Jiří Černík, 2003 Libri, 2003 ISBN

�����������

�����������������

������������������������������

�������������������� ����������

© Jiří Černík, 2003 © Libri, 2003 ISBN 80-7277-190-6

Obsah

CESTA NA SEVEROZÁPAD Pár slov úvodem Z Washingtonu do Saint Louis Proti proudu Missouri Do země Šošonů Přes pohoří Bitterroot k Pacifiku Návrat Pár slov na závěr Přílohy Seznam literatury Seznam účastníků expedice Přehled nejdůležitějších událostí TRAPEŘI V kožešinovém království Hugh Glass John Colter Jim Bridger Pár slov na závěr Přílohy Seznam literatury Slovníček měr

Obsah

7 16 27 39 51 63 73 83 83 85

87 113 128 144 168 177 177

Cesta na severozápad

Pár slov úvodem S historií amerického Západu jsou spojeny desítky jmen více či méně známých osobností. Mezi prvními to byli Španělé, kteří se, hnáni touhou po zlatě, tlačili z Mexika na sever a usazovali na území nynější Kalifornie, Texasu, Nového Mexika, Arizony a Colorada. V 18. století pak kanadští trapeři francouzského původu: ti, lákáni nesmírným bohatstvím srstnaté zvěře, pronikali na jih podél řek Mississippi a Missouri prakticky až k Mexickému zálivu, k francouzskému přístavu New Orleans. Francouzská koruna si poté činila nárok na obrovské území, které na jihozápadě hraničilo s Texasem a rozkládalo se od Mississippi až ke Skalnatým horám. Po prohrané válce s Anglií, v tzv. sedmileté válce (1756–63), území připadlo Španělsku, které si je podrželo až do roku 1800, kdy Napoleon Bonaparte přinutil Španěly, aby je vrátili Francii. Američané tento vývoj sledovali s jistými obavami. Mladá republika poté, co vybojovala nezávislost na Británii, musela čelit mnoha potížím, které se týkaly i prostoru mezi Mississippi a Appalačským pohořím. Tamější obyvatelstvo se cítilo odříznuto od pobřežních měst, a tedy také od trhů, na kterých byl zájem o jejich produkty: především o kožešiny, obilí a whisky. Mnozí osadníci proto využívali splavnosti řek Ohia a Mississippi a dopravovali své zboží na španělské území až do New Orleansu, kde

8 je mohli výhodně zpeněžit. Koncem 18. století se pak nejedny místní noviny zcela veřejně zaobíraly myšlenkou na odtržení tohoto území od Spojených států a na jeho připojení k Louisianě. Američtí politici si z počátku nedělali s těmito náladami příliš velké starosti, neboť Španělsko bylo tehdy již oslabené a nemohlo vojensky hájit své zájmy v zámoří. Situace se podstatně změnila v momentě, kdy Louisiana opět přešla do rukou Francouzů. Území na západ od Mississippi se stalo majetkem expanzivní Francie, jejíž výbojné úmysly neklamně potvrzovalo Napoleonovo tažení Evropou. Mladým Spojeným státům hrozilo nebezpečí, že jim bude znemožněn další růst a nárok na území, které považovaly za své přirozené dědictví. Roku 1801 se stal prezidentem Spojených států �omas Jefferson. Jefferson si byl vědom secesionistických nálad mezi obyvatelstvem na západní straně Appalačských hor a na rozdíl od ostatních politiků je nepodceňoval. Naopak se je pokusil neutralizovat, a to zcela rázným způsobem – Spojené státy musí koupit New Orleans. Jakmile se toto odbytiště dostane do amerického vlastnictví, důvody k secesi se rozplynou. O dva roky později poslal do Francie Jamese Monroea, kterého pověřil delikátním úkolem spojit se s Robertem Livingstonem, americkým vyslancem v Paříži, a pokusit se tento strategický přístav odkoupit za dva miliony dolarů. Jen nejbližší spolupracovníci věděli, že Jefferson byl ochoten jít až na deset milionů. Napoleon oba představitele přijal, vyslechl si jejich návrh a pak učinil nabídku, která jim vzala dech. Proč jen New Orleans, proč ne celou Louisianu? Američané, kteří měli za úkol koupit jen přístav, si vyžádali pár dní na rozmyšlenou a pak – vědomi si skutečnosti, že koupí Louisiany by prakticky zdvojnásobili rozlohu Spojených států – přikývli. Pochopitelně vyžádat si svolení Kongresu či prezidenta by trvalo měsíce, a co kdyby si to Napoleon mezitím rozmyslel. Podobná příležitost by se sotva už naskytla.

9 Když se o tom dozvěděl Jefferson, jeho nadšení neznalo mezí. Na otázku, co tomu řekne Kongres, se jen usmál a přesvědčivě prohlásil: „Pánové, až jim řekneme, za kolik jsme to koupili, nikdo nebude nic namítat.“ V tom se však poněkud mýlil. Našli se kongresmani, zejména z opoziční strany, kteří považovali tento obchod za vyhozené peníze, nicméně většina senátorů o důležitosti této transakce neměla nejmenší pochyby a smlouvu pohotově schválila. A tak snad jeden z největších realitních obchodů v historii lidstva vstoupil do amerických dějin pod názvem Louisiana Purchase. A – jen tak mimochodem – cena byla jedenáct milionů dvě stě padesát tisíc dolarů. Jen o jeden a čtvrt milionu více, než byl Jefferson ochotný zaplatit za samotný New Orleans. Na otázku, proč se Napoleon tak lehce vzdal Louisiany, je odpověď poměrně lehká. V prvé řadě potřeboval peníze na další válečná tažení v Evropě a současně také věděl, že si nemůže dovolit válku na dvou frontách. A pak existovalo jisté nebezpečí, že by se Američané – v případě zaoceánského konfliktu – mohli spojit s Angličany. To by znamenalo jejich absolutní převahu na moři. Koneckonců sám �omas Jefferson, autor textu oficiálního vyhlášení samostatnosti, se nechal nejednou slyšet, že pokud Francie obsadí Louisianu, budou muset Američané spolknout hořkou pilulku a obnovit spojenectví se svými bývalými koloniálními pány. A pak tu byla – jak bychom dnes řekli – geopolitická realita. I kdyby Napoleon Lousianu vojensky udržel, nemohl by ji zalidnit – a toho si byl velmi dobře vědom. Budou to američtí osadníci, kteří – vyzbrojení yankeeovskou podnikavostí, nutkáním zjistit, co se nachází za pohořím, za nímž každodenně zapadá slunce, a bezpříkladným smyslem pro dobrodružství – budou nezadržitelně pronikat dál na západ. Nakonec obsadí nejen Lousianu, ale i horské oblasti, na které si činily nárok Anglie a Španělsko, a zastaví se teprve na březích Pacifiku.

10 Po zakoupení Louisiany vznikla poněkud trapná situace. Jen málo Američanů mělo jasnou představu o tom, jak vlastně tato oblast vypadá. Jistě, trapeři a obchodníci s kožešinami byli obeznámeni s Mississippi a New Orleansem, ale území dál na západ byla pro ně terra incognita. Na rty se drala otázka: „Co jsme to vlastně koupili?“ K pokusům o průzkum tohoto území docházelo nejen v letech před jeho zakoupením, ale dokonce i v dobách před americkou revolucí. Tyto celkem neúspěšné podniky byly v zásadě motivovány snahou objevit takzvanou Northwest passage – cestu na severozápad. (Někteří čeští čtenáři jistě znají román amerického spisovatele Kennethe Robertse se stejným názvem.) Hledali vodní cestu, po které by se zboží mohlo dopravovat až k Pacifiku, kde by se nakládalo na lodě směřující do Číny a naopak zboží dovážené z Asie by se mohlo po stejné trase dovážet na východ. Tato myšlenka se opírala o tehdejší zeměpisné znalosti. Mělo se za to, že řeka Kolumbie, ústící do Pacifiku, přitékala z východu a Missouri, pramenící kdesi na západě, tekla na východ. Bylo třeba zjistit, zda se splavné horní toky těchto řek nacházejí v relativní blízkosti a zda existuje schůdná cesta po souši, která by obě řeky spojila. Prakticky všechny tyto pokusy skončily neúspěchem – především proto, že tamější indiánské kmeny, zejména Siouxové a Černonožci (Blackfeet), nemínili na své území nikoho pustit. Dva z těchto pokusů však stojí za zmínku. Ne, že by byly úspěšné, ale proto, že za nimi stál �omas Jefferson. Ještě než se stal prezidentem, pevně věřil, že budoucnost amerických kolonistů spočívá v expanzi na západ. Snažil se tudíž učinit vše, co bylo v jeho silách, aby se tato vize realizovala. V roce 1786 se �omas Jefferson setkal ve Francii s jistým Johnem Ledyardem, členem posádky lodi, jíž velel známý anglický mořeplavec a objevitel kapitán James Cook. (Cook též zmapoval severozápadní pobřeží od

11 dnešního Vancouveru až po Beringovu úžinu včetně ústí Kolumbie.) Po návratu do Evropy Ledyard navrhl Jeffersonovi, že sám pěšky přejde celý euroasijský kontinent, nechá se převézt přes Beringovu úžinu a bude pokračovat v cestě dál na východ až na území Spojených států. Historické záznamy neuvádějí, zda a případně jak velkou finanční podporu obdržel. A i když si řada lidí myslela, že se jedná o podvodníka, Ledyard se opravdu vydal na cestu. Prošel evropským Ruskem, ale pak se o tomto podniku dozvěděla carevna Kateřina II., a protože v té době si činilo Rusko nároky nejen na Aljašku, ale také na značnou část pacifického pobřeží, nechala Ledyarda kdesi na Sibiři zatknout a dopravit do Polska. K druhému většímu pokusu prozkoumat neznámá území amerického Západu došlo až v roce 1793. Jeffersonovi – členu Americké filozofické společnosti se sídlem ve Filadelfii – se podařilo přesvědčit vedoucí představitele této organizace, aby dali k dispozici sumu ve výši jednoho tisíce liber tomu, kdo prozkoumá území mezi horním tokem Missouri a Tichým oceánem, úspěšně se vrátí a předloží společnosti konkrétní informace o této oblasti. Přihlásila se celá řada lidí a Jefferson nakonec vybral francouzského botanika Andrea Michauxe. Michaux, vybaven penězi, příslušnými instrukcemi a doprovázen nevelkou skupinou mužů, se v červnu téhož roku vydal na cestu. A opět to byly politické zájmy, které i tento projekt přivedly k předčasnému, trapnému konci. Michaux ještě ani neopustil Kentucky, když se Jefferson dozvěděl, že tento slavný botanik je francouzským agentem. Jeho skutečným posláním bylo zorganizovat z francouzsky mluvícího obyvatelstva vojenské jednotky, které by pak získaly New Orleans a celou Louisianu zpět pro francouzské impérium. Financování výpravy bylo okamžitě zastaveno a Michaux putoval zpátky do Francie. Jefferson se pak o „cestě na severozápad“ nezmínil sko-

12 ro deset let. Teprve až roku 1802, když už byl prezidentem Spojených států, se mu do rukou dostala kniha, která v něm rázem probudila nadšení realizovat někdejší plány. Podklady pro tuto knihu připravil mladý Skot Alexander Mackenzie. Podařilo se mu totiž to, o čem snilo mnoho lidí před ním. Mackenzie prošel po souši z kanadské provincie Alberta až k tichomořskému pobřeží. Přibližně ve stejné době, kdy se Michaux připravoval na cestu k Mississippi, Mackenzie, doprovázen dalším Skotem, šesti Francouzi a dvěma Indiány, překročil kontinentální předěl v místech, kde Skalnaté hory dosahovaly výše jen kolem jednoho tisíce metrů, a poté sledoval tok řeky Frazer. Vzhledem k tomu, že tato řeka směřovala stále na jih, rozhodl se odbočit na západ. O několik týdnů později dosáhl Pacifiku, konkrétně průlivu Georgia nacházejícím se severně od dnešního Vancouveru. Úspěch Alexandera Mackenzieho vyvolal v Jeffersonovi přesvědčení, že je třeba jednat, a to velmi rychle. Na jedné straně jeho výpravu bral jako výzvu, neboť si byl jistý, že Američané jsou schopni něco podobného také dokázat. Na druhé straně se jednalo o něco mnohem závažnějšího. Přestože americký námořní kapitán Robert Gray objevil v roce 1792 ústí velké řeky a pojmenoval ji podle lodi, které velel, Kolumbie, existovalo nebezpečí, že si Angličané budou dělat nárok na celé severozápadní pobřeží (s výjimkou Kalifornie). Na podzim roku 1802 Jefferson oznámil své rozhodnutí zorganizovat oficiální, americkou vládou podporovanou výpravu k ústí řeky Kolumbie. Její oficiální účel měl být čistě vědecký. Expedice měla zmapovat terén, získat informace o domorodém obyvatelstvu, flóře a fauně, a tak obohatit znalosti jak amerických, tak i evropských vědeckých společností. Neoficiálně měla tato cesta utvrdit nárok Američanů na oblast povodí Kolumbie – tzv. Oregonské území. Zbývalo jen najít schopného člověka, který by výpravu vedl a na něhož by bylo stopro-

13 centní spolehnutí. Volba padla na Jeffersonova osobního sekretáře, virginského plantážníka a kapitána americké armády Meriwethera Lewise. Čtenáři jistě nebudou namítat, když se v úvodu k této knize, jež je věnována Lewisovu největšímu životnímu úspěchu, nejdříve seznámí s jeho životopisnými údaji. Meriwether Lewis se narodil 18. srpna 1774 ve Virginii nedaleko dnešního Charlottesvillu. Jeho rodiče vlastnili plantáž Locust Hill, jež sousedila s Monticellem, honosnou usedlostí patřící přednímu virginskému plantážníkovi �omasu Jeffersonovi. Meriwetherův pradědeček Robert Lewis přijel do Ameriky v roce 1635 a kromě nezbytných svršků si s sebou přivezl také královský patent na 33 333 akrů půdy, jež se nacházela v podhůří Modrých hor (Blue Ridge Mountains). Jeden z jeho synů, též Robert, se usadil v Albemarleském okrese a v závěti odkázal svému pátému synovi Williamovi 1 896 akrů s rezidencí a otroky. William, motivován snahou rozšířit svůj majetek, se oženil s vlastní sestřenicí Lucy Meriwetherovou, a tak se stal majitelem pozemků, jejichž rozloha dosahovala skoro 20 000 akrů. William a Lucy měli tři děti. Nejstarší Jane, mladšího Meriwethera a nejmladšího Reubena. Otec William Lewis byl patriot tělem i duší, a jakmile vypukla revoluce, vstoupil do kontinentální armády v hodnosti poručíka. Na podzim roku 1779 navštívil rodinu a po několika deštivých dnech, které strávil se svými blízkými, se vydal zpět ke své jednotce. Když se pokoušel přebrodit rozvodněnou řeku Rivannu, proud strhl koně, avšak Williamovi se z posledních sil podařilo doplavat ke břehu. Druhého dne ulehl, přivolaný lékař konstatoval zápal plic a dva dny nato se Lucy stala vdovou. Na jaře příštího roku, v souladu s přáním umírajícího manžela, se Lucy opět vdala. Vzala si jistého kapitána Johna Markse. Po podepsání Pařížského míru, jímž byla definitivně uznána nezávislost Spojených států americ-

14 kých, se kapitán Marks odstěhoval s celou rodinou do Georgie, kde se pod vedením generála Johna Matthewse zúčastnil zakládání nové plantáže nedaleko Široké řeky. Léta strávená v Georgii hluboce ovlivnila dorůstajícího chlapce. Meriwether měl nejen možnost pozorovat dění na plantáži, ale v prvé řadě se seznámit s životem v divočině. Záhy si osvojil základní principy orientace v nekonečných lesích, naučil se lovit a používat střelnou zbraň, což byly nepostradatelné předpoklady pro přežití v nehostinné pustině. Podle tehdejších tradic Meriwether jakožto nejstarší syn měl převzít vedení rodinné plantáže ve Virginii, kterou zdědil po svém otci Williamovi. K tomu však potřeboval příslušné vzdělání, jež v Georgii nemohl získat. Proto se v patnácti letech vrátil do Virginie a tři roky strávil studiem na různých soukromých školách. Z dochovaných pramenů můžeme soudit, že patřil mezi lepší studenty a jeho učitelé se netajili přesvědčením, že by měl studovat na vysoké škole buď ve Williamsburgu, nebo dokonce ve Filadelfii. Avšak osud opět zasáhl. Kapitán John Marks zemřel a Lucy ovdověla podruhé. Tentokrát se odmítla provdat a současně vyjádřila přání vrátit se na svou starou virginskou usedlost. Osmnáctiletý Meriwether, vědom si svých povinností, přerušil studia a vypravil se pro matku a mladšího bratra do Georgie. Po návratu do Virginie se ujal řízení plantáže. Monotónní život plantážníka ho však neuspokojoval a Meriwether v hloubi duše toužil po změně. Příležitost se mu naskytla v roce 1794 během takzvané whiskové rebelie. Tehdejší ministr financí Alexander Hamilton se totiž rozhodl zdanit veškerou produkci whisky na západní straně Appalačských hor. Reakce místního obyvatelstva se v mnohém podobala bostonskému incidentu z roku 1773, když anglická koruna trvala na dani z čaje. Tehdy američtí osadníci Bostonu naházeli čaj do moře a obyva-

15 telé západní Pensylvánie zase namazali dehtem a obalili peřím nejednoho výběrčího daní. Nebezpečí odtržení západních částí se opět stalo aktuálním a americká vláda na tato území vyslala vojsko. Prezident George Washington, který sám vlastnil hezkých pár tisíc akrů v Ohiu, povolal do zbraně na třináct tisíc dobrovolníků a osobně je doprovázel až do Bedfordu ve střední Pensylvánii, přičemž všem důstojníkům kladl na srdce, aby nedopustili rozbití země, za jejíž vytvoření zaplatilo tolik kolonistů životem. Meriwether Lewis se nechal pod záminkou vlastenecké povinnosti ochotně naverbovat a – i když nakonec z rebelie nic nebylo a daň byla odvolaná – v armádě už zůstal. Matka si zřejmě uměla s plantáží poradit a z jejích dopisů vyplývá, že jediné, co jí dělalo starosti, bylo synovo zdraví a bezpečí. Meriwether byl rychle povyšován, protože si mnoho vysokých důstojníků pamatovalo na vojenské zásluhy jak jeho otce, tak i kapitána Markse, až se nakonec dočkal jmenování kapitánem. V této hodnosti byl pověřen rozvážením žoldu po pevnůstkách, jejichž posádky měly poskytovat ochranu proti nájezdům Indiánů, zejména Shawneů. Tento způsob života Meriwetherovi vyhovoval. Nejenže se seznámil s oblastí od Velkých jezer až po Kentucky, ale navíc se jako velící důstojník naučil, jak získat oblibu u prostých vojáků a jejich oddanost. Pro naši knihu je však nejdůležitější skutečnost, že se během služby u roty ostrostřelců seznámil s dalším Virgiňanem, jehož rodina pocházela z Charlottesvillu, s kapitánem Williamem Clarkem. V únoru roku 1801, jedenáct dní před inaugurací, třetí americký prezident �omas Jefferson poslal Lewisovi dopis, v němž mu nabídl místo osobního sekretáře. Tento krok zdůvodňoval tím, že potřebuje člověka, kterému může nejen plně důvěřovat, ale také někoho, kdo je dokonale obeznámen s oblastmi mezi Mississippi a Appalačskými horami a též se situací v armádě. Zde se musíme zmínit

16 o zajímavém faktu. Vzhledem k tomu, že se kniha o Mackenzieově úspěchu dostala Jeffersonovi do rukou až o rok později, nemůžeme tvrdit, že obsazení úřadu osobního sekretáře byl první krok k americké expedici na západ. Hlavní důvod, proč si Jefferson vybral Lewise za svého důvěrníka, byl v prvé řadě politický. Těsně před volbami se totiž podařilo federalistům, což byla opoziční strana, obsadit poměrně velké množství důstojnických míst v armádě jejich lidmi. Vzhledem k tomu, že momentálně nehrozilo nebezpečí ani od Angličanů, ani od Indiánů, byl Jefferson rozhodnut za každou cenu snížit stav armády – pochopitelně na úkor federalistických důstojníků. Lewis, který byl horlivým stoupencem Jeffersonovy politiky, měl vládě poskytnout příslušné informace. Lewis se zhostil tohoto úkolu na výbornou. Kolik důstojníků bylo celkem propuštěno, dnes už nelze zjistit, avšak na Lewisovu a Jeffersonovu obranu můžeme říct, že většina federalistických důstojníků, o kterých se vědělo, že jsou vysoce kvalifikovaní, v armádě zůstala. Spoluprací na této čistce si Lewis zajistil prezidentovu neomezenou důvěru, a když na jaře příštího roku vyvstala otázka, kdo povede výpravu k Pacifiku, Jefferson se dlouho nerozmýšlel.

Z Washingtonu do Saint Louis Zbytek roku uplynul v přípravách na cestu. Jefferson připravil pro Kongres žádost o financování cesty a Lewis pořídil podrobný seznam veškerého potřebného vybavení včetně mnoha darů pro Indiány. Těm bylo třeba věnovat zvláštní pozornost, protože úspěch celé expedice závisel v mnohém na jejich dobré vůli, zejména při přechodu Skalnatých hor. Zásoby jídla, pušky, střelivo, léky, měřicí přístroje a celá řada dalších věcí, bez kterých by se podob-

17 ná výprava nemohla obejít, přišly na 2 500 dolarů. Směšná suma, když přihlédneme k obrovskému kvantu informací, se kterými se měla vrátit. Po Novém roce 1802 se tempo příprav zrychlilo. Jefferson předložil Kongresu návrh cesty na severozápad jako projekt, jehož hlavním přínosem bude rozšíření obchodu s kožešinami. Kongres, protože se jednalo o poměrně malou sumu, prezidentův návrh urychleně schválil, avšak záhy vyvstal nový problém. Výprava se měla z větší části pohybovat na cizím území, konkrétně francouzském a anglickém, a tady bylo třeba opatřit, jak bychom dnes řekli, povolení průjezdu. Angličané je vyhotovili celkem bez velkých průtahů, Francouzi se však ošívali, neboť historce o čistě vědeckém účelu celé výpravy příliš nevěřili. V téže době Jefferson vyslal do Francie již zmiňovaného Jamese Monroea, budoucího prezidenta a autora Monroeovy doktríny, jehož úkolem bylo Napoleonovi nabídnout dva miliony dolarů za New Orleans. Lewis mezi tím odcestoval do Filadelfie, aby se podrobil rozsáhlému vědeckému školení, a to v oboru biologie, zoologie, mineralogie a astronomie. Hlavně se měl dokonale obeznámit s používáním sextantu, naučit se spolehlivě určovat polohu podle hvězd a přesně ji zakreslovat do budoucí mapy území Louisiany. A nakonec zbývalo stanovit počet mužů, kteří by tvořili jádro expedice. Ani Jefferson, ani Lewis neměli pochybnosti o tom, že všichni členové výpravy musí být vojáci. Jinými slovy muži, kteří měli smysl pro disciplínu a bojové zkušenosti, aby v případě ohrožení mohli úspěšně čelit nepříteli. Velikost této jednotky však byla dost citlivou záležitostí. Na jedné straně tu bylo nebezpečí, že větší počet mužů by mohl vyprovokovat ozbrojený konflikt s indiánskými kmeny, a na druhé straně příliš malý počet členů výpravy by mohl vést k záměrnému útoku Indiánů s cílem získat jejich zbraně. Po delších poradách bylo nakonec dohodnuto, že se celá výprava bude skládat z dvanácti mužů, kteří mají zkuše-

18 nosti nejen s životem v divočině, ale i s bojem s Indiány. A jaká bude jejich odměna? Dvojitý žold a půda. Jakmile cesty vyschly, Lewis se vypravil do federálního zbrojního skladu v Harper’s Ferry, kde objednal patnáct ručnic v té době známých pod jménem Kentucky rifles. Jednalo se o pušky s dlouhou vrtanou hlavní, které ve skutečnosti vyráběli němečtí puškaři v Pensylvánii, ale protože byly velmi rozšířené v Kentucky, dostalo se jim tohoto názvu. Na rozdíl od ostatních mušket měly mnohem větší dostřel a na vzdálenost jednoho sta yardů mohly spolehlivě skolit srnu i jelena. V květnu se potom Lewis vypravil opět do Filadelfie, kde nakoupil zásoby papíru, inkoust, dvě stě liber nejkvalitnějšího střelného prachu, čtyři sta liber olova, pazourky do mušket, teplé oblečení, křesadla, rybářské háčky, jehly a pro Indiány barevné korálky. Všechno toto zboží pak mělo být dopraveno do Pittsburghu, odkud se celá výprava měla vydat na cestu po řece Ohio k Mississippi. V Pittsburghu vláda u místního loďaře objednala člun, který měl pobrat členy výpravy i všechen náklad. Lewis počítal s tím, že velký člun s plachtou a hlubším kýlem poslouží na cestu po řekách Ohio a Mississippi. Jakmile dosáhnou horního toku Missouri, podle jejich očekávání méně splavného, veškeré zásoby a vybavení se přeloží na kánoe, a zatímco dvanáct vybraných mužů bude pokračovat v cestě, ostatní se vrátí nejen se člunem, ale i s písemnými zprávami pro vládu ve Washingtonu. Někdy začátkem června Lewis a Jefferson došli k přesvědčení, že výprava by měla mít ještě jednoho důstojníka – pro případ, že by se s Lewisem něco stalo. Někdo by musel převzít nejen velení, ale také se postarat o bezpečnou dopravu všech získaných informací zpět na východ. Lewis se dlouho nerozmýšlel. Muž plně kvalifikovaný pro tento úkol, s nímž by se Lewis ochotně pustil do dobrodružství, byl jeho starý přítel, kapitán od ostrostřelců William

19 Clark. Šlo o zkušeného zálesáka z Virginie a ostříleného vojáka, jenž se zúčastnil nejednoho tažení proti Indiánům. Navíc jeho zkušenosti s orientací, mapováním a plavbou po divokých řekách do značné míry převyšovaly Lewisovy. Jediné, co dělalo Lewisovi starosti, byl čas. V době, kdy se konaly přípravy na cestu, se Clark zdržoval na usedlosti svého bratra v Indianě a jeho odpověď nemohla přijít dříve než za pět či šest týdnů. Proto s ním Lewis nemohl počítat od počátku výpravy. Bude-li mít Clark zájem, připojí se k ostatním v Indianě nebo v Saint Louisu. Den odjezdu z Washingtonu se blížil. Koncem měsíce Jefferson předložil Lewisovi do detailu rozepsané instrukce týkající se cesty. Jednalo o několik hustě popsaných stránek, v kostce bychom je mohli shrnout asi takto: „Prozkoumat horní tok řeky Missouri a najít praktickou cestu k pacifickému pobřeží, která by mohla sloužit obchodním zájmům. Zanést do mapy všechny přítoky Missouri, peřeje, vodopády a ostrovy a určit přesně jejich zeměpisnou délku a šířku. Zjistit jména jednotlivých indiánských kmenů žijících v této oblasti, jejich vzájemné vztahy, jinými slovy, jestli žijí v míru nebo ve válečném konfliktu. V případě, že mezi nimi existuje nepřátelství, pak se je měl pokusit smířit pod slibem rozšíření obchodu. Čím se tamní Indiáni živí: lovem, zemědělstvím nebo rybolovem? Jaké jsou jejich zvyky a náboženství? Za jaké produkty jsou ochotni vyměňovat kožešiny? Pokud možno přesvědčit hlavní náčelníky velkých kmenů, aby navštívili Washington. Za každou cenu se ve styku s domorodým obyvatelstvem vyvarovat násilí. Kdyby hrozilo napadení výpravy některým větším indiánským kmenem, vyhnout se konfliktu a bezpečně se vrátit se získanými informacemi. Po dosažení Pacifiku se vydat na cestu zpět některou lodí kotvící u pobřeží.“ Lewis se rozhodl odjet z Washingtonu 5. července. Několik dní před odjezdem ho navštívil ministr obrany

20 Henry Dearborn a spolu s neomezeným úvěrem mu předal v hotovosti šestiměsíční plat pro jednoho poručíka, jednoho seržanta, jednoho desátníka a deset vojínů. Při této příležitosti ho též informoval, že v Pittsburghu na něho bude čekat osm dobrovolníků, kteří mají rozkaz doprovázet ho až do Saint Louis. Další členy výpravy si může vybrat v pevnosti Massac na řece Ohio a Kaskasia na řece Mississippi. V případě, že bude chtít najmout civilisty jako průvodce nebo tlumočníky, armáda pokryje veškeré další výlohy. Jak se později ukázalo, toto poslední rozhodnutí mělo rozhodující vliv na úspěch celé výpravy. 4. července Amerika slavila Den nezávislosti. Během dopoledne se však pozornost washingtonských občanů obrátila úplně jiným směrem. Místní noviny National Intelligencer totiž přinesly senzační zprávu. Francouzský císař Napoleon Bonaparte prodal Spojeným státům celou Louisianu, čímž se rozloha mladé republiky prakticky zdvojnásobila. Lewis pochopitelně přijal tuto zprávu s náležitým vlasteneckým nadšením, avšak současně si uvědomil, že koupí Louisiany se změnily některé okolnosti chystané výpravy. V prvé řadě budou na domácím území až ke Skalnatým horám. Indiánské kmeny v povodí Missouri od tohoto dne spadají pod vládu ve Washingtonu, a tudíž je bude muset informovat, že jejich nový „Velký otec“ nesídlí daleko za mořem, ale v jejich sousedství a že Spojené státy americké si mohou činit nárok na veškerý obchod s kožešinami. Lewis dorazil do Pittsburghu 15. července. K jeho nemilému překvapení stavba člunu, který měl být podle kontraktu hotov do pěti dnů, ještě ani nezačala. Tesař, se kterým vláda uzavřela smlouvu, se vymlouval, že dřevo přivezli pozdě, navíc nebylo správně vysušené, a že proto na zpoždění nenese žádnou vinu. Když se konečně dal do práce, dodával si sílu i stavitelskou zručnost whisky – ráno vyspával opici, přes oběd přibil pár prken a odpo-

21 ledne už opět sotva stál na nohou. Lewis ho zapřísahal, aby se držel pily a sekery, a ne láhve. Když to nepomáhalo, hrozil mu, že zruší kontrakt. Pochopitelně to byla jen planá výhrůžka, protože široko daleko nebyl nikdo, kdo by mohl podobný člun postavit. Tesař sliboval, že během čtrnácti dnů bude člun dokončen, ale pak se pohádal s pomocníky, ti utekli a práce se opět zpomalila. Lewis si zoufal a málem ho prosil na kolenou, aby si pospíšil, protože mezitím hladina Ohia začala nebezpečně klesat. Jediným světlým momentem během Lewisova pobytu v Pittsburghu byl dopis od Clarka a příchod sedmi dobrovolníků z Carlisle. Osmý dobrovolník zřejmě sebral dopředu vyplacený žold a zmizel. Clark s nadšením Lewisovu nabídku přijal a v dopise mu oznamoval, že na něj bude čekat v Louisvillu, malé osadě, jež se nacházela na levém břehu Ohia v dnešním státě Kentucky. Konečně ráno 31. srpna tesař zarazil poslední hřebík a hned nato Lewis vydal rozkaz dopravit veškerý náklad k řece. Musíme se ještě krátce zmínit o typu a velikosti člunu, abychom si udělali představu, s jakým dopravním prostředkem se Lewis vypravil na tak dalekou cestu. Člun byl padesát pět stop dlouhý a uprostřed osm stop široký. Patnáct stop od přídě se nacházel stožár na dvě plachty a na pečlivě utěsněné palubě jedenáct lavic pro veslaře. Na vyvýšené zádi byla umístěna deset stop dlouhá kabina. Ložný prostor mohl pojmout náklad o hmotnosti asi dvanácti tun. Přestože měl člun poměrně ploché dno, a tudíž malý ponor, Lewis se rozhodl nic neriskovat. Jakmile se doslechl, že Ohio je místy jen několik stop hluboké, přikoupil ještě jednu indiánskou pirogu, aby člun odlehčil. Výprava vyjela se značným zpožděním. Obavy, že nízká hladina řeky ztíží cestu, se splnily. Člun zůstával viset na mělčinách a Lewis musel nejednou najmout koně nebo voly, aby je vyprostili z kamenitých prahů. Za den urazili často jen deset mil. Teprve po čtrnácti dnech útrap a dřiny

22 se řeka konečně rozšířila a natolik prohloubila, že mohli poprvé rozvinout obě plachty. Přesto Lewis pro jistotu zakoupil ještě další pirogu a nechal do ní část nákladu přeložit. Po šesti týdnech plavby dorazili do přístavu Louisville, kde si Lewis potřásl rukou se svým starým přítelem kapitánem Clarkem, který už na něho netrpělivě čekal. Jeho bratr George Rogers Clark pozval všechny členy výpravy na svou usedlost, jež se nacházela na druhém břehu (v Indianě), a po dva týdny je hostil zvěřinou, divokými kachnami, vepřovým a pochopitelně neomezeným množstvím whisky. Čas strávený v Clarksvillu však nebyl jen ve znamení hodování, ale v prvé řadě byl věnován výběru dalších mužů pro expedici. Každý nový kandidát musel být dokonale zdráv, musel prokázat nejen vynikající lovecké a střelecké schopnosti, ale i smysl pro disciplínu a soudržnost, a hlavně – oba kapitáni museli s jeho výběrem souhlasit. Když skončili, Lewis poslal Jeffersonovi dopis, v němž mu oznamoval, že bylo vybráno celkem devět mužů, kteří s kapitánem Clarkem a jeho otrokem Yorkem budou tvořit jádro expedice pojmenované Průzkumný oddíl (Corps of Discovery). 26. října člun a obě pirogy odrazily od přístaviště a pokračovaly v cestě po proudu řeky. O týden později se na illinoiském břehu objevily tmavé obrysy pevnosti Massac. Od Mississippi je dělilo už pouhých třicet pět mil. V pevnosti je mělo čekat dalších osm vojáků, dobrovolníků z Tennessee. Avšak na Lewisův dotaz, kde jsou, velitel pevnosti jen pokrčil rameny. Oba kapitáni nemínili marnit čas čekáním na osm zatoulaných chlapů, a proto před odjezdem Lewis požádal jistého George Drouillarda, aby je našel a přivedl do tábora v Saint Louis, kde výprava měla strávit první zimu. Snad sám osud vedl Lewisovu ruku, protože jak se později ukázalo, nemohl vybrat lepšího muže. Drouillardův otec byl kanadský zálesák francouzského původu a matka Indiánka z kmene Shawneů. Drouillard

23 byl zkušený lovec a traper, mluvil plynně anglicky i francouzsky, a navíc slušně ovládal několik indiánských dialektů včetně indiánské posunčiny. Vzhledem k tomu, že Lewis měl povolení najímat civilisty, okamžitě mu nabídl pozici tlumočníka výpravy za dvacet pět dolarů měsíčně. Drouillard ochotně přijal. 13. listopadu se výprava opět vydala na cestu, avšak druhého dne Lewis onemocněl. Podle střídajících se záchvatů horečky a zimnice nebylo pochyb. Jako mnoho jeho krajanů se stal Lewis obětí viru přenášeného komáry, jejichž černá hejna sužovala každého, kdo se přiblížil ke břehům Ohia a Mississippi. Malárie se stala metlou všech osadníků, kteří se usadili na západní straně Appalačských hor, a byla také jedním z důvodů masové emigrace do Oregonu a Kalifornie ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století. Naštěstí tehdejší lékařská věda již měla účinný lék, a tak se mezi Lewisovými zásobami léčiv nacházelo dostatečné množství chininu. O dva dny později člun a obě pirogy vpluly do kalných vod Mississippi. Na soutoku obou řek Lewis nařídil několikadenní odpočinek a pak nastala úmorná cesta proti proudu. Řeka byla plná zákrutů, a proto se naložená plavidla musela pravidelně navádět na vnitřní stranu ohybů, kde proud nebyl tak silný. Přesto po hodině dřiny obyčejně ujeli sotva jednu míli. Na konci prvního dne bylo oběma kapitánům jasné, že musí najmout více veslařů, a to jak do člunu, tak i do pirog. 28. listopadu dosáhli pevnosti Kaskasia, která se nacházela na illinoiském břehu. Po příjezdu do pevnosti se Lewis vykázal pověřením ministra obrany Dearborna a posílil výpravu o další muže (jejich přesný počet není znám), kteří je měli doprovázet až do Saint Louis. Zbývajících šedesát mil pak urazili za deset dní. Původní střed města Saint Louis se rozkládal na mírné výšině asi deset mil jižně od soutoku Mississippi a Missouri, v relativním bezpečí před jarními záplavami. Většinu

24 z přibližně tisíce obyvatel tvořili francouzští Kanaďané, kteří zde během čtyřiceti let vybudovali největší středisko kožešinového obchodu v Severní Americe. V povodí horního toku obou řek se nacházela loviště bohatá na srstnatou zvěř, a proto sem přijížděli každé jaro trapeři s kánoemi naloženými bobřími, norkovými, kuními a liščími kožešinami. Francouzští a španělští překupníci je skupovali, nakládali na velké lodě a dopravovali do New Orleansu, odkud putovaly dál na evropské trhy. Lodě se pak vracely zpět do Saint Louis s luxusním zbožím pro místní zámožné občany, ale také s výrobky, o které byl zájem v indiánských vesnicích. Jak si to vyžadoval tehdejší zvyk, Lewis krátce poté, co posádka přivázala člun u přístavního mola, navštívil zástupce územního guvernéra, aby si vyžádal povolení pokračovat v cestě po Missouri. Tento úřad vykonával španělský důstojník, jistý plukovník Carlos Dahoult Delassus. Delassus si vyslechl Lewisovu žádost a – aniž by se dlouho rozmýšlel – ji rezolutně zamítl. Jako zkušený byrokrat dobře věděl, že dokud nebude Louisiana oficiálně převedena pod americkou správu, Lewis a jeho muži tam nemají co pohledávat. Ale hlavně jakožto voják Lewisovu tvrzení, že se jedná o vědeckou výpravu, nevěřil. Lewis si však s jeho rozhodnutím příliš nelámal hlavu. Podle plánu zde měli příslušníci expedice strávit zimu a informace, které obdržel ještě ve Washingtonu, naznačovaly, že k převodu území pod americkou správu dojde s největší pravděpodobností ještě před koncem roku. Přesunul se tedy s celou posádkou na illinoiskou stranu řeky a nedaleko vesnice Cahokia se dal do budování zimního tábora. Zatímco Clark dohlížel na stavbu srubových příbytků, Lewis se nechal pravidelně převážet do Saint Louis, kde nakupoval proviant na cestu po Missouri, sháněl profesionální veslaře a systematicky sbíral informace o severní Louisianě. Skutečnou studnici vědomostí našel v jistém

25 Antoinu Soulardovi, francouzském zeměměřiči, který původně pracoval pro španělského guvernéra. Soulard mu ukázal dokumenty o sčítání lidu v roce 1800, podle nějž se počet obyvatelstva pohyboval kolem deseti tisíc, z čehož byly dvě třetiny bělochů a jedna třetina otroků. Počet indiánského obyvatelstva z pochopitelných důvodů nebyl znám. Indiáni se v prvé řadě nenechali sčítat, a hlavně se pravidelně stěhovali z jednoho loviště na druhé, takže i pouhý odhad by byl nepřesný. Soulard nabídl Lewisovi skutečný poklad – nedávno pořízenou mapu severní části louisianského území, kterou zhotovil skotský obchodník James Mackay. Kromě celé řady zajímavých zeměpisných údajů také poskytovala důležité informace o poloze jednotlivých osad. Podle této mapy byla nejseverněji osídleným místem indiánská osada Mandan na horním toku řeky Missouri. Mandanové patřili k velkému kmenu Siouxů a s bělochy udržovali poměrně přátelské styky. Dál na západ pak už byla neznámá země. Pobyt v táboře probíhal celkem poklidně. Vojáci chodili na dříví, za slunných dnů se cvičili ve střelbě a soutěžili o ceny, které se obvykle sestávaly ze zvýšeného přídělu rumu nebo whisky. Jednotvárnost zimních dnů pozměnil až Drouillardův příchod. V táboře se objevil, doprovázen osmi dobrovolníky z Tennessee, někdy v polovině prosince. I když je většina mužů přivítala s nadšením, Lewis se ve svém deníku vyjádřil o jejich kvalitě se značným zklamáním. Koncem ledna pak Lewis obdržel dopis od Jeffersona, v němž ho Jefferson informoval, že Louisiana je od 20. prosince definitivně pod americkou správou. Toho dne byly v New Orleansu podepsány převodní listiny zástupci obou vlád. Současně byl tímto aktem jednou provždy učiněn konec francouzským územním nárokům na severoamerickém kontinentě s výjimkou několika ostrovů v Karibském moři. Vzhledem k tomu, že touto dobou byly Saint Louis

26 a přilehlé oblasti pokryty příkrovem sněhu a místní obyvatelé opouštěli příbytky, jen když opravdu museli, byl slavnostní ceremoniál odložen až na jaro. Ráno 9. března se na náměstí před domem zástupce guvernéra shromáždili téměř všichni obyvatelé města Saint Louis. Dav mlčky sledoval vojáky v parádních uniformách, jak stahují španělskou vlajku, a pak za bouřlivého jásotu byla vztyčena francouzská trikolora. Úřad zástupce guvernéra přešel dočasně do rukou předního občana Saint Louis, jistého Amose Stoddarda. V okamžiku, kdy vlajka měla být opět stažena, ho několik Francouzů se slzami v očích uprosilo, aby ji nechal vlát alespoň do druhého dne. Stoddard, který plně soucítil se svými krajany, jim vyhověl, a tak hvězdnatá vlajka Spojených států amerických putovala na vrchol stožáru až o den později. S příchodem jara se všech členů výpravy zmocňoval neklid. Muži postávali na březích rozvodněné Missouri, dívali se do zkalených vln a v duchu si kladli otázky, jaké dobrodružství je očekává na jejím toku. Jindy pozorovali hejna divokých hus táhnoucích do Kanady a přitom počítali, kolik dní jim zbývá do odjezdu. Pak se obyčejně vraceli do svých příbytků, psali dopisy přátelům a příbuzným nebo dokončovali poslední úpravy člunu. Clark se totiž rozhodl připevnit po obou stranách lodě ochozy, které mohly sloužit jako dřevěné chodníky pro posádku, kdyby bylo třeba posouvat člun bidlem. Navíc mohly být v případě nebezpečí zdviženy, a poskytnout tak posádce úkryt před šípy či kulkami nepřítele. Na příď nechal Lewis umístit bronzový kanon, který se mohl lehce otáčet všemi směry a podle potřeby vypálit desetiliberní kouli nebo kartáčovou nálož. Lewis přes zimu také připravil konečný seznam mužů, kteří se měli vydat proti proudu Missouri. Průzkumný oddíl, jenž tvořilo dvacet pět vojáků, rozdělil do tří čet, jimž velel seržant Charles Floyd, Nathaniel Pryor a John

27 Ordway. Dalších osm mužů pod velením desátníka Richarda Warfingtona vyčlenil jako doprovod výpravy do druhého zimního tábora, odkud se měli vrátit se člunem a dvanácti francouzskými Kanaďany, kteří byli najati jako veslaři. Zbývající čtyři členy expedice tvořil Lewis, Clark, jeho otrok York a Drouillard. Když nepočítáme kanadské veslaře, bylo to celkem třicet sedm chlapů, kteří se nemohli dočkat, až odrazí od přístaviště. Konečně 14. května, po mnoha zkouškách upraveného člunu a rozložení nového nákladu, se výprava vydala na cestu. O dva dny později člun a dvě pirogy dosáhly osady Saint Charles, kde Lewis rozšířil Průzkumný oddíl o další dva muže – poloindiány, a sice Pierrea Cruzattea, který byl zběhlý v indiánské posunkové řeči a mluvil plynně jazykem Omahů, a Francise Labiche, jenž mluvil slušně několika indiánskými jazyky. 21. května v půl čtvrté odpoledne pak doprovázeni pokřikem zvědavců a přáním šťastné cesty vypluli do středu řeky a stočili přídě svých lodí západním směrem.

Proti proudu Missouri V okamžiku, kdy domky Saint Charlesu zmizely z dohledu, se většiny posádky zmocnil tísnivý pocit. Tehdejší známý a civilizovaný svět se od nich každou mílí nezadržitelně vzdaloval. Teprve teď si plně uvědomili skutečnost, že více než dva roky nedostanou poštu, nikdo jim nebude dávat instrukce a od nikoho také nebudou moci očekávat žádnou pomoc. Více než dva roky se budou muset spoléhat výlučně sami na sebe. Zakrátko však tyto chmurné myšlenky zatlačily starosti jiného druhu. Přestože už byl květen, hladina řeky byla vysoká a ke každodennímu boji s proudem se přidávalo nebezpečí, že narazí na stromy, které strhly z podemletých břehů jarní záplavy. Clark nebo některý seržant pravidelně vysedávali na přídi člunu

28 a vyhlíželi zčernalé kmeny, které se často skrývaly jen několik stop pod vodní hladinou. Když vanul příznivý vítr, rozvinuli obě plachty a někdy urazili patnáct až dvacet mil za den. Pokud nastalo bezvětří, chopili se vesel či bidel a prakticky tlačili člun proti proudu. Lewis využíval toho, že se všechna tři plavidla doslova „plížila“ vpřed, a nechával se vysadit na břeh. Kráčel podél řeky, sbíral neznámé rostliny nebo pomocí sextantu určoval polohu výpravy. Šest dnů uplynulo v otupující jednotvárnosti dřiny u vesel a boje s hejny komárů. Oba kapitáni však věděli, že se blíží k indiánskému území a že mrtvolné ticho podél řeky může kdykoliv přerušit válečný pokřik Siouxů nebo Omahů. Lewis se tedy rozhodl zpřísnit disciplínu mužstva. Po poradě s Clarkem vydal takzvaný rozkaz k 26. květnu, jímž nařizoval každodenní prohlídku zbraní, přesně stanovoval povinnosti seržantů a určoval pevný režim nočních stráží. A že měl Lewis v úmyslu trvat na dodržování nového rozkazu za každou cenu, se ukázalo v polovině července, kdy seržant Ordway našel strážného schouleného na zemi v tvrdém spánku. Druhého dne se konal vojenský soud a po krátkém rokování Lewis a Clark vynesli rozsudek: po čtyři dny bude dotyčný strážný mrskán mokrým provazem přes nahá záda – a každý den dostane sto ran. Čtenáře asi zamrazí při pomyšlení, jak se musel onen nešťastník cítit čtvrtého dne. Na druhé straně Lewisovo tvrdé opatření bylo prevencí proti možnému přepadení špatně hlídaného tábora bojechtivými Siouxi. Krutost trestu měla uchránit mužstvo expedice před mnohem horší eventualitou – před jejich zmasakrováním Indiány. Výprava urazila skoro šest set mil, avšak po Indiánech nebylo ani stopy. Tato záhada se však dala lehce vysvětlit. Siouxové lovili bizony a velká stáda se tou dobou nacházela ve značné vzdálenosti od řeky. Krajina, kterou nyní projížděli, se pronikavě změnila. Nekonečné roviny vystřídal zvlněný terén, na obou

29 březích řeky se pásla stáda srn a jelenů, a navíc se i přes den ochladilo. Když konečně zastřelili prvního bizona a pochutnávali si na mase z jeho hřbetu, všichni byli přesvědčeni, že se nějakým nevyzpytatelným řízením osudu dostali do ráje. Z této pohody je však vytrhla smrt jednoho člena výpravy. Seržant Charles Floyd si náhle začal stěžovat na prudké bolesti v břiše. Lewis se ho pokoušel léčit pomocí léků, které měl k dispozici, avšak žádný z nich neměl žádaný účinek. Několik dní nato, 20. srpna, seržant zemřel. (Historikové došli k závěru, že se s největší pravděpodobností jednalo o zánět slepého střeva.) Muži vykopali hrob na vyvýšeném místě při ústí bezejmenné říčky, Lewis pronesl krátkou řeč a potom zazněly salvy z pušek. Na hrob umístili cedrový sloupek se jménem a hodností, návrší pak pojmenovali Floyd Bluff a říčku Floyd River. O týden později expedice dorazila na území dnešní Jižní Dakoty. 29. srpna kolem desáté hodiny ráno se najednou na břehu řeky objevilo sedmdesát bojovníků na koních a posádce člunu dávalo najevo, že s nimi chtějí mluvit. Lewis dal veslařům znamení a člun se opatrně přibližoval ke břehu. Vojáci s puškami připravenými k výstřelu mezitím soustředěně sledovali Indiány. Mezi bojovníky se náhle objevil běloch, přátelsky oslovil Američany a představil se jako Pierre Dorian, traper a obchodník s kožešinami. Překvapenému Lewisovi vysvětlil, že se nedaleko nachází vesnice Yanktonských Siouxů, kteří by mezi sebou rádi uvítali bílé muže. Poté, co oba kapitány ujistil, že tito Siouxové nemají žádné nepřátelské úmysly, Lewis přistoupil na jeho návrh zasednout s hlavními náčelníky u poradního ohně, a zahájit tak diplomatickou misi mezi Indiány, kterou ho pověřil prezident Jefferson. Vesnici tvořilo asi čtyřicet týpí a počet obyvatel se mohl pohybovat okolo pěti set až šesti set lidí. Dnes už se neví, kdo všechno se zúčastnil tohoto prvního jednání se Siou-

30 xi, avšak v každém případě to byl Lewis a Clark, jeden nebo dva seržanti a Dorion jako tlumočník. Lewis rozdal dary – několik železných kotlíků, nožů a tabák – a pěti náčelníkům připnul na prsa medaile s Jeffersonovým portrétem. Pak namátkou vybral jednoho z nich, prohlásil ho za hlavního náčelníka a obdaroval ho pestrým důstojnickým kabátcem, třírohým kloboukem a americkou vlajkou. Poté pronesl projev. Přítomné Indiány informoval o tom, že jejich nový otec již nesídlí za mořem, ale ve Washingtonu. Přeje si, aby všechny jeho rudé děti žily v míru, a když zakopají válečnou sekeru, vyšle do jejich vesnic obchodníky, kteří přinesou vše, co potřebují. Železným nářadím počínaje a střelným prachem a olovem konče. Řeč potom ukončil přáním bílého otce, aby ho velcí náčelníci navštívili ve Washingtonu. Náčelníci mlčky Lewise vyslechli a potom odpověděli, že si váží Lewisových moudrých slov, ale že se musí nejdříve poradit a odpoví mu zítra. Dále řekli, že bílí mužové pro ně budou vítanými hosty a obyvatelům vesnice bude ctí, když se večer zúčastní slavnosti na jejich počest. Oba kapitáni přikývli, a tak se stali poprvé svědky velkého válečného tance doprovázeného duněním tamtamů a rachotem chřestidel zhotovených z jeleních a srnčích kopyt. Druhého dne přišli náčelníci s odpovědí. Kmen je chudý a přeje si obchodovat s bílými muži. Co se týče cesty do Washingtonu, jsou ochotni splnit přání bílého otce, pokud ovšem Dorion pojede s nimi. Nejstarší náčelník, kterého Lewis obdaroval uniformou a vlajkou, pak vyjádřil své pocity za všechny ostatní: „Siouxové si váží darů bílých mužů a jsou přesvědčeni, že jejich slova otevřela uši Yanktonů. Nejsou si však jisti, že se jim podaří otevřít uši ostatních Siouxů žijících podél horního toku Missouri.“ A pak lakonicky dodal: „Pět soudků prachu by mělo větší váhu než pět medailí.“ Toto přání Lewis bohužel nemohl splnit, i kdyby chtěl.

31 Prorocká slova Yanktonů se splnila 23. září, kdy výprava narazila na dvě velké vesnice Tetonských Siouxů. Zpočátku se zdálo, že i toto setkání proběhne podobně jako předchozí, avšak na rozdíl od Yanktonů Tetonští Siouxové byli mnohem agresivnější. První nesnáz spočívala v tom, že Drouillardova posunková řeč nedokázala vyjádřit nejdůležitější body Lewisova projevu. Poté, co Lewis rozdal medaile, pár smotků tabáku a americkou vlajku, dva náčelníci dali jasně najevo, že podobné „dary“ považují za urážku. Kapitáni se pokusili zachránit situaci tím, že pozvali oba náčelníky na člun a tam je pohostili whisky. Ohnivá voda se jim pochopitelně zamlouvala, ovšem vypité množství whisky mělo za následek, že se opět počali domáhat většího množství darů, zvláště střelného prachu a olova. Clark nařídil oba náčelníky násilím dopravit do pirogy a ještě s několika veslaři je odvezl ke břehu. V okamžiku, kdy se chtěl vrátit ke člunu, několik bojovníků chytilo provaz na přídi a náčelníci prohlásili, že výprava může pokračovat v cestě na sever, jen když se vyplatí. Clarkovi však došla trpělivost. Vytáhl kord a nařídil veslařům, aby nabili muškety. Lewis, který toto drama pozoroval z paluby člunu, nechal nabít kanon sekaným olovem, zamířil jej na shluk Indiánů na břehu a zapálil lunt. Ti indiánští bojovníci, kteří znali palebné zbraně bělochů, ustoupili, ostatní přiložili šípy k tětivám a napnuli luky. Historikové spekulovali o tom, co by se stalo, kdyby Lewis nebo Clark dali povel k palbě. V každém případě by to byl konec expedice. Nejenže by se museli vrátit, ale asi by s největší pravděpodobností většina z nich v ozbrojeném konfliktu zahynula. Proti několika stům bojovníků by neměli šanci už jenom proto, že než by se jednomu vojákovi podařilo znovu nabít mušketu, indiánský bojovník by vystřelil až pět šípů, a ty na krátkou vzdálenost byly prakticky zrovna tak smrtonosné jako olověná kulka. Po

32 celé severní Louisianě by se rozkřiklo, že Američané jsou nepřátelé a všechny indiánské kmeny by obnovily spojenectví s Anglií. S pomocí Indiánů by Angličané během války v roce 1812 mohli lehce připojit toto území ke Kanadě a… Zkrátka a dobře, americká historie by se asi ubírala jiným směrem. Že se tomu tak nestalo, můžeme děkovat třetímu náčelníkovi – Černému bizonovi, který kromě výše zmíněných darů dostal také třírohý klobouk. Černý bizon v kritickém okamžiku přistoupil k piroze, vzal Indiánům z ruky provaz a rukou naznačil Clarkovi, že jsou volní. Bojovníci zasunuli šípy do toulců, vojáci sklonili pušky a krize byla zažehnána. Černý bizon pak požádal Clarka, aby ho svezli několik mil proti proudu k jeho vesnici, kde se jim dostane lepšího přivítání. Clark a Lewis po krátké poradě souhlasili a druhého dne se jim naskytla možnost navštívit vesnici s téměř tisíci obyvateli. Tetonští Siouxové byli ve slavnostní náladě. Před několika dny se jim totiž podařilo ve velké bitvě porazit jejich tradiční nepřátele Omahy a zajmout kolem padesáti žen a dětí. Večer na pestře pomalovaných bizoních kůžích přinesli oba kapitány do vesnice, složili je před poradní týpí a powvow (velké rokování) mohlo začít. Posvátná dýmka míru kolovala mezi Američany a Indiány a Lewis využil této vznešené chvíle k tomu, aby přednesl svůj obligátní proslov. Vzhledem k tomu, že byl opět překládán do posunčiny, málokdo mu rozuměl – například žádost, aby Siouxové ukázali dobrou vůli a propustili Omahy, zůstala absolutně bez odezvy. Naopak ještě téhož večera Indiáni uspořádali velký skalpový tanec, kterého se zúčastnily squaw s tyčemi, na nichž se houpaly desítky skalpů, a to včetně těch, které jejich muži přinesli z nedávného boje s Omahy. Kapitáni se nemohli ubránit dojmu, že Siouxové jim asi naznačují, co si myslí o jejich mírových návrzích. Výprava strávila ve vesnici dva večery a třetího dne se chystala k odjezdu. Siouxové byli přesvědčeni, že teď na-

33 stane dlouho očekávaná chvíle, kdy bílí mužové začnou rozdávat dary, avšak nic takového se nestalo. Černý bizon, zřejmě pod nátlakem svých soukmenovců a ve snaze zachránit si reputaci, se obrátil ke Clarkovi a požádal ho o nějakou pozornost. Když viděl, že se k ničemu nemá, nabídl oběma kapitánům mladou squaw, avšak ti zdvořile, ale rozhodným tónem odmítli. Několik bojovníků se pak vrhlo k provazu, kterým byl člun připoután ke břehu, a už se zdálo, že se bude opakovat situace z předchozích dnů, když Lewis hodil na břeh několik smotků tabáku a přitom výhružně zamířil hlaveň děla na Indiány. Ti rychle sebrali tabák, Clark vytáhl provaz na palubu a člun se začal pomalu vzdalovat od vesnice. Čtenáře jistě napadne, proč takový rozruch kvůli pár cetkám. Jednali oba kapitáni pod vlivem lakoty, nebo nedostatku pochopení? Ani jedno, ani druhé. Jednak zásoby darů musely vydržet na celou dlouhou cestu – především musely zbýt pro indiánské kmeny, které měly expedici poskytnout pomoc při přechodu Skalnatých hor, jednak se Lewis a Clark obávali, že by mohl vzniknout nebezpečný precedens. Jinými slovy: výprava zatím stále putovala po americkém území, tudíž průjezd po řekách musel být volný a myšlenka, že by budoucí obchodníci s kožešinami museli platit jakési poplatky, byla zcela nepřijatelná. Následující dny ubíhaly celkem klidně. Lewis a Clark střídavě prozkoumávali krajinu podél břehů a do deníku zanášeli popis hornin a nově objevených zvířat, například psounů (prairie dogs) a vidlorohů (pronghorns), které původně považovali za jakýsi druh koz. Dovedeme si jistě představit údiv, když Američané poprvé spatřili stádo bizonů, jejichž počet Lewis odhadoval na nejméně tři tisíce kusů. Počasí bylo již definitivně ve znamení podzimu. Srny a jeleni plavali ve velkých stádech přes řeku a stěhovali se na zimní pastviny, divoké husy táhly na jih a ráno zemi pokrývala jinovatka, což výpravu definitivně zbavilo

34 největšího nepřítele – komárů. Od Mandanu, kde měli v úmyslu strávit zimu, je dělilo necelých dvě stě mil. Za zmínku snad ještě stojí setkání expedice s Arikary, k němuž došlo začátkem října. Arikarové byli na přelomu 18. a 19. století celkem mírumilovný kmen, jehož příslušníci se živili převážně pěstováním kukuřice a tykví, které potom vyměňovali se Siouxi za bizoní maso a kožešiny. (Počátkem dvacátých let 19. století však některé skupiny Arikarů začaly dávat přednost nomádskému životu a přepadávaly bílé trapery a obchodníky.) V důsledku přátelského vztahu k bělochům v jejich vesnicích žilo obyčejně několik kanadských traperů a obchodníků. Arikarové přivítali výpravu s netajenou zvědavostí a nečekanou pohostinností. Lewis rozdal dary a jako vždy přednesl svou řeč, které díky jistému Josephu Gravelinesovi, jenž dokonale ovládal jazyk Arikarů i Siouxů, všichni rozuměli. Poselství nového bílého otce zřejmě udělalo na Indiány velký dojem. Jeden z náčelníků, jehož jméno bohužel neznáme, se nabídl, že na znamení dobré vůle dovede výpravu až do Mandanu. Jeho nabídka způsobila mezi Arikary značný rozruch, neboť Mandanové a s nimi sousedící Hidatsové byli jejich tradičními nepřáteli. Netřeba dodávat, že oba kapitáni tuto nabídku rádi přijali. 24. října členové výpravy v dálce spatřili tmavé obrysy mandanských vesnic. Lewis i Clark o nich měli poměrně jasnou představu, leccos vyslechli už v Saint Louis a vyprávěl o nich i Gravelines. Osadu Mandan tvořily tři mandanské a dvě hidatské vesnice, celkem s asi čtyřmi tisíci obyvateli. V létě se Mandan stával významným střediskem výměnného obchodu s bělochy i ostatními indiánskými kmeny, zejména Čejeny, Kiowy, Assiboiny, Arapahy a Vraními Indiány. Nabízené zboží bylo rozmanité. K dostání tu byli koně a muli z Mexika, bohatě zdobené jelenicové obleky Čejenů, anglické muškety, pestré přikrývky, bizoní kůže i košíky se sušeným masem a ovocem.

35 Mandanové přijali výpravu vskutku přátelsky, zvláště když Lewis oznámil, že zde hodlají strávit celou zimu. Mandanové byli nejen zdatní lovci bizonů, ale i dobří obchodníci. Rychle si uvědomili výhody, které jim přinese půlroční pobyt Lewisovy expedice, a proto se snažili bílým mužům vyjít vstříc. Hidatsové se chovali mnohem zdrženlivěji a na přítomnost bělochů se dívali se značným podezřením. Lewis navštívil hlavního náčelníka Mandanů Černého pantera a zahájil diplomatickou ofenzivu. Představil mu náčelníka Arikarů a opět s Gravelinesovou pomocí vyřizoval Jeffersonovo přání o míru mezi indiánskými kmeny. Přitom neopomněl zdůraznit, že jestli rudé děti splní požadavky bílého otce, budou odměněny příchodem amerických obchodníků, kteří přinesou zboží, o jakém se jim dosud nesnilo. Vize rozšíření obchodu s Američany byla pro mandanské náčelníky natolik přitažlivá, že ochotně přislíbili věčný mír se svými sousedy, a navíc ještě pomohli výpravě najít vhodné místo pro zimní tábor i zajistit dřevo na jeho stavbu. Takzvaná Mandanská pevnost, kterou si členové expedice vybudovali, se nacházela přímo proti jedné z mandanských vesnic na severním břehu řeky Missouri a tvořily ji dvě řady srubových obydlí, obehnaných osmnáct stop vysokou palisádou, bránou a ochozem pro strážného. Protože Lewis nechtěl nic riskovat, nechal z člunu do tvrze přinést otočné dělo a umístit je na speciální plošinu vedle ochozu. Stavba pevnosti přilákala mnoho zvědavců. Vedle Indiánů přicházeli trapeři ze sousedních vesnic a jednoho dne se na staveništi objevil jistý Toussaint Charbonneau, francouzský Kanaďan žijící mezi Hidatsi. Chvíli okukoval vojáky, jak přisekávají trámy a skládají je na sebe, a pak se dal do řeči s Drouillardem. Zakrátko nato stáli oba před Lewisem a Drouillard hlásil, že Charbonneau by se chtěl přidat k výpravě jako tlumočník. Lewis jeho nabídku zprvu odmítl, protože Charbonneau neuměl anglicky,

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.