Temelín ve víru revoluce Respekt, 10. 2. 2013
Podmínky pro stavbu naší další jaderné elektrárny se zásadně proměnily To, co se děje kolem nás, je energetická revoluce a nikdo neví, jak skončí. Autor těchto slov, analytik finanční společnosti J&T Michal Šnobr, sedí nad nedávno schválenou energetickou koncepcí české vlády a kroutí hlavou. „Všechny tyhle plány jsou teď zcela předčasné. O české energetice se bude rozhodovat na evropském energetickém trhu, hlavně v Německu – a tam se dějí převratné věci.“ Šnobr se podivuje především nad plány rozhodnout ještě letos dostavět elektrárnu Temelín. „Je to hazard, který nás může přijít velmi draho.“ Jak se blíží finále tendru na stavitele nového Temelína, přibývá hlasů zpochybňujících smysl rekordně drahé stavby, kterou Nečasova vláda představuje jako hlavní pilíř naší energetické budoucnosti. Velké pochybnosti dává najevo i samotná firma ČEZ. Jaderná energetika, jež byla ve vládních materiálech vždy představovaná jako velké terno, nejlevnější způsob výroby elektřiny, dostala během jediného roku úplně jiný nátěr. Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš před Vánocemi v Hospodářských novinách potvrdil, že bez státní dotace se Temelín nemůže vyplatit. Pokud ovšem nový Temelín nechce ČEZ, který na něm měl vydělávat velké peníze, kdo jej tedy chce? A proč? Budiž Energiewende Podrobnější pohled na momentální situaci kolem obchodu s elektřinou ukazuje, že Nečasova vláda trochu zaspala dobu. Úředníci ministerstva průmyslu podle svého mnoholetého zvyku loni sepsali výhled pro dalších dvacet třicet let, nakreslili stoupající křivky spotřeby a ceny elektřiny a podle toho jako obvykle propočítali, o kolik víc proudu se má v Česku do budoucna vyrábět. A aby bylo proudu dost i na vývoz, vytyčili cestu – stavbu dalších dvou bloků Temelína. Takhle to fungovalo v posledních dvou desetiletích a výsledkem tohoto plánování je, že celá jedna a čtvrt produkce stávajícího Temelína jde na export. Před pár lety se ale v Německu stalo něco nečekaného, co převrátilo zažité zvyky v energetice vzhůru nohama. Než vysvětlíme detaily této změny, vraťme se ještě o nějaký čas zpět. Evropská unie od devadesátých let liberalizovala trh s energiemi, zároveň však rozhodla o podpoře drahých, do budoucna ale perspektivních obnovitelných zdrojů elektřiny, krátce zvaných zelená energetika nebo také OZE. Zelená energetika byla známá především svými vysokými výrobními cenami, plynoucími z nových, drahých technologií, a také nestabilností danou přírodními vlivy (vítr fouká jen někdy, slunce svítí pouze ve dne). Evropská unie se proto dohodla, že zelené elektřině usnadní vstup na trh. Elektřina vyrobená z větru, slunce či bioplynu se začala vykupovat a spotřebovávat přednostně. Rozdíl v ceně pak distributorům vyrovnal tzv. zelený bonus – dotace od státu, která se rozpočítá mezi spotřebitele. Tento systém fungoval nějaký čas prakticky bez povšimnutí, vysoce dotované zelené elektřiny se totiž vyrábělo nepatrné množství. Pak se ale v Německu začaly dít věci. Napřed rozhodla tamní vláda sociálních demokratů a Zelených o postupném zavření jaderných elektráren a výrazném posílení zelené energetiky. V roce 2005 nastoupil k moci pravicový kabinet Angely Merkelové, který měl
zelené nadšení svých předchůdců krotit, nicméně stal se opak. Německý plán na energetickou změnu, v originále zvaný Energiewende, dostal na jaře 2011 koňskou dávku politické podpory po havárii japonské jaderné elektrárny ve Fukušimě. Angela Merkelová prohlásila, že plán zavření jaderných elektráren do roku 2022 a masivní investice do obnovitelných zdrojů potvrzuje. Tím se revoluce, o níž mluví Michal Šnobr, rozjela naplno. Po dvou letech jsou výsledky, jež překreslují pozice na celém energetickém trhu. Německo si narýsovalo plán rozvoje zelené energetiky, jaký ve svých objemech nemá obdoby, a především – plní jej. Nyní Němci vyrábějí zhruba 24 procent proudu z obnovitelných zdrojů (slunce, větru, biomasy a bioplynu), v roce 2020 to má být 35 procent, o dalších deset let později téměř 50 procent, v roce 2050 dokonce 80 procent. Zbytek do 100 procent mají tvořit záložní a vyrovnávací elektrárny na plyn nebo uhlí. Někomu taková vize připadá velkolepá, jiný nad ní kroutí hlavou jako nad nesmyslem. Bez ohledu na hodnocení je ovšem jedna věc tvrdou realitou: německé mamutí investice do obnovitelných zdrojů mají už dnes obrovský vliv na obchod s elektřinou ve střední Evropě, tedy i v Česku. Jak již bylo řečeno, německé distribuční firmy musí přednostně vykupovat právě zelený proud, který v čase energetické špičky už teď tvoří třeba 40 procent proudu v síti. Kvůli tak obrovskému množství se na trh nedostává elektřina z klasických elektráren (uhelných, plynových, jaderných). Výsledkem je už dva roky trvající pád cen elektřiny v celém regionu. Zákazníci to nepociťují, protože jejich cenu ovlivňují další položky, především na distribuci a zelené dotace, velké elektrárenské firmy jsou ale v úzkých. V Německu už dokonce zastavují své klasické elektrárny, protože nemají odbyt a nechtějí prodávat pod výrobní cenou. Zastaví to jen krize Některá německá média (například konzervativní deník FAZ) píší o triumfu plánovaného hospodářství – a mají v zásadě pravdu. Z původně okrajové evropské směrnice na podporu zelené energie se stal středobod energetiky nejsilnější země EU. Němci byli kdysi tahouni liberalizace energetiky, s nástupem Energiewende však začali celé odvětví tvrdě regulovat. Pokud ovšem pozorovatel stejně jako německá vláda uvěří v dlouhodobou prospěšnost obnovitelných zdrojů elektřiny, vypadá tahle regulace de facto normálně. Například jaderná energetika byla na svém rozjezdu (a podle řady indikátorů i nyní) také značně protežovaná a státem dotovaná. Podstatné ale je, že Němci jsou rozhodnutí ve své Energiewende pokračovat, což před měsícem znovu potvrdil ministr životního prostředí Peter Altmaier z CDU. Do karet jim hraje politická shoda. Dále víra v technologický pokrok, který zelené technologie nečekaně rychle zlevňuje, takže elektřina z větru vyráběná na moři může být už nyní konkurenceschopná i bez dotace, u elektřiny ze slunce se tak podle expertních předpovědí stane během příštích pěti let. Změna se ovšem týká i dalších věcí. Stavějí se nebo se budou stavět chytré sítě, jež umějí regulovat spotřebu elektřiny nikoli jen u výrobce jako dosud, ale na straně spotřeby (například v případě potřeby vypnou či výrazně zdraží energeticky náročné spotřebiče, třeba klimatizaci). Zavádět se mají chytré měřiče, které domácnostem a firmám přesně ukážou, kolik je v danou chvíli stojí proud, a přimějí je hledat další úspory. Obrovský potenciál je v kogeneracích, kdy například domácí plynový kotel bude vyrábět nejen teplo, ale i elektřinu. Zatím jsou takové kotle velmi drahé, čeká se však výrazné zlevnění. Podle Tomáše Voříška z poradenské firmy SEVEn pak může podobná domácí výroba dodat do sítě pět až deset procent elektřiny. Experti také soudí, že je pouze otázkou času, kdy se začnou průmyslově vyrábět velké baterie, které umožní nestabilní proud z obnovitelných zdrojů skladovat. Až se tak stane, padne hlavní nevýhoda
elektřiny ze slunce a větru – její vysoká kolísavost. Ostatně tato nestabilita se už dnes začíná řešit stavbou malých přečerpávacích elektráren, kde se mohou vytvářet zásoby energie v čase, kdy hodně fouká vítr a větrníky vyrábějí velké přebytky proudu. Obecně řečeno, Energiewende je spojená se zásadní proměnou nejen energetiky, ale také uvažování o energetice. Dosud centralizovaná branže se drobí do malých výroben, kde domácnosti i firmy mají dostat všechny potřebné informace o ceně a tím i motivaci k úsporám, nebo dokonce samozásobitelství. Nevýhodou téhle obrovské sázky na zelenou energetiku je fakt, že není levná. Elektřinu ze slunce a větru je zatím stále nutné výrazně dotovat. V Německu ale nastavování tarifů a dotací neprovázela korupce jako v Česku a politici spolu s regulačním úřadem zvládají jejich postupné snižování lépe. Především však pro německou kupní sílu jde o podstatně menší finanční zatížení. Německá rodina oproti české platí letos zhruba dvakrát víc na dotace do obnovitelných zdrojů – v Německu 5,28 centu, v Česku v přepočtu 2,76 centu. I německé rodiny si ovšem stěžují na vysoké účty za proud, na druhou stranu podpora zelené energetiky mezi lidmi je stále vysoká též díky tomu, že většina německých politiků zdůrazňuje její přednosti, nikoli nevýhody jako v Česku. Experti se proto shodují, že pokud Německo nepostihne nějaká zásadní ekonomická krize, v masivní podpoře OZE vytrvá i v dalších letech. Temelín potřebujeme Německé investice do ekologických elektráren nejsou jediným důvodem nynějších nízkých cen elektřiny. Dalším důvodem je ekonomický útlum v Evropě a rekordně nízká cena emisních povolenek. I tady jsou ale odborníci skeptičtí, že lze v blízké době očekávat výraznější změnu. Ekonomická recese už sice pominula, předpovědi ekonomického vývoje však věští jen velice mírné oživení. Spotřebu elektřiny navíc stlačí dolů nové úsporné technologie, jimiž se vybavují podniky i domácnosti. Elektřinu by mohly o něco zdražit emisní povolenky. Jejich cena je momentálně asi čtyři eura za tunu CO2, zatímco před pěti lety to bylo 35 eur. Vážně proto hrozí, že povolenky zcela ztratí hodnotu a přestanou plnit svůj smysl – tedy nutit podniky kupovat čisté technologie a snižovat emise CO2. Evropská komise se snaží cenu zvýšit intervencí na trhu, například odložením emisí v několika příštích letech, čímž by se počet povolenek snížil a stoupla by jejich cena. Proti jsou ale některé státy EU, například Polsko, jež vyrábí 80 procent své elektřiny z uhlí a dražší povolenky by mu zdražily cenu proudu, což by mohlo prodloužit ekonomickou stagnaci. Kolem povolenek se vede složitá diplomacie a zatím není jasné, jak se situace vyvine a jestli v dohledné době cena elektřiny na burze stoupne. Pro státy závislé na německých cenách, k nimž patří i Česko, je to zásadní zpráva. ČEZ jako dominantní výrobce dnes musí na burze prodávat elektřinu za ceny nesoucí zisk u starších uhelných či atomových elektráren, u nových elektráren včetně jaderné jsou ale hluboce pod jejich rentabilitou. Jinak řečeno – jejich stavba je ztrátová. Pro jadernou energetiku vždy platilo zamlžení jasných cen na výstavbu a provoz, pokaždé jí stát pomáhal různými skrytými dotacemi – na stavbu, státní dohled, ochranu, vyhledávání úložiště apod. Ani dnes se experti neshodují, kolik by elektřina vyrobená z nového Temelína mohla stát. Určitě to však bude podstatně více než zhruba 40 eur, za něž se teď jedna megawatthodina prodává na burze. Lidé z ČEZ uvádějí 60 eur, podle Šnobra to může být 70 až 80 eur, Jan Ondřich z firmy Candole Partners odhaduje minimálně 90 eur. Podle zahraničních výpočtů, spojených například s plánovanou stavbou nové britské jaderné elektrárny Hinkley Point nedaleko města Bridgwater, to může být i výrazně přes 100 eur.
V rozdílu těchto cen vězí klíč k tomu, proč se ČEZ do stavby nového Temelína nehrne. I kdyby se elektrárnu podařilo dostavět, je velmi nejisté, jestli se podaří prodat její elektřinu jinak než pod cenou. ČEZ by tak musel každoročně na provoz nového Temelína doplácet miliardy korun. Kolik přesně, není jasné, opatrné odhady ale mluví o deseti, možná 15 miliardách ročně. Může to ovšem být i víc. (Pro srovnání, všechny české vysoké školy letos dostanou 21 miliard korun.) Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš už prohlásil, že bude chtít tyto peníze od státu. Přesněji řečeno, bude chtít, aby stát ručil za výkupní cenu stejně, jako nyní ručí za výkupní ceny u obnovitelných zdrojů, a platil tak ztrátu Temelína po dobu jeho životnosti – tedy až 60 let – ze svého. „Zatím jsme to ani nezačali počítat, nevíme, jak velká by ta částka mohla být,“ říká náměstek ministra průmyslu Pavel Šolc. „V principu ale fixované ceny neodmítáme. Česko dostavbu Temelína potřebuje.“ Pochopení téhle „potřebnosti“ přitom není a ani nemůže být v jasné matematice – kolik elektřiny spotřebujeme a kolik máme vyrobit. Tato čísla ještě nikdo nezná. Spíš jde o pokračování snahy udržet českou energetiku jako exportní a rovněž dlouhodobé podceňování potenciálu úspor a alternativ. Než přijde Šlouf Michalu Šnobrovi a dalším expertům teď připadá, že se stát řítí do problému, jehož míru není nyní schopen dohlédnout. „Máme se zavázat k obrovským dotacím, přitom už dnes jsme v situaci, kdy celou produkci Temelína vyvážíme. Teď chceme stavět další elektrárnu a celé, na čem je ta úvaha založená, je předpoklad ČEZ, že spotřeba elektřiny do budoucnosti poroste. Ono to tak ale není. Spotřeba nikam výrazně neporoste, protože jeden z cílů EU do roku 2020 jsou efektivita a úspory. Model, který maluje ČEZ, není pravdivý.“ Šnobr by považoval za logické, aby v tak nejisté situaci, jaká na trhu s elektřinou v současnosti panuje, stát s dostavbou Temelína počkal. „Za pět let budeme chytřejší,“ říká Šnobr. „Uvidíme, jestli Německo se svými obrovskými investicemi do obnovitelných zdrojů vydrží, a podle toho se můžeme rozhodovat. A kdyby bylo potřeba postavit elektrárnu, může to být uhelná nebo plynová, která se staví velmi rychle, je mnohem levnější a nepředstavuje tak obrovský investiční risk.“ Zatím se však zdá, že vláda nic takového neplánuje. „Pokud nechceme mít deficitní energetiku, budeme v roce 2025 elektřinu z Temelína potřebovat,“ trvá na svém náměstek Šolc. Tendr na dostavbu navíc podle něj vypsal ČEZ, vláda tedy nemůže nic zastavit ani odložit. „Musíme tendr vyhlásit, máme to od státu předepsané v energetické koncepci,“ reaguje na to mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. Pokud obejdeme tento matoucí byrokratický rituál, dostaneme se do známých kulis, jež panují v české energetice poslední dvě desítky let. Ministerstvo přebírá data od ČEZ a sepisuje státní energetické koncepce založené na růstu spotřeby a čím dál větší výrobě elektřiny. Přitom už dnes některá vstupní data z nové, na podzim schválené koncepce neplatí (aktuální spotřeba či cena elektřiny). Opírají se totiž o výpočty dva tři roky staré a situace v energetice se rychle mění. Koncepce tak vůbec nepočítá s tím, že by dostavba Temelína mohla být velmi ekonomicky nevýhodnou akcí. Na ministerstvu průmyslu zatím neřeší ani revoluční změny, které se dějí v Německu. „Ano, pokud by německá vláda vydržela investovat do OZE v tomto tempu, cena by asi zůstala nízká a byl by to pro nás obrovský problém. My se ale domníváme, že to není možné, aby vydrželi,“ říká náměstek Šolc. Různá vyjádření ukazují, že roli hraje i setrvačnost, s níž o Temelínu uvažuje vláda. Premiér Nečas už roky zmiňuje stavbu nového Temelína jako možnost pro české podniky. Přitom – mimochodem – stejným způsobem nikdy neocenil německý rozvoj OZE jako zcela nového průmyslového odvětví, kde je rovněž obrovská šance pro české strojírenské firmy. Navíc sám Nečas energetice evidentně nerozumí. Vidět je to například na jeho nedávném tvrzení, že bez dokončení Temelína v Česku
stoupne cena elektřiny o 30 procent, což je naprostý nesmysl. Nikdo totiž dnes neví, co bude v energetice za 12 či 15 let, kdy má nový Temelín stát. Při neformálních rozhovorech v politickém zákulisí se ukazují i jiné důvody. ODS v příštím roce pravděpodobně prohraje volby a na čtyři, možná i osm let opustí vládu (tedy pokud nevznikne velká temelínská koalice). Dostavba Temelína je v jejích očích obrovskou akcí, kde se bude přidělovat spousta malých zakázek pro místní firmy. Naopak pokud se tendr neuzavře do příštích voleb, budou mít na něj velmi pravděpodobně větší vliv lidé kolem prezidenta Zemana, obchodníci s politickým vlivem jako Miroslav Šlouf, kteří navíc tlačí dopředu jako vítěze tendru ruskou firmu. A konečně svou roli také mohou hrát kšefty vlivných skupin kolem firmy ČEZ. Jak jsme již uvedli v jednom z minulých Respektů, ekonomický server Motejlek.com vypátral, že bývalý ředitel ČEZ, nyní předseda dozorčí rady Martin Roman je napojen na firmu I&C Energo, která údajně vlastní garance na podíl na dostavbě Temelína v řádech minimálně miliard korun. Pokud by to byla pravda, pak právě od podobných vazeb by se odvíjela motivace prosadit nový Temelín bez ohledu na dopady na stát. Jinak než Britové Kdyby se česká vláda i pod vlivem podobných tlaků nakonec rozhodla, že bude provoz Temelína štědře dotovat, stojí jí v cestě ještě jedna překážka. Evropské právo podobné dotace nepovoluje. Velká Británie rovněž plánuje stavbu minimálně jedné jaderné elektrárny a už delší čas v Bruselu jedná o povolení dotovat jadernou elektřinu stejně, jako lze dnes dotovat obnovitelné zdroje. „Očekáváme, že v létě jednání úspěšně skončí, a pak o to samé požádáme i my,“ říká náměstek Šolc. Jak dlouho by potom jednání trvala, není jasné. Podle znalců branže totiž není vůbec jisté, že Češi automaticky vyjednají to samé co Britové. „Velmi záleží na detailech,“ vysvětluje energetický expert Jan Ondřich. „Státní pomoc je v principu přípustná, nesmí však zvýhodňovat jednu firmu na úkor druhé a být tak diskriminační. Britové vypsali tendr na stavby jaderných elektráren, a vyzvali firmy, aby soutěžily o jejich provozování. Český stát ale připravuje stavbu pro svého národního šampiona, s nikým jiným se nepočítá.“ Autor: Marek Švehla
