KAPITOLA První Kračela mezi nimi nepozorovaně, jen dalši nenapadna přislušnice armady pracujicich, kteři každy den dojižděli do města a teď se v unorovem dešti se sněhem plahočili v odpoledni špičce na nadraži. Nikdo nevěnoval sebemenši pozornost drobne ženě v přiliš velke bundě s kapuci, s obličejem zakrytym šalou až po oči, ktera s intenzivnim zaujetim sledovala davy lidi. Věděla, že až přiliš intenzivnim, ale nemohla si pomoci. Pobyt venku mezi lidmi ji znervozňoval a netrpělivě patrala po vhodne oběti. V hlavě ji duněly rytmy rockove hudby, ktera řvala z miniaturnich sluchatek přenosneho MP3 přehravače. Nebyl jeji. Patřival jejimu dospivajicimu synovi - Camdenovi. Drahemu Camovi, ktery zemřel před pouhymi čtyřmi měsici jako oběť valky v podsvěti, ktere se nyni učastnila i ona sama. On byl tim důvodem, proč tu Elise byla, proč se pližila přeplněnymi bostonskymi ulicemi s dykou v kapse bundy a nožem s titanovym ostřim připasanym na stehně. Camden byl teď smyslem a důvodem jejiho života, vic než kdy předtim. Jeho smrt nesmi zůstat nepotrestana. U semaforu přešla na druhou stranu ulice a pokračovala směrem k nadraži. Viděla, jak kolemjdouci mluvi, rty se jim němě pohybovaly, ale slova - a hlavně myšlenky - přehlušoval agresivni text pisně, ječici kytary a pulzujici duněni basů, ktere ji plnilo uši a rezonovalo v kostech. Ani přesně nevěděla, co vlastně posloucha, ale na tom nezaleželo. Potřebovala hlavně ten hluk, ryčnou a hlasitou hudbu, ktera bude hrat po celou dobu, než se dostane do sveho loveckeho rajonu. Vešla do budovy, pouha kapka ve valici se lidske řece. Zařivky na stropě vrhaly dolů ostre světlo. Do nosu ji přes šalu udeřil zapach poulični špiny, vlhka a přiliš mnoha těl namačkanych na sebe. Elise kračela dal a uprostřed nadražni haly se na chvilku zastavila. Dav se kvůli ni musel rozdělit do dvou proudů a cestujici spěchajici na vlak do ni vraželi a odstrkovali ji. Nejeden se na ni přitom zlostně zamračil a hruběji vynadal, že mu stoji v cestě. Bože, jak se ji protivily všechny ty doteky, ale nebylo zbyti. Zhluboka se nadechla pro uklidněni, sahla do kapsy a vypnula hudbu. Nadražni ramus se na ni vyvalil jako vlna, pohltila ji změť hlasů, šoupani nohou,
dopravni ruch zvenči a kovove skřipěni a rachot přijiždějiciho vlaku. Ty zvuky však nebyly nic proti tomu, co ji zaplavilo pak. Ošklive myšlenky, špatne umysly, tajne hřichy, otevřena nenavist - to všechno kolem ni viřilo jako černa vichřice, lidska zkaženost ji bombardovala a utočila ji na všechny smysly. Zavravorala; ten prvni napor ničiveho větru ji jako vždy malem povalil. Elise se podlomila kolena. Přemahala nevolnost, ktera se v ni zvedala, a ze všech sil se snažila ten psychicky utok vydržet. - Taková mrcha, doufám, že j i brzy vyrazí- Zatracený venkovský burani, proč netáhnete zpátky tam, kam patříte - Debile! Jdi mi z cesty, nebo ti takovou fláknu - A co, že je to sestra mý ženy? Stejně mě celou dobu provokuje Elise se každou vteřinou horečně zrychloval dech a ve spancich ji začinala pulzovat bolest. Hlasy v hlavě seji slevaly do nepřetržiteho, teměř nesrozumitelneho drmoleni, ale ona se obrnila a vytrvala, než vlak zastavil a vychrlil na nastupiště nove moře lidi. Hrnuli se kolem ni a ke kakofonii, ktera ji zevnitř rvala na kusy, se přidaly dalši hlasy. - Ti špinaví somráci by si radši měli najít práci - Přísahám, že jestli se mě ten hajzl ještě jednou dotkne, tak ho zabiju - Žeň se, stádo! Vrať se do ohrady! Žalostná stvoření, můj Pán má pra\’du, vy si zasloužíte stát se otroky Elise vytřeštila oči. Krev v žilach ji ztuhla v led v okamžiku, kdy jeji mozek ta slova zaznamenal. Pravě na tento hlas totiž čekala. Pravě po něm se sem vydala patrat. Neznala jmeno sve kořisti a ani netušila, jak vypada, věděla jen, kdo to je: Přisluhovač. Stejně jako ostatni sveho druhu kdysi byval člověkem, teď už však byl něčim meně. Jeho lidskou přirozenost z něj vysal ten, jehož nazyval Panem, mocny upir a vůdce Škůdců. Pravě kvůli nim kvůli Škůdcům a tomu zloduchovi, ktery je vede v silici valce uvnitř upiři rasy je teď Elisin jediny syn mrtvy. Pote, co Elise před pěti lety ovdověla, zůstal Camden tim jedinym, co ji zbyvalo, jedinym, na čem ji v životě zaleželo. Po jeho ztratě našla novy smysl života. Neochvějne předsevzeti. Podle tohoto předsevzeti nyni jednala, to ono pohanělo jeji kroky skrz tlačenici a nutilo ji hledat toho, kdo tentokrat zaplati za Camdenovu smrt. Hlava se ji motala z nepřetržiteho naporu bolestivych ohavnych myšlenek, ale nakonec seji povedlo Přisluhovače v davu objevit. Vykračoval
si několik metrů před ni, na hlavě měl černou pletenou čepici a na sobě roztrhanou a vybledlou maskačovou bundu. Nepřatelstvi z něj čišelo jako jedovate vypary. Elise přimo citila jeho zkaženost jako pachuť žluči vzadu v hrdle. Neměla však jinou možnost, než se držet v jeho blizkosti a čekat na vhodnou přiležitost. Přisluhovač vyšel z nadraži a vydal se rychlym krokem po chodniku. Elise šla za nim a prsty pevně svirala rukojeť dyky v kapse. Venku bylo meně lidi a ramus v hlavě se trochu ztišil, ale bolest z naporu hluku na nadraži nepolevila a zavrtavala se ji do lebky jako ocelovy šroub. Elise nespouštěla zrak ze sve kořisti a přidala do kroku, když Přisluhovač zmizel ve dveřich jakesi provozovny. Přistoupila ke skleněnym dveřim a vedle namalovaneho loga zasilkove služby zahledla skrz sklo Přisluhovače, čekajiciho ve frontě u přepažky. „S dovolenim, slečno,“ ozvalo se za ni. Polekaně sebou trhla, když zaslechla skutečny hlas namisto bzučicich slov, kterych měla ještě stale plnou hlavu. „Jdete dovnitř nebo co?“ Muž za jejimi zady otevřel dveře a přidržel ji je. Elise původně neměla v umyslu vejit, ale teď se na ni všichni divali - včetně Přisluhovače a kdyby odmitla, vzbudila by ještě větši pozornost. Vstoupila tedy do jasně osvětlene haly a hned začala předstirat zajem o přepravni krabice vystavene ve vitrině. Koutkem oka sledovala, jak Přisluhovač stoji v řadě. Byl podražděny a agresivni a v duchu nevybiravě spilal zakaznikovi před sebou. Nakonec přistoupil k přepažce a ani neodpověděl uřednikovi na pozdrav. „Zasilka na jmeno Raines.“ Uřednik něco naťukal do počitače a pak na okamžik zavahal. „Moment." Zamiřil do zadni mistnosti, po chvilce se vratil a zavrtěl hlavou. „Bohužel to ještě nedorazilo." Z Přisluhovače přimo salal vztek, ktery sviral Elise spanky jako ve svěraku. „Jak, nedorazilo?" „V noci zasahla New York silna sněhova bouře, takže se dnes spousta zasilek opozdila „Ten zatracenej balik měli doručit expres," zavrčel Přisluhovač. „Ano, to měli. Můžete dostat odškodněni, ale musite si vyplnit žadost „Kašlu na žadost, ty kretene! Potřebuju ten balik. Okamžitě!" Jestli ten balík nepřinesu, můj Pán mi to pěkně osladí. Pokud z toho budu mít problémy, vrátím se sem a vyrvu ti plíce z těla. Elise zatajila dech nad krutosti nevyslovene vyhrůžky. Věděla, že Přisluhovači žiji pouze proto, aby sloužili svym stvořitelům, ale pokažde ji
šokovala zvracena hloubka jejich oddanosti. Nic pro ně nebylo svate. Život neznamenal nic, ani lidsky, ani upiři. Přisluhovači byli skoro tak děsivi a nebezpečni jako Škůdci, krvelačna zločinna frakce v narodě upirů. Přisluhovač se naklonil přes přepažku s rukama sevřenyma v pěst. „Ja potřebuju tu zasilku, ty debile. Bez ni neodejdu." Uřednik ucouvl a zatvařil se ostražitě. Popadl telefon. „Podivejte, člověče, jak už jsem vam vysvětlil, v tomhle pro vas nic vic udělat nemůžu. Budete muset přijit zase zitra. A teď radši jděte, nebo zavolam policii." Ty sráči zatracenej, zavrčel Přisluhovač v duchu. To si piš, že se sem zítra vrátím. Jen počkej, až si pro tebe přijdu! „Nějaky problem, Joey?" Zezadu vyšel starši muž a tvařil se komisně. „Snažim se mu vysvětlit, že jeho balik kvůli vanici ještě nedorazil, ale neda pokoj. Asi čeka, že si ho vytahnu odněkud z p r - “ „Pane?“ přerušil vedouci sveho podřizeneho a probodl Přisluhovače pronikavym pohledem. „Musim vas zdvořile požadat, abyste ihned odešel. Jinak zavolame policii a nechame vas odsud vyvest.“ Přisluhovač zamumlal nějakou nesrozumitelnou nadavku. Praštil pěsti do přepažky, prudce se otočil a nasupeně maširoval ke dveřim, kde stala Elise. Cestou schvalně vrazil do stojanu s vystavenym zbožim, až se kotouče lepici pasky a bublinkove ohalky rozletěly po podlaze. Elise sice ustoupila dozadu, ale Přisluhovač se hrnul přimo k ni. Zlostně na ni pohledl prazdnyma nelidskyma očima. „Uhni mi z cesty, ty kravo!“ Sotva se stihla pohnout, když se kolem ni prohnal a vyrazil ze dveři tak prudce, až se tabule skla roztřasly, jako by se měly v nejbližšim okamžiku roztřištit. „Pitomec," zahuhlal jeden ze zakazniků ve frontě, když Přisluhovač zmizel. Elise citila vlnu ulevy, jaka ostatni zakazniky zalila po jeho odchodu. Take se ji častečně ulevilo, že se nikomu nic nestalo. Nejraději by se na chvili zdržela a vychutnala si chvilkovy klid, ktery zavladl kolem, ale takovy přepych si nemohla dovolit. Přisluhovač se pravě řitil na druhou stranu ulice a rychle se bližil soumrak. Zbyvalo ji maximalně půl hodiny do setměni, kdy začnou vychazet Škůdci, aby se nasytili. Jestliže bylo jeji počinani za světla nebezpečne, pak za tmy to byla uplna sebevražda. Přisluhovače dokazala zabit diky mrštnosti a nabroušene oceli - jak už si několikrat ověřila ale jako každy
člověk, bez ohledu na pohlavi, neměla žadnou šanci proti sile Škůdců zavislych na krvi. Elise se připravila na to, co musi udělat, vyklouzla ze dveři a sledovala Přisluhovače po ulici. Vztekle razoval po chodniku, vražel do kolemjdoucich a častoval je nadavkami. Elise měla pocit, že se ji rozskoči hlava bolesti, když se k ramusu v jeji mysli připojily dalši hlasy, ale držela krok se svou kořisti. Nechavala si několikametrovy odstup a skrz padajici sněhove vločky upirala zrak na maskačovou bundu před sebou. Přisluhovač zabočil za roh jakesi budovy a vešel do uzke uličky. Elise přidala do kroku, aby ho neztratila. Uprostřed vedlejši uličky Přisluhovač trhnutim otevřel omlacene ocelove dveře a zmizel uvnitř. Elise se přikradla k masivnimu vchodu. Navzdory mrazivemu vzduchu se ji potily dlaně. Při sluho vačovy agresivni myšlenky ji viřily v hlavě - vražedne představy, všechny ty přišerne věci, ktere by udělal z oddanosti ke svemu Panovi. Elise sahla do kapsy a vytahla dyku. Držela ji v pohotovosti těsně u těla, ale ukryla ji za zahyby bundy. Volnou rukou uchopila za kliku a otevřela nezamčene dveře dokořan. Sněhove vločky před ni viřily a dopadaly do potemněleho vestibulu, pachnouciho plisni a zatuchlym cigaretovym kouřem. Přisluhovač stal u schranek, ramenem se opiral o zeď a pravě otviral mobil. Stejny přistroj nosili všichni Přisluhovači - s přimou linkou na sveho upiřiho Pana. „Zavři ty podělany dveře, ty nano!“ vyštěkl a necitelne oči mu plaly. Svraštil oboči, když se k němu Elise bližila rychlym rozhodnym krokem. „Co to sakra ma Prudce mu vrazila dyku do hrudi. Věděla, že jeji hlavni vyhodou je moment překvapeni. Přisluhovačův hněv ji zasahl jako rana pěsti a odhodil ji dozadu. Jeho zkaženost ji pronikala do mozku jako kyselina a rozežirala ji smysly. Elise přemohla psychickou bolest, znovu se k němu vrhla, bodla ho a přitom ignorovala nahle vlhke horko jeho krve, ktera ji cakla na ruku. Přisluhovač zachroptěl, padl na ni a snažil se ji zachytit. Jeho zraněni bylo smrtelne, ztratil tolik krve, že se Elise z toho pohledu a zapachu dělalo špatně od žaludku. Vykroutila se z Přisluhovačova těžkeho objeti a uskočila, když se svalil na zem. Chrčivě dychala, srdce ji tlouklo jako splašene a hlava ji třeštila, zatimco v duchu neustale slyšela běsněni jeho
hněvu. Přisluhovač sebou cukal a prskal v marnem boji se smrti. Pak konečně znehybněl. Nastalo ticho. Elise roztřesenymi prsty sebrala ze země mobil a strčila si ho do kapsy. Zabijeni ji vyčerpavalo, kombinace fyzickeho a psychickeho vypěti byla teměř nad jeji sily. Pokažde to na ni dolehalo vic a vic, vždy ji trvalo dele, než se vzpamatovala. Uvažovala, zda někdy přijde den, kdy spadne do propasti tak hluboko, že se už odtud nikdy nevyhrabe. Pravděpodobně ano, ale dnes to ještě nebude. A nepřestane bojovat, dokud neztrati dech a dokud ji bude srdce krvacet bolesti ze ztraty. „Za Camdena,‘k zašeptala s pohledem upřenym na mrtveho Přisluhovače. V připravě na cestu domů zapnula MP3 přehravač. Z malych sluchatek se rozeřvala hudba a přehlušila jeji schopnost naslouchat nejtemnějšim tajemstvim lidske duše. Pro dnešek už toho slyšela dost. Mise byla u konce. Elise se otočila a utekla od krveproliti, ktere způsobila. KAPITOLA Druha Slaby mrazivy vanek přinašel vůni krve. Byla sotva patrna, čerstva, pouhe štiplave pošimrani v nose upiřiho bojovnika, ktery neslyšně skakal z jedne střechy zahalene v soumraku na druhou. Sněhove vločky se kolem něj snašely jako poletujici bily popilek a tiše pokryvaly město, ktere se rozprostiralo šest pater pod nim. Tegan se přikrčil u řimsy a patravě si prohližel změť rušnych ulic a průchodů. Jako člen Řadu - skupiny bojovniků z Rodu, ktera vedla nesmiřitelnou valku se svymi barbarskymi bratry, Škůdci - měl Tegan za cil rozsevat po nocich smrt mezi nepřateli. Počinal si přitom s chladnou učelnosti; toto uměni dovedl za vic než sedm stoleti sveho života k dokonalosti. Až do morku kosti však zůstaval upirem z Rodu, a nikdo z jeho soukmenovců - ani on - nedokazal odolat volani čerstvě prolite lidske krve. Ohrnul rty a nasal chladny vzduch mezi zuby. V dasnich mu mravenčilo a bolest vychazela z mist, kde se mu zuby prodlužovaly do ostrych Špičaků. Neobyčejně pronikavy zrak se mu ještě zbystřil a panenky se zužily do svislych štěrbin uprostřed zelenych oči. Ovladla ho nalehava touha lovit - nasytit se. Byla to automaticka reakce, kterou ani on se svou
železnou vůli a sebekontrolou nedokazal nijak potlačit. Situaci ještě zhoršoval fakt, že patřil k prvni generaci upirů, kteři se na Zemi narodili. Generaci jedna sužovaly nejsilnějši chutě - fyzicke, tělesne i jine. Tegan se pližil podel řimsy a pak seskočil na dalši střechu. Zavrtaval oči do hemžiciho se davu pod sebou a hledal ten slaby kus stada. Nepročesaval však ulice jen kvůli uspokojeni vlastnich potřeb: věděl, že člověk s otevřenym poraněnim rychle přilaka Škůdce nejmeně z okruhu jedne mile. Ovšem teď, když se soustředil na zdroj pachu krve, si uvědomil, že zavani zvětralosti. Ta krev už byla prolita; ne čerstva, ale stara několik minut. Tegan sledoval kovovy zapach a pohled mu padl na chodce drobne utle postavy v dlouhe bundě s kapuci, spěchajiciho po hlavni třidě kolem nadraži. V jeho rychlem kroku byla patrna nervozita, touha působit nenapadně, když se se sklopenou hlavou oddělil od davu a zamiřil do prazdne bočni ulice. „Co maš sakra za lubem?“ zamumlal si Tegan pod vousy a nespouštěl z te osoby zrak. Nedokazal řict, zda se v tmave prošivane peřove bundě skryva muž či žena. Tak či onak, dotyčneho brzy čekalo velmi nepřijemne překvapeni. Tegan spatřil Škůdce okamžik předtim, než se vynořil ze sve skryše u kontejneru par metrů před chodcem. Tegan neslyšel, co si řikaji, ale podle upirova naparovani a planoucich jantarově žlutych oči poznal, že se tomu nebožakovi vysmiva - uživa si trochu legrace, než zautoči. Dalši dva Škůdci pravě vychazeli zpoza rohu a zahradili chodci cestu. „Sakra,“ zavrčel Tegan a promnul si bradu. Nikdy přiliš neuznaval teorii, že je otazkou upiři cti jednat jako neznami a nezištni zachranci lidske rasy, ktera s nimi sdili planetu. Ačkoli byl sam napůl člověk, jako ostatně všichni přislušnici Rodu, Tegan davno necitil potřebu byt hrdinou. Viděl už přiliš mnoho krveproliti, přespřiliš zbytečnych masakrů a tragickych ztrat na obou stranach. Dnes měl stejně jednoduchy cil jako v poslednich pěti stech letech, tedy od chvile, kdy byla brutalně umučena jedina žena, kterou kdy miloval: zlikvidovat co nejvic Škůdců, anebo v boji s nimi zemřit. Bylo mu srdečně jedno, ktera varianta nastane dřiv. Stale v něm však přetrvavaly prastare pudy, ktere se probouzely v připadě křiklaveho nepoměru sil, podobně jako v situaci, ktera se pravě odehravala
dole na ulici. Postava v bundě potřisněne krvi se ocitla v obkličeni. Škůdci se pomalu přibližovali jako žraloci utočici na kořist. Nebožak nahle zvedl hlavu v kapuci, otočil se a všiml si hroziciho nebezpeči. Bylo však už pozdě. Žadny člověk neměl šanci ani proti jedine krvelačne pijavici, natož proti třičlenne smečce. Tegan zaklel, popoběhl a seskočil na nižši střechu nad uličkou, aby se dostal bliž. Pravě v tu chvili prvni Škůdce zautočil. Tegan zaslechl prudke zalapani po dechu - ženske zajiknuti - , když se Škůdce vrhl po sve kořisti. Popadl ženu zepředu za kapuci, strhl ji na zasněženy chodnik a když tvrdě dopadla na zem, pobaveně zavyl jako divoke zviře. „Prokristapana,“ zasyčel Tegan a vytahl z pouzdra u boku velky nůž. Plavně seskočil z řimsy budovy a hladce dopadl do dřepu na chodnik. Dva Škůdci nejbliž k němu uskočili, prvni se kryl a druhy zařval na vystrahu. Tegan jeho varovny vykřik utnul jedinym hladkym řezem nože s titanovym ostřim, jimž pijavici podřizl hrdlo. Žena ležela na břiše na zemi par metrů před nim a snažila se odplazit od utočnika. Tegan s překvapenim zaznamenal, že je take ozbrojena, ovšem Škůdce si toho všiml take a vykopl ji zbraň z ruky. Pak ji těžkou botou šlapl na zada a přimačkl ji k zemi. Podpatek ji bolestivě zaryval do pateře. Tegan byl v mžiku u něj. Srazil Škůdce ze ženinych zad a praštil jim o bočni stěnu cihlove budovy. Pak ho přimačkl ke zdi a držel ho na mistě předloktim zakliněnym pod jeho bradou. ,Zmizte odsud!“ křikl na ženu, ktera se začala namahavě zvedat ze země. „Utečte!“ Vrhla vyplašeny pohled přes rameno a Tegan ji poprve viděl do obličeje. Zahleděl seji do obrovskych, světle levandulovych oči. Žena na něj zirala nad čemou pletenou šalou, ktera mohla jen stěži zamaskovat jeji křehkou krasu. Panenko skakava. Zna ji. A nebyla to žadna obyčejna lidska samice; byla to Vyvolena. Mlada vdova z mistni Temnosti, jednoho z utočišť, kde přebyvali upiři. Tegan ji neznal přiliš dobře. Neviděl ji od chvile, kdy ji před několika měsici odvažel domů z centraly Řadu. Tehdy se dozvěděla, že se z jejiho syna stal Škůdce. Tenkrat ji viděl naposledy, ale nebylo to rozhodně naposledy, co na ni myslel.
Elise. Co tady k čertu pohledava? Teganův upřeny pohled Elise zcela ochromil. Ta chvile ji připadala jako cela věčnost. Spatřila v bojovnikově neuhybajicim pohledu zablesk poznani a i přes vzdalenost, ktera je dělila, k ni čišel ledovy zavan zlosti. „Tegane,“ špitla v ohromeni, že ji přišel zachranit pravě on. Poprve se s timto hrozivym bojovnikem setkala v době, kdy zmizel jeji syn. To Tegan ji odvezl z budovy Řadu, když se dozvěděla, že se Camden spolčil se Škůdci. Během te nočni jizdy do jejiho domova v Temnosti k ni byl Tegan laskavy, a ačkoli ho od te doby cele čtyři měsice neviděla, nezapomněla na jeho nečekany soucit. Teď však v sobě žadny soucit neměl. Zapal boje mu zcela změnil obličej a odhalil jeho pravou podstatu - upir z Rodu s blyskajicimi Špičaky a zuřivyma očima, ktere ztratily obvyklou smaragdově zelenou barvu a zaplavil je žhnouci jantar, takže mu plaly v lebce jako dva řeřave uhliky. „Běžte!“ zařval. Jeho buracivy nepozemsky hlas přehlušil řvouci muziku, ktera ji ještě stale proudila do uši ze sluchatek. „Kliďte se odsud - fofrem!“ Chvilkova nepozornost se mu nevyplatila. Škůdce, jehož tiskl ke zdi, pootočil velkou hlavu a vycenil zuby. Z obrovskych Špičaků mu kapaly sliny. Zuřivě se Teganovi zahryzl do předlokti a zabořil mu tesaky do svalů. Tegan nevydal ani hlasku, nedal najevo bolest ani zlost, jen se s děsivě rychlou učelnosti rozpřahl a vrazil Škůdci nůž do krku. Nemocny upir bezvladně padl k zemi a ozvalo se syčeni a prskani, doprovazejici rozklad jeho mrtvoly působenim titanu, ktery mu otravil narušeny krevni oběh. Tegan se prudce otočil. Zpomezi rtů se mu chrčivě dral dech a sražel se v mrazivem vzduchu. „Krucinal, ženska - utikejte!14 zahřimal pravě ve chvili, kdy se na něj vrhl posledni ze Škůdců. Elise sebou trhla a dala se do pohybu. Vyřitila se z uličky, zahnula za roh a uhaněla, co ji nohy stačily. Jeji maly pronajaty byt nebyl daleko, jen par dlouhych bloků od nadraži, ale připadalo ji to jako několik mil. Byla vyčerpana ze sveho vlastniho martyria a cela se třasla při vzpomince na nasili, jehož se pravě stala svědkem. Bala se i o Tegana, i když ten jeji peči jistě nepotřeboval. Byl přislušnikem Řadu, pravděpodobně tim nejnebezpečnějšim zabijakem ze všech, pokud se dalo soudit podle jeho reputace. Všichni, kdo ho znali, ho označovali za hotovou smrtici mašinu. Pote, co ho Elise dnes viděla v akci,
o tom ani v nejmenšim nepochybovala. A teď, když ji takhle načapal samotnou ve městě, mohla jen doufat, že se nezačne zajimat, co tam vlastně dělala. Nemohla si dovolit nechat se zavřit zpatky do Temnosti, dokonce ani někym tak strašlivym jako Tegan. Doběhla posledni blok ke svemu bytu a vyletěla nahoru po betonovych schodech. Dřiv se hlavni vchod zamykal, ale před pěti tydny někdo rozbil zamek a spravce se ještě nedostal k tomu, aby ho opravil. Elise rozrazila dveře a hnala se chodbou v přizemi ke svemu bytu. Odemkla, vklouzla dovnitř a okamžitě začala rozsvěcet všechna světla. Vzapěti nasledovalo radio a televize - neměla tam naladěno nic konkretniho, ale oboji hralo hlasitě. Elise vytahla z kapsy MP3 přehravač a položila ho na otlučenou kuchyňskou linku vedle mobilniho telefonu mrtveho Přisluhovače. Zničenou bundu pohodila na podlahu vedle běžeckeho trenažeru a zvedl seji žaludek, když hola žarovka na stropě obyvaku spojeneho s kuchyni ozařila tmavorude skvrny od Přisluhovačovy krve. Měla ji i na rukou; prsty seji lepily od krve. V hlavě ji bušilo; podobnou těžkou migrenu dostavala vždy, když delši dobu využivala svou vyjimečnou schopnost. Prozatim to ještě nebylo tak zle. Ještě ji zbyval čas se umyt a zalezt do postele, než přijde ten nejhorši napor. Elise se dovlekla do koupelny a pustila sprchu. Prsty seji třasly, když si odepinala ze stehna kožene pouzdro na nůž a odkladala ho na umyvadlo. Pouzdro bylo prazdne. Nůž s titanovym ostřim ztratila někde ve sněhu, když ji ho Škůdce vykopl z ruky. Měla ale nahradni. Spoustu peněz, se kterymi odešla z Temnosti, věnovala na pořizeni zbrani a treninkoveho vybaveni - na věci, o jakych dřive nechtěla nic vědět, a dnes by se bez nich neobešla. Bože, jak radikalně se jeji život změnil za pouhe čtyři měsice. Nikdy už se nemůže vratit k tomu, čim byla. V hloubi srdce věděla, že teď už neni cesty zpět. Ta osoba, kterou byvala v dobach, kdy žila pod ochranou Rodu, už neexistovala - byla mrtva stejně jako jeji milovany druh i syn. Bolest z te ztraty byla jako pec, ktera spolykala jeji stary život a spalila ho na uhel. Zůstala jen ona sama, jako fenix, ktery povstal z popela. Elise pohledla do zamlženeho zrcadla a setkala se s vlastnim ztrapenym pohledem. Na tvařich a bradě měla šmouhy od krve, na čele špinu. Připominalo to valečne pomalovani. V unavenych očich, ktere na ni hleděly
ze zrcadla, se divoce blyskalo. Bože, jak je unavena... tak unavena. Dokud se ale udrži na nohou, bude bojovat. Dokud bude jeji srdce prahnout po pomstě, nepřestane využivat tu nadpřirozenou schopnost, ktera pro ni tak dlouho znamenala největši slabinu. Přetrpi všechny strasti, postavi se každemu nebezpeči. Bude-li muset, zaproda svou nesmrtelnou duši. Pro spravedlnost uděla cokoli. KAPITOLA Třeti I egan otřel krvavou čepel do bundy mrtveho Škůdce a lhostejně přihližel, jak se bleskově rozpada posledni tělo v uličce. O posmrtny uklid se postaraly Teganovy nože z titanu, kovu, ktery působil jako kyselina na narušenou buněčnou stavbu upirů z Rodu, z nichž se stali Škůdci. Všechna tři těla se rozložila ve sněhu a z masa, kosti a oblečeni nezbylo nic než tmave fleky popela na neposkvrněne bělobě. Tegan polohlasně zaklel. Smysly měl ještě stale rozjitřene žarem boje. Jeho zrak zbystřeny bitvou spočinul na noži, ktery Elise ztratila v zapase se Škůdcem, jež ji napadl. Přistoupil ke zbrani a sebral ji. „Kristepane,“ zamumlal, když zvedal nůž ze sněhu. Nebyla to žadna elegantni dyka, jakou by mohla dama nosit v kabelce na svou obranu, ale pořadny lovecky tesak: dvacet centimetrů dlouhy, se zubatym ostřim u špičky a pokud se nemylil, nebyl vyrobeny z obyčejne karbidove oceli, ale z titanu, ktery měl pro Škůdce smrtici učinky. Což opět vyvolavalo otazku: co k čertu dělala žena z Temnosti sama venku v ulicich, cela zakrvacena a třimajici profesionalni zbraň? Tegan zvedl hlavu, zavětřil ve vzduchu a patral po jeji vůni. Netrvalo dlouho, než ji našel. Smysly měl vždy citlive a ostre jako dravec, a boj je ještě rozsvitil jako laserove paprsky. Nasal do plic vůni růže a vřesu Vyvolene a nechal seji vest hlouběji do města. Vůně se začala vytracet u opryskaneho činžaku v zanedbane čtvrti v oblasti s nižšimi najmy. Tady by kultivovanou ženu z Temnosti rozhodně nehledal. Nepochybně se však nachazela uvnitř oškliveho baraku z cihel a betonu s počmaranymi zdmi; tim si byl Tegan jisty. Vyběhl po schodech a zamračil se při pohledu na chatrne dveře s rozbitym zamkem. Ve vstupnim vestibulu zakopl o ošuntěly flekaty koberec, ktery čpěl moči a špinou; nikdo ho nečistil snad cela desetileti. Po leve straně si všiml prošoupaneho dřevěneho schodiště, ale Elisina vůně vychazela z bytu na konci chodby v přizemi. Tegan prošel kolem několika dveři. Podlaha i stěny chodby se chvěly
duněnim hlasite hudby. Slyšel i televizi, ohlušujici přival hluku, ktery silil, když se bližil k Elisinu bytu. Zaťukal na dveře a čekal. Žadna odpověď. Zaklepal znova, tentokrat pořadně zabušil kotniky prstů na poškrabany kov. Nic. Ne že by při takovem randalu mohlo byt uvnitř něco slyšet. Možna sem neměl vůbec chodit; neměl by se plest do toho, co tu ženu přivedlo do tohoto bodu na jeji životni pouti. Tegan věděl, že od zmizeni a nasledne smrti sveho syna proživala těžke chvile. Bojovnici se dozvěděli, že Camdena zabil Elisin švagr Sterling Chase, když se chlapec objevil v Temnosti v pokročilem stadiu krvelačnosti. Tegan slyšel, že se Camden pravě chystal zautočit na Elise, když ho Chase provrtal několika kulkami s přiměsi titanu - přimo před jejima očima. Bůhvi, co to s tou ženskou udělalo, když se musela divat na smrt vlastniho syna. To ale neni jeho problem. Jasně, jeho se to přece vůbec netyka. Tak proč potom stoji v tomhle smradlavem činžaku s rukou v rozkroku a čeka, až ta žena přijde a pusti ho dovnitř? Tegan si pozorně prohledl soustavu zamků na dveřich od bytu. Aspoň že funguji a ta ženska ma tolik rozumu, že se zamkla zevnitř. Ovšem upirovi z Rodu s Teganovymi schopnostmi a původem zabralo mentalni otevřeni zamků sotva dvě vteřiny. Vkradl se do bytu a zavřel za sebou dveře. Měl pocit, že z hladiny decibelů v male garsonce se mu rozskoči hlava. S přimhouřenyma očima se rozhledl kolem a zaujal ho zvlaštni styl zařizeni. Jedinym nabytkem byla skladaci matrace na zemi a knihovna, na niž stala kvalitni stereofonni aparatura a mala televize s plochou obrazovkou. Oba přistroje byly zapnute a řvaly na plne pecky. Vedle matrace, kde obvykle stava stolek s křesly, byl běžecky trenažer a posilovači stroj. Elisina zakrvacena bunda se povalovala na podlaze a na omlacene desce žlute kuchyňske linky ležel mobilni telefon a MP3 přehravač. Elisinu citu pro bytovy design by se dalo leccos vytknout, ale nejpodivnějši ze všeho připadala Teganovi uprava stěn. Na všechny čtyři zdi jednopokojoveho bytu byly totiž neuměle přitlučene polystyrenove panely - protihlukova izolace. Desky z izolačniho materialu pokryvaly každy čtverečni centimetr zdi, oken i vnitřni stranu dveři. „Co to kruci
Z přilehle koupelny se ozvalo kovove zaskřipěni, jak někdo prudce zastavil sprchu. Tegan se otočil ke koupelnovym dveřim pravě v okamžiku, kdy se otevřely. Elise se zrovna balila do tlusteho bileho županu, když zvedla zrak a setkala se s jeho pohledem. Zalapala po dechu, vyděšeně sebou trhla a štihlou ruku si přitiskla na hrdlo. „Tegane." Jeji hlas byl sotva slyšet přes ramus z radia a televize. Elise se nijak neměla k tomu, aby přijimače ztišila, pouze vyšla z koupelny a zůstala stat ve stisněnem prostoru co nejdal od něj. „Co tady dělate?" „To bych se mohl zeptat i ja vas.“ Tegan odvratil oči a přejel pohledem po bidnem přibytku, aby se nemusel divat na teměř polonahou Elise. „To je šilenej brloh. Kdo vam to zařizoval?" Neodpověděla. Upirala na něj světle ametystove oči, jako by mu uplně nevěřila, jako by ji znervozňovalo, že se s nim nahle ocitla o samotě. A kdo by ji to měl za zle? Tegan věděl, že většina obyvatel Temnosti nema členy Řadu zrovna v oblibě. Už nejednou se od těch civilů v chraněnem bydleni, k nimž patřila i Elise, o sobě dozvěděl, že je chladnokrevny zabijak. Ne že by mu to vadilo. Jeho osobni reputace byla danym a neměnnym faktem. Jenže zatimco nazor ostatnich mu mohl byt ukradeny, štvalo ho, že na něj teď Elise hledi se strachem. Když tu ženu viděl naposledy, choval se k ni s laskavosti a uctou, jaka naležela mlade vdově z Temnosti s ohledem na to, čim pravě prochazela. Navic to byla uchvatna kraska, křehka jako ledovy květ na skle. Všiml si, že čast te křehkosti mezitim zmizela. Na nahych lytkach a pažich seji začinaly rysovat svaly. Tvař měla pořad půvabnou, ale už ne tak plnou, jak ji pamatoval. V očich ji stale jiskřila inteligence, ale jejich pohled byl poněkud ostry, což ještě zvyrazňoval stin pod hustymi řasami. A jeji vlasy... panebože, ona si ostřihala ty dlouhe blonďate lokny. Ze zaplavy zlatoplavych kadeři, ktere ji padaly až k bokům, zbyval jen husty ježek, koruna neposlušnych vlasů jako hřebiky, ramujici štihly oval jejiho obličeje. Pořad vypadala užasně, ale uplně jinak, než by si Tegan vůbec dokazal představit. „Něco jste si tam v te uličce zapomněla." Podaval ji nebezpečny lovecky nůž. Když se po něm natahla, prudce ucukl rukou. „Co jste tam dneska v noci dělala, Elise?" Zavrtěla hlavou a řekla něco tak tiše, že to nebylo v okolnim ramusu slyšet. Netrpělivy Tegan vypnul silou vůle aparaturu. Pohledl na televizi
a chystal seji umlčet take. „Ne!" Elise zavrtěla hlavou, svraštila obličej a přitiskla si prsty ke spankům. „Počkejte - nechte to puštěne, prosim vas. Ja potřebuju... ten hluk mě uklidňuje." Tegan se pochybovačně zamračil, ale nechal televizi hrat. „Co se vam dneska stalo, Elise?" Zamrkala, pak pevně zamhouřila oči a mlčky sklopila hlavu. „Ubližil vam někdo? Byla jste napadena, než vas v te uličce objevili Škůdci?" Trvalo dlouho, než odpověděla. „Ne. Nebyla jsem napadena." „Nechcete mi vysvětlit všechnu tu krev na vaši bundě? Nebo proč bydlite ve čtvrti, kde musite chodit takhle ozbrojena?" Svirala si rukama hlavu a jeji hlas se změnil v chraplavy šepot. „Nechci nic vysvětlovat. Prosim vas, Tegane. Proč jste sem jen chodil. Jenom vas prosim... teď musite odejit." Tegan ze sebe vyrazil ostry smich. „Pravě jsem vam zachranil kůži, ženska. Snad nežadam přiliš, když chci vědět, proč jsem to musel udělat." „Byl to omyl. Nechtěla jsem zůstat venku po setměni. Vim, jak je to nebezpečne.44 Zvedla oči a mirně pokrčila hubenymi rameny. „Nějake zaležitosti se ale protahly trochu dele, než jsem předpokladala.44 „Zaležitosti,44 zopakoval. Nelibilo se mu, kam to cele směřuje. „Teď se nebavime o nakupovani ani posezeni u kafe s přateli, že?“ Zabrousil pohledem ke kuchyňske lince, k povědomemu vzhledu mobilniho telefonu, ktery tam ležel. Zachmuřil se a začalo v něm růst podezřeni. Přistoupil k lince a vzal přistroj do ruky. Posledni dobou takovych viděl desitky. Byl to mobil najedno použiti, jake měli v oblibě lide spolčeni se Škůdci. Otočil ho a odpojil zabudovany GPS čip. Tegan věděl, že kdyby ten telefon teď odnesl do laboratoře v centrale, Gideon by zjistil, že obsahuje pouze jedno čislo, zašifrovane tak, aby nešlo rozluštit. Tento mobil byl navic postřikany krvi, stejnou, jakou měla Elise ušpiněnou bundu. „Kde jste to vzala, Elise?44 „Myslim, že to vite,44 odpověděla tichym, ale vzdornym hlasem. Obratil se k ni. „Vy jste ho sebrala nějakemu Přisluhovači? Sama? Ježišikriste... jak?44 Pokrčila rameny a přitom si třela jeden spanek, jako by ji bolel. „Sledovala
jsem ho z nadraži. Šla jsem za nim a když se naskytla přiležitost, tak jsem ho zabila.44 Nestavalo se často, aby Tegana něco překvapilo, ale ta slova vychazejici z ust drobne ženy byla jako rana cihlou do hlavy. „To nemyslite važně.44 Ale myslela. Nevzrušeny pohled, ktery na něj upirala, hovořil za vše. Na televizni obrazovce za jejimi zady se objevilo mimořadne zpravodajstvi. Reporter v živem vstupu informoval, že před par minutami bylo objeveno tělo ubodaneho muže:' „... mrtvola byla nalezena pouhé dva bloky od nádraží. Policie se domnívá, že se jedná o další případ v sérii podobných vražd... “ Zpravodajstvi pokračovalo a Elise Tegana klidně pozorovala z druhe strany mistnosti. Teganovi ztuhla krev v žilach. „Vy?“ zeptal se nevěřicně, i když odpověď už znal. Elise neodpověděla a Tegan přistoupil k uložne bedně, ktera stala v nohach matrace. Prudčeji otevřel a zaklel, když před sebou uviděl bohatou sbirku bodnych a řeznych zbrani, pistoli a munice. Spousta vyzbroje byla zbrusu nova, některe exemplaře však nesly znamky opotřebeni. „Jak dlouho to trva, Elise? Kdy jste s touhle šilenosti začala?" Mlčky na něj zirala s pevně sevřenymi čelistmi. „Můj syn zemřel kvůli Škůdcům. Vzali mi všechno, co jsem milovala," řekla nakonec. „Nemohla jsem jen tak nečinně sedět. Nebudu jen tak nečinně sedět." Tegan slyšel v jejim hlase odhodlani, to však nijak nezmimilo jeho zlost nad tim, co se tu děje. „Kolik jich bylo?" Bylo jasne, že dnes to nebylo poprve. „Kolikrat jste to udělala, Elise?" Dlouho nic neřikala. Pak pomalu přistoupila ke knihovně, klekla si a ze spodni zasuvky vytahla krabici s vikem. S očima upřenyma na Tegana ji otevřela a viko odložila stranou. Ležely tam dalši mobilni telefony Přisluhovačů. Těch zatracenych přistrojů bylo nejmeně deset. Tegan žuchl na matraci a prohrabl si prsty vlasy. „Dobrotive peklo, ženska. Copak jste se dočista zblaznila?" Elise si třela dlani čelo a snažila se zmirnit pulzujici bolest, ktera ji bušila v hlavě. Migrena měla prudky a tvrdy nastup. Zavřela oči a doufala, že to nejhorši zažene. Jako by nestačilo, že byla dnes večer odhalena; nepotřebovala ještě potupny psychicky kolaps, po kterem nebude schopna fungovat, natož se ve vlastnim obyvaku potykat s bojovnikem Rodu.
„Mate vůbec poněti, s čim si zahravate?" Tegan sice hovořil klidně a v hlase mu zněl jen nevěřicny udiv, v Elisině hlavě však zaduněl jako vystřel z děla. Tegan vstal a s krabici plnou mobilů začal za jejimi zady přechazet po male garsonce. Dusani jeho těžkych bot na špinavem prošlapanem kovralu ji rvalo uši. „Čeho se sakra snažite dosahnout, ženska? Chcete se nechat zabit?" „Vy to nechapete," zamumlala skrz bolest, ktera ji bubnovala za očima. „Nemůžete... tomu nemůžete porozumět." „Zkuste mi to vysvětlit." Jeho slova byla přikra a ostra, zněla jako rozkaz z ust mocneho muže, ktery je zvykly, že ho všichni poslouchaji. Elise pomalu vstala z pokleku u skřiňky a přešla na opačnou stranu mistnosti. Každy krok pro ni představoval obrovskou namahu, ale ze všech sil se snažila nedat to na sobě znat. Ulevilo seji, až když se mohla opřit zady o zeď. Klesla na protihlukovy sadrokarton a upěnlivě si přala, aby už Tegan zmizel a ona se mohla v soukromi sesypat. „To je moje věc,“ opačila. Věděla, že mu zřejmě neušlo, jak lapa po dechu, což nedokazala zcela zamaskovat. „Je to soukroma zaležitost. „Pro Kristovy rany, Elise. Vždyť je to sebevražda, do prdele.“ Cukla sebou nad bojovnikovou hrubosti; na vulgarni mluvu nebyla zvykla. Quentin v jeji přitomnosti nikdy nevypustil z ust nic sprostějšiho než občasne sakra, a i to jen v době, kdy na tom byl nejhůř, zklamany z Dozorčiho uřadu nebo restriktivni politiky Temnosti. Byl to po všech strankach dokonaly džentlmen, vždy jemny a uhlazeny, ačkoli věděla, že v ramci Rodu vladne obrovskou silou. Tegan byl naprostym protikladem jejiho zesnuleho druha, vulgarni a nasilnicky - už od dětstvi ji v Temnosti varovali, aby se před podobnymi typy měla na pozoru. Pro Quentina a Dozorči uřad, jehož byl členem, představoval Tegan a jeho soukmenovci z Řadu nebezpečne dobrodruhy. Pro mnohe obyvatele Temnosti byli bojovnici jen bandou barbarskych gaunerů, kteři se zapomněli ve středověku a jejichž role ochranců upiřiho naroda se davno přežila. Jednali nelitostně a nemilosrdně - podle některych i protizakonně - a ačkoli Tegan dnes večer zachranil Elise život, přesto se nedokazala zbavit pocitu ohroženi, jako by měla v bytě divokou šelmu. Divala se, jak se prohrabuje v krabici s telefony Přisluhovačů, slyšela rachoceni přistrojů a klouzani plastu a leštěneho kovu, když se probiral sbirkou. „U těchhle přistrojů jsou GPS čipy odpojene.“ Zamračil se a pochybovačně se na ni zahleděl. „Vy jste věděla, že je mate vypnout?“ Nepatrně přikyvla. „Mam syna v pubertě,“ odpověděla a zarazila se,
sotva ji ta slova vyšla z ust. Panebože, pořad ho automaticky považovala za živeho, zvlašť ve chvilich jako tato, kdy byla unavena a psychicky vyčerpana. „Měla jsem syna v pubertě,“ opravila se tiše. „Camden si nepřal, abych ho měla pod kontrolou, takže vždycky, když šel ven, si v mobilu vypinal funkci na zjišťovani polohy pomoci GPS. Naučila jsem se to aktivovat, ale on na to vždycky přišel a zase to odpojil.“ Tegan vydal jakysi hrdelni zvuk, hluboky a nezřetelny. „Kdybyste ta sledovaci zařizeni nezneškodnila, nejspiš byste byla davno mrtva. Vlastně ne nejspiš, ale určitě. Ten, kdo udělal z lidi ty Přisluhovače, ktere pronasledujete, by si vas našel, a ani nechtějte vědět, čeho je schopen." „Ja se nebojim smrti „Smrti,“ odfrkl si Tegan a přerušil ji ostrou kletbou. „Smrt by vas trapila nejmiň, to mi věřte. Možna jste měla štěsti s několika neopatrnymi Přisluhovači, jenže tohle je valka a to je naprosto nad vaše možnosti. Dnešni udalosti by pro vas měly byt dostatečnym důkazem." „To, co se dneska večer stalo, byla chyba, jakou už nikdy neudělam. Vyrazila jsem přiliš pozdě a trvalo mi to moc dlouho. Přiště si dam pozor, abych byla hotova dřiv a dostala se domů před setměnim." „Přiště." Tegan ji probodl ostrym pohledem. „Prokristapana, vy to snad myslite važně." Bojovnik na ni hodnou chvili upřeně hleděl. Pohled jeho smaragdově zelenych oči byl neproniknutelny a chladny. Z rysů jeho obličeje bylo těžke vyčist, co si mysli. Nakonec potřasl hlavou se zlatohnědymi vlasy, odvratil se od ni a začal si cpat mobily Přisluhovačů do kapes bundy. Pod zahyby černe kůže přitom probleskovala ohromujici přehlidka zbrani, ktere měl připevněne na těle. „Co chcete udělat?" zeptala se Elise, když posledni přistroje zmizely v hluboke vnitřni kapse. „Neudate mě, že ne?" „To bych teda zatraceně měl." Přeziravě ji přeletl nelitostnym pohledem. „To, co dělate, ale neni moje věc, pokud se mi přitom nebudete plest do cesty. Ale nečekejte, že vam Řad přispěcha na pomoc, až se přiště zase dostanete do nějake šlamastyky." „Nečekam. Nečekam... nic." Sledovala, jak Tegan miři ke dveřim a zaplavila ji uleva, že se brzo ocitne sama a bude se moct v klidu potykat
s přilivem bolesti, ktera se v ni s buracenim zvedala. Když bojovnik otevřel dveře a vyšel na ošuntělou chodbu, Elise ze sebe vypravila: „Tegane, děkuju vam. Tohle je prostě... ja to musim dělat." Zmlkla a vzpomněla si na Camdena a všechny ostatni mladiky z Temnosti, kteři se stali oběti jedu Škůdců. Dokonce i Quentinův život předčasně ukončil postiženy člen Rodu - Škůdce, ktery ho napadl ve vazbě v Dozorčim uřadě. Elise věděla, že ztracene životy už nemůže nikdy vratit. Jenže každy den, kdy lovila, každy Přisluhovač, ktereho zlikvidovala, znamenal o jednu zbraň v arzenalu Škůdců meně. Bolest, kterou si přitom vytrpěla, nebyla ničim ve srovnani s tim, co musel přestat jeji syn a ostatni oběti. Skutečnou smrti by pro ni bylo, kdyby musela nečinně sedět v bezpeči Temnosti, zatimco krev nevinnych by barvila ulice do ruda. To by nesnesla. „Je to pro mě důležite, Tegane. Dala jsem slib. Mam v umyslu ho dodržet." Zastavil se a přes rameno na ni vrhl bezvyrazny pohled. „Vaše věc,“ utrousil a zaklapl za sebou dveře. KAPITOLA Čtvrta Tegan hodil posledni z Elisinych loveckych suvenyrů do slepeho ramena Charles River a sledoval, jak se temne vody čeři a mobilni telefon mizi v hlubinach. Tyto přistroje, stejně jako ostatni šifrovane telefony, ktere s bojovniky zkonfiskovali během hlidek, nebyly Řadu prakticky k ničemu. V žadnem připadě je však nehodlal nechat u Elise, i když měly odpojene GPS čipy. Kristepane, ani nemohl uvěřit, co ta ženska provadi. Ještě neuvěřitelnějši bylo, že svou šilenou krevni mstu provozuje už cele tydny, možna i měsice. Jeji švagr o tom určitě neměl ani potuchy, jinak by tomu ten akuratni byvaly agent z Dozorčiho uřadu udělal rychlou přitrž. Všichni v Řadu věděli, že Sterling Chase ke sve ovdověle švagrove kdysi choval něžne city - a pravděpodobně stale chova. Ne že by po tom Teganovi něco bylo. Stejně jako se ho netyka Elisina nepokryta touha zemřit. Tegan vrazil ruce do kapes rozepnute bundy a zamiřil zpatky do ulic. Dech, ktery mu vychazel zpomezi rtů, se sražel do oblačků pary. V Bostonu už zase sněžilo. Vichrny zavoj jemnych bilych vloček se snašel na město, vymrzle z několika tydnů neobvykle studene zimy. Tegan věděl, že vzhledem k ledovemu větru musi byt venku pod nulou, ale zima mu nebyla. Ani si nevzpominal, kdy naposledy zažil pocit fyzicke nepohody.
A už vůbec si nepamatoval, kdy měl naposled z něčeho potěšeni. Sakra, kdy vlastně naposledy vůbec něco citil? Vzpominal si na bolest. Vzpominal si na ztratu, na zlost, ktera ho kdysi stravovala... kdysi davno, velice davno. Vzpominal si na Sorchu a na to, jak ji miloval. Jak byla sladce nevinna a jak bezmezne mu důvěřovala, že ji ochrani před nebezpečim. Bože, jak jen ji zklamal. Nikdy nezapomene na to, co ji udělali, jak brutalněji tyrali. Aby přežil tu ranu, když zemřela, naučil se odpoutat od sveho žalu, od čire a neředěne zuřivosti. Ale zapomenout nemohl. Nikdy nezapomene. Po pěti stech letech likvidace Škůdců neměl ani zdaleka pocit, že by skore bylo vyrovnane. Podobny žal a zuřivost viděl dnes večer v Elisinych očich. Vzali ji to, co milovala, a ona teď chce spravedlnost. Namisto toho však dostane smrt. Pokud ji nezabije ten hazard se Škůdci a jejich lidskymi duševnimi otroky, pak se o to postara jeji zeslable tělo. Snažila se před nim skryvat vyčerpani, ale Teganovi neušlo. Unava, kterou na ni viděl, neměla kořeny jen ve fyzickem stradani, i když jediny pohled na jeji vyzablou postavu mu prozradil, že se od odchodu z Temnosti zanedbava - a možna i dele. A co ma znamenat všechna ta protihlukova izolace na zdech jejiho bytu? Sakra. Vždyť je to jedno. Nic ti po tom neni, připomenul sam sobě, zatimco pěšky kračel směrem k tajnemu objektu hned za městem, kde sidlil Řad. Panske sidlo z cihel a vapence s přilehlym pozemkem o rozloze několika akrů obklopoval plot s vysokym napětim a masivni železna vrata byla opatřena kamerami a laserovym poplašnym zařizenim s detekci pohybu. Ne že by se už někdo pokoušel vloupat dovnitř. Jen malokdo z běžne populace Rodu znal přesnou polohu objektu a ti, co ji znali, dobře věděli, že pozemek patři Řadu, a měli tolik rozumu, aby se tam nevypravovali bez vyslovneho pozvani. Co se tykalo obyčejnych lidi, čtrnact tisic voltů bylo dostatečnym důvodem zapomenout na zvědavost a přiliš se nepřibližovat; ti hloupějši se pak vzbudili omračeni proudem nebo s šilenou opici pote, co jim bojovnici důkladně vyčistili paměť. Ani jedna z těchto možnosti nebyla zrovna přijemna, byly však učinne. Tegan vyťukal přistupovy kod na skrytem bezpečnostnim panelu u vrat, počkal, až se těžka železna křidla otevřou, a vklouzl dovnitř. Po vstupu do arealu odbočil z dlouhe dlažděne přijezdove cesty a zanořil
se do porostu stromů. Par set metrů před sebou viděl, jak skrz husty porost zasněženych borovic probleskuje slaba zaře světel usedlosti. Skutečna centrala Řadu sice sidlila v podzemnim objektu pod gotickou stavbou, nebylo však nic neobvykleho, že bojovnici a jejich družky travili večery nahoře a pořadali zde společne večeře a večirky. Ten, kdo tam pobyval dnes večer, se však přiliš dobře nebavil. Když se Tegan bližil k budově, zaslechl zuřivy zviřeci řev nasledovany třeskem rozbiteho skla. „Co to Ozvala se dalši hlasita rana, silnějši než ta předešla. Vychazela z okazale vstupni haly zamečku. Znělo to, jako by se tam někdo snažil všechno rozmlatit. Tegan vyběhl po mramorovych schodech k hlavnimu vchodu a prudce rozrazil letite, černě nalakovane dveře. V ruce pevně sviral nůž. Vběhl dovnitř a pod nohama mu zakřupalo rozbite sklo a porcelanove střepy. „Kristepane,“ zamumlal a očima patral po původci zkazy. Jeden z bojovniků stal u starožitneho přiborniku uprostřed vydlažděneho vstupu a zjizvenyma olivově hnědyma rukama se opiral o vyřezavane okraje nabytku, jako by ho to jedine drželo na nohou. Byl cely promačeny a do půli těla nahy; na sobě měl jen volne šede teplaky, ktere působily dojmem, že si je natahl před pouhymi par vteřinami. Tmavou hlavu měl svěšenou a dlouhe kavově hněde vlnite vlasy, uhlazene vodou, mu zplihle visely přes obličej. Dermaglyfy, ktere se mu vinuly po nahe hrudi a ramenou, zařily jasnymi barvami. Tyto komplikovane vzory na kůži, typicke pro přislušniky Rodu, divoce pulzovaly životem. Tegan sklopil zbraň, nenapadně zakryl čepel dlani a zasunul ji zpatky do pouzdra. „Jakpak se daři, Rio?“ Bojovnik vydal nezřetelne hrdelni zachrčeni, jakysi dozvuk předchoziho běsněni. Crčela z něj voda a tvořila loužičku u jeho bosych nohou, mezi rozbitymi pozůstatky drahocenne porcelanove misy z Limoges, kterou Rio pravě smetl z přiborniku. Horni desku mahagonove skřiňky pokryvaly střepy broušeneho skla a nastěnne zrcadlo ve zdobenem zlacenem ramu bylo roztřištěne na tisic kousků. Z kotniků prstů na prave ruce mu tekla krev. „Pustil ses do nočnich uprav interieru, kamo?44 Tegan se k němu opatrně bližil a nespouštěl zrak z bojovnikovy napjate postavy. „Co se mě tyče, nikdy jsem nechapal, k čemu nam tu ty snobsky francouzsky serepetičky
jsou.44 Rio vypustil drsny, rozechvěly vydech, otočil hlavu a pohledl na Tegana. V topasově žlutych očich se ještě blyskaly žhouci jantarove jiskry; jejich světlo protinalo temny vodopad vlasů a salalo žarem doznivajiciho šilenstvi. Upir nasal vzduch skrz zuby a za pootevřenymi rty se mu sněhobile zableskly Špičaky. Tegan věděl, že bojovnikovu barbarskou podobu nevyvolala krvelačnost. Důvodem byla zuřivost. A vyčitky svědomi. Jejich zatuchly kovovy pach plnil ovzduši, linul se z Ria v horkych vlnach. „Mohl jsem ji zabit,44 zachraptěl zmučenym hlasem, ktery skřipal jako ostry štěrk a ničim nepřipominal Španělův obvykly melodicky baryton. „Musel jsem odtud vypadnout, pronto. Najednou ve mně něco... ruplo.44 Prudce nasal vzduch a zavrčel jako drave zviře. „Sakra, Tegane... chtěl jsem -potřeboval jsem - někomu ubližit.44 Někoho jineho by možna podobna slova vyděsila, ale Tegan je vstřebal s klidem, a přimhouřenyma očima si prohližel levou stranu Riova obličeje, zjizvenou popaleninami a znetvořenou šrapnelem, kterou zcela nezakryvaly mokre prameny vlasů. Jen malo zbyvalo z toho pohledneho, kultivovaneho bojovnika, ktery kdysi byval tim nej bezstarostnějšim členem Řadu, vždy usměvavym a vtipnym. Vybuch, ktery loni v letě přežil, mu zničil obličej; a nasledne odhaleni, že ho jeho Vyvolena Eva zradila a poslala ho nepřatelům přimo do naruče, ho pak připravilo o všechno ostatni. ,Madre de Dios“ zašeptal Rio chraplavě. „Nikdo by se ke mně neměl přibližovat. Přichazim o rozum, zatraceně! Co když jsem... Cristo, co když jsem ji něco udělal? Tegane, co když jsem ji ubližil?44 Teganovy smysly zbystřily, jako by je sepnulo poplašne zařizeni. Bojovnik nehovořil o Evě. Ta zemřela vlastni rukou v den, kdy došlo k odhaleni jeji zrady. Jedina dalši žena, se kterou se Rio pravidelně stykal, byla v současnosti Dantova Vyvolena Tess. Věnovala se Riovi už od sveho přichodu do objektu před několika měsici. Pomoci sve zvlaštni schopnosti lečiveho doteku se snažila spravit jeho pochroumane tělo a pomoci mu zotavit se z fyzickeho i psychickeho poškozeni, ktere v důsledku cele tragedie utrpěl. A sakra. Jestli ji ubližil, ať už nahodně či nikoli, tak z toho bude pořadny oheň na střeše. Dante svou ženu miloval s intenzitou, ktera všechny v objektu
překvapovala. Dante mival pověst lehkomyslneho grazlika, ale teď si ho Tess uplně omotala kolem prstu a jemu bylo jedno, jestli to někdo vidi. Kdyby se jeho družce něco stalo, zabil by Ria holyma rukama. Tegan polohlasně zaklel. „Co jsi udělal, Rio? Kde je Tess?" Rio zkroušeně zavrtěl hlavou a neurčitě mavl rukou kamsi k zadnimu traktu rozlehle budovy. Tegan se užuž chystal vyrazit tim směrem, když vtom zazněly spěšne kroky z dlouhe chodby vedouci od kryteho bazenu, ktery byl současti usedlosti. Lehke rytmicke pleskani bosych nohou se rychle bližilo a doprovazel ho znepokojeny žensky hlas. „Rio? Rio, kde js - “ Tess se smykem vyřitila zpoza rohu, oblečena v černych teplacich, nataženych přes mokre bleděmodre jednodilne plavky. Jejimu uboru pro sportovni terapii se nedalo z formalniho hlediska nic vytknout, ovšem žadny muž, ktery měl oči a proudila mu krev v žilach, si nemohl nevšimnout jejich ladnych křivek skrytych pod nylonem a lycrou. Medově hněde vlasy měla sepnute do dlouheho ohonu, s konečky zvlhlymi a zvlněnymi z bazenu. Bose nohy s broskvově nalakovanymi nehty se prudce zarazily před hromadkou porcelanovych střepů ve vstupni hale. „Ach, panebože. Rio... jsi v pořadku?" „Je v pohodě," prohlasil Tegan suše. „A co ty?" Tess si bezděčně přitiskla ruku ke krku, ale přikyvla. „Dobry. Rio, podivej se na mě, prosim tě. Nic se neděje. Vidiš přece, že mi vůbec nic neni." Něco se ale před par minutami přihodilo, to bylo zřejme. „Co se stalo?" „Během dnešni terapie jsme měli nějake menši komplikace, nic zasadniho." „Řekni mu, co jsem ti udělal,“ zamumlal Rio. „Pověz mu, jak jsem v bazenu dostal okno a když jsem se vzpamatoval, držel jsem tě za krk.“ „Panebože." Tegan se zachmuřil. Tess sundala ruku z hrdla a objevil se mizejici obrys prstů na světle pokožce. „Určitě se ti nic nestalo?" zeptal se Tegan. Zavrtěla hlavou. „On to neudělal schvalně a jakmile si uvědomil, co děla, hned mě pustil. Jsem v pořadku, važně. A on bude taky. Ty to viš, Rio, že?" Tess opatrně postupovala dopředu, vyhybala se střepům a držela si značny odstup od Tegana, jako by pro ni představoval větši nebezpeči než ta nevypočitatelna troska Rio. Tegana to neurazilo. Daval přednost samotařskemu životu a dělal všechno pro to, aby se to nezměnilo. Sledoval, jak se Tess pomalu bliži k Riově strnule postavě u přiborniku.
Jemně se dotkla bojovnikova zjizveneho ramene. „Zitra to bude určitě lepši, uvidiš. Každy den se to o trošku zlepšuje." „Nic se nezlepšuje," zamručel Rio hlasem, ktery mohl vyjadřovat sebelitost, ale spiš šlo o skličene konstatovani. Se zabručenim setřasl Tessinu ruku. „Měli by mě utratit. Byla by to uleva... pro všechny, a hlavně pro mě. Nejsem k ničemu. Moje tělo - i mozek - jsou uplně nanic!" Rio praštil pěsti do přiborniku, až se rozcinkaly střepy z rozbiteho zrcadla a dvěstělety mahagon se zachvěl. Tess sebou trhla, ale v zelenomodrych očich ji plalo neochvějne odhodlani. „To neni pravda. Hojeni prostě vyžaduje čas. Nesmiš to vzdavat." Rio si zabručel pod vousy něco oškliveho a v očich, napůl skrytych za prameny vlasů, mu varovně blyskalo. Jenže ani vybuch vzteku pološileneho upira nemohl Tess odradit od toho, aby mu pomahala, dokud je to v jejich silach. Nepochybně se už dřive setkala s podobnym vzteklym chovanim u Ria - a možna dokonce i u vlastniho druha - , a přesto v hrůze nevzala do zaječich. Tegan sledoval, jak Tess stoji, klidně, neustupně a vytrvale. Nebylo těžke uhadnout, proč ji Dante tak zbožňuje. Tegan však take viděl, že Rio je ve zvlašť labilnim a nevypočitatelnem rozpoloženi. Možna nechtěl nikomu ubližit - ze všeho nejmeně Tess, jejiž vyjimečne lečitelske schopnosti mu pomohly se dostat ze stavu blizkeho psychoze ale vztek spojeny s utrpenim vytvořily vybušny koktejl emoci. Tegan to znal z vlastni zkušenosti; kdysi davno si to prožil na vlastni kůži. A když se k tomu přidaji vlekle nasledky traumatickeho poraněni mozku, jake Rio utrpěl, změni se bojovnik v sud s prachem, ktery může každou chvili bouchnout. „Počkej,“ řekl Tegan, když se Tess opět začala přibližovat k Riovi. „Ja ho odvedu dolů do objektu. Stejně tam mam namiřeno." Vrhla na něj ostražity usměv. „Dobře, diky.“ Tegan rozhodně přistoupil k Riovi, opatrně ho odvaděl směrem od ženy a snažil se přitom vyhybat střepům na podlaze. Rio kračel těžce a neohrabaně, ta tam byla přirozena elegance a ladnost pohybů, ktera pro něj byvala tak typicka. Teď se plnou vahou opiral o Teganovo rameno a naha hruď se mu s každym hlubokym nadechem namahavě zvedala. „To je ono, pěkně pomalu," povzbuzoval ho Tegan. „Už je to dobry, amigoT‘
Tmava hlava nemotorně přikyvla. Tegan pohledl směrem k Tess, ktera klečela na zemi a sbirala z dlažby rozbite sklo a porcelanove střepy. „Viděla jsi tu dneska večer Chase?" „Myslim, že ne," řekla. „Jsou s Dantem ještě pořad na hlidce." Tegan se ušklibl. Ještě před čtyřmi měsici by si ti dva nejradši navzajem podřizli krk. Lucan je dal proti jejich vůli dohromady, když se agent z Temnosti Sterling Chase objevil v centrale bojovniků s informacemi o nebezpečne klubove droze zvane šarlat a žadal Řad, aby mu pomohl vymytit to svinstvo z ulic. Dnes tvořili Chase s Dantem v terenu teměř nerozlučnou dvojici, už od te doby, co Chase opustil Temnost a stal se oficialnim členem Řadu. „Ti dva jsou jako Vinnetou a Old Shatterhand, co?" Tess zvedla zrak od nepořadku před sebou a v očich ji bleskla pobavena jiskřička. „Spiš jako Laurel a Hardy, když mam byt upřimna." Tegan se zachechtal a nasměroval Ria do chodby. Dovedl ho k vytahu, nastoupili a když Tegan vyťukal kod, vytah začal sjiždět do podzemni centraly Řadu. Dole nechal Ria v obytne časti objektu a sam zamiřil do technicke laboratoře. Blonďaty upir Gideon seděl jako obvykle na svem stanovišti, popojižděl sem a tam na kolečkove kancelařske židli a pracoval na čtyřech počitačich zaroveň. Na uchu měl nasazene bezdratove sluchatko a pravě diktoval jakesi souřadnice do maleho mikrofonu, ktery mu trčel před obličejem. Počitačovy mag Gideon vzhledl, když Tegan vešel do laboratoře, posunkem ho k sobě přivolal a zobrazil na jednom z monitorů serii satelitnich snimků. „Niko ma možna stopu ohledně te laboratoře na vyrobu šarlatu," oznamil Teganovi, načež se vratil k přerušene telefonicke konverzaci a prsty se mu rozběhly po klavesnici dalšiho počitače. „Dobře. Zrovna to prověřuj u.“ Tegan hleděl na fotografie, ktere Gideon zvětšil na obrazovce. Na některych byly zname brlohy Škůdců - většinou dnes už diky Řadu byvale na jinych vychazeli Škůdci a Přisluhovači z různych objektů ve městě a okoli. Jeden z obličejů upoutal Teganovu pozornost: patřil člověku, ktery původně šarlat prodaval - Benu Sullivanovi. Ačkoli Dante toho darebaka zlikvidoval už loni v listopadu, stale se nevědělo, kde se vyrobni laboratoř nachazi. Po zasahu Řadu se problemy
s drogou sice zmirnily, ale dokud Škůdci vlastnili prostředky k vyrobě dalšiho svinstva, stale existovalo nebezpeči, že se uživani šarlatu mezi přislušniky Rodu opět rozšiři. „Počkej. Zrovna mi tu vyskočila shoda s jednim mistem v Revere,“ řikal pravě Gideon. „Jo, kdovi, podle mě je to legitimni stopa. Chlapi, nechcete si udělat projižďku kolem Chelsea River a trochu se tam porozhlednout?" Tegan se zaměřil na fotku šklebici se potlučene tvaře Bena Sullivana. Ten člověk svou drogou zabil spoustu mladych upirů, včetně Camdena Chase, Elisina dospivajiciho syna. Nebyt šarlatu, tak by se ten chlapec nikdy nestal Škůdcem a nemuseli by ho zlikvidovat. A jemna žena se slušnym vychovanim jako Elise by se teď neskryvala v takovem brlohu v chudinske čtvrti, šilena žalem a zuřivosti a pevně odhodlana dokonat svou šilenou mateřskou pomstu, ktera ji dřiv nebo později nejspiš take přivede do hrobu. Na Tegana padla tiha, když si vzpomněl na všechno to krveproliti, cela ta staleti, kdy společně se svymi druhy svaděl bitvu s barbarskou odnoži Rodu. Samozřejmě se vyskytovala i obdobi relativniho klidu, vzepěti _ i přestavky, ale ten nepokoj pořad existoval, vřel hluboko uvnitř upiři rasy. Kvasil a otravoval. ■ „Tohle snad nikdy neskonči, do hajzlu.“ „Cože?“ Tegan si ani neuvědomil, že promluvil nahlas, dokud si nevšiml, jak na něj Gideon hledi nad obroučkami světle modrych bryli. Zavrtěl hlavou. „Ale nic.“ Vzdalil se od počitačů a černe myšlenky mu viřily hlavou, zatimco se Gideon zase otočil k monitorům a prsty se mu rozletěly po klavesach. Na obrazovce se objevil dalši satelitni snimek, tentokrat se starym průmyslovym arealem nedaleko nabřeži. Tegan to misto znal. Vic nepotřeboval. „Jo, Niko,“ řekl Gideon do mikrofonu. „Fajn. Vypada to nadějně. Kdyby se to nějak vyhrotilo, zavolej o posily. Dante s Chasem jsou necelou hodinu odtud a Tegan je přimo... tady...“ Jenže Tegan už tam nebyl. Rozhodnym krokem odchazel po chodbě směrem od technicke laboratoře a slyšel, jak Gideonův hlas slabne, když se prosklene dveře mistnosti se zasyčenim zavřely. KAPITOLA Pata
„T ady to je. Na stopce odboč doleva,“ řekl Nikolaj ze zadniho sedadla černeho terenniho vozu Řadu. Měl plne ruce prace s nabijenim zbrani, ktere spolu s dvěma novačky v řadach bojovniků dnes v noci dobře využil na vychodnim konci města. K hubeni Škůdců nejraději použival vlastnoručně vyrobene střelivo - naboje plněne praškovym titanem. Jedina davka tohoto kovu znamenala jistou smrt pro přislušniky upiři rasy, zavisle na krvi. Niko zaklapl zasobnik do upravene Beretty 92FS, kterou si přestavěl na plně automatickou, a pak si pistoli zasunul do pouzdra pod bundou. „Zaparkuj tamhle za tou omlacenou dodavkou," řekl bojovnikovi za volantem. Tato čast Revere byla přeplněna obytnymi domy a upadajicimi firmičkami, hustymi shluky obyvatelstva ulpivajicimi na periferii Bostonu a podel slaneho useku Chelsea River. „Zbytek cesty dojdeme pěšky. Tiše a nenapadně se tam vpližime a pořadně se porozhledneme kolem." „Jasně." Brock, obrovity, hrůzu nahanějici rvač naverbovany z Detroitu, si za volantem počinal stejně obratně jako se ženami. Smykl vozem k zasněženemu obrubniku a vypnul motor. Ze sedadla spolujezdce vedle Brocka se otočil druhy Nikův praktikant a natahl ruku po nabite zbrani. Kadeovy střibřite vlči oči ještě planuly po dřivějši nočni akci, černe vlasy měl rozježene a zvlhle od roztaleho sněhu. „Mysliš, že tam něco najdeme?" Niko se zazubil. „To rozhodně doufam." Podal oběma kolegům pistole a plne zasobniky, pak vytahl z koženeho vaku u svych nohou tlumiče a vrazil je bojovnikům do dlaně. Brock tazavě zvedl oboči na tmavem čele a Niko vysvětlil: „Nemam nic proti tomu, abysme těma devitkama usmažili par Škůdců, ale nemusime přitom vzbudit sousedy." „Jo,“ přitakal Kade a bleskl špičkami sněhobilych Špičaků, „to by bylo krajně nezdvořile." Nikolaj vytahl zbytek vyzbroje a zapnul zip u tašky. „Pojďme zkusit vyčmuchat nějaky šarlat." Vystoupili z Range Roveru a pěšky obloukem obchazeli obytnou zonu. Drželi se ve stinu a miřili zpatky ke staremu skladišti, kam je vedl Nikův tip. Zvenku vypadala budova přišerně - ohyzdna průmyslova stavba z betonu, dřeva a skla ze sedmdesatych let. Po obvodu trčely ze země pokřivene ocelove sloupky, ktere kdysi držely plot z dratěneho pletiva. Ani jeden nebyl rovny, ale na tom vlastně ani nezaleželo. Cely areal působil zchatrale a nevlidně, dokonce i v přivalu nadychanych vloček, ktery plnil nočni oblohu a budil dojem, že se ocitli ve skleněnem těžitku s padajicim sněhem.
Niko s ostatnimi vstoupili na prazdny pozemek pokryty štěrkem a jejich kroky tlumil čerstvě napadany snih. Když se bližili k budově, Niko si všiml zbytků tmaveho popela na zemi. Ještě byl zřetelny velky nepravidelny obrys, ktery nepřestaval doutnat a syčet, jak na něj dopadaly jemne bile vločky a vzapěti taly. Když se Brock s Kadem přibližili, Niko ukazal směrem k hromadce rozpadajicich se pozůstatků. „Někdo tady zlikvidoval Škůdce," řekl jim tiše, teměř šeptem. „Je to ještě čerstvy." Gideon se nezmiňoval o tom, že by jim posilal posily, takže bylo rozumne postupovat opatrně a davat pozor, co ještě najdou. Škůdci byli ve sve podstatě primitivni divoši a nebylo nic neobvykleho, že se mezi sebou zabijeli kvůli uzemnim sporům či malichernym hadkam. To bylo pro Řad vyhodne; bojovnikům ušetřilo čas a namahu, když ti krvelačni parchanti ztratili sebeovladani a likvidovali se navzajem. Dalši pijavice dostala smrtelny titanovy zasah u vchodu do budovy. Velky visaci zamek ležel v louži buněčneho slizu a Brock ukazal hlavou k otlučenym ocelovym dveřim. Byly pootevřene a zela za nimi tenka vyseč tmy. Kade vrhl na Nika tazavy pohled a čekal na pokyn k akci. Nikolaj nejistě zavrtěl hlavou. Něco tady nesedělo. Někde hluboko uvnitř slyšel slabe rachoceni, citil ho jako lehke chvěni v chodidlech. V mrazivem nočnim povětři zachytil nasladly zapach nějake chemikalie. Že by... petrolej? Buraceni sililo. Připominalo hřměni bližici se bouřky. „Co to sakra je?“ zasyčel Kade. Niko ucitil pach horkeho kovu „A kruci.“ Rychle pohledl na dalši dva bojovniky „Pryč! Fofrem! Zdrhame!“ Všichni vyrazili a hnali se jako o život přes areal, zatimco buraceni nezadržitelně sililo. Pak zaduněla rana - ostra a prudka - , a utroby stare budovy explodovaly. Z oken v hornich patrech vyletělo sklo a vyšlehly plameny, nasledovane hustym černym kouřem. S Všichni tři to v němem užasu sledovali, když vtom se s třesknutim rozletěly vstupni dveře budovy, až vypadly z pantů. Ne však silou tlakove vlny, ale silou vůle jedine osoby. Objevila se silueta bojovnika se širokymi rameny, zezadu oranžově ozařena buracejicimi plameny. Ležernim dlouhym krokem vychazel z ohniveho
pekla a cipy volneho černeho kabatu za nim vlaly jako plašť samotneho vladce temnot. „Dobrotive peklo,“ zamumlal Brock. „Tegan.“ Niko zavrtěl hlavou a musel se pousmat nad posvatnou hrůzou ve tvařich obou novačků. Ne že by nebyla zasloužena. Zatim se s ničim působivějšim nesetkali a tento vyjev se nepochybně zapiše do dějin. Skladiště za Teganovymi zady už zachvatily plameny a salal z něj žar jako z pekelne vyhně. Byl to ohromujici pohled, obraz divoke buracejici krasy. Tegan se k nim bližil s blazeovanym vyrazem ve tvaři, jako by si tam jen odskočil na toaletu. „Uvnitř všechno v čajku, Tegu?“ zeptal se ironicky Niko. „Nepotřebuješ pomoc? Třeba par špekačků k tomu taboraku, co jsi pravě založil?“ „Je to pod kontrolou/4 „Fakt?44 opačil Niko a společně s dalšimi dvěma bojovniky sledoval, jak z hořiciho skladu letaji jiskry a sloupec ohně saha vysoko na nočni oblohu. Tegan kolem nich nevšimavě prošel, bez omluvy či vysvětleni. Ale takhle to s nim bylo pořad. Byl jako duch, ktereho nikdo nikdy neviděl přichazet, jako smrt, ktera člověku dycha na krk dřiv, než si vůbec uvědomi, že ho ma někdo na mušce. Tegan byl v boji vždy důkladny, ale způsob, jakym zničil laboratoř na vyrobu šarlatu, předčil všechno, co doposud udělal. Podle informaci, ktere Niko o tomto skladišti měl, zde pravděpodobně pracovalo šest Škůdců - všichni zahynuli Teganovou rukou a z budovy během par hodin zbyvala jen doutnajici hromada trosek. Kdyby Niko nevěděl sve, nabyl by podezřeni, že je to osobni msta. „Radi jsme ti pomohli,44 zahalekal za nim Niko a jizlivě zaklel pod vousy. „Krucinal, to je chladnokrevnej typek,44 poznamenal Brock, když Tegan zmizel ve tmě ve sněhove přehaňce. „Je jako led,44 řekl Niko a byl zatraceně rad, že tento bojovnik z Generace jedna je na jejich straně. „Pojďte, musime zmizet, než se tady začnou hemžit lidi.44 Tegan kračel sam zpatky do města a v dalce za jeho zady se ozyvalo kvileni siren. Nemusel se otačet, aby věděl, že noc u řeky Chelsea plane ohnivou zaři. Usmival se do tmy. Bez ohledu na to, kolik vody vystřikaji bostonšti hasiči na stare skladiště, už ho nelze zachranit. Tegan si dal zaležet,
aby tam nezůstalo nic, až se dym nakonec rozptyli. Chtěl to misto srovnat se zemi se zuřivosti, jakou necitil už leta. Sakra, to už je pěknych par let, co mu v žilach naposledy proudila podobna barbarska divokost jako dnes. Spiš se to dalo počitat na staleti. A haček byl v tom, že to byl baječny pocit. Tegan zaťal pěsti ve štiplavem nočnim povětři. Ještě stale citil tu bolest, kterou dnes v noci Škůdcům způsobil - tu nadhernou hrůzu, jaka zaplavila srdce každe pijavice, kterou v laboratoři zabil. Vychutnaval si jejich muka, když jim žilami proudil titan a uvařil je zevnitř. Sice se už davno naučil oprostit se od emoci, ale nadpřirozena schopnost, již vladl, zůstavala zcela mimo jeho kontrolu. Jako všichni z Rodu měl kromě upirskych vlastnosti sveho otce take jiste vyjimečne mimosmyslove schopnosti, zděděne po lidske samici, ktera ho porodila. Teganovi napřiklad stačilo, aby o někoho letmo zavadil - nezaleželo na tom, zda to byl člověk či upir - , a okamžitě věděl, co dotyčny citi. Jakmile se někoho dotknul, vstřebal do sebe jeho emoce a vysaval je jako pijavice z otevřene rany. Tato vrozena schopnost pro něj byla po cely život zbrani i prokletim; nyni se stala jeho soukromou neřesti. Použival ji co nejmeně často, ale pokud už tak učinil, pak to bylo s umyslnym a sadistickym požitkem. Raději čerpal potěšeni z bolesti a strachu jinych, než aby se nechal zmitat a ovladat vlastnimi pocity jako dřive. Dnes v noci se v něm však probudilo jakesi vnitřni uspokojeni, když rozdaval smrt Škůdcům a několika Přisluhovačům, kteři byli zřejmě naverbovani, aby pokračovali ve vyrobě šarlatu. A když už žadny z nich nedychal, betonova podlaha stareho skladiště zrudla krvi a ve vzduchu se vznašel pach rozkladajicich se těl Škůdců, ktere Tegan podřizl a postřilel, najednou mu to nestačilo. Z důvodů, ktere v tu chvili neměl chuť zkoumat, stal uprostřed toho krveproliti, ktere sam způsobil, a toužil to všechno uplně vyhladit a srovnat se zemi. Oheň a popel, doutnajici sutiny. Chtěl laboratoř na vyrobu šarlatu vymazat z povrchu zemskeho, udělat z ni pouhou jizvu černeho popela na prazdnem pozemku, kde stala.
Ať si to chtěl či nechtěl přiznat, věděl, že ta touha po zkaze ma vic než jen letmou spojitost s Elise. Byla to jeji tvař, kterou v duchu viděl při podpalovani budovy. Bylo to pomyšleni na jeji žal, kvůli němuž si vychutnaval smrt každeho ze Škůdců, ktere dnes zlikvidoval. Tegan si vrazil ruce do kapes kabatu, opřel se proti větru a zabočil do bočni uličky jižniho Bostonu. Netušil, kam jde, i když by to měl vědět. Poznal Elisinu zaplivanou čtvrť dřiv, než zabočil do ulice vedouci k jejimu bloku. Tegan stale nedokazal pochopit, proč Elise žije v tak hroznych podminkach. Jako vdova po vysoce postavenem vladnim uřednikovi Rodu přece musi byt finančně zajištěna. Mohla by bydlet v kterekoli Temnosti a nic by ji neschazelo, ať už by si našla noveho druha či ne. Překvapovalo ho, že se rozhodla opustit svůj stary život a žit v nadzemi mezi obyčejnymi lidmi. Když se s ni před par měsici seznamil, působila tak bezmocně a křehce. Byl to obrovsky šok, když ji dnes večer našel potřisněnou krvi Přisluhovače a po zuby ozbrojenou, jako by patřila k Řadu. Všechen vzdor a odhodlani však nemohly skryt Elisino vysileni. Vypadala k smrti vyčerpaně a na pokraji sil, sahalo to hlouběji než obyčejna unava. Asi proto se teď opět ocitl před jejim bytem. Nehodlal vůbec chodit k hlavnimu vchodu. Bylo pozdě, nejspiš už davno spi, a dokud je venku tma, jeho prioritou je Řad. Namisto aby pokračoval v chůzi, jak se sluši a patři, Tegan vklouzl mezi Elisin činžak a vedlejši budovu a zamiřil dozadu za dům. Zvenku to vypadalo, že v bytě v přizemi je černočerna tma, ale na druhou stranu by protihlukove panely na oknech žadne světlo nepropustily. I přes zvukovou izolaci Tegan slyšel hluboke basy aparatury, soupeřici s neunavnym brebentěnim televize. Prohrabl si rukou vlasy zvlhle sněhem, pak se otočil a třemi dlouhymi kroky se dostal na uzky dvorek za činžakem. Zapomeň na ni a jd i pryč. Jo, přesně to by teď měl udělat. Vypudit z hlavy tu zlomenou, krasnou ženu i s jeji touhou po smrti, a rychle odsud zmizet. Až na to... Přikradl se bliž k budově a zamračil se na zatlučene okno. Slyšel pouze hudbu a zvuk televize, ale pravě to uvedlo bojovnikovy smysly do stavu nej vyšši pohotovosti. A take ho v nose lehce pošimral pach krve, vychazejici z bytu. Elisiny krve. Zaznamenal nepatrny nadech růže a vřesu, ktery mohl patřit jedině
Vyvolene. A ta krvaci - možna ne silně, soudě podle slabounkeho zavanu te vůně, ale vzhledem k barieře z cihel, skla a deseticentimetrove izolace nebyl přesnějši odhad možny. Tegan otevřel silou vůle zapadku vysuvneho okna - druhe nasilne vniknuti do jejiho bytu během jedine noci - a zvenku vysunul těžkou okenni tabulku nahoru. Na okně nebyla žadna siť proti hmyzu, takže během vteřiny odstrčil protihlukovy panel a nahledl dovnitř. V mistnosti se nesvitilo, ale jeho zrak byl ve tmě ještě ostřejši. Elise byla uvnitř a ležela na matraci, křečovitě zkroucena do klubička. Ještě stale měla na sobě bily frote župan jako před několika hodinami, když vychazela ze sprchy. Pažemi si ve spanku chranila hlavu a kratka kštice hedvabnych plavych vlasů ji neuspořadaně trčela do stran. Ani se nezavrtěla, když se Tegan vyhoupl na parapet a plavně skočil dovnitř; pohyboval se ovšem tiše a v bytě vladl ohlušujici ramus. Bojovnik telepaticky umlčel řvouci přijimače a vtom se Elise prudce posadila, ještě v polospanku, a zachvatila ji panika. „Všechno je v pořadku, Elise. Nic se neděje.“ Nezdalo se, že by ho slyšela. Levandulove oči měla otevřene dokořan, ale nezaostřene, což nezpůsobil pouze nedostatek světla v bytě. Zaupěla bolesti, nešikovně se skulila z matrace a rukama horečně šmatrala po dalkovem ovladači, ktery ji ležel u nohou. Popadla ho a začala zběsile mačkat tlačitka. „No tak, zapni se, krucinal, dělej!“ „Elise.“ Tegan k ni přistoupil a klekl si vedle matrace. Citil dalši krev a když ji hranou ruky zvedal bradu, všiml si, že krvaci z nosu. Jasně červene krůpěje ji potřisnily sněhobilou klopu županu, některe čerstve, jine už mezitim zaschly. „Kristepane...“ „Zapněte to!“ zakvilela, pak zvedla zrak a všimla si otevřeneho okna a utržene protihlukove izolace, ktera visela šikmo vedle parapetu. „Ach bože. Kdo sundal ten panel? Kdo to mohl udělat!“ Zvedla se na nohy a spěchala opravit napachane škody, rychle zabouchla okno a zajistila zapadku. Nervozně se pak snažila vecpat protihlukovou izolaci zpatky tak, aby zakryvala sklo. „ Elise. “ Žadna odpověď, jen prohlubujici se pocit uzkosti, ktery salal z jejiho drobneho těla pod bilym županem. Elise si s pronikavym zaupěnim sevřela
oběma rukama spanky a pomalu se sesunula na podlahu pod oknem, jako by ji nohy vypověděly službu. Rukama si objala kolena, schoulila se a začala se houpat zepředu dozadu. ,Zastavte to,“ zašeptala přeryvaně. „Prosim vas... zastavte to “ Tegan se k ni pomalu bližil. Nechtěl ji ještě vic rozrušit. Potichu zaklel, dřepl si a opatrně ji přiložil ruku na křehky oblouk zad. Roztahl prsty, naladil smysly na otevřeny kanal spojeni a Elisina bolest jim projela jako elektricky proud. Citil mučivou bolest migreny, ktera ji sužovala, v ušich mu zvonilo bušeni jejiho srdce, jako by bylo jeho vlastni. Na jazyku pocitil kyselou pachuť a rozbolely ho zuby z toho, jakou silou Elise zatinala čelisti a bojovala s utrpenim, ktere ji sužovalo. A uslyšel ty hlasy. Odporne, sžirave, přišerne hlasy se nesly okolnim vzduchem, neslyšne pro všechny kromě teto psychicky citlive Vyvolene, ktera zhrouceně ležela před nim na podlaze. V duchu - skrz spojeni, ktere s Elise navazal - Tegan zachytil prudkou hadku manželskeho paru, ktery bydlel na stejne chodbě. Naproti přes ulici zase nějaky muž chlipně toužil po sve vlastni dceři. V bytě o patro vyš si feťačka pravě vpichovala do žily drogu v hodnotě měsičnich alimentů, zatimco jeji hladove ditě nařikalo ve vedlejši mistnosti a nikdo si ho nevšimal. Každa zla a destruktivni lidska myšlenka či pocit v okruhu, jehož rozsah Tegan pouze odhadoval, si našly svůj cil v Elisině mysli a klovaly do ni jako sup do zdechliny. Bylo to peklo na zemi a Elise ho proživala každou minutu, kdy byla vzhůru. Možna dokonce i ve spanku. Ted’ už chapal ty polystyrenove desky a všudypřitomny ramus. Snažila se ty zvuky přehlušit jinym hlukem - radiem, televizi či dokonce MP3 přehravačem, ktery ležel ve změti dratů na kuchyňske lince. Lhala sama sobě, jestli si myslela, že takhle může ve světě lidi vydržet. Ani nemluvě o jejim šilenem napadu mstit se Škůdcům a jejich Přisluhovačům. „Prosim vas,“ zamumlala a jeji tichy hlas mu rezonoval v otevřene dlani, „potřebuju to zastavit “ Tegan přerušil kontakt a skrz zaťate zuby procedil nadavku. To neni dobre. Nemůže ji tu takhle nechat. Měl by ji odvezt zpatky do Temnosti. Možna to i uděla. Teď ale Elise potřebuje ulevit od bolesti,
kterou citi. Dokonce ani on nebyl tak bezcitny, aby seděl s rukama v klině a dival se, jak trpi. „To je v pořadku/4 řekl. „Uklidněte se, Elise. Jste v pořadku.“ Vzal ji do naruči a přenesl ji zpatky na matraci. Je tak lehoučka, jako by nic nevažila, pomyslel si. Elise měla drobnou postavu a zdala se mu lehka jako pirko. Kdy se asi naposledy nasytila? Takhle zblizka si nemohl nevšimnout ostreho uhlu jejich licnich kosti a křehke linie spodni čelisti. Potřebovala krev. Pořadna davka červenych krvinek od někoho z Rodu by ji dodala silu a utišila čast psychicke bolesti, ale Tegan v žadnem připadě nehodlal dělat dobrovolnika. Elise byla Vyvolena, jedna z těch vzacnych lidskych samic, ktere se narodily jako geneticky kompatibilni s přislušniky upiři rasy. Par doušků krve z jeho žily by ji v mnoha směrech posililo, ale jakmile by ji v žilach proudila jeho krev, vytvořilo by se mezi nimi nezlomne pouto. Takove spojeni bylo vyhrazeno pro stabilni pary a patřilo k nejposvatnějšim zavazkům Rodu. Pokrevni pouto mohla přetrhnout pouze smrt, takže jen malokdo z jeho soukmenovců k němu přistupoval lehkovažně nebo z dobročinnosti. Elise byla vdova a těch několik let, kdy se ji nedostalo krve od jejiho druha - nemluvě o škodach, ktere sama sobě způsobovala pobytem mezi lidmi si na ni začinalo vybirat svou daň. Tegan ji opatrně položil na objemnou matraci. Pomalu a opatrněji narovnal štihle nohy a uložil ji, jak doufal, do polohy pohodlne pro spani. Frote župan, ktery měla na sobě, se ji přitom rozvazal a latka se rozevřela od stehen až po hruď. Tegan ji musel zpod těla vytahnout konce pasku a snažil se ze všech sil, aby si přitom nevšimal smetanově bile kůže, ktera se před nim odkryla. Nebylo možne předstirat, že je slepy k jejim ženskym křivkam nebo malym dokonalym ňadrům, ktera seji dmula pod měkkou tkaninou. Ale až nahly zablesk nadherneho stehna způsobil, že Tegan zalapal po dechu. Pravě tam, na vnitřni straně prave nohy, se totiž skvělo mateřske znamenko ve tvaru slzy padajici do srpku měsice, jake měla někde na těle každa Vyvolena. Elisino znamenko bylo na te nejsvůdnějši časti stehna, těsně pod ochmyřenym trojuhelnikem pohlavi. „A sakra.“ Tegan ucukl a v ustech se mu okamžitě začaly sbihat sliny, vzrůstala v něm nalehava touha ochutnat to sladke misto. Zákaz vstupu, kámo, řekl sam sobě tvrdě. Zcela mimo tvou kategorii.
Pohyboval se teď rychle, dech se mu sipavě dral kolem špiček prodlužujicich se tesaků, když okraji županu spěšně zakryval nahotu jejiho těla. Z nosu ji v důsledku migreny zase začala tect krev. Jasně červeny praminek ji potřisnil hebkou bilou pleť na obličeji. Tegan krev jemně osušil lemem sveho černeho trička a snažil se nevnimat tu sladkou vůni, ktera v něm budila všechno, co ho spojovalo s Rodem. Jeji rychly pulz, připominajici třepetani motylich křidel, mu zněl v ušich jako bubnovani; rytmicke pulzovani krčni tepny přitahovalo jeho pohled k půvabne křivce jejiho krku. Krucinál, zaklel v duchu a silou vůle se snažil odvratit pohled. V Elisině blizkosti jeho chuť vzrůstala. Teď ho přepadl zviřeci hlad, ačkoli od posledniho lovu neuplynulo zas tolik času. Ne že by se ta lidska poulični směska, od niž se nasytil, mohla rovnat něžne krasce, ktera teď před nim ležela natažena na matraci. Elise svraštila zavřena vička a tiše zastenala bolesti. V tu chvili byla tak zranitelna, tak bezbranna proti psychickemu utrpeni. A on byl v tu chvili tim jedinym, co měla. Tegan se k ni natahl a pohladil ji po chladnem vlhkem čele. Jemně ji přitiskl dlaň na zavřene oči. „Spěte,“ řekl a uvedl ji do lehkeho transu. Když se ji dech zpomalil teměř na normalni frekvenci a tělo se uvolnilo, Tegan se pohodlně usadil a sledoval, jak Elise upada do klidne, pokojne dřimoty. KAPITOLA Šesta Elise se pomalu probouzela s pocitem, jako by se jeji vědomi přeneslo kamsi do dalekych klidnych končin a pak se navratilo do těla lehke jako pirko, přivate jemnym vankem. Možna to byl sen. Dlouhy, krasny sen... klid, jaky nepoznala už cele měsice. Protahla se na matraci a bose nohy ji klouzaly po frote županu a měkke přikryvce, ktera ji zakryvala od brady až ke špičkam prstů na nohou. Schoulila se, zavrtala se hlouběji do přijemneho tepla, povzdechla si a vyplašil ji zvuk jejiho vlastniho dechu. Bylo ticho. Žadna řvouci hudba ani brebentici televize, ačkoli bez nich už nedokazala usnout, a vlastně ani fungovat. Prudce otevřela oči a čekala, kdy ji zasahne psychicky utok. Kolem však vladlo jenom ticho. Dobry bože. Vteřiny plynuly, pak cela minuta či vic... a neozyvalo se nic, jen posvatne, užasne ticho. „Vyspana?“
Odněkud z garsonky se ozval hluboky mužsky hlas. Ucitila vůni opekaneho toastu a michanych vajec na masle. Tegan stal v jeji skrovne kuchyňce a připravoval snidani. Ten pohled ještě prohloubil pocit neskutečnosti, ktery to dopoledne proživala. „Co se stalo?“ Z hrdla ji vyšlo jen tiche zaskřehotani. Odkašlala si a zeptala se znovu: „Co tu dělate?44 Ach bože. Ani nemusel odpovidat, protože si vzpomněla v okamžiku, kdy ji ta slova vyklouzla z ust. Vybavila si, jak ji sklatila migrena, i Teganův nečekany navrat par hodin pote, co se stal svědkem jejiho střetu se Škůdci. Vratil se a z nějakeho důvodu se ji vloupal do bytu. Ztlumil ten ochranny hluk, ktery tak zoufale potřebovala. Elise si vzpomněla, jak se probudila v mučivych bolestech. Zahanbeně si vybavila, jak se v zachvatu hysterie zhroutila u okna, když se neuspěšně snažila opravit zvukovou izolaci - ktera, jak si pravě všimla, teď byla opět na svem mistě. A take si pamatovala, jak ji někdo konejšil a uvaděl do uklidňujiciho stavu otupělosti... Snad Tegan? Jednou rukou si přidržovala župan, odhrnula přikryvku a opatrně se posadila na matraci. Stale ještě nedůvěřovala svemu okoli a čekala, že ji každym okamžikem zasahne vlna psychickeho utrpeni. „Co jste to se mnou v noci udělal?“ „Potřebovala jste pomoc, tak jsem vam pomohl.“ Znělo to vyčitavě. Tegan se opřel o linku vedle sporaku a s chladnou nezučastněnosti ji sledoval. Na sobě měl bojovy oděv z předešle noci: černe tričko a černe vojenske kalhoty; kožene pouzdro na pistoli a opasek s hrozivě vyhližejicimi noži ležely na kuchyňskem pultě naproti němu. Elise opětovala ostry hodnotici pohled, jimž si ji z druhe strany mistnosti měřil. „Vy jste mě nějak uspal?“ „Jen lehky trans, abyste se vyspala.“ Sevřela v pěsti klopy županu. Nahle si pronikavě uvědomila, že pod volnymi zahyby frote na sobě nic nema. A včera v noci ji tenhle bojovnik uvedl do nuceneho spanku, takže mu byla zcela vydana napospas? Při tom pomyšleni se poděšeně otřasla. Tegan ji to musel vyčist z oči, protože se přidušeně uchechtl pod vousy. „Takže vy, obyvatele Temnosti, nepovažujete členy Řadu jenom za chladnokrevne zabijaky, ale take za prznitele bezbrannych žen? Nebo jsem si
takove vyznamenani vysloužil pouze ja?“ „Vy jste mi nikdy neubližil," opačila Elise. Zamrzelo ji, že se nechala ovladnout hluboce zakořeněnymi předsudky. „Kdybyste mi chtěl provest něco zleho, už byste to nejspiš udělal.“ Pobaveně se ušklibl. „Diky za tak přesvědčive vyjadřeni důvěry! Asi bych měl byt polichocen.“ „Jsem vam doopravdy vděčna, Tegane. Včera v noci jste mi dvakrat pomohl. A ja jsem vam ani nepoděkovala za laskavost a ochotu před par měsici, když jste mě odvezl domů z centraly Řadu.“ „To nic nebylo,“ pokrčil ledabyle jednim širokym ramenem, jako by to tema bylo vyčerpano dřiv, než ho Elise mohla otevřit. Ten listopadovy večer měla Elise nesmazatelně vryty v paměti. Pote, co v centrale Řadu sledovala na videozaznamu sveho syna Camdena, zabloudila ve spleti chodeb objektu. Tam ji nakonec našel Tegan. Byla ještě v šoku z toho, co viděla, a odmitala si to připustit. Jakkoli neuvěřitelně to znělo, pravě Tegan ji těsně před rozbřeskem odvezl z objektu bojovniků domů do Temnosti. Styděla se za nekonečne potoky slz, ktere nedokazala zastavit, ale on ji nechal všechny slzy vyplakat. Nechal ji brečet, a co bylo ještě překvapivějši, dovolil ji, aby se na něj zhroutila a mlčky ji držel, dokud se nevyplakala. Sviral ji silnymi pažemi a držel ji pohromadě, když měla pocit, že ji bolest a utrpeni rozervou na cary. Nemohl vědět, že v tu noc byl pro ni skalou. Třeba to pro něj nic neznamenalo, ale ona nikdy nezapomene na jeho nečekanou něhu. Když tenkrat konečně našla silu vystoupit z auta, Tegan se jen mlčky dival, jak odchazi, a pak zmizel z Temnosti i z jejiho života... až do včerejšiho večera, kdy ji zachranil před Škůdci. „Ten trans, do ktereho jsem vas uvedl, ještě stale působi,“ prohlasil Tegan, zřejmě aby změnil tema. „Proto teď vaše schopnost nefunguje. Ten blok bude fungovat tak dlouho, dokud tady budu, abych ho držel na mistě.“ Zkřižil paže na hrudi a Elisin pohled upoutaly složite vzory dermaglyju, ktere se mu vinuly nahoru po předlokti a mizely pod kratkymi rukavy trička. U ostatnich členů Rodu glyfy sloužily jako citovy barometr, ty Teganovy však byly jen o odstin tmavši než jeho zlatava pokožka a o bojovnikově naladě nic neprozrazovaly. Elise už jednou jeho působive kresby Rodu na pokožce viděla - před par měsici, když s nim poprve hovořila v objektu Řadu. Nechtěla na něj neomaleně civět, ale nemohla neobdivovat viřici oblouky a elegantni,
vzajemně propletene geometricke tvary, ktere Tegana označovaly jako jednoho z nejstaršich v upiřim narodě. Patřil do prvni generace Rodu; pokud ho neprozradila hloubka jeho schopnosti, pak rozhodně množstvi a složitost glyfů. Skutečnost, že patři k Prvorodym, ho ovšem take činila nesmirně citlivym na slunečni zařeni, což byl v tuto ranni hodinu velmi aktualni problem. „Je po devate rano,“ upozornila ho pro jistotu Elise. „Stravil jste tu celou noc.“ Tegan se pouze odvratil a nabral na taliřek michana vejce. Vypnul elektrickou plotynku, vysunul z topinkovače toast a přidal ho na taliř. „Pojďte se najist, dokud je to teple.“ Elise si ani neuvědomovala, jaky ma hlad, dokud nepřišla ke kuchyňske lince a nevložila si do ust prvni sousto. Při žvykani nedokazala potlačit slastne zastenani. „Ach, je to vybome.“ „Hlad je nejlepši kuchař,“ poznamenal Tegan. Přistoupil k mrňave ledničce a vytahl proteinovy koktejl v plastove lahvi. Kromě vajec, jogurtu a par jablek tam skoro nic nebylo. Elise se stravovala mizerně, ne kvůli penězům, ale proto, že když ji sužovaly těžke migreny, neměla na jidlo ani pomyšleni. Trpěla jimi denně od chvile, co odešla z Temnosti - zhoršovaly se každym dnem, kdy se vydala ven mezi lidi pronasledovat Přisluhovače. „Tohle nemůžete dlouho vydržet. Takhle ne.“ Tegan před ni postavil koktejl a pak se vratil na sve stanoviště naproti kuchyňskemu pultu. „Vim, co to s vami děla, když musite žit tady mezi lidmi. Vim, jak silně na vas působi ten psychicky tlak, Elise. Nemate nad tim žadnou vladu a to je nebezpečne. Může vas to zničit. Citil jsem, co to s vami děla, když jsem vas před par hodinami zvedal z podlahy.“ Vzpomněla si na prvni setkani s Teganem, na to, jak v ni jeho dotek vyvolal pocit, že je mu vydana napospas, jako by před nim byla obnažena. Poprve se ji bojovnik dotkl, když se společně s Dantem objevil v Temnosti a hledal jejiho švagra. Bojovnici si tenkrat na Sterlinga počkali před budovou, a když se Elise chtěla do potyčky zamichat, Tegan ji popadl a držel ji stranou od děni. Teď, po včerejši noci, už pochopil, jaka vada ji cely život držela v Temnosti jako vězně. Upiral na ni chladny, nevzrušeny pohled a Elise uvažovala, jestli ji hodla zase nechat zavřit do klece. „Vaše tělo slabne z vypěti a zatěže, jakym je vystavujete, Elise. Na to,
co dělate, nemate dostatečnou kapacitu.“ Protřepala plastovou lahev, kterou ji dal, a odšroubovala vičko. „Zvladam to docela dobře.“ „Jo, to vidim.“ Střelil vyznamnym pohledem na protihlukovou izolaci, kterou Elise přitloukla na stěny, aby oslabila svou nechtěnou schopnost. „Včera v noci jste to zvladala přimo vyborně." „Nemusel jste mi pomahat.“ „Ja vim,“ řekl neutralnim tonem a s nic neřikajicim vyrazem v obličeji. „Proč jste mě vlastně zachraňoval? A jak to, že jste se sem vratil?" Pokrčil jednim mohutnym ramenem. „Myslel jsem, že by vas zajimalo, že Řad zlikvidoval laboratoř na vyrobu šarlatu. Z laboratoře, zařizeni, materialu ani personalu nezbylo vic než hromadka popela." „Ach, diky bohu.“ Uleva ji zaplavila jako balzam. Elise zavřela oči a citila, jak seji pod vičky hromadi horke slzy. Konečně už ta zakeřna droga, ktera ji ukradla Camdena, nemůže uškodit synovi žadne jine ženy. Chvilku ji trvalo, než se sebrala natolik, aby se na Tegana opět dokazala podivat. Zjistila přitom, že na ni upira smaragdove oči. Otřela si slzy z tvaři a zastyděla se, že ji bojovnik viděl takhle se sesypat. „Promiňte. Nechci byt tak přecitlivěla. Mam jenom pořad... diru... v srdci, od te doby, co zemřel Quentin. A pak, když jsem přišla i o syna..." Hlas se ji vytratil; nedokazala popsat, jak prazdna se citi. „Prostě to... boli." „To přejde." Jeho ostry a bezvyrazny hlas působil jako facka. „Jak to můžete řict?" „Protože je to pravda. Zarmutek je zbytečna emoce. Čim dřiv na to přijdete, tim lip na tom budete." Elise na něj zděšeně a nevěřicně hleděla. „A co laska?" „Co je s ni?" „Copak jste nikdy neztratil někoho, koho jste miloval? A vědi vůbec lidi jako vy, co žijou jen proto, aby zabijeli a ničili, co je to milovat?" Tegan při jejim vybuchu zlosti pouze zamrkal a dale ji probodaval upřenym nevzrušenym pohledem, ktery v ni budil touhu vrhnout se po něm a praštit ho. „Dojezte snidani," řekl ji s popuzujici nezučastněnosti. „Měla byste si odpočinout, dokud to jde. Jakmile zapadne slunce, tak odsud zmizim a vy budete muset spolehat jen na vlastni obranne mechanismy. A ty za moc nestoji." Přistoupil k dlouhemu černemu plašti, uhledně přehozenemu přes běžecky trenažer, a s ledovym klidem vytahl mobilni telefon. Když začal
vytačet čislo, pocitila Elise nahle nesmyslne nutkani popadnout taliř a mrštit ho po něm, jen aby ten chladny bojovnik nějak zareagoval. Zatimco však poslouchala, jak vola na centralu Řadu a jeho hluboky hlas zni tak věcně a neproniknutelně, uvědomila si, že spiš než averzi k němu citi zavist. Jak to děla, že je pořad tak chladny a nezučastněny? Jeho vyjimečna duševni schopnost se přece tolik neliši od jeji. Včera v noci zakusil jeji utrpeni prostřednictvim dotyku, ale nesrazilo ho to na kolena jako ji. Jak to, že tu bolest vydržel? Třeba mu tu silu dodava skutečnost, že je Prvorody a pochazi z Generace jedna, možna proto je tak nevyzpytatelny a nad všechno povzneseny. Neboje to treninkem. Ovšem jestli se to naučil on, tak to může zvladnout i ona. „Ukažte mi, jak to dělate," poprosila ho Elise, když dotelefonoval a zaklapl přistroj. „Cože vam mam ukazat?" „Řikate, že se musim naučit ovladat sve duševni schopnosti, tak mi předveďte, jak to udělat. Naučte mě to. Chci byt jako vy." „Ne, to určitě nechcete." Obešla pult k mistu, kde stal. „Tegane, ukažte mi to. Chci byt přinosem pro vas i pro Řad. Chci pomahat. Ja musim pomahat, chapete to?" „Na to zapomeňte." Obratil se a odchazel od ni. „Proč, protože jsem žena?" Tegan se otočil tak rychle, až ji to vzalo dech, a probodl ji zuřivym pohledem dravčich oči. „Protože vas motivuje bolest, a to je zasadni slabina. Jste přiliš rozdrasana a rozbolavěla. Přiliš ponořena do sebelitosti, než abyste mohla byt někomu užitečna." V očich mu ohnivě zablesklo, ale plamen zhasl stejně rychle, jako se vznitil. Elise namahavě polkla, když ji plně došla jeho sžirava slova. To hodnoceni bolelo, ale bylo pravdive. Pomalu zamrkala a pak přikyvla na souhlas. „Nej lepši misto pro vas je v Temnosti, Elise. Tady venku jste ve vašem stavu nebezpečna - hlavně sama sobě. Neřikam to z krutosti." „Jistěže ne," přitakala tiše. „I krutost by totiž znamenala nějaky cit, nemam pravdu?" Neřekla už ani slovo. Bez jedineho pohledu na něj vzala z pultu taliř a odnesla ho do dřezu. „Jak to mysliš, zničena?" Vůdce Škůdců se předklonil v koženem křesle, lokty se opřel o desku velkeho mahagonoveho stolu a spojil prsty na rukach, zatimco ze sluchatka se na hlasity odposlech praskave ozyval nervozni hlas Přisluhovače.
„Včera v noci někdo volal na požarni stanici, Otče. Došlo k vybuchu. Cely ten zatraceny sklad vzplal jako řimska svice. Hasiči tvrdi, že už nebylo možne nic zachranit. Podle prvnich zprav to zřejmě zapřičinil unik plynu - " Marek vztekle zavrčel a praštil do tlačitka telefonu, aby to zbytečne hlašeni sveho lidskeho sluhy přerušil. Laboratoř na vyrobu šarlatu nemohla byt v žadnem připadě zničena nahodou nebo v důsledku poruchy na zařizeni. Pod tu špatnou zpravu se mohl klidně podepsat Řad. Jedine, co ho překvapovalo, bylo, že jeho bratrovi Lucanovi a jeho spolubojovnikům trvalo tak dlouho, než ten barak zničili. Na druhou stranu je Marek už od loňskeho leta zaměstnaval neustalymi potyčkami se Škůdci v ulicich. Pravě na tuto oblast chtěl zaměřit pozornost Řadu i nadale. Chtěl je jednou rukou zdržovat, aby ta druha mohla mezitim nenapadně a nerušeně dělat to, co je skutečně důležite. Pravě kvůli tomu přijel do Bostonu; proto mělo tohle město čim dal vic problemů se Škůdci. To všechno bylo jen současti jeho planu - vyvolat chaos a mezitim usilovat o větši vyhru. Jestli se mu přitom povede pobit i nějake bojovniky, tim lepe, ale bude bohatě stačit, když jen rozptyli jejich pozornost. Jakmile dosahne skutečneho cile, bude proti němu cely Řad bezmocny. Zničeni laboratoře na vyrobu šarlatu ho sice rozvzteklilo, ale ještě většim důvodem ke zlosti byl fakt, že jeden z Přisluhovačů nepodal hlašeni podle pokynů. Marek čekal na informaci - důležitou informaci - , a jemu trpělivost schazela i za těch nejlepšich podminek. Nebylo dobrym znamenim, že jeho Přisluhovač ma zpožděni. Člověk, ktereho si na tuto praci najal, byl naladovy a arogantni, ale na druhou stranu na něj byl spoleh. Všichni Přisluhovači byli spolehlivi. Z těchto lidskych duševnich otroků vysal jejich pan teměř všechnu krev a měl je pod naprostou kontrolou. Přisluhovače si dokazali vytvořit jen ti nejmocnějši z upiři rasy a zakony Rodu to už davno zakazovaly jako barbarstvi. Marek si opovržlivě odfrkl nad tou dobrovolnou, byrokratickou kastraci sveho naroda. Jen dalši nazorny přiklad, proč se upiři řiše měla už davno změnit. Potřebuje nove silne vedeni, ktere ji uvede do nove ery. Nove ery, ktera bude patřit jemu. KAPITOLA
Sedma Naštval ji, zřejmě i urazil, a ačkoli měl skoro cely den na jazyku omluvu, nevypustil ji z ust. Konec konců, nema se přece za co ospravedlňovat. Te ženě nic nedluži, a teprve ne nějake omluvy či vysvětleni, proč se z něj stal takovy bezcitny parchant, za jakeho ho všichni považuji. A už vůbec nehodlal brat v potaz Elisinu žadost, aby ji pomohl zkrotit jeji mimořadnou psychickou schopnost. Tim navrhem ho překvapila. Představa, že by nějakou ženu, natož zhyčkanou vdovu z Temnosti, napadlo svěřit se do jeho peče, bylo naprosto nad jeho chapani. Jako kdyby se mu v něčem takovem dalo věřit. Jo. To tak akorat. Elise mu nakonec řešeni cele otazky usnadnila. V hodinach pote, co ji tak setřel, už na něj nepromluvila jedine slovo. Zaměstnavala se domacimi pracemi, ustlala, umyla nadobi od snidaně, utřela prach na policich s knihami, půl hodiny si zaběhala na trenažeru a vůbec se od něj držela tak daleko, jak jen to stisněne podminky bytu dovolovaly. Před chvili ji slyšel ve sprše a dopřal si kratke zdřimnuti na podlaze, kde seděl. Voda už však dotekla a on byl vzhůru; poslouchal, jak se Elise za zavřenymi dveřmi obleka. Vyšla v modrych džinach a mikině s kapuci s napisem Harvard, ktera ji sahala až do půli stehen. Kratke světle vlasy měla vysušene ručnikem; leskly se jako zlato a zvyrazňovaly levandulovou barvu jejich oči. Oči, ktere po něm sjely mrazivym pohledem, když prochazela do předsiňky a svěsila z raminka v šatniku bilou prošivanou vestu. Sehnula se a ze spodni časti skřině vytahla světle hněde semišove zimni boty. „Co dělate?“ zeptal seji Tegan, zatimco se tiše oblekala do zimy. „Musim jit ven.“ Zaklapla dveře od skřině a zapnula si zip u tluste vesty. „Pravděpodobně jste si všiml, že lednička zeje prazdnotou. Mam hlad. Potřebuju se najist a musim si jit nakoupit.“ Tegan vstal. Uvědomoval si, že se kaboni. „Jestli odejdete, ten trans se přeruši.“ „Pak to budu muset zvladnout bez něj.“ Nevšimavě přešla ke kuchyňskemu pultu a vzala si MP3 přehravač, ktery tam ležel. Zastrčila si tenkou černou krabičku do předni kapsy džinů, provlekla si pod svetrem kabel se sluchatky a nechala je volně viset na
hrudi. Nůž, ktery se od včerejšiho honu na Přisluhovače povaloval na lince, si nevzala, a Tegan si nevšiml, že by u sebe měla nějake dalši zbraně. Ani se na něj nepodivala, přetahla si kapuci přes hlavu a oznamila: „Nevim, jak dlouho budu pryč. Jestli odejdete dřiv, než se vratim, tak prosim vas zamkněte. Kliče mam.“ Krucinal. Možna je doopravdy hladova, ale podle jejiho strnuleho drženi těla Tegan soudil, že ma spiš v umyslu dokazat svou pravdu. „Elise,“ řekl a vykročil k ni v okamžiku, kdy sahala po klice vstupnich dveři. Kdyby ji chtěl zastavit, stačila by k tomu jedina myšlenka. Věděl to a z vyrazu jejiho obličeje, když se k němu otočila, poznal, že ona to vi take. „Vim, že se na mě zlobite za to, co jsem vam předtim řekl, aleje to pravda. Nejste ve stavu, abyste mohla takhle dal pokračovat." Udělal dalši krok. Než ji stihl řict, že se kvůli jeji vlastni bezpečnosti rozhodl odvezt ji do Temnosti, uchopila do ruky kulatou kliku a prudce otevřela dveře. Nemohla proti němu zvolit učinnějši zbraň. Ze vstupni haly a chodby vniklo dovnitř jasne odpoledni slunce a Tegan se se zasyknutim stahl zpatky. Uskočil z cesty ostremu dennimu světlu a zpod předlokti, kterym si chranil oči, sledoval, jak Elise s pichlavym pohledem upřenym do jeho oči klidně vychazi z bytu a zavira za sebou dveře. Elise nijak nespěchala, zvolna kračela ke kramku se smišenym zbožim a nakoupila par zakladnich potravin. S igelitovou taškou v ruce pak pokračovala po chodniku směrem od bloku, kde bydlela. Tvaře ji štipaly mrazem, ale potřebovala studeny vzduch, aby si vyčistila hlavu. Tegan měl pravdu, že trans přestane učinkovat, jakmile vyjde z bytu. Pod zvukovou barierou elektrickych kytar a ječivych rockovych textů, ktere se ji valily do uši z Camdenova iPodu, citila šum hlasů, sžirave hlučeni lidske zkaženosti a zloby, ktere bylo jejim věrnym společnikem od chvile, co se vydala na tuto ponurou cestu mimo bezpečne utočiště Temnosti. Musela uznat, že ji Teganův zasah opravdu přišel vhod. 1 když ji ten bojovnik dohnal k zuřivosti - urazil ji tak ji hodiny stravene v transu, do něhož ji uvedl, nesmirně prospěly. Ta přestavka ji umožnila přemyšlet a soustředit se; v klidu, pod horkou a dlouhou sprchou, seji nakonec vybavil jeden konkretni detail o Přisluhovači, ktereho včera ulovila. Snažil se vyzvednout expresni zasilku pro někoho, komu řikal Pan. Přisluhovače - vzpominala si, že se představil jako Raines - značně rozčililo, když se dozvěděl, že balik ještě nedorazil. Co pro něj mohlo byt tak důležite? Či spiš, co mohlo byt tak důležite pro upira, ktery si z něj udělal
Přisluhovače? Elise měla v umyslu to zjistit. Měla sto chuti odejit z bytu hned, jak si na tu zvlaštni podrobnost vzpomněla, ale překažel ji v tom ten obrovsky arogantni bojovnik Rodu. Jelikož Tegan pochyboval, že by Elise mohla nějak přispět v boji proti Škůdcům, neviděla důvod, proč ho tou informaci obtěžovat, dokud si nebude jista, co znamena. Cesta k provozovně zasilkove služby FedEx u nadraži trvala několik minut. Elise chvili lelkovala venku, dělala si ramcovy plan a čekala, až si hrstka zakazniků vyřidi sve zaležitosti a odejde. Když se posledni z nich bližil k vychodu, Elise si vytahla z uši sluchatka a zamiřila k přepažce. Službu měl shodou okolnosti stejny mlady uřednik jako den předtim. Když přistoupila k okenku, kyvl ji hlavou na pozdrav, ale naštěsti ji zřejmě nepoznal. „Přejete si?“ Elise se zhluboka nadechla pro uklidněni a ze všech sil se snažila nevnimat kakofonii hlasů, ktera ji zaplnila hlavu, když se teď zbavila berličky řvouci hudby. Nepotrva dlouho a hluk ji zcela ochromi. „Chtěla bych vyzvednout baliček, prosim. Měl přijit už včera, ale kvůli vanici se opozdil." „Jmeno?“ „Ehm, Raines,“ odpověděla a pokusila se o usměv. Mladik k ni zvedl oči a přitom něco vyťukaval do počitače. „Ano, už dorazil. Mohu vidět nějaky průkaz totožnosti?" „Prosim?" „Řidičsky průkaz, kreditni kartu... k vyzvednuti je potřebny podpis a doklad." „Nic z toho nemam. Tedy, u sebe " Uřednik zavrtěl hlavou. „Bez průkazu totožnosti vam to nemohou vydat. Bohužel. Takove jsou předpisy a ja si nemohu dovolit přijit o praci. I když stoji za pendrek." „Prosim vas," nalehala Elise. „Je to velice důležite. Můj... manžel to tady byl včera vyzvednout a hrozně se rozčilil, že se balik opozdil." Zaplavil ji přival uřednikovy nevraživosti vůči Přisluhovači. Myslel na baseballove palky, temne uličky, polamane kosti. „Bez uražky, pani, ale vaš manžel je pěknej hňup." Elise věděla, že působi nervozně a ustrašeně, ale to ji v tuto chvili jen poslouži. „Když tu zasilku dneska nepřinesu, bude zle. Musim ji mit, važně." „Bez průkazu to nepůjde." Mladik na ni dlouze hleděl, pak si přejel
dlani přes bradu a maly trojuhelniček vousů pod spodnim rtem. „Ovšem když ten balik necham ležet na pultě a půjdu si dozadu zakouřit, tak je dost možny, že mu narostou nožičky a zmizi dřiv, než se vratim. Sem tam se tu něco ztrati..." Elise opětovala uřednikův vychytraly pohled. „To byste udělal?" „Ne zadarmo, samozřejmě." Pohledl na sluchatka, ktera ji visela kolem krku. „To je novy model? Ten s displejem?" „Ale to nejde..." Elise začala odmitavě vrtět hlavou a chystala se uřednikovi řict, že ten přistroj patři jejimu synovi a neji, takže ho nemůže nikomu věnovat. Navic ho potřebuje, pomyslela si zoufale, i když rozum ji napovidal, že si může klidně dovolit koupit třeba sto novych. Jenže tenhle byl Camdenův. Momentalně představoval jeji jedine hmatatelne pouto se synem, skrz hudbu, kterou poslouchal ve dnech - či spiš hodinach - předtim, než naposledy odešel z domu. „No to je jedno,“ řekl uřednik, pokrčil rameny a přitahl si balik k sobě. „Stejně se nemůžu zdržovat „Dobře,“ vyhrkla Elise rychle, dřiv, než by si to ještě mohla rozmyslet. „Jo, dobře. Je vaš. Můžete si ho vzit.“ Vytahla zpod mikiny draty, omotala je kolem iPodu a položila leskly černy přistroj před uřednika. Chvili ji trvalo, než z přehravače sundala ruku. Nakonec to s hlubokou litosti udělala. A s pevnym odhodlanim. „Teď si vezmu ten balik.“ KAPITOLA Osma Tegan procitl z kratkeho, lehkeho polospanku, zcela odpočaty, když se ke dveřim bytu přibližily kroky. Poznal Elisinu tichou, avšak rozhodnou chůzi dřiv, než v zamku zarachotil klič a oznamil jeji přichod. Byla pryč skoro dvě hodiny. Zbyvaly dalši dvě, než slunce konečně zajde a on odsud bude moct vypadnout a vratit se ke sve obvykle praci. Seděl na podlaze s lokty opřenymi o kolena, zady se opiral o stěnu vypolstrovanou polystyrenem a sledoval, jak se dveře opatrně oteviraji a Elise se protahuje dovnitř. Už se ani tolik nesnažila ožehnout ho slabnoucim světlem z chodby; teď se soustředila na vlastni pohyby, jako by ji stalo nesmirne usili vytahnout klič ze zamku a opatrně za sebou zavřit dveře. V křečovitě sevřene pěsti leve ruky svirala naditou igelitovou tašku.
„Sehnala jste, co jste potřebovala?" zeptal se ji, když se na chvili zastavila s čelem přitisknutym ke dveřim. Odpověděla slabym přikyvnutim. „Začina vas zase bolet hlava?“ „To je dobry,“ odvětila tiše. Jako by sbirala sily, otočila se a s pravou rukou přitisknutou ke spanku zamiřila do kuchyně. „Mivam i horši migreny... Nebyla jsem venku dlouho, takže to brzy polevi.“ Ani si nesvlekla vestu a s nakupni taškou v ruce prošla kolem běžeckeho trenažeru do uzke kuchyňky. Zmizela Teganovi z oči, ale slyšel, jak si napoušti vodu do sklenice. Vstal a přesunul se tak, aby na ni viděl. Uvažoval, zdaji ma nabidnout, že ji opět uvede do transu. Rozhodně vypadala, že by to potřebovala. Elise hltavě vypila vodu a křehky ohryzek se ji při každem polknuti pohyboval nahoru a dolů. Na jeji žizni bylo cosi animalniho, ta potřeba byla tak primarni a prastara, až mu to připadalo absurdně eroticke. Tegan přemyšlel, jak dlouho už nedostala krev od někoho z Rodu. Nejmeně pět let. Na jejim těle už se začinaly projevovat znamky deprivace, svaly se ztenčovaly, pokožka ztracela narůžovělou barvu a bledla. Kdyby pravidelně přijimala krev Rodu, dokazala by se lepe vypořadat se svou nechtěnou schopnosti - to ale přece musi vědět, když tak dlouho žila mezi upiry. Elise nepřestavala pit a po třeti sklenici si Tegan všiml, že ji pomalu mizi napěti z ramen. „To radio, prosim vas... mohl byste ho zapnout?" Tegan vyslal přes mistnost telepaticky pokyn a ticho zaplnila hlasita hudba. Neřvala tolik, jak by si Elise přala, ale zřejmě ji pomahala trochu otupit bolest. Po chvili začala Elise vyndavat nakupy, ktere přinesla domů. S každou uplynulou vteřinou seji vracela sila přimo před jeho očima. Měla pravdu, nebylo to ani zdaleka tak zle jako večer předtim. „Když se ocitnete v blizkosti Přisluhovačů, tak se to zhoršuje," poznamenal nahlas. „To koncentrovane zlo, ke kteremu se navic musite dostat až na dotek, vam způsobuje migreny a krvaceni z nosu." Nepokoušela se to popřit. „Dělam to, co musim. A mam vysledky. Dřiv než mi řeknete, že v tomhle boji jsem pro Řad zbytečna, tak by vas možna zajimalo, že ten Přisluhovač, ktereho jsem včera v noci zabila, zrovna vyřizoval pochůzku pro sveho upiřiho pana." Tegan ztuhnul a přimhouřenyma očima si změřil drobnou ženu, ktera
se k němu konečně otočila a pohledla mu do tvaře. J ak o u pochůzku? Co o tom vite?" „Sledovala jsem ho z vlakoveho nadraži do vydejny zasilek FedEx. Šel tam něco vyzvednout." Teganův mozek okamžitě přepnul do průzkumneho režimu. Začal na ni palit jednu otazku za druhou. „Vite, co to bylo? Nebo odkud to pochazelo? Co přesně ten Přisluhovač řikal a dělal? Všechno, na co si vzpomenete, může byt „Užitečne?" doplnila Elise. Hovořila přijemnym tonem, ale z oči ji sršely vyzyvave jiskřičky. Tegan se rozhodl tu mirnou provokaci ignorovat. Asi by chtěla vykopat valečnou sekeru a rozpitvavat jejich dopoledni vyměnu nazorů, jenže tahle informace byla přiliš důležita. Neměl čas ani naladu si s tou ženou hrat. „Povězte mi všechno, na co si vzpomenete, Elise. Každa maličkost může byt důležita." Elise v kostce shrnula, čeho si všimla na Přisluhovači, ktereho předešlou noc pronasledovala, a Tegan musel uznat, že ta ženska je vynikajici lovec i pozorovatel. Zjistila dokonce Přisluhovačovo jmeno, což by se mohlo hodit, kdyby se Tegan rozhodl vyhledat bydliště mrtveho a pidit se po dalšich informacich. „Co udělate?" zeptala se Elise, zatimco Tegan si v duchu dělal plan na noc. „Počkam do setměni. Pak vrazim do te pobočky FedExu, seberu ten zatraceny balik a budu doufat, že v něm najdu nějake odpovědi." „Tma padne až za několik hodin. Co když tam Škůdci mezitim někoho pošlou, aby to vyzvedl, dřiv než se tam dostanete vy?" Jo, to ho napadlo taky. Proklatě. Elise naklonila hlavu na stranu, jako by ho odhadovala. „Třeba už ho davno maji. A protože vy jste z Rodu, musite tady trčet a čekat do zapadu slunce." Tegana jeji poznamka nepotěšila, ale měla pravdu. K čertu. Musi začit jednat hned, protože žadne „později" už pravděpodobně nebude. „Na jake ulici je ta zasilkova služba?" zeptal se, otevřel mobilni telefon a vytočil čislo na informace. Elise mu dala adresu a Tegan ji na vyzvu automatu na druhe straně nadiktoval do sluchatka. Přepojili ho do pobočky FedExu a on se připravil na to, že osobu, ktera telefon zvedne, podrobi mirnemu psychickemu natlaku, aby vyrovnal šance, dokud ma přiležitost. Po patem zazvoněni někdo konečně sluchatko zvedl a ozval se lhostejny pozdrav od mladika, ktery se představil jako Joey.
Tegan zautočil na ten bezbranny lidsky mozek jako zmije. Natolik se soustředil na ždimani informaci z muže na druhe straně linky, že si sotva všiml, jak k němu z kuchyně přichazi Elise. Beze slova před něj položila objemnou igelitovou tašku. Obdelnikova krabice na dně klapla o pult. Skrz žlute logo na tašce se smajlikem a napisem „Děkujeme" prosvital štitek adresovany na Sheldona Rainese - tehož Přisluhovače, ktereho Elise den předtim zabila. Dobrotivé peklo. Přece nemohla Okamžitě uvolnil mysl uřednika z FedExu z psychickeho sevřeni a přerušil telefonat. S neličenym překvapenim se zeptal: „Vy jste se tam dneska vratila?" Světle fialove oči, ktere na něj upřeně hleděly, byly průzračne a pronikave. „Napadlo mě, že by to mohlo byt užitečne, a nechtěla jsem riskovat, že to padne do rukou Škůdcům." Bože. K čertu. Tegan tušil, že jedině dobre vychovani ziskane v Temnosti teď Elise brani mu připomenout, jak ji před pouhymi par hodinami tvrdil, že v teto valce nemůže Řadu nijak pomoci. A ať už ji dnes vyhnal ven tvrdohlavy vzdor nebo odvaha a chytrost, musel přiznat - aspoň sam sobě - , že ho ta žena doopravdy překvapila. Zadrženi te zasilky ho potěšilo, ať už v ni bude cokoli. Pokud ovšem Škůdci - a hlavně jejich vůdce Marek - ten balik očekavaji, musi pro ně mit nějakou hodnotu. Zbyvala otazka, jakou? Tegan vytahl krabici z tašky a dykou, co měl za pasem, přeřizl lepici pasku. Zpatečni adresa připominala jednu z těch virtualnich sdilenych kancelaři. Nejspiš bude falešna. Gideon by to mohl ověřit, ale Tegan sazel na to, že by Marek nebyl tak neopatrny, aby za sebou nechal vysledovatelnou papirovou stopu. Naklonil krabici a do ruky mu vyklouzl jeji obsah: tenka kniha vazana v kůži a zabalena do bublinkove folie. Sloupl ze stare brožury plastovou folii a nechapavě svraštil oboči. Byl to jenom obyčejny, napůl prazdny stary sešit v tvrdych deskach, na kterem nebylo nic pozoruhodneho. Asi nějaky denik. Par stranek zaplňoval ručně psany text, snad ve směsi němčiny a latiny, a zbytek byl nepopsany, až na jakesi primitivni symboly načmarane po okrajich listů.
„Jak se vam to povedlo ziskat, Elise? Musela jste něco podepsat, uvest sve jmeno nebo tak?“ „Ne. Uřednik za přepažkou chtěl nějaky identifikačni průkaz, ale ja žadny nemam. Když jsem žila v Temnosti, nikdy jsem nic podobneho nepotřebovala." Tegan proletěl zažloutle stranky knihy a všiml si několika zminek o rodině Odolfovych. To jmeno mu nic neřikalo, ale klidně by se vsadil, že jsou z Rodu. Většinu zaznamů tvořilo opakovani jakesi basně nebo veršů. Na co by Marek potřeboval takovou obskurni a nesrozumitelnou kroniku? Muselo to mit nějaky důvod. „Uvedla jste tam nějakou informaci, podle ktere by vas mohli identifikovat?" zeptal se Elise. „Ne. Ja jsem, ehm... nakonec jsem udělala směnny obchod. Uřednik byl ochotny mi ten balik vydat vyměnou za Camdenův iPod.“ Tegan k ni zvedl oči a až teď si uvědomil, že se vratila domů bez ochrany hudby, ktera by zablokovala jeji schopnost. Neni divu, že po navratu vypadala tak zničeně. Teď už to však neplatilo. Pokud se ještě necitila dobře, nedala to na sobě znat. Elise se naklonila dopředu, aby si knihu lepe prohledla. Se stejnym zajmem jako on se plně soustředila na bezprostředni ukol a na nic jineho nemyslela. „Myslite, že by ten sešit mohl byt důležity?" zeptala se ho a očima přejižděla stranku, ktera ležela otevřena na pultě. „Jaky vyznam by mohl mit pro Škůdce?" „To nevim. Ale rozhodně něco znamena pro jejich vůdce." „Vy ho znate, že?" Tegan to chtěl nejdřiv popřit, ale pak neurčitě kyvl hlavou. „Ano, znam ho. Jmenuje se Marek. Je to Lucanův starši bratr." „Bojovnik?" „Kdysi jim byval. S Lucanem a Markem jsme společně vybojovali mnoho bitev. Bezvyhradně jsme mu důvěřovali a položili bychom za něj život." „A dnes?" „Marek se nakonec projevil jako zradce a vrah. Je to naš nepřitel - nejen Řadu, ale celeho Rodu. Všichni to ale zatim nevědi. S trochou štěsti ho zlikvidujeme dřiv, než bude mit šanci provest svoje plany, ať už jsou jakekoliv." „Co když se to Řadu nepodaři?" Tegan na ni upřel pronikavy pohled. „Modleme se, aby se tak nestalo."
Zavladlo ticho a Tegan dal listoval v deniku. Marek tu knihu z nějakeho důvodu chtěl, takže v ni musi byt skryta nějaka stopa či napověda. „Počkejte moment. Vraťte se," vyhrkla Elise nahle. „Neni to glyf?‘'í Tegan si toho všiml ve stejnou chvili. Zalistoval zpatky k malemu symbolu načmaranemu na strance u konce sešitu. Necvičenemu oku mohl ornament ze vzajemně se propletajicich geometrickych křivek a kudrlinek připadat jen jako dekorativni prvek, ale Elise měla pravdu. Byly to obrazce dermaglyfů. „Sakra," zamumlal Tegan a ziral na symboly, v nichž poznaval znak velmi stareho rodu. Nepatřil žadnym Odolfovym, ale rodině jineho jmena. Rodu, ktery žil - a uplně vymřel - před davnymi lety. Jaky mohl mit Marek důvod vyhrabavat davnou minulost? Do salonu v přepychove usedlosti v Berkshires se nesly vykřiky, bolestne skučeni vychazejici shora z podkrovniho pokoje, ktery se nachazel ve třetim patře zamečku. Jednu stěnu mistnosti tvořila okna, umožňujici panoramaticky vyhled dolů na lesnate udoli. Přirodni scenerie, zalita poslednimi ostrymi paprsky slunce, byla bezpochyby uchvatna. Zdalo se, že na upira, ktereho nahoře držely straže z řad Přisluhovačů, to rozhodně zapůsobilo. Poslednich sedmadvacet minut se mu dostavalo vysady sedět v prvni řadě na představeni s ultrafialovymi efekty. Ustřednim schodištěm se ozyvaly zmučene vykřiky a utrpeni vystřidaly vyčerpane vzlyky. Marek si znuděně povzdechl, vstal z přepychoveho čalouněneho křesilka ve stylu Ludvika XVI. a prošel přes celou mistnost ke dvojitym dveřim sveho tlumeně osvětleneho soukromeho apartma. Kromě podkrovni vyslechove mistnosti byl zbytek oken v zamečku přes den zastiněn elektronicky řizenymi žaluziemi, ktere nepropouštěly světlo. Marek vyšel na chodbu a přivolal si jednoho z Přisluhovačů, ktery už čekal na jeho rozkazy. Marek kyvl hlavou ke schodům a Přisluhovač se rozběhl nahoru, aby ostatnim oznamil, že jejich Pan je na cestě, a dohledl na to, aby při jeho přichodu byla všechna okna řadně zakryta. Trvalo jen okamžik, než nařek zajateho upira ztichl. Marek vystoupal po širokem mramorovem schodišti do druheho a pak do třetiho patra. Odtud pak pokračoval po schodech nahoru do podkrovi. Když se bližil k cili, vzplala v něm opět zuřivost. Tohle byl jen jeden z řady otravně vyčerpavajicich vyslechů upira, ktereho
poslednich par tydnů věznil. Mučeni bylo sice zabavne, ale zřidkakdy učinne. Ovšem na dnešnich udalostech v Bostonu toho přiliš zabavneho nebylo. Přisluhovač, vyslany vyzvednout důležitou expresni zasilku, skončil v mistni marnici - anonymni oběť utoku bodnou zbrani, jak se Marek dozvěděl od sveho kontaktu v kancelaři koronera. Jelikož ho zabili za bileho dne, vylučovalo to Řad či jakykoli jiny zasah Rodu, ale v Markovi pořad hlodalo podezřeni. Velice ho zaujala informace, že balik, ktery očekaval, se z pobočky FedExu ztratil ve stejny den. Byla to velka ztrata, on však měl v umyslu ziskat zasilku zpět. Až ji dostane, s velkou chuti osobně vyslechne toho zloděje, co balik ukradl. Nahoře na konci schodiště do podkrovi stal na straži jeden z Přisluhovačů. Uctivě mu otevřel dveře a vpustil ho do zšeřele mistnosti. Nahy upir seděl připoutany na židli s ocelovymi okovy kolem kotniků a zapěsti. Byl popaleny od hlavy k patě, z pokožky se mu čoudilo a linul se z něj odporně sladky pach potu a seškvařeneho masa. „Libi se vam ten vyhled?“ zeptal se Marek při vstupu do mistnosti a s hnusem pohledl na zajatce. „Škoda, že ještě neskončila zima. Na podzim jsou pry ty barvy uchvatne." Upir měl hlavu skloněnou hluboko na prsou a když se pokusil promluvit, vyšlo z něj jen chraptive zaprskani někde vzadu v hrdle. „Jste ochoten mi řict, co od vas potřebuju vědět?" Z upirovych nateklych rtů pokrytych puchyři vyklouzlo žalostne zaupěni. Marek si dřepl před zajatce. Hnusil se mu jeho puch i vzhled. „Nikdo se nedozvi, že jsi zpival. To ti můžu zajistit, pokud teď se mnou budeš spolupracovat. Můžu tě poslat někam na lečeni, zajistit ti ochranu. To je pro mě hračka. Rozumiš?" Upir zanařikal a Marek v tom bolestnem zastenani vycitil, že možna kolisa ve svem přesvědčeni. Neměl v umyslu dostat lživym slibům, ktere zajatci nakukal. Sloužily jen jako nastroj, ktery ho měl zlomit tam, kde to nedokazalo mučeni a utrpeni. „Mluv a tohle všechno skonči," pokračoval tichym vemlouvavym tonem, i když uvnitř ho sžirala nenasytna touha po odpovědi. „Řekni mi, kde je." V tichu bylo slyšet, jak se vězeň namahavě snaži polknout. Svěšena hlava se mu zachvěla, když seji pokoušel zvednout z poraněne hrudi. Marek čekal, cely se tetelil dychtivosti a nedbal na to, že Přisluhovači stojici
kolem pravděpodobně citi naději, ktera z něj vyzařuje. „Pověz mi to. Nebudeš už muset dal nest tohle břimě." Upirovi začalo zpomezi rtů vychazet syčeni, tahly chrčivy vydech. Cely se roztřasl, ale sebral se a zkusil to znovu, snažil se ze sebe vypravit alespoň začatek doznani. Marek citil, jak se mu oči rozšiřuji očekavanim a dech se mu uži při čekani na slova, ktera předznamenaji jeho osud. „Nn... na..." Upir pootevřel na škvirku oko, skryte za spalenym vičkem. Duhovka mu jantarově žhnula z dlouheho utrpeni a panenku tvořila jen černa štěrbina, ktera vyhledala Markův pohled a nenavistně se do něj zabodla. Zajatec se nadechl a pak ze sebe vychrlil: „Nn-na... naser... si." Marek vstal s naprostym klidem, jimž maskoval bouři vzteku, ktera se v něm okamžitě rozpoutala, a rozvažně vykročil ke schodům z podkrovi. „Vytahněte žaluzie," nařidil stražcům z řad Přisluhovačů. „Nechte tu bezcennou mršinu napospas slunci. Jestli nepojde do soumraku, ať se tady uškvaři za rozbřesku." Marek vyšel z mistnosti a ani nehnul brvou, když se mu v patach opět ozvaly prvni zmučene vykřiky. KAPITOLA Devata Když se poslednich par minut denniho světla změnilo v soumrak, Tegan sebral knihu a sve zbraně a natahl se pro černy plašť. Elise stravila nejmeně posledni hodinu - od chvile, co mu odevzdala baliček z FedExu sledovanim, jak Tegan podrobně studuje každou stranku textu, a přitom sbirala odvahu ho požadat, aby ji pomohl se vice zapojit do valky proti Škůdcům. Teď, když si oblekal černy koženy plašť, vycitila svou posledni šanci. „Tegane... doufam, že vam ta kniha k něčemu bude.“ „To bude.“ Zaletěl k ni pohledem pronikavych zelenych oči, ale Elise viděla, že mysli už je jinde, u novych informaci, ktere se mu dostaly do rukou. Zamrkal, jako by už pro něj dal neexistovala a nemohl se dočkat, až od ni zmizi. „Řad je vam za ni vděčny.“ „A co vy?“ Ja?“ Odmlčel se, svraštil oboči a Elise dodala: „Snad toho po vas tolik nežadam, ne? Vy jste jediny, kdo mi může pomoct se vypořadat s tou moji... vadou. Naučit mě, jak ji umlčet, jak nic necitit. Můžu byt pro vas i pro Řad přinosem. Chci pomahat." Namisto odpovědi ji přejel ostrym sžiravym pohledem. „Ja pracuju
sam. A vy ani nevite, o co mě žadate. Navic jsme tohle všechno už probirali." „Můžu se učit. Chci se učit. Prosim vas, Tegane. Potřebuju se to naučit.“ „A vy si myslite, že ja jsem ten pravy, kdo vam pomůže?" „Myslim, že jste ma jedina naděje.“ Ušklibl se a zavrtěl hlavou. Vykročil ke dveřim a Elise se neohroženě vrhla za nim, jako by mu mohla fyzicky zabranit v odchodu. Zarazila se pouhy vlasek od něj a spustila ruku podel těla. „Nemyslite, že bych raději šla za někym jinym - za kymkoli jinym kdybych mohla?“ Chvilku mlčel a Elise doufala, že zvažuje jeji slova. Potom však polohlasně zaklel a natahl ruku po klice. „Dal jsem vam odpověď." „A ja jsem vam dala ten denik. Ten přece za něco stoji, ne?“ Vyrazil ze sebe ostry smich a prudce se k ni otočil. „Vy si snad myslite, že tady spolu smlouvame. Jenže to jste na omylu." „Jestli ta kniha obsahuje informace tykajici se aktualnich problemů se Škůdci, tak to bude Temnost určitě zajimat stejně jako vas. Stači jediny telefonat kteremukoli z manželovych znamych v Dozorčim uřadě a během hodiny se bude centrala Řadu hemžit agenty." Byla to pravda. Quentin zastaval v Dozorčim uřadě vysokou hodnost a Elise jako vdova po něm měla vyznamne politicke postaveni. Osobně znala řadu vlivnych osobnosti v Temnosti. Pouhe Quentinovo jmeno by otevřelo desetkrat tolik dveři, kdyby uznala za vhodne je použit. Tegan nepotřeboval, aby mu to vysvětlovala. V ledovem pohledu mu zaplala zlost, prvni znamka emoci, jakou u něj zpozorovala. „Teď mi vyhrožujete." Při jeho ostrem přidušenem uchechtnuti ji v krku narostl knedlik strachu. „Ženo, ja vas varuju: zahravate si s ohněm." Elise citila, jak se ji uzkosti napina kůže, ale nemohla ustoupit. Přiliš dlouho žila ve zlate kleci, chraněna a opečovavana jako ve vatičce. A jestli unik z te klece obnašel vyvolani hněvu bojovnika - dokonce i smrtelně nebezpečneho přislušnika Generace jedna jako Tegan tak to prostě bude muset risknout a modlit se, aby z toho vyvazla živa a zdrava. „Ať se vam to libi nebo ne, tahle valka se tyka i mě. Sama jsem si to nevybrala; Škůdci mi ji přinesli až na prah, když Camden zemřel. Žadam po vas jen jedine - abyste mi ukazal, jak byt vykonnějši. Myslela bych, že Řad přivita veškere spojence, co jsou k dispozici." „Tady nejde o Řad, a vy to vite. Tady jde o pomstu, oko za oko. Emoce mate ve varu od chvile, kdy vam přimo před očima oddělali toho vašeho škůdcovskeho syna."
Teganova kruta slova ji řizla jako střep, pravdivost toho, co řekl, seji vlila do ran jako kyselina. „Mně jde o spravedlnost," odsekla mu ostře. „Musim to napravit! Krucinal, Tegane, to se vas musim doprošovať?" Neměla se ho dotykat. Tak zoufale chtěla prokazat pravdivost svych slov, že bezděčně natahla ruku a položila mu ji na paži. Teganovy ocelove svaly se pod špičkami jejich prstů zaťaly a ztvrdly stejně jako vyraz v jeho nevyzpytatelnem obličeji. Neucukl před jejim dotekem, ale chladnyma zelenyma očima zaletěl k radiu, ktere hralo v pozadi. Po jeho telepatickem přikazu zmlklo. V naslednem tichu se začaly probouzet temne sily Elisiny psychicke schopnosti. V hlavě se ji rozezněly hlasy a z Teganova pronikaveho pohledu, ktery na ni nehybně a vyčkavavě upiral, poznala, že si dokaže přečist jeji utrpeni do posledniho detailu. Uvědomila si, že vstřebava jeji bolest, a citila, jak nasava jeji reakce skrz misto, kde se dotyka jejich pokožka. Elise bojovala s přišernou bouři, ktera utočila na jeji mysl, ale hlasy stale silily. Malem se zapotacela pod naporem oplzlosti a zkaženosti, ktere ji plnily hlavu. Tegan ji nezučastněně pozoroval jako brouka chyceneho pod sklenici. Zdalo se dokonce, že si to uživa a vychutnava si svou převahu s každou uplynulou vteřinou emocionalniho utoku, kterou se snažila vydržet. Jejich pohledy se setkaly a Elise začinala chapat, že Tegan umi ovladat ten bolestivy přival, ktery ji buši do lebky. Zesiloval ten hluk stejně, jako dokazal ztišit radio a televizi. „Panebože," zalapala po dechu. „Vy jste tak kruty." Ani se to nesnažil popřit. S bezvyraznym obličejem a s nesnesitelnou lhostejnosti přerušil spojeni a zůstal mlčky stat. Elise od něj couvala, zraněna mnohem vic, než byla ochotna dat najevo. „Lekce čislo jedna," zamručel chladně. „V ničem na mě nespolehejte. Dočkate se jen zklamani." Choval se jako parchant a kruťas, ale nebylo by fer budit v Elise jakekoli naděje. Hleděla na něj přes malou garsonku pohrdavym pichlavym pohledem a Tegan zamiřil do předsiňky, aby odtud uprchl. Možna by se měl citit provinile, že s ni zachazel tak hrubě, ale pravda byla takova, že podobne komplikace rozhodně nepotřeboval. A pro Elise bude mnohem lepši, když si pro sve učely najde někoho jineho. Doufal,
že to uděla. Pod přitiskl si knihu kabatem k tělu a rychlym krokem vyšel do temne noci. Ze zvědavosti zabočil do vedlejši uličky a pak do dalši, ktera vedla kolem pobočky FedExu. Elise mu sice podrobně popsala Přisluhovače a vše, co se tam odehralo, ale Teganovi vrtalo hlavou, zda by nezjistil vic, kdyby se tam vypravil a vyslechl uřednika osobně. Asi třicet metrů od provozovny si uvědomil, že neni jediny, koho to zajima, a že přišel pozdě. Ucitil čerstvě prolitou krev. Spoustu krve. V budově byla tma, ale Tegan rozeznal nehybne tělo uřednika na zemi za přepažkou. Škůdci tady už byli. Monitor průmyslove televize v koutě ukazoval jedno zastavene okenko videozaznamu. Byl to rozmazany, ale rozpoznatelny zaběr Elise, zachycene uprostřed pohybu s baličkem v rukach. Proklatě. A pravě teď stejni Škůdci nepochybně pročesavaji okoli a patraji po ni. Tegan se otočil a řitil se zpatky k jejimu činžaku nadpřirozenou rychlosti, kterou jako upir dokazal vyvinout. Zabušil na jeji dveře a proklinal řvouci hudbu, ktera rany přehlušovala. „Elise! Otevřete dveře.“ Pravě se chystal vyrazit zamky a vtrhnout dovnitř, když ji zaslechl za dveřmi. Pootevřela jen na škviru a nasupeně se na něj zamračila. Než ho stihla jadrně poslat pryč, jak si zasloužil, vmačkl ji vlastnim tělem dovnitř a zabouchl za sebou dveře. „Vemte si kabat a boty. Rychle.“ „Cože?“ „Honem!“ Trhla sebou při jeho ostrem přikazu, ale zůstala stat na mistě. Je s tli si myslite, že se necham odvest zpatky „Škůdci, Elise.“ Neviděl důvod, proč by měl před ni situaci přikrašlovat. „Pravě oddělali toho uřednika ve FedExu. A teď hledaji vas. Nemame moc času. Oblečte se.“ Zbledla jako stěna, ale mžourala na něj, jako by mu přiliš nevěřila - a nebylo divu, když ji nedal žadny důvod, proč by mu měla důvěřovat. Zvlašť po tom, co ji před pouhymi par minutami provedl. „Musite odsud," vyštěkl na ni, když stale vahala. „Okamžitě." Přikyvla a v ametystovych očich se ji zračilo pochmurne smiřeni. „Dobře." Vmžiku popadla vlněny kabat a nazula si zimni boty. Cestou ke dveřim se najednou prudce otočila a vrhla se zpatky. „Moment. Budu potřebovat zbraň." Tegan udělal dva kroky dovnitř a uchopil ji za zapěsti. „Ja vas ochranim. Jdeme."
Vyběhli z bytu, jen aby zjistili, že prosklenymi dveřmi do budovy nakukuje Škůdce. Oči mu zaplaly jako uhliky, když je spatřil v uzke chodbě. Ohrnul zakrvacene rty a vyštěkl cosi přes mohutne rameno nepochybně přivolaval posily z ulice. „Ach bože," zalapala Elise po dechu. „Tegane „Vraťte se dovnitř." Vtiskl ji do ruky knihu, kterou nesl pod kabatem, a postrčil ji zpatky směrem k bytu. „Zůstaňte doma, dokud si pro vas nepřijdu. Zavřete dveře na zapadku." Okamžitě ho poslechla a jeji kroky se rychle vzdalovaly po chodbě. Dveře od bytu se za ni zabouchly pravě ve chvili, kdy si Škůdce prorazil ramenem cestu do budovy. Za nim přiběhl dalši a obě po zuby ozbrojene pijavice se vyšinutě pochechtavaly skrz prodloužene Špičaky. Škůdci si to namiřili na Tegana a ten přešel do utoku. Vymrštil se ze sveho stanoviště pobliž Elisinych dveři, prudce vrazil do prvniho Škůdce a srazil ho na druhou pijavici za jeho zady. Škůdce, ktery měl skončit vespod hromady, v posledni chvili uskočil doleva a podařilo se mu udržet rovnovahu. Tegan mezitim sevřel jeho kumpana ve smrticim stisku. Rozruch přilakal na chodbu jednoho z najemniků, stačil mu však jediny pohled na rvačku a moudře se rozhodl se do toho neplest. „Panenko skakava!“ vyjekl a v tu ranu zapadl zpatky do bytu, zabouchl za sebou dveře a pozamykal všechny zamky. Tegana to nijak nevyvedlo z rovnovahy. Tvrdě Škůdce udeřil, přidržel si ho u země a jednim z nožů te pijavici rozparal hrdlo. Škůdce začal řvat a prskat, jakmile zapůsobil prudky jed z titanoveho ostři dyky, a jeho tělo v kaluži krve se začalo rychle rozkladat. „Jsi na řadě," štěkl Tegan na druheho upira, ktery se snažil nenapadně odklidit z cesty. Upir vymrštil ruku s nožem a sekl po Teganovi, ale i na Škůdce to byl ledabyly pohyb. Ačkoli měl možnost na Tegana zautočit, zavahal, začal ustupovat stranou a všemožně zapas prodlužoval. Snaži se ho rozptylit, uvědomil si Tegan v přištim okamžiku, když zaslechl nahly třesk rozbiteho skla z Elisina bytu. „Ty všivaku," zavrčel, načež se za zdi ozval pronikavy žensky vykřik. Škůdce si vybral pravě tuto vteřinu, aby se mu vrhl po krku, ale Tegan byl na utok připraven. Uskočil pijavici z cesty, přistal v podřepu za ni a vytasil dyku. Ve zlomku vteřiny toho parchanta prošpikoval titanovou oceli a vyřitil se k Elisinym dveřim dřiv, než mrtve tělo Škůdce dopadlo na podlahu. Silou vůle v kombinaci s hrubym nasilim Tegan vylomil dveře od bytu
z pantů a vtrhl dovnitř. Elise ležela na zemi obličejem dolů a pateř ji drtila těžka bota Škůdce, ktery vnikl do bytu oknem. Tiskla si na hruď denik a chranila ho vlastnim tělem. Ježišikriste. Pijavice ji během rvačky řizla; šram na paži byl jasně červeny a slizky čerstvou krvi. Pravě jeji vůně a pohled na ni vyvolal u utočiciho Škůdce prudky zachvat krvelačnosti. Namisto aby se ji snažil vyrvat knihu, pro kterou byla trojice nepochybně vyslana, zajimalo Škůdce jen jedine - jak ukojit svou neuhasitelnou žizeň. „Tegane!" vykřikla Elise, když na něm spočinula vyděšenym pohledem. Snažila se zpod těla vyprostit denik, jako by mu ho chtěla podat, ačkoli jeji život visel na vlasku. „Ať to nedostanou. Seberte tu knihu, Tegane!" Vem to čert, pomyslel si a ve spancich mu bušila nalehava potřeba prolit vic škůdcovske krve. Zaměřil se na pijavici na Elise a sejmul ji pouhou silou vůle. Aniž se toho parchanta dotkl, mrštil jim přes celou mistnost o zeď a tam toho zuřiveho stodvacetikilogramoveho upira držel zavěšeneho metr nad zemi. Ve Škůdcovych očich viděl hlad, štěrbinovite panenky se nepřestavaly upirat na Elise, ačkoli Tegan sviral telepaticky stisk kolem jeho hrdla a postupně pijavici zabijel. Z upirovych dlouhych Špičaků kapaly sliny a mozek uvnitř obrovite lebky už nedokazal myslet na nic jineho než na uhašeni žizně. Tegan opovrhoval timto aspektem sveho živočišneho druhu - znal ho lepe než většina ostatnich, dost dobře na to, aby věděl, že smrt je jedinym řešenim pro upiry, kteři teto nemoci podlehli. Nebyl to však smysl pro povinnost ani chladna logika, co ho přimělo tasit dyku a proklat Škůdci srdce. Byla to vůně po růži a vřesu, vůně Elisiny prolite krve a štiplavy pach jejiho strachu, ktery se vznašel ve vzduchu jako mlžny opar. Tenhle hajzl ji zranil, nevinnou ženu, a něco takoveho Tegan nedokazal strpět. Nechal mrtveho Škůdce zhroutit se na podlahu a v okamžiku na něj zapomněl. „Jste v pořadku?" zeptal se Elise. Otočil se k ni ve chvili, kdy se zvedala na nohy. Přikyvla. „Dobry." „Tak rychle pryč odsud." Jakmile vyběhli na ulici, Tegan otevřel mobilni telefon a stiskl tlačitko pro zrychlenou volbu na centralu. „Potřebuju vyzvednout," řekl Gideonovi, když bojovnik zvedl sluchatko. „Rychle sem někoho pošli."
Na druhe straně vycitil nepatrne zavahani, nepochybně proto, že Tegan, věčny vlk samotař, nikdy o posily nežadal. „Jsi raněny?" „Ne, mně nic neni. Ale nejsem sam." Pohledl na Elisinu ranu a ucedil skrz zuby nadavku. „Jsem tady se ženou z Temnosti. Krvaci a ja jsem pravě zlikvidoval tri Škůdce. Mam tušeni, že se tu každou chvili vyroji dalši." Sice by s Elise možna dokazali pronasledovatele na chvili setřast, jenže když za sebou budou nechavat pachovou stopu krve, Škůdci je vystopuji jako lovečti psi. „A kruci,“ vydechl Gideon. Došlo mu to stejně jako Teganovi. „Kde se teď nachaziš?" V poklusu a s Elise spěchajici po jeho boku Tegan uvedl polohu a směr, jakym běželi. „Jo, už tě mam," řekl Gideon a v pozadi bylo slyšet, jak něco vyťukava na klavesnici. „Vyhledavam pozici ostatnich, abych zjistil, kdo je ! nejbliž... Jo, zda se, že Dante s Chasem jsou na hlidce asi patnact minut severně odtud." „Řekni jim, aby sebou hodili. A Gideone?" „Jo." „Vyřiď jim, že je tady se mnou zraněna žena... řekni jim, že je to Elise." „Hergot, Tegu. To mysliš važně?" Gideon ztišil hlas a nedůvěřivě se zeptal: „Co tam sakra dělaš s tou ženskou?" Tegan zaslechl v upirově tonu ostražitou podeziravost, ale nevšimal si toho. „Hlavně vyřiď Dantovi, ať pohne zadkem." Desata Elise se snažila držet s Teganem krok, když uhaněli tmavou ulici a pak zabočili do dalši. Věděla, že ho brzdi; žadny člověk nemohl stačit neuvěřitelne rychlosti, jakou dokazali vyvinout členove Rodu. Škůdce, ktery čerstvě sledoval jejich stopu, byl take ďabelsky rychly. Než Tegan ukončil hovor na centralu, objevila se jim v patach dalši hrozba. „Tudy,“ vyštěkl Tegan, popadl ji za ruku a strhl ji na uzkou cestičku mezi dvěma budovami z kolonialniho obdobi. Elise slyšela za zady dusani těžkych bot a pak nahle prazdne ticho, nasledovane silnym kovovym zařinčenim. Vrhla rychly pohled přes rameno a zjistila, že je jim na stopě dalši Škůdce. Velky upir vyskočil, proletěl vzduchem a přistal na kovovem požarnim žebřiku, ktery byl připevněny na bočni stěně stare cihlove budovy. Pijavice skočila vyš, vyšvihla se na střechu a pronasledovala je vrchem. „Tegane - tam nahoře!“ „Ja vim.“
Hlas měl zarputily a pevněji sviral ruku, když se bližili ke konci pěšiny. Jeho stisk byl tvrdy jako železo, nevysloveny slib, že ji nehodla pustit. Elise z něj čerpala silu, nutila nohy k rychlejšimu pohybu a nevšimala si piskani v plicich a palčivou bolest v paži, kam ji pořezal Škůdce, ktery ji napadl. Když vybihali z cestičky na přilehlou ulici, přiřitil se k nim od semaforu tmavy terenni vůz a smykem před nimi zabrzdil u zablaceneho obrubniku. Zadni dveře se rozletěly. „Nastupte." Tegan ji pustil, postrčil ji do auta a Elise se vydrapala na kožene sedadlo. Srdce ji bušilo v hrudi jako splašene. Pohybem tak rychlym, až ho teměř nezaznamenala, se Tegan prudce otočil, vytahl dyku a mrštil ji kamsi do uličky. Odněkud ze tmy se ozval vykřik bolesti a pak tiche, mučive zaupěni Škůdce, ktery našel svou smrt na konci Teganova titanoveho ostři. Tegan naskočil do vozu k Elise a zabouchl dveře. „Mizime odsud, Dante. Je jich tu vic. Jdou po nas shora V tom okamžiku dopadlo na střechu vozidla něco těžkeho. Dante prudce zařadil zpatečku, pneumatiky zaječely a Škůdce se skutalel na kapotu. Dante začal s vozem zběsile kličkovat, dokud neshodil upira z auta. Když se pak rozzuřeny upir po padu zvedal z prachu silnice, bojovnik v kožene bundě na sedadle spolujezdce se vyklonil z otevřeneho okenka a nemilosrdně ho provrtal deštěm kulek. Mačkal spoušť a přitom hulakal jakysi neartikulovany valečny pokřik, zatimco zdanlivě nekonečna střelba pronikala do noci jako hřměni. Když konečně dostřilel, Dante za volantem utrousil ironickou kletbu. „Malinko přehnane, kamo. Ale myslim, že to ta pijavice pochopila." Zasmušila postava sedici vedle Danta nijak vtipně neodpověděla. Ozvalo se pouze chladne kovove cvaknuti a zaskřipani zbraně při nabijeni. „Jste v pořadku?" zeptal se Tegan Elise a tim odpoutal jeji pozornost od krveproliti venku. Přikyvla. Přeryvaně dychala a nedokazala promluvit; srdce v hrudi ji ještě stale tlouklo strachy. Přiliš dobře si uvědomovala Teganovo tělo vedle sebe; jeho žar ji dodaval zvlaštni klid. Svalnate stehno měl přitisknute těsně k jejimu a paži nenuceně přehodil přes opěradlo za jejimi zady. Elise věděla, že podle zasad slušneho chovani by měla mezi nimi zachovat mezeru,
ale byla přiliš otřesena, než aby se přinutila odsednout. A jak se terenni vůz řitil do noci, jeji mysl vstřebavala ramus prohnileho velkoměsta, jeji vyjimečna schopnost ji vystavovala napospas zlu a zkaženosti. „Pojďte sem," zamumlal Tegan. Lehčeji přitiskl dlaň na čelo, uvedl ji tim dotekem do mirneho transu a utišil jeji bolest dřive, než mohla skutečně začit. Dotykal se ji jemně, i když se přitom tvařil chladně a odtažitě. „Je to lepši?“ Nedokazala potlačit ulevny povzdech. „Ano, mnohem lepši.“ Chvilku mu trvalo, než ruku odtahl. V tu chvili na sobě Elise pocitila upřeny pohled z předniho sedadla spolujezdce. Zvedla zrak a setkala se se zkoumavym pohledem bojovnika, ktery tam seděl. Pronikavy pohled modrych oči pod světlym obočim a černou pletenou čepici nepůsobil pravě přatelsky. Dobrotivý bože. „Sterlingu," zašeptala užasle. Neodpověděl a kolem se rozhostilo nekonečne ticho. Neviděla ho čtyři měsice - od Camdenovy smrti v tu hroznou noc před jejich domem. Sterling tehdy odešel sam do tmy a od te doby o něm nikdo v Temnosti neslyšel. Elise věděla, že ho trapi vyčitky svědomi, protože musel Camdena připravit o život - sama je měla take. Pocity viny však nebyly na mistě, a když ho teď tak nečekaně spatřila, zatoužila mu řict, jak ji to hrozně mrzi... všechno. Jenže ty oči, ktere na ni kdysi hleděly se šlechetnym soucitem či dokonce zalibenim, se od ni teď s pomalym mrknutim lhostejně odvratily. Sterling Chase už nebyl jeji švagr. Byl to bojovnik, a jestli doufala, že v něm opět ziska spojence - jako ve svem poslednim zbyvajicim přibuznem - , pak ta naděje postupně vyprchavala, jak se vůz řitil ven z města k centrale Řadu. „Je Lucan ještě pořada nadzemi?" zeptal se Tegan Gideona, ktery jim přišel naproti po přijezdu do objektu bojovniků. „Asi před dvaceti minutami se vratil z hlidky. Když jsi pak volal, rozhodl se, že na vas počka." „Fajn. Potřebuju s nim mluvit. Je v laboratoři?" Gideon zavrtěl hlavou. „Je u sebe doma s Gabrielle. Co se sakra děje, Tegu?" „Zařiď, ať ji někdo ošetři tu ranu," řekl namisto odpovědi, mavl rukou
k Elisině zakrvacene paži a s knihou pod paži zmizel v chodbě, ktera vedla k Lucanovu soukromemu bytu v objektu. Vůdce Řadu z Generace jedna našel v mistnosti, kterou měla jeho Vyvolena nejraději: v pracovně, jejiž zdi pokryvaly od podlahy až po strop police s knihami a vevodila ji ručně tkana tapiserie zobrazujici samotneho Lucana v kroužkovem brněni. Seděl na vzpinajicim se oři pod srpkem měsice prosvitajicim skrz mraky. V pozadi na kopci doutnaly rozvaliny hradu, dym stoupal k nebi a praporec na hrotu Lucanova krvaveho kopi oznamoval vyhlašeni valky. Tegan si vzpominal na tu noc, zachycenou na pečlivě vypracovane tapiserii. Živě si vybavoval krveproliti, ktere ji předchazelo. A nasledovalo. Byl tenkrat s Lucanem při tom, když se v krvi a vzteku zrodil Řad - oni dva a šest dalšich se spojili a dali si společny zavazek bojovat za budoucnost jejich rasy, Rodu. Bože, to už bylo před celym věkem. Několika věky. Dějiny Řadu od te doby provazela smrt, ktera se nevyhybala ani jeho vlastnim řadam. Většina původnich bojovniků se stala oběti času nebo boje. Z původnich osmi zakladatelů přežil pouze Tegan, Lucan a Lucanův starši bratr Marek, ktery byl dnes jejich uhlavnim nepřitelem a před nedavnem se znovu objevil coby samozvany vůdce Škůdců. Tegan se zastavil v otevřenych dveřich knihovny a Lucan zvedl oči od sady barevnych fotografii, ktere před nim Gabrielle rozložila na konferenčni stolek uprostřed mistnosti. Měla talent, ktery přesahoval schopnost umělce vnimat krasu. Objektiv Gabriellina fotoaparatu totiž často přitahovala mista, kde sidlili upiři, ať už přislušnici Rodu nebo Škůdci. Diky tomu se take s Lucanem loni v letě seznamili. Dnes nebylo nic neobvykleho, že se Vyvolena vratila z občasneho vyletu do města a okoli se snimky, ktere Řadu pomohly při průzkumne činnosti v nadzemi. Tato kolekce fotografii však byla jina. I z dalky upoutaly Teganův pohled žive, sluncem zalite zimni zaběry pozemků a zahrad usedlosti, kde bojovnici sidlili. Led se třpytil na větvich jako diamanty a jeden snimek zachycoval detail babočky admiral, zablesk zařivych barev uprostřed plochy čerstveho bileho sněhu. Par
zaběrů vzniklo ve městě; na několika figurovaly děti v parku, nabalene v pestrych zimnich kombinezach a valici velke sněhove koule pro rozestavěnou rodinku sněhulaků, ktera stala opodal. Všechno, co přislušnici Rodu obvykle neměli přiležitost vidět, a bojovnici už vůbec ne. Gabrielle pořidila ty snimky Lucanovi pro radost, aby mu přibližila barvity život za denniho světla, ktery existoval těsně mimo jeho dosah. Tegan odvratil pohled od fotografii a v duchu pokrčil rameny; zdalo se mu nepatřične sdilet jejich potěšeni. Nepatřilo mu a rozhodně sem nepřišel hledat hřejivy pocit u srdce. „To se ti moc nepodoba, Tegane, že si povolavaš na pomoc kavalerii," protahl lině Lucan. V šedych očich mu pohraval usměv, když se jeho pohled setkal s Teganovym, ale hned zvažněl. „Hrozi nam snad nějaky novy problem?" „Možna." Vůdce Řadu z Generace jedna zachmuřeně přikyvl. Z jedineho pohledu mu bylo jasne, že s dnešni noci to zřejmě půjde od desiti k pěti. Nebo taky k nule, pomyslel si Tegan. Sviral pod paži ten podivny denik, ale prastary protokol chovani mu zabraňoval projednavat zneklidňujici zaležitosti tykajici se Řadu před ženou. Jeho pozornosti neuniklo, že Lucan nejevil sebemenši tendenci odejit s nim z mistnosti nebo požadat Gabrielle, aby je nechala o samotě; namisto toho se natahl a uchopil ji za ruku. Mirně přikyvl, když si k němu přisedla zpatky, a v jeho gestu se zračila ucta a sounaležitost. Vzkaz byl jasny: tvořili nedilny celek, a zatimco by Lucan prošel ohněm, aby ji ochranil, neměl před ni tento respektovany bojovnik žadne tajemstvi. Jeho žena to nepochybně citila stejně. U teto dvojice to takhle fungovalo už od prvniho dne, kdy Gabrielle přišla do objektu jako Lucanova družka. Totež se dalo řict o Gideonovi a Savannah, kteři spolu žili přes třicet let a pojilo je stejně pevne pouto. 1 Dante s Tess tvořili dvě poloviny jednoho celku, i když spolu byli jen par kratkych měsiců. Vyvolene měly svou svobodu, dokonce i ty, ktere s členy Řadu spojovalo pokrevni pouto, ale žadny z upirů by nepodporoval ani netoleroval to, co dělala Elise v poslednich několika měsicich, kdy žila v nadzemi. To, v čem měla v umyslu pokračovat, i kdyby ji to mělo zabit. „Pověz mi, co se děje," vyzval ho Lucan a pokynul mu, aby vešel do knihovny. „Gideon řikal, že jsi pry volal kvůli nějake zraněne ženě z Temnosti."
Tegan povytahl oboči na znameni souhlasu. „Elise Chaseova. Jak se ukazalo, už v Temnosti nežije." „Ona odešla?" „Po synově smrti. Teď bydli sama ve městě." „ICristepane. Co seji v noci stalo?" Tegan se ušklibl. Stale nevychazel z udivu nad zarytym odhodlanim te ženy. „Vzbudila nevitanou pozornost Škůdců. Vtrhli ji do bytu." Vynechal skutečnost, že jeden z těch parchantů se k ni dostal dřiv, než tomu mohl zabranit. Ta myšlenka ho ještě stale palila a pod chladnou fasadou v něm bublala zlost. Byl naštvany sam na sebe. Gabrielle se zamračila. „Co by po Elise mohli chtit?" „Tohle." Tegan ukazal knihu a Lucan si ji od něj vzal. Zamračil se, když se dotkl vybledleho raženi na letite vazbě, a prolistoval par zažloutlych stranek. „Poslali to expresni poštou na jmeno jednoho Přisluhovače. Někdo hrozně spěchal, aby to dostal do ruky." Lucan se tvařil važně. Nebylo pochyb, kdo byl ten „někdo". „A ta žena z Temnosti?" „Zadržela zasilku." „Prokrista. A co ta Markova lidska mula?" „Ten Přisluhovač je mrtvy," konstatoval Tegan suše. „Marek zřejmě začal něco větřit a pustil z řetězu sve poskoky, aby tu knihu ziskali zpatky. Nebylo těžke Elise vystopovat podle zaznamu z bezpečnostni kamery v zasilkove službě." „Co to je, nějaky denik?" zeptala se Gabrielle a divala se Lucanovi přes rameno na popsane stranky. „Zda se," řekl Tegan.,Zřejmě patřil jakesi rodině Odolfove. Slyšel jsi to jmeno někdy, Lucane?" Upir zavrtěl tmavou hlavou a opět zalistoval v deniku. Než ho mohl Tegan upozornit na podivny symbol na konci textu, Lucan na tu stranku narazil sam. Jakmile spočinul zrakem na ručně malovanych dermaglyfech, polohlasně zaklel. „Dobrotive peklo. Je to, co si myslim?" Tegan važně přikyvl. „Nepochybně ten obrazec poznavaš." „Dragos,“ řekl Lucan a znělo to, jako by na tom slovu viselo temne zavaži. „Kdo je to Dragos?“ zeptala se Gabrielle a nakukovala přes Lucana na glyfy načmarane na okraji stranky. „Dragos je velice stare jmeno v Rodu,“ vysvětlil Lucan. „Patřil k zakladajicim členům Řadu - k prvni generaci upirů. Dragos byl stejně jako
Tegan i ja zplozen jednim z Prastarych, kteři dali vzniknout upiři rase tak, jak ji zname. Dragos bojoval společně s nami, když Řad vyhlasil valku našim mimozemskym otcům.“ Gabrielle přikyvla bez sebemenši znamky překvapeni či zděšeni. Lucan ji už zřejmě obeznamil s mimozemskym původem Rodu i s krvavou valkou, ktera vypukla v ramci Rodu ve čtrnactem stoleti lidskeho letopočtu. Byla to bouřliva doba, plna zrady a nasili, ktere měly většinou na svědomi dlouhověke barbarske bytosti ze vzdalene planety, ktere v noci vyražely na lov a krmily se lidskou krvi tak nezřizeně, až občas vyhladily cele vesnice. Prastaři byli nenasytni, brutalni a nesmirně silni. Nebyt zasahu Řadu, představovali by dodnes krvelačny mor, vedle něhož i ten nejhorši Škůdce vypadal jako neposlušny studentik. Gabrielle přeletěla pohledem z Lucana na Tegana. „Co se s Dragosem stalo?“ ,Zabili ho v boji par let po začatku valky s Prastarymi,“ odpověděl Tegan. „Můžete si tim byt jisti?“ zeptala se. „Až do loňskeho leta si všichni mysleli, že je mrtvy i Marek...“ Lucan pevně přikyvl. „Dragos doopravdy zemřel, lasko. Viděl jsem jeho tělo na vlastni oči. Nikdo z Rodu nedokaže vstat z mrtvych, když mu useknou hlavu.“ I na tu noc si Tegan dobře pamatoval. Předznamenala řadu ztrat, počinaje Dragosovou Vyvolenou, ktera si vzala život, jakmile se doslechla o smrti sveho druha. Kassia byla hodna a milujici žena, ktera byla pro Sorchu jako sestra. Nedlouho po Kassiině smrti přišel Tegan i o Sorchu. Byla to temna a smutna doba, na niž dodnes raději nemyslel. Naučil se potlačovat bolest, ale stale mu zůstavalo přiliš mnoho vzpominek... Tegan si ostře odkašlal. „Čimž se zase dostavame ke jmenu Odolf. Kdo to je? A jaky může mit vztah k Markovi?“ „Třeba se Gideonovi povede něco vyhrabat v naši identifikačni databazi," navrhl Lucan. Vstal a podal Teganovi denik. „Databaze sice neni kompletni, ale nic lepšiho nemame.“ „Vy dva si patrejte," prohodila Gabrielle, když vychazeli na chodbu, „a ja se půjdu podivat, zda Elise něco nepotřebuje. Zda se, že dneska v noci toho na ni bylo hodně. Možna ji přijde vhod společnost a něco k jidlu." Lucanovi potemněly oči, když se zadival na svou ženu. Tiše ji něco pošeptal do ucha a pak ji vtiskl polibek na rty. Když se vymanila z jeho objeti, tvaře měla zrůžověle. Tegan odvratil od dvojice zrak a vykročil ke Gideonově laboratoři. Lucan ho v mžiku dohnal a Gabrielle zamiřila opačnym směrem hledat Elise.
Nebylo možne si nevšimnout, jaky klid bojovnika naplnil, kdykoli se ocitl nablizku sve Vyvolene. Ještě před nedavnem Lucan připominal sud střelneho prachu, ktery se nemůže dočkat, až někdo škrtne zapalkou. Předstiral železnou vůli a sebeovladani, ale Tegan ho znal dele než ostatni v objektu a věděl, že k naprostemu kolapsu mu chyběl jen krůček. Krvelačnost představovala pro cely Rod smrtelne nebezpeči - bod zlomu, kdy i ten nejvyrovnanějši upir mohl upadnout do trvale zavislosti. Všichni upiři z Rodu museli konzumovat krev, aby přežili, ale někteři přitom zašli přiliš daleko. Stali se z nich pak Škůdci. Tegana tenkrat šokovalo, když zjistil, že Lucan balancuje na samem okraji propasti. Byl už teměř ztraceny. Dokud se neobjevila Gabrielle. Poskytla mu zase pevnou půdu pod nohama, prostřednictvim pokrevniho svazku mu dala vše, co potřeboval, ale zaroveň mu důvěřovala, že nespadne. Zachranila ho a bylo zřejme, že mu dodava silu v každem okamžiku, ktery travi společně. „Hodite se k sobě," poznamenal Tegan, když ho Lucan dohnal a kračel vedle něj po chodbě. Myslel to pochvalně, ale vyznělo to tvrdě a nevlidně, teměř jako obviněni. Lucana drsny ton zřejmě nepřekvapil, ale nenechal se jim ani vyprovokovat, jak by tomu bylo kdysi. „Když se divam na Gabrielle, občas přemyšlim o tobě a o Sorche a představuju si, jaky by byl můj život bez ni. Je to šilena představa. Jak jsi to vůbec mohl zvladnout „Pomalu to přechazi," zamumlal Tegan a i jemu samotnemu to znělo trochu moc tvrdě. „A jedina duše ze zahrobi, o ktere teď mam zajem mluvit, je Dragos.“ Lucan už to dal nerozebiral a společně vešli do technicke laboratoře. Gideon seděl na svem obvyklem stanovišti za dlouhym pultem a něco vyťukaval na klavesnici jednoho z mnoha počitačů. „Co mate?“ zeptal se v okamžiku, kdy bojovnici vstoupili dovnitř. Oči přitom nespouštěl z obrazovky a prsty mu čile běhaly mezi klavesami. Tegan položil na stůl průvodku baliku a denik. „Potřebuju, abys prověřil adresu odesilatele, ale nejdřiv vyhledej v zaznamech identifikačni databaze jmeno Odolf." „Maš to mit.“ Upir popadl bezdratovou klavesnici, položil šiji do klina a začal psat. „Mam prohledavat zaznamy v trestnim rejstřiku, v matrice nebo v rejstřiku umrti.
„Všechny," řekl Tegan a sledoval, jak se obrazovka plni informacemi. Sloupce dat projižděly shora dolů, ale vysledek žadny. Pak se v horni časti obrazovky zastavil jeden zaznam, zatimco program vyhledaval dalši vysledky. „Maš něco?" „Zesnuly," odpověděl Gideon. „Nějaky Reinhardt Odolf z mnichovske Temnosti. V květnu 1946 se z něj stal Škůdce. Zemřel v nasledujicim roce; spachal solarni sebevraždu. Dalši zaznam, tentokrat na jmeno Alfred Odolf, zemřel v důsledku krvelačnosti v roce 1981. Hans Odolf, krvelačnost, 1993. Několik zaznamů o nezvěstnych osobach... a tady maš ještě jednoho: Petrov Odolf, berlinska Temnost." Lucan přistoupil bliž, aby lepe viděl na počitač. „Take mrtvy?" „Vlastně ne. Aspoň prozatim. Petrov Odolf, toho času v ustavni peči. Podle zaznamů je ten chlapec poslednich par let Škůdcem a je svěřencem Dozorčiho uřadu v Německu." „Je při smyslech?" zjišťoval Tegan. „Můžeme ho vyslechnout? A hlavně, daji se jeho odpovědi považovat za důvěryhodne?" Gideon zavrtěl hlavou. „V zaznamech nestoji nic o jeho současnem stavu, pouze to, že je naživu a pod dohledem v odvykacim ustavu v Berlině." „V Berlině, ha?" Lucan se otočil a vrhl tazavy pohled na Tegana. „Mysliš, že tam můžeš zatahat za nějake nitky?" Tegan se odvratil od monitoru a vytahl mobilni telefon. „To hned zjistime." KAPITOLA Jedenacta tilise pohledla na zahojenou ranu na sve leve paži a pak na Tess, jejiž zazračne ruce vymazaly veškere stopy po krvacejicim šramu a pouhym dotekem zacelily potrhane tkaně. „To je neuvěřitelne. Jak dlouho už maš takovou schopnost?" „Vlastně asi cely život." Tess si zastrčila za ucho loknu medově plavych vlasů a lehce pokrčila rameny. „Dlouho jsem to nevyuživala. Přala jsem si, aby to zmizelo, chapeš? Abych mohla byt... normalni." Elise přikyvla. Naprosto ji rozuměla. „Jenže ty maš štěsti, Tess. Tvoje schopnost je spiš přednosti. Je užitečna." Akvamarinove oči Vyvolene zastřel stin. „Teď už ano, maš pravdu. Hlavně diky Dantovi. Než jsem ho poznala, netušila jsem, proč se tolik lišim od ostatnich žen. Považovala jsem svou vyjimečnou schopnost za prokleti. Teď si naopak přeju, aby byla silnějši. Chtěla bych toho ještě
tolik dokazat - napřiklad s Riem." Elise znala bojovnika, o němž se Tess zminila. Viděla ho v nemocnici, kam ji po přijezdu zavedl Gideon. Když mijeli otevřene dveře jednoho z pokojů, Rio vzhledl z nemocničniho lůžka, kde ležel. Jednu stranu obličeje měl zdeformovanou starymi popaleninami, svaly na nahe hrudi a trupu zbrazděne jizvami od šrapnelů a zahojenymi ryhami, ktere prozrazovaly těžka zraněni. Topasově žlute oči kalně hleděly zpod přerostlych tmavohnědych vlasů. Elise na něj nechtěla neomaleně civět, ale utrpeni, ktere spatřila v jeho tvaři, přitahovalo jeji pohled - ještě vic než jeho zubožena tělesna schranka. „Stare rany a jizvy odstranit nedokažu," řekla Tess. „A ty nejhorši si někdy člověk nosi uvnitř. Rio je dobry člověk, ale je natolik poškozeny, že se z toho už možna nikdy nedostane, a žadna schopnost Vyvolene nedokaže ty rany odstranit." „Možna laska?" poznamenala Elise s naději v hlase. Tess zavrtěla hlavou a přitom si důkladně drhla ruce v umyvadle. „Laska už ho jednou zradila. Proto je teď v takovem stavu. Pochybuju, že by si ještě někoho pustil k tělu. Teď žije jenom proto, aby se mohl s ostatnimi bojovniky vratit do terenu. Snažime se ho s Dantem přesvědčit, aby měl trpělivost a postupoval pomalu, ale jakmile se člověk snaži Ria zpomalit, tak ten hned začne vic tlačit na pilu." Elise do jiste miry dokazala pochopit bojovnikovu umanutou potřebu něco dělat, i kdyby jen ve jmenu pomsty. Pohaněla ji stejna touha jako Ria a dobre rady ostatnich, aby se držela zpatky, jeji nalehavost nijak nezmirňovaly. Na chodbě před ošetřovnou se ozvaly tiche ženske kroky, doprovazene rychlym rytmickym cupitanim čtyřnoheho společnika. Ve dveřich se objevila Savannah s energickym hnědym terierem. Gideonova půvabna Vyvolena se na Elise srdečně usmala. „Hotovo?" „Pravě jsme skončily," řekla Tess, utřela si truce do papiroveho ručniku a sklonila se, aby poškrabala na bradě pejska, ktery ji očividně zbožňoval. Terier na ni začal radostně vyskakovat a zasypal ji vlhkymi polibky. Savannah vešla dovnitř a opatrně přejela prsty po Elisině zahojene paži. „Jako nova. Neni ta Tess užasna?" „Všechny jste užasne," odpověděla Elise upřimně. Seznamila se s Gabrielle a Savannah jen před chvili, když ji obě ženy přišly zkontrolovat kratce po jejim přijezdu do objektu. Savannah s nadhernou pleti barvy bile kavy a sametově hnědyma očima se chovala tak
jemne a starostlivě, že se Elise okamžitě citila jako doma. Gabrielle ji byla take sympaticka, krasavice s ryšavymi vlasy, ktera působila na svůj věk velice moudře. A pak tam byla půvabna a ticha Tess, ktera se o Elise starala s takovym soucitem, jako by byla jeji vlastni přibuzna. Elise se před nimi trochu styděla. Vyrůstala v Temnosti, kde byli bojovnici Řadu považovani přinejlepšim za předpotopni nebezpečnou frakci v upiři rase - a přinejhoršim za vražedny gang, ktery vzal spravedlnost do vlastnich rukou. Elise si s překvapenim uvědomila, že tyto inteligentni a hodne ženy si vybraly za sve druhy členy Řadu. Nedokazala si představit, že by některa z nich uzavřela svazek s někym nečestnym či nepoctivym; na to byly přiliš chytre a sebejiste. Kupodivu ji připadaly velmi přijemne a srdečne, podobně jako ženy z Temnosti, ktere považovala za sve přitelkyně. „Když už jste tady skončily, mohly byste jit se mnou,“ přerušila Savannah Elisiny myšlenky. „Nachystaly jsme s Gabrielle par sendvičů a ovocny salat. Musiš mit hlad, Elise.“ „Mam... nebo bych aspoň měla mit,“ přiznala tiše. Naposledy jedla před několika hodinami a citila se vyčerpana. Jeji organizmus potřeboval doplnit živiny, ale pomyšleni na jidlo ji přiliš nelakalo. Všechno chutnalo mdle a nevyrazně, dokonce i věci, ktere mivala rada, dokud byl Quentin naživu. „Jak dlouho už to trva, Elise?“ zeptala se Savannah opatrnym a starostlivym tonem. „Slyšela jsem, že jsi přišla o druha před pěti lety...“ Samozřejmě, věděla, na co se ta žena pta: to tak dlouho vydržela bez krve? V Temnosti by se považovalo za neslušne vyptavat se jine ženy na pokrevni svazek s jejim druhem - natož se tazat vdovy, zda si po smrti sveho druha opatřuje nutne živiny od někoho jineho - ale tady, mezi těmito ženami, nebyl důvod skryvat pravdu. „Quentina zabil při vykonu služby Škůdce před pěti lety a dvěma měsici. Na nikoho jineho jsem se se svymi potřebami neobratila - se žadnymi. Ani to neudělam." „Pět let bez krve od přislušnika Rodu je dlouha doba,“ poznamenala Savannah. Naštěsti se nezminila o dalši souvislosti, ktera z Elisina přiznani plynula: že si Elise za celou tu dobu nenašla ani jineho milence. „Tve tělo starne," řekla Tess a v očich přitom měla udiv, možna i smutek. Je s tli si nenajdeš jineho druha
„Tak nakonec zemřu," dopověděla Elise., Ano, ja vim. Bez krve Rodu, ktera by mě udržovala ve vynikajicim zdravotnim stavu, musim posilovat svaly a udržovat se v kondici jako každy jiny člověk. A tak jako ostatni lide začnu starnout - vlastně jsem už začala. Časem, tak jako každy jiny člověk, zemřu stařim." Savannah na ni upřela soucitne tmave oči. „Tobě myšlenka na smrt nevadi?" „Jenom když pomyslim na to, že bych mohla odejit do hrobu, aniž bych něco na tomhle světě změnila. Proto take..." Sklopila oči; pořad pro ni bylo těžke hovořit o tom, co ji přimělo opustit Temnost a začit jiny život. „Před čtyřmi měsici jsem přišla o syna. Zapletl se s šarlatem a ta droga z něj udělala Škůdce." „Ano," řekla Savannah a jemně se dotkla jejiho ramene. „Slyšely jsme, co se stalo. I to, jak zemřel. Moc mě to mrzi." „Mě taky," připojila se Tess. „Aspoň že byla zničena ta laboratoř na vyrobu šarlatu. Tegan na to osobně dohledl." Elise překvapeně zvedla hlavu. „Jak to mysliš, osobně?" „Srovnal to tam se zemi," řekla Tess. „Nikolaj, Kade a Brock o ničem jinem nemluvi už od chvile, co se odtud vratili. Tegan tam zřejmě šel sam a vlastnoručně zastavil provoz dřiv, než ostatni vůbec dorazili na misto. Potom to cele podpalil. Budova vyhořela do zakladů." „To udělal Tegan?" žasla Elise. A přitom si jasně vzpominala, jak naznačoval, že zavřeni laboratoře ma na svědomi Řad, a ne on sam. Proč by ji věšel buliky na nos, kdyby za to mohl on? „Niko popisoval, že se Tegan vynořil z hořiciho skladu jako přelud z nějake nočni můry," pokračovala Tess. „Pak bez jedineho slova vysvětleni odkračel do noci." A odtud pokračoval k ni do bytu, aby ji zkontroloval, uvědomila si v tu chvili Elise. „Pojďte, můžeme pokračovat v rozhovoru u jidla. Gabrielle na nas čeka nahoře v jidelně." Všechny tři ženy vyšly z ošetřovny a Tessin pejsek jim cupital v patach. Prošli labyrintem chodeb do samotneho srdce podzemniho objektu Řadu. Bližili se k vytahu, když vtom se někde pobliž otevřely skleněne dveře a prostor naplnily hluboke mužske hlasy. Elise mezi nimi rozpoznala Sterlingův hlas, zněl však drsněji než obvykle. Hovořil o nočnich hlidkach a rekapituloval počet zabitych Škůdců, jako by to považoval za jakysi druh sportu. V hlase druheho muže byl patrny exoticky přizvuk, ktery v Elise budil
představu tyrkysovych mořskych vln a zlateho zapadu slunce. Uvědomila si, že je to Dante, když oba ozbrojeni bojovnici vyšli zpoza rohu a Sterlingův společnik pevně sevřel Tess v objeti. „Ahoj, andilku," protahl a přitiskl ji rty na krk, zatimco ona se rozesmala nad tim nahlym milostnym utokem. Dantovy oči jantarově blyskaly touhou po jeho ženě a on se to ani nepokoušel skryvat. „Chyběl jsi mi,“ zašeptala a pohladila ho po tmavych vlasech. „Pořad mi chybiš." „Tak teď už jsem doma." Jeho slova zněla jako hluboke zachraptěni. Natahl ruku a propletl si prsty s jejimi. Elise zahledla hroty jeho Špičaků, když se na svou Vyvolenou usmal pomalym pokřivenym usměvem. „A mam na tebe žizeň, Tess." Ženin usměv byl plny touhy. „Pravě jsem si šla s kamaradkami něco zakousnout." Savannah se zasmala. „Myslim, že jsi našla něco lepšiho. My ti sendvič odložime. Kdo vi, třeba ti pak přijde vhod." Tess se na ně zařivě usmala přes rameno, když si ji Dante odvaděl. Dvojice společně odchazela chodbou a nikdo z přihližejicich nezůstal na pochybach, co se mezi nimi brzo v soukromi odehraje. Tessin pejsek se rozštěkal za svou paničkou a Savannah se sklonila a zvedla ho ze země. „Tak pojď, ty potvůrko. Pro tebe taky něco najdeme." Pohledla na Elise. „Zajdu se jen podivat, co děla Gideon v laboratoři. Hned se vratim, jo?" Elise přikyvla. A když odvratila hlavu od mizejiciho Danta s Tess, všimla si, že ji přes chodbu upřeně pozoruje Sterling. Měřil si ji sžiravym pohledem od hlavy k patě, od nakratko sestřihanych vlasů přes zakrvacene tričko a kalhoty až po provlhle zimni boty. Z oči mu čišel nesouhlas, ještě horši než Teganova prvotni reakce na ni. Viděla, jak Sterlingův pohled zabiha k jejim rukam a prstům, kterymi nervozně mačkala lem trika. Ziral na jeji snubni prsten a na tvaři porostle strništěm mu cukal sval. „To mě ani nepozdraviš?" přerušila Elise nesnesitelne ticho. „Musime si někdy spolu promluvit, co řikaš?" Ale Sterling neřekl ani slovo. S vyhybavym zavrtěnim hlavou se prostě otočil a odešel, a ji nechal stat samotnou na dlouhe chodbě. Tegan ztuhnul, když se nahle rozsvitila světla v krytem bazenu v budově nad centralou bojovniků. Zašel si tam po telefonatu do berlinske Temnosti; potřeboval samotu a hledal způsob, jak upustit přebytečnou paru. Naštvalo ho, ale nepřekvapilo, že Gideon nedokazal vystopovat původ
baličku pro Marka. Siť Přisluhovačů tohoto upira musela byt rozsahla. Ten denik si zřejmě předavali jako štafetovy kolik na půltuctu různych stanovišť, než vůbec dorazil do Bostonu, aby se zmatly stopy. Co se tykalo samotne knihy, tak nepomohla dokonce ani obdivuhodna schopnost Savannah vyčist emocionalni historii předmětů. Jedine, co dokazala Gideonova Vyvolena z deniku vydedukovat, bylo hluboke šilenstvi - mozek požirajici krvelačnost - toho, kdo psal na jeho stranky. Tegana to cele rozčarovalo. Uplaval několik bazenů a teď seděl v koutě klenuteho prostoru, nahe nohy opřene o teakove lehatko a vlasy i přilehave plavky vlhke od vody. Vychutnaval si samotu a tmu - do chvile, než se rozsvitily řady zařivek jako bodova světla ve vyslechove mistnosti. Vstal a očekaval, že se dovnitř přibelha Rio s Tess kvůli terapii. Ze sprch u bazenu se však vynořil někdo uplně jiny. Elise. Nevšimla si ho a bosa kračela k bazenu. Na sobě měla sněhobile plavky, na bocich přestřižene a spojene jen tenkymi bronzovymi kroužky. Předek byl hluboce vykrojeny, s dalšim kroužkem uprostřed mezi dokonalymi oblinami ňader. Ty odvažne plavky ho překvapily skoro stejně jako jeji přitomnost zde; Tegana by ani ve snu nenapadlo, že to te rezervovane vdově z Temnosti bude tolik slušet v tak nestydatem oděvu. Ale slušelo, zatraceněji to slušelo. Probudila se v něm jakasi hluboka prapůvodni ostražitost, když sledoval, jak si Elise sundava osušku, kterou měla přehozenou přes ramena. Nechala ji spadnout na dlaždice u kraje bazenu a sestoupila na prvni schůdek ponořeny pod hladinou na mělkem konci bazenu. Tegan se neslyšně sunul centimetr za centimetrem do kouta a sotva dychal v chabem stinu, ktery ho skryval. Bylo vidět, že Elise je hubenějši, než je zdravo, kvůli nedostatku posilujici krve Rodu, přesto vypadala nadherně. Měla krasně tvarovanou postavu, od elegantnich dlouhych nohou a jemne křivky boků až po štihly pas, dmouci ňadra a křehka ramena. Naznaky jeji postavy už viděl, když předešlou noc vychazela ze sprchy u sebe v bytě, a pak později, když ležela v bezvědomi na matraci, ale tehdy toho tlusty župan vic skryval než odhaloval. Ten kousek elasticke latky, co teď měla na sobě, jen zdůrazňoval jeji přednosti. A to vyrazně. Sestoupila do vody a začala pomalymi tempy plavat doprostřed bazenu. Nahle se ponořila pod hladinu a zmizela mu z oči, načež se objevila na druhem konci, aby se nadechla. Když vynořila obličej nad hladinu, otevřela oči a spatřila ho. Zalapala po dechu a halou se rozlehla ozvěna
jejiho vyjeknuti. „Tegane.“ Přidržovala se rukou okraje bazenu, ale jinak zůstavala ponořena, jako by ji voda mohla zaštitit před jeho dotěrnym pohledem. „Myslela jsem, že jsem tady sama." „To ja taky.“ Vyšel na světlo a neušel mu lehky ruměnec, ktery se ji objevil na tvaři, když rychle odvratila zrak od jeho polonaheho těla. Přistoupil bliž ke kraji bazenu a lehce se ušklibl, když Elise odplavala o kus dal do středu. „Ta ruka už vypada lip.“ „Tess mi ošetřila ranu,“ řekla. „Gabrielle se Savannah mi daly najist a půjčily mi čiste oblečeni. Savannah řikala, že si sem můžu jit zaplavat..." Tegan pokrčil rameny a sledoval, jak šlape vodu a jeji pružne paže a nohy se mihaji pod hladinou. „Dělejte si co chcete. Mně nemusite nic vysvětlovat." Upřeně se mu přes bazen zadivala do oči. „Tak proč ve mně budite pocit, že bych měla?" „Važně?" Namisto odpovědi se otočila a začala pomalu plavat směrem od něj. „Zjistil jste něco noveho o tom deniku?" „Snažite se změnit tema, co?" Sledoval, jak se vzdaluje k hluboke straně bazenu, a z nějakeho nepochopitelneho důvodu musel vynaložit veškere sebeovladani, aby neskočil do vody a neplaval za ni. „Možna mame stopu, ktera vede do Berlina. Zitra v noci tam vyražim." „Do Berlina?" Zachytila se okraje bazenu a zamračeně se k němu obratila. „Co je v Berlině?" „Někdo, koho možna dokažeme přesvědčit, aby nam poskytl informace. Bohužel, naše nejlepši voditko je momentalně Škůdce. Poslednich par let si dava oraz na odvykačce." „V protidrogove lečebně?" zeptala se Elise. Po Teganově přikyvnuti pokračovala: „Tyhle ustavy spravuje Dozorči uřad." „No a?" „No a z čeho soudite, že vas vůbec pusti dovnitř? Určitě vam neušlo, že Řad nema v Temnostech mnoho fanoušků. Neschvaluji metody, jake použivate při řešeni problemu s upiry, kteři se změnili ve Škůdce." Nemohl te ženě upřit, že je v obraze. Navic měla pravdu, že se bude Dozorči uřad snažit zabranit tomu, aby Řad ziskal přistup k zajatemu Škůdci. Teganův telefonat staremu přiteli v Berlině, Andreasi Reichenovi, pouze potvrdil to, co Lucan předpokladal. Jedinou cestou, jak se dostat do blizkosti Petrova Odolfa, bylo překonat spoustu byrokratickych překažek a zkrotit uředniho šimla. Pokud se ovšem Reichenovi vůbec podaři zařidit Teganovi setkani
s pacientem. Elise to věděla take. „Mam v Dozorčim uřadě styky. Možna, že kdybych jela s vami..." Tegan se ušklibl. „V žadnem připadě." „Proč ne? To jste tak tvrdohlavy, že byste odmitl mou pomoc dokonce i v tomto připadě?" „Ja pracuju sam, to je ten důvod." „1 když to znamena jit hlavou proti zdi?" Teď už se smala a jeji otevřeny vysměch ho ohromil. „Myslela jsem, že jste chytřejši, Tegane." Vzkypěla v něm zlost, ale potlačil ji. Nenecha se vyprovokovat. Elise zavrtěla hlavou, otočila se a pravidelnymi tempy začala plavat do mělke časti bazenu. „Měla bych už jit," zamumlala. Tegan s ni držel krok a doprovazel ji podel bazenu. „Nenechte se rušit v plavani. Stejně už jsem byl na odchodu." „Myslela jsem to tak, že bych měla odejit z objektu. Je zcela evidentni, že sem nepatřim." „Do sveho bytu se teď vratit nemůžete," poznamenal usečně. „Škůdci to tam obrati vzhůru nohama. Marek nasadi špehy po cele čtvrti, aby po vas patrali." „To vim." Jeji štihle tělo klouzalo vodou až skoro na konec bazenu. „Nejsem tak pitoma, abych si myslela, že se tam můžu vratit." Tegan se zaradoval, že možna nakonec přišla k rozumu. „Takže vas Harvard přesvědčil, abyste se vratila do Temnosti?" „Harvard? Tak si teď Sterling řika, když se stal jednim z vas?" „Jednim z nas," zopakoval Tegan. Neunikl mu jeji obviňujici ton. Ani se ho nesnažila skryvat. Připlavala ke schůdkům a vylezla z vody. Byla tak naštvana, že ji ani nevadilo, jak Tegan nepokrytě zira na jeji mokre tělo. Oči mu padly na mateřske znamenko na vnitřni straně stehna a jeho pohled se tam musel neustale vracet jako teplem navaděna střela zaměřena na cil. V ustech se mu začaly sbihat sliny při pohledu na potůčky vody, stekajici po jejich hladkych nahych stehnech. Kůže mu začinala byt těsna, rozleval se mu žar v žilach i v dermaglyfech, ktere mu pokryvaly tělo a označovaly ho jako jednoho z Rodu. Rozbolely ho dasně, z nichž se začaly prudce drat Špičaky. Pevně stiskl čelisti a potlačil nečekany napor hladu. Nechtěl se na tu ženu divat, ale najednou od ni nedokazal odtrhnout zrak. „Sterling mě o ničem nepřesvědčoval," řekla, když si brala osušku a balila se do ni. „Vůbec se mnou nepromluvil, jestli chcete slyšet pravdu.
Myslim, že mě musi nenavidět za to, co se stalo loni na podzim." Tegan ji patravě pohledl do bystrych levandulovych oči. „To si opravdu myslite - že vas nenavidi?" „Sterling byl bratrem meho druha - je to můj švagr, vlastně můj nevlastni bratr. Bylo by naprosto nepatřične - " Tegan si odfrkl. „Muži vedou valky i s vlastnimi bratry kvůli touze po stejne ženě. Vašeň zvysoka kašle na nepatřičnost." Elise si přidržovala kraje osušky mezi ňadry a o par kroků od něj ustoupila. „Nelibi se mi, kam tenhle rozhovor směřuje." „Vy k němu něco citite?" „Jistěže ne." Vrhla na Tegana pohled plny spravedliveho rozhořčeni. „A jakym pravem se mě na to vyptavate?" Vůbec žadnym, ale najednou pro něj bylo důležite to vědět. Stal tam a umyslněji blokoval cestu, kdyby ji nahodou napadlo mu uniknout. „On po vas touži. Vyspal by se s vami, kdybyste mu to dovolila. A možna by dokonce ani nepotřeboval vaše svoleni, sakra.“ „Teď se chovate jako hulvat.“ „Jenom řikam pravdu. Neřikejte mi, že jste nevěděla, že po vas Chase jede. To musi vidět každy, kdo ma oči v hlavě.“ ,A le jenom vy jste tak hruby, abyste to řikal nahlas.“ Ze světle fialovych oči ji sršela zlost a Tegana na okamžik napadlo, zda nedostane facku. Docela by to uvital. Chtěl ji naštvat. Chtěl, aby ho nesnašela, hlavně teď, když mu vůně jeji teple mokre pokožky opanovala smysly. Každa křivka jejiho drobneho těla se mu vypalovala do mozku jako cejch. Byl tak blizko, že by seji mohl dotknout. Přiliš blizko; z takove intimni vzdalenosti totiž viděl, jak seji na krku horečně třepeta puls, a moc dobře věděl, že by ho neměl kdo zastavit, kdyby ji teď strhl do naruče a okusil jeji zakazane ovoce. „Maskujete svou bezohlednost a krutost vymluvami na pravdu," prohlasila a do hlasu se ji vetřela zuřivost. „Třeba byste mi mohl vysvětlit, proč jste považoval za nutne lhat mi o tom, co se stalo s laboratoři na vyrobu šarlatu." Tegan na ni vrhl tvrdy pohled. Jeji otazka ho znepokojila. „V ničem jsem vam nelhal." Neuhnula očima, naopak se na něj zadivala ještě upřenějšim vyzyvavym pohledem. „To vy jste zničil tu laboratoř, a ne Řad. Vy osobně, Tegane. Nikdo jiny. Slyšela jsem o tom všechno." Z ust mu vyšlo tiche zasyčeni. Udělal krok dozadu; věděl, že teď ustupuje on, ale nedokazal ten uhybny manevr zastavit. Elise ho nasledovala a jeji
mokre, skoro nahe tělo se ocitlo přiliš blizko. Zatraceně lakave a svůdne. „Proč jste to vůbec dělal, Tegane? Nechce se mi věřit, že jste měl nějaky osobni zajem na tom, aby se ta laboratoř srovnala se zemi. Tak mi to řekněte. Proč? Udělal jste to snad kvůli mně?" Tegan neodpověděl. Nebyl schopen slova a nebezpečně balancoval na pokraji emoce, kterou nechtěl citit. Rozlicene na něj hleděla. Ticho bylo těžke a nehybne. „Kam se teď poděla vaše pravda, bojovniku?" Tegan se přinutil k usměšku a slyšel, jak mu smich drhne v hrdle. „Už jsem vas jednou varoval, ženo. Zahravate si s ohněm. Nebudu takovy džentlmen, abych sve varovani opakoval." Elise zavřela oči, když Tegan zavrčel jakousi kletbu a odpochodoval pryč. Neodvažila se pohnout a sotva dychala, zatimco Tegan rychlym krokem miřil k vychodu z bazenu. Slyšela, jak odchazi. Až potom si dovolila vydechnout ulevou. Co ji to proboha napadlo? Copak se dočista zblaznila, že schvalně provokuje bojovnika jako on a snaži se ho rozzuřit? A byl to hněv, co v jeho vyrazu viděla. Nezpochybnitelna, doutnajici zuřivost mu sršela z jasně zelenych oči, ktere na ni zlostně upiral, a zřejmě mnoho nechybělo, aby ji uhodil. Copak ma opravdu sklony k sebevraždě, jak ji Tegan včera v noci obvinil? Protože jestli se da věřit jeho pověsti nemilosrdneho a kruteho bojovnika, tak si podobnymi provokacemi koleduje o špatny konec. Jenže ona pravě teď hněv nehledala. Chtěla u něj vidět nějaky projev citu... Citu vůči ni. Což bylo naprosto pošetile. Přestoji něco vrtalo hlavou. Nedalo ji to spat už od te noci začatkem listopadu, kdy ji Tegan odvezl domů z objektu. Elise si nechtěla myslet, že mezi nimi něco je. Takovou komplikaci ve svem životě momentalně vůbec nepotřebovala. Ale v těch napjatych okamžicich, než Tegan odešel od bazenu, se něco rozhodně odehralo. Přes jeho chladne vystupovani se jeho dermaglyfy přislušnika Generace jedna začaly vybarvovat. Ty nadherne ornamenty se mu vinuly jako složite proměnlive tetovani přes svalnatou hruď, paže, trup... a pak dolů, pod těsne černe plavky, ktere bezostyšně zdůrazňovaly jeho mužnost. A jak tak stala před nim, tak blizko, až citila na kůži jeho horky dech, tak ty neuvěřitelne glyfy začaly pulzovat v odstinech nachu, temne modři
a zlata - v barvach probouzejici se touhy. KAPITOLA Dvanacta „Hej , Tegu. Vypada to, že zitra v noci už budeš v Berlině," oznamil Gideon, když se Tegan objevil ve dveřich technicke laboratoře. Gideon si prohrabl rukou ježate světle vlasy, čimž je ještě vic rozcuchal a podtrhl svůj typicky vzhled roztržiteho genia. „Pravě jsme dostali od Uřadu pro civilni letectvi povoleni pro naš soukromy tryskač. Pilot na tebe bude čekat po soumraku na letišti Logan na terminalu pro komerčni lety. Budete muset udělat zastavku v Pařiži na doplněni paliva, ale do Berlina dorazite druhy den asi hodinu před rozedněnim." Tegan vzal tu zpravu na vědomi neurčitym pokyvnutim hlavy. Od střetu s Elise u bazenu uplynulo několik hodin, a jemu ještě stale bušila krev ve spancich a vybuzene tělo mu mravenčilo, což už mu važně začinalo lezt na nervy. Aspoň že ma unikovy plan. Zitra v noci odleti ze země a od te ženy, ktera ho dohani k pro něj tak netypicke nepřičetnosti, ho bude dělit několik tisic mil. Jeho mise v Berlině zřejmě nebude jednoducha a nejspiš tam stravi nejmeně tyden, možna i dele. Bude mit spoustu času, aby vypudil Elise z hlavy. Jo, jako kdyby se mu to snad povedlo během těch čtyř měsiců, ktere uplynuly od chvile, kdy tu ženu spatřil poprve. Byla to chyba, že ji tenkrat odvezl domů z centraly bojovniků. Udělal to z nahleho popudu, což se mu nestavalo často, a pokud přece, tak toho obvykle později litoval. Způsob, jakym na ni dnes v noci zareagoval, to všechno jen potvrdil. Bylo to jasne jako facka. Prahnul po ni a nemohl si dělat iluze, že si nevšimla jasneho důkazu teto skutečnosti. Nedokazal potlačit změnu glyfů v jeji přitomnosti, natož ovladnout bezděčne vzrušeni, způsobene pouhou jeji blizkosti. Ježíšikriste, musí odsud vypadnout, a to co nejdřív. Dante s Chasem na druhe straně laboratoře pravě probirali taktiku s Nikem a novačky. Několik hlav se zvedlo, když Tegan vešel dovnitř a padl do židle vedle Gideona. Před nimi se prostirala řada počitačů a monitorů se zaběry z bezpečnostnich kamer, rozmistěnych po objektu. „Neni ti něco?“ zeptal se Gideon a tazavě zvedl oboči. „Sala z tebe horko jako z radiatoru." „Nikdy mi nebylo lip." Tegan stiskl tlačitko hlasiteho odposlechu na telefonu u sveho lokte. „Upřesnim Reichenovi podrobnosti o letu a zjistim, jestli
se mu povedlo něco domluvit s uředniky, co maji na starost tu lečebnu." Tegan vytočil soukromou linku do berlinske Temnosti a okamžitě ho přepojili k Andreasu Reichenovi. „Všechno je v pořadku," oznamil německemu upirovi, aniž by se zdržoval zdvořilostmi typu ,jak se daři". Nemohl se už dočkat začatku mise. „Očekavany přilet je za dva dny těsně před vychodem slunce na letiště Tegel. Stihneš mě odvezt k sobě, než se opeču do křupava?" Reichen se zasmal. „Jasně. Zařidim, aby tam čekalo auto." Ze sluchatka se linul jeho hluboky hlas se silnym přizvukem. „Tak dlouho jsme se neviděli, Tegane. Ja jsem ale nezapomněl, že jsem tvym dlužnikem za to, jaks nam tenkrat pomohl s tim našim malym... problemem." Tegan si na ty doby pamatoval. Ten malý problém spočival v serii utoků Škůdců na obyvatele berlinske Temnosti, z nichž několik skončilo krvavou vraždou. Tegan se do toho vložil jako jednočlenne komando, vypatral buňku Škůdců v hlubokych lesich Griinewaldu a pak zlikvidoval ty krvelačne bestie, ktere terorizovaly celou oblast. To bylo, kruci... před teměř dvěma sty lety. „Budeme si kvit, když zařidiš přistup do toho odvykaciho zařizeni od Dozorčiho uřadu," řekl Reichenovi. „Aha, tak to je vyřešeno, kamarade. Chvili před tebou mi volal šef bezpečnostni služby. Ředitel Dozorčiho uřadu tady v Berlině vydal zvlaštni povoleni pro přistup do ustavu. Neni problem, aby tveho emisara vpustili dovnitř kvůli vyslechu Petrova Odolfa.“ „Meho emisara.. Sotva ta slova vypustil z ust, začalo v něm kličit podezřeni a krev v žilach mu vzkypěla. Vtom zaslechl, jak se tiše oteviraji skleněne dveře do technicke laboratoře a kdosi vchazi dovnitř. Věděl, kdo to je, ještě předtim, než si všiml, jak Chaseovi na opačne straně mistnosti ztuhla čelist. Tegan se prudce otočil na kolečkove kancelařske židli. U dveři stala Elise s provinilym vyrazem ve tvaři. „Co to ma sakra znamenat?" „To nebyl můj napad,“ ozval se Reichen z mluvitka telefonu. „Myslel jsem, že je to tvoje rozhodnuti..." Vůdce berlinske Temnosti ještě něco řikal, ale Tegan už ho nevnimal. Elise vahavě postoupila dopředu. Některa z Vyvolenych ji půjčila věci na převlečeni. Fialova upletova tunika a tmavomodre džiny byly lepši než odvažne plavky, přesto zcela nezakryvaly jeji ženske křivky. Což Tegana rozčililo ještě vic. „Ať už mate za lubem cokoliv, zapomeňte na to. Řikal jsem vam, že
pracuj u sam." „Tentokrat ne. S Dozorčim uřadem a odvykacim zařizenim je už všechno domluvene. Očekavaji mě." „Vy si ze mě snad dělate srandu." „Myslim to smrtelně važně. Jedu s vami." Tegan po ni blyskl pohledem a pak se vratil k telefonatu s Reichenem. ,Žadny emisar z Temnosti mě doprovazet nebude. Přijedu pouze ja sam, Andreasi, a toho Škůdce navštivime, i kdybychom se kvůli tomu měli vloupat do - " „Tegane, obavam se, že jste to nepochopil." Elisin hlas za jeho zady zněl pevně a nebezpečně odvažně. „Ja jsem vas nežadala o svoleni." Ohromeně ztuhnul nad jeji drzosti. „Ještě se ti ozvu," sdělil Reichenovi do sluchatka a pak až přiliš horlivym uderem na klavesnici telefonu přerušil spojeni. „To ja jsem Řadu odevzdala ten denik," prohlasila Elise, když k ni obratil zlostny pohled. „Beze mě byste neměli ani tušeni o tom individuu, ktere se chystate vyslechnout. Beze mě vas k němu nepusti ani na dohled, natož aby vam dovolili s nim promluvit. Jedu s vami.“ Tegan vyskočil ze židle. Elise polekaně uskočila - prvni projev zdraveho rozumu, ktery u ni zaznamenal od chvile, co vešla do laboratoře. Probodl ji upřenym pohledem a pak si ji pomalu a pohrdavě změřil od hlavy k patě, od zrudlych tvaři až po špičky vypůjčenych bot. „Ve vašem stavu nikam cestovat nemůžete. Jen se na sebe podivejte - jste slaba, kost a kůže. A to ani nemluvim o tom, že těžko vydržite v přitomnosti lidi, aniž by vas postihla těžka migrena a krvaceni z nosu.“ „Ja to zvladnu." Ušklibl se. „Jak?“ Zamračila se a sklopila oči. Mistnosti dunivě zahřměl Teganův hlas. „Co chcete udělat, abyste to zvladla - požadat nějakeho upira, aby vam dal napit ze žily a tim vas posilil? Protože to je jedine řešeni.“ Tvařeji nahle zaplavil ruměnec. „Třeba vam rad poslouži některy z nich,“ pokračoval Tegan nemilosrdně a ukazal na ostatni bojovniky, kteři jejich vyměnu nazorů sledovali v tisnivem tichu. „Sakra, Tegane,“ varoval ho Gideon, ktery seděl vedle něj. „Uklidni se, prokristapana.“ Tegan nevnimal nic než šokovany vyraz ženy z Temnosti. Jinak to nepůjde, Elise - jedině s krvi Rodu proudici ve vašich žilach. Nic vic a nic miň. Bez toho
vas bude vaše schopnost ovladat jako doposud. Budete jenom přitěži." Viděl, jak ji v očich pobouřeně blysklo, ale až jeji pokořeny vyraz ho zasahl jako rana do žaludku. Považovalo se za krajně netaktni veřejně hovořit o pokrevnich svazcich mezi ženou a jejim druhem - a co hůř, zmiňovat se o tom ve smišene společnosti. A navrhovat, aby si nezadana Vyvolena někoho našla pouze kvůli jeho posilujici krvi, překračovalo všechny meze. „Jsem vdova," řekla tiše. „Mam smutek „Už pět let," připomněl ji Tegan hlasem, ktery dokonce i jemu zněl tvrdě. „Kde budete za dalšich pět let? Nebo deset? Umirate za pochodu a dobře o tom vite. Nežadejte po mně, abych vam to pomohl ještě urychlit." Němě na něj zirala a na jejim křehkem hrdle bylo vidět, jak namahavě polyka vzlyk. Nebo to možna byla kletba, kterou by ho poslala k čertu -jen ž e tam měl stejně namiřeno už před touhle nechutnou exhibici. „Mate pravdu, Tegane,“ zašeptala pevnym hlasem bez sebemenšiho zakolisani či znamky slabosti. „Mate pravdu... a ja přiznavam, že jste ji prokazal." S napřimenymi rameny se otočila a klidně vyšla z laboratoře jako ztělesněni stoicke důstojnosti. Tegan se citil jako nejbidnějši červ, když v hrobovem tichu sledoval jeji odchod. Jakmile se vzdalila z dohledu, polohlasně zaklel. „Na co čumiš, do hajzlu?" štěkl na Chase, ktery se zvedl od stolu, za kterym seděl. Byvaly agent z Temnosti sviral v dlani rukojeť pistole, kterou měl zasunutou v pouzdře přepasanem přes hruď. Jeho vyraz prozrazoval vražedne sklony. „Vybodni se na to," procedil mezi zuby Tegan. „Ja už mizim." Podle očekavani mu byl Chase okamžitě v patach. Ve dveřich prudce vrazil Teganovi do ramene a oba se vypotaceli z laboratoře na chodbu. „Ty svině. Takove zachazeni si nezasloužila - a ze všeho nejmiň od někoho jako ty." Ne, to nezasloužila. Ale bylo to nutne. Neexistovalo, aby se znovu dostal do Elisiny těsne blizkosti, natož aby si ji vzal jako komplice na misi do Berlina. Potřeboval ji zastavit, a to tvrdě. Vem to čert, že to musel udělat veřejně a projevit se jako ještě větši kreten. Jenom potvrdil to, co si o něm už stejně všichni mysleli. Tegan opětoval Chaseův rozliceny pohled a předstiral lhostejny usměv. „Tobě na te ženske tolik zaleži, Harvarde? Tak proč ji neběžiš utěšovat, když po tom tak toužiš? Udělej nam všem laskavost a přestaň se do mě
montovat." Chase se napřimil, přibližil se těsně k jeho obličeji a modre oči mu plaly nefalšovanym hněvem. „Ty jsi važně parchant, viš o tom?" „Jo?" Tegan pokrčil rameny. „Když jsem se naposled dival, tak jsem nesoutěžil o titul sympaťaka roku." „Ty drzej hajz Tegan pootevřel rty, prudce zasyčel skrz prodlužujici se Špičaky a vrhl se na Chase, čimž přerušil dalši serii nadavek. Napůl doufal, že ho vztekly upir přinuti k rvačce. Zajimalo ho, jak dokaže Chase snašet bolest a běsněni, a ve svem momentalnim rozpoloženi by neodmitl přiležitost trochu mu pocuchat fasadu v boji muže proti muži. Pohotově však zasahl Dante, ktery v ten okamžik vyšel z laboratoře, popadl Chase za paži a strhl ho Teganovi z cesty. „Krucinal, Harvarde. Snad se nechceš nechat zamordovat zrovna teď, když se mi už konečně skoro podařilo tě vycvičil? To by byla věčna škoda, ne?“ Chase se par vteřin vzpiral a pak vychladl, ale nepřestaval Tegana propalovat pohledem, když ho Dante tahl pryč po chodbě. V laboratoři už Gideon opět seděl za klavesnici. Nikolaj, Brock a Kade se take vratili ke sve praci a všichni se chovali, jako by nic, jako by se Tegan pravě neprojevil jako bezcitny parchant před bezbrannou ženou. Tegan procedil skrz zuby nadavku. Musi odsud rychle zmizet, a podle dosavadniho vyvoje situace nebude zitřejši odlet do Berlina nijak brzy. Měl jedno misto, kam by mohl jit - uchyloval se tam vždycky, když se na něj všechno sesypalo. Někdy se tam stahl na několik noci; nikdo z jeho bratři v Radu tam nikdy nebyl. Bylo to jeho soukrome peklo, opuštěna pustina naplněna smrti. Momentalně mu to znělo jako nějaka zatracena dovolena. Elise stala uprostřed velke, skoro prazdne mistnosti v objektu a měla pocit, jako by ji někdo vyrazil dech. Ještě stale se třasla po konfliktu s Teganem; nevěděla, zda hněvem nebo pokořenim. To, co ji před svymi druhy provedl, bylo neomluvitelne, neuvěřitelně bezcitne. Musel přece vědět, že to, co navrhuje, je hřišne a uražlive - nejen vůči ni, ale i vůči bojovnikům, kteři byli v mistnosti a všechno slyšeli. Jen ty nejpřizemnějši ženy žijici v Rodě by navazaly pokrevni svazek bez važnych umyslů a vzajemne lasky.
Pokrevni svazek představoval posvatne spojeni Vyvolene s druhem, jehož si zvolila. Představoval nejintimnějši pouto, často se pojil s pohlavnim stykem a nikdy se nenavazoval lehkovažně. Použit upirovu krev pouze k prodlouženi vlastniho života a nabyti sily - to se prostě nedělalo. Elise aspoň nikoho takoveho neznala. Nemohla však popřit, že Teganovy postřehy na jeji adresu byly pravdive. To, co řikal, bylo krute a neomalene... a naprosto přesne. Dobrovolně chřadla, na což měla jako ovdověla Vyvolena neodvolatelne pravo. Jenže se zaroveň chtěla aktivně podilet na potirani Škůdců, a bylo od ni pošetile si myslet, že by toho při současnem způsobu života byla schopna. Elise se letmo rozhledla po hole mistnosti. Na bilych zdech bez oken se nevyskytovala žadna barva - žadne přijemne obrazy ani fotografie, jake viděla v ostatnich prostorach objektu. Žadna pohovka, žadna elektricka zařizeni ani počitače, žadne knihy. Vůbec žadne osobni věci. U protějši zdi se tyčila vysoka černa skřiň a vedle ni černa dřevěna lavice. Pod ni staly dva pary velkych černych koženych bot, srovnane s vojenskou přesnosti. Ve vedlejši mistnosti byla velka postel, ale ani ta nepůsobila nijak zvlašť pohodlně. Jen kovově šede prostěradlo a přikryvka černa jako uhel, uhledně složena v nohach široke matrace. Elise nikdy neviděla kasarna, ale představovala si, že takhle nějak vypadaji... snad jen nejsou tak chladna a neosobni. Samozřejmě, že věděla, kde je. Věděla, kam ma namiřeno, když se propletala labyrintem chodeb po te ostudě, jakou zažila v laboratoři Řadu. Věděla, co teď hodla udělat, přestoji srdce zběsile bušilo, když z chodby zaslechla Teganovy razne kroky, bližici se k otevřenym dveřim jeho soukromeho bytu. Dlouhe kroky zpomalily a pak uplně ustaly. Pocitila studeny zavan vzduchu, oznamujici jeho přichod. Jeho obrovska postava zaplnila dveřni ram. Stal tam se svalnatyma rukama zkřiženyma na prsou a s mohutnymi stehny v džinach, široce rozkročenymi v bojovem postoji. Zpočatku nepromluvil, ale slova nebyla potřebna, když na ni vymluvně upřel smaragdově zelene oči, ostre jako diamanty a studene jak ledovec. „Tegane „Pokud čekate omluvu, tak na to můžete zapomenout." Elise vydržela jeho vyhružny pohled a přinutila se k němu přistoupit.
„Kvůli tomu tady nejsem," sdělila mu a samotnou ji překvapilo, že se ji nechvěje hlas, ačkoli ji srdce bije jako o zavod. „Přišla jsem vam jenom řict, že jste měl pravdu. Potřebuju silu pokrevniho svazku, ale druha nehledam. Potřebuju nekomplikovanou dohodu s někym, kdo se nebude starat, co dělam, a komu bude jedno, když odejdu... proto jsem si vybrala vas." KAPITOLA Třinacta Všechny sarkasticke a lhostejne odpovědi, ktere se mu draly na jazyk, se nahle vypařily a s nimi zmizela i všechna krev z mozku. Tegan stal na prahu sveho bytu jako omračeny šokem z toho, co pravě slyšel. Tohle by ho v životě nenapadlo. A i když mu zdravy rozum radil odmitnout Elisin navrh - okamžitě ten šileny napad zavrhnout nedokazal ze sebe vypravit ani slovo. Do mozku se mu jako cejch neodbytně vypalovala eroticka představa: Elisiny rty přitisknute na jeho kůži a jeji rozkošny růžovy jazyček ho šimra, zatimco mu zhluboka saje krev ze žily. V zablesku nevěřicneho udivu si uvědomil, že po tom touži. Že to chce tak nalehavě, až se třese nedočkavosti. „Ježišikriste,“ zamumlal, když se mu konečně vratila řeč. „Vy jste šilePna. A ja odchazim. Přišel jsem si jenom pro par věci a mizim odsud.“ Vešel do mistnosti a hodlal ženu i s jejim absurdnim navrhem mlčky ignorovat, Elise mu však zastoupila cestu. Ze sve vyšky se na ni zlostně zamračil, ale ona neustoupila ani o piď pod vyhružnym pohledem, jakym dokazal zpražit bojovniky i Škůdce. „Před čim utikate, Tegane?“ Vlahe levandulove oči se na něj vyzyvavě upřely. „Snad to nejsem ja, z čeho mate strach?“ Ušklibl se nad tou myšlenkou a nedal na sobě znat, jak blizko pravdě možna je. „Vite vůbec, co po mně žadate? Když přijmete moji krev, zůstanete se mnou spojena, dokud budu naživu. To pouto je nepřerušitelne.“ „Ja vim velice dobře, co obnaši pokrevni svazek. Všechno." Ruměnec, ktery seji nahle rozlil po tvaři, prozrazoval, že šije vědoma i sexualni povahy celeho aktu. Upiři krev působila jako silne afrodiziakum. U obyčejnych žen bez znameni Vyvolene často vyvolavala prudky zachvat divoke touhy, zatimco u žen jako Elise, ktere byly schopne plodit potomky Rodu, mělo piti krve Rodu za nasledek vašnivy sexualni hlad, jež musel byt uspokojen. „Ja jsem jiny, než na co jste zvykla," řekl ji přikře; žadne lepši varovani
ho v tu chvili nenapadalo. „Nemyslete si, že s vami budu zachazet v rukavičkach. Nebudu mit soucit ani slitovani." Sarkasticky se pousmala. „To bych ani neočekavala." S tim se otočila a s hrdě napřimenymi zady odešla do ložnice, aby na něj počkala. Tegan si prsty prohrabl vlasy. Věděl, že ma asi dvě vteřiny na to, aby se vzpamatoval a opustil dějiště nevyhnutelne katastrofy. Čim dele o tom bude dumat, tim větši hrozi nebezpeči, že už pak nenajde silu ji odmitnout. Z vedlejši mistnosti slyšel tiche klapnuti, jak Elisiny boty dopadly při vyzouvani na koberec. Blahově se domnival, že ji od provedeni celeho planu odstraši, ale evidentně se mu povedlo jeji odhodlani jenom utužit. Hodila mu rukavici a on nepatřil k těm, kteři před otevřenou vyzvou couvnou. Dokonce ani teď, když mu pud sebezachovy velel otočit se a zdrhnout ze situace, ktera nemohla skončit jinak než špatně. Odtikavaly dlouhe minuty. A ona pořad čekala. Tegan zavrčel temnou kletbu. Pak, teměř bezděčně, zaklapl silou vůle dveře od bytu a zamiřil za ni do ložnice. Elisino odhodlani trochu zakolisalo, když za ni Tegan vešel do ložnice. Z jeho pomale rovnoměrne chůze i z upřeneho pohledu namiřeneho na ni vyzařovala barbarska nalehavost. Nahle měla pocit, jako by stala před divokou šelmou, ktera odhaduje sve možnosti a chysta se vrhnout na kořist. J a k to chcete...“ Nechala slova hluše vyznit do prazdna; teď, když ho tu skutečně měla, si najednou nebyla jista, jak pokračovat. „Kam mam... ?“ „Na postel/4 utrousil stroze. Začal si sundavat černe bavlněne tričko a odhalil přitom trup pokryty glyfy. Jejich obvykla barva heny pomalu tmavla, měnila se z neutralniho odstinu, prozrazujiciho klidne rozpoloženi, na sytějši, a vzory na kůži začaly zřetelněji vystupovat. Elise seděla na krajičku postele a odvratila hlavu, aby na něj neviděla. Zaslechla zašustěni latky, když Tegan odložil tričko a přistoupil k posteli. „Jste moc oblečena/4 řekl a jeho teply dech ji zboku pošimral na odhalenem krku. Jeho blizkost ji znepokojovala skoro stejně jako jeho slova. Poplašeně k němu obratila oči. „Mate na mysli, že bych se měla vysvleknout? Nechapu, proč bych mě-44
„Jistě/4 řekl, aniž by nechal prostor pro diskusi. „Kdybych byl kultivovanym obyvatelem Temnosti a ne sprostym bojovnikem, tak byste sotva očekavala, že vas přijmu uplně oblečenou.44 To byla pravda. Ucta k aktu pokrevniho spojeni mezi upirem a Vyvolenou vyžadovala, aby k sobě obě strany přistupovaly bez vzajemnych tajnosti, natlaku či vyhrad. S odhalenym tělem, zavazky i umysly. Tegan si začal rozepinat zip na modrych, nizko střiženych džinach. Kalhoty se mu svezly na uzkou panev a Elise nechtěně padly oči na vyrysovane svaly na břiše a složite vzory z dermaglyfu, ktere očividně pokračovaly až dolů k vyboulenemu rozkroku. V nahle panice si uvědomila, že Tegan pod džiny nic nema. „Prosim vas/4 zalapala po dechu. „Tegane, prosim vas. Mohl byste... si to nechat na sobě?44 Neodpověděl, jen pomalu povytahl kalhoty nahoru a zapnul zip. Nemohla si nevšimnout, že knoflik nahoře zůstal nezapnuty a odhaluje maly trojuhelniček hladke zlatohněde kůže. „To je jediny požadavek, ktery na vas budu dnes večer mit/4 řekl hlubokym chraplavym hlasem. „Ještě pořad mate čas si to rozmyslet. Ale ne dlouho. Teď se buď svlečte nebo mě pěkně poproste, abych vas nechal oději t.“ Zkoušel ji. Věděla, že teď na ni schvalně tlači, zřejmě v přesvědčeni, že ji několika vyhružnymi slovy dokaže přimět ke změně nazoru. Vlastně by se měla bat. Nejen proto, že se ocitla o samotě s bojovnikem jako Tegan, ale take toho intimniho, posvatneho aktu, ktery pravě hodlala poskvrnit tim, že se napije krve upira, jehož nema v umyslu přijmout za sveho druha. Vlastně je oba ponižila svym požadavkem, aby ji Tegan timto způsobem posloužil, a stěži mu může mit za zle, pokud ho ta myšlenka - připadně ona sama - znechutila. „Tak jak to bude, Elise?“ Vstala a dobře si uvědomovala, jak pozorněji Tegan sleduje a čeka, že ucukne a vezme do zaječich. Prsty seji jen nepatrně třasly, když uchopila okraj tuniky a přetahla si ji přes hlavu. Teganův teply dech ustal. Seděl vedle ni naprosto nehybně, citila jen, jak z něj sala žar, když odkladala oblečeni na postel. Zkřižila ruce přes obyčejnou bilou bavlněnou podprsenku, kterou měla na sobě, a obratila k němu tazavy pohled. Když Tegan konečně promluvil, hlas měl zastřeny; v řeči mu branily hroty zařivě bilych Špičaků. „Kalhoty taky. Zbytek si prozatim můžete
nechat. “ Co nejrychleji si stahla džiny a posadila se na kraj matrace. „Posuňte se doprostřed a klekněte si tvaři ke mně.“ Elise poslechla a Tegan vylezl na postel za ni. Přisunul se k ni po kolenou, až mezi nimi zůstala sotva třiceticentimetrova mezera. Panenky uprostřed zelenych duhovek se mu začaly zužovat a postupně se měnily ve svisle štěrbiny. Když pootevřel rty, aby promluvil, připadaly ji jeho Špičaky obrovske. „Posledni šance, Elise.“ Zavrtěla hlavou, neschopna řeči. Tegan polohlasně zavrčel cosi oškliveho a přiložil si zapěsti k ustům. S pohledem upřenym do jejich oči vycenil tesaky a zabořil si je do masa pod dlani. Z rany začala kapat temně ruda krev a tiše a pravidelně dopadala na šede prostěradlo. „Pojďte sem,“ nařidil a napřahl k ni ruku. Rty měl potřisněne rudymi skvrnami. Elise zavřela oči a se srdcem nepravidelně poskakujicim v hrudi se naklonila dopředu. Vložila dlaně pod jeho svalnate předlokti a opatrně nadzvedla krvacejici ranky k ustům. Pak zavahala; věděla, že už nebude cesty zpatky. Po jedinem ochutnani bude navždy spojena s timto nebezpečnym upirem. Vždy ho bude vnimat, jako živouci teplo proudici ve svych žilach, dokud nenastane čas, kdy jeden nebo druhy z nich zemře. Jenže ji to zaroveň posili. Jeji psychicke utrpeni se zmenši, dokaže ho lepe zvladat. Tělo ji omladne, nebude muset tolik cvičit, aby si udržela zdravi a kondici. Slib, ktery dala Camdenovi, ji nebude připadat tak prazdny, když ji bude v žilach proudit Teganova sila. Ale takhle ho využit? Zvedla zrak a zjistila, že na ni upřeně zira, ohrnute rty se mu leskly a chrčivě dychal skrz zuby. Dermaglyfy nyni hyřily barvami, až oči přechazely, napadně krasne na vypracovanych svalech a zlatave pokožce. „Tak dělejte," zavrčel a divokym pohledem ji vybizel, aby k němu přitiskla usta... a zaroveň ji za to zatracoval. Elise se naklonila nad jeho zapěsti a opatrně otevřela usta. V okamžiku, kdy se rty dotkla jeho kůže, Tegan sykl a prudce se prohnul do oblouku. Elise se jemně přisala a jazykem lehce nabirala krev ze dvou otvorů v kůži.
Jeho krev byla horka a lechtala ji v krku, plnila ji žarem, ktery se brzy změnil v hukot rostouci, nasobici se sily. Zasahlo ji to tak rychle, až zastenala a citila se zcela pohlcena. Teplo ji vřelo v udech i v nitru, prudce tepalo a valilo se jako přivalova vlna. Na tak rychlou a omračujici reakci nebyla připravena. Uvnitř tala a roztěkala se, rozpouštěly seji kosti... i zabrany. Pokusila se od něj odtrhnout, ale Tegan ji zezadu přidržel hlavu. Zabořil ji prsty do vlasů a prsty ji obepnul lebku. O jeho sile nebylo pochyb, přestoji sviral jen lehce. Ale přitom neustupně. Elise k němu zvedla oči. Přepadla ji uzkost. Možna to nebyl vůbec dobry napad. Možna se spletla. Teganovy oči plaly a panenky pohltil žhnouci jantar. „Neměla jste vůbec začinat, když to nechcete dokončit." Tvařil se tvrdě a važně, neuprosně. „Napijte se ještě. Vite, že to potřebujete." Po jeho pobidce namahavě vydechla. Skutečně potřebovala vic krve. Už teď citila, jak se Teganova krev misi s jeji vlastni a buši ji ve spancich. Olizla si rty a na jazyku si vychutnavala divokou vyraznou chuť. Teganovi viditelně ztuhla čelist. „Kristepane," vypravil ze sebe přiškrceně. Palčivě si uvědomoval sve prsty na jejim zatylku a hlavě. Mohl ji tak snadno položit na postel, ale on ji jen přidržoval, s něhou skrytou pod vši tou uvězněnou silou Rodu. „Napijte se vic, Elise." Těžce oddechovala a všechna nervova zakončeni v jejim nitru třaskala jako vypalene pojistky. Sklonila hlavu a opět se k němu přisala. Tegan se ostře nadechl, když mu Elise přitiskla usta k zapěsti a dopřala si dlouhy doušek z otevřene žily. Stenala a polykala vic a vic krve. Jeji hlad narůstal. Lačnost ji nutila sat stale silněji a hlouběji, i když žizeň už uhasila. Teganovi nedočkavě doražel na kůži jeji horky vlhky jazyk, ale nejvic ho přivadělo do varu jemne škrabani zuby, na což jeho pohlavi reagovalo ztvrdnutim na kamen. Věděl, že ve svem vzrušeni neni sam. Citil reakce Elisina těla a vstřebaval jeji myšlenky a pocity konečky prstů, zabořenymi v hedvabne světle kštici na teplem zatylku. Dovolil šiji parkrat rychle pohladit po jemne pokožce a pak raději ruku odtahl, protože pocity začaly byt přiliš intenzivni. Elise přimo hořela touhou - fyzickou žizni i tělesnou žadosti, jakou vyvolavala krev Rodu u žen s mateřskym znamenkem ve tvaru slzy padajici do srpku měsice. Tegan se pošetile snažil zachovavat odstup a nepřipouštět si důležitost toho, co se pravě odehrava. Pokoušel se zaměstnat mysl pečlivym studovanim Elisinych rysů, jen aby nevnimal eroticke pohyby jejich ust
na zapěsti, ale bylo to marne. Elise byla přiliš skutečna, přiliš svůdna a draždiva, když prohybala zada a vlnila se při každem dlouhem doušku. Jeji těžky dech se zrychloval a rty vydavaly neodolatelne vlhke zvuky, ktere se rozlehaly v tichu mistnosti. Otevřela vička, jako by prosila o dovoleni, a Tegana ohromila nadherna ametystova barva duhovek, ztmavlych hladem a touhou. Tvařeji diky jeho krvi zrůžověly a rty měla potřisněne jasně červenou barvou v mistech, kde mu je tiskla k zapěsti. „Pokračujte," pobidl ji. Jazyk se mu těžce pletl a usta měl vyprahla. „Napijte se dosyta." Elise ho s hrdelnim zastenanim povalila na zada a lehla si vedle něj. Během celeho manevru ani na okamžik nepřerušila jejich spojeni a on držel ruku zvednutou, aby ji umožnil nepřetržitě sat. Kalhoty v rozkroku měl tvrde jako žula, přesto si chtěl zachovat odstup od cele te katastrofy, ktera se před nim odehravala. Potřeboval vytěsnit z mysli tu neuvěřitelně žadouci ženu, ktera se teď před nim svijela, oblečena pouze v jednoduche bavlněne podprsence a kalhotkach, a salal z ni eroticky žar jako z pece. Jeji touha ho pohlcovala - byla tak ryzi, tak upřimna. Kristepane, vždyť on už zapomněl, jake to je. Nechtěl myslet na to, jak už je to dlouho, co byl naposled se ženou. Nechtěl si přiznavat, jak prazdny - jak umyslně asketicky po fyzicke i citove strance - byl jeho život poslednich pět stoleti. Nechtěl myslet na Sorchu.... Nemohl na ni myslet, když ho Elise dohaněla k šilenstvi každym zastenanim, povzdechem a kočičim pohybem těla vedle něj. K vlastnimu překvapeni seji toužil dotknout - ne aby znovu využil svou vyjimečnou schopnost, jen seji prostě dotknout. Natahl volnou ruku a přejel po hladkem obrysu jejiho ramene a paže. Na draze za jeho prsty ji naskakovala husi kůže. Pod tenkou bilou bavlnou podprsenky ji bradavky ztuhly do tvrdych perel. Přejel palcem po jednom vyboulenem poupatku a dech mu uvizl v hrdle, když se Elise zcela bez zabran prohnula do oblouku. Horečka z jeho krve ji zbavila veškereho studu. Mohl by ji teď mit, to Tegan věděl. Pravděpodobně to i očekavala, protože akt piti krve s Vyvolenou jen zřidka končil bez sexu, ktery ženě ulevil od palčive touhy. Jenže ji přece předem varoval, že s ni nebude mit soucit, a kruta stranka jeho povahy chtěla ten slib dodržet.
Zvlašť když podle tohoto scenaře byl zneuživany on. Elisiny nohy se napinaly a kmitaly jako nůžky, když pokračoval v hmatovem průzkumu jejiho těla. Přejel prsty po prolaklině plocheho břicha a pokračoval vzhůru po ladne křivce boku. Jeji pohyby zvlačněly, vlnila se a prohybala a sala mu ze zapěsti stale nalehavěji. S tichym zastenanim před nim roztahla nohy a posunula mu ruku tam, kam chtěla. Stehna pak přitiskla k sobě, uvěznila mu ruku a drtivym stiskem ho pobizela, když se ji zdrahal dotknout. Tomu bylo těžke odolat, dokonce i pro něj. Zavadil prsty o vlhkou štěrbinu chraněnou kalhotkami a Elise sebou trhla, jako by se ji dotkl otevřenym ohněm. Pohladil ji znovu, tentokrat cileněji, a citil, jak jeji touha s každym dotekem jeho prstů stoupa vzhůru jako po spirale. „Tegane,“ vzdychla, otočila hlavu a pohledla na něj omamenyma zařivyma očima. „Tegane... prosim vas... udělejte něco.“ Dotkla se jeho ruky, ta však už byla v pohybu. Vklouzl ji prsty pod vlhkou bavlněnou latku v rozkroku. Hedvabne kudrnate chloupky měla zmačene a kluzke a okvětni listky jejiho pohlavi se hladce rozestoupily, když palcem vklouzl do temneho udoli mezi nimi. Bože, jak byla hebka. Jako samet a saten. A ta jeji vůně... Vůně jejiho vzrušeni byla opojnou kombinaci vřesu, růže a svěžiho jarniho deštiku. „Prosim,“ špitla a nutila ho k rychlejšimu rytmu, i když on by si ji raději pomalu vychutnaval. Jeji touha však už byla přiliš nalehava. Vyhrožoval ji sice, že nebude mit slitovani, ale i když o sobě věděl, že je bezcitny parchant, nemohl ji to uvolněni odepřit. „Pijte dal,“ zachrčel a hlas mu drhnul v hrdle jako hruby štěrk. „Ja se postaram o zbytek.“ Elise ho poslechla, přisala se mu k zapěsti a Tegan ji laskanim přivaděl k bouřlivemu vyvrcholeni. Rozkoš ji zachvatila v prudkych vlnach a ona ho kousala tupymi lidskymi zuby, zatimco se jeji tělo zmitalo v orgasmu. Než bylo po všem, Teganovi pulzovaly Špičaky a penis se snažil osvobodit z džinove pasti, v touze zanořit se hluboko do vlhkeho a horkeho nitra Elisina těla. Odtahl od ni ruku. Smysly měl zaplavene opojnym parfemem sexu, krve a tepleho, malatneho ženskeho těla. Toužil ji roztahnout nohy a vrhnout se na ni jako zviře. Chtěl to tak
zoufale, až mu v hlavě bušilo touhou servat ze sebe ty džiny, ktere si kvůli ni musel nechat oblečene, a padnout na ni v zachvatu barbarske, chlipne zběsilosti. No jistě. Ještě to ma zapotřebi, aby tuhle prekemi situaci změnil přimo v nuklearni katastrofu. Jedine, co potřebuje, je odsud zatraceně rychle vypadnout. Škoda, že to neudělal dřiv, ještě než se nechal vyprovokovat a nabidl ji svou žilu. Tegan si se zklamanym zavrčenim vyprostil ruku zpod Elisinych ochablych ust a přitiskl si rany ke rtům. Jazykem zacelil otvory, olizl zbytek krve a snažil se nevnimat Elisinu chuť na sve kůži. Ani to se mu nepodařilo. „Musim jit,“ řekl. Nechtěl se na ni ani podivat, aby ho to nelakalo udělat dalši pitomost během jedine noci. Odvalil se na opačny konec postele a spustil nohy na podlahu. Popadl tričko a prudce si ho přetahl přes hlavu. „Jestli trvate na tom, že se mnou pojedete do Berlina, tak buďte zitra večer připravena. Odjiždime přesně za soumraku." KAPITOLA Čtrnacta Cekani do nasledujiciho večera připadalo Elise nekonečne. Když Tegan odešel, měla pocit, že se propadne hanbou. Rychle se oblekla, vykradla se z jeho bytu a nějak se ji povedlo najit cestu do pokoje, ktery pro ni Gabrielle připravila, aniž by ji přitom někdo spatřil. Zalezla jako poustevnik do pohodlneho apartma a předstirala bolest hlavy, aby mohla jist o samotě. Bala se, že se stane předmětem zvědaveho zajmu ostatnich žen - nebo nedejbože bojovniků - a budou se ji vyptavat, co se mezi ni a Teganem odehralo. Ale Tegan by určitě nemluvil o tom, co provedli. Zcela jistě se mu zhnusila, když už ne tim, že ho využila jako Hostitele, pak rozhodně svou ostudně živočišnou reakci během te udalosti. Nedokazala na to ani pomyslet a nepředpokladala, že omluva Teganovi postači k ospravedlněni jejiho chovani. Pokud ji ovšem vůbec da šanci, aby se o omluvu pokusila. Zdalo se, že za teměř dvacet hodin, co byl pryč, o něm nikdo nic nevěděl. Neřekl, kam jde - jenom se oblekl, obul si černe vojenske boty a nechal
Elise ve svem bytě samotnou, jako by už vedle ni nedokazal vydržet ani vteřinu. Což bylo samozřejmě pochopitelne. Oba je přece přivedla do nesmirně trapne situace. Chvili zvažovala, že se vzda myšlenky odjet s nim do Berlina - když kvůli ničemu jinemu, tak aby si zachovala aspoň posledni zbytky hrdosti. Jenže když už to dovedla tak daleko, bylo trochu pozdě najednou couvnout. Citila v sobě Teganovu krev, tiche šuměni sily, ktera ji bušila ve spancich a na všech mistech, kde ji pulzovala krev. Pět let bez krve Rodu v organismu ji podlomilo vic, než si uvědomovala, ale po par doušcich od Tegana se citila jako znovuzrozena. Citila, jak ji jeho krev proudi ve svalech, kostech a buňkach a dodava ji vitalitu, jakou už ani nepovažovala za možnou. Dokonce i smysly se ji vylaďovaly a zostřovaly už po jedinem napiti z žil bojovnika Generace jedna. A diky tomuto pokrevnimu spojeni vycitila přesny okamžik, kdy Tegan vstoupil do objektu. Někde se tam pohyboval a ona jeho přichod zaznamenala jako rozsviceni žarovky v temnem zakouti mysli. Toto spojeni s nim už nemůže nikdy přerušit - vždy bude až v morku kosti citit jeho přitomnost. Už navždy ji to k němu bude přitahovat, bude ho podvědomě vnimat až do dne, kdy jeden z nich zemře. Bože, co jen to provedla? Elise nervozně přechazela sem a tam po obyvaku v apartma pro hosty. Bližil se čas, kdy měla s Teganem odjet do Berlina. Možna by se měla odvažit vyjit ven do objektu, vyhledat ho a ujistit se, že nema v umyslu odjet bez ni. Nebo bude lepši počkat, až si pro ni přijde? Těžce si povzdechla a zamiřila ke dveřim Ve stejnou vteřinu, kdy na ně z druhe strany někdo zaklepal. Nebyl to Tegan; tolik ji jeji smysly prozradily. Elise otevřela dveře a ohromeně zirala do znameho obličeje. „Ach.“ Překvapeně a zahanbeně sklopila zrak. „Ahoj, Sterlingu." Nedokazala mu teď pohlednout do oči, zvlašť když si v jeho obličeji všimla upřimneho znepokojeni. „Slyšel jsem, že ti neni dobře. Savannah řikala, že jsi tady zavřena sama cely den, tak jsem... Chtěl jsem se přesvědčit, že jsi v pořadku." Elise přikyvla. „Nic mi neni. Jenom mě boli hlava. Upřimně řečeno, potřebovala jsem byt chvili sama." „Jistě." Sterlingův hlas byl zdvořily, až to znělo teměř nepatřičně. Nechal uplynout drahnou chvili, než zase promluvil. „Nemůžu uvěřit, jak se k tobě choval v laboratoři, proč měl potřebu řikat ty věci „Ne, to ne. Nelituj mě. To neni potřeba, Sterlingu."
Ostře vydechl a z jeho strnule postavy ve dveřich vyzařovala zlost. „Tegan to pořadně přehnal. Neměl pravo s tebou takhle mluvit. Pochybuju, že bude mit tolik slušnosti, aby se ti za to omluvil, tak jsem to přišel udělat misto něj.“ „To nemusiš," řekla a pohledla do těch znamych, tvrdych modrych oči. „Ale ano," trval Chase na svem. „A nejen za Teganovo chovani, ale i za svoje. Ach, kristepane, Elise. To, co se stalo Camdenovi tu noc před Temnosti... mě to tak hrozně mrzi. Je mi strašně lito, co se tenkrat přihodilo. Kdybych si s nim mohl vyměnit misto, kdybych to mohl byt ja, kdo se stal Škůdcem... ja, kdo stal před hlavni te pistole, když cvakl kohoutek..." „Ja vim." Natahla ke švagrovi ruku a jemně mu stiskla svalnate předlokti. „Mně je to taky lito." Zasmušile na ni pohledl a snažil se jeji soucit odmitnout topomym zavrtěnim hlavy. Ona však teď nemohla nechat ten zbytek nevyřčeny. „Ano, vyslechni mě, prosim. Davala jsem ti za vinu Camdenovu smrt, Sterlingu, a to nebylo spravne. Udělal jsi všechno, co bylo ve tvych silach, abys ho zachranil. Ja vim, co tě to stalo. To ja ti dlužim omluvu. Citil ses odpovědny za něj... za mě... a ja jsem tě nechala nest to břimě, i když jsem neměla. Nebylo to vůči tobě fer." Rysy v obličeji mu na okamžik zjihly. „Ty jsi nikdy nebyla břimě." „Rozhodně ne tvoje," řekla co nejohleduplněji. „Byla to moje chyba, že jsem ti to nikdy neřekla přimo. Měla jsem ti dat jasně najevo, co si o tom myslim a jak to citim." Při těch slovech strnul a ztvrdla mu čelist. „Sterlingu, nikdy jsem ti nechtěla ubližit ani ti zavdat přičinu k myšlence, že bychom my dva někdy mohli „Vždycky ses chovala naprosto korektně, Elise." Jeho pečlivě odměřovana slova, opatrny ton ji ostře zazněl v ušich. „Přesto ti pořad ubližuju," dodala. Pomalu zavrtěl hlavou. „Všechna rozhodnuti jsem učinil sam. Ty jsi neudělala nic, čeho bys měla litovat." „Tim si nebuď tak jisty,“ zamumlala a vzpomněla si na všechny chyby, kterych se v minulosti dopustila, v neposledni řadě na znesvěceni pokrevniho svazku, k němuž vyprovokovala Tegana. Stale silněji citila bojovnikovu přitomnost a věděla, že je někde v objektu
a bliži se k ni. Citila ho v teple, ktere ji zalevalo udy, a jemne chloupky na zatylku s e ji ježily. „Cenim si tvůj zajem, Sterlingu, skutečně. Ale všechno je v pořadku. A ja taky.“ Svraštil světle hněde oboči, až se spojilo na kořeni nosu. „Nevypadaš dobře. Jsi cela zchvacena a na pažich maš husi kůži.“ „To nic neni.“ Ziral ji do obličeje, zrůžověleho z nedavne infuze Teganovy krve a z nahlych rozpaků, že Sterling sam brzy uhadne přičinu jejiho neklidu. Došlo mu to okamžitě. Poznala to ze změny jeho vyrazu a z temne zuřivosti, ktera mu naplnila oči fialovomodrym plamenem. lohla popřit. „Na tom nezaleži. Nedělej si o mě starosti „On tě zmanipuloval, aby sis myslela, že to musiš udělat? On tě... obaIlamutil, aby ses od něj napila?“ Sterling zasyčel ostrou kletbu a zuřivosti se mu vysunuly Špičaky z dasni. „Ja ho zabiju, přisambohu. Jestli tě přinutil, tak ti přisaham, že za to ten parchant zaplati „Tegan mě k ničemu nenutil. Šla jsem za nim sama. Byla to moje volba. Požadala jsem ho, zda bych ho mohla využit. Byl to můj napad, Sterlingu. Ne jeho.“ „Ty jsi šla za nim?“ Pohledl na n ija k o by mu pravě vrazila facku. „Ty ses od něj napila dobrovolně. Ježišikriste, Elise... proc!“ „Protože jsem Camdenovi slibila, že udělam všechno, co je v mych silach, aby už Škůdci ani jejich sluhove nemohli nikomu ubližovat. Přisahala jsem, jenže to nemůžu splnit, když jsem zeslabla. Tegan měl pravdu. Potřebovala jsem krev Rodu a on mi ji poskytl." Sterling si prohrabl vlasy a pak si přejel rukou po obličeji. Prudce „ Co ti udělal? “ „Nic,“ špitla. Zaplavil ji stud, ne však Teganovou vinou. ji uchopil za ramena a oči mu divoce plaly bolesti. Zaryl ji prsty do masa. „Nemusela ses ponižovat s někym cizim, Elise. Proklatě, vždyť jsi přece mohla přijit za mnou. Měla jsi přijit za mnou!“ Trhla sebou, když prudce zvedl hlas. V pohledne tvaři se mu zračila zuřivost. Když se mu snažila vysmeknout, sevřel ji ještě pevněji. „Ja bych se o tebe postaral. Choval bych se k tobě, jak se patři. Copak ty to neviš?“ „Sterlingu, prosim tě, pusť mě. To boli.“ „ Měl bys poslechnout dámu, Harvarde. “
Chladny přikaz se ozval ze vzdalenosti sotva par metrů od nich. Na chodbě stal Tegan, oblečeny v tmavě šedem svetru a černych kalhotach. Ruce měl zkřižene na prsou a jednim mohutnym ramenem se opiral 0 bilou mramorovou zeď. Teganův postoj jasně naznačoval, že mu je rozepře mezi Elise a bratrem jejiho zesnuleho druha lhostejna, ovšem jeho oči řikaly něco jineho. Upřeně Sterlinga pozoroval a nehybny pohled jeho oči působil vyhružně. Elise zvedla ruce a dotkla se těch, ktere ji stale držely jako ve svěraku. „Sterlingu, prosim tě...“ Zkopměle na ni pohledl a okamžitěji pustil. „Omlouvam se. Teď jsem to přepiskl ja. Už se to nestane, to ti slibuju.“ „To si piš, že nestane," řekl Tegan podivně ochranitelskym tonem, 1 když se ani nepohnul ze sveho stanoviště na opačne straně chodby. Sterling ucouvl, zjevně nervozni z bojovnikova netypickeho chovani. Tegan z něj konečně spustil zrak a pohledl na Elise. „Letadlo je připravene. Jdete nebo ne?“ Elise polkla a nejistě přikyvla. „Jdu.“ Rozpačitě ustupovala od Sterlinga. Citila na sobě jeho oči, když vyklouzla z pokoje na chodbu. Tiha švagrova zachmuřeneho pohledu ji doprovazela, i když dohnala Tegana a kračela po jeho boku po chodbě. Chase stal na chodbě ještě dlouho pote, co Elise s Teganem zmizeli z dohledu. Nemohl předstirat, že ho překvapilo Elisino odmitnuti. Davno věděl, že ta bolest jednou přijde, a bylo mu jasne, že si za ni může sam. Elise nikdy nebyla jeho, jakkoli vroucně si to přal. Patřivala jeho bratrovi. V srdci mu nejspiš patřila dodnes, i když nakonec vyměnila bile smutečni roucho vdovy za všedni oblečeni. A teď jeji čast nezrušitelně a neodvolatelně patři Teganovi. Ta pravda ho šokovala nejvic. Tegan, ten nejnebezpečnějši z Řadu, ten nejchladnějši. Ten s nejmenši uctou k životu, ať už svemu či cizimu. A přesto se Elise obratila pravě na něj. Vyspal se s ni Tegan přitom? Chase odmital o takove možnosti vůbec uvažovat, i když se prakticky nestavalo, že by upir z Rodu nabidl ženě svou krev a přitom ho nepřemohla sexualni žadostivost a nevzal si na oplatku jeji tělo. Tegan nepatřil k těm, kteři se chvastali svymi milostnymi ulovky - za cele ty měsice, co byl Chase v Řadu, ani jednou neslyšel, že by se Tegan něčim podobnym chlubil - ale počet noci, ktere Tegan bez vysvětleni travil mimo objekt, nenechaval nikoho na pochybach, že ma sve soukrome neřesti. Spořadana žena z Temnosti jako Elise pro takoveho
chladnokrevneho necitu pravděpodobně nepředstavovala vic než chvilkove rozptyleni. „Sakra prace,“ zamumlal Chase a udeřil pěsti do zdi chodby. Timto neučinnym gestem si přivodil jen dalši bolest. Momentalně však bolest vital. Chtěl krvacet. A když přitom sejme par Škůdců, tim lip. Maširoval po chodbě a před technickou laboratoři narazil na Danta s Nikem, Brockem a Kadem. Všichni byli ozbrojeni jako Chase, v plne vystroji na nočni hlidku v nadzemi. Dante mu opatrně kyvl na pozdrav a oči barvy koňaku se mu zamyšleně zužily. „Jsou pryč,“ řekl, jako by ta informace měla pro Chase znamenat ulevu. „Jinak dobry, Harvarde?4 „Vypadam snad, že potřebuju nějaky podělany skupinovy objeti?“ vyštěkl. „Bude mi stokrat lip, až budu pochodovat po chodniku s rukama pocakanyma škůdcovskou krvi. Jdete někdo dneska likvidovat pijavice, nebo tady budete jenom postavat a dumat o tom?“ Nečekal na odpověď a s vražednym odhodlanim vyrazil směrem k vytahu z objektu. Ostatni bojovnici se vydali za nim. KAPITOLA Patnacta E lise prospala většinu z devitihodinoveho letu do Berlina. Tegan zůstal vzhůru. Nikdy neměl zvlašť v oblibě moderni dopravni prostředky; oceňoval sice rychlost letecke přepravy, ale nechat se vynest deset kilometrů do vyšky a řitit se uvězněny v několika tunach železa rychlosti osm set kilometrů za hodinu se řadilo k uplně poslednim položkam na jeho seznamu oblibenych činnosti. Ulevilo se mu, když soukromy tryskač začal zvolna klesat k berlinskemu letišti Tegel. Za par minut se už podvozek štihleho letadla dotkl pevne země. „Jsme tady,“ řekl Elise, kterou vytrhl ze spanku měkky naraz při přistani. Ostychavě se protahla a skryla zivani do dlaně. „To jsem cely let prospala?“ Tegan pokrčil rameny. „Potřebovala jste si odpočinout. Vaše tělo se ještě pořad přizpůsobuje krvi, kterou jste zkonzumovala. Může trvat jeden až dva dny, než se to srovna.“ Zrudla do mnohem tmavšiho odstinu než růžova barva, ktera se ji vratila do tvaři předešlou noc po nasyceni. Odvratila hlavu, jako by před nim chtěla skryt svou reakci, a vytahla roletku na kulatem okenku. Pohledla
ven na město, ktere se prostiralo dole. Bylo před svitanim. „To je krasa,“ řekla hlasem ještě ochraptělym ze spanku. „V Berlině jsem nikdy nebyla. A vy?“ „Jednou. To už je davno.“ Pousmala se na něj přes minimalistickou eleganci kabiny letadla a zase odvratila zrak. Zatim nemluvili o tom, co se mezi nimi stalo, a Tegan neměl sebemenši zajem to tema otevirat. Uplně stačilo, že za celou dobu, kterou stravil mimo objekt, nedokazal vypudit z hlavy jeji obraz a zapomenout, jak neuvěřitelně hedvabna byla na dotek. Doufal, že si Elise ten vylet do Berlina rozmysli, a dokonce uvažoval o změně planu, kvůli ktere by K * musela zůstat doma. Nechtěl přemyšlet o tom, co ho nakonec přimělo ji vyhledat, a posleze zasahnout, když ji našel spolu s Chasem na chodbě. Jakmile uviděl, že ji sviraji ruce jineho muže, probudil se v něm ochranitelsky pud. Rad by to svedl na silu pokrevniho svazku, jenže problem vězel v tom, že jejich spojeni bylo uzavřeno jen napůl. On sam od Elise krev nepřijal, takže by vůči ni neměl citit žadne majetnicke pudy. Už několik dlouhych staleti zdokonaloval svůj apaticky přistup jako brněni, ktere už mu davno srostlo s kůži, takže pokud sam nechtěl, necitil vůbec nic. Jenže teď citil. Pouhy pohled na Elise v něm spouštěl celou smršť nežadoucich pocitů, v neposledni řadě chlipnou žadostivost, ktera mu napinala každy centimetr kůže a přivaděla jeho penis k bolestnemu procitnuti. Svůj chtič po te ženě dokazal jen stěži ovladnout. Pohled na ni, jak mu saje ze zapěsti a přitom ztraci pojem o světě, jen znasobil touhu, ktera už existovala předtim. Teď po ni lačnil tak nalehavě, až to hrozilo katastrofou. Protože jestli ji ještě někdy bude mit pod sebou nahou, nic ho nezastavi před tim, aby si přitom vzal jeji křehkou žilu Vyvolene. Nahle se otočila od okenka a zachytila jeho upřeny pohled. „Vedle nas na přijezdovou drahu pravě přijel dlouhy černy rolls-royce.“ „To bude Reichen.“ „Kdo?“ „Andreas Reichen.“ Letadlo pomalu zastavilo a Tegan vstal. „Ma na starosti největši z mistnich Temnosti. Ubytuje nas ve sve vile za městem." Dveře pilotni kabiny se otevřely a vyšli dva uniformovani piloti. Kyvli Teganovi na pozdrav a připravovali se na vystup z letadla. Oba byli lide, špičkovi odbornici a byli Řadu k dispozici 24 hodin denně, sedm dni
v tydnu. Piloti věděli pouze tolik, že pracuji pro soukromou a velice bohatou organizaci, ktera vyžaduje anonymitu a naprostou loajalitu vyměnou za velmi slušny plat. Většině lidi to stačilo. Těch par, kteři se ukazali jako nepřiliš důvěryhodni, byli odměněni důkladnym vymytim mozku a rychlym vykopnutim na chodnik. „Přeji vam přijemny pobyt v Berlině, pane Smithi,“ popřal Teganovi kapitan, když oteviral dveře ke schodům, přistavenym z boku letounu. Uctivě se usmal na Elise, když kolem něj prochazela při vystupovani z letadla. „Slečno Smithova,“ řekl zdvořile. „Bylo mi potěšenim pro vas pracovat. Přeji vam hezky den.“ Dole na asfaltu vystoupil z černe limuziny řidič v livreji a otevřel dveře pasažerovi na zadnim sedadle. Andreas Reichen vylezl z vozu pravě ve chvili, kdy Tegan s Elise sestupovali z posledniho schůdku a miřili k autu. Vypadal spiš jako zamožny ředitel než zhyralec a prostopašnik, jak ho znal Tegan. Nažehlenou šedou košili a černe kalhoty bez jedine poskvrnky halil kabat šity na miru. Jeho poživačnou stranku prozrazovaly pouze tmave vlasy: nosil je dlouhe a rozpuštěne, a jeho huste kaštanove kadeře povlavaly v mrazivem větru, ktery se přihnal od chodniku. „Vitejte, přatele," zvolal. Jeho baryton se silnym přizvukem byl stejně zvučny a kultivovany, jak si ho Tegan pamatoval. Upir se za cela ta desetileti, co se neviděli, přiliš nezměnil - ani ve svem vzhledu filmove hvězdy, ktery pro něj byl zdrojem nesmirne hrdosti, ani ve svem nepokrytem obdivu k ženske krase. „Andreas Reichen,“ zavměl a podaval Elise ruku. „Elise Chaseova,“ odpověděla. „Těši mě.“ Natahla ruku k pozdravu a Reichen ji hladce uchopil za prsty. Sklonil tmavou hlavu nad hřbet jeji ruky a lehčeji polibil. „Jsem okouzlen. A je pro mě cti, že vas mohu přivitat ve svem kralovstvi.” Elise se na něj plaše usmala. „Děkuji vam, Herr Reichen.“ Němec se zamračil, jako by ho jeji formalni chovani ranilo. „Musite mi řikat Andreas, prosim.“ „Vyborně. Pokud vy mě budete oslovovat Elise.“ „Bude mi cti, Elise.“ Chvili mu trvalo, než se od ni konečně odtrhl a začal se věnovat Teganovi. „Moc rad tě zase vidim, přiteli, tim raději, že je to za mnohem přijemnějšich okolnosti než minule.“
„To se ještě uvidi,“ utrousil Tegan. Přiliš ho netrapilo, že jeho rozmrzelost může narušit vyměnu zdvořilostnich frazi. „Ještě pořad plati, že můžeme navštivit tu odvykaci kliniku?“ „Ano, všechno je v pořadku.“ Reichen mavl k čekajicimu vozidlu. „Pojedeme? Klaus se postara o vaše zavazadla.44 „Tady je ,44 řekl Tegan a zvedl černy koženy vak, ktery obsahoval jeho bojovou vystroj a par zbrani navic. „Zdržime se tu jen par dni. Nemůže trvat dlouho, než dostaneme z toho Škůdce Odolfa všechno, co potřebujeme. 44 Na Reichenovych ostře řezanych tvařich se při usměvu objevily doličky. „Nepřekvapuje mě, že jsi sama prace, Tegane, ale co dama?44 Elise zavrtěla hlavou. „Ta cesta přišla tak nahle, že jsem se ani nestihla připravit „To nevadi,44 řekl Reichen. „Ja se o to postaram. Mam otevřeny učet v několika modnich atelierech na Kurfurstendammu. Z auta tam zavolam a necham na dnešek přinest do vily nějake kolekce pro vas oba.44 Vytahl mobilni telefon a začal mluvit ještě dřiv, než se všichni usadili v limuzině. Tegan si zaklady němčiny pamatoval ze starych časů, kdy cely rod sidlil hlavně v Evropě - stačilo mu to k tomu, aby vyrozuměl, že Reichen objednava drahe toalety a boty v malych velikostech, na jake Elise odhadoval. Pak vytočil dalši čislo a objednal panskeho krejčiho, aby během hodiny přišel udělat upravy oděvů. Tegan na něj vrhl vyhružny pohled. „Co se sakra děje, Reichene?44 „Recepce, samozřejmě. Pořadam ji dnes večer u mě ve vile. Nestava se často, aby do berlinske Temnosti zavitala tak vzacna navštěva. Hlavně lide z Dozorčiho uřadu trvali na tom, aby mohli přijit a osobně vas přivitat.44 „To se vsadim.44 Tegan si odfrkl. „Nemam nejmenši zajem se tady předvadět jako opice ve smokingu před partou byrokratů z Temnosti. Bez uražky, Reichene, ale všichni ti naškrobeni panaci v kvadrech mi můžou polibit Němec si vyznamně odkašlal, jako by chtěl Teganovi připomenout, že je přitomna dama, tak ať si dava pozor na jazyk. Ten uhlazeny pitomec se svymi dokonalymi způsoby! Zrezivěla stara čast Teganova ja však uznala, že Elise nepotřebuje poslouchat jeho vylevy o společnosti, ktera ji vychovala. Nebylo to tak davno, co do toho světa sama patřila - a byla by jeho
současti dodnes, nebyt smrti jejiho druha a jedineho syna. Tegan polkl zbytek sve šťavnate promluvy a Reichen se usmal a zvedl tmave oboči. V Reichenovych tmavych očich však bleskla jiskřička uspokojeni, ktera měla malo společneho s jeho bohatym původem a vychovanim. Byl to humor, škodolibe pobaveni. „Viš, Tegane, ta recepce se vlastně kona na počest tve půvabne společnice. Možna jsi nevěděl, že Quentin Chase patřil k nejvaženějšim osobnostem v Dozorčim uřadě ve Statech i v zahraniči.” Reichen se dvorně uklonil směrem k Elise. „Je pro nas velka čest hostit vdovu po řediteli Chaseovi po libovolně dlouhou dobu.“ Tegan se v přitmi vozidla zamračil a vrhl kradmy pohled na Elise. Tvařila se spiš rezignovaně než překvapeně, jako by byla na podobnou pozornost zvykla. Jako by po celou dobu žila jako celebrita, vystavena neustalemu zajmu okoli. Kruci. Takže si nedělala legraci, když tvrdila, že stači jediny telefonat, aby poštvala cely Dozorči uřad proti Řadu. Věděl sice, že jeji druh měl konexe, ale vůbec netušil, jak vysoko na žebřičku hierarchie v Temnosti stoji samotna Elise. „Vaše pohostinnost mě ohromuje, Herr Reichen... Andreasi,“ opravila se ostychavě. „Děkujeme vam za tak vlidne přijeti/* Tegan do ni zabodl pohled. Sledoval, jak lehce vklouzla do role diplomata. To s nim se včera v noci v objektu tak korektně nechovala. Kdepak, s nim byla prostopašna a cilevědoma, odhodlana využit ho k tomu, co potřebovala. A proč k čertu ne? Věděl, jak se v Temnostech divaji na Řad. S vyjimkou několika nejmladšich generaci upirů, kterym imponovalo, jak bojovnici loni v letě zničili brloh Škůdců v bostonske oblasti, považovala většina obyvatel Temnosti Řad za srovnatelny se smečkou nevycvičenych pitbulů. Sve opovrženi nejhlasitěji projevovali pravě členove Dozorčiho uřadu, jehož politika odchytu a nasledne rehabilitace Škůdců byla v přimem rozporu s radikalnimi metodami Řadu, ktery smrtelně nebezpečne pijavice bez skrupuli na mistě likvidoval. Neni divu, že Elise jako Vyvolena jednoho z jejich nejvyššich představitelů považuje Tegana za pouhy prostředek k dosaženi sveho cile. Pomyšleni, že ji nechal napit ze sve žily, Tegana palilo jako paprsek
poledniho slunce na kůži. A když si uvědomil, že po te ženě touži - byť i jen trošku - , dostal chuť vyskočit z jedouciho auta a utikat až do svitani. Jo, to je naramně dobře, že ji teď vidi jasně. Dřiv, než by s tou ženskou provedl nějakou ještě větši pitomost. KAPITOLA Šestnacta E lise přejela rukama po metrech leskleho hedvabi v barvě inkoustove modři, ktere ji halilo. Luxusni roba bez rukavů byla uchvatna; jeden z vice než deseti přepychovych kousků od modnich navrhařů, ktere nechal Andreas Reichen přivezt z města, aby si mohla vybrat. Nakonec zvolila nejjednodušši šaty v nejmeně napadne barvě a přala si, aby na večerni recepci nemusela vůbec chodit. Cely den se k ni chovali jako ke kralovně, a ani po kratkem klidnem spanku nebyla v tom pravem rozpoloženi pro dlouhe hodiny společenske konverzace, ktere ji čekaly ve velkem tanečnim sale vily na břehu jezera. Leta praxe po Quentinově boku ji však naučila, co se očekava od členů Chaseovy rodiny: povinnost především. Bylo to manželovo osobni kredo a Elise si ho časem osvojila take. Po kratke sprše v apartma pro hosty si tedy oblekla přilehavou fialovomodrou toaletu a obula střevičky posazene drahokamy, upravila si kratke vlasy do něčeho, co připominalo učes, a vyšla z mistnosti, připravena sehrat svou roli. Nebo si aspoň myslela, že je připravena. Jakmile sestoupila z točiteho schodiště, vedouciho z rozsahleho obytneho křidla nahoře, přiměl ji halas hlasů a elegantni hudba, aby se zastavila na mistě. Tohle bude prvni veřejna recepce, ktere se od Quentinovy smrti zučastni. Až do odchodu z Temnosti před čtyřmi měsici držela smutek, nosila dlouhou bilou tuniku a šarlatovou šerpu, vdovske roucho Vyvolene. Jako vdova se mohla zavřit doma, stykat se pouze s lidmi, ktere chtěla vidět, a elegantně se tak vyhnout soucitnym pohledům a šeptani, ktere by ji jen ještě vic připominaly Quentinovu nepřitomnost. Teď už se tomu nevyhne, uvědomila si, když si všimla, jak k ni po mramorove podlaze od přeplněneho tanečniho salu dlouhymi kroky krači Andreas Reichen. V černem smokingu a nažehlene bile košili vypadal ohromně. Tmave vlasy měl sčesane z obličeje do volneho copanku na zatylku a vystavoval na odiv ostře řezane licni kosti a pevnou hranatou bradu. Srdečny usměv pohledneho Němce ji trochu uklidnil. „Vynikajici volba. Vypadate nadherně," řekl a změřil šiji tmavyma očima od hlavy k patě. Uchopil jeji ruku a zvedl ji ke rtům. Letmo ji polibil
na prsty na přivitanou a dotek jeho ust byl hebky a teply jako samet. S lehkou uklonou ji pustil ruku a když opět zvedl oči k jejimu obličeji, zamračil se. „Co se děje? Neni něco podle vašich představ?" „Všechno je v pořadku," ujistila ho. „Jen... tohle jsem už hrozně dlouho nedělala. Totiž, nepohybovala jsem se na veřejnosti. Poslednich pět let držim smutek Reichen se zachmuřil ještě vic, když mu to došlo. „Vy celou tu dobu truchlite?" „Ano." „Ach bože. Musite mě omluvit, ale to jsem nevěděl. Promiňte. Stači, když řeknete slovo a ja pošlu všechny pryč. Nemusi vědět, proč." „Ne." Elise zavrtěla hlavou. „Ne, to bych po vas nikdy nežadala, Andreasi. Dal jste si s tim tolik prace, a je to nakonec přijemna společenska akce. Ja to vydržim. Zvladnu to." Nemohla si pomoci a pokukovala Reichenovi přes rameno, zda neuvidi tu jedinou znamou tvař. Tegana mohla sice jen stěži považovat za spřizněnou duši, ale aspoň ho znala, a i když byl nevlidny a nevrly, jeho sila by ji poskytla ulevu. Podle slabeho mravenčeni v žilach citila, že je někde ve vile, pobliž, ale mimo dohled. „Neviděl jste Tegana?" zeptala se a snažila se, aby to znělo lhostejně, jako by ji odpověď vlastně ani nezajimala. „Neukazal se od chvile, co jsme rano přijeli." Reichen se uchechtl a odvaděl ji od širokeho schodiště směrem k tanečnimu salu. „Tady na recepci ho neuvidime, za to dam ruku do ohně. Nikdy si nepotrpěl na společenske akce.“ Ne, to Elise ani nepředpokladala. „Znate ho dobře?“ „Eh, ani moc ne. Na druhou stranu pochybuji, že existuje mnoho lidi, kteři by mohli tvrdit, že toho bojovnika znaji dobře. Ja osobně vim dost na to, abych ho mohl považovat za přitele." Elise přepadla zvědavost. „Jak to?“ „Tegan mi před nějakou dobou přišel na pomoc, když naši oblast postihl nahly, ale přetrvavajici problem se skupinou Škůdců. Bylo to už velice davno, začatkem devatenacteho stoleti... v roce 1809, uprostřed leta.“ Dvě stě let by se zdalo obyčejnemu smrtelnikovi jako cela věčnost, ale Elise sama už žila v Rodě dele než stoleti, od chvile, co ji Chaseova rodina jako male ditě zachranila z bostonskeho slumu. Temnosti, kde žili
přislušnici Rodu, existovaly na různych mistech Evropy a Spojenych statů ještě mnohem dele. „Tenkrat muselo byt všechno uplně jine.“ Reichen si odfirkl, jako by si ty časy pravě vybavoval. „Bylo to jine, ano. Temnosti nebyly zdaleka tak bezpečne jako dnes. Žadne elektronicke ploty, žadna pohybova čidla, žadne kamery, ktere by obyvatele varovaly při nasilnem vniknuti. Obvykle se naše problemy se Škůdci omezovaly na ojediněle připady - jeden či dva upiři se slabou vůli podlehli krvelačnosti a napachali nějake škody na lidske populaci, než byli dopadeni a izolovani. Tohle však bylo něco jineho. Tihle Škůdci začali napadat lidi stejně jako přislušniky Rodu. Spolčili se a utočili společně, a zdalo se, že lovi jen ze sportu. Povedlo se jim proniknout do jedne z našich Temnosti. Během prvni noci znasilnili a zabili několik žen a zavraždili i několik upirů z Rodu." Elise se zamračila při představě hrůzy, jaka musela zachvatit obyvatele oblasti po takovem vybuchu nasili. „Jak vam pomohl Tegan?" „Patrně se potuloval krajinou v oblasti Griinewaldu a narazil na zraněneho upira z naši Temnosti. Když se Tegan dozvěděl, co se děje, objevil se na mem prahu a nabidl nam pomoc. Zaplatili bychom mu cokoli, samozřejmě, ale on nechtěl žadne penize. Nevim, jak to udělal, ale dopadl ty Škůdce všechny do jednoho a pozabijel je." „Kolik jich bylo?" Reichenovi se objevila ve tvaři posvatna ucta. „Šestnact nakaženych barbarů." „Můj bože," vydechla Elise ohromeně. „Tolik..." „Nebyt Tegana, berlinska Temnost dnes nemusela vůbec existovat. Uplně sam vystopoval a zabil všech šestnact Škůdců a pak se prostě sebral a šel zase svou cestou. Ozval se mi až mnoho let pote, když se usadil v Bostonu s několika zbyvajicimi členy Řadu." Elise nenachazela slov pro to, co se pravě dozvěděla. Reichenův popis Teganova hrdinstvi ji omračil, ale na druhou stranu ji nahle zaplavila takova hrůza, až se otřasla. Věděla, že Tegan je schopny bojovnik - smrtelně nebezpečny a hrozivy ale ve skutečnosti neměla poněti, jakeho nasili je schopen. Když jen pomysli na to, jak se mu tenkrat v noci vnutila! Vyprovokovala ho, aby společně s ni zneuctil posvatnost pokrevniho svazku. Jak
strašně ho tim musela urazit, a přesto, nějakym zazrakem, ji neodehnal, i když měl plne pravo ji opovrhovat za to, že ho zneužila. Dobrotivý bože. Kdyby na všech těch ohavnostech o členech Řadu, ktere ji cele dětstvi a dospivani vtloukali do hlavy, bylo jen trochu pravdy, pravděpodobně by tu teď nestala. Pocitila slabost v kolenou a začalo ji bzučet ve spancich, jako by ji kolem uši kroužil roj komarů. „Andreasi, myslim, že... važně by mi teď dobře padla sklenička." „Zajiste." Reichen ji nabidl ramě a ona se do něj vděčně zavěsila. „Pojďte, představim vas společnosti a dohlednu na to, abyste dostala všechno, co si jen zamanete." Tegan počkal, dokud nezmizeli, a pak vykročil dolů z horni podesty schodiště. Šel po schodech, i když se mohl stejně snadno přehoupnout přes vyřezavane mahagonove zabradli a plavně seskočit na mramorovou podlahu předsali o tři patra niž. Cely den byl zavřeny ve vile a nemohl se dočkat soumraku. Pravě miřil ven v honbě za krvi a Škůdci, když zaslechl Elisin hlas a strnul na mistě. Vykoukl přes zabradli pravě ve chvili, kdy se k ni přihrnul Reichen a se svym obvyklym temnym šarmem už podruhe od jejich seznameni polibil Elise ruku. Polichotil ji, že vypada nadherně, a přisambohu, že měl pravdu. Fialovomodre šaty, ktere měla na sobě, těsně obepinaly jeji drobnou postavu na všech spravnych mistech, a rafinovanym křiženim vrstev hedvabi a rozevlatych tenoučkych sukni připominaly spiš architektonicky zazrak. Odhalena ramena a kratke blond vlasy zvyrazftovaly elegantni křivku šije a krku, ktery přitahoval Teganův pohled jako majak. Pod uchem ji horečně tepal puls a jeho bušeni se mu ozvěnou rozlehalo v žilach i pote, co mu Elise zmizela z dohledu. Zatraceně, potřebuje se nasytit. Čim dřiv, tim lip. Tegan v plne bojove vyzbroji zamiřil rovnou do vstupniho vestibulu vily. Nemohl se dočkat, až odtud vypadne. Minul dokořan otevřene dveře do velkeho tanečniho salu a ignoroval silici kvileni smyčcoveho kvarteta a chaoticky šum bezpočtu různych rozhovorů, probihajicich při recepci. Snažil se vyhybat pohledu na Elise zavěšenou do Reichena. Uhlazeny Němec ji pravě přivaděl před dav jejich soukmenovců. Uprostřed blyštiveho pozlatka vypadala tak elegantně a kultivovaně; dokonale zapadala mezi elitu Temnosti. Tohle byl jeji svět; teď už o tom nemohl mit pochyby, když ji viděl
v jeho středu. Ona patři sem a jeho misto je venku v ulicich, s rukama potřisněnyma krvi nepřatel. Jo, pomyslel si a citil, jak jim lomcuje naval vzteku. Sem on rozhodně nepatří. Elise kračela tanečnim salem zavěšena do Reichena a pohledem projižděla asi padesatičlenny dav. Některe tvaře poznavala ze společenskych akci, kterych se s Quentinem v minulosti zučastnila. Všichni na ni zirali už od okamžiku, co vstoupila do mistnosti. Rozhovory umlkaly, hlavy se za ni otačely. Smyčcove kvarteto na druhe straně salu nepřestavalo hrat a jen se ztišilo do ticheho ševeleni, když ji Andreas Reichen představoval přitomnym. Seznamoval ji postupně s jednim navštěvnikem za druhym, a ta zavratna řada jmen a obličejů ji po chvili začala v duchu splyvat v jedno. Přijimala kondolence ke Quentinovu umrti a s nemalou pychou poslouchala, jak řada představitelů oblastniho Dozorčiho uřadu liči sve zažitky s jejim važenym chotěm. Několik zvědavců se zeptalo na povahu jejich jednani v Berlině, ona se však vždy co nejobratněji vyhnula odpovědi. Nepovažovala za rozumne diskutovat na tak veřejnem mistě o zaležitostech Řadu a bylo by prakticky nemožne zminit se o jejim spojeni s bojovniky, aniž by vysvětlila, jak se s nimi vlastně seznamila. Jak šokovani a pohoršeni by byli tihle uhlazeni taktici z Temnosti, kdyby se dozvěděli, že se před pouhymi par dny pližila bostonskymi ulicemi a pronasledovala Přisluhovače? Rebelska stranka jeji povahy si teměř přala, aby na ně tu pravdu mohla ! vychrlit, už jen proto, aby viděla, jak to ty škrobene civilisty šokuje. Namisto toho však usrkavala vino, ktere ji Reichen přinesl kratce po jejich přichodu, a jen okrajově věnovala pozornost agentovi Dozorčiho uřadu, ktery do ni nepřetržitě hučel už dobrych patnact minut. Impozantni světlovlasy upir s orlim nosem se na ni dival trochu svrchu a snažil s e ji ohromit vypravěnim o svem dlouholetem působeni ve službach Dozorčiho uřadu. Do nejmenšich podrobnosti ji popisoval valečne Í historky snad za cele stoleti a chlubil se svymi hrdinskymi činy. Elise v přihodnych okamžicich přikyvovala, usmivala se a uvažovala, jak dlouho ji potrva, než dopije sklenku do dna. Maximalně tři vteřiny, rozhodla a nenuceně do sebe obratila zbytek vybraneho francouzskeho vina. „Vaše služba narodu je bezesporu chvalyhodna, agente Waldemare,"
řekla ve snaze ukončit konverzaci. „Omluvite mě, prosim? Obavam se, že mi to vino stouplo do hlavy." Vlezly agent zadrmolil cosi o tom, že ještě neslyšela historku, jak mu museli dělat čtyřiadvacet stehů po hadce se Škůdcem před parkem Tiergarten, ale Elise se na něj jen zdvořile usmala a zanořila se do nejhustějšiho hloučku v davu. Uprostřed navoněne skupinky těl oblečenych v hedvabi ji nahle uchopila za zapěsti ženska ruka. „Elise? Ach můj bože, tak rada tě vidim!" Ocitla se v pevnem srdečnem objeti. Když se odtahla, ke svemu velkemu potěšeni zjistila, že stoji před svou davnou dobrou přitelkyni. „Anno, dobry den. Vypadaš dobře." „Taky se mam dobře. A ty - kolik už je to let, co jsme se neviděly? Kluci byli tenkrat ještě mali. Bylo jim už vůbec šest, když jsme se všichni dohromady setkali?" „Bylo jim sedm,“ řekla Elise, zasažena nahlym přivalem vzpominek. Camden a Annin syn Tomaš spolu kdysi kamaradili a stravili spolu cele leto, než Dozorči uřad přeložil Annina druha do zamoři. „To je neuvěřitelne, jak ten čas leti," zvolala druha Vyvolena a sevřela Elisinu dlaň oběma rukama. „Samozřejmě jsme se doslechli, co se stalo Quentinovi. Přijmi mou upřimnou soustrast." Elise se pokusila o usměv. „Děkuji. Byla to... těžka doba. Ale snažim se zvyknout si na život bez něj, jak nejlepe to jde." Anna na ni soucitně pohledla. „A chudak Camden. Umim si představit, jak to pro něj muselo byt těžke, když přišel o otce těsně před pubertou. Jak to snaši? Přijel s tebou do Berlina? Tomaš by ho určitě strašně rad viděl." Elise měla pocit, že seji při těch dobře miněnych otazkach uplně odkrvila hlava. Rana v srdci po te posledni ztratě byla ještě otevřena. Ta bolest byla tak prudka, že dokazala stěži promluvit. „Camden je... on tady vlastně neni. Před par měsici v Bostonu došlo k nehodě. On, eh... dostal se do problemů a..." Musela se nadechnout a nasilim ta slova vypudit z ust. „Camden je mrtvy." Anna zbledla jako stěna. „Ach, Elise! Odpusť mi, vůbec jsem netušila „Ja vim. Nic se neděje. Camova smrt byla nahla a mnoho lidi o ni nevi." „Ach, ma draha přitelkyně. Postihlo tě tolik neštěsti najednou! Musiš byt ta nejsilnějši žena, co znam. Ztratit tam mnoho během takove kratke doby... Mě by to uplně zničilo, tim jsem si jista. Asi bych se stočila do
klubička a prostě se utrapila." Elise k tomu neměla daleko. Přesně tohle měla ze začatku chuť udělat. Ale přes počatečni utrpeni ji provedl hněv. Zbytek cesty ji povede touha po pomstě. „Člověk děla, co musi, aby to přežil," slyšela sama sebe řikat te zkopměle ženě, ktera na ni hleděla s takovym soucitem, až to bolelo. „Prostě dělaš... co je zapotřebi." „Jistě," odpověděla Anna. Nejistě se usmala, ale byl to nepřesvědčivy pokus, ktery nedokazal zakryt rozpaky z nenadaleho zvratu v konverzaci. „Jak dlouho se zdržiš v Berlině? Kdybys měla čas, třeba bych tě mohla provest po městě. Mame tady krasne parky a muzea..." „Třeba.“ Elise pohledla na sklenici od vina, jako by si pravě vzpomněla, že je prazdna. „Omluviš mě? Trochu se projdu a doplnim si skleničku." „Ano," řekla Anna. Oči měla stale zjihle litosti. „Rada jsem tě viděla, Elise. Skutečně." Elise kamaradce jemně stiskla dlaň. „Ja tebe taky." Když se dala na odchod, v davu se ozvalo zašuměni. Elise se ani nemusela otačet, aby zjistila, co ho způsobilo; citila ten nepokoj hluboko v kostech a v teplem mravenčeni, ktere se ji usadilo v hrudi. „Prokristapana," zamumlal agent Waldemar sotva metr od ni. Společně s dalšimi kumpany ziral s neskryvanym opovrženim směrem ke vstupu do salu. „Jeden by si myslel, že bude mit aspoň tolik slušnosti, aby se na takovouhle přiležitost vhodně oblekl. Jsou to nechutni primitivove, všichni do jednoho." Elise otočila hlavu a uviděla, jak se Tegan noři do davu. Vypadal jako znepokojivě pochmurny přizrak, oblečeny v plne bojove vystroji a ověšeny zbraněmi. Přerostle zlatohněde vlasy mu neposlušně trčely kolem hlavy a širokych ramen v kožene bundě, a ostrym pohledem zelenych oči přejižděl shromažděni. Musel vědět, jak přišerně asi působi na ty zhyčkane civily, on se však jenom zašklebil na těch par odvažlivců, co si troufli na něj civět, a dal se propletal tlačenici. „Koukněte na toho neotesaneho barbara z Generace jedna," zachechtal se Waldemar a jeho kolegove z Dozorčiho uřadu se pobaveně ušklibli. „Mladšim generacim možna imponuji nasilne metody Řadu - zvlašť po tom divadylku loni v letě v Bostonu ale stači se pořadně podivat na tohle individuum, aby viděli pravou podobu těch takzvanych bojovniků:
necivilizovani gauneři, jejichž učel už se davno přežil." Skupinka mužů v hedvabnych smokinzich se zasmala a naduta arogance z nich čišela jako zkaženy vitr. Elise rozčilovalo, jak se muži z Temnosti na Tegana divaji. A v malem zahanbenem koutku duše věděla, že se kdysi podobneho odsudku dopustila sama. Teměř od kolebky byla vychovavana v rodině člena Dozorčiho uřadu, kde ji odmalička vštěpovali, že Řad je přesně takovy, jak teď tvrdi tenhle muž. A když přišlo na samotneho Tegana, musela Elise přiznat, že jeho soudila ze všech nejnespravedlivěji. „Povězte mi, agente Waldemare," ozvala se Elise, stoupla si přimo před muže z Rodu a pohledla mu do překvapenych oči. „Žijete v berlinske Temnosti už dlouho?" Nadmul se pychou jako krocan. „Sto třicet dva let, ma draha. Jak už jsem zminil, většinu z nich jsem stravil ve službach Dozorčiho uřadu. Proč se p ta te ?4 „Protože mam pocit, že zatimco vy se svymi přateli postavate na nobl večircich, vzajemně se poplacavate po zadech a zavrhujete Řad jako přežitek, bojovnici jsou venku v ulicich a riskuji noc co noc sve životy, aby ochranili narod, ktery se za poslednich několik set let ani neobtěžoval jim aspoň poděkovat." Waldemar zesinal, ale pak vyhružně svraštil jemne světle oboči. J s te vdovou po Quentinu Chaseovi, proto budu ohleduplny a ušetřim vas podrobnosti o tom, jak brutalně se ti grazlove dokažou chovat. Ujišťuji vas však, madam, že to jsou bezcitni zabijaci, všichni do jednoho. Zvlašť tamten,44 ztišil tajnůstkařsky hlas. „Když se mu zachce, podřizne vam ve spani krk, to mi věřte.44 „Tamten,44 řekla Elise s vědomim, že Tegan se neustale přibližuje. Žily ji žhnuly jako vodiče pod proudem a ve spancich ji hučelo. Zuřila však a jeji vztek narůstal každou vteřinou. „Tamten bojovnik, ktereho tak otevřeně uražite, je hlavnim důvodem, že tady dnes večer všichni stojite.44 „To určitě,44 ušklibl se Waldemar nevěřicně. „Je snad historicka paměť v tehle oblasti tak kratka, že už jste zapomněli na bandu Škůdců, ktera před dvěma sty lety zautočila na vaši Temnost a pozabijela řadu obyvatel? Pravě tamten bojovnik na sebe vzal ukol
ty Škůdce dopadnout. Uplně sam zachranil vaši komunitu a na oplatku nic nežadal. Myslim, že trocha ucty by byla na mistě." Žadny z mužů z Temnosti neřekl ani slovo, když skončila svůj slovni vypad a čekala na reakci. Hleděli ji přes rameno a agent Waldemar byl ze všech nejbledši. Cela skupinka se pomalu a nenapadně stahovala zpatky do hemžiciho se davu. Elise se otočila a zjistila, že stoji sotva par centimetrů od Tegana. Zlostně na ni hleděl ze sve vyšky a vypadal rozzuřeněji než kdy předtim. „Co to tady sakra provadite?44 Sedmnacta T e g a n věděl, že je chyba chodit na tu recepci. Vzdalil se pěšky asi kilometr od vily, když ho nahle přepadla touha vratit se zpatky a dat svou přitomnost jasně najevo všem těm pitomcům z Temnosti, kteři se považuji za něco lepšiho než on. Nebo možna jen chtěl na svou přitomnost upozornit tu ženu, ktera mu obracela hlavu naruby od prvniho okamžiku, co ji uviděl. Nějaka masochisticka stranka jeho osobnosti by si na ni rada dělala narok, on však plně počital s tim, že ji svym přichodem poděsi - tak jako všechny ostatni, co ho viděli vchazet na jejich elegantni večirek ve valečnem oděvu. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, že uslyši, jak se Elise stavi na jeho obranu, jako by snad potřeboval, aby ho chranila před bandou nastrojenych chvastounů s motylky. Nevzpominal si, kdy naposled pocitil osten poniženi, teď ho však zachvatil trapny pocit, když zůstal stat sam s Elise uprostřed parketu a zbytek davu ustoupil dozadu. „Omluvte mě,“ řekla a přitom zcela ignorovala jeho žadost o vysvětleni. Ani nepočkala na Teganovu odpověď a jednoduše odešla. Tegan nehybně stal a očima sledoval, jak odklada prazdnou sklenici čišnikovi na tac a miři ke skleněnym dveřim, vedoucim do zahrady a k travniku na břehu jezirka. Když vyklouzla ven, Tegan polohlasně zaklel a vyběhl za ni. Dohnal ji v půli cesty k vodě. Zmrzla trava ji křupala pod štihlymi podpatky střevičků. Tegan ji popadl za paži a přinutil ji zastavit. „Nechcete mi vysvětlit, co
to mělo tam uvnitř znamenat?" Pokrčila rameny. „Nelibily se mi jejich řeči. Ti nabubřeli ,naškrobeni panaci4, jak jim řikate, neměli pravdu a bylo třeba jim to dat najevo.44 Tegan prudce vydechl a dech se mu sražel v mrazivem vzduchu. „Podivejte, ja nepotřebuju, aby se mě někdo zastaval - zvlašť před takovouhle bandou kretenů. Sve bitvy si vybojuju sam. Přiště mě podobne peče laskavě ušetřete.44 Přimhouřenyma očima se mu zahleděla vzhůru do obličeje. „Ne, vy prostě nemůžete od nikoho přijmout sebemenši laskavost, že, Tegane?44 „Když jsem se naposled dival, tak se mi o samotě vedlo docela dobře.44 Rozesmala se. Zaklonila půvabnou hlavu a vysmala se mu přimo do obličeje. „Vy jste neuvěřitelny! Dokažete si uplně sam poradit s celou armadou Škůdců, ale k smrti vas vyděsi, že by na vas mohlo někomu skutečně zaležet. A co horšiho - že byste snad mohl o někoho jineho stat vy sam.44 „Vůbec nic o mně nevite.44 „A někdo jiny snad ano?44 Vyškubla paži z jeho lehkeho sevřeni. Jeji obličej vypadal v měsičnim svitu přikře, jemne rysy měla napnute. „Jděte pryč, Tegane. Jsem unavena a prostě... teď chci važně zůstat sama.44 Sledoval, jak si nadzvedava dlouhou inkoustově modrou sukni nad blede kotniky a pokračuje dal směrem k temnemu jezeru, ktere se lesklo na konci rozlehlych pozemků. Zastavila se v přitmi u stareho kamenneho přistřešku pro loďky na břehu jezera a zimomřivě si objala ramena. Tegan původně zvažoval, že ji poslechne, prostě se otoči a necha ji volny prostor. Teď se ale naštval; přece si nenecha libit, aby mu Elise uštědřila verbalni facku a pak si prostě odkračela pryč, jako by se nechumelilo. Chystal se, že si ji pěkně poda; jak si dovoluje tvrdit, že vi, čim si prošel nebo co si mysli? Když se k ni ale přibližil, všiml si, že se třese. Nechvěla se zimou, ale doopravdy se klepala. Ježíšikriste, ona snad brečí? „Elise...44 Zavrtěla hlavou, otočila se a vyrazila dal po travniku, mimo jeho dosah. „Řekla jsem, abyste šel pryč!44 Tegan se vrhl za ni, pohyboval se rychleji, než dokazal lidsky zrak postřehnout. Zastavil se před ni a zastoupil ji cestu. Zvedla světle uslzene oči, zorničky s e ji rozšiřily, prudce se otočila a snažila se ho obejit. Nestihla
udělat jediny krok. Tegan se natahl, pevněji chytil a prsty ji sevřel chvějici se naha ramena. Jakmile s e ji dotkl, projel mu tělem jeji žal jako nůž. Sice měl na cele situaci svůj podil, ale to, co citila, bylo bezutěšnějši než zlost, kterou v ni vyvolal. Tegan citil, jak do něj špičkami prstů proudi jeji pocity a zaznamenal studenou bolest ze ztraty. Byla opět čerstva, jako rana, rozjitřena dřiv, než se stihla zcela zahojit. „Co se tady stalo?“ „Nic,“ zalhala hlasem ztěžklym smutkem. „To přejde, ne?“ Stejna slova ji řekl u ni v bytě, když tak necitlivě zavrhl jeji zarmutek. Teď mu je mrštila do tvaře a planoucima levandulovyma očima ho vyzyvala, jen ať zkusi řict něco laskaveho, či jenom pomyslet na to, že by ji mohl utěšit. Jenže on ji chtěl utěšit. To poznani ho tvrdě zasahlo přimo doprostřed hrudi. Nechtěl se divat, jak trpi. Chtěl... panebože, vždyť u tehle ženy vlastně ani nevěděl, co ma chtit. „Ja vim, čim prochazite," přiznal tiše. „Dobře vim, co znamena někoho ztratit, Elise. Poznal jsem to na vlastni kůži." A kruci. Co to vyvadi? Jakasi prastara čast jeho vědomi se poděšeně zvedla na protest, sotva ta slova vypustil z ust. Už celou věčnost nemluvil nahlas o sve temne minulosti. Věděl, že odhaluje měkke břicho davno spici bestie, ale teď už bylo přiliš pozdě vzit to přiznani zpatky. Elisin vyraz se změnil z utrapeneho na překvapeny. Zračil se v něm soucit, a Tegan si nebyl jisty, zda ho dokaže přijmout. „Koho jste ztratil, Tegane?" Upřel pohled přes hladinu zalitou měsičnim svitem na poblikavajici světla naproti a vybavil si noc, kterou ve vzpominkach prožil snad tisickrat. Pět set let vymyšleni alternativnich scenařů - nekonečnych uvah, co mohl či měl udělat jinak ale vysledek se nikdy nezměnil. „Jmenovala se Sorcha. Byla to moje Vyvolena v davnych dobach, kratce po vzniku Řadu. Jednou v noci, zatimco jsem byl venku na hlidce, ji unesli Škůdci." „Ach, Tegane,“ zašeptala Elise. „Oni ji... ubližili?44 „Je mrtva,44 konstatoval suše. Nepředpokladal, že by chtěla slyšet všechny přišerne podrobnosti o tom, jak mu ji unosci nakonec poslali zpatky, zneužitou a zneuctěnou, pouhou rozbitou schranku, prazdnou skořapku toho, co byvala dřiv. Rozhodně
nechtěl mluvit o pocitech viny a zuřivosti, ktere mu drasaly nitro, když se Sorcha vratila domů živa - ale živa jen navenek, protože z ni vysali všechnu krev i lidskou podstatu. K jeho hrůze se k němu vratila jako Přisluhovač. Tegan v těch temnych dnech po unosu a navratu sve Vyvolene malem přišel o rozum, a každopadně ztratil sebeovladani. Upadl do sparů krvelačnosti a chyběl jen krůček k tomu, aby se z něj stal Škůdce. Všechno to bylo zbytečne. Když si pro Sorchu nakonec přišla smrt, bylo to vysvobozeni. „Nemůžu ji vzkřisit a nemůžu odčinit, co se stalo.44 „Nemůžete,44 řekla Elise tiše. „Kež by to bylo možne. Jak dlouho ale potrva, než se přestaneme obviňovat za všechno, co jsme při zpětnem pohledu měli udělat jinak?44 Ohledl se na ni; na podobny pocit spřizněnosti nebyl zvykly. Litost v jejich očich způsobila, že v něm cosi roztalo. jste přece synovi nedala tu drogu, ktera ho zničila, Elise. Vy jste ho k tomu nedohnala.44 „Ze ne? Myslela jsem, že ho chranim, a zatim jsem ho dusila svym objetim. Bouřil se. Chtěl byt dospěly - on byl dospěly - ale ja jsem nedokazala snest pomyšleni, že ztratim sve ditě, protože on byl to jedine, co mi zůstalo. Čim vic jsem se ho snažila k sobě připoutat, tim vic se mi vzdaloval.44 „Tim prochazi každe ditě. To ještě neznamena, že jste zapřičinila jeho smrt „Tu posledni noc, co jsem ho viděla, jsme se pohadali,44 vyhrkla. „Camden chtěl jit na nějaky mejdan - řikal tomu tušim ,rave party4. Tou dobou už se pohřešovalo několik mladiků z Temnosti a ja jsem se bala, že by se mu mohlo něco stat. Zakazala jsem mu, aby tam chodil. Vyhrožovala jsem mu, že jestli neposlechne, nemusi se už vracet domů. Byla to jen plana hrozba. Nemyslela jsem to važně...44 f „Kristepane,“ zamumlal Tegan. „Všichni řikame věci, kterych pak litujeme, Elise. Jenom jste se ho snažila chranit." „A namisto toho jsem ho zabila." „Ne. Zabila ho krvelačnost. Vašeho syna zabil Marek a ten člověk, ktery dostal zaplaceno za vyvinuti šarlatu. Ne vy." Zkřižila ruce na prsou a němě zavrtěla hlavou. Teganovi neušlo, že se ji oči nahle zaplavily slzami.
„Cela se třesete." Tegan se vysoukal z těžkeho koženeho plaště a přehodil ji ho přes ramena dřiv, než stihla zaprotestovat. „Je moc velka zima. Neměla byste byt venku." Rozhodně ne s nim, dodal v duchu a citil, jak jim zmita touha se ji dotknout. Než si uvědomil, co děla, zvedl ruku a otřel ji slzy ze světle pokožky na tvaři. Pohladil ji po obličeji a palcem ji přejel po rtech. Okamžitě se mu vybavilo, jak sladka byla jeji usta, přitisknuta k jeho zapěsti. Jak horky měla jazyk na jeho kůži, když čerpala silu z jeho krve. Jak ho rozpaloval dotek jejiho těla, hladoveho a svijejiciho se vedle něj. Chtěl to znova, s nalehavosti tak dravou, až ho to zarazilo. „Tegane, prosim vas... nedělejte to." Elise vzdychla a zavřela oči, jako by znala směr jeho myšlenek. „Nedělejte to, pokud to nemyslite važně. Nedotykejte se mě, jestli... jestli to necitite." Nadzvedl ji bradu a něžně ji přejel prsty po vičkach, hebkych jako okvětni listky, aby otevřela oči. Pomalu zvedla vička a tmave řasy oramovaly jezirka průzračneho ametystu. „Podivejte se na mě, Elise. Řekněte mi, co podle vas citim," zamumlal, sklonil hlavu a přitiskl usta k jejim pootevřenym rtům. Teplo jejiho polibku bylo jako plamen, zahřivajici studeny prostor v je ho hrudi. Zabloudil prsty do kratkych hedvabnych vlasů na zatylku, pevně ji k sobě přitiskl a jazykem přejižděl po ryze mezi jejimi rty. Vzdychla, pootevřela usta a chvěla se mu v naruči, zatimco ochutnaval mokry samet jejich ust. Když zvedla ruce a dotkla se ho, roztřasl se pro změnu Tegan. Šokoval ho pocit, že ho někdo objima, a udivilo ho, jak moc to potřeboval - jak moc ji potřeboval. Bylo to už tak davno, co si naposled dopřal podobny pocit intimni důvěrnosti. Staleti samoty mu sice přinašela utěchu, ale tohle... Touha po tehle ženě ho spalovala svou intenzitou. Dasně mu pulzovaly a pomalu se z nich vysunovaly Špičaky. I za zavřenymi vičky citil, jak mu duhovky planou jantarovou zaři, svědčici o jeho žadostivosti po Elise. Pokožku měl napjatou a dermaglyfy ho svědily po nahlem přilivu krve, ktera zvyrazni jejich barvu na jasne odstiny tmavomodre, vinove a zlate. Věděl, že Elise musi citit tvrdy pahrbek v jeho rozkroku, zakliněny mezi jejich těly a naražejici ji do břicha. Elise přece musela vědět o všech tělesnych reakcich, jake u něj vzbuzuje - musela vědět, co to znamena a přesto ho neodstrčila. Zaryla mu
prsty do ramen a svirala ho silou, jakou by u ni nepředpokladal. To on se nakonec odtahl a s polohlasnou kletbou roztrhl jejich objeti. Pohledl k vile a za sklem uviděl několik obličejů Elisinych soukmenovců z Temnosti, kteři na ně civěli s neskryvanym opovrženim. Elise si jich všimla take. Sledovala jeho pohled přes namrzly travnik a zahony, když se však obratila zpatky k Teganovi, nebyla v jejim pohledu ani stopa zahanbeni. Jen měkky přisvit a přetrvavajici žar touhy v očich. „Jen ať si koukaji," řekla a pohladila ho před pohoršenym publikem po tvaři. „Je mi jedno, co si mysli." „To by nemělo. Je to přece vaš svět, tam nahoře za sklem." Rozhodně už tady s nim nemůže zůstat ani minutu, když mu teď jejich polibek rozpaluje krev. „Měla byste jit zpatky dovnitř." Ohledla se ke zlatemu světlu, linoucimu se z tanečniho salu, a pomalu zavrtěla hlavou. „Ja se tam vratit nemůžu. Když se na ně podivam, vidim jen zlatou klec. Mam chuť utect dřiv, než se za mnou zase zaklapnou dviřka." Tegana jeji upřimne přiznani překvapilo. „Vy jste v Temnosti nebyla šťastna?" „Nic jineho jsem neznala. Neznala jsem nikoho než Quentina. Dostala jsem se do Temnosti jako miminko, Quentinovi rodiče si mě kratce nato vzali k sobě a vychovali mě jako sve vlastni ditě. Jsem jejich věčnym dlužnikem za to, jaky život mi poskytli." Tegan si odfrkl. „To mi spiš připada jako vděčnost. Na tom neni nic špatneho, ale ja jsem se ptal, jestli jste tam byla šťastna." Zamyšleně na něj pohledla. „Ano, většinou byla. Zvlašť pote, co se narodil Camden." „Řikala jste, že jste se citila jako v kleci." Nepatrně přikyvla. „Nikdy jsem nebyla fyzicky moc silna. Kvůli te sve nešťastne schopnosti jsem nemohla na delši dobu opustit Temnost a Quentin považoval za nerozumne, abych někam chodila sama. Chtěl mě tim určitě jen chranit, ale občas mě to... dusilo. A pak všechny ty povinnosti spojene s Dozorčim uřadem a nesplnitelna očekavani, kladena na všechny členy Chaseovy rodiny. Byl to neustaly tanec mezi vejci -p o slušnost vůči Dozorčimu uřadu za každou cenu, znat sve misto, nevybočovat a nikdy se neopovažit mluvit do věci, do kterych vam nic neni. Ani nedokažu spočitat, kolikrat jsem měla chuť zařvat, jen abych sama sobě dokazala, že můžu. To nutkani mivam dodnes." „A co vam brani?" Přes rameno se na něj zamračila. „Cože?"
„Jen do toho. Zaječte si, jestli chcete. Ja vam branit nebudu." Elise se zasmala. Vrhla letmy pohled k vile za jejich zady. „To by způsobilo pěkne pozdviženi, nemyslite? Dokažete si představit ty klepy, co by se zitra vykladaly o tom, jak jste terorizoval bezbrannou civilistku? Vaše reputace by byla v troskach." Pokrčil rameny. „Což je podle mě jen dalši důvod, proč to udělat." Elise si dlouze povzdechla a jeji dech se v mrazivem vzduchu sražel do oblačků pary. Když se k němu opět otočila, ve třpyticich se levandulovych očich měla prosebny pohled. „Ja se tam dneska v noci vratit nemůžu. Zůstanete se mnou venku, Tegane... ještě aspoň chvilku?" Marek měl rudo před očima, když si prostudoval rozpis letů, ktery mu před par hodinami obstaral z bostonskeho letiště jeden z jeho Přisluhovačů. Včera v noci byl na posledni chvili zařazen do letoveho planu soukromy tryskač do Berlina se dvěma pasažery na palubě, z nichž jeden byl určitě členem Řadu. Podle vizualniho popisu od Markova informatora to byl nepochybně Tegan. Jenže jeho společnice zůstavala zahadou. Tegan byl zapřisahly samotař a Marek si při nejlepši vůli nedokazal představit, co by toho flegmatickeho, nesmiřitelneho bojovnika přinutilo snašet přitomnost nějake ženy dele než nejnutnějšich par minut. Nebyval však takovy vždycky. Marek si dobře vzpominal na bojovnikovu naprostou oddanost ženě, kterou si vybral za svou družku - proboha, mohlo to byt už před nějakymi pěti sty lety? Marek si pamatoval, že byla hezka, s tmavym cikanskym vzhledem a milym, důvěřivym usměvem. Tegan ji zbožňoval a malem ho zničilo, když o ni tak brutalnim způsobem přišel. Škoda, že ho to nezničilo uplně. Teganova přitomnost v Berlině nevěstila nic dobreho. A když se k tomu přida ztrata toho deniku - deniku, po kterem Marek tak dlouho patral - je pohroma na spadnuti. Tu knihu teď ma Řad, o tom Marek vůbec nepochyboval. Jak dlouho jim potrva, než si poskladaji všechny dilky dohromady? Bude muset pracovat rychle, jestli si ma před nimi zachovat naskok. Bohužel pro něj byl pravě bily den, a pokud nechtěl riskovat smrtelne opaleni o deset kilometrů bliž ke slunci, bude muset počkat do setměni, než se letecky přepravi do zamoři a osobně převezme kontrolu nad situaci. Do te doby ho bude muset zastoupit par přisluhovačskych oči a uši.
Osmnacta T e g a n otevřel dveře přistřešku ze dřeva a kamene, ktery stal těsně u vody, a zavedl Elise dovnitř. V přitmi dobře neviděla, ale Tegan ji pevně držel za ruku. Kračel jistym krokem a ona za nim opatrně cupitala ve vysokych podpatcich po široke prkenne podlaze. Prostor vyhrazeny pro velky člun byl na zimu prazdny a voda u zakladů budovy častečně zamrzla. „Nahoře by mělo byt obytne podkrovi/4 řekl Tegan a vedl ji k dřevěnemu schodišti. „Jak to vite?44 „Když jsem tady byl naposledy, sloužilo to jako domek lesniho spravce. Dneska už asi neni po revirnicich poptavka, tak to Reichen nechal přestavět a umistil sem jednu ze svych mnoha hraček.44 Elise si nadzvedla lem sukně i Teganův obrovsky koženy kabat a vystoupala za nim po schodech. Nahoře Tegan otevřel dveře a před nimi se objevila rozlehla půda s tramy. Působila starobyle a venkovsky, ale utulně. Skrz okno ve štitu s vyhledem na jezero pronikal dovnitř měsični svit. Velke kožene klubovky staly po stranach pohovky, umistěne tak, aby z ni byl nejlepši vyhled na vodu. Ve vychodni zdi byl zabudovany krb z neotesaneho kamene. „Jak znam Reichena, musi tady byt zavedena elektřina,44 ozval se Tegan odněkud za jejimi zady. Za okamžik už se rozzařila stolni lampička na opačne straně mistnosti, rozsvicena silou Teganovy vůle. „Jestli vam to nevadi, vlastně bych radši zůstala potmě. Je to uklidňujici." Světlo zhaslo a opět ho nahradil chladny bledy přisvit měsice. Elise na sobě citila Teganovy oči, když kračela k oknu a zahleděla se ven do noci. Podpatky se ji zabořily do bileho plyšoveho koberce - vlastně to byla ovči kůže, jak si vzapěti uvědomila při pohledu na huňatou předložku nepravidelneho tvaru. Z nahleho popudu skopla z nohou elegantni střevičky a zabořila chodidla do přepychově huste kožešiny. Čast uzkosti z ni okamžitě spadla. Oddala se poklidnemu pohybu vody a tiche temnotě podkrovi. Stres a napěti z recepce postupně opadaly, ale srdce ji ještě stale bušilo z Teganova polibku. Nečekala, že k ni bude tak něžny, ani že se tak otevře a svěři se ji se svou minulosti. Nečekala jeho touhu. Chtěl ji a ona ho chtěla take. Prostor kolem nich pulsoval tim vědomim, vzduch zhoustl všim, co
mezi nimi zůstalo nevyřčeno. „To neni dobry napad," zamumlal Tegan. Stoupl si vedle ni a jeho tichy chraplavy hlas ji rozechvival až v morku kosti. „Zrovna teď byste neměla byt se mnou sama." Elise k němu otočila hlavu a zarazila ji tlumena jantarova zaře v jeho očich. Od jejich polibku venku ještě nevybledla. Žar jeho těla take nevychladl; citila, jak k ni sala a prostupuje koženym kabatem, ktery ji halil ramena. Tegan odhalil v bolestnem usměvu zuby a Špičaky. „Pokud si nejste jista, tak to je signal, abyste se rychle dala na ustup." Nepohnula se. Neměla nejmenši touhu odejit, i když věděla, že Tegan nepatři k těm, kteři davaji druhou šanci. Opětovala jeho pronikavy pohled a sledovala, jak se k ni otači a sundava ji plašť z ramen. Odložil ho na židli za jejimi zady. Když se narovnaval, přejel ji prsty po nahe křivce paže. Jeho dotek byl spalujici, přesto se z něj roztřasla. Zvedala se v ni touha. Chtěla, aby s e ji dotykal, potřebovala to tak nalehavě, až ji z hrdla vyšlo tiche zastenani. Tegan se zamračil a svraštil zlatohněde oboči nad žhnoucima jantarovyma očima. Zlostně odtahl ruku. „Ne," řekl zastřeně. „Ne, tohle je velice špatny napad. Vezmu si od vas vic, než jste ochotna dat." Otočil se, jako by chtěl odejit, a Elise k němu přistoupila a zvedla ruku k jeho zaťate čelisti. „Tegane, počkejte. Nechci, abyste šel pryč.“ Bližila se k němu, dokud se jejich těla ve tmě letmo nedotkla. Slyšela, jak se Tegan ostře nadechl skrz zuby a Špičaky, když se před nim postavila na špičky. Těsně předtim, než přitiskla rty k jeho ustům, pocitila, jak z každeho napjateho svalu jeho těla sala prudky žar. Vycitila silu a nalehavost jeho hladu ve způsobu, jak ji objal pažemi a pevně sevřel v naruči. Opětoval jeji nesměly polibek a změnil ho v cosi horečnateho a temneho. Zastenal a Elise ucitila na rtech hroty jeho Špičaků, když ji jazykem přejižděl mezi semknutymi rty. Pustila ho dovnitř, podlehla te eroticke invazi a nedokazala potlačit nesouhlasne zakňourani, když se od ni nahle odtrhl. Hruď se mu prudce zvedala s každym chraplavym nadechem, kterym namahavě vtahoval vzduch do plic. Upřeněji pozoroval zpod svraštěleho oboči; zelena barva jeho oči se zcela utopila v jantarove zaři a panenky se zužily do štěrbin uprostřed zaplavy planouciho zlata. Elise navzdory tmě
a krunyři černe bojove vystroje poznala, jak je Tegan vzrušeny. Okamžik předtim, než se od ni odtahl, ucitila, jak na ni neodbytně doraži tvrda vypouklina jeho pohlavi. Věděla, že kdyby mu teď sundala zbraně a přilehave černe tričko, uviděla by, jak jeho dermaglyfy Generace jedna zaři jasnymi barvami. Ještě nikdy nevypadal tak dravě a zviřecky jako teď - mohutny, silny samec z Rodu, ktery ji mohl v okamžiku povalit na zem. A kdyby chtěl, tak i rychleji. Asi by se ho teď měla bat vic než kdy předtim. Nebyl to však strach, co ji měnilo nohy v sulc. Nebyl to strach, co ji rozbušilo srdce v hrudi jako zvon. A nebyl to strach, co přimělo jeji roztřesene prsty nahmatat vzadu na těsnem živůtku šatů zip a začit za něj tahat. Zoubky se rozepnuly sotva o par centimetrů, když ji Teganova mohutna tlapa zadržela ruku. Jemně ji přidržoval paži za zady a volnou rukou zajel mezi jejich těla. Hmatem zkoumal okraj hlubokeho vystřihu jejich šatů a prsty mu klouzaly po tmavem hedvabi, ktere ji zakryvalo ňadra. Jeho dotek působil nadherně majetnicky, libilo se ji, jak ji znehybnil a druhou rukou volně bloudil po jejim těle. Když ji opět polibil, bylo to neskryvaně živočišne; domahal se jejich ust se stejnou nalehavosti, s jakou se k ni teď tvrdě přitiskl panvi. Dlani na zadech si ji přitahl k sobě, jeho oči ji provrtavaly jako dva řeřave uhliky a nařizovaly ji, aby si uvědomila, jak blizko u okraje propasti pravě stoji. Jestli s nim teď spadne dolů, nebude už cesty zpět. Vezme si jeji tělo i jeji krev. Divoky přislib v jeho očich hovořil jasně. Jako by to chtěl potvrdit, Tegan posunul dlaň vyš po křivce jeji šije. Odhalil ji hrdlo, sklonil se a jazykem ji přejel po krčni tepně. Jemně, ale vymluvně ji škrabal Špičaky, když sunul rty k citlivemu mistu těsně pod uchem. Elise projel tělem zachvěv nejistoty při pomyšleni, kam to všechno směřuje; nebyla připravena na to, že to půjde tak rychle. Važně by tady raději neměla byt. Tohle by neměla dělat... V Teganově uchechtnuti zazněla krutost, temne uspokojeni. Okamžitě ji pustil, prakticky ji od sebe odstrčil. „Jděte,“ řekl hlasem tak hlubokym, až ho malem nepoznavala. „Jděte pryč, než udělame něco, čeho budeme oba litovat." Zvedla ruku ke krku, kde ještě citila žar jeho ust. Puls ji bušil jako o zavod, tak hlasitě, že ho slyšela i sama. Když sundala prsty z mista pod uchem, všimla si na jejich špičkach skvrnky od krve.
Dobrotivý bože, to už chybělo tak málo, aby j i kousl? Tegan sledoval hladovym pohledem každy jeji pohyb a zdalo se, že jestli Elise zavaha ještě vteřinu, tak po ni skoči. „Na co čekate? Řekl jsem, ať odsud vypadnete!" zařval a jeho zviřeci zavrčeni ji přimělo k pohybu. Elise popadla z podlahy střevičky a vyběhla z mistnosti tak rychle, jak ji nohy stačily. Tegan padl do nejbližšiho křesla, jakmile uslyšel, že se za Elise zabouchly dveře. Fyzicky se třasl touhou, všechny instinkty a smysly Rodu měl vybuzene na maximum hloubkou hladu po te ženě. Ježišikriste, chyběl jen zlomek vteřiny a zakousl by se ji do krku. Když ji nechtěně škrabl Špičaky a pocitil na jazyku pouhy naznak chuti jeji krve, prakticky ho to položilo na lopatky. Cely se klepal z te sladkosti růže a vřesu, kterou ještě stale citil v ustech. Špičaky mu pulsovaly společně s dalši, stejně vyhladovělou časti jeho fyziognomie; oboji ho teď svorně proklinalo, že nechal Elise odejit. Ke smyslům ho přivedl až jeji nahly naval uzkosti. Přes spojeni dotekem ucitil, jak přival strachu přehlušuje jeji touhu - a to na posledni chvili. Byla přiliš poddajna, přiliš svolna, i když se schvalně snažil tlačit na pilu, aby pochopila, kam až chce zajit. Kam s ni ještě pořad chce zajit. Jo, rovnou do pekla, a on bude pochodovat v čele. Sevřel područky křesla a zaryl nehty do pružne kůže, aby nevyskočil na nohy a nerozběhl se za ni. Pravě to totiž toužil udělat. Čast jeho osobnosti, ktera byla spiš barbarska než lidska, se vzpirala pokorně se podrobit. V hloubi srdce byl dravec a nikdy to necitil vic než v tomto okamžiku, kdy se jeho upiři oči odražely ve skle okna a Špičaky, ostre jako břitvy, mu trčely z dasni. Všechny temne instinkty měl naladěne na jedinou věc: Elise. Ochutnal sotva kapku jeji krve a už cely hořel touhou po dalši. Co by to s nim asi udělalo, kdyby dostal šanci naplnit si usta tim lahodnym nektarem, ktery ji proudi v žilach? No nazdar. Je na tom važně špatně. A potřebuje se nasytit. Ani ne kvůli posileni organizmu, jako spiš aby přišel na jine myšlenky. Pokud totiž nezažene aspoň jeden z těch hladů, ktere ho drži ve sparech, tak sladka a šťavnata Elise skonči ještě před rozedněnim pod nim na zadech.
Elise se nezastavila, dokud neoběhla vilu a nenašla předni vchod. Věděla, že by měla jit dovnitř. Bylo pozdě a zima. Bose nohy měla mokre a zmrzle a ve větrnem nočnim ovzduši se cela třasla. Věděla, jak blizko ke katastrofě se s Teganem ocitli; měla by mu byt vděčna, že ji dal možnost utect před tim, co by se nakonec bezesporu ukazalo jako osudova chyba. A přesto... Stala na širokych mramorovych schodech, ktere vedly do bezpeči, a jeji ruka odmitala sahnout po klice. Strach, ktery před chvili citila v přistřešku, zeslabl a změnil se v cosi jineho - v něco, co ji stale v mnoha směrech zneklidňovalo, ale ostra hrana zmizela. V těch několika vašnivych minutach s Teganem se citila nervozni a zneklidněna. Přiliš dobře si uvědomovala jeho hlad po ni a ohromilo ji zjištěni, jak ji jeho hlad rozpaluje. A teď, když před nim zbaběle utekla, se najednou citila... prazdna. Elise pomalu couvala od elegantni vily. Tohle nechtěla. Jakmile se jeji podražky dotkly studene travy, nadzdvihla si navlhlou sukni a rozběhla se zpatky za roh usedlosti. Zkratila si cestu přes travnik a zahony a cela bez dechu dorazila k tmavemu staveni ze dřeva a kamene u vody. Rozrazila dveře a vyběhla po schodech do podkrovi, ochotna ne* chat Tegana, ať si od ni vezme, co chce. Jenže domek byl prazdny. Tegan zmizel. Tegan šlapal pěšky zpatky do města, pohyboval se s nadpřirozenou rychlosti, diky niž byli přislušnici Rodu pro lidske oči teměř neviditelni Byl vděčny za to, jak daleko od centra se nachazi Reichenova Temnost u jezera. Byl vděčny za mrazivy štiplavy vzduch, ktery mu pomahal vy' čistit hlavu po tom extempore s Elise, ktere malem skončilo pohromou. Nejvděčnějši však byl za husty pěši provoz v potemnělych ulicich čtvrti Lichtenberg v byvalem Vychodnim Berlině. Nekonečne řady ohav nych dvaceti patrovych panelaků, ktere se mu tyčily nad hlavou, jeStč přispivaly k celkove ponure atmosfeře. V tuto nočni hodinu zde mnoho turistů nebylo, jen mistni se zasmušilym vyrazem spěchali z nočni nebo ze zaplivanych hospod určenych pro chude přislušniky dělnicke třidy, kteři z Německe demokraticke republiky cely život nevytahli paty, zeď nezeď. 1'cgan pohledem lovce zkoumal okoli. Byl naprogramovany na hledani
'≫Kudců, ale na prvni pohled viděl, že v okoli žadna pijavice neni. Zatimco lloston byl, diky Markovu nedavnemu znovuobjeveni, těmi krvelačnymi lu sliemi prakticky obsazeny, Berlin a většina dalšich velkoměst už cela Um vykazovala jen minimalni aktivitu Škůdců. A to bylo pravě na pendrek. Protože zrovna teď by Tegan uvital pořadnou tvrdou rvačku s nepřiteIrm nebo raději hned s několika, pokud by měl na vyběr. Musel svou agresivitu držet na uzdě, zatimco kračel po opuštěnych uli≪irh hlouběji do města. Patral po vhodne oběti a ignoroval dvojici žen, Ktere si ho změřily pohledem, když se vypotacely z nějakeho baru přimo irmu do cesty. Obešel je s naštvanym zavrčenim. ()d žen se nesytil. Neudělal to celou tu dobu... od Sorchiny smrti. Rozhodl se k tomu sam, přijal to jako dobrovolny trest za to, že zklamal m-vinnou divku, ktera byla tak naivni a věřila, že ji ochrani před nepřateli, louže postupem času se Teganova averze k piti od jine ženy, či dokonce ii/avřcni svazku s jinou Vyvolenou, změnila v zoufalou nezbytnost. Stala se nutnosti pro přežiti. Jeho hlad už sahal přiliš hluboko. A ze zkušenosti věděl, jak snadne je /tratit kontrolu nad situaci. Jednou už krvelačnost okusil, a už si nikdy nemohl dovolit znovu se k ni přibližit. Pořadně jim otřaslo, jak silně ho dnes v noci Elise přitahovala. Už dlouhou dobu, ktera se nakonec protahla na cela staleti, si netoužil vzit tulnou ženu - do ust ani do postele. Zůstaval sam z vlastni vůle, nevazalo ho nic než jeho poslani potirat Škůdce. Ale teď...? „I)oprdele,“ procedil divoce mezi sevřenymi zuby a Špičaky. C hybělo jen malo, aby se teď otočil a vyrazil zpatky do Temnosti, kde se Elise pravděpodobně chouli hrůzou při pomyšleni, co ji - vlastně jim oběma - mohl udělat, kdyby podlehl nutkani a napil se od ni. Namisto toho se řitil vpřed a jeho pohled se zaměřil na trojici skinheadu v černe kůži, ověšenych řetězy. Bile tkaničky u vysokych bot jim zařily ve slabem světle blikajiciho pouličniho osvětleni. Pokřikovali na starši ženu v šatku, ktera přichazela po chodniku proti nim. Sklopila tmave oči a raději přešla na druhou stranu ulice, aby se vyhnula nebezpeči. Gang neonacistů se okamžitě rozběhl za ni, posmivali s e ji a častovali ji rasistickymi nadavkami. Zatlačili ji do vyklenku jakesi budovy a jeden z nich chňapnul po jeji kabelce. Žena vykřikla, křečovitě si přitiskla tašku k tělu a nasilnici ji už tahli do blizke uličky, kde se situace nepochybně vyhroti. Tegan se rychle přibližil a citil, jak ho bojovy zapal měni. Prvni skinhead netušil, co se děje, když nahle odletěl několik metrů
do vozovky. Vstal a po jedinem pohledu na Tegana moudře usoudil, že nej lepši bude utect opačnym směrem. Jeho kumpani potřebovali trochu delši přesvědčovani. Jeden z nich vlekl stařenku za řemen od kabelky dal do uličky a druhy vytahl vystřelovaci nůž a zautočil na Tegana. Minul. Je ovšem pekelně těžke zasahnout cil, ktery v jedne vteřině stoji před vami a v přišti se vam najednou ocitne za zady a vykloubi vam ruku. Skinhead zaskučel bolesti, upustil nůž a padl na kolena na chodnik. Teganovi vychazely z ust oblačky dechu a ruce ho svrběly touhou zabit toho šmejda, jenže smrt si spiš zasloužil jeho kumpan, ktery par metrů odtud mlatil bezbrannou babičku. „Tahni do hajzlu," zavrčel na skuhrajiciho člověka a vycenil na něj zuby, aby chuliganovi nazorně předvedl, jake peklo ho čeka, pokud se nepřestane motat kolem. „Ty vole!" zajikl se člověk. Jasně pochopil Teganovu naražku, vyškrabal se na nohy a rozběhl se pryč. Vykloubena paže se mu neužitečně komihala po boku. Tegan se otočil jako na obrtliku a zamiřil do uličky, kde se poslednimu ze skinheadů nakonec podařilo vytrhnout stare pani tašku. Prohrabal koženou kabelku a vysypal jeji skromny obsah na chodnik. Vyškubl podšivku a pohodil ji na zem. „Kde maš prachy, ty svině? Musiš tam mit něco schovanyho, když se o to tak bojiš!" Žena popolezla dopředu a zvedla z břečky na chodniku malou zaramovanou fotografii. „Moje fotka," bědovala a v jeji němčině byl patrny arabsky přizvuk. „To je jedine, co mi zůstalo po manželovi. Tys to zničil!" Skinhead se zachechtal. „Ach, to mi zlomi srdce, ty smradlava cizacka špino." Tegan se k mladikovi přikradl zezadu jako duch. Popadl ho za limec a strhl ho stranou od stařenky. Koutkem oka zahledl, jak si žena kvapně sbira svůj skrovny majetek a spěcha pryč z uličky. „Hej, iibermensch,“ zasyčel Tegan par centimetrů od chuliganova ucha. „Tebe ještě neomrzelo strašit babičky? Třeba se přiště vypraviš do špitalu, co? Na dětskem odděleni by ses mohl pěkně vyřadit. Nebo by ti spiš vyhovovala onkologie?“ „Jdi do prdele,“ obořil se na něj gauner anglicky. „Bacha, ať ti neukažu
marnici, debile.“ Tegan se usmal a zablyskal přitom Špičaky. „To je nahoda. Pravě tam maš zrovna namiřeno." Člověk měl sotva čas zařvat, než mu Tegan rozparal hrdlo a začal se sytit. KAPITOLA Devatenacta Teganovi se dařilo se ji cely dalši den vyhybat. Elise nevěděla, kam předešlou noc odešel, ani kde stravil hodiny do soumraku, než se přibližil smluveny termin jejich schůzky v odvykacim zařizeni Dozorčiho uřadu. Za celou třičtvrtěhodinu, kterou stravili v autě s Reichenem a jeho řidičem cestou na kliniku, kde byl umistěn Škůdce Odolf, na ni Tegan vůbec nepromluvil a vlastně se na ni sotva podival. Vstup do arealu kliniky střežila brana s automatickym bezpečnostnim systemem. Nebylo vidět, co se nachazi za vysokymi železnymi vraty, ale podle bytelne obvodove zdi s vysokym napětim se dalo soudit, že to, co je uvnitř, tam ma i zůstat. Když se jejich auto bližilo k braně, Elise si všimla, jak vozidlem projel tenky červeny paprsek z elektronickeho zařizeni, namontovaneho vedle vrat. Okamžik nato se železna zeď před nimi otevřela. Reichenův řidič zajel dovnitř a zastavil před dalši vysokou branou. Vozidlo z obou stran obklopila čtveřice ozbrojenych hlidačů z Rodu. Otevřeli dveře a Elise neušlo Teganovo hrdelni zabručeni, když se při vystupovani z auta ocitli pod namiřenou hlavni. Ze dveři zabudovanych do vnitřnich vrat komplexu vyšel dalši muž. V tmavošedem obleku, černem rolaku a s pečlivě upravenou nazrzlou kozi bradkou působil seriozně a důstojně. „Madam Chaseova,“ přivital ji odměřenou uklonou hlavy. „Vitejte. Jsem Heinrich Kiihn, ředitel kliniky. Pokud jste připravena, doprovodime vas teď dovnitř." Pohledl směrem k jejim společnikům a Teganovi sotva věnoval pohled. „Vaš, ehm... doprovod na vas může počkat tady, jestli chcete." „V žadnem připadě." Tegan promluvil poprve od odjezdu z Reichenovy vily a jeho hluboky hlas prořizl vzduch jako meč. Nevšimal si nahleho zařinčeni kovu, když na něj straže namiřily zbraně, přistoupil k Elise a zaujal ochranitelsky postoj mezi ni a ředitelem ustavu. „Sama dovnitř nepůjde."
„Bude to naprosto bezpečne," prohlasil ředitel a demonstrativně se obracel spiš k Elise než k Teganovi, jako by bojovnik neměl narok na přime vysvětleni. „Pacient bude samozřejmě zajištěn a navic je pod sedativy, jelikož pravě probiha syceni, ktere by každou chvili mělo končit. Nehrozi od něj žadne nebezpeči, mohu vas ujistit - " „Je mi jedno, jestli mate tu pijavici zazděnou za třimetrovou kamennou hradbou," zavrčel Tegan a v zelenych očich mu blyskalo. „Ona do te zasobarny Škůdců beze mě nepůjde." Dva z hlidačů vrhli na ředitele nervozni pohled, jako by čekali na přikaz k zasahu, ale přitom se jim přiliš nechtělo dostat se do křižku s bojovnikem Generace jedna s pověsti nemilosrdneho zabijaka. Jejich vahani bylo na mistě. Elise nepochybovala, že jestli se situace vyhroti, bude na zvladnuti Tegana potřeba mnohem vic než ochranka vyškolena v Temnosti. Andreas Reichen to zřejmě věděl take a patrně mu to pomyšleni připadalo zabavne, protože stal v pozadi a s usměvem pozoroval, jak se civilista v obleku krouti v rozpacich. „Madam, jestli dovolite," řekl ředitel zjevně předstiranym diplomatickym tonem. „Navštěvy v ustavu se povoluji pouze vyjimečně, protože pro pacienty znamenaji nesmirnou zatěž. Z rozhodnuti generalniho ředitele Dozorčiho uřadu jsme pro vas udělali vyjimku, ale nechci domyšlet, jak by mohl průběh lečby mych pacientů narušit pouhy pohled na bojovnika v prostorach kliniky. Musite přece vědět, jak nenavistny postoj ma on a jemu podobni k postiženym přislušnikům naši rasy. My tady vyznavame soucit, nikoli zašť." Tegan si odfrkl. „Půjdu tam s ni. To nebyla otazka." Tegan sice upiral pohled přimhouřenych oči na ředitele odvykaciho zařizeni, Elise však věděla, že si všechny hlidače davno očihnul a zavrhl jako potencialni hrozbu. Pod dlouhym kabatem, ktery měl na sobě, se skryvala nebezpečně vypadajici pistole a několik ostrych nožů, ktere měl přepasane přes hruď a boky. Zatim po zbrani nesahl, ale Elise už ho viděla v akci a věděla, že by mu netrvalo ani vteřinu, aby změnil pruh chodniku, na kterem stali, ve hřbitov nasakly krvi. „Přala bych si, aby mě Tegan doprovodil dovnitř," prohlasila Elise a vzala situaci do vlastnich rukou. Všimla si, že k ni na okamžik zabloudily Teganovy oči, než opět upřel ledovy pohled na ředitele.
„Madam, skutečně se nedomnivam „Tegan půjde se mnou.“ Elise si svlekla kabat a přehodila si ho přes ruku. Zdvořile se usmala, ale pohled měla stejně neustupny jako ton hlasu. „Bohužel na tom musim trvat, řediteli Kiihne.“ Elise si s nadutym ředitelem ustavu poradila vskutku obdivuhodně. Znala protokol a pravidla chovani v Temnosti i Dozorčim uřadě a věděla, kolik si může dovolit. Statut vdovy po Quentinu Chaseovi ji přinašel řadu vyhod a vliv, ktery se nerozpakovala využit. Ještě vic na Tegana zapůsobilo, že se postavila na jeho stranu, ačkoli ho klidně mohla nechat, ať si přistup dovnitř k vyslechu toho Škůdce Odolfa vybojuje sam. Měla by na to plne pravo, po tom, jak to mezi nimi předešlou noc dopadlo. Elise i pod tlakem jednala klidně, jako dokonala dama a rozvažny taktik. Musel přiznat, i když jen sam sobě, že je zatraceně cennym přinosem. Jeho uznani ještě nasobil fakt, že stěži dokazal odtrhnout oči od jeji postavy v sexy tmavomodrych kalhotach od kostymu a nažehlene bile blůze. Důkazem jeho obdivu byl vzrůstajici tlak za zipem černych vojenskych kalhot pote, co nechal Reichena čekat s řidičem a nasledoval mirně se pohupujici Elisiny boky skrz druhou branu směrem k odvykacimu zařizeni. Tegan ignoroval vyjevene pohledy zaměstnanců kliniky, ktere mijeli. Matně registroval zmatene pobihani civilů ve svem okoli - jednak těch, co se mu snažili obloukem vyhnout, a pak take par odvažlivců, kteři vylezli z monitorovacich stanic nebo ze dveři provoznich mistnosti, aby se podivali na temneho nebezpečneho cizince, ktery krači jejich uzemim. Ředitel vedl Tegana s Elise hlouběji do budovy přes několik dalšich bezpečnostnich dveři. Nakonec zabočili do dlouhe betonove chodby a zastavili se před těžkymi ocelovymi dveřmi s napisem Léčebné centrum. Ředitel vyťukal kod na panelu s tlačitky, zabudovanem ve zdi, a pak nastavil tvař před snimač a počkal, až paprsek provede identifikaci podle očni sitnice. „Tudy,“ řekl, přidržel Elise s Teganem dveře a teměř nepostřehnutelně si odfrkl, když je pouštěl do dalši chodby. Prostor uvnitř byl tlumeně osvětleny a tichy, až na občasne zastenani či divoke zviřeci zavrčeni, ktere nedokazaly zamaskovat ani uklidňujici tony važne hudby, linouci se z reproduktorů nad jejich hlavami. Po obou stranach
chodby se tahla řada zavřenych dveři, některe s okenky, jimiž bylo vidět dovnitř. Několik pokojů zelo prazdnotou, ale v ostatnich byli Škůdci v různem stadiu vědomi, všichni připoutani nebo ve svěracich kazajkach. Těžke ocelove mřiže opatřene elektronickymi zamky držely dveře zavřene a izolovaly pacienty od okolniho světa. Tegan za chůze letmo nahledl do jednoho okenka a naskytl se mu žalostny obrazek uslintaneho upira, ktery se stal oběti krvelačnosti. Bezvladne tělo měl nacpane do flekate bile kombinezy, hlavu vyholenou a na spancich mu po elektrošokove terapii zůstaly podložky pro elektrody. Ohnive jantarove oči měl pootevřene a obracene v sloup, zřejmě po davce sedativ, kterou dostal. „Takže tohle je vaše verze Protidrogoveho centra Betty Fordove, ha?" Tegan se sarkasticky uchechtl. „A to si troufate tvrdit, že Řad nema soucit." Elise po něm střelila pohledem, ale Kiihn Teganovu ironickou poznamku zcela ignoroval. Zavedl je k posledni cele, zastavil se a vyťukal přistupovy kod. Nad dveřmi zablikalo zelene světelko a ředitel řekl: „Ještě stale probiha syceni pacienta, takže budeme muset počkat v pozorovaci mistnosti, než bude u konce. Potrva to už jen par minut." Tegan vešel za Elise do předpokoje a musel ji přidržet, protože se ji podlomila kolena při pohledu na to, co se dělo vedle za jednosměrnym zrcadlem. „Dobrotivy bože," zalapala po dechu a přitiskla si dlaň k ustům. Ve vedlejši mistnosti ležel Škůdce jmenem Petrov Odolf připoutany k upravenemu vyšetřovacimu stolu. Vypadal jako vzorek pod mikroskopem. Byl nahy, až na několik parů silnych kovovych svorek, ktere mu přidržovaly končetiny. Dalši měl kolem trupu, krku a přes čelo. Na vyholene hlavě měl nasazenou masku z kůže a dratěneho pletiva, ktera mu znehybňovala čelist a mohutne Špičaky. Hadičkou mu do ust přitekala čerstva krev od Hostitelky, na niž padl nezaviděnihodny ukol ho nasytit. Škůdce se někdy v průběhu cele procedury počůral a kaluž moči pod stolem ještě přispivala k nedůstojnemu dojmu z cele situace. A pak tam byla ta žena. Tegan ucedil šťavnatou nadavku. Očima sledoval hadičku s krvi, ktera
vedla ze Škůdcovych ust na vnitřni stranu předlokti mlade ženy, ležici na dalšim vyšetřovacim stole asi metr od něj. Byla oblečena do bile erami kombinezy bez rukavů a ležela zcela nehybně na zadech, ale pihovate tvaře měla mokre od slz. „Vy jste k te bestii poslali ženu?“ „To je jeho Vyvolena," odpověděl Kuhn. „Byli spolu řadu let, než podlehl krvelačnosti a stal se z něj Škůdce. Chodi sem každy tyden, aby ho nasytila, a zaroveň přijima krev od něj. Musi si udržovat dobre zdravi a dlouhověkost, aby o něj mohla nadale pečovat. Upřimně řečeno, Odolf ma štěsti, že je mu tak oddana. Většina pacientů nema žadnou Vyvolenou, ktera by se o ně starala, takže je musi sytit lidšti darci." Elise přistoupila bliž ke sklu. Vyjev na druhe straně ji stejnou měrou fascinoval i odpuzoval. „Kde ty darce hledate, řediteli Kiihne?" Ohledla se na něj přes rameno a on pokrčil rameny. „Nikdy nemusime chodit daleko. Vysokoškolaci, kteři si chtěji přivydělat učasti v klinickych studiich, prostitutky, bezdomovci... i narkomani, když je nejhůř." „No pani," protahl Tegan sarkasticky. „Koukam, že vam to tady šlape jako hodinky. Hotovy pětihvězdičkovy hotel." „Všeobecně vzato, nikomu to neškodi," opačil Kuhn s naštvanym usměvem. „Všechny procedury jsou pečlivě monitorovany a žadnemu z naverbovanych Hostitelů nezůstane jedina vzpominka. Jednoduše je vratime do jejich života s malou hotovosti v kapse, kterou by jinak neziskali. Ta trocha času, kterou tady ti nešťastnici stravi, je pro některe z nich tim nejlepšim, co se jim může stat." Tegan už měl na jazyku jedovatou poznamku na adresu toho nafuky z Temnosti, jenže neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin od chvile, co se sam potloukal po temnych ulicich Berlina a shaněl se po krvi. Zabijel, i když by to mohl omluvit faktem, že aspoň bude meně o jednoho grazla, co napada bezbranne ženy. To z něj ale rozhodně nedělalo svateho. V srdci byli všichni členove Rodu sobečti a nemilosrdni dravci. Někteři se to jen snažili skryt za sterilni bile zdi a hromadu lekařskych přistrojů. „Hotovo,“ oznamil ředitel kliniky, když se z ovladaciho panelu u jednosměrneho zrcadla ozvalo zapipani. „Proces syceni je dokončen. Jakmile bude pacient v klidu a o samotě, můžeme jit dovnitř.“ Počkali, než Odolfa odpoji od vyživovaci sondy. Upir se branil jejimu vyjmuti; neukojitelna zavislost na krvi ho nutila chňapat zuby za dratěnou maskou a vrčet, když mu ošetřovatele zastavili přivod krve. Snažil se vymanit z pout, ale jeho pohyby byly zpomalene a neučinne, nepochybně kvůli sedativům, o nichž se Kuhn zmiňoval dřive.
Škůdcovy dermaglyfy ještě stale planuly odstiny temně fialove, červene a černe - barvami zběsileho hladu, ktere postupovaly po složitych ornamentech na nahe hrudi a ramenou. Upir nahle zařval na protest a obři sněhobile Špičaky se zaleskly. Panenky měl zužene do svislych štěrbin a duhovky mu jantarově zablyskaly pokažde, když se pokusil zvednout velkou hlavu ze stolu. I když byl pod vlivem leků, chuť krve ho rozpalila teměř k šilenstvi - tak jako všechny Škůdce. Tegan by to měl znat. Prožil si podobnou žizeň, podobnou neovladatelnou zuřivost. Naštěsti se nedostal do tak pokročileho stadia jako tento nebožak, ale měl k tomu zatraceně blizko. Pohled na tohoto mladika zavisleho na krvi byl silnym mementem těch temnych měsiců, kdy Tegan bojoval se svou slabosti. Zatimco Petrov Odolf mamě lomcoval pouty, jeho Vyvolena vstala z vedlejšiho vyšetřovaciho stolu a opatrně se k němu přibližila. Ruce držela u těla, ačkoli jeji bolestny vyraz jasně naznačoval, že se touži sveho druha dotknout. Řekla něco tak tiše, že to monitory zvuku v cele nezachytily, pak se otočila a zamiřila ke dveřim do pozorovaci mistnosti. Cestou si utirala z pihovatych tvaři slzy. Kuhn ji otevřel dveře a ona si s ulekem uvědomila, že měla obecenstvo. Zrudla a jeji sklopene oči prozrazovaly, že se stydi. „S dovolenim,“ zamumlala a snažila se vyklouznout ven z mistnosti. „Jste v pořadku?" zeptala se Elise vlidně. Vyvolena nejistě přikyvla. V hrdle ji uvizl vzlyk, přeryvany a syrovy. „Dovolite, prosim?“ „Pojďte,“ řekl ředitel Kuhn, když Škůdcova žena vyběhla z mistnosti na chodbu. „Nemohu vam s nim povolit vic než deset minut, madam Chaseova. A musim znovu zopakovat, že by bylo nej lepši, kdyby ten bojovnik „Vlastně," přerušila ho Elise hlasem plnym sebejiste autority, „bych si přala, aby Tegan provedl ten vyslech beze mě.“ „Což- bez vas?“ Kuhn zuřivě svraštil oboči. „To rozhodně nebylo v podminkach naši dohody.“ „Tak teď už je. Nemohu nechat tu ubohou ženu, aby odsud odešla v tak přišernem stavu,“ řekla a pohledla na Tegana. „S Petrovem Odolfem si promluvi Tegan. V tomhle mu důvěřuji, řediteli Kiihne, a vy mu můžete věřit take.“
Nečekala, až na ni ředitel kliniky vychrli svůj nesouhlas, vyšla z pozorovaci mistnosti a pustila se za rozrušenou Odolfovou Vyvolenou jako řizena střela v kostymku a lodičkach na jehlovych podpatcich. Tegan potlačil usměv a obratil flegmaticky pohled na Kiihna. „Až po vas,“ řekl a v duchu ředitele varoval, jen ať si zkusi ho do te cely nepustit. Dvacata E lise našla Vyvolenou o kousek dal na chodbě. Žena seděla na polstrovane lavici s obličejem zabořenym v dlanich. Tiše plakala a cele tělo se ji otřasalo potlačovanymi vzlyky. „Moc mě to mrzi,“ zamumlala Elise nejistě. Nechtěla rušit jeji soukromi, ale to, co viděla, na ni zapůsobilo tak silně, že nemohla Vyvolenou nechat trpět o samotě. Vylovila z kabelky baliček papirovych kapesniků a přistoupila bliž. „Nechcete jeden?“ Zarudle světle hněde oči se zvedly a setkaly se s Elisinym pohledem. „Ano, děkuji. Vždycky si slibuju, že kvůli němu budu silna, a le je to tak těžke. A lehči to nikdy nebude, když vidim, jak na tom je .“ „Jistě,“ řekla Elise a posadila se vedle ni. „Mimochodem, ja jsem Elise.“ „lrina,“ odpověděla žena tiše. „Petrov je můj druh.“ „Ano, ja vim. Ředitel ustavu nam to řekl.“ Irina sklopila zrak a vytahla z baličku složeny papirovy kapesnik. „Vy jste z Ameriky?“ „Z Bostonu.“ „Takova dalka. Ředitel Kuhn mě informoval, že se na meho druha přijedou podivat nějaci lide, ale nedokazal mi řict, proč. Co od Petrova chcete?“ „Potřebujeme mu jen položit par otazek, Irino. To je všechno" Žena na ni ukosem pohledla a v očich ji bleskla obava. „Ten vaš společnik, se kterym jste přišla - to neni upir z Temnosti.“ „Ne. Tegan je z Řadu. Je to bojovnik." „Bojovnik?" Irina strnula a svraštila čelo. „Ale Petrov nikomu neubližil. On je hodny. Neudělal nic špatneho „Nebojte se,“ uklidňovala ji Elise a položila ruku na jeji roztřesene prsty. „Tegan mu nepřišel ubližit, věřte mi. Jen si s nim chce promluvit.44 „O čem?44 „Potřebujeme nějake informace o rodove linii vašeho druha. Chceme si s nim pohovořit a zjistit, jestli poznava jisty dermaglyfický symbol.44 Irina si vzdychla a nepatrně zavrtěla hlavou. „Ten už sotva poznava mě. Pochybuju, že vam nějak pomůže.44
Elise se soucitně usmala. „Musime to zkusit. Je to velice důležite.44 „Davate mi sve slovo, že se mu nic nestane?44 „Ano. Slibuju, Irino.44 Vyvolena se dlouze zadivala na Elise, patravě si ji prohližela vlidnyma hnědyma očima a snažila se uhadnout pravdu. „Ano,44 řekla nakonec. „Věřim vam. Důvěřuju tomu, co mi řikate.44 Elise stiskla ženě ruku. „Jak dlouho trva vaš pokrevni svazek s Petrovem? 44 „V letě to bude padesat sedm let.44 V jejich slovech zněla pycha a take laska. Do hlasu s e ji však vloudil smutek, když pokračovala. „Posledni tři roky je Petrov v tomhle... v tomhle zařízení" „To je mi velice lito,44 řekla Elise. „Doufala jsem, že bude silnějši než ta zavislost, ktera sužovala jeho otce i bratry - myslela jsem, že mu bude stačit moje laska, vite? Ale pronasledovali ho demoni, nočni můry, ktere jsem nikdy nepochopila. Před třemi lety, v tydnech před vypuknutim nemoci, ktera mi ho vzala, se začal chovat jako někdo uplně jiny.44 „Jak to?44 zeptala se opatrně Elise. Nechtěla zbytečně jitřit stare rany a připominat te ženě dobu, ktera pro ni byla tak bolestna. „Když se jeho starši bratr změnil ve Škůdce a zemřel, Petrov se uplně změnil. Možna tušil, že se bliži den, kdy i on podlehne. Měla jsem pocit, jako by ho najednou tižilo nějake hrozne břimě. Stahl se do sebe a začal se všech stranit - včetně mě. Stal se z něj tajnůstkař, cele hodiny něco sepisoval v pracovně a nakonec to vždycky spalil na popel. Jednu stranku se mi podařilo zachranit, ale byla plna nesmyslů, jen spousta pomatenych blabolů, ktere mi nedokazal - nebo nechtěl - vysvětlit." Pokrčila rameny a svěsila hlavu. „Petrov začal po nocich vyražet na tahy, zatimco jsem spala. Prahnul po krvi. Postupem času uplně zešilel. Jednou v noci mě v zachvatu krvelačnosti napadl a tehdy jsem si uvědomila, že se musime rozejit." „To pro vas muselo byt hrozně těžke, Irino.“ „Ano,“ zašeptala. „Krvelačnost je hrozně přitažliva. Vim, že se Petrov nikdy domů nevrati. Odsud se vraci malokdo. Přesto stale doufam.“ Vyvolena mavla rukou a oči se ji zalily dalšim přivalem slz. „Nějak jsem se rozpovidala. Musim se jit převlect z těch odpornych eramich hadrů a vratit se domů. Děkuju, že jste si se mnou promluvila. A taky za tohle,“ dodala, vytahla dalši kapesnik a otřela si vlhke oči.
„Neni vůbec zač.“ Elise vstala zaroveň s Irinou a kratce ji objala na rozloučenou. Když žena odešla, Elise se vratila po chodbě k cele Petrova Odolfa. Tegan pravě vychazel ze dveři a netvařil se přiliš nadšeně. Ředitel Kuhn mu šel v patach a chrlil ze sebe něco o zajištění pacientova pohodlí a naprosto přiměřeném dávkování. „Co se děje?“ Tegan si prohrabl rukou vlasy. „Odolf je tak nadopovany leky, že je prakticky katatonicky. V tomhle stavu z něj nic nedostaneme." „Před zahajenim procedury syceni je vždy nutne podat dalši sedativa kvůli bezpečnosti pacienta i jeho Hostitele," prohlasil Kuhn rozhořčeně. „A co ten dalši půltucet leků, co jste do něj nacpali?" namitl Tegan. „To je pouze obvykly postup, jak pacientům zajistit maximalni komfort." Elise ignorovala Kiihnův vybuch a obratila se k Teganovi. „Vy jste s nim nemohl vůbec promluvit?" zeptala se. „Minutu pote, co jsem vešel dovnitř, už byl sotva při vědomi. Zatim mame leda prd." „Tak se sem vratime zitra." Elise se otočila k muži v obleku. „Ředitel Kuhn jistě dohledne na to, aby byl pacient při smyslech, až se vratime. Že ano, pane řediteli?4 „Sniženi davek leků u pacienta představuje obrovske riziko. Nemůžeme zodpovidat za žadne škody, ktere by v takovem připadě někomu z vas vznikly." Elise pohledla na Tegana a ten souhlasně přikyvl. „To je v pořadku. Očekavejte nas zitra večer ve stejnou dobu a zajistěte, aby byl Petrov Odolf vzhůru a měl jasnou hlavu, až přijdeme." Kuhn pevně sevřel rty, ale rezignovaně kyvl hlavou. „Jak si přejete, madam." Tegan mlčel, ale Elise na sobě citila jeho oči po celou dobu, co opustili lečebnu a v doprovodu stražců miřili k mistu, kde na ně čekalo Reichenovo auto s řidičem. To, co se mezi nimi předešlou noc odehralo v domku u jezera, i to nalehave povědomi v nasledujicich hodinach, trvalo doposud. Stačilo, aby se k němu přibližila, a v celem těle ji začalo mravenčit a polilo ji zneklidňujici horko. Věděla, že to častečně souvisi s jejich pokrevnim poutem; problem však byl v tom, že na něj reagovala i jina jeji čast, ta prapůvodni a ženska. Pravě to ji trapilo nejvic, protože způsob, jakym ji včera v noci opustil,
jasně naznačoval, že jeji touha je pouze jednostranna. Tegan vedle ni kračel mlčky a s flegmatickym klidem. Když se přibližili k autu, Reichenův řidič přiskočil a otevřel Elise zadni dveře rolls-royce. Při nastupovani nakoukla do vozu a s překvapenim zjistila, že je prazdny. „Kde je Andreas?" Řidič zdvořile sklonil plešatou hlavu. „Bohužel, madam, Herr Reichen byl odvolan, aby vyřidil jistou soukromou zaležitost ve městě. Požadal mě, abych mu dal vědět hned, jak vaše schůzka skonči. Zajedeme ho teď vyzvednout." „Aha. Dobře, Klausi. Děkuji vam." Elise vklouzla do soukromeho prostoru pro pasažery luxusni limuziny. Tegan ji nasledoval, posadil se naproti ni a svalnatou paži si přehodil přes opěradlo přepychoveho koženeho sedadla. S nepatřičně roztaženymi stehny se pohodlně opřel a pozoroval ji zpod neposlušneho pramenu hustych zlatohnědych vlasů. Prohližel si ji v tiživem tichu a tak dlouho na ni upiral pronikave zelene oči, až jeho nevyzpytatelny patravy pohled začinal byt nesnesitelny. Těch par minut jizdy do centra Berlina připadalo Elise jako hodina. ÍA co hůř, čim hlouběji zajižděli do srdce hustě obydleneho města, tim nalehavěji ji začalo bušit ve spancich skřehotani stovek ošklivych myšlenek a zlomyslnych hlasů, ktere ji syčely do uši sve obscennosti. Otočila obličej k tonovanemu sklu okenka a citila, jak ten drtivy napor vytlačuje z auta všechen vzduch. Panebože, ať ta cesta brzy skončí. Jedine, po čem toužila, bylo zalezt do postele a zapomenout na těch poslednich par noci. šikovně vyřešila." Teganův hluboky hlas ji vytrhl z narůstajici paniky. Byla tak vykolejena, že si ani neuvědomila, že na ni konečně promluvil. „Prosim?" „Teď v tom odvykacim ustavu. Byla jste dobra, jak jste zvladla Kiihna... i ten zbytek. To koukam." Uznani ji potěšilo, hlavně když věděla, jak zřidka Tegan něco pochvali. Nebyl to žadny lichotnik a neplytval slovy chvaly, pokud je nemyslel važně. „Škoda, že jsme s Odolfem neměli větši štěsti," poznamenala. „Zitra se od něj dozvime, co potřebujeme." „To doufam." Bezděčně si přetřela pulzujici spanek a Tegan sledoval očima pohyb jeji ruky. J s t e v pořadku?4 „To nic neni," řekla a trochu sebou trhla, když auto zastavilo u semaforu
na rušne křižovatce v centru města. Přimo před nimi přechazel hlouček chodců a jejich myšlenky zaburacely Elise v hlavě jako dlouhe zahřměni. J a km ile vyjedeme z města, bude to dobry." Tegan si ji upřeně prohližel. „Potřebujete dalši krev," řekl nepřiliš nadšenym tonem. „Po tak dlouhe době bez krve nestači jedno nasyceni, aby vas udrželo při sile." „Ja jsem v pořadku," trvala Elise na svem a přala si, aby to byla pravda. „Vic už si od vas nevezmu, Tegane." „Nic jsem nenabizel." Po jeho suchem konstatovani ji zaplavil pocit poniženi. „Tenkrat poprve jste taky nenabizel, ne? Tu noc v centrale jsem vas k tomu dotlačila ja, Tegane. Mrzi mě to." „Zapomeňte na to. Ja to přežiju." Tim zřejmě považoval toto tema za uzavřene. Působil roztržitě a podražděně, dokonce ještě vic než obvykle. Elise si všimla, jak ho na klinice znechutily praktiky použivane při lečbě. Neušlo ji ani, jak se dival na Petrova Odolfa, spoutaneho a zachvaceneho horečkou krvelačnosti, ktera ho připravila o rozum a zřejmě i o duši. Tegan, obvykle tak odtažity a chladny, citil jisty soucit se Škůdcem, uvězněnym v cele. Dokonce s e ji zdalo, jako by snad měl nějakou zkušenost s upirovou žalostnou situaci. To si Elise dokazala jen těžko představit, vzhledem k tomu, jak důsledně si bojovnik zakladal na svem sebeovladani. Ale možna se ho tak křečovitě držel pravě proto, že věděl, jake to je, když se mu věci vymknou z rukou... Možna by to promyšlela do větši hloubky, ale zachvatila ji nova vlna nevolnosti, když před autem čekajicim na zelenou prošla dalši velka skupina lidi. Tegan se jedinym plavnym pohybem přesunul na sedadlo vedle ni. „Pojďte sem. Uvedu vas do transu." „Ne.“ Odtahla se; žadny jeho soucit nepotřebovala. „Ne, tohle si musim vyřešit sama. Je to můj problem, jak jste sam řekl. Chci se s nim vypořadat sama.“ Naštěsti se vůz opět rozjel a zabočil do vedlejši uličky, mimo exkluzivni hlavni třidu s jasně osvětlenymi butiky a spěchajicimi davy. Tady to bylo lepši, přesto měla co dělat, aby vydržela to nepřetržite bičovani mysli. Mozek měla jako rozbite radio, ktere přijima jen ty nejhorši vlny a bombarduje ji vysilanim nesčetnych stanic, dokud ji ta kakofonie uplně
nepohlti. „Najděte jeden a na ten se soustřeďte," řekl Tegan vedle ni. Měl teply dech a jemně, ale rozhodně ji uchopil za ruku. Palcem ji přejel po kůži, aby ji uklidnil. Vratil ji pevnou půdu pod nohama. „Stači vam jeden, Elise. Jeden hlas, se kterym se dokažete vypořadat. Oddělte ho od toho zbytku. Ty ostatni vypusťte. Nechte je odpadnout." Jeho hluboky hlas působil teměř hypnoticky, vedl ji dal do bolestnych hlubin jejiho prokleteho talentu, aby se naučila, jak ho ovladnout. Se zavřenyma očima ho nasledovala, prohledavala ten přišerny ramus a patrala po něčem, co by mohla uchopit. Pomalu, kousek po kousku v duchu odlupovala ty nejhorši hlasy, dokud nezaslechla jeden, ktery bolel nejmeně. „Soustřeďte se najeden," mumlal Tegan a staleji držel za ruku, staleji vedl svymi slovy a chranil teplem sveho doteku. „Přitahněte si jeden hlas bliž, i když ty ostatni začnou kolem vas viřit. Nemůžou se vas dotknout. Vy jste silnějši než ta vaše schopnost, Elise. Vaše sila je ve vas, ve vaši vlastni vůli.“ Citila všechno, co řikal. Věděla, že je to pravda. S jeho prsty svirajicimi jeji ruku, s jeho hlasem, ktery ji zblizka předl do ucha, najednou uvěřila, že je silna. Věřila, že to dokaže... „Citite svou silu, Elise,“ pokračoval vemlouvavě Tegan. „Už neni žadna panika, jen klid. Vaše schopnost vas nema ve sve moci... to vy ji mate pod kontrolou." A měla, jak si pravě uvědomila - pochopila, že to, co ji Tegan ukazuje, je pouhy zlomek sebeovladani, jakeho je schopna. Oteviral ji dveře do podvědomi a vedl ji tam, kde se rodil jeji talent Vyvolene, ať už to bylo kdekoli. Ukazoval ji silu jejich vlastnich schopnosti. Bylo to jako zjeveni. Ve spancich ji ještě bušilo z naporu psychicke bolesti, ale bylo to jen tupe, zvladnutelne tepani, když se teď soustředila a zdokonalovala svou dovednost. Chtěla pokračovat, procvičovat si to, zlepšovat se, ale i samotny trenink byl vyčerpavajici. Ten jeden hlas, ktereho se držela, ji nahle začal unikat, až vyklouzl a zamichal se do ramusu mezi ostatni. Mimo tělo a mysl ucitila, jak auto zpomaluje a zastavuje. Bližily se kroky dvou parů bot a k nim se přidalo cilevědome klapani řidičovych podražek, když obihal vůz, aby se dostal ke dveřim. Jakmile se otevřely, Teganův dotek zmizel. Elise zamrkala, zvedla zrak a venku uviděla Reichena, jak letmo liba na usta krasnou ženu s havranimi vlasy. Neznama byla zahalena ve střibřitem kožichu - a pokud se Elise nepletla, tak pod nim už nic moc neměla.
Po straně elegantniho krku měla blednouci růžovy fliček připominajici poupě, ktery označoval misto, odkud se Reichen nepochybně ještě před chvilkou sytil. „Bylo mi potěšenim jako vždy, ma draha Helene,“ řekl ji při loučeni. „Ty mě tak krasně rozmazluješ." Reichenova soukroma zaležitost byla evidentně krajně soukrome povahy. Ženiny leskle rty se při jeho lichotkach zkroutily do kočičiho usměvu. Nepočkala u auta, než odjede, ale otočila se a na zavratně vysokych střibrnych jehlovych podpatcich se odvinila zpatky do rudych neoznačenych dveřich budovy, před niž stalo Reichenovo auto s motorem běžicim naprazdno. „Diky za vyzvednuti," řekl Němec, když nastupoval do limuziny. Usadil se na sedadlo proti Teganovi a Elise. „Ne že bych vas neviděl rad, ale doufal jsem, že se na te schůzce zdržite dele. Skončili jste rychle." Tegan se ušklibl. „Ty taky, jak tak na tebe koukam." Reichen se bez rozpaků uchechtl, rozvalil se na sedadle a auto se rozjelo. Voněl drahym parfemem, krvi a sexem. Ne že by mu to vadilo, pomyslela si Elise a nenapadně si ho měřila pohledem. Jeho široky usměv naznačoval, že je navysost spokojeny a v dobrem rozmaru. Andreas Reichen byl velice atraktivni muž, zahadny a kultivovany, ale dokonce i jeho doutnajici smyslnost bledla vedle Teganovy drsne přitažlivosti. Elise cela hořela ze žaru vychazejiciho z Teganova stehna, nenapadně přitisknuteho k jejimu. Hlavu měl skloněnou a oči pod hustymi řasami přivřene. Ruce teď držel zkřižene na hrudi a Elise chybělo teplo jeho doteku. Prahla po něm, zvlašť když teď limuzina proplouvala rušnymi ulicemi města a talent Vyvolene ji začal opět bombardovat smysly. Zkusila tedy v praxi využit to, co ji naučil, a podle jeho navodu potlačit psychickou bolest. Vic než cokoli jineho toužila chytit Tegana za ruku a citit jeho uklidňujici silu. On si však od ni udělal odstup. Odsedi si, o kousek odsunul stehno a nechal mezi jejich těly mezeru. Když o chvilku později dorazili do Temnosti u jezera, Tegan malem vyskočil z auta ještě předtim, než Klaus zastavil na přijezdove cestě. „Musim podat hlašeni na centralu," oznamil s odvracenym pohledem. Odpochodoval dřiv, než Elise nebo Reichen stihli vystoupit z vozu. „Ten je sama prace,“ poznamenal Reichen a zavrtěl hlavou. „Mohu
vam uvnitř nabidnout něco k jidlu, Elise? Musite mit hlad.“ Elise už skutečně umirala hlady; naposledy jedla někdy kolem poledne. „To by bylo mile, děkuj i.“ Reichen ji pomohl z auta a venku ji nabidl ramě. Elise se do něj zavěsila a společně zamiřili k hlavnimu vchodu do vily. Po celou dobu se však jeji myšlenky zaměřovaly na Tegana a na uhašeni te silne - a zjevně neopětovane - touhy, kterou v ni rozdmychal. KAP I T OL A Dvacata prvni Tegan po telefonatu na centralu bojovniků zaklapl mobilni telefon a opřel se v nesmyslně načančanem sametovem sofa ve svem pokoji v Temnosti. Byl naštvany, že se s Petrovem Odolfem dostali do slepe uličky, a nazorna ukazka krvelačnosti na klinice ho rozrušila vic, než byl ochoten přiznat. Pohled na Odolfa a ostatni Škůdce byl zatraceně dobrou připominkou pekla, jakym si prošel po Sorchině smrti. Tenkrat před lety se mu povedlo nad krvelačnosti zvitězit, ale byl to kruty boj. A ten hlad ho dodnes neustale doprovazel, i když se to snažil ze všech sil popirat. Blizkost Elise jeho lačnost jen zvyšovala. Ta žena přivaděla jeho krev do pomaleho, neustale siliciho varu. Ta chvile, kterou s ni stravil o samotě v Reichenově autě - když se ji dotykal a provaděl ji přes psychicke utrpeni - byla kolosalni chybou. Diky ni si uvědomil, jak hluboce touži ji pomoct. Že ji nechce vidět v bolestech. Že navzdory staletim pečlivě pěstovane apatie mu přestava byt lhostejna. Upřimně k ni začinal něco citit, k te odvažne a komplikovane krasce z Temnosti, ktera by si mohla vybrat kterehokoli muže, ať už z Rodu či nikoli. Skutečně mu na Elise zaleželo. Chtěl ji... a věděl, že je jen otazkou času, než se po ni vrhne jako dravec, jimž ve skutečnosti byl. Dotek jeji hebke kůže mu připomněl, jak přijemne bylo citit jeji tělo přitisknute ke svemu, jak skvěle do sebe zapadala jejich usta... jak sladka byla ta slabounka chuť jeji krve na špičce jazyka. Krisíepane. Musel co nejrychleji vyskočit z auta. Hodina, kterou stravil o samotě v pokoji pro hosty, mu přiliš nepomohla potlačit nutkani seběhnout dolů a vyhledat Elise. Uspokojit se s ni
stejně svobodně a bez okolků, jako Reichen s onou ženou ve městě. Oheň, ktery v něm Elise rozdmychavala teměř od prvniho okamžiku, kdy ji spatřil, byl přitlumeny, ale stale hořel. Možna by ho mohl udusit, pomyslel si Tegan, když vchazel do koupelny a pouštěl sprchu. Potřeboval ze sebe smyt pocit, ktery mu zůstal na kůži po navštěvě odvykaciho zařizeni. Pohled na ty uvězněne, většinou zcela netečne Škůdce ho vtahl zpatky do ohavneho obdobi jeho vlastniho života - obdobi, ktere neměl nej menši touhu si znovu připominat, dokonce ani v letme vzpomince. Tahle jeho čast byla pohřbena hluboko, tam, kam patřila. Sundal si tričko a zbraně a všechno to položil na židli vedle sofa. Pravě si rozepinal zip u černych vojenskych kalhot, když někdo zaklepal na dveře pokoje. Ignoroval to a uvažoval, zda by to mohl byt Reichen, ktery by ho chtěl na par hodin vylakat do uliček hřichu. Svym způsobem ho ta myšlenka lakala - aspoň by utišil rostouci hlad po Elise. Klepani se ozvalo znovu a tentokrat Tegan bez rozmyšleni otevřel. Dveře se rozletěly a Tegan s překvapenim - a nevoli - zjistil, že před nim stoji přičina jeho trapeni. Tohle zrovna teď rozhodně nepotřeboval. Elise vypadala užasně jako vždy, oblečena ještě stale v tmavomodrem kalhotovem kostymu jako na klinice, a pohled na ni na Tegana zapůsobil jako pořadna davka oleje přilita do ohně. „Co tady sakra dělate?“ vyštěkl nevlidně a jeho hlas zněl drsněji, než zamyšlel. Elise nehnula brvou. „Myslela jsem, že bychom si mohli promluvit/4 „A co je s tou večeři, kterou vam Reichen dole sliboval?44 „Tu jsem měla. Už skoro před hodinou. Ja jsem... chvili jsem čekala, jestli nahodou nevyjdete z pokoje, a když jste se neobjevoval, rozhodla jsem se za vami zajit.44 Chvili na ni ziral a pak silou vůle zastavil sprchu. Otočil se k židli pro tričko a pouzdro se zbraněmi. „Pravě jsem byl na odchodu." „Aha." Nezdalo se, že by mu na to skočila. „Co může byt najednou tak nalehaveho?" „Řika se tomu povinnost, drahoušku. Nejsem zvykly travit noci vysedavanim na prděli, když můžu byt venku a zabijet." Schvalně seji snažil šokovat a pocitil snad až přiliš velke zadostiučiněni, když svraštila čelo a znepokojeně se zamračila. „Musim odsud na chvili vypadnout. Měl bych byt ve městě, v ulicich, tam, kde jsem užitečny. Nesedět tady zbytečně na zadku." Čekal, že mu Elise ustoupi z cesty a bude vděčna, že odchazi. Jeho
chladny přistup už odstrašil bezpočet upirů z Rodu, dokonce i z Řadu, takže neočekaval, že se tu tahle žena zdrži dlouho. Na vteřinu skutečně myslel, že se Elise otoči a odejde, jak předpokladal. Jenže ona překročila prah a vešla do jeho pokoje. „Dneska večer nikam nepůjdete," prohlasila tiše, ale rozhodně. Ve tvaři měla obavy, ale to ji nezabranilo zavřit za sebou dveře a namiřit si to přimo k němu. „Musime si promluvit. Potřebuju vědět, jak se věci maji. Jak je to mezi nami, Tegane." Zamračil se. „Myslite, že je rozumne se tady se mnou zavirat? Reichenovi a ostatnim z domu nepotrva dlouho, aby si spočitali, kde jste, a hned je napadne to nejhorši. Reichen možna dokaže byt diskretni, když je potřeba, ale zbytek obyvatel - " „Mně je jedno, co si mysli ostatni. Ja jen potřebuju vědět, co si myslite vy." Odfrkl si, a vyznělo to posměšněji, než měl v umyslu. „Ja si myslim, že jste přišla o ten svůj podělanej rozum." Sklopila oči a nepatrně přikyvla. „Jsem zmatena, v tom s vami souhlasim. Ja nevim, jestli vy... nevim, co si mam o vas myslet, Tegane. Už od prvniho dne. Nevim, jak hrat tu hru, kterou spolu zřejmě hrajeme." „Ja si na nic nehraju," prohlasil smrtelně važně. „Nemam zajem ani č a s -" „To je hovadina!" Nadzvedl oboči nad jejim nečekaně drsnym slovnikem. Původně ji chtěl provokovat dal - hnalo ho zběsile nutkani tvrdě ji od sebe odstrčit, než se ještě vic přibliži pravdě o tom, co k ni citi. Zarazil ho však zablesk zlosti v jejich očich. Zkřižila si ruce přes prsa a postoupila o par kroků dopředu, aby dala jasně najevo, že pokud na ni Tegan zkusi verbalně zautočit, tak mu to rozhodně vrati. „Jak tomu řikate, když jste ke mně v jednu chvili něžny a pak najednou chladny jako led? Libate mě a za minutu už mě odstrkujete." Zhluboka se nadechla a pak si deprimovane povzdechla. „Někdy se na mě divate, jako byste ke mně možna doopravdy něco citil, ale pak... pak mrknete a najednou se zda, že ten cit nikdy neexistoval. Co to je, když ne vaše zvracena představa o legraci?" Nehodlala to vzdat a tak se Tegan se zavrčenim otočil na patě, zamiřil
k vaku, kde nosil většinu zbrani a vystroje, a jeji pokusy o provokaci ignoroval. Sahl do vaku a poslepu nahmatal par současti vyzbroje. Namatkou vytahl pouzdro s nožem a zasobnik s titanovymi naboji pro pistoli raže 9 mm, jen aby si zaměstnal ruce a mohl se soustředit na něco jineho než na přitomnost te ženy, ktera k němu zezadu pomalu přichazela a přivaděla ho tim k šilenstvi. Neuvěřitelně roztřesenymi prsty rozkladal vystroj na sametove polštaře sofa. Diky zuženym panenkam se mu začal zostřovat zrak, předměty v zornem poli nabyvaly tvrde obrysy a zaplava jantaroveho ohně všechno zaplavila světlem jako z lovecke svitilny. Tlakem vysunujicich se Špičaků ho rozbolely dasně a v ustech se mu sbihaly sliny z hladu, ktery sotva dokazal potlačit už předtim, než Elise vstoupila k němu do pokoje. Teď, když tu Vyvolena byla a draždila ho pouhou svou přitomnosti, nevěděl, jak dlouho dokaže tu hladovou bestii udržet na uzdě. Trhala sebou a chňapala od chvile, co na Elise poprve pohledl. Za zady se mu ozval tichy zvuk kroků na tlustem perskem koberci. Zavřel oči a smysly mu zaplavilo vědomi Elisiny blizkosti. Společně s intenzivni a bolestnou touhou po ni. „Řikate, že vy nic nehrajete, ale přitom jste v tom mistr, Tegane. Spiš si myslim, že už to hrajete tak dlouho, až jste zapomněl, jak se chovat přirozeně." Sotva si uvědomoval, co děla, když se k ni prudce otočil a zuřivě zařval. Ve zlomku vteřiny překonal vzdalenost, ktera ho od ni dělila - v jednu chvili byl k Elise otočeny zady a za okamžik už se na ni řitil jako rozjety vlak. Tlačil ji silou vůle i vlastniho těla, dokud se oba prudce nezarazili o zavřene dveře. Přimačkl ji mezi sve tvrde, nepoddajne tělo a tlustou desku z duboveho dřeva za jejimi zady. „Je to pro tebe dost přirozene, drahoušku?" Zasyčel na ni ta slova s ohrnutymi rty a vyceněnymi Špičaky. Byl nepřičetny touhou, ktera probouzela divokou a barbarskou stranku jeho povahy. Se zviřecim zamručenim sklonil hlavu a uvěznil jeji usta v horkem nalehavem polibku. Polekaně vykřikla, v obraně zvedla ruce a zapřela mu je o ramena ve snaze ho odstrčit. On ji však nepřestaval libat a ve chvili, kdy zalapala po dechu, ji prudce vrazil jazyk mezi zuby. Kristepane, byla tak sladka. Tak tepla a šťavnata na jeho rtech.
Tak měkka proti palčive tuhosti jeho těla. Tegan nechtěl citit takove vzrušeni. Ze všech sil se snažil tu pohlcujici potřebu potlačit. Jenže hořel touhou a to už teď nešlo popřit. Nešlo zastavit to bušeni krve, když všechno, co na něm bylo upiři všechno prvotně maskulinni - vybudila ta lahodna chuť Elise. Když polibek přerušil, Elise těžce dychala. On take. Cele tělo mu ztěžklo silou jeho hladu, každy tep tloukl s ozvěnou, ktera se odražela i v Elise. „Včera v noci v tom domku u jezera jsem citil tvůj strach," zašeptal divoce, upřeně ji hleděl do široce otevřenych oči a zuřivě se na ni tlačil tělem. Penis měl tuhy; tvrdnul při pouhem kontaktu s jejim tělem. „Pustil jsem tě, namisto abych si vzal, co jsem chtěl. Tentokrat už se nad tebou neslituju. Jestli maš ze mě strach, Elise, tak se klidně boj, ale nečekej, že budu mit ohledy „Včera v noci jsem se vratila." V hrdle ji uvizlo zajiknuti, ale když opět promluvila, hlas měla pevny. „Ja jsem se vas... ja jsem se tě nebala, Tegane. Vratila jsem se zpatky za tebou." Ta slova mu pomalu pronikala do mozku a jakmile mu došel jejich vyznam, znehybněl. „Když jsi mě včera v noci poslal pryč... došla jsem jenom k vile a tam jsem si uvědomila, že nechci odejit. Chtěla jsem byt s tebou.“ Teď na něj hleděla bez sebemenšiho zachvěvu nejistoty. Tam, kde ji rukama sviral paže, citil jen poddajny souhlas, dobrovolnou kapitulaci. Skrz spojeni doteku vyčetl jeji touhu. Citil, jak k němu sala, jak se do něj vsakuje. „Chtěla jsem byt s tebou naha, Tegane. Chtěla jsem tě citit v sobě, proto jsem se vratila. Ale ty už jsi byl pryč.“ Dobrotivé peklo. Věděl, že by měl asi něco řict, ale zradil ho hlas. Ovladla ho otupujici němota, jakou nikdy předtim nepoznal. Přenesl vahu zase na paty a malem ho přemohlo nutkani ji od sebe v sebeobraně odstrčit, dostat ji ze sveho dosahu. Zjistil však, že ji nedokaže pustit. Nedokazal se vynadivat do jasnych levandulovych jezirek jejich oči. Ta bezbřeha upřimnost - bezelstna potřeba - kterou viděl v jejich hlubinach, mu vyrazila dech. „Chci teď byt s tebou, Tegane... takže jestli mě chceš, aspoň trošičku Přitahl si ji bliž a dalšim polibkem umlčel jeji pochyby. Objala ho a přitiskla k sobě, pootevřela rty a on ji vnikl jazykem do ust podobně, jako toužil vniknout do jejiho těla. Nasměroval ji od dveři a vedl ji k čekajici posteli, aniž by se jejich rty rozpojily. Ruce tapaly, tiskly, chvěly se. Sila jejich touhy je nutila rychle ze sebe shodit šaty. Tegan stahl z Elise
sačko a udělal rychly proces s bilou hedvabnou blůzou vespod, porozepinal snad sto drobnych knofličků, než odhalil jeji ňadra ukryta v krajkach a satenu. Přejel rukama po jemne bile latce a hladovym pohledem sledoval, jak seji pod jeho dotekem napřimuji bradavky. Položil ji na zada na postel, rozepnul ji přilehave tmavomodre kalhoty a sesoukal je z bledych štihlych nohou. Klin měla skryty za kouskem bileho satenu. Tegan objel prsty po obvodu tenoučkeho trojuhelniku a jemně pohladil teply samet jejich třisel a vnitřni strany stehna. Palcem zajel pod saten do ještě hedvabnějšich zakouti. Kluzky mokry žar ho přiměl zastenat a nutil ho zanořit se hlouběji do te horke, vlhke užlabiny. Elise prudce nasala vzduch, když pohladil svěži okvětni listky a tuhy vystupek v jejim klině. Roztahl ji nohy a hladovym pohledem spočinul na drobounkem mateřskem znamenku na vnitřni straně praveho stehna. Usmal se; pobavilo ho, na jak rozkošne časti těla je umistěno. Toužil to delikatni misto ochutnat od prvni chvile, co si ho všiml. Teď tu malou kapku padajici do srpku měsice polibil a jemně okusoval Elise kůži, když zvedal hlavu, aby se na ni podival. Bože, jak byla krasna. Čista a dekadentni zaroveň. Chtěl šiji vychutnavat pomalu, ale touha byla silnějši - jeho i jeji. Citil Elisin hlad v každem patravem doteku prstů a věděl, že jeji žadostivost je stejně silna jako jeho, sexualni potřeba vyšroubovana až na prah bolesti. Tegan ze sebe netrpělivě shodil kalhoty, odkopl je stranou a posunul Elise vyš na postel. Stahl ji kalhotky, posunul se nad ni a pažemi se opřel po stranach jeji hlavy. Jeho penis visel mezi jejich těly, naběhly a brunatny, jako silny oštěp z tvrdeho masa, a do prohloubeniny jejiho břicha z něj skanula kapička. Glyfy Generace jedna, ktere mu pokryvaly kůži od ramen do půli stehen, divoce pulsovaly; chtič zbarvoval složite ornamenty do odstinů tmavomodre, zlate a vinove. „Je to pro tebe dost skutečne, Elise?“ Hlas se mu změnil ve zviřeci vrčeni; Špičaky, zcela vysunute touhou po Elise, mu znemožňovaly srozumitelně artikulovat. „Ježišikriste... pro mě je to totiž zatraceně skutečne." Kdyby teď projevila sebenepatrnějši naznak pochybnosti ohledně toho, co se chystaji udělat, možna by ještě našel silu couvnout. Přinutil by se k poslušnosti, i když už teměř šilel touhou seji zmocnit.
Hleděl Elise do něžnych oči a věděl, že navzdory silackym vyhrůžkam by s ni měl slitovani. V koutku duše upěnlivě doufal, že si to Elise na posledni chvili rozmysli. Jenže Elise se neroztřasla při pohledu na divokou bestii, ktera se nad ni sklaněla. Zvedla ruku a objala ho kolem krku. Pevně ho k sobě přitahla, vpijela se do něj široce otevřenyma očima a přitiskla jeho usta ke svym. Tegan ji zalehl drtivou vahou sveho těla a uvěznil jeji rty ve vašnivem polibku. Opětovala každy jeho vypad i manevr a přivaděla ho k šilenstvi, když mu nešetrně zajela jazykem do ust a objižděla jeho Špičaky po cele delce. S usty stale přitisknutymi k jejim rtům se zhoupl dozadu na kolena, uchopil do ruky ztvrdly ud a nasměroval ho mezi jeji roztažena stehna. Vzepjala se do oblouku, jako by mu vychazela vstřic, a tělo seji roztřaslo nekontrolovatelnymi zachvěvy, když ji začal přejiždět hlavičkou penisu po vlhkem okraji pochvy. To dražděni se už nedalo snest a Tegan byl přiliš vzrušeny, než aby měl trpělivost. Nadzvedl panev a pak se do Elise jedinym mohutnym přirazem zanořil. Elise mu zastenala u ucha, když zajel dovnitř na doraz. Jeji tělo pod nim bylo tak male a pochva těsna a horka, jako rozžhaveny svěrak kolem jeho penisu. Myslel, že vi, jake to je byt uvnitř ženy - myslel, že si to pamatuje - ale to, co citil s Elise, všechny předešle zkušenosti uplně vymazalo. Bylo to uplně jine, silnějši, než si vůbec dokazal představit. Byl s ni spojeny tělem i duši, citil, jak do něj proudi jeji rozkoš všude, kde se jejich těla dotykala. Elise byla plna života, silna a vašniva. Po staletich dobrovolneho vyhnanstvi bez doteků, bez citu, nyni Tegan hleděl do Elisiny krasne tvaře a oddal se teple vlhke blaženosti. Nemohl zastavit rytmicky pohyb panve, nedokazal utišit stupňujici se touhu ztratit se v jejim nitru. Penis mu zbytněl bližicim se orgasmem a věděl, že od vybuchu ho děli už jen par zoufalych vteřin. Zamručel a zabořil se hlouběji. Šroub jeho vašně se utahoval a hlas mu drsně zaskřipal v hrdle. „Ach, kristepane - Elise!“ Už to nedokazal zadržet. Tvrdě přirazil panvi a bouřlivě vyvrcholil. Vykřikl a v nepolevujicim rytmu z něj vystřikovala jedna spalujici vlna za druhou. A ještě pořad to nestačilo. Stale byl ztopořeny a lačnil po ni. Znovu a znovu se nořil do sametove rukavice Elisina nadherneho těla. Upřeně hleděl do jejich potemnělych oči, potřeboval ji vidět ve chvili,
kdy ji poskytoval stejnou rozkoš jako ona jemu. „Byl jsem nenasytny," zamumlal a vtiskl ji na rty omluvny polibek. Neodvažoval se přibližit k jejimu šťavnatemu hrdlu, jelikož mu Špičaky pulsovaly dalši nalehavou potřebou, ktera se zuřivě dožadovala ukojeni. „Jestli chceš, můžu teď zpomalit." „Neopovaž se,“ řekla a na zdůrazněni svych slov mu ovinula stehna nohama. Tegan se uchechtl a někde v zastrčenem koutku mysli uvažoval, kdy se naposledy něčemu od srdce zasmal. Kdy naposled citil něco podobneho tomu, co v něm teď vzbudila Elise? Netoužil zkoumat, co vlastně v jeho nitru prolomila. Teď chtěl jen pokračovat. „Už tak davno jsem nic podobneho nezažila," zašeptala Elise. „A s tebou je to tak hezke..." Jeji slova se změnila v zastenani, když Tegan zajel tak hluboko, jak jen to bylo možne. Odtahl se, znovu přirazil a citil, jak ho stěny jeji pochvy sviraji a smršťuji se kolem něj. „Můj bože," zachraptěl a sykl rozkoši. Narůstal v něm dalši mohutny orgasmus. Elisino vyvrcholeni se take rychle bližilo. Při každe zuřive sražce jejich těl pronikal hlouběji. Elise mu zaryvala nehty do ramen a těžce dychala, zcela v zajeti tělesne touhy. Tegan citil jeji rozkoš v každem doteku prstů na jeji kůži, v každem hedvabnem polaskani jeji pochvy. Z každeho styčneho bodu jejich těl do něj vsakovaly jeji emoce, zaplavovaly ho přemirou vjemů. Všechno to vstřebaval a plně se soustředil na to, aby ji přivedl k bouřlivemu orgasmu. Libal ji vašnivě, jazykem, zuby i Špičaky. Elise jeho polibek opětovala a když ucitil, jak se mu tupymi lidskymi zuby ostře zakousla do spodniho rtu, divoce sebou cukl a zastenal. Elise olizla drobnou ranku, kterou mu udělala. Přisala se silněji a on byl uplně ztraceny, přemoženy horečnatou touhou dat ji napit ze sve žily. Než si to mohl rozmyslet, vzepjal se a Špičaky si prokousl zapěsti. Krev mu tenkym čurkem stekala na nahou hruď a hrdlo, když ji nabidl ten dar a jemně ji přiložil zapěsti k ustům. „Vezmi si," řekl. „Chci tě nasytit." S pohledem upřenym přimo do jeho oči pevně přitiskla rty k rance. Hltala doušek po doušku a dotek jejiho jazyka působil hypnoticky a eroticky. Tegan po celou dobu nepřestaval rytmicky přiražet a citil živočišnou rozkoš z každeho jejiho vzdechu či zachvěni jejiho těla, bližiciho se k vyvrcholeni. Zatinala mu nehty do masa v mistě, kde mu svirala paži,
tiskla si jeho zapěstim k ustům a naruživě mu sala ze žily, když ji zachvatil orgasmus. V extazi se divoce roztřasla a vykřikla, jakmile Tegan přešel do neuprosneho rytmu ve snaze dosahnout i vlastniho bouřliveho vyvrcholeni. Ponořil se hluboko a citil, jak se z něj dere horke semeno a tryska v mohutne vlně do Elisiny pochvy, ktera ho vyždimala jako rozpalena mokra pěst. „Kristepane," vydechl a odkutalel se od ni, vyčerpany, ale ne syty. To ani zdaleka. V mistnosti se vznašela vůně krve a sexu, opojne aroma, ktere mu pouze připomnělo zviřeci a divokou stranku jeho povahy. Stranku, ktera ho kdysi ovladala... a malem zničila. Elise se k němu na posteli přisunula bliž. Přitiskla mu naha ňadra k rameni a naklonila se nad něj. Něžně ho pohladila po tvaři a odhrnula mu z čela zpocene vlasy. „Nedokončil jsi to.“ Slabě se pousmal; ještě stale se vzpamatovaval z dozvuků divoke extaze. „Zřejmě jsi nedavala pozor.“ „Ne, Tegane. Chci řict... ty jsi to nedokončil." Objala ho paži a strčila mu zapěsti před usta. V mozku se mu rozezněl alarm a přehlušil ten nekompromisni popud vrhnout se na ni jako dravec, kterym ostatně byl, a naplnit si usta sladkou chuti jeji krve, připominajici růži a vřes. Vyskočil, jako by ho někdo pichl špendlikem do zadku, a seskočil z postele. Olizl si ranku na zapěsti a jazykem zacelil poraněnou kůži. „Ty se ode mě nenapiješ?" „Ne," řekl a nasilim ta slova protlačil kolem jazyka. „To nemůžu udělat." „Myslela jsem, že bys třeba chtěl - " „Tak to ses spletla," vyštěkl. Potlačovany hlad ještě zostřil ton jeho hlasu. Letmo pohledl na sve rozhazene svršky a zbraně a uvažoval, jak rychle je na sebe dokaže nahazet a zmizet z pokoje. Musi jit, než podlehne pokušeni, ktere pro něj Elise představovala, když seděla naha a krasna na jeho posteli a v klině si držela utle zapěsti, ktere tak necitlivě odmitl. Dech se z něj chrčivě dral, bržděny vysunutymi Špičaky. „Do hajzlu,"
řekl a hlas mu skřipal jako štěrk, drsny a nepozemsky. „Tohle už zachazi přiliš daleko. Potřebuju... ach, sakra." Přejel si roztřesenou rukou po obličeji. „Musim odsud vypadnout." „Neobtěžuj se." Elise slezla z postele. „Je to tvůj pokoj. Půjdu ja." Rychle si posbirala šaty, natahla na sebe blůzu a tmavomodre sako a jistymi a klidnymi prsty si zapnula knofliky. Popadla kalhoty, navlekla si je a cestou ke dveřim je zapinala. „Byla to chyba. Dalši chyba v souvislosti s tebou. Vyhral jsi, Tegane. Ja už to definitivně vzdavam." Vyběhla ven a on se přinutil nechat ji jit. KAP I T OL A Dvacata druha Elise vběhla do sveho pokoje, zavřela a ochable se opřela o vyřezavane dubove dveře. Citila se jako naprosty pitomec. Jako by nestačilo, že se na Tegana vrhla jako nějaka roztoužena slepice, ale ona tomu ještě musela nasadit korunu a nabidnout mu vlastni krev. Krev, kterou odmitl. Jeho odmitnuti ji samozřejmě nepřekvapilo. Kdyby se od ni napil, neodvolatelně by tim završil znesvěceni pokrevniho svazku, což byl fakt, ktery byla Elise v okamžicich naružive vašně v jeho posteli ochotna přijmout. Aspoň že Tegan měl tolik rozumu - chladneho sebeovladani aby takovy destruktivni napad odmitl. Jeho neskryvana hrůza při pomyšleni, že by s ni měl navazat pokrevni pouto, byť bez slavnostnich slibů, ktere si dvojice navzajem davaji, nebyla pro Elise žadnym překvapenim. Ale jak to bolelo. Zvlašť když ji v žilach buracela jeho krev a tělo měla po divokem milovani rozechvěle a ochable. Projevila se jako naivni husa, když si v koutku duše važně myslela, že je mezi nimi něco vic než nechtěna, a přece nepopiratelna fyzicka přitažlivost. Když seji Tegan dnes večer dotykal - když ji tak hladově libal a pak si prokousl vlastni zapěsti, aby ji dal napit - tak doopravdy věřila, že to pro něj znamena vic než dalši zařez na pažbě. Myslela si, že mu na ni třeba skutečně zaleži. A co hůř, ona v to doufala. Po pěti letech samoty, kdy byla přesvědčena, že už nikdy nemůže nic citit k žadnemu muži, nakonec dovolila svemu srdci, aby se otevřelo.
Jenže se otevřelo bojovnikovi, pomyslela si chmurně. Byla to vskutku ironie osudu, že naletěla pravě jednomu z těch hrozivych a nebezpečnych členů Řadu - když ji cely život vtloukali do hlavy, že to jsou bezcitni barbaři, kterym se neda věřit. A že se zajima pravě o Tegana, pravděpodobně nejchladnokrevnějšiho ze všech... Tak to už bylo vic než pošetile. O podobny trpky konec si ovšem koledovala už od te prvni noci před řadou měsiců, kdy mu dovolila, aby ji odvezl domů z centraly bojovniků. Dnes v noci ji vlastně učinil laskavost - zabranil ji udělat obrovskou chybu, kterou by už nikdy nemohla napravit. Měla by byt za to male slitovani vděčna, zvlašť od muže, ktery o sobě tvrdil, že žadne slitovani nema. Tegan byl srdcebol, ktery nepotřebovala. Přesto, když prochazela mistnosti do sousedni koupelny a pouštěla vodu ve sprše, nedokazala odehnat vzpominky na chvile stravene u něj v posteli. Svlekla se a jakmile si stoupla pod teply proud vody, ucitila na sobě jeho ruce, jejich těla splyvala, hořela vašni. Bolestně po něm toužila, dokonce i teď. Už navždy ji bude přitahovat, jeho krev proudici v jejich žilach ji k němu bude poutat neviditelnymi řetězy. Ale i když by sve city k Teganovi rada svedla na tu politovanihodnou skutečnost, že se od něj napila - teď už dvakrat dobře věděla, že cely problem saha ještě hlouběji. Ano, bůh ji pomahej... Bylo to mnohem, mnohem horši. Začinala se do něj zamilovavat. Pokud se tak ovšem už nestalo. Tegan si za trest naordinoval dlouhou ledovou sprchu, a přesto měl tělo v jednom ohni při pouhem pomyšleni na Elise. Kůži po celem těle měl napnutou a dermaglyfy mu pulsovaly pod bičujicimi proudy studene vody. Zapřel se pěstmi o mramorove dlaždice na zdi před sebou a bojoval s nutkanim vyrazit za Elise do jejiho pokoje a dokončit to, co začali. Kristepane, jak jen to chtěl dokončit. Zrak měl stale ostry z dvojiho hladu, ktery se soustředil na jedinou ženu, Špičaky mu tepaly a jejich dlouhe hroty zůstavaly vysunute. S hlubokym rozervanym povzdechem sklopil hlavu. Tahle touha po Elise se jenom zhoršovala, měnila se v horečku hluboko v žilach. Za jak dlouho se jeho sebeovladani utrhne z chatrneho řetězu a on zpečeti
jejich falešne pokrevni pouto? A jestli sam sobě dovoli okusit něco tak sladkeho jako Elise, jak může vědět, že se jeho žizeň nevystupňuje a opět ho neovladne? Odolat bylo o tolik těžši, když věděl, že by se mu Elise tak ochotně nabidla, dokonce i bez slibů lasky a oddanosti, ktere by každy jiny muž považoval za čest. Byla připravena dat mu tolik a na oplatku nechtit skoro nic. Zahanbovalo ho to. Styděl se, protože měl tak zatraceně blizko k tomu, aby seji zakousl do křehkeho zapěsti... Tegan vztekle zařval, napřahl se a pěsti ze všech sil udeřil do bytelneho mramoroveho obkladu. Hladka naleštěna dlaždice se při narazu otřasla, roztřištila se a střepy se mu rozletěly kolem bosych chodidel. Rukou a zapěstim mu projela ostra bolest, ale on ji nevnimal a s uspokojenim sledoval, jak se kapky jeho krve ztraceji ve viru v odtokovem kanalku. Ne. Krucinál, ne. Je přece silnějši než tahle zviřeci touha po Elise. Dokaže ji odolat. Musi. Elise znal bliž prakticky jen par dnů a už se mu dostala pod kůži, nějak se ji povedlo zbořit řadu ochrannych zdi, jejichž vybudovani mu zabralo několik lidskych životů. Nemůže dopustit, aby se situace mezi nimi vystupňovala. A ani nedopusti. I kdyby se ji musel po cely zbytek jejich kratkeho pobytu v Berlině vyhybat. Tegan zvedl hlavu a raznym telepatickym přikazem zastavil vodu. Vylezl ze sprchy a omotal si kolem pasu jeden z tlustych černych ručniků. Když vychazel z koupelny do pokoje, všiml si, že mu na mobilnim telefonu blika vzkaz. Vytočil čislo do hlasove schranky a doufal, že uslyši rozkaz z centraly bojovniků, aby se okamžitě vratil do Bostonu, protože ho tam nalehavě potřebuji. Ale bohužel. Vlastně ani neočekaval, že by mu přalo štěsti. Osud se k němu už davno otočil zady. Z reproduktoru mobilu se přehral Gideonův vzkaz, stručny a nepřiliš povzbudivy: doslechl se, že se někdo vyptaval na rozpis letů Řadu z letiště Logan. Nebylo pochyb, že v tom měl prsty Marek; pravděpodobně se co nevidět objevi v Berlině osobně, anebo si přinejmenšim oťuka mistni kontakty a prosonduje, kolik toho Řad vi a co ma v umyslu s těmi informacemi udělat. Krucinál.
Tegan si byl vic než kdy předtim jisty, že s Petrovem Odolfem a denikem, ktery Elise ziskala od Markova kuryra, jsou na stopě něčeho velkeho. Nepotřeboval už žadnou dalši zaminku, aby se rychle utřel a oblekl na několikahodinovou hlidku ve městě. Opasal si zbraně kolem boků, dalši pouzdro připevnil na stehno a ke kotniku, popadl plašť a zamiřil k hlavnimu schodišti vily. Když se Tegan bližil ke vstupnimu vestibulu, Reichen pravě vychazel z mahagonem obložene pracovny v doprovodu mlade dvojice z Temnosti. Mlady upir se pod zplihlou patkou rusych vlasů silně červenal a mumlal slova diků za jakousi laskavost, kterou jim Reichen udělal, zatimco jeho půvabna zrzava Vyvolena v pokročilem stadiu těhotenstvi cela zařila a ruce měla laskyplně položene na vypouklem břiše. „Oběma vam blahopřeji," řikal Reichen německy. „Těšim se, že mezi nami brzy přivitame vašeho krasneho a zdraveho syna.“ „Děkujeme, že jste ochoten jit mu za kmotra," řekla mlada žena. „Prokazujete nam tim velkou čest." Stoupla si na špičky a polibila Reichena na tvař. Pak uchopila sveho druha za ruku a odchazeli pryč, zahleděni jeden do druheho, jako by svět kolem nich vůbec neexistoval. „Ach, ta laska," poznamenal Reichen se širokym usměvem směrem k Teganovi, jakmile se šťastna dvojice vzdalila z doslechu. „Hlavně ať žadny z nas nepadne do jejich osidel z ostnateho dratu, co?" Tegan se zatvařil kysele, ale v tu chvili s tim cynickym postojem plně souhlasil. Sestoupil z posledniho schodu a všiml si, jak Reichenův pohled zabloudil k jeho ruce, kterou měl položenou na pažbě nabite beretty, zasunute v pouzdře. Kotniky prstů měl odřene do krve z toho, jak rozmlatil mramorovy obklad ve sprše. Němec zvedl černe oboči. „Měl jsem nahoře menši nehodu,“ vysvětlil Tegan. „Škodu samozřejmě uhradim." Reichen odmitavě mavl rukou. „To bys mě urazil. Pokud si vzpominam, tak jsem pořad tvym dlužnikem." „Zapomeň na to," řekl Tegan, kteremu byla Reichenova vděčnost jen o malo meně nepřijemna než pomyšleni, že stale setrvava pod jednou střechou s Elise, ktera ho teď musi nenavidět. „Musim jit zkontrolovat situaci
ve městě. Dostali jsme echo, že v Bostonu se něco chysta, což pravděpodobně znamena, že se nam sem vali potiže." Reichen zvažněl. „Slyšel jsem, že u vas ve městě narůstaji problemy se Škůdci. Je pravda, že v objektu, ktery Řad loni v letě zničil, jich bydlelo několik desitek?" „Sice jsme si nedali praci s jejich počitanim, ale ano. Bylo to velke doupě Škůdců." Muž z Temnosti tiše zaklel. „Upiři z Rodu změněni ve Škůdce nejsou zrovna vykvět společenske smetanky. Takova koncentrace pijavic na jednom mistě je, mirně řečeno, znepokojiva. Nepředpokladaš snad, že se snažili nějak zorganizovat?" „Je to možne," řekl Tegan, ktery moc dobře věděl, že pravě to Marek připravoval. Tedy do chvile, než Řad roztahl uvitaci koberec z plasticke trhaviny v opuštěne lečebně pro choromyslne, kde tehdy měla hlavni stan podstatna čast Markovy armady pijavic. „Tegane." Reichen si odkašlal. „Kdybys ode mě ty - nebo Řad - cokoli potřeboval, stači řict. To doufam viš. Nebudeš mi muset vůbec nic vysvětlovat a ja tě ujišťuju, že budu s Řadem ve všem spolupracovat. Mate mou plnou důvěru." Tegan viděl v upirovych očich upřimnost a take pronikavou inteligenci, ktera jako by řikala, že navzdory veškeremu lehkomyslnemu šarmu a suverennosti nepatři Andreas Reichen k těm, kdo dělaji plana gesta. Když nabizel přatelstvi a spojenectvi, nabizel zaroveň i svou čest a respekt. „Všechny moje prostředky jsou ti k dispozici/4 dodal Reichen a ztišil hlas do důvěrneho, smrtelně važneho tonu. „Mužstvo, penize, vyzbroj, valečne lsti nebo informace... co tě jen napadne. Ty i ostatni bojovnici můžete volně využivat veškere zdroje a prostředky, ktere mam v dosahu.44 Tegan kyvl na znameni diků. „Musiš ale vědět, že spoluprace s Řadem ti u tvych kolegů z Temnosti velkou popularitu nepřinese, Reichene.44 „Možna ne. Ale co mi je po těch nafoukanych parchantech?44 Němec poplacal Tegana po rameně. „Pojď, vezmu tě do města a s někym tě seznamim. Jestli potřebuješ informace o nějakych čachrech nebo podezřelych machinacich v berlinskem podsvěti, tak si rozhodně musiš promluvit s Helene.44 „To je ta žena, se kterou ses dneska setkal?44
„Ano. Je to ma velice dobra přitelkyně... s jistymi bonusy navic.44 Reichen se zazubil. „Je člověk, ne Vyvolena, pokud by tě to zajimalo.44 Tegana to doopravdy zajimalo. Neušla mu teměř zahojena ranka po kousnuti na ženině krku, když ji Reichen libal na rozloučenou na chodniku, ale nezaznamenal na ni žadnou stopu upiři krve. Nic kromě mdleho, kovoveho zapachu běžnych červenych krvinek Homo sapiens. A nezdalo se, že by Reichen te ženě vymazal po nasyceni paměť. „Ona o tobě vi - i o Rodu?44 Reichen přikyvl. „Ujišťuji tě, že se ji da věřit. Znam ji spoustu let a navic jsme obchodni partneři v jejim klubu. Nikdy nezradila mou důvěru. Ani tebe nezradi.44 Reichen si uhladil vlasy na spancich a mavl nikou k hlavnimu vchodu vily. „Pojď. Seznamim tě s par lidmi.44 Za chvilku už Tegan seděl v přepychovem boxu z rudeho sametu v luxusnim bordelu s nazvem Aphrodite. Podnik byl snobsky a drahy, hřiště pro dospěle plne krasnych žen, s drahym nabytkem a bohatym vyběrem nejrůznějšich radovanek za cenu pevně stanovenou předem. Tegan s lehkym nezajmem sledoval, jak kolem probiha několik menšich orgii, zcela veřejně a všem na očich. Klientelu v klubu tvořili teměř vylučně lide, s vyjimkou Reichena, ktery se v podniku choval jako doma. Seděl ve velkem boxu naproti Teganovi a prsty bezmyšlenkovitě přejižděl po elegantni paži nadherne Helene, majitelky Aphrodite. Na Tegana už se přišla podivat cela řada jejich divek. Nabizely mu piti, jidlo, společnost a různa dalši pokušeni, ktera nebyla na jidelnim listku uvedena. Když od nich elegantně odkračela posledni krasna prostitutka na nebezpečně vysokych podpatcich, Helene se na něj lehce zamračila. „Jestli mate nějake specialni požadavky nebo jiny osobni vkus, určitě mohu zařidit, abychom vam vyhověli." Tegan si poposedl na měkkem sametovem polštaři. Jeho osobni vkus se zužil na jedinou ženu, a ta pravě byla v Reichenově vile a pravděpodobně si přala, aby ho nikdy v životě nepotkala. „Děkuji za nabidku," řekl Helene, „ale nepřišel jsem sem kvůli sexu."
„Doufali jsme, že bys nam mohla pomoct ziskat informace o nějakych... neobvyklych aktivitach, ktere se budou ve městě odehravat," dodal Reichen. „Vyžadovalo by to samozřejmě naprostou diskretnost." „Přirozeně," řekla a přikyvla. „Jde o sledovani neobvykleho počinani lidi nebo něčeho jineho?" „Oboji," řekl Tegan. Jelikož ji Reichen nepochybně seznamil s existenci naroda upirů a věřil, že dokaže udržet tajemstvi, Tegan neviděl důvod, proč něco zastirat. „U nas ve Statech posledni dobou dochazi k narůstu počtu Škůdců. Myslime si, že zname přičinu, ovšem teď hrozi, že by se podobne problemy mohly objevit i v Berlině. Kdybyste se doslechla o něčem neobvyklem, musite nam dat vědět." Žena lehce přikyvla. „Mate me slovo." Napřahla k Teganovi ruku a on využil možnost, aby si přečetl jeji emoce. Dotek mu okamžitě prozradil, že nema žadne nečestne umysly. To, co řikala, myslela važně, a jeji slovo platilo. Tegan ji pustil ruku a opřel se, když ke stolu přišla jedna z jejich zaměstnankyň. „Jeden z mych klientů trochu přebral," stěžovala si mlada žena. „Začina se chovat hlučně a vyvadět." Helene se klidně usmala, ale oči měla ostre jako laserove paprsky, zaměřene na cil. „Omluvite mě? Povinnost vola.“ Vstala z boxu a ladně kyvla na jednoho z mnoha vyhazovačů, aby ji doprovodil. Když odešla, Reichen vyznamně zvedl oboči. „Je okouzlujici, nemysliš?" Tegan zabručel. „Asi ma svůj půvab." Reichen si ho přeměřil přivřenyma očima. „Něco by mě zajimalo. U vas v Řadu se dodržuje celibat?" Tegan prudce zvedl hlavu. „O čem to sakra mluviš?" „Pravě jsem byl svědkem toho, jak jsi odmitl půl tuctu dokonalych žen, ktere by ti padly k noham, jen aby tě potěšily. Žadny muž se nedokaže takhle ovladat. Pokud uchechtl se, „pokud neni něco pravdy na těch drbech, co se šiřily včera v noci na recepci. Nemaš něco s tou rozkošnou Elise Chaseovou? Něco vic než pracovni zaležitosti, ktere vas přivedly do našeho města?" „Nic spolu nemame." Nebo by aspoň neměli mit. A ani nebudou, po tom, jak se dnes v noci všechno vyvinulo. „Nedělam si na tu ženu žadne naroky." „Aha. Tak to jsem se spletl. Promiň," řekl Reichen, ktery se z Teganova ostreho tonu dovtipil, že o teto zaležitosti nehodla dal diskutovat. Tegan se zvedl. „Musim jit."
Nahle se nemohl dočkat, až bude venku na hlidce, pryč z ovzduši nepokryte chlipnosti v klubu. Nedůvěřoval si natolik, aby se s Reichenem vratil do vily, kde by se jenom dostal do těsne blizkosti Elise. „Nečekej na mě," zavrčel a vypochodoval z klubu ven do noci. KAPITOLA Dvacata třeti Eilise se vzbudila těsně po vychodu slunce po neklidne noci, kdy teměř nezamhouřila oka. Někdy během noci začal fungovat jeji pud sebezachovy a ona si uvědomila, že už tady nemůže s Teganem dal zůstat a přitom doufat, že z toho vyvazne bez šramů na srdci. Musi odjet z Berlina a vratit se domů do Bostonu. Těch par věci, ktere měla s sebou, si už sbalila do tašky a postavila ke dveřim. Byla osprchovana a oblečena a měla objednane taxi, aby ji odvezlo na letiště. Chtěla sem s Teganem jet předevšim kvůli slibu, ktery dala Camdenovi, a take se chtěla podilet na odhalovani tajemstvi skrytych ve starem deniku, po kterem Marek tak horlivě pasl. Jenže zrazovala Camdena - zrazovala sama sebe - s každou vteřinou, kterou marnila myšlenkami na Tegana a beznadějnymi představami o jejich společne budoucnosti. Dosahla toho, kvůli čemu do Berlina přijela: Petrov Odolf bude podroben vyslechu a Tegana dnes očekavaji na odvykaci klinice bez ohledu na to, zda ho Elise osobně doprovodi či ne. Ona teď bude užitečnějši doma, kde Škůdci a jejich vůdce ještě pořad představuji bezprostředni a smrtelne ohroženi. Ozvalo se zaklepani na dveře a pak tichy žensky hlas jedne z Reichenovych přibuznych, ktera žila v Temnosti. „Halo? Nechci vas rušit...“ „To je v pořadku. Jsem vzhůru. Pojďte dal.“ Elise odstoupila od okna, před kterym poslednich několik minut nervozně přechazela, a zamiřila na druhou stranu mistnosti. Otevřela dveře a očekavala, že uslyši oznameni o přijezdu taxiku. Mlada Vyvolena na chodbě se plaše usmala a podavala ji bezdratovy telefon. „Hovor pro vas,“ řekla. „Vezmete ho?“ „Samozřejmě." Elise si přiložila telefon k uchu, zatimco se druha žena vzdalovala po chodbě. „Halo? Tady je Elise Chaseova." Na okamžik zavladlo ticho a pak se ozvala družka Petrova Odolfa. „Tady je Irina - potkaly jsme se včera v odvykacim zařizeni." „Ano, jistě. Děje se něco?"
„Ne. Ne, nic se neděje. Doufam, že vam nevadi, že volam. Ředitel Kuhn mi řekl, kde vas najdu..." „Vůbec ne." Elise zacouvala zpatky do pokoje a posadila se na kraj postele. „Co pro vas můžu udělat, Irino?" „Něco jsem dneska našla a napadlo mě, že by se vam to mohlo hodit." „Co je to?" „Vite, přerovnavala jsem nějake Petrovovo oblečeni a narazila jsem na krabici od bot s osobnimi věcmi jeho zesnuleho bratra. Většinou jsou to běžne předměty... fotografie, šperky, různe kancelařske potřeby s monogramem a podobně. Jenže vespod jsem objevila nějake stare ručně psane dopisy, zabalene do jakesi vyšivky. Elise, ty dopisy, co si Petrovův bratr schovaval... jejich napsani mu muselo trvat cele tydny, ale obsahuji jenom nesmyslne blaboly. Nevim to jistě, ale myslim, že v nich jsou stejne podivne věci, jake začal Petrov psat těsně předtim, než se změnil v Škůdce." „Panebože." „Myslite, že by vam ty pisemnosti mohly nějak pomoct?" „Rozhodně bych je rada viděla." Elise se zmocnilo vzrušeni a vylovila z kabelky pero a kus papiru. „Byla byste ochotna mi je dat?" „Ano, jistě. Proto vam volam." Elise pohledla na sbalenou tašku a hryzala se do spodniho rtu. Do Statů může odletět kdykoli. Tyhle nove informace byly důležitějši. „Za par minut můžu sedět v taxiku, Irino. Dejte mi svou adresu a ja vyrazim, hned jak to půjde." Kremovy taxik značky mercedes čekal s běžicim motorem na konci přijezdove cesty s branou, kterou měl Přisluhovač pod dohledem už od usvitu. Ze sveho pozorovaciho stanoviště několik set metrů odtud, ve skrytu huste zeleně okolniho lesa, sledoval Přisluhovač přes vykonny dalekohled, jak utla světlovlasa žena spěcha od budovy k čekajicimu vozu. Ta mrcha podobou přesně odpovidala fotografii, kterou mu poslal e-mailem jeho Pan. Aby se ujistil, vytahl vytištěny obrazek z kapsy bundy a ještě jednou se podival. Ano, určitě to byla ona. Když žena nastoupila, Přisluhovač se usmal. „Představeni začina,“ zamumlal, pověsil si dalekohled na řeminek kolem krku a začal slezat ze stromu, kde se schovaval. Doběhl k autu, odstavenemu opodal na uzke soukrome cestě. Naskočil dovnitř, otočil kličkem a vyrazil za svou kořisti. Irina Odolfova bydlela v uhlednem řadovem domku v ulici lemovane stromy na periferii Zapadniho Berlina. Elise překvapilo, ale nešokovalo,
že se ta žena rozhodla ubytovat mimo Temnost pote, co přišla o druha kvůli krvelačnosti. Nejspiš by se v jeji situaci zachovala stejně. „Všechno mi tam neustale připominalo, co jsem ztratila, když ho poslali do ustavu," vysvětlila Irina, když se s Elise posadily u kavy ve sluncem zalite jidelně. Skleněne dveře se žaluziemi vedly na společny dvorek s poslednimi zbytky sněhu, ktery se prostiral vzadu za domy. „Petrov a ja jsme měli v Temnosti hodně přatel, ale žit tam bez něj bylo těžke. Myslim, že jestli se vrati domů - až se vrati domů,“ opravila se a roztržitě uhlazovala krajkovy lem ubrusu. „Až se vrati domů, tak se tam zase odstěhujeme a začneme život znovu od začatku." „Doufam, že ten den přijde brzy, Irino.“ Vyvolena na ni pohledla s uslzenym usměvem. „Ja taky.“ Elise si usrkla kavu a matně si uvědomovala pomale bušeni, ktere ji sililo ve spancich. Citila ho od chvile, co nastoupila do taxiku, ktery ji sem přivezl. Projižděli centrem města a cestou ji skrz kov a sklo auta bombardoval ramus lidskych myšlenek. Použila však metodu soustředěni, kterou ji Tegan naučil, a ta nejhorši psychicka bolest zeslabla na snesitelnou uroveň. Odvažit se takhle mezi lidi byla rozhodně zkouška. V Irinině čtvrti staly domy těsně u sebe a po ulici se valil nepřetržity proud aut, ktery přidaval dalši hluk k brebentive změti hlasů v jeji hlavě. A pod běžnym nespokojenym duněnim myšlenek, ktere ji bušily do mozku, Elise zaznamenala něco zlověstnějšiho... těsně mimo jeji dosah. „Chcete vidět ty dopisy?“ Irinin hlas ji prudce vytrhl z myšlenek. „Ano, jistě.“ Nasledovala ženu z jidelny do male utulne pracovny na konci chodby. Naproti pohodlnemu čtecimu koutku stal pansky psaci stůl a všechno bylo pečlivě uklizene a naleštěne, jako by se měl majitel každym okamžikem vratit. Irina pokynula ke stolu. Stala tam otevřena krabice od bot a vedle ni byla rozprostřena stara vyšivka. Nahoře ležel svazek dopisů. „Tady jsou.“ „Mohu?“ zeptala se Elise a natahla se po dopisech. Po Irinině přikyvnuti otevřela prvni z nich a pohledla na list papiru. Byl cely pokryty divoce rozharanym, nerovnoměrnym rukopisem. Slova byla teměř nečitelna a text, snad v latině, psala ruka, kterou zřejmě ovladalo šilenstvi. Elise zběžně prohledla i ostatni dopisy a našla v nich prakticky totež. „Myslite, že to něco znamena?" Elise zavrtěla hlavou. „To netušim. Rada bych to ale někomu ukazala. Určitě vam nebude vadit, když si ty dopisy vezmu?"
„Dělejte, co potřebujete. Mně k ničemu nejsou." „Děkuj u vam." Elise pohledla na vyšivku rozloženou na stole. Byla neuvěřitelně krasna a očividně velice stara. Neodolala a přejela prstem přes složite stehy středověkeho zahradniho motivu. „To je nadhera. Je to propracovane do posledniho detailu, jako malba pomoci jehly." „Ano, to je," usmala se Irina. „A ten, kdo to vyšival, měl zaroveň zvlaštni smysl pro humor." „Jak to?" „Všimla jsem si toho, když byla ta latka omotana kolem svazku dopisů. Ukažu vam to." Uhlopřičně přeložila čtvercovou vyšivku a pak ohrnula okraj latky tak, aby se levy dolni roh dotykal praveho horniho rohu. V mistě, kde se setkavaly, se v jemne vyšivce objevil skryty tvar slzy padajici do srpku měsice. Elise se zasmala radosti nad důmyslnym mistrovstvim toho dila. „Ta žena, co to vyšivala, byla Vyvolena?" „Zřejmě ano.“ Irina vyšivku zase pečlivě vyrovnala. „Musi to pochazet ze středověku, nemyslite?" Elise nedokazala odpovědět, i když svůj tip měla. V tom okamžiku ji projel mozkem ostry vybuch bolesti. Byla to čira hrozba, něco smrtelně nebezpečneho... a nahle to bylo velice blizko. V domě. „Irino," zašeptala. „Někdo tu je." „Cože? Jak to myslite, že někdo - " Elise zvedla ruku, aby ženu umlčela, a snažila se přemoct psychicky napor agresivnich myšlenek vetřelce, ktere ji zaplavily mozek. Byl to Přisluhovač, vyslaný na vražednou misi. „Musime odsud okamžitě zmizet." ,Zmizet odsud? Ale ja ne „Musite mi věřit. Jestli nas najde, obě nas zabije." Irininy oči se naplnily hrůzou. Zavrtěla hlavou. „Tady neni žadny zadni vychod. Jenom okno „Aha. Tak rychle! Otevřete ho a vylezte ven. Půjdu hned za vami." Elise tiše zavřela dveře do mistnosti, přitahla před ně rozměrne kožene křeslo a Irina se mezitim snažila otevřit přizemni okno. Přisluhovač se tiše a potaji kradl domem a hledal svou kořist, ale krutost jeho myšlenek ho prozrazovala stejně hlasitě jako ječici alarm. Pan ho vyslal, aby ji zabil, a on měl v umyslu to pěkně natahovat. Necha ji krvacet. Přinuti ji vřiskat. To měl na sve praci nejraději. A byl radosti bez sebe při pomyšleni, že bude sve perverze moct praktikovat
hned na dvou ženach zaroveň. Panebože, pomyslela si Elise a vzadu v krku ucitila odpornou pachuť. Vzyvala silu Teganovy krve ve svem nitru a sve vlastni odhodlani, ze všech sil se snažila soustředit a vytěsnit hrůzostrašne vědomi toho, co se k ni pliži po chodbě. „Zamek u okna se zasekl," zajikla se vyděšeně Irina a v panice lomcovala kličkou. „Nejde otevřit!" Jeji ustrašene vyjeknuti přivabilo Přisluhovače jako majak. Těžke kroky už se bližily ke konci chodby. Elise rychle vytahla z knihovny tlustou knihu, přiběhla k Irině a praštila těžkou vazbou do kličky, aby ji uvolnila. „A je to,“ řekla Elise, když mechanismus konečně povolil. Pustila knihu na podlahu, otevřela okenni křidlo, pak vykopla siť proti hmyzu a nechala ji padnout dolů na zem. „Vylezte ven, Irino. Honem!“ Citila, jak se Přisluhovač řiti k mistnosti, kde se schovavaly. Myšlenky měl černe, zakeřne a hrozive. Zaslechla jeho hrdelni řev těsně předtim, než se vrhl proti dveřim. Vrazil do nich a pak ještě jednou. Panty po narazu zavrzaly a když opět se silou beranidla udeřil do dveři, dveřni ram se naštipl. „Elise!“ zaječela Irina. „Proboha! Co se děje?“ Elise neodpověděla. Nebyl čas. Skočila po dopisech, ale když se s nimi otačela k oknu, ktere představovalo jedinou naději k uniku, Přisluhovač rozrazil dveře natolik, že se mu povedlo vpadnout do mistnosti. Odhodil z cesty překažejici křeslo a řitil se na Elise s loveckym nožem v ruce. Zavrčel a škleb v jeho tvaři ještě zvyraznil ošklivou jizvu, ktera se mu tahla přes čelo až na pravou tvař. Kalne oko, přes ktere jizva vedla, blyskalo zlobou. „Neutikejte mi tak brzo, damy. Trošku se pobavime." Silne prsty sevřely Elisin krk dřiv, než stihla před Přisluhovačem uskočit. Prudčeji shodil na desku psaciho stolu a naklonil se nad ni. Hřbetem velke ruky ji udeřil tak silně, až seji zatmělo před očima. Cela jedna strana obličeje ji brněla bolesti. Přisluhovač se mohutně rozmachl a zabodl nůž do stolu těsně u jeji hlavy; schvalněji minul sotva o par centimetrů. Se sadistickym potěšenim se usmal a sevřel stisk na jejim krku. „Buď hodna a možna tě necham žit," zalhal. Elise kopala a snažila se mu vykroutit, ale on ji neuprosně sviral. Elise volnou rukou šmatrala po něčem, co by mohla použit jako zbraň. Krabice
od bot se na stole převratila a vypadla z ni pestra sbirka manžetovych knofličků, fotografii... a nůž na dopisy s perleťovou rukojeti. Elise se snažila na svůj objev zbytečně neupozorňovat, ale byla rozhodnuta se ho zmocnit. „Pusť ji!" vykřikla Irina. „Ty se ani nehni," zavrčel Přisluhovač a varovně na ni pohledl. „Spravně, ty čubko. Zůstaň, kde jsi, nebo tady tvoje kamaradka zjisti, jak chutna ocel." Elise zavřela oči a Irina u okna se rozvzlykala, ochromena hrůzou. Elise využila okamžiku, když byl Přisluhovač rozptyleny, a sevřela prsty kolem rukojeti nože na dopisy. Věděla, že to bude bidna protizbraň k noži, ktery utočnik třimal, ale bylo to lepši než nic. Jakmile pevně držela svou provizorni zbraň, prudce se rozmachla směrem vzhůru a zasahla Přisluhovače zboku do krku. Nůž zajel hluboko a Přisluhovač se prudce zvedl, zakvilel a přitiskl si prsty na krvacejici ranu. Elise si neuvědomila, že utočnik šmatra po svem noži, dokud jim na ni nezautočil. Odkulila se a jen o vlasek unikla jeho nemotornemu vzteklemu vypadu. Přisluhovač se trochu zapotacel a přitiskl si ruku ke krku. Vypadal jako omračeny a tričko se mu vpředu zbarvilo krvi. „Ty mrcho zasrana!" Opět se na ni vyřitil, vrhl se na ni plnou vahou a srazil ji k zemi. Elise sebou mlatila ve snaze se zpod něj dostat, ale byl mohutny a rozzuřeny k nepři četnosti. Povedlo seji převratit na zada. Nůž na dopisy ještě stale pevně svirala v ruce, uvězněna mezi Přisluhovačovymi pažemi a žebry. Viděla, jak se ji jeho nůž bliži k obličeji. „Ne," zalapala po dechu. Dělalo seji špatně z vahy Přisluhovačova těla a štiplaveho zapachu prolite krve. „Krucinal, ne!" Naslepo zabodla do Přisluhovače nůž na dopisy. Zajel mu do žeber, dalši hluboka rana, ktera ho přinutila zaskučet bolesti. Vzepjal se, dusil se a sipal a Elise se povedlo mu utect. „Ach bože," zalapala Irina po dechu a v hrůze na ni zirala. „Co se děje? Kdo je ten muž? Co od nas chce?" „Irino, rychle ven!" vykřikla Elise, popadla dopisy a postrčila druhou ženu k otevřenemu oknu. Obě bez vahani vyskočily a dopadly na zmrzlou travu pod oknem. Elise viděla, jak Přisluhovač sedi uvnitř na podlaze, cely zkopměly a bledy šokem. Nemohla si však dovolit zavahat ani na vteřinu. „Musime odsud pryč, Irino. Mate auto?" Žena neodpověděla a obličej měla bily jako okolni snih. Elise ji uchopila
za ramena a pohledla ji do vyděšenych oči. „Mate auto, Irino? Umite řidit?" V očich se ji objevil zablesk soustředěni. „Cože? Ach... ano... auto mam zaparkovane tamhle. U te uličky." „Tak pojďme. Musime zmizet." KAPITOLA Dvacata čtvrta Rozruch ve vestibulu Temnosti vytrhl Tegana v pokoji pro hosty z lehke dřimoty. Něco se stalo. Něco važneho. Slyšel Elise - slyšel vysoky ton v jejim obvykle klidnem hlase - a okamžitě vyskočil na bose nohy. Všechny smysly mu sepnuly do stavu nejvyšši pohotovosti. Byl nahy až na modre džiny, ktere si na sebe spěšně natahl cestou do vestibulu. V běhu zaznamenal tlumene zvuky ženskeho plače. Dikybohu ne Elisina, ale neznama byla take dole, něco drmolila a byla zjevně rozrušena. Tegan doběhl ke schodům a podival se dolů přes zabradli do otevřeneho vstupniho vestibulu vily. To, co uviděl, ho prakticky přimrazilo na mistě. Elise, ktera se pravě vratila odněkud zvenči, byla zbrocena krvi. Dobrotivé peklo. Zhoupl se dozadu na patach a žaludek mu spadl jako kamen až někam ke kolenům. Elise byla cela zakrvacena a zepředu na oblečeni měla sytě rude fleky, jako by ji někdo otevřel krčni tepnu. Jenže to neni jeji krev, uvědomil si, když mu chřipi polechtal kovovy pach. Byla to cizi krev - lidska. Zaplavila ho obrovska uleva. Dokud ji nevystřidal bezmocny hněv. Zapřel se dlaněmi o zabradli, přehoupl se na druhou stranu a s polohlasnou kletbou na rtech dopadl na podlahu vestibulu. Elise mu sotva věnovala pohled, když k ni maširoval a cele tělo se mu třaslo zuřivosti. Plně se soustředila na vyděšenou, zmatenou Irinu Odolfovou, ktera zhrouceně seděla na čalouněne lavici u vstupnich dveři. Reichen pravě přichazel z kuchyně se sklenici vody. Podal ji Elise. „Děkuji, Andreasi.“ Otočila se a nabidla piti vzlykajici Vyvolene. „Tady mate, Irino. Napijte se trochu, jestli můžete. Uděla se vam lip.“ Tegan na druhe ženě nepozoroval žadne stopy nasili, jen šok. Elise ale vypadala, jako by se pravě vratila z frontove linie. Přes čelist nahoru na tvař seji tahla fialova modřina. „Co se sakra stalo? A co jsi krucinal dělala venku mimo Temnost?" „Pijte," přemlouvala Elise svou svěřenkyni a Tegana ignorovala. „Andreasi,
nemate tu nějakou klidnou mistnost, kde by si mohla Irina na chvili lehnout?" „Ano, jistě," odpověděl Reichen. „Tady v prvnim patře je salonek." „Děkuji. To bude stačit." Tegan sledoval, jak Elise nenasilně a přirozeně přebira kontrolu nad situaci. Na jedne straně musel obdivovat jeji silu v krizove situaci, ale zaroveň soptil. „Nechceš mi vysvětlit, proč tu stojiš cela potlučena a zakrvacena?" „Dopoledne jsem šla navštivit Irinu," odpověděla Elise a ještě stale se neobtěžovala mu pohlednout do oči. „Musel mě sledovat Přisluhovač „Ježíšikriste. “ „Nasilim vniknul k Irině do domu a napadl nas. Vyřidila jsem to." „Tak ty jsi to vyřidila," zopakoval Tegan temně. „Co se stalo? Dostala ses s tim hajzlem do křižku? Zabila jsi ho?" „Ja nevim. Nečekaly jsme tam, abychom se přesvědčily." Vzala od Iriny, ktera stejně moc nepila, sklenici vody a postavila ji na podlahu. „Dokažete už vstat?" zeptala se ženy laskavym a starostlivym tonem. Když Vyvolena přikyvla, Elise ji vzala pod paži a pomohla ji na nohy. „Odvedu vas do pokoje, kde si můžete odpočinout, dobře?" „Dovolte," hladce se do toho vložil Reichen a podepřel Irinino ochable tělo. Opatrněji odvaděl z vestibulu směrem k otevřenym dvojitym dveřim vedle hlavniho vchodu. Elise se chtěla vydat za nimi, ale Tegan se natahl a chytil ji za ruku. „Elise. Počkej." Neměla přiliš na vybranou a tak se zastavila. S povzdechem se k němu obratila. „Zrovna teď nemam naladu na žadne vyčitky, Tegane. Jsem vyčerpana a chci ze sebe shodit ty odporne hadry. Jestli maš v planu dělat mi kazani, bude to muset počkat Přitahl ji k sobě a ona zmlkla, když ji prudce sevřel v objeti. Nemohl ji pustit. Nemohl mluvit. Hruď mu sviral pocit, ktery si nechtěl přiznat, ale stěži ho mohl popřit. Škrtil ho a drtil mu srdce jako ve svěraku. Krucinál. Elise dnes malem zabili. Podařilo seji utect, jistě, ale ocitla se s tim Posluhovačem ve važnem nebezpeči, což mohlo klidně dopadnout špatně. Mohl ji ztratit, zatimco spal. Když byla mimo jeho dosah a on ji nemohl ochranit. To pomyšleni ho tvrdě zasahlo. Tak nečekaně hluboko. V tuto chvili ji mohl jen pevně držet. Jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Elise očekavala od Tegana hněv. Možna nadřazeny mužsky odsudek.
Nic ji nemohlo šokovat vic, než když ji pevně sevřel v naruči. Dobrotivy bože, on se snad třese? Stala v hřejivem utočišti jeho objeti a citila, jak z ni postupně opada nervozni napěti. Mrazivy strach, ktery si doposud odmitala připustit, ji začal pronikat do udů. Schoulila se Teganovi v naruči a vstřebavala jeho silu, ruce si opřela o tvrde svaly jeho nahych zad a nezraněnou tvař opřela o hladkou plochu jeho hrudi. „Objevily se jiste papiry," vypravila ze sebe nakonec. „Bratr Petrova Odolfa napsal svazek dopisů. Myslela jsem, že by mohly byt důležite. Proto jsem se vypravila za Irinou." „To je mi jedno." Teganův zastřeny hlas ji vibroval u ucha. Zabořil ji špičky prstů do ramen, odtahl ji od sebe a upřeně na ni pohledl. Vpijel se ji do oči pronikavym a smrtelně važnym pohledem smaragdově zelenych oči. „Ježišikriste, na tom všem teď přece vůbec nezaleži." „Může to něco znamenat, Tegane. Jsou tam nějake podivne verše..." Zavrtěl hlavou a zamračil se. „To může počkat." Natahl ruku a otřel ji zdanlivou šmouhu na bradě. Zvedl ji obličej k sobě. Dlouze se na ni zadival a pak ji polibil. Polibek byl kratky a něžny, a jeho sladkost vzala Elise dech. „Všechno ostatni teď může počkat," řekl tiše a v hlase mu zněla temna dravost. „Pojď se mnou, Elise. Chci se teď o tebe postarat." Odvedl ji za ruku z vestibulu a pak po hlavnim schodišti do jejiho pokoje v prvnim patře. Vešla s nim dovnitř a Tegan za nimi zavřel dveře. Zrak mu padl na sbalenou tašku na podlaze. Tazavě k Elise obratil zrak. „Měla jsem dnes v planu odjet z Berlina. Chtěla jsem se vratit do Bostonu.“ „Kvůli mně?“ Zavrtěla hlavou. „Kvůli mně. Jsem zmatena kvůli různym věcem a nedokažu se soustředit na to podstatne. Jedine, na čem by mělo zaležet, je „Tva pomsta." „Ano, můj slib." Tegan si stoupl před ni a jeho široka hruď ji zaplnila cele zorne pole. Salalo z něj teplo, ktere Elise tak zoufale potřebovala zase citit na kůži. Zavřela oči, když ji začal opatrně rozepinat zakrvacenou blůzu. Sundal ji lepkave hedvabi z těla a nechal ho spadnout na podlahu. Asi by se měla branit nebo se aspoň citit trapně, že se od něj necha svlekat po tom, jak se situace včera v noci ošklivě zvrtla. Při pohledu na krvave oblečeni seji ale zvedal žaludek, a jista roztřesena a vynervovana čast jejiho ja Teganovu peči vitala. Dotykal seji starostlivě, bez sexualniho podtextu. Vyzařovala z něj stabilni sila a soucit.
Jako dalši přišly na řadu poničene kalhoty, ponožky a boty. Nakonec před nim zůstala stat jen v podprsence a kalhotkach. „Přisluhovačova krev ti prosakla až na kůži," konstatoval zamračeně a přejel ji rukou přes potřisněne rameno dolů na paži. Vedle v koupelně se spustila voda ze sprchy. „Smyju ji z tebe." Vešli společně do prostorne koupelny a Tegan ji opatrně svlekl zbytek pradla. „Pojď," pobidl ji a vedl ji kolem stěny z matnych skleněnych tvarnic, ktera oddělovala sprchovy kout od zbytku mistnosti. Když se bližili k tryskajici vodě, zahalila je tepla para. „Budeš cely mokry,“ řekla Elise, když Tegan vstoupil pod sprchu před ni, aniž by si sundal džiny. Tegan jen pokrčil rameny. Voda ho celeho zmačela, postřikala mu zlatohněde vlasy a stekala mu po mohutnych svalech ramen a paži. Klikate potůčky se řinuly po nadhernych liniich dermaglyfu na tmavnouci džinovinu, ktera mu zakryvala dlouhe silne nohy. Pohledla na něj a měla pocit, jako by ho viděla novyma očima... jako by ho viděla poprve. Nebylo pochyb o tom, jaky je - samotařsky a nesmiřitelny, vycvičeny zabijak, ktery svou apatii dovedl teměř k dokonalosti. Bylo však na něm cosi neuvěřitelně zranitelneho, když teď stal před Elise cely promačeny a vlidně k ni natahoval ruku. A jestli ji dřiv zaražel bojovnik, ktery v něm dřimal, pak tahle nova podoba byla ještě vic znepokojiva. Nutila ji vrhnout se mu do naruče a zůstat v ni třeba navždy. „Pojď sem ke mně pod sprchu, Elise. Ja se postaram o zbytek.“ Citila, jak se ji pohybuji nohy a prsty na ruce mizi v teplem ukrytu Teganovy dlaně. Jemněji vtahl pod měkky dešť sprchy. Odhrnul ji vlasy z obličeje a oba se nechali skropit přivalem vody. Elise se oddala teple vodě a ještě většimu žaru Teganova těla, ktere se o ni jemně otiralo. Dovolila mu, aby ji namydlil pokožku a umyl šamponem hlavu, a byla vděčna za jeho uklidňujici doteky po tak ohavnem dnu. „Přijemne?" zeptal se, když ji oplachoval, a hluboke chvěni jeho hlasu ji pronikalo ze špiček jeho prstů do kůže a kosti. „Baječne." Až moc, pomyslela si. Když byla s Teganem, zvlašť takhle, zapominala na bolest. V jeho přitomnosti se až přiliš snadno smiřovala s prazdnotou, kterou měla tak dlouho v srdci. Jeho něha v ni dokazala vyvolat pocit naplněni,
zahanět temnotu. Pravě teď, když ji laskal a držel v bezpeči sve naruče, měla pocit, že je milovana. S nim bylo až přiliš lakave si představovat budoucnost, kdy by mohla byt opět šťastna. Zase cela a uplna, s nim. „Neplnim slib, ktery jsem dala synovi," řekla a přinutila se odtahnout z tepla jeho objeti. „Měla bych se soustředit jenom na to, aby Camdenova smrt nebyla zbytečna." Něco mu blesklo v očich, ale vzapěti to zakryly huste mokre řasy. Natahl se za ni a zastavil vodu. „Nemůžeš cely život žit jen pro mrtve, Elise.“ Sahl nahoru a sundal složeny ručnik z poličky, zabudovane vysoko v mramorovem obloženi sprchy. Když podaval Elise osušku, jejich pohledy se setkaly. Trapeni, ktere se mu odraželo v očich, ji zaskočilo. Z jeho pohledu na ni zirala bezutěšnost. Bolest stare rany, ktera se ještě nezahojila. Nikdy předtim si toho nevšimla... protože ji to nikdy nedovolil spatřit. „Ty se obviňuješ z toho, co se stalo tve družce, že?“ Upřeně na ni hleděl po nekonečnou tichou minutu a Elise byla přesvědčena, že to odměřeně popře. On však ucedil tlumenou kletbu a prsty si prohrabl mokrou kštici. „Nedokazal jsem ji zachranit. Spolehala na mou ochranu, ale ja jsem ji zklamal.“ Elise se na okamžik zastavilo srdce v hrudi. „Musel jsi ji velice milovat." „Sorcha byla mila a rozkošna divka, ta nejnevinnějši osoba, jakou jsem kdy poznal. Nezasloužila si smrt, jaka ji potkala." Elise se omotala do ručniku a Tegan se mezitim posadil na mramorovou lavici, ktera vedla po cele delce sprchoveho koutu. Stehna měl roztažena a lokty se opiral o kolena. „Co se stalo, Tegane?" „Po jejim unosu, asi o dva tydny později, mi ji unosci poslali zpatky. Mučili ji a znasilňovali. Jako by to nebylo dost krute, tak se na ni unosce navic i sytil. Vratila se ke mně jako Přisluhovač toho, kdo ji tyral." „Ach bože. Tegane." „Poslat ji zpatky bylo horši než ji zabit, ale ten ukol zřejmě nechali na mě. Nemohl jsem to udělat. V srdci jsem věděl, že je už vlastně mrtva, ale nedokazal jsem ukončit jeji život." „Samozřejmě že ne," ujistila ho jemně a srdce ji přitom pukalo bolesti. Elise zavřela oči a s tichou motlitbou na rtech se spustila k němu na lavici. Bylo ji jedno, jestli odmitne jeji soucit; potřebovala byt blizko něj. Tegan musi vědět, že neni sam. Když mu položila ruku na nahe rameno, neucukl. Otočil k ni hlavu
a setkal se sjejim učastnym pohledem. „Snažil jsem seji pomoct. Myslel jsem, že když ji vypiju dost krve a dam ji za to svou vlastni - když ji dokažu nasytit ze svych žil a vysat jed z jejich třeba se nějakym zazrakem zotavi. Začal jsem se tedy sytit, abych nasytil ji. Moje zběsila honba za krvi trvala cele tydny. Ztratil jsem nad sebou kontrolu. Sžiraly mě vyčitky svědomi a moje potřeba pomoct Sorche byla tak silna, že jsem si ani nevšiml, jak rychle sklouzavam ke krvelačnosti." „Ale nesklouzl jsi k ni, že? Jinak bys tu teď přece neseděl." Ostře se zasmal; znělo to drsně a trpce. „Ale sklouzl. Propadl jsem tomu jako všichni zavislaci. Nebyt Lucana, krvelačnost by mě změnila ve Škůdce. Na posledni chvili zakročil a zavřel mě do kamenne kobky, abych tam tu nemoc přečkal. Několik měsiců jsem teměř hladověl a sytil jsem se jen minimalnim množstvim krve, nutnym k přežiti. Většinu dnů jsem se modlil za svou smrt." „Ale přežil jsi." „Jo." „A Sorcha?" Zavrtěl hlavou. „Lucan pro ni udělal to, na co jsem ja byl přiliš zbaběly. Osvobodil ji od jejiho utrpeni." Elise se malem zastavilo srdce, když pochopila. „On ji zabil?" „Byl to skutek milosrdenstvi," odpověděl Tegan přiškrceně. „I když jsem ho za to celych těch pět stoleti nenaviděl. Lucan ji nakonec projevil mnohem větši soucit, než jsem byl schopen ja. Ja bych ji nechal naživu, jen abych se uchranil před vyčitkami svědomi kvůli jeji smrti." Elise pohladila Tegana po svalnatych zadech. Dojala ji jeho zpověď a laska, o kterou přišel už tak davno. Původně ho považovala za chladneho a bezcitneho, ale bylo to pouze proto, že dokazal dobře skryvat sve pocity. Jeho rany sahaly hlouběji, než by ji vůbec kdy napadlo. „Je mi moc lito, čim všim sis musel projit, Tegane. Teď už tomu rozumim. Chapu to... tak dobře to teď chapu." „Opravdu?" Upřel na ni skličeny pohled přimhouřenych oči, ktery ji pronikl až do morku kosti. „Když jsem tě viděl dole, celou zakrvacenou Nahle se zarazil, jako by to nedokazal zformulovat do slov. „Zatraceně... Nikdy už jsem nechtěl znova citit takovy strach a bolest, rozumiš? Nechtěl jsem se už nikdy s nikym tak sbližit."
Elise na něj v tichu pohledla. Slyšela jeho slova, ale nebyla si jista, zda je doopravdy mysli važně. Skutečněji chtěl řict, že mu na ni zaleži? Jeho prsty ji přejely lehce jako pirko po pohmožděne tvaři, tupě tepajici bolesti. „Zaleži," odpověděl tiše na otazku, kterou vyčetl dotekem. Vzal ji pod ochranu sve paže, držel ji a palcem ji roztržitě hladil po ruce. „Obavam se, že s tebou by se mi to mohlo velice snadno vymknout z rukou, Elise. Nevim, jestli si můžu dovolit tolik riskovat." „Nemůžeš... nebo nechceš?" „V tom neni žadny rozdil. Je to jen semantika." Elise si mu opřela hlavu o rameno. Tohle teď slyšet nechtěla. Nechtěla ho nechat odejit. „Takže jak jsme na tom teď? Kam to povede dal, Tegane?" Neřekl tak ani tak, jen ji pevněji objal a vtiskl ji něžny polibek na čelo. i KAPITOLA Dvacata pata Zbytek dne probčhl ve viru taktickych připrav a shromažďovani informaci. Po zapadu slunce vyslal Reichen par svych kolegů do bydliště Iriny Odolfove. Zanedlouho dostal hlašeni, že Přisluhovač zmizel. Zřejmě odjel vlastnim autem, i když množstvi krve, ktere zůstalo na sceně, naznačovalo, že Elise toho parchanta dost zpomalila. Reichen, vyzbrojen popisem Přisluhovače, se mezitim vypravil do města patrat po připadnych stopach. Tegan doufal, že toho přisluhovačskeho zmetka najdou; už se nemohl dočkat, až dokonči to, co Elise začala. Sam by nejraději zůstal s Elise a držel ji v naruči - nebo ještě lepe nahou ve sve posteli jenže věděl, že tato cesta ho jenom zavede hlouběji do komplikovaneho terenu. Raději se tedy zaměřil na denik, ktery Markovi ukořistili těsně před nosem, a svazek dopisů, nalezeny ve věcech Petrova Odolfa. V obou se vyskytovaly stejne podivne věty: zámek a role spojí se pod srpkem měsíce k hranici východní obrať svůj zrak na kříži pravda leží Byla to nějaka hadanka nebo rebus, ale co to znamenalo - pokud vůbec něco - , se teprve ukaže. Petrov Odolf tomu zřejmě take nerozuměl, ačkoli jeho Vyvolena tvrdila, že ta slova až obsedantně psal stale dokola v době, než se z něj stal Škůdce. Stejně jako jeho bratr před nim.
A stejně jako ten, kdo kdysi vlastnil stary denik s Dragosovymi dermaglyfickými symboly načmaranymi na okrajich stranek. Nyni Tegan stal v zadržovaci cele naproti Petrovovi Odolfovi a se žalostnym nedostatkem trpělivosti pozoroval spoutaneho Škůdce. Trčeli s Elise na klinice už hodinu a v nepřetržitem vyslechu Odolfa se nedostali vůbec nikam. Davky leků měl Škůdce snižene, takže byl alespoň při vědomi, ačkoli k jasnemu uvažovani měl daleko. Petrov Odolf byl uvězněn ve volně stojici, svisle dratěne kleci kolem těla, svalnate paže měl připoutane k bokům, kotniky svazane k sobě a vypadal přesně jako ta nebezpečna šelma, jakou byl. Velkou hlavu měl svěšenou na prsou a žhnouci jantarove oči mu nesoustředěne jezdily sem a tam po cele. Funěl a vrčel skrz prodloužene Špičaky a pak se začal znovu mamě pokoušet vyprostit se z pout. „Pověz nam, co to znamena," řekl Tegan a snažil se přehlušit řinčeni kovu a bezduche zviřeci čmuchani a frkani. „Proč jste s bratrem psali ty věty?" Odolf neodpověděl, jen dal zapasil s pouty. „, Zámek a role spojí se pod srpkem měsíce, ‘ “ recitoval Tegan. „ ,K hranicí východní obrať svůj zrak.‘ Označuje to nějake misto? Co to pro tebe znamena, Odolfe? Co to znamenalo pro tveho bratra? Řika ti něco jmeno Dragos?" Škůdce sebou zmital a napinal svaly, až se zdalo, že se mu tlakem rozleti hlava. Cukal hlavou dopředu a dozadu a zuřivě vrčel. Tegan si znechuceně povzdechl a obratil se k Elise. „Tohle je jen zbytečna ztrata času, zatraceně. Ten nam nijak nepomůže." „Nech mě to zkusit," požadala Elise. Vykročila směrem ke Škůdci a Teganovi neušlo, jak ji Odolf z druhe strany mistnosti sleduje horečnatym pohledem. Rozšiřilo se mu chřipi a jeho tělo, zavisle na krvi, se snažilo zachytit jeji pach. „Nepřibližuj se k němu," varoval ji Tegan. Teď litoval sveho slibu Elise, že proti tomuto Škůdci použije zbraň jen v krajnim připadě. Jeho prvni utočnou linii představovala pohotovostni střikačka se sedativem, kterou mu dal ředitel Kuhn. „Takhle blizko stači, Elise." Zastavila se par kroků od Škůdce. Promluvila trpělivě, tichym a soucitnym
hlasem. „Dobry den, Petrove. Jmenuji se Elise.“ Elipsovite panenky uprostřed Odolfovych jantarovych oči se ještě vic zužily. Nepřestaval supět namahou, ale trochu polevil ve svem marnem snaženi a zaměřil pozornost na Elise. „Setkala jsem se s Irinou. Je moc mila a sympaticka. A velice vas miluje. Řikala mi, jak moc pro ni znamenate, Petrove." Odolf v těsne kleci znehybněl. Elise postoupila o krok dopředu. Tegan něco varovně zabručel a ačkoli se Elise zastavila, nebrala jeho obavy na vědomi. „Irina si o vas děla starosti." „Neni v bezpeči," zahuhlal Odolf teměř neslyšně. „Co neni v bezpeči?" zeptala se Elise opatrně. „Irina?" „Nikdo neni v bezpeči." Velka hlava se mu začala nekontrolovatelně cukat, jako by dostal zachvat. Když to přešlo, Odolf ohrnul rty, vycenil mohutne Špičaky a nasal hluboky doušek vzduchu. „Na křiži pravda leži," zamumlal při vydechu. „Obrať svůj zrak... obrať svůj zrak." „Co to znamena, Petrove?" Elise mu znovu přečetla celou pasaž. „Můžete nam to vysvětlit? Kde jste to slyšel? Nebo jste to někde četl?" „,Zámek a role spojí se, zopakoval. „,K hranici východní obrať svůj zrak... Elise postoupila o dalšiho půl kroku. „Snažime se tomu porozumět, Petrove. Povězte nam, co vite. Může to byt velice důležite." Zavrčel, zvratil hlavu dozadu a šlachy na krku se mu napnuly. „ ,Zámek a role spojí se pod srpkem měsíce... K hranici východní obrať svůj zrak... Na kříži pravda leží. ' “ „Petrove, prosim vas," řekla Elise. „Potřebujeme, abyste nam pomohl. Co neni v bezpeči? A proč myslite, že nikdo neni v bezpeči?" Ale Škůdce už ji neslyšel. Oči měl křečovitě sevřene, hlavu zvracenou dozadu a drmolil ty nesmyslne věty stale dokola v rychlem zadychanem vyronu šilenstvi. Elise se otočila na Tegana. „Asi maš pravdu. Zřejmě je to ztrata času." Tegan ji pravě chtěl dat za pravdu, když se Odolf nahle rozhihftal. Doširoka roztahl usta, hlava mu klesla na prsa a začal si něco šeptat tak tiše, že ho Tegan sotva slyšel. Zachytil utržky hadanky, pak najednou Odolf zamrkal a zdalo se, jako by se mu nahle uplně vyjasnilo v hlavě. Naprosto souvisle a srozumitelně řekl: „Tam on se schovava.“ Teganovi ztuhla krev v žilach. „Cos to řekl? Kdo se kde schovava - Marek?“
„Schovava se.“ Odolf se rozchichotal a opět se propadal do sveho šilenstvi. „Schovava, schovava... ,na kříži pravda leží'. “ Tegan se znovu zamyslel nad glyfy, ktere našli v deniku. Rodova linie, ktere patřily, už davno vymřela. Na druhou stranu, třeba neni Marek jediny, kdo se vratil, ačkoli měl byt davno mrtvy. „Tyka se to Dragose? Je naživu?“ Odolf zavrtěl hlavou. Vička mu padala a začal si znovu prozpěvovat onu hadanku, mumlal ty věty stale dokola nesnesitelně monotonnim hlasem. „Zpropadeně!“ zavrčel Tegan a přistoupil těsně ke kleci. „Skryva se Dragos někde? Je to Markův spojenec? Maji něco společně za lubem?“ Odolf nepřestaval drmolit a vůbec nereagoval. Dokonce ani ve chvili, kdy Tegan uchopil kovovou klec, v niž byl Škůdce zavřeny, a pořadně s ni zatřasl, nedal Odolf nijak najevo, že ho vnima. Škůdce prostě psychicky vypnul. „Krucinal." Tegan si prohrabl rukou vlasy. V kapse kabatu se mu rozvibroval telefon, oznamujici přichozi hovor. Otevřel přistroj a vyštěkl do sluchatka: „Ano?“ „Nějaky pokrok?“ ozval se Reichen. „Moc ne.“ V kleci za nim Petrov Odolf chňapal do prazdna, vrčel a nadaval. Nemělo vyznam se tam dele zdržovat. Tegan kyvl na Elise, aby ho nasledovala ze Škůdcovy cely do sousedni pozorovaci mistnosti. „Zrovna to tu balime,“ řekl Reichenovi. „Zjistil jsi něco o tom Přisluhovači?" „Ano, něco mame. Jsem s Helene v Aphrodite. Toho muže tady jednou nebo dvakrat viděla. Vlastně s nim tady měli problemy." Reichen si odkašlal a zavahal. „On, eh, zřejmě pracuje pro nějaky krevni klub tady ve městě, Tegane. Pravděpodobně tam dodava ženy.“ „Ježiši." Pohledl na Elise a žily se mu napnuly při pomyšleni, že se ocitla nablizku takovemu šmejdovi, namočenemu do obchodu s bilym masem. Krevni kluby, ač nelegalni, kdysi byvaly oblibenou zabavou určitych vrstev upirů z Rodu. Sloužily pro znuděne a bohate klienty a pro ty, jejichž choutky balancovaly na pokraji perverze a krutosti. „Netušiš, kde bych ten klub našel?" „Členove klubu se samozřejmě jen malokdy setkavaji na stejnem mistě, aby se vyhnuli nevitane pozornosti. Helene už rozhodila sitě. Do hodiny by měla něco vědět.“ „Ja už jsem na cestě.“
„Co se děje?" zeptala se Elise, když Tegan zaklapl mobil a strčil ho zpatky do kapsy u kabatu. „Mam ve městě schůzku s jednim z Reichenovych kontaktů. Podařilo seji ziskat nějake informace o Přisluhovači, ktery tě dnes napadl." Elise zvedla jemne oboči. „Ji?“ „Helene,“ vysvětlil Tegan. J e to člověk, Reichenova přitelkyně. Viděla jsi ji včera v noci, když jsme ho vyzvedavali před jejim klubem Aphrodite." Elisin vyraz jasně naznačoval, že si velice dobře pamatuje tu polonahou ženu, ktera Reichena doprovazela na chodnik. „No tak dobra," řekla a kratce přikyvla. „Pojďme si s ni promluvit." Zamiřila ke dveřim na chodbu, ale Tegan ji chytil za paži. „Do Helenina klubu tě nevezmu, Elise. Můžu tě cestou vysadit v Temnosti - " „Proč?" Elise bezstarostně pokrčila rameny. „Ja se nebojim jit do nočniho klubu." Teganovi se v hlavě promitly barvite a detailni obrazky toho, co viděl v noci v Aphrodite. „To neni, eh, běžny klub. Nelibilo by se ti tam. Věř mi." Oči seji rozšiřily, jakmile ji to došlo. „Chceš řict, že je to bordel?" Neodpověděl hned, ale ona ani nepotřebovala, aby ji něco vysvětloval. Dival se, jak tu myšlenku vstřebava a lehce vrašti čelo. „Ty jsi tam byl?" Tegan mirně pokrčil ramenem a přemyšlel, proč sakra mu je tak nepřijemne to přiznat. „Reichen mě tam včera v noci vzal, aby mě seznamil s Helene." „Včera v noci," řekla a probodla ho světle fialovyma očima. „Ty jsi šel včera v noci do bordelu... po tom, co jsme... aha. Dobře. Chapu." „To neni tak, jak si mysliš, Elise." Přepadl ho nahly absurdni popud ji ujistit, že v Aphrodite vůbec k ničemu nedošlo, ale nezdalo se, že by Elise měla zajem poslouchat nějake vymluvy. Razně na sebe natahla kabat a začala si ho zapinat. „Jsem připravena k odchodu, Tegane.“ Srovnal s ni krok a společně kračeli po chodbě. „S Reichenem bych se neměl zdržet dlouho. Jakmile skončime, vratim se do Temnosti a můžeme se pokusit něco vydedukovat z toho mala, co jsme dneska z Odolfa dostali/4 Elise si ho změřila klidnym pohledem. „Můžeme si o tom promluvit cestou do Aphrodite,44 řekla. „Jdu s tebou.44 Jeho oči se setkaly s jejim neuhybajicim pohledem a poraženecky se uchechtl. „Jak je libo. Ale neřikej, že jsem tě nevaroval.44 Navzdory životu ve sklenikovem prostředi Temnosti se Elise nikdy nepovažovala
za puritanku. Ovšem když s Teganem prošla soukromym zadnim vchodem do Aphrodite, okamžitě si rozšiřila vzdělani na poli erotiky. Dovnitř je pouštěl obrovity svalovec v tmavem obleku na miru. Na uchu měl bezdratove sluchatko a k ustům lemovanym kozi bradkou mu čouhal maly mikrofon. Něco do něj řekl - zřejmě informoval svou zaměstnavatelku, že dorazili jeji hoste -, a doprovodil Tegana s Elise přes hlavni podlaži klubu. Salonek a bar byly hotovou pastvou pro oči, vyzdobene zařivymi karnevalovymi barvami, s naleštěnymi mosaznymi svitidly a přepychovym nabytkem. Krasne nahe ženy se povalovaly na pohovkach se zviřecim potiskem a některe z nich obsluhovaly klienty přimo všem na očich. Dalši se předvaděly spolu, libaly se a mazlily mezi sebou a muži v hedvabnych županech nebo saunovych osuškach je přitom fascinovaně hltali lačnymi pohledy. Ve vypolštařovanem hnizdě u baru obšťastňovaly nějakeho muže dvě ženy najednou. Elise měla co dělat, aby nepokrytě nezirala na eroticky propletenec opalenych rukou a nohou. I přes tichou rytmickou hudbu, ktera se linula z reproduktorů nad jejich hlavami, slyšela pleskani masa o maso, vzdechy rozkoše i chraptive vykřiky, vychazejici prakticky z každeho kouta mistnosti. Uprostřed takoveho množstvi lidi Elise zaznamenala tlumene hučeni v hlavě, vyvolane jeji nechtěnou schopnosti, ktera se probudila k životu hned po přichodu do klubu. Naštěsti byla většina myšlenek, ktere na ni utočily, chlipne povahy; některe sice velmi nazorne, ale nic natolik znepokojiveho, aby ji to působilo skutečnou bolest. Vzpomněla si, co ji učil Tegan, a v duchu si vybrala jeden z nejmeně utočnych hlasů, ktere ji plnily hlavu. Vytahla ho do popředi a použila ho k přehlušeni ostatnich, zatimco prochazela mistnosti. Když se odvažila pohlednout na Tegana, zjistila, že ji upřeně pozoruje. Pokud si všiml některe z veřejnych kopulaci, ktere se všude kolem nich odehravaly, zřejme ho to nevyvedlo z miry. Ne, zdalo se, že ho spiš zajima jeji reakce. Sledoval ji tvrdym, pronikavym pohledem. Čelisti měl sevřene tak pevně, až hrozilo, že si roztřišti zuby. Pod jeho upřenym pohledem ji uvnitř polilo horko. Elise zamrkala a uhnula očima. Odvraceni zraku však znamenalo, že uvidi větši čast klubu. Vic neskryvane pulzujici sexuality, ktera ji ještě vic připominala Teganovu přitomnost a velmi živou vzpominku na to, jak přijemne bylo spojeni jejich těl.
Nesmirně seji ulevilo, když jejich doprovod zastavil před řadou vytahů a vstoupil s nimi do čekajici kabiny. Vyjeli nahoru do čtvrteho patra. Vytah se otevřel do apartma se skleněnymi stěnami, zařizeneho jako kancelař s ložnici dohromady. Reichen se elegantně rozvaloval na luxusni kulate posteli a když je uviděl, vstal, aby je přivital. Bilou oblekovou košili měl rozepnutou a vytaženou z šedych kalhot, ktere odhalovaly uzky pas a hladkou svalnatou hruď. Dermaglyfy se upirovi vinuly přes hrudni svalstvo v kudrlinkach připominajicich křidla a přitahovaly zrak k mužne krase jeho postavy. Byl zřejmě zvykly na obdiv a pouze se usmal, když Elise s Teganem vešli do mistnosti. „Neuvědomil jsem si, že sem budete Tegana doprovazet," řekl a galantně uchopil Elise za ruku. „Doufam, že vas to přiliš nešokovalo." „Vůbec ne," řekla a doufala, že na ni nejsou vidět rozpaky. Reichen ji zavedl před vysokou brunetu, kterou s nim Elise viděla předešlou noc. Žena měla na sobě rafinovaně jednoduchy kalhotovy komplet v barvě slonove kosti, ktery se spiš hodil do zasedaci mistnosti než do veřejneho domu. Dlouhe havrani vlasy měla dnes vyčesane do volneho drdolu a upevněne dvěma lesklymi ozdobnymi hůlkami ze želvoviny. Byla ztělesněnim profesionality a představovala zvlaštni kontrast k živym videozaznamům, ktere běžely za jejimi zady na monitorech s plochou obrazovkou, připevněnych na zdi kancelaře. Zatimco lide na hlavnim podlaži klubu se svijeli a vzpinali, ona se pouze přijemně usmivala, když před ni stanul Reichen s Elise. „Tohle je Helene," představil ji Reichen. „Majitelka klubu a take moje spolehliva a důvěryhodna přitelkyně." „Dobry den," řekla Elise a podala ji ruku. „Rada vas poznavam." „Napodobně," zavměla žena na odpověď. Uchopila Elisiny prsty v pevnem, ale ženskem sevřeni, ktere zrcadlilo sebejistotu, vyzařujici z Heleninych tmavych oči. Sebevědomym pohledem zajela směrem k Teganovi a zdvořile předstirala, že se neznaji, což bylo zřejmě gesto kvůli Elise. „Dobry den, vitam vas v Aphrodite. Oba dva." ,,Rad vas znovu vidim, Helene," řekl Tegan tonem, ktery kategoricky odmital veškerou přetvařku. „Reichen mi řikal, že mate nějake informace." „Ano, mam." vZ ena přijala Teganův pracovni ton a natahla se pro přenosny počitač, ktery ležel na stole. Otevřela ho a vyťukala něco na klavesnici. Jedna
z obrazovek, připevněnych na zdi za jejimi zady, ztmavla a pak se na ni objevil pozastaveny zaběr muže, sediciho v klubovem baru v přizemi. Jizva na Přisluhovačově obličeji ho okamžitě identifikovala. „To je on," řekla Elise. Ještě stale na sobě citila ty těžke trestajici ruce a v ušich ji nepřestavaly zvonit jeho ošklive myšlenky. „Přišel sem jen parkrat. Byl to zmetek, k děvčatům se choval hrozně. Před několika měsici jsem mu sem zakazala přistup. Až později jsem se doslechla, že ma něco společneho s krevnimi kluby." Helene pohledla na Elise. „Dneska jste měla kliku. Jsem rada, že jste ho trochu potrapila." Elise nebyla vůbec pyšna na to, co udělala. A nejen to, uvnitř se cela rozechvěla při zmince o krevnich klubech. V Bostonu byly už několik desetileti teměř nezname, hlavně diky tvrdemu zasahu Dozorčiho uřadu proti těmto ilegalnim podnikům. Quentin je zvlašť odsuzoval; nepovažoval je za nic lepšiho než organizovany sport, kde lide sloužili jako nedobrovolne hračky zvracenych členů Rodu. Pomyšleni, že se s Irinou ocitly na dosah ruky od jednoho z dodavatelů „materialu" pro podobne kratochvile, ji mrazilo až v morku kosti. Z Teganova tvrdeho pohledu poznala, že jemu se ta myšlenka nelibi o nic vic než ji. „Mate nějake informace o klubech v oblasti? Něco o spolupracovnicich toho člověka, nebo o někom, kdo by mohl znat jeho jmeno anebo vědět, kde se zdržuje?" Helene přikyvla a naťukala do počitače něco dalšiho. „Během let jsem si vypěstovala par dobrych přatel u policie. Neni nic překvapiveho, že tenhle Přisluhovač je znama firma." Přistoupila k laserove tiskarně za stolem a vzala list papiru, ktery se z přistroje vysunul. „Podařilo se mi ziskat jeho protokol o zadrženi, ktery obsahuje jmeno a posledni znamou adresu." „Krasna plus vynalezava," poznamenal Reichen uznale, když Helene podavala dokument Teganovi. Elise sledovala, jak Tegan hlta každou podrobnost v protokolu a s přimhouřenyma očima kalkuluje. Pohledl na Reichena. „Doprovodiš Elise zpatky do Temnosti?" „Samozřejmě. Bude mi potěšenim." „Co chceš dělat, Tegane?" Znala jeho umysly dřiv, než tu otazku vypustila z ust. Jde zabit Přisluhovače, ktery ji napadl. Viděla, jak přechazi do režimu bojovnika, jak se v ďabelskem soustředěni zaměřuje na cil. „Tegane, jen... buď opatrny."
Dlouze seji zadival do oči a pak se opět obratil k Reichenovi. „Odveď ji odsud. Setkame se v Temnosti, jakmile budu hotovy." Elise měla chuť mu padnout kolem krku, ale Tegan už rozhodně kračel k vytahu, samotařsky bojovnik s jedinym učelem a cilem. Takovy byl a takovy vždycky bude. Zavřela oči, když nastoupil do čekajici kabiny a dveře z leskle mosazi se za nim zavřely. Jeji smysly sledovaly, jak klesa dolů, a v žilach ji horce tepalo pokrevni pouto, ktere je spojovalo. Byla to jedina jeho čast, ktere se mohla skutečně držet; netušila, zda ji někdy k sobě pusti tak blizko, aby ziskala něco vic. KAPITOLA Dvacata šesta Tegan se krčil na střeše a upiral zrak na osvětlene okno bez zaclon ve vedlejši budově. Přisluhovač stravil poslednich patnact minut na telefonu. Podle rychlosti, jakou pohyboval rty, a ustaraneho vyrazu v pokřivenem obličeji se zdalo, že se snaži vymluvit z pořadneho průšvihu. Na druhe straně linky byl nepochybně jeho Pan a pravě se dozvidal nemilou novinu, že jeho rozkazy nebyly provedeny přesně podle planu. Tegan zkřivil rty, když viděl, jak se Přisluhovač vykrucuje a nervozně pochoduje po svem zaplivanem doupěti. Krk měl omotany obvazem a skrz bilou gazu prosakoval krvavy flek v mistě, kam Elise toho zmetka bodla. Nahou hruď si ošetřil podobnym způsobem a z toho, jak se při řeči držel za žebra, Tegan soudil na proražene plice. Vedle Přisluhovače, na konferenčnim stolku zahazenem pomočasopisy a prazdnymi pivnimi lahvemi, ležela zakrvacena košile a otevřene krabičky od zdravotnickych potřeb. Načaty baliček gazy, bila chirurgicka paska, dokonce i použita chirurgicka nit a ohnuta jehla. Po utěku z domu Iriny Odolfove se zřejmě pokoušel sam sobě poskytnout prvni pomoc. Zbytečná námaha, pomyslel si Tegan se škodolibym zadostiučiněnim, když Přisluhovač nahle ukončil hovor a hodil mobilni telefon na stůl. Zmizel ve vedlejši mistnosti, za okamžik zase vyšel a opatrně se soukal do flanelove košile. Zapnul si knofliky, zastrčil si mobil do kapsy u kalhot, popadl bundu a zamiřil ke dveřim. Než Přisluhovač vyšel z budovy, Tegan už stal na chodniku. Vstoupil muži do cesty a ostrym telepatickym přikazem ho prudce odstrčil. „Co sakra...!“ Přisluhovačův naštvany vyraz se rychle změnil v uděs, když na něj Tegan vycenil Špičaky. „Krucifix!" Otočil se a chtěl vběhnout zpatky do domu, ale Tegan mu zastoupil
cestu rychleji, než mužův lidsky zrak dokazal zaznamenat. Upir se natahl, popadl Přisluhovače za krk a sevřel mu prsty masite hrdlo. „Auu!" zařval Přisluhovač a s chrčenim se snažil vymanit ze škrticiho stisku. J o , asi to boli," utrousil Tegan chladně. Zmačkl ho silněji a přidusil natolik, aby mu do plic vnikalo jen minimalni množstvi vzduchu. „Dneska jsi měl ve městě menši problemy, že?" „Pusť... mě..." Dotek Teganovi prozradil, že si Přisluhovač vybavuje, co se udalo u Iriny Odolfove. Vyčetl mužův hněv, překvapeni nad Elisinou odvetou i nechutny zaměr nechat ji za to trpět; naštěsti seji povedlo včas utect. „Kdo tě na ni poslal?" doražel Tegan na Přisluhovače. Sice to věděl teměř jistě, ale potřeboval to slyšet. „Kdo je tvůj Pan, ty magore pošahanej?" „Jdi do hajzlu, upire," namahavě zachroptěl Přisluhovač, ale uvnitř jim zmitala panika a bolest. Jeho mozek to jmeno nakonec vydal Teganovu doteku, i když ho jazyk odmital vyslovit. Marek. Tegana přiliš nepřekvapilo, že za tim stoji Lucanův bratr. Nepochyboval, že mocny upir ma k dispozici rozsahlou siť lidskych duševnich otroků. Ten zradny zloduch měl přece řadu dlouhych let na to, aby mohl potaji připravovat půdu pro sve temne plany. Nebyla to však zlost na Marka, co zesililo Teganův stisk na Přisluhovačově poraněnem hrdle, i když by si rad namlouval, že prostě jen mrzači dalšiho pěšaka z nepřatelske armady. Když Tegan rdousil toho ničemu a ždimal z něj posledni zbytky života, v hlavě měl jedinou chladnou myšlenku: že ten člověk vztahl ruku na Elise. A protože Přisluhovačovi působilo potěšeni Elise ubližovat, hodlal si teď Tegan jeho posledni okamžiky pěkně pomalu vychutnat. „Vam to jehněči nechutnalo?" Elise se s trhnutim vzpamatovala a střetla se s Reichenovym pohledem nad malym restauračnim stolkem. „Ne, bylo vynikajici. Všechno to bylo fantasticke, Andreasi. Važně jste si nemusel dělat takove starosti." Přeziravě mavl rukou, ale z jeho usměvu bylo patrne, že se uvnitř nadyma pychou. „Co bych to byl za hostitele, kdybych vas nechal cely den bez pořadneho jidla? Aspoň jsem měl přiležitost vas pohostit v jednom z nejlepšich podniků ve městě." Seděli v restauraci pod střechou jednoho z nejexkluzivnějšich berlinskych
hotelů. Když Reichen zjistil, že Elise několik hodin nejedla, trval na tom, že se tu cestou z Helenina klubu zastavi. On sam si samozřejmě nic nedal. Přislušnici Rodu mohli konzumovat vařene jidlo jen v minimalnim množstvi; obvykle se k tomu uchylovali pouze ve vyjimečnych připadech, když potřebovali předstirat, že jsou lide. Elise take skoro nic nesnědla, ačkoli jidlo i vino, ktere měla před sebou, bylo naprosto vynikajici. Měla sice hlad, ale pramalou chuť k jidlu. Vlastně neměla na jidlo ani pomyšleni, když Tegan byl někde venku a bojoval za ni. Nočni město za oknem po jeji levici se třpytilo a blikotalo životem. Vyhledla ven a bloudila zrakem po hemženi chodců, rušnem provozu a osvětlene krase Brandenburske brany. Žadny z lidi venku neměl ani poněti o valce, k niž se v Rodu schylovalo. V Temnosti to tušil take jen malokdo. Ti, kteři měli možnost vědět o konfliktech se Škůdci, nad tim přivirali oči a věřili, že politika a pevna pravidla udrži všechno v patřičnych mezich. Všichni si žili, jako by se nechumelilo, netečně a ve spokojene nevědomosti, zatimco Tegan s ostatnimi členy Řadu si špinili ruce a riskovali vlastni životy, aby zachovali křehky mir uvnitř Rodu a spojeni upirů s lidskym rodem. I ona kdysi patřila do te chraněne většiny. Když se divala přes stůl na pohledneho, kultivovaneho Reichena, připomněla si, jak snadny byval jeji život. Jako družka Quentina Chase si žila jako ve vatičce, uživala si bohatstvi a vysad. V koutku duše si uvědomovala, jak snadne by bylo se vratit k byvalemu způsobu života, předstirat, že nikdy neviděla ty hrozne věci, jejichž svědkem se v poslednich měsicich za branami Temnosti stala, ani že nespachala ty přišerne činy, o nichž si vsugerovala, že je musi udělat, aby pomstila Camdenovu smrt. Jakousi zbabělou čast jejiho ja napadlo, že třeba ještě neni přiliš pozdě se vratit ke staremu životu a zapomenout, že vůbec někdy potkala bojovnika jmenem Tegan. Odpověď přišla v podobě zrychleneho tepu, ve vzrušeni, ktere v ni vzplanulo při pouhem pomyšleni na něj. Jeji krev na něho nikdy nezapomene, i kdyby utekla sebedal. A jeji srdce take ne. „Nechtěla byste raději zkusit jine jidlo?“ zeptal se Reichen, naklonil se přes stůl a dotkl se jeji ruky. „Zavolam čišnika, pokud byste „Ne. Ne, to neni potřeba,“ ujišťovala ho a citila se provinile za svou nevychovanost
a nevděčnost. Tegan jeji obavy pravděpodobně vůbec nepotřebuje. Rozhodně by o ně nestal. Sve city k němu sice nemohla vypnout jako radio, to ale neznamenalo, že se jimi musi nechat vlačet. „Děkuji, že jste mě sem zavedl, Andreasi. Ani si nevzpominam, kdy jsem naposledy měla tak znamenite jidlo a vino. S Quentinem jsme si radi dopřavali společne večeře, ale po jeho smrti jsem vlastně už neviděla důvod, proč se snažit.“ Reichen se ušklibl, jako by nikdy neslyšel větši nesmysl. „Vždycky je přece důvod uživat si veškerych radosti života, Elise. Ja osobně nevěřim v odřikani. V žadne podobě.“ Elise se usmala; věděla, že se na ni snaži zapůsobit svym šarmem. „S takovou životni filozofii jste už musel zlomit spoustu srdci.“ „Jenom par,“ přiznal a zazubil se. Pohodlně se rozvalil na židli, přehodil si ruku přes opěradlo a tepla zaře svičky, mihotajici se na stole, zvyrazňovala jeho aristokraticky profil. S tmavymi vlasy, ktere mu neposlušně vyklouzavaly z copanku na zatylku, a elegantni bilou košili, rozepnutou o jeden knofliček navic, než se slušelo, vypadal Andreas Reichen jako požitkařsky kral, shližejici na sve poddane z vrcholu hradni věže. Pod jeho navyklym nenucenym vyrazem se však skryval jakysi nepokoj, snad stopa znuděnosti. V očich měl cynickou moudrost, ktera naznačovala, že navzdory bezstarostnemu šarmu viděl mnohem vic temnoty, než by kdy přiznal. Elise uvažovala, zda navzdory svemu postaveni a zhyralym mravům neni Andreas Reichen v koutku duše i bojovnikem. „A co Helene?“ Elise nedokazala odolat, aby se nezeptala na tu uchvatnou ženu, ktera sice nebyla Vyvolena, přesto toho diky svemu vztahu s Reichenem zřejmě věděla hodně o narodu upirů. „Vy a ona... se znate už dlouho?“ „Par let. Helene je kamaradka. Občas mi poslouži jako Hostitelka a radi spolu travime čas, ale je to předevšim fyzicka zaležitost.“ „Vyji nemilujete?44 Uchechtl se. „Helene by nejspiš řekla, že nemiluju nikoho vic než sebe. Asi to neni uplně nepravdive. Prostě jsem nikdy nepotkal ženu, se kterou bych měl chuť navazat něco trvaleho. Na druhou stranu, ktera by byla takovy blazen, aby to se mnou vydržela?44 zeptal se a vrhl na ni okouzlujici
usměv, po kterem by každa jina hned vyskočila a nabidla se jako dobrovolnice. Elise si usrkla doušek vina. „Myslim, že jste velice nebezpečny muž, Andreasi Reichene. Každa žena ve vašem okoli by si měla před vami chranit srdce.44 Zvedl oboči a zatvařil se světacky i važně zaroveň. „Nikdy bych vam nechtěl zlomit srdce, Elise.44 „Aha,44 řekla a pozvedla k němu sklenici v ironickem připitku. „Tim jste ma slova jen potvrdil.44 Tegan dorazil do Reichenovy vily v mizerne naladě. Dobra zprava byla, že Přisluhovač, ktery malem zabil Elise, je mrtvy. Než však Tegan z toho člověka vymačkl posledni dech, ziskal dvě důležite informace. Za prve, Marek vydal rozkaz k zabiti Elise hned několika Přisluhovačům v Berlině a okoli. Což znamenalo, že ji Tegan musi co nejrychleji dostat pryč z města. Začal už na tom planu pracovat. Pravě dotelefonoval s Gideonem, ktery měl dohlednout na to, aby za hodinu čekalo na letišti Tegel soukrome letadlo Řadu s doplněnym palivem. Druha informace, kterou mu dnešni večer přinesl, byla, že o Elise stoji, jakkoli se to bude snažit popirat. Zaleželo mu na ni způsobem, ktery ani nedokazal pochopit. Měl ji rad, jako by byla jeho přibuzna - vlastně ještě vic -, což se jasně ukazalo ve chvili, kdy se vratila cela zakrvacena po Přisluhovačově utoku. Važil šiji, nejen pro jeji odvahu, ale i silu. Byla to vyjimečna žena, mnohem lepši, než si vůbec zaslouži. Ani se nesnažil předstirat, že by ji dokazal odolat. Když se spolu ocitli v Helenině klubu, malem ho to zničilo. Nedokazal myslet na nic jineho, než co by chtěl s Elise dělat. Zachytil jeji rozpačity pohled, když prochazeli podnikem, a neušlo mu, jak seji prudce zrychlil dech a tep ji bušil tak hlasitě, až citil, jak mu vibruje v jeho vlastnim těle. Nemohla tušit, jak zoufale ji toužil zatahnout do některeho z vypolštařovanych vyklenků v Aphrodite, svlect ji donaha a ponořit se hluboko do jejiho měkkeho, vlhkeho žaru. Pouha ta vzpominka mu teď způsobila masivni pnuti v rozkroku. A pak tu byla ta zaležitost s jejich pokrevnim poutem. To bylo vůbec nejhorši. Cela ta věc ho sice uražela, ale přitom se těšil, až se mu Elise přiště přisaje k žile. Vlastně se mu zamlouvalo vědomi, že pravě diky jeho krvi je Elise silnějši, že ji pomaha vypořadat se s psychickym talentem, ktery ji do te doby pomalu, ale jistě ničil. Že pravě jeho krev ji udrži naživu teměř navěky, pokud spolu svůj svazek završi. Stačilo by, aby se od ni napil, a byli by navzajem neoddělitelně
spojeni. Ano, právě po tom teď toužil. A vem to čert, klidně to mohl přiznat - aspoň sam před sebou. Miluje ji. To ho vratilo do současneho mrzuteho rozpoloženi. Vstoupil do Temnosti, kde bylo ticho a prazdno, až na hrstku obyvatel, kteři neodešli na noc ven. Tegan se zastavil před Elisinym pokojem a zaklepal na zavřene dveře. Nikdo neotviral. Zkusil to znovu a připadal si jako pitomec, když si všiml, že se k němu po chodbě bliži jedna z mladšich žen. „Dobry večer,“ řekla a přivětivě se usmala. Tegan zdvořile kyvl na pozdrav a počkal, až žena loudavě sejde po schodech do hlavniho podlaži vily. Ještě naposledy zaťukal, pak otevřel dveře a vešel do prazdne mistnosti. Kde sakra Elise je? A kde je Reichen? Jak to, že se ještě nevratili? Hrůzou mu přejel mraz po zadech. Kristepane. Jestli se j í něco stalo... Bezmyšlenkovitě zamiřil ke dveřim na balkonek, odkud byl vyhled na prostranstvi před vilou. Když vychazel ven, opřel se do něj poryv studeneho větru. Zůstal stat a naslouchal okolni noci. Jestli se některému z Markových nájemných vrahů povedlo Elise najít, zatímco on byl pryč V tu chvili se na přijezdove cestě vynořil Reichenův elegantni černy rolls-royce a hladce zajel před hlavni vchod vily. Tegana zalila uleva, když řidič obešel auto a otevřel zadni dviřka. Pomohl Elise z vozu a Reichen vystoupil hned za ni. „Ještě jednou vam děkuji za večeři,“ řekla Elise. Reichen ji předběhl, dvorněji podal ruku a pomohl ji do schodů ke vchodu. „Potěšeni bylo na me straně. Skutečně.*4 Důvěrny ton, kterym Reichen s Elise hovořil, v Teganovi budil cosi primitivniho a majetnicky samčiho. „Třeba se mi podaři vas přesvědčit, abyste svůj pobyt v Berlině prodloužila,“ vemlouvavě pokračoval pan Temnosti a nenapadně se k ni sunul. Jeho mohutna postava se tyčila nad Elise a zcela ji Teganovi zakryla z vyhledu. „Moc rad bych vas poznal bliž, Elise.“ Tegan stěži potlačil zavrčeni, když k ni Reichen natahl ruku a dotkl se ji. Pak se k ni sklonil a vtiskl ji na rty polibek, ktery byl nepochybně vic než jen přatelsky. Neucukla. Nedala mu facku ani rozhořčeně neutekla.
A proč by měla? Tegan ji nedal žadny důvod, aby se přestala zajimat o jine muže. Naopak, vždyť ji prakticky vehnal Reichenovi do naruče. Mělo by se mu ulevit, že si Elise možna hleda někoho jineho. On rozhodně neni žadna vyhra. Elise si zaslouži někoho mnohem lepšiho než on - nebo kupřikladu Reichen. A Tegan ji to řekne pěkně od plic, krucinal. Jeho špatna nalada se zhoršovala s každou vteřinou, po kterou Elise stala s Reichenem pod balkonem. Zacouval raději zpatky do jejiho pokoje a čekal na ni. KAPITOLA Dvacata sedma Cilise ucouvla před naprosto nečekanym polibkem a přitiskla si prsty ke rtům. Byl to přijemny, i když kratky dotek ust, jenže ona absolutne nic necitila k tomu pohlednemu muži, ktery na ni teď hleděl v trapnem, a přece chapavem tichu. „Promiňte, Andreasi. Neměla jsem to dopustit." Když v rozpacich sklopila oči, jemně ji zvedl bradu, aby ji viděl do oči. „Byla to moje chyba. Měl jsem se vas nejdřiv zeptat. Ne,“ opravil se. „Měl jsem si všimnout, že vaše srdce je už zadane. Vlastně jsem si všiml, ale asi jsem chtěl mit jistotu, že nemam šanci. Takže... ja už nemam žadnou naději, je to tak, Elise?“ Omluvně se na něj usmala a pomalu zavrtěla hlavou. „Ach. Toho jsem se obaval. Ten mizera ma ale štěsti.“ Reichen vydechl, stahl si ze sepnutych vlasů tenky koženy řeminek a prohrabl si tmave rozpuštěne vlny. „Myslim, že tenhle bojovnik se už ode mě žadne laskavosti nedočka. Po takovehle dani, kterou jsem mu zaplatil, se už Tegan bude muset smiřit s tim, že jsem mu svůj dluh plně splatil/* Elise jeho slova potěšila, i když nevěděla, zda jsou opodstatněna. Tegan si na ni nedělal žadne naroky, navzdory citům, ktere k němu chovala. Vlastně se spiš snažil držet si ji od těla. Nejspiš by se mu ulevilo, kdyby nahle našla zalibeni v jinem muži. Jenže to se nestane. Reichen měl pravdu; jeji srdce už ji nepatřilo. Měl ho Tegan, ať už o to stal či ne. Pohledla Reichenovi do uhrančivych tmavych oči. „Jste hodny, Andreasi. A velice laskavy." Dramaticky si povzdechl. „Přestaňte, prosim vas! Pro jednu noc už jste
mou pychou otřasla až dost. Jsem ďabel a darebak, na to nezapominejte." Elise se zasmala, zvedla se na špičky a polibila ho na tvař. „Diky za večeři. Děkuji vam za všechno, Andreasi." Přikyvl, pak vykročil napřed a otevřel ji dveře do vily. „Dobrou noc, krasko," řekl a počkal ve vestibulu, dokud nevyjde nahoru do sveho pokoje. Tegan slyšel, jak se jeji lehke kroky zastavily přede dveřmi. Tiše a potaji čekal, až se otoči skleněna kulata klika a dveře se otevřou. Elise překročila prah, zastavila se a poslouchala. Jejich pokrevni pouto ho okamžitě prozradilo; citila jeho přitomnost. Poznal to podle toho, jak se nadechla a očima patrala po temne mistnosti. „Tegane?" Stiskla vypinač a rozsvitila. Popošla dal do mistnosti. Tegan se nehybal a sledoval, jak si zimomřivě tře paže, když krači po tlustem koberci k otevřenym balkonovym dveřim. Vyhledla na balkon, opatrně a nejistě. „Tegane... jsi tady venku?" Zavan chladneho větřiku zvenči k němu zanesl jeji sladkou vůni. Zachytil v ni i stopy Reichenovy vůně - temny, pižmovy podton, ktery Tegana přinutil zaskřipat zuby. Zachvatila ho žarlivost, drava a neředěna. Pudově samči. Elise zavřela balkonove dveře a Tegan seskočil z rohu pokoje, kde visel pod stropem jako pavouk. Neslyšně dopadl Elise za zada a zatarasil ji cestu, když se prudce otočila a zalapala po dechu. Vyděšeně vytřeštila oči. „Tegane! Kde jsi by Tvrdě a rozhodněji k sobě přitahl, sevřel ji v pevnem objeti a přitiskl ji usta ke rtům. Jeho polibek byl prudky a vymluvny. Jako zviřeci samec, ktery si značkuje sve uzemi. Elise se nebranila. Citil, jak ho rukama objima kolem krku, propleta si prsty na zatylku a pevně ho drži. Opětovala jeho polibek a vzdychla mu do ust, když ji jazykem pootevřel rty a zanořil ho dovnitř. Potřeboval ji ochutnat. Potřeboval ji vlastnit. Kristepane, jak jen ho rozpalovala. Každa buňka jeho těla salala žarem, upěla hladem po ni. Nemohl byt něžny, když všechno to prvotni a primitivni, co v sobě měl, bylo vybuzene a vzrušene. Všechno, co naleželo Rodu, reagovalo take, chtič mu zužoval panenky a prodlužoval Špičaky. Tvrdě tiskl panev proti křehkym křivkam Elisina těla, aby citila tvrdy pahrbek
jeho penisu. Zastenala, když se k sobě přitiskli, a Teganovi bušilo jeji srdce v ušich jako bubinek. „Ach bože, Tegane,“ hlesla. Hlas se ji změnil v přeryvany proud tepleho vzduchu, když se Tegan konečně odtrhl od šťavnate sladkosti jejich ust. „Jsem tak rada, že jsi tady. Dělala jsem si o tebe starosti." Odfrkl si. „Jo, to jsem si všiml. Viděl jsem, jak trneš hrůzou v Reichenově naruči." „Tys nas viděl..." Ušklibl se a odhalil přitom Špičaky. „Ještě pořad ho citim na tvych rtech." „Pak musiš taky citit, že on neni ten, koho chci," řekla a neucukla ani o milimetr, když ji sjižděl rty po hebke tvaři až najemnou kůži pod uchem. „Jsi to ty, Tegane. Ja chci byt s tebou. Pokud sis nahodou nevšiml, tak jsem se do tebe zamilovala." Zavrčel, odtahl se a probodl ji pohledem přivřenych oči. To byla ta slova, ktera chtěl slyšet - slova, ktera z ni chtěl dostat pote, co ji nachytal v naruči jineho muže. Přesto ho uzemnila. V ustech mu najednou vyschlo. Byla tak krasna, tak odvažně otevřena. Veškera agrese z něj vyprchala, když hleděl do hlubokych ametystovych jezirek jejich oči. Přejel ji prsty po jemne linii čelisti a dech mu uvizl v hrdle, když naklonila hlavu stranou a odhalila mu zranitelny krk. Neodolal a dotkl se mista, kde puls tepal nejsilněji. Tikave třepetani pod špičkami prstů se mu vypalovalo do kůže jako cejch. Přejel palcem po měkke kůži, sklonil se a přiložil usta na křehkou pulsujici tepnu, v niž proudila Elisina životodarna miza. V ustech se mu sbihaly sliny a zaplavovaly ho touhou Elise ochutnat a definitivně tim zpečetit jejich svazek. Tegan ji však jen polibil. Opatrně, jako by držel nějakou svatost, nadzdvihl lem jejiho pulovru a pozorně ji ho sundal. Něžně ji pohladil po hebke kůži. Zavzdychala, když ji laskal ňadra a bradavky se ji pod tenkym satenem vztyčily jako tmava poupatka. Rozepnul předni zapinani podprsenky a odhalil jeji nahotu před svym obdivnym pohledem. „Takova krasa,“ zamumlal a objel prsty měkkou spodni stranu smetanovych pahorků. Klekl si před ni a vzal do ust jednu tmavorůžovou bradavku. Špičaky už měl obři a musel si davat velky pozor, aby ji ostrymi hranami nepoškrabal, když jazykem laskal jemne hrbolky na kůži. Byl však opatrny. Držel ji, jako by byla ze skla, jako by každy centimetr jejiho těla byl
vzacny a lehce rozbitny. Poklad, jehož neni hoden, přesto je rozhodnut o něj pečovat. Elise ho uchopila kolem ramen. Pevně ho svirala a prohybala se do oblouku, zatimco věnoval podobnou pozornost druhemu ňadru. Pokračoval usty dolů po břiše a rukama ji mezitim zbavil kalhot a kalhotek. Pokožku na bocich měla hladkou jako samet. Polibil štihlou křivku jeji kyčle a pak zabrousil niž, do uhledneho hnizda světlych kudrnatych chloupků mezi stehny. Roztahl ji nohy, přiložil usta k jejimu pohlavi a jazykem vnikl do mokreho žaru klina. Nekontrolovatelně se roztřasla, když si na ni pochutnaval; Tegan citil, jak mu ochabuje v naruči jako hadrova panenka, když ji zvedal a odnašel do postele. Ležela a zpod těžkych viček sledovala, jak se před ni svleka; Tegan fyzicky citil na kůži jeji hladovy pohled. Nahy a vzrušeny až k bolesti stal na kraji matrace a nechal ji, ať se na něj dosyta vynadiva. Zatajil dech, když se posadila a pak se k němu po čtyřech přibližila. Ruce měla zvědave a patrajici, měkke, avšak pevne, když uchopila jeho naběhly ud a pohladila ho odshora až dolů a pak zase zpatky. Olizla si rty a tazavě k němu obratila oči. Tiše vydechl, což zřejmě vzala jako souhlas. Tegan sledoval, jak se k němu sklani, rozevira vlhke rty a bere do ust žalud jeho penisu. Zastenal a zabořil ji prsty do kratkych blonďatych vlasů. Zhluboka se přisala a mučila ho pomalym pravidelnym pohybem jazyka na citlive tkani. Zrychlila rytmus a on začal rychle ztracet kontrolu. Zavrčel rozkoši, odtahl se od jejich ničivě sladkych ust a povalil ji na matraci. Vylezl nad ni a vašnivě ji polibil. V každem bodě, kde se jejich těla dotykala, citil dravost jeji touhy. „Chceš mě mit uvnitř, Elise?" „Ano,“ zalapala po dechu a vzepjala se k němu. „Potřebuju tě v sobě citit, Tegane. Hned." Velmi ochotně ji vyhověl. Jedinym dlouhym přirazem zaplnil uzkou pochvu a přitom polkl Elisin slaby vykřik. Jeji tělo ho ždimalo, stěny vaginy ho sevřely jako vlhka horka pěst. Tegan nepřestaval hybat boky a sledoval, jak se na Elisině krasne tvaři střidaji emoce. „Jsi tak hebka,“ řekl. Nechtěl nic než ji potěšit. Svou ženu. Svou družku. Svou lasku. Citil, jak se bliži jeji orgasmus společně s jeho vlastnim. Těžce dychala,
svijela se při každem tvrdem narazu jeho boků a stenala na protest při každem povytaženi. Otočila hlavu na stranu, kde se podepiral rukou o postel. Vydala zviřeci sten a sevřela mu zapěsti souměrnymi bilymi zuby. Když ho hryzla tupym chrupem, projela mu tělem eroticka bolest jako šip. „Chceš?“ zeptal se a pohledl ji do hladovych oči. „Chceš ode mě pit, a ja tě přitom přivedu k vrcholu?" Chabě přikyvla a na odpověď ho slabě kousla. „Přesně tak, drahoušku. Ale tentokrat ne do zapěsti." Stale ji sviral v naruči, převalil se s ni na zada a posadil si ji obkročmo na sebe. „Chci tě citit na krku, Elise. Chci tě držet, zatimco budeš ode mě pit. Chci citit, jak mě koušeš." Skrz jejich dotek ucitil jeji nejistotu. „Tak jsem to ještě nikdy nedělala." „To je dobře," řekl potěšeně. „Ja jsem o to take ještě nikoho nežadal. Udělaš to teda, Elise?" Zamračila se, ale očima se mu zavrtavala do hrdla. „Nechci, aby tě to bolelo..." Zasmal se; pro jeji peči ji obdivoval ještě vic. „Pojď sem," řekl, jemně ji položil ruku na zatylek a nasměroval šiji na odhaleny krk. .„Zakousni se do mě, Elise. Napij se.“ Naklonila se nad něj. Těla měli ještě stale intimně spojena, vpijeli se do sebe očima. Ucitil na tvaři jeji horky dech, když se sklaněla niž. Přitiskla mu teple rty pod ucho a pootevřela usta. Citil jeji mokry jazyk a tvrdou řadu zubů na kůži nad žilou. V okamžiku, kdy se zakousla, v ni Tegan malem explodoval. Prorazila mu kůži s ostrym, omamujicim vybuchem bolesti, po němž se prudce vzepjal na matraci. Pevněji popadl za zadek a zajel hlouběji, zatimco mu sala krev z rany, kterou sama udělala. Začala se na něm rytmicky pohybovat, tvrdě na něj naražela a pak se pomalu zvedala po cele delce jeho udu. Vlhke hltave zvuky těsně u ucha působily extremně eroticky a ve spojeni s roztouženym stenanim byly tou nejdraždivějši věci, jakou kdy slyšel. Když zvratila hlavu dozadu a vykřikla s propukajicim orgasmem, Tegan ztratil veškere zbytky sebeovladani. Posadil se s ni, zaklesl si jeji nohy kolem boků a pokračoval v rytmickem přiraženi. Elise se k němu křečovitě tiskla a tělo seji nekontrolovatelně třaslo; Tegan citil, jak do něj naraži jedna vlna vyvrcholeni za druhou. Přejel ji dlani po leskle pokožce a sehnul se, aby ochutnal svůdnou užlabinu v mistech, kde se krk setkaval s ramenem. Měl byt chytřejši. Do pekla. I kdyby byl chytřejši, stejně to teď musi udělat. Na usta mu zabubnoval tep jejiho srdce. Sledoval ho, sunul rty po Elisině
hrdle, dokud se nedostal na citlive misto pod uchem. Elise zakňourala, když zavahal a jazykem přejižděl po trase tepny. Špičaky mu pulsovaly v taktu jejiho tepu a všechny instinkty Rodu měl vybuzene pokušenim, k jehož završeni chyběl jen posledni krůček. Elise mu objala hlavu rukama. „Tegane... proboha... udělej to “ Lehce ji hryzl, aby otestoval jeji odhodlani. Namisto odpovědi na něj prudce dosedla a začala se svijet v dalšim bouřlivem orgasmu. To bylo vic, než dokazal snest. Jednou rukou ji naklonil hlavu ke straně a přiložil usta k jejimu krku. Špičaky lehce vnikly dovnitř, ostre špičky ji zajely do jemne kůže jako teply nůž do masla. Vykřikla, když nasal prvni dlouhy doušek z jeji žily. Jeji tělo se mu v naruči prohnulo jako luk a vzapěti upadla do malatneho klidu, jakmile začal pit. Ach, jak byla sladka. Usta mu naplnil nahly přival krve a vůně po růži a vřesu mu zaplavila smysly. Pil lačně; nevzpominal si, že by kdy okusil něco tak lahodneho jako chuť Elise na jazyku. Pulzujici nektar jeji krve mu proudil do těla a rozsvěcoval ho zevnitř. S každym dalšim polknutim jeho hlad po ni rostl. Žadosti vost, jakou po Elise citil dřiv, byla jen slabym odvarem touhy, kterou poznal teď. Majetnicky pud ho zachvatil jako bouře. Buracel touhou po teto ženě - sve ženě, nyni už neodvolatelně. Nezrušitelně a nezvratně. Položil šiji pod sebe a dovolil te probuzene šelmě v sobě, aby ho ovladla. Elise se už Tegana mohla jen držet, když ji zakryl tělem a přivedl ji k dalšimu mohutnemu orgasmu. Citila jeho dlouhe Špičaky zabořene hluboko do krku a slastně se oddavala rytmu jeho sajicich ust, když polykal jeji krev a tim završil jejich pouto. Teď už na něm nebylo nic něžneho. Jeho železne sebeovladani se rozpadlo na kousky a Elise nikdy nepoznala nic tak vzrušujiciho jako pohled na Tegana v zajeti divokosti, ktera ho zachvatila v okamžiku, kdy poprve ochutnal jeji krev. Vynesl ji do vyšin na nekonečne vlně rozkoše a miloval se s ni, dokud nebyli oba uspokojeni, nemohli popadnout dech a vyčerpane odpočivali jeden druhemu v naruči. Když bylo po všem, přejel jazykem po rankach, ktere ji udělal, a zacelil je něžnym polibkem milence. „Jsi v pořadku?" zeptal se a projižděl ji prsty ve vlasech. „Mm-hmm.“ Elise přikyvla, vyčerpana, ale osvěžena zaroveň. „V nejlepšim pořadku." Ve skutečnosti se nikdy necitila lip. Neušlo ji ovšem, že když Teganovi řekla, že ho miluje, on ji sve city nevyznal. Možna už bylo trochu pozdě
se tim trapit, jenže teď, když zahnala nejhorši ze svych hladů, začala na ni zase doražet realita, aby všechno zkazila. „Ta slova už jsem neřekl strašně dlouho, Elise. Nemyslel jsem, že je ještě někdy vyslovim." „Nedělej to." Sedla si a odtahla se mimo jeho dosah, v rozpacich, že ji prostřednictvim doteku vnikl do myšlenek. „A nemysli si, že mi musiš řikat něco hezkeho jenom kvůli tomu, co se tady teď odehralo." „Nemam pocit, že bych měl něco řikat." „Dobře. Tak neřikej. Asi bych teď těžko snašela nějake řeči ze slušnosti." Natahl se a uchopil ji za ruku. „Když ti povim, že mě naštvalo, když jsem tě viděl libat Reichena, a že už tě nikdy nechci vidět libat jineho muže, tak to neřikam ze slušnosti ani z povinnosti." Elise na něj zirala a sotva se opovažovala dychat. Pronikavě na ni hleděl, v očich se mu mihaly jantarove zablesky a panenky měl ještě zužene touhou. Když mluvil, hlas měl drsny a hroty Špičaků se mu leskly. „Nemam pocit, že po tom všem musim byt k tobě laskavy, takže to nepovažuj za důvod, proč ti teď řikam, že jsi uplně jina než všechny ženy, co jsem doposud potkal. Nebyl jsem na tebe připraveny, Elise. Dobrotive peklo... ani zdaleka." Pohledla dolů na jejich spojene ruce. Teganovy silne prsty byly tak pevne a ochranitelske, vždy tak něžne, i když byly vycvičene pro valku a boj. „Nebylo by to ani trochu ze slušnosti, kdybych ti řekl, že doufam, že nikdy nebudeš žadneho muže chtit tak jako mě." Sarkasticky se zasmal. „Jestli tě miluju? Jo, Bůh ti pomahej, ale ano." „Tegane," zašeptala a položila mu ruku na tvař. Rana po jejich zubech se už hojila, kůže se začinala zacelovat. Jemně se dotkla rude stopy a pak mu pohledla do oči. „Polib mě ještě." Zvedl koutek ust a přitahl šiji do naruče. Sotva začali, když se ozvalo tiche bzučeni a Tegan se zabručenim zvedl hlavu. „Co se děje?" zeptala se, když vyskočil z postele a z kalhot pohozenych na zemi vytahl mobil. „To je kvůli navratu do Bostonu. Domluvil jsem odlet na dnešni noc." Ozval se do telefonu usečnym a važnym tonem - v mžiku přepnul do režimu bojovnika. „Ano. Dobře. Letiště Tegel. Terminal pro komerčni lety. Odlet za hodinu." Elise sklouzla z matrace a lehce našlapovala k mistu, kde Tegan stal, naha a nadherna. Ovinula ho pažemi a zezadu se přitiskla k jeho svalnate
zadnici. Začala mu oždibovat lopatku a usmala se, když mu na uchvatnych dermaglyfech na pažich naskočila husi kůže. Zaslechla, jak se zajmem temně zamručel a neubranila se usměvu, když na ni vrhl ohnivy pohled. „Radši to změňte na dvě hodiny,“ nařidil osobě na druhe straně linky. „Něco mi do toho pravě vlezlo.“ Otočil se k ni a Elise sjela pohledem dolů. Něco do toho spiš stouplo, jak se zdalo, a to dost vyrazně. Ucouvla a zuby si skousla spodni ret, zatimco Tegan vypinal mobil a hypnotizoval ji pohledem přivřenych oči. Odhodil telefon stranou. Pak se na ni vrhl. KAP I T OL A Dvacata osma V ětšinu cesty zpatky do Bostonu prospali a Elise se spokojeně choulila v Teganově naruči. Řekl ji už, že Přisluhovač, ktery ji u Iriny napadl, je mrtvy. Oznamil ji take, že ten lidsky duševni otrok byl jen jednim z několika v Berlině, kteři dostali od Marka přikaz k jejimu dopadeni. Elise ty zpravy přijala s obvyklym klidem, ale Tegan si nemohl pomoci a sviral ji o trochu pevněji, když mu usnula na klině. Marek byl zradny protivnik. Byval to obavany bojovnik, nemilosrdny v boji, často zbytečně kruty. Tegan znal Lucanova staršiho bratra dobře, nejednou mu na bitevnim poli svěřil do rukou vlastni život. Za starych časů, když byl Rod mlady a problemy se Škůdci běžne, bojovali bok po boku. Marek patřil k původnim členům Řadu, ale vždycky byl spiš outsider. Odmital přijmout veleni sveho mladšiho bratra - Lucan byl zakladatel kadru bojovniků a rozeny vůdce, a s tim se Marek nedokazal smiřit. K je ho charakteristickym vlastnostem patřila netrpělivost a arogance, a ty mu branily vydobyt si uctu a uznani, jake si podle sveho nazoru zasluhoval. Skutečnost, že byl tak dlouho považovan za mrtveho - celych šest stoleti - , jen aby se nahle vynořil v Bostonu s planem zautočit na Řad, naznačovala, že se Marek naučil počkat si na spravnou přiležitost. Projevil velkou trpělivost, když zůstal tak dlouho schovany, a Tegan nepochyboval, že upir využil všechny ty roky k vlastnimu prospěchu. Měl svůj plan a pomalu, ale jistě uvaděl věci do pohybu. Odolfovo zahadne blaboleni a jmeno Dragos, ktere znenadani vyplulo na povrch, ukazovalo na potiže velmi stare povahy. Tegan otevřel denik a znovu si přečetl podivne pasaže. Musi to byt
nějake misto, ale kde? A co znamena? Tam on se schovává, blekotal Odolf na klinice. Tegan si nemyslel, že se to tyka Marka. Ale nemohl by to byt Dragos? Nebo někdo jiny, koho zatim nezachytily radary Radu? Ať už měl Marek za lubem cokoli, a ať už Petrova Odolfa a jeho bratra tižilo jakekoli tajemstvi, nevěstilo to pro nikoho nic dobreho. Když tryskač přistal v Bostonu, Tegan zatelefonoval na centralu bojovniků a požadal Gideona, aby svolal ostatni na schůzku. Budou muset vypudit Marka z jeho ukrytu a zajistit, aby byl Řad vždy o krok napřed. Podle posledniho hlašeni z Berlina byl jeden z jeho Přisluhovačů mrtvy. Marka ztrata dalšiho z pěšaků rozlitila, ale jelikož ten člověk nedokazal splnit zadany ukol, Marek mohl jen doufat, že Přisluhovač v poslednich okamžicich života trpěl. Brutalita, s jakou ho zabili, nenechavala nikoho na pochybach, že trpěl hrozně, tělo měl rozmlacene a krvave teměř k nepoznani. Což samo o sobě bylo překvapujici, vzhledem k tomu, že Přisluhovačovym katem byl teměř jistě Tegan. Zabil Přisluhovače, ktereho Marek vyslal, aby se zbavil te ženy z Temnosti - ne však s nezučastněnou, chladnou učelnosti, ktera byla pro bojovnika tak typicka, ale s neskryvanou zuřivosti. Tegan zabijel ze msty. Jeho touha pomstit tu ženu mohla znamenat pouze jedine: Teganovi na ni zaleželo. Marek se už nemohl dočkat, až bude mit přiležitost tuto bojovnikovu slabinu využit. Kdysi už Tegana malem zničil prostřednictvim jeho lasky k ženě; jak potěšujici by bylo využit jeho noveho citoveho vzplanuti, aby ho konečně jednou provždy zlikvidoval! Jak uspokojive by bylo zničit Řad a zaujmout misto vladce celeho Rodu, ktere mu pravem naleži! Pravě o to celou dobu usiloval; jeho plan však vyžadoval vic trpělivosti, než jake byl Marek podle vlastniho nazoru schopen. Snil o okamžiku sve korunovace už po staleti - od chvile, kdy mu bojovnik Dragos svěřil to hrozne, zničujici tajemstvi. Marek vstal od psaciho stolu a přešel k vysokemu oknu s vyhledem do udoli Berkshire, zaliteho měsičnim svitem. Lesy tam byly huste, tak huste jako ve středověku. Okolni krajina mu připominala stare časy a v myšlenkach se vratil do davne minulosti Řadu. Za oněch časů zuřila v narodu upirů valka. Postavila syny proti otcům;
jenže v tomto scenaři byli otcove tlupou brutalnich a krutych mimozemšťanů. Prastaři přiletěli na Zem před několika tisici lety a museli se živit lidskou krvi, aby přežili. Jejich synove, křiženci zrozeni lidskymi matkami z mimozemskeho semena, vytvořili prvni generaci Rodu. Marek, Lucan a Tegan patřili k nemnoha potomkům z Generace jedna. Na vlastni oči viděli krutosti, jake Prastaři pachali na lidskem pokoleni, hromadne vyvražďovani celych vesnic, životy, ktere padly za oběť nenasytnemu hladu upirů. Marka to krveproliti nikdy nerozrušovalo tolik jako jeho mladšiho bratra. Zatimco Lucan opovrhoval nasilim, ktere Prastaři šiřili, Marek si v něm často sam liboval. Opajela ho moc vzbuzovat paniku a beztrestně zabijet, a často uvažoval, proč si Rod jednoduše nepodrobi sve lidske Hostitele a neprohlasi planetu za svou vlastni. Marek nějakou dobu rozseval semě nespokojenosti mezi Prastarymi, když se všechny jeho plany nahle otočily vzhůru nohama. Jeho mimozemsky předek v zachvatu krvelačnosti zabil Markovu a Lucanovu matku. Ten netvor ji surově zavraždil a Lucan sťal upirovi hlavu, aby matčinu smrt pomstil. Zabitim jednoho z Prastarych Lucan vyhlasil valku hrstce zbyvajicich mimozemšťanů a všem, kdo jim sloužili. Lucan založil Řad a přivedl do něj i Marka. Společně s Teganem a pěti dalšimi upiry z Generace jedna se zavazali, že ukonči masove krveprolevani a začnou v Rodu novy způsob života. Tak ušlechtile, vznešene umysly. Marek se dokonce ani teď neubranil pohrdavemu usměšku. Nebyl jediny z Řadu, komu se nezamlouvala Lucanova vize miroveho soužiti s lidstvem. Našel se ještě jeden bojovnik, Dragos, ktery se Markovi svěřil, že ma o budoucnosti Rodu jine představy. A co bylo ještě zajimavějši, začal podnikat kroky k tomu, aby tu budoucnost uskutečnil. Zatimco Rad vedl valku se zbyvajicimi Prastarymi a zabijel je jednoho po druhem v bitvě, ktera se tahla cele roky, jedna z těch smrtelně nebezpečnych bytosti zůstala naživu. Dragos se svym mimozemskym otcem uzavřel tajnou dohodu. Namisto aby upira zabil, pomohl mu se skryt. Až o nějakou dobu později, když byl Dragos smrtelně zraněn v bitvě,
se rozhodl vyzradit sve tajemstvi Markovi. Jenže ten bidak mu neřekl všechno. Dragos odmitl Markovi sdělit, kde se nachazi krypta, v niž Prastary spi ve stavu dlouhodobe hibernace. Marka jeho tajnůstkařstvi rozzuřilo k nepřičetnosti. Přiložil Dragosovi nůž ke krku a jednim zuřivym seknutim poslal upira - i s jeho tajemstvim - do hrobu. Marek se pak zaměřil na jedinou osobu, ktera mu mohla byt užitečna: na Dragosovu Vyvolenou Kassiu. Ta žena však byla mazana a jakmile jeji druh skonal Markovou rukou, vytušila, že ji hrozi podobne nebezpeči. Než Marek dorazil do Dragosova zamku, aby z ni tu informaci vyždimal - a to doslova - , Kassia mu překazila plany a spachala sebevraždu. Od te doby měl Marek jediny cil: odhalit Dragosovo tajemstvi. Umyslně kvůli tomu zabijel a mučil. Už davno odhodil svou čest, předstiral smrt a zradil sve soukmenovce, a to vše proto, aby mohl znovu nastolit prastarou hrůzovladu a využit ji k uspokojeni vlastnich choutek. Nakonec, po nekonečnem patrani, nedavno narazil na prvni nadějnou stopu: přijmeni Odolf, patřici rodině z Rodu, ktera měla za starych časů vazby s Dragosovou družkou Kassiou. Před dlouhymi staletimi jim dala něco velice cenneho, ale Marek ani mučenim neziskal odpovědi, ktere potřeboval. A teď se Řad každym okamžikem přibližuje k pravdě. Marek při tom pomyšleni pevně sevřel čelisti. Přece se tolik nesnažil a tak dlouho nečekal jen proto, aby mu všechno nakonec proklouzlo mezi prsty. Takovou eventualitu prostě odmital připustit. Nakonec stejně zvitězi. Skutečna bitva teprve začinala. Par minut po přijezdu do centraly zavedl Tegan Elise do sveho pokoje, aby se mohla osprchovat a odpočinout si. On mezitim zamiřil do technicke laboratoře, kde se na jeho žadost shromaždil cely Řad. Když vchazel dovnitř, Lucan mu vyznamně pokynul od řady počitačů, před nimiž s Gideonem stal. Niko, Kade, a Brock seděli kolem stolu uprostřed mistnosti. Dva novačci už zcela zapadli mezi ostatni bojovniky, předhaněli se s Dantem a Chasem, kdo ma vyšši tydenni skore zabitych Škůdců, a dohadovali se, kdo z nich ma ostřejši zrak. Až při pohledu na Ria se však Teganovi zvedly koutky ust překvapenim a radosti. Španěl se opiral o zadni zeď laboratoře, stranou od ostatnich, zadumčivy, ale bděly a ostražity. Odhodlani se z něj šiřilo jako elektricky
vyboj. Bradou naznačil Teganovi pozdrav a zjizvena strana obličeje se mu napnula v pochmurnem usměvu. Kdysi žive topasově žlute oči měl tvrde a bez iluzi. Tegan hleděl na sve druhy, z nichž někteři už po staleti bojovali po jeho boku a jine ještě čekala zkouška ohněm, a nemohl se ubranit pocitu pychy, že patři do jejich řad. Dlouho si myslel, že je v tehle valce sam. Jistě, Lucan i ostatni vždycky měli jeho podporu a on jejich, ale Tegan dřive bojoval každou bitvu tak, jako by se tykala pouze jeho samotneho. Každy den se utapěl a bahnil si ve sve temne osamělosti... dokud ho jedna odvažna kraska neodnaučila strachu ze světla. Teď, když ji konečně našel, nesmi dopustit, aby seji ta dobře znama temnota někdy dotkla. A to znamenalo chranit ji před Markem. „Co jste zjistili od Petrova Odolfa?“ zeptal se Lucan, zatimco si Tegan odkladal vak se zbraněmi na stůl. „Většinou mluvi z cesty. Po zbytek času nevnima okoli.“ Tegan vytahl ručně psane dopisy, ktere ziskali od Iriny. Podal je Lucanovi. „Než se z Odolfa stal Škůdce, trpěl nutkavou potřebou psat. Jeho bratra, ktery se o něco dřive take změnil ve Škůdce, postihla podobna posedlost. Nepřipomina ti to něco?“ „Sakra. To same jsme našli v deniku, o ktery Marek tak usiloval." Tegan přikyvl. „V jedne z mala jasnych chvilek řekl Odolf něco zvlaštniho. Když jsme se ho s Elise ptali, co ta hadanka znamena, prohlasil: ,Tam on se schovava. „Tam se schovava kdo?“ zeptal se Gideon, vzal si od Lucana dopisy a rychle je přeletěl pohledem. Nahlas přečetl jeden z veršů. „Označuje to nějake konkretni misto?“ „Možna. To Odolf neřikal. Třeba to nevi.“ Tegan pokrčil rameny. „To je všechno, co nam pověděl, pak už zase začal blabolit. Nic vic jsme z něj nedostali.“ Dante, pohodlně rozvaleny za stolem, se napřimil a s hlasitym dupnutim spustil nohy na podlahu. „Ať už to znamena cokoli, je to natolik vyznamne, aby to vzbudilo Markův zajem. Z toho nikdy nevzešlo nic dobreho.“ „A je připraveny odstranit každeho, kdo se mu postavi do cesty,“ dodal Tegan. „Jakmile Marek zjistil, že jsme v Berlině, vydal Přisluhovačům ve městě rozkaz, aby zabili Elise. Jednomu se to malem podařilo.“ „Ten kripl,“ sykl Lucan a rysy mu ztvrdly hněvem.
„Elise toho parchanta zranila a naštěsti seji povedlo utect. Tu noc jsem šel a oddělal ho.“ Tegan na sobě citil Chaseovy oči z druhe strany mistnosti a upřel na něj upřimny pohled. „Elise se pro mě stala ... velice důležitou. Nedovolim, aby se ji něco stalo. Položil bych vlastni život, abych ji ochranil." Chase na něj dlouze hleděl a pak usečně přikyvl. „A co ten glyf, ktery jsi našel v deniku? Ten symbol přece patřil jednomu z prvnich bojovniků, nemam pravdu? Upirovi z Generace jedna jmenem Dragos.“ „Jo,“ řekl Tegan. „Musi tam byt nějaka spojitost, ale nevim jaka. Vim, že Dragos je mrtvy. Lucan to může potvrdit, protože viděl jeho tělo.“ Vůdce Řadu sklonil hlavu na souhlas. „Jeho Vyvolena ho viděla take. Pro Kassiu musel byt pohled na mrtveho druha přiliš. Ještě tu noc si vzala život.“ Nikolaj si odfrkl. „S čim teda můžeme pracovat? Mame tu naši vlastni verzi Romea a Julie, jednoho potrhleho Škůdce, co mluvi v hadankach, jeden stary plesnivy sešit počmarany glyfy, co vedou do slepe uličky, a někde uprostřed toho všeho stoji Marek.“ „Jakmile se dostaneme k Markovi, začneme dostavat i odpovědi," poznamenal Dante tichym hlasem, ktery nevěstil nic dobreho. Tegan přikyvl. „To jo. Ale nejdřiv ho musime najit.“ „Nemame žadne pořadne stopy,“ podotkl Gideon. „Po naši loňske odvetne akci se stahl hluboko do podzemi." „Tak ho vyslidime jako škodnou," zavrčel Rio. „Vypudime toho hajzla z ukrytu a pak ho oddělame." Tegan pohledl na Lucana, ktery sledoval konverzaci se stoickym mlčenim. V zapalu hovoru o nepřatelich a bližicich se bitvach bylo občas snadne zapomenout, že Lucan s Markem jsou pokrevni přibuzni. „Souhlasiš s tim?" Střibrny pohled, upřeny do Teganovych oči, byl pevny. „Ať už ma Marek za lubem cokoli, musime ho zastavit. Otazka nezni zda, ale kdy. A to za každou cenu." KAP I T OL A Dvacata devata Elise zaslechla ženske hlasy, když prochazela po chodbě cestou z Teganova bytu. Tlumeny smich a bezstarostne štěbetani ji přitahovalo, připominalo ji přatelstvi z davnych dob v Temnosti, kdy se jeji život zdal tak
plny. Teď už se sice necitila tolik prazdna jako v poslednich měsicich, ale pořad ji zbyvalo v srdci misto - kousek volneho prostoru, ktery ji připominal, že nepatři do žadneho společenstvi. Nevěděla, co si o ni ostatni ženy pomysli. Sice ji připadalo, že se to odehralo už před lety, ale ve skutečnosti uplynulo vlastně jen par dni od jejiho konfliktu s Teganem, kdy ji před celym Řadem veřejně poradil, aby si našla druha, ktery bude ochoten ji posloužit jako Hostitel i bez posvatneho svazku. Udělal to sice jen proto, aby ji od sebe odpudil, ale pokud se o tom Vyvolene doslechly, nejspiš ji teď budou litovat neboji dokonce pohrdat. V Temnosti nebylo mnoho žen, ktere by seji po něčem takovem dokazaly podivat do oči. Když se bližila k otevřenym dveřim do mistnosti, kde se shromaždily družky bojovniků, připravila se na opatrne pozdravy a tichy šepot, ktery se za ni ponese, až projde kolem. „Elise, vitej zpatky!" zvolala Gabrielle, jakmile ji zpozorovala. „Slyšely jsme, že jste se s Teganem pravě vratili. Vlastně jsem tě zrovna chtěla jit hledat. Nechceš se k nam přidat?" Ženy měly na stolku uprostřed utulne knihovny rozložene občerstveni, ovoce a syr. Tess pravě rozdavala taliřky a jeden navic už čekal na Elise. Savannah stala před přibornikem z třešňoveho dřeva a vytahovala zatku z lahve vychlazeneho bileho vina. Usmala se na Elise a začala nalevat do několika sklenic na vysoke stopce. „Daš si?“ zeptala se. „Tak jo.“ Elise vešla do přijemne mistnosti a vzala si od Savannah sklenku. „Děkuju.“ Trapne okamžiky, ktere očekavala, se nedostavily. Jakmile se posadila ke stolku, ženy ji začaly bombardovat otazkami o cestě do Berlina, vyptavaly se, co s Teganem zjistili a jak je to s Petrovem Odolfem a denikem, ktery chtěl Marek tak zoufale dostat do rukou. Nezajimaly je klepy ani pomluvy a Elise už brzy nenuceně konverzovala se všemi třemi inteligentnimi a praktickymi ženami. Řekla jim všechno, co věděla, a podrobně jim vyličila navštěvu na odvykaci klinice. Pravě jim začala vypravět o dopisech, ktere ji dala Irina, když Tess nahle postavila sklenici na stůl a svraštila oboči. „Co se ti stalo na obličeji? Jsi cela potlučena." Elise přikyvla a bezděčně se dotkla citliveho mista na tvaři a čelisti. „Jo. To mi udělal jeden Přisluhovač.“ „Panebože," zalapala po dechu Savannah a Gabrielle s Tess se zatvařily ustaraně.
„Boli to?“ zeptala se Tess, obešla stůl a klekla si vedle Elise. „Ze začatku to bolelo.Teď už to neni tak zle.“ „Ukaž mi to.“ Opatrně Elise naklonila hlavu na stranu. Jakmile položila ruku na pohmožděninu, Elise ucitila, jak se ženě šiři z dlaně do špiček prstů teple brněni. Nebylo to poprve, co Elise zakusila lečivy dotek Dantovy družky, ale to nijak nezmenšilo jeji užas nad Tessinym talentem. Zraněni pomalu mizelo a bolest slabla, až zůstal jen nepatrny nepřijemny pocit. Elise se ponořila do pocitu klidu, ktery ji ovladl, když Tess odtahla ruku. „Jsi užasně šikovna." Půvabna žena pokrčila rameny, jako by ji chvala uvaděla do rozpaků. „Některe věci jsou nad moje schopnosti. Nedokažu vždycky odstranit jizvy nebo vylečit rany, ktere se už předtim zahojily samy. Některe škody jsou nezvratne. Zjišťuju to teď u Ria.“ Savannah se natahla a stiskla Tess ruku. „Od te doby, co s nim pracuješ, se mu daři mnohem lepe. Hlavně diky tobě je už vůbec venku z postele.” „Kdepak, jeho žene čira zuřivost," řekla Tess. „To, že mu dokažu zahojit par ran, je vedlejši." „Rio utrpěl těžka zraněni, když ho loni v letě napadli ze zalohy Škůdci,“ vysvětlila Gabrielle Elise. „Pěkně ho pocuchal vybuch šrapnelu, ale nejhorši ze všeho pro něj bylo zjištěni, že tu past na Řad nastražila jeho Vyvolena." Elise se při pouhe te myšlence sevřelo srdce. „To je hrůza." „Ano, bylo to strašne. Eva zradila Ria a ostatni bojovniky a vydala je napospas Markovi. Vyměnou za to se měl Lucan stat oběti exploze. Měl tu noc zemřit, ale bomba ho jenom zranila. Vybuch je zasahl oba, ale Rio to odnesl nejhůř." Gabrielle si se zahloubanym pohledem usrkla vina. „Byla jsem u toho, když se Eva přiznala k tomu, co udělala... a když si vzapěti vzala život." „To byla těžka doba," řekla Savannah. „Bylo hrozne Evu takhle ztratit. Považovala jsem ji za kamaradku. To, co udělala Riovi a ostatnim, je neodpustitelne." „Rio se tim pořad užira," dodala Tess. „Dělame si o něj s Dantem velke starosti. Někdy si řikam, jestli už neni nenapravitelně poškozeny - myslim uvnitř. Při praci s nim mě občas přepada pocit, že se divam na odjištěny granat, ktery jen hleda zaminku, aby mohl vybouchnout." Savannah se trpce zasmala. „To je opravdu dost špatne, když oproti Riovi vypada Tegan jako reklama na normalnost a vyrovnanost." Elise sklopila oči a citila, jak ji při zmince o Teganovi rudnou tvaře. Když opět zvedla zrak, zjistila, že ji Gabrielle pozoruje. „Ale v Berlině to s nim nebylo tak hrozne, ne? S Teganem neni lehke vyjit."
„Ne. Kdepak, vlastně byl v pohodě," řekla Elise na jeho obranu. „Byl hodny a pozorny... no a taky děsně komplikovany. Takoveho pruďase jsem ještě nepotkala. A taky je... je v něm mnohem vic, než by si kdo mohl myslet." Citila, jak se v mistnosti rozhostilo ticho. Upiraly se na ni tři pary ženskych oči a družky bojovniků sledovaly, jak ji hoři tvaře. „Elise," řekla Gabrielle pomalu a oči se ji rozzařily pochopenim. „Ty a Tegan... važně?" Než mohla Elise vykoktat odpověď, Gabrielle ji šťastně sevřela v objeti. Zbyvajici dvě Vyvoleněji take poblahopřaly a Elise měla najednou pocit, jako by už davno patřila do jejich sesterstva. Zamlženym rozmazanym pohledem Elise poprve spočinula na tapiserii, ktera visela ve vzdalenem rohu knihovny. Na středověkem vyjevu byl v jasnych barvach znazorněn rytiř na koni tak detailně, jako by to byla malba na platně. Mistrovstvi ručni prace bylo vyjimečne... povědome. A neklamne. Podobně propracovany obraz viděla na navštěvě u Iriny Odolfove. U vyšivky, do niž byly zabalene dopisy, ktere Irina našla. „Ten gobelin," řekla a sotva dychala. „Odkud pochazi?" „Patři Lucanovi," řekla Gabrielle. „Utkali ho pro něj ve čtrnactem stoleti. Velice davno, když byl Řad ještě v plenkach." Elise se prudce rozbušilo srdce. „A viš, kdo byl autorem?" „Hmm, žena jmenem Kassia," řekla Gabrielle. „Byla to Vyvolena jednoho z původnich členů Řadu. Lucan řika, že měla obrovsky talent na ručni prace, což je vidět i na tomto dile. Tvrdil, že tohle byla jeji posledni a take nejlepši prace. To je Lucan na valečnem oři - " „Můžu si to prohlednout?4 zeptala se Elise, vstala a šla se podivat zblizka. Na vzdalenem kopci za rytiřem, sedicim na vzpinajicim se koni, stoupal dym z rozvalin zamku pod tenkym srpkem měsice. A pod koňskymi kopyty se prostiralo udusane pole, zbrazděne hlubokymi vymoly. zámek a role spojí se pod srpkem měsíce Podivna hadanka se ji přehravala v hlavě, zněla ji v ušich zmučenym hlasem Petrova Odolfa. To nemůže být... nebo může? Elise přejela rukou po jemně tkanem okraji tapiserie. Všechno bylo vyobrazene s tak promyšlenou pečlivosti. A v pravem dolnim rohu byl znak tkadleny - symbol Vyvolene, přesně stejny jako na vyšivce u Iriny zapracovany do vyjevu. Je tam snad skryty nějaky vzkaz?
Skryva se tam po celou dobu? „Co se děje, Elise?“ Gabrielle k ni zezadu přistoupila. „Něco neni v pořadku?“ Elise bušilo srdce jako o zavod. „Mohly bychom to sundat ze zdi?“ „Asi ano... jo, jasně.“ Gabrielle vylezla na polstrovanou židli, ktera stala vedle tapiserie, natahla se a svěsila gobelin z hačků na zdi. Opatrně držela textilni obraz v rukach. „Co s tim mam udělat?“ „Rozprostři to, prosim tě.“ „Udělam misto na stole,“ nabidla se Savannah a začaly s Tess rychle odklizet jidlo a nadobi. „Tak, hotovo." Elise sledovala, jak Gabrielle roztahuje gobelin na stolni desce. Chvili si mlčky prohližela vyjev na obraze a v duchu si vybavovala zbytek zahadnych veršů: k hranici východní obrať svůj zrak na kříži pravda leží „Chtěla bych něco zkusit. Budu tu latku muset přeložit, ale slibuju, že budu velice opatrna." Po Gabriellině přikyvnuti Elise přeložila horni okraj tapiserie do středu a totež udělala se spodnim okrajem, takže se zamek spojil s polem pod kopyty Lucanova koně. „ ,Zámek a role spojí se pod srpkem měsíce, zamumlala a sledovala, jak se na spoji dvou různych časti objevuje novy obrazek. „Vypada to jako nějake pohoři," řekla Tess, když se mezi stehy nahle objevil zřetelny obrys jakehosi skalniho utvaru. „Jak jsi věděla, co maš udělat?" „Odolfuv denik obsahoval podivne čmaranice - stejne podivne věty, jakymi byl Petrov Odolf posedly v tydnech předtim, než ho zachvatila krvelačnost a změnil se ve Škůdce. Stejne věty, jako psal jeho bratr, než se stal Škůdcem. Panebože... vypadalo to jako rebus, ktery nikdy nerozluštime." Gabrielle vykulila oči. „Chceš řict, že tahle tapiserie je s tim všim nějak spojena?" „Podle mě musi byt,“ zašeptala Elise. Pohledla na stůl na přeloženy obraz. „,K hranici východní obrať svůj zrak... ‘ Co když tu tapiserii otočime doleva?" Obratila gobelin o devadesat stupňů tak, aby horni okraj směřoval na vychod. Přeloženy střed teď vedl svisle. A v obrazci se objevil dalši motiv, ktery nebyl na prvni pohled patrny, dokud se na vyjev nedivaly pod
timto novym uhlem. V tapiserii byl vetkany slaby obrys křiže a uprostřed něj stalo jedine slovo, napsane niti. „Praha," přečetla Elise nahlas v užasu, že hlas z tak davne minulosti najednou promlouva skrz hedvabi a platno. „To tajemstvi, ať už je jakekoli, je v Praze." „To je neuvěřitelne," zalapala Savannah po dechu. Natahla ruku a přejela špičkami prstů přes skryty text. Sotva se dotkla stehů, ucukla, jako by se spalila. „Ach můj bože." V doširoka otevřenych tmavohnědych očich měla děs. Znovu přiložila ruku na tkaninu a v hrobovem tichu ji tam podržela. „Savannah, co citiš?" Když konečně promluvila, hlas měla staženy hrůzou. „Tahle tapiserie skryva ještě par tajemstvi." KA P I T OL A Třicata Bojovnici se pravě připravovali na hlidku, když se skleněne dveře do technicke laboratoře prudce odšouply a dovnitř vběhly čtyři krasne ženy. Elise s Gabrielle nesly tapiserii z Lucanovy knihovny a Tess se Savannah s važnym vyrazem v obličeji se jim držely v patach. Savannah se tvařila zvlašť ponuře, usta měla stažena do tenke čarky a při chůzi zatinala ruce v pěst. Tegan pohledl do Elisinych zneklidněnych oči. „Co se děje?“ „Ta tapiserie," řekla, zatimco ji s Gabrielle rozprostiraly na zasedacim stole. „Asi jsme přišly na to, čeho se tyka Odolfova hadanka." „To mysliš važně?" „Jo." Jeji važny vyraz mu naznačil, že to nebude dobra zprava. Tegan s ostatnimi bojovniky se shromaždili kolem. „Dobra. Podivejme se, co mate." S užasem a hrdosti sledoval, jak Elise recituje jeden zahadny verš za druhym a přitom podle nich sklada gobelin. Bylo to neuvěřitelne a teď, když jim to Elise ukazala, tak samozřejme. Vyjev na tapiserii přesně odpovidal každe ze zdanlivě nesmyslnych vět. Když Elise skončila, ustoupila dozadu a odhalila jim zcela novy obrazec - ten, ktery Kassia skryla mezi nitěmi, když kdysi davno gobelin tkala. Elise se setkala s Teganovym zvědavym pohledem. „Když jsem byla doma u Iriny, ukazala mi vyšivku, ktera byla neuvěřitelně propracovana do nejmenšiho detailu. Take měla v sobě ukryte tajemstvi. Když jsem si teď na
zdi všimla tehle tapiserie, hned jsem poznala, že ji vytvořila stejna ruka. Čim dele jsem se na ni divala, tim vic mi vrtalo hlavou, jestli na ni neni něco vic.“ Tegan se usmal. Bylo mu uplně jedno, že všichni vidi, jak ji objima a laskyplně liba na čelo. „Dobra prace.“ „Ja to pohoři znam," řekl Lucan a pozorně si prohližel gobelin. Tegan přikyvl. I on poznaval charakteristicke skalni utvary, ktere ležely na severovychod od Prahy. „Neni to daleko od oblasti, kde tenkrat žila většina Rodu.“ „Takže tohle ma sloužit jako mapa?“ zeptal se Rio. „Pokud ano, tak co hledame?" „Ne co, ale koho.“ Všichni se otočili za tichym hlasem Savannah. „Ta tapiserie označuje misto, kde Dragos někomu pomohl se schovat. Upirovi, ktery ho zplodil." „Zatraceně." Tegan nevěděl, ktery z bojovniků tu kletbu zamumlal, ale každy z nich musel chapat zavažnost slov, ktera Savannah pravě vyřkla. „Dragosova Vyvolena ten gobelin utkala specialně pro mě," poznamenal Lucan zachmuřeně. „Řikate, že Kassia tam schvalně skryla ten vzkaz? Proč? A proč sakra nepřišla rovnou za mnou a neřekla mi o tom?" „Protože se bala," vysvětlila Savannah. „Bylo ji svěřeno hrozne tajemstvi a ona měla strach, co by se mohlo stat, kdyby ho vyzradila." Gideon pohledl na svou družku. „To všechno jsi vycitila z toho kusu latky, kotě?" Savannah přikyvla. „Je tam toho vic. A neni to nic dobreho." „Pověz nam to," pobidl ji Lucan važně. „Ať už z te věci vyčteš cokoli, potřebujeme to vědět." Mistnost ztichla, když Savannah natahla ruce a položila je na tapiserii. Jedinečny talent Vyvolene - psychometrii - už Řad v minulosti mnohokrat využil; ovšem všichni, kdo nyni v hrobovem tichu přihliželi, jak Savannah vstřebava emocionalni historii předmětu, si dobře uvědomovali, že ještě nikdy nepotřebovali jeji vyjimečnou schopnost vic než pravě teď. „Kassiu tryznilo to, co věděla, jenže Dragos ji pečlivě hlidal a ji bylo jasne, že kdyby tajemstvi vyzradila, jeji druh na to přijde. Mohl by pak přesunout jinam to, co skryval, a tehdy už by nebyla naděje na napravu toho, co spachal." Savannah zavřela oči v soustředěni. „Kassia neměla nikoho, s kym by se mohla podělit o sve břimě - nemohla se svěřit dokonce ani sve nej lepši přitelkyni Sorche." Tegan citil, jak mu tuhne čelist při zmince o libezne divce, kterou potkal tak kruty konec kvůli jeho neschopnosti. Elise mu položila ruku na
paži, jako by řikala, že chape jeho pocity. Jeji dotek byl starostlivy a soucitny a upirala na něj něžny pohled. Savannah pokračovala. „Když Lucan požadal Kassiu, aby mu utkala tapiserii, uvědomila si, že je to přiležitost, jak ho upozornit na to, co Dragos vykonal. Přidala tedy do obrazu pro Lucana napovědy a modlila se, aby je jednoho dne objevil. Dřiv, než bude pozdě." „Co Dragos vlastně udělal?" zeptal se Lucan a jeho hluboky hlas zaburacel v tichu laboratoře. „Jak sakra začal s tim podvodnym trikem?" Savannah dlouho nepromluvila. Pomalu odtahla ruce a když se obratila k vůdci Řadu, tvařila se skličeně. „Když jsi vyhlasil valku poslednim z Prastarych - pouhych par měsiců předtim, než vznikla tahle tapiserie - Dragos s onim mimozemskym tvorem, ktery ho zplodil, vymysleli plan. Dragos pomohl svemu otci utect do hor, aby nemusel bojovat proti tobě a ostatnim z Řadu." Lucan se mračil a z jeho napjateho postoje čišel hněv. „Dragos s několika dalšimi se přece střetli v boji s jeho otcem," řekl. „Dragos byl jediny, kdo z toho souboje vyvazl živy. Byl važně zraněny - " „To všechno bylo současti jeho lsti," přerušila ho Savannah. „Nejdřiv společně zabili ostatni a pak Dragos pomohl otci se schovat v ochranne kryptě, kterou specialně pro něj vybudoval v horach za Prahou. Dragosova zraněni mu způsobil jeho otec, ale pouze proto, aby mu pomohl zatajit pravdu o tom, co se skutečně odehralo. Měli v planu nechat Prastareho v hibemovanem stavu až do doby, než se situace s Řadem uklidni. Pak by ho vzbudili, aby se znovu nasytil a mohl začit plodit novou generaci potomků Rodu." „Dobrotive peklo," zamumlal Gideon, sundal si světlemodre bryle a promnul si oči. „Věděla Kassia, jestli se Dragosovi nakonec povedlo se vratit a toho šmejda osvobodit?" Savannah zavrtěla hlavou. „Pochybuju. Nezachytila jsem nic, co by naznačovalo, že věděla, jak to nakonec dopadlo. Dragos ji řekl, kde se krypta nachazi, a to take vetkala do tapiserie. Chtěla, aby Lucan měl potřebna voditka pro připad, že by se s ni něco stalo.“ „Ach, Lucane,“ vydechla Gabrielle a objala ho. „Je tam ještě... něco dalšiho,“ pokračovala Savannah. „Ditě. Kassia byla těhotna, když tu tapiserii tkala. Dragos stravil teměř rok na nějake
misi - byl pryč tak dlouho, že Kassia mezitim tajně porodila syna a poslala ho do jine rodiny Rodu dřiv, než se Dragos vratil. Nechtěla dopustit, aby se jeji jedine ditě stalo oběti nebezpečneho spojenectvi jejiho druha, proto se rozhodla syna ochranit a zajistit mu bezpečnějši budoucnost." „Nech mě hadat, jak se ta rodina, na kterou se Kassia obratila, jmenovala," pronesl pomalu Gideon. Savannah přikyvla. „Odolfovi." „Vite,“ poznamenal Kade, „slyšel jsem, že za vhodnych podminek byli Prastaři schopni hibemovat po cele generace." „Spiš staleti," řekl Tegan při vzpomince na barbarske mimozemšťany, kteři zplodili prvni generaci Rodu, z niž pochazel i on sam. „Pokud vime, tak ten posledni zbyvajici Prastary je stale naživu, ukryva se někde za Prahou a čeka, až ho někdo osvobodi." „Kristepane," zasyčel Dante. „Jestli se takovy zloduch jako on zase dostane na svobodu, svět se změni od zakladu." Niko zamlaskal jazykem. „A co když někoho napadlo se s tim nebezpečnym padouchem spojit? Někoho jako Marek..." „Takove riziko si nemůžeme dovolit," řekl Lucan. „Takže to vypada, že budeme muset vyrazit do Prahy a podivat se, co tam najdeme." „Reichen je v Berlině, což je od Prahy jen par hodin cesty," řekl Tegan. „Nabizel nam pomoc v jakekoli formě." Lucan zužil oči a zvažoval tu možnost. „Da se mu věřit?" „Jo," řekl Tegan a s jistotou přikyvl. „Ručim za něj." „Tak mu zavolej, ale nezachazej přiliš do podrobnosti. Řekni mu jen, že jsme na cestě a že budeme potřebovat dopravu. Můžeme se s nim po přiletu setkat na letišti Tegel." „Neni lepši letět přimo do Prahy a setkat se s nim až tam?" zeptal se Brock. Tegan zavrtěl hlavou. Začinal chapat Lucanovu taktiku. „Reichen může byt důvěryhodny, ale ostatnimi z jeho okoli si nemůžeme byt jisti. Marek už vi, že mame v Berlině sve zajmy. Nema smysl odhalovat karty a zbytečně upozorňovat na Prahu.“ Lucan přikyvl. „Reichena budeme informovat až po přijezdu." „Dobře,“ řekl Gideon. „Seženu povoleni k letu na dnešni večer.“ Bojovnici se tiše, bez obvyklych silackych řeči a vtipkovani, trousili z laboratoře a šli se připravovat na misi, ktera je čekala. Tegan by se za normalnich okolnosti o samotě stahl do sveho pokoje, aby se sbalil a v klidu si vše promyslel. Původně to měl v planu i dnes, pak si ale Elise propletla prsty s jeho a zastavili se spolu na prazdne chodbě.
„Všechno v pořadku?“ zeptala se s pohledem stejně važnym, jako musel byt ten jeho. „Jestli chceš byt sam nebo maš nějakou praci. „Ne. Nemam.“ Vzapěti ho napadlo, že to odvola a namluvi ji nějakou bachorku o tom, že musi zrovna někam odejit, ale ta slova mu nešla přes usta. Navic zjistil, že nedokaže pustit jeji ruku. Odjiždi za par hodin a pravděpodobnost, že se už nevrati, byla zatraceně vysoka. Tentokrat si stanovil jediny cil: vlastnoručně zlikvidovat Marka, i kdyby měl přitom sam přijit o život. Tegan byl připraven vyhlasit Markovi valku a ten bidak musi za každou cenu prohrat. „Pojď,“ řekl Elise, zvedl ji bradu a polibil ji. „V tuto chvili existuje jen jedno misto, kde chci byt.“ Elise s Teganem stravili zbytek dne v jeho pokoji, milovali se a oba se vyhybali rozhovorům o budoucnosti. Elise věděla, že Tegana, stejně jako cely Řad, tiži tajemstvi, ktere tapiserie odhalila; Tegan však působil zvlašť odtažitě, když se schylovalo k večeru a skupina bojovniků se chystala k odchodu. Uzavřel se do sebe, jako by už byl pryč a bojoval s přizrakem nepřitele, ktery ho už tak dlouho pronasleduje a musi byt konečně zničen. Z odpoledniho telefonatu s Reichenem se dozvěděl znepokojujici zpravy: Petrov Odolf upadl ještě hlouběji do krvelačnosti a nedařilo se mu dobře. Z odvykaci kliniky přišla zprava, že v hodinach po odchodu Tegana s Elise začal byt Škůdce labilni. Během noci se jeho stav prudce zhoršil, napadl jednoho z ošetřovatelů a v zachvatu zuřivosti ho malem zabil. Tegan měl o zpravě od ředitele Kiihna sve pochyby. Nedůvěřoval mu, a ještě než zavěsil, pověřil Reichena, aby ziskal vic informaci o Škůdcově zdravotnim stavu. „Buď opatrny,“ nabadala ho Elise, když vychazeli z jeho bytu na sraz s ostatnimi bojovniky, kteři se už shromažďovali v hlavnich prostorach objektu. Tegan se zastavil a vašnivěji polibil, ale v očich měl odstup. „Miluju tě,“ řekla, pohladila ho po silne čelisti a snažila se potlačit obavy, ktere ji tloukly v hrudi jako ptak uvězněny v kleci. „Koukej se ke mně brzy vratit, rozumiš? Slib mi to.“ Teganovu pozornost upoutaly hlasy ostatnich bojovniků, kteři spolu hovořili o kus dal na chodbě. Zbraně řinčely a hluboke mužske hlasy se buracivě odražely od mramorovych stěn. To byl jeho svět, ktery ho teď volal; povinnost, ktere byl zasliben dele, než byla Elise naživu.
„Tegane, slib mi,44 řekla a přinutila ho, aby se na ni podival. „Žadne hrdinstvi.44 Koutek ust se mu zkřivil v sarkastickem usměvu. „Ja a hrdinstvi? To ani nahodou.44 Usmala se take, ale nohy měla jako z olova, když kračeli po chodbě k mistu, kde čekali ostatni z Řadu. Všichni bojovnici se už shromaždili. Elise pohledla do važnych tvaři Vyvolenych; čas odchodu se bližil a Tess s Gabrielle se tiskly ke svym druhům. Bylo rozhodnuto, že Gideon zůstane v objektu, aby monitoroval celou operaci a pro bojovniky v terenu sloužil jako styčny důstojnik. Největšim překvapenim byl Rio. Zotavujici se bojovnik v plne vyzbroji čekal společně s ostatnimi a jeho topasově žlute oči plaly zuřivosti. Ze svalnateho těla vyzařovala čira zloba - rozžhavena doběla a těkava a Elise nahle pochopila, proč si o něj Tess děla starosti. Šla z něj hrůza, i když jenom nehnutě stal. Elise odolala nutkani pevněji sevřit Teganovu dlaň, když ucitila, jak napina svaly na paži a chysta se připojit ke svym druhům. Bože, jak nerada ho pouštěla. Zvlašť teď, když konečně našli jeden druheho. „Dobra,44 řekl Lucan a pevnym pohledem postupně spočinul na každem z bojovniků. „Jdeme na to.“ KAP I T OL A Třicata prvni Když bojovnici přiletěli do Berlina, Andreas Reichen už čekal se dvěma terennimi mercedesy na letišti. Tegan je rychle seznamil, zatimco bojovnici hazeli vystroj do aut a připravovali se na odjezd do Reichenovy vily, ktera měla sloužit jako dočasna operačni zakladna. „Je mi cti, že vam mohu pomahat," řekl Reichen Lucanovi s Teganem, když jejich trojice naložila posledni zavazadla a zbraně. „Vždycky mě zajimalo, jake to asi je, ocitnout se v Řadu jako jeden z vašich členů.“ „Davej pozor, co si přeješ," pronesl Lucan. „Podle toho, jak se vyvine situace, tě nakonec můžeme pasovat na rytiře na bitevnim poli.“ „Snaž se netvařit tak nadšeně," poradil Reichenovi Tegan, když v civilistovych očich zachytil dychtivy zablesk. „Jake jsou nejnovějši zpravy z odvykaci kliniky?" Reichen zavrtěl hlavou. „Dostalo se to do mrtveho bodu. Bohužel doslova. S Odolfem to pry šlo od desiti k pěti. Krvelačnost ho zcela ovladla a měl prudke zachvaty. Dokonce se mu začala dělat pěna u ust. Ošetřovatel, se kterym jsem mluvil, řikal, že to bylo velice podivne, jako kdyby
měl Odolf vzteklinu. Za par hodin už ho vezli do marnice." „Do hajzlu." Tegan si vyměnil pohled s Lucanem a vzmahala se v něm zlost. Bylo jasne, že v tom ma prsty Marek. „Co ta pěna, kterou Odolf plival? Nebyla narůžověla a zapachajici?" Reichen svraštil oboči. „To nevim. Můžu se zeptat, ještě to prošetřit „Ne, nech to byt. Od tehle chvile to přebiram ja," prohlasil Tegan. Lucan přesně věděl, kam miři. „Nemysliš si snad, že toho Škůdce nakrmili šarlatem...” „Je jenom jeden způsob, jak to zjistit. Za par hodin jsem zpatky.“ „To už bude svitat," varoval ho Lucan. Tegan zvedl zrak k temne obloze s měsicem, bližicim se k zapadnimu obzoru. „Tak o tom radši přestaneme tlachat, ať můžu vypadnout. Setkame se v Temnosti." „Tegane. Zpropadeně Slyšel za sebou Lucanovo nadavani, ale to už byl za silnici a miřil přes letištni komplex do ulic města. Ředitel Heinrich Kuhn pravě seděl ve sve kancelaři na odvykaci klinice a vyplňoval formulaře tykajici se likvidace těla nedavno zesnuleho pacienta, když ho vyrušil nalehavy hovor od ochranky. Došlo k narušeni a neopravněnemu vniknuti do arealu. Přislušnik Rodu, podle velikosti a sily bojovnik z Generace jedna, pronikl vnějši i vnitřni branou a nyni se volně pohyboval někde v objektu. „Zastřelit, pane?" zeptal se velitel bezpečnostni služby tonem zostřenym uzkosti. „Ne," odpověděl Kuhn. „Ne, toho nezabijejte. Ale v každem připadě ho zadržte a přiveďte ke mně." Kuhn zavěsil sluchatko. Nepochyboval o tom, kdo ten vetřelec může byt. Byl už varovan, že jakmile se rozšiři zprava o smrti Petrova Odolfa, Řad na sebe nenecha dlouho čekat. Litoval, že toho bojovnika jmenem Tegan vůbec pouštěl na kliniku - jeho i tu ženu z Dozorčiho uřadu. Měl přece za povinnost chranit sve pacienty před rušivymi vlivy zvenči i před nimi samotnymi. V tom u Petrova Odolfa selhal, i když ne vic než tehdy, když k němu pustil toho posledniho navštěvnika. Strachy z te posledni osoby teď začal ředitel nervozně přechazet po kancelaři. Nějakym způsobem, v rozporu se všim, co považoval za spravne, se nechal zatahnout do tajne dohody, ktera skončila přišernym utrpenim a naslednou smrti Petrova Odolfa. Kuhn dostal slibeno, že něco podobneho zažije na vlastni kůži, pokud nebude užitečny svemu novemu, smrtelně nebezpečnemu znamemu.
Možna by bylo rozumne zmizet odsud dřiv, než se situace ještě vic vyhroti. Svitani se nebezpečně bližilo a on važně netoužil vysedavat a čekat, až mu na prahu přistanou dalši problemy. Pozdě, pomyslel si sotva vteřinu nato. Kuhn přesně nevěděl, kdy ucitil prvni pohyb vzduchu kolem sebe, ale když se otočil k zavřenym dveřim kancelaře, nahle zjistil, že se diva do studenych, vyhružnych zelenych oči. „ Guten Morgen, Herr Kuhn. “ Bojovnikův usměv mrazil. „Pry jste tady ve cvokhausu měli menši problemy.44 Kuhn za stolem pomalu couval. „J-ja nevim, co mate na mysli.44 Bojovnik jedinym plavnym pohybem skočil přes celou mistnost a přistal v dřepu na stole. „Petrov Odolf je mrtvy. To vam vypadlo z paměti?44 „Ne,44 odpověděl Kuhn a uvědomil si, že tento muž je pro něj stejně nebezpečny jako ten, co zabil Odolfa. „Je to politovanihodne, ale byl těžce nemocny. Jeho stav byl horši, než jsem předpokladal.44 Ředitel opatrně vsunul ruku pod okraj stolu a zašmatral po tisňovem tlačitku. Sotva mu ta myšlenka bleskla hlavou, ucitil pod bradou ostři nože. „To bych na vašem mistě nedělal.44 „Co chcete?44 „Chci vidět tělo.44 „K čemu?44 „Abych zjistil, zda musite zemřit nebo ne.44 „Panebože!44 zaupěl Kuhn. „Neubližujte mi, prosim vas! Neměl jsem na vyběr - přisaham!44 „Vy přisahate.44 Pohrdavě si odfrkl. Dyka na Kuhnově krku povolila a vzapěti ji nahradil svěrak z tvrdych prstů. Přes misto doteku do ředitele proudil žar - vyčerpavajici pocit invaze do soukromi, ktery mu bzučel v mozku jako hejno komarů. Chladne zelene oči, ktere se do něj zavrtavaly, se zužily. „Ty prolhanej hajzle. Ty a Marek Vzduchem se rozlehla rana a dveře od Kuhnovy kancelaře vyletěly z pantů. Ozvaly se kratke vystřely z pistole od nejmeně čtyř ozbrojenych členů ostrahy, kteři se nahrnuli dovnitř a začali palit po utočnikovi. Bojovnik zařval, když všichni stražci najednou zasahli cil. Jakmile polevil stisk na Kulmově hrdle, začal ředitel couvat co nejdal z dosahu mohutneho upira. Ochromeně, ale s ulevou sledoval, jak se bojovnik zhroutil na stůl a pak se bezvladně sesunul na podlahu. Z ochablych bojovnikovych ust vyšlo neartikulovane zavrčeni a jeho
nemilosrdne oči se obratily v sloup. Kuhn sebral veškerou odvahu a přistoupil k ležici bestii. Pohledl na několik uspavacich šipek, ktere mu trčely z těla. „Jste v pořadku, pane?“ zeptal se ho jeden ze stražců. „Ano,“ odpověděl Kuhn, i když se ještě cely třasl po potyčce s Teganem. „To je zatim všechno. Nepřeju si, aby se tenhle incident nějakym způsobem zaznamenaval, rozumite? Pokud jde o zde zučastněne osoby, vůbec se to nestalo. Zařidim, aby toho vetřelce odvezli z arealu." Když straže odešly, Heinrich Kuhn vytahl mobilni telefon, ktery dostal, a vytočil jedine čislo, jež bylo v přistroji naprogramovane. Když se na druhem konci ozval hluboky hlas, Kuhn mu oznamil: „Pravě mi sem přišlo něco zajimaveho. Kam to chcete dopravit?" Lucan věděl, že něco neni v pořadku, ještě dřiv, než noc vystřidalo rano. Nyni, o par hodin bliž k poledni, mohl jen předpokladat to nejhorši. Nebylo nic zvlaštniho, že se Tegan vydal solo na soukromou misi, ale tentokrat byl zcela nevypatratelny. Z odvykaci kliniky se nevratil. Neohlasil se a neměli ani signal z mobilniho telefonu, podle ktereho by mohli určit jeho polohu nebo zjistit, do jake průšvihu se mohl dostat. Telefonovat na kliniku bylo zbytečne. Všichni, s kym Lucan mluvil, tvrdili, že tam Tegan vůbec nedorazil. Všechny dotazy ohledně Odolfovy smrti vyřizoval osobně ředitel ustavu, jakysi Heinrich Kuhn, ktery nebude k dosaženi až do soumraku, kdy se zase vrati do prace. Lucanovi se ty byrokraticke vytačky vůbec nezamlouvaly, zvlašť když v něm silila neblaha předtucha, že se Tegan dostal do potiži. „Pořad nic?" Dante vyšel z mistnosti, kde členove Řadu společně s Reichenem probirali nadchazejici cestu do Prahy. Bojovnik si povzdechl, když Lucan zavrtěl hlavou. „Vim, že tahle mise je kličova, Lucane, ale nechce se mi tady nechavat Tegana, krucinal." „Nenechame ho tu." Lucan se setkal s važnymi pohledy svych druhů. „Potřebuju tebe a Chase, abyste misi vedli. Ja zůstanu tady a vypatram Tegana." „Jak to chceš udělat? Vůbec netušime, kde je, nevime ani, jestli se vůbec ještě vyskytuje ve městě. Zabere ti to celou věčnost, jestli chceš chodit ode dveři ke dveřim a vyptavat se." Lucan zavrtěl hlavou. „Myslim, že znam lepši způsob, jak ho najit." K A P I T OL A Třicata druha Teganův mozek procitl dřiv než zbytek těla. V hrdle ho palilo, měl ho ješte rozedřene a potažene povlakem ze zbytku leků, co do něj vpravili
Kuhnovi stražci. Čich mu prozradil, že už neni na klinice. Namisto nemocničniho pachu citil stare dřevo, cihly a vůni čerstveho natěru, linouci se odněkud shora... A někde pobliž take zapach čerstve mrtvoly. Nasladly oder prolite, sražejici se krve Rodu - spousty krve - visel ve vzduchu jako husty zavoj. Nemusel ani zkoušet pohnout končetinami, aby poznal, že je připoutany. Vaha těžkych okovů a řetězů mu tižila zapěsti a kotniky a tělo měl doširoka roztažene mezi dvěma silnymi dřevěnymi sloupy. Shora, odněkud zvenči za zdmi budovy, kde ho věznili, se ozyvalo krakani vran proletavajicich kolem. Podle vzdalujiciho se zvuku usoudil, že venku musi byt denni světlo, i když tam, kde ho drželi, byla tma. Ať už je kdekoli, musi tu byt zavřeny cele hodiny. Pootevřel jedno vičko; stěži ho dokazal zvednout. Viděl rozmazaně a zavrať ho přinutila klesnout v řetězech ještě hlouběji. „Konečně vzhůru," prohlasil hlas, ktery Tegan poznaval i ve svem matožnem stavu. „Ti pitomci od Kiihna tě malem zabili uspavacimi šipkami. Jenže ja si tuhle vysadu hodlam nechat pro sebe.“ Tegan nereagoval. Neodpověděl by, ani kdyby dokazal přimět svůj zdřevěněly jazyk, aby tvořil slova. Marek si nezasluhoval vůbec žadny respekt. „Vstavej," ozval se strohy přikaz. „Vzbuď se, Tegane, a řekni mi, do hajzlu, kde je!“ Tvrde prsty ho popadly za kštici a hrubě mu zvedly hlavu, když neměl silu udělat to sam. Do sanice ho praštila těžka pěst, ale on ji sotva zaregistroval skrz mlhu, vyvolanou uklidňujicimi leky. „Ty se rad nechaš přemlouvat, že?" Na rozvrzane dřevěne podlaze zazněly kroky, když Marek o kousek poodešel a nechal ho bezvladně viset v řetězech. Za okamžik se vratil a škubnutim vyvratil Teganovi hlavu dozadu. Něco mu přitiskl pod nos, přitom mu vrazil pěsti do břicha a Tegan se prudce nadechl. Při teto mimovolne reakci mu vnikl do nosnich direk a otevřenych ust jemny prašek. Rozkašlal se a začal se dusit odpornou latkou. Okamžitě věděl, co mu Marek pravě podal. „No prosim. Trocha šarlatu by měla všechno urychlit." Marek ustoupil, když se Tegan snažil drogu vyplivnout. Zbytečně. Citil, jak mu šarlat prosakuje do nosnich dutin a ulpiva vzadu v hrdle. Zachvatily ho křeče a třes, jako by dostal zasah elektrickym proudem přimo
do mozku. Citil, jak se mu droga dostava do krevniho oběhu a napjatymi udy mu probihalo horko. Když počatečni napor polevil, Tegan otevřel oči a upřel na sveho věznitele vražedny pohled. Marek zkřižil paže na prsou a zazubil se. „Zase na přijmu, he?“ „Naser si." Snažil se spustit ruce dolů, ale řetězy držely pevně. Hlava se mu vyjasňovala, ale fyzicky byl pořad slaby jako moucha. Bude to chtit čas - nebo silnějši, nebezpečnějši davku šarlatu - aby se zbavil učinků uklidňujicich prostředků. „Kde je, Tegane? Už jste našli jeho skryš?" Markovy oči se skryvaly za černymi slunečnimi brylemi, ale Tegan citil zuřivy žar jeho pohledu. „Ja vim, že Řad ma ten denik. Vim, že jsi viděl tu hadanku. A taky vim, že jsi mluvil s Petrovem Odolfem. Co ti o tom řekl?" „Je mrtvy." „Ano," přisvědčil Marek. „Předavkovany šarlatem, jak jsi při navštěvě u Herr Kuhna nepochybně vytušil." Marek nenuceně mavl rukou směrem ke zdroji mrtvolneho zapachu v mistnosti. Bezhlave tělo ředitele Kiihna leželo na podlaze vedle meče se širokou čepeli, potřisněneho krvi. Marek pokrčil rameny. „Přežil svůj učel. Všechny ty nešťastne rozklepane ovce z Temnosti už přežily svůj učel, nemysliš? Zapomněly na sve kořeny, pokud je vůbec někdy chapaly. Kolik generaci už přišlo na svět od te prvni a nej lepši, do ktere oba patřime? Přiliš mnoho, a každa dalši generace je slabši, s krvi zředěnou nanicovatymi geny homo sapiens. Je načase začit znova, Tegane. Rod musi osekat sve zakrněle větve a nastolit novou vladu sily Generace jedna. Chci vidět Rod vzkvetat. Chci, abychom byli krali - tak, jak to ma byt.“ „Jsi šilenec,” zavrčel Tegan. „A chceš ziskat moc jenom pro sebe. Odjakživa.” Marek se pousmal. „Podle prava jsem měl vladnout ja. Ja jsem byl nejstarši, ne Lucan. Ja jsem měl jasnějši představu, jak se ma naš narod vyvijet. To lide by se měli před nami schovavat, žit kvůli našemu potěšeni, a ne naopak. Lucan to tak neviděl. Pořad to tak nevidi. Jeho lidskost je jeho největši slabinou.” „A tvoji byla vždycky arogance.” Marek si odfrkl. „A co ta tvoje, Tegane?” Ton měl trochu moc lehky, přiliš posměšny a bezstarostny. „Ja si na ni pamatuju, viš... Sorcha.”
Teganovi vzkypěla krev v žilach, když slyšel jmeno te nevinne divky vychazet z ust nepřitele, ale polkl vztek, ktery se v něm vzmahal. Sorcha byla mrtva. Konečně si to připustil a Marek ho už nebude moct provokovat jeji pamatkou. „Ano, to ona byla tvoji slabinou. Věděl jsem to, když jsem za ni tu noc šel. Vzpominaš si, ne? Tu noc byla unesena z tveho domova, zatimco ty jsi hlidkoval s mym bratrem na jedne z jeho nekonečnych misi.” Tegan zvedl k Markovi zrak. „Ty...” Upirův usměv byl kruty a pobaveny zaroveň. „Ano, ja. Byla jedna ruka s tou Dragosovou mrchou a ja jsem doufal, že mi Sorcha vyzradi tajemstvi, ktere si Dragos vzal s sebou do hrobu a o ktere mě Kassia ošidila, když si vzala život dřiv, než jsem z ni mohl vypačit pravdu. Jenže Sorcha nic nevěděla. Teda, skoro nic. Věděla o synovi, ktereho Kassia tajně porodila a poslala pryč - o dědici, o němž neměl Dragos ani tušeni.“ Ach, kristepane. Tegan zavřel oči. Až teď pochopil, co všechno musela Sorcha vytrpět - a Markovou rukou. „Zlomil jsem ji snadno, ale to mě nijak nepřekvapilo. Nikdy nebyla silna. Byla to jen sladka divenka, ktera věřila, že ji dokažeš ochranit.” Marek se odmlčel, jako by přemital. „Bylo skoro zbytečne dělat z ni Přisluhovače, protože mi všechna tajemstvi vyklopila hned při prvnim zachvěvu bolesti.” „Ty svině,” zavrčel Tegan. „Ty odpomej uchylnej hajzle! Proč teda? Proč jsi ji to udělal?” „Protože jsem mohl,” odpověděl Marek. Teganův řev se odražel v tramovi a roztřasl černě zatřena okna, umistěna vysoko ve střeše. Tegan zběsile zalomcoval okovy, ale chvilkovy přiliv adrenalinu brzo vyprchal a změnil se v zachvat kašle a vyčerpani. Pouta se mu zařezavala do zapěsti, když se opět plnou vahou svěsil v řetězech, protože mu slaba stehna vypověděla službu. „A protože můžu, Tegane,” dodal Marek, „tak zabiju tebe a každeho, na kom ti zaleži, jestli mi neřekneš řešeni te zatracene hadanky. Pověz mi, kde najdu Prastareho!” Tegan těžce funěl a bezmocně visel v řetězech. Sedativa ho opět stahovala pod hladinu a hlava se mu motala. Marek ho sledoval s nezaujatym
klidem, přesto se raději držel mimo jeho dosah. Nenuceně přešel ke dveřim a posunkem přivolal dovnitř dva z Přisluhovačů. Ukazal na Kuhnovo zohavene tělo. „Odneste odsud tu rozkladajici se mrtvolu a nechte ji spalit.” Sluhove začali spěšně plnit jeho rozkazy a Marek se obratil k Teganovi. „Zda se, že potřebuješ čas na rozmyšlenou, než mi odpoviš. Tak přemyšlej, Tegane. Hluboce se zamysli. Až se vratim, tak si ještě popovidame.” Elise stačil jediny pohled do Gideonovy tvaře, když ji přišel hledat do Teganova apartma, a hned věděla, že se stalo něco zleho. „Vola Lucan,” řekl. „Potřebuje s tebou mluvit.” Vzala si od něj mobilni telefon a namahavě polkla, než promluvila. „Co se mu stalo?“ vyhrkla do sluchatka a ani se neobtěžovala s pozdravem, když každa buňka v jejim těle nahle znehybněla. „Lucane, řekni mi, že je v pořadku.” „Ja, eh... to nevim jistě, Elise. Něco se tady semlelo.” Strnule poslouchala, když ji Lucan popisoval Teganovo zmizeni. Už několik hodin ho nikdo neviděl a nepřišly od něj žadne zpravy. Lucan hodlal po soumraku vyslat zbytek Řadu s Reichenem do Prahy, ale sam zůstaval v Berlině, aby mohl zahajit patrani po Teganovi. Nevěděl, kde začit, ani jak dlouho může trvat, než pročeše město a najde nějake stopy, ktere by jim napověděly, kde by mohl byt. Jelikož existovalo podezřeni, že Elise s Teganem spojuje pokrevni pouto, představovala Elise nej lepši možnost, jak ho vypatrat. „Nevime to jistě,” řekl Lucan, „aleje dost pravděpodobne, že ho zajal Marek. Pokud je to tak, nezbyva mnoho času, než —“ „Jedu tam.” Pohledla na Gideona, ktery čekal u dveři. „Můžeš mi zařidit okamžity odlet?” „Letadlo Řadu je ještě v Berlině, ale můžu zkusit najmout nějake jine.” „Na to neni čas,” řekla. „Co nějaka běžna linka?” Ustaraně se zamračil. „Važně chceš sedět půl dne v letadle s několika stovkami lidi? Mysliš, že to zvladneš?” Vlastně si nebyla jista, ale to ji rozhodně nemohlo zastavit. Jestli si bude muset stopnout letadlo plne najemnych vrahů, tak to uděla, kdyby to mělo Tegana zachranit. „Zařiď to, Gideone. Prosim tě. Prvni let, kde bude misto.” Přikyvl a rozběhl se po chodbě zjistit podrobnosti. „Dorazim tam co nejrychleji, Lucane.”
Slyšela, jak hluboce a obezřetně vydechl. Lucan nebyl přesvědčeny, že budou moct pro Tegana něco udělat, i kdyby se jim povedlo ho najit. „Dobře,” řekl. „Bude na tebe čekat auto a odveze tě do Reichenovy vily. Jakmile doraziš, začneme patrat.” Třicata třeti Let do Berlina byl dlouhy a vyčerpavajici. Elise trpělivě snašela každou těžkou minutu, každou hodinu, v rozhodnuti, že bude silnějši než schopnost, ktera ji tak dlouho ovladala. To nejhorši nakonec překonala diky Teganovi - nejen že ji ukazal, jak svou nadpřirozenou schopnost zkrotit, ale laska k němu ji držela nad vodou, i když ji stara znama migrena začala bušit do spanků sotva po hodině letu. Elise to vydržela, protože musela. Protože teď na ni možna zavisel Teganův život. Bože, v tomhle nesmí selhat. Dokaže zvladnout cokoli, kromě jeho ztraty. Jakmile letadlo večer dosedlo na přistavaci plochu, Elisino odhodlani najit Tegana - a bezpečně ho přivest domů - se ještě znasobilo. Vyběhla z letištni budovy a u chodniku se setkala s Lucanem, ktery tam čekal v jednom z Reichenovych aut. „Uvědomuješ si, že jestli Tegana najdeme, tak mě zabije za to, že jsem tě do toho zatahl?” poznamenal Lucan, když přichazela k autu. Řekl to v legraci, ale Elise neušlo, že v šedych očich neměl ani stopu po humoru. „Až ho najdeme, Lucane. Žadne ,jestli1 neexistuje.” Hodila přiručni tašku do kufru a nasedla na misto spolujezdce. „Jdeme na to. Dneska v noci nechci jit spat, dokud nepročešeme každou ulici ve městě.” Dante, Reichen a ostatni z Řadu zaparkovali dva terenni vozy u lesni cesty osvětlene měsičnim svitem asi hodinu za Prahou. Okolni les byl husty a ve tmě slabě poblikavalo jen par vzdalenych domů. Vystoupili; sedm bojovniků oblečenych v černych vojenskych kalhotach a po zuby ozbrojenych pistolemi, tisici titanovych nabojů a pořadnou davkou plasticke trhaviny C4. Každy z upirů Rodu měl navic na zadech připasany meč se širokou čepeli - zbraň pro modemi boj nezvyklou, ale zcela nezbytnou při střetu s něčim tak hroznym a silnym jako bytost, kterou se chystali vyrušit z dřimoty. „Musi to byt tady,“ řekl Dante a ukazal na zubaty obrys skalniho masivu před nimi. „Ta silueta přesně odpovida pohoři na Kassiině tapiserii.” „Potrva nam možna několik hodin, než tam vylezeme,” poznamenal Niko.
Nedočkavě se usmal, až se mu na tvařich udělaly doličky, a bile zuby se mu zaleskly ve tmě. „Na co čekame? Pojďme toho ksindla vykouřit z diry.” Dante ho zadržel pevnou rukou a zamračil se nad horlivosti mladeho bojovnika. „Mirněte se, vy všichni. Tohle neni žadna podělana hra. Je to něco uplně jineho než mise, jake jsme doposud absolvovali. Bytost, ktera byla uzavřena v tehle hoře, neni žadny běžny řadovy upir. Vezměte Lucana s Teganem a spojte je dohromady - a ještě k tomu přihoďte Marka - a pořad se ani zdaleka nepřibližite tomu, co tahle stvůra dokaže. Je jako stonasobek bojovnika Generace jedna.” „Ale da se mu utnout hlava od těla stejně jako každemu z nas,” poznamenal Rio tichym mrazivym hlasem. „Nejrychlejši způsob, jak zabit upira.” Dante přikyvl. „A my budeme mit jen jeden pokus, ne vic. Jakmile najdeme tu kryptu a dostaneme se dovnitř, musime tomu hajzlovi okamžitě vrazit do krku metrovou čepel z nabroušene ocele.” „A budeme to muset stihnout dřiv, než se mu povede vstat,” dodal Chase. „Jestli se vzbudi předtim, než budeme na mistě a připraveni k akci, tak mame dost velkou šanci, že odtud nevyvazneme živi.” „Připomeňte mi někdo, proč jsem se vlastně v dětstvi nechtěl stat radši učetnim,” zaupěl Brock. Niko se zachechtal. „Protože učetni nemaji moc přiležitosti vyhazovat věci do povětři.” „Taky neusmaži moc pijavic,” přidal se Kade. Brock se široce usmal a odhalil sněhobile zuby. „Aha, no jo. Už si vzpominam.” Dante jim nechal chvili na připravu strategie; mladši bojovnici upouštěli nervozni energii a odreagovavali se vtipkovanim a špičkovanim. Když však skupina začala stoupat po zalesněne straně skalnateho svahu, všichni ztichli a zvažněli. Nikdo z nich netušil, co leži na konci cesty, byli však připraveni společně se s tim utkat. Elise přesně nevěděla, jak dlouho už brazdi autem ulicemi města. Možna hodiny. Projeli každou čtvrt’, ty bohate i zchatrale, a v pravidelnych intervalech zastavovali, aby mohla naslouchat potemnělym ulicim a průchodům. Čekala, až ji v žilach zamravenči vědomi - horliva naděje - že je Tegan nablizku.
Nechtěla to vzdat. Ani tehdy, když noc začinala blednout s bližicim se usvitem. „Můžeme udělat ještě jeden okruh přes město,” řekl Lucan, ktery stejně jako ona nijak netoužil Tegana opustit. Přesto, že nadchazejici denni světlo bylo stejně velkou hrozbou jako nepřitel na život a na smrt. Elise se natahla a dotkla se velke ruky, ktera pravě otačela volantem do dalši ulice. „Děkuju ti, Lucane.” Kyvl hlavou. „Hodně ho miluješ, že?” „Ano. On je... je pro mě všechno” „Tak to bysme ho radši neměli ztratit, co?” Usmala se a zavrtěla hlavou. „To radši ne... ach, bože... Lucane. Zpomal. Stůj!” Okamžitě dupl na brzdu a zaparkoval v ulici lemovane stromy v elegantni vilove čtvrti. Jakmile vůz zastavil, Elise stahla okenko. Dovnitř zavanul chladny unorovy větřik. „Tady,” řekla a v žilach ji brnělo. Soustředila se na ten pocit, vtahla ho do sebe a snažila se odhalit jeho zdroj. Byl to Tegan, o tom nepochybovala. A ten žar, ktery seji šiřil v žilach, nebylo žadne přijemne teplo, ale palčivost žiraviny. Ostry žar bolesti. „Panebože. Lucane, oni ho drži někde v tehle ulici - tim jsem si jista. A on trpi. On... strašlivě trpi.“ Zavřela oči a jak auto zajiždělo na upravenou přijezdovou cestu, citila to ještě silněji. „Rychle, Lucane. Muči ho.“ Dělalo se ji nevolno, jednak z pomyšleni, že Tegana tyraji, a jednak z tryznive bolesti, ktera ji proudila každou buňkou v těle. Nevzdavala to však a patrala po jakemkoli naznaku, že se bliži k cili. Doběla rozžhaveny hřebik bolesti, ktery se do ni zaryl, když přijižděli ke stare usedlosti ze dřeva a kamene, byl jasnym znamenim, že Tegana našli. Dům stal kus od ulice a byl tichy, ale dobře udržovany. Očividně se v něm bydlelo. Venku před garaži parkovalo bile audi. V krmitku na větvi borovice uprostřed zahrady visela lojova koule. Na zasněžene cestičce staly dětske saňky. „Přimo tady,“ řekla Lucanovi. „Je v domě.“ Lucan se zamračil. Postřehl stejne podrobnosti jako ona, ale přesto vypnul světla i motor. „Viš to jistě?“ „Ano. Tegan je uvězněny uvnitř.“ Divala se, jak se Lucan ozbrojuje. Už teď měl na sobě cely arzenal
zbrani - dvě velke pistole a dvě pouzdra s dykami - , ale vytahl zpoza sedadla spolujezdce ještě koženou brašnu, otevřel zip a odhalil dalši vyzbroj. Zvedl k ni oči a zamumlal šťavnatou kletbu. „Nevim, jestli bude bezpečne, abys čekala „To je v pořadku," řekla, „protože to ani nemam v planu. Můžu ti pomoct ho najit, až se dostaneme dovnitř." „Ani napad, Elise. Je to přiliš nebezpečne, sakra. Nemůžu tě tam vzit. To neudělam." Zasunul do zbraně zasobnik a zastrčil ji do pouzdra. Pak vytahl z brašny dalši nůž a civku dratu a nacpal si to do kapsy u vojenske bundy. „Jakmile zamiřim k domu, ty si přesedneš za volant. Vyjeď ven na-“ „Lucane." Elise mu pevně pohledla do přisnych šedych oči. „Před čtyřmi měsici jsem myslela, že je můj život u konce. Marek a Škůdci, kteři mu slouži, mi vyrvali srdce z těla. Teď, nějakym zazračnym řizenim osudu, jsem zase šťastna. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že je to možne. Ještě nikdy jsem nepoznala takovou lasku - lasku, jakou chovam k Teganovi. Takže jestli si mysliš, že tady budu sedět a čekat, anebo že uteču před nebezpečim, když vim, že on ma potiže - když vim, že trpi -, tak je mi lito, ale na to můžeš zapomenout." „Jestli ho tam drži můj bratr - a upřimně řečeno, oba vime, že to musi byt Marek tak nelze řict, co tam najdeme. Nebo co odtud vyleze, až se situace uklidni. Tegan už může byt ztraceny." „Ja to potřebuju vědět, Lucane. Radši zemřu při snaze mu pomoct, než abych nečinně přihližela nebo utekla." Na obličeji obavaneho vůdce Řadu se rozhostil usměv. „Už ti někdy někdo řekl, že jsi přišerně tvrdohlava?" „Tegan se možna jednou nebo dvakrat zminil," přiznala suše. „Takže až mě tam teď s tebou uvidi, budu mit polehčujici okolnost." Podal ji pouzdro s dykou, připevněne na koženem řemenu. Elise se opasala a zapnula přezku. „Ja jsem připravena, Lucane." „Dobře," řekl a poraženecky zavrtěl hlavou. „Jdeme si vyzvednout našeho chlapce." Vystoupili z auta a rychle a obezřetně se rozběhli k lidskemu obydli. Když se bližili k domu, Elise prudce zasahla bolest Teganova utrpeni i rostouci povědomi o Přisluhovačich v arealu. Mysl ji naplnil koncert zkaženych myšlenek, skřehotave hlasy ji doražely do vědomi. „Lucane," zašeptala varovně. „Uvnitřjsou Přisluhovači - jejich vic." Přikyvl a mavl na ni, aby přišla bliž. Uchopil ozdobnou dřevěnou mřiž na popinave rostliny, ktera se tahla po bočni stěně domu, a vyzkoušel jeji
pevnost. „Dokažeš po tom vylezt?" Chytila se provizorniho žebřiku a začala šplhat vzhůru. Lucan na ni počkal nahoře: k tomu, aby se dostal na terasu v prvnim patře, mu stačil jeden silny odraz nohou. Po plynulem vyskoku neslyšně přistal v dřepu, podal Elise ruku a vytahl ji nahoru. Francouzske dveře na vydlažděnou terasu byly otevřene a jemne bile zaclony se vzdouvaly ven jako duchove. Elise zahledla ženu v županu, nehybně ležici na podlaze uvnitř v mistnosti. Jednu paži měla nataženou a potrhane zapěsti leželo v tratolišti krve. „Marek," řekl Lucan tiše na vysvětlenou. „Dokažeš tudy projit?" Elise přikyvla. Šla za nim přes scenu nedavneho krveproliti, kolem mrtve ženy a jejiho manžela, ktery se zřejmě neuspěšně snažil odrazit upirův utok. Elise ucitila vzadu v krku pachuť žluči, když vkročili do předsině a narazili na mrtvolu maleho chlapce. Panebože. Marek vnikl dovnitř a všechny pozabíjel. Lucan ji provedl kolem ditěte, uchopil ji za zapěsti a držel ji za sebou, zatimco zrakem rychle kontroloval halu. Zasahl ji nahly přival psychicke bolesti, ale neviděla Přisluhovače přichazet, dokud nebyl přimo u nich. Vyšel z mistnosti pravě ve chvili, když se bližili. Lucan umlčel Markova duševniho otroka dřiv, než mohl zařvat na vystrahu. Ostra dyka se zařizla hluboko do hrdla Přisluhovače, ktery v šoku jen zaprskal a zhroutil se na podlahu jako ranec nežive hmoty. Lucan nezavahal ani na okamžik. Překročil mrtvolu a počkal, až Elise uděla totež. Když se bližili ke schodišti vedoucimu do horniho patra domu, Elisiny žily se rozzařily elektrizujici intuici. Teměř citila, jak ji v těle buši Teganovo srdce, jeho namahavy dech ji sipal v plicich. „Lucane,“ zašeptala a ukazala na otevřene dveře. „Je tam Tegan. Nahoře/ 4 Lucan vstoupil do neosvětlene schodištni šachty a podival se vzhůru. „Drž se u mě a zůstaň mi za zady.“ Společně vystoupili po strmych uzkych schodech. Nahoře narazili na dveře zavřene na petlici. Lucan sundal kovovy zamek. Přes rameno se na ni ohledl a i ve tmě zahledla jeho vyraz, kterym jako by ji varoval, že se ma připravit na všechno. Tegan za těmi zavřenymi dveřmi byl naživu - tim si byla jista - , a to ji stačilo. „Otevři, Lucane,“ zašeptala. Rozrazil dveře a vřitil se dovnitř jako nakladni vlak, cestou tasil velky
nůž a vrazil ho do Přisluhovače, ktery se proti nim vrhl. Elise zadržela vykřik, když se objevil dalši hlidač. Dostalo se mu stejneho přivitani a skončil jako krvava hromada na dřevěne podlaze. Při pohledu na Tegana se Elise malem neubranila žalostnemu zakvileni. Byl přikovany za zapěsti a kotniky mezi dvěma silnymi sloupy a jeho tělo, prohnute do oblouku, ochable viselo z řetězů. Krasnou tvař měl teměř skrytou za zplihlymi vlasy, slepenymi potem a krvi, ale Elise přesto viděla, jak je potlučeny. Byl cely zakrvaceny a dobity po nedavnem mučeni; tělo ještě nemělo čas rychle zahojit poškozene tkaně a kosti. Myslela, že je v bezvědomi, dokud se mu znenadani viditelně nenapnuly svaly. Poznal, že tam Elise je. Citil jeji přitomnost stejně, jako by ona kdekoli poznala jeho. „Tegane...“ Rozběhla se k němu, ale prudce ucouvla, když zvedl hlavu a v očich se mu zatřpytil ostry zablesk zuřivosti. „Ach bože... Tegane.“ „Jdi pryč!“ Hlas mu skřipal jako drsny štěrk. Jantarove oči pod rozbitym čelem ji probodavaly zběsilym pohledem, plnym zviřeciho vzteku a bolesti. Špičaky měl obrovske, hrozivějši, než u něj kdy viděla. Zalomcoval řetězy, ktere ho držely. „Do hajzlu! Okamžitě odsud vypadni!“ „Tegane.“ Lucan k němu vykročil, opatrně, ale bez zavahani. Uchopil jedno pouto, připevněne k Teganovu zapěsti. „Odvedeme tě odsud.“ „Jdi pryč,“ zavrčel. Lucan zavětřil ve vzduchu. „Co to sakra je?“ Přejel palcem Teganovi pod nosem, kde se mu usadil jemny růžovy povlak. „Proboha, Tegane. Šarlat?“ „Marek... napral do mě spoustu toho svinstva, Lucane..Tegan zavrčel a štěrbiny panenek uprostřed jantaroveho moře se mu ještě zužily. „Už to chapeš? Je to krvelačnost. Z toho už se nevyhrabu.“ „Ale ano,“ řekla Elise. „Ježiši,“ zasyčel skrz obři Špičaky. „Nechte mě - oba dva! Jestli mi chceš pomoct, Lucane, tak ji odveď pryč. Odveď ji co nejdal odsud.“ Elise k němu přistoupila a jemně se dotkla jeho rozcuchanych vlasů. „Nepůjdu nikam. Miluju tě.“ Zatimco se snažila ukonejšit Tegana, Lucan jedinym mocnym škubnutim vyrval ze sloupu řetěz s okovy. Prava ruka volně padla Teganovi k tělu a ozvalo se kovove zařinčeni. Když se Lucan natahoval po druhem řetězu, Tegan varovně zavrčel. „Lucane Pozdě. V potemněle mistnosti ostře třeskl vystřel a u schodiště se oranžově zablesklo.
Lucan dostal zasah do zad a padl najedno koleno. Zazněla dalši rana, ale vymluvne cinknuti prozradilo, že kulka minula cil a narazila do kamene. Do mistnosti se vřitili dva Přisluhovači a Škůdce - Markova prava ruka, všichni ozbrojeni poloautomatickymi puškami, a začali palit. Elise ucitila, jak se nad ni sklani těžka vaha a vtahuje ji do ukrytu z tvrdych svalů. Tegan ji namahavě funěl do ucha, volnou rukou ji objimal a vlastnim tělem ji chranil před kulkami. Bezmocně sledovala, jak Lucan bojuje sam proti třem protivnikům, zatimco ona se krči v kleci Teganova těla. Lucan hbitě uskakoval před kulkami z rychlopalnych zbrani, řada z nich však zasahla cil. Bojovnik Generace jedna utok přečkal, opětoval střelbu a v mistnosti plne kouře a ohlušujiciho ramusu propukl chaos. Škůdce nakonec padl po zasahu Lucanovymi naboji s přiměsi titanu. Jeho tělo se škviřilo a zběsile zmitalo na podlaze, dokud ho nepřemohla rychla smrt. Když se přibližil jeden z Přisluhovačů a držel na mušce Lucana, ktery měl pravě plne ruce prace s jinym duševnim otrokem, Elise natahla ruku a nahmatala rukojeť dyky. Vytahla ji z pochvy; věděla, že ji musi hodit a že bude mit jen jediny pokus. Tegan varovně zavrčel jeji jmeno, když se mu vysmekla z naruče. Vyskočila na nohy a rychle zacilila, pak se rozmachla a mrštila dykou. Přisluhovač zařval, když se mu čepel zabodla hluboko do podpaždi. Se střilejici zbrani padl na zada a přitom vyslal dešť kulek vysoko do tramovi. Par jich narazilo do černeho stropu a zvuk třišticiho se skla zněl jako zlověstny kontrapunkt k bitvě, odehravajici se dole. „Panebože/4 zalapala Elise po dechu, když se z rozbitych světliků vysypaly střepy. Strop byl skleněny a nedavno natřeny načerno, aby nepropouštěl slunečni světlo. Toto opatřeni musel Marek udělat, jakmile se utabořil v lidskem obydli. Teď, když se ulomil dalši velky kus skla a dopadl na podlahu, Elise pohledla na oblohu nad svou hlavou. Nebe pomalu růžovělo s prvnim světlem rozbřesku. KA P I T OL A Třicata čtvrta U ž několik hodin prohledavali strmy, rozeklany skalni utes a po kryptě pořad ani stopy. Noc začinala blednout. Žadny z bojovniků šplhajicich po skalach slunce přiliš nemiloval - zvlašť Dante po ošklivem extempore
s ultrafialovym zařenim před par měsici -, protože však pochazeli z mladšich generaci Rodu, dokazali denni světlo po kratkou dobu vydržet. S pomoci ochrannych prostředků proti slunci by možna mohli delku pobytu na slunci zdvojnasobit. To ovšem neplatilo pro Prastareho, po kterem teď patrali. Jestliže prvni generaci potomků teto mimozemske bytosti začinaly během deseti minut naskakovat puchyře a palit se kůže, tak Prastaremu, ktery byl alergicky na ultrafialove zařeni, by se pokožka i oči seškvařily za par vteřin. Diky tomu měli slušny založni plan, kdyby se Řadu z nějakeho důvodu nepodařilo setnout tomu netvorovi hlavu. Za předpokladu, že uprostřed těchto nehostinnych skal vůbec dokažou najit skryš te pijavice. Dante vrhl zkoumavy pohled na oblohu. „Jestli na něco nenarazime během půlhodiny, radši bysme se měli začit vracet dolů.“ Chase přikyvl. Stal vedle Danta ve vchodu do mělke jeskyně, kde objevili pouze par vyhozenych lahvi od piva a několik dni stare pozůstatky po ohništi. „Možna jsme mimo. Někteři z nas by se mohli vypravit na vzdalenějši hřeben a prohledat to pod vrcholem.“ „Musi to byt tady,“ oponoval mu Dante. „Viděl jsi tu tapiserii. Horsky hřeben, ktery Kassia vetkala do obrazuje tenhle, kde pravě stojime. Jsme blizko, to ti povidam „Hej, Dante.“ Nikolaj dřepěl na skalnim vyběžku několik metrů nad otvorem do jeskyně. „Rio s Reichenem tady nahoře objevili dalši diru. Je dost uzka, ale vede hluboko dovnitř hory. Pojďte se kouknout.44 Dante a Chase se rychle vyškrabali za ostatnimi. Vchod do jeskyně - pokud se tak vůbec dal označit - tvořila svisla štěrbina ve skale. Dost uzka na to, aby zůstala skryta pohledu, dokud člověk nestal přimo u ni, a přece natolik široka, aby se skrz ni při troše opatrnosti protahl člověk. „Stopy dlata,44 všiml si Dante a přejel rukou po hraně otvoru. „Podle toho, jak je kamen zvětraly, to tady už nějaky patek bude. Mohlo by to byt ono.44 Upiralo se na něj šest soustředěnych parů oči, když vytahl meč a tiše vydal operačni rozkazy. On půjde dovnitř jako prvni, zjisti, jak daleko dira vede a zda je něco na druhe straně. Ostatni budou čekat na jeho pokyny - dva na straži před vstupem do jeskyně a zbytek bude připraveny vydat se za nim, jakmile vyda signal, že skutečně objevili kryptu. Protahl se mezi svislymi skalnimi stěnami, s hlavou otočenou do černočerne tmy před sebou. Zapach netopyřich vykalů a plisně silil, čim
hlouběji do skaly se nořil. Vzduch uvnitř byl studeny a vlhky. Hrobove ticho kolem narušovalo jen tiche šramoceni jeho kroků. Všiml si, že masa kamene se postupně rozestupuje. Stěny se od sebe začaly pomalu vzdalovat, až se nakonec otevřely do skalni dutiny hluboko v horskem masivu. Dante na něco šlapl a pod botou mu zakřupalo. Ve tmě měl zrak nejostřejši, ale z toho, co uviděl, se mu malem zatmělo před očima. Dobrotivé peklo. Odhalili Dragosovo tajemstvi. O tom nebylo pochyb. Dante stal uprostřed hibemačni komory Prastareho, v kryptě vytesane do skaly, přesně jak to předpověděla Kassiina tapiserie. Dante si nevybavoval, že by promluvil - vlastně si ani nebyl jisty, zda v tu chvili vůbec dychal - ale za par okamžiků se k němu připojili jeho druhove. „Ježišikriste,“ zamumlal sotva slyšitelně některy z nich. Rio se šeptem Španělsky pomodlil a nahlas řekl: „Bůh nam všem pomahej." Tegan zvedl hlavu a vrhl letmy, nejisty pohled vzhůru k rozbitym světlikům nad jejich hlavami. Do hajzlu. Neodvažil se tam divat dlouho. Dokonce i prvni slaby přisvit rozbřesku na něj působil, jako by mu na sitnice lili kyselinu. Lucan ty učinky citil take. Dostal zasah do stehna, vystřel posledniho Přisluhovače ho srazil k zemi. Jako upir Generace jedna dokazal snašet větši poškozeni než ostatni z rasy. Teď jeho tělo vypudilo naboje, kterym se nedokazal vyhnout. Rany mu krvacely, ale už se začinaly hojit. Nyni však byl pod otevřenym stropem a z odhalene kůže mu začinaly stoupat tenke proužky dymu. Zařval z plnych plic a zuřivost ho začala měnit. Ohrnul rty, Špičaky se mu vysunuly z dasni a oči jantarově zaplaly. Přisluhovač začal ustupovat, jakmile si uvědomil, proti čemu stoji. Lucan se odkutalel ze světla a stiskl spoušť pistole raže 9 mm. Ozval se jediny vystřel. Přisluhovač padl k zemi, ale mrtvy ještě nebyl. Lucan vypalil dalši ranu a dorazil ho. Pak ticho. Dute cinknuti prazdne nabojnice. Ve stejnou dobu se Teganovi začinaly pomalu vracet schopnosti bojovnika z Generace jedna. Ještě však nebyl fyzicky schopen zpřetrhat pouta,
ktera ho držela. Navic si nebyl jisty, zda by to vůbec měl dělat. Šarlat, ktery ho Marek přinutil požit, mu hučel v každe buňce těla a ničil ho jako jed. Citil, jak v něm roste krvelačnost a nuti ho uhasit žizeň, ktera mu chce vladnout. Zavrčel, když k němu Elise přistoupila a zkoušela uvolnit jeden z okovů. „Jdi pryč, krucinal! Nechci tě tady. Zmiz odsud, dokud ještě můžeš.“ Dal cloumala poutem a uplně ho ignorovala. „Musi byt nějaky způsob, jak ti je sundat.“ Viděl, jak očima přejiždi mistnost a hleda vhodny nastroj. „Elise, proklatě!" Přeběhla k jednomu z mrtvych Přisluhovačů a vytahla mu zpod těžkeho těla poloautomat. „Vem si to,“ nařidila a vrazila Teganovi zbraň do volne ruky. „Přestřel ty řetězy, Tegane. Dělej!“ Zavahal a Elise mu zbraň zase vytrhla. „Krucinal, když ne ty, tak ja!“ Neměla ale možnost. Pistole s rachotem dopadla na podlahu a Elise nahle popadly neviditelne ruce a odhodily ji o par metrů dal. Tvrdě dopadla do rozbiteho skla. Vůně vřesu a růže zaplavila mistnost. V otevřenych dveřich stal Marek s mečem v ruce. Druhou ruku měl zvednutou, ukazoval Elisinym směrem a držel ji na mistě telepatickym přikazem. Silou vůle ji sevřel hrdlo a přerušil přivod vzduchu do plic. Dusila se a mamě chňapala po te uzke obruči z energie, ktera ji škrtila. „Ona krvaci, bojovniku,“ popichoval Marek Tegana. „A hele, jak po ni tvoje škůdcovske oči žizni.“ Lucan tasil dyku a mrštil ji vzduchem. V tom okamžiku se Markova pozornost obratila k letici zbrani a on ji telepaticky vychylil z drahy. Odhodlaně vykročil vpřed a pochechtaval se, když se bližil k Lucanově zakrvacene tvaři, sežehle ultrafialovymi paprsky. „Můj mily bratřičku. Tva smrt bude zvlašť sladka po všech těch letech čekani. Škoda, že se už nedožiješ toho, jak se ujmu vlady.“ Marek zvedl meč a prudce se rozmachl. Lucan se v posledni vteřině odkutalel stranou a meč jeho bratra narazil na tvrdou prkennou podlahu. Hrot se zabodl hluboko do dřeva a na okamžik tam uvizl. Lucan bleskurychle vyskočil na nohy. Popadl nej bližši předmět, co měl po ruce - kus měděne trubky, ktera vedla nahoru po zdi. Urval ji a ze stěny vytryskla voda jako z fontany. „Lucane!“ vykřikl Tegan, když Marek vytrhl meč z podlahy, otočil se a rozmachl se proti bratrovi.
Lucan zastavil uder dlouhou měděnou trubkou. Narazem se ohnula, ale Lucan ji držel pevně a v jantarovych očich mu plal hněv. Markovi se v zapalu boje posunuly černe bryle a odhalily ještě silnějši jantarovy žar. Oba upiři se utkali v bratrovražednem boji o moc. Marek se snažil přitlačit na meč a opiral se o něj plnou silou prave ruky. Lucan neuhnul ani o piď. Oba bojovnici Generace jedna vyhružně vrčeli a drželi se navzajem v šachu. Nebe nad nimi se rozjasňovalo a ohřivalo a paprsky světla jim sežehavaly nechraněnou kůži. Marek přestal Elise držet a ona se rozkašlala, lapala po dechu a snažila se nadechnout. Teganem projela jeji bolest, jako by dostal ranu pěsti. A pohled na to, jak krvaci - na jasně červene řezne rany na rukou a obličeji - mu vstřikl adrenalin do žil. Vyrval si druhou paži z okovů a zběsile zařval nahoru do tramovi. Na druhe straně mistnosti se patova situace, v niž se ocitl Marek s Lucanem, nahle prudce zvrtla. Vše se semlelo během okamžiku a jedinou předzvěsti toho, co se ma stat, byla Markova syčiva kletba. Zatimco pravou rukou stale tlačil na meč, sahl volnou rukou za košili a vytahl ampulku s rudym praškem. Švihl zapěstim a šarlat vletěl Lucanovi do obličeje. Jemny prašek mu pokryl oči i tvaře a trubka mu vypadla z ruky. Kristepane. Lucan. Marek s usměvem ucouvl, když se jeho bratr vrhl dopředu. Zvedl meč vysoko nad hlavu. V okamžiku, kdy chtěl švihnout, mu přes obličej přeletěl nahly zablesk světla a zastavil se v očich. Byl pronikavě jasny, slunce odražene v intenzivnim paprsku, ktery Markovi propaloval sitnice a malem oslepil i Tegana na mistě, kde stal. Tegan rychle uhnul pohledem a uviděl Elise klečet na kolenou uprostřed rozbiteho skla. V ruce měla velky střep, držela ho pevně a nehnute a odražela paprsek světla přimo Markovi do obličeje. Vic Tegan nepotřeboval. Dlouhymi kroky se rozběhl přes mistnost a prudce švihl řetězy, ktere mu visely ze zapěsti. Jeden se zachytil Markovi kolem krku, omotal ho ocelovymi članky a strhl ho na zem. Druhy se mu ovinul kolem ruky
s mečem a vyrazil mu zbraň z ruky. Marek se snažil Tegana zastavit silou vůle, ale veškere pokusy zablokovala bojovnikova zuřivost. Přišlapl nepřitele těžkou botou a ignoroval jeho nahle upěnlive prosby o milost a odpuštěni. „Je konec,“ zavrčel Tegan. „Tvůj konec.“ Tegan odmotal řetěz z Markovy paže a sebral ze země meč. Viděl Lucanovo pochmurne přikyvnuti, když zvedal čepel nad Markův krk. Marek kvilivě zaklel a vzapěti ztichl, když meč zasvištěl vzduchem v rychlem smrticim uderu. „Tegane!“ vykřikla Elise a hnala se k němu. Objala ho pažemi a pomohla mu odmotat řetězy z Markova mrtveho těla. Pak se vrhla k Lucanovi a s Teganovou pomoci ho odtahla do tmaveho kouta mistnosti. Tegan viděl, jak Elise nervozně pokukuje nahoru na rozbity strop. „Pojďme. Musim vas odsud oba okamžitě dostat.“ Odvedla je dolů po schodech a vzapěti zmizela v jedne z ložnic. Vyběhla ven s velkou peřinou a tlustou vlněnou dekou. „Vemte si to,“ řekla a pomohla jim přetahnout přikryvky přes hlavy. „Nechte si to na sobě. Pomůžu vam ven z domu a do auta.“ Žadny ze dvou bojovniků se s ni nepřel. Nechali tu drobnou ženu - jeho družku, jak si Tegan s rostouci pychou uvědomoval - , aby je vyvedla do plneho denniho světla a posadila dozadu do Reichenova auta. „Skloňte hlavy a zůstaňte zakryti,“ nařidila jim Elise. Zabouchla zadni dveře, oběhla auto a skočila za volant. Motor zaburacel a pneumatiky trochu zakvilely, když dupla na plyn. „Padame odsud.“ Což i udělali. KA P I T OL A m v . / . / ' i ' Tricata pata Clise se divala, jak Tegan spi, a zaplavila ji uleva, že jeho utrpeni skončilo. S Markovou smrti se zahoji spousta věci, nejen pro ni a Tegana, ale i pro Lucana a zbytek Řadu. Temna kapitola jejich minulosti se konečně uzavřela, tajemstvi vyšla na povrch. Teď se mohli všichni divat vpřed do budoucnosti, k dalšim zkouškam, jake jim přinese nove svitani. Elise čekala, že ji po Markově smrti zaplavi pocit triumfu - ten, kdo měl na svědomi Camdenovo utrpeni, už přece neexistoval. Splnila svůj slib - s Teganovou pomoci. Neměla však vitězny pocit, když Teganovi odhrnovala z čela pramen jemnych zlatohnědych vlasů. Byla nervozni a ustarana. Zoufale toužila,
aby byl Tegan v pořadku. Šarlat, ktery mu Marek vnutil, vyprchaval jen pomalu. Tegan neklidně spal už od chvile, kdy dorazili zpatky do Reichenovy vily. Byl vyčerpany ze zachvatů křeči a pokožku měl stale vlhkou na dotek. „Ach, Tegane,“ zašeptala, naklonila se nad něj a přitiskla mu rty na usta. „Neopouštěj mě.“ Bože, jestli nakonec kvůli té odporné droze ztratí i jeho, po tom všem, čím spolu prošli... Po tvařich seji koulely slzy; poprve od navratu před několika hodinami dala průchod emocim. Poprve si dovolila se zamyslet, jak by vypadal nejhorši scenař. Co když se Tegan už uplně nevzpamatuje? Už jednou se přece malem změnil ve Škůdce - co ho zase může uvrhnout do te propasti beznaděje? A pokud tam spadne, bude schopen se ještě vyškrabat ven? „Tak snadno se mě nezbaviš.“ Nebyla si jista, zda ta slova opravdu slyšela, nebo to bylo jen zbožne přani. Když se však odtahla, hleděla do Teganovych oči. Do jeho podmanivych smaragdovych oči. Zbyvala v nich jen ta nejnepatmějši stopa jantaru. Jeho jmeno bylo pouhym povzdechem na jejich rtech, vděčnou modlitbou. Vroucně ho polibila a objala ho kolem širokych ramen. Tegan se zajmem zamručel a Elise se musela usmat. „Jsi zpatky,“ zamumlala s ulevou. „Mmm,“ zabručel a zvedl ruce, aby ji objal. „Jsem zpatky,Vyvolena. Diky tobě.“ „Takže nakonec přece jen uznavaš, že mě potřebuješ." Šibalsky se usmal. „Pojď sem ke mně a ja ti ukažu, jak moc.“ Vylezla k němu na postel, obkročmo si na něj sedla a očekavala, že ji stahne k sobě dolů a začne ji svadět; uměl to přece tak dobře. On se však na ni jenom dival. Pohladil ji po tvaři a jeho dotek byl něžny, teměř uctivy. „Přiznavam/1 řekl s pohledem tak upřimnym, až seji sevřelo srdce. „Přiznavam to teď tobě a přiznam to kdykoliv komukoliv. Potřebuju tě, Elise. Miluju tě. Jsi ma. Ma žena, ma družka, ma milovana. Moje všechno." Zrak seji rozostřil slzami štěsti. „Tegane... ja tě tolik miluju. Řekni mi, že je to skutečne. Že je to navždy.“ „Považuješ mě snad za chlapka, co se spokoji s něčim menšim?“ Zavrtěla hlavou, se zamlženym pohledem se k němu sklonila a polibila
ho. Na kratke zaklepani na dveře par vteřin nikdo nereagoval, ale pak se na druhe straně ozval Lucanův hluboky hlas. V jeho tonu znělo napěti. „Jak se mame tam uvnitř?" „Pojď dal, Lucane,“ zavolala Elise na vůdce Řadu - a po dnešnich udalostech i dobreho a spolehliveho přitele. Navzdory Teganovu nesouhlasnemu zabručeni vstala a šla naproti Lucanovi, ktery pravě vchazel dovnitř. Byl ošetřeny a rany se mu hojily, přesto potrva nějakou dobu, než se jeho organismus uplně zotavi. Věnoval Teganovi unaveny usměv, když bojovnik přehodil nohy přes okraj postele a posadil se. „Co se děje?“ zeptal se Tegan a okamžitě přepnul do režimu bojovnika, ačkoli poslednich par hodin byl mimo. „Co se stalo?“ Lucan zbytečně nechodil kolem horke kaše. „Dante s ostatnimi pravě volali z Prahy. Našli tu kryptu nahoře v horach, přesně podle Kassiiny napovědy. Bylo to tam všechno, Tegu. Jeskyně vytesana do skaly, hibemačni komora plna dermaglyfických symbolů a kosti lidi, kterymi Dragos krmil otce v připravě na dlouhy spanek.“ „Ale?“ pobidl ho Tegan a přitahl Elise k sobě, jako by se potřeboval přidržet něčeho pevneho. „Ale byla prazdna." Lucan zavrtěl hlavou a prohrabl si černe vlasy. „Ta zatracena krypta už byla otevřena. Někdo toho parchanta vypustil. Můžeme se jen dohadovat, jak davno, ale zřejmě už někdy před lety. Možna i desetiletimi." „Takže... on je na svobodě?" zeptala se Elise a děsila se, že ji Lucan tu hroznou domněnku potvrdi. „Co budeme dělat?" „Začneme hledat," řekl Tegan. „Kristepane, jestli je Prastary naživu, tak může byt kdekoli. Jako jehla v kupce sena." Lucan přikyvl. „A my budeme potřebovat veškere prostředky, co dokažeme ziskat. Odpočiňte si, oba dva. Do Bostonu neodletime dřiv, než se ostatni v noci vrati z Prahy." S tim se Lucan otočil a zamiřil ke dveřim. V půli cesty se zarazil. Vratil se k Teganově pelesti a tvařil se važně. „Už od začatku, Tegane, jsi pro mě byl bratrem vic než jakykoli pokrevni přibuzny. A pořad jsi." Tegan to citil podobně, navzdory všemu, čim spolu prošli. Nebo možna
pravě proto. „Budu za tebou vždycky stat, Lucane. Na to se můžeš spolehnout." Lucan k němu napřahl ruku. Když si oba bojovnici stiskli dlaně, Tegan pocitil, jak mezi nimi proudi teplo přatelstvi - bratrstvi. Překvapilo ho, jak přijemny je to pocit. A jak moc mu schazel. Lucan kyvl. Obratil se k Elise a jeho oči mocneho upira z Generace jedna zjihly a naplnily se uctou. „Řad je ti zavazan," prohlasil a podaval ji ruku. „Za to, jak jsi nam pomohla odhalit Dragosovo tajemstvi, i za všechno, co jsi dnes udělala pro Tegana a pro mě... Jsem tvym dlužnikem. Děkuju ti, Elise.“ Lehce zavrtěla hlavou, když mu vkladala prsty do široke dlaně. „Děkovat neni třeba. Rada udělam cokoli, čim pomůžu Řadu. A Teganovi." Lucan se usmal a přiložil si jeji ruku ke rtům. Jeho polibek vděčnosti byl cudny a upřimny, přesto vyvolal Teganovo tiche zavrčeni. „Vybral sis dobrou družku," dodal Lucan a obratil moudry pohled k Teganovi. „Ja vim," souhlasil Tegan bez sebemenšiho zavahani. Zazubil se na Elise a touha v něm zajiskřila jako pokažde, když na ni pohledl a uvědomil si, že nějakym zazrakem osudu je jeho. „Vybral jsem si vyborně." Lucan přikyvl. „Odpočiň si. Už tě nebudu otravovat, dokud nebudeme připraveni k odjezdu zpatky do Bostonu." Jakmile odešel, Elise sevřela Tegana v laskyplnem objeti a polibila ho. Rty měla teple a plne přislibů. Citil, jak ho obklopuje sila jeji lasky a věděl, že i v dobach největšiho temna bude mit vždycky tohle světlo, ktere ho podrži. Opětoval jeji polibek a jeho zajem se začal strnule probouzet k životu. „Slyšel jsi Lucana," zamumlala mu proti ustům a v hlase ji zněl usměv. „Musiš si odpočinout." „No a?" zavrčel a škadlivě ji okusoval plny spodni ret. Elise se zasmala. „Takže bysme s tim možna mohli počkat, než se dostaneme domů." Tegan se s ni převalil na postel a hladčeji uvěznil pod svym probouzejicim se tělem. Pohledl ji do hlubokych levandulovych oči, ktere se na něj divaly s takovou laskou, až ho to vyvadělo z miry. Libal ji pomalu, něžně, upřimně. „Ja jsem doma," řekl a hlas mu zdrsněl citem, když ji pod sebou tiskl. „Tohle je jediny domov, jaky kdy budu potřebovat."
