© Jiří Kolbaba, 2003 Photography © Jiří Kolbaba, 2003 Designed by © Atelier Tomson, 2003 © Jota, 2003 ISBN 80–7217–232–8 ISBN 978–80–7462–132–1 ePub ISBN 978–80–7462–113–0 mobi
„Co je psáno, to je dáno,“ říkává se velmi často. Cestování a osobní zkušenosti mně však dokázaly, že mnohé je jinak. Po každé cestě musím konstatovat, že padly další představy založené původně na četbě knih, článků a průvodců. Rád se o všem přesvědčuji osobně. Cestováním získávám pravdivější obraz o světě, ale také o své vlastní zemi. Zlaté české ruce, broušené sklo, světoznámé pivo… ne, tyto hodnoty ve vzdáleném světě neplatí. Moji zemi nezná, bohužel, téměř nikdo. Je však několik reprezentantů, jmen a skutečností, které domorodci občas vysloví, když jmenuji Českou republiku. Václav Havel, Karel Poborský, Milan Kundera, Martina Navrátilová, krásy historické Prahy a… bohužel nemohu jmenovat nic moc dalšího. Proto je tak důležité, aby každý z nás, kteří cestujeme, se stal členem širokého „reprezentačního týmu“. Naši hostitelé ocení úsměv, pokoru, přehled a upřímnost. Rodnou zemi reprezentujeme všichni. Podle toho, jaký obraz v cizině zanecháme, budou přijímáni další naši cestovatelé a turisté. Už dnes patří Češi k nejzcestovalejším národům na světě. Já doufám, že to tak zůstane. JK
Praha, září 2003 Jako člověk, který nejprve mohl pouze velmi omezeně cestovat, pak vůbec ne, protože mu režim nedovolil ani vlastní pas, a kterému bylo později dáno procestovat celý svět od jednoho prezidentského paláce ke druhému a od hotelu ke kongresovému centru a zpět, tiše závidím lidem, kteří si cíle svého cestování mohou vybírat sami. Dělají-li to navíc s nadšením jako Jiří Kolbaba, je to důvod k radosti.
PŘÍBĚH 1 / STOPNOUT LETADLO JE V PANAMĚ HRAČKA
Při cestách Střední Amerikou jsem v Panamě uvízl na ostrově Corazón de Jesús. Loď, která mne měla odvézt do civilizace, ten den ztroskotala v silné bouři a já zůstal nahraný. Někdo by si mohl říci, že jsem si pobyt prodloužil o jeden den a nic se nestalo. Není to tak úplně pravda, rázem jsem se totiž ocitl ve svízelné situaci. Hrozilo, že nestihnu letadlo domů. Navíc jsem byl hostem kmene Kuna, který si velmi striktně hlídá čistotu svého rodu. Další nepříjemnost mne proto čekala s noclehem. Je totiž naprosto nepřípustné, aby u nich ve vesnici přespal bílý muž. Mají strach, že by se mohl spustit s některou z domorodých dívek. Nebylo zbytí, a tak jsem jednu noc strávil v dešti a v zimě na palubě vraku staré železné lodi poměrně vzdálené od vesnice. Ani ráno však moje loď nebyla provozuschopná a já začínal být nervózní. Můj časový program se hroutil. Ale právě díky tomuto nepříjemnému zdržení jsem zažil něco, co se povedlo jen málokomu. Když domorodci viděli můj nešťastný obličej, nabídli mi překvapivě jednoduché řešení – letadlo. Nevěřil jsem svým uším. Nikde jsem žádný stroj neviděl, dokonce ani letiště. Vůbec jsem nechápal, jak to chtějí udělat. Akce, která si kladla za cíl dostat mě do civilizace, však nabírala na obrátkách. Jedna indiánka s mladším kolegou mě naložila do kánoe a odvezla na nedaleký sousední ostrůvek. Tam sice byla jakási betonová plocha, patrně ještě z dob války, žádné letadlo však nebylo široko daleko. Stále jsem tedy netušil, jak mě moji domorodí přátelé chtějí dostat z problémů, když se náhle v mracích objevil letoun. Kluk, který mne doprovázel, si sundal tričko a začal s ním uprostřed oné betonové plochy mávat. Nechápal jsem. Čeho tím chce dosáhnout? Vysvětlení mi dala až indiánka, která mne přesvědčovala, že její kamarád letadlo stopuje. Říkala, že u nich je to naprosto normální. Její slova jsem vyslechl jen s největší nedůvěrou, v níž mě utvrdila skutečnost, že letadlo párkrát zakroužilo nad ostrovem a pak zmizelo v oblacích. Dělají si ze mne legraci, řekl jsem si. S indiánkou to však ani nehnulo. Vynadala „stopaři“, že málo mává, a řekla mi, že za chvíli poletí další letadlo. Asi po dvaceti minutách se k mému údivu skutečně z mraků vyloupl další malý pětimístný letoun, který vypadal, že se musí během několika minut úplně rozsypat. Manévr s tričkem se opakoval, tentokrát byl mladík úspěšný. Nevěřil jsem svým očím. Stroj zakroužil nad plochou, pilot s ním skutečně profesionálně přistál a za chvíli jsem mohl nastupovat. Tohle může být možné pouze v tamní divočině. Usadil jsem se mezi několik indiánů a po hodině a půl jsem se ocitl v Panama City, kde jsem konduktorovi zaplatil osmadvacet dolarů za letenku a pokračoval v cestě. Myslím, že lidí, kteří mohou říci, že si stopli letadlo, není mnoho. Pro mne to byla také nová a originální zkušenost.
