Intelektuálové a socialismus*

ZÁŘÍ 2005

Intelektuálové a socialismus*

Václav Klaus

Václav Klaus: Intelektuálové a socialismus Michal Petřík: Václav Bělohradský na vlně postmarxismu Martin Gregor: Volební a stranické systémy

CEP – Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku Registrace MK ČR E 11024

času, než se názory intelektuálů stanou řídící silou politiky“. To je platné dnes neméně než v době, kdy to napsal. Nabízí se otázka, jakému druhu idejí dávají intelektuálové přednost. Jsou intelektuálové ve své volbě idejí, ji-

Hayekova argumentace Předpokládám také, že si mnozí z nás vzpomínají na Hayekovu definici intelektuálů jako „professional secondhand dealers in ideas“, kteří jsou hrdí především na to, že nemají „žádné speciální znalosti“, kteří nejsou ochotni převzít „přímou odpovědnost za praktické záležitosti“ a kteří dokonce ani nemusí být „příliš inteligentní“ na to, aby vykonávali své „poslání“. Hayek argumentoval, že se intelektuálové spokojují se „zprostředkováním a šířením myšlenek“ originálních myslitelů obyčejným lidem, které nepovažují za sobě rovné. Hayek – před více než půl stoletím, tj. před dnešním rozmachem elektronických médií – si byl vědom ohromné moci intelektuálů vytvářet veřejné mínění. Prorocky varoval, že „je pouze otázkou

miž se zabývají, neutrální? Podle Hayeka nikoli. Intelektuálové nezastávají a nešíří všechny druhy idejí. Naopak demonstrují jasné a v jistém smyslu velmi srozumitelné preference pro některé z nich. Dávají přednost idejím, které jim zajišťují zaměstnání a výdělek a které zvyšují jejich moc a prestiž.

* Přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti, Reykjavik, Island, 22. srpna 2005. Překlad z angličtiny.

Intelektuálové hledají ideje, které posilují roli státu, protože stát je obvykle jejich hlavním zaměstnavatelem, sponzorem nebo donátorem.

Intelektuálové hledají ideje se zvláštními vlastnostmi. Hledají ideje, které posilují roli státu, protože stát je obvykle jejich hlavním zaměstnavatelem, sponzorem nebo donátorem. Podle Hayeka navíc „roste síla idejí úměrně jejich obecnosti, abstraktnosti a vágnosti“. Proto není překvapující, že se intelektuálové zajímají převážně o abstraktní, ne přímo aplikovatelné ideje. V tomto způsobu myšlení mají komparativní výhodu. Nejsou dobří v detailech. Nemají ambice řešit problém. Nezajímají se o každodenní věci obyčejných lidí. Hayek to říká jasně: „Intelektuála nezajímají technické detaily nebo praktické obtíže“. Zajímá se o vize a utopie. A protože socialistické myšlení vděčí za svůj půvab ▲

Politických vězňů 10 110 00 Praha 1 Tel./fax: 222 192 406 e-mail: [email protected] www.cepin.cz

Pokládám za samozřejmé, že čtenáři znají mírně provokativní (protože nemilosrdně zobecňující), ale velmi vlivný a významný, 56 let starý článek „Intelektuálové a socialismus“. Zajisté vědí i to, že jej napsal F. A. von Hayek v poněkud zmatené a výrazně prosocialistické době po druhé světové válce, kdy převládala víra v sociální inženýrství a ekonomické plánování a hluboká nedůvěra v tržní ekonomiku.

ZÁŘIJOVÝ GRAF CEPU Nedostatek peněz na kulturu? Výdaje na kulturu a církve jako % celkových veřejných výdajů

Pramen: IMF, Government Finance Statistics Yearbook 2004.

NEWSLETTER – září / 2005 „vizionářskému charakteru“ (a já bych dodal nedostatku realismu a své utopické povaze), má intelektuál sklon stát se socialistou. Podobným způsobem ve známém eseji „Opium intelektuálů“ analyzoval Raymond Aron nejen rozdíl mezi revolučním a reformním způsobem uvažování, ale rovněž – což je v tomto kontextu důležitější – rozdíl mezi sklonem k „prozaickosti“ nebo k „poezii“. Zatímco „prozaický model myšlení postrádá vznešenost utopie“ (Roger Kimball), socialistický přístup je – slovy Arona – „založený na poezii neznáma, budoucnosti a absolutna“. Jak tomu rozumím já, přesně to je sféra intelektuálů. Někteří z nás by dodali, že „poezie absolutního je nelidská poezie“. Intektuálové a trh Jak již bylo řečeno, intelektuálové chtějí posílit svou prestiž a moc. Když jsme v éře komunismu narazili na myšlenky Hayeka a Arona, ne-

kou budoucností namísto kritiky reality, která byla mnohem méně růžová. Intelektuálové v té době – a nemyslím tím éru stalinského teroru – šťastní nebyli. Byli hluboce nespokojení se svým vlastním příliš malým blahobytem. Byli frustrováni omezeními, jimž museli čelit. Jejich pozice v komunistické společnosti byla nicméně relativně vysoká a paradoxně velmi prestižní. Komunističtí vládci při svém svévolném a voluntaristickém způsobu nakládání s lidmi intelektuály využili a zneužili a byli ochotni jim to nahradit. Tím se ale intelektuálové dostali do ožehavé pozice. Nebyli „hodnoceni“ (nebo oceňováni) neviditelnou rukou trhu, nýbrž velmi viditelnou rukou vládců tehdejší společnosti. K mé velké lítosti nebyla řada intelektuálů nechtěla nebo nebyla schopna nebezpečným důsledkům tohoto uspořádání rozumět. Nebylo pro mne žádným překvapením, když po pádu

měli jsme žádné potíže jejich poselství porozumět. Poskytli nám tolik užitečné vysvětlení zvláštního postavení intelektuálů v naší vlastní společnosti a tehdejší době. Naši intelektuálové to samozřejmě slyšeli neradi a uznat to nechtěli, protože byli oprávněně velmi nespokojeni s absencí intelektuální svobody, které si každý intelektuál vysoce cení.

Intelektuálové se zajímají převážně o abstraktní, ne přímo aplikovatelné ideje. Komunističtí politici však intelektuály jako své společníky potřebovali. Potřebovali jejich „obchodování s idejemi“ pro vytváření příznivého veřejného mínění, pro obhajobu svého nelidského, iracionálního a neefektivního režimu. Potřebovali jejich schopnost nabízet obecné, abstraktní a utopické ideje. Obzvláště potřebovali jejich ochotu zabývat se hypotetic-

komunismu, v naší náhle svobodné zemi, kde byla prakticky přes noc odstraněna předchozí omezení lidské svobody, první frustrovaná

Intelektuálové za komunismu nebyli „hodnoceni“ (nebo oceňováni) neviditelnou rukou trhu, nýbrž velmi viditelnou rukou vládců tehdejší společnosti. a otevřeně protestující skupina byli intelektuálové, tedy „žurnalisté, učitelé, publicisté, rozhlasoví komentátoři, spisovatelé románů a umělci“ (použiji-li Hayekova slova). Intelelektuálové protestovali proti – pro ně – nepříjemným omezením, která přinesl trh. Velmi rychle zjistili, že svobodná společnost (a svobodné trhy) nemusí využívat jejich služby natolik, jak byli zvyklí v minulosti. Pochopili, že jejich oceňování neosobními silami nabídky a poptávky může být nejen méně příznivé než jejich ▲

NABÍZÍME

CEP vydal v listopadu 2002 knihu Václava Klause o veřejných financích. Těžiště publikace tvoří studie „Problémy českých veřejných financí na počátku nového desetiletí“, v níž autor analyzuje problém finančního aktivismu, rozpočtového deficitu, problém vytlačování, rozsahu veřejných rozpočtů a daňové zátěže, problém daní a kvazidaní, struktury daňového výnosu, problém mandatorních výdajů i veřejných statků. V příloze knihy čtenář najde Klausovy novinové články s rozpočtovou tematikou.

CEP nabízí knihu Václava Klause „Občan a obrana jeho státu“. Jde o soubor uveřejněných autorových textů, které jsou rozčleněny do čtyř tematických bloků: Demokracie versus občanská společnost, ideová východiska a programové zásady, volby a zodpovědnost politika, o posvátnosti práva a problematičnosti jeho vytváření. Předmluvu napsal a texty sestavil Jiří Weigl. Knihu doplňují dva rozhovory Petra Hájka s Václavem Klausem z knihy „Narovinu“. Vydal CEP v květnu 2002.

Cena na dobírku: 89 Kč, 57 stran.


objednávky na www.cepin.cz, tel. 222 192 406, e-mail: [email protected] 2

NEWSLETTER – září / 2005 vlastní sebehodnocení (Ro bert Nozick správně řekl, že „intelektuálové se považují za nejhodnotnější lidi“), ale i méně příznivé než hodnocení politiků a byrokratů starého režimu. Stali se proto prvními viditelnými a hlasitými kritiky nové svobodné společnosti, o níž jsme my snili celá desetiletí.

Intelelektuálové protestovali proti – pro ně – nepříjemným omezením, která přinesl trh. Připouštím, že byli ve své elitistické kritice trhu a nedostatečně „lidských“ zákonů nabídky, poptávky a cen relativně úspěšní. Zvláště na počátku – a obávám se, že se od té doby příliš mnoho nezměnilo – byli kritičtí vůči tržní ekonomice (a nedostatku peněz v jejich prospěch) více než zbytek naší společnosti, protože – k jejich velkému překvapení – se životní úroveň normálních občanů zvýšila, přinejmenším relativně,

více než jejich vlastní. Schumpeter měl pravdu, když v knize „Kapitalismus, socialismus a demokracie“ (1942) postřehl, že „zásluhy kapitalismu nespočívají v zajištění hedvábných punčoch pro královny, ale v tom, že je mají i prosté dívky v továrně, a že na to vydávají stále méně úsilí“. Tuto jednoduchou pravdu hodně intelektuálů není ochotno přijmout. Systém volného trhu neodměňuje „ani nejlepší, ani nejchytřejší“ (John K. Williams), nýbrž ty, kteří jakýmkoli způsobem či formou uspokojují přání a preference ostatních. Lze souhlasit s s Hayekem, že nikdo nedokáže lépe než trh zjistit „míru příspěvku jednotlivce k celkovému produktu“. Dobře víme i to, že systém volného trhu neodměňuje ty „nejctnostnější“, ani ty, kteří věří, že si to nejvíce zaslouží. Není proto divu, že intelektuálové, kteří sebe oceňují velmi vysoko, trhem opovrhují. Trhy oceňují inte-

lektuály jinak, než by si oni přáli, a navíc fungují bez jejich dozoru. Proto jsou intelektuálové podezíraví k volnému trhu a dávají přednost tomu, když jsou veřejně podporováni. Proto tíhnou k socialismu. Tyto argumenty nejsou nové, ale naše zkušenost z prvních dnů po tzv. sametové revoluci byla v tomto ohledu více než výmluvná. To, co se stalo, bylo učebnicovější, než kdokoli z nás očekával.

mezi tvrdou a měkkou verzí socialismu; druhou je vznik nových „ismů“, založených na podobných neliberálních či antiliberálních názorech.

Tvrdá a měkká verze socialismu V prvním desetiletí 21. století se už nesoustřeďujme výlučně na socialismus. Existuje známé rčení, že bychom neměli vybojovávat staré, již neexistující bitvy. Pokládám tuto myšlenku za důležitou, i když nechci říci, že je socialismus definitivně mrtev. Domnívám se však, že existují přinejmenším dva důvody, které ospravedlňují, abychom se dnes zaměřili i na jiné ideologie. První je rozdíl

Pokud jde o první problém, lze konstatovat, že „tvrdá verze“ socialismu – komunismus – poražena byla. Je to pro nás velké vítězství, které nás však nesmí uchlácholit, protože pád komunismu automaticky nevede k systému, který bychom si přáli. Určitě samo o sobě nejde o vítězství idejí klasického (nebo evropského) liberalismu. Obávám se naopak, že se patnáct let po pádu komunismu „měkká verze“ socialismu, sociáldemokratismus,

„Měkká verze“ socialismu, sociáldemokratismus, se stala – pod různými názvy jako sociální stát či sociálně tržní hospodářství – dominantním modelem ekonomického a sociálního systému současné západní civilizace.

▲

NABÍZÍME

NOVINKA

CEP nabízí novou publikaci „Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě“ s předmluvou Václava Klause. Knížka obsahuje „Analýzu smlouvy o ústavě pro Evropu, která Evropskou unii přeměňuje v evropský stát“, z pera irského profesora Anthony Coughlana z EU Research and Information Centre. Publikace se umístila na prvním místě mezi českými bestsellery v oblasti naučné literatury.

CEP nabízí sborník č. 42/2005 „Krach evropské ústavy“, do něhož přispěli Anthony Coughlan, Jan Rokita, Mirek Topolánek, Václav Klaus, Jiří Weigl, Martin Hanus, Petra Kuchyňková, Lukáš Petřík, Ondřej Šrámek, Jiří Zahrádka, Jiří Brodský, Petr Mach, Michal Petřík a Marek Loužek (editor sborníku). Předmluvu k publikaci napsal Václav Klaus.



objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail: [email protected]

objednávky na www.cepin.cz tel. 222 192 406 • e-mail: [email protected] 3

NEWSLETTER – září / 2005 stala – pod různými názvy jako sociální stát či sociálně tržní hospodářství – dominantním modelem ekonomického a sociálního systému současné západní civilizace. Je založena na velké a paternalistické vládě, na extenzivní regulaci lidského chování a na dalekosáhlé redistribuci příjmů. Jak vidíme v Evropě i v Americe, intelektuálové takový systém milují. Poskytuje jim peníze a sladký život. Dává jim příležitost být vlivný a být slyšen. Západní svět je stále dost blahobytný na to, aby podporoval a financoval hodně z jejich nepraktických a někdy přímo bezúčelných činností. Může si dovolit luxus zaměstnávání velkého počtu intelektuálů, kteří používají „poezii“ ke chvále existujího systému, k prosazování konceptu pozitivních práv, k obhajobě předností konstruktivického lidského záměru (oproti spontánnosti lidského jednání), k podpoře jiných hodnot než jakými jsou svoboda a demokracie. Současné verzi světového socialismu potřebujeme porozumět, protože staré koncepty mohou opomíjet některé klíčové vlastnosti toho, co se kolem nás děje. Dokonce můžeme zjistit, že pokračující užívání termínu socialismus může být zavádějící.

Nové neliberální ideje Po úplné diskreditaci komunismu a v momentě nepopiratelné krize evropského sociáldemokratismu se stal explicitní socialismus pro většinu intelektuálů málo atraktivní. Dnes je obtížné najít na Západě intelektuála, který chce být „ in“ a mít vliv, a stále se hlásí k socialismu. Explicitní socialismus ztratil

čování standardních demokratických metod alternativními politickými procedurami. Stále je v nich pocit nadřazenosti intelektuálů a jejich ambicí. Mám na mysli environmentalismus (s jeho heslem první Země, místo principu první svoboda), radikální humanrightismus (založený – jak přesně argumentuje de Jasay – na neodlišování práv a rightismu), ideologii „občanské společnosti“ (nebo komunitarismu), jenž není ničím jiným než novou verzí postmarxistického kolektivismu, která chce privilegia pro různé organizované skupiny a tím – v podstatě – refeudalizaci společnosti. Mám na mysli i multikulturalismus, feminismus, apolitický technokratismus (založený na nestrukturované zášti k politice a politikům), internacionalismus (a zvláště jeho evropskou variantu nazývanou evropeismus) a rychle šířící se fenomén, který nazývám NGO-ismus. Všechny tyto ismy představují náhradní ideologie za socialismus. Všechny dávají intelektuálům nové možnosti, nový prostor pro jejich činnosti, vytvářejí nová volná místa na trhu idejí. Čelit těmto novým ismům, odhalovat jejich skutečnou povahu a zbavovat se jich může být

Neliberální ideje začaly být formulovány, šířeny a zvěstovávány ve jménu ideologií nebo „ismů“, které se staromódním, explicitním socialismem nemají – přinejmenším formálně a nominálně – nic společného. svou přitažlivost a my jej dnes nesmíme považovat za svého hlavního rivala. Neliberální ideje začaly být formulovány, šířeny a zvěstovávány ve jménu ideologií nebo „ismů“, které se staromódním, explicitním socialismem nemají – přinejmenším formálně a nominálně – nic společného. Tyto ideje však jsou v mnoha ohledech podobné. Stále je v nich omezování lidské svobody, stále se nabízí ambiciózní sociální inženýrství, stále se vrací „vynucování dobra“ těmi, kdo se cítí být vyvoleni (T. Sowell), stále je doporučováno vytla-

obtížnější než v minulosti. Může to dokonce být komplikovanější než bojovat se starým, explicitním socialismem. Každý chce mít zdravé životní prostředí; každý chce překonávat osamělost uprostřed fragmentované postmoderní společnosti a účastnit se bohulibých aktivit různých klubů, sdružení, nadací a charit. Téměř každý je proti diskriminaci založené na rase, náboženství nebo pohlaví; řada z nás je proti přílišné moci státu apod. Ukázat nebezpečí těchto přístupů proto znamená foukání proti větru. Úkol pro budoucnost Tyto alternativní ideologie – s jejich nejasnou, nestabilní a ještě nepopsanou potenciální synergií – jsou úspěšné zvláště tam, kde proti nim neexistuje dostatečný odpor. Nacházejí úrodnou půdu tam, kde země (nebo celý kontinent) dlouhotrvajícími kolektivistickými sny podkopávaly svobodu (a svobodné trhy). Kde se intelektuálům podařilo získat a udržet si velmi silný hlas a společenský status. Mám teď samozřejmě na mysli spíše Evropu než Ameriku. Je to Evropa, kde jsme svědky vytlačování demokracie postdemokracií, kde nadvláda EU nahrazuje demokra▲

NABÍZÍME CEP nabízí sborník číslo 27/2003 „Sto let od narození George Orwella“. Těžiště publikace tvoří texty ze semináře z 23. června 2003, na němž vystoupili Benjamin Kuras, Ladislav Jakl a Zdeněk Zbořil. Zaznamenán je článek prezidenta ČR Václava Klause o Orwellovi z LN. Doplňkové texty napsali Ladislav Nagy, Jeroným Janíček, Milan Knížák, Jan Kapoun a Michaela Procházková. Editor Marek Loužek do sborníku zařadil výňatky z díla George Orwella – „1984“ i „Farmy zvířat“.

CEP nabízí sborník číslo 41/2005 „Sto let od narození Václava Černého“, který vzpomíná na jednoho z nejvýznamnějších českých literátů, do něhož přispěli Miloslav Bednář, Jiří Brabec, Josef Mlejnek, Libuše Benešová, Anna Jonáková, Jiří Peňás, Dalibor Plichta a Vendula Běláčková. Do příloh editor Marek Loužek zařadil zařazeny eseje z válečného období „Eseje a mravnost“, „Umělec a dílo“ a „Osobnost a dílo“. Předmluvu ke sborníku napsal Václav Klaus.



objednávky na www.cepin.cz • tel. 222 192 406 • e-mail: [email protected] 4

NEWSLETTER – září / 2005 vřela však alespoň dveře. Měli bychom tuto příležitost využít a připomenout si, co dělá lidskou společnost skutečně svobodnou, demokratickou a prosperující.

rozpočtovými schodky, excesivní byrokratickou kontrolou, pokusy zdokonalovat trhy prostřednictvím konstruování „optimálních“ tržních struktur, vysokými dotacemi privilegovaným nebo chráněným odvětvím a firmám, nepružností pracovního trhu apod. Je to sociální systém, který nesmí být přehlušen nejrůznějšími typy překážek, zbytečně štědrými sociální dávkami, mohutným přerozdělováním a rozsáhlým státním paternalismem. Je to systém idejí, který vychází ze svobody, osobní odpovědnosti, individualismu a přirozené péče o jiné. Je to systém vztahů mezi jednotlivými zeměmi, který nesmí být založen na falešném internacionalismu, na nadnárodních organizacích a na nepochopení podstaty globalizace a externalit. Musí být založen na dobrém sousedství svobodných, svrchovaných zemí a na mezinárodních paktech a dohodách. Otcové zakladatelé Mont Pelerinské společnosti – Hayek a Friedman – vždy trvali na usilování o to, co se zdálo být politicky nemožné. Měli bychom v tomto úsilí pokračovat.

Otcové zakladatelé Mont Pelerinské společnosti – Hayek a Friedman – vždy trvali na usilování o to, co se zdálo být politicky nemožné. Měli bychom v tomto úsilí pokračovat. Je to politický systém, který nesmí být ničen postmoderní interpretací lidských práv (s jejím důrazem na pozitivní práva, s její převahou skupinových práv a nároků nad individuálními právy a odpovědnostmi a s její denacionalizací občanství), oslabením demokratických institucí, které mají nenahraditelné kořeny výlučně v národních státech, „multikulturalitou“ způsobenou ztrátou potřebné koherence různých sociálních entit a celokontinentálním „dobýváním renty“ (rent-seeking), které je umožněno rozhodováním na úrovni vzdálené jednotlivým občanům, kde jsou rozptýlení voliči ještě rozptýlenější než ve svrchovaných národních státech. Je to ekonomický systém, který nesmí být poškozován nadměrnou státní regulací,

Literatura: Aron, R.: The Opium of the Intellectuals: London, Secker & Wartburg 1957. Barry, N.: The European Constitution:

a requiem? The Freeman, Ideas on Liberty, říjen 2004. Fonte, J.: Democracy’s Trojan Horse, The National Interest, č. 76, léto 2004. Hayek, F. A. von: The Intellectuals and Socialism: The University of Chicago Law Review, jaro 1949. Hayek, F. A. von: Law, Legislation and Liberty, vol. 3: Routledge et Kegan Paul, London and Henley 1979. Hayek, F. A. von: The Fatal Conceit (The Errors of Socialism): Routledge, London 1990. de Jasay, A.: Free-Riding on the Euro: The Library of Economics and Liberty, 17. září 2003. Kimball, R.: Raymond Aron and the Power of Ideas: The New Criterion Vol. 19, č. 9, květen 2001. Klaus, V.: The Third Way and Its Fatal Conceits. Přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti, Vancouver, Kanada, 30. srpna 1999. Klaus, V.: Back to Europe or Avanti Into the European Union? Přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti, Bratislava, Slovenská republika, 10. září 2001. Klaus, V.: Reflections on the Current Situation in Europe. Přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti, Chattanooga, U.S.A., 18. září 2003. Klaus, V.: The Czech Republic's Transition, European Problems, and the Fraser Institute. In: „Celebrating Freedom“, Fraser Institute, Vancouver, Kanada 2005. Klaus, V.: On the Road to Democracy: The Czech Republic from Communism To Free Society, National Center for Policy Analysis 2005. Nozick, R.: Why do Intellectuals Oppose Capitalism? CATO Policy Report, č. 1, 1998. Schumpeter, J. A.: Capitalism, Socialism and Democracy: New York, Harper & Row 1942. Sowell, T.: The Vision of the Anointed: New York, Basic Books 1995. Williams, J. K.: Intellectuals, Moralists and The Free Market: The Freeman, Vol. 32, č. 2, únor 1982.

■

tická uspořádání v členských zemích EU, kde se Hayekova „paravláda“, spojená s organizovanými (protože organizovatelnými) zájmy, úspěšně prosazuje, a kde dokonce řada liberálů při své oprávněné kritice státu nevidí nebezpečí prázdného evropeismu a hluboké (nebo dokonce stále hlubší) byrokratické unifikace evropského kontinentu. Evropané tleskají formálnímu otevírání kontinentu, ale nevidí, že zrušení hranic bez skutečné liberalizace lidských aktivit „pouze“ posouvá vládu nahoru, tj. na úroveň, kde neexistuje demokratická odpovědnost, a kde jsou rozhodnutí činěna politiky jmenovanými politiky, nikoli politiky zvolenými občany ve svobodných volbách. Evropská ústava byla pokusem ustavit tento systém i v právní formě. Byla pokusem jej konstitucionalizovat. Proto je tak důležité, že francouzské a nizozemské referendum tento proces zastavily, že přerušily onen zdánlivě nezvratný proces směrem ke „stále těsnější Evropě“, že uvedly do pohybu diskusi – v eurospeaku nazývanou – „obdobím reflexe“. Nepředpokládám, že tato povolená, shora organizovaná reflexe dojde tak daleko, aby odhalila skutečné příčiny současných evropských problémů. Ote-

NABÍZÍME CEP nabízí sborník číslo 36/2005 „Proč skomírá evropská ekonomika“ s předmluvou Václava Klause. Do sborníku, který shrnuje texty ze čtyř ekonomických seminářů, přispěli Robert Holman, David Marek, Luděk Urban, Eva Zamrazilová, Martin Jahn, Kamil Janáček, Vladimír Tomšík, Hynek Fajmon, Petr Mach, Filip Drapák, Josef Jílek, Miroslav Ševčík a Dušan Tříska. Editorem sborníku je Marek Loužek.

CEP nabízí sborník číslo 11/2001 „Frédéric Bastiat“, vzpomínajícího na jednoho z nejvýznamnějších liberálních myslitelů. Do sborníku přispěli Václav Klaus, Robert Holman a Ilona Bažantová (editorka sborníku). Publikace rovněž obsahuje nové překlady Frédérica Bastiata: „Petice výrobců svíček“, „Volební krédo z roku 1846“ a „Vlastnictví a zákon“. V příloze je uveden i přetisk z roku 1923: předmluva Josefa Macka a Bastiatovy eseje „Co je a co není vidět“ a „Tři Konšelé“.



objednávky na www.cepin.cz • tel. 222 192 406 • e-mail: [email protected] 5

NEWSLETTER – září / 2005

Václav Bělohradský na vlně postmarxismu Michal Petřík poradce prezidenta republiky Václav Bělohradský není sám, kdo pochopil, že se mu „image disidenta“ v boji s „prohnilým establishmentem zglobalizovaného lumpenkapitalismu“ bude velmi hodit. V poslední době tento v Itálii žijící profesor sociologie zveřejnil v českém tisku několik statí velmi obdobného charakteru. Myšlenkově nejbohatší (i nejrozsáhlejší) z nich je bezesporu rozhovor, který s ním vedl Karla Hvížďala, a jenž byl zveřejněn v červnové příloze „E8“ časopisu Euro pod názvem „Proč jsem znovu disidentem.“ Disidentem ale profesor Bělohradský ve svém životě nikdy nebyl. Můžeme-li věřit informacím, které nechal o sobě napsat do krátkého medailónku v textu, tak v roce 1968 obhájil svou diplomovou práci na FF UK, a hned začal s aspiranturou. Do emigrace v Itálii odešel v roce 1970. Spolupracoval s českými exilovými časopisy i s českým disentem. V Itálii, ve které žije dodnes, je profesorem politické sociologie. Disidentem je možno být v totalitní zemi, ne ve svobodné společnosti. Václav Bělohradský prostě disidentem být nikdy „nestihl“. Zkusme se ale zamyslet nad tím, co mohlo začínajícího česko-italského sociologa ovlivnit nejvíce. Itálie 70. let Domnívám se, že klíčem k pochopení myšlenkových kořenů tohoto nesporně velkého česko-italského filosofa je Itálie v 70. létech 20 století. Proč? V Itálii docházelo v 70. letech k nesmírném množství levicových bouří, levice Itálii dominovala, přetvářela ji k obrazu svému, diktovala jí, často vydírala a nezřídka i vraždila. V každodenní realitě zjevný konec prakticky jakékoliv vypovídající schopnosti třídního vidění světa klasického marxismu totiž vedl již ve druhé polovině 70. let italskou komunistickou stranu k experimentování s „eurokomunismem“ a odklonu od

a opět vidí, že z pohledu tohoto řádu „slušní lidé“ nekladou „určité otázky“. Používá tedy naprosto identické pojmy „slušní lidé nekladou určité otázky“ pro diametrálně odlišné společenské řády: nesvobodný a svobodný. Akademická abstrakce tak filozofovi Bělohradskému neumožňuje, aby byť i jen pojmenoval (natož zdůraznil!) zcela zásadní, fatální rozdílnost těchto dvou společenských řádů. Připomíná mi to velmi aktuální reakce některých bývalých disidentů, kteří srovnávají dnešní řád (režim) s režimem totalitním. V každém z těchto „řádů“ šli přece lidé jednou za čtyři roky k volbám, a v tom minulém už mezitím neměli možnost říct vůbec nic, a „někteří lidé chtějí, aby tomu tak bylo i dnes.“ Na identickou a vzájemně neodlišitelnou úroveň je tak postaven volební a vůbec celý politický proces a systém (řád) v režimu represivní nesvobody a v režimu svobody a demokracie. Demokrat však nesmí klást rovnítko me-

tradičního marxisticko-leninského doktrinářství. Odklon oficiální komunistické strany od revoluční rétoriky však vedla některé její bývalé příznivce k radikalizaci. Vlna násilí, atentátů a únosů vyvrcholila únosem a vraždou bývalého premiéra Alda Mora uskutečněnou skupinou „Brigate Rosse“ v roce 1978. Nelze pochybovat o tom,

Václav Bělohradský není sám, kdo pochopil, že se mu „image disidenta“ v boji s „prohnilým establishmentem zglobalizovaného lumpenkapitalismu“ bude velmi hodit. že výrazně levicová podoba sociálních reforem, která opanovala Itálii 70. let, velmi výrazně ovlivnila i mladého Václava Bělohradského, kterému bylo v roce 1970 26 let. Přejímal vzory a návyky, učil se pohybovat v úplně jiném světě, než na jaký byl zvyklý. Musel – ať chtěl či nechtěl – převzít nejen slovník a pojmy, ale do značné míry i hodnoty těch, kteří tvořili jeho profesionální zázemí: italských sociologů 70. let.

Disidentem ale profesor Bělohradský ve svém životě nikdy nebyl.

Nové postuláty Říká-li profesor Bělohradský, že „řád každé společnosti je založen na tom, že „slušní lidé“ nekladou určité otázky a že většina členů společnosti se chová jako „slušní lidé“ a respektuje to“, považuji za velmi potřebné tuto jeho definici poněkud poopravit, tedy nahradit výraz „slušní lidé“ výrazem „s řádem konformní lidé.“ Pan Bělohradský tímto předvedl zcela bezprecedentní mravní nivelizaci, kterou považuji nejen za politováníhodnou, ale i za nebezpečnou. Profesor Bělohradský totiž nediferencuje. Postaví se dovnitř totalitního, nesvobodného řádu a vidí, že z pohledu tohoto řádu „slušní lidé“ nekladou „určité otázky“. Pak se ale stejným způsobem postaví, on, pozorovatel, dovnitř řádu svobodného,

zi aktem „jít k volbám“ v demokratickém a svobodném režimu a mezi aktem „jít k volbám“ v režimu nesvobodném, totalitním. V tom druhém totiž žádné skutečné volby neexistují! O pár odstavců dále se dočítáme: „Klíčem k politickým dějinám celého minulého století je proces, v němž se národní stát po druhé světové válce proměnil ve stát sociální, v jehož rámci se práva občanská a politická doplňují o práva sociální – proletariát se stává pevnou součástí občanského společenství.“ Zdá se tedy, že svůj příští rozhovor bude profesor Bělohradského uvádět titulkem: „Proletariát – nerozborná součást občanské společnosti.“ V další části rozhovoru se řeč stáčí k „postdemokratické epoše“, kterou „zažíváme

dnes“. Politická moc se podle prof. Bělohradského „podřizuje tlaku v procesu globalizace rychle se formující nové třídy – „anacionální hyperburžoazie“, která má jediný strategický cíl: zrušit pakt

Pan Bělohradský předvedl zcela bezprecedentní mravní nivelizaci, kterou považuji nejen za politováníhodnou, ale i za nebezpečnou. mezi kapitálem a prací, na němž demokratické národní státy založily svou stabilitu, jako historicky překonané omezení tržní ekonomiky.“ Politika se podle VB stala „hyperburžoazií sponzorovaným potlačováním jakékoliv identity a rozháněním jakéhokoliv sociálního hnutí, které by bylo založeno na společné identitě.“ Připusťme, že vazbu či pakt mezi kapitálem a prací nalézat lze. Neopisuje zde však v blahé naději, že mu na to oponent nepřijde (protože originál buď zapomněl, neznal nikdy, či nenávidí tak, že není schopen chladného úsudku) V. Bělohradský příliš okatě od Marxe a Lenina? Neslyšeli jsme tyto myšlenky již dávno ve slavných pěti znacích imperialismu? Recyklovatelný marxismus-leninismus je jedním z myšlenkových zdrojů „demokratické levice“, ke které se V. Bělohradský hlásí. „Tebou popsaný způsob nebezpečného uvažování – pokračuje Hvížďala – vyplývá z přesvědčení, že naše společnost může donekonečna více vyrábět, více spotřebovávat a tak dále. Odpoutat se od toho znamená začít jinak myslet. Jsme toho ještě schopni?“ Pokud by tato otázka padla ještě před cca 30 lety, mohli bychom to vnímat jako módní nebo dokonce docela autentickou záležitost. V roce 2005 s takto prvoplánovou frází o „novém myšlení“ však může u nás přijít snad jen ten, kdo ze společenskovědní literatury naposled četl Gorbačovovu knížku „Přestavba a nové myšlení ▲

6

NEWSLETTER – září / 2005 pro naši zemi a pro celý svět“ z roku 1987.

S prvoplánovou frází o „novém myšlení“ může v roce 2005 u nás přijít snad jen ten, kdo ze společenskovědní literatury naposled četl Gorbačovovu knížku „Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět“ z roku 1987.

Skutečné problémy Tyto úvahy Václava Bělohradského však (s jistou konzistencí, kterou jim upřít nelze) pokračují výčtem „skutečných problémů“. Těmi podle autora jsou: ekologická krize, imperialistická zahraniční politika USA, proamerické lokajství postkomunistických zemí, krize EU, třetí svět a různé holocausty, které jsme tam během studené války zorganizovali. A lék na tyto dnešní neduhy sociolog Bělohradský samozřejmě nabízí. Říká: „epocha postdemokracie je epochou bezmezné zabřednosti,

Obzvlášť kouzelné je pak vyznání Bělohradského o tom, že „v kritice civilizace růstu Růstu evropské myšlení rychle postupuje vpřed.“ Jaké že to civilizace má ale profesor Bělohradský na mysli? Jistě ne tu evropskou! Pokles jejího ekonomického růstu během několika poválečných dekád je totiž zcela nesporný a dobře známý! Zatímco se tedy ekonomové „staré Evropy“ čím dál tím

z níž nás může vyvést jen něco, co bych nazval naivně „přátelská společnost“.“ Tak přece. Václav Bělohradský jistě dobře ví, co mohou takovéto asociace evokovat. Závěrem svých úvah o nových, přátelských vazbách mezi starými před-přátelskými lidmi (či stále stejných před-přátelských vazbách mezi novými, přátelskými lidmi?!) si totiž posteskne: „Komunistická společnost zkrachovala. A to i přesto, že měla v některých ohledech pravdu. Zkrachovala, protože se nikdy nedokázala stát ,přátelskou společností‘.“ Dočteme-li tedy až k samému konci tyto úvahy sociologa, můžeme zjistit následující: před přečtením tohoto rozhovoru by bylo možno Václava Bělohradského označit – řekněme – za levicového liberála, dnes ho však, obávám se, bude mnohem výstižnější označit za hlasatele postmarxismu. Kategorie neomarxismu totiž u nás zůstává vedena panem Ransdorfem.

NABÍZÍME

CEP nabízí sborník č. 40/2005 „Sto let od narození Ayn Randové“, do něhož přispěli Jiří Kinkor, Vavřinec Kryzánek, Roman Joch, Michal Hynšt a Ján Pavlík. Sborník obsahuje úryvek z románu Ayn Randové „Zdroj“ i její dosud česky nepublikované texty „Objektivistická etika“ a úryvek z díla „Atlas Shrugged“. Editory knihy jsou Dina Chmaitilliová a Petr Mach. Předmluvu k publikaci napsal Václav Klaus.

CEP nabízí sborník č. 30/2004 „Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta“. Do sborníku vzpomínajícího na jednoho z největších světových filozofů přispěli Milan Sobotka, Miloslav Bednář, Marek Loužek, Ján Pavlík, František Vencovský a Jiří Kinkor. Do příloh jsou zařazeny úryvky z Kantova díla: „Kritiky čistého rozumu“, „Základů metafyziky mravů“ a „K věčnému míru“. Předmluvu napsal prezident Václav Klaus.



objednávky na www.cepin.cz, tel. 222 192 406, e-mail: [email protected] 7

■

Civilizace „růstu Růstu“ „Řekli jsme“, pokračuje V. Bělohradský, „že kvalita života závisí dnes především na dostupnosti veřejných statků, a tomu musíme rozumět radikálně: ekonomický růst ztratil smysl., nezodpovídá se žádnému vnějšku, je v kompetenci ekonomů., ale ohrožuje vše na naší planetě, od počasí, vody, měst, možnosti přežití lidstva jako živočišného druhu až po historický smysl naší lidské historie na zemi.“ Ekonomický růst považuje Bělohradský podle všeho za statek typu „bad“. Dobrá. Co je ale pak oním statkem typu „good“? Čteme-li pozorně všechno to, co napsal VB na adresu ekonomického růstu, nezbývá nám než přijít se zcela logickým závěrem, že tímto statkem typu „good“ může být leda „ekonomická stagnace“, čili nulový ekonomický růst (budeme-li považovat Bělohradského za „ko-

víc trápí nad postupně ochabujícím ekonomickým růstem svých zemí, představuje ekonomický růst pro V. Bělohradského hlavního nepřítele: „Civilizace založená na růstu Růstu“ musí být změněna v civilizaci založenou na „růstu solidarity mezi lidmi a růstu porozumění pro strukturu lidské existence.“ Ano, zde je skutečně zbytečné dodávat cokoliv dalšího.

neckonců pragmatika“), nebo dokonce „ekonomický pokles“, čili záporný ekonomický růst, nazývaný též ekonomická krize (budeme-li považovat Bělohradského za radikála).

NEWSLETTER – září / 2005

VOLEBNÍ A STRANICKÉ SYSTÉMY Martin Gregor autor působí na FSV UK Současná vládní krize v ČR opět nastolila problém nízké akceschopnosti koaličních vlád a možná až přílišné fragmentace českého stranického spektra. Do ožívající debaty o změně volebního systému a jeho vlivu na stranický systém významně přispívá kniha editorů Miroslava Nováka a Tomáše Lebedy Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání (Nakladatelství Aleš Čeněk, Dobrá Voda, 2004).

Něco za něco Když existuje shoda, že volební systém má vliv na stranický systém, je otázkou, jaký volební (a potažmo stranický) systém zvolit. Ústavní inženýrství nabízí dvě kritéria: reprezentativitu parlamentu a akceschopnost vládnutí. Na jedné straně pochopitelně chceme, aby vláda zastupovala co nejvíce voličů. Pokud vládne pouze jejich část, vládnoucí moc může prosazovat jejich zájmy zcela na úkor voličů ostatních. Na druhé straně koaliční vlády o vysokém počtu stran trpí politickou paralýzou; mají-li rozhodovat jednomyslně,

půrci podali ústavní stížnost. Ústavní soud tehdy zrušil části volebního zákona s odůvodněním, že volební systém do sněmovny by přestal být poměrný, jak je napsáno v ústavě. V této souvislosti je mimořádně poučný názor jednoho z největších žijících světových specialistů na volební systémy, prof. Reina Taagepera, který je přetištěn v recenzované knize. Autor dochází k závěru že ústavní klauzule vyžadující „respektovat princip proporcionality“ je zachována, pokud je ve vícemandátových okrscích uplatňováno pouze jedno z obvyklých pravidel přidělování křesel podle poměrného principu, při čemž může jít i pouhá dvě křesla na okrsek. Stojí za úvahu, zda by se česká politika neměla pokusit změnit volební systém do sněmovny. Pokud se nenajde politická vůle ke změně ústavy, stačilo by znovu předložit změnu volebního zákona s podobnými parametry jako před několika lety. V současné obci politických ekonomů existuje shoda, že stranická fragmentace zhoršuje výkonnost vládnutí, zvláště v období reforem. Fragmentaci lze přitom snížit úpravou volebního systému. Zastáncům současného proporčního systému lze proto v souvislosti s recenzovanou studií položit otázku: domníváte se, že jsme natolik odlišní, že tyto závěry u nás neplatí?

ZCELA NOVÉ WEBOVÉ STRÁNKY CEPu na

www.cepin.cz

• pohodlné objednávání sborníků CEPu • vyhledávání ve stovkách článků a přednášek • přehlednější informace“ 8

■

Nebývalá erudice Úprava volebního systému se v době opoziční smlouvy pojímala jako fundamentální spor o pojetí demokracie. Na jedné straně se zastánci změny snažili zvýšit stabilitu koaličních vlád, na straně druhé se odpůrci obávali zneužití moci velkými stranami. Rozhodnutí Ústavního soudu dalo zapravdu odpůrcům změn a ovoce tohoto rozhodnutí sklízíme dnes v podobě pokračující vládní nestability. Recenzovaná kniha vnáší do uvedených sporů světlo, a to s nebývalou erudicí a nadhledem. Tým, který se na sborníku podílel, zahrnuje až na dvě či tři výjimky prakticky všechny domácí autory, kteří významněji zasáhli do studia volebních systémů. Jedná se o vynikající studii, nahrazující celou řadu jiných prací; zájemce má jedinečnou šanci utvořit si plastický pohled na daný problém. Základní otázka, na niž sborník hledá odpověď, je, zda volební systémy vůbec stranické systémy ovlivňují. Ačkoli mezi autory existují jisté rozdíly, shodují se, že volební systém podobu stran ovlivnit může. Hlavní ale je, že volební systém lze snadno změnit, zatímco ostatní formativní vlivy stranických systémů, například náboženské štěpení či rozdělení příjmů, lze ovlivnit jen okrajově a nepřímo. Miroslav Novák dále upozorňuje, že debata o účincích volebních systémů zanedbá-

vá dlouhodobé a psychologické efekty volebních systémů. Znamená to, že většinový systém nejenom jednorázově zvýhodní větší strany během voleb, ale i dá podnět ke stranické agregaci mezi volbami (dlouhodobý efekt). Dále způsobuje, že voliči se rozhodují strategicky (psychologický efekt), tj. že zvažují, zda jejich hlas pro malou stranu nepropadne. Zavedení většinového systému znamená podnítit vznik stran jako koalic blízkých zájmů a zajistit naopak propad stran, které nemohou koalici utvořit (zde se nejvíce citují komunisté). Pokud bude extrémistická menšina geograficky rozptýlená, pak její šance na reprezentaci v parlamentu dokonce klesnou na nulu.

každá strana má obrovský vyjednávací potenciál. Je nutné zvolit optimální mix obou kritérií. V naší zemi se až donedávna zdůrazňovalo první kritérium. Publicisté v médiích varovali před „agresivní vládou“ silné strany, reprezentující pouze vybranou skupinu obyvatel; zhoršuje se s údajně nízkou politickou kulturou, vysokou politickou korupcí a slabými mechanismy politické kontroly. Takové námitky se mohou opírat o racionální fundamenty. Nicméně když nezasvěceně pozorujeme, jak malé strany a politicky neorganizované skupiny provádějí politickou kontrolu, shledáváme, že nedělají nic jiného než velké strany – bojují o vlastní přežití v nemilosrdné politické soutěži. Existují vážné důvody k domněnce, že česká debata zanedbává druhé kritérium a tím zavírá oči před riziky politické paralýzy dané slabým vládnutím. Když vládne koalice tří stran, kde každá strana má poměrně přesně definovaný zájmový sektor, lze jen stěží stabilizovat veřejné finance a provádět strukturální reformy. Také vyjednávání o rozdělení výhod z jednorázových bonusů (privatizace) se prodlužuje. V době opoziční smlouvy byl proveden legitimní pokus o změnu volebního zákona (zmenšení volebních obvodů, d’Hondtova formule přepočtu hlasů na mandáty). Ačkoli změnu volebního zákona schválil parlament, od-

Intelektuálové a socialismus*

Recommend Documents