Jindřich F. Bobák
PŘÍBĚHY Z DÁVNÝCH DĚJIN ZEMĚ MORAVSKÉ I. Vzdor, slzy a krev II. Sláva a pád
Ilustrovala Magda Veverková Hrnčířová
Jsem Moravan, toť chlouba má. Kdo, rcete, otčinu mou zná? Kdo zná ten požehnaný kraj, ten utěšený zemský ráj? Ó Moravo, ó vlasti má, ty země otců předrahá! (Úryvek staré moravské písně dlouho uctívané jako moravská národní hymna.)
Morava Nejstarší dějiny Moravy jsou zahaleny tajemstvím, protože o ní nemáme dostatek písemných zpráv. Slovo samo prý označuje ve staroslověnštině mokré místo, snad zatopené louky, luhy a mokřiny. Ale název MORAVA je přesto původu nejasného. Snad to byla kdysi opravdu rozsáhlá území hojně pokrytá vodou a mokřinami, zejména v údolích. Vždyť i dnes vytváří zemská řeka Morava široká slepá ramena s četnými pískovišti a v období dešťů se její hladina vzedme přívalem nebezpečných povodní. Ani při pohledu na některou ze současných map Moravy (nebo při pohledu z letadla) nám modrá barva vody nemůže uniknout. Pro svoji výhodnou zeměpisnou polohu patřila Morava k nejstarším evropským historickým územím. V její jižní části nacházíme rozsáhlé nížiny kolem řek Moravy a Dyje, na ně navazuje Dolnomoravský a Hornomoravský úval přecházející na severu v mohutnou Moravskou bránu. Již odpradávna tudy procházela napříč celou zemí síť prastarých obchodních cest, z nichž mnohé vedly až k Baltickému moři, kde se dobýval vzácný jantar.
7
Ale o příchodu Slovanů na Moravu existuje několik domněnek, a ty se navzájem různí jak v datu, tak i v tom, odkud k nám vlastně přišli. Zdá se, že se tak stalo někdy v období útoku barbarských kmenů na severní hranici Říše římské. Kromě Germánů k nim pa třili i Slované, kteří způsobovali Římanům velké těžkosti. Římané je nazývali Sklavini nebo Winedi. Tuto dobu nazýváme dobou „stěhování národů“. Předpokládejme, že to mohl být právě ten čas, kdy se naši moravští předkové usadili v nových sídlištích kolem hlavní moravské řeky, aby tu žili až do dnešních dob. Snad se smísili se zbytky gótských kmenů, snad obsadili již vylidněné a vypleněné území. Jisté však je, že sem přišli mnohem dříve, než přišly do krajiny pod Řípem kmeny české. Stále tu žije i lidová tradice zakořeněná v dávných pověstech, že naši moravští předkové sídlili původně někde na území dnešního Maďarska a Bulharska, při Dunaji a Blatenském jezeře. Je zajímavé, že v písních všech slovanských národů (kromě Rusů) se objevují tak často slova o Dunaji. V okolí Blatenského jezera i jinde najdeme také mnoho zeměpisných názvů, které jsou nesporně slovanského původu. Ale jazykovědci se spolu s historiky domnívají, že jméno Moravy by mohlo mít souvislost i s dřívějším osídlením země jinými kmeny – nevíme. Z temnot věků se tak občas vynoří i nejasná vzpomínka na kdysi slavného krále Marobuda, jehož říše zahrnovala i moravské území. Někteří badatelé dokonce soudí, že jméno Moravy by mohlo pocházet od jména tohoto mocného krále. A jak by bylo snadné vymyslet si pověst o příchodu praotce Moravy (nebo snad pramáti?) do panenské krajiny pod Pradědem, Radhoštěm nebo Lysou horou, nechat je vystoupit na některý z jejích vrcholů a popatřit na zemi mlékem a strdím oplývající! Jenže žádný z Moravanů, pokud je nám známo, nic takového nikdy ne učinil. Morava zmítaná krutými boji, kdy bojovaly jednotlivé kmeny o holou existenci i samy proti sobě, měla úplně jiné starosti...
8
O králi Marobudovi
P
sal se rok šest před naším letopočtem. Slavný kmen Markomanů, který střežil hranici Hercynského lesa sousedícího s mocnou Říší římskou, byl Římany v těžkém boji poražen. Ani sousední Kvádové nedopadli lépe. Oba kmeny utrpěly těžké ztráty. „Ztratili jsme příliš mnoho bojovníků, než abychom mohli s Římany dál bojovat,“ rozhodl Marobud. Jako syn vznešeného svévského šlechtice byl již v mládí poslán s družinou svých urozených vrstevníků do Říma a díky své bystrosti a inteligenci se stal dokonce i společníkem 11
samotného císaře Oktaviána Augusta. Tak se mu podařilo získat vedle vysokého vzdělání také přehled o římské správě a organizaci římského vojska. Ke svým se vrátil už jako poloviční Říman a nyní přišel čas, kdy se mu všechny nabyté zkušenosti náramně hodily. Nebylo náhodou, že to byl právě on, komu byly svěřeny další osudy jeho kmene. „Je lépe ustoupit, předstírat slabost a pak seskupit své síly,“ usoudil, „než zbytečně padnout v nerovném boji a uvrhnout národ do otroctví.“ „Dobrá, máš jistě pravdu a my ti v tom rádi pomůžeme,“ přisvědčili přátelé a rádci. „Ale prozraď – máš nějaký plán?“ „Tam za těmi lesy!“ ukázal Marobud na zalesněné hvozdy tmící se na jihovýchodě. „My ty hvozdy dobře známe, ale Římané ne, a proto tam za námi nepůjdou. Nejsou zvyklí bojovat v terénu, kde nevidí nepřítele, a jejich válečná výzbroj není na boj v takových podmínkách uzpůsobena.“ „To se chceš před nimi pořád jen ukrývat v lesích?“ zapochybovali. „Ovšemže nechci, ale slyšel jsem, že za nimi je volná země, louky, řeky i jezera. Tam všichni půjdeme. Vy se teď rozjedete ke všem našim rodům a vyřídíte jim, na čem jsme se usnesli.“ Zakrátko se k Marobudovi přidali i všichni ostatní Svévové1, které si podmanil, a když s těmi všemi přitáhl 1) Svévové (Svébové, Suébové) – germánské kmeny Hermundurů, Markomanů, Kvádů aj. sdružené v kmenovém svazu a usedlé mezi řekami Dunajem a Labem, bojoval s nimi G. J. Caesar; jejich jméno se připomíná v pojmenování dnešní části jihozápadního Německa (Švábsko)
12
do nového území chráněného ze všech stran pásy nepřístupných hor, nebyl už pouhým kmenovým náčelníkem. Z nového sídla někde poblíže toku řeky Labe pak vládl také kmenům Hermundurů, vzdáleným Lugiům, pobaltským Langobardům a Semmonům. Stal se skutečným králem a jeho mocná říše sahala od hranic římské provincie Germánie, která byla na západě a na severu, až po Panonii2 na východě a Norikum3 na jihu. Plným právem se proto Marobud nazýval králem a jako král si také počínal. Obklopen družinou svých věrných přátel ještě z doby, kdy pobýval v Římě, nechal nad rušným tržištěm vybudovat svůj pevný hrad. Procházeli nebo projížděli tudy kupci ze všech světových stran. Brzy nebylo jediné kupecké karavany, která by se v sídle velkého krále Marobuda nezastavila a nenabídla mu své zboží k prodeji. Král obklopený bohatstvím, okázalou nádherou a přepychem, na jaké byl z Říma zvyklý, od nich rád všechno zboží z provincií kupoval. Ke své ochraně měl Marobud po římském způsobu vyzbrojenou a dobře vycvičenou osobní stráž a k ochraně země vojsko, které mělo na sedmdesát tisíc pěších a čtyři tisíce jízdních bojovníků. Panovala v něm tuhá římská kázeň a disciplína, ale Marobud jeho sílu využíval jen velmi zřídka. Nad všechnu sílu početného a dobře vycvičeného i vyzbrojeného vojska byla síla jeho vlastní osobnosti a vysoká autorita, které u všech požíval. Tak se mu podařilo sjednotit dosud rozptýlené kmeny a vybudovat 2) Panonie – Pannonia, pův. římská provincie na stř. Dunaji, zaujímala záp. Maďarsko, sev. Srbsko a Chorvatsko, záp. část Rakouska a malou část již. Slovenska 3) Norikum – Noricum, římská provincie na území dnešního Rakouska, jejíž severní hranici tvořil Dunaj
13
ve střední Evropě první velkou říši, čímž se stal na jiných zcela nezávislým. Plných dvanáct let v ní nerušeně vládl, než se římský císař Augustus, kterému se ani trochu nezamlouval vzrůst mocné markomanské říše na severu jeho hranic, odhodlal poslat proti Marobudovi své vojsko. A bylo to vojsko ohromné! Plných dvanáct římských legií, což byla nadpoloviční většina celé římské armády, vytáhlo dvěma proudy do Marobudovy země, aby ji podrobily Římu. Prvnímu z nich, postupujícímu z jihu, nevelel nikdo jiný než pozdější římský císař Tiberius. To druhé, jež vyrazilo od severu, vedl znamenitý Lucius Sentius Saturninus, místodržící v Germánii. Chybělo už pouhých pět denních pochodů, aby se obě vojska spojila k rozhodnému úderu, když k jejich vojevůdcům dorazili poslové s důležitými císařovými rozkazy. „Ihned zanechte tažení proti Markomanům!“ nařizoval. „V Panonii a Dalmácii vypuklo obrovské povstání. Řím je ohrožen!“ Nezbývalo nic jiného, než uzavřít s markomanským králem Marobudem mír a pospíšit novým směrem. A mír to byl pro Marobuda velmi výhodný. Na další vojenské tažení proti němu už neměl Řím nikdy dostatek chuti ani sil. A přece, i když byl právě na vrcholu své moci, jeho vláda se chýlila ke konci, ani o tom nevěděl. Všichni v zemi totiž očekávali, že nyní, když římská vojska odcházejí bez boje, aby potlačila divokou vzpouru kdesi v daleké Panonii a Dalmácii, nastal nejvhodnější okamžik, aby Marobud sám v čele své armády přešel k drtivému útoku. Ale král se nehýbal. Uzavřel přece s Římany mír a ti ho nyní pokládali za svého spojence. 14
Zatím zvedl svůj kmen do boje proti Římu a za osvobození své vlasti cheruský náčelník4 Arminius, v Teutoburském lese5 porazil početné římské vojsko a uťatou hlavu jeho vojevůdce Vara poslal Marobudovi v naději, že to bude pro krále signál, aby zvedl svoji armádu a vytáhl spolu s ním na Řím. „Jak příšerná věc!“ s odporem se odvrátil Marobud od hrozného Arminiova daru a místo nadšeného spojenectví s vítězem poslal hlavu nebohého Vara se všemi poctami do Říma. V tu chvíli už římský císař věděl, že na Marobudův pád nebude muset dlouho čekat. Měl už dávno zprávy o tom, že jestliže dříve markomanského krále všichni milovali, nyní ho nesnášejí. Jeho silná vláda se přestala doma líbit. Jeho soukmenovci mu přestali rozumět a mnohé z jeho činů nechápali. Svévové ještě nedospěli k tomu, aby unesli tíhu jednotné ústřední moci, nedokázali se vyrovnat s váhavým postojem svého krále k Římu, a zatím co jedni mu ještě stranili, druzí se už bouřili a volali po změně. Jako už mnohokrát předtím i potom – co nezmohlo dobře vyzbrojené vojsko silou a zbraněmi, to dokázaly vnitřní rozbroje a sváry, které Řím čile rozdmýchával a podporoval. Stalo se, co se muselo stát – Marobudovo sídlo bylo jednoho dne vzbouřenou šlechtou přepadeno, vyloupeno a vypáleno. Marobud sám se jen s malou skupinkou svých věrných uchýlil pod ochranu římského císaře. Své nové útočiště našel ve městě Ravenně v Itálii, kde mu císař vy4) Cheruskové – germánský kmen sídlící již v době Caesarově po obou stranách Vezery a na horním toku Emže 5) Teutoburský les – pahorkatina v záp. Německu mezi Emží a Vezerou, je porostlá smrkovými a bukovými lesy a tvořená pískovci a vápenci
15
kázal čestné a bezpečné sídlo. Tam žil ještě celých osmnáct let, dokud nezemřel. Markomané a Kvádové pak bojovali s Římany ještě dlouhou řadu let, ale hlavní tíhu bojů už nesli Kvádové, kteří měli i svého vlastního vládce a byli usídleni na území Moravy. Avšak na počátku 5. století, v době „stěhování národů“, opustili jedni i druzí naši vlast. Markomani odešli do Bavor, kde dali vzniknout kmeni Bavorů, Kvádové prošli Galií a našli trvalejší sídla až v dalekém Španělsku. Po nich se na dlouhá staletí usadili na Moravě germánští Langobardi, příbuzní Markomanů, a z jižní Moravy učinili jádro své veliké říše. Patřily k ní také celé Uhry i dnešní území Slovenska.
16
Slované na Moravě
B
yli to zřejmě Germáni, kdo u nás vytvořili několik vžitých názvů hor, řek nebo míst, i když jejich pravý původ je stále velmi nejasný. Tyto názvy však byly natolik srozumitelné, že je moravští Slované přijali bez jakýchkoli rozpaků za vlastní, upravili si je po svém a užívají jich dodnes. V době, kdy bylo území Čech ještě skoro pusté a prázdné a pohyby národů se ho ani nedotkly, byla již Morava hustě obydlena. Národy sem přicházely, na nějaký čas se tu usadily, poznamenaly zemi svou prací i hroby svých 17
mrtvých a pak zase odcházely vyhnány ze svých sídlišť jinými, početnějšími a mocnějšími, nebo prostě proto, aby v touze po divokých dobrodružstvích a majetku hledaly jinou zaslíbenou zem. V těch velmi dávných dobách se v povodí řeky Moravy, pramenící pod Kralickým Sněžníkem a na své cestě k Dunaji mohutnící stále novými přítoky, objevili také naši předkové. Snad opravdu vyšli z krajů kdesi na Dunaji, ale archeologické nálezy nás poučují, že tu žili v těsném sousedství s Germány a že to ani nebyly ty slovanské národy, které dnes známe. Ty se z nich vyvinuly teprve časem, během něhož měnily svůj jazyk, své zvyky i svou tvář. Nového území se Slované nezmocnili bojem, protože historické prameny se o ničem takovém nezmiňují. Přicházeli postupně, usazovali se na úrodné půdě, zakládali na ní nová sídliště a obdělávali ji rádlem, neboť Slované byli zemědělci a na rozdíl od kočovníků, žijících jen z bojů a loupeží, přešli už dávno k usedlejšímu způsobu života. Toto zjištění má velký význam, protože svědčí o jejich kulturní vyspělosti. Zemědělský způsob života totiž předpokládá určitou úroveň kulturních znalostí. Počítáme k nim zejména ty, které souvisejí se zúrodňováním a obděláváním půdy, pěstováním kulturních plodin a jejich dalším řemeslným využitím, užíváním pluhu a rádla. A patří sem také dovednosti při vypalování hliněných nádob, tkaní lnu a ochočení zvířat vhodných k hospodářskému využití. Při takových činnostech se rozvíjely kulturní tradice a zvyklosti, které byly provázeny upev18
ňováním rodinných vztahů, monogamním manželstvím6 počínaje a navazováním kulturních styků konče. Národy žijící na úrovni kočovného způsobu života z toho téměř nic neznaly. Půda patřila celému rodu a byla obdělávána zprvu jen okopáváním, později orbou. Polí nebylo mnoho, v krajině převládal les a hodně bažin, které však poskytovaly našim prapředkům přirozenou ochranu. Slované se dokázali i v bažinatých vodách dovedně ukrývat před mnohem početnějšími a silnějšími nepřáteli. Své vesnice nezřídka stavěli na suchých ostrovech uprostřed bažin, aby se k nim nepřítel nedostal. Les byl vypalován neboli žďářen, zbylé pařezy namáhavě vytrhávány – klučeny. Tak se získávala nová půda k obdělávání, ale nějaký čas ještě nepřinášela žádný užitek a musela si odpočinout. Proto byl v té době i pohyb obyvatelstva minimální. Takový způsob získávání volné půdy se uchoval po celý středověk. Již velmi brzy se Slované naučili chovat užitková zvířata, zvláště dobytek, který chovali nejen kvůli jeho masu a mléku, ale také používali k tahání. Ale kromě dobytka chovali též kozy a velká stáda ovcí, jejichž vlnu se naučili brzy zpracovávat a vyrábět z ní přikrývky a prosté oděvy. Oralo se jednoduchým dřevěným rádlem zhotoveným z rozsochaté větve a taženým lidmi nebo voly. Dobytek byl zapřahán pod dřevěným jhem7 a poháněn holí neboli 6) monogamní manželství – manželské soužití dvou jedinců (jednoho muže a jedné ženy), na rozdíl od mnohoženství (jeden muž mohl mít i více žen) 7) jho (jařmo) – původně pouhé dřevo (náčelní nebo nášíjní) opatřené řemenem obepínajícím krk, za něž vůl táhl; význam tohoto slova se později přenesl na jakékoli břímě, které zbavuje člověka osobní svobody nebo ji v jakémkoli slova smyslu omezuje, a tím ho dostává do otrocké závislosti nebo poroby
19
otkou. Všechna domácí zvířata byla malého vzrůstu, byla nenáročná a odolná. Po většinu roku se pásla ve volné přírodě. Ani v zimním období neodváděli Slované dobytek do stájí, ale na závětrné pastvy, kde byla malá sněhová přikrývka. Pro zlé časy měli připraveno krmení – listy, větve, ale jen zřídkakdy sušenou trávu – seno. V té době bylo totiž sekání trávy velmi obtížné, neboť k tomu potřebné nástroje byly vzácné. Obilí se žalo zvláštními obilnými srpy, které měly tupý zesílený hrot a někdy i zoubkované ostří. Žali muži i ženy a při práci pomáhaly i děti. Asi od 1. století před Kristem již Slované žali kosou a z dob 6. – 8. stol. n.l. už známe z moravských nálezů velké množství železného hospodářského náčiní. Z obilovin pěstovali Slované žito, pšenici, ječmen, oves a proso. Dovedli vyrábět slad i krupici. Oblíbeným jídlem byla moučná kaše, jež byla jídlem obětním a slavnostním, zejména svatebním. Vedle prosných placek pekli zejména pirogy8 a koláče mazané medem. Dnešní podobu chleba převzali pravděpodobně od Gótů. Znali i zeleninu a staré zprávy z konce pohanské doby se zmiňují o hojnosti ovocných stromů, zejména jabloní, hrušek a sliv. Masité pokrmy Slované většinou pekli na rožni a vařili buď v hliněných nádobách, nebo v kožených měších a dobytčích žaludcích. Při hostinách záleželo především na hojnosti pokrmů, ne na úpravě. Z nápojů znali především medovinu (opojný nápoj vyrobený svařováním medu s vodou a asi čtrnáctidenním kvašením). Znali i opojný ná8) pirog – koláč plněný masem, tvarohem, ovocem, zeleninou nebo houbami; bílý jemnější chléb s nádivkou (nebo i bez ní); bílé sladké pečivo (asi jako nynější velikonoční mazanec)
20
poj z ječmene, jakési nechmelené pivo, kterému říkali buď olovina, nebo braha. Jejich oděv byl jednoduchý a prostý. Z kožešin Slované používali zejména kůže drobnějších dravců – kuny a lišky, vzácněji sobola a hranostaje, z hlodavců především bobra a veverky. Tyto kožešiny byly také předmětem obchodu. Látky byly jednak pletené, jednak tkané na svisle stojícím stavu. Prastarou surovinou byl len, k němuž přistoupilo ještě v pravlasti konopí. Základem mužského obleku byly nohavice, rubáš a svrchní šat zvaný svita, později různé druhy kabátů, v zimě nahrazovaných kožichem, a plášť. Šat spínali naši předkové zásadně knoflíkem, protože Slované neměli v oblibě spony a používali je jen velmi zřídka. Vedle knoflíků používali ve velké míře také různých šňůr. Základem ženského oděvu byl rubáš, kabátec a zástěra. Na nohou nosily slovanské ženy krpce či opánky, podešve měly vzhůru ohrnuté okraje. K noze byly připevněny lýčím nebo řeménky. Na hlavách nosily kožené čepice, často lemované kožešinou. Zpod ní splývaly dlouhé vlasy, jež byly znakem lidí svobodných, na rozdíl od ostříhaných nevolníků. Dívky chodily prostovlasé, jen při slavnostních příležitostech měly vlasy zahaleny plachetkou nebo čepcem. Doba bojů a zápasů o přežití nedávala mnoho šancí k okázalým zdobením, ve kterých si Slované libovali. Ale přesto si naši předkové našli prostor pro svůj výtvarný vkus a cítění. Ve starších moravských nálezech nacházíme například krásná litá ozdobná pásová kování. Jsou to nákonečníky řemenů, které mají nejčastěji tvar zašpičatělého jazyka 21
a prolamovanou výplň, a podobně jsou zdobeny také záponky a přezky. Na nich se nejčastěji objevuje hadovitá úponka s laločnatými listy, fantastičtí ptáci nebo stylizované lidské postavy. Umělecké cítění je nejlépe vidět na předmětech denní potřeby, zejména na nádobí. Slované si libovali nejen v množství, ale i v rozmanitosti tvarů. Nejobvyklejší byl bezuchý hrnec, vysoká baňatá láhev nebo mísa, ale od nich se pak odvíjela nepřeberná řada pestrých ladných tvarů, zdobených řadami mnohonásobných vlnovek a vpichů, typickými znaky slovanské keramiky. Veškerou výzdobu svých nádob dělali naši předkové hřebenovitým kolkem, nezdobených nádob se v moravských archeologických nálezech nachází opravdu jen velmi málo. Dá se předpokládat, že snaha o výzdobu neminula ani slovanské dřevěné stavby a jiné drobné dřevěné předměty, ale ty se nám většinou nezachovaly.
22
Obsah I. Vzdor, slzy a krev Příběh první
Jak žili naši předkové O králi Marobudovi..................................................................... 11 Slované na Moravě...................................................................... 17 V moravské vsi............................................................................. 23 Nepřítel na obzoru....................................................................... 27 V zajetí duchů............................................................................... 31 Pohřeb vojvody............................................................................ 36
Příběh druhý
V moci Avarů Vpád............................................................................................... 43 Mojen a jeho kmen....................................................................... 47 Obránci valu................................................................................. 52 Morfena......................................................................................... 58 Avarský princ............................................................................... 61 Msta................................................................................................ 64 Rozkol a Sudivoj........................................................................... 69 V zajetí........................................................................................... 73 Dcera svého kmene...................................................................... 77 Synové otců a matek.................................................................... 81
Příběh třetí
O Sámovi Z otroka kupcem.......................................................................... 87 Vyznání lásky............................................................................... 91 Na prahu války............................................................................. 95 Válka s Avary............................................................................... 99 Žádost o ruku............................................................................. 105 Sámo – slovanský král............................................................... 108 Sicharius...................................................................................... 112 Vojsko franského krále.............................................................. 119 Pevnost Wogastisburg............................................................... 122 Bitva u Wogastisburgu.............................................................. 126
II. Sláva a pád Příběh první
O knížeti Pribinovi Cestou kupců.............................................................................. 137 Útěk z Nitry................................................................................ 142 Na Ratbodově dvoře.................................................................. 148 Dvojí tvář knížete....................................................................... 153 Štědrý pán a pokorný sluha..................................................... 157 Rastislavův meč.......................................................................... 161
Příběh druhý
O knížeti Rasticovi Děvín............................................................................................ 169 Dívčí kameny.............................................................................. 173 Ludvíkovi poslové..................................................................... 177 Zmařené úklady......................................................................... 181 Poselstvo do Byzance................................................................ 185 Příchod věrozvěstů.................................................................... 189 Jak daroval Konstantin otrokům svobodu............................. 192 Konstantin a Metoděj v Římě................................................... 197 Krev proti krvi............................................................................ 202 Soud nad Rastislavem............................................................... 207
Příběh třetí
O Svatoplukovi Metoděj vězněm biskupů.......................................................... 213 Kobka........................................................................................... 220 Hadí jazyky................................................................................. 224 Svatoplukova pomsta................................................................ 228 Cesta pro nevěstu....................................................................... 234 Svatební průvod......................................................................... 239 Vyhnání žáků Metodějových................................................... 244 Svatoplukovy pruty................................................................... 248 Pověst o Svatoplukovi............................................................... 251 Rytíř v mnišské kápi.................................................................. 254 O Ječmínkovi.............................................................................. 258
PŘíBěH ČTVRTý
Pláč Moravy Svatoplukovi synové ................................................................ 265 Maďaři přicházejí ...................................................................... 269 Poslední pokus o záchranu ...................................................... 273 Poslední vítězství ...................................................................... 276 Místo doslovu – Konec Velké Moravy ................................... 281 A co bylo dál? ............................................................................ 282 Použitá literatura....................................................................... 283
Vážení čtenáři, přátelé krásné literatury! Naše nakladatelství a vydavatelství Vám děkuje za Vaši přízeň, důvěru a věrnost, které nám projevujete již od roku 1993. S úctou za nakladatelství a vydavatelství
PAVEL DOLEJŠÍ,
nakladatel a vydavatel
