit se na matčinu reakci. „A jaký sis myslela, že je?“ „Myslela jsem, že mě miluje.“ Nevím jistě, co jsem si myslela o Hardinovi jako o člověku. „Teď už si to nemyslíš?“ „Ne, teď vím, že mě nemiluje.“ „Kde bereš tu jistotu?“ ptá se bez hnutí brvou. „Věřila jsem mu a on mě strašně zradil.“ Vím, že vypouštím podrobnosti, ale stále cítím podivnou potřebu Hardina chránit před jejím odsudkem. V duchu si vynadám, že jsem tak pitomá a beru na něj ohledy, když on je na mě nebral. „A neměla jsi o tom přemýšlet předtím, než jsi s ním začala žít?“ „Měla, já vím. Jen mi klidně pověz, jak jsem pitomá a žes mi to říkala.“ „Říkala, varovala jsem tě před takovými. Od chlapů jako on a tvůj otec je nejlepší se držet dál. Jsem ráda, že to skončilo

After_II.indd 22

9.11.2015 12:22:36

PŘÍZNÁNÍ

23

dřív, než to doopravdy začalo. Lidi chybují, Tesso.“ Napije se z hrnku a na okraji zůstane růžový otisk rtěnky. „Určitě ti odpustí.“ „Kdo?“ „Přece Noah.“ Jak to, že to vůbec nechápe? Potřebuju s ní jenom mluvit, nechat se utěšit – ne aby mě tlačila zpátky k Noahovi. Vstanu, podívám se na ni, pak se rozhlédnu po kuchyni. Myslí to vážně? To snad ne. „Nezačnu s ním zase chodit jenom proto, že to s Hardinem nevyšlo!“ ohradím se. „A proč ne, Tesso? Měla bys být vděčná, že ti chce dát ještě jednu šanci.“ „Cože? Nemohla bys toho nechat? Momentálně nechci vůbec nikoho, natož Noaha.“ Mám sto chutí začít si trhat vlasy. Nebo jí. „Jak to myslíš, natož Noaha? Jak to vůbec můžeš říct? Vždyť se k tobě nikdy nechoval jinak než hezky.“ Vzdychnu a posadím se. „Já vím, mami, mám ho ráda. Ale jinak.“ „Vždyť ani nevíš, o čem mluvíš.“ Vstane a vylije svou kávu do výlevky. „Nejde vždycky jen o lásku, Thereso, ale o stabilitu a jistotu.“ „Je mi teprve osmnáct,“ zdůrazním. Nechci si ani představovat, že bych byla s někým, koho nemiluju, jen kvůli stabilitě. Chci se o svou stabilitu a jistotu postarat sama. Chci milovat někoho, kdo bude milovat mě. „Skoro devatenáct. A měla bys na to myslet dřív, než bude pozdě a už o tebe nikdo nebude stát. Běž se upravit, Noah tu bude každou chvíli,“ oznámí a odejde z kuchyně. Mělo mě napadnout, že nemá smysl jezdit sem pro útěchu. Bylo by mi líp, kdybych celý den prospala v autě. NOAH PŘICHÁZÍ O PĚT MINUT POZDĚJI, přesně jak říkala. Ne že bych se namáhala s upravováním. Když ho vidím v malé

After_II.indd 23

9.11.2015 12:22:36

24

AFTER

kuchyni, je mi rázem ještě hůř, ačkoli jsem to nepovažovala za možné. Nasadí svůj dokonalý vřelý úsměv. „Ahoj.“ „Ahoj, Noahu,“ odpovím. Přistoupí blíž a já vstanu, abych ho objala. Jeho náruč je teplá a mikina mu voní stejně příjemně, jako si pamatuju. „Tvoje máma mi volala,“ vysvětluje. „Já vím.“ Pokusím se o úsměv. „Mrzí mě, že tě do toho pořád tahá. Nechápu, o co jí jde.“ „Já jo. Chce, abys byla šťastná,“ zastane se jí. „Noahu…“ varuju ho. „Prostě jenom nedokáže poznat, co ti to štěstí může dát. Chce, abych to byl já, i když nejsem.“ Pokrčí rameny. „Promiň.“ „Přestaň se omlouvat, Tess. Chtěl jsem se jenom podívat, jestli jsi v pořádku,“ ujistí mě a obejme mě ještě jednou. „Nejsem,“ připustím. „To je vidět. Chceš o tom mluvit?“ „Nevím… opravdu ti to nebude vadit?“ Nechci mu znovu ubližovat tím, že mu budu vykládat o klukovi, kvůli kterému jsem ho opustila. „Ne, nebude,“ řekne, nalije si sklenici vody a posadí se ke stolu naproti mně. „Tak fajn,“ vzdychnu a vylíčím mu v podstatě všechno. Vynechávám podrobnosti o sexu, protože jsou důvěrné. Tedy nejsou, ale pro mě ano. Pořád se mi nechce věřit, že Hardin vylíčil své partě všechno, co jsme spolu dělali… to je ta nejhorší část. Ještě horší než to, že jim ukazoval prostěradlo, je, že mi vyznal lásku a pomiloval se se mnou, vzápětí obrátil o sto osmdesát stupňů a přede všemi se vysmíval tomu, co se mezi námi odehrálo. „Věděl jsem, že ti ublíží, ale nenapadlo mě, jak moc,“ konstatuje Noah. Poznám, že má vztek. Je to dost nezvyklé, obvykle bývá klidný a dokonale se ovládá. „Jsi pro něj až moc dobrá, Tess. Je to hajzl.“

After_II.indd 24

9.11.2015 12:22:36

PŘÍZNÁNÍ

25

„Nechápu, jak jsem mohla být tak pitomá – kvůli němu jsem se vzdala úplně všeho. Vůbec nejhorší je milovat někoho, kdo tě nemiluje.“ Noah vezme sklenici a sevře ji v rukou. „To mi povídej,“ řekne tiše. Nejradši bych si dala pár facek za to, co jsem právě vypustila z pusy. Chci se omluvit, ale on mě předběhne. „To nic,“ ujistí mě a pohladí mě po ruce. Bože, jak bych si přála ho milovat! Byla bych s ním mnohem šťastnější a on by mi nikdy neudělal to, co Hardin. Vypráví mi o všem, co se dělo za tu dobu, kdy jsem tu nebyla. Moc toho není. Místo na Washingtonskou centrální univerzitu jde studovat do San Franciska, z čehož mám radost. Aspoň jedna dobrá věc vzešla z toho, jak jsem mu ublížila: bylo to postrčení, které potřeboval, aby vypadl z Washingtonu. Popisuje, co objevil v Kalifornii. Odchází za tmy a já si uvědomím, že máma zůstala po celou dobu návštěvy ve svém pokoji. Vyjdu ven na zahradu a zamířím ke skleníku, kde jsem trávila většinu dětství. Dívám se skrz svůj odraz ve skle dovnitř a vidím, že všechny rostliny jsou mrtvé a všude nepořádek, což odpovídá mému momentálnímu rozpoložení. Mám tolik věcí, které si musím rozmyslet a udělat. Potřebuju si najít bydlení a nějak odstěhovat své věci z Hardinova bytu. Vážně jsem zvažovala prostě tam všechno nechat, jenže to nejde. Nemám jiné oblečení, a především potřebuju učebnice. Sáhnu do kapsy, zapnu telefon a během několika vteřin mám plný inbox a naskočí značka pro hlasové zprávy. Ty ignoruju a rychle přelétnu esemesky, jen podle odesílatele. Všechny jsou od Hardina, kromě jedné. Kimberly mi napsala: Christian rikal, ze zitra nemusis chodit, vsichni budou stejne odchazet v poledne, protoze se v prizemi bude malovat. Tak zustan doma. Kdybys neco potrebovala, dej mi vedet. xx

After_II.indd 25

9.11.2015 12:22:36

26

AFTER

Zítřejší volno je velká úleva. Chodím na praxi ráda, ale začínám si myslet, že bych měla z WCU přejít na jinou školu a možná se i odstěhovat z Washingtonu. Kampus není dost velký, abych se dokázala Hardinovi a jeho kamarádům vyhýbat, a nechci si neustále připomínat, co mezi námi bylo. Nebo co jsem si myslela, že mezi námi je. Vracím se dovnitř celá promrzlá. Matka sedí v křesle a čte si časopis. „Můžu tu dneska zůstat přes noc?“ ptám se. Krátce na mě pohlédne. „Ano. A zítra zjistíme, jak tě dostat zpátky na kolej,“ dodá a znovu se začte. Pochopím, že dnes už se od ní ničeho nedočkám, a odeberu se nahoru do svého starého pokoje, který vypadá přesně tak, jak jsem ho opustila. Nepohnula jedinou věcí. Nenamáhám se s odličováním, padnu rovnou do postele. Je to těžké, ale nutím se usnout, snít o časech, kdy mi bylo mnohem líp. Než jsem poznala Hardina. Uprostřed noci mě probudí zvonění telefonu. Nevezmu to, jen mě napadne, jestli Hardin vůbec může spát. NEŽ MATKA DRUHÝ DEN RÁNO odejde do práce, řekne mi, že zavolá do školy a přinutí je, aby mě přijali zpátky na kolej, jen do jiné budovy než předtím. Odjedu, mám v plánu vyrazit do kampusu, ale nakonec se rozhodnu zajet do bytu. Odbočím z dálnice a jedu co nejrychleji, abych si to nestačila rozmyslet. Před domem se dvakrát rozhlédnu po parkovišti, jestli neuvidím Hardinovo auto. Jakmile jsem si jistá, že tu není, zaparkuju a pospíchám přes zasněžený asfalt ke dveřím. Než se dostanu do haly, lemy džínů už mám promočené a mrznu. Snažím se myslet na cokoli jiného, jen ne na něj, ale nejde to. Hardin mě musel opravdu nenávidět, když zašel tak daleko a přinutil mě přestěhovat se do bytu daleko od všech, které

After_II.indd 26

9.11.2015 12:22:36

PŘÍZNÁNÍ

27

znám, aby mi zničil život. Teď je určitě náramně pyšný na to, jak mi ublížil. Hledám klíče, abych si odemkla dveře od bytu. Najednou se o slovo přihlásí panika, která mě málem porazí. Kdy to skončí? Nebo kdy to aspoň bude lepší? Jdu rovnou do ložnice, vytáhnu ze skříně tašky a narychlo do nich bez skládání nacpu všechno své oblečení. Zalétnu pohledem k nočnímu stolku, na němž stojí malý rámeček s fotografií nás dvou, jak se usmíváme na Kenově svatbě. Škoda že to všechno byla lež. Opřu se o postel, popadnu rámeček a mrštím jím o betonovou podlahu. Sklo se roztříští. Vrhnu se přes postel, popadnu fotku a roztrhám ji na co nejmenší kousky. Uvědomím si, že brečím, teprve když se začnu zajíkat. Beru své knihy, skládám je do prázdné krabice. Instinktivně popadnu i Hardinův výtisk Větrné hůrky. Jemu chybět nebude a popravdě si tu knížku zasloužím po všem, o co mě připravil on. Pálí mě v krku, proto dojdu do kuchyně a napustím si sklenici vody. Posadím se ke stolu a dovolím si chvíli předstírat, že se nic z toho nestalo. Že místo aby mě čekala osamělá budoucnost, se Hardin brzy vrátí ze školy, usměje se na mě, řekne mi, že mě miluje a že se mu po mně celý den stýskalo. Pak mě zvedne na kuchyňský pult a s láskou a touhou mě políbí… Cvaknutí dveří mě vytrhne z patetického snění. Vyskočím od stolu, ve stejné chvíli dovnitř vejde Hardin. Nevidí mě, dívá se někam přes rameno. Na brunetu v černých úpletových šatech. „Tak jsme tady,“ řekne, vzápětí se zarazí. Všimne si mých tašek na podlaze. Zůstanu jako přikovaná, zatímco on se rozhlíží po bytě a nakonec se podívá do kuchyně a šokovaně vykulí oči. „Tess?“ hlesne, jako by si nebyl jistý, jestli jsem skutečná.

After_II.indd 27

9.11.2015 12:22:36

4. TESSA

V

ypadám hrozně. Na sobě mám volné džíny a mikinu, včerejší rozmazané líčení, vlasy rozcuchané. Podívám se na holku, která stojí za ním. Vlnité hnědé vlasy jí splývají po zádech v hedvábných vlnách. Je nalíčená jen lehce a dokonale, ale popravdě patří k těm, které žádné líčení nepotřebují. No jistě. Je to neuvěřitelně ponižující a já bych se nejradši propadla někam jinam, aby mě ta krásná holka neviděla. Když se sehnu pro tašku, Hardin jako by se teprve rozpomněl, že nepřišel sám. Otočí se na ni, pak zpátky na mě. „Tesso, co tu děláš?“ ptá se. Zatímco si otírám mejkap kolem očí, zeptá se své nové přítelkyně: „Mohla bys nás nechat chvíli o samotě?“ Podívá se na mě, přikývne a vrátí se na chodbu. „Kde se tady bereš?“ řekne Hardin a vejde do kuchyně. Sundá si bundu, přičemž se mu vyhrne bílé tričko a odhalí opálené tělo. Tetování v podobě dvou zlostných pokroucených větví mrtvého stromu na jeho břiše mě dráždí. Přímo volá, abych se ho dotkla. Moc se mi líbí, ze všech Hardinových asi nejvíc. Teprve teď vidím podobnost mezi ním a tím stromem. Oba nic necítí. Oba jsou sami. Ale strom má aspoň šanci znovu vyrašit. Hardin ne. „Já… jsem zrovna na odchodu,“ vypravím ze sebe. Vypadá tak dokonale, tak krásně. Jedna nádherná katastrofa. „Tak si aspoň poslechni, co ti chci říct, nech mě to vysvětlit,“ prosí a já si všimnu, že má pod očima kruhy ještě tmavší než já.

After_II.indd 28

9.11.2015 12:22:36