Jindy jen holý prst (hliněné básně)
Ivan Petlan
(nesoudržný výbor z poezie) Brno 2010
Jaro
Není to kříšení podzimu Když znovu rýčem obracíme kapsy hlíny Hledáme co jsme nepohřbili
Zkameněliny
Fosilní zbytky nahých Najád vypadají jak z hlíny (Naštěstí pálené helénským sluncem) Ohledávám je očima Hraniční kameny mezi mořem a zemí
***
Láska k nepřečkání Platon v Altamiře Dny trhané z kalendáře řinčí jak válcované plechy Dál hliněný vyhlížíš polibek na čelo jako šém Křídlovky místo křídel Slunce jak mosazné dusítko Kolena z osikových suků A ruce ruce ruce rozpochodněné
Delta (Úsměv džungle)
Cítím že její výsostné vody jsou teplé (teplé a plné tepu) Ovšem tam kde je zazřít zelený břeh jsou teprv převisy vegetace Šlachy lián Stromy a na nich široce rozvřeštěné spony ptáků Konfety motýlů sypou se oslavně… Blížíš se ale dno dno je tušené a měkké Bláto protkané kořeny až v pouhou provlhlou spleť Kořeny stromů a bylin a zubů lidojedích Kotvu co spustíš už nikdy nevymaníš Kotevní lano přijaté stane se dalším tu z tuhých kořínků a kotva nadějí potopenou Co si zde počít má opilý šíf A což teprv já jenž neznalý vodních zkratek připlouvám vlakem
***
Hodina pravdy Poprvé donaha A zase nic než tajemství A Adam ve mně nevěřícně si přepočítává žebra
Šílenec
Dva lunty luny hodit psům A když se o ně poperou Se zuřivostí veškerou Mohou mi zítra hlídat dům Jsem vybíravý k zvířatům Tak jako nechci kdekterou Navečer nudit operou Než přitisknu ji ke vratům Psi rozumějí lidskosti I oné dívce v mušelínu Co včera nocí v úzkosti Prchala dolů směrem k mlýnu Teď v tichu vlezlém do kostí Sám tedy kráčím pohřbít hlínu
SMRT BEDŘICHA Chudáčku Béďáčku! Co se ti to jen stalo!? Mami…! … … … … … … Ale dej ho hluboko! Aspoň tákhle! Dnes budou vyvážet kontejnery… To ale nesmíme Byl to křesťan jako my Nejdu do práce Packám přes pole k lesu Lije a bláto klouže a lepí se Vzal jsem si nejlepší boty Byl jsem na tebe i zlý Ale byl jsem na tebe i hodný Igelitová rakev těžkne v ruce Zazpívám ti pak písničku Hluboká díra (Skoro přesně tákhle) Vysypu tě z pytle – nikdy jsi netoužil být námořníkem Do hrobu ti házím kytičku pampelišek Ty jsi měl nejradši Promiň že jsou odkvetlé ale žluté už nerostou – vždyť víš, vzpomeň si (a prší) Nevím nerozumím tomu Jenom mě napadá: To muselo být šílený když umřel Presley 18. května 1999
TKLIVEC
Na podzim, ano, nejlépe se zmírá I sama země hrob už stele si Jak anděl Zmaru vítr nad lesy sype své listí v kompost všehomíra Na podzim, ano, věřil bys že víra řídne – jak stromům jejich pačesy Piáno má než černé klávesy... Vždyť celé dny jen čekáš na kurýra který ti všecko odnese Jen chandra splín a deprese jsou to co po něm zbude ti Čím dál dřív slunce ptá se zdali už se dnes u vás doma balí – noc zabírá tvé Sudety
(7. listopadu 2008)
***
I láska má svá údobí Zrání... A podzim ve vzduchu co rozvoněl se hlínou – ne ještě tou z hald za hroby tou z polí jen z nichž strašáci druh za druhem se vytrácí až nemá kdo plašit předtuchu že snad i polibky hynou...
***
Prahnu po ní jak vyschlý džbán širokým hrdlem dokořán Neglazovaný hliněný bez ozdůbek a bez ceny Jak džbán prázdnější nad slova Puklina u dna vlasová...
***
Mám – nemám? Škubu kopretinu (to už je úděl kopretin) Jak vodou jdu... jak na vzdor bahnu... Nic nedotáhnu na co sáhnu – – i to bude jen na půl plynu až si pustím plyn!
* * * (Psaní)
Někdy mám strach a tetovací jehlu a buben s napjatou kůží své vlastní milé Někdy mám ploché kameny a měděná dláta Jindy jen holý prst a kalužinu bláta
DOPIS
Možná to řeknu možná ne možná se ještě setkáme Možná ti ještě napíši slova co papír neslyší
Možná to řeknu možná ne Koledu žebrej, Štěpáne Nastav si kornout na spoustu tmavomodrého inkoustu
Možná je srovnám do řádků pár písmen modrých ostatků Pár slůvek modrých jako blues a hojivých jak antabus
Možná se srovnám do řádků Čtvrtek se vzbudí do pátku Pár písmen modrých jako blues si zatím zkouším na ubrus
Propadlo noci – bílý list Na nebi hvězda ametyst souhvězdí Diadému
Hvězdy se nocí propíjí Pero je uschlou rafií hodinám ulomenou
z východní hvězdné oblohy (Náš vesmír Golem nebohý má čelo plné šémů)
Golem měl mírnou nehodu – šém kutálí se ze schodů Slova ho nedoženou
V Brně, leden 2008
Sidžo (korejské variace)
Na sněhu v kopci je pár šlápot jara Přes bílý roubík pokřikuje hlína
Už raší bláto Taje na stráni To samo jaro srká s námi z vína
Už s námi jaro usrkává vína A zima couvá a s ní noc tak stará
Však nejen zima i noc pohasíná a rozzívaná hvězdy zahání
Prchají hvězdy – a daleko vpředu měsíc můj přítel – jak já plný vředů
Mizí i měsíc Jako já je bledý a sám a sám a na tváři má vředy
Opilá stráň má boky rozblácené To jaro s námi vína přihýbá si
Zimní srst svahů zvolna pelichá Zasedlo s námi k vínu předjaří
Však nejen zima i noc už má vrásy a do úkrytu kamsi hvězdy žene
Zima i noc se brzy vypaří Zívají hvězdy shůry do ticha –
V čele jde Měsíc bez bázně a hany bledý jak já i v tváři poďobaný
stříbrné noční hejno komáří Měsíc jak já je zbodán ve tváři
Sidžo (korejské variace)
Staví si hnízda vlaštovičky pilné Zkouším to po nich ruce nešiky
Vlaštovky těží bláto z kaluží Slepují hnízda To já nedokáži
Namísto hnízd já plácám veršíky Žasneš jak snadno lež mi k pravdě přilne?
Tak patlám verše, slova k sobě váži Při tom se lež mi k pravdě přidruží
Příteli zklidni hladinu své žluči – Já stavím z bahna jak mě ptáci učí
Že porušil jsem něco z lidských norem? Já stavím z bahna – ptáci jsou mi vzorem
Vlaštovky pod krov svoje hnízda lepí Takovou stavbu stvořit neumím
Létají s blátem – hledím na vlaštovky Na stavbu hnízd já byl bych nešika
Slepuji slova – pojím k rýmu rým Tak někdy přilnou k pravdě lež a klepy Ty divíš se, co beru do zobáku? Já tvořím z bahna – po vzoru těch ptáků
Tak lepím verš až báseň naříká jak k jedné pravdě lží přidávám stovky Že v očích lidí dílo moje ztrácí? Já stavím z bahna – vzorem jsou mi ptáci
(Bonus track)
Paul Verlaine
FAUN
Hliněné soše ztuhl smích. Faun tuší na svém trávníku, že klidné dny jsou jako vích, hoří a spějí k zániku. Ty chvíle kroků mých i tvých – melancholických poutníků – tichnou do bubnů vířivých, do tamburín a povyku.
Jindy jen holý prst (hliněné básně) příležitostný a nesoudržný výbor z poezie pro Šonov, Dorotin dvůr 17. července 2010 © Ivan Petlan, 2010 foto © Pavel Fara, 2010
