John Maynard Keynes, socialismus a hospodáøská politika nacistického Nìmecka

Acta Oeconomica Pragensia, roè. 16, è. 1, 2008

John Maynard Keynes, socialismus a hospodáøská politika nacistického Nìmecka David Lipka – Dan Šastný* Úvod Je málo zpochybòovanou skuteèností, e vývoj ekonomické teorie i praktické hospodáøské politiky byl ve 20. století zcela zásadnì ovlivnìn dílem Johna Maynarda Kenyese – dokonce se dá øíci, e se tak nestalo jeho dílem v obecném slova smyslu (jeho celoivotní prací), nýbr jedním jeho konkrétním dílem z roku 1936, které se jmenovalo „Obecná teorie zamìstnanosti, úroku a penìz“. Tak èi onak je tato kniha vhodným místem, kde zaèít, chceme-li se vìnovat souvislostem naznaèeným v titulu této práce: mezi Keynesovými myšlenkami, socialismem a nacistickým Nìmeckem. K jejímu prvnímu nìmeckému vydání napsal toti Keynes pøedmluvu, v ní uèinil zdánlivì nevinnou poznámku: „Teorie celkové produkce, která je pøedmìtem této knihy, mùe být […] mnohem jednodušeji pøizpùsobena podmínkám totalitního státu neli teorie výroby a rozdìlování dané a v podmínkách svobodné konkurence a znaèného stupnì laissez-faire vytvoøené produkce. 1 Pøestoe interpretace tohoto odstavce jako Keynesovo doznání k náklonnosti k totalitním reimùm je podle všeho znaènì pøekroucená,2 je pozoruhodné, e spojení mezi Keynesem a jeho teoriemi a vizí organizace spoleènosti na stranì jedné a totalitními reimy a jejich ekonomickými politikami na stranì druhé a tak bezobsané není. V následujícím textu bychom rádi poukázali na skuteènost, e toto spojení není náhodné a e pramení pøímo z Keynesových teoretických a filozofických premis. V první èásti se vìnujeme struènì Keynesovì teorii jako pøíkladu podstatné zmìny v nahlíení vztahu ekonomie a hospodáøské politiky. Ve druhé èásti analyzujeme vztahy mezi nìmeckou nacistickou ekonomickou doktrínou a Keynesem navrhovanou hospodáøskou politikou. Struènì je rovnì provedeno porovnání i se socialistickým systémem sovìtského typu. Poslední èást je shrnující.

*

1 2

Ing. David Lipka, Ph.D.; odborný asistent – Katedra institucionální ekonomie Národohospodáøské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze ([email protected]). Ing. Dan Šastný, Ph.D.; odborný asistent – Katedra ekonomie Národohospodáøské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze ([email protected]). Keynes, J. M. (1936): Allgemeine Theorie der Beschäftigung, des Zinses und des Geldes. Berlin, Duncker & Humblot, 1936, s. 3. Keynes v pøedmluvì srovnává svoji teorii determinace celkové výroby (a zamìstnanosti) se svými pøedchùdci (Marshall et al.), kteøí se spíše vìnovali výrobì a rozdìlování jisté dané úrovnì produktu. Kdy srovnává monost pouití – pøizpùsobení („anpaâen“) – tìchto teorií, dochází ke zmínìnému závìru, e v zemích, kde je trh omezen, je jeho teorie pouitelnìjší ne teorie jeho pøedchùdcù. Vzhledem k tomu, e to je pravda bez ohledu na svìtonázor (ceny, mnoství a výrobní techniky v plánovaných ekonomikách se skuteènì neøídí zákony, které Marshall a ostatní popisovali), nelze Keynesovu poznámku vykládat jako pochvalu diktaturních reimù.

108

David Lipka – Dan Šastný

J. M. Keynes, socialismus a hospodáøská politika nacistického Nìmecka

JMK: teorie a vize Keynes se narodil do dobøe spoleèensky etablované, pokrokovì orientované rodiny, a to zrovna v roce 1883, kdy svìt opustila osoba, její historický význam si s Keynesovým nijak nezadá. Jeho intelektuální kvality byly nejen pøíèinou jeho hladkého postupu vzdìlávacími institucemi, ale – v kombinaci s postupným uvìdomováním si jich – té pøíèinou jisté neskromnosti ohlednì vlastních schopností, vìdomostí èi tøeba estetického vkusu. Jeho (anti)etické postoje èerpající zèásti z Principia Ethica G. E. Moora a jeho èlenství mezi cambridgeskými Apoštoly a pozdìji v Bloomsbery Group ji jen dokreslují obraz arogantního, povýšeného a elitáøského intelektuála. 3 Stejnì jako vìtšina jiných ekonomù byl Keynes motivován ke studiu ekonomie snahou zmìnit – zlepšit – uspoøádání spoleènosti. U Keynese se tento zámìr projevil nìkolika skuteènostmi. Jednak pùvodnì preferoval práci ve státních slubách pøed pokraèováním ve studiích ekonomie na vysoké škole, k nìmu se ho snaili lidé jako Marshall èi Pigou zlákat. (Formálního ekonomického vzdìlání nakonec Keynes nikdy nedosáhnul.) K ekonomii se vrátil a po deziluzi na Ministerstvu pro Indii. Ani poté však jeho pùsobení v ekonomii nenabralo nijak abstraktní akademický smìr. Aèkoliv se ve vìku necelých 30 let stal editorem patrnì nejvýznamnìjšího odborného periodika v Británii (Economic Journal), jeho vlastní dílo bylo a na jednu výjimku4 vdy orientováno na praktické otázky související s hospodáøskou politikou. 5 Pøestoe byl pozorným a podporovaným ákem svých uèitelù, poèaly se jeho postoje k hospodáøské politice bìhem 20. let znaènì odlišovat od tehdy ortodoxních postojù generace jeho uèitelù (a vìtšiny spoluákù). Keynes se stal jedním z vùdèích pøedstavitelù tìch zástupcù ekonomické vìdy, kteøí nesdíleli tradièní skepsi ekonomù vùèi monosti zlepšit fungování ekonomického systému aktivními zásahy státu. Hlásal zmìnu a poadoval, aby se ekonomové pøestali obávat vyuívat své poznatky k aktivní hospodáøské politice a nezdráhali se k tomu politiky vyzývat. Zcela nepøehlédnutelnou ilustrací tohoto trendu byl Keynesùv esej s výmluvným názvem Konec Laissez-Faire6. Na tomto místì je tøeba øíci, e Keynesùv postoj neznaèil pouze jiný názor na podobu hospodáøské politiky, ale byl pøíkladem dosti odlišného vnímání samotné role ekonomù ve spoleènosti. Boettke, Coyne a Leeson7 ukazují, e ekonomy lze èlenit na dva typy: „veleknìze“ a „pokorné filosofy“. Keynes, aèkoli zøejmì nebyl první, hrál velmi významnou roli v posunu ekonomù z pozice nezúèastnìných pozorovatelù a kritikù moci (pokorných filosofù) do role „veleknìích“, jejich náplní je nejen poskytovat vysvìtlení spoleèenských jevù, ale rovnì prosazovat konkrétní politický program.

3

4 5 6 7

Povýšenost Keynese lze doloit i na tom, e veškeré své teorie prezentoval jako originální pøínosy zcela mimo tradici, aèkoli v mnohém velmi úzce na své pøedchùdce navazoval, viz Garvy, G. (1975): Keynes and the Economic Activists of Pre-Hitler Germany. Journal of Political Economy, 1975, sv. 83, 2, s. 391-405, nebo také Šastný, D. (2004): John Maynard Keynes: Pøíbìh revoluce. Dizertaèní práce, Praha, VŠE Praha, 2004. Výše uvedené skuteènosti nejsou mínìny jako ad hominem útoky na Keynesovu teorii, nýbr jako vysvìtlení Keynesových postojù k hospodáøské politice a jeho vizí jejího øízení, které uvádíme níe. Keynes, J. M. (1921): Treatise on Probability. London, Macmillan and Co., 1921. Keynes napøíklad nièím nepøispìl k teorii ceny (mikroekonomii), co je u ekonoma jeho formátu velmi výjimeèné a pozoruhodné. Keynes, J. M. (1926): The End of Laisse-Faire. [on-line], 1926, [cit.: 17. 11. 2007], http://www.panarchy.org/ keynes/laissezfaire.1926.html. Boettke, P.–Coyne, C.–Leeson, P. (2006): High Priests and Lowly Philospohers. Case Western Reserve University Law Review, 2006, Sv. 56.

109


Jeho nejznámìjší dílo – Obecná teorie – bylo pak ji jen vyvrcholením tohoto postoje.8 Ten je nejlépe patrný z kapitoly s pøíznaèným názvem „Závìreèné poznámky o sociální filosofii, k ní by Obecná teorie mohla vést“.9 V jistém smyslu se celá tato kapitola dotýká otázky majetkové nerovnosti, která stojí v popøedí zájmu tehdejších i souèasných odpùrcù kapitalismu. Zde Keynes nejprve upozoròuje na skuteènost, e z Obecné teorie vyplývá, e nerovnost mezi lidmi nejene není nutná pro rùst bohatství ve spoleènosti, ale je mu naopak pøekákou.10 V omezení majetkové nerovnosti11 (A) proto spatøoval monost, jak lze zabít dvì mouchy jednou ranou: systém se stane pøijatelnìjší, lidštìjší pro vìtšinu populace (B) a budou tím vytvoøeny podmínky pro vyšší výrobu, zamìstnanost a bohatství ve spoleènosti (C).12 Jak naznaèuje v další èásti, zapadá do kontextu této problematiky i jiný klíèový hospodáøsko-politický závìr Obecné teorie: potøeba sníit úrokovou míru. Její sníení toti nejene povede k dosaení A a nepøímo tak k podpoøe dosaení B a C, ale má na dosahování B a C i vliv pøímý. 13 Pøekladem tìchto technických argumentù do konkrétních hospodáøsko-politických krokù lze u Keynese identifikovat podporu zdanìní14 a expanzivní monetární politiky orientované na podstatné sníení úrokové míry. Vzhledem k jeho obavám o úèinnost poslednì jmenované politiky k zajištìní optimálního objemu investic ještì pøichází s myšlenkou, e jediným prostøedkem pøiblíení se plné zamìstnanosti bude „dosti rozsáhlá socializace investic“,15 co lze interpretovat jako svìøení velké èásti investièních rozhodnutí do rukou státu, nikoliv nutnì jako znárodòování. 16 Podstatným rysem Keynesovy filozofie je snaha uèinit kapitalismus pøijatelnìjším pro masy a tím ménì zranitelným vùèi revolucím, které mohou být produktem nespokojenosti mas s ním. „Záchrana kapitalismu“ a úlohy trhu, nikoliv jejich znièení, tak byl Keynesùv

8

9 10

11

12 13

14

15 16

Obecná teorie byla vyvrcholením tohoto postoje v tom smyslu, e jeho stanoviska naplno odkryla a poslouila jako jejich vìdecké ospravedlnìní. Málokdo prosazuje myšlenku, e k tìmto postojùm došel Keynes na základì své Obecné teorie. Této problematice se vìnuje: Salerno, J. T. (1992): The Development of Keynes’s Economics: From Marshall to Millennialism. The Review of Austrian Economics, 1992, Sv. 6, 1, s. 3–64. Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie zamìstnanosti, úroku a penìz. Praha, Nakladatelství ÈSAV, 1963, s. 346–355. Keynes i jeho pøedchùdci („klasikové“, jak je nazývá) se shodli na tom, e bohatí lidé mají vyšší sklony ke spoøení. Protoe se však lišili v pohledu na dùsledky spoøení („klasikové“ vidìli v úsporách zdroje pro investice a pokrok, zatímco Keynes v nich spatøoval neochotu utrácet a pøíèinu krizí), docházeli k opaèným závìrùm ohlednì potøebnosti bohatých lidí (existence majetkové nerovnosti) pro pokrok spoleènosti. Keynes nikdy nevolal po naprosté rovnosti:“Osobnì vìøím, e lze sociálnì a psychologicky ospravedlnit znaèné nerovnosti dùchodù a bohatství, ovšem nikoliv tak velké nerovnosti, které existují dnes. K rozvoji nìkterých cenných lidských èinností je tøeba pohnutky výdìlku penìz a rámce soukromého vlastnictví.“ Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie ..., s. 347. Omezení majetkových nerovností zpùsobí zvýšení prùmìrného sklonu ke spotøebì v ekonomice, a tím pádem povede v Keynesovì svìtì k vìtším agregátním výdajùm a tedy vìtšímu objemu výroby, zamìstnanosti a bohatství. Výrazné sníení úrokové míry sniuje nerovnost (A), nebo velká èást pøíjmu majetných lidí je tvoøena úroky a dividendami. V existenci pøíjmù z kapitálu je tradiènì spatøována jedna z nedobrých vlastností kapitalismu a jejich sníením tedy bude sníen odpor veøejnosti k nìmu (B). Zároveò pøispívá sníení úrokové míry ke zvýšení objemu investic, vìtším agregátním výdajùm a tedy vìtšímu objemu výroby, zamìstnanosti a bohatství (C). Keynes si nakonec v úvodu dané kapitoly pochvaluje: „Od konce XIX. století bylo dosaeno významného pokroku tím, e pøímým zdanìním, tj. dùchodovou daní, pøirákou k dùchodové dani a dìdickou daní zvláštì ve Velké Británii byly odstranìny velké rozdíly v majetku a dùchodu. Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie ..., s. 346. Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie ..., s. 350. Keynes vyslovenì øíká: „Pro stát není dùleité, aby získal vlastnictví výrobních prostøedkù. Kdyby stát mohl urèit celkový objem zdrojù vìnovaných zvìtšení výrobních prostøedkù a základní výši odmìny, pøipadající jejich vlastníkùm, splnil by vše, co by bylo nutné. Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie ..., s. 350–351.

110



postoj nejen interpretován socialisty a komunisty,17 ale jako takový je patrný i z mnoha pasáí Obecné teorie 18. Pokusme se shrnout právì uvedené a vyvodit z toho nìjaký obecnìjší závìr. Polome si nejprve otázku, kdo byl podle Keynese poptávajícím jeho teorií. Jinak øeèeno, komu mìla jeho teoretická zkoumání a praktická doporuèení pøijít vhod? Na první pohled je zøejmé, e ekonomii rozumí jako techné, jejím uivatelem je vláda. Toto není samo o sobì v tradici novinkou, je to patrné ji u Adama Smitha jeho „Pojednání o podstatì a pùvodu bohatství národù“z roku 1776. Existuje zde nicménì podstatný posun. Zatímco klasiètí, ale tøeba i rakouští ekonomové vnímali jako pøirozený systém laissez faire (v nìm bylo úkolem vlády pouze stanovovat podmínky pro jeho udrování), u Keynese a vìtšiny moderních ekonomù u nic podobného nenalezneme. Neexistuje ádný Smithùv „systém pøirozené svobody“, který by byl pùvodní daností a který by pøedstavoval základní rámec moné hospodáøské politiky. V právu se toto opuštìní konceptu pøirozených základù projevilo nástupem rùzných forem pozitivismu, v ekonomii lze podobný posun do znaèné míry ztotonit s Keynesem. Jeho postoj je k právnímu pozitivismu komplementární. Stejnì jako veškerá právní pravidla jsou podle pozitivismu ve své podstatì umìlá a manipulovatelná, platí toté i o všech ekonomických vztazích.19 Úkolem ekonoma v takovém svìtì je stanovit optimální mix politik, pomocí nich vláda bude ovládat ekonomiku, pøièem škála dostupných zásahù závisí jen na pøedstavivosti ekonoma. Lidé pøestávají být pøirozené osoby, ekonomika se stává strojem a je úkolem povolaných vìdcù-technologù dbát o jeho správné seøízení a doplòování paliva. 20 To, e je tato interpretace Keynese oprávnìná, dokládá napøíklad èasto citovaný dopis G. B. Shawovi, v nìm Keynes vyjadøuje oèekávání, e Obecná teorie „rozsáhle revolucionizuje […] zpùsob, jím svìt pøemýšlí o ekonomických problémech“21. V dopise F. A. Hayekovi po napsání Cesty do nevolnictví pak Keynes píše: „Dle mého názoru není tím, co potøebujeme, zmìna našeho ekonomického programu [ustoupit od plánování zpìt], která by pouze v praxi vedla k deziluzi z dùsledkù Vaší filozofie, ale spíše opak, tedy další rozšiøování [role státu].“ 22 Svùj systém nazývá Keynes Novým liberalismem a prohlašuje, e jeho údìlem je pøechod od reimu ekonomické anarchie k reimu, kde jsou ekonomické síly zámìrnì øízeny v zájmu sociální stability a spravedlnosti. Jak ukazuje Lipka23, podstatným atributem tohoto posunu v ekonomii není ani tak odklon od tzv. trních øešení ve prospìch centrálního plánování (kartelizace, socializace investic, odklon od komoditních penìz), ale samotné pøesvìdèení, e ekonomika je stroj a vláda jeho øídící jednotkou, bez ní by tento stroj pøi pøevládající míøe sofistikovanosti vùbec nefungoval.

17 Keynesovo „nepochopení“ a „pomýlená snaha“ kapitalismus zachránit jsou pøedmìtem kritiky v pøedmluvì k èeskému vydání Obecné teorie .... Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie ..., s. 5–35. Tím nevyboèoval èeský pøeklad nijak z linie naèrtnuté sovìtskými akademiky. Robinson, J. (1970): An Analysis of Soviet Views on John Maynard Keynes. Soviet Studies 22, 1, 1970, s. 135. 18 Keynes, J. M. (1963): Obecná teorie ..., s. 351–352. 19 Více k této problematice viz Lipka, D. (2007): Ekonomie a pøirozený svìt. Dizertaèní práce, Praha, VŠE, 2007. 20 K interpretaci Keynesova systému v tomto duchu viz Šastný, D. (2004): John Maynard Keynes: Pøíbìh revoluce ..., s. 102–104. 21 Harrod, R. (1951): The Life of John Maynard Keynes. London, Macmillan and Co., 1951, s. 462. 22 Hoover, K. (2003): Economics as Ideology. Lanham, Rowman and Lithefield, 2003, s. 153. V literatuøe se objevuje i odlišná interpretace Keynesova díla. Skidelsky napø. tvrdí, e Keynese je z hlediska politického programu moné zaøadit po bok Schumpetera èi dokonce Hayeka. 23 Lipka, D. (2007): Ekonomie a pøirozený svìt. Dizertaèní práce, Praha, VŠE, 2007.

111


Vybaveni tímto rozumìním Keynesovì teorii a jejím hospodáøskopolitickým implikacím prozkoumejme nyní ekonomickou doktrínu nacistického Nìmecka a to, do jaké míry je skuteènì blízká keynesovskému paradigmatu.

Nacistická hospodáøská politika Nacistická hospodáøská politika je èasto srovnávána s hospodáøskou politikou Sovìtského svazu. Pøitom o Keynesovi je známo, e mìl vùèi marxismu jako teorii i sovìtskému systému nemalé výhrady.24 Keynes se nechal slyšet, e na sovìtském systému je „mnoho ohavného“, byl navíc elitáøem, pøíslušníkem vyšší tøídy, který nikdy dle vlastních slov nemohl stranit proletariátu proti buroazii a inteligenci.25 Je tedy moné, aby jeho hospodáøské politiky byly relevantní pro nacistické Nìmecko, aèkoli za svùj cíl povaoval záchranu kapitalismu pøed hrozbou socialismu? Tato interpretace rozhodnì není neobvyklá. Napøíklad i John Kenneth Galbraith, kterého rozhodnì nelze podezøívat ze snahy Keynese diskreditovat, píše: „Do poloviny tøicátých let rovnì existovala pokroèilá demonstrace keynesovského systému. Byla jí hospodáøská politika Adolfa Hitlera a Tøetí øíše.“ 26 Co lze tedy povaovat za spoleèné znaky Keynesem navrhované hospodáøské politiky a nacistické ekonomické doktríny? Odpovìï není úplnì snadná. První problém vyplývá z nejasnosti toho, co nacismus z ekonomického hlediska znamená. Jak uvádí Röpke, nacismus postrádá jakoukoli „racionální kohezi“ myšlenkového systému, není ádnou teorií.27 Daleko spíše se jedná o soubor ex post ospravedlnìných intervencionistických politik. Tím se zdánlivì odlišuje od socialismu sovìtského typu, avšak pomineme-li krátké období váleèného komunismu, tak praxe obou systémù je velmi podobná. Ostatnì i sám Hitler tvrdil, e národní socialismus „je socialismus v evoluci, socialismus v neustálé zmìnì. Existuje více vìcí, které nás s bolševiky spojují, ne nás od nich dìlí, pøedevším skuteèná revoluèní mentalita.“ 28 Pokusme se všechny systémy velmi struènì porovnat. Pøednì jak Keynes, tak i nacisté shledávali (laissez faire) kapitalismus nedostateèným z hlediska jeho produktivní schopnosti. Keynes, nacisté i bolševici byli pøesvìdèeni, e lepší organizací ekonomického systému lze dosáhnout výraznì vyššího bohatství. Nacismus, ale stejnì i sovìtský socialismus, je tak programem permanentní totální mobilizace, jejím cílem však není penìní zisk èi nìjaký jiný úzce ekonomický zájem.29 Tento aspekt byl Keynesovi blízký. Jednou z jeho podstatných výhrad vùèi kapitalismu byla existence tzv. „lásky k penìzùm“, která je vlastní kapitalistùm i celému systému. Keynes nìkolikrát píše o tom, e historické fluktuace jsou zpùsobovány tím, e systémy jsou vdy buï morálnì dokonalé, anebo ekonomicky efektivní a e socialismus postrádá právì ekonomickou efektivnost, avšak morálnì je na tom oproti kapitalismu lépe.

24 O Marxovì Kapitálu Keynes píše: „Jak mohu akceptovat doktrínu, která se ustavuje jako bible, mimo sféru jakékoli kritiky, zastaralou ekonomickou uèebnici, o ní vím, e je nejen vìdecky chybná, ale i bez zájmu o moderní svìt èi aplikaci v nìm.“ Samuelson, P. (1946): Lord Keynes and the General Theory. Econometrica, 1946, Sv. 14, 3, s. 193. 25 de Carvalho, F. J. Cardim (2006): Keynes and the Reform of the Capitalist Social Order [on-line], 2006, [cit.: 17. 11. 2007], s. 16, . 26 Galbraith, J. K. (1975): Money: Whence it came, where it went. London, Deutsch, 1975, s. 237. 27 Röpke, W. (1935): Fascist Economics, Economica, 1935, Sv. 2, 5, s. 86. 28 Kuehnelt-Leddihn, E. von (1991): Leftism Revisite. Washington, Regnery Gateway, 1991, s. 158. 29 Röpke, W. (1935): Fascist Economics, Economica, 1935, Sv. 2, 5, s. 92.

112



Dalším spoleèným znakem je, e ekonomický systém má být ovládán specifickou skupinou lidí. Odlišnosti mezi jednotlivými pøístupy nalézáme v tom, jaká konkrétní skupina je tou vyvolenou. Zatímco v pøípadì komunismu mìl hrát vùdèí roli proletariát, v pøípadì Nìmecka NSDAP, která byla spíše ne ekonomickým zájmem spojována zájmy politickými.30 U Keynese to bylo jinak. Jeho porozumìní vládì bylo veskrze platónské èi jinými slovy utopické. Keynes chápal vládu jako klub vzdìlaných elit vybavených správným technickým rozumìním tomu, jak ekonomika funguje. Tato odlišnost se však nejeví jako klíèová. Nacisté, komunisté i Keynes usilovali o vìdecké øízení spoleènosti. Fritz Nonnenbruch, editor Voelkischer Beobachter, trefnì vystihl podstatu tohoto pøístupu: „Další stádium národnì socialistické hospodáøské politiky spoèívá v nahrazení kapitalistických zákonù politikou.“ 31 Keynes by souhlasil. Úkolem není nechat vìci plynout, ale trvale zasahovat skrze politiku zpùsobem, který povede k vytèeným cílùm. Podstatnìjší rozdíl tkví v míøe podøízení státu, která je povaována za optimální. Zatímco v sovìtském i nìmeckém socialismu je cílem absolutní podøízení, Keynes je v tomto smyslu liberální. V dalším ohledu stojí Keynes na pùli cesty mezi internacionálním socialismem, který usiloval o radikální zmìnu spoleèenské struktury, a socialismem nacionálním, který si kladl za cíl zachovat do znaèné míry status quo.32 Keynes je v tomto ohledu sice konzervativní ve smyslu zachování liberálních svobod, avšak radikální ve vìci odstranìní pøíjmových nerovností. Pojítkem mezi Keynese a nacismem rovnì je skuteènost, e oba reformní programy jsou chápány jako snaha zachránit kapitalismus. Mnoho nìmeckých podnikatelù se k nacistùm pøiklonilo právì ze strachu pøed komunismem.33 Vysvìtlením je, e ani nacisté, ani Keynes neusilují o zrušení soukromého vlastnictví a trhù. Soukromé vlastnictví se však v jejich pojetí stává spíše prázdnou slupkou. Cílem je kartelizace prùmyslu a státní dohled nad ním. Sám Keynes je pøesvìdèen o tom „e v mnoha pøípadech leí ideální velikost organizaèní a kontrolní jednotky mezi jednotlivcem a moderním státem.“ Dále pokraèuje tvrzeními o spontánní socializaci velkých podnikù: „Je pravda, e mnohé velké podniky, zejména v oblasti utilit a dalších sfér, kde je vyadován velký fixní kapitál, musejí být semi-socializovány. Co se týèe forem této semi-socialize však musíme zùstat myšlenkovì otevøení. Musíme plnì vyuít dnešních pøirozených tendencí a musíme zøejmì upøednostnit semi-autonomní korporace pøed orgány centrální vlády, za nì jsou pøímo odpovìdní vládní ministøi.“ 34 Keynes tedy odmítá pøímé centrální plánování, avšak volá po spoleèenské kontrole podnikání. Zajímavou otázkou je, kdo by mìl v nové spoleènosti podnikání øídit. Podle Keynesova ivotopisce Skidelského by to mìla být „vzájemnì propojená elita manaerù, bankéøù, státních zamìstnancù, ekonomù a vìdcù, vzdìlaných v Oxfordu a Cambridgi

30 Tamté, s. 89. K vývoji hnutí srov. èesky Stellner, F., Sobìhart, R. (2005): Politické aspekty vývoje výmarské republiky za Velké hospodáøské krize (Brüningova éra). In Dvacáté století. Roèenka Semináøe nejnovìjších dìjin Ústavu svìtových dìjin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. 2, 2005, ed. M. Kováø a V. Nálevka, s. 145–195. 31 Reimann, G. (1939): Vampire Economy. [on-line], 1939, [cit.: 17. 11. 2007], , s. 13. 32 Röpke, W. (1935): Fascist Economics, Economica, 1935, Sv. 2, 5, s. 91. 33 Reimann, G. (1939): Vampire Economy, ..., s. 6. 34 Keynes, J. M. (1926): The End of Laisse-Faire. [on-line], 1926, [cit.: 17. 11. 2007], http://www.panarchy.org/ keynes/laissezfaire.1926.html.

113


a nadaných etikou státních zamìstnancù“.35 Keynes tedy stejnì jako Hitler usiluje o politické øízení ekonomiky. Pøipouští sice, e vysoká míra státních zásahù by mohla být problém, avšak nikoli budou-li zásahy provádìt správní lidé. Jak nakonec vyèítá Hayekovi v dopise, v nìm reaguje na publikaci Cesty do nevolnictví: „Viním Vás z toho, e snad trochu smìšujete morální a materiální stránky vìci. Nebezpeèné èiny lze provádìt bez rizika ve spoleènosti, která správnì myslí a cítí, avšak tyté èiny by byly cestou do pekel, kdyby je provádìli ti, kteøí smýšlí a cítí špatnì.“ 36 Snaha o kartelizaci je definièním znakem hospodáøské politiky nacistického Nìmecka.37 Aèkoli byla pouívána ji od poèátku nacistické vlády, na významu získala a bìhem druhé ètyøletky po roce 1936. Na základì novì pøijatého kartelového zákona získalo Ministerstvo ekonomiky pravomoc vynutit vznik a trvalé fungování kartelù. Bìhem roku 1937 bylo vydáno 80 naøízení, na jejich základì byly firmy pøinuceny pøistoupit k existujícím kartelovým dohodám.38 Snaha o centralizaci byla dále podpoøena zákonem o korporacích z roku 1937, který naøizoval rozpuštìní, fúzi èi zmìnu struktury všem spoleènostem s vlastním kapitálem niším ne 100 000 RM. Výsledkem byl zánik 20 % všech nìmeckých spoleèností. Zajímavé (avšak pro ekonomy nepøekvapivé) je, e tato struktura, která se mnohým jevila jako optimální støední cesta mezi kapitalismem a socialismem, prakticky skonèila v Nìmecku ji v roce 1943. Jak uvádí Newman, na konci roku 1943 bylo rozpuštìno 90 % kartelù, které existovaly na poèátku roku.39 Tím nicménì nebyla nastolena konkurence, ale naopak striktnìjší centralizovaná kontrola vládou. Pokud podnikatelé nenakládali se svým majetkem ve veøejném zájmu, byli o nìj pøipraveni zaèlenìním do státem spoluvlastnìných spoleèností. Jako pøíklad zde mohou slouit roku 1937 zaloené Göring Werke. Popsaný vývoj naznaèuje, e stabilita intervencionismu, který se pokouší zùstat nìkde uprostøed mezi centrálním plánováním a trhem, je velmi obtíná. Zøejmì hlavním spoleèným jmenovatelem keynesovství a praxe nacistické hospodáøské politiky je otázka fiskální a monetární politiky. Keynes, jak bylo ukázáno výše, podporoval socializaci investic jako hlavní nástroj dosaení ádoucích hospodáøsko politických cílù. Toté bylo cílem politik Sovìtského svazu i nacistického Nìmecka. Podívejme se nejprve na fiskální politiku. Jak ukazuje Ritschl, byla od poèátku nacistické vlády fiskální politika expanzivní, pøièem velikost výdajù, slouících ve velké míøe k financování veøejných prací, se dramaticky zvýšila zejména bìhem druhé ètyøletky po roce 1936. Porovnáme-li veøejné výdaje v bìných cenách v roce 1932 a 1938, uvidíme ètyønásobný nárùst, pøièem cenový index za stejnou dobu vzrostl pouze o necelou pìtinu. Deficit vládních výdajù se v roce 1932 pohyboval kolem 2 % veøejných rozpoètù, v roce 1938 to bylo ji 35 %.40 Takovouto fiskální politiku lze zøejmì bez rozpakù oznaèit za keynesovskou. Podle souèasných empirických poznatkù ji však navzdory obecnému pøesvìdèení rozhodnì nelze oznaèit za úspìšnou. 41

35 de Carvalho, F. J. Cardim (2006): Keynes and the Reform of the Capitalist Social Order [on-line], 2006, [cit.: 17. 11. 2007], . 36 Harrod, R. (1951): The Life of John Maynard Keynes, s. 436–437. 37 Jak ukazuje Röpke, byl tento pøístup vlastní i hospodáøské politice FDR. 38 Newman, P. (1948): Key German Cartels under the Nazi Regime. The Quarterly Journal of Economics, 1948, Sv. 62, 4, s. 576. 39 Tamté, s. 577. 40 Ritschl, A. (2002): Deficit Spending in the Nazi Recovery, 1933–1938: A Critical Reassessment. Journal of the Japanese and International Economies, 2002, Sv. 16, s. 566. 41 Joan Robinson ve svém projevu pøed AEA v roce 1972 poznamenala: „Hitler pøišel na to, jak léèit nezamìstnanost ještì pøedtím, ne byl Keynes hotov s vysvìtlením, proè k ní došlo.“ (Robinson, J. (1972): The Second Crisis in

114



Rovnì komplementární monetární politika se vyznaèovala snahou pumpovat do ekonomiky co nejvíce penìz. Diskontní úrok centrální banky se sníil z 8 procent v roce 1932 na 2 1/8 % v roce 1941. Výnos dlouhodobých vládních dluhopisù pak prodìlal podobný vývoj. Poklesly ze 7 procent v roce 1933 na 4,5 procent v roce 1939 a dále a na 3 % v roce 1942.42 Kromì toho od roku 1934 existoval i strop na výši dividend. Veškeré kapitálové pøíjmy nad 6 % byly odèerpány do státních fondù, kde byly investovány jménem vlastníkù do vládních dluhopisù.43 Výsledkem byl výrazný pokles vydaných soukromých dluhopisù. Podle Temina44 se podíl vydávaných soukromých cenných papírù na celkovém objemu sníil z 50 % na pouhou jednu desetinu. Výsledkem této politiky bylo nahrazení soukromých investic investicemi veøejnými, inflace a nakonec i kolaps monetárního systému, kterému se nepodaøilo zabránit ani striktní regulací cen. 45

Závìr Hospodáøská politika nacistického Nìmecka byla veskrze politikou socialistickou, od politiky Stalinovy ji odlišovaly atributy spíše nepodstatné a daleko více ne vlastní praxe její ideologické zdùvodòování. Keynes se sice prezentoval jako bojovník proti socialismu, avšak po bliším zkoumání jeho myšlenek nutnì docházíme k závìru, e spíše dládil cestu k jeho ustavení. Keynesùv odpor vùèi socialismu byl dvojího charakteru. Za prvé nesouhlasil s centrálním plánováním a za druhé kriticky hodnotil diktátorskou povahu obou socialistických reimù. Jene centrální plánování bylo do znaèné míry fikcí èi ideologickým pøáním sovìtských ekonomù a politikù. V praxi se spoléhali na trh daleko více, ne byli ochotni pøipustit. Lze spekulovat o tom, e aèkoli bolševici a Keynes pøistupovali k hospodáøské politice z rùzných koncù, odhodili-li by své ideologické pøedsudky, mohli by se na optimální míøe socializace ekonomiky shodnout, a stejnì tak i s nacisty. Druhý aspekt také nekreslí tlustou dìlicí èáru mezi Keynesem a socialismem. Keynesova pøedstava o zachování individuálních svobod pøi souèasném uplatnìní programu nového liberalismu ho usvìdèuje z naivity a nepochopení podstaty fungování spoleènosti. V tomto si Keynes nezadá s marxistickými vizemi o nutnosti zrození nového èlovìka, který s hudebnìjším hlasem, rytmiètìjšími pohyby a vybranìjším chováním jednou osídlí plánovanou ideální spoleènost.

42 43 44 45

Economic Theory. American Economic Review 62, 1972, s. 8.). Jak však ukazují souèasné ekonometrické modely, mìlo relativní oivení do poloviny tøicátých let urèitì jiné pøíèiny ne expanzivní fiskální politiku. Schweitzer, A. (1946): Profits under Nazi Planning. The Quarterly Journal of Economics, 1946, Sv. 61, 1, s. 7. Tamté, s. 8. Temin, P. (1991): Soviet and Nazi Economic Planning in 1930s. The Economic History Review, 1991, Sv. 44, 4, s. 580. Schweitzer, A. (1946): Profits under Nazi Planning. The Quarterly Journal of Economics, 1946, Sv. 61, 1, s. 23.

115


John Maynard Keynes, socialismus a hospodáøská politika nacistického Nìmecka David Lipka – Dan Šastný Abstrakt Keynesova pøedmluva k nìmeckému vydání jeho Obecné teorie je jednou z pøíèin spojování jeho jména s totalitním reimem. Tento text se zabývá oprávnìností spojování Keynesovy teorie s hospodáøskou politikou nacistického Nìmecka. V první èásti jsou pøedstaveny Keynesovy názory na hospodáøskou politiku a jeho vize spoleènosti. Ve druhé èásti jsou pak tyto konfrontovány s realitou nacistického Nìmecka (a èásteènì bolševického Ruska) a jsou zde identifikovány shodné prvky. Závìrem práce je, e navzdory explicitnímu odmítnutí socialismu a diktatury a snaze „zachránit“ kapitalismus byla Keynesova pøedstava hospodáøské politiky nìèím, co se hospodáøské politice nacistického Nìmecka podobalo a cestu k socialismu a plánování otevíralo. Klíèová slova: Keynes; Hitler; Nìmecko; socialismus; hospodáøská politika.

John Maynard Keynes, Socialism and Economic Policy of Nazi Germany Abstract Keynes foreword to the German edition of his General Theory is one of the causes of the association between his name and a total state. This paper looks into how justified the link between Keynes’s theory and the Nazi German economic policy really is. The first part introduces Keynes’s ideas on economic policy and his vision of society. These are in the second part confronted with the economic policy of the Nazi Germany (and partly that of Bolshevik Russia) and common components are identified. The conclusion is that despite his explicit repudiation of socialism and dictatorship and his efforts to “save” capitalism, Keynes’s concept of economic policy was similar to the economic policy of Nazi Germany and opened the way towards socialism and planning. Key words: Keynes; Hitler; Germany; socialism; economic policy. JEL classification: E60, E65, P52

116

John Maynard Keynes, socialismus a hospodáøská politika nacistického Nìmecka

Recommend Documents