K-studio, bluesrocková kytarová škola v Brně. CLAPTON, Eric. Autobiografie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, ISBN

K-studio, bluesrocková kytarová škola v Brně

CLAPTON, Eric. Autobiografie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-948-5.

~1~


Kytarové začátky bluesového krále První písnička, kterou jsem se naučil hrát, byla folková věc Scarlet Ribbons od Harryho Belafontea, ale znal jsem i její bluesovou verzi od Joshe Whitea. Naučil jsem se ji čistě posloucháním a tím, jak jsem hrál s deskou. Měl jsem malý přenosný magneťák, svou pýchu a radost, páskový Grundig,...Na něj jsem všechny svoje pokusy nahrával, a pak jsem je pořád dokola poslouchal, dokud jsem neměl pocit, že to hraju dobře. Hodně mě ovlivnili dva z kytaristů ...jednomu se říkalo Buck,...ten druhý byl Wiz Jones, tehdy hodně známý písničkář. Hrávali irské balady, anglické lidovky, americké lidovky od Leadbellyho a spoustu dalších věcí, takže mi na folk poskytovali dost jedinečnej pohled. Sedával jsem k nim co nejblíž, abych jim viděl na ruce, jak hrajou. Někdy ale bylo dost těžké se k nim dostat, byli hrozně oblíbení. Po koncertě jsem vždycky doma hodiny a hodiny cvičil, abych se to naučil hrát jako oni. Nejdřív jsem vždycky pozorně poslouchal nahrávku písničky, kterou jsem se učil, a pak to zkoušel hrát tak dlouho, dokud se mi to nepovedlo úplně dokonale... Neměl jsem samozřejmě žádnou techniku, jen jsem se snažil co nejlíp to okopírovat. Big Bill Broonzy

Nejdůležitější pro mě ale byl Big Bill Broonzy, učil jsem se hrát jako on, což znamenalo zvládnout osminky palcem na basové struny, zatímco ostatní prsty hrají motiv nebo vybrnkávají melodii... Vypracoval jsem si jednoduchý systém učení. Pustil jsem si nahrávku, kterou jsem se chtěl naučit a hrál jsem k tomu. Když jsem měl pocit, že jsem něco

zvládnul, nahrál jsem si to na Grundig a pustil si to. Jestliže to znělo jako deska, byl jsem spokojený.

Eric Clapton, Autobiografie, str. 22 + 28

~2~

K-studio, studio, bluesrocková kytarová škola v Brně

Jak se (marně) dvořit dámě V Kingstonu jsem se zakoukal do holky, která kt byla z úplně jinýho světa... Jmenovala se Gail a byla úchvatná... Brzy jsem jí začal bejt úplně posedlej a nějak mě napadlo, že nejlepší způsob, jak ji na sebe upozornit, bude pravidelně se zpít do němoty, jako bych se tím měl stát přitažlivější nebo mužnější. mužnější. Každej večer, kdy jsem ji mohl potkat, jsem vypil tak deset piv, pak rum s džusem z černýho rybízu, a nakonec gin s tonikem nebo limonádou. Učil jsem se to postupně, takže jsem sice nikdy nebyl namol, bez výjimky vždycky se mi ale udělalo příšerně zle a zvracel jsem. Nemusím snad dodávat, že jako metoda dvoření se to neosvědčilo. Bylo to naprostý fiasko. Dojem jsem na Gail neudělal žádnej, ale kdyby nic jinýho, naučil jsem se toho dost o pití. Eric Clapton, Autobiografie, str. 29-30 29

Na cestě k blues Viděl jsem ho v televizním klipu. Broonzy hrál v nočním klubu, osvětlovala ho jediná žárovka, která se houpala u stropu a vytvářela přízračné efekty. Skladba se jmenovala Hey Hey a totálně mě vyřídila. Je e to hodně složitej kytarovej kus plnej bluesových uesových tónů, což jsou tóny napůl cesty mezi durovými a mollovými. Většinou začnete mollovým, vým, vytahujete ho do dur a někde tam mezi to je. Tenhle systém používá kromě blues i indická a cikánská muzika. Když jsem poprvé slyšel Big Billa a po něm později taky ky Roberta Johnsona, nabyl jsem přesvědčení, že celej rokenrol a koneckonců i pop vycházejí z těch samých kořenů. Pak jsem se učil hrát podle Jimmy Reeda. Obyčejně hraje dvanáctku a kopírují ho nespočetné bluesové kapely. Zjistil jsem, že podstata je hrát něco jako boogie na spodní dvě struny prostě tak, že mačkáte pátou strunu na druhém a čtvrtém pražci, tím vytvoříte základní figuru, a k tomu

~3~


zároveň hrajete na éčku. Pak jsem to celé posunul o strunu nahoru, abych mohl zahrát další část dvanáctky, a tak pořád dál. Poslední a nejdůležitější krok ale je to fakt cítit a hrát v uvolněným rytmu, aby to dobře znělo. Nerad nechávám věci nedokončený a když si řeknu, že nějakej den něco udělám, nejdu spát, dokud to není hotový. S dvanáctkou to bylo stejný. Cvičil jsem ji tak dlouho, dokud se nestala součástí mýho metabolismu. Eric Clapton, Autobiografie, str. 32

Získávání životních zkušeností Vybral jsem si práci a přijal Jackovu nabídku dělat mu pomocníka... Pracovat pro někoho tak zkušeného nebyla žádná sranda. Musel jsem míchat spoustu malty a dodávat mu ji tak rychle, aby mohl bez přestávky klást cihly a nestarat se o nic jiného... Děda měl fakt úžasně šikovné ruce a jen pohled na to, jak dokáže během pár minut ohodit celou zeď, stál za to. Byla to nakonec cenná cen zkušenost... Pochopil jsem, že se v životě i práci řídí podle jednoduchých zásad, které se mi snaží předat. Na stavbách tehdy existovaly dvě školy. Podle jedné není důležité dělat nějakou práci, ale dojem na mistra, že se nezastavíte... Druhou školu představoval dstavoval Jack. Podle ní je při práci nutné dodržovat určitý rytmus a končit, až když je hotovo. Neměl na nějaké flákání čas a stal se proto, stejně jako později já, do jisté míry neoblíbený a trochu osamělý. Vštípil mi, že má člověk vždycky dělat, jak nejlíp líp umí, a neodcházet od rozdělaného. Celou tu dobu jsem taky poctivě cvičil, někdy už ze všech těch opakování musela rodina šílet. Nedal bych bez muziky ani ránu a měl jsem už slušnou sbírku desek. Poslouchal jsem Chucka Berryho, B.B.Kinga a Muddyho Waterse Wa a dospěl jsem k přesvědčení, že musím taky hrát elektrické blues. Eric Clapton, apton, Autobiografie, str. 34-35 34

Silné hudební vzory a hledání vlastní cesty Většinou jsem zkoušel hrát jako Chuck Berry nebo Jimmy Reed, elektrický věci, pak jsem zase na chvilku zacouval ke country blues... Dostal jsem desku King Of Delta Blues Singers, sbírku sedmnácti bluesových nahrávek Roberta Johnsona ze třicátých let... Nejdřív mě jeho muzika skoro odpuzovala, byla děsně intenzivní, cokoli

~4~

Robert Johnson


ten chlap říkal nebo hrál se ani v nejmenším nepokoušel balit do nějaké stravitelné formy. Bylo to absolutně na dřeň, největší hardcore, jakej jsem do tý doby slyšel. Po pár přehráních desky jsem si ale uvědomil, že jsem našel mistra a že mám celý život koho následovat... ...Bylo mi jasné, že nikdy nedokážu hrát stejně dobře jako moje vzory, ale věřil jsem, že když to budu pořádně zkoušet, něco přijde. Považoval jsem to za otázku času a výdrže. Začal jsem do kopírování tu a tam přidávat vlastní věci. Kombinoval jsem různý kusy, který jsem dokázal zahrát, od lidí, co hráli na elektrickou kytaru jako byl John Lee Hooker, Muddy Waters a Chuck Berry, s akustickýma věcma třeba od Big Billa Broonzyho a snažil se z toho udělat jeden zvuk, hledal jsem vhodný frázování, který by všechny tyhle různý lidi dokázalo propojit Bylo to hodně odvážný, ale já nikam nespěchal, a pevně jsem věřil, že to má smysl a že z toho jednou něco bude. Eric Clapton, Autobiografie, str. 36-37

A co takhle do studia? Přistupoval jsem k muzice děsně zásadově a měl jsem za to, že má cenu jedině naživo. Vyznával jsem teorii, podle který bylo nahrávání čistě a prvoplánově komerční záležitost, takže to nebyla opravdová muzika. Byl to fakt dost směšnej a patetickej postoj, když si uvědomíte, že všechno, co jsem se naučil, jsem se učil z nahrávek. Ve skutečnosti jsem si jen připadal trapně, protože ve studiu vynikly všechny moje nedostatky. Nebyl jsem v tom ale sám, a přestože pro nás nahrávání byla vzrušující skutečnost, když jsme si pak poslechli výsledek a porovnali to s tím, z čeho jsme vycházeli, znělo to dost uboze... Ten pocit se ale netýkal jen Yardbirds, to samý platilo i o jiných kapelách, který jsem měl rád...Všichni zněli naživo mnohem líp než na nahrávkách. Eric Clapton, Autobiografie, str. 44

Improvizační gradace. Přezdívka Slowhand. Od ostatních jsme se lišili hlavně tím, jak jsme experimentovali s dynamikou kapely... Proslavili jsme se způsobem improvizování, kdy jsme za základ vzali nějakou bluesovou klasiku... a uprostřed jsme jamovali, většinou přitom jela basová linka staccato, pořád hlasitěji a hlasitěji, až dosáhla vrcholu, odkud jsme se pak vrátili zpátky k původní skladbě.

~5~


Zatímco ostatní kapely hráli tříminutový písničky, my jsme tříminutový kusy natahovali na pěti nebo šestiminutový. Publikum během nich šílelo, lidi zběsile třásli hlavama a svíjeli se v nejrůznějších bizarních polohách. Používal jsem tehdy hodně tenké struny, které se snadno vytahovaly, takže se mi dost často stávalo, že jsem samým zanícením nějakou přetrh` a zatímco jsem ji vyměňoval, rozvášněný lidi vždycky začali tleskat pomalu do rytmu, což Giorgia inspirovalo k tomu, že mi vymyslel přezdívku „Slowhand Clapton“. Eric Clapton, Autobiografie, str. 44-45

Na počátku bylo blues... Byly to neuvěřitelný časy, občas jsem nevěděl, jestli

Muddy Waters

se mi to jen nezdá. Jednou večer mě například pozval na nahrávání Mike Vernon, kterýmu patřila značka Blue Horizon, a já přišel a zjistil, že mám hrát s Muddy Watersem a Otisem Spannem, se dvěma z mejch absolutních vzorů. Celej jsem se z toho rozklepal, ale ne proto, že bych si nevěřil hudebně, nevěděl jsem prostě, jak se mám v jejich přítomnosti chovat. Byli neuvěřitelný. Nosili nádherný volný hedvábný obleky, byli děsně elegantní a byli to muži, zatímco já byl hubenej, bílej klučík. Dopadlo to ale dobře. Nahráli jsme písničku Pretty Girls Everywhere I Go, hrál jsem sólovku, Muddy doprovod a Otis zpíval a hrál na klavír. Byl jsem v sedmým nebi a vypadalo to, že i oni jsou se mnou spokojený. Někdy tou dobou se o mně začalo říkat, že jsem génius a v metru na stanici Islington prý někdo dokonce napsal na zeď „Clapton je bůh“. Pak se to začalo šířit po celým Londýně. Trochu mě to zaskočilo a částečně jsem s tím nechtěl mít nic společnýho. Netoužil jsem po tomhle druhu popularity. Věděl jsem, že to nepřinese nic dobrýho. Částečně se mi ale zase náramně líbilo, že někdo konečně ocení moji mnohaletou dřinu. Lidi se skrz mě setkali s muzikou, kterou do tý doby neznali, takže na mě koukali, jako bych blues

~6~


vymyslel já... .. Dobře jsem si uvědomoval, co umím, a že je to klíč k budoucnosti. O svý umění jsem náležitě pečoval a všechno, co mi stálo v cestě, muselo pryč. Mou cestu neřídily ambice, nestál jsem ani o slávu, ani o uznání. Chtěl jsem jen dělat tu nejlepší muziku,, jaký jsem byl schopen... Eric Clapton, Autobiografie, str. 57&62

Přísně tajné: (The Cream) ... Jakmile jsme začali hrát...bezvadně hrát to šlapalo. Příštích pár měsíců jsme potají zkoušeli kdykoliv a kdekoliv to šlo. Měli jsme nevyslovenou dohodu, že nikomu nic neřeknem`,, dokud nebudem` nebudem připravený vystupovat. Přece jen jsme všichni tři měli smlouvy s jinejma kapelama. kapelama Pak ale jednou Ginger při rozhovoru s Chrisem Welchem pro Melody Maker vypustil gina z lahve a rozpoutalo se peklo... Neměli jsme žádnej hudební plán. Představoval jsem si sám sebe jako Buddy Guye v čele bluesovýho tria s výbornou rytmickou sekcí. Nevím,, jak si to představovali Ginger s Jackem, i když se podle mě viděli blíž k jazzu.... Už sama představa, že to v době samých popových kapel může někam dotáhnout trio jen s kytarou, basou a bicíma, byla dost uhozená. Teď jsme ale potřebovali vymyslet jméno a já přišel s Cream (smetana), protože jsme se zkrátka a jednoduše považovali za smetánku, každej za elitu svýho oboru. VI. jazzový a bluesový festival s Cream (1966) Hráli jsme hlavně převzatý bluesový věci jako Spoonful, Crossroads nebo I’m So Glad... Byli jsme neznámá kapela, která měla celej festival zavírat. Navíc jsme byli zvyklí na kluby a najednou jsme měli hrát venku pro patnáct tisíc lidí. Měli jsme minimální aparaturu a byli jsme jen tři, takže se zdálo, že to nemůžeme utáhnout. Ještě ke všemu jsme hráli po Who, který tehdy byli slavný jako nejhlasitější kapela na světě. Počasí bylo příšerný, lilo jako z konve. Zahráli jsme tři písničky a Ginger oznámil, že už další nemáme. Nikomu to nevadilo. Začali

~7~


jsme prostě jamovat a lidi šíleli. Zešílel dokonce i hudební tisk a označili nás za první “supergroup”. Chvíli nám pak trvalo, než jsme se opravdu prosadili... Chtěli jsme hrát muziku, podle který by nás hned poznali, a která by zároveň posouvala hranice toho, na co byli posluchači tehdy zvyklí. Často asto jsme to řešili tím, že jsme zkrátka jamovali. Eric Clapton, Autobiografie, str. 68-70

Amerika, jam session s B.B.Kingem a tahy s Hendrixem Pro mě byla Amerika země zaslíbená. Když mi bylo osm nebo devět, dostal jsem ve škole jako odměnu za pořádnost knihu o Americe plnou obrázků s mrakodrapama, indiánama, kovbojema, autama a jinejma věcma, takže jakmile bylo jasný, že jedem`, udělal jsem si seznam seznam věcí, o kterejch jsem vždycky snil, že udělám, jestli se tam někdy dostanu. Například koupit si kovbojskou bundu se střapcema a kovbojský boty... (V New Yorku) jsem se seznámil například s Al Kooperem...protáhl mě po hudební scéně Village, která tehdy tehdy jen kvetla, spousta klubů a barů tam byla zrovna na vzestupu. Jeden večer mě vzal do Café Au Go Go na Bleecker Street podívat se na jeho novou kapelu Blood, Sweat & Tears. Jinej večer jsem tam poprvé v životě potkal B.B. Kinga, a když skončil koncert, jamovali jsme spolu a se zbytkem kapely, která tam původně hrála, ještě několik hodin. Při pozdějších návštěvách New Yorku jsem do Village chodil s Jimi Hendrixem, táhli jsme

~8~


vždycky od klubu ke klubu, jen my dva, a hráli s kýmkoliv, kdo byl zrovna na pódiu. Vždycky jsme za nima vylezli a jamovali a úplně to tam srovnali se zemí. Eric Clapton, Autobiografie, str. 72-74

Cesta na vrchol, drogové výlety a začátek konce Cream Hrát do San Francisca nás pozval Bill Graham, podnikatel a vizionář, kterej začátkem roku 1966 otevřel pro rockovou scénu Fillmore Auditorium... Billovi byla hrozně blízká myšlenka volnýho vyjadřování, pečoval o nový talenty... V San Franciscu tý doby byla taky doma drogová kultura, ale Bill úspěšně předstíral, že nic nevidí. Dokud někdo neohrožoval ostatní, klidně moh` hulit nebo se sjíždět na tripech.... Oznámil nám, že můžeme hrát co chceme a jak dlouho chceme, třeba až do rána, a tak jsme se konečně dostali k tomu, že jsme veřejně začali doopravdy prozkoumávat svoje možnosti... To bylo ohromě osvobozující. Mohli jsme hrát úplně bez zábran, dát do toho klidně celou duši, protože publikum sledovalo to, co se děje za náma na projekčním plátně... Poslouchali nás, a to nám dávalo odvahu, abychom zacházeli tak daleko, jak jsme předtím nikdy nebyli. Postupně jsme prodlužovali sóla a hráli čím dál míň písniček, ale za to mnohem delších. Jeli jsme si každej svým směrem, až jsme náhodou dospěli k nějakýmu styčnýmu bodu, moh` to být motiv, akord nebo nějakej nápad, cokoliv, chvíli jsme kolem toho jamovali, a pak se zas obrátili každej svým směrem. Něco takovýho jsem v životě nezažil. Nemělo to nic společnýho s textama nebo myšlenkama, bylo to daleko hlubší, čistá hudba. V tý době jsme byli na vrcholu. Neuvěřitelně jsem si to užíval a seznámil se přitom s ohromnejma lidma... Bydleli jsme v bezvadným hotýlku jménem Sausalito Inn... a pařili s muzikantama jako byl Mike Bloomfield nebo David Crosby. Občas jsem na tripu i hrál. Nevím, jaký to bylo, protože jsem si obvykle nebyl jistej, jestli ruce dělaj, co maj, ani co to mám za kytaru a z čeho je. Pamatuju si, jak jsem jednou nabyl

~9~


přesvědčení, že můžu posluchače proměnit v anděly nebo ďábly podle toho, jaký tóny zahraju. V Americe se Cream stali, čím byli. Američani se nás nemohli nabažit, a jakmile to Stigwood zjistil, myslel už jen v dolarech... Ani jsme nemrkli, a byli jsme tam zpátky, tentokrát na pořádnejch pět měsíců... Hudebně jsme stoupali... Dlouhá šňůra po spoustě americkejch měst byla začátkem konce Cream. Jakmile jsme makali takhle intenzivně a bez přestávky, nedokázali jsme udržet muziku plynout a začali jsme se topit... Když hrajete večer za večerem podle zničujícího rozvrhu, často ne proto, že vás to těší, ale jen proto, že máte smlouvu, je strašně snadný zapomenout na ideály, který vás původně daly dohromady. Taky se stávalo, že jsme hráli pro lidi, který nás až moc zbožňovali, a pak jsme propadali samolibosti. Začal jsem se za Cream stydět, protože mi to přišlo jako podvod. Přestali jsme se vyvíjet. Jezdili jsme po celý Americe a setkávali se se spoustou ohromně silnejch vlivů, všude kolem nás bujel jazz a rokenrol a my si z toho už nedokázali nic vzít. Eric Clapton, Autobiografie, str. 80-84

While My Guitar Gently Weeps Život brzy zapad do starejch kolejí... Pravidelně se ukazoval George Harrison, kterýho jsem znal už od dob Yarbirds. Nebyl jsem tehdy zrovna člověk, kterej by začal nějaký hluboký přátelství, takže jsem ho považoval prostě za kolegu muzikanta. Stavoval se vždycky cestou domů ze svý kanceláře v Savile Row a často s sebou nosil zkušební výlisky desek, na kterejch Beatles zrovna dělali... Jednou mě George vzal s sebou do studia Abbey Road, kde nahrávali. Když jsme tam dorazili, požádal mě, jestli bych mu k jedný jeho písničce nenahrál kytaru. Připadalo mi to divný, protože kytarista Beatles byl přece on a na všech jejich deskách hrál skvěle. Neměl jsem s sebou ani kytaru, musel jsem si půjčit jeho. Rozumněl jsem tomu tak, že se Paul s Johnem stavěli k Georgeovým a Ringovým příspěvkům přezíravě. George vždycky ke každýmu jejich projektu předem udělal nějaký písničky, jen aby pak zjistil,, že se někam propadly. Podle mě si myslel, že mu naše přátelství může pomoct, a že když mě bude mít při

~ 10 ~


nahrávání, získá tím větší respekt. Byl jsem z toho trochu nervózní, protože Paul s Johnem se s ničím moc nemazali a já k nim nepatřil, ale dopadlo to dobře. Písnička dostala jméno While My Guitar Gently Weeps (Zatímco má kytara něžně naříká). Zahráli jsme to jen jednou a podle mě to znělo fantasticky. John s Paulem zůstali vcelku neutrální, ale George byl zjevně spokojenej, protože si to pouštěl pořád dokola. Přidal k tomu nějaký efekty a udělal hrubej mix, a pak kluci zahráli ještě pár písniček, který už měli nahraný. Měl jsem pocit, jako by mě zasvětili do vnitřního kruhu. Eric Clapton, Autobiografie, str. 88 George Harisson

Eric Clapton

„Měl bys začít zpívat, Bůh ti dal dar...“ Když jsem po Stevovi chtěl, aby zpíval In the Presence of the Lord, řekl mi: „Hele, sám sis to napsal, tak bys to měl taky zpívat“. Trval jsem na tom, aby to zpíval on, a když jsme to pak nahrávali, pořád jsem ho přerušoval a radil, ať to zpívá tak a tak, dokud se na mě neutrh‘: „Neříkej mi, prosim tě, jak to mám zpívat! Jestli to chceš mít nazpívaný přesně takhle, zazpívej si to sám.“ Byl přitom dost agresivní a já se stáhnul a rozhodl jsem se, že ho nechám, ať si to dělá, jak chce. Dneska vím, že měl pravdu. Napsal jsem tu písničku, když jsem se nastěhoval na Hurtwood Edge, a byla hodně osobní, nemyslel jsem to v náboženským smyslu,

~ 11 ~


bylo to spíš takový vyjádření skutečnosti. „Konečně jsem našel místo, kde budu moct žít jako nikdy dřív“. Delaney na to měl stejnej názor, ale šel na to jinak... V jeden moment se mi zadíval hluboko do očí a prohlásil: „Měl bys začít zpívat a postavit si vlastní kapelu. Bůh ti dal dar, a když ho nepoužiješ, zase ti ho vezme.“ Úplně jsem ztuhnul, jak to znělo jistě, a začlo mi to docházet... „Asi má pravdu, měl bych s tím něco udělat,“ pomyslel jsem si. Kromě fantazírování při vzniku Cream to bylo poprvé, co jsem začal vážně uvažovat o sólový dráze. Eric Clapton, Autobiografie, str. 103

Na startu sólové dráhy ...už jsem se nemoh‘ dočkat, až se zase dám dohromady s Delaneyem, kterej mi nabíd, jestli s nima nechci udělat šňůru pod názvem Delaney & Bonnie and Friends. Zařídil jsem v horním patře Hurtwoodu zkušebnu a celá kapela ke mně přijela na pár týdnů zkoušet... Hrát s muzikantama, který hráli čistě pro radost z hudby a ne pro peníze, jsem prožíval jako neuvěřitelný štěstí... Na plakátech měli napsaný Delaney & Bonnie and Friends uvádí Erica Claptona... Delaney mě přesvědčil, abych nahrál sólový album. Nabíd se, že mi udělá produkci... Měl jsem napsanou jen jednu písničku, Let It Rain, ale Delaney už jich pár měl, nebo jsme taky třeba jeli ráno do studia a v tom povídá: „Co takhle písničku o lahvi červenýho?“ A hned začal prozpěvovat: „Vstávej, svýmu chlapovi láhev červenýho chystej...“ Šlo to z něj úplně samo a než jsme dojeli do studia, byla písnička hotová. Pamatuju si, jak jsem si říkal: „Jak to dělá? Sotva otevře pusu a ven leze písnička.“ Nahráli jsme ji naživo, hned jak jsme vešli. Pak jsem k tomu přidal pár stop zpěvu... potom přišly na řadu holky a dechy... Jim a Bobby přidali pár riffů a celá věc byla pohromadě. Bezvadně to fungovalo a já byl ve svým živlu.

~ 12 ~


Nahrával jsem vlastní album s nejlepšíma muzikantama v zemi. Delaney ve mně probudil něco, o čem jsem vůbec nevěděl, že to mám. Tím začala moje sólová dráha. Ve skutečnosti jsem věděl, že to v sobě někde nosím, ale zahrabal jsem to tak hluboko, že jsem sám sobě přestal věřit. Nikdy nebudu moct Delaneymu vrátit, co pro mě udělal tím, že mi věřil. Zahlíd něco, co jsem já sám dávno přestal hledat... Eric Clapton, Autobiografie, str. 105 -106

Euforie temných časů Když jsem se na jaře 1970 vrátil na Hurtwood, děsně jsme se s Alicí pohádali a ona odjela... Skoro okamžitě jsem taky začal dávat dohromady novou kapelu. Zavolal mi Carl Radle ... a ptal se, jestli bych neměl zájem udělat něco s ním, Bobby Whitlockem a Jimem Gordonem. Neměl jsem zrovna nic jinýho na práci, tak jsem řek‘, že jasně... Tím začalo jedno z nejpozoruhodnějších období mého života. Když na něj dnes vzpomínám, vybavuje se mi hlavně a jen – neuvěřitelná muzika... Cítil jsem k těm lidem nekonečnou úctu, a oni mi přesto dávali najevo, že mě považujou za sobě rovnýho. Moje hudební cítění pasovalo k jejich. Byli jsme spřízněný duše vzešlý ze stejný hroudy. Dodnes tvrdím, že Carl na basu a Jimmy na bicí je nejintenzivnější rytmická sekce, s jakou jsem kdy hrál... Jamovali jsme a jamovali a noci přecházely v den, dny v noci a mně se tak chtělo zůstat už navždycky. Nikdy předtím jsem se necítil tak hudebně svobodnej. Při životě jsme se udržovali smaženejma rychlovkama, pitím a drogama, většinou kokainem a Mandraxem. „Mandy“ byly docela silný prášky na spaní, my jsme se ale nenechali uspat, dávali jsme si k nim na povzbuzení lajnu kokainu, nějaký brandy nebo vodku, takže jsme byli pořád naprosto unikátně sjetý. Všechny tyhle věci dohromady se staly základní chemií našeho života a pánbůh ví, jak to naše těla vydržela. Eric Clapton, Autobiografie, str. 108 - 109

Období hlubokýho úpadku. Jimi Hendrix. Když jsme odjeli do Ameriky... už na Floridě jsme nakoupili hromady koksu i háčka a vzali jsme si to s sebou na šňůru. Když uvážím, kolik drog jsme při ní do

~ 13 ~


sebe každej den naládovali, nechápu, jak jsme to přežili... byli jsme všichni na nejlepší cestě k plnohodnotný závislosti... Byl jsem za každou cenu odhodlanej pokračovat v tom, co jsem dělal, a neviděl jsem na tom nic zas tak špatnýho... Drogy taky znamenaly začátek konce naší kapely. Už jsme nemohli vůbec nic. Nemohli jsme pracovat. Nemohli jsme se dohodnout. Byli jsme paralyzovaný a začali jsme se nemít rádi. Pokusili jsme se natočit další desku, ale rozsypala se nám pod rukama... Tím pro mě začalo období hlubokýho úpadku. Spustilo to, podle mě, několik událostí. První z nich byla smrt Jimiho Hendrixe 18. září 1970. Za ty roky jsme se hodně skamarádili, a když to šlo, trávili jsme spolu spoustu času v Londýně, ale hlavně v New Yorku, kde jsme spolu hodně hráli po klubech. Bavilo mě na něm, jak dokáže bejt neustále kritickej vůči vlastní hudbě. Měl obrovskej talent a fantastickou techniku, jakoby celý dny jen cvičil a cvičil... Taky jsme spolu hodně pařili. Miloval noční život, chlastal, sjížděl se... Procházel jsem jednou odpoledne obchody s hudebníma nástrojema ve West Endu a narazil přitom na bílýho

Jimi Hendrix

Stratocastera pro leváky. Koupil jsem ho pro Jimiho. Tehdy bylo tak málo míst, kam jít, že jsem věděl, že ho večer určitě potkám. Vzal jsem tu kytaru s sebou..., ale Jimi se neukázal. Ráno jsem se pak dozvěděl, že umřel. Ožralej a sjetej zároveň omdlel a udusil se vlastníma zvratkama. Poprvé mě opravdu zasáhla smrt nějakýho muzikanta. Jasně, když umřel Buddy Holly, byli jsme všichni zničený, tohle ale bylo mnohem osobnější. Byl jsem děsně naštvanej a vzteklej a zaplavil mě pocit příšernýho osamění. Eric Clapton, Autobiografie, str. 114 - 115

Cesta ke dnu ...už od dob Cream jsem měl na úskalí heroinu zdravej náhled. Ginger mi často kázal jako starší brácha a vyhrožoval, že jestli někdy zjistí, že to beru,

~ 14 ~


nakope mě do koulí, a já mu věřil. Prostě jsem em si vzal do hlavy, že já jsem proti tomu imunní a závislosti nepropadnu. Jenže závislost nevyjednává, postupně mě obestřela jako mlha. Asi tak rok jsem si to naprosto užíval, dával si jen občas a kromě toho sjížděl spousty koksu i jinejch drog, a taky hodně hodně chlastal. Pak už jsem si najednou nebral jednou za čtrnáct dní, ale každej tejden, pak dvakrát tejdně,, třikrát, pak každej den. Připlížilo se to záludně a zmocnilo se to celýho mýho života, aniž bych si všim‘. ...Taky jsem si myslel, že prostě žiju správnej správnej rokenrolovej život... Přes Ahmetovo varování jsem měl rád celou tu mytologii kolem velkejch jazzmanů, jako byl Charlie Parker a Ray Charles, nebo bluesmanů jako Robert Johnson, a měl jsem romantický představy, že žiju stejnej život, kterej je přived k tomu, že tvořili tak skvělou muziku. Chtěl jsem dokázat, že to svedu taky a nechtěl jsem, aby mi někdo pomáhal. Eric Clapton, Autobiografie, str. 119

Dno

No1

Během těch ztracenejch let jsem skoro neviděl nikoho z rodiny. Rose...určitě tušila, že se něco děje, i když nevěděla, že to jsou drogy. Později jsem se dověděl, že se rozhodla zůstat v pozadí a jen doufala a modlila se, aby se to, co se zkazilo, zase časem napravilo, a nakonec všechno dobře dopadlo... Brzy jsem každej den spotřeboval tak příšerný množství heroinu, a tak moc jsem ho potřeboval, že mi Alice dávala prakticky všechno, co sehnala, a vynahrazovala si to čistou vodkou. Dokázala vypít i dvě lahve denně. Zavírala se teď se mnou... Dveře zůstávaly zavřený, pošta neotevřená. Jedli jsme jen čokoládu a

Hurtwood

smažený rychlovky, takže jsem byl brzy nejen tlustej, ale taky celej uhrovatej a všeobecně z formy. Heroin mě taky připravil o všechny touhy, takže jsme neprovozovali ani žádný sexuální aktivity a navíc jsem měl pořád zácpu. zácp Cena za

~ 15 ~


tenhle životní styl byla nejen hodně vysoká v normálních lidskejch měřítkách, ale doslova mě finančně ruinovala. Každej tejden jsem dal za heroin tisíc liber, přepočteno na dnešní podmínky by to bylo tak osm... Před Stigwoodem se mi to nějakou dobu dařilo tajit, pak na to ale přišel a já dostal z kanceláře zprávu, že hotovost dochází... Měl jsem teda nad čím přemejšlet, a kdyby mi to nestačilo, vzápětí přišel dopis od Davida, kde se naprosto jasně vyjádřil, že jestli rychle nepřestanu s tím, co dělám se sebou a hlavně s jeho dcerou, nebude dlouho váhat a udá mě policii. Dopis to byl nemilosrdnej, ale zároveň plnej soucitu. „Mám vás oba tak rád,“ psal, „že nemůžu dál nečinně přihlížet tomu, co si sami způsobujete. Pro všechno, čím ještě můžete v životě být, nechte mě, ať vám pomůžu.“ Bylo jasný, že to myslí vážně, a já v hloubi věděl, jak vážný škody působím nic netušící nevinný duši, někomu, na koho nemám žádný právo. Uvědomil jsem si, že musím šlápnout na brzdy... Eric Clapton, Autobiografie, str. 122, 124, 125

Z bláta do louže... Začátkem sedmdesátejch let celej zábavní průmysl zaplavila postpsychedelická alkoholová vlna. Víceméně se od vás čekalo, že budete na pódiu ožralej. Pamatuju si na jeden koncert, kterej jsem celej proležel na zemi s mikrofonem povaleným vedle sebe, a nikdo se nad tím ani nepozastavil. Bylo to asi taky tím, že lidi v publiku na tom většinou byli úplně stejně. Jasně, že i tehdy bylo na scéně taky pár zářnejch příkladů s vysokou morálkou a touhou po umělecký kvalitě, jako Steve Wonder, Ray Charles a B.B.King. Možná kdybych měl dost odvahy nebo aspoň na chvíli dost jasno v hlavě na to, aby mi jejich příklad došel, moh` jsem si uvědomit, jak postupně upadám. Jenže takovej je alkoholismus a já už si v tu dobu nedokázal přiznat, kam můj život směřuje... Eric Clapton, Autobiografie, str. 140

Hrátky se smrtí K bouračce došlo krátce potom, co jsme se vrátili z turné po Austrálii. Pil jsem celou cestu letadlem do Anglie, takže když jsem dorazil domů, měl jsem to ještě pořád v krvi. Okamžitě jsem skočil do ferrari a během chvilky jel tak 150km/h, když v tom se přede mnou objevila pojízdná prádelna a já to napálil přímo do ní. Převrátil jsem jina střechu. Moje brzdná dráha byla úplně rovná.

~ 16 ~


Našli mě s hlavou visící z postranního okénka a museli mě odtamtud vyříznout. Měl jsem ošklivej otřes mozku a proraženej bubínek. nek. Další dva týdny si vůbec nepamatuju. Bylo to fakt o vlásek. Moje pití se pořád zhoršovalo... Dneska se mi těžko věří tomu, jak moc jsem si zahrával se životem. Když jsme se na podzim 1977 vraceli z Japonska, zastavili jsme se na pár koncertů v Honolulu. ulu. Jeden večer jsem si všim`, že náš bubeník Jammie sbalil holku a odved si ji k sobě na pokoj. Rozhod jsem se, že mu to překazím a trochu ho vyděsím... od pasu nahoru nahej jsem začal šplhat po hotelovejch balkonech až do Jamieho pokoje. Když se mi konečně kone podařilo prolézt k němu oknem, byl vzteky bez sebe. Byli jsme ve třicátým patře a já byl zlitej pod obraz... Moje pověst podobnejma kouskama bohužel dost trpěla, takže když Roger musel v roce 1978 z technickejch důvodů zrušit koncert ve Frankfurtu, v německejch novinách se objevily palcový titulky ERIC CLAPTON – PŘÍLIŠ ZPITÝ, ABY HRÁL. Eric Clapton, Autobiografie, str. 157-158 157

Pattie Boyd a oslava svatby Možná jsem si myslel, že Pattie opravdu miluju, pravda je ale taková, že jediná věc, bez který jsem nemoh` žít, byl alkohol. Moje vůle nebo vůbec schopnost se k čemukoliv zavázat, včetně manželství, tak byla dost pomíjivá. Bylo jen otázkou času, kdy obnovíme pravidlo “na cestě žádný ženský”, a všechno začne znova. Pattie mě doprovodila do Albuquerque Albuquerqu v Novým Mexiku, a pak po všech koncertech až do San Antonia v Texasu. Pokaždý jsem ji vzal na pódium a zpíval jí Wonderfull Tonight.. Po San Antoniu jsem jí řek`, ať se vrátí zpátky do Anglie. Přišel čas chlapský zábavy, domácí štěstí už mě otravovalo. Neměla Ne z toho vůbec radost, a jakmile odjela, všechno se pochopitelně vrátilo do starejch kolejí. Pattie hned po svým návratu do Anglie začala organizovat oslavu svatby pro všechny naše anglický známý. Konat se to mělo v sobotu 19. května, kdy jsem měl

~ 17 ~


pauzu mezi koncertama, v obrovským stanu na zahradě Hurtwoodu... Na pozvánky jsme napsali: „Jestli máte čas, zkuste přijet, určitě to bude sranda.“ ... Bylo tam taky pódium, dium, počítalo se stím, že bude hrát kdokoliv, komu se zrovna zachce. Později večer se tam taky objevila řada skvělejch muzikantů, například George, Lonnie, Jeff Beck, Bill Wyman, Mick Jagger, Jack Bruce nebo Danny Laine... Hráli tam i George, Paul a Ringo,, chyběl jedině John. Později mi volal a říkal, že by taky přijel, ale nevěděl o tom. Nevím, m, jak se to stalo, ale každopádně jsme propásli velkou příležitost, jak dát dohromady ještě jedno poslední vystoupení Beatles. Eric Clapton, Autobiografie, str. 165-166 165

Dno

No2

Během dalších dvou let mě pití přivedlo na dno. Prosáklo celým mým životem. Dokonce i moje nová kapela vznikla v hospodě. Gary Brooker byl starej kamarád ještě z časů Yardbirds, hrál tehdy na klávesy s Paramounts... V půlce sedmdesátejch let začal hrát v hospodě...nedaleko ospodě...nedaleko Hurtwoodu. Bejval tam dvakrát až třikrát tejdně, a když jsem byl zrovna doma, jezdil jsem si s ním občas zahrát. Když jsem si pak vzal Pattie, jezdil jsem za ním čím dál častěji, tím spíš, že se k nám přidal Chris Stanton, vynikající klávesista kláv Joea Cockera. Postupně jsme začali nabalovat další lidi, až z toho byla sestava, v který hráli Gary, Chris, Albert, Dave Markee na basovou kytaru a Henry Spinetti na bicí. Nejdřív jsme si to trochu vyzkoušeli na místním publiku... a pak jsme vyrazili vyrazili po Evropě a na Dálnej východ. Z koncertů v Tokiu vznikla nahrávka a v květnu nám vyšla první deska Just One Night. Night Chyběl mi ale Carl („fascinující postava, muzikant z Tulsy, ...jen o tři roky starší

~ 18 ~


než já, ale vždycky byl vyspělejší, zkušenější a moudřejší. Je rozenej filozof a muzikolog... Nejvíc ze všeho je to ale pochopitelně jedinečnej baskytarista...“) a tížilo mě svědomí, protože mi kdysi zachránil krk... V květnu 1980 jsem se dozvěděl, že umřel na selhání ledvin, způsobený alkoholem a drogama. Někde v hloubi duše se za to cítím odpovědnej... Den na to jsem si do deníku napsal: „Bezděky jsem napsal písničku pro Carla Deana, takže teď moc piju a bahním se v představě, že jsem ten, kdo ho moh` zachránit, aspoň se to říká... copak nikoho nenapadne, že jsem v tom byl s ním? ... Když jsme začátkem roku 1981 vyjížděli na ...turné po USA, bral jsem ke všemu chlastu ještě spousty Veganinu, což je sedativum na bázi kodeinu. Bolela mě totiž záda... Nejdřív jsem jich bral párkrát denně tak po devíti, jenže záda bolela pořád víc, až jsem nemoh` spát, takže jsem dávky zvyšoval, až jsem jich spolykal každej den padesát. Následky se mi sečetly sedmej den turné,... kdy jsem po koncertě totálně zkolaboval... Roger mě okamžitě dopravil do nemocnice. Tam mi našli pět krvácejících žaludečních vředů, jeden z nich o velikosti malýho pomeranče. Roger mě chtěl odvézt do Anglie, ale doktoři mu řekli, že můžu každou chvíli umřít. Okamžitě mě přijali do nemocnice. Druhej den ráno Roger odvolal všech zbývajících padesát koncertů... Když mě konečně pustili, byl jsem v mnohem lepší kondici a dostal novou chuť do života. Duševního zdraví se ten ozdravnej pobyt bohužel nedotkl. Doktoři mi práškama vyléčili vředy a dali mě fyzicky do kupy, v hlavě mi to ale zůstalo pořád stejný. Neměl jsem ponětí o tom, co znamená alkoholizmus. Klidně jsem přiznal, že jsem alkoholik, ale dělal jsem si z toho srandu. Pořád jsem byl ve stádiu, kdy člověk říká: „Nemám problémy. Nikdy nebryndám.“ Snažili se mi to jemně vysvětlit, říkali mi, že by bylo lepší, kdybych po propuštění z nemocnice přestal úplně pít. Dal jsem se s nima do smlouvání: „A co kdybych to omezil na dvě tři skotský denně, nestačilo by to?“ A oni na to: „Tak jo,“ a vůbec si neuvědomovali, že mluvěj s alkoholikem, pro kterýho dvě tři skotský znamená snídaně... Po dvou měsících jsem už zase spokojeně pil dvě láhve denně a zdraví mi bylo ukradený... Pádu na úplný dno předcházelo několik varování, první přišlo během víkendu na návštěvě u přátel na venkově... Plnej falešnýho odhodlání a bez nejmenšího tušení, co vlastně na sebe beru, jsem Pattie slíbil, že celej ten vejlet

~ 19 ~


nebudu pít. S tím jsme vyrazili... Večer jsme šli na večeři do místní restaurace... Byla to okázalá záležitost se spoustou místní honorace. Když jsme si před jídlem sedli na bar, všim` jsem si, že všichni pijou vodu nebo pomerančovej džus... Pak jsme šli ke stolu a já si ani nestačil sednout, když se země pode mnou roztočila. Seděl jsem zpříma, ale celá místnost byla úplně nakřivo, a pak už si jen pamatuju, jak ležím v sanitce. Pattie byla se mnou a doslova se klepala strachy, neměla tušení, co se děje. Ukázalo se, že jak jsem se bez lékařskýho dohledu najednou úplně odříz od alkoholu, dostal jsem epileptickej záchvat... Dali mi na to příslušný léky, což jsem uvítal, protože jsem dostal další chemii na hraní... Jako by toho všeho nebylo dost, dokázal jsem se propadnout ještě níž... Brzy ráno jsem se navlík do svýho novýho termoprádla a vyplížil se z domu na ryby... Jsem venkovskej kluk, takže jsem se vždycky považoval za slušnýho rybáře. Na druhým břehu tábořilo pár profesionálů se stanem a se vším náčiním pěkně rozloženým a uspořádaným. Zřejmě tam byli už nějakej ten den a pozorovali mě. Byl jsem ožralej a sotva jsem si stačil vybalit a nachystat věci, když jsem zakop a upad na jeden z prutů. Zlomil jsem ho naprosto čistě u rukojeti. Rybáři na druhý straně se odvrátili, bylo jim to evidentně trapný. A bylo to. Ztratil jsem poslední zdání sebeúcty. Moje rybářský schopnosti byly jednou z posledních věcí, kterejch jsem si u sebe vážil. Rychle jsem to zase sbalil, naházel věci do auta a jel domů. Hned jsem volal Rogerovi. Když to vzal, řek` jsem jen: „Máš pravdu. Jsem v hajzlu a potřebuju pomoct.“ Vzápětí se mě zmocnil pocit obrovský úlevy smíšený s děsem. Konečně jsem někomu přiznal něco, co jsem se tak dlouho snažil nepřiznat sám sobě. Eric Clapton, Autobiografie, str. 168-174

Krize identity Zavolal jsem ten osudnej den radši Rogera než Pattie, stal se totiž pro mě tím nejdůležitějším člověkem. Znal mě víc než kdokoliv jinej v nejrůznějších situacích, a on jedinej taky s absolutní jistotou prohlašoval, že jsem alkoholik. Nikdo jinej mi to říct nedokázal. Zjevně se tím nějakou dobu už zabejval, protože mi rezervoval místo v Hazeldenu, kterej měl tehdy pověst nejlepšího centra pro alkoholiky na světě...

~ 20 ~


Odletěli jsme do Minneapolis, tam, kde mi půl roku předtím léčili vředy. Během letu jsem se tak bál, že už nikdy nebudu moct pít, že jsem celý letadlo vysál do poslední kapky. Tenhle strach je u alkoholiků běžnej. Nikdy, ani když jsem byl úplně na dně, jsem se o sebevraždu nepokusil jedině proto, že jsem věděl, že jako mrtvola už bych se nikdy nemoh` napít. Byla to jediná věc, pro kterou mi stálo za to žít, a pomyšlení na to, že se mě někdo bude pokoušet alkoholu zbavit bylo tak děsivý, že jsem prostě pil a pil, takže na kliniku mě museli prakticky donést. Ukázalo se, že Hazelden je absolutní díra mezi St.Paul a Minneapolis. ...Samotná klinika působí pochmurně... Nízký betonový budovy připomínaj` věznici s vysokou ostrahou. Nepřekvapuje mě, že když tam chtěli dostat Elvise, odmít` při pohledu na ně vystoupit ze svý limuzíny. Většina přírůstků doráží buď na mol jako já, nebo zrovna umírá touhou po panáku, nebo umírá na otravu alkoholem a potřebuje okamžitě vyčistit krev. Nenechali mě vzít si s sebou ani kytaru. Jakmile jsem to místo uviděl, chtělo se mi zdrhat... Dostal jsem pokoj s jedním newyorským hasičem, jmenoval se Tommy. Vůbec nevěděl, kdo jsem, a ani ho to nezajímalo. Mnohem víc ho zajímalo, jak s ním budu vycházet na osobní úrovni, a to já vůbec neuměl, protože jsem znal jen dvě pozice: nad, nebo pode všema. Buď jsem se tyčil jako Clapton, mistr kytary, nebo se někde trapně krčil, protože bez kytary a bez muziky jsem nebyl nikdo. Byl jsem k smrti vyděšenej, že bych moh` ztratit identitu. Někdejší „Clapton je bůh“ mě přimělo vložit veškerou sebeúctu do hudební dráhy, takže když najednou šlo jen o to, jak žiju jako lidská bytost, a když jsem si uvědomil, že jsem alkoholik jako kdokoliv jinej, úplně jsem se rozsypal. Nejdřív jsem se v podstatě stáhnul. Můj poradce a vůbec všichni, kdo se mnou měli co dělat, hlásili, že hraju hru a nechci o sobě vůbec nic prozradit. Jenže já prostě jen úplně zapomněl, jak se to dělá, bez kytary jsem se nedokázal vyjádřit. Přes dvacet let jsem k ní byl jako připoutanej, dávala mi všechnu moc, bez ní jsem se neměl o co opřít. Nevěděl jsem, jak začít vyprávět, tak jsem jen kličkoval v pozadí... Očekávalo se od nás, že se budeme chovat čestně a slušně, že si budeme navzájem pomáhat a mít se rádi. Chtěl jsem to tak dělat, ale nevěděl jsem jak. Poprvé v životě jsem se totiž octnul v opravdu demokratický společnosti...

~ 21 ~


Jakmile usoudili, že se můžu postavit na vlastní nohy, dostával jsem úkoly. Ty nejjednodušší spočívaly v tom, že jsem si měl ustlat postel, což jsem ještě nikdy nedělal, a udržovat sebe a okolí v čistotě a pořádku. Pak jsem měl před jídlem prostírat stoly pro celý oddělení, což pro někoho jako já, bez jakejchkoliv zkušeností s domácíma pracema, byl už docela oříšek... Ze začátku mě nejvíc děsily skupinový terapie, kde jsme si měli z očí do očí vyříkávat věci okolo každodenního života na oddělení. Nedokázal jsem se sám na sebe kouknout upřímně... Takže jsem se cítil jako úplnej začátečník, hrozně zranitelnej a vůbec jsem nevěděl, jak navázat vztah s tou osobou, v kterou jsem se proměnil. Přesně proto jsme tam ale všichni byli a obejít se to nedalo. Účelem skupin zřejmě bylo ukázat nám skrze vzájemnou komunikaci, co se z nás stalo. Upřímným nahlídnutím společnejch chyb jsme si taky měli navzájem pomoct identifikovat příznaky nemoci. Na čele seznamu trůnilo odmítání si je přiznat, následovala sebestřednost, pýcha a nepoctivost. Zjistil jsem, že bejt upřímnej je pro mne skoro nemožný, zvlášť k sobě samotnýmu. Lhaní a vytáčky se mi staly druhou přirozeností. Nad tím vším ale visela jedna velká otázka: opravdu jsem si přiznal, že jsem alkoholik? Protože dokud to neudělám, dál se nedostanu. Vyhrát tenhle vnitřní boj bez pomoci je nemyslitelný, proto jsou skupinový terapie nutný. Pomáhali jsme si navzájem – někdy dost brutálně – zjistit, kdo opravdu jsme. Asi po deseti dnech se mi tam zalíbilo. Rozhlíd jsem se kolem a uviděl úžasný lidi... Začal jsem se se svejma spolupacientama kamarádit a pamatuju se, jak jsem se zase po letech dokázal pořádně smát. Mívali jsme fakt inspirující přednášky, většinou od lidí, který se sami dokázali závislosti zbavit. Obvykle vyprávěli o sobě. Občas vyzdvihovali některý důležitý prvky léčby, jako je třeba upřímnost, a vždycky hodně zdůrazňovali, jak skvěle se jim žije za střízliva, a člověk viděl, že nekecaj`. ... Eric Clapton, Autobiografie, str. 177-180

Návrat do reality Pochopitelně jsem měl občas pocit, že to celej měsíc nevydržím... Prvním z mejch dvou pobytů v Hazeldenu jsem se protlouk způsobem, kterýmu se tam říká „tanečky”. Přesně jsem si vytipoval, co po mně asi chtěj`, a to jsem jim taky

~ 22 ~


poskyt`. Taky jsem pozorně sledoval poradce poradce a snažil se je co nejvíc napodobovat, vyhledával jsem ostatní pacianty na oddělení a pokoušel se řešit jejich problémy, čímž jsem odvracel pozornost od svejch. Dokázal jsem toho dost, aby mě nakonec opravdu pustili. Hazelden je taky dobrej systémem péče, péče, kterou poskytuje po propuštění. Ještě jsem byl na oddělení a oni už kontaktovali nejbližší Anonymní alkoholiky od mýho domova... Kladli mi na srdce, abych aspoň rok nedělal žádný důležitý rozhodnutí, nevydával se na cesty a nepustil se po hlavě do práce. práce. Za ten čas jsem si měl vyvětrat hlavu a postupně si zvyknout na realitu. Samozřejmě, že jsem to všechno udělal opačně... Některý lidi, místa a věci pro mě byli nepezpečný nepezpe a já je potřeboval včas rozpoznat, abych dokázal zůstat střízlivej. Měl jsem celkem em dlouhej seznam starejch spojitostí a strašáků, ale můj odhad byl k ničemu a hodnotovej systém jsem měl postavenej na hlavu. Věci, který pro mě byly dřív nejdůležitější, jako vzrušení, nebezpečí, riziko, teď na seznamu priorit neměly vůbec žádný místo... Nějakou dobu jsem se zkoušel stýkat jenom s „bezpečnejma bezpečnejma lidma”, jenže to bylo těžký, byl jsem vzteklej a protivnej a vůbec jsem nevěděl, co s časem, kterej jsem dřív trávil pitím. Chodil jsem na schůzky (Anonymních alkoholiků), kde se probíral program dvanácti anácti kroků, někdy i pětkrát, šestkrát týdně, vždycky jsem tam seděl a myslel si: „Nejsem jako tyhle lidi tady, nepatřím sem“. Potřeboval

~ 23 ~


jsem někoho, koho bych zajímal, jenže teď už jsem byl jen Eric alkoholik a nebyl jsem si stoprocentně jistej, že to dokážu přijmout... Pořád jsem ještě nebyl schopnej přijmout o sobě celou pravdu. Eric Clapton, Autobiografie, str. 181-183

Do starejch kolejí Když se dneska ohlížím za těma rokama po návratu z Hazeldenu, je mi jasný, že nebyl žádnej důvod, abych vůbec nějaký desky natáčel. Daleko inteligentnější by bejvalo bylo začít novej život budovat na něčem jiným, nechat nahrávání a dát si pár let na to, abych zjistil, co vlastně opravdu chci. Místo toho jsem jen zajel zpátky do starejch kolejí... Vykročil jsem za svým cílem – naučit se pít uměřeně, tak jako jsem to viděl dělat ostatní. Pečlivě jsem sledoval, jak to dělají. Na nějakej čas jsem si zvyk chodit do Windmillu na oběd, kde jsem si dal jedno nebo dvě piva, a pak večer třeba ještě sklenku vína k večeři nebo jednoho panáka skotský po jídle. Ve skutečnosti to fungovalo tak, že jsem se na jednu stranu snažil tvářit, že jsem si den uspořádal jako normální člověk, na druhou stranu jsem se ale jen zoufale snažil zabít čas mezi těma dvěma příležitostma se napít. Často jsem kvůli tomu radši prospal celý odpoledne. Celej ten plán byl pro alkoholika typickej, měl příznačnej vývoj i zaměření a celej náš život se kvůli němu rozpad na kusy. Volání o pomoc Na dno jsem si zase jednou sáhnul, když jsme hráli v Kanadě... Byla to jedna z řady událostí, který mě přivedly zpátky do Hazeldenu. Celou dobu jsem na tý šňůře těžce pil... V Torontu jsem si koupil pár kartonů piv balenejch po šesti, nasázel jsem je do sebe jedno za druhým a propad temný depresi. Jakobych v záblesku jasnozřivosti najednou zahlíd všechnu špínu svýho momentálního života. Sed jsem si a začal psát písničku Holy Mother, ve který prosím o pomoc božskej zdroj, ženu, kterou nedokážu nijak určit. Pořád tu písničku mám rád, protože cítím, že mi vytryskla ze srdce jako upřímný volání o pomoc... Na turné jsme zkoušeli ještě následujících několik tejdnů a se mnou to šlo pořád víc z kopce. „Jsem ztracenej a zoufalej“, zapsal jsem si 12.října... „... totální návrat ke všem děsům a pocitům viny ze starejch alkoholickejch časů. Nejhorší na

~ 24 ~


tom je ten koks – už si ho nikdy nedám! Strávil jsem celej den v myšlenkách na sebevraždu, dokud večer nezazvonil telefon. Byl to Roger Waters a dostal mě z nejhoršího jen svou laskavostí. Přestal jsem chlastat, vyhodil jsem koks a pil jednu sklenici vody za druhou, dokud jsem zase neucítil, jak se mi vrací zdravej rozum. Tohle nesmím už nikdy dopustit...“ Během toho černýho období mi pomohly dvě věci. V první řadě muzika, která je tu se mnou vždycky. „Chci všechnu tu bolest vyjádřit hudbou“, stojí v jednom z mejch deníkovejch zápisů. Nechci, aby to ve mně zmrzlo, chci, aby se to dostalo k ostatním trpícím, aby věděli, že v tom nejsou sami.“ Eric Clapton, Autobiografie, str. 189-196

Lori Na podzim 1985 jsme jezdili po Itálii. Byl jsem tam už před pár lety a od první chvíle mě fascinovala – architekturou, módou, autama, jídlem a celým přístupem k životu, nikdy jsem ale neměl rande s žádnou Italkou. Prozradil jsem to našemu italskýmu promotérovi, kterej hned prohlásil, že zná jednu fakt zajímavou holku a že nás seznámí ... jmenovala se Lori del Santo... Odešla do Říma s představou, že bude dělat modelku nebo v televizi, a ve dvaceti už opravdu hrála malý role v různejch filmech a televizních seriálech... Lori byla sebevědomá, silná osobnost, a taky koketa. Její zájem o mě mi lichotil. Hned od začátku to mezi náma pořádně jiskřilo takovým tím způsobem, kterej je možnej, jen když se s někým zrovna seznámíte. Bylo v tom taky hodně hravosti, která se z našeho vztahu s Pattie už dávno vytratila. Když jsme skončili turné a já se k ní vrátil domů, pokusili jsme se naše manželství znovu roznítit, ale plamínek se nechyt... Strávil jsem doma jen pár dní, když jsem z ničehonic Pattie oznámil, že odjíždím. Seznámil jsem se s někým v Itálii a jedu tam. Hořel jsem jak požár ve větru, nezajímalo mě, jak se cítěj ostatní, jaký následky může moje chování mít. Bylo mi zrovna čtyřicet a přesvědčil jsem sám sebe, že zkrátka procházím krizí středního věku, a tím se všechno vysvětluje... Zčista jasna jsem se objevil u Lori přede dveřma, oznámil jí, že jsem odešel od Pattie a přijel s ní žít... Postavila se k tomu ve stylu „tak pojď dál, zkusíme to a uvidíme, kam dojdem“... Zdání dokonalýho vztahu se rozpadlo hned po našem příjezdu do Říma, kde měla svůj druhej byt. Jednou někam šla a nechala mě samotnýho doma. Začal

~ 25 ~


jsem se jen tak rozhlížet kolem, což se ukázalo jako celkem nešťastnej nápad. V jedný skříni jsem našel hromadu fotoalb... Byly plný fotek Lori se slavnejma chlapama – fotbalisti, herci, politici, muzikanti, kdokoliv, kdo byl jen trochu známej. A na každý z těch fotek se tvářila úplně stejně, usmívala se úsměvem, co vlastně úsměv není. Jako by mi někdo dal pěstí do břicha. Po těle mi přeběh` mráz a vlasy mi vstaly na hlavě. V tu chvíli jsem pochopil, že jsem ztracenej... nejspíš nikoho nepřekvapí, že jsem asi tak po třech týdnech Lori oznámil, že z mý strany náš vztah už nefunguje a že se vracím ke svý ženě. „To není vůbec dobrá zpráva,“ odpověděla mi, „jsem totiž těhotná.“ ...Svět se mi v tu chvíli zřítil na hlavu. Těhotná milenka mě už nebavila a ženu jsem ztratil... Eric Clapton, Autobiografie, str. 199-202

Otcovství /... je nejvyšší čas dospět/ Pár měsíců před narozením Lořina dítěte jsem si uvědomil, že to je konečně událost, která by mi do života mohla vnést něco dobrýho... Conor se narodil 21. srpna 1986 v nemocnici svaté Marie v Paddingtonu. Jakmile jsem se dozvěděl, že to na Lori přišlo, okamžitě jsem se tam rozjel. Chtěl jsem být za každou cenu u porodu, i když jsem se toho taky dost bál... Měl jsem neuvěřitelnej pocit, že to bude první opravdová věc, kterou zažiju. Až do tý doby mi můj život připadal jen jako řada událostí bez významu. Pocity skutečnosti jsem prožíval jen v okamžicích, kdy jsem zkoušel něco novýho v muzice. Všechno ostatní, chlast, šňůry, dokonce i život s Pattie mi přišlo umělý. Když dítě nakonec přišlo na svět, dali mi ho podržet. Byl jsem jsem omráčenej a ukrutně pyšnej, i když jsem neměl ponětí, jak se

Conor Clapton & his daddy

vlastně dítě drží... Uvědomil jsem si, že jsem otec a že je nejspíš nejvyšší čas dospět. Považoval jsem svý předchozí jednání vcelku za omluvitelný, protože jsem se tak choval v rámci dospělýho světa. S tímhle bezbranným děťátkem mi ale najednou došlo, že bych měl vážně přestat dělat kraviny. Jenže jak?

~ 26 ~


... Lori se s Conorem brzy po porodu vrátili do Itálie a byli jsme dohodnutý, že tam za nima, kdykoliv to půjde, vždycky na pár dní přijedu. Problém byl v tom, že už jsem zase pil první ligu a zvládal to čím dál hůř. Fakt jsem toho kloučka miloval, ale přesto, kdykoliv jsem přijel do Milána a hrál si s ním přes den, jediný, na co jsem dokázal myslet, bylo, jak dlouho to asi ještě Lori potrvá, než se vrátí, nakrmí ho a uloží do postele, abych si moh` dát dalšího panáka. V jeho přítomnosti jsem nikdy nepil. Dokud byl vzhůru, zůstával jsem stůj co stůj střízlivej, ale jakmile šel spát, vracel jsem se ke svý běžný spotřebě a chlastal, dokud jsem sebou nepraštil. Každou noc. Pak jsem se vrátil do Anglie. Eric Clapton, Autobiografie, str. 206-207

Znovu ve sračkách... Takže takhle jsem žil celej další rok až do podzimu 1987, kdy jsme jeli turné po Austrálii. V tu dobu už jsem se celej klepal a nedalo se to zastavit. Podruhý v životě jsem dospěl do bodu, kdy jsem už nemoh` chlastat, ale zároveň bez toho nedokázal bejt. Byl jsem ve sračkách a podle toho jsem i hrál. Jednou jsem takhle seděl zavřenej v hotelovým pokoji, daleko od domova, přemejšlel o svejch bolestech a bídě a najednou mi došlo, že mi nezbejvá, než jít znovu na léčení. „Tohle už musí přestat“, říkal jsem si. Nejvíc kvůli Conorovi. Protože ať už jsem, jakej jsem, kolem Conora jsem se v tom stavu prostě motat nechtěl. Nesnesl jsem pomyšlení, že by zrovna tohle měl bejt obrázek, kterej si o mě udělá, až začne dostávat rozum. Zavolal jsem Rogerovi, požádal ho, aby mě zase objednal do Hazeldenu, a 21. listopadu 1987 jsem nastoupil novou léčbu. Na první pohled byl můj

Hazelden

druhej pobyt v Hazeldenu skoro stejnej jako ten první. Někde v hloubce to ale bylo dost jiný. Tentokrát jsem neměl žádný pochybnosti o tom, proč tam jsem. Pokusil jsem se pití zvládnout a nepovedlo se mi to, takže dál nebylo o čem mluvit. Během recidivy se mi navíc život tak zkomplikoval, že už jsem ho vůbec neměl ve svých rukách. Měl jsem dvě děti, přitom ani o jedno jsem se

~ 27 ~


nestaral, rozpadlo se mi manželství, navazoval jsem různý zmatený vztahy a moje hudební kariéra sice pořád ještě nějak fungovala, ale úplně ztratila směr. Byl jsem prostě v sračkách. Eric Clapton, Autobiografie, str. 208

Našel jsem místo, kam se můžu obrátit... Mentora mi tentokrát dělal skvělej chlap jménem Phil. Nejdřív si mě pevně připoutal, a pak se mi vysmál. Byla to zvláštní metoda, ale dostal mě. Byl jsem zvyklej, že mi lidi projevujou aspoň nějakou úctu, i kdyby jen ze strachu, jenže tenhle chlap se mý arogantní okázalosti prostě jen vysmíval. Neuměl jsem si s tím poradit. Úplně mě to vykolejilo a zároveň mi to umožnilo vidět se cizíma očima. nebyl to hezkej pohled... Byl jsem jako stéblo trávy ve větru. Jeden den jsem se naparoval a vším pohrdal, vzápětí jsem upadal do hluboký deprese. Vždycky mě ale vyburcovalo pomyšlení na Conora, že je a že mě potřebuje, a taky mě děsilo vědomí, že když to nedokážu tentokrát, bude se všechno zase opakovat. Nejvíc na mě nakonec zřejmě zapůsobila představa, čím vším by Conor kvůli mě musel projít. Chtěl jsem ten začarovanej kruh rozlomit a dát mu něco, co jsem sám nikdy neměl – tátu. Přesto všechno jsem tím měsícem na léčení klopýtal podobně jako poprvé, odškrtával si dny a doufal, že se ve mně něco samo změní, aniž bych se musel nějak extra snažit. A pak se už opravdu přiblížil konec, a mě zachvátila panika. Uvědomil jsem si, že se ve mně vůbec nic nezměnilo a že mě za chvíli vypustěj` zase do světa úplně bezbrannýho. V hlavě mi hučel ohlušující kravál a myslel jsem jen na pití. Byl jsem uprostřed léčebnýho centra, čekal jsem tu bezpečí a žádný nenašel. To poznání mě absolutně šokovalo. Zoufal jsem si. Během několika následujících dní jsem si uvědomil, že se přece jen něco stalo. Ateista by asi řek`, že jsem prostě změnil postoj, a do určitý míry to taky sedí. Jenže v tom bylo mnohem víc než to. Našel jsem místo, kam se můžu obrátit, o kterým jsem vždycky nějak věděl, ale nikdy jsem v něj nechtěl nebo nepotřeboval uvěřit. Od tý chvíle až do dneška se každý ráno modlím, abych poprosil o pomoc, a každej večer stejným způsobem zase vyjadřuju vděčnost za to, že žiju a hlavně, že jsem střízlivej. A modlím se vkleče, protože tak chci vyjádřit pokoru. S mým egem je to nejvíc, co proto můžu udělat.

~ 28 ~


Klidně se zeptejte, proč to dělám, odpovím... funguje to. Nic víc v tom není. Za celou tu dobu, co už jsem střízlivej, jsem ani jednou doopravdy nepomyslel na to, že bych si dal panáka nebo drogu. Nemám žádný problémy s náboženstvím a od malička jsem se hodně zajímal o duchovní věci, hledání hledání mě ale odvedlo od oficiálních církví a náboženskejch společností k mý vlastní vnitřní cestě. Než jsem se začal uzdravovat, nacházel jsem boha v muzice a umění, v knihách Hermana Hesse nebo u muzikantů jako byli Muddy Waters, Howlin`Wolf Howlin`Wolf nebo Little Walter. Walte V nějaký podobě jsem svýho boha vždycky měl, teď jsem se s ním ale naučil mluvit. Eric Clapton, Autobiografie, str. 208-210 208

Vůně normálního života V těch prvních létech střízlivosti, jsem se nejlíp cítil ve společnosti svýho syna a jeho matky. ma Byl jsem s nima tak blízko normálnímu životu, životu jako nikdy předtím. Conor byl hezkej hnědookej kluk s blond vlasama, skoro stejnejma jako jsem míval v jeho věku já... Měl taky skvělou povahu, byl hrozně hodnej a v roce už chodil. Jakmile začal mluvit, říkal mi tati. t Děsně jsem ho miloval, ale zároveň jsem vůbec nevěděl, kde s ním začít. Bylo to, jako když se jedno dítě snaží starat o druhý. Nechal jsem proto výchovu na Loře, která to zvládala skvěle. Jezdili ke mně ještě s její sestrou Paulou... a občas se s nima a ukázala i jejich matka. Pár tejdnů jsme pak žili poklidným, rodinným životem. Sledoval jsem každej Conorův krok, a protože jsem moc nevěděl, jak mám dělat otce, hrál jsem si s ním, jako ja si hrajou sourozenci. Celý hodiny jsme si kopali s míčem na terase, nebo se procházeli po zahradě. Poznal i moji matku a babičku, a dokonce i Rogera. Získal si každýho, kdo s ním přišel do styku. Byl to fakt andílek, božský stvoření. Eric Clapton, Autobiografie, str. 211-212 211

Stevie Ray Vaughan V srpnu, během druhý půlky cesty Amerikou, jsem přišel o dobrýho kamaráda a jeden ze svejch hudebních vzorů. Stevie Stev e Ray Vaughan byl texaskej

~ 29 ~


bluesovej kytarista, mladší bratr Jimmieho Vaughana,, kterýho jsem dobře znal z jeho kapely Fabulous Thunderbirds. V polovině roku 1986 mi volal, že má v Londýně bráchu na odpařovací klinice a jestli bych se na něj nešel kouknout. Zašel jsem za ním a řek` mu, že jako někdo, kdo tímhle vším taky prošel, jsem mu k dispozici kdykoliv bude potřebovat pomoct. Skamarádili jsme se, pozdějc jsem i chodill na jeho koncerty, a občas jsme si spolu i zajamovali. V tý době to byl podle mě jeden z největších elektrickejch bluesovejch kytaristů na světě. Stylem trochu připomínal Alberta Kinga, což byl taky jeho vzor. Tehdy jsme 26. srpna hráli v jednom lyžařským centru ve Wisconsinu... Wisconsinu Alpine Valley Music Theatre. Koncert otvíral Stevie Stev e Ray se svou kapelou Double Trouble. Sledoval jsem ho v šatně na monitoru a pamatuju se, jak jsem si říkal: „Pane jo, tohle bude težký přetrumfnout.“ Hrál s takovou grácií, vůbec nebylo znát, že by někoho napodoboval, jakoby to všechno vycházelo přímo z něj bez jakýhokoliv úsilí. A zpíval taky skvěle. Měl to v sobě. ...Když bylo po všem, objali jsme se na rozloučenou a spěchali k přistavenejm vrtulníkům. Byly to takový ty s velkejma a plexisklovejma kopulema, kopulema a jen co jsme nastoupili, pilot si začal utírat zapařený přední okno tričkem z koncertu. Venku se mezitím udělala pořádná mlha a já si pomyslel, že tady něco nehraje, ale nahlas jsem neřek` neřek nic, nechtěl jsem plašit. Koneckonců to poslední, co si člověk na palubě letadla přeje, je blázen, kterej křičí, že všichni umřem`. umřem Takže jsem radši držel hubu. Mezitím si v jedný z těch helikoptér našel volný místo i Stevie Ray, kterej měl původně jet do hotelu autem. Ani jsem o tom nevěděl. Vešel se ke klukům z mýho týmu... Všechny čtyři vrtulníky vzlítly přímo do mlhy. Pamatuju si, jak jsem si říkal, že takový věci nesnáším. A pak jsme najednou byli

~ 30 ~


nad mrakama a všude nad náma spousta hvězd. Do hotelu to byl kousek, hned jsem zaplul do postele poste a okamžitě usnul. Asi v sedm ráno volal Roger, že se Stevieho vrtulník nevrátil a nikdo neví, co se stalo. Šel jsem do jeho pokoje, kam jsme časem dostali zprávu, že hned po startu nabrali špatnej kurz a narazili přímo do umělýho lyžařskýho svahu. Nikdo nepřežil... Eric Clapton, Autobiografie, str. 212-214

Další životní lekce Během nahrávání Journeymana jsem se seznámil s jednou hezkou mladou italskou modelkou. Jmenovala se Carla, a jak se dalo čekat, dala mi další životní lekci. ...Ze začátku mě zase tak moc nebrala, jenže měla ráda muziku a zdálo se, že o mě má docela zájem. To mi lichotilo, protože jí bylo jedenadvacet a byla dost sexy, měla dlouhý vlasy, nepřehlédnutelnou postavu a trochu asiatský rysy v tváři... Začali jsme spolu chodit a za chvíli chvíli jsem jí byl celej posedlej... V tu dobu zrovna jeli Rolling Stones turné se Steel Wheels, a když přijelii do New Yorku, zmínila se, že má jejich muziku hodně ráda a požádala mě, jestli bych ji na ně nevzal. Šli jsme spolu a po koncertě jsem ji vzal do zákulisí, aby se s nima seznámila. Ještě se pamatuju, jak jsem Mickovi říkal: „Tuhle ne, prosím tě, jsem zamilovanej.“ ...Byl yl jsem si jistej, že mu Carla taky padne do oka. Moh` Moh jsem ho prosit, jak jsem chtěl, netrvalo to ani pár dní a potají si spolu začali... začali. Brzy na to mi volala ta holka, co nás seznámila, že Carla teď chodí s Mickem a že je to vážný. Už předtím tím se ke mně donesly nějaký drby, teď jsem teda věděl, že je to pravda. Jenže já jí byl fakt posedlej a nemoh` nemoh se toho zbavit celej zbytek roku, takže když jsem pak se Stounama hrál na některejch jejich koncertech, pořád jsem ji cítil někde v pozadí a bylo mi do breku. A co jsem se od ní naučil? Nebylo Nebylo to hned, ale časem jsem díky ní začal rozlišovat mezi chtíčem a láskou a ještě o něco později taky mezi rozkoší a štěstím. Jakmile mě svedla, dál mě nenapínala ... nikdy mi nevyjadřovala žádný hluboký city, to jen já sám sebe ve svý bláhovosti přesvědčil, že je to láska mýho života. Nicméně jsem její vztah s Jaggerem považoval za zradu, což mezi mě a něj vrazilo hlubokej klín...

Eric Clapton, Autobiografie, str. 214/215

~ 31 ~


Čtvrtej krok Posedlost těma dvěma mě taky přiměla, abych se pořádně pustil do práce na svým léčení. Můj mentor pro začátek trval na tom, že mám ve vztahu k nim uplatnit „čtvrtej krok“. Čtvrtej krok v podstatě znamená, že alkoholik upřímně přezkoumává svou minulost, aby si dokázal přiznat, čím ke svý situaci sám přispěl. Obvykle se vztahuje na problémy s pitím, ale může se to klidně týkat i střízlivejch stavů, zvlášť v okamžiku, kdy mu není jasný, kdo za co nese odpovědnost. Jedním z běžnejch příznaků alkoholismu je totiž to, že se alkoholik považuje za nevinnou oběť, a věci se prostě dějou bez toho, aby je moh` ovlivnit. Což je nepochybně pravda co se týče jeho možnosti přestat pít, v každým jiným ohledu si ale musí uvědomit, že to tak není, a naučit se postupně přijímat odpovědnost. Mimo jiný k tomu jsou právě ty jednotlivý kroky. Byl jsem teda dost překvapenej, když jsem zjistil, že jsem si v první řadě nemusel s Carlou nic začínat. Měl jsem totiž původně za to, že jsem to udělat musel... Jak jsem ale pracoval na čtvrtým kroku, došlo mi, že jsem si tuhle možnost prostě vybral. Šel jsem do toho, protože jsem to tak chtěl. Vůbec jsem se přitom nesnažil vidět věci reálně. Byl jsem střízlivej sotva dva roky a zatím jsem měl jen malý ponětí o tom, co je pro mě dobrý. Našel jsem ve svým chování schéma, který jsem opakoval léta, vlastně spíš desetiletí. Stal jsem se expert na špatnej výběr, a jestliže mi kdy přeběhlo přes cestu něco slušnýho a upřímnýho, buď jsem se tomu vyhnul, nebo se rovnou otočil a vyrazil opačným směrem. Dalo by se říct, že moje volby odrážely to, jak jsem sám sebe viděl. Myslel jsem si o sobě, že za nic nestojím, takže jsem si celou dobu vybíral jen takový partnerky, který mě nakonec opustěj, tak jako mě podle mýho přesvědčení kdysi opustila matka. Eric Clapton, Autobiografie, str. 215/216

Conor Neutekl jsem od Conora, přestože jsem se vztahu s ním začal bát. Byl jsem přece jen táta na poloviční úvazek. Děti dokážou být přezíravý, a nevědomky taky pěkně krutý a já měl sklony brát si všechno osobně. Nicméně čím dýl jsem zůstával střízlivej, tím líp jsem se s ním začal cítit a vážně se těšil, až ho zase

~ 32 ~


uvidím. V březnu 1991 jsem po něm opravdu zatoužil, a tak jsme se domluvili, že se setkáme v New Yorku, kde si Lori se svým novým přítelem Sylviem zrovna plánovali koupit byt. Tehdy večer 19. března jsem zašel k nim do Gallerie, obytnýho komplexu na západní sedmapadesátý ulici, abych Conora vyzved a vzal do cirkusu. Poprvé jsem s ním šel takhle někam úplně sám a byl jsem zároveň natěšenej i nervózní. Ale vyšlo to. Conor pořád mluvil a byl děsně nadšenej ze slonů. Poprvé jsem si tak uvědomil, co to znamená mít dítě a být otcem. Řekl jsem potom Lori, že se od tý doby chci o Conora během jeho návštěv u mě doma starat úplně sám. Druhej den ráno jsem vstal brzo. Chystal jsem se vyrazit pěšky přes město, vyzvednout Lori s Conorem a vzít je nejdřív do zoo v Central parku a pak na oběd... Asi v jedenáct volala Lori a hystericky řvala, že je Conor mrtvej... že vypadl z okna... Z toho, co říkala policie a doktoři jsem pochopil, co se stalo... Velkej obejvák měl po celý jedný straně od stropu až po podlahu okna, který se daly kvůli mytí otevřít. Neměly kolem sebe ale žádný zábrany. To ráno je domovník zrovna myl a nechal je na chvíli otevřený. Conor si hrál s chůvou na schovávanou a lítal po celým bytě. Lori nedávala pozor, zrovna když ji domovník upozorňoval na nebezpečí. Conor vběhl do pokoje a prostě proběhl oknem. Letěl devětačtyřicet pater, než dopad na střechu přilehlýho čtyřpatrovýho domu. Nebylo myslitelný, aby ho šla Lori do márnice identifikovat, takže jsem to udělal já. Ať už po dopadu vypadal jakkoliv, upravili ho do celkem normální podoby. Koukal jsem mu do tváře, byla úplně klidná. „Tohle není můj syn,“ myslel jsem si. „Trochu se mu podobá, ale on už je pryč.“ Viděl jsem ho pak ještě jednou v pohřebním ústavu. Přišel jsem se s ním rozloučit a omluvit se, že jsem nedokázal být lepší otec. Pár dní na to jsme s Lori převezli rakev do Anglie... Vrátili jsme se na Hurtwood, kde ho všichni Italové otevřeně oplakávali, zatímco já zůstával v klidu, jako bych byl v permanentním tranzu. ...Po pohřbu odjela celá Lořina rodina domů, Hurtwood se ztišil a já zůstal sám se svejma myšlenkama. Našel jsem Conorův dopis z Milána, psal v něm, jak mu chybím, a jak se těší, až se v New Yorku uvidíme. „Mám tě moc rád,“ napsal. Bylo to sice dost srdcervoucí, ale bral jsem to pozitivně. Přišly mi tisíce dopisů z celýho světa, od přátel, cizích lidí, od Kennedyů i prince Charlese. Ohromilo mě

~ 33 ~


to. Jako jeden z prvních jsem otevřel dopis od Keitha Richardse. Bylo v něm: „Jestli pro tebe můžu něco udělat, dej mi vědět.“ Za to mu budu vždycky vděčnej. Nemůžu popřít, že přišly i takový chvíle, kdy jsem ztratil víru. V tu chvíli mi zachránilo život porozumění a láska přátel a druhů, se kterejma jsem procházel programem dvanácti kroků Anonymních alkoholiků. Na schůzkách mi tiše dělali společnost, kupovali mi kafe, nechali mě mluvit. Požádali mě, abych některý schůzky vedl. Při jedný z nich, když jsme probírali třetí krok, kterej spočívá v odevzdání se do rukou Božích, jsem jim vyprávěl, jak jsem během svýho druhýho pobytu v Hazeldenu padl na kolena a prosil, abych zůstal střízlivej. Řekl jsem jim, že jsem se v tu chvíli svý posedlosti pitím zbavil, a že je to pro mě fyzickej důkaz toho, že mý modlitby byly vyslyšeny. Řekl jsem taky, že s touhle zkušeností se dokážu vyrovnat i s tím, co přišlo teď. Po schůzce za mnou přišla jedna žena a řekla mi: „Právě jsi mi vzal poslední záminku k pití.“ Zeptal jsem se, co tím myslí. „Vždycky jsem si někde v koutku mysli schovávala představu, že kdyby se něco stalo mým dětem, byla by to aspoň dobrá záminka k napití. Ukázal jsi mi, že to tak není.“ Najednou jsem si uvědomil, že tohle příšerný neštěstí se dá proměnit v něco pozitivního. Dostal jsem se do postavení, kdy můžu říct: „Když jsem já dokázal projít něčím takovým a zůstat střízlivej, může to dokázat každej.“ A došlo mi, že to je ten nejlepší způsob, jak uctít památku svýho syna. Eric Clapton, Autobiografie, str. 216-218

~ 34 ~

K-studio, bluesrocková kytarová škola v Brně. CLAPTON, Eric. Autobiografie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, ISBN

Recommend Documents