JIŘ Í BĚLOHL ÁVEK DOCTOR HONOR IS CAUSA
Akademie múzických umění v Praze 22. února 2016
I
Slavnostní fanfáry pro tři trubky, čtyři trombóny, tubu a tympány zkomponoval pro Akademii múzických umění v Praze prof. Ivan Kurz. Poprvé fanfáry zazněly při udílení čestného doktorátu Prezidentu Václavu Havlovi v roce 1996.
JIŘ Í BĚLOHL ÁVEK DOCTOR HONOR IS CAUSA
© Vlastimil Mareš, Jiří Bělohlávek, 2016 © Akademie múzických umění v Praze, 2016 Photography © Jiří Turek, Jana Jabůrková, Petra Hajská, Kiran Ridley, archiv ČF Cover & Typo © Markéta Jelenová ISBN 978-80-7331-379-1
Akademie múzických umění v Praze 22. února 2016
L AUDAT IO PROF. V L A ST IMIL A M A R EŠE
Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, vážené dámy a vážení pánové, milí hosté! Rád bych položil našemu kandidátovi na čestný titul doctor honoris causa otázku: „Jak se liší první dueta ve Figarově svatbě?“ Tuto otázku neslyší prof. Jiří Bělohlávek poprvé. Zazněla již 8. prosince 1972, ale tehdy neodpověděl ku spokojenosti prof. Lišky, protože ten vnímal duet ze strany Figara jako útočnější, a proto i v tempu o něco hybnější. Prof. Bělohlávek volil přirovnání v barvách, duet v B dur je tmavší a probouzí se tu Figarova žárlivost i jeho podezíravost, první duet je svěží a druhý klidný. Z citovaných odpovědí, které 8. prosince 1972 zazněly při obhajobě diplomové práce, je zřejmé, že názory na interpretaci nejsou odvislé od věku a autority, ale od umělecké osobnosti. Již tehdy dirigent Václav Neumann, který sledoval Bělohlávkovu přípravu na krajně náročnou soutěž Herberta von Karajana v Berlíně a též shlédl některá jeho dirigentská vystoupení v České filharmonii, konstatoval, že Jiří Bělohlávek opouští AMU jako tvůrčí umělec, což se nestává tak často. S tímto názorem souhlasil i doktor Václav
5
Holzknecht, tehdejší ředitel Pražské konzervatoře. Neopomněl zmínit, že
otec soudce byl kromě jiného i výborný pianista a že svého syna seznámil
Jiřího Bělohlávka poznal již za jeho studií na konzervatoři jako výborného
jak s instrumentální, tak s operní hudbou.
violoncellistu a jako cílevědomého, pracovitého a nadaného žáka, čímž dal
Každý z nás má své duchovní vzory. Zprvu to bývají často rodiče,
dirigentu Neumannovi jasně najevo, že na výchově tohoto mladého muzi-
mnohdy však ovlivní náš osud i další osobnosti, potkáme-li se s nimi
kanta má své zásluhy i konzervatoř.
v životě ve správný čas a na správném místě. Tímto osudovým okamžikem
Když jsem byl v dubnu 2014 v Anežském klášteře přítomen křtu pro-
bylo pro Jiřího Bělohlávka setkání s dirigentem Sergiem Celibidachem,
filového CD Kühnova dětského sboru a za kmotra této nahrávce šel Jiří
který koncem šedesátých let hostoval v Praze v České filharmonii. Nadaný
Bělohlávek, netušil jsem, že jde jako indián po svých vlastních stopách
student zaujal Mistra natolik, že ho vyzval, aby se stal jeho žákem a pozval
a vrací se na místa, kde začala jeho hvězdná dráha. Byl to právě profe-
ho na studijní pobyt do Stockholmu. V tehdejším světě rozděleném „želez-
sor Jan Kühn, zakladatel a první sbormistr dětského sboru, který vzbudil
nou oponou“ byla taková příležitost zcela výjimečná. Výjimečné byly
v našem dnešním kandidátu na čestný doktorát onu neutuchající tvůrčí
ovšem i nároky Mistra Celibidache na Jiřího Bělohlávka, jak na tu dobu
touhu. A právě Jan Kühn mu kdysi v trolejbusu řekl: „Uvidíš, že budeš
sám vzpomíná. Tyto okolnosti se staly zlomovým okamžikem, v němž se
jednou hrát na violoncello.“
setkaly nadání, disciplína a štěstí.
Na violoncello skutečně hrál na Pražské konzervatoři, ale už v třetím
Kariéra mladého dirigenta odstartovala skutečně raketově. V roce 1970
ročníku si přibral dirigování. Možná že ona touha dirigovat vznikla také
zvítězil v celostátní soutěži mladých dirigentů a o rok později postoupil
v dětském pěveckém sboru při premiéře Otevírání studánek Bohuslava
mezi finalisty dirigentské soutěže Herberta von Karajana. V roce 1977 se
Martinů v Národním divadle v roce 1955. Když Jiří Bělohlávek o tomto
již stal šéfdirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK
představení vypráví, charakterizuje jeho hudbu jako pramínek vody, která
a s ním pracoval až do roku 1990. Toto období zmiňuji obzvláště rád, pro-
vytryskne z duše.
tože tehdy se naše umělecké osudy protnuly a díky tomu jsem měl mož-
Často se stává, že děti přebírají profesi svých rodičů. Kdyby tomu tak
nost z místa prvního klarinetisty orchestru zažívat neopakovatelnou tvůrčí
bylo, předsedal by dnes Jiří Bělohlávek pravděpodobně ústavnímu soudu
atmosféru zkoušek a koncertů. Vzpomínám, jak tehdejší šéfdirigent uměl
nebo by byl váženým pražským advokátem. Bylo jistě velikým štěstím, že
šetřit každou vteřinou. To ostatně umí dodnes. Časem neplýtvá. Každá
6
7
minuta má svou neopakovatelnou hodnotu a musí se využít. Přistupoval
Bělohlávek spolupracoval s nejprestižnějšími světovými orchestry a oper-
k času jako babička Boženy Němcové k drobečkům chleba. Žádný nepřišel
ními domy. Za všechny bych jmenoval Berlínskou filharmonii, Newyorskou
vniveč. Když hráči v orchestru před koncem zkoušky pokukovali po dve-
filharmonii, Rotterdamskou filharmonii, Metropolitní operu, pařížskou
řích a poposedávali na židlích, jako by se už viděli venku, říkal: „Máme
Operu Bastille, Vídeňskou státní operu či Operu v San Francisku.
ještě plné dvě minuty v tomto krásném sále. Přece neopustíme tuto jedi-
V tomto pestrém profesním životě si zároveň našel čas na to, aby se věno-
nečnou akustiku.“ A ty dvě minuty neztratil. Neztratil žádný den, týden,
val mladým dirigentům. Závazek, který mu vtiskla do paměti vlastní zkuše-
měsíc ani rok. Léta naplnil hledáním vyváženého zvuku orchestru i pře-
nost, a sice osudové setkání s dirigentem Sergiem Celibidachem, považoval
mýšlením o autorech a jejich sděleních. Hledal společnou linku mezi svým
za pomyslný štafetový kolík, který je třeba předávat dál. Za všechny jeho stu-
pojetím světa a partiturou, aby její poselství dokázal předat posluchačům
denty bych rád přečetl poděkování jednoho z nich. Jakub Hrůša mi napsal:
s autentickým nábojem. Rád vzpomínám, jak se při natáčení ujímal rolí
„Jiří Bělohlávek byl pro mne jednou z nejsilnějších motivací vůbec, abych
hudebního i zvukového režiséra. Často rozhodoval, co se bude točit znovu,
se stal dirigentem; jeho příklad mi imponoval již jako teenagerovi a právě
odkud a proč, neměl rád zbytečné přehrávání a takzvané „záběry pro jis-
kvůli němu jako učiteli jsem vlastně toužil – ostatně jako mnoho jiných
totu“. Když si byl jistý, nepotřeboval se ve své jistotě dále utvrzovat.
adeptů – jít studovat na Hudební fakultu Akademie múzických umění. Měl
Z orchestru FOK přešel do České filharmonie opět jako šéfdirigent.
jsem to krásné štěstí, že se mi toto přání splnilo. Nejvíc si ovšem cením toho,
V roce 1994 založil vynikající Pražskou komorní filharmonii, kde působil
že se z nás mohli stát blízcí a často se setkávající kolegové a náš někdejší
do roku 2005 jako její šéfdirigent a zároveň umělecký ředitel a toto těleso
akademický vztah mohl přerůst v něco ještě hlubšího – v opravdové přá-
neopustil dodnes, zůstává s ním v kontaktu jako jeho čestný dirigent.
telství. Jiřímu Bělohlávkovi dlužím ve své profesní dráze ten největší dík.“
Rozhodně nemohu opomenout období, kdy Jiří Bělohlávek zastával roli
Když v roce 1996 předstoupil Jiří Bělohlávek se svou profesorskou před-
hlavního hostujícího dirigenta v BBC Symphony orchestra. To bylo v letech
náškou před Uměleckou radu Hudební fakulty, opět uvažoval o šíři a kom-
1995 až 2000, v roce 2006 se stal šéfdirigentem tohoto světově proslulého
plexnosti nároků podmiňujících výkon dirigentské profese. Už tehdy zmínil
tělesa. Roku 2012 znovu stanul na šéfdirigentském místě našeho prvního
důležitý aspekt této činnosti. Dirigent není se svou prací nikdy hotov. Toto
orchestrálního tělesa, České filharmonie. Jistě nesmíme zapomenout, že Jiří
tvrzení dokládal i svou vlastní zkušeností. Říkal doslova: „Zatímco před
8
9
pětadvaceti lety, na začátku své profesionální dráhy, jsem se přicházeje
Charles Mackerras, neúnavný šiřitel české hudby a zejména Leoše Janáčka,
k orchestru domníval být dokonale připraven a vyzbrojen, nyní po oněch
zasvětil svůj umělecký život z velké části právě českým skladatelům, které
pětadvaceti letech intenzivní praxe s tělesy různých druhů a kvalitativních
propagoval po celém světě, a stejně tak to činí i Jiří Bělohlávek.
úrovní vím, že jsem neustále v procesu poznávání.“ Co si o tomto problému
Tento sál, kde jsme se dnes sešli k slavnostnímu ceremoniálu, je pojme-
myslí budoucí pan doktor dnes? Jaký je jeho názor po dalších dvaceti
nován po Bohuslavu Martinů. Jeho hudba zní na pódiích celého světa
letech? Tehdy měl Jiří Bělohlávek na mysli především výuku dirigování. Jak
a velkou zásluhu na jejím věhlasu má právě Jiří Bělohlávek. Tuto inspi-
je možné připravit nové adepty dirigentského umění. Jak podnítit touhu
rativní osobnost měl vždy na paměti, a to i v době, kdy byl šéfdirigen-
studentů dobrat se důležitých detailů profesionálního vybavení a konečně
tem Symfonického orchestru BBC. Jsem si jist, že kdyby Mistr Martinů
jak podpořit potřebu hledání nových podnětů zvenčí i v sobě samém. Bělo-
byl dnešní slavnosti přítomen, osobně by Jiřímu Bělohlávkovi poděkoval
hlávek zmiňuje v této souvislosti i onen potřebný kousíček štěstí k úspěchu
za to, co ve světě pro jeho dílo vykonal.
v této profesi a zároveň se domnívá, že k úspěšné umělecké dráze hudebníka je stále onou nezbytnou podmínkou vášnivý idealistický vztah k hudbě.
Vážená paní Anno Bělohlávková. Jiří Bělohlávek by pravděpodobně nemohl dosáhnout až ke hvězdám, kdyby neměl ono krásné rodinné
Jak je z mého výčtu patrné, Jiří Bělohlávek se vracel ke své alma mater
zázemí. Být manželkou slavného dirigenta není vždycky úplně jednodu-
během celého tvůrčího života. Student, docent, profesor, měl bych zdůraz-
ché. Violoncellista a dirigent Jiří Bělohlávek stále pracuje na rozšiřování
nit úspěšný profesor, a též velký vzor.
svých dovedností. Na nahrávce z londýnského nahrávacího studia je slyšet
Když Umělecká rada AMU uvažovala o tom, která osobnost v její
ve skladbě Grand Grand Overture vysavač, který sir Malcolm Arnold pře-
sedmdesátileté historii významně zazářila, zaznělo spontánně jméno Jiřího
depsal do koncertního partu. Na vysavač tehdy hrál právě zde přítomný
Bělohlávka. Mohlo by se zdát, že Umělecké rady AMU a HAMU vybírají
Jiří Bělohlávek. Zvládl to skvěle.
své dirigentské kandidáty k udělení titulu dr. h. c. pouze z řad komandérů Řádu britského impéria, neboť jeho nositelem je jak prof. Jiří Bělohlávek, tak
Vážený pane profesore, krásné zázemí, které jistě ve své rodině máte, máte
sir Charles Mackerras. Společné ovšem není těmto dirigentům pouze toto
i v širším slova smyslu tady na Akademii múzických umění, na své alma
významné ocenění. Oba například sdílejí velkou úctu k Václavu Talichovi.
mater.
10
11
PROJE V JIŘ ÍHO BĚL OHL ÁV K A u příležitosti udělení čestného doktorátu Akademie múzických umění v Praze, únor 2016
Vaše Magnificence, pane rektore, Spectabileis, pane děkane, Honorabileis, pane promotore, vážení členové akademické obce, vážení hosté, drazí přátelé, dostává se mi velké cti, že budu dnes na půdě Akademie múzických umění slavnostně promován a bude mi udělen titul doctor honoris causa. Velmi si toho vážím, neboť chápu toto ocenění nejen jako uznání mé vlastní umělecké práce, ale též jako hold dirigentské profesi obecně. Významný rožmitálský kantor Jakub Jan Ryba je veřejnosti dobře znám jako skladatel České mše vánoční, ale méně již jako filozoficky vzdělaný autor prvního česky psaného teoretického spisu, vydaného v Praze v roce 1817. Napsal v něm mj.: „Slovo Muzyka pochází od slova Musa... My Čechové muzyku po česku hudbou jmenujeme.“
13
Specificky české slovo hudba se na přelomu 18. a 19. století prosadilo
mladistvou sedmdesátku. Čím vzniká ten rozdíl ve vnímání numericky
do obecné mluvy a plně nahradilo dříve užívané slovo muzyka i v jazyce
stejného výročí? Pokusím se doložit důvody, které mne vedou k tomuto
odborném a básnickém.
vidění věci. Zatímco životní běh jedince je nutně a nezvratitelně provázán
Hudba – pojmenování univerzálního umění, které nepotřebuje žád-
s jeho fyzickým stárnutím a opotřebováváním, trvání blahodárné instituce
ných tlumočníků – pro mne zní doslova opojně. Již slavný řecký filosof
je neustále oživováno střídajícím se obsazením jejího studenstva. Tato lid-
Platon ve 4. století před naším letopočtem poznamenal, že hudba a rytmus
ská obměna je úžasnou kvalitou přinášející trvalou regeneraci a obnovující
nacházejí cestu k nejskrytějším místům duše. Ludwig van Beethoven řekl,
pohled. To bylo vždycky největším lákadlem a stimulem pro moji pedago-
že „hudba je vyšší zjevení než všechna moudrost a filosofie“.
gickou činnost.
A další z velkých skladatelů Hector Berlioz se vyznal, že „hudba je výrazem vášnivé i nešťastné duše“.
Zvídavost a mladické nadšení talentovaných mladých lidí jsou drogou, která zajišťuje i vysokověkým kantorům šanci nepodlehnout přirozené
Mne provází hudba od nejútlejšího věku díky tatínkovi, který – ač pro-
únavě.
fesí právník‑soudce, – byl znamenitým pianistou a já jsem první hudební
Mé vztahy s Akademií jsou dlouhodobé a mnohovrstevné – datují se
vjemy mohl nasávat doma. Pro mého tatínka byla hudba celoživotní vášní
od mých studentských let (1966–72). Tehdy jsem měl příležitost užívat
a tuto vášeň mi bezpochyby předal. Hudba je mi nejen světem, v němž
ovoce vědění mých drahých profesorů Roberta Brocka, Aloise Klímy,
se cítím bezpečně ukryt v náručí krásy, ale i milovanou profesí, díky níž
Josefa Veselky, Václava Neumanna a mnoha dalších. Studentský život měl
mohu tento úžasný svět otevírat a zprostředkovávat druhým lidem.
na Akademii múzických umění kromě normálních běžných skutečností, charakterizujících jakýkoliv studentský svět a vlastních asi každému stu-
Dovolte mi, abych při dnešní slavnostní příležitosti vyslovil malou úvahu
dentovi, ještě přidanou kvalitu – AMU měla nenahraditelnou atmosféru
na téma dvou výročí. Obě se nás týkají…
uměleckého kvasu a tvůrčí svobody.
Zatímco můj věk se nebezpečně přiblížil stařeckým sedmdesátinám, naše milá škola – Akademie múzických umění – bude oslavovat svoji
14
Tak mi zůstala Akademie v paměti, a proto jsem v roce 1995 neváhal a přijal pozvání k pedagogické činnosti.
15
A když mne o dva roky později jmenoval pan prezident Václav Havel profesorem, vrhl jsem se se vší vervou do formování dirigentské katedry. Měl jsem výborné kolegy (s pouze minimální profesní řevnivostí) a podařilo se nám rychle vytvořit dělný a fungující tým. Dovolte mi v té souvislosti s vděčností vzpomenout na zesnulé spolupracovníky, dirigenty Františka Vajnara a Josefa Kuchinku a samozřejmě i na žijící a stále tvořící kolegy Radomila Elišku, Jiřího Chválu a Tomáše Koutníka. V té době byly pro obor dirigování vytvořeny mimořádně příznivé podmínky umožňující nedocenitelnou praktickou přípravu studentů na jejich uměleckou dráhu. Každý adept dirigentského umění měl příležitost pravidelně, v každém studijním ročníku, řídit profesionální orchestr v řádném koncertu s celovečerním programem. Tato výsada pražské vysoké školy, která neměla v té době v Evropě obdoby, je ve skutečnosti jedinou možností, jak opravdu dovést posluchače dirigování do reálného prostředí dirigentské profese. A je samozřejmé, že tento výukový model vyžaduje nemalé finanční náklady. Při nejrůznějších příležitostech jsem tuto výjimečnou kvalitu naší školy podtrhoval a vysoce oceňoval. Přesto se stalo, že pod vlivem tlaků různých skupin pedagogů i okolností si HAMU tuhle výjimečnost nechala proklouznout mezi prsty, když finanční prostředky, které ji zajišťovaly, byly použity pro jiné účely. To byla moje hořká chvíle ve vztahu k instituci
16
a po marné snaze zvrátit ten neblahý vývoj a posun jsem pochopil, že moje
Jestliže se může Akademie múzických umění pochlubit takovými vý
role pedagoga AMU skončila. S potěšením slyším, že nyní se situace zase
sledky, a vím, že i v dalších oborech nalezneme výrazné srovnatelné úspě-
poněkud vylepšuje – doufám a přeji, aby tento trend byl trvalý…
chy, pak je zajisté dobrý důvod, proč radostně oslavovat její jubileum a do příští sedmdesátky jí přát všechno nejlepší. Děkuji vám za pozornost.
Když pohlédnu zpět na těch 15 let aktivní pedagogické činnosti, plní se moje mysl radostí, protože celá řada mých bývalých odchovanců stojí pevně na vlastních uměleckých pozicích: Jakub Hrůša – stálý host České filhar-
prof. Jiří Bělohlávek, CBE
monie, hlavní hostující dirigent Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra,
šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
a designovaný šéfdirigent Bamberských symfoniků, Tomáš Hanus – (můj absolvent z JAMU) je pravidelným oblíbeným hostem Mnichovské státní opery a designovaným šéfem Welsh opery v Cardifu, Tomáš Netopil – exceluje jako úřadující šéf opery v Essenu, Zbyněk Müller – úřadující šéf Filharmonie v Košicích a zároveň dirigent Národního divadla v Praze, Marko Ivanović – úřadující šéfdirigent opery v Brně, a v neposlední řadě Ondřej Vrabec – můj momentální asistent v České filharmonii. Ovšem pozice samy o sobě by nebyly nic platné, kdyby nebyly spjaty s osobnostmi, pro něž jejich první ctižádostí je služba hudbě a skladatelům. To bylo ostatně moje credo po celou moji uměleckou dráhu a to jsem svým studentům vštěpoval jako hlavní kritérium, podle něhož bude jejich činnost vnímána a hodnocena. A jsem pevně přesvědčen, že právě tato kvalita stojí za těmi skutečně mimořádnými úspěchy mladé české dirigentské generace po celém světě.
18
V Praze, leden 2016
JIŘÍ BĚLOHLÁVEK doctor honoris causa Akademie múzických umění v Praze 22. února 2016 Vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze Obálka a grafická úprava Markéta Jelenová Jazyková redakce Kristýna Hoblová Sazba a tisk Nakladatelství AMU 1. vydání Praha 2016 ISBN 978-80-7331-379-1 www.amu.cz
