19. Září 1938 Vážený čtenáři, toto je můj deník, jež jsem začal psáti v září roku 38, protože mne čekala dobrodružství, o kterých moji vrstevníci čítávali v rodokapsech, či jen tak si je představovali při cestách z biografu. Ale aby má vyprávění byla trochu strukturována měl bych napsat několik slov o mne. Jmenuji se Jenda Kosík a pocházím z pražské měštanské rodiny, ve škole mám dobrý prospěch a zajímají mne předměty jako je přírodozpyt, tělesná výchova a historie. Jsem studentem státního reálného gymnázia v Křemencově ulici, stejného gymnázia, které studoval Voskovec s Werichem. A nastupuji do posledního ročníku. Mojí další vášní je skauting. chodím do oddílu, který se jmenuje jednička, ale s hochy jsme se shodli, že to není dobrý název a mnohem lepší by byl název, který odkazuje na historii a sílu českého národa. Uvažovali jsme o názvu Veneta podle mocného kmene, který sídlil na našem uzemí. Ale protože teď musíme řešit závažnější problémy, není tak důležité jak se budeme nazývati.
Mobilizace 19. září 1938 Z Anglie a Francie podaly ultimativní požadavek o podstoupení pohraničí a oblastí s více jak 50% německy mluvících obyvatel Německu, v jehož čele stál Adolf Hitler.
23. září 1938 v deset večer jsme zaslechli z rádia tuto zprávu. č.183/1938 Sb.z. a n. ze dne 23. září 1938, o vstupu státu do branné pohotovosti (mobilizace) Vláda republiky Československé vyhlašuje podle §57. odst.1 a 3 zákona ze dne 13. května1936, č. 131 Sb.z. a n., o obraně státu, den 23. září 1938, jimž byla nařízena presidentem republiky podle §23. branného zákona mobilisace, za den vstupu státu Československého do branné pohotovosti. Jan Syrový v.r. Protože jsem zprávy o mobilizaci poslouchali už několik dní dopředu, byli všichni záložáci stejně jako můj otec připraveni. Tata měl svůj kufru zabalený už 19. Maminka mu ještě nasmažila řízky, přibalila karton cigaret a dala celou štangli sálámu. Až do půlnoci jsem se s tatínkem bavil o tom, co mám všechno zařídit, kdyby v té válce padl, říkal mi, kdo nám co dluží a kdo nám pomůže. Pak mne objal. Odcházel brzy ráno na první vlak, aby se mohl hlásit na posádku. Ten den naše republika měla ve zbrani 1 250 000 mužů, kteří byli připraveni ji bránit. Ani nevíte, jak jsem byl rád, když se smutný otec 3. vrátil domů. Později vyprávěl, jak vybavily bunkr, vyčistili perimetry, nakreslili si střelecké mapy, udělali výdřevu. A byli připraveni na dlouhé obléhání. Jenže pak přišli fritzové a vysmáli se jim do očí.
Mnichovský diktát 30. září 1938 Dnes jsem si s chlapci ze školy koupili noviny, vévodil jim titulek o Mnichovském diktátu. Francie, Anglie - naši spojenci, se rozhodli za našimi zády darovat pohraničí Němcům. Dohodli to v Mnichově spolu s Němci a Italy. Za zrádné Angličany : Neville Chamberlain, Édouard Daladier, zástupce Francie, Adolf Hitler za Nacistické Německo a Benito Mussolini za fašistickou Itálii.
9. října 1938 Jel jsem pomoci strýci Jirky Nepožitka, který měl statek v pohraničí, potřeboval pomoci s vystěhováním. Jirka byl můj kamarád ze skauta, tak jsem rád (mohu - li zde toto slovo použít) souhlasil. Nicméně to, co vypadalo jen jako těžká práce, se změnilo v něco neskutečného. Už cestou do Liberce nás upozornili četníci, že je tu životu nebezpečno. I když jsme jejich slovům nevěřili, brzy se měla ukázat jejich pravdivost. Když jsme přijeli na statek, zrovna si nějaký vypasený Němec prohlížel Páně Nepožitkův dobytek, a sjednával cenu za který ho odkoupí. Cena byla směšně nízká, ale stále lepší než kdyby musel být dobytek utracen nebo pošel cestou, pro nedostatek pícnin. Celý den jsme nakládali a až jsme naložili dva plné žebřiňáky nábytkem, oblečením a vším, co se na ně vešlo. Na večer jsme vyjeli, abychom se stihli dostat zpět do republiky před tím, než vyprší ultimátum. Asi po hodině jízdy se stalo něco nepředstavitelného. Z lesa na nás začali střílet - Němci z Freicorpsu (Sudetoněmecké bojůvky) a na jeden vůz se jim podařilo hodit zápalnou lahev. Naštěstí nám přišlo na pomoc české četnictvo. Ale z pana Nepožitka zůstal zlomený muž, na voze měl všechny cennosti. Za tři dny si vzal život. Zůstala po něm vdova a tříměsíční syn.
15. března 1939 Dnes byla zrušena Naše Druhá republika a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. A znovu jsme byli postaveni před hotovou věc, pan prezident Emil Hácha, byl v Berlíně donucen k podpisu. Nicméně, než se vrátil do Čech, na naše území vstoupily jednotky německé armády, v čele se samotným Hitlerem, který si vychutnal okamžik slávy a pokoření Českého národa tak, že předjel vlak pana prezidenta a uvítal ho jako hostitel na Českém Pražském Hradě.
19. března 1939 Dnes jsem vedl skautskou schůzku. Karel Arnaut nepřišel již po druhé na schůzku. Začínám mít o něj obavy. Hlavně potom co Michal Rousek, skaut prvního stupně, řekl, že viděl jak u Arnautů bylo minulý týden gestapo a celou rodinu odvedlo na výslech. Protože Karlova máma schovávala obrázek Masaryka a Beneše a prý pomáhala odboji. Karlova tátu asi nečeká dobrý osud, neboť je to Žid.
17. listopadu 1939 České vysoké školy v protektorátu byly uzavřeny vyhláškou říšského protektora Von Neuratha. Německá universita v Praze samozřejmě fungovala i po 17. listopadu 1939 dále a převzala některé budovy a ústavy uzavřené university české. Stejně tak dále fungovaly Německé vysoké školy technické v Praze a Brně, které taktéž převzaly některé budovy uzavřených technik českých. Jiné budovy (např. budovu Právnické fakulty v Praze, Kounicovy koleje v Brně) využily německé bezpečnostní orgány. Fakultní kliniky dál fungovaly jako nemocnice, ale již bez studentů.
28. Řijna 1940 Byl zakazán Junák, s chlapci jsem si řekli, že se uvidíme, jen né v klubovně, protože by to bylo až moc nebezpečné
Operace Anthropoid 6. Březen 1941 Tátu poslali na totální nazasení do říše, někam k Mnichovu. Do konce roku v Německu nasadí ještě 1 500 000 lidí ze všech podrobených národů. Dnes jsem si našel práci v papirnictví, abych mohl živit mámu a sestru.
27. září 1941 Byl jmenován nový říšský protektor Reinhard Heydrich, jako svoji první věc v úřadě zavedl stanné právo. Nikdo si teď nemůže být jistý před ničím a před nikým.
Prosinec 1941 Byla krutá zima, ani doma se moc netopilo, uhlí a dřeva byl nedostatek. jídla na potravinové lístky bylo poskromnu a tvořili se na něj dlouhé fronty. Od táty přišel dopis, prý pracuje v továrně na letadla. Minulou neděli, když jsem šel z kostela, počkal si na mne Jirka Nepožitek v průjezdu u kostela. Když jsme byli sami, tak se mne zeptal jestli bych mu nemohl večer s něčím pomoci, že u něj budu moci přespat i přes policejní hodinu. Když jsme k němu přišel ještě před setměním, nabídl mi slabý čaj, chvilku jsme nezávazně klábosili, když přede mne dal dva rozepsané průkazy a řekl: ” Honzo pomoz mi, ty umíš psát švabachem. Napiš tady do těch ubytovacích lístků tahle jména Jan Kubiš a Josef Gabčík. Pak mi vysvětlil další plány.
29. Prosince 1941 Já a Jirka Nepožitek jsme dostali povolenku k návštěvě prarodičů v Nehvizdech u Prahy, u kterých jsme měli přespat. Po příjezdu jsme se nahlásili na místní četnické stanici. Po setmění jsme vyklouzli i s dědou Nepožitkem zadní brankou a šli ke hřbitovu. U hřbitovu jsme si lehli a čekali. Asi po hodině se rozhučely motory letounu a na louku před námi se začali snášet bílé padáky. Jakmile začali dopadat na zem strhávali jsme z padajících krabic padáky a ty zakopávaly, krabice děda začal nakládat na žebřiňák. Jeden z parašutistů se při doskoku zranil, tak jsme ho také museli naložit na žebřiňák. Bohužel si přeletu letadla všimli jiní lide. Jen tak tak jsme vše stihli ukrýt za dvojitou stěnu ve stodole, když k nám do baráku přišli vojáci a všechno prohledali. Té noci nikdo nespal. Oba muži se nám představili jako Jan Kubiš a Josef Gabčík, moc toho nenamluvili. Jen jsme se mohli domýšlet, proč jsou tady. Za pár dní jsme se s nimi vrátili do Prahy (k cestě jsme použili dokumenty, které jsem padělal), kde si je převzali lidé z OSVO (Obce Sokolské v odboji). Na delší dobu byl klid.
Atentát 13. května 1942 Z Německa nám přišel dopis, že táta zemřel při náletu na továrnu, ve které pracoval. Jeho tělo bylo pohřbeno do masového hrobu. Celý večer maminka plakala, když sem ji přišel konejšit, vzala mne za ruku a řekla: “Pomsti ho, prosím,” řekla. Slibil jsem jí, že nebudu mít klid dokud bude žit jediný nacista, který tuhle hroznou válku rozpoutal. Pak už nikdy neplakala.
20. Května 1942 se u nás objevil Gabčík, vůbec netuším kde vzal moji adresu, a začal povídat: “Naši spolupracovníci jsou zraněni, musiš je se svým kamarádem zastoupit.” celý týden jsme s Jirkou připravovali, co nám řekl.
27.května 1942 Asi bych měl napsat, co psali tehdejší noviny: Dne 27. května 1942 příslušníci desantu Anthropoid společně s rtm. Valčíkem, příslušníkem desantu Silver A a npor. Opálkou z desantu Out distance zaútočili na vozidlo zastupujícího říšského protektora Heydricha. V rozhodující chvíli sice selhal Gabčíkův samopal, ale Kubiš hodil na vozidlo nálož z upraveného protitankového granátu. Heydrich, který v rozporu s bezpečnostními předpisy nechal zastavit vozidlo, byl při výbuchu zraněn střepinou. 4. června 1942 přes veškerou péči lékařů na následky zranění zemřel. Ale pravdou je, že na místech Opálky a Valčíka jsem byl já s Jirkou. Hned po atentátu jsme se rozdělili, já s Jirkou jsme utíkali domu, Zatím co Kubiš s Gabčíkem, utekli a schovávali se po kontaktech a druhý den byla na jejich halvy vypsána odměna 10 000 000 říšských marek.
Útěk 27.května 1942 Doma jsem mamince řekl, co jsem udělal. Ona mne za to pohladila po vlasech a políbila. Věděl jsem, že musím utéct. Už večer jsem byl s Jirkou schovaný na tendru vlaku do Budějic. Tam pro nás přiletělo malé letadlo, které pro nás poslali spojenci. To nás odvezlo do Švýcar, které byly neutrální a byla tam Britská ambasáda. Za pár měsíců po útoku jsme byli ve Skotsku připravováni s ostatními nováčky v českých barvách.
Výcvik komandos 13. Únor1943 Když jsem se dostali do Anglie, rovnou jsme byly zařazeni do parašutistické diverzní jednotky. Šest měsíců jsem se já s Jirkou a novými kamarády připravoval v té nejtrvdší škole pro vojáky- SOE - Special Operations Executive (česky: Oddělení pro zvláštní operace) což byla zvláštní sekce britské zpravodajské služby MI6 založená na popud Winstona Churchilla během 2. světové války a zaměřená na vedení boje nestandardními metodami. Mezi mé nové kamarády patřil hřmotný venkovský synek Lukáš Semera, který vynikal svoji silou, jeho mladší bratr David hrozně šikovnej kluk s výbušninama. Táké jsem se zde setkal s Michalem Russellem Rouskem, se kterým jsem se znal už z Prahy. Nikdy nám neřekl co znamená to slovo Russell, ale vždy byl tak drsně nabroušenej, že sme z něj měli respekt, ať už to znamená cokoliv. Také zde bylo několik chlapců z Moravy a Slovenska. Po velmi náročném výcviku, který zahrnoval přípravu výbušnin, střelbu z pušek všech typů, jsme byli připraveni na konečnou zkoušku. Každý z nás dostal nůž a byli jsme vysazeni do lesa, kde jsme se o sebe měli týden starat. Velmi rychle se ukázalo, že nejlepší potravou jsou ryby, nejvíce tepla člověk ušetří, když spí na podestýlce z chvojí. Tímto testem jsme prošli všichni. Namaloval jsem portrét Russela.
Výcvik osádky tanku 16. únor 1943 Po krátkém oddychu, jsme se vrátili ke specializacím. Jeden muž z Moravy co s námi nastupoval výcvik, myslím že se jmenoval Pavel, dostal po záchvatu z výsadku zápal plic a zemřel, ještě dříve než mohl zabít svého prvního nácka. Já jsem dnes dostal přidělení na výcvik s tankem. Když jsem přišel dostal jsem do rukou typ pantera, kdybychom je potřebovali k diverzní činnosti. Ovládaní tanku bylo úplně jiné než u klasického Cromwellu IV, na kterém jsem se učil. Ale k večeru se nám podařilo zničit cíl na první náměr.
Život na Základně 17. únor 1943 Ti Angličané jsou zvláštní lidé. Myslím, že našinec nikdy nemůže pochopit jejich smysl pro humor a chuť na čaj s mlékem přesně o páté. Dnes jsme třeba viděli jejich satirickou komedii o Hitlerovi a jeho psu. A i když nejsem divadelní kritik, tak mohu říci, že to bylo ubohé. Až na slečnu Claudii, která celému představení dávala jistý půvab. S Chlapci ze skupiny jsme si řekli, že připravíme vlastní večerní varieté. Anglánům ukážeme co je to humor.
První ostré nasazení 21. února 1943 Dostali jsme rozkaz k první akci. Na jedné základně ve Francii jsme měli za úkol dobít malou telegrafní základnu a najít tam určitou šifrovací knížku. Na místě seskoku nás měl čekat kontakt, nicméně nás vítr a letouny RAF odnesly o pěkný kus dále. Proto jsme se dostali do časové tísně. Než jsme se dostali ke kontaktu prožili jsme mnohá dobrodružství. Kontakt nám předal informace a my nemohli na nic čekat. Obklíčili jsme radio stanici, ze které se ukázala nedobytná pevnost chráněna nesčetně vojáky. Pokusili jsme se je překvapit, ale všimli si nás a pokropily nás dávkou ze samopalu. Jirka, který ležel vedle mne byl na místě mrtev. Lukáš to koupil do nohy. (Chlapci z Moravy a Slovenska padli skoro všichni, když kryli náš ústup.) Naštěsí se Davidovi povedlo umístit bombu u větracího systému a pak už byli naši. Všechny jsme je postříleli. získali jsme šifrovací knížku, a pak nás už jen čekal ústup k letounu. První akci nás přežilo jen pár: Já, Lukáš, Russell a David. Mrtvé jsme museli nechat osudu.
Enigma 10. března 1943 Celý den bylo sychravo, popíjeli jsme čaj v táboře a čekali na rozkaz. Když se David vytáhl malou skříňku co ukořistil v Bunkru při první akci a začal se v ní hrabat. byla plná ozubených koleček s číselníky a k sobě měla přidělanou klávesnici, jako psací stroj. Až později jsem se dozvěděl, že to byla enigma.
15. března 1943 Byli jsme vysláni na ponorku, kde jsme získali chybějící části k enigmě a mohli ji opravit.
17. března 1943 Konečně jsme dešifrovali první zprávu. Každý z nás si myslel, že když jsme takové hlavy, tak nás velení pošle do tepla někde v Lengley, abychom pracovali pro CIA. Ale místo toho přišel rozkaz na frontu.
Wolfenstein 1. Května 1943 Dnes do “brífingrůmu”, jak se tady v Anglii říká zasedačce přišel podívat jistý pár vyšších důstojníku. Zajímavé bylo, že jeden z nich byla žena. První k nám promluvil major David Duchovny, kterému ale všichni říkali Foxi. Na jeho očích bylo vidět, že už viděly hrozné věci. Žena moc nemluvila, jmenovala se major Dana Sculliová. Fox nám řekl, že Hitler se zajímá o paranormální jevy, mystično, okultismus a temné síly. Proto vytvořili tajnou jednotku přezdívaná Hydra v čele s doktorem Mengelem. Hlavní cíl této jednotky je upravit DNA tak, aby vznikl nadčlověk. Odboj získál informaci, kde se tajné centrum výzkumu nachází a rozhodne se zajistit vzorky z pokusů.
7. Května 1943 Seskočili jsme někde v Rumunsku, je tma prší a kolem nás jsou vlci a medvědi, ale i ti mají strach z toho co na ně číhá ve tmě.
8. května 1943 Je po boji, v noci padlo spoustu kamarádů. Russell jedno to stvoření musel zabít až nožem i když předtím do něj nasázel celej zásobník svého stenu. Teď na světle je viděť že tato stvoření mají s lidma společnou jen humanoidní postavu. Člověk by těžko řekl, že tyto věci plné hadiček a s nezdravou zelenou barvou, kdysi byli lidé.
Miny v Písku 3. září 1943 Ráno jsme se přes Messinský průliv začaly přepravovat 5. britská a 1. kanadská divize 8. britské armády pod velením Bernarda Montgomeryho, u které jsme sloužili i my. Po hladkém vylodění naše jednotky téměř beze ztrát obsadily Reggio di Calabria a okamžitě jsme zahájily postup na sever. Postup však byl velmi pomalý, i když naše jednotky nenarážely téměř na žádný odpor. Důvodem byla naprosto spálená země, kterou jsme zde nalezli a také spoustu min.
5. září. 1943 Vezli jsme se na pancíři jednoho z tanků kolony, když se ze předu ozval výbuch. První tank najel na minu. Každá z jednotek musela dát jednoho člověka, aby vyklízel cestu. Od nás se přihlásil David. Počínal si šikovně a statečně. Ale když vyndaval třetí minu, stala se hrozná věc. Jeden z bandy nováčků, který k nám byl přidělen, se rozběhl k Davidovi a řval na něj: „co se loudáš vždyť nás tady všechny odkráglujou.“ Jmenoval se Prokop Kopečný, ale my jsme mu stejně říkali jen PČ. Když doběhl k Davidovi udělal krok stranou do míst, kam se ještě nikdo nedíval. Mina mu utrhla ruku a obě nohy. David přežil, ale výbuch mu protrhl oba bubínky.
Ochrana Konvoje 12. září 1943 Nastala zmatená situace, dostávali jsme rozkaz přes rozkaz a nevěděli jsme kam se hnout. Těmito posuny jsme přišli takřka o všechno palivo. Velitel rozkázal zastavit motory a v tu chvíli se na náš konvoj snesly německé střemhlavé bombardéry. A Jerižské zvony v nás zabili poslední hrstku statečnosti. Všichni jsme naskákali do příkopů u cesty a nechali na sebe dopadat spršky hlíny. Po dvou minutách byl konec, na cestě zůstala jen hořící torza našich tanků. Ty zbylé jsme se pokusili dostat do lesa do bezpečí, ale na cestě nás ještě 2x zastihla letadla. STUKA JUNKERS 87
12. prosince 1943 Dnes se Československo vrátilo na mapu Evropy. Máme další důvod proč bojovat. Byla podepsána dohoda mezi Benešem a Stalinem. Sověty nám přijdou na pomoc a z Čech se stane most mezi východem a západem.
Archa úmluvy 15. prosince 1943 I když nám bylo slíbeno, že Vánoce strávíme v klidu v Anglii, dnes byl nástup a letadly jsme přeletěli půlku světa. Když jsme vystoupili, poprvé v životě jsem viděl Číňana, byl malý v žluté tóze a vysvětli nám, co je našim úkolem: Hitler byl blázen do archeologie a mýtů. Jedním z jeho největších archeologických úlovků byla Archa úmluvy. V této Arše viděl Hitler velkou hrozbu a chtěl jí použít jako ničivou zbraň, se kterou dobyje celý širý svět. V tom se mu ale snažili zabránit tajné skupiny, které byli tvořeny z těch nejlepších vojáku z celého světa. Těmto skupinám se podařilo z různých indicií a artefaktů najít archu dřív než Hitlerovi, který po zjištění, že mu někdo archu vyfouknul povolal početnou skupinu SS, která měl za úkol je najít a sebrat archu. Skupina SS nemohla skupinu dlouho najít, až je nakonec vystopovala v temných horách východní Asie...
24. Prosince Dnes nás čeká bohatá nadílka, Němci nás obkličují a my zde chráníme nějakou starožitnost. Nevím, jestli už někdo v dějinách umíral pro míň.
Tobruk 4.června. 1944 Konečně jsme se vrátili z té hrozné zimy, kde jedli jen rejži a malovali barevným práškem na zem. V hospodě jsme se setkali s pár našima co byli u Tobruku. Když nám vyprávěli, jak na ně ve vlnách najížděli tanky, které se střídali s nájezdy domorodců. A do všeho se míchal prach, písek vedro a slunce. nebylo nám nejlépe. Chtěli jsme jim říci co jsme zažili v Asii, ale asi by si mysleli, že si z nich děláme srandu a dělalo by to jen zlou krev. Pro československé jednotky to byla největší válečná akce na Blízkém Východě a v Severní Africe. Československý pěší prapor pod velením podplukovníka Karla Klapálka o síle 643 mužů zde od 21. října do 10. prosince 1941 hájil nejvíce ohrožený západní úsek pevnostního perimetru. V bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků praporu, 26 bylo těžce a 55 lehce zraněno. Jo a abych nezapoměl, dnes byl dobyt Řim.
Normandie 6.června.1944 Vlastně jsem ani nestačil postřehnout, co se dělo, včera nás nahnali do lodí, kde jsme začali fasovat vybavení. Na moři byla bouřka a vše hrozně houpalo. Několikrát jsem se pozvracel a nebyl jsem sám. Radost z toho, že jsem se dostal na čerstvý vzduch vystřídal panický strach z toho, že nás naskládaly do malých vyloďovacích člunů. Motory hučely a my se blížili k plážím, na kterých čekala smrt. I když celé dopoledne probíhala dělostřelecká příprava, němci na plážích byli pevně zakopání a připraveni. Já, Lukáš a Russell jsme byli v jedné lodi. Když se otevřely dveře, první dvě řady mužů padly dávkou z kulometu. My ostatní jsme naskakáli do ledové a krvavé vody, která nám byla až po krk a místy jsme museli i plavat. Protože pod vodou byly proti tankoví ježci, které jsme v Čechách vymysleli, tak lodě nemohli přirazit až ke břehu. Na břehu jsme se skryli za dunu, do které se každou chvíli zakusovaly kulky. Tu se vedle nás objevil David, rozdal nám trubkové Bomby, řekl za mnou hoši a utekl do bojové vřavy.
7.června. 1944 Našli jsme Davidovu mrtvolu, měla kulku v zádech, zastřelil ho nějaký Němec, který předstíral mrtvolu. Michal vzal bajonet a obešel všechny mrtvoly a do každé ho vrazil.
Vlajka v Reichstagu 2. května 1945 Rusové dnes vztyčili vlajku nad dobytým říšským sněmem, aby pózovali novinářům. Pochopitelně jsme se jim vysmáli. Sněm byl totiž dobyt už 30. a vlajek viselo hned několik. Abychom si krátili dlouhou chvíli, každý z nás tří udělal vlajku a pověsil ji, co nejvýše dokázal vždy, když šel okolo ruský oficír. K půlnoci jsme se porvali, s bandou rudoarmějců, potom co jsem předvedl svůj precizně připravený kousek: “Jsem rusák, co ožralej vyvěšuje vlajku na sokl od lampy a pózuje pro fotografy.”
Boj o rozhlas Potom, co jsme přešli přes české hranice, byli jsme jak na trní. Ale rozkaz stát na demarkační linii u Rokycan byl poslední kapkou. A my se rozhodli dezertovat. Na pomoc Praze jsme vyjeli v erárním jeepu vypůčeném od armády USA a rychle jsme dojeli do zabarikádované Prahy.
