1.
Přiznávám, že jsem byl rozrušen. Dnes jsem utrpěl porážku. Ráno v redakci. Teď se mi naskytla možnost, abych se rehabilitoval, ale to nezáleželo na mně. Stál jsem uprostřed pokoje, v ruce jsem držel kytici modrých květin, kterou mi vnutila květinářka na rohu, a můj pohled těkal z předmětu na předmět, nenalézaje nic vhodného, co by mi posloužilo jako váza. Co ta prázdná konzerva na skříni na starých novinách? Ne. Nebo láhev od whisky, která vykukuje za širokým francouzským gaučem? Ani pomyšlení. Co kdybych kytici prostě vrazil mezi knihy do poličky v rohu pokoje? Ne, nic takového nemohu udělat. Vycítil jsem zpytavý pohled za svými zády a hned jsem uhodl, kdo to je. Rychle jsem se obrátil a stanul tváří v tvář své bytné, vážené paní Cassandře Harringtonové, takto vdově pobírající rentu. „Mladíku, snad jste nezměnil zaměstnání?“ zeptala se medovým hlasem a medailonek na černé šňůrce jí přitom poskakoval na hubeném krku. „Já? Jak to? Já vám nerozumím…“ „Snad jste nepřesedlal na květinářství?“ pokračovala. „Až dosud jste mi tvrdil, že jste novinář.“ Nemám rád tento způsob hovoru. Takové zdánlivě nevinné výpady většinou konči buď hádkou, výhrůžkami nebo výpovědí.
Ale dnes jsem neměl na hádky čas. Podíval jsem se na hodinky a shledal jsem, že do devíti hodin chybí už jen dvanáct minut a že v devět… „Nevím, co si počít s kyticí,“ řekl jsem, mávaje s ní bezradně v ruce. „Civilizovaní lidé dávají kytice obyčejně do vázy,“ poučovala mě Cassandra. „Ale já žádnou nemám!“ „Civilizovaní lidé mají mít vázu,“ pokračovala vyzývavě bytná a její oči prozrazovaly uspokojení. Taková příležitost se jí hned tak nenaskytne. „Hm, měl jsem v úmyslu si ji od vás vypůjčit, ale když vy ji také nemáte…“ Ťal jsem do živého. „Mám náhodou několik váz,“ odpověděla důstojně. „Mám jich dokonce tolik, že mohu půjčit i těm, kteří nemají žádnou.“ Otočila se na podpatku a hrdě odešla. Škoda že žije v atomové době. Pro ni by se v této chvíli daleko lépe hodily dlouhé šaty s vlečkou šustící po zemi. Vrátila se s vázou, o jejíž kráse se dalo pochybovat, právě v tom okamžiku, kdy jsem otáčel stínidlem lampy ve snaze navodit intimní prostředí. „Zřejmě někoho očekáváte,“ prohlásila vkládajíc květiny do vázy. „Dámu?“ Lehce jsem se začervenal, hlas se mi však ani nezachvěl. „Ne. Čekám jen přítele. Budeme hrát karty.“ „Hm,“ reagovala zcela logicky. „A co ta kytice? Pološero? Čistá košile? To všechno kvůli kartám?“ Obrátil jsem se k ní zády. „Dívky, myslím ty dnešní, nemají rády likéry. Zvláště ne ořechový,“ slyšel jsem její hlas. „Dejte na stůl místo něho koňak.“ „Nebo whisky,“ dodala. „Jsem přesvědčena, že čekáte osobu, která je zvyklá pít jen whisky.“
6
Tentokrát mě opustila definitivně, což ovšem neznamenalo, že by nehlídala příchod a odchod toho, kdo mě má navštívit, a byl jsem přesvědčen, že se dozví i to, co se bude dít v tomto pokoji. Podíval jsem se na láhev s nahnědlou tekutinou a pokýval jsem hlavou. Zdá se, že máš pravdu, čarodějnice! Která dívka by měla chuť na tuhle odpornou tekutinu! Sáhl jsem po láhvi, abych ji odnesl. Počínal jsem si však tak nešikovně, že jsem ji shodil, a jak se vyrazila zátka, trochu tekutiny se rozlilo po nízkém stolku. Bylo ji cítit po celém pokoji. Měl jsem na sebe vztek. Snažil jsem se kapesníkem utřít rozlitý likér a pak jsem odnesl láhev do kuchyně a zbytek tekutiny jsem vylil do výlevky. Když jsem se vrátil do pokoje, usoudil jsem, že ořechový likér má zatraceně intenzivní vůni. Snad si toho má návštěva nepovšimne. Postavil jsem na stůl láhev whisky. A sodu. Zákusky tam už byly. Podíval jsem se na nástěnné hodiny. Ještě dvě minuty. Ruka se mi chvěla. Zhluboka jsem vydechl. Snad přijde…! Slíbila to přece. Dnes jsem neměl šťastný den. Ta nepříjemnost ráno… Začal jsem vztekle přecházet po pokoji, když jsem si vzpomněl na svého šéfa. Je to opravdu nehoráznost od toho domýšlivého hlupáka, takhle se mnou jednat! Copak tak se mluví s člověkem, který sem přišel až z Wyomingu, s dospělou osobou, s člověkem, který horlivě a svědomitě plní své povinnosti, za něž ostatně dostává tak bídný plat? Vezměme si například tu dnešní výstavu psů. Netvrdím, že to byla nějaká skvělá reportáž ve stylu reportérů z Lifu (ale řekněte mi, prosím vás, kolik má Life reportérů a za jakých podmínek pracují ve srovnání se mnou), ale nebyla to ani školácká neohrabanost, jak to nazval ten prašivý Ir. Na začátečníka to byla docela slušná práce, přímo klasicky podaná, s několika nezvratnými fakty a vtipnými poznámkami, materiál, který by mohl podepsat i daleko zkušenější redaktor. A co on mi řekl, když pročetl můj článek?
7
„Mladíku,“ při tom se ukazováčkem poškrábal na čele, které nemá konce, „ten váš výplod je nejlepší prostředek pro zvracení, který kdy byl vyroben ve Spojených státech po druhé světové válce. Nabídněte ho nějaké továrně na léky nebo ho střelte armádě, tam kupují všechno, ale neotravujte tím můj nebohý, choulostivý žaludek.“ Vztekem se mi zamžily brýle. „Tak je to tedy! Tohle je pro vás prostředek k zvracení?“ zařval jsem. „A víte vy, co jste pro mne vy? Největší hlupák pod sluncem, v jehož hlavě je samá prázdnota! Hodný politování! Mimoto jste docela sprostý a neotesaný hrubián, který jednou – a nijak bych se tomu nedivil – skončí na elektrickém křesle.“ Mít odvahu říci mu to všechno dnes ráno v redakci tak, jak to povídám teď sám sobě! Už ho vidím, jak by neschopen slova otevřel hubu jako sumec a oči by mu při tom div nevypadly z důlků. Ale bohužel tam v té proklaté redakci jsem na jeho urážky jen důstojně mlčel a sbíral po zemi papíry, které mi hodil vztekle pod nohy; mé počínání provázel sprostými nadávkami. Ale i tak to byla ode mne imponující odpověď, jenomže jsem si nebyl jist, jestli tenhle sprosťák, který nemá ponětí, že mimo Mika Spillana existuje ještě nějaký Balzac, Tolstoj a Whitman, může vůbec pochopit celé ostří mého důstojného mlčení a mé hrdé chování, které mě povznášelo tak vysoko nad něho. Snad jsem mu to přece jen měl… Obraz na zdi – reprodukce Watteaua – se trochu posunul a já jsem ho narovnal. Vyhledal jsem si i desku vhodnou pro intimní náladu. Byla to stará vyzkoušená píšeň Noc a den, které těžko odolá žena o samotě v pološeru s mužem, jako jsem já. S uspokojením jsem shledal, že je všechno v pořádku, a kapesníkem si znovu otřel skla na brýlích. Poopravil jsem si kravatu, pak jsem vytáhl bělostný kapesníček, pečlivě ho složil a zastrčil zpátky do kapsičky u saka. Dokonce jsem si otřel pravou botu o přehoz na gauči, i když jsem byl přesvědčen, že se leskne jako
8
horské jezero. Pak jsem se zhluboka nadechl a na okamžik zadržel dech, abych zcela jistě uslyšel zazvonění. Naštěstí nejsem dost houževnatý a opravdu nikdy nic nedotáhnu až do konce. Proto jsem zase rychle vydechl a tím jsem si zachránil život. Neboť kdybych byl zadržel dech až do očekávaného zazvonění, byl bych už dávno mrtev. Minuty míjely; nebylo nic slyšet kromě kroků mé bytné, od jejíhož bytu mě dělila jen tenká zeď. Napadlo mě, jestli Jennifer vůbec stojí za všechny ty trampoty, které pro ni musím podstoupit. Chvíli jsem byl v rozpacích, ale pak ve mně zvítězil cit k Jennifer. Byl jsem do ní zamilován, a to byl dostatečný důvod. Zamiloval jsem se do ní dnes ráno právě v okamžiku, kdy svolila, že mě navštíví. A to učinila půl minuty poté, co z okna redakce spatřila toho ohavu George Middletona, jak si v novém chevroletu odváží jakousi plavovlasou krásku tím směrem, kde nepochybně jsou lesy, louky a romantická zákoutí. Nevím, zda je vám známo, že už delší čas, totiž od té doby, co jsem tady, se snažím přemluvit Jennifer, aby si některý večer přišla ke mně poslechnout gramofonové desky. To jsem ovšem ještě nebyl do ní zamilován. Chtěl jsem se jenom vytáhnout před svými kolegy, u nichž Jennifer mnoho znamená pro své hezké nohy, ještě svůdnější boky a nejlepší ňadra v Prenticevillu. Mimoto se o ní říká, že je zkušená milenka a že každý mladík, který je na sebe jen trochu domýšlivý, chce se s ní pomilovat. To je pochopitelně i můj případ. Věřte tomu nebo ne, Jennifer se nijak zvlášť nesnažila povzbudit mě v mých námluvách. Kdykoli mě spatřila, tvářila se netečně, jako bych byl vzduch, třebaže jsem se všemožně snažil upoutat její pozornost. Často jsem ji provázel a pomáhal jí nosit domů různé malé i velké nákupy, ba dokonce jsem jí jednou pohotově vyměnil pneumatiku na jejím voze. Těšilo mě však to, že ani ostatní mladíci, aspoň pokud jsem věděl, se nemohou pochlubit
9
úspěchy u Jennifer, a proto ji zlomyslně za jejími zády nazývají „Koňská tlamička“, snad pro její poněkud vysedlou dolní čelist a trochu vyčnívající zuby. Nejvíce pro ni horují mladíci, kteří sem občas přicházejí z větších měst, a pak – ten nešťastný George Middleton. George je v našem příběhu kapitola sama pro sebe. Není třeba mu věnovat mnoho pozornosti, protože za to nestojí. Zmíním se jen o tom, že je kromě toho proklatého Mika O’Keefa a mne jediným profesionálním novinářem v našem Bubnu, že má protekci u šéfa, který mu tiskne každou hloupost, kterou napíše, že má bohatého otce, který ho neúnavně zásobuje novými vozy, že je pohledný a hezky zpívá. Že je jinak hloupý, domýšlivý, nesympatický a že má daleko do novináře i svůdce, o tom raději pomlčím. Ale vraťme se k Jennifeřině souhlasu. Stalo se to dnes ráno. Jako by ji sama prozřetelnost přivolala do naší redakce právě po mé hádce s O’Keefem a přiměla ji podívat se z okna za mizejícím Georgeovým vozem. Viděl jsem, jak zbledla, pak se začervenala, znovu zbledla a pak se na mne nepřítomně podívala. „Timothy,“ řekla, když si olízla horní ret, „slyšela jsem, že máš nejúplnější sbírku desek v Prenticevillu.“ „V celých Spojených státech,“ odpověděl jsem. „Vážně? Ráda bych si ty tvé desky poslechla.“ Její ruka spočinula na mém rameni. Na čele mi vyrazil pot. „Přijdu k tobě dnes večer, víš?“ řekla mi a přitiskla se ke mně. „Poslechneme si desky, popovídáme si trochu, no a tak.“ Uvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem do Jennifer zamilován až po uši. Zbožňoval jsem její měděné vlasy, obdivoval jsem její tělo, očima jsem hltal její prsa a v myšlenkách jsem laskal její nohy a boky. Byl jsem dokonce nadšen jejím pihovatým obličejem, vysedlou čelistí a vyčnívajícími zuby. Srdce mi prudce bilo, Adamovo jablko stoupalo a klesalo v synkopách, krev se mi nahrnula do tváří. Zapomněl jsem prostě na všechny trampoty.
10
