kapitola
4
Americké jednotky se vzdávají v pevnosti Corregidor, Filipíny, květen 1942. (NARA)
64
ja k s e v y r ov n at s p o h r o m o u
|
r ay m o n d c a l l a h a n
Kapitola 4
Jak se vyrovnat s pohromou
Spojenecká strategie a velení v Tichomoří v letech 1941–1942 Profesor Raymond Callahan
Všichni válku s Japonskem očekávali – přesto byli všichni překvapeni, když útok přišel, a všichni utrpěli na počátku taktickou katastrofu. Americké válečné námořnictvo se na válku s Japonskem připravovalo dvě desetiletí, přesto jej Pearl Harbor zaskočil. O pár hodin později zažila americká armáda stále ještě nevysvětlitelný Pearl Harbor po svém na letišti Clark Field na Filipínách. Tam úvodní japonský nálet zničil polovinu jejích bombardovacích letadel nehybně zaparkovaných křídlo na křídlo na zemi. Britové, kteří pokládali Japonsko za potenciálního nepřítele po dvacet let, sledovali, jak válka začíná náletem na Singapur, jehož světla nedokázal nikdo zhasnout, přestože varování přišlo hodinu před náletem. Vzápětí následovala ztráta dvou velkých válečných lodí a „zmrzačení“ RAF i divizí indické armády. Jejich úkolem bylo bránit severní Malajsko před japonským letectvem a armádou, které Britové přes všechny důkazy svědčící o opaku považovali za méněcenné. Australané, spoléhající na obranný anglo-americký štít mezi nimi a Japonci, rychle propadli panice. Nizozemcům, nejslabším ze všech, nezbylo než skřípat zuby a čekat na svůj osud. Katastrofa prvního týdne udala tón pro následujících šest měsíců. Ukázalo se, že předválečné plány obsahují neuvěřitelné množství nedostatků nebo jsou zcela nepoužitelné. Spojenecké armádní, námořní a letecké jednotky byly buď slabší, než by měly být, nebo častěji špatně vyzbrojené, špatně vycvičené a špatné vedené, než aby mohly vést tuto válku. V takové kaskádě katastrof byl spojenecký experiment s prvním společným vrchním velitelem na celém válčišti, jenž vznikl z iniciativy silně ovlivněné politikou uvnitř aliance a nedotčené realitou na bojišti, předem odsouzen k neúspěchu. Japonci se rychle přihnali k hranicím Indie, z Indického oceánu vytlačili Královské námořnictvo a ohrozili Austrálii. Válka je rozhodující zkouškou pro každou vojenskou organizaci, testem jejích strategických a operačních koncepcí a taktických schopností. Až do května 1942 to nevypadalo, že by existovalo příliš důvodů k vložení důvěry do anglo-americké zdatnosti v kterékoliv z těchto oblastí. 65
kapitola
4
Od konce 30. let nepředpokládali britští ani američtí plánovači na začátku války v Tichomoří ofenzivní operace proti Japonsku. Britská strategie od počátku 20. let zněla „hlavní námořní síly do Singapuru“. Loďstvo jednoho oceánu – tedy vše, co mohli Britové postavit po Washingtonské námořní konferenci v roce 1922, a také vše, co jim dovolovaly finanční prostředky – stále ještě mohlo světovou říši udržet při splnění dvou podmínek: vhodná námořní základna na Dálném východě a klid v Evropě, který by umožnil přesun loďstva na východ. Ke splnění první podmínky došlo, když byla v únoru 1938 dokončena velká námořní základna na severním pobřeží Singapurského ostrova. Avšak druhá podmínka se v té době již vytratila. Kolem singapurské strategie se vždy vznášel oblak snění. Bylo pravděpodobné, že se Japonsko odhodlá k útoku proti Britům, až bude jejich pozornost soustředěna na Evropu a východní část jejich říše zůstane odkrytá, na což opakovaně upozorňovali kritici této strategie. Bez snění to ale nešlo. Udržet si po roce 1918 celosvětovou pozici proti současné hrozbě na dvou polokoulích bylo prostě nad síly Británie. Singapurská strategie byla bluf určený k udržení Austrálie a Nového Zélandu ve stále ochotně přijímaném dojmu, že jsou pořád chráněny pláštěm britské námořní moci. Ve skutečnosti Britové již v roce 1939 věděli, že nejsou schopni poslat loďstvo na Dálný východ, a doufali, že americký tlak udrží Japonsko na uzdě. Tuto britskou naději vyjádřil velmi jasně Winston Churchill ve svém prvním dopise Franklinu Rooseveltovi poté, co se stal v květnu 1940 předsedou vlády. Po následujících osmnáct měsíců se britská situace na Dálném východě zhoršovala. Aby Británie uklidnila svá tichomořská dominia, vypracovala v létě 1940 novou strategii, která nahrazovala loďstvo leteckými silami. Malajsko a Singapur měla bránit RAF. Bohužel pro ni bylo stejně nemožné vyčlenit letky, jako pro Královské námořnictvo vyslat letadlové a bitevní lodě. Nicméně letiště pro tyto neexistující letky se stavěla křížem krážem po celém Malajsku, čímž však letectvo deformovalo rozmístění armádních jednotek, protože ty musely být nikoliv tam, kde to bylo optimální, nýbrž tam, kde bylo třeba chránit letiště, jejichž umístění s armádou nikdo nekonzultoval. Velikost armády pomalu narůstala, ale většina jejích útvarů – a všechny, které byly v první linii obrany proti japonskému útoku – pocházela z indické armády, jež se rozrůstala neuvěřitelnou rychlostí. To ovšem znamenalo, že většina nových jednotek byla nedostatečně vycvičená, vyzbrojená a vedená důstojníky stejně nezkušenými, jako byli muži, kterým měli velet. Britské plány pro válku v Tichomoří se tedy zakládaly na nezkušených jednotkách, jež měly bránit letecké základny, pro které neexistovalo dost letadel, jež zase měla chránit prázdnou námořní základnu. Existovalo samozřejmě příjemně chybné hodnocení japonských schopností a naděje, že americký nátlak udrží Japonce na uzdě. Proto Churchill opakovaně ve svých dopisech Rooseveltovi zval americké válečné lodě, aby se přesunuly do Singapuru. V podstatě se však Britové ocitli v neřešitelné situaci. Jejich postavení imperiální mocnosti a důvěra, kterou pacifická dominia vkládala do mateřské země, vyžadovaly, aby se Japonsku postavili. Jenomže v roce 1941 byla jejich obrana improvizovaná a nesouvislá a bylo celkem jasné, že jí v Londýně nikdo nevěnuje dostatečnou pozornost. 66
ja k s e v y r ov n at s p o h r o m o u
|
r ay m o n d c a l l a h a n
Doufalo se, že pokud americké zastrašování selže, bude možné zabránit nenapravitelným škodám do doby, než vítězství na západě uvolní zdroje nezbytné pro protiofenzivu v Pacifiku. Britský scénář války v Tichomoří tedy předpokládal velmi dlouhý konflikt. Podoba britských plánů vycházela z očekávaného amerického zásahu. Ovšem americké plány v předvečer války počítaly zpočátku s defenzivními operacemi v Tichomoří a nebylo v nich místo pro rozsáhlejší podporu Britů v jihovýchodní Asii. Ve skutečnosti to byla právě zhoršující se situace Británie, která obrátila americkou pozornost na Atlantik a Evropu, a šlo o vývoj, jejž si Britové uvědomovali a Churchill na něj stále upozorňoval. Rozporuplnost britských plánů pro válku v Tichomoří spočívala v tom, že závisely na míře angažovanosti Američanů, s níž by ovšem v případě, že by k válce došlo, Churchill ostře nesouhlasil a bojoval by s rezervami. „Oranžová“ řada amerických meziválečných plánů pro konflikt s Japonskem předpokládala přesun amerických sil na druhou stranu Pacifiku, kde by Manila sloužila jako hlavní základna pro operace na Dálném východě (americká verze pro „hlavní námořní síly do Singapuru“). Tyto plány rovněž předvídaly dlouhou válku, během níž by se americké loďstvo pomalu probíjelo přes Pacifik do Manily. Zatímco taktická cvičení pokládala válku anglo-japonských spojenců proti Spojeným státům za zcela nepravděpodobnou, američtí plánovači usoudili, že pro americkou bezpečnost je důležitější atlantské válčiště. Jejich závěry notně posílil moment, kdy se rostoucí německá síla stala skutečným nebezpečím a nahradila anglo-japonské spojenectví simulované na stolech s pískem. V roce 1941 platil americký válečný plán označený „Plan Dog“. Podle něj bylo nutné se nejprve soustředit na porážku Německa a na dlouhodobou strategickou defenzivu v Tichomoří. Filipíny a ostrovní předsunuté základny jako Guam nebo Wake měly být samozřejmě bráněny, ale jejich eventuální ztráta se dala předpokládat a akceptovat. Americké a britské plány počátkem roku 1941 si tudíž byly podobné: Německo je priorita, válka v Tichomoří, pokud se ji nepodaří odvrátit, bude dlouhou zadržovací operací, u které lze předpokládat ztráty, ale vše se nakonec v dobré obrátí. Otevřeně se o tom mluvilo v lednu 1941 ve Washingtonu na jednání anglických a amerických štábů, na jehož základě vznikl výchozí strategický dokument formujícího se spojenectví „ABC-1“. Obsahoval strategii „Německo jako první“, od níž Spojenci nikdy neměli uhnout, ačkoliv značné, i když neoficiální výjimky měly být připuštěny. Tyto výjimky byly nezbytné, protože od začátku existoval jeden mocný odpůrce zásady „Německo jako první“, a to americké válečné námořnictvo. Britům nedělalo problém udržet jednotnou frontu v otázce strategie – měli efektivně integrovaný systém přijímání válečných rozhodnutí, který vycházel z výboru náčelníků štábů a jeho soustavy podvýborů a jemuž předsedal mocný a pohotový ministerský předseda a ministr obrany tvrdě si jdoucí za svým. Ve Washingtonu tomu bylo jinak. Strategie „Německo jako první“ měla podporu Armády Spojených států amerických a jejího vynikajícího náčelníka štábu generála George C. Marshalla. Šlo o strategii vyžadující velkou armádu, námořnictvo ovšem pochopilo, že v jejím rámci nemůže mít vůdčí pozici. Byla přitom rovněž nutná velmi těsná spolupráce s Brity, a mnoho 67
kapitola
4
amerických námořních důstojníků bylo silně anglofobních. A dále tato strategie potřebovala přiměřenou spolupráci různých částí ozbrojených sil, což bylo námořnictvu proti srsti. Britské důstojníky, přestože byli zvyklí na rivalitu mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil, šokovala ve Washingtonu hloubka nepřátelství mezi armádou a námořnictvem. Roosevelt se vynucování jednoty všech zbraní nevěnoval soustavně. V důsledku toho kladlo námořnictvo Spojených států na operace v Tichomoří – což bude jejich válka – mnohem větší důraz než armáda, Britové nebo oficiální spojenecká strategie. Největší komplikace se daly čekat v budoucnu, takže jsou mimo hranice této kapitoly, ale již v předvečer Pearl Harboru dodávaly situaci další rozměr: Britové doufali v americkou pomoc, jenže americká strategie v Pacifiku byla obranná a rozhodující složka amerických ozbrojených sil měla na spolupráci s Brity mizivý zájem. Navzdory tomu všemu se objevilo několik předválečných gest, jejichž účelem bylo jednak pohrozit Japonsku a také trochu uklidnit nervózní Australany a Nizozemce. Do Singapuru dorazila nová britská bitevní loď HMS Prince of Wales, doprovázená starším bitevním křižníkem HMS Repulse. Za jejich vysláním na Dálný východ stál Churchill, ale i on si uvědomoval, že vypukne-li válka, musí se tento Svaz Z (Force Z) stáhnout, aby přežil. Bohužel její velitel, viceadmirál sir Tom Phillips, bývalý zástupce náčelníka štábu námořnictva a oblíbenec premiéra, zůstával přesvědčen o životaschopnosti velkých lodí i ve věku leteckých sil. Ve stejné době dostal v Manile generál MacArthur, bývalý americký náčelník generálního štábu, několik nových těžkých bombardérů B-17 „Létající pevnost“ (Flying Fortress). Byly umístěny na letiště Clark Field severně od Manily a jejich údajná velká přesnost a velký náklad pum slibovaly úspěšné akce proti útočícím Japoncům. A samozřejmě v Pearl Harboru se všichni navzájem přesvědčovali, že Japonci se budou hlavně obávat mocného amerického Tichomořského loďstva. Po prvním katastrofálním tichomořském týdnu, v němž vypukla válka, dospěli zodpovědní činitelé k bolestivému poznání, že je nutné připravit strategii „omezování škod“, nemají-li se počáteční neúspěchy rozrůst v nenapravitelné škody. Američané byli otřeseni kaskádou porážek, ale Churchill nebyl pravděpodobně šokován o nic méně, zejména ztrátou Svazu Z (ještě po devíti letech, když připravoval své paměti, sepisoval poznámky na obranu Toma Phillipse a také své osoby). ABC-1 představoval jediný způsob, jak se podle britského názoru mohla – a ve skutečnosti jediný způsob, jak se dala – válka vyhrát. Pokud by Pearl Harbor poznamenal americké veřejné mínění natolik, že by došlo k obratu washingtonských priorit, byla by to pro Brity zničující rána. Aby předešel této možnosti, pozval se Churchill do Washingtonu. Musel přitom, než se vydal na bouřlivou cestu na západ, překonat zjevnou Rooseveltovu nechuť pořádat summit právě v té chvíli. Cestou stvořil Churchill tři dlouhá memoranda, která měla sloužit jako vodítko britské delegaci při nadcházejících jednáních, pojmenovaných konference Arcadia. Cílem bylo získat od Američanů potvrzení ABC-1 a současně vytvořit strategii omezování škod pro Pacifik, která měla zabránit rozsáhlým přesunům sil na toto válčiště. Dokument 68
ja k s e v y r ov n at s p o h r o m o u
|
r ay m o n d c a l l a h a n
Potopení britské bitevní lodi HMS Prince of Wales japonskými letadly u Malajska, prosinec 1941. (Imperial War Museum, HU2675)
vyjadřující oficiální britské stanovisko to prosazoval, i když mnohem méně barvitě než Churchill. Rozhodující úvodní odstavce znovu potvrzovaly ABC-1. V tom okamžiku ovšem Churchill, podobně jako jeho vojenští poradci, předpokládal, že se Singapur udrží. (Mezi poradce patřil admirál sir Dudley Pound, náčelník štábu námořnictva generálplukovník sir Charles Portal, náčelník štábu letectva armádní generál sir John Dill. Toho Churchill krátce před tím zbavil funkce náčelníka imperiálního generálního štábu, ale vzal ho s sebou, protože jeho nástupce generál sir Alan Brooke teprve přebíral úřad.) Následující jednání s Američany probíhala z britského pohledu velmi dobře. (Částečně k tomu bezpochyby přispěla vynikající britská organizace, kterou Američané sice nesnášeli, ale nikdy ji nedokázali zcela napodobit nebo nahradit.) Britský návrh spojenecké strategie byl přijat prakticky bez diskuse či doplňků. Nejdůležitější slova zazněla v úvodní větě: „Německo je hlavním členem Osy, a proto je Atlantik a evropský prostor rozhodujícím válčištěm.“ Dokument byl pojmenován „WWI“ (pozn. překl.: zkratka označující rovněž první světovou válku) a stal se základním „ústavním“ dokumentem anglo-amerického spojenectví, avšak podobně jako všechny ústavy vyvolával i řadu sporů o výklad. Tichomořské válce se věnuje jen v několika závěrečných větách: 69
kapitola
4
Austrálie a Nový Zéland musí být ochráněny podobně jako Indie a japonský postup je nutné udržet na linii vedoucí od Rangúnu přes Singapur na ostrovní řetězec Nizozemské východní Indie („Malajská bariéra“, nyní Indonésie) a dál na Filipíny. Jak přesně to má být provedeno, zůstalo na bedrech první ze dvou velkých inovací, které z této konference vzešly – prvního spojeneckého vrchního velitelství. Pokřtili ho „ABDACOM“ (American-British-Dutch-Australian, Americko-britsko-nizozemsko-australské) a mělo být zodpovědné za obrovské území od Barmy po severní Austrálii (Filipíny nebyly zahrnuty, i když jejich obranu mělo ABDACOM „podporovat“). Velitel ABDACOM se měl zodpovídat prezidentovi a premiérovi cestou (a to byla druhá inovace) anglo-amerického společného výboru náčelníků štábů. (Dill zůstal ve Washingtonu jako britský zástupce ve výboru a postupně si vybudoval vztah s Marshallem, což se pro Británii ukázalo jako velmi cenné.) V roce 1918 a pak znovu v letech 1939–1940 existovalo sice anglo-francouzské nejvyšší velitelství, ale šlo o pouhé pokusy o komunikaci na nejvyšší úrovni s velmi omezenou pravomocí. ABDACOM bylo průkopnickým spojeneckým velitelstvím pro celé válčiště, mělo mít sloučené štáby a podléhat trvalému dohledu ze strany společných vojenských vrchních velitelství Spojenců. Cesta k Eisenhowerovu štábu SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force, Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil) a později k velitelským strukturám NATO začala na konferenci Arcadia právě s ABDACOM. Pociťovaná potřeba spojenecké integrace a sjednocení velení a kontrolních složek na válčišti však nepředstavovala jediný, a pro danou chvíli dokonce ani nejdůležitější důvod pro vznik ABDACOM. Celý podnik od začátku přikrývala hustá mlha mezispojenecké politiky. Kdo bude spojeneckým vrchním velitelem? Američané rychle nominovali generála sira Archibalda Wavella, tehdy vrchního velitele v Indii. Churchill touto vyhlídkou nebyl nadšen. K pověstně nekomunikativnímu Wavellovi měl odtažitý vztah již od jejich prvního setkání v létě 1940. Premiér ho v červnu 1941 sesadil z funkce vrchního velitele na Středním východě a poslal ho do Indie, aby ho odstavil od důležitých událostí. Churchill však nemohl návrh odmítnout, i když měl podobně jako ostatní britští činitelé podezření, že Američané chtějí, aby k očekávaným porážkám (američtí plánovači odepsali Filipíny dávno před Pearl Harborem) došlo pod britským nejvyšším velitelem. Dále tu byla otázka, co má spadat pod Wavellovo nové velitelství. Barma byla právě přeřazena z velitelství Dálný východ v Singapuru, které jí nikdy nevěnovalo žádnou pozornost, k velitelství Indie, od něhož měla dostávat zásoby a posily. Teď Američané prosazovali, aby patřila pod ABDACOM, velitelství mělo být umístěno na Jávě, 1 600 kilometrů (1 000 mil) daleko, což byla v těch dnech vzdálenost, kterou občas těžko překonávaly i rádiové vlny. Důvodem bylo, že Rangún fungoval jako vstupní přístav pro dodávky pro Čínu v rámci zákona o půjčce a pronájmu (Lend and Lease). Ty pak putovaly po železnici a silnici po tzv. Barmské cestě (Burma Road). Pokud by se Barma stala součástí ABDACOM, měli by Američané možnost přes spojené náčelníky štábů usměrnit pozornost Britů na americký základní zájem v jihovýchodní Asii: udržení spojení 70
ja k s e v y r ov n at s p o h r o m o u
|
r ay m o n d c a l l a h a n
Wavella (vlevo) – Eisenhowerův a Bedell Smithův vzor – vyhodil Churchill dvakrát z funkce velitele válčiště. Nakonec se Wavell stal místokrálem Indie a zásluhou Američanů byl jmenován velitelem ABDACOM. Jeho náčelníkem štábu se stal generálporučík Henry Pownall (vpravo), protože byl v pravý okamžik náhodou v Singapuru. Pownall později načrtnul první koncept mnoha kapitol Churchillových válečných pamětí. (Australian War Memorial, neg. č. P01182.016)
s Čínou, která byla hluboce zakořeněna ve snech amerických politiků. (Po návratu do Londýna z konference Arcadia řekl Churchill Wavellovi, že vše, co se dověděl ve Washingtonu, může shrnout do jediného slova: Čína.) Kromě toho byl z ABDACOM vynechán generál MacArthur, i když Wavell měl „podporovat“ jeho obranu Filipín. Není divu, že při pozdějším zkoumání vzniku ABDACOM nazvali britští oficiální historikové tuto strukturu „umělým výtvorem“. Nakonec tu ještě byli Australané. Ze čtyř australských divizí, které byly k dispozici, bojovaly tři na Středním východě. Čtvrtá se nacházela v Malajsku, kde mělo zanedlouho dojít k jejímu zničení. Kvůli neshodám kolem nasazení australských vojáků v poušti proti Rommelovi řekl Churchill již před Pearl Harborem svému štábu, že australská vláda působí víc potíží, než za kolik stojí její pomoc. Ať to bylo jakkoliv nespravedlivé, odráží to pozadí anglo-australské krize z prosince 1941. Australská labouristická vláda Johna Curtina propadla panice, když viděla, jak se hroutí jejich hýčkaný obranný štít, protože Britové ztratili kontrolu nad mořem kolem Malajska a vzdušným prostorem nad ním, a když je jejich představitel v Singapuru varoval, že k témuž může dojít na zemi. Během Churchillova pobytu ve Washingtonu zveřejnil Curtin v Melbourne Herald otevřený dopis, ve kterém hrozil, že svou zemi převede pod americkou ochranu, protože Británie nemůže splnit své závazky vůči Austrálii a zajistit její bezpečnost. (Jeho vláda však současně nahnala do Malajska své poslední jednotky, většinou nevycvičené odvedence.) Churchill byl zaskočen a zuřil – současně 71
kapitola
4
Konec jedné iluze. Churchill se smířil s tím, že v případě války padnou některá území do japonských rukou, ale očekával, že „pevnost Singapur“ dokáže odolávat déle. Chtěl, aby ji zpět dobyli britští vojáci. Místo toho byla bez boje obsazena poté, co se Japonsko vzdalo Američanům. Britská prestiž v Asii již nikdy nebyla obnovena. (Australian War Memorial, neg. č. 012447)
však chápal, že solidarita v rámci Commonwealthu vyžaduje od Britů nějaké úsilí a je nutné Australany uklidnit. To byl další Wavellův úkol. Rangún, Singapur a Manila, navzájem velmi vzdálené a také daleko od velitelství ABDACOM na Jávě, musely být nějak chráněny. Znamenalo to zastavit japonský nápor a utlumit četná pnutí v alianční politice. Zatímco se americké válečné námořnictvo, jehož letadlové lodě zůstaly nedotčeny, vzpamatovávalo z Pearl Harboru, točily se otázky a problémy strategie a velení v tichomořské válce kolem pokusů ABDACOM splnit nesplnitelné zadání z Arcadie. Wavellův štáb vypadal jako integrované spojenecké štáby působící za války v Evropě a jihovýchodní Asii, ale zdání bylo jediné, co měly společného. V generálporučíkovi siru Henrym Pownallovi (pokud šlo o beznadějné situace, nešlo o žádného nováčka – byl náčelníkem štábu Britského expedičního sboru v době evakuace od Dunkerque) měl Wavell vynikajícího náčelníka štábu, avšak zbytek narychlo sestaveného týmu byl slabý. Wavellovým americkým zástupcem byl generálporučík George H. Brett. Dalšími členy byli admirál Thomas Hart, velitel nepatrného amerického Asijského loďstva, generálporučík H. ter Poorten, velitel Královské nizozemské východoindické armády (o síle asi 195 tisíc mužů, ale podle vlastních důstojníků pochybné úrovně), a generálplukovník letectva Richard Pierse (ten byl k dispozici, protože ho po sérii neuspokojivých operací zbavili velení bombardovacího velitelství ve Spojeném království). Wavellovo improvizované velitelství bylo umístěno v Lembangu na Jávě, v nizozemské „horské stanici“ bez dostatečných komunikačních prostředků. Nedostávalo se mu vojáků, lodí ani letadel na to, aby situaci stabilizoval. Mohl pouze smutně přihlížet rychle pokračujícímu rozkladu. 72
ja k s e v y r ov n at s p o h r o m o u
|
r ay m o n d c a l l a h a n
„Malajská bariéra“, kterou měl chránit, nebyla žádnou organizovanou obrannou linií, pouze povzbudivým heslem. Dlouhý řetězec nizozemských ostrovů od Sumatry po Novou Guineu se nedal bránit bez lodí a letadel v počtech a kvalitě daleko přesahujících vše, co mělo ABDACOM k dispozici – nebo co mohlo doufat, že dostane. Dva pevné opěrné body, které měly obranu ukotvit, Singapur a Manila (vzdálené od sebe 2 250 kilometrů, tj. 1 400 mil, přičemž druhý dokonce ABDACOM ani nepodléhal), byly v beznadějné situaci dřív, než se Wavell vůbec dostal na Jávu. MacArthurova válka začala špatně na Clark Field a pak už se jen rychle zhoršovala. Mnohokrát byl uveden fakt, že japonských vojáků, kteří dobyli Malajsko a Singapur, bylo méně než britských obránců. Již méně často se zmiňuje, že MacArthurovy síly výrazně početně převyšovaly útočící Japonce. Některé jeho jednotky byly předválečnými americkými útvary pravidelné armády, ale většinu tvořila vznikající nová armáda budoucí Filipínské republiky. Obrana Manily však zkolabovala ještě rychleji, než postupovala porážka v Malajsku. Na Štědrý den byl dán rozkaz k prohlášení Manily otevřeným městem a k jeho opuštění. Americké a filipínské jednotky se uchýlily na poloostrov Bataan a do ostrovní pevnosti Corregidor na jeho špičce. Následující tvrdohlavá pětiměsíční obrana (strategicky ovšem zcela irelevantní) těchto obklíčených pozic, obrana oslavovaná v nenapodobitelném hollywoodském stylu, zatlačila do pozadí debakl na Clark Field a rychlost, s jakou byly MacArthurovy jednotky poraženy v poli. Singapur vydržel o dva měsíce déle než Manila, ale jeho obrana se rovněž hroutila už ve chvíli, kdy vzniklo ABDACOM. Dvě nezkušené indické divize, přičemž ani jedna nebyla v plném stavu, bránily sever Malajska a byly poraženy po částech. Jejich výchozí postavení bylo absolutně špatné, protože musely bránit letiště, která jedno za druhým opouštěla RAF trpící nedostatkem personálu. Když se Wavell dostal na scénu, bylo severní a centrální Malajsko již ztraceno. Generálporučík Percival (který ani na Wavella ani na Pownalla neudělal žádný velký dojem) se chystal bránit jižní Malajsko se zbytky indických divizí a s jednou australskou divizí, jež do boje zatím ještě nezasáhla a rovněž trpěla podstavem a nedostatkem bojových zkušeností. Australané rychle potvrdili Pownallův dojem, že půjde o nejobtížnější ze všech spojenců, s nimiž budou mít on a Wavell co do činění. Wavell měl pouze dvě možnosti: snažit se zpomalit ústup v Malajsku a sehnat posily, které by tam mohl poslat, a ovlivnit tak výsledek bojů. Aby splnil první alternativu, zasáhl do Percivalova řízení bojů, čímž projevil nedůvěru v jeho schopnosti, ale přesto ho nechal ve velitelské funkci – špatná kombinace rozhodnutí. Kromě toho Wavellovy zásahy nevedly ke zpomalení japonského postupu. K ruce byly jako posily dvě indické brigády jen o trochu lepší než čerství rekruti. Jednu z nich Japonci rozbili během několika dnů po jejím příjezdu. Byla tu ovšem plnohodnotná britská 18. pěší divize. Původně směřovala na Střední východ, ale po Pearl Harboru byla přesměrována do Indie a zůstala pod Wavellovým velením. Její osud zůstal úzce svázán s politikou v ABDACOM a s prohlubující se anglo-australskou krizí. 73
Obrazová příloha 1. Malajské tažení Kapitola 3, Vycházející slunce udeřilo 2. Území dobytá Japonskem od prosince 1941 do srpna 1942 Kapitola 3, Vycházející slunce udeřilo 3. Bitva v Korálovém moři Kapitola 5, Vrchol bláznovství
8. Operace v jihozápadním Pacifiku v roce 1944 Kapitola 7, Válka generála MacArthura 9. Operace na Filipínách, 20. října 1944 až červenec 1945 Kapitola 7, Válka generála MacArthura 10. Velitelství pacifického válečného tažení Kapitola 9, Nejkratší cesta do Tokia
4. Bitva o Midway Kapitola 5, Vrchol bláznovství
11. Spojenecká protiofenziva Kapitola 9, Nejkratší cesta do Tokia
5. Barmská invaze Kapitola 6, Poučení z porážky
12. Okinawa Kapitola 12, Zkušenost z ostrova
6. Znovudobytí Barmy Kapitola 6, Poučení z porážky 7. Spojenecké operace na Nové Guineji a Šalamounových ostrovech od roku 1942 do dubna 1944 Kapitola 7, Válka generála MacArthura
13. Operace Olympic a Coronet Kapitola 13, Konec války v Tichomoří 14. Operace Olympic a rozmístění japonských sil Kapitola 13, Konec války v Tichomoří
Vysvětlivky Skupina armád
Pluk
Armáda
Prapor
Sbor
Rota
AUS = australská IND = indická NZ = nizozemská ZA = západoafrická US = americká
Divize
Barma = Barmská armáda Burdiv = Barmská divize NCAC = Velitelství severní bojové oblasti (Northern Combat Area Command)
Brigáda
272
1. Malajské tažení
Kapitola 3, Vycházející slunce udeřilo 0
xx
JAMAŠITA
Císařské gardy
xxx o si n 8 . pr 1
ce
xx
50 mil
0
100 km
25
S
5 xx
Songkhla (Singora)
18
TAKUMIHO JEDNOTKY (část 18. divize)
Pattani
TH A JS
Japonské vojsko
K 11. IND Gurun Sungai Petani Georgetown
O
Jitra 3. prosince xx
1 8. prosince Kota Bharu
Spojenecké vojsko Britské obranné pozice
Betong 14. prosince Kroh
20. prosince
Kuala Krai
16. prosince
xx 9. IND
Selama
18. prosince
Kuala Terenganu
22. prosince
M LA K O
Telok Anson Slim River
JS
Ipoh 28. prosince 3. ledna 1. ledna
Kuala Dungun
A
Kuala Kangsar
31. prosince
7. ledna
Kuala Kubu
2
Kuantan
9. ledna
Selangor
Kuala Lumpur 13. ledna
Port Swettenham
15. ledna Gemas
Port Dickson
Endau xx
26. ledna Mersing
8. AUS Muar Vylodění japonských jednotek z 25. armády pod velením generála Jamašity v ranních hodinách 8. prosince 1941. Japonská letadla ze základny v Indočíně potopila 10. prosince 1941 bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse. Invaze japonské armády přes Johorskou úžinu v noci z 8. na 9. února 1942. Britský velitel generál Percival se svými jednotkami kapituloval 15. února.
16. ledna
Kahang Kluang Kota Tinggi 31. prosince Johor Bahru 3 Singapur
