Prolog Federální úřad pro vyšetřování – Státní útvar pro analýzu násilných zločinů (SÚPANZ), Quantico, Virginie Současnost
T
ohle je první den zbytku tvého života, říkám si, zatímco mžourám do ostrého světla zářivek ve vyšetřovací místnosti bez oken. V zažloutlém zrcadle, které je z druhé strany průhledné, musím vypadat jako brouk ve sklenici, jen tu mlčky čekám, až do ní nějaký mentálně narušený pětiletý kluk nalije vodu a bude se dívat, jak ztuha pajdám vstříc pomalé, bolestivé smrti. Ale můj popravčí nepřichází v podobě znuděného předměstského spratka. Přichází coby náměstek ředitele Winton Fletcher – padesátník jako vystřižený z náborového plakátu FBI. Má obličej vydrhnutý dorůžova (mýdlem Ivory), vlasy zastřižené strojkem (od holiče Floyda), špatně padnoucí oblek s kravatou, na kterou balil holky už v přípravce (Joseph A. Bank), a šněrovací boty s vysokým leskem a protiskluzovou podrážkou (Florsheim). „Fletch“, jak mu s oblibou přezdívám, ztělesňuje všechny ty jasně vymezené, zdravé americké hodnoty, které si v padesátých letech vymysleli poctiví ředitelé reklamek a manažeři politických kampaní. Výsledkem je záměrně bezbarvá osobnost navržená tak, aby ukolébala i toho nejotrlejšího kriminálníka a vymámila z něj úplné doznání. Kdybych nebyl čestným hostem strýčka Sama – s řetízkem a náramky, oranžovým ohozem, kuchyní s maximální ostrahou a smrticí injekcí místo dezertu –, mohl bych si ho splést s luteránským knězem nebo 7
prodejcem hliníkových plechů z Wichity. Rozvalí se u stolu naproti mně jako mistr světa. „Jsem náměstek ředitele Fletcher,“ řekne. „Zdravím, já jsem doktor Růžový penis,“ opáčím, abych vzdal hold Fletchovi, nejhoršímu z hojně citovaných filmů, jaké se kdy natočily. Usměje se na mě a váhá, jak si to má v hlavě přebrat, ale je tak otrlý, že se na to může vysrat. Člověk, který má v tomhle podniku stálý flek, už musel vidět prakticky všechno – až do dneška. Vytáhne z kufříku fungl nový žlutý bloček a pak se v tom kufru začne trapně přehrabovat, protože mu ještě něco chybí. „Propisku máš, Fletchi, v postranní kapse saka,“ poradím mu. „Nejspíš sis ji tam zastrčil, aby tě stráže nebuzerovaly, že neseš do místnosti s vraždícím maniakem potenciálně smrticí zbraň.“ Znovu se usměje a propisku vyndá. „Udělal jste na mě dojem,“ poznamená, zatímco si na stůl pečlivě rovná bloček a tlustou složku, na které štítek vytrubuje úředně velkými tiskacími písmeny moje jméno: JOHN LAGO. „To je dobře,“ řeknu hrozivě. Nepodívá se na mě ani na to nijak nereaguje. Vycvičili ho, aby nereagoval na žádné negativní výkyvy emocí, jen na ty pozitivní. Vycvičili ho, aby měl každý rozhovor zcela pod kontrolou. Od vyšetřovatele se nedá očekávat, že to bude někdo, kdo má svůj osobní život a slabosti. Vyšetřovatelé jsou jako Fletcher, jsou to v každém ohledu skromní a nenároční, zdvořilí roboti, nedopouštějí se chyb a odvádějí dokonalou práci. V tomhle ohledu máme aspoň něco společného. Vytáhne z kufříku průsvitný igelitový sáček na důkazy a položí ho na stůl. Uvnitř je zakrvácený tlustý sešit, který má na deskách fixem nadrápaný nápis. Příručka stážisty. Můj původní rukopis. První vydání. Usměju se na něj tak, 8
jak by se asi usmál otec, který se právě vrátil z dlouhé války, na svého čerstvě narozeného potomka. Fletcher si mého úsměvu všimne a v duchu si poznamená, že svých hříchů zřejmě litovat nehodlám. „O tomhle bych si s vámi, Johne, rád promluvil.“ „Četl jsi to, Fletchi?“ „Několikrát.“ „A?“ „A co?“ „Co si o tom myslíš?“ „No, mám hodně otázek k –“ „To ne, myslím to tak, jestli se ti to líbilo. Bavilo tě to? Pasovalo by to ke krabicovýmu vínu v čtenářským kroužku tvý manželky?“ Nasadí si brýle na čtení, což je další odzbrojující taktika. Děda by si přál, abyste si mu sedli na klín, dali si karamelku a trochu si s ním pokecali. A te[ přijde suché pousmání. Federálové jsou mistři i v tom, jak dokázat, abyste si připadali zvrácení a nenormální. Proč si myslíte, že se tak urputně snaží vypadat normálně? Protože chtějí k mysli kriminálníka dotvořit takové to kontrastní pozadí z fotografie zločince, aby vás to nutilo dívat se na sebe a říkat si: Co to s tím snímkem je? „Přišla mi hodně zajímavá.“ Zajímavá je v tomhle kontextu jiný výraz pro bezvýznamná. Nejspíš považuje za kulturní věštírnu Reader’s Digest a nedělní Parade. Mám na něj vztek, že mluví vyhýbavě, a mám vztek na sebe, že mi to není fuk. „Jak jsem říkal, rád bych si o tom promluvil,“ zopakuje. „Co chceš vědět?“ „Je to všechno pravda?“ zeptá se. „Každý podělaný slovo.“ „Tvrdil jste, že jste to napsal proto, abyste pomohl jiným mladým lidem, kteří se ocitli ve stejném postavení jako vy. Byl to jediný důvod?“ 9
„Kvůli tomu jsem to psát začal. Po pár kapitolách jsem si uvědomil, že to potřebuju víc já sám než kdokoli jinej.“ „Potřeboval jste se vypovídat?“ Zafuním a vložím do toho všechno svoje podráždění. Nejvyšší čas s Fletchem trochu zamávat. Nějak moc zabředl do té své rutiny a já mu musím narušit signál. Nakloním se blíž jako práskač z noirového filmu, kterému sedí na ramenou [áblík. „Ty to přece, Fletchi, moc dobře znáš. V tvým postavení. Je tu takovejch tajemství. Tolik věcí, který bys nejradši vzal zpátky. Celý roky žiješ jak v papiňáku – ale nemůžeš si jen tak přijít domů a vykládat o tom svý paničce, leda bys jí chtěl na záda pověsit terč. Jen si to přiznej, nemáš nikoho, s kým by sis mohl pokecat, protože to, co víš, je jako mor a musí se to spálit a pohřbít s ostatníma tělama. Jenže ono to pohřbený nezůstane, vi[, Fletchi? A tak se toho břemene nakonec jednoduše… zbavíš. Třeba tím, že někomu vysypeš do ksichtu celej nábojník. Naděláš tím trochu svinčík, ale rozhodně je v tom katarze.“ Fletch se coby suverénní profesionál taky předkloní, naladí se na moje vibrace a začne si hrát na správňáka. Asi jako když se obtloustlý manažer, kterému život přistřihnul křídla, pokouší v baru na letišti dělat ramena a vykládá tam válečné historky, přestože se v životě ani s nikým nepopral. „To proto jste se mnou chtěl dneska mluvit, Johne? Potřebujete se zbavit nějakého břemene?“ „Dá se to tak říct.“ „Jsem jedno velké ucho.“ No nekecej, Opie, říkám si. Mí kámoši z lochu by ty tvoje plácačky milovali. „Dostanu cigaretu, Fletchi?“ „Tady se nekouří.“ „No dobrá. Tak to se asi vrátím do basy.“ Zívnu. „Dnes večer máme hamburger ze svíčkový a gratinovaný brambory. A po koláči mi pár chlapů udělá muklovskou kérku.“ Zapálí mi jednu ze svých vlastních cigaret. Červené marl10
boro – král rakovinotvorných tyčinek. Lačně z ní potáhnu. Příval nikotinu otupí bolest v mé hlavě, ale rozdráždí šílené svědění pod sádrou, které si nemůžu poškrábat, protože mi ta sádra zakrývá nohu od kotníku po zadek. Pár mých nových spolubydlících – asi osm až deset nabušenců, kteří to mají na doživotí a na benči by zvedli dva takové, jako jsem já – se doslechlo o mém bývalém povolání a hned první den mě vzali na zkušební jízdu. Většině z nich jsem pořádně natrhnul prdel, ale stejně se jim povedlo zrušit mi nohu a zmalovat ksicht, než zasáhli ti křiváci bachaři, aby mohli dělat, že jim to není ukradený. Ještě jednou se zkusím poškrábat pod sádrou. Nemám šanci. Tak na to jdu zenově a pokouším se to zapudit svou myslí, ale akorát vypadám, jako když jsem dostal mírný záchvat. „Johne, chápete dobře svoje práva a povahu tohoto rozhovoru?“ zeptá se a tak trochu blahosklonně povytáhne obočí. „Ne. Kdeže to jsem?“ Zasměju se a vyfouknu mu kouř do tváře. Sám si taky zapálí, aby mi ukázal, že jenom dělá svou práci. „Potřebuju mít jistotu, že jste zcela při smyslech,“ řekne zdvořile. Směju se tak dlouho, až je to trapné. Jen tak, ze srandy. „Neříkal jsi, že jsi četl mou knihu?“ „Četl jsem ji.“ „Právě jsi totiž dokázal, že něco takovýho jako hloupá otázka skutečně existuje.“ Ignoruje mě a píše si do bločku jako herec v jednom z těch mizerných seriálů z právnického prostředí. „Když vás sem přivezli, byl jste postřelený a v krvi jste měl takový koktejl narkotik, že by to zabilo člověka, který je dvakrát tak velký. Ale sotva vás pustili mezi běžnou populaci, napadl jste řadu vězňů a dva strážce, takže vás museli zmlátit do bezvědomí a roztříštili vám nohu. Upřímně řečeno, Johne, nechápu, jak to, že pořád ještě dýcháte, natož abyste byl dost při smyslech na tenhle rozhovor.“ 11
„Takhle tomu říkáte? Rozhovor?“ „Ano. Jak tomu říkáte vy?“ „Špatnej fór s pointou, ze který se posereš smíchy,“ řeknu a típnu cigaretu v dlani. Je to sotva patrné, ale stejně si všimnu, jak se mu bezděčně zachvěje ret. Začíná být v obraze. V budově je John Lago. „Tohle je právě jedna z těch věcí, z kterých si můžu udělat nesprávnou představu o vaší mentální způsobilosti,“ prohlásí klidně. „A pročpak?“ „Většina lidí by použila popelník.“ „Já nejsem jako většina lidí. Ale to už přece víte.“ Dělá si poznámky, snaží se získat trochu času, než přijde na to, jak dostat tenhle rozhovor znovu pod kontrolu, ale já ho nenechám v klidu přemýšlet. Jsem tu z jediného důvodu a je načase přestat chodit kolem horké kaše. „V tom bloku, Fletchi, odpově[ nenajdeš. Jestli se se mnou necítíš pevnej v kramflecích, možná by tě měl vystřídat někdo s dražší kravatou.“ Předkloní se a opře se o lokty. Póza alfa samce. Zuří. Je na něm vidět, že v určité fázi svého života naháněl hrůzu, ale neuvědomuje si, že o tuhle schopnost už dávno přišel. „Johne, pokud má tohle fungovat, je nutné, abyste dodržoval jedno důležité pravidlo.“ „Nemám provozovat sex v striptýzovým klubu?“ „Přestaň se mnou vyjebávat,“ řekne tak trochu hrozivě. „Na týhle židli jsem už viděl sedět spousty takovejch, jako jseš ty – taky k tomu takhle přistupovali a byli úplně stejně namistrovaný. Možná si myslíš, že jseš něco extra kvůli tomu, kým jsi byl tam venku. Ale tady uvnitř jseš jen někdo, kdo mě musí přesvědčit, že ti nemáme píchnout injekci do ruky a utratit tě jako domácího čokla. Vyjádřil jsem se jasně?“ „Já se nechci hádat,“ řeknu mu. Zase se pohodlně opře, hrdý na svůj přednes z ocele a stra12
tegické použití sprostého slova. Nejspíš další fanoušek Marlona Branda. Po ránu si potrpí na pach testosteronu. „Jen chci mít jistotu, že si rozumíme,“ prohlásí. Ubírá na agresivitě, aby mě nevytočil tak, že přestanu mluvit. Oplatím mu úsměv, ale do očí mi svítí světlo, takže mu musím připadat jako [ábel v oranžových teplákách. Pouštění hrůzy jsem měl v popisu práce už od puberty a tahle hrouda sádla se od jiných mých cílů v ničem neliší. Náhlá změna mého chování vyvolá v jeho tváři tak překvapený výraz, že je to skoro, jako kdyby sebou trhnul. „Fletchi, pokud o mně aspoň něco víš, musí ti být jasný, že smrt je to poslední, z čeho mám těžkou hlavu. Ve srovnání s tím, co mi udělají mý nepřátelé dřív, než se vůbec dostanu před soud, je ta tvoje včelička spíš něco jako letní dovolená s čoklem. Zapomeň na všechno, co by mě podle tebe mohlo k něčemu pohnout, protože ti můžu v podstatě zaručit, že já se v ničem nepodobám nikomu z těch, kdo na týhle židli seděli. A jen abychom si rozuměli, nechtěl jsem s tebou mluvit proto, že mě trápí výčitky svědomí a chci mít na zmrtvýchvstání zajištěný místo v první řadě vedle Ježíše Krista. Řítím se do propasti – tak hluboký, že na dno možná nikdy nedopadnu – a to jediný, na čem mi záleží, je mít jistotu, že se tam nezřítím sám.“ Te[ je fakt jedno velké ucho. „Koho tam chceš stáhnout s sebou?“ „Alici.“ Odmlčí se a v místnosti zajiskří napětí. „Ty víš, kde je?“ „Můžu to zjistit.“ „Jak?“ Slintá, a bodej^ by ne. Právě mu Clyde navrhnul, že práskne Bonnie. „Vážně si myslíš, že se kvůli tobě přerazím a nebudu za to chtít ani pošimrat na koulích?“ „S námi se nesmlouvá, Johne.“ 13
„Pak tahle konverzace skončila.“ Je nesvůj. Tohle se nevyvíjí tak, jak si to plánoval. Mám z něj takový dojem, že se ještě začátkem týdne na střelnici chvástal, jak toho Johna Laga vyškolí v jeho vlastní hře. Což je k smíchu. A tak se zasměju. „Udělám, co bude v mých pravomocích,“ málem kňourá. „Ale nemůžu nic slíbit. Co za to chceš?“ „Chci ji vidět.“ „Cože?“ „Je to docela jednoduchý, Fletchi. Pomůžu ti ji dostat, ale chci se s ní ještě naposledy osobně sejít. Dokud nebudeš souhlasit s tímhle, není o čem diskutovat.“ „Uvidím, co se dá dělat.“
Hodinu nato jsem zpátky ve své cele metr osmdesát na metr osmdesát a čtu si fanouškovskou poštu, kterou mi moji spoluvězni píšou na toaletní papír, obaly od čokoládových tyčinek a cokoli jiného, na čem drží inkoust, a podstrkují pod dveře. Každá celebrita, dokonce i tak čtvrtořadá, jako jsem já, se samozřejmě musí vypořádat s celým spektrem záře reflektorů. A tak se city různí, od chlapů, kteří by mě nejradši ošukali do huby a rozřezali na maděru, po chlapy, kteří jsou ochotní mi zaplatit, když je naučím, jak ošukat do huby a rozřezat na maděru někoho jiného. Pak jsou tu samozřejmě i ti, kteří mi chtějí dělat štětku nebo nevěstu, případně chtějí, abych takhle posloužil já jim. Ale já si na rozdíl od většiny menších celebrit nedělám žádné iluze, že moje jméno zná každý blbec a že si automaticky zasloužím uznání. A tak pro ty z vás, kteří mě ještě neznají, honem nažhavím dráty, abych vás uvedl do obrazu. Jsem zabiják, verze profesionál, druh nájemný vrah. Ale no tak, herec za špatnou hru nemůže. Tenhle flek jste mohli mít taky, kdybyste se tak jako já narodili jednou nohou v hrobě. Ale svoje dětství si nechám jako morbidní historku k popukání na jindy. 14
Donedávna jsem byl zaměstnaný v Lidských zdrojích, a. s. – což je fasáda jedné z nejelitnějších společností na nájemné vraždy na světě. Naší specialitou bylo krytí: stáže. Lidské zdroje, a. s., nás umis^ovaly do různých společností jako stážisty, kteří jsou ve firemním světě na úplném konci potravinového řetězce, a my jsme z anonymity těch, kdo stojí v koutě, těžili, šplhali jsme jako černé ninjí mamby po firemním žebříčku a likvidovali těžce hlídané a vysoce ceněné cíle – povětšinou dobře zaopatřené, zazobané golfové zombie, které na církevním pikniku nebudou nikomu chybět. Byl to vlastně geniální nápad a perfektní krytí pro špinavou práci, pokud jste na tyhle věci. Můžu vám ocitovat Boba, svého bývalého a zcela mrtvého šéfa: „Stážisté jsou neviditelní. Můžete svoje jméno zopakovat vedení stokrát dokola, a oni si ho stejně nezapamatují, protože k někomu, kdo je ztracený případ a pracuje zadarmo, nemají žádný respekt. Ironií je, že na vás budou s naprostým klidem vršit důležité úkoly. Čím víc si takových úkolů dobrovolně naberete, tím víc z toho vytěžíte; získají vám přístup a důvěru. Nakonec vám bude váš terč ochotný svěřit i svůj život, a právě tehdy ho o něj připravíte.“ Nemáte najednou pocit, že byste si to měli radši příště pořádně rozmyslet, než s nějakým ztraceným případem začnete vyjebávat? Určitě si taky říkáte, proč by si sakra někdo vybíral takové povolání. A jestli si to neříkáte, máte vážný problém. Ale jak já rád tvrdím, tohle je práce, která si vybere vás. Tak jako to dělají hamižné náboženské sekty nebo malajští obchodníci s bílým masem, i protřelí trollové pravidelně vymetají kanály a pátrají v nich po nepřizpůsobivé mládeži, jako je třeba vaše maličkost. Vědí, že nemáte na vybranou. A moc dobře vědí, že vás zvenčí nepodporují nejen žádní rodiče, ale ani ti břídilští, státem určení poručníci. Když jste v útlém věku odkázáni sami na sebe, představujete čerstvé maso a stojí na vás fronta kanibalů, kteří se už nemůžou dočkat, až budou moct podpálit 15
grill. A tak místo toho, abych se stal drogovým poslíčkem nebo mě naservírovali jako kuřecí chod na sjezdu pedofilů, naverbovali mě do tohohle zcela nepřitažlivého, nicméně zatraceně lukrativního světa nájemných vražd. Trochu mi to myslí a jsem poměrně sportovně zdatný, což jsou schopnosti, které se v tomhle oboru hodí, a tak z nich oškrábali všechny ty otravné lidské emoce a soucit, aby mě nebrzdily, a do ruky mi strčili zbraň dřív, než jsem vůbec přišel na to, jak do ní vzít svýho ptáka. Bylo mi dvanáct, když mě Lidské zdroje, a. s., dostaly do svých drápů, a strávil jsem u nich třináct let. Před třemi roky jsem se ve zralém věku pětadvaceti let chystal odejít do důchodu. Bob zastával teorii, že když místo stážisty přijme někdo starší, od stálých zaměstnanců si vyslouží nálepku flákače a bude k sobě přitahovat nežádoucí pozornost, čímž by mohl zakázky ohrozit. Já s tím problém neměl. Těšil jsem se, že si nad celou touhle záležitostí umyju ruce, jenže než jsem stačil odcválat do západu slunce, dostal jsem ještě jednu poslední práci. Mělo mi být jasné, že ji nemám brát, vždy^ ve filmech je úplně poslední zakázka vždycky tím prvním krokem k totální záhubě. Bez výjimky. Ve filmu Sedm vezme úplně poslední případ Morgan Freeman a skončí v sedmém kruhu pekla. Anebo co takhle Harrison Ford v Blade Runnerovi? Ten chlápek se vrátí do služby, aby pochytal pár úplně posledních replikantů, a přijde na to, že replikant je on sám! Ježišikriste, jak jsem mohl nevidět, co přijde? Každopádně jsem se chtěl posunout dál a vyzkoušet si něco jiného než život odhozeného dítěte. Toužil jsem po baseballu, párcích v rohlíku, jablečném koláči a podělaným chevroletu. Bůh ví, že jsem si to zasloužil! Máte tušení, jaká je v téhle profesi úmrtnost? Skoro sto procent. Je úplně fuk, jak jste nebezpeční, pokud nejste Terminátor, nakonec si vás jedna z těch kulek, které se na vás snášejí jako chladný listopadový déš^, stejně najde a vymaluje svět vašimi vnitřnostmi. Je to jen otázka času. A já si svůj čas odsloužil… a vrchovatě. Měl jsem to zabalit, 16
dokud to šlo. Což jsem samozřejmě neudělal. Místo abych si převzal zlaté hodinky k důchodu a přistál na nohou za bílým la^kovým plotem se satelitním talířem, skočil jsem volným pádem z kotle rovnou do ohně. A to všechno jen kvůli té úplně poslední zakázce. Ale co se stalo, stalo se. Pokud vás to zajímá, můžete si o tom, jak mi hořelo za patama, přečíst v Příručce stážisty. V knihkupectví Barnes & Noble ji asi nedostanete, ale pár výtisků se prý povaluje u federálů a nepřekvapilo by mě, kdyby byla zdarma ke stažení na ruských iTunes. Bylo mi řečeno, že je to skvělé čtení na pláž / do letadla / do vany / když potřebujete zabít čas v příšerném motelu. Ale to bylo tehdy a te[ je te[. Jsem mlád osmadvacet let a vyzrálý jako černé bobule beladony nebo dobře uleželý francouzský sýr. Když jsem před třemi roky dostal zpátky svůj kejhák, udatně jsem se snažil nechat za sebou svoje alter ego s nevymáchanou hubou a nedočkavým prstem na spoušti. Původně jsem měl namířeno na š^avnatější pastviny, jenže hříšníkům opravdu není přáno pokoje (navzdory našemu nakažlivému šarmu), a tak se mi nakonec podařilo vykolejit a nabourat, jak jste možná uhodli, do druhého dějství mého tragického životního příběhu. Až do té doby jsem si myslel, že už jsem zažil prakticky všechno, ale tohle mi nejenom vzalo vítr z plachet, uneslo mi to, umučilo a rozčtvrtilo kormidelníka. A tak si kecněte na zadek k táboráku, a až dozpíváte Kumbayu, poslechněte si před usnutím jednu muklovskou pohádku. Pokud už patříte k fanklubu Johna Laga, nebude pro vás to, co tu hodlám vyprávět, žádný velký šok. Po Příručce stážisty jste zvyklí nechat se spoutat, zmrskat a pověsit na nejbližší strom příslovečným předivem mého příběhu. A být tohle filmové pokračování, byl by to Kmotr II – ještě lepší než první díl. Vy všichni, kdo jste v tomhle ohledu panici, vítejte na party, bude divoká – hned u vchodu vám do vína stříknou andělský prach, a až se probudíte, budete hrát vedlejší roli v rituálních vraždách v močálech kdesi u Tampy. Nejlepší asi bude začít od Alice – mé krásné a okouzlující 17
životní lásky, která mě podvedla na všechny možné způsoby, postřelila mě, vyrvala mi srdce z těla a rozdupala ho na kousky a vše, na čem mi záleželo, spálila na popel. Někteří z vás už o ní víte a nemůžete se dočkat, až si zašpiníte prsty. A špíny tu bude požehnaně. Pro ty z vás, kdo ji neznáte, je úplně jako já – vražedkyně, která si o sobě myslela, že nemá srdce, a doplatila na to, že ho má, když jí ho Kupid, ten drzý obtloustlý parchant, prostřelil trojbřitem na drcení kostí nasazeným na 600grainovém šípu z uhlíkového vlákna a život, jaký znala, z ní vykrvácel na podlahu. Když říkal Bukowski „pokud je v pekle skládka odpadu, láska je pes, který hlídá u vrat“, nedělal si srandu.
18
1
K
aždý dobře ví, že to nejlepší na všech velkých milostných příbězích je jejich začátek. Prostředek je jako jízda autem přes Spojené státy – samá rovina, nic, co by se nedalo předvídat, a nanejvýš tak kultura fastfoodů a romantika odpočívadel. V jakém jiném kontextu bydlí muž a žena pod jednou střechou a celé týdny se obejdou bez sexu? Na konci milostného příběhu je bu[ tragédie katastrofálních rozměrů, nebo ukňourané vystřízlivění. A je to konec, takže pokud není hoden Jerryho Springera – koho to vůbec zajímá? Ale ta blažená nevědomost, která přichází na samém začátku, je jako droga, kterou si všichni toužíme uvařit, šlehnout a pokračovat v jízdě, dokud nám neupadnou kola. Když se vás někdo zeptá na váš vztah, vždycky říká: „Jak jste se vy dva seznámili?“ Neříká: „Panebože, povídej, jaké to bylo po třech letech!“ A když nastanou potíže, neš^astný pár se pokaždé pokouší přivolat kouzlo té doby, kdy se seznámili. Tragédií je, že do téhle doby se už bez cestování v čase nebo amnézie nikdy nevrátíte. Proto má taky pro většinu lidí manželství asi takové kouzlo jako pohled na Davida Copperfielda, když nechává zmizet Claudii Schifferovou. Začátek mého a Alicina milostného příběhu byl o něco komplikovanější než většina jiných. Když jsme se před třemi lety seznámili, byli jsme nepřátelé na život a na smrt, predátoři 19
číhající za přepážkami prestižní manhattanské právnické firmy. Mě tam poslali jako „stážistu“, abych zneškodnil jednoho z partnerů. A co se týče Alice, nechme to u toho, že ji tam poslali zneškodnit mě. To vám byla zábava! Navzdory zcela příšerným okolnostem i skutečnosti, že jsme při vzájemném kontaktu používali krycí osobnost, jsme se do sebe nám vlastním, zvráceným způsobem zamilovali. Jak se dalo předpokládat, dopadlo to všechno špatně, hlavně kvůli tomu, že Alici platili za to, aby to takhle dopadlo. Mně ale stejně popletla hlavu, a to doslova, a už nikdy jsem to ze sebe nedokázal setřást. Zajímavé na tom je, že náš vztah byl dokonalou metaforou vztahů obecně. Láska je nevlastní dítě bolesti a utrpení, zrozené z konfliktu a s genetickými dispozicemi k selhání. Zvířata nemilují nic než svou další potravu, a co jsme asi tak my po všechny ty miliony let? Celá tahle záležitost s láskou je v podstatě jen nová ingredience přidaná do prebiotické polévky. A tak zatímco si smlsáváme na té naší jediné a pravé, kupujeme jí květiny a předvádíme cirkusácké kousky s orgasmem, potlačujeme svou vrozenou prudkou nenávist k druhému pohlaví. K tomuhle poznání mě přivedl můj život v emoční černé díře, pozorovaní lidí zvenčí, nakukování do cizích oken. Věděl jsem, že nikdy nebudu mít to, co mají normální lidi, a to mi umožnilo zachovat si od světa odstup a vidět ho mikroskopem rozumu, nerozmazaný emocemi. Jenže víte co? Nakonec jsem stejně chtěl to, co mají oni. Chtěl jsem to tak moc, že jsem byl jako vlk, když se vydá po krvavé stopě. Tehdy jsem to viděl tak, že lásku musím najít proto, abych mohl existovat. V relativitě jde o nějaký vztah. Já neměl žádný vztah kromě toho k Lidským zdrojům, a. s., a i ten se chýlil ke konci. A připadalo mi, že všechno ostatní, co se dá najít v normálním světě, mě bude jen pohánět k dalšímu zabíjení, až na lásku… ta jako to jediné v životě stojí za to, aby se kvůli ní umíralo. K Alici jsem tohle cítil. A dostal jsem přesně to, co jsem chtěl. Víceméně. 20
Jenže láska je konfliktní a prchavá – obzvláš^ ta nová. Samozřejmě že když jsou ve hře dva „normální“ lidi, konflikty a prchavost vyústí v to, co se dá od čerstvého vztahu očekávat. Jste nažhavení, pak vychladnete, šoustáte, pak se perete, spřádáte plány a potom pálíte mosty a tak dále. Alice a já se od všeho, co je normální, lišíme, jak to jen jde. Jsme vlastně jako dvě sloučeniny, o kterých vám učitel chemie říkal, že je nikdy nesmíte mísit. Jsme profesionální zabijáci! Tím se konflikty a prchavost dostávají na zcela jinou úroveň. U normálních párů se může po hádce stát, že někdo poletí z domu. U nás je možné, že poletí z okna.
21
2
V
ra^me se o tři roky zpátky. Bylo svatého Valentina, pro ty z vás, kdo si potrpíte na ironii hraničící s hororem. Byl jsem v Prdeli v New Hamshire, projížděl jsem jednou z nejhorších zaznamenaných sněhových vánic a připadal jsem si jako Dustin Hoffman v Maratónci, protože mi auto klouzalo po celé silnici. Nemohl jsem nikomu důvěřovat. Věděl jsem, že smrt číhá za každým rohem, jako usměvavý přítel, který mě pozve dovnitř na horkou kávu, abych se schoval před zimou. Ale to bylo to nejmenší, co mě trápilo. Staral jsem se akorát o to, abych našel Alici. Naposledy jsem ji viděl v Hondurasu, hledáčkem samopalu. Zrovna se mnou vyjebala tak královsky, že Jidáš vedle ní vypadá jako Job. Dokonce se sčuchla s mým bývalým šéfem Bobem a zradili mě oba (to by bylo na dlouhé vyprávění), a tak jsem Bobovi podpálil koudel u prdele a Alice a já jsme se jeden druhému ztratili v chaosu, jaký nastává, když máte co do činění s honduraskými komandy smrti, krupobitím kulek a silnými výbušninami. Když jsem se doplazil zpátky do Spojených států, strávil jsem pátráním po ní každou bdělou minutu. Konečně jsem ji zaměřil v New Hampshire, a tak jsem tam byl, dělal jsem ze sebe šaška ve sněhovém těžítku a pokoušel se dostat do bodu A. Proklouzal jsem se přes půlku státu, když jsem konečně deseticentimetrovou štěrbinou ve vrstvě ledu na předním skle 22
uviděl srub, v kterém se zašila. Projel jsem kolem, auto jsem ukryl v hájku o kilometr dál a pěšky se vrátil do srubu. Přiblížil jsem se k němu zezadu a svoje stopy jsem zametl borovicovou větví. Byla taková zima, že to připomínalo poslední dech Flannery O’Connorové – nelítostná a tvrdá jako kladívko posledního soudu. Vešel jsem zadními dveřmi. Uvnitř byla tma. Posadil jsem se do křesla, přikryl se dekou a čekal tam jako nějaký detektiv z noirového filmu. Asi po hodině jsem zaslechl křupání pneumatik ve sněhu a hned nato dupání bot po schodech. Pak se otevřely dveře. A vstoupila Alice. Moje sladká Alice. Vypadala úchvatně v dlouhém motorkářském kabátě Burberry z černé kůže a s kožešinovým límcem z lišky. Nesla si tašku s nákupem. Chvíli jsem se kochal její krásou a pak jsem ji na uvítanou střelil dvaadvacítkou Walther do ramene. Nákup se rozletěl a Alice se poroučela na zadek. Nechápavě si svírala ránu a vypadala otřeseně. Sáhla po své zbrani, ale rozmyslela si to, když viděla, že jsem to já. „Čau zlato. Jsem doma,“ zasmál jsem se. „Johne? Co tu kurva děláš?“ zeptala se Alice. Mezi prsty, které si tiskla na ránu v rameni, se jí řinula krev. „Obstarávám volný konec,“ řekl jsem. „Myslíš, že bych byla tady v tom zapadákově, kdybych po tobě pořád ještě šla?“ „Jsi tady, protože zpracováváš terč. Podle okolí bych řekl, že to bude někdo z rozvědky. Nějaký gauner ze CIA. Řekl bych tak metr osmdesát, pětašedesát kilo. Přihořívá?“ „Cos udělal?“ „Řekl jsem mu, a^ táhne ke všem čertům, než se mu mozek rozprskne po kraji Roberta Frosta. Řekl jsem mu, že ta jeho půvabná stážistka je ve skutečnosti chladnokrevná vražedkyně a využívá ho k tomu, aby se dostala k jeho šéfovi a podřízla mu hrdlo dýkou tantó – samozřejmě po vzoru Jakuzy.“ „Blahopřeju. A te[ když jsi mi zničil kariéru, vra^ se prosím 23
k těm sentimentálním žvástům o obstarávání volných konců a zbav mě mého trápení.“ „Ty nejsi volný konec. To já.“ „Te[ už mi to, co říkáš, nedává vůbec smysl,“ řekla. „Třeba ti pomůže tohle.“ Položil jsem pistoli na podlahu. „Miluju tě,“ prohlásil jsem. A pak jsem pistoli odkopl ze svého dosahu tak, aby na ni dosáhla ona. „Chci jenom vědět, jestli ty miluješ mě.“ Odkutálel jsem k ní po podlaze krabičku se zásnubním prstenem Harry Winston, který jsem jí dal, když jsem ji před několika měsíci žádal o ruku. Ironií je, že tehdy byl ten prsten jen taktický manévr, citové vydírání, abych z ní vytáhl informace o svém terči. Te[ se stal symbolem toho, že jsem tuhle část svého já zcela odvrhl a Alici bezvýhradně přijal. Alice se na mě dívala a čekala na pointu. Pak se pro změnu usmála ona. I když mě dvojnásob podvedla a nechala mě umřít, v té krabičce byly čtyři dokonale průzračné karáty, které říkaly: „Já ti odpouštím.“ „Jsi kurevsky pomatenej. Víš to?“ „Už nejsem.“ Vytáhla vlastní zbraň a namířila ji na mě. „Já tě nemiluju,“ řekla vzdorně. „A nechápu, jak bys ty mohl milovat mě.“ „Věř mi, kdybych se na to dokázal vykašlat, anebo ještě líp, prohnat ti kulku hlavou, udělal bych to. Ale te[ už vím, kdo jsem. A vím, že ty k tomu patříš,“ řekl jsem přesvědčivě. „Ne, Johne. Nepatřím.“ „Tak stiskni spouš^,“ opáčil jsem, připravený na všechno. „A já tak dostanu odpově[.“ „Já to nedokážu.“ „Prostě to zmáčkni.“ „Neříkám, že tě nedokážu zabít. Mluvím o tom, co se stane, když tě nezabiju. Co po mně chceš. Tohle nedokážu.“ 24
Přemáhala slzy, ale kutálely se jí po tvářích a vysmívaly se její statečnosti. „Já taky ne,“ opáčil jsem. „Ale jsem ochotný při pokusu o to položit život. Co ty?“ Dlouho jsme tam jen tak seděli a upřeně se na sebe dívali, oba jsme si říkali, co bude dál. Nakonec mi Alice přece jen odpověděla. Viděl jsem, jak se jí v předloktí ruky, ve které držela zbraň, napínají svaly, a slyšel jsem tiché cvaknutí pojistky. „Beru to jako ne,“ řekl jsem klidně. Srdce mi pokleslo a zavřel jsem oči. Čekal jsem, až se mi do hrudi zavrtají dvě kulky. Pak jsem si představil coup de grâce, střelu do hlavy – jak ze[ za mnou ozdobí veledílo z krve, mozku a úlomků kostí a Guernica mého života sklouzne na podlahu v šarlatových žmolcích. Ale nic se nestalo, a tak jsem otevřel oči. Doufal jsem, že Alici natolik přemohla její láska ke mně, že mě zabít nedokáže. Pak stiskla spouš^.
25
