JUBILEJNÍ 60. KONGRES ČESKÉHO A SLOVENSKÉHO SDRUŽENÍ V KANADĚ - V CALGARY Obětoval jsem třídenní výlet do hor a den z dovolené na to, abych se zúčastnil 60. Kongresu ČSSK v Calgary - a nelitoval jsem. Poznal jsem celou řadu zajímavých lidí z různých konců Kanady a také hosta z České republiky, senátora Martina Mejstříka, který informoval delegáty kongresu o neutěšené politické situaci v ČR, kde komunistická strana ještě stále bojuje o vedoucí úlohu ve vládě!!! Po zklamání z absolutní absence slovenských členů (náš delegovaný Miro Durec se také nemohl zúčastnit), mě potěšilo vystoupení členů Výkonného výboru, kteří ČSSK řídí. Vesměs inteligentní, vzdělaní a zkušení lidé, kteří vědí, o čem mluví a stejně tak i jejich program, který předložili. Jaký rozdíl v porovnání s posledním sjezdem KSČ v Praze, který jsem viděl v televizi těsně před tím, než jsem navždy odjel, kde se u řečnického pultu střídala banda kriminálníků, kteří vypadali jako "vod jedný mámy”, jak jsme jim říkali, a z jejichž řeči se mi lehce zvedal žaludek. Co bylo, bylo!? Jubilejní 60. Kongres mi připomněl, jak je dobré patřit do rodiny lidí, kteří mají podobné zájmy a jak je důležité, aby se každého Kongresu někdo z Edmontonské pobočky ČSSK zúčastnil.! Doufám, že se politická situace v České republice rychle vyřeší, aby vedoucí pracovníci a členové ČSSK mohli věnovat pozornost, schopnosti a zkušenosti záležitostem, které si toho zaslouží nejvíc záležitostem naší nové vlasti Kanady. Jaromír Mayer
PĚT LET V KAZACHSTÁNU
Po několika letech pobytu v Kanadě se mě začalo dosti dařit, odstěhoval jsem se z Toronta a dostal jsem práci u letecké společnosti Wardair. Rozhodl jsem se znovu navštěvovat večerní školu NAIT pro získání oprávnění pracovat na letadlech (B-747). V roce 1978 mě tato práce přestala bavit a začal jsem pracovat pro společnost Gulf Canada, kde jsem zůstal téměř 20 let. Také u tohoto podniku jsem byl nucen si zvyšovat kvalifikaci a po večerech jsem chodil do školy NAIT, kde jsem postupně získal potřebné znalosti z oboru těžby a zpracování ropy a zemního plynu. Pracoval jsem se zajímavými lidmi a získal jsem praktické znalosti v oboru těžby, zpracování i distribuce ropy i plynu. Tato kvalifikace mi pomohla dostat se do Kazachstánu. V roce 1998 jsem se ocitl v zemi, o které jsem nic nevěděl. Místo, kde nás přivítali naši noví kazašští spolupracovníci se jmenuje Kyzyl-Orda. Pro mne to byl šok, když jsem se později setkal s lidmi, kteří nás přišli v roce 1968 “osvobodit”. Já osobně jsem v té době sloužil jako voják na letišti Mošnov (dnes je to letiště Ostrava). Ve stejné době byli naši “osvoboditelé” ubytováni na jednom konci přistávací dráhy a strávili tam tolik času jako já – jak mě později někteří z nich popisovali své zážitky. V Kazachstánu jsem pracoval jako šéf údržby zařízení na těžbu ropy. Řídil jsem 5 oddělení údržby s místními manažery. Tito místní specialisté nám moc nevěřili a nejrůznějším způsobem nám ztěžovali práci. Největší problémy byly se zásobováním. Po odtržení Kazachstánu od Sovětského svazu bylo velmi obtížné získat ze Sovětského svazu potřebný materiál a náhradní díly pro těžební zařízení. Prakticky vše bylo nutno přivážet ze západní Evropy nebo až z Kanady. Pro nás bylo velmi obtížné zajišťovat potřebný servis a opravy, protože hodně materiálu a součástek se jednoduše ztratilo. Navíc nám náklady na dodaný materiál a náhradní díly neúměrně zvyšovalo vysoké clo. Bylo běžné, že některé dodávky byly záměrně zdržené celníky pod záminkou, že zboží nemá potřebný certifikát. Pokud celníci nedostali “pod stolem” zaplaceno, zboží nepustili. Papírová vojna za mého pobytu neskončila a co nám ukradli, tak jsme si mohli v místní tržnici koupit zpět a za hotové. Po prvním měsíci mě přidělili překladatelku. Původně učila ve škole anglický jazyk. Od ní jsem se dozvěděl, jak je obtížný život v menších městech a na vesnicích. Také mi popisovala, jak se stala jednou z těch děvčat, které byly uneseny mladým mužem, který ji držel doma po dobu 3
dnů. Matka tohoto mladíka ji tak dlouho přemlouvala, až ji nakonec přemluvila si tohoto člověka vzít. Podle muslimské tradice platí, jestliže žena zůstane s cizím mužem přes noc, tak se už nemůže vrátit domů. Proto jsem pochopil důvod tohoto jednání jako vypočítavost mužů. Nejstarší synové se musí o své rodiče starat. Tím, že se ožení se jejich život ulehčí. Tato oběť se stane služkou v cizím domě a po několika dětech už tam zůstane. Skoro každý muž má dvě ženy. První žena se většinou stará o děti. Jak muži stárnou, najdou si mladé děvče, s kterým chodí do baru a bavit se na disko. Tyto mladé holky to využívají tím, že se dostanou do společnosti a učí se jinak žít. Mladí kluci na to nemají peníze. Ještě k těm mladým ženám – musím přiznat, že většina se dovede skvěle oblékat v souladu s nejnovější módou a není muž, který by se za ní neotočil. Většina mých přátel v Kanadě si vzala Kazašky, včetně mého syna. Za posledních deset let se život hodně změnil. Podnik poslal hodně kazašských zaměstnanců do Kanady na školení. Jedna zajímavá věc, co mi utkvěla v hlavě je, jak Kazachové nemají rádi záchody západního typu. Do dneška nepochopím, jak to mohou zničit, jak na to lezou v botech a to nejenom muži, ale i ženy. Dnes kolem měst staví nové domy (hrady), ale nikde není vidět žádná cesta a žádné chodníky. Někdy mám dojem, že dům slouží jako jurta a budou tam jezdit na velbloudech. Na území Kazachstánu se poprvé v historii domestikovali koně. Koně byli mimo jiné hlavním dopravním prostředkem. To je však dávná minulost a dnešní Kazaši jezdí v Mercedesech, BMW1 Ale pravý Kazach by pořád měl umět jezdit na koni. Dnes mají koně pod kapotou a chtějí být co nejrychleji na dalším semaforu červených světel. Nerespektují dva pruhy na cestě, mají tam jet jenom dvě auta, oni se snaží tam nacpat aspoň čtyři. Na mou otázku proč tak jezdí, odpověděli, že step je velká cesta a silnice jim v tom brání jezdit všude. Také neví jak parkovat, jsou jako stádo velbloudů v jedné hromadě a pak nikdo nemůže odjet, to je asi důvod proč se tak rádi navštěvují. Někdy i několik dní pijí čaj a jí bešbarmak (ovčí maso s nudlemi) - to se jí rukou bez příboru. Muži se napájejí vodkou. Lidové tradice kazašského národa se přesto udržely. Úcta ke starším, vstřícný vztah k mladším, láska k rodné zemi, oddanost svému národu – k tomu se vychovává v kazašských rodinách. Na prvním místě je odpradávna pohostinnost. Kazaši často pořádají toj (svatby, oslavy narození dítěte, výročí atd.) bez ohledu na své společenské postavení. Bere se jako samozřejmost, že u dastarchánu (u nízkého stolu) shromáždí všechny příbuzné, kamarády, sousedy a kolegy. Nejstarší z pozvaných – aksakal – udělí sešlosti bata (požehnání). Pět let v Kazachstánu ve mně zanechalo hodně zážitků – krásných i smutných- ale jsem rád, že jsem tam byl a všechno poznal. Jan Petrucha
Tee time! pokračuje druhý rok
Naše malá golfová liga úspěšně pokračuje druhý rok, díky zájmu členů sdružení a finanční podpoře od Č&S Sdružení Edmonton. V naší skupině je asi 15 hráčů, žen a mužů, s větší či menší golfovou expertizou, a věkového složení od 30 do 70 let. Scházíme se každou neděli odpoledne od 8 června do 15 září na golfovém hřišti Sandpiper Golf Course, na západ od St. Albertu. Před hraním máme možnost si ‘doladit’ naše svérázné techniky odpalování golfových míčků na cvičišti (driving range). Rozdělíme se do 2 až 4 členných skupin a hrajeme 9 či 18 jamek (holes). Hra trvá 2 až 4 hodiny, a ti z nás, co chodí po hřišti pěšky, ujdeme 3.5-7 km. Při větších vedrech, či pro ty kteří mají kloubové p r o b l é m y, se vyplatí půjčení elektrického vozíku pro 2 hráče za mírný poplatek. O golfu se říká, že je to snadná hra, jen to vlastní hraní je těžké. Představte si, že jediným účelem hry je dostat malý golfový míček s co nejmenším počtem úderů pálkami různých rozměrů z odpaliště (tee) do jamky (hole) vzdálené od sebe 150-500 metrů. Při překonání této dráhy se musíte vyhnout různým překážkám, včetně stromům a keřům, pískovištím, vodním nádržím, a pasoucím se rodinkám divokých hus. Ti dobří hráči si pečlivě zaznamenávají výsledky, a my ostatní jsme rádi, že jsme konečně dostali míček z odpaliště do jamky, a po cestě neztratili příliš mnoho míčků. Míčkem se hraje tam, kde je nalezen, a když to není možné, protože je ve vodě či v křoví, hraje se s dalším míčkem od překážky, a též i s trestným bodem. Někteří mohou namítnout, že prohánění golfového míčku po hřišti je utrácení času. Ani ne, když hrajete golf v pohodě, v pěkném přírodním prostředí, za pěkného počasí, se spoluhráči, u kterých najdete podporu při nepodařené střele, či naopak obdiv s vydařenou střelou. Též si procvičíte svaly a klouby, o kterých ani nevíte že je máte, a zvýšíte si sebedůvěru, že jste zase něčeho dobrého dosáhli. Přijďte si s námi zahrát golf - když už ne letos, tak příští rok. Bude se vám to líbit! Franta Hanuš, Golfový koordinátor
NA PIK NIKU S ČE SKOU T E L EVIZÍ Z TORON TA
Všechno to vlastně začalo jedním telefonátem. Na druhém konci linky byla zástupkyně televize "Nový Záběr" z Toronta paní Markéta Slepčíková. Plánovala totiž, se svým štábem, návštěvu Edmontonu s tím, že by ráda poznala naši komunitu, kromě jiného. Celkem hladce jsme se domluvily, že úplně nejlepší by bylo, kdyby se zúčastnili našeho každoměsíčního pikniku. A tak se také stalo= Hned jsem dala vědět všem našim členům, aby přišli v hojném počtu, neboť nás navštíví Česká televize z Toronta. No a pak už telefon zvonil jako o závod. Lidi volali a chtěli vědět, jestli je to pravda nebo jestli jsem si to prostě jen vymyslela. Ujistila jsem je, že to pravda je, jiným jsem vymluvila nóbl oblečení, jako třeba frak či smoking a tak dále. V neděli 25. května odpoledne se lidi začali scházet a zvědavě vyhlíželi "televizáky". Přišlo nás dost, (přestože hodně našich lidí bylo na dovolené, především v Česku), nechyběli ani naši milí manželé Traxlerovi. Měla jsem trochu strach, že Torontští v Edmontonu zabloudí, ale vstup tříčlenného štábu, vedeného Markétou Slepčíkovou, rozptýlil všechny obavy. Po vzájemném představení se, ostych trochu opadl a zábava se opět rozproudila. Dr. Josef Čermák zapadl okamžitě mezi nás, jakoby sem odjakživa patřil. Markéta s kameramanem Igorem poctivě a profesionálně natočili několik rozhovorů a různých záběrů. Byli natolik zaměstnáni, že ani nic neochutnali z našich, jídlem se prohýbajících stolů. Nakonec si vzali aspoň kousek dortu= Pak přišlo rozloučení s pozváním "Brzy zase přijeďte!" Piknik se opět vydařil, i sluníčko svítilo. A tak nezbývá než doufat, že i zástupcům České televize z Toronta se u nás - mezi námi - líbilo. Radka Mayerová Rogers OMNI Edmonton (CJEO) – začne vysílat v Edmontonu, v pondělí patnáctého září v 6 hodin ráno na kanálu 11 káblové TV.
VÝPRAVA ZA KRÁSAMI HOR, ŠPERKŮ A SPOLEČENSKÉHO VEČERA
Druhý výlet v tomto roce, který pořádala naše Edmontonská pobočka, patřil překrásnému Bow Valley na jihozápadě Alberty. Pás Skalistých hor, který lemuje toto údolí a kterému dominují známé vrcholky Tří sester, obdivuje snad každý, kdo se do těchto končin vydá. Ano, je to Banff National Park. Nedaleko světoznámého Banffu leží úhledné městečko Canmore, kde byli výletníci ubytováni v příjemném prostředí motelu. K večeru, hned po příjezdu, všichni s radostí uvítali návštěvu termálních lázní v Banffu, kde osvěžili svá cestou unavená těla: Druhý den jsme se vydali na krátkou prohlídku perly národního parku, Lake Louise. Fotoaparáty cvakaly, aby zachytily krásnou scenerii tohoto místa, které nenajdete jinde na světě. Po vydatném obědě jsme odjeli zpět do Canmore, abychom se vystrojili na slavnostní společenský večer ČSSK, který se konal v rámci 60. kongresu v Calgary. Přijeli jsme včas a pozdravili se s našimi krajany z celé Kanady. Vyvrcholením večera bylo slavnostní udělení Masarykových cen senátoru M. Mejstříkovi, manželům Ottovým a také organizátorům kongresu manželům Kellnerovým. Všem vyznamenaným ještě jednou upřímně blahopřejeme! Naším příspěvkem bylo popovídání se skladatelem Jiřím Traxlerem, které již tradičně uváděla Radka Mayerová. Pan Traxler přednesl některé ze svých básní, povídek a nakonec také zahrál několik vlastních skladeb. To vše krajané odměnili vydatným potleskem. Volnou zábavu, která následovala, doplňovala hudební skupina Jaromíra Mayera, která hrála k tanci i poslechu. V neděli, ještě před odjezdem zpět do Edmontonu jsme navštívili firmu, která zpracovává unikátní albertský opál - ammonite. Zkamenělý hlavonožec dává svým překrásným zbarvením výrobcům šperků nový, nenahraditelný materiál pro jejich šikovné ruce. Konečným výrobkem jsou prsteny, přívěsky a náramky cenově vysoce hodnocené, kterým těžko odolají naše drahé polovičky, aby více zdůraznily svoji (ztracenou?) krásu: Účastníci výletu děkují všem organizátorům za jejich dobrou přípravu zájezdu a těší se na další, který se připravuje na podzim do stejně krásného prostředí Jasper National Park. Ed Brabec
ZÁŽITKY ZE ZEMĚ ŮSMĚVŮ
Jeli jsme na dva zájezdy, celodenní k mostu přes řeku Kwai a půldenní do nedaleké Petchaburi. Autobus nás zavezl do Kanchana Buri, kde je most přes řeku Kwai (původní z filmu, který byl stavěný zajatými vojáky za druhé světové války, neexistuje, byl Američany vyhozen do povětří) a muzeum, vykreslující události a ukazující předměty, např. zbraně, vozidla, z druhé světové války. Thajsko bylo za druhé světové války obsazeno Japonci. Asi hodinu jsme odtamtud jeli vlakem na sever do džungle. Džungle mě trochu zklamala, byly to jen řídké, listnaté stromy a keře, některé z nich bez listů, protože byla zimní sezona a také velké sucho. Doba monsunových dešťů je v červnu, červenci a v srpnu. Druhý, půldenní zájezd, byl do Petchaburi, kde si král Rama IV, vládnoucí v druhé polovině 19tého století a známý z knihy a filmu Anna a král, dal na nízkém kopci postavit palác a chrám. Měl 84 manželek a hodně dětí, které anglická učitelka přijela učit. My bychom neřekli zrovna palác, ale pohodlné letní sídlo. Také jsme navštívili nedalekou krápníkovou jeskyni s velkým množstvím soch Buddhy, kam chodí mniši meditovat. Před jeskyní běhalo hejno malých opiček a žebralo o jídlo. Průvodkyně nás varovala, ať si držíme tašky a brýle, že rady kradou. U oceánu jsme strávili 15 dnů. Odtamtud jsme letěli na sever do Chiang-Mai, prý podhůří Himalájí Je to menší staré město, na severu lemované horami, my bychom řekli spíše kopci. Má zajímavý, starý střed s četnými starými chrámy, který býval obehnán zdí, ze které teď zbývají jen části, ale vodní příkop naplněný vodou tam stále je. V ceně zájezdu byly dvě túry. Při jedné z nich nás vozili od dílny s prodejnou k dílně s prodejnou, očekávali, že budeme nakupovat. Jenže ceny v prodejnách byly vysoké, na trhu se většinou stejné zboží dalo koupit daleko levněji. Navštívili jsme
výrobu týkového nábytku, zlatnictví, výrobu stříbrných předmětů, dílnu, kde malovali deštníky, tkali hedvábí, vyráběli sošky z bronzu. Druhý zájezd byl zajímavější, jeli jsme opět do džungle, podívat se na sloní farmu. Cestou jsme se zastavili na orchidejové farmě. Pěstovali tam velké množství různých druhů krásných orchidejí. Pěstují je ze semínek a první 3 roky jen v lahvích. Poté je zavěsí v řadách na dráty, rostou jen v dřevených košíčkách bez hlíny, z nichž dlouhé kořeny visí dolů. Na sloní farmu jsme přijeli dopoledne, právě když se sloni koupali v malé říčce. Prý se každé ráno musí před prací ochladit. Bylo směšné vidět, jak se velcí i malí sloni válí ve vodě a stříkají na sebe vodu chobotem. Každý slon má svého zaměstnance, ten ho poléval vodou a drbal mu kůži kartáčem. Po koupeli slonů následovalo sloní představení. Sloni tancovali, hráli na harmoniku, hráli kopanou a stavěli zeď z klad, dokonce i malovali obrazy, většinou jen abstraktní, ale několik jich namalovalo i květiny (jejich zaměstnanec jim do chobotu dával štětec namočený do barvy). Poté jsme se jeli projet na slonech. Jízda na slonu je celkem pohodlná, v nosítkách pro dvě nebo tři osoby, umístěných na sloním hřbetu. Sloni šli v dlouhém zástupu do svahu po úzké stezce, pomalu a těžce. Zaměstnanec seděl slonovi na hlavě a vedl jej. Zaměstnanec našeho slona slezl cestou dolů, vzal od Karla foťák a kameru a fotil a filmoval nás. Jenže slon ho pak nechtěl zpět na hlavu (musí mu nastavit jednu z noh nebo chobot, aby mohl vylézt nahoru). Slon šel kus sám a v jednom okamžiku zamířil na kraj příkré stráně, až jsem měla obavy. Pak průvod slonů sestoupil dolů k říčce a šel vodou. Jízda trvala hodinu a stála $ 15 za osobu. Slonů na farmě měli několik desítek. V Thajsku žije asi 2 500 asijských slonů ve sloních farmách a kolem 3 000 jich žije divoce. Po čtyrech dnech v Chiang-Mai jsme se vrátili ještě na 4 dny do Bangkoku. Druhý den jsme se vypravili do středu Bangkoku, podívat se ještě jednou na území královského paláce. Při východu z prostorů paláce nás chytil jeden z mnoha čekajících řidičů malé tříkolky. Slíbil, že nás lacino zaveze k dvěma chrámům. Jenže nás cestou také vysadil u dvou klenotnictví, od kterých dostal kupon na
benzín za to, že přivezl zákazníky, v případě nákupu by dostal podíl na zisku. Thajsko je známo těžbou safírů a rubínů. Příští den jsme již v 6:30 jeli na celodenní túru do bývalého hlavního města Ayatuya, které v osmnáctém století při nájezdu Burmané zničili. Prošli jsme tam zříceninami, navštívili opět dva chrámy a ohromného ležícího Buddhu v zimním oblečení (3x ročně sochy Buddhy převlékají, do zimního šatu, letního a šatu období dešťů) a zpět jeli 3 hodiny lodí po řece Chao Praya do Bangkoku. Poslední den jsme jeli na půldenní túru lodí po kanálech. Nejdříve jsme navštívili místní tržiště, kde prodávali hlavně zeleninu, ovoce, maso, ryby, opět vše bez chlazení. Když člověk viděl babku sedět na zemi před pár kousky rozsekaného kuřete nebo pár rybami, po kterých lezly mouchy, byl vděčný za naše supermarkety. Hlavní hřeb zájezdu byl známý Vat (chrám) Arun. Je asi dvě stě let starý, krásný pohled je hlavně na jeho stupy, jednu ohromnou, která má na každé straně v boku zasazenou sochu sedícího Buddhy, pak malé, které hlavní stupu obklopují. Poslední zastávka byla u šesti královských lodí, které se používají při slavnostní procesi na řece. Jsou jen několik metrů široké, ale velmi dlouhé, prý pro 180 veslařů. Jedna je pro krále, druhá pro nejvyššího církevního hodnostáře, další pro princezny a důležité osoby. Král má syna, už padesátníka a 3 dcery. Lodě jsou krásně ozdobené, každá jiná, opět se jen zlatě lesknou. V Bangkoku jsme navštívili tři moderní obchodní střediska, moc se nelišící od obch. středisek u nás, zvláště poslední bylo přepychové. Podle mého názoru tam měli vetší výběr zboží, než tady. Různých druhů bot nebo kabelek tam měli celé řady, dvě patra dámského a dvě patra pánského oblečení, jen pánských košil tam bylo skoro celé patro, také hodně známých, drahých značek. Našla jsem tam i několik stojanů krásného českého skla. Cesta zpět do Kanady byla rychlejší, jen 25 hodin času od odjezdu z hotelu do příjezdu domů, obě letadla letěla kratší dobu (asi po větru) a jak v Tokyu, tak ve Vancouveru jsme čekali jen krátkou dobu. Z velkého horka Thajska jsme se vrátili do kanadské zimy. Hana Boštíková
Naše budoucnost Miroslava Durec 1.Predstav sa našim čitateľom? Volám sa Miroslava, volajú ma Slavie, a mám 22 rokov. Keď sme sa presťahovali do Kanady mala som 10 rokov. Momentálne študujem posledný ročník psychológie a klasiky (Grécke a Rímske histórie, umenie, jazyky, atď), na U of A. Keď sa neučím, tak pracujem pre TD Canada Trust.
2.Čo považuješ doteraz za svoj najväčší úspech? Myslím si, že môj najlepší úspech môže byť to, že som skoro hotová so školou a potom mám dobrú pozíciu v banke, kde mám možnosť postupovať. Mala som strach že by som si nebola schopná nájsť zamestnanie, ale našla som ho v banke.
3.Čo očakávaš od budúcnosti? Som na mieste v živote kde veľmi nič neočakávam, ale dúfam, že mi všetko v budúcnosti vyjde čo najlepšie.
Eric Opian 1.Představ se našim čtenářům I'm Eric Opian. I was born in Edmonton on Nov 22, 1985 and I am the son of Vera and Lubos. 2.Co považuješ doteď za svůj největší úspěch? I have a 3 year degree at Concordia in Sciences and I'm currently in my second year of NAIT's Power Engineering 2 year program. The best moment as of now was when my chemistry professor asked me if i would like to work for 1 year in a lab doing research for Degussa.
3.Co očekáváš od budoucnosti? In the future i would expect to have my 2 year degree from NAIT in power engineering and to be a second class engineer.
Opět zábava pro děti
Se Společností pro Vědy a Umění v Edmontonu jsme dne 1. června 2008 v Bonnie Doon parku oslavili Mezinárodní den dětí
Michaela Blahutová a Kamila Moquin pro děti připravily zajímavé soutěžní klání. Postavička Pepka Námořníka provázela malé soutěžící u každého stanoviště a porovnávala se nejen síla, ale i mršnost a důvtip. Po splnění deseti námořnických úkolů na děti čekaly ceny, sladkosti, cukrová vata a klaun Choo Choo s balónky. A my dospělí jsme se k dětskému řádění moc rádi přidali.
S dětmi se znovu sejdeme již na druhém Zábavném koncertě, který je naplánován na konec října. Informace získáte u Kamily
Moquin (780-437-4569) nebo na naši webové stránce www.svu-edmonton.org. Srdečně zdraví, Kamila Moquin
Krémeše
podľa
Katky
Je to veľmi jednoduché, nič sa nepečie. Na 15 krémešov potrebujete:
- 2 balíčky JELLO „Vanilla COOK and Serve“ (varí sa), „cooked pudding and pie filling“ - 1 liter mlieka (návod na 1 balíček jello žiada 75 dcl, ale ja dávam len ½ litra, aby bolo tuhé) - 0.5 litra šľahačky a 2 stužovače na šľahačku - 1krabička keksov „Honey maid bisquits graham wafers“ (Superstore alebo Safeway) majú zelenomodrý obal - 2-3 vajcia Postup: Puding rozmiešať v mlieku a rozšprudlovať žĺtka, dať variť a stále miešať. Keď zmes vrie, tak pridať sneh a chvíľku povariť, za stáleho miešania. Nechať vychladnúť za občasného miešania a naliať do malého plechu na poukladané keksy. Na to roztrieť šľahačku, a na vrch zase keksy. Môžete poliať čokoládou. Dobrú chuť. Jana
MLADÍ UMELCI VYSTAVOVALI V EDMONTONE
Od 19 júna do 19 júla tohto roku sa v Galérii Harcourt House Arts Centre na 10215 112 str. konal dvadsiaty ročník výstavy obrazov, fotografií a umeleckých artefaktov. Svoju tvorbu predstavili hlavne mladí umelci. Jedným z vystavovateľov bol aj Tomáš Illes, jeden z najmladších členov našej organizácie. Tomášovi gratulujeme a prajeme veľa tvorivých úspechov!
CZECH AND SLOVAK ASSOCIATION OF CANADA #319, 9008-99 Ave, Edmonton, Alberta, T5H 4M6 Telephone: (780)478-1758; e-mail:
[email protected] web site: www.edmonton-cssk.ca ; www.cssk.ca
Členský příspěvek na rok 2008 (od 1. ledna do 31. prosince): $15 každý jeden člen, a důchodci nad 65 let $5 každý jeden
Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Redakce neodpovídá za obsah podepsaných článků, a nemusí se ztotožňovat s jejich obsahem. Šéfredaktorka Radka Mayerová. Titulní grafika Martin Mayer. EDMONTONSKÝ ZPRAVODAJ je pro členy k dostání při všech akcích a na web stránkach. I když je Zpravodaj distribuován pro členy zdarma, přivítáme váš finanční příspěvek. Nečleni platí $3.- za číslo.
