1 V těch dobách bylo téměř nemožné najít na Manhat− tanu laciný byt, takže jsem se musel nastěhovat do Brookly− nu. To bylo roku 1947 a jedním z příjemných rysů toho léta, na něž se tak živě pamatuji, bylo ovzduší, slunečné a mírné, prosycené vůní květin a působící dojmem, jako by ty dny uvízly v zdánlivě věčném jarním počasí. Jestliže už za nic jiného, tak za tohle jsem byl vděčen, protože moje mlá− dí, aspoň takový jsem měl pocit, se ocitlo na dně. Bylo mi dvaadvacet let a usilovně jsem se snažil stát se aspoň ja− kýmsi spisovatelem, ale zjistil jsem, že tvůrčí žár, který mě v osmnácti svým mohutným nemilosrdným plamenem té− měř sežehl, začal skomírat a proměnil se v matné lodivodo− vo blikátko, odrážející než chatrné stopy žáru v mých prsou nebo kde kdysi mé lačnící ambice přebývaly. Ne že bych už vůbec nechtěl psát, pořád jsem zoufale toužil napsat román, který jsem tak dlouho nosil uvězněný v hlavě. Potíž byla v tom, že jsem napsal pár prvních zdařilých odstavců, a nebyl jsem s to stvořit další, nebo – abych se to pokusil vyjádřit po− známkou Gertrudy Steinové o menších autorech Ztracené generace – měl jsem šťávu, ale ta nechtěla téct. K dovršení všeho zlého jsem byl bez místa, měl hrozně málo peněz a zvolil jsem dobrovolné vyhnanství ve Flatbushi, kde jsem byl jako i jiní mí krajané jen další hubený a osamocený mla− dý Jižan, který se zatoulal do židovského království. 9
Můžete mi říkat Stingo. Pod tou přezdívkou jsem byl teh− dy známý, pokud mi vůbec někdo nějak říkal. Jméno po− chází ještě z mých středoškolských let tam dole v mém rod− ném státě Virginii. Ta škola byla příjemná instituce, do které mě poslal ve čtrnácti letech můj poněkud z míry vyvedený tatínek, když po maminčině smrti zjistil, jak těžko mě zvlá− dá. Mezi mé další klackovské vlastnosti patřila též očividná nedbalost, pokud šlo o hygienu, takže brzy jsem začal být znám jako Smraďoch Stinky. Jenže léta ubíhala. Drsný žer− nov času spolu se zásadní změnou návyků (hanba mě do− hnala téměř až k posedlosti čistotou) tu tvrdou dvouslabič− nou úsečnost jména postupně ohladily a setřely na poněkud příjemněji znějící nebo méně nevábné, ale rozhodně pů− sobivější Stingo. Někdy mezi třicítkou a čtyřicítkou jsem se s tou přezdívkou nějakým záhadným způsobem rozloučil; Stingo se prostě z mého živobytí vypařil jako bledý přízrak a mně ta ztráta byla úplně lhostejná. Ale v době, o které píši, jsem pořád ještě Stingo byl. Může sice poněkud mást skutečnost, že se to jméno v počátečních partiích románu nevyskytuje, ale chtěl jsem zdůraznit, že tu líčím až podi− vínské a samotářské údobí svého života, kdy jsem byl jako šílený poustevník v jeskyni na nějaké hoře a kdy mě vlastně nikdo žádným jménem neoslovoval. Byl jsem rád, že jsem přišel o místo – s výjimkou vojny první a jediné postavení s pravidelným platem v mém živo− tě –, i když ta ztráta vážně ohrozila mou již beztak skrovnou solventnost. Dnes si myslím, že bylo docela přínosné zjistit už tak záhy v životě, že se nikdy nikam nebudu hodit jako úřada. Když uvážím, jak jsem se v tom místě zpočátku zhlí− žel, tak mě vlastně až překvapil ten pocit úlevy a skoro jaké− hosi rozjaření, s jakým jsem po pouhých pěti měsících pro− puštění přijal. V sedmačtyřicátém roce byla místa vzácná, zvláště v nakladatelstvích, ale přálo mi štěstí a dostal jsem za− městnání u jednoho z největších knižních nakladatelství, kde mě ustanovili „mladším redaktorem“, což byl eufemis− mus pro lektora rukopisů. Že měl v těch dobách, kdy byl 10
dolar daleko vzácnější než dnes, rozhodující slovo naklada− tel, to lze pochopit už z holé sumy mého platu – čtyřicet do− larů týdně. Po odečtení daní to znamenalo, že anemický šek, který mi na stůl každý pátek položila malá přihrblá ženská, jež měla na starosti výplaty, představoval výdělek ve výši něco málo přes devadesát centů za hodinu. Ale mě ani v nejmen− ším nepohoršovala okolnost, že tuhle kuliovskou mzdu mi vyplácela jedna z nejmocnějších a nejbohatších nakladatel− ských firem na světě; byl jsem chudý, nic mě nemohlo zkru− šit a k svému zaměstnání jsem přistupoval – aspoň na samém začátku – se smyslem pro vznešený cíl; a vedle toho sliboval tento typ práce jako odškodnění možnost seznámit se blíž se světem slávy: oběd v slavném klubu „21“, večeře s Johnem O’Harou, společnost intelektuálně zářících a vynikajících, ale nicméně světsky žádostivých spisovatelek, které zjihnou v záři mého redaktorského důvtipu, atakdál. Jenže brzy se ukázalo, že nic z toho všeho se neuskuteční. Tak za prvé nakladatelství – které se živilo převážně učebni− cemi, průmyslovými příručkami a technickými periodiky v oblastech tak různorodých a odlehlých, jako je třeba chov prasat a věda o chodu márnic a výrobě plastických hmot – sice skutečně vydávalo jako druhotnou produkci romány a uměleckou literaturu faktu, a tudíž potřebovalo síly mlad− ších estétů, jako jsem byl já, ale seznam autorů by sotva za− ujal někoho, kdo se literaturou zabývá vážně. V době, kdy jsem se tu objevil já, byli dvěma prominentními spisovateli, kterým tu dávali zelenou, jeden penzionovaný admirál od námořní flotily z druhé světové války a jeden exkomunista s výjimečně pošramoceným charakterem, jehož kniha v du− chu mea culpa, publikovaná pod cizím jménem, si docela ob− stojně vedla na seznamu bestsellerů. Po spisovatelích pověs− ti Johna O’Hary (i když jsem měl daleko skvělejší literární idoly a O’Hara pro mě představoval spíš ten typ autora, s nímž si může mladý redaktor někam vyrazit a opít se s ním) – po takových tu nebylo ani stopy. Navíc tu však působil onen depresivní aspekt práce, ke které mě posadili. Tou dobou 11
postrádala firma McGraw−Hill & Company (tak se můj za− městnavatel jmenoval) jakékoli literární éclat: vydávala totiž tak dlouho a s takovým zdarem všechny ty těžkopádné práce z oblasti technologie a techniky, že ta titěrná redakce knížek pro běžný trh, kde jsem se pachtil já a která aspirovala na skvělost firem jako Scribner nebo Knopf, byla pokládána v nakladatelské branži za špatný vtip. Bylo to něco podob− ného, jako kdyby takové hokynářské organizace, jako jsou Montgomery Ward nebo Masters, měly tu drzost a otevře− ly si exkluzivní salon, kde by prodávaly norkové a činčilové kožešiny, přičemž by všichni lidé z branže věděli, že je to obarvený bobr importovaný z Japonska. A tak mi v mém ranku nejnižšího redaktorského posko− ka v nakladatelské hierarchii nejen nebylo dovoleno lekto− rovat rukopisy třeba jen dočasných hodnot, ale byl jsem nucen prokousávat se denně romány, povídkami i literatu− rou faktu, jež měly hodnotu přímo nejskrovnější – haldami kávou politých a ohmataných stránek rukopisů Hammer− milla Bonda, jejichž omšelý poničený vzhled byl dostateč− ným svědectvím o autorově krajně zoufalé situaci (nebo o podobné situaci jeho agenta) a zároveň o funkci firmy McGraw−Hill jakožto nakladatelství posledního útočiště. Avšak ve svém věku a s tou špetkou znalosti anglické litera− tury, která ze mne činila posuzovatele tak divoce náročné− ho, jako byl Matthew Arnold, redaktora, který bezvýhrad− ně trval na tom, aby psané slovo příkladně prezentovalo jenom to nejvážnější a nejvýš pravdivé, jsem přistupoval k těm ztraceným plodům osamocené a křehké touhy tisíců neznámých s kategorickým odosobněným pohrdáním opi− ce, která si z kožichu vybírá hmyz. Byl jsem neoblomný, ne− milosrdný, nesnesitelný, trhal jsem vše na kusy. Vysoko ve svém skleněném kutloušku dvacátého poschodí naklada− telství McGraw−Hill – architektonicky impozantního, ale du− ševně vyčerpávajícího zeleného mrakodrapu na Západní dvaačtyřicáté ulici – chrlil jsem na ty smutné výplody navr− šené na mém stole a zatížené závažím naděje a kulhající 12
syntaxe tolik pohrdání, jaké ze sebe může dostat pouze člo− věk, který právě dočetl Sedm typů obmyslnosti. Mou povinností bylo napsat o každém předloženém rukopise dosti podrob− ný rozbor, byť byla kniha sebešpatnější. Nejdřív mě to hroz− ně bavilo a skutečně jsem si liboval, jak si mohu na všech těch rukopisech vylít zlost a pomstychtivost. Ale po nějaké době mě ta neúprosná průměrnost omrzela a jednotvár− nost práce mě začala unavovat, stejně tak jako to věčné kou− ření cigaret a panorama Manhattanu zahalené v oblacích smogu a datlování necitlivých lektorských posudků, jako je ten následující, který jsem z této vyprahlé a skličující éry za− chránil neporušený. Cituji doslovně bez komentáře.
Vysoko roste ostřice, napsala Edmonia Krausová Bierstickerová. Román. Láska a smrt uprostřed písečných dun a rašelinišť s brusin− kovým porostem v jižní části New Jersey. Mladý hrdina Wil− lard Strathaway, dědic velkého majetku a brusinkové kon− zervárny, se bláznivě zamiluje do Ramony Blainové, dcery Ezry Blaina, levičáka z dávno přešlých časů a vůdce stávky sběračů brusinek. Zápletka je důmyslná a komplikovaná, z valné části se točí kolem údajných úkladů Brandona Strat− hawaye – Willardova tatínka a finančního magnáta, který chce odstranit starého Ezru, jehož úděsně zohavená mrt− vola se jednoho rána skutečně najde v útrobách mechanic− kého česače brusinek. To vede k vzájemnému osočování a téměř až k rozchodu Willarda – který se tu líčí jako „muž s nádherným princetonským držením hlavy a značným, téměř až kocouřím půvabem“ – a oloupené Ramony, jejíž „křehká pružnost jen stěží ukrývá smyslnou, mohutně se vzdouvající touhu utajenou v jejím nitru“. Ještě nyní, když posudek píšu, mě jímá dokonalý děs a nemohu říct nic jiného, než že je to nejhorší román, jaký vyplynul z pera ženy či jakého živočicha. Zamítám s tou nejvehementnější rozhodností.
13
Tak moudrý, povýšený mladý muž! A jak jsem se na tom přímo pásl, jak jsem se pochechtával, když jsem kuchal ta bezmocná, bezprávná jehňátka subliteratury. A nebál jsem se mírně dloubnout do žeber ani samého McGraw−Hilla s jeho sklony vydat nějakou brakovou „oddychovou“ kníž− ku, která mohla být publikována v zkrácené podobě v ta− kovém časopise, jako je Reader’s Digest, za podstatnou zálo− hu (přestože moje šibalství mohla přispět jedině k mému pádu).
Instalatérova děvečka, napsala Audrey Wainwrightová Smilieová. Skutečný příběh. Jediná okolnost, kterou lze uvést ve prospěch knihy, je její název, který je natolik chytlavý a vulgární, že se McGraw− −Hillovi do nakladatelské kuchyně dokonale hodí. Autor− ka skutečně existuje, je to žena provdaná, jak ostýchavě naznačuje titul, za instalatéra a žijící někde na předměstí Worcesteru v Massachusetts. Jsou to denní sny, jimž se zou− fale nedostává humoru, i když se na každé stránce autor− ka vší mocí snaží čtenáře rozesmát; v podstatě převádí do románové roviny cosi, co musí být přímo příšerné živo− bytí, přičemž se pokouší učinit rovnítko mezi komickými výkyvy v každodenním běhu své vlastní domácnosti a mezi domácností mozkového chirurga; stejně tak jako práce lékaře je i práce instalatérova složitá a také s sebou nese ri− ziko bakterií; oba se vracejí často domů nasáklí silným pu− chem. Názvy kapitol snad mohou nejlépe ilustrovat kvalitu humoru, který je tak slaboučký, že se jeho charakter nedá patřičně označit ani jako skatologický: „Bum, bum, ať to bouchá, blondýnka se šplouchá.“ „Nervocuc.“ (Nervocuc. Dovedete to pochopit?) „Splachovací časy.“ „Studie v hně− dém.“ Atd. Rukopis knihy došel ve zvlášť umolousaném a rozdrbaném stavu, protože už byl předložen – jak píše autorka v dopise – nakladatelstvím Harper, Simon & Schus− ter, Knopf, Random House, Morrow, Holt, Messner, Wil− liam Sloane, Rinehart a osmi dalším. V témž dopise se autorka zmiňuje, že ji nad rukopisem jímá již úplné zou− falství – zřejmě se kolem rukopisu nyní točí celý její ži−
14
vot –, a (nemyslím to v legraci) připojuje zahalenou hroz− bu sebevraždou. Hrozně nerad bych nesl odpovědnost za číkoli smrt, ale je absolutně žádoucí, aby tenhle rukopis nespatřil světlo světa v knižní podobě. Zamítám! (Proč já jen musím pořád číst takovéhle hovadiny?)
Takové poznámky bych si byl nikdy nemohl dovolit, ani se takhle potměšile dotknout McGraw−Hillova nakladatel− ství, nebýt skutečnosti, že odpovědný redaktor, který četl všechny moje posudky, byl člověk, jenž se mnou sdílel mé rozčarování z našeho zaměstnavatele a vůbec všeho, co ono obrovské bezduché impérium představovalo. Byl to inteli− gentní Ir s ospalýma očima, rezignovaný, ale v zásadě dob− rosrdečný, jmenoval se Farrell a pracoval léta na takových publikacích firmy McGraw−Hill jako Molitanový měsíčník, Svět protetiky, Novinky o pesticidech a Americký horník, až ho v pěta− padesáti nebo někdy v tom věku převedli na jinou pastvu, na mírnější, o něco méně hektické a neprůmyslové pole knižního obchodu, kde odměřoval čas šlukováním z dým− ky, četbou Yeatse a Geralda Manleyho Hopkinse, probíral se tolerantním zrakem v mých posudcích a náruživě uvažo− val o tom, jak už brzy odejde do důchodu a usadí se v Ozo− ne Parku. Moje úštěpky mířící do McGraw−Hilla ho ani zda− leka neurážely, naopak obyčejně se jimi bavil, jako se bavil vůbec celkovým tónem mých posudků. Farrell už dávno propadl bezambicióznímu ospalému poklidu, do kterého nakonec nakladatelství jako v nějakém mamutím včelínu vehnalo všechny své postupně otupované zaměstnance, do− konce i ty ctižádostivé; jelikož věděl, že šance, abych našel publikovatelný rukopis, jsou menší než jedna k tisíci, měl myslím pocit, že když si dovolím trochu legrace, nemůžu ničemu uškodit. Dosud opatruji jako oko v hlavě jeden ze svých nejdelších posudků (ne−li vůbec nejdelší), a sice pro− to, že je to možná jediný, v němž se dá najít cosi, co připo− míná soucit.
15
Harald Haarfager, sága, napsal Gundar Firkin. Poezie. Gundar Firkin není pseudonym, to jméno opravdu existu− je. Jména spousty špatných spisovatelů znějí podivně nebo vymyšleně, až nakonec člověk zjistí, že jsou skutečná. Moh− lo by toto snad mít nějaký význam? Rukopis Haralda Haar− fagera, sága ani nepřišel, nevyžádán, poštou, ani jej nepo− slal žádný jednatel, ale doručil mi jej do rukou sám autor. Firkin se objevil v předpokoji asi před týdnem, v rukou tří− mal krabici s rukopisem a dva kufry. Slečna Meyersová mi oznámila, že chce mluvit s redaktorem. Chlapovi mohlo být asi tak šedesát, trochu shrbený, ale silný, středního vzrůstu; vrásčitá, větrem ošlehaná tvář venkovana, kosma− té šedé obočí, jemná ústa a ty nejsmutnější a nejzahlouba− nější oči, jaké jsem v životě spatřil. Na hlavě měl černou farmářskou čepici, ušanku, tu, jak se u ní ušní chlopně sva− zují na temenu, a oblečen byl do vlněného svetru a tlusté bundy. Měl ruce jako lopaty a na nich veliké kotníky bar− vy čerstvého masa. Trochu mu teklo z nosu. Řekl mi, že by tu rád nechal rukopis. Vypadal dost unaveně, a když jsem se ho zeptal, odkud přijel, odpověděl, že právě tu hodinu dorazil do N. Y. autobusem, kterým jel tři dny a tři noci z jaké− hosi místa, jež se jmenuje Turtle Lake a je kdesi v Severní Dakotě. A to jenom, abyste doručil rukopis? zeptal jsem se, na což mi on odpověděl Ano. Pak mi nesměle sdělil, že McGraw−Hill je první nakla− datel, kterého navštívil. To mě velice udivilo, protože tahle firma bývá zřídkakdy první instancí, dokonce i pro spiso− vatele tak relativně neinformované, jako je Gundar Firkin. Když jsem se ho zeptal, jak připadl zrovna na tuto podiv− nou volbu, odpověděl, že to vlastně bylo jakési štěstí. McGraw−Hilla neměl původně ve svém seznamu na prvním místě. Vyprávěl mi, že během několikahodinové autobu− sové přestávky v Minneapolis zašel do budovy telefonní spo− lečnosti, kde, jak se dověděl, měli manhattanský telefonní seznam podniků a institucí. Nechtěl se dopustit ničeho tak neurvalého, že by snad vytrhl stránku, a tak strávil nejmíň hodinu tím, že si tužkou opisoval jména a adresy desítek všech knižních nakladatelů v New Yorku. Původně zamýš− lel, že to vezme podle abecedy – myslím, že chtěl začít u Appletona a jít podle seznamu až k Ziff−Davisovi. Ale když
16
toho jitra po své cestě vystoupil na autobusovém nádraží ob ulici od nás, přišlo mu podívat se nahoru do nebe a tam uviděl smaragdový monolit starého pana McGrawa s tou zastrašující reklamou: McGRAW−HILL. Takže zamířil pří− mo sem. Děda vypadal strašlivě vyčerpaně a vyděšeně – později se mi svěřil, že na východ od Minneapolis v životě nevytáhl pa− ty –, takže jsem se rozhodl udělat pro něho aspoň tolik, že ho vezmu dolů do bufetu na kafe. A nad kávou mi o sobě začal vyprávět. Syn norských imigrantů – původní znění jmé− na bylo „Firking“, ale to „g“ se nějak odlouplo – a celý život prý farmařil a pěstoval pšenici někde poblíž města Turtle Lake. Před dvaceti lety, to mu bylo asi čtyřicet, objevila ně− jaká těžařská firma pod jeho pozemky obrovská naleziště uhlí, a přestože nezačali těžit, projednali s ním dlouhodobý pronájem, čímž měl postaráno o finanční problémy na ce− lý zbytek života. Je prý starý mládenec a příliš uvyklý svému životnímu stylu, aby pověsil farmářství na hřebík, ale tou do− bou že prý se mu aspoň naskytl čas věnovat se realizaci plá− nu, o kterém vždycky snil. Totiž, pustit se do psaní básnic− kého eposu inspirovaného osudy jednoho jeho norského předka, Haralda Haarfagera, což byl nějaký šlechtic nebo princ nebo co ze 13. století. Nemusím líčit, jak mi srdce při tom strašlivém vyprávění stále mocněji usedalo a pukalo. Ale seděl jsem s nepohnutým obličejem a on poklepával rukou na krabici s rukopisem a říkal: „Ano, pane redaktor. Dvacet let práce. A tady v té krabici to je. Tady to je.“ A pak se však můj postoj proměnil. Přes ten venkovský vzhled to byl člověk inteligentní a dovedl se velice soudně vyjadřovat. Zřejmě spoustu načetl – hlavně norskou myto− logii –, i když jeho nejoblíbenějšími autory byli Sigrid Und− setová, Knut Hamsun a ti poctiví spisovatelé Středozápadu, Hamlin Garland a Willa Catherová. No nic, řekl jsem si, co kdybych objevil nějakého drsného lidového génia? Vždyť nakonec i tak veliký básník, jako byl Walt Whitman, se zje− vil z ničeho nic a obcházel všude se svým neučesaným ru− kopisem. Nakonec jsem mu po jeho dlouhém vyprávění oznámil (začal jsem mu říkat Gundare), že si jeho dílo rád přečtu, i když ho musím upozornit, že oblast poezie není u nakladatelství McGraw−Hill zrovna „nejsilnější stránkou“. A pak jsme vyjeli výtahem zase nahoru. Když jsem se s ním loučil a říkal mu, že chápu, jak nedočkavě bude očekávat
17
po dvaceti letech práce odpověď, a že se budu snažit číst jeho rukopis pozorně a že mu odpovím během několika dní, zpozoroval jsem, že se chystá odejít jenom s jedním kufrem. Když jsem ho na to upozornil, usmál se, upřel na mě svoje vážné, zahloubané a jakoby vyděšené oči člověka z krajů, kde lišky dávají dobrou noc, a pravil: „Á, já myslel, že už to poznáte – totiž v druhém kufru je zbytek ságy.“ Říkám to naprosto vážně, ale ten rukopis musel být nej− delší dílo, jaké kdy lidská ruka sepsala. Odnesl jsem jej do podatelny a kluk mi jej tam zvážil – bylo toho 35 liber, sedm velkých krabic po pěti librách, celkem 3 850 stránek stro− jopisu. Angličtina, kterou je sága psána, působí asi tak, jako kdyby Dryden psal parodii na Spensera, pokud by ovšem člověk neznal tu úděsnou pravdu: těch nocí a dní, a celých dvacet let na chladných dakotských stepích, a on tam snil o dávném Norsku a psal a psal a do toho mu skučel ohý− bajícími se pšeničnými klasy divoký saskatchewanský vítr: „Ó vůdce velký, HARALDE, jak velký je tvůj žal! Kde jsou ty voničky, jež ona pro tě vila?“ Zde se stárnoucí starý mládenec dopracovává k sloce čtyř− tisící, zatímco elektrický ventilátor čeří dusné parno prérie: „Již pějte, trollové a Nibelunzi, však ne ty písně, ježto HARALD v její počest složil, leč tóny bolestné, jež lijí smutek do žil: Ó černočerná kletbo! Je čas teď mřít, ne, ten čas tu dávno byl: Ó přežalostná veršů setbo!“ Rty se mi chvějí, tmí se mi před očima, nemohu dál. Gun− dar Firkin je v hotelu Algonquin (kde si na mou nelítost− nou radu pronajal pokoj) a čeká, až mu zavolám, jenže na to jsem příliš zbabělý. Závěr zní: zamítám s politováním, dokonce i s jakýmsi pocitem smutku.
Možná že jsem měl příliš vysoká kritéria, anebo že kvali− ta knih byla skutečně strašlivá, ale v žádném případě se ne− pamatuju, že bych byl doporučil během svého pětiměsíční− ho působení u McGraw−Hilla jediný předložený rukopis 18
