JOHN MAYNARD KEYNES: PŘÍBĚH REVOLUCE Kritický pohled na úlohu JMK ve vývoji ekonomického myšlení

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodářská Disertační práce

JOHN MAYNARD KEYNES: PŘÍBĚH REVOLUCE Kritický pohled na úlohu JMK ve vývoji ekonomického myšlení

květen 2004

Dan Šťastný

OBSAH PODĚKOVÁNÍ............................................................................................................................................................ 5 1 ÚVOD ................................................................................................................................................................ 7 1.1 CÍL A ROZVRŽENÍ PRÁCE ............................................................................................................................. 7 1.2 METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA ................................................................................................................. 8 2 TEORETICKÝ PŘÍNOS JMK............................................................................................................................ 11 2.1 KEYNESŮV SYSTÉM .................................................................................................................................... 11 2.2 NEDOBROVOLNÁ NEZAMĚSTNANOST ........................................................................................................ 14 REAKCE PRACOVNÍKŮ NA SNÍŽENÍ REÁLNÉ MZDY ............................................................................................... 15 VLIV MZDOVÉ DOHODY NA REÁLNOU MZDU ....................................................................................................... 20 DEFINICE NEDOBROVOLNÉ NEZAMĚSTNANOSTI .................................................................................................. 22 NEDOBROVOLNÁ NEZAMĚSTNANOST A ORTODOXNÍ TEORIE................................................................................ 24 NEDOBROVOLNÁ NEZAMĚSTNANOST A SAYŮV ZÁKON ....................................................................................... 26 SHRNUTÍ .............................................................................................................................................................. 27 2.3 SAYŮV ZÁKON A EFEKTIVNÍ POPTÁVKA .................................................................................................... 29 FUNKCE CELKOVÉ POPTÁVKY A NABÍDKY ........................................................................................................... 30 DETERMINACE ZAMĚSTNANOSTI ......................................................................................................................... 32 EFEKTIVNÍ POPTÁVKA ......................................................................................................................................... 34 VÝZNAM EFEKTIVNÍ POPTÁVKY PŘI NEPLATNOSTI SAYOVA ZÁKONA .................................................................. 35 SHRNUTÍ .............................................................................................................................................................. 37 2.4 SPOTŘEBNÍ FUNKCE: SKLON KE SPOTŘEBĚ A MULTIPLIKÁTOR ............................................................... 38 PSYCHOLOGICKÝ ZÁKON ..................................................................................................................................... 39 MULTIPLIKÁTOR.................................................................................................................................................. 40 EKONOMIKA JAKO STROJ ..................................................................................................................................... 41 JAK RYCHLE SE „TOČÍ“? ...................................................................................................................................... 42 VÝZNAM ÚSPOR .................................................................................................................................................. 43 DŮSLEDKY MODELU ............................................................................................................................................ 45 JMK SATIRICKÝ .................................................................................................................................................. 49 SHRNUTÍ .............................................................................................................................................................. 52 2.5 INVESTIČNÍ ROZHODOVÁNÍ I: MEZNÍ EFEKTIVITA KAPITÁLU A OČEKÁVÁNÍ .......................................... 53 MEZNÍ EFEKTIVNOST KAPITÁLU A INFLACE ......................................................................................................... 54 RIZIKA INVESTIC ................................................................................................................................................. 55 OČEKÁVÁNÍ ANEB DLOUHODOBÉ ODHADY DO BUDOUCNA.................................................................................. 57 SPEKULACE ......................................................................................................................................................... 59 VLIV SPEKULACE NA OBJEM INVESTIC ................................................................................................................. 62 JAK POTLAČIT SPEKULACI ................................................................................................................................... 63 SHRNUTÍ .............................................................................................................................................................. 65 2.6 INVESTIČNÍ ROZHODOVÁNÍ II: ÚROK A PREFERENCE LIKVIDITY ............................................................ 67 PREFERENCE LIKVIDITY....................................................................................................................................... 67 DŮVODY PREFERENCE LIKVIDITY ........................................................................................................................ 71 KRITIKA ORTODOXNÍ TEORIE ÚROKU................................................................................................................... 78 OPĚT SAYŮV ZÁKON: OBĚD DNES A ZÍTRA .......................................................................................................... 83 KAPITÁL: „PRODUKTIVNÍ“ ČI „VZÁCNÝ“? ........................................................................................................... 87 MIDASOVSKÁ KONVERGENČNÍ TEORIE ................................................................................................................ 88 PENÍZE, DOMY, PŠENICE: SROVNÁNÍ .................................................................................................................... 94 SHRNUTÍ ............................................................................................................................................................ 100 2.7 HODNOCENÍ KEYNESOVA SYSTÉMU ........................................................................................................ 102 3 ŘEŠENÍ ZÁHADY ........................................................................................................................................... 107 MESIÁŠSKÝ SYNDROM ....................................................................................................................................... 107 „GENIALITA“ OBSKURNOSTI A AROGANCE ........................................................................................................ 110 4 ZÁVĚR .......................................................................................................................................................... 113 5 DOSLOV ........................................................................................................................................................ 115 APPENDIX A ......................................................................................................................................................... 117 APPENDIX B.......................................................................................................................................................... 120 APPENDIX C ......................................................................................................................................................... 121 REFERENCE .......................................................................................................................................................... 123

PODĚKOVÁNÍ Autor tohoto textu by rád poděkoval: Michaelu Volnému za zapůjčení vzácného výtisku českého překladu Keynesovy Obecné teorie, který byl autorem během dlouhých let přípravy této práce nejen značně opotřebován, ale postupně, zdá se, i vydržen. Josefu Šímovi za zaujmutí předního místa na seznamu těch, kteří se přiznali k neschopnosti Keynesovu teorii pochopit, čímž dokázal autora tohoto textu přesvědčit o smysluplnosti sepsání této práce. Davidu Lipkovi za četné nápady a poznámky po celou dlouhou dobu jejího vzniku, a to mnohdy na místech pro konzultaci Keynesovy teorie značně nezvyklých. Profesoru Robertu Holmanovi a docentce Evě Kindlové, školiteli a oponentce této práce, za komentáře a doporučení, díky nimž trpí tato práce menším počtem nedostatků. Své babičce Jaroslavě Šťastné za vytrvalost, s jakou se dotazovala na termín dokončení této práce, čímž její dokončení učinila dvounásobně příjemným, a za odvahu, kterou projevila ochotou tuto práci přečíst, čímž snížila podstatným způsobem počet jazykových i tiskových chyb. A nakonec několika dalším lidem, ponechaným v anonymitě, kteří přispěli k této práci svojí shovívavostí a tolerancí. Každý z nich je schopen sám posoudit, jak významné místo na tomto seznamu zaujímá.

Dan Šťastný •

1

• John Maynard Keynes: Příběh revoluce

ÚVOD

Věnovat osobě a dílu Johna Maynarda Keynese (dále jen JMK) tak rozsáhlý prostor, jaký práce tohoto druhu vyžaduje, nutí jejího autora nést riziko, že čtenáře unudí k smrti. Vždyť je to právě JMK, jehož díla se většina toho, co bylo za posledních sedmdesát let v ekonomické teorii napsáno, explicitně či implicitně dotýká. Je to právě JMK, který bývá studentům prvních ročníků předkládán za největšího ekonoma všech dob. A je to právě JMK, jehož dílo našlo v hospodářské politice takovou odezvu, jaká nemá u ostatních částí ekonomické teorie obdoby. Co nového lze na toto téma přinést? Zdánlivě nerušený konsensus o Keynesově velikosti narušuje jedna skutečnost. Při hlubším studiu fenoménu JMK vyplývá na povrch mnoho neodbytných otázek. Nejeden student ekonomie totiž navzdory rutině, s jakou byl konceptům označovaným za keynesovské již od základních makroekonomických kurzů vyučován, a navzdory jejich „výborným“ znalostem, které u mnoha zkoušek prokazoval, může lehce i po létech zjistit, že jim vlastně vnitřně vůbec nerozumí. Může si uvědomit, že je zná pouze jako vyjmenovaná slova po z, nebo ještě spíše po m.1 Tyto nejasnosti se studentovi, nestiženému konsternovaným obdivem vůči vlivnému ekonomovi, spojují v jeden velký otazník: Buď je on sám natolik intelektuálně omezený, že ani po létech vzdělávání Keynesův systém prostě nepojal (a zatím se na to nepřišlo), anebo je možná – čistě možná – něco špatně s Keynesovými teoriemi (a zatím se na to nepřišlo).

Toto studentovo dilema představuje z pochopitelných důvodů velice zneklidňující situaci, a to nejen pro samotného studenta2, ale potenciálně i pro celou ekonomickou vědu.

1.1 CÍL A ROZVRŽENÍ PRÁCE Ve snaze neklást si zbytečně skromné cíle bychom touto prací rádi přispěli k vyřešení uvedeného studentova dilematu tím, že budeme hledat odpověď na následující otázku: jaký je skutečný příspěvek JMK k ekonomické teorii, který by odpovídal jeho obrovské autoritě, slávě a vlivu? Vzhledem ke skutečnosti, že všechny koncepty, pro něž je JMK všeobecně považován za velkého revolučního ekonoma, jsou obsaženy v jeho Obecné teorii (GT), a vzhledem k tomu, že tento jeho status je spojován právě s publikací této knihy, omezíme svoji pozornost pouze na ni. Původně velmi široce znějící otázka se nám tím zúží na zkoumání Keynesových myšlenek v podobě, v jaké jsou předloženy v GT.3 A nejen to. Položení otázky tímto způsobem nám umožňuje se soustředit pouze na dílo samotného JMK. Vyhneme se tak analýze nepřeberného množství prací, počínaje interpretacemi Hicksovými, Hansenovými či Kleinovými, přes spory mezi neo- a postkeynesovci až po koncepty nové keynesovské makroekonomie. Jinými slovy, pokusíme se vcítit do role čtenáře GT v roce 1936, který se s Keynesovým dílem seznamuje prostřednictvím této knihy, čtenáře nepoznamenaného 1

Zatímco vyjmenovaná slova po z si většina lidí skutečně nazpaměť pamatuje, u vyjmenovaných slov po m se jedná spíše o znalost pasivní: lidé je sami nevyjmenují, ale když slovo vidí, vzpomenou si, zda mezi ně patří. Podobně je tomu s průměrnou znalostí keynesovských konceptů. 2 Důležitost této otázky je násobena skutečností, že za naším anonymním studentem, kterého jsme si dovolili takto zneužít, se skrývá dle našich osobních průzkumů překvapivě vysoké množství nejen studentů, ale i pedagogů, včetně profesorů ekonomie. 3 Na GT soustředíme svoji výhradní pozornost i navzdory skutečnosti, že sám JMK některé prvky své teorie revidoval, na některé zapomněl zcela a jiné naopak vyzdvihnul. Vzhledem k tomu, že všechny prvky z GT, o nichž budeme mluvit, jsou dnes považovány – byť různými skupinami ekonomů – za součást Keynesova přínosu, cítíme se oprávněni vycházet při jeho hodnocení právě z GT.

•7•

Dan Šťastný •


pozdějšími výklady. Jakkoliv může být taková snaha realizovatelná jen částečně (jen těžko budeme schopni si některé zažité interpretace odmyslet zcela), čím úspěšnější v ní budeme, tím lépe budeme moci skutečný příspěvek JMK k ekonomii posoudit.4 Práce, která stojí před námi, je rozvržena následujícím způsobem: Zbytek úvodní 1. kapitoly budeme věnovat metodologickým východiskům. Vzhledem k našim metodologickým východiskům a předmětu zkoumání se jejich vyjasnění nezdá být zcela nadbytečné či samoúčelné. Hned ve 1., nejrozsáhlejší kapitole přejdeme k samotnému jádru naší práce – ke zkoumání díla JMK. Začneme tím, že nastíníme seznam doktrinálních aspektů jeho teorie v podobě, v jaké jsou běžně předkládány. Tento seznam bude v podstatě přehledem všeho, co je považováno za přínos JMK k ekonomii. Abychom ověřili opodstatněnost a správnost jednotlivých prvků Keynesova systému, budeme se každému z nich věnovat podrobně, a to v pořadí, v jakém se v GT objevují. Zaměříme se na jejich konzistenci, originalitu, na oprávněnost hospodářsko-politických závěrů, které z nich JMK na mnoha místech vyvozoval, a v neposlední řadě též na způsob, jakým je JMK prezentoval. Prvky, které shledáme správnými a originálními, bude možné potom považovat za skutečný přínos JMK k ekonomické teorii a důvod autority a slávy, které se těší. Ve 1. kapitole, kdy již bude patrné, jaké je naše řešení studentova dilematu, si ukážeme, že možné vysvětlení je třeba hledat ve specifickém obsahu teorie JMK a ve způsobu, jakým byla tato teorie prezentována. V závěrečné 1. kapitole se přidržíme tradice a shrneme hlavní poznatky této práce.

1.2 METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA Každá ekonomická (či jiná vědecká) práce používá při odhalování zákonitostí určitá východiska a postupy. Z této skutečnosti přirozeně neplyne nutnost jim v úvodu každé jednotlivé práce věnovat samostatnou kapitolu. Vzhledem k charakteru této práce – zkoumání smysluplnosti jiné teorie – se však zdá být vyhrazení jistého prostoru metodologickým otázkám jako opodstatněné. Z důvodů uvedených jinde5 se domníváme, že ekonomie je apriorní, logicko-deduktivní vědou. Toto by nemělo být – navzdory dnešní rozšířenosti empiricko-induktivního pojetí ekonomické vědy – v naší práci překážkou, neboť poznatky, jež JMK v GT předkládá, jsou odvozeny v podstatě touto metodou. Jeho sporadická empirická pozorování neslouží jako zdroj hypotéz k testování, nýbrž – tak jak to má nakonec být – jako ilustrace a podpůrný argument k nějakému logickému vývodu.6 Naproti tomu velmi závažným problémem se může zdát naše přesvědčení (zdůvodněné na tomtéž místě, viz pozn. 5) o nutnosti vycházet při ekonomické analýze od jednotlivce, což je tradičně nazýváno metodologickým individualismem. Předmětem Keynesova teoretizování 4

Dá se dokonce říci, že jsme se zmíněným interpretacím JMK vyhýbali záměrně. K co možná nejméně předpojatému zhodnocení díla JMK je vhodné znalost různých interpretací potlačit. Jak výstižně poznamenal jeden pozorovatel, „[t]endence k mnohačetným interpretacím Keynese je podporována sklonem autorů ke čtení o Keynesovi, spíše než ke čtení Keynese“ (Gerrard [1991], 278). Tato práce nemá být shrnutím a mapováním prací a úspěchů těch, kteří se interpretaci a rozpracovávání Keynesových myšlenek věnovali, ale pokusem o to zjistit, jaký musel být dojem z jejich původního čtení. 5 Viz Šťastný [2001]. 6 Jinak je tomu samozřejmě v pracích Keynesových pokračovatelů – nejznámějším příkladem takové teorie je koncept Phillipsovy křivky (viz Phillips [1958]). Jinou otázkou je ovšem správnost Keynesem předkládaných empirických pozorování. V některých případech se zdá, že ve snaze ilustrovat svoji logiku byl nucen se snížit k empirické ilustraci typu „říká se, že…“. O tom viz např. pozn. 83 na str. 39 či pozn. 141 na str. 60.

•8•

Dan Šťastný •


je totiž fungování systému jako celku a jeho analýza je postavena na několika agregovaných veličinách a vztazích mezi nimi. Metodologický individualismus ovšem dosažení cíle, který si JMK v GT klade, nebrání, a nepředstavuje tak žádnou principiální překážku v našem zkoumání jeho teorie. Představa nekompatibility metodologického individualismu s Keynesovou analýzou vyplývá ze špatného chápání významu tohoto metodologického principu. Nejčastějším omylem je v tomto směru představa, že metodologický individualismus je vhodný na analýzu chování izolovaného jednotlivce („Robinsona Crusoea“), jíž veškerá ekonomie začíná, ale zcela nepoužitelný k analýze chování lidí ve společnosti, nemluvě o analýze společnosti jako celku. Metodologický individualismus naproti tomu pouze trvá na tom, že ať už je zkoumaný fenomén sebeagregátnější a množství členů společnosti, v níž je pozorován, sebevětší, je vždy výsledkem rozhodování jednotlivých lidí, neboť jedině tito mají vůli a schopnost rozhodnutí činit. Skutečnost, že rozhodování jednotlivce může být (a také v praxi je) ovlivňováno rozhodnutími jiných jednotlivců, je bezpochyby komplikací, kterou nemůže korektní analýza ignorovat. V žádném případě však nepředstavuje rozpor s metodologickým individualismem. Jeho perspektivou tak lze zkoumat všechny makroekonomické problémy, které se na úrovni izolovaného jednotlivce nevyskytují, včetně zaměstnanosti, úroku či peněz, jimž se věnuje JMK. Testem správnosti takové ekonomické teorie musí být pouze přítomnost ekonomické logiky: jakýkoliv mechanismus, kterým je určitý fenomén vysvětlován, musí jednotlivce zahrnovat. Veškeré zkoumání příčin a důsledků a vzájemné závislosti musí být založeno na tom, jakým způsobem jsou ovlivňována rozhodnutí jednotlivců. Teorii, která toto nesplňuje, nelze nazvat ekonomickou, ať už je jakkoliv komplexní a logická. Teorie vycházející pouze z agregátů, bez jejich náplně v podobě jednajících jednotlivců, může být nanejvýš pěkným statistickým cvičením. V praxi však nemusí jít ani o „pěkné“ cvičení, neboť taková agregace může smývat rozdílnosti jednotlivých prvků agregátu a zakrývat tak důležité informace pro pochopení logiky fungování této teorie. Ilustrativním důkazem nutnosti metodologického individualismu je koncept ekonomické rovnováhy. Rovnováhou se má v ekonomii tradičně na mysli situace, kdy žádný ze sledovaných subjektů systému nemá zájem měnit své chování.7 Absence rovnováhy znamená existenci určitých jednotlivců, kteří jsou nespokojeni se svými rozhodnutími (ex post) a mají proto důvod své chování změnit – přizpůsobit. A právě snaha o takové přizpůsobení představuje síly vedoucí k dosažení (obnovení) rovnováhy. Tento scénář musí být identický, ať už se jedná o rovnováhu zkoumanou dnes v rámci mikroekonomie (např. rovnováhu duopolu) nebo o rovnováhu makroekonomickou (rovnost úspor a investic). I když je totiž zkoumaný jev z oblasti makroekonomie, musí být jakýkoliv mechanismus přizpůsobování postaven na motivaci jednotlivců své chování změnit. Takový mechanismus nelze založit pouze na nerovnosti dvou agregátů a předpokládané nutnosti jejich vyrovnání. Konečně, nelze se nezmínit o často předpokládaném spojení mezi metodologickým individualismem a liberalismem. Přestože oba koncepty spojuje důraz na jednotlivce, představuje liberalismus (narozdíl od metodologického individualismu) normativní doktrínu vycházející zpravidla z přesvědčení o jistých právech každého jednotlivce. Přestože aplikace metodologického individualismu v ekonomii je faktorem, který zvyšuje pravděpodobnost, že závěry a doporučení plynoucí z ekonomie budou liberální,8 nevyplývá jedno ze druhého nutně 7

Viz např. Pearce [1995], 363-364. Zajímavou generalizaci tohoto konceptu, zbavenou nerealistických předpokladů, lze nalézt v Hülsmann [2001]. 8 Právě metodologický individualismus, představující základ správné ekonomické analýzy, může být příčinou toho, proč jsou ekonomové (navzdory mnoha motivacím hledat a napravovat „tržní selhání“) odjakživa nadprůměrně liberální skupinou (o tom viz např. Stigler [1959]). V jakékoliv učebnici ekonomie nalezneme více kritiky státních zásahů než kritiky jejich absence. To je nejspíš způsobeno nikoliv tím, že by mezi ekonomy bylo

•9•

Dan Šťastný •


a nejedná se proto o ekvivalentní koncepty. Dokážeme si například představit možnost, že ze správné ekonomické analýzy, založené na metodologickém individualismu, by mohl některý člověk na základě svých hodnotových postojů (i kdyby byl profesí ekonom) vyvodit intervencionistické závěry. Zcela však odmítáme představu o existenci různých ekonomií: na jedné straně „liberální ekonomie“ založené na metodologickém individualismu, a na druhé straně jakési jiné, standardní ekonomie založené alespoň zčásti na „metodologickém kolektivismu“. Správná ekonomie je jen jedna, a to ta založená na metodologickém individualismu. Z ní potom mohou vyplývat různá doporučení v závislosti na přesvědčení9 těch, kdo je činí. I kdyby ovšem něco jako liberální ekonomie existovalo a my bychom byli považováni za její představitele, bylo by z naší strany zcela nesmyslné a naprosto neprofesionální, kdybychom Keynesovy teorie zkoumali z hlediska liberálnosti jejich doporučení. Míře intervencionismu Keynesových závěrů se věnujeme pouze výjimečně a jen tam, kde se zdá, že není ze strany JMK uvedena explicitně. Ani naše možné liberální přesvědčení proto nemůže být považováno za překážku v dosažení cíle, který jsme si v této práci vytyčili. Jak je na tomto místě již patrné, praktickým důvodem zařazení této kapitoly bylo dopředu vymýtit pochybnosti o možnosti a smysluplnosti zkoumání Keynesova díla optikou někoho, kdo zcela nesdílí ani Keynesovo pojetí ekonomie, ani jeho hodnotové soudy. Cokoliv bude zde v této práci na adresu Keynesovy teorie řečeno, lze proto kritizovat a vyvrátit pouze s poukazem na logické chyby takového postupu, a nikoliv s odkazem na nemožnost takové kritiky v důsledku jiné metodologie, jiného paradigmatu či ideologické zaujatosti.

více svobodomyslných a individualisticky založených lidí, nýbrž tím, že ekonomové – na rozdíl od jiných profesí – znají celé důsledky státních zásahů a nespokojí se pouze s jejich napovrch ušlechtilými záměry. 9 To by nemělo být interpretováno tak, že všechna přesvědčení jsou si rovna a že neexistuje způsob, jak jedno označit za smysluplnější a „lepší“ než druhé, jak tvrdí morální relativisté. O tom viz např. Rothbard [1998] či Hoppe [1993].

• 10 •

Dan Šťastný •

2


TEORETICKÝ PŘÍNOS JMK

JMK byl bezpochyby velmi plodným autorem.10 Jak jsme ovšem naznačili v úvodu, jdeli nám o zhodnocení oprávněnosti Keynesova prominentního postavení v historii ekonomického myšlení, je pro nás relevantní pouze ta část jeho díla, která je dodnes s jeho jménem spojována a díky níž se takto respektovanému postavení těší. Proto se na tomto místě budeme zabývat pouze GT. Právě z tohoto díla se postupem času vynořuje systém, jehož jednotlivé prvky jsou považovány za jeho fundamentální přínosy k ekonomické teorii a její aplikaci. V této kapitole ze všeho nejdříve nastíníme, jakou podobu tento systém má: jeho jednotlivé prvky a vztahy mezi nimi. Poté se budeme každému z těchto prvků podrobně věnovat – budeme zkoumat jejich originalitu a správnost, abychom byli schopni posoudit skutečný přínos JMK k ekonomické teorii. Vzhledem k podrobnosti, s jakou budeme Keynesovo dílo zkoumat, se budeme stále potýkat s otázkou odlišení tvrzení podstatných a zásadních od těch, která na podobu Keynesova systému nemají přílišný vliv. V důsledku toho je text, kde se relevantním kapitolám z GT podrobně věnujeme (kapitoly 2.2 až 2.6), opatřen nezvykle rozsáhlým poznámkovým aparátem, v němž je věnován prostor rozvedení méně zásadních myšlenek, jejichž umístění do hlavního textu by mohlo působit rušivě. Záměrem autora tohoto textu bylo, aby byl text srozumitelný i pro čtenáře, kteří si cení volného času natolik, že nehodlají věnovat poznámkám pod čarou žádnou pozornost.

2.1 KEYNESŮV SYSTÉM Teoretický systém, který JMK v GT buduje, jsme se rozhodli rozdělit na pět prvků. Aniž bychom se domnívali, že zrovna počet „pět“ je nějakým způsobem apriorně správný, lze říci, že každý z těchto pěti prvků v sobě koncentruje určité teoretické poznatky považované za jeden z údajných Keynesových přínosů. Takový pohled ospravedlňuje nakonec sám JMK v 18. kapitole GT, kde svoji „Obecnou teorii“ shrnuje (viz Keynes [1963], 241-244). Ústředním tématem GT je vysvětlení existence nevyužívaných zdrojů práce – nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že tito nezaměstnaní pracovníci v jeho očích nebyli bez práce proto, že by preferovali volný čas před odměnou za práci, považoval jejich nevyužívání za plýtvání a označil tento jev za nedobrovolnou nezaměstnanost. Ta je považována za rozdíl mezi ideálem plné zaměstnaností, dané institucionálními faktory (viz níže, str. 12), a skutečnou rovnovážnou zaměstnaností, o níž předpokládá, že je funkcí rovnovážného důchodu. Rovnovážná hladina zaměstnanosti a důchodu je Keynesem považována za závisle proměnné jeho systému (viz Keynes [1963], 241). Konceptu nedobrovolné nezaměstnanosti bude věnována kapitola 2.2. Zmíněná nedobrovolná nezaměstnanost je dle JMK charakteristickým znakem svobodného ekonomického systému (laissez faire), který nedokáže zajistit, aby bylo v ekonomice stále poptáváno celkově takové množství zboží, k jehož výrobě budou zaměstnáni všichni pracovníci, kteří pracovat chtějí. To je v rozporu s představou ortodoxní ekonomie, která dle JMK předpokládá, že celkově poptávané množství zboží vždy nabízenému množství odpovídá. Při praktické neplatnosti Sayova zákona, do něhož byla uvedená představa ortodoxní ekonomie koncentrována, je potom za příčinu nedobrovolné 10

Keynesovu stručnou bibliografii lze nalézt např. v Sojka [1999], 143-146. Podrobná bibliografie je předmětem posledního, 30. (!) svazku jeho sebraných spisů (viz Keynes, Moggridge [1990]), čítajícího 573 stran. Celé sebrané spisy čítají dohromady téměř 15 tisíc stran.

• 11 •

Dan Šťastný •


nezaměstnanosti považována nedostatečná celková efektivní poptávka. V důsledku její nedostatečnosti je rovnovážný důchod, kterého ekonomika běžně dosahuje, nižší, než činí důchod potřebný k dosažení „plné“ zaměstnanosti. Sayově zákonu a úloze efektivní poptávky bude proto věnována kapitola 2.3. Jsou-li rovnovážný důchod a hladina zaměstnanosti determinovány efektivní poptávkou, vzniká dále otázka, čím je určena výše efektivní poptávky. Vzhledem k tomu, že efektivní poptávka je představována celkovými výdaji v ekonomice, které je možno rozdělit do dvou skupin – na výdaje spotřební a investiční, lze otázku její determinace redukovat na identifikaci faktorů, které ovlivňují výši těchto dvou jednotlivých druhů výdajů. Pokud se jedná o výdaje spotřební, hraje v Keynesově systému při determinaci jejich výše – tedy ve „spotřební funkci“ – klíčovou roli sklon ke spotřebě, který je považován za první ze třech „psychologicky daných“ nezávisle proměnných Keynesova systému (viz Keynes [1963], 242). Na sklonu ke spotřebě je postaven princip výdajového multiplikátoru, který činí spotřební výdaje (při daném sklonu ke spotřebě) v konečném důsledku závislé na objemu investičních výdajů. Problematice spotřební funkce se budeme věnovat v kapitole 2.4. Jde-li naopak o výdaje investiční, popisuje JMK rozhodování o jejich objemu standardně jako poměřování jejich přínosů, nazvaných v Keynesově případě mezní efektivností kapitálu, s jejich zvnějšku (na jiném trhu) determinovanými náklady, představovanými úrokovou mírou. Mezní efektivnost kapitálu je prezentována jako kriticky odvislá od psychologicky podmíněných očekávání, formovaných v podmínkách nejistoty, a JMK je proto považuje za druhou psychologicky danou nezávisle proměnnou svého systému. Mezní efektivnost kapitálu a vliv podnikatelských očekávání na ni bude předmětem našeho zájmu v kapitole 2.5. Naproti tomu Keynesově teorii úroku a v rámci ní zejména poptávce po penězích – preferenci likvidity, představující poslední psychologickou nezávisle proměnnou, bude ponechán prostor v kapitole 2.6. Vedle jedné závisle proměnné (zaměstnanost, resp. důchod) a třech psychologicky podmíněných proměnných (sklon ke spotřebě, očekávání mezní efektivnosti kapitálu a preference likvidity) se v Keynesově systému objevují ještě další institucionálně dané nezávisle proměnné (viz Keynes [1963], 242). Jednou z nich je výše nominální mzdy, kterou JMK označuje za jednotku mzdy a považuje ji za výsledek dohod mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Jejího určení se částečně dotýká v úvodních kapitolách GT a my tak po jeho vzoru učiníme v kapitole 2.2. Druhou z Keynesem dále uváděných nezávislých proměnných představuje nabídka peněz, o níž JMK správně předpokládá, že je určena činností centrální banky.11 JMK se této proměnné dotýká pouze v tom smyslu, že samotná výše peněžní zásoby je na mnohých místech GT předmětem jeho hospodářsko-politických doporučení. Jeho poznámkami tohoto druhu se budeme zabývat v kontextu těch problémů a kapitol, v jejichž rámci tak činí. Poslední významnou nezávisle proměnnou, kterou JMK jako takovou navíc ani neuvádí, je samotná výše plné zaměstnanosti, vůči níž je rovnovážná úroveň zaměstnanosti srovnávána. Protože faktorům, které ji určují, JMK zvláštní pozornost v GT nevěnuje a považuje je prostě za dané,12 není důvod, abychom se jimi zabývali my. 11

Na některých místech – tam, kde mluví o penězích komoditních – si je JMK přirozeně vědom toho, že peněžní zásoba je v konečném důsledku podmíněna množstvím existující peněžní komodity. Vzhledem k tomu, že systém komoditních peněz považuje za nevyhovující a že v době, kdy GT psal, byl omezující vliv tohoto systému na činnost centrálních bank již relativně malý, považuje centrální banky za instituce, které o celkové nabídce peněz rozhodují. Ve světle toho se zdá koncept endogenních peněz, který je jedním z klíčových témat postkeynesovské školy, za poněkud „nekeynesovský“. 12 JMK tyto faktory považované za dané (v českém překladu uváděné jako „základní“) vyjmenovává a vysvětluje jejich roli ve svém systému zcela podrobně:

• 12 •

Dan Šťastný •


Celý Keynesův systém, jeho jednotlivé prvky (proměnné), způsob, jakým do sebe zapadají a pořadí, v jakém jim budeme věnovat pozornost, je znázorněn na následujícím schématu. Za účelem jeho sestrojení jsme si dovolili použít grafů, kterých sice JMK sám nevyužívá, ale jejichž standardní použití v prezentaci Keynesových teorií by mělo být pro nás dostatečnou ochranou proti nařčení z jeho nesprávné interpretace. Schéma znázorňuje náš postup pěti tématy Keynesova systému: zespodu od problému nedobrovolné nezaměstnanosti až po otázku preference likvidity. Teoretický model Keynesova systému Determinace objemu investic r

Determinace úrokové míry

4. Poptávka po investicích determinována mezní efektivností kapitálu, odvislou od očekávání (kap. 2.5)

r

Nabídka peněz

5. Úroková míra determinována preferencí likvidity (kap. 2.6)

D (MEC)

DM

I

M

Determinace rovnovážného důchodu a zaměstnanosti E

3. Spotřeba (C) determinována spotřební funkcí (C = χ Y), jejíž podoba je dána sklonem ke spotřebě (χ), na němž je postaven výdajový multiplikátor (kap. 2.4)

45° E=C+I 2. Rovnovážný důchod, při neplatnosti Sayova zákona, determinován velikostí efektivní poptávky, sestávající z výdajů na spotřebu a na investice (kap. 2.3)

Plná zaměstnanost Y 1. Nedobrovolná nezaměstnanost determinována rozdílem mezi plnou zaměstnaností a zaměstnaností při rovnovážné úrovni důchodu (kap. 2.2)

≈

Zaměstnanost

[měřeno v jednotkách mzdy] Legenda: Závisle proměnná Psychologicky dané nezávisle proměnné Institucionálně dané nezávisle proměnné

Za základní veličiny považujeme kvalifikaci a množství existující pracovní síly, která je k dispozici, existující jakost a množství použitelných výrobních prostředků, existující techniku, stupeň soutěžení, vkus a zvyklosti spotřebitelů, nevýhodnost různých intenzit práce a dohlédací a organizační činnost[i]. Za základní rovněž považujeme sociální strukturu, včetně sil, které určují rozdělení národního důchodu […]. To neznamená, že považujeme tyto faktory za stálé, ale znamená to pouze, že na tomto místě a v této souvislosti neuvažujeme a nepočítáme vlivy a účinky jejich změn, a že k těmto změnám ani nepřihlížíme. (Keynes [1963], 241)

• 13 •

Dan Šťastný •


2.2 NEDOBROVOLNÁ NEZAMĚSTNANOST Existuje obecně rozšířený názor, že JMK dokázal identifikovat fenomén nedobrovolné nezaměstnanosti a vysvětlit jeho výskyt. Že se jedná o něco, co je běžně za přínos k ekonomické teorii považováno, je nejlépe zřejmé z jeho vlastních slov: Klasické postuláty nepřipouštějí možnost existence třetí kategorie [nezaměstnanosti, vedle nezaměstnanosti „frikční“ a „dobrovolné“], kterou níže definuji jako „nedobrovolnou“ nezaměstnanost. (Keynes [1963], 44, kurzíva doplněna)

Za významnou ji ale považují i jeho následovníci: Proti Keynesově konceptu rovnováhy při nižší než plné zaměstnanosti [tj. možnosti nedobrovolné nezaměstnanosti] lze vznášet vážné námitky. Přesto tvoří jeden z jeho nejvýznamnějších darů ekonomii. (Harris [1948], 29)

V následujícím textu se nejprve podrobně zaměříme na argumentaci JMK, jejímž prostřednictvím ke svým závěrům o nezaměstnanosti dospívá a budeme zkoumat její logičnost a správnost. Ve světle skutečnosti, že „zaměstnanost použitelných zdrojů“ je ústředním motivem GT, není překvapením, že hned její 2. kapitola je prostorem, na němž JMK – jak čtenáři slibuje v 1. kapitole – vymezuje své postoje vůči „klasické“13, ortodoxní teorii zaměstnanosti. Ta odvozuje výši zaměstnanosti a výši mzdy od poptávky a nabídky na trhu práce, které JMK nazývá „základními postuláty klasické teorie zaměstnanosti“. První postulát vlastně popisuje poptávku po práci a zní: „Mzda se rovná meznímu produktu práce“ (Keynes [1963], 43). Druhý postulát je orientován na nabídku práce a šlo by jej shrnout slovy: „Mzda se rovná mezní nevýhodnosti práce“ (viz Keynes [1963], 43). Výše zaměstnanosti (množství) a mzda (cena) jsou tedy dány nabídkou a poptávkou. V takové Keynesově interpretaci ortodoxní teorie bychom hledali nějaké nedostatky asi jen marně. Přesto je vhodné k ní doplnit dvě poznámky. Jednak ona ortodoxní teorie – a to něco napovídá o její obecnosti! – na obdobných postulátech stavěla fungování veškerých trhů, nejen trhu práce. Za druhé, ortodoxní teorie podmiňovala platnost těchto postulátů tím, že kupující a prodávající nebudou omezováni v tom, za jakou cenu si statky směňují. Nestavěla na nich tedy do té míry, že by si nedokázala představit jejich neplatnost.14 Slučitelné s tímto ortodoxním přístupem jsou podle JMK dva druhy nezaměstnanosti, které on nazývá a) frikční a b) dobrovolná. Frikční nezaměstnanost je způsobena „nepřesnostmi v přizpůsobování“ a pro ortodoxní ekonomy skutečně nepředstavovala žádné překvapení, stejně jako pro ně nebylo překvapením, že dočasné přebytky či nedostatky existují i na jiných trzích. Naproti tomu o nezaměstnanost dobrovolnou se v pojetí JMK jednalo v případech, „kdy pracovní jednotka nechce nebo nemůže přistoupit na [nabízenou] odměnu“ (Keynes [1963], 44, kurzíva doplněna).15 13

Je známou skutečností, že JMK používal přívlastku „klasický“ („klasická teorie“, „klasická škola“) v do té doby nezvykle širokém slova smyslu, jenž zahrnoval i ty autory, kteří byli součástí marginalistické revoluce či pokračovali v jejím odkazu. JMK tak činil nikoliv z nevědomosti, nýbrž z přesvědčení, že zmínění postmarginalističtí autoři klasickou teorii „přijali a zdokonalili“ (Keynes [1963], 41, pozn. 1). Vzhledem k tomu, že nepovažujeme marginalistickou revoluci za „přijetí a zdokonalení“ klasické ekonomie, budeme v textu nadále namísto Keynesova „klasický“ raději používat jiný Keynesův přívlastek pro tuto teorii – budeme ji označovat jako ekonomii ortodoxní. 14 K této druhé poznámce se vrátíme níže na str. 24. 15 O dobrovolnou nezaměstnanost se tak podle JMK jedná i v případě, že někdo pracovníkům v zaměstnání brání! Že se nejedná o dezinterpretaci dokazuje sám JMK, když hned v následující větě píše, že „[nemožnost přistoupit na odměnu] může být důsledkem příslušného zákonodárství [...], případně praxe kolektivních smluv [...]“ (Keynes [1963], 44).

• 14 •

Dan Šťastný •


Pomineme-li podivnou volbu výrazů a formálně-logický nesoulad Keynesova členění nezaměstnanosti16, tyto dvě kategorie nezaměstnanosti (má-li jimi JMK na mysli to, co říká) opravdu vyčerpávají všechny možnosti existence nezaměstnanosti, jak je viděla ortodoxní ekonomie. Proto je zajímavé se podívat na přínos JMK, spočívající v objevení třetího typu nezaměstnanosti – nezaměstnanosti nedobrovolné. K jejímu objevu dochází JMK na základě úvahy, „že obyvatelstvo zpravidla jen zřídka vykoná tolik práce, kolik by jí chtělo uskutečnit na základě existující mzdy“ (Keynes [1963], 45), a že „[j]e-li tomu tak, není ekvivalent existujících peněžních mezd ve zboží dělnické spotřeby přesným ukazatelem mezní nevýhodnosti práce a druhý postulát pak neplatí“ (Keynes [1963], 47). Ještě před tím, než připustíme neplatnost „druhého postulátu“, je třeba upozornit na to, že ze skutečnosti, že si nějaký pracovník může povzdechnout, že by rád na nějakém konkrétním místě za příslušnou mzdu pracoval, ale nepracuje, ještě neplatnost „druhého postulátu“ neplyne. V něm se totiž samozřejmě předpokládá (a činí tak spolu s ortodoxní ekonomií i JMK), že nabízená práce je toho druhu, který poptávající požaduje – tj. že statek, jehož poptávku a nabídku zkoumáme, je identický. Kdybychom tento předpoklad opustili, objevili bychom nedobrovolnou nezaměstnanost velmi snadno a na mnoha místech.17 I když se přidržíme jednoho identického druhu práce, stále lze neplatnost „druhého postulátu“ vysvětlit prostřednictvím chování samotných pracovníků. Proti snaze ortodoxní ekonomie tuto situaci vysvětlit neochotou dělníků přistoupit na nižší mzdy – a její snaze považovat proto takovou nezaměstnanost za dobrovolnou – vznáší JMK dvě námitky. Reakce pracovníků na snížení reálné mzdy První z nich je jeho faktická poznámka, že dělníci reagují na změnu reálné mzdy rozdílným způsobem dle toho, zda je tato změna způsobena změnou nominálních mezd, nebo naopak změnou cen statků, které za mzdy kupují. Zatímco poklesu reálné odměny za práci prostřednictvím snížení nominálních mezd se pracovníci dle JMK brání, proti stejně závažnému poklesu reálné mzdy v důsledku růstu cen nijak zásadně neprotestují.18

Používání výrazu dobrovolný i k označení jevů zahrnujících donucení není zrovna šťastné a ke srozumitelnosti Keynesova díla příliš nepřispělo. Obzvláště tehdy, když do kontrastu s tímto termínem klade termín nedobrovolná nezaměstnanost, kterým jakoby chtěl přítomnost jakéhosi „donucení“ opravdu naznačit. Jak bude nicméně v dalším textu ilustrováno (viz str. 19), právě výrazem nedobrovolná nezaměstnanost označuje JMK něco, co je ve skutečnosti jakéhokoliv donucení prosto. A tak tomu je i navzdory skutečnosti, že takovou nezaměstnanost na jiných místech opakovaně nazývá „‚nedobrovoln[ou]‘ nezaměstnanost[í] v přísném smyslu slova“ (Keynes [1963], 51 a 52, kurzíva doplněna)! Na jeho nedobrovolné nezaměstnanosti je ve skutečnosti asi tolik nedobrovolnosti, jako je dobrovolnosti na nezaměstnanosti pracovníka v důsledku minimální mzdy... 16 Formální členění čehokoliv je prováděno s cílem rozdělit podle jednotného hlediska nějakou skupinu prvků do podskupin tak, aby každý prvek bylo možno zařadit právě do jedné ze skupin. Jinými slovy, rozdělit množinu prvků na podmnožiny tak, aby mezi libovolnými dvěma podmnožinami neexistoval průnik a aby součet všech těchto podmnožin představoval původní množinu. Rozlišovat nezaměstnanost na frikční a dobrovolnou se však zdá být logicky natolik smysluplné a správné jako rozlišovat studenty ve třídě na chytré a velké! 17 Kupříkladu bychom jistě zjistili, že práci ředitele akciové společnosti Sazka by při dané mzdě byla ochotna vykonávat značná část populace. Jsou všichni tito lidé proto nedobrovolně nezaměstnaní? Nikoliv. Většina z těchto nabízejících je prostě „na jiném grafu“, neboť nenabízejí produkt – práci, o níž by byl ze strany těch, kteří o obsazení tohoto postu rozhodují, zájem. 18 Citujme JMK: [I] kdyby snížení existující peněžní mzdy vedlo k odchodu dělníků [z trhu práce, tj. i kdyby dělníci nebyli ochotni přistoupit na snížení peněžních (nominálních) mezd], nevyplývá z toho ještě, že by pokles hodnoty existující peněžní mzdy, vyjádřené ve zboží dělnické spotřeby, měl stejné účinky, kdyby byl důsledkem růstu cen tohoto zboží. (Keynes [1963], 45)

• 15 •

Dan Šťastný •


Odhlédněme od podivnosti závěrů, které z toho JMK ohledně aplikovatelnosti ortodoxní analýzy vyvozuje,19 a podívejme se na důvody této zdánlivě nelogické větší citlivosti pracovníků na nominální mzdy než na mzdy reálné. Jedním ze zřejmých vysvětlení je skutečnost, že nominální mzdy (a jejich změny) jsou pro pracovníky zjevnější než mzdy reálné. Výše nominálních mezd je totiž jasně určena v peněžních jednotkách a jsou to nakonec právě nominální mzdy, které jsou přímým předmětem dohody se zaměstnavateli. Naproti tomu reálné mzdy jsou určeny v jednotkách jiných statků a je tedy třeba je od nominální mzdy skrze ceny těchto jiných statků odvozovat. Navíc, přestože např. intuitivně víme, že chceme reálnou mzdu z pohledu pracovníka vyjádřit v počtu jednotek statku, který si daný pracovník za mzdu kupuje,20 nelze jeho cenu a tedy ani reálnou mzdu nijak jednoznačně určit.21 A tak není divu, 19

Údajný rozpor této skutečnosti s ortodoxní teorií a jeho důvody se snaží JMK osvětlit následujícím tvrzením: Klasická škola mlčky předpokládala, že [požadují-li dělníci jistou minimální nominální mzdu namísto nějaké minimální úrovně mzdy reálné, nijak to] výrazně nezmění její teorii. Ale není tomu tak. Neboť není-li nabídka práce funkcí pouze reálné mzdy, celá její argumentace se hroutí a naprosto bez odpovědi zůstává otázka, jaká bude skutečná úroveň zaměstnanosti. Klasická škola si, jak se zdá, neuvědomovala, že není-li nabídka práce výlučně funkcí reálné mzdy, křivka nabídky práce se musí změnit s každým pohybem cen. (Keynes [1963], 45-46, kurzíva doplněna)

Není příliš zřejmé, zda takové „osvětlení“ čtenáři nějak pomůže. Za prvé, zda se křivka nabídky práce mění s pohybem cen, závisí na tom, jak je nabídka práce konstruována: 1) je-li nabídka práce považována za vztah mezi reálnou mzdou a nabízeným množstvím práce, křivka se s pohybem cen nemění (jednalo by se o „pohyb podél křivky“); 2) je-li nabídka považována za vztah mezi nominální mzdou a nabízeným množstvím práce, křivka se s každým pohybem (relevantních) cen měnit bude. A v rozporu s tvrzením JMK tomu tak bude bez ohledu na to, zda nabízené množství práce je funkcí výlučně reálné mzdy, tj. SL=ƒ(W/P), nebo zda je funkcí ještě dalších proměnných – SL=ƒ(W/P, X, Y, Z, ...). Za druhé, sama konstrukce křivky nabídky jako vztahu mezi reálnou mzdou a nabízeným množstvím práce (při daných hodnotách ostatních proměnných – SL=ƒ(W/P, X, Y, Z)), není vždy nejpraktičtější, neboť reálná mzda je veličina odvozená z výše mzdy nominální a z cen zboží a není pod kontrolou konkrétních smluvních stran na tomto trhu. Jak navíc uvidíme (viz níže, pozn. 20), pro každou ze stran trhu práce jsou při „zreálňování“ nominální mzdy relevantní jiné ceny, což je pro grafickou ilustraci determinace reálné mzdy značně problematické! Za třetí, není jasné, proč skutečnost, že se křivka nabídky mění s každým pohybem cen, by měla být příčinou zhroucení ortodoxní teorie. Konstruovat nabídku a poptávku po práci jako funkce nominální mzdy a brát změnu cen v úvahu není pro ortodoxní teorii problém. JMK tuto svoji tezi vysvětluje v dodatku k 19. kapitole, jejímž předmětem je jeho kritika Pigouovy Teorie nezaměstnanosti (viz Keynes [1963], 264-270). Ta nemá ovšem – i dle názoru Keynesových sympatizantů (viz např. Hicks [1937], 147) – s ortodoxní ekonomií mnoho společného. Humorným specifikem českého překladu GT je všudypřítomné osvětlování textu poznámkami sovětských akademiků, které činí interpretaci Keynesova textu pro vytrvalé čtenáře ještě zábavnější. Profesor Ljubimov tak v českém překladu osvětluje Keynesův shora uvedený výrok tím, že čtenáře upozorňuje „na zřejmé přepsání Keynesovo“ a tvrdí, že „[v]e smyslu toho, co bylo shora předtím uvedeno, má věta správně znít: ‚že... je-li nabídka práce výlučně funkcí reálné mzdy‘ atd.“ (Keynes [1963], 46, pozn. překl., kurzíva doplněna). Ljubimovovo osvětlení je vskutku bizarní, a to ze dvou důvodů. Za prvé, ve světle toho, co bylo Keynesem „shora předtím uvedeno“, rozhodně o přepsání nešlo. JMK totiž hned o řádek předtím vyjadřuje podobnou myšlenku, když tvrdí, že „není-li nabídka práce funkcí pouze reálné mzdy, celá [argumentace klasické školy] se hroutí...“ (Keynes [1963], 45). Za druhé, kdybychom připustili, že JMK chtěl skutečně namísto „není-li“ napsat „je-li“, potom by jeho výrok rozhodně nebyl pravdivý! V případě, že by totiž byla nabídka práce funkcí reálné mzdy, potom by se křivka nabídky práce s žádným pohybem cen nikdy neměnila – jednalo by se o „posun po křivce“! Zdá se, že profesor Ljubimov chápal Keynesovy myšlenky obdobně jako na mnoha místech GT její čeští překladatelé a recenzenti (viz např. pozn. 67, 87, 128, 168, 178, 191 a 208). 20 Mluvíme-li o pracovnících, je mzda z jejich pohledu prostředkem k dosažení cíle, jímž jsou statky, které si za mzdu koupí. Proto bychom jejich reálnou mzdu měřili a uváděli v jednotkách těchto statků. Na druhou stranu, kdybychom mluvili o reálné mzdě z pohledu výrobců, potom je mzda cenou prostředku k dosažení cíle, jímž jsou statky, k jejichž výrobě je práce najímána. A proto bychom reálnou mzdu z pohledu výrobce měřili v jednotkách vyráběného statku. Reálná mzda pro pracovníky a reálná mzda pro výrobce tak není totéž!

• 16 •

Dan Šťastný •


že nabízející na trhu práce reagují na změny nominálních mezd citlivěji než na změny cen statků, které za mzdy nakupují, byť by každá ze změn sama o sobě vedla ke stejné změně mzdy reálné. Proto opravdu dochází k tomu, že „[s]nížení peněžních mezd se dělníci obyčejně vzpírají, avšak není jejich zvykem, aby odmítli pracovat, kdykoliv dojde k vzestupu ceny zboží dělnické spotřeby“ (Keynes [1963], 46). Tento správný poznatek se ovšem neomezuje pouze na nabízející na trhu práce, jak by se mohlo z Keynesova podání zdát. Platí obdobně pro poptávající na trhu práce, stejně jako pro obě strany na jakémkoliv jiném trhu!22 S JMK tak můžeme vřele souhlasit v tom, že „takto se dělnictvo opravdu chová“ a že „[to není] naprosto tak nelogické, jak se zdá na prvý pohled“ (Keynes [1963], 46), přestože má JMK pro toto jednání nabízejících na trhu práce poněkud jiné vysvětlení.23, 24 Vedle své logičnosti má

21

Zatímco reálné mzdy z pohledu výrobců – tj. jejich reálné mzdové náklady – jsou vyjádřeny vlastně v počtu jednotek výstupu a jsou víceméně jednoznačně určeny (zvláště je-li jeden výstup), je situace v případě reálných mezd pracovníků daleko složitější. Je tomu tak proto, že statků, které si pracovník za mzdu kupuje, je velmi mnoho. To je sice možné částečně obejít konstrukcí jakéhosi koše všech nakupovaných statků a udávat reálnou mzdu v jednotkách takového koše. Co však tímto způsobem obejít nelze, je skutečnost, že složení každého spotřebního koše je (v důsledku měnících se preferencí, cen a dalších podmínek) proměnlivé jak co do jednotlivých komodit, tak co do jejich vah v daném koši. V dynamickém světě žádný takový koš nikdy nemůže představovat v čase neměnnou jednotku, které je pro kardinální měření a srovnávání naměřených hodnot v čase třeba. Srovnávat proto reálnou mzdu v čase je principiálně nemožné i na úrovni jednoho jediného dělníka. Na úrovni pracovníků jako celé „třídy“ je celý problém navíc komplikován skutečností, že každý z nich je jiný a přísluší mu tak jiný koš. Z obdobného důvodu je potom principiálně nemožné konstruovat agregátní cenové indexy a odvozovat od nich změny veličin typu „cenová hladina“. Nepřekonatelné teoretické problémy spojené s cenovými indexy přiznává – byť na jiných místech – i sám JMK (viz Keynes [1930], 95-120). O problémech s indexními čísly viz též např. Mises [1996], 220-223. 22 Např. pro poptávající na trhu práce by šlo Keynesův výrok parafrázovat následujícím způsobem: Zvýšení peněžních mezd se zaměstnavatelé obyčejně vzpírají, avšak není jejich zvykem, aby odmítli dělníky najmout, kdykoliv dojde k poklesu ceny zboží, na jehož výrobu dělníky najímají. […] Je-li tomu tak, není ekvivalent existujících peněžních mezd v jednotkách prací vyráběného zboží přesným ukazatelem mezního produktu práce a první postulát tak neplatí. (parafráze, viz Keynes [1963], 46 a 47)

Bylo by zajímavé zjistit, zda by JMK na základě toho usuzoval, že „zaměstnavatelé zpravidla jen zřídkakdy najmou tolik práce, kolik by jí chtěli najmout na základě existující mzdy“ (parafráze, viz Keynes [1963], 45), a zda by na této skutečnosti spatřoval něco nedobrovolného! 23 JMK vysvětluje tuto skutečnost péčí pracovníků o „rozdělení celkové reálné mzdy“ a snahou „uhájit jejich relativní reálnou mzdu“ (Keynes [1963], 50, kurzíva původní). Viz např. Keynesův výrok: [K]aždý jednotlivec nebo skupina lidí, kteří na rozdíl od ostatních přistoupí na to, aby se jejich peněžní mzdy ve srovnání se mzdami jiných osob nebo skupin snížily, budou postiženi relativním snížením reálných mezd, což je pro ně už dostatečným důvodem, aby se tomuto snížení bránili. (Keynes [1963], 50, kurzíva původní)

Není zřejmé, proč by toto měl být „dostatečný důvod“ k tomu, aby se pracovníci snížení nominálních mezd bránili, zvláště mohou-li někteří z nich v důsledku toho o práci přijít a utrpět tak daleko zásadnější pokles reálného důchodu. Podobnou logikou by navíc šlo tvrdit, že ani prodávající na trhu zboží nebudou nikdy snižovat ceny svých výrobků, neboť by tak byli postiženi relativním snížením cen svých výrobků ve srovnání s cenami jiných výrobků. Představa JMK, že důvodem neochoty pracovníků přistoupit na snížení nominálních mezd je snaha o udržení (popř. zvýšení) jejich relativní mzdy ve srovnání se mzdami ostatních, vkládá pracovníkům do jejich užitkových funkcí proměnnou (mzdy – popř. životní úroveň – ostatních pracovníků), jejíž interpretace je poměrně nelichotivá: užitek z chudoby (a zarmoucení z bohatství) druhých pracovníků. Ačkoliv takové preference jistě nelze vyloučit, lze s úspěchem pochybovat o jejich praktickém výskytu a relevanci vzhledem ke mzdové strnulosti. Kdyby tomu totiž tak bylo, potom by otázky relativních mezd musely být předmětem jednotlivých mzdových jednání pracovníků se zaměstnavateli a odměna v pracovních smlouvách by byla stanovena vzhledem k jiným profesím. Dále by z toho vyplývalo, že by pracovníci byli bez problémů ochotni na snížení nominálních mezd přistoupit, bude-li zaručeno, že ve zbytku ekonomiky dojde k témuž.

• 17 •

Dan Šťastný •


skutečnost, že pracovníci odmítají přistoupit na snížení nominálních mezd, dle JMK ještě dva další atributy: nejenže nemá žádné negativní důsledky (nezpůsobuje nezaměstnanost charakterizující depresi)25, ale že „je tomu [dokonce] naštěstí právě tak“ (Keynes [1963], 46). Je sice pravdou, že 1) „každá odborová organizace se bude bránit snížení peněžních mezd, ať bude sebenepatrnější“, zatímco 2) „žádnou odborovou organizaci ani nenapadne stávkovat pokaždé, když dojde ke zvýšení životních nákladů“ (Keynes [1963], 51). První výrok však platí proto, že cílem odborové organizace je prosazování co nejvyšších možných mezd, a proto bude stávkovat pokaždé, kdyby mělo ke snížení nominálních mezd dojít. A druhý výrok platí do té míry, do jaké je zvýšení „životních nákladů“ nepatrné a nebude proto odbory výrazně vnímáno. Odbory životní náklady ale sledují a jakmile jejich změna přesáhne určitou míru a stane se viditelnější, kompenzaci ve formě vyšších nominálních mezd požadují a jsou za ni ochotny mnohdy i stávkovat. Jen těžko si lze představit, že by odbory nestávkovaly jen proto, že by se utěšovaly pocitem, že snížení reálných mezd je plošné a že ostatní pracovníci se tedy rovněž mají hůře. Pracovníci se brání snížení nominálních mezd jednoduše proto, že to pro ně bude znamenat nižší životní úroveň, nikoliv proto, že by je trápil pocit, že snížení není plošné a že jiným pracovníkům tedy životní úroveň klesne méně nebo vůbec. Naopak, snížení reálné mzdy v důsledku růstu „životních nákladů“ se budou bránit méně, neboť je pro ně méně zjevné a jsou na ně proto méně citliví. Že se ze strany pracovníků jedná o neschopnost odporovat snížení reálných mezd prostřednictvím růstu cen zboží spíše než o ochotu takové snížení přijmout, nakonec naznačuje i sám JMK, když tvrdí, že „[by bylo] prakticky nemožné odporovat každému snížení reálných mezd, k němuž dochází změnou kupní síly peněz, postihující všechny dělníky ve stejné míře“ (Keynes [1963], 50, kurzíva doplněna)! 24 Keynesovo vysvětlení této skutečnosti se může jevit jako nepodstatné a nadbytečné (málokdo nakonec zpochybňuje, že „takto se dělnictvo opravdu chová“, tak proč se obtěžovat s vysvětlováním jeho příčiny?). Takové vysvětlení však dokonale zapadá do Keynesova systému, neboť jím zbavuje počínání pracovníků a odborových organizací viny z existence nezaměstnanosti (kterou jim připisuje ortodoxní teorie) a spojuje s jejich počínáním naopak pro zaměstnanost pozitivní důsledky. Viz například následující Keynesovu poznámku: Jelikož […] žádnou odborovou organizaci ani nenapadne stávkovat pokaždé, když dojde ke zvýšení životních nákladů, neodporují nikdy tyto organizace, jak je z toho obviňuje klasická škola, růstu celkové zaměstnanosti. (Keynes [1963], 51, kurzíva doplněna)

Nebo jeho slavnou sarkastickou narážku na „rozumnost“ ortodoxních ekonomů: Dělníci tedy naštěstí jsou, byť i nevědomky, instinktivně rozumnějšími ekonomy než přívrženci klasické školy, neboť se vzpírají snižování peněžních mezd, které má zřídka kdy nebo nikdy obecný charakter, a to i když existující [reálná mzda je příliš vysoká a existuje proto nezaměstnanost]. (Keynes [1963], 50, kurzíva doplněna)

Výroky tohoto typu si JMK připravoval půdu pod nohama k tomu, aby mohl za jediné řešení problému nezaměstnanosti označit inflaci (viz níže, kap. 2.7, zvláště str. 104). Právě inflace má blízko k tomu být prostředkem k plošnému snížení reálné mzdy (připustíme-li ovšem, že inflace má za důsledek skutečně plošné zvýšení všech cen v ekonomice stejnou měrou, nebo že neexistují výrazné rozdíly ve spotřebních koších jednotlivých pracovníků!). Alternativním vysvětlením Keynesova podivného předpokladu je snaha udržet představu, že pracovníci se při vyjednávání o mzdách rozhodují jako jakýsi jednotný – homogenní – celek, která by jinak byla vzhledem k nehomogenitě práce lehce napadnutelná. Fixní mzdová struktura (existující v důsledku zájmu všech pracovníků o jejich relativní mzdu) tak umožňuje hledět na práci jako na homogenní celek, jehož cena je prostě mzdová hladina. O výhodnosti takového předpokladu vzhledem ke Keynesově teorii viz níže, str. 21. 25 O tom je čtenář informován v odstavci věnovaném názoru, že nezaměstnanost ve Spojených státech v roce 1932 byla „způsobena tím, že dělníci [odmítali] přistoupit na snížení peněžních mezd” (Keynes [1963], 46). Dle JMK se tento názor „neopírá bezpečně o skutečnost“ a „[n]elze [jej] vážně tvrdit”. Jaký má pro to důvod? Ve výši zaměstnanosti [docházelo] ke značným výkyvům, aniž se nějak zřejmě změnily minimální reálné mzdy požadované dělníky, nebo produktivita jejich práce. Za deprese nejsou dělníci náročnější než za hospodářského rozmachu – právě naopak. Ani jejich fyzická produktivita se nezmenšuje. Tyto skutečnosti, opírající se o zkušenost, jsou prima facie důvodem k tomu, abychom zapochybovali o postačitelnosti analýzy [ortodoxní ekonomie zastávající názor, že nezaměstnanost je způsobena neochotou pracovníků přistoupit na snížení peněžních mezd]. (Keynes [1963], 46, kurzíva původní)

Pro čtenáře seznámeného se stylem argumentace JMK nebude překvapením, že uvedené skutečnosti žádným důvodem, proč nelze za příčinu nezaměstnanosti považovat neochotu pracovníků přistoupit na nižší peněžní mzdy, nejsou.

• 18 •

Dan Šťastný •


Na celé této poznámce o „skutečném“ chování pracovníků je ovšem nejpodstatnější závěr, který z ní JMK vyvozuje. Chování pracovníků totiž považuje za důkaz skutečnosti, že při dané mzdě je nabízeno větší množství práce, než je zaměstnáno, a že tedy „druhý postulát“ neplatí. Proč je chování pracovníků toho důkazem? Kdyby totiž všichni, kteří práci při dané reálné mzdě nabízejí, byli skutečně zaměstnáni (a „druhý postulát“ by tak platil), potom by muselo jakékoliv snížení reálné mzdy vždy vést ke snížení množství nabízené práce. Ze skutečnosti, že pracovníci se takto nechovají vždy – že např. při snížení reálné mzdy v důsledku růstu cen zboží z trhu neodcházejí, JMK vyvozuje, že reálná mzda musela být předtím vyšší než peněžní ekvivalent mezní nevýhodnosti práce. Museli tak podle JMK existovat pracovníci, kteří práci nabízeli, ale zaměstnáni nebyli – tedy pracovníci, které o dvě stránky později definuje jako nedobrovolně nezaměstnané.26 Existují dva důvody, proč chování pracovníků nelze za důkaz nedobrovolné nezaměstnanosti a její skutečné „nedobrovolnosti“ přijmout. Jednak je možné a – jak jsme naznačili výše – i pravděpodobné, že pracovníci při poklesu reálné mzdy v důsledku zvýšení cen zboží z trhu neodcházejí jednoduše proto, že je pro ně málo viditelné a že na něj mnohdy ani zareagovat nemohou, protože jej nevidí. A skutečnost, že takové snížení reálné mzdy zůstane pracovníkům skryto, nijak nedokazuje, že předchozí mzda byla vyšší než mezní nevýhodnost práce a že tedy existovali nedobrovolně nezaměstnaní.27 Za druhé, i kdyby bylo pravdou, že pracovníci takové snížení reálných mezd vědomě (ať již z Keynesem uváděných či jiných důvodů) přijímají či tolerují, stále to nic nemění na skutečnosti, že důvodem nezaměstnanosti některých z nich je jejich neochota přijmout či tolerovat snížení reálných mezd prostřednictvím snížení mezd nominálních!28 Jsou to totiž právě a jen mzdy nominální, jejichž prostřednictvím, jak sám JMK přiznává (viz níže), mohou pracovníci reálné mzdy vůbec nějak ovlivnit. A nejsou-li pracovníci ochotni nominální ceny snižovat, potom je to Je sice pravdou, že při nezměněných reálných mzdových požadavcích (tj. nabídce práce) a produktivitě pracovníků (tj. poptávce po práci) nemůže dle ortodoxní ekonomie ke změně zaměstnanosti dojít (odhlédneme-li od skutečnosti, že pro každou ze stran jsou relevantní ceny jiného zboží – viz výše, pozn. 20). To ovšem nic nemění na skutečnosti, že aby mohly být reálné mzdové požadavky pracovníků považovány za nezměněné, musí být při klesajících cenách zboží ochotni přistoupit na nižší peněžní mzdy. Ortodoxní analýza netvrdila nic jiného, než že pokud tato ochota nebude existovat (popř. nebude dostatečná) a reálné mzdové požadavky pracovníků vzrostou, potom bude navzdory nezměněné produktivitě pracovníků výsledkem nezaměstnanost. Její adekvátnost tak JMK popírá tvrzením, že reálné mzdové požadavky se v USA během deprese „zřejmě“ nezměnily – tj. pracovníci byli ochotni na snížení peněžních mezd přistoupit, a k nezaměstnanosti přesto došlo. Pomineme-li notoricky známá empirická data o dramatickém poklesu cen, která Keynesovo tvrzení popírají, je pozoruhodné, že sám JMK (a to hned v následujícím odstavci!) předkládá čtenáři svoje přesvědčení o tom, že „statistické zkoumání skutečného vztahu mezi změnami peněžních a reálných mezd“ by ukázalo, že „jestliže peněžní mzdy stoupají [...], reálné mzdy klesají; a jestliže peněžní mzdy klesají, reálné mzdy stoupají“ (Keynes [1963], 46-47, kurzíva doplněna). Pakliže je totiž JMK o pravdivosti této skutečnosti přesvědčen, je podivné, že nebyl ochoten přijmout myšlenku, že deprese, při níž k určitému poklesu nominálních mezd došlo, byla provázena růstem reálných mzdových požadavků pracovníků, a že tedy pozorovaná nezaměstnanost může mít přeci jenom něco společného s příliš vysokými reálnými mzdami a neochotou pracovníků přistoupit na dostatečné snížení mezd nominálních, což JMK o odstavec výše popírá! 26 Zde zřetelně vidíme důvody, proč JMK při definici nedobrovolné nezaměstnanosti (Keynes [1963], 51; viz též níže, str. 22) operuje se snížením reálných mezd prostřednictvím růstu cen zboží. 27 Kdyby byl výše uvedený důkaz platný, znamenalo by to rovněž, že při plné zaměstnanosti by pracovníci nenechali sebemenší zvýšení cen zboží bez odezvy v podobě příslušného snížení nabízeného množství práce. Taková představa je ovšem stejně absurdní jako představa (Keynesem právem zesměšňovaná), že by se takto chovali pracovníci v situaci nedobrovolné nezaměstnanosti. 28 Že se skutečně jedná o neochotu, je zřejmé z textu, kterým JMK celou poznámku o chování dělníků začíná: Předpokládejme [...], že dělnictvo není ochotno pracovat za nižší peněžní mzdu a že snížení existující hladiny peněžních mezd by vedlo prostřednictvím stávek i jiným způsobem k tomu, že by dělníci nyní zaměstnaní odešli z trhu práce. (Keynes [1963], 45, kurzíva doplněna)

• 19 •

Dan Šťastný •


jejich vlastní rozhodnutí a je zcela přirozené takovou nezaměstnanost nazvat dobrovolnou, jak také ortodoxní teorie činí! Vliv mzdové dohody na reálnou mzdu Druhou, dle JMK „ještě vážnější“ námitku proti ortodoxní analýze nezaměstnanosti lze údajně vznést vůči jejímu předpokladu, že „dělníci si mohou své reálné mzdy kdykoli snížit tím, že přistoupí na snížení svých peněžních mezd“ (Keynes [1963], 47): Stručně řečeno, tradiční teorie tvrdí, že reálnou mzdu určují mzdové dohody mezi podnikateli a dělníky, takže za předpokladu volné soutěže mezi zaměstnavateli a za předpokladu, že neexistují omezující dohody mezi dělníky, [dělníci] mohou, přejí-li si to, uvést své reálné mzdy v soulad s mezní nevýhodností [práce] při daném rozsahu zaměstnanosti, nabízené jim zaměstnavateli za těchto mezd. (Keynes [1963], 48, kurzíva původní)

Takový předpoklad ortodoxní ekonomie nelze dle JMK přijmout. Dokonce se sám podivuje nad tím, že na jeho neoprávněnost musel přijít až on: Vždyť se tento názor pramálo snáší s obecným smyslem klasické teorie, která nás učí, že ceny jsou určovány mezními výrobními náklady [..., které] jsou z velké míry určovány peněžními mzdami. Mění-li se peněžní mzdy, očekávali bychom proto, že klasická škola bude argumentovat tak, že se změnily i ceny téměř ve stejném poměru, přičemž reálná mzda a hladina nezaměstnanosti zůstanou prakticky stejné jako předtím... (Keynes [1963], 48, kurzíva doplněna)

Keynesův pokus využít ortodoxní teorii cen k podpoře svého závěru o nemožnosti snížení reálných mezd prostřednictvím snížení nominálních mezd není příliš úspěšný. I kdybychom přijali Keynesovu aplikaci ortodoxní mikroekonomie do jeho světa makroekonomických „hladin“ peněžních mezd, cen zboží dělnické spotřeby a jiných,29 stále by z této teorie nevyplýval závěr, že reálné mzdy nemohou poklesnout, a to z následujícího důvodu. Abychom vyšli JMK v předpokladech co nejvíce vstříc, ještě zpřísníme jeho předpoklad: dejme tomu, že mezní náklady nejsou mzdami tvořeny jen „z velké míry“, nýbrž výhradně.30 Potom sice bude pravdou, že x-procentní pokles peněžní mzdy vyvolá právě x-procentní pokles mezních nákladů. Nicméně z x-procentního poklesu mezních nákladů, a tedy posunu nabídkové křivky, ještě nijak neplyne x-procentní pokles tržních cen a tedy cenové hladiny zboží. Na determinaci tržních cen se totiž dle ortodoxní ekonomie kromě nákladů (tj. nabídky) podílí i poptávka, a proto (není-li ta zcela neelastická) cena poklesne o méně než x procent.31 Je-li reálná mzda definována jako poměr nominální mzdy a cenové hladiny zboží, potom snížení nominálních mezd dle ortodoxní teorie cen povede ke snížení mezd reálných, přestože

29

Jedním ze zavádějících důsledků Keynesova uvažování v agregátech je skutečnost, že mluví o mzdách obecně a v souvislosti s nezaměstnaností tedy předpokládá, že všechny mzdy v ekonomice jsou vyšší než mezní nevýhodnost práce. V reálném životě jsou to však konkrétní odvětví, v nichž jsou mzdy příliš vysoko, vedle nichž existují odvětví, kde úroveň mezd odpovídá mezní nevýhodnosti práce a o žádné nezaměstnanosti nemá smysl mluvit. JMK nicméně celý svůj argument o nemožnosti ovlivnění reálné mzdy ze strany pracovníků staví právě na předpokladu, že příliš vysoké mzdy a nezaměstnanost jsou charakteristické plošně pro celou ekonomiku. 30 Bez takového předpokladu není vlastně ani teoreticky možné, aby byl Keynesův názor pravdivý, neboť pokles mezd by nikdy nemohl způsobit proporcionální pokles mezních nákladů. 31 To není v rozporu s představou ortodoxní ekonomie o rovnosti ceny a mezních nákladů: náklady sice poklesnou o x procent pro každou jednotlivou úroveň výstupu, avšak v důsledku zvýšeného výstupu budou mezní náklady vyšší, než by jinak bývaly, kdyby ke zvýšení výstupu nedošlo. Na této úrovni budou odpovídat nové ceně.

• 20 •

Dan Šťastný •


se nebude jednat o snížení přímo úměrné.32 JMK se proto zcela mýlí ve svém tvrzení, že ortodoxní ekonomie se předpokladem, že je v moci najímaných pracovníků snížit své reálné mzdy tím, že přistoupí na nižší mzdy nominální, nějak svému „myšlenkovému postupu“ zpronevěřuje. I kdyby se však JMK v tomto ohledu nemýlil – i kdyby byl výše uvedený předpoklad skutečně s ortodoxní teorií ceny nekompatibilní, dokázal by tím JMK daleko více, než by sám patrně chtěl. Kdyby totiž byly nominální mzdy a ceny na sebe fixovány takovým způsobem, že by nebylo možné snížit prvé bez druhého, znamenalo by to zároveň, že by nebylo možné ani zvýšit druhé (ceny zboží) bez prvého (mezd)! To by znamenalo, že na výši reálné mzdy – poměr nominálních mezd a cen – mají vliv výhradně reálné faktory (produktivita práce na straně poptávky a mezní nevýhodnost práce na straně nabídky), při jejichž neměnnosti zůstává reálná mzda jednoduše fixní. Kdyby tedy bylo pravdou, že v důsledku vazby cen na mezní náklady (mzdy) „neexistuje prostředek, jímž by dělnická třída svou reálnou mzdu mohla snížit na danou částku tím, že by dohody s podnikateli o mzdách peněžních byly revidovány“ (Keynes [1963], 49, kurzíva původní), potom by musel takový prostředek nutně chybět i Keynesově ekonomické aristokracii usilující o plnou zaměstnanost (tj. odstranění nedobrovolné nezaměstnanosti) zvyšováním cen – inflací! Jakkoliv si lze takový systém za účelem demonstrace neschopnosti pracovníků snížit si reálné mzdy prostě axiomaticky nadefinovat,33 jen těžko bychom hledali na světě pracovníky, jejichž situaci by takový model popisoval. Je sice pravdou, že o mzdách kromě jednotlivých pracovníků vyjednávají někdy i celé jejich skupiny, v některých případech dokonce všichni pracovníci určitých odvětví. Nikdy však nejsou v situaci, že by jejich rozhodnutí přijmout nižší nominální mzdy bylo současně doprovázeno proporcionálním snížením cen jimi produkovaných výrobků, čímž by byl jejich záměr stát se pro jejich zaměstnavatele reálně levnějšími zmařen. To by mohlo teoreticky platit – s výše uvedenými výhradami – pouze tehdy, kdyby se „dělnická třída“ rozhodovala organizovaně jako celek.34 Vedle empirické zkušenosti, že se pracovníci jako celek skutečně nerozhodují, je zde možné namítnout, že i kdyby se tak rozhodovali, představovalo by to stále pouze jednání samotných pracovníků. Tak či onak je potom prostě nemožné tvrdit to, co JMK chce: že taková nezaměstnanost není dobrovolná!35 ♦ 32

Pokles cen v reakci na pokles peněžních mezd bude tím nižší (a pokles reálných mezd v reakci na pokles mezd nominálních tím úměrnější), čím menší bude podíl mezních nákladů související s najímáním práce a čím elastičtější bude poptávka po zboží. Nutnými podmínkami pro platnost Keynesova závěru, že dle ortodoxní ekonomie povede pokles mezd k přímo úměrnému poklesu cen, je 1) existence výhradně mzdových mezních nákladů (náklady na ostatní faktory jsou fixní) a 2) zcela neelastická poptávka po zboží produkovaném touto prací. 33 Nechť P (cenová hladina) je proporcionálně závislá na W (hladině mzdové), tj. P = k W (k je konstanta). Potom reálná mzda W/P = W/kW = 1/k, z čehož plyne, že reálná mzda je na nominálních W a P nezávislá a její výše se odvíjí pouze od reálných veličin (ukrytých v k). 34 Zdá se, že JMK si je toho vědom, a proto mluví o „dělnické třídě“ (Keynes [1963], 49), naznačuje nepřípustnost zobecnění závěrů platných pro jednotlivce na celek (Keynes [1963], 48) a podsouvá dělníkům úsilí o udržení relativní mzdy (Keynes [1963], 50-51), diskutované výše v tomto textu (viz pozn. 23 a 24 na str. 17). Jeho vědomí si takového předpokladu však ještě nijak nedokazuje, že se „dělnická třída“ jako celek skutečně rozhoduje. Na druhé straně se zdá, že JMK by na této tezi patrně příliš netrval. Kdyby se „dělnická třída“ skutečně rozhodovala jako celek, jak by potom mohlo docházet ke změnám relativních mezd, jimž se pracovníci údajně tak brání? 35 Z hlediska dnešní mikroekonomie je navíc vhodné poznamenat, že kdyby se pracovníci rozhodovali jako celek, byli by v takovém případě na trhu práce v pozici monopolu, a nebylo by tak žádným překvapením, že by mzdy převyšovaly mezní nevýhodnost práce. Mikroekonomie ovšem ze mzdy převyšující nevýhodnost práce žádné závěry o nedobrovolné nezaměstnanosti samozřejmě nečiní.

• 21 •

Dan Šťastný •


Ačkoliv skutečnost, že pracovníci nevykonají při dané mzdě takové množství práce, jaké by rádi vykonali, bezpochyby znamená, že mzda je v takovém případě vyšší než peněžní ekvivalent mezní nevýhodnosti práce, nijak z toho neplyne, že tito pracovníci jsou nutně nezaměstnaní nedobrovolně. JMK se snaží nedobrovolnost nezaměstnanosti prokázat tvrzením, že pracovníci, vykonávající méně práce, než kolik by při dané mzdě vykonávat chtěli, jsou ochotni přijmout snížení reálných mezd, ale že toho v existujícím systému nemohou docílit tím, že by přistoupili na snížení nominálních mezd. Navzdory jeho úporné snaze jsme však viděli, že nakonec vždy – i když pomineme mnoho problémů v Keynesově argumentaci – dojdeme k jednání samotných pracovníků, neochotných přistoupit na nižší nominální mzdy (viz první z námitek) či ochotných o mzdách vyjednávat pouze kolektivně (viz druhá z námitek). Definice nedobrovolné nezaměstnanosti Očekávali bychom proto, že JMK předloží v dalším textu dodatečné a poněkud rigoróznější důvody, proč jsou pracovníci nezaměstnaní proti své vůli a nemohou s tím nic dělat. Namísto nich však JMK předkládá pouze jím slíbenou definici nedobrovolné nezaměstnanosti „v přísném smyslu slova“: Lidé jsou nezaměstnáni nedobrovolně, jestliže při malém vzestupu cen zboží dělnické spotřeby vzhledem k peněžní mzdě jak celková nabídka dělníků ochotných pracovat za běžnou peněžní mzdu, tak i celková poptávka po práci při této mzdě by byly větší než existující výše zaměstnanosti. (Keynes [1963], 51, kurzíva původní)36

Ačkoliv se taková definice svojí délkou a složitostí úspěšně brání podezření z primitivismu, k jejímu rychlejšímu a úplnému pochopení se zdá být vhodné ji poněkud zjednodušit a poopravit. Termín „zboží dělnické spotřeby“ (angl. wage-goods) označuje takové statky, které jsou kupovány příjemci mezd (obecně pracovníky)37 a jejichž ceny tedy mají vliv na reálnou mzdu, jak ji vnímají pracovníci. Tento termín je však nejen poněkud matoucí38, ale nakonec i nadbytečný. Problém volby relevantních cen totiž vzniká při jakékoliv snaze o zreálnění nominálních veličin a ekonomové jsou zvyklí nominální veličiny dělit relevantními cenami, aniž by pro každou jednotlivou skupinu cen hledali zvláštní jméno.39 Závažnější vadou jeho použití je však skutečnost, že v daném kontextu je zrovna reálná mzda vnímaná nabízejícími upřímně řečeno irelevantní! Je-li totiž limitujícím faktorem poptávka po práci (problémem je, že práce je poptáváno příliš malé množství), je třeba se spíše než na reálnou odměnu za práci (tedy reálnou mzdu vnímanou těmi, kdo práci nabízí) soustředit na reálné náklady práce (tedy reálnou mzdu vnímanou těmi, kdo práci poptávají). Poptávající totiž nejsou citliví na změny cen zboží, za něž jejich pracovníci své mzdy utrácejí, nýbrž na změny cen zboží, na jejichž 36

Ihned po této definici následuje Keynesovo upozornění čtenáři, že „[a]lternativní definice, která však říká vlastně totéž, bude uvedena v příští kapitole (na straně 60)“ (Keynes [1963], 51). Tato alternativní definice, ačkoliv je definicí nazývána a je na ní explicitně odkazováno, je nenápadně skryta v textu na začátku následující, 3. kapitoly GT, věnované principu efektivní poptávky. Nedobrovolná nezaměstnanost je zde vymezena negativně: [Nedobrovolná nezaměstnanost neexistuje v situaci], ve které celková zaměstnanost je nepružná, to jest nereaguje na zvýšení efektivní poptávky po její produkci. (Keynes [1963], 60)

Dále v textu si však ukážeme, že tato definice neříká totéž jako definice původní (viz níže, str. 27 a 35). 37 JMK jistě neměl na mysli pouze dělníky, jak by vyplývalo z českého překladu, patrně odrážejícího dobu, v níž byl proveden, tedy rok 1963. 38 Je tomu tak zejména v důsledku jeho nekonvenčnosti. Na obranu JMK je však nutno dodat, že se jedná o Pigouův termín a JMK ho od něj převzal (Keynes [1963], 44). 39 Mluví-li ekonomové např. o reálné úrokové míře, rovněž neříkají, že je třeba nominální úrokovou míru vydělit změnou cen zboží věřitelské spotřeby.

• 22 •

Dan Šťastný •


výrobu práci najímají, tj. jejich výstupů. Z těchto důvodů vypustíme z definice zmínku o zboží dělnické spotřeby a budeme mít pouze na paměti, že se jedná o ceny relevantní pro ty, kdo práci poptávají. Dále by bylo v rámci vyjasnění Keynesovy definice vhodné ji zbavit jedné nejasnosti. Čtenáře může totiž právem zarazit myšlenka, že by snížení reálné mzdy mohlo přimět dělníky zvýšit nabídku jejich práce. Nejprve je třeba upozornit na skutečnost, že nabídkou práce má JMK ve skutečnosti na mysli nabízené množství práce.40 I po takové terminologické opravě však stále zůstává záhadou, proč by měli mít dělníci zájem více pracovat, bude-li jejich reálná odměna za práci snížena. Vzhledem k tomu, že kdyby JMK skutečně na takové definici trval, byla by nedobrovolná nezaměstnanost (v rozporu s jeho představou o její masovosti) naprostou raritou, lze se jen domnívat, že vyšší celkovou nabídkou práce i poptávkou po ní měl prostě na mysli vyšší úroveň zaměstnanosti (více skutečně najímané práce). Teoreticky nejpozoruhodnější součástí definice je ovšem způsob, jakým má ke snížení reálné mzdy dojít. Zde navazuje JMK na svá předchozí tvrzení o přirozené neochotě pracovníků přijmout snížení reálných mezd prostřednictvím snížení mezd nominálních a o jejich neschopnosti (i kdyby tato ochota existovala) toho tímto způsobem dosáhnout. Proto JMK ve své definici hovoří rovnou o snížení reálných mezd prostřednictvím „vzestupu cen vzhledem k peněžní mzdě“. I pro JMK však zjevně zůstává příčinou nedobrovolné nezaměstnanosti (a klíčem k jejímu odstranění) příliš vysoká reálná mzda a klíčem k jejímu odstranění tedy snížení reálné mzdy!41 Skutečnost, že hovoří pouze o jednom konkrétním způsobu, jak může ke snížení reálné mzdy dojít, je logickým důsledkem toho, že ten druhý prohlásil za nereálný – technicky neproveditelný. Naší pozornosti by nakonec rozhodně neměl uniknout jeden (doslova) „malý“ detail Keynesovy definice, a to sice jeho zdůraznění, že se jedná o „malý vzestup cen vzhledem k peněžní mzdě“. Jediným důvodem, proč by měla míra zmíněného zvýšení cen být tak zásadní, se zdá být skutečnost, že „větší“ zvýšení cen by pracovníci již nebyli ochotni tolerovat, a snížili by proto množství práce, které nabízejí. Je-li tomu tak,42 objevujeme tím

40

Obdobně Keynesův výraz celková poptávka po práci vyjadřuje v definici nedobrovolné nezaměstnanosti ve skutečnosti celkové poptávané množství práce. Jen nabízené (poptávané) množství práce, a nikoliv vztahy mezi nabízeným (poptávaným) množstvím práce a její cenou, lze totiž srovnávat s výší zaměstnanosti, jak JMK ke konci své definice činí. Druhým důvodem, proč je oprávněné domnívat se, že JMK má ve skutečnosti na mysli množství, je že mluví o změněné (konkrétně vyšší) poptávce a nabídce. Jak však víme, při změně reálné mzdy (je-li tou nezávisle proměnnou na ose y) nedochází k posunům křivek, ale pohybu po nich. Tento elementární rozdíl bývá začínajícím studentům ekonomie předkládán jako velmi podstatný a je poněkud nevhodné, když se takové záměny dopouští člověk Keynesovy pověsti. 41 Důkaz, že tomu tak je, lze nalézt např. o něco níže v textu GT, kde JMK přiznává, že nepopírá „podstatnou skutečnost, kterou klasičtí ekonomové naprosto správně považovali za nedotknutelnou“, a sice že: ... k růstu zaměstnanosti může zpravidla dojít jen současně s poklesem výše reálných mezd. (Keynes [1963], 53, kurzíva doplněna)

Na začátku III. části 19. kapitoly GT potom nakonec předkládá vlastně alternativní definici nedobrovolné nezaměstnanosti: [P]ři nedostatečné efektivní poptávce vzniká nedostačující zaměstnanost [tj. nedobrovolná nezaměstnanost] v tom smyslu, že existují nezaměstnaní, kteří by byli ochotni pracovat za nižší odměnu, než je existující reálná mzda. (Keynes [1963], 279, kurzíva doplněna)

V této definici operuje JMK – zcela správně – již jen s reálnou mzdou. Netvrdí např.: „existují nezaměstnaní, kteří by byli ochotni pracovat při vyšších cenách zboží dělnické spotřeby.“ Bez ohledu na roli efektivní poptávky (o níž pojednáme níže) je tak z citátu zřejmé, že JMK považoval za bezprostřední příčinu nezaměstnanosti příliš vysokou reálnou mzdu. 42 Ze strany JMK jistě nejde o pouhý bezvýznamný slovní obrat, neboť podobný akcent zaznívá v textu již dříve:

• 23 •

Dan Šťastný •


další trhliny v Keynesově myšlení. Jednak by to totiž potvrzovalo, že skutečným důvodem, proč je snížení reálné mzdy prostřednictvím zvýšení cen pracovníky tolerováno, je jeho nenápadnost – skutečnost, že není pro ně tak bezprostředně zjevné, jako kdyby k němu došlo snížením nominálních mezd. Čím bude totiž vzestup cen vzhledem k nominálním mzdám menší, tím skrytější pro pracovníky zůstane, a tím méně se takovému snížení reálné mzdy budou bránit.43 Je-li ale nutné reálnou mzdu snižovat tak, aby si toho pracovníci nevšimli, potom tím JMK přiznává, že pracovníci prostě nejsou ochotni přistoupit na snížení reálné mzdy ani jedním z možných způsobů. Kdo jsou potom ti nedobrovolně nezaměstnaní, kteří „by byli ochotni pracovat za nižší odměnu, než je existující reálná mzda“ (Keynes [1963], 279), když žádný z pracovníků není ochoten na snížení mezd přistoupit? Mluvit o „malém“ vzestupu cen je tak buď zbytečné (a lze to z definice vypustit), nebo je tím přiznávána skutečnost, že pracovníci nejsou ochotni na snížení mezd přistoupit, což ovšem není kompatibilní s definicí nedobrovolné nezaměstnanosti (viz níže). Ve snaze vyjít JMK vstříc se prozatím přidržíme první možnosti a tento přívlastek – „malý“ – prostě vypustíme. Vezmeme-li v úvahu všechny výše uvedené výhrady a zjednodušení, bylo by možné Keynesovu definici nedobrovolné nezaměstnanosti redukovat následujícím způsobem: Lidé jsou nezaměstnáni nedobrovolně, jestliže pokles reálné mzdy povede k vyšší zaměstnanosti.

Nedobrovolná nezaměstnanost a ortodoxní teorie Ve chvíli, kdy Keynesovu definici takto zjednodušíme, a učiníme ji tak srozumitelnější (aniž bychom ji přitom dezinterpretovali), budeme moci lépe porozumět její (ne)slučitelnosti s ortodoxní teorií, které se JMK následně věnuje. V rozporu s představou JMK totiž ihned zjistíme, že by se pod ní s klidným svědomím podepsali i ortodoxní ekonomové. Pro ně totiž nebylo obecně – nikoliv pouze na trhu práce – žádným překvapením, že bude-li cena vyšší než cena tržní, bude existovat na trhu přebytek dané komodity, který nebude nikdo chtít za danou cenu získat. Pouze tvrdili, že k takovým neprodaným přebytkům nebude docházet, nebude-li ceně v poklesu bráněno. Aplikováno na trh práce, k nedobrovolné nezaměstnanosti (tj. k nezaměstnanosti těch, kteří za danou mzdu práci nabízejí) dle ortodoxní teorie může dojít, pokud bude pracovníkům bráněno práci prodávat za nižší cenu, a mzdy tak nebudou moci klesnout. Právě tehdy nastane podle ortodoxní teorie situace, kdy „druhý postulát“ (tj. rovnost mzdy a mezní nevýhodnosti práce) neplatí, a proto je zcela chybné ortodoxním autorům podsouvat, že automaticky předpokládají plnou zaměstnanost, jak opakovaně činí JMK.44 Pokud ovšem nic pracovníkům v poskytování práce za nižší cenu nebrání a mzda přesto neklesá, musí to nutně znamenat, že všichni ti, kteří pracovat při dané mzdě chtějí, skutečně pracují, „druhý postulát“ platí a veškerá nezaměstnanost je dobrovolná. Je-li totiž důvodem, [P]okud snížení reálných mezd, k němuž [dochází prostřednictvím zvýšení cen], není příliš velké, nevyvolává také zpravidla odpor. (Keynes [1963], 50, kurzíva doplněna) 43 Keynesova snaha zdůvodnit přijatelnost poklesu reálné mzdy v důsledku zvýšení cen jeho plošností – „zachováním relativních mezd“ (viz výše, pozn. 23 na str. 17) – je proto pouhým sofismatem. V Keynesově pojetí totiž zůstávají relativní mzdy zachovány bez ohledu na velikost zvýšení cen. Kdyby šlo pracovníkům skutečně jen o zachování relativních mezd, nebylo by třeba klást důraz na „malý vzestup“ cen – pracovníci by měli být ochotni přijmout jakýkoliv vzestup cen! 44 Kromě uvedených citátů na straně 14 lze jako důkaz předložit ještě následující Keynesův výrok:

Pokud platí klasické postuláty, nemůže dojít k nezaměstnanosti, která je ve shora uvedeném smyslu „nedobrovolná“ [tj. k situaci, kdy není plná zaměstnanost]. (Keynes [1963], 52)

Je poněkud paradoxní, že JMK tak činí navzdory tomu, že si uvědomuje, že dle ortodoxní teorie může vzniknout nezaměstnanost jako důsledek „oné odborářské politiky, která v některých podnicích dovoluje zaměstnávat jen dělníky odborově organizované“ (Keynes [1963], 52).

• 24 •

Dan Šťastný •


proč mzda neklesá, prostě neochota pracovníků nižší mzdy přijmout (tj. pracovat za nižší mzdy), a proto by se množství nabízené práce při jejím poklesu snížilo, potom lze těžko tvrdit, že daná mzda je vyšší než peněžní ekvivalent mezní nevýhodnosti práce a že existují nezaměstnaní pracovníci, kteří by pracovali za nižší mzdy, což jsou obojí Keynesovy definice nedobrovolné nezaměstnanosti. A tento závěr není nijak podmíněn předpoklady ortodoxní teorie, jak naznačuje JMK.45 V další části druhé kapitoly JMK čtenáře informuje o tom, že „první postulát“ netřeba zavrhovat a že z něj vyplývá (při klesajícím mezním produktu práce) inverzní vztah mezi reálnou mzdou a zaměstnaností. Z tohoto je potom zřejmé, že i pro JMK je nutnou podmínkou ke zvýšení zaměstnanosti snížení reálné mzdy.46 JMK nicméně pokračuje pozoruhodnou poznámkou: Když jsme však zavrhli […] druhý postulát, pak k poklesu zaměstnanosti, i když je nutně spojen s tím, že dělníci dostávají mzdu rovnající se svou hodnotou většímu množství zboží dělnické spotřeby, nemusí nezbytně docházet požadováním [vyšší reálné mzdy] ze strany dělníků a ochota dělníků přistoupit na nižší peněžní mzdy nemusí být nutně lékem proti nezaměstnanosti. (Keynes [1963], 53-54, kurzíva původní)

Posoudit správnost tohoto Keynesova závěru je poměrně nesnadné.47 Mohl by se zdát ve své podstatě správný, byť se lze domnívat, že to JMK takto správně vůbec nemyslel. Je totiž sice pravdou, že při neplatnosti „druhého postulátu“ je možné, aby se zaměstnanost snížila, aniž by pracovníci požadovali vyšší reálné mzdy, a aby jejich ochota přistoupit na nižší peněžní mzdy skutečně nebyla lékem k jejímu opětovnému zvýšení (tj. lékem proti nezaměstnanosti). Příčinou takové situace je nutně něco, co brání pracovníkům nabízet práci za mzdy, za něž jsou ochotni pracovat, a zaměstnavatelům je za takové mzdy najímat, a co tak brání mzdám v přizpůsobení. Pokud si ovšem omezení tohoto druhu odmyslíme, neboť je zde 45

JMK např. tvrdí: Spisovatelé vychovaní v klasické tradici přehlíželi specifický předpoklad, z něhož jejich teorie vychází, a byli tudíž vedeni k závěru, z hlediska jejich předpokladu naprosto logickému, že skutečná nezaměstnanost (až na připuštěné výjimky) musí [být dobrovolná]. (Keynes [1963], 52)

Údajný specifický předpoklad (kterým má na mysli nejspíše onen „druhý postulát“) však není předpokladem, bez něhož ortodoxní teorie neumí pracovat a celá se hroutí. Neříká, že musí vždy bez výjimky platit. Pouze říká, že pokud platit bude, bude nezaměstnanost dobrovolná. Proto je rovněž nesmyslný Keynesův závěr o „použitelnosti“ ortodoxní teorie: Je-li klasická teorie použitelná pouze na případ plné zaměstnanosti, je ovšem zřejmě nesprávné uplatňovat ji na problémy nedobrovolné nezaměstnanosti, pokud se taková nezaměstnanost vyskytuje (a kdo to může popřít?). (Keynes [1963], 52)

Podobnou logikou by mohl JMK např. dokázat, že teorie, která tvrdí, že vodní hladina je všude stejně vysoká, nebrání-li nic v pohybu vody z jednoho místa na druhé, je použitelná jen na případ, kdy je vodní hladina skutečně všude stejná, a že je „zřejmě nesprávné“ uplatňovat ji na situaci, kdy se hladiny liší („a kdo to může popřít?“)! JMK jde však ve své fantazii o ortodoxní teorii ještě dál a přirovnává ji k euklidovské matematice neschopné vysvětlit, jak se mohou rovnoběžné přímky protínat, a vyčítající reálnému světu, že se nechová v souladu s její teorií. Navzdory své zábavnosti je však tato paralela vadná, neboť ortodoxní ekonomové byli schopni „protínání rovnoběžek“ – tj. neplatnost druhého postulátu – vysvětlit. Keynesova výzva „zavrhnout druhý postulát klasického učení a vypracovat mechanismus systému, ve kterém je možná ‚nedobrovolná‘ nezaměstnanost“ (Keynes [1963], 52), tak vyznívá podobě nesmyslně, jako kdyby vyzýval k zavrhnutí teorie o rovnosti vodní hladiny a vypracování systému, v němž bude možné, aby se vodní hladiny lišily. 46 Pasáže z této části jsme již k důkazu této skutečnosti využili výše (viz pozn. 41 na str. 23). 47 Původní český překlad GT z roku 1963 činí Keynesův text ještě zmatenější, než ve skutečnosti je, neboť způsob, jakým zmíněná pasáž začíná („Když jsme však zavrhli i druhý postulát“, kurzíva doplněna), navozuje mylný dojem, že JMK nejprve zavrhnul onen první, který ovšem (a tomu věnuje většinu textu v dané části) naopak přijímá.

• 25 •

Dan Šťastný •


JMK na mysli nejspíše neměl,48 stává se zmíněný Keynesův výrok zcela nepravdivým. Za takových okolností je totiž jediným způsobem, jak může dojít k poklesu zaměstnanosti, právě požadování vyšších reálných mezd. Jak jinak by bylo možné se posunout po poptávkové křivce po práci doleva nahoru, ne-li snížením nabídky – tj. požadováním vyšších reálných mezd? Nedobrovolná nezaměstnanost a Sayův zákon Svůj výklad postulátů klasické ekonomie doplňuje JMK o poznámky k tomu, co bylo později nazváno Sayovým zákonem49, a jeho vztahu k nedobrovolné nezaměstnanosti. Na základě citátů z J. S. Milla a Marshalla shrnuje JMK Sayův zákon jako „předpoklad o rovnosti mezi cenou poptávky po celkové produkci a její cenou nabídky“ a považuje ho za „optický přelud“ založený na domněnce, „že existuje nutná souvislost mezi rozhodnutím zdržet se přítomné spotřeby [a] rozhodnutím zabezpečit si budoucí spotřebu“ (Keynes [1963], 56). Sayův zákon tak v Keynesově pojetí zjevně hovoří o tom, jaká část důchodu společnosti bude v rámci určitého období vynaložena na nákup statků (spotřebních či investičních), jež byly v tomto období v dané společnosti vyprodukovány. Pokud by byl v daném období na nákup těchto statků vynaložen veškerý důchod, potom by neexistovaly „úniky“ a Sayův zákon by platil. V reálném životě, jak se domnívá JMK, ovšem část důchodu na nákup zmíněných statků vynaložena není, představuje tak „únik“ a Sayův zákon neplatí. Platnost či neplatnost Sayova zákona má potom implikace pro to, co JMK nazývá „poptávkou po celkové produkci“, skrze níž je ovlivňována poptávka po práci. Pokud by Sayův zákon platil, potom by se zmíněná „poptávka po celkové produkci“ – a tedy ani poptávka po práci – neměnila. Naopak, pokud Sayův zákon neplatí, „poptávka po celkové produkci“ se sníží, a to tím více, čím více z celkového důchodu „unikne“ (nebude vynaloženo na nákup statků). Představa JMK o vztahu Sayova zákona k nedobrovolné nezaměstnanosti je patrná z následujícího Keynesova výroku, jímž shrnuje a zakončuje kapitolu 2: Na různých místech této kapitoly jsme ukázali závislost klasické teorie na těchto po řadě jdoucích předpokladech: 1. že se reálná mzda rovná mezní nevýhodnosti práce při existující zaměstnanosti; 2. že něco takového, jako je nedobrovolná nezaměstnanost v přísném slova smyslu, neexistuje; 3. že nabídka si sama vytváří poptávku v tom smyslu, že cena celkové poptávky se pro všechny hladiny produkce a zaměstnanosti rovná ceně celkové nabídky. Všechny tyto tři předpoklady jsou však potud stejné, že všechny stojí a padají společně, neboť každý zahrnuje logicky i oba ostatní. (Keynes [1963], 57, kurzíva doplněna)

Ačkoliv v případě bodů 1 a 2 má JMK plnou pravdu,50 je škoda, že nám nijak nenaznačuje, proč se domnívá, že tyto body vlastně vyjadřují stejnou skutečnost jako bod 3.

48

Důvodem, proč se cítíme oprávněni si toto myslet, je skutečnost, že tato omezení řadil JMK mezi faktory způsobující „dobrovolnou zaměstnanost“, vysvětlitelnou ortodoxní teorií (viz výše, str. 14). Jeho cílem nejen v diskutované pasáži, ale i v celé GT, je naproti tomu popsat něco, co on nazývá „nedobrovolnou nezaměstnaností“. 49 Sayově zákonu, jeho Keynesově interpretaci a její platnosti se budeme věnovat ve zvláštní kapitole (2.3). Na tomto místě ho zmiňujeme z toho důvodu, že jeho platnosti připisoval JMK zásadní význam pro platnost ortodoxní analýzy nezaměstnanosti. Jeho platností či neplatností máme v tomto textu na mysli platnost či neplatnost jeho Keynesovy interpretace! Klasičtí ekonomové tento termín nepoužívali a ani by si pod ním nejspíš nic nepředstavili. Podrobněji je toto téma rozebráno v Šťastný [2004a]. 50 Platí-li bod 1, potom musí platit bod 2 (1. => 2.); platí-li bod 2, potom musí platit bod 1 (2. => 1.); body 1a 2 jsou proto ekvivalentní (1. <=> 2.).

• 26 •

Dan Šťastný •


Dokážeme si totiž představit platnost Sayova zákona (platnost bodu 3)51 a zároveň možnost, že by reálná mzda byla vyšší než mezní nevýhodnost práce (neplatnost bodu 1 a 2). Dejme tomu, že v dané společnosti existují nezaměstnaní pracovníci, kteří by pracovali za nižší reálné mzdy. Existuje tedy nedobrovolná nezaměstnanost. I tak bude ovšem v této společnosti existovat určitý důchod (produkt), tvořený odměnami využívaných výrobních faktorů. Pokud bude veškerý tento důchod vynaložen na nákup statků (spotřebních či investičních), nebudou existovat „úniky“ a Sayův zákon bude platit. Dokážeme si ovšem představit i takovou situaci, kdy žádná nedobrovolná nezaměstnanost neexistuje (platnost bodu 1 a 2), a zároveň možnost, že by Sayův zákon neplatil (neplatnost bodu 3). Dejme tomu, že bude docházet k „únikům“, což povede ke snížení „poptávky po celkové produkci“ a úměrně tomu i k poklesu poptávky výrobců po práci. Přestože z takového snížení poptávky po práci plyne (při dané nabídce) pokles zaměstnanosti, nijak z něho nevyplývá vznik či existence nezaměstnanosti nedobrovolné. Pokles poptávky totiž může způsobit (tak jako je tomu na jiných trzích) pokles ceny (mzdy), jejímž prostřednictvím jsou vyrovnávána nabízená a poptávaná množství práce. Po tomto přizpůsobení se mzda může rovnat mezní nevýhodnosti práce. V rámci ortodoxní teorie, v níž nejsou změny cen (tak jako je tomu v Keynesově teorii) předem vyloučeny, proto mohou existovat úniky, aniž by to způsobovalo trvalou nedobrovolnou nezaměstnanost. Keynesovu tezi o ekvivalenci neexistence nedobrovolné nezaměstnanosti a platnosti Sayova zákona by zneplatnila sama o sobě každá ze dvou výše uvedených skutečností, nemluvě potom o jejich současném působení.52 Platnost či neplatnost Sayova zákona tak sice může mít vliv na zaměstnanost a její dynamiku v čase, nicméně pro existenci nedobrovolné nezaměstnanosti a platnost ortodoxní analýzy nezaměstnanosti z ní vůbec nic nevyplývá.53 JMK tedy závislost ortodoxní analýzy zaměstnanosti na platnosti Sayova zákona nejenže nikde ve druhé kapitole (ani na jiném místě knihy) „neukázal“, jak tvrdí v první větě uvedeného citátu, ale ani ukázat nemohl, neboť tato závislost prostě neexistuje.54 Shrnutí Z hlediska správnosti lze Keynesův koncept nedobrovolné nezaměstnanosti zhodnotit následujícím způsobem. Nedobrovolnou nezaměstnaností nazývá JMK situaci, kdy je mzda vyšší než mezní nevýhodnost práce, nabízené množství práce je proto vyšší než její poptávané množství, avšak není v moci samotných pracovníků jejich nezaměstnanost odstranit, např. přistoupením na nižší mzdy (odtud ona „nedobrovolnost“). Tvrzení, že pracovníci nejsou za 51

Termínům cena celkové poptávky a ceny celkové nabídky se budeme věnovat níže (viz str. 30). Zde pouze předpokládáme, že bod 3 vyjadřuje platnost Sayova zákona. 52 Platí-li bod 3, nemusí ještě platit body 1 a 2 (3. ≠> 1.); platí-li body 1 a 2, nemusí ještě platit bod 3 (1. ≠> 3.); a to jsou dva důvody, proč bod 3 není ekvivalentní bodům 1 a 2 (1. <≠> 3.). 53 JMK podmiňuje platností Sayova zákona nejen platnost ortodoxního pohledu na nezaměstnanost, ale i mnoho dalších prvků a závěrů ortodoxní ekonomické teorie. To je patrné z jeho následujícího tvrzení: Přijmeme-li [Sayův zákon], všechno ostatní z něho už vyplyne: výhody pro společnost ze soukromé i národní spořivosti, tradiční postoj k úrokové míře, klasická teorie nezaměstnanosti, kvantitativní teorie peněz, neomezené výhody laissez-faire pro zahraniční obchod a mnoho dalšího, co kriticky přezkoumáme. (Keynes [1963], 56, kurzíva původní)

Přestože to přesahuje rámec naší práce, je vhodné upozornit například na skutečnost, že kvantitativní teorie peněz nijak ze Sayova zákona neplyne, ale je s ní naopak v rozporu – kdyby platil Sayův zákon, nikdy by nemohlo dojít v kontextu kvantitativní teorie ke změně cenové hladiny (viz např. Sowell [1974], 62). Platností Sayova zákona není podmíněna ani zmiňovaná výhodnost mezinárodního obchodu (viz např. Irwin [1996], 189-206)! 54 Z toho rovněž vyplývá, že Keynesovy definice nedobrovolné nezaměstnanosti – předložené ve druhé, resp. třetí kapitole GT (viz výše, str. 22, resp. pozn. 36) – nejsou ekvivalentní, jak tvrdí JMK, a nepředstavují stejné pojetí nezaměstnanosti. Zatímco ve druhé kapitole je nedobrovolná nezaměstnanost otázkou trhu práce, od třetí kapitoly dále spojení s trhem práce neexistuje.

• 27 •

Dan Šťastný •


svoji nezaměstnanost odpovědni, opírá JMK o dva argumenty. Jednak říká, že pracovníci nejsou ochotni přistoupit pouze na snížení nominálních mezd, zatímco se snížením reálných mezd v důsledku růstu cen se smiřují. Tuto argumentaci dále umocňuje tvrzením, že i kdyby pracovníci byli ochotni snížení nominálních mezd akceptovat, vedlo by to pouze k proporcionálnímu snížení cen, a ke snížení mezd reálných a k odstranění nezaměstnanosti by tedy stejně nedošlo. Žádný z těchto argumentů ovšem nelze přijmout, neboť oba se v konečném důsledku opírají o neochotu dělníků něco nějak činit. A tak jedinou situací, která by Keynesově nedobrovolné nezaměstnanosti odpovídala, by byla nezaměstnanost způsobená omezeními uvalenými na zaměstnavatele a zaměstnance ze strany třetích osob, v praxi tradičně ze strany státu. Buď se proto jedná ve skutečnosti o nezaměstnanost dobrovolnou, nebo je sice nedobrovolná, ale nemůže za ní kapitalistický ekonomický systém, nýbrž – státní či jiný – intervencionismus. Keynesův pokus o objevení nového typu nezaměstnanosti a objasnění jejích příčin je tak nutno považovat za neúspěšný. Podobně neúspěšný je JMK nakonec i ve snaze propojit svoji nedobrovolnou nezaměstnanost a Sayův zákon.

• 28 •

Dan Šťastný •


2.3 SAYŮV ZÁKON A EFEKTIVNÍ POPTÁVKA Do sbírky údajných Keynesových trofejí neodmyslitelně patří jeho vyvrácení Sayova zákona a demonstrace klíčového významu toho, co se Sayovým zákonem přímo souvisí a co sám nazýval „efektivní poptávkou“. Dokladem toho jsou známé výroky jeho žáků a obdivovatelů. Za všechny uveďme například následující tvrzení Paula Sweezyho: Historikové od nynějška za padesát let snad zaznamenají, že Keynesovým největším úspěchem bylo vysvobození [ortodoxní] ekonomie od tyranického dogmatu [Sayova zákona]. (Sweezy [1947], 105)

Sám JMK vyjádřil klíčovost své role na tomto poli skrytým, leč dostatečně výmluvným způsobem, když právě Sayův zákon zařadil mezi „axiómy rovnoběžek“ (viz Keynes [1963], 56), které, jak si pozorný čtenář GT pamatuje (viz Keynes [1963], 52), je nutno „zavrhnout“ a na jejich místě vypracovat nějakou ekonomii novou – „neeuklidovskou“. JMK přímo Sayově zákonu žádnou konkrétní část své knihy nevěnuje. Celé jeho slavné vyvrácení provedl v podstatě několika větami již v VI. části 2. kapitoly. Tam Sayův zákon definuje jako ono známé tvrzení, „že nabídka si sama vytváří poptávku“, jež interpretuje tak, „že celkový úhrn výrobních nákladů musí být opět nutně vydán, přímo či nepřímo, k nakoupení těchto produktů“ (Keynes [1963], 54). Sayův zákon v Keynesově podobě si proto nelze vykládat jinak než jako nemožnost existence úniků z výdajového koloběhu. Takové tvrzení JMK následně kritizuje a poukazuje na skutečnost, že úniky prostě existovat mohou: Ti, kdo [uvažují tak, že akt individuálního spoření musí nevyhnutelně vést k souběžnému aktu investování], jsou […] obětí optického přeludu, který způsobuje, že považují dvojí podstatně rozdílnou činnost za jedno a totéž. Mylně se domnívají, že tu je nutná souvislost mezi rozhodnutími zdržet se přítomné spotřeby s rozhodnutím zabezpečit si budoucí spotřebu. Ve skutečnosti pohnutky, které určují [rozhodnutí investovat], nejsou přímo propojeny s pohnutkami určujícími [rozhodnutí spořit]. (Keynes [1963], 56)

Tímto a podobnými tvrzeními55 považuje JMK – a zcela správně – otázku platnosti Sayova zákona za vyřešenou: Sayův zákon v takové podobě prostě neplatí.56 Vzhledem k jeho neplatnosti a tedy ke skutečnosti, že poptávka není determinována nabídkou, je pochopitelné, že JMK nabízí jiný mechanismus její determinace, který rovněž považuje za mechanismus determinace celkové produkce a zaměstnanosti. Tak činí ve 3. kapitole GT, nazvané příznačně Zásada efektivní poptávky. Právě v této kapitole opouští ortodoxním ekonomům srozumitelný koncept poptávky a nabídky na trhu práce, kde hrála ústřední roli mzda a v jehož rámci se sám v předchozí kapitole pohyboval. Namísto něj předkládá novou vizi, v níž je zaměstnanost determinována nejen na makroekonomické, ale i na mikroekonomické57 úrovni celkovou 55

JMK se k této záležitosti ještě několikrát později vrací a tutéž myšlenku vyjadřuje jinými způsoby (viz citáty níže, str. 83). 56 Takto prezentovaný Sayův zákon byl ovšem jen záměrně nesmyslnou karikaturou toho, co bylo předmětem diskuse klasických ekonomů, nemluvě o názorech ortodoxních ekonomů, které JMK svojí kritikou napadal. O historickém pozadí Sayova zákona a roli JMK v jeho současné formulaci lze nalézt více v Šťastný [2004]. 57 Skutečnost, že se nejedná pouze o mechanismus zaměstnanosti na makroekonomické úrovni, lze doložit několika způsoby. Jednak JMK mluví při vysvětlování tohoto mechanismu o podnikateli v jednotném čísle, nikoliv o podnikatelích v ekonomice jako celku. Viz např.: Faktoriální náklady a zisk podnikatele vytvářejí […] veličinu, kterou budeme definovat jako celkový důchod, vyplývající ze zaměstnanosti poskytované podnikatelem. (Keynes [1963], 58, kurzíva doplněna)

• 29 •

Dan Šťastný •


poptávkou a celkovou nabídkou58. Není proto divu, že ještě než „zásadu“ (avizovanou v nadpise kapitoly) čtenáři vyloží, uchyluje se k vysvětlení svých revolučních konceptů. Funkce celkové poptávky a nabídky Prvním z nich je funkce celkové poptávky, jejíž závisle proměnnou je výnos, neboli celkový důchod či cena celkové poptávky59. Těmito termíny má JMK na mysli příjmy všech výrobních faktorů zvýšené o zisky všech podnikatelů, což si lze vlastně představit jako celkové tržby za prodej výrobků.60 Vztah mezi touto veličinou, označovanou D, a úrovní zaměstnanosti, označovanou N, je potom nazýván onou funkcí celkové poptávky. Mechanismus této funkční závislosti D na N se zdá být následující: každé hladině zaměstnanosti odpovídá jistý rozsah produkce a každý rozsah produkce představuje jistý výnos.61 Je-li tomu tak, lze funkci celkové poptávky odvodit z produkční funkce vynásobením fyzických jednotek očekávanou cenou výstupu a výsledná funkce tak není nic jiného než vztah mezi počtem zaměstnaných jednotek práce a očekávanými celkovými příjmy.

Nebo: Někdy je vhodné, přistupujeme-li k této otázce z hlediska podnikatele, nazývat celkový důchod […] výnosem […].(Keynes [1963], 58, kurzíva doplněna)

Nebo: Naproti tomu cena celkové nabídky produkce […] je očekávání výnosu, který právě stačí k tomu, aby podnikatele přiměl poskytnout tuto zaměstnanost. (Keynes [1963], 59, kurzíva doplněna)

V dalším textu nakonec zcela explicitně prohlašuje: [O]bjem zaměstnanosti jak v každém jednotlivém podniku a v každém jednotlivém odvětví, tak i v celku, závisí na velikosti výnosu, jejž podnikatelé očekávají od příslušného rozsahu produkce. (Keynes [1963], 59, kurzíva doplněna) 58

Keynesovy funkce celkové poptávky a celkové nabídky, byť jejich původní Keynesovo označení v angličtině je „Aggregate Demand -“, resp. „Aggregate Supply Function“, nelze zaměňovat s funkcemi agregátní poptávky a agregátní nabídky z modelu AS-AD, které vyjadřují závislost mezi důchodem a „cenovou hladinou“ a jejichž konstrukce – nejspíš vedena snahou o „expoziční simplicitu“ – tak představuje naroubování mikroekonomického konceptu závislosti mezi cenou a množstvím na ekonomiku jako celek. Kritiku AS-AD lze nalézt v Colander [1995], popř. v Šíma [2002]. 59 Přestože JMK termín cena celkové poptávky v místě, kde definuje funkci celkové poptávky, neuvádí, používá jej jako synonyma pro výnos či celkový důchod již předtím i potom (viz Keynes [1963], 57, 60 a 62). 60 Dle Keynesova výkladu (viz Keynes [1963], 58) představuje výnos (resp. celkový důchod či cena celkové poptávky) technicky součet faktoriálních nákladů (nákladů podnikatele na nákup služeb od ostatních výrobních faktorů) a podnikatelského důchodu (zisků). Náklady podnikatele na nákup zboží od ostatních podnikatelů zvýšené o náklady opotřebení investic nazývá JMK „náklady užití“ a ponechává je stranou svých úvah (podrobněji viz Keynes [1963], 92-98). A tak přestože se tržby ve skutečnosti rozdělí mezi faktoriální náklady, náklady užití a zisk, můžeme (ponecháváme-li náklady užití stranou) o výnosu hovořit jako o tržbách. V dnešních termínech představuje tato veličina čistý domácí (popř. národní) produkt. 61 Ve vztahu k zaměstnanosti jakožto nezávisle proměnné působí rušivě jen Keynesův zvyk (připomínající mylné představy laické veřejnosti o trhu práce) mluvit o zaměstnanosti jako o nějakém statku, který nabízí a poskytuje podnikatel pracovníkům: Faktoriální náklady a zisk podnikatele vytvářejí […] veličinu, kterou budeme definovat jako celkový důchod, vyplývající ze zaměstnanosti poskytované podnikatelem. (Keynes [1963], 58, kurzíva doplněna)

Nebo: [Z]isk je […] veličinou, kterou podnikatel hledí co nejvíce zvětšit, když se rozhoduje, jak velký objem zaměstnanosti má nabídnout. (Keynes [1963], 58, kurzíva doplněna)

Ačkoliv se používání takových výrazů jeví jako nevinné, prozrazuje, že zaměstnanost je sama o sobě v Keynesově systému cílem, nikoliv prostředkem.

• 30 •

Dan Šťastný •


Jedinou nejasností, na kterou zde můžeme narazit, je skutečnost, že JMK považuje celkový důchod a výnos za ekvivalentní termíny. To by totiž na první pohled předpokládalo neexistenci jakýchkoliv úniků, což je poměrně nekeynesovská představa, která je v přímém rozporu s Keynesovou kritikou Sayova zákona.62 Vysvětlení této nejasnosti přichází nicméně ve chvíli, kdy je zřejmé, že oním celkovým důchodem má JMK na mysli důchod, který v budoucnu připadne vlastníkům výrobních faktorů a podnikatelům z celkového výnosu (tržeb), který podnikatelé z prodeje vyprodukovaných statků očekávají.63 Skutečnost, že se nejedná o realizovanou výši důchodu či výnosu, ale o veličinu očekávanou, je velmi významná pro pochopení mechanismu, jakým se rovnovážná zaměstnanost dle JMK utváří (viz níže). Přejděme však k dalšímu klíčovému konceptu. Funkcí celkové nabídky je nazýván vztah mezi zaměstnaností a tzv. cenou celkové nabídky (Z), jíž se rozumí „očekávání výnosu, který právě stačí k tomu, aby podnikatele přiměl poskytnout tuto zaměstnanost“ (Keynes [1963], 5859). I když to není z textu zcela jasně patrné, zdá se, že cena celkové nabídky vystupuje jako závisle proměnná.64 Její nejpravděpodobnější interpretací je prostě částka, která pokrývá náklady65 a zajišťuje požadovanou míru zisku, a představuje tak vlastně celkové ekonomické náklady při dané úrovni zaměstnanosti a tedy i výroby.66 Funkce celkové nabídky by nám za takových okolností např. říkala, že zaměstnává-li podnikatel 100 pracovníků (N), bude požadovat výnos alespoň 5 mil. Kč (Z), neboť tolik činí ekonomické náklady takového objemu výroby, který odpovídá oněm 100 pracovníkům. Je-li tomu tak, lze si funkci celkové nabídky představit v poněkud ortodoxnějších termínech jako závislost celkových nákladů na počtu jednotek práce. 62

JMK píše: Někdy je vhodné, přistupujeme-li k této otázce z hlediska podnikatele, nazývat celkový důchod (tj. faktoriální náklady a zisk), plynoucí z dané výše zaměstnanosti, výnosem (proceeds) oné zaměstnanosti. (Keynes [1963], 58, kurzíva původní)

Jsou-li tedy celkový důchod a výnos jen různé termíny pro tentýž jev, potom veškeré důchody (důchody vlastníků výrobních faktorů a důchody podnikatelské – zisky) při dané úrovni výroby a zaměstnanosti musí být utraceny za zboží, aby platilo, že odpovídají výnosu dané zaměstnanosti. Pokud by tomu tak bylo, neexistovaly by úniky a Keynesem kritizovaný Sayův zákon by platil. 63 To vyplyne až ve chvíli, kdy JMK tvrdí, že „objem zaměstnanosti […] závisí na velikosti výnosu, jejž podnikatelé očekávají od příslušného rozsahu produkce“ (Keynes [1963], 59, kurzíva doplněna), popř. když na téže straně mluví o D jako o „očekávaných výnosech pro danou veličinu N“. 64 Ve prospěch tohoto závěru hovoří několik skutečností. Samotný název funkce – funkce celkové nabídky – naznačuje, že determinována je celková nabídka (doslova její „cena“), obdobně jako např. nákladová funkce determinuje náklady či užitková funkce užitek. JMK dále funkci celkové nabídky formálně zobrazuje jako Z = Ф (N), což lze jen stěží interpretovat jinak, než že Z je závisle proměnná. V neposlední řadě hovoří JMK o „zvratné funkci“ funkce celkové nabídky, kterou je funkce zaměstnanosti, v níž je závisle proměnnou zaměstnanost (N). Čtenářům je však pochopení této otázky ztíženo tím, že hned v následujícím odstavci po uvedené definici ceny celkové nabídky JMK píše: Z toho vyplývá, že [ceteris paribus] objem zaměstnanosti [...] závisí na velikosti výnosu, jejž podnikatelé očekávají od příslušného rozsahu produkce. (Keynes [1963], 59, kurzíva doplněna)

Ačkoliv je uvedený citát formulován takovým způsobem, že se může dost dobře vztahovat i k definici ceny celkové poptávky (tj. D), vzhledem k frázi „z toho vyplývá“ (kterou text ihned po definici Z pokračuje) nelze čtenáře vinit z nechápavosti, považuje-li takový text za vztahující se k definici Z. Taková úvaha jej ovšem zmate, neboť z ní plyne, že N „závisí“ na Z, a že Z je tedy nezávisle proměnnou. Na podporu této – nejspíše však špatné – interpretace, že N plyne ze Z, a nikoliv obráceně, lze citovat např. pasáž ze závěru 4. kapitoly: [Proměnná Z] představuje výnos [...], jehož očekávání povede k hladině zaměstnanosti [N]. (Keynes [1963], 75, kurzíva doplněna). 65 66

Technicky se zde jedná pouze o náklady faktoriální, neboť od nákladů užití se abstrahuje (viz výše, pozn. 60). V této interpretaci se shodujeme s předním českým keynesovcem, Milanem Sojkou (viz Sojka [1999], 44).

• 31 •

Dan Šťastný •


Naneštěstí to ovšem není jediná interpretace, která se z Keynesova textu jeví jako možná. O něco níže ve svém textu totiž JMK pomocí svých právě představených funkcí ilustruje Sayův zákon: [K]lasické učení, které bylo obvykle vyjadřováno kategoricky tvrzením, že „nabídka si sama vytváří poptávku“ […], obsahuje zvláštní předpoklad[,] pokud jde o vztah mezi těmito dvěma funkcemi. Neboť tvrzení „nabídka si sama vytváří poptávku“ zřejmě znamená, že f (N) a Ф (N) jsou stejné pro všechny veličiny N […] a že dojde-li k růstu u Z [= Ф (N)], odpovídajícímu růstu u N, pak D [= f (N)] se nutně zvýší o stejnou veličinu jako Z. Jinými slovy klasická teorie předpokládá, že cena celkové poptávky (neboli výnos) se vždy přizpůsobí ceně celkové nabídky. (Keynes [1963], 60, kurzíva původní)

Znamená-li pro JMK Sayův zákon totéž, co tvrzení, že D se vždy přizpůsobuje Z, potom musí cena celkové nabídky svým významem odpovídat oné „nabídce“ z výroku „nabídka si sama vytváří poptávku“, jímž JMK Sayův zákon charakterizuje dříve. A tato „nabídka“, jak víme, představuje v tomto kontextu celkový důchod z prodeje statků (ať už spotřebních či investičních), u něhož se potom zkoumá, zda byl (v případě platnosti Sayova zákona) celý přeměněn opět na výdaje, nebo nikoliv (v případě jeho neplatnosti). V takovém případě by ovšem nabývala cena celkové nabídky dosti odlišného významu, neboť zde – narozdíl od její původní definice (viz výše, str. 31) – nehrají náklady podnikatele žádnou roli a Z by proto nemohlo mít s „minimálním požadovaným výnosem“ nic společného. Význam Z by zde prakticky splynul s významem D: obě „ceny“ by představovaly výnos dané zaměstnanosti, pouze by se lišily obdobím, jaké mají na zřeteli. Cena celkové nabídky by představovala důchod v daném období (plynoucí z existující nabídky), zatímco cena celkové poptávky odráží očekávanou výši, v jaké bude těchto výnosů použito někdy v příštím období (tedy budoucí poptávku vycházející z předchozího důchodu). Otázka přesné interpretace termínu cena celkové nabídky není pouhou formalitou. Její zodpovězení je klíčové k pochopení mechanismu závislosti, který JMK mezi touto veličinou a zaměstnaností spatřoval. Tento mechanismus se totiž, jak uvidíme níže, ukáže jako klíčový pro smysluplnost celé Keynesovy teorie determinace úrovně zaměstnanosti. Determinace zaměstnanosti Bez ohledu na zmíněné nejasnosti se může zdát, že po obeznámení se s výše uvedenými novátorskými koncepty je determinace úrovně zaměstnanosti nabíledni: „Výše zaměstnanosti je takto dána průsečíkem funkce celkové poptávky a funkce celkové nabídky“ (Keynes [1963], 59-60), tedy vztahem mezi výnosem (tím, co podnikatelé očekávají, že při dané zaměstnanosti a produkci za prodej svého zboží obdrží) a cenou celkové nabídky (minimem, jež podnikatelé obdržet požadují, aby takovou zaměstnanost byli ochotni „poskytnout“). Je-li očekávaný výnos vyšší než cena celkové nabídky, „bude to pro podnikatele pobídkou, aby zvýšili zaměstnanost nad N a bude-li to nezbytné, aby vzájemnou konkurencí o výrobní faktory zvýšili náklady do výše veličiny N, při které by nastala rovnost mezi Z a D“ (Keynes [1963], 59).67 Dá se předpokládat, byť o tom JMK na tomto místě explicitně nehovoří, že analogický mechanismus bude způsobovat snížení zaměstnanosti v případě, že cena celkové nabídky bude převyšovat očekávaný výnos, a že proto existuje právě jedna – rovnovážná – hladina

67

Výraz „zvýšili náklady do výše veličiny N“ může někoho zarazit, neboť veličina N je, jak JMK čtenáři sděluje (viz Keynes [1963], 72), udávána v jednotkách práce (angl. labour units). Jedná se však o chybu v českém překladu. JMK v původním textu hovoří v tom smyslu, že by podnikatelé usilovali o najmutí více pracovníků (v rámci čehož by si mohli v jejich najímání i konkurovat) až do té doby, než zaměstnanost zvýší na úroveň „veličiny N, při které by nastala rovnost mezi Z a D“ (viz Keynes [1936], 25).

• 32 •

Dan Šťastný •


zaměstnanosti, k níž bude systém směřovat. Byť tak JMK nečiní, determinaci hladiny zaměstnanosti by bylo možné graficky znázornit následujícím způsobem. Determinace zaměstnanosti funkcemi celkové poptávky (f) a celkové nabídky (Ф) D, Z

Def. = D* D = f (N)

Z = Ф (N)

N*

N

Tento mechanismus ovšem není zdaleka tak zjevný, jak jej JMK předkládá. Není totiž vůbec jasné, proč by měla skutečnost, že očekávaný výnos převyšuje cenu celkové nabídky, představovat pro podnikatele pobídku najmout dodatečné pracovníky a zvýšit tak výrobu i zaměstnanost (a vice versa). V tradici ortodoxní ekonomie spoléhá v tomto ohledu JMK na ziskovou motivaci podnikatelů68 a tvrdí, že touto pobídkou bude vyšší zisk a že „[p]rávě [při rovnosti očekávaného výnosu a ceny celkové nabídky] bude očekávaný podnikatelský zisk nejvyšší“ (Keynes [1963], 60). Je tomu skutečně tak? Podnikatel může například odhadovat, že zaměstnává-li 100 pracovníků, bude výnos této zaměstnanosti (odpovídající v takovém případě tržbám jeho podniku) činit 10 mil. Kč.69 Je-li potom cena celkové nabídky při takovém počtu pracovníků řekněme 5 mil. Kč, z čeho vyplývá, že při zaměstnávání 101 pracovníků bude dosahovat vyššího zisku? Podnikatelův zisk (přesněji řečeno očekávaný zisk) je i v Keynesově pojetí rozdíl mezi jeho výnosy (vyjádřené v D) a náklady (nejspíše ukryté v Z). V takovém případě by však průsečík funkcí celkové poptávky a nabídky neudával zaměstnanost, při níž je ekonomický zisk maximální, ale zaměstnanost, při níž je roven nule. To by nakonec nemělo být překvapením, neboť z Keynesových vlastních definic cen celkové poptávky a nabídky plyne, že se funkce protínají při takové úrovni zaměstnanosti, při níž se celkové příjmy a celkové náklady rovnají! Mechanismus vytváření rovnovážné hladiny zaměstnanosti je tak Keynesem ponechán poněkud v přítmí.70

68

Viz např.: [P]odnikatelský zisk je, jak to také má být, veličinou, kterou podnikatel hledí co nejvíce zvětšit, když se rozhoduje, jak velký objem zaměstnanosti má nabídnout. (Keynes [1963], 58)

Nebo: [P]odnikatelé budou usilovat o to, aby objem zaměstnanosti byl zajištěn na úrovni, při níž, jak očekávají, výnos co nejvíce překročí faktoriální náklady. (Keynes [1963], 59) 69

Pomíjíme zde výše zmíněnou námitku, že očekávaný výnos v případě takového podnikatele bude na počtu pracovníků jen velmi málo závislý. 70 Ani jiné interpretace ceny celkové nabídky nevedou k výsledkům, které by Keynesovo tvrzení podporovaly. Ne každý průsečík křivek nazvaných poptávka a nabídka totiž odpovídá nějaké optimální situaci. V tomto případě očekávaný výnos a cena celkové nabídky nepředstavují žádné přínosy a náklady podnikatele spojené s mezní jednotkou práce, jako je tomu v ortodoxní analýze, nýbrž jsou uváděny jako celkové částky při dané úrovni zaměstnanosti, a nejsou proto obdobou optimalizační mikroekonomické situace (MR=MC apod.). V této souvislosti je pozoruhodné následující tvrzení profesora Sojky:

• 33 •

Dan Šťastný •


Efektivní poptávka Zapomeňme však na tyto problémy a připusťme, že v průsečíku Keynesových funkcí celkové poptávky a celkové nabídky skutečně nějaká rovnováha je. Dostaneme se tím konečně ke slíbenému principu efektivní poptávky: Veličinu D [tj. očekávaný výnos] v průsečíku funkce celkové poptávky s funkcí celkové nabídky budeme nazývat efektivní poptávkou (effective demand). (Keynes [1963], 60, kurzíva původní)

Z této definice je potom zřejmá spojitost mezi efektivní poptávkou a výší zaměstnanosti: čím vyšší je efektivní poptávka, tím vyšší zaměstnanost.71 Proto jádro Keynesovy obecné teorie zaměstnanosti spočívá právě „ve zkoumání jednotlivých činitelů, na nichž obě tyto funkce [tedy f i Ф, určující efektivní poptávku] závisí“ (Keynes [1963], 60). Ústřední role efektivní poptávky v Keynesově systému na první pohled velmi kontrastuje s její absencí v ortodoxní teorii. To nenechává JMK bez vysvětlení a poukazuje na údajný zvláštní předpoklad ortodoxní ekonomie o permanentní rovnosti ceny celkové poptávky a ceny celkové nabídky při dané úrovni zaměstnanosti (citováno výše, viz str. 32). Z ekvivalence funkcí celkové poptávky a nabídky (čili platnosti Sayova zákona) vyvozuje JMK dále závěr o neschopnosti ortodoxní teorie určovat hladinu zaměstnanosti: To znamená, že efektivní poptávka nebude určována jediným bodem rovnováhy, nýbrž skládá se z nekonečné řady veličin, které jsou všechny stejně přípustné. Hladina zaměstnanosti je pak neurčena, leda že by její hořejší mez tvořila mezní nevýhodnost práce. (Keynes [1963], 60, kurzíva doplněna)

Keynes vysvětloval v Obecné teorii vliv efektivní poptávky na zaměstnanost […] typicky marshallovským aparátem založeným na ceně celkové nabídky a ceně celkové poptávky. (Sojka [1999], 44, kurzíva doplněna)

Marshall sice termínů „cena nabídky“ a „cena poptávky“ používal, ale tyto ceny se vztahovaly – jak lze u jednoho ze zakladatelů moderní ekonomie a představitele marginalismu očekávat – k mezním jednotkám daných statků. Proto také průsečíky jeho křivek poptávky a nabídky představovaly optimální situace, v nichž je užitek (resp. zisk) maximalizován. Na druhé straně termíny „cena celkové poptávky“ a „cena celkové nabídky“ v Marshallově textu nefigurují. Kdyby Marshall nechal protínat křivku celkového užitku a celkových nákladů, které by těmto termínům nejspíše odpovídaly, jejich průsečík by maximální zisk jistě nepředstavoval. 71 JMK se k této spojitosti explicitně vyjadřuje až ve 20. kapitole GT (viz Keynes [1963], 271), kde ji nazývá funkcí zaměstnanosti, N = F (D). Tímto se nám v Keynesově teorii uzavírá kruh (viz následující obrázek): úroveň zaměstnanosti se přizpůsobuje tak, aby se D a Z rovnaly, což se děje spolupůsobením funkcí celkové poptávky a nabídky. Výše D (a tím pádem i Z) potom zpětně určuje úroveň zaměstnanosti, což se děje prostřednictvím zmíněné funkce zaměstnanosti.

Rovnost ZaD Z = Φ (N) D = f (N)

N = F (D)

Úroveň zaměstnanosti N

Hodnota D: efektivní poptávka

• 34 •

Dan Šťastný •


Takový závěr je však v podivuhodném rozporu se skutečností, že JMK hned v následující větě informuje čtenáře o tom, kde se rovnováha zaměstnanosti dle ortodoxní teorie nachází: Kdyby tomu tak bylo skutečně [tj. kdyby se D vždy přizpůsobovalo Z], konkurence mezi podnikateli vedla by vždy k rozšíření zaměstnanosti až k bodu, v němž nabídka produkce jako celku pozbývá pružnosti […]. To zřejmě není nic jiného než plná zaměstnanost. […] Jiným možným, a přitom rovnocenným kritériem [plné zaměstnanosti je proto situace], ve které celková zaměstnanost je nepružná, tj. nereaguje na zvýšení efektivní poptávky po její produkci. (Keynes [1963], 60, kurzíva doplněna)

JMK by sám musel uznat, že není možné, aby byla hladina zaměstnanosti dle ortodoxní teorie nedeterminována a současně determinována, a že je proto jeho předchozí výrok o nedeterminovanosti zaměstnanosti v ortodoxní teorii nepravdivý.72 V Keynesově tvrzení, že Sayův zákon vede k rovnováze při plné zaměstnanosti, je však ještě poněkud závažnější problém. Aby totiž ona „konkurence mezi podnikateli“ mohla vést k takové zaměstnanosti, kterou lze považovat za plnou, musí existovat možnost přizpůsobení reálných mezd tak, aby poptávané množství odpovídalo množství nabízenému. Není-li tomu tak, může se stát, že konkurence mezi podnikateli povede pouze k takové zaměstnanosti, při níž se mzda rovná meznímu produktu práce, ale stále převyšuje její mezní nevýhodnost. Vzhledem k tomu, že Sayův zákon mzdovou flexibilitu nijak nezaručuje a nemá s ní dokonce nic společného, může dojít k tomu, že plná zaměstnanost navzdory platnosti Sayova zákona existovat nebude. Proto i tento výrok JMK, že „Sayův zákon […] vyjadřuje […] totéž jako tvrzení, že neexistuje překážka dosažení plné zaměstnanosti“ (Keynes [1963], 60), je nutné označit za nepravdivý.73 Význam efektivní poptávky při neplatnosti Sayova zákona Keynesova definice plné zaměstnanosti prostřednictvím nepružnosti celkové nabídky a zaměstnanosti nám definitivně odhaluje skutečný význam efektivní poptávky. Z popření platnosti Sayova zákona vyplývá, že JMK hodlá – na rozdíl od ortodoxní teorie – považovat celkovou nabídku a celkovou poptávku za rozdílné veličiny. Mluví-li tedy o „zvyšování efektivní poptávky“, na něž zaměstnanost a výroba (tedy nabídka) nereagují, musí mít na mysli pouze takové její zvýšení, jehož příčinou nebylo zvýšení celkové nabídky. Kdyby jím měl totiž na mysli i taková její zvýšení, která jsou důsledkem zvýšení celkové nabídky, nejenže by tím používal celkovou poptávku v jejím ortodoxním smyslu (což kritizuje) a jeho „test“ existence plné zaměstnanosti by pozbýval smyslu,74 ale samotný „problém“ převahy celkové nabídky nad celkovou poptávkou (tj. nedostatečnosti efektivní poptávky) by tím nikdy

72

Skutečnost, že ortodoxní teorie nepoužívá k determinaci zaměstnanosti Keynesovy koncepty, nemá na nepravdivost jeho výroku, že „hladina zaměstnanosti je […] neurčena“, vliv. 73 Ke shodnému závěru jsme došli ke konci kapitoly 2.2, kde jsme se vztahem mezi nezaměstnaností a Sayovým zákonem zabývali poprvé. Viz též pozn. 54 na str. 27. 74 V případech, kdy je příčinou vyšší efektivní poptávky vyšší celková nabídka, by byla otázka, kterou si JMK v rámci definice plné zaměstnanosti klade, zda zvýšení efektivní poptávky vyvolá zvýšení zaměstnanosti, naprosto zbytečná. Odpověď na ní by totiž byla vždy kladná, bez ohledu na existenci nedobrovolné nezaměstnanosti či míru pružnosti celkové nabídky. Není ovšem třeba být striktním zastáncem Sayova zákona v podobě, v jaké jej JMK prezentuje, abychom si byli vědomi těsné spojitosti mezi celkovou nabídkou a celkovou poptávkou. Zvýšená efektivní poptávka musí mít totiž někde svůj původ a ten může spočívat ve zvýšené výrobě, a tedy i vyšší zaměstnanosti. Lidé musí chodit více do práce, aby mohli svoji poptávku po zboží zvýšit. Vyšší efektivní poptávka tak nemusí vyšší zaměstnanost vyvolávat, může ji přímo znamenat.

• 35 •

Dan Šťastný •


nemohl být vyřešen.75 Co tedy rozumí JMK pod zvýšením efektivní poptávky, nemůže-li to být zvýšená výroba? Jedinými zbylými možnostmi, jak může ke zvýšení celkové poptávky dojít, zůstává a) snížení poptávky po penězích (rozpouštění nahromaděných peněžních zůstatků) a b) zvýšení peněžní nabídky (zásoby peněz). Teprve ve chvíli, kdy pochopíme, že zvýšením efektivní poptávky má JMK na mysli jeden z těchto jevů, je zřejmé, proč může takové zvýšení efektivní poptávky vést k odstranění nedobrovolné nezaměstnanosti. Spíše než o objevení nějakého nového principu se však ze strany JMK jedná spíše o opětovné přiznání velmi ortodoxní skutečnosti, že příčinou nedobrovolné nezaměstnanosti (nižší než plné zaměstnanosti) je příliš vysoká reálná mzda. Pouze takové zvýšení efektivní poptávky totiž povede ke zvýšení cenové hladiny76, v jehož důsledku dojde ke snížení reálné mzdy a odstranění nedobrovolné nezaměstnanosti. ♦ Efektivní poptávka, jakožto veličina nezávislá na celkové nabídce, není nějakou opomenutou determinantou zaměstnanosti, ale pouhým prostředkem jak dosáhnout zvýšení cen. Tvrzení JMK, že v ekonomice s nevyužitými zdroji (tj. tam, kde existuje nedobrovolná nezaměstnanost) není zaměstnanost určena poptávkou a nabídkou práce, nýbrž efektivní poptávkou, je stejně objevné a smysluplné jako třeba tvrzení, že na trhu, kde existuje neprodané obilí, není množství prodaného obilí dáno jeho nabídkou a poptávkou, nýbrž celkovou efektivní poptávkou. I v takovém případě lze příliš vysokou reálnou cenu obilí (která je příčinou převahy nabízeného množství nad poptávaným) snížit zvýšením cen – tedy, jak by eufemisticky řekl JMK, zvýšením efektivní poptávky. Ekvivalence těchto dvou situací je ilustrována pomocí následující dvojice grafů. Trh práce W

Trh pšenice SL [P1]

WF

SL [P0]

P

S [P1]

PF

S [P0]

DL [P1] LD

*

L

DL [P0] L LS

D [P1] QD

Q

*

QS

D [P0] Q

Ve výchozí situaci, při cenové hladině P0, je existence nedobrovolné nezaměstnanosti o velikosti LS - LD způsobena příliš vysokou mzdou na úrovni WF (viz graf vlevo). Dojde-li ke zvýšení cenové hladiny z P0 na P1, dojde tím k vertikálnímu posunu poptávky (DL) i nabídky (SL) a při dostatečném zvýšení cenové hladiny musí dříve či později dojít ke sblížení nabízeného množství (LS) a poptávaného množství (LD) a k odstranění nedobrovolné nezaměstnanosti. Tentýž příběh lze vyprávět pro trh pšenice, při cenové hladině P0 je existence neprodané pšenice o velikosti QS - QD způsobena její příliš vysokou cenou na úrovni PF (viz graf vpravo). Teprve dojde-li ke zvýšení cenové hladiny z P0 na P1, dojde tím 75

Vzhledem ke skutečnosti, že celková poptávka se může v důsledku zvýšené nabídky zvýšit maximálně o stejnou částku (spíše však, jak JMK na mnohých místech naznačuje, o částku menší), mohl by se tímto způsobem rozdíl mezi poptávkou a nabídkou přinejlepším nezměnit (spíše však zhoršit). 76 Připomeňme si, že zvýšení cenové hladiny, tj. zvýšení „cen zboží dělnické spotřeby“, je klíčový moment v prvotní definici nedobrovolné nezaměstnanosti (viz výše, str. 22), a představuje proto možné spojení mezi jinak rozpornými definicemi nedobrovolné nezaměstnanosti.

• 36 •

Dan Šťastný •


k vertikálnímu posunu poptávky (D) i nabídky (S) a ke sblížení nabízeného množství (QS) a poptávaného množství (QD) a k odstranění neprodaných přebytků. Shrnutí Odmyslíme-li si řadu nejasností a rozporů v Keynesově výkladu, lze jeho poznatky o Sayově zákonu a efektivní poptávce shrnout následujícím způsobem. Vzhledem k neplatnosti Sayova zákona není dle JMK možné považovat výši celkových výdajů v ekonomice (poptávaného produktu) za odvislou od celkové výše důchodů v ekonomice (od nabízeného produktu). Protože však považuje celkové výdaje v ekonomice za určující pro zaměstnanost a důchod, hledá JMK namísto Sayova zákona alternativní mechanismus determinace jejich celkové výše. Ten nachází ve vzájemném vztahu funkcí celkové nabídky a celkové poptávky, jejichž průsečíkem je dána nejen rovnovážná výše celkových výdajů, nazvaná efektivní poptávkou, ale i výše zaměstnanosti. Výše zaměstnanosti (a tedy i důchodu) je proto v Keynesově světě dána výší efektivní poptávky. Není-li tato efektivní poptávka „dostatečná“, bude zaměstnanost nižší než plná: bude existovat nedobrovolná nezaměstnanost. Z toho mu rovněž plyne, že prostředkem k odstranění této nezaměstnanosti je zvýšení efektivní poptávky. Ačkoliv JMK rychle a úspěšně prokázal, že Sayův zákon v podobě, v jaké ho zkoumal, neplatí, mýlil se v tom, že plná zaměstnanost vyplývá z jeho platnosti. Vzhledem k tomu, že nedobrovolná nezaměstnanost je způsobena příliš vysokou reálnou mzdou a že Sayův zákon o flexibilitě této mzdy nic neříká, je možné, aby plná zaměstnanost existovala navzdory neplatnosti Sayova zákona či aby se vyskytovala nedobrovolná nezaměstnanost navzdory jeho platnosti. Dalším závažným problémem, na který jsme narazili, je skutečnost, že ať už interpretujeme cenu nabídky jakkoliv, nedává Keynesův mechanismus determinace zaměstnanosti smysl. Nespokojíme-li se jednoduše s tím, že se jeho funkce při jisté úrovni zaměstnanosti prostě protínají, žádný důvod, proč by měli podnikatelé při ceně poptávky převyšující cenu nabídky zaměstnat více pracovníků a proč by tedy jejich rovnost měla představovat rovnováhu, nenajdeme. Efektivní poptávka – definována jako rovnovážná cena celkové poptávky – nemůže zůstat tímto problémem nepoznamenána. I kdybychom však od toho odhlédli, nepředstavuje Keynesův závěr o pozitivním vlivu zvýšení efektivní poptávky na zaměstnanost žádný nový poznatek. Zdrojem zvýšení efektivní poptávky, o kterém mluví JMK, totiž může být pouze snížení poptávky po peněžních zůstatcích nebo zvýšení nabídky peněz. Tak či onak, jediným důvodem, proč zvýšená efektivní poptávka může odstranit nedobrovolnou nezaměstnanost, je skutečnost, že obě metody zvýšení efektivní poptávky vedou, ceteris paribus, ke zvýšení cen a tedy ke snížení reálné mzdy, kterého je k odstranění nedobrovolné nezaměstnanosti třeba. Takový mechanismus je však zcela bez problémů vysvětlitelný prostředky ortodoxní teorie a efektivní poptávku proto nelze považovat za nějaký nový princip.

• 37 •

Dan Šťastný •


2.4 SPOTŘEBNÍ FUNKCE: SKLON KE SPOTŘEBĚ A MULTIPLIKÁTOR Výše jsme viděli, jaký význam je v Keynesově systému připisován celkové efektivní poptávce. Jednou z jejích složek jsou výdaje na spotřebu, jejichž objem se jal JMK popsat prostřednictvím spotřební funkce, ačkoliv tohoto termínu nevyužívá. Její zařazení mezi Keynesovy revoluční koncepty lze bez problémů ospravedlnit třeba následujícím výrokem prominentního Keynesova obdivovatele a vykladače – Alvina Hansena: Již mnoho let jsem přesvědčen, že velkým příspěvkem Keynesovy Obecné teorie byla jasná a konkrétní formulace spotřební funkce. […] Spotřební funkce je zdaleka nejmocnějším nástrojem, o nějž byla ekonomie v naší generaci obohacena. (Hansen [1946], 183, kurzíva původní)

Nebo: Keynesovým nejvýznamnějším příspěvkem byla jeho spotřební funkce [znázorňující, že] vzorce chování společnosti vedou k existenci rozdílu (stále se absolutně zvětšujícímu s tím, jak se zvyšuje reálný důchod) mezi tím, co si společnost přeje spotřebovávat, a tím, co je schopna produkovat. (Hansen [1953], 27, kurzíva původní)

Z této spotřební funkce vyplývá i neméně známý koncept multiplikátoru, který je dnes s Keynesovým jménem právem neodmyslitelně spojován, byť on sám přiznává jeho autorství jiným. Problematice spotřeby a z ní plynoucích důsledků pro zaměstnanost věnuje JMK celou samostatnou část (tedy „knihu“) své GT – kapitoly 8 až 10. JMK považuje za vhodné zkoumat spotřebu jako veličinu závislou na důchodu, o němž obratem předpokládá, že jej „obecně lze důvodně považovat [...] za veličinu závislou pouze na [zaměstnanosti]“ (Keynes [1963], 112). Veškeré ostatní determinanty spotřeby jsou tak vytknuty před závorku, označeny řeckým písmenem (χ) a souhrnně nazvány sklonem ke spotřebě.77 Vlivy působící na sklon ke spotřebě klasifikuje JMK do dvou skupin: na faktory objektivní (viz Keynes [1963], 113-6) a subjektivní (viz Keynes [1963], 126-7). Všechny Keynesem vyjmenované faktory vliv na sklon ke spotřebě mít bezpochyby mohou. Nicméně způsob, kterým je JMK klasifikuje, ačkoliv si je vědom nebezpečí s tím spojených, není příliš šťastný. Jednotlivé motivy pro spotřebu či naopak pro spoření se navzájem prolínají,78 některé jakoby přebývají,79 jiné přes svoji relevanci naopak explicitně uvedeny nejsou.80 77

Spotřební funkce tak nabývá podoby Cw = χ (Yw), viz Keynes [1963], 112. Spodní indexy u C a Y znamenají, že spotřeba i důchod jsou uváděny „v jednotkách mzdy“, čili že se jedná o reálnou spotřebu a reálný důchod. 78 Prolínání motivů sice JMK připouští, ale v některých případech dosahuje takových rozměrů, že se vytrácí jakýkoliv smysl jejich třídění. Poněkud úsměvný je například Keynesův seznam subjektivních faktorů, který připomíná spíše exkurz do psychologie a jen těžko může představovat vyčerpávající seznam na sobě nezávislých motivů: [O]sm podnětů [pro které jsou jednotlivci zdrženliví při vynakládání svých důchodů] lze označit jako Opatrnost, Předvídavost, Vypočítavost, Zlepšení vlastní situace, Nezávislost, Podnikavost, Hrdost a Lakomství. Bylo by možné sestavit obdobný seznam pohnutek ke spotřebě, jako Požitkářství, Neprozíravost, Štědrost, Přepočtení se, Marnivost a Marnotratnost. (Keynes [1963], 127)

K ilustraci logičnosti takového dělení motivů je vhodné poznamenat, že například jen výrazy opatrnost, předvídavost, vypočítavost a podnikavost (jejich anglické ekvivalenty precaution, foresight, calculation a enterprise) jsou explicitně považovány za synonyma (viz např. Longman [1993], 142, 355, 429, 917). 79 Hned první motiv – „Změna jednotky mzdy“ – se zdá být z velké části irelevantní, neboť JMK sleduje spotřebu v jednotkách mzdy. Sám JMK je si toho navíc vědom, neboť tvrdí, že „ke změně jednotky mzdy [jsme již přihlédli] tím, že jsme definovali sklon ke spotřebě ve veličinách důchodu, měřených jednotkami mzdy“ (Keynes [1963], 113).

• 38 •

Dan Šťastný •


Navzdory délce svého výčtu všech faktorů ovlivňujících sklon ke spotřebě neshledává JMK žádný z nich v krátkém období významným a je přesvědčen, že „sklon ke spotřebě je funkcí poměrně stabilní, takže rozsah celkové spotřeby v podstatě zpravidla závisí na velikosti celkového důchodu“ (Keynes [1963], 116).81, 82 Psychologický zákon Takový předpoklad – předpoklad, že sklon ke spotřebě je vlastně konstantou – vede Keynese k logické otázce po jeho hodnotě a tedy k jeho známému „psychologickému zákonu“: Základním psychologickým zákonem, na který se můžeme spolehnout zcela bezpečně nejenom a priori, vycházíme-li z naší znalosti lidské povahy, ale i na základě podrobného zkoumání zkušenosti, je to, že lidé jsou zpravidla a v průměru ochotni zvyšovat svou spotřebu, zvětšuje-li se jejich důchod, ale nikoliv ve stejné míře, v jaké roste důchod. To znamená, že je-li Cw veličinou spotřeby a Yw důchodem (obě veličiny měřeny v jednotkách mzdy), pak ∆ Cw má stejné znaménko jako ∆ Yw, ovšem je menší, takže [mezní sklon ke spotřebě] je veličina kladná a menší než jedna. (Keynes [1963], 116-7)

Ačkoliv bychom se mohli ptát, jakým způsobem vlastně Keynes tento oslavovaný „základní psychologický zákon“ odvodil a do jaké míry odpovídá realitě,83 přejděme rovnou k tomu, jaké závěry z jeho platnosti vyvozuje. Jestliže totiž jsou absolutní přírůstky důchodu společnosti vyšší než absolutní přírůstky spotřeby, dochází JMK k drtivému závěru: „jestliže zaměstnanost, a tudíž i celkový důchod, vzrůstají, nebude třeba celé dodatečné zaměstnanosti [a tedy ani produkce k tomu], aby byly uspokojeny potřeby dodatečné spotřeby“ (Keynes Zahrnout změny nominální mzdy mezi faktory ovlivňující reálnou spotřebu je podobně smysluplné jako zařadit změnu cenové hladiny mezi faktory ovlivňující reálný produkt. 80 Například jeden z dnes (ale i za Keynesových dob) nejdiskutovanějších motivů pro spoření (nespotřebovávání) – odklad spotřeby vyvolaný očekáváním dalšího snížení cen – bychom hledali v explicitní podobě v Keynesově seznamu marně. 81 Na tomto závěru JMK trvá i po vyjmenování subjektivních faktorů, které se podle něj v krátkém období nemění: [M]ůžeme učinit závěr, že běžné změny spotřeby závisí především na změnách výše důchodu […] a nikoli na změnách sklonu ke spotřebě […].(Keynes [1963], 128) 82

Ve světle toho je zajímavé upozornit na jednu skutečnost. Ačkoliv v souvislosti s druhým objektivním faktorem – změnou rozdílu mezi důchodem a čistým důchodem – JMK tvrdí, že „ponechají-li se stranou výjimečné okolnosti, [...] pochybuji, že by tento faktor měl praktický význam“ (Keynes [1963], 113), v dalším textu se k němu vrací a věnuje mu nesrovnatelně větší prostor než jiným faktorům: celou čtvrtou část 8. kapitoly – téměř 7 stran (viz Keynes [1963], 118-25). A nejen to. Způsob odepisování majetku – tedy faktor, který rozdíl mezi hrubým produktem a čistým produktem (důchodem) způsobuje – zde zdaleka není líčen jako druhořadý, ale je mu naopak připisován zásadní význam. Takový význam, že podle JMK bylo nahromadění umořovacích a amortizačních fondů ve Spojených státech v roce 1929 pravděpodobně samo o sobě postačující k tomu, aby vyvolalo největší hospodářskou krizi v dějinách (viz Keynes [1963], 120)! Amortizace se v jeho očích stala – hned za úsporami – další formou tezaurace peněz, tedy úniků. Henry Hazlitt tuto pasáž komentoval slovy: Existovalo již několik docela hloupých „vysvětlení“ krachu v roce 1929, ale byl to až Keynes, kdo jako příčinu krize označil způsob, jakým vedou korporace účetnictví! (Hazlitt [1974], 126) 83

Na tomto zákoně je apriorní pouze to, že společnost jistě nemůže dlouhodobě (nekonečně dlouho) spotřebovávat více než vyprodukuje. Krátkodobě, a o to JMK nakonec jde (!), však může být mezní sklon ke spotřebě prakticky jakýkoliv, nikoliv pouze kladný a menší než jedna. To lze lehce ověřit pohledem na historická data. Například za období mnoha desítek let před napsáním GT byla hodnota mezního sklonu ke spotřebě ve Spojeném království (resp. Spojených státech) ve zhruba třetině (resp. čtvrtině) případů mimo tento interval. (Tato skutečnost má zajímavé implikace vzhledem k hodnotě multiplikátoru, viz níže) Z uvedených dat je rovněž zřejmé, že Keynesova představa, že mezní sklon ke spotřebě s rostoucím bohatstvím klesá, byla falsifikována ve zhruba polovině případů. JMK proto nemohl svůj „psychologický zákon“ odvodit ani apriorně, ani empiricky. Historická data pro Spojené království a Spojené státy jsou uvedena jako Appendix A (viz str. 117).

• 39 •

Dan Šťastný •


[1963], 117, kurzíva původní) a že má-li být taková zvýšená zaměstnanost udržena, musí dojít zároveň k růstu jiných, nespotřebních výdajů – investic. Z toho potom vyplývá, že „zaměstnanost [při neměnném sklonu ke spotřebě] se může zvětšovat jen pari passu se zvětšením investic“ (Keynes [1963], 118, kurzíva původní). Na první pohled se Keynesův závěr nezdá nijak revoluční, neboť význam investic pro zvýšení produkce (a – v pojetí JMK – tedy i zaměstnanosti) nebyl v roce 1936 zrovna nejnovějším poznatkem ekonomické vědy. Takto „ortodoxně“ to však JMK jistě nemyslí. Ve svém vysvětlení o investicích vůbec neuvažuje jako o předpokladu růstu důchodu, ale jako o podmínce jeho udržení na úrovni, na níž prostě nějak vzrostl. Problém totiž podle JMK spočívá v tom, že dojde-li ke zvýšení důchodu, lidé vše nespotřebují, a to co zbude, musí být koupeno na investiční účely. JMK se vůbec nezamýšlí, proč a jak vůbec by mohlo ke zvýšení důchodu, tedy produkce, dojít, pouze řeší, jak takto zvýšenou produkci skoupit. Role investic zde spočívá pouze v tom, že vyplňuje mezeru způsobenou tím, že mezní sklon ke spotřebě je menší než 1.84 V Keynesově pojetí, konkrétně v kontextu spotřební funkce, nemá termín investice s kapitálem a jeho vlivem na produktivitu vůbec nic společného.85 Neortodoxní význam tohoto termínu vyjde najevo ve chvíli, kdy si uvědomíme roli, kterou investice sehrávají v jeho teoretickém systému. Rozdělení veškerého důchodu (produktu) na spotřebu a investice totiž slouží jednomu jedinému účelu: rozdělit celkové výdaje na a) výdaje na důchodu závislé a b) výdaje na důchodu nezávislé. Termín „spotřeba“ je potom krycím názvem pro závislé výdaje, zatímco „investice“ jsou krycím názvem pro jakýkoliv výdaj, jehož výše je na důchodu nezávislá. Přestože na tuto skutečnost JMK nikde neupozorňuje, může tak být investicemi označen výdaj třeba na zmrzlinu, pakliže nebyl iniciován předchozím důchodem, a spotřebou naopak třeba postavení přehrady, pakliže by rozhodnutí o její stavbě padlo na základě velikosti předchozího důchodu. V takovémto smyslu budeme také tyto termíny nadále v této kapitole používat. Poměrně nepozorovaně a bez velkých ohledů na realitu se tak Keynesův systém stává soustavou dvou rovnic86 o čtyřech neznámých, přičemž jedna z nich – sklon ke spotřebě – je považována v krátkém období za danou: i) Cw = χ (Yw) a ii) Yw = Cw + Iw. Multiplikátor Zjednodušení této soustavy do formy Yw = (1 – χ)-1 Iw, její zapsání v přírůstkové formě a nahrazení výrazu (1 – χ)-1 symbolem pro konstantu (k) potom přirozeně vyúsťuje v Keynesův koncept multiplikátoru: 84

To je zřejmé z již citovaného tvrzení, že „jestliže zaměstnanost, a tudíž i celkový důchod, vzrůstají, nebude třeba celé dodatečné zaměstnanosti, aby byly uspokojeny potřeby dodatečné spotřeby“ (Keynes [1963], 117, kurzíva původní). 85 Správnost takové interpretace později potvrzuje sám JMK, když o výdajích, které mají iniciovat multiplikační efekt – tedy o investicích, říká: [I] „ztrátové“ výdaje, kryté půjčkami, mohou přesto obohatit společnost. Stavění pyramid, zemětřesení, dokonce i války mohou sloužit ke zvýšení bohatství [...]. (Keynes [1963], 144, kurzíva doplněna)

JMK k tomu navíc explicitně uvádí, že „je účelné zahrnout pod výraz [„výdaje kryté půjčkami“] jak veřejné investice [...], tak i všechny ostatní běžné veřejné výdaje [...]“ (Keynes [1963], 144, pozn. 8, kurzíva doplněna). Na jiných místech – v kapitolách 6 a 7 a dále potom od kapitoly 11 až do kapitoly 17 – je jeho pojetí investic daleko ortodoxnější, neboť hovoří o jejich výnosech – mezní efektivnosti kapitálu (v tomto textu, viz kapitola 2.5). V otázkách hospodářsko-politických doporučení, kterým se věnuje na konci knihy, nicméně zůstává neortodoxnímu pojetí investic z teorie multiplikátoru věrný. 86 Tuto soustavu jako takovou JMK nikde explicitně neuvádí. Samotné rovnice (a tedy platnost těchto vztahů) lze však v GT na několika místech nalézt – viz např. Keynes [1963], 62, 90 a 112.

• 40 •

Dan Šťastný •


Proto můžeme tvrdit, že ∆ Yw = k ∆ Iw [...]. Nazveme k multiplikátorem investic. Určuje, že dochází-li ke zvětšení celkové částky investic, zvýší se důchod o částku, která je větší o násobek k než přírůstek investic. (Keynes [1963], 132-133, kurzíva původní)87

Nejprve je třeba upozornit na skutečnost, že výše uvedený multiplikátor, přestože jeho působení JMK spojuje s investicemi (nazývá jej „multiplikátorem investic“), by fungoval zcela identicky i v případě, kdyby bylo jeho působení iniciováno výdajem na spotřebu. To plyne nakonec již ze zmíněného Keynesova pojetí investic, zahrnujících jakékoliv na důchodu nezávislé výdaje (viz výše, poznámka 85). Spotřební výdaje by musely vyvolat další spotřebu stejně dobře jako výdaje investiční, neboť se tak děje – byť až od 2. výdajového kola – i v jeho vlastním scénáři. Účel výdajů proto není ve skutečnosti vůbec rozhodující a výše multiplikátoru tak závisí nikoliv na sklonu ke spotřebě jako takové, nýbrž na sklonu k výdajům obecně – ať už spotřebním či investičním. Stručně řečeno, JMK užívá v tomto kontextu termín „investice“ spíše k označení prvotního, iniciačního výdaje (bez ohledu na jeho ekonomický charakter), zatímco termínu „spotřeba“ k označení všech vyvolaných – „indukovaných“ – výdajů (bez ohledu na jejich ekonomický charakter). Ekonomika jako stroj Pomiňme však tradiční zmatek ohledně významu pojmů a podívejme se na logiku fungování multiplikátoru. Problémem takového schématu je, že nám zdánlivě logicky neotřesitelné informace o důsledku zvýšení výdajů poskytuje jenom proto, že byl tento systém takto zadefinován. Znázorňuje ekonomiku jako stroj na výdaje, který po vhození iniciační částky I tuto částku nekonečněkrát a nekonečně rychle88 otočí. Každé jeho otočení vyvolá – „indukuje“ – další výdaje a produkt (a od něho se odvíjející zaměstnanost) je dán celkovým součtem všech výdajů (nazývaným efektivní poptávka). V dosažení nekonečně velkého důchodu – stavu, v němž neexistuje materiální vzácnost – naneštěstí brání skutečnost, že se při každém otočení stroje část výdajů někam ztratí („uspoří“), takže do dalšího kola postoupí pouze χnásobek předchozího výdaje. Tato zapeklitá skutečnost však nic nemění na tom, že každé vhozené I je ve stroji přeměněno (vynásobeno, namultiplikováno) na konečných k I. Jakmile tento stroj zadefinujeme, není třeba žádné ekonomické logiky k vysvětlení principů jeho fungování. Žádný užitek, náklady, lidské jednání. Jedná se o prostou algebru (součet nekonečné geometrické posloupnosti) či – nakonec jde-li o stroj – o jakousi hydrauliku (viz též níže, pozn. 232 na str. 103).89 Odpoutejme se proto od snahy zkoumat z pohledu 87

Pozorný čtenář si povšimne, že tento závěr je, striktně řečeno, nesmyslný. To je ovšem tentokrát způsobeno chybou českých překladatelů, nikoliv chybou Keynesovou. Překlad anglického „by an amount which is k times the increment of investment“ (Keynes [1936], 115) by měl totiž správně znít třeba „o částku, která je knásobkem přírůstku investic“. 88 Nekonečně velká rychlost jeho otáčení je pro Keynesovy závěry velmi podstatná. Významu délky trvání jedné obrátky (a tedy času) v Keynesově koncepci multiplikátoru se budeme věnovat níže (viz str. 42). 89 Lze však ukázat (viz např. Hazlitt [1994], 149; Herbener [1992], 76; či Rothbard [2004]), že podobným způsobem je možné zadefinovat systémy, které vyzdvihují význam zcela jiných složek výdajů než investic, a dojít tak ke shodným (mnohdy i lákavějším) závěrům o jejich „multiplikačním“ efektu. Představme si například systém, v němž nejsou výdaje rozlišeny na spotřebu a investice, nýbrž na výdaje na nákup párátek (T) a jiné výdaje (J). Jistě by šlo ukázat, že sklon k jiným výdajům (ω) je „poměrně stabilní funkcí, takže rozsah ostatních výdajů v podstatě zpravidla závisí na velikosti celkového důchodu“ (parafráze JMK, viz Keynes [1963], 116). Takto nadefinovaný systém lze zapsat následujícími rovnicemi: J = ω (Y) a Y = J + T. Pro k = (1 – ω)-1 lze tuto soustavu opět zjednodušit na rovnici ∆ Y = k ∆ T, která znázorňuje, jak se zvětší důchod v reakci na zvýšení výdajů na párátka. Takový systém založený na sklonu k „jiným“ výdajům by vykazoval teoreticky a prakticky lepší vlastnosti než systém založený na sklonu ke spotřebě. Sklon k jiným výdajům by totiž byl empiricky nesrovnatelně stabilnější: (hodnota ω by se v jednotlivých letech měnila až na několikátém desetinném místě) a z něho odvozený

• 41 •

Dan Šťastný •


metodologického, jak je tento model realistický, připusťme právo JMK na „vlastní metodu“ a soustřeďme se pouze na správnost logiky fungování tohoto stroje. Jak rychle se „točí“? Kouzlo jeho fungování se totiž začne rozplývat ve chvíli, kdy si položíme jisté otázky. Například se můžeme ptát po zdroji oněch iniciačních, na důchodu nezávislých výdajů, eufemisticky nazývaných v tomto systému „investice“. Toto I, které do stroje na začátku vhazujeme, přeci musí být z něčeho financováno. Této otázky si je samozřejmě JMK vědom a předkládá tak na ni i odpověď: Ke zvětšení investic […] nemůže dojít, pokud veřejnost nebude ochotna zvětšit své úspory […]. Veřejnost bude tak zpravidla postupovat teprve tehdy, až její celkový důchod […] vzroste. Její úsilí, spotřebovat část zvýšených důchodů, bude podněcovat výrobu do té doby, dokud nová hladina (a nové rozdělení) důchodů nevytvoří přebytek úspor, který bude dostatečně velký, aby kryl vzrůst investic. (Keynes [1963], 134-5, kurzíva doplněna)

Představa, že systém si tyto zdroje v podobě úspor (rozdílu mezi důchodem a spotřebou) sám vygeneruje, by nás však mohla uspokojit jen v případě, že si odmyslíme čas.90 Ve skutečnosti by úspory a z nich realizované investice již musely existovat, aby se stroj vůbec roztočil. Teprve potom totiž může začít nějaké úspory generovat. Úspory a investice jsou tím, co vyšší výrobu a spotřebu umožňuje, a musí jim tedy také předcházet.91 Představa, že vyšší spotřeba povede k tak vysokému důchodu, že z něj budou moci být uspořeny prostředky na financování investic, toto zcela převrací. Zdroje ke krytí investic tak musejí v Keynesově systému ležet vně tohoto systému,92 nemá-li být zcela bezčasový. Logicky však bezčasový ani být nemůže, již proto že důchod je tokem a toková veličina bez času je nesmyslem. Při zkoumání multiplikačního efektu (stejně jako například při zkoumání platnosti Sayova zákona, viz Šťastný [2004a]) musíme mít proto na zřeteli nějaký konkrétní časový horizont. Abychom mohli odpovědět na otázku, jaký bude součet toků důchodu, generovaných naším strojem, musíme vědět, jak rychle se náš stroj otáčí a po jakou dobu měříme jeho výstup. Ničím takovým se však JMK netrápí a trvá na tom, že „v každém určitém časovém úseku je teorie multiplikátoru použitelná v tom smyslu, že přírůstek celkové poptávky se rovná přírůstku celkové sumy investic, násobenému multiplikátorem určeným mezním sklonem ke spotřebě“ (Keynes 1963, 139, kurzíva doplněna). To je však zjevně nesprávné. Vhození částky I do stroje neznamená, že již v tentýž okamžik (nebo za nekonečně malý okamžik) bude vyprodukován celkový výstup stroje ve výši k I. Proto může existovat „multiplikátor výdajů na párátka“ by byl při odstraňování nedobrovolné nezaměstnanosti, ve srovnání s multiplikátorem investičním, nesrovnatelně účinnější. Z uvedeného příkladu je zřejmé, že za daných okolností čím menší bude ta složka důchodu, kterou prohlásíme na důchodu nezávislou, tím bude sklon k výdajům závislým na důchodu stabilnější a multiplikační efekt větší. 90 Není však vyloučené, že si JMK čas skutečně odmýšlí – viz dále, str. 47. 91 Tyto fundamentální skutečnosti však JMK v potaz nebere a soustředí se pouze na vzájemný poměr úspor a spotřeby implikovaný jeho spotřební funkcí, nikoliv na ekonomickou logiku jejich vztahu. Absence jakékoliv ekonomické logiky je patrná z jeho dietologické paralely, kterou svůj názor na vztah mezi úsporami a spotřebou čtenáři přibližuje: Jsou-li úspory pilulkou a spotřeba zavařeninou, kterou se pilulka zajídá, je třeba, aby přídavek zavařeniny byl přizpůsoben velikosti dodatečné pilulky. (Keynes [1963], 135) 92

V souladu s tím je i hospodářsko-politické vyústění této teorie: jediným řešením, jak zdroje zvnějšku do systému dodat, je vytvoření nových peněz. Jak uvidíme dále (a co je v souladu s jeho konceptem zvyšování efektivní poptávky – viz výše, str. 36), jsou to právě nově vytvořené peníze, které jsou zdrojem „investic“. To je nakonec potvrzeno Keynesovými poznámkami v poslední části kapitoly o multiplikátoru (o nich viz dále, str. 49). K tomuto vyústění Keynesovy teorie se vrátíme ještě níže (viz kap. 2.7, zvláště str. 104).

• 42 •

Dan Šťastný •


časový úsek, v němž se přírůstek celkové poptávky rovnat přírůstku investic násobenému multiplikátorem nebude.93 Aby bylo Keynesovo tvrzení pravdivé, musí mít skrytě na mysli – i přes jeho notoricky známý důraz na krátké období94 – období dostatečně dlouhé, aby se investice stačily na jejich knásobek namultiplikovat. Význam úspor I kdybychom pominuli problém času, narazíme na další kontroverzní otázky. Problém, co je vlastně zdrojem iniciačních výdajů, totiž souvisí rovněž se zdánlivě triviální otázkou, co se při každé otáčce tohoto stroje děje s tou částí příjmů, která není vydána na spotřebu. Skutečnost, že je tato částka nazývána „úsporami“, nás staví před daleko konkrétnější otázku: co se má zde těmito „úsporami“ na mysli?95 Je zřejmé, že se tato částka alespoň zčásti přemění na investice, nebo bude celá tezaurována. Podívejme se na každou z možností podrobněji. Na první pohled samozřejmá myšlenka, že by se tato částka – ať už celá nebo jen zčásti – přeměňovala na investice, má závažné trhliny. Je totiž v rozporu se samotnou definicí systému, neboť investice by v takovém případě přestaly být na důchodu nezávislé. Každé otočení stroje by tak generovalo nejen dodatečnou spotřebu, ale i dodatečné investice, dohromady ve výši předchozího důchodu. Multiplikační efekt – daný (jak bylo uvedeno výše) ve skutečnosti nikoliv sklonem ke spotřebě, ale sklonem k jakýmkoliv výdajům – by byl proto vyšší, než by odpovídalo Keynesem uváděnému (1 – χ)-1. Kdyby byly na investice přeměněny dokonce veškeré úspory (což JMK v podstatě tvrdí – viz výše, str. 42), potom nejenže by se tento systém stal zosobněním Sayova zákona, který JMK tak vehementně kritizuje, ale multiplikační efekt by dosáhl nekonečna, a stroj by se tak přeměnil v perpetuum mobile. To ilustruje následující schéma a tabulka, znázorňující výdajový řetězec, iniciovaný investicí ve výši 100, jehož celkový součet je nekonečno.

93

Čím kratší bude sledovaný časový úsek a čím déle bude jedno výdajové kolo trvat, tím pravděpodobnější tento závěr bude. 94 Dokládání této skutečnosti jeho známým výrokem „v dlouhém období jsme všichni mrtví“ je však do značné míry dezinterpretací JMK. Tento výrok totiž pochází z jeho Tract on Monetary Reform (viz Keynes [1923], 80), kde byl vyřčen jako – zcela oprávněná – námitka proti těm, kteří zpochybňují smysl zkoumání účinků změn na peněžním trhu v krátkém období s tím, že v dlouhém období tyto změny nemají reálný vliv. Ačkoliv z mnohých momentů Keynesovy teorie i hospodářsko-politických doporučení je patrný krátkodobý horizont jeho uvažování, bylo by nespravedlivé mu tuto myšlenku podsouvat v kontextu výše uvedeného citátu. 95 Přestože definici úspor považuje JMK za „pevný opěrný bod, [neboť] každý souhlasí s tím, že úspory znamenají přebytek důchodu nad výdaji na spotřebu“ (Keynes [1963], 88), představuje vztah úspor a investic jeden z nejzjevnějších rozporů v GT. Navzdory známým Kenyesovým tvrzením, že rozhodnutí spořit nemá nic do činění s rozhodnutím investovat (viz např. Keynes [1963], 56), vyskytují se v GT zcela opačná prohlášení, a sice že úspory představují totéž co investice (viz Keynes [1963], 90, 99). Snaha o nápravu těchto nejasností vyústila v dodnes používané koncepty plánovaných a skutečných (ex ante a ex post) úspor. Viz též Šťastný [2004a].

• 43 •

Dan Šťastný •


100 (I) 80 (C)

20 (S=I)

64 (C) 51,2 (C)

16 (S=I) 12,8 (S=I)

12,8 (C)

16 (C) 3,2 (S=I)

12,8 (C)

4 (S=I) 3,2 (S=I)

3,2 (C)

0,8 (S=I)

Výdajové kolo

Y

C

I

0.

100

0

100

1.

100

80

20

2.

100

3.

100

64+16 16+4 51,2 +12,8 +12,8 +3,2

12,8 +3,2 +3,2 +0,8

...

...

...

...

„∞.“

100

...

...

Σ

∞

∞

∞

V takové situaci, kdy multiplikátor dosahuje nekonečna, dojde dle JMK k tomu, že „ceny budou neomezeně stoupat“ (Keynes [1963], 134). Takový závěr je však neúspěšným pokusem zakrýt absurdní důsledky tohoto modelu.96 Snad právě v důsledku zmíněné bezčasovosti svého uvažování se JMK domníval, že nekonečně velký důchod by musel vzniknout okamžitě. A představa nekonečného důchodu (neexistence materiální vzácnosti), navíc realizovaná prostřednictvím maximalizace spotřeby, by Keynesovu teorii nejspíš v očích ekonomů poněkud diskreditovala. Z toho důvodu se pokusil tomuto závěru vyhnout tím, že svede pozornost k cenám. K takovému závěru ovšem nemohl dospět na základě svého modelu, neboť ten, jak nás opakovaně informoval, pracuje s reálnými jednotkami – jednotkami mzdy. Kdyby ovšem JMK dodal multiplikátoru časový rozměr, nemusel by hledat pro jeho důsledky žádné omluvy. Nekonečně vysoký důchod je totiž běžnou záležitostí, je-li interpretován jako součet všech toků důchodů v (neomezeném) budoucnu. Ve výše uvedené tabulce lze takovou situaci ilustrovat, představíme-li si jednotlivá výdajová kola jako nějaká časová období (levá část tabulky). Produkt – součet spotřeby a investic – bude potom v každém z těchto období 100, přestože součet celého výdajového řetězce bude nekonečný. Podívejme se nyní na druhou možnost – variantu, že jsou úspory tezaurovány (popř. zničeny či jiným způsobem vyřazeny z oběhu v dané ekonomice). Tato interpretace je jediným vysvětlením, kompatibilním s tvrzením, že multiplikátor je k. Možnost, že úsporami měl v kontextu multiplikátoru JMK na mysli tezauraci (či jiné formy úniků), se zdá být patrná např. ze skutečnosti, že o motivech lidí ke spoření hovoří JMK jako o podnětech, „pro které jsou jednotlivci zdrženliví při vynakládání svých důchodů“ (Keynes [1963], 126, kurzíva doplněna). Nikoliv tedy pouhé nespotřebovávání (nevynakládání příjmů na spotřebu), nýbrž nevynakládání dané části příjmu na cokoliv. Tato vnitřně konzistentní interpretace má však důsledky, které je zajímavé domyslet. Každý iniciační výdaj by se totiž postupně vždy přeměnil na tezaurované zůstatky, které by se do oběhu již nikdy nevrátily. Stroj by každou další otáčkou produkoval méně a méně, až by byl jeho produkt limitně nulový. Další důchod by se mohl začít generovat až poté, co bude do něj zvnějšku dodána další „investice“.97 Tato skutečnost je opět znázorněna pomocí diagramu a 96

Produkt by byl v takovém případě nekonečný, což je „ekonomická“ interpretace skutečnosti, že součet geometrické řady neexistuje. To je způsobeno nesplněním nutné podmínky pro konvergenci řady: kvocient (v tomto případě „mezní sklon ke spotřebě“) není menší než 1. 97 Dovedeno do důsledku, investice zvnějšku by musela v podstatě znamenat použití nově vzniklých peněz, tedy peněz, které nejsou součástí peněžních zůstatků nahromaděných z předchozích důchodů. Jakmile by totiž byla část tezaurovaných zůstatků vrácena do oběhu, museli bychom takový výdaj považovat za indukovaný a tedy za

• 44 •

Dan Šťastný •


tabulky. Výdajový řetězec je i zde iniciován investicí ve výši 100, nicméně přebytek důchodu nad spotřebou je nyní v každém kole tezaurován (viz sloupec zcela napravo), a výdaje proto každým výdajovým kolem slábnou, až se limitně blíží nule. Součet výdajového řetězce odpovídá počáteční investici násobené multiplikátorem: 100 * 5 = 500. Z toho tvoří 100 původní investice a 400 indukovaná spotřeba. Všimněme si, že peněžní zůstatky vzrostly o 100, tj. o částku odpovídající iniciační investici. Jakékoliv další toky jsou v takové chvíli nemožné, aniž by došlo k další investici zvnějšku. Teprve ta, v tabulce uvedená ve výši 50, vyvolá nový řetězec výdajů, které v takovém případě dohromady vytvoří důchod ve výši 250.

100 (I) 80 (C) 64 (C) 51,2 (C)

20 (H) 16 (H)

12,8 (H)

50 (I) 40 (C)

10 (H)

Výdajové kolo

Y

C

I

H

0.

100

0

100

-

1.

80

80

-

20

2.

64

64

-

16

3.

51,2

51,2

-

12,8

...

...

...

-

...

„∞.“

0

0

-

0

Σ1,2,…

500

400

100

100

I.

50

0

50

-

II.

40

40

-

10

...

...

...

...

...

„∞.“

0

0

-

0

ΣI,II,…

250

200

50

50

Zkoumání skutečného významu úspor nám odhaluje důsledky modelu multiplikátoru, které lze jen stěží skloubit s ostatními představami JMK. Má-li totiž být multiplikátor determinován mezním sklonem ke spotřebě a udávat, jak se změní celkový důchod v důsledku změny investic, potom se žádné z úspor nesmí přeměnit v investice (musí být všechny považovány za navždy tezaurované či jinak „uniklé“ peněžní zůstatky) a podmínkou jakéhokoliv dalšího růstu je doplnění investic zvnějšku. Takové důsledky si však JMK nikde nepřipouští. Naopak, je-li cokoliv z úspor někdy přeměněno na investice, což JMK připouští, potom je hodnota multiplikátoru vyšší, než vyplývá z mezního sklonu ke spotřebě, a může dosáhnout i nekonečna (jsou-li na investice přeměněny veškeré úspory). Důsledky modelu Nehledě na výše uvedené závažné problémy samotné definice svého systému vyvozuje z něj JMK mnoho úvah a závěrů. Zabývá se například vlivem výše sklonu ke spotřebě a) na velikost výkyvů důchodu způsobených daným výkyvem v objemu investic; a b) na výši dodatečných investic nutných k dosažení plné zaměstnanosti. Zde dochází k následujícímu závěru: součást spotřeby. V důsledku toho, jak jsme viděli výše (viz str. 43), by rovněž přestalo platit Keynesovo tvrzení o hodnotě multiplikátoru.

• 45 •

Dan Šťastný •


[J]estliže se mezní sklon ke spotřebě blíží k jedné, nepatrné výkyvy v rozsahu investic povedou k silným výkyvům zaměstnanosti; avšak současně poměrně nepatrný růst investic povede k dosažení plné zaměstnanosti [a naopak, blíží-li se nule]. [...] Ve skutečném životě je mezní sklon ke spotřebě pravděpodobně někde mezi těmito dvěma extrémy, ale mnohem blíže k jedné než k nule; proto máme v jistém smyslu co činit s negativními stránkami obou [...] případů, neboť výkyvy zaměstnanosti jsou jednak velmi značné a [zároveň] zvýšení investic, které je nezbytné k dosažení plné zaměstnanosti, je příliš velké, než aby se dalo snadno zvládnout. (Keynes [1963], 135, kurzíva doplněna)

Pomineme-li údiv nad skutečností, proč je kompromis mezi zmíněnými dvěma extrémy považován za nejhorší alternativu (viz zvýraznění v citátu),98 jsou uvedené závěry, navzdory své matematické správnosti, pro účinnost hospodářské politiky zcela irelevantní. Je-li totiž jejím cílem udržení ekonomického systému ve stavu plné zaměstnanosti (tedy zajištění toho, aby stroj vyrobil celkem určitou částku důchodů), lze toho hospodářskou politikou dosáhnout naprosto vždy. Ať už je hodnota mezního sklonu ke spotřebě či „produkční mezera“ (rozdíl mezi produkcemi při plné a skutečné zaměstnanosti) jakákoliv, vždy stačí na jejich základě vypočíst potřebnou částku „investic“ a do stroje ji jednoduše „vhodit“. Je-li vláda prostřednictvím hospodářské politiky schopna nějaké investice bez ohledu na soukromý sektor vytvářet (což je předpoklad toho, aby byla schopna výkyvy v soukromých investicích vyrovnávat), je schopna jich vytvořit prakticky neomezené množství.99 I kdyby tak byl sklon ke spotřebě třeba nulový, stačilo by rozdíl mezi důchodem při plné zaměstnanosti a aktuálním důchodem prostě vytvořit a „investovat“. Další otázkou, kterou se JMK v souvislosti s účinností multiplikátoru zabývá, jsou důvody, proč by se mohl při aplikaci výsledný multiplikátor odchýlit od hodnoty vyplývající z mezního sklonu ke spotřebě v daný okamžik (viz Keynes [1963], 136-138). Ani zde neopouští prostor vymezený svojí soustavou rovnic a všechny jím identifikované důvody, proč by snad multiplikátor nemusel při praktické aplikaci fungovat tak, jak se na první pohled zdá, jsou spojené s vlivem hospodářské politiky na jednotlivé proměnné. Objem investic (I) se tak v důsledku zvýšení veřejných výdajů nemusí zvýšit o jejich celkovou výši, neboť vládní výdaje mohou buď přímo či nepřímo způsobit zvýšení úrokové míry, v jehož důsledku dojde ke snížení jiných investic. Podobně neblahé změny lze očekávat dle JMK i u hodnoty mezního sklonu ke spotřebě (χ) a v jeho důsledku i hodnoty multiplikátoru (k), které mohou být oslabovány celou řadou faktorů. K nim patří jednak otevřenost hospodářského systému (představující – vedle samotných „úspor“ – další možnost „úniků“) a dále pak samotný růst důchodu, navíc provázený větším podílem příjmů podnikatelů100 a snižováním negativních úspor101. Všechny tyto poznatky jsou však opět značně technicistního charakteru a rozhodně 98

JMK mohl býval dojít ke zcela opačnému závěru, že ona hodnota sklonu ke spotřebě „někde mezi“ je pro hospodářskou politiku výhodná, neboť „výkyvy zaměstnanosti nejsou tak značné a současně zvýšení investic, které je nezbytné k dosažení plné zaměstnanosti, není příliš velké, aby se nedalo snadno zvládnout“! Jeho rozhodnutí považovat kompromis za „worst of both worlds“ nicméně zapadá do jeho snahy vylíčit ekonomický systém jako nestabilní a neschopný využívat všech zdrojů – jednoduše řečeno systém, který je nutné řídit. 99 Zatímco o těžbě zlata mluví JMK explicitně jako o vynakládání „pracného úsilí“, u výroby bankovek, kterou nepřímo s dolováním zlata srovnává, žádný takový faktor nezmiňuje (viz Keynes [1963], 144). Náklady tisku „investic“ by proto neměly pro vládu – a tedy ani pro dosažení plné zaměstnanosti – představovat vážný problém. 100 Podnikatelé, snad proto, že jsou automaticky již považováni za bohatší, mají dle JMK „osobní mezní sklon ke spotřebě [...] pravděpodobně nižší, než je průměr společnosti jako celek“ (Keynes [1963], 137). Vede-li růst důchodu k růstu podílu podnikatelských příjmů, je růst důchodu doprovázen snižováním sklonu ke spotřebě. 101 Se zvyšováním důchodu klesá dle JMK objem negativních úspor – na důchodu nezávislých výdajů, tj. výdajů, jejichž zdrojem není důchod, ale předchozí úspory či „prostředky veřejné péče, která je částečně financována vypsáním půjček“ (Keynes [1963], 137). Tento faktor sice může účinek hospodářské politiky snižovat, ale pouze tím, že snižuje vládní výdaje, které mají být v soukromém sektoru následně multiplikovány. (S rostoucím důchodem a klesající nezaměstnaností bude prostě méně výdajů na podporu v nezaměstnanosti.) Navzdory

• 46 •

Dan Šťastný •


z nich neplyne, že by hospodářská politika nebyla schopna nezaměstnanost odstranit. I kdyby totiž objem veřejných investic zcela vytlačil investice soukromé a i kdyby se mezní sklon ke spotřebě snížil třeba na nulu, stále ze soustavy vyplývá, že je možno – prostřednictvím jistého objemu investic – požadovaný důchod vytvořit. Tyto zdánlivě nevinné technicistní poznámky již v sobě skrývají některá hospodářsko-politická doporučení, která v pozdějším textu následují: úrokovou míru je třeba pomocí peněžní politiky snižovat a nárůstu podílu podnikatelských důchodů je třeba bránit prostřednictvím zdanění (viz níže, kap. 2.7). V další části se JMK věnuje komplikaci teoretického modelu multiplikátoru, k níž může v praxi dojít: Musíme mít [...] na zřeteli i všeobecnější případ, kdy první podnět vychází z přírůstku produkce v odvětvích vyrábějících kapitálové statky, který nebyl plně předvídán. Je zřejmé, že podnět tohoto druhu bude plně působit na zaměstnanost [a důchod] až po uplynutí určité doby. (Keynes [1963], 139, kurzíva doplněna)

JMK se zde sice dotýká role času, jehož absenci jsme výše kritizovali. Námi vznesené námitky a problémy tím však nikterak nevyvrací, spíše je naopak ještě potvrzuje. Dle JMK totiž mezi podnětem (investicí) a jeho účinkem (spotřebou) uplyne čas pouze tehdy, je-li investice neočekávána.102 Tím vlastně přiznává, že čas ve svém teoretickém („logickém“) modelu naprosto neuvažuje, což není – jak jsme ukázali výše (viz str. 42) – myslitelné. Tato Keynesova úvaha nám opět nicméně sděluje o konzistenci jeho modelu více. Předně nás překvapí Keynesovo tvrzení, že navzdory nedokonalosti očekávání investic v praxi a tedy existenci zpoždění účinků jednotlivých výdajů stejně platí, že „v každém určitém časovém úseku je teorie multiplikátoru použitelná v tom smyslu, že přírůstek celkové poptávky se rovná přírůstku celkové sumy investic, násobenému multiplikátorem určeným mezním sklonem ke spotřebě“ (Keynes [1963], 139, kurzíva doplněna). Existují-li zpoždění, znamená to, že proces nějaký čas trvá a závěr teorie multiplikátoru tak zjevně nemůže platit „v každém časovém okamžiku“! Dále je třeba podotknout, že není pravda, že dokonalost očekávání investice implikuje okamžitost jejích účinků. I kdyby totiž prvotní investice byla všemi dokonale předvídána, stále to jednotlivým spotřebním odvětvím neumožňuje se podle toho zařídit, neboť nemohou vědět, jakým způsobem spotřebitelé s nově nabytými prostředky naloží. I kdyby však toto podnikatelé ve spotřebních odvětvích přesně věděli, nemohli by zboží vyrobit dopředu a být tak připraveni – a to „bez časových průtahů“ (Keynes [1963], 139) – krýt vyšší poptávku, aniž by tím narušili logiku Keynesova modelu. Kdyby totiž zboží dopředu vyrobili, sami by tím iniciovali multiplikační proces, který měla iniciovat teprve ona očekávaná investice. A konečně, i kdybychom tuto okolnost pominuli a předpokládali, že spotřební odvětví jsou okamžitě schopna vyšší poptávku uspokojit, stále bude každé kolo multiplikačního procesu nějaký čas trvat, neučiníme-li ještě dodatečný – a Keynesem nezmíněný – předpoklad, že i spotřebitelé utrácejí své příjmy (násobené svým příslušným χ) „bez časových průtahů“.

neinvestičnímu charakteru negativních úspor (viz Keynes [1963], 144, pozn. 8) je lze v modelu multiplikátoru bez problémů zařadit mezi investice (I). Zvýšení důchodu tak sice vede k postupnému snižování té složky „investic“, která je negativními úsporami tvořena, avšak není jasné, proč by měl zrovna tento růst důchodu snižovat „mezní sklon ke spotřebě rychleji, než kdyby reálný důchod společnosti za jiných okolností vzrost ve stejném rozsahu“, jak tvrdí Keynes (Keynes [1963], 137, kurzíva doplněna). 102 To je zřejmé i z výroku, kterým výše uvedený citát pokračuje: [Existuje rozdíl] mezi logickou teorií multiplikátoru, která platí neustále, bez časových průtahů, a mezi následky rozšíření výroby v průmyslových odvětvích vyrábějících kapitálové statky, jejichž účinek se projeví jen postupně, se zpožděním a teprve po určitém odstupu. (Keynes [1963], 139, kurzíva doplněna)

• 47 •

Dan Šťastný •


Posledním závěrem, který JMK ze svého systému vyvozuje, je skutečnost, že chudá společnost bude paradoxně vystavena menším výkyvům než společnost bohatá, a to přestože bohatá společnost je charakterizována nižším sklonem ke spotřebě a tedy nižším multiplikátorem (viz Keynes [1963], 141-142).103 Takovou paradoxní skutečnost osvětluje svým „početním příkladem“: Předpokládejme, že sklon společnosti ke spotřebě je takový, že tato společnost spotřebuje celý svůj důchod, pokud její reálný důchod nepřevýší produkci, dosaženou prací 5 000 000 lidí [...]; předpokládejme dále, že z produkce vzniklé zaměstnáním [dodatečných] 100 000 lidí společnost spotřebuje 99 %, z produkce dalších 100 000 lidí 98 %, z produkce třetích 100 000 lidí 97 % atd., a že 10 000 000 lidí zaměstnaných by představovalo plnou zaměstnanost. (Keynes [1963], 141)

Přestože v Keynesových „početních“ operacích chybu nenalezneme, budeme mít značné problémy skloubit tuto myšlenku s modelem, na jehož základě k ní došel. Takovou situaci, kdy existuje hranice důchodu – dejme tomu 5 milionů korun104, do níž je mezní sklon dané společnosti ke spotřebě roven 1 (tj. 100 %), totiž není zdaleka tak jednoduché interpretovat. Zcela jistě to musí automaticky znamenat, že důchod takové společnosti nemůže nikdy pod tuto hranici klesnout. Jakýkoliv počáteční výdaj – třeba 1 haléř – se musí nutně v takovém systému vždy namultiplikovat až k této hranici, tj. na 5 milionů. Dále ovšem není jasné, proč by se měl zrovna na této hranic zastavit. Výdaj, jehož realizací, bude hranice 5 milionů právě dosaženo, bude totiž opět celý vydán, čímž musí být tato hranice překročena. Částka, o níž bude tato hranice překročena, se musí obratem stát příčinou dalších výdajů, byť již ne v plné výši, ale pouze z 99 %. Bude-li tato částka navíc větší než 1 000 korun105, přesáhne tímto výdajem vyvolaná spotřeba celkem 100 000 korun, celkový důchod tak překročí částku 5 100 000 korun a první výdaj, kterým bude tato hranice překročena, se stane základem pro nový řetězec výdajů s mezním sklonem ke spotřebě 98 %. Ačkoliv bychom mohli takto pokračovat dále, žádná konkrétní výše důchodu v takto definované situaci determinována není. Je proto překvapivé, že JMK pokračuje svoji ilustraci předpokladem, že je výše zaměstnanosti (resp. důchodu) 5 200 000 a „investice představují jen nepatrnou část běžného důchodu, totiž 0,06 %“ (Keynes [1963], 141).106 Takový předpoklad není vůbec slučitelný s Keynesovou spotřební funkcí, a nelze si ho ani představit v rámci konkrétních proměnných Keynesova systému. Z výkladu JMK lze předpokládat, že investiční výdaje ve výši 3 000 stojí za produkcí ve výši 200 000 a že kdyby se investice o 3 000 snížily (nebyly by žádné), činil by důchod pouhých 5 000 000. Jaký je potom ale charakter zbytku celkového důchodu, tj. spotřeby ve výši 5 000 000 korun? Zcela jistě se nemůže jednat o „autonomní“ spotřebu (v Keynesově modelu vlastně náležící do kategorie „investice“), neboť potom by vlastně tvořila mohutný základ pro další multiplikační proces, který by jen těžko nevedl k plné zaměstnanosti.107 Na 103

Jak uvidíme dále, toto není jediná výhoda chudých společností nad bohatými, kterou JMK ze svého systému odvozuje (viz str. 88). 104 JMK sice udává důchod v jednotkách práce, nicméně ty lze převést na mzdové jednotky jejich vynásobením mzdou. Čísla, která JMK v příkladu používá, si tak klidně můžeme představit jako důchody v penězích, aniž bychom tím změnili smysluplnost Keynesova příkladu. 105 Při mezním sklonu ke spotřebě na úrovni 99 % by postačovalo právě 1 000 korun „investičních“ výdajů k tomu, aby vyvolaný důchodový řetězec dosáhnul 100 000, čímž by společnost dosáhla celkového důchodu 5 100 000. 106 Z první dodatečné stovky tisíc bude uspořeno a investováno 1 000 a z druhé 2 000. Investice budou při důchodu 5 200 000 činit celkem 3 000 a budou tak představovat zhruba 0,06 % důchodu. 107 S „autonomní“ spotřebou ve výši 5 000 000 by dle Keynesovy logiky k plné zaměstnanosti (tedy 10 000 000) postačoval sklon ke spotřebě 50 %. Ekonomika v Keynesově příkladě je však charakterizována sklonem ke spotřebě nesrovnatelně vyšším!

• 48 •

Dan Šťastný •


druhou stranu to ale nemůže být ani spotřeba indukovaná, neboť neexistuje nic, co by ji mohlo vyvolat. Takový příklad tak nejenže lze těžko skloubit se systémem v takové podobě, jak jej JMK předložil v textu, ale potvrzuje již dříve předložený názor, že Keynesův princip multiplikátor je zcela prost jakékoliv ekonomické úvahy. Společnost nepotřebuje žádné investice a jedinou příčinou, proč nedosahuje plné zaměstnanosti, je její iracionální psychika, která jejím členům velí od určitého bohatství nespotřebovat vše. Teprve tehdy, když lidé nejsou ochotni vše spotřebovat, dochází na investice, jejichž úkolem je doplnit prostředky uniklé z výdajového koloběhu. JMK satirický V poslední části kapitoly o multiplikátoru již JMK patrně nevydržel čtenáři nesdělit, k jakým závěrům jeho systém vede. Za tímto účelem opouští problematiku samotného multiplikátoru a pouští se raději do satiry, dodnes hojně – zejména laiky – citované, jejímž terčem jsou „zásady klasické ekonomie“, „zásady laissez-faire“, „dolování zlata“ či (míněno ironicky) „prozíraví bankéři a finančníci“. Keynesovo pobouření „nejapnými“ závěry ortodoxní teorie, že „ztrátové“ výdaje jsou ztrátové, které tak kontrastují s jeho vlastními poznatky, že naprosto jakékoliv výdaje vedou – ať již jsou multiplikovány nebo ne – ke zvětšení bohatství a k odstranění nezaměstnanosti,108 vyúsťuje v následující tvrzení: [V]ýdaje na meliorace nevyplácející se z hlediska běžné úrokové míry [jsou považovány za ztrátové], kdežto kopání děr do země, známé jako dolování zlata, které nejenom že ani o špetku nezvětšuje skutečné bohatství světa, ale vyžaduje ještě vynakládání pracného úsilí, je považováno za nejlepší ze všech řešení. Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by byly potom zasypány až k povrchu městskými odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčených zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země […], nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by [to způsobilo], že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšily. (Keynes [1963], 144-5, kurzíva původní)

Tímto citátem se potvrzuje závěr, k němuž jsme došli již dříve (viz str. 36). Tím je, že způsob, jakým chce JMK nedobrovolnou nezaměstnanost odstranit, spočívá ve zvýšení cen, kterého lze dosáhnout investováním tezaurovaných peněžních zůstatků (tj. snížením poptávky po penězích) nebo zvýšením peněžní nabídky.109 Ačkoliv zpočátku této části dává ostentativně 108

Ačkoliv tento poznatek vyplývá ze samotné teorie multiplikátoru, je pozoruhodné, že jej JMK na tomto místě opírá o předpoklad, že člověk má radost ze samotné práce, že práce sama o sobě mu přináší užitek! Říká: Pro člověka, který byl dlouho nezaměstnán, určité vynaložení pracovního úsilí nejenom že nebude tíživé, ale může mu přinést přímé uspokojení. Je-li to správné, ukazuje výše uvedená argumentace, jak „ztrátové“ výdaje […] mohou přesto obohatit společnost. (Keynes [1963], 144, kurzíva doplněna)

Pakliže bychom brali toto vážně, byla by Keynesova teorie ještě méně aplikovatelná než se doposud zdálo, neboť rozsah lidí, kteří by měli ze zaměstnání přímé potěšení je patrně zanedbatelný. I kdyby ovšem naprosto všichni nezaměstnaní po samotném „vynaložení pracovního úsilí“ toužili, jistě by je k tomu nebylo třeba motivovat nějakými „výdaji“ a takový projekt – spočívající v nebránění lidem pracovat – by potom ztrátový nikdy nemohl být. 109 Prosperitu spojuje JMK nikoliv obecně s rostoucím množstvím peněz, ale pouze s jejich dostatečně rychle rostoucím množstvím. Správnost této interpretace potvrzuje následující výrok: Jak ukazuje zkušenost, v obdobích, kdy zlato je k dispozici v dosažitelných hloubkách [tj. těžilo-li se dostatečně hojně], reálné bohatství světa rychle roste, a je-li zlata v dostupných hloubkách k dispozici jen málo [tj. rostlo-li množství zlata relativně málo], dochází ke stagnaci nebo i úpadku. (Keynes [1963], 145)

• 49 •

Dan Šťastný •


najevo, že svými výdaji má na mysli „výdaje, kryté půjčkami“ (Keynes [1963], 144), jeho analogie mezi těžbou zlata a těžbou zakopaných bankovek prozrazuje, kde je hlavní zdroj jejich financování: nikoliv nutně půjčky existujících peněz, nýbrž právě vytváření peněz nových. Těžba zlata je Keynesem předkládána jako metoda ortodoxní ekonomie a finančnictví jak zvyšovat peněžní zásobu za účelem odstranění nezaměstnanosti a dosažení pokroku a bohatství civilizace: „[d]oly na zlato jsou tudíž pro civilizaci nesmírně cenné a důležité“ (Keynes [1963], 145). Jak je však z jeho analogie zřejmé, považuje ji JMK za metodu nekonečně stupidní, podobně jako dolování zakopaných bankovek, neboť je spojena s vynakládáním „pracného úsilí“ k získání něčeho, co nijak přímo lidi neobohacuje.110 Keynesova analogie je navzdory své popularitě mezi zastánci centrálního bankovnictví velmi povrchní a je pouhým logickým vyústěním Keynesova předpokladu, že smyslem zlatého standardu byla i podle ortodoxních ekonomů produkce peněz. Jeho kritika dává smysl pouze tehdy, hledíme-li jen na technickou stránku problému. Jen potom totiž vidíme v obou případech existenci bezcenného směnného prostředku získaného zpod povrchu Země. Tím však jakákoliv podoba končí.111 Navzdory Keynesovu přesvědčení však byly důvodem náklonnosti ortodoxní teorie ke komoditním penězům spíše ohledy na zachování hodnoty peněžní jednotky a (nejprve spíše intuitivní a historické, později i vědecké) poznání, že takového úkolu není ministr financí ani jiný státní orgán schopen.112 Ve světle Keynesova přesvědčení o tom, že „[a]nalogie mezi [dolováním bankovek] a zlatými doly skutečného světa je úplná“ (Keynes [1963], 145), se nelze divit, že mu připadne „mnohem rozumnější“ bankovky namísto jejich zakopávání do země použít rovnou na něco užitečného. Ačkoliv jako příklad takového užitečného použití opakovaně uvádí stavbu domů, má tím zjevně na mysli výdaje obecně. Těm totiž JMK připisuje užitečnost již z podstaty jejich existence – bez ohledu na jejich „ziskovost“ – a pokládá je za zdroj bohatství konkrétních civilizací: Starověký Egypt byl dvojnásobně šťasten a nepochybně vděčil za své pohádkové bohatství tomu, že vyvíjel dvojí formu činnosti, totiž stavění pyramid a dobývání drahých kovů [...]. Středověk stavěl katedrály a zpíval žalozpěvy. Dvě pyramidy, dvě mše za mrtvé jsou dvakrát lepší než jedna. To však neplatí, jde-li o dvě železnice spojující Londýn s Yorkem. (Keynes [1963], 146)

Přednost stavění pyramid a vedení válek – stejně jako všech ostatních státních investic – tak v očích JMK spočívá v tom, že tyto projekty nejsou posuzovány z hlediska ziskovosti, a lze je podniknout, kdykoliv si vláda (vládce) zamane.113 Naproti tomu soukromé investice, Viz též níže, kap. 2.7. Ve srovnání s těžbou zlata však považuje JMK těžbu zakopaných bankovek za méně stupidní, patrně proto, že by na dostatečnost jejich množství mohlo dohlížet ministerstvo financí (např. jejich zakopáváním do „dosažitelných hloubek“), což u zlata nemůže. 111 Podobnost je ovšem ve skutečnosti ještě menší, zvážíme-li praktickou okolnost, že zlato není samo o sobě až tak bezcenné (na rozdíl od bankovek), neboť má i nepeněžní, průmyslové využití. Přestože toto využití mělo zlato i v Keynesově době a samozřejmě i dávno předtím (bez něho by se totiž zlato nemohlo nikdy penězi stát!), nebyl si toho JMK patrně vědom, soudě dle jeho přesvědčení, že větší zásoba zlata „ani o špetku nezvětšuje skutečné bohatství světa“ (Keynes [1963], 144). 112 Postoj, že zlatý standard slouží ke zvyšování peněžní zásoby, čímž obohacuje společnost, by šlo jistě bez výhrad připsat většině merkantilistických autorů. Podsouvat jej ortodoxním ekonomům však nedává mnoho smyslu, neboť právě vůči merkantilistům se ekonomická teorie vyhraňovala. Tak tomu bylo alespoň do příchodu JMK, který merkantilistické koncepty oprašuje a spatřuje v nich prvky vědeckého poznání (viz Keynes [1963], 321-329). 113 Těžba zlata, o níž se zmiňuje v souvislosti Egyptem, zapadá do logiky plánu na zvyšování investičních výdajů, kromě snižování úrokové míry, ještě ze dvou důvodů. 110

• 50 •

Dan Šťastný •


jako je tomu například u stavění paralelní železnice, by byly podniknuty pouze tehdy, přinášely-li by zisk.114 V Keynesově systému multiplikátoru ovšem hraje roli pouze existence či neexistence výdajů, nikoliv jejich ziskovost. ♦ Charakteristickým znakem celého modelu multiplikátoru je jeho výhradní zaměření na toky peněz a na funkční vztahy mezi nimi. Motivace k produkci reálných statků, o nichž se implicitně předpokládá, že proti těmto tokům proudí, nijak zkoumána není. Zboží je bez potíží vyráběno, stačí je jen poptávat. Implicitní předpoklad nevyužitých zdrojů s logikou multiplikátoru nijak nesouvisí a bývá zmiňován jen na obranu proti nesmyslným závěrům, k nimž by multiplikátor jinak vedl. Ve chvíli, kdy je ekonomický problému redukován na vůli poptávat a poptávkové toky jsou matematicky popsány výše uvedenou soustavou, není divu, že dojdeme k závěru, že důchod – skládající se z investic a spotřeby – bude tím větší, čím větší jsou investice a čím větší je spotřeba.115 Taková úvaha však postrádá jakoukoliv ekonomickou logiku: je to jako tvrdit, že celkové množství chleba – skládající se z chlebu používaného pro výživu lidí a chlebu používaného ke krmení zvěře – „se může zvětšovat jen pari passu se zvětšením množství snědeného a skrmeného chleba“ (parafráze, viz Keynes [1963], 118). Navzdory jeho matematické správnosti116 nelze toto tvrzení interpretovat tak, že lze chleba upéci tím, že ho spotřebujeme. Absurdita takových interpretací se projeví ve chvíli, kdy je aplikujeme na primitivní ekonomiku izolovaného jednotlivce.117 Pokud tak učiníme, zjistíme, že je na takovou situaci nepoužitelná, neboť neumíme vysvětlit, jak by se tento jednotlivec mohl obohatit tím, kdyby obilí namísto jeho zasetí snědl. Přestože lze jeho produkt rovněž rozdělit na spotřebu a investice (Y = C + I), bylo by patrně velmi těžké jej na základě tvrzení, že se zvýšením C se přeci zvýší i Y, přesvědčit o tom, že bude mít tím více obilí, čím více ho sní. Za o nic méně absurdní by bylo toto tvrzení považováno v případě, že by ekonomika zahrnovala dva, tři, padesát anebo 10 milionů lidí. Jedině tehdy, když se od lidí zcela oprostíme, ekonomiku si Jednak hovoří o tom, že „vzhledem ke spekulativní přitažlivosti, kterou těžba zlata vyvolává, je těžba prováděna bez úzkostlivého zřetele na platnou úrokovou míru“ (Keynes [1963], 145). Ačkoliv se jedná o empirickou otázku, jejíž odpověď není pro naše účely významná, bylo by zajímavé vědět nakolik je zlato opravdu tak spekulativně přitažlivé, že by bylo těženo s nižším očekávaným ziskem, popř. i ztrátou. Dále ovšem hovoří o poněkud teoretičtějším momentu: [R]ůst zásoby zlata […] nevede jako u jiných statků k tomu, že by se snižovala jeho mezní užitečnost. Jelikož hodnota domu závisí na jeho mezní užitečnosti, každá novostavba snižuje očekávanou výši důchodů, kterou je možno získat výstavbou dalších nových domů, a proto se zmenšuje přitažlivost dalších podobných investic [ceteris paribus]. (Keynes [1963], 145)

Zlato (ať už jako průmyslová komodita nebo jako peněžní jednotka) je však v tomto ohledu naprosto totožné jako jakýkoliv jiný statek. Keynesem pozorovaná skutečnost, že „výsledky těžby zlata netrpí touto nevýhodou“ (Keynes [1963], 145), je čistě důsledkem praktické okolnosti, že je zlato vzácné a jeho nabídka stoupá velmi pomalu, pomaleji než nabídka naprosté většiny ostatních komodit. Proto ceny těchto komodit ve zlatě mají tendenci klesat a cena zlata v těchto komoditách tendenci růst. Tato praktická okolnost je nicméně jedním z důvodů, proč je lidé začali jako peníze vůbec používat! 114 Keynesův pohled na ziskově orientované investiční rozhodování soukromého sektoru bude předmětem jedné z dalších kapitol (2.5). 115 Skutečnost, že Keynes nemluví o spotřebě, ale o sklonu ke spotřebě, je způsobena pouze tím, že spotřebu definoval jako funkci důchodu, kterou sklonem ke spotřebě nazval. Spotřební funkce je nicméně v tomto ohledu zcela zbytečnou komplikací, snad pouze pomáhá zastínit trivialitu takového závěru. 116 Nakonec, platí-li c = a + b, potom c bude jistě tím větší, čím větší bude a anebo b. 117 Vzhledem k tomu, že každá smysluplná ekonomická teorie musí tímto testem projít (viz výše, kap. 1.2) a že nakonec sám JMK svůj princip multiplikátoru nazývá „obecným“ (viz Keynes [1963], 138), nemělo by něco takového být považováno za nepřiměřené.

• 51 •

Dan Šťastný •


definujeme jako Y = C + I a zapomeneme na vztah mezi I a C, můžeme dojít k závěrům, ke kterým dochází JMK. Shrnutí Keynesovy poznatky ohledně determinace objemu spotřeby (tj. spotřební funkce) by bylo možné z jeho dlouhé a charakteristicky obskurní expozice shrnout následujícím způsobem. JMK vychází z předpokladu, že existuje relativně stabilní funkční vztah mezi objemem spotřeby a důchodem. Tento „psychologický zákon“ pojmenoval mezní sklon ke spotřebě a interpretoval jej tak, že z dodatečného důchodu utratí jeho příjemci na spotřebu pouze část, a část tak bude uspořena – „unikne“ z řetězce výdajů. Z toho JMK vyvozuje, že nemá-li existovat nezaměstnanost (má-li být daný důchod udržen), musí být mezera mezi důchodem a spotřebou nějakými výdaji zaplněna. A právě tuto roli přebírají v Keynesově systému investice, jimiž má na mysli jakékoliv na důchodu nezávislé výdaje. Tyto investiční výdaje společně s výdaji na spotřebu vytvářejí dohromady celkový důchod. Z takového pojetí ekonomiky potom vyplývá i koncept multiplikátoru založený na myšlence, že jakýkoliv investiční výdaj (tím, že představuje sám o sobě příspěvek k důchodu) zvýší celkový důchod o několikanásobek své hodnoty. Konkrétní hodnota tohoto multiplikačního účinku je tím vyšší, čím vyšší je hodnota mezního sklonu ke spotřebě. Nejzávažnější problémy v celém tomto systému spočívají v jeho mechaničnosti a naprosté odtrženosti od ekonomické logiky. To je příčinou absurdity jeho ekonomických interpretací. Jedním z obtížně interpretovatelných aspektů je otázka zdrojů pro investiční výdaje, které jsou v modelu základem pro výdaje spotřební. Jak jsme viděli, jejich zdrojem nemohou být úspory vytvořené z celkového důchodu, neboť by to předpokládalo naprostou bezčasovost tohoto modelu. Jakmile připustíme, že čas existuje, zjistíme, že není možné investovat něco, co má teprve na základě této investice později vzniknout. Zavedení času do modelu rovněž způsobuje, že výše multiplikátoru není zcela determinována mezním sklonem ke spotřebě. Výše celkových výdajů vyvolaných původní investicí bude totiž záviset ještě na počtu výdajových kol, který budeme brát v úvahu (tj. na délce sledovaného období a trvání jednoho výdajového kola). S tím souvisí i druhá úvaha, která odhaluje nekonzistence tohoto modelu: otázka, jaký je zde význam úspor, které se z výdajového řetězce postupně vytrácí. Možnost jejich interpretace jako zdrojů pro budoucí investice by z takových investic činila vlastně spotřebu (neboť by byly vyvolány důchodem) a hodnota multiplikátoru by byla vyšší, než vyplývá z hodnoty mezního sklonu ke spotřebě. S Keynesem uváděnou hodnotou multiplikátoru je konzistentní pouze výklad úspor jako tezaurovaných prostředků. Ten však vede k jiným paradoxním závěrům, mezi nimiž vyčnívá skutečnost, že z ekonomiky by se potom musely všechny existující peněžní zůstatky vytrácet a jakýkoliv další přírůstek důchodu by byl podmíněn dodáním nově vzniklých peněz do ekonomiky. I kdybychom toto vše pominuli a považovali celý model za relevantní pro popis ekonomiky, jsou Keynesem vyvozené závěry ohledně výše multiplikátoru technikalitami, které by možnost využití tohoto modelu pro hospodářskou politiku nijak neohrožovaly. Keynesova spotřební funkce a z ní plynoucí model multiplikátoru nepředstavuje žádnou ekonomickou teorii. Je pouhou soustavou rovnic, z níž při nezkoumání detailů vyplývají ekonomicky zcela nesmyslné důsledky. Tím nejzřejmějším je závěr, že bohatství společnosti nenaráží v prvé řadě na vzácnost zdrojů, ale je omezováno nevolí lidí spotřebovávat celý svůj důchod. Není proto překvapením, že Keynesova spotřební funkce a multiplikátor nepředstavují poznatky, které by bylo možno řadit mezi příspěvky k ekonomické teorii.

• 52 •

Dan Šťastný •


2.5 INVESTIČNÍ ROZHODOVÁNÍ I: MEZNÍ EFEKTIVITA KAPITÁLU A OČEKÁVÁNÍ Investicím připadá v Keynesově systému ústřední role, neboť, jak jsme viděli výše, tvoří základ efektivní poptávky, od něhož se jeho další složka – spotřeba – odvíjí. To je také důvodem pozornosti, kterou JMK věnuje otázce determinace jejich objemu. V případě obou kategorií, jimiž tento problém popisovala ortodoxní ekonomie (produktivita investic na straně přínosů a úroková míra na straně nákladů), přitom identifikoval nedostatky, jež považoval za závažné. V této části se budeme věnovat první z kategorií,118 které JMK, kromě toho, že ji vyhradil zvláštní označení – mezní efektivita kapitálu, vtisknul výraznou závislost na očekáváních, která mu v jejím ortodoxním pojetí chyběla. Nejistota, která tvorbu očekávání provází a ovlivňuje, se tak v očích mnohých stala jedním z ústředních přínosů JMK. G. L. S. Shackle kupříkladu prohlásil: V samotné Obecné teorii zvažuje Keynes mnoho věcí; ve svém [...] článku v QJE, v němž se koncentruje veškeré jeho úsilí z Pojednání o penězích a Obecné teorie, se již věnuje výhradně té jedné velké věci, a to povaze rozhodování obecně a tím i povaze rozhodování investičního. (G. L. S. Shackle, The Years of High Theory, 1967, str. 135-136, citováno v Hutchison [1973], 143, kurzíva doplněna)119

Mezní efektivnosti kapitálu a dlouhodobým očekáváním, jež efektivnost kapitálu přímo ovlivňují, věnuje JMK po jedné kapitole. Mlčky přitom opouští pojetí investic z předchozí kapitoly o multiplikátoru, kde byly používány k označení jakéhokoliv výdaje, který není závislý na důchodu, a vrací se k jejich tradičnímu – ortodoxnímu – pojetí. Investice zde již nespočívá pouze ve výdaji, nýbrž ve výdaji na získání kapitálového statku, který je zdrojem budoucích důchodů. Diskontní sazba, při níž by se zmíněný výdaj, nazývaný cenou nabídky dané investice120, a budoucí čisté důchody, nazývané perspektivním výnosem, právě rovnaly, představuje mezní efektivnost kapitálu, jenž byl předmětem dané investice. Z mezní efektivnosti jednotlivých investičních projektů lze potom odvodit poptávku po investicích, která při dané úrokové míře determinuje jejich objem. S výjimkou nově znějícího termínu121 se tak zdá, že se Keynesův výklad od ortodoxního pohledu na problém nijak neodlišuje.122 118

Druhé zmíněné kategorii – úroku – se budeme věnovat zvlášť v kapitole 2.6. Shackle zde hovoří o článku z roku 1937 (viz Keynes [1937]). Ačkoliv nejistota a význam očekávání jsou často spojovány s GT, jedná se o poznatky, které vyjádřil již v roce 1910 ve své práci „Great Britain’s Foreign Investment“ (viz Keynes, Johnson, Moggridge [1971], sv. XV., str. 53). Očekávání a nejistota jsou jakožto revoluční aspekty Keynesovy teorie vyzdvihovány nejen Shacklem (viz též Shackle [1972]), ale spojují všechny představitele tzv. postkeynesovství. 120 JMK zdůrazňuje, že „[cena nabídky] neoznačuje tržní cenu [...], ale cenu, která právě stačí, aby přiměla podnikatele vyrobit dodatečnou jednotku [daného kapitálu], tj. to, co se obvykle nazývá obnovovací hodnotou kapitálu [tj. reprodukčními náklady]“ (Keynes [1963], 149). Pro výpočet efektivnosti investice je nutné brát v úvahu skutečné pořizovací náklady, a ty odpovídají tržní ceně. I kdyby byl podnikatel schopen si daný statek vytvořit ve vlastní režii s nižšími náklady, než kolik činí tržní cena, i tak by náklady pořízení takové investice odpovídaly její tržní ceně, neboť rozdíl mezi reprodukčními náklady a tržní cenou by představoval vlastně ušlý zisk a tedy náklady implicitní. Má-li se reprodukčními náklady na mysli dokonce náklady na opětovné pořízení totožného statku někdy v budoucnu, jsou takové náklady vzhledem k efektivnosti investice v současnosti již zcela irelevantní. Přestože se důraz na „opětovné vyrobení“ objevuje i později (viz např. Keynes [1963], 221), nezdá se, že by byl tento moment v jeho teorii nějak klíčový. 121 V době, kdy JMK psal GT (a dodnes v mikroekonomii), byl k charakteristice míry produktivity kapitálu používán koncept mezní produktivity kapitálu. Ten se orientoval na přínos mezní jednotky služeb nějakého kapitálového statku ve fyzických či hodnotových jednotkách a byl používán k ilustraci determinace ceny najmutí služeb tohoto statku. Pokud bychom ovšem namísto mezního produktu sledovali celkový produkt, který je schopen daný kapitálový statek za dobu své životnosti vytvořit, získali bychom onen perspektivní výnos, o němž hovoří JMK. Z ortodoxního konceptu mezní produktivity kapitálu lze k mezní efektivnosti kapitálu dojít. Při daných pořizovacích nákladech platí, že čím vyšší mezní produktivita kapitálu, tím vyšší jeho mezní efektivnost. 119

• 53 •

Dan Šťastný •


Mezní efektivnost kapitálu a inflace Údajně největší problém, kterým ortodoxní teorie v této oblastí trpí, vyplývá z jejího „špatného pochopení té okolnosti, že mezní efektivnost kapitálu závisí na perspektivním výnosu kapitálu a nikoliv na jeho běžném výnosu“ (Keynes [1963], 154, kurzíva původní). Poté co ilustruje, jakým způsobem může dojít k rozdílu mezi běžným a perspektivním výnosem a co všechno tedy má vliv na výši mezní efektivnosti kapitálu, přichází JMK se svým oblíbeným tématem – prospěšností inflace: Očekávání poklesu hodnoty peněz povzbuzuje investice a tím i zaměstnanost všeobecně, neboť zvyšuje [...] mezní [efektivnost] kapitálu, tj. [poptávku] po investicích. Očekávané zvýšení hodnoty peněz vyvolává naopak účinek depresivní, jelikož snižuje [...] mezní [efektivnost] kapitálu. (Keynes [1963], 154)

Ačkoliv je pravdou, že očekávání inflace vede k nominálně vyšší mezní efektivnosti kapitálu a zvyšuje tak vlastně poptávku po investicích, vyvozovat z toho vyšší objem investic a vyšší zaměstnanost by ignorovalo vliv, jaký bude mít takové očekávání na výši úrokové míry, s níž je mezní efektivnost kapitolu srovnávána. K překvapení čtenáře se však zdá, že si je JMK této skutečnosti vědom, neboť hned vzápětí se zmiňuje o fisherovském rozlišení úrokových měr na peněžní (nominální) a reálné. Patrně aby nediskvalifikoval svůj poznatek o prospěšnosti inflace, prohlašuje, že nenalézá ve Fisherově teorii smysl, přestože jí v předchozí větě označil za pravdivou: Pravda obsažená v teorii prof. Irvinga Fishera […] spočívá v rozlišení mezi peněžní mírou úrokovou a reálnou mírou úrokovou […]. Je ale obtížné nalézt nějaký smysl v teorii takto formulované, jelikož není jasné, zda se předpokládá, že změna hodnoty peněz je předvídána či nikoliv. Není úniku z tohoto dilematu[:] nelze-li změnu předvídat, nemůže působit na běžné záležitosti; je-li možno ji předvídat dříve, pak dnešní ceny se [přizpůsobí] a držitelé peněz už nebudou moci získat nebo ztratit následkem změny úrokové míry, která vyrovnává očekávané změny hodnoty půjčených peněz [...]. (Keynes [1963], 154-155)

Pomiňme skutečnost, že z Fisherova textu vyplývá naprosto jasně, že rozdíl mezi nominální a reálnou úrokovou mírou může vzniknout pouze tehdy, je-li změna hodnoty peněz očekávána.123 To jediné, co jasné není, je cíl, který JMK kritikou Fisherova rozlišení sleduje. JMK naproti tomu shledává koncept mezní produktivity natolik nejasný, že jeho vztahu k mezní efektivnosti věnuje zvláštní pozornost (viz Keynes [1963], 151-154). Navzdory mnoha údajným nejasnostem ortodoxní teorie je nicméně jasné, že žádné podstatné rozdíly – alespoň v případě dvou jím citovaných představitelů ortodoxie – neidentifikoval: Domnívám se ale, že definice [mezní efektivnosti kapitálu], kterou jsem shora uvedl, se velmi blíží definici, kterou měl na mysli Marshall. (Keynes [1963], 152) Pojem „výše výnosů nad náklady“ profesora Fishera a můj pojem „mezní efektivnosti kapitálu“ mají tedy stejný význam a slouží témuž účelu. (Keynes [1963], 154) 122

Jediné, co by mohlo čtenáře překvapit, je Keynesova poznámka, že výše úrokové míry není určována na trhu s investicemi a úsporami, ale že vstupuje na tento trh zvnějšku (viz Keynes [1963], 153). 123 Nejenže Fisher nazval relevantní článek (§2) kapitoly o peněžním a reálném úroku „Assuming Foresight“, ale doslova zde říká: Vliv změn v kupní síle peněz na peněžní úrokovou míru se bude lišit podle toho, zda je tato změna očekávána. […] Přesný teoretický vztah mezi úrokovými mírami měřenými dvěma odlišnými standardy hodnoty a mírou očekávaného zhodnocení či znehodnocení jednoho z těchto dvou standardů vůči druhému byl mnou popsán a ilustrován mnoha číselnými příklady ve zvláštní monografii [Appreciation and Interest z roku 1896] a rovněž v mé první knize na toto téma [The Rate of Interest z roku 1907]. (Fisher [1930], kurzíva původní)

• 54 •

Dan Šťastný •


Je totiž sice teoreticky možné, jak tvrdí JMK, že by např. očekávání 10% zvýšení cen během 1 roku způsobilo 10% zvýšení cen již dnes. V důsledku toho by skutečně během daného roku k jejich dalšímu růstu již nedošlo, a úroková míra by tak o žádnou inflační prémii nemusela růst (nominální úroková míra by odpovídala míře reálné).124 Kdyby však tento případ nastal, musely by s ostatními cenami vzrůst i pořizovací (popř. reprodukční) náklady každé investice.125 A tak pokud chce JMK tvrdit, že očekávaná inflace nezvýší úrokovou míru, musí se zároveň vzdát svého tvrzení, že očekávání inflace zvyšuje mezní efektivnost kapitálu. Při úměrném navýšení jak perspektivního výnosu, tak pořizovacích nákladů investice by totiž musela efektivnost kapitálu zůstat nezměněna. Pokud chce ale trvat na tom, že inflační očekávání mezní efektivnost kapitálu zvyšuje, neboť náklady na investici se nezvýší úměrně s perspektivním výnosem, potom vlastně nachází řešení svého dilematu ohledně Fisherovy teorie a musí uznat, že inflační očekávání zvýší i nominální úrokovou míru. Tak či onak, závěrem je, že v žádném z těchto případů nemůže inflační očekávání „povzbuzovat“ investice a zaměstnanost, jak tvrdí JMK.126 Rizika investic Ve snaze rozvést již několikrát naznačovanou myšlenku významu očekávání vzhledem k mezní efektivnosti kapitálu se JMK dotýká i rizik spojených s investováním. Ta rozděluje na dvojí: na riziko dlužníkovo, spojené s podnikáním jako takovým, a riziko věřitelovo, odvislé od rizika nesplacení půjčky ze strany dlužníka.127 Keynesově pozornosti se těší zejména druhý typ rizika. Zatímco první typ rizika totiž považuje za „skutečné společenské náklady“, onen druhý typ je pro něj „čistým zvýšením [nákladů] investice, který by se nevyskytoval, kdyby věřitel a dlužník představovali jednu a

124

Je třeba uznat, že není zcela triviální otázkou, proč se tak neděje a proč inflační očekávání má na nominální úrokovou míru vliv. Snad proto, že motivace ekonomických subjektů se statky předzásobit (a způsobit tak okamžité zvýšení cen) je redukována nejen tím, že je očekáván nárůst všech cen (včetně odměn výrobních faktorů) a že reálně tedy jejich cena stoupat nebude, ale též skutečností, že nejsou schopni se předzásobit naprosto vším. Nejedná se jinými slovy o vysvětlení klasického problému, proč například benzín, který má za tři týdny podražit, podraží již dnes. V každém případě je však existence inflační prémie empirickou skutečností, která nemohla JMK unikat. 125 Zdá se, že JMK se snaží takovému závěru vyhnout tvrzením, že pouze „[c]eny existujících majetkových hodnot se budou [...] přizpůsobovat odhadům do budoucna, vyvolaným perspektivou změny hodnoty peněz“ (Keynes [1963], 155, kurzíva původní), zatímco reprodukční náklady na pořízení nových majetkových hodnot se nezmění. Takový scénář ovšem nedává smysl, neboť i kdyby se inflační očekávání projevila pouze v cenách kapitálových statků (a nikoliv statků všech), vyšší ceny existujících kapitálových statků by se musely odrazit i na cenách nových kapitálových statků. Není představitelné, aby se cena existujícího stroje zvýšila a náklady na výrobu (pořizovací náklady) nového stroje by zůstaly stejné. V takovém případě by totiž všichni kupovali jen nové stroje, až by se nakonec ceny vyrovnaly. Vyšší ceny by se odrazily pouze ve zvýšených důchodech specifických faktorů, které se účastní jejich výroby. 126 Nemůže tak činit mechanismem, o němž JMK mluví, tj. prostřednictvím mezní efektivnosti kapitálu, pokud neuvažujeme případ asymetrických očekávání, kdy očekávání jedné skupiny lidí by se od očekávání druhé skupiny lidí lišila. Touto cestou se však JMK vydá jen těžko, a to nejen proto, že investoři (kalkulující mezní efektivnost kapitálu) a věřitelé (požadující určitý reálný úrok) představují dosti blízké skupiny lidí, ale zejména proto, že obdobný argument Pigouův (ohledně platnosti Fisherovy teorie) nepovažuje za „úspěšné řešení“ (viz Keynes [1963], 155). Na druhou stranu je ovšem třeba upozornit na to, že existují jiné mechanismy, v jejichž důsledku může být v praxi inflace doprovázena zvýšenými investicemi. Obojí mohou být např. následky „politiky levných peněz“. 127 JMK poté uvádí ještě „třetí zdroj rizika[:] možné snížení hodnoty peněžní jednotky“ (Keynes [1963], 156). Aby se vyhnul z nařčení, že se vlastně jedná o fisherovskou inflační prémii, jejíž výskyt stránku předtím popřel, ještě v téže větě dodává, že „podobná možnost by se musela úplně nebo téměř úplně projevit [...] v ceně reálných majetkových hodnot dlouhodobého užívání“ (Keynes [1963], 156-157).

• 55 •

Dan Šťastný •


tutéž osobu“ (Keynes [1963], 157).128 Ačkoliv je toto pravdou, nelze druhý typ rizika z tohoto titulu považovat za nějaké „umělé“ náklady investice. Jedná se o stejně „společenské“ náklady jako v případě prvního rizika, jehož existence se nakonec rovněž odvíjí od skutečnosti, že se na realizaci a provozu investice podílí i jiní lidé (zaměstnanci, kontraktoři apod.), kteří nejsou spolu s investorem „jednou a toutéž osobou“.129 Ještě podivnější je ovšem Keynesův závěr, který evidentně považuje za svůj originální příspěvek, neboť to „nebylo dosud nikým zdůrazněno“ (Keynes [1963], 157). JMK tvrdí: [Existence druhého typu rizika] vede dále k tomu, že se veličina podnikatelského rizika částečně dvakrát započítává, a to dvojím připočtením k čisté úrokové míře [...]. (Keynes [1963], 157, kurzíva původní)

Taková myšlenka je ovšem v rozporu s Keynesovou definicí rizika druhého typu. Vyplývá-li totiž toto riziko z nedokonalosti věřitelovy znalosti dlužníkových úmyslů a možnosti předvídat jeho chování, jak tvrdí JMK, nemělo by se měnit s výší samotného podnikatelského rizika. Pakliže by se s touto výší měnilo, nevyjadřovalo by to, co JMK říká, že vyjadřuje. Abychom si toto ilustrovali, představme si investiční příležitost bez jakéhokoliv podnikatelského rizika (Keynesova rizika prvního typu), k jejíž realizaci si musí podnikatel půjčit prostředky od jiné osoby, která mu ovšem zcela důvěřuje, a neexistuje tudíž ani žádné riziko věřitelovo (Keynesovo riziko druhého typu). JMK by v takovém případě musel tvdit, že kdyby nyní do hry nějaké podnikatelské riziko vstoupilo, musela by efektivnost investice přesahovat čistou úrokovou míru nejméně o dvojnásobek rizikové prémie, která vyplývá z podnikatelského rizika. Znamená to, že prémii za podnikatelské riziko budou tedy požadovat jak věřitel, tak dlužník? (A co kdyby byl mezi nimi ještě zprostředkovatel; bude i on požadovat prémii ve výši podnikatelského rizika samotné investice?) Kdyby tak činili, a nepodnikli proto investici, jejíž efektivnost přesahuje čistou úrokovou míru o více jak rizikovou prémii (avšak o méně, než činí její dvojnásobek), chovali by se značně iracionálně. Jestliže totiž existuje rozpětí mezi efektivností investice a čistou úrokovou mírou natolik velké, aby pokrylo rizikovou prémii, investice se vyplatí a věřitel s dlužníkem (popř. dalšími zprostředkovateli) mají ziskovou motivaci se na spolupráci dohodnout. Je sice pravdou, že toto riziko musí někdo z nich nést, ale pokud část rizika (popř. i riziko celé) jeden z nich převezme, nemusí tuto část rizika (popř. riziko žádné) nést ten druhý. Bude-li proto např. věřitel žádat po dlužníkovi čistou úrokovou míru navýšenou o celou rizikovou prémii, bude dlužník pouze v roli dodavatele myšlenky a připadne mu pouze rozdíl mezi efektivností investice a jejími celkovými náklady včetně rizika.130 Keynesovo tvrzení, že „[n]aděje na mimořádně příznivý výsledek, která může kompenzovat riziko v představách dlužníkových, nemůže být útěchou pro věřitele“ (Keynes [1963], 157) je sice správné, ale pouze říká, že se věřitel s dlužníkem jen těžko dohodnou tak,

128

Český překlad je na tomto místě poněkud ironický, neboť původní „pure addition to the cost of investment“ (Kenyes [1936], 144, kurzíva doplněna) je překládáno jako „čisté zvýšení hodnoty investic“. 129 Zrovnatak jako investor nemůže s jistotou předpovědět chování spotřebitelů, konkurentů, politiků či úředníků, nemůže ani věřitel s jistotou předpovědět chování dlužníka. Vytýkat druhé riziko z obecného rizika podnikání a nazývat je narozdíl od zbytku nějak umělým, jak je z Keynesovy expozice cítit, je stejně mylné jako vytýkat z nákladů podnikání náklady transakční, jak se dnes mnohdy děje. 130 Dejme tomu, že by riziková prémie v důsledku podnikatelského rizika činila 5 %, čistá úroková míra 3 % a efektivnost investice 10 %. Investice je tak pro ty, kdo se na ní chtějí podílet, příležitostí pro čistý zisk. Rozhodne-li se věřitel riziko převzít a požadovat úrok 9 %, bude pro něj daná investiční příležitost atraktivní sama o sobě. Stejně atraktivní bude i pro dlužníka, pro něhož bude v případě úspěchu investice odměnou 1 % z jejího výnosu.

• 56 •

Dan Šťastný •


že riziko ponese věřitel a odměnu za něj získá dlužník. Mohou se však dohodnout tak, že se o riziko a tomu úměrnou odměnu podělí.131 Je pravdou, že celkové riziko investice je dáno součtem rizik prvního a druhého typu. Neplyne z toho však, že odpovídá n-násobku podnikatelského rizika a rizika věřitelova, jak se snaží tvrdit JMK. Skutečnost, že investor investuje cizí peníze (tedy existence „úvěrového systému“) tak zvyšuje požadovanou efektivitu investic pouze o riziko věřitelovo. Pokud žádné takové není, je situace stejná, jako kdyby investoval jeden člověk, a celkové riziko investice je dáno čistě rizikem podnikatelským, a nikoliv jeho 2- či n-násobkem v závislosti na existenci 2 či n zainteresovaných osob. Bez ohledu na její smysluplnost lze Keynesovu tezi o zdvojeném riziku považovat za pokus o vysvětlení nízkého objemu soukromých investic. Je proto ze strany JMK poněkud překvapivé, že svoji poznámku o rizicích podnikání končí povzdechnutím, že „[v] období hospodářského rozmachu může veřejnost podcenit zcela abnormálním a neopatrným způsobem obě tyto formy rizika“ (Keynes [1963], 157, kurzíva doplněna). Podcenění těchto rizik by ve skutečnosti, je-li jeho systém platný, musel JMK uvítat, neboť by to objem investic zvyšovalo; navzdory ztrátám, které by z toho musely v průměru plynout, by to muselo prostřednictvím vyšší efektivní poptávky vést ke zvýšení důchodu a zaměstnanosti!132 Očekávání aneb dlouhodobé odhady do budoucna Jak JMK již několikrát naznačil, připisuje mezní efektivnosti kapitálu „zásadní význam, protože odhady do budoucna mají především prostřednictvím tohoto činitele (mnohem více než prostřednictvím úrokové míry) vliv na přítomnost“ (Keynes [1963], 157). Vlastním faktorům ovlivňujícím odhad perspektivního výnosu (a tedy mezní efektivnosti kapitálu) věnuje JMK pro jistotu samostatnou kapitolu – populární kapitolu 12. Svoji pozornost zde soustředí na dlouhodobé odhady do budoucna, které zahrnují psychologické vnímání takových faktorů, jako jsou „budoucí změny typů a množství zásob kapitálových statků, jakož i změny vkusu spotřebitelů, rozsah efektivní poptávky během doby životnosti příslušné investice [či] změny hodnoty jednotky mzdy vyjádřené v penězích“ (Keynes [1963], 159). Stav těchto dlouhodobých odhadů do budoucna závisí dle JMK – zprvu „rovněž“ a později patrně „nejvíce“133 – na stavu důvěry, s jakou jsou odhady činěny. A právě tento stav důvěry a zejména jeho vliv na mezní efektivnost kapitálu považuje JMK za ekonomy neprozkoumaný a v dalším textu se proto do nápravy této teoretické mezery směle pouští.134 Své pozorování trhu a psychologie podnikatelského světa začíná JMK zcela správným postřehem o nejistotě spojené s podnikáním. Tato nejistota ovšem dosahuje dle JMK takového stupně, že je „naprostá“ a „znalost činitelů, jimiž bude určován perspektivní výnos investic o několik let později, je obvykle velmi malá a často zcela bezvýznamná“ (Keynes [1963], 161). 131

Skutečnost, že při zainteresování více osob do investice dochází k určitému rozdělení rizika mezi jednotlivé investory a nikoliv k jejich násobení, je na jiných místech zřejmá i JMK: [Jde-li např. o dlouhodobé investice], často může být riziko převedeno z investora na držitele, nebo alespoň může být mezi ně rozděleno dlouhodobými smlouvami […]. (Keynes [1963], 172, kurzíva doplněna) 132

Jak jsme viděli v kap. 2.4, každá investice (bez ohledu na svojí ziskovost) zvyšuje v Keynesově světě nevyužitých zdrojů důchod a zaměstnanost. Děje se tak čistě z toho důvodu, že představuje výdaj, který je základem multiplikačního procesu (viz zvláště str. 40). 133 Význam stavu důvěry při formování očekávání se v průběhu Keynesova výkladu prudce zvyšuje. Na jedné jediné straně JMK nejprve uvádí, že očekávání závisí „rovněž na důvěře“, a potom tvrdí, že je to právě stav důvěry, jemuž „[l]idé z praxe věnují vždy největší a nejbdělejší pozornost“ (Keynes [1963], 160, kurzíva doplněna). 134 Je podivné, že roli stavu důvěry považuje JMK za neprozkoumanou. Mluví o ní totiž nejen třeba Fisher a Knight, ale i Keynesovi poměrně známý Alfred Marshall.

• 57 •

Dan Šťastný •


Existence této radikální nejistoty potom vede JMK k závěru, že investování vždy bylo spíše hrou či zálibou pro jednotlivce „se sangvinickou povahou a tvůrčím zaměřením“ a že se dá říci, „průměrné výsledky investic, i v obdobích rozmachu a konjunktury, zklamaly naděje těch, kteří je podnítili“ (Keynes [1963], 161). Bylo by nesmyslné popírat nejistotu či skutečnost, že podnikání může – stejně jako loterie, k níž JMK investování přirovnává – částečně samo o sobě přinášet jednotlivci uspokojení bez ohledu na jeho peněžní výsledek.135 Ačkoliv bychom se mohli oprávněně ptát na skutečnou míru radikální nejistoty a na skutečný podíl investic, v nichž uspokojení ze samotného aktu podnikání hraje klíčovou roli, bude zajímavější se zaměřit rovnou na závěry, které z toho všeho JMK vyvozuje.136 K nejistotě se totiž přidává další element reálného kapitalismu – investiční trh a burza cenných papírů: Jakmile se oddělilo vlastnictví od vedení podniku, což dnes převládá, a jakmile se rozvinul organizovaný investiční trh, objevil se nový faktor velké důležitosti, který někdy usnadňuje investice, ale jindy vede k ještě větší nestálosti systému. (Keynes [1963], 162, kurzíva doplněna)

Z výše citovaného textu je zřejmé, kam JMK svým argumentem míří. Narozdíl od předešlých kapitol se nyní soustředí na nestálost investic, nikoliv na neadekvátnost jejich objemu a z toho plynoucí existenci nevyužívaných zdrojů.137 A hlavním sdělením (kterému věnuje vlastně celý zbytek kapitoly 12) zde je, že právě existence burzy výrazně ke zkoumané nestálosti přispívá. To vysvětluje JMK následujícím způsobem: Každodenní nové hodnocení na burze cenných papírů [...] musí nutně ovlivňovat rozhodujícím způsobem úroveň běžných investic. Bylo by vskutku nesmyslné tvořit nový podnik s velkým nákladem, je-li možno získat podobný podnik za nižší cenu. Naproti tomu ale má smysl vynaložit na nový projekt částku, která by se mohla zdát dokonce i přemrštěnou, kdyby bylo možno prodat akcie na burze cenných papírů a docílit okamžitý zisk. (Keynes [1963], 162)

Ať již chtěl JMK tímto ilustrovat cokoliv, daří se mu prokázat pouze to, co málokoho překvapí: že na burze lze kupovat či prodávat podniky. Ze skutečnosti, že na ní lze pořídit podnik levněji, než kolik by stálo budovat podnik nový, popř. že na ní lze se ziskem prodat podnik, přestože náklady jeho budování již byly „přemrštěné“, ale nijak neplyne, že je tím ovlivňována „rozhodujícím způsobem úroveň běžných investic“, a to ani co do její průměrné úrovně, ani co do volatility této úrovně. Za prvé, ze samotné možnosti na burze levně koupit a draze prodat ještě nevyplývá, že se tak systematicky děje. Kdyby snad chtěl JMK trvat na tom, že jsou tyto případy běžným jevem, postačí ukázat na to, že jsou ve vzájemném rozporu: není možné, aby bylo výhodné podnik na burze levně koupit a zároveň aby jej na ní bylo možné draze prodat. Nejenže jdou 135

Jedinou Keynesovou představou, kterou má smysl popírat, je jeho tvrzení, že „[a]ni po události nikdo nemohl říci, zdali výnos kapitálových investic byl v průměru větší, rovnal-li se nebo byl-li nižší ve srovnání s platnou úrokovou sazbou“ (Keynes [1963], 161). Je nepředstavitelné, že při znalostech výnosů investice, jejích nákladů a úrokové míry, kterými podnikatel musí ex post disponovat, by nebylo možné mezní efektivnost kapitálu s úrokovou mírou porovnat. Kdyby byla Keynesova poznámka pravdivá, nemohl by existovat žádný test úspěšnosti investic, nebylo by možné podnikatele dělit na úspěšné a neúspěšné, jak JMK třeba přímo v předcházející větě činí. Nezdá se nicméně, že by tato poznámka měla nějaký vztah k samotné problematice, o níž JMK mluví. 136 Zajímavé to bude přinejmenším z toho důvodu, že Keynesem popsaný stav by musel mít za následek větší objem investic, než kdyby se investoři chovali na základě „chladného výpočtu“. A takové okolnosti by měl JMK, jak plyne z jeho systému, kde se investic nedostává a existuje v důsledku toho nezaměstnanost, velmi vítat. 137 Do jisté míry lze tvrdit, že právě v této kapitole se GT skrytě mění z teorie vysvětlující nedobrovolnou nezaměstnanost na teorii hospodářského cyklu. Od této chvíle se JMK zaměřuje nikoliv na kritiku kapitalismu založenou na existenci nevyužívaných zdrojů, nýbrž na kritiku jeho volatility.

• 58 •

Dan Šťastný •


oba jevy proti sobě, ale ani jeden z nich sám o sobě být běžným jevem nemůže. Kdyby bylo například všeobecně známou pravdou, že na burze lze běžně získat existující podnik levněji, než kdyby byl obdobný podnik budován nanovo, potom by se patrně všichni zájemci o takové podniky obraceli právě na burzu. Cena takových podniků by se v důsledku toho zvyšovala, což by se dělo tak dlouho, dokud by nedosáhla úrovně nákladů na vytvoření podniku nového.138 I kdyby se tak ale běžně přece jenom dít mohlo či dokonce dělo, účinek obou jevů na úroveň běžných investic je protikladný: možnost levné koupě existujícího podniku běžné investice snižuje, zatímco možnost vytvořit podnik a na burze jej výhodně prodat zase motivuje k jejich vytváření. Takto Keynesem charakterizovaná situace proto ještě nezakládá žádný důvod k domněnce, že je úroveň běžných investic nižší či nestabilnější, než by tomu bylo v případě neexistence burzy. Spekulace Zmíněné příklady však patrně nebyly myšleny nijak vážně a měly pouze obecně ilustrovat skutečnou perverznost burzy. Tu spatřuje JMK v možnosti výdělku prostřednictvím obchodu s akciemi, nikoliv prostřednictvím fyzického využívání kapitálových statků, jejichž vlastnictví akcie představují, k podnikání. Jde-li o koupi akcií za účelem jejich pozdějšího opětovného prodeje, nesoustředí se očekávání investorů, jak JMK správně uvádí, na skutečnou hodnotu investice danou tím, jak si jejích produktů budou cenit jejich kupující, nýbrž na budoucí hodnotu akcií danou tím, jak si budou těchto akcií cenit jejich kupující. A pro takto přízemní aktivitu, spočívající v „předvídání psychologie trhu“, si JMK vyhradil termín spekulace, aby ji odlišil od termínu podnikavost, označujícího „předvídání budoucího výnosu majetkové hodnoty [po] celou dobu její životnosti“ (viz Keynes [1963], 168).139 Jedním z faktorů, na němž je tato spekulace založena, má být údajně konvence, že „dnešní situace bude nekonečně dlouho pokračovat, pokud nebudeme mít zvláštní důvody k tomu, abychom očekávali změnu“ (Keynes [1963], 163).140 Přestože je pravdou, že z hlediska jednotlivce existují pro vycházení z této konvence dobré důvody, nemůže být tato konvence zcela univerzální pro celý trh. Roste-li například cena akcií na trhu, není možné, aby z očekávání, že tato cena stále poroste, vycházeli úplně všichni, neboť v takovém případě by akcie nikdo neprodával. Má-li k obchodování – ať už spekulativnímu či jinému – docházet, musí se očekávání účastníků trhu vždy nějak lišit, aby byl vytvořen prostor pro směnu. Nemalá část spekulací navíc probíhá zcela proti tomu, co se na trhu děje, a je tak postavena na očekávání, že dnešní situace donekonečna pokračovat nebude, tedy že dojde ke změně. Není

138

Obdobně je nemožné, aby bylo považováno za zcela běžné, že se na burze výhodně prodají existující podniky. Takové podniky by totiž byly budovány a nabízeny za účelem zisku k prodeji, čímž by se jejich cena snižovala, až by dosáhla úrovně nákladů na jejich vytvoření. 139 Je vhodné připomenout, že taková volba termínů opět není tím nejšťastnějším řešením. I při podnikání – odhadu dlouhodobého výnosu investice – se totiž zcela běžně mluví o spekulaci ze strany podnikatele: spekulaci na budoucí podobu poptávky, závislé na počasí, politické situaci a preferencích – včetně „nervů, hysterie a zažívání“ – kupujících. V důsledku existence nejistoty je spekulace součástí jakéhokoliv jednání. Rizika s tím spojená musí vždy někdo nést a tím, kdo se na takovou činnost specializuje, je právě spekulant. Ten často vstupuje mezi výrobce a uživatele a jednoho z nich (popř. oba) části rizika zbavuje. Spekulant je proto důležitou a produktivní součástí trhu a není v běžné mluvě synonymem pro burzovního hráče, jak tento termín používá JMK. V dalším textu budeme nicméně Keynesovu volbu termínu respektovat. 140 Přestože pro takový předpoklad neexistuje ani teoretický ani empirický důvod, má lpění na této konvenci dle JMK zásadní důsledky pro investiční chování. Díky této konvenci je nejistota ohledně budoucnosti investice totiž částečně eliminována její likviditou: očekáváním, že bude možné investici rychle zpeněžit, neboť se najde perspektivní kupec, který z této konvence rovněž vychází.

• 59 •

Dan Šťastný •


proto možné tvrdit, jak činí JMK, že „[právě na základě takové konvence] se vyvinuly naše hlavní investiční trhy“ (Keynes [1963], 164). Sám JMK se nakonec z této pasti snaží hned vzápětí utéci tvrzením, že tato konvence je vlastně naopak dosti nestálá, čímž má na mysli jednoduše nestálost očekávání ovlivňujících mezní efektivnost kapitálu. Lze tak usuzovat ze skutečnosti, že Keynesem uváděné faktory, které údajně nestálost oné konvence zhoršují (viz Keynes [1963], 164-168), se jí již nijak přímo netýkají a JMK má jimi na mysli obecně efekty plynoucí z „odhadování psychologie trhu“. Kromě laického, kolektivního a absurdního způsobu formování očekávání141 věnoval JMK mezi těmito faktory zvláštní pozornost profesionálním investorům. Přestože je v jejich případě alespoň teoreticky možné, aby se díky svým profesionálním schopnostem věnovali dlouhodobým odhadům výnosu investic, jsou i tito motivováni existující organizací investičního trhu k převážně spekulativnímu chování.142 Investiční trh se tak stává v očích JMK obdobou kasina, kde „soukromým cílem i těch nejkvalifikovanějších investic je to, aby se ‚vytřel zrak‘ […], aby se přelstil dav a aby padělaná nebo znehodnocená mince byla podstrčena někomu jinému“ (Keynes [1963], 166).

141

Mezi akcionáři roste dle JMK podíl osob, „které samy neřídí příslušné podnikání, ani nemají speciální znalosti spjaté s daným odvětvím“ (Keynes [1963], 164), což vede k tomu, že „[k]onvenční hodnocení [...] je určováno kolektivní psychologií velkého počtu neinformovaných jednotlivců [ovlivňovanou i] činiteli, jejichž vliv na perspektivní výnos je ve skutečnosti dosti malý“ (Keynes [1963], 165). Zřejmě v důsledku neinformovanosti v kombinaci s kolektivní psychologií však dochází dle JMK i k doslova bizarním jevům: Běžné výkyvy zisků dosahovaných z existujících investic, které mají zřejmě přechodný charakter a jsou co do rozsahu bezvýznamné, mají tendenci působit na trh nejen způsobem zcela neúměrným, ale i absurdním. Říká se například, že akcie amerických závodů na výrobu umělého ledu se prodávají za vyšší cenu v létě, vzhledem k sezónnímu zvýšení zisků, než v zimě, kdy led nikdo nepotřebuje. (Keynes [1963], 164)

Že by ceny akcií na trhu skutečně vykazovaly pravidelnosti, o nichž JMK hovoří, by bylo vysvětlitelné snad jen hloupostí investorů. Takové paradoxy ovšem není třeba nijak vysvětlovat, neboť folklór, který je zdrojem Keynesovy ilustrace (JMK tvrdí, že se to „říká“), se nezakládá na pravdě. Akcie závodů na výrobu ledu ani jiných Keynesem uváděných podniků ve skutečnosti žádný takový trend nevykazovaly. Na tuto skutečnost, včetně dat z akciových trhů, poukázal Henry Hazlitt (viz Hazlitt [1994], 175-7, 445-7). 142 O profesionálních investorech a spekulantech JMK tvrdí: Většina těchto osob se totiž zabývá nikoliv tím, aby vypracovala přesnější dlouhodobé odhady pravděpodobného výnosu z investic během celé doby jejich životnosti, ale především tím, aby předvídala změny konvenční základny hodnocení o něco dříve, než tak učiní široká veřejnost. (Keynes [1963], 165).

To považuje JMK za nevyhnutelný důsledek posedlosti ortodoxního finančnictví „protisociálním fetišem likvidity“ (viz Keynes [1963], 166). Takové vysvětlení je však přinejmenším obskurní, neboť to, co činí investice likvidními, je možnost s kapitálovými hodnotami (akciemi) obchodovat, nikoliv spekulace s nimi. Akcie firmy XY budou pro investora stejně likvidní, ať už je nakupuje za účelem spekulace, či k podnikání. Není proto jasné, jak by mohl investor lépe svoji „protisociální“ touhu uspokojovat právě spekulací. Světlo do tohoto problému nevnáší ani Keynesova poznámka o tom, „že pro společnost jako celek neplatí žádná likvidita investic“ (Keynes [1963], 166). Ačkoliv je tato poznámka bezpochyby správná, může její formulace vzbuzovat v čtenářích mylnou představu, že se jedná o nějaké specifikum likvidity investic. Nejenže „pro společnost jako celek“ není nic na světě likvidní (což je dáno z podstaty toho, co je likvidita), ale ani z toho neplyne nějaká vnitřní nekonzistence či defekt ortodoxního finančnictví. Vždyť například zadlužení či ekonomický zisk rovněž z hlediska celé společnosti neexistují, a přesto je smysluplné, že o nich „ortodoxní finančnictví“ hovoří. Zmínka o likviditě je proto v kontextu motivace ke spekulaci vcelku irelevantní. Keynesovy motivy jeho výpadu proti likviditě jsou nicméně dostatečně zřejmé, soudě dle neslavné role, jakou likviditě přisoudil při determinaci úrokové míry, potažmo investic a zaměstnanosti. O tom viz níže (kap. 2.6).

• 60 •

Dan Šťastný •


Navzdory barvitému popisu investičního trhu jako různých her s nulovým součtem143 zde existují jisté problémy. Bylo by jednak asi poněkud směšné a Keynesově satiře by to dodávalo nezaslouženou vážnost, kdybychom nějak dlouze zdůrazňovali skutečnost, že akcie se od „černého Petra“ přeci jen podstatně odlišují. Nejzásadnější rozdíl spočívá v tom, že akcie oproti černému Petru představují vlastnictví nějakých aktiv (domy, stroje, bankovní účty apod.). Cena těchto aktiv je navíc nezávislá na ceně akcií, které tato aktiva zosobňují,144 a proto vlastnictví černého Petra ve formě akcií nemusí být automaticky „prohrou“. Závažnější problém však spočívá v Keynesově představě, že profesionální investoři jsou strženi ke spekulaci tím, že je pro ně jednodušším způsobem, jak dosáhnout zisku: Investice na základě skutečného odhadu [...] vzdálené budoucnosti se stala v našich dnech něčím tak obtížným, že může být [jen stěží uskutečnitelná]. Kdo se pokouší opřít se o takový odhad, bude zcela jistě prožívat klopotné dny a bude vystaven mnohem většímu riziku než ten, kdo se snaží uhodnout reakce davu přesněji než dav sám. [...] Je třeba větší inteligence, abychom překonali síly [času a naší nevědomosti] o budoucnosti, než abychom někomu „vytřeli zrak“. (Keynes [1963], 167, kurzíva původní)

Taková představa je ovšem mylná. Profesionální investoři, kteří jsou z definice jediní schopni podnikatelské odhady činit, mají oproti obyčejným spekulantům (sledujícím pouze psychologii trhu) výhodu v tom, že navíc vědí, jak moc „černý“ ten či onen Petr ve skutečnosti je. Lepší znalost skutečné hodnoty „černého Petra“ musí nutně vyústit v nižší riziko, než s jakým pracují spekulanti v Keynesově smyslu slova.145 Informační převaha, kterou 143

Vedle „černého Petra“ a škatulat je všeobecně známé Keynesovo přirovnání burzy k soutěži krásy, kde jednotliví porotci nevybírají tvář, kterou považují za nejkrásnější, ani tvář, o níž se domnívají, že ji za nejhezčí budou považovat ostatní, nýbrž takovou tvář, o níž se druzí budou nejspíše domnívat, že přijde ostatním nejkrásnější: Dosáhli jsme třetího stupně, kdy soustřeďujeme svou pozornost na uhádnutí toho, co průměrné mínění očekává, že bude výsledným průměrným míněním. A domnívám se, že někteří jednotlivci si dokonce tříbí smysl na [čtvrtém,] pátém a dalších stupních. (Keynes [1963], 166-7)

Navzdory nepochybné výstižnosti a kouzlu takového přirovnání je zde vidět, jak dalece se nechává JMK unést od ekonomie k satiře. Bylo by zajímavé vědět, v čem spočívá dle JMK rozdíl v uvažování spekulantů na třetím stupni a těch na vyšších stupních. Ačkoliv můžeme vyšších stupňů donekonečna dosahovat tím, že před poslední větu vložíme další frázi „že průměrné mínění očekává“, od třetího stupně výše to nic nemění na skutečnosti, že jsou již všichni spekulanty a nikdo se při soutěži o skutečnou krásu – tak jako, dle představy JMK, na burze o skutečnou hodnotu investic – nezajímá. Později přirovnává JMK investiční trh dokonce ke kasinu (viz Keynes [1963], 169). Kdyby ale byla burza obdobou kasina, měl by JMK značný problém skloubit naprostou náhodnost úspěchu v hazardní hře s existencí systematicky úspěšných investorů. 144 Jistá spojitost zde samozřejmě existuje, což je velmi ortodoxní poznatek, ale je opačná: cena akcií vychází z ceny aktiv (a cena aktiv z jejich budoucích výnosů). 145 JMK zjevně považuje informace o skutečné hodnotě investice za bezcenné: [Z hlediska investora by pro vás] nemělo smyslu zaplatit 25 za investici, o níž podle jejího perspektivního výnosu soudíte, že má hodnotu 30, předpokládáte-li současně, že za tři měsíce ji trh ocení na 20. (Keynes [1963], 165)

To by samozřejmě za daných okolností smysl nemělo – investor by ji zakoupil teprve tehdy, až psychologie trhu stlačí ceny na 20. To však neznamená, že se takovému investorovi neinvestuje snadněji než spekulantovi, který skutečnou hodnotu vůbec nezná. Keynesův příklad je zavádějící proto, že je definován tak, že spekulant – právě proto, že skutečnou hodnotu nezná – nemá důvod o takové investici vůbec uvažovat: vidí pouze nákup za 25 a prodej za 20. Představme si však, že existují dvě investiční alternativy, jejichž cena je 20, očekávaná cena za tři měsíce v průměru 25, a které se liší pouze očekávaným dlouhodobým výnosem, představujícím v prvním případě 30 a ve druhém 20. Zatímco spekulant bude obě alternativy považovat za ekvivalentní, profesionální investor bude preferovat první – fyzicky produktivnější – investici, a musí být tak v průměru úspěšnějším než spekulant.

• 61 •

Dan Šťastný •


profesionální investoři disponují, se musí promítat do jejich systematicky vyšší úspěšnosti (zisků) oproti úspěšnosti spekulantů.146 Z hlediska zisku tak musí být výhodnější sledovat vedle psychologie trhu i skutečný výnos investice po celou dobu její životnosti. Bylo by proto dost neuvěřitelné, kdyby takové situace – jak sám JMK doslova říká, „existenc[e] prosťáčků ze široké veřejnosti, kteří jsou potravou profesionálů“ (Keynes [1963], 166) – profesionální investoři ke svému prospěchu nevyužívali. Existence spekulace proto vůbec nevede k tomu, že by nikdo dlouhodobé odhady neprováděl a všichni si jen navzájem „vytírali zrak“.147 Vliv spekulace na objem investic Ještě než přejdeme ke Keynesově receptu na řešení takové situace, je nutno se zamyslet nad samotnou spojitostí mezi nestálostí očekávání, způsobenou burzovní spekulací, a objemem fyzických investic. JMK zjevně předpokládá, že tato nestálost očekávání nejenže objem investic ovlivňuje (viz Kenyesův citát výše, str. 58), ale vede dokonce k jeho snížení.148 Mechanismus, kterým spekulace ovlivňuje objem fyzických investic, však nijak nerozebírá. To je veliká škoda, neboť nákup a prodej akcií objem fyzických investic nijak přímo neovlivňuje. Keynesova paralela o zemědělci, který poté, co „pohlédl na svůj barometr po snídani, se rozhodl, že mezi desátou a jedenáctou hodinou stáhne svůj kapitál ze zemědělského podniku“ (Keynes [1963], 162), nemůže být interpretována tak, že mezi desátou a jedenáctou zemědělský podnik zmizí a objeví se zas až poté, co do něj zemědělec svůj kapitál opět investuje. Proto nákup a prodej akcií na burze, ať už je motivován spekulací či ne, způsobuje změnu majitele daného kapitálového statku, nikoliv jeho existenci či neexistenci. Obchodování s akciemi nemůže ovlivnit objem investic ani svým účinkem na mezní efektivnost kapitálu, neboť ta nijak přímo s cenou akcií, které představují vlastnictví toho kterého kapitálu, nesouvisí. Např. mezní efektivnost investice do továrny na boty odvisí (dle definice JMK!) od jejího perspektivního výnosu, tj. budoucích zisků z prodeje vyrobených bot. Je nemyslitelné, aby na výši těchto zisků z prodeje bot měla vliv cena akcií továrny, v níž se boty vyrábějí.149 Jediný důvod, proč by mohla existence spekulace na burze snižovat objem investic, spočívá v tom, že spekulace představuje pro investory alternativní příležitost k výdělku. Investorovi se tak vedle továrny na boty a tisíce jiných investičních příležitostí naskýtá navíc ještě možnost investovat do akcií již existujícího podniku v naději, že se jejich cena po nějakém čase zvýší. Sama teoretická možnost, aby si zvolil právě spekulaci na zhodnocení 146

Není rovněž myslitelné, aby bylo inteligenčně méně náročné předvídat psychologii trhu než dlouhodobé výnosy investice. Spekulativní očekávání budou podléhat náhlejším, častějším a větším změnám než očekávání dlouhodobá, což musí přispívat k větší obtížnosti takových odhadů. Navíc čím méně inteligenčně náročné by takové předvídání bylo, a čím více lidí by je bylo schopno činit, tím méně spekulace by mohlo probíhat, neboť veškerá spekulace je založena od odlišnosti předpovědi (očekávání). JMK by měl pravdu pouze v případě, že jeho výrok měl ilustrovat skutečnost, že úspěšnost ve spekulaci je méně závislá na inteligenci než úspěšnost při podnikání, což ovšem – bez ohledu na jeho záměr – JMK fakticky neříká. 147 Mezi řádky lze z Keynesových výroků vyčíst ještě další důvody, které odvádějí investory od podnikání ke spekulaci. Ta je totiž přirovnávána ke „kratochvíli“, hře hrané „náruživě a s chutí“ (Keynes [1963], 166), jejímž cílem není zisk, nýbrž její samotné hraní. Oproti tomu je „[snaha o profesionální investování] nesnesitelně únavná a vyčerpávající“ (Keynes [1963], 167). 148 JMK již předtím píše: [Nestálost očekávání] vede v nemalé míře k našim současným obtížím, které pociťujeme, chceme-li řešit problém zabezpečení dostatečného rozsahu investic. (Keynes [1963], 164, kurzíva doplněna) 149

Na druhou stranu, zcela v souladu s Keynesem kritizovanou ortodoxní teorií, lze předpokládat, že bude platit opačná kauzalita: že očekávání budoucích zisků z prodeje bot bude ovlivňovat cenu akcií továrny, v níž se boty vyrábějí. Takovouto možnost však JMK staví svým pohledem na burzu, kde vládne čistá spekulace, do oblasti pouhé teorie.

• 62 •

Dan Šťastný •


akcií namísto nějaké fyzické investice, nás nutí připustit, že může být objem fyzických investic nižší, než by býval, kdyby možnost spekulace (tedy samotná burza) neexistovala. Pomineme-li ovšem skutečnost, že atraktivita takové alternativy je limitována znalostí každého investora a že čistý zisk všech spekulantů musí být nulový,150 je třeba zdůraznit, že spekulace působí i opačným směrem. Činí totiž továrnu na boty z pohledu individuálního investora likvidnější a méně rizikovou, než by tomu bylo v případě, že by továrnu nebylo možné prodat (jak mimochodem navrhuje JMK, viz níže). A taková okolnost nutně působí prostřednictvím zvýšení mezní efektivnosti kapitálu na zvýšení objemu investic.151 Ačkoliv nelze vliv existence burzovní spekulace na objem investic zcela jednoznačně určit, ve světle všech identifikovaných faktorů se jeví Keynesovo rozhodnutí předpokládat negativní vliv jako značně odvážné. Jak potlačit spekulaci Bez ohledu na to však JMK považuje spekulaci za problém a existenci burzy – konkrétně „Wall Street“ – za velmi pochybný „triumf kapitalismu založeného na zásadě laissez faire“ (Keynes [1963], 169). Skutečnost, že Angličané spekulují méně než Američané,152 si JMK vysvětluje vyššími náklady obchodování na Throgmorton Street (londýnské burze) než na Wall Street a vyvozuje z toho následující závěr: Zavedení tíživého státního zdanění převodů cenných papírů […] by se snad osvědčilo jako nejúčelnější reforma vedoucí k tomu, aby ve Spojených státech byla zmírněna převaha spekulace nad podnikáním (Keynes [1963], 170).

Je jistě pravdou, že v důsledku zvýšení nákladů spojených s obchodováním cennými papíry budou s nimi lidé méně obchodovat a tedy i méně spekulovat. Sám JMK si je ale vědom nedokonalosti takového opatření, neboť omezení obchodovatelnosti tvoří zároveň překážku ve vzniku mnoha nových investic (viz též pozn. 151). V omezování likvidity cenných papírů za účelem snížení spekulace tak JMK spatřuje dilema: lidé by totiž mohli v mnoha případech před fyzickou investicí dát přednost tezauraci peněz (viz Keynes [1963], 170).153 Objem investic by se tak nemusel omezením likvidity nutně zvýšit. A tak je JMK logicky veden k daleko „radikálnějšímu léčení“: 150

Na každou korunu zisku úspěšných spekulantů musí připadat právě koruna ztráty těch neúspěšných. Nakonec není žádnou náhodou, že se hrám, k nimž JMK spekulaci přirovnává, říká „hry s nulovým součtem“. 151 Tuto skutečnost by JMK jen těžko popíral, neboť ji sám a explicitně naznačuje: [J]ednotlivý investor může s dostatečným odůvodněním považovat investici za „bezpečnou“ […], může-li se oprávněně spoléhat na to, [že] bude mít vždy možnost včas opravit svůj úsudek a změnit investici dříve, než by se stalo cokoliv závažného. Investice, které jsou „fixní“ pro společnost jako celek, stávají se takto „likvidními“ pro jednotlivce. (Keynes [1963], 164)

Nebo později: [L]ikvidita investičních trhů sice někdy zadrží příval nových investic, ale často je též nikterak nebrzdí, ale usnadňuje. (Keynes [1963], 170, kurzíva doplněna)

O likviditě viz též výše (pozn. 142 na str. 60) i níže (str. 67). 152 Pomíjíme přitom otázku oprávněnosti Keynesova přesvědčení, že Američané spekulují více než Britové. Zakládá je totiž tradičně na doslechu: Říká se, že je vzácné, aby Američan investoval peníze[,] „aby měl zdroj důchodu“, jak činí četní Angličané ještě do dnešního dne. [Američan je] ochoten koupit cenný papír jen v naději, že se jeho kapitál zhodnotí. (Keynes [1963], 169, kurzíva doplněna) 153

Není jasné, proč JMK mezi alternativními použitími úspor zmiňuje vedle tezaurace („akumulace“) peněz ještě jejich půjčování. Zapůjčení peněz jiným lidem nepředstavuje žádný únik z výdajového řetězce, ale pouhý transfer těchto prostředků od jednoho ke druhému. V případě, že jsou tyto peníze investovány do nákupu nějakého kapitálového statku, vzniknou nové investice navzdory neexistenci burzy. Budou-li vypůjčené peníze vydány na

• 63 •

Dan Šťastný •


[Jediným řešením] by bylo ponechat jednotlivci pouze rozhodování o tom, zda má svůj důchod spotřebovat, anebo zda má objednat výrobu specifických kapitálových statků […]. Může se stát, že v okamžicích, kdy je více než obvykle trápen pochybnostmi o budoucnosti, ve své nejistotě se více věnuje spotřebě a méně novým investicím. Ale tímto způsobem by bylo možno vyhnout se zhoubným, hromadným a dalekosáhlým odezvám toho, že jednotlivec, jehož trápí pochybnosti, svůj důchod nevynaloží ani jedním ani druhým způsobem. (Keynes [1963], 170-171, kurzíva doplněna)

Tímto výrokem JMK odhaluje skutečné důvody své kritiky burzovní spekulace, stejně jako čehokoliv, co může způsobovat nestabilitu objemu investic.154 Negativem v jeho očích není nestálost investic sama o sobě, nýbrž skutečnost, že při snížení jejich objemu hrozí nebezpečí, že investiční výdaje nebudou nahrazeny spotřebními a dojde tedy k jejich úniku. Ačkoliv je pravdou, že nákup na burze – stejně jako v autobazaru či v textilním secondhandu – netvoří důchod a tedy „nikoho nezaměstná“, nemusí proto ještě nutně vyústit v tezauraci peněz, jak z Keynesova podání vyplývá.155 Ať už k němu ale nakonec dojde či nedojde, je úplně irelevantní, zda je kupující podnikatel (kupuje akcie s ohledem na dlouhodobý výnos), nebo spekulant (kupuje akcie v naději na jejich zhodnocení). Důsledky na důchod a zaměstnanost musí být v obou případech shodné. Keynesovo zaměření se výhradně na kritiku spekulace na burze tak nedává smysl a jenom svádí pozornost od skutečnosti, že z jeho pohledu zůstává přímou příčinou všech problémů ekonomiky neplatnost Sayova zákona. Na rozdíl od autobazaru či vetešnictví se však v případě burzy cenných papírů nabízí jedna interpretace, která činí Keynesovu kritiku spekulace již zcela nesmyslnou. Pakliže totiž považuje JMK spekulativní investice na burze za hru, kterou její účastníci hrají pro radost (viz pozn. 147), potom investice do akcií je cenou placenou za potěšení. A tak podobně, jako je sázka ve sportce považována za nákup statku, kterým je vzrušení z možné výhry, a tato sázka tak není považována za únik, neměl by být ani spekulativní nákup akcií považován za snížení efektivní poptávky, ale za nahrazení nákupu kapitálového statku spotřebou (zábavou). ♦ spotřebu, nové investice sice nevzniknou, což však musí být z pohledu Keynesovy teorie jedno, neboť se nejedná o „únik“. 154 Vedle spekulace se JMK krátce zabývá i dalším zdrojem nestálosti investičního rozhodování, spočívajícím ve „zvláštnosti lidské povahy, která způsobuje, že velká část naší pozitivní činnosti závisí ve větší míře na spontánním optimismu než na matematickém výpočtu“ (Keynes [1963], 171). Při zkoumání chování podnikatelů, odvislého od jejich „životního nadšení“, je třeba dle JMK „přihlížet k nervům, náchylnosti k hysterii ba dokonce i k zažívání a reakcím na změny počasí“ (Keynes [1963], 172). JMK tím pouze rozpracovává to, co již zdůraznil dříve, že lidská rozhodování nemohou být závislá na přesném matematickém výpočtu (viz např. Keynes [1963], 161). Navzdory populárním slovním obratům však nejsou jeho ilustrace vždy zrovna výstižné. Např. útlum podnikavosti při očekávání dělnické vlády či „New Dealu“ je vcelku rozumovým postupem a nepředstavuje ten nejlepší příklad iracionality investičního rozhodování, kterou chce JMK ilustrovat. 155 Prostředky, které kupující utratí za nákup akcií, budou představovat nahromaděné peníze pouze v případě, že o ně ten, kdo akcie prodal (popř. někdo další v řadě), zvýší své peněžní zůstatky. Nákup existujícího statku tak ve skutečnosti nemá s hromaděním (tj. se zvýšením poptávky po peněžních zůstatcích) nic společného, pouze představuje jakési opoždění výdajů o jedno kolo – a tomu odpovídající únik. Kdyby však byly tyto prostředky za existující statky utráceny stále dokola, představovalo by to únik odpovídající situaci, jako kdyby tyto prostředky byly skutečně přidány k peněžním zůstatkům – „naakumulovány“. Poptávka po penězích by tak vlastně byla vyšší nikoliv v důsledku hromadění, ale v důsledku vyšších transakčních zůstatků, spojených s obchodováním s existujícími statky. Tato skutečnost byla také nejspíš tím, co měl JMK svým tvrzením v závěru VI. části kap. 12 na mysli: [Těm], kdo zdůrazňovali nebezpečí, vyplývající z akumulace hotových peněz, [unikla] možnost, že k takovým důsledkům může dojít i beze změny [v] rozsahu akumulace peněžní hotovosti. (Keynes [1963], 171)

• 64 •

Dan Šťastný •


Na samý závěr kapitoly věnované vlivu očekávání na mezní efektivnost kapitálu se JMK věnuje faktorům, „které v praxi ve značné míře mírní účinky naší neznalosti budoucnosti“ (Keynes [1963], 172), a předpokládá se tedy o nich, že obecně objem investic zvyšují. Mezi těmito faktory dominují opatření státu. Ten jednak snižuje riziko tím, že zajišťuje monopolní privilegia pro obecně prospěšné společnosti,156 nebo dokonce sám mnoho investic provádí, a to bez velkého ohledu na vztah jejich výnosu k úrokové míře. Takový postoj je zcela v souladu s Keynesovým pojetím investic a rolí, kterou jim připisuje (viz výše, str. 40 a 41). Podstatná je totiž výše investic, od níž se – skrze mezní sklon ke spotřebě – odvíjí výše spotřebních výdajů, přičemž výše spotřebních a investičních výdajů determinují společně důchod a zaměstnanost. Přínosná je proto i investice bez jakéhokoliv výnosu. Srovnávání mezní efektivnosti kapitálu s úrokovou mírou je dle JMK z makroekonomického hlediska zcela nesmyslné. Vzhledem k takovémuto Keynesově postoji je nicméně zcela nepochopitelné, proč používá k obhajobě vládních výdajů argument, že „stát [je] v situaci, že může [vypočítat] mezní efektivnost kapitálových statků z hlediska dlouhodobých perspektiv a na základě všeobecných sociálních výhod“ (Keynes [1963], 173). Použití takového argumentu jde jednak nad rámec toho, co logika Keynesova systému vyžaduje, neboť stát nic takového počítat nemusí – postačí, když jednoduše investuje. Za druhé se JMK použitím tohoto argumentu zcela zbytečně vystavuje nepříjemné otázce: jak je možné, že by výpočtu mezní efektivnosti kapitálu byl schopen stát, když toho nejsou schopni individuální investoři? Pomineme-li skutečnost, že existence nejistoty musí dopadat stejnou měrou i na státního úředníka, který za „stát“ o investici rozhoduje, bylo by snad možné vyjmenovat několik důvodů, proč má soukromý investor k přesnějšímu výpočtu poněkud silnější pohnutky než státní úředník. Naivita a důvěra, s jakou JMK svěřuje státu reformní úkoly a role, však není na tomto místě výjimkou a představuje charakteristický rys jeho díla.157 Shrnutí Vzhledem k významu, jaký investice v Keynesově systému mají, a jednoduchosti, s jakou je možné jejich objem – bez ohledu na jejich ziskovost – ovládat, se jeho kapitola o podnětech k investování jeví jako krok zpět k ortodoxní teorii. Zabývá se zde totiž podmínkami, za kterých budou investice podniknuty soukromým sektorem, k čemuž dojde pouze tehdy, budou-li shledány ziskovými: pokud jejich mezní efektivnost přesáhne úrokovou míru. Tento jeho krok nicméně žádnou nekonzistenci nepředstavuje, neboť má být v podstatě demonstrací toho, jak je tento objem soukromých investic nízký. V této části jsme se věnovali mezní míře efektivnosti, jejíž nízká úroveň se na tomto stavu podílí. Mezní míru efektivnosti, definovanou jako míru diskontu, při níž se perspektivní výnosy investice rovnají nákladům jejího pořízení, považuje JMK za zcela závislou na dlouhodobých očekáváních, na jejichž základě je perspektivní výnos odhadován. To ilustruje nejprve na konkrétním případě inflace, kterou považuje za faktor zvyšující perspektivní výnos a tím pádem i mezní efektivnost kapitálu a objem investic. Takto pozitivních faktorů je však velmi málo, neboť všechny ostatní již očekávání perspektivního výnosu snižují. Na takovéto neslavné situaci se dle JMK nemalou měrou podílí institucionální uspořádání kapitalistické 156

Ačkoliv monopolní privilegia bezpochyby riziko pro privilegované společnosti snižují, lze teoreticky i empiricky úspěšně oponovat Keynesově závěru, že to vede k vyššímu objemu investic. V případě mnoha síťových odvětví lze pozorovat naopak negativní vliv monopolních výsad na úroveň investic. Ne náhodou byla demonopolizace („liberalizace“) těchto odvětví probíhající od 80. let spojena s technologickým a investičním rozmachem. 157 I když se JMK na jistých místech o politicích vyjadřoval se značným pohrdáním (viz např. Harrod [1972], 183), neváhal jim svěřit jakékoliv prostředky k nápravě problémů, které v tržním mechanismu spatřoval. Přehled takových pravomocí nabízí kapitola 24, jíž jeho GT vrcholí (viz Keynes [1963], 346-355).

• 65 •

Dan Šťastný •


společnosti: oddělení investorů a spořitelů a s tím související burza cenných papírů. To vede například ke zvýšenému riziku investic, neboť toto riziko je nejen zvýšeno o riziko kontraktu mezi věřitelem poskytujícím úspory a dlužníkem, který investuje, ale samotné podnikatelské riziko je údajně započítáváno každým z nich zvlášť, a je proto zdvojnásobeno. Nejtragičtější následky pro úroveň a stabilitu mezní efektivnosti má ovšem sama burza, která v důsledku svého pozitivního vlivu na likviditu kapitálových hodnot nabízí možnost dosáhnout zisku spekulací na zhodnocení cenných papírů. Nákup cenných papírů a jejich opětovný prodej totiž na rozdíl od investice do reálné majetkové hodnoty nikoho nezaměstná a představuje tak obdobu úniku způsobeného tezaurací peněz. Vzhledem k jednoduchosti, s jakou lze dle JMK dosáhnout spekulací na burze zisku, považuje JMK spekulaci za zcela převládající rys dění na burzách. Závěr svého pojednání o očekáváních proto věnuje způsobům, jak by bylo možné spekulacím zabránit. Jediné řešení nachází ve zrušení burzy, k němuž by jím navrhované zavedení povinnosti jednotlivců utratit své příjmy za specifické spotřební či kapitálové statky muselo vést. Ústřední poselství Keynesovy kapitoly o mezní efektivnosti kapitálu – tedy že je podmíněna dlouhodobými očekáváními – by bylo nesmyslné kritizovat. JMK však z tohoto správného poznatku vyvozuje něco, co z něj ne nutně, popř. vůbec neplyne. Například jeho ilustrace pozitivního vlivu inflace na objem investic a zaměstnanosti předpokládá, že inflační očekávání bude zvyšovat mezní efektivnost kapitálu, aniž by mělo vliv na úrokovou míru. Stejně nesmyslná je jeho představa o zdvojování podnikatelského rizika investic v důsledku oddělení spořitele od investora. Ačkoliv je pravdou, že efektivnost investice musí pokrývat i riziko plynoucí ze vztahu mezi věřitelem a investujícím dlužníkem, nemá toto věřitelovo riziko s podnikatelským rizikem investice jako takovým co do činění. Kritika existence burzy, jíž věnuje zdaleka nejvíce prostoru, nakonec souvisí spíše s Keynesovou snahou zesměšnit fungování ekonomiky než s významem očekávání. I kdyby totiž byla jeho tvrzení o jednoduchosti a tím pádem i rozsahu spekulace pravdivá (jakož že nejsou), nevyplývá z toho jednoznačný vliv na objem investic ani jeho stálost. Spekulace – spočívající v pouhém obchodování s vlastnickými tituly – nemá na mezní efektivnost fyzického kapitálu žádný přímý vliv, neboť ani nepředstavuje změnu fyzické zásoby kapitálu, ani nemůže způsobovat její změnu skrze ceny akcií. I když může burza ovlivňovat objem investic nepřímo – tím, že spekulace na ní představuje alternativu k pořízení specifického kapitálového statku, působí burza i opačným směrem – tím, že činí majetkové hodnoty likvidnějšími, snižuje riziko nákupu konkrétních kapitálových statků. Nakonec i kdybychom ale připustili možnost, že spekulativní investice objem reálných investic snižují, ještě by to neznamenalo nutně nižší efektivní poptávku, neboť spekulace na burze – jsou-li dle JMK hrou – by bylo nutno považovat za formu spotřeby. Pakliže bychom měli zde zkoumaným Keynesovým tvrzením na mysli onu základní myšlenku, že očekávání hrají významnou roli, potom bychom museli uznat alespoň jeho správnost, i když bychom mohli mít výhrady vůči jeho originalitě. V Keynesově pojetí je však koncept nejistoty a významu očekávání navíc spojován s iracionalitou nejen samotného rozhodování investorů, ale i institucí, v jejichž rámci se tak může dít. Protože jsme žádný z těchto vývodů neshledali správným a opodstatněným, může být považování tohoto konceptu za Keynesův přínos k teorii z naší strany jen velmi zdrženlivé.

• 66 •

Dan Šťastný •


2.6 INVESTIČNÍ ROZHODOVÁNÍ II: ÚROK A PREFERENCE LIKVIDITY Předcházející část byla věnována mezní efektivnosti kapitálu a při zvažování vlivu očekávání vycházel JMK z předpokladu neměnné úrokové míry. Logickým pokračováním této úvahy je zkoumání vlivu, jaký na objem investic má úroková míra. Přestože JMK choval k možnostem nápravy nedostatečného a nestabilního objemu investic prostřednictvím „čisté peněžní politiky zaměřené k regulování úrokové míry“ (Keynes [1963], 173) značnou skepsi, a navrhoval proto aktivní roli státu při samotném investování, věnoval úroku a peněžním otázkám pozoruhodně veliký prostor. Na něm, zčásti využívaje své poznatky publikované v dřívějších pracích, prezentuje pohled, který je dodnes předmětem mnohých úvodních kurzů makroekonomie. Roy Harrod, jeden z nejbližších Keynesových žáků a autor Keynesovy oslavné biografie, se v tomto ohledu vyjádřil stručně a jasně: Teorie úroku je, myslím si, ústředním bodem [Keynesova] systému. (Harrod [1947], 180)

Keynesova koncepce úroku jako čistě peněžního fenoménu vysvětluje péči, jakou věnuje otázce poptávky po penězích, které vyhradil svůj vlastní termín: preference likvidity. Věnujme se však této problematice v pořadí, v jakém tak činí JMK. Problematice úrokové míry věnuje JMK v GT kapitoly 13 až 17. Hned v úvodu zdůvodňuje svůj zájem o tuto otázku přesvědčením, že ortodoxní teorie úroku „neobstojí, jakmile poznáme, že není možné odvodit úrokovou míru pouze ze znalosti [poptávky po investicích a nabídky úspor]“ (Keynes [1963], 174). Ponechme však tuto jeho upoutávku stranou a přejděme k jeho vlastnímu mechanismu, jímž je výše úrokové míry určována. Při hledání vlastní odpovědi na otázku, co určuje úrokovou míru, se JMK soustřeďuje na stranu nabídky úspor a tedy na dva způsoby, jakými se časové preferování projevuje: První způsob se týká oné stránky časového preferování, kterou jsem nazval sklonem ke spotřebě [určujícím] pro každého jednotlivce část jeho důchodu, kterou spotřebuje, a část, kterou ukládá jako rezervu v jakékoliv formě […]. Ale po takovém rozhodnutí musí jednotlivec řešit další [otázku:] v jaké formě si udrží možnost disponovat [nespotřebovanými prostředky]. Přeje si ji držet ve formě [peněz, nebo] je ochoten rozloučit se s touto bezprostřední možností dispozice na přesné nebo neurčité období […]? (Keynes [1963], 174-5, kurzíva původní)

Právě ono druhé rozhodnutí – rozhodnutí o rozdělení nespotřebovaných prostředků mezi peníze a investice – je Keynesem považováno za opomenutý prvek v ortodoxních teoriích úroku a za jeho významný příspěvek.158 Právě toto rozhodnutí je považováno za odvislé od stupně „dávání přednosti likviditě“ aneb od její preference – preference likvidity. Preference likvidity Preference likvidity ze strany jednotlivce je dle JMK dána „tabulkou částek jeho prostředků […], které si přeje při různých okolnostech uchovat ve formě peněz“ (Keynes

158

Je podstatné zdůraznit, že toto Keynesovo „dvojí rozhodování“ (stejně jako předtím jeho tvrzení o neplatnosti Sayova zákona) není kompatibilní s jeho konceptem multiplikátoru. Ať už je forma úspor v konceptu multiplikátoru jakákoliv – ať už jsou základem pro investice nebo představují tezaurované zůstatky, je možnost, že by měly z části ten a z části onen význam, ještě méně konzistentní. Taková možnost by totiž kombinovala nedostatky obou interpretací: úspory by nepostačovaly na krytí investic a hodnota multiplikátoru by nebyla taková, jaká z mezního sklonu ke spotřebě plyne. Viz výše (str. 43). I na tomto místě jsou zřejmé problémy s nestálostí definice úspor.

• 67 •

Dan Šťastný •


[1963], 175). Ač to není příliš zřejmé, chce tím JMK říci, že preferencí likvidity rozumí funkční závislost mezi poptávaným množstvím peněžních zůstatků a úrokovou mírou.159 Úrok je potom vysvětlován jako odměna nikoliv za nespotřebovávání a „čekání“, jak údajně plyne z ortodoxní teorie, nýbrž pouze za nespotřebování té části jednotlivcova důchodu, kterou nedrží ve formě hotovosti a jejíž likvidity se tedy byl ochoten vzdát: „úroková míra představuje vždy odměnu za zřeknutí se likvidity“ (Keynes [1963], 176).160 Ti, kdo se vzdávají likvidity, jsou však zjevně titíž jedinci, kteří své nespotřebované prostředky nějak investovali (popř. svojí půjčkou umožnili druhým, aby tak učinili). Proto není na tomto místě vůbec jasné, v čem se vlastně Keynesovo pojetí od pojetí ortodoxního liší. Obě pojetí totiž jasně hovoří o těch, kdo nabízejí své úspory k investicím, přestože k jejich označení používají rozdílnou terminologii. JMK nicméně na odlišnosti své teorie úroku stále trvá a osvětluje ji následujícím tvrzením: Úroková míra není „cenou“, která uvádí v rovnováhu poptávku po zdrojích za účelem investování a ochotu k tomu zdržet se bezprostřední spotřeby. Je to „cena“, která uvádí do rovnováhy přání udržet majetek ve formě hotových peněz s existujícím množstvím pohotových peněz. (Keynes [1963], 176)

Takový přístup se zdá být na první pohled skutečně odlišný. Při bližším pohledu však zjistíme, že říká přinejlepším totéž, co ortodoxní ekonomie, ale může někdy jisté skutečnosti opomíjet a mechanismus přizpůsobení tím spíše zamlžovat. Již samotné popření faktu, že úrok je cenou vyrovnávající poptávaný a nabízený objem úvěrů, musí připadat značně podezřelé alespoň těm, kteří se někdy na tomto trhu nějaké transakce zúčastnili.161 Ti totiž z vlastní zkušenosti vědí, že úrok je tím, na čem se s druhou stranou domlouvali. Jakákoliv cena není jen tak nějaký parametr, kterým je konkrétní trh „řízen“ či „vyrovnáván“, ale jevem, který je vždy předmětem dohody mezi dvěma stranami. Zatímco úrok v ortodoxním pojetí skutečně dohodou dvou stran je, v Keynesově interpretaci úroku žádné smluvní strany explicitně zmíněny nejsou. Nevystupují zde žádní prodávající ani kupující, nejedná se o žádný trh, kde dochází k dohodě o ceně: vystupují zde jen držitelé peněz. Jakmile se ovšem zamyslíme nad mechanismem, který v Keynesově pojetí úrokovou míru přizpůsobuje tak, aby se poptávané a existující množství peněz rovnalo, zjistíme, že i zde vystupují nakonec dvě smluvní strany. A není žádnou náhodou, že jsou to opět nabízející a poptávající na trhu úvěrů, tak jako je tomu v ortodoxní teorii! Jestliže je totiž úroková míra 159

To je o něco zřejmější teprve z textu o stranu později: Dávání přednosti likviditě je potenciální či funkční tendencí, určující ono množství peněz, které si veřejnost přeje držet při dané úrokové míře, takže je-li r úrokovou mírou, M množstvím peněz a L funkcí dávání přednosti likviditě, dostaneme rovnici M = L(r). (Keynes [1963], 176)

160

Keynesovu tezi o úroku jakožto odměně za vzdání se likvidity by bylo možné zesměšňovat stejně dobře, jako JMK zesměšňoval klasickou doktrínu o úroku jako odměně za „čekání“ či „abstinenci“: Mělo by být naprosto samozřejmé, že úroková míra nemůže být odměnou za [zřeknutí se likvidity] jako takové. Jestliže [se] někdo [zříká likvidity tím, že utrácí své úspory za zboží], nezískává úrok, ačkoli [se zříká likvidity] právě tolik jako jiní. (parafráze, viz Keynes [1963], 175)

Taková možnost Keynesovi na mysl nepřichází, a to z toho důvodu, že je ochoten uvažovat pouze v rámci svého schématu „dvojího rozhodování“. Není ovšem jasné, proč by se člověk nemohl rozhodovat třeba nejprve mezi hotovostí a důchodem určeným k nákupu statků a potom teprve o rozdělení této druhé části důchodu mezi statky spotřební a investiční. Nebo, proč by nakonec člověk nemohl rozdělovat důchod rovnou na tři části na jedné úrovni? 161 JMK tuto skutečnost jednoduše popírá, aniž by na tomto místě předložil argumenty, proč je ortodoxní pohled špatný. O to se JMK pokouší až v další kapitole GT, k níž se dostaneme níže (viz str. 78).

• 68 •

Dan Šťastný •


taková, že je poptáváno nižší množství peněz, než je nabízeno a než tedy lidé ve skutečnosti drží, potom dle JMK držitelé peněz usilují o snížení svých zůstatků tím, že za hotovost nakupují obligace, jejichž cena se v důsledku toho zvyšuje a úrok klesá. Snaha o nákup obligací však není nic jiného, než co ortodoxní ekonomie popisuje tím, že hovoří o zvýšení nabídky úvěrů! Úrok proto sice klesá, ale klesá proto, že na trhu úvěrů se zvýšila nabídka. Trh peněz se tak sice přizpůsobuje, ale činí tak prostřednictvím úvěrového trhu. Právě tento trh, proto zůstává místem, kde je úrok determinován.162 Tuto skutečnost lze ilustrovat pomocí následující dvojice grafů. Trh peněz

Trh úvěrů

r

r SM

r1

r1

r2

r2 DM

S1 S2

D M

I, S

Při úrokové míře r1 je poptávané množství peněžních zůstatků nižší než množství, které je ve skutečnosti ekonomickými subjekty drženo (viz graf vlevo). Proto budou držitelé peněžních zůstatků motivováni přeměňovat část svých zůstatků (jak JMK předpokládá) do formy obligací. Zvýší se proto nabídka prostředků, které jsou lidé ochotni zapůjčit, a na trhu úvěrů proto dochází k poklesu úrokové míry (viz graf vpravo). V důsledku poklesu úrokové míry postupně klesá rozdíl mezi poptávaným a existujícím množstvím peněžních zůstatků (poptávané množství se zvyšuje), čímž je postupně nerovnováha na trhu peněz odstraňována. Rovnováhy bude na tomto trhu dosaženo až tehdy, klesne-li úroková míra na úroveň r2. Přestože je možné poptávku po penězích zakreslit jakožto závislost poptávaného množství peněz na úrokové míře, je nutné si uvědomit, že z toho nelze vyvozovat, jak činí JMK, že je úrok na tomto trhu determinován. Podobnou argumentací by totiž mohl potom JMK třeba dokazovat, že úrok je tím, co „uvádí do rovnováhy přání zaměstnávat určité množství práce s existujícím množstvím práce“.163 Přestože by bylo možné takovou rovnováhu rovněž znázornit graficky (viz níže uvedené grafy) a takové znázornění rovnováhy 162

Celé Keynesovo tvrzení, že úrok nevyrovnává úspory a investice, ale poptávku po penězích s nabídkou, dává stejný smysl jako jeho následující parafráze: [Cena jablek] není „cenou“, která uvádí v rovnováhu poptávku po [jablkách] a ochotu [jablka nabízet]. Je to „cena“, která uvádí do rovnováhy přání [určité množství jablek mít] s existujícím množstvím [jablek]. (parafráze, viz Keynes [1963], 176)

Obě pojetí mohou zobrazovat situaci rovnovážné ceny, avšak vysvětlení mechanismu, jehož prostřednictvím k ustanovení ceny dochází, je vždy založeno na směňování toho kterého statku, a je proto vhodné tento mechanismus ilustrovat na grafu znázorňujícím toky toho kterého statku. Druhé pojetí, založené na stavových veličinách a kontrastující poptávku po držbě toho kterého statku vůči jeho existující zásobě, je vhodné především tam, kde je nabídka fixní, popř. kde nepodléhá změnám v závislosti na ceně statku. To je důvodem, proč se toto pojetí hodí k popisu trhu peněz spíše než jablek. V českém jazyce lze o ekvivalenci obou pojetí nalézt více v Rothbard [2004]. 163 Kdybychom měli pokračovat v předchozí analogii s trhem jablek (viz pozn. 162), šlo by podobnou logikou tvrdit, že cena jablek je vlastně určena na trhu hrušek. Vždyť poptávané množství hrušek je jistě na ceně jablek závislé a lze, stejně jako činí Keynes, ukázat, že v rovnováze musí při dané ceně jablek poptávané množství hrušek odpovídat množství nabízenému.

• 69 •

Dan Šťastný •


by nebylo chybné, bylo by chybné z toho vyvozovat, že je úroková míra na tomto trhu determinována: jakékoliv přizpůsobení na tomto trhu se totiž děje prostřednictvím trhu úvěrů. To lze ilustrovat pomocí následující dvojice grafů. Trh práce r SL1

SL2

Trh úvěrů r

DL2 DL1

r2 r1

S

r2 r1

D1 L

D2

I, S

Vzhledem k tomu, že poptávané množství práce je rovněž závislé na úrokové míře, bylo by možné poptávku po práci DL znázornit jako vztah mezi poptávaným množstvím práce a úrokovou mírou (a nabídku práce SL jako vztah mezi nabízeným množstvím práce a úrokovou mírou). Je-li z nějakého důvodu úroková míra r1 taková, že při ní bude poptávané množství práce vyšší než nabízené (při DL1 a SL1, viz graf vlevo), povede to ke zvyšování cen práce. V důsledku toho bude docházet k posunu obou křivek: poptávka se bude posouvat vlevo (poptávané množství práce klesá) a nabídka vpravo (nabízené množství roste). Rostoucí ceny práce mohou jistým způsobem ovlivnit též trh úvěrů (viz graf vpravo). Může třeba dojít k růstu poptávky po investicích a k růstu úrokové míry z r1 na r2. Ať už bude ale trh úvěrů ovlivněn jakkoliv, v každém případě bude k posunu DL a SL docházet tak dlouho, dokud se nebudou nabízená a poptávaná množství práce rovnat. V rovnovážném stavu na trhu práce se budou DL2 a SL2 protínat právě při rovnovážné úrokové míře r2. Možnost zakreslit rovnovážnou výši úroku jak v ortodoxním, tak i v Keynesově pojetí však neznamená, že jsou obě pojetí stejně ilustrativní! Ačkoliv např. nerovnováha na Keynesově trhu peněz implikuje nutnost přizpůsobení úroku, k jeho změně vůbec nemusí dojít! Takováto možnost je znázorněna na následujících grafech. Trh peněz r

Trh úvěrů r

SM

S

r1

r1

DM1

DM2 M

D I, S

Disponují-li lidé větším množstvím reálných peněžních zůstatků, než jaké při dané úrokové míře poptávají (při DM1 a SM, viz graf vlevo), může k přizpůsobení dojít i jiným způsobem než nákupem obligací. Aby své zůstatky lidé přizpůsobili poptávané výši, mohou začít utrácet přebytečné zůstatky za zboží, což bude mít za následek zvýšení nominálního

• 70 •

Dan Šťastný •


produktu.164 Dojde proto ke zvyšování poptávky po penězích, a to se bude dít tak dlouho, dokud budou skutečné zůstatky převyšovat jejich poptávanou výši – dokud se poptávka nezvýší z DM1 na DM2. Nakonec může být rovnováha na trhu peněz obnovena, aniž by došlo ke změně úroku. A k té nedojde, pokud úsilí držitelů zůstatků nebude nějakým způsobem ovlivňovat úvěrový trh (viz graf vpravo). Výše uvedené skutečnosti mají svůj význam i pro pravdivost Keynesova tvrzení, že „je množství peněz druhým činitelem, který spolu s dáváním přednosti likviditě určuje za daných okolností skutečnou úrokovou míru“ (Keynes [1963], 176). Takové tvrzení je totiž pravdivé pouze do té míry, do jaké množství peněz ovlivňuje trh úvěrů! K tomu se ještě podrobněji vrátíme níže (viz str. 78). Důvody preference likvidity Nehledě na výše uvedené skutečnosti se JMK vrací od otázky determinace úroku k samotné preferenci likvidity a zkoumá, proč vůbec něco takového existuje. Tomu se věnuje nejprve „předběžně“ v kapitole 13, a potom „podrobněji“ v celé kapitole 15. JMK hned zkraje 15. kapitoly GT přiznává, že zkoumání „dávání přednosti likviditě [je] předmět [...] v podstatě totožný s problematikou, o které se někdy mluví pod označením ‚poptávka po penězích‘“ (Keynes [1963], 198).165 Není proto překvapivé, že se v jeho vlastní klasifikaci objevují tradiční transakční motivy pro držbu peněz, které nazývá JMK „motivy oběhu“, a to ať už na straně spotřebitele („motiv spojený s důchodem“) či na straně podnikatele („motiv podnikání“).166 Rovněž není překvapením, že se ve zmíněném výčtu 164

Ať už v důsledku zvýšení výdajů na zboží dojde ke zvýšení cen nebo, jak by JMK jistě tvrdil, ke zvýšení reálného produktu, je to v tomto případě irelevantní – obě změny ovlivňují poptávku po penězích stejným směrem. 165 Byť to explicitně neříká, důvodem pro Keynesovu inovaci názvu tohoto tradičního předmětu bylo zjevně vyzdvihnout význam likvidity, kterou považoval nejen za jím objevené vysvětlení úroku, ale tím pádem také za jím objevený původ všech ekonomických problémů. Na podporu tohoto tvrzení lze citovat JMK z jedné z předchozích kapitol: Ze všech příkazů ortodoxního finančnictví nemá zajisté žádný více protisociální charakter než fetiš likvidity [...]. (Keynes [1963], 166) 166

Samotná Keynesova expozice jednotlivých motivů nikoho nezaráží snad jen proto, že jsou tyto motivy natolik známy, že jim čtenáři nevěnují takovou pozornost. Bylo by však zajímavé zjistit, zda by z jeho výkladu bylo možné jednotlivé motivy skutečně pochopit. V případě spotřebitele mluví JMK třeba o tom, že jeho důvodem „držby peněz v hotovosti je snaha překlenout období mezi získáním důchodu a jeho vydáním“ (Keynes [1963], 199). Ačkoliv je pravdou, že období mezi příjmem a vydáním můžeme nazvat držbou peněz, není takové překlenutí důvodem držby peněz. Důvodem držby peněz není držet peníze (jak vyplývá z doslovné interpretace Keynesova zdůvodnění), ale skutečnost, že pro daný rozvrh peněžních transakcí (a při daných nákladech konverze peněz do jiných forem aktiv a zpět) existuje určité optimální množství peněžních zůstatků, které nemusí být nutně nulové. Obdobou Keynesova výroku by byla snaha interpretovat držbu zásob u obchodníka jako prostředek k „překlenutí období mezi uskladněním zboží a jeho vyskladněním“. Co je však toto „překlenutí“ jiného než samotná držba zásob? Důvodem držby zásob tak není držet zásoby, ale minimalizovat náklady podnikatele spojené se zajištěním transakcí zboží. Objednávky a dodávky zásob mají totiž rovněž své náklady, a proto existuje jistá optimální výše zásob, která nemusí být nutně nulová. Ještě nesmyslnější je ovšem Keynesův výklad „motivu podnikání“. Zde JMK vysvětluje účel uchovávání hotových peněz jako „překlenutí časového úseku mezi dobou, kdy je třeba zaplatit náklady podnikání, a dobou, kdy je dosaženo výnosů z prodeje“ (Keynes [1963], 199). Toto je zcela špatně a je to zřejmé hned z podezřelé asymetričnosti oproti spotřebiteli, kde Keynesovým důvodem pro držbu peněz byla naopak skutečnost, že příjmy předcházejí výdajům. Podnikatelé jsou bezpochyby nuceni období mezi výdaji na vstupy a příjmy za výstupy nějak překlenout, avšak držba hotovosti jim v tom nijak nepomůže. Existence a délka tohoto období (představujícího mimochodem Keynesem zesměšňované „čekání“, o němž hovoří ortodoxní teorie) tak nemá s poptávkou po penězích nic přímo společného, pouze vypovídá o náročnosti toho kterého podnikání na kapitál. Libovolně dlouhé období lze teoreticky překlenout bez jakékoliv hotovosti. V reálném světě je samozřejmě

• 71 •

Dan Šťastný •


objevuje „motiv opatrnosti“, který je explicitně spjat s existencí nejistoty ohledně výskytu a rozvrhu peněžních transakcí. Zvláštní pozornost však JMK věnuje čtvrtému motivu na svém seznamu – „motivu spekulace“. Tento motiv je založen na držbě peněz jako majetku.167 V souvislosti s tím se JMK ptá: [V]zhledem k tomu, že úroková míra nikdy nebývá negativní, proč by měl někdo raději uschovávat svůj majetek ve formě, která nese buď malý nebo žádný úrok, místo toho, aby jej uschovával ve formě, která nese podstatný úrok [...]? (Keynes [1963], 176)

Jako jediný důvod, proč by tak mohl někdo činit, předkládá JMK existenci nejistoty ohledně budoucích úrokových měr.168 Neznáme-li budoucí úrokové míry, může se ukázat držba majetku ve formě peněz jako výhodnější než držba (například) dluhopisů. Tuto skutečnost vysvětluje JMK následujícím způsobem: Předpokládá-li se, že potřeba likvidní hotovosti může vzniknout ještě před uplynutím [doby splatnosti], vystavujeme se nebezpečí, že nákup dlouhodobého dluhopisu, který později proměníme v hotové peníze, bude mít za následek určitou ztrátu ve srovnání s držbou hotových peněz. (Keynes [1963], 177)

Přestože je pravdou, že majitel dluhopisu by mohl v důsledku neočekávaného růstu úrokové míry získat jeho prodejem méně, než kolik za něj zaplatil, všimněme si, že takové zdůvodnění je založeno na prodeji dluhopisu před dobou splatnosti.169 Srovnáváme-li však poptávané množství peněz ze strany podnikatelů nenulové, ale je tomu tak z obdobných motivů, jaké chtěl vyjádřit „motivem spojeným s důchodem“ anebo „motivem opatrnosti“. 167 Keynesova volba termínu „spekulace“ nenechává nikoho na pochybách ohledně jeho názoru na užitečnost takové aktivity. Vzpomeňme si však, že spekulací označoval i samotné nákupy cenných papírů, jak se v praxi provádějí, a tak držba hotovosti by mohla být zrovnatak interpretována jako rozhodnutí nespekulovat! 168 JMK se v rámci ilustrace světa, kde panuje jistota ohledně všech budoucích úrokových měr, naprosto zbytečně a dost zmateně pouští do formálního (matematického) popisu vztahu mezi různými úrokovými mírami. Doslova říká: Kdyby bylo možno předvídat bezpečně úrokové míry, které budou platiti pro všechna budoucí období, pak bychom mohli odvodit všechny budoucí úrokové míry z dnešních úrokových měr pro půjčky s různými lhůtami splatnosti, neboť ty by se zase přizpůsobily budoucím sazbám. (Keynes [1963], 177, kurzíva původní).

Kdybychom znali úrokové míry v budoucnu (1. věta citátu), tak by nikdy nemohla existovat potřeba je z něčeho odvozovat! Ačkoliv samozřejmě současné a očekávané budoucí úrokové míry musí být mezi sebou ve vztahu, který JMK uvádí, svým výkladem neříká nic víc, než že „kdybychom znali všechny možné úrokové míry, tak bychom je znali“. Dodejme ještě, že v českém překladu je k tomu všemu (díky chybě překladu či sazby) čtenář navrch fascinován Keynesovým vzorcem popisujícím vztah mezi komplexem různých úrokových měr, v němž jsou v čitateli sčítány libry s počtem roků! 169 Dalším předpokladem je, že zvažujeme dluhopisy s fixní úrokovou mírou. Pokud jde o dluhopisy s pohyblivou úrokovou mírou, nelze jejich držbou oproti držbě hotovosti nikdy ztratit. To lze uvést na příkladě následujících dvou obligací vydávaných za 1000 Kč se splatností dvou let, jejichž ceny v různých časech jsou uvedeny v tabulce: Rok 1.1.2002 (Vydání)

Úrok z obligací 1 % p.a.

1.1.2003 1.1.2004 (Splatnost)

10 % p.a.

Cena obligace s fixním úrokem

Cena obligace s proměnlivým úrokem

1000

1000

1000*(1 + 0,01)2 = 927,36 1,1

1000*1,01*1,1 = 1010,00 1,1

1000*(1 + 0,01)2 = 1020,10

1000*1,01*1,10 = 1111,00

• 72 •

Dan Šťastný •


držbu peněz s držbou dluhopisu po celou dobu, na níž je vystaven, pak se nemohou peníze nikdy ukázat jako výhodnější prostředek k uchování majetku. Z toho plyne důležitá skutečnost, a sice že nejistota ohledně budoucí úrokové míry nemusí nutně vyústit v držení peněz, ale v investice do krátkodobějších dluhopisů. Námitka, že i tak (ať je dluhopis sebekrátkodobější) bude vždy existovat možnost ztráty oproti držbě peněz, je sice platná, ale nekompatibilní s předpokladem, na němž bylo srovnávání budováno. Tím bylo totiž uchování majetku, a nikoliv snaha mít neustále prostředky pro případ, že vznikne „potřeba likvidní hotovosti“. JMK tímto způsobem do odůvodnění smysluplnosti svého spekulačního motivu propašoval okolnosti, které již tvoří základ jiného motivu pro držbu peněz – motivu opatrnosti. Proto je Keynesův spekulační motiv sice logicky správný a možný, ale ve své podstatě totožný s motivem opatrnosti.170 Přestože JMK považuje spekulaci na změnu úrokové míry za jediné – dokonce „jediné rozumné“ (viz Keynes [1963], 204) – vysvětlení možnosti uchovávat majetek ve formě peněz, existuje i jiné, daleko prozaičtější a tím i „rozumnější“ vysvětlení. Tím je riziko, které zpravidla s investicí spojujeme. Pokud vnímáme investici do dluhopisů či jiných cenných papírů jako rizikovější než držbu hotovosti, budeme požadovat, aby výnos, který tyto cenné papíry oproti hotovosti skrývají, toto riziko pokryl. Proto není žádným překvapením, že někteří lidé dají přednost držbě hotovosti s nulovým výnosem před držbou dluhopisu s nějakým pozitivním výnosem. A toto je zdaleka nejčastější důvod, proč lidé hotovost drží.171, 172 Navzdory tomu všemu předkládá JMK svůj motiv spekulace nejen jako jediný důvod pro držbu majetku ve formě hotovosti, ale také jako jediný důvod, proč by měla být poptávka po penězích citlivá na úrokovou míru. Takovým dojmem na čtenáře působí nejen mnoho jeho jednotlivých poznámek, ale nakonec zcela nezpochybnitelně i jeho známá rovnice trhu peněz: M = M1 + M2 = L1(Y) + L2(r). (Keynes [1963], 202) V případě obligací s fixním úrokem, slibujících zhodnocení 1 % ročně (a kde je tedy známa výše budoucí hodnoty obligace v době splatnosti), lze při jejich prodeji před jejich splatností ztratit: dojde-li po jednom roce (k 1. 1. 2003) k dostatečnému zvýšení úroku (viz též pozn. 173) – třeba na 10 %, bude hodnota obligace (927,36) nižší než její kupní cena (1000,-). Naproti tomu v případě obligací s proměnlivým úrokem, slibujících zhodnocení odpovídající běžnému úroku (a kde tedy není známa budoucí hodnota obligace v době splatnosti), je jejich cena před dobou splatnosti vždy vyšší než jejich pořizovací cena, i kdyby došlo k sebevětšímu zvýšení úroku. Žádný spekulační motiv držby peněz, o němž mluví JMK, by v takovém případě nemohl existovat. 170 Jejich ekvivalenci lze ilustrovat následujícími úvahami dle jednotlivých motivů. Motiv opatrnosti: „Částku X sice k ničemu nepotřebuji ani neplánuji použít, ale pro případ, že bych ji přeci jen potřeboval, si ji raději ponechám ve formě hotovosti.“ Motiv spekulace: „Částku X sice k ničemu nepotřebuji ani neplánuji použít, a mohl bych ji tak investovat do dluhopisů, ale v případě, že bych ji přeci jen potřeboval, a dluhopis proto potřeboval předčasně prodat, mohlo by se stát (protože nevím, zda se náhodou nezvýší úroková míra), že bych na tom prodělal, a proto si ji raději ponechám ve formě hotovosti.“ 171 Spekulační motiv v podobě, v jaké o něm hovoří JMK, by byl pro střadatele, kteří část svého bohatství drží v hotovosti, nejspíše překvapením a jeho logiku by ani nepochopili. Hotovost drží čistě v důsledku averze k riziku. Tento motiv však nebude nijak rozšířený ani mezi profesionálními investory. Ti rovněž nedrží hotovost či prostředky na běžných účtech proto, že by čekali, až dojde k růstu úrokové míry, nýbrž jako likvidní a nerizikovou součást svých aktiv. Hotové peníze z Keynesem předkládaného motivu spekulace nedrží ani „spekulanti“ – investiční fondy. Podíváme-li se na strukturu aktiv investičních fondů, zjistíme, že je podíl hotovosti na aktivech zanedbatelný. 172 Takové vysvětlení preference likvidity jistě nebylo Keynesovi neznámé. Jeho využití si však z blíže neurčených důvodů sám znemožnil, neboť při zkoumání této otázky tvrdí, že „samozřejmě předpokládáme, že zůstatek na běžném účtu [popř. hotovost] i dlouhodobý dluhopis jsou vystaveny stejnému riziku bankrotu“ (Keynes [1963], 176). Pokud učiní takový předpoklad, potom lze preferenci likvidity opravdu vysvětlit již jenom spekulací na zvýšení úrokové míry. Nicméně ve světě, kde tento předpoklad neplatí, mohou existovat a také existují významnější faktory.

• 73 •

Dan Šťastný •


Rovnost poptávky a nabídky je zde vyjádřena podmínkou, že se existující množství peněz (M) musí rovnat součtu poptávaných množství peněz iniciovaných jednotlivými motivy (M1, M2), která jsou výsledkem jednotlivých „funkcí likvidity“ (L1, L2). Zatímco M1 je „částkou peněz drženou k uspokojení motivu oběhu a motivu opatrnosti [a závislou na důchodu, M2 představuje] částku drženou za účelem uspokojení motivu spekulace [a závislou na úrokové míře]“ (Keynes [1963], 202).173 Takový krok je však ze strany JMK zcela zbytečný. Závislost poptávaného množství peněz na úrokové míře (tedy zařazení úrokové míry mezi proměnné) lze totiž odůvodnit i bez spekulačního motivu. Jak jsme uvedli výše, mohou lidé hotovost s nulovým výnosem preferovat před obligacemi s pozitivním výnosem z důvodu nižšího rizika. Z toho ovšem rovněž plyne, že – při daném hodnocení rizikovosti – čím nižší bude úroková míra, tím nižší bude kompenzace za riziko a tím více lidí se rozhodne raději pro držbu hotovosti. I tato logika tedy vede k negativní závislosti poptávaného množství peněz na úrokové míře. A nejen to. Obdobná závislost se bude vyskytovat i tehdy, nebudou-li peníze jako uchovatel hodnoty používány! Úrok totiž vždy představuje pro držitele peněz – ať už je drží z jakéhokoliv důvodu – náklady obětované příležitosti, z čehož plyne, že čím vyšší takové náklady budou, tím více

173

Přesněji řečeno, motiv spekulace L2 zavádí citlivost poptávaného množství M2 nikoliv na nějakou konkrétní výši úrokové míry, ale na její očekávané změny. Jak však JMK vysvětluje, „[p]řesto existují dva důvody, proč lze očekávat, že za každého daného stavu odhadu do budoucna bude pokles r spojen se vzestupem M2“ (Keynes [1963], 204). První je dán skutečností, že – za daného stavu očekávání – čím nižší bude absolutní výše úroku, tím více bude převládat názor, že se úroková míra zvýší, a tím vyšší bude M2. Druhý důvod si zaslouží detailní citaci: Za druhé, každý pokles r zmenšuje běžné výdělky z [dluhopisu], kterých lze použít jako kompenzace proti riziku ztráty [jeho kapitálové hodnoty], a to o částku rovnající se rozdílu mezi druhými mocninami staré a nové úrokové míry. Je-li například úroková míra z dlouhodobé půjčky 4 %, bude výhodnější obětovat likviditu, pokud není důvodu […] k obavám, že úroková míra z dlouhodobých úvěrů poroste ročně sama rychleji než o 4 % ze své vlastní hodnoty, tj. o [více] než 0,16 [procentního bodu ročně]. Je-li však úroková míra jen 2 %, bude už běžný výnos kompenzovat [nebezpečí] zvýšení úrokové míry jen o 0,04 [procentního bodu] ročně. (Keynes [1963], 204, kurzíva původní)

JMK tento důvod neilustruje zrovna šťastně. Pomineme-li zmatenost výrazů, kterou jsme se snažili v citátu napravit, stojí zde za zmínku dvě skutečnosti. Jednak „částka odpovídající rozdílu druhých mocnin“ vyjadřuje nikoliv pokles výdělků z dluhopisu, jak tvrdí JMK, ale částku (uvedenou v procentních bodech), o níž může maximálně vzrůst z roku na rok úroková míra, aniž by to vedlo ke ztrátám z vlastnictví dluhopisu. Tvrdí-li tak JMK, že při 4% úrokové míře je její meziroční maximální nárůst 0,16 procentního bodu a že při úrokové míře 2 % činí tento maximální nárůst již jen 0,04 procentního bodu, potom v důsledku poklesu úrokové míry (ze 4 na 2 %) došlo k poklesu částky maximálního nárůstu o 0,12 procentního bodu (0,042 - 0,022 = 0,0012). Naproti tomu běžné výdělky, o nichž mluví JMK, se sníží prostě o tolik, o kolik úroková míra. V Keynesově případě tedy buď o 2 procentní body, nebo na 50 % původních výdělků. Jako kdyby to vše ještě nestačilo, jsou Keynesem vypočtené maximální absolutní přírůstky úrokových měr navíc vypočteny chybně. Činí-li úroková míra ona 4 %, tvrdí JMK, že nemá-li být investice do dluhopisu ztrátová, nesmí meziročně úroková míra vzrůst o více jak 0,16 procentního bodu, tedy nesmí být napřesrok vyšší jak 4,16 %. Lze nicméně ukázat, že ke ztrátě z držby dluhopisu nedojde, i kdyby měla být příští rok úroková míra třeba 8 %! Představuje-li dluhopis například částku 100 za dva roky, bude jeho současná hodnota rovna zhruba 92, 46 (= 100/1,042). I kdyby za rok vzrostla úroková míra o celé 4 procentní body na 8 %, bude cena obligace za rok 92,59 (= 100/1,08), a držba obligace tak bude stále o něco výhodnější než držba hotovosti. Skutečný maximální přijatelný nárůst je v tomto případě 4,16 procentního bodu (neboť 100/1,0816 = 92,45 = 100/1,042). Obecně jeho výše při úrokové míře X % nečiní X2 procentního bodu, jak tvrdí JMK, ale je závislá rovněž na době nákupu a době prodeje. Aby byla nákupní cena dluhopisu shodná s jeho prodejní cenou později (a její držba byla právě tak výnosná jako držba hotovosti), musí být splněna rovnice (1 + r0)B = (1 + r1)S, kde r0 (resp. r1) je úroková míra při nákupu (resp. prodeji) dluhopisu a B (resp. S) je počet období, kolik při koupi (resp. prodeji) dluhopisu zbývá do jeho splatnosti.

• 74 •

Dan Šťastný •


budou lidé motivováni peníze nedržet. Jejich poptávané množství mohou snižovat lepším rozvrhem finančních transakcí nebo třeba jejich odložením.174 JMK připisuje svému motivu spekulace veliký význam, a to nejen proto, že se považuje za jeho objevitele, ale především z toho důvodu, že se domnívá, že teprve jeho prostřednictvím byla do analýzy poptávky po penězích zavedena úroková míra.175 Právě přítomnost úrokové míry mezi proměnnými je pro JMK klíčová k dosažení jeho cílů: i) interpretace úroku jako peněžního fenoménu, a z toho plynoucí ii) identifikace transmisního mechanismu, kterým se zvýšení množství peněz přemění na vyšší důchod.176 Obou těchto cílů by však býval dosáhnul bez jakéhokoliv motivu spekulace, neboť, jak jsme viděli, i množství peněz poptávané na základě ortodoxních motivů je na úrokovou míru citlivé. Pod dojmem úspěchu z identifikace transmisního mechanismu věnuje JMK zbytek kapitoly v podstatě jeho zkoumání: nejprve jeho popisu a potom jeho účinnosti za různých podmínek. Jak JMK zcela správně a plně v souladu s ortodoxní teorií poznamenává, ekonomický efekt zvýšení produkce zlata (jakožto komoditních peněz) musí být shodný s efektem natištění peněz vládou.177 V obou případech zvyšuje přírůstek peněz něčí peněžní důchod. To vede ke zvýšení M1, které však nemusí nutně plně pohltit celý přírůstek M. Proto „určitá část peněz se bude snažit unikat ve formě nákupu cenných papírů […], až r klesne o tolik, že to povede ke zvětšení veličiny M2 a zároveň vyvolá vzestup Y v takovém rozsahu, že

174

Toho si je nakonec JMK velmi dobře vědom. V souvislosti se standardními motivy poptávky po penězích totiž říká, že „je naprosto zřejmé, že se do určité míry vyplatí obětovat určitou částku úroků pro výhody likvidity“ (Keynes [1963], 176). Dále, opět v souvislosti se standardními motivy, ale tentokrát těšně před „odhalením“ svého motivu spekulace, dokonce explicitně prohlašuje: Mohou-li být hotové peníze uchovány jen tím, že se vzdáváme nákupu výhodné majetkové hodnoty, zvyšuje tato okolnost relativní náklady jejich držby, a proto je pohnutka k držbě dané části hotovosti zeslabována. (Keynes [1963], 200) 175

JMK vytváří dojem revolučnosti svého motivu tím, že všechny ortodoxní motivy prohlašuje v podstatě za nezávislé na úrokové míře: Poptávka po penězích k uspokojení dříve uvedených motivů [tj. motivů oběhu a opatrnosti] nereaguje vcelku na jiný vliv než na skutečnou změnu všeobecné hospodářské aktivity a důchodů. Zkušenost současně ukazuje, že celková poptávka po penězích k uspokojení motivu spekulace je trvale citlivá na postupné změny úrokové míry [...]. (Keynes [1963], 200)

Z takové úvahy je ovšem zřejmé, jakým způsobem JMK svůj spekulační motiv identifikoval: nejdříve zadefinoval všechny ortodoxní motivy jako nezávislé a takovou situaci poté položil do kontrastu se zkušeností, že poptávka je na úrokové míře závislá. (Zkušenost navíc nemohla JMK nic takového, co tvrdí, ukázat, neboť spekulativní poptávku nelze pozorováním od jiných motivů nijak oddělit a jediné, co mohl pozorovat, je proto celková poptávka.) 176 Oprávněnost takového tvrzení o Keynesových cílech je jen těžko zpochybnitelná. Jeho teorie úroku by se bez úrokové míry mezi proměnnými poptávky po penězích celá zhroutila. Právě citlivost poptávaného množství peněz je totiž nutnou podmínkou pro to, aby úrok vůbec nějakou roli na peněžním trhu hrál. Snaha o nalezení transmisního mechanismu je patrná z mnoha jeho poznámek. Viz např.: [Motiv spekulace] je mimořádně důležitý jako prostředník nějaké změny množství peněz. […] [Z]ejména působením na motiv spekulace mají orgány regulující oběh peněz (a není-li takové regulace, [pak] náhodné změny množství peněz) vliv na hospodářský systém. (Keynes [1963], 200)

Druhý ze jmenovaných cílů – identifikace transmisního mechanismu – má rovněž významné implikace pro hospodářskou politiku: vede k ospravedlnění expanzivní monetární politiky (viz též kap. 2.7). 177 Přesněji řečeno, ortodoxní ekonomie by svůj souhlas s takovým závěrem ještě podmínila předpokladem, že zlato nemá jiné než výhradně monetární použití. Od Keynesovy analýzy by se potom distancovala teprve ve chvíli, kdyby z toho JMK vyvozoval, že by měl být komoditní standard nahrazen státními penězi, jejichž tisk je levnější než dolování komodity (viz např. Keynes [1963], 144-145). O důvodech odlišnosti postoje ortodoxní ekonomie jsme pojednali výše (viz str. 50).

• 75 •

Dan Šťastný •


nové peníze budou pohlceny buď M2 nebo M1“ (Keynes [1963], 203).178, 179 Zajímavé na Keynesově popisu tohoto efektu je, že i ten je plně kompatibilní s ortodoxní představou úroku jako veličiny úvěrového trhu a nijak Keynesovu peněžní teorii úroku neimplikuje. Tuto skutečnost ilustrují následující grafy. Trh peněz r

SM1

Trh úvěrů r

SM2

S1 S2

r1

r1

r2

r2 DM2 DM1 M

D I, S

Dojde-li ke zvýšení peněžní nabídky z SM1 na SM2 (viz graf vlevo), naloží lidé při dané poptávce po penězích DM1 s přebytečnými peněžními zůstatky dvěma způsoby. Jednak je budou utrácet za nákup statků, což povede k růstu nominálního produktu, a poptávka po penězích se v důsledku toho bude zvyšovat. Na druhé straně za část svých přebytečných zůstatků nakoupí obligace (tyto peníze zapůjčí), což se projeví na trhu úvěrů (viz graf vpravo) zvyšováním jejich nabídky a poklesem úrokové míry. Rovnováha na peněžním trhu tedy bude nakonec obnovena spolupůsobením dvou faktorů: zvýšením poptávky po penězích z DM1 na DM2 a poklesem úrokové míry z r1 na r2. Fungování výše popsaného transmisního mechanismu v praxi (a tedy jeho využívání v praktické hospodářské politice) je nicméně dle JMK omezeno mnohými faktory, které do značné míry ovlivňují spekulační poptávku po penězích. Na očekávání, která hrají v motivu spekulace klíčovou roli, má vedle obvyklých psychologických faktorů, zmíněných ve 12. kapitole GT, velký vliv konkrétně charakter měnové politiky. Pokud totiž „měnová politika […] překvapuje veřejné mínění svou experimentální povahou nebo nestálostí, může se minout cíle silného snížení dlouhodobé úrokové míry“ (Keynes [1963], 205). K eliminaci takových efektů má však JMK následující recept: [K]onvence [tj. všeobecné přesvědčení o podstatném růstu úrokové míry] nebude vždy příliš odolná, uplatní-li orgány, regulující peněžní oběh, třeba jen velmi 178

V českém překladu opět komplikuje pochopení Keynesova shrnutí tohoto mechanismus chyba. Namísto tvrzení, že „[l]ze předpokládat, že změnu M vyvolá změna r“ (Keynes [1963], 203), by mělo být „[l]ze předpokládat, že změna M vyvolá změnu r“, což nejen vyplývá z kontextu, ale je to i správný překlad anglického „a change in M can be assumed to operate by changing r“ (Keynes [1936], 200). 179 S tímto přizpůsobovacím mechanismem souvisí i Keynesova idea, s níž přichází o dvě strany dříve. Jak správně poznamenává, změna úrokové míry může být též důsledkem změny poptávky po penězích vyvolané změnou očekávání. V souvislosti s tím však přichází s následujícím tvrzením: [Kdyby došlo u všech lidí ke stejné změně očekávání], pak se úroková míra [...] přizpůsobí bezprostředně nové situaci, aniž muselo dojít k přechodu cenných papírů z jedněch rukou do jiných. (Keynes [1963], 201)

Přestože se otázka objemu obchodu, který změnu úroku provází, ani ke spekulačnímu motivu ani k samotné teorii úroku nijak neváže, věnuje jí JMK celou jednu stranu. Je důležité zdůraznit, že úroková míra (stejně jako každá cena) je výsledkem nějaké dohody, kterou nazýváme často „obchod“, a proto není možné, aby se cena změnila bez jakéhokoliv obchodu, jak lze z Keynesova tvrzení vyrozumět. Za normálních okolností by bylo vhodnější ponechat takový detail bez komentáře. Jedná se nicméně o stejnou představu, která způsobila, že JMK od sebe mylně oddělil trh peněz a trh úvěrů a došel tak k peněžní teorii úroku.

• 76 •

Dan Šťastný •


skromnou míru stálosti a důslednosti ve svých opatřeních. Veřejné mínění se může dosti rychle přizpůsobit a běžné představy o budoucnosti se mohou rovněž podle toho změnit. Tím bude připravena cesta novému [poklesu úrokové míry]. Pokles dlouhodobé úrokové míry, k němuž došlo ve Velké Británii po opuštění zlatého standardu, je zajímavým příkladem podobného vývoje. (Keynes [1963], 206)

Z textu je zřejmé, že JMK má stálostí monetární politiky na mysli stálost její expanzivnosti, aby se pokles úrokové míry (popř. její udržování na nízké úrovni) stal součástí očekávání a spekulativní poptávka po penězích byla co nejnižší. Za účelem větší bezprostřednosti vlivu zvýšení peněžní zásoby na úrok rovněž doporučuje, aby centrální banky neomezovaly své operace na volném trhu pouze na krátkodobé cenné papíry a nahradily je „komplexní nabídkou nákupu a prodeje spolehlivých dluhopisů se všemi lhůtami splatnosti za stanovené ceny“ (Keynes [1963], 207). Je velmi nejisté, že by politika Velké Británie připadla JMK jako zajímavý příklad úspěšnosti takové snahy, kdyby psal GT třeba o dvacet let později.180 Vzhledem k jeho plánu provést euthanasii rentiérů181 je fascinující, že JMK přiznává omezení při snižování úrokové míry, na něž by monetární politika narážela i v případě, že by se chovala dle jeho receptů. Jedním a patrně nejpopulárnějším z nich je následující situace: [Může se] stát, že klesne-li úroková míra na určitou hladinu, záliba v likviditě se může stát skutečně absolutní v tom smyslu, že téměř každý dá přednost hotovým penězům před držbou dluhopisu, který vynáší tak nízký úrok. […] Kdyby došlo k podobné situaci, znamenalo by to, že vládní orgány by si mohly prostřednictvím bankovního systému neomezeně vypůjčovat za nominální úrokovou míru. (Keynes [1963], 208).182

Přestože tato situace, která byla později nazvána – nikoliv Keynesem, ale D. H. Robertsonem183 – „pastí likvidity“, je dodnes vykládána jako důsledek motivu spekulace, není ve skutečnosti třeba její vysvětlení se spekulací vůbec spojovat. I zde, stejně jako v případě poptávky po penězích jako uchovateli hodnot, existují prozaičtější a častější důvody, proč existuje mez výnosu (úrokové míry), pod níž již lidé nebudou ochotni cenné papíry držet.184 Pozoruhodnější je ovšem představa JMK, že v situaci pasti likvidity si vláda může neomezeně 180

Vedle výše uvedeného citátu lze Keynesovy sympatie k politice Bank of England zaznamenat i níže, kde říká, že „[se zdá], že ve Velké Británii [se] sféra uváženého řízení [úrokových měr] rozšiřuje“ (Keynes [1963], 208). Důvodem Keynesova optimismu byla nejspíše skutečnost, že počátkem třicátých let došlo k viditelnému snížení úrokových měr. Podíváme-li se ovšem na historická data, zjistíme, že podstatně poklesla pouze krátkodobá úroková míra, zatímco dlouhodobá úroková míra, o níž mluvil JMK, se snížila na úroveň, na níž se stabilně pohybovala po celé tři dekády na přelomu století (zhruba 1880-1910). Navíc později – zhruba od začátku 50. let – došlo k závratnému obrácení trendu a dlouhodobému růstu jak krátkodobé tak dlouhodobé úrokové míry, což je důkazem skutečnosti, že i kdyby bylo pravdou, že se Bank of England ve 30. letech úrokovou míru ovládat naučila (jak vyvozuje JMK), později tuto dovednost zase rychle zapomněla. Graf vývoje úrokových měr je uveden jako Appendix B (viz str. 120). 181 Viz Keynes [1963], 348-349. Viz též níže (str. 93). 182 O možnosti této situace se již zmiňuje dříve (viz Keynes [1963], 205) a právě tuto situaci navrhoval odvrátit onou „důsledností“ v monetární politice. 183 Autorem tohoto termínu nebyl John Hicks, jak je často mylně uváděno, přestože to byl on, kdo tento jev graficky ilustroval (viz Hicks [1937], 153-154). K jeho pojmenování došlo až roku 1939 v eseji Dennise H. Robertsona (viz Robertson [1940], 34), od něhož Hicks (viz Hicks [1942], 56) a ostatní autoři tento zprvu nenápadný termín převzali. 184 Standardní definici pasti likvidity lze nalézt např. v Pearce [1995], 291. Přestože taková nějaká mez bezpochyby existuje, při snaze o pochopení její existence se opět bez motivu spekulace můžeme obejít. Pomineme-li skutečnost, že tato nebude nikdy nižší než nula, může být tato mez klidně vyšší než nula, přestože neexistuje spekulační poptávka, a to čistě v důsledku připuštění rizika cenných papírů. Spekulační motiv proto nemůže být nutnou podmínkou pro existenci nějaké minimální meze úrokové míry a tedy ani jejím jediným vysvětlením, jak problém podává JMK.

• 77 •

Dan Šťastný •


půjčovat. Jediné možné vysvětlení této představy je, že pod dohledem vlády bude bankovní systém zvyšovat peněžní zásobu a celý její přírůstek se stane součástí peněžních zůstatků. Přestože je toto bezesporu teoreticky možné, bylo by nesmírně zajímavé zjistit, proč to JMK eufemisticky nazývá „půjčkou“. Vlastnictví peněžní jednotky totiž není žádnou pohledávkou vůči nikomu, stejně tak jako vláda, která za účelem nákupu statků vytvoří dodatečné peníze, se tím nijak nikomu nezadlužuje. Kritika ortodoxní teorie úroku Již jsme viděli, že Keynesova peněžní teorie úroku je pravdivá pouze do té míry, do jaké peněžní trh ovlivňuje trh, na němž se úroková míra dle ortodoxní teorie ustanovuje (tedy úvěrový trh), a nemáme proto zatím žádný důvod považovat ortodoxní teorii úroku za neplatnou. Vraťme se proto nyní k důvodům, které JMK k přesvědčení o neplatnosti této teorie vedou. Těmto důvodům věnuje JMK celou samostatnou kapitolu s příznačným názvem „Klasická teorie úroku“ (viz Keynes [1963], 183-197). Po ilustraci klasické teorie úroku prostřednictvím citací různých autorů (Marshall, Cassel, Carver, Flux, Taussig a Walras)185 se JMK dostává k závěrům, k nimž tato teorie vede: Je jisté, že obyčejný člověk […] vychovaný tradiční teorií […] žije v představě, že kdykoliv jednotlivec uskutečňuje akt spoření, dělá něco, co automaticky snižuje úrokovou míru, co automaticky povzbuzuje tvorbu kapitálu[, a] že jde o samočinně řízený proces přizpůsobování [bez nutnosti] zvláštního zásahu nebo mateřské péče ze strany orgánů regulujících peněžní oběh. Podobně – a tato pověra je ještě více rozšířena, a to dokonce i dnes – každý dodatečný akt investování nutně zvyšuje úrokovou míru, nebude-li vyrovnán tím, že se změní ochota ke spoření. (Keynes [1963], 184-185, kurzíva doplněna)

Označením těchto názorů za pověry však JMK důvody svého přesvědčení stále neobjasňuje, a nečiní tak ani svým tvrzením, že „[z] rozboru předcházejících kapitol by mělo být už naprosto jasno, že tento výklad musí být mylný“ (Keynes [1963], 185). Co se tím však JMK daří, je vyvolat v čtenáři opravdovou nedočkavost na Keynesovo „odhalení“, neboť správnost těchto závěrů, označovaných Keynesem za pověry, se opravdu musí zdát nezpochybnitelná.186 Tato nedočkavost následně překračuje veškeré meze, když JMK připouští, že úroková míra je průsečíkem poptávky a nabídky na trhu úvěrů skutečně určena za předpokladu, že „hladina důchodu je dána“ (Keynes [1963], 185). Tím se konečně dostáváme k samotnému meritu věci: Do klasické teorie se však právě v tomto bodu vloudil vyslovený omyl. […] Klasická teorie nejenomže zanedbává vliv změn v hladině důchodu, ale dopouští se i formálního omylu proti logickému myšlení. (Keynes [1963], 185-186)

Je pravdou, že se změna důchodu v ortodoxním pojetí nijak explicitně neobjevuje a že toto opomenutí představuje – ovšem stejně jako jakákoliv jiná analýza ceny prostřednictvím poptávky a nabídky – jistý logický omyl. Tento nedostatek je ovšem možno napravit, pakliže

185

JMK cituje jakéhosi profesora Carvera, který pokládá úrok „za činitele, který uvádí v rovnováhu mezní nevýhodnost očekávání a mezní produktivitu kapitálu“ (Keynes [1963], 184). Český překlad termínu „disutility of waiting“ (viz Keynes [1936], 176) jako „nevýhodnost očekávání“ je poněkud nešťastný, obzvláště ve světle skutečnosti, že „očekáváním“ ve smyslu „expectation“ věnuje JMK značný prostor a pozornost. 186 Jestliže se jednotlivec rozhodne na úkor spotřeby či tezaurace zvýšit objem prostředků, které nabízí k zapůjčení, jak by při neměnné poptávce po úvěrech mohl tento jednotlivec v zapůjčení těchto peněz uspět jinak, než že nabídne tyto prostředky dlužníkům za nižší cenu, tedy za nižší úrok? Obdobně, jestliže se jednotlivec rozhodne poptávat více úvěrů, jak by při neměnné nabídce těchto prostředků mohl tento jednotlivec v získání úvěrů uspět jinak, než že nabídne vyšší cenu za jejich zapůjčení, tedy vyšší úrok?

• 78 •

Dan Šťastný •


existuje praktická nutnost vzít takové závislosti v úvahu. Postačí, budou-li do analýzy takové vyvolané sekundární efekty doplněny. JMK zcela jistě nemůže obviňovat ortodoxní teorii z neznalosti možného vlivu důchodu na úvěrový trh.187 Může se pouze pozastavovat nad tím, proč ortodoxní teorie tyto vlivy při analýze úroku nebere v úvahu. Vysvětlením, proč tak nečiní, může být předpoklad, že se sekundární vlivy v důsledku změn důchodu navzájem vyruší, neboť důchod ovlivňuje obě strany na trhu úvěrů stejným směrem.188 Pro analýzu determinace úrokové míry tak může v mnohých případech postačovat, vezme-li se v úvahu primární impuls. S otázkou vlivu důchodu na trh úvěrů totiž souvisí Keynesem zesměšňovaná ortodoxní představa, že dodatečný akt spoření povede ke snížení úrokové míry. Skutečnost, že ani zapracování tohoto vlivu nemusí ortodoxní teorii zneplatňovat, je ilustrována na následujících grafech.

r

Trh úvěrů (včetně vlivu změn důchodu) S1 S2 S2’

r1 r2

r

Trh úvěrů (bez vlivu změn důchodu) S1 S2

r1 r2 D’ D

D

I, S

I, S

Ačkoliv bezprostředním důsledkem zvýšení nabídky úvěrů z S1 na S2 (viz graf vlevo) musí být snížení úroku a zvýšení investic, neznamená to, jak zcela správně JMK poznamenává, „že posune-li se [křivka nabídky úvěrů], bude nová úroková míra dána průsečíkem obou křivek v jejich nové poloze“ (Keynes [1963], 186). Vyšší investice totiž způsobí vyšší důchod, což může být spojeno se zvýšením jak poptávky po investicích z D na D’, tak nabídky úspor z S2 na S2’. Přestože by bylo naivní tvrdit, že poptávka i nabídka se zvýší naprosto identickou měrou (jak je to uvedeno v grafu), samotný fakt, že se obě zvýší, nám může být základem pro závěr, že zabudování efektu změny důchodu nebude mít 187

Sám JMK tvrdí, že lze „předpokládat, že klasičtí ekonomové by nechtěli popírat, že hladina důchodu má rovněž značný vliv na rozsah ušetřené částky“ (Keynes [1963], 185). Podobně o souvislosti mezi objemem investic a úrokovou mírou JMK říká, že „[z] hlediska problému, o kterém pojednáváme, je třeba ukázat, že není […] podstatný rozdíl mezi mou tabulkou mezní efektivnosti kapitálu […] a křivkou poptávky po kapitálu tak, jak si ji představovali někteří spisovatelé klasické školy“ (Keynes [1963], 185). Přidáme-li k těmto výrokům ještě naprosto běžný ortodoxní poznatek o souvislosti mezi objemem investic a produktem, nelze tvrdit, že ortodoxní teorie si nebyla vědoma vlivu důchodu (produktu) na úvěrový trh. O to překvapivější jsou Keynesovy výroky, které tuto vědomost zpochybňují: Po pravdě řečeno, klasická teorie nebyla si vědoma úlohy, kterou hrají změny hladiny důchodové, ani možnosti, že hladina důchodu je ve skutečnosti funkcí veličiny investic. (Keynes [1963], 187)

JMK má samozřejmě souvislostí mezi investicemi a celkovým důchodem na mysli konkrétně jím navržený mechanismus multiplikátoru a pouze v tomto smyslu je jeho výrok pravdivý. Ve světle naší kritiky tohoto mechanismu (viz výše, kap. 2.4) ovšem toto nepovažujeme zrovna za defekt ortodoxní teorie. 188 Vyšší důchod povede nejen k vyššímu nabízenému množství úspor (při daném úroku), ale i k vyšším objemům investic. Žádný z těchto efektů JMK nejenže nemůže popřít, ale ani nepopírá. Oba jsou dokonce ve vzácném souladu s jeho vlastní teorií: koncept úspor jakožto pozitivní funkce důchodu („sklon k úsporám“) je důvodem, proč s důchodem rostou úspory, a mezní efektivnost kapitálu (závislá na očekávání perspektivního výnosu, a tedy i na trendu důchodu) je důvodem, proč se zvyšujícím se důchodem rostou i investice.

• 79 •

Dan Šťastný •


systematický efekt na úrokovou míru jedním či druhým směrem a že vliv důchodu na úrokovou míru má tendenci se vyrušit. Odpověď na otázku, jakým způsobem bude ovlivněna úroková míra, se proto nijak neliší v závislosti na tom, zda vliv změn důchodu v potaz bereme (viz graf vlevo), či nikoliv (viz graf vpravo), jak standardně činila (a činí) ortodoxní ekonomie. Tuto skutečnost však JMK nezmiňuje, což je zvláště zarážející ve světle toho, že sám do trhu úspor vliv změny důchodu zapracovává. Činí tak však pochopitelně s tím cílem, aby ukázal nepoužitelnost ortodoxní analýzy pro determinaci úroku – viz následující Keynesův graf (viz graf vlevo):189 Trh úvěrů (Keynesova ilustrace) r

S3

S2

Trh peněz r

S1 S4

r1 r2

D1 D2 I2

I1

SM1

r1 r2 DM1 DM2

I, S

M

JMK zde vychází z počáteční situace, kdy úroková míra r1 odpovídá průsečíků křivek D1 a S1. Sníží-li se poptávka po investicích z D1 na D2, dojde k poklesu investic, a tím i důchodu. Dle JMK se zde ohledně nové výše důchodu vyskytuje následující problém: [V]ýše uvedený [graf] nemá dostatek dat nutných k tomu, aby nám ukázal, jaká bude jeho nová veličina, a jelikož nevíme, jakou polohu bude mít příslušná křivka [S], nemůžeme znát ani bod, v němž ji protne nová křivka poptávky po investicích. Provedeme-li analýzu [peněžního trhu, která ukáže], že úroková míra je r2, [teprve] pak jsou všechny orientační prvky určeny [a my víme, že křivka S2] bude příslušnou hledanou křivkou. (Keynes [1963], 187-188)

JMK se tímto způsobem snaží opět dokázat, že úroková míra je určena ve skutečnosti na trhu peněz (viz graf vpravo, v GT explicitně neuveden) a že teprve s jeho pomocí jsme schopni na trhu s úvěry určit novou rovnováhu. Taková interpretace však trpí závažnými nedostatky. Předně by bylo zajímavé vědět, kde se bere na trhu peněz „dostatek nutných dat“ k určení nové úrovně úrokové míry. Jedinou skutečností, z níž JMK vychází, je, že poptávka po peněžních zůstatcích (DM1) se v důsledku poklesu důchodu sníží. Avšak určit přesně o kolik se sníží, je stejně náročné (či nemožné) jako určit, o kolik se na trhu úvěrů sníží jejich nabídka. To, že se sníží zrovna na DM2, z čehož JMK odvodil úrok r2, je volba zrovnatak arbitrární, jako kdyby rovnou na trhu úvěrů posunul nabídku z S1 do S2, a úrokovou míru určil průsečíkem S2 a D2. Dále je třeba mít na paměti to, co již bylo uvedeno výše (viz str. 68), že přizpůsobení na trhu peněz (má-li se dít prostřednictvím úrokové míry) musí probíhat nutně skrze trh úvěrů. Dojde-li tak na trhu peněz k poklesu poptávky a následnému převisu existujícího množství peněz nad poptávaným, nebudou se lidé zbavovat přebytečných peněžních zůstatků nikde

189

Viz Keynes [1963], 187. Z důvodů lepší ilustrativnosti uvádíme graf v dnes standardní orientaci (úspory a investice na horizontální a úrok na vertikální ose) a opatřený označením obvyklým v této práci. Význam tohoto Keynesova grafu tím však nijak ovlivněn není.

• 80 •

Dan Šťastný •


jinde než právě na trhu úvěrů. Cokoliv se tedy děje s úrokovou mírou na trhu peněz, musí se projevovat na trhu úvěrů, kde změnu úroku nakonec pozorujeme.190 Nakonec je pozoruhodné, proč JMK při své snaze postihnout vliv změny důchodu na úvěrový trh opomíjí sekundární vliv změny důchodu na poptávku po úvěrech. Je-li DM1 poptávka při důchodu Y1, potom sníží-li se tato poptávka (např. v důsledku poklesu „živelného optimismu“ podnikatelů) na DM2, jedná se zpočátku stále ještě o důchod Y1. Od JMK bychom nicméně čekali, že pokles důchodu, vyvolaný snížením investic, bude interpretovat jako další impuls k poklesu poptávky po úvěrech, a že by tedy měla existovat jakási DM3 (v grafu neuvedena), odrážející jak primární tak sekundární efekty. Bylo by jistě možné na obranu této Keynesovy nedůslednosti tvrdit, že důležitý je závěr analýzy, spočívající ve vysvětlení, že pokles poptávky po úvěrech bude mít za důsledek pokles úroku. To by však bylo poněkud ironické vzhledem ke skutečnosti, že ke shodným závěrům dochází ortodoxní teorie a že tyto závěry JMK označoval na předchozích stranách za „pověry“ (viz Keynesův citát výše, str. 78). JMK, zcela opomíjeje takové problémy, se dále věnuje nekonečnému opakování svých tezí o nesprávnosti ortodoxní teorie úroku. V rámci toho se věnuje i důvodům, které měly být dle něho ortodoxní ekonomii varováním, že její analýza není v pořádku. Vedle poznámky z pozic euklidovské geometrie o tom, že se křivky nabídky a poptávky nemusí protnout,191 poukazuje JMK na údajnou nekompatibilitu různých částí ortodoxní teorie: [Obvykle se v ortodoxní teorii] předpokládalo, že růst množství peněz má tendenci snížit úrokovou míru […]. Nebyl však uveden žádný důvod, proč se má změna množství peněz dotýkat buď [poptávky nebo nabídky na trhu úvěrů]. Klasická teorie tedy přijala dvě naprosto odlišné teorie úrokové míry, jednu v prvém svazku, kde se pojednává o teorii hodnoty, a druhou v druhém svazku, kde se pojednává o teorii peněz. (Keynes [1963], 189)

Keynesem zmiňované teorie, ač často skutečně předmětem rozdílných kapitol, nijak nekompatibilní nejsou. To je zřejmé ve chvíli, kdy si uvědomíme, co se s přírůstkem peněžní zásoby děje. Existují tři způsoby, jak může být s nově existujícími penězi naloženo: a) mohou být tezaurovány, b) mohou být použity k nákupu spotřebních statků, c) mohou být nabídnuty jako úvěr k nákupu kapitálových statků (pořízení investic). V případě a) a b) se zvýšení peněžní zásoby na úvěrovém trhu neprojeví a peněžní trh se dostane zpět do rovnováhy tak, že dojde ke zvýšení poptávky po penězích: buď přímo, jako v případě a), že se nové zůstatky stanou rovnou dodatečně poptávanými (tezaurovanými), anebo nepřímo, jako v případě b), že 190

Ve výše uvedeném případě bychom došli k jistým nesrovnalostem, neboť snaha zbavit se přebytečných zůstatků by vyústila ve vyšší nabídku úvěrů (tj. vyšší poptávku po dluhopisech), zatímco my pozorujeme, že se nabídka sníží. To je však způsobeno tím, že vycházíme z Keynesova příběhu, kde jsou kauzality převrácené (úroková míra je určována na trhu peněz a trh úvěrů se jí přizpůsobuje). Celý příběh je uveden jako Appendix C (viz str. 121). 191 Možnost neprotnutí křivek připisoval JMK skutečnosti, že nabídka úvěrů údajně nemusí být rostoucí, o čemž panoval mezi ortodoxními autory údajně „jednotný názor, alespoň [od] té doby, [co] prof. Cassel uveřejnil Nature and Necessity of Interest“ (Keynes [1963], 188). (Český překlad opět „přidává“ na srozumitelnosti tím, že anglické „since“ překládá jako „do“. Viz Keynes [1936], 182.) Pomineme-li otázku opravdové jednotnosti takového názoru, jsou v ekonomii takové technicistní výtky značně nevhodné. Jednak různost znamének směrnice křivek rovněž není zárukou jejich protnutí v relevantním kvadrantu a podobným argumentem by tedy šlo zpochybnit použitelnost analýzy jakéhokoliv trhu – včetně Keynesova trhu peněz. Za druhé by bylo třeba neprotnutí křivek interpretovat jako neexistenci prostoru pro nějakou směnu. Vzhledem k pozorovaným skutečnostem na trhu proto nelze ortodoxní ekonomii vyčítat, že takovou možnost, že by se v ekonomice vůbec žádné úvěry nevyskytovaly, zanedbala a že ji nebrala jako varování, „že není vše v pořádku“. Takový argument by šlo navíc (i kdyby měl JMK ve všem plnou pravdu) použít i proti Keynesově teorii. Například jeho křivky agregátní poptávky a agregátní nabídky jsou obě rostoucí (přestože JMK v GT žádný jejich graf neuvádí). Důvody, které měly JMK varovat, že je jeho teorie „vadná“, jsme se zabývali výše (viz kap. 2.3), ale stejné znaménko směrnice těchto křivek mezi nimi rozhodně nebylo.

• 81 •

Dan Šťastný •


dojde k nárůstu poptávky po penězích v důsledku růstu cen či důchodu. Úvěrový trh bude ovlivněn pouze v případě c), kdy dojde v důsledku snahy zbavit se přebytečných zůstatků nákupem obligací ke zvýšení nabídky úvěrů a tedy k poklesu úrokové míry. Všechny tři situace jsou předmětem následujících trojicí grafů, nejprve znázorňujících trh peněz a poté tutéž situaci na trhu úvěrů.

r

c) Trh peněz192

b) Trh peněz

a) Trh peněz r

SM1 SM2

r1

r

SM1 SM2

SM1 SM2

r1

r1

r2 DM2

DM2

DM1

DM1

DM1

M

M

a) Trh úvěrů r

M

b) Trh úvěrů r

S1

c) Trh úvěrů192 r

S1

S1 S2

r1

r1

r1

r2 D1

D1 I, S

D1 I, S

I, S

Ve všech případech vycházíme ze zvýšení peněžní zásoby z SM1 na SM2. V případě a) jsou dodatečné peněžní zůstatky tezaurovány, což je představováno identickým zvýšením poptávky po penězích za DM1 na DM2, přičemž trh úvěrů tímto nijak ovlivněn není a ke změně úrokové míry nedojde. Obdobně je tomu v případě b), pouze s tím rozdílem, že se poptávka po penězích bude zvyšovat v důsledku růstu nominálního důchodu, vyvolaného zvýšením výdajů na zboží. Ani tím však nebude trh úvěrů ovlivněn a úroková míra tak zůstává beze změny. Pouze v případě c), kdy předpokládáme, že budou dodatečné zůstatky nabízeny k zapůjčení, se zvýšení nabídky peněz projeví na trhu úvěrů tak, že zvýší jejich nabídku z S1 na S2, a vyvolá tak snížení úroku z r1 na r2. Je pozoruhodné, že případu c) si je JMK nejspíš vědom, neboť možnost, že by zvýšení peněz nějak ovlivňovalo úvěrový trh, prezentuje jak názor „novoklasické školy“, jíž má na mysli nejspíš Wicksella, Misese, Hayeka a další.193 Výsledek snah této školy však JMK považuje za „ten největší zmatek“ (Keynes [1963], 189). Aniž by toto své tvrzení podepřel jediným důvodem, končí svoji nepříliš povedenou expozici této teorie jakousi loveckou alegorií na její zmatečnost a na obtížnost jeho rozřešení: 192

Z důvodu zjednodušení zde nezvažujeme vliv změny důchodu. Jak jsme si ukázali výše, odpověď na otázku, jakým způsobem bude ovlivněna úroková míra, to v krátkém období nijak nemění. 193 JMK zde používá doslova termínu neoklasický („neo-classical“), tedy termín, který se běžně používal pro autory, jež JMK naopak nazýval klasickými.

• 82 •

Dan Šťastný •


Ale zde se již dostáváme do hlubokých vod. „Divoká kachna se ponořila ke dnu – jak nejhlouběji mohla – a zakousla se do travin, mechu a ostatního houští na dně, a bylo by třeba zvláště chytrého loveckého psa, aby za ní skočil a znovu ji na břeh vylovil.“ (Keynes [1963], 189, uvozovky původní)

Ačkoliv není příliš mnoho pochyb o tom, že tímto „zvláště chytrým loveckým psem“ měl JMK na mysli například sám sebe, údajné omyly této „novoklasické školy“ ani potom nijak nerozebírá. Postavením jejích závěrů na roveň „zmatku“ JMK naznačuje, že popírá možnost dopadu změny peněžní zásoby na trh úvěrů a tedy smysluplnost případu c). Tímto krokem však jeho vlastní – peněžní – teorie úroku na smysluplnosti nijak nezískává. Naopak, dostává se do velmi složitých problémů, neboť popřením případu c) vlastně ztrácí jakýkoliv argument ve prospěch svého tvrzení, že zvýšení množství peněz může vést ke snížení úrokové míry. V případech a) a b) totiž musí zůstat úroková míra nezměněna. Tradiční grafy ilustrující Keynesovu představu o vlivu zvýšení peněžní zásoby na úrokovou míru jsou tak bez možnosti ovlivnění trhu úvěrů nesmyslné. Navíc, i kdyby samy o sobě smysl dávaly, dopouštějí se stejného logického omylu, z jakého obviňuje JMK ortodoxní teorii: neberou v úvahu změnu důchodu. Při zvýšení peněžní zásoby a předpokládaném poklesu úrokové míry, musí dojít ke změně důchodu, a poptávka po penězích proto nemůže zůstat nezměněna tak, jak by ji nejspíš JMK ponechal. Nic z výše uvedeného však nebrání JMK v tom, aby se jal shrnout své pojednání o klasické teorii úroku slovy, že „[t]radiční analýza klasické školy je tedy vadná, neboť se jí nepodařilo správně izolovat nezávisle proměnné veličiny systému“ (Keynes [1963], 189-190) a aby se na samý závěr celé kapitoly vrátil zpět ke svému oblíbenému motivu – tezauraci: [Díky odhalení chyb v ortodoxní teorii úroku budeme] nazírat zcela jinak na oslabení sklonu k výdajům, a místo abychom jej považovali za faktor, který za jinak stejných okolností zvýší investice, budeme v něm vidět faktor, který za jinak stejných okolností sníží zaměstnanost. (Keynes [1963], 190, kurzíva doplněna)

Snížení výdajů vést k tezauraci jistě může. Ta je však pouze jedním ze dvou způsobů, jak lze s prostředky, o něž budou výdaje sníženy, naložit. Tím druhým zůstává samozřejmě jejich zapůjčení, představující alternativu, kterou sledovala ortodoxní ekonomie, a docházela tak ke Keynesem kritizovanému závěru. Jeho kritika však nijak neukazuje, že by byl druhý (tedy „klasický“) způsob použití uvolněných prostředků nemožný, a nepředkládá ani důvody, proč by měl být empiricky méně pravděpodobný. Jeho kritika spočívá čistě v prohlášení, že nastane první možnost, a v interpretaci podmínky ceteris paribus takovým způsobem, že tím, co zůstává při jeho analýze „stejné“, je právě objem investic. Ve světle tohoto Keynesova závěru je tak celá jeho teorie úroku jen dalším způsobem, jak lze dojít zpět k otázce, kterou není nic jiného než platnost či neplatnost Sayova zákona a její důsledky. Opět Sayův zákon: Oběd dnes a zítra Tento závěr potvrzuje skutečnost, že JMK na toto navazuje opakováním svých tvrzení o neuvěřitelné absurdnosti a nesmyslnosti Sayova zákona, pouze k tomu používá nového přirovnání: Akt individuální úspory – lze-li se tak vyjádřit – znamená rozhodnutí dnes neobědvat. Ale to nutně neznamená rozhodnutí obědvat nebo koupit pár bot o týden nebo rok později [...]. Tento akt potlačuje tudíž činnost, jakou je příprava dnešního oběda, aniž by podněcoval činnosti, které připravují nějaké budoucí akty spotřeby. Není to náhrada současné poptávky po spotřebě ve formě budoucí poptávky po spotřebě, ale je to jen čisté zmenšení současné poptávky. (Keynes [1963], 211, kurzíva původní)

• 83 •

Dan Šťastný •


Poté, co JMK zopakoval, co úspory nejsou, sděluje čtenáři jejich pravou podstatu: [Akt úspory] znamená touhu po „bohatství“ jako takovém, to jest potenciální možnost spotřebovat neurčený předmět v době předem neurčené. Absurdní, byť i téměř všeobecně rozšířená představa, že akt individuální úspory je stejně příznivý efektivní poptávce jako akt individuální spotřeby, vznikla z tohoto klamného závěru [...], že větší touha po bohatství, protože je téměř totožná s větší touhou po investicích, musí zvýšením poptávky po investicích působit povzbudivě na výrobu kapitálových statků. (Keynes [1963], 212)

Ani tímto sdělením nicméně JMK nepřichází s ničím, co by čtenář z předchozích stránek GT netušil. Jen tím opět potvrzuje skutečnost, že problém úspor spatřuje v možnosti tezaurace peněz.194 Držba bohatství v jakékoliv jiné než peněžní formě má totiž za následek přeměnu dané částky úspor v investice (reálné kapitálové hodnoty), a tedy ono nahrazení „dnešního oběda obědem zítřejším“.195 Novinkou oproti předchozímu textu je důvod, proč tato touha po bohatství (která se projevuje úsporami) neznamená dle JMK nutně touhu po investicích: [Tento klamný závěr vyplývá] z představy, že majitel bohatství touží po kapitálové hodnotě jako takové, kdežto skutečným předmětem jeho touhy je její perspektivní výnos. Perspektivní výnos je však zcela závislý na odhadu příští efektivní poptávky do budoucna vzhledem k budoucím podmínkám nabídky. Nepřispívá-li tudíž akt úspory nikterak ke zlepšení perspektivního výnosu, nemůže ani podnítit investice. (Keynes [1963], 212, kurzíva původní)

Pokud takové vysvětlení vůbec něco vysvětluje, pak je to jen skutečnost, proč akt individuální úspory musí znamenat investice, a nikoliv tezauraci. Touží-li majitel bohatství po perspektivním výnosu a nikoliv po bohatství jako takovém, potom tezaurace – tedy držba bohatství ve formě peněz – představuje k dosažení takového cíle velmi nevhodný prostředek. Držba peněz totiž žádný perspektivní výnos, tak jak jej JMK definuje (viz Keynes [1963], 149), nepředstavuje. Majetek, jehož držení má být spojeno s možností nějakého perspektivního výnosu, proto musí mít jinou než peněžní formu. Pakliže by ovšem akt individuální úspory skutečně touhu po perspektivním výnosu představoval, musely by se veškeré úspory přeměnit na nepeněžní bohatství – tedy investice, což je opak toho, co se JMK snaží ukázat. Proč tedy takový důraz na perspektivní výnos, spíše než na bohatství „jako takové“?196, 197

194

Tento závěr se v GT objevuje již ke konci 3. kapitoly (viz Keynes [1963], 56) a dále pak ke konci 10. kapitoly (viz Keynes [1963], 146). (O roli tezaurace v Keynesově systému viz též výše, str. 36, nebo níže, kap. 2.7, zvláště str. 105) Při důsledném výkladu výše uvedených Keynesových tvrzení však lze dojít k daleko extrémnějšímu pojetí, a sice že v Keynesových očích představují tezauraci veškeré úspory. Jak jinak lze interpretovat Keynesovo přesvědčení, že akt individuální úspory „[není] náhrada současné poptávky po spotřebě ve formě budoucí poptávky po spotřebě, ale je to jen čisté zmenšení současné poptávky“ (Keynes [1963], 211, kurzíva doplněna), nebo že akt individuální úspory „znamená touhu po ‚bohatství‘ jako takovém, to jest potenciální možnost spotřebovat neurčený předmět v době předem neurčené“ (Keynes [1963], 212, kurzíva doplněna)? Jak jsme nakonec viděli, tato interpretace úspor je nutná k tomu, aby bylo platné Keynesovo tvrzení o výši multiplikátoru (viz výše, str. 43). 195 Je-li za peníze pořízena k držbě bohatství existující majetková hodnota, jsou peněžní zůstatky tezaurovány – ceteris paribus – někým jiným. V tomto konkrétním případě drží peněžní zůstatky namísto toho, kdo si majetkovou hodnotu koupil, její prodávající. Celkové množství tezaurovaných prostředků v ekonomice se tím nemění. Takováto možnost proto naši interpretaci postoje JMK žádným způsobem nevyvrací. 196 Za pozornost by stála rovněž otázka, zda-li existuje nějaký zásadní rozdíl mezi „kapitálovou hodnotou jako takovou“ a „jejím perspektivním výnosem“, jak naznačuje JMK. Pakliže má tímto rozlišením na mysli skutečnost, že lidé nestojí např. o továrnu jako takovou, ale o příjmy z jejích produktů převyšující náklady jejího pořízení, potom je to sice správné, ale stejně objevné jako tvrdit, že skutečným předmětem touhy těch, co poptávají párky, nejsou párky jako takové, ale užitek, který lidé získávají jejich po(u)žitím.

• 84 •

Dan Šťastný •


Důvodem toho je nejspíš opakovaná Keynesova snaha zcela popřít možnost, že by akt individuální úspory vůbec mohl mít kdy co do činění s investicemi. Přestože správně uvádí, že akt individuální úspory nijak perspektivní výnos investic nezvyšuje, spojitost mezi úsporami a investicemi tím nijak nevyvrací. I když dodatečné úspory nezvyšují poptávku po investicích, mohou podnítit investice tím, že zvýší nabídku nespotřebovaných prostředků potřebných pro realizaci investic: nabídku úvěrů. Takovou možnost si však JMK nepřipouští právě proto, že v jeho systému je objem investic dán průsečíkem poptávky po investicích (tj. křivky mezní efektivností kapitálu) s úrovní úrokové míry, která je zcela determinována na trhu peněz. Pro nabídku úspor není v tomto schématu žádného konkrétního místa. Jediným způsobem, jak zde může při nezměněné poptávce po investicích dojít ke zvýšení jejich objemu, je pokles „běžné úrokové míry“, vyvolaný na trhu peněz. Toto znázorňují následující grafy.

Možnou netriviální interpretací této Keynesovy dichotomie by mohlo být rozlišení účelu držby kapitálové hodnoty. Není-li majetková hodnota nijak používána ve výrobním procesu – leží-li tedy „ladem“ – a je-li účelem její držby pouze uchování bohatství, potom bychom mohli smysluplně tvrdit, že předmětem touhy je „kapitálová hodnota jako taková“. Na druhou stranu, je-li kapitálová hodnota držena proto, aby byla používána ve výrobním (popř. spotřebním) procesu a bohatství svého držitele tedy rozšiřovala, bylo by možné tvrdit, že předmětem touhy majitele kapitálové hodnoty je „její perspektivní výnos“. I takováto interpretace však dokazuje spíše opak toho, co se JMK snaží tvrdit. Byla by to právě touha po bohatství „jako takovém“, která by v případě peněz vysvětlovala možnost, že se část úspor na investice nepřemění. Z Keynesova argumentu naproti tomu vyplývá, že kdyby majitelé bohatství skutečně toužili po kapitálové hodnotě „jako takové“, pak by se nejednalo o „klam“ a úspory by se celé přeměňovaly v investice. 197 JMK k touze po perspektivním výnosu bohatství navíc ještě dodává: Aby jednotlivý spořitel mohl mimoto dosáhnout svého vytouženého cíle vlastnit bohatství, není ostatně nutné, aby k jeho uspokojení byla vytvořena nová kapitálová hodnota. Právě proto, že – jak jsme ukázali výše – pouhý akt individuální úspory je dvoustrannou transakcí – nutí některého jiného jednotlivce, aby na něho převedl určitý předmět majetku, ať starého či nového. Každý akt úspory znamená vynucený nezbytný převod majetku na toho, kdo spoří [...]. (Keynes [1963], 212, kurzíva původní)

Pakliže považuje JMK za cíl spořitele vlastnictví peněz, má jistě plnou pravdu, že je z pohledu jednotlivého spořitele možné tohoto cíle dosáhnout, aniž by musel za tímto účelem vytvořit novou kapitálovou hodnotu. Své peněžní zůstatky totiž může zvýšit prodejem existujícího předmětu ze svého vlastnictví jinému jednotlivci, jehož peněžní zůstatky se o kupní cenu sníží. Svého cíle tak dosáhne za cenu snížení peněžní zůstatků (tedy jakoby „na úkor“) jiného jednotlivce a celkové množství „úspor“ – tezaurovaných zůstatků – v ekonomice může zůstat nezměněno. Má-li JMK na druhou stranu cílem spořitele na mysli bohatství i v jiných než peněžních formách, bylo by zajímavé poznat způsob, jakým by JMK rozlišoval účastníky těchto převodů majetku na ty, co spoří, a ty, jejichž úspory jsou negativní. Kupuje-li např. A půdu za peníze od B, na oba je převáděn jistý majetek. Jak potom rozumět Keynesovým závěrům, že akt úspory je „převodem majetku na toho, kdo spoří“? Ať už máme však bohatstvím na mysli cokoliv, je v každém případě zarážející Keynesův závěr o „vynucenosti“ těchto transakcí spojených s aktem individuální úspory. Kdybychom označili v našem výše uvedeném příkladě za toho, kdo spoří, jednotlivce B, není převod peněz na něj o nic více „vynucený“ než převod půdy na A či převod jakéhokoliv majetku při jakékoliv jiné směně. Na Keynesovo podivné pojetí dobrovolnosti a donucení jsme narazili již výše v kapitole o nedobrovolné nezaměstnanosti (viz výše, pozn. 15).

• 85 •

Dan Šťastný •


Keynesův mechanismus determinace objemu investic r

r

r1

r1

r2

r2

SM1

r

SM2

S1

S2

r1 r2 DM1

D (MEC) I1 I2

Trh úvěrů (tj. ortodoxní mechanismus determinace objemu investic)

Trh peněz

DM2

I

D M

I1 I2

I, S

Dvojice grafů zleva popisuje Keynesovo vidění determinace investic. Pouze pokud dojde ke snížení poptávky po penězích nebo zvýšení jejich nabídky (viz graf uprostřed), dojde ke snížení úrokové míry, které se promítne při nezměněné poptávce po investicích (viz graf vlevo) ve vyšší investice. Jak snížení poptávky po penězích, tak zvýšení jejich nabídky lze ovšem interpretovat jako něco, co povede ke zvýšení nabídky úvěrů (viz graf vpravo). Snížení poptávky po penězích z DM1 na DM2 při nezměněné nabídce SM1 povede k existenci nechtěných zůstatků, což může jejich držitele vést k rozhodnutí je zapůjčit (nakoupit obligace). Nabídka úvěrů se proto zvýší z S1 na S2, úroková míra poklesne z r1 na r2 a to postupně odstraní nerovnováhu na trhu peněz. Ke vzniku přebytečných zůstatků a jinak identickému scénáři může dojít i tehdy, pokud se zvýší nabídka peněz z SM1 na SM2 při nezměněné poptávce DM1. Stejně jako jsme viděli výše v případě teorie úroku, lze i Keynesovo pojetí determinace investic logicky skloubit s ortodoxním pohledem, v němž je objem investic determinován na trhu úvěrů. Pomineme-li možnost interpretace úspor jakožto tezaurace (viz výše, pozn. 194), potom je z výše uvedených grafů zřejmé, jak akt úspory – nejen v ortodoxním, ale i Keynesově pohledu – ke zvýšení objemu investic skutečně vést může. Není proto pravdou, co tvrdí JMK, že „akt úspory [...] nemůže [...] podnítit investice“ (Keynes [1963], 212).198 198

Níže v textu nabádá JMK čtenáře, kteří by snad měli o pravdivosti jeho tvrzení „stále ještě pochybnosti, [ať si sami] položí otázku, proč při nezměněném množství peněz by měl nový akt úspory zmenšit částku, kterou při dané úrokové míře by bylo žádoucí mít v likvidní formě“ (Keynes [1963], 213). Takto formulovaná otázka samozřejmě odráží Keynesovo přesvědčení, že úrok je determinován na peněžním trhu a nemůže poklesnout, pokud nedojde (při nezměněné nabídce peněz) k poklesu poptávky po penězích. Ortodoxní představa o vlivu úspor na úrokovou míru jej potom logicky vede k otázce, jak by mohl akt úspory vést k tomu, aby se poptávka po penězích snížila a došlo tak k poklesu úrokové míry (viz graf uprostřed) a „podnícení“ investic (viz graf vlevo). Jak jsme však již ukázali (viz výše, str. 68 a dále), úrok sice má na poptávané množství peněžních zůstatků vliv, ale je determinován na trhu úvěrů. Proto není pokles poptávky po penězích pro pokles úroku předpokladem. Zodpovězení otázky, k níž JMK bezvěrce vyzývá, není proto pro platnost ortodoxní analýzy podmínkou. Postačí, když ukážeme, jak může akt individuální úspory ovlivnit trh úvěrů a jakým způsobem se to projeví na trhu peněz. Dodatečně uspořené prostředky (prostředky nevydané na spotřebu) mohou být použity jedním z následujících způsobů: buď budou i) tezaurovány, nebo ii) nabídnuty k zapůjčení. Není-li druhá možnost z definice vyloučena a je-li alespoň část z dodatečně uspořených prostředků takto použita, musí dojít ke zvýšení nabídky úvěrů a poklesu jejich ceny – tedy úrokové míry (viz graf vpravo). V takové chvíli již zbývá jen vysvětlit, jak dojde k obnovení rovnováhy na trhu peněz, kde pokles úrokové míry způsobil převis poptávaného množství peněz nad peněžní zásobou. Lidé se budou v takovéto situaci jednotlivě snažit zvýšit množství svých peněžních zůstatků. Jedním ze způsobů, jak lze toho dosáhnout, je (další) snížení výdajů na spotřebu. Snížení poptávky po spotřebních statcích musí vést (ceteris paribus) ke snižování nominálního produktu a tedy i ke snížení poptávky po penězích a postupnému snižování nerovnováhy na tomto trhu (viz grafy). Alternativním způsobem navýšení peněžních zůstatků (v grafech explicitně neuveden) je vydání obligací či jiná forma úvěru. Každé vypůjčení si na trhu úvěrů bude působit proti původní změně na trhu úvěrů a způsobí, že k dosažení rovnováhy na trhu peněz postačí menší

• 86 •

Dan Šťastný •


Kapitál: „produktivní“ či „vzácný“? V rámci svých „Úvah o povaze kapitálu“ (kapitola 16) pokračuje JMK vlastně rozvíjením myšlenek, které již byly naznačeny v 11. kapitole GT, věnované mezní efektivnosti kapitálu. Srozumitelná skutečnost, že mezní efektivnost kapitálu musí převyšovat „běžnou úrokovou míru“, má-li být taková investice realizována, je zde však prezentována v kontextu Keynesovy teorie úroku, která nebyla v 11. kapitole ještě čtenáři známa. JMK začíná slovy: Je mnohem účelnější mluvit o tom, že kapitál poskytuje během své životnosti výnos převyšující původní náklady, než o tom, že je produktivní. Jediným důvodem, proč majetková hodnota poskytuje během své životnosti vyhlídku na výnos, jehož celková hodnota převyšuje její počáteční cenu nabídky, je to, že je vzácná. Je udržována vzácnou vzhledem ke konkurenci úrokové míry z peněz. Stane-li se kapitál méně vzácným, přebytek výnosu se zmenší, aniž se proto stal kapitál méně produktivním, alespoň ve fyzickém slova smyslu. (Keynes [1963], 213, kurzíva původní)

Přestože se může zdát, že Keynesovy výhrady vůči „účelnosti“ konceptu kapitálové produktivity jsou pouze terminologického rázu,199 ve skutečnosti jsou součástí něčeho, na co se JMK odvolává jako na svoji „teorii vzácnosti“ (viz Keynes [1963], 215). Ta v podstatě tvrdí (jak JMK později shrnuje), že má-li být investice realizována, „musí kapitál zůstat dosti vzácný, aby měl mezní efektivnost, která by se přinejmenším rovnala úrokové míře [...], a to úrokové míře určené podmínkami psychologickými a institucionálními“ (Keynes [1963], 217). Považuje-li JMK úrokovou míru za čistě peněžní fenomén – určený poptávkou („psychologickými podmínkami“) a nabídkou („institucionálními podmínkami“) na trhu peněz – bez jakékoliv vazby na mezní efektivnost kapitálu, nelze se divit, že dochází k tak podivuhodnému závěru: na produktivitě kapitálu vůbec nesejde200; jde o to, aby byla vzácnost kapitálu „držena“ na takové úrovni, aby jeho mezní efektivnost neklesla pod úrokovou míru. rozsah snížení poptávky po penězích, než jakého by bylo třeba v případě, že by lidé tento způsob navýšení peněžních zůstatků nepoužívali. 199 Keynesova zdůvodnění „neúčelnosti“ takového termínu lze obdobně použít vůči každému výrobnímu faktoru, včetně práce. Mohli bychom například tvrdit následující.: Je mnohem účelnější mluvit o tom, že práce poskytuje výnos převyšující náklady jejího výkonu (hodnotu volného času apod.), než o tom, že je produktivní. Jediným důvodem, proč práce poskytuje vyhlídky na čistý výnos, je to, že je vzácná. (parafráze Keynes [1963], 213, kurzíva původní)

Proces přetváření vstupů ve výstupy, které jsou cennější než vstupy samy o sobě, se tradičně nazývá výrobou – produkcí. Je tak přirozené, že každý vstup zvyšující hodnotu výstupu je nazýván výrobním faktorem a je považován za produktivní. Je-li kapitálu ve výrobním procesu potřeba a přispívá-li k hodnotě produktu, což JMK nikde nepopírá, není jasné, co je „neúčelného“ či dokonce špatného na nazývání kapitálu produktivním a jeho považování za výrobní faktor. 200 Produktivita může být dle JMK klidně záporná. Možnost případů, kdy by bylo výhodné investici realizovat navzdory její neefektivnosti, explicitně zmiňuje: Kdyby přání odložit spotřebu bylo dosti silné, aby byla vytvořena situace, v níž plná zaměstnanost by vyžadovala tak velké množství investic, aby mezní efektivnost kapitálu se stala veličinou negativní, mohl by se výrobní proces stát výhodným [...]. V těchto případech bychom měli použít postupů technologicky neúčinných [tj. neefektivních] za předpokladu, že budou dosti zdlouhavé, aby jejich neefektivnost byla vyvážena výhodou vyplývající z odložení produkce. (Keynes [1963], 214, kurzíva původní)

„Výhodnost“ takových investic je podmíněna tím, že jejich efektivnost – byť záporná – bude vyšší než úroková míra. Samotná úroková míra, jak uvádí JMK v 17. kapitole GT (viz níže, str. 94 a dále, zvláště pozn. 224), může totiž klidně nabývat záporných hodnot. V citovaném textu je tato možnost nejspíše skryta v předpokladu, že si lidé přejí odložit spotřebu, že preferují spotřebu později před spotřebou dříve a jejich časové preference jsou tedy záporné. Pro takové případy si JMK nárokuje nadřazenost své teorie nad konvenčním pohledem na produktivitu kapitálu:

• 87 •

Dan Šťastný •


Přináší však myšlenka neuvažovat o kapitálu jako o produktivním, ale jako o vzácném, něco nového? Je vzácnost kapitálu skutečně odlišná od jeho produktivity? Ať už bychom vyjadřovali vzácnost jakkoliv, je zřejmé, že se pohybuje společně s mezní efektivností kapitálu.201 Společně s mezní efektivností kapitálu se však pohybuje i produktivita kapitálu. Co je nakonec produktivita kapitálu jiného než označení skutečnosti, že jeho pomocí je možno vyprodukovat něco cennějšího, než je sám? Není proto možné, aby se vzácnost kapitálu (tak jak o ní mluví JMK) měnila nezávisle na jeho produktivitě.202 Keynesovo rozlišení je tak nejen zbytečné,203 ale i – jak uvidíme dále – zavádějící. Midasovská konvergenční teorie JMK se totiž v kontextu své „teorie vzácnosti“ pouští do složitého myšlenkového experimentu, jehož předmětem je osud společnosti, která by byla tak dobře vybavena kapitálem, že jeho mezní efektivnost by byla nulová. S pochopením tak složité úvahy nám naštěstí JMK pomáhá tím, že šokující závěr – že bohatství společnosti, odrážející se v zásobě kapitálu a tedy nízké úrovni jeho mezní efektivnosti, je příčinou její budoucí chudoby – interpretuje sám:

Správná teorie se proto musí dát změnit tak, aby kryla případy, kdy mezní efektivnost kapitálu odpovídá buď negativní nebo pozitivní úrokové míře. Domnívám se, že jedině teorie vzácnosti, která byla rozvinuta výše, vyhovuje této podmínce. (Keynes [1963], 215) 201

Je-li vzácnost majetkové hodnoty příčinou přebytku jejího očekávaného výnosu nad náklady jejího pořízení (viz Keynes [1963], 213) a je-li mezní efektivnost kapitálu vztahem mezi takovým výnosem a takovými náklady (viz Keynes [1963], 149), nemůže dojít ke změně vzácnosti, aniž by se změnila mezní efektivnost kapitálu, ani naopak. Tuto skutečnost nakonec potvrzuje sám JMK, když tvrdí, že „[s]tane-li se kapitál méně vzácným, přebytek výnosu [investice nad jejími náklady, tj. mezní efektivnost] se zmenší“ (Keynes [1963], 213, kurzíva doplněna). 202 V rozporu s tímto závěrem je Keynesovo tvrzení, že je možné, aby se snížila vzácnost, aby se v důsledku toho snížila mezní efektivnost kapitálu, a přesto aby jeho produktivita zůstala nezměněna: Stane-li se kapitál méně vzácným, přebytek výnosu [investice nad jejími náklady] se zmenší, aniž se proto stal kapitál méně produktivním, alespoň ve fyzickém slova smyslu. (Keynes [1963], 213).

Taková možnost by byla skutečně paradoxní. Pokud investice do další jednotky kapitálového statku je spojena s menším přebytkem výnosu nad náklady, potom důvodem této skutečnosti musí být nižší hodnota produktu, kterou tato jednotka kapitálu je schopna vytvořit. Je nemyslitelné, aby tato hodnota zůstala nezměněna a výnos se přesto zmenšil! Zdá se, že JMK se snažil tuto nemožnost obejít poslední větou, v níž zdůrazňuje, že má na mysli produkt ve „fyzickém slova smyslu“. Pomineme-li skutečnost, že slovem „alespoň“ naznačuje přeci jen možnost, aby se produkt v „hodnotovém“ smyslu nesnížil (což je, jak jsme uvedli, nemožné), bylo by takové tvrzení irelevantní. Při sledování produktivity je totiž v ekonomii vždy a odjakživa cílem hodnota produkce a ne pouze fyzické množství. To je sledováno jen jako prostředek ke sledování hodnoty, neboť – jak známo – hodnota je součinem množství a ceny. I kdybychom ale vzali JMK doslova a zkoumali pouze pravdivost jeho poznámky o fyzické produktivitě kapitálu, stejně bychom zjistili (vedle jejího rozporu se zákonem klesajících výnosů), že totéž by bylo možné prohlásit i o práci a dalších výrobních faktorech, jimž JMK jejich „produktivitu“ upírat nehodlá. 203 Zdá se, že jedním z argumentů, proč JMK nechce považovat kapitál za produktivní, je možnost výhodnosti investice s negativní mezní efektivností (viz Keynes [1963], 214-215). Výhodnost investice s negativní mezní efektivností ovšem není v podmínkách, jaké postuloval JMK, ničím, co by standardní pohled na kapitál jako produktivní výrobní prostředek nedokázal vysvětlit. Existuje-li totiž záporná úroková míra (např. -10 %), představující cenu za držení majetkových hodnot, potom investice se zápornou, ale přesto vyšší mezní efektivností (např. -5 %) je i pro někoho, kdo chce pouze držet majetek, ekonomicky produktivní. (I držba hotovosti by mohla s sebou nést náklady a JMK dokonce považuje myšlenku umělého zavedení takových nákladů za správnou – o tom viz Keynes [1963], 334). Produktivní službou, kterou tato investice poskytuje, je v tomto případě lepší uchování hodnoty majetku, než by představovala pouhá držba hodnot bez jejich využívání.

• 88 •

Dan Šťastný •


Z toho vyplývá, že ze dvou stejných společností se stejnou technikou, ale různými zásobami kapitálu, bude moci společnost kapitálově méně dobře vybavená užívat po určitou přechodnou dobu vyšší životní úroveň než společnost s větším kapitálovým vybavením. Jakmile však chudší společnost dohoní bohatou – a k tomu pravděpodobně dojde – poznají obě osud Midasův. (Keynes [1963], 219)

Keynesova mytologická přirovnání jsou při ilustraci této konvergenční teorie zcela na místě. Její praktický význam i teoretický smysl totiž dosahují úrovně Midasova příběhu204, pouze Keynesův jazyk je ve srovnání s řeckými bájemi poněkud nudný. Kdyby byla tato teorie prakticky relevantní, mohl by JMK namísto Spojených států a Velké Británie použít nepřeberné množství historických ilustrací, jak bohatší země chudly a chudší země bohatly, až se nakonec všechny – napůl bohaté – ustálily někde mezi. Historie nabízí této teorii dostatek příležitostí k projevení se, neboť odnepaměti existovaly společnosti různě rozvinuté a vybavené kapitálem. Přesto bychom marně hledali příklady bohatších společností, jejichž „zásoba kapitálu a hladina zaměstnanosti by se [zmenšovaly] do té doby, [dokud] zaměstnanost [nebyla] dosti nízká a životní úroveň dosti bídná, aby se úspory rovnaly nule“ (Keynes [1963], 217). Zrovnatak neúspěšně bychom hledali všechny ty chudé země užívající si „po přechodnou dobu vyšší životní úroveň než společnost[i] s větším kapitálovým vybavením“ (Keynes [1963], 219).205 I kdybychom pominuli empirickou stránku (na jejím základě nakonec nelze Keynesovu teorii vyvrátit), je třeba poznamenat, že má závažnější – logické – nedostatky. Je totiž nekonzistentní, a to z toho důvodu, že kdyby platila, nikdy by se nemohlo stát to, co JMK její pomocí vysvětluje. Jak by se totiž mohla jakákoliv společnost stát natolik bohatou (tj. kapitálově vybavenou), že by byla nucena následně zchudnout? Předpokládejme, jak činí JMK, že zvyšování kapitálové zásoby určité společnosti skutečně vede (v důsledku nižší mezní efektivnosti kapitálu, a tedy nižšího objemu investičních výdajů) k nižší životní úrovni – nižšímu důchodu. Sledujeme-li však takovou společnost v čase, zjistíme, že proces akumulace kapitálové zásoby se musí stále zpomalovat a že se ekonomika limitně blíží stavu, kdy bude každoroční přírůstek kapitálové zásoby takový (tak nízký), že nesníží mezní efektivnost kapitálu. Jinými slovy, růst bohatství společnosti by se pouze postupně zastavil a kapitálové vybavení by se tak ustálilo na jisté úrovni, kterou by společnost nemohla nikdy překonat a nemohla by tedy být ani nucena se na tuto úroveň „vracet“.206 204

Dle jedné z bájí o králi Midasovi zemřel Midas málem hlady poté, co ve své touze po bohatství získal moc proměnit vše, čeho se dotkne, ve zlato. 205 Historie není na úpadky a vzestupy měst, regionů, zemí či říší nijak skoupá. Přestože pro ně nacházejí historikové různá – často, a možná právě v důsledku neznalosti ekonomie (viz Hayek [1954], 3-29), dost šílená – vysvětlení, nízká efektivní poptávka se mezi ně zrovna neprosadila. I kdyby však takto historikové v případech jednotlivých společností činili, stále by zde chyběl onen prvek konvergence, který se v Keynesově teorii těší zásadnímu významu. Neexistenci těchto empirických ilustrací by se JMK mohl pokoušet vysvětlovat skutečností, že absolutní výše bohatství nebyla v historii nikdy dostatečně vysoká na to, aby způsobovala natolik nízkou mezní efektivnost kapitálu, aby byly investice vysokou úrokovou mírou omezovány. To by ovšem znamenalo historickou neexistenci nedobrovolné nezaměstnanosti (v Keynesově smyslu), kterou JMK popírá: viz např. jeho tvrzení o zkušenosti, která „ukazuje, že plná zaměstnanost, nebo dokonce i situace blížící se plné zaměstnanosti, je řídkým jevem jen přechodného trvání“ (Keynes [1963], 245). I kdyby však jednotlivé společnosti historicky nedosáhly takového bohatství, aby musely rovnou chudnout, musely by ty bohatší právě z titulu svého většího bohatství růst pomaleji než chudší, neboť postupně klesající mezní efektivnost kapitálu by poskytovala stále menší a menší prostor pro investice. I kdyby tedy byl výše uvedený argument smysluplným vysvětlením toho, proč nepozorujeme bohaté společnosti chudnout, stále by to nevysvětlovalo absenci dohánění bohatších společností těmi chudšími (konvergence), která z Keynesovy teorie plyne. 206 Totéž platí samozřejmě i o Keynesově úvodní úvaze, na jejímž základě k této konvergenční teorii přišel (viz Keynes [1963], 217). Za podmínek, které postuluje JMK (sklon k úsporám), by ekonomika nikdy nemohla plné

• 89 •

Dan Šťastný •


Nesmyslnost této Keynesovy teorie lze nakonec odhalit i zkoumáním jejích implikací. Jendou z nich by bylo následující poznání: společnost jednoduše dosáhne vyšší životní úrovně tím, že nebude akumulovat kapitál (tedy zvyšovat své bohatství) a poklesu jeho mezní efektivnosti zabrání. Ona méně dobře kapitálově vybavená společnost, která si dle JMK užívá vyšší životní úroveň jen „přechodně“ (neboť jak postupně bohatne, čeká ji osud krále Midase), by si mohla tuto vyšší životní úroveň zajistit permanentně. Postačí se poučit Keynesovým závěrem a nezvyšovat zásobu svého kapitálu natolik, aby byla snížena jeho mezní efektivnost. Přebytečně vytvořený kapitál by mohla tato společnost jednoduše zničit a vyzrát tak nad zdánlivě neodvratitelným osudem. A nejen to! Důslednou aplikací Keynesova poznatku by si byla schopna tato společnost nejen udržet vyšší životní úroveň, ale dokonce si ji ještě zvýšit! Pakliže by totiž zásobu svého naakumulovaného kapitálu snížila (např. zevrubnějším ničením), jeho mezní efektivnost by stoupla, s ní objem investic a s nimi i životní úroveň! Zcela nejvyšší životní úrovně by potom společnost musela dosáhnout tehdy, kdyby nedisponovala žádnou zásobou kapitálu a výsledky obrovských každoročních investic (v důsledku bezkonkurenčně nejvyšší mezní efektivnosti kapitálu by byl jejich objem ten nejvyšší možný) by vždy řádně anihilovala.207 Toto vše se zdá být natolik šílené, že bychom mohli být snadno obviněni z překrucování Keynesovy teorie. Sám však naštěstí pro nás ještě na téže straně přichází s podobným závěrem, rovněž založeným na možnosti zlepšení životní úrovně v důsledku neekonomického jednání, když říká: Nemůže-li úroková míra, nechť již z jakéhokoliv důvodu, klesat stejně rychle, jak by klesala mezní efektivnost kapitálu při míře akumulace, odpovídající ochotě společnosti spořit při úrokové míře rovnající se mezní efektivnosti kapitálu při plné zaměstnanosti, [pak by dokonce orientace přání držet bohatství k takovým formám majetkových hodnot], které fakticky nepřinášejí žádné ekonomické výhody, přece jen přispěl[a] účinně ke zvýšení hospodářského blahobytu. [...] „Hloubení jam do půdy“, placené z úspor, zvýší v těchto podmínkách nejenom zaměstnanost, ale i reálný důchod, sestávající z užitečných statků a služeb. (Keynes [1963], 219, kurzíva doplněna)

Přestože taková pasáž nepatří k nejjasnějším,208 je z ní jednoznačně patrná jednoduchost, s jakou lze neduhy laissez-faire pomocí „záměrného řízení míry investic v zájmu společnosti“ zaměstnanosti vůbec dosáhnout. Důvodem, proč JMK dochází k závěru o nutnosti úpadku ekonomiky na úroveň, kdy se „celková úspora bude rovnat nule“, je pouze jeho arbitrární rozhodnutí „vycház[et] ze situace plné zaměstnanosti“ (Keynes [1963], 217). 207 Tento potenciál pro působení hospodářské politiky nenechává JMK bez povšimnutí, když opakovaně zdůrazňuje, že „[t]ento znepokojivý závěr [že bohatství je příčinou chudoby] samozřejmě závisí na předpokladu, že sklon ke spotřebě a míra investic nejsou záměrně řízeny v zájmu společnosti, ale jsou hlavně ponechány vlivům laissez faire“ (Keynes [1963], 219, kurzíva vlastní). 208 První polovina uvedeného citátu je prakticky nesrozumitelná, ale její interpretace se dá naštěstí vytušit z kontextu: jako situace, kdy úroková míra je příliš vysoká na to, aby z ní plynoucí objem investic postačoval k dosažení plné zaměstnanosti. Pochopení komplikuje též matoucí změna ve významu úspor. Ty jsou zde hned dvakrát použity, na rozdíl od předchozí stránky, kde znamenají tezaurované zůstatky, ve standardním smyslu jako nespotřebovaná část důchodu, která je investována. (O nejasnostech v definici úspor viz výše, str. 43, zvláště pozn. 95.) Má-li navíc JMK „hloubením jam“ na mysli státní politiku zaměstnanosti, pak se může jednat ještě o jiný význam úspor: úspory jako nově emitované peníze. Tyto úvodní komplikace jsou navíc korunovány chybou v českém překladu. (Aby byl pro čtenáře citát po jeho zkrácení vůbec rozluštitelný, byla tato chyba nahrazena textem v hranatých závorkách.) Anglické „even a diversion of the desire to hold wealth towards assets, which will in fact yield no economic fruits whatever, will increase economic well-being“ (Keynes [1936], 220, kurzíva doplněna) je zjevně míněno jako tvrzení, že i orientace na držbu aktiv, která sama o sobě žádné potřeby neuspokojují (tj. v jeho pojetí pyramidy či katedrály), může přispět k blahobytu. Naproti tomu český překlad tuto Keynesovu myšlenku zcela převrací, když tvrdí, že

• 90 •

Dan Šťastný •


napravit: stačí chybějící objem investic doplnit výdaji na „hloubení jam do půdy“ a podobné neekonomické projekty.209 Z toho je zřejmé, že jediné, na čem plná zaměstnanost závisí, je dostatečný objem investic.210 Závěr, že s rostoucím bohatstvím (zásobou kapitálu) se snižuje životní úroveň (důchod), se musí jevit v rámci ekonomické logiky jako velmi šokují. V Keynesově systému, který – jak jsme opakovaně podotkli – není na ekonomické logice příliš závislý, ovšem zas tak šokující není. Zde totiž jediným významem investic ve vztahu k důchodu je, že představují „autonomní výdaje“, které se multiplikačním procesem každoročně rozrostou na celkový důchod. A tak ačkoliv má JMK ohledně skutečnosti, že tyto závěry z jeho myšlenkového experimentu vyplývají (viz Keynes [1963], 219), plnou pravdu, říká to jen něco o smysluplnosti jeho teorie, v jejíž rámci se pohybuje. V kontrastu s tím se JMK v poslední části 16. kapitoly nechává unášet k závěrům, které mnohdy neplynou ani z jeho vlastní teorie. Tentokrát staví svoji konstrukci na předpokladech, mezi nimiž dominuje „opatření“ k dosažení natolik nízké úrokové míry, že objem investic postačuje k zajištění plné zaměstnanosti, a dochází přitom k často citovanému závěru: Za těchto předpokladů se domnívám, že společnost správně vedená, vybavená moderními prostředky a jejíž obyvatelstvo se rychle nezvětšuje, měla by být schopna během jedné generace snížit mezní efektivnost kapitálu, odpovídající stavu rovnováhy, přibližně na nulu. (Keynes [1963], 219-220)

Myšlenka, že by bylo možné vytvořit takové množství kapitálu, že by jeho mezní efektivnost byla nulová, se již objevuje v jeho předchozí úvaze, kde jsme jí nevěnovali – vzhledem ke Keynesem předloženému závěru – žádnou pozornost. Nyní je ovšem na čase se nad takovou alternativou vážně zamyslet. Podívejme se nejprve na mechanismus, jak toho bylo možné dosáhnout. Ačkoliv se JMK na tomto místě o konkrétních opatřeních nezmiňuje, dá se předpokládat, že ono „správné vedení společnosti“ by spočívalo ve snížení úrokové míry na nulu prostřednictvím hospodářsko-politických opatření na trhu peněz.211 To by ovšem předpokládalo odstranění „dokonce odvrácení od přání držet bohatství i ve formě [...] hodnot, které fakticky nepřinášejí žádné ekonomické výhody, [by] přece jen přispělo [...] ke zvýšení hospodářského blahobytu“ (viz Keynes [1963], 219, kurzíva doplněna). Ve světle této chyby musí být čtenář v následující větě poněkud zmaten, když se dozvídá zcela opačnou věc (potvrzující správnost naší interpretace), že „[p]okud mají milionáři zálibu ve stavbách paláců, [pyramid a katedrál], může být konflikt mezi hojností kapitálu a hojností produkce odročen“ (Keynes [1963], 219, kurzíva doplněna). 209 Za zmínku stojí ještě Keynesova představa o majetkových hodnotách, „které fakticky nepřinášejí žádné ekonomické výhody“. Jako jejich příklady totiž uvádí paláce, pyramidy nebo třeba katedrály, stavěné „hříšnými milionáři“ (viz Keynes [1963], 219) a považuje jejich ekonomický prospěch za srovnatelný s „hloubení jam do půdy“. Děr v zemi si však nikdo nijak necení a účelem jejich hloubení nebylo nic víc než realizace výdajů. Naproti tomu paláce, pyramidy a katedrály představují něco, čeho si alespoň zmínění milionáři (když je za své prostředky postavili) skutečně cení! Nejsou-li díry v zemi ničím cenným (naopak, mohou být na obtíž!), představuje jejich hloubení dokonce plýtvání z toho důvodu, že vyžaduje oběti v podobě pracovního úsilí. Shodného cíle – realizovat „autonomní vydaje“ – by tak bylo možné dosáhnout daleko efektivněji: pouhou distribucí daných prostředků! Je nicméně nutno poznamenat, že JMK nespatřoval v těchto a podobných neekonomických aktivitách nejlepší řešení nedostatečné efektivní poptávky. 210 V rámci Keynesovy teorie musí být jedno, zda se tohoto dostatečného objemu investic dosáhne tím, že bude prostřednictvím ničení vytvořeného kapitálu udržována jeho vysoká mezní efektivnost (jak jsme ad absurdum vyvodili my), nebo tím, že budou „podniknuta opatření k tomu, aby úroková míra byla v souladu s mírou investic, odpovídající plné zaměstnanosti“ (Keynes [1963], 219). 211 Nic jiného není s předchozí Keynesovou teorií kompatibilní! Přestože alternativní možností, jak snížit mezní efektivnost kapitálu na nulu, by byly veřejné investice do konkrétních kapitálových statků, vyskytnul by se v Keynesově teorii jistý problém. Vzhledem k tomu, že nulová mezní efektivnost kapitálu je provázena nulovou úrokovou mírou (viz Keynesův citát níže, str. 92), musel by JMK vysvětlit, jak mohl pokles mezní efektivnosti

• 91 •

Dan Šťastný •


různých překážek, které – jak sám JMK o stránku výš přiznal (viz Keynes [1963], 218) – snížení úrokové míry na nulu brání.212 Odmysleme si však problémy s dosažením takového stavu a podívejme se na jeho implikace. O nich hovoří JMK jasně: Tím bychom dosáhli stavu jakési společnosti téměř statické, v níž [změna] a pokrok by mohl[y] vyplývat jedině ze změn techniky, vkusu, počtu obyvatelstva a institucí, přičemž by se výrobky kapitálu prodávaly za cenu úměrnou práci [a dalších výrobních faktorů] do nich vtělen[ých], přesně podle stejných zásad, které určují ceny spotřebních předmětů, do nichž náklady kapitálu vstupují jen v nepatrné míře. (Keynes [1963], 220)

Navzdory jistým zavádějícím formulacím213 by bylo možné tvrzení JMK interpretovat jako pravdivé v tom smyslu, že při nulové úrokové míře jsou náklady na používání kapitálu nulové a vůbec tak nevstupují mezi pořizovací náklady investice. Ceny dvou různých kapitálových statků, do nichž bylo „vtěleno“ stejné množství práce a ostatních vzácných výrobních faktorů, by se však musely v takovém případě rovnat bez ohledu na to, za jak dlouho bude výnos z investice do nich realizován. Něco takového je možné pouze v případě, že jsou lidé zcela indiferentní mezi statkem dnes a někdy v (jakkoliv vzdálené) budoucnosti, tedy že mají nulové časové preference.214 Představa existence nulových časových preferencí ve společnosti však není zcela jednoduchá. Při nulové míře časových preferencí by se totiž nějakým způsobem ziskovými jevilo natolik velké množství investic, že není vůbec jisté, že by je společnost byla schopna kdy realizovat a mezní efektivnost kapitálu tak vůbec k nule přiblížit.215 S tím navíc souvisí možnost nulové spotřeby, která není dvakrát kompatibilní se samotným přežitím společnosti.216 kapitálu způsobit pokles úrokové míry. S tím by však měl mít JMK problémy, neboť jeho teorie funguje opačným směrem: od úrokové míry, determinované na peněžním trhu, k mezní efektivnosti kapitálu. 212 Za takové překážky, jak vyplývá z jeho teorie úroku coby peněžního fenoménu, považuje JMK neomezenost poptávky po penězích a omezenost nabídky peněz. S poptávkou souvisí i Keynesem kritizovaná skutečnost, že peníze mají příliš nízké udržovací náklady. Ve snaze o zbavení peněz této charakteristiky sympatizuje JMK s Gesellovou myšlenkou kolkovaných peněz (viz Keynes [1963], 334). Daleko jednodušší a populárnější řešení této „nepříznivé“ situace spočívá ovšem na straně nabídky peněz – ve snižování její omezenosti, v peněžní expanzi (viz též níže, str. 104). 213 Není např. jasné, v jakém smyslu „statická“ by měla dle JMK tato společnost v důsledku nulové mezní efektivnosti být. Změny „techniky, vkusu, počtu obyvatelstva a institucí“ totiž popisují možné příčiny změn a pokroku stejně dobře pro společnost s nulovou mezní efektivností kapitálu jako bez ní. 214 Tato skutečnost hezky ilustruje ortodoxní názor, že úroková míra přeci jenom má něco do činění s „psychologickým časovým preferováním“, které sice JMK zmiňuje (viz Keynes [1963], 174), ale jehož vliv na úrokovou míru ve své teorii, kde je úroková míra čistě peněžním fenoménem, popírá. 215 Perspektivní výnosy některých investic mají v podstatě povahu perpetuit (investice do know-how, plavební kanály, tunely apod.) a hodnoty takových investic při nulové úrokové míře jsou tedy nekonečno. Myšlenka, že bychom si např. dnes – nemluvě o době, kdy JMK svou GT psal – byli schopni v blízké budoucnosti vůbec představit takové kapitálové vybavení, že by již žádné takové investice nebyly myslitelné, je značně naivní. O to naivnější je myšlenka, že by takového stavu šlo dosáhnout „během jedné generace“, jak se domnívá JMK. 216 Objem ziskových investic může při nulové míře časových preferencí (nulové úrokové míře) být natolik velký (viz též pozn. 215), že bude na investiční účely věnován celý běžný důchod a spotřeba se bude rovnat nule. Takovou nepříjemnou okolnost mohl mít JMK nakonec na mysli, když mezi předpoklady své úvahy zařadil tuto na první pohled ne příliš srozumitelnou podmínku: Předpokládejme dále, že opatření státu zasahují jako faktor rovnováhy za tím účelem, aby byly zajištěny podmínky růstu výrobních prostředků takovým způsobem, aby se přiblížily k hladině nasycenosti tak, aby se životní úroveň současné generace nezatížila neúměrně těžkým břemenem. (Keynes [1963], 219)

I kdyby si však byl JMK této komplikace spojené s nulovou úrokovou mírou vědom, její vyloučení v rámci předpokladů je vzhledem k její závažnosti stejně přesvědčivé, jako kdyby na námitku, „že je to nemožné“, vložil do předpokladů frázi „předpokládejme, že to možné je“.

• 92 •

Dan Šťastný •


Nulová mezní efektivnost sice není v principu zcela nemyslitelná, ale existují důvody domnívat se, že to JMK s možností jejího dosažení vůbec – nemluvě o možnosti jejího dosažení „během jedné generace“ a jejího udržování na této úrovni – velmi přeháněl. Ať už je tomu však s její teoretickou či praktickou realizovatelností jakkoliv, je třeba upozornit na to, že myšlenka nulové mezní efektivnosti je v kontextu předchozího zaměření Keynesova teoretizování přinejlepším pouhou nesouvisející poznámkou. Doposud se totiž JMK věnoval determinaci zaměstnanosti, aby odhalil podmínky a překážky v dosažení plné zaměstnanosti. Ta je nicméně v tomto případě již zakotvena v předpokladech této úvahy a jakákoliv její souvislost s nulovou mezní efektivností kapitálu je čistě náhodná.217 Nenastaneli taková náhoda a bude-li ona úroková míra zajišťující plnou zaměstnanost vyšší (resp. nižší) než nulová, potom objem investic, odpovídající nulové mezní efektivnosti, povede k přebytečné (resp. nedostatečné) efektivní poptávce, a bude tak jen těžko možné mluvit o nulové mezní efektivnosti kapitálu „odpovídající stavu rovnováhy“ (Keynes [1963], 220). Proč tedy JMK vůbec věnuje takový prostor společnosti, kde je mezní efektivnost kapitálu nulová, když problém nezaměstnanosti již vyřešil v předpokladech? Možnou odpověď nabízejí poslední dva odstavce 16. kapitoly. V nich totiž prozrazuje své přesvědčení o tom, že snížení mezní efektivnosti kapitálu na nulu by „byla nejrozumnější cesta, jak pozvolna odstranit různé odpuzující rysy kapitalismu“ (Keynes [1963], 220). Za tyto odpuzující rysy zde ovšem nepovažuje nezaměstnanost (mějme na paměti, že tu již vyloučil v předpokladech!), nýbrž existenci míry zisku z akumulovaného bohatství – tedy samotný úrok! Snížením čisté úrokové míry218 a tedy i mezní efektivnosti kapitálu na nulu by dle JMK nebylo nikomu bráněno „svobodně akumulovat svůj důchod, získaný prací, s tím zaměřením, aby jej později utratil“, pouze by „akumulace jím vytvořená […] nerostla“ (Keynes [1963], 220). Keynesovo potěšení z potenciální „euthanasie rentiérů“ (viz též Keynes [1963], 348349) prozrazuje pouze něco o jeho vztahu k majitelům kapitálu. Do jeho vlastní teorie však, stejně jako jeho předcházející poznámky, nijak nezapadá a dokonce je s ní v rozporu. Ten, kdo akumuluje bohatství ve formě tezaurovaných peněz, totiž žádný úrok nezískává, i kdyby byla úroková míra sebevyšší. Ten, kdo úrok získává – Keynesem na tomto místě zatracovaný kapitalista, rentiér, jej získává pouze pro to, že se bohatství v peněžní formě vzdal, a není tak tím, kdo narušuje platnost Sayova zákona. Pokud se svých peněžních úspor vzdal (nakoupil továrnu, nakoupil obligace), je velmi pravděpodobné, že se tyto prostředky staly součástí 217

Plná zaměstnanost vyžaduje v Keynesově světě konkrétní objem investic, který je determinován vztahem mezi mezní efektivností kapitálu a úrokovou mírou, nikoliv konkrétní výší úrokové míry, a tím méně úrokovou mírou zrovna na úrovni nula. Jedině náhodou by se mohlo stát, že by k zajištění plné zaměstnanosti bylo třeba zrovna nulové úrokové míry. 218 Mluví-li JMK o nulové úrovni úrokové míry, vztahuje to pouze na „čistou úrokovou míru“ a připouští existenci a „oprávněnost“ rizikové prémie (viz Keynes [1963], 220). Zatímco teoreticky bychom pro rozlišení čisté úrokové míry a rizikové prémie ospravedlnění našli, není v praxi možné tyto dvě složky pozorované úrokové míry od sebe oddělit. V reálném světě si totiž v důsledku všudypřítomné nejistoty (která by neměla být JMK cizí) nedokážeme vůbec představit investiční projekt s nulovým rizikem pro investora. Jde nejen o samotné podnikatelské riziko spojené s dosažením perspektivního výnosu investice, ale i o riziko investora jako člověka spojené s možností se z budoucího výnosu investice, který byl jeho nejzazším cílem, těšit. Nejsme proto schopni v praxi pozorovanou úrokovou míru rozdělit na čistou úrokovou míru a prémii za riziko. Tuto nemožnost potvrzuje paradoxně i sám JMK: Po pravdě nelze stanovit přesnou mez mezi [odměnou za převzetí rizika] a tím, co se nazývá „čistou“ úrokovou mírou, neboť všechny jsou odměnou za riziko nejistoty toho neb onoho druhu. (Keynes [1963], 188)

Z tohoto správného poznatku ovšem rovněž plyne, že dnešní – nenulová – úroková může být dost dobře celá tvořena prémií za nějakou formu rizika. Keynesův prostor pro odstraňování „odpuzujících rysů kapitalismu“ (viz Keynes [1963], 346-355) tak nemusí vůbec existovat.

• 93 •

Dan Šťastný •


efektivní poptávky, což je pokládáno v Keynesově příběhu za happyend. Neexistence úroku a rentiérů na druhou stranu nijak nebrání lidem v tezauraci peněz219 (dokonce ji podporuje!), kterou JMK z deficitu efektivní poptávky viní.220 V Keynesově teorii tak ani nutnou ani postačující podmínkou pro plnou zaměstnanost není neexistence úroku, ale platnost Sayova zákona, tedy neexistence úniků z výdajového řetězce. Úroková míra je sice Keynesem shledávána jako něco, co může zaměstnanost omezovat, ale pouze proto, že v důsledku její výše nebude dostatek „autonomních výdajů“, a nikoliv proto, že existuje jako taková. Peníze, domy, pšenice: srovnání Celý Keynesův dosavadní pozitivní výklad teorie úroku byl (stejně jako jeho kritika ortodoxní teorie) založen na tvrzení, že úrok je determinován na peněžním trhu, a je proto považován za fenomén charakteristický pro peníze. Patrně na důkaz platnosti svého tvrzení a za účelem jeho řádné ilustrace přidává JMK ještě kapitolu 17, v níž z hlediska úroku srovnává různé druhy komodit.221 JMK začíná úvahou, že je-li úroková míra „percentuálním přebytkem částky peněz, o které bylo dohodnuto, že bude odevzdána později (například za rok), nad [...] cenou při odevzdání ihned po prodeji, [dalo by se očekávat], že pro každou kategorii kapitálové hodnoty by měla existovat určitá obdoba úrokové míry z peněz“ (Keynes [1963], 221). Sám uvádí příklad, že pokud se směnná hodnota 100 kvarterů pšenice dodaných ihned po prodeji rovná 105 kvarterům pšenice dodaným po jednom roce, „můžeme říci, že úroková míra z pšenice je 5 % ročně, a rovná-li se 95 kvarterům, můžeme říci, že tuto úrokovou míru lze vyjádřit veličinou minus 5 % ročně“ (Keynes [1963], 221, kurzíva původní).222 219

Toho si byl JMK vědom a dokonce tuto možnost explicitně zmiňoval, jak je patrné z jeho následujícího intelektuálského přirovnání: [Oproti rentiérům by ten, kdo by v podmínkách nulové úrokové míry akumuloval svůj důchod,] byl jen v postavení Popeova otce, který po skončení své podnikatelské činnosti přinesl do své vily v Twickenhamu bednu zlatých mincí a používal jich podle potřeby ke krytí výdajů své domácnosti. (Keynes [1963], 220)

Otec anglického básníka Alexandra Popea zanechal svého podnikání ve stejné době, kdy se mu Alexander narodil, a svou rodinu vydržoval z naspořených – tezaurovaných – prostředků. V rozporu s Keynesovým přirovnáním se však do Twickenhamu nikdy nenastěhoval, neboť dva roky před tím, než tak učinila jeho manželka se synem, zemřel! (viz Britannica [1995], 605). Tato historická nepřesnost se nicméně na neplatnosti Keynesovy ekonomické teorie nijak nepodílí. 220 Tezaurace zde nebyla za příčinu všech problémů označena poprvé – viz výše, pozn. 194. 221 Tato kapitola patří k těm nejobskurnějším částem GT, což lze doložit opět nepředpojatým citátem Alvina Hansena: Ihned po tom, co se Obecná teorie objevila, byla zřejmá fascinace čtenářů kapitolou 17, což bylo bezpochyby způsobeno její obskurností. Úporné hledání nicméně brzy ustalo ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že se zde žádné zlaté doly nenacházejí. […] Obecně lze říci, že by se příliš nestalo, kdyby nebyla tato kapitola nikdy napsána. […] Keynesovo pojednání v první části kapitoly 17 je zmatené a postrádá nějaký skutečný význam. (Hansen [1953], 159)

Ačkoliv se může zdát zbytečné se touto kapitolou zabývat, přesto tak činíme. Odhaluje totiž způsob, jakým JMK o úroku skutečně uvažoval, což považujeme vzhledem k cíli této práce za významné. 222 JMK se rovněž pouští do ilustrace způsobu, jakým je rozpětí mezi hodnotou termínovaných a spotových kontraktů na pšenici ovlivňováno peněžní úrokovou mírou: Předpokládejme, že cena pšenice k dodání ihned po prodeji je 100 liber za 100 kvarterů, že cena pšenice, která má být dle smlouvy dodána za rok, je 107 liber za 100 kvarterů a že úroková míra je 5 %. Jaká by pak [byla] úroková míra z pšenice? Za 100 liber s okamžitým zaplacením lze koupit 105 liber (peněz) s dodáním v budoucnosti, a za 105 liber s dodáním v budoucnosti lze koupit 105/107 × 100 (neboli 98) kvarterů pšenice s dodáním v budoucnosti. Naproti tomu za 100 liber s okamžitým zaplacením možno koupit 100 kvarterů pšenice k dodání ihned po prodeji. Proto za 100 kvarterů pšenice k dodání ihned po prodeji lze koupit 98 kvarterů s dodáním v budoucnosti. Vyplývá z toho, že úroková míra z pšenice se rovná minus 2 % ročně. (Keynes [1963], 222)

• 94 •

Dan Šťastný •


Z takové ilustrace JMK vyvozuje, že „[k]aždé [...] zbožní měřítko nám poskytuje stejné možnosti pro měření efektivnosti kapitálu jako peníze“ (Keynes [1963], 223).223 Logicky se potom ptá, proč právě peněžní úroková míra je tím, s čím je porovnáván výnos ostatních kapitálových hodnot při rozhodování o jejich pořízení: Z čeho tedy pramení ona zvláštnost úrokové míry z peněz, která vedla k tomu, že v předcházejících kapitolách byl jí přisuzován převládající praktický význam? Proč je objem produkce a zaměstnanosti úžeji spjat s úrokovou mírou z peněz než s úrokovou mírou z pšenice nebo s úrokovou mírou z obytných budov. (Keynes [1963], 223-224)

Odpověď na tuto otázku naznačil JMK ještě před jejím vyslovením, a to svojí poznámkou, že peněžní úroková míra „je nejvyšší ze všech vlastních úrokových měr [a] bude [proto] udávat tón“; a dále že „jsou zde důvody, proč je to úroková míra z peněz, která je často nejvyšší“ (Keynes [1963], 222, kurzíva původní). Takto předeslané řešení je následně po zbytek kapitoly do detailů rozebíráno. Keynesova odpověď je nicméně na první pohled zarážející, neboť není jasné, proč by vůbec někdo nějaké majetkové hodnoty (za peníze!) pořizoval, kdyby byla peněžní úroková míra „nejvyšší ze všech vlastních úrokových měr“. JMK totiž správně ztotožňuje úrokové míry z jednotlivých majetkových hodnot s jejich mezní efektivností,224 o níž rovněž zcela Navzdory správnosti jeho Sraffou inspirované ilustrace je třeba zdůraznit, že k tomu nedochází proto, že jsou ceny kotovány v peněžních jednotkách, ale proto, že se ceny vztahují k různým časovým obdobím (z hlediska požadavku na placení, nikoliv na dodávku zboží). Oněch 107 liber za dodávku pšenice za rok není totiž placeno dnes, ale až v době plnění kontraktu. Z toho je zřejmé, že je třeba tyto částky peněz prostřednictvím peněžní úrokové míry přizpůsobit tak, aby byly srovnatelné (tedy cenu v budoucnosti diskontovat). Kdyby byla cena termínovaného kontraktu částkou placenou dnes za dodávku v budoucnu, Keynesem hledaná úroková míra z pšenice by byla odvoditelná jednoduše z poměru spotové a termínované ceny, bez jakéhokoli ohledu na peněžní úrokovou míru. Z těchto důvodů je Keynesovo vysvětlení, že peněžní úroková míra má na rozpětí kontraktů s různou dobou dodávky vliv proto, že „termínované kontrakty […] bývají vyjádřeny v penězích k pozdějšímu dodání a nikoliv v pšenici k dodání okamžitému“ (Keynes [1963], 222), přinejmenším matoucí. Svým kontrastem mezi penězi a pšenicí totiž vyvolává dojem, že problém tkví v použití peněz namísto pšenice, což není pravda. 223 Mezní efektivnost kapitálu je i dle JMK poměrem dvou hodnot ve shodných jednotkách a je udávána v procentech, nikoliv v penězích, jak by se mohlo z Keynesova výroku zdát. Je pozoruhodné, že obdobně matoucím způsobem hovoří JMK níže v textu o úrokové míře „z domů, vyjádřen[é] v jednotkách domů“ či „z pšenice, vyjádřen[é] v jednotkách pšenice“ (Keynes [1963], 226). Mezní efektivnost kapitálu ani úroková míra není nikdy uváděna v ničem jiném než v procentech. O „jednotkách pšenice“ mluví JMK jen proto, aby naznačil, z jakých jednotek efektivnost či úrokovou míru odvodil, nikoliv v jakých jednotkách je uvádí. Víme-li např., že 100 kvarterů pšenice dodané dnes je směňováno za 98 kvarterů pšenice k dodávce za jeden rok, můžeme ze znalosti těchto údajů v jednotkách pšenice vyvodit, že úroková míra z pšenice je -2 %. Tutéž informaci lze však vyvodit i ze znalosti peněžních cen dané komodity. Úrokovou míru z pšenice ve výši -2 % bychom tak odvodili i ze situace, kdy by cena pšenice dodané dnes činila 100 a dnešní cena pšenice dodané za rok 102,0408 peněžních jednotek (neboť 100/102,0408 = 0,98). 224 Přestože tak nikde nečiní explicitně, lze tímto způsobem Keynesův text interpretovat. Úrokové míry jednotlivých majetkových hodnot totiž považuje JMK za závislé na třech faktorech – fyzické produktivitě (q), nákladech udržování (c) a odměně za likviditu (l), přičemž tvrdí: [C]elkový výnos, odhadovaný do budoucna z vlastnictví majetkových hodnot během určitého období, se bude rovnat jejich výnosu minus udržovací náklady plus odměna za likviditu, to jest q – c + l. To znamená, že q – c + l bude vlastní úrokovou mírou zboží, přičemž q, c a l jsou vyjádřeny v jednotkách daného zboží jako měřítka. (Keynes [1963], 225, kurzíva doplněna)

Výnos není v tradičním smyslu slova nic jiného než výdělek nějaké investice, a pokud bychom Keynesův výraz interpretovali jakožto výnosnost, jedná se o poměr čistého výdělku k nákladům investice udávaný v procentech. To je ovšem totéž jako ona mezní efektivnost kapitálu, jak ji definuje JMK. Je-li Keynesem zmiňovaných 100 kvarterů pšenice dnes směňováno za 105 kvarterů pšenice za rok (viz Keynes [1963], 221), potom výnosnost neboli úroková míra neboli mezní efektivnost pšenice činí 5 %. Právě 5 % je totiž „diskontní sazba, kterou by se dnešní hodnota budoucího výnosu očekávaného z této kapitálové hodnoty během doby své životnosti přesně

• 95 •

Dan Šťastný •


správně předpokládá, že je při rozhodování o pořízení těchto hodnot srovnávána s peněžní úrokovou mírou. Kdyby byla úroková míra z peněz vyšší než mezní efektivnost všech kapitálových statků, těžko by mohlo pořízení čehokoliv projít testem ziskovosti. Jak však (po vyšším počtu opakovaného čtení) plyne z dalšího textu, JMK to takto doslova nemyslel. Chtěl spíše říci, že úroková míra z peněz je v praxi zrovna tou, „která při všeobecném vzestupu zásoby majetkových hodnot klesá nejpomaleji“ (Keynes [1963], 227, kurzíva doplněna). Proto dříve či později dojde k tomu, že mezní efektivnosti všech majetkových hodnot klesnou pod úrokovou míru z peněz, čímž se tato úroková míra stává dle JMK něčím, co brání dalším investicím, a „určuje mez objemu produkce“ (Keynes [1963], 227). Je třeba uznat, že existují takové majetkové hodnoty, jejichž úrokové míry (míry mezní efektivnosti) klesají jen velmi pomalu s tím, jak roste jejich produkce, nemluvě o tom, že pomalu roste i sama produkce některých komodit. Ještě než z toho ale po vzoru JMK vyvodíme, že zrovna peníze (jakožto příklad komodity splňující výše uvedené charakteristiky) v důsledku své vlastní úrokové míry brzdí investice, důchod a tím i zaměstnanost, podívejme se na peníze (znovu) z hlediska důvodů, pro něž je tato majetková hodnota poptávána. Snad pod dojmem svého spekulativního motivu (viz výše, str. 72) považuje JMK za důvod poptávky po penězích snahu držet peníze jako poklad. Ti, kdo tak činí, se potom dle JMK těší „odměně za likviditu“, odpovídající peněžní úrokové míře, neboť právě té se musí držitel peněz vzdát, aby se mohl z likvidity těšit. Čím více užitku bude likvidita spotřebitelům přinášet, tím větší odměnu v podobě úroku budou vyžadovat, aby byli ochotni se jí vzdát. Každý si dokáže představit teoretickou situaci, že by si lidé cenili likvidity natolik, že by se byli za ní ochotni vzdát potenciálního výnosu ve výši 50 % z držené částky ročně. V takovém případě by poptávka po penězích vyhnala peněžní úrokovou míru na 50 % a realizovány by byly jen takové investice, jejichž mezní efektivnost by byla vyšší. Z této teoretické možnosti ale neplyne, že existující peněžní úroková míra je nutně pouze výsledkem držení peněz jako pokladu, praktikovaného kvůli užitku, který lidé připisují likviditě. Takový rovnala její ceně nabídky“ (parafráze Keynesovy definice mezní efektivnosti kapitálu, viz Keynes [1963], 149). K obdobnému závěru došli nakonec i respektovaní autoři chovající k JMK značný obdiv – viz např. Hansen [1953], 160. Zcela oprávněně však může taková interpretace připadnout někomu jako zavádějící, zvláště uvádí-li JMK explicitně, že q, c a l měří v jednotkách daného zboží (kvartery pšenice, počet domů apod.), čímž pádem výnosnost na mysli nejspíš neměl. Přesto považujeme náš postup vůči JMK za ohleduplnější a méně kritický, než kdybychom vzali JMK doslova. V takovém případě bychom totiž objevili ještě další nesrovnalosti. I když je naprosto v pořádku měřit například výnos pšenice v kvarterech (třeba 5 kvarterů), je tento údaj smysluplný pouze v souvislosti s náklady investice (třeba 100 kvarterů). V Keynesově pojetí proto nejenže není jasné, co by vlastně jeho symboly q, c a l samy o sobě představovaly. Bylo by rovněž značně podivné nazývat počet kvarterů pšenice úrokovou mírou z pšenice (např. „úroková míra činí 5 kvarterů“) a takovouto „úrokovou míru“ srovnávat s ostatními úrokovými měrami (např. „co je nejziskovější: 5 kvarterů pšenice, či 4 domy, či 5000 dolarů?“), nemluvě o srovnání s úrokovou mírou standardně uváděnou v procentech (např. „je ziskovější 5 kvarterů, či 6,5 %?“). O stránku níže dokonce JMK bez nejmenších problémů sečítá procenta s fyzickými jednotkami: [O]značme do budoucna odhadované procento zhodnocení (nebo znehodnocení) u domů jako a1 a u pšenice jako a2. [Protože c i l jsou u domů zanedbatelné, nechť] q1 je úroková míra z domů, vyjádřená v jednotkách domů, [protože q i l jsou u pšenice zanedbatelné, nechť] –c2 je úroková míra z pšenice, vyjádřená v jednotkách pšenice a [protože q i c jsou u peněz zanedbatelné, nechť] l3 je úroková míra z peněz, vyjádřená v jednotkách peněz. Bude rovněž užitečné, označíme-li a1 + q1, a2 – c2 a l3, která vyjadřují stejná množství převedená na peníze jako měřítko hodnoty, jako peněžní úrokovou míru z domu, peněžní úrokovou míru z pšenice a v souladu s tím i peněžní úrokovou míru ze samotných peněz. Pomocí takového systému označení lze snadno poznat, že poptávka vlastníků majetku bude zaměřena na získání domů, pšenice nebo peněz, podle toho, která z veličin a1 + q1 nebo a2 – c2 případně l3 bude nejvyšší. (Keynes [1963], 226, kurzíva doplněna)

Škoda, že se JMK neuvoluje ke konkrétní číselné ilustraci, jak „snadné“ je rozhodnout, která z uvedených veličin je nejvyšší: „3 % + 4 domy“, „5 % + 5 kvarterů pšenice“, nebo prostě „5000 dolarů“…

• 96 •

Dan Šťastný •


závěr by byl stejně mylný jako tvrzení, že úroková míra z pšenice či ze stroje, kterou pozorujeme na trhu, je výsledkem poptávky po těchto komoditách za účelem jejich držení coby pokladu. Jak u peněz, tak i u ostatních majetkových hodnot totiž pozorujeme ještě jiný motiv poptávky, který v mnoha případech zcela dominuje. Tímto motivem je použití daných majetkových hodnot ve výrobě či při spotřebě: domy se nakupují, aby se v nich bydlelo, pšenice proto, aby se zasela, a peníze jsou poptávány jako prostředek k nákupu jiných majetkových hodnot (třeba zrovna domů či pšenice). Zvláštní postavení peněz, spočívající v tom, že fyzicky do výroby či spotřeby nevstupují, ale pouze jsou za ně jiné majetkové hodnoty pořizovány, je důsledkem poměrně banální a všeobecně známé skutečnosti, že peníze jsou z definice prostředkem směny. Proto ten, kdo staví továrnu, zpravidla zjistí, že je jednodušší mít peníze, za něž celou investici pořídí, než se dohadovat se všemi investičními dodavateli a činit z nich spoluinvestory tím, že jim bude nabízet platby až z produktů budoucí továrny. Právě z tohoto důvodu jsou peníze na úvěrovém trhu ve většině případů poptávány a právě v tom je nutno hledat důvody toho, proč se zdá být objem investic podmíněný úrokovou mírou z peněz. Jakmile si uvědomíme význam tradičního transakčního motivu poptávky po penězích, pochopíme, že rovnost mezní efektivnosti kapitálu a peněžní úrokové míry, jíž se rovnováha vyznačuje, je způsobena skutečností, že se peněžní úroková míra přizpůsobuje mezní efektivnosti kapitálu. O úspory nabídnuté k zapůjčení totiž na uvěrovém trhu soutěží poptávající, z nichž nejvyšší odměnu za úvěr nabídnou ti, jejichž investiční projekty se vyznačují nejvyššími mezními efektivnostmi. Konkurence mezi poptávajícími proto vytlačí úrokovou míru na takovou úroveň, při níž se nabízené a poptávané množství úvěrů sobě rovnají. Peněžní úroková míra je tak vlastně nositelem informace o tom, jaká je nejvyšší mezní efektivnost investice, která nebyla realizována (neboli jaká je nejnižší mezní efektivnost ze všech investičních projektů, které realizovány byly). A je to právě tato informace, nikoliv výše peněžního úroku jako takového, o níž podnikatelům při investičním rozhodování jde. Výsadní postavení peněžní úrokové míry, jehož příčiny JMK tak složitým způsobem zkoumal, vyplývá jednoduše z toho, že se jedná o peníze. Právě proto, že peníze jsou komoditou, která je používána při ekonomické kalkulaci k vyjadřování výnosů a nákladů, zisků či ztrát, je mezní efektivnost počítána z poměru peněžních výnosů a nákladů a srovnávána s peněžní úrokovou mírou. A právě proto, že k pořízení ostatních majetkových hodnot jsou používány a tedy i poptávány peníze, odráží úroková míra poptávku po investicích, závislou na mezní efektivnosti jednotlivých projektů.225 Důvody skutečnosti, že 225

Sama otázka, „[z] čeho tedy pramení ona zvláštnost úrokové míry z peněz“ (Keynes [1963], 223), je nakonec asi tak stejně provokativní a zajímavá jako otázka, „čím to jenom je, že podnikatelé věnují takovou pozornost peněžním cenám, přestože by si mohli ceny vyjadřovat třeba v pšenici či v domech.“ Odpověď na takovou otázku tkví v samotné definici peněz. Je pozoruhodné, že souvislost významu úrokové míry z peněz se skutečností, že je peněz používáno jako směnného prostředku, nepovažuje JMK vůbec za hodnou explicitní úvahy. Nejblíže se k ní dostává ve IV. části kapitoly 17, v níž zkoumá, zda „charakteristické vlastnosti peněz, které činí z peněžní úrokové míry míru směrodatnou, souvisí s tím, že se peněz používá jako měřítka, v němž jsou obvykle stanoveny dlouhodobé dluhopisy a mzdy“ (Keynes [1963], 234). Ačkoliv JMK zpočátku jistý vliv připouští, za rozhodující faktor pro výsadní postavení peněz považuje jejich nízké udržovací náklady, nikoliv „skutečnost, že smlouvy a mzdy jsou stanoveny v penězích“ (Keynes [1963], 234). Oba tyto faktory – jak nízké udržovací náklady, tak i použití k vyjádření hodnoty jiných komodit – spolu nicméně úzce souvisí. Právě nízké udržovací náklady jsou jedním z aspektů, které činí komoditu vhodnou pro peněžní využití. JMK ovšem zachází ještě dále a jakákoliv podobnost s naším argumentem se vytrácí. Například vysvětlení poměrně rozšířené praxe stanovovat mzdy v peněžních jednotkách spatřuje JMK vlastně v tom, „že jsou v peněžním vyjádření relativně odolné [tj. nepružné]“ (Keynes [1963], 234, kurzíva původní). Nikoliv tedy proto, že peníze jsou tím, co se z definice v celé ekonomice používá k udávání cen! Kdyby se našlo zboží, v jehož

• 97 •

Dan Šťastný •


při investičním rozhodování je věnována pozornost peněžní úrokové míře, a nikoliv úrokové míře z pšenice či z domů, tak není vůbec nutné hledat v nízké elasticitě nabídky, nízké elasticitě substituce, nízkých udržovacích nákladech apod., jak činí JMK (viz Keynes [1963], 228-231). Ty sice mohou mít vliv na kvalitu peněz a na to, jaká komodita se penězi stane, ale se směrodatností peněžní úrokové míry přímo nesouvisí. I kdyby žádné peníze neexistovaly, tedy ve zcela bezpeněžní ekonomice, stále by existovala úroková míra, s níž by podnikatelé potenciální investiční projekty srovnávali. Investiční rozhodování by se v případě neexistence peněz sice lišilo tím, že by bylo nesrovnatelně komplikovanější, ale není sebemenšího důvodu se domnívat, že by mezní efektivnost kapitálu (úroková míra) byla nižší, než je dnes, a že by vznikalo více investic.226 Tím, co omezuje objem investic (a v Keynesově světě tak způsobuje nezaměstnanost), proto není skutečnost, „že se lidé honí za měsícem na obloze“ (Keynes [1963], 233), neboť při neexistenci peněz by se lidé neměli za čím honit. Nejzazší příčinou omezenosti objemu investic a existence nenulové úrokové míry je omezenost úspor, a splývá tedy s ekonomickou vzácností obecně.227 Investovat lze totiž pouze to, co nebylo spotřebováno, a není žádnou záhadou pochopit, že tyto omezené zdroje budou použity na ty nejvýhodnější investiční projekty. Ekonomové, vyznačující se tím, že si jsou problému vzácnosti vědomi, by proto neměli být zaskočeni skutečností, že se na některé projekty (navzdory jejich pozitivní efektivnosti) prostě nedostane.228 vyjádření by byly mzdy ještě méně pružné, a které by navíc mělo dostatečně nízké (jak jinak) udržovací náklady, byly by dle JMK mzdy dost možná udávány v tomto zboží namísto v penězích! Z toho všeho JMK nakonec vyvozuje blahodárnost nepružnosti peněžních mezd a naopak prospěšnost menší stability mezd reálných: Skutečně, každý pokus stabilizovat reálné mzdy tím, že by mzdy byly stanoveny ve zboží dělnické spotřeby, mohl by vést pouze k prudkému kolísání peněžních cen. Neboť každý třeba jen nepatrný výkyv sklonu ke spotřebě a podnětu k investicím by vyvolal prudké kolísání cen vyjádřených v penězích, a to v rozmezí od nuly až do nekonečna. Skutečnost, že peněžní mzdy by měly být stabilnější než mzdy reálné, je nutnou podmínkou vnitřní stálosti systému. (Keynes [1963], 235-236, kurzíva doplněna)

Pomineme-li nejasnou souvislost takového závěru s předchozí diskusí, stojí za povšimnutí absurdnost Keynesova tvrzení, že při stabilitě reálných mezd by jakékoliv změny mohly způsobovat „prudké kolísání“ cen. Stabilizace reálných mezd (kdyby ji bylo možné provést!) by neměla jiné důsledky než jakákoliv jiná fixace cen: způsobovala by na trhu práce přebytky (nezaměstnanost) či nedostatky (neochota pracovat). V rámci Keynesova modelu by potom změny, o nichž JMK mluví, působily skrze efektivní poptávku na poptávku po práci, a mohly by tak nerovnováhu na trhu práce zmírňovat či prohlubovat. Proč by však nezaměstnanost či její opak měly vést ke kolísání cen „od nuly až do nekonečna“, zůstává otázkou, jejíž odpověď ponechává JMK na nechápajícím čtenáři. 226 Bylo by tomu spíše naopak. I když pomineme drasticky omezenou možnost kalkulace, která by porovnávání investičních projektů ztěžovala, je nutno vzít v úvahu i známou skutečnost, že neexistence peněz by neméně drasticky omezovala i možnosti směn. Veškeré půjčky by tak musely mít podobu konkrétního kapitálového statku (půjčka práce od dělníků, zapůjčení stroje od dodavatele stroje, zapůjčení cihel od dodavatele cihel apod.), a každý jednotlivý dodavatel statků, jichž je k realizaci dané investice zapotřebí, by se musel stát de facto spoluinvestorem. Bylo by naprosto fantastické předpokládat, že by byl v takové situaci objem investic vyšší! 227 JMK sice prezentuje svoji „teorii vzácnosti“ ve vztahu k úrokové míře, ale ta – jak jsme viděli (viz výše, str. 87) – nemá s ekonomickou vzácností ve standardním smyslu mnoho společného. 228 V souvislosti s analýzou bezpeněžní ekonomiky je vhodné poznamenat, že se zdá, že JMK takovou situaci rovněž explicitně zvažuje: Zabývejme se například hospodářským systémem, v němž neexistuje taková majetková forma, jejíž odměna za likviditu by vždy převyšovala udržovací náklady. To je podle mého nejlepší definice pro tak zvané „bezpeněžní hospodářství“. (Keynes [1963], 236)

Namísto bezpeněžní ekonomiky však JMK věnuje svou pozornost ekonomice, v níž neexistuje žádná komodita, která by se vyznačovala vlastnostmi, jež by ji předurčovaly k využití coby uchovatel hodnoty. Z neexistence takové komodity nicméně nutně neplyne neexistence peněz coby směnného prostředku. Historické formy peněz

• 98 •

Dan Šťastný •


Přesvědčen o tom, že příčinou úroku jsou specifické vlastnosti peněz a že právě existence jakéhokoliv úroku způsobuje omezenost investic a nezaměstnanost, dostává se JMK nakonec opět ke svému tradičnímu závěru: Jediným lékem je přesvědčit veřejnost, že zelený sýr [tj. papírové peníze] není horší než [komoditní] peníze, a postavit továrnu na tento sýr (tj. ústřední banku) pod kontrolou veřejnosti. (Keynes [1963], 233)229

Takový závěr, jakkoliv zapadající do systému Keynesových cílů, ale neplyne z jeho argumentů, i kdyby tyto byly správné. I kdyby totiž centrální banka byla schopna těm, kteří tak touží po onom „měsíci“, vytvořit iluzi, že jej mají, mohla by tím jistě způsobit, že peníze ztratí ony charakteristické rysy, kvůli kterým je právě peněžní úroková míra rozhodující pro objem investic. Sám však již dříve prohlásil, že „vzniknou stejné obtíže, pokud bude existovat jakákoliv majetková hodnota, jejíž úroková míra bude jen pomalu klesat při růstu její produkce“, a že je „například možné, že v zemi, která přešla k nesměnitelné papírové měně, tuto úlohu bude dále hrát zlato“ (Keynes [1963], 227, kurzíva původní). Z toho je zřejmé, že postavení centrální banky nemůže být „lékem“, jak tvrdí JMK, neboť takový krok nemá na existenci alternativních komodit s vlastnostmi peněz vliv.230, 231 nakonec zahrnují takové komodity (sůl, dobytek apod.), jejichž udržovací náklady byly relativně značné a které tak nemusely být používány jako uchovatel hodnoty. Keynesova analýza takto postulovaného „bezpeněžního hospodářství“ se navíc paradoxně vůbec nezabývá otázkou úroku (je-li úrok dle JMK čistě peněžním jevem, nechtěl snad ukázat, že v bezpeněžním hospodářství by úrok nebyl?). Namísto něj zkoumá likviditu ostatních – nepeněžních – komodit a subjektivitu jejího posuzování, až se nakonec dostává k půdě, která údajně historicky sehrávala dnešní roli peněz (viz též níže, pozn. 230). I kdyby bylo pravdou, že půda byla někdy jako prostředek směny používána, byla by takové role půdy v rozporu s jeho vlastní definicí „bezpeněžního hospodářství“, v jehož rámci se zde JMK pohybuje. Půda by totiž v takovém případě byla právě tou komoditou, jejíž odměna za likviditu by přesahovala udržovací náklady. V bezpeněžním hospodářství však žádná taková komodita dle JMK neexistuje. 229 V českém překladu GT je zmíněný „zelený sýr“ překladateli interpretován jako onen „měsíc“, za nímž se lidé „honí“, tj. peníze (viz Keynes [1963], 233, pozn. překl.). Pokud však čtenář tuto nápovědu překladatele následuje, vyjde mu z textu poněkud nesrozumitelné tvrzení, že „peníze nejsou horší než peníze“. Ačkoliv je anglické „green cheese“ skutečně používáno jako alegorie na měsíc, je z kontextu zřejmé, že tím měl JMK na mysli něco, co „je skoro stejné jako měsíc“, což se však v průběhu překladu vytratilo. 230 Tyto vlastnosti, jak upřesňuje JMK dále, spočívají „v tom, že ve srovnání s udržovacími náklady je jejich likvidita poměrně vysoká“ (Keynes [1963], 236). Jako skutečný historický příklad takové komodity uvádí JMK zcela vážně půdu (viz Keynes [1963], 237-238), jejíž vlastní úrokovou míru lze údajně odvozovat z úrokové míry hypotéčních úvěrů: [V] dřívějších společenských organizacích [...] mohla soutěž vysoké úrokové míry z hypoték snadno vést k tomu, že růst bohatství, k němuž dochází běžnými investicemi do majetkových hodnot nově vyrobených, mohl být zpomalen stejně, jako byl tento růst zpomalen v novější době vysokou úrokovou mírou dlouhodobých dluhopisů. (Keynes [1963], 238)

Ačkoliv půda představuje dodnes významnou formu držby bohatství, není třeba si tuto skutečnost vysvětlovat její likviditou: půda je tradičně symbolem něčeho velmi nelikvidního a k atraktivitě její držby mohly přispívat jiné faktory, historicky zejména práva s půdou spojená. Už vůbec však není možné v držbě půdy spatřovat přímou determinantu úrokové míry a tedy objemu investic. Představme si, že pozorujeme na trhu 10% úrokovou míru z hypotečního úvěru. Keynesův závěr, že tato úroková míra odráží prémii za likviditu, kterou lidé půdě připisují, a představuje tak onu směrodatnou úrokovou míru, s níž jsou srovnávány mezní efektivnosti investičních projektů, má vážné nedostatky. Jednak není zdaleka tak jednoduché interpretovat úrokovou míru z hypotečních úvěrů jako vlastní úrokovou míru (mezní efektivnost) půdy. Půda (popř. jiná nemovitost) je, jak známo, nakonec jen zástavou – něčím, čím dlužník snižuje riziko, které půjčka pro věřitele představuje. To, co je předmětem úvěru, jsou však stejně jako při obyčejné půjčce peníze. (Jejich existence, opět připomeňme, rovněž zrovna nezapadá do Keynesova „bezpeněžního hospodářství“, v jehož rámci se k půdě dostal.) I kdybychom ale připustili, že hypoteční úroková míra je skutečně vlastní úrokovou mírou (mezní efektivností) půdy, není zřejmé, proč by „přání držet půdu [mělo hrát] v udržování úrokové míry na velmi vysoké úrovni stejnou úlohu, jakou peníze hrají v naší době“ (Keynes [1963], 237). Hypoteční úvěry, právě proto, že jsou

• 99 •

Dan Šťastný •


Shrnutí Keynesova teorie determinace úroku se mu stala příležitostí k široké diskusi mnoha podružných aspektů. Tomu odpovídá prostor, který jsme zkoumání jejich správnosti věnovali. Přesto lze obsah Keynesova domnělého přínosu shrnout relativně stručným způsobem. Úroková míra je dle JMK determinována na peněžním trhu, kde je považována za faktor, který vyrovnává poptávané množství peněžních zůstatků s jejich existujícím množstvím. Klíčový teoretický důraz takové interpretace úroku je kladen právě na poptávku po peněžních zůstatcích – preferenci likvidity. Mezi motivy držby peněz totiž identifikuje motiv spekulace, založený na očekávání zvýšení budoucí úrokové míry, při jehož naplnění se může držba dluhopisu (jako alternativy k hotovosti) stát ztrátovou. A právě prostřednictvím tohoto motivu se dle JMK úroková míra mezi proměnné peněžního trhu dostává. V interpretaci úroku jako produktu peněžního trhu spatřuje JMK navíc zdůvodnění transmisního mechanismu, jakým se může zvýšení peněžních zůstatků projevit ve zvýšení zaměstnanosti. V rámci zkoumání účinnosti tohoto mechanismu identifikuje možnost jeho omezení v důsledku „pasti likvidity“ (byť tento termín nepoužívá): nekonečně elastické poptávce po penězích. Keynesova kritika ortodoxní teorie úroku se nesoustředí ani tak na popření existence trhu úvěrů (na němž je úroková míra určena v ortodoxním pohledu), ale spíše na údajné zanedbávání vlivu změny důchodu na nabídku úspor. Jiným problémem, který JMK v ortodoxní teorii spatřoval, je její předpoklad, že zvýšení úspor vede ke snížení úroku a ke zvýšení investic. Chybou tohoto předpokladu je dle JMK skutečnost, že úspory nejsou automaticky přeměňovány na investice, neboť držitelé bohatství mají zájem dosáhnout výnosu a své úspory namísto jejich investice tezaurují, což způsobuje čisté snížení efektivní poptávky. Na závěr dokládá JMK peněžní podstatu úroku tím, že zkoumá specifika peněz oproti jiným statkům, která by význam právě peněžní úrokové míry při investičním rozhodování vysvětlovala. Tato specifika spatřuje např. v nízké elasticitě nabídky tradičních forem peněz a v nízkých nákladech jejich držby. Právě v jejich důsledku představují peníze atraktivní formu držby bohatství a jsou lidmi za tímto zajištěny nemovitým majetkem, jsou spojeny s nižší úrokovou mírou než úvěry ničím nezajištěné, jejichž úrokové míry by JMK nejspíš standardně nazval úrokovou mírou z peněz. Jak by potom mohla půda převzít roli peněz v udržování vysoké úrokové míry, když není nejvyšší? I kdybychom však toto vše pominuli, stále by nebylo možné pozorovanou výši hypoteční úrokové míry přisuzovat touze lidí držet půdu. I hypoteční úvěry si totiž dlužníci berou z toho důvodu, že získané prostředky nějak investují (často do samotné nemovitosti, která je předmětem zástavy). Mezi jednotlivými alternativami investic si vybírají na základě jejich efektivnosti. Konkurence mezi uchazeči o úvěr tak vyžene úrokovou míru na takovou úroveň, že bude odpovídat mezní efektivnosti: 10 % tak bude odrážet efektivnost té nejméně výnosné investiční příležitosti, která je realizována. 231 Vzhledem k tomu, že se historicky vždy nějaké taková komodita vyskytovala, a úrok tedy nebyl nikdy nulový, shledává JMK současný svět pozoruhodně chudým, čímž vlastně shrnuje celou svoji teorii úroku: Skutečnost, že po několika tisíciletích nepřetržitého individuálního spoření akumuloval svět tak málo kapitálových hodnot, nemůže být podle mého názoru vysvětlována ani tendencí lidského pokolení k neprozíravosti, ba ani válečnými škodami, ale vysokou odměnou za likviditu, která byla dříve spojována s držbou půdy a nyní je spojována s držbou peněz. Rozcházím se v tomto směru se starším názorem, jak jej s neobvyklou dogmatickou pronikavostí tlumočil Marshall [...]: „Každý si uvědomuje, že akumulace majetku je brzděna a úroková míra udržována na vysoké úrovni tím, že široké masy lidstva mají spíše zálibu v uspokojeních bezprostředních než v budoucích, neboli jinými slovy tím, že nejsou ochotné čekat“. (Keynes [1963], 238, kurzíva původní)

Nemá nejmenšího smyslu s JMK polemizovat o dostatečnosti existujícího množství kapitálových hodnot, neboť jeho poznámku nelze – v důsledku neexistence standardu srovnání – považovat za více než vyjádření jeho osobního pocitu. Nejenže své tvrzení neopírá o žádný argument, ale jde jím dokonce proti vcelku dobře statisticky dokumentované skutečnosti, že právě rozkvět kapitalismu provázený průmyslovou revolucí je spojen s nevídaným nárůstem bohatství. Co ovšem za pozornost stojí, je skutečnost, že se JMK nerozchází v názoru na úrok pouze s Marshallem, ale i sám se sebou. Byl to totiž sám JMK, kdo tvrdil, že existuje časová preference (viz Keynes [1963], 174) a hovořil o sazbě diskontu (viz Keynes [1963], 149).

• 100 •

Dan Šťastný •


účelem poptávány, což (v širších souvislostech Keynesovy teorie) vede k neplatnosti Sayova zákona a k nedobrovolné nezaměstnanosti. JMK je proto veden k závěru o nutnosti nahrazení komoditního standardu penězi produkovanými centrální bankou, které by byly těchto nepříjemných vlastností zbaveny. I když pomineme vedlejší zmatení a nekonzistence, které Keynesovu expozici jeho teorie úroku provázejí, zůstávají i její výše uvedené hlavní body neudržitelné. Úroková míra je determinována na trhu úvěrů, nikoliv na trhu peněz, a to i přes pravdivost skutečnosti, že rovnováze na peněžním trhu odpovídá jistá úroveň úrokové míry. Pro správnost ortodoxního (a mylnost Keynesova) závěru hovoří jednak to, že úroková míra musí být stejně jako každá jiná cena předmětem dohody dvou smluvních stran – v tomto případě dlužníka a věřitele, a ti se setkávají nikoliv na peněžním trhu, ale právě na trhu úvěrů. Za druhé podporuje tento závěr i sám JMK, který přizpůsobování na peněžním trhu zakládá na směně peněz za obligace. K němu ovšem dochází opět na trhu úvěrů. Peněžní trh tak sice vliv na výši úrokové míry mít může, ale pouze skrze trh úvěrů. O nic významnější není ani samotný Keynesův motiv spekulace. Přítomnost úrokové míry mezi faktory ovlivňující poptávané množství peněžních zůstatků lze totiž vysvětlit i bez ní. Představuje totiž náklady držby bohatství v hotovosti a její výše tak musí ovlivňovat péči, s jakou jsou příjmy a výdaje peněz plánovány. Roli zde může hrát i averze k riziku, v jejímž důsledku výnos z investice (jakožto alternativní formy držby bohatství) nemusí postačovat k pokrytí rizika, které je s ní spojeno. I když je Keynesův motiv spekulace teoreticky možný, jeho teoretická ani praktická role není významná. To se projevuje na skutečnosti, že jak onen transmisní mechanismus, tak past likvidity lze vysvětlit zcela ortodoxními metodami. Všechny tyto nedostatky v Keynesově uvažování způsobují, že bez problémů není ani samotná Keynesova kritika ortodoxní teorie. Ačkoliv je pravdou, že nabídka úspor je důchodem, odvislým od úrovně investic, v pozitivním smyslu ovlivňována, je stejně důležitou – ale Keynesem opomenutou – pravdou, že stejným způsobem ovlivňuje hladina důchodu i poptávku po investicích. Zanedbání těchto vlivů ortodoxní ekonomií se potom jeví buď jako oprávněné, neboť tyto vlivy nemají na výši úrokové míry vliv, anebo přinejmenším jako napravitelné. Podobně neúspěšný je JMK ve své snaze prokázat, že úspory nemohou vést k investicím. Jeho tvrzení, že úspory představují čisté snížení efektivní poptávky, by totiž bylo pravdivé pouze v případě, že by úspory měly podobu tezaurovaných zůstatků. Ačkoliv takový předpoklad by JMK mohl činit, je mylné tezauraci vysvětlovat snahou držitelů bohatství o výnos, jak činí JMK, neboť ten je v případě držby hotovosti nulový. A konečně, srovnávání mezní efektivnosti investic s peněžní úrokovou mírou souvisí jednoduše se skutečností, že peníze jsou prostředkem směny a účetní jednotkou. Proto poptávají investoři úvěry v penězích a peněžní úroková míra na trhu tak odráží mezní efektivnost investic obecně (představující náklady obětované příležitosti každé konkrétní investice), s níž je každá konkrétní investice poměřována. Nízká elasticita nabídky peněz či náklady jejich držby, o nichž mluví JMK, mohou mít pouze zprostředkovaný vliv. Centrální banka, i kdyby se jí podařilo řízením peněžní zásoby tyto vlastnosti peněz odstranit, by způsobila maximálně nahrazení peněz jinou komoditou, nikoliv odstranění úroku a kapitálových nákladů, jak se domnívá JMK. Ve světle těchto skutečností jsme vedeni k závěru, že Keynesova teorie úroku (včetně mnoha blízce či vzdáleně souvisejících úvah) obsahuje obrovské množství omylů. Její hlavní body jsou přinejlepším obskurní verzí ortodoxní teorie a netvoří proto nic, co by bylo možné považovat za příspěvek JMK k ekonomické teorii.

• 101 •

Dan Šťastný •


2.7 HODNOCENÍ KEYNESOVA SYSTÉMU Prošli jsme všemi body Keynesova systému a seznámili se s konkrétními závěry o přínosu JMK v každé z těchto oblastí. Vzhledem k cíli našeho snažení se jeví jako vhodné ještě zopakovat tyto závěry v kontextu celého systému v podobě, v jaké jsme jej popsali v kapitole 2.1 (viz zvláště str. 13). Začněme od samotného cíle GT – od vysvětlení nedobrovolné nezaměstnanosti. V kapitole 2.2 jsme viděli, že JMK nepodal jediný důvod, proč by měla na svobodném trhu existovat nezaměstnanost, kterou by bylo možné označit za nedobrovolnou. Buď se jedná o nezaměstnanost způsobenou chováním pracovníků, a potom je třeba ji považovat za nezaměstnanost dobrovolnou. Anebo v najmutí pracovníků zaměstnavateli někdo brání, jedná se sice o nedobrovolnou nezaměstnanost, avšak nejedná se již o svobodný trh (laissez faire). Tento základní prvek Keynesova systému, založený na tvrzení, že existuje diskrepance mezi plnou a skutečnou zaměstnaností, představuje samotný smysl existence Keynesovy teorie a jeho neplatnost má proto neblahé důsledky pro konzistenci celého jeho systému. I kdybychom však připustili, že nedobrovolná nezaměstnanost na svobodném trhu skutečně existuje, setkáme se záhy s dalšími problémy. Jak vyšlo již ze závěru kapitoly 2.2 najevo, nepodařilo se JMK nijak ukázat, že by existence nedobrovolné nezaměstnanosti byla ekvivalentní neplatnosti Sayova zákona (ani že by plná zaměstnanost byla ekvivalentní platnosti Sayova zákona). Jak bylo navíc patrné z kapitoly 2.3, mechanismus determinace rovnovážného důchodu prostřednictvím efektivní poptávky, Keynesem předložený namísto zavrženého Sayova zákona, trpí vážnými nedostatky a jediným důvodem, proč její zvýšení může vést k odstranění nedobrovolné nezaměstnanosti, je že představuje zvýšení cenové hladiny a snížení reálné mzdy. Druhý prvek Keynesova systému – efektivní poptávka – je proto buď neplatný, nebo představuje pouhé skryté označení pro takový způsob odstranění nedobrovolné nezaměstnanosti, který je vysvětlitelný pomocí ortodoxní teorie. I kdybychom ale od problémů spojených s efektivní poptávkou odhlédli a soustředili se pouze na její složení, Keynesova teorie tím stále ještě nezačíná dávat smysl. Při zkoumání spotřební funkce v kapitole 2.4 jsme objevili navýsost mechanický a neekonomický charakter determinace objemu spotřebních výdajů. Interpretace závěru, že spotřeba je v konečném důsledku závislá (skrze princip výdajového multiplikátoru) na mezním sklonu ke spotřebě a objemu investic, vede z ekonomického hlediska k mnoha nekonzistencím a absurdním závěrům, spojeným zejména s otázkou role času a s významem úspor. I třetí prvek Keynesova systému proto trpí defektem, který sám o sobě celý systém narušuje. Kdybychom přesto prokázali další shovívavost a považovali princip multiplikátoru za ekonomicky zcela konzistentní, omezili bychom se tím pouze na otázku determinace druhé složky efektivní poptávky: investičních výdajů. Při hledání odpovědi na tuto otázku jsme se nejprve v kapitole 2.5 zaměřili na poptávku po investicích. Samotnou její podstatu, včetně významné role podnikatelských očekávání, jsme shledali správnou, i když pro ortodoxní teorii poněkud nepřekvapivou. Jak jsme však viděli, JMK tuto korektní kostru obléká do velkého množství nepravdivých závěrů a doporučení, která tvoří překážku v tom, abychom za správný mohli považovat alespoň tento čtvrtý prvek Keynesova systému. Ve snaze neporušit tradici považujme nakonec i tyto problémy za neexistující a zaměřme se na způsob, jakým je objem investic ovlivňován prostřednictvím úrokové míry. I kdybychom nebrali v úvahu obrovské množství nepravdivých vývodů a úvah, kterými JMK svoji teorii úroku doplňuje a kterými jsme se v rámci jejího zkoumání v kapitole 2.6 rovněž zabývali, nepředstavují ani základní kameny této teorie korektní poznatky. Keynesova představa úroku jako čistě peněžního fenoménu, který je důsledkem spekulativní poptávky po penězích a omezenosti nabídky peněz, je zcela neudržitelná a jedinou cestou, jak může mít peněžní trh

• 102 •

Dan Šťastný •


vliv na úrokovou míru, zůstává ortodoxní trh úvěrů. Ani poslední prvek Keynesova systému proto nelze za správný považovat. ♦ Keynesův teoretický systém, který jsme výše znázornili schématem na straně 13, by bylo možné překreslit níže uvedenou karikaturou, která zvýrazňuje jeho mechanickou a naprosto neekonomickou podstatu a ukazuje na hospodářsko-politické závěry, které z jeho teorie vyplývají.232 Základním kamenem tohoto schématu je „multiplikační stroj“, který přeměňuje investiční – autonomní – výdaje na výdaje spotřební, které společně tvoří efektivní poptávku. Na druhou stranu odpadem, který při provozu stroje vzniká (resp. „uniká“), jsou tezaurované peněžní zůstatky. Zda strojem vygenerovaná celková efektivní poptávka bude postačovat k takové úrovni rovnovážného důchodu a zaměstnanosti, která by odpovídala plné zaměstnanosti, je závislé na dvou hlavních faktorech: 1) Na míře účinnosti, s jakou bude tento stroj dané investiční výdaje na celkovou efektivní poptávku přeměňovat, která je dána hodnotou mezního sklonu ke spotřebě. Čím vyšší sklon ke spotřebě na stroji „nastavíme“, tím větší efektivní poptávka bude z daného objemu investičních výdajů vytvořena. 2) Na velikosti autonomních výdajů, které do stroje vstupují. Ty se skládají jednak z investic (ziskuchtivých) kapitalistů, jejichž mezní efektivnost musí přesahovat úrokovou míru a jejichž objem proto při daných očekáváních roste s tím, jak se úroková míra snižuje. Alternativním zdrojem autonomních výdajů (který nebyl explicitně uveden v prvotním schématu na straně 13) jsou výdaje veřejné, jejichž objem není odvislý od živelných očekávání soukromého sektoru. Co je však oběma zdrojům autonomních výdajů společné, je instituce centrální banky, zásobující ekonomiku penězi. Právě v její moci je totiž snižovat úrokovou míru, determinovanou dle JMK na trhu peněz, a touto politikou, nazývanou monetární, tak zvyšovat objem investic kapitalistů. Pakliže by tato politika nebyla (třeba v důsledku „pasti likvidity“) účinná, je centrální banka schopna svižné tempo stroje zachovat tím, že poskytne prostředky na veřejné výdaje, což bude nazváno politikou fiskální.233

232

V této souvislosti je snad vhodné poznamenat, že znázornění Keynesova systému jakožto stroje není nijak nové. Již v roce 1949 představil Alban W. Phillips na London School of Economics svůj mechanický model Kenyesova systému znázorňující toky důchodu v ekonomice. Představoval soustavu nádrží a trubek, v nichž proudila voda. Snad u tohoto simulačního modelu, pro nějž se vžil název Phillips Computer (neboť vlastně představoval analogový počítač), je třeba hledat kořeny pozdějšího označení Keynesova systému jakožto „keynesovská hydraulika“. 233 Na obranu správnosti této teze o skutečných zdrojích fiskální politiky lze citovat např. Alvina Hansena: Keynesovská ekonomie je sama prostředkem k ilustraci důležité role peněžní expanze ve spojitosti s fiskální politikou při vytváření dostatečné agregátní poptávky. Monetární politika je základním nástrojem účinné politiky plné zaměstnanosti. (Hansen [1946], 186)

• 103 •

Dan Šťastný •


Hospodářsko-politický model Keynesova systému

Centrální emisní banka („továrna na sýr“) určující nabídku peněz

Monetární politika

Fiskální politika

r SM1

SM2

Nabídka peněz DM M Peníze již nejsou vzácné, a tak úroková míra může klesat bez ohledu na preferenci likvidity (odmyslíme-li možnost „pasti likvidity“)

Veřejné výdaje mohou libovolně ovlivňovat poptávku po investicích a mohou zajistit jejich požadovanou úroveň bez ohledu na mezní efektivnost kapitálu, odvislou od očekávání

r D1

D2

I „Multiplikační stroj“ s nastaveným sklonem ke spotřebě Rovnovážná zaměstnanost odpovídá plné zaměstnanosti

Tezaurované peněžní zůstatky

Dosažení plné zaměstnanosti je v takto fungující ekonomice triviální. Stačí vhodně nastavit „parametry“ na multiplikačním nebo na tiskařském stroji a nezaměstnanost nemůže • 104 •

Dan Šťastný •


existovat. Toto schéma je důkazem oné tolikrát naznačené skutečnosti, že příčinou všech problémů je tezaurace peněz a jejich všelékem je tisk nových peněz, kdysi nazývaný inflace. Kdyby byl parametr na multiplikačním stroji nastaven do polohy „1“, neexistovaly by úniky a stroj by představoval dokonalé perpetuum mobile. Ať už je však v důsledku psychologie společnosti nastaven na jakoukoliv hodnotu (včetně hodnoty „0“), lze vzniklou situaci vyřešit na tiskařském stroji řádným otočením knoflíku vpravo. Paralela s otáčením knoflíků dává tušit, jakým argumentem Keynesův systém je pro praktikovanou hospodářskou politiku. Knoflík na multiplikačním stroji je nutno míti co nejblíže k „1“: toho lze dosáhnout různými druhy přerozdělování (zahrnujícími jedné straně zdanění na jedné straně a vyplácení dávek na straně druhé). Naproti tomu možnost otočení knoflíku na tiskařském stroji řádně vpravo by vyžadovala, aby byl peněžní systém zcela odtržen od komoditního krytí a plně přešel pod kontrolu tvůrců hospodářské politiky. ♦ Tímto jsme uzavřeli hodnocení všech hlavních bodů Keynesovy ekonomické teorie, které jsou tradičně považovány za důvod jeho přítomnosti v pomyslné síni slávy ekonomických věd. Závěr, k němuž jsme dospěli, je ovšem pro JMK zcela zničující: ani jeden z jeho bodů neprošel naším testem správnosti a originality. S trochou nadsázky lze říci, že ačkoliv teoretické poznatky prezentované JMK lze označit přívlastky originální či správný, jen velmi těžko budeme v jeho díle hledat něco, pro co by oba přívlastky platily současně! Pakliže se vrátíme k jádru této práce – k onomu studentově dilematu (viz výše, str. 7), jsme nuceni se ve světle těchto závěrů přiklonit k možnosti, že Keynesova teorie je zásadním způsobem pochybená a obrovský respekt a obdiv, jemuž se JMK těší, nemusí být zcela zasloužený. Takový závěr je natolik záhadný a zajímavý, že není možné se neptat po jeho dalším vysvětlení. Abychom dostáli závažnosti této otázky, věnujeme jí samostatnou kapitolu.

• 105 •

Dan Šťastný •

3


ŘEŠENÍ ZÁHADY

V předchozí kapitole jsme došli k překvapivému zjištění, že nejsme schopni v Keynesově ekonomické teorii najít originální a správné poznatky, a nejsme proto schopni nalézt důvody, proč je JMK považován za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů historie. Snahou o nalezení alternativního vysvětlení pro takové postavení JMK pomalu opouštíme tradiční ekonomii a vstupujeme na pole sociologie vědy – vědy, která se zabývá logikou fungování vědecké komunity, včetně způsobů, jakými se rozhoduje o úspěšnosti vědeckého poznání a tomu odpovídající slávě vědců, kteří takové poznání předložili. Ve své podstatě je sociologie vědy (jako nakonec každá sociologie) vědou ekonomii velmi blízkou, neboť předmětem jejího zájmu je (stejně jako v případě ekonomie) vědomé lidské jednání a rozhodování, byť je komplikováno tím, že probíhá ve skupině.234 Tato skutečnost nám dodává odvahu se tímto směrem vůbec pouštět. Důležitým poznatkem, který ze zkoumání vědecké komunity ekonomickou (sociologickou) optikou vyplývá, je že vědecké poznatky – jenom proto, že jsou nazývány vědecké – nejsou imunní vůči omylu. To plyne z triviální skutečnosti, že vědci jsou rovněž pouze lidé. Vědci jakožto obyčejní lidé se proto mohou chyb ve svém zkoumání nejen dopouštět, ale – což už je méně triviálním poznatkem – mohou v důsledku svých vlastních zájmů (touze po slávě, úspěchu či moci) své vědecké poznání záměrně ovlivňovat a manipulovat. Vědci nejsou nějaké „chytré“ stroje – jsou to lidé, kteří mohou preferovat jednu oblast vědeckého zkoumání před druhou, a mohou dokonce preferovat jeden konkrétní závěr svého zkoumání před druhým. A to platí obzvláště v případě závěrů společenských věd, které se mohou přímo vztahovat k uspořádání společnosti. Mesiášský syndrom Podíváme-li se ekonomickou logikou na samotnou ekonomickou vědu, zjistíme, že od samého počátku spojoval ekonomy, více než kterékoliv jiné vědce, zájem o reformu společnosti. Vzhledem k předmětu jejich zkoumání (lidské jednání a jeho důsledky) by nemělo být velkým překvapením, že ekonomie byla původně nazývána „politickou ekonomií“ a její zaměření bylo velmi praktické: hodnocení zákonných opatření, která fungování společnosti ovlivňovala, a navrhování jejich zlepšení. Zájem o čisté vědecké poznání byl zprvu naprostou raritou a ani dnes nemusí mezi akademickými ekonomy převažovat.235 Ani pro JMK nebyla ekonomie cílem samým o sobě, ale prostředkem jak změnit svět. Jak přiznává prof. Sojka, JMK „[e]konomii studoval pouze rok, aby se připravil na zkoušku nezbytnou ke vstupu do státních služeb“ (Sojka [1999], 21) a i později „[s]vé působení na Cambridgeské univerzitě spojoval neustále se zájmem o hospodářskou politiku“ (Sojka [1999], 22). Převážná část Keynesova díla se proto vyznačuje značným reformním nábojem. A právě v tomto reformním – později až revolučním – charakteru jeho díla je možná nutno hledat příčiny úspěchu a slávy JMK. Zatímco reformy navrhované klasickými ekonomy byly zpravidla namířeny proti státním intervencím do ekonomiky, docházelo s jejich postupným prosazováním do hospodářské politiky a s jejich rostoucím stářím k zákonitému snižování jejich revolučnosti. Prosazovat nejen Smithovy, ale třeba i Marshallovy názory na 234 235

K tomu viz též část 1.2. Stigler k motivům klasických i pozdějších ekonomů poznamenal: Zaměření klasických ekonomů na hospodářskou politiku není třeba nijak zdůrazňovat. Před rokem 1870 existoval vskutku pouze jediný ekonom (který byl ekonomem pouze na částečný úvazek), jehož zájem byl v prvé řadě vědecký, a tím byl Cournot. Na této skutečnosti se mnoho nezměnilo ani poté, co se z ekonomie zrodila akademická disciplína. (Stigler [1959], 526)

• 107 •

Dan Šťastný •


počátku 20. století bylo stále více považováno za staromilecké a překonané. Na revolučnosti naopak získávaly teorie, které – povzbuzovány úspěchy lidského génia v řízení jiných oblastí – volaly po stále aktivnější roli státu ve společnosti. Přestože JMK nebyl zdaleka prvním ani jediným, kdo tento trend představoval,236 stal se rozhodně jeho vyvrcholením. Byl to totiž právě JMK, který svojí „obecnou teorií“ předložil zdánlivě vědecké ospravedlnění praktik, které byly již dávno předtím pevnou součástí státních hospodářských politik: zvyšování peněžní zásoby, realizace veřejných výdajů bez ohledu na jejich ziskovost (včetně jejich deficitního financování), progresivní zdaňování, regulace úvěrového trhu (burzy, zákony proti lichvě) či omezování mezinárodního obchodu. Upravené schéma Keynesova systému uvedené výše (viz str. 104) představuje pro zastánce všech těchto opatření autoritativní manuál. Paralela s otáčením knoflíků v tomto schématu dává tušit, jakým skvělým argumentem pro praktikovanou hospodářskou politiku je Keynesův systém. Knoflíky na obou strojích je zjevně nutno nastavit co nejvíce vpravo: na multiplikačním stroji to představuje argument pro vyšší míru přerozdělování (snižování rozdílu v důchodech prostřednictvím vyššího zdanění a vyplácení vyšších dávek), na tiskařském stroji zase argument pro štědré veřejné výdaje či (v obecné rovině) pro zvyšování peněžní zásoby. Příchod takové teorie nemohl nemít velké množství příznivců. Tíživá hospodářská situace na počátku 30. let vytvořila poptávku nejen po novém teoretickém vysvětlení takové situace, ale i po způsobech jejího odstranění. Tento intelektuální tlak přispěl nejspíš nejen k tomu, že JMK svoji GT vůbec napsal, ale i k jejímu velmi vřelému přijetí poté, co ji publikoval. Je zcela pochopitelné, proč byl oslavován samotnými tvůrci a exekutory hospodářské politiky. Zatímco před příchodem GT byla uvedená opatření jejich hospodářské politiky považována za nesmyslná, škodlivá a odporující veškerému poznání, ve světle Keynesovy teorie nabyla na obecné prospěšnosti a získala punc vědeckosti. Vedle politiků a úředníků však těžili z této teorie i samotní její tvůrci a hlasatelé – akademičtí ekonomové.237 Do příchodu Keynesovy teorie si služeb ortodoxních ekonomů s jejich převážně laissez-faire názory cenily nanejvýš univerzity a jejich význam pro praktický chod společnosti, a tomu odpovídající společenský kredit, byl považován za velmi omezený. To vyjádřil výstižně Joseph Stagg Lawrence: Přisuzováním minimálních pravomocí státu se [ortodoxnímu] ekonomovi dostává jen velmi nízké autority a minimálního vlivu. Je v pozici [...] doktora, který je nucen připustit, že se jeho pacient spíše uzdraví tehdy, převezme-li jeho léčbu sama příroda… (Lawrence [1950], 327-328)

236

Mnozí prominentní ekonomové zůstávali laissez-faire věrni pouze ve svých teoriích. Jejich praktická doporučení byla již mnohem kompromisnější – návrh organizovat veřejné práce z deficitních rozpočtů nebyl mezi ekonomy výjimkou (o tom viz např. Davis [1968]). Pozoruhodným příkladem toho je rovněž projev Irvinga Fishera coby prezidenta American Economic Association (AEA) z roku 1919 (viz citáty z něj níže, str. 109). Za pozornost též stojí skutečnost, že samotná AEA byla založena roku 1885 po vzoru německého Verein für Socialpolitik. Její zakladatele – mladé americké ekonomy inspirované německou historickou školou – spojovala snaha o zavedení sociální politiky a odpor k laissez faire. Obdobným počátkům se těší pověstná London School of Economics (LSE), založená fabiánskými socialisty o deset let později než AEA. Keynesovo působení na tomto poli nezačíná GT. Jeho snaha zavrhnout laissez faire je předmětem jeho eseje, která předcházela GT o plných deset let (viz Keynes [1926]). 237 Součástí folklóru je Samuelsonovo přirovnání keynesovství k epidemii, jíž zcela podlehli ekonomové mladší 35 let, zatímco ekonomové po 50 letech věku zůstali imunní (viz Samelson [1946], 187). Vedle psychologického vysvětlení této skutečnosti, opírajícího se o větší konzervatismus starších lidí a nevoli měnit názory, se zde nabízí i ekonomické vysvětlení. Starší ekonomové měli zhledem ke své dosavadní publikační činnosti větší pohnutky k obraně ortodoxní teorie. Naprosté otočení názorů by totiž z jejich strany působilo stejně zajímavě a upřímně jako změna teoretického přesvědčení mnohých ekonomů po roce 1989…

• 108 •

Dan Šťastný •


Díky Keynesově teorii, jejíž závěry byly revolučně prointervenční, se ekonomové stali specialisty, bez nichž již nebylo možné hospodářskou politiku provádět. Tím se jim dostalo mnohem důležitějšího a váženějšího postavení ve společnosti – získali status odpovídající někomu, kdo je schopen společnost k bohatství vědomě řídit a dovést (a ne jako doposud pouze tvrdit, že společnost se umí nejlépe řídit sama). Navíc, vedle univerzitních kateder mohli nyní ekonomové najít uplatnění v mnohdy daleko lépe placených pozicích v institucích, které se aktivní hospodářskou politikou státu zabývají (centrální banky, ministerstva a jiné úřady), nebo jsou jí přímo ovlivňovány, a cítí proto potřebu disponovat odpovídajícími „odborníky“ (banky, investiční společnosti či velké korporace). Skutečnost, že by se uspokojení ekonomů z tohoto titulu nemělo podceňovat, je zcela zřetelná např. z vyjádření Irvinga Fishera, pronesených během výroční přednášky coby presidenta Americké ekonomické společnosti v roce 1919. Fisher kupříkladu prohlásil: Je to pro nás příležitostí a zároveň povinností věnovat se vypracování ekonomických opatření, která budou sloužit zájmům humanity a demokracie a bojovat proti sobeckým zájmům kapitalisty nebo dělníka jako takového. Budeme-li si úzkostlivě hájit svoji nezávislost a nestrannost, získáme pro svoji profesi záviděníhodné postavení těch, kdo jsou přirozenými soudci v nadcházejícím třídním boji – soudci, kterým mohou obě strany důvěřovat. (Fisher [1919], 10-11)

Pomineme-li skutečnost, že Fisher měl obranou „sobeckých zájmů kapitalisty“ na mysli jednoduše ortodoxní ekonomii s jejím důrazem na majetková práva,238 svěřil se členům AEA i o své představě, jak by se mělo ekonomům v této práci pomoci: Aby byl náš vliv plně realizován, domnívám se, že je třeba [vedle zlepšení způsobu šíření ekonomických poznatků mezi lidmi najít způsob], jak rozšiřovat naše vlastní ekonomické poznatky. [...] [Můj] návrh spočívá ve vytvoření fondu pro ekonomický výzkum, na jehož správě by se podílelo dělnictvo, kapitalisté i ekonomové, všichni rovným dílem, a který by představoval jakousi laboratoř pro studium velkých ekonomických otázek, které dnes před námi stojí. [...] Nákladný výzkum, daleko přesahující možnosti ekonomovy peněženky, je nutný, má-li být ekonom ve službách veřejnosti nějak platný při studiu rozdělování bohatství, ziskového systému, problému dělnických nepokojů a mnoha dalších palčivých problémů dneška. (Fisher [1919], 19-20)

Fisherova řeč nakonec vrcholí slovy: Je nám souzeno, jako žádné generaci ekonomů předtím, abychom se podíleli na nápravě základů nové ekonomické organizace, a to organizace, která bude dobře ladit s principy demokracie. Máme-li v tomto uspět, podaří se nám to díky tomu, že se svého úkolu zhostíme s moudrostí, nesobecky a nestranně. Jakožto ekonomové ve službách veřejnosti demokratického světa jsme zavázáni k tomu, abychom sloužili nejen své místní komunitě, své zemi či své době, ale abychom plnili úkoly pro veškeré lidstvo celého světa a všech budoucích generací. (Fisher [1919], 21)

V kontextu výše uvedených citátů by bylo nesmyslné Fisherovi podsouvat špatné úmysly. Přesto nelze v jeho slovech přehlédnout nadšení a uspokojení ze vzrůstajícího významu ekonomické profese.239 Mezi ekonomy bychom však našli i mnohem méně „vznešené“ pohnutky. Například John Kenneth Galbraith, sám velký obdivovatel JMK, je ve svých memoárech jen zřídkakdy 238

Jako možné směry praktických reforem nenavrhuje nic skromnějšího než změnu dědického systému a systému rozdělování zisků (viz Fisher [1919], 11-13). 239 V této souvislosti není bez zajímavosti, že se Fisher pod vlivem svého úspěšného boje s tuberkulózou stal fanatickým příznivcem prohibice.

• 109 •

Dan Šťastný •


skrývá. Vedle mnoha případů, kdy uvádí význam svých úřednických funkcí, jimiž za svůj dlouhý život prošel, předkládá upřímný popis doby, který zcela přesně zapadá do našeho scénáře: Na jaře roku 1934, po roce úřadování FDR, [se Roosevelt] zdál být skvělým vůdcem. Na univerzitě se začalo proslýchat, že ve federální vládě vzniká pro ekonomy téměř neomezené množství neuvěřitelně dobře placených pracovních příležitostí. Všechny ty nové úřady potřebovaly jejich talent. Studenti, kteří po léta odkládali dokončení svých diplomových prací, je najednou během několika týdnů odevzdali. Někteří z nich se tím dokonce ani nezdržovali. A tak došlo k nové zlaté horečce, tentokrát zpátky [směrem] k Potomacu. Když jsem se začátkem léta roku 1934 dostal do Washingtonu, mnozí z mých přátel se již činili v práci. [...] [...] Zašel jsem za [mým učitelem z Berkeley] Howardem Tolleym do jeho kanceláře v Agriculture Adjustment Administration a on mi okamžitě navrhnul, že mne již od léta zařadí na výplatní listinu. Na místě jsem souhlasil. [...] Po vyplnění formulářů jsem byl ovšem požádán, abych se dostavil do malé místnosti ve vrchním patře, [kde] jsem učinil prohlášení, že jsem Demokratem [...]. Můj plat dosahoval 3200 dolarů ročně. Během příštích měsíců jsem splatil veškeré své dluhy ze studií a od té doby mi peníze již nikdy nechyběly. (Galbraith [1981], 35-36)

Tak tomu bylo již dva roky předtím, než se objevila GT. Právě na takovou situaci byla GT reakcí a právě v takové situaci se mohla dočkat natolik vřelého přijetí od mladých ekonomů, jakého se jí dostalo. Dodala jim jistotu, že dělají správnou věc a že jejich „nová“ teorie ortodoxní teorii jejich učitelů a examinátorů zcela převyšuje. Jak nakonec Galbraith dodává v kontextu tehdejšího finančnictví: „Ač mladí a bezvýznamní, následováním mistra [tj. JMK] jsme se cítili nadřazení nad všemi velkými muži u Morgana, Chase, National City a v New York Federal Reserve Bank“ (Galbraith [1981], 68).240 „Genialita“ obskurnosti a arogance Výše uvedené argumenty, vyzdvihující atraktivitu hospodářsko-politických vyústění Keynesovy teorie, poskytují vysvětlení, proč Keynesova teorie vůbec mohla způsobit revoluci v ekonomickém myšlení. Nelze ovšem říci, že by tím byla naše záhada zcela vyřešena. Teorií, které prosazovaly aktivní zapojení státu do ekonomiky, bylo odnepaměti bezpočet, a přesto žádná z nich neměla takový dopad jako teorie Keynesova. Čím se tedy odlišovala? Jedním z málo zpochybňovaných specifických atributů Keynesova díla, na který jsme na mnoha místech narazili sami, je její neuvěřitelná míra složitosti, obskurnosti a arogance. Jak o GT slavně prohlásil Paul Samuelson: V tomto spočívá tajemství Obecné teorie. Je to špatně napsaná kniha, uboze uspořádaná; každý laik, který si ji v okouzlení autorovou pověstí zakoupil, byl oklamán a vyhodil svých pět šilinků zbytečně. Nehodí se jako učebnice. Je to kniha arogantní, plná polemiky a bez přílišného uznání k autorům, na nichž staví. Překypuje prázdnými koncepty a zmatky: nedobrovolná nezaměstnanost, mzdové jednotky, rovnost úspor a investic, časový rozměr multiplikátoru, vztah mezní efektivnosti kapitálu k úrokové míře, vynucené úspory, vlastní úrokové míry komodit a mnoho dalších. V tom všem je Keynesův systém zcela nezřetelný, jako by si jej jeho autor nebyl ani vědom a neznal jeho vlastnosti. A bezpochyby nejhorší částí jsou pasáže, kde líčí vztah tohoto systému k jeho předchůdcům. […] Krátce řečeno, je to dílo génia. (Samuelson [1946], 190, kurzíva doplněna)

240

Podobný argument o existenci takových pohnutek pro mladé ekonomy, v jejichž důsledku ochotně přijímali Keynesovu teorii, předkládá Harry Johnson (viz níže).

• 110 •

Dan Šťastný •


Spíše než důkazem geniality241 byla obskurnost a arogance Keynesova díla důležitým faktorem – ať již plánovaným či nevědomým – jeho úspěchu. Jak poznamenal Harry Johnson: [Keynesova] teorie se musela jevit jako nová, a přesto absorbovat co nejvíce […] komponentů z existující ortodoxie. K tomu [bylo] velmi vhodné dát starým konceptům nová a matoucí jména a klást důraz na analytické postupy, které byly předtím považovány za banální. […] [Dále] musela být natolik těžce srozumitelná, aby ji pro starší akademické kolegy nebylo jednoduché nastudovat a aby to ani nepovažovali za užitečné […]. [Umožnila tímto způsobem] celé generaci studentů […] uniknout z pomalého a ubíjejícího procesu nabývání znalostí jakousi osmózou od svých starších kolegů a dostat se do intelektuálního prostředí, v němž mladické obrazoborectví mohlo rychle přinést zaslouženou odměnu […]. Ekonomii, což bylo pro [nové generace studentů] úžasné, šlo potom nanovo vystavět na základě povrchního chápání keynesovství a povýšeného pohrdání existující literaturou – a tak se taky stalo. (Johnson [1971], 4-5)242

Jistá dávka nejasnosti a obskurnosti mohla v prosazení Keynesovy teorie pomoci ještě z jiných důvodů, než které zmiňoval Johnson, byť s nimi úzce souvisí. Obskurnost a neuchopitelnost myšlenek může působit intelektuálně zajímavě a může pro mnohé dodávat dílu jakési kouzlo a respekt.243 Této skutečnosti si byl JMK velmi dobře vědom, jak je zřejmé z jeho poznámky, že „[j]e třeba mnohem větší síly myšlenky k popření toho, co je samozřejmé, než k zavedení představy něčeho tajemného a dalekého od obecných lidských názorů“ (Keynes [1963], 329). Kromě toho musí nejasnosti teorie nutně ztěžovat jejich kritizování. Kdyby GT byla napsána jasnějším jazykem, byla by nejspíš kritizována daleko více a účinněji, neboť by se kritici mohli soustředit na samotné argumenty a neztráceli by čas nekonečným odhalováním smyslu Keynesových úvah (probíhajícím v jistém smyslu dodnes). Má-li navíc potenciální kritik potíže s porozuměním zkoumanému textu, může se kritiky vzdát i z prosté opatrnosti a strachu z intelektuální prohry v případě, že by se ukázalo, že – třeba na rozdíl od jiných – kritizovaný text nepochopil. Podobný efekt má nesrozumitelnost i na inteligentní laiky (včetně odborníků z jiných oborů), jejichž úlohu nelze ve vědecké komunitě podceňovat. V jistém smyslu proto tyto rysy geniální skutečně jsou. Vzhledem k tomu, že slouží do určité míry k imunizaci teorie vůči kritice, zvyšují tím její šance na úspěch. Lze však pochybovat o tom, že to Samuelson právě takto myslel, když sám předpovídal, že „[n]ení nepravděpodobné, že budoucí historikové ekonomického myšlení dojdou k závěru, že právě obskurnost a polemický charakter Obecné teorie přispěly k maximalizaci jejího dlouhodobého vlivu“ (Samuelson [1946], 190, kurzíva původní). ♦ 241

Samuelsonův vývod o genialitě této knihy nelze vzhledem k jeho inteligenci považovat za více než vyjádření obdivu k JMK. Geniální myšlenky nemusí být doprovázeny ani arogancí, ani zmatečnými termíny a úvahami. Krom toho, Samuelsonův vývod jistě nebyl míněn jako testovatelná hypotéza, a proto by jej sám nepovažoval za vědecky objektivní. 242 Je třeba upozornit na skutečnost, že těmito rysy Harry Johnson v citovaném článku charakterizuje nejen keynesovskou revoluci, ale i monetaristickou kontrarevoluci, a že otázka, kterou si klade, je poněkud odlišná od problému, kterým se zabýváme zde. 243 Tento efekt lze ilustrovat i na případu jiných myslitelů. Třeba F. A. Hayek svojí koncepcí „spontánního řádu“ vyvolal obdobně nekonečnou řadu interpretací (jako JMK svojí GT) a jeho velmi dobrý kredit (nesrovnatelně vyšší než u ostatních představitelů rakouské školy) může být z velké části podpořen jistou nesrozumitelností a obskurností jeho díla. Tento efekt se navíc nijak neomezuje na ekonomii. Velká část respektu k filosofii je postavena na tom, že je jednoduše nesrozumitelná, což v některých případech (např. v postmoderní filosofii) samotní její autoři explicitně považují za její přednost!

• 111 •

Dan Šťastný •


Tento krátký exkurz do ekonomie (sociologie) vědy za účelem nalezení alternativních příčin úspěchu Keynesovy teorie a slávy jejího autora nám vedle dobře známých faktorů odhaluje i méně známou dimenzi problému. Tou je především atraktivita hospodářskopolitických závěrů této teorie, a to jak pro politickou sféru, tak i pro samotné ekonomy. Důvody Keynesova úspěchu je tak nutno hledat nikoliv v tom, co jeho teorie říkala, ale spíše v tom, co z ní vyvozoval, a jak. Tato hypotéza není na tomto místě míněna jako závěr této práce, ale spíše jako naznačení zajímavého směru, kterým by se bylo možné dále při vysvětlování studentova dilematu (viz výše, str. 7) ubírat.

• 112 •

Dan Šťastný •

4


ZÁVĚR

Cílem této práce, jak jsme si jej vymezili v kapitole 1.1, bylo v podstatě zhodnotit úlohu JMK v historii ekonomické vědy a posoudit oprávněnost jeho přetrvávajícího statusu jednoho z největších ekonomů. Za tímto účelem jsme v kapitole 1 nejprve rozdělili Keynesův systém na pět prvků, běžně považovaných za jeho příspěvky k ekonomické vědě, a poté jsme každý z nich, v pořadí a formě, v jakých je JMK prezentuje, podrobili zevrubnému zkoumání, abychom zjistili jejich správnost. Vzhledem k tomu, že v naší kritice ani jeden z těchto prvků neobstál, došli jsme k závěru, že sláva a vliv JMK nemůže být důsledkem jeho teoretického přínosu k ekonomické teorii. Takový závěr nesmí být interpretován jako kompletní popření jakýchkoliv zásluh JMK na ekonomické teorii. Pomineme-li jeho dřívější práce, je dost dobře možné, že jeho GT určitým způsobem přispěla k rozvoji a prohloubení některých oblastí ekonomické teorie. Tím, kdo takto k ekonomii přispěl, však nebyl JMK, ale jiní ekonomové, i když je s JMK spojovalo jeho jméno, které si tito ekonomové ke svému označení v různých variantách propůjčili.244 Ve všech případech, v nichž tito ekonomové přišli s poznatky, jejichž význam a správnost bychom byli ochotni připustit, byla však Keynesova úloha spíše marketingová (poskytnutí „dobrého jména“) a předkládaná spojitost s Keynesovou teorií velmi nejasná.245 Naše hodnocení Keynesovy úlohy v historii ekonomického myšlení proto výborně vystihuje Leland Yeager: Diskuse, výzkum a postoje vyvolané Obecnou teorií skrývají mnoho obdivuhodného. […] Zaslouží si však [tato kniha] přetrvávající obdiv, kterému se těší, jakožto vědecké dílo? I od studentů, kteří píší písemné zkoušky v časovém limitu a ve stresu, vyžadujeme my učitelé dostatečně jasné vyjadřování. Jejich námitky založené na tom, „co mysleli…“ – na tom, co „měli podvědomě na mysli“, kdybychom měli použít oblíbenou frázi Keynesových sympatizantů – nepostačují k tomu, abychom jim známku vylepšili. Podobně si i Keynes jen těžko zaslouží uznání za to, co měl býval údajně na mysli, ale nevěděl jak to říci. Jestliže i po 50 letech se odborníci přou o to, co bylo ústřední myšlenkou Obecné teorie, měla by být sama tato skutečnost počítána jako argument v neprospěch, a nikoliv ve prospěch Keynesova nároku na to, aby byl považován za velikána vědy. Ať už byla Obecná teorie čímkoliv, nebyla to žádná velká věda. Jednalo se do značné míry spíše o převlečené staré klamy. A co je horší, na mnoho let vytlačila z intelektuální scény kvalitnější vědecké teorie. (Yeager [1986], 40)

Radikálnost takového závěru nás nakonec přiměla k tomu, abychom se v kapitole 1 pokusili v hrubých rysech identifikovat alternativní důvody a vysvětlení Keynesova 244

Keynesovi pokračovatelé netvoří jednotnou skupinu „keynesovců“. V učebnicích narazíme na několik různých výrazů pro označení (někdy navzájem prolínajících se) skupin ekonomů, které na JMK nějakým způsobem údajně navazují a nesou proto jeho jméno: neokeynesovství, postkeynesovství, nerovnovážné keynesovství, nové keynesovství či nová keynesovská (makro)ekonomie. 245 Robert Clower, Axel Leijonhufvud, Robert Barro, Gregory Mankiw i další si zaslouží velký obdiv za vysvětlení příčin, proč se trhy – včetně trhu práce – „nečistí“ a v jejichž důsledku může existovat nezaměstnanost, kterou JMK označoval za nedobrovolnou. Tím ale spojení s Keynesovou teorií končí a jejich zdůvodnění připomíná daleko spíše původní monetarismus ortodoxní teorie – představu, že za cyklickými výkyvy ekonomiky stojí nerovnováha na trhu peněz, jejíž obnovování je pomalé a nákladné. Leland Yeager elegantně ilustruje, proč je „nová keynesovská ekonomie“ spíše „starým monetarismem“ (viz Yeager [1997], 199-216 a 281-302). Na tomto místě není prostor pro řádné zdůvodnění takové selekce mezi různými proudy, které se k odkazu JMK hlásí. Postkeynesovský čtenář nechť považuje námi uvedená jména pouze za příklad.

• 113 •

Dan Šťastný •


eminentního postavení mezi velikány intelektuálních dějin. Jak jsme naznačili, ty je možná nutno hledat nikoliv v excelentnosti samotné Keynesovy teorie, ale ve způsobu a načasování jejího předložení a v závěrech, které z ní JMK explicitně vyvozoval. ♦ Je zajímavé, že mnohé jednotlivosti, k nimž jsme došli, nepředstavují samy o sobě něco, co by bylo považováno za tak pobuřující. Kritika JMK a jeho GT není nijak výjimečná – od dobových recenzí, přes interpretace sympatizujících vykladačů až po samotné kritiky ze strany Keynesových odpůrců. Jakkoliv velký rozsah nesrovnalostí, kontradikcí a obskurností tito autoři objevili, nikdy to pro ně – a to ani pro posledně jmenované – nebylo překážkou v tom, aby zhodnotili jeho dílo jako významné a aby jej prohlásili za jednoho z největších.246 Jak poznamenal Henry Hazlitt: [Dochází zde] k zajímavé intelektuální paralýze, která zdá se postihuje tolik současných ekonomů, když dojde na Keynesovy teorie. I když v nich objeví hrubé chyby, přesto se nemohou zbavit přesvědčení, že příčinou jeho reputace musí být nějaké skutečné zásluhy, a pokouší se proto najít něco originálního, čím Keynes musel přispět. (Hazlitt [1994], 365, kurzíva původní)

Je-li Hazlittovo přirovnání obdivu k JMK k nemoci výstižné (a naše závěry svědčí ve prospěch toho, že ano), potom existuje v historii ekonomického myšlení prostor pro nápravu takové poruchy. Je na čase, aby ekonomové otevřeli oči a nezaujatě přiznali, že i když JMK revoluci v ekonomii skutečně způsobil, nespočívala tato revolučnost ve správnosti jeho teorie, ale spíše v revolučnosti jejích hospodářsko-politických závěrů.

246

Mezi jeho kritiky, kteří vykazovali značnou dávku shovívavosti a obdivu ke Keynesovi, nalezneme mj. Jacoba Vinera (viz např. Viner [1936], 147), Gottfrieda Haberlera (viz např. Haberler [1946], 187) či Miltona Friedmana (viz např. Burton [1986], 47, nebo Pavlík [1998], 57, 71).

• 114 •

Dan Šťastný •

5


DOSLOV Jeden známý ekonom kdysi napsal: Marxistický socialismus musí pro intelektuální historii stále představovat tvrdý oříšek: jak jen se mohla doktrína tak nelogická a tak hloupá těšit z tak mocného a vytrvalého vlivu na smýšlení lidí a jejich prostřednictvím na historické události.

Lze říci, že touto prací jsme došli k formulaci prakticky identické otázky, pouze jsme ji namísto marxismu aplikovali na Keynesovu teorii. Doufáme, že argumenty předložené ve prospěch její opodstatněnosti poskytly čtenáři přinejmenším dostatek námětů k zamyšlení, a to nejen nad původní Keynesovou teorií, ale i nad tím, co se z ní dodnes – zejména v učebnicové formě – zachovalo. Přijmutí takové otázky, byť i jen částečné, otevírá obrovský a dosud relativně prázdný prostor pro hledání jejích možných řešení. Směry, jimiž by se mohla k tomu potřebná ekonomická analýza samotné ekonomické vědy ubírat, jsme pouze naznačili. Důvodem pro to je však nedostatek prostoru, nikoliv nižší atraktivita či význam takového řešení. „Louskání tvrdých oříšků“ je totiž tradičně tím, co je podstatou dobré vědy. A proti tomu nebudou jistě nic namítat ani příznivci JMK, už proto, že autorem výše uvedeného citátu je – ironicky – on sám (viz Keynes [1926], 34-35).

• 115 •

Dan Šťastný •


APPENDIX A Následující tabulky znázorňují historická data o hrubém domácím produktu a hrubé tvorbě kapitálu ve Spojeném království a z nich odvozené úrovně spotřeby a hodnoty průměrného a mezního sklonu ke spotřebě ve Spojeném království (resp. Spojených státech) od roku 1850 (resp. 1869) do vydání GT, tj. roku 1936. Druhý sloupec zprava uvádí, zda je splněn Keynesův předpoklad, že mezní sklon ke spotřebě musí být v intervalu mezi 0 a 1. První sloupec zprava uvádí, zda je splněna druhá vlastnost Keynesovy spotřební funkce, a to že s rostoucím bohatstvím mezní sklon ke spotřebě klesá. Zdrojem dat je Jones, Obstfeld [2001]. Spojené království (1850-1936) Mezní Hrubý Hrubá Průměrný sklon ke domácí domácí Spotřeba sklon ke spotřebě Rok produkt tvorba spotřebě [mil. £] (MPC) (HDP) kapitálu [%] [%] [mil. £] [mil. £] 1850 593 47 546 92,07 1851 623 46 577 92,62 103,33 1852 629 53 576 91,57 -16,67 1853 703 59 644 91,61 91,89 1854 745 64 681 91,41 88,10 1855 766 62 704 91,91 109,52 1856 797 56 741 92,97 119,35 1857 805 53 752 93,42 137,50 1858 769 51 718 93,37 94,44 1859 830 54 776 93,49 95,08 1860 828 59 769 92,87 350,00 1861 885 63 822 92,88 92,98 1862 893 68 825 92,39 37,50 1863 949 78 871 91,78 82,14 1864 1001 88 913 91,21 80,77 1865 1040 91 949 91,25 92,31 1866 1085 89 996 91,80 104,44 1867 1078 80 998 92,58 -28,57 1868 1079 76 1003 92,96 500,00 1869 1088 77 1011 92,92 88,89 1870 1120 87 1033 92,23 68,75 1871 1220 99 1121 91,89 88,00 1872 1278 118 1160 90,77 67,24 1873 1313 125 1188 90,48 80,00 1874 1348 141 1207 89,54 54,29 1875 1313 137 1176 89,57 88,57 1876 1300 139 1161 89,31 115,38 1877 1280 135 1145 89,45 80,00 1878 1268 120 1148 90,54 -25,00 1879 1187 106 1081 91,07 82,72 1880 1330 107 1223 91,95 99,30 1881 1303 109 1194 91,63 107,41 1882 1342 110 1232 91,80 97,44 1883 1386 113 1273 91,85 93,18 1884 1336 106 1230 92,07 86,00 1885 1294 96 1198 92,58 76,19 1886 1285 85 1200 93,39 -22,22

• 117 •

0<MPC<1 [Ano/Ne]

↑HDP⇒↓MPC [Ano/Ne]

*** N N A A N N N A A N A A A A A N N N A A A A A A A N A N A A N A A A A N

*** *** A N A N N N N N A A A N A N N N N A A N A N A A A N N A N A A A N N N

Dan Šťastný •

1887 1888 1889 1890 1891 1892 1893 1894 1895 1896 1897 1898 1899 1900 1901 1902 1903 1904 1905 1906 1907 1908 1909 1910 1911 1912 1913 1914 1915 1916 1917 1918 1919 1920 1921 1922 1923 1924 1925 1926 1927 1928 1929 1930 1931 1932 1933 1934 1935 1936


1349 1367 1412 1456 1500 1472 1455 1513 1543 1611 1633 1734 1860 1950 2019 2001 1997 2015 2059 2114 2156 2079 2143 2233 2316 2378 2517 2553 3139 3588 4537 5243 5586 6230 5134 4579 4385 4419 4644 4396 4613 4659 4727 4685 4359 4276 4259 4513 4721 4905

86 90 100 106 107 108 109 111 115 127 144 172 192 205 210 213 208 203 198 192 176 145 154 158 163 171 192 193 170 159 203 286 434 578 458 381 334 374 420 401 426 420 442 435 408 347 357 427 456 517

1263 1277 1312 1350 1393 1364 1346 1402 1428 1484 1489 1562 1668 1745 1809 1788 1789 1812 1861 1922 1980 1934 1989 2075 2153 2207 2325 2360 2969 3429 4334 4957 5152 5652 4676 4198 4051 4045 4224 3995 4187 4239 4285 4250 3951 3929 3902 4086 4265 4388

93,62 93,42 92,92 92,72 92,87 92,66 92,51 92,66 92,55 92,12 91,18 90,08 89,68 89,49 89,60 89,36 89,58 89,93 90,38 90,92 91,84 93,03 92,81 92,92 92,96 92,81 92,37 92,44 94,58 95,57 95,53 94,55 92,23 90,72 91,08 91,68 92,38 91,54 90,96 90,88 90,77 90,99 90,65 90,72 90,64 91,88 91,62 90,54 90,34 89,46

98,44 77,78 77,78 86,36 97,73 103,57 105,88 96,55 86,67 82,35 22,73 72,28 84,13 85,56 92,75 116,67 -25,00 127,78 111,36 110,91 138,10 59,74 85,94 95,56 93,98 87,10 84,89 97,22 103,92 102,45 95,36 88,24 56,85 77,64 89,05 86,13 75,77 -17,65 79,56 92,34 88,48 113,04 67,65 83,33 91,72 26,51 158,82 72,44 86,06 66,85

Směrodatná odchylka: 1,38 63,93 Počet (a podíl) případů, kdy nebyla podmínka splněna:

• 118 •

A A A A A N N A A A A A A A A N N N N N N A A A A A A A N N A A A A A A A N A A A N A A A A N A A A

N A N N N A A A A A A N N N N A N N A A N N N N A A A N N A A A A N A N N A N A A N A A A N A A N A

26 (30 %)

42 (49 %)

Dan Šťastný •

Spojené státy (1869-1936) Hrubá Hrubý domácí domácí tvorba produkt Rok kapitálu (HDP) [mil. $] [mil. $] 1869 5979 1314 1870 5882 1268 1871 6383 1055 1872 7492 1991 1873 8241 1972 1874 7263 1514 1875 7360 1568 1876 7803 1455 1877 7993 1541 1878 8587 1572 1879 8285 1614 1880 10688 2118 1881 10795 2155 1882 11704 2391 1883 12013 2322 1884 11314 2214 1885 10717 1968 1886 11324 2455 1887 11732 2541 1888 12050 2572 1889 12651 2027 1890 13306 2788 1891 13721 2537 1892 14463 3128 1893 14024 2574 1894 12793 2356 1895 14104 2508 1896 13465 2209 1897 14790 2392 1898 15563 2347 1899 17546 2583 1900 18878 3092 1901 20860 3337 1902 21739 3860 1903 23051 3822 1904 23058 3614 1905 25318 4074 1906 28929 4963 1907 30647 5389 1908 27962 4393 1909 32417 5177 1910 33628 5377 1911 34568 4877 1912 37597 5591 1913 39347 6199 1914 36649 4405 1915 38824 4329 1916 49786 5922 1917 59900 6431 1918 76094 6360


Mezní Průměrný sklon ke Spotřeba sklon ke spotřebě spotřebě [mil. $] (MPC) [%] [%] 4665 78,02 4614 78,44 52,82 5328 83,47 142,47 5501 73,42 15,56 6269 76,07 102,54 5749 79,15 53,17 5792 78,70 44,33 6348 81,35 125,51 6452 80,72 54,74 7015 81,69 94,78 6671 80,52 113,91 8570 80,18 79,03 8640 80,04 65,42 9313 79,57 74,04 9691 80,67 122,37 9100 80,43 84,55 8749 81,64 58,76 8869 78,32 19,70 9191 78,34 78,92 9478 78,65 90,25 10624 83,98 190,61 10518 79,05 -16,18 11184 81,51 160,55 11335 78,37 20,40 11450 81,65 -26,20 10437 81,58 82,29 11596 82,22 88,41 11256 83,59 53,24 12398 83,83 86,19 13216 84,92 105,82 14963 85,28 88,10 15786 83,62 61,79 17523 84,00 87,64 17879 82,24 40,50 19229 83,42 102,90 19444 84,33 3071,43 21244 83,91 79,65 23966 82,84 75,38 25258 82,42 75,20 23569 84,29 62,91 27240 84,03 82,40 28251 84,01 83,48 29691 85,89 153,19 32006 85,13 76,43 33148 84,25 65,26 32244 87,98 33,51 34495 88,85 103,49 43864 88,11 85,47 53469 89,26 94,97 69734 91,64 100,44

• 119 •

0<MPC<1 [Ano/Ne]

↑HDP⇒↓MPC [Ano/Ne]

*** A N A N A A N A A N A A A N A A A A A N N N A N A A A A N A A A A N N A A A A A A N A A A N A A N

*** *** N A N N A N A N A A A N N N N A N N N A N A N A N N N N A A N A N N A A A N N N N A A N N A N N

Dan Šťastný •


1919 79362 1920 89059 1921 74107 1922 73777 1923 85770 1924 87303 1925 90969 1926 97322 1927 95895 1928 97724 1929 102668 1930 89997 1931 75573 1932 57846 1933 55486 1934 64970 1935 72016 1936 82409

8313 10123 7753 9547 12693 13167 14409 15481 14690 14456 16200 10100 5600 1000 1400 3300 6400 8500

71049 78936 66354 64230 73077 74136 76560 81841 81205 83268 86468 79897 69973 56846 54086 61670 65616 73909

89,53 88,63 89,54 87,06 85,20 84,92 84,16 84,09 84,68 85,21 84,22 88,78 92,59 98,27 97,48 94,92 91,11 89,69

40,24 81,33 84,15 643,64 73,77 69,08 66,12 83,13 44,57 112,79 64,72 51,86 68,80 74,05 116,95 79,97 56,00 79,79

Směrodatná odchylka: 4,73 372,98 Počet (a podíl) případů, kdy nebyla podmínka splněna:

A A A N A A A A A N A A A A N A A A

A N A A A A A N N N A N A A A A A N

18 (27 %)

35 (53 %)

APPENDIX B Následující tabulka znázorňuje vývoj krátkodobé i dlouhodobé úrokové míry ve Spojeném království od roku 1800 do roku 1970. Zdrojem dat je Officer [2003]. Vývoj úrokových měr ve Spojeném království ( 1800- 1970) 8

Krátkodobá úroková míra

7

Dlouhodobá úroková míra

6

% p.a.

5 4 3 2 1 0 1800 1810 1820 1830 1840 1850 1860 1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1960 1970 Rok

• 120 •

Dan Šťastný •


APPENDIX C Vycházíme z počáteční situace, kdy úroková míra r1 a hladina investic I1 odpovídá průsečíkům křivek D1 a S1 na trhu úvěrů (graf vlevo). Sníží-li se poptávka po investicích z D1 na D2, dojde ke snížení úrokové míry na r2 a k poklesu investic na I2. Snížení úrokové míry z r1 na r2 způsobí na trhu peněz (graf vpravo) převahu poptávaného množství peněz nad peněžní zásobou. Snížení úrovně investic z I1 na I2 se projeví ve snížení důchodu, které postihne oba trhy: na trhu peněz způsobí pokles poptávky po penězích z DM1 na DM2 a na trhu úvěrů jak pokles nabídky úspor (z S1 na S2), tak další pokles poptávky po investicích (z D2 na D3). Ať už je výsledná úroková míra na trhu úvěrů jakákoliv (v grafu předpokládáme, že se poptávka a nabídka posunou stejnou měrou a úroková míra proto zůstane na úrovni r2), jen náhodou bude na takové úrovni, aby byl trh peněz zrovna v rovnováze. V našem příkladě předpokládáme, že na trhu peněz bude stále převládat převis poptávaného množství peněz nad jeho existujícím množstvím, a že lidé proto budou chtít své peněžní zůstatky zvýšit. Ať už se toho budou snažit docílit jakkoliv, povede to k postupnému odstranění nerovnováhy na trhu peněz. Zde jsme předpokládali, že vyšších zůstatků budou chtít dosáhnout snížením nabídky úvěrů, což se bude projevovat ve zvyšování úrokové míry. Nabídku úvěrů budou lidé snižovat tak dlouho, dokud bude na trhu peněz jejich poptávané množství převyšovat jejich zásobu (tj. dokud bude úroková míra na trhu peněz příliš nízká). Při absenci dalších změn dojde dříve či později k obnovení rovnováhy na trhu peněz tím, že se nabídka úspor posune z původní S2 na konečnou S3 a úroková míra dosáhne úrovně r3, kompatibilní s rovnováhou na trhu peněz. Trh úvěrů r

S3

Trh peněz r

S2 S1

r1 r3 r2

r1 r3 r2

DM1

D1 D3 I3

I2

DM2

D2 I1

I, S

• 121 •

M

Dan Šťastný •


REFERENCE Britannica, The New Encyclopaedia [1995], Macropaedia, sv. 9, Encyclopaedia Britannica, Inc. Burton, John (ed.) [1986], Keynes’s General Theory: Fifty Years On, Hobart Paperback 24, IEA. Colander, David [1995], „The Stories We Tell: A Reconsideration of AS/AD Analysis“, Journal of Economic Perspectives, sv. 9, č. 3, str. 169-188. Davis, J. Ronnie [1968], „Chicago Economists, Deficit Budgets, and the Early 1930s“, American Economic Review, sv. 58, č. 3, str. 476-481. Fisher, Irving [1919], „Economists in Public Service“, American Economic Review, sv. 9, č. 1, str. 5-21. Fisher, Irving [1930], The Theory of Interest, Macmillan. Dostupné on-line na http://www.econlib.org/library/YPDBooks/Fisher/fshToI.html Galbraith, John K. [1981], A Life In Our Times, Houghton Mifflin. Garrison, Roger [2001], Time and Money: The Macroeconomics of Capital Structure, Routledge. Gerrard, Bill [1991], „Keynes’s General Theory: Interpreting the Interpretations“, Economic Journal, sv. 101, č. 405, str. 276-287. Haberler, Gottfried [1946], „The Place of the General Theory of Employment, Interest, and Money in the History of Economic Thought“, Review of Economic Statistics, sv. 28, č. 4, str. 187-194. Hansen, Alvin [1946], „Keynes and the General Theory“, Review of Economic Statistics, sv. 28, č. 4, str. 182-187. Hansen, Alvin [1953], A Guide to Keynes, McGraw and Hill. von Hayek, Friedrich August (ed.) [1954], Capitalism and Historians, University of Chicago Press. Hazlitt, Henry (ed.) [1977], The Critics of Keynesian Economics, Arlington House. Hazlitt, Henry [1994], The Failure of the “New Economics”: An Analysis of The Keynesian Fallacies, Foundation for Economic Education. Harris, Seymour E. (ed.) [1948], The New Economics: Keynes’ Influence on Theory and Public Policy, Alfred A. Knopf. Harrod, Roy F. [1946], „John Maynard Keynes“, Review of Economic Statistics, sv. 28, č. 4, 178-182. Harrod, Roy F. [1972], The Life of John Maynard Keynes, Pelican Books. Herbener, Jeffrey [1992], „The Myths of the Multiplier and the Accelerator“ v Skousen [1992], 73-88. Hicks, John R. [1937], „Mr. Keynes and the ‘Classics’; A Suggested Interpretation“ v Econometrica, sv. 5, č. 2, str. 147-159. Hicks, John R. [1942], „The Monetary Theory of D. H. Robertson“ v Economica, sv. 9, č. 33, str. 53-57. Hoppe, Hans-Hermann [1993], The Economics and Ethics of Private Property, Kluwer Academic Publishers. Hutchison, Terence W. [1973], „The Collected Writings of John Maynard Keynes, Volumes IVI and XV-XVI“, Economic History Review, sv. 26, č. 1, 141-152. Hülsmann, Jörg Guido [2001], „A Realist Approach to Equilibrium Analysis“, Quarterly Journal of Austrian Economics, sv. 3, č. 2, str. 3-51. Hülsmann, Jörg Guido [2003], „Facts and Counterfactual in Economic Law“, Journal of Libertarian Studies, sv. 17, č. 1, str. 57-102.

• 123 •

Dan Šťastný •


Irwin, Douglas A. [1996], Against the Tide: An Intellectual History of Free Trade, Princeton University Press. Johnson, Harry G. [1971], „The Keynesian Revolution and the Monetarist CounterRevolution“, American Economic Review, sv. 61, č. 2, str. 1-14. Jones, Matthew T. a Obstfeld, Maurice [2001], „Saving, Investment, and Gold: A Reassessment of Historical Current Account Data“ v Calvo, Guillermo A., Dornbusch, Rudi a Obstfeld, Maurice (eds.) [2001], Money, Capital Mobility, and Trade: Essays in Honor of Robert Mundell, MIT Press. (staženo 1. 10. 2003 z http://www.nber.org/databases/jones-obstfeld/) Keynes, John Maynard [1923], Tract on Monetary Reform, Macmillan. Keynes, John Maynard [1926], The End of Laissez-Faire, The Hogarth Press. Keynes, John Maynard [1930], A Treatise on Money, Vol. I: The Pure Theory of Money, Macmillan. Keynes, John Maynard [1936], The General Theory of Employment, Interest and Money, Macmillan. Keynes, John Maynard [1937], „The General Theory of Employment“, The Quarterly Journal of Economics, sv. 51, č. 2, str. 209-223. Keynes, John Maynard [1963], Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, NČSAV. Keynes, John Maynard, Johnson, Elizabeth (ed.), a Moggridge, Donald (ed.) [1971], The Collected Writings of John Maynard Keynes: Volume 15, Activities 1906-14: India and Cambridge, Cambridge University Press. Keynes, John Maynard, a Moggridge, Donald (ed.) [1990], The Collected Writings of John Maynard Keynes: Volume 30, Bibliography and Index, Cambridge University Press. Knight, Frank H. [1937], „Unemployment: And Mr. Keynes’s Revolution in Economic Theory“, The Canadian Journal of Economics and Political Science, sv. 3, č. 1, str. 100123. Lawrence, Joseph Stagg [1950], „Lord Keynes and the Financial Community“ v Hazlitt [1977], 322-361. Leijonhufvud, Axel B. [1969], Keynes and the Classics, Occasional Paper 30, IEA. Longman [1993], The Longman Synonym Dictionary, Longman. Mises, Ludwig von [1996], Human Action: A Treatise on Economics, 4. vydání, Foundation for Economic Education. Officer, Lawrence H. [2003], „What Was the Interest Rate Then?“, staženo 2. 2. 2004 z Economic History Services, EH.Net, URL: http://www.eh.net/hmit/interest_rate/. Pavlík, Ján [1998], Milton Friedman v Praze, Liberální institut. Pearce, David W. [1995], Macmillanův slovník moderní ekonomie, Victoria Publishing. Phillips, A. W. [1958], „The Relation Between Unemployment and the Rate of Change of Money Wages in the United Kingdom, 1861-1957“, Economica, sv. 25, č. 100, str. 283299. Robertson, Dennis H. [1940], Essays in Monetary Theory, P. S. King & Son. Rothbard, Murray N. [1998], The Ethics of Liberty, New York University Press. Rothbard, Murray N. [2001], Ekonomie státních zásahů, Liberální institut. Rothbard, Murray N. [2004], Zásady ekonomie: Od jednání jednotlivce k harmonii trhů, Liberální institut. (V tisku) Samuelson, Paul A. [1946], „Lord Keynes and the General Theory“, Econometrica, sv. 14, č. 3, str. 187-200. Schlesinger, James R. [1956], „After Twenty Years: The General Theory“, Quarterly Journal of Economics, sv. 70, č. 4, str. 581-602. Skousen, Mark (ed.) [1992], Dissent on Keynes: A Critical Appraisal of Economics, Praeger. Sojka, Milan [1999], John Maynard Keynes a současná ekonomie, Grada.

• 124 •

Dan Šťastný •


Sowell, Thomas [1974], Classical Economics Reconsidered, Princeton University Press. Stigler, George J. [1959], „The Politics of Political Economists“, Quarterly Journal of Economics, sv. 73, č. 4, str. 522-532. Sweezy, Paul M. [1947], „Keynes, The Economist (3)“ v Harris [1948], 102-112. Šťastný, Dan [2001], „Je Methodenstreit minulostí“, E-logos, 2001. Šťastný, Dan [2004a], „Keynesův Sayův zákon“, LI Working Paper. Šťastný, Dan [2004b], „Teorie zaměstnanosti“, LI Working Paper. Šíma, Josef [2002], „Ekonomie, ‚expoziční simplicita‘ a metodologie: Proč zavrhnout AS-AD při výkladu ekonomie“ v Ján Pavlík (ed.): Filosofické základy metodologie ekonomických věd I, VŠE. Viner, Jacob [1936], „Mr. Keynes on the Causes of Unemployment“, Quarterly Journal of Economics, sv. 51, č. 1, 147-167. Yeager, Leland B. [1997], The Fluttering Veil: Essays in Monetary Disequilibrium, Liberty Fund. Yeager, Leland B. [1986], „The Keynesian Heritage in Economics“ v Burton [1986], Keynes’s General Theory: Fifty Years On, Hobart Paperback 24, Institute for Economic Affairs.

• 125 •

JOHN MAYNARD KEYNES: PŘÍBĚH REVOLUCE Kritický pohled na úlohu JMK ve vývoji ekonomického myšlení

Recommend Documents