22. DEN 68 km
Saint-Palais – F
12. 5. 2012 2161 km
.... V kostele v St. Palais se pilně uklízí. Ptám se kdy bude mše. Prý večer v osm. Jsem už na území Basků, takže jsem maličko zvědavý. Rozdávám vizitky a Pražské Jezulátko. Všech pět žen je velice potěšeno. Teprve pak jdu najít avizovaný nocleh. Albergue je obrovský čtvercový komplex. Je tu i velká klenutá kaple. Sice jednoduchá, ale krásná. Uprostřed objektu je patio zarostlé keři i květy, v patře po obvodu několik ložnic. Hned za recepcí je stoleček s občerstvením. Přivítání je vřelé, ale jsem unaven, dlouho se tam nemotám. Můžu si vybrat, volím společný sál. Jsem v něm ale stejně sám. V recepci byl ještě nějaký německy mluvící poutník, ten spí asi na samotce. Sprcha. Konečně silný nepřetržitý proud teplé, co teplé, vřelé vody. Žádná šetřící baterie. I kuchyňka je velká a lákavá. K dispozici je gratis samoobsluha s jídlem. Ještě jdu na chvíli na Internet. Nehledam historii, jedu - koukam - premyslim - PISU. Stale pisu co vidim. Doma snad z toho neco stvorim. No, nezastiram, je mi ouzko. Predstavoval jsem si tu Francii rovinatejsi, ale ono je to misty dost tvrde. Bez rovinek na odpocnuti, proste jen cely den nahoru dolu. Jsou dny, kdy to beru, jindy stojim kazdych 50 m a dycham a tlacim. Jedu opravdu jak poutnik. Chleba, sardinky, stan. V Nemecku pomahali farari. Ve Francii pred Vezelay ani moc ubytovani nebylo videt. Casto je jednodussi se svalit do stanu nez neco hledat. Obcas uz spim na ubytovne, dnes napr. uplne sam v St. Palais pro 20 pelerinos. Za 7E, lednicka s jidlem k dispozici, rano pry snidane. Ale ta cena je nepodstatna, hlavni je system, ze je postarano. Ve stanu vetsinou 0 higiene, ale druhy den jsem se zas sprchoval a pral, takze po nekolikate musim rict SUPER! Vsude uz jako v subtropech, nadherne travniky a stromy pred domy, a lidi tady na jihu prijemni. Pozdravis, zeptas se, pak s rodinou veceris, povidate si ... Predtim byl zas Camp pred sezonou, nikde nikdo, ja mokrou travou bez obleceni k rece se umyt. Vsude prvni co navstevuji je kostel, divte se nebo ne, ale ja tam s temi kamarady na stenach mluvim a dekuji za vse co prozivam. Obcas tam i pisu poznamky, spim nebo jim, kolo beru sebou, vzdyt si to zaslouzi. Jsem touhle cestou tak uchvacen, ze na vas vsechny sice myslim, ale jen v koutku. Stale vstrebavam vse co prozivam a doufam, ze pro jedno nezapomenu na druhe.
Po mailování píšu v kuchyni poznámky, večeřím, zapíjím načatým červeným. Beru ho jako odměnu po dnešní dřině. Tělo už je zvyklé na námahu, jenže někdy je terén udolá a je v koncích. Nemůžu cestu zasvěceně popisovat po cyklistické stránce. Delší přestávky bývají nahodilé. Nesleduji moc rychlost. Nikdy si nedávám úkoly kam až chci dojet. Nemám „etapová města“. Večer v šest ještě nevím kde budu spát. O to napínavější je pak hledání vhodného místa. Mám třeba v jednom zátahu dvacet, třicet kilometrů. Půlhodinku posvačím a vydám se na další úsek. Jenže po třech dalších kilometrech uvidím něco pěkného, příhodnou lavičku, tak usednu zas. Někde ale často fotím,
přitom tedy opět mžikově odpočívám. Chci si zapsat dva řádky, plíce si zas vydechnou. Ne, nejedu podle plánu. Takhle by mohl cestovat každý. Jen to zkusit. Pro zapálené jen stručně fakta: Žádný sponzor, žádné vychytávky. Taky žádný problém. Seriové crossové kolo Kellys Exquisite doplněné o blatníky a nosiče. Ten přední jsem si musel upravit, dodělat si objímku na tlumiče. Brašny Sport Arsenal. Trošičku kvalitnější jsou zánovní plášťě Schwalbe a Vittorio. Čínský šunt za stovku už jsem přestal kupovat dávno. Na těchhle bych mohl do Španěl za rok znovu, vzorek ještě vzbuzuje důvěru. Ale ani tyhle zdaleka nestály tisícku. Normální kolo. Hlavní je vytrvale šlapat. Myslím, že na tachometru se už objevila všechna čísla od jedné do šedesáti. Z kopců by to někde jelo ještě rychleji, ale brzdit s takovou zátěží vyžaduje dostatečný předstih. Ani na pohodové silnici většinou nechvátám, držím si dvacítku. Často vidím čísla 14, 16. Při nich vůbec nevnímám že šlapu, při takové pomalosti přichází to správné endorfinové odreagování. Když to ale začne stoupat, přidá se hrubý asfalt, jsem rázem na 10, 8. Taky 6. To už ale většinou na kole nešlapu. Sice bych třeba ještě sílu měl, ale pěšky zapojím jiné svaly, zadek si odpočne taky. Do prudších kopců jdu ještě pomaleji, stěží čtyři kilometry za hodinu. Takhle to ale není zrovna výstižně řečeno. Tak si představte metr za sekundu, dva krůčky za vteřinu. A zastavuji se na vydýchání někdy i každých 50 m. Kopíruji sice poutní trasu, ale po svým. Někde jedu podle značek, jinde uhnu dvacet kilometrů. Důležitý je směr, cíl. Stále mám hrůzu z těch Pyrenejí, tam bude přesně to samé co dnes, ale v celodenním zápřahu. Ale už na to myslit nebudu, jdu do města. Kněz mluví francouzsky, písně jsou baskické. A je jich dost. Všechny nahrávám a těším se až si je doma zas pustím. Dokonce si po mši fotím z dvojjazyčného zpěvníčku slova.
Glorie á Dieu au plus haut des cieux Et paix sur la terre aux hommes qu’il aime Aintza zeuretan Jaungoikoari Eta bakea lurrean haren gogoho gani Sláva Bohu na nebesích a na zemi pokoj lidem dobré vůle
Francouzský text lze uhodnout, nad tím baskickým ale kroutím hlavou.
Baskičtina má prý kořeny kdesi v Asii, na Sibiři a je mnohem starší než ostatní jazyky. Nikdo si netroufne své hypotézy příliš prosazovat, protože jsou to opravdu hypotézy. Lze je spřádat pouze na základě dlouhodobé izolovaností Basků. Nikdy do svých hor nikoho nepustili a dodnes jsou hrdi na svoji řeč, kulturu, zvyky. Teroristy jsem nepotkal, ale všichni mi hrdě zdůraznili: Já jsem Bask! Jsou mi v tom sympatičtí. Já su Moravák! Po mši mne známé uklizečky představují knězi. Je to ale jen formální setkání, potřeseme si rukou a dost. Přesto odcházím v povznesené náladě. Asi nebudu doma zas chodit na mše, ale tady je to něco jiného. Kostely si mne volají. V noci přichází divné sny, dost přesně si je pamatuji. Vracím se do své bývalé práce, mám dělat vedoucí funkci, ale už jsem vše zapomněl. Cítím se bezradný, neužitečný, nejsem tam k ničemu. Nejhorší je, že ostatní to vidí stejně, ale nechávají mne dožít, snad ze soucitu, nevím. Dokonce mne posílají někam do ciziny, mám dva pasy, ale oba prošlé. Netuším kde se takový sen vzal, netuším co znamená. Ještě že už je ráno.
23. DEN 98 km
Pamplona – E
13. 5. 2012 2259 km
Je už hodně znát časový posun. Východ slunce v Santiagu má snad být zpožděn o plné dvě hodiny. Když se k tomu přidá v letním čase ještě hodina, musí poutníci opravdu vstávat za tmy. Už tady čekám na světlo do šesti hodin. Jenže dnes mne nebrzdí sluníčko ani déšť. V půl osmé má být společná snídaně. Pozornost podniku. Mimo toho samotáře je v kuchyňce ještě manželský pár. Už jsem zvyklý a vyhovuje mi, že je snídaně na sladko. Taky si už začínám zvykat na letmé setkání, pozdravení, dokonce někdy jen podání ruky. Po několika větách ale vyráží každý po svém. Budu to ještě opakovat, ale platí to beze zbytku. Každý má svůj důvod i způsob, scházíme se a ihned rozcházíme. I dnes jdu s pěšáky asi půl symbolického kilometru. Jak ale za posledním domem začne malá rovinka, už volám Bueno Camino! Dobrou cestu! Ta dvě slůvka už jsem slyšel či četl kdysi doma. Nesměle jsem je začal vyslovovat za Vezelay. Ale to už je dávno. Dnes už mi vlezly do krve, už nad nimi nepřemýšlím. V Německu je běžný pozdrav Krisgott, Pozdrav Pámbůh. Ve Francii Bonžůr, náš Dobrý den. Asi už nestihnu poznat jiné Španělsko než to kolem Camína. Proto se jiný pozdrav ani nenaučím. Nač taky? Vždyť tenhle je pěkný. Někdo vyslovuje všechna písmena. Někdo mazlivě protahuje Bóno camíňo. Odpoledne už jen unavené suché Bono. Ale všichni přidávají pohled, úsměv, srdce.
Knižní obrat zní: „Jitro je svěží“. Dnes to není klišé, opravdu se dobře jede. Máme prý mít po pravici skálu Gibraltar. Poutní pokračuje prudko přímo nahoru, asfalt odbočuje doleva a má být už rovný. Poslouchám radu a za chvilku jsem na opravdu pěkné silnici. Stará známá D 933. Jen v neděli bez náklaďáků. I tady jsou nedělňátka na galuskách. Ta parta mladíků ve stejnokroji mne ale dnes provokuje. Celý kilometr s nimi držím krok. Další kilometr je vidím. A třetí kilometr nadávám sám sobě, že se vysiluji. Zpomaluji, ale za chvíli mne zas někdo předjíždí. Nedám si pokoj. Jenže tentokrát jsou to kluci přes padesát. Dva mne předjíždí, dva na mne nemají. Brašny nevezou. Jak je to s nimi, to zjistím za chvíli. Doprovodné auto s vozíkem stojí na parkovišti. Muž fotí, žena pilně povzbuzuje. Podle všeho vezou i kuchyňku. Na vozíku velký nápis: 1353 km Santiago de Compostela. Nevím odkud jedou, nevím ani zda jsem si to číslo dobře zapamatoval. Každopádně jsem u toho vozíku povyrostl. Oni s tím nadělají... Ale jsou to dobří kluci. Na zastávce prohodíme seznamovací fráze. Jsou odněkud ze severu, blízko moře. Sice mi pak ta lepší dvojice vždy ujede, ale i když dlouho fotím či svačím, lehko zas předjíždím ty zadní. Čekáme pak už společně. Je nás dnes na silnici moc, souběžně jdou i pěšáci. Spojili jsme se s hlavním poutnickým proudem z Le Puy-en-Velay. Všichni máme batohy či brašny, všichni míříme na Španělsko. My s Francouzi se už nedokážeme od sebe ztratit. Škádlíme se, vydáváme se do frontálního útoku, abychom za chvíli jeli na volnoběh. Už jim i zpívám, jakou mám radost ze spřízněných duší. Na další rovince samou bujností ujíždím i těm předním. Ani si nějak neuvědomím že už jsem v ulicích St-Jean-Pied-de-Port. Z rozcestí se vracím hledat Info. Zavřené. Ani panel s plánkem města nikde nevidím. Zato aut je tu habaděj. Nedělní výletníci. Poutníci už museli vyjít dávno nahoru. Že prý jich za rok odtud vyjde dvacet tisíc. Kolik jich šlo dnes? Trochu ztrácím elán, moc se mi tu nelíbí. Nelíbí se mi ani počasí, nahoře je mlha. Těšil jsem se na opravdu horský přechod Pyrenejí. Značené Camino, Route Napoleon vede ještě mnohem výš než asfaltová silnice. Prý jsou tam krásné výhledy. To ale dnes platit nebude. Je Serváce. Ta mlha je zcela nefotogenická. A možná bude stejná i zítra. Bude Bonifáce. Jak tak stojím, o kus dál se sjíždí šestice kamarádů. Čtverka si bere nějaké jídlo a auto vyráží kupředu. Na poslední chvíli se jich vyptávám: „Jak to máte naplánované?“ „Nijak neplánujeme, jedeme!“ „Po silnici?“ „Jo...“ a mizí.
Mám deset vteřin, pak už bych je nedohnal. Ujel jsem dnes jen 30 km. Je deset pryč. Je mlha. Zítra může být taky. Chtěl jsem výhledy. Co na těch pěšinkách budu dělat v mlze? A kluci jsou to dobří. Mají i doprovodný vozík. Co kdyby? Ze včerejška cítím sílu. Z těch honiček adrenalin. A z hor nad sebou euforii. Doháním je hned ve stoupání nad St-Jean-Pied-de-Port. Ve městě jsem strávil deset minut. Udává se nejnižší místo 159 metrů nad mořem. Ameurgy, bývalá celnice je o sedm kilometrů dál a jen o sto metrů výš. Pohoda. Jsme tam v 10,50. Jenom jsem si vstup do Španělska maloval obřadnější, slavnostnější. V reálu mne ani nenapadne zastavit na foto. Najednou už nejedu po proklínané D 933, ale po španělské N 135. Je neděle, skoro žádná smrdící potvora nejezdí. Po třech kilometrech přichází Valcarlos, baskicky Luzaide. Tady už stovka metrů naskočila rychleji, ale pořád nejsme nijak zadýcháni. Obvyklé pořadí, já uprostřed. Gainekoleta vlastně není obec, jen samota. Stoupání je plynulé - stovka metrů zas na třech kilometrech. Na tu další už máme ty kilometry jen dva. To už ale mozek pomalu přestává myslet a vnímat kudy jede. První kličky dávají zabrat, ale to je jen zkouška. Dobře si pamatuji, že to rozhodující vyskočení o pět set metrů má přijít naráz, na šesti, sedmi kilometrech. Ano. Chvilkové uklidnění a pak teprve přichází ty pravé serpentiny. Nevím kolik záhybů tam je. Ani mne to nezajímá. Snažím se pořád něco kousat, abych svalům trvale dodával energii. Pít za jízdy moc pohodlné není, ale zastavit je čirý nerozum. Tělo to okamžitě pozná a dá svalům povel vypnout. Pět vteřin je ještě únosných, ale po delší zastávce se nohy vzpouzejí. To už ale znám, proto se snažím jet plynule. Pomalu, ale pořád. Nikdy bych si nemyslel, že dokážu tak sípat. Ti dva pomalejší Frantíci zastavují na dýl, pak mne zas předjíždí, ale stále se držíme pohromadě. Předjíždíme i manželskou dvojici s plnou polní. Hluboce se skláním před tou něžnější polovinou. Ale trochu mne to vzpruží. Když ještě předjíždím, není to se silami tak zlé. Moc dobré to taky není, ale jedu. Standardních šest. Vjíždíme do mlhy, krajnice přitom skoro žádná. Nastražuji uši, ale moc úskoků do strany potřeba není. Je neděle. Ještě pár kliček v mlze nás ale čeká. Tělo si už zvyklo, na dýchání nejspíš mlha pomohla. Pak se silnice rovná. Nechce se mi tomu ani věřit, dokud neuvidím cedulku Col de Ibaneta 1057 m. Za ní čekají ti dva rychlejší Francouzi. Všichni se plácáme po zádech, ale žádné dokumentární foto se opět nekoná. Mlha je protivná, studená, fouká vítr. Co nejdřív do teplých krajin! Pyreneje to sice jsou, ale jen devět set metrů stoupání. To se neslaví. O kus na východ jsou docela jiné průsmyky. Po kilometru je odbočka k Roncesvalles. Zamávám Frantíkům a odbočuji ke kostelu. Pozdě, mše právě končí. Baskové se loučí, vykládají si, na nádvoří jich postává spousta.
Proplétám se hustým protiproudem, usedám v prázdné lavici, mluvím s těmi na oltáři i na zdech a tiše jim děkuji. Pak hledám kde dostanu razítko do credenciálu. Ukazuji, že v tom českém už mám poslední dvě strany. Kupuji si nový, jen pro Španělsko. Znuděnou slečnu za pultem to ale nezajímá. Trochu se zastydím – takových už musela vidět! Nezbytné foto u tabule „Santiago 790 km“ a pryč. Zima i mlha mi nedovolí okounět. Jen si natáhnu něco pod větrovku a svištím.
To první španělské městečko, Burquete je vyloženě překrásné. Jenže i kýčovitě turistické. Autobus a fotografové. Ne ne, tady se nezastavím. Až v tom druhém, v Espinalu. Teprve tady mi dochází, že jsem už ve Španělsku. Ještěže ten krámek je tak malý, můžu prstem ukazovat co potřebuji. Kupuji si jídlo, nabírám vodu. Původně jsem ji chtěl po prodavači, ale ten se mnou vychází ven. Ukazuje mi kamenné zátiší, kde z potrubí vytéká pramen. Brzy zjistím, že takhle to mají všude, ve všech obcích. Jen to někdy možná není ten nejčistší pramen z hor. Voda vytékající pod pastvinami možná není ani bakteriologicky zkoušená. Ale pil jsem ji pak už takto pořád a jak mi chutnala! Koukám ještě po nějaké lavičce. Popojíždím dál a pod hřbitovem jich je dost. I se stolečky, kam si domácí donesou jídlo a dělají piknik se sousedy. A ejhle, doprovodné vozidlo, stůl s ubrusem a staří známí! Přisedám, sním své sardinky, rozloučím se a zmizím. Ještě mne pak při nějaké fotografické zastávce jednou předjedou, ale to už je naposled. Ani jsem se nezeptal, odkud měli změřených těch 1353 km. Taková setkání jsou na camínu běžná. Nikdy nevím, zda se budeme vidět tento okamžik, či tento den. Minutoví přátelé. Většinou nevím jméno, nevím odkud, ale vím kam. Do Santiaga! Už jsem zas ve sluníčku. Místy to teda houpá, sjezd z Pyrenejí jsem si maloval růžověji. První vlnka, Alto de Menkiritz byla nejprotivnější. Sto metrů nahoru,
pak zas dvě stě dolů. Ještě asi třikrát slabší obměna. Ale ty fantastické výhledy za to stojí, foťák si vynahrazuje půst z té mlhy. A vůbec – mne už dnes nic nerozhází! Přes Zubiri už klesám plynuji. Začínám lehce uvažovat o zastávce na noc, ale velká ubytovna s posedajícími hloučky mladých mne posílá dál. Nějak se mi k nim nechce. Uvažuji, že už se asi nezměním. Měl bych tu do večera ještě fůru času a žádnou zábavu. Ono to vychutnávání camina funguje úplně jinak. Vychutnávám vše jen sekundu, pak mne to žene dál. Nevím proč, ale zastavit nedokážu. Vždy a všude mi stačí mžik, dojem, lehké ohlédnutí. Zažívám desítky bezvýznamných příhod, desítky maličkostí. Není to příběh. Žádné napětí, žádná dramatická zápletka. Jen tak si monotoně celý den šlapu a šlapu. Ale každý den je plný kouzla. Pamplona – Iruňa 29 km. Dvojjazyčnosti názvů jsem si všimnul už včera. Potvrzuje mi, že stále projíždím zemí hrdých Basků. Jsem stále v lehkém opojení z dnešního výkonu. Teď už je to s absencí vlnek, jede se mi úžasně a bez únavy. Ještě není ani pět. Je hezky a patníky se vzdáleností k Pamploně se jen míhají. 26, 18, 12. Už už se lekám, že mne to centrum velkého města vcucne. Jenže má cesta má mocného patrona tam nahoře. Opět zařizuje co mi na očích vidí. Vesnička Zabaldika by se dala projet za minutu. Ale to by mne musela neupoutat zvláštní hudba. Něco jako bubnování, ale bubnování to není. Je to nějaké melodické. Vracím se 10 metrů. Pár mladých se tam baví, ale hlavní obsah konverzace je bubnování. Vytahuji aparát, ukazuji jej a jdu za branku. Pak už vše má logický spád. Foto, usednutí, ukázání mapky. Jsou to čtyři páry, nanejvýš tak kolem třicítky. Lahve na stole jsou spíš jako dekorace. Vytažení vizitek, fotek i obrázků Jezulátka. Pohoštění, dohoda o zajištění noclehu. Prý nocleh bude někde za kopcem, ale nemám se bát. Uklizení bici a nové kolo pohoštění. A hlavně neustálé poslouchání i natáčení na mobil. Jen se průběžně ujišťuji, že ten nocleh platí. Dvojice hrá neustále, bez oddechu. Dokážou divoce zrychlit a z toho zas vyloudit jen lehké, něžné zvuky. Bubny zrovna nemusím, ale tyhle nevtíravé poslouchám až do večera. Afrika to není, ale bere to dech. A to zaujetí bere za srdce. Několikrát mne nutí, abych si to zkusil také. Ale já svůj vztah k hudbě a rytmu moc dobře znám. Volám domů, že jsem v pořádku. A napadá mne, že jsem vlastně zpomalil, docela výrazně. Tu kamennou historii na podstavci zahlédnu vždy jen koutkem oka. Stát dvě minuty nad památníkem nedokážu. Ale tady s bubínkáři už sedím dvě hodiny a nevadí mi to. Miguel je mistr, učí ty další. Hlavou gestikuluje, povzbuzuje, drží rytmus. Občas ty fošny jen tak hladí, mazlí se s nimi. Je Bask, tohle bubnování je součást jejich historie. Ještě že doma funguje Internet. Dnes už mohu napsat, že se to jmenuje txalaparta. Klidně si takový nástroj můžete vyrobit. Na dřevěné kozičky přilepte proužek molitanu, kvůli tlumení otřesů. Napříč položte čtyři různé fošinky z tvrdého dřeva. A pak už stačí vzít do každé ruky jeden
kuželík, a zkusit si vymyslet rytmus. Je nutno hrát ve dvojici, jinak to tak nevyzní. Když nemáte original kolíky, možná by stačily soustružené nohy od židle. Kdysi prý podložku zajišťovala proutěná nůše. Zvuk má připomínat dusot kopyt. To potvrzuji. Hoši kouří ledacos, i seno, i malé nahnědlé hrudky. Trochu se obávám, že by se ten nocleh nějak mohl zvrtnout. Ale partnerky jsou ve formě. Po sedmé hodině začnou uklízet stůl a nekompromisně dávat najevo, že se blíží konec párty. Rozpočítávají útratu a hostiteli platí svůj díl. Ač bych se velmi rád připojil, mé eura odmítají. Ti s největším autem nakládají kolo i mne. Řidička je střízlivá, důvěřuji jí. Naprosto netuším kam mne veze. Čekám, že pojedeme k nim domů, ale to se pletu. Najednou vidím, že ani oni nevědí kam jet. Jsme na předměstí Pamplony, ve Viladě. Po několika dotazech zastavujeme před Albergue Trinidad. Podle všeho mne ohlásili dopředu, jsem očekáván. Víme, že už se nikdy neuvidíme, o to vřeleji se loučíme. Platím osm eur, dostávám pokyny a jedno z posledních, dost možná, že úplně poslední lůžko. Už se mi po poutnících stýskalo, nevadí velký a přecpaný sál, vrzající patrové palandy, smíšené osazenstvo. Jen to hygienické umělohmotné prostěradlo nijak nemusím. Ukládám brašny k posteli, kdosi přichází. Ukazuji, že budu spát nad ním. Kývne, vleze pod deku a v mžiku spí. Já se sprchuji, v kuchyňce dobíjím baterky, přitom dojídám zbytky zásob. Lehce komunikuji s americkým párem u stolu. Tu si vzpomenu, že už tři dny mám zátěž navíc. Lahvinka Bordeaux z toho velkého závodu kdesi před Bazas. Ptám se, zda chtějí jít spát hodně brzy. Moc mi nerozumí, ale když přinesu a ukážu víno, pochopí. Já taky chápu, že ještě chvíli spát nemusí. Aspoň se nám pak líp usíná. Ani v té ratejně neslyším chrápání. A pak že třináctého. Vždyť to byl úžasný den!
