Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852)
R E V I Z O R Premiéra 19. březen 2010, Mahenovo divadlo
Režie:
Ivan Rajmont
Dramaturgie: Martin Dohnal Překlad:
Zdeněk Mahler
Scéna:
Martin Černý
Kostýmy:
Jana Preková
Osoby a obsazení: IVAN A. CHLESTAKOV, úředník z Petěrburku ….…………
Martin Dohnal
A. A. SKVOZNIK-DMUCHANOVSKIJ, hejtman ..................... Zdeněk Dvořák ANNA ANDREJEVNA, jeho žena .......................................... Dita Kaplanová MARJA ANTONOVNA, jeho dcera ........................................ Magdaléna Tkačíková j.h. OSIP, Chlestakovův sluha ……………………………………
Petr Panzenberger
LUKA CHLOPOV, školní inspektor ....................................... Ondřej Mikulášek jeho žena ..........................................................................
Marie Durnová
A. F. LJAPKIN-ŤAPKIN, okresní soudce ............................... Bedřich Výtisk A. F. ZEMLJANIKA, správce chudinského ústavu …………... Jiří Pištěk IVAN KUZMIČ ŠPEKIN, poštmistr ……………....................... Jindřich Světnica PETR IVANOVIČ DOBČINSKIJ, statkář …………................. Jaroslav Kuneš PETR IVANOVIČ BOBČINSKIJ, statkář …………................. Jaroslav Dufek SVISTUNOV ……………...........................................
Martin Sláma
číšník ...................................................................................
Miroslav Výlet j.h.
MIŠKA……………………………………………………………...Jaroslav Knesl j.h. Záštitu nad představením převzal generální konzul Ruské federace v České republice V. V. Děrgačev. Po premiéře se na společenském setkání uskuteční křest III. dílu publikace Evy Šlapanské Jubilanti činohry Národního divadla Brno 2010. Reprízy: 20., 22. a 30. 3., 21. a 28. 4., 25. 5. a 7. 6.
Dramaturgův úvod k hlubokému sestupu do života a díla N. V. Gogola Gogolova osobnost se mi skládá do deseti poznámek, poznámek možná velmi diskutabilních. a) Gogol je příkladem neúspěšného člověka, velmi neúspěšného umělce. Neuspěl ani jako básník, malíř a kreslíř, ani jako pedagog, ani jako historik a už vůbec ne jako dramatik (ohlas na Revizora byl strašný, Ženitba byla přijata s nejvyšším posměchem a odporem). b) Neúspěšnost však z určité části vyplývala z toho, že Gogol byl k sobě kritický, hyperkritický, spíše až nemilosrdný. V průběhu života sílila jeho dispozice neodpouštět sám sobě. To se jistě nemohlo obejít bez bolestných důsledků. c) V jeho životě sehrávala důležitou roli snaha být na správné straně. Brzy však vystřízlivěl a dospívá k poznání, že je nicotné a trapné bytovat na správné straně ve světě, který si libuje ve všem, co se třpytí a blýská. Změna nastává už v době petěrburgského živoření, jejíž finálním produktem byl odpor k tomu, k čemu se původně chtěl vztahovat. d) Velké útrapy mu způsobovaly mučivé pochybnosti o sobě samém, ale také obava z toho, že mu něco podstatného v životě a tvorbě uniká, že nic podstatného nevidí, dává přednost vzhledu místo vhledu. e) Hledání ho přivádí do mnoha končin mimo Rusko. Jeho životní příběh je novou historií marnotratného syna, jehož pouť je poutí k sobě samému, do hlubin nitra. f) Na cestě k sobě samému zažije pravé obrácení, pravou proměnu, pravý obrat, a stává se hluboce věřícím pravoslavným křesťanem, který se chce vrátit ke kořenům, na které se musí znovu rozvzpomenout. Jeho okolí ho začalo považovat za pomatence, blouda a fanatika. V roce 1848 navštívil Jeruzalém, ale dodnes se v literatuře nesprávně uvádí, že k cestě došlo o čtyři roky dříve, a že tedy jeho Vybraná korespondence (z r.1847) je důsledkem „quazimystického prozření“. g) Za největšího viníka jeho domnělé pomatenosti byl považován Matvej Alexandrovič Konstantinovskij (1792-1857), pravoslavný kněz, Gogolův zpovědník. Údajně on v něm podněcoval náboženský fanatizmus a žádal, aby se Gogol zřekl divadla, své umělecké tvorby, ale také Puškina jakožto hříšníka a pohana. Konstantinovskij byl starec (řecky gerón), či-li mnich obdařený mimořádným duchovním vhledem, moudrostí, speciálním charismatem. Starec v pravoslavném mnišství je označení pro toho, kdo se na duchovní cestě dostal nejvýše. Je velmi uctívanou a respektovanou osobností ruských duchovních dějin (viz Vladimír Rusak – Istoria rossijskoj cerkvi, 1993). h) Domnívám se, že Gogol dospěl k poznání, že láska není fixací, není druhem vlastnictví něčeho nebo někoho, ale mysteriózním splynutím s něčím nebo s někým. i) Velmi často i ve velmi podrobné literatuře není zmíněna Gogolova práce Rozjímání o božské liturgii. Nejedná se o plané filozofování a okázalé rozjímání svého druhu, ale o velmi přesné popsání východního liturgického obřadu – liturgie sv. Jana Zlatoústého. Přitom se mu podařilo velmi věrně postihnout autentickou atmosféru tohoto obřadu (během svého pobytu v Paříži v r. 1845 se denně účastnil svaté liturgie a četl práce církevních Otců a tehdy tuto práci napsal; text poprvé vyšel v r. 1857, pět let po Gogolově úmrtí). j) V průběhu čtyřicátých let důsledně odkrojoval vše osobní od nadosobního. Pokoru chápal tak, že člověk soustavně umenšuje svoje já ve jménu „děj se vůle Tvá“. k) Mimořádně zraňující byl pro Gogola spor s Vissarionem Grigorijevičem Bělinským. Ten na Gogolovu Vybranou korespondenci reagoval dopisem Gogolovi, ve kterém označil nové Gogolovy postoje za zradu na sobě samém. Gogol se nikdy nevzpamatoval z tak nevybíravé kritiky své osobnosti ze strany největšího obhájce jeho díla. Nejpozoruhodnějším Gogolovým vkladem do ruské a světové literatury, alespoň dle mého názoru, byla schopnost se virtuózně pohybovat na hraně (na ostří meče) mezi pravděpodobností a nepravděpodobností, mezi věrohodností a nevěrohodností, mezi anekdotičností a vážností, mezi vážností a jejím zesměšněním, a to s přesností na několik desetinných míst. Ivan Rajmont se ve své inscenaci Revizora snaží důsledně pohybovat na hraně. Zdůrazňuje ono gogolovské, že svět je něčím jiným, než se zdá být. Slova přestávají něco znamenat, začínají být
vyprázdněná a dvojsmysl slaví svůj triumf. Režisér a dramaturg nechápou Chlestakova jako čtveráka, který je všemi mastmi mazaný. Je to kolosálně ambivalentní figura: na jedné straně až do konce hry nepochopí, že ho považují za revizora, na straně druhé však napíše dopis, který je poměrně inteligentní. Chlestakov je v tomto pojetí hrdinou okamžiku, minuty, vteřiny, bez minulosti a hlavně budoucnosti. Připomíná velké, hrůzné děcko, které si není vědomo své infantility. Je to gigant povrchu, který možná nejkrásnější chvíle života prožívá v hejtmanově domě. Inscenace Revizora se nebrání komediální ulítlosti se surreálným nádechem, ale všechno vychází z původní základny – pravděpodobného stavu. Hejtman a jeho úředníci nejsou žádní troubové a strejcové, naopak mají svoji důstojnost, i když důstojnost pokřivenou. Všechno je reálné, ale dějí se podivné věci. Hlavní smysl tak není úplně v příběhu, ale v odbočkách. Vždy ohromě vychází, když se figury berou naprosto vážně, neparodují sebe sama, nejsou apriorně shozeny. V inscenaci je užita pouze jediná skladba. Jejím autorem je jeden z největších géniů hudební kultury vůbec Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič (1906-1975). Měl ke Gogolovi téměř milostný vztah, napsal fenomenální operu Nos, podle povídky N.V.Gogola, což je opera, která nemá obdoby v celé světové operní literatuře. Styl jeho hudby jsem si už dávno pracovně označil jako gogolovský: časté střihy ve stylu, vyskakování ze systému, náhlé odskakování od původní nálady, tragédie se náhle mění v grotesku a groteska v katarzi (4. symfonie). V inscenaci zazní v mnoha obměnách, transkripcích a provedeních (někdy i amatérských) Valčík č. 2 ze Suity pro jazzový orchestr č. 2 (z r. 1938; skladba nemá opusové číslo). Martin Dohnal, dramaturg
Ivan Rajmont, režisér: Ivan Rajmont se narodil v Hradci Králové, ale jeho dětství a mládí je spjato s Libercem. Zde vystudoval gymnázium, poté byl přijat na místní Vysokou školu strojní. K divadlu se nedostal nijak plánovitě. V době jeho studií se stala členkou libereckého Divadla F.X.Šaldy výborná herečka Iva Janžurová. V partě studentů, kteří spolu s ní zkoušeli tehdy velmi populární hru Pavla Kohouta Dvanáct se objevil i Ivan Rajmont. Představení, k němuž mělo dojít na jevišti Šaldova divadla, se sice z kuriozních důvodů nekonalo (byla porucha na elektrickém vedení), ale o osudu Ivana Rajmonta bylo rozhodnuto.Ivan Rajmont opustil Vysokou školu strojní a rozhodl se pro kariéru herce. Při zkouškách na DAMU, kde se po prázdninách otevíral nový ročník pod vedením profesora Miloše Nedbala, mu po jeho vystoupení sdělil na zkoušce přítomný Zdeněk Štěpánek: „Vy nemůžete hrát divadlo, vždyť vy se režírujete!“ Jeho přihláška pak putovala na režii. V roce 1975 přichází jako režisér do Činoherního studia v Ústí nad Labem a stává jeho uměleckým šéfem. Událostí se stává hned první Rajmontova premiéra na novém působiští. Byla jí v prosinci 1975 dramatizace Diderotova Jakuba fatalisty, pod níž byl jako její autor podepsán Evald Schorm, protože jméno skutečného autora jevištní adaptace Milana Kundery muselo být utajeno. Inscenace, v níž zazářili Jiří Bartoška a Karel Heřmánek vstoupila do dějin českého divadla. Následovaly dvě desítky dalších inscenací. Už v první sezoně svého ústeckého působení režíruje v pražském Národním divadle Nezvalovy Milence z kiosku, které předtím inscenoval v ostravském Divadle Petra Bezruče. Za pár let se do Národního vrací jako režisér hry Roberta Patricka Kennedyho děti. V Divadle J. K. Tyla v Plzni se vrací k Büchnerově Dantonově smrti, v tehdejším Divadle E. F. Buriana režíruje Čechovova Racka, do tehdejšího Divadla SNP v Martině je pozván k režii Gogolova Revizora. Počátkem roku 1984 si tento titul zopakuje na své mateřské scéně. Inscenací Revizora se uzavírá Rajmontovo ústecké působení. V roce 1986 se Ivan Rajmont stává režisérem Divadla Na zábradlí, kde uvádí Camusova Caligulu a konečně se podaří v jeho režii dostat na jeviště i závěrečný díl Steigerwaldovy tématické trilogie Tatarskou pouť. V téže době uvádí pod záštitou Pražského kulturního střediska v Žižkovském divadle se souborem Stará avantgarda Steigerwaldovu Neapolskou chorobu. V Plzni režíruje Koenigsmarkovu Ruletu a na jaře 1989 v Národním divadle hru A. N. Ostrovského I chytrák se spálí pod názvem Deník ničemy. Koncem roku 1989 je jmenován prvním polistopadovým šéfem činohry Národního divadla. Jeho první šéfovskou inscenací je v roce 1990 Čechovův Strýček Váňa, následuje Shakespearova komedie Jak se vám líbí, Kleistova Katinka z Heilbronnu, Hilbertův Falkenštejn a Ibsenova Divoká kachna. Znovu se setkává s autorem Karlem Steigerewaldem, když inscenuje jeho hru Nobel. V roce 1992 Rajmontova inscenace hry rakouského autora Felixe Mitterera Návštěvní doba zahajuje provoz scény Kolovrat, na které Ivan Rajmont posléze uvádí například Euripidovu Médeiu, hru Pavla Kohouta Kyanid o páté, Vedralovu hru Staří režiséři či inscenaci Tří životy Vlasty Chramostové.
V září 1994 poprvé vzbuzuje salvy smíchu Miroslav Donutil a jeho kolegové v Rajmontově inscenaci Goldoniho Sluhy dvou pánů, historicky nejúspěšnějším činoherním představením v dějinách Národního divadla. Režíruje Shakespeara – Cymbelin, Othello, Antonius a Kleopatra, Coriolanus, nejnověji hru Dva vznešení příbuzní. V rámci Letních shakespearovských slavností uvádí na Pražském hradě Marnou lásky snahu. Z dalších Rajmontových inscenací na Národním divadle si připomeňme alespoň Dostojevského Běsi, O’Neillovu Cestu dlouhým dnem do noci, Osbornova Komika, Aischylovu Oresteiu, Sheridanovu Školu pomluv či hru Artura Schnitzlera Duše-krajina širá, jejíž inscenace obdržela Cenu MAX za nejlepší inscenaci německé hry v češtině při Festivalu divadel německého jazyka v roce 2005. Tato inscenace byla v Brně uvedena v rámci festivalu TRIALOG 2007. V opeře Národního divadla režíruje Janáčkovu Věc Makropulos. Z Rajmontových inscenací v Národním divadle v poslední době jmenujme Stoppardův Rock´n´Roll, Ibsenova Nepřítele lidu, Brechtovu-Weillovu Žebráckou operu a nejnověji scénické čtení Národní čítanka na scéně Kolowrat. Ivan Rajmont hostoval a hostuje v řadě divadel: v Klicperově divadle v Hradci Králové, v pražském Divadle Bez Zábradlí, ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, v Divadle pod Palmovkou,v Divadle na Fidlovačce a v Divadle F.X.Šaldy Liberec. V Mahenově činohře se Ivan Rajmont poprvé představil v roce 2005 inscenací Molièrovy Školy žen, která je dodnes na repertoáru a o dva roky později hrou Huga von Hofmannstahla Škola manželů.
Martin Dohnal, dramaturg a představitel Chlestakova: Hudba a divadlo přitahovaly brněnského rodáka už v ranném dětském věku. Od šesti let hrál na klavír, od sedmi let komponoval, také navštěvoval dramatický obor na lidové škole umění a od jedenácti let byl členem amatérského souboru Divydlo. V roce 1983 založil se skupinou přátel rockovou skupinu Pro pocit jistoty, jejímž byl šéfem, dvorním autorem a pianistou. Skupina si záhy vydobyla výborné renomé a stala se uznávanou součástí tehdejší rockové scény. Od roku 1984 se velmi intenzivně začíná Martin Dohnal soustavně věnovat divadlu. Spolu s Janem Antonínem Pitínským a Petrem Osolsobě stojí u zrodu Ochotnického kroužku, V roce 1990 dochází ke splynutí Ochotnického kroužku s Hadivadlem. Martin Dohnal se stává jedním z klíčových členů souboru. Hraje ve všech proslulých inscenacích té doby, např. Odjinuda v nezapomenutelné Lidské tragikomedie Ladislava Klímy, Jarmila ve hře Přemysla Ruta Sen, Claudia v Hamletovi, Pandulfa v Gombrowiczově Sňatku, Glanze v Hotelu Savoy Josepha Rotha, Jaroslawského v inscenaci Davida Jařaba JEUX D’ENFANTS a dalších. V témže roce se stává posluchačem skladby na Janáčkově akademii u prof. Aloise Piňose. Jako mimořádně talentovaný posluchač ukončil studium za tři léta po kontrakci několika ročníků. Jedním z vrcholů Dohnalovy tvorby 90. let je jeho oratorium pro činoherce Jób, které napsal podle románu Josefa Rotha pro J. A. Pitínského a Hadivadlo. Inscenace obdržela Cenu Alfréda Radoka za rok 1996 a Cenu Alfréda Radoka získal přímo i Martin Dohnal. Ivan Rajmont a Martin Dohnal se spolu poprvé pracovně setkali při inscenaci Kovalčukovy dramatizace Dostojevského Běsů v roce 1997, dalšími inscenacemi byly O´Neillova Cesta dlouhým dnem do noci a Aischylova Oresteia. Doprovází Ivana Rajmonta i do Akademického Divadla Fjodora Volkova v Jaroslavli při inscenacích Shakespearova Krále Leara a Goldoniho Poprasku na laguně. Zde se jeho hudba setkala s velmi kladným oceněním. V roce 2003 se M. Dohnal stává dramaturgem Mahenovy činohry. Ve funkci dramaturga se výrazně zasloužil o uvedení řady pozoruhodných titulů, pro mnohé z nich složil rovněž scénickou hudbu jako pro inscenaci Čechovova Výjímečného darebáka (Platonov) anebo Nebezpečné vztahy Christophera Hamptona či pro Zdenka Plachého do jeho inscenace Bulgakovova Molièra. Na jevišti Mahenova divadla se znovu vrací ke své herecké profesi, nejprve v roli šíleného profesora v Hamptonových Nebezpečných vztazích. Po dvouleté pauze mimo divadlo (2005-2007) se po nástupu nového vedení divadla a souboru (DvořákPlachý) do divadla znovu vrací jako herec a dramaturg. Mezitím pilně komponuje, spolupracuje velmi intenzivně se Střeženým Parnassem. S Petrem Kofroněm, Jiřím Šimáčkem a Zdenkem Plachým připravuje operu MAI 68. Jako herec zazáří v představení Všechny Shakespearovy ženy, které Zdenek Plachý nastudoval v podzemních prostorách divadla Husa na Provázku. Pro herce Martina Dohnala byla významná sezona 2007/2008, která mu přinesla dva velké úkoly, v nichž projeví šíří svých možností a schopností. Nejprve to bylo na jevišti Městského divadla Brno, kde ztvárnil postavu podivínského Cyrila Abidiho v Plachého a Šimáčkově Deníku krále a poté na své mateřské scéně svým skvělým výkonem v roli Karla IX. v Plachého inscenaci Dumasovy Královny Margot. Spiritus agens divadla Martin Dohnal se velice výrazně podílí na baletním představení Tanec od Ludvíka XV. po break dance, pro níž vytvořil scénář a sám svým neodolatelným způsobem, hluboce erudovaným, fundovaným a přitom nesmírně podněcujícím provádí diváky historií tanečního umění.
Martin Dohnal se jako mimořádně tvůrčí a podnětný dramaturg-inspirátor podstatně podílí na úspěších inscenací Tajemství Zlatého Draka, Gazdiny roby, Antonia a Kleopatry, Broučků, Richarda III. V současné době finišuje s režisérem Romanem Groszmannem na finální verzi chystané původní premiéry Nemrtvý, představení inspirovaného draculovským tématem. M. Dohnal hrál v několika filmech (např. Dědictví aneb Kurvahošigutentag rež. Věra Chytilová, Rychlé pohyby očí rež. Radim Špaček, Rivers of Babylon rež. Vladimír Balco atd.), v několika televizních inscenacích (např. Maestro rež. Milan Štaidler, Klanění rež. Vladimír Morávek atd.), vystupoval v mnoha desítkách dokumentů (např. o Leoši Janáčkovi, Zdeňku Liškovi, Josefu Bergovi, alternativní kultuře, Ludvíku Svobodovi, pokusných zvířatech, křesťanské kultuře, pravoslaví, Brně, Moravě atd.), jako klavírista, dirigent a skladatel vystupoval na stovkách festivalů duchovní, alternativní a experimentální hudby atd., atd.
