9.5. pá 22. etapa Santiago 20 km, celkem 785 km so 23. etapa Vilaserio 40 km, celkem 825 km ne 24. etapa Cee, 40 km, celkem 865

OBSAH: od kostela Sv. Jakuba v Jičíně ke kostelu Sv. Jakuba v Santiagu ...........3 14.4. po...................................................................................................5 16.4. st ....................................................................................................6 17.4. čt ....................................................................................................6 18.4. pá – 1. etapa 27 km – Roncesvalles...............................................7 19.4. so – 2. etapa 28 km Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km. .................8 20.4. ne - 3. etapa Pamplona 16 km + Utegra 17 km = 33 km, celkem 88 km. ..........................................................................................................9 21.4. po - 4.etapa Estella 33 km, celkem 121 km .................................. 11 22.4. út – 5.etapa Viana 40 km, celkem 161 km.................................... 13 23.4. st – 6. etapa Najera 38 km, celkem 199 km.................................. 14 24.4. čt – 7. etapa Recedilla 31 km, celkem 230 km. ............................ 15 25.4. pá – 8. etapa Agés 40 km, celkem 270 km................................... 16 26.4. so – 9. etapa Hornilos del Camino 44 km, celkem 314 km. .......... 17 27.4. ne – 10. etapa Boadilla del Camino 39 km, celkem 353 km. ........ 19 28.4. po – 11. etapa Carrion de los Condes 25 km km, celkem 378 km 20 29.4. út – 12. etapa Sahagun 39 km, celkem 417 km............................ 21 30.4. st – 13. etapa (dnes u nás doma se pálí čarodějnice) Mansilla de las Mulas 37 km, celkem 454 km. ......................................................... 22 1.5. čt – 14. etapa Villadangos 42 km, celkem 496 km.......................... 23 2.5. pá – 15. etapa Murias de Rechivaldo 32 km, celkem 528 km......... 23 3.5. so – 16. etapa El Acebo 33 km, celkem 561 km............................. 25 4.5. ne – 17. etapa Villafranca del Bierzo 39 km, celkem 600 km.......... 25 5.5. po - 18. etapa Fonfria 42 km, celkem 642 km................................. 26 6.5. út – 19. etapa Barbadelo 35 km, celkem 677 km............................ 27 7.5. st – 20. etapa Palas del Rei 40 km, celkem 717 km. ...................... 27 8.5. čt – 21. etapa (u nás doma svátek) Arca 48 km, celkem 765 km.... 28

1

9.5. pá – 22. etapa Santiago 20 km, celkem 785 km............................. 29 10.5. so – 23. etapa Vilaserio 40 km, celkem 825 km ........................... 30 11.5. ne – 24. etapa Cee, 40 km, celkem 865 km. ................................ 31 12.5. po – 25. půl etapa, Finisterra, Konec země 20 km, celkem 885 km. .............................................................................................................. 31 13.5. út – už nikam pěšky nejdu. ........................................................... 33 14.5. st – až k Lisabonu ........................................................................ 34 15.5. čt – začíná návrat domů ............................................................... 34 16.5. pá - Francie .................................................................................. 34 17.5. so - Německo ............................................................................... 35 18.5. ne – ještě Německo...................................................................... 35 19.5. po – konečně Čechy..................................................................... 35 Nakonec poděkování ............................................................................ 36

Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2008

2

Santiago „Camino de Compostella“ Cesta do Santiaga de Compostella od kostela Sv. Jakuba v Jičíně ke kostelu Sv. Jakuba v Santiagu Ve starověku konali lidé pouť k řecké věštírně v Delfách, nejsvětějšímu místu v Řecku; toto místo jsem navštívil před 39. roky při návštěvě Peloponésu. Neméně posvátný je Efez v dnešním Turecku, spojovaný především s osobou svatého Pavla, který tu dva roky učil. Toto řecko – římské město jsem navštívil pár dnů před koncem totality při putování k bájné hoře Ararat před 18. roky. Poutníci chodí např. do Lurd, což je nejčastěji navštěvovaná léčebná svatyně na světě. Mnoha poutníkům poskytla už naději nebo posílení víry; zde jsem se zastavil při cestě do Gibraltaru, jihu Španělska a Evropy před 20. roky. Poměrně blízko jsem byl od Váránasí, známého jako Benáres – město světla, nejposvátnější město v Indii u řeky Gangy při předposlední návštěvě Himálaje, Západního Bengálska a Sikkimu. Už 12 let uplynulo od doby, kdy jsem s Jitkou stoupal do sedla Goechala ve výšce 5030 m n.m., abychom shlédli osvětlenou kulisu třetí nejvyšší hory světa Kanchenjungy (8598 m). Vykonat pouť do Mekky, matky měst, nejsvětějšího místa v islámském světě v Saudské Arábii je zatím spíše tajným přáním mého života. Z tohoto pohledu hodně blízko se mi zdá křesťanské poutní místo Santiago de Compostella, kam mám namířeno nyní. Více jak 785 km je dlouhá „Camino francés“ /francouzská cesta/ z hraničního baskického St. Jean Pied de Port na úpatí Pyrenejí k hrobu svatého Jakuba staršího v katedrále Santiago de Compostella, nedaleko hranic Portugalska. Ještě dalších 100 km je dlouhá cesta na západní cíp Evropy mys Finisterre.

3

Od 4. století odcházeli křesťané navštívit místa, kde Kristus žil a kázal. Šli pěšky, připraveni snášet útrapy cesty v chudobě, odevzdání osudu, s touhou očistit se. Šli do Jeruzaléma, později do Říma, a od 9. století je cílem třetí nejvýznamnější křesťanské pouti španělská Compostella. Stejně jako lidé už ve středověku putovali ke svatému Jakubovi, i já si plním svůj další životní sen. Vyhovuji své mysli a svému tělu, nechci ztratit žádný den svého života. Každý den mám „nebe na zemi“. Těšil jsem se na tuto velkou pouť, neboť putování je můj život. Každý den přináší něco nového, nový cíl. Tentokráte nebyl pro mě důležitý cíl, ale cesta jako taková. Pouť je symbolem lidského života, neboť život, který žijeme na této zemi, člověk jenom prochází. „Na této zemi nemáme trvalých příbytků“, říká Kristus ve své epištole Hebrejcům. Nemusel jsem žádat nikoho o povolení, neboť má Jita je tolerantní a už i zvykla na mé časté toulky po světě a mé zápisky z cest dokonce ráda čte a s fotografiemi mnohé publikuje. Za to jsem jí vděčný. Říkám jí, že jdu za svou milenkou, proti které nic nenamítá. 4

Rozloučení s přáteli J.K.a M.J. zastupiteli města Jičína v kavárně u Ámose 10.4. v 17 h. 14.4. po - slíbený odjezd kamionem Carga Jičín se nekonal. Řidič František Balcar i já jsme čekali celé dopoledne, ale místo nakládky Kněžmost, závod Kautex Textilana, nám bylo sděleno až v poledne s tím, že odjezd a nakládka bude až zítra v 9 hodin. Pozval jsem řidiče domů na oběd a odpoledne jsem absolvoval s Mirkem J. příjemnou vyjížďku na kole 63 km dlouhou zakončenou na jeho zahradě dobrým vínem Abruzco. V podvečer ještě posezení v Tipsportu v Jičíně u pivečka s pracovníky Carga, kteří se přišli skoro omluvit za nedodržení příslibu mého odjezdu. Doma jsem tak trávil další noc. 15.4. út - po 7. hodině jsem snídal ještě doma s Frantou, kterého jsem přivezl k nám na snídani. Před 8. hod. jsme odjeli do Kněžmosti, kde jsme nakládali 78 palet plastových nádrží, vzduchových rozvodů a odstřikovací nádržky, které poveze kamion do Madridu. Bohužel jedna paleta chyběla a byla dokončena až ve 13 hodin. A tak jsme opět čekali. V areálu jsme se mohli pohybovat jen v barevných reflexních vestách, aby nás řidiči vysokozdvižných vozíků nepřehlédli. A tak v poledne jsme si pochutnali v místní jídelně na španělském ptáčku, četli noviny a poslouchali rádio. Ve 13.30 hod. jsme konečně odjeli přes Prahu na Rozvadov, kde jsme měli hodinovou bezpečnostní přestávku a svačili. Asi ve 20,30 hod. jsme končili na autohofu Aurach, kde za poplatek 5€ máme bezpečné místo na parkování a možnost

5

sprchování a řidič v ceně malé občerstvení.Večeřeli jsme raději domácí pochoutky od mé manželky a trochu popili (fernet, plzeňské a víno). 16.4. st – vstávali jsme už v půl sedmé, já připravil snídani a za husté mlhy a později i deště se sněhem a teploty jen 2 st. pokračovali po německých dálnicích směr Heilbronn a do Francie. V kabině však bylo teplíčko, příjemná hudba z dob mého mládí, kterou jsme přerušovali buď příběhy z mého cestování nebo historkami z cest po Evropě kamionem, které vyprávěl Franta. Předjíždění ve dne je pro kamiony zakázané a tak se „šouráme“ v pomalém jízdním pruhu. Nikam však nespěcháme a v kabině panuje velká pohoda. Už po desáté hodině jsme překročili francouzské hranice a před Štrasburkem jsme obědvali (kachní polévka, hovězí guláš, moučník, pivo a víno), opět výborně. To už svítilo slunce a tak cesta po dálnici rychle ubíhala. Před 15. hod. opět bezpečnostní pauza, kterou jsme využili k holení a občerstvení. Poprvé mi psal SMS ze Sardinie Augusto, odkud jsem se vrátil před 2 týdny. Ptal se, kde se nacházím. Byli jsme v Besanconu. Cestu jsme zakončili v Pierrefitte v 19. hod. a následovala hostina – nejprve 3x fernet, potom jsme se „přežrali“, řekl Franta; plzeň 2x a dívali jsme se na adrenalinové sporty Američanů na Aljašce. 17.4. čt – vstávali jsme po šesté, posnídali a pokračovali v cestě do oblasti Poitou – Charentes, kde bylo neuvěřitelné množství pasoucích se oveček, ale i těch nepasoucích se - ve vesnicích, kterými jsme projížděli, bylo na travnatých plochách mnoho jejich atrap. Zatažená obloha a hlavně déšť nám neumožnil připravit teplý oběd. Občerstvení v prostorné kabině však bylo opět skvělé včetně sekané od Frantovy manželky. Ve 12.35 hod. míjíme Roche Fouglad, což je zámek, kde se točila Angelika. Poté jsme jeli oblastí, kde kolem silnice byly převážně vinice, z jejichž hroznů se vyrábí šampaňské a francouzský koňak. Černé mraky na obloze a drobný déšť nás doprovázel až do Bordeaux. Před městem při přejezdu dlouhého mostu přes širokou špinavou řeku Dorgone vysvitlo slunce a teplota byla 16 st. A tak jsme měli první možnost uvařit teplý oběd hned na odpočívadle za hezkým městem. Jen pár minut zbývalo do 15. hod. Zde už je návěští Bayonne, což bude má konečná kamionem s Frantou. Zrovna mi pouštěl hezké písničky od Tučného; bude se mi po jeho společnosti stýskat. Dlouho jsem necestoval v tak velké pohodě a s takovou radostí a nikam nespěchal. Jita by asi řekla, že jsem se konečně zastavil, jak jsem si přál kdysi o vánocích; myslím, při šedesátých narozeninách. K obědu byly dušené kotlety a knedlík, ale vítr od moře rušil jejich ohřátí na vařiči venku. Poslední část cesty vedla čtyřproudová silnice piniovými háji a stále se přibližovala k moři. Město Bayonne leží přímo u moře. Do města k nádraží nebylo možné kamionem zajet a tak 6

jsme pokračovali do Guethary, kde jsme před 19. hod. končili. Pěkné parkoviště bylo v zeleni a mělo dobré sociální zařízení. Zapili jsme úspěšný dojezd na místo, kde má cesta kamionem skončila. Společně jsme šli na pláž Atlantického oceánu a na nádraží v Guethaře, kde jsem zjistil odjezd ranního vlaku do Bayonne v 7,02 hod. a odtud na start 1. etapy. Nádherná byla procházka k moři dlouhá 5 km, ale trvala víc jak 2 hodiny. Teprve potom jsme večeřeli. Překvapilo mě, že se tu stmívalo až ve 21.20 hod. 18.4. pá – 1. etapa 27 km – Roncesvalles Už v 5.30 hod. budíček, poslední společná snídaně hemenex, a rychle jsme balili. Franta chtěl odjet v 6.15 hod. do Madridu, ale loučili jsme se až v 6.30 hod, což byl i pro mě minimální čas na 2 km vzdálené nádraží. Šel jsem ještě za tmy, ale vše jsem lehce zvládl. Vlak do Bayonne byl obsazen jen asi z 1/3, tj. stejně jako u nás, ale naprosto čistý a tichý. Teprve zde jsem si koupil jízdenku na další vlak do 50 km vzdáleného startu mé poutě, což bylo St.Jean Pied de Port za 6.20€ s 25% slevou pro důchodce, resp. na „Z“ kartu. Malé čekání jsem využil k přebalení batohu a příruční tašky, kterou jsem zcela vyprázdnil. Rozednívalo se až v půl osmé, tzn. asi o hodinu déle než u nás doma. Bylo teplo, ale zataženo nad mořem i nad pevninou. Před nádražím je románský kostel. Klidná a příjemná byla jízda téměř prázdným vlakem na start mé pouti a trvala asi hodinu. Cestující byli většinou poutníci. Vlak musel vystoupat od moře do výšky 764 m n.m.do hraničního baskického městečka na úpatí Pyrenejí. Dostal jsem příjemnou až milou SMS od Martina Klímy, která mi nalila novou krev do žil (moc potěšila). Bylo to dobré povzbuzení před těžkou 1. etapou, zvláště, když nad horami byly jen černé mraky. Z nádraží jsme šli téměř všichni pro poutnický pas (credencial del peregrino), za který jsem zaplatil 2€ a dostal podrobný popis trasy s mapkou, což pro mě bylo skoro zbytečné. Vše jsem měl podrobně zpracováno ve svém programu včetně map. Asi hodinu jsem věnoval prohlídce města, které žije ze suvenýrů, ubytování a občerstvení poutníků. K mému překvapení jsem jich potkával mnoho, vzhledem k počasí a okrajovému termínu. Navštívil jsem i kostel a zapálil jednu svíčku s přáním šťastného návratu domů. Bylo přesně 10.30 hodin, když jsem se vydal po francouzské cestě „Camino francés“ nebo též „Cestě králů“ na první etapu do Roncesvalles. Úzká asfaltová cesta Route

7

Napoleon stále stoupala k vrškům Pyrenejí, kde se válely černé mraky a brzo z nich začal padat déšť. Skvělá však je nová pláštěnka chránící jak mě, tak i batoh a vše v něm. Za to patří dík Jitě, resp. vánočnímu dárku od ní. Trochu horší už to bylo s lehkými pohorkami zakoupenými pro tuto cestu. Dešti neodolaly a z vložek v botách se doslova kouřilo. Jinak velmi pohodlné boty do deště zatím nic moc – zlaté pohorky, jsem si říkal, i když by byly těžké… Fotil jsem ovce s černou hlavou a rohy a snaha byla nafotit i obrovské buky v dešti, ale moc se nedařilo. Během oběda krátce hřálo i slunce, ale poslední třetinu cesty jsem šel v dešti i v blátě, ale stejně se mi moc líbila. Většinou vedla podél řeky či potoků plných vody a byl to skoro jediný hluk, který jsem slyšel. Auta jsem skoro nepotkal, jen několik taxíků, které pomáhaly promočeným či unaveným poutníkům. Drsné Pyreneje jsem překročil v průsmyku Puberto de Ibaneta (1057) a vstoupil do Španělska. Odtud jsem už jen klesal bukovým lesem k blízkému klášteru, který vypadal jako pevnost. Zde jsem se ubytoval za 8€ ve společné noclehárně. Na 8mi lůžkovém pokoji jsem měl jen 3 partnery – Němce, Američana a Maďara. Využil jsem nádherných sociálek a kromě sebe peru i prádlo od bahna a suším boty. Dnes to bylo těžkých 27 km dle programu, ale max. spokojenost s cestou a hlavně s jejím zakončením. Výborné je i značení cesty, vždy žlutá šipka, občas mušle s udáním směru, někdy modrá šipka (u silnic). Zatím co jsem se ubytoval v hotelu pro poutníky, vedle v klášteře je další ubytovna „Posada“, což je bývalý augustiánský hospic, levnější, asi za 6€, kde spalo v jedné hale na palandách cca 100 poutníků. V 19 hodin jsem se zúčastnil v nádherném gotickém kostele Santa Maria z 11.st. (menší pražský Sv. Vít) požehnání poutníkům na cestě do Compostelly. Je zde postříbřená soška P.Marie z cedrového dřeva. Byl jsem pyšný, když po vyjmenování 13ti států dnes přítomných poutníků na konci uvedli jednoho poutníka z Česka. Bylo přítomno asi 90 lidí, neboť jiní v té době konzumovali ve 2 restauracích poutnické menu za 9€. Dnes tu s námi bydleli a parkovali svá kola i 4 cyklisté. 19.4. so – 2. etapa 28 km Larrasoaňa 28 km, celkem 55 km. Na silnici je ukazatel „Santiago – 790 km“, hezké číslo, že? Po snídani v pěkné hale jsem odešel na túru v 7.45 hod. Asi 30 poutníků jsem měl už před sebou, ale drtivá většina, asi 200 poutníků, nás teprve následovala. Byla vysoká oblačnost, teplota jen 6 st., ale to odpovídá nadmořské výšce kolem 1000 m. Pohodlná byla cesta, většinou písek se štěrkem, občas kamenitá, ale mnohdy i bláto, dosti hluboké. Osvědčují se hůlky pro udržení stability, neboť sestupy jsou velmi kluzké a každou chvíli někdo se ocitá v blátě. Většinou se šlo lesem, bukovým, ale i borovicovým s podrostem buxusu, a níže smíšeným lesem listnatým. Na stromech byly i lišejníky, což odpovídalo drsnému podnebí. Stále jsem

8

se pohyboval kolem 800 m n.m.. Začal jsem u prastarého poutnického kříže a došel do staré, ale hezky upravené vsi Burgete s pěknými baskickými domy, většina z nich je starší jak 160 let. Poté se šlo po pastvinách, kde byli překrásní koně a tak jsem stále otvíral a zavíral dřevěná vrátka pro dobytek. Při výstupu do sedla Mezquiriz (922), kde jsem přecházel silnici, přijížděla skupina asi 18 mladých cyklistů a trochu jsem jim záviděl nádherné silnice Pyrenejí. Po 10. hod. vysvitlo slunce a tak jsem dokonce na chvíli odložil bundu a šlo se mi ještě lépe. Rychlejší Fin mě brzy opustil, zato se mě dlouho držela mladá Japonka a nestačila až v dlouhém táhlém stoupání; těžko jsem lovil anglická slovíčka, ale ona se stále jen usmívala (španělsky jsme na tom byli oba asi stejně). Poté jsem minul dva odpočívající poutníky, z nichž jeden mi odpověděl „ahoj“. Byl to Jakub z Brna, žijící v Londýně. Jde se svým německým přítelem a dlouho mě zdržoval, chtěl si pohovořit česky a měl radost, že potkal prvního krajana. Řídkým lesem jsem sestoupil do Zubili, kde mnozí dnes už končili. Já si koupil láhev červeného a chléb a poobědval v podloubí na náměstí, neboť začalo drobně pršet. Bylo tam se mnou asi 12 poutníků a chválili můj nápad s lahví červeného a vrátili se do obchodu pro totéž. Dva byli Italové a tak před pokračováním v cestě dostávám pozvání do Dolomit, kde jeden z nich bydlí, resp. má hotel Cardecia poblíž Vajoletských věží, které dobře znám. To se mi dokonce hodí, neboť tam budu čekat 26.7., až se budu vracet z Gran Paradisa, kde budu zajišťovat 2denní pobyt koncem srpna před výstupem 7 přátel na Mont Blanc, a tam vyčkám příjezdu 15 přátel z Jičína při pobytu v Dolomitech. Jeho kolega je z Aosty. Déšť neustává a tak byla opět nutná pláštěnka, pokračoval jsem až do Larrasoaňa, pomalu a v pohodě. Už v 15.30 hod. jsem byl na ubytovně pro poutníky, kde jsou miniaturní pokoje nacpané jen postelemi. Jako první jsem měl výběr postele a ještě jedinou sprchu na patře. Když jsem se vrátil na pokoj, už jsem se tam skoro nevešel. Všichni Francouzi, a tak jsem šel raději naproti do baru a psal deník a klábosil s ostatními poutníky. Ubytování za 5,5€ se zdálo levné, ale nebylo nic na sušení vlhkých věcí ani na odložení čehokoliv. V hospodě však bylo dobře a tak jsem dlouho doplňoval tekutiny po 28 kilometrech krásné cesty. Pozdravil jsem souseda z Jičína Karla Snopka prostřednictvím SMS a popřál „Bueno camino“ (půjde pouť za mnou). 20.4. ne - 3. etapa Pamplona 16 km + Utegra 17 km = 33 km, celkem 88 km. Na pokoji bylo chladno a tak jsem si užíval svého spacáku a mohl poskytnout svou erární deku starší Francouzce. Na malém pokoji jsem spal s Američanem a 3 Francouzi. Vstávali už v 6 hod., což mi nevadilo, a odcházeli jsme společně v 7,15 hod.. Zajímavostí je, že cesta je

9

značená pouze jedním směrem, tj. do Santiaga, ale potkávám poutníky, kteří jdou v protisměru, resp. se stejnou cestou vracejí. Asi se jim cesta moc líbí zrovna jako mně. Zatím o této variantě neuvažuji, ale možná příště. Podél bystré a čisté řeky Agra kráčel jsem do 16 km vzdálené Pamplony, hlavního města Navarrského království. Procházel jsem mnoho malých vesniček s velkými kostely a následoval sestup k řece Ulzama a už jsem byl u katedrály Santa Maria s gotickou křížovou chodbou s věžemi 50 m vysokými v Pamploně. Fotil jsem Mariánské sousoší se svolením faráře, ale bylo málo světla. Dlouho jsem procházel Starým městem, kde většina domů má předsazené úzké balkony s kovaným železným zábradlím – pěkné. Zde znovu potkávám Jakuba z Londýna. V poledne jsem obědval na náměstí Piazza Consistorial, naproti kostelu San Saturnino, u radnice, kde mě 2 Italové z Ortisei přejí dobrou chuť česky. Jeden z nich se jmenuje Mirek Pýcha a dědeček byl Čech a přeje si, abych se v červenci zastavil v jeho restauraci. Obědval jsem poslední řízek z domova, španělský sýr přivezený z Čech a španělské víno. Stále mě někdo zdravil a vyptával se odkud jsem, na moji cestu atd. Lákala je zvědavost a hlavně má vlajka na batohu. Mohu říci, že Česko má dobrou pověst u většiny, kteří mě oslovili. Snad je to i tím, že tu hraje fotbalovou ligu vynikající fotbalista Jaroslav Plašil. Dosavadní převaha Němců a Francouzů na cestě se začíná vyrovnávat s Italy, kteří se připojují až zde v Pamploně, neboť první tři etapy v Pyrenejích jsou přece jen těžší a bojí se jednak velkého převýšení, ale i větru a častého deště, někdy i sněžení. Právě tito dva Italové z Ortisei mi to potvrdili. Odpoledne už málo poutníků pokračuje v cestě. Já si to však užívám celý den a počasí mi maximálně vyhovuje; 20 stupňů. Parky v Pamploně jsou nádherné a jsou ozdobou města. Po měšťanských hradbách hezkým parkem jsem kolem arény vstoupil do Starého města a stejně krásným parkem jsem město opustil. Jen připomenu, že záchody jsou všude a vždy zdarma. Dokonce jsou i na poutní cestě zrovna jako lavičky a mnoho fontán s pitnou vodou; pro turisty nádhera. Příjemné bylo, když asi 5 minut 10

odpočívám v parku na okraji města a při odchodu mě oslovila dáma a přála šťastnou cestu (bueno camino) a ještě říká: „Váš Antonín Dvořák a Bedřich Smetana byli skvělí muzikanti“ a podala mi ruku. Já byl dojatý. Stoupal jsem starou vsí Zariquievi, kde mě předjížděli zablácení cyklisté až na výšinu 750 m n.m., kde manželé z Německa, kteří přijeli autem, dlouho fotografují překrásné výhledy do údolí s mnoha větrnými mlýny na hřebeni. Sestup mezi duby do vesnice Utegra je velmi pohodlný mezi vzrostlým obilím, skoro 60 cm výšky (u nás se teprve začíná sít) a pole chřestu. Jsou zde výstavné baskické domy a v jednom z nich jsem se ubytoval. Přijal jsem nabídku Jakuba a jeho společníka Antonia z Německa a dívky Fabien ze Švýcarska. Němec je na cestě již více jak 2 měsíce, Švýcarka asi 6 týdnů. Jakub z Londýna (23 let) začal jako já v pátek. Miniaturní pokojík 2 x 2 metry měl jen 2 postele (palandy) + WC a sprchu, celkem 6 m2 . Večeřeli jsme společně tak, že všichni dali na stůl své zbytky a tak nebyla nouze. Tento způsob společného stravování je na cestě obvyklý, nikoho nepřekvapí. Zábava byla skvělá, skoro až do 23 hodin. Požádal jsem o místo u dveří na matraci, abych mohl v 7 hod., jak se rozední, opustit pokoj a mladíci se dospí. Ubytování bylo gratis. Prohlížel jsem si profily všech 34 etap, z nichž první dvě byly jednoznačně nejtěžší. Při účasti 200 osob na jedné etapě je to 6800 lidí na celé trase najednou. Pouť se chodí cca 8 – 9 měsíců v roce (v zimě minimálně), tj. 8 x 30 = 240 dní x 200 osob = 48000 lidí za rok je minimum. Mnoho poutníků jde jen část trasy, mnozí jen posledních 100 km, tzn. že poutníků do Santiaga přijde ročně skoro 80000. 21.4. po - 4.etapa Estella 33 km, celkem 121 km Potichu jsem zabalil, před domem u kašny si vyčistil zuby a umyl se a pokračoval v cestě. Předcházel jsem mnoho starších poutníků, kteří vycházejí dříve, neboť spí méně, ale jsou pomalejší. Chvilku jsem šel s Kanaďanem, ale ve vsi Muruzabal

jsem odbočil na neznačenou silničku ke kostelu Eunate, což byla zacházka 2 km. Tato známá památka je na jiné poutní cestě, ale ve vsi Obanos se obě spojí. Zde ve vsi jsem zastavil před obchůdkem přímo proti kostelu,

11

abych posnídal. Žádám chléb a vodu na vaření čaje. Velice příjemný obchodník mi nabízí místo uvnitř, ale já dal přednost kamenné lavici u vchodu. Než jsem vybalil své nádobí, přinesl mi horkou vodu na čaj, chléb a domácí koláčky, které prý zbyly od neděle a jak říká, sám je pekl. Musím všechny ochutnat a chléb odmítá platit. Neskutečně přátelská byla tato snídaně a protáhla se na celou hodinu. Asi proto jsem na této cestě tak rád a těším se na každé další setkání jak s poutníky, tak s domácími Španěly. Pokračoval jsem do Obanos, kolem samé vinice a dominuje tu hora Arnotegui. Míjel jsem mnoho románských staveb i mimo vesnice. Je to doklad, že chrámové stavby nebyly stavěny jen pro lidi, ale aby posvěcovaly krajinu. Překrásný je pětiobloukový románský most z 11.st. přes řeku Agru, prý nejkrásnější na celé cestě v Punte la Reina. Sice drobně pršelo, bylo chladno, jen 15 st, ale na těle i na duši mi bylo krásně. Špitál pro poutníky má kolem oběda zavřeno, ale dostávám symbolické razítko do deníčku a fotil jsem vedlejší kostel Iglesia del Crucificio z 12. st. Pokračoval jsem volnou krajinou po středověkých kamenných můstcích, krajinou starou a vypálenou sluncem, kde bylo ticho, svoboda a občas vápencové útesy. Ve vsi Lorca jsem ochutnal vodu z kašny. Kolem 16.30 hod. jsem přišel do města Estella, starého královského sídla, kde je asi 10 historických kostelů, klášterů a kaplí; nejkrásnější je San Pedro della Róa z 12. st., královský palác, sídlo navarrských králů. Když jsem hledal ubytování v historickém centru, oslovila mě mladá dívka z Prahy, která tu žije se svým španělským přítelem. Ubytoval jsem se v hostelu za pouhých 5,5€ včetně snídaně. Nakoupil jsem mnoho laskomin a využil kuchyňku k delšímu vaření, abych doplnil energii na zítra. Vždyť jsem vlastně vynechal oběd, jak jsem byl dobře nasnídán dopoledne. V jídelně nás sedělo asi 18, z toho skoro polovina Italů, kteří byli velmi hlasití. Po levici mám Rakušáky, Němce, Belgičany, jeden z nich spí dokonce se mnou na pokoji. Asi půl hodiny si lepil puchýře na nohou. Odhadl jsem jeho váhu na dobrých 110 kg. Více jak 2,5 hod. jsem večeřel a klábosil se všemi a bylo mi moc dobře. Nakonec jsem se zase těšil na zítřejší den, co nového přinese. Zapomněl jsem napsat, že sestupem z Pyrenejí níže je stále více obilí na poli kolem, vinice, někde dokonce sklízeli chřest, občas byly i olivovníky.

12

22.4. út – 5.etapa Viana 40 km, celkem 161 km. Více jak přátelská byla atmosféra při společné snídani v 7 hod.. Z Estelly jsem stoupal polem oliv do Irache s krásným kostelem s kamennou krajkou průčelí. Vedle je klášter a v sousedství vinařský závod. Ten převzal péči o poutníky a pojal ji po svém; dva kohouty, vpravo teče dobrá voda, vlevo navarrské víno červené – chutnalo výborně. Cesta pokračovala mezi olivami a vinicemi. Nejvýše je ves Vilamayor, kde jsem se snažil fotit interiér nádherného kostela. Opět vinice, zelené obilí, uklidňující barva, maximální pohoda. A tak si opět říkám, že tato cesta je pro mě nejkrásnější aktivní odpočinek a navíc poznání všeho kolem. Ale hlavně lidí, s kterými se míjím nebo je předcházím. Jdu si svým optimálním tempem, nikam nespěchám, stále se s někým bavím, nejde mi vůbec o kilometry. Vítězem v Santiagu budou stejně všichni, kdo dojdou, ale i ti, kteří se o to jen pokusili. I to stojí zato, neboť je tu nádherná přátelská atmosféra a tak se každý den raduji, že tu mohu být. Hlavní dík patří mé Jitě, která v duchu možná cestuje se mnou zrovna jako já jsem s ní. Ta jediná mi tu scházela, jinak jsem nadmíru spokojený. Uprostřed cesty v poli stála ambulance, kde ošetřovali puchýře poutníkům, nabízeli kávu a jiné pití, sušenky a vše zdarma. Na oběd jsem se zastavil až na náměstí v Los Argos, kde jsem u fontány s vodou odpočíval. Je zde barokní kostel se zlatými oltáři s gotickou věží a křížovou chodbou. Někteří spěchali, já si dával na čas – nikam nespěchám. Mé tempo je ale pro ně nepřijatelné, mě nohy poslouchají jak švýcarské hodinky, nebolí. Možná díky pobytu 6 týdnů v Jánských Lázních a následné cestě do Itálie a Sardinie na kole, nevím. Cesta je však nádherná, rovinatá, písčitý povrch; navíc jsem si vzal poprvé kraťasy a šlo se mi ještě lehčeji, je-li to vůbec možné. Pokračoval jsem do vsi Sansol s kostelem a vsi Torres del Rio, opět s překrásným kostelem. Románských staveb je tu přehršel, často i mimo vesnice, jen tak v poli. Kolem cesty jen vinice a olivové háje, vonící keře, mateřídouška, jalovec – nádhera. Jde se mi lehce, nohy skoro běží, mladí Japonci nestačí. Ve Vianě jsem našel výborné ubytování v moderní budově za symbolických 5€ - neuvěřitelné. Všechno nové, čisté, prádelna, sušárna bot. Po příjemné sprše jdu večeřet. To ale netuším, že druhou večeři musím zvládnout s Němci, kterou pro ně připravila Norka a na třetí mě zvou Japonci; chtěli mi poděkovat za příkladnou spolupráci celý den na cestě. Jen s mojí angličtinou to bylo horší, což jim ale nevadilo (táta poslal svého syna – 29 let se mnou dopředu, ale já mu posledních 5 km nedal šanci; bylo tam dlouhé stoupání a on už nevydržel. Já se bavil). Odměnou mi byl japonský aperitiv, který mi ale moc nechutnal; zato hroznové víno a čokoládový pudink ano. Všechno to byla z mé strany jen malá hra.

13

23.4. st – 6. etapa Najera 38 km, celkem 199 km. Včera po 22 hod. se na pokoj vrátil Francouz, který spal nade mnou a začal chrápat asi jako náš Milan. Navíc bylo velké teplo a tak jsem se přestěhoval s matrací a spacákem na chodbu k otevřenému oknu. Jen řeka venku šuměla, prostě paráda. Za chvíli mě následovaly dvě mladé Angličanky, rovněž z našeho pokoje. Při snídani přisedly ke mně a moc děkovaly za výborný nápad. Nabídl jsem jim med, který mi dal na cestu řidič kamionu Franta. Když jsem se s nimi loučil a popřál „buono camino“, dostal jsem na cestu od každé medovou pusu – hezký začátek dne, ne? Taková atmosféra vládla po celou dobu cesty a to bylo pro mě to nejhezčí. Byl jsem moc rád, že jsem mohl opět vyrazit na další etapu a těšit se na podobné zážitky. Pod Vianou cesta uhýbá ke kostelu Virgen de las Cuevas Viana. Přes mírný kopec a došel jsem po mostě přes řeku Ebro a už jsem viděl panorama města Logroňo. Zastavil jsem se na náměstí Plazza del Mercado a žasl nad nádhernou katedrálou Santa Maria de la Redonde s barokními věžemi z 15. st.. Nádherný je interiér a pokoušel jsem se fotit, ale pak raději rozjímám nad tou nádherou, kterou jsem viděl. Před městem bylo ještě příjemné občerstvení, samozřejmě zdarma. Z města jsem šel dlouho parkem, který vyústil asi v 8 km dlouhou širokou písčitou stezku, po které dopoledne desítky Španělů běhají nebo intenzivně chodí (rychlá chůze tam a zpět). Úžasné, všechny věkové skupiny, hubení i silní, nikdo se nestydí. Přitom ještě, nás poutníky, skoro všichni zdraví! Cesta dále vede kolem rybníka do kopce směr Navarreta přes zavlažovací kanály vinic. Zde jsem ve společnosti Australanů poobědval před kostelem s vysokým portálem u kašny a poté si prohlédl barokní zlatý oltář vyplňující celou apsidu. Teplota se mezitím vyšplhala na 19 st. A tak jsem pokračoval v kraťasech jako včera. Další cesta vedla, bohužel, kolem frekventované silnice a ještě pražilo slunce (dokonce mě míjel koňský povoz). V této době většina poutníků už odpočívá v ubytovnách nebo ve stínu stromů. Já se jen zahaloval před slunečními paprsky čepicí s kšiltem a dlouhým rukávem trika. Šlo se mi výborně jako vždy a před 18. hod. jsem byl v Najeře. Následoval pořádný nákup 14

v supermercadu a poprvé jsem se ubytoval v klášteře zdarma, resp. jsem přispěl do kasičky 3€. Ubytovna je tu obrovská, vše vzorně čisté. Pohorky jsem musel odložit v botárně, rovněž hůlky v hale. Využil jsem kuchyňku k velkému vaření a doplnění tekutin. Začal jsem pivem a skončil, jako vždy, u vína. Ubytovna je prostorná hala a v ní asi 200 postelí. Já měl číslo 79, tzn., že byla zaplněna asi z poloviny. Většinou starší lidé a studenti. Skoro výjimkou byla ani ne padesátiletá Italka z Trenta, velmi znalá světa, která mi byla společnicí až do večerky, což bylo ve 22 hod. V tu dobu se vše zhasne a svítí jen nouzové osvětlení. Musím říci, že po této době bylo skoro hrobové ticho až do půl sedmé ráno a já se skvěle vyspal (8,5 hod.). Je pravda, že jsem pil celý večer kvalitní víno a moc mi chutnalo. Italka cestovala sama a její muž se vydá na cestu také sám, po jejím návratu. Prý jim to víc vyhovuje. Ona jde pomalu a více si vyhoví. Manžel je prý větší drsňák – asi jako já. Mluvila o nechuti mladých Italů pracovat a raději se nechávají vydržovat rodiči, o krizi v Itálii, drahotě a zamlouval se jí můj přístup k životu, má filosofie. Měl bych vyučovat ve škole, říkala. Přeháněla, ale potěšilo to. Najera patří mezi města, která křesťané dobyli po muslimech jako první. Hlavní památkou je klášter Santa Maria la Real s královskou hrobkou a náhrobkem slavného stavitele Lopéze. Na sousedním domě je nápis: „Rey don Garcia“, král pan Garcia. 24.4. čt – 7. etapa Recedilla 31 km, celkem 230 km. Po snídani jsem se vrátil k prohlídce města. Dal jsem si předsevzetí, že budu končit dříve a ještě více budu naslouchat druhým. Krásně osluněn už byl v půl osmé klášter Santa Maria a na třech věžích čápi. Když nalétal další, odlétl odpočatý a tak se to dělo skoro 5 minut, co jsem je pozoroval. Výstup začal borovým lesem, poté soutěskou červených pískovců, dále jen vinice a zelená barva vzrostlého obilí, která je vždy uklidňující. Velké množství starých akvaduktů bylo kolem cesty, rovněž betonových žlabů na sloupech. Za chvilku jsem došel do Azofry. Krásná je tu ubytovna s malými pokojíky, před terasou bazén na osvěžení. Ale bylo teprve dopoledne a tak jsem pokračoval po písčitohlinité pohodlné cestě dále až do vsi Cirueňa, dnes spíše městečko. Je tu velké množství nových domů a většina buď na prodej nebo k pronajmutí. Pěkný je i stadion s velkým bazénem, ale nikde žádní lidé. Zaujal mě pouze poutní kříž v poli ze 16. st. Došel jsem Němce, kteří začínají „hrát prim“, tzn., že jich tu už putuje asi nejvíce ze všech. Jeden z nich mi vyprávěl, jak se mu cesta loni zalíbila a tak jde nyní do Burgosu podruhé. Odtud se vrátí letadlem. Začal však politikou, jak není spokojen v EÚ, v Německu kromě Turků je nyní obtěžují Rumuni – a navíc ještě kradou, Američané, že si hrají na četníky celého světa a doma mají problémy, které neumí vyřešit. A tak jsem začal raději fotografovat nádherně zasněžený hřeben

15

hor vlevo s horou San Lorenzo (2262) a kochal se a radoval z nádherného dne. Na obloze nebyl ani mráček. Půl hodiny po 12. hod. jsem přišel do San Dominga. Překrásný je románsko gotický chrám, u kterého jsem dlouho obědval a ještě měl dlouhou siestu, jak je ve Španělsku zvykem. Bylo moc horko, možná přes 22 st., ale sluníčko pálilo. Po obědě jsem pokračoval přes Graňon kolem dubů a tamaryšků do Recidelle, což je hranice Kastilie, kde jsem se ubytoval v hezké ubytovně se zahrádkou a kuchyňkou za dobrovolný příspěvek, tj. 3€. Měl jsem dost času na přeprání prádla i sebe a přípravu chutné večeře včetně polévky. Za den to dalo 31 km. 25.4. pá – 8. etapa Agés 40 km, celkem 270 km. Ani hodinky nemusím mít, vždy jsem spal v blízkosti chrámu nebo kostela, kde jsou velké zvony, které stále odbíjejí. Když odbily šestou, těšil jsem se na pravidelný rituál, tj. hygiena, snídaně, balení batohu a vycházka. Už v 7 hod. jsem opustil příjemnou ubytovnu a pokračoval v pohodlné cestě; již v Kastilii, zemi hradů, do Belorada. Stále v zeleni obilí, členitou krajinou, která mi připomínala naší Vysočinu, vlevo stále zasněžený hřeben hor. Byl překrásný den, asi 23 st.. V protisměru se zdravím s mladým Francouzem, který už se vrací ze Santiaga a říkal: “celkem 3100 km, asi 80 dní nádherné cesty“. Ano, souhlasím, je to paráda. A tak se ani nedivím, když mě při obědě ve vsi Villafranca míjí beznohý poutník jedoucí na kole vleže a jen ruce ho dovezou do Santiaga – obdivuhodné, co člověk dokáže, když má vůli a chce! Ano, je to o vůli, nebýt pohodlný, jak to často vidím kolem sebe. Naopak 6 italských poutníků čekalo zde na autobus, který jim usnadnil cestu do Burgosu, tj. asi o 40 km. Ale je to jejich věc a jejich rozhodnutí, které musím také respektovat. Vzpomněl jsem si na závody v cyklistice v rakouském St. Johannu, kde Jitka měla podobný „zážitek“ s italskými cyklisty. Po obědě jsem stoupal prudkým svahem až do výšky 1150 m n.m. s vyhlídkou na zasněžené pohoří. Potom širokou hlinitou cestou

16

lesem buků a později borovic, vřesovců až k osamělému románskému klášteru San Juan de Ortega, který jako ubytovna byl mimo provoz (nedávno zemřel pan farář a tak už mi polévku neuvaří, což dělával). A tak jsem musel pokračovat sestupem další 4 km do vsi Agés, kde jsem se ubytoval v novém hotelu za 6€. Celkem to bylo pohodlných 40,3 km. 26.4. so – 9. etapa Hornilos del Camino 44 km, celkem 314 km. Příjemný a zábavný byl včerejší večer s brazilskými cyklisty ze Sao Paula, které má tolik obyvatel jako celé Česko. Užívají si to tady dva mladší Brazilci. Chlubili se, že až 60 km denně na horských kolách zvládnou. A tak jsem jim vyprávěl o cyklistických výletech po Evropě, ale nechtěli věřit, co se dá za den stihnout. Naučili mě používat internet, resp. mailovat ze zahraničí, což jsem zatím nikdy nedělal. Ráno mě předjeli na kolech, ale při stoupání do sedla po kamenité cestě šli pěšky, resp. kola tlačili, a tak jsme na vrchol ve výši 950 m n.m. přišli společně. Musím se vrátit ještě ke včerejšku. Jak jsem obdivoval beznohého cyklistu, tak jsem ho v noci proklínal. Chrápal a vykřikoval, že mě v noci stále budil a já mu nadával – naštěstí nerozuměl. Po 7. hod. jsem pokračoval směr Burgos přes dvě nepříliš hezké vesnice, ale cesta rychle ubíhala. Řekl bych, až příliš rychle. Kolem jen louky nebo zelené obilí. Před sebou jsem měl tři dvojice poutníků a šli dost ostrým tempem. A tak jsem se vyhecoval a začal je stíhat. Do Burgosu to bylo 24 km. Nejprve jsem došel Australany, poté Španěly – ti se nechtěli dát předejít a trochu zvýšili tempo a nakonec na předměstí Burgosu docházím dva Němce. Ti se ale asi naštvali a na zbývajících 6 km do centra města použili městský autobus. Byla to fádní cesta po

17

silnici a chtěl jsem ji mít rychle za sebou. A tak už v 10,35 hod., tj. ani ne 3 a ¼ hod. asi 20 km cesty. Slušný průměr 6,6 km/hod. Ve městě mě předjela mladá Španělka na kole, zastavila a doprovázela asi 1 km pěšky. Chtěla mě dovést do centra a ukázat mi město a povídat si se mnou. Kdyby nemusela pracovat, šla by prý se mnou až do Santiaga. Představila se jako Silva a setkání ji potěšilo tak, že mě při loučení začala líbat. Nedošel jsem s ní až do centra, zastavil jsem totiž v supermarketu a udělal větší nákup, neboť v batohu jídlo a pití už chybělo. Dlouho jsem se toulal Starým městem a obrovská gotická katedrála mě dostala. Žasl jsem nad její nádherou a říkal si, co ti předkové uměli a dokázali. Stavěli ji tři generace německého stavitele HansJuana; on, syn Simon a vnuk Francesco. Kolem hlavního trojlodí je mnoho kaplí. Je to gotická nádhera se sochami. Abych to vstřebal a zažil, odbočil jsem vedle do parku a obědval a odpočíval. Skoro 2 hod. jsem si dopřál. Láhev vína jsem musel otevřít hůlkou, neboť vývrtka chyběla. Na teploměru bylo 26 st. Teprve v 15 hodin jsem pokračoval do Tardajosu. Šel jsem sám, většina poutníků už dávno odpočívala v ubytovnách. Bylo horko; jindy drsná krajina mesety byla velmi příjemná, kšiltovka mě chránila před sluncem a též dlouhý rukáv trička. Byl jsem odpočatý a v maximální pohodě. Ubytovna ve vsi měla jen 8 míst a bylo volné už jen jediné. Přesto jej neberu, neboť ho nabízejí jen s polopenzí a já si nesu mnoho jídla v batohu, které chci sníst jako každý večer, a ráno mít batoh co nejlehčí. A tak jsem stoupal dalších 7 km do Hornilos, kde jsem se ubytoval a navečeřel. Druhou večeři mi nabízeli Angličané a nakonec jsem poseděl s 9 Francouzi až do večerky, tj. do 22 hod.. Skvělá parta, 3 chlapi a 6 ženských; výborná zábava, i když francouzsky vůbec neumím. Po večeři se Španělé diví, že tu jsem opět s nimi, neboť oni na 20 km použili autobus. Nechtěli věřit, že jsem ušel 44 km. Začali mě oslavovat a musel jsem s nimi ještě pít. 18

27.4. ne – 10. etapa Boadilla del Camino 39 km, celkem 353 km. Svátek má Jarda a tak jsem psal SMS. Trochu jsem si přispal a tak až před 8. hod. jsem pokračoval mesetou, což je nekonečná náhorní planina, cca 900 m n.m., pustá krajina. Kolem jen zelená tráva a občas hromada kamení. Malé vsi jsou od sebe velmi vzdálené, kamenné stavby, jen poutníci je tu asi drží při životě. Nekonečná je cesta, naštěstí ve společnosti neznámých přátel, dnes Holanďanů. Počasí ovšem přálo, mírný větřík, teplota po ránu kolem 14 st. Vpravo je černá kotlina. Severní meseta končí u Hontaras, což je opět jen kamenná ves. Zde jsem si vzal kraťasy a v tričku pokračoval údolím ke zřícenině San Antón, bývalý gotický kostel. Těšil jsem se do Castrojenz, kde jsem plánoval oběd. Před obcí je úžasná Nuestra Seňora del Manzano, což je španělský kostel a nad ním starý hrad. Tato pevnost viděla mnoho bojů mezi křesťany a maury. Na náměstí jsem nakoupil a dlouho seděl a obědval a užíval siestu. Ale nohy se těšily na další „práci“ a já jim říkám: „pospíchejte pomalu“. Středověkou silnicí jsem pokračoval úrodnou rovinou k Rio Odrilla. Následovalo nekonečné stoupání vápencovou pustinou do výšky 900 m n.m., kde znavení poutníci odpočívali. Já však pokračoval dolů k řece Pisuerga, přes kterou vede starý most z 11.st.; má 11 oblouků a je nově opravený nákladem EÚ. Zde jsem se rozloučil s chudou Kastilií a začal v provincii Palencia. První ves Itero de la Vega mě příliš nenadchla a tak jsem to natáhl až do Boadilla del Camino, což bylo dalších 8 km, málem osudných. Celkem 3 hodiny jsem se nenapil vody, jen víno jsem měl v batohu, což v horku při 23 st. nebylo to nejlepší. Poslední kilometr jsem se spíše jen motal do cíle, což dalo 39 km za celý den pod žhavým sluncem. První kroky vedly ke kašně, kde jsem vodu získal otáčením velkého kola. První doušky chutnaly jako kvalitní víno, snad ještě více a opět jsem ožil. Od 70 m vzdáleného hotelu přišel majitel a nabídl mi ubytování. Když poznal, že jsem Čech, kde nedávno byl, a ještě žádného Čecha v hotelu neměl, nabídl ubytování zdarma. Objednal jsem si hned pivo, potom druhé – to už přinesl místo třetinky půl litru jako v Čechách, opět za 1€- a teprve po něm jsem mohl trochu pojíst a vypil třetí pivo. Poté už v obvyklé pohodě jsem se šel ubytovat a byl jsem nadšen komfortem celého komplexu nového hotelu. Poutníků tu bylo jen 12 a tak jsem si to max. užíval. Mladší Němec připravil společnou večeři, 19

na kterou pozval nevím proč také mě, a byl to opět nádherný přátelský večer. Společnost u večeře tvořili: dvě Španělky, Brazilka, Korejec, Švýcar, Němec, majitel hotelu a já, tj. 8 osob. Společně jsme večeřeli, popíjeli, nakonec káva, čaj, zmrzlina. Mluvilo se převážně španělsky, ale mohl jsem se zapojit se svou italštinou, kterou mnozí používali. Jen Korejec nemluvil, ale usmíval se a hodně jedl. Brazilku skoro šokovalo, když jsem jí vyprávěl o krajanech, s kterými jsem včera trávil večer a ukázal dvě vizitky Brazilců, cyklistů. 28.4. po – 11. etapa Carrion de los Condes 25 km km, celkem 378 km. Ještě k včerejšímu večeru. Na hotelu nás bylo sice 12, ale jen 6 dostalo pozvání k večeři, a majitel hotelu. Víno nakoupil Švýcar, ale my přispěli po 2€. Všichni začali ve Francii jako já, ale o 2 až 4 dny dříve. Brazilka to chce jít asi 6 týdnů = 42 dnů (její kamarádka to „šla“ loni 9 měsíců!). Španělky jdou jen do Leonu, což je asi polovina trasy a příští rok druhou polovinu. Už mají na 2.5. rezervovaný hotel na oslavu. Když jsem před spaním včera začal umývat s jednou z nich nádobí, tak mi navrhla, abych šel s ní pomaleji, tj. o jeden den déle, nebo tam na ni počkal a oslavil to s ní. Leon je prý ještě hezčí než Burgos, který mě opravdu nadchl. Odpověděl jsem, že to musím konzultovat s manželkou. Ráno jsem si přispal až do 7 hodin, posnídal se Španělkou, ale odešel napřed sám a slíbil, že v Leonu asi počkám. Je lepší jít každý sám, každý má své optimální tempo, které mu vyhovuje. Šel jsem podél kanálu částečně zarostlého rákosím, za zpěvu žab a kukačky do Frómisty. Románský kostel San Martin je skutečná nádhera. Celá další cesta byla relativně velmi snadná, neboť nemá žádné převýšení, ale vede souvisle vedle silnice, i když s minimálním provozem. Nemám rád takovou nudu, zvláště, když to trvá až 4 hodiny; něco jako v Polabí. Ve Villarcázar je gotický kostel s románskými prvky; i toto je krásné, v tak malé obci a obrovská stavba - pro koho asi? Jen pro ozdobu, nádherná stavba. Obědval jsem s Němci, kteří pěli chválu na Českou republiku, výborné fotbalisty, tenisty, šikovné a pracovité lidi, vzpomínali na nádhernou, ale už drahou Prahu, na skvostné památky, skvělé restaurace atd. Cíl dnešní etapy byl blízko, v městečku Carrión, kde jsem v noclehárně kláštera spal za 6€. Mladá jeptiška mi vše ukázala včetně minikuchyňky a internetu, který jsem ihned využil. Nechtěl jsem pokračovat dále, neboť nejbližší ubytovna je odtud až v 17 km vzdálené vsi Calzadilla, což jsou min. 4 hodiny. A tak to bylo jen 25,3 km. Měl jsem hodně času na odpočinek, nákup, praní a večerní vaření. Bylo poprvé chladněji, jen asi 18 st., a hlavně studený vítr od blízkých hor, na kterých ještě ležel sníh. Navíc se stále pohybuji v úrovni 800 m n.m..

20

29.4. út – 12. etapa Sahagun 39 km, celkem 417 km. Odpočatý a vyspalý již v 7,15 hod. odcházím, abych zvládl nejvzdálenější vsi – 17,5 km přímé štěrkové polní cesty, po rovině. Nemám to rád na kole, natož pěšky. Navíc bylo velmi chladno a studený protivítr. Byl jsem líný rozbalit batoh a vyndat rukavice a tak jsem se zahřál ostřejším tempem. Snad 35 poutníků před sebou postupně míjím až jsem na čele skoro 200 členného pelotonu poutníků, který se každý den přemísťuje. Krátce jsem se zastavil s poutníkem v protisměru. Byl to Angličan a jde tutéž cestu, ale od moře k Pyrenejím. Ptám se proč? Jednoduché, šel po větru od západu, zatím co my všichni bojujeme s větrem. Kolem cesty roste buď tráva, ale více bylo zeleného obilí, občas osamělé duby. Kdo to tu zasel, kdo to kdy sklidí, říkám si sám pro sebe. Jen 3 hod. a 5 minut trvala fádní cesta do 17,5 km vzdálené obce Calzadilla de la Dueta. Krátká zastávka v hospodě a už jsem pokračoval do Ledigos a Terradillos, kde jsem v závětří zahradní restaurace poobědval. Nesmím zapomenout, že na dlouhé cestě mezi vesnicemi byl španělský řidič s autem a nabízel kávu a drobné občerstvení. V další vsi jsou stavby jen z vepřovic (cihly z bláta a slámy), ale krajina je již členitější a začínají lesy. Před Sahagunem je krásný románský kostelík. Ubytoval jsem se v hotelu Viatoris s výborným

zázemím a internetem v ceně 7€. Nakoupil jsem dobré maso a připravil skvělou minutku na oleji. Podruhé jsem musel večeřet se Španěly a ještě ochutnával, co připravil Holanďan Simon, původem z Bergama. Opět příjemný večer jako skoro vždy a tak spát jsem šel skoro poslední po 22 hodině. 21

30.4. st – 13. etapa (dnes u nás doma se pálí čarodějnice) Mansilla de las Mulas 37 km, celkem 454 km. V hotelu spalo asi 25 poutníků, neboť drtivá většina dala přednost klášteru nebo obecní ubytovně, což je vždy levnější. Asi polovina nás trávila večer v kuchyni, kde je to pro mě vždy nejpříjemnější (u jídla a pití se nejdříve seznámíte). Druhá polovina se stravovala v blízké restauraci, kde bylo poutnické menu za 8€, vždy včetně vína. V kuchyni se lidé více sblíží, pomáhají si a hlavně každý nabízí rád své speciality. Chladné, ale slunečné bylo ráno, ale vítr opět studený a silný zrovna jako včera. Přestože jsem si přispal, po snídani jsem odešel jako jeden z prvních v 7,30 hod.. Prohlédl jsem si románské kostely San Lorenzo a San Tirso. Mají ozdobné apsidy a mohutné věže s arkádovými okny. Vše je z cihel a ve 12. a 13. st. je stavěli muslimové. V době, kdy na poloostrově převládali křesťané. Do Burgo Ranero vede pohodlná písčitá cesta podél platanů a vedle je asfaltová silnice, asi 4 m široká, po které jezdí jen poutníci, cyklisté. Vlastně to jsou jen turisté na kolech, jedou asi 50 km denně, ale zde už jich jezdilo mnoho. Napočítal jsem jich asi 40, tzn., že je jich skoro čtvrtina ze všech poutníků do Santiaga. Na začátku jich bylo tak 6%. Cesta je totiž velmi pohodlná, téměř bez aut – jen taxi – pro pomoc poutníkům nebo ostraha poutníků – městská policie. Vše tu opravdu funguje pro nás, poutníky. Kolem cesty bylo vzrostlé obilí, žito bylo skoro 1 m vysoké, nižší byl ječmen a pšenice. Některé pole bylo čerstvě zoráno, jiné leží ladem, občas slatiny – prohlubně země a stojící voda a v ní kvákající žáby. Zajímavé jsou zavlažovací systémy. Ve vsi Reliegos jsem fotil sklepy s klenutými vchody a z nich vyčnívající komíny. V hospodě u silnice si dávám pořádné pivo ve společnosti Němců, neboť jsem měl v nohách už 31 km. Obědval jsem poprvé na jednom z mnoha odpočívadel pro poutníky podél cesty. Je to taková malá oáza s kamennými nebo betonovými lavicemi a stoly, chráněné proti větru a slunci, dle možnosti i voda, někdy topeniště na grilování. Vpravo v dálce už jsem viděl pásmo velehor Sierra Cantabrica. Vpředu jsou menší hory a tam jsem směřoval já – do Galicie, což bude cíl mého putování. Ve vesnicích jsou domy opět jen z vepřovic, ale mnohé už jsou obložené pálenými cihlami, tzn. obklad tvoří režné zdivo. Do Mansilla de las Mulas vedla opět rovinka, ale v nadmořské výšce cca 900 m. Bylo to pohodlných 37 km. 22

1.5. čt – 14. etapa Villadangos 42 km, celkem 496 km. Včera jsem využil volný internet jednak k pravidelným relacím s Jitou a napsal též pokračování pro jičínský deník. Spalo se báječně, nikdo nechrápal a tak po snídani v 7 hod. jsem se vydal na cestu. Italové z Vicenzy, Carlo a Enzo, výborní parťáci, odcházejí pokaždé ještě za tmy a jsou vytrvalí. Začali o den později než já a už mě mají. Beru to s humorem, neboť zde nejde o závod, ale užít si to a to se mi zatím nadmíru daří (Jita mi doporučuje ještě pomalejší tempo). Ještě před 11. hod. jsem byl v nádherném městě Leon, snad s nejkrásnější obrovskou bílou katedrálou s mnoha věžemi. Nepodařilo se to ani vyfotit a tak jsem se dlouho díval a odpočíval. Kousek dále je neméně hezká románská bazilika San Isidoro, což je klášterní kostel s hrobkou leónských králů. Poté jsem se toulal uličkami a dostal se až k největší stavbě města, což je přenádherný špitál San Markos. Část dnes slouží jako luxusní hotel – 2lůžkový pokoj 100€. Skoro 100 m dlouhá budova je pokryta sochami a ozdobami a před budovou překrásný park, kde bych vydržel dlouho, kdyby tam nebylo tolik lidí, kteří fandili hře podobné našim kuželkám. Nehází se ale dřevěnou koulí, ale dřevěným předmětem podobným „splácnuté kouli“. Počasí tentokráte bylo optimální; jasno, slunečno, foukalo jen málo, 17 st.. Obědval jsem v jiném parku, kde byl klid a pohoda, fontána s pitnou vodou. Po obědě jsem pokračoval pustinou, ale kvetoucí, trochu trávy a keře, vřesoviště, levandule, jalovce a občas ojedinělé duby. Když jsem se blížil obci Villadangos, kde jsem se ubytoval, začaly i vinice a ovocné sady. Vpravo a přede mnou opět zasněžené pohoří. I dnes to bylo stále kolem výšky 900 m n.m., na procházku ideální počasí. A tak to dalo slušných 42 km. Ubytování čisté, pěkné, málo obsazené, za pouhá 3€. Nefungovaly však obchody, byl svátek a tak jsem utrácel v restauraci. Zde mě dokonce kousl malý ratlík do nohy, ale jen přes kalhoty. 2.5. pá – 15. etapa Murias de Rechivaldo 32 km, celkem 528 km. Zapomněl jsem napsat, že za Sahagunem, tj. ve 13. etapě jsem překročil hranice do Galicie. Italové mě vzbudili už před šestou a tak jsem využil čekání na ranní rozbřesk ještě k napsání mailu. Žádal jsem návrat kamionem už na pátek 16.5., a to se budu ještě flákat. Je pravda, že budu mít ještě více času na povídání s poutníky, což mám rád. Den však nezačal příliš šťastně: 1/ prasklé poutko u řemínku hodinek, 2/ záměna trekových hůlek – někdo ráno odešel s mými, 3/ ztráta kšiltovky připnuté na batohu. Nevadí, nic se neděje, den mi to přece nepokazí. Časně jsem odešel z ubytovny a první snímek byl až v Hospitál de Orbigo, kde bylo mnoho čápů, skoro jako na každé věži v tomto regionu. Cesta vede nejprve podél silnice, polní, kamenitá. Kolem mnoho zavlažovacích kanálů, kde pěstují kromě 23

obilí – pšenice i zeleninu. Vstup do města vede přes nádherný dlouhý kamenný most, v oblouku, do kopce i s kopce a ještě zvlněný. Říká se o něm, že je to král všech středověkých mostů přes řeku Orbigo. Při přechodu této řeky bojovali mauři s křesťany. Na okraji mostu jsem navštívil hospodu a uvnitř fotil 2 románské obrazy s nápisem: „hrdinský čin na čestné cestě – 1434, poslední evropský středověký turnaj, Don Suero de Quiňones, udatný výtečník“. Dále už byl terén členitý s mnoha barevnými keři, v pozadí hory, zajímavé. Došel jsem mladší Italy z Maceraty, ale dlouho jsem s nimi nevydržel. Jejich tempo odpovídalo tomu, že začali až mojí 4. etapou v Pamploně (Pyreneje je odradily) a o 3 dny dříve než já ve Francii; stejně jen nadávali na nedávného vítěze voleb Berlusconiho a tak jsem je brzy opustil a šel si svým tempem. Cesta do většího města Astorgy byla ještě hezčí a tak jsem si ji vychutnával. Na náměstí jsem si nakoupil a uspořádal bohatý pestrý piknik. Přišli za mnou dva emigranti ze Švýcarska (poznávací značkou byla opět má vlaječka na batohu), asi v mém věku. Rádi by se na rodnou Moravu vrátili, ale nemají prý 1,5 mil. Kč na byt. Šli si koupit pizzu za 4€, o kterou se rozdělili, a zapíjeli vodou z kašny, kde já chladil piva. Nabídl jsem jim červené víno a bylo mi jich trochu líto. Staré město je uzavřené hradbami. Líbila se mi jak radnice s věží, tak pozdně gotická katedrála a musel jsem si ji prohlížet a fotit ze všech stran včetně skulptury při vstupu. Vedle je biskupský palác, který stavěl Gaudí stejně jako kostel La Sagrada Familia v Barceloně. Slouží jako muzeum Svatojakubské cesty. Cestu jsem ukončil v příští vsi v soukromém hotelu, který je vždy dražší – 7€. Navíc neměl kuchyňku. 24

Dnes to bylo 32 km. Po večeři jsem se setkal s Klárou ze Zlína, asi 35 let, která přiletěla do Leonu a za 3 dny zvládla 60 km a nohy má samé puchýře. Španělé jí však nohy ošetřili. Chtěla pokračovat se mnou, ale to jsem musel absolutně odmítnout. Co bych s ní asi celý den dělal? Pomohla mi vypít láhev červeného a sníst výborný sýr, to jí šlo lépe. Byla hodně vlezlá a to já nemusím. 3.5. so – 16. etapa El Acebo 33 km, celkem 561 km. Už večer jsem se těšil na etapu do hor a tak jsem odešel ještě před rozedněním s Italy z Vicenzy a vyhnul se přání Kláry. Snídali až v Santa Catilana, já ještě o vesnici dále v El Ganso, kde jsem využil prázdnou kuchyňku ubytovny a posnídal s Angličany. Cesta stále stoupala, byla vysoká oblačnost, ale teplo. Krajina byla čím dál hezčí, členitější. Zprvu dubové háje, poté borovicový les, dále už jen vřes a rozkvetlé keře: květy žluté, modré, fialové a dokonce i bílé. Přitom výhledy na zasněženou horu Teleno. V Rabanalu jsem dokoupil něco na oběd, převlékl se do kraťasů a nádhernou krajinou s dalekými výhledy stoupal do polorozbořené vsi Forcebadan až do sedla ve výšce 1525 m n.m.. Vystoupal jsem pohodlně o více jak 700 m výše. Zde je kříž Cruz de Ferro, vyhlášený památník a nejvyšší místo na celé pouti. Zde jsem ve společnosti kamarádů z Vicenzy poobědval. Při odchodu už vysvitlo slunce a ozářilo vrcholy kolem. Další 4 km do téměř rozpadlé vsi Manjarinu byly nejhezčí z celého dne. Jako bych se procházel upravenými skalkami, samé kvetoucí keře, nádhera. S Italy jsme tuto etapu označili za nejhezčí od začátku cesty. Do vsi El Acebo, první v krajině Bierzo, už byl jen sestup, ale pohodlný. Ves je téměř celá kamenná, ale velmi upravená a domy mají dřevěné vysunuté balkony. Bierzo je teplá a úrodná kotlina mezi dvěma horskými pásmy. Ubytoval jsem se opět v hotelu bez kuchyňky, ale pěkném, jen za 5€. Hospoda byla plná turistů, kteří přijeli auty. Malé mikrobusy usnadnily cestu i francouzským poutníkům, pro které dnešní cesta je obtížná. Obsadili však skoro celou restauraci a hodovali. Skuteční poutníci odpočívali na zahradě hotelu a já s nimi. Bylo to překrásných 33 km, ale vonících. 4.5. ne – 17. etapa Villafranca del Bierzo 39 km, celkem 600 km. Brzy ráno jsem s Italy pokračoval sestupem skoro botanickou zahradou včetně bílých růží do Molinaseca, kde jsem teprve posnídal. Potkal jsem se tu s kamarády, mladými Němci z Regensburgu. Všude krásné upravené kamenné domy, hezké malé hotely, ale po ránu zatím žádní lidé. Pohodlnou cestou jsem přišel do města Ponferrada. Kolem samé hory. Vstup do města vede po románském mostě přes řeku Boeza. Hezký je románský hrad, barokní radnice, městská brána a kostel Nuestra Seňora. Kolem cesty do Columbrianosu začínají ovocné sady,

25

hlavně třešně a vinice. Vše je pečlivě upravené, některé domy a zahrady překrásné. U pěkného kostela v Cacabelos jsem v pohodě poobědval. Bylo ideální počasí, jen asi 20 st., slabý vítr, žádný provoz – nedělní idylka. Po obědě opět členitý terén kde převládají vinice, občas ovocné sady. Cestou jsem ve sklípku dokonce i ochutnával víno. Přílohou tu je vždy sušená šunka a olivy, ale vynikající. Ubytoval jsem se ve Villafranca del Bierzo za 6€; poměrně skromně, ale vyhovující ubytování. Prohlédl jsem si románský kostel Sv. Jakuba a další kostely s věžemi. Večer teplota vystoupila až na 24 st., proto jsem vše vypral a sušil. Obchody zavřené a tak jsem nakoupil opět v hospodě, ale mnohem dráže. Víno Tinto např. za 4,5€, v obchodě cca 1€ - i tak mi chutnalo a těšil jsem se na něj. Od oběda zbyla ještě čtvrtka grilovaného kuřete. Dnes to bylo 39 km, celkem 600 km, tzn. 2/3 cesty už jsem měl za sebou. Moc jsem se těšil na závěrečnou třetinu, až na Konec světa nebo Konec země. 5.5. po - 18. etapa Fonfria 42 km, celkem 642 km. Opět brzy společně s Italy jsme se vydali do hor. Z nadmořské výšky 500 m jsme museli vystoupat do 1350 m n.m., ale byly to příjemné kilometry podél řeky údolím Valcarce. Kolem louky, stromy a keře, opravené kamenné domy. Počasí též příjemné, kolem 18 stupňů. V městě Vega de Valcarce dominuje zřícenina hradu Sarracin chránící poutnickou cestu. V La Faba jsem na slunci poobědval a pokračoval polní cestou mezi vřesy a jalovci stále nahoru. V Laguně jsem překročil hranice do Galicie a odtud už jsou kilometrovníky odpočítávající cestu do Santiaga. Před sedlem to byla botanická zahrada jako včera a zvláštní nádhera mě čekala na sedle Cebreiro v památkově chráněné obci Pallozas. Upravené kamenné domy s doškovou střechou. Krásná

26

je vyhlídka na Galicii, ale je trochu zamlženo. V regionu Galicie patří přeháňky s větrem ke zdejšímu koloritu. Proto je Galicie zelená a lesnatá, tzv. „Galicie verde“. Specialitou jsou eukalypty, resp. celé lesy eukalyptů, které voní. Procházka takovým lesem jistě uzdraví. V krásném kostelíku jsem se pokoušel fotit a zapálil svíčku a přál si šťastný návrat. Sestup dolů byl opět pohodový, ale přemýšlel jsem o ubytování, i když se mi ještě nechtělo. Nakonec jsem si vybral hezký hotel za 7€, kde jsem byl max. spokojen. I tak to dalo 42 km, ale v horách mi to moc rychle uběhlo. Při psaní deníku mě oslovili italští manželé z Torina, kteří dnes zahájili pouť do Santiaga, asi 150 km. Oficiálně stačí absolvovat jen posledních 100 km a obdrží certifikát. O 10 let mladší než já je lékař – pediatr se svou ženou Elsou, kteří mě pozvali na večeři, aby nebyli sami. Nemohl jsem odmítnout, když jsme se tak dobře bavili. Večer nás bylo u společného stolu asi 20; Němci, Španělé, Italové a já.. Výborná přátelská nálada, dobré jídlo i pití. Opět hezký den i večer. Bylo to skoro neskutečné, ale občas jsem musel dělat tlumočníka mezi Němci a ostatními. 6.5. út – 19. etapa Barbadelo 35 km, celkem 677 km. Strmými cestami volnou krajinou jsem sestoupil kamennými vesničkami do městečka Triacastela, skoro o 700 m níže, kde jsem v kuchyňce ubytovny posnídal. Za městem se cesta dělí na kratší, kam šla většina, a delší vlevo, kam jsem šel já, abych viděl největší klášter na cestě v městečku Samos. Nelitoval jsem, neboť úzká pěšina podél řeky je chráněna vzrostlými stromy a prochází mnoha hodně starými zemědělskými usedlostmi. Zde se zastavil čas. Jen občas traktor to tu narušuje. Ale jinak to byla idylka a šel jsem hodně pomalu, abych si to vychutnal. V Samosu nákup potravin a pití a oběd v zahradní restauraci. V městečku Sarria jsem se zase připojil na nově značenou kratší cestu. Dále vedla cesta opuštěnou krajinou, jen liška mi přeběhla přes cestu a stádo oveček se páslo na mokré louce. Příroda – stromy, vonící keře, nádhera. Jen 2 poutníky jsem potkal za 3 hod.. Etapa byla náročná na převýšení skoro jako včerejší. Ubytoval jsem se v malé vsi Barbadelo v noclehárně za 3€. Bylo už půl desáté večer, když jsem fotil románský kostelík. 7.5. st – 20. etapa Palas del Rei 40 km, celkem 717 km. Stejně jako včera jsem procházel vesničkami, které mají většinou kamenné domy s břidlicovými střechami, kolem samé žulové zídky. Viděl jsem přímo do chlévů, jak kydají hnůj nebo dojí. Tak jsem to poznal v mládí, když jsem pomáhal hospodařit svému dědečkovi ve Vejvanovicích na Chrudimsku. Převažuje tu ruční práce, je to úcta k ní. Nepřekvapí motyka na poli nebo praní prádla u vesnické nádrže – žádná

27

pračka. Dopoledne jsem sestoupil k jezeru městečka Portomarin a kolem byly jen bukové lesy. Zde jsem si pořádně nakoupil a v blízkém parku, kde se koná občas mše mimo kostel, jsem dlouho obědval ve společnosti ostatních poutníků. Před obcí Ligonde jsem fotil prastarý poutnický kříž; z jedné strany ukřižovaný, z druhé matka s dítětem. Pokračoval jsem krásnou krajinou lesů a zelených polí do Eirexu po písčitých cestách, kde to šlo samo. Potkal jsem smutnou Argentinku, která hledala svou partnerku. Zřejmě přehlédla značení na cestě (šipka sestavená z oblázků) a tak jsem ji utěšoval a vypili jsme zbytek mého vína. Mezitím kamarádka přišla s mladými Španěly. Společně jsme šli asi 1 km, kde čekaly 2 mikrobusy právě pro tuto skupinu Jihoameričanů. Měli připraveno občerstvení a víno a tak nás pozvali. Jako záchrance lidské duše jsem se brzy rozloučil. Zatím co oni pokračovali mikrobusy, mě čekalo ještě asi 15 km chůze. Mezitím přišly dvě krátké deštivé přeháňky, které byly osvěžující. 1 km před Palas de Roi jsem se ubytoval v nové ubytovně, sice s kuchyňkou, ale ještě bez nádobí, za pouhá 3€. 8.5. čt – 21. etapa (u nás doma svátek) Arca 48 km, celkem 765 km. Opět jsem si přivstal, neboť jsem chtěl být co nejblíže cíli, tj. Santiagu. Ještě za šera jsem prošel Palas de Rei, kde jsem potkal desítky poutníků jdoucích stejným směrem. Někteří byli skoro závodníci, ale to mě nevzrušovalo. Už je znám; po 2 hodinách jim dojdou síly a v poledne většinou končí. Počasí poprvé smutné, zamračené, ale ani to mi nemohlo pokazit dobrou náladu. Snažím se fotit sušáky na kukuřici, kterých je tu mnoho, vše je z kamene. Dále kamenné „kašny“ na praní prádla. Brzy začal padat drobný, ale teplý déšť. Občas myslím na svého souseda Karla, jak se mu daří v Pamploně, zda ještě odpočívá nebo už pokračuje v cestě do Santiaga. Rád bych mu pomohl, ale zatím nevím jak. Cesta je hlinitopísčitá, velmi pohodlná; čím blíže k cíli, tak se mi zdá snadnější. Obědval jsem v Arzue, když nejvíce pršelo. Po obědě jsem pokračoval vonícími eukalyptovými lesy. Byla to nejzdravější procházka do 48 km vzdáleného cíle v Arce. Krásné upravené domy a zahrady, v nich fuchsie a kamélie a mnoho sestříhaných okrasných keřů. Předcházel jsem po silnici dvojici poutníků, kteří neměli batohy na zádech, ale přívěsný vozík-dvojkolák a v něm všechny potřebné věci. Ubytoval jsem se s spoustou jiných poutníků v albergu, vlastně ubytovně na okraji města Arca za obvyklá 3€. Hodně jsem nakupoval a dlouho

28

vařil. Ve 22 hod. ještě odmítám večeři se Španěly. Spát jsem šel mimořádně pozdě, až po 23 hodině. Dnešní cestu jsem nazval zdravotní procházkou, i když trochu delší – 48 km. 9.5. pá – 22. etapa Santiago 20 km, celkem 785 km. Konečnou půl etapu bych nazval rehabilitační lázeňskou procházkou eukalyptovým lesem po hlinitopísčitém povrchu změkčeným napadaným listím z jejich stromů. První polovinu jsem šel se dvěma španělskými lékaři, kteří na periferii Santiaga zastavili na snídani. Já snídal ráno na ubytovně a tak jsem pokračoval až do cíle ke kostelu Svatého Jakuba. Měl jsem čas na prohlídku jen půl hodiny, neboť ve 12 hod. byla první mše pro poutníky, které jsem se také zúčastnil. Potom jsem si prohlédl město a v poutnické kanceláři Oficina de los Peregrinos jsem předložil poutnický pas a dostal osvědčení, že jsem došel do Santiaga pěšky. Nebýt razítek v mém programu, asi bych osvědčení nedostal, neboť podmínkou jsou 3 razítka o ubytování na posledních 100 km a já měl jen 2 razítka. I já jsem prošel po schůdkách za hlavním oltářem, kde je pozlacená socha svatého Jakuba, ale nelíbal jsem ji jako mnozí poutníci. Na přání své ženy jsem v kostele zapálil svíčku a pomodlil se za celou naši rodinu. Svíčky se tu nezapalují, ale vhodí se určitý obnos do kasičky a určitý počet elektrických svíček se rozsvítí. V turistické informační kanceláři jsem hledal spojení na pondělní ráno z Finisterre do Santiaga a v jiné cestovce vlakové či autobusové spojení ze Santiaga do

29

španělského města Braga, kde na mě v úterý má čekat Petr, řidič kamionu Carga Jičín. Ve městě mě požádali o

společnou fotku manželé, turisté z Německa a dlouho jsem s nimi hovořil. Už v dešti jsem se vrátil na ubytovnu asi 2 km od centra, kde jsem se ubytoval za 9,5€. 10.5. so – 23. etapa Vilaserio 40 km, celkem 825 km Včera jsem zapomněl na pomník papeže, který je na náměstí v obci Monte del Gozo, hned vedle kaple Eremita de san Markos. Na samém vstupu do Santiaga je monument s bustami nejvýznamnějších osobností světa, kteří Santiago navštívili v historii už dříve. K mému velkému překvapení tam je busta Lva z Rožmitálu, kterého v roce 1465 vyslal na cestu po Sv. Kateřině, tj. 26.11. (to má narozeniny má Jita) král Jiří Poděbradský, jak o tom píše Alois Jirásek v knize „Z Čech až na konec světa“. Družina čítající 40 lidí a 60 koní a dva povozy, vybavena zlatými a stříbrnými dukáty a průvodními listinami od krále Jiřího. Jel nejen za dobrodružstvím, ale hlavně, aby u knížat a králů zachoval přízeň králi Jiříkovi. Sám král svého švagra podporoval. Počasí opět nepřálo, zataženo a tak vícekrát oblékám pláštěnku. Cesta je velmi členitá, většinou borovými lesy nebo eukalyptovými háji. Už je méně hospodářských stavení, ale více překrásných domů s pěkně upravenými zahradami. Vegetace je tu opravdu bujná; místy mi to připomínalo lesy v Nepálu. Také tu rostou jedlé kaštany. Nejvíce mě překvapilo nádherné značení cesty, snad ještě lepší než před Santiagem. Tzv. kilometrovníky byly občas až 4 na jeden km!, ale zcela nepravidelně. Posnídal jsem opět až cestou a velký nákup uskutečnil ve městě Negreira, kde jsem si v ubytovně ještě uvařil. Líbil se mi tu románský most ve vsi Ponte Madeira. Ale zbývalo ještě hodně času a tak jsem pokračoval do další

30

ubytovny v obci Vilaserio, což dalo 40 km. Ubytovna obce byla otevřená, ale žádný správce. Já přišel první, druhá Italka Claudia, mladá lékařka ORL z Janova, poté cyklista Antonio ze Španělska a později ještě německý pár. Vše fungovalo, jen kuchyň ostatním chyběla a tak jsem nabídl svůj vařič – byli nadšeni. V přízemí byla jídelna, nahoře 3 pokojíky; chyběly postele, jen pěkné matrace byly postavené u zdí. Já si ustlal v přízemí v jídelně, ostatní šli do patra. Ale Claudia se vrátila, že se sama bojí a svou matraci položila vedle mé. Nemohl jsem nic namítat, jen jsem ji upozornil, že z večera občas chrápu, ať do mě strčí. Nestrkala a já se vyspal dobře. 11.5. ne – 24. etapa Cee, 40 km, celkem 865 km. Již před 7. hod. jsem při svítání pokračoval za vytouženým cílem, což bylo dostat se do blízkosti Finisterry. Opět bylo zataženo, dokonce drobně mrholilo. Ze začátku byly borové lesy, potom drobná políčka a zemědělská stavení. Dostal jsem chuť na mléko a tak při první možnosti jsem oslovil panímámu, že chci koupit litr mléka. Souhlasila a tak jsem podal svůj ešus a plný mi jej vrátila a nabídla místo na lavici na dvoře, kde jsem dobře posnídal a ještě pokecal. Žádné poutníky ani turisty jsem ale nepotkal, jen dva Španělé v protisměru a tak jsme si chvilku povídali; prima chlapíci. Na oběd jsem využil otevřenou kuchyňku poutnické noclehárny v Olveiroe, kde bylo teplo a čisto a nemusel jsem použít svůj vařič ani nádobí. Cesta do Cee, což už je město u moře, byla trochu nudná. Asfaltová silnice bez provozu se střídala s kamenitou nebo písčitou. Kolem jen vonící keře, občas nějaké stromy, hlavně borovice a mnoho jich bylo nově vysázených. Jinak je to zelená pustina bez lidských obydlí, skoro 15 km. Na obloze stále černé mraky, ale jen občas mrholilo. Při sestupu k moři dokonce začala mlha. Poměrně snadno jsem našel provizorní noclehárnu, ne tu pravou, ale byla též pro poutníky ze Santiaga zdarma. Bohužel obchody uzavřené, byla neděle a tak jsem navštívil alespoň cukrárnu, v baru koupil víno a dojedl zbytky. Ráno jsem však musel dlouho spát, neboť vstupní brána se otevírala až od 8 hodin – dříve jsem se ven nedostal. Dnes to bylo přesně tolik km, co včera, tj. rovných 40 km. 12.5. po – 25. půl etapa, Finisterra, Konec země 20 km, celkem 885 km. Včera jsem byl v noclehárně sám, ale jen do 22. hodiny. Už jsem ležel, když přišli 2 mladí Němci a s nimi 2 Španělky. Byli dost hlasití a tak se nedalo spát. Asi ve 23 hod. za mnou přišla jedna z nich s omluvou za rušení a zároveň pozváním na večeři o patro výše, na chodbu, kde vařili. Dlouho jsem odmítal, až jsem podlehl asi 35tileté tmavovlásce, když mě vytáhla ze spacáku. Mladí Němci, na cestě jako já, ale už 7 týdnů, vařili

31

a popíjeli, a Španělky se jen bavily a já nakonec s nimi. Pracují na Malorce jako recepční hotelu a vládly němčinou a dokonce znaly i mnoho českých slov, hlavně těch méně slušných. Mě se tak večer protáhl přes půlnoc, jim až do ranních hodin. Nakonec jsem uvítal, že vstávám až po 7. hodině. Posnídal jsem a úderem 8. hod. jsem se vydal na poslední zbytek cesty, asi 20 km, do Finisterry, což je západní cíp Evropy. V červnu 1977 jsem byl na severním cípu, kterým je Nordcap s Jitou, v roce 1996 na jižním cípu Evropy Gibraltaru také s Jitou a nyní je to Cabo Finisterre (španělsky) nebo galicijsky Fisterra. Dlouhé písečné pláže byly bez lidí, ani slunce nesvítilo, jen 16 st., vysoká oblačnost. Cesta vedla převážně borovým lesem, později kolem pobřeží. Románský kostel z 12. st., nyní opravovaný, je poslední před „Koncem světa“. Od kostela už jen 3 km po asfaltové silnici se jde ke kamennému kříži a poté skála a maják. Přesně ve 12 hod. zde skončilo mé putování od francouzských hranic. Dále už jen zatažená obloha a moře. Kdosi řekl, že sny umírají, když se uskuteční. Můj sen tedy zemřel. Seděl jsem dlouho na kameni u moře Atlantiku a přemýšlel o tom, že celý život je vlastně cesta či pouť, která jednou skončí. Málo lidí si to připouští nebo na to myslí. Stále jen pracují nebo skoro nic nedělají. Má cesta končí, ale už vymýšlím další. Možná to bude podobně dlouhá cesta do Vatikánu, možná směrem na východ. Tam sice žádný cíp není, ale např. Vladivostok by jím mohl být. Ubytování pro poutníky ve Finisterra má jen 20 lůžek a tak kdo neměl rezervaci, měl smůlu. Řešil jsem to ubytováním v samostatném pokoji pěkného hotelu Ancora za 18€. Poprvé si dopřávám max. komfort. Ale za cestu dlouhou 885 km si to snad zasloužím. Velký nákup jsem udělal v supermercadu, poobědval, psal maily, procházel se po pobřeží a odpočíval. Slunce ne a ne se prodrat skrz zataženou oblohu. I tak jsem byl moc rád, že se tu mohu kochat hezkým pohledem na moře a okolní kopce. Při návratu od majáku do města Finisterra se po týdnu znovu potkávám s Giorgem a jeho manželkou Elsou z Torina, s kterými jsem prožil nádherný večer právě před týdnem v obci Fonfria. Ze Santiaga sem přijeli autobusem, neboť věděli, že jsem měl v plánu dnes tu být i já. A to se také stalo – neuvěřitelné! Vracejí se večer do Santiaga, ale já jejich opětovné pozvání na večeři tentokráte nepřijal, neboť jsem si chtěl vychutnat tento nádherný den na „Konci světa“. Zajímavá byla informace o jejich letecké dopravě z Itálie do Španělska. Koupili si letenky cca 6 32

týdnů předem a letěli z Bergama přes Valencii do Leonu a zpět za pouhých 35€! Zbylou část cesty vlakem. Podobné informace mi poskytli Němci, kteří také platili za zpáteční letenku cca 40€. Vše si zakoupili prostřednictvím internetu, vždy ale 6 – 8 týdnů předem (tzv. nízkonákladové lety). I Jakub z Brna letěl do Francie za 750 Kč. 13.5. út – už nikam pěšky nejdu. Nádherně jsem si užil hotelový pokoj; vařil, pral a hlavně odpočíval. Vstával jsem až v 7 hodin rozhodnutý, že se vrátím do Santiaga autobusem v 8, 20 hod..Skoro plně obsazený, klimatizovaný a pohodlný byl přistavený autobus. Loučím se s Claudií, která byla mou partnerkou poslední 3 dny, i když jsme šli každý svým tempem. Říkala mi, jak jsem udělal dobře, že jsem nespal v poutnické ubytovně, kde poprvé netekla teplá voda. Cesta do Santiaga vedla ze 2/3 podél moře, trvala skoro 3 hodiny a stála 12€. Místním autobusem jsem v Santiagu přejel z autobusového nádraží na vlakové do vzdálenosti asi 5 km. Nakoupil jsem si dobroty na oběd, jízdenku do Viga za 8€ a ve 12,30 hod. jsem odjel rychlíkem do Viga. Vlak byl čistý, klimatizovaný a já obsadil čtyřku se stolečkem a skoro celou cestu obědval a popíjel – grilované kuře s bramborem, pivo, víno, sýr, ovoce – nejpohodlnější jídelní vůz jaký znám. Počasí stále nic moc, zataženo, občas mírný déšť. Ve Vigu jsem byl ve 14 hod.. Koupil jsem si jízdenku na autobus do Braga, což je větší město v Portugalsku, blízko kterého jsem se měl setkat s Petrem Dusbabou, řidičem kamionu Carga Jičín. Ten měl zítra dopoledne vykládat zboží asi ve 20 km vzdáleném Caldelas. Jizdné stálo 10€ a odjezd byl až v 18,15 hod. SČ (v Portugalsku bylo o hodinu méně). Volný čas jsem využil k prohlídce moderního města Viga, ale pro mě nic zajímavého. Příjemné bylo ale počasí, neboť už svítilo slunce a teplota byla kolem 20 st.. Před odjezdem z Viga do portugalského města Braga jsem odeslal poslední maily domů. Asi 1,5 hod. trvala cesta skoro prázdným luxusním klimatizovaným autobusem. U nádraží během 5 minut jsem obstaral ubytování v malém soukromém občerstvení, resp. hospůdce, a z požadovaných 20€ slevil majitel na 15€. Řidič kamionu mi napsal adresu, kam mám zítra přijet kde bude vykládat náklad. Bohužel toto místo na mapě není, nezná ho ani majitel kde bydlím a tak jsem šel do blízkého hotelu, kde ochotná recepční, hovořící ovšem jen portugalsky, hledá adresu na internetu. Ale ani ona nebyla schopná mi do mapy označit hledané místo. Na určení přesnějšího místa žádám znovu Petra, ale jeho odpověď zněla: „směrovka souhlasí, je to pod Bragou, kousek od silnice 101 – to je v klidu.“ Kousek má být asi 20 km.

33

14.5. st – až k Lisabonu Spal jsem až do 7 hod., i když v Portugalsku bylo teprve 6 hodin. Po snídani jsem odešel na blízké autobusové nádraží a koupil si jízdenku. Trochu byl problém kam, neboť uvedenou adresu ve výdejně jízdenek přesně neznali a podobně na tom byl i řidič autobusu, který mě vezl. Znali jen směr a tak asi po 25 minutách řidič se ptá přistupujících cestujících, zda mu pomohou určit místo, kde mám vystoupit. Jeden z cestujících uvedenou firmu znal a tak asi po 40 minutách jsem vystoupil. Zbývají prý asi 4 km, ale začalo pršet. Pěšky se mi nechtělo a tak jsem jel dalším autobusem. Řidič mi ukázal směr, kde firma sídlí, kde mám čekat na Petra. Zbývalo asi 700 m a tak jsem zastavil BMW, jehož řidič mě dovezl na uvedenou adresu. Bylo 9,45 hod., ale ve firmě nebyl nikdo, neboť pracují až od 10 hodin. Počkal jsem v sousední firmě a asi za 30 minut přijel český kamion Carga s řidičem Petrem. Radostně jsme se přivítali, rychle proběhla skládka zboží (skla ze Světlé n/S.) a teprve poté nám bylo sděleno místo zpětné nakládky. Bohužel nikoliv směrem domů, ale ještě 70 km jižně pod Lisabonem, což bylo celkem 400 km. Zde jsme večer naložili kamion a zaparkovali, neboť byla bezpečnostní přestávka 11 hodin. A tak jsme večeřeli a popíjeli a hráli hry na počítači. 15.5. čt – začíná návrat domů Po páté hodině jsme odjeli konečně východním směrem, tzn. začali se vracet domů. Snídali jsme cestou, vařil jsem v kabině kávu a čaj, obědvali před kamionem. Ohřál jsem guláš od paní Dusbabové, manželky Petra. Ale v 17 hod. před Zagarozou jsme museli cestu ukončit a opět bezpečnostní přestávka 9 hodin. A tak znovu fernet, večeře, pivo a opět hry na počítači (Milionář). Už jsme byli 310 km před Barcelonou. Venku bylo příjemných 20 stupňů. Za 10 hod. ujeto 861 km! 16.5. pá - Francie Odjeli jsme ráno po 4. hod., obědvali v restauraci na španělsko francouzské hranici výborně a relativně levně (předkrm - velký talíř čerstvé zeleniny s tuňákem a vajíčkem, grilované koleno, chléb, červené víno, moučník – vše za 9€). Trochu jsme se přejedli, ale chutnalo nám moc. V supermarketu jsem udělal nákup domů (cherry, portské, koňak Veterano, olivy, víno atd.) Po francouzské dálnici za oblačného počasí občas s přeháňkami jsme v 16,30 hod. cestu opět museli ukončit v Mornasu, 180 km před Lyonem. Následoval odpočinek, fernet, plzeňské, červené Tinto, lehká večeře a opět hry na počítači a na uspání film „Kameňák“. Ujeli jsme 750 km.

34

17.5. so - Německo Vyjeli jsme už ve 2 hod.. Na dolních schůdkách jsem zapomněl své hygienické potřeby a tak jsem je definitivně ztratil. Po téměř prázdné dálnici jsme skončili před 11. hod. v německém autohofu u jezera Achern. Bylo to 710 km a zde jsme měli přestávku skoro 2 dny (45 hodin), taková jsou bezpečnostní pravidla pro řidiče kamionů. Za překročení jen jedné minuty se platí pokuta 10€, což si nikdo nepřeje. Na parkovišti se potkalo 9 řidičů Carga, z toho 2 výborní kuchaři, kteří zde měli stejně dlouhou přestávku, někteří dokonce 65 hodin. Tady se řidiči uvolní, odreagují, mohou se pořádně napít a najíst a probrat s kolegy vše, co je zajímá. V sobotu počasí moc nepřálo, časté dešťové přeháňky, ale řešení bylo snadné, neboť náš vlek byl prázdný a tak posloužil jako hospoda. Každý měl židličku a stůl byl zhotoven z bočních prken. V provozu bylo několik vařičů a vařilo se skoro stále. Večer dokonce grilovalo výborné maso (Petr z Ostravy) a hlavně bylo kvalitní pití – jen plzeňské, které tu stojí méně než u nás, a dobré víno. Ještě před půlnocí se pekly bramboráčky! Po půlnoci se šlo ještě do hospody vzdálené 150 m. A spát? Asi po 2. hodině ráno. 18.5. ne – ještě Německo Ráno bylo nádherné, slunečné. Jako jediný jsem vstal v půl osmé a šel na dvouhodinovou procházku po cyklistické stezce. Ostatní se probouzeli po půl desáté a opět začali vařit. Využil jsem blízkého a čistého jezera ke koupání, i když voda měla jen 20 st.. Přátelská pohoda byla celý den na parkovišti, k čemuž přispělo i příjemné počasí. Nemohu např. zapomenout na informaci, jak obrovská je firma Cargo, ve které mám už mnoho přátel. Dnes už má přes 1000 kamionů a pohlcuje další menší firmy a uzavřela kontrakt s firmou Mercedes na dodávku 1500 nových kamionů za neuvěřitelné 4,5 miliardy Kč! 19.5. po – konečně Čechy Konečně po 8. hod. jsme mohli pokračovat po německém území směrem Wutzburg, kde jsme složili část nákladu z Portugalska. Zpáteční cesta se tak protáhla na 4 dny jízdy a 2 dny čekání. Vždyť to bylo skoro 3200 km od domova. Oběd byl rychlý a výborný; každý dvě roštěnky připravené Šárkou, Petrovou manželkou. Petr jen kávu, já červené a tak to byla pochoutka. Petr se opravdu snažil jet celý den co nejrychleji, ale přitom bezpečně a s přehledem, a tak se stalo, že před 20,30 hod. jsme v Jičíně, čemuž jsme nevěřili ještě před Prahou v 18,30 hodin. Zde nás už čekaly naše manželky, což bylo nádherné.

35

S radostí jsem se vrátil domů s dobrým pocitem, že jsem 5 týdnů strávených mimo domov žil opět plnohodnotný život, o který se snažím. Prožil jsem překrásné chvíle a navázal další nová přátelství a nové kontakty se zajímavými lidmi, které nesmím nechat ležet ladem. Mám na co vzpomínat, ale jen ze vzpomínek zatím žít nechci. A tak už plánuji a těším se na další dny, na další výlety, na plnění dalších přání. Jen co dokončím deník, pojedu do Krkonoš na Tetřeví boudy s Pepou K., na kole do Jeseníků do lázní za Mirkem J., možná se týden budu těšit z pobytu vnuka Tomáše v Jičíně, potom na sraz spolužáků do Holic, těším se na výstavu fotografií Jitky v Jičíně „Na bráně“ a začnu 1.část Kolem republiky na kole, týdenní kurs s dětmi z 9.tříd a 9-ti denní Slovinsko na kole s CK Brno – to vše v příštích šesti týdnech. Můj život není klidné „nedělní odpoledne“. Mé srdce chce dobrodružství a naplnění snů; je to můj životní styl. Jitě děkuji, že mi to toleruje. Nakonec poděkování 1/ Jitě, že mi cestu dovolila, podporovala mě a všechny přátele průběžně informovala, přepisovala mé krátké zprávy pro Deník Jičínska 2/ Frantovi Balcarovi a Petrovi Dusbabovi, že mě v pohodě odvezli a přivezli a za kamarádský vztah, ale i Petrovi Rybovi, jejich šéfovi, který vyhověl mému termínu odjezdu i změněnému příjezdu 3/ desítkám poutníků, kteří mi na cestě pomáhali; rovněž také přátelským Španělům, kteří nás povzbuzovali a fandili nám 4/ přátelům a kamarádům za SMS, kteří mi drželi palce a v duchu cestovali se mnou.

36

Cruz de Ferro, vyhlášený památník a nejvyšší místo na celé pouti. Zde jsem ve společnosti kamarádů z Vicenzy, vlevo Enzo, uprostřed Carlo (16. etapa) „Camino di Santiago 2008“ skončilo, Ať žije „Camino di Santiago 2009“, možná na kole.

V Jičíně 23.5.2008

Ivan

37