Řekl bych ano jednoznačně ano, tohle je Dow, dvaačtyřicátý

PRVNÍ KAPITOLA

Copplestone Court, elegantní venkovské sídlo Henryho a Clarissy Hailsham-Brownových usazené od osmnáctého století v lehce zvlněné krajině kentského hrabství, působilo malebně i na sklonku deštivého březnového odpoledne. Ve vkusně zařízeném přijímacím salonku, který se nacházel v jeho přízemí a skrze francouzská okna nabízel výhled do zahrady, stáli dva muži u ozdobného stolku, na němž ležel podnos se třemi sklenkami portského. Každá z nich byla označena nalepovacím štítkem s číslem od jedné do tří. Vedle nich pak byla položena tužka a arch papíru. Sir Rowland Delahaye, elegantně vyhlížející sympatický padesátník s uhlazeným vystupováním, se usadil na opěrku pohodlného křesla a umožnil svému společníkovi, aby mu zavázal oči. Hugo Birch, muž něco po šedesátce s poněkud vznětlivou povahou, pak siru Rowlandovi vsunul do ruky jednu ze sklenic stojících na stolku. Sir Rowland si ze skleničky usrkl, na chvíli se zamyslel a pak pronesl: (5)

Pavucina_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 5

5.9.2016 10:49:54

AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE

„Řekl bych – ano – jednoznačně – ano, tohle je Dow, dvaačtyřicátý.“ Hugo odložil skleničku zpátky na stůl, zamumlal „Dow, dvaačtyřicátý“, poznamenal domněnku sira Rowlanda na papír a podal mu další sklenku. Ten z ní opět ochutnal víno, zarazil se, ještě jednou si usrkl a poté souhlasně pokýval hlavou. „No jistě,“ zhodnotil přesvědčivě, „tohle je opravdu velmi kvalitní víno.“ Znovu upil pár kapek. „O tom není pochyb. Cockburn, sedmadvacátý.“ „Jak může Clarissa plýtvat lahví Cockburnu ze sedmadvacátého na takový hloupý pokus?“ pokračoval, když podával sklenici Hugovi zpět. „To je jistojistá svatokrádež. Ale to je tím, že ženy portskému ani za mák nerozumí.“ Hugo od něj sklenku převzal, poznamenal jeho verdikt na papír na stole a podal mu třetí sklenici. Stačila jen velmi letmá ochutnávka, než se dostavila okamžitá a prudká reakce sira Rowlanda. „Fuj!“ vykřikl znechuceně. „Nějaká přeslazená náhražka portského. Nechápu, proč Clarissa něco takového v domě vůbec má.“ Jakmile bylo jeho mínění náležitě zaznamenáno, sundal si pásku z očí. „A teď jste na řadě vy,“ předal ji Hugovi. Hugo odložil své brýle s kostěnými obroučkami a nechal sira Rowlanda, aby mu přes oči nasadil pásku. „Nejspíš to levné portské používá k přípravě dušeného králíka nebo na dochucení polévky,“ uvažoval nahlas. „Neumím si představit, že by jí Henry dovolil, aby ho nalévala hostům.“ „Hotovo, Hugo,“ oznámil sir Rowland, když dokončil uvazování pásky přes oči svého společníka. „Možná bych vás měl otočit třikrát kolem dokola, jako se to dělá při hře na slepou bábu,“ dodal a odváděl Huga ke křeslu, kde s ním začal točit, než ho usadí. (6)


5.9.2016 10:49:54

PAV U Č I N A

„No tak, to stačí,“ protestoval Hugo a svalil se do křesla, které měl za sebou. „Máte dost?“ zeptal se ho sir Rowland. „Ano.“ „Já tedy místo toho raději prohodím skleničky,“ navrhl sir Rowland a kousek je posunul. „To není potřeba,“ namítal Hugo. „Myslíte si snad, že se nechám ovlivnit tím, jak jste tipoval vy? V určování portského si na vás troufnu třeba o půlnoci, můj milý Roly.“ „Až tak bych na to nesázel. Každopádně opatrnosti není nikdy nazbyt,“ trval na svém sir Rowland. Zrovna ve chvíli, kdy se chystal podat jednu ze skleniček Hugovi, vstoupil do pokoje ze zahrady třetí host Hailsham-Brownových. Jeremy Warrender byl pohledný mladík, bylo mu přes dvacet a oblek mu zakrýval plášť do deště. Lapal po dechu, kterého se mu očividně nedostávalo, a překotně se hrnul k pohovce. Než na ni ale stihl žuchnout, všiml si, co se v salonku právě odehrává. „Co to tady vy dva u všech svatých vyvádíte?“ zajímal se, zatímco si sundával plášť a sako. „Skořápky s vínem?“ „Co to je?“ pídil se Hugo se zavázanýma očima. „Zní to, jako by sem někdo přivedl psa.“ „To je jen mladý Warrender,“ uklidnil ho sir Rowland. „Ovládejte se.“ „Aha, ale mně to znělo, jako když nějaké psisko honí zajíce,“ upřesnil svůj dojem Hugo. „Běžel jsem třikrát ke vstupní bráně a zpátky, navlečený do pršipláště,“ vysvětlil Jeremy, když se ztěžka svalil na pohovku. „Hercoslovenský ministr to podle všeho zvládl za čtyři minuty padesát tři vteřin – taky v těžkém kabátu. Já běžel na doraz a stejně jsem se nedostal pod šest minut deset vteřin. Takže (7)


5.9.2016 10:49:55


nevěřím, že on to dokázal. V takovém čase by to uběhl leda tak Chris Chataway – ať už v pršiplášti, nebo bez něj.“ „Kdo vám o hercoslovenském ministrovi navykládal takové věci?“ zajímal se sir Rowland. „Clarissa.“ „Clarissa!“ zvolal sir Rowland s potlačovaným smíchem. „Ach tak, Clarissa,“ odfrkl si pohrdavě Hugo. „Nesmíte brát vážně všechno, co vám napovídá.“ „Obávám se, Warrendere,“ pokračoval sir Rowland s pobaveným úsměvem, „že svou hostitelku ještě dost dobře neznáte. Ta mladá dáma je obdařená velmi bujnou představivostí.“ Jeremy se zvedl z pohovky. „Chcete snad říct, že si to celé vymyslela?“ zeptal se pohoršeně. „Ruku do ohně bych za ni tedy rozhodně nedal,“ odvětil sir Rowland a podával první skleničku Hugovi, který měl stále připevněnou pásku přes oči. „A odpovídá to jejímu smyslu pro humor.“ „Tak v tom případě počkejte, až se tu ta mladá dáma objeví,“ vyhrožoval Jeremy. „Ta si ode mě něco vyslechne! Páni, jsem vyřízený.“ Odkráčel do haly odložit plášť. „Přestaňte nám tu funět jako mrož,“ zahudroval Hugo. „Snažím se soustředit. Ve hře je pět babek. Tady s Rolym jsme se vsadili.“ „Aha, a o co jde?“ zajímal se Jeremy, když se vrátil do pokoje a usadil na opěradlo pohovky. „O to, kdo je lepším znalcem portského,“ vysvětlil mu Hugo. „Máme tu Cockburn ročník dvacet sedm, Dow ze dvaačtyřicátého a specialitu místního hokynáře. A teď ticho. Jde do tuhého.“ Usrkl si ze skleničky, kterou držel v ruce. „Mmm-ehm,“ zamumlal poněkud vyhýbavě. (8)


5.9.2016 10:49:55

PAV U Č I N A

„Takže?“ dožadoval se sir Rowland odpovědi. „Dospěl jste k závěru, o který vzorek se jedná?“ „Nespěchejte na mě, Roly,“ vykřikl Hugo. „Práce kvapná málo platná. Podejte mi další.“ Skleničku si přendal do druhé ruky a natáhl se pro další. „Ano, u těchhle dvou mám naprosto jasno,“ oznámil po krátkém usrknutí. Ještě jednou si k oběma sklenkám přičichl. „Ta první byla Dow,“ pozvedl rozhodně jeden ze vzorků. „Druhá Cockburn,“ pokračoval a vracel druhou skleničku siru Rowlandovi, který tip zopakoval a zároveň zapisoval: „Číslo tři Dow, číslo jedna Cockburn.“ „Už asi ani nemá cenu ochutnávat to třetí,“ prohlásil Hugo, „ale předpokládám, že bych to měl dotáhnout do konce.“ „Tak prosím,“ podal mu sir Rowland poslední ze tří skleniček. „No fuj! Uff!“ zněla naprosto znechucená Hugova reakce po velmi letmém ochutnání. „Co je to za příšernou břečku?“ Vrátil siru Rowlandovi skleničku, pak z kapsy vytáhl kapesník a otřel si jím rty, aby se zbavil té urážlivé chuti. „Bude trvat nejmíň hodinu, než se té pachuti zbavím. Poslyšte, Roly, sundejte mi to.“ „Počkejte, já vám to sundám,“ nabídl se Jeremy, vstal a přistoupil zezadu k Hugovi, aby mu mohl odvázat pásku z očí, zatímco si sir Rowland zamyšleně dopřával doušek z posledního vzorku, než ho položil zpátky na stůl. „Takže tohle vy tvrdíte, Hugo? Že je číslo dvě specialita hokynáře?“ zavrtěl hlavou. „Naprostý nesmysl! Dow z dvaačtyřicátého to je, o tom vůbec nemůže být pochyb.“ „Pche! Přišel jste snad o chuťové buňky, Roly?“ namítal Hugo, když soukal pásku do kapsy. (9)


5.9.2016 10:49:55


„Ukažte, já to taky zkusím,“ vmísil se do toho Jeremy. Přešel ke stolku a z každé skleničky se trochu napil. Na chvíli se zarazil a ještě jednou upil ze všech tří vzorků. „No já nevím, podle mě chutnají všechny stejně,“ připustil. „Ta dnešní mládež!“ pokáral ho Hugo. „To máte z toho zpropadeného ginu, co do sebe lijete horem dolem. Pak z toho nemáte mít zničené chuťové buňky. Takže nejen ženy nedokáží docenit portské, ale dnes už dokonce ani muži pod čtyřicet!“ Než stačil Jeremy zareagovat, otevřely se dveře vedoucí do knihovny a vstoupila jimi Clarissa Hailsham-Brownová, krásná brunetka, které nebylo ještě ani třicet. „Zdravím, drahouškové,“ pokynula siru Rowlandovi a Hugovi. „Už jste skončili?“ „Ano, Clarisso,“ ujistil ji sir Rowland. „Čekáme jenom na tebe.“ „A pravdu mám já, to se vsadím,“ dodal Hugo. „Jednička byla Cockburn, dvojka nějaká náhražka portského a trojka Dow. Že je to tak?“ „Ani náhodou,“ zvolal sir Rowland, aniž by dal Clarisse příležitost odpovědět. „Číslo jedna byl Dow, číslo dvě Cock burn a trojka ten patok. Takhle to bylo, viď?“ „Drahouškové,“ byla jediná odpověď, které se od Clarissy dočkali. Políbila Huga a pak sira Rowlanda. „A teď ten tác někdo odneste zpátky do jídelny,“ pokračovala. „Karafu najdete na příborníku.“ Usmála se sama pro sebe a z bonboniéry na odkládacím stolku si vzala čokoládový bonbon. Sir Rowland popadl podnos se sklenicemi a už už se chystal ho odnést, když se náhle zarazil. „Kara-fu?“ zeptal se udiveně. Clarissa se usadila na pohovku a nohy si zasunula pod ( 10 )


5.9.2016 10:49:55

PAV U Č I N A

sebe. „Přesně tak,“ odvětila. „Karafa je tam jenom jedna.“ Uchechtla se. „Víte, ono je totiž ve všech skleničkách stejné portské.“

( 11 )


5.9.2016 10:49:55

DRUHÁ KAPITOLA

Každý z přítomných reagoval na Clarissino prohlášení po svém. Jeremy propukl v jízlivý smích, přistoupil k hostitelce a políbil ji. Sir Rowland stál zmrazen údivem, zatímco Hugo se zřejmě nemohl rozhodnout, jaký postoj má k tomu, jak si z nich obou vystřelila, zaujmout. Když se siru Rowlandovi konečně vrátila řeč, vyčinil jí. „Clarisso, ty jsi ale bezohledná švindlířka!“ Jeho hlas zněl ovšem láskyplně. „Ale no tak,“ hájila se Clarissa, „venku celé odpoledne pršelo a vy jste si přitom chtěli jít zahrát golf. Musela jsem vás tedy nějak zabavit. Bavili jste se u toho přece, nebo ne, drahouškové?“ „Na mou věru,“ zvolal sir Rowland, když se odebíral s tácem ke dveřím, „měla by ses stydět! Takhle znemožnit staré vážené džentlmeny. Nakonec to dopadlo tak, že tady mladý Warrender jako jediný poznal, že všechna ta vína byla stejná.“ ( 12 )


5.9.2016 10:49:55

PAV U Č I N A

Hugo už se teď smál a doprovázel sira Rowlanda ke dveřím. „Kdopak se tady vytahoval,“ poplácal ho po ramenou, „že Cockburn ročník dvacet sedm pozná i o půlnoci?“ „Co naděláme, Hugo,“ odpověděl sir Rowland rezignovaně. „Ještě si pak trochu dopřejeme, ať už je v té karafě cokoliv.“ V družném hovoru opouštěli salonek dveřmi do haly, které za nimi Hugo zavřel. Jeremy se obrátil ke Clarisse sedící na pohovce. „A teď mi, Clarisso, povězte,“ spustil vyčítavě, „jak to bylo s tím hercoslovenským ministrem.“ Clarissa na něj vrhla nevinný pohled. „Co jak s ním bylo?“ zeptala se. Jeremy na ni namířil prst a mluvil pomalu a důrazně: „Běžel vůbec někdy třikrát ke vstupní bráně a zpátky, v pršiplášti, v čase čtyři minuty padesát tři vteřin?“ „Hercoslovenský ministr je miláček,“ usmála se Clarissa roztomile. „Je mu ale dobře přes šedesát a dost pochybuju, že v posledních letech někam byť jen popoběhl.“ „Takže jste si to všechno jenom vymyslela. Přesně jak mě varovali. Ale proč?“ „Inu,“ byl její úsměv ještě více odzbrojující, „od božího rána jste si stěžoval, že máte málo pohybu. A já si řekla, že jako správná hostitelka bych vám měla k nějakému dopomoct. Kdybych vás poslala jen tak se proběhnout do okolních lesů, moc by to nezabralo. Bylo mi ale jasné, že na výzvu reagovat budete. Tak jsem vám zkrátka vymyslela vyzyvatele.“ „Clarisso,“ vyjekl Jeremy podrážděně s komicky zkřiveným obličejem, „mluvíte vy vůbec někdy pravdu?“ „Ale samozřejmě – občas,“ připustila Clarissa. „Jenomže mám dojem, že když říkám pravdu, tak mi stejně nikdo nevěří. Je to vážně zvláštní.“ Na chvíli se zamyslela a pak po( 13 )


5.9.2016 10:49:55


kračovala: „Nejspíš je to tím, že když si vymýšlíte, necháte se tím unést a ono to působí tak nějak přesvědčivěji.“ Zvedla se a popošla k francouzskému oknu. „Vždyť jsem si mohl třeba zpřetrhat žíly,“ skuhral Jeremy. „Ale to vám zřejmě bylo úplně putna.“ Clarissa se rozesmála. „Vážně si myslím,“ zhodnotila situaci, když otevřela okno, „že se nakonec vyčasí. Ještě si užijeme báječný večer. Zahrada vždycky po dešti tak krásně voní.“ Vyklonila se ven a nasála vůni. „Narcisky,“ vydechla. Když okno zase zavřela, Jeremy k ní přistoupil. „Vám se život tady na venkově opravdu líbí?“ zeptal se jí. „Miluju ho.“ „Vždyť se tady musíte k smrti nudit!“ namítal rozhořčeně. „Tohle přece není místo pro vás, Clarisso, sem nepatříte. Určitě se vám strašně stýská po divadle. Doneslo se ke mně, že před lety bylo vaší vášní.“ „Ano, to bylo. Ale já si dokážu přímo tady zinscenovat svoje vlastní divadlo,“ zasmála se. „Jenomže vy byste si měla užívat vzrušující zábavu ve víru Londýna.“ Clarissa se znovu rozesmála. „Zábavu – myslíte večírky a noční kluby?“ zeptala se. „Přesně tak, večírky. Byla byste výtečná hostitelka,“ zalichotil jí Jeremy se smíchem. Otočila se, aby mu viděla do tváře. „To zní jako z edvar diánského románu,“ řekla. „Každopádně, diplomatické večírky jsou ukrutně nudné.“ „Je to ale taková škoda, že trčíte v tomhle zapadákově,“ nehodlal se vzdát, přiblížil se k ní a pokusil se ji chytit za ruku. „Škoda – pro mě?“ zeptala se Clarissa a ruku odtáhla. ( 14 )


5.9.2016 10:49:55

PAV U Č I N A

„Ano,“ přitakal Jeremy horlivě. „A pak taky ten Henry.“ „Co je s Henrym?“ Clarissa se zaměstnala načechráváním polštáře na klubovce. Jeremy se na ni upřeně zadíval. „Nedokážu pochopit, proč jste si ho vůbec brala,“ odpověděl a sbíral odvahu. „Je o tolik starší než vy, dceru už má na škole.“ Opřel se o křeslo a nepřestával ji sledovat. „Je to skvělý chlap, o tom nikdo nepochybuje. Ale taky je to škrobený nabubřelý panák, co se tu promenuje jako páprda.“ Zarazil se a čekal na reakci. „Je nudný,“ pokračoval, když se žádné nedočkal, „jako zpráva o stavu vodních toků.“ Ani k tomu se Clarissa nevyjádřila. A tak to zkoušel dál. „Nemá špetku smyslu pro humor,“ zabručel poněkud mrzutě. Clarissa se na něj podívala, usmála se, ale neřekla jediné slovo. „No jistě,“ zahlaholil Jeremy, „nejspíš si myslíte, že bych takové věci říkat neměl.“ Clarissa se posadila na kraj podlouhlého taburetu. „Ale kdepak, mně to nevadí,“ ujistila ho. „Povídejte, co je vám libo.“ Jeremy si šel přisednout k ní. „Takže si přece jen uvědomujete,“ spustil dychtivě, „že jste udělala chybu?“ „Já jsem ale chybu neudělala,“ zněla její tiše vyřčená odpověď. Pak k ní ještě škádlivě dodala: „Jeremy, děláte mi snad nemravné návrhy?“ „Rozhodně,“ nezaváhal ani na vteřinu. „To je tak rozkošné,“ zvolala Clarissa. „Pokračujte,“ dloubla ho loktem. „Clarisso, vy přece určitě víte, co k vám cítím,“ odpověděl trochu podrážděně. „A přesto si se mnou jen tak hrajete, že mám pravdu? Flirtujete se mnou. Jsem pro vás prostě jen jed( 15 )


5.9.2016 10:49:55


no z vašich dalších rozptýlení. Duše moje, nemůžete aspoň pro jednou brát něco vážně?“ „Vážně? A copak je na vážnosti tak úžasného?“ odvětila Clarissa. „Vážného už je toho na světě spousta. Ráda si život užívám a mám radost, když si ho užívají i všichni kolem mě.“ Jeremy se sklesle pousmál. „Život bych si zrovna v tuhle chvíli podstatně líp užíval, jen kdybyste mě brala vážně,“ svěřil se. „Ale no tak,“ dobírala si ho Clarissa, „samozřejmě že si to tu užíváte. Co vám tu chybí? Jste naším víkendovým hostem společně s mým rozkošným kmotrem Rolym. A na pár drinků si k nám dnes večer zaskočil i starý drahoušek Hugo. Když se tihle dva sejdou, je s nimi ohromná zábava. Tak mi tady nevyprávějte, že se nebavíte.“ „Ale samozřejmě, že se bavím,“ připustil Jeremy. „Vy mě ale nenecháte, abych vám řekl, co chci skutečně říct.“ „Nevykládejte nesmysly, zlatíčko,“ nesouhlasila. „Mně přece můžete říct cokoli, co máte na srdci.“ „Opravdu? Myslíte to vážně?“ ujišťoval se. „Samozřejmě.“ „Nu dobrá, v tom případě,“ odhodlával se Jeremy, vstal z taburetu a otočil se k ní čelem, „miluju vás,“ prohlásil. „To mě velmi těší,“ odpověděla Clarissa radostně. „Co je tohle za odpověď? Špatně!“ postěžoval si Jeremy. „Máte svým hlubokým soucitným hlasem říct: ‚To mě mrzí.‘“ „Mě to ale nemrzí,“ namítala Clarissa. „Mě to těší. Dělá mi radost, když se do mě lidé zamilovávají.“ Jeremy si k ní opět přisedl, ale tváří se odvrátil na opačnou stranu. Vypadal, že teď už je opravdu hluboce rozrušený. Clarissa se na něj krátce zadívala. „Byl byste ochoten,“ zeptala se pak, „udělat pro mě cokoli na světě?“ ( 16 )


5.9.2016 10:49:55

PAV U Č I N A

„Vy přece víte, že byl,“ otočil se na ni dychtivě. „Cokoli. Cokoli na celém světě,“ ujistil ji. „Určitě?“ zeptala se Clarissa. „Co kdybych například někoho zavraždila? Pomohl byste… Kdepak, s tímhle musím přestat.“ Vstala a popošla pár kroků. „Ne ne, jen pokračujte,“ naléhal Jeremy a otočil se tak, aby jí viděl do tváře. Na chvíli se odmlčela. „Před chvílí jste se mě ptal,“ navázala pak, „jestli se tady na venkově nenudím.“ „Ano.“ „No, svým způsobem to tak asi je,“ přiznala. „Nebo by to tak spíš mohlo být, kdybych se ovšem neuchýlila ke své tajné zálibě.“ Jeremy vypadal nechápavě. „Tajné zálibě? V čem spočívá?“ zajímal se. Clarissa se zhluboka nadechla. „Víte, Jeremy,“ začala vysvětlovat, „můj život se vždycky odvíjel pokojně a spokojeně. Nikdy v něm nedošlo k ničemu vzrušujícímu, a tak jsem si vymyslela takovou malou hru. Pojmenovala jsem si ji ‚Co kdybych‘.“ „Co kdybych?“ zopakoval Jeremy zmateně. „Přesně tak,“ přisvědčila Clarissa a začala popocházet po pokoji. „Můžu si sama pro sebe říct třeba: ‚Co kdybych jednoho rána vstoupila do knihovny a našla tam mrtvolu. Jak bych se měla zachovat?‘ nebo ‚Co kdybych se od nějaké cizí ženské, která si to sem jednoho krásného dne přikráčí, dozvěděla, že se kdysi s Henrym v Istanbulu tajně vzali a můj svazek s ním je tedy bigamický. Co bych jí na to měla říct?‘ nebo ‚Co kdybych následovala svůj instinkt a stala se slavnou herečkou?‘ nebo ‚Co kdybych byla postavena před volbu – buď zradit svou vlast, nebo připustit, aby Henryho zastře( 17 )


5.9.2016 10:49:55


lili před mýma vlastníma očima?‘ Už rozumíte, jak jsem to myslela?“ Náhle se na Jeremyho usmála. „Anebo dokonce –,“ usadila se do křesla, „‚Co kdybych utekla s Jeremym. Co by se stalo pak?‘“ Jeremy k ní přistoupil a padl na kolena. „To mi lichotí,“ řekl. „Ale opravdu jste si tu poslední situaci někdy představovala?“ „Ale jistě,“ usmála se Clarissa. „A co se stalo?“ Chytil ji za ruku. I tentokrát ruku vysmekla. „Tedy, když jsem to hrála naposledy, ukryli jsme se na Azurovém pobřeží, v Juan les Pins, a Henry nás tam našel. Měl s sebou revolver.“ „Panebože!“ vyděsil se Jeremy. „Zastřelil mě?“ „Pokud si na to správně pamatuju,“ usmála se s nostalgickým pohledem, když Jeremymu odpovídala, „řekl –,“ zarazila se a pak nasadila nesmírně dramatický hlas: „Clarisso, buď se se mnou vrátíš, nebo se zastřelím.“ Jeremy vstal a vzdálil se. „To se ještě zachoval dost velkoryse,“ pronesl poněkud podezíravě. „Tohle je na hony vzdálené reakci, kterou bych od Henryho očekával. Ale budiž. Co jste mu na to řekla?“ Clarissa se nepřestávala s pocitem sebeuspokojení usmívat. „Vlastně jsem si zahrála obě verze,“ prozradila. „V té jedné jsem Henrymu řekla, že je mi to strašně líto, že opravdu nechci, aby se zabil, ale do Jeremyho jsem bláhově zamilovaná a nedokážu s tím nic dělat. Henry se mi vrhl k nohám, vzlykal, ale já byla neoblomná. ‚Mám tě ráda, Henry,‘ povídám mu, ‚ale život bez Jeremyho si neumím představit. Ber to jako sbohem.‘ Pak jsem vyběhla z domu a spěchala do zahrady, kde jste na mě čekal. Když jsme pak utíkali zahradní pěši( 18 )


5.9.2016 10:49:55

PAV U Č I N A

nou k hlavní bráně, zaslechli jsme z domu výstřel. Běželi jsme ale dál.“ „Dobré nebe!“ zalapal Jeremy po dechu. „To jste to s ním tedy slušně skoncovala, jen co je pravda. Chudák Henry.“ Po chvíli zamyšlení pokračoval: „Zmínila jste se ale, že jste si zahrála obě varianty. Jak probíhala ta druhá?“ „Ach ano, Henry byl tak příšerně zoufalý a prosil tak žalostně, že jsem prostě neměla to srdce ho opustit. Rozhodla jsem se tedy, že se vás vzdám a zbytek života zasvětím tomu, abych Henryho učinila šťastným.“ Jeremy teď vypadal naprosto sklíčeně. „No, drahá,“ pronesl sklesle, „vy se tedy opravdu dokážete zabavit. Ale snažně vás prosím, buďte aspoň chvíli rozumná. Když říkám, že vás miluju, myslím to smrtelně vážně. Trvá to už dost dlouho. Toho jste si přece musela všimnout. Opravdu nemám ani tu sebemenší naději? To chcete skutečně strávit zbytek svého života s tím starým nudným patronem Henrym?“ Clarissa byla ušetřena nutnosti odpovědět příchodem hubeného vytáhlého dvanáctiletého děvčete ve školní uniformě, které si s sebou neslo aktovku. „Ahoj, Clarisso,“ zvolala dívka na pozdrav, když vstoupila do salonku. „Nazdar, Pippo,“ odpověděla jí nevlastní matka. „Jdeš pozdě.“ Pippa odložila klobouk a aktovku na klubovku. „Hudebka,“ vysvětlila lakonicky. „Máš pravdu,“ rozpomněla se Clarissa, „dneska jsi měla klavír, viď? Bavila ses?“ „Ani trochu. Hrůza děs. Dokola jsem musela opakovat otravná cvičení. Slečna Farrowová tvrdila, že si tím zdokonaluju prstoklad. Vůbec mě nepustila k tomu, abych si zahrála to ( 19 )


5.9.2016 10:49:55


pěkné sólo, co jsem procvičovala. Je tu něco k snědku? Umírám hlady.“ Clarissa vstala. „Copak jsi nedostala na cestu do autobusu vdolky jako vždycky?“ zeptala se jí. „Ale dostala,“ přiznala Pippa, „jenomže to bylo už před půl hodinou.“ Clarisse věnovala pohled tak prosebný, až to působilo komicky. „Nemohla bych si vzít koláč nebo tak něco, abych přežila do večeře?“ Clarissa popadla Pippu za ruku a vedla ji s sebou ke dveřím do haly. „Tak se podíváme, co se tu dá najít,“ slíbila se smíchem. „Je tam ještě kousek toho koláče – toho s třešněmi na vrchu?“ zajímala se Pippa při odchodu nadšeně. „Není,“ nepotěšila ji Clarissa. „Ten jsi včera dojedla.“ Jeremy se nad hlaholem hlasů vzdalujících se do haly usmíval a kroutil hlavou. Jakmile byly obě z doslechu, hbitě se přesunul ke stolu a chvatně otevřel pár zásuvek. V tu chvíli ho ale vyrušil srdečný ženský hlas přicházející ze zahrady. Zvolání „Zdravíčko vespolek!“ ho v jeho počínání zarazilo a zásuvky zase kvapně pozavíral. K francouzskému oknu se otočil přesně v okamžiku, kdy jím do pokoje vcházela asi čtyřicetiletá statná, vesele vyhlížející žena v tvídovém kostýmu a gumovkách. Ještě stála na schodu pod oknem, když zahlédla Jeremyho. Zarazila se. „Je tu někde paní Hailsham-Brownová?“ zeptala se Jeremyho. Jeremy se jakoby nic vzdálil od stolu a ležérně přešel k pohovce. „Ano, je, slečno Peakeová,“ odpověděl, „zrovna se šla s Pippou do kuchyně poohlédnout po něčem k snědku. Víte přece, jak je Pippa vždycky při chuti.“ „Děti by se neměly mezi jídly cpát,“ reagovala zvučným, takřka až mužným hlasem. ( 20 )


5.9.2016 10:49:55

PAV U Č I N A

„Nepůjdete dál, slečno Peakeová?“ nabídl Jeremy. „Kdepak, podívejte se na moje boty,“ zasmála se. „Vždyť bych tam s sebou přitáhla půlku zahrady.“ Znovu se zasmála. „Přišla jsem se jen paní Hailsham-Brownové zeptat, jaká zelenina bude potřeba na zítřejší oběd.“ „No, s tím vám bohužel –,“ začal Jeremy, ale slečna Peakeová ho přerušila. „Víte co,“ zahřměla, „já přijdu později.“ Už byla na odchodu, ale pak se ještě otočila na Jeremyho. „Abych nezapomněla,“ dodala rázně, „dáte na ten stůl pozor, viďte, pane Warrendere?“ „Ano, jistě, dám,“ odpověděl Jeremy. „Je to vzácná starožitnost, víte?“ vysvětlila mu slečna Peakeová. „Neměl byste z něj ty zásuvky takhle vyškubávat.“ Jeremyho ta poznámka vyvedla z míry. „Hrozně se omlouvám,“ kál se. „Jen jsem se poohlížel po nějakém papíru na psaní.“ „Prostřední přihrádka,“ vyštěkla slečna Peakeová a ukázala tím směrem. Jeremy se otočil ke stolu, otevřel prostřední přihrádku a vytáhl z ní list papíru na psaní. „Přesně tam,“ pokračovala slečna Peakeová příkře. „Stejně je zvláštní, jak často lidi nevidí něco, co mají přímo před očima.“ Škodolibě se od srdce zachechtala a odkráčela zpátky do zahrady. Jeremy se k jejímu smíchu připojil, ale jen co se ztratila z dohledu, jeho smích jako když utne. Chystal se vrátit ke stolu, ale vtom se objevila Pippa přežvykující nějakou buchtu.

( 21 )


5.9.2016 10:49:55

Řekl bych ano jednoznačně ano, tohle je Dow, dvaačtyřicátý

Recommend Documents