Pravda a mýty o smrti a umírání.
Je zmrtvýchvstání mýtus?
Téma smrti a umírání je nesmírně důležité téma, které v dnešní době u většiny lidí bývá odsouváno někam do oblasti nezájmu a nevědomí. Je to téma o kterém se jednoduše nemluví a tváříme se, že tato tématika jednoduše ani neexistuje. Problematiky smrti jako osobního problému každého člověka se současná společnost dotýká spíše výjimečně. Je to ožehavé téma nejenom pro sdělovací prostředky, a pro různá media, ale také pro naše běžné každodenní rozhovory. Každá mince má však i druhou stranu. A zde jde o to, že současná kultura je doslova přesycena až brutálním představováním lidské smrti a umírání. Tento paradox prozrazuje, že u moderního člověka se jedná o strach ze své smrti. Bohužel praxe umírání a s tím spojených pohřbů jsou dnes v městském prostředí zařízeny tak, že se běžný člověk s faktem smrti a s tím souvisejícími pohřebními obřadů vůbec nesetkává. Člověk, který se necítí dobře, odchází do nemocnice a tam umírá. Velmi často odchází z tohoto světa v úplné osamělosti, obklopen jenom cizími lidmi. Tělo zemřelého je uloženo v nemocniční márnici a setkáme se s ním až při obřadu ve hřbitovní kapli. Většina lidí tak po dlouhou dobu nemá vůbec žádný kontakt se smrtí, nebo s tělem zemřelého, jak tomu bylo v minulosti v případě, že člověk umíral doma, ve známém prostředí obklopen péčí a láskou svých nejbližších. Často byl doprovázen modlitbou a dalšími projevy zbožnosti, nebylo výjimkou, že byl přítomen také kněz, který poskytl vysoce kvalifikovanou službu a pomoc v této
1
oblasti. Můžeme říci, že jde v současné době o odlidštění umírání a smrti. Toto zakrývání skutečnosti smrti se týká především dětí. Mylně se totiž domníváme, že by je zachvátil strach. Jenže skutečnost ukazuje, že opak je pravdou. Neboť čím více zakrýváme umírání a smrt, tím více se prohlubuje strach z ní a přechází až v utkvělý. Odklon od Boha v současnosti způsobuje, že člověk se začal cítit jako suverénním pánem svého života, ale také pánem života druhých Utrpení spojené se smrtí ztrácí bez Boha jakýkoliv smysl. Přikázání nezabiješ dnes přestalo být v mnoha zemích závazné vzhledem k nejslabším, to je k nenarozeným dětem a ke starým a nemocným lidem. Snad si můžeme povšimnout, že strach ze smrti u současného lidstva je důsledkem vyloučení nadpřirozené skutečnosti z každodenního běžného všedního života. Člověk, který je zaměřen pouze na „materielní svět“ chápe pochopitelně smrt jako konec všeho. Nevíme si příliš rady, co s tím. Smrt je totiž chápána jako zmaření v š e h o , do čeho člověk investoval své životní síly a celou svou energii. Umírání- stejně jako zrození patří neoddělitelně k lidskému životu. Pravdu o smrti by měl reflektovat každý člověk a to nejen v pokročilém věku, ale také mladý. Její r e á l n o s t učí každého z nás velké životní moudrosti, životnímu realismu a správnému využívání všech svých sil a darů, které jsou nám svěřeny. Fakt smrti relativizuje a uspořádává spoustu „ náhodných“ , “banálních“ a „nedůležitých“ zkušeností, které na sebe občas poutají naší pozornost a tak nám zabraňují a nedovolují vidět život v širší perspektivě. Víme z psychologie – a to je nesmírně důležité a potřební si uvědomit, že ten, kdo nedovede klidně přemýšlet o své smrti, ten se také nedovede radovat ze života§ Matka, která se bojí smrti, předává svým dětem strach ze ž i v o t a. Její obavy vrhají stín na život dětí. Strach ze smrti ochromuje život! Ve svém nejhlubším smyslu jde o projev strachu ze života, ze kterého se může radovat pouze ten, kdo se nedá ochromit
2
strachem ze smrti. Tento strach ze smrti dokáže lidem otrávit ty nejkrásnější okamžiky života. Tady bych chtěl připomenout jednoho svého přítele kněze, který nedávno zemřel. Dožil se asi 96 let života. Ten byl před časem v nemocnici. Byl docela vážně nemocen a viděl jak lékaři, zdravotní sestry a všechen nemocniční personál kolem něho „kmitá“. On na to reagoval takto: „Víte já rád žiji, ale stejně rád zemřu, to se nemusíte tak vzrušovat a namáhat. Já totiž vím, že jsme v Boží ruce a že bez Jeho vůle nám ani vlas z hlavy nespadne.“ To je příklad krásné vyrovnanosti člověka, který stejně miluje život i smrt. Já jsem vzkříšení a život Je smrt skutečně dramatem, tragédií? Cožpak se své smrti neděsil sám Ježíš až tak, že se potil krví? Neprosil Otce, aby odňal tento kalich utrpení? Smrt je skutečně nepřítelem člověka, vešla do světa závistí ďáblovou (Moudr.2,24). Ale už Kniha moudrosti představuje smrt jako most k jinému životu. V Knize moudrosti si můžeme povšimnout integrálního pohledu na lidský život a smrt. Strach současného člověka z ní plyne právě z oddělení konce lidského života od celku jeho existence. Smrt je ale prodloužením lidského života, přechodem do „života nového“ To, co prožíval autor Knihy moudrosti, nám dokonale zjevil Ježíš Kristus a to nejen svým učením a moudrostí, ale především svým životem a zvláště pak svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním. Přestože Ježíšova smrt byla dramaticky těžká a bolestná, znamenala neoddělitelnou část jeho života a jeho vztahu k Otci. Pro nás křesťany se Ježíšova zkušenost smrti a zmrtvýchvstání stává místem překonání strachu ze smrti a tím zároveň místem objevení radosti a plnosti života. Kristus nás jasně říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? (Jan 11,25 – 26) Přestože může být člověk věřící a víra ve zmrtvýchvstání Krista i naše je nám blízká, zůstává smrt pro každého z nás dramaticky těžkou zkušeností. Nikdo z nás nemůže rozhodovat o tom, jak bude umírat. 3
Nemůžeme předvídat, v jaké situaci nás smrt zastihne, v jakém rozpoložení ducha. Jako na nás nezáleželo, kdy, kde a jak se narodíme, tak stejně málo na nás bude záležet doba, místo a způsob skonu. Můžeme se však po vzoru Ježíše v Getsemanech modlit za dobrou smrt. Křesťan by se neměl modlit pouze za dobrý život, ale také za dobrou smrt pro sebe a pro své blízké. Často se mnozí lidé zaměřují na různé zázračné události, např. zázračné uzdravení. Všechny tyto zázraky jsou přechodné, protože jejich účinek končí posledním vydechnutím. Zdá se - a jsem o tom hluboce přesvědčen – že mnohem větším divem a nebojme se říci zázrakem je pro člověka dobrá a krásná smrt. Toto prohlášení může znít podivně, ale přesto…Takový zázrak uchová navěky plody celého našeho života Právě dobrá smrt navěky zachová celou naší existenci, včetně našeho těla, které také vstane k novému životu. Na závěr se ještě zaposlouchejme do dvou svědectví zralé přípravy na smrt. První nám zanechala Terezie z Lisieux, která umírala ve věku necelých čtyřiadvaceti let, druhé je zachyceno v Deníku sestry Faustyny – ta zemřela v třiatřiceti. „Doufám, že po pozemském vyhnanství budu požívat tebe ve vlasti. Ale nechci hromadit žádné zásluhy pro nebe, chci pracovat jenom z lásky k tobě, za tím jediným cílem, abych ti dělala radost, abych potěšila tvé Nejsvětější srdce a zachraňovala duše, které tě budou věčně milovat. Navečer tohoto života se objevím před tebou s prázdnýma rukama , neboť nežádám Pane, abys počítal mé skutky. Všechny naše spravedlnosti jsou v tvých očích poskvrněné. Chci se tedy přiodít tvou spravedlností a přijmout od tvé lásky navěky tebe samého. Nechci jiný trůn a jinou korunu, než tebe, můj Milovaný!... V tvých očích není čas ničím, jediný den je jako tisíc let. Můžeš mě tedy v jediném okamžiku připravit, abych mohla předstoupit před tebe…“ (Svatá Terezie z Lisieux) „Můj Ježíši, ať jsou tyto poslední dny vyhnanství zcela podle tvé svaté vůle. Sjednocuji své utrpení, hořkost a samo umírání s tvým svatým utrpením a obětuji se za celý svět, abych vyprosila hojnost božího 4
milosrdenství.(…) Silně doufám a zcela se odevzdávám do tvé svaté vůle, která je milosrdenství samo.“ (Svatá Faustyna Kowalská)
(Čerpáno z knihy Józefa Augustyna: Viděli jsme Pána)
5
