KULTURA A SMRT Kulturně - antropologická studie prostředí smrti. a umírání

Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Ústav filosofie a společenských věd

KULTURA A SMRT Kulturně - antropologická studie prostředí smrti a umírání Diplomová práce

Autor:

Lucie MALINOVÁ

Obor:

BI-ON/SSK

Vedoucí práce:

Mgr. Martin PALEČEK

Oponent práce:

Mgr. Aleš VRBATA

Hradec Králové 2002

ANOTACE:

Tato diplomová práce mapuje téma smrti a umírání. V jednotlivých kapitolách definuje základní problematiku a popisuje její historický vývoj. Sleduje proměny postoje ke smrti, proměny vztahů k mrtvým a umírajícím, pohřební zvyklosti a rituály. Jejím obsahem je také současná praxe v pohřebnictví, ale také tradiční zvyklosti zaměřené na oblast Valašska. Zmíněna je také psychologie pozůstalých.

PROHLÁŠENÍ:

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a pouze na základě uvedených pramenů a literatury.

Valašské Meziříčí, 28. 4. 2002

Lucie Malinová

PODĚKOVÁNÍ:

Ráda bych poděkovala vedoucímu práce, Mgr. Martinu Palečkovi, za trpělivost a cenné rady a připomínky při zpracování tohoto tématu. Dále děkuji svým rodičům, Heleně a Václavu Grafovým, jejichž povolání mě inspirovalo k volbě tohoto tématu a jejichž cenné zkušenosti byly podkladem pro vznik této diplomové práce.

OBSAH ÚVOD

1

1. ČLOVĚK A SMRT 1.1.Definice pojmu smrt

2

1.2.Tělesné známky umírání

3

1.3.Vztah člověka ke smrti

4

1.4. Stáří a blízkost smrti

6

1.5.Proměny vnímání smrti

7

1.6.Křesťanské pojetí smrti

9

1.6.1.Poslední pomazání

10

1.6.2.Průběh posledního pomazání

10

2. ZESNULÝ 2.1.Definice

12

2.2.Nakládání se zemřelými – historie

12

2.3.Nakládání se zemřelým – současná praxe

16

2.4. Posmrtné změny probíhající na mrtvém těle

17

3. POHŘBÍVÁNÍ 3.1.Definice

20

3.2.Historický vývoj pohřbívání

20

3.2.1.Semité

21

3.2.2.Řecko a Řím

21

3.2.3.Křesťané

22

3.3.Pohřeb do země

25

3.4. Pohřeb žehem - kremace

27

3.4.1.Průběh kremace

30

4. POHŘEBNÍ OBŘADY 4.1. Definice

32

4.2. Pohřební rituály

32

4.2.1.Odepření pohřebního ritu

33

4.2.2.Posmrtný život v očistci, připomenutí mrtvých

34

4.2.3.Vstup duše do očistce

36

4.3. Sjednání pohřbu

37

4.4. Pohřební obřad

38

4.5. Průběh pohřebního obřadu

40

4.6. Pohřební řeč a požadavky kladené na řečníka

42

5. HŘBITOV 5.1.Historický vývoj správy hřbitovů

44

5.2.Historie hřbitovní kultury

45

5.3.Podmínky ovlivňující kvalitu hřbitova

47

5.4. Současná podoba hřbitovů

49

5.5.Vojenská pohřebiště

50

6. TRADIČNÍ ZVYKLOSTI A POVĚRY SPOJENÉ SE SMRTÍ A UMÍRÁNÍM (se zaměřením na Valašsko) 6.1.Staroslovanský pohřební obřad

52

6.2.Obřadní naříkání – plačky

55

6.3.Pohřební hostina

57

6.4. Lidové zvyklosti a pověry

59

6.4.1.Význam lidových zvyklostí

59

6.4.2.Duše

59

6.4.3.Úmrtí

60

6.4.4.Škodlivá moc věcí

62

6.4.5.Maskování domu a obyvatel

63

6.4.6.Smrt a znamení smrti

64

6.5.Lidové zvyklosti spojené s Dušičkami

65

6.6.Smuteční barva

66

7. PSYCHOLOGIE POZŮSTALÝCH

67

8. POHŘEBNICTVÍ DNES

70

ZÁVĚR

72

SEZNAM PRAMENŮ

73

PŘÍLOHY

77

ÚVOD

V této diplomové práci jsem se pokusila nastínit některé vztahy mezi kulturou a problematikou smrti. Snažila jsem se zachytit proměny vnímání smrti na pozadí společenských a kulturních změn. Zaměřila jsem se především na oblast České republiky, ale také na historické vlivy evropské a křesťanské. V kapitole zabývající se tradičními zvyklostmi a pověrami jsem jejich mapování zúžila na oblast Valašska, odkud pocházím. Inspirací pro napsání této práce byla má osobní zkušenost s problematikou pohřebnictví. Rodiče v tomto oboru podnikají, takže díky nim jsem se mohla blíže seznámit s chodem pohřební služby a správy hřbitova, čímž jsem získala alespoň základní informace o prostředí smrti, umírání, ale také o problémech, se kterými se pohřebnictví v současné době potýká. Protože praxi pohřební služby ve Valašském Meziříčí důvěrně znám, vycházím v kapitolách popisujících současné pohřebnictví především z této zkušenosti. Chtěla bych zdůraznit, že problematika smrti a umírání, kterou jsem se zde snažila zpracovat, je nesmírně obsáhlá a dosud neexistuje publikace, která by se jí komplexněji zabývala. Má diplomová práce je tedy pouhým pokusem popsat pohřební praxi a podat alespoň základní informace týkající se smrti a umírání. Snad tyto informace pomohou objasnit některé otázky a obavy pojící se se závěrečnou etapou našeho života.

1. ČLOVĚK A SMRT

1.1.Definice smrti Pokusy o definici smrti odnepaměti vycházely ze zkušenosti. V minulosti byla však kritéria smrti málo dokonalá, a tak nebyly výjimkou případy, kdy došlo k pohřbení zaživa. Za hlavní projevy života byly a jsou považovány dýchací pohyby a pohyby srdce. Pokud tyto ustaly, byl člověk považován za mrtvého. Definice smrti zněla: „Ireverzibilní zástava

cirkulace a dýchání.“ (Munzarová, 1997, s. 14). Tradiční kriteria smrti – zástava dýchání a srdeční činnosti – samozřejmě platí dodnes, ale s vývojem vědeckého poznání, a především medicíny, se dostal do popředí mozek a jeho integrační a určující úloha pro celý organismus. V současnosti je tak smrt definována smrtí mozkovou1, jako ztráta všech funkcí celého mozku, včetně mozkového kmene2, která vede k neschopnosti integrovat a koordinovat fyzické a mentální funkce těla jako jednotky (Munzarová, 1997, s. 14-16). Biologové dnes také hovoří o tzv. „buněčných“ nebo „smrtelných“ hodinách buňky, které v okamžiku vyčerpání „programu života“ spustí za pomoci enzymů sebevražedný

„program smrti“ (Haškovcová, 2000, s. 74). Smrt lze samozřejmě definovat nejen z pohledu biologických věd, ale rovněž z hledisek různých náboženských a filosofických nauk.

1

Definice mozkové smrti má zásadní význam pro orgánové transplantace, při kterých je nulový záznam EEG. Dýchání a krevní oběh lze nahradit pomocí přístrojů, činnost centrální nervové soustavy však nikoli. 2 Důležité je uvědomit si, že smrt v biologickém smyslu není okamžikem, ale procesem. I po nastalé smrti, kdy lékař definitivně konstatoval smrt, existují v těle člověka buňky, které jeví ještě po určitou dobu známky života. Jsou to však pouze malé skupiny buněk, které jsou závislé na integritě organismu a časem tak jako tak zaniknou.

1.2.Tělesné známky umírání Samotnému okamžiku smrti předchází různě dlouhá fáze umírání, která končí smrtí neboli exitem. Lidé přítomní u umírajících rozpoznávají určité příznaky exitu. Objektivní symptomy odchodu jsou takovéto: nepravidelný tep, klesající krevní tlak, nepravidelné dýchání, unavený výraz obličeje, nepravidelné mrkání, ztráta mimiky obličeje, chyby v řeči (sociální komunikaci), nevysvětlitelná euforie. U člověka ante finem (před koncem) lze zpozorovat také bledou pokožku, vlhkou studeným potem, zapadlé oči, chladné uši a nos, nepravidelný puls, dochází k inkontinenci moči a stolice, vědomí bývá někdy porušené. Celý organismus postupně ochabuje a ztrácí se vědomí. V terminální fází dochází ke zvýšenému výlevu potu, který výrazně čpí. Většina umírajících má silný pocit žízně, naopak chuť k jídlu se snižuje. Často se umírajícím těsně před smrtí uleví od bolestí, kterými dosud trpěli (Křivohlavý, 1995, s. 17-25). Smrt je avizována určitými známkami na lidském těle. Jsou jimi: 9. Kóma bez reakcí na vnější podněty. 10.Vymizení svalového tonu (napětí). 11.Zornice nereagují na zdroj světla. 12.Nepřítomnost spontánního dýchání. 13.Vyhaslé vegetativní funkce mozku. 14. Nulový záznam EEG – ten znamená definitivní konec. V praxi, při běžném ohledání zesnulého prohlížejícím lékařem, se však takovéto komplexní zjišťování smrti neprovádí, rozhodující jsou proto tyto zkoušky: kontroluje se vymizení dechu a srdečního tepu, zda zorničky nereagují na světlo a kůže víček nereaguje na dotyk, zda se kůže stlačená prstem nevrací zpět. Při úmrtí ve zdravotnických a speciálních zařízeních, která jsou vybavena přístroji zaznamenávajícími EEG, se provádí komplexní zjišťování smrti.

1.3.Vztah člověka ke smrti Smrt vždy vzbuzovala pozornost člověka, protože člověk, jako jediný druh, je schopen svůj zánik reflektovat během celého života. Toto vědomí konce je charakteristické pro lidský druh, je jakýmsi antropinem. Zároveň ale zpětně ovlivňuje lidskou kulturu a životy lidí. Prožívání času je tak silně ovlivněno konečným bodem naší životní dráhy, protože vidina konce nás nutí prožívat a využívat čas. Pokud by neexistoval konec, nemuseli bychom nikam spěchat, neexistovala by pro nás základní existenční motivace, vše bychom mohli, ale nemuseli. Na vše by bylo nekonečně času. Nabízí se otázka, zda by člověk vůbec tvořil, zda by měl nutkání zanechat po sobě stopu, vytvořit odkaz a tím přesáhnout svou konečnost, jako to dělá dnes. Čas by byl sledem okamžiků a celkový smysl by unikal. Chybělo by spění k nějakému cíli, k bodu, který by dal lidské existenci význam. Paradoxně je smrt největší životní jistotou, která nám byla dána s možností našeho bytí. Naše bytí je „bytím ke smrti“ a smrt je fenoménem života. Takto pohlíží na život a smrt Heidegger. V podstatě okamžikem našeho zrození se začínáme nezvratně přibližovat okamžiku smrti. Postupně nám ubývají síly, náš organismus stárne. Toto celoživotní spění ke konci je extrémním pohledem na lidský život, ale přesto pravdivým. Romano Guardini velice výstižně vyjádřil přítomnost a působení okamžiku smrti po celý lidský život, stejně jako působení okamžiku zrození: „Život není nastavení

jednotlivých dílů na sebe, nýbrž je to jednolitý celek, který, jakkoli to zní paradoxně, je celý přítomen v každém okamžiku jeho průběhu.“ (1997, s. 52). Dále poznamenává, že každá životní fáze pociťuje přítomnost smrti po svém. U dětí nemá konkrétní podobu, projevuje se nepřímo, jako hlad po životě či potřeba ochrany. V mládí vystupuje smrt do popředí, mladý člověk dokáže lehce zemřít, protože plnost žití dává i smrti prvek života (Guardini, 1997, s. 52-54). I přes převládající negativní význam pro člověka, nelze smrti upřít jednu přednost. A tou je, že dokáže poodhalit podstatu naší existence a našeho lidství vůbec. Tváří tvář smrti, ať už bližního nebo naší vlastní, dokážeme nahlédnout smysl lidského života. Smrtí bychom se měli zabývat a poznávat ji, protože jen „…vydrží-li člověk vědění toho, že je

smrtelný a že je nejisté pouze to, kdy se smrt stane nevyhnutelnou možností lidské

existence, pozná svou odpovědnost za každý okamžik svého života.“ (Haškovcová, 1975, s. 20). Není běžnou životní zkušeností setkat se se smrtí v našem okolí. „Život je delší,

umírání se posouvá do vyššího věku. Pohled na umírající a mrtvé není již běžnou záležitostí. V normálním životě proto lze na smrt snáze zapomenout.“ (Elias, 1997, s. 12). Smrt se vytratila ze společenského života především díky lékařům a vyspělé medicíně. Svůj podíl má také expanzivní reklama, která vytvořila zcela umělou představu ideálního muže a ženy. Tyto lidské modely neznají nemoci, neúspěch, pomalé tempo, ubývání sil a schopností. Jsou úspěšní, mladí, krásní a inteligentní, jsou zdraví a plní energie, pracují s maximálním nasazením. Hovořit o smrti, hrobech, červech, nám připadá morbidní, nevhodné, nevkusné… Nechceme nic slyšet o umírání nebo jen zahlédnout umírající. Tato tichá hluchota a slepota k problematice smrti dospěla až tak daleko, že „dosud nikdy v dějinách lidstva nebyli

umírající tak sterilně odsouváni do zákulisí společenského života, mimo zraky živých; dosud nikdy nebyly lidské mrtvoly expedovány z úmrtního lože do hrobu tak hygienicky, bez zápachu a s takovou technickou dokonalostí.“ (Elias, 1997, s. 23). Příčinou této současné situace je, že pohled na smrt kolem nás nám nebezpečně připomíná

naši

vlastní

konečnost

a

ohrožuje

vysněnou

představu

naší

vlastní

nesmrtelnosti. Tak vše, co souvisí se smrtí, odsouváme do nemocničních zařízení, do rukou odborníků a profesionálů pohřebních institucí.

1.4.Stáří a blízkost smrti Životní období dospělosti nejvíce inklinuje k zapomnění na smrt. Dospělý člověk věnuje svůj čas plnění bezprostředních požadavků a povinností, připadá si silný a soběstačný. Smrt je tak z vědomí vytlačena nejsnáze. Ale s přibývajícím věkem člověk zjišťuje, že vše pomíjí. Ubývá očekávání a přibývá pocitu marnosti. Přichází stáří a s ním i neodbytné myšlenky na smrt… (Guardini, 1997, s. 53-55). Stáří nás přibližuje smrti. Musíme si uvědomit, že stáří čeká na nás na všechny, stejně jako smrt, a když „…budeme

mít štěstí, tak než zemřeme, všichni zestárneme.“ (Thomasma, Kushnerová, 2000, s. 158). Vztah společnosti ke stáří je velmi rozporuplný. Normou dnešní doby se stal člověk mladý, plný sil. A stáří je spojováno pouze s omezením, s menší výkonností, s menší pružností… Představa stáří a umírání je nepřirozená, bizardní, něco, co se nás netýká a co nás neohrožuje. Vysoký věk oceňujeme, pokud umožňuje provozovat aktivity mladých. Usmívající se opálený pár důchodců slézající horské svahy nebo běhající v lese se svými vnoučaty a pravnoučaty - taková je představa aktivního stáří, která by se snad dala ještě přijmout. Ale nepřijatelné je být starý, nemocný a bezmocný. Západní kultura nedokáže uznat stáří pro to, čím je, pro stáří samo. Pro věk, kterého se lidé dožili a pro vše, co zažili a přežili. Nedokáže docenit osobní a společenské kvality starých lidí. Naopak pro východní kultury, např. čínskou nebo japonskou, je stáří vrcholným obdobím života a proto je velmi uznáváno. Stáří reprezentuje hodnoty jako moudrost, umění žít, životní zkušenost, umění rozlišovat a hodnotit. Takto se ale u nás na stáří nepohlíží. Převažující je představa stáří jako něčeho negativního, vyvolávajícího obavy. Stáří znamená konec života, psychický i fyzický rozpad. Ale stáří není kvalitativně horší, než jiná období života. Není jen ubýváním sil, je to život, který má svou hodnotu a své uzpůsobení. Navíc zkušenosti starších generací jsou zdrojem vědění, názorů a hodnot předávaných generacím mladším. Proto jsou staří lidé i přes svou případnou vetchost či nemohoucnost nenahraditelnou součástí živoucího lidského společenství.

1.5.Proměny vnímání smrti Od počátku středověku měla smrt významné místo v životě lidí. Smrt byla společenskou událostí a člověk umíral v kruhu blízkých, uprostřed společenství3. Lidé totiž žili neustále v těsné blízkosti a tak prožívali vše společně. Tento způsob života předurčoval, že jak narození a smrt, tak další aspekty lidského života byly veřejnými událostmi, nesrovnatelně veřejnějšími než dnes. Nejstarší smrt byla ochočená – důvěrně známá. Smrt zdivočela až dnes. (Ariès/1, 2000, s. 44). Umírání a smrt nebyly něco jednoznačně záporného. Lidé nepociťovali takovou úzkost a strach. Člověk přijímal smrt odevzdaně, stejně jako svůj osud. A umíral uvolněně a klidně. Křesťanský středověk částečně pozměnil pohled na smrt. Křesťanství slibovalo, že smrtí vše nekončí a že existuje možnost zajistit si věčný život. Lidé přestali být tolik odevzdaní a začali brát zodpovědnost za svůj osud do vlastních rukou. Věděli, že budou stát před Bohem zcela sami, jen se svým životem, modlitbami a se svými dobrými či špatnými skutky. Proto kolem sebe utkali síť prostředků, které měly zajistit lepší podmínky na onom světě. Životní a posmrtný individualismus překonal dosavadní odevzdanost. Smrt byla, jak jsme zmínili, v té době všudypřítomná a důvěrně známá dospělým i dětem. Člověk se s ní setkával téměř na každém kroku a smrt se stala také námětem uměleckých děl, které měly být mementem mori (ztvárnění mementa

mohlo být

nejrůznější, viz papírová skládanka z 1. poloviny 19. století v příloze č. 2). Člověku měly připomínat jeho konečnost a rovnost si lidí před smrtí. Mezi nejvýraznější spodobnění smrti patřily Poslední soud, artes moriendi, danse macabre a triumfy smrti. V 15. století se objevila namísto do té doby obvyklé ikonografie Posledního soudu ikonografie nová, zobrazující umírajícího na lůžku. Jeho ložnice je plná lidí a zároveň pouze pro mrtvého viditelných nadpřirozených bytostí, tísnících se u hlavy postele. Přítomna je Panna Marie, svatá Trojice a celý nebeský dvůr, z druhé strany Satan s ďábelským vojskem. Umírající je vystaven zkoušce dvou protikladných sil. Tyto obrazy v podobě dřevorytů byly součástí knih, tzv. artes moriendi, které učily šťastné smrti. Každá stránka 3

Za špatnou smrt byla považována smrt náhlá, osamělá, pokoutní, beze svědků. Takto umírali poutníci na cestě, utopenci, lidé zasažení bleskem…

měla obrázek, aby i negramotní laici pochopili smysl psaného textu. Současně s artes moriendi se vyskytuje umrlčí tematika v literatuře a ikonografii. Francouzské slovo macabre (umrlčí) označuje realistická vyobrazení rozkládajícího se lidského těla. Jedním z nejčastějších způsobů zobrazení smrti se stala napůl rozpadlá mrtvola – kostlivec se zbytky tkání neboli umrlec. Objevil se již v roce 1320. Tanec smrti (danse macabre) je nekonečný tanec kruhu střídavě mrtvých a živých tanečníků. Vedou jej mrtví, kteří jako jediní tančí. „Každou dvojici tvoří nahá, zahnívající,

bezpohlavní a velice čilá mumie a muž nebo žena odění podle svého společenského postavení a nevycházející z úžasu. (…) Vtip spočívá v protikladu mezi tempem mrtvých a ochromením živých.“ (Ariès/1, 2000, s. 149). Dalším velmi rozšířeným tématem byl „triumf smrti“. Šlo o vyobrazení moci smrti, která se zbraní v ruce řídí obrovský povoz tažený voly. Je to vůz ničivý, který drtí lidi všeho věku a postavení. Tato smrt nezdůrazňuje rovnost podmínek ani nevyhnutelnost, tlumočí spíše zákeřnost a nesmyslnost.

„Kdysi člověk přikládal smrti velkou důležitost, byla to vážná věc, nesměla se brát na lehkou váhu, byl to důležitý a obávaný okamžik života, jehož se ale nebál natolik, aby jej musel odsunout stranou svého zájmu, utíkat před ním, předstírat, že neexistuje, nebo si oněm něco nalhávat.“ (Ariès/2, 2000, s. 136). Až osvícenští lékaři se začali skutečně bát smrti, jako přírodního, nevázaného živlu, který unikal rozumnosti lidského společenství. Smrt zároveň člověka pokoušela a okouzlovala jako sex. A tak podobně jako myšlenky na sex musela být i smrt uschována hluboko do světa fantazie a snů. Postupně se strach ze smrti všeobecně rozšířil a stal se běžnou skutečností. Zvětšující se strach ze smrti měl za následek, že se ve dvacátém století stala smrt tabu (podobně jako ve století devatenáctém sex). Smrt postupně vymizela z každodenního života. Dostala se na okraj života společenství a vědomí individua. Hovořit o smrti začalo být nepatřičné a málem považováno za patologické. Strach ze smrti se tak ještě více prohluboval a myšlenky na smrt byly vytěsňovány. Srovnání s potlačovanými sexuálními představami a jejich neurotickými následky je zcela namístě.

1.6.Křesťanské pojetí smrti

Bible spojuje smrt s hříchem. Smrt je manifestací pádu prvních lidí před Bohem. První člověk nepodléhal nutnosti zemřít, byl svobodný ve svém výběru. Ale vybral si, že neposlechne Boha a jedl ze stromu poznání, a tak upadl do hříchu a ztratil svou nevinnost. Hřích se tak dědičně přenesl na každého z lidí. Tělo bylo degradováno na nástroj hříchu a stalo se smrtelným. Člověk se začal bát a mučily ho výčitky svědomí. Bůh pro něj přestal být milovaným otcem a stal se přísným soudcem. Jeho ortel byl krutý: život naplněný utrpením a bolestí, tvrdou prací a starostmi, konečná proměna v prach: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Genesis, 3:19). Smrt je zlo. Je spojena s utrpením, bolestí, hrůzou. Není zlem pouze pro člověka, ale také pro Boha. Smrt neměla přijít na svět, je něco cizího Boží podstatě. Je Božím soudem. Bible rozlišuje trojí smrt: fyzickou - zastavením biologických procesů v těle; duchovní - smrt pohanů a ostatních, kteří nepřistoupili na křesťanskou víru; mystická vítězství nad fyzickou smrtí. Zmrtvýchvstání je jednou její fází. Hříchem se člověk oddělil od zdroje života, od Boha. Vznikla tak hluboká propast mezi člověkem a Bohem. Oddělení od Boha znamená pro člověka první způsob smrti: duchovní smrt. Člověk duchovně mrtvý tělesně existuje, ale je oddělen od Boha, zdroje lásky a světla. Člověk je ztracen, je ve stavu zahynutí. Ježíš Kristus však dokázal člověka duchovně oživit. Z toho plynou dva závěry: člověk, který Ježíšovo evangelium nepřijal, je duchovně mrtev, a takto odchází ze světa v okamžiku fyzické smrti. Druhým závěrem je skutečnost, že od fyzické smrti se nelze zachránit, ale můžeme být nositeli evangelia a tak pomoci duchovně oživit naše bližní. Tak jim můžeme změnit život i celou jejich věčnost. Člověk je jednota duše a těla. A smrtí se tyto dvě složky člověka od sebe odlučují. Duše se odděluje od těla, „svléká“ pozemské tělo a směřuje Bohu. Duše je nadčasová,

odlučuje se od lidí a stává se součástí bezčasového trvání v Bohu. Tělo opuštěné duší umírá. Pokud člověk prožil celý svůj pozemský život bez Boha a v tomto duchovním stavu odešel ze světa, pak je jisté, že ve stavu oddělení od Boha zůstane i ve věčnosti. Bible mluví o jezeře plném ohně a síry a o druhé smrti. Na člověka, který nevěří v Boha a myslí si, že smrtí všechno definitivně skončí, čekají po smrti dny a noci plné muk a trýznění a nikdy nekončící agónie.

1.6.1.Poslední pomazání Příchod kněze k umírajícímu křesťanovi byl až do poloviny 19. století považován za znamení konce. Umírající věděl, že se blíží jeho poslední chvíle a rozhovor s knězem byl součástí přípravy na smrt. Umírající se poté loučil s příbuznými nebo s nimi, vědom si svého konce, ještě naposledy hovořil. Situace se však postupně měnila. Před mrtvým začal být jeho skutečný zdravotní stav všemi úzkostlivě tajen a tak byl umírající udržován v naprosté nevědomosti, aby ho případné zprávy o jeho vážné situaci nerozrušily. Proto umírající netušil, že se blíží jeho poslední hodinka a nenapadlo ho připravit se na smrt. Nebyl nikdo a nic, co by mu signalizovalo přicházející smrt. Mrtví umírali, aniž by cokoli řekli. Beze slova rozloučení opouštěli svět živých. Došlo to tak daleko, že na počátku 20. století i ty nejzbožnější rodiny přivolávaly kněze, až když jeho přítomnost nemohla mrtvého vyděsit, protože upadl do bezvědomí nebo zemřel. „Poslední pomazání už nebylo svátostí umírajících, ale mrtvých!“ (Ariès/2, 2000, s. 320). Kněží protestovali a odmítali dávat poslední pomazání mrtvolám. Až konečně po druhém vatikánském koncilu bylo poslední pomazání nahrazeno „pomazáním nemocných“. Kněz je uděloval i starým lidem bez zdravotních problémů. Svátost tak přestala být přípravou na smrt (Ariès/2, 2000, s. 321).

1.6.2. Průběh posledního pomazání Kněz uděluje umírajícímu svátost posledního pomazání – viatikum – na cestu na onen svět. Ve svatostánku na oltáři je uschován krytý kalich se svátostí oltářní, z něhož kněz

vyjme jednu hostii a uloží ji do zlaté schránky (pyxis). Zahalí ji a spolu s ministrantem, který nese zvonek a zvoní, odejdou k umírajícímu. Když vstoupí do domu, kněz řekne: „Pokoj tomuto domu.“ a postříkne okolí svěcenou vodou. Na stolek u postele umírajícího, kde hoří svíčky, postaví kněz pyxidu, kolem krku si dá fialovou štólu a vyslechne zpověď umírajícího bez přítomnosti jiných osob. Po zpovědi mu dá kněz rozhřešení. Poté vyjme hostii z pyxidy a položí ji na jazyk přijímajícího se slovy: „Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej tvou duši životu věčnému.“ „Po přijímání následuje poslední pomazání. Kněz udělá nad umírajícím třikrát

znamení kříže… Pak si navlhčí palec v nádobce s olejem nemocných, který posvětil biskup pro léčení tělesných a duševních chorob, a udělá olejem znamení kříže na sedmi částech těla – na očích, na uších, na chřípí, na ústech, na rukou, na nohou a na stehnech – a pokaždé říká s příslušnou obměnou: „Skrze toto svaté pomazání a své velké milosrdenství nechť ti Bůh odpustí, v čemkoli jsi zhřešil zrakem.“ Atd. Nedojde-li k zázraku uzdravení, který se někdy u této svátosti očekává, a je-li nemocný zřejmě na pokraji smrti, kněz cituje litanie za umírající.“ (Watts, 1995, s. 181-183).

2. ZESNULÝ 2.1.Definice Podle zákona č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví je mrtvé lidské tělo nebo jeho části, do doby pohřbení, označeno jako lidské pozůstatky. Po pohřbení jsou lidské pozůstatky zákonem označeny jako lidské ostatky. Než zákon vstoupil v účinnost, bylo mrtvé lidské tělo označováno pojmy zesnulý, zemřelý, mrtvola, nebožtík. Setkat se můžeme i s označením cadaver (spíše v lékařství). Pro starou češtinu bylo obvyklé označení umrlec. V této práci budu pro pojmenování mrtvého lidského těla používat výraz zesnulý.

2.2.Nakládání se zemřelými - historie Ve 13. století se v Evropě z bdění u mrtvého, smutku i pohřebního průvodu staly církevní obřady organizované a řízené duchovními. Dosavadní dominantní role pozůstalých

byla výrazně omezena. Změny nastaly také ve vnímání zemřelého a lidé již nesnesli pohled na mrtvé tělo. Do této doby mívali pozůstalí mrtvého vystaveného doma a až do pohřbu zůstával nezakryt pohledům smutečních hostí. Poté nebožtíka zašili od hlavy až k patě do rubáše (lněné prostěradlo), aby jej nebylo možno ani zahlédnout a v rubáši jej uzavřeli do dřevěné truhly neboli rakve. Chudí neměli na zaplacení truhláře a tak byli odnášeni na hřbitov v obecní rakvi, ze které tělo na hřbitově vyndali a pohřbili. Rubáš však dostali chudí i bohatí. Na našem území k tomuto posunu došlo o něco později. Před rokem 1500 byla většina českého obyvatelstva, a to i vrstva zámožnější, pohřbívána bez rakví. Pro schránku na ukládání tělesných ostatků se používalo označení truhla, slovo rakev se objevuje až ve slovníku z 16. století. Rubáš neznamenal oděv pro zesnulého, ale prostý šat či košili. Nebožtík byl zavinut do tzv. umrlčí plachty. Z původního pochovávání bez rakví se v 16. a

17. století u nás udržel zvyk

vystavovat nebožtíka v domě smutku na márách nebo na peřinách. V době moru v roce 1598 to bylo zakázáno (Němec, 1980, s. 49-50). V Evropě druhé poloviny středověku přibylo k rakvi zvláštní „lešení“, pod nímž byla zasunuta rakev. Bylo přikryto látkami a osvětleno svícemi a působilo velmi monumentálně. Katafalk, jako označení pro ono „lešení“, se ujal mnohem později. Ve 13.-14. století byl tedy nebožtík zakryt rubášem, v rubáši uložen do rakve a rakev byla schována pod katafalk. To byl velmi výrazný posun pohřebních zvyklostí (Ariès/1, 2000, s. 216). Katafalk byl postupně zesvětštěn a stal se součástí všech obřadů. Ariès říká že:

„Katafalk sám, vyzdobený a osvětlený, vytěsnil všechna nejstarší vyobrazení smrti – rozhřešení umírajícího, pohřební průvod, bědující družinu, uložení do hrobu i poslední, posmrtné rozhřešení.“ (Ariès/1, 2000, s. 216) Všechny tyto změny spolu s hromaděním mší a smutečních obřadů znamenaly masivní ústup významu příbuzných a světských přátel. Nahrazeni byli duchovními, knězi a mnichy, anebo chudými, kteří byli bráni jako zástupci Boha na zemi. „Rozloučení živých se

zesnulými zastínilo, pokud je rovnou nenahradilo, obrovské množství mší a modliteb u oltáře – došlo k jakési klerikalizaci smrti.“ (Ariès/1, 2000, s. 228). Jako protiváha církevního světa začaly v té době, to znamená počínaje 14. stoletím, vznikat laické spolky, bratrstva, jejichž posláním bylo pomáhat knězům a mnichům se

všemi obřady za zesnulé (Ariès/1, 2000, s. 228). Bratrstva vznikala ve 14.-18. století a sdružovala laické dobrovolníky přijímané na základě jejich přání. Bratrstvům předsedali a spravovali je také laici. Bratrstva konala skutky milosrdenství a tak pro ně vznikl ve Francii název „charity“. Ze všech skutků milosrdenství si zvolila právě pohřbívání zesnulých, kterým měla zabezpečit rituálně čistý pohřeb a uchránit příbuzné od dalšího utrpení. Mezi jejich úkoly dále patřily především tyto tři: poskytovat jistotu zesnulým, že se za ně budou modlit a nebudou tento úkol zanedbávat; poskytovat pomoc chudým, kteří neměli finance na získání duchovního přímluvce, tak se jejich pohřbívání a zádušních modliteb ujala bratrstva. Posledním úkolem bylo zajistit pohřební obřady v dané farnosti, mnohde jim záduší přenechalo organizaci pohřbů a především pohřebních průvodů. Jimi konané obřady si zachovaly původní podobu nezastíněnou množstvím církevních obřadů, podobnou jaká přetrvávala na venkově. Z bratrstev vznikaly první pohřební ústavy. Přibližně v polovině 17. století se zrodila obava před zdánlivou smrtí. Podrobněji se na tuto problematiku soustředili lékaři v polovině 18. století. Pohřby a náboženské obřady té doby byly především projevy opatrnosti a měly zabránit pohřbení zaživa. Na domněle mrtvého se volalo třikrát jménem, pomoci mělo i tradiční omývání mrtvého nebo jeho vystavování, ale i několikadenní lhůty před pohřbením nebo zpopelněním4. Formulace opatření proti předčasnému pohřbení se staly součástí závětí, kde zesnulí požadovali např. naříznutí své kůže. Koncem 18. století stál strach ze zdánlivé smrti u zrodu dohledu nad pohřbíváním, který dnes přisuzujeme vůli udržet veřejný pořádek nebo odhalit vraždy. V Rakousku byla prohlídka mrtvých nařízena dekretem dvorní kanceláře z 30. 3. 1770. Toto opatření však platilo pouze pro hlavní města a až od roku 1774

platilo

všeobecně. Následně v roce 1894 vydalo české místodržitelství prohlášení upravující prohlídku mrtvých v Čechách. Účelem této prohlídky bylo zabránit, aby byl někdo pohřben za živa; umožnit, aby mohly být vyšetřeny násilné příčiny smrti, nebo aby byly odhaleny infekční choroby a mohlo být zabráněno jejich šíření.

4

Církevní protokol dodnes vyžaduje, aby se na papeže na smrtelném lůžku třikrát zavolalo křestním jménem (Ariès/2, 2000, s. 127).

Obava z pohřbení zaživa vedla k dodržování časového odstupu následujícího po úmrtí. Legislativně byla podložena Dvorským reskriptem z roku 1756 sb. z. Marie Terezie, kterým bylo nařízeno, že tělo zesnulého nesmí být pohřbeno před uplynutím 48 hodin5 od nastalé smrti a po ohledání těla. Faráři byli povinni dohlížet na to, aby byla tato lhůta dodržována a neměli dopustit, aby se pohřeb konal dříve. Ohledání zesnulého prováděl obcí objednaný lékař na základě vysvědčení o ošetření vystavené ošetřujícím lékařem. Nebyla-li příčina smrti jasná, navrhoval ohledač mrtvol zdravotně policejní pitvu zesnulého, jejímž účelem bylo zjištění příčiny úmrtí. Při podezření na trestný čin byla provedena pitva soudní. Lékař provádějící ohledání vystavoval také ohledací list, bez kterého nesměl kněz zesnulého pohřbít a který byl podkladem pro matriku. Matriční evidence zemřelých vždy spadala pod církevní předpisy a měli je za úkol duchovní. 20. 2. 1784 byl vydán císařský patent Josefa II., kterým bylo vedení matrik prohlášeno za záležitost veřejné státní správy. Duchovním bylo uloženo, aby zajišťovali tyto úkony pod dozorem církevních a politických úřadů. Farář byl tedy jako matrikář povinen zapsat do matriky zemřelých datum úmrtí svých věřících ze své farnosti. Po odluce státu a církve v roce 1949 přešla matriční evidence pod správu obcí a měst, kam patří dodnes.

5

Tento zákaz pohřbení před uplynutím 48 hodin od úmrtí, případně po pitvě, platil až do 1. 1. 2002, kdy vstoupil v platnost zákon č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví a o změně některých zákonů.

2.3.Nakládání se zemřelým – současná praxe Smrt zásadně konstatuje lékař podle odborných kriterií. Vyplňuje list o prohlídce mrtvého (vžitý je název ohledací list), kde jsou uvedeny osobní údaje zemřelého a především příčina úmrtí. Ohledací list slouží později jako podklad pro matriku zemřelých. V případě podezření na trestný čin (obvykle také v případě autonehody) nařizují orgány činné v trestním řízení soudní pitvu. Není-li příčina smrti jasná nebo jednoznačná, potom je nařízena pitva zdravotní. Zesnulý musí být vždy při přepravě oblečen. V oděvu, ve kterém zemřel, v šatech, ve kterých bude pohřben, nebo musí být alespoň uložen ve speciálním vaku. Zesnulý je před uložením do rakve nejprve svlečen z oděvu, ve kterém zemřel. Tělo se umyje od nečistot zásadně studenou vodou (teplá voda podporuje růst bakterií) a desinfekčním mýdlem. Případné holení zemřelého se děje vždy na mokro, protože jinak by mohlo dojít k porušení celistvosti pokožky. Po umytí je nutné celé tělo důkladně osušit. Pokud došlo k úmrtí ve zdravotnickém zařízení, měl by personál odstranit všechny kanyly, katétry a další zdravotnický materiál, který není neoddělitelnou součástí těla zesnulého. Často musí toto provést až zaměstnanec pohřební služby nebo sanitář patologie. Po očistě těla jsou provedeny další úpravy. Zesnulému se uzavírají ústa a případně oči, pokud k tomu nedošlo těsně po úmrtí. Pro uzavření úst existují pomocné prostředky jako podvázání brady šátkem, podpěrky pod čelist, podložení zátylku nebo přilepení rtů. Užíváno je také uzavření úst tzv. ligaturou dutiny ústní nití. Kosmetické přípravky bývají aplikovány pouze na přání pozůstalých nebo pokud by aplikace pomohla zakrýt poranění a umožnit tak vystavení zemřelého. (Běžná kosmetika není pro tyto účely vhodná.) Kosmetické přípravky by měly být používány velmi opatrně a jejich použití by nemělo vést k vytvoření nepřirozenému vzhledu zesnulého. Pokusy upravit zesnulého tak, aby vypadal „lépe“ (tj. odlišně), než za živa, selhávají. Po celkové úpravě je zesnulý oblečen do šatů, ve kterých bude pohřben. Nastalou posmrtnou ztuhlost (rigor mortis) je v některých případech možno uvolnit opatrnou masáží svalů a tak ulehčit oblékání zesnulého. Zesnulý má být oblečen tak, jak si přáli pozůstalí, proto je lépe konečnou úpravu oděvu s nimi projednat. Poté se zesnulý ukládá do připravené konečné rakve (ve které bude pohřben).

Rakev je vybavena textilním příkrovem a nepropustnou vložkou. Zesnulý má vypodloženou část pod hlavou. Rakev je uzavřena víkem a zesnulý je v ní až do pohřbení uložen v chladícím zařízení. Rakev by měla být vyrobena z materiálů podléhajících rozkladu a ekologicky nezávadných. Nejrozšířenější a nejvíce vyhovující, jak pro pohřbení do země, tak pro kremaci, jsou rakve dřevěné.

2.4.Posmrtné změny probíhající na mrtvém těle Posmrtné změny, které se projevují na mrtvém lidském těle jsou tyto: pokles tělesné teploty, která se vyrovnává s teplotou prostředí; mrtvolná ztuhlost; mrtvolné (hypostatické) skvrny a hnilobný rozklad. Mrtvolná ztuhlost (rigor mortis) nastává během prvních dvou hodin po úmrtí. Bezprostředně po smrti je tělo ochablé, ztuhlost se neprojevuje. Ztuhlost může postupovat od svalů hlavy směrem k dolním končetinám nebo naopak, ascendentně, směrem od dolních končetin k hlavě. Úplná ztuhlost nastává během šesti až osmi hodin, může trvat několik hodin a poté ustupuje (ochabnutím svalstva např. mizí výraz obličeje). Stupeň ztuhlosti závisí na různých okolnostech, např. u svalnatých lidí je silnější; zvláště silná je také u některých onemocnění, např. u cholery; při nízké teplotě nastává pomaleji, ale trvá déle, při vysoké teplotě nastává dříve, ale rychleji pomíjí; nastává také rychleji v atmosféře s větší koncentrací kyslíku, podobně jako při vykrvácení, úderu bleskem, slunečním úpalu.

Je zajímavé, že ztuhlost nastává nejen v příčně pruhovaném svalstvu, ale také ve svalstvu hladkém6. Mrtvolné neboli posmrtné skvrny (livores mortis) vznikají tím, že krev klesá ve směru gravitace do nejníže položených míst cévního řečiště. Objevují se za dvě až tři 6

To může mít za následek vznik tzv. husí kůže, která se může vytvořit i za 24 hodin po úmrtí, např. politím studenou vodou. Mrtvolná ztuhlost způsobuje i posmrtnou ejakulaci, vypuzení plodu, kontrakci oční čočky… Existuje také zvláštní případ mrtvolné ztuhlosti, tzv. kataleptická ztuhlost, která nastává ihned v okamžiku smrti. Např. ve válce, po střelné ráně do hlavy, zůstávali vojáci v pozici v jaké je smrt zastihla: stojící, sedící na koni, se šálkem u úst apod., podobně i po zasažení bleskem. U kataleptické ztuhlosti zůstává i výraz ve tváři. (Lékařská encyklopedie, r. 1954)

hodiny po smrti. Pokud se položí zesnulý do jiné polohy, než ve které zemřel, můžeme pozorovat, že se skvrny stěhují. Úplné vyvinutí skvrn nastává do šesti hodin po smrti a ve stejné podobě zůstávají mrtvolné skvrny až do začátku rozkladu tkání, kdy se mění jejich barva a postupně se stávají nezřetelné. Barva skvrn záleží především na příčině úmrtí a proto jsou důležitým identifikátorem příčin smrti v soudním lékařství. Hnilobný rozklad probíhající na mrtvém těle je nejintenzivnější krátce po úmrtí. Hnilobné pochody jsou změny autolytické (tělo rozkládá vlastní tkáně pomocí enzymů) a mikrobiální (bakterie běžně přítomné v lidském těle se množí, pronikají ze střeva do krve a krví do celého těla; a zároveň do těla vnikají mikroorganismy z okolního prostředí). Nelze opomenout také vliv fauny (makrobiální vliv) na rozklad, a to především hmyzu a jeho larev. Chemické rozkladné pochody se dají rozdělit do tří skupin: pochody redukční, oxidační a vznik dusíkatých látek. Těmito pochody vznikají ve velkém množství v těle plyny: sirovodík, amoniak, chlorovodík, metan. Hnilobné změny jsou patrné nejdříve na kůži, hlavně kůži břicha. Začnou se vytvářet puchýřky, kterými se pokožka nadzvedne a začne se postupně v cárech odlupovat. Kůží prosvítá síť načernalých žil. Vznikajícími plyny se zvětší objem břicha. Postupně se z pokožky hlavy uvolní vlasy, které neuvěřitelně dlouhou dobu odolávají rozkladu. Průběh rozkladu ovlivňují jak vnitřní vlivy (tělesná konstituce mrtvého, příčina smrti), tak vlivy vnější (teplota prostředí, vlhkost a přístup vzduchu). Zabránit rozkladu či jej zpomalit mohou například kovové zaletované rakve (kam se nedostane vzduch), přiléhavé šatstvo (např. dámské punčocháče), gumové oděvy či oděvy ze syntetických materiálů a také impregnovaná kožená obuv.

3. POHŘBÍVÁNÍ

3.1.Definice pohřbívání Pohřbení je definováno jako „uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na

veřejném pohřebišti, nebo jejich zpopelnění v krematoriu.“ Takto definuje pohřbívání Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, který vstoupil v platnost 1. 1. 2002.

3.2.Historický vývoj pohřbívání Původní podoby pohřbívání, tedy odevzdání těla na místo rozkladu, zahrnovaly všechna možná místa. Mrtvé tělo bylo ukládáno do země (hrob), budovy (hrobky), odevzdáno ohni (hranice, krematorium), vodě (Indie - řeka Ganga, mořské vodě) nebo vzduchu. Podle místa uložení mrtvého těla hovoříme v případě uložení do země o tzv. inhumaci, při kremaci o incineraci, při uložení do vody o immersi. Zvláštní kategorií pohřbení je uchování mrtvého těla a zabránění rozkladným procesům takzvanou mumifikací. Těla mohou být mumifikována za pomocí nejrůznějších látek, kterými jsou těla potírána nebo které jsou vstřikovány do žil a tělních dutin. (Orgány byly vyňaty nebo zůstaly v těle). Jiným způsobem mumifikace je volné ponechání těla v suchém a teplém vzduchu. Z těla mizí veškerá voda a v suchu se nedaří životu hnilobných bakterií. Příkladem tohoto způsobu mumifikace jsou po Evropě rozšířené hrobky kapucínských klášterů. U nás se nacházejí například v Žatci, Klatovech, Brně.

3.2.1. Semité Semitské národy pohřbívaly své mrtvé do země. Pohřeb se konal ve stejný den, kdy člověk zemřel. Nepohřbít řádně mrtvého bylo pokládáno za nejvyšší hřích. A podobně největším trestem pro mrtvého bylo zůstat nepohřben. Mrtví byli pohřbíváni do společných hrobů, pouze zámožní lidé měli vlastní hrobky situované do jeskyní nebo vytesané do skal. Tělo bylo obaleno plátnem a do hrobu umístěno bez rakve7.

3.2.2. Řecko a Řím Staří Řekové pohřbívali, podobně jako semitské národy, své zemřelé do země, ale i ohněm. Pohřeb ohněm byl v té době velmi nákladný a proto i méně oblíbený. Řekové také své mrtvé obdarovávali obolem – penízem pro převozníka Charona, který dávali mrtvému do úst. Pohřbívání ohněm dosáhlo rozkvětu v období největší slávy římského impéria. Dovolit si jej však mohly pouze zámožné vrstvy obyvatelstva. Bohaté patricijské rodiny měly dokonce vlastní kremační zařízení. Urny byly ukládány v kolumbáriích. Tento výraz je odvozen od latinského slova columbarium čili holubník. Podobaly se skutečně holubníkům. Byly to čtvercové výklenky ve skalních stěnách v řadách nad sebou. Mezi nižšími vrstvami obyvatelstva bylo velmi rozšířeno tzv. neúplné spalování. Mrtvola na hranici dřeva pouze zuhelnatěla a prohořením dřeva propadla do připravené jámy pod hranicí. Jáma byla poté zakryta vrstvou zeminy. Římská chudina, misera plebs, byla pohřbívána nejméně nákladným způsobem - do země. Pohřbívání ve městech však nebylo dovoleno a tak se pohřbívalo za městskými branami. Díky tomu byly cesty a silnice v okolí Říma (na hodiny daleko) vroubeny náhrobky všech druhů. Příkladem je Via Apia, Praenestina, Latina.

3.2.3. Křesťané Spolu s počátky křesťanů v Římě se začalo pomalu upouštět od pohřbívání ohněm. Důvody byly především hygienické (rozptyl popela, nedokonalé spalování) a dalším důvodem byl silný nedostatek dřeva. První křesťané přejali semitský způsob pohřbívání do 7

Takto, v hrobě položen na lavici, byl pohřben i Ježíš Kristus.

země, který byl posvěcen tím, že i Kristus byl takto pohřben. Členy nové církve se stávaly nejchudší vrstvy obyvatel, takže i pro ně byl tento způsob pohřbívání nejpřijatelnější. Křesťané však měli problém nalézt v nepřátelském Římě místo pro své zemřelé, pokud je chtěli ukládat pospolitě a zároveň daleko od pohanů. Pohřbívali své mrtvé na pohřebiště, která vznikala na soukromých pozemcích bohatých přívrženců nové církve. Tak vznikaly první podzemní štoly, labyrinty chodeb s komorami ve stěnách, kam byla ukládána mrtvá těla, tzv. katakomby. Systém chodeb katakomb byl neobyčejně složitý a schopnost orientovat se v nich měli pouze zasvěcení. Proto v dobách pronásledování křesťanů se staly katakomby útočištěm pronásledovaných a místem pro konání bohoslužeb. Ve 3. století zřídila církev vlastní obecní hřbitov na Via Apia, tzv. pohřebiště Kallistovo. Vznikaly další společné hřbitovy, které vlastnila a spravovala pohřební kolegia (collegia funeraticia) (Ariès/1, 2000, s. 49). Katakomby se postupně stávaly poutním místem a v 5. století se v nich přestalo pohřbívat. Ostatky mučedníků byly vyzvedávány a v 9. století byly již všechny hroby svatých vyprázdněny a přemístěny z katakomb dovnitř městských hradeb, do městských kostelů. Lidé ve starověku se blízkosti mrtvých báli a drželi si je stranou. Pohřbení i zpopelnění byli nečistí a jejich příliš velká blízkost mohla poskvrnit živé. Mělo se zamezit jakýmkoliv stykům se zemřelými, kromě smírných obětí. Zákon dvanácti desek nařizoval zákaz pochovávání ve městě. Odpor prvních křesťanů k sousedství mrtvých brzy opadl. Tento rychlý přechod způsobila víra ve vzkříšení těla, spojená s uctíváním mučedníků. Jako pravý důvod pohřbívání ad sanctos – poblíž hrobů mučedníků, uvádí Ariès snahu zajistit, aby se po vzkříšení, v den posledního soudu, dostala pod mučedníkovu ochranu celá bytost zemřelého ( Ariès/1, 2000, s. 48-51). Snaha křesťanů, odpočívat co nejblíže světci, tedy nejlépe uvnitř kostela, se udržela velice dlouho. S rozvojem obce ale kostel nedokázal pojmout tolik zemřelých. Proto se těla pochovávala na hřbitovy alespoň v těsné blízkosti kostelů. Tak se zemřelí přesunuli dovnitř městských hradeb a hroby začaly pronikat mezi lidská obydlí. Křesťané pohřbívali mrtvé na vymezených a vysvěcených místech. Hřbitovy se ve středověku staly místem náboženským, určeným k modlitbám za zemřelé. Tedy ne místo

nečisté a opuštěné, ale náboženské a hojně navštěvované8. Založení hřbitova začínalo stavbou kostela. Opačně nebylo možné na místo, kde byli pochováni mrtví, postavit kostel (Ariès/1, 2000, s. 72). Pohřbívalo se přímo v kostele, z venkovní strany jeho zdí a na kostelním dvoře. Asi ve 14. století začali lidé vykopávat ze starých hrobů kosti, více či méně zbavené tkání, aby získali místo pro hroby nové. Kosti se ukládaly v ochozech, tzv. carnariích – kostnicích9. V otevřených ochozech se vršily hromady lebek a kostí, které byly viditelné až ze hřbitova. Místa pod carnarii byla vyhledávána pro pohřbívání stejně jako vnitřní prostor kostela. O místa v kostele, kde těla práchnivěla obzvlášť pomalu, byl mimořádný zájem (Ariès/1, 2000, s. 77). Kostelní dvůr byl určen pro pohřbívání chudých, protože neměli na zaplacení vysokých poplatků za uložení v kostele. Jejich těla házeli hrobníci do velkých společných jam podobných studním. Podle Arièse (2000/1, s. 77-78) se do větších vešlo dvanáct až patnáct set (!), do menších šest až sedm set mrtvol. Jedna nebo dvě jámy zůstávaly otevřeny. Až se po několika letech (měsících) zaplnily, byly zasypány a hrobníci vykopali nové v místech nejstarších společných hrobů. Hroby byly lehce přístupné v zimě pro vlky nebo po celý rok pro zloděje mrtvol zásobující pitevny. Velké společné hroby se začaly původně používat v dobách vysoké úmrtnosti následkem epidemií ve 13.-14. století. Od 15. století sloužily i mimo období vysoké mortality pro nemajetné a chudé, kteří nemohli nebo nechtěli zaplatit za pohřeb v kostele nebo pod carnariem. Až do počátku novověku byl kostel a hřbitov veřejným místem, kde se konaly procházky i milostné schůzky, sloužil jako fórum, náměstí i promenáda. Řešily se zde duchovní i světské záležitosti. Na hřbitově platilo azylové právo a právo nedotknutelnosti, tak se tam s oblibou konaly trhy, protože kupci byli osvobozeni od různých poplatků nebo se tam ukrývali zločinci. V té době také vznikaly tzv. poustevny – malé komůrky opírající se o kostel, s otvorem v jedné zdi určeným pro dary kolemjdoucích. Do pousteven se nechávaly dobrovolně zazdívat velmi zbožné ženy, ale i nedobrovolně poběhlice nebo ženy za zločin odsouzené k doživotnímu zazdění. Spravedlnost byla světskou a zároveň náboženskou 8

9

Židům Mojžíšův zákon vštípil, že styk s mrtvým poskvrní živého. Kristova smrt způsobila, že hroby mrtvých, kteří zemřeli jeho jménem, jsou zdrojem života a svatosti. Můžeme se setkat i s pojmenováním ossuarium.

záležitostí. Soudy řešící světské spory se konaly v kostele nebo na hřbitově pod širým nebem (Ariès/1, 2000, s. 84-93). Hygienické důvody vedly k pozdějšímu zákazu pohřbívání v kostelech. (Např. v Německu, v Mohuči, již v roce 813 vydala synoda zákaz pohřbívání v kostele). Výjimku tvořili významní církevní představitelé a někteří laici. Se vzrůstajícím počtem obyvatel nestačilo město pojmout uvnitř hradeb své živé a ne tak mrtvé. Tak byly hřbitovy přesouvány z měst a zakládány kolem malých hřbitovních kostelíků. Pouze na některých vesnicích se udržely hřbitovy v centru obce. Na souvislost s blízkostí hřbitova a kostela odkazuje i německé slovo Kirchhof, do češtiny přejaté jako krchov. České slovo hřbitov má svůj původ v německém Friedhof (ohrazený prostor kolem hřbitova). Původní označení břítov vedlo příklonem k domácímu slovesu hřbieti, které znamenalo „být pochován, ležet v hrobě“, ke vzniku slova hřbitov. Od stejného základu zaniklého slovesa hřbieti je složené pohřbíti, pohřebač a pohřeb. Všechna tato slova souvisí s hrabáním. Pohřbíti znamenalo zahrabat mrtvého, podobně hrob souvisí s vyhrabáním prohlubně v zemi. Dnešní podobu hrobu by vystihovalo spíše označení rov, související se slovesem rýti, běžné označení staré češtiny, dnes básnické (Němec, 1980, s. 50-51).

3.3.Pohřeb do země Deváté století bylo obdobím nejradikálnější změny pohřebního rituálu (Lutovský, 1996, s. 129). Upustilo se od pohřbívání žehem a nastupuje pohřbívání „kostrové“. Pro tuto dobu jsou veškeré změny dosti nezvyklé, neboť lidé žijící v tomto století plném nejistot, se snažili najít jistoty v opakování určitých zavedených postupů, rituálů.

„Zavedený je řád, zavedení jsou bohové.“ (Lutovský, 1996, s. 130). Náhlé změny by mohly mít katastrofální následky a narušit běh života společenství. Stručně můžeme konstatovat, že příchod křesťanství zatlačil pohřeb žehem a nahradil jej pohřbem do země. Skutečně, jedním z důvodů by mohl být nástup křesťanství, které v té době pronikalo na naše území. Nové náboženství znamenalo zásadní změnu, změnu řádu světa. A tato změna byla prosazena shora, knížecí mocí. Ale přesto není křesťanství oním hlavním důvodem opuštění žárového ritu. Skutečný důvod se asi nedovíme (Lutovský, 1996, s.

131). Lze předpokládat souvislost s většími společenskými změnami ve střední Evropě a vznikem mocenských elit (Lutovský, 1996, s. 136). Pohřbívání do země převládalo až do roku 1921, kdy bylo zákonem povoleno pohřbívání žehem. Přesto až do počátku 60. let převažoval počet pohřbení do země. V současnosti je hrob definován jako místo pohřbení.

Musí se nacházet na

veřejném pohřebišti nebo v případě církevních příslušníků, jejichž vnitřní předpisy a obřady neumožňují ukládání lidských pozůstatků na veřejném pohřebišti, na tzv. neveřejném pohřebišti. Zákonem jsou stanoveny přesné rozměry hrobů. Jejich hloubka musí být u dospělých osob a dětí od 10 let nejméně 1,5 m, u dětí mladších 10 let nejméně 1,2 m. dno hrobu musí ležet nejméně 0,5 m nad hladinou podzemní vody. Boční vzdálenosti mezi jednotlivými hroby musí činit nejméně 0,3 m. Rakev s lidskými pozůstatky musí být po uložení do hrobu zasypána zkypřenou zeminou ve výši minimálně 1,2 m. Nezpopelněné lidské ostatky musí být uloženy v hrobě po tlecí dobu, která je stanovena se zřetelem ke složení půdy a v našich podmínkách činí minimálně 10 let. Konkrétní délka tlecí doby se však liší podle půdních podmínek daného pohřebiště. Proto je přesně stanovena na základě hydrogeologického průzkumu a vyžádaného stanoviska okresního hygienika. Tlecí doba se mnohonásobně prodlužuje v místech, kde je půda silně jílovitá, tedy taková, která je nepropustná a nevzdušná. Druhou příčinou nepřirozeně dlouhé tlecí doby může být podzemní voda na pohřebišti. Tato voda v podstatě mrtvé tělo v rakvi zakonzervuje, protože je zamezeno přístupu vzduchu, který zajišťuje oxidaci a tedy dokonalý rozklad tkání. Je-li půda zamokřená, nastává „zmýdelnatění“ měkkých tkání, tzv. saponifikace. Vytvoří se amonnaté sloučeniny kyseliny stearové, palmitové a oleinové, tedy tzv. mrtvolný tuk či vosk. Tělo si tak udrží svůj tvar a k rozkladu nedochází. A tak je možné i po třiceti letech nalézt těla značně zachovalá. V dřívějších desetiletích se hřbitovy zakládaly v podstatě tam, kde se to nejvíce hodilo architektonickým plánům měst, většinou někde v okrajových částech nebo daleko za městem. Zřetel na půdní strukturu a hladinu podzemní vody nebyl mnohde považován za hlavní kriterium. Tak vznikla řada hřbitovů, u kterých se časem zjistilo, že jsou pro pohřbívání naprosto nevhodné.

3.4.Pohřeb žehem - kremace Původní slovanský zvyk spalovat své mrtvé vymizel v Evropě již během prvních století středověku. Pro myšlení raně středověkého člověka je tato myšlenka naprosto cizí. Nelze proto zjistit původ tohoto ritu a neexistuje jeho přesný popis. Asi proto, že psát v té době uměli pouze křesťanští kněží, jejichž myšlení bylo na hony vzdáleno pohanským obřadům. „Mezi slovanskými pohřebními hranicemi a moderními krematorii leží v Evropě

více než jedno tisíciletí výlučně kostrového pohřbívání. Spalování nemohlo tedy zanechat žádnou stopu v tradici, v myšlení a v konání lidí.“ (Lutovský, 1996, s. 90). Na našem území byla tak kremace od staroslovanských dob až do začátku první světové války výjimkou. Katoličtí odpůrci kremace kritizovali její „pohanský původ“, a kromě toho jí vyčítali její „němectví“, protože jako první se ke kremaci přihlásily německé protestantské země. Ale nebyli to pouze katolíci, kteří pohřeb žehem odmítali, proti se stavěli také kriminalisté, kterým takto doslova „shořely“ důkazy a byla znemožněna případná exhumace mrtvého. Dalším důvodem počáteční neoblíbenosti kremace byly i vysoké náklady na přepravu do krematorií, kterých existovalo v Evropě na konci 19. století minimum, a zesnulí tak byli přepravováni na obrovské vzdálenosti. Cena za přepravu tak několikanásobně zvyšovala náklady na pohřeb (i když cena samotného zpopelnění byla nízká) První propagátoři kremace chápali oheň jako dobro. Ing. Ludvík Čížek, pražský propagátor kremace pravil: „Oheň koná službu zdravotní.“ (Lenderová, in sborník „Fenomén smrti…“, 2001, s. 242). V příručce Karla Nozara: „Pohřby do země a kremace“, z roku 1931, kterou vydal spolek „Krematorium“, je podrobně popsáno zohavení lidského těla hnilobnými procesy v zemi a zároveň zde jsou rozepsány veškeré výhody pohřbu žehem: „Není-li krásnější a

ušlechtilejší zavésti na místo těchto hnusných zjevů (rozuměj tlení v hrobě) pohřeb ohněm, který zneuctívání znemožňuje? S hlediska zdravotnického nutno se k němu plně nakloniti. Spálením těla zničí se všechny zárodky nakažlivých nemocí, zabrání se otravnému rozkladu a hnilobě, znemožní se otravy ptomainy a otravování vod.“ Další předností je rovnost všech zpopelněných, oproti okázalému přepychu hrobů bohatých a nuznosti hrobů chudých lidí: „Spalování jest pro všechny stejné. Stejný kremační přístroj,

stejný žár, stejný koks či plyn …a stejné jeho množství.“ Dále jsou zmíněny přednosti

estetické: „Obřady před kremací jsou pietní. Uklidňující hudba na varhany, utěšující

proslovy, klidné a bezhlučné zmizení rakve. Žádné dunění hrud, žádná černá jáma, žádná nevlídná hlína, žádné odpuzující truchlivé okolí. V krematoriu jen klid a mír, na hřbitovech stesk a rozrušení.“ Nejsou opomenuty ani výhody hospodářské: malé nároky na zabranou plochu u kolumbárií a urnových hájů. Roku 1876 bylo v Miláně postaveno první krematorium v Evropě. Jeho stavbu inicioval a financoval hrabě Keller, který do ukončení stavby zemřel a jeho tělo čekalo nabalzamováno čtyři roky, než daly úřady svolení k pohřbu žehem. V Německu bylo postaveno první krematorium v Gothě a 10. 12. 1878 zahájilo provoz10. Vznik prvních krematorií byl podmíněn hlavně technicky. Roku 1873 Friedrich Siemens sestrojil hořák, který byl nainstalován ve spalovacích pecích. První spalovací pec postavil roku 1878 právě v Gothě. Na našem území bylo postaveno první krematorium v Liberci v roce 1915. Postavil ho vídeňský spolek „Flamme“. Povolení k provozu však nedostal. Teprve první den existence samostatného Československa, 28. 10. 1918, byl dnem zahájení provozu libereckého krematoria. Druhé krematorium bylo otevřeno 21. 11. 1921 v Praze11. První organizací, která propagovala pohřby žehem byla „Společnost pro spalování mrtvol“, založená v Praze roku 1899 MUDr. Jindřichem Záhořem. Společnost vydala vlastním nákladem propagační brožuru o výhodách kremace. V roce 1909 byl ještě založen spolek „Krematorium“, jehož prvním předsedou byl spisovatel Jaroslav Kvapil. Krátce nato „Společnost pro spalování mrtvol“ zanikla a spolek „Krematorium“ převzal všechnu propagační činnost. „Krematorium“ je dnešní „Společnost přátel žehu“. Tyto dva spolky byly jediné, které propagovaly pohřeb žehem a bojovaly za jeho zavedení. Jejich činnost probíhala ve třech etapách. Do roku 1909 Společnost pouze propagovala kremaci a její rozvoj byl velmi pomalý. Řada původních členů zemřela a nedokázala si za života vydobýt u svých pozůstalých pohřeb žehem, proto noví členové 1

1

0

V Prusku byla kremace schválena v květnu 1911, v Anglii se s kremacemi začalo roku 1885 (1864 vznikla v Londýně Cremation Society), ve Švédsku v roce 1887, ve Francii vznikla kolem roku 1880 Société pour la propagation de la crémation, pohřbívat se začalo o devět let později. Ve Švýcarsku byl první pohřeb žehem proveden roku 1889, v Dánsku 1893, před první světovou válkou přibylo Norsko, rok 1907 a Holandsko rok 1914). V samém Německu vzniklo do roku 1910 23 krematorií (Lenderová, In sborník „Fenomén smrti v české kultuře 19. století“, 2001, s. 242). 1 28. 9. 1923 přibylo krematorium v Pardubicích, 10. 2. 1924 v Mostě, 25. 8. 1924 v Nymburce, 1. 2. 1925 v Moravské Ostravě, 10. 4. 1925 v Českých Budějovicích, 16. 5. 1926 v Plzni, 8. 4. 1930 v Brně. Roku 1930 bylo tedy na našem území celkem devět krematorii. Ode dne vzniku republiky, 28. 10. 1918, do konce dubna 1931 bylo vykonáno celkem 34 127 kremací (Nozar, 1931, s. 17).

požadovali od vedení Společnosti záruky na kremaci. To by však pro Společnost znamenalo finanční katastrofu v případě epidemie nebo války. Proto část členů odešla a založila spolek „Krematorium“. To byla druhá etapa vývoje. Spolek zajistil obstarání kremace pro své členy a tak zaznamenal obrovský nárůst počtu členů. Tím byla ovšem oslabena Společnost a brzy po první světové válce zanikla. Veškeré své písemnosti odevzdala Spolku. Třetí etapou je období od vydání zákona o fakultativním pohřbu žehem č. 180 Sb. ze dne 1. 4. 1919, kterým byla v Československu povolena kremace. Tento zákon měl pouhé dva paragrafy: § 1 zněl: „Pohřbívání ohněm jest dovoleno.“ a § 2: „Provedením zákona jest pověřen ministr

veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.“ Zákon dostal pojmenování „Lex Kvapil“ díky svému předkladateli, Jaroslavu Kvapilovi. Tento narychlo usnesený zákon brzy nestačil a tak byl vydán nový zákon č. 464 Sb. ze 7. 12. 1921 a postupně následovala další vládní nařízení, která kremaci upravovala. Pohřeb žehem směl být prováděn pouze v úředně schválených krematoriích. Pro provedení žehu byl nezbytný úmrtní list, výslovné vyjádření lékaře, že neexistuje sebemenší podezření trestného činu, sebevraždy, či že se nejednalo o náhodné úmrtí, současně byl nutný doklad o tom, že si nebožtík takovýto způsob pohřbu přál a také vyjádření ohledače mrtvol. K propagaci kremace velmi přispěly pohřby některých významných osobností politického a kulturního života: Aloise Rašína, Josefa Holečka, Karla Václava Raise, Aloise Mrštíka. Postoj katolické církve vůči pohřbu žehem byl v počátcích zamítavý. Počet kremací však vzrůstal a přibývalo osob katolického vyznání, které se nechávaly zpopelnit. Přesto až do roku 1926 katolická církev třikrát obnovila zákaz kremace. Svůj postoj změnila až po druhé světové válce, kdy uznala hygienické a hospodářské přednosti žehu. K úplnému povolení pohřbu žehem došlo v roce 1962.

Od té doby došlo k prudkému nárůstu počtu kremací. V současné době v České republice pohřeb žehem činí více jak 75 % podílu na celkovém počtu pohřbení.

3.4.1.Průběh kremace Spalovací pece byly původně vytápěny hlavně koksem, někdy oleji, dnes zemním

plynem někde i elektřinou. Ke spalování dochází proudem horkého vzduchu, takže tělo v rakvi nepřijde vůbec do styku s palivem nebo plameny. Ohřívání vzduchu na potřebnou teplotu zajišťuje šamotové těleso, které se rozpálí hořícím médiem. Po rozpálení tělesa na minimální teplotu, je vsunuta do spalovacích prostor rakev se zesnulým. Vlastní kremace trvá asi 60-90 minut. Rakev se zesnulým musí být před zasunutím do spalovací pece opatřena značkou nezničitelnou ohněm obsahující číslo záznamu o zpopelnění souhlasící s evidencí lidských pozůstatků a ostatků. Do popela se přidává i tzv. průvodní lístek rakve neboli „rakvenka“, která slouží k identifikaci popela. Popel je uložen do úředního obalu, což je v podstatě plastová urna. (Dříve se používaly obaly plechové, které však časem zkorodovaly a popel se vysypával.) Váha popela z dospělé osoby činí 1,5 – 2 kg. Úřední obal (urna), je neprodyšně uzavřen víkem (víko je zalepeno lepidlem, které znemožňuje otevření urny. Víko lze v případě potřeby při provádění vsypu pouze odřezat). Urna je označena identifikačním štítkem s číslem záznamu o zpopelnění, se jménem zemřelého, místem a datem jeho narození a úmrtí. Urnu provází i doklad o zpopelnění, který obsahuje údaje shodné s identifikačním štítkem. Zákon č. 256/2001 Sb. ruší povinné přiložení dokladu o zpopelnění. Případné záměny těl mají výše uvedená opatření vyloučit. Pozůstalí rozhodují o způsobu uložení urny. Urna s popelem může být uložena na hřbitově do hrobu, do urnového háje, kolumbária nebo může být proveden vsyp na vsypové loučce nebo rozptyl. Možné je také uložit urnu doma nebo popel vsypat do země na místě, které měl zemřelý za života rád nebo pro pozůstalé symbolizuje osobu zesnulého. Musím se také zmínit o existenci řady pověr spojených s kremací zesnulých. Říká se, že se mrtvé tělo někdy v žárovišti posadí, zkroutí, provádí nepřirozené pohyby. Kremace je podle těchto zvěstí hrůznou podívanou. Tyto zprávy samozřejmě nejsou pravdivé. Lidé, kteří je rozšiřují nic podobného na vlastní oči neviděli, ale mají pouze bujnou fantazii.

4. POHŘEBNÍ OBŘADY

4.1.Definice pohřbu Pohřeb je ritualizovaný obřad, při kterém jsou zesnulé osoby ukládány do hrobu nebo zpopelněny. V Ottově slovníku naučném nové doby z roku 1937 nacházíme tuto definici pohřbu:

„Pohřeb jest obřad, spojený s odstraněním tělesných pozůstatků zemřelé osoby. Nejznámější je katolický obřad, spojený s pohřbením do země. V dnešní době mluví se i o pohřbu ohněm (žehem).“

4.2.Pohřební rituály Pohřební obřady byly a jsou spojeny s rituálními úkony. Rituály spojené se smrtí nacházíme u všech kultur. Není obvyklé, aby společnost mrtvá těla nechala někde povalovat či je někde odhazovala. Jednalo se spíše o výjimky spadající do počátků historie. Vždy je tělo určitým způsobem odstraněno z okruhu živých a každá kultura má zažitý přesný postup tohoto úkonu. V podstatě celá kultura stojí na pilířích každodenních rituálů, jimiž si usnadňuje vztahy mezi svými členy. Pohřební rituály jsou určeny nebožtíkovi, mají ho slavnostně vyprovodit na cestu do světa mrtvých. V pohřebních obřadech jsou spojeny tři typy rituálů (Gennep, 1996, s. 136-152). Jedná se o rituály odlučovací, pomezní a přijímací. Odlučovacími rituály se oddělí mrtvý od světa živých. A to např. zničením předmětů, které mrtvému patřily, usmrcením jeho manželek, otroků nebo oblíbených zvířat, zákazem vyslovení jeho jména nebo úpravou mrtvého těla. Při křesťanských obřadech jsou oddělovacími rituály poslední pomazání, mytí a oblečení mrtvého. K rituálům pomezním patří v křesťanské kultuře uložení mrtvého do rakve, jeho vystavení, stráž u rakve, její uzavření, pohřební průvod, obřad, uložení do hrobu, uzavření hrobu. Pro pozůstalé znamená pomezní období zachování smutku, délku držení smutku, smuteční oděv či jiné označení. Pokud se na toto období podíváme z pohledu zesnulého, potom zde spadá časový úsek před spasením duše, dočasný pobyt v očistci. Rituály přijímací spějí k ukončení smutku. Jedná se o hostinu po pohřbu a

vzpomínkové slavnosti. Pro zesnulého znamenají přijetí na onen svět nebo věčné zatracení.

4.2.1.Odepření pohřebního ritu Pohřební ritus nebyl dopřán všem. Výjimkou byli lidé popravení nebo žijící na okraji společnosti (kacíři, čarodějnice, zločinci…). Mrtvá těla těchto osob byla ponechána na veřejně přístupném místě. Těla mrtvých, na něž byla uvalena klatba, byla volně pohazována. Těla lidí vyobcovaných nebo popravených (pokud si je nevyžádala rodina), byla přikryta pouze hromadou kamení. Kupením „prokletých“ vznikaly skládky mrtvol, často pod šibenicemi, nad nimiž navíc i po celé roky visívali oběšenci. Šibenice stávaly na obezděném pozemku, který zároveň plnil funkci smetiště a těla mrtvých ležela mezi odpadky a těly uhynulých zvířat (Ariès/1, 2000, s. 62-63). Církev nezakazovala pohřbívání do vysvěcené půdy, protože Bůh neodsuzuje dvakrát a odsouzený si svůj trest odpykal. Přesto se jednalo čistě o teoretickou možnost, která se uskutečnila až se vznikem žebravých řádů a náboženských bratrstev (Ariès/1, 2000, s. 64). Člověk středověku a počátku novověku nepovažoval smrt odsouzence za dostatečný akt spravedlnosti, a tak byli soudně stíháni i mrtví. Podobně svým osobním nepřátelům nebo nepřátelům společnosti upírali středověcí lidé právo na pohřeb, ačkoli by jej teologové dovolili. Zvláštního zacházení se dostalo sebevrahům, kteří měli zakázáno spočinout na hřbitově. Ariès zmiňuje speciální hřbitovy pro sebevrahy, kam se těla v rakvi házela přes zeď, ve které nebyl vchod (2000/1, s. 64). Důvody, pro které nebyl dopřán mrtvému pohřeb, mohly plynout z osobní pomsty, nebo z vrchnostenské či církevní spravedlnosti. Církev hájila vysvěcená místa před těmi, kdo nezemřeli v souladu s jejími ustanoveními (např. nesepsali závěť, byli vyobcováni…). Příbuzní se po smrti takovéhoto člověka snažili napravit jeho skutky a usmířit jej s církví. Tento proces mohl trvat dlouhá léta a mrtvý v rakvi čekal na pohřbení do vysvěcené půdy. Někdy byla rakev pozůstalými zcizena a umístěna na hřbitově do koruny stromů nebo byla pochována tajně. Provést pohřbení tajně se povedlo zřídkakdy a na biskupství byly poté adresovány žádosti o exhumaci mrtvoly a o povolení vyhodit ji ze hřbitova. Tiskopisy

těchto žádostí se dochovaly dodnes (Ariès/1, 2000, s. 65).

4.2.2.Posmrtný život v očistci, připomenutí mrtvých Veškeré konání živých spojené se vzpomínáním na mrtvé a se starostí o jeho posmrtný život, mělo za cíl upokojit mrtvé. Forma těchto projevů byla různá. Pohané měli ve zvyku přinášet jídlo a pití. Jejich hodování na hrobech či přehnané bědování plaček bylo prvotní křesťankou církví zakazováno a na jejich místo byla zavedena mše sloužená u oltáře umístěného na hřbitově. Tyto modlitby ale byly určeny především k uctění památky svatých. Lidová zbožnost si je ovšem rozšířila i na méně významné mrtvé – především na své blízké, kterým dala přednost před odtažitými světci. V Bibli bychom oporu orodování živých za mrtvé nenalezli. Kořeny musíme hledat v pohanské tradici svěcení památky zesnulých, která neměla funkci přímluvy. Tertullianus byl původcem představy, že duše zemřelých po smrti neodcházejí přímo do ráje nebo pekla, ale že existuje jakési místo čekání. Tento jeho názor mohl stát u zrodu představy očistce. Tertullianus byl podroben kritice, ale věřící lpěli dál na představě prostoru určeného k čekání. Snad proto, že prvotní jistota Božího milosrdenství slábla a sílil strach, že Bůh věřící opustí a navěky nechá moci Satanově. Duchovní a mnichové navíc šířili přesvědčení, že zatracení je nanejvýš pravděpodobné. Proto se začaly hledat způsoby jak zatracení předejít a i po smrti pohnout Boha k milosrdenství. Touha pomoci zatraceným modlitbami se však dlouho potýkala s názorem, že Boží rozsudek již změnit nelze. Nakonec se přece jen ujednotil názor, že „ne zcela dobří“ a „ne zcela zlí“ propadali po smrti ohni, jež nebyl ohněm věčných muk, ale ohněm očistným. Tento pojem však neměl ještě teologický význam z 13.-14. století ani význam Dantův. Běžně se slova očistec začalo používat až v polovině 17. století, kdy pojem očistec nahradil představu zásvětí. Do Tridentského koncilu platila alternativa peklo – ráj. Přes všechny pochybnosti odedávna křesťané připouštěli existenci zkušebního prostoru, kde zemřelí živoří, a je možno jim prospět svými modlitbami, dobrými skutky či odpustky. Přijetí očistce urychlilo i propojení představy vykoupení s finančním poplatkem (Ariès/1, 2000, s. 187-195).

„Od 17. do počátku 20. století patřily modlitby za duše v očistci k nejrozšířenějším a nejoblíbenějším pobožnostem katolické církve…“ (Ariès/2, 2000, s. 205). Silný nárůst počtu zádušních mší, měl jednu výhodu: znamenal přísun peněz pro

církev, která tak mohla sloužit většímu okruhu duší. Každý den se sloužila mše a navíc byl každý kněz v pokušení sloužit jich i několik denně, aby měl zásluhy za dobré skutky nad rámec svých povinností. Toto trvalo od 9. do 11. století. 13. století znamenalo úpravu církevního řádu, kdy koncily stanovily omezení počtu sloužených mší na pouhou jednu mši denně, s výjimkou dne Kristova narození. 14. a 16. století navázalo na předchozí období v hojném využívání odpustků (Ariès/1, 2000, s. 198-203). Clunyjské opatství sehrálo zvlášť významnou úlohu ve vykupování duší. Místní opat benediktýnského kláštera Odilo zavedl zvláštní svátek zasvěcený vykoupení zesnulých. Lidé však i na ostatních místech z vlastní iniciativy zasvětili jeden den v roce zesnulým – zapomenutým laikům, kteří se nemohli spolehnout na pomoc svých bratří (jako mnichové a duchovní). Datum těchto památečních dnů se lišilo. Ale nakonec se ujednotilo a prosadilo datum 2. listopadu, které vybral opat Odilo roku 1048 (Ariès/1, 2000, s. 201). Svátek Všech svatých připadající na 1. 11. byl církví ustanoven o 150 let dříve, než Dušičky papežem Řehořem IV (Kosík, 1993, s. 137). Dlouho přetrvávající pohansky bujarý a někdy až „ďábelský“ ráz těchto vzpomínkových slavností, byl postupně církví upraven a zkultivován. Kultivaci zajistila řada církevních zápovědí12 a papežských zákazů. Až v novověku zavládlo v kostele hrobové ticho (Kosík, 1993, s. 137).

4.2.3.Vstup duše do očistce Duše odchází ze světa a předstupuje k posmrtnému soudu, ke kterému dochází dvakrát. Nejprve proběhne soukromý soud, který soudí jednotlivou duši a pak, na konci světa, všeobecný Poslední soud, kdy na hlas polnice vstanou mrtvá těla z hrobu. Duše předstupuje před nebeský trůn, kde sedí Bůh Otec „obklopený cherubíny a

serafíny s křídly plnými očí. Nad ním se vznáší ohnivá holubice, Duch svatý…Na pravici sedí Ježíš a vedle něj Panna Maria; nižší trůny po obou stranách zaujímají svatí apoštolové a mučedníci. Uprostřed před božím trůnem stojí v plné zbroji a se zlatými křídly archanděl Michael s mečem božího hněvu v pravé ruce a s vahami božího soudu v levé ruce. Na vahách se váží ctnosti zemřelého a porovnávají se z druhou miskou zatíženo nelitovanými a neodpuštěnými hříchy.“ (Watts, 1995, s. 183-184). 1

2

Zíbrt, Č. Seznam pověr a zvyklostí pohanských VIII. věku. Brno: Academia, 1994

Vážením se rozhodne o další cestě duše. Zda půjde přímo do nebe nebo do pekla, nebo bude zadržena v očistci. Pokud člověk hřešil a svých skutků nelitoval nebo nevykonal pokání, pak zasluhuje časné tresty13 jejichž součástí je pobyt v očistci. Očistcová hora stojí nad peklem na druhé straně země. Plane na ní očistný oheň, jehož palčivost nelze přirovnat k ničemu na zemi. Tento oheň stravuje nedokonalosti, které duši zůstaly. Duše mohou být také trápeny démony nebo odejít na místa svých špatných skutků. Muka, která duše prožívají, jsou větší, než dokážeme pochopit. Přesto se jim dostává útěchy a pomoci andělů a mají jistotu, že se nakonec dostanou do nebe. Zádušní církevní obřady mají zmírnit očistcové tresty.

1

3

Hřích má za následek jednak věčný, jednak časný trest. Věčný trest je smazán Kristovou obětí, pokud její účinky byly zprostředkovány člověku svátostmi. Časné tresty zůstávají a splácejí se utrpením v očistci, nebo úkony zbožnosti a dobročinností za života člověka. Nebo po jeho smrti jinými lidmi v jeho prospěch.

4.3.Sjednání pohřbu Pohřební obřad, neboli rozloučení se zesnulým zajišťují dnes instituce pohřebních služeb. Obvykle nejbližší příbuzní se ujímají vyřízení všech potřebných formalit. Přicházejí tedy do kanceláře pohřební služby, kde by jim měla být nabídnuta pomoc a rada v jejich velmi těžké situaci. Informovanost obyvatelstva ve věcech zařízení pohřbu je velmi nízká. Lidé obvykle spoléhají pouze na zaměstnance pohřebních služeb a vše potřebné se dovídají až na místě nebo telefonickými dotazy. Pozůstalí potřebují k vyřízení pohřbu občanský průkaz, rodný list a oddací list zesnulého. Tyto listiny se odevzdávají na matriku zemřelých v místě úmrtí zesnulého spolu s dokladem o úmrtí, tzv. ohledacím listem, který vypisuje lékař, který provedl ohledání zemřelého, a slouží k vydání úmrtního listu. Ten se vystavuje obvykle týden po pohřbu. Občanský průkaz předkládá i obstaratel pohřbu, protože pro sepsání obstaratelské smlouvy o zajištění pohřbu jsou potřebné jeho osobní údaje. Obstaratel pohřbu má nárok na pohřebné, které v současné době (rok 2002) činí 5.000,- Kč. Formuláře pro vyplacení pohřebného jsou k dispozici na sociálním odboru okresního úřadu, někdy jimi disponují i pohřební služby, které je tak mohou předat pozůstalým přímo při vyřizování pohřbu. U některých pohřebních služeb je nezbytné již při sjednávání pohřbu složit finanční zálohu. Pozůstalí se musí rozhodnout pro způsob pohřbení. Zvolí, zda jejich blízký bude pohřben do země nebo bude zpopelněn. Zpravidla respektují přání zesnulého. Pokud se nepřihlásí nikdo, kdo by pohřeb obstaral, platí pro obec, ve které došlo k úmrtí nebo bylo tělo nalezeno, povinnost, vybavit pohřeb.

4.4.Pohřební obřad Úloha obřadů a slavností v lidském životě je nezastupitelná. Vytrhává člověka z všednosti každodenního života. V současnosti počet udržovaných zvyklostí klesá a vytrácí se jejich původní obsah. Obřady a svátky, kterým kladli naši prapředkové velký význam, jsou dnes nezávaznými slavnostmi. Výjimku snad tvoří pouze obřady a svátky vázané na přelomové okamžiky života. A právě u pohřbů se udrželo tradic nejvíce, ale i tyto staré tradice jsou inovovány (např. dřívější osobní zvaní na pohřeb jako i oznámení pohřbu dnes zajišťuje tištěné parte nebo hlášení rozhlasu). Tradiční forma pohřbu vypadá následovně: oznámení úmrtí – umývání a oblékání mrtvého – ukládání do rakve – návštěva zemřelého spojená s rozloučením (dříve i modlením a zpěvem /naříkáním/ nad mrtvým) – zvaní na pohřeb – vyprovázení zesnulého – církevní obřad v kostele – rozloučení na hřbitově – pohřební hostina. Kulminačním bodem je obřad v kostele. Pohřební průvod má ustálené pořadí: ministrant s křížem – děti – muži – hudba – zpěvačky – kněz se svým doprovodem – rakev – nejbližší pozůstalí – další příbuzní – ženy. Dnes si pozůstalí volí buď obřad občanský (tedy bez účasti kněze), nebo církevní. Při církevním obřadu přichází kněz k hrobu, do obřadní síně nebo obřad přímo probíhá v kostele či kapli. Nevylučují se církevní obřad a pohřeb žehem. Církevní obřad má tyto fáze: oznámení úmrtí zvonem; návštěva pozůstalých u kněze, kde dohodnou průběh obřadu; oznámení pohřbu smutečními oznámeními; osobní rozloučení se zesnulým; slavnostní rozloučení se zesnulým u rakve v kostele nebo v obřadní síni; smuteční průvod na hřbitov ke hrobu; rozloučení nad hrobem s proslovy; uložení zesnulého do hrobu; kondolence zúčastněných pozůstalým a pohřební hostina. Občanský obřad probíhá obvykle v obřadní síni na pohřebišti nebo obřadní síni krematoria. Jeho fáze jsou: oznámení pohřbu smutečním oznámením; stále řidčeji osobní rozloučení s mrtvým u rakve ve speciální místnosti obřadní síně, nebo v jejím předsálí; slavnostní rozloučení ve smuteční síni nad rakví (hudební skladby, proslovy, básně) a obřad končí odjíždějící rakví nebo zatažením opony. Někdy navazuje také pohřební hostina. Na vesnicích a malých městech se ještě dnes můžeme setkat s vypravením pohřbu tzv. z domu smutku, tedy přímo z místa bydliště zesnulého. Tento způsob odpovídá dřívější tradici, ale i na vesnici se od něj upouští. Zesnulý je přivezen před začátkem pohřbu a je

doma vystaven v rakvi, v některé z místností. Účastníci pohřbu tak mohou přijít osobně se rozloučit se zemřelým. Výše popsané tradiční i částečně současné podoby pohřbu jsou běžné na vesnicích nebo na maloměstě. Ve větších městech jsou odlišné. Obřady jsou většinou redukovány, časově zkráceny, ve větší míře se lidé nechávají zpopelňovat. Obřady jsou také více formální a neosobní. Nejvíce se to asi projevuje v proslovech a při obřadech v krematoriu, kde pohřby probíhají co půl hodiny jako na běžícím pásu. Formalizace snižuje účinnost obřadu a znevažuje jeho význam (Frolec, 1985, s. 244). Dnes je možné také zvolit jako rozloučení se zesnulým tzv. pohřeb bez obřadu. Jsou samozřejmě levnější variantou pohřbu. Stává se, že si je za života zvolí sami zemřelí, kteří si nepřejí přehnané ceremonie. Nebo vysloví toto přání, s ohledem na to, aby finančně nezatížili své příbuzné. Důvod proč pozůstalí volí tuto variantu, je především v tom, že mají potřebu docílit větší intimity. Okázalé pohřby byly v dobách komunismu součástí veřejného života. Dnes nejspíše jako reakce na tehdejší podobu si pozůstalí volí rozloučení v úzkém rodinném kruhu a nechtějí se se svým smutkem a neštěstím vystavovat očím veřejnosti. Ekonomické aspekty se samozřejmě také promítají do poslední služby bližním, do vypravení pohřbu. Částka potřebná pro vypravení klasického pohřbu v posledních letech vzrostla a pravdou je, že může silně zatížit rodinný rozpočet. Proto je možné se setkat s dotazem, zda si přejeme smuteční květinovou výzdobu ze zapůjčených květů. V nabídce pohřebních služeb je tedy i jakási levná varianta pro nemajetné pozůstalé. Nebývá to běžnou praxí pohřebních služeb, ale někdy existuje možnost, v případě, že mají pozůstalí finanční problémy, dohodnout se s pohřební službou na splátkách pohřbu. Cena za pohřeb sestává z řady položek, a některé z nich zásadním způsobem určují konečnou sumu. Jednu z největších částek při vyúčtování pohřbu tvoří květinové dary, rakev a případný výkop hrobu. Záleží na tom, jak luxusní rakev pozůstalí vyberou, zda zvolí živé květiny, které jsou ve srovnání s umělou výzdobou mnohem dražší, a jaké množství jich bude. U výkopu hrobu hraje například roli období zimy, kdy cena za vykopání hrobu je vyšší, protože půda je zmrzlá a výkop mnohem náročnější. Další z vyšších položek je také účast hudebníků na pohřbu. Konečná částka za pohřeb je tedy determinována především

těmito položkami.

4.5.Průběh pohřebního obřadu Občanský obřad (ať se jedná o pohřeb do země nebo kremaci) probíhá v obřadní síni a jeho je průběh následující: Pozůstalí přicházejí asi půl hodiny před začátkem obřadu. Před obřadní síní může hrát živá dechová hudba nebo hudba reprodukovaná. Pozůstalí, pokud vysloví toto přání, se mohou ještě naposledy osobně rozloučit se zesnulým, který je „vystaven“ v rakvi ve zvláštní místnosti v obřadní síni

za sklem a

příbuzní jej mohou naposled uvidět. Také pokud si tak přejí, může zaměstnanec pohřební služby, dát zesnulému do rakve květiny nebo drobné předměty, které by mu blízcí ještě rádi dali. Bývají to svaté obrázky, růženec, fotografie, hodinky, brýle do rukou, také cigarety, hračky či jiné předměty, které měl zesnulý rád nebo jimiž by chtěli pozůstalí vyjádřit svůj citový vztah k mrtvému. Po osobním rozloučení začíná vlastní obřad. Do obřadní síně vstupují nejprve nejbližší rodinní příslušníci, kteří si sedají dopředu, co nejblíže k rakvi na katafalku. Obřad zahajuje hudební skladba. Přichází obřadnice, která krátce promluví. Následuje opět skladba, kterou vystřídá báseň. A jako předěl hudba, po které přednese obřadnice proslov rekapitulující život zemřelého. Ten ukončí poslední skladba, při které smuteční hosté povstanou a loučí se se zesnulým, rakev odjíždí do tmavé místnosti a za rakví se uzavřou dveře. Obřadnice děkuje přítomným za účast na rozloučení se zesnulým, za projevenou soustrast a za květinové dary. Závěrem všichni přítomní kondolují pozůstalým. Hudební doprovod či přednes básně si volí sami pozůstalí. Volí také přítomnost či nepřítomnost projevu. Církevní obřad v obřadní síni má dvě části. První polovina obřadu je občanská (tj. hudba, báseň, životopis). Třetí skladbou začíná druhá polovina smutečního obřadu, kdy přichází kněz a obřad dále pokračuje v náboženském duchu. Na závěr všichni přítomní povstanou a modlí se nahlas Otče náš. Po modlitbě kněz vykropí rakev a děkuje smutečním hostům za účast na posledním rozloučení, za projevenou soustrast a za květinové dary pro zesnulého. Úplný závěr je stejný jak již jsem uvedla výše (hudba, rakev odjíždí, kondolence).

V obřadní síni kněz nikdy neslouží mši, proto může smuteční obřad vést i např. jáhen. Celý obřad v obřadní síni trvá přibližně půl hodiny. Při pohřbení do země je rakev z obřadní síně vynesena do pohřebního vozu, kterým je dopravena ke hrobu. Účastníci pohřbu jdou průvodem za rakví až k místu pohřbení. Tam ještě naposledy promlouvá kněz nebo někdo z přátel zesnulého či sama obřadnice. Rakev je poté spuštěna do hrobu a na rakev hází přítomní zeminu nebo drobné větévky „krušpánku“ neboli zimostrázu. Květiny, které smuteční hosté přinesli zesnulému, pokládají po stranách hrobu. Ještě u hrobu probíhá kondolence příbuzným. Při pohřbu žehem končí pohřební obřad kondolencí přítomných pozůstalým. Pokud církevní obřad probíhá v kostele či kapli (ať je to pohřeb kremační nebo do země), potom může kněz sloužit zádušní mši svatou nebo proběhne pouze smuteční obřad. Celé rozloučení vede sám kněz. Smuteční obřad trvá asi půl hodiny, mše trvá přibližně hodinu. Na závěr obřadu kněz vyprovází rakev před kostel, kde se naposledy kněz i všichni přítomní se zesnulým loučí. Rakev je naložena do pohřebního vozu, který s ní pomalu odjíždí. V případě pohřbení do země se všichni přítomní přemístí na hřbitov, kde slavnostní obřad skončí. Pokud se jedná o kremaci, končí obřad odjezdem rakve od kostela. Obřad v obřadní síni v případě kremace končí zmizením rakve zrakům pozůstalých.

4.6.Pohřební řeč a požadavky kladené na řečníka Na kvalitu smutečních proslovů jsou kladeny vysoké nároky, neboť pozůstalí reagují velice citlivě na volbu vhodných slov i na samotnou osobu řečníka. Existují jistá pravidla, jimiž by se měl každý řečník, ať již profesionál nebo amatér, při přípravě smutečního proslovu řídit. Profesionální řečník by se měl vyznačovat citem pro míru a taktem. Měl by dokázat odstupňovat emotivnost obsahu projevu, v jednotlivých jeho částech a pro konkrétní osobu. Také by se měl vyvarovat toho, aby používal stále stejných proslovů nebo jeho částí a pouze obměňoval jména a data zesnulých. Musí myslet na to, že na pohřeb mohou přicházet stejní lidé, v jejichž očích tak poklesne. Pozůstalí chtějí, aby řečník mluvil o jejich blízkém, chtějí jedinečný proslov. Ne neustále omílanou,

frázovitou, neosobní a neupřímnou řeč. Řečník by si měl především uvědomit cíl svého projevu. Jaký má jeho projev funkci a co jím chce říci. Prvním bodem je vyjádření lítosti nad úmrtím. Zde záleží na tom, jak dalece řečník zemřelého znal. Těžko asi uvěříme přehnaně lítostivému projevu řečníka, se kterým se zesnulý nikdy nepotkal. Výsledek vyzní nevěrohodně až trapně. Naopak, blízký přítel zesnulého vyjádří své city a nikoho to neurazí. Dále by měl řečník vyzvednout kladné rysy zesnulého. Opět si ale musí dát pozor na přehnané vychvalování, tzv. malování na růžovo. Nehodí se také zmiňovat špatné skutky zesnulého případně mu cokoli vyčítat. Veškeré polemické a kritické motivy do smutečních proslovů nepatří. Měl by také zmínit jeho životopisné údaje. Nesmí ale sklouznout k suchopárnému výčtu dat a cifer. Zmínka by měla patřit také tomu, co vykonal, co dokázal, co zde zanechal svým blízkým. V čem šel příkladem a v čem si zasluhuje obdiv. Obvykle bývá zmíněn vztah k dětem, k vnukům, pravnukům a jejich láska k němu. Řečník také vyjadřuje pozůstalým soustrast a svou účast na jejich smutku a uklidňujícími slovy pomáhá zmírnit zármutek pozůstalých. Na závěr se se zesnulým symbolicky loučí a děkuje všem za účast na rozloučení, za projevy soustrasti i za květiny pro zesnulého. Celý proslov by neměl být dlouhý. Pokud je proslov pouze jeden, pak by se jeho délka měla pohybovat kolem sedmi minut. Pokud je projevů více, pak hlavní projev trvá asi tři až pět minut, vedlejší projev potom přibližně minutu až tři. Smuteční řeč by měla začínat klidněji a postupně citově gradovat. Neměla by být srdceryvná a nervydrásající, neměla by vést až ke zhroucení rozjitřených pozůstalých. Závěr by měl přítomné uklidnit, vyrovnat jejich mysl a být mírně optimistický, vrátit smysl života lidem raněným ztrátou milované osoby. (Protože tak by si to zesnulý přál…) Věty by měly být srozumitelné, ne dlouhé. Místo zde mají obrazné, knižní i básnické obraty. Součástí projevu mohou být i verše. Vyvarovat by se měl výstředním, strojeným a okázalým výrazům. Toto vše odhaluje neupřímnost řečníka a nemůže nikdy vyznít přesvědčivě. Řečník musí mít projev dokonale připraven, improvizace je nemožná. Musí mluvit

jasně, srozumitelně, logicky a souvisle. Jazyk nemusí být knižní, ale musí být spisovný. Neměl by za každou cenu používat cizí slova, kterým sám nerozumí. Řečník svůj projev tvoří na základě údajů, které mu pozůstalí poskytli. Takto vytvořený projev je konkrétní a osobní.

5. HŘBITOVY

5.1.Historický vývoj správy hřbitovů U Římanů neměly hřbitovy ani právní ani náboženský statut. Vznikaly na státních pozemcích (a byly považovány za méněcenné) nebo na vlastním pozemku vznikaly hroby rodinné. Vlastníky hrobu byly podle Římanů duše zemřelých a proto byly vyloučeny z právních vztahů. Křesťané pojímali členy církve jako členy jedné velké rodiny, a tak nebyla péče o zemřelé pouze záležitostí rodiny, ale společnou povinností všech. Až do konce 18. století bylo pohřbívání církevní záležitostí. Katolická církev chápala hřbitovy jako církevní ústavy, zřízené a udržované z církevního jmění, a podléhající církevní jurisdikci. Katolické hřbitovy byly vysvěceny, a proto mrtví, vyloučení z církevního pohřbu, byli ukládáni na zvláštním ohrazeném místě. Pomalu se začala objevovat myšlenka, že o hřbitovy by měla pečovat veřejná správa. A to především ve městech, nemocnicích a chudobincích. Přesto však až do konce 18. století rozhodovala o záležitostech spojených s hřbitovy církev. Na konci 18. století se objevují první zásahy státu do správy hřbitovů. Dekretem Josefa II. z roku 1786 bylo zakázáno zakládání hřbitovů uvnitř měst či pohřbívání v kostelech. Státní správa také nařizovala přemisťování hřbitovů a určovala, kdo je povinen spravovat hřbitovy. Hřbitovy však byly i nadále náboženskou institucí a předmětem zvláštní piety. Tyto skutečnosti působily na právní řád, v tom ohledu, že neupravoval věci hřbitovů pouze z hlediska hygienického a bezpečnostního, ale i z hlediska piety a náboženského cítění (Kunc, 1937, s. 38-39). Roku 1949 byla uzákoněna odluka státu od církve a církvím bylo odepřeno právo provozovat pohřebiště. Hřbitovy, obecní i konfesní, přestože nebyly nikdy církvím vyvlastněny, začaly spravovat tehdejší národní výbory později obecní a městské úřady. Ty až do 1. 1. 2001 mohly správu hřbitovů zajišťovat prostřednictvím právnických a fyzických osob. Až v roce 1991 byly hřbitovy zákonem navráceny do majetku obcí.

Zákon č. 256/2001 Sb. dává opět právo církvím a náboženským společnostem provozovat pohřebiště ve svém majetku (§ 16). Dnes spravují hřbitovy obecní a městské úřady nebo soukromé firmy.

5.2.Historie hřbitovní kultury Středověký hřbitov se nacházel v centru obce na velice malé ploše, nebylo kam jej rozšířit, proto byli mrtví v hrobě pouze po nejkratší možnou dobu, a poté museli uvolnit místo novým nebožtíkům. Exhumované kosti mrtvých byly ukládány ve speciálních prostorách hřbitovů, kostnicích. Umíralo velmi mnoho lidí, protože průměrný věk byl v té době kolem 30 až 35 let. Lidé se ani nesnažili budovat si náhrobky, protože tato investice při takovém postupu při pohřbívání byla naprosto zbytečná. Hroby byly označeny pouze dřevěným křížem. Teprve pozdní gotika a renesance především přinesly budování pohřebních kaplí a jejich výzdobu tvořily postavy a výjevy z Bible, které svou epičností měly tematiku smrti zakrýt. Oproti tomu baroko bylo symbolice smrti nakloněno. Na hřbitovech se to jen hemžilo lebkami, zkříženými hnáty, přesýpacími hodinami apod. Pohřbívání uvnitř městských hradeb nebo přímo v kostelech běžné na našem území od osmého století bylo dekretem Josefa II. z roku 1786 zakázáno. Tehdy se objevují první hřbitovy, jako specifické ohraničené prostory, vymezené mrtvým. Hřbitov z doby před rokem 1786 se žádný nedochoval. Hřbitovy, z hygienických důvodů zakládané za hradbami města, poskytovaly velké množství prostoru pro budování nákladnějších a trvalejších náhrobků. Barokní umrlčí symbolika postupně vymizela a náhrobek se stává světskou vzpomínkou na zemřelého a jeho glorifikací. Atmosféra první republiky, demokratická a civilní, nepřála hřbitovnímu umění. Hroby mají velice jednoduchý a civilní vzhled, obvykle prezentovaný kamennou deskou. Postupující sekularizace obyvatelstva podpořila rozšíření pohřbu žehem, který také napomohl k úpadku hřbitovní kultury. Urna s popelem měla vyžadovala minimum prostoru.

A tak plochu hrobu vystřídala skříňka kolumbária, jejichž jednotné řešení nedávaly prostor umělecké výzdobě a „…dovedly tak civilismus na hřbitově do nížin dokonalé nivelizace.“ (Urban, 1998, kap. 7.). Nástup komunismu po druhé světové válce znamenal úplný konec hřbitovní kultury. Nevybočovat z řady za živa a neupozorňovat na sebe i na hřbitově. Hřbitovy ovládl umělý kámen teraso. Popisová deska obsahuje pouze jméno a data. „Na hřbitově se usídlila

banalita, náhrobky se stávají zaměnitelnými, jako někdejší životy socialistických nebožtíků.“ (Urban, kap. 8.) Vrcholem účelových reálně socialistických hřbitovů jsou již výše zmíněná kolumbária s prosklenými vitrínami, která budí dojem skladiště uren či „králíkáren“. Dalším projevem postupující degradace hřbitovní kultury a úcty k zemřelým je žalostně zanedbaný stav (ještě dodnes přetrvávající) či úplná likvidace historických pohřebišť, kterou způsobila ideová či národnostní nevhodnost mrtvých. Příkladem mohou být staré židovské, německé, vojenské a klášterní hřbitovy či továrnické hrobky, které zarostly bujnou vegetací a proměnily se v podstatě v rumiště či neudržováním se změnily k nepoznání. Velkou měrou se na nich také podepsalo rozkrádání a vandalismus. Mnohé staré hřbitovy musely také ustoupit průmyslové expanzi a zanikly tak spolu s malými městečky či vesnicemi. Pádem komunismu v roce 1989 ustala ideologická likvidace a historická pohřebiště, která nebyla úplně zničena, byla zachráněna a obnovena. Přesto české hřbitovy na zlepšení své podoby stále ještě čekají. Uniformita a nedostatek fantazie a umělecké tvořivosti stále převládá, navíc podporované tuctovým kamenickým řemeslem. Změnou k lepšímu je snad větší používání přírodních kamenů, které vytlačují nekvalitní teraso. Ale i nadále se náhrobky podobají jeden druhému a pokud se někde vyskytne nějaký nápad, často je kopírován a na hřbitově ho můžeme nalézt hned v několika provedeních. V souvislosti s touto kritikou hřbitovních poměrů ale musíme vzít na vědomí skutečnost, že náklady na postavení náhrobku z přírodního kamene dosahují několika desítek tisíc korun. Přesto dnes vzrůstá počet lidí, kteří mají zájem na tom, aby pomník a hrob své

rodiny dali do pořádku a investují peníze do oprav či do úplně nových staveb pomníků. Se zlepšením ekonomické situace obyvatelstva lze předpokládat čím dál tím větší nárůst investic do funerálních staveb.

5.3.Podmínky hřbitova

ovlivňující

kvalitu

Význam půdy pro rozkladné procesy probíhající na hřbitově je zásadní a rozhodující. Půda má schopnost neutralizovat plynné nebo tekuté produkty rozkladu těla. Stupeň neutralizace záleží na chemických a fyzikálních vlastnostech půdy. Chemické vlastnosti určuje především mateční hornina, tedy horninové podloží, jehož zvětráváním vzniká velice pomalým, složitým a dlouhodobým procesem anorganická složka půdy; schopnost půdních částic vázat na svém povrchu různé chemické molekuly vznikající rozkladem, tzv. půdní sorpce; podíl anorganické a organické složky půdy. Z fyzikálních vlastností je to především teplota půdy, obsah půdního vzduchu, půdní vody. Neméně důležitou funkci má také živá složka půdy. Edafon, neboli půdní živočišné mikroorganismy a makroorganismy (prvoci, larvy hmyzu, hmyz, žížaly, krtci, hraboši) a také bakterie, plísně a houby a samozřejmě kořeny rostlin. Ty mají do jisté míry hygienický význam a také význam odvodňovací. Vhodná je např. olše, akát, topol, jedle. Hřbitovní vegetace by měla mít dlouhé kořeny, které by pronikly až do rozkladné vrstvy a využily látky vzniklé rozkladem. Stanovení rozměrů hrobů tak není samoúčelné, ale má podporovat rozkladné procesy a neutralizaci v půdě. Sem patří především hloubka pohřbení a mocnost vrstvy zeminy nasypané na rakvi. Jak se ještě zmíním, při hnilobném rozkladu se uvolňují nejrůznější plynné látky, které difundují do půdy a samozřejmě i z půdy. Nedostatečná vrstva zeminy propouští samozřejmě více hnilobných plynů, které se tak dostávají do ovzduší v těsné blízkosti hrobu. Hnilobný rozklad je vlastně sledem redukčních a oxidačních reakcí. Oxidační reakce jsou podmíněny dostatkem vzduchu v půdě. Vzduch se do půdy dostává póry a udržuje se ve skulinách mezi půdními částicemi. Velikost půdních částic tedy souvisí s množstvím půdního vzduchu. Půda by měla být silně porézní a polosuchá, snadno vysychající. Nevhodná je půda

nepropustná, půda zadržující vlhkost. Póry vstupuje do půdy srážková voda, která ve směru gravitace postupuje až k místu rozkladu těla. Rozkladným procesem se uvolňují plyny, např. amoniak, oxid uhličitý a řada dalších. Tyto plyny po reakci s vodou vytvářejí slabé kyseliny, které podporují další rozkladné procesy nebo prostupují půdou. Půda trvale zamokřená, neprovzdušněná, tzv. studená a mokrá půda má za následek tzv. saponifikaci, zmýdelnatění, tělesných tkání, kdy se veškeré bílkoviny promění v mrtvolný vosk neboli adipocire. Příliš suchá půda a teplý vzduch zase zabraňuje růstu hnilobných bakterií, a tak celé tělo vysychá, nenastává rozklad, ale tzv. mumifikace mrtvoly. Velice negativním jevem na mnoha pohřebištích je vysoká hladina podzemní vody, která brání dokonalému rozkladu tělesných ostatků. Jediným řešením této situace je odvodnění hřbitova zabudováním trativodů, drenáže. Důležité pro ideální průběh rozkladného procesu je také teplotní optimum. Při teplotě kolem 0 °C k rozkladu vůbec nedojde, stejně jako v suchých tropech, kde je tělo mumifikováno. Oba případy jsou tedy jakousi přirozenou konzervací mrtvého těla. Tato konzervace není škodlivá, pokud zemřelý nebyl nakažen infekční chorobou. Pro život infekčních bakterií jsou nejvhodnější teploty v rozmezí 4,5-7 °C, typické pro studené půdy14. V těchto půdách neprobíhá rozklad, ale infekční bakterie se mohou velmi dobře množit. Hřbitovní podmínky, jak jsme již zmínili, ovlivňuje především půda, ale také velké množství rozkládajících se tkání na malém prostoru nebo v jednom hrobě. Hnilobné produkty pak mohou zamořit jak půdní vzduch, tak půdní vodu, která může prolínat i do spodní vody. Zimní období je pro tyto pochody obzvlášť nebezpečné, protože zamrzlá půda a sníh zabraňují úniku plynů do atmosféry a plyny si hledají cestu v horizontálním směru. Tak se může stát, že se plyny dostanou do sklepů blízkých budov. Hnilobné plyny mohou současně chemicky reagovat s půdní vodou a spolu s hnilobnými či dokonce infekčními bakteriemi a mrtvolnými jedy pronikat do spodních vod. Proto je nezbytné viz výše zmíněné odvodnění hřbitova a bezpečné odvedení přebytečné hřbitovní vody. Ideální poloha hřbitova je na vyvýšených místech na volných prostranstvích,

1

4

Studené půdy jsou vlhké a tmavé a pro svůj ohřev potřebují velké množství sluneční energie.

exponovaných slunečnímu svitu. Mírný svah je ideální, kdežto svah strmý zase při větších deštích splavuje půdu z povrchu. Obvyklý směr foukání větru by měl být od města ke hřbitovu. Od města má také směřovat proud spodní vody, aby se voda nedostala do města nebo snad do studní. Zdroj pitné nebo užitkové vody by měl být zajištěn z městského vodovodu. Na všechny tyto aspekty by se měl brát zřetel při zakládání nových hřbitovů. Měly by být zajištěny důstojné a bezpečné podmínky jak mrtvým, tak živým. A především mrtvým bychom měli umět zabránit, aby nepřímo ohrožovali zdraví živých. V úvahu by se měl brát také celkový prostor a plocha hřbitova a nemělo by se zapomínat na nutnost rozšiřování jak plochy města, tak plochy hřbitova.

5.4.Současná podoba hřbitovů Hřbitovy jsou dosud chápány jako nutné zlo, jako nezbytná součást obce. Jejich postavení v rámci obce je však podřadné a jsou pojímány jako čistě užitková záležitost. Moderní hřbitov je ohrazený pozemek, geometricky rozdělený na jednotlivé obdélníky hrobů a přístupové cesty, jehož účelem je hygienické odklízení mrtvol. Šachovnice stísněných hrobů nepůsobí příliš esteticky. Dojem je spíše depresivní a šablonovitost, která je pro hřbitovy tak typická, je na škodu celkovému dojmu. Důvodem proč hřbitovy nejsou esteticky výraznými místy, je volba pozemku hřbitova a zahradní architektura. Hřbitov je obvykle zakládán na okraji města, někde v polích a nehledá se přirozeně zajímavé místo v krajině. Zároveň hřbitovy unikají pozornosti zahradních architektů, kteří by dokázali i nepříliš zajímavý terén esteticky upravit. Jistě, že není možné, aby se hřbitov nacházel v centru města. Izolační pásmo je nezbytně nutné především z hygienického hlediska, ale také z hlediska estetického by měl být hřbitov odlišen od okolí. Čistě užitková funkce hřbitovů by měla být přehodnocena. I hřbitov by mohl být místem, které by lidé vyhledávali a kam by chodili rádi. Hřbitov jako členité místo, rozdělené schodišti, terasami, s lavičkami a malými skupinkami hrobů, oddělenými vegetací by dělal pravděpodobně lepší dojem. Tato proměna hřbitovů skýtá obrovský potenciál pro naše zahradní architekty. V této

oblasti dosud pokulháváme za zeměmi západní Evropy. Ty se snaží na svých hřbitovech v maximální možné míře redukovat a odstraňovat vše nepřírodní a nepůvodní a snaží se docílit parkového až lesního vzhledu hřbitova.

5.5.Vojenská pohřebiště Tato pohřebiště mají za úkol uctít památku vojáků padlých v první a druhé světové válce, bez ohledu na jejich státní příslušnost. Nakládání se zemřelými vojáky, ať se jedná o příslušníky vlastního, spojeneckého nebo nepřátelského státu, je upraveno ženevskými konvencemi. Již před první světovou válkou byla mezinárodním právem uznána povinnost válčících států pohřbívat mrtvoly padlých bojovníků. Povinny takto jednat byly státy, které vyhrály na daném bojišti. Takto hovořil čl. 3 Ženevské úmluvy, revidovaný 6. 7. 1906 (Kunc, 1937, s. 121). Po první světové válce bylo zajištěno pochovávání mrtvých bojovníků mírovými smlouvami, které válku ukončily (St. Germainská, Trianonská, Versailleská a Neuillyská smlouva). Každý stát měl zájem na dodržování těchto dohod, protože každý stát měl své padlé na cizím území. Nejpodrobněji se válečnými hroby zabývá ženevská konvence z roku 1938. Pohřbívací povinnost se týká vojáků padlých na bitevním poli nebo zemřelých na následky válečných zranění. Stát má o válečné hroby pečovat a udržovat je v poznatelném stavu, takto formuluje povinnost ženevské konvence. Komunistická minulost se chovala k hrobům svých nepřátel asi podobně, jako k dalším ideologicky nevyhovujícím skupinám. Zarostlé, rozpadlé nebo zaniklé náhrobky např. německých vojáků byly běžnou součástí civilních pohřebišť. Protože i dnes existují lidé, kteří nepochopili smysl vojenských pohřebišť, chtěla bych jen zdůraznit, že tyto hřbitovy nemají vzdávat hold hrůzám druhé světové války, ani nacistické ideologii, nemají provokovat ani projevovat neúctu lidem, které válka na celý život poznamenala. Hlavní myšlenkou a důvodem pro vznik hřbitovů je především jejich mírový odkaz a připomenutí nesmyslnosti válečných konfliktů, které mají za následek obrovské ztráty na životech. U lidí, kteří ve válce bojovali a válečné neštěstí přežili, nachází tato myšlenka uctění památky padlých vojáků, ať byli z kterékoli země a ať bojovali na

straně kohokoli, velké pochopení. Protože kdo jednou zažil válečnou realitu nechce již nikdy dopustit něco podobného. Nezáleží na tom zda padl řadový voják Wehrmachtu nebo Rudé armády. Faktem jsou lidské oběti a památníky jim postavené, mají být varováním a připomenutím neštěstí, které válka dokáže způsobit. Mírou vyspělosti a demokratičnosti každé společnosti je to, jak zachází se zemřelými a jejich hroby. Jak dokáže uctít památku mrtvých a jak dokáže jejich odkaz předat dál. Vojenská pohřebiště jsou v Evropě běžná a i u nás jich lze řadu nalézt. Přesto ve vztahu k hřbitovům vůbec máme ještě co dohánět a snad se jednou dočkáme, že se zvýší citlivost lidí vůči smrti a že pochopí důležitost uctívání památky zemřelých. Protože kontinuita lidské společnosti vychází právě z odkazu, který tu lidé po své smrti zanechají. Každý lidský život zanechává za sebou stopu v paměti lidí. Pokud by nebylo nic, co by připomínalo jejich existenci a jejich činy, rozpustila by se kulturní podstata národa a zmizela by jeho identita.

6. TRADIČNÍ ZVYKLOSTI A POVĚRY SPOJENÉ SE SMRTÍ A UMÍRÁNÍM (se zaměřením na Valašsko)

6.1.Staroslovanský pohřební obřad Rekonstrukce podoby průběhu pohřebních obřadů starých Slovanů vychází z praktik jak východních tak západních Slovanů. Proto je tento popis jakousi analogií. Tedy ne vše, co je zde popsáno, muselo probíhat na našem území. Popis pohřebního obřadu čerpám především z děl autorů Lutovského (1996) a Niederleho (1911). Pohřební obřad začíná okamžikem skonu. Do domu zesnulého přicházejí příbuzní a přátelé, v malých osadách pak přicházejí všichni obyvatelé. Duše opustila tělo zemřelého a z domu odchází oknem. Pokud člověk zemřel na loži, nemohl na něm zůstat, protože vše, co přišlo do kontaktu se zesnulým, bylo nebezpečné a později se muselo zničit. Proto byl položen doprostřed obytné místnost na holou hliněnou zem, maximálně na podestýlku ze slámy. Jeho tělo bylo omyto. Poté oblečeno nebo pouze zabaleno do kusu plátna. K pohřbení došlo v den smrti nebo v den následující. Pokud se nestihly zajistit všechny potřebné obřady a přípravy, bylo nutné strávit s nebožtíkem noc. Církev později tyto takzvaně pohanské zvyky zakázala.

Vynášení z domu znamenalo a i dodnes znamená významnou fázi pohřebního obřadu. Nebožtík se loučí s domovem, který navždy opouští. Je vynesen nohama napřed, aby se už nikdy nevrátil. „Koho vynesou napřed hlavou, stává se vlkodlakem, vychází

z hrobu a toulá se po světě.“ (Lutovský, 1996, s. 85). Nebožtík nebyl vynášen z domu dveřmi, ale speciálně vytvořeným otvorem. Např. otvorem vybouraným ve zdi, oknem či jámou vykopanou pod prahem (zde je evidentní rozdíl ve srovnání se Slovany na našem území, jejichž malá dřevěná obydlí takovéto zásahy neumožňovala). Důvodem byl strach, aby se zesnulý nevrátil a neškodil živým. Jiná cesta ven, než dveřmi, měla duši zmást . Při vynášení byl doprovázen příbuznými, kteří chvalořečili mrtvého a ženy plakaly a kvílely. Vyjádření smutku mohlo být vystupňováno u žen až ke zraňování těla a drásání obličeje a rukou nehty (Niederle, 1911, s. 244-245). Více však, než vyjádření pocitů a bolesti, znamenaly tyto projevy tradiční zvyklost. Tradiční pláč a kvílení se dlouho udrželo a i dnes jej lze etnologicky doložit (např. Balkán) a bylo neodmyslitelnou a důležitou součástí pohřební ceremonie. Jeho zanedbání mohlo uškodit mrtvému i živým. Pláč je totiž první a nejpřirozenější reakcí na smrt člověka. Ale plakat se nesmělo u umírajícího, aby jej pláč nevrátil ze započaté cesty (Lutovský, 1996, s. 87). Tělo bylo neseno k hrobu nebo na hranici na dřevěných nosítkách nebo na prknech

„Tělo mrtvého bylo s pláčem a zpěvem dopraveno na hřbitov, a to buď na společné žároviště nebo k samostatnému hrobu…Tam byla z dříví narovnána hranice, na ni položen mrtvý, buď prostě, nebo na desce, nebo na loďce, s oděvem a výzbrojí…načež byla hranice od příbuzných zapálena.“ (Niederle, 1911, s. 240). Když hranice dohořela, byl vybrán popel se zbytky kostí, zbraní a šperků, a vsypán do popelnice nebo byl ponechán na hromádce. Popelnice nebo popel byly zasypány mohylou. K popelnici byly dány dary, které měly sloužit mrtvému na onom světě. Vrcholem obřadu byla smrt, ať již dobrovolná nebo nucená, jedné z pozůstalých žen nebo služebníků. Do hrobu však svého muže nemusela následovat pouze jeho manželka. Je známo tzv. ženění zemřelých. Zemřel-li mladý muž, „obětovali mu dívku podobným

způsobem, ženíce ho takto dodatečně, nebo lépe řečeno, opatřujíce mu pro onen svět ženu, které nedostal zaživa.“ (Niederle, 1911, s. 255). Za svým pánem odcházely kromě žen a služebníků i zvířata, která mu za života sloužila, a to především kůň a pes.

Na závěr pohřbu se konala pohřební slavnost a hostina, zvaná „tryzna“ a „strava“ (Niederle, 1911, s. 275). Žádný pramen neuvádí přesný popis tryzny, ale z jednotlivých zmínek lze vyvodit, že tryzna byla pohřební slavnost, jejíž součástí byly zpěvy, tance, hostina a hlavní částí byla scéna představující boj. Znázorňován byl asi boj mrtvého proti zlým démonům a účelem bylo jejich zastrašení a zahnání. Postupně se vytrácel původní obsah a tryzna získávala ráz hravý, zábavný, ráz divoké podívané. Strava znamenala hody, konané přímo na mohyle nebo v její těsné blízkosti. Část jídla a pití sloužila k obřadním účelům, na hrob se vylila číše medového vína nebo podobného nápoje. Do hrobu bylo pokládáno zemřelému jídlo. Po obětování následovala hlučná hostina a všeobecné pití „do němoty“. Bez pohoštění celého příbuzenstva a účastníků pohřbu byl celý pohřeb nemyslitelný. Další hostiny na počest zemřelého proběhly hned druhý den a během prvního roku v tradicí určených intervalech: druhý, třetí, šestý, sedmý, devátý, dvacátý, čtyřicátý den, potom za půl roku a v den výroční (Niederle, 1911, s. 288291). Slavnosti, které se na počest nebožtíků konaly v kruhu rodinném, měly názvy kar, karmina, pomen, pominki, zaduški a další. Mimo těchto rodinných slavností byly konány i slavnosti společné, velké slavnosti zádušní. Jejich názvy byly: dziady, zadušnica, rusalie, navi, spomeni atd. (Růžička, 1924, s. 226).

6.2.Obřadní naříkání – plačky Veřejným projevem zármutku a zároveň nezbytnou součástí pohřebního ceremoniálu byly i stylizované nářky nad mrtvým v jeho domě i při pohřbu. Byly to obřadní pláče, někdy obstarávané i řemeslnými plačkami. Takové žalozpěvy znal starověk a jsou doloženy i u všech Slovanů Tyto okázalé projevy smutku měly nebožtíkovi dokázat, jak hlubokou ztrátou je jeho smrt pro pozůstalé a měly zabránit škodlivému působení mrtvého, např. jeho návratu a případné pomstě. Měly jej udobřit a naklonit na stranu živých. Při pohřbu naříkaly vždy jenom ženy a děti, které to naučily jejich matky. Před pohřbem si nářek musely vyzkoušet, aby neudělaly ostudu. Musely si také dávat pozor na to, co říkají a jak se chovají, protože pokud naříkání obsahovalo nějaký dvojsmysl, což mohla být věta vytržená z kontextu, potom byla plačka terčem posměchu, ironie a parodií, které o ní začaly kolovat. Od pradávna také fungovaly „profesionální“ plačky, které bylo možno si na pohřeb najmout. Odměnu za „účinkování“ dostávaly v naturáliích: alkohol, jídlo… Přímo úměrně tomu, kolik dostaly, tak dlouho a „pěkně“ naříkaly. Přítomní na pohřbu skutečně ocenili kvalitu nářků a pozůstalí rádi slyšeli, když si je pochvalovali. Srovnávali kvalitu nářků s pohřby, kterých se kdy zúčastnili a hodnotili. Hlavní motivy pláčů jsou všude podobné, mohou se různě přeskupovat nebo některé vynechat. A jsou to tedy tyto (Holý, 1981, s. 63): 1. ptaní po příčině smrti; 2. smrtí zemřelého jsou osiřelí přivedeni do nesnází a žalu; 3. prosba, aby se nebožtík ukázal ve snu, aby pověděl aspoň jedno slovo; 4. zemřelého už nikdy neuvidí a jeho hlasu neuslyší; 5. pozůstalý je hotov zemřít s mrtvým; 6. oslavování nebožtíka; 7. rozžehnávání se s ním a odprošení

S kvílením, táhlou jednotvárnou melodií ve vysokých tónech chválily vlastnosti i činy nebožtíkovy, vyprávěly o jeho opuštěném hospodářství, koních, obleku, o okolnostech jeho smrti a o zármutku pozůstalých. Nářky obsahovaly ojedinělý krátký melodický motiv, ale spíš to byla monotónní recitace textu s obličejem zkřiveným pláčem, prokládaná kvílením, vzdechy. Využita byla celá škála hlasu, která se však nedala zachytit notovým zápisem. Ideální představu si lze o podobě těchto nářků vytvořit z hudebních záznamů, které existují jak z našeho území, tak ze Slovenska, kterých je však velice málo. Ale přesto lze pohřební nářky ještě dnes na některých místech zachytit. Například ještě v roce 1980 byl oplakáván cimbalista Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů Ján Gašpar, ve své rodné obci Očové (Holý, 1981, s. 64). Srdceryvné pláče předváděly často manželky nad svým mrtvým mužem, padaly na rakev, objímaly ji a hlasitě naříkaly. V příloze uvádím právě takovýto záznam nářku manželky nad zesnulým mužem, jedná se o nejdelší a nejkrásnější naříkání, které bylo kdy u nás zachyceno. Zaznamenal je Jan Herben v Dolních Bojanovicích na Podluží na začátku 80. let 19. století na pohřbu Michala Ivčiče (viz příloha č. 1). Tento nářek prý těm, kdo jej slyšeli, „drobil kosti“ (Holý, 1981, s. 64). Pláč je ale dodnes samozřejmou součástí pohřbu. Okolí očekává, že pozůstalí budou plakat. Pláč znamená důkaz lásky k zemřelému. Absence pláče je pro přítomné podezřelá a může se lehce stát zdrojem pomluv. Pláč je očekáván u příbuzných, ale dříve plakala většina přítomných, pláč byl běžnější a více rozšířený. Naříkání bylo nejvíce rozšířeno v oblasti Slovácka, na Slovensku a také na Balkáně a Rusi. Pro Valašskou oblast nebylo obřadní naříkání typické, jednalo se spíše o přirozené projevy lítosti a pláč.

6.3.Pohřební hostina Bývá součástí pohřbu i dnes, ovšem v redukované formě. Původ pohřební hostiny, neboli trachty, je staroslovanský a o jeho podobě jsem se již zmínila. Příležitostí k pohoštění při pohřbu bylo více, nejedná se tedy pouze o hostinu po pohřbu. První jídlo se podávalo při bdění nad mrtvým před pohřbem. Mrtvý nesměl zůstat sám, zvláště noc před pohřbem, z obavy před zlými duchy. Obvykle jej hlídali muži a modlili se u něj. A toto bdění bylo dříve nemyslitelné bez pohoštění. Bylo však velmi skromné, sestávalo z alkoholického nápoje (piva) a chleba. Někde však převážila kořalka a muži se věnovali více hraní karet, než modlení a

hlídání mrtvého. Ráno odcházeli od

mrtvého podnapilí a vzbuzovali pohoršení. Toto pohoštění však zaniklo dříve než bdění nad mrtvým. Řídce se vyskytovalo také pohoštění před pohřbem, které mělo hlavně posilňující funkci (pro příbuzné zdaleka, pokud byla cesta na hřbitov velmi dlouhá, při odpoledním konání pohřbu.) Vlastní pohřební hostina se konala bezprostředně po skončení pohřbu. Byla součástí pohřbu, proto se pojilo zvaní na pohřeb se zvaním na hostinu. Příbuzní a blízcí známi byli bráni domů rovnou ze hřbitova. Přednostně se hostiny účastnili ti, kteří při pohřbu pomáhali, nosiči, zpěvačky, muzikanti. Přítomna ale byla obvykle většina účastníků pohřbu. Hostina probíhala v domě smutku nebo v hospodě. Na mrtvého se na hostině vzpomínalo jen v dobrém. Někdy mohlo dojít i na probírání majetkové pozůstalosti a potom se většinou nálada přiostřila. Třenice mezi příbuznými nemusely být výjimkou. Dnes je pohřební hostina záležitostí pouze nejbližší rodiny a známých osobně pozvaných. Ve městech je okruh pozvaných užší než na vesnici, nebo hostina neprobíhá vůbec. Na vesnici se jde obvykle do hospody (chodívali i muzikanti, farář) a hostina končí někdy zvesela. Na pohřby se totiž obvykle sjedou příbuzní z daleka, se kterými se pozůstalí běžně. Takže často radost ze setkání s příbuzenstvem může na chvíli převýšit smutek z úmrtí. Pije se pivo, tvrdý alkohol (slivovice), káva, čaj. Co se týče jídla, na Valašsku je zvykem péct koláče, valašské frgály, a různé cukroví. Hlavním jídlem je obvykle vepřo

knedlo zelo nebo guláš. Pozůstalá rodina obvykle trvá na tom, aby se účastníci pohřbu do hospody stavili. Je to jakousi společenskou povinností, neomluvená neúčast může znamenat i urážku. Přesto pro většinu lidí není účast na pohřební hostině příjemnou záležitostí, stejně jako celý pohřeb. Je to ale tradice, která přetrvává.

6.4.Lidové zvyklosti a pověry

6.4.1.Význam lidových zvyklostí Pohřebním obřadem měl být zemřelý uveden do světa mrtvých, měl být smířen s pozůstalými a mělo mu být zabráněno v návratu. Zároveň měl být svět mrtvých oddělen od světa pozůstalých. Kult zemřelých byl ovlivňován dvěma základními prvky. Jednak strachem z negativní síly mrtvého a naproti tomu snahou zajistit si jeho posmrtnou přízeň a případnou pomoc (Souček, 1971, s. 135). Proto jsou všechny zvyklosti prolnuty těmito tendencemi. Někdy až natolik, že nelze rozlišit, které z nich mají charakter obranný nebo prosebný. Všechny úkony a zvyklosti spojené s mrtvými od chvíle jejich smrti měly za cíl vypravit mrtvého na onen svět, zabezpečit jeho tělo i duši. Dbalo se na plnění poslední vůle člověka, protože pokud by tom tak nebylo, mrtvý by se vracel nebo obracel v hrobě. A tak ze strachu z návratu nebožtíka (asi více než z piety) se plnila jeho přání, aby se on sám nevrátil a nevynutil si u pozůstalých jejich plnění „osobně“. Řada pohanských zvyklostí přešla i do křesťanství a církev proti nim ostře vystupovala a zakazovala je. Přesto zděděné a zažité obyčeje se nepodařilo zcela vymýtit a některé z nich přetrvaly dodnes.

6.4.2.Duše V prvé řadě se při skonu člověka otevírala okna nebo dveře, aby duše zesnulého mohla vyletět ven a nezůstala v domě. Duše se prý ráda zdržovala v domě, kde člověk zemřel a nerada to místo opouštěla. Proto se obracely nádoby dnem vzhůru, aby se v nich duše nemohla schovat. Duše také usedala na polici nebo na pec v místnosti. Mohla vlézt i do zvířete. Okna se pak uzavřela a zároveň zahalila kusem látky, což mělo zmást duši, aby nepoznala dům a nechtěla se vrátit. Venku se také potulovala řada ďábelských sil a tak zahalené okno ochraňovalo zesnulého od vnějšího světa (Cveklová, 1950, s. 97). Také se zahalilo zrcadlo, aby se mrtvý neuviděl. Obraz člověka v zrcadle je totiž identický s duší a proto vznikla obava, aby nebožtíkův duch, který ještě přebývá v domě, neodnesl s sebou duši zjevenou v zrcadle (Václavík, 1959, s. 289). Zastavily se hodiny a budíky, aby prý nebudily mrtvého „spáče“, který by se mohl

nebezpečně rozhněvat, nebo by se mohly v souvislosti se zastavením života začít opožďovat (Cveklová, 1950, s. 112). Smrt hospodáře se oznamovala včelám, koním a psovi. Smrt hospodyně drůbeži a dobytku, který opatrovala. Duše zemřelého se zdržovala u mrtvého těla, dokud nebylo pohřbeno do hrobu. Duše dobrých i zlých lidí mívala podobu ptáka. Např. vlaštovkám, holubům, skřivanům, čápům byla projevována úcta, byly to duše dobrých lidí.

Naopak k vráně,

strace, jestřábu aj. měli lidé odpor (Václavík, 1959, s. 157).

6.4.3.Úmrtí Podezření, že člověk zemřel, se obvykle potvrzovalo zrcátkem přiloženým k nosu nebo ústům. Valaši měli také drastičtější metody: píchali do citlivých částí těla, jako jsou tváře či konečky prstů, zesnulého špendlíkem nebo jiným ostrým předmětem. Netečnost byla znamením skonu člověka. Zesnulému se ihned po smrti zatlačí oči a podvazuje se šátkem brada. Oči se mohou zatížit i mincemi. Tyto zvyky jsou zachovány dodnes. Účelem podvazování úst byl v prvé řadě estetický vzhled mrtvého, který by s otevřenými ústy nevypadal příliš přirozeně. Mrtvý se umyje nejlépe ihned po úmrtí, protože tělo je ještě vláčné a poddajné, protože dosud nenastala mrtvolná ztuhlost, a s tělem lze lépe manipulovat. Mohou se i ostříhat nehty, muži se oholí. Oholení je nutno provést někdy ještě těsně před pohřbem, protože vousy a nehty rostou po určitou dobu i po smrti. Následuje oblékání mrtvého. Většinou si zesnulý určil jaké šaty si vezme do rakve. Obvykle to jsou nejlepší sváteční tmavé šaty nebo svatební oděv. Tradičně si ženy na Valašsku braly do rakve kroj. Mladým nebo svobodným lidem se oblékají šaty světlé, dívkám svatební šaty. Mužům se obleče čisté spodní prádlo, spodky a košile, na to kalhoty a sako. Ženám se obléká spodní prádlo, punčochy a tmavé šaty. Na nohy se dávají pouze ponožky či punčochy, obuv se nedává. Důvodem je fakt, že v ráji nikdo obutý nechodí a že i Ježíš Kristus chodil bos (Cveklová, 1950, s. 100). Důraz zesnulých kladený na to, aby šaty, které si berou s sebou do hrobu, byly ty nejlepší, pramení z představy, že i když šaty zetlí v hrobě, tak při vzkříšení se obnoví tělo i

šaty, oni v nich předstoupí před Boha (Cveklová, 1950, s. 99). Když byl zesnulý takto připraven, položil se na postel nebo do připravené rakve. Až do pohřbu zůstával zesnulý v domě. V zapadlých staveních někde v lesích se často stávalo, že v zimě kvůli sněhové kalamitě nebylo možné dopravit zesnulého na hřbitov a tak zůstával doma až do jara. Obvykle se pohřeb konal do tří dnů od úmrtí. K zesnulému byl povolán kněz, aby udělil mrtvému poslední pomazání. Kněz šel z fary vesnicí s ministrantem, který zvonil. Každý, kdo je potkal, musel pokleknout, protože kněz nesl svátost oltářní. Každý den až do pohřbu se k mrtvému chodili modlit sousedé a příbuzní. U rakve byla nádobka se svěcenou vodou, ve které byla větvička nebo klásek, a každý příchozí mrtvého pokropil. Zesnulému se do rakve dávaly předměty, které za života používal. Tento zvyk pochází od starých Slovanů přibližně z osmého až devátého století. Udržel se až do dnešních dob. Muži dostávali s sebou do hrobu oblíbené předměty, nejčastěji pytlík tabáku a fajfku. Dnes je vystřídaly cigarety. Ve shodě se staroslovanskými zvyklostmi bylo i dávání ozdob a šperků zesnulému, které opět přetrvalo až dodnes. Zesnulému se dával také drobný peníz do ruky, do kapsy nebo do rakve, nalezeny byly i mince vložené do úst mrtvému. Výkladů pro tento zvyk je velmi mnoho. Může zde být souvislost s antikou, kdy se peníz – obolos, dával do úst zemřelému pro převozníka Charona na řece Styx, aby se mrtvý dostal do podsvětí. Tento zvyk dávání peněz přejala z antiky i katolická církev. V 15. století začala razit mince mrtvým s nápisem: „Tributus Petri“, kdy svatý Petr hraje roli klíčníka podobně jako antický Charon a požaduje jakési „vstupné“ do světa mrtvých (Cveklová, 1950, s. 106). Na Valašsku se tento zvyk vykládá jako výplata za práci a za majetek, který na tomto světě zemřelý zanechal, aby se pro něj nevracel nebo aby hospodářství nešlo za ním (Pekárek, 1950, s. 191). Z domu smutku je uzavřená rakev vynesena „nohama“ napřed, aby se zemřelý nemohl vrátit. Na prahu domu je zvykem třikrát se rakví dotknout prahu domu. Za rakví šel pohřební průvod z místa bydliště až do kostela a na hřbitov. Pokud byl hřbitov v jiné vesnici, šel průvod z domu smutku až tam a zastavoval se u každých Božích muk, které cestou potkal.

6.4.4.Škodlivá moc věcí Voda po umytí těla zesnulého se vylila pod okap, do potoka nebo někam, kde nic neroste, protože tato voda prosycená škodlivinami z mrtvého byla považována za velmi nebezpečnou. Místo polité takovou vodou zůstávalo po dlouhou dobu neplodné (Souček, 1971, s. 141). I dobytek pokud přešel po místě politém touto vodou mohl zchromnout nebo přestat dojit. Lidé si jí však někdy trochu ponechali a snažili se jimi později léčit některé kožní choroby, kropil se s ní škodlivý hmyz nebo myši, kropilo se jí i osivo, aby se zničil plevel, člověka pokropeného touto vodou potkalo jen to nejhorší (Souček, 1971, s. 141). Vše, co přišlo do styku s tělem zesnulého, hadry, slamník nebo sláma, na které ležel, vyčesané vlasy i hřeben, se musely spálit. V chudších domácnostech se obvykle prostěradla, ložní povlečení a další věci, které přišly do styku s mrtvým praly. Škodlivou moc měly také všechny předměty ze hřbitova – květiny, hlína z hrobů, kousky dřeva rakve, lidské kosti. Za jistých okolností však mohly mít tyto věci ochranné účinky nebo se dalo s pomocí těchto věcí škodit jiným lidem (Souček, 1971, s. 141).

6.4.5.Maskování domu a jeho obyvatel Zvykem bylo také vybílit stěny. První příčinou této zvyklosti byl nejspíš důvod hygienický. Bílení stěn mělo ale i druhý význam. Nově vybílené stěny měly zesnulého zmást, aby svůj dům nepoznal a nemohl tam přijít a škodit živým. Stejným opatřením bylo i přestěhování nábytku, ale v chudých domech, kde bylo nábytku poskrovnu, se pouze vybílily stěny. Funkci ochrany a maskování živých plnily také převrácené zástěry na krojích žen od okamžiku úmrtí po dobu smutečních obřadů a ještě následujících devět dní po pohřbu (Souček, 1971, s. 138). Podobně má i smuteční šat zmýlit mrtvého. Proto všechny úkony a také oděv byly naprosto odlišné od toho, co se obvykle dělalo a nosilo. U některých národů si pozůstalí pro zmatení mrtvého např. stříhali vlasy a fousy, někde si je naopak nechali narůst. Především se ale měnil oděv, jeho barva, nebo se alespoň roztrhal.

6.4.6.Smrt a znamení smrti Na Moravě kolovala představa smrti jako starší šedovlasé ženy, zahalené do šedého závoje nebo celé v bílém. Charakteristický byl pro ni pohled, ze kterého naskakovala husí kůže. Aby se dostala do domu, dokázala se protáhnout i klíčovou dírkou. Člověka usmrtila svým obětím. Zvířata měla schopnost vycítit a oznámit smrt. Ťuhýk nebo sýček volal: Pojď, pojď!; vrabec kloval do okna, černá slepice kokrhala (Ludvíková, 1964, s. 34). Na Valašsku byla nejhorším zvířecím znamením „zpívající“, tedy kokrhající, slepice. Mezi nejčastější znamení smrti patřily na Valašsku nejrůznější zvuky neznámého původu. Vždy, když byl takovýto zvuk v domě zaslechnut, nevěštilo to nic dobrého. V obci Veselá někdo tloukl na dveře a když šli domácí otevřít, za dveřmi nestál nikdo. A na čerstvě napadlém sněhu nebyla ani stopa. Dalším případem byl rámus, který se ozval z půdy a který svědci označili „jakoby se sesypala hromada nádobí.“ Samozřejmě, že při pokusu ověřit si zdroj hluku, nebylo na poloprázdné půdě nic, co by tento rámus mohlo způsobit. Dalšími příklady zvuků je praskání nábytku (Pospíšilová, A., Skalková, M.). Obvyklé je, že ony podivné zvuky zaslechne více lidí, čímž by se dala vyvrátit spekulace o sluchových halucinacích informátorů. Mezi další signály ohlašující blízkou smrt patřilo například úplné zastavení hodin (nebo jejich zpětný chod) a pád obrazu. Sny také dokáží předpovídat smrt. Je špatné, když se někomu zdá o zubech (které bolí nebo vypadnou), o svatbě, o otevřených hrobech, o splašených koních. Když má mrtvý jedno oko otevřeno prý někoho vyhlíží. Také když někdo po delší době ve farnosti nebo na vesnici zemře, zemřou brzy ještě dva lidé, tzv. do třetice. Dodnes se „umírá do

třetice“ .

6.5.Lidové zvyklosti spojené s Dušičkami Svátek Všech svatých připadající na 1. 11. je vzpomínkou na zemřelé, kteří dosáhli věčné blaženosti. Druhý listopadový den je zasvěcený památce zesnulých. Jedná se o vzpomínkový den na všechny zemřelé, jejichž duše pobývají v očistci. Odtud rozšířený název tohoto svátku Dušičky. Podle lidové víry duše mrtvých vystupují v předvečer svátku z očistce, aby si jednou v roce přes noc odpočinuly od očistného ohně. Často se tedy večer plnila lampa máslem místo obvyklého oleje, aby si mohly duše natřít a ochladit popáleniny způsobené plameny v očistci. Také se jim házely do ohně různé pokrmy, drobky i mouka. Zvuk ranního kostelního zvonu je signálem pro návrat duší do očistce. V 19. století bývalo zvykem péci na Dušičky pečivo, tzv. „dušičky“, které měly podobu čtyřhranných bucht plněných povidly nebo mákem. Před odchodem do kostela se „dušičky“ snídaly. A byli jimi obdarováváni chudí a žebráci. Na Vše svaté se pekly housky, tzv. „kosti svatých“, které měly podobu hnátů, položených křížem (Pejml, 1941, s. 95). Lidé navštěvovali hřbitovy a podobně jako dnes je zdobili květinami a zapalovali svíčky. Hroby bylo zvykem ošetřovat a zdobit až na Vše svaté. Náhrobek se nalíčil vápnem. Chryzantémy přišly do módy až kolem první světové války (Ludvíková, 1964, s. 37). Na Valašsku se tradičně dělaly věnce ze smrkového a jedlového chvojí a z papírových podomácku vyráběných růží.

6.6.Smuteční barva Za smuteční barvu je v současnosti považována barva černá. U většiny národů je barvou temnoty, barvou rozkládajícího se těla, barvou hrobu. Démonický charakter měla černá i na některých zvířatech např. černý havran, kavka, černý pes, kočka, černá slepice, černý kohout. Černý je také čert, peklo. Lidé mívali odpor také k černým šatům, k tzv. černokabátníkům, z okruhu šlechty, měšťanů, kněží i jeptišek. Když šel

černě oděný

kaplan vsí, hrající si děti s křikem utíkaly a všechny se někde schovaly. Bílá barva je barvou světla, dne, byla základní obřadní barvou, zvláště u obřadů pohřebních. V lidové víře vždy sen o bílých šatech, bílém koni, o bílých husách, o chození ve sněhu naboso, o vápenné zdi, znamenal smrt (Václavík, 1959, s. 291). Duchové mrtvých se vždy zjevovali v bílém šatstvu (Bílá paní). Hřbitovní kříže svobodných (na Vsetínsku) byly natírány na bílo. Slované se také při pohřebních obřadech oblékali bíle. Dodnes se dává bílá rakev dětem, svobodným (dříve pannám a panicům) (Václavík, 1959, s. 292). Církevní liturgické předpisy však zavedly bílou jako barvu církevní a společenskou. Bílá je totiž barvou nevinnosti, neposkvrněnosti, cudnosti a svatosti. Původ nacházíme v Bibli v Apokalypse, kde se mluví o svatbě Beránkově, ke které budou připuštěni pouze odění v bílém svatebním rouše (Václavík, 1959, s. 292).

7. PSYCHOLOGIE POZŮSTALÝCH

Statistické údaje uvádí, že ročně v České republice umírá průměrně 100 tisíc lidí. Pokud si uvědomíme, že úmrtí v rodině se dotýká přibližně 4 až 6 nejbližších příbuzných (dvou generací – obvykle dětí a vnuků zesnulých), potom nám vychází obrovské číslo čítající více než půl milionu lidí zasažených smutkem a ztrátou blízké osoby. Proto psychologie zármutku a truchlení není zanedbatelná. Výjimečným počinem je v oblasti psychologie truchlení práce Naděždy Kubíčkové. Její vysloveně „průkopnická“ kniha „Zármutek a pomoc pozůstalým“ detailně zpracovává psychologii pozůstalých a možnosti pomoci. Tato publikace dosud chyběla na trhu s poradenskou literaturou pro povolání, která přicházejí do styku s pozůstalými. Tato kapitola je inspirovaná především její prací a částečně osobními zkušenostmi mých rodičů. Člověk, kterého potkala extrémní ztráta v podobě ztráty milované či blízké osoby, prožívá intenzivní smutek. Se smutkem souvisí truchlení, které není pouze pociťováním smutku, ale je to proces, kterým člověk zpracovává extrémní ztrátu. Proces truchlení lze rozdělit na několik fází. V literatuře můžeme nalézt hned několik druhů členění podle různých autorů, s různým počtem fází (Kubíčková, 2001, s. 33-42). Zmiňme alespoň tři základní fáze. První je fáze šoku. Pozůstalými cloumá změť nejrůznějších pocitů. Jsou zaskočeni, překvapeni, popírají skutečnost a nechtějí uvěřit realitě. Druhou fází je stadium exprese (Kubíčková, 2001, s. 38-41). Je to období intenzivního žalu. V tomto období (může trvat rok i déle) pozůstalí přehodnocují vztah k zesnulému i k ostatním kolem sebe. Snaží se nalézt odpověď na otázku „Proč?“, zažívají pocity viny, zoufalství, lítosti, nenávisti, hněvu. Do tohoto stadia jsou zahrnuta výročí úmrtí, svátky a zvláštní příležitosti spojené s rodinnými rituály, které vedou k opětovnému uvědomění si ztráty a absence milované osoby. Posledním, třetím stadiem, je období akceptace nebo také rekonvalescence. Pozůstalí postupně přijímají skutečnost, že byli opuštěni jim drahou osobou. Organizují si nově život a jsou také schopni nových citových vztahů, bez výčitek vůči zesnulému. Průběh zármutku je determinován těmito okolnostmi (Kubíčková, 2001, s. 43-115): determinanty vztahující se k zesnulému – příbuzenský poměr, věk zemřelého, faktory

vztahu (charakter, síla vazby, stupeň závislosti), okolnosti úmrtí. Determinanty vztahující se k truchlícímu – pohlaví, věk truchlícího, osobnostní faktory, předcházející zkušenosti se smrtí a truchlením. Prožívání zármutku se projevuje jak v emocionální rovině, tak v tělesné rovině, v úrovni myšlení a jednání a chování truchlících. V emocionální rovině se jedná především o smutek, žal, sklíčenost, šok, úzkost, beznaděj, ale také o hněv, žárlivost a závist, pocity opuštěnosti a osamělosti, viny, či dokonce vysvobození, ulehčení. Objevuje se i radost a smích, jako paradoxní reakce, za kterou se pozůstalí často stydí. Na tělesné úrovní je nejtypičtějším projevem zármutku třes, sevřené hrdlo, dušnost, únava, srdeční problémy, smyslová přecitlivělost, nespavost, hubnutí, poruchy imunity.

Myšlení je ovládáno depresivními myšlenkami, zmateností,

dezorientací. V chování a jednání se projevuje zármutek především změnami stravovacích návyků, změnami v sexuálním životě, rezignací na sociální kontakty, pláčem. (Kubíčková, 2001, s. 120-145) Tyto výše zmíněné projevy jsou běžnými symptomy truchlení. Truchlení však může být zkomplikováno abnormálními reakcemi na ztrátu, jakýmsi patologickým smutkem. U pozůstalých, extrémně zasažených ztrátou, může dojít k absenci zármutku. Tito lidé necítí žádný smutek. Absence smutku jim pomáhá vytvořit si ochrannou bariéru před zhroucením.

A tento stav může trvat velmi dlouho, než se dokáží terapeuticky se

zármutkem vyrovnat. Patologické reakce na ztrátu jsou reakce zpožděné či zkreslené. Mohou se stát i chronickými a trvat celá léta. Dalším typem jsou reakce excesivní (přehnané) či naopak skryté.

Mezi atypické reakce může patřit také alkoholismus,

deprese, hypochondrie, fobie, poruchy osobnosti či halucinace. Pomoc pozůstalým v jejich truchlení patří tedy do kompetence psychologů a psychiatrů. Zmírnit tyto psychologické projevy zármutku mohou také pracovníci pohřebních služeb. Pozůstalí potřebují při vyřízení pohřbu nejen psychologickou pomoc, ale především radu. Role pohřebních služeb a jejich zaměstnanců je proto velmi významná. Je jejich profesionální povinností poskytnout radu a pomoc při sjednání pohřbu. Nelze totiž očekávat, že pozůstalí budou mít jasnou představu, jak o průběhu pohřbu, tak o

potřebných náležitostech s ním spojených. Obvykle nemají zkušenosti se zařizováním pohřbu a jejich bezradnost by mohla být příčinou vzniku ještě většího chaosu a zmatku v jejich již tak dost složité situaci. Zdůraznila bych také, že pozůstalí bývají obvykle velmi citliví na způsob, jakým se hovoří o zesnulém a o nakládání s ním. Zaměstnanec pohřební služby, který přichází do styku s pozůstalými jako první a sjednává s nimi pohřeb, by proto měl být obdařen velkou dávkou empatie, taktu a sociální inteligence. Dalším z „pomocných“ faktorů zmírnění smutku je pohřební obřad. Je důležitým mezníkem. Pohřbem se pozůstalí částečně smíří s realitou a definitivností smrti. Svým způsobem se uklidní. Podle reakcí samotných pozůstalých bylo pro ně nejtěžší právě období do pohřbu. Pohřební řečník je také výrazným činitelem v této pomocné „terapii“. V kapitole věnované pohřebním proslovům jsem již zmínila úkol řečníka uklidnit pozůstalé a přispět k jejich „návratu“ do života, a ne je zbytečně trýznit připomínáním nezvratnosti ztráty.

8. POHŘEBNICTVÍ DNES

Od 1.1. 2002 nastala v pohřebnictví výrazná změna, v platnost vstoupil Zákon č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví a o změně některých zákonů (dále jen zákon). Před vznikem tohoto zákona řešila problematiku pohřebnictví pouze Vyhláška č. 19/1988 o postupu při úmrtí a o pohřebnictví, u které byl problém v tom, že byla podzákonnou normou a neměla tedy účinnost zákona. Z toho plynula řada problémů, protože tak nebylo možné postihovat např. nedůstojné zacházení pohřebních služeb se zesnulými, které bylo hodnoceno pouze jako přestupek. S platností zákona došlo také k novelizaci trestního zákona (§ 202a), kterou se hanobení lidských ostatků stalo trestným činem s možností odnětí svobody až na dvě léta. Zákon dále mj. upravuje povinnosti provozovatelů pohřebních služeb a koncesi tak nemůže získat kdokoli, jako tomu bylo dosud. Žadatel musí splňovat řadu podmínek. Ve srovnání s dřívější úpravou lze považovat za pokrok tyto požadavky na provozovatele pohřebních služeb: Provozovatel musí -

mít dokončeno úplné střední nebo střední odborné vzdělání (a vyšší) a minimálně tříletou praxi v oboru

-

nebo mít základní vzdělání a desetiletou praxi v oboru

-

projít speciální odbornou přípravou

Provozovatel nesmí sjednávat pohřbení v prostorách zdravotnického zařízení nebo ústavu sociální péče a nesmí do těchto prostor umístit reklamu. Reklama nesmí být doručována prostřednictvím dopisů, letáků, elektronickou poštou nebo jinou adresnou formou. Pokud takto učiní, může být patřičně postihován. Toto je ukázka alespoň některých záležitostí, ke kterým se zákon vyjadřuje. Je tedy naděje, že se díky těmto a mnoha dalším opatřením obsaženým v zákoně postupně změní komplikovaná situace v pohřebnictví. Že se vyřeší i etické otázky spojené s nakládáním se zesnulými. Pohled veřejnosti na pohřebnictví je rozporuplný. Na povrch se dostávají informace o spolupráci pohřebních služeb a nemocničních zařízení, o opětovném používání rakví či květin, či o nedůstojném zacházení se zesnulými, které vrhají špatné světlo na celou oblast

pohřebnictví. Hodnotit či objasňovat tyto zprávy není v mé kompetenci. Ale jediné, co bych chtěla v této souvislosti zmínit, je, že pohřebnictví je velice citlivou oblastí, protože se dotýká jak zesnulých, tak pozůstalých v kritické životní situaci. Tito lidé jsou v podstatě předmětem podnikatelských aktivit firem poskytujících pohřební služby. Tyto firmy jsou součástí trhu a platí pro ně tržní pravidla. Proto dokud budou firmy používat prostředků nekalé konkurence, bude fungovat korupce a nebude zákonem postižen každý, kdo se dopustí protizákonného jednání, tak nelze očekávat, že se situace radikálně změní. Snad ke zlepšení situace přispěje zákon o pohřebnictví, který klade důraz na důstojnost, pietu a úctu k zesnulým.

ZÁVĚR

Připouštím, že téma mé diplomové práce není zcela obvyklé. Zabývat se smrtí v tomto rozsahu připadá asi člověku, který běžně do styku se smrtí nepřichází, přinejmenším podivné. Někomu zase cynické či morbidní. Zmínky o smrti se však objevují stále řidčeji. O smrti se málo mluví a píše. Chybí nám zkušenosti se smrtí a takřka nic o ní nevíme. Nejsme připraveni setkat se se smrtí… Přesto smrt k životu patří a není na škodu se na ni podívat věcně a nezaujatě, bez předsudků a emocí. V této diplomové práci jsem se pokusila podrobněji se zaměřit na smrt a umírání a alespoň částečně s tímto tématem seznámit i člověka zcela nezasvěceného.

SEZNAM PRAMENŮ Knižní publikace: 1. ARIÈS, P. Dějiny smrti. Díl 1: Doba ležících. Praha : Argo, 2000. 2. ARIÈS, P. Dějiny smrti. Díl 2: Zdivočelá smrt. Praha : Argo, 2000. 3. BARTOŠEK, J. Smuteční projevy. Hradec Králové : Krajské kulturní středisko, 1988. 4. BARTOŠEK, J. Organizace občanského pohřbu. České Budějovice : Krajské kulturní středisko, 1982. 5. Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. Ekumenická rada církví v ČSSR, 1989. 6. BLUMENTHAL-BARBY, K. Kapitoly z thanatologie. Praha : Avicennum, 1987. 7. BRABEC, L. Křesťanská thanatologie. Praha : Gemma, 1991. 8. DI GIULIO, R., KRANZOVÁ, R. O smrti. Praha : Nakladatelství lidové noviny, 1997. 9. ELIAS, N. O osamělosti umírajících. Praha : Nakladatelství Franze Kafky, 1988. 10. FRAZER, J. G. Zlatá ratolest. Praha : Odeon, 1997. 11. FROLEC, V. Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Brno : Nakladatelství Blok, 1985. 12. GUARDINI, R. Životní období. Praha : Zvon, 1997.

13.HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie. Nauka o umírání a smrti. Praha : Galén, 2000. 14. HAŠKOVCOVÁ, H. Rub života, líc smrti. Praha : Orbis, 1975. 15. KOLEKTIV: Fenomén smrti v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 20. Ročníku

sympozia k problematice 19. století. Praha : Nakladatelství KLP, 2001. 16. KOLEKTIV: Lékařská encyklopedie. Praha : 1954. 17. KOLEKTIV: Masarykův slovník naučný. Praha : Československý kompas, 1931. 18. KOLEKTIV: Ottův slovník naučný. Praha : J. Otto, 1894-1903. 19. KOLEKTIV: Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky. Praha : J. Otto, 1937.

20.KŘIVOHLAVÝ, J. Poslední úsek cesty. Praha : Návrat domů, 1995. 21. KUBÍČKOVÁ, N. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha : Nakladatelství ISV, 2001. 22. KUNC, F. J. Od počátku až do skonání světa. Praha : Pieta, 1937.

23. LANDSBERG, L. Zkušenost smrti. Praha : Vyšehrad, 1990. 24. LUTOVSKÝ, M. Hroby předků. Praha : Academia, 1996. 25. MUNZAROVÁ, M. Vybrané kapitoly z lékařské etiky. I. Smrt a umírání. Brno : Masarykova universita, 1997. 26. NEKVASIL, J. Pražská krematoria a pohřeb žehem vůbec. Praha : České zemské ústředí obcí, měst a okresů v Praze, 1946. 27. NIEDERLE, L. Život starých Slovanů. Díl 1., svazek 1. Praha : Nákladem Bursíka a Kohouta, 1911. 28. NĚMEC, I: Slova a dějiny. Praha : Academia, 1980. 29. NOZAR, K. Pohřby do země a kremace. Brno : Spolek Krematorium, 1931. 30. PAULY, J. Hřbitovní a pohřební právo. Praha : Č.A.T., 1941. 31. PEJML, K. Český lid ve svých názorech, obyčejích a pověrách. Praha : Jos. R. Vilímek, 1941. 32. RŮŽIČKA, J. Život a zvyky slovanských národů. Praha : b. n., 1924. 33. Smuteční proslovy k posledním věcem člověka. Praha : Spolek přátel žehu, 1963. 34. STEINDL, R. Kontinuita života. Praha : Mladá fronta, 1987. 35. TEYSSLER, V., KOTYŠKA, V. Technický slovník naučný. Praha, 1932.

36.THOMASMA, D. C., KUSHNEROVÁ, T. Od narození do smrti. Etické problémy v lékařství. Praha : Mladá fronta, 2000. 37. URBAN, M. Prostory smrti. Sokolov : Okresní muzeum a knihovna Sokolov, 1998. 38. VÁCLAVÍK, A. Výroční obyčeje a lidové umění. Praha : Československá akademie věd, 1959. 39. VAN GENNEP, A. Přechodové rituály. Systematické studium rituálů. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 40. WATTS, A. W. Mýtus a rituál v křesťanství. Praha : Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995. 41. ZÍBRT, Č. Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Praha : Academia, 1995.

Periodika a zákony: 1. DOSTÁL, A. Prostonárodní věštby a příznaky smrti. In Světozor. 24. února 1882, s. 108.

2. FROLEC, V. Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. In Národopisné aktuality, 19, 1982, s. 253-271. 3. HOLÝ, D. Naříkaly, jak by hudci hráli. In Umění a řemesla. 4, 1981, s. 63-64. 4. KOSÍK, Š. Dušinky a keltský samain. In Souvislosti. 4-5, 1993, s. 137-139. 5. KŘIČKOVÁ, P. Dušičky na Hutisku. In Naše Valašsko, r. XII, 1949, s. 133. 6. LUDVÍKOVÁ, M. Pohřební pohoštění a hostiny. In Národopisné aktuality, 3, 1971. 7. LUDVÍKOVÁ, M. Pověry o narození a smrti. In Věstník národopisné společnosti

československé, 1, 1964. 8. NUSKA, B: Cyklus zrození a smrti. In Umění a řemesla, 4, 1981, s. 2-3. 9. Sbírka zákonů: Zákon č. 256/2001 o pohřebnictví a o změně některých zákonů. 10. SOUČEK, Jan: Zemřelí v představách lidu na moravských kopanicích. In Národopisné

aktuality, 2, 1971, s. 135-143. 11. VÁCLAVEK, M. Pohřební obyčeje v moravském Valašsku. In Světozor, 22, 1883, s. 260.

Disertační a diplomové práce: 1. PALÁTOVÁ-CVEKLOVÁ, D. Poslední věci člověka v představách, víře, obyčejích a tradici

valašského lidu. Disertační práce. Praha : Filosofická fakulta University Karlovy, 1950 2. PEKÁREK, K. Staroslovanské prvky v rodinném zvykosloví valašské vesnice. Disertační

práce. Praha : Filosofická fakulta University Karlovy, 1950. 3. PILAŘOVÁ, H. Správa pohřebnictví. Diplomová práce. Brno : Právnická fakulta Masarykovy university v Brně, 1998.

Informátoři (ke kapitole 6): 1. KRATOCHVÍL, A., narozen 1927 2. PAVLICA, P., narozen 1940. 3. PAVLICOVÁ, Z., narozena 1944. 4. POSPÍŠILOVÁ, A., narozena 1932. 5. SKALKOVÁ, M., narozena 1952.

PŘÍLOHY Příloha č. 1: Pohřební naříkání manželky nad zesnulým manželem z konce 80. let 19. století (viz kapitola 6. 2.). Můj drahý manžele, manžele zlatý, sladký, medový, múdrá hlavo, dubová ruko nad nama, hospodářu rozšafný a dobrý, můj manžele silný, tebja nám pochovávajíc, co z nás ubohých bude? Já budem smutná vdova. Kdo ňa zastúpí, zastane, zobráňá, nebude-li tebja? Michale, Michale, cožes ty zapomněl, že zanecháš dvě siroty, děti svoje? Ked tebja nebude, cuzí budú ím blížiti, já ích neubráním. Ked bys ty naživu ostal, zbla by ím křížem nepřehnul. Řekli by ludé: Nechte ich, nechte, sú to Ivičeny! To sú céry Michalovy, kerý je chlap silný, a ked sa rozhněvá, rohy pozurážá na dubových stoloch, z šenkovny vyházá, kdo sa mu postaví! Včil bude dum prázdný, včil bude dum holý; kde sa len podivám, nikde ťa nezmerčím; ked kroky počuju, nebudú to tvoje; ked zavŕznú vrata, nepojedeš ty to. Michale, Michale, cos to len urobil! Anis ně neřekéu: Ženo moja milá, má hlava ňa bolí, donesél sem vína, natři ně s ním spánky. Položils hlavu na stole, jak bys těžkú od práce, a lež sem k tebje přiběhla a řekla: Co je, Michale? Anička: Zlatý tatíčku!, zavřels nám oči do smrti. A tvoja Tekla, Tekluška, jak tys jí dycky říkával, tá byla v bóřu s kravama, sbohem ti ani nedala. Usmažila sem ti k svačině vajíčka, na stole tak ležá, ani sas ích netknul. Sám sis nalél vína, ani sas nenapil, tak na lavce stójí. K večeři, Michale, byla bych zabila, co bys enem ráčil, holúbky, kuřence, cos ídal najradši. Ale tys nic nechtěl.

A na dvoře, Bože, koně ti tam stójá, nepijú, nežerú, smutno enem hleďá a podkovú hrabú, pro ťa řehotajú. Hleďá len do dveří, donde-li hospodář, do hrantu obroku a za žebř dá sena. Závisť nedoorals a vůz neodstójils. Kdo včil sedne na vůz, ked tys na něm sedal? Kdo to drvo zveze, cos nakácal v bóřú a na krovy zrúbal? Kdo pole dooře, keré tys rozoral? Kdo zrno rozseje? Teho plač poleje; teho plač poleje, nikdá neokřeje. Můj zlatý Michale, ja, Bože, Rozbože, kúpil sis na hody sváteční širůch a kožuch. Hody sú za dveřma a kde ty budeš na hody? Přindú hosťé a ty mezi nama nebudeš. Neřekneš před hody: Ženo má, nachystaj pyšno! Máš na dvoře dosť teho, co běhá, máš na dvoře dosť teho, co létá, aj v komoře dosť teho, co múky najbělejší. A já donésél sem bár zvěř od hájníka a ze sklepa natočím najlepší boží truňk kmocháčkom a strýcom. Sbohem, můj manžele sladký, hřebíčku voňavý. Sbohem hospodářu, jakého už nedostanu. Co sem nevěděla, tys múdro poradil, co sem neuměla, tys rád ňa naučil, co sem nedovédla, tys za mňa urobil. Ked by enem seděl za stolem, ani prstem nehnul, na nás sa len díval, dobře by nám bylo. Michale, Michale, bárs ty ňa aj káral, ked bys enem káral. Bez tebja co ženě? Jak bez vody řece. Michale, Michale, bárs aj nekdy píjal, přeca ti odpustím. Michale, Michale, bárs ty mňa aj bíjal, přeca ťa lutujem; honils Teklu s Ančú, a jak o ťa plačú, až tu omdlévajú. Súsedé tvi všeci, hleď len, jak tu stója, bárs ím nekdy klnul, přeca ťa lutujú, včecko odpúščajú. Esli súsedovi, esli hájníkovi, esli šenkéřovi urobil co zlého, šeckých já vás prosím, proboha vás prosím, odpusťte mu!

Příloha č. 2: Memento mori jako papírová skládanka – dopis s překvapením, z 1. poloviny 19. století. (Převzato ze sborníku „Fenomén smrti v české kultuře 19. století“.)

Eva Stejskalová, autorka příspěvku „Memento mori jako dopis s překvapením a papírová hříčka“ (In Fenomén smrti v české kultuře 19. století, 2001, str. 147-151), uvádí, že tato obrázková psaní měla postupným rozkládání krok za krokem odkrývat text a obrázky a vést až k úplnému rozevření listu, kde stála pointa – připomenutí smrti. Autorka píše: „Dopis byl adresován „na mne i na tebe“, měl být doručen

„každému, zde na tomto světě živému“, a když se složený list převrátil, objevila se na spodu první ilustrace – člověk Adam ve stavu rajské blaženosti, avšak podmíněném, a tedy dočasném, příslušné verše slibovaly, že dál „ukáže list to divadlo“. Pak bylo třeba odklopit první část spodního přeložení, na obrázku tam podávala Eva Adamovi jablko od hada a komentář vyzýval: „Hledej v psaní věc tu dále“ Po následujícím pootevření, vyrostl ze stromu ráje „strom kříže“, na němž Kristus vykoupil prvotní i všechny ostatní hříchy člověka. Potom se dopis dál, ale ještě ne docela rozevřel a byl tu pohled do soudobé „současnosti“ – pán s paní, pečlivě oblečeni, na sebe přívětivě pohlíželi, připojené verše však varovaly ve smyslu „…Krásný oděv kreje často hříchy zlé, otevři list a zhrozíš se pýchy své“. Když se list konečně rozložil úplně, sukně i kalhoty zmizely s odklopenou stranou a stáli tu dva polokostlivci – pán s paní od pasu nahoru stále hezky upraveni, dole však z nich trčely jen holé kosti kyčlí a nohou, okolo porůznu rozesety atributy přičítané Smrti. A aby nebylo pochyb o smyslu celé věci, byl na samém konci psaní vyobrazen nebožtík v rakvi se závěrečnými slovy: „Nevěda jakého kroje na sebe vzíti, nyní všecko pominulo, červům pokrmem musím býti. Pročež smrtelný člověče považ sobě, co ty nyní jsi, že i já jsem byl."“

Na následující straně jsou přiloženy kopie přetisků těchto dopisů.