Bože, tohle je MTV 13

31

respekt.cz Ročník XVII. V 31. 7.—6. 8. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Letní románek ODS 5 V Al Gore vábí Ameriku 12 Sýrie na prahu války 10 V Proč ticho škodí zdraví 6 13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Bože, tohle je MTV

komentáře VE HVĚZDÁCH Nevíme, jestli v dětství Štěpánka Baloušková toužila být statečná, v rozhovoru však přiznala jinou dětskou představu: vezme si generála a bude s ním dlouho žít. Ten sen se jí splnil jen zčásti. Brzy po válce se vdala za štábního kapitána, který se právě vrátil z nacistického vězení za odboj v rámci vojenské skupiny Obrana národa: „Byl velmi zkroušenej a i zdravotně na tom nebyl nejlíp. Tak jsem si ho vzala. Pak jsme prožili dva roky krásnýho života.“ Víc jim dáno nebylo. Hned po únoru 1948 Jana Balouška vyhodili z ministerstva národní obrany a o dva roky později už patřil k muklům v pověstném lágru Bytíz u Příbrami (rodina měla blízko k Miladě Horákové). Za nějakou dobu ho poslali domů umřít, aby zbytečně nezvyšoval vězeňskou úmrtnost – měl otevřenou tuberkulózu. Žili v Ostrově nad Ohří, Štěpánka sama živila rodinu (měli syna a dceru), a ještě než jí muž umřel, zača-

31. červenec–6. srpen 2006 V RESPEKT 31

Hledá se Vaculík

Je svoboda a všeho dost. Tak kde jsou hybatelé myšlenek?

Statečná Štěpánka zemřela li z toho pramála, co měli, tajně vězňům v Jáchymově posílat balíčky s jídlem, peníze a další věci, o které si muklové psali v šifrovaných dopisech. „Těch šifer bylo hodně, ale nebylo nesnadný si je pamatovat,“ tvrdila Štěpánka. „Když člověk chce, tak umí prostě všechno.“ Spojení s vězni zprostředkoval „civilní zaměstnanec“ lágru. „To byli prověření komunisté, ale tenhleten dotyčnej, ačkoli to byl jejich člověk, pronesl od nás vězňům i věci zdánlivě nemožný, jako buzolu, mapu, hodinky a potřeby pro připravovanej útěk. Doktorovi vozil na lágr dokonce i léky, teď už to můžu říct, jmenoval se Pilný. V knize Motáky nezvěstnému o něm psal Karel Pecka a vylíčil ho takového, jakej skutečně byl. Mluvil potichu a byl na mukly velice hodný. A vždycky těm muklům pomoh.“ Fakt, že nedošlo k prozrazení Balouškových, může narušit příliš jednobarevnou představu o podobách českého konfidentství. Tu ostatně narušuje i další příběh: „V domě nad námi bydlel už jenom pošťák. Ten byl zajímavej. Například řekl manželovi: ,Pane štábní, já vás musím hlídat.‘ Hodně pil, mlátil svoji ženu a třískal s nádobím. Já jsem tam později jednou za ním šla a řekla jsem: ,Prosím vás, pane, buďte rád, že jste spolu. Co bych za to dala, kdybych měla muže doma.‘ Nikdy mě neprozradil. Potom se oběsil.“ Po roce 1968 se malý byt paní Balouškové v Ostrově nad Ohří stal centrálou, přístavem pro všechny, kdo se nějak zajímali o dění v jáchymovských lágrech. Přespávalo u ní na pár metrech čtverečních najednou třeba šest lidí. Postupem času se netajila zklamáním z toho, jak se u nás zachází s památkou na tisíce vězněných a umučených z komunistických věznic. A jak snadno procházejí zločiny jejich věznitelům. „Nikdo z těch bachařů jáchymovských a příbramských lágrů nakonec nebyl odsouzen. Ani jeden. I když se ty procesy táhly celý léta, výslednej verdikt zněl vždycky stejně: promlčeno navždy.“ To je zlé. Snad ještě horší by ale bylo, kdyby i hrdinství Štěpánky Balouškové bylo „promlčeno navždy“. Nedostalo se jí žádné satisfakce, žádné medaile ve Španělském sále, nedostala ani odškodnění – nevešla se do příslušných paragrafů. Mohl ji těšit jen zájem a úcta lidí, jako je režisérka Kristina Vlachová, z jejíhož dokumentu tu čerpáme. Zde je zachována i Štěpánčina úžasná odpověď na věčnou otázku: Jak to, že se nebála? Proč riskovala, měla přece rodinu, už tak postiženou. Tu je ta odpověď: „Jednou jsem šla do skladu a přijelo auto s muklama. Oni tady stavěli baráky, Ostrov nad Ohří je ze dvou třetin postavený politickými vězni. Jak skákali z náklaďáku, tak jsem poslednímu strčila do kapsy cigarety. Když odjížděli, vyšla jsem náhodou ven – a oni všichni sundali čepici. Tím mi za to jako děkovali. Byla jsem šťastná. Že jsem to udělala. Tak taková byla tehdy situace.“ Statečná Štěpánka zemřela minulý týden v Ostrově nad Ohří. Bylo jí 84 let. František Weiner Autor je spolupracovníkem Respektu.

Oslavenec Vaculík: příklad autority, nebo někoho, kdo s ní má problém? foto čtk / jaromír čejka

L

udvík Vaculík oslavil osmdesáté narozeniny. „Gratulujeme a pojďme k něčemu důležitějšímu.“ Takhle jednoduše by se téměř chtělo zvolat dnešnímu třicátníkovi, vždyť Vaculík je jen jméno, které mu na začátku 90. let připsali do čítanek jako autora jakýchsi dvou tisíc slov a fejetonů o jaře. Nic víc. Opravdu ne? Výročí Ludvíka Vaculíka připomíná možná některé zásadní otázky dnešní české společnosti.

Dejte si zmrzlinu Odpusťte mladšímu člověku to přecházení Vaculíka, vždyť ho zná především z textů v Lidových novinách, které nápaditostí nevynikají. Je to prostě jeden z řady prošedivělých členů zdejší elity, která sama sebe bere nesmírně vážně, ale mnohdy se zdá tak nějak daleko a vlastně i mimo. Když se ale člověk pokusí vžít do druhé poloviny šedesátých let, kdy mráz z Kremlu mírně tál a ve vzduchu byl cítit příslib nového jara, pak se Vaculík jeví jako jeden z nejvýraznějších a nejvíc inspirujících buřičů téhle společnosti. Ta odvaha a talent, s jakým ve svých knihách, projevech či novinových debatách srozumitelně formuloval problémy své doby. Samozřejmě, nebyl na to sám, a když člověk dneska čte tehdejší diskusi, někdy se mu chce zvolat: kéž bych tenhle úžasný kvas taky zažil – ehm, tedy bez následné normalizace. Jenže, když si tohle řeknete, musí vás vzápětí napadnout: Jak to, že se podobné věci neodehrávají v současnosti? Kde jsou dnešní odvážní buřiči veřejných témat? Copak s pádem totality není o čem debatovat? Václav Klaus často varuje před rejdy intelektuálů, které podezírá z touhy po neodpovědné moci a považuje je za hrozbu pro demokracii. Ovšem je to varování před velrybami v rybníce. Čeští intelektuálové nejenže neusilují o moc, ale ani o veřejné mínění. Strašně rádi se noří do svých lejster, ještě (dejme tomu) přednášejí o svém oboru na univerzitách, ale tím to končí. Když už jsme zmínili Václava Klause – není to tak dlouho, co několik předních vědců vydalo prohlášení na způsob petice, že se jim nelíbí, jak prezident v zahraničí hovoří o EU. Udělejme si drobný test: Kdo si vzpomene na jednu tezi z tohoto prohlášení či na jméno jednoho ze signatářů (a přitom sám petici nepodepsal), může si dát za odměnu zmrzlinu. Ostatní si ji ale mohou vlastně dát také, protože chyba není na jejich straně. Kolik z těch vědeckých osobností napsalo do novin článek, nebo se nějak jinak na toto téma pokusilo vyvolat debatu? Nikdo. Ono to ale vůbec není jednoduché, a to nikde na světě. Velkých tahounů, kteří mají chuť a sílu rozpoutat veřejné debaty, ubývá. Když před rokem britský časopis Prospect dělal anketu o nejvýznamnější intelektuály na světě, s podivem napsal: „Na hlasování je nejzajímavější věk intelektuálů, kteří se usadili na předních místech. Pouze dva v první desítce – Hitchens a Rushide – se narodili po dru-

hé světové válce. A v první dvacítce byli jen Kleinová a Lomborg mladší padesáti let.“ Redakce Prospectu přemýšlela, čím to je, že oproti předchozím desetiletím jsou hlavní hybatelé myšlenek tak staří. Došli k závěru, že „velká jména se formují při velkých událostech“ a ty v posledních deseti letech nepřišly. Ještě zajímavější je, že většina myslitelů nebyla z Evropy. Fareed Zakaria ve své knize Budoucnost svobody hovoří také o této krizi a nazývá ji „smrt autority“. Podle něj je problém způsoben tím, že „marketizace se stala stínovým partnerem demokratizace“. Jinak řečeno, díky tomu, že se konzument stává základem fungujícího státu, svěřuje se mu stále větší moc. „Nikdo není ochoten připustit, že bez vedení nebo odkazu k autoritě mohou lidé volit špatně,“ píše Zakaria. „Má-li někdo být veden, vyžaduje to samozřejmě nejen ochotu následovat, ale také existenci někoho, kdo je ochoten vést.“ Je-li zrod autorit a kvalita veřejné debaty problémem ve velkých, otevřených společnostech, o to větší patálie s tím máme v postkomunistickém Česku, kde se na veřejné scéně zná de facto „každý s každým“ a každá neotřelá myšlenka, kritika či pochvala má pro autora nejen intelektuální, ale i čistě osobní důsledky. Přesto tu jistě máme dostatek osobností schopných zásobovat nás provokativními podněty v široké škále témat od „environmentálních“ přes společenská až po tabu z naší vlastní historie. Tak proč zdejší diskuse nemá šťávu, kterou – jak cítíme – by mohla a měla mít?

Něco si myslet Problém je zřejmě zakletý především ve způsobu, jakým se tady diskuse zatím vede. Charakterizují ji nulová chuť navazovat na „cizí“ myšlenku jinak než odmítnutím či potupením, nízká schopnost vnímat nesouhlasný názor jinak než jako vyhlášení války a velká ochota upřít svobodu slova nebo alespoň jakoukoli úctyhodnost každému, kdo říká věci, které se mi nelíbí. V banální formě zná tuto „náladu“ české veřejné debaty každý novinový komentátor. Když napíše názor, který se čtenářům nelíbí, většinou se dočká urážky (určitě píše jen proto, aby někomu „sloužil“) nebo podivení: „Jak vám mohli dovolit něco takového publikovat?“ Na vyšší rovině je dobrým příkladem úrovně zdejší debaty jeden z jejích nejtalentovanějších účastníků, prezident republiky Václav Klaus. Tento bytostný intelektuál se nijak netají touhou nastolovat ožehavé otázky současnosti, a také se mu to dobře daří: Klausův pohled na Evropskou unii, ekologické problémy, globalizaci, komunismus, míšení kultur a podobně tu uvízl ve společenské paměti mnohem hlouběji než názory jiných zdejších veřejných osobností. Zároveň s tím dává ale prezident příklad, jak se takového intelektuálního věhlasu dosahuje. Zásadně nedává rozhovory kritickým novinářům, v televizi nesmí mít oponenta,

vyhýbá se všem vystoupením, kde by ho čekal dialog, nutnost poslouchat, vnímat a argumentovat. Jako by svět byla jedna velká přednášková síň, kde oponent, odváží-li se vůbec zvednout hlas z davu, je hned označen za „zlovolného“ či „nefér“. Když Ferdinand Peroutka coby devětadvacetiletý mladík vydal knihu Jací jsme, kde mimo jiné kritizoval Tomáše G. Masaryka za to, že namlouvá Čechům, že jsou to synové a dcery hrdinných husitů, ačkoli jsou mnohdy synové kolaborantů, reakce Masaryka byla taková, že tomu floutkovi poskytl peníze na založení časopisu. Čeští politici dnes také poskytují peníze, ale advokátům, aby novináře žalovali nebo zastrašili. Nejde však jen o politiky. Ani média mezi sebou nediskutují, občas si do sebe ironicky rýpnou, ale věcné polemiky téměř neexistují. Debaty ve veřejnoprávní televizi, rozhovory v novinách a časopisech (Respekt nevyjímaje) jsou z drtivé většiny o současné politice, často navíc jen o jejím povrchu. Složité názory se netisknou v přesvědčení, že čtenář stejně hledá především zábavu a tahle „vážnost“ by ho mohla odradit. Ale také z praktického důvodu: přihlásit se k nějakému obecnějšímu či provokativnějšímu názoru znamená v českých podmínkách téměř automatickou ztrátu naslouchajících v ideově odlišném táboře. Takže tu pak máme média publikující raději to, co si o různých důležitých otázkách myslí podle průzkumů většina společnosti, než aby tuto většinu vyváděla z případných bludů dostatkem potřebných informací a analýz. Novinář a spisovatel Karel Hvížďala hovoří v této souvislosti o „strachu něco si myslet“.

Zamlčená senzace Na situaci se samozřejmě podepsala i tradice předlistopadových desetiletí, kdy každému, kdo měl odvahu vyčnívat, hrozila rána do vazu. A možná jsou kořeny už v tom, jak se v Česku vypráví historie, jak zacházíme s osobnostmi, které tuto historii svým myšlením a postoji formovaly. V minulých dnech jsme si také připomněli výročí K. Havlíčka Borovského. Jestli je Ludvík Vaculík pro dnešní mladou generaci jen jakýmsi nudným dědečkem, pak Borovský představuje už čistou zkamenělinu. To, že jeho názory i osud uprostřed české společnosti představují stále aktuální a senzační poučení i pro dnešní dvacátníky, je bohužel jasné jen hrstce zasvěcenců. Historik a politolog Bohumil Doležal k Havlíčkovi do Respektu řekl, že se dočkal glorifikace způsobem, „kterým různí nestydové ve skutečnosti likvidují odkaz lidí kritických a nepohodlných“. To samé potkalo mnoho zdejších inspirativních osobností od Boženy Němcové přes Ferdinanda Peroutku až po (v jistém smyslu) Ludvíka Vaculíka. Možná, že krok kupředu se udělá až tehdy, když si uvědomíme, kdo jsou naši hrdinové. A až místo čítankového zapomnění přijmeme jejich výzvu. Erik Tabery

Q

komentáře

RESPEKT 31 V 31. červenec–6. srpen 2006

Atomová renesance

EDITORIAL

Jsme na počátku největšího dobrodružství naší doby

E

vropa stojí podle všeho na počátku renesance jaderné energetiky. Po dvacet let trvajícím zavržení atomových elektráren, jež následovalo po havárii v Černobylu, svůj postoj přehodnocují Švédové a Italové, první elektrárna na půdě EU se staví ve Finsku a další se chystá v Pobaltí. Tvrdě proti už nejsou ani v Německu, s jádrem se koketuje ve Španělsku, Belgii, Maďarsku i u nás. Posledním příkladem zásadní změny postoje je Velká Británie. Její vláda ještě před třemi roky jaderným elektrárnám prorokovala především z ekonomických důvodů konec kariéry, dnes jim naopak umetá cestu zpátky do života. Na stranu atomových elektráren se přidali i někteří environmentálně naladění vědci a aktivisté jako James Lovelock, poradce britské vlády pro otázky vědy Sir David King nebo spoluzakladatel Greenpeace Patrick Moore. Jednoznačně proti zůstává v tuto chvíli snad jenom Rakousko. Důvodů je hned několik: obavy o dostupnost paliv, jako je ropa a plyn. Strach z globálního oteplování, jež je dnes v Evropě dávno v hlavním proudu veřejné debaty. A samozřejmě rostoucí ceny surovin, které, alespoň podle některých výpočtů, proměnily dříve nákladně dotovanou jadernou energetiku v normální byznys. Jako by bylo řešení náhle po ruce – stačí zavřít oči, zapomenout na staré strachy a skočit rovnýma nohama do světa jaderných elektráren, pro které je vždy dost paliva v politicky stabilních zemích, nevyfukují do vzduchu skleníkové plyny a jsou dnes již tak bezpečné, že rizika spojená s jejich provozem jsou ve srovnání s katastrofami líčenými v souvislosti s globálním oteplováním zanedbatelná.

Staré strachy Budiž, byť staré známé problémy spojené s jadernými elektrárnami nikam nezmizely. Provoz atomové elektrárny je prostě nebezpečný (žijeme v době teroristických útoků). Kam s vyhořelým odpadem, to v tuto chvíli skutečně nikdo neví (kdyby tomu bylo jinak, neskladoval by se provizorně a úřady by zároveň marně nehledaly lokality pro trvalá úložiště). Odpůrci argumentují skrytými náklady (asi si opravdu nemyslíme, že provozovatelé zaplatí i vojenskou ostrahu včetně leteckého krytí nebo že v nákladech je započtena správa skladišť na desetiti-

síce let dopředu). Dalším argumentem proti je ztráta investic do obnovitelných zdrojů – nalijí-li se všechny peníze do nových Temelínů, na rozvoj alternativ se nebude dostávat. Jaderné elektrárny mají také tu – u nás nepříliš často zmiňovanou – nevýhodu, že nebývale koncentrují moc a peníze do rukou jejich provozovatelů a států. Zatímco plynovou elektrárnu může provozovat kdekteré menší město nebo soukromá firma a sluneční kolektor si může na střechu našroubovat každý, kdo nějakou má, místní jaderná elektrárnička pro pár starousedlíků z Horní Dolní prostě nepadá v úvahu. Jaderné elektrárny nevyhnutelně vedou někam směrem k těžké ruce investičních molochů a silného státu (prvním navrhovaným britským krokem v zájmu urychlení výstavby je omezení možnosti občanů vstupovat do schvalovacího a plánovacího procesu). Argumentů pro i proti dosti na to, aby vystačily na dlouhé hádky, při nichž je snadné ztratit ze zřetele to podstatné.

Díky, ale … Na některé otázky totiž ani případný masový návrat jaderných elektráren odpověď nedává. Jaderné elektrárny nemusí být řešením energetické bezpečnosti. Laciného paliva je v tomto okamžiku dostatek právě proto, že jaderné elektrárny jsou v útlumu. O tom, kolik ho v zásobě skutečně je a jak dlouho to bude trvat, než se o něj začneme přetahovat stejně jako o plyn nebo ropu, se vedou spory. Důležité je nezapomenout, že dnes nedostatkový plyn byl považován za bezpečné palivo budoucnosti ještě před pouhými třemi lety. Masové rozšíření jaderných elektráren zároveň nelze oddělit od rizika šíření jaderných zbraní. Stačí si vzpomenout na Severní Koreu nebo Írán. A nakonec k argumentu, který zřejmě nejvíce přispěl k návratu módy atomových elektráren: samo jádro nás před globálním oteplováním nespasí, pouze nám ho trochu pomůže přibrzdit. Výroba elektřiny má totiž na svědomí pouze asi jednu třetinu všech skleníkových plynů a jaderné elektrárny budou vždy vyrábět jenom část (řekněme třetinu) veškeré elektřiny. Díky za každou ušetřenou tunu CO2 vypuštěnou do atmosféry, ale žádný zázračný lék na průmyslovou nemoc lidstva to není. Zato se dobře prodává veřejnosti. V situaci, kdy roste strach ze změny klimatu a dříve nezáživná energetika se dostává do palcových titulků, se

Politika míří do středu Poprvé od začátku povolebních jednání provedla Topolánkova středo-pravá trojkoalice výborný útočný tah. Nabídka, že základem programu koaliční vlády se stane desatero, které občanům ve volbách slibovali sociální demokraté, nebyla jen chytrým „marketinkovým tahem“, sofistikovanou akcí pro voličské publikum a média, jak tvrdí premiér Paroubek. Bylo to naopak velmi zásadní politické gesto, které sice zřejmě nepovede ke snadnějšímu sestavení nové české vlády, zato říká mnoho zajímavého o současné české politice, a zdaleka nejde jen o nějaké „okrajové záležitosti“. Koaliční tah potvrdil hned několik starých pravd najednou. Volební desatero ČSSD je psáno velmi obecným jazykem, pro žádnou politickou stranu tedy není problém, aby se pod takový dokument podepsala, uvažují někteří komentátoři. Růst HDP, průměrné mzdy, fungující a lepší zdravotní a důchodový systém, to chtějí všichni. Tedy i trojkoalice, která svým nečekaným krokem odhalila právě přílišnou obecnost až prázdnotu programových nabídek sociální demokracie, což byl možná také hlavní záměr koaliční taktiky.

Nepodstatné cíle Proklamovaná programová shoda ovšem zároveň potvrzuje, že česká politika se přesunula silně do středu, kde se podle programových cílů už velmi těžko rozhoduje o tom, kdo je kdo. Důsledkem „přecpaného středu“ je personifikace politiky (letošní volby byly výbornou ukázkou – volilo se proti Paroubkovi nebo pro něj, méně už pro

Topolánka nebo proti němu), v níž se mediálně inscenuje střet osobností, nikoli střet ideologií, je-li ovšem ideologie stále charakterizována jako určitý rigidní systém principů a programových cílů. Jediná pravicová strana v České republice, jak o sobě ještě před časem tvrdila Občanská demokratická strana, by se přece za normálních podmínek nemohla nikdy podepsat pod jasnou podporu sociálního státu. Vždyť sociální stát byl mezi konzervativními liberály skoro sprostým výrazem, a vždy minimálně odporným parazitem, který vysává zdravou aktivitu svobodných lidí a může za všechny další sociální problémy, včetně napětí mezi různými etniky. Posun ODS ke středu v této oblasti lze právem považovat za přelomovou událost v polistopadovém vývoji české politiky, která by si v budoucnu zasloužila podrobnější analýzu. Předseda ČSSD Jiří Paroubek se chytré nabídce trojkoalice prozatím vyhnul tvrzením, že shoda na deseti programových slibech sociální demokracie je sice pěkná, ale sociální demokraty daleko více zajímají postupy, jimiž se dohodnutých cílů má dosáhnout. Jiří Paroubek tím přímo odhalil, o co v dnešní politice běží, což se dá číst nejen z jeho současných slov, ale i z jeho minulých činů. Tak tedy: v politice je mnohem důležitější „jak“ se něco udělá, než „co“ z toho má vzejít. Je to prosté a logické: přesun všech politických sil ke středu, který koalice potvrdila svou podporou desatera ČSSD, zajišťuje poměrně širokou shodu na cílech, proto už nemá cenu

jaderné elektrárny jeví jako jediná známá alternativa, jež nás nebude nutit měnit naše návyky. Žádné šetření, žádná decentralizace a nespolehlivost elektrické sítě, jinými slovy, žádné energetické utahování opasků. Stačí pouze pro tuto chvíli přijmout vyšší riziko a řešení technických problémů předat dalším generacím. Právě v modelové Británii si dvě třetiny občanů přejí jaderné elektrárny (pokud budou součástí širší strategie zahrnující i jiné „čisté“ zdroje), a zároveň téměř polovina Britů souhlasí s tím, že tytéž elektrárny představují pro naše potomky nepřijatelné nebezpečí.

Cynici, šklebte se Britskou energetickou koncepci se vyplatí číst celou. Nová generace atomových elektráren je v ní pouze součástí řešení. Vedle toho se tu mluví mimo jiné o podpoře místních zdrojů energie (decentralizace výroby elektřiny), nuceném nákupu energie z obnovitelných zdrojů (podíl má vystoupat na 20 %), tlaku na výrobce elektrických spotřebičů vedoucím k úsporám (jenom proslulý režim stand-by podle britské vlády připraví zemi ročně o 7 % veškeré elektřiny) či technologiích „čistého“ spalování fosilních paliv. A byť se cynici v tuto chvíli zcela jistě pošklebují, přece je pravdou, že cesta z hrozící energetické a ekologické krize půjde jinudy než jednoduchým přitakáním štěpné reakci. Je možné, že alternativní zdroje kombinované se změnami návyků není možné prosadit dostatečně rychle a že další generace atomových reaktorů je kvůli záchraně před kolapsem nezbytná. Je to ale hodně kluzká pomocná ruka, se kterou je třeba zacházet s nejhlubším podezřením. Zavřít oči a nechat se se založenýma rukama unášet vidinou snadného řešení je projevem líného ducha a omezené představivosti. Hlavní záludností současných problémů s energií je skutečnost, že jednoduché, všeobjímající řešení prostě neexistuje. Hledání řešení energetického rébusu je skutečným dobrodružstvím dnešní doby. Hrdiny tohoto podniku přitom nebudou stavitelé jaderných elektráren, kteří pouze kalkulují s touhou po snadném východisku, ale tvrdohlaví hledači alternativních zdrojů, nových úsporných technologií a neobvyklých řešení. Jiří Sobota

Q

o nich mluvit. Staly se nepodstatnou součástí politiky; cíle jsou samozřejmé, jaksi se předpokládají, politický boj se proto už nevede o cíle, nýbrž o způsoby, řeší se procesuální otázky, nikoli otázky programové. Premiér Paroubek až doposud tvrdil, že sociální demokraté nemohou podpořit Topolánkovu koalici, neboť jde o experiment, který by poškodil české občany, a premiérova strana přece občanům slíbila úplně jiný program. Teď už s takovým vysvětlením neobstojí. Každému – tedy i premiérovi v očekávání Mirku Topolánkovi a dalším koaličním vyjednavačům – už konečně musí být jasné, že sociální demokraté nemohou (a nemohli) dát šanci trojkoaliční vládě jen z jediného důvodu: ČSSD, a možná ještě přesněji Jiří Paroubek, by nemohla dostatečně kontrolovat politické procesy. V povolebních vyjednáváních se hraje o kontrolu toků moci, nikoli o to, co tato moc bude schopna vytvořit a co pod jejíma rukama vyroste. Díky podpisům trojkoaličních vyjednavačů pod desatero slibů sociální demokracie se v povolebních jednáních opět trochu vyjasnilo a vše se také paradoxně obrátilo. Jako mediální marketinkový tah se už nejeví toto politické gesto koaličníků, nýbrž snaha premiéra Paroubka, který během celého povolebního jednání přesvědčoval veřejnost o tom, že ČSSD pouze principiálně brání hodnotný programový základ, jejž by případná Topolánkova vláda zadupala do země.

Budování mocenské sítě Politika se kvůli tomu nezmění v bezobsažnou činnost, jak by se po tom, co bylo řečeno, mohlo někomu zdát. Obsah ale bude (a je docela dobře možné, že už dávno byl a je) jen slušivým prodejním obalem, pod nímž se skrývá boj o kontrolu nad budováním mocenské sítě a nad uzlovými body, v nichž se protékající moc sbíhá. O budoucí vládě rozhodne až jasný půdorys rozdělení kontroly moci, na konkrétním programu se čeští středoví politici dohodnou vždy. Petr Fischer Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, těžko by se hledal mladý člověk, který alespoň na chvíli nesledoval hudební stanici MTV. A i když MTV nesledujete, ovlivňuje módu, hudební styly i způsob zábavy kolem vás. Proto doporučuji naše téma, které vám tento fenomén představí. V rubrice Diskuse najdete článek z jiného světa mladých lidí a hudby. Jakýsi manifest svobodomyslných technařů. Znovu připomínáme, že na našich www. respekt.cz můžete diskutovat k jednotlivým článkům a přečíst si zprávy, které v tištěném Respektu nenajdete. Jsme rádi, že jste s námi. Erik Tabery

glosy Příběh rychlé jízdy ministra vnitra Františka Bublana bral během týdne zajímavý obrat. Závodní rychlost 170 km v hodině byla nejdříve ministerstvem vysvětlována jako spěch na letiště, na konci týdne už šlo o bezpečnostní akci na ochranu ministra. Al-Káida zřejmě šla panu Bublanovi po krku. Stejně tak se musel divit člověk, který o ministerské jízdě pořídil důkaz vyfotografováním svého tachometru. Nejprve vznikla debata, zda je možné „dokumento-

Běž domů, Bublane vat porušování zákona tak, že přitom sám onen zákon poruším také“, a ve čtvrtek se už mluvilo o možném stíhání šťouravého řidiče. „Nejenže porušil předpisy, ale ještě se choval nebezpečně,“ řekl ministr MF Dnes. Kouzlem nechtěného tak popsal své vlastní chování, takže díky za upřímnost. Ale vytýkat řidiči, že stíhal ministerský vůz, je samozřejmě nesmysl. V tomto případě šlo nepochybně o veřejný zájem. Tak jako můžete porušit soukromí cizích lidí, když u nich doma hoří, nebo stejně jako můžete omezit osobní svobodu zloděje zadržením, smíte i zrychlit při odhalení ministra zneužívajícího svou pravomoc. Bublan si měl na letadlo prostě přivstat. Nebo si měl alespoň zapnout majáček, který mu k podobným příležitostem propůjčuje zákon. Pan Bublan je ale nejen líný vstávat, on zapomíná i pouštět varování; dostatek energie má jenom k výhrůžkám vůči těm, kteří ho při tom chytí. Opravdu nejvyšší čas odejít na penzi, anebo za kolegy do Běloruska. – ET –

Zpráva o zatčení členky představenstva České konsolidační agentury Radky Kafkové a dalších dvou lidí za machinace s veřejným majetkem není senzací. Podobná věc se dala čekat, skoro by se chtělo říct, že vyšetřování v této organizaci mělo přijít mnohem dříve, ale buď-

Proces Radky Kafkové me rádi, že začalo aspoň teď. Konsolidační agentura dostala při svém vzniku před šesti lety za úkol vyřešit aspoň zčásti problémy se stamiliardovými dluhy z časů bankovního socialismu devadesátých let, kdy polostátní banky půjčovaly kdekomu bez záruky a beze snahy nevracené dluhy vymáhat. Ale agentura, do které byly dluhy při privatizaci bank převedeny, jen dobu bankovního socialismu prodloužila. Vůbec se nepokusila odhalit, proč dluhy vznikly, označit viníky. Prodávala dluhy neprůhledným způsobem, podezřelým firmám, za zlomek ceny a přes prostředníky původním dlužníkům. Na to opakovaně poukazoval třeba Nejvyšší kontrolní úřad. Teď prasklo zásluhou policie aspoň něco. Snad nadešel čas, kdy o hospodaření agentury začnou mluvit i zástupci politických stran, kteří roky působili v dozorčí radě agentury. Třeba nám řeknou, jak to vlastně s tím prodáváním našich miliard opravdu bylo. Jaroslav Spurný

česká republika


Když zemře dítě

Stát nezajistil své dveře a chce trestat ženu, které to způsobilo tragédii

Tohle si někdo automaticky odskáče! (Policisté hledají vypadlého chlapce kolem trati na Olomouc) foto čtk

S

tačilo dvanáct minut s rukama v klíně, aby se z Františky Ch. stal zločinec. Během té doby totiž vypadl z vlaku její pětiletý syn a policie obvinila matku, že svou nedbalostí zavinila jeho smrt. Tragický případ a úřední reakce vzbudily otázku, kde tady vlastně začíná a končí trestní odpovědnost rodičů vůči rizikům, která jejich potomkům staví do cesty život – nebo stát.

Nesmí se nic stát Pád malého Matěje z jedoucího vlaku vyšetřuje olomoucká policie a šéf tamní ředitelské kanceláře Ivo Vykopal má jasno: „Dokud se nic nestane, je všechno v pořádku,“ popisuje pohled strážců zákona na rodičovskou ostražitost. „Jak se ale dítě zraní, nebo dokonce zemře, je naplněna skutková podstata trestného činu. Trestní zákon je v tomto případě jednoznačný: matka porušila rodičovskou povinnost, nevěnovala se svému dítěti a z nedbalosti mu nepřímo způsobila smrt.“ Přinejmenším část veřejnosti a médií ale tuto „jednoznačnost“ u Matějovy tragédie nesdílí. Dokazuje to i diskuse na téma, co je to vlastně zanedbání péče a jestli ztráta dítěte není sama o sobě pro rodiče dostatečný trest, která po obvinění Františky Ch. zaplnila všechny české novinové servery. Zatímco jedni si v souladu s policií myslí, že nechat jít pětileté dítě samotné na toaletu ve vlaku je trestuhodná nezodpovědnost, druzí naopak soudí, že dítě v tomhle věku už neustálý dozor nepotřebuje – a že totální nárok zákona je prostě nemožné splnit. Vždyť co kdyby se Matěj třeba vytrhl matce z ruky vedle silnice a vběhl pod auto? Nebo co kdyby mu cestou do školky spadl na hlavu květináč? „I v tom případě bychom rodiče stíhali za nedbalost,“ říká policista Vykopal. „Ale stíhání by bylo brzy zastaveno, protože tohle nikdo nemůže předvídat.“ Že je ovšem možné otevřít dveře jedoucího vlaku, to také předvídat nelze. Dráhy o tom

Jeden den v životě

Za pianem do Davle Je středa, počátek léta, a já jedu prvně v životě do Davle. Z mapy jsem zjistila, že je to městečko na Vltavě, asi 15 km od Prahy. Cestuju autobusem, podél řeky, proti jejímu proudu, a je to můj další pokus koupit si starší, slušně hrající piano. V předcházejících asi deseti případech jsem neuspěla. Piano ale nutně potřebuju. Už skoro tři roky bydlím v Praze. Jsem Arménka, narodila jsem se v Baku, ale tam jsem žila jen do devíti let. Když vypukla občanská válka, poslala mě máma (otec už čtyři roky nežil) k tetě do Vilniusu. Tam jsem byla rok a pak jsem se s maminkou, s babičkou a s bratrem Alexandrem shledala u jiných příbuzných v Surgutu na Sibiři. Tady jsme

S proudnicemi nepočítal. A nebyl sám. foto čtk

žena pochází z takových divných poměrů,“ říká Vykopal. „Toulá se po hospodách, věnuje se různým pánům… Aspoň tak o tom psali v novinách, určitě jste to taky zaregistrovali.“ Sekretář olomouckého policejního šéfa tím myslí zprávu deníku Blesk, jehož reportér zjistil, že podle „řady svědků“ si Matějova matka údajně ráda poseděla v nádražní restauraci. Podle dostupných úředních dokumentů ale Františka Ch. neměla nikdy konflikt se zákonem a její péče o rodinu nevzbudila zápornou pozornost pracovníků sociálky. Stačí tedy jeden text v bulvárních novinách, aby policii přesvědčil o „divných poměrech“ tragédií postižené ženy? To kapitán Vykopal odmítá, stejně jako možnost, že by bulvární zvěsti mohly ovlivnit rozhodnutí vyšetřovatelů někoho obvinit nebo ne. „To je vyloučeno, podle zákona musíme ke všem přistupovat stejně, bez ohledu na to, do jaké míry se ztotožňujeme s jejich způsobem života,“ říká s dovětkem, že „případ ještě není u konce“. Má tím na mysli další možnost: že totiž za Matějovu smrt mohou být stále ještě obviněny České dráhy. „To víte, že si myslím, že by mělo být u dveří vlaku viditelné varování, že dveře nejsou za jízdy zabezpečené,“ říká Vykopal, „a myslím si také, že na tom by se dala postavit obžaloba. Státní zástupce ale nic podobného nenavrhl – on asi stát těžko bude žalovat sám sebe, že? Sami jsme zatím žádné podezření ze spáchání trestného činu nezjistili, ale pokud by na dráhy podala trestní oznámení třeba Matějova matka nebo někdo jiný, podnět může dát kdokoli, to vám říkám, že bychom tuhle možnost znovu prošetřili pořádně a nekoukali napravo nalevo, stát nestát.“

Olomoucká policejní mluvčí Marta Vlachová v deníku MF Dnes tvrdila, že už svolením, aby pětiletý syn odešel sám na toaletu, porušila Matějova maminka zákon o rodině. Mluvčí Českých drah si vzápětí přisadil, že tím porušila i přepravní řád. Ani jedno není pravda. „Rodiče

mají povinnost vykonávat nad dítětem dohled odpovídající nikoli jeho věku, ale stupni jeho vývoje,“ říká právnička Irena Paková, specialistka na zákon o rodině. „Nikde se neříká, že musí být rodiče s dítětem nonstop.“ A co s dobou, po kterou se matka po synovi nesháněla? „To je další otázka do diskuse,“ říká právnička. „Zákon o rodině žádné časové rozmezí pro různé životní situace nestanovuje, i tady platí obecná povinnost přizpůsobit své jednání stupni vývoje dítěte. Bez znalosti detailů si netroufám říct, zda je dvanáct minut v tomto případě málo, nebo hodně. Osobně si myslím, že je to spíš hodně, ale můžu jen odhadovat, představit si tu situaci. Malý chlapec si jde odskočit... Můj soukromý odhad doby, kdy by matka měla zbystřit, že se jí dítě nevrací, jsou tak dvě minuty,“ říká Irena Paková. Pokud jde o přepravní řád, v něm se píše, že děti do šesti let mohou být přepravovány jen s doprovodem osoby starší 10 let. „Matka ho ničím neporušila, pětiletého syna ve vlaku doprovázela,“ říká i vyšetřovatel. „Že ho pustila samotného na záchod, je jiná věc.“ Kolem Matějova nešťastného pádu se vrší kupa nezodpovězených otázek a ani lidé, na jejichž rozhodnutí nyní závisí další život Matějovy matky, si svým konáním často nejsou jisti. „To máte těžké. Může se to stát každému, i sebepečlivějšímu rodiči. Z vlastní zkušenosti vím, že uhlídat malé dítě je nesmírně náročné,“ říká policista Vykopal, sám otec dvou dětí. „Nicméně chování té ženy mělo tragický následek, porušila rodičovskou povinnost a zákon nám nařizuje automaticky ji obvinit.“ O výchovných účincích hrozícího trestu ale Ivo Vykopal pochybuje. „Myslím si, že pro rodiče je největším trestem ztráta dítěte. Ostatně Matějova matka na tom teď psychicky není nejlépe,“ říká. Možnost, že by policie stíhání zastavila jako u zmíněného příkladu s „květináčem“, ovšem olomoucká služebna nepřipouští. „Víte, ta

žili do roku 2003. V Jekatěrinburgu, od Surgutu vzdáleném dvacet čtyři hodin cesty vlakem, jsem vystudovala klavír na Uralské státní konzervatoři M. P. Musorgského. V Surgutu jsem pak učila na hudební škole a měla jsem i řadu koncertů. Od léta 2003, kdy maminka všechno prodala a odešly jsme spolu ze Surgutu do Prahy, nemám na čem hrát. Proto jsem se do Davle rozjela. V novinách jsem zase jednou našla nadějný inzerát. Známí, nemám jich ovšem v Praze moc, se ptají, jestli se po tak dlouhé době dokážu do hraní vpravit. Vím, že ano. Hrát už ale opravdu potřebuju. Nejen proto, že bych se chtěla i v Praze věnovat své profesi. Bez hraní nejsem tak docela sama sebou. Zatím jsem tu totiž prodávala v jednom malém krámku boty. Ale nestěžuju si. Jsem ráda, že jsme tady, i když jsme padly do rukou jedné ruské podvodnice a přišly o většinu peněz a maminka jen sedí doma a skoro nikam nevychází – přitom bývala společenská, byla uznávanou odbornicí. Projektovala přístaviště, přístavní hráze, nábřeží. Její zrealizované projekty jsou třeba v Kaliningradské oblasti, v pobaltské Klajpedě v Litvě, v Kaspickém moři, ale také ve Vietnamu či v Turecku. Ale v Surgutu jsme s mámou nebyly

šťastné. Je tam i divné klima. Město kdysi postavili na močálech a bažinách. A vrátit se do Baku? To už nejde. Dnes bych si tam určitě také připadala jako cizinka. A vlastně bych jí, po všem, co se stalo, skutečně byla. Ne-li ještě něčím horším. Po rozpadu Sovětského svazu nás odtamtud vyhnali. Mnoho známých dopadlo stejně, někteří ale ještě hůř: vlastně ani nevíme, kdo z nich přežil a kdo ne. Z matčiny strany pocházím z arménského knížecího rodu Gasan-Jalalů, kteří kdysi byli vládci staré Arménie. Dědeček mojí babičky se už jako Džalalov v polovině devatenáctého století přestěhoval do Náhorního Karabachu. Měl šest synů, jedním z nich byl babiččin otec. Všichni byli velmi bohatí. Můj pradědeček vlastnil stovky hektarů půdy. Koncem dvacátých let ale o všechno přišel. Z Náhorního Karabachu utekl do Milské stepi – už na ázerbájdžánském území. Žil potom velmi nuzně, ve strašně těžkých podmínkách. Z jedenácti dětí mu zůstaly naživu čtyři. Vznik Sovětského svazu prostě zasáhl do života mých předků krutě. Podobně nás ovšem postihl i jeho zánik. Na to myslím i v rozpáleném autobusu do Davle. A také na to, jak dopadne moje „obchodní jednání“. Doufám, že piano bude dobré a – levné. A že prodávajícím nebude vadit, že jsem, z jejich

pohledu ovšem, Ruska. Ničím jiným pro ně ani být nemohu. Ruský jazyk je moje mateřština, na češtině, kterou mluvím, je to pořád hodně znát. Arménsky jsem nikdy neuměla. Ani moje matka, která se narodila v roce 1944, arménsky nemluví a nerozumí ani slovo. Přitom s Rusy etnicky nemáme nic společného. Na rozdíl od Čechů, když už mám takto uvažovat. Já ale nechci někomu vysvětlovat, že nejsem Ruska, i když vím, že k Rusům tu z pochopitelných důvodů má málokdo kladný vztah. Já bych jenom ráda měla doma piano a pro začátek si zahrála třeba něco z Rachmaninova. Jenže zatím si nic nezahraju. Ti lidé z Davle, co piano prodávají, nejsou doma. Alespoň to tak vypadá. Nevím. Telefon neberou. Ještě hodně dlouho po domluvené hodině čekám před domem. Chvílemi odcházím opodál, pak zase zvoním. Mockrát telefonuju. A cítím se hloupě. Po hodině a půl usuzuji, že nezbývá než se zase podél řeky, tentokrát po jejím proudu, vydat nazpátek. Cesta je to ale hezká.

nikde neinformují, a dokonce o tom samy donedávna ani nevěděly. Tiskový mluvčí firmy Aleš Ondrůj po Matějově smrti nejdříve možnost otevření dveří zcela vyloučil, když ale praktická zkouška dokázala opak, vzal své prohlášení zpět. Nyní dráhy trvají na tom, že dveře sice za jízdy otevřít lze, ale pětileté dítě to nemůže zvládnout. To by pak logicky znamenalo nevinu Matějovy maminky: dveře buď byly otevřené a za neštěstí jsou zodpovědní pracovníci drah, kteří je před odjezdem ze stanice nezkontrolovali, nebo malého Matěje někdo dospělý z vlaku vystrčil. Policie má ale znalecký posudek, který říká, že pětileté dítě otevřít dveře českých vlaků zvládne. „Zpracoval ho odborník na experimentální fyziku a je v něm popsáno, jak proudnice vzduchu působí na dveře, jaká síla je potřeba k jejich otevření, jak může vzdušný vír vytáhnout dítě z vlaku,“ říká vyšetřovatel případu s podmínkou zachování anonymity; má strach, že by ho při prozrazení jména zavalily telefonáty bulvárních novinářů. Podle vyšetřovatele patří mezi hlavní důvody, proč policie Matějovu matku stíhá, svědecké výpovědi, z nichž plyne, že se žena po synovi začala shánět pozdě: až zhruba za dvanáct minut. „To je hodně,“ říká policista. Kolik minut by to tedy mělo být? „Nerad bych se pouštěl do nějakých spekulací, co by kdyby,“ říká vyšetřovatel. „Ona ho prostě měla doprovodit. Já sám bych svoje dítě samotné na záchod ve vlaku nepustil. Nevíte, kdo ve vlaku jede, navíc to cuká a dítě může upadnout a zranit se a neštěstí je zase na světě.“

Musíme si pomáhat

Kateřina Mahdalová

Q

Má jít Matějova matka před soud? Debata na www.respekt.cz.

Natalia Caturová Autorka je klavíristka.

Q

česká republika


Letní románek ODS

Ve sporu o Evropu zvítězila chladná krev

N

ová Evropa vzniká v Praze a Londýně. Dítě se narodí až za tři roky, ale okolnosti početí byly dramatické. Nejdříve se spolu totiž v obou hlavních městech utkali stoupenci vášně s těmi, kdo dávají přednost partnerství z rozumu. Odložení vzniku společného poslaneckého klubu ODS a britských konzervativců na rok 2009 znamená, že vyhráli ti druzí.

Neztratit se v tlačenici Nejdřív přiletěl šéf britských konzervativců David Cameron koncem června inkognito do Prahy. Potom odletěl uprostřed rozjetých povolebních jednání Mirek Topolánek do Londýna. Výsledkem bylo stručné prohlášení, že v roce 2009 vznikne nová frakce Evropského parlamentu. Nevíme, jak se bude jmenovat. Nevíme, kdo bude jejím členem. Není vlastně ani jisté, jestli doopravdy vznikne. Ale důležitá může být natolik, že přesáhne hranice Evropy. O její založení se už zajímá i možný americký prezidentský kandidát John McCain nebo bývalý prezident George Bush starší. Europoslanci ODS jsou totiž nešťastní v poslaneckém klubu evropských lidovců (EPP-ED), ke kterému jsou spolu s britskými konzervativci přidruženi a tvoří tu spolu onu skupinu Evropských demokratů za pomlčkou. Přidružený status napovídá, že se s většinou klubu úplně neshodují – nechtějí federalizovanou Evropu, nechtějí ústavu, nechtějí sociálně tržní hospodářství. Místo toho si představují Evropskou unii založenou na spolupráci národních států, na ústavu se jejich názory různí a z přívlastku „sociální“ dostávají kopřivku. Raději by si přáli, aby Unie do puntíku naplnila základní zásady, na kterých stojí, tedy volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, a přestala brzdit byznys všemožnou regulací. O to se podle nich EPP-ED nesnaží – když se hlasovalo o směrnici o otevření trhu služeb, hodily v klubu staré členské země ty

nové přes palubu, a když se rozhodovalo o povinné maximální délce pracovní doby, dopadli odpůrci regulace také bledě. Evropští lidovci si zato společně s evropskými sociálními demokraty notují ve vychvalování Ústavní smlouvy a touží po stále hlubším politickém sjednocování kontinentu. To není nic pro občanské demokraty – další předávání většího množství pravomocí na evropskou úroveň označil v rozhovoru jeden z jejich radikálnějších europoslanců rovnou za vlastizradu. ODS navíc tvrdí, že ji většinoví lidovci v klubu drží zkrátka. „Jsme sedmé nebo osmé kolo u vozu,“ stýská si europoslanec Hynek Fajmon. „V EPP se naše názory ztratí v tlačenici,“ notuje si s ním možný ministr pro evropské záležitosti Petr Gandalovič. Předsednictví klubu ovládají křesťanští demokraté, mají v rukou financování, přidělují zpravodajství projednávaných zákonů nebo také udílejí slovo při jednáních. To vše se prý děje na úkor ODS. „Kdybychom teď třeba chtěli odstartovat kampaň proti evropské ústavě, na čemž není nic nedemokratického, tak nám to EPP nezafinancuje,“ vysvětluje poměry šéf europoslanců ODS Jan Zahradil. Občanští demokraté chtějí právě pod jeho vedením z náruče lidovců uniknout.

Radost Sira Roberta Někde tady končila donedávna shoda uvnitř nejsilnější české strany. V ODS se jistý čas bojovalo o to, zda odchod z EPP-ED bude zběsilým úprkem do neznáma, či postupným a spořádaným ústupem směrem k promyšlenému projektu. Jeho podstatou by měl být vznik klubu, ve kterém se sdruží hlavní zastánci liberálně konzervativního směru, jenž – a to občanští demokraté zdůrazňují – není destruktivní a nemá rozložit Unii. ODS je dnes navíc přesvědčena, že se právě tento postoj stává postupně v EU většinovým a ke svému vyjádření potřebuje zázemí, tedy vlastní klub a s ním spojené parlamentní funkce a peníze.

Podle jedněch, těch „vášnivějších“, tu byla báječná příležitost bouchnout dveřmi hned. Britský lídr Cameron slíbil loni v rámci shánění podpory před vnitrostranickými volbami brzký odchod radikální skupince svých europoslanců a ti se ho teď hlasitě dožadovali. Stačilo se přidat, sehnat zástupce dalších tří zemí (k vytvoření klubu je zapotřebí 19 poslanců z 5 členských států) a dlouho hýčkaný sen mohl být skutečností. Pak tu byla druhá skupina „chladnokrevných“, jež se měla na pozoru. Situace se jim nezdála růžová. Britští spojenci totiž nejsou ani zdaleka jednotní. Z 27členné skupiny jich na odchodu trvalo jenom 8, především však takoví rozjívenci jako Daniel Hannan, který si nepokrytě přeje, aby Británie z EU vystoupila. Větší část britských konzervativních europoslanců, včetně jejich šéfa, proti vystoupení protestovala a někteří z nich dokonce vyhrožovali, že se rozhodnutí vedení strany nepodvolí a zůstanou u lidovců na vlastní pěst. Konzervativci totiž sice mají proti klubu podobné výhrady jako ODS, jsou v něm ale díky svému počtu vlivnější. Musí proto čelit tlaku lobbistů z byznysu, jakými jsou třeba zástupci Britské obchodní komory, kteří se obávají o ztrátu vlivu, již s sebou účast v menším uskupení přinese. To čeští europoslanci řešit nemusí, protože jsou podle vlastních slov bezvýznamní a stejně nic ovlivnit nedokážou. Totéž si myslí i prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl. „Jaký vliv máte, když musíte přistupovat na kompromis v klubu,“ říká šéf českých podnikatelů, který ODS její plán schvaluje. Zvláště, když se odehraje v režii „chladnokrevných“, tedy spořádaně. Další obavě čelí Češi i Britové společně: Kde sehnat pro projekt dostatek důvěryhodných spojenců? Pokud by se totiž odchod uskutečnil nyní, účastnila by se ho i polská homofobní strana Právo a spravedlnost bratří Kazcyńských, již sám Topolánek krátce po volbách označil za nedemokratickou, a dál by se nový klub musel opírat

o osamělé podivíny typu irské poslankyně propagující celoevropský zákaz potratů či italského zástupce strany důchodců. Umírněná část na britské straně v tom také cítí problém. „Mám opravdu radost, že si pan Topolánek s polskou stranou nerozumí,“ pochechtával se minulý týden do telefonního sluchátka Sir Robert Atkins, zástupce lídra konzervativců v europarlamentu.

Spřízněné duše Potřeba trpělivého hledání spojenců spolu s obavami z komplikací při jednáních o možné české vládní koalici nakonec pomohla „chladnokrevným“ k vítězství. Topolánek s Cameronem podepsali dohodu, že nové uskupení vznikne až po příštích parlamentních volbách. Nicméně už od letošního podzimu by měla začít fungovat jeho zárodečná buňka, česko-britský think tank Aliance pro evropskou reformu, na který se budou moci postupně jako na sněhovou kouli nabalovat spřízněné duše. „V kuloárech po celé Evropě slyším spřízněné myšlenky, které však mají jejich nositelé zatím strach říkat na mikrofon,“ vysvětluje předseda Senátu Přemysl Sobotka. Jan Zahradil také o budoucích spojencích ví, odmítá je však kvůli tlaku, jemuž by je údajně doma i v europarlamentu vystavil, vyjmenovat. Tříletý odklad ale také pomůže sjednat jasno uvnitř ODS. Jednotliví členové se totiž na mnoha věcech neshodnou – třeba jak má být klub velký, aby byl smysluplný, kdo je solidní partner a kdo extremista, a vlastně ani na tom, jestli je dohoda lídrů závazkem nebo pouze přáním, jehož uskutečnění zůstává otevřené. Otázka, jak dále působit uvnitř EU, je ale nastolena už jenom proto, že političtí rivalové nevyhnutelně učiní z kroku ODS téma příštích voleb do evropského parlamentu. Jiří Sobota

Q

Kmen technařů tančil v míru Letošní CzechTek odhalil tajemství: levnější a lepší než posílat na tančící mládež tanky je prostě se s ní dohodnout. Je pátek odpoledne a z rádia hlásí další útok na teplotní rekord. Do vojenského prostoru Hradiště přitéká hlavní vlna účastníků CzechTeku 2006. Na louce mezi malými kopečky už tančí zhruba tři tisíce lidí. Druhý den ve stejnou dobu jich tu už poskakuje dobrých 25 tisíc. U příjezdové silnice postává namísto hrozivých loňských těžkooděnců trojice policistů v oranžových vestách s nápisem Antikonfliktní team a přijíždějící auta pouštějí bez okolků dál. Je to zvláštní pohled. Na louce jsou roztroušena torza jednopodlažních budov a mezi nimi se tyčí běžné městské lampy, které jsou již nefunkční. Tohle tu zbylo po vojácích, kteří zde roky prováděli manévry. Mrtvé území právě ožívá, místo lamp se rozsvěcují stroboskopy a na louce vzniká nové městečko s vlastními ulicemi. A také s vlastními pravidly a zákony. Na území tohoto městečka sestaveného z aut, hudebních lešení, přívěsů a stanů není vidět ani jednoho policistu. Kolem „hlavní ulice“ jsou seřazené mobilní toalety a přistaveny nádrže s vodou. Mezi lidmi a auty se občas objeví záchranná služba a její posádka vypadá, že si službu vybrala dobrovolně. Z bočních otevřených dveří si fotí tanečníky, mávají jim a smějou se na celé kolo. A nutno podotknout, že účastníci CzechTeku patří k těm fotogeničtějším. Před některými soundsystémy to leckdy vypadá jako přehlídka nějakého piercingového a kadeřnického studia. Kdo chce, může si u vybraných barů koupit samolepku za padesát korun a přispět tak na organizační náklady. Zvláštní samolepky by měly mít nalepené i bary. Znamená to, že jejich majitelé zaplatili organizátorům čtyřtisícový poplatek za provoz. Jako vždy vládne pravidlo, že bar mohou provozovat jen lidé, kteří přivezli svůj soundsystém a hrají. Letos se tato dříve nepsaná pravidla stala oficiál-

ní normou, protože technaři si pronájem prostoru legálně dohodli s ministerstvem obrany (za částku zhruba dvacet tisíc korun). Je ale vidět, že oproti minulosti sem letos přijeli někteří podnikavci s jediným cílem – co nejsnadněji vydělat peníze. „Podívej se, máš tady pár trapnejch repráků jakože soundsystém a vedle tři pípy s chlazením a profesionální lednice. Tak komu tu chceš namluvit, žes přijel hrát a ne vařit prachy,“ říká jeden z organizátorů člověku, který odmítá zaplatit poplatek. Na podobné obchůzce jsou členové pořádající Aliance23 už potřetí. Pokud dotyčný přes trojí výzvu odmítá zaplatit, čeká ho při čtvrté návštěvě fyzické upozornění. Tato pravidla platí proto, že soundsystém musí přivézt velkou aparaturu, zaplatit agregáty na elektřinu, naftu a hlavně hraje hudbu. Provoz baru je pak jediný způsob, jak se mu vložené peníze mohou vrátit. „Pro mě to samozřejmě není nic příjemného, ale když si sem někdo přijede prostě jen namastit kapsu a nechce přispět na úklid a tak, dostane přes držku. Jinak to nejde,“ říká jeden ze členů Aliance23, Tomáš Měřička zvaný Měřák ze soundsystému AKA. Nutno říci, že pohrůžka funguje: hamižný barman nakonec vyplatil organizátorům o tisíc korun víc nad stanovenou taxu.

Takže jsem rád Aliance23 vznikla proto, že pro jednání s ministerstvem obrany o pronájmu pozemků pro CzechTek bylo nutné vytvořit právnickou osobu. Zasedli v ní zástupci největších českých soundsystémů, kteří odpovídají i za organizaci akce a včasný odchod a úklid pronajatého prostoru. Náplň samotného teknivalu – tanec od večera do rána a od rána do večera – zůstala beze změny oproti předchozím ročníkům, letošní novinkou by měla být jen policejní zdrženlivost.

Vítán je každý. Ale prachy, prosím, nevařit. foto günter bartoš

A policisté jsou opravdu k vidění jen na několika stanovištích u příjezdových cest. Je znát, že se snaží všemožně vyhnout konfliktním situacím a veškeré své jednání natáčejí na kamery. Také ochota informovat a vstřícnost je oproti minulým ročníkům velká. Namísto tradičních odkazů na tiskové mluvčí policisté bez problémů vysvětlují, jak se kam dostat, kudy se dá projet, ale třeba i akce, které právě provádějí. Na jednom z jejich stanovišť právě začal někdo křičet o pomoc. Dvojice policistů odnáší do sanitky mladíka, který se jim všemožně vzpouzí. Zápolící trojici pečlivě filmuje další policista. Přivolaný policejní psycholog vysvětluje, že mladík měl sebevražedné sklony a právě před chvílí odmítl pokračovat v uklidňujícím rozhovoru, proto lékař zvolil raději násilné převezení do nemocnice. Doktor Josef Kočárík tu ale primárně není kvůli uklidňování sebevrahů. Jeho hlavní pracovní náplní je udržovat v psychické pohodě policisty. To je u zásahů české policie vedle nasazení antikonfliktního týmu další novinka. Minulý rok například zasahující těžkooděnci čekali celý parný den v plné zbroji bez vystřídání na rozkaz zasáhnout. Výsledek nesmyslně brutálního zákroku nakonec ukázal, jak se tato hlou-

post a bezohlednost nadřízených podepsala na jejich psychice. Chápou tedy technaři dohodu se státem jako gesto sympatické vlády? „Nic jiného nám nezbývalo. Dostali nás tam, kam chtěli. To řešení odpovídá politické situaci a my bychom podobný prostor jinak nesehnali,“ říká již citovaný Měřák. „Ale vypadá to tu dobře, takže jsem rád.“ A samotní účastníci vypadají také spokojeně. Několikadenní technosiestu si užívají ze všech sil. Vadí jim nějak to, že CzechTek letos nebyl zahalen konspirací a je posvěcen státní mocí? „Já jsem rád. Štvalo mě kolem sebe vidět desítky policajtů v brnění. To není nic příjemnýho. Takhle je to mnohem lepší,“ říká Martin (23) z Ostravy. „O nějakou konspiraci nejde. Je skvělý, že nás nechají na pokoji. Takhle to ale mohlo fungovat od začátku,“ míní Karolina (26). Každoroční rituál tak ještě hučí Doupovskými horami a spokojeni mohou být milovníci techna, policisté, ale třeba i vy. Minulé rozehnání tanečníků nás všechny stálo přes třicet milionů korun, letos bychom měli zůstat na nule. Jan Kovalík, Hradiště

Q

česká republika Připomeňme si Koukáte na internet, vzděláváte se či se chcete jen tak pobavit, ale při pohledu na účet se vám podlomí kolena. Jste totiž zvyklí platit pár stovek nebo i třeba pár tisíc, ale najednou vám naskočí několikanásobná suma. Může se to stát náhodou, jen jste omylem někam klikli. Anebo jste třeba neodolali trojskému koni čili lákavé nabídce, ve které se skrývá nebezpečí, či vás pomátly pornostránky. Prostě jste si nevšimli, že kliknutím vytáčíte číslo podvodnického serveru, který vás stahuje o peníze. Za minutu vám náhle naskakuje šedesát i více korun. Kauzy lidí, okradených podvodnickými servery čili dialery, byly na pořadu dne hlavně roku 2003, kdy o tom Respekt poprvé referoval. Šoku při platbě za telefon se ale můžete dočkat i nyní. „Po nocích jsem surfoval a asi jsem omylem přesměroval modem. Žádná zpráva o dražším připojení tam ale nikde nebyla,“ říká Miloš Říha, který ty dvě nenadálé tisícovky před měsícem zaplatil. „Chtěl jsem si ušetřit martyrium se stížností, popřípadě soudem, nemám času nazbyt,“ vysvětluje, proč se nebránil.


Ticho už prý neléčí

Čeští pacienti dostali velký úkol: přestat se bát

Prolomený Telecom Podle majitele počítačové firmy Jaromíra Pochobradského je podobných případů ale o dost méně než před pár lety. „Pokročila technika,“ vysvětluje. „K podvodníkům, kteří si zřídili číslo, do kterého jim svým voláním sypete peníze, se dovoláte, když vytáčíte číslo přes telefon. A to z vysokorychlostního internetu nehrozí. Ani z pevného připojení.“ Nebezpečí se tedy možná časem vytratí samo. Z několika stovek tisíc uživatelů internetu ale stále desítky tisíc lidí číslo vytáčejí. Důchodci či studenti nechtějí platit příplatky za vysokorychlostní připojení. „A cestujete-li s notebookem, musíte číslo vytáčet,“ doplňuje náruživý surfař a gamer Halk. Pomoci postiženým se snaží Sdružení na ochranu spotřebitelů (SOS). „Dříve se na nás obracely stovky lidí. Většinou ale pak zaplatily,“ říká Ivana Picková z SOS. Podle sdružení nese vinu Telecom, dnes v majetku společnosti Telefonica, „který má zajistit, aby uživatelé nebyli přesměrováni“, jak říká Picková. „Přemýšleli jsme o trestním oznámení, ale kdybychom spor s gigantem prohráli, mohlo by nás to zničit,“ dodává. Mluvčí Telecomu Milan Žabka se brání: „Jsme pouze v pozici posla špatné zprávy. Účty nesou hlavičku Telecomu, ale my za jejich výši nemůžeme nést zodpovědnost. Nekontrolujeme přece, kdo a kam volá.“ „Je nesporné, že Telecom má z podvodných telefonátů finanční prospěch,“ říká komunikační expert Karel Pavlík. „Dnes už odborníci poznají, kdy dochází k volání na čísla se zvýšeným tarifem, a také vědí, jak dochází k přesměrování. Telecom se tomu ale nesnaží zabránit. A běžný občan například o blokaci určitých čísel začíná uvažovat, až když je postižen,“ říká Pavlík. Dost možná, že neprůstřelná pozice Telecomu bude nyní prolomena. Milan Ruskov z Karlových Varů sice sedmnáct tisíc za přesměrovaný hovor po prohraném občanskoprávním sporu zaplatil, odvolal se ale k ombudsmanovi. Motejlův úřad mu po více než ročním šetření dal za pravdu a nyní od Telecomu chce, aby „peníze ukradené po drátech“ Ruskovovi do koruny vrátil. A to by mohl být onen očekávaný precedens. Jáchym Topol

Kde jen ta výhybka může být? f oto profimedia.cz

Vědí, že mohou vědět všechno? Stačí chtít – a trvat na svém. foto günter bartoš

Č

eští lékaři se svými pacienty nemluví. A nejde přitom o žádnou legraci: tahle tichá domácnost teď našemu zdravotnictví vynesla titul čtvrtého nejhoršího systému v Evropě. Ale než se zhroutíme z veder korunovaných touto neblahou zprávou, je třeba rychle říci, že napřesrok může být všechno jinak. Rozmluvit zdejší doktory totiž není nemožné.

A co mi tedy je, pane doktore? Na žebříčku mapujícím „spotřebitelskou“ úroveň zdravotnictví v zemích Evropské unie zaujalo Česko drtivou 22. příčku. „Vycházeli jsme z veřejně dostupných statistik a rozhovorů s pacienty v jednotlivých zemích,“ vysvětluje vznik soupisky Arne Björnberg, šéf týmu expertů organizace Health Consumer Powerhouse (HCP), která pro Brusel mezinárodní šetření prováděla (viz rámeček). Arneho, což je mimochodem usměvavý muž středních let a nikoli žena, jak tvrdí ČTK, při práci na českém výstupu nejvíc překvapilo, jak obtížná je v Česku komunikace vůbec a že zdaleka nepoznamenává jen vztah lékař–pacient. „Na naši výzvu se ozvaly jen tři organizace, evropský průměr je přitom dvojnásobný a někde, třeba v Británii, jich s námi spolupracuje i osm,“ říká Arne. „Jednali jsme i osobně na ministerstvu, slíbili spolupráci, ale když jsme jim pak poslali příslušné formuláře, už se nikdy nikdo ani na urgence neozval. Takže nám nezbylo než vycházet z veřejných statistik,“ dodává s úsměvem. Zjistit, kdo vlastně s evropskými průzkumníky v Praze jednal, zabere desítku telefonátů a den času. „Ano, jasně, byli tady,“ říká pak Jiří Holub zástupce ředitelky Ústavu zdravotnických informací a statistiky, který sídlí ve stejné budově jako ministerstvo. „Měli jsme pro ně vyplnit nějaké dotazníky, ale neznali jsme všechna data, tak jsme věc postoupili ministerstvu. Už si ale nevzpomínám, co se s tím dělo dál.“ Ani lidem z ústavu, ani na ministerstvu se nedaří dohledat, kam se podklady poděly. Na co si tedy zdejší pacienti v dostupných materiálech nejvíce stěžují? „Ankety nejčastěji zmiňují špatnou komunikaci lékařů, lidé mají pocit, že je doktoři odbývají a že jsou arogantní,“ říká Arne Björnberg. Tento problém si podle svých slov „už léta“ uvědomuje i ministr David Rath – a chce to v nejbližších dnech změnit vyhláškou o zdravotnické dokumentaci. V ní se lékařům nařizuje, aby každého pacienta podrobně poučili o tom, proč se konkrétní vyšetření dělá, jaká má rizika a výhody a zda výkon lze nahradit něčím jiným. Na chabou komunikaci lékařů s pacienty opakovaně upozorňuje i Svaz pacientů České republiky, jedna ze tří institucí, o jejichž data se HCP mohla opírat. „Tři čtvrtiny stížností, které se k nám dostanou, se týkají právě neochoty doktorů mluvit s lidmi,“ říká prezident a zakladatel svazu Luboš Olejár. „Pravidelně se setkáváme s arogancí a povýšenectvím. Pacienti si stěžují, že jim lékaři nechtějí sdělit, co přesně jim je a jaká je prognóza.“ Potíž je v tom,

že tato „data“ o stížnostech jsou čistě teoretická, pan Olejár nechce říci žádná jména ani nespokojených pacientů, ani nevhodně se chovajících lékařů. „Nemohu, lidé si většinou nepřejí jít do otevřené konfrontace s doktory, protože se obávají, že pak narazí na ještě menší vstřícnost, nebo dokonce na odmítnutí,“ říká prezident svazu. Sám ale ustrašený postoj pacientů považuje za cestu do pekel. „Právníci, soudy, pokuty, penále, odškodnění – tohle jsou podle mě jediné možnosti, jak se doktoři rychle odnaučí aroganci. Jestli se pacienti budou i nadále bát, jestli budou schopni jenom anonymních stížností, nikdy ničeho nedocílí,“ říká Olejár. „Na případech, které jsme dotáhli do zdárného konce, vidím, že bez osobního angažmá to nejde,“ dodává muž, který kdysi svůj občanský spolek založil jako odpověď na aktivity tehdejšího lékařského rebela, dnes ministra zdravotnictví Davida Ratha. „Zdálo se mi nehorázné, aby lékaři vyhrožovali kvůli platům stávkou a brali si pacienty jako rukojmí,“ vzpomíná Olejár. „Pacienti přece také mají svá práva a na ta tehdy nikdo nehleděl. A dodnes moc nehledí.“

Radši nevědět Problém ale není jen v neochotě doktorů bavit se s pacienty a umožnit jim přístup k lékařským záznamům. Řada lidí totiž ani o své léčbě nic slyšet nechce. „Dostatek informací totiž přenáší část odpovědnosti v léčbě také na pacienta – a to je krok, kterého se mnoho z nich obává,“ vysvětluje Jana Petrenko, ředitelka obecně prospěšné společnosti Koalice pro zdraví, která mimo jiné usiluje o zlepšení informovanosti pacientů. Známý reformátor českého zdravotnictví Pavel Vepřek přičítá oboustranně váznoucí domluvu

Irský šok Žebříček „spotřebitelské“ kvality zdravotnických systémů zemí EU a Švýcarska si nechala zpracovat Evropská komise poprvé. Na prvním místě skončila Francie, následovaná Holandskem a Německem. Česká republika zabrala dvaadvacáté místo, za ní pak v těsném závěsu Slovensko a Litva, Irsko a na posledním místě Lotyšsko. Před námi je Polsko, Estonsko, Řecko a Kypr. S irskou výjimkou všechno relativně chudé (a) postkomunistické země. Při bližším pohledu na tabulku (www.healthpowerhouse. com) je vidět, že na mizerném umístění České republiky se podepsalo mimo jiné nerespektování práv pacientů na informace, zneužívání úřední moci, omezená možnost dostat informace nebo radu v kteroukoli hodinu či den a stále chybějící „srovnávací průvodce“ zdravotnickými zařízeními, z něhož by bylo možné vyčíst, kde se nejlépe

tomu, že na pacienta se v našem zdravotnickém systému nepohlíží jako na klienta a že ani samotný pacient se tak necítí. „Naše zdravotnictví je skanzen socialismu. Všichni si to pamatujeme: vzorná péče, vstřícnost a starostlivost nebyla samozřejmostí, za žádaného odborníka se platilo nejméně flaškou, návštěvy v nemocnici byly povoleny jednou týdně. Zeptat se, co mi vlastně je, se skoro neslušelo – přece nebudu pana doktora okrádat o čas s takovými prkotinami. Denně se stává, že je český pacient odkázán na doktora, kterého nic nenutí chovat se profesionálně. A tak se mračí, protože se zrovna špatně vyspal, nebo je mu pacient prostě nesympatický. Aby se tohle změnilo, musí se nejdřív změnit systém. Z pacientů se musí stát klienti, bez nichž se doktoři neuživí. Naši lékaři jsou vzdělaní a schopní, ale většinou placení z přerozdělených peněz, které je vůbec nemotivují usilovat o pacientovu přízeň. Nebo jsou dušeni limity, které jim brání předepisovat to nejlepší, co je na trhu. A pacienti, kteří nejsou vybaveni dostatkem informací, kde je co čeká, raději pochopitelně sázejí na jistotu známostí, kontaktů a protekcí.“ Změnit zákon o veřejném pojištění, dát možnost pacientům připlatit si legálně za zdravotní péči, aby nehledal pokoutní cesty, to jsou podle Pavla Vepřeka způsoby, jak léčit české zdravotnictví. „Pacienti se pak logicky přestanou bát na cokoli zeptat,“ říká reformátor, „v pekařství se také nebojíme ptát se, jestli jsou rohlíky dnešní. Přece za ně poctivě platíme. A odpověď většinou dostaneme, protože bez nás se pekař neuživí. Za zdravotní služby také poctivě platíme, jenom to není vidět – a to je nutné změnit.“ Kateřina Mahdalová

léčí které onemocnění. Bohaté Irsko na předposledním místě odborníky zaskočilo. Podle údajů v tabulce má stejně jako my špatný přístup k novým lékům, pacienti nemají přístup ke své dokumentaci, dlouho čekají na plánované operace a na rozdíl od nás mají vysokou úmrtnost novorozenců. „Zaskočilo mě to a první, co mi blesklo hlavou, bylo, že by mohlo jít o tiskovou chybu. Jiné vysvětlení opravdu zatím nemám, ta věc vyžaduje pečlivou analýzu,“ říká ekonom Miroslav Zámečník, bývalý konzultant ministra financí pro oblast zdravotnictví. Spotřebitelský index vytvořila švédská organizace Health Consumer Powerhouse (HCP), přední evropský zastánce práv pacientů. Celkový žebříček sestavila HCP z 28 ukazatelů, které rozdělila do pěti kategorií: práva pacientů a poskytované informace, čekací doba na ošetření, kvalita ošetření, přístup k novým lékům a léčebným metodám a velkorysost systému zdravotnictví, tzn. rozsah péče, která je hrazena z pojištění.

Q

inzerce


Filharmonie Brno

, p. o.

7. mezinárodní hudební festival

Zveme Vás na koncerty 51. sezony 2006/2007

14. – 24. 8. 2006

9 abonentních cyklů v Janáčkově divadle a Besedním domě

5 koncertů velkého symfonického repertoáru na velkém nádvoří hradu Špilberk ve 20 hodin

Informace: Filharmonie Brno, p. o. Komenského nám. 534/8, 602 00 Brno tel.: +420 542 214 255 Předplatné v pokladně Filharmonie Brno Besední ul. 602 00 Brno tel.: +420 542 211 463

vá) t(-ka) / mistr(-o en st si a í n v co Pra vého istenta(-ku) no

. as aha hledá prac vytváření Nový Prostor Pr terénní práci – ní en od žd ka o pr ontakt F K ES P. N tu ek ců proj lizaci prodej na io es of pr o podmínek pr ru, tréninkových lení se na nábo í nováčků. s prodejci, podí kém zaškolován tic ak pr vky: a ch itá aktiv etodik. Požada t se na tvorbě m áci, pr ou ov m tý Možnost podíle st, smysl pro no iv ní at ik un v m u je praxe říze SŠ/VŠ, ko obnost. Výhodo os ost í al ln Zn bi . xi ik fle un a m pozit. yslu a ko ům pr či u od i ch ác Pr prac. týmů v ob . programech. asti na mezinár ramu. og pr m vé ko AJ – možnost úč in interním trén na t as úč . í ie áz předch ostní prém ní plat + výkonn Nabízíme solid 06. Nástup 1. 9. 20

Administrátor(-ka).

Nový Prostor Praha hledá administrátora(-ku) projektu. Požadujeme SŠ ek. směru a alespoň 5 let praxe, komunik. znalost AJ, znalost MS Office, organizační schopnosti, výhodou zkušenost s účetnictvím a projekty ESF. Nabízíme solidní plat. Nástup 1. 9. 2006.

í dopis otivačn pozice CV a m ac. ením pr s označ 20. 8. 2006 do zašlete ila. il: jarm .com. m na e- a @novyprostor va pribylo

Nový Prostor Prah a hledá HR manažera (-ku) na vytváření a částečné řízení vz děl. plánů a aktivit zaměstnan ců, indiv. poradenskou podp oru, řízení supervizních i náb orov ých aktivit a projektové agendy. Požadavky: praxe ve vzdělávání dospělých a celoživ otním vzdělávání, nejlépe v obchodě či průmyslu (upředno stňujeme), SŠ/VŠ, komunikati vnost, smysl pro týmovou práci, flexibilita. Komun ik. znalost AJ výhodou – mož nost účasti na mezinárodních programech. Nabízíme solidní plat. Nástup 1. 9. 2006.

17. 8. F ilharmonie Brno dirigent Leoš Svárovský 20. 8. F ilharmonie Brno dirigent a klavírní sólista Wayne Marshall 23. 8. W iener Jeunesse Orchester dirigent Herbert Böck 24. 8. S ymfonický orchestr hl. m. Prahy FOK dirigent Tomáš Netopil

e-mail: [email protected], www.sfb.cz

Manažer(-ka) vzdělávacího programu/HR manažer(-ka).

14. 8. F ilharmonie Brno Adriana Kohútková – soprán dirigent Petr Altrichter

Produkční vzdělávacího r(-ka) programu/administráto projektů. asistenta (-ku) Nový Prostor Praha hledá jektu – pro ého / produkční(-ho) nov vhodných ní ává led vyh za odpovědnost ěstnance zam vzdělávacích programů pro í se ílen pod , era dle zadání HR manaž část sou o jak tu jek pro na administraci VŠ, SŠ/ jeme: admin. týmu NP. Požadu u práci, ovo tým pro komunikativnost, smysl s praxí áty did kan me tní nos flexibilitu. Upřed odu bch týmů v o v řízení jakýchkoli prac. l. AJ výhodou – zna . nik mu Ko . slu my či prů programech. ár. zin me možnost účasti na t. pla í idn Nabízíme sol Nástup 1. 9. 2006.

ekonomika


O levicové Slovensko

Kam vede zemi vláda Roberta Fica

Z

ažije Slovensko levicovou revoluci? Po příchodu nové vlády premiéra Roberta Fica, jehož strana Směr s přívlastkem „sociální demokracie“ vyhrála volby a má velmi silné postavení, by tomu mohlo leccos nasvědčovat. Jenže zdání klame – spíš než levicová by se zatím nové vládě hodil přívlastek bezradná.

Útok na benzin Není to jízlivý postřeh nepřejícných pravičáků, ona bezradnost je totiž až příliš zjevná. Noví vládcové jako by byli zaskočeni tím, že po letech v opozici mají převzít odpovědnost. A tak jsou Slováci, pomalinku už přivyklí na jemně pravicovou rétoriku i činy předchozích vlád, každou chvíli konfrontováni se scénářem o těchto krocích: silná slova (s nápady veřejně přichází zejména Fico) – zjemňování (pod vlivem faktů) – ústup od původní myšlenky. Příkladů už je dost. Jako jeden z nejlepších může posloužit úvaha o cenách pohonných hmot. Robert Fico nejdřív dramatickým hlasem řekl, že vláda udělá vše pro jejich snížení. Naznačil i způsoby, jakými toho chce dosáhnout: nejdřív jednání s rafinerií Slovnaft (která má na slovenském trhu silné postavení, protože jako jediná rafinerie zároveň vlastní rozsáhlou síť čerpacích stanic). Vedle toho jeho vláda prozkoumá (před volbami kritizoval Dzurindovu vládu, že to rovnou neudělá) možnosti snížení spotřební daně. A jestli nezabere ani kombinace zmíněných dvou metod, přijde – ke zděšení všech, kteří si mysleli, že tohle už má Slovensko opravdu za sebou – „autoritativní“ zásah vlády do cen, neboli cenová regulace. Jenže pak i Ficovi lidé museli uznat, že jednáním se Slovnaftem lze dosáhnout snížení cen do jedné koruny na litr, protože to je přibližně jeho zisková marže. Snížení daně na minimum, dané evropskou směrnicí, by mohlo srazit ceny maximálně o dvě koruny, není to však jisté, a především: pokles cen po snížení daně nelze nijak garantovat. Je tedy vysoce pravděpodobné, že přinejmenším část této „úspory“ by si ponechali obchodníci, kteří už dlouze reptají na velice nízké marže. A cenová regulace? Znovu lze mluvit nanejvýš o zmíněné jedné koruně, která tvoří ziskovou marži rafinerie. S dovozem ze zahraničí počítat nelze, Slovnaft totiž prodává za ceny, které konkurenční tlak okolních producentů zohledňují. Kdo by dovážel něco, co prodá jen se ztrátou? A totéž by udělal asi i Slovnaft: nevyvážel by jen 80 procent své produkce jako dosud, vyvážel by všechno, protože prodávat pod cenou nemá důvod. Není známo, zda toto všechno Fico a jeho lidé už pochopili – jsou však asi rádi, že původně zpráva dne se pomalu sune do zapomnění.

Rovná daň zůstane Podobně se zatím vyvíjí i velmi silný příslib, že nová vláda zavede nižší sazbu DPH (teď má Slovensko jenom jednu sazbu ve výši 19 %), aby tím pomohla chudým lidem. Propočty, které ministerstvo financí dělá, přinesly vystřízlivění: zatím nejaktuálnější verze redukuje uplatnění nižší sazby jenom na léky. Ostatní se prý uvidí „podle možností rozpočtu“. A proslulý nápad zrušit rovnou daň? Taky veliký ústup. Progresivní zdaňování nebude, zůstane jedna sazba a jediná změna se pravděpodobně bude týkat zvýšení odpočitatelných položek, aby klesly daně nízko a středně vydělávajícím lidem. Nebude ani daň z dividend, ani milionářská daň. Kritizovat Směr za to, že neplní své předvolební sliby, by však bylo nerozumné – je naopak na místě ocenit, že alespoň v těchto záležitostech se zatím nová vláda drží v rámci racionálních mantinelů. Méně to už platí pro sociální systém a důchody. Vláda chce v souladu s představami odborářů zvyšovat minimální mzdu, i když o její výši už mluví o něco opatrněji. Odboráři budou chtít – a zřejmě úspěšně – také úpravu Zákoníku práce. Větší

vynaložila asi 100 miliard korun na intervence ve snaze bránit oslabující korunu. Toto drahé poučení zřejmě zabralo, a tak dnes už i Fico (nemluvě o jeho ministru financí Jánu Počiatkovi, který se zatím jeví mnohem lépe, než se od předního představitele Směru očekávalo) bez zaváhání a téměř v každém prohlášení mluví o respektování závazku přijmout euro v roce 2009 a o tom, že všechna opatření jeho vlády jsou podmíněna zdravím veřejných financí.

Stálá hrozba Zatím je nová vláda lehce dezorientovaná, a tak převládá úleva, že i když zemi asi nikam dál neposune, není to až tak špatné, jak se zdálo. Důvod k obavám však dává zkušenost, že po prvotním „šoku z moci“ se vládcové rozkoukají a začnou mít nepřeberné množství různých „nápadů“. O hrozbě, kterou je vládnutí s nacionalistickou Slovenskou národní stranou a Mečiarovým Hnutím za demokratické Slovensko, ani nemluvě. Robert Žitňanský, Bratislava Autor je zástupcem šéfredaktora časopisu Týždeň. Q

Opravdu ví, kam jde? foto tomki němec

Volný obchod je mrtev. Ať žije volný obchod Jednání WTO skončila neúspěchem a téměř tři sta miliard dolarů vylétlo komínem. Svět váhá kudy dál. Připomíná to tak trochu špatnou detektivku. Našla se mrtvola. V tomto případě zemřela minulé pondělí v Ženevě naděje na další uvolnění světového obchodu. A pozůstalí – Spojené státy, Evropa a velké rozvojové země – se teď dohadují, kdo její smrt zavinil. Navíc hrozí, že svojí hádkou ještě zdemolují celý společný dům. Tedy že přestanou dodržovat pravidla dosud platná v rámci Světové obchodní organizace WTO: mezinárodní obchod se pak zpomalí, a tím dá další ránu globální ekonomice, už tak oslabené rostoucí cenou ropy, a následkem bude hospodářský útlum na celé zeměkouli. Jednání o uvolnění světového obchodu se zbožím a službami probíhají v rámci takzvaného kola z Dauhá už pět let. Snížení cel a zrušení různých dovozních povolení mělo přinést podle evropského vyjednavače Mandelsona světu 127 miliard dolarů ročně – díky tomu, že by exportéři ušetřili a zákazníci mohli koupit levnější rýži, pšenici, ale třeba i bagry a vodní elektrárny. Světová banka dokonce odhadla celkovou sumu na 287 miliard dolarů. Vydělat měly hlavně rozvojové země – nevládní organizace tvrdily, že úspěšné zakončení rozhovorů může vyvést z pasti chudoby 66 milionů lidí.

ochrana zaměstnanců, a hlavně mnohem silnější postavení odborů. Fico už avizoval, že zvýší i starobní důchody a těm s nízkými penzemi přidá dárek pod stromeček v podobě „vánočního příspěvku“. A aby se nezapomnělo na mladé rodiny, příspěvek při narození prvního dítěte by měl dosáhnout až 15 tisíc korun a rodičovský příspěvek (vyplácený do tří let dítěte) postupně až hodnoty minimální mzdy. Ušetřen zřejmě zůstane druhý pilíř penzijního systému: odkládání poloviny odvodů na soukromé účty v penzijních fondech. Tato nesmírně důležitá věc však byla příčinou dalšího mrazení – Fico původně mluvil o snížení podílu odvodů pro soukromé spoření a o dalších věcech, které by systém, budovaný na desetiletí, postupně narušily. Jeho výroky, kterými své nápady zdůvodňoval, přitom svědčily o naprosté absenci ekonomického myšlení a také o nepochopení smyslu penzijní reformy. Psát o tom, co nová vláda zamýšlí po čtyřech letech dosáhnout, je v tuto chvíli zhola nemožné. Z dosavadních kroků je zřejmé, že to neví ani ona sama. Už po pár dnech je však patrná snaha nedělat zbytečné chyby. Právě kvůli zbytečným verbálním chybám totiž centrální banka od voleb

Viníci a sabotéři Za jednoduchou myšlenkou – snížit nebo odstranit cla omezující mezi 149 členy organizace obchod s potravinami, zemědělskými produkty, průmyslovými výrobky a službami – se skrývá složitý propletenec problémů. Každá země chce nějakou výhodu, na kompromisu se musejí dohodnout všichni. Navíc na vyjednavače tlačí domácí politici. Jedním z nejsložitějších bodů jednání bylo omezení dotací farmářům. Názory na to, proč jednání zkrachovala, se různí. Evropský komisař pro obchod obvinil amerického prezidenta George Bushe a jeho dotace americkým farmářům. Na to reagovali Američané nezvykle ostrým prohlášením: Evropané, lžete, jednání zablokovalo vaše dotované hovězí. Z neúspěchu rokování byla obviněna i Indie či Brazílie a jejich nechuť snížit svá cla na průmyslové výrobky. „Lepší žádná dohoda než špatná,“ poznamenal po krachu jednání indický ministr obchodu Kamal Nath. Podezření ze „sabotáže“ neušly ani další země přítomné na klíčovém pondělním jednání – Austrálie a Japonsko. A nakonec došlo na to, že

o dohodu se prý dostatečně nesnažily ani chudé rozvojové státy. Pokud se budeme držet paralely s vraždou a podezřelými, je třeba zjistit, komu krach jednání prospěl. Americkým a evropským farmářům zůstanou jejich dotace, velký díl z celkové sumy 300 miliard dolarů rozdělených ročně na zemědělské dotace po celém světě. V americkém Kongresu dokonce právě schvalují zákon, který má zemědělcům prodloužit nárok na dotace ve výši 20 miliard dolarů ročně. Údaje OECD ale ukazují, že dotace jsou pro evropské zemědělce mnohem důležitější než pro jejich americké protějšky. Ti tak na konci jednání nejvíc vydělají. Polici v rozvojových zemích se zase doma předvedou jako „ochránci“ svých dělníků i zemědělců. Třeba v Brazílii a Indii tak nadále místní výrobci budou chráněni před cizí konkurencí cly v průměrné výši 25 procent. Politici argumentují tím, že i bez dohody v rámci WTO se světová ekonomika vyvíjí víc než slušně. Loni vzrostlo celosvětové HDP o 4,8 % (bezprecedentní růst zaznamenává už několik let i nejchudší oblast světa, subsaharská Afrika, loni například 5,5 procenta), objem světového obchodu se zvětšil na 8 %. Kdo tedy přišel o desítky miliard z dalšího roztočení světového obchodu? Především vývozci ze středně rozvinutých zemí jako Thajsko či Argentina. Také všichni spotřebitelé v rozvinutých zemích, kteří mají drahé potraviny (například kdyby se omezily dotace a cla, snížila by se v Česku cena cukru na třetinu, tedy ze zhruba 20 na 7 korun za kilo). A samozřejmě také chudí, kteří by mohli snadněji vyvážet třeba svoje banány a rozinky. Ti se však mohou utěšovat tím, že alespoň Evropská unie hodlá dodržet sliby otevřít jim bezcelní přístup na své trhy bez ohledu na výsledky jednání WTO (EU to už dnes dělá pro nejchudší státy světa).

Mezi nemocnicí a krematoriem Některé státy již oznámily, že urychlí sjednávání dvoustranných dohod a regionálních zón volného obchodu. Jejich počet se za posledních deset let zdvojnásobil, v současné době je jich přes dvě stě padesát a dalších devadesát se připravuje. Ty ale mohou nahradit WTO jen částečně. Světová obchodní organizace totiž zdědila od svého předchůdce GATT pravidla, která vedou automaticky k rozšiřování volného obchodu (když členský stát sníží určitá cla na výrobky jedné země, musí automaticky totéž udělat i pro další členské státy), a hlavně zabraňují obchodním válkám. Místo toho, aby jednotlivé státy na sebe navzájem uvalovaly „odvetná“ cla, a tak ruinovaly své ekonomiky, „žalují“ se u WTO. Ta pak jejich spory rozhoduje. V neposlední řadě v rámci WTO mají všechny země stejný hlas. Je to jediné místo, kde si to malá Kostarika může rozdat s USA a vyhrát, upozorňuje britská rozhlasová stanice BBC. Krach jednání může tohle postavení WTO podkopat. To je pro mnohé země impulz k obnovení jednání. Mluví se o možnosti dosažení dohody v roce 2008. Už jednou se totiž něco podobného podařilo – v roce 1990 předchozí kolo jednání „krachlo“, aby rok poté „zázračně“ obživlo. Jenže Dauhá nelze vzkřísit tak snadno. Organizace WTO propásla důležitý termín – již teď bylo třeba dokončovat dohodu, aby americký prezident mohl smlouvu protlačit Kongresem. Nejlépe snad charakterizoval současný stav jednání indický ministr Nath: „Kolo z Dauhá není mrtvé. Řekněme, že je mezi jednotkou intenzivní péče a krematoriem.“ Marek Hudema Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Q

diskuse / před 5 lety


Proti vysokým plotům Poprvé se CzechTek bude konat na místě, které mu našel a bezplatně nabídl stát. Jak to technaři vnímají? Coby průlom dokazující vstřícnost zdejších úředníků a politiků, nebo jako ztrátu kouzla ilegálnosti? Z řad freetekno komunity letos zaznívá řada kritických připomínek k tomu, co se z jejich každoročního setkání pravděpodobně letos stane. Ale spíše než o nějaké rozdělení komunity na několik nesmiřitelných frakcí jde o individuální pochybnosti. Existují sice případy jednotlivých radikálnějších soundsystémů, které letos údajně účast na státem organizovaném CzechTeku demonstrativně odmítají, a místo toho vyhlašují např. cestu na východ, ale přesto se dá očekávat, že řada soundsystémů se kompromisní akce nakonec zúčastní. Vloni se zdálo nezbytné vysvětlit nejširší veřejnosti, že CzechTek nebyl nikdy primárně koncipován tak, aby nevyhnutelně muselo dojít k bitce s policií – ale spíš jako velký svobodný mejdan, na kterém se setkají lidé ze všech koutů Evropy a několik dní jednoduše vytvářejí a sdílejí určitý zvláštní společný prožitek. Letos se ale ozývají i jiné hlasy – a ty zdůrazňují, že CzechTek nejenže nikdy neměl být politickou demonstrací, nevyhnutelně směřující ke střetům s většinovou kulturou, ale že nemělo jít ani o bezduchý mejdan: že toto setkání mělo vždy řadu rituálních aspektů a že konzumní přístup mladší generace je pro něj stejně zničující jako sabotáž ze strany policie.

Narušená anonymita Soundsystémy budou pravděpodobně letos obviňovány ze zavinění nejrůznějších negativních jevů. Budou ale tato obvinění oprávněná? Technaři jistě nechtěli svoji akci pořádat někde, kde dojde k ohrožení živočišných druhů, kterým hrozí vyhynutí. A nejsou pravděpodobně nadšeni ani z přísného vymezení prostoru, ve kterém se účastníci budou smět pohybovat, ani z masivní medializace celé akce. Zatímco ostatní festivaly nejrůznějších žánrů „hlasité hudby“ spíše řeší otázku, jak dosáhnout co největší propagace, CzechTek letos stojí před přesně opačným problémem: řeší otázku svého utajení. Živočišným druhem, který rozhodně není ohrožen vyhynutím, je totiž takzvaný „chlastal polní“. Přitom přemnožení chlastala vede často ke zhroucení ekosystému a k masovému vymírání ostatních, méně průbojných živočišných druhů. Přestože chlastalové obvykle dávají přednost polím oploceným, snáze dostupným a celkově lépe přizpůsobeným jejich specifickým potřebám a vkusu, jejich výskyt v zásadě nelze vyloučit na žádné z letních akcí, o kterých se půl roku předem zmiňují všechny hlavní deníky, týdeníky i zpravodajské relace v televizi a v rozhlase.

Slabí a nejistí Akce, kterou na přímý pokyn ministra vnitra zajišťuje armáda a kterou budou jistě velice přísně a kriticky monitorovat média i jiní pozorovatelé, má daleko k původní myšlence předpokládající vznik tzv. Temporary Autonomous Zone – místa, kde dočasně přestávají platit stresující a v některých případech určitě samoúčelná pravidla a omezení naší civilizace. Takové myšlenky

o možnosti podobného dočasného zrušení pevně stanovených pravidel a konvencí přitom ani nelze pokládat za zvlášť nereálně utopické a anarchistické. Ani několikadenní existence takového samosprávného lidského společenství přece ještě nedokazuje, že by podobné společenství mohlo stejně fungovat i celé týdny, měsíce nebo léta. Jak slabí a nejistí musí být ti, kteří se bojí několikadenní svobodné existence odlišného společenství – a vidí v něm zásadní zpochybnění a trvalé ohrožení svých pečlivě budovaných každodenních životních jistot a hodnot! Nicméně letošní akce se duchu neformální samoorganizace do značné míry vzdálí. Řada účastníků bude tiše předpokládat, že zodpovědnost za celou akci ponese někdo jiný – ať už ti, kteří pozemek pronajímají, nebo ti, kteří si ho pronajímají. Teknival nikdy neusiloval o konfrontaci a konspiraci, ale byl k ilegalitě a utajení spíše donucen okolnostmi. Říká se, že policie už předem zastrašovala majitele pozemků, kteří by byli ochotni svůj pozemek pro tuto akci zapůjčit. Že ti prý byli varováni, že ponesou odpovědnost za všechny přestupky, ke kterým při pořádání takové akce nevyhnutelně dojde – počínaje překročením hygienických norem týkajících se např. hlasitosti hudební produkce. Na druhou stranu – neorganizovaný a neformální charakter akce také lákal v minulých letech celou řadu zahraničních soundsystémů – a pokud by došlo k plné legalizaci a komercionalizaci festivalu, zřejmě by pro tyto zahraniční účastníky přestal být atraktivní, takže by zmizel onen duch multikulturní výměny a mezinárodního setkávání. Ale zorganizovat festival, který se obejde bez plotů a sponzorů, to není jednoduché.

Obraz nepřítele CzechTek se vždy snažil nějakým způsobem zůstat jakousi branou na rozhraní světů – legálního a nelegálního, organizovaného a neorganizovaného, racionálního a iracionálního, světa konzumního a světa magického. Nebyl to nikdy ani bezduchý mejdan, ani zcela přísný formální rituál, nebyla to ani promyšlená investice – ale ani provokativní politické shromáždění anarchistů. Vloni došlo k odchylce od této magické rovnováhy směrem k jednomu z možných extrémů: k násilí a konfrontaci. Brutalita policie určitě překvapila i ty, kdo konflikty vyhledávají jako svého druhu adrenalinový sport. I tito lidé byli zřejmě zaskočeni tím, že osobně zažili, jak je policie schopná se chovat, když má pocit, že není pod přísnou kontrolou místního obyvatelstva a médií, jako tomu bývá v případě různých pouličních protestů a střetů. A i jim musí být jasné, že další eskalace násilí v případě pořádání dalších zcela ilegálních akcí tohoto rozsahu by atmosféru každoročního setkání zřejmě zničila úplně a definitivně. Extrémy

často rodí svoje protiklady – takže asi jen málokoho překvapí, že letos účastníci zažijí pro změnu extrém opačný. Pokud by letošní státem schválené či přímo zorganizované setkání technařů mělo být interpretováno tak, že jde o vítězství každoročních kritiků akce, kterým ležela v žaludku neorganizovanost, decentralizace a určitá neochota pořadatelů vše předem projednávat do posledního detailu s úřady – bylo by to smutné. Tito kritici by si měli uvědomit, že naopak loňský ročník ukázal, že ani policie občas není tak docela pod kontrolou občanů – a že si stejně jako technaři někdy dělá tak trochu, co se jí zachce, a snaží se pak zbavit odpovědnosti za svoje chování. Že potřebuje jasný obraz nepřítele, kterým by zdůvodnila svoje výdaje. Z názorů, které zaznívají z řad nezávislých komunit před letošním „vojenským cvičením“, vyplývá, že technaři si to takhle nepředstavovali. Podoba, kterou jejich setkání letos získá, jim byla v podstatě nadiktována násilím, shora. Letošní ročník by tak doufejme mohl být do jisté míry nouzový, výjimečný – jeho smyslem by snad mohlo být ukázat, že řada lidí nevyhledává neorganizované festivaly bez plotů, pokladen a dalšího masivního komerčního zázemí nutně jenom kvůli konfrontaci, ale spíše kvůli celkové atmosféře, kterou svobodné setkání probíhající bez striktních pravidel, předpisů a organizátorů vytváří. Pokud se majitelé různých od civilizace dostatečně odlehlých pozemků přestanou bát svoje lesy a louky dočasně pronajímat na podobné akce, tak už nebude existovat nejmenší důvod k tomu, aby podobné teknivaly napříště probíhaly pod záštitou nějakého ministerstva. Ve srovnání s řadou jiných projevů civilizace, jako jsou třeba továrny, dálnice nebo lyžařské vleky, je škodlivý vliv těchto akcí omezený v čase – a řada občanů bude jistě souhlasit s tím, že pokud nedojde k trvalému poškození majetku a přírody, je zbytečné je jakýmkoli způsobem shora regulovat.

Možná inspirace Letošní ročník jediného velkého free festivalu v téhle zemi asi nebude vyhovovat všem myslitelným zájemcům o tento typ prožitku. Doufejme ale, že i částečný úspěch jedné takové „vzorové“ akce povede také pořadatele jiných festivalů a kulturních akcí k přemýšlení o tom, zda ke zlepšení jejich atmosféry a prožitků účastníků opravdu nutně povede to, že nasadí více marketinkového overkillu, dražší hvězdy, vyšší a lépe osvětlená pódia, větší odcizení VIP hvězd od „konzumentů kultury“, povalujících se v prachu a blátě u jejich nohou, více reklam, sponzorů nebo státních grantů, vyšší vstupné, vyšší ploty. Evžen Hanke

Q

inzerce

před 5 lety

Titulní text pět let starého Respektu navozuje v současném horkém počasí dojem aktuálnosti už svým názvem. A obsah ten dojem jenom zesiluje. „Vlna tropických veder provázených silnými bouřkami a série záplav v různých koutech světa opět přitáhly pozornost veřejnosti k úvahám o klimatické budoucnosti planety,“ píše ve svém článku Václav Cílek. „Pozornost si v tomto směru zaslouží především čerstvá,

Vzhůru k tropické Evropě anglicky střízlivá studie vědců z univerzity v Norwichi. Podle scénáře rozebraného na třech stech stranách a v pěti klimatických modelech oteplování pravděpodobně poroste v intervalu 0,1 až 0,4 stupně Celsia za dekádu. Nejvíce citelné bude v jižní Evropě, ale i ve Finsku a v západním Rusku. Nejmenší má pak být podél atlantického pobřeží. Ubude také skutečně studených zim, které by někdy kolem roku 2080 mohly v našich zeměpisných šířkách dokonce vymizet skoro úplně. Současně s tím se mají stát čím dál častějším jevem horká léta s vlnami tropických veder... Celkově tedy podle studie budou klimatické rozdíly v Evropě spíše růst, což se může projevit zejména nedostatkem pitné a závlahové vody v jižní části kontinentu. Jižní Evropa a kontinentální část Ruska se v důsledku letních veder stanou méně produktivními a zvýší se i nebezpečí rozsáhlých lesních požárů. Kromě nedostatku vody zaplatí jižní a východní Evropa za změny také zkrácením vegetačního období v důsledku letních such. Některé oblasti by se pak měly stát úplně neúrodnými... Ve svém nejdůležitějším výstupu studie konstatuje: ,Již nelze předpokládat, že dostupnost vody bude v budoucnu stejná jako dnes.‘ Pokud se tedy pojišťovny chtějí vyhnout velkým ztrátám, měly by pozvolna volit nové pojišťovací strategie.“ Respekt č. 31/2001

inzerce

Hledáme vedoucí/ho humanitární mise na Srí Lance (humanitární projekty po úderu vln tsunami) Požadujeme: SŠ či VŠ vzdělání, výbornou znalost AJ, komunikační schopnosti, samostatnost. Praxe v humanitárních, rozvojových či sociálních projektech v zemích postižených válečným konfliktem či přírodními katastrofami výhodou. Motivační dopis a strukturovaný životopis v anglickém i českém jazyce zasílejte do 4. srpna 2006 na adresu: [email protected].

finančního manažera/ku pro humanitární mise Caritas Internationalis v Čečensku a Ingušsku Požadujeme: SŠ či VŠ vzdělání, znalost AJ a RJ, zkušenosti s finančním managementem humanitárních a rozvojových projektů, samostatnost a komunikační schopnosti, praxe v humanitárních, rozvojových či sociálních projektech v zemích postižených válečným konfliktem či přírodními katastrofami výhodou. Motivační dopis a standardní strukturovaný životopis v anglickém i českém jazyce zasílejte do 11. srpna 2006 na adresu: [email protected]. Nástup: září 2006.

Více na www.charita.cz

Sdružení Česká katolická charita Vladislavova 12, 101 00 Praha 1 Tel.: +420 296 243 330

Český svaz ochránců přírody Vlašim vypisuje výběrové řízení na dvě pracovní místa: Zástupce vedoucího střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty Lektor ekologických výukových programů Všechna místa jsou na plný pracovní úvazek, pracoviště je ve Vlašimi. Požadujeme VŠ vzdělání, u lektora nutné přírodovědné zaměření. Nástup možný od září 2006. Uzávěrka žádostí je 11. 8. 2006. Více na www.csopvlasim.cz nebo na telefonu 317 845 169, e-mail: [email protected].

10 zahraničí


Asad mezi izolací a kalkulem Sýrie se snaží o návrat do libanonské politiky

Kde vzít prestiž Hasana Nasralláha? Bašár Asad ji nemá, ač všudypřítomně shlíží na Damašek i jeho taxíky. foto profimedia.cz

B

ude do války mezi Izraelem a Hizballáhem zatažena Sýrie? Sýrie je skutečně řazena do protiizraelské osy Teherán–Damašek– Hizballáh, zodpovědné za cestu k současné krizi. Jenže reálná situace je složitější: Damašek ztratil hodně přímého vlivu v Libanonu nejenom loni stažením své armády. Sýrie se propadá do izolace již posledních šest let. Prezident Bašár Asad se soustředí na upevnění režimu, který prochází hned třemi změnami: ekonomickou, politickou a na mezinárodním poli. V poslední době se mění i vztah k Hizballáhu a Íránu. Schválil Damašek plánovaný únos izraelských vojáků milicemi Hizballáhu? Názory se rozcházejí, nikdo ale nevěří, že hnutí Hasana Nasralláha a jeho patroni očekávali tak intenzivní reakci Izraele. Sýrie měla velký vliv na Hizballáh do dubna 2005, kdy Libanon ovládalo 14 tisíc syrských vojáků a nesčetní tajní. Ale již po smrti Háfize Asada v roce 2000 se syrská pozice v této zemi začala měnit. Bašár musel pro převzetí úřadu moc v rámci režimu teprve získat. Byl-li šéf Hizballáhu jednoznačně klientem Asada seniora, Bašárovi se stal – podle profesora Ejala Zissera z Tel Avivu – po izraelském stažení z Libanonu naopak mentorem: Sýrii tak pokryly plakáty Bašára stojícího mezi otcem a Nasralláhem. Tato změna nepodtrhuje ani tak propojení Sýrie a Hizballáhu jako spíše potřebu slabého prezidenta sdílet Nasralláhovu prestiž.

Damašské jaro odkvetlo Když se po 30leté vládě Háfize Asada dostal k moci mladý oftalmolog s britskými školami, vzbudil – podobně jako jordánský princ Abdulláh – na Západě naději na nový, reformní, kooperativnější kurz arabské politiky. Bašár skutečně inicioval dlouho očekávané reformy jedné z posledních zemí arabského socialismu: především liberalizaci v bankovním sektoru, telekomunikacích, zahraničním obchodě, ale i šíření internetu. V době této nové ekonomické liberalizace vznikly tisíce soukromých podniků a nová vrstva bohatých. Kvůli korupci a nedotaženosti reforem ale Bašárova politika špatnému makroekonomickému obrazu země nakonec výrazně neprospěla. Ten se spolu se snižujícími se zásobami syrské ropy a klesající životní úrovní dále pomalu zhoršuje. Ekonomickou liberalizaci doprovázela i liberalizace politická. Bezprostředně po převzetí moci Bašár propustil politické vězně, začaly se psát petice za demokratizaci a otevírat veřejná diskusní fóra. Po půl roce glasnosti ale skončilo hnutí nazvané „damašské jaro“ za mřížemi a zase zavládlo tuhé autoritářství. Liberální gesta narazila na opravdové jádro moci, staré vojenské a stranické kádry.

Po změnách elit Bašar upevnil pozici svou i strany Baas s její ústavní „vedoucí rolí ve státu a společnosti“. Systém sice nenabídl „chléb“ místo politických svobod, jeho neopominutelným kladem je ale už třicet let stabilita – bráněná za vysokou cenu. V Sýrii vládne od puče v roce 1963 válečný stav opravňující k zásahům proti opozici, hlavně islamistické a etnické. V polovině 80. let se režim velmi krvavě vypořádal s islamistickou opozicí, od 90. let dotuje státní, nepolitická islámská hnutí. Součástí paktu stability byla i okupace Libanonu: nejenže zvětšila politický vliv a černé příjmy Sýrie, ale zajistila také statisícům Syřanů práci a obchod.

„Věčné poslání“ arabské jednoty Stabilizace staronového režimu však přišla v době nepříznivého mezinárodního vývoje: druhé palestinské intifády, zvýšené aktivity Hizballáhu na izraelské hranici a americké invaze do Iráku. Jestliže se Bašár snažil o vyváženější zahraniční politiku se sousedy, dostal se nakonec do konfliktu s USA. Sýrie byla obviněna z laxního přístupu k hlídání hranice s Irákem a z aktivní podpory iráckých povstalců. „Změna režimu“ a ukončení okupace Libanonu se staly oficiálními cíli Bílého domu v roce 2003. Situace se vyhrotila, když se v létě 2004 prosyrský prezident Libanonu pokusil zmanipulovat ústavu za účelem prodloužení svého mandátu. V zimě 2005 byl pak zabit bývalý premiér Harírí a později i řada veřejných kritiků Sýrie. Damašek tak ztratil u arabských spojenců poslední mezinárodní podporu a pod tlakem USA a Francie se po 29 letech stáhl z Libanonu. Mehlisova komise OSN se ujala vyšetřování vraždy Harírího v syrských vládních kruzích, což se rovnalo porušení suverenity státu. USA vyčlenily 5 milionů dolarů na podporu syrské opozice. Sýrie opáčila jejím zatýkáním, naposledy v květnu několika z 300 signatářů tzv. Bejrútsko-damašské výzvy k normalizaci syrsko-libanonských vztahů. Největší vlna represí po konci damašského jara se dotkla celé řady známých osobností, též proto, že se zmínily o Izraelem okupovaných šabaských farmách jako o libanonském území – Sýrie je prohlašuje za své – a vůbec o nezávislosti Libanonu. Sýrie totiž neuznává existenci společných hranic. Vždyť i loňský potupný odchod z Libanonu a nebývalý mezinárodní tlak včetně dvoustranných sankcí představovaly velké prohry Bašára na zahraničním poli a izolaci Sýrie. Už loni na podzim předpovídal Volker Perthes, mezinárodně uznávaný expert na Sýrii z Berlínského think tanku SWP (Nadace věda a politika), že damašský režim je v posledním tažení: je mezinárodně izolovaný, ekonomicky na pokraji

bankrotu, a politicky tudíž bez legitimity, jakou mu dodávaly zahraniční politika „arabské jednoty“ a vnitřní stabilita. Životně důležité reformy přitom režim v jeho ztuhlosti oslabují, zatímco stagnace, izolace a slabá vláda zase zvětšují riziko vnitřního etno-sociálního konfliktu, argumentoval Perthes. Nicméně loni v červnu demonstroval 10. regionální (syrský) sjezd strany Baas jednotu za Bašárem, stabilitu režimu a možnosti reforem. Zatímco situace v Iráku a Palestině se komplikuje, Sýrie se drží.

Spíše řešit než vyhrocovat Už proto se nezdá, že by Damašek podporoval nestabilitu za svými hranicemi. Vždyť aktivace militantních islamistických skupin spojovaných se Sýrií, jako je Hizballáh a radikální křídlo Hamásu, přítomné v Damašku, ohrožuje poměrnou

Poslední výspa arabského socialismu 1946 – nezávislost Sýrie 1958–61 – e xperiment Sjednocená arabská republika (Egypt + Sýrie) 1963 – puč strany Baas, vývoj paralelní s iráckým 1967 – Izrael okupuje Golanské výšiny 1970 – k orektura revoluce, Háfiz Asad prezidentem 1973 – n eúspěšný pokus o dobytí Golan během jomkipurové války, Sýrie získává město Kunejtru 1975 – H áfiz Asad nabízí Izraeli „úplný mír za plný odsun“ 1976 – Sýrie intervenuje se 40 000 vojáky v Libanonu 1982 – v ojenský zásah proti Muslimskému bratrstvu v Hamá 1991 – Sýrie se účastní americké koalice proti Iráku 2000 – po smrti Háfize nastupuje k moci jeho syn Bašár Asad 2001 – S ýrie s výhradami podporuje válku proti terorismu 2002 – Sýrie prohlášena za součást „osy zla“ 2003 – pád Saddáma Husajna, Sýrie zůstává posledním reliktem baasismu, Izrael útočí raketami na údajný palestinský tábor u Damašku 2003 – a merický zákon Syria Accountablity Act povoluje sankce proti Sýrii a požaduje stáhnutí z Libanonu a konec podpory palestinským guerillám 2005 – Sýrie se stahuje z Libanonu

náboženskou stabilitu sekulární Sýrie. Koncem července vyzval Saladin Kuftaro, syn zesnulého velkého muftího v Damašku a šéf velké, státem podporované islámské nadace, vládu, aby otevřela hranice pro boj s Izraelem. Jenže Sýrie si uvědomuje svou vojenskou nedostatečnost a vnitřní rizika takové konfrontace. Svého cíle – stability režimu a ukončení okupace Golanských výšin – dosáhne nejspíše jako účastník nějakého multilaterálního řešení při odsunu Izraele z většiny obsazených území. Podle vyjádření syrského ministerstva zahraničí bude Damašek trvat na široce vedených mírových jednáních. Dá se tedy předpokládat, že politický kapitál bude získávat spíše na řešení libanonské krize než na jejím vyhrocení. Sýrie sice pohrozila intervencí v Libanonu, ale zároveň několikrát dala najevo ochotu o Libanonu vyjednávat. Zatím se setkává s chladem: na konferenci do Říma ani k přímým vyjednáváním s USA nebyla pozvána. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry je Sýrie schopná vytvořit tlak na Hizballáh pro ukončení izraelské ofenzivy. Dlouho sice byla patronem Hizballáhu, ale též jiných skupin, jako sekulárnějšího šíitského Amalu, jejichž rovnováhu se snažila zachovat. Dlouho měla zájem na jakési zástupné válce proti Izraeli skrze jižní Libanon, ale na jeho strategické plány má od izraelského stažení z Libanonu podle expertů jen omezený vliv. Centrem diplomatické aktivity se ale Sýrie stala skrze Írán. V lednu byl prezident Ahmadínežád přítomen setkání palestinských skupin v Damašku. V únoru ohlásily Sýrie a Írán vznik vzájemného obranného paktu – podepsán byl v červnu. Podle kuvajtského listu Sijása přijel minulý týden Hasan Nasralláh do Damašku pod syrskou eskortou v tutéž dobu jako íránský vyslanec Lárídžání a podle jiných zpráv se tam oba setkali s Asadem. Íránský propalestinský aktivismus i diplomatická válka o íránský jaderný program jsou skrytým tématem přítomné krize. Právě íránské spojenectví se Sýrií budou chtít Spojené státy při vyjednávání oslabit a Sýrie bude za ústupky v libanonské krizi zvyšovat svou cenu. Sýrie je sice spojencem Íránu od doby, co jej podporovala ve válce s Irákem, ale i jejich zájmy se pomalu rozcházejí. Írán získává navrch v Iráku prostřednictvím šíitské vládní koalice, kterou arabské vlády sledují s obavami. Írán na rozdíl od Sýrie odmítá mírový proces s Izraelem a spojenectví s ním jen prohlubuje syrskou izolaci i vůči arabským sousedům. Otázkou bude, jak dalece přítomná krize otevře možnosti nějakého široce přijatelného regionálního řešení, které by mohlo pomoci Sýrii k cestě z politické i ekonomické izolace. Leona Šiková Autorka je arabistka.

Q

zahraničí


11

Američané v Údolí vlků

Západ potřebuje Turecko více než jindy, ale vztahy s ním jsou na sestupu

P

íše se rok 2007. Mezi tureckými a americkými jednotkami v severním Iráku propukají ozbrojené střety, jež přerůstají ve válku. USA podnikají nálet na Ankaru a Istanbul a obě města jsou zničena. Turecko se zdá být poraženo. Mezitím se však podaří tureckému agentovi, který byl vyslán do USA, propašovat do Washingtonu dva kufříky s nukleárními zbraněmi. Jeden z nich vybuchne a totálně zničí metropoli USA. Turecká republika je tak zachráněna před útokem imperialistických Spojených států. Tato zápletka je podstatou knihy, kterou napsali dva turečtí studenti a v posledních měsících se stala trhákem. V zemi, kde přes 80 % obyvatel věří, že prezident George Bush je hrozbou míru, a kde je mnoho lidí přesvědčeno, že americká administrativa způsobila v prosinci 2004 zničující vlnu tsunami v jihovýchodní Asii, protože testovala svou novou zbraň hromadného ničení. V USA se zase objevil ve známém televizním seriálu „24“ Turek jako terorista ohrožující americkou bezpečnost. Obava Američanů z islamistického terorismu, turecká záliba v konspiračních teoriích a antiamerikanismus jsou však jen zástěrkou mnohem hlubšího fenoménu. Tím je výrazné ochlazení vztahů mezi tradičními spojenci USA a Tureckem. Přitom je vztah obou zemí velmi důležitý pro budoucnost Iráku i pro vývoj dialogu s Íránem o jeho nukleárním programu. Jeho nejkonkrétnější rovinu teď ukázala americká podpora Izraeli v jeho odvetě vůči Hizballáhu v jižním Libanonu. Když může hranice překročit Izrael, proč nemůžeme my? Takto se ptají Turci s ohledem na partyzány Kurdské strany pracujících (PKK), kteří jen za poslední týden zabili zpoza iráckých hranic 15 Turků. Pro Američany je to kvadratura kruhu, neboť právě oni bazírují na celistvosti a suverenitě Iráku.

Filmaři to vystihli Až dosud znamenal největší narušení americkotureckých vztahů rok 2003, kdy parlament v Ankaře neschválil nařízení, které by umožnilo 62 tisícům amerických vojáků zahájit invazi do Iráku z turecké půdy. Důvod? Šlo hlavně o vnitřní politiku, ale ta výrazně oživila vzájemný pocit nedůvěry mezi Ankarou a Washingtonem. Ta pak jen vzrostla, když v dubnu téhož roku zastavili američtí vojáci v severoirácké Sulajmaníji turecký konvoj, kde místo dělníků byli turečtí vojáci jedoucí do Kirkúku. A nedůvěra jedněch v Američany vedla k nedůvěře druhých v Turky. Tento incident je podstatou nejdražšího filmu v historii turecké kinematografie, Údolí vlků – Irák, uvedeného do kin letos v únoru. Snímek začíná právě touto událostí, kterou Turecko považovalo za národní ponížení. Fiktivní hrdina (mimochodem postava z velmi oblíbeného televizního seriálu Údolí vlků o osudech turecké mafie) se vydává na cestu pomsty, kde se mísí skutečnost s fikcí a která má silné nacionalistické vyznění. Zatímco autoři filmu využívali vlny antiamerikanismu v Turecku, reakce amerického velvyslance v Ankaře i tureckého ministra zahraničí vyznívaly velmi smířlivě. Tato prohlášení však nemohla změnit obecný posun nálad v obou zemích.

Georgi, tady Recep Celý problém se točí kolem kurdské otázky. Postavení Kurdů v severním Iráku je významné pro Američany, kteří je viděli jako hlavní zdroj opozice vůči Saddámovi Husajnovi, i pro Írán a Turecko, které se obávají požadavků svých kurdských obyvatel na větší svobodu a autonomii. Pro Ankaru i Washington jsou vzájemné dobré vztahy zárukou vzniku stability v Iráku – pro Turecko ale jen tehdy, pokud Američané začnou aktivně stíhat

a zatýkat velitele PKK, kteří se schovávají v severním Iráku. Budou-li USA výzvy Ankary i nadále ignorovat, mohou Turky dotlačit k jednostranné akci v severním Iráku. Již zmíněné přeshraniční útoky PKK, jež způsobily smrt 15 členů tureckých bezpečnostních sil, přiměly k přeshraniční aktivitě i tureckého premiéra. Recep Tayyip Erdogan vyzval USA, aby okamžitě podnikly kroky k eliminaci kurdských rebelů v severním Iráku – v opačném případě prý bude vláda v Ankaře nucena podniknout vlastní vojenskou akci. K ospravedlnění tohoto úmyslu vláda použila souhlasný postoj USA k útoku Izra-

Začalo to v Zálivu Turecko je důležitým spojencem Ameriky již od konce druhé světové války. Prvním velkým narušením vzájemných vztahů byla válka v Perském zálivu v roce 1991. V jejím důsledku do Turecka přišlo kolem půl milionu kurdských utečenců z Iráku, což způsobilo krizi, která vedla ke krvavé rebelii. Mnoho iráckých Kurdů se přidalo k PKK, marxistické organizaci, která pod vedením Abdullaha Öcalana vedla teroristické aktivity proti tureckému státu s konečným cílem ustavit nezávislý Kurdistán. Rebelie připravila o život téměř třicet tisíc lidí. Jihovýchod Turecka, kde se soustředila většina bojů, byl ekonomicky zdevastován a dodnes je nejzaostalejší částí země. Turecko viní ze situace Spojené státy, neboť věří, že Washington neposkytl dostatek pomoci, která by kompenzovala důsledky masové imigrace Kurdů ze severního Iráku. Obnovení aktivit kurdských rebelů v loňském roce navíc u turecké veřejnosti vyvolalo dohady, že USA se snaží podporou PKK destabilizovat jihovýchod země a získat v něm oporu pro případný vojenský zásah proti Íránu.

ele na Hizballáh v Libanonu. Vždyť ten se odehrál také jako odveta za únos dvou izraelských vojáků. Turecko tudíž informovalo USA, že podle stejného vzoru má právo narušit suverenitu Iráku, neboť právě tam působí vedení teroristické skupiny, která připravila o život členy jeho bezpečnostních sil. Ve středu 19. července vláda oznámila, že probíhají intenzivní jednání mezi Tureckem a USA. V následujících dnech prezident Bush dvakrát mluvil s premiérem Erdoganem a podle agentur přislíbil urychlené řešení. Také ministryně zahraničí Condoleezza Riceová ujistila svého kolegu Abdullaha Güla, že USA současnou situaci nebudou tolerovat. Nicméně vztahy obou zemí utrpěly další ránu. Bývalý pracovník Pentagonu Michael Rubin dokonce řekl, že Turecko a USA již nejsou spojenci ve válce proti terorismu, protože Spojené státy nepomáhají Turecku s PKK a Turecko nepodpořilo stanovisko Američanů vůči Hizballáhu. Ankara se i nadále zdráhá vydat oficiální prohlášení o izraelsko-libanonské krizi, a především o své účasti ve stabilizačních silách OSN, které mají být nasazeny v Libanonu. Turecko je jedním z hlavních kandidátů, neboť udržuje dobré vztahy se všemi zeměmi v regionu včetně Izraele. Podle neoficiálních zdrojů je však účast Ankary podmíněna pevným závazkem USA úzce spolupracovat s Tureckem na odstranění hrozby PKK v severním Iráku. USA na tento obchod pravděpodobně přistoupí, neboť chtějí uklidnit nepřátelské veřejné mínění v Turecku a zabránit další krizi v regionu. Výměnou však Američané očekávají, že Turecko bude zase užitečné pro jejich zájmy v Libanonu. Vše tedy míří k situaci quid pro quo, něco za něco. Lucie Tunkrová Autorka vyučuje na Katedře politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci a na Fatih University v Istanbulu.

Q

Hledáme Bonda asijského typu Také Rusko chce mstít své zavražděné občany. Jak si bude v zahraničí počínat země, která „doma“ rozbombardovala Groznyj? Válka mezi Izraelem a islamistickým hnutím Hizballáh začala „pouze“ kvůli únosu dvou vojáků armády židovského státu. Tak řeší problém bezpečí svých občanů země, která je na to historicky citlivá. Ale i Rusko, které vychází ze zcela jiných tradic a život jedince v něm nemá takovou cenu, se začíná ubírat tímto směrem. Svědčí o tom následky červnového incidentu v Bagdádu.

Peníze až na prvním místě 3. června byla v Bagdádu přepadena skupina ruských diplomatů. Třetí tajemník velvyslanectví Fedor Zajcev, pracovníci ambasády Vitalij Titov, Rinat Agliulin, Anatolij Smirnov a Oleg Fedosejev byli uneseni a později zavražděni. Za jejich propuštění teroristé – odpovědnost převzala tzv. Rada mudžáhidů Šury – požadovali okamžité stažení federálního vojska z území Čečenska. Prezident Vladimir Putin vydal rozkaz vrahy diplomatů najít a zlikvidovat. A Státní duma ihned přijala zákon umožňující ozbrojený zásah zvláštních jednotek mimo území Ruska. Jakou mají šanci v situaci, kdy před nimi neleží město Groznyj jako volná střelnice? „Je to mimořádně složitý a finančně náročný, přesto proveditelný úkol.“ Tak komentovali Putinův rozkaz příslušníci zvláštních služeb na žádost ruských médií. Podle názorů specialistů je tento úkol složitější než ten, který úspěšně vyřešil Izrael, když zlikvidoval 10 z 11 teroristů, kteří v roce 1972 při olympijských hrách v Mnichově zabili 11 izraelských sportovců. Jak mohou zasáhnout Rusové? Pro ozbrojené zabezpečení operací, které vede Služba vnější rozvědky Ruské federace, bylo před časem vytvořeno hluboce zakonspirované komando Zaslon („clona“). Do něj bylo postupně rekrutováno kolem 300 lidí se zkušenostmi ze speciálních akcí v zahraničí.

Nejprve je ovšem třeba vrahy najít. Představitelé zvláštních služeb jsou přesvědčeni, že z Iráku už odešli. „Nelze vyloučit, že vykonavatelé a organizátoři teroristického činu jsou napojeni na čečenské ilegální podzemí,“ předpokládá Oleg Jakubov, autor knih o světovém terorismu. „Znám hodně případů, kdy vahábité po ukončení ,studia‘ v teroristických táborech absolvují svéráznou ,praktickou činnost‘ na územích s nestabilním režimem.“ Ať už se skrývají kdekoli, praxe ukazuje, že nejlepším stimulem pro úspěšnou lokalizaci zločinců je peněžní odměna. Posledním příkladem z Ruska je likvidace „lídra čečenských teroristů“ Aslana Maschadova. Za zprávy o místě jeho pobytu byla v září 2004 vyhlášena odměna 10 milionů dolarů – a za sedm měsíců byl exprezident Čečenské republiky Ičkerija mrtev. Podle informací Federální bezpečnostní služby (FSB) byly již peníze vyplaceny. Významný mudžáhid Chattáb byl již dříve zlikvidován pomocí banálního úplatku, leč se středověkou důmyslností – přes podplaceného vahábita mu byl předán otrávený dopis. A též v souvislosti se smrtí Šamila Basajeva se hovoří o tom, že Rusy placený Čečen z nejbližšího Basajevova okolí zařídil předčasný výbuch nálože. Šéf FSB Nikolaj Patrušev slíbil za zprávy o iráckých teroristech opět 10 milionů dolarů. Experti se domnívají, že peníze mohou pomoci, ale částka je příliš malá. „Nakoupit takové ,zboží‘ se slevou se podaří jen sotva,“ domnívá se již citovaný Oleg Jakubov, „ve světě teroru se pohybují obrovské peníze. Myslím si, že bude třeba utratit stovky milionů dolarů.“

Nenapodobujme sami sebe Zatímco peníze již pracují, neotálejí ani příslušníci zvláštních služeb – ale svými silami prostě nejsou schopni tento úkol zvládnout. Experti v médiích

Oko za oko. Tuhle zásadu chce prosadit i Moskva. (Zavraždění ruského diplomata na videozáznamu teroristů, 25. červen.) foto profimedia.cz

hájí názor, že domluvit se na spolupráci se zeměmi arabského světa je nezbytné. Podle Sergeje Gončarova, veterána legendární ruské Alfy, by mělo po nákupu zpravodajských informací následovat vyslání agenta mezi teroristy. Ale blonďák s výrazně slovanskou tváří (jak se to stalo před dvěma lety v Kataru při likvidaci čečenského předáka Jandarbijeva) už bude málo platný. Ruské zvláštní služby zápolí s nedostatkem kádrů pro práci v muslimských zemích. Nelze vyloučit, že právě proto oživí spolupráci s bývalými republikami SSSR dnes loajálními vůči Rusku. Především se mluví o Uzbekistánu, který se v rámci postsovětského světa střetl s islamistickými radikály jako první a dokázal nad nimi zvítězit. Prezident Karimov za to sice vyfasoval titul středoasijského diktátora, nicméně se mu podařilo vytlačit ze země radikální Islámské hnutí Uzbekistánu usilující nastolit v Taškentu teokratický režim podle íránského vzoru. Konstantin Kosačev, předseda zahraničního výboru Státní dumy, říká, že důležité není jen

najít ty, kdo teroristický čin spáchali. Zásadní je i způsob, jak to Rusové udělají. Kosačev má představu přinejmenším o tom, jak to nedělat: „Rusko roku 2006 by nemělo napodobovat NATO z roku 1999, protiiráckou koalici z roku 2003 ani samo sebe z 90. let, neboť ve jménu trestu pro viníky se nemají ničit životy nevinných.“ Jenže tuhle velkorysost si Rusko dovolit může, čečenské rakety nedopadají ani na Krasnodar… Podle ruských médií by v této situaci bylo účinnější, kdyby se podařilo dohodnout vydání zločinců s jinými státy. Vrazi by stanuli před ruským soudem a pak by putovali do ruského vězení, kde by byli předurčeni k doživotnímu drsnému pobytu vedle ruských kriminálníků. To by byl pro tyto lidi opravdu trest – na rozdíl od kýžené „slavné smrti ve jménu Alláha“. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

Q

12 Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

D

ohlížejí na sportovní pravidla činovníci, nebo soudci? Ještě před pár lety banální otázka. Aféry týkající se korupce, dopingu či amatérského statutu provázejí vrcholový, nyní spíše industriálně-manažerský než coubertinovský sport desítky let, ale jejich řešení zůstávalo uzavřeno v partě bafuňářů. Dámy a pánové, udělejte si v tom pořádek, zaznívalo z řad veřejnosti či státní správy, když anabolické steroidy způsobovaly rakovinné diagnózy a klubová korupce v kopané čouhala jak sláma z bot. Dnes se tento vztah mění. Dámy a pánové, uděláme vám v tom

Silvio, kamaráde, je to v suchu

Gore vábí Ameriku

Bývalý viceprezident se vrátil – a s ním zelená agenda

A

merika sleduje jeden z nejpodivuhodnějších comebacků posledních let. Vrátil se Al Gore. Bývalý viceprezident Billa Clintona a smutný hrdina souboje s Georgem Bushem z podzimu 2000. Gore, jehož bitvu o prezidentský úřad tehdy rozhodl až Nejvyšší soud, teď ovšem neútočí jako politik. Do boje táhne jako ekolog varující před hrozbou a možným katastrofálním dopadem globálních klimatických změn. A Amerika – a možná ještě více okolní svět – jen tiše žasne. Goreův naléhavý apel totiž mezi jeho spoluobčany skutečně probudil zájem o problémy zahřívající se planety Země.

Vlivný světoobčan

Hvězdy jako Gianluigi Buffon se s verdiktem smířily. foto profinedia / afp

pořádek. Zhruba tak zní nový přístup policie i justice, aplaudovaný veřejností. Jenže i ten má své nemoci, jak ukázal minulý týden. Doufejme, že jen dětské. Zásadní krok v prolínání sportovního fair play a občanského, či dokonce trestního zákoníku ukázala světu hned po svém triumfu na mundialu Itálie. Jenže dva týdny poté, co byly fotbalové týmy nejvykřičenější svou korupcí při kupování výsledků odsouzeny k vysokým trestům, tyto verdikty v odvolacím řízení až překvapivě změkly. Pro ilustraci: Juventus Turín – původně sestup do 2. ligy a v ní do začátku minus 30 bodů, po odvolání totéž, ale s počátečním handicapem minus 17 bodů; Fiorentina – původně sestup do 2. ligy s handicapem -12, nyní zůstává v 1. lize s odpočtem 19 bodů; Lazio Řím – původně sestup do 2. ligy s handicapem -7, nyní zůstává v 1. lize s odpočtem 11 bodů; AC Milán – účast v 1. lize sice nezpochybněna, původně však měl za sezonu 2005/06 dodatečně přijít o 44 bodů a v nové začínat s handicapem -15, nyní přijde za loňský ročník jen o 30 bodů a handicap se mu sníží na -8, což vyrovnají tři výhry. Právě na milánském klubu expremiéra Silvia Berlusconiho vidíme, zač je odvolacího verdiktu loket. AC měl původně zapovězen příští ročník Ligy mistrů. Jenže se sníženým odpočtem za loňský rok má ještě 58 bodů, ergo třetí místo, což mu stačí na předkolo Ligy mistrů. Takže Berlusconi je zatím jakýmsi neformálním vítězem celé patálie. Nicméně stále jde o výroky soudní moci, kterou pro tento případ delegoval italský fotbalový svaz, respektive jeho disciplinární komise – vedení svazu totiž odstoupilo. Nyní se ovšem i takto mírně postižené kluby hodlají odvolat k občanskému soudu. Na jednu stranu je to nebetyčná drzost, vždyť i nevinné hvězdy Juventusu jako Buffon, Nedvěd či del Piero se smířily se sestupem do 2. ligy, na druhou stranu ale vidíme další test pro italskou justici a její hledání spravedlnosti. Před pár lety vznikl na slavné Tour de France poprask, když doping vyšetřovala policie – a to pěkně ostře formou prohlídek v zázemí jednotlivých stájí. Že je to „pouze“ sport a porušení pravidel srovnatelné se švindlováním v mariáši? Francie tehdy nasadila vyšetřování srovnatelné s případy „kreativního“ účetnictví firem. Teď možná uvidíme něco podobného v kauze dopingového nařčení čerstvého vítěze Tour Floyda Landise. V Itálii jde o to, zda stejnou laťku udrží i justice. Zbyněk Petráček


Týdeník Newsweek ve svém nedávném vydání, v němž se věnoval filantropii v USA, zařadil Ala Gorea do dvacítky nejvýznamnějších Američanů, kteří podle magazínu v současnosti nejvíce přispívají k obecnému dobru společnosti. Časopis Time zase nedlouho předtím Gorea zahrnul mezi stovku nejvlivnějších osobností světa. Důvodem všeho pozdvižení je celovečerní dokument Nepohodlná pravda, v kterém Gore shrnul svůj dlouhodobý zájem o problematiku globálního klimatu. Na první pohled to může znít jako „perfektní“ spojení dvou pro Američany docela nudných elementů: politika Gorea, jak si jej pamatujeme z jeho prezidentské kampaně v roce 2000, tedy jako tak trochu nezáživného, koženého patrona, který nedokázal přesvědčivě prodat své vize, a ekologie, což je téma, pro které bylo možné v USA až dosud získat vyhraněnější levicové intelektuály, ale určitě ne farmáře či dělníka ze Středozápadu. Jenže Al Gore se ve filmu, který vstoupil do amerických kin na konci května a dosud vydělal na dokument skvělých 19 milionů dolarů, opravdu našel. Jako by se po letech, kdy se nechal brzdit různými poradci, tvrdícími, že ekologie není nosný motiv, začal řídit svým vlastním instinktem, svým opravdovým niterným zájmem. Americké ohlasy na film Nepohodlná pravda jsou zvláštní směsí recenzního hodnocení a politických komentářů. Film sám k tomu ovšem vybízí, je klíčem k pochopení Gorea, angažovaného občana i politika.

Byl jsem příštím prezidentem „Jmenuji si Al Gore, a byl jsem příštím prezidentem USA,“ říká hlavní hrdina v jedné z úvodních sekvencí dokumentu, který v podstatě zaznamenává a rozvíjí Goreovy přednáškové aktivity od počátku 90. let. Studenti v sále univerzity, zachycení ve filmu, se této narážce na prohraný mač o prezidentství zasmějí, stejně jako se rozveselí diváci v přítmí kina. „Docela zábavný sebeironický chlapík,“ napadne přitom mnohého a udička je zaseknuta. Divák nemusí s Gorem sdílet jeho upřímné přesvědčení, že globální klimatické změny rozhodující měrou pohání právě lidská aktivita. A nemusí ani bez výhrad a pochyb přijmout smršť předložených hrozivých čísel a grafů, podle Gorea dokazujících, že pokud lidstvo nezačne jednat, utopí se v moři roztavených ledovců. Jeden základní poznatek a dojem z dokumentu ale popřít nemůžete. Překvapivě si uvědomíte, že Gore se aktivně zajímal o ekologické otázky už v dobách, kdy tím v Americe mohl spíše působit jako politický klaun, a být tak velmi snadným terčem pro své politické protivníky. Třeba jako v roce 1992, kdy jej tehdejší americký prezident (a otec toho současného) George Herbert

Walker Bush posměšně nazval „ozonovým mužem“ a obvinil jej, že kdyby došlo na jeho „extremistické“ ekologické názory, „ocitli by se všichni Američané bez práce“.

Ať víte, proč to dělám Film Nepohodlná pravda mapuje, jak a kde Goreovo životní téma vzniklo a co je dále formovalo. Vypraví se zde o 50. letech, kdy Gore trávil své dětství střídavě v krajině domovského Tennessee a v hlavním městě Washingtonu, kde Albert Gore působil jako senátor a jeho syn zblízka sledoval kampaně za znovuzvolení. Nebo také každodenní politickou machu, s níž je třeba počítat pro prosazení konkrétních politických cílů. K nim patřila výstavba amerického dálničního systému, o jejíž realizaci se na podnět tehdejšího prezidenta Dwighta Eisenhowera právě senátor Albert Gore výrazně zasloužil. Dokument to neříká polopaticky, ale má být jasné, že vzor otce přivedl k politice i syna. Nicméně Al Gore se jako člen Sněmovny reprezentantů a později jako senátor profiloval na vlastní agendě. V jedné sekvenci filmu tepe během slyšení Senátu tvrdými otázkami jakéhosi vládního úředníka – táže se, co administrativa dělá ke zlepšení čistoty ovzduší. V jednom z dalších úseků filmu se pak Al Gore vrací do roku 1988, kdy jeho šestiletý syn takřka zahynul, když jej porazilo auto. Sám Gore se tehdy vzdal prezidentské kandidatury a místo toho začal psát knihu o ekologii, která vyšla v roce 1992 pod názvem Earth in the Balance (česky v roce 2000 jako Země na misce vah). Právě synova nehoda prý Gorea přiměla přemýšlet o tom, jak blízko „je možnost, že ztratíte něco vám skutečně drahé“, a co zásadně ovlivnilo jeho pohled na vážnost hrozby globálních klimatických změn pro život na Zemi. A jakkoli to v přepisu na papíře může znít hloupě, jde o jeden z nejpůsobivějších momentů celého dokumentu. Osmapadesátiletému Goreovi se náhle daří to, s čím ve vztahu k veřejnosti až dosud neúspěšně válčil: vysvětlit Američanům, proč vlastně vůbec dělá to, co dělá.

V éře biolihu Občanská demokratická levice v USA – například internetové sdružení MoveOn.org, které před dvěma roky krátkodobě vystřelilo vzhůru v prezidentské kampani Howarda Deana – přijala současné znovuzrození Ala Gorea s nadšením. Gore byl rázem pasován na nejlepšího možného kandidáta do prezidentského klání v roce 2008. Pro střízlivější hodnocení tohoto vzestupu je ovšem užitečnější sledovat reakci jeho tradičních odpůrců. Z její útočnosti lze paradoxně vyčíst, že Gore opravdu udeřil na citlivou a pro republikány potenciálně nebezpečnou strunu. Z jejich pohledu byl totiž od své porážky v roce

2000 víceméně politicky neškodný. Nejdříve se úplně stáhl, aby se pak za pár měsíců objevil jako obtloustlý medvídek s plnovousem, začal přednášet na několika univerzitách, výhodně investoval do akcií v počítačovém průmyslu a spoluzaložil kabelovou televizi. Zhruba od konce roku 2002 sice začal veřejně kritizovat George Bushe za jeho vedení války proti terorismu, vesměs ale šlo o předvídatelné výpady. Liberální média o jeho názorech průběžně referovala, v zásadě však republikánům nehrozilo nebezpečí, že by na sebe Gore mohl například svými výroky proti válce v Iráku strhnout širší společenský zájem. Teď se mu to povedlo s filmovým ekologickým dokumentem. Jeho sílou je faktická přesvědčivost. Al Gore se zabývá globálními změnami klimatu příliš dlouho (film je vyústěním letitého turné, kdy po celém světě uspořádal dohromady už přes tisíc přednášek), než aby nechal ve své argumentaci zásadní mezery a chyby. Ovšem ani filmařsky šikovné podání a srozumitelná interpretace vědeckých dat a závěrů by samy o sobě nestačily. Gore se však vrátil přesně ve chvíli, kdy je Amerika jeho apelům ochotna naslouchat. „Musíme skončit se závislostí na ropě,“ prohlásil prezident George Bush v letošní Zprávě o stavu Unie a pojmenoval tím, co trápí současné Američany. Rostoucí ceny pohonných hmot a stále vtíravější pocit, že řadu starostí a problémů by si mohly Spojené státy ušetřit, kdyby nemusely svoji politiku hrát na půdorysu dovážených barelů. Není to revoluční změna, ale ledy se už hnuly. Velké automobilky se chlubí novými modely hybridních vozů, kombinujících spalovací motory s elektrickým pohonem. Noviny tisknou zábavné story o domácích kutilech, kteří si motory svých aut předělali na přepálený olej z fastfoodů. Továrny na biolíh, zpracovávající kukuřici nebo třeba slámu, zažívají boom. A právě do této atmosféry se trefil Al Gore. „Jsem politik v rekonvalescenci,“ říká sám o sobě, když opakovaně odmítá spekulace, že si kolíkuje předpolí pro rok 2008, pro svůj další pokus o Bílý dům. Média mu ale nevěří, snaží se číst mezi řádky jeho prohlášení i samotného filmového dokumentu. „V Americe je politická vůle obnovitelným zdrojem,“ prohlašuje Gore v závěru svého snímku a někteří novináři v tom vidí jasný signál, že přemýšlí o prezidentské kampani. Platnost těchto předpovědí se ještě musí ukázat. Časopis Newsweek zatím shrnul dopad Goreovy Nepohodlné pravdy takto: „Jeho hitový film udělal pro ekologickou osvětu za měsíc mnohem více, než se Goreovi povedlo za dvacet let jeho působení ve Washingtonu.“ A sám Gore? V úvodu svého dokumentu je zachycen coby politik frustrovaný tím, že se mu nedaří prosadit téma globálních klimatických změn. Teď se už asi cítí o něco lépe, jak naznačil v čerstvém rozhovoru pro Der Spiegel. „Myslím, že jsem se pohnul vpřed,“ říká současný Al Gore. Daniel Anýž, Washington Autor je zpravodajem Hospodářských novin Q v USA. Albert Arnold Gore Narodil se 31. března 1948 ve Washingtonu v rodině kongresmana a právničky, vystudoval Harvard, absolvoval prací „Vliv televize na prezidentství v letech 1947–69“; 1969 – přes svůj odpor k válce rukuje do Vietnamu; 1971 – pracuje jako reportér v domovském Tennessee; 1976 – získává křeslo ve Sněmovně reprezentantů; 1984 – senátorem za Tennessee; 1988 – usiluje o demokratickou nominaci na prezidenta; 1992 – do Bílého domu se dostává jako Clintonův viceprezident na dvě volební období; 2000 – v těsném finále voleb podléhá Georgi Bushovi; 2006 – po letech odmlky se vrací do centra společenského dění.

téma


13

Nevypadají na to, ale přišli zabít rozhlasovou hvězdu. (Pětice prvních Pittmanových dýdžejů.) foto profimedia.cz

Bože, tohle je MTV

Televize budoucnosti má narozeniny

Je jí pětadvacet a stihla toho dost: změnila globální popkulturu k nepoznání, dala jméno celé jedné generaci a sleduje ji až miliarda lidí. Klip, který jednu srpnovou půlnoc roku 1981 odstartoval zářivou kariéru téhle televize, nesl přitom výmluvný název: Video zabilo rozhlasovou hvězdu (Video Killed The Radio Star). Dnes se její fanoušci i zapřisáhlí nepřátelé bezpečně shodnou jen na jediné věci: žádný jiný globální fenomén neovlivňuje životy našich dětí tolik jako MTV.

N

e nadarmo měl Robert Pittman v rozhlasových kruzích přezdívku „Zázračný chlapec“. Už v patnácti letech pouštěl desky v rádiu ve svém rodném Jacksonu ve státě Mississippi, o tři roky později dělal programového ředitele pittsburghského rozhlasu. A za pár let jste jej mohli potkat v Chicagu, jak usilovně pracuje na tom, aby místní country rádio dostal z dvaadvacáté příčky na špičku žebříčku poslechovosti. Povedlo se mu to – oslovil mladé posluchače a v krátké době stanici vytáhl až na třetí místo v chicagském éteru. Tenhle husarský kousek, považovaný za jeden z nejpozoruhodnějších zvratů v dějinách amerického rozhlasu, Pittmana proslavil. Mladík se stal žádaným programovým specialistou, s podobným úspěchem pak vystřídal ještě několik rádií a zpráva o jeho schopnostech dolétla až do New Yorku, do ústředí televizního kolosu Warner-Amex Satellite Entertainment Company. Právě končila 70. léta a zázračný chlapec dostal pozvání na schůzku s viceprezidentem firmy Johnem Lackem. Tam vyslechl nabídku, která zněla stejně lákavě jako riskantně a měla změnit svět: rozjet první čistě hudební televizi všech dob. Dnes, kdy MTV Networks vysílá do více než čtvrt miliardy domácností ve 169 státech a má obrat sedm miliard dolarů ročně, si zmíněné riziko už těžko dovedeme představit, ale nebylo vůbec malé. V počátcích kabelové televize se magnáti zábavního průmyslu k novému médiu stavěli s velkou nedůvěrou a řešili nelehký rébus: jak chtít po divácích, aby za kabelový program platili, když konkurenti z éteru nabízejí své vysílání zadarmo? John Lack měl ovšem jeden nápad, který dával smysl – vysílat výhradně hudební videoklipy. Vydavatelství je televizi ráda poskytnou zadarmo jako propagační materiál k novým gramodeskám a divácké poplatky plus příjmy z reklamy snad rozpočet vytáhnou nad hladinu červených čísel. Pittman dostal za úkol vymyslet,

jak má vysílání vypadat. Specialista na mladé publikum se inspiroval tím, co znal nejlíp. MTV navrhl jako televizní kopii rozhlasového formátu TOP 40, v němž písničky celý den rotují podle určitého klíče. Televize najala pětici pohledných a zábavných moderátorů, pro něž vymyslela termín výdžej (tedy videojockey), a uprostřed léta roku 1981 odstartovala vysílání. Slova úvodní písně se měla naplnit dokonale. „Pár let to bylo dost děsivé,“ vzpomínal nedávno Pittman, „žádná výhradně kabelová televize do té doby nikdy neuspěla, nedokázala vydělávat. Nevěděli jsme, zda je to vůbec možné.“ Zatímco šéfové na ředitelství s obavami sledovali účetnictví, zvenčí nová stanice působila jako dítě štěstěny. Už v prosinci má kabelový kanál 2,1 milionů předplatitelů a ekonomický časopis Fortune mu uděluje titul Produkt roku. Americké děti si hudební stanici okamžitě zamilují a za dva roky už MTV běží v deseti milionech domácností. „Asi nejpůsobivější na MTV bylo, jak rychle získala vliv na mladé lidi,“ zhodnotila před časem začátky hudební televize konkurenční CNN. „Znenadání dosáhla až na školní dvůr – buď jsi znal nové video od GoGo’s, nebo jsi byl za troubu, co tráví moc času nad domácími úkoly.“

Budoucnost Videoklip coby hudební žánr nevznikl až s MTV, za průkopnické video bývá považováno Dylanovo Subterreanen Homesick Blues, natočené už v roce 1965. Ale teprve MTV z klipu udělala nepostradatelný kanál populární hudby, který rozhoduje o umělcově oblibě u diváků. Zpočátku nepouštěla nic moc zajímavého – gramofonové firmy klipům nepřikládaly velkou váhu a pod písničku obvykle jednoduše sestříhaly pár záběrů z koncertu nebo studia. S rostoucí popularitou MTV ale začaly brát video vážně a významnější muzikanti mohli počítat s rozpočtem 50 000 dolarů na natáčení. Obrázky vypadaly efektněji, měly příběh a rytmus, který podtrhoval vyznění hudby, a hlavně dovedly vytvořit popikonu nového druhu. Zanedlouho se zrodila první generace

umělců, které „udělala“ televize. Svůdně ordinérní Madonna, Michael Jackson kráčející jako Měsíčňan, rtuťovitý ďáblík Prince nebo zasmušilí věrozvěsti U2, těm všem videoklip pomohl k nezaměnitelné image a katapultoval je vzhůru. Zajímavým dokladem moci hudebního videa je případ britské kapely Duran Duran, jedné z prvních hvězd „made in MTV“. Její desky se doma v Londýně moc neprodávaly a rádia je nehrála. Když ale v zámoří MTV odvysílala jejich videoklip, stala se tu parta nablýskaných hezounů přes noc slavnou. A podobně hudební video dodalo druhou mízu i mnoha vadnoucím veteránům branže, jakými byli v 80. letech třeba Dire Straits nebo Rolling Stones. MTV a její videoklipy ovšem nezměnily pouze nahrávací průmysl, který začal důsledně dbát na vizuální stránku svých svěřenců a investoval do ní závratné sumy (dosavadní rekord v tomto ohledu drží Michael Jackson, jehož klip Stream z roku 1995 stál víc než sedm milionů dolarů). Zásadně ovlivnily také ostatní televize i kulturu jako takovou. Do vizuálního vyjadřování vnesly rychlé střihy, barevnost, významové zkratky, natáčení z ruky i plejádu zvláštních efektů. Vnímání se zrychlilo, klasické způsoby vyprávění nahradila rychlá smršť dojmů, triků, emocí. Brzy se samozřejmě na MTV vedle klipů objevily i podobně dělané pořady vlastní výroby, rozhovory s hvězdami, talkshows, dokumenty o kapelách, sitcomy a seriály, magazíny o módě či životním stylu. Bylo to svěží, zábavné, drzé, neokoukané a občas taky přiměřeně skandální – zejména kariéra Madonny, která na prvním předávání výročních hudebních cen MTV Awards v roce 1984 šokovala konzervativnější část publika „sexuálně sugestivními pohyby“, pomohla nové televizi získat v reaganovské Americe žádoucí provokativní šmrnc. Ostatní TV kanály se snažily srovnat krok a bez zábran styl hudebního kabelu kopírovaly. „Byly doby, kdy nás MTV děsila k smrti,“ přiznal se nedávno bývalý prezident konkurenčního zábavního koncernu NBC Entertainment Warren Littlefield. „Dívali jsme se na ni a říkali si: Bože, tak tohle je budoucnost.“

14 téma

Bylo to svěží …


Vždycky napřed

Směr Johannesburg

Nemýlil se. V prosinci roku 1989 v rámci rekapitulace právě končící dekády nazval deník Washington Post MTV „možná nejvlivnějším produktem desetiletí“ a dodal: „Americká kultura je dnes plná artefaktů, které vytvořila MTV. Televizi a film naučila jazyku rychlých střihů a telegrafické kontinuity. Děti středostavovské Ameriky bleskově vyškolila v nejnovějších módních trendech. A ředitelé reklamních agentur ji sledují jako měřítko vizuálního stylu a učí se od ní novým formám svádění.“ Dějiny MTV překvapují dvěma zdánlivě protikladnými trendy. Na jedné straně tahle rozverná televize vyniká velmi pragmatickou a dravou dovedností, jak vnutit teenagerům co nejvíce produktů inzerujících firem, na nichž existenčně závisí. Už v 80. letech se říkalo, že MTV je nekonečným kolotočem neplacených reklam (klipů), prokládaným reklamou placenou. Pro antiglobalistické myslitele typu autorky knihy Bez loga Naomi Kleinové představuje dnes stejně destruktivní chapadlo nadnárodního kapitálu jako třeba řetězec McDonald‘s. Ale s kritikou nepředbíhejme, tou příjemnější stránkou hudební televize vždycky byla bezpředsudečná a nebojácná otevřenost vůči všemu novému. MTV, které bylo zpočátku vyčítáno, že dává prostor výhradně bílým muzikantům, se s příchodem Michaela Jacksona polepšila a koncem 80. let pak zcela průkopnicky nasazovala do programu hip hop a další pouliční styly afroamerických interpretů, jejichž pověst nebyla vždycky bez poskvrnky. Počátkem 90. let proslavila MTV alternativní rockový styl grunge ze Seattlu, vymyslela seriál akustických koncertů „Unplugged“, zavedla do vysílání šťavnaté pořady, které s dětmi otevřeně komunikovaly o politice, rasismu, sexu, drogách nebo zbraních. Jako první americká televize expandovala na internet. Před volbami v roce 1992 pak rozjela známou kampaň Rock The Vote, která mladé lidi povzbuzovala, aby šli k volbám, a pozvala do studia oba prezidentské kandidáty. George Bush starší odmítl, ale Bill Clinton svolil, že bude naživo přijímat otázky z davu. „Nosíte trenýrky nebo slipy?“ zajímal se jeden divák. Clinton, který dává přednost slipům, nakonec volby vyhrál a objevily se názory, že návštěva v hudební televizi mu výrazně zvedla kredit u mladých voličů.

Na jaře roku 2005 mířil Tom Freston, jeden z prezidentů Viacomu a předchůdce Judy McGrathové ve funkci ředitelky MTV Networks, firemním speciálem přes oceán. Z obrazovky v kabině na něj svítila mapa Afriky křižovaná záznamy tras předchozích letů. Nebylo jich málo – v marockém Marrákeši byl americký topmanažer desetkrát a důkladně se seznámil s místní hudební scénou, v Dakaru navštívil koncert známé Orchestra Baobab. Teď jej čekala ta nejdůležitější cesta. Do jihoafrického Johannesburgu mířil na velký společný koncert afrických a amerických muzikantů a také na návštěvu čerstvě spuštěné zatím poslední základny MTV mimo americkou půdu. Coby stá zahraniční mise v pořadí a se signálem pokrývajícím 48 států černého kontinentu, MTV Africa konečně naplnila Frestonův desetiletý sen: dobýt svět. Bez přehánění – na planetě dnes nenajdete rozšířenější vysílací síť. Lokální mutace MTV pokrývají 169 států na všech obývaných kontinentech, mluví v 28 jazycích, přístup k nim má až miliarda diváků, a hlavně se opírají z hlediska reklamy o tu nejžádanější klientelu: děti a adolescenty. Expanze začala celkem romanticky 7. listopadu 1989, kdy MTV spustila vysílání své evropské mutace. Satelitní signál zasahoval i do východního Berlína a k velké radosti londýnského ústředí dva dny po jeho spuštění praskla berlínská zeď. Od poloviny devadesátých let se regionální pobočky jen rojí: MTV India, MTV Mandarin pro Tchaj-wan, MTV Latino, MTV Asia pro Indonésii, Filipíny a Singapur… Rovněž evropská mutace se časem začíná drobit a vznikají pobočky v jednotlivých státech. „Blonďatá Skandinávka vyprávěla Němcům o italské hudbě – nějakou dobu to bylo exotické. Ale od začátku jsme věděli, že jen dokud nám technologie neumožní to změnit,“ říká šéf evropské divize Brent Hansen. (Na rozdíl od Polska, Německa nebo nejnověji Ukrajiny, MTV zatím se spuštěním české mutace váhá, trh se jí zdát moc malý.) Zpočátku se Viacom snažil vyvážet do světa vyzkoušenou americkou recepturu. Brzy ale zjistil, že ho porážejí místní hudební televize, které vycházejí vstříc domácímu vkusu. MTV tak namíchala posluchačům mix nadnárodních a místních zážitků a program stanic svěřila znalcům z lokálních poměrů. MTV Italia například 80 % programu vyrábí sama, v Indonésii se z obrazovky pravidelně linou výzvy k modlitbám pro muslimy, v Německu zase MTV s ohledem na zelenou mládež nahradila svou populární show Pimp my Ride, v níž tým specialistů vylepšuje ojeté automobily vybraných šťastlivců, ekologičtější verzí Pimp My Bicycle. „Jestli je nějaké poučení ze stále rostoucího vlivu MTV, pak jednat lokálně,“ píše časopis Time.

Už nechci MTV sugestivní …

zábavné a drzé,

takže nikdo nechtěl ztrácet příliš mnoho času nad domácími úkoly. (Madonna) foto profimedia.cz

Otec MTV Robert Pittman, který odešel v roce 1987 (dva roky poté, co televizi koupil mediální koncern Viacom), vždy tvrdil, že velkou roli v úspěchu sehrála demokratická atmosféra uvnitř firmy. „Je tu míň testosteronu,“ říkal ředitel. „Není to systém starých hollywoodských mogulů, kteří po sobě házejí židlemi. Důležité je poslouchat se navzájem a akceptovat nápady, ať přicházejí od kohokoli.“ Stejnou strategii vyznává současná ředitelka Judy McGrathová. V MTV začínala před pětadvaceti lety jako autorka propagačních materiálů a postupně se dostala až do vedení. Klíčové je podle ní vytvořit v podniku svobodnou atmosféru, v níž se lidé nebojí riskovat a neuspět. Počátkem 90. let tak za ní přišli dva mladí producenti s nápadem natočit film bez herců – stačilo by prý jen několik měsíců filmovat obyvatele jednoho newyorského bytu a pak materiál sestříhat jako mýdlovou operu. „Nejchytřejší věc, jakou můžete udělat, když narazíte na skutečnou kreativitu, je uhnout z cesty,“ prozrazuje ředitelka své krédo, s nímž tehdy dala nápadu zelenou. V roce 1992 na MTV běžela historicky první reality show The Real World, sedm let předtím, než se z Holandska začal šířit Velký bratr. Je to trochu paradoxní: MTV vynalezla mnoho atraktivních televizních formátů, ty ale nakonec vykopaly hrob tomu, co na ní samé bylo nejzajímavější. Hudbě. Od počátku 90. let dával hudební byznys signály, že videoklip přestává být tou zlatou žilou, kterou byl v minulé dekádě. Nahrávací firmy šetřily a pořádný balík na hudební video dopřávaly jen výnosným hvězdám, ostatní museli vystačit s hubeným rozpočtem. V polovině dekády se MTV rozhodla radikálně změnit programové schéma. Namísto videoklipů na obrazovce začaly dominovat zábavné pořady – talkshows, reality shows, seriály, soutěže. V roce 1998 odehrála MTV 42 790 videoklipů, výrazně méně než průměrně v 80. letech. O dva roky později už jich bylo jen necelých třicet tisíc. Ne, že by hudba zmizela úplně, šéfové MTV Networks jí jen z pilotního kanálu odsunuli na jeho mladší a méně sledované bratříčky MTV2, univerzitní MTVU nebo MTV X zaměřený na afroamerické styly. Otrávili tak spoustu původních fanoušků, jenže ti už stejně odrostli pubertě a vypadli tedy z hledáčku inzerentů. MTV potřebovala mladší publikum a to bylo jiné. „Už nechci svoji MTV!“ zvolal zoufale kreslený Bart Simpson z obrazovky o rok později v narážce na původní slogan z 80. let I Want my MTV. A podobnému zklamání dával v médiích průchod kdejaký pamětník měsíční chůze Michaela Jacksona nebo alespoň Kurta Cobaina rozbíjejícího kytaru. Pro šéfy vlastnického koncernu Viacom už ale značka MTV dávno neznamenala synonymum pro jednu americkou televizi s muzikou. Rozjeli s ní gigantický globální byznys, jehož dopad ani dnes nedokážeme plně domyslet.

Konec kontrakultury I to má ovšem v dnešním světě svá ale. Stejně jako kolegové z internetových firem, vlezli manažeři MTV do ne úplně čistého holportu s čínskými úřady. Na jaře roku 2003 proběhla série vzájemných jednání a šéf Viacomu poté ujistil novináře, že plánovanou MTV China nepotká žádná cenzura, protože bude vysílat jen písně, které „reflektují místní kulturu“. Deník Washington Post jeho slova čtenářům přeložil do jasnějšího tvaru: „Rozuměj: MTV se nebude spojovat s umělci disentu. Je to poněkud podivná pozice pro televizi, která si alespoň tady ve Státech vždycky libovala v kontrakultuře a snažila se provokovat zažitou morálku.“ Ethan Gutmann, Američan, který žil a pracoval v Číně jako konzultant jedné místní televize, Washington Postu potvrdil, že každá dohoda s cenzorskými úřady je velmi přesná a Číňané kladou zcela konkrétní požadavky, o jakých tématech se nesmí na obrazovce mluvit. Politbyro má podle něj velmi pragmatické důvody, proč vpustit do země televizi donedávna představovanou jako ztělesnění kapitalistického kulturního úpadku: pro režim je výhodné, že Čína s MTV vypadá jako moderní země a dostupnost konzumu navíc mládeži oslabí chuť volat po politických reformách. „Čína už není komunistická tak jako dřív,“ říká Gutmann. „Mnohem víc připomíná fašistický stát, je posedlá propagandou a okázalými projevy nacionalismu. MTV bude hrát pro čínskou vládu.“ O čem to svědčí? V první řadě o tom, že MTV se na svém globálním tažení změnila v čistě komerční televizi, která nemá zbytečně idealistické zábrany. Ostatně pro důkazy nemusí člověk jezdit tak daleko. Dobrou ukázku předvedla třeba během přenosu loňské hudební akce na podporu Africe Live 8. Živé vysílání bylo tak prošpikované reklamou – včetně finálového vystoupení Pink Floyd s bývalým kolegou Rogerem Watersem po téměř pětadvaceti letech –, že po přenosu dostala televize od diváků nebývalou sprchu stížností. Za týden s omluvou koncert opakovala ze záznamu a bez inzerce.

téma


15

V pekle s White Stripes „MTV je zlo. Její dopad je zlý, výdžejové jsou zlí, její reality show je zlá. Všichni budeme hnít pět minut v pekle za každou vteřinu, co jsme se dívali na MTV.“ Autorem těchhle slov není Usáma bin Ládin ani žádný radikální klerik, ale známý hudební kritik Dave Marsh, přispěvatel časopisů Rolling Stone, Village Voice, Playboy a autor dvacítky knih. MTV podle něj hudbě pomohla jen zdánlivě. Ve skutečnosti zničila koncept živé rockové kapely, která si může budovat dlouhodobou kariéru a vyvíjet se. Peníze, které se dříve investovaly do koncertních turné, dnes tečou do videoklipů a jiných prezentací a namísto zajímavých a tvůrčích uměleckých osudů v televizi sledujeme sezonní hvězdičky, které za rok vyhasnou. S takovými lamentacemi na adresu MTV není novinář zdaleka sám. „Mohl by dnes Neil Young udělat kariéru, kdyby musel vypadat cool a natáčet třpytivá videa?“ ptal se před pěti lety, kdy stanice slavila 20 let, někdejší producent Beatles George Martin. „Písně se dnes neposlouchají ušima, ale očima a mladá generace, myslím, ani neví, že o něco přišla. Je to smutné.“ O pět let později se může Martinovi i Marshovi přece jen trochu ulevit, internet se zdá být stále slibnějším médiem pro vydávání a šíření hudby, televize už zdaleka nehrají takový prim. Hitem poslední doby jsou internetové portály zaměřené na tzv. social networking (společenské síťování). Muzikanti (od amatérů po slavné profesionály) na nich nabízejí hudbu i klipy, informují o všem možném, diskutují s fanoušky, vyměňují si zkušenosti nebo třeba hledají spřízněnou kapelu pro společné hraní. Fenomén se rychle stal populárním a nejznámější server tohoto druhu MySpace.com je dnes šestou nejnavštěvovanější stránkou na světové síti. Viacom v tomto ohledu trochu zaspal dobu a kýžený portál mu před nosem vyfoukl konkurenční mediální magnát Rupert Murdoch (koupil jej za půl miliardy dolarů loni v létě). Minulý týden proto MTV zprovoznila na webu vlastní obdobu social networking nazvanou MTV Flux. A ještě poslední dobrá zpráva z říše hudby, která může trochu vyvážit oprávněnou skepsi přelomu tisíciletí. Nezávislí umělci, respektive malé nahrávací společnosti, které je zastupují, mají za sebou důležitou vítěznou bitvu s čím dál pragmatičtější MTV. Před dvěma lety vypršela smlouva o vysílání videoklipů, kterou globální televize měla se svazem malých vydavatelů. Vyjednávání o nové začala MTV tvrdě: nabídla svazu za videoklipy o 55 % nižší částku. Nezávislé labely na to odmítly přistoupit a média referovala, že kapely jako The Strokes a White Stripes dost možná z obrazovky zmizí. Televize zřejmě ustoupila, protože obě strany nakonec podepsaly smlouvu, kterou si nezávislí pochvalovali (konkrétní suma však zůstala novinářům utajena).

Cool Planet MTV v den svých pětadvacátých narozenin už není primárně hudební televizí, ale především mimořádně mocným komunikačním kanálem v propojeném světě. Na přelomu tisíciletí vznikla dosud nejdůkladnější studie chování teenagerů napříč planetou a přinesla netušená data. Desítky tisíc teenagerů v šestadvaceti zemích světa, kteří odpovídali na otázky coby vybraní reprezentanti jedné miliardy svých vrstevníků, žijí velmi podobné životy, s podobnými starostmi a zálibami. Mají rádi americký styl života, chtějí být „cool“, dobře vypadat a potrpí si na pocit osobní svobody. Osmdesát jedna procent z nich používá počítač, stejný počet sleduje v televizi komedie, 68 % čte jednou týdně noviny, 40 % se jich pravidelně dívá na zprávy a 71 % si nenechá ujít olympijské hry. A 85 % z nich sleduje MTV. Co to znamená? Rozhodně to, že šéfové Viacomu mají stále horkou linku „na školní dvorek“, jenže tentokrát je ten plácek globální – hraje si na něm populace, která ročně utratí přes stovky miliard dolarů za sendviče, limonády, oblečení, kosmetiku, cédéčka a elektroniku, prostě zboží, kterému se přezdívá „feeling good products“. Z hlediska nadnárodních firem, které televizi z 60 % živí, neexistuje zajímavější cílová skupina, protože dětem lze nejlépe vnutit cokoli, a navíc v dospívání se vytváří vazba na konkrétní značky, která často vydrží po celý život. Ostatně podle výzkumu MTV se 69 % jejích diváků rozhoduje při nákupech podle značky a ne ceny. Dnes už zdaleka nejde jen o výrostky, v síti MTV Networks najdeme i televizní kanály, jejichž předpokládaným divákům – tedy i příjemcům reklamy – jsou čtyři roky. Většina teenagerů přiznává, že MTV má určující vliv na jejich módu a životní styl, sledování kanálu zvyšuje jejich prestiž mezi vrstevníky. Samotná firma má vypracovanou komplexní strategii, jak zjistit, co právě mezi adolescenty frčí, respektive co by frčet mohlo. Tzv. cool hunters (lovci trendů) chodí na výzvědy na sportovní utkání a do nákupních center, specialisté měří mozkovou aktivitu dobrovolníků při sledování videoklipů a zajímavé výsledky nesou také tzv. deprivační experimenty, při

Všude najednou a vždycky ve slipech. (Clinton s fanoušky MTV) foto profimedia.cz / afp

nichž náruživí diváci MTV zkoušejí na pár týdnů vysadit a pak se svěřují výzkumníkům, jak strašně se cítí mezi vrstevníky vyřazeni, protože neviděli včerejší díl reality show Run’s House. Není pochyb o tom, že z téhle globální továrny na životní styl vás vysvobodí jedině dospělost. Přijde-li ovšem. Co si o tom všem myslet? To samozřejmě hodně záleží na tom, jaký je váš vztah ke globalizaci jako takové. Konzervativní křesťanské kruhy v USA bijí na poplach nad egoismem a sexualitou bez hranic, které podle nich MTV propaguje, antiglobalisté hovoří o tom, že děti se staly planetárními otroky nadnárodního kapitálu a sympatizanti postmoderní mediální reality zdůrazňují pozitivní stránky televize – učí děti tolerovat odlišnosti, chodit k volbám, najít si zábavu, být aktivní v komunitě. A vzhledem ke své síle a zacílení dokáže MTV ještě udělat pořádný kus práce v informování o globálních problémech typu AIDS nebo chudoby v Africe, za což jí skládá poklonu třeba Nelson Mandela nebo Bono.

Všude najednou Ani s armádou teenagerů u přijímačů nemá v mediálně neklidné době MTV Networks nic jisté. Rok 2003 byl pro americké televize nepříjemný, čísla sledovanosti poprvé citelně ukázala, že mladí lidé se hodně zajímají o nová média a televizi zapínají méně. MTV, která v tomto směru podle analytiků trochu zaspala, obratem najala předního specialistu na digitalizaci Michaela J. Wolfa a snaží se razantně dohánět dobu. Rozjela dvanáct televizních kanálů pro mobilní telefony, koupila firmu na animované filmy i počítačové hry, spolu s Microsoftem spustila hudební portál pro stahování hudby konkurující iTunes, zkouší to s interaktivní televizí, kde mohou diváci pouštět vlastní videa nebo si objednat klip, který mají rádi. A kromě toho zakládá další a další klasické kanály, jako třeba televizi pro homosexuální diváky Logo nebo program pro mladé Američany korejského původu MTV K. Redaktoři magazínu Business Weekly, kteří nedávno navštívili newyorské sídlo MTV, ho přirovnali k reklamním plakátům Benettonu. Hemží

se to tam mladými lidmi všech barev a vládne optimistická nálada. „Svět přišel za námi,“ říká spokojeně digitální specialista Wolf, „internet už neznamená text, ale video. A my vlastníme a produkujeme víc videa než kdokoli jiný.“ Ani jeho nadřízená a pamětnice počátků Judy McGrathová v roce pětadvacátých narozenin MTV necítí žádnou nostalgii po časech, kdy z obrazovky znělo Video Killed The Radio Star. „Nikdo nechce být tam kde kdysi. Kdybychom zahajovali dnes, první písnička, kterou bych pustila, by byla Everywhere at Once (Všude najednou) od Plimsouls.“ Jestli tohle úterý uroní slzu alespoň Robert Pittman, zázračný chlapec, jemuž start MTV vynesl místo v žebříčku 50 nejdůležitějších průkopníků amerického televizního světa, zatím není známo. Při dvacátých narozeninách si počínání svých nástupců pochvaloval a na otázku, zda ještě MTV sleduje, odpověděl: „Jsem moc starý. Myslím, že kdybych se na ni díval a bavila mě, bylo by to s ní velmi špatné.“ Petr Třešňák

Q

16 ROZHOVOR


Armádu jsme moc nežrali Se Saarem Lugasim o tom, jak se mu teď žije

Pink Floyd a detonace Pro obyvatele střední Evropy je stejně těžko pochopitelný život v Izraeli s jeho bombovými útoky, výbuchy v restauracích a autobusech, s atentátníky na diskotékách... Já vím, že to nejde vysvětlit, ale prostě si zvyknete. Že každý krok může být vaše smrt. Ale než sami poprvé uskočíte před výbuchem, je to pro vás všechno stejně jen obrázek z televize. Já jsem byl tři roky na vojně, tak to znám, ale přesto jsem byl v šoku, když začaly kaťuše dopadat kolem našeho domu. Bylo to 12. července. I když jsme nechtěli věřit, že to potká i naše okolí, byli jsme připraveni. Katka hodila pasy do tašky, synka na ruku a už utíkali. K mým rodičům. Všichni utíkali. Auty, autobusy. Ale ne ve zmatku! Všude hořelo a lítaly střely, ale tohle se povedlo. A naši rodiče se postarali o naše ženy a děti.

Foto karel cudlín

Saar Lugasi (33) žije se svou ženou Katkou a jednoročním synkem Eladem na severu Izraele, sedm kilometrů od hranic s Libanonem. S přáteli tam obývají jeden neobvyklý kibuc Zivon u městečka Zefat. V tuto chvíli je jejich bydliště pod palbou raket Hizballáhu. V minulých dnech přijel Saar Lugasi s rodinou do Prahy.

J

aké to je octnout se rovnou z válečné zóny v prázdninové Praze? Já jsem už v Evropě byl, v Čechách jsem dokonce potřetí, je to zem mojí ženy, mám tu příbuzné. Teď si tu ale připadám jako někde v Indii. Všude popocházejí polosvlečení lidé, všechno se zpomalilo, v Izraeli jsem takovéhle vedro nikdy nezažil. Je ale pravda, že náš kibuc je v horách, okolo lesy, a tak nás ten městský vzduch zaskočil. Obávám se, že hlavně synka. Skutečně to tu vypadá trochu jako v Indii. Třeba na Hlavním nádraží. Všude žebráci, lidi polehávají, trochu to tu páchne, všude vajgly. To ale říkám s úsměvem a radostí, že tu jsem. Jsme tady v bezpečí, nikde nic nebouchá, nikdo nás nechce zabít. Můžu se smát, jak se Češi nalévají pivem a schovávají před vedrem v hospodách, ale taky jim to závidím. A to pivo mi chutná! Kolik je hodin? Jedenáct dopoledne. A já piju pivo. To se mi doma ještě nikdy nestalo.

Tohle bylo klidné místo Žijete v kibucu. To zní v Čechách exoticky, i proto, že v našich představách jsou kibucy spojeny s komunistickou utopií.

S komunismem to nemá nic společného. Klasický obraz kibucu – žena se stará o děti a muž pracuje celý den na poli s motykou, po ruce má pušku, kvůli možnému přepadu – se dost posunul. A navíc je ten náš ještě zvláštní: původně armádní, pak klasický zemědělský kibuc se někdy před deseti lety skoro vyprázdnil – to se stane, staří zemřou, mladí odejdou do měst nebo do světa. Z původních osadníků zbylo jen pár rodin, my ostatní jsme noví, celkem jde o sedmnáct rodin, a první obyvatele kibuců moc nepřipomínáme. Nebáli jste se stěhovat tak blízko k nebezpečné hranici? Byl tu klid. Tohle byl jeden z důvodů, proč jsme sem šli: tohle bylo klidné a bezpečné místo. Kolem jsou vesničky, kde žijí jak Arabové, tak Izraelci. Do arabské vesnice jsme jezdili nakupovat jídlo, nikdo nemá takový ovčí sýr. Je tu dokonce přírodní rezervace, kde se můžete potloukat s batohem, vznikla tu výletní místa, kam jezdily rodiny s dětmi, jsou tu stinná údolí, spousta lesů. Když v turistických bedekrech píšou o našem severním kraji (a náš kibuc je u měst Zefat a Newe Shalom) jako o „zahradě Izraele“, tak nepřehánějí. Co jste vy, moderní kibucníci, za lidi? Co děláte? Jak spolu vycházíte? V našem kibucu jsou umělci a intelektuálové, je tu učitel, fotograf, zpěvák, dokumentarista, tedy lidi, kteří nejsou závislí na tom, co vypěstují, jako tomu bylo často dřív. Já jsem technik, tam dělám údržbáře. Většinou je nám kolem třicítky, průměrně máme dvě děti. Jen někteří z nás vyrostli v kibucu, ale shodneme se na tom, že žít spolu znamená dodržovat určitá ustanovení, ne příliš odlišná od života ve městě, a snažit se mít dobrou vůli se sousedy. Je pravda, že u nás nežijí žádní staří lidé, ale nejsme izolovaní. Babičky a dědečkové bydlí všude možně po Izraeli, a tak máme pořád nějaké návštěvy a někdo z nás je na cestě za příbuznými. Kibuc je náš střed, náš domov. A není v tom žádná ideologie. Chápete? Žijeme spolu a do určité míry – protože každý má ještě své zaměstnání – i společně pracujeme, protože chceme. Ale nemáme žádné vůdce, ideology. Komunismus ani socialismus nepovažujeme za svoje učení. A náboženští Židé také nejsme. Alespoň o nikom z nás nevím. Kasu máme částečně společnou, to ano, ale každý si taky hlídáme svoje soukromí. Co vás tedy spojuje? Jsme přátelé a i když řada z nás projela Evropu i Ameriku a možná má sympatie třeba k dávným hippies a muzice a volnému stylu a tak dál, nespojuje nás žádná estetika, nejsme žádné hnutí. Ale možná nás přece jen něco spojuje: touha po ekologickém životě, to se týká takových věcí jako třeba ekologického mytí nádobí (jak tohle vysvětlit našim babičkám?!), anebo zakládání organických vinic a vůbec organického zemědělství. A tohle je právě ta společná práce. Kdo se bude sám starat o velký jabloňový sad? Štvala nás města s hlukem a ruchem, taky jsme si říkali, že pro děti to tu bude bezpečnější. Jenže to byl omyl. Teď jsou ze všeho trosky.

Vy jste zůstali bránit kibuc? Jako za starých dob. Mysleli jsme, doufali, že to je opravdu minulost. Měli jste naději, pár let po dohodách s Palestinci v Oslo jsme opravdu věřili, že jsme třeba první generace, která bude žít v míru. To byla euforie! Tehdy vlastně začalo osidlování našeho kibucu. Ale teď víme, že to byla od Izraele veliká chyba stáhnout se z Libanonu ve spěchu a nechat fanatiky z Hizballáhu se vyzbrojovat. Nechci tu moc probírat politiku, natož pohled evropských vlád a médií, pro mne a mé přátele jsou teď důležité dvě věci, o kterých jsem mluvil: to zklamání nadějí z Osla a zjištění, že platíme za naše chyby v Libanonu: měla být vytvořena nějaká obranná zóna, měli jsme být tvrdší a pojistit se, aby v těch územích nemohli postavit odpalovací rampy pro střely, kterými nás budou zabíjet. Měli jsme – nějak – udržet kontrolu nad touhle částí Libanonu. To se vymstilo a my teď najednou, jako všichni před námi, máme v rukou zbraně. Jak je kibuc připravený k boji? Je připraven k obraně, ne k boji, to je velký rozdíl. Nejsme vojenská základna, jsme mírový kibuc. Ale samozřejmě jsme vždycky drželi hlídky. Domy, kde žijeme, jsou oploceny, máme strážní stanoviště a bezpečnostní systém. To je Izrael. A středem společenského života je v kibucu podzemní bunkr. Solidní, velký. Než začaly létat rakety, každých čtrnáct dní jsme v něm dělali jedno velké setkání, jak říkají Češi – mejdan. Žijeme přece v komuně. Palandy se posunou ke zdi a každý říká co a jak – řeší se společné práce, třeba spory a podobně. Posloucháme muziku, bavíme se. Pijeme i pivo, ale spíš symbolicky. Tak to bylo. A když začalo střílení, byli jsme rádi, že je bunkr pevný. Hned 12. července tam utekly naše ženy. Tlampač začne hlásit: Do krytu! a už všichni běží. Musíte tam být co nejdřív, za pár vteřin. Pak jsme poslali ženy s dětmi pryč z kibucu a zůstalo nás tam jen šest chlapů na hlídce. Střežili jste kibuc před možným útokem komanda z Libanonu? My jsme v možnost, že by přišli ozbrojenci až k nám, nejdřív moc nevěřili. Když raketami zničili zem, tak možná přijdou, říkali jsme si. Ale kibuc jsme střežili taky před zloději z okolních vesnic. Hned jak se rozkřiklo, že většina lidí z kibucu je pryč, museli jsme se občas ukázat, vylézt z bunkru a dát najevo, že svůj majetek střežíme. Přijelo třeba auto na obhlídku – a pak prchali. Okolí je hustě obydleno, jistě by se tam našlo pár drancovníků, Izraelců či Arabů... Kdyby přijeli loupit, nerozlišoval bych. Střílel byste? Ano. Jak jste vyzbrojeni? To je otázka! No, dobře: měli jsme pár M 16, podle nařízení měl mít dokonce každý jednu. A různé nástražné systémy – bezpečnostní, o tom přece nemůžu mluvit. A jistě někdo má osobní zbraň, to je možné. Pistole lidi mají. Jenže já už říkal, že jsme zvláštní kibuc. Přiznám se, my to všechno cvičení na válku dost zanedbávali. Všichni jsme samozřejmě byli v armádě, ale my to moc nežrali. To není v Izraeli zas tak normální, já vím. A tuhle nenormální normalitu jsme chtěli trochu udržet. Jak? Pekli jsem si třeba v bunkru kuřata. Já se ještě přiznám... teď to zní neskutečně, ale pár dní před hlavním útokem teroristů na naši oblast, byl v blízkém větším městě Newe Shalom, kde žijí pospolu Izraelci i Arabové, koncert Pink Floyd. Zpívali o lásce a míru a že všechno bude fajn. Moc se mi to líbilo.

A týden nato sedím s kámošem Noamem před bunkrem, na hlavách přilby, v rukou pušky a kouříme jointa. A do toho jsem na plný pecky z amplionu pustil Floydy Atomic bomb. A slyšíme, jak detonace splývají s hudbou, a po nebi jdou mraky z hořících lesů... ta píseň měla takhle opravdu atmosféru. Aspoň jsme chvíli zažili něco jiného než ten nekonečný stres. Ten týden hlídek po 12. červenci, kdy jsme tam byli sami chlapi, byl pekelný. Máš nařízeno, že musíš být pořád v bunkru, ale to nejde vydržet, musíš jít ven. A tam rakety lítají celý týden snad každou minutu. Slyšíš, jak drnčí vzduch, jak se rozpaluje, slyšíš detonaci a ani si neoddechneš, že to šlo mimo tebe, protože letí další. V našem okolí byli jen ranění, kdo zůstal, byl v bunkru, rakety naštěstí nelétají až k Zefatu, to by byla katastrofa. V tomhle městečku žije spousta ortodoxních Židů, kteří nemají kryty, žijí s dětmi po deseti v místnosti, to by je pobilo. Je to náboženská oblast, tam žijí mystici, je to staré město kabalistů. Zákon, že bunkr musí být v každém domě a ve městě dokonce v každém bytě, je nový a platí jen pro novostavby. Ani lidi z vesniček kolem nás kryty nemají. A nemají kam jít, pokud nemají příbuzné ve městech jako my. Jak dlouho jste byli takhle na stráži? Být cílem útoku den po dni, hodinu po hodině, to je strašně namáhavé. Po týdnu nás vystřídali. Vylezli jsme z bunkru a všude mrtvá zem, místo lesů a sadů většinou spáleniště. Rozbořené domy. Odjel jsem za rodiči a svou rodinou do Tel Avivu a vím, že lidi v Izraeli jsou teď smutní. Cítí beznaděj a pesimismus. Smutek se rozlezl úplně všude. Můj táta je důstojník armády a prodělal spoustu bojů a taky věřil, že se snad něco může změnit, ale teď je naštvaný a skleslý. Ale já nejsem objektivní. Nesledoval jsem zprávy, jen jsem se objal s rodiči, já mám spoustu bratranců a tet a strýců, velikou rodinu, ty jsem obhlédl, jestli jsou naživu a zdrávi – a všichni jsou moc smutní, jak to teď v Izraeli je. Myslel jste někdy na vojáky, kteří jsou v zajetí? Že se ptáte. Pořád na ně myslím! Jsem taky izraelský voják, a zatímco tu sedím nezraněný v Praze, v klidné zemi, se ženou a synkem, oni jsou zajati, nikdo neví kde. Mám z toho špatné svědomí. Všichni na ně myslíme. Každý voják se může stát zajatcem, každý si říká: tohle se mohlo stát mně, a tak se budu za ně bít, protože vím, že oni by dělali totéž. Jistě, klid nebyl ani dřív, není to tak dlouho, co raketa nedaleko nás zabila jednoho vojáka, a spousta lidí říká, že to zajetí vojáků, které vyvolalo naši odvetu, bylo vlastně jen jednou z mnoha akcí... Ale neznám nikoho, kdo by pochyboval o tom, že je správné vynaložit veškerou sílu a jít našim na pomoc.

Musím se vrátit domů Nikdo z vašich přátel nekritizuje vojenské operace? Nemáte pochybnosti? Vojáci jsou vojáci, ale teď trpí civilisté... To je strašné. Jak říkám, my odjedeme do měst, do Evropy – ale lidi ve vesnicích, to je jedno, jestli Arabové nebo Izraelci, většinou nemají kryty a nemají kam jít. Stejně jako libanonští civilisté. A pokud jde o pochybnosti – někdo pochybuje, jestli se armáda v konkrétních případech chová vždycky strategicky správně. Je správné na zajetí našich vojáků odpovídat bombardováním letiště v Bejrútu nebo nějaké silnice? Takových otázek je ve vzduchu jistě spousta. Ale nikdo nepochybuje o tom, že pokud budou teroristi zabíjet a zajímat naše lidi, mají být tvrdě potrestáni. Pokud bráníte svoji zem, které jde o přežití, jaké prostředky jsou příliš silné a jaké málo? Znovu se vracím k tomu, jak Izrael před léty opustil Libanon. Je dobře, že jsme odešli, ale udělali jsme to špatně. Měli jsme si zajistit, aby se tam nemohl vyzbrojit a přichystat k boji Hizballáh. Cítíte k lidem z Hizballáhu, k těm, kteří odpalují rakety, vrhají pumy, zabíjejí civilisty, nenávist? Jsou to moji nepřátelé. Jsem s nimi připraven bojovat, ale nějak je nemůžu nenávidět, protože jsou to loutky, oběti svých vůdců. Co budete dělat v nejbližší době? Zítra jedeme s přáteli z Prahy na výlet. Budeme v klidné přírodě, kde se nemůže nic stát, ale stejně budu myslet na to, že se musím vrátit domů. Včera mi volal Ofer, ten je teď na hlídce místo mě, že kolem je už spálené od raket úplně všechno. Jáchym Topol

Q

17

inzerce inzerce


Nadace VIA s podporou Nadace České spořitelny vyhlašuje 4. ročník programu

Pomáháme lidem zlepšovat místo, kde žijí Zaměřený na obnovu a výstavbu veřejných prostranství.

Uzávěrka přihlášek do programu: 31. srpna 2006 (datum poštovního razítka) Cílem programu „Pomáháme lidem zlepšovat místo, kde žijí“ je podpořit obnovu nebo výstavbu veřejných prostranství s aktivní účastí veřejnosti při plánování i samotné výstavbě. Veřejným prostranstvím může být park, náves, náměstí, dvůr činžovního domu, obytná ulice, opuštěná a nepoužívaná plocha nebo jiná veřejná plocha v obci/městě/na sídlišti. Projekty dětských hřišť se mohou přihlásit pouze v případě, že jsou součástí většího řešeného celku. Program v první řadě klade důraz na zapojení místních obyvatel do projektu. Podmínkou je, že veřejnost bude mít během plánovacího procesu možnost ovlivnit budoucí podobu prostranství a zároveň přispěje svou dobrovolnou prací k jeho výstavbě. Předpokladem účasti v programu je prokazatelná spolupráce s veřejnou správou (pokud žádá NO), s místními neziskovými organizacemi (pokud žádá obec a město), případně i s místními podnikateli v podobě organizační a/nebo finanční podpory. Pět vybraných organizací obdrží nadační příspěvek ve výši 200 tisíc korun, komplexní poradenství odborného konzultanta a účastní se 3 seminářů na téma plánování s veřejností, plánování výstavby za účasti dobrovolníků a fundraising. Podrobné informace, formulář přihlášky a postup pro její podání jsou k dispozici na www.nadacevia.cz nebo přímo v Nadaci VIA. Nadace VIA, Jelení 195/9, 118 00 Praha 1, tel.: 233 113 370 kontakt: Kateřina Bláhová, [email protected]

18 civilizace

M

alý incident, k němuž došlo před třemi týdny v blízkosti nigerijského města Lagosu, ukazuje, jak hluboce je narušen vztah mezi místním obyvatelstvem a ropnou společností Shell. Desítky dělníků chtěly vyčistit půdu znečištěnou při těžbě ropy. Zaútočila na ně ale skupina mladíků z vedlejší vesnice, která tyto pracovníky považuje za poskoky zmíněné firmy. Nakonec musela dělníkům zajistit přístup na pracoviště nigerijská armáda. Kdo chce podobné rozmíšky pochopit, musí si uvědomit, jak přítomnost mezinárodních těžebních společností zničila tradiční kmenovou a sociální kulturu v Nigérii. Kvůli těžbě ropy se v posledních patnácti letech například zhoršila kvalita pitné vody natolik, že lidé pocházející z vesnic v okolí těžebních polí začali trpět různými nemocemi. Ještě horší je ale násilí, kvůli němuž tu umírá kolem patnácti set lidí ročně.


Globalizace s lidskou tváří

Asie se chce vracet k lokálním ekonomikám – zatím

Shell na válečné stezce Shell přitom staví v deltě řeky Niger školy a nemocnice a podílí se na rozvoji infrastruktury. V posledních dvou letech firma takto investovala 58 milionů eur. Jenže veškeré sociální aktivity se omezují pouze na místa, odkud pocházejí dělníci pracující pro Shell, případně na kmeny, s nimiž firma jedná o odkoupení půdy. To vzbuzuje závist. Vesnice, jimž společnost školu či nemocnici nepostavila, útočí na ty, které to štěstí měly. A to přesto, že školy beztak většinou zůstávají prázdné – Shell sice financuje budovy, odmítá už ale platit učitele s tím, že je to věc vlády. Ta ale tvrdí, že na to nemá peníze. Země se přitom podílí na celosvětovém obchodu s ropou třemi procenty, což není málo. Jen pět států na světě vyváží více ropy než Nigérie; plyn a ropa zajišťují 95 procent zisku z celkového nigerijského exportu. Jenže spíš než ve státní pokladně končí peníze u zkorumpovaných členů vlády a úředníků. Rozvoji nigerijského venkova příliš nepomáhá ani zmíněná stavba silnic, protože je firma buduje hlavně tam, kde mohou sloužit jako dopravní infrastruktura pro ropná pole. Není proto divu, že v oblastech těžby dochází k bojům. Časté jsou útoky na těžební zařízení a únosy zahraničních pracovníků, obvykle zaměstnanců Shell. Některé hlasy tvrdí, že těžebním společnostem i vládě tento stav vlastně vyhovuje, protože se bojí, že kdyby se místní obyvatelstvo sjednotilo, byl by to konec podnikání i černých příjmů. Připomeňme, jaký osud potkal nigerijského aktivistu Ken Saro-Wiwu, který žádal pro svoji etnickou menšinu z oblasti delty Nigeru větší autonomii a podíl na zisku z těžby; v roce 1995 byl popraven. Delta řeky Niger, území obývané skoro čtyřiceti etnickými skupinami mluvícími více než dvěma sty padesáti dialekty, je dnes na pokraji občanské války. Jak vláda, tak Shell dávno ztratily nad vývojem kontrolu a místní konflikty nebude lehké zastavit.

Chraňme místní trhy,vyzývá filipínský sociolog Walden Bello. Chráněné trhy ale chudnou. Co s tím? (Bello hovoří s novináři) oto profimedia.cz f

K

oncepce globalizace se dle některých názorů objevila v okamžiku, kdy Spojené státy začaly být závislé na cizí ropě. Plně se však globalizační proces mohl rozběhnout až po skončení studené války a rozpadu Sovětského svazu. V dobách předglobalizačních se války vedly proto, aby nepřítel mohl obsadit cizí území a čerpat z jeho zdrojů. V globalizační éře stačí světu vnutit určitá pravidla volného toku zboží a kapitálu, využít dobré počáteční pozice dané znalostí technologií a trhů a bohatnout bez zbytečných válečných lží a nákladů na vojenská tažení. Taková je aspoň tvář globalizace, jak ji líčí kritici tohoto procesu. S globalizací nepochybně souvisí řada problémů, má ale i své výhody. Tuto nejednoznačnost ilustruje například pěstování kávy v Latinské Americe: cena produktu je sražena konkurenčním tlakem jednoho velkého mezinárodního odběratele. Region se potácí na pokraji chudoby. Pěstitelé mají pocit bezmoci a nesvobody, většina zisků plyne akcionářům na druhém konci světa. Jenže pohlédneme-li na celou věc z ekonomického hlediska, vidíme, že příslušné země přece jen zvolna bohatnou. Výhody globalizace pravděpodobně převažují, setkají-li se dvě vyspělé ekonomiky, například evropská a americká. Pokud se však potká například africká a americká ekonomika, nebo malajská a japonská, bývá většina výhod na silnější straně. Slabší hráč pak velice často reaguje tím, že se uchýlí k nějaké formě nacionalismu, marxismu, radikálním náboženským hnutím nebo všemu dohromady. O deglobalizaci jako návratu k vyváženým lokálním ekonomikám se na Západě začalo mluvit někdy kolem roku 1998, ale opravdovým tématem se v posledních letech stává hlavně v chudých asijských státech.

Armin Sandmann Autor je publicista.

Vizionář a radikál Bello

Z těžby nemají nic.(Protest proti Shell v roce 2005) foto profimedia cz.

Hlavním ideologem deglobalizace je filipínský profesor sociologie Walden Bello, který v roce 2002 napsal vlivnou knihu Deglobalizace. Myšlení pro nový ekonomický svět. Profesor Bello je charismatická, odvážná osobnost, v níž se spojuje politický aktivista s intelektuálem. Bello se narodil v Manile v roce 1945, ale sociologii vystudoval na Princetonu. Delší dobu pak žil v USA. Několikrát byl zatčen a v roce 1978 dokonce skončil za mřížemi, protože vedl skupinu, která nenásilně obsadila filipínský konzulát v San Francisku. Bello velmi citlivě vnímal, že aktivity Světové banky a Mezinárodního měnového fondu vlastně podporují tehdejší režim diktátora Markose. Vloupal se proto do ústředí Světové banky ve Washingtonu, kde ukradl tři tisíce stran důvěrných dokumentů, které mu posloužily k sepsání knihy Vývoj debaklu (1982). Kniha se na Filipínách stala důležitým „samizdatem“ a přispěla k pádu režimu. V další knize Draci v nesnázích upozorňoval už šest let před velkou východoasijskou finanční krizí na slabost tamních ekonomik. O několik let později (1998) vydal jinou vlivnou publikaci Siamská tragédie, kde popsal ničení životního prostředí

v Thajsku. Těsně před druhou iráckou válkou jako mírový aktivista navštívil Bagdád. Bello na jedné straně představuje určitý nezpochybnitelný druh hrdiny, ale na druhou stranu způsobil, že na Západě se o deglobalizaci téměř přestalo hovořit, protože toto slovo získalo příliš radikální příchuť. Zatímco v Evropě znamená globalizace něco mezi světlým kapitalistickým zítřkem a potenciálním problémem, chudé státy ji vnímají jako invazi cizího světa. V mnoha částech Afriky, kde se pěstují monokulturní plodiny určené téměř výhradně na vývoz, je globalizace pociťovaná jako pokročilejší forma otroctví, ve které zakolísání trhů a tlak globálních velkoodběratelů můžou vést k hladu a chudobě. Došlo k tomu i na Filipínách, kde rychlé stažení spekulativního kapitálu způsobilo v roce 1997 zhroucení ekonomiky. Tato věta zní neutrálně, pokud si neuvědomíme, kolik milionů zničených lidských osudů, zmarněných studií a odložených sňatků se skrývá za takovým globalizačním činem. Naléhavost, s jakou se Filipínci a jejich sousedé přou o globalizaci, připomíná vášnivé diskuse o socialismu s lidskou tváří v Československu roku 1968.

Sporná ochrana trhů V původním evropském pojetí se o deglobalizaci hovořilo jako o vcelku rozumné koncepci vedoucí ke stavu, kdy většina či alespoň podstatná část výrobků a energií vzniká a spotřebovává se v nějakém regionu velikosti, dejme tomu, jižních Čech. Odpadá tím zbytečné převážení másla z východu na západ a ze západu na východ, lidé jsou k sobě pozornější a solidárnější. Bohatne se málo, což je ale vyváženo tím, že rizika nejsou velká. Pojem deglobalizace tak souvisí s pojmem slušná společnost, ve které jsou podnikatelské, kulturní a sociální aktivity úzce propojeny, protože všichni se tak nějak znají. Jindy se vcelku pochvalně hovořilo o „novém středověku“ jako o sociálním a ekonomickém modelu, který zdůrazňuje převážně lokální produkci i spotřebu. Globální trh s rohlíky je nesmysl, což se může týkat i mnoha dalších výrobků. Bello definoval pět základních pravidel deglobalizace poněkud odlišným způsobem: 1) ekonomický růst musí být financován hlavně z místních zdrojů, 2) rozvoj musí být orientován na místní trhy a ne na vývoz, 3) proto je nutné stimulovat poptávku po místních produktech, 4) ekonomický regionalismus nesmí být poháněn zákonitostmi volného trhu, ale vyžaduje polouzavřené, a tedy chráněné místní trhy a 5) ekonomický růst nesmí ohrožovat životní prostředí. Zatímco pozitiva těchto pravidel jsou vcelku jasná, nepřehlédněme, že vyžadují ochranu místních trhů i subvence. Ekonomické a sociologické studie ekonomicky polouzavřených prostředí v Číně a Malajsii, které na podobném principu fungují, ovšem Bellově představě příliš velkou reklamu nedělají. Přílišnými bariérami chráněné regiony chudnou a jeví tendenci vytvářet nové zkorumpované aristokracie lokálních vládců. Výsledkem pak je

méně peněz i méně svobody. Globalizace navíc přináší konvertibilitu měny; území s omezenou konvertibilitou obtížně nakupují v cizině, například dovoz léků musí být regulován. Léky se pak stávají privilegiem vládnoucích. Deglobalizaci navíc nepožadují jenom slušní lidé, ale také málo efektivní firmy a lidé s mocenskými ambicemi. V deglobalizovaném světě by i velmi průměrný český politik mohl být doma králem, ale v rámci Evropské unie zůstává pouhou nefunkční kuriozitou.

Deglobalizace jako evropské téma Ani zastánci globalizace, ani příznivci deglobalizace nemohou mít nikdy jednoduchou, úplnou pravdu, protože v tak složitých systémech, jako je ekonomika, příroda či společnost, jakýkoli krok přináší řadu výhod i nevýhod. Globalizace a deglobalizace nejsou ideologie, ale nástroje, které se na některé zásahy hodí a na jiné nikoli. Představme si celkem reálnou situaci, že po nějakém mezinárodním nedorozumění začne docházet k výpadkům dodávek plynu, ropy a možná i elektřiny. Tuto situaci bude nutné řešit nějakými centrálními opatřeními, protože rozvodná síť je ve své podstatě jedna. Pokud by však v každé „střediskové“ obci fungovala malá výrobna palivových pelet třeba z energetického obilí nebo odpadního dříví, bylo by snadno možné rozvést palivo po okolních obcích a zmírnit následky širší krize, prohloubené postojem „město bere vše“ (sídlí v něm totiž vláda a ministerstva). Místní výroba potravin a energie podporují stabilitu, stejně jako regionální recyklace odpadů. Rovněž voda je víc než zboží. V době klimatických změn, kdy hrozí povodně i sucha, se vyrovnaná vodní bilance stává regionální výhodou. A nejedná se přitom jenom o lidi či zemědělské plodiny – během suchého léta minulého roku museli v Portugalsku odstavit některé továrny. Francie omezila provoz jaderných elektráren kvůli problémům s vodou, která chladí reaktory. Způsobilo by sucho v Mladé Boleslavi úprk investorů ne za lacinou pracovní silou, ale za dostupnou vodou? Globalizace vychází hlavně z myšlenky rozvoje a zisku, deglobalizace staví spíš na sociálním smíru a stabilitě. Jsou to dvě strany jedné mince, které je neustále zapotřebí nějak vyvažovat. Průběh globalizace je v rukách centrálních vlád, ale deglobalizace je individuální a hodně závisí na rozvážných regionálních politicích. Západní společnost je stále ještě v stadiu expanze, a podporuje proto globalizaci. Ale co když se budoucím ekonomickým centrem světa stane Macao nebo Kalkata? Pak se může kolo globalizace začít otáčet proti Evropanům a koncept deglobalizace, původně rozpracovaný v zemích třetího světa, dorazí do Evropy s úplně novou silou. Během příštích pěti či deseti let se deglobalizace může stát důležitým evropským tématem. Václav Cílek Autor je geolog.

Q

civilizace / inzerce


19

Léto na americké univerzitě

Vědci v USA jsou znechuceni postoji Bushovy administrativy

Z

a dob mých studií bývaly vysokoškolské prázdniny pořádně dlouhé. V létě tradičně přicházela komatózní doba, kdy se studenti rozprchli po brigádách či k vodě a pedagogové si odjeli léčit nervy na chalupy. Takhle jsem alespoň koncem 80. let zažil Karlovu univerzitu a také jsem se podle toho zařídil – nevzpomínám si, že bych kdy v létě vstoupil na půdu své alma mater. Během postgraduálního studia v Akademii věd už se v létě zašívalo u rybníka či v horách o poznání hůře. Byť řady vědců o prázdninách vždy citelně prořídly, bádalo se dál a z rozpálené pracovny se člověk šel ochladit maximálně do klimatizované počítačové místnosti (a večer pak na jedno do blízké hospody U Kotíků). Opravdový letní šok jsem ale zažil až během svého prvního pracovního pobytu ve Spojených státech v červenci 1994. Na Kalifornské univerzitě se jelo naplno, slunce neslunce. Proč je v létě na univerzitách v USA živěji než u nás? Americký univerzitní profesor si na začátku své kariéry vydělá kolem čtyř až pěti tisíc dolarů měsíčně. Během let, podle toho, jak je úspěšný, i dvoj- či trojnásobek této částky. Je v tom ale jeden háček. Profesoři jsou v USA placeni za učení, a protože v létě výuka neprobíhá, nedostávají od univerzity tři měsíce plat. Nic jim nebrání v létě sedět doma a žít z podstaty, přesto to téměř nikdo nedělá. Z lásky k vědě (a také k penězům) píšou granty, aby si mohli zaplatit letní vědeckou činnost. Výsledkem je, že léto je na amerických univerzitách dobou nejaktivnějšího bádání. Odpadá totiž nejen vlastní výuka, ale také spousta administrativních činností s ní spojených, které zaberou spoustu času. Američané také skoro nemají dovolenou (obvyklých deset dní ročně je z našeho pohledu směšných), a tak jediným rozptýlením zůstávají vědecké konference, kterých bývá v létě nejvíc.

V zajetí Hlavy XXII Tuto letní úvahu píšu během několikatýdenního pobytu na stejné univerzitě, kde jsem byl i v roce

inzerce

1994. Stejně jako před dvanácti lety, Američané jen zpětně – teprve v okamžiku, kdy vakcína, jejíž vývoj přijde na stovky milionů dolarů, již existuje. stále táhnou káru světové vědy a je radost s nimi spolupracovat. Jen mi zdejší kolegové připadají Poněkud to připomíná známou Hlavu XXII. maličko unavenější než dřív. Není to způsobeno Pohodě při práci nepomáhá ani skutečnost, že se pouze tím, že jejich pracovní nasazení je skuteč- americká administrativa míchá do svobody vědeckého bádání víc než kdykoli předtím. ně vyčerpávající. Spíš jde o určitý Prezident vyměnil v mnoha odborpocit frustrace z vývoje posledních let. Peníze na základní výzkum ných komisích, například v oblasti Zelenou má v USA medicínského nebo klimatického víceméně stagnují a ani módnívýzkumu, profesionály za názorově mu bio- a nanotechnologickému bezpečnostní výzkumu se už nepřidává tolik co mu blízké amatéry. Známé jsou snadřív. Americká Národní vědecká hy současné administrativy zastavit výzkum. Z toho nadace se donedávna úspěšně brávýzkumné projekty v citlivých oblasjsou cítit zbraně nila evropským nešvarům, napřítech studia kmenových buněk či klad vytváření propletenců vědeckontroly porodnosti. Jsou to postoa řada vědců s tím kých pracovišť místo podpory jedje, které vycházejí z náboženského nechce mít nic notlivých vynikajících skupin. Časy fundamentalismu nejvyšších polise ale mění. Před pár dny jsem představitelů. společného. Peníze tických Před pár dny se prezidentovi vzepřednášel v Berkeley a tamní kolegové u oběda smutně vypočítávali, přeli dokonce i poslanci republikánpak často míří ské strany. Odhlasovali zákon rozkolik z nich letos nedostalo grant. na podprůměrná Přitom Berkeley je špičková unišiřující možnosti federálního financování výzkumu kmenových buněk. verzita, v mém oboru, tedy v chepracoviště. mii, možná nejlepší na světě. Prezident Bush však poprvé použil Jenže zelenou má dnes hlavsvé právo veta a zákon zamítl. Preně výzkum spadající do kolonzident, který bojkotuje Kjótský proky „homeland security“, domácí tokol a výzkum kmenových buněk, místo účinných preventivních programů proti AIDS bezpečnost. Z toho jsou cítit zbraně a řada mých propaguje jako všelék sexuální zdrženlivost a zasazdejších kolegů se zdráhá mít s takovým bádáním zuje se o výuku inteligentního plánu na školách, cokoli společného. Velké peníze z položky domácí bezpečnost tak často jdou na průměrná a podprů- není mezi mými americkými kolegy příliš oblíben. měrná pracoviště, která se této iniciativy pragmaticky chopila. Výsledky pak z vědeckého hlediska Atmosféra se mění bývají často pochybné. Navíc se ukazuje, že tyto Posedlost „bezpečností“ komplikuje život také cizinfederální programy nebývají vždy dobře a efektivně administrovány, což před pár týdny dokumentoval cům, kteří vždy významně přispívali k úspěchům časopis Science na problémech s iniciativou „Bio- americké vědy. Spousta studentů zejména z asijlogický štít“ (BioShield), zaměřenou na vývoj vakcín ských zemí nedostala po 11. září 2001 vstupní víza. proti potenciálním biologickým zbraním. Potíž je A nejen studentů. Časopis Science letos v únoru refemimo jiné v tom, že peníze věnované na tento pro- roval o prestižním indickém chemikovi Goverdhanu gram mohou být dle současných pravidel vyplaceny Mehtovi, předsedovi Mezinárodního výboru pro

vědu se sídlem v Paříži, kterému bylo vstupní vízum také odepřeno. Příslušný konzulární úředník údajně získal dojem, že se indický vědec zabývá chemickými zbraněmi, a byť se tato domněnka ukázala jako zcela absurdní, vízum neudělil. Velmi se také zpřísnily podmínky v národních laboratořích, financovaných zejména z federálního rozpočtu, kde se provádí jak civilní, tak vojensky zaměřený výzkum (například v Los Alamos). Cizinci, byť ze spřátelených států, tu v podstatě nemohou pracovat. V posledním roce či dvou ale začíná být ve vzduchu cítit změna. Americká média konečně skončila s autocenzurou a začínají být k vládní politice velmi kritická. Oblíbenost prezidenta je na bodu mrazu a administrativa se zoufale snaží ukázat přívětivější tvář. Je to vidět již při příletu – imigrační úředníci sice stále snímají otisky prstů všem cizincům, ale už se přitom netváří jako při honu na zločince. Letos se mnou dokonce úředník zavtipkoval, řka: „Otisky prstů vám sejmu, ale nemylte se, pane, nevstupujete do vězení, ale do Spojených států.“ Myslím, že stále více Američanů začíná doceňovat moudrost jednoho ze zakladatelů USA, Benjamina Franklina. Ten v roce 1759 řekl, že lidé, kteří se vzdají základních svobod za trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí. V dlouhodobém výhledu jsem proto optimista, bude ale ještě nějakou dobu trvat, než se situace zlepší a než to mí kolegové na amerických univerzitách pocítí. V tomto ohledu jsme na tom dnes v Česku líp; financování a otevřenost vědeckého bádání se u nás dlouhodobě výrazně zlepšuje. Z hlediska dosažené úrovně vědy se samozřejmě nemůžeme se Spojenými státy srovnávat. Člověk je ale mnohem citlivější na změnu stavu než na samotný stav a v tomto smyslu jsme na tom skvěle. Zbývá nám jen provětrat laboratoře, zkrátit letní siestu a maličko přitlačit na pilu. Pavel Jungwirth Autor je chemik.

Q

20 kultura


Brázda na okraji umění Zarputilý malíř slaví osmdesátiny v Národní galerii

M

alíř Pavel Brázda nikdy neuznával výtvarné autority ani oficiality. Celý život se vyhýbá uměleckým partám a chová se tak, aby jeho jednání náhodou nemohlo být označeno za diplomatické. Díky téhle zarputilosti zůstával vždy outsiderem působícím na samém okraji výtvarného dění. Před třemi týdny mu ale Milan Knížák na půdě Národní galerie, konkrétně v pražském Veletržním paláci, otevřel retrospektivu. Brázda se tak na prahu osmdesátky ocitl na půdě velmi oficiální instituce a svá díla svěřil do rukou velmi autoritativního člověka. Co se to s ním stalo? Nic zásadního. Brázda šel vždy proti hlavnímu proudu a ten se teď staví ke Knížákovi a „jeho“ instituci zády. Retrospektivou ve Veletržním paláci si tak malíř možná opět udělal víc nepřátel než přátel. A přesně tak to má rád.

tě beztak rozhádal) a s redakcí Revolver Revue se potkal až na jaře 1989, kdy byl přizván na suterénní výstavu Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici. Širší veřejnost si Brázdu našla až po revoluci, kdy jí to „dovolil“ na několika výstavách starých, inovovaných i zcela nových prací. V instalacích složených ze stovek barevných i černobílých xerografií se skotačícími postavičkami kontinuálně navazoval na svůj patent, nazývaný již od války „hominismus“ (cosi jako „malba pro lidi“). Až poněkud úmorně obměňoval velmi podobné motivy a tlačil je k novému tvaru. Jako by nebyl tak docela spokojený s tím, co před lety vytvořil. Nedávno opět namaloval část Závodníků, protože mu někdo ukradl originály z 50. let. Možná by je ale namaloval i tak, jen aby je trochu „opravil“.

Ani s nimi, ani proti nim

Vražedná česká malodušnost

Slibná kariéra výtvarníka se silným kulturním zázemím (jeho prastrýci byli bratři Čapkové, nevlastním dědem básník Josef Palivec, otec utrácel slušné peníze za obrazy českých modernistů) skončila dřív, než začala. Z Fillova ateliéru na VŠUP ho vyhodili kvůli docházce, u Sychry na AVU neprošel po únoru 1948 se svou ženou Věrou Novákovou prověrkami. Od mládí bojoval s maniodepresivními stavy. Není divu: rodiče přišli o majetek, Palivec skončil na deset let ve vězení, matka se pokusila o sebevraždu. Syn své chmury projektoval do klíčového obrazu 5 minut před koncem světa. Kompozice namalovaná bez perspektivy (jeden z Brázdových poznávacích znaků) je plná postaviček a bizarních aparátů, všichni spolu svádí podivné souboje a zažívají muka podobná Boschovu peklu. Okamžiky spontánního nadšení pak využil v legendární sérii Závodníci. V ní hrdiny brněnského motocyklového okruhu propojil s jejich stroji v jednu bytost, takže není zcela patrné, zda nepříčetný škleb patří spíš uhánějícímu závodníkovi, nebo kapotě jeho motorky. Až do důchodu se ale současně musel živit anonymními ilustracemi v lékařských a přírodovědných knihách, posléze desetiletým přikládáním do kotle kliniky na Albertově. Brázda přitom neodmítal jen pravidla nastavená komunisty: neoslovovaly ho ani aktivity uměleckého disentu. Debatování se zakázanými autory u kavárenských stolů mu připadalo příliš intelektuálské a pozdější výtvarné happeningy

Těžko říci, jestli Brázdu uspokojí alespoň nynější retrospektiva. Svou podobou pravděpodobně ano, obrazy patří k jeho nejmilejším a architektonické řešení (i to měl na starosti Knížák) není ani příliš konzervativní, ani příliš divoké. Knížák v monografii, kterou Brázdovi v září vydá Argo, píše, že autor je „typickou obětí české malodušnosti“ a že je nutné ho konečně „umístit do kontextu světového umění“. Přání je to pěkné, ale kunsthistorici jsou na to až příliš malými pány. Brázda by si nicméně zasloužil alespoň včlenit do českého umění. Jenže ani to nejde snadno. Že byl někdo léta odmítaný a opomíjený? To platí téměř o všech významných výtvarnících druhé půle 20. století. Prozatím by stačilo, kdyby si k Brázdovým obrazům díky retrospektivě našel cestu mnohem větší okruh lidí než doposud. Výstava totiž jasně dokazuje, že díky autorovu celoživotnímu ignorování dobových názorů a trendů vzniklo dílo, k němuž nenajdeme žádnou paralelu: veselé a hravé, a přitom řešící navýsost existenciální otázky.

Výstava u Knížáka udělá Brázdovi víc nepřátel než přátel. Přesně tak to má rád. oto petr králík f

zarostlých mániček moc infantilní. Přitom právě Brázdův „banální realismus“, malby oplechovaných astronautů (jeho Velký astronaut zdobí od roku 1992 hlavičku tohoto časopisu) a usmívajících se sluníček lze považovat za nejpovedenější a nejironičtější výtvarnou reakci na oficiálně prosazovaný socialistický realismus a budovatelskou estetiku. Brázda byl vždy neklidný a zatvrzelý: kvůli tomu se jen tak pro nějaké umění nenadchne (pokud tedy nejde o jeho vlastní). Nesympatičtí mu byli pováleční surrealisté i informelisté, byť se sám pokoušel o pološílené autoportréty (uhrančivý obraz Obluda čeká, obluda má čas, v němž autor přesně odhadl, jak bude vypadat jako stařec) i strukturální malby. S despektem se díval i na další proudy 20. století: zvlášť příkrý byl k tvorbě figurativních malířů, mezi které ale sám patří. U většiny domácích autorů nesnesl, že se podle něj až příliš nechali ovlivňovat tím, co zrovna bylo v zahraničí aktuální. Nejvíc pochopení má pro gotiku, románské a byzantské umění: jen jim je ochoten přiznat, že se jimi nechal inspirovat.

Podněty jsou to sice volné, ale minimálně dva společné rysy s prastarými mistry u Brázdy najdeme. K malbě, která sice vychází z realismu, ale je „pokřivená“ redukováním tvarů těl a věcí na geometrické obrysy (a zmiňovaným přecházením perspektivy), přistupoval až pedantsky. Snad aby dokázal, že technika se dá naučit i bez odborného školení. A složité narativní výjevy k sobě skládal podobně jako tvůrci oltářních obrazů, kdy se na jedné ploše odehrávají rozdílné příběhy s jedním poučným vyzněním. Třeba tím, že lidé si často dělají ošklivé věci.

Vražedná malodušnost V pozvánce na tiskovku k Brázdově retrospektivě Národní galerie napsala, že jeho práce vstoupily do širšího povědomí „po podpisu Charty 77, kdy pracoval v kotelně a začal spolupracovat se samizdatovou redakcí časopisu Revolver Revue“. Když si ji Brázda četl, musel být vzteky bez sebe. Chartu totiž nikdy nepodepsal (s chartisty by se urči-

Jak rozsvítit improvizaci

Pozor na levačku Svým samotářským naturelem tíhnul Brad Mehldau vždycky k romantickým písním, elegiím a sebedestrukci. Na počátku 90. let coby dvacetiletý spaloval energii nejen na věhlasné New School for Social Research v New Yorku, ale také v místních klubech, kde mimo jiné doprovázel o dvě generace starší jazzovou špičku. Několikrát přitom propadl heroinu. Dokázal se však ze své závislosti

dostat a postupně rozvinul vlastní styl. Pro tuto cestu bylo důležité nejen seznámení s jazzovými pianisty, jako jsou Oscar Peterson nebo Keith Jarrett, ale také Mehldauova láska ke klasické hudbě, především k Johannesu Brahmsovi, mistru melancholické písně, variací i polyfonie. Mladý jazzman studoval jeho kompoziční principy i styl dalších klasiků, což mělo na jeho způsob hry rozhodující vliv. Pracoval obzvlášť pilně na zvládnutí přelévání melodií z pravé ruky do levé, jak to můžeme slyšet třeba v tématu písně Backyard na zmíněném albu a také na zvláštním, kontrapunktickém stylu improvizace, jejž si lze na stejném albu vychutnat ve skladbě Fear and Trembling. O co jde? Improvizovat kontrapunkticky znamená, že pianista nepoužívá klasický styl hry na piano (doprovod v levé, melodie v pravé), ale hraje oběma rukama několik melodických linek zároveň. Tenhle styl vyzkoušelo už pár pianistů před Mehldauem (například zmíněný Keith Jarrett), ale až on na něm zapracoval opravdu razantně a ovlivnil řadu dalších hudebníků (například přední český jazzman David Dorůžka se jej pokouší přenést do své kytarové hry). K tomu, co z Mehldaua dělá jazzovou veličinu, patří také mistrné vedení vlastního tria, vkus a citlivost, se kterou dává prostor spolu-

Q

Pavel Brázda. Autor projektu: Milan Knížák. Kurátoři: Tomáš Vlček a Blaguna Paskaleva. Národní galerie Praha, Veletržní palác. Výstava trvá do 1. října.

prostor a Mehldau hudebníky i publikum uvedl téměř do tranzu.

Milostné dopisy

Nový král jazzového piana Brad Mehldau vydává dvě desky najednou. Při letmém poslechu jazzového tria amerického pianisty Brada Mehldaua může leckomu připadat, že tuhle hudbu můžeme už desetiletí slyšet v každém konzervativním jazzklubu. Akustický klavír, basa i bicí se prolínají v kolektivní improvizaci. Nikdo z muzikantů k tomu nevyluzuje elektronické zvuky, v repertoáru nenajdeme písně převzaté od vzdálených etnik, neslyšíme syrové podtóny ani hiphopové rify. Když se ale člověk zaposlouchá pozorněji, objeví důvod, proč tohoto pětatřicetiletého pianistu pasují kritici na nastupujícího krále jazzového piana, jenž posouvá žánr zase o kousek dál. Je to dobře patrné i na nové desce Mehldauova tria nazvané House on Hill, která vyšla v polovině července.

Jan H. Vitvar Autor je redaktorem Nedělního světa.

Samotář píše Bohu. (Brad Mehldau) foto profimedia.cz / afp

hráčům. To nakonec předvedl před několika lety v Praze, když se náhodou zastavil v pražském Jazzklubu U Malého Glena a zahrál si s českými muzikanty. Neodsoudil je k roli doprovodných robotů. Naopak: jeho skvělá hra v nich probudila netušené extatické polohy. Celý klub se díky němu proměnil na pár minut v rituální

Kromě toho, že je Brad Mehldau skvělý jazzman, je to také přesvědčený romantik. Vedle skladatelů jako Schubert, Schumann a Brahms a filozofů Hegela a Kirkegaarda patří k jeho oblíbencům velmi emotivní jazzmani Parker, Coltrane nebo Davis. Romantické a sentimentální sklony se projevují také v oblibě kapel typu Radiohead nebo „ztracených“ zpěváků, jako byli Nick Drake, Kurt Cobain či Elliott Smith. A teď si jeho naladění našlo další ventil. Zároveň s deskou House on Hill vydává Mehldau písňové album Love Sublime se známou sopranistkou Renée Flemingovou. Na něm se představuje poprvé v roli skladatele vážné hudby. Cyklus si od něj objednala známá newyorská koncertní síň Carnegie Hall a jeho základ tvoří sedm básní Rainera Marii Rilka ze sbírky Kniha hodinek: Milostné dopisy Bohu. Mehldau zde neimprovizuje, ale propracovává každou notu. Kompozičním stylem se odráží od romantiků, ale občas nezapře Gershwina ani gospelové inspirace. Za zvláštní pozornost stojí výběr veršů a některé hudební komentáře. Rilke se modlí k Bohu, někdy mu však také spílá: „Jeho péče je nám noční můrou, a jeho hlas je kamenem.“ V doprovodu téhle písně občas jako by náhodou probleskne motiv z God Bless America. Je to další narážka na současnou americkou zahraniční politiku? Mehldau, jenž striktně vyznává autonomii umělce a díla, které nemusí mít nutně společenský přesah, se tady možná „zpronevěřuje“ svým zásadám. Právě jemnost a rafinovanost, s níž tak činí, jsou důkazem, že máme co do činění s mimořádným hudebníkem. Jaroslav Pašmik

Q

kultura

RESPEKT 31 V 31. červenec–6. srpen 2006 inzerce

21

Afričané na březích Moravy

V Uherském Hradišti skončila přehlídka subsaharských filmařů

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa

Natáčet bez peněz, techniky a domácí podpory je svého druhu punk. (Zleva Med Hondo, Désiré Ecaré a Souleymane Cissé). oto profimedia.cz / afp f

Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Tygřice (Luigi Zampa)

99 Kč

K

aždý rok dělá Letní filmová škola v Uherském Hradišti radost divákům, městu i pořadatelům. Nejde tu o byznys, ale o nadšení z filmů, které si jen málokdo dovolí nasadit do kin. Poslední slabinou akce byl často až příliš uvolněný přístup k programovým kapitolám a ten někdy ústil v chaos. Letos se to změnilo. Panoráma afrického filmu, největší projekt svého druhu u nás, ale za poslední léta asi i v celé Evropě, byl připravený dokonale a kdo chtěl, mohl si z něho odnést víc než z mnohé turistické výpravy.

diváky je prostě problém. Koproducenti z bohatých zemí chtějí, aby se tamní filmy líbily především evropskému publiku a aby sbíraly ceny na světových festivalech. Režiséři jako Mambety se tomu bránili a byl to pro ně program od mládí. „Představte si, že je vám pětadvacet a vaše země je teprve pět let svobodná. Ale celá státní správa a elita střední generace má francouzské vzdělání i cítění a bývalým kolonizátorům všude podlézá. A vy to chcete změnit. Filmy mého otce byly v sedmdesátých letech protestem, byl to svého druhu punk,“ říká Mambetyho syn.

Ani stabilita, ani naděje

Raději zadarmo

Režisér Souleymane Cissé z Mali vyzařuje tiché charisma a jeho mnohovrstevnaté filmy jsou ze stejného rodu jako třeba umění Andreje Tarkovského. S Uherským Hradištěm se rozloučil ve čtvrtek ráno a za tři hodiny mi volal z ruzyňského letiště: „Zapomněl jsem si v taxíku sako a mám v něm letenku, peníze a pas. Mohla byste, prosím, říct ve štábu, aby se taxík vrátil?“ Zatímco služba navádí auto zpátky na letiště, vytáčím číslo, z něhož Cissé zavolal. Je to jedna z letištních kanceláří a muž na lince mluví francouzsky. „Před chvílí od vás volal jeden pán. Je tam ještě?“ ptám se. „Myslíte toho barevného?“ řekne Francouz. „Poslyšte,“ dojde mi trpělivost, „je to nejslavnější africký režisér. Byl hostem na festivalu a ztratil doklady. Posíláme mu je zpátky.“ „Ach, promiňte!“ vyděsí se Francouz. „To je něco jiného.“ Napadá mě, proč by Cissého sláva měla na věci něco měnit. Ale je to prostě tak. Souleymane Cissé je laureát Zlaté Palmy v Cannes z roku 1988 za film Světlo (Yeelen). Když Afričana my bílí prohlásíme za slavného, má to dobré. Ale kdyby neměl v kapse moji vizitku, mohl by skončit třeba na české policii jako ilegál bez papírů. Jeho kolega Djibril Diop Mambety, kultovní filmař ze Senegalu, zemřel předčasně v roce 1998. Vyprávěl groteskní příběhy o chudých městských lidech, o jejich životní energii a odhodlání najít si trochu prostoru. Vytvořil nervní poetický styl, hlavně byl však anarchista. Když ho jednou v Dakaru omylem zamkli ve střižně, vyskočil oknem na ulici a pak po zbytek života chodil o berlích. Od punkově laděné grotesky Badou Boy z roku 1973 až k Malé prodavačce slunce o chromé dakarské kamelotce dokazoval, že přežívat v zemi, kde chybí stabilita, peníze i naděje, je hrdinství, a to přece není ponížení, ale spíš důvod k hrdosti. Mambety je zakladatel moderního filmového stylu na kontinentu, kde se domácí produkce dostává do kin jen málokdy a dodnes je závislá na evropských koproducentech. Být africký režisér a mít africké

Désiré Ecaré z Pobřeží Slonoviny natočil svůj nejslavnější film Tváře žen v roce 1986. Je to feministický polodokumentární příběh o silných ženách z různých sociálních prostředí: venkovanka zotročená rodinou si najde milence a rozhodne se být šťastná. Jiná žena se naučí karate, aby se ubránila brutálnímu manželovi. A majitelka velké udírny ryb posílá dcery po maturitě do vojenské školy, aby se naučily bojovat o úspěch stejně jako muži. „Ženy táhnou celou Afriku,“ říká režisér. Většinou pracují, rodí děti, mají na krku dům. A to, co vydělají, rozdají neschopným příbuzným.“ Za jednou z jeho hrdinek přijde bratr a řekne si o peníze. „Proč ti je mám dát?“ ptá se žena. „Protože je máš a já ne.“ Ecaré s touhle logikou nesouhlasí. „Nemůžeme pořád jenom natahovat ruku. Navíc na finanční pomoci nakonec stejně vydělá někdo bohatý. Proto také už dvacet let netočím. Peníze mohu sehnat jen ve Francii a tam nakonec zisk z filmu také skončí. Víc než peníze by mi pomohlo, kdyby dobrý kameraman nebo zvukař přijeli za mnou a točili zadarmo,“ říká Ecaré. „Nemáme filmové profesionály, a třeba založit filmovou školu by mohlo postavit náš film na nohy účinněji než koprodukce.“ Část afrických filmů jsou tradiční příběhy nebo legendy – platí to třeba pro produkci z Burkiny Faso, kde na přelomu osmdesátých a devadesátých let natáčel snímky ve francouzské koprodukci vynikající vypravěč Pierre Yameogo. Vizuálně strhující obraz africké přírody a tradičního života ukázal v pohádce Buud Yam o iniciační cestě mladého muže, který napříč zemí hledá svého otce a také léčitele, který má uzdravit jeho lásku. V Burkině Faso ale také před rokem vznikl Yameogův otřesný snímek ze současnosti Delwende o „požíračkách duší“. Dokonce i ve městech lidé věří, že některé ženy jsou nečisté a přivolávají neštěstí. Společenství nakonec „požíračky duší“ obviní a vyobcuje. Na venkově to znamená jistou smrt. V Ouagadougou pro ně stojí skromný azylový dům.

Bezedná studnice Přehlídku více než padesáti filmů subsaharské Afriky přijelo do Uherského Hradiště podpořit sedm režisérů osobně. Vědí o sobě, ale navzájem se nevídají. Většina z nich točí třeba jen jeden film za deset let. Investují vlastní peníze, nemají k dispozici profesionály, kvalitní techniku ani kina. Většinou vystudovali na stipendium v Evropě: ve Francii, v Británii. Souleymane Cissé se dostal na moskevský filmařský institut VGIK v době, kdy Mali mělo komunistickou vládu. Různost pohledu a stylu afrických režisérů je překvapivá: teprve po zhlédnutí deseti filmů divákovi plně dojde, že Afrika má nekonečné množství tváří, že v raném postkoloniálním období se otvírala témata jako ženská otázka nebo hledání identity, která většinou považujeme za západní myšlenkovou licenci. Měřit jednotlivé filmy euroatlantickým metrem ale nemá smysl, protože Afrika prostě není Hollywood. Důležité je, že její filmová mapa je barvitější než třeba soudobý evropský film, protože co Afričan, to jiné téma. Režiséry spojuje jen několik otázek. Ta hlavní zní: Jak lze vůbec pokračovat v tak těžkých podmínkách? Jak mluvit k vlastním lidem, když africké filmy neobstojí bez podpor z bohatých zemí a bez jejich publika? Samozřejmě, je dobře, že existuje třeba francouzský podpůrný systém Le Fonds du Sud, bez kterého by většina nových afrických filmů vůbec nevznikla. Ale jsou i jiné možnosti: například ta, o které mluví režisér Ecaré: přijet a pomoci přímo na místě. Skvěle připravené a kvalitními informacemi podpořené Panoráma afrického filmu se sice setkalo s vlažným přijetím ze strany mnoha profesionálů už proto, že v Hradišti se děly i jiné věci, ale mladší generace v publiku mu věnovala hluboký zájem a sály byly plné. Hrdiny přehlídky byli nejenom filmaři, ale také její organizátor. Filmový teoretik David Čeněk na projektu pracoval více než rok a proseděl stovky hodin v Africké filmotéce v Paříži a při rozhovorech s africkými filmaři. Někdy to s nimi v Hradišti nebylo lehké (ve světle incidentu na pražském letišti je zřejmé proč), ale David Čeněk určitě nelituje hodin, kdy ho afričtí režiséři bombardovali často nesplnitelnými požadavky. „Nakonec jsem zjistil, že jsem nepoměrně vstřícnější i k jejich odlišnému a občas nervyberoucímu přístupu k realitě. Africký film je pro mě bezedná studnice, z níž může unavená evropská kultura čerpat energii, pokud se naučí přijímat jinakost,“ říká David Čeněk. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

22 kultura co se děje ve světě Dona Giovanniho představil jako drogového dealera z Harlemu, operu Così fan tutte stylizoval do restaurace, Bachovy kantáty o smrti zasadil do moderní nemocnice, kde je zpívá umírající pacient. A nyní přichází americký režisér Peter Sellars s další pozoruhodnou revitalizací. Tentokrát si vzal na paškál Mozartovu nedokončenou operu Zaide a jeho režijní práce opět okamžitě vyvolala prudké reakce prestižních kritiků a značný zájem publika.

Mozart do parlamentu Nová podoba díla měla premiéru na sklonku května ve Vídni v rámci celoročního mozartovského festivalu. A pokračovala ve velkolepém stylu: na začátku července byla provedena v Londýně a teď míří do New Yorku. Mozart začal psát Zaide ve třiadvaceti letech jako vážnou operu. Děj připomíná jeho pozdější úspěšný kus Únos ze serailu. I v Zaide jde o upadnutí křesťanů do područí tureckého otrokáře, lásku, útěk a odplatu. Chybí zde ovšem optimistický závěr, kdy sultán uprchlým otrokům odpustí. V Zaide není jasné, jak to s hlavními hrdiny vlastně dopadne. Opera na rozdíl od Únosu ze serailu končí prosbou otroků o milost. Právě v tomto dramatickém momentě ji tvůrce opustil. Režisér Peter Sellars interpretuje torzo Mozartova díla po svém. Pro něj je to obecný apel proti otroctví, které tehdy Mozart sám prožíval jako nevolník arcibiskupa v Salcburku. Navíc přináší téma soužití křesťanů s muslimy. Opera by se ale podle Sellarse měla vždy zabývat aktuálními tématy, což se zde vyloženě nabízí. A režisér také Zaide jaksepatří aktualizuje: děj umístil do malé dílny v New Yorku, kde ilegální imigranti šijí oblečení pro módní butiky. Mužské role zpívají Afroameričané, roli Zaide Asiatka. Každému provedení předchází dvacetiminutová diskuse o pašování lidí, prodávání žen, azylové politice a nelegální migraci. Na pódiu diskutují zástupci předních nevládních organizací. Ve Vídni to byl například šéf místní Amnesty International, v Londýně lídr britské Anti-slavery International, patrně nejstarší organizace světa, která se zabývá lidskými právy. Do hlediště jsou pozváni imigranti a azylanti, kteří podle aktivistů a samotného Sellarse představují novodobé otroky nebo naopak lidi, kteří touží po práci, ale paradoxně jim je odepřena. Hudební provedení opery je podepřeno vynikajícími sólisty a skvělým orchestrem. To uznali všichni kritici. Sellars to ale schytal za svůj aktivismus. „Běžte s tím do parlamentu nebo mezi studenty a neobtěžujte publikum,“ vzkázaly režisérovi Financial Times. „Mozart jako neúnavný bojovník proti otroctví, to je hrubá idealizace,“ napsal rakouský deník Die Presse. Podle časopisu Variety bude lepší, když potenciální zájemce o operu zůstane doma, pustí si Mozarta z CD a přispěje na charitu podle svého gusta. Kritikou zostuzený Sellars po reinterpretaci Zaide ale rozhodně neztrácí důvěru. Minimálně ve Vídni, kde se na něj můžeme těšit při podzimním zakončení mozartovských oslav. Závěr akce s rozpočtem 10 milionů eur má být skoro kompletně v jeho režii. Jaroslav Pašmik

Peter Sellars dělá operou politiku. foto profimedia.cz


Podivná záchrana národa Protektorátní dilema Čechů v esejích historika Jana Tesaře

H

istoriografie má své počátky v příbězích o statečnosti předků, krutosti nepřátel a hanebnosti zrádců. Politický, kulturní či hospodářský vývoj a předivo diplomacie začala sledovat teprve později. Nejnověji se do popředí zájmu dostala každodennost. Z dějin hrdinství dnes čerpají náměty spíš tvůrci velkofilmů, zatímco historici píšou o dějinách přežívání. Knihy Jana Tesaře v tomto ohledu působí málem starodávně. O každodennosti nacistické či komunistické totality se z nich sice dozvíme dost, ale přežívání je tu soustavně poměřováno heroickou etikou. Nejde přitom ani tak o její romantické velebení, jako spíš o průzkum hraničního území, za kterým končí čest i důstojnost. K prastarým pojmům hrdinství a zbabělosti se Jan Tesař vrací také proto, aby na dobových posunech jejich obsahu demonstroval, jak a proč se rodí falešné obrazy minulosti. V Mnichovském komplexu (Prostor, 2000) rozebral legendu o „zradě velmocí“, které roku 1938 vydaly Československo napospas Hitlerovi, v Zamlčené diagnóze (Triáda, 2003) ukázal, jak komunistická tajná policie dovedla zneužívat mravní citlivost svých obětí k jejich psychickému deptání. Kniha Traktát o „záchraně národa“, kterou Triáda vydala letos před prázdninami, obsahuje zásadní texty, jež věnoval před bezmála čtyřiceti lety poměrům v protektorátu.

Vzpřímit se, nebo přikrčit? V letech 1939–1945 procházela česká společnost osudovou zkouškou. Pod tlakem nacistického teroru mohla prokázat, kam dospěla během půldruhého století novodobých českých dějin. Její významnou část však tato zkouška na dlouhá desetiletí mravně zmrzačila. Za protektorátu bylo poprvé jasně formulováno dilema, před nímž Češi stáli i v následujících obdobích. Vláda tehdy vyhlásila program „záchrany národa“, která měla spočívat v poddajnosti vůči okupační moci, jež by na oplátku Čechům dovolila pěstovat národní jazyk a kulturu. Zastánci odboje namítali, že zachraňovat národ, který by byl ochoten na něco takového přistoupit, nemá valný smysl. Tesařův Traktát působí jako průsečík několika časových rovin. V té nejstarší vypráví o tíživých letech okupace, z druhé se ozývá doba vzniku textů, tedy dramatické roky 1968 a 1969, a třetí se kryje se současností, do níž vstupuje v knižní podobě. Dílo je tak zároveň historickou analýzou i historickým dokumentem, ale také zbrusu novou událostí – apelem, který teprve čeká na svůj historický dopad. Protektorátní dilema prostupuje všechny zmíněné roviny. V první je podrobně rozebíráno na základě konkrétní faktografie, v dalších má obecný ráz nadčasového problému. Důkladně vykreslený obraz reálné protektorátní situace se pro čtenáře postupně stává jakousi štábní mapou národní morálky, kde jsou zakresleny výchozí pozice nejrůznějších názorových táborů i jejich pozdější taktické, respektive etické a ideologické manévry. Kniha začíná rozborem deklarovaných i skrytých cílů německé okupační politiky, jejími metodami a vývojem od Neuratha

událost na internetu

Špicluj sám sebe Tomu, aby byl život na internetu pro všechny poklidným rájem, brání celá řada problémů. Mnohé jsou notoricky známé: počítačové viry s potěšením po minutě vypínají počítač, nevyžádané e-maily nabízejí tuny léků, stěny univerzitních diplomů nebo kamiony levných originálních hodinek. K méně reflektovaným trablům patří například spyware, čili programy, které bez vědomí uživatele odesílají z jeho počítače informace o tom, jaké navštěvuje stránky. Internetový podnikatel a vizionář Seth Goldstein si vzal z problematické praxe nečekané poučení. „Každý mě sleduje,“ povzdechl si nad spywarem a dodal, že nejlepší odpovědí je pokus „špionit sám sebe“. Připravil tedy jednoduchý program, který komukoli umožňuje, aby „špicloval“ své vlastní kroky na internetu. Ve světě, který nabízí mnohem víc vjemů, možností a zážitků, než dokážeme vstřebat, je velmi vzácným majetkem naše vlastní pozornost. A je zajímavé vědět, kde ztrácíme její největší podíl.

Tesař protektorátní společnost nekádruje, etické otázky tím ovšem získávají naléhavost. foto přemysl havlík

přes Heydricha k Frankovi. Tesař ukazuje, že představy a činy české protektorátní reprezentace nelze posuzovat izolovaně, neboť se vždy vztahovaly k plánům protektorů. Tím převratným, s čím Tesař přišel, bylo ale především bohaté odstínění skutečnosti, jež byla komunistickými historiky vykládána jako tma s několika zářivými hrdiny typu Julia Fučíka. Rozlišuje řadu období, z nichž to úvodní mohlo vyvolávat naděje, že se s Hitlerem dá vyjít. Oproti schématu, jež protektorátní společnost dělí na odbojáře, kolaboranty a masu neangažované většiny, navrhuje dynamický model: různé tábory se zvlášť zpočátku překrývaly, ba možná i splývaly. Národ opravdu působil až na hrstku českých fašistů jednotně, což potvrzují i dochovaná hlášení německé tajné policie. Teprve postupně dochází k přeskupování, štěpení jádra a rozestupování polarizačních ohnisek, až se původní těleso rozdělilo na dva organické chumly, které se proti sobě začaly vymezovat. Takto dynamické pojetí dějin vyžaduje na rozdíl od černobílého kádrování rozbor každého detailu, každé osobnosti. Příznačná je v tomto ohledu postava generála Eliáše. Tesař jej neglorifikuje, ani nezavrhuje, hodnotí jeho působení krok za krokem, někdy kladně, někdy s výhradami, přiznává mu odvahu, energii, organizační talent i smysl pro čest, ale zároveň ukazuje, že svými nejlepšími vlastnostmi občas dobře posloužil okupantům. Ilegálně sice komunikoval s exilovou vládou v Londýně i s domácím odbojem (což prý nacisté od začátku věděli), ale zároveň svou autoritou i schopnostmi přispěl lvím dílem k zavedení výkonného, totalitně řízeného hospodářství do českých zemí.

Goldstein nám umožnil snadno zjišťovat, na kterých stránkách jsme ve vybraném sledovaném období strávili nejvíc času. A založil neziskovku AttentionTrust.org, která pracuje s filozofií, že jen sami uživatelé mají právo rozhodovat o tom, komu údaje zpřístupnit, co vše mu odhalit a co za to chtít. A už se pracuje i na komerčním webu Root.net, který by lidem umožňoval záznamy své pozornosti směňovat. V dobrovolném špehování vlastních aktivit, pro které se vžilo slovo MyWare, vidí budoucnost i dva výzkumníci firmy Google. Ti vymysleli koncept, v němž mikrofony snímají zvuky v místnosti se zapnutou televizí. Počítač díky nim pozná, co v televizi běží, spojí diváky do krátkodobých komunit. Díváte-li se třeba na předvolební debatu, mohli byste o ní on-line debatovat s přáteli i neznámými diváky. Google by to samozřejmě nedělal z lásky k občanské společnosti – na monitoru by se vám totiž na oplátku zobrazovaly reklamy podle toho, nač se díváte a o čem diskutujete. Obavy ze zneužití služby (která narušuje základní soukromí a mohla by „vynést ven“ třeba důvěrné rozhovory, zachycené bokem při sledování televize) se tlumí tím, že analýzy probíhají rovnou na domácím počítači a ke Googlu putují jen údaje související s televizí. MyWare, čili dobrovolný obchod s osobními údaji, dnes není jen hudbou budoucnosti. Jeden velmi úspěšný projekt už funguje. Web Last.fm

Palčivé otázky Komplikovanost historického obrazu u Tesaře nevede k relativizaci mravních soudů. Dodává jim naopak na aktuálnosti. Velká dramata jsou zakonzervována v dějinách, ale jejich jemné odstíny nadále přežívají i v méně vyhrocených situacích. Podnětné jsou v tomto ohledu obzvlášť pasáže věnované protektorátní kultuře. V ústředním textu knihy však zůstala právě tato část nedokončená. Jan Tesař se po sovětské okupaci rozhodl odpovědět na „protektorátní dilema“ vlastním životem. Podle vzoru protinacistického odboje začal organizovat odboj protikomunistický. Na podzim 1969 byl zatčen a valnou část sedmdesátých let strávil ve vězení, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. Po dalším zatčení v roce 1979 přijal nabídku k emigraci. Dnes žije v Paříži. V doslovu autor soudí, že by bylo pošetilé odkazovat pokračování v nedokončeném díle dalším badatelům. „V každé kultuře, která ještě trvá, předkládá vždy nová generace minulosti své vlastní otázky a po svém na ně odpovídá,“ píše. Jenže otázky, které si sám před bezmála čtyřiceti lety kladl, jsou většinou pořád palčivé. Vždyť protektorátní dilema stále rezonuje v různých postojích k husákovské minulosti, v níž jedni spatřují ztracený ráj sociálních jistot a jiní dusivé bezčasí beznaděje. Viktor Šlajchrt

Q

Jan Tesař: Traktát o „záchraně národa“. Texty z let 1967–1969 o začátku německé okupace. Vydala Triáda, Praha 2006, 384 str.

spojuje díky sebešpionáži lidi s podobným hudebním vkusem. Uživatel si nainstaluje malý program a ten sleduje, jakou hudbu na počítači poslouchá. Data odesílá a zveřejňuje na webu Last.fm. Vaši přátelé tak vidí, jakou hudbu právě posloucháte, co jste poslouchali nejvíc za poslední týden a koho máte nejčastěji v přehrávači od momentu, kdy jste si program nainstalovali. Kromě toho vám systém doporučuje lidi s podobným vkusem a kapely, které by se vám měly podle všeho líbit. Kód programu, který umožňuje přenos dat, je volně přístupný, takže každý, kdo tomu rozumí, vidí, že Last. fm se stará opravdu jen o hudbu. Na závěr můžeme zkusit jednoduchý experiment. Uživatelé Last.fm se mohou přihlásit do skupin, které mají svá diskusní fóra a jednoduché rádio. Třeba na stránce http://last.fm/user/ respekt naleznete, co poslouchá redakce Respektu, na adrese http://last.fm/group/respekt se můžete přihlásit do skupiny čtenářů Respektu. Last.fm poté vytvoří žebříčky, co čtenáři Respektu poslouchají, a poskládá nám z této hudby společné „rádio“. Pokud budou podobné pokusy fungovat, budeme nacházet novou hudbu a dozvíme se něco o svém okolí. Pokud ne, aspoň si vyzkoušíme, co lze provádět s údaji, se kterými si doposud hráli jen internetoví špioni. Adam Javůrek Autor je šéfredaktorem serveru Mediář.cz.

Q

scéna / dopisy


kulturní tip

tak trochu zrcadlí v elektronických smyčkách. Na Sázavu dál dorazí například balkánská dechovka Bobana Markoviće nebo francouzský keltsko-rapový bastard Manau. Čtverec, 4.–5. 8., Dolní Poustevna Uvolněný festival na česko-německé hranici plný alternativních kapel v čele s Už jsme doma, Sestrami Steinovými nebo Syčáky. Dorazí i kapely z druhé strany hranice, hlavně různé garážovo rockové formace jako Zombie Joe nebo The Roosters. Señor Coconut and His Orchestra, 3. 8., Praha, Klub Roxy Německý DJ Uwe Smidt alias Atom, pan Kokos a ještě mnoho dalších obšťastní svou latinskoelektronickou show pražské publikum. Real McKenzie, 3. 8., České Budějovice, Martys Club Punková kapela s dudami z kanadského Vancouveru navštíví konečně pravý dudácký kraj.

Knihy Milan Balabán: Hudba pro pozůstalé (Torst) Sbírka básní z let 1953–2003 od autora, který je zatím známý jako teolog a hebraista. Bílá Masajka (drama, Německo) Švýcarská obchodnice Corinne Hoffmannová zažila v životě několik osudových zvratů. Jako mladá dívka se při své návštěvě Keni bláznivě zamilovala do masajského bojovníka. Opustila svou zemi i kariéru, odjela do Afriky a vdala se za něj. Skoro čtyři roky prožívala roli masajské ženy. Snažila se pochopit místní rituály, zkoušela obchodovat, porodila dceru, ale nakonec se ocitla na pokraji sil. Integrace do masajské komunity se nezdařila a matka odešla i s dcerou do Švýcarska. Tam ovšem problémy pokračovaly. Jak například „zaregistrovat“ vlastní dítě jako Švýcara, když nemá rodný list a v očích bílých byrokratů neexistuje? Koncem 90. let začala Hoffmannová psát o svých zážitcích knihy, které se staly bestsellerem nejen na švýcarském a německém trhu. Nyní přichází filmová verze jejího příběhu z dílny německé režisérky Hermine Huntgeburthové. Film, jenž se letos promítal v Karlových Varech, stojí na hranici dokumentu a hraného díla. Hoffmannová je s ním spokojena, kritiky jsou také vesměs příznivé. (O natáčení tohoto snímku uvede ČT 1 dokument v pátek 4. 8. ve 22.15.)

Hudba SázavaFest, 3.–6. 8., město Sázava, areál Ostrov Kromě českých kapel, které potkáte téměř na všech letních festivalech, se tady ukáže zajímavý britský elektronik Toby Merks, alias Banco de Gaia, velký ctitel Tibetu a jeho hudby, která se

dopisy Brdečkové jde o mě Podle paní Terezy Brdečkové (Respekt č. 27 a 28/06) „české kultuře hrozí, že bude i nadále skomírat na nedostatek peněz…“ ČSSD si do svého volebního programu vytkla docílit 1 % ze státního rozpočtu pro kulturu. O tom, že to myslí vážně, svědčí přijetí vládního usnesení o koncepci účinnější podpory umění na léta 2007–2013, které ukládá zabezpečit pro realizaci této koncepce odpovídající finanční prostředky. Psát, že podporu kultury měli ve svém programu pouze zelení, je proto nesmysl. Je také třeba připomenout, že případná smlouva s Vatikánem je smlouvou mezinárodního charakteru, a proto by nevznikala na ministerstvu kultury, ale na ministerstvu zahraničí. A není pravdou, že „sociálnědemokratická politika vůči církvím byla v mnoha ohledech nenávistná“. Právě já jsem zahájil otevřený a věcný dialog s představiteli všech církví, jenž přinesl i první konkrétní výsledky. Tvrzení, že je v Nosticově paláci třeba „znovuzavést řád, který tam vybudoval Pavel Dostál“, je nehoráznost. Při veškeré úctě k památce před rokem zemřelého ministra rád T. B. umožním seznámit se blíže se skutečnou situací ministerstva, pod nímž kultura „skomírala na nedostatek peněz“. Až nahlédnutí pod pokličku zlata, co se třpytí, ukázalo, jaký byl skutečný stav úřadu. Její úvaha o potřebě oddělení financování péče o památky od ostatních oborů svědčí pouze o naprosté ignoranci. Oddělené a průhledné financování jednotlivých oborů je totiž povinným základem ekonomické činnosti

Ivan Binar: Den, kdy slétly vlaštovky (Mladá fronta) První samostatné vydání novely známého českého spisovatele na motivy života v normalizovaném Československu.

Jeden den života v centru filmového světa. Film Stevena Soderbergha je nabitý hereckými hvězdami jako David Duchovny nebo Julia Robertsová. Fotografové – Vzlety a pády, ČT 2, 3. 8., 20.00 Druhý díl dokumentu režisérky Věry Chytilové z roku 2000 o třech – dnes už nežijících – významných českých fotografech Václavu Chocholovi, Karlu Ludwigovi a Zdenku Tmejovi. Amores perros, ČT 2, 3. 8., 22.00 Letos v Cannes se ukázalo, že hvězda mexického režiséra Alejandra Gonzálese Iñárritua stále stoupá (obdržel cenu pro nejlepšího režiséra). V jeho šest let starém strhujícím debutu o lásce a smrti si budeme moci připomenout, co za tím vězí. Anglán (The Limey), ČT 1, 5. 8., 23.55 Zní to jako schéma: stárnoucí britský gangster si jede do Los Angeles posvítit na skutečnou příčinu smrti své dcery. Přitahuje však jméno režiséra: Steven Soderbergh, který po tomto snímku natočil hity jako Erin Brockovich nebo Traffic. Tajemná řeka (Mystic River), Prima, 6. 8., 23.05 Čtyřiadvacátý režisérský počin Clinta Eastwooda. Kriminálka o třech kamarádech z dětství. Jeden z nich je policista (Kevin Bacon), druhý tulák (Tim Robbins) a třetí gangster (Sean Penn), kterému zrovna zabili dceru. Rozjíždí se vyšetřování a s ním příběh zločinu, viny a pomsty. Godzilla, Nova, 6. 8., 21.05 Tradiční ikona japonské popkultury a metafora atomového výbuchu se v režii Ronalda Emmericha přesouvá na Manhattan. (Americký velkofilm z roku 1998, v hlavní roli Jean Reno – na snímku.)

Bernard Werber: Den mravenců (Knižní klub) Překlad druhého dílu sci-fi trilogie francouzského spisovatele, která se stala mezinárodním bestsellerem. Juli Zehová: Hráčský instinkt (Odeon) Mladá německá prozaička předkládá českým čtenářům román z internátního gymnázia, ve kterém ukazuje kruté hry dětí. Je to metafora, v níž se zrcadlí současné události světové politiky. Anna Gavalda: Prostě spolu (Mladá fronta) Román pětatřicetileté francouzské novinářky a spisovatelky, ve kterém se střetávají osudy čtyř hlavních postav: mladé malířky, jež po nocích uklízí kanceláře, potrhlého šlechtice, kuchaře a tvrdohlavé důchodkyně.

Televize Krok do tmy, ČT 2, 31. 7., 20.00 Dokumentární cyklus o boji Čechů a Slováků za svobodu vlasti ve 2. světové válce. Hollywood, Hollywood (Full Frontal), ČT 2, 31. 7., 21.25

ministerstva. A důraz na financování památkové péče nastolila politická reprezentace našeho státu už v roce 1992 a od té doby ho nikdo veřejně nezpochybnil. Pokud by tomu mělo být jinak, musí o tom rozhodnout vláda a sněmovna, to nezáleží na vůli nebo dokonce zvůli jednotlivého ministra. Na rozdíl od mého předchůdce se mi podařilo prosadit sedm legislativních norem. Neschválenou novelu zákona o kinematografii jsem zdědil po Dostálovi, já jsem ji nechal upravit alespoň do jakžtakž přijatelné podoby bez největších chyb a omylů. Že to byl nakonec prezident, kdo zákon vetoval, a že pro něj nehlasovali především poslanci ODS, u kterých jinak s oblibou hledají čeští filmaři své zastánce, to paní T. B. jaksi uniklo. A těžko jsem mohl zasáhnout proti absentujícím poslancům vlastní strany z jednoho prostého důvodu: já totiž ani členem ČSSD nejsem... Brdečkové však evidentně nejde jen o ministerstvo jako takové, ale o mě v jeho čele, přičemž nehodnotí jen moje činy, ale i můj zjev. Co se slovníku týče, snažím se mluvit s lidmi srozumitelně a jednoduše. Schopnost zajít za lidmi do obyčejné hospody bych nepovažoval za minus. Nevím, proč si myslí, že nepoznám Picassa od výrobce sádrových trpaslíků. Má pro to nějaký důkaz? Jediné, s čím lze souhlasit např. v souvislosti s Nosticovým palácem, je, že kultura a reprezentace jsou spojité nádoby. Já toho však nevyužívám k vlastní sebeprezentaci. Proto nemohu zakončit jinak než parafrází. Kultura? Děkuji, ano a rád. Ale proč o ní paní Tereza Brdečková tak blbě píše? Vítězslav Jandák, ministr kultury (Celá verze dopisu na www.respekt.cz)

I kondomy zabraňují AIDS Pan Jiří Suchomel ve svém dopise Pohled na svět v minulém čísle Respektu vyzvedává manželskou věrnost a považuje šíření AIDS kvůli postoji „církve“ k prezervativům za „oblíbený nesmysl“, aniž by své tvrzení něčím doložil. Nesčetné množství zdravotnických pracovníků, cestovatelů a dalších lidí je dnes zajedno v tom, že nákaza AIDS od partnera hrozí i tomu, kdo je sám sebevíce věrný a neměl před sňatkem jakékoli sexuální styky. Natož pak ženám ve slumech v některých katolických zemích, zejména Afriky, Filipín a Latinské Ameriky, kde počet násilných činů dosahuje dle statistik i více než třicetinásobku České republiky: tyto ženy nezřídka bývají znásilněny i od cizích mužů vícekrát za život. Různé druhy antikoncepce, kondom nevyjímaje, mohou na druhé straně tak či onak AIDS předejít – umožňují alespoň částečnou ochranu před následky znásilnění, zabraňují nákaze od partnera a mohou zabránit zbytečným úmrtím vlastních narozených i „nenarozených“ dětí. Papežské ne prezervativům naopak k šíření AIDS přispívá, zejména v těch zemích, kde jsou politikové pod kontrolou kléru. V souvislosti s kondomy, jež zmiňuje, by ale pan Suchomel měl důsledněji psát o postoji „katolické“ církve a nepoškozovat jméno nejen protestantských církví, ale ani církve pravoslavné, které kondomy a některé účinné druhy antikoncepce neodmítají. Zdeněk Zacpal, Praha

23

mimochodem I když náš jezevčík Woody patří k drobnějším představitelům svého plemene, už v mládí si díky sportovní letoře vypracoval sporou, dobře osvalenou figuru, která nepůsobí nijak změkčile. U dam budí sympatie také temperamentem i podnikavýma očima, nicméně chovatelé velkých psů na něj stejně shlížejí s opovržením. Když se s nimi na procházkách občas setkáme, zřetelně cítím, jak se svými obřími bestiemi po boku rostou, zatímco já se smrskávám do jezevčičích rozměrů. Nedávno jsem na jednoho takového narazil u stánku s občerstvením. Psa nechal naštěstí doma, sebevědomí nikoli. „Tohle že je pes?“ uvítal Woodyho. „Toho by ten můj překousl jak žížalu! Takovýho hafana mám. A taky fenu, která zrovna čeká další.“

Čím strádají silní „To je úžasné,“ špitnul jsem, zatímco chlápek kreslil rukama ve vzduchu rozměry svých zvířat. Tvářil se přitom, jako by mne předjížděl v nějakém luxusním voze. Woody stáhnul ocas, uvelebil se mi u kotníku a předstíral, že jej takové řeči nemohou rozhodit. Muž vyprávěl, že má staffordshirského teriéra, což je rváč ještě nezdolnější než pitbul. „S tím bych do hospody nemohl, ten by tam okamžitě ukousl nohu od stolu,“ pyšnil se. „To Woody, když byl ještě štěně, překousával hostům tkaničky u bot,“ kontroval jsem chabě. „Ten můj má na dvoře pověšenou pneumatiku,“ pokračoval chlápek. „Vyskočí, zakousne se do ní a vydrží se dvě hodiny houpat. Za měsíc rozkouše na cimprcampr čtyři. Když na dvoře opravuju auto, hryže i do nových kol. Musím ho vždycky zavřít do klece z ocelových drátů, protože by normální dveře vyrazil. A nejde ho ani seřezat, je vyšlechtěnej tak, aby necítil bolest.“ „Woody bolest cítí. Stačí mu nechtěně přišlápnout ocásek a ječí, jako bych ho vraždil,“ řekl jsem. „A víte, co ten můj dělá v kleci, když zjistí, že se nedostane ven? Vždycky si ze vzteku do krve rozkouše svoji vlastní nohu. Fakt. Pokaždé s ním musím k veterináři. On bolest necítí a mě to stojí těžký prachy!“ Když jsem se pak s jezevčíkem vracel letním podvečerem domů, tvářil se dost schlíple. „Takový je svět,“ utěšoval jsem ho. „Běhají po něm mnohem větší psi, které nic nenutí, aby byli chytří.“ Z mysli mi nešel obraz vězněného rváče, geneticky vycepovaného k tomu, aby daleko víc než bolestí strádal nemožností uplatnit vůči okolí vlastní převahu. Nevychováváme něco takového i z predátorů zdejší politiky? Někteří by se snad opravdu vzteky ukousali, pokud by měli opustit arénu, kde mohou kousat do jiných. Jenže právě takové představitele si veřejnost přeje – až ji opravdu znechutí, vyžádá si jiný styl. Podrbal jsem Woodyho mezi ušima. Dobře jsem si všiml, jak předtím pokukoval po parádních tkaničkách, které měl majitel staffordshirů na teniskách. Jenže můj jezevčík už dávno není štěně, aby mu je překousl – ví, že se to nedělá. Viktor Šlajchrt

24 minulý týden

Dalším týdnem pokračovala vedra; teploty ve velkých městech dosáhly 45 stupňů Celsia. Al-Káida vyzvala muslimy a křesťany ke svaté válce proti Izraeli. Zdražil benzin. Ani na pátý pokus se nepodařilo zvolit nového šéfa sněmovny. Povolební pat 100:100 vstoupil do svého devátého týdne. Nároky na chod klimatizací, mrazáků a ledniček přetížily rozvodnou síť elektřiny a správce vysokého napětí vyhlásil pro Česko nouzový stav. Nutnost ulevit přetíženým rozvodům donutila úřady zakázat společnosti ČEZ masivní vývoz proudu na prodej za hranice. Hořela Mariina vyhlídka v Národním parku České Švýcarsko. Vedro ničí lidi i přírodu, komentovaly to Hospodářské noviny. V Pelhřimově pokračovala druhým týdnem Letní prázdninová škola tance. V Doupovských horách se konal CzechTek. V Praze začal soud s bývalým šéfredaktorem Respektu a poté ministrem informatiky Vladimírem Mlynářem, který je obžalován ze zneužití pravomoci veřejného činitele; zločinu se měl dopustit porušením předpisů při založení společnosti určené k tomu, aby pro ministerstvo informatiky obhospodařovala portál


veřejné správy. V Národní přírodní rezervaci Lednické rybníky na Břeclavsku se objevilo nebezpečí ptačí chřipky. Raiffeisen International koupila eBanku. Dva dny poté, co redaktoři MF Dnes přichytili policejního prezidenta Vladislava Husáka při jízdě překračující o 60 kilometrů v hodině povolenou rychlost, byl při stejné jízdě novináři přistižen i ministr vnitra František Bublan. Docela se bojím toho, aby se v Česku nestal sport z toho, že se tady všichni budeme navzájem sledovat a měřit si rychlost, vysvětlil pak Bublan, proč žádá principiální potrestání řidiče, který sledoval ministerský vůz a podle Bublana tak „nejenže porušil předpisy, ale ještě se choval nebezpečně“. Namol opilý šéf dopravní policie v Ostravě Michael Čaš způsobil autonehodu a po vystřízlivění v protikladu ke svědkům tvrdil, že auto v době havárie neřídil on sám, ale „osoba jemu blízká“, která z místa činu ihned uprchla a on ji teď vzhledem k příbuzenskému vztahu nemůže prozradit. Sucho zastavilo lodní dopravu na Labi. Za pokus zaplatit za jídlo falešnou, na černobílé kopírce s jednostranným tiskem vyrobenou tisícikorunou

poslali krajští soudci v Ústí nad Labem na pět let do vězení bezdomovce Jiřího Dzurka z Děčína. O jeden a půl procenta – na 61 miliard – vzrostl trh s pojistkami. Uplynulo 700 let od vymření Přemyslovců. Je to vážný a významný nezdar, komentoval brazilský ministr zahraničí Celso Amorim skutečnost, že se kvůli neochotě Evropy vystavit své farmáře konkurenci chudých zemědělců Asie a Afriky zhroutilo pětileté vyjednávání Světové obchodní organizace o pomoci chudým zemím liberalizací světového obchodu. Do kin se vrátil Superman. Američtí specialisté na hledání ideálního místa pro evropskou raketovou základnu USA si prohlédli, co potřebovali, a vycestovali z Česka se vzkazem, že se na konci srpna ozvou. Média oznámila, že Tour de France vyhrál Floyd Landis. V brněnském sídle ombudsmana otevřeli výstavu o romském holocaustu. Tesco zaplatilo 4 miliardy korun za Carefour. V Praze se v noci na středu probudila členka České konsolidační agentury Radka Kafková a zjistila, že je zatčena; policisté ji po tříletém sledování a shromažďování důkazů obvinili z úplatkářství. Přál bych Respektu více vstříc-

né komunikace se čtenáři a také více lehkosti a humoru, protože je to časopis příliš kazatelský, starozákonně nahněvaný a smrtelně vážný, celá tíha vytváření humoru leží většinou na kreslíři Reisenauerovi – a to je prostě málo, napsal v anketě časopisu Marketing a Media o budoucnosti Respektu komentátor Hospodářských novin Jan Macháček. Zpěvem zimbabwského souboru Iyasa začaly Prázdniny v Telči. Mezinárodní vědecký tým zahájil práci na rozluštění struktury DNA neandrtálce, což by mělo definitivně potvrdit či vyvrátit hypotézu, že šlo o předchůdce člověka. Z mongolské pouště Gobi se po úspěšném pokusu nalézt kostru dinosaura vrátili čeští paleontologové. Pavel Nedvěd oznámil, že navzdory vynucenému sestupu mužstva do druhé ligy zůstane věrný Juventusu. Oštěpařka Barbora Špotáková hodila na Olympijském stadionu v Helsinkách nový český rekord – 66 metrů. Na festivalu Colours of Ostrava vystoupil Robert Plant a jeho Strange Sensation. [email protected]

Q

inzerce

Partners Czech, o.p.s. hledá manažera se znalostí finančního a projektového řízení.

Lauderovy školy při Židovské obci v Praze hledají na plný i částečný úvazek učitele angličtiny, matematiky, biologie, chemie, zeměpisu, výtvarné a tělesné výchovy (dívky) a knihovníka na plný úvazek.

Informace: 224 252 997 | 777 700 857 [email protected]

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Znalost angličtiny je nutná. Zkušenosti s prací v neziskovém sektoru, fundraisingu, znalost problematiky Strukturálních fondů EU nebo zkušenosti z oblasti vzdělávání dospělých jsou vítány.

Životopis a motivační dopis je zasílejte na adresu: dana.rabinakova @partnersczech.cz

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Ředitel pro strategii: Miloš Čermák. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 30. 7. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Bože, tohle je MTV 13

Recommend Documents