Jednání s podezřelými a uplatňování moci během jednání Úvod Při pozorování na služebnách a při rozhovorech se samotnými policisty lze velmi brzy získat velké množství představ policistů o sobě a „správné“ náplni jejich práce. Ona „správná“ náplň s sebou nese určitý prvek akčnosti. Pokud se na tento prvek podíváme blíže, ve skutečnosti neobsahuje jen divoké honičky v policejních
autech
a
řešení
vyhrocených
situací
pomocí
donucovacích
prostředků či služební zbraně. Jak se postupně v průběhu výzkumu ukázalo, tak k oběma zmiňovaným rysům akčnosti policisté zaujímají velmi opatrný postoj, což platí zejména u použití policejní zbraně. Prvek akčnosti se ale objevuje i v jiných, prvnímu pohledu utajených oblastech. Můžeme ho například spatřit v jednání mezi policistou a podezřelým. V tomto jednání ostatně spatřují policisté jednu z nejdůležitejších náplní policejní práce. Policistovo jednání by se mělo orientovat v rámci daném institučními pravidly, ale jen težko lze eliminovat faktory, které do tohoto jednání vstupují (osobní ambice, vlastní chápání správného/nesprávného, sebezáchovné tendence atd.). Tyto faktory v konečném důsledku umožňují jednat v částečném rozporu s pravidly a využívat určité volnosti vlastního rozhodnutí. Ostatně sama instituce do jisté míry umožňuje volbu pravidel dle individuálního chápání a posouzení už pouhou definicí policisty jako člověka, který vykonává celoživotní povolání a přistupuje individuálně ke každému občanovi. Cílem této části je přiblížit dvě provázané oblasti – oblast jednání mezi policistou a podezřelým a oblast uplatňování vlastní moci vymezené zákonnou normou. Zaměřuji se zejména na nutné předpoklady pro jednání z hlediska důležitosti, jakou jim policisté přisuzují a na důvody, které vedou k do jisté míry svévolnému rozhodování o tom, jak policista s propůjčenou mocí naloží. Základem analýz jsou tedy vlastní výpovědi policistů, které jsem se snažil v případech, kdy to data dovolují, konfrontovat s pozorováním výzkumníků. Metodologie
Data byla získána prostřednictvím kvalitativního, etnograficky orientovaného výzkumu Policie ČR, kterému předcházela skupinová diskuse s policistou pražské motorizované hlídky. Cenná byla i diskuse se znalcem policejního prostředí, jehož zkušenosti a znalosti byly využity i v průběhu výzkumu. Pozorování se odehrávalo na třech služebnách Policie ČR ve Středočeském kraji – v Berouně, Kolíně a Nupakách. Celkem výzkumníci strávili na služebnách okolo 120 hodin, které byly zaznamenány ve formě polních poznámek obohacených o plánky služeben. První fází bylo přímé pozorování na služebnách a výjezdy do terénu. Po obeznámení s policejní agendou a po navázání kontaktů s policisty následovala druhá fáze, kdy bylo provedeno 6 řízených polostrukturovaných
rozhovorů.
Okruhy pro rozhovory měli výzkumníci společné, každý však měl i prostor pro volbu vlastního tématu. Rozhovory byly následně doslovně přepsány. Data byla analyzována pomocí GT, kdy po prvotním generování relevantních úloh následovalo otevřené kódování, které vedlo ke konečnému kódování paradigmatických vztahů. Při otevřeném kódování (polních poznámek i rozhovorů) jsme postupovali podle jednotlivých služeben, čímž bylo zajištěno udržení lokálního sociálního kontextu. Témata byla
postupně sycena a upřesňována při skupinových
diskusích (data session). Především jsme se ale snažili o zpřesnění příliš obecných témat, kdy bylo třeba i redukovat několik navzájem provázaných témat. Limitující faktory Je nezbytné hned úvodem poukázat na několik limitujících faktorů, které se projevují při zkoumání tohoto druhu jednání. Zaprvé je poměrně obtížné oddělit jednání s podezřelými od jednání, které probíhá mezi policisty a oznamovateli. Status
oznamovatele
zajišťuje
určité
standardní
jednání
-
„zdánlivou
nepodezřelost“. Zdá se to až absurdní, že tohoto „ochranného“ statusu je dosahováno pouze na základě informování policie o určité situaci a tento status je
aktérovi přiznáván i v okamžiku, kdy je zárověn pachatelem nějakého
drobného přestupku. Status oznamovatele tak pro aktéra znamená, že se policisté zaměří především na nahlášený problém a aktérův přestupek tak zůstává většinou zcela neřešen. Nicméně při bližším zkoumání docházíme k
dojmu, že podezřelý je vlastně každý (a policista si vybírá, které podezření podrobí policejnímu zkoumání). Policisté například po odchodu oznamovatele probírají věrohodnost jeho výpovědi, řeší motivy a na základě řešených případů usuzují na případné zapojení oznamovatel do řešeného trestného činnu. Do jisté míry to můžeme vnímat jako určitou nemoc povolání, na druhou stranu si ale musíme uvědomit, že podezřívavost - z pohledu vnějšího přehnaná - je pro jedince uvnitř policie jedním z nezbytných předpokladů pro vykonávání této práce. R: „Oni sice oznami treba, dejme tomu, ze jsou napadeny, my tam prijedeme a zjistime, ze opak je pravdou, proste.“ (Adam-Beroun)
Dalším limitujícím faktorem je skutečnost, že jednání mezi policistou a podezřelým je tak úzce spjato s policejní praxí a individuální zkušeností, že mnohdy je skoro nemožné dojít k porozumění (bez určité míry členského vědění) a musíme si vystačit s pouhým vysvětlením. Ano, můžeme porozumět tomu, v jaké fázi se jednání nachází a známe soubor praktik, které je možné využít pro zdárné (ze strany policisty) zakončení jednání. Také jsou nám většinou známy motivy a cíle aktérů. Neznámými pro nás ale zůstávají například „body zlomu“ (přechody mezi jednotlivými fázemi). Také nelze zapomenout na to, že jednání policistů s podezřelými do jisté míry závisí také na závažnosti trestného činu. Lze předpokládat jiný průběh jednání a jiné chování policistů například u Policie Čr a Kriminální služby. Podezřelost Ukázalo
se,
že
podezřelost
během
procesu
jednání
je
vzbuzována
neschopností reagovat na podrobnější dotazy, protiřečením či opakováním základní kostry příběhu neustále dokola. Mnohem důležitějšími jsou ale pro policisty
například
zjištěné
informace
(např.
trestní
rejstřík),
známost
podezřelého (především drbani) nebo pocit, že „něco nesedí“ (policejní instinkt). Důležitost informací získaných z databází se ukázala při rozhovorech s policisty, když poukazovali na problém u Městské policie, která k databázím přístup nemá a její policisté tak netuší, s kým jednají. Pokud jsem zmínil všeobecnou podezřelost, tak se nemusí vždy jednat o
podezřelost z trestného činu či spolupráce při jeho realizaci, ale jak dokazují časté výroky policistů: podezřelí jsme „my“ (chápáno jako oznamovatelé, poškození či široce jako veřejnost) především z vlastní hlouposti. „...To mám nejradši, když třeba přijde ženská, že jí ukradli v krámě kabelku. Ale ona ji dá do vozíku a jde od něj. Tak to prostě nezbývá než říct, že je blbá“. Tomík má celkově přístup, že lidé si za většinu věcí můžou sami. (Petra-Nupaky)
Je nutné ale poznamenat, že i když policisté oznamovatelům dávají najevo, že svým jednáním pachatelům nahrávají a „svou hloupostí“ vytváří jen další práci pro policisty, kteří by svůj čas mohli věnovat „neopravněně“ poškozeným, nebyl shledán rozdíl při následném zpracování případů. Tedy alespoň v počáteční fázi, kterou je úřední zpracování výpovědi oznamovatele. Proces jednání a nutné předpoklady pro jeho úspěšné zakončení Mezi nutnými předpoklady k jednání s podezřelými policisté nejčastěji zmiňují zkušenosti, instinkt, víru v sebe samotného a určité fyzické předpoklady, protože se jednání odehrává ve dvou sférách (psychologické a fyzické). Policista musí být tedy schopný „jednat“ i fyzicky. Proces jednání a jeho fáze se policista snaží vytvořit s ohledem na individualitu podezřelého. Zde můžeme zřetelně vidět rozdíl mezi vztahem policisty k oznamovateli a podezřelému. Mezi policistou a oznamovatelem se tento „partnerský“ vztah nevytvoří. Oznamovatel je pro policistu především informátorem. Cílem jednání mezi policistou a pachatelem je jednoznačně usvědčení či získání doznání: Petr: „...vim že je tady spousta spousta případů, kdy je právě potřeba, spousta případů kdy nemáte důkazy proti tomu člověku a je na vás jestli dokážete ho psychologicky zlomit, aby se vám přiznal jo...“ (Ondra-Kolín) R: „...občas jakoby toho podezřelýho tak nějak chytnu a že ho usvědčím z toho přestupku...“ (Katka-Kolín)
Není důležité pouze rozpoznat, v jaké fázi se jednání nachází (např. zda se podezřelého podařilo „zlomit“), ale především umět přesvědčivě „hrát“ roli příslušící určité fázi. Policista tedy nemá jen jednu roli, ale v průběhu jednání role obvykle mění za účelem dovedení jednání do přijatelného konce. Tyto role se mění jak podle strategie policisty, tak v závislosti na chování podezřelého. Není až tak důležitý rejstřík rolí (policista chápající, výhružný...) Petr: „...jsou lidi který, s kterejma už k nim se musíte chovat jinak jo, to nejde jo tam to chování se trošku změní, je trošku asi agresivnější to jo, ale s těma lidma se jinak nedomluvíte, to jinak nejde“ (Ondra-Kolín) Petr: „...tady máte máte tady lidi, který něco provedou, udělaj to jednou v životě a (..) eee ty sou vykulený prostě jsou tady chvíli, zavřou se za mříže a oni maj (..) okamžitě NE klaustrofobii (…) když tyhle někdo chytí že jo, když si přečtete spis, zjistíte co je to za osobu a podle toho zvolíte nějaký chování, jak se k nim chovat jo (...) na to na to musíte mít ty zkušenosti bez bez toho to nejde jo (…) Ale pak jsou tyhle ty lidi, který jsou tady pečený vařený a
na ně už se musí postupovat jinak
(smích na obou stranách) to už je jiná sorta lidí a eee (..) ta už trošku nějak má nějaký to agresivnější chování tam být musí.“ (Ondra-Kolín)
jako jejich přesvědčivost – zejména pak při jednání s recidivisty: Petr: „...voni vědí, že voni to prostě vědí no, znaj ty zákony, dobře vědí co si můžou nemůžou dovolit no (…) ty zkušenější, tak voni podle toho vysondujou, co na ně máte nemáte, voni se to snažej tak nějak zjistit (…) s těmahle - jak řikáme drbani – drbanama tak na to na to prostě na to musíte mít praxi, musíte to umět, musíte toho (houká siréna) člověka vodhadnout eee přečíst si ho prostě co na něj platí jo a dá se to (..) dá se to potom zvládnout, každá situace každej nějakým způsobem se to prokázat ho přesvědčit...“ (Ondra-Kolín)
Výsledný dojem jednání by by měl být nejspíše ve většině případů stejný. Policisté se záměrně i nezáměrně snaží o konzistentnost jednání, která je důležitá zejména v terénu. Jednání policistů se totiž nevztahuje jen k situaci, ve které je použito, ale je nutné počítat s tím, že z něj může být vycházeno i v budoucnu - ví se, jak kdo jednal („je tím v okolí známý“).
R: „...Uz jsem tak Znamej.. jo, nebo, jesli mam takovej respek, ne- nevim, cemu to prisuzovat, ale rozhodne, dyz pudete po meste a zeptate se na policistu XY, tak si myslim, ze by mne meli znat...“ (Adam-Beroun)
Mladí policisté a vyloučení žen Velký problém, na který jsme při našem zkoumání policie narazili, je generační obměna. Místo zkušených policistů, kteří odešli, stejnou práci zastávají mladí a nezkušení policisté. Tato nezkušenost je velmi silně vnímána zejména vzhledem k nutnosti jednat s podezřelými. Mladí policisté většinou neví, jak jednat vzhledem k tomu, že dostatečně nedokáží posoudit situaci. Zároveň jejich role nepůsobí přesvědčivě, což je problém zejměna ve styku s recidivisty. Petr: „...to jednání s těmahle - jak řikáme drbani – drbanama tak na to na to prostě na to musíte mít praxi, musíte to umět, musíte toho (houká siréna) člověka vodhadnout eee přečíst si ho prostě co na něj platí jo a dá se to (...) na to potřebujete mít praxi, prostě člověk k tomu nevim, teď trošku teď trošku je to tady takový, že se nabíraj třeba vysokoškoláci i na ty kriminálky, ale ty vysokoškoláci jsou naprosto bez praxe a choděj k nám na stáže a vidim to, že i jako maj třeba znalosti vo právu ale nedokážou nedokážou se s těma lidma absolutně bavit jo, prostě ten člověk, ten drban kterej tady je, kterej mluví s policajtama pětkrát do tejdne tak to okamžitě vycejtí a potom si z vás dělá srandu jo (..) takže je to potřebujete mít ty zkušenosti , aby se tomuhle zamezilo.“ (Ondra-Kolín)
Je zajímavé, že spolupráce mezi policisty při jednání s oznamovateli, pachateli či podezřelými při jednání na služebně není zmiňována. Jako by se jednání odehrávalo ve stylu jeden na jednoho a je to právě na tom určitém policistovi, zda určitého člověka dokáže „zvládnout“. Při jednání (na služebně) není snaha o týmovou práci – klasické rozdělení výslechu na hodného a zlého policistu atd. Lze předpokládat, že zaučování nováčků se vztahuje i na jednání s podezřelými a nejen úřední dokumentaci, nicméně po určité době už musí být schopni samostatné práce. Vzhledem k tomu, že získávání zkušeností je samotnými policisty hodnoceno jako poměrně dlouhý proces, vyvstává představa, že s podezřelými jedná i nezkušený policista. Tato představa snad může být ale
zamítnuta s ohledem na dělbu práce mezi zkušenějšími a
nezkušenými policisti, nicméně evidence pro to nejsou.
Při našem zkoumání jsme získali dojem, že dochází k vyloučení žen z jednání s podezřelými. Pokud však vezmeme v potaz nízké procento žen na služebně, nemusí to být zcela pravda, přestože byly ženy v rozhovorech s policisty označovány
především
jako
nenahraditelné
ve
styku
s
oznamovateli
(především oznamovatelkami) a během pozorování samotnými výzkumníky zaujímaly spíše pozici dokumentační a držely se v pozadí. Důležitost informací Pro jednání s podezřelými je dle policistů nutná určitá míra informací. Teprve pak se může zapojit zkušenost, která na jejich základě vytváří vhodnou strategii. R: „Mam prehled proste lidi tady v Beroune, vim, ze treba boxovali, za uhelni sklady v Pribrami - jo? T-Jsou treba lidi, kteri to nevedej, jo. Vim, kdo delal kixbox, jo.. To musim proste vedet, tohlecto. Jakmile to nevim, tak si myslim, ze teda - by moh bejt velkej problem.“ (Adam-Beroun)
Zejména pro prvotní kontakt – především během výjezdu – je nutné získat co nejvíce informací jak o situaci, tak i zúčastněných osobách, především o podezřelém. Na jejich základě se vytváří obrázek o možném chování a jednání podezřelého. Dostatek informací poskytuje policistovi výhodu zaujmout od začátku určitou roli, která vychází z úspěšnosti, jak se podobná situace řešila jindy. Jejich nedostatek naopak vede k zbytečnému vyhrocení situace. T: „A jak to robia vasi kolegovia, ktori tieto informacie nemaju? Ktori, proste..“ R: „Noooww, stalo se- Stalo se ze proste, ze tady byl jeden policista, ktery tady neni, a mel na sebe asi ctyrikrat napadeni verejn- verejnyho cinitele, v kratkym obdobi proste, jo? Jo, takze tam uz bych proste premejslel, .. co je duvodem, jako.“ (AdamBeroun)
Je třeba si ale uvědomit, že policisté nejsou jediní, kdo se snaží být informovaný. I samotní podezřelí se snaží o svém protějšku (policistovi, který vede daný případ) něco zjistit.
R: “Skuseni kriminalnici pozeraju na frcky na ramenach a vedia, ku komu si mozu co dovolit.” (Adam-Beroun)
Takové zjištení pak vede ke spolupráci či nespolupráci s policistou. Pokud totiž zjistí, že je mladý a nezkušený, neberou ho příliš vážně. Uplatňování moci během jednání Následný rozbor se snaží soustředit na problematiku vlastního rozhodování v rámci a mimo rámec policejního zákona v souvislosti s jednáním mezi policistou a podezřelým. Policistovi je institucí propůjčena určitá moc, avšak předpisy pro její uplatňování jsou dle policistů leckdy formulované velmi obecně a s individuálním výkladem se nejspíše počítá. Moc nad pachatelem či podezřelým má mnoho složek: přístup k databázím (vím, o koho se jedná), proměnlivost role policisty (chápající, výhružný...), vliv prostředí a procedur (policejní stanice) atd. Rozhodnutí o použití těchto složek vychází ze zkušenosti. Komunikace mezi policistou a podezřelým (případně pachatelem) je založena na
asymetrickém
rozdělení
moci.
Pouze
takové
rozdělení
umožňuje
bezproblémovou komunikaci. Projevem asymetrického rozložení moci je respekt ze strany podezřelého, kte podezřelý pouze odpovídá na dotazy policisty. Snaha o asymetrické rozdělení moci se ukazovala daleko silněji při vedení výslechu na služebně. Bohužel jsme byli přítomni jen dvěma takovým situacím a samotná přítomnost byla limitujícím faktorem pro přesný záznam. To samozřejmě snižuje vypovídající hodnotu zjištění. Policistou vzbuzovaný respekt by měl v ideálním případě vycházet ze dvou komplementárních a navzájem se podporujících složek. Jednou z nich je schopnost autoritativního působení (musí však vycházek z prokazatelných zkušeností a zjištěných informací) a druhou je prosté působení policistovy postavy – z ní vyplývající možné fyzické dispozice. Ani jedna složka tedy nemůže působit zcela samostatně, nicméně ne vždy je nutné využít obou těchto složek. Hladký průběh výslechu na služebně může dostatečně zaručovat pouhé autoritativní vystupování spojené s prokázáním znalosti policejní práce, eskalaci konfliktu v terénu může zabránit třeba jen fyzické vzření policisty.
Pokud mezi policistou a podezřelým dojde k narušení asymetrie v první složce či výrazné
disbalanci (ze strany policisty) ve druhé, následkem je vyšší
pravděpodobnost problémů v komunikaci
a možná eskalace v konflikt na
úrovni psychické či fyzické. R: „A to si musim uvedomomovat. Nemuzu preci jít, jakoby, myska jit proti medvedovi, jako, to bych si jako- to bych riskoval sam se sebou, s tema policistama a buhvi jak by to vypadalo jeste na verejnosti, jo?“ (Adam-Beroun)
Jak ale píše Behr, ne vždy záleží na schopnostech policisty či policie jako celku.
Úspěšnost či neúspěšnost jednání je závislá i na schopnostech
podezřelého, který musí disponovat jistými gesty podřízení a pacifikace. Jen tak je možná společná definice situace. [Behr 2003:43] Zdá se, že spíše než aby policisté asymetrii v komunikaci prosazovali, spoléhají z větší části na podezřelé, že ji sami nastolí pomocí gest podřízení a pacifikace, o kterých píše Behr. T: „Když se nad tím zamyslíš ještě víc, čím myslíš, že to je, že máš ten respekt?“ R: „Tak už jenom z toho jednání s těma lidma, že, to to nějak poznáš, ono se to strašně těžko říká, ale poznáš to z toho jednání, jak ty s něma mluvíš, tak už částečně víš, že joo…tak bude tady ten policista, tak my ho prostě budem poslouchat a tohle...” (David-Beroun)
Potvrdila se i tendence policistů, okamžitě navrátit do jednání asymetrii, pokud se podezřelý stával rovnoprávným účastníkem jednání. Veškeré snahy podezřelého posunout jednání do jiné polohy, než jakou nastavil policista, vedly k zostření komunikace a „vykázání“ podezřelého do jeho mezí - ostře zdůrazní svou roli policisty či například poukáží na minulé prohřešky podezřelého. V případě možného fyzického konfliktu, kdy psychologická převaha pramenící ze zkušenosti a informací není relevantní, však nedochází k úplné absenci psychologické roviny. Ta je zajištěna příslušností policisty k instituci a deklarována
uniformou.
Netvrdím,
že
psychologický
efekt
zbraně
zanedbatelný, nicméně se zdá, že uniforma dokáže působit mnohem silněji.
je
Petr: „...beru to beru to asi i tak myslim si že i většina lidí, že když na sebe vezme tu uniformu, tak prostě jakoby (..) jako aspoň trošku nějakej ten (..) pocit že třeba děláte něco pro dobro jo, něco něco já nevim jak bych to přesně přeně definoval, asi každopádně si každopádně si myslim, že člověk nemá takovej strach jít do různejch eee (…) prostě incidentů, akcí jo... prostě prostě se nebojí, vůbec mně to nevadilo nikdy při žádnym co jsme kdy měli nějaký prostě jakoby nějaký rvačky něco něco takovýho nebo vám to pak trošku trošku vám to možná z psychologickýho hlediska že vám to jako pomůže při těch zákrokách jo... že i třeba vim, že kolegové z kriminálky když pak někde takhle něco je, tak chtěj třeba uniformy eee radši aby to ty lidi viděli, že trošku nějakej respekt tam je...“ (Ondra-Kolín)
Zajímavou skutečností se ukázalo odpouštění určitých přestupků (většinou dopravních) na základě nesouhlasu s právní normou. Většina takových rozhodnutí plynula z úvah, že ten určitý přestupek neohrožuje samotného pachatele ani jeho okolí. R: „...já mu vesměs řeknu no tak je to vaše blbost, já ho na to třeba upozorním, ale abych mu dával tisícovku pokutu, že dělá blbost, že nemá pas, tak to je jeho problém, až bude dělat prostě něco, čím by mohl ohrozit jiný lidi nebo částečně i sebe, když pojede třeba s alkoholem, tak to už se člověk, o tý dopravě bavit lze...“ (David-Beroun)
Ne všechny přestupky policistů a do jisté míry „svévolná“ rozhodnutí pramení z vytvoření představ o správném a špatném a výsledné jednání je tak určitým protnutím těchto představ s policejním zákonem. Ukázalo se, že policista má i sebezáchovné tendence, které vedou k mírnějšímu jednání s těmi, kteří jsou pro výkon policejní práce důležití. Policista si tak ve svém okolí buduje přátelské vazby s lidmi, kteří by mu v budoucnu mohli uškodit právě na základě jeho předchozího jednání k nim. R: „...Nerikam, ze takhle bych se choval ke kazdymu, ale vim, ze proste, mam cloveka, kterej dela nakyho vyhazovace, nebo nakym zpuso- ale sl- Slusnym zpusobem, mame neslusny a slusny, jo? Takze vim, ze ja dyz ho chytim, treba za ridicsky prukaz, ze Nema u sebe, tak ja mu reknu, Franto Flinto, dam priklad, a priste ten ridicsky prukaz mej, jo? Vim, ze priste Ja prijedu na nejakou diskoteku, nerikam, ze ten clovek mi musi byt zavazanej, ja mu to takle jako nenaznacuju, ale proste vim, ze tohlecto je banalny prestupek. Vim totiz, ze ja prijedu nanejakou diskoteku, on tam
bude proste vyhazovač, zpoustu lidi se tam bude navazet do policie, nevedi vubec, co tam ta policie dela, a on - ja vim, ze on se zase postavi za mne, jo? Coz je jako dulezita vec, jako. A takle myslim si, ze by to nejak melo fungovat. Ale nesmi to prerust jako hranice toho, aby nekdo zneuzival pravomoci, jako. Ale to zase musi zvazit ten policista,no...” (Adam-Beroun)
Shrnutí nejdůležitějších zjištění •
Charakteristickým rysem policistů je podezřívavost, která se jeví jako nutná pro správné vykonávání profese.
•
Mezi policisty lze objevit kolektivní víru v nezastupitelnost zkušeností, instinktu a sebedůvěry. Osvojení si těchto kvalit znamená být schopen dobře provádět policejní práci.
•
Každý podezřelý je řešen individuálně a jeho vztah s policistou se výrazně liší od vztahu mezi policistou a oznamovatelem.
•
Jednání mezi policistou a podezřelým je líčeno s poukazováním za osobní zodpovědnost policisty za (z jeho pohledu) zdárné zakončení jednání. Toto jednání klade nároky na schopnost policisty vystupovat ve více rolích, ale spíše než jejich rejstřík je důležitá jejich přesvědčivost.
•
Volba vhodné strategie pro jednání může být založena jen na dostatku informací.
•
Pro hladký průbeh komunikace mezi policistou a podezřelým je nutné nastolit
asymetrii
moci,
která
je
ze
strany
podezřelého
uznána
projevovaným respektem. •
S institucí propůjčenou mocí nakládají policisté dle osobních představ o spravedlnosti a s ohledem na další bezproblémové vykonávání vlastní profese. Vše se nicméně většinou odehrává v rámci obecně stanovené právní normy, jenž je překračována jen zřídka.
Závěr Povolání policisty je velmi netradiční. Při pozorování na služebnách můžeme získat dojem, že se v určitém ohledu neliší od jiných pracovních pozic ve státních institucích, což prohlašuji na základě vlastních zkušeností. Na druhou stranu
má své specifické nároky a samozřejmě poskytuje zcela nevšední
pravomoce. Nároky i bonusy tohoto povolání s sebou přináší přísnější výběrová kritéria pro uchazeče. Zdá se, že spojovacím článkem mezi sloužícími policisty jsou určité představy a ideály, pro které se o tuto práci ucházeli. Daleko silnější je ale sdílená víra ve zkušenosti, instinkt a sebe sama, které jsou shledávány jako nezastupitelné. Toto přesvědčení se asi nejsilněji pojí s oblastí jednání – především s jednáním mezi policistou a podezřelým. Povolání policisty je vysoce rizikové. Lze tedy chápat, že informace jsou pro správné a především bezpečné vykonávání policejní práce klíčové. S onou bezpečností je spojen i obečnější výklad právních norem, které umožňují policistům „přežít“ v terénu. Pokud se zamyslíme nad vyzdvihováním jedné ze složek policejní práce – jednání s podezřelými, můžeme vidět důvod i jinde, než v souvislosti s proklamacemi policistů o jejich představách o spravedlnosti, kterou je potřeba naplnit. Bereme-li jednání s podezřelými jako oblast s určitou akčností a šancí sebeprosazení, nemůžeme přehlížet možnost, že spíše než o ideály jde o vlastní ego. Zvláště když se jednání mezi podezřelým a policistou odehrává „jeden na jednoho“ a jak policisté prohlašují, je jen na NICH, zda dokáží případ vyřešit a podezřelého donutit k případnému přiznání. To by částečně osvětlovalo i téma použití vlastní moci, kdy policista ukáže, co vše je v jeho pravomoci a do jaké míry může odpustit. Pak by to samozřejmě navozovalo otázku, co je pro policistu důležitější: Je to vyřešení případu či chycení podezřelého/pachatele a následná práce s ním vedoucí až k případnému získání přiznání? Nicméně ať připustíme idealistické důvody ve výpovědích policistů či se jim budeme snažit podsunou sobecké představy, ve výsledku ani jedna z motivací nemá nejspíše lepší výsledky pro vykonávání tohoto povolání.
Použitá literatura: BEHR, R. 2003. Žitý svět policie. Etnografický přístup k profesní identitě policistů. Biograf, 32, 31-54.
