JAZYKOVÁ METAFORA ŽIVÉHO

JAZYKOVÁ  METAFORA ŽIVÉHO

JAZYKOVÁ  METAFORA ŽIVÉHO Anton Markoš (ed.)

Pavel Mervart 2010

Vzniklo s podporou výzkumného záměru MŠM 0021620845 Teoretický výzkum komplexních jevů ve fyzice, biologii a vědách o společnosti (AM, ZN, AK), grantového projektu KJB901110802 Post-fenomenologická koncepce zkušenosti (AK) a projektu IN IAA900090603 Výzkumy subjektivity – mezi fenomenologií a psychoterapií (AK).

Soubor textů od biologů, filosofů a lingvistů věnovaný izomorfiím mezi životem a jazykem. Ozřejmují se různé stránky jazyka a živých bytostí a jejich evoluce, a také historický vývoj poznání v tomto směru. Autoři: Alice Koubová, Josef Lhotský, Anton Markoš, Zdeněk Neubauer a Lenka Ovčáčková jsou z katedry filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy Praha Jiří Fiala je z katedry filosofie, Filosofická falkulta Západočeské univerzity Plzeň Dan Faltýnek pracuje na katedře bohemistiky filosofické fakulty, Palackého univerzita Olomouc

Recenzovali: Prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc., Palackého univerzita Olomouc Doc. RNDr. Miroslav Holeček, CSc., Západočeská univerzita Plzeň © Dan Faltýnek, Jiří Fiala, Alice Koubová, Josef Lhotský, Anton Markoš, Zdeněk Neubauer, Lenka Ovčáčková, 2010 © The Roman jakobson and Krystyna Pomorska-Jakobson Foundation, Inc., 2010 © John Deely, 2008 ISBN 978-80-87378-42-7

Obsah Editorial











Útržky ze zápisníku živého přírodovědce (Josef Lhotský) Útržek první: biologie je výjimečná věda o výjimečných věcech Útržek druhý: eh… nikoli o věcech, nýbrž o živých bytostech ! Útržek třetí: význam biologie je právě v pojmu význam… Útržek čtvrtý: symbióza aneb vztahy živých bytostí Útržek pátý: biologie je tedy vědou o vztazích Útržek šestý a poslední: jazyková metafora života a živý svět okolo nás

13 21 21 24 26 28 34 37

Metafora a obrazné vyjádření (Zdeněk Neubauer) Prolog Podoba a obrazné vyjádření Metafora Paradox a zázrak porozumění Hra podobení

43 43 46 47 52 56

Kámen – zvíře – člověk (Anton Markoš) Hermeneutická metoda Život, neživot, člověk Chudoba světem Zbavenost světa Možnosti „přesadit se“ do jiného jsoucna Domácí zvíře „Sebepuzení k…“ jakožto instinktivní povaha schopnosti Sebeprojev a uchvácenost Ring Závěrem

61 63 66 67 73 77 81 85 89 93 95

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem (Anton Markoš, Lenka Ovčáčková) První přednáška Skladiště svět Myšlení a básnění Povaha? Řeči? Druhá přednáška Sféra Odbočka k Darwinovi Sousedství Podoba – řeč v širším slova smyslu? Být Třetí přednáška Závěrem

97 100 104 109 112 114 117 118 121 123 128 133 142

Povaha řeči (Roman Jakobson) Pražský meziválečný strukturalismus (J. Fiala) Pražský lingvistický kroužek Fonologie a fonetika Ediční poznámka

143 159 159 168 178

Význam, vzduch a vývoj (Dan Faltýnek)

181

Evolvování Romana Jakobsona (Dan Faltýnek)

189

Sémioze přesahuje vnímání (John Deely)

203

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou (Anton Markoš) „Vědecká biosémiotika“ Význam jako klíčový pojem Deelyho kritika Jazyková metafora života (Anton Markoš, Dan Faltýnek) Úvod Projevy světa a jak je jim rozuměno Formální a přirozený Co s jazykovou metaforou Dva světy 1. Jazyk jako skládanka permutovaných řetězců značek

213 215 220 226 229 229 231 235 237 238 241

2. Řeč jako hra 3. Čtení a psaní 4. Hemžení na rozhraní 5. Závěry

251 261 276 281

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla (Zdeněk Neubauer) 285 285 Úvodem (místo dlouhé poznámky pod čarou) 289 Zdroje a základy Darwinova učení 291 Zvláštní povaha evolučních zákonů 295 Vtělená zákonnost 297 Evoluční postmoderna 298 Neteologická ortogeneze/nomogeneze 303 Strom života 304 Tempora mutantur nobiscum 305 Časolátka, aneb dřevo (hylé) stromu Života 307 Fyzikální–mechanický čas 309 Dvojí přirozenost 313 Hermeneutická skutečnost 317 O povaze druhu přirozeným přístupem 320 O postavení jedince 322 Nalezení přirozenosti „Et in Arcadia ego“ 325 327 Postskript Neznačící gesto živého těla (Alice Koubová) Bio-hermeneutická kritika bio-kartezianismu Gadamerova hermeneutika Důsledky pro biohermeneutiku J.-L. Nancy – tanec neznačícího těla Konsekvence pro pojetí živého

331 333 335 343 345 352

Literatura Rejstřík

357 369

Velkým objevem kvantové teorie bylo, že v Knize přírody jsou nespojitosti, a to v souvislostech, v nichž se podle názorů panujících do té doby cokoliv jiného než spojitost zdálo absurdní. E. Schrödinger 2004, 83 Prvním základem moci Písma je absolutní povaha písmen jako soběvztažných (self-referent) znaků, takových, které nic neznamenají, neznačí, neoznačují, nepředstavují, neznázorňují, ani nezastupují. Druhým zá­ kladem je konečný (pokud možno malý a přehledný) a uzavřený soubor znaků – písmen. Jejich identita spočívá pouze v jejich vzájemném roz­ dílu, zajišťujícím diskrétnost–nespojitost, nezaměnitelnost a jedinečnost: to zajišťuje netečností vůči změnám jak ve způsobu zapisování (kódování, způsobu značení), změnám sousedství a povaze záznamu (způsobu ulo­ žení), k tvaru vyvedení (grafice, typografii) i k fonetice (způsobu vyslovení). Způsob značení (grafika) má zajistit rozpoznatelnost a odlišitelnost každého písmene od jiného písmene či značky. Třetím základem, tím nejvýznamnějším, jež teprve činí abecedu abecedou a písmena abecedním písmem, je ustálené seřazení, tj. jejich pevně stanovené, závazné a neměnné základní pořadí písmen. Teprve zařazení stanoví každému písmenu skutečnost. Toto pořadí budeme zde označovat jako kanonickou posloupnost či ná­ slednost, nebo snad lépe: abecední sled. Z. Neubauer, z rukopisu Během středověku přetrvával zvláštní vztah k zapsanému slovu. Nelze zapomínat na to, že kniha nebyla jen pramenem informací. Pohlíželo se na ni jako na důležitý magický prostředek. Bylo možno vyléčit člověka tím, že se mu položila na hlavu kniha. […] Magickou funkci však mohly plnit i pergameny bez jakéhokoliv textu. Byla-li k takovému textu přivěšena pečeť, nabýval takové síly jako příkaz, který na něm mohl být napsán, ale sděloval se ústně. A. Gurevič 1996, 81

Editorial

V šumu a popěvcích a ve vyzvánění telefonu ze sazárny třepotal se kdesi nepolapený nápad. Neměl tvar, nevěděl jsem ani, o čem je. Snažil jsem se jej postihnout, ale vedlo se mi jako na pomezí snu a bdění. […] Neboť se mi zdálo, že takový je půdorys toho nápadu, nakreslil jsem kříž, jako souřadnice. Mlhavý objev řadím na souřadnice: nikdo není sám, horizontálně vedle něho a současně s ním žije kolektiv živých. Vybral si jej? A přece všichni chtějí, aby ho poslouchal. Tento horizontální kolektiv je svisle proťat vertikálním kolektivem, o němž se nemluví, až by se opravdu zdálo, že není. Ale jak je reálný! A jak nám diktuje a jak je k nám tvrdý a nikdy a nikam se mu neuteče a nelze ho neuposlechnout. Jak velikou svobodu nám však dává, když nás dožene až ke střelbě, k se­bevraždě, ke všemu, a my přesto vykřiknem: Rozhodl jsem se tak! L. Vaculík, Sekyra, 1966 (1991, 134–5) Na jedné straně je tu tedy instrument „jazyk“, který je podrobován jakožto předmět vědeckému výzkumu. Tedy bere se instrumentálně. Na druhé straně bere filosofie řeč jako způsob lidského chování, jako činnost či dílo člověka. Bylo řečeno: naše chování má již význam, naše tělo je již řeč. Řeč se tak stává součástí našeho tělesnění. Otázka pak je, jak a z čeho rozumíme na­ šemu tělesnění. J. Michálek, přednáška 14. 3. 2005, dle novoročenky 2006

Předkládáme čtenáři další ze série „komentovaných čítanek“ z dílny katedry filosofie a dějin přírodních věd, sídlící na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Všechny je spojuje téma dějin novověké vědy, vztahu vědy a poznání; v neposlední řadě chceme přiblížit, jak některá z osobností zápolila s problémy své doby. Sbor­ níky pravidelně obsahují dosud nezveřejněný překlad stati té které 13

Editorial

osobnosti, s komentáři jednak v textu samém a jednak formou příspěvků různých autorů. Takto jsme zpracovali Dějiny biologických teorií Emanuela Rádla (Hermann, Markoš, Neubauer, eds. 2006), Nauku o významu Jakoba von Uexkülla (Kliková & Kleisner, eds. 2006), Náhodu a nutnost Jacqua Monoda (Markoš, ed. 2008), Nové cesty biologie Adolfa Portmanna (1997, Kleisner, ed. 2008) a Possest Mikuláše Kusánského (Neubauer & Kusánský 2009); volně s touto řadou souvisí i monografie Z. Neubauera o sv. Františkovi z Assisi (2006) a dvě knížky kratších statí od téhož autora, kde najdeme probrané další osobnosti (Neubauer 2002, 2007). 1 Tento sborník se liší v tom, že není věnován osobnosti, ale té­ matu, a tak se v čítance vedle sebe octli Martin Heidegger, Roman Jakobson a John Deely. Virtuálně jsou přítomni ještě dva au­toři. Tím prvním je Umberto Eco s bohatou nabídkou do češti­ny přelo­ žených odborných prací, takže představovat nepotřebuje; Charles S. Peirce je naopak známý málo a až na krátké úryvky do češtiny není přeložen vůbec – to je dluh a výzva pro nás do bu­doucna. Jedním z motivů, který se vine tímto svazkem, jsou tři Heideg­ gerovy teze: kámen je bez světa – živočich je chudý světem – člověk svět buduje. Jsou z cyklu přednášek Základní pojmy metafyziky z let 1929–30. Základním cílem cyklu je dobrat se pojmu „svět“. Tento cíl nás zde zajímat nebude a ukázky vybrané do naší čítanky jsou zde právě kvůli uvedeným třem tezím. V první řadě si v této ukázce povšimněme základního předpokladu hermeneutiky: zkou­ máme-li cosi, vždy k tomu už přistupujeme s jistým pochopením. Heidegger pokládá otázku, co je svět, a odpovědi se hodlá dopátrat mj. skrze uvedené výroky, které už však o světě vypovídají. Ne­má-li jít o blábol, pak se ptáme, co je svět, a současně to už nějak víme. Logiku (ve smyslu racionální matematické logiky) to nemá, avšak živé bytosti zakotvené v historii a zejména v přirozené řeči tímto způsobem postupovat mohou: kroužením v hermeneutickém kruhu se nedostáváme bludně na totéž místo, každý „oběh“ nám upřesní, na co se ptáme. (V sesterské disciplíně – sémiotice – se mluví v podobném duchu o sémiotické spirále, např J. Deely). To jen  Literární odkazy nalezne čtenář na konci tohoto svazku. 14

Editorial

mimochodem: ukázka zde není ani kvůli demonstraci hermeneutického kruhu – ale kvůli otázce: Mohou živé bytosti jiné než člověk, tedy ne-jazykové, participovat na objevování a interpretaci světa? Heidegger říká rozhodné ne, my se budeme snažit rozhodnost onoho ne nahlodat. Ukázce z Heideggera předcházejí dvě stati překlenující generační rozpětí celé katedry – od právě skončeného studenta Josefa Lhotského a od zakladatele a doyena katedry Zdeňka Neubauera. Lhotský se zamýšlí nad předmětem biologie – životem – a konstatuje známou pravdu, že žádnou definici života nemáme. Zvláštní po­sta­vení biologie mezi vědami vidí v tom, že při studiu života se ne­můžeme obejít beze slova význam, a pokud se o to pokusíme, dosta­neme poněkud prkeně znějící nauku, která se už netýká živých bytostí, nýbrž jen dílčích stránek jejich fungování. Na příkladu fenoménu symbiózy a symbiogeneze – které potřebují, aby si živáč­ kové navzájem rozuměli, a to i přes propast času, po kterou evoluce jejich linií probíhala nezávisle – nasvětluje jednu z možností, kudy by se mohl vývoj zkoumání sémiotických stránek života ubírat: k informaci se živý systém musí vztahovat, musí ji interpretovat. Neubauer pak ve druhé stati rozvíjí úvahu kolem centrálního pojmu svého učení – podoby. Tentokrát se zaměřuje na podobu jazykových obrazů, metafor, a povstávání jejich významů. Článek je uvedením do tématu o „povahách“ řeči, které prolíná vlastně všemi statěmi našeho souboru. Jde o nádhernou oslavu sousedství básnění a myšlení, o kterém bude řečeno víc v článku věnovaném Heideggerovým přednáškám o povaze řeči (Markoš & Ovčáčková). * * * Naším úkolem tedy je zamyslet se nad jazykovou metaforou života, míněním, že jazyk a život sdílejí jakési společné charakteristiky. 2 Které to však jsou? Názory se liší. Jedni srovnávají dlouhé řetězce  „Řeč“ a „jazyk“ budu používat ve všech textech, na kterých jsem se podílel v tomto sborníku, jako synonyma. Výjimkou bude spojení „formální ja­zyk“, kde jaksi použití slova „řeč“ drhne. Lingvisté ovšem oba termíny definují různě – jazyk je nejčastěji pojímán jako psychosociální konstrukt, respektive prostředek umožňující komunikaci, řečí se povětšinou myslí 15

Editorial

nukleotidů v DNA (nebo aminokyselin v proteinech) s lineárním zápisem lidské řeči v abecedním písmu a srovnávají expresi genetické informace s výpověďmi. Pod vlivem takového srovnání pak jiní přestanou rozlišovat mezi přirozeným a formálním jazykem a vyjde jim, že obojí je jakýsi kód na způsob počítačového programu. Dokonce existují názory, že lidský jazyk už musí být nějak na­ programován v naší DNA, protože – jak „víme“ – veškeré vlastnosti života jsou naprogramovány v DNA (vůbec slovesa „vědět“ a „věřit“ bývají často zaměňována a výsledkem jsou velmi darebné projevy). To dokonce vede k „univerzálnímu darwinismu“ in silico, kde už podléhají evoluci pouze programy nezatížené tělem a do­ datečně se jim pak přiřadí modely – třeba lingvistický (viz např. Pavlík 2009, Kvasnička 2007). Jedním z důsledků podobných tren­ dů je například série polemik v biosémiotice. Jiným zdrojem metafory je konstatování, že řeč, kultura i historie jsou entity historické, produkty zkušenosti, kontingencí i úsilí komunity. Nemají počátku a udržují se spolubytím členů komunity, kteří žijí tady a teď, čerpají ze zkušenosti minulé, zapomínají nebo jinak formulují nabytou zkušenost, a to celé ještě vztahují k předpokládanému vývoji v budoucnosti. Různé tyto přístupy rozebíráme v příspěvku Markoš & Faltýnek; všechno, co předchází, však potřebujeme jako průpravu. Jestliže například budeme prosazovat mínění, že život má řečovou povahu, jak to skloubíme s nijak nezpochybňovanou tezí, že lidský pobyt se fundamentálně liší od bytí ostatních tvorů, nejen améb a rostlin, ale dokonce i našich nejbližších příbuzných lido­opů? Věcí se zabývá přední americký sémiotik John Deely ve své knize Descartes a Poinsot (2008), ze které přinášíme jednu kapitolu. Deely analyzuje rozcestí, ze kterého vzešel novověk se svou Cestou idejí, přičemž se zapomnělo na cestu jinou – středověkou Cestu zna­ků. Deely míní, že sémiotika (cesta znaků), tak jak ji nastínil Sv. Augustin ve 4. století, rozvinul John Poinsot 3 ve století 17. a jako nauku komplexní univerzum užívání jazyka, lépe pak veškerá komunikace řečově se identifikujícího společenství mluvčích.  John Poinsot (1589–1644), panevropský učenec působící na Iberském po­ loostrově; známý (a sám publikující) pod různými variantami jména Jan 16

Editorial

rozpracoval Charles S. Peirce, se stane filosofií postmoderní doby; 4 ukazuje, kudy by se vývoj poznání mohl ubírat. Jediný „sémiotický živočich“, tj. člověk, se ke světu vztahuje tak a tak – jak je to však u zvířat? Paralely s Heideggerem čtenář najde snad v každé větě, i když oba autoři vycházejí z jiné tradice. Proto první ukázka naší čítanky s analýzou chudoby světem u živočicha a budováním světa u lidí. Povede nás to k zamyšlení, nakolik vůbec můžeme jazykovou metaforu táhnout dál, od zvířat k jiným životním formám, k buňkám… k makromolekulám? Toto jsou témata, která se dnes projednávají v biosémiotice. Na jedné straně najdeme ve skupině biosémiotiků klasické sémiotiky, školené ve filosofii a lingvistice: ti dobře vědí, že (bio)sémiotika není a nemů­ že být vědou (ve smyslu přírodověda, science) – šlo by o protimluv. Na straně druhé jsou biologové, kterým toto školení schází nebo je fragmentární, ale zase znají biologii lépe než druhá strana, která často čerpá jen z desítky let starých anekdot roztroušených ve fi­ losofických traktátech. Někteří tito biologové by rádi sémiotiku rozšířili až do přírodovědy (za jejího současného okleštění, aby se tam mohla vejít). Významný představitel tohoto směru v biosémio­ tice, Marcello Barbieri, na nedávné konferenci biosémiotiků v Praze od sv. Tomáše. Pod tímto řeholním jménem současně působili jen v Iberii nejméně 4 řádoví bratři, Deely proto při reedici sáhl raději k jeho „občanskému“ příjmení s anglickou verzí jména křestního. Deely se domnívá, že tento Descartův současník vytvořil poslední velkou syntézu nauky latinského středověku, a to půl století po F. Suárezovi (1547–1617), který je více znám a spíše pokládán za takového završitele; a hlavně, Poinsot to provedl jinak než Suárez. V té době už však působili zakladatelé novověké vědy, kteří předchozí učení aktivně zavrhli (ne že by k tomu neměli své důvody, povzdechl si Deely). Věda je Cestou idejí, zatímco Cesta znaků nastíněná Poinsotem musela čekat přes dvě století na Peirce a po něm opět až na 21. století.  Vzhledem k tomu, že slova „postmoderna“ a „postmoderní“ se stala buď (s)prostou nadávkou, nebo synonymem pošetilých aktivit, nutno na tomto místě upřesnit: to, co my nazýváme novověkem, se v angličtině označuje slovem Modernity. Novověk skončil, takže anglicky mluvící lidé žijí v postmoderně a my jsme to přejali. To však, co se obecně považuje za zhoubu postmoderny, jak dokládá Deely, zasluhuje spíše označení „ultra­ moderna“ a nemá se sémiotikou nic společného. 17

Editorial

podrobil kritice názory naší skupiny. Vkládáme proto krátký příspěvek, který shrnuje podstatné body jeho kritiky a naši odpověď na ni, aby se tak osvětlil názorový potenciál (či chudoba?) podobných střetů. Vraťme se však k řeči a přístupu k ní. Po celá staletí se naší kulturou vine metafora dvou knih: Knihy zjevení (tj. bible) a Knihy přírody. Ta druhá by měla stát každému před očima, jen číst. Jaký však je to jazyk, jak se dopracovat ke gramotnosti, jak být při­ praven? H. Blumenberg (1986, 87) ukazuje, jak se představa Knihy přírody měnila v průběhu tisíciletí – a takto přibližuje étos jednoho ze zakladatelů novověké vědy, Francise Bacona, který chce právem útrpným z Přírody vymámit – jména: „A tato pravá filosofie nečiní nic jiného, než že co nejvěrněji odráží to, co příroda sděluje, jako by to sepisovala podle diktátu světa. […] Potud zůstává představa světa diktujícího pravou filosofii, a obraz teoretika jakožto zapisovatele, jeho [Baconovou] stěžejní představou. Z toho téměř samo plyne, že má-li být dosaženo cíle v podobě interpretatio naturae, nutno nejprve rozpracovat standard (experientia literata). Nejdřív je nutno popsat, pak teprve lze vykládat. Ale jaký že to výsledek očekává Bacon od teorie tohoto druhu? Co že to příroda tak mimoděk pro­ zrazuje člověku, který se vzdal všeho, co až dosud věděl? Příběh, který nám příroda vypráví, obsahuje především jména. Jména od Adamových dob zapomenutá nebo poztrácená: hlavním úkolem vědy je znovu je nalézt.“ Jména… To nás ještě jednou přivádí k Heideggerovi: ten vydal po válce soubor krátkých esejů (na základě zaznamenaných přednášek), kde nádherně poetickým jazykem vyznává svůj „řečový“ pří­ stup ke skutečnosti. Některé z těchto esejů (v souvislosti s naším tématem Řeč, Věc nebo Básnicky bydlí člověk) už vyšly česky ve vynikajícím překladu I. Chvatíka (Heidegger 1993). Nás zaujal cyklus tří přednášek Das Wesen der Sprache z let 1957–8, který se zabývá – jmény věcí ze zcela jiného úhlu, než činí Bacon a po něm též vědotechnika 20. století. Pokusili jsme se s Lenkou Ovčáčkovou o překlad těchto tří přednášek, a když už jsme jim věnovali úsilí, přinášíme svůj komentář (Markoš & Ovčáčková): snažíme se Heideggerovo myšlení dát do souvislosti s vývojem myšlení biologického od Darwina až po současnost. 18

Editorial

Shodou okolností v rozpětí několika let vyšel esej s podobným titulem – The quest for the essence of language (1965) – od lingvisty Romana Jakobsona. Kvůli srovnání nesrovnatelných přístupů obou současníků přikládáme i překlad Jakobsonovy stati – možná se stane klíčem k pochopení pozdějšího vývoje jazykové metafory v bio­ logii, kterou – jak tvrdíme v příspěvku Markoš & Faltýnek – Ja­ kobson zásadně ovlivnil. Překládáme oba tituly jako Povaha řeči, ale jaký rozdíl je mezi nimi! Tento motiv pak doplňuje článek J. Fialy k pražskému meziválečnému strukturalismu, jehož byl Jakobson dominantní postavou, a také dva krátké příspěvky Dana Faltýnka. Ukazuje, že i v tom nejextrémnějším případě, kdy by slova mohla být pouhou nápodobou světa, u onomatopoií (zvukomalebných slov), se všechny lidské jazyky uchylují k sérii malého množství nic neznamenajících abstraktních segmentů, hlásek. Řeč se tak podobně jako u vztahu života a DNA jeví jako kultivátor abstraktního prostoru nezna­ kových jednotek, z nichž si znaky staví. Tento prostor je, ačkoliv to Jakobson ve zde předloženém článku nemůže vystát, stále znovu ustavován jako konvenční. A tak jsou onomatopoia jakýmsi řečovým testem závěrů textu Markoše a Faltýnka. Přirozenost je tělesná a jazyk i jeho metafory se nevznášejí v abs­ traktním prostoru; dalším z přitažlivých témat, které nelze opome­ nout, je řeč a tělesnost. Vždyť řeč je vždy vázaná na tělo, už jen proto, že mluvíme. Tématu se dotýkají dvě stati (Faltýnek, Markoš & Faltýnek). Dáme také opět slovo Z. Neubauerovi, který ve stati věnované E. Rádlovi a jeho reflexi darwinismu téma přirozenos­ ti rozehrává. Konečně Alice Koubová se ve svém textu za­měřuje hlavně na tělesnost, v něčem souzní, v něčem polemizuje s přístupy jiných příspěvků v tomto sborníku. Možná ústředním tématem je sdělení, že „živé tělo, živý tvor, nic nesděluje, k ničemu svými gesty neukazuje, a přesto dává smysl “. Koubová jistě jde v po­je­tí biohermeneutiky mnohem dál, než se odvážíme my s metaforou jazykovou – a tím nastiňuje možnosti, kam by se také mohl ubírat výzkum sebeprojevu živého. * * *

19

Editorial

Ještě k překladům zde uvedeným. Heideggerovy Základy metafyziky (jejich druhou část) jsme četli pod vedením J. Michálka na seminářích z teoretické biologie. Kostrbatě jsme se snažili o překládání složitých souvětí a výsledek jsme ještě kostrbatěji zapisovali. Tento polotovar jsem se poté snažil převést do formy čitelné a výbor z tohoto zápasu zde předkládám pod názvem Kámen – zvíře – člověk. V Česku existuje už několik desetiletí (od J. Patočky) velmi úctyhodná fenomenologická škola, která má propracovaný pře­kladový úzus a přísně dbá na jeho dodržování. Není proto divu, že jsem se zveřejněním tohoto výboru – a také úryvků v Povaze řeči – váhal. Avšak vzhledem k tomu, že tento sborník se nesnaží být rigorózní filosofickou studií a je určen hlavně přírodovědcům, roz­hodl jsem se texty zařadit, aby nemusely čekat možná i celou jednu generaci na posvěcený překlad; obávám se, že potom se stejně stane nesrozumitelným bez předchozí průpravy ve fenomenologii. Nenazývejme to třeba překladem, ale upoutávkou. Jsem přesvědčen, že přírodovědci by Heideggerovo sdělení znát měli, byť útržkovitě a  bez mnoholeté průpravy; ostatně takto se k  nim filtrují snad všechny poznatky humanitních věd. Jakobsonova stať vyšla česky v r. 1970 a v jiné verzi r. 1996; pro tento sborník ji však Dan Faltýnek a Vít Gvoždiak přeložili znovu. Kapitolu z Deelyho knihy jsem překládal sám. U ostatních citací je porůznu buď uveden český zdroj, anebo jsem je opět překládal já. 5 Musím poděkovat alespoň některým kolegům z katedry i odjinud, kteří mi pomohli, ba pracně mě dotlačili k některým vhledům, a to zejména J. Michálkovi, Z. Neubauerovi, Z. Kratochvílovi, I. Chvatíkovi, D. Faltýnkovi, L. Ovčáčkové a samozřejmě Fatimě, mé sou­putnici. Už tradičně dík nás všech patří Tereze Horákové, která vychytala naše prohřešky vůči češtině. A. Markoš, červen 2010

 K poznámkám pod čarou: tam, kde autorem či spoluautorem nejsem já sám, jsou moje poznámky uvedeny šifrou „AM“. Jinak se jedná o po­ známky samotného autora. 20

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

 1

Josef Lhotský

Často, když jsem odpočíval v trávě u vody, vychutnávaje krásy jara, a pozoroval čilý život broučků, kobylek, much, motýlů, vážek, vod­ního hmyzu, larev, červů a plžů ve vodě i mimo ni a vžíval se do jejich rozmanitých záměrů a plánů, pomocí nichž se uchovávají a těší ze své existence, zmocnilo se mne přání, abych měl schopnost zcela se pohroužit v jejich duše a mohl nazírat svět z jejich nízkého stanoviska; samozřejmě při zachování schopnosti kdykoli se opět vrátit ke své lidské inteligenci a srovnávat a posuzovat ráz jejich duševní omezenosti. J. E. Purkyně, Útržky ze zápisníku mrtvého přírodovědce, 2010, 16–17

Útržek první: biologie je výjimečná věda o výjimečných věcech

Biologie je zřejmě nejdiverzifikovanější vědou, jakou si v lze v současnosti představit. Záběr biologických disciplín je skutečně neuvě­ řitelný, od studia makromolekulárních komplexů v řádu nanometrů až po dejme tomu ekologii kytovců v měřítku víceméně globálním. Přes značnou různorodost i onu velkolepou šíři záběru mají však desítky biologických oborů jedno společné, a tím je předmět studia, tak jak jej nenápadně určuje etymologie slova biologie: život. Jako každá věda je i biologie v podstatě definována a vymezena svým  AM: Část diplomové práce obhájené na Přírodovědecké fakultě UK v r. 2010. 21

Josef Lhotský

předmětem studia, ale platí to samozřejmě i vice versa, a zde více než kde jinde: i sama biologie svým přístupem utváří a definu­ je přinejmenším vnímanou a reflektovanou povahu života, živých by­tostí, kterými se zabývá. Hovoříme-li o vědě, je dobré zamyslet se nad tím, co se tímto pojmem vlastně míní. Novověká věda, vystavěná na základech ev­ ropské civilizace, je fenomenálním epistemologickým konstruktem, jenž nás učí především klást si vhodné otázky, nejen na ně odpovídat. Je tedy jedním z mnoha možných způsobů získávání informací o světě, ve kterém žijeme, ačkoli bezesporu nejefektivnějším. Její kořeny sahají relativně nehluboko, stěžejní základ v podobě učení Galilea, Reného Descarta či Isaaca Newtona, dnes považova­ ných za nejvýznačnější osobnosti stojící u základů moderní vědecké metody, byl položen teprve v průběhu sedmnáctého století. Základním atributem vědy je kritérium objektivity a axiom pře­ nositelnosti poznatků; není proto divu, že symbolem pro vědeckou metodu, pro přesné a především reprodukovatelné pozorování a poznávání se stala fyzika, podpořená matematickým aparátem. Závratné úspěchy klasické mechaniky v devatenáctém století pak nikoho nenechaly na pochybách, že mechanický model světa je adekvátním popisem skutečnosti a jeho primární metodologické pojetí začalo být nenápadně vytlačováno pojetím ontologickým. Me­chanomorfní redukcionismus vedl k sofistikovaným možnostem modelování a výzkumu ve všech přírodních vědách; jeho přímým důsledkem v biologii byl pak rozkvět molekulárních oborů a v posledních desetiletích vznik mnoha nových dílčích disciplín. Jakkoli je biologie vposledku převoditelná na fyzikálně-chemické principy vyjádřitelné matematickým zápisem, do jejího hájemství přece patří něco, s čím tyto disciplíny zacházet nemusí (a proto ani neumí), naproti tomu pro biologii je to určující a specifické: význam. První náznaky této skutečnosti se začaly rýsovat již v první polovině dvacátého století skrze vznikající teorie systémů, postavené na nově se rodící vědě − kybernetice. Kybernetika obohatila biologii o velice důležitý prvek, totiž o zpětnou vazbu. Následné formulování teorie informace a zjevná analogie se zcela zásadními rysy živých organismů, tak jak je objevila během padesátých a šede­ sátých let molekulární biologie, vedly k zavedení pojmu informace 22

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

i do biologických věd. Navzdory všeobecnému entuziastickému přijetí informace do náruče biologů došlo k podcenění komplemen­ tárního fenoménu, kterým byl právě význam. Jakákoli informace je informací až v souvislosti s tím, kdo ji jako takovou rozpozná, a tudíž musí nést pro příjemce nějaký význam. Právě zde se reflexe specifických rozměrů biologických věd rou­ buje na dosud výlučně používané a jedině přípustné funkční mo­ dely reduktivního mechanicismu převzaté z klasické mechaniky. Význam jako přírodní vědou nedefinovatelný koncept byl marginalizován a odstrčen do pozadí, zatímco informační rozměr byl vměstnán do matematických mantinelů kódu, kde jsou důležitými principy samotná existence informace, její transformace v kódovacím jazyku a následný přenos; s tímto lze pracovat klasickou le­ gitimizovanou metodologií a případné ostatní dimenze (pokud jsou principiálně vůbec připuštěny) jsou opomíjeny jako nedůležité. Le­ gitimizací takového přístupu je pak stejně jako v případě fyziky devatenáctého století fascinující míra zpětné aplikace takovýchto modelů; genové inženýrství je asi nejlepším příkladem. Z teorie systémů (von Bertalanffy 1969) a teorie informace tak vzniklo během šedesátých let minulého století podhoubí, ze kterého vyrostla reformulovaná podstata mechanicismu v podobě genocentrického pohledu na svět živých organismů. Naivní redukcionismus došel svého vrcholu především v dlouho uplatňovaném názoru, že geny jsou základní a postačující úrovní popisu, která s konečnou platností definuje úrovně ostatní. Tento názor je dobře pochopitel­ ný a do značné míry obhajitelný, jeho bezmyšlenkovité uplatňování ad absurdum však vedlo k jednomu z velkých problémů současné (evoluční a teoretické) biologie jako obecné vědy o životě a živých organismech, a to k interpretačnímu posunu ve výkladu genů jako inertních a vše ovlivňujících jednotek ve smyslu Mendelových vloh. Takové geny nemají původ, historii a v podstatě ani budoucnost, neboť časová dimenze a trajektorie jejich existence je vždy odvoditelná z jejich deterministického charakteru. Nedojde-li k nepředvídatelné změně, chybě, mutaci, celý systém lze mapovat od začátku do konce. Problematika takového přístupu začne být zjevná až v souvislosti s evolucí. Evoluce v takovém světě je v zásadě omyl, který je nutno vysvětlit, či spíše od-vysvětlit. 23

Josef Lhotský

Tento druh biologického determinismu úzce souvisí s  me­ chano­morfním reduktivním přístupem k organismům a v jistém smyslu je jeho přímým následkem, i když z něj samozřejmě nijak nevyplývá. Bylo by chybou odmítnout tento přístup a priori jako chybný, má své opodstatnění, které vyplývá z heuristiky pro izo­ lova­ný vý­zkum dílčích disciplín biologie. Přesto se zdá, že v horizontu teoretické a evoluční biologie se jedná spíš o kontraproduktivní koncepci, která odstiňuje některé (přinejmenším potenciálně) zásadní skutečnosti, nehledě na to, že důsledky takového pohledu na živý svět domyšlené ad infinitum působí občas zbytečně šroubovaně právě v souvis­losti s tím, co se jimi biologie jako věda snaží deklarovat. Determinismus nás však nepřímo upozorňuje na důležitý princip, jenž hraje významnou úlohu i v alternativním způsobu na­ hlížení na biologii, který prezentují např. v tomto sborníku články Antona Markoše. Tímto principem je časová provázanost živých systémů (zajišťovaná dědičností). Organismy mají časovou dimenzi, ontologickou, ale především historickou: fylogenetickou, evoluční. Bez ohledu na to, zda či do jaké míry je tato dimenze deterministická, specifickým rysem života je kontinuita a návaznost. To je důležité pro deterministickou koncepci evolvujícího re­pli­ká­toru stejně jako pro myšlenku interpretující komunity, svázané historicky ustálenými konvencemi.

Útržek druhý: eh… nikoli o věcech, nýbrž o živých bytostech ! Úhelným kamenem celé biologie je v tomto horizontu otázka de­fi­ nice života, protože jednak stojí v základu metodologického imperativu požadujícího alespoň rámcovou orientaci v představě o tom, co je zkoumaným předmětem dané vědy, a jednak v době po Darwinovi vyjadřuje nutnost domyslet koncept evoluce do jeho intui­ tivního konce: pochází-li život z jednoho společného zdroje, tedy co vlastně bylo tím primitivním čímsi, co už bylo živé? Otázky, co 24

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

je život a jak život vznikl, jsou tak komplementární a jedna bez druhé nemá plnohodnotný smysl. Hlavní potíž při definování života tkví především v tom, že ta­ kové definice jsou v zásadě dvojího typu: buď deskriptivní, ty jsou sice relevantní, ovšem principiálně nedostatečné, nebo esencialistické. Ty navrhují spoustu „jádrových“ vlastností, jenže nemáme žádné vodítko k rozhodnutí, jak spolu tyto vlastnosti souvisejí, jaký mají vztah jedna k druhé a jaká je zde hierarchie − a proto ani nevíme, zda náhodou nejsou redundantní. Ať už si zvolíme jakýkoli přístup, nahlíženo očima biologa je žádoucí, aby byl výsledný po­pis soudržný se známými fakty, neredundantní a konzistentní, kon­cep­čně elegantní, univerzální, měl velký vysvětlovací potenciál a v ne­poslední řadě byl též minimalistický (v jednoduchosti je krása), zároveň ale dostatečně specifický. Rozhodnout, co a proč je živé, zkrátka není jednoduché. Maynard-Smith a Szathmáry (1995) rozeznávají dvě možnosti, jak přistoupit k definování živého, a v podstatě se drží dichotomie fenotyp vs. genotyp. Fenotypický přístup k definici života předpokládá, že daná entita je živá, pokud má části nebo „orgány“, které vykonávají nějakou funkci. Nesnáz je v tom, že ne všechny samore­ gulující se stroje a podobné zjevně teleologické systémy jsou živé. Dnes díky pokroku genetického inženýrství a počítačových věd stíráme velice zajímavým způsobem rozdíly mezi pojmy jako umělý život a stroj (Deplazes & Huppenbauer 2009), a je tedy otázka, kde je ona hranice a zda vůbec existuje − může to být dost dobře škála, na níž jsou hranice přechodu určovány arbitrárně a ad hoc. Alternativním přístupem je definovat jako živé ty entity, které mají vlastnosti množení, proměnlivosti a dědičnosti. Logika přístupu je v myšlence, že takové systémy mohou podléhat evoluci přírodním výběrem a mohou tak získávat funkční adaptace. Problém definice života je ožehavým tématem biologů již velmi dlouho a výsledky jsou více než diskutabilní, i když téměř vždy přinejmenším inspirativní. V pozadí tak zůstává především otázka, proč je vlastně nějaká definice potřeba a proč bychom se o ni měli pokoušet. Odpovědí je, že dokud nebudeme schopni nějak popsat a formalizovat principy zakládající fenomén života, nebude možná žádná obecná teorie biologické organizace a biologie vůbec. 25

Josef Lhotský

Definice starších autorů obsahují snahy o všezahrnující princip; současnost na tuto strategii rezignovala a naopak se snaží o jednodu­ ché a výstižné popisy – ovšem ad hoc. Příkladem nechť je definice života pro NASA od Geralda Joyce z r. 1994: „Život je samopodpůrný systém schopný prodělávat darwinovskou evoluci.“ (Barbieri 2006) Biologii budiž útěchou, že navzdory efemérnímu před­mětu studia se, podle výše uvedené definice, navrátila do skutečných roz­ měrů svého jména: darwinovská evoluce je nepopiratelným způ­so­ bem historicitou, příběhem, tedy tím, co ve skutečnosti znamená řecké bios – životem ve smyslu příběhu a osudu. Živé organismy jsou komplikované okruhy vzájemných vazeb, mezi kterými funguje čilý informační tok. Komplexní studium tako­ vých systémů je značně nesnadnou záležitostí, proto se (molekulární) biologie logicky omezuje na studium vybraných izolovaných podsystémů, konkrétních informačních drah a jejich proximátního významu v nejbližším nadsystému. Ucelenější zhodnocení významu jako veličiny je ztíženo už samotnou skutečností, že význam coby vědecký pojem není dosud řádně definován − neboť exaktní a empirické vědy jej dosud nikdy nepotřebovaly.

Útržek třetí: význam biologie je právě v pojmu význam… V rámci pokroku molekulární biologie a z něj vyplývajících možností použití jejích metod ve vývojové biologii se všeobecně očeká­ valo, že pořadí bází v genech řídících ontogenetický vývoj různých částí těla nám napoví něco o tom, jak je tento vývoj řízen a regulován. Tak se skutečně stalo, i když poněkud jinak, než se všichni domnívali. Už první mezidruhové srovnání genů řídících ontogenezi v průběhu osmdesátých let překvapivě odhalilo, že zásadní zúčastněné geny jsou homology s velkou mírou podobnosti, a to i u skupin, které dělí velká evoluční i morfologická propast. Výsledkem byl vznik nové disciplíny na rozhraní embryologie a evoluční biologie, jejíž název se i v českém prostředí ustálil jako evo-devo (evolutionary developmental biology) (Carroll 2010). 26

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

Evo-devo velmi brzy ukázala, že navzdory často velkým morfologickým či fyziologickým rozdílům sdílejí živočichové společnou soupravu „řídících“ genů, které ovládají vytváření a modelování je­jich těl a tělních součástí. Tento tzv. „developmental genetic toolkit“ je vysoce konzervovaná skupina genů, z nichž většina kó­ duje kom­ponenty signálních drah, transkripční faktory, proteiny buněčné adheze, povrchové receptory nebo morfogeny; mezi nejznámější patří Hox geny, specifikující předozadní osu a identitu segmentů u dvoustranně souměrných živočichů během časného embryonálního vývoje. Objev této starobylé genetické montážní linky (blíže viz např. Carroll 2010) velmi těsně semknul jinak i dosti různé skupiny organismů a znovu tak obrátil pozornost ke způsobu, ja­kým evoluce pracuje. Evo-devo umožnila v jistém a zcela zásadním smyslu nahlédnout, jakým způsobem lze pohlížet na strukturní přestavby během evoluce − umožnila pochopit, jak se rybí ploutev může transformovat v končetinu suchozemského obratlovce, což je problém, který se vleče od Darwinovy doby víceméně do dnešních časů. Vý­ znamným způsobem tak mimo jiné přispěla k představám o průběhu evoluce v souvislosti s ožehavým tématem přechodných forem či „pravděpodobnosti“ vývoje složitých struktur v klasickém darwinovském modelu gradualismu. Mnohem důležitějším přínosem je ale mimo jakoukoli pochybnost jednak zaostření pozornosti na modularitu v evoluci a její možné důsledky, jednak důraz na kontext, a na ten zvláště: jakkoli evo-devo stojí na striktním reduktivně-mechanistickém základě (a to možná více než samotný sobecký gen), svým zaměřením nikoli na pouhý popis proteinů, ale i na jejich funkci v síti interakcí, zahrnující mnohé úrovně regulace, poukázala na důležitost významu informace. Vývoj formy závisí na zapínání a vypínání genů v různých časech a na různých místech v průběhu ontogeneze. Rozdíly ve formě vyvstávají z evolučních změn v tom, kde a kdy se genů využívá, a to zejména těch genů, které ovlivňují počet, velikost nebo tvar struktur. Jsou-li si ale genové soubory tak velmi podobné, jak po­ tom vznikají rozdíly? Paradox velké genetické podobnosti mezi rozmanitými druhy řeší právě představa, že ohromná diverzita a dis­ parita organismů není ani tak záležitostí souboru nástrojů (genů) 27

Josef Lhotský

jako spíše způsobu, jakým jsou tyto nástroje využívány. Důležitějšími než samy geny se tudíž stávají regulační úseky DNA. Evo-devo tak implicitně zdůraznila význam pojmu význam v biologii, nicméně sama se hlubším pochopením významu nezabývá; funguje na proxi­ mátní úrovni, kde významem jsou právě ony regulační sekvence. O definici, popis a zhodnocení významu coby charakteristického rysu vnitřně přináležejícího organismům jakožto žijícím entitám se snaží biosémiotika, hraniční obor na pomezí biologie a sémiotiky, která tradičně spadá do společenských věd. Biosémiotika se zabývá vznikem, vztahy a interpretací znaků a symbolů v biologických systémech. Základním principem je snaha uchopit živý organismus nikoli jako pouhou descartovskou res extensa (což ale neznamená označit ji za res cogitans! ), ale jako aktivního vyhodnocovatele vý­ znamu znaků. Dodejme, že aktivita v tomto smyslu nijak neko­ responduje s vědomou aktivitou, nýbrž pouze se schopností sémioze. Za povšimnutí stojí i rozdíl mezi sémiotikou a sémantikou, především tedy mezi sémantickou a sémiotickou biologií (Barbieri 2006, Markoš in Barbieri 2006). Současná biologie tak vznáší požadavek na ucelenou teorii, která by nekomplikovaným způsobem kombinovala výhody a inspirativní metafory mnoha biologických směrů a způsobů modelování skutečnosti spolu s takovým přístupem, který by reflektoval výjimečnost biologie jako vědy, jež operuje s významem. Má-li být takový koncept smysluplný, musí být vztažen na konkrétní biologický model, biologická fakta nejlépe taková, jež prostupují napříč celou biosférou jako univerzální charakteristika živých organismů. Dosud se pro tento účel používal genetický zápis coby analogie textu zapsaného jakýmsi jazykem. K modelování takových interakcí a zacházení s významem poslouží však daleko lépe fenomén, který z nich svou podstatou přímo vychází: symbióza.

Útržek čtvrtý: symbióza aneb vztahy živých bytostí Termín symbióza bývá tradičně připisován německému botaniku Antonu de Barymu, který ji ve svém článku z r. 1879 definoval ja­ko 28

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

spolužití různě pojmenovaných organismů (Sapp 2003; 1994); tato definice víceméně stále platí, symbiózou dnes rozumíme fyzic­ ky blízké soužití dvou či více fylogeneticky odlišných organismů. De Bary poprvé hovoří o symbióze již v roce 1878, přesto ještě o rok dříve zavádí jiný německý botanik, A. B. Frank, termín symbiotismus, významově de facto identický. Toto konvergující úsilí by­ lo přirozeným důsledkem snahy o intelektuální recepci nedávného a překvapivého objevu Švýcara Simona Schwendenera, že lišejníky jsou duální organismy sestávající z asociace houbového organismu s řasou. V téže době (1873) byly belgickým zoologem P.–J. van Benedenem na základě per analogiam projekce ze struktury lidské společnosti (cf. sociomorfní modelování, Komárek 2000) odvozeny a definovány termíny parazitismus, komensalismus a mutualismus. De Baryho pojetí symbiózy tak nejen zastřešovalo veškeré možné komplexní asociace na škále parazit–mutualista, nýbrž ta­ ké otevřelo nové paradigma v náhledu přírodních věd na povahu interakcí mezi živými organismy jako protiváhu darwinovského „struggle“ (Darwin 1953). V průběhu následujících desetiletí pak mnoho botaniků (neboť především oni se věnovali jenobuněčným živočichům) následovalo de Baryho a použilo schéma načrtnuté van Benedenem ke klasifikaci různých funkčních vztahů zahrnujících právě mikroorganismy. Pozornost se věnovala především organismům stojícím na rozhraní říší rostlina–živočich, tj. chlorofyl obsahujícím protistům. Prizmatu nového pohledu neunikly skutečnosti, jakými byla na­ příklad asociace bakterií s hlízkami bobovitých rostlin či korálů a fotosyntetické řasy. Zcela zásadní v tomto smyslu bylo pozvolné docenění fenoménu mykorhizních symbióz, které objevil a popsal výše zmíněný A. B. Frank už v roce 1885; Frank je také autorem termínu mykorhiza. Nutno podotknout, že objev existence vztahu mezi houbovým myceliem a kořeny vyšších rostlin není triviální záležitostí a sám o sobě by byl velkým úspěchem, Frankův přínos však jde ještě dál: prohlásil, že houby v této podivné asociaci rostlinu nějakým způsobem zvýhodňují, tedy že jejich funkce je pozitivní. Toto přesvědčení však narazilo na houževnatý odpor jeho současní­ ků, což lze pochopit, neboť neexistoval precedens kooperativního chování na takové úrovni (a vlastně ani obecně: život byl chápán 29

Josef Lhotský

jako kompetice, boj o existenci) a houby byly obecně považovány za typické parazitické organismy. Jednoznačná definice pojmu symbióza nikdy neexistovala a pro­ blém polyvalence pojmu trvá dodnes. Od samého zavedení byl termín používán k označení několika různých funkčních okruhů: buď v omezené podobě jako synonymum pro mutualismus (se zřej­ mou Achillovou patou v podobě nezbytně antropocentrického hod­ nocení benefit–cost na základě ad hoc známých informací), nebo v původní de Baryho intenci jako jakékoli úzké soužití různých organismů, bez ohledu na konkrétní vzájemné vztahy, především trofické; přesné vymezení „jakéhokoli úzkého soužití“ se ovšem vy­ myká možnostem jasné definice. Nezávisle na tom, jak přesně byla symbióza chápána, se začalo ukazovat, že významnou roli při ní často hrají bakterie – už proto, že vzhledem ke své velikosti vždy splňují podmínku „úzkého“ sou­ žití s partnerským organismem. Rozvíjející se buněčná biologie si nemohla nepovšimnout podobnosti bakterií s některými vnitřními strukturami eukaryotické buňky, přesto představy mezidruhové integrace bakterie a dalšího organismu do symbiotického vztahu zůstávaly z mnoha důvodů na pokraji vědeckého zájmu. Pod tíhou nových a nových poznatků začalo být ovšem některým badatelům zřejmé, že symbiotické interakce s bakteriemi hrají v přírodě důležitou roli a dost možná nejsou obskurním a marginálním jevem, nýbrž fundamentálním základem života. Duální po­ vaha lišejníků, dusík fixující bakterie, mykorhizní houby či fotosyn­ tetické řasy žijící v tělech protistů a nezmarů naznačovaly časové i prostorové kontinuum závislosti hostitele a mikroba, od částečné po úplnou. Důmyslné spojení těchto poznatků s cytologií, která prokázala přítomnost sebereprodukujících se tělísek uvnitř buněk rostlin a živočichů, vedlo některé biology k názoru, že i tyto (eu­ karyotické) buňky jsou možná symbiotickým organismem (např. ruský botanik Famincyn). Již konec devatenáctého století byl svědkem hypotéz o symbiotickém původu některých buněčných organel, především jádra, chloroplastů, mitochondrií, ale i dalších. Představa, že chloroplasty vznikly asociací bakterie a buňky, se poprvé objevila již v osmdesátých letech devatenáctého století, nejlépe propracována však byla 30

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

ruským botanikem Konstantinem Merežkovským (1855–1921), který v roce 1909 zavedl termín symbiogeneze pro označení vzniku nového organismu procesem symbiózy. Mezi lety 1905 až 1918 Merežkovskij napsal sérii článků, ve kterých argumentoval, že chlo­ ro­plasty, tehdy nazývané chromatofory, jsou symbiotické mikroor­ ganismy a že jádro a cytoplazma také povstaly skrze symbiózu dvou fylogeneticky odlišných linií. Na opačné straně Atlantiku, v USA, v průběhu třicátých let ar­ gu­mentoval stejně Američan Ivan Wallin (1883–1969) ve prospěch sym­biotického původu mitochondrií z původně samostatných mi­ kro­biálních partnerů buňky. Wallin byl velkým propagátorem myš­ len­ky symbiózy a zvláště její funkce v evoluci druhů. Podobné myšlen­ky o významu symbiózy kolovaly minoritně celou Evropou, ve Francii je známá práce Paula Portiera (1866–1962). Příležitost pro změnu všeobecného pohledu na fenomén symbiózy se naskytla ještě dalším zásadním způsobem zhruba v polovině dvacátého století, kdy se souběžně s významným objevem struktury DNA začalo ukazovat, že s dědičností to není tak zcela nekom­plikované a jednoduché, a mainstreamová část bio­logie byla částečně donucena změnit svůj úhel pohledu na cen­t­ralizaci dě­ dičného materiálu v rámci buňky. V roce 1952 Joshua Lederberg navrhl termín plazmid, označující jednotku mimojader­né dědičnosti, jejíž existence přímo nahrávala možnosti snazšího přijetí teorie symbiogeneze. Další roky ale žádný významný posun v tomto směru ne­přinesly, naopak: plazmidy se staly pouhým ná­strojem pro ge­netické inženýrství, které bylo dalším triumfem gene­tiků a stá­ lo v po­za­dí následujícího rozkvětu molekulární biologie. Mikrobiologové dál sledují bakterie pouze jako možné původce nemocí a symbióza jako významný evoluční faktor leží v zapomnění až do pozdních šedesátých let, kdy na scénu přichází americká mikro­ bioložka Lynn Margulisová. Narůstající indicie vedly v průběhu šedesátých let Margulisovou k formulaci a publikování teorie tzv. sériové endosymbiózy (Mar­gulisová 2004; Margulis & Sagan 2002), podle níž je eukaryo­ tická buňka konglomerátem různých bakteriálních partnerů. Reakce odborné veřejnosti byly samozřejmě rozporuplné. Vůdčí postavy biologického výzkumu si pospíšily s tvrzením, že celá koncepce je 31

Josef Lhotský

nevědecká, protože není dost dobře možné ji testovat. Jedním z nej­významějších odpůrců byla například i tehdejší jednička mikro­ bio­logie, Roger Stanier. Záhy se ovšem začalo ukazovat, že Margulisová měla nejspíš pravdu: zjistilo se, že mitochondrie a plastidy obsahují vlastní DNA a elektronový mikroskop též potvrdil jejich strukturní podobnost s  bakteriemi. V  osmdesátých letech potom molekulární biologie beze všech pochybností dokázala příbuznost sekvencí DNA v chlo­roplastech s DNA sinic a DNA mitochondrií s DNA alfa proteo­bak­terií a de facto potvrdila jejich společný původ z mikrobiálního předka. Přes prvopočáteční rozpačité přijetí a nejednotnost názorů vědecké komunity (Gray & Doolittle 1982) byla tak tato teorie brzy akceptována (Yang et al. 1985; Gray et al. 1984) a stala se základem moderního pojetí biologie (Maynard-Smith & Szathmáry 1995). Symbióza (vztah), a především její možný důsledek, symbiogeneze coby proces vzniku nového organismu procesem symbiózy, tak byla rehabilitována z fenoménu marginálního významu na esen­ciální podstatu mnoha biologických disciplín a stala se dalším úběž­níkem evoluční biologie, paralelně s nově se rodícím post-neodar­winismem sobeckého genu (Dawkins 2003). Ruku v ruce s Dawkinsovým sobeckým genem se tak od sedmdesátých let vyvíjel alternativní evoluční model, symbiogeneze, ne­ boli evoluce splýváním. Ačkoli nikdy nedosáhl většího veřejného ohlasu, současné znalosti evoluce jak prokaryot, tak eukaryot zřetelně ukazují, že jej rozhodně nelze podceňovat. Přestože symbióza byla jako možný zdroj evolučních novinek navrhována již od zrodu pojmu v devatenáctém století, nenálézáme tuto myšlenku v žádné historicky významné publikaci či pojednání o evoluční biologii (Sapp 2003). Předmětem studia „klasické“ evoluční biologie je především do­ ba od kambrické exploze, tedy zhruba posledních 600 milionů let, což je ovšem pouhá pětina dosavadního trvání života na Zemi. Chceme-li uvažovat o evoluci komplexně, je nutno domyslet ji za hranice tohoto zoocentrického pojetí. Je jasné, že evoluce prokaryot včetně samotného vzniku eukaryotické buňky je důležitou součástí celé evoluční teorie. Symbiotické interakce vedoucí k symbiogenezi 32

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

získaly v evoluční biologii své nenahraditelné místo, ne­boť je jasné, že se zásadní měrou podílely na vzniku významných novinek. Dnes již bezpečně víme, že každá jednotlivá eukaryotická buňka je konglomerátem chromozomálních a organelárních genů, stejně jako mnoha virů, často integrovaných do její DNA. Vezmeme-li pak v úvahu celek mnohobuněčného eukaryotického těla u metazoí, kde se přidávají ještě další bakteriální i eukaryotičtí symbionti (mu­ tualisté, komenzálové a paraziti), dostáváme složité konsorcium mnoha druhů, které se (z ultimátní roviny pohledu) musí snažit o společnou koexistenci formou spolupráce na funkční integritě celku. Jde o propracovaný ekosystém vazeb, jejichž výsledný charakter záleží vždy na kontextu vazeb ostatních, v nichž se nachází. Symbiotické interakce lze kontinuálně rozložit na škálu vzájemné závislosti obou partnerů, kde jsou na jedné straně endosymbionti dávno etablovaní v rámci buněk – mitochondrie, plastidy a vlastně eukaryotní buňky samy o sobě, dále endosymbionti jakožto organis­ my žijící uvnitř těl jiných organismů a na opačném konci škály inte­r­ akce vnější. Vzhledem k tomu, že bakterie jsou všude kolem nás, ve všech biotopech a všech prostředích, i mi­krobiální symbiózy jsou všudypřítomné. Známé jsou například mikro­biální symbiózy u hmy­ zu, ale i jinde; jejich význam není v žádném případě okrajový: mo­ hou vykonávat spoustu činností nemožných pro jejich hostitele (například fotosyntéza, metabolizace síry, fixování dusíku, trávení celulózy, syntéza aminokyselin, vitamínů, růstových faktorů, cukrů či enzymů). Za zmínku stojí i symbiózou zprostředkovaná ochrana, kdy symbiont chrání před dalšími organismy. Symbiotický vztah u wolbachie dokonce zapříčiňuje speciaci druhu. Stopy takových symbióz bezpochyby sahají hluboko do minulosti, což je dobře ilustrováno třeba na příkladu arbuskulárních mykorhiz a kořenů vyšších rostlin; arbuskulární mykorhizy měly podle součas­ného názoru zá­sad­ní vliv na kolonizaci souše rostlinami již zhru­ba před 400 mi­ liony lety (Gryndler a kol. 2004). Technologický rozvoj v rámci jednotlivých biologických dis­ ciplín vedl v  posledních letech k  exponenciálnímu nárůstu dat týkajících se jednotlivých aspektů symbiotických interakcí, ovšem tyto jsou vždy studovány v rámci konkrétního oboru (mykolo­ gie, botani­ka, zoologie, ekologie, parazitologie, buněčná biologie, 33

Josef Lhotský

v posledních letech zvláště mikrobiologie); o syntetický pohled se snaží jen některé práce z evoluční biologie, většinou právě v kon­ textu teorie symbiogeneze. Důležitost konceptu symbiotických inter­akcí a zá­roveň jeho fragmentovanost (a z ní plynoucí separaci poznatků) v jednotlivých biologických oborech lze de­monstrovat ukázkou několika nejvýznamnějších okruhů výzkumu, jež explicitně či im­plicitně operují na jeho základech. Mezi takové patří na­příklad bak­teriální komunikace, quorum sensing, problematika bak­teriál­ ních biofilmů a konsekvence průmyslového i medicínského využití, vý­znamné ekologické vztahy, mykorhizní symbiózy a jejich vliv na rostlinnou biomasu, hospodářské využití symbiotických interak­ cí, humánní i veterinární medicína, teoretická a evoluční biologie a mno­hé další.

Útržek pátý: biologie je tedy vědou o vztazích Současná biologie pod vedením své nejsilnější frakce, molekulární biologie, jaksi nepozorovaně a „mimochodem“ redukovala veškeré interakce na pouhé akce a reakce: kauzální řetězce závislostí, které jsou charakterizované schématem stimul – odpověď. Tyto akce a reakce jsou málokdy nahlíženy jako část integrované sítě jiných reakcí, se kterými se vzájemně mohou ovlivňovat. Biologie se tak sice nevědomky, ale přece až příliš vrací k Descartovu odkazu mechanicismu a jeho kategorickému prohlášení: „Animal non agit, agitur.“ − tedy živočich se nehýbe, nýbrž je pohybován (pasivum je zde více než slovní hříčka). Problematika pasivity vs. aktivity organismů je exaltovaným mi­ novým polem diskusí, které se odrážejí od krajních mantinelů me­ chanicismu a diskreditovaného vitalismu (neboť právě vitalismus byl snahou o dokonalé uchopení života vědou) a při vědomí toho, že ani jeden extrém není žádoucí, bloudí kdesi uprostřed na území nikoho či spíše ničeho. Zřejmou Achillovou patou těchto úvah je jakási imanentní představa pojmu vědomí, kterou je intuitivně (a velmi obsesivně) nutno při každém jiném než extrémně mecha34

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

nistickém pojetí zohlednit. A vědomí jako něco, čemu dodnes chybí vědecký popis a definice, je dýkou do zad každému náznaku plodných myšlenek v této oblasti teoretické biologie. Přitom ale intencionalita jako fenomén není omezena jen na vědomí v našem slova smyslu (Dennett 2004) a dá se s ní pracovat i na mnoha odlišných úrovních − a důsledky mohou být právě pro teoretickou biologii více než pro jakýkoli jiný obor zcela zásadní. V tomto obrazu světa je vše převedeno na váhu a hybnost: jde o jednoduchou kauzalitu, kterou je snadné určit a spočítat. Molekulární biologie šťouchá kolíkem stimulu a zapisuje odpovědi. Loví ze tmy nevědomosti příčinné řetězce, jež nás oslňují svou krásou, kterou jako model izolované části systému nepochybně mají. Stále ví­ce je ovšem zřejmé, že vztahy v biologických systémech, uvnitř nich i mezi nimi, mají na všech úrovních organizace charakter a strukturu sítě: integrovaného celku, v němž záleží nejen na uzlech (strukturách), ale i hranách (vztazích mezi strukturami) a způsobu jejich vzájemného propojení. Takovou vzájemnost či alespoň její náznak přinesla do biologie kybernetika se svým pojmem zpětné vazby. Otřepané klišé, že vše souvisí se vším, je v biologii nut­ no vzít na milost. Sama etymologie slova organismus, stejně jako jeho českého překladu ústrojenec, upozorňuje na základní charakteristický rys života: harmonické propojení a vzájemnou provázanost jednotlivých funkčních okruhů. Právě zde se z akcí a reakcí stávají interakce. Dawkinsův slepý hodinář a s ním celá neodarwinistická biologie se s tímto vyrovnala jen v jedné z mnoha rovin. Opice píšící na stroji Shakespeara, evoluce znaků mechanismem mutace a následné fixace přírodním výběrem, který tak znaky posunuje na fenotypové škále podle pozadí prostředí, v němž jsou selektovány − jde o monumentální myšlenku. Oháníme se (naštěstí čím dál méně) v principu nesmyslnými pravděpodobnostmi vzniku toho a onoho, ale zapomínáme − nebo nechceme vidět –, že vše je spojeno do koordinovaného a funkčního celku a že evoluční novinky a se­ lekce musely probíhat nikoli na úrovni izolovaných podsystémů (kde slepý hodinář kraluje precizní myšlenkovou genialitou), ale na úrovni provázaných a mezi sebou interagujících celků: a zde leží zakopaný pes, neboť nikdo netuší, co vlastně takovým celkem je. 35

Josef Lhotský

Makromolekula? Organela? Buňka? Tkáň? Jedinec? (Co je vlastně jedinec?! – vzpomeneme-li na modulární organismy typu některých rostlin, jednodušších živočichů jako koráli apod.) Společenstvo? Ekosystém? Gaia, je-li něco takového? Chceme-li přemýšlet takto, dostáváme se vinou nemožnosti řádné formulace a formalizace na pole spekulací − a zaváníme sirným pachem kacířství. Je o mnoho jednodušší nestarat se o celek, jehož poznání je zatíženo takovým (ano, i filosofickým) nebezpečím, a vě­ novat se detailům, které jsou jasné a jednoznačné (ono Descartovo clare et distincte) − a na nichž se dá bez problémů pracovat metodologií moderní vědy. Teoretická biologie tak mře na úbytě toho, že tvořit hypotézy je až příliš snadné, ale určit, které z nich jsou plau­ zibilní a proč, je téměř vždy skoro nemožné. Riziko takového stavu je v tom, že pokud se celá věda redukuje jen na ono „solve“ a zmi­ zí „coagula“, ztratíme přes hromadu štěpků povědomí nejen o tom, že existuje les, ale snad i o tom, že existují jednotlivé stromy. Tvrzení, že podstatou biologie v jejím nejširším teoretickém rámci jakožto vědy o živém jsou interakce, tj. vztahy, zní naprosto triviálně a bezobsažně. Oč ale ve skutečnosti jde, je vědomí toho, kde končí model a začíná to, co je modelováno. Přímá kauzalita izolovaného systému je v molekulární biologii vynikající model. Je ale důležité nezapomenout, že onen výsek světa, který jsme vyčlenili, aby jej bylo možno popsat, je částí celku, který je funkčně propojený − a jak velkého celku, to nevíme. Snahou přinejmenším teoretické biologie by proto mělo být hledání adekvátnějšího mode­ lu, tj. takového popisu, který by obsáhl i onu vzájemnost, funkční provázanost, a zohlednil síťovou povahu biologických interakcí. Dobrým kandidátem se jeví být z formálního hlediska matematická teorie sítí a grafů, jejíž aplikace v biologii dosahuje značných úspěchů právě u symbiotických interakcí. Intuitivní pocit, že biologie znamená interakce, je potřeba zbavit oné samozřejmosti a triviální sémantiky a zamyslet se nad hlubší podstatou toho, co to znamená, co je tu vlastně řečeno mezi řádky. Bývá zvykem, že nové rámce světa v podobě nových paradigmat se rodí ze stejných zárodků jako ty předcházející − jen nahlížených jinýma očima: tedy jinak interpretovaných (až příliš to připomíná embryogenezi a epigenetiku, kde jedna a táž informace má na zá­ 36

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

kladě různé interpretace − bez ohledu na to, kdo je interpretantem − zcela odlišný výstup; vzpomeňme i alternativní mRNA splicing). A právě zde se dostáváme k takzvané jazykové metafoře života − jakým způsobem, nechť si čtenář nechá projít hlavou po přečtení všech příspěvků v tomto sborníku. Důležité je vědomí toho, proč se vlastně v biologii o něco tako­ vého snažit: protože důsledky plynoucí z takového modelu světa jsou zcela zásadní pro uvažování o horizontu, v jakém a jak se odehrává evoluce jakožto historický vývoj organismů. Připomeňme si proto znovu: zásadní výhodou tohoto přístupu je přesunutí těžiště aktivity (tj. hybné síly, znovu zdůrazňuji, že nesouvisí s aktivitou jako vědomým procesem) do centra − na klíčové aktéry: živé organismy. Jejich vývoj a evoluce, chápaná jako postupná změna interpretačního rámce pro jednotlivé skupiny, které tak diverzifikují na základě „komunikační“ speciace (obvyklým způsobem, jen příčina je v tomto rámci určena jinak), jsou tak postaveny na úroveň procesů vycházejících přirozeně z těchto entit jako jejich nedílná součást: evoluce přestává být konstrukcí přiloženou zvnějšku, jejíž existence je v takovém (tj. neodarwinistickém) pojetí pouze důkazem nefunkčnosti základních biologických principů stability a dě­ dičnosti v jinak inertním světě. Důsledky takové změny náhledu na pojetí živých organismů, modelování evoluce a obecně hlubší vhled do centrální problematiky biologie jsou více než zajímavé.

Útržek šestý a poslední: jazyková metafora života a živý svět okolo nás Jazyková metafora života se může na první pohled zdát jen dalším kos­trbatým konstruktem několika vědeckých disciplín, které se snaží v zájmu populistického trendu sjednocování a univerzality (ovšem, teorie všeho byla přece lákavá odjakživa...) podat si ruce, přesto výstupy jednotlivých vědeckých odvětví, které lze získat na základě práce s tímto metaforickým modelem, stojí za pozornost. V biologii se nabízí hned celá řada (a to velmi) důležitých oblastí, které 37

Josef Lhotský

stojí za povšimnutí. O tom nejzávažnějším hovoří ve své stati Mar­ koš a Faltýnek. Dva zásadní problémy darwinismu byly za prvé zavedení histo­ ricity do objektivní novověké vědy a za druhé teprve touto náhodností vzniklý rozpor s náboženským přesvědčením doby. První proud dal začátkem dvacátého století vzniknout neodarwinismu, který přenesl historicitu darwinovské evoluce zpět do objektivní reality: Rádl (2006) tak může tehdy zcela oprávněně prohlásit, že darwinismus je mrtev, přičemž toto téma není poněkud překvapivě dosud přijatelně uzavřeno. Druhý směr pak vyústil v existenci směrů jako tzv. vědecký kreacionismus a v poslední době především ve fenomén tzv. Intelligent Design (ID); pro oba směry je typické odmítání nahodilosti a zdůrazňování teleologie, tedy účelo­ vosti v přírodě, explicitní či implicitní operace s představou bo­ha a bagatelizace hypotéz evoluční biologie. Konflikt mezi evolucí a kreacionismem je v první řadě srážkou dvou různých cest rozumění světu, a nikoli debata mezi soupeřícími náhledy (Markoš et al. 2009, 2007), do značné míry je však živen představou evoluce jako vnějšího, náhodného procesu, který je chápán jako řetězec fixovaných omylů, ustanovených v biologii neodarwinistickou moderní syntézou. Sobecký gen a lingvistická metafora života jako formálního jazyka pak dokonaly metaforické dílo zkázy: biologie přijala za svou představu DNA jako programu, aniž by si uvědomila kontraproduktivitu takového přístupu. Evoluce programu je oxymorón, který nedává smysl; chceme-li se držet metafory a hledat analogie, pak program je zápis, který je de­ kódován zařízením, jehož existence teprve definuje jakýkoli řetězec znaků jakožto program. Evoluce významu programu není myslitelná bez evoluce „čtecího“ zařízení, jejich spřažením pak celý model spíše zkomplikujeme. Přijmeme-li metaforu přirozeného jazyka a analogie z ní vy­ plývající, evoluce se stane procesem přirozeným, spočívajícím na aktivitě samotných organismů. Namísto vývoje programu získáme vývoj historicky podmíněných interakcí mezi jednotlivými účastníky komunity (sítě), kde to, co se vyvíjí, je určování významu na základě interpretačního úsilí založeného jednak na konkrétní indvidualitě každého takového organismu (uzlu; resp. konkrétní 38

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

konfigurace uzlu v rámci sítě, která jej vymezuje jako individuální jednotku) a jednak na historii vazeb, které jej předurčily, tzn. na jeho fylogenetické zkušenosti. V tomto smyslu odpadá nutnost představy jakékoli neznámé vnější síly a významnou měrou se elimi­nu­ je potřeba „designéra“, jehož programová metafora chtě ne­chtě implikuje. Dále, pojetí metafory, založené na společném, historickém vý­ voji interpretačního rámce světa formou vzájemných interakcí us­ kutečňovaných formou komunikace, odkrývá další možný úhel pohledu, ze kterého lze činit pokusy o definování života či živých organismů, a to takové, které inovativním způsobem zohlední no­ vé aspekty vystupující v tomto pohledu do popředí, např. sémiozi (interpretaci informací) či komunikaci jako principiální možnost přenášet a přijímat informace. Mnohem zajímavějším polem je potom možnost redefinování biologického druhu (Hey 2001), která by rozšířila obecně platnou Mayrovu definici ze sexuálně se rozmnožujících druhů na veškeré biologické druhy, včetně možnosti aplikace i na prokaryotní or­ga­ nismy (Staley 2006), kde dosud jakákoli snaha určit biologický druh jinak než formou arbitrárního čísla hybridizační podobnosti ztros­ ko­tala. Vymezíme-li druh jako komunitu podléhající společné kultur­ ní dědičnosti interpretace na základě sdílené paměti, jejíž diference od ostatních takových skupin funguje na odlišném „čtení světa“ (Markoš et al. 2009; Markoš 2003), lze říci, že druh je v tomto smyslu roven kultuře; speciace probíhá „komunikačním“ způsobem. Vztáhneme-li výše řečené na reálné biologické systémy, lze si dobře představit například mutaci v regulačním úseku DNA či přímo v regulačním genu − takové zásahy do regulačních obvodů mohou mít na úrovni morfogeneze značný dopad, významově daleko větší než změna v genech strukturních; z tohoto principu odvo­ dila evo-devo popis evoluce jakožto mutačních změn v regulačních oblastech spíše než v pouhém hromadění pozitivních mutací ve strukturních genech. Tato teorie dává dobrý smysl při výkladu takových skutečností, jakou je například téměř shodný genom šimpanze a člověka (Marks 2006). Významnou měrou prohlubuje použitelnost klasického (neo)darwinismu, který je ve vysvětlování změny znaků poněkud kostrbatý. 39

Josef Lhotský

Principem evoluce je, že pracuje s tím, co má, a ukazuje se, že např. modularita již existujících strukturních prvků může být vý­ znamným evolučním mechanismem. Změnu regulačních oblastí lze pak opsat právě jako změnu sémantickou: změnu v interpretaci téže informace (spíše než jako změnu informace samé). Ke slovu zde zjevně přichází efekt toho, že organismus je složitě propojená funkční síť, ve které i relativně malé a na první pohled nenápadné změny mohou přenastavením parametrů výrazným způsobem ovliv­ nit výsledný charakter této sítě. Přirovnáme-li to k fenoménu samo­ organizovaného kritična, i jedno „zrnko písku“ může mít zcela zásadní dopad (tím ovšem nemyslím kolaps systému). Frekvence takových událostí je pak též rozložena podle mocninového zákona: nejvýznamnější změny se stávají nejméně často. Ale stávají se. V souvislosti s tímto je důležité zmínit i pojem robustnosti, který je zde klíčový. S robustností systému úzce souvisí i pojem evolvability. Dostaneme-li se potom až k tomu, že druh přirovnáme ke kultuře, nacházíme univerzální jednotící princip, na jehož základy lze postavit i fenomén kulturní evoluce jako zvláštního případu evolu­ce biologické, a de facto tak sjednotit odvěkou dichotomii příroda versus kultura: ukážeme totiž, že oba systémy vlastně pracují na analogickém principu − principu semiotického vztahování se k při­jímaným informacím. Možné důsledky takových pokusů jsou skutečně fantastické: paralela biologických a sociálních interakcí a jevů by umožnila rozostření hranic mezi oběma odvětvími lidského po­znání a hlubší pochopení koherence světa. Živé organismy pracují a zacházejí s významem, metaforicky řečeno jsou součástí komunity „mluvčích“ přirozeného jazyka, což nám zprostředkovává analogii samoregulující se sítě vzájemných vztahů podmíněných historií zakonzervovanou ve společném sdílení alespoň některých komunikačních drah a způsobů, kterak informace takto získané podrobit interpretaci a extrahovat tak význam. Živá příroda by tedy nezávisle na úrovni organizace měla oplývat nejrůznějšími komunikačními kanály napříč spektrem těchto „mluv­čích“. Že je tomu tak, lze demonstrovat právě na fenoménu symbiotických interakcí; ilustrativně zjevné je to speciálně na příkladu endosymbiózy jakožto specifického a nejtěsnějšího sdílení komunikačních kanálů, jaké známe. Tyto komunikační spojníky 40

Útržky ze zápisníku živého přírodovědce

bychom očekávali distribuované na škále od nejprimitivnějších po velmi vyvinuté, což se potvrzuje. Mikrobiální ekologie nám v posledních letech odkryla překvapující skutečnost, že dokonce i tak jednoduché organismy jako bak­ terie jsou schopny interpretace vnějších podmínek okolního prostředí a cílené reakce, a to dokonce v koordinaci s ostatními jedinci téhož druhu nebo i druhů jiných. Z nejprimitivnějších typických vehikulů sobeckého genu se tak najednou stali autonomní agenti schopní vysoce sofistikovaného kooperativního chování. Takový způsob života ovšem vyžaduje propracovaný systém komunikace: a bakterie takový skutečně mají. Fenomén zvaný quorum sensing je již dlouho předmětem intenzivního výzkumu. Přirozený jazyk (tj. systém vzájemné komunikace spolu se sdílenými principy interpretační aktivity) každé ohraničené komunity by měl být podle výše rozvedených principů společný pro okruh všech aktivně participujících účastníků a pro ně také specifický, minimálně v detailech, zároveň ale rozpoznatelný nejbližšími sousedícími komunitami. Analogicky si lze představit přechod nářečí a jednotlivých jazyků jeden v druhý: jsou specifické pro danou sku­ pinu, která je používá, a zároveň jsou do značné míry přinejmenším srozumitelné blízkým skupinám používajícím jazyk podobný (podobnost uvažujme na základě odvození ze společného předka či jeden z druhého). Tato kulturní specifita by měla společenství charakterizovat a funkčně i definičně omezovat. Hezkými ukázkami z oblasti biologie jsou existence reprodukč­ ně izolačních mechanismů (RIM), tzv. prstencových druhů (ring species) či problematika reintrodukce druhů do volné přírody (kde druhy ztratí zajetím možnost aktualizovat tezaurus svého přirozeného společenství; implikuje teoretickou otázku: je tygr narozený ve třetí generaci v zajetí stále tygrem?). Za povšimnutí v tomto smyslu stojí i „kopírování komunikační speciace“, jinými slovy sku­ tečnost, že např. speciace parazitického druhu kopíruje speciaci druhu hostitelského, tedy fylogeneze komunikačních kanálů kopíruje fylogenezi druhu a podporuje tak představu „komunikační“ speciace druhu jakožto kultury. Je-li skutečně možné představovat si jednotlivé komunity organismů jako ohraničené části celku (srv. s teorií Gaia, Lovelock 1993), 41

Josef Lhotský

který má charakter sítě v matematickém slova smyslu, a to zjevně tzv. sítě malého světa, musíme očekávat hrany propojující jednotlivá lokální zahuštění sítě (uvažujme fraktálově: skupinu, druh, spo­ lečenství, ekosystém...). Podíváme-li se pozorněji, v přírodě takové propojující komunikační kanály existují v míře dosti hojné a skutečně na všech úrovních organizace struktury živé hmoty. Není nepodstatnou otázkou, zda používaná metafora přirozeného jazyka vlastně jako jediná nepredikuje selekční tlak pro takovou situaci; jen těžko si představit selekční tlaky plynoucí z modelů klasického (neo)darwinismu, kde koevoluce existuje jen v rámci lokálních sys­ témů a není důvod udržovat zpětnovazebné komunikační obvody s relativně dlouhou dobou odezvy. Exemplárním příkladem řečeného je univerzalita genetického kódu, pro kterou neexistuje v rámci současného paradigmatu žádný racionální důvod. Tato univerzalita je tradičně vysvětlována prin­ cipem zamrzlé náhody a následnictví ze společného předka; nikde už se ovšem nevysvětluje, jak je možné, že přestože je v zásadě nejstarším systémem života, dosud nedošlo k její diverzifikaci u růz­ ných skupin organismů, jak by se dalo na základě dnešních představ o evoluci očekávat. Je zřejmé, že musí existovat důvod, a tedy selekční tlak pro udržení této univerzality napříč celou biosférou. V rámci metafory přirozeného jazyka lze genetický kód považovat za jakési esperanto, na jehož udržení se podílejí veškeré organismy (neboť ty, které by tak nečinily, by v genetickém kódu oddivergovaly) skrze komunikační kanály propojující jednotlivé skupiny. Dalo by se pokračovat, ale některým myšlenkám je na papíře příliš těsno. Je lépe vzít je ven, do trávy u vody, kde se při pozorování čilého života broučků, kobylek, much, motýlů, vážek, vodního hmyzu, larev, červů a plžů ve vodě i mimo ni, při vžívání se do jejich rozmanitých záměrů a plánů, pomocí nichž se uchovávají a těší ze své existence, mohou pozvolna – stejně jako ony larvy – vyloupnout do slunečním světlem zalitého světa. Světa, v němž se některých tvorů zmocňuje přání nazírat svět z jejich stanoviska, stále víc a víc, srovnávat a posuzovat a neustále překonávat ráz jejich zdánlivé omezenosti.

42

Metafora a obrazné vyjádření

 1

Zdeněk Neubauer

Prolog Naše současná religiozita Vědy, projevovaná (praktikovaná) zvláštním druhem poznání zaměřeným na zásvětní, duchovní skutečnost, není pouze názorem či nástrojem, ani vyznáním a přesvědčením, nýbrž žitou, spontánní–bezděčnou, samozřejmou–nepochybnou, obecně sdílenou důvěrou, spolehem, formou obývání. Vědeckost, objektivní racionalita je tak ex definitione skutečným náboženstvím, pravou religio – „vzájemnou“ či „zpětnou“ vazbou ke skutečnosti. Je-li naší současnou skutečností objektivní realita vědy, pak do ní přirozená skutečnost vůbec nespadá. Proto nás ani nenapadne něco přirozeně jsoucího uznávat, respektovat jeho přirozenost, otevřít se jeho skutečnosti, podrobit své chápání jeho eidetické povaze. Moderní člověk byl vychován v názoru nepokládat jevení za skutečné; odvykl si proto věnovat mu pozornost. Lze namítnout, že takový scénář je přehnaný, za vlasy přitaže­ ný… a ovšem zcela nevědecký. Věda sice zkušenost skutečnosti neumožňuje, ale ani nevyžaduje – a nikdo to zřejmě nepostrádá  AM k podivuhodnému vzniku tohoto textu: Nakladatelství Malvern připravuje k vydání knihu Zdeňka Neubauera O pokladu v srdci Evropy: Jedna z cest k duchovnímu bohatství obrazů Vyšebrodského oltáře. Jelikož jde o text starší, pokládal autor za potřebné napsat novou předmluvu. Rozrostla se však do přílišné délky, byl nucen „osekávat“ – a tak mi jeden odštěpek poslal se slovy: „Když píšeš o jazykové metafoře, mohlo by se Ti hodit.“ Soudím, že se hodí, a s minimálním i úpravami předkládám čtenáři. 43

Zdeněk Neubauer

a neskutečností jevů nestrádá. Vědci se spokojí se svou zásvětní skutečností objektivní reality, kterou z jevů „odečítají“ – extrahují v podobě zaznamenaných údajů a naměřených číselných hodnot, kladou je do souvislostí a z nalezených vztahů sestavují poznatky a budují poznání. Z čeho tyto výtažky získávají, je nezajímá: pokládají to za „materiál“ svého výzkumu, volený a ceněný na základě jeho „parametrů“ – technických, ekonomických, faktických výhod (nákladnost, dostupnost, snadné zacházení, praktické využití apod.), zatímco vzhled a povahu toho, co zkoumají, zcela opomíjejí. V běž­ ném životě se pak ani oni (vědecký klérus – badatelé a hlasatelé) ani ostatní („laická veřejnost“) o skutečnost nestarají, ať už Vědu dělají, činně se o ni a její poznatky zajímají, či nikoliv. Nezáleží ani na tom, zda a nakolik Vědu uznávají a důvěřují jí, nebo ji odmítají či zcela přehlížejí a „myslí si své“.  Avšak právě na tomto posledním záleží, alespoň pokud se skutečnosti týče. Neboť za své přijali to, co jim nabídla Věda prostřed­ nictvím výchovy, výuky, vzdělání, souvislostí, tj. předložila jakožto naši skutečnost. O tu se obvykle nestaráme – mohla by nám být ukradená. A ona nám skutečně ukradena byla – aniž to kdo zpozoroval či si její nepřítomnosti všiml. Zřejmě na skutečnosti ve skutečnosti nezáleží; dává to zapravdu těm, kteří samotný pojem „skutečnost“ pokládají za přežitek – metafyzický balast. Nezáleží však na ní ve skutečnosti naší, v níž není místo pro podoby, tvary, vzhledy a pro nic, co se jeví. Nikde to ovšem není řečeno a takto nepokrytě a bez zábran to nikdo neprohlásí, ani sám sobě si to nepřizná a nepřipustí, ani tuto nehoráznost nedomyslí – a už vůbec nikdo z vědců. Ač nevysloven, tento nihilistický předpoklad a nevyhnutelný důsledek vědy je implicitní a integrální součástí vědecké religio a prostřednictvím jejího skrytého, anonymního náboženského působení určuje naši religiozitu. S ní se podílí na povaze naší skutečnosti – už tím, že diktuje implicitní „desky hodnot“. Skutečnost jevů nemusí být přímo popírána; to, že je pokládána za druhotnou, za toliko jevovou stránku skutečnosti, která se „pouze tak jeví“, co „na (první) pohled vypadá či připadá, zdá se či podobá, působí, činí dojem“ ... totiž „jako by“ apod. Rozumí se a předpokládá, že následuje obvyklé „zatímco při bližším ohledání 44

Metafora a obrazné vyjádření

se zjistí/ukáže, že ve skutečnosti ...“ je podstata a povaha jevu (toho, co vypadá tak a tak) jiná (či jinak, někdy „právě naopak“); následují vztahy a souvislosti, které se vůbec nejeví a jimž žádné „po­ dobání se“ či „vypadání jako“ nepřísluší. Takto zlehčující postoj vůči všemu, co je vnímáno – poznáváno smysly anebo tělesně zakoušeno – a co do zkušenosti vstupuje jako podoba, co v nás existuje jako představa, skutečnost jevů ani zjevnost skutečnosti sice nepopírá, snižuje ale význam samotných jevů. Také vědění, zkušenost spočívající v tom, že si to, co známe, dokážeme názorně představit, vybavit, vzájemně srovnat nebo po­ rovnat s přítomným vjemem nebo popisem, nutně ztrácí na váze. Odbornost spočívající v takovém „znalectví“ skutečně přestává být ceněna a s obdivem ztrácí i poptávku. Posun v pořadí hodnot pak potlačuje zájem o jevy a vjemy jako takové; nehledíme na to, jak vypadají, nevšímáme si jejich vzhledu, jejich konkrétním celkovým podobám nevěnujeme pozornost: omezujeme ji nanejvýš na ty jednotlivé známky, stránky či rysy podob a projevů, podle nichž objekt určíme a zařadíme – nikoliv na samo zjevování. Ztratili jsme ze zřetele, že skutečnost přirozeně jsoucího v tomto jevení samotném spočívá: utváření (v bohatství tvarových aspektů, charakterů, podrobností), zbarvení (pestrá paleta barev, zastoupených v barevných škálách, odstínech a nuancích barevnosti, její rozmístění – rozdělení, vymezení a prolínání, vzorce střídání a opakování a seskupení do obrazců a ornamentů), spolu s tím, co do nás vstupuje sluchem, hmatem, čichem atd., je skutečnou přítomností přirozeně jsoucího. Pro nás, z hlediska naší skutečnosti, jsou to nanejvýš jevy – způ­ soby, signály, znamení –, jimiž ta která přírodní skutečnost – jsoucno (hora, řeka, list, květ) či bytost (skřivan, jabloň, slon) – svou přítomnost projevuje–oznamuje, ohlašuje, dává najevo –, spíše však pouhé rysy, stopy, stránky, známky, které jsoucno „jeví“, vlastnosti, které „má“ či „vlastní“, tj. příznaky, příznačné pro jeho pova­hu, jimiž se tato vyznačuje a podle nichž lze jsoucno určit/po­znat – zařadit/označit, případně jeho přítomnost zjistit/ob-jevit – učinit teprve zjevnou. Z tohoto hlediska vystupuje jevová stránka jakékoliv přírodní skutečnosti jako nepopsatelně složitá změť a směs daností; to však jen znamená, že ji nelze zachytit a vyčerpávajícím 45

Zdeněk Neubauer

způsobem popsat, tj. obsáhnout a vyjádřit soupisem údajů. Je tudíž nutno omezit se jen na to „podstatné“, totiž na určení–nazvání a uvedení–zapsání jen rysů příznačných.

Podoba a obrazné vyjádření Podoba (podrobnější výklad pojmu podoba [likeness] je podán in Markoš et al. 2009) sama není s eidetickou skutečností, jejíž je po­ dobou, jen tak prostě, přímo a beze všeho totožná. Podoba sice je skutečností: kdyby cokoliv svou podobu na sebe jen bralo – jako (libo)volně zvolenou masku či přidělenou roli – a v ní vystupovalo, tak-a-tak se jevilo, jako něco, čím vlastně není, nebylo by vlastně eidetickou skutečností, tj. bytím–podobou, nýbrž příčinou podobných jevů. Přesto se však sama eidetická skutečnost obvykle zjevuje, ukazuje vícero způsoby, jak vypadat různě, vystupovat v různých podobách téhož podobání. Zní to podivně, ale právě to patří k vlast­ ní povaze eidetické skutečnosti, je-li skutečným bytím–podobou (tj. skutečností samotného projevování se, ukazování, vzhlížení), na rozdíl od vidin, klamů, zdání, bludů a přeludů. Rozumění, chápání, znalost určité eidetické skutečnosti spočívá ve smyslu pro její různé podoby: znalost se projeví na schopnosti rozpoznat tutéž podobu v různém, tj. na pohled rozdílném. Takto vystihl Aristoteles obrazné vyjadřování, které označil za metaforu, tj. „přenos“; totiž přenos významu, jak se uvádí dodnes. Pokládal-li obrazné vyjadřování za projev vrozené schopnosti „vidět stejné v různém“, mínil „vidět jako stejné to, co je ve skutečnosti odlišné“, čímž jí upřel poznávací význam a přiznal jí pouze úlohu v básnickém a řečnickém vyjadřování – tedy nezávazném co do pravdivosti. Odmítavý postoj k obraznému vyjadřování, má-li se týkat skutečnosti, převzalo téměř celé podání západního myšlení a předalo jej dnešku. V metaforách, přirovnáních a podobenstvích spatřuje zbytečný rozmar, postradatelnou zdobnost, výstřední manýru, sklon vyjadřovat opisem, co lze říci přímo, podsouvat věci samé její obraz, použít představu či přezdívku k označení toho, co lze nazvat pravým 46

Metafora a obrazné vyjádření

jménem, mluvit v hádankách („co tím chtěl básník říci?“) místo říkat pravdu. Toto podání nedokázalo přiznat podobnosti význam. Není s to spatření/náhled/odhalení a vykázání/předvedení té či oné netušené, nečekané či přímo popírané podobnosti mezi jevy/ ději/věcmi pokládanými do té doby za zcela různé a bez souvislosti uznat za poznatek, natož toto uznání vyslovit–náležitě ocenit–změřit výkon, který objev vztahu podobnosti představuje. Přes popularitu a věroučnou autoritu novozákonních podoben­ ství nebyl způsob obrazných vyjádření a metaforických výroků nikdy uznán za přijatelnou, či dokonce základní podobu pravdivých sou­ dů, platných poznatků, spolehlivých zjištění, správných odpovědí, přesvědčivých důkazů, dostatečných důvodů či jiných závazných výpovědí o skutečnosti. Přirovnání dovolávající se představ, které vyvolávají, odvolávající se ke zkušenosti a spočívající v analogiích jsou vnímána jako nezávazně volené příklady („arbitrérní“ nahodile vybrané případy z mnoha jiných možných, podobně účinných – vhodných, přiléhavých, názorných, přesvědčivých, výmluvných, „pádných“, které se k témuž účelu nabízely), toliko naznačující, co míní, co má na mysli, co chce říci (ale dosud neříká) ten, kdo je uvádí. Podobenství působí dojmem jen úvodních – průvodních – „sdělovacích prostředků“ pravdy či jen jako náhradní a nouzové způsoby svědectví o tom, co nelze vyslovit ani předvést. Už v evan­ geliích se ozývá rozmrzelost učedníků z Ježíšova „mluvení v podobenstvích“. S pochopením, že podobenství je naopak dokonalá podoba pravdy, zcela přiměřená skutečnosti, té, která je sama po­ dobou – spočívající v „bytí jako“ a zde nazývanou eidetickou – jsem se setkal pouze u P. Ricoeura.

Metafora Nedůvěra k pravdivosti podobenství se zakládá na přesvědčení, že podobnost se nevztahuje na skutečnost; a za vším vězí neochvějné přesvědčení, že podoby–obrazy nejsou skutečné, že jsou pouhou nápodobou: stínem, odrazem, čímsi druhotným. Přesto je velká 47

Zdeněk Neubauer

moc obrazů, představ a podob nepopiratelná – zvláště zřetelně se uplatňuje v dorozumívání. Avšak dojem, kterým básnické obrazy působí, názornost, sdělnost a srozumitelnost, kterých se i náročným výkladům dostane díky patřičně použitým příměrům, jež samy k před­mětu výkladu nepatří, pádnost, průkaznost a přesvědčivost, kterou odůvodněním přinášejí vhodně volená slova skrze sdružené představy, jež jakoby mimovolně vyvolávají, je pro postoj, který sku­ tečnost a účinnost obrazům upírá, způsoben tzv. „přenosem význa­ mu“, čili metaforou (meta-fora = „přenos za/přes“). Základem obrazné řeči je užívání slov jiným způsobem, než je obvyklé, tedy v jiném než v jejich „vlastním“ či „základním“ významu: označová­ ním věcí jinými výrazy, místo abychom je „nazývali pravým jménem“, čili chybně (srv. označení category mistake pro to vytvořené), vytvářením nepatřičných slovních spojení (třeba „životného“ přívlastku neživotnému podmětu: „lítá bouře“), tedy násilných, „za vlasy přitažených“ obratů (odtud jiný odborný název: metaphorical twist). Rozlišení „základního“ významu slov od významů přenesených – „metaforických“ (jiné jazyky užívají obratu „figurativní“– obraz­ný) – dovolilo pojednat metaforu jako čistě jazykový jev a otázkami po skutečnosti, účinnosti a pravdivosti obrazů – podob a před­ stav – a po uplatnění podobnosti při poznání se vůbec nezabývat. Kouz­lo metafor způsobuje půvab soustředěný do stručných slovních spojení a řečových obratů, které možno jako šperky vystavovat i samostatně, které se však ukážou být magickými objekty, neboť mluvu nejen krášlí, ale obdařují ji i působivou silou. Šťastné metafo­ ry, tak jako posvátné talismany a zázračné předměty, nabíjí nejenom obrazy básnické a obraty řečnické, ale i výroky proroků, výmlu­ vy obhájců, vývody žalobců, výpovědi svědků, výnosy soudců, výzvy vůdců, výklady znalců, výlevy snílků, výstupy herců apod. Působí svou podivuhodně účinnou mocí rozhodnout, měnit, rušit a sjednat – odvracet hrozby a sudby, obracet směry, proudy a trendy, převracet hodnoty, sledy a postupy, zvracet úmysly a naděje, kácet sochy a trůny, vyvracet jistoty, poznatky, důkazy, města i říše, navra­ cet ztracené, zmařené, zmeškané atd. Takovou moc nad postoji, úsudky, poznatky, skutky a důsledky pro hrdla a statky lze stěží svádět na jazykové poklesky – chybné názvy, záměny jmen, přehmaty v pojmech, překrucování významů, znásilňování slov! 48

Metafora a obrazné vyjádření

V kouzle metafor se zračí moc podobnosti vlastní podobám, obrazům obecně a vší eidetické skutečnosti vůbec. Metafory samy údajně představují poměrně bezvýznamný, okrajový a venkoncem netypický způsob projevů této moci, který si osvojila a přizpůsobila poezie a označila toto využití za tvorbu: básník tvoří metafory tím, že přenáší význam. Pokládat metafory za výsadu básnické tvorby a přenechat je jazykovědě a literární estetice by znamenalo vzdát se šperkovnice eidetických projevů – pokladnice názorných, snadno přístupných příkladů. Nic podobného ovšem nehrozí: výklad smyslu metafory, přihlížející jen k významovému rozdílu (sémantickému odchýlení) způ­ sobenému užitím slova v přeneseném významu a zcela přehlížející podobnost (eidetickému přichýlení) sdružených představ, k níž me­ taforické spojení poukázalo, je neuskutečnitelný. Jak určit u slova jeden jeho význam jako „základní“ (původní, prvotní, pravý, převažující) a vždy rozhodnout, jak bude tohoto slova užito: zda v tom­ to základním významu, v nějakém jeho významovém zabarvení, ve významu podobném – průvodním–sdruženém – či ve významu přeneseném (přímo – přenosem významu základního, či druhotně – z některého z přenesených významů – a když, tak z kterého?)? Zda jde o přenesený význam ustálený, případně v daném spojení vlastně „prvotní“ (typu ustáleného rčení)? A v jakém významu je míněn, je-li použit nově? Rozhodnout lze pouze deklarativně, na základě lexikalizace – výčtu, řazení, třídění a hodnocení v slovníku uznávaném za směrodatný. Hodnotit míru odchylky – „sílu metaforického pnutí“, nám takové pedantství ovšem neumožní. Zato nás pilné snažení v tomto směru záhy přivede k poznání, že snad kromě náležitě použitých odborných názvů („technických termínů“ – výrazů výměrem zavedených) nejenže jsou (skoro/snad) všechna slova metaforického původu a povahy, ale dokonce, ježto každý výrok, promluva, zápis jsou nějak jedinečné, jsou také slova, která obsahují, pronesena, míněna, chápána v určitém, zcela neopakovatelném významovém odstínu či zabarvení a daná vždy zvláštní situací. Okolnosti a souvislosti, za nichž k tomu došlo, se na tomto významu podepíší způsobem, který nepřipouští naprosté ztotožnění s žádným jiným (viz např. Lakoff & Johnson 1999, 2002). Každý výrok je obrazný – „metaforický“, a tudíž význam každého 49

Zdeněk Neubauer

slova je v něm ne-li přenesený, pak alespoň vnesený – vnesený do společenství ostatních složek, z nichž každá opírá svůj význam o ostatní, čerpá svůj smysl z jejich celku, tj. z výroku, a jedna každá se svým „kolektivně“ ustaveným významem (vyladěným významovým odstínem) dovolává každé z ostatních (vztahuje se k ní, odkazuje se na ni a vypovídá o ní). Celkový obsah sdělení vytvářený hrou sémantické sounáležitosti je opět „metaforický“ ve významu obrazný: obráží, zračí, zrcadlí okolnosti, za kterých, do jakých či ve kterých výrok povstal, byv učiněn – „složen“ ze slov. Především však v mysli posluchače či čtenáře zobrazuje své sdělení – smysl, směr, kterým míří svými slovy k tomu, co mínil ten, kdo je vyslovil; směr, kterým svými slovy ukazoval („intendoval“, k čemu svá slova vztahoval), aby to předvedl, přivedl k názoru – názorně zobrazil, obrazně vyjádřil slovy. Obraz však nesestává ze slov – není sestaven ani z jejich hlásek či písmen, není však ani postaven, poskládán z určitých významů (položek a seznamů), které ta slova „mají“ a v nichž byla užita. Obraz je jednotnou podobou, podobou něčeho; význam výroku není proto složen, a to ani z lexikálních významů slov (z jejich při­ řazení k jiným slovům, k nimž buď odkazují, poukazují, nebo jež zastupují, označují apod.), ani ze sémantických obsahů slov jakožto pojmů, které jsou vposledku rovněž definovány slovy. Obraz zjevující smysl výroku není totiž utkán ze slovních vý­ znamů, nýbrž povstává ze setkání „obrazných projevů“, jimiž se ve slově (doslova) „hlásí o slovo“ jeho eidetická skutečnost. To ona je nosným podložím sounáležitosti rozmanitých významů, kterých totéž slovo v různých souvislostech nabývá, o ni opírají nárok na srozumitelnost všechna jeho rozmanitá použití: výstižná, objevná, zavádějící i osobitá. Eidetická skutečnost slovu umožňuje nabývat obrazných významů, jsouc sama polem obrazivosti (imaginace) propojující tyto jeho podoby (vzhledy) rozmanitými eidetickými vztahy, činíce je podobnými vzhledem k…, co do…, v tom-a-tom ohledu. Typ podobnosti, analogie, paralely, úběžnosti, sdružení či jiné souvislosti zakládá smysl příslušného užití slova, který je pokaždé poněkud jiný. Nejde obvykle o volbu z existující „nabídky přenesených významů“ (nebo o použití slova ve významu zcela novém!). Eidetická skutečnost 50

Metafora a obrazné vyjádření

slova je půdou, do níž lze každý smysl sjednaný užitím uložit a jež udr­žuje jeho postavení mezi jinými užitími a  zjevuje možnosti, jejichž „topologie“ se s každým případem poněkud mění: umožňuje jedny, zabraňuje jiným). Spojité eidetické podloží takové obrazné používání slova vůbec umožňuje: vytváří „metaforický prostor“, v němž lze „přenášení“ významů provádět: ze svévolných únosů – uchvácení slova z jeho (obvyklého, očekávaného) významu … kamsi jinam, k naprostému jinde zcela rozdílného, obvykle dosud neznámého, nově stanoveného významu (neprávem zvanému „přenesený“) – činí přenosy odkud–kam, byť i je to „kam“‘ zatím v nedohlednu. Uvnitř metaforického prostoru slova – vzhledem k jeho eidetické krajině – se vztah zvoleného metaforického, obrazného významu k významu očekávanému stává přehledným – pravdě-podobným (podobný vyřčené pravdě) – a přenosy významů se jeví jako přesuny, takže mezi metaforami a pouhými významovými posuny je plynulý přechod. Různé významy slova uváděné ve slovnících lze zde přirovnat k význačným krajinným rysům (dominantám) a nápadnějším útvarům reliéfu, případně  k čemusi, co by na mapě odpovídalo místopisným označením. Výskyt slova v různých významech značí, že jeho eidetická skutečnost vystupuje v různých podobách. Slovo skutečně známe (rozu­ míme mu) ne tím, že poznáme jeho odlišné významy a naučíme se vnímat jemné nuance v jejich užití, nýbrž teprve až se vyznáme v spleti těchto rozličných významů a sami dokážeme využívat mož­ ností v ní ukrytých. Stane se tak poté, co pod jednotlivými případy významových rozdílů a odlišností zahlédneme souvislou krajinu podobností, viděním do ní vstoupíme, necháme se prostoupit vě­ děním. Tehdy pocítíme a pochopíme její příznačný ráz, který, ač nelze slovem vyjádřit, je tak naléhavě skutečný, že jej musíme slovem označit – tím slovem, jehož eidetickou skutečností je onen svérázný prostor podobností –, ježto možnosti, které sémantická houština před bloudícím skrývá, eidetická krajina však znalému skýtá, jsou možnosti eidetické, náležející ke skutečnosti vzhlížení, jevení, vypadání. Slovo samo se však, jak řečeno, nejeví a také svou eidetickou skutečnost nezjevuje, toliko jmenuje. Slovo je jménem vědění–vidění i názvem obrazu–podoby. Vytvořil ho ten, kdo pod 51

Zdeněk Neubauer

slovní rouškou významů, obsahů a pojmů spatřil, kterak se jeví a podobá skutečnost, která/které se tak říká – tj. tímto slovem. Obraz – podoba znalosti slova – je dílem jeho obrazotvornosti; na jeho základě jsme si při každém užití a pod každým významem něco představili (to get/have an/some idea) – tj. pomocí téže obra­ zotvornosti vyvolali představu–podobu, odkazující k jiným představám, a tím k postavení mezi nimi a vztahu k nim, tj. smyslu daného užití. Slova rozpoznáme v různých podobách a rozumíme každé z nich mocí obrazotvornosti.

Paradox a zázrak porozumění Obrazotvornost je tudíž při díle také při rozumění větám, obecně víceslovným výpovědím, a nejen při určování významu jednotlivých slov, při zjišťování, v jakém smyslu byla použita. Také smysl věty, jednoduché i složené, nebo z vět složeného výroku je eidetický a jeho pochopením je opět obraz – podoba celistvá a jednoduchá. To neznamená, že by pochopení mělo být jednoznačné, dokonce ani nemůže: vylučuje to už sama povaha podoby; totiž pokud jde vůbec o smysluplnou výpověď v přirozené řeči, jež není ani blábolem, ani frází („akustickou konstantou“, strnulým označením standardní situace à la zdvořilostní obrat). Předpokládejme, že jde o citát, tedy o výpověď či sdělení, verš, zásadu apod., zkrátka o tzv. „perutná slova“ ulítlá z kontextu, vy­ maněná z osobních a situačních souvislostí, přitom pokládaná za významná, takže stojí za to je citovat, uvádět, opakovat, opisovat, znát, chápat, vykládat. Už základní, rámcové porozumění takovému výroku vyžaduje na obrazotvornosti vyřešit spletitý úkol, na pohled nesmírně ná­ ročný – totiž hlavně zde pro nás, náročný na výklad, má-li předvést roli obrazotvornosti v porozumění názorně, jakožto obrovský výkon hodný ocenění. A ježto v porozumění spatřujeme výkon ponejvíc rozumový (jak už samo slovo napovídá – ne zcela správně), spatřujeme v tom, čím obrazotvornost k porozumění přispívá, 52

Metafora a obrazné vyjádření

intelektuální činnost typu řešení problému, a totiž: určit smysl jednoho každého slova (tj. v jakém významu bylo užito), a to vždy s ohledem na významy ostatních slov, právě tak neurčené a zároveň hledané v eidetických prostorech (krajinách podobností) kaž­ dého z nich, a to tak, aby obrazotvorností spatřené podoby byly ve vzájemném souladu, tj. aby se podílely na jednotné podobě cel­ ku a aby smysl každého slova (směr, záměr, důvod jeho použití v odhadnutém významu) s ostatními souhlasil – směřoval tamtéž, tj. aby intencionality jejich obsahů, sladěné souběžností, sousledností, sbíhavostí, spěly k jednotnému smyslu výroku. Aby přispívaly k celistvosti jeho podoby, která vzniká a ve které vzniká v duši subjektu to, co je výrokem míněné, řečené, sdělené v podobě, v ja­ké mu bylo porozuměno. Porozumění je obrazem eidetické skutečnosti výroku v subjektu a tento obraz, jenž je cílem porozumění, je dílem jeho vlastní obrazotvornosti. Přehlednost, názornost a jed­ noduchost skladby obrazu jsou mírou pravdy, správnosti a skutečnosti porozumění výroku. Porozumění výroku spočívá v odhalení takové konstelace vý­ znamů slov, které jsou nejen mezi sebou slučitelné, ale sloučeny větným spojením „dávají dobrý smysl“; dobrý, tj. jednotný– jedno­ duchý, názorný–nahlédnutelný, srozumitelný–pochopitelný a navíc přesvědčivý–přijatelný, náležitý (pertinentní) a významný (relevantní). Avšak kdyby porozumění probíhalo tak, jak jsme vyložili (tj. jako problem-solving activity), pak by sotva bylo dosažitelné – alespoň prakticky, v reálném čase: kdykoliv nějaké rozhodnutí – odhady, předpoklady, uhádnutí, vyhmátnutí slovních významů – narazí na první neshodu, zpochybní to rázem všechny dohady dosavadní. Nutí přezkoumat pochopení ostatních slov, zahodit nadějné shody a začít znovu prohledávat sémantická pole. Obtíže, kterým čelí porozumění, připomínají luštění křížovek, tajenek, anagramů apod., nebo ještě více jejich vytváření (třeba se­ stavování magických čtverců). Představují nejbližší srovnání s popsaným paradoxem porozumění, jež by potřebovalo absurdně dlouhý čas a svatou trpělivost pro náročnou, namáhavou a úmornou du­ ševní činnost, navíc povětšinou frustrující, neboť spočívá v řetězení úkonů typu pokus–omyl. Myšlení, mající dojít porozumění řešením takto nesmyslnou cestou, by konalo svou „hlavolomnou“ 53

Zdeněk Neubauer

– neustále se opakující, jednotvárnou – činnost pohybem v bludných kruzích postupně se do sebe uzavírajících, aniž by samo smělo polevit v bdělé, pozorné odpovědnosti a upadnout do stereotypu. Musel by nastat zázrak, aby soustava významů byla ihned či zá­ hy vybrána tak výborně, že by smysly slov přímo tvořily srozumi­ telnou podobu přístupnou mysli k nazření kýženého celkového smyslu. Ježto si však mysl se smyslem příliš „hlavu neláme“, obvykle rozumí ihned a řešení jako činnost si vůbec neuvědomuje, natož aby pociťovala námahu s ním spojenou, nutno soudit, že k zázraku zpravidla skutečně dochází. Jen výjimečně narazí porozumění v počátečním rozběhu či rozbězích na potíže, musí se vracet a své návraty si uvědomí; příčinou bývá rafinovaná větná skladba, často úmyslně nastražená, aby docházelo k mýlce. Jindy – zejména v cizích jazycích – je příčinou pouhá lexikální znalost „slovíček“, nikoliv už však znalost slov v jejich eidetické skutečnosti pro každý jazyk specifické. K tomu dlužno poznamenat, že eidetická skutečnost slov, rozkládající se do krajin podobností, je dynamické povahy: s každým novým užitím doznává změny. Právě tak se vyvíjejí i znalosti slov – obrazy těchto krajin, jimiž subjekt disponuje –, a to s kaž­dým porozuměním, ba každou „rundou“ v průběhu jeho dosahování. Důležitým ukazatelem správných slovních významů je i volba slov samotných: porozumění se tak může řídit ohledem k jiným možným výrazům, které se nabízely. To, co měl autor výroku na vybranou, mnohé napovídá o tom, v jakém smyslu užil svých slov. Porozumění proto předpokládá znalost nejen slov skutečně uži­ tých – přehled přes významy slova –, ale i slov případně použitelných – přehled přes jeho sémantické okolí. Zázrak rychlého porozu­ mění to ovšem nevysvětlí: uvažovat o jiných možných formulacích téhož má cenu, jen jestliže ono totéž – smysl výroku – se už nějak ukazuje – vyvstává, rýsuje či ohlašuje. Každému porozumění vý­ roku z významu jeho slov musí předcházet zjevení smyslu, který tyto významy osvětlí – třeba jen předběžně, nejistě a mlhavě, co náznak, nárys, předobraz či znamení, jež vyvstane–vytane, svitne– bleskne se, mihne se jako nápad, zdání, sen či tušení. V porozumění vidění předchází vědění: smysl se dává v intuici vhledu, či v inspiraci, vnuknutí. To dokazuje, že smysl slovních výroků je rovněž 54

Metafora a obrazné vyjádření

bytostně podobou: skutečností toho, čeho bytí spočívá v jeve­ní, co je skutečné ne v tom, co se jeví, nýbrž jak se jeví a jak vypadá. Smysl se proto ukazuje formou „vědoucího vidění“: vzchází, vystupuje (dává se poznat, spatřit, potkat, vnímat), a tak vstupuje do vidění ve zjevení. Proto porozumět něčemu – třeba řečovému či myšlenému útvaru (výroku, slovu, pojmu, názoru) – znamená pochopit smysl zjevený viděním a také věděním. Porozumění spojí smysl výroku se smyslem jeho slov, čímž ukáže, v jakém významu byla užita, a založí jej v jejich eidetické skutečnosti. Porozumění výroku není vyvozování a ověřování jeho smyslu z jeho slov; smysl pak není ověřený předpoklad: smysl je skutečnost – eidos –, kterou výrok zjevuje („vyjadřuje“, jak říkáme) svým vlastním jevením a výrazem. Na projevu se podílí nejen zvolená slova, ale i jejich pořadí a znění. To, že k „výrazovým prostředkům řeči“, jak se to nazývá, náleží též stránka syntaktická, tj. slovosled a větná stavba, a stránka fonetická, jako rytmy, rýmy, kadence, iterace, aliterace apod., je sice banální zjištění, povaha těchto prostředků však do­ kládá, že to, co řeč vy-jadřuje – vyráží z nitra, zbavuje skrytosti, dává na odiv, tj. vystavuje dívání (před-stavuje k vidění) – je v jádře podoba. Vý-roky, vý-razy, pro-jevy, vy-jádření atd. neodívají smysl slovy; naopak zbavují smysl jazykového hávu – slovní formy jevení, a tak odhalují, z-jevují jeho vlastní eidetickou skutečnost: „mluví pravdu“, tj. zpřítomňují zjevnost. Pocit banality, samo-zřejmosti, který poukaz na estetické stránky vyjadřování vyvolává, prozrazuje, nakolik nám uniká zcela ne­ samozřejmá a tajemná povaha porozumění, totiž že jde o zjevení v silném slova smyslu: tedy že jde o zázrak. Nevnímáme to tak, neboť jsme si zvykli. Rozumění je naší stálou činností a porozumění smyslu je pro nás všední zkušeností. A přestože je zázračným zjevením, zázrak se obvykle dostaví. Jím se nemožné stává skutkem; nestane-li se, obvykle to přehlédneme: nestane se součástí naší skutečnosti. Jen vzácně víme, že nerozumíme – to tehdy, když jsme chtěli porozumět. Pak to přičteme nesrozumitelnosti nebo své neschopnosti. Zjevení se děje zázračnou mocí jazyka – zázrakem stvoření, povstávání podob v setkání tvarů zračících se v mnohonásobné vzá­ jemnosti. Tak, jak jsme výše popsali a čeho provedení se ukázalo 55

Zdeněk Neubauer

nemožné. S eidetickou skutečností se to má zřejmě jinak: zde vzhle­ dy, tvary, podobnosti patrně tíhnou k estetické sounáležitosti – pohlednosti, vzhlednosti. Patrně – zjevně, a přesto tajemně a ne­ pochopitelně – naladění a soulad patří k přirozenosti jevení: jsou způsobem vzcházení, vznikání, vyvstávání, vystupování. Eidetická skutečnost je pohledná a způsobná, tj. uzpůsobená pro pohled, esteticky působící, tj. způsobující vnímání, chápání, vstřícná eidetickému poznání. Vzhlednost se ustavuje sama, nikoliv působením, řízením, z nějaké příčiny či něčím záměrem; ale také ne samovolně, jako pouhý důsledek, druhotná vlastnost, případek, náhodný projev eidetické skutečnosti. Eidetická skutečnost je skutečností zjevování – je zjevností: v souhře, souladu, jednotě–souvislosti, souvislosti–spojitosti (koherenci) tato skutečnost spočívá, není za­ potřebí, aby se jevení teprve ladilo a požadavkům zjevnosti se přizpůsobovalo: zjevnost je sama způsobem eidetického bytí.

Hra podobení Takto vnímáme a poznáváme jsoucí jako podobu – jak v těle, tak v jazyce. Podoba činí jev něčím, jevením něčeho; podoba je modus bytí a základní fenomén eidetické skutečnosti, ustavený (konstituovaný) vztahem podobnosti, tj. povstávající a sestávající v podobání. A v tom spočívá ono vskutku zázračné na eidetické skutečnosti, totiž stvořenost. Podoba je jednak určitý (a určitelný) vzhled: je podobou vzhledem k sobě. Jako eidetické sebeurčení je podoba poznatelná (určitelná) a názorná – uchopitelná viděním (vnímáním), pochopitelná věděním (znalostí), zpřítomnitelná představou (v názoru) a znázornitelná obrazem. Podoba je však také vztahem podobnosti – podobou vzhledem k jiným. Jako eidetické sebepřekročení (self-transcendence) je podoba nejen zjevnou, ale zjevující: její vzhled obsahuje, zahrnuje a naznačuje své obměny – „eidetické variace“ téže podoby –, a odkazuje tak k představám sobě podobným, a to v nejrozmanitějším smyslu a ohledu. Podoby jakožto po­ doby (na rozdíl od pouhých tvarů a obrazců) se nikdy nejeví „jed56

Metafora a obrazné vyjádření

noznačně“ – jasně a zřetelně – tak jak jsou, nýbrž mnohoznačně, tj. naznačují mnoha způsoby a v mnoha směrech možnosti své jevové skutečnosti, svého „vypadání“, vypadávání z kaž­dého rámce svého jevení. Dynamická povaha eidetické skutečnosti se v celé mohutnosti projeví v jejich vzájemnosti. I různé – nepodobné, nepříbuzné a nezávislé – podoby vstupují při setkání (propojení, sdružení) v „eidetický styk“: jakoby ve snaze se vzájemně přizpůsobit vzhledem k sobě – vzhledem (zjevem–vypadáním) či jiným hlediskem (stránkou svého jevení) – či jinak se sobě přiblížit–připodobit navazují podoby zkusmé vztahy, které možno nazvat vstříc­ ností, náklonností, sympatií. Jde o činnost (aktivitu) podob samotných, o jejich vzájemnost, spočívající v podobání a vztahování a touto jejich podobností také působenou, dokonce prohlásíme, že se podoby v sobě zračí, tj. hledí k sobě a na sebe (jedna na druhou či na ostatní), promítají se do ostatních. Abychom se vyhnuli jak psychologismům, tak výrazům věcně chybným („srovnávat“, „zrcadlit“, „napodobit“), můžeme pro toto obcování–komunikaci podob užít novotvar, třeba „podobit“ a „podobení“. Podobení vede nejen k objevování–nacházení, ale i k zjevování– vzcházení něčeho, co je podobám společné, co spolu znamenají a co vyjadřují, v čem a jak se mohou propojit, aby něco (a co) vytvořily a znázornily. Podobení je hrou podob o souhru vzájemných vztahů podobnosti a jiných druhů eidetických souvislostí, za níž vycházejí najevo, objevují se, vyvstávají, ale též povstávají, vzni­ kají, vzcházejí, zjevují se a utvářejí podoby nové, nevídané. Je to HRA v plném a výsostném smyslu, neboť je činností zcela svobodnou, prostou důvodu či cíle, přirozenou. Hraní je způ­ sobeno podobností – povahou podob a tvorbou podob zjevností –, bytostným určením jevů. Mohlo by se zdát, že to je dáno již jejich eidetickou skutečností: nezjevné není jevem – tudíž není. Je zde však něco víc nežli zjevnost, totiž vzhlednost, jež z jevu činí podobu a tvarům dává pohlednosti–tvářnosti. Tvárná povaha tvarů a jejich tvořivá–tvůrčí náchylnost k stváření–souměrnosti, k přil­ nutí–přimknutí, přilehnutí, prolnutí, pronikání, splývání – to vše náleží k bytostným rysům onoho vyššího a tajemného nadání–po­ svěcení skutečnosti, řádu s-tvoření. Díky němu je podobení hrou, 57

Zdeněk Neubauer

a nikoliv logickou nutností spočívající v trapné tautologii, že jen zjevné se jeví. „Tvarová sympatie“ působí, že skutečnost zjevů a vzhledů je prodchnuta estetickým citem a obdařena tvůrčí svobodou. Řád stvo­ ření se neodbytně ohlašuje a prosazuje dokonce i ve fyzice, tedy ve světě objektivní vědy, která se jej snaží spíše zaretušovat. Zanechává stopy v podobě všech těch symetrií, rezonancí, interakcí, koherencí, korespondencí, harmonií, afinit, periodicit, synergismů (synchronizací), pravidelností, rytmů, rázů a interferencí. Stvořená povaha skutečnosti vystupuje obzvlášť nápadně u tzv. chaotického chování soustav, které, ač se zcela vymykají popisu v pojmech lokálních interakcí a jejich celkový vývoj je zcela nevypočitatelný a nepředvídatelný, přesto vytvářejí ornamentální, přehledné vzory a dekorativní pohledné struktury… Pokaždé jedinečné, přesto však rozpoznatelné – podobné, typické právě svým celkovým vzhledem přes obvykle širokou škálu tvarů a jevovou rozmanitost. Výsostným příkladem vědecky uznávaného a technic­ ky dnes široce využívaného projevu stvořenosti je všudypřítomnost a spolupřítomnost obrazů předmětů „vtištěných“ světlu od nich odraženému (to je princip tzv. holografie – prostorového zá­ znamu podob, obsažených v každé jeho části.) Věda tato znamení bagatelizuje formálním popisem, kauzálním výkladem a generalizací – překrytím jejich specificity, rozmanitosti a jedinečnosti nějakou plošně aplikovanou jednotvárnou společnou zákonitostí – a pokládá tyto jevy–zázraky za pouhé projevy–příznaky své objektivní platnosti. Věda předvádí pravidelnosti, souměrnosti a korelace pozorovaných procesů, jež jí vůbec umožňují vytvářet zobecňující popisy a objektivní výklady, jako pouhé příklady – případy–instance – k vlastní skutečnosti jen přikládané. Učebnicovou trivializací těchto zjevení (jejichž pohledné názornosti přitom využívá) odvádí vědecká výuka naši pozornost od je­ jich jevové svébytnosti, brání obdivu, předchází údivu a potlačuje naši vnímavost k divům. Dynamickou vzájemnost podob, projevující se pohledností po­ dob vzcházejících z jejich tvůrčích projevů, jsme označili za „hru podobení“. Tato hra je vlastní eidetické skutečnosti jako takové, hra podobností především odívá přírodu (vše přirozeně jsoucí) 58

Metafora a obrazné vyjádření

pestrou, hýřivou krásou, ukazující k tajemství stvoření. To, že je tato skutečnost také „estetická“ v základním smyslu, tj. srozumitelně vnímatelná, názorná, umožňující eidetické poznání na základě přirozené zkušenosti, snad se zjevností bytostně souvisí, neznamená to však, že na naší zkušenosti závisí, že nejen vnímání podob a nacházení podobností, ale samy podoby a vztahy podobnosti jsou výtvorem naší představivosti (fantazie, imaginace, obraznosti), tj. schopností mysli–duše zacházet s podobami jako s obrazy. Dle tohoto postoje, v novověku rozšířeného, ježto je v souladu s vědeckou spiritualitou, jsou obrazy formátem, v němž jsou percepce (počitky, vjemy, smyslová data) ukládány a podobnosti jsou konvenční kritéria jejich pořádání. Odtud výraz obrazotvornost: Kant mluví příznačně o „hře obrazotvornosti“, snad aby zdůraznil, že nejde o tvorbu záměrnou. Přiznáváme-li zjevnosti skutečnost, pak pokládáme tvary, vzhledy a podoby za svébytné, a nemáme tudíž důvod jejich vzájemné vztahy podobnosti a vývojovou dynamiku jejich vzájemností („fýsickou“ povahu, tj. vývinové založení směřující k vznikání) omezit na psychickou činnost, či dokonce jen na lidskou zkušenost. Ve hře podobení spočívá podle nás veškerý Život.

59

Kámen – zvíře – člověk Anton Markoš

Poznámka na úvod:

Tato stať je zamyšlením nad druhou částí Heideggerových Zá­ kladních pojmů metafyziky, 1 ve které se autor – ve snaze proniknout k pochopení světa – zamýšlí nad vymezením neživé přírody, živých bytostí a člověka. Seminárnímu čtení tohoto textu 2 jsme se pod vedením J. Michálka věnovali po dva semestry a současně jsme kolektivně pořizovali jeho hrubý překlad do češtiny. Tento prototext jsem upravil (i s přihlédnutím k anglickému překladu díla) a důležité výňatky z něho předkládám níže. Je jistě opovážlivostí, když se biolog bez fenomenologické prů­ pravy pokouší proniknout do díla Martina Heideggera, a dokonce ho komentovat. Osměluji-li se k tomu, mám přinejmenším tři důvody. V první řadě jde o výzvu. Během čtení často zazníval komentář, že kdyby vědci (resp. biologové mezi nimi) Heideggera četli, stavěli by se ke světu jinak než dnes, když jsou unášeni karterziánskou metodou. Jak tedy by měl takový postoj vypadat a jak se vlastně mají Heideggerovy texty vědcům zprostředkovat? Správce autorských práv nedovolí publikovat obsáhlé překlady vý­ ňatků z díla a na český překlad celého svazku si budeme muset  Jde o cyklus přednášek z let 1929/30 přednášených ve Freiburgu a vydaných teprve v r. 1982 pod názvem Die Grundbegriffe der Metaphysik. Welt – Endlichkeit – Einsamkeit (GA 29/30, Vittorio Klostermann Frankfurt/M.). Druhý díl je nadepsán Das wirkliche Fragen der aus der Grundstimmung der tiefen Langweile zu entwickelnden metaphysischen Fragen. Die Frage: Was ist Welt? Čísla v textu odkazují ke stránkám v tomto vydání, podtržení jsou moje.  Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta UK, se­ minář Teoretická biologie ve školním roce 2005–6. 61

Kámen – zvíře – člověk

ještě hodně dlouho počkat. Navíc pro biologa je zajímavá jen část celého svazku a bez patřičného vedení (jako v mém případě) se o jeho existenci ani nedozví. Tento text (a také stať Markoš & Ov­ čáčková v tomto sborníku, kde komentujeme jiné Heideggerovo dílo) je tedy pokusem o zprostředkování díla českému čtenáři, aniž bychom porušili klauzuli o autorských právech. Druhým důvodem je samotná heideggerovská biologie, která se opírá hlavně o dílo teoretického biologa Jakoba von Uexkülla a jeho nauku o umweltu. 3 Pro hlavní proud současné biologie je Uexküll zapomenutou slepou větví – vývoj biologie se prostě ubí­ ral jinudy (ale vlastně i za svého života představoval Uexküll jen okrajovou stopu); jen v posledních dvou desetiletích se jeho odkaz pokouší oživit biosémiotika. Nebude to vše připadat současným biologům jako anachronismus? Odpověď samozřejmě zní: bude – nejsou zvyklí myslet v těchto kategoriích. O to důležitější pak je, aby se o tomto myšlenkovém světě dozvěděli, protože slepá větev ještě neznamená větev sterilní. Třetí důvod je prostý: Do sborníku nadepsaného Jazyková me­ tafora života zmínka o tomto textu patří. Patří sem proto, že málokdo se tak do hloubky zabýval řečí jako Heidegger – avšak má­ lokdo (snad kromě teologů) také klade tak strohé dělítko mezi člověka (přesněji jeho pobyt ve světě, Dasein) a zbytek živého světa. Nijak zde nehodlám zpochybňovat výjimečné postavení člověka ve světě: bezesporu zaujímá výjimečné postavení, a to také díky řeči, která mu umožňuje přístup ke jsoucnům světa. Když přesto hodlám propagovat jazykovou–řečovou metaforu, nutno ukázat na to, čím se podoba živých bytostí podobá řeči. To činíme v jiných statích, tato se pokouší přiblížit raný náhled Heideggerův a zařadit ho do kontextu s jeho pozdním dílem (viz Markoš & Ovčáčková, tento sborník).

***

 AM: Slovo umwelt nepřekládáme, charakteristika tohoto pojmu viz např. sborník Kliková & Kleisner, eds. Umwelt: koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla (2006). Ve sborníku najde čtenář Uexküllovu stať Nauka o vý­ znamu (11–69), jakož i stati současných autorů – to mu poskytne základní vhled do tohoto učení. 62

Kámen – zvíře – člověk

Hermeneutická metoda Tématem Základních pojmů metafyziky je hledání odpovědi na otázku, co je svět. K otázce přistupuje autor z různých úhlů, v té části, která bude zajímat nás, se chce dopátrat vědění o tom, co je svět, tak, že zkoumá vztah kamene, živých bytostí či člověka vůči sobě navzájem a také k tomuto světu. K odpovědi se propracováváme kroužením v hermeneutickém kruhu, do kterého vstupujeme už s jistou zkušeností o světě, o životě, o lidském údělu: „Tak zde neustále kroužíme – a to je známka, že se pohybujeme v hájemství filosofie. Všude nějaké kroužení. Tento pohyb filosofie v kruhu je opět čímsi, co se protiví běžnému rozumu. Ten se chce dopracovat k cíli přímo, jako když uchopujeme nějakou věc. Chodit v kruhu, to přece k ničemu nevede. Především se však z toho točí hlava a závrať je nepříjemná. Člověk si připadá, jako by se vznášel v nico­ tě. Proto pryč s kroužením, žádný kruh! Tak velí pravidlo obecné logiky, a tudíž ctižádostí vědecké filosofie je vystačit si bez tohoto kroužení. Avšak kdo při nějaké filosofické otázce ještě nepocítil zá­ vrať, ten se ještě nikdy filosoficky netázal, nikdy se nepohyboval v kruhu. Při tomto kruhovém pohybu není rozhodující to jedině přístupné běžnému chápání, totiž obcházení po periferii s návraty na totéž místo, nýbrž to, že v kroužení a jedině v něm je možné hledět do centra jako takového. Střed se ukazuje pouze v procesu kroužení kolem něho. Všechny pokusy eliminovat tuto kruhovitost vedou mimo filosofii; a všechny námitky pracující s argumentem, že se uvažování točí v kruhu, již tím odhalují, že nejde o filosofické námitky a o filosofii nevypovídají nic. Ovšemže to neznamená, že každý důkaz kruhem je už znamením filosofického myšlení. Po­ kud tedy předpokládáme jisté základní pojetí podstaty života a způsob jeho vyložitelnosti, pohybujeme se v kruhu. S tímto předběžným poznáním začínáme razit cestu k základnímu pojetí života.“ [265] A na jiném místě čteme: „Běžné chápání může vidět a uchopit pouze to, co leží přímo před ním, a tak se bude stále pohybovat jen od nejbližšího k dalšímu nejbližšímu. Tomu se říká pokrok. V kruhovém pohybu hledá běžné chápání opět jen po svém, tj. pohybuje se po kruhové dráze a bere chůzi po obvodu kruhu za přímé směřování, než náhle narazí na počátek a bezradně se zastaví, 63

Kámen – zvíře – člověk

protože toto přece žádným pokrokem není. Protože však pokrok je pro běžné porozumění použitým kritériem, namítne se, že každý pohyb v kruhu je znamením nemožnosti porozumění. Osudným ovšem je, že i filosofie sama pracuje s tímto argumentem: naznačuje to snahu snížit filosofii na úroveň běžného chápání. Pro kruhový pohyb je podstatné nikoliv obíhání po periferii a návrat do výchozího místa, nýbrž to, že kruhový pohyb vůbec umožňuje hle­ dět do středu. Střed, tj. centrum a základ, se odhaluje jen v kroužení a jen tomu, kdo krouží. S touto kruhovitostí filosofujícího myšlení souvisí jeho víceznačnost, která však nemá být odstraňována, a už vůbec ne urovnávána dialektikou. Je charakteristické, že ve filosofii a v jejích dějinách nacházíme vždy znovu – a v poslední době k tomu dochází ohromujícím a geniálním způsobem – pokus urov­ nat kruhovitost a dvojznačnost filosofujícího myšlení cestou dialektiky. Veškerá dialektika ve filosofii je však výrazem rozpaků.“ [275–6] Tedy žádné předem dané axiomy a pevně stanovená pravidla logického vyvozování. Do zkoumání čehokoli vstupuje člověk už s jistou představou o předmětu tohoto zkoumání: ta je dána historicitou jak jeho individuálního životaběhu, historické zkušenosti je­ ho společenství, tak konvencemi tohoto společenství (jednou z nich je i řeč). 4 Každý z nás proto nahlíží danou věc z poněkud odlišné perspektivy. V jiné práci (Markoš 2000) se snažím ukázat, že tento „hermeneutický“ přístup ke světu je vlastní všem živým bytostem – i tam je jedinec souhrnem vlastní zkušenosti, nepřerušené zkušenosti své druhové linie a také pravidel platících „tady a teď“; vše by se to dalo shrnout heideggerovským obratem spoluputování. Od tohoto poznání se pak odvíjí to, co nazývám jazyková–řečová me­ tafora života. Heidegger hledá odpovědi z pozice člověka, který těžce nese vzájemnou hluchotu přírodních a humanitních věd, jež se vlastně vyvíjejí mimoběžně, aniž by se navzájem potřebovaly: „Vztah pozi­ tivního výzkumu a metafyziky není věcí organizovaného provozu a úmluv, nýbrž osudu. Je tudíž vždy spoluurčen vnitřní připraveností,  Pro Heideggera a jeho pojetí lidského pobytu je také důležité vědomí po­ bytu o své konečnosti – touto stránkou se zde však zabývat nebudeme. 64

Kámen – zvíře – člověk

obapolní vzájemností. Zmiňuji to s ohledem ke stavu, který může rozhodnout osud našich dnešních univerzit. Existují charakteristické známky toho, že na obou stranách taková připravenost chybí. Na straně filosofie jde o zvláštní přemoudřelost, se kterou si na základě pouze naučeného či načteného vědění o pojmech a poj­ mových formulích namýšlíme, že jsme nadřazenější, a pokoušíme se některé vědy zvnějšku poučovat. To proto, že filosofické vědění se pokládá za obecnější a pro tuto svoji větší obecnost domněle mocnější. Avšak tato přemoudřelost prázdného vyvyšování se není zralým, z věcí samých vybojovaným rozuměním. Mudrlantství pseu­ dofilosofie odpovídá zase na straně výzkumu zatvrzelost, odvolávání se na tzv. fakta, neporozumění tomu, že fakt sám o sobě nic neposkytuje: každý oborem uznaný fakt musel již projít nějakou interpretací. Přemoudřelost filosofie se zatvrzelostí věd pak plo­ dí onu nevyléčitelnou neústupnost, mimoběžnost mluvy; ono zdání svobody, která nakonec každému přenechá jeho vlastní pole, která je však v základě projevem nejistoty, pramenící z věcí povážlivých a nedostačujících. Tento stav je charakteristický pro dnešní vědu a představuje pro ni nejvnitřnější nebezpečí; je o to osudovější, že jde o nebezpečí vlastně neuvědomované a nepochopené. Naopak spatřuje se v tom zárodek ideálního stavu, kdy se věda stane autonomně fungující technikou, filosofie pak součástí takzvaného všeobecného vzdělání. Je tedy jasné, že na opravdové společenství skutečné metafyziky a skutečné vědy se nepřipravujeme. Po jistou dobu se sice zdálo, že věda je v jakémsi nestabilním stavu – proto se také razilo heslo o krizi základů věd. Krize se však nemůže vážně prosadit, a už vůbec ne natrvalo, protože nemáme dost vůle nechat se otřást do té míry, aby se dostavila odpovídající šíře rozhledu, abychom před sebou zahlédli nesmírné – a zároveň elementární – nové úkoly. Věda se do toho nepouští, protože se příliš od­ dává praktické vědeckotechnické služebnosti. Tak se věci ustavily a tak se mají: jeden stanovuje základní pojmy, druhý dodává fakta. To jsou podstatné existenciální důvody pro dnešní vztah vědy a filosofie. Proto je tak těžké najít si cestu – jsme především konfrontováni s nutností opatřit si jistotu ohledně vztahu vědy a fi­ losofie.“ [280–1] Po těchto metodologických odbočkách přistupme k analýze. 65

Kámen – zvíře – člověk

Život, neživot, člověk Z hermeneutické metody plyne, že axiomy, bezčasové zákony a lo­ gika jsou jakýmsi provizoriem na naší cestě; to proto, že logika není vlastností světa a s její pomocí se k věcem týkajícím se světa dopracováváme jen pracně a nedokonale. Předběžné chápání („axiom“) je jen odrazištěm do hermeneutického víru a pouze pohyb v tomto kroužení nám, budeme-li mít štěstí, dovolí vrátit se k vý­ chodisku, které se mezitím možná značně proměnilo, i díky naší aktivitě. Tak jako v další ukázce, kde začínáme od jakési „definice“ světa, abychom se od ní dopracovali k pochopení toho, co je svět: „Svět je souhrnem jsoucen, která nejsou bohem a stojí mimo ně­ ho. Ve smyslu křesťanském je současně sumou všeho stvořeného oproti nestvořenému. Částí, položkou takto pochopeného světa je pak i člověk. Člověk však není považován jen za jednu z položek světa, která se ve světě vyskytuje a spolutvoří ho: člověk stojí ke světu v opozici. Tato opozice znamená vlastnění světa jako média, ve kterém se člověk pohybuje, kterým se zabývá, které ovládá a sou­ časně mu slouží a je mu vystaven. Takže člověk je (1) položkou světa a (2) jako takový je současně jeho pánem i sluhou. […] Pá­ nem i sluhou v tom smyslu, že svět ‚má‘. Člověk má svět. Jak se to teď má s jinými jsoucny, která jsou jako člověk součástmi světa – se živočichy, rostlinami či předměty jako je například kámen? Zůstávají na rozdíl od člověka, který svět navíc i má, pouhými po­ ložkami světa? Nebo má svět i živočich, 5 a pokud ano, tak jak – stejným způsobem jako člověk, nebo jinak? Jak tuto jinakost uchopit? A co kámen? Zde se nám už ukazují, jakkoli v hrubých obrysech,  AM: Dvojice „Tier – Tierheit“ překládám jako „živočich – živočišnost“, nebo také „přirozenost živočicha“. Důvody jsou dva: (1) v alternativě „zvíře – zvířeckost“ zní „zvířeckost“ vyšroubovaně a pejorativně, totéž kdyby se nahradila slovem „animalita“, jak to řeší anglický překlad; (2) který český mluvčí by nazval včelu (která v textu hodně vystupuje) zvířetem? V příspěvku Markoš & Faltýnek v tomto sborníku zveme čtenáře k tomu, aby v textu tam, kde Heidegger mluví o „zvířeti“, měl na mysli „jakoukoli živou bytost“. Nebýt toho, že Heidegger se jinými bytostmi, než jsou živo­ čichové, nezabývá, volil bych tuto alternativu i zde. 66

Kámen – zvíře – člověk

rozdíly. Shrneme je ve třech tezích: 1. Kámen (materiální objekt) je zbaven světa (Der Stein ist weltlos). 2. Živočich je chudý světem (Das Tier ist weltarm). 3. Člověk svět buduje (Der Mensch ist welt­ bildend). Při pokusu o odhalení podstaty toho, co nazýváme zba­ veností světa, chudobou světem a budováním světa, se pohybujeme v různých perspektivách, ze kterých se tato jsoucna mohou vztahovat ke svě­tu.“ [262–3] Uvedeným třem tezím je pak věnována větší část výkladu a začí­ ná se přirozeně od netriviálních otázek týkajících se rozdílů mezi živým a neživým a mezi člověkem a jinými živými bytostmi: V čem vlastně spočívá rozdíl mezi člověkem a zbytkem živé přírody? Mezi člověkem a „vyššími“ živočichy? Co je zvířecí podstatou živočišstva a v čem dlí lidství člověka? Co je život a jak ho jednoznačně odlišit od neživota? Otázky jsou to staré jako lidstvo samo; sledujme, jak se o jejich zodpovězení pokusí Heidegger. Výše zmíněné spoluputování – ať v předpokladu, nebo i realizované, bude zde jedním z klíčových pojmů.

Chudoba světem Heidegger pak začíná svou analýzu prostřední tezí o živočichově chudobě světem. Od ní se vyklání ke kameni a jeho zbavenosti světa na jedné straně a k člověku a jeho vlastnění a budování světa na straně druhé. Konstatuje, že teze „Živočich je chudý světem“ je obecnější než jakékoli jiné konstatování ohledně živočichů, jaké bychom mohli získat ze zoologie: zoologická zjištění se odvíjejí od pravdivosti této teze – právě proto ona sama nemůže být odvozena v rámci zoologie – musí přijít „zvenku“. Proč zrovna tato teze? „Proto, že chce vypovídat něco o živočišnosti jako takové, tedy o přirozenosti živočicha. […] Platí o všech zvířatech proto, že je vý­povědí jdoucí do hloubky. […] V čem však spočívá, když ne v její všeobecnosti, hloubka nějaké výpovědi, která má být obsahem teze? Kde se vzala věta ‚Živočich je chudý světem‘? Opět odpovíme, že ze zoologie, neboť ta pojednává o zvířatech. Avšak právě 67

Kámen – zvíře – člověk

proto, že o nich pojednává, nemůže věta být výsledkem, nýbrž před­ pokladem jejího zkoumání. Neboť v tomto předpokladu je dotaženo předurčení toho, co vůbec patří k přirozenosti zvířete, tzn. vymezení po­le, v jehož rámci se má pohybovat pozitivní zkoumání živočichů. Pokud však v této tezi leží výchozí předpoklad pro veškerou zoologii, pak v první řadě k ní nelze dospět skrze samotnou zoologii. Z toho jako by vyplývalo, že se při výkladu věty vzdáme všeho bohatství a složitosti získaných výdobytků, které dnes neobsáh­ ne ani odborník. Vypadá to tak. Avšak jaké měřítko nám pak zbude pro posuzování pravdivost naší teze? Jak jsme se k ní vůbec dopracovali? Jde snad o nepodložené tvrzení, nebo jde o hypotézu, kterou teprve nutno potvrdit podrobným zkoumáním jednotlivostí? Nic z toho. Věta sice nepochází ze zoologie, avšak nezávisle na zoo­logii vysvětlena být nemůže. Nevystačíme si bez určité orientace v zoologii a v biologii vůbec, a přesto se věta z nich nepotvrzuje. Avšak tento vztah musíme pro tuto chvíli nechat stranou. Na tom­to místě uvedeme jen jeden poukaz ke zvláštnímu charakteru vět a ke způsobům, jak se k nim staví běžné chápání. Podobné věty jako bychom získávali z příslušné vědy (tj. v našem případě ze zoo­lo­gie), avšak současně jimi chceme vymezit oné vědě její doménu, a tím ji zajistit jako vědu. Pohybujeme se tedy v kruhu.“ [275–6] Teze o chudobě světem tedy patří do metafyziky, ne do zoologie, a přitom se obě nauky navzájem musí podpírat. Tudy se autor dostane k otázce postavení biologie v systému přírodovědy; biologie používá metod fyzikálních a chemických, avšak s jejich pomocí se k poznání „podstaty živého“ dopracovat nedokáže. Současně je však skeptický vůči alternativám, jakou byl v jeho době vitalismus: „Jde o to, že vymezení živého musí vycházet z poznání, že základní charakteristikou živého je nemožnost jeho objasnění a uchopení cestou fyziky a chemie. Biologie jakožto věda stojí před úkolem vypracovat zcela nový rozvrh svého tázání. (Nebo z jiného úhlu pohledu, který se s právě vysloveným bez dalšího nekryje, jde dnes o to, abychom se osvobodili od pojetí života jako mechanismu. Tento negativní trend se nesl ještě nedávno pod hesly typu ‚boj proti mechanicismu‘, ‚vitalismus‘, nebo ‚teleologické zkoumání živého‘. Tyto způsoby uchopení života jsou však zatíženy stejnou

68

Kámen – zvíře – člověk

dezinterpretací jako pojetí mechanistické.) Z řečeného už také plyne, že řešení velkého úkolu se nehýbá z místa, ba není ani správně pochopeno, když se například proti pouhé morfologii a fyziologii nyní hlásá psychologie zvířat. Neboť na takové cestě se nemluví ze živočišnosti, nýbrž od předchozího fyzikálně–chemického ne­po­chopení se mluva překlopí ke stejně  chybnému výkladu, a to pomocí lajdácky převyprávěné psychologie. Z toho všeho už vy­rozumíváme, jak velké obtíže obklopují metafyzickou interpretaci ži­vota, jak těžko si biologie v rámci přírodovědy vybojovává svou svébytnost.“ [278] A dostáváme se k nesnadné pasáži, která volá po zakotvení ži­ vota v něm samotném. Co se tím ale myslí a jak postupovat? Jak máme vyložit život z něho samého, jak mu „vrátit jeho svéprávnost“ a nesklouznout přitom do výše zmíněného „lajdáctví“? V čem ona svéprávnost vlastně spočívá? V následující preambuli se toho zatím moc nedozvíme, kromě toho, že ani ti, kdo se pokoušeli proniknout do hloubky, neuspěli, tudíž úkol není nikterak snadný. „Jsme tady donuceni k tomu, abychom se nějak zorientovali v zoo­ logii. Nemůžeme to však dělat jen povrchně, tak, že budeme referovat o stavu bádání a probereme různé teorie. Musíme mít na zřeteli, že všechny disciplíny, které pojednávají o živém, jsou dnes ve stavu pozoruhodné přestavby, jejíž základní tendencí je snaha vrátit životu jeho svéprávnost. To není nijak samozřejmé a snadné, jak ostatně ukazují dějiny. V celých dějinách zkoumání problému ži­vota můžeme pozorovat, buď že se zkouší výklad života – tj. způsob bytí zvířat a rostlin – z člověka, anebo pomocí zákonitostí převzatých z materiální přírody. U obou pokusů o výklad zbývá něco, co se vyložit nedá, co se dá pouze ‚odvysvětlit‘. Co ale při tomto nutném úkolu vždy chybí, je vhled a odhodlaný pokus o pri­ mární zakotvení života v něm samotném, v jeho vlastním obsahu. Jak naznačují dějiny problému, bez dalšího se to nedaří nikoli proto, že by všechno to pozoruhodné bloudění bylo výsledkem povrchnosti myšlení, nýbrž proto, že má svůj bytostní důvod.“ [282–3] Výklad se pak dostává k vysvětlení, jak je míněn obrat „chu­ doba světem“ (Weltarmut) – jako odepření světa tam, kde by te­ oreticky mohlo jít o „vlastnění světa“ toho typu, jakým je pobyt

69

Kámen – zvíře – člověk

lidský. 6 Autor své teze obsáhle vysvětluje na životní situaci včely a ještěrky, zde uvedeme jen krátkou ukázku jeho postupu: „Živočich je chudý světem. Nedostává se mu – čeho však? Toho, co je mu přístupné, s čím může zacházet, co se ho jako živočicha může týkat, k čemu stojí – jakožto živá bytost – v nějakém vztahu. […] Včela například má svůj úl, plástve, vyhledává květy a ostatní včely ze svého včelstva. Svět včely je omezen na určitou oblast a je striktně ohraničený. Podobně je tomu třeba se světem žáby či pěn­ kavy. Avšak svět každého jednotlivého zvířete je omezen nejen co do šíře, nýbrž také do schopnosti proniknout co i jen do těch věcí, které mu přístupné jsou. Včelí dělnice zná květy, které navštěvuje, jejich barvu a vůni, avšak nezná květní prašníky jakožto prašníky, neví nic o kořenech rostliny, nezná nic takového, jako je počet praš­ níků či listů. 7 Ve srovnání s tím je svět člověka bohatý, rozsáhlejší, přístupný k hlubšímu proniknutí a neustále schopný rozpínání, a to nejen co do objemu (člověk neustále hromadí nová a nová jsoucna), nýbrž také co do schopnosti pronikat do stále větší hloub­ ky. Proto může být vztah člověka k jeho světu charakterizován tak, že mluvíme o rozmnožitelnosti toho, k čemu se člověk vztahuje, a tedy o budování světa. Když si rozdíl ‚chudý světem – svět utvářející‘ takto přiblížíme, odhalí se nám jako rozdíl stupňů dokonalosti ve schopnosti zmocňovat se momentálně dostupného jsoucna. Z toho už získáváme pojem světa: svět znamená ponejprv sumu přístupných jsoucen – pro zvíře či pro člověka – proměnlivých co do rozsahu i hloubky. 8 Výrok ‚chudý světem‘ tedy jako by označoval cosi podřadnějšího vzhledem k nadřazenějšímu ‚budování světa‘. […] Přesto už první hrubé zamyšlení zproblematizuje otázku, zda chudoba  AM: Pobyt v této stati je překladem Heideggerova termínu Dasein.  AM: Zde by čtenář mohl polemizovat: takový kovodělník také nemusí vědět nic o atomární stavbě kusu železa. Rozdíl je však v tom, že kdyby chtěl, může ze světa své profese vystoupit a informace si vyhledat, zatímco včelu to ani „nenapadne“. Totéž mějme na paměti níže v souvislosti s ještěrkou.  AM: z dalšího výkladu pak vyplyne, že jsoucna jsou přístupná pouze člo­ věku. 70

Kámen – zvíře – člověk

nutně znamená cosi podřadnějšího proti bohatství. Mohlo by to přece být právě naopak. Proto při našem srovnávání zvířete a člově­ ka v žádném případě nepřipustíme takové hodnotící srovnávání mezi chudobou světem a budováním světa, mezi dokonalostí a ne­ dokonalostí – nemluvě už vůbec o tom, že podobné hodnocení je i po faktické stránce uspěchané a nepřiměřené.“ [284–6] Autor věnuje značné úsilí vysvětlování, že rozdíl mezi člověkem a živočichem nespočívá v míře, v kvantitě: jde o rozdíl v kvalitě, a ani pak není dovoleno vyslovovat hodnotící soud ohledně toho, který z obou modů je „lepší“ (byť mohl i on sám volit název jiný než „chudoba“ – tím vlastně negativní hodnocení předjímá). Pochopení rozdílu mezi oběma mody je pak zásadní k pochopení Heideggerova chápání živého (přesněji živočišného) bytí v protikladu k pobytu. „Chudoba v žádném případě neznamená pouhé ‚méně‘, cosi ‚menšího‘ oproti ‚většímu‘. Být chudým neznamená jednoduše mít toho málo anebo mít méně, než má jiný, nýbrž být chudý znamená být ochuzen o cosi. Ochuzení může opět být na mnoho způsobů – s ohledem jak je onen chuďas ochuzen, jak se k tomu staví, jak své omezení bere, co postrádá a především jak, s jakým naladěním přistupuje ke svému postavení. […] Být chudým ovšem i zde znamená, že cosi chybí, něčeho se nedostává, něčeho, co by se mohlo a běžně i mělo vyskytovat. […] Jaký význam má nyní výraz ‚chudoba‘ ve spojení ‚chudoba světem‘? Jak máme rozumět zvířecí ‚chudobě světem‘? V jakém smyslu je říše zvířat chudá? Zprvu je to temné. Nelze to rozhodnout pouhým rozborem řeči, nýbrž pouze pohledem do živočišnosti samé. V žádném případě se tím nevyjadřuje pouhé kvantitativní ‚méně‘. Současně to znamená, že ve vý­ razech ‚chudoba světem‘ a ‚utváření světa‘ není samo slovo ‚svět‘ výrazem množství, sumy či stupně zpřístupnění jsoucen. [287–8] […] S poněkud určitějším vymezením výrazu ‚být chudý světem‘ ve smyslu postrádat se nyní pokusíme pokročit v pochopení toho, co znamená chudoba světem u zvířete. Jestliže chudoba znamená postrádání, pak naše teze ‚Živočich je chudý světem‘ odpovídá vý­ rokům ‚Živočich svět postrádá‘ či ‚Živočich nemá žádný svět‘. Tím je určen vztah ke třetí tezi ‚Člověk svět buduje‘ – neboť člověk svět má.“ [289] 71

Kámen – zvíře – člověk

Zde vybízím čtenáře k ostražitosti: má-li jazyková metafora ži­ vo­ta, o kterou v tomto svazku usilujeme, být něčím podložena, pak mu­sí platit obdobná věta pro biosféru – svět živého: „Život svět buduje,“ neboť jej má, rozumí mu. Aktivně rozvrhuje své evoluční (spolu)putování do „nejbližšího příštího“ (adjacent possible, Kauf­fman 2000). Za větou „Život svět buduje“, a to také díky rozumějícímu spolubytí všech obyvatel biosféry, si budu stát zde i v dalších statích. Život je ve světě a vyzná se v něm, protože ho buduje už od počátků před 4 miliardami let. V kontextu Heidegge­ rova díla to vše bezpochyby působí jako provokace (netvrdím také, že by s ní Heidegger souhlasil – právě naopak). Jazyková metafora smazává jím zavedené dva mody vlastnění světa: živočišný a lidský, říká, že všechno živé svět „má“ – v tom případě pak pobyt je  jen druhově specifickou formou přístupu ke světu u druhu Homo sapiens. Tím nám však hrozí, že upadneme do biologizování. Ne­ztraťme níže toto napětí ze zřetele. Poznámka k dalšímu výkladu se týká pojmu „jsoucno“. Chápu jsoucna jako „věci“ námi vydělené ze světa, rozpoznané, vytažené do popředí; existují jen díky naší péči, jen díky tomu, že se o ně staráme, že je pojmenováváme, jinak se rozplynou na pozadí světa. Právě díky této péči může každá kultura vlastnit (tentýž) svět po svém (viz také stať Markoš & Ovčáčková). V další ukázce v souvislosti s kamenem, který je jsoucnem nemajícím přístup ke světu, jako by zazníval náznak, že může být jsoucnem „sám od sebe“, i bez našeho přičinění. Tak tomu však není, a jestliže jsme ho my, příslušníci této kultury, vyňali do popředí jakožto jsoucno s vlastností „nemít přístup“ k jiným, námi rozpoznaným jsoucnům, pak jsme ho tím vlastně definovali v našem světě. V případě živých bytostí je to poněkud jinak: ony samy a nezávisle na nás „se“ rozpoznaly jakožto jsoucna na pozadí světa – tím pádem také věnují, pokud žijí, péči sebedefinici: aby ve smyslu výše zmíněného předpokladu také jsoucny zůstaly. Mají přístup k ostatním jsoucnům, ať už jsou to jiné živé bytosti nebo jsoucna „definovaná“ v rámci příslušného druhu? To jsou otázky, které řeší Heidegger dle mého názoru až příliš razantně, inspirován pojmem „umwelt“. To nás nutí vložit ještě poznámku k Uexküllově umweltu (po­ drobněji Uexküll 2006 a příspěvky ve sborníku Kliková & Kleisner 72

Kámen – zvíře – člověk

eds. 2006): Jde o „svět“ organismu, který je přesně nastaven na jeho potřeby; nic jiného, než co se dává v této „bublině“, organismus nepotřebuje a ani ho to nezajímá. Jednotlivé umwelty se pochopitelně mohou překrývat (jako např. umwelt dubu s umwelty všech, kdo strom obývají), ale každý umwelt je jemně vyladěn tak, aby poskytoval významy jen svému obyvateli. Největší problém, do­ mnívám se, je ono přesné vyladění („zvonkohra“) dvojice orga­ nismus–umwelt, zejména u autora neuznávajícího evoluční nauku pak musí jít buď o zamlčený předpoklad Stvořitele v pozadí, nebo o představu jakési implicitní přírodní harmonie, která dovoluje „vy­ krystalizovat“ celé biosféře přísně seřízených umweltů, jež, jak to chápu, jsou zcela neměnné. Zdá se, že žádné interpretační výboje nebo objev nového nejsou možné. Heidegger Uexkülla cituje a pa­ trně se na tuto, už ve své době okrajovou teorii značně upnul.

Zbavenost světa Pro lepší uchopení protikladu mezi dvěma způsoby vlastnění světa (živá bytost vs. pobyt) přistupuje autor k analýze způsobu, jak se ve světě vyskytují věci neživé. Srovnejme „výskyt“ kamene a ješ­ těrky ve světě, jejich vztah k němu. Opět bude nutno zmínit, co pro tuto chvíli znamená „svět“. „Současně však se stává vztah druhého výroku k prvnímu, k tezi ‚Kámen je bez světa‘ natolik problematickým, že se zdá, jako by mezi prvním a druhým výrokem nebyl vůbec žádný rozdíl. Kámen je zbaven světa, bez světa, nemá svět. Kámen i zvíře tudíž postrádají svět. Toto upření vlastnictví světa přesto není v těchto dvou případech myšleno ve stejném smyslu. Existence rozdílu je naznačena rozdílnými výrazy: zbavenost světa a chudoba světem. Když však takto živočicha posuneme do blízkosti kamene, povstane hned roz­ hodující otázka po rozdílu mezi oběma způsoby postrádání světa. Být bez světa a být chudý světem je pokaždé jistý způsob, jak svět nemít. Chudosvětost je určitý způsob postrádání světa. Bezsvětovost je stav kamene, ve kterém kámen něco takového jako svět 73

Kámen – zvíře – člověk

nikdy ani postrádat nemůže. Pouhá absence vlastnění světa zde ne­ postačuje. Možnost postrádání vyžaduje další podmínky. Co tedy znamená, že kámen nemůže svět nikdy postrádat? Jde o to nejprve si to objasnit na úrovni, na které se pohybujeme. Řekněme si předběžně, že svět je oním pokaždé přístupným jsoucnem, a to takovým, s nímž se můžeme setkávat, tzn. je přístupné a styk s ním možný, ba pro určitý způsob bytí jsoucna dokonce nutný. Kámen je bez světa. Leží třeba cestě a my konstatujeme, že působí na zem jistým tlakem: ‚dotýká‘ se jí. Avšak toto ‚dotýkání‘ není žádným ohmatáváním. Není to ten vztah, který má ještěrka ke kameni, když se na něm vyhřívá. Styk kamene se zemí není ani tím dotýkáním, jaké zakoušíme, když naše ruka spočine na hlavě jiného člověka. Pro všechny tři případy se význam výrazu ‚ležet na…‘, dotýkat se, zá­ sadně liší. Abychom se ale vrátili ke kameni: leží na zemi, avšak nedotýká se jí. Země není kameni dána jako podklad, který by ten kámen podepíral, natožpak, aby ji ten pro své spočinutí vyhledával – jakožto zemi. Kámen leží u cesty. Mrštíme-li s ním na louku, zůstane ležet tam; odkopneme-li ho do příkopu s vodou, potopí se na dno a opět tam zůstane. Podle okolností se nachází tu či jinde mezi jinými věcmi, a přitom mu bytostně není přístupné nic z toho, co ho obklopuje. Kámen ve svém bytí kamenem nemá vůbec žádný přístup k něčemu jinému ve svém okolí, nemůže toto jiné dosáhnout a mít, a proto také nemůže nic postrádat. Kámen jest, je tím a tím tu i onde, popřípadě se nevyskytuje. Existuje, ale k jeho bytí patří zásadní neschopnost sjednat si přístup k jsoucnům, mezi kterými se podle svého způsobu vyskytuje. Kámen je bez světa. Bezsvětovost jsoucna nyní říká: nepřístupnost patří ke způsobu bytí do­tyčného jsoucna, charakterizuje právě tento způsob bytí, tedy ne­přís­tup­ nost ke jsoucnům, mezi kterými se dotyčné jsoucno s tímto způsobem bytí vyskytuje. Nejde o to vydávat tuto nepřístupnost za nějaký nedostatek kamene – neboť právě ona umožňuje specifický způsob bytí, tzn. bytostnou souvislost bytí hmotné fyzické přírody, její zákonitosti. To ještěrka se nevyskytuje na sluncem prohřátém kameni jen tak. Kámen si vyhledala, dala si s hledáním práci. Když ji odtud odneseme, nezůstává jen tak někde ležet a začne kámen opět hledat – 74

Kámen – zvíře – člověk

lhostejno, zda ho najde, nebo ne. Vyhřívá se na slunci. Říká se to tak, ačkoli je pochybné, zda se ještěrka přitom chová, jako když ležíme na slunci my, zda jí je slunce přístupné jako slunce, zda za­ kouší svou kamennou desku jako desku. Její vztah ke slunci a teplu je nicméně jiný než vztah prohřátého kamene taktéž ležícího na slunci. I když se vyhneme každému zavádějícímu a uspěchané­mu psychologickému výkladu způsobu bytí ještěrky a nebudeme jí ‚vciťo­ vat‘, co sami cítíme, zahlédneme ve způsobu bytí ještěrky, tj. živoči­cha, rozdíl oproti způsobu bytí nějaké materiální věci. Kamenná plotna, na které si ještěrka leží, jí není dána jako kámen, po jehož mineralogické povaze by se mohla ptát; slunce, na kterém se vyhřívá, jí není dáno jako Slunce, o kterém by si mohla klást astrofyzikál­ní otázky a nacházet odpovědi. Avšak právě tak málo se ještěrka toliko vy­ skytuje jen vedle kamenné desky a mezi ostatními věcmi, mezi které patří například i to slunce. Nevyskytuje se tam jen tak jako poblíž ležící kámen, má svůj vlastní vztah ke kamenné desce, ke slunci a jiným věcem. Jsme v pokušení říci: co my popisujeme jako kamennou desku a slunce, jsou pro ještěrku prostě ještěrčí záležitosti. Když říkáme, že ještěrka leží na kameni, měli bychom slovo „kámen“ škrtnout, abychom tak naznačili, že to, na čem leží, je jí sice nějak dáno, ale není jí to známo jako kámen. Škrt neříká pouze tolik, že cosi je pokládáno za cosi jiného, nýbrž také že to není vůbec přístupné jako jsoucno. […] Zvíře má určité vztahy vzhle­dem k potravě, kořisti, nepřátelům či sexuálním partnerům. Je pro nás nekonečně těžké pochopit tyto vztahy a vyžaduje to z naší strany značnou míru metodické opatrnosti. Mají svůj specifický cha­rakter, dosud me­tafyzicky ještě vůbec nezahlédnutý a neuchopený; seznámíme se s ním při závěrečné interpretaci. Živočich nemá jen určitý vztah k jistým oblastem zahrnujícím potravu, kořist, ne­přátele či partnery, ale po dobu svého života se také zdržuje v určitém prostředí, ať už je jím vzduch, voda, nebo obojí. Není pro ně pozorovatelné, avšak přemístění z tohoto přiměřeného prostředí do prostředí cizího vyvolává okamžitou tendenci uniknout a vrátit se zpět. Takže jisté věci zvířeti přístupné jsou, avšak nikoli jakékoli a neohraničeně. Jeho způsob bytí, který nazýváme ‚životem‘, není prost přístupu k okolí, ve kterém prodlévá jakožto jsoucí živá by­tost. V souvislosti s tím se konstatovalo, že zvíře má svůj umwelt a pohybuje se v něm. 75

Kámen – zvíře – člověk

Zvíře je po celý život uvězněno ve svém umweltu jako v jakémsi potrubí, které se nemůže rozšiřovat ani zužovat. Chápeme-li svět jako přístupnost jsoucího, jak pak můžeme tvrdit, že zvíře je světem chudé tam, kde evidentně přístup má? Chudé ve smyslu, že být chudý znamená postrádat? I když je jsouc­no přístupné zvířeti jinak a v užších mezích, nepostrádá přece svět zcela. Zvíře má svůj svět. Ke zvířeti přece postrádání světa vůbec nepatří.“ [289–292] Představa uvěznění živé bytosti v jejím umweltu bude klíčová pro další Heideggerův výklad. Zde však začínají i moje pochybnosti ohledně směřování výkladu (a také ohledně některých dnešních pokusů o vzkříšení Uexküllova učení). Uexküll i Heidegger by se jistě ohradili proti označení „mechanicista“, ale představa bytosti uzavřené v bublině svého umweltu, kde jsou jí dostupné jen a pouze některé stránky světa, časté Uexküllovy odkazy na vyladění, zvonkohru životních reakcí, nesouhlas s Darwinovou evoluční teorií a její nepochopení – to vše navozuje představu světa daného jednou provždy, bez možnosti objevování novinek, vynálezů a nových životních strategií – tj. strategií jiných než těch, které už jsou v bu­ blině virtuálně přítomny. 9 Novinky pak jsou pouze zdánlivé – živý tvor prostě jen začne ze svého repertoáru používat něco, co jsme předtím ještě nepozorovali. Chudoba světem doslova. Domnívám se, že Uexküllovi chyběla představa – počítače, tj. programovaného stroje s možnostmi volby z konečného repertoáru možností. Představuji si (i když biosémiotikové vycházející z Uexküllova učení by se mnou hrubě nesouhlasili), že dnes by ani nemusel mít námitky například proti učení R. Dawkinse. Je zřejmé, že pokoušíme-li se v tomto sborníku nahlédnout živé s pomocí jazykové metafory, jde se s takto interpretovaným umweltem smířit jen stěží. Heideg­ ger pak tuto Uexküllovu představu umweltu a živáčka, který je v něm uvězněný jako jakýsi „mechanismus vyššího řádu“, přejí­ má – alespoň tak interpretuji následující výklad já. Jde o kapitolu Vysvětlení podstaty chudoby živočišného světa cestou tázání po  AM: Viz můj příspěvek ve zmíněném sborníku Kliková & Kleisner eds. 2006. 76

Kámen – zvíře – člověk

podstatě živočišnosti, po životě vůbec, po organismu [295ff]. Pod­ mínkou spoluputování s jinými jsoucny je totiž schopnost sebepřesazení do nich. Co se tím myslí, objasní následující ukázka.

Možnosti „přesadit se“ do jiného jsoucna „Máme vydat počet o tom, v jakém vztahu je živočich ke všemu řečenému a jak je mu to vše dáno. Jak se k takové zprávě dopracovat? Jak jinak, než že se sami do zvířete přesadíme. 10 Neriskujeme však tím, že budeme vykládat bytí zvířete z nás samotných? Ale koneckonců mylný výklad se vždy dá dodatečně odvolat. Mnohem důležitější je zásadní otázka: můžeme se vůbec přesadit do zvířete tam, kde se sotva dokážeme přesadit do bytosti nám rovné, totiž do ji­ ného člověka? A jak je to s kamenem, můžeme se přesadit do ka­ mene? […] Sebepřesazením se nemíní faktické vtělení nějakého jsoucího člověka do nitra jiného jsoucna. Nemíní se také faktické nahrazení jiného jsoucna, tedy žádné posazení se na jeho místo. Naopak: jiné jsoucno má právě zůstat zachováno tím, čím je a jak je. Sebepřesazení do takového jsoucna znamená spoluputovat s tím, čím toto jsoucno je a jak je. Na této společné pouti pak bezprostředně zakusit, jak se to má se jsoucnem, se kterým takto putujeme; zakusit, vydat svědectví o tom, jak se ono samo hodnotí. Snad se tím dokonce podaří ono jsoucno prohlédnout ostřeji a podstatněji, než je toho schopno ono samo. Spoluputování s jiným může dále znamenat, že mu pomůžeme dobrat se k sobě, ale také ho můžeme ponechat v bludu ohledně sebe sama.“ [295–7] Není jednoduché si vůbec takový proces sebepřesazení představit – maně přichází na mysl známý Nagelův esej Jaké je to být netopýrem? Nagel mj. píše: „Skutečnost, že nemůžeme prostředky 10 AM: Níže je vysvětleno, proč nelze použít slovo „vcítění“. Nejde o em­ patii (Einfühlung), nýbrž o spolubytí, spolu-putování, „přesazení se“ do jiného (Versetzen). Tedy ne přesadit se jen „jakoby“, v myšlenkách, ale spoluputovat. 77

Kámen – zvíře – člověk

jazyka podat detailní popis světa fenoménů takového Marťana či netopýra, ještě neznamená, že zavrhneme jako nesmyslné i tvrzení, že netopýři či Marťané oplývají zkušenostmi co do bohatosti detailů srovnatelnými s našimi. Bylo by to krásné, kdyby někdo vy­ pracoval pojmosloví a teorii, které by nám umožnily o těchto věcech přemýšlet – ale takové pochopení nám je asi navždy zapovězeno omezeními, která klade naše přirozenost.“ (Hofstadter & Dennett 1981, 395). D. R. Hofstadter na to reaguje: „Nagel si patrně neuvě­ domil, že řeč (kromě jiných věcí) je mostem, který nám umožňu­ je překlenout území, jež nám nepatří. Netopýři nemají představu o tom, ‚jaké je to být netopýrem‘, a ani je to nezajímá. Je to proto, že netopýři nemají univerzální měnu, která umožňuje výměnu my­ šlenek – to, co nám poskytují řeč, biograf, hudba, gesta apod. Tato média napomáhají našim představám, pomáhají nám přijmout cizí hlediska. Skrze tuto univerzální měnu se naše přístupy ke světu stávají modulárnějšími a přenosnějšími, méně osobními a idiosynkratickými.“ (Hofstadter & Dennett 1981, 413) Víme, že vládneme univerzální měnou, a to nám umožňuje na­ hlédnout do kuchyně jiných bytostí; zda oni sami takovou měnu nemají, Nagel neví a Hofstadter to spíše popírá – netopýr „neví“ ani o jiném netopýrovi. V tom se Hofstadter podobá Heideggerovi. My bychom však chtěli jít dál – tvrdíme, že lze nalézt – na různých hladinách organizace živého – cosi jako univerzální platidlo: v rám­ ci druhů, buněk biosféry, symbiotických vztahů. Protože však se k těmto prostředkům (ostatně podobně jako k lidské řeči) dodnes přistupuje jako ke kódům, signálním drahám apod., tj. jako k něčemu, co je naprogramováno, nedostává se nápadům, jako je jazyková metafora, dostatek sluchu (více viz Markoš 2010). Vraťme se však k přesazování a pokusme se pochopit, co se tím myslí. Přicházejí tři klíčové otázky: „Na co se vlastně ptáme, když si položíme první otázku: ‚Mů­ žeme se přesadit do zvířete?‘ Co je zde vlastně předmětem otázky? Nic jiného než to, zda se nám zdaří spoluputovat se zvířetem tak, jak ono samo naslouchá a hledí, jak útočí na svou kořist, vyhýbá se nepřátelům, staví si hnízdo apod. Nezpochybňujeme tedy v tom­ to případě, že jsoucno, do kterého se chceme přesadit, se vztahuje k čemusi jinému – že má přístup ke kořisti i nepříteli a také s nimi 78

Kámen – zvíře – člověk

umí zacházet. S otázkou po možnosti sebepřesazení do zvířete před­ pokládáme bez dalšího, že něco takového jako spoluputování, společ­ ná pouť s přístupem k záležitostem týkajícím se jeho světa, je vůbec možné, že nejde o naprostý nesmysl. Vůbec nezpochybňujeme, že zvíře jako takové vládne sférou, do které se lze přesadit. Otázkou zůstává jen to, zda se naše přesazení do této vymezené sféry doopravdy i zdaří. Otázkou zůstávají nezbytné kroky pro to, aby se takové sebepřesazení uskutečnilo, a jeho faktické meze. Položíme-li si pak druhou otázku a ptáme se: ‚Můžeme se přesadit do kamene?‘, navzdory jazykové podobnosti se pohybujeme v otázce naprosto jiné. Neptáme se teď, zda máme fakticky k dispozici prostředky a cesty, kterými bychom mohli spoluputovat na ten způsob, jak kámen jest. Ptáme se, zda kámen jakožto kámen vůbec takovou možnost našeho sebepřesazení nabízí, zda ji vůbec nabízet může, zda něco jako spoluputování vůbec má smysl. Na takovou otázku máme většinou hotovou i odpověď. Odpovíme nikoli, do kamene se přesadit nemůžeme, a sice proto, že je to ne­ možné. Ne snad proto, že by nám chyběly prostředky k uskutečnění něčeho, co samo o sobě možné je, ale proto, že kámen jako takový tuto možnost vůbec nepřipouští, nenabízí nám žádnou sféru přesaditelnosti příslušnou k jeho bytí. […] Položíme-li si teď otázku třetí: ‚Můžeme se, jakožto lidé, přesadit do jiného člověka?‘, pak je otázka opět položena jinak než v obou předchozích případech. […] Ve druhém případě mlčky předpoklá­ dáme, že možnost sebepřesazení a jistého druhu spoluputování v podstatě možná je, tedy – jak se říká – má smysl. V případě člověka tento předpoklad – že v podstatě existuje možnost sebepřesazení člověka do jiného člověka – v první řadě vůbec vyslovit nemůžeme. Ne snad proto, že by jiný člověk, podobně jako kámen, dával najevo nemožnost sebepřesazení, nýbrž proto, že taková mož­ nost patří již od počátku k vlastní přirozenosti člověka. Za předpokladu, že člověk existuje, je už jakožto existující přesazen do jiných lidí, a to i když fakticky žádní lidé nablízku nejsou. Po-byt člověka, po-byt v člověku znamená tudíž – nikoli výhradně, ale mimo jiné – též být přesazen do jiných lidí. Sebepřesazení do jiných lidí jakožto způsob spoluputování s nimi a spolupobývání s nimi se daří vždy už ze způsobu lidské existence – jakožto pobytu. 79

Kámen – zvíře – člověk

Protože pobyt znamená spolubytí s ostatními, a to na způsob bytí po­ bytu, tj. spoluexistence. Otázka, zda se my lidé můžeme přesadit do jiného člověka, je proto otázkou zbytečnou, nelze ji ani položit. Je nesmyslná, ba protismyslná, protože je ze zásady přebytečná. Jest­ liže otázkou o přesazení do jiných lidí skutečně myslíme pojem podstaty člověka, pak už tato skutečnost nám brání otázku dopovědět. Spolubytí s… patří totiž k přirozenosti lidské existence, tj. každého jednoho z nás.“ [298–301] „Z našich tří otázek: ‚Můžeme se přesadit do zvířete, do kamene, do člověka?‘ se nám pro první z nich ukázalo, že přesaditelnost člověka do zvířete je pro člověka v zásadě možná, možnost platí, jelikož ji nelze zpochybnit. Problémem zůstává jen uskutečnění této možnosti sebepřesazení do zvířete. Ve vztahu ke kameni je otázka ‚Můžeme se přesadit do kamene?‘“ nemožná už z principu, a proto otázka, jak takové přesazení uskutečnit, nemá smysl. Ohled­ ně člověka ve smyslu možnosti sebepřesazení člověka do jiného člověka se nám odhalilo, že otázka je nadbytečná: jaksi nevíme, na co se táže. Neboť myslí-li se v této otázce člověk ve své podstatě, otázka odpadá, jelikož být člověkem už znamená být přesazen do jiných, znamená spolubytí s jinými. [304] […] Stav přesazení v dru­ hého náleží k podstatě lidského pobytu.“ [307] Zde se dostáváme ke kořeni naší analýzy. Jazyková metafora to­tiž předpokládá jistý druh spoluputování všeho živého biosférou, na vše živé se tudíž vztahuje možnost sebepřesazení, nejen na člo­ věka. To, co Heidegger přisuzuje pouze člověku, je v našem pohledu majetkem celé biosféry. Neubauerova představa podoby (viz jeho stati v tomto svazku, viz též Kleisner & Markoš 2004) přímo před­ pokládá možnost vnímání podob u jiných a „napojení se“ na jejich vnímání světa. „Společný jazyk“ je dán spoluputováním všeho živého biosférou, všichni její obyvatelé jsou si více nebo méně příbuzní a dovedou toho využívat i zneužívat. My lidé se odlišujeme od zbytku biosféry něčím jiným: objevem transcendentna, jeho systematickým zabydlováním a poznáním, že modely zkonstruované v transcendentnu účinkují na přirozený svět. Více o tom na jiném místě (Markoš et al. 2009, Markoš & Švorcová 2009, Markoš & Faltýnek v tomto sborníku); zde jen konstatujme, že další bá­ dání v teoretické biologii musí směřovat za Heideggerovu analýzu 80

Kámen – zvíře – člověk

a brát v potaz vývoj biologického poznání v desetiletích, která nás dělí od jeho doby. Zde ovšem setrvejme u Heideggerova učení.

Domácí zvíře Od analýzy možnosti přesadit se se autor vrací opět k chudobě světem u živočicha a ptá se, zda nám tato analýza nějak pomůže v dalším postupu. Nejprve obrací pozornost k domácím zvířatům – a jeho tvrdá analýza nejen že nepotěší chovatele domácích miláč­ ků, ale bude problematická i pro leckterého biologa. Vybízím-li čtenáře, aby „živočich“ četl jako „jakákoliv živá bytost“, vzros­ tou naše rozpaky tím spíš. Spoluputování všeho živého v biosféře i v evolučním čase přece tak nějak předpokládáme, zejména víme-li něco o těsném ekologickém, ba symbiotickém provázání všeho živého. Heideggerova analýza je proto poněkud překvapující: „Jako názorný příklad si vezměme domácí zvířata. Nazýváme je tak nejen proto, že se v domě vyskytují, nýbrž proto, že k domu náleží, domu v nějakém smyslu slouží. Avšak náleží k domu jinak, než k němu patří střecha, která ho má chránit před nepřízní počasí. Domácí zvířata držíme v domě my, ‚žijí‘ s námi. My ovšem s ni­mi nežijeme, pokud pod ‚žít‘ rozumíme ‚být po způsobu zvířat‘. Přes to všechno s nimi jsme. Toto spolubytí však není současně společnou existencí, protože takový pes nemá vlastní existenci, on pouze žije. Spolubytí se zvířaty se odehrává tak, že jim dovolujeme pohybovat se v našem světě. Říkáme třeba, že pes leží pod stolem či vybíhá po schodech. Avšak chová se pes vůči stolu jakožto stolu a ke schodišti jakožto schodišti? A přesto s námi vystoupá po schodech. Žere s námi – vlastně ne, my přece nežereme. Jí s námi – ale ne, pes přece nejí. Přesto – s námi! Jakési spoluputování, jakési přesazení – a přesto nižádné.“ [308] Tuto analýzu by schválili všichni robotici – živá bytost jakožto program je přece náplní oborů, jako jsou umělý život nebo umělá inteligence. Pokračujme však: „Tím však, že je možná jistá původní přesazenost od člověka ke zvířeti, také říkáme, že i zvíře má svůj svět. Anebo jsme tím 81

Kámen – zvíře – člověk

řekli už příliš? Jde snad právě o toto neustále podceňované ‚příliš‘? A proč to děláme? Přesazenost do zvířete přece může patřit k při­ rozenosti člověka, a pak není třeba určovat, zda my se do světa zvířete přesazujeme a zda zvíře vůbec svět má. Nyní se otázka při­ ostřuje: Kde se to ocitáme přesazením do zvířete? S čím to spoluputujeme a co znamená toto ‚spolu‘? Co je to za druh putování? Z perspektivy zvířete: jaká je to vlastnost, která dovoluje a povzbuzuje přesazenost člověka do zvířete, ale která nicméně člověku ve spoluputování se zvířetem brání? Co na straně zvířete poskytuje mož­ nost přesazení a současně nutně brání spoluputování? Co znamená tato možnost – nemožnost ? Jen tam se dá nějak vlastnit, kde je možnost mít či umožnit tuto držbu, kde se objevuje i možnost nemít čili zakusit odepření. To, co jsme dosud vyjadřovali zcela formálně tak, že zvíře jako by svým způsobem svět vlastnilo a současně nevlastnilo, ukazuje se nyní jako možnost poskytovat takové přesazení, které však jde ruku v ruce s nutností odepření spoluputování. Pouze tam, kde lze mít, lze také nemít. A absence držby tam, kde je možná, znamená právě odepření, chudobu. Tento druh přesaditelnosti člověka do zvířete, která však přitom není žádným spoluputováním, má tedy svou příčinu v založení zvířete, a právě tuto přirozenost chceme vystihnout tezí o chudobě světem. […] Co se však rozumí zvířecí chudobou světem ? Ani teď, po bližším zkoumání oh­led­ ně odepření, nemáme k dispozici žádnou postačující odpověď. Proč? Protože z  formálního pojmu ‚odepření‘ nelze skutečnost chudoby světem nijak vypreparovat. Tuto chudobu můžeme ucho­ pit, pouze když už předem víme, co je svět. Pouze pak jsme s to říci, co vlastně je zvířeti odepřeno a co se v souvislosti s tím označuje jako chudoba.“ [308–9] Tedy máme řeč a ta nám pomůže, řečeno s Hofstadterem, postavit most až do umweltu zvířete, tam se však dál nehneme, protože zvíře nemá zájem postavit nám ze své strany předmostí a podílet se tak na spoluputování. Je unášeno dynamikou svého umweltu (viz níže) a nic jiného je nezajímá, i když by teoreticky mohlo, předpokla­ dy pro to jsou. To pouze člověk se vyklonil ze své bubliny a skrze vynález řeči se zmocnil světa. Tato představa je v dobré shodě s ontologickými představami většiny současných biologů a psychologů, takto se všichni už od střední školy učíme interpretovat 82

Kámen – zvíře – člověk

svět, život, člověka. Tvrdím, že tato představa je mylná, že evoluce je neustálé vyhmatávání, jak proniknout za hranice umweltu, a to ve spolupráci, spoluputování s ostatními. Takové spoluputování a vy­nalézání novinek se může zdařit jen a jen v případě, kdy „poutníci“ mohou komunikovat – řečí, tj. nikoli strojovým kódem. Zde by celá stať mohla končit totálním rozchodem s Heideggerem – buď proto, že s ním nesouhlasím, nebo proto, že jsem ho nepochopil. Celé dělení se však může hodit, jen poněkud posunuté. Zkusme alternativní dělení: 1. Kámen je bez světa. Tuto tezi nepotřebujeme a můžeme ji vzít tak, jak je nám představena – i když spíše než na neživou přírodu se hodí na uzavřené systémy v termodynamické rovnováze. Neživý svět je scénou jistě zajímavější než pasivně stojící kámen a představa stále proměnlivé fysis s neustálým vznikáním a zanikáním by mi zde seděla lépe. Různé kosmologické, hylozoické, pansémio­ tické a další směry by nás o tom přesvědčily více, avšak zde budeme souhlasit s Heideggerem, že celá tato tektonika živlů se sice odehrává ve světě, ale nemá k němu přístup, je bez světa. Není živá. 2. Vše živé nejen obývá, ale také má svět. Díky společnému původu a miliardy let trvající společné zkušenosti spoluputují živí tvorové dějinami a společnými silami staví svůj svět – biosféru. Část interakcí v tomto světě je dána požadavky čistě materiálními (usměrnění toků hmoty a energie), naprostá většina z nich je však symbolická: intimnost interakcí je dána mírou vzájemného porozu­ mění poutníků, rozpoznávání podob, a obvykle je tato míra vysoká (odkazujeme zde na stati Neubauera a Koubové). Zde pramení naše ambice vypracovat jazykovou metaforu života. Ovšemže je zde ještě nadstavba: některé sémantické vztahy, které se staly zvykem (habit v terminologii Peirce), mohou být v zájmu rychlosti a účinnosti provedení delegovány na automatismy (pudové chování, reflexní oblouky a předem nastavené reakce na jisté podněty, signální dráhy, kódy, metabolické soustavy apod.). Oba okraje – energetika a automatismy – jsou v centru zájmu biologie, protože se dají studovat klasickou vědeckou metodou. Málokdy si uvědomíme, že živá bytost většinu těchto automatismů dokáže opustit a začne – jednat. Ta nejzajímavější složka živého – co není na obou okrajích, život sám – pochopení uniká, v tom souzníme s Heideggerem. 83

Kámen – zvíře – člověk

3. Člověk se dokáže vyklonit mimo svět. V tomto virtuálním „zásvětí“, transcendentnu, lze libovolně přesně definovat objekty a s libovolnou přesností také definovat či vypočítat vztahy mezi nimi. Zde neexistuje dějinný čas, a proto odhalené zákonitosti platí univerzálně, všude a vždy. To je svět objektivní reality, který je zcela naším vynálezem (blíže viz Deelyho stať). Odtud lze obrátit pozornost ke světu a s pomocí různých filtrů na něj nasazených rozpoznávat jsoucna. Naše civilizace pak dospěla k úžasnému ob­ jevu, že některé modely lze – při dodržení jistých mezí a jistého uspořádání (např. v laboratoři) – přenést do světa a zacházet s věcmi–jsoucny jako s objekty. S časem pak naše civilizace perspektivu zcela obrátila a za skutečný svět začala považovat svůj vlastní vy­ nález objektivního zásvětí. Zde může nebo nemusí dlít Bůh nebo alespoň jakýsi demiurg–stvořitel světa; v každém případě zde sídlí bezčasové přírodní zákony, konstanty a logické vztahy, kterými se příroda – řídí. Jde to tak daleko, že za objektivní realitu pokládáme nikoli onen transcendentální ideál, nýbrž – sám svět mimo naše vědomí, rozkouskovaný na položky, objekty a vztahy mezi ni­mi. V takovém světě pak nemají místo dějinný čas, podoby věcí ani život s jeho evolucí – právě proto má s nimi novověká věda problémy. Heidegger sice kritizuje „mechanistickou“ přírodovědu, avšak, domnívám se, také nedomyslel úžasnou událost v dějinách života a světa, jakou byl objev transcendentna lidským rodem. Pro­ to třeba takový důraz na přednastavené pudové jednání, kterým je živá bytost unášena. S touto optikou sledujme další Heideggerův výklad, protože na­ jednou se stane mnohem méně anachronickým, než se nám mohlo zdát při použití jeho vlastní, uexküllovské optiky. Odmyslíme-li onu „chudobu světem“, dostává se nám nádherných vhledů: sebepuzení k…, spolutvoření, vztah ke světu atd.

84

Kámen – zvíře – člověk

„Sebepuzení k…“ jakožto instinktivní povaha schopnosti

Následuje, zdánlivě mimo kontext, dlouhý výklad věnovaný rozdí­ lům mezi náčiním (vyrobeným, hotovým k jisté funkci) a orgánem (vytvořeným, schopným k…) a z toho plynoucí kritika některých názorů, například vitalismu. Poznat tento rozdíl, poukázat na něj, bylo v době vzniku textu nutné: srovnání oko–kamera, srdce–pumpa apod. patřila k běžnému výrazivu tehdejších učebnic. Předveďme si závěry a skrze ně se opět vrátíme k chudobě světem. „Hotové náčiní podléhá z hlediska možného použití vyslovenému či nevyslovenému předpisu. Ten není určen dohotoveností prostředku, nýbrž je odvozen od plánu, kterým byla už určena výroba náčiní a jeho specifický charakter jakožto náčiní. Schopné naproti tomu nepodléhá žádnému předpisu, protože je ztělesněným spolutvůrcem pravidel a řídicí jednotkou. Pudí samo sebe určitým způsobem ve své schopnosti k… Toto sebepuzení a instinktivní předpřipravenost ve svém ‚k…‘ je možné pouze ve schopném, protože být nadán schopností znamená především pudovost. Schopnost je vždy jen tam, kde je puzení. […] Určenost prostředku existenci pudů vylučuje: kladivo je podle svého utváření a materiálu vhodné k bu­ šení. […] Schopnost předznamenává – ve svém specifickém bytí – ve svém sebepuzení vždy již oblast možného výkonu. Při všem tom se musíme zcela zdržet každého pomyšlení na vědomí a duševno; a právě tak na ‚účelnost‘. Na druhé straně je také ihned patrné, že podsta­ ta schopnosti a pudu nebyla dosud vyložena do nejposlednějších bytostných základů – přesto už do té míry, že se můžeme pokusit učinit srozumitelnou tu služebnost, na základě které dokážeme po­ jmenovat orgán v protikladu k připravenosti nářadí. […] Ze svého pudového založení je schopnost v sobě samé služebná, a nikoli snad jenom vhodná k…, není něčím, co se může pouze vyskytovat. Neboť pud se nikdy nevyskytuje, nýbrž jakožto pudící je bytostně na cestě k…, a při svém tíhnutí k… se podřizuje, sám v sobě je službou i posláním. Teprve to, co tato schopnost jako taková ne­ chává povstat (orgán) a přivádí do vztahu k sobě, je stavěno do takové služby, popřípadě je z ní uvolňováno – např. při zakrňování. Nástroj nemůže zakrnět, protože není nikdy schopný služby, 85

Kámen – zvíře – člověk

nemá možnost schopnosti, nýbrž je pouze užitečný – proto též může být pouze zničen nebo rozbit. Možný výkon něčeho, co je vzato do služby, tj. orgánu, může být jako výkon pochopen a dotázán pouze z původně sloužící schopnosti.“ [333–6] Po těchto teoretických pasážích přichází několik příkladů jako ilustrace onoho instrumentálního přístupu k živým bytostem a jejich orgánům. Sledujme důraz na jinakost živé bytosti oproti neživému a současně jakési robotické pojetí živé bytosti, která je svým životem unášena. Dnes, ve světě počítačů a „inteligentních“ strojů, se chápání „mechanického chování“ poněkud zjemnilo: vedle klasických mechanických strojů typu budíku a parní lokomotivy rozpoznáváme i stroje deterministické, jejichž fungování není vyložitelné pouze vzájemným postavením jejich součástí. Celý další výklad bu­ dí dojem, že Heideggerovi (po vzoru jeho učitele Uexkülla) chy­ bí pojem informace (sensu Shannon). Kritizuje tedy „mechanické stroje“ a zavádí stroje inteligentní, o krok před robotickou érou. Problém je jen v tom, že je počastuje názvem „zvíře“ – v totální shodě s dnešní biologií. „U oka světlušky se podařilo pozorovat, a dokonce vyfotografovat obraz, který vzniká na sítnici tohoto brouka. […] Ale můžeme z toho vyvodit, co světluška vidí? V žádném případě. Z výkonu orgánu nemůžeme vůbec určit schopnost vidění a způsob, jakým si tato schopnost bere výkon orgánu do služby. Tuto souvislost mezi orgánem a schopností nemůžeme ani zproblematizovat, pokud jsme vůbec nedefino­ vali ani prostředí světlušky jako takové, a to si zase žádá, abychom vyjasnili, co vůbec takové prostředí znamená pro živočicha. Hmyzí oko a každý ústroj a tomu odpovídající organická část orgánu jsou po­ vahou svého výkonu určeny tím, že jsou postaveny do služby hmyzí schopnosti vidět, tzn. jsou jako cosi nesamostatného vloženy mezi okolí a vidícího živočicha; vloženy však nikoli zvenčí, nýbrž skrze příslušnou schopnost cestou pudového propátrávání. Z toho všeho vidíme ještě zřejměji, jak nutné a nevyhnutelné je proniknout do specifické povahy schopnosti živočicha. Obtíž však nespočívá pouze v určení toho, co hmyz vidí, nýbrž také jak vidí. Protože ne­ můžeme bez dalšího srovnávat naše vidění s viděním zvířete, pokud vidění a možnost vidění u zvířete je schopností, zatímco naše vidění vlád­ ne ještě dalším úplně jiným charakterem možnosti a úplně jiným způsobem 86

Kámen – zvíře – člověk

bytí. Orgány nejsou na zvířeti přítomny, nýbrž stojí ve službě schop­ ností. Tuto schopnost stát ve službě je nutno brát úplně doslova. Or­ gány jsou ve svém bytí, tj. ve způsobu, jak se zakládají, jak rostou i jak zakrňují, zcela zavázány této schopnosti jako náležející službě.“ [336–7] Něco přece jen mají živé bytosti navíc – jakési „sebe“, aniž by však byly schopny říci „já“ – ale nehoní se podobné úvahy také v hlavách konstruktérů inteligentních strojů? Opět jako by se autor snažil vměstnat život do své předem připravené teze o chudobě světem. A ještě něco nás směruje do oblasti robotiky: Heidegger neví nic o evoluci a nikde neřeší, jak se tyto sebepředkládající by­ tosti objevily. „Když si připomeneme, co bylo dosud řečeno o schopnosti, pak nás něco zarazí, resp. už se nám stalo nápadným. Být nadán schopností k… je v jistém smyslu všeobsáhlým, pudovým sebepřed­ kládáním a, předkládajíce, sebe-před-ložením do svého vlastního ‚k čemu‘, tzn. do sebe sama. Toto ‚sebe do sebe‘ spočívá v nadání schopností. Narazili jsme již na toto ‚sebe‘ při zmínce osobitosti organismu vůči stroji – sebe-vytváření, sebe-řízení, sebe-obnova, což je příliš uspěchaný výklad tohoto ‚sebe‘ jako tajemné síly, entelechie nebo jáství. Přesto ani náš pokus o interpretaci schopnosti nemů­ že toto ‚samo‘ pominout. Jistěže ne, avšak otázkou zůstává, jak přiměřeně určit to, co označujeme slovem ‚sebe‘. Když říkáme ‚sebe‘, pak myslíme obvykle sami na sebe (‚já sám‘). Toto ‚sebe‘ bereme jako vlastní Já, subjekt, vědomí, sebevědomí, a tak se dostáváme opět na hranici, kde poté, co jsme zavedli pro organismus individualitu, podkládáme mu také nějaké ‚Já‘, nějakou ‚duši‘. A přece se nemíjíme u ‚samostního‘, soběstačného pojetí schopnosti, tzn. jejího pudového předkládání–sebe-do-sebe. So­ běstačnost spočívá ve struktuře schopnosti jako takové. Co především sděluje tato vlastnost – nadání soběstačností? Schopnost se vkládá – pobádajíc se do sebe – do uskutečnění (obsažení) svého ‚k čemu‘. Nicméně schopnost se sama sobě neodcizuje, nebloudí, nýbrž naopak: v tomto pudovém k-tomu se stává a zůstává schopnost jako taková sobě vlastní – a sice bez tzv. sebevědomí nebo dokonce nějaké reflexe, zpětného vztahu k sobě samé. Říkáme proto: schopnost je 87

Kámen – zvíře – člověk

na základě tohoto bytostného bytí k sebe-osvojení své-bytná. Vy­ hrazujeme si výraz ‚sám‘ a samostatnost k charakteristice specificky lidské svébytnosti jejího být-si-vlastním, a říkáme proto: každá vláda nad sebou, každé jsoucno, které v širším smyslu má charakter osoby (každé personální), je své-bytné, avšak nikoli vše, co je svébytné, je vládou nad sebou a má vlastnost ‚já‘. Způsob, jak si je zvíře vlast­ ní, není personalita, není reflexe a vědomí, nýbrž jednoduše pouze svojskost. 11 Tato své-bytnost je základním rysem každé schopnosti. Ona si patří, je sama sebou zaujata. Svébytnost není nějakou ná­ padnou a zvláštní vlastností, nýbrž způsobem k bytí, totiž způsobem být-si-vlastní. Tak jako mluvíme o kralování [Königtum] nějakého krále, tedy o jeho bytí králem, tak hovoříme také o svojskosti živočicha [Eigentum] ve smyslu jeho specifického být-si-vlastní. […] Svojskost živočicha znamená: on, a především specifická schopnost k…, tak, že je sobě vlastní. Živočich neztrácí sám sebe v tom smys­ lu, že by se octnul v závěsu sám za sebou, unesen pudovým nutkáním po něčem, nýbrž podržuje se v pudu a je v tomto pudu a puzení sám sebou.“ [339–40] „Organismus nemá schopnosti, tedy nemáme zde organismus, který by byl dodatečně opatřen orgány. Výraz ‚zvíře je ustrojeno‘ spíše znamená, že je u-schopněno (uvedeno do schopností). Být ustrojen znamená být uschopněn, a to zase implikuje, že bytí zvířete spočívá v dovednosti, zejména dovednosti sebe-členění do schopností, tj. do pudových a služebních způsobů, jak setrvat sebou samým. Tyto schopnosti opět mají tu možnost, že dovolují povstat orgánům. Organismus je charakterizován těmito organogenními schopnostmi sebečlenícího u-schopnění. […] Organismus tudíž není ani ‚souborem ná­ strojů‘ ani jednotou orgánů, o to více není ani svazem schopností. Označení ‚organismus‘ už vůbec propříště nebude jakýmsi po­ jmenováním pro tuto nebo tamtu bytost, ale spíše bude pouka­ zovat na zvláštní a základní způsob k bytí. Tento způsob bytí lze stručně 11 AM: anglický překlad obšírně objasňuje, že Eigentum u Heideggera neznamená vlastnictví jako v běžném významu, ale „vlastnictví sebe“ – Sich-zu-eigen-sein. Zkusmo zavádím „svojskost“ ; obdobně „eigentümlich“ bude v tomto významu s pomlčkou „své-rázný“ a Eigentümlichkeit své-ráznost. 88

Kámen – zvíře – člověk

charakterizovat jako svéráznost u-schopněnou k tvorbě orgánů. Ale jak uchopit svébytnost zvířete? Jak máme uchopit bytí k sebeosvojení – onu své-ráznost –, když se máme zřeknout jakéhokoli odkazu na účinnou sílu, duši nebo vědomí?“ [342]

Sebeprojev a uchvácenost Dostáváme se možná k nejdůležitější části výkladu, kde se mluví o sebeprojevu a uchvácenosti zvířete, o jeho puzenosti skrze pudovost a zápasení v odbrzďovacím ringu. Zde jsou předkládány jako doklad chu­doby světa živočicha, celou argumentaci lze však i obrátit: toto je život a takto (spolu)kráčíme v evoluci biosférou – jen je třeba rozumět všem těm výrazům poněkud jinak, je třeba přiznat aktivní účast živého. Začíná to poměrně banálním konstatováním, že u po­pisu ži­ votních pochodů si nevystačíme s fyzikou. Dokonce se dozvíme, že jde o „prapůvodní druh pohybu“, což nás, poučené výše, že mechanika je lidský vynález přenesený z transcendentna, nepřekvapí. „Když pozorujeme kámen, jak se ohřívá na slunci, jak se ve větru třepetá list, jak dešťovka prchá před krtkem [sic! AM] nebo pes chňapá po mouše, můžeme prohlásit, že se zde jedná o procesy, plynutí událostí a následnost stadií těchto pohybů. Avšak snadno nahlížíme, že nám při takovém uchopení událostí uniká to rozhodující, co je na živočichovi charakteristické: specifická vlastnost pohybu žížaly spočívající v úprku a specifičnost loveckých pohybů krtka. Úprk a pronásledování nebudeme moci nikdy objasnit pomocí žádné, jakkoli komplikované teoretické mechaniky a matematiky. Ukazuje se zde zcela prapůvodní druh pohybu. Prchající dešťovka se nevyskytuje jednoduše v souvislosti se sledy pohybů, které vy­ cházejí od krtka, nýbrž ona před ním prchá. Neodehrává se zde jednoduše něco, nýbrž žížala se chová jako prchající určitým způsobem vůči krtkovi. Krtek jedná naopak vůči dešťovce tím, že ji proná­ sleduje. Charakterizujme si proto vidění, slyšení atd., avšak také výživu, rozmnožování jako jistý projev, sebeprojev [Benehmen, angl. behavior]. Kámen se tímto způsobem chovat nemůže.“ [345] 89

Kámen – zvíře – člověk

Na tomto místě nastává oddělení člověka, který jedná, zatímco živočich (dodávám každý živý tvor) je pouze popoháněn do sebeprojevu. Jako biolog se cítím v těchto místech zaskočen: představuji si místo živočicha počítačovou obrazovku, která je puzena k tomu, aby předváděla tento text (resp. aby se takto sebepředváděla), aniž by toto předvádění jakkoli reflektovala. Vládne schopností k takovému sebeprojevu, zatímco kámen–těžítko ležící vedle nikoli. Pouze já však dovedu dát sebeprojevu obrazovky smysl. Hodnotím opět celé líčení jako nespravedlivé k živým bytostem, degraduje je na úroveň tupých robotů. Ovšem vyzývám čtenáře, ať si učiní názor sám, třeba právě moje interpretace je ta nejtupější z možných. Text bezprostředně navazuje na předchozí citát: „O to více člověk – ten se chová dobře, nebo špatně. Avšak naše projevování se – v tomto vlastním smyslu – může být takové pouze proto, že je jednáním, poněvadž způsob bytí člověka je zcela jiný: nejde o projev, nýbrž sebevztahování k… Způsob, jakým člověk je, pojmenujeme jednáním [Verhalten, angl. comportment], a jak je zví­ ře, pojmenujeme (sebe)projevem. Oba způsoby se zásadně liší. […] Vládnout schopností k… znamená být schopným k nějakému se­ beprojevu. Vláda schopností je pudová, je sebepuzením k tomu, k čemu je schopnost schopná, tedy možnému chování, je puzenos­ tí do „takové a takové činnosti“. Sebeprojev zvířete není konáním a počínáním si jako v případě lidského jednání, nýbrž je popoháněním, čímž naznačujeme, že takřka všechnu aktivitu zvířete charakterizuje puzenost skrze pudovost. […] Teď jde o to, uchopit tuto jevo­ vou stránku puzení, která spočívá ve schopnosti. Vláda schopností jakožto možnost existence znamená u zvířete schopnost k určitému projevu.“ [346] Jistě nahlédneme, že se jedná o sebeprojev jiného druhu, než míní Neubauer, když zavádí podobu. Jistěže zde nemá jazyková me­ tafora žádné místo. Líčení pokračuje v tomto duchu a zavádí další důležitý pojem – uchvácenost. „Sebeprojev jakožto způsob bytí vůbec je možný jen na základě vtaženosti, sebeuzavřenosti živočicha. Rozpoznáváme takto specifické živočišné bytí-u-sebe – uchvácenost [Benommenheit, captivation] –, které nemá nic ze samostatnosti jednajícího člověka jako osoby; jde o vtaženost zvířete do sebe, díky níž jsou možné jeho sebeprojevy. 90

Kámen – zvíře – člověk

Jen pokud je živočich uchvácen přiměřeně své přirozenosti, může se projevovat. Možnost sebeprojevu zakládajícího bytí zvířete má svou podstatu v této základní struktuře zvířete, kterou nyní označujeme jako uchvácenost. Právě ona je podmínkou možnosti, aby se živočich podle své přirozenosti sice dokázal projevovat ve svém okolí, avšak v žádném případě ve světě. […] Uchvácenost není nějaký stav, který zvíře doprovází a do kterého občas upadá, ani stav, ve kterém se neustále nachází: jde o vnitřní možnost typickou pro bytí živočichem. Ptejme se nyní, jak dalece se ve vidění, uchopová­ ní atd. ukazuje to, co míníme uchváceností, takže toto „jednání“ označujeme jako sebeprojev. Uchvácenost nebereme jako nějaký stav, který sebeprojev jaksi doprovází, nýbrž jako vnitřní možnost tohoto sebeprojevu (jako takového).“ [347–9] Následuje příklad – líčení pudového chování včely při sběru potravy a nalézání úlu; v podstatě jde o reinterpretaci tehdejších von Frischových pokusů – vylíčení se najde snad v každé dnešní učebnici etologie. V Heideggerově pojetí je včela uchvácena poletováním z květu na květ a sběrem pylu a nektaru. Ve své unesenosti nedbá včela na takové věci, jako rozpoznávání květu jakožto květu, medu jakožto medu či hladu jakožto hladu: „Tato posedlost je možná jen tehdy, když je založeno instinktivní směrování. Unesenost celým tím shonem vylučuje však současně možnost určení dostupnosti medu. Právě tato unesenost potravou zabraňuje živočichovi vůbec se potravou zabývat.“ [353] Když se včela nasytí, utlumí se také uchvácenost tímto „sběrným“ pudem a včela bude uchvácena pudem návratu k domovu. (Navozuje to představu klikání na různé ikony na počítači: jeden příkaz je nahrazen jiným, ale počítač je pořád něčím konkrétním zaměstnán, „unášen“, „uchvá­ cen“.) Nikdy se ze stavu uchvácenosti nedokáže vymknout, její sebeprojev je neustálým puzením, kdy je jeden vyprchávající pud okamžitě nahrazen jiným. Při návratu například jde jen o zaznamenávání orientačních bodů a azimutu vzhledem k Slunci, takže včelu snadno popleteme, když odsuneme úl stranou nebo když ji na pár hodin zavřeme do temného prostoru (znovu odkazujeme na běžné učebnice etologie, kde jsou tyto pokusy – dnes považovány za zakladatelské – dopodrobna popsány). Z tohoto pohledu není ani návrat k úlu ničím, co by se dalo srovnat s orientací člověka ve 91

Kámen – zvíře – člověk

stejné krajině (ponecháme stranou otázku, jak by se po takovém zacházení, jaké zakusila včela, orientoval člověk, popřípadě člověk městský). Včela se tedy neustále nachází ve stavu uchvácenosti, a ta je absencí [Genommenheit] jakéhokoli ponětí o něčem jako něčem, je posedlostí skrz naskrz. Včela je tedy vyloučena z přístupu ke jsoucnům ani není schopna vnímat jejich projevy – je jimi jaksi nereflektovaně unášena. „S čím se tady potýkáme, není pochopení, nýbrž projev chování, puzení. To proto, že živočichovi je možnost chápání něčeho ja­kož­to něčeho upřena, a sice ne pro tuto chvíli a toto místo, ale odebrána ve smyslu ‚vůbec nikdy neudělena‘. Tato možnost je živočichovi odňata, ale on přesto není jednoduše beze vztahu k jinému, nýbrž je tím jiným vtažen, uchvácen. Uchvácenost živočicha tedy současně znamená naprostou absenci jakéhokoli chápání něčeho jako něčeho; takto ochuzen je pak jakoby čímsi unášen. […] Uchvácenost živočicha vyjadřuje tedy způsob bytí, kdy mu není přístupná možnost vztahovat se k jinému; jinak řečeno, je připraven o možnost chovat se a vztahovat se vůči druhým jako k jiným, a především jako k jiným, jako k vyskytujícím se, jako k jsoucím. A právě proto, že zvířeti je nepřístupná tato možnost chápat to, k čemu se vztahuje, jako něco, může být zcela jednoduchým způsobem tím jiným na­ prosto uneseno.“ [358–60] Dosavadní líčení se, až na poněkud odlišné pojmosloví, příliš neodchyluje od behavioristické představy organismu jako naprogramovaného a pak světem unášeného automatu. Příliš nám ne­ pomůže ani následující shrnující pasáž. „Uchvácenost však nesmí být vykládána jako nějaká ztuhlá fi­ xace typu uhranutí; uchvácenost umožňuje a předznamenává jisté vlastní pole působnosti pro chování, tzn. čisté pudové přesmě­ rování pudovosti příslušným směrem. Tento pudový projev se samo­ zřejmě nevztahuje – a jako uchvácený se ani vztahovat nemůže – k vyskytujícím se věcem jako takovým. Přítomné jako takové znamená přítomné ve své přítomnosti, jako jsoucno. V uchvácenosti není pro chování zvířete jsoucno zjevné, není otevřené, ale právě proto také není uzavřené. Uchvácenost stojí mimo tyto možnosti. Nemůžeme říct, že zvířeti je jsoucí uzavřeno. Tak by to mohlo být 92

Kámen – zvíře – člověk

jen tehdy, kdyby existovala nějaká, jakkoli mizivá možnost je zpřístupnit (otevřít). Avšak uchvácenost staví zvíře bytostně mimo mož­ nost zpřístupnění či odepření jsoucna. Uchvácenost je podstatou živočišnosti, a to znamená, že živočich jako takový nestojí v možnosti otevřenosti jsoucna. Ani jeho tzv. okolí, ani ono samo nejsou jsoucnu otevřeny jako jsoucí. Protože zvíře na základě své uchvácenosti a na zákla­dě celku svých schopností je v moci mnohosti svých pudů, nemá z pod­staty možnost se vztáhnout ke jsoucímu, kterým je ono sa­mo, a ani ke jsoucnu jinému. Na základě tohoto zacyklení visí zvíře mezi sebou samým a okolím, aniž by jedno nebo druhé zakusilo jako jsoucí. […] Jak máme označovat to, k čemu se zvíře svým chováním vztahuje, když to není zjevné jako jsoucí? To už je otázka, skrze jejíž zodpovězení teprve dospějeme k charakteristice schopnosti, pudu a chování; ptáme se nejen po tom, k čemu je živočich vztažen a jak v tomto vztažení setrvává. Touto otázkou – která se téměř (z pozice zvířete) ptá po jiném, co mu není vlastní – se ptáme také po podstatě zabranosti zvířete do sebe, tj. po prapodstatě uchvácenosti.“ [361–2]

Ring Dospíváme k pojmu odbrzďujícího kruhu, ve kterém je živočich ve víru uchvácenosti unášen či posednut svými pudy a v rámci repertoáru (počet spouštěcích „ikon“ na obrazovce), který je mu k dispo­ zici, se nějak projevuje. Jediné, čeho mu není dopřáno, je prorazit bariéru a navázat vztah k jsoucnům, i když teoreticky by to mohlo jít. Dokonce ani neví, že mimo kruh cosi je, je uvězněn ve svém malém světě ringu. „Pudovost jakožto souvztažnost jednoho pudu s jiným pudem udržuje a pohání zvíře v jakémsi kruhu, ze kterého nemůže vyskočit a jen v rámci kterého je živočichovi vůbec něco otevřeno. A tak jako jistě je každé pudové chování vztaženo na…, tak jistě se také zvíře ve všem svém projevu nemůže vztahovat k něčemu jako takovému. Zvíře je obkrouženo kruhem vzájemně propojených instinktů.“ [363] 93

Kámen – zvíře – člověk

A na jiném místě je to vyřčeno explicitně: „Nemáme žádný ná­ znak, že by se zvíře vztahovalo ke jsoucnu jako takovému nebo že by se tak vztahovat i jen mohlo. Avšak se stejnou zřejmostí se živočich projevuje jako cosi, co se vztahuje k jinému, a to tak, že k ně­mu nějak přistupuje. […] Sebeprojev je charakterizován tím, že naprosto nepřipouští bytí jsoucího – ale též naprosto nepřipouští, v žádném modu, jeho ne-bytí. […] [Takže] nikdy, ale vskutku nikdy se v něm nemůže jsoucno odhalit jakožto jsoucno. Teprve s touto interpretaci narážíme na podstatu sebeprojevu a uchvácenosti.“ [368] Pokud čtenář dosud nebyl přesvědčen, že se zde místo o živých bytostech mluví o počítačích, ať čte tuto pasáž: „Obkrouženost zvířete nasměrovaností jeho pudů je sama o sobě otevřeností pro spouštějící faktor. Sebe-ohraničení není žádným za­ pou­zdřením, nýbrž otevírajícím se vymezením ringu, uvnitř kterého ten či onen spouštějící podnět může působit. Sebeprojev živočicha se nevztahuje nikdy – jak by se mohlo zdát – k přítomným věcem a je­jich souborům; sám sebe obkrouží spouštějícím kruhem, a v něm je předepsáno, co se může dotknout jeho chování jakožto podnět. Protože toto sebeohraničení k živočichovi patří, ponese si s sebou vždy i odblokující okruh z něj vycházející a nese ho s sebou po celý život. Přesněji řečeno, jeho život je zápolením o tento ring, v jehož okruhu může vystoupit nějaká rozmanitost odbrždění. Kaž­ dý živočich se obklopuje tímto odbrzďujícím ringem, ne nějak do­ datečně, aby pak v aréně prožíval svůj zvířecí život: ohraničení patří k nejvnitřnější struktuře živočicha, k jeho prapodstatě. […] V tomto sebeobkroužení spočívá otevřená zabranost do sebe, nikoli v tzv. ‚nitru‘ živočicha, nýbrž v kruhu nasměrovanosti sebeotevírajících se pudů. Každý živočich se omezuje takovým ob­krou­že­ ním. Nikoli snad dodatečně, jako by zpočátku žil a mohl žít zcela bez podobného obkroužení a teprve dodatečně by mu tento okruh přirostl. Naopak každá živá bytost, ať se nám jeví zdánlivě jednoduchou, je v každém okamžiku svého života ohraničena takovým okružím možného odbrždění. Ještě přesněji: život není nic jiného než zápolení zvířete s okruhem, do kterého je zabráno, aniž by přitom ve vlastním smyslu bylo samo u sebe.“ [370–4] […] „Živočich sice má přístup k…, a sice k něčemu skutečnému, ale toto skutečné vnímáme a očividně vlastníme jako jsoucno pouze my.“ [389] 94

Kámen – zvíře – člověk

Zde komentář ukončíme, i když výklad pokračuje skrze svár vlastnění a nevlastnění světa k nastínění možnosti nahlédnout, co je svět; účelem tohoto textu bylo získat představu o Heideggerově pohledu na živé.

Závěrem Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.

Známé Nerudovy verše bychom mohli vzít jako podobenství Hei­ deggerova pojetí živých bytostí, druhu, biosféry. Navždy uzavřeni ve svých bezčasových odbrzďujících kruzích mají i nemají svět, hemží se generace za generací v uchváceném tanci, ale svět za barié­ rami ringu jim zůstává navždy uzavřen: dokonce ani nejsou schop­ ni říct ono „my přijdem blíž“, protože nic mimo ring jim není přístupno, nevědí, že lze někam přijít. Jako kuřata ve velkochovech, která od vylíhnutí až do smrti znají jen čtyři stěny, žárovku, žrádlo a jiná kuřata (ale vlastně kdoví, zda netuší, že cosi schází). Pou­ ze a jedině lidský pobyt dosáhl toho, že svět má, že má přístup k jsoucnům; jak k tomu došlo, není předmětem zkoumání; historicita, evoluce se však nepředpokládá. My, jazykové bytosti, jsme vyděleni (vyvýšeni?) nad zbytek biosféry (kým?, jak?). Nepochybně jsme v čemsi jiní, ale uspokojí nás dnes toto dělení? Anebo ho zde máme jako ukázku, kudy cesta k jazykové metafoře života nevede? Pro jazykovou metaforu je důležitá metafora spoluputování kra­ jinou – narazíme na ni už zde a v propracovanější formě nám tento obraz podává Heidegger o 30 let později (viz stať Markoš & Ov­ čáčková). Týká se vždy lidského pobytu a jím vlastněného světa. Pracovně navrhuji rozšířit Heideggerovu škálu o jeden stupeň: 1. Teze o kameni bez světa by mohla zůstat, jak je. 95

Kámen – zvíře – člověk

2. Chudobu světem však nebudeme připisovat živým bytostem, nýbrž stvořeným (vyrobeným) programovatelným strojům typu po­ čítač nebo robot. Charakteristiky, které Heidegger chudobě světa přináší, padnou dobře právě na ně. Tím živé bytosti povýší do roviny: 3. Živá bytost svět buduje. Jde o výzvu, jak nahlížet na živé a na jeho evoluci – a zde se jazyková metafora, tj. představa živého jakožto analogie přirozené řeči, může dokonale uplatnit. Opět pla­ tí všechny charakteristiky pro tuto rovinu: spoluputování, budování světa atd. Možná až na přístup k jsoucnům, protože ten může být vyhrazen jen těm, kdo dokážou ze světa vystoupit. Jestliže však, jak jsme si řekli, živá bytost je zvláštním druhem jsoucna, které se­ be sama strukturuje, a jelikož bezesporu „bere na vědomí“ jiné živé bytosti, může v tomto bodě zákonitě vzniknout spor. Nemůžeme vědět, zda Marťan nebo netopýr mají přístup k jsoucnům, nebo nikoli. 4. Lidský pobyt je tvůrcem transcendentna a je do něho vykloněn. Z této pozice pak má přístup k jsoucnům ve světě a může se také věnovat tvorbě jsoucen, které součástí světa nejsou (matematika, logika). Může pak ve světě hledat izomorfii mezi takto vytvořenými jsoucny (modely) a jsoucny přirozenými. O to se pokouší věda. Může také vytvářet umělá jsoucna v tomto světě, například i světem chudé stroje spadající do kategorie (2). Náčrt je to jistě hrubý a napadnutelný z mnoha stran, přesto si myslím, že stojí za to jej promyslet do větší hloubky. Už jen proto, aby si technici uvědomili, že umělá inteligence a formální jazyky patří do jiné (tj. druhé) kategorie než život, a rovněž aby si někteří fenomenologové uvědomili, že živé bytosti nejsou bezduché automaty spadající do 2. kategorie. Poznámka na konec: Můj výběr citátů z rozsáhlého textu je jistě poznamenán účelovostí. Nelze než si přát, aby se podařilo zpřístupnit a v širším kruhu také studovat text celý.

96

Povaha řeči

Nad jedním Heideggerovým esejem Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

Domnívám se, že biolog má jistou výsadu v tom smyslu, že ob­jekty biologie se dotýkají dvou hranic: z jedné strany světa neživého, z druhé strany světa myšlení a jazyka, a že biologové samozřejmě působí podél obou těchto hranic. Nuže, objevy, jež byly učiněny přibližně v období posledních dvaceti let, přinesly některé dosti překvapivé výsledky: ukazují, že určitý počet fenoménů na úrovni buňky nebo organismu na úrovni ryze biologické má zcela nepochybně společné rysy s tím, co se děje na úrovni lidských společností a lidských řečí. F. Jacob in Jacob et al. 1969, 130 Slovo bylo totiž stejně efektivní jako věc. Pro systém středověkého „realismu“, učeneckého nebo lidového, to byly „veličiny“ stejného řádu. Modlitba působí jaksi automaticky proto, že je pronesena. Valdenští kacíři, útočící na církevní obřadnost, tvrdili, že svátosti by mohl vykonávat i pes, kdyby byl schopen pronést potřebná slova. […] Přísaha byla pokládána za nezrušitelnou, jestliže byla regulérně pronesena, ale pozbývala platnosti v případech, kdy se ten, kdo ji pronášel, přeřekl nebo spletl. Neméně svatě se věřilo na škodlivé působení klateb. A. Gurevič 1996, 430–431

Odkazy na jazykovou povahu života se současná biologie přímo hemží – a zcela automaticky je za řeč pokládán sled značek (písmen). 1 Ve světle takových názorů bylo proto pro nás osvěžením,

 AM: O tom blíže ve stati Markoš & Faltýnek – tam je poukázáno na zá­ sadní omyl tohoto přístupu. 97

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

když jsme se mohli zaobírat Heideggerovým textem, 2 který je s po­ dobnými tvrzeními neslučitelný a usvědčuje je z naprostého ne­ pochopení. Jestliže biologové vycházejí z představy, že písmena zakládají lineární texty a texty dávají vznik řeči a skrze ni tělním tvarům, 3 Heidegger prohlašuje: to řeč sama mluví, není teprve vý­ sledkem zapsaného sledu písmenek! Řeč není sled písmenek, řeč mluví nejlépe, když umlkne vřava. Poněkud to připomíná Bachelardův prostor zasněnosti (Bachelard 2010, viz též Daněk & Markoš 2005). Pokusíme se zde tedy zpřístupnit protipól k lingvistickému pojetí řeči, představenému v jiných statích tohoto sborníku. Původně jsme zde chtěli uveřejnit překlad v plném znění, bez ja­ kéhokoli komentáře; potíže s autorskými právy nás však přiměly vytvořit tuto stať, která má charakter průvodce s ukázkami. Možná je to tak i lépe: snad se nám podaří objasnit, proč vůbec o věci mluvíme a co to má společného se živými bytostmi jinými než člověk. Celý text, jak jsme se doslechli, vyjde v nejbližší době péčí jiného překladatele. 4 K překladu pár slov. Vycházíme z toho, že jde o veřejně proslovené přednášky, tj. ne o filosofický traktát. Z toho vyplývá, že slova a věty, které Heidegger použil, musely být srozumitelné německy mluvícímu (snad dokonce laickému?) publiku, a to i v případě novotvarů,  AM: Das Wesen der Sprache, ze sbírky Unterwegs zur Sprache, Stuttgart: Klett-Cotta 1959, 13. vyd. 2003, ISBN 3-608-91085-9, pp. 157–216). Před­ neseno ve Studium generale Freiburské univerzity (4. a 18. prosince 1957 a 7. února 1958). Při překladu jsme přihlíželi i k anglickým a francouzským mutacím: The nature of language. In: On the way to language, Harper San Francisco 1971, zde používáme vydání 1982, ISBN 0–06–063859–1, přel. Peter D. Hertz, pp 57–108; Le déploiement de la parole. In: Acheminement vers la parole. Gallimard 1976, dotisk 2006, ISBN 2–07–023955–1, přel. F. Fédier, pp. 141–202. Děkujeme Z. Neubauerovi a I. Chvatíkovi za četné připomínky i rady – pokud jsme se jich vždy nedrželi, jde to na náš vrub. Zvláštní dík J. Michálkovi za to, že nás do této krajiny navedl vstoupit, i za jeho pf 2006, ve kterém zpracoval několik klíčových seminářů, jež měl v předchozím roce.  AM: Blíže o této „lineární biologii“ viz Neubauer 2008.  AM: Celý náš překlad je k nahlédnutí na https://web.natur.cuni.cz/filosof/markos/ 98

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

které autor hojně zavádí. Kromě toho je vnímáme jako radostné poselství, a tomu by měl odpovídat styl – text by se neměl číst monotónním hlasem se smrtelně vážnou tváří, jak je zvykem na některých fenomenologických seminářích. Proto se budeme snažit vyhýbat úzce filosofickým termínům, ovšem ne zcela důsledně. Podobně jako to činí Heidegger, české novotvary zavádíme jen tam, kde budou dobře srozumitelné a stravitelné pro češtinu; většinou to ale nejde, tak jak to nejde ani u překladů do jazyků jiných. Na­ příklad anglické překlady většinou zavádějí mezinárodní slova tam, kde Heidegger má novotvary, a za 50 let se už v anglicky mluvícím světě ustavila – na základě těchto překladů – úctyhodná výkladová tradice: jistěže s nebezpečím, že takovým slovům pak každý „rozumí“ skrze konotace z běžného jazyka; uznáváme, že Heidegger měl své důvody, proč novotvary zavádět. Máme však za to, že lepší je rozumět takto než snad nerozumět vůbec – vždyť tento soubor textů není primárně určen lidem s fenomenologickou průpravou. Nejde přitom z naší strany o snahu text vulgarizovat nebo ho nějak „popularizovat“. O co nám jde, přiblíží už potíže s překladem samotného titulu Wesen der Sprache. „Sprache“ je jazyk i řeč (mluva); podobně jako v němčině se i v češtině oba významy prolínají. Takže jazyk, nebo řeč? Jiné překlady nám moc nepomohou: angl. language je patrně totéž co obojetné Sprache, francouzský překlad užívá parole, tj. mluva. Dubletu Sprache/sprechen se nabízí řeč či řečnit, ale to by nešlo; rovněž mluva/mluvit nejde, protože to by byly věci vyslovené a neladily by s Lauten der Stille, zněním ticha. U pře­kladu Heideggerovy eseje Die Sprache zvolil I. Chvatík název Řeč, a tak navazujeme na započatou tradici. Ještě obtížnější je překlad slovesného substantiva „Wesen“, jež lze překládat jako podstata, základ, jádro, též bytí, existence, charakter, povaha, přirozenost. 5 Pak je znám ještě filosofický překlad bytnost, za­ vedený v 19. století překladateli Tomáše Akvinského a oprášený ve dvacátém století fenomenology. Výraz se v běžné řeči nevžil a podle výše vyjevené zásady ho tedy většinou neužíváme. Anglický překlad The nature of language se drží významu podstata, přirozenost, povaha,  AM: Níže zmiňovaná Rádlova kapitola Podstata vědy zní v originále Das Wesen der Wissenschaft. 99

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

nátura : „Přirozenost řeči“ by byl překlad inspirovaný angličtinou. Ještě zajímavější je překlad francouzský – Le déploiement de la parole. Slovo déploiement lze překládat jako rozložení, vyložení, též (možná) vhodnější projev, projevení (se), vystavení (na odiv); sebeprojev(ování). Na základě všech těchto úvah se pracovně nabízejí tituly od filosofického Bytnost řeči k přirozenějšímu Přirozenost řeči až k odvázanějším, ale možná přiměřenějším Duch řeči, Sebeprojev řeči nebo konečně Zjevování řeči. Logika tohoto sborníku, kde se vedle sebe objevují dvě téměř současné stati od M. Heideggera a R. Jakobsona, sváděla ke hře a velela dát oběma statím stejný titul – po dlouhých úvahách a trápení volíme tudíž Povaha řeči coby nejpříhodnější ná­ zev pro obě díla.

První přednáška Autor nabízí posluchačstvu společnou pouť za zkušeností s řečí: „Zakoušet řeč pak znamená nechat se ovlivňovat, ovanout zvláštními nároky řeči samé, tím, že do ní vstoupíme a sžijeme se s ní. Jestliže platí, že lidské pobývání ve světě dlí vlastně v řeči – a to nezávisle na tom, zda si to uvědomujeme, nebo nikoli – potom se naše zkušenost s řečí dotkne nejniternějšího uspořádání tohoto našeho pobytu. My, bytosti řečové, se tak skrze zkušenost s řečí můžeme proměnit; někdo přes noc, jiný časem. Zkušenost s řečí, i když nás snad nezasáhne v plné síle, bude možná na lidi dneška působit natolik, aby si vůbec všimli svého vztahu k řeči a toto vědomí si podrželi.“ (159) Povšimněme si, ač to autor neříká přímo, že se pohybujeme v hermeneutickém kruhu: nedostali jsme žádnou, třeba i pracovní, definici řeči, ale už o ní mluvíme, snažíme se učinit s ní zkušenost, abychom se takto dozvěděli něco o její povaze, přirozenosti, podstatě: „Řečí mluvíme. Jak jinak se tedy můžeme přiblížit řeči nežli mluvením? A přesto zůstává náš vztah k řeči neurčitý, temný, takřka beze slov. Když o této prazvláštní situaci přemýšlíme, sotva můžeme zabránit tomu, že každý pokus vyjádřit se k problému zní 100

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

zpočátku cize a nesrozumitelně. Prospělo by nám proto, kdybychom si odvykli naslouchat vždy jen tomu, čemu už rozumíme. Doporučení se však netýká jen každého posluchače; ještě víc je určeno tomu, kdo se pokouší o řeči mluvit – zejména když jediným záměrem je poukázat na možnosti, které nám dovolí stát se vnímavými k řeči a našemu vztahu k ní.“ (160) Strategii je nutno vyjevit i otevřeně, a tak Heidegger připomíná, jako by se vymezoval vůči Jakobsonovi (viz následující stať), že nejde o žádné analytické pitvání jazyka: „Dobrat se zkušenosti s řečí však je něco jiného nežli získat o ní nějaké znalosti – takové, jaké nám poskytují neustále a v míře až nepřehledné jazykověda, lingvistika a filologie zkoumající různé jazyky a spolu s nimi také psychologie a filosofie jazyka. Vědecké i filosofické zkoumání jazyků dnes stále rozhodněji směřuje k ustavení čehosi, co bývá nazýváno ‚metajazykem‘. Filosofie, která se vydala cestou vystavění takové nadřeči, si podle toho důsledně říká metalingvistika. To zní jako metafyzika, a nejen zní, nýbrž i je: metafyzika probíhající technizace všech jazyků, aby sloužily jako jediný fungující celoplanetární informační nástroj. Metajazyk a sputnik, metalingvistika a raketová technika jsou vlastně totéž. […] Tím ovšem nechceme nikterak vzbuzovat dojem, že zde hodláme hanit vědecké a filosofické zkou­ mání jazyků a řeči. Tento výzkum má své vlastní oprávnění a ná­ leží mu veškerá vážnost: vždyť nám neustále – po svém – dodává užitečné poznatky.“ (160–161) Autor však dovozuje, že tudy se ke zkušenosti s řečí dobrat nelze – k tomu je třeba, aby „promluvila řeč sama“, a to jinak, než když mluvíme, či dokonce když mluvíme o ní; kdyby se při projednávání každodenních záležitostí nedržela sama řeč zpátky, nic bychom asi nevyřídili. „Kde se tedy dostává ke slovu řeč sama, jakožto řeč? Bývá to kupodivu v těch chvílích, kdy pro to, co nás potkává, strhává k sobě, tísní, přivádí v nadšení nebo pobízí, nenacházíme správné slovo. […] Chceme-li však vyslovit cosi ještě nikdy nevysloveného, všechno záleží na tom, zda nám řeč daruje příhodné slovo, nebo je naopak odepře. V takové situaci se ocitá i básník. Může se dopracovat k bodu, kde musí nechat promluvit svou zkušenost s řečí. A učiní tak po svém – básnicky. Tím se dostáváme k ústřednímu tématu všech tří přednášek – písňovou formou psané 101

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

pozdní básni Stefana Georga Das Wort/Slovo (1919), jež byla po­ zději zahrnuta do sbírky Nová říše.“ (161–2) Tato krátká báseň jako celek i svými jednotlivými motivy svazuje všechny tři přednášky a dovoluje Heideggerovi osvětlit různé cesty, které vedou k promýšlené zkušenosti (denkende Erfahrung ) s řečí. Budeme zde používat pracovní překlad F. Cvrčkové (vpravo od originálu), protože básnické překlady zcela pochopitelně neres­ pektují ty nuance německého textu, které Heidegger potřebuje ke své analýze. 6 Wunder von ferne oder traum Bracht ich an meines landes saum

Z dálky či ze snu zázrak nes‘ Jsem na své rodné země mez

Und harrte bis die graue norn Den namen fand in ihrem born –

Sudička šedá v zřídle svém Kéž jméno pro něj nalezne

Drauf konnt ichs greifen dicht und stark Nun blüht und glänzt es durch die mark…

Bych za to jméno mohl vzít

Einst langt ich an nach guter fahrt mit einem kleinod reich und zart.

Jednou však domů přišel jsem S převzácným, křehkým klenotem

Sie suchte lang und gab mir kund: „So schläft her nichts an tiefen grund“

Snaží se vědma dlouho a velice: „Nespí však jméno to v hlubinách studnice.“

Worauf es meiner hand entrann Und nie mein land den schatz gewann…

I unikl mi poklad ten A kraj můj zůstal ochuzen...

So lernt ich traurig den verzicht: Kein ding sei wo das wort gebricht.

Tak smuten poznal jsem zříkání tíž: Kde chybí slovo, ni věc nebudiž.

A dát mu krajem zazářit…

 AM: Abychom čtenáře neochudili, najde na konci této kapitoly ještě dva překlady básnické. 102

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

Ještě jednu, „nedokonavou“ interpretaci německé předlohy na­ bízí Z. Neubauer – vyhovuje meritu věci ještě lépe, ale přebásnit se to jaksi nepodařilo: hrdina často nosíval, vytrvale přinášel a po­ kládal na práh domoviny různé poklady z dálav, načež vytrvale a trpělivě vyčkával, až vědma pro ně nalezne jméno. Doposud vždy dokázala vyhovět jeho žádosti – až teprve tentokrát… Zde vystupuje ústřední motiv: co nemá jméno, není a ani nemá nárok být. Až řeč sama rozhodne, zda vpustí věc do světa. Klíčovým tudíž bude poslední řádek, který v našem pracovním překladu zní „Kde chybí slovo, ni věc nebudiž“. Ukažme si ještě, jak vypadá klíčo­vé závěrečné dvojverší v anglickém a francouzském překladu, aby­chom viděli, jak s různou silou zaznívá v různých uměleckých překladech ono poselství, že věc nemá nárok být, jestliže nezískala jméno. So I renounced and sadly see:

Ainsi appris je, triste, le résignement: Aucune chose ne soit, là où le mot faillit.

Where word breaks off no thing may be

Dejme opět slovo Heideggerovi: „Obsah řádku by se dal přeformulovat takto: ‚Tam, kde schází slovo, není žádná věc.‘ Kde něco chybí, tam nastala bezpochyby chyba. Pociťujeme-li u něčeho újmu, znamená to, že se něčeho nedostává; jinými slovy, schází to. Žádná věc není tam, kde chybí slovo: právě to slovo, které ji pojmenovává. A co se míní slovem ‚pojmenovat‘? Můžeme odpovědět: něco pojmenujeme tak, že mu udělíme jméno. Co potom je jméno? Ja­ kési označení, které opatří ono cosi zvukovým či písemným znakem, šifrou. Ale co je ten znak? Je to snad nějaký signál? Či snad znamení? Značka? Či snad pokyn? Anebo všechno to a ještě cosi navíc? K porozumění a užívání znaků jsme se začali vztahovat velmi nedbale a počtářsky. Je tedy jméno či slovo znakem? Vše záleží na tom, co budeme rozumět pod slovy ‚znak‘ a ‚jméno‘. Všimněte si už u těch­ to ně­kolika příkladů, jaký proud nás začne strhávat, když se ke slovu dostane samo slovo jakožto slovo, sama řeč jakožto řeč. Že také naše báseň svým názvem ‚Slovo‘ míní jméno, prozrazuje 103

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

její druhá sloka: Sudička šedá v zřídle svém / Kéž jméno pro něj na­lezne.“ (163) Co však je jméno, ptá se autor, jestliže nám nepůjde jen o pouhé označení, nálepku, kód? Jistěže jsou slova „jméno“ a „slovo“ myšlena jinak a hlouběji. A tím se dostáváme ke druhému ústřednímu tématu přednášek: „Copak se v nějaké básni též ještě myslí? Ale jistěže, v básni této úrovně se myslí, aniž by byla účastna věda či filosofie.“ (164) Sledujme tedy, jak se v Heideggerově podání do­ stávají myšlení a básnění do těsného sousedství. Zatím se ale vrať­ me ke vztahu slovo–věc, jak je vysloven v posledním řádku básně: „Teprve slovo sjedná věci bytí. Avšak jak si může pouhé slovo trouf­ nout přivádět něco k bytí? Bývá to přece obráceně – viz například případ sputniku. Tato věc – když už se vyskytuje – je přece nezávislá na pojmenování, které ostatně získala až dodatečně. Ale možná se to s věcmi jako rakety, atomové bomby, reaktory apod. má jinak než s těmi, které jmenuje básník v první sloce první triády: ‚Z dál­ky či ze snu zázrak nes‘ / Jsem na své rodné země mez.“ (164) Skladiště svět Zde se autor dotýká tématu do větší hloubky rozvedeného ve dvou přednáškách, které vyšly česky pod názvem Věda, technika a zamyšlení (2004) – dotýká se rozdílu věcí přirozených a pojmenovaných a našich výtvorů vymezených vědou a technikou, sjednaných a po­ jmenovaných definitoricky. 7 Objevuje se zde pojem Gestell, který byl z překladatelské nouze ponechán i v českém překladu (v anglickém překladu enframing, tj. zarámování, vymezení; nabízí se no­ vější české „zadrátování“). Jde o „způsob, jímž se vše skutečné odkrývá jako použitelný stav“ (Heidegger 2004, 23), nastavení světa vyvolané jistým druhem lidského přístupu k němu. Modus gestell tedy je vyvolán lidskou aktivitou „tak, aby vše skutečné odkrýval na způsob zjednatelného stavu použitelných zásob“. Svět se stává  AM: Obě tyto přednášky byly prosloveny v r. 1953, tj. 4 roky před Povahou řeči. V Povaze řeči na ně autor explicitně neodkazuje, ve Druhé přednášce však charakterizuje vědu a její metodu v podobném duchu. 104

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

souhrnem dobře rozlišitelných a měřitelných položek vystavených „všem na očích“, před horizontem. 8 Stává se jakousi bublinou, ve které je vše „jasné“, s ostrými okraji. Posléze už nepotřebujeme ani položky, stačí nám seznamy v databázi. Jaká je výhoda tohoto modu pojímání světa? V tom, že „veškeré odkrývání má charakter spravování a zajišťování použitelného stavu“ (27). Provádíme in­ venturu skladiště, ve kterém se člověk sám stává skladištní po­ ložkou – a tu a tam v něm objevíme i věci předtím nevídané nebo dávno zapomenuté; vždy však takové, které už byly a po celou dobu se ve skladišti nacházely (v monotónním všudestejném prostoru odvozeném od klasické geometrie) – jen je odhalit a připsat do seznamu manipulovatelných zásob. Úspěch i nebezpečí soudobé techniky a vědotechniky vidí Heidegger v tom, že jsou pevně a vý­ lučně usazeny v modu gestell, vymáhavého způsobu odkrývání světa: „Proto, že fyzika, a to již jako čistá teorie, stanovuje přírodu tak, aby se představila jako předem spočitatelná souvislost sil, nastražuje přírodě experimenty, kterými klade své otázky, aby se do­zvěděla, zda a jak se takto stanovená příroda ohlásí.“ (21) V konečném dů­ sledku se takto studovaný svět bude ohlašovat jako „naštelovaný“ světostroj, jehož běh je určený výlučně kauzalitou; ještě přesněji z původní čtveřice kauzálních příčin jen příčinou jedinou, účinnou (causa efficiens). Celé to je nadstavbou na přesvědčení, že „svět je jednotný celek, jenž má svůj řád, […] že svět je dílo Boží, tedy dílo naprosto dokonalé, v němž vše má své místo, v němž vše se děje podle předem promyšleného řádu“ (Vopěnka 1991, 31). Jen tehdy se může ustavit víra v to, co Vopěnka nazývá pseudoprincip odrazu (tamtéž 28ff): předpoklad, že poznaná část světa odráží i vlastnosti světa dosud neprobádaného. Nic nás už nemů­že překvapit, žádné tajemství neočekáváme – a co je důležité, nemůže se objevit ani nic nového, co doposud ve skladišti nebylo. Vopěnka takový přístup ke světu  AM: V biologii viz např. snahu popsat individuální vývoj pomocí síťových grafů (např. Carroll 2010) připomínajících zapojení (zde zadrátování doslova) elektronických přístrojů, např. rádií. Vše o rádiu lze z takového grafu vyčíst, další informace už nejsou třeba (pochopitelně za předpokladu, že graf čte odborník – a právě v tomto předpokladu vězí čertovo kopýtko všech podobných metafor). 105

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

nazývá barbarským (s. 327): „Šikovný barbar je schopen k nejrůznějším účelům velmi úspěšně skládat (sešikovat) služby, jimiž si různé jevy vykládá. Nestačí se však divit, když se stane, že ten, kdo si předsevzal odpoutat nějaký jev od jeho ustáleného pohlcujícího výkladu, […] najednou objeví nějaký úplně nový výklad tohoto jevu, […] na nějž by ani ten nejšikovnější barbar nikdy nepřišel. Tisíce takových zkušeností však nepřesvědčují zatvrzelé barbary, že úplně nové využití nějakého jevu můžeme nalézt většinou tehdy, když žádné jeho využití nehledáme.“ Teď ovšem pozor. V tomto zvláštním světě se objekty stávají jakýmisi „věšáky“, na něž se redukovaly jevy a věci toho kterého světa: „Vyprázdněné věšáky […] mi ovšem umožňují vykládat do značné míry až svévolně kterýkoliv svět jako společenství objektů. Stačí totiž vhodné jevy tohoto světa na tyto věšáky zavěsit a od tohoto okamžiku na ně pohlížet jako na objekty, tj. jako na obyvatele tohoto světa.“ (Vopěnka 2001, 23) Co se nedá pověsit na vě­ šák, není, spousta věcí se na něj však „naštelovat“ podaří. Věšák–objekt, který má jednoznačně přidělené jméno. Jednou provždy, vždyť jde o realitu objektivní. V editoriálu (s. 18) jsme citovali, jak Blumenberg (1981) líčí počátky tohoto étosu s počína­ jící vědou: že Francis Bacon podle něj vidí roli filosofie v pořizová­ ní zápisů „podle diktátu světa“. K pochopení světa se dobereme tím, že budeme zapisovat – slova. Slova příslušná Vopěnkovým objektům, která jsme buď ještě neobjevili, nebo od dob Adamových poztráceli: důležité však je, že existují. Úkolem tedy je znovu je nalézt, nikoli vytvořit, nikoli participovat na evoluci přírody, ale ne­ chat si diktovat, jak to doopravdy je. Ani to však ještě nestačí, možná se nediktují žádná slova, nýbrž pouhý sled značek (písmen)! Blumenberg (s. 28) cituje Rabbiho Jehudu z Babylonského talmudu, jak promlouvá k žákovi: „Synu, přistupuj ke své práci pečlivě, protože jde o dílo Boží; stačí vynechat nebo přidat jediné písmeno a zničíš celý svět.“ Blumenberg k tomu poznamenává: „Uspořádání světa je vyjádřeno jako jeho vztah k jediné knize: vlastně na ní celá jeho existence závisí. Na jejím základě a kvůli ní svět je a své opodstatnění svět ztratí, nebude-li plnit svou funkci; a tou funkcí není nic jiného než knihu stře­ žit a uchovávat v nepoškozeném stavu. Ba co víc: od doby, kdy se 106

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

při zničení prvního Chrámu ztratil původní dokument, nutno takto střežit a uchovávat každý jeden exemplář.“ Biologa maně napadne podobná rétorika Sobeckého genu (Dawkins 2003) – však také proto všechny tyto analogie vyhledáváme. Toto vše – věšáky, diktáty, dodržování správného pořadí písmen – je zacházení se světem v modu gestell, a právě toto Heideg­ ger na mysli nemá, když hledá jméno pro věc. Hledá je totiž pro věc, nikoli pro objekt. Srovnejme s tímto náhledem Neubauerovým (2001, 171), který nám přiblíží opačnou perspektivu, blízkou té Heideggerově: „Požadavek pojmového myšlení – jeho přesnosti, definovatelnosti, jednoznačnosti, nezávislosti na kontextu, situaci a souvislostech – považujeme za natolik samozřejmý, že jsme ztratili cit pro hloubku a tajemství slov. Objevíme-li pravdu, pak to pro nás znamená, že ji zcela odkryjeme a odhalíme, přivedeme k naprosté zjevnosti, každému ji zpřístupníme: vykážeme ji, do­ kážeme, popíšeme způsob (postup, metodu), jak jsme k ní došli. A cítíme se dotčeni, jestliže s námi někdo náš objev nesdílí, jestliže neuzná jeho platnost – rozumí se obecnou. To, že námi objevená pravda zůstávala dosud skryta, připisujeme naší neznalosti, nevědomosti, omezenosti. Cizí a absurdní je pro nás představa, že neznámou nám byla proto, že je neslučitelná s jinými pravdami… Ne­ chápeme, že nikoli my jsme ji našli, objevili, nýbrž že ona se zjevila nám, zachovávajíc si svou hloubku a nezbadatelnost. A chceme-li ji přijmout, musíme jiné pravdy opustit.“ Nám představa modu gestell nahrává ve dvou směrech. Za prvé, právě v tomto modu se vyskytují formální jazyky a kalkulus (viz stať Markoš & Faltýnek). Za druhé – a to už se osmělujeme nad rámec toho, co říká Heidegger – patří dle našeho názoru do modu gestell také ono nastavení živočicha v pudu a uchvácenosti, v uzavřené bublině jeho ustaveného umweltu, ze které nevede žádná cesta ven (viz předchozí ukázka Heideggerova textu). Skrze gestell si tak do­konce i my, kdo máme přístup ke světu, budujeme bublinu umweltu, do které se pak pohodlně stáhneme, protože tam lze dlít v bezpečí předvídatelné existence a důvěrně známých, předem daných a ve škole naučitelných vztahů. Dobrovolně na sebe uvalujeme chudobu světem. Přirozené věci (tj. nikoli pouhé položky) se však z modu gestell vymykají, tak jako se z něho vymykají živé bytosti – právě toto 107

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

konstatování nás vede k odvaze mluvit o jazykové (řečové) metafoře života. Jaká tedy je alternativa k modu gestell? Je to modus poiesis, neustále prodlévající, poskytování výskytu (hervorbringen) a poskytování možností k výskytu. Je to oblast odkrývání, vytváření a udržo­ vání pravdy. (Ponouká se zde srovnání se sémiotickým procesem u C. S. Peirce se spěním ke zvyku [habit], s péčí o něj a jeho evolucí; zde však nepůjdeme touto cestou, částečně viz Deelyho stať). Zde nic není na světě vymáháno, svět je spoluvytvářen aktivním a rozumějícím přístupem (viz metafora Krajiny ve Třetí přednášce níže). Věc se tetelí v mlze významů, kontextů a historické symboliky, zatímco objekt, ba i výrobek, nemá jiný kontext než své označení v rámci gestellovského zarámování a režimu. 9 V modu poiesis nacházíme přirozenou řeč a také život. V obou případech něco, co se zrodilo v historickém spolubytí (Mitsein) konečných bytostí, které se už rodí do světa budovaného ostatními. 10 Zde se mohou otevírat nové prostory a objevovat nové věci (tj. nikoli už předem existující položky trpělivě a nehnutě trčící ve skladištích gestellovského světa). Zde také věci dostávají svá jména a tato jména vstupují do hry vzájemných vztahů, metafor a proměn, které v posledku mohou vést i k proměnám pojmenované věci samé. Ještě jeden příklad: U. Eco říká (např. 1997), že dokonalé bytosti, jakými jsou andělé, nikdy neporozumí metafoře. Jako dokonalí se pohybují ve formálním a provždy daném gestell–modu formálního jazyka, logiky a kalkulu. Vyhmatávání významů a požitku z jejich hry jsou schopny jen bytosti tělesné, historicky založené a konečné, které mají přístup k věcem tohoto světa. Pokusem o an­dělský gestell je v tomto případě kolektivní cvičení typu spartakiáda či sokolský slet, v režimu poiesis to bude tanec nebo třeba hokej. (Povšimněme si, nejde o slavné anything goes, vždy jde o tvořivost v rámci jistých, sjednaných a sjednatelných mantinelů.) Vraťme se však opět k První přednášce Povahy řeči.  AM: Více o vztahu věc–výrobek viz Heideggerovo pojednání Věc (1993). 10 AM: V tomto směru je inspirujícím vhledem ze strany vědy koncept biosfér sjednávajících (arci ne vymáhajících) stav světa v nejbližším příštím (Kauffman 2004). 108

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

Myšlení a básnění Heidegger využije k probádání hájemství řeči srovnávání dvou „me­ tod“ – básnění a myšlení, aby nám ukázal, jak blízko k sobě tyto dva režimy řeči mají: „Nasloucháme přednášené básni – uslyšeli jsme ji však? To sotva. Vždyť jsme z ní – mimochodem dost nešetrným způsobem – zatím vytrhli jen poslední verš, a i ten jsme si hned vzápětí přepsali do prozaického výroku ‚Není žádná věc tam, kde schází slovo‘. Mohli bychom to přepsat i takto: ‚Cosi jest jen tehdy, jestliže náležité a příslušné slovo toto cosi pojmenuje jakožto jsoucí, a tím toto patřičné jsoucno jako takové zakládá.‘ Znamená to tedy, že bytí se dává jen tam, kde promlouvá příhodné slovo? Odkud bere slovo tuto svou způsobilost? Básník nám o tom neříká nic. Avšak závěrečné verše skrývají i výrok: ‚Bytí čehokoli, co jest, přebývá ve slově.‘ Pročež platí: ‚Řeč je domovem bytí.‘ Z básně bychom takto vypreparovali báječné potvrzení jednoho z našich dávnějších výroků o myšlení – avšak ve skutečnosti bychom to všechno jen zašmodrchali. Báseň bychom snížili na pouhý doklad správnosti myšlení, myšlení samo bychom brali na lehkou váhu a současně bychom zapomněli na to, o co nám jde, totiž na zkušenost s řečí.“ (165–6) Autor se proto vrací k závěrečnému dvouverší a upozorňuje na přítomnost – dvojtečky. „Očekávali bychom proto, že co následuje, je po gramatické stránce přímou řečí – ‚Smuten uznávám: kde chybí slovo, není ani věc.‘ Stefan George však místo ‚není‘ říká ‚nebuď‘.“ Nabízí se tedy interpretace ve smyslu „nechť je“ jako v matematických formulacích (bod V nechť je vrcholem trojúhelníku). „Jak se to však má s posledním veršem Georgovy básně? Zde nejde o teoretický výklad nějakého jevu, nýbrž o zříkání se: ‚Tak smuten poznal jsem zříkání tíž: Kde chybí slovo, ni věc nebudiž.‘ Prozrazuje snad to, co následuje po dvojtečce, obsah onoho zřeknutí? Rezignuje snad básník a konstatuje, že nemá být žádná věc tam, kde se nedostává slov? Právě opak je pravdou. Poučen zřeknutím je to on sám, kdo připouští, že kde se nedostává slova, žádná věc být nemusí. […] Je třeba zaslechnout, jak se v posledním verši básně usebírá zkušenost básníka se slovem a zároveň s řečí; a musíme také mít na paměti, že záchvěv básnického vyjádření 109

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

nesmí mít podobu jednoznačné výpovědi – to by vedlo k její de­ strukci.“ (167) Ani zde však rozbor nekončí, je zde ještě další možnost jakéhosi imperativu: „ ‚Nepřipusť nadále žádnou věc jakožto jsoucí, pokud se pro ni nedostává slov.‘ Pokud je ‚sei‘ pochopeno jako příkaz, básník se na základě tohoto poznání zřekne svého dřívějšího mínění, totiž že cosi má být, i když pro ně ještě schází slovo. […] Básník se tedy naučil zříkání – učinil zkušenost. S čím vlastně? S věcí a s jejím vztahem ke světu. Nadpis básně však zní prostě ‚Slovo‘. Svou zku­ šenost učinil básník se slovem, do té míry, do jaké slovo samo usta­ vuje vztah k nějaké věci. Přesněji řečeno zakusil, že teprve slovo dovoluje věci jakožto věci, aby se objevila, a tak se zpřítomnila. Slovo se vemlouvá básníkovi jako cosi, co udržuje a obsahuje věc v jejím bytí. Setkává se s vládou a důstojností slova, o jaké se mu předtím ani nezdálo. Slovo ovšem současně představuje jakousi hodnotu, která je básníkovi jakožto básníkovi nadělena a svěře­ na velice neobvyklým způsobem. Básník zakouší své básnictví ve smyslu povolání ke slovu jakožto prameni bytí. Zříkání, kterému se naučil, je zříkáním naplněným, kterému je přisouzeno to, co zůstávalo dlouho skryté a vlastně už předem přislíbené. Tím, že je básník schopen zkušenosti odpírání, dostane se mu i zkušenosti se svrchovanou vládou slova. Zaslechne prastarou zvěst o tom, čím se má básnická řeč zabývat, co je jí neustále slibováno, a přesto odpíráno.“ (168–169) Odpoutáváme se tedy od „barbarských“ přístupů k navěky se­ štelovanému světu – a v té chvíli začne v textu rezonovat motiv Krajiny, kterou putujeme dle jejích dispozic a přes niž si současně klestíme cestu dle dispozic našich. „Zakoušení nutno chápat ve smyslu eundo assequi: dosahuje něčeho cestou, putováním. Čeho tedy dosáhne náš básník? Jistěže ne pouhé znalosti. Dobírá se vztahu slova k věci. Tento vztah však není místem setkání věci na jedné straně a slova na straně druhé. Slovo samo je tím vztahem, který v té chvíli zadržuje v sobě věc tak, že ta věc ‚je‘. Avšak z těchto výpovědí, jakkoli poukazují do takových dálav, vytěžíme jen souhrn básníkovy zkušenosti se slovem – místo abychom k sobě připustili zkušenost samu. Jak tedy došlo ke zkušenosti? Odpověď naznačuje 110

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

slovíčko, jemuž jsme u poslední sloky jako jedinému dosud nevěnovali pozornost: ‚Tak smuten po­znal jsem zříkání tíž: Kde chybí slovo, ni věc nebudiž.‘ ‚Tak jsem poznal…‘ Jak tedy?“ (169–170) Odpovědí je samozřejmě: tak, jak je vylíčeno v předchozích šesti slokách. Nejprve počáteční vztah básníka k řeči, než učinil onu zkušenost, posléze sama zkušenost proměny, opět přirovnaná k putování: „Jeho zkušenost je putováním po cestě, která vede kra­ jinou. Do této krajiny patří jak země básníkova, tak sídlo šedivé sudičky, staré bohyně osudu. Sídlí na okraji, na hranici básníkovy domoviny, je ‚znamením‘ přítomnosti hranice. Sudička tam střeží svůj pramen, zřídlo, na jehož hlubokém dně hledá jména, aby jim odtud nechala vyvstat. Slovo, řeč, patří do hájemství této tajuplné krajiny, kde básníkovo slovo sousedí s tvůrčím pramenem řeči. […] Básník, utvrzený úspěchem svých básní, až doposud zastával mí­ nění, že básnění, zázraky a sny jsou zde už ze sebe a pro sebe, dobře založené v bytí; je zapotřebí pouze umění nalézt vhodné slovo, které by je popsalo a vylíčilo. Zpočátku a dlouho se zdálo, jako by slova byla jakýmisi dovednostmi, které něco již jsoucího (či za bytí považovaného) uchopí, zhmotní, vyjádří, a tak mu napomohou ke kráse.“ (171–2) Tedy jméno jako jakési „držadlo“, za které lze onen klenot řádně uchopit (chopit se ho); oním slovem je podržen, aby mohl (následující sloka) kvést a zářit nad krajem; jméno jako schrána, která cosi pojme a podrží pohromadě. Zahrnuje vše, co patří k věci, a tudíž je příslušným slovem jmenovitě zváno (přivoláváno). Srovnejme s vo­pěnkovskými věšáky výše, k těm také patří označení, ale toto označení je jednoznačné a ostré (např. foton, hmotný bod, příp. i nějaká formule) a nic víc. Věc však (nikoli objekt) není nikdy vy­ hraněna takto ostře. Slovo pro ni je znakem, nikoli kódem, a jako takové s sebou nese všechny konotace místní, časové, slovníkové, nářečné, a také kouzlo chvíle – například když se stane součástí dvojznačnosti či vtipu (více viz o metafoře v předchozím příspěvku Z. Neubauera). „Přidělování“ jména se tím pádem zdařit nemusí: jestliže bohyně nevyvolá vhodné slovo z hlubin, klenot vypadává z ru­ ky a ne­stane se nikdy vlastnictvím země, světa. Hlubiny, to jsou všechny výše zmíněné konotace – jistěže se tím nemyslí, že vědma 111

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

hledala v nějakém slovníku! Patřit k věci znamená vztáhnout se k ní způsobem, který rezonuje s tvorbou (poiesis) bytostí, s nimiž sdílíme svět. (Toto už je ovšem naše posunutí Heideggera: on je přísně an­tropocentrický, či spíše „pobyto-centrický“.) Patření k věci zahrnuje mj. myšlení i básnění. „Zůstává otevřenou otázkou, zda se i nám podaří vhodným způsobem vstoupit do básníkovy zkušenosti s řečí. Nebezpečí spo­ čívá v tom, že se budeme promýšlením básně příliš namáhat, příliš se do textu vžijeme a přitom nám samo básnické sdělení unikne. Ještě větší, i když dnes nerado přiznávané, je nebezpečí, že myslíme až příliš málo. Vzpíráme se pak představě, že vlastní zkušenost s ře­ čí může být jen zkušeností promýšlenou: zejména vrcholné bás­ nění neustále vibruje v hájemství myšlení. Proč tedy tento odkaz na promýšlenou zkušenost s řečí, když jde v první řadě o zkušenost básnickou? To proto, že myšlení vede své kroky opět do blízkosti básnění. Je proto dobré myslet pospolu věci pobývající v sousedství. Básnění a myšlení se navzájem potřebují, pokud jde o krajnosti, avšak svým způsobem i kvůli tomu, co je spojuje. Podle toho, v jaké krajině se toto sousedství odvíjí, se budou myšlení a básnění chovat sice různě, avšak tak, že se nakonec setkají. Jestliže je však někdo v zajetí staletími živeného předsudku, že myšlení má být věcí rozumu (ratio), tj. kalkulu v nejširším smyslu slova, nedůvěřuje řečem o tom, že myšlení má k básnění tak blízko. Myšlení však vůbec není prostředkem poznávání. Myšlení spíše vyrývá brázdu na poli bytí.“ (173) Povaha? Řeči? Po tomto rozboru se Heidegger vrací na samý počátek a ptá se po opodstatněnosti samotného titulu, vždyť nepoučenému by mohl sugerovat domněnku, že chceme na řeči vymoci (v modu gestell ) jakousi definici, jednou a provždy platnou: „ ‚Povaha řeči‘ zní vzhle­ dem k obsahu spíše jako troufalost, […] zapadá mezi běžné obraty, jakými se ptáme po povaze umění, svobody, techniky, pravdy, náboženství atd. Takové přemíry povah, podstat či přirozeností bu­ deme mít záhy plné zuby, a sice z důvodů, které sotva dostatečně 112

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

nahlédneme. Jak by to však vypadalo, kdybychom troufalost a otře­ panost názvu odstranili jednoduchou operací? Opatřeme název otazníkem, který jím skrznaskrz prosákne – a název nám začne znít jinak: ‚Povaha? – Řeči?‘ Takto není zpochybněna pouze řeč, ale současně sám význam slova povaha. Ba víc: je zpochybněno, zda řeč a povaha vůbec k sobě patří. Povaha? – Řeči? Přidaným otazníkem se stane veškerá troufalost a obehranost bezpředmětnou. Avšak jedna otázka hned přivolává další. Zpočátku se vynořují tyto dvě: Jak se máme tázat řeči, když sám náš vztah k ní je jaksi zmate­ ný, v každém případě nejistý? Jak se máme tázat po povaze, může-li se stát sporným sám obsah slova povaha? (175) […] K čemu se dopracujeme, když věc dostatečně promyslíme? K tomu, že tázání není gestem myšlení, nýbrž snahou zaslechnout to, co teprve přijde s otázkou. Ne náhodou je otázka odpradávna rozhodujícím hybatelem našeho myšlení. Myšlení je tím víc myslícím, čím radikálněji si počíná, tj. do jaké míry začíná u radixu, kořenu všeho toho, co jest. Otázka je pro myšlení provždy hledáním prvních i po­ sledních důvodů. Proč je tomu tak? Protože něco je, a je něčím; protože povaha přirozenosti se odedávna pokládala za základ. Je-li veškerá přirozenost podstatou, bude hledání přirozenosti zdůvod­ ňováním a prozkoumáváním této podstaty. Myšlení, které takto rozvrženou existenci promýšlí, je ve svém základě tázáním. […] Nadpis ‚Povaha řeči‘ nyní dokonce ztrácí postavení názvu. To, o čem vypovídá, je náznak promýšlené zkušenosti, před jejíž možnost se snažíme dostat: Povaha řeči – Řeč povahy. Pokud tato věta (jde-li vůbec o nějakou větu) není pouhou afek­ tovaností, prázdným slovním obratem, může vyvstat možnost, že v pravý čas budeme moci místo obratu ‚Řeč povahy‘ dosadit jak pro ‚řeč‘, tak i ‚povahu‘ nějaké jiné slovo. Celek, který nás nyní oslovuje: ‚Povaha řeči: Řeč povahy‘ není ani názvem, a už vůbec ne odpovědí na nějakou otázku. Stává se nám vodítkem, které nás může doprovázet na cestě, na niž nás přivedla zaslechnutá básnická zkušenost. Vstoupili jsme s ní v rozhovor a dobrali se toho, že  závěrečný verš ‚Kde chybí slovo, ni věc nebudiž.‘ poukazuje na vztah slova a věci tak, že slovo samo je tímto vztahem, pokud ja­koukoli věc vnáší do bytí a uchovává ji v něm. Bez takto zadržu­ jící­ho slova se věci, celý ‚svět‘ včetně ‚Já‘, propadají do temnoty; 113

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

ztrácí se to, co je potkává jakožto úžas či sen a co je nese na země mez, k prameni jmen.“ (177–178)

Druhá přednáška V této přednášce půjde o cestu, o putování, které vede ke zkušenosti s řečí. Jelikož v obecenstvu sedí vědci, zahajuje Heidegger charakteristikou cesty vědecké, aby ji potom porovnal s tou básnickou. Důležitý je rozdíl mezi myšlením a vědeckými postupy; vě­ decká metoda zde vystupuje jako vymáhání v modu gestell (i když to slovo nepadne). Druhý moment, kterého si nutno povšimnout, je Heideggerovo vymezení myšlení – to se v žádném případě v mo­ du gestell nepohybuje a pohybovat nemůže. Připomínáme tuto sku­ tečnost proto, že velice často se, zejména ve filosofických přednáškách, mimo jakýkoli pro laika srozumitelný kontext objevuje Heideggerův výrok „Věda nemyslí“. 11 Zcela pochopitelně jej přítomní vědci berou jako provokaci, a také to obvykle bývá jako provokace myšleno. Přeformulujme si výrok do benignější podoby s vyšší výpovědní hodnotou: Myšlení vědy se pohybuje v modu gestell, protože tak jí to předepisuje metoda; věda tedy dospívá ke svým poznatkům jinou cestou než tou, kterou jako myšlení mys­ lí Heidegger. „Cesta k vědění, kterou vyznávají vědy, se jmenuje metoda. Metoda, obzvlášť v novověké vědě, však není pouhým nástrojem ve službách vědy; naopak to ona vzala vědy do svých služeb. […] Nejenže ve vědě je téma zkoumání určeno metodou, ono je přímo součástí metody a zůstává jí podřízeno. Šílené dostihy, do kterých se dnes vědy nechaly strhnout a samy netuší, kam se řítí, mají svůj původ ve stupňovaných nárocích ze strany metody a jejích možností; stále víc a víc se tím dostávají do područí techniky. Moc vědění spočívá v metodě. I téma tudíž je podřízeno metodě.“ (178) 11 AM: Z přednášky pronesené v r. 1927 (Heidegger 1976, 45–77), ve které se mluvilo o vědě – teologické! Později Heidegger vysvětluje (GA 16, 2000, 705), že nejde o výtku, ale soud o vnitřní struktuře vědy. 114

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

Malá odbočka, která ilustruje řečené: Evoluční myšlenka ne­ patří do původního repertoáru vědy, a právě proto věda měla a má neustálé problémy s Darwinem. Velmi dobře tyto rozpaky postdarwinovské vědy charakterizuje Rádl (2006, II.), když říká, že Dar­ winovi učitelé hledali ideu řídící vývoj, zatímco Darwin konstatu­ je jen příčiny a následky různých dějů. Evoluce je všechno jiné než metoda, je to cesta heideggerovskou Krajinou. 12 Tento vhled však neseděl duchu doby a řešením se stalo vměstnávání a posléze i vměst­nání evoluce do gestellu vědecké metody způsobem, jak to činí například J. Monod (2008). Mnohotvárnost a nepředvídatelnost světa (nebo života) se redukuje na tzv. základní úroveň popisu, na které se vyskytují už jen částice (atomy, geny…) a jednou provždy dané vztahy mezi nimi. „Evoluce“ je nepředvídatelným narušením tohoto neměnného světa; toto narušení však přichází „zvenku“ (např. ze světa kvantového, ale stejně dobrý by byl deus ex machina), živé bytosti se evoluce prostě „přihodí“, aniž by na tom tato bytost nesla zásluhu či vinu. Dojde-li k takové muta­ ci, překlopí se fungování do nového, opět stabilního a vědecky popsatelného režimu. Takto poučeni sledujme Heideggerův výklad dál; pokusme se také vést paralely s evolucí, o které Heidegger ovšem nikde explicitně nemluví. „Myšlení je cosi jiného než vědecké uvažování. Žádné metody ani témata: zde se rozprostírá Krajina, která zraku předestírá a te­ma­ tizuje vše, co se myšlení dává k promýšlení. Myšlení dlí v krajině tak, že jí prochází jejími vlastními cestami: cesta patří do krajiny. Pro vědecké představy je těžké tento vztah postihnout, ba nemohou jej vůbec zahlédnout! Proto budeme cestu promýšlené zkušenosti s řečí promýšlet bez metodologických úvah. Pohybujeme se v krajině, v prostoru, který nám vychází v ústrety.“ (178–179) Co nám teď vyvstává, je nedostatečnost mluvy, která za řečí neustále pokulhává. Ne vše se dá vyslovit jednoznačně, tak, jak to 12 AM: Srv. líčení Kauffmanovo (2004): strategie používaná v evoluci může být úspěšná pouze v jistých typech „evoluční krajiny“ – a ty zde nebyly předem, jsou výsledkem paralelního sjednávání v průběhu dějin života. K Rádlovi a k peripetiím myšlení o evoluci viz též Neubauerova stať v tomto sborníku. 115

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

předpokládají teorie jazyka vycházející z jazyků formálních. Vždy budeme narážet na přesahy dané sémantickým polem slova, výrazu, kontextu a také metaforou a kulturně vžitými významy a symboly – to vše jsou historicky ustavené významy. Nemyslíme v bezčasových algebraických pojmech, v sylogismech formální logiky jako Ecovi andělé, naše myšlení nepostupuje po řádcích programu napsaného v nějakém programovacím jazyku, ani jasnými cestami vyhlášek a právních paragrafů. Naopak, chceme-li užít takových metod poznávání, musíme své myšlení ukáznit, převést ho z modu poiesis do modu gestell (čímž se stane, že přestane být myšlením, protože operace v modu gestell může provádět i stroj: věda nemyslí). Začínáme chápat, proč ten neustálý Heideggerův poukaz k básnění dlícímu podle něj hned v sousedství myšlení. „A tak mluvíce o řeči zůstáváme navždycky zamotáni do tenat nedostatečnosti mluvy. Za­ hrazuje nám to cestu k tomu, co nám myšlení má sdělit. Leč tato motanice nepřikládající myšlení váhu mizí hned, jakmile si začneme všímat charakteristických cestiček myšlení – když obhlédneme krajinu, ve které se myšlení zdržuje. Krajina ze všech stran sousedí s básněním. Na své pouti myšlením se Rozum musí tímto sousedstvím zabývat.“ (180) V tom případě však je nutná ochota naslouchat a nechat se oslovit, zaslechnout nápovědu, příslib. Nám, odchovancům civilizace založené na vědě, či dokonce vědcům – lidem zvyklým pohybo­ vat se v modu gestell – budou orientace a putování v tomto terénu obzvlášť obtížné (navíc když jsme už předem podrážděni oním „věda nemyslí“, které na nás kdysi kdesi vybafnul nějaký filosof). Přesto to stojí za pokus. „Celé naše dosavadní zkoumání však je průpravou k promýšlené zkušenosti s řečí: je především nasloucháním, ochotou nechat se oslovit, a nikoli tázáním. […] Máme-li promýšlet přirozenost řeči, musí se nám řeč nejprve přislíbit, či lépe už být přislíbena. Řeč, či její povaha, se musí přislíbit po svém. […] Povaha řeči se projevuje jako příslib, jakožto řeč její povahy. Tento prorocký výrok však nedokážeme správně zaslechnout, a už vůbec ne ‚přečíst‘. Zní Povaha řeči: řeč povahy. […] Co bude ná­ sledovat, není pouhým pojednáním o řeči pod změněným titulem. Je to pokus o první krok do krajiny, která nám skýtá možnosti pro promýšlenou zkušenost s řečí. V této krajině se myšlení dostává 116

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

do blízkosti poezie. O básnické zkušenosti se slovem jsme již slyšeli. V koncentrované formě k nám promlouvá v poslední sloce básně: ‚Tak smuten poznal jsem zříkání tíž: Kde chybí slovo, ni věc nebudiž.‘ “ (180–181) Sféra Opět si dovolíme odbočku, ve které upozorníme na představu sféry rozpracovanou jinde (Markoš 2008, Markoš et al. 2009). Je to ja­ kési „pole“ představované tezaurem historické zkušenosti druhu, národa, kultury, řeči atd. Z něho jsme vyváděni svými současníky a souputníky do konkrétní situace tady a teď, do situace, kde se máme zorientovat a prožít svůj život. Nesmíme si však tento te­ zaurus představovat tak, jak mnozí interpretují svět idejí u Platóna (viz např. Faidros 247c): jako jakousi zásvětní obdobu Ústavu měr a vah, kde jsou uloženy ideální talony, míra všech pozemských vě­ cí. 13 Sféra je produktem historického spolubytí všech živých tvorů dané komunity, je proměnlivým a přitom opečovávaným tezaurem její paměti – a zpětně život jedince je z této sféry rozhodující mě­ rou formován a určován. „Takto se to dělá, takto se tomu rozumí u nás,“ poučuje komunita (např. komunita maďarských vesničanů nebo komunita vědců komunikujících zvlášť k tomu upravenou angličtinou) nového adepta spoluputování. V citovaných pracích uvádíme jako příklady takových sfér Bachelardův vesmír zasněnosti (Bachelard 2010), Lotmanovu sémiosféru (Lotman 2001), Kauffmanovu (2005) představu evoluční krajiny či „encyklopedii“ U. Eca (např. 1994, 1997a). K evoluční krajině se vrátíme ještě jednou u Třetí přednášky. Zde jen konstatujme, že konkrétní živá bytost vypadává z onoho všeobsahujícího modu do konkrétního prostředí tady a teď, které sdílí s ostatními: jistěže se jedná o svého druhu náběh do režimu gestell – jde však o to, že nesmí dojít k absolutnímu překlopení do takového modu, protože pak by už neexistovala cesta zpět, k prameni sféry – a o to především jde: 13 AM: Není potřeba zdůrazňovat, že Platónovo líčení k tomu ponouká, zejména poté, co byl takto tradičně interpretován po mnoho staletí. Viz též Neubauer 2001. 117

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

nezahradit si přístup, hledat nové cesty v krajině a tím také krajinu proklestit a prošlapat k nové podobě. Přímo ideálním příkladem takové sféry je Heideggerovo pojetí řeči. Čtěme následující řádky právě touto optikou – celý zbytek druhé přednášky se točí kolem našeho vztahu ke sféře řeči. Ale předtím ještě jedno odbočení. Odbočka k Darwinovi Teď se odhodláme k pošetilosti a pokusíme se o výklad Darwina z pozice Heideggerova eseje. Začneme poznámkou o dvou klíčových pojmech Darwinova Původu druhů a jejich českém překladu (1953, reedice 2007). Prvním z nich je struggle for life, překládaný jako „boj o život“ či „boj o přežití“. Jistěže se anglické slovo struggle dá přeložit jako „boj“, má však i řadu dalších konotací – lze použít i výrazy „námaha“, „probíjení se“, „snažení“, „úsilí“, „draní se k životu“ apod., ba v našem kontextu i „proklesťování“! Průzkum překladů do několika evropských jazyků ukazuje, že všude se struggle překládá slovem „boj“, a zužuje se tak původní vý­ znamové pole tohoto slova. Dobový kontext průmyslové revoluce a všudypřítomné konkurence tomuto způsobu překládání přál a ta­ké anglicky mluvící komunita – ať už sama, nebo pod zpětným vlivem z kontinentu – vděčně přejala válečnou metaforiku: evoluční biologie začne vnímat přírodu optikou zakrvácených drá­ pů a tesáků. Darwinův text však ponouká k bojovým tancům jen má­lo, zatímco ostatní významy slova struggle se uplatňují v hojné míře. Zavedený militantní úzus se však mechanicky traduje dál 14 a přispívá tak ne-li k deformaci, pak ke značnému interpretačnímu zploštění díla. Úzus překladu slova struggle jakožto boje je tedy starý a zůstává i v českém překladu zachován. 15 14 AM: Lze jen litovat, že nedávná reedice českého překladu Darwinova díla O vzniku druhů nezdůrazňuje – co i jen v poznámkách pod čarou – možnosti podobných alternativních výkladů. 15 AM: Jakýmsi kouzlem nechtěného začíná věcný rejstřík v českém překladu (2007) až písmenem „č“ a bojové metafory se tak dají vyhledat jen oklikou skrze heslo „výběr přírodní“ – což by byla zajímavá interpretace, 118

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

Soustřeďme se však na druhý překladatelský posun, a to u vý­ razu descent with modification. Když u slova descent odmyslíme významy související se směřováním dolů („sestup“, „úpadek“ apod.), zůstávají nám významy „původ“, „pokrevní či rodová linie“, „rodokmen“, „rodinná tradice“, „dědění“. Celý výraz by se dal přeložit jako „proměnlivá (či proměňující se) linie“; v kontextu této stati se odvážíme také poněkud vzletnějšího „rozvíjení, rozpracovávání rodinné tradice“, „variace na rodovou melodii“ nebo ještě vzletnější „práce na roli dědičné“ – a tím už vplouváme do kultury a jazyka. Rozvíjíme dědictví otců (vlastně všech generací, co jich bylo až k počátkům života), jsme jim podobní i podobně mluvíme, přesto jsme jiní. Interpretujeme svět, sebe a jiné tak, jak to dě­ lávali naši, i když s jistou mírou opatrnosti zkoušíme i jiné formy přístupu ke světu, k sobě a jiným. Každý v rámci linie a každý svým jedinečným způsobem (srv. Sféra výše). Druh se může vyvíjet, a do­ konce měnit podobně jako kultura nebo jazyk – problém je jen ten, že toto podobenství nelze nacpat do modu gestell. Druh se mění, není měněn. Na tuto podobnost druh–kultura chceme především upozornit, má-li mít jazyková metafora života vůbec význam (jinak ji lze snadno odbýt tím, že kromě člověka nikdo nemluví). Je proto víc než překvapivé, že descent with modification se v českém překladu – zcela ztrácí!, a nahrává tím naší interpretaci. Buď se překladatelé uchýlili k opisu, anebo překládají dost nečekaně jako vývoj uzpůsobením. Několik příkladů: Thus it is, as I believe, that two or more genera are produced by descent, with modification, from two or more species of the same genus. And the two or more parent–species are supposed to have descended from some one species of an earlier genus.

Věřím tomu, že dva nebo více rodů vzniká ze dvou či více druhů jednoho rodu. A i o dvou nebo více původních druzích se domnívám, že vznikly z jednoho druhu nějakého dřívějšího rodu.

nebýt toho, že struggle je překládáno jako boj. Takto však dochází ke směšování dvou pojmů, které Darwin sám rozlišuje. 119

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

Difficulties on the theory of descent with modification

Úskalí teorie o vývoji uzpůsobením

Rules and difficulties in classification, explained on the theory of descent with modification

Vysvětlení pravidel a úskalí teorie o vývoji uzpůsobením

All the foregoing rules and aids and difficulties in classification are explained, if I do not greatly deceive myself, on the view that the natural system is founded on descent with modification; […] all true classification is genealogical; that community of descent is the hidden bond which naturalists have been unconsciously seeking…

Všechna předchozí pravidla a nesnáze lze vysvětlit, pokud se značně nemýlím, názory, že je přirozená soustava založena na vývoji uzpůsobením, […] je každá správná soustava genealogická, a že společný původ je oním skrytým svazkem, který přírodovědci nevědomky hledali…

Domníváme se, že posuny v překladu odhalují – možná i zcela nereflektovaně – světonázor (vyznávaný či jen vnucený?) překladatelů: překlad (velmi dobrý) byl pořízen v době vrcholného lysen­ kistického běsnění (vyšel v r. 1953) a současná reedice z r. 2007 obsahuje jen drobné úpravy. Lysenkismus zdůrazňoval zejména lamarckistické stránky Darwinova učení, a tak překlad reflektuje právě toto: evoluce probíhá tak, že organismy a druhy se přizpůsobu­ jí – jaksi samy ze své podstaty. (Abychom však nebyli nařčeni z re­ akčního lysenkismu-lamarckismu, pokusíme se níže o ilustraci toho, na co poukazujeme, na Ernstu Haeckelovi, velké postavě první ge­nerace darwinistů.) Současný český překlad se však ocitá ve zcela jiné době, jíž jsou po­dobné představy cizí, je „naštelována“ jinak. Světonázor, o kterém jsme mluvili výše v souvislosti s Monodem, akcentuje v Darwinově učení jinou stránku: evoluce se živým tvorům či genealogic­ kým liniím prostě přihodí, oni sami do toho nemají co zasahovat. Ze slova struggle se tak bezděčně odfiltruje veškeré úsilí a zbude postrkování a vzájemné přetlačování (či dokonce eliminace) zombií či automatů. Z descent with modification se pochopitelně nemůže vytratit genealogie, ale změny v po sobě následujících generacích 120

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

jsou „uzpůsobením“ jiného druhu: cosi zvnějšku modeluje, moduluje a přestavuje nové živáčky. Ano, mutace a selekce. Z evoluce se stává přesýpání alel z jedné generace do druhé a uzpůsobovací me­ chanismus může zařídit, že se mohou přesypat v jiném vzájemném poměru, ba že mohou i mutovat. Zcela se vytrácí aspekt rodový či kulturní. Celé toto líčení ilustruje, jak je celé naše rozumění světu (nebo textům Otců–zakladatelů – ty jsou také pro nás takovou krajinou) po­platné úmyslu, se kterým jsme se vypravili na cestu krajinou, a po­ dle toho také budeme klestit své cesty hermeneutického výkladu. Po tomto intermezzu se vraťme k Heideggerovi, k pasáži o sousedství myšlení a básnění, která je možná klíčovým sdělením všech tří přednášek. Sousedství „Vyhledáváme sousedství, ve kterém přebývají básnění a myšlení, aby se nám tam ukázala možnost učinit promýšlenou zkušenost [denkende Erfahrung] s řečí. Věru podivné začátky, v obou oborech jsme ostatně celkem nezkušení. Nicméně je známe. O básnění a myšlení se toho ví hodně v oboru poezie a filosofie. Na své cestě také nevyhledáváme sousedství básnění a myšlení na­zdařbůh; už jsme přece zaslechli báseň Slovo a skrze báseň můžeme zahlédnout básnickou zkušenost s řečí. Se všemi výhradami ji můžeme shrnout ve výrazu rezignace: ‚Kde chybí slovo, ni věc nebudiž.‘ Jak­ mile pochopíme, že zde byl pojmenován vztah věci a slova, a tím také vztah řeči ke vždy jsoucímu jako takovému, přivolali jsme bás­ nictví do sousedství myšlení. Myšlení to však nepokládá za něco ci­ zí­ho. Vždyť první, co se podařilo západnímu my­šlení vložit do slov, je vztah věci a slova, a sice forma vztahu bytí a mlu­vy. Tento vztah naléhá na myšlení tak děsivě, že se ohlašuje jediným slovem: lo­ gos. To­to slovo je zároveň jménem pro bytí i pro mluvu.“ (184–5) Logos, jak mu většinou rozumíme dnes, nás však přenáší do logiky andělské mluvy sylogismů, která nezná jinotaj, metaforu, zna­ ky, symboly ani vtip. Vtlačuje nás do lingvistiky, formálních jazyků, do modu gestell, kde řeč přebývat nemůže. Zatíženi logem jsme 121

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

ji proto odsunuli na druhé místo. A básnické hraní se slovem? No právě: jen takové hraní, nic vážného. K posouzení, jaké cesty k po­ znání skrývají tyto hry a jak závažné toto poznání může být, odkazujeme na stati Deelyho, Markoše a Koubové v tomto sborníku. „Ještě děsivější pro nás však je to, že jsme současně nezakusili, jak je řeč sama v souladu s uvedeným vztahem věci a slova, jak se právě skrze tento vztah a díky němu ona sama může dostat ke slovu. To nám naznačuje, že básnická zkušenost Stefana Georga pojmenovává cosi prastarého, s čím se myšlení už potkalo a do jehož osidel upadlo; ovšem způsobem, který je pro nás právě tak běžný jako nepoznatelný. Řeč v její přirozenosti nepřivedou k promlu­ vě ani básnická zkušenost se slovem, ani promýšlená zkušenost s mluvou. To vše navzdory tomu, že od úsvitu západního myšlení až po nedávnou dobu Stefana Georga myšlení do velké hloubky promýšlí řeč a též poezie dospěla ke vzrušujícím vhledům ohledně řeči. O tom, proč se zároveň povaha řeči nikdy sama neubírá k řeči jakožto řeč povahy, se lze jen domnívat, že povaha řeči ani nepřipouští, abychom se k řeči dobrali, zejména ne k takové řeči, která by nám dovolovala o ní vypovídat. Řeč se samotným svým založe­ ním takto brání, drží svou povahu v sobě uzavřenou a tak ji odepírá naší běžné představivosti. Toto odpírání své přirozenosti a uzavírání se do sebe zřejmě k vlastní přirozenosti řeči patří. Pak bychom však nesměli jen tak prohlašovat, že povaha řeči má spočívat v řeči povahy, pokud by slovo ‚řeč‘ v druhém obratu neznamenalo cosi jiného, totiž že uzavřenost řečové povahy – promlouvá. Takže přece jen se povaha řeči svým vlastním způsobem k řeči dostává. Ne­můžeme se tomu už vyhýbat a musíme v dalším přemýšlet, v čem vězí, že vlastní ‚mluva‘ řečové přirozenosti tak ob­ tížně dochází sluchu. Patrně je to proto, že neohledáváme obě zna­ menité podoby mluvy – poezii a myšlení – tam, kde se nacházejí ve vzájemné blízkosti. Přitom o básnění a myšlení se toho nařečnilo dost a dost, obrat se proměnil v pouhé klišé a vyprázdnil se. Výraz ‚básnit a myslet‘ snad opět dostane smysl, dáme-li spojce ‚a‘ význam poukazu na blízkost básnění a myšlení.“ (185–186)

122

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

Podoba – řeč v širším slova smyslu? Přeneseme-li se do biologie, analogií básnění by byl tvůrčí rozlet tělesných projevů každého tvora, analogií myšlení – logu, zase ustá­ lené a dobře prozkoušené paměťové stopy: říkejme jim třeba geny. Protiklad genotyp–fenotyp, užívaný v biologii, není vhodný: omezuje, ořezává většinu projevů tvora na dobře studovatelné, vykazatelné a opakovatelné výkony. Proto je nutné laboratorní organismy pro takové účely „domestifikovat“. Nedaří se to zcela: na straně tělesné celou tuto představu (poplatnou modu gestell) kazí fenotypová plasticita, na straně „informační“ ohromná plasticita genů a genomů (např. Gilbert & Epel 2009). Kromě toho chybí u této představy onen příkrov (sférou jsme ho nazvali výše), který u Heideggera představuje řeč, ono my, které zde už bylo před narozením kteréhokoli tvora. V nejvlastnějším smyslu je to populace jedinců vlastní linie: ti ustavují interpretační rámec vztahu ke světu a způsob, jak k nim bude svět–řeč promlouvat. Populace/druh jakožto kultura je obrat použitý jinde (např. Markoš 2000); zde po­užijme k vyjádření tohoto prostředí Neubauerova termínu podoba (viz též předchozí Neubauerovu stať). Jedinci daného druhu–kultury jsou mluvčími, kteří interpretují společný tezaurus podoby a současně svými tvarovými projevy představu podoby pozměňují. Jistým smě­ rem k pochopení tohoto náznaku je mimesis – schopnost nápodoby, ba dokonce schopnost být poplatný módě, a to i mezidruhově. Kleisner & Markoš (2004) zavádějí pro toto kroužení výraz semetický kruh. Na tomto místě by však byl lepší nápovědou Ernst Haeckel, který, nezatížený ještě dichotomií genotyp–fenotyp, ne­ chá­vá své pojetí blízkosti myšlení a básně­ní vy­vstat na jedné straně ve vědeckých pojednáních, na straně druhé pak záplavou ornamentálních ilustrací, kterými se snažil vystihnout povahu po­dob. 16 Vybízíme čtenáře, aby zalistoval ve stěžejním díle Kunstformen der Natur (1899–1904). Odkazujeme též na 19. kapitolu Rádlových Dějin (Rádl 2006, II. díl) a vydavatelské poznámky k té kapitole. 16 AM: Dostupné např. na http://caliban.mpiz–koeln.mpg.de/haeckel/kunst­ formen/natur.html. Nenechme se odradit nastupujícím secesním stylem, ale snažme se pochopit, co se skrze tyto ilustrace sděluje. 123

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

Rádl (2006, II) i jeho komentátoři v citovaném díle upozorňují na to, že Haeckela nezajímají „mechanismy evoluce“ a ani žádné ne­ hledá či nepodává, zato ho zajímají proměny tvarů, které si život vynucuje jaksi „zevnitř“. Haeckel byl největším a nejaktivnějším hlasatelem darwinismu „první generace“ na kontinentě. Evoluční teorií byl natolik uchvácen, že se skrze víru v neomezenou vládu přírodních zákonů a jejich provázanost dopracoval až k panevolucionistickému monistickému světonázoru či spíše náboženství laděnému silně protikřesťansky. Volá po rozšíření evoluční nauky do všech sfér života, veškerá hmota je živá a všechny věci jsou jakýmisi oduševnělými krystaly stejně jako organismy. Zmíněná populárněvědní publikace začíná u jednobuněčných radiolárií, u kterých hledá symetrie podobně jako u krystalů, a od nich postupuje až k vyšším živočichům. Symetrie a krása podle něj vypovídají o vnitřní „oduševnělosti“ živých by­ tostí, které takto dávají najevo, že jejich podoba jim není lhostejná. Proměny forem – vývojové fáze organismů – jsou na tabulích také, opět symetricky uspořádané. Dávání se světu formou popracovaných symetrií je mu dokladem pro darwinistickou evoluci. O. Breid­ bach (1998, 9) hodnotí Haeckelovo pojetí takto: „Jednotlivá forma života nebo daný druh nemají jen schopnost zachovat si své dosavadní postavení, mohou si také ‚dovolit‘ další vývojové úpravy a takto postoupit po stupíncích složitosti své stavby. Mohou se na­bí­ zet – v závislosti na dané podobě – také dvě či více cest další evo­ luce. Rekonstrukce příbuznosti různých forem tudíž nevypovídá jen o pouhé řadě podobností, do jaké je podle stupně srovnatelnosti uspořádáme my pozorovatelé. Tyto řady podob často označují sku­ tečné vývojové linie, tak jak za sebou v evoluci následovaly. Vhodná reprezentace mnohosti forem se tedy nenabízí jen jako jakýsi katalog, ve kterém jsou navzájem přiřazovány: od katalogu se dostáváme často až k rodokmeni, který prozradí existující řady forem.“ Při pohledu na Haeckelovy ilustrace máme pocit, že se v nich prolíná oblast myšlení a básnění, i když z pozadí nepromlouvá jako u Heideggera řeč, nýbrž spíše podoby, jejichž „výpověďmi“ jsou tělesné projevy – tvary. (Je otázkou, do jaké míry jsou řeč a podoba soupodstatné.) Proklesťování cest živáčky se děje v jakémsi harmonickém a jednotném monistickém akordu. Můžeme však hledět 124

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

na Haeckelovu cestu evoluční krajinou jako na neustálé lavírování mezi mody poiesis a gestell. Jeho přírodní formy můžeme nahlížet i jako postavené a sestavené (gestellt): cílem nebylo jen na symetrie živých tvorů poukázat, ale také ukázat, jak jsou symetricky sestaveni. Současně však Haeckel s těly nezachází jako s tělesy, živé bytosti ztvárňuje ornamentálně, jako pobývající v  modu poiesis. „Ornamentalismus byl Haeckelovi skvělým vyjadřovacím prostřed­ kem jeho ústředního poselství: podobnost, souměrnost, plynulost přechodů mu byly dokladem příbuznosti a důkazem evoluce. […] A tato bytostná ‚podobnost‘ dokládá rodovou příbuznost, vývojovou souvislost a v posledku jednotu celé organické říše.“ (pozn. vydavatelů u Rádl 2006, II, 480) Haeckelova vyobrazení k nám promlouvají, sdělují nám cosi, čemu přirozeně rozumíme, ale slovy to velmi obtížně vyjadřujeme. Sousedství básnění a myšlení nám tak navozuje ještě jiné konota­ ce, k výrazivu těla, vyjadřování, které není spojené se slovem a mlu­ vou – koneckonců chceme-li naši metaforu použít na vše živé, ne­ jen na člověka, nutno na tělo a jeho projevy neustále upozorňovat. Alice Koubová ve své stati představuje jednu z možností tohoto přístupu. Znovu a znovu se nám vrací na mysl motivy sousedění „genetického logu“, tělní tvořivosti a tradice, která obojí svazuje (nikoli však k poslušnosti jako Tolkienův prsten, ale k respektování jistých dosažených interpretačních výkonů – ty současně nabízí k neustálému přehodnocování). Avšak zpět k přednášce: „Mluvíme-li o sousedství básnění a my­ šlení, znamená to, že obě činnosti bydlí vedle sebe, přestěhovaly se tam, byly přitaženy jedna druhou do vzájemné blízkosti. Zatím se o vlastnostech sousedství vyjadřujeme obrazně – anebo říkáme už také něco k věci? Co znamená ‚obrazné vyjadřování‘? Odpověď jistě bystře poskytneme, aniž bychom se však zamysleli nad tím, že se na ni nebudeme moci spolehlivě odvolávat, pokud zů­ stane nejasné, co to je vyjadřování a co obraz a do jaké míry mluví řeč v obrazech, pokud vůbec. Proto na tomto místě ponechme vše otevřeno. Držme se toho nejdůležitějšího, především prozkoumání sousedství básnění a myšlení, tj. vzájemného sou-sedění obou. Naštěstí toto sousedství nemusíme nejprve hledat, už se v něm nacházíme, pohybujeme se v něm. Básníkova poezie k nám pro125

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

mlouvá a skrze báseň jsme už kdeco promysleli, jakkoli to bylo ve velkém chvatu.“ (186) Zde se navrací motiv věcí a objektů a jejich vztahu, který jsme probrali výše. Připomeňme si, že zde nehledáme vztah objektu a pojmu, kterým je pojmenován, nýbrž věci a slova pro ni: jak představa věci ve „sféře“, tak i slovo jsou ve stavu neustálého polysémického kroužení, vyhmatávání, zavrhování a stabilizací významů. Ani věc ani slovo, které ji pojmenovává, nejsou ve statickém stavu a jsou v područí dynamiky charakterizující kulturu–řeč či řeč kultury. Odkazujeme na stati Deelyho a Markoše v tomto sborníku a na obsáhlou biosémiotickou literaturu. „ ‚Kde chybí slovo, ni věc nebudiž,‘ říká odříkání básníkovi; do­ dali jsme si k tomu, že zde vztah věci a slova vystupuje na povrch; dále jsme si řekli, že slovo ‚věc‘ zde pojmenovává něco, co nějak je, něco aktuálně jsoucího. Řekli jsme si též o slově ‚slovo‘, že toto slovo nejenže stojí v jistém vztahu k věci, ale že slovo příslušnou věc jako jsoucí nejdříve uvede do tohoto ‚být‘ a tam ji pak drží, zadržuje, takřka jí poskytuje obživu, aby věcí zůstala. Z toho nám vyšlo, že slovo nejen že stojí v jistém vztahu k věci, nýbrž slovo ‚budiž‘ samo věc jakožto věc udržuje a obsahuje, vystupuje jako toto udržující: jako vztah sám. Mnozí by si toto promýšlení básně bez lítosti odpustili; připadá jim příliš dotěrné a obtížné. Přesto právě zde, v sousedství básnické zkušenosti se slovem, se vyplácí hledat možnost promýšlené zkušenosti s řečí.“ (188) Teď přichází velmi důležitá pasáž: „To znamená především nau­ čit se všímat si onoho sousedství, ve kterém dlí básnění a myšlení. Děje se tak zřídka, protože sousedství zůstává neviditelným. Po­ dobně je tomu i s naší každodenní zkušeností. Jsme vrostlí do tohoto sousedství, a přesto bychom upadli do rozpaků, kdybychom měli říct, v čem spočívá. Potíže jsou jen zvláštním, možná vyhraněným případem oné dávné a rozšířené rozpačitosti, do které zcela a nastá­ lo zabředlo naše myšlení i mluva. Co míníme těmi potížemi? Nu­že: neumíme, anebo jen zřídka a  jen tak–tak, zakusit onen vztah, který vládne mezi dvěma věcmi či bytostmi, zakusit jej jasně a z ně­ ho samého. Automaticky si jej představujeme z toho, co v onom vztahu stojí. Méně už se shodneme na tom, jak, skrze co a odkud 126

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

se vztah ukazuje a jak jakožto vztah existuje. […] Vždy nám však – jako pokaždé, kdykoliv necháme mysl zabývat se vztahem básnění a myšlení – vyvstane jeden a stále tentýž princip – mluva, ať už jí věnujeme pozornost, nebo nikoli. Ba ještě víc: básnění a myšlení se nepohybují pouze v mluvě, ale díky své mluvě současně docházejí k nejrůznějším zkušenostem s řečí; zkušenostem, kterých si sotva všimneme, natož abychom jich dbali. Kde k tomu přece jen došlo, tam chyběl dostatečný zřetel právě pro to, co se nyní na­ šemu chápání stále více vnucuje: pro sousedství básnění a myšlení. Toto sousedství asi není jen jakýmsi holým výsledkem skutečnosti, že básnění a myšlení vykazují vzájemnou přitažlivost; protože ony už k sobě patřily dříve, aniž by se musely dopracovávat oné vzájemnosti. Mluva je pro básnění i pro myšlení týmž živlem; je však také ještě elementem, živlem i v tom smyslu slova, v jakém je pro ryby živlem voda a pro ptáka vzduch. V tomto smyslu budeme muset přestat mluvit o „živlu“, protože mluva není pouze „nosičem“ básnění a myšlení, ale také vytváří okrsek, ve kterém se obé prostupuje. To vše se zajisté snadno řekne, tj. vysloví, avšak pro současné lidi se jen nesnadno zakouší. Co se snažíme promyslet jako sousedství básnění a  myšlení je na hony vzdáleno nějaké soustavě předem daných vztahů. Toto sousedství vládne celému našemu pobývání na této Zemi a našemu putování v tomto pobývání. Zatím se však současné myšlení stále rozhodněji a výlučněji stává vypočítavým; staví všechny představitelné síly a ‚zájmy‘ na propočtu, jak se už brzy zařídit ve světaprostém kosmickém prostoru. […] Když nasloucháme básníkovi a po svém chápeme, o čem vypovídá jeho odříkání, zdržujeme se již v oblasti, kde básnění a myšle­ ní sousedí – a přesto ne –, a hlavně ne tak, abychom toto sousedství zakusili. Ještě pořád nejsme na cestě k němu. Nejdříve se musíme navrátit do míst, kde se vlastně už nacházíme. Dlící návrat tam, kde už jsme, je nekonečně těžší než uspěchané výpravy do končin, kde ještě nejsme a kam ani nikdy nedojdeme, jedině snad v podobě monstrózních výtvorů, přiměřených strojům. Krok zpět do oblasti, kde přebývají lidské bytosti, si žádá cosi víc, než si nárokuje pokrok do hájemství bytostí strojových. V ná­ vratu tam, kde se už vlastně nacházíme, spočívá umění pouti po 127

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

dnes tak potřebné cestě myšlení. Povšimneme-li si svéráznosti této cesty, ztratí se zdání omezení, které zpočátku působí rušivě. Když probíráme řeč, budíme zdání, že mluvíme o ní, zatímco už sami necháváme promlouvat z řeči ji samotnou, její přirozenost. Nesmíme proto chtít rozpravu se zaslechnutou básnickou zkušeností, která sotva začíná, předčasně přerušit z obavy, že myšlení pak už nepustí poezii ke slovu a vše se dá jen jeho cestou myšlení. Musíme se odvážit v oblasti jejich sousedství postupovat, a to k básni a k její závěrečné sloce, ve které je shrnuto. Pokusíme se znovu zaslechnout, co je básnicky vyřčeno. Tušíme, co si myšlení může nárokovat, a začneme u toho. ‚Tak smuten poznal jsem zříkání tíž: / Kde chybí slovo, ni věc nebudiž.‘“ (188–191) Být Na zahrádce máme bidlo. Ne. To je jak ze školního úkolu. Na zahradě je bidlo, jež – ovšem co jež? Nebudu dávat do první věty jež. To by chtělo nějaké tlustší sloveso, rozkládá se…, nebo prostírá se – co dělá bidlo? Bidlo se…, ano: Na zahradě nachází se bidlo. Zas mi řeknou, že to je germanismus; on to není, ale řeknou mi to. Mohlo by se tyčit, ale to by muselo stát, to nejde. A proč ne – jest? Na zahradě jest bidlo. Jenže na čí zahradě, na naší. Na naší zahradě jest bidlo, to by šlo. Až na to jest. Bůh jest, a ne bidlo jest, to není bible. E. Frynta, 1993

Následuje Heideggerův výklad navazující na jeho starší práce (např. poslední část Grundbegriffe der Metaphysik) a analyzující roli spony „je“ ve větách typu „X je Y“. Indoevropské jazyky tím, že pou­ žívají v této roli tvar slovesa „být“, odkazují mimoděk jakoby na bytí, na konstatování souvztažnosti X a Y, a právě tato konstituce jazyka, umocněná tradicí založenou na učení Aristotelově (O vyjadřo­ vání, česky 1959), udělila evropskému myšlení jeho charakteristické směřování. Díky onomu „je“ se z věcí stávají dobře ohraničené položky, předměty; nedost na tom, i slova sama se stávají věcmi a posléze degenerují v takové slovníkové položky. Tak se v průběhu staletí vše připravuje pro možnost přechodu myšlení do modu gestell. Než však dáme opět slovo Heideggerovi, odkážeme na studie C. H. Kahna věnované slovesu být, které osvětlují i další stránky 128

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

bádání kolem tohoto klíčového slovesa (Kahn 1991, 2009; jeho vhle­ dy se nám budou hodit níže, tam, kde Heidegger mluví o obratu es gibt). Kahn dokazuje, že dělení na sponu (jako ve větách „Lahev je nádoba“, „Jan je v rozpacích“) a konstatování existence („Lahev je, tj. existuje“, „Jan jest“) je novějšího data – dokonce se domnívá, že dělení zavedl až J. S. Mill v 19. století. Jistěže je pravda, že náběh na toto dělení existuje už od starověku a ještě se zesílil překlady přes arabštinu, která „to, co jest“ překládá jako „co je nalezeno“. Oba tyto významy, tvrdí Kahn, jsou však až druhotné, prvotní je vý­ znam indoevropského *es (a také starořeckého einai ) jakožto „je (na určitém místě) ve světě, a tudíž je pravdivý“. Lokativní význam (který se pak odráží v obratech jako there is či il y a) je patrný ještě u stoiků, kde být znamená být tělem: „Existence je nyní myšlena jako poslední popohnání do aktuálního bytí, které provádí demiurg, když vydává věci ze své předkosmické dílny logických možností.“ (1991, 86) Pravdivostní význam znamená, že cosi fakticky existuje ve světě: „Fundamentální hodnotou einai není ‚existovat‘, nýbrž ‚být tak a tak‘ či ‚být pravdivý‘.“ (1991, 71) Kahn dokládá, že do­ dnes se tvar *sont (odvozený od *es) v některých indoevropských jazycích (tak vzdálených, jako jsou hindština a norština) dochoval ve významu „pravda“ (v.t. angl. sooth, soothsayer). Sledujme teď opět v Heideggerově eseji „pravdivost“ věcí a postupně přejděme ke druhému smyslu – snad existenčnímu, snad mnohem hlubšímu. „Opět si přepíšeme poslední verš tak, aby zněl jako výpověď, když už ne jako poučka: Není věci tam, kde chybí slovo. Věc je teprve a tehdy, když nechybí slovo, a díky tomu zde je. Když však i slovo je, musí také ono samo být věcí; protože ‚věc‘ znamená zde to, co nějak je: ‚Z dálky či ze snu zázrak.‘ Anebo snad promlouvající slovo, jakožto slovo, současně věcí není? Je snad nepodobno tomu, co je? Je snad slovo ničím? Jak má potom dopomáhat věci k tomu, aby byla? Nemusí snad to, co propůjčuje bytí, samo ‚být‘ jsoucí – víc než věci, které jsou? V tomto světle se nám musí celá situace jevit, budeme-li k ní přistupovat počtářsky, tj. chceme-li předložit výčet dostatečných důvodů, základ, ze kterého bude jsouc­ no zdůvodnitelné jako něco, co vyplývá z tohoto základu, co zalo­ží jeho působení a tím uspokojí naši představivost. Podle toho musí tedy bezesporu také slovo samo být věcí, má-li věci propůjčit její 129

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

‚je‘; především díky tomu by se stala vůbec věcí. Měli bychom tedy před sebou situaci, že jistá věc – slovo – zjednává bytí pro jinou věc. Avšak básník říká: ‚Kde chybí slovo, ni věc nebudiž.‘ Slovo a věc se liší, i když jsou neoddělitelné. Domnívali jsme se, že básníka pochopíme při prvním přednesu; avšak sotva jsme se verše přemýšlivě dotkli, ztrácí se jeho poselství v temnotách. Slovo, které samo nemá být žádnou věcí, žádným čímsi, které ‚je‘, nám vyklouzlo. Zdá se, jako by se opakovalo to, co už se přihodilo v básni se šperkem. Míní snad básník ‚převzácným klenotem‘ samo slovo? Potom by musel básnicky předvídavý Stefan George prosit u vědmy o slovo pro šperk, který sám je slovem. Bohyně osudu mu však sděluje: ‚Nespí však jméno to v hlubinách studnice.‘ Slovo pro slovo není k nalezení tam, kde jen dovednost řeči udělovat jméno daruje jsoucnu jeho existenci, tak, aby mohlo jako jsoucí zářit a rozkvétat. Slovo pro slovo je sice pokladem, ale přes­ to jej nelze získat pro básníkovu zemi; ale což pro myšlení? Když myšlení zkusí probírat básníkovo slovo, ukáže se mu, že slovo ani mluva nemají žádný smysl. Přesto se naše běžná představivost po­ dobnému nesmyslu vzpírá. Každý z nás přeci vidí a slyší psaná a pronášená slova: ta existují a mohou vystupovat jako věci, uchopitelné našimi smysly. Uveďme jako nejjednodušší příklad obyčejný slovník; stačí ho jen otevřít, je plný vytištěných věcí. To zajisté. Záplava slov a žádné slovo jednotlivé. Neboť to slovo, skrze které se slova dostávají ke slovu, nedokáže zachytit a uchovávat žádný slovník. Kam patří slovo, kam mluva? Tak nám básnická zkušenost se slovem poskytla důležité ponau­ čení. Slovo není žádnou věcí, ničím jsoucím; naproti tomu ohledně věcí si rozumíme, stojí-li pro ně k dispozici slovo. Pak věc ‚je‘. A přece – jak se vztahuje k tomuto ‚je‘? Věc je. Je snad toto ‚je‘ samo také ještě věcí, nasazenou na jinou věc jako jakási kápě? Žád­ né ‚je‘ jakožto věc na věci nenacházíme. S ‚je‘ je to jako se slovem. Nepatří k jsoucím věcem stejně jako k nim nepatří slova. Znenadání se probouzíme z ospalosti unáhlených mínění a zříme cosi jiného.“ (191–193) Zde jen drobná vsuvka: dle Z. Neubauera (např. 2002, stať Biomoc) živá bytost není žádnou „věcí“, ona „prostoří“ a „časí“. Vy­ chází nepochybně z Heideggerova pojetí věci – věci jsou přece 130

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

vy­dobyty na světě právě procesem prostoření a časení; bez živáčků a jejich aktivní participace na světě by nebylo ani věcí. „V tom, co říká básnická zkušenost s řečí ohledně slova, se ro­ zehrává vztah mezi ‚je‘, které samo o sobě není, a slovem, které má vlastní status, tj. není jsoucnem. Ani k ‚je‘, ani k slovu nepřísluší ‚věcnost‘, bytí, a už vůbec ne vztahu mezi ‚je‘ a slovem, slovem, jehož úkolem je udělovat ono ‚je‘. Přesto se ani ‚je‘, ani slovo a jeho mluva nenechají vypudit do prázdna pouhého nebytí. Co nám uka­ zuje básnická zkušenost se slovem, když je uchopena myšlením? Ukáže se to pamětihodné, co si myšlení nárokuje, i když zastřeně, od nepaměti. Poukazuje k tomu, co se dává, a přesto ‚není‘.“ (193) Následuje hra založená na těžko do češtiny přeložitelném obra­ tu: ve větách typu „Na louce je plno kvítí“, kde v češtině figuruje pouhé „je“, má němčina obrat es gibt (podobně, i když ne tak ná­ zorně, také francouzské il y a a anglické there is). Lze spekulovat, že v latinské civilizaci, kde se stále více uplatňovalo sloveso „být“ v roli spony, přešel jeho druhý – existenční a pravdivostní – význam buď na sloveso „existovat“, anebo na uvedené obraty v němčině, francouzštině a angličtině. (Západo)slovanské jazyky, které přišly do styku s latinskou kulturou později, ještě podržely sloveso být v obou významech a podobné posuny nepotřebovaly. Nás bude zajímat právě ono německé es gibt ve významu „jest“, či doslova „dává“ či „dává se“. Jde o tento význam „dávat se“, který se postupně v ev­ ropských jazycích u slovesa „být“ ztratil a kolaboval do pouhé­ ho „je“, a díky tomu se evropské myšlení překlopilo do nastavení obzvlášť vstřícného pro modus gestell. V souvislosti s jazykovou metaforou života hledejme, jak se nám živá bytost ukazuje, jak se nám dává. Inspirací ať je nám závěr druhé přednášky, která ovšem mluví o řeči, nikoli o živých bytostech. „K tomu, co se dává, patří také slovo; vlastně ne také, ale přede­ vším, a to dokonce tak, že ve slově, v jeho přirozenosti, se skrývá vše, co se dává (je). O slově tedy nesmíme, budeme-li myslet přimě­ řeně, nikdy prohlásit, že je, nýbrž že se dává [es gibt ] – a to ne ve smyslu, že slova se tak nějak vyskytují, ale tak, že slovo samo se dává. Slovo je dávající. Co tedy dává? V básnické zkušenosti i v nejstarší tradici myšlení se vyskytuje slovo: bytí. Pak bychom měli přemýšlivě hledat slovo v ‚tom, co dává‘ jako něco, co se samo dává, ale 131

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

není nikdy uděleno. […] Jak se to teď má se sousedstvím básnění a myšlení? Bezradně stojíme mezi dvěma rozdílnými způsoby mlu­ vy. Ve zpěvu básníka se zdá být slovo tajuplně úžasné. Přemýšlivé uvažování o vztahu mezi ‚je‘ a nevěcným slovem postačuje tváří v tvář čemusi pozoruhodnému, jehož obrysy se ztrácejí v neurčitosti. Tam úžas v naplněné zpěvné mluvě, zde pozoruhodnost mlu­ vy sotva znatelné, v každém případě však nezpívající. Toto že má být ono sousedství, kde v souladu a vedle sebe bydlí básnění a my­ šlení? Vždyť se snaží, seč mohou, aby byly od sebe co nejdál! Přesto bychom se chtěli potěšit domněnkou, že sousedství básnění a myšlení se skrývá právě v této největší rozdílnosti mluvy. Jejich vzdálenost je v podstatě jednotou protikladů. Musíme se zbavit myšlenky, že sousedství básnění a myšlení se vyčerpá jakousi užvaněnou kalnou směsicí obou druhů mluvy, při­ čemž jedna si od druhé nejistě vypůjčuje. Tu a tam se to tak může jevit. Ve skutečnosti jsou však básnění a myšlení drženy svou přirozeností od sebe skrze jemný, avšak zřetelný rozdíl. Obě dlí ve své vlastní temnotě: dvě rovnoběžky, řecky para alello, jsou ve vzájemné opozici – vedle sebe a proti sobě. Básnění a myšlení nejsou odděleny, znamená-li oddělenost tvrdou rozluku. Rovnoběžky se protínají v nekonečnu. Tam se protnou v průsečíku, který nezpůsobují samy. Protnou se v průmětu sousední přirozenosti, tj. budou do ní vepsány. Tento průmět je strží – strhává básnění a myšlení do vzájemné blízkosti. Sousedství básnění a myšlení není výsledkem jakéhosi procesu, tak, že se básnění a myšlení – nikdo neví odkud – přibližují k sobě, čímž teprve povstane jejich blízkost. Blízkost, která přibližuje, představuje přivlastňující ohnisko, odkud básnění i myšlení poukazují na osobitosti své podstaty. Jestliže však je blízkost básnění a myšlení mluvou toho druhu, potom se naše myšlení dopracuje k tušení, že z přivlastňujícího ohniska vládne ten druh mluvy, ve které nám řeč slibuje svou podstatu. Její příslib nebloumá v prázdnotě. Už kohosi potkal – koho jiného než člověka? Protože člověk je člověkem jen do té míry, do jaké je zaslíben příslibu řeči, pokud má potřebu řeči, aby mohl promluvit.“ (195–196)

132

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

Třetí přednáška Ty nejtypičtější součásti kulturní krajiny jsou zároveň propracovaným kulturním artefaktem i plnokrevnou přírodou. A důležité je, že obě složky jsou provázány tak silně a v tolika úrovních, že je stěží dokážeme plně separovat. […] Takové je skoro vše, co v typické kulturní krajině venkova vidíme. J Sádlo a kol. 2005, 17

V poslední přednášce se necháme unášet Krajinou – nikoli prázdnou a divokou, ale po věky kultivovanou životem, který se v ní usadil a současně mu bylo „usazeno“. Důležité je ono „po věky“ – tím se obraz neomezuje jen na krajinné ekology, parkové odborníky a malíře, ale dá se uplatnit i na celou evoluci. Kauffman (2004) například přibližuje starší Fisherovu, zcela matematickou metaforu evoluční krajiny, „na které“ organismy uplatňují svou zdatnost: čím výše na některý vrcholek krajiny organismus vystoupal, tím byla vyšší i jeho zdatnost. Tato krajina je předem daná a neměnná a na ní se odjakživa odehrává strategická hra mutací, rekombinací a selekcí. Kauffman se však ptá: kde se krajina vzala, a to taková, že se v ní hodí pracovat právě s uvedenými strategiemi? Vždyť lze myslet i krajiny s jinými reliéfy, na kterých budou podobné strategie k ničemu. Dospívá pak k závěru, že krajina zdatnosti a organismy v ní se ve vzájemné koevoluci vyladí do samoorganizovaného kritického stavu. Jde o stav získaný dlouhodobým životem v krajině a s krajinou, kořenící v tradici, zkušenosti, zvycích. Zde lze ony hry hrát s vysokou důvěrou v dobrý výsledek, i když slovo „kritický“ napovídá, že jako ve správné hře může docházet ke zcela ne­ předvídatelným zvratům – anebo k novým nečekaným a dobrým řešením. „Organismy tedy určují strukturu krajiny zdatnosti, kterou v evoluci prozkoumávají, naším úkolem je přijít na to, jak to dělají. Problém je však daleko složitější než prostě hledat jisté druhy krajin zdatnosti. Ty přece nejsou neměnné: mění-li se abiotické prostředí, mění se, hroutí a deformuje i krajina zdatnosti.“ (Kauf­ fman 2004, 182) Teoretickou práci Kauffmanovu jako by pak do biologické reality uváděli Gilbert & Epel (2009) svou učebnicí Ekologická vývojová biologie, kde „konstrukce niky“, tj. zabydlení se ve světě, je věcí sou­hry 133

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

ontogenetických a ekologických interakcí, a teprve z této perspektivy je interpretován genetický zápis a jsou předávány instrukce – genetické a epigenetické – potomstvu. Živáčkové si proklesťují cestu krajinou a krajina formuje klestitele – to je myšlenka, která bude znít i z třetí Heideggerovy přednášky. Ještě jedno důležité upozornění: zapomeňme při tomto pohledu na solitérní pionýry prodírající se pustou krajinou. Oni „živáčkové“ z předchozího odstavce obnášejí třetí faktor – „my“. Obyvatele biosféry spojuje řeč–podoba: někdy srozumitelná všem, někdy míst­ ní, zděděná či naučená. Díky tomu mohou komunikovat, interpretovat i napodobovat jak své činění navzájem, tak i znaky, které jim poskytuje krajina. Toto je, domníváme se, klíčové pro pochopení evoluce – a také naší jazykové metafory. Jaký status v této triádě však přisoudíme genetickému zápisu? Stejný jako zápisům řečovým: stávají se texty, jsou-li čteny, a rozumění závisí na gramotnosti, vzdělání, postavení, zkušenosti a pa­ měti čtenáře a také na stavu krajiny. O tom blíže ve stati Markoš & Faltýnek; zde ukončeme tuto úvahu krátkou citací: „Genotypy se uplatní jen do té míry, do jaké zapadnou do prostředí, ve kterém se octnou. Aforismus to není nijak světoborný, přesto tato otřepaná pravda jako by zapadla v bláznivém shonu po nalezení genetických variant, které by vysvětlovaly ten či onen znak. Ve vzru­ šené atmosféře kolem genomických vhledů do rozdílů mezi lidmi, ve světle přístupů zaměřených na genotyp jsme často náchylní věřit, že prostředí není důležité. Ve srovnání s tím nám strategie funkční genomiky – zahrnující také genovou expresi – mohou poskytnout mnohem dynamičtější představu odpovědí na změny prostředí. Při­pomínají nám tak, že genetický příspěvek bývá často mizivý.“ (Gibson 2008, 569) Domníváme se, že při podobném nastavení se myšlení biologa téměř dokonal kryje s Heideggerovým proklesťováním se krajinou: život neklestí zcela nazdařbůh, ale také se zcela nepoddává reliéfu krajiny, přizpůsobuje si ji. Přesto zůstává výtka, že Heideg­ gerova Krajina je čistě antropocentrická, vždyť se jí proklesťují básnění a myšlení v hluboké shodě zaručené řečí. Pokusme se tuto stránku ignorovat – naším cílem jsou úvahy o jazykové metafoře života. Dejme slovo Heideggerovi, a výběr z přednášky už bude134

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

me přerušovat jen minimálně: 17 „Ve skutečném myšlení se cesta vine tím, co nazýváme Krajinou [Gegend]. 18 […] Cesta, takto se dávající, nás nechá někam dospět tak, že nás zasáhne, a tím nás ob-sáhne (prolne, prodchne, povolá). 19 Slovesu belangen můžeme jistě rozumět v jeho obvyklém smyslu, tj. předvolat k pohovoru či výslechu. Avšak můžeme mu dát i smysl vyšší: při-táhnout, povolat, opatřit, uchovat. Toto přivolávání, konfrontováno s naší při­ rozeností, se nás dožaduje a táhne nás do svého hájemství. Cesta se nás dožaduje, povolává nás. […] Krajina, jakožto Krajina, nabízí v první řadě Cesty. Proklesťuje. V tomto pročišťování slyšíme v první řadě poskytování a sjednávání cest. Běžný význam slova bewegen je působení vedoucí ke změně, zaujetí či ztrátě místa nějaké věci; obecně jde tedy o změnu. Pod Be-wëgen (proklesťování) však budeme rozumět „opatřit krajinu cestami“. Podle starého jazykového užití ve švábsko-alemanském dialektu se slova wëgen kdysi užívalo ve smyslu prorážet cestu (například zasněženou krajinou). (197–198) […] Krajina se rozprostírá v sousedství básnění a myšlení. Sousedství pak znamená žít poblíž. Básnění a myšlení jsou způsoby vyprávění. Onu blízkost, která přivádí básnění a myšlení do sousedství, nazveme pověstí [Sage]. 20 Zde tušíme nalézt samu povahu řeči. Sdělit znamená ukázat, nechat vyvstat, osvětlujícím i  zatajujícím způsobem uvolnit a nabídnout to, co zveme svě­ tem. Osvětlující i skrývající, zahalující nabídka světa je podstatou 17 AM: Třetí přednáška je v našem výkladu velice krácena: vynecháváme zejména odkazy na poetiku Hölderlinovu a z  ní vyvozené celkové fi­ nále.  Jistěže čtenář pochopí, že právě v  těch místech najdeme nejméně styčných bodů s biologizujícím výkladem, o který se zde pokoušíme. Vynecháváme také představu Čtveřiny světakrajin, tak důležitou pro pozdního Heideggera; pro náš výklad (tady a teď, v tomto kontextu) je však zbytná. 18 AM: J. Michálek (2006, pracovní listy) navrhuje překládat „šírava“; z na­ šeho kontextu je patrné, proč dáváme přednost krajině. 19 AM: be-langen – anglický překladatel volí concern, summon (by being our concern – stane se naší věcí). Francouzský překlad má intenter (ce qui tend vers nous en nous intendant). 20 AM: J. Michálek navrhuje překládat jako „zvěst“ nebo „bezhlasá, ukazující řeč“. 135

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

pří­běhu. Motiv pro cestu do sousedství básnění a myšlení obsahuje in­strukci; když se jí budeme řídit, podaří se nám dostat blízko k tomu, v čem spočívá ono sousedství. Motiv zní Povaha řeči: Řeč povahy. […] Ve výrazu před dvojtečkou ‚Povaha řeči‘ je řeč předmětem, o kterém se má vyjednat, čím že snad řeč je. To, co je něčím (to ti estin – bytí něčím), už od Platóna zažitým způsobem nazýváme ‚podstatou‘, ‚přirozeností‘, ‚bytností‘, povahou či esencí věci. Takto po­chopená povaha bude vymezena pozdějším označením ‚pojem‘, představou, s jejíž pomocí si zvnitřníme, ohmatáme a pochopíme, co taková věc je. Volně pak lze obrat před dvojtečkou vyložit takto: Co je řeč, pochopíme, jakmile se odvážíme tam, kam nám dvojtečka současně otevírá výhled – na řeč povahy. V tomto obratu hraje roli předmětu povaha a tomuto předmětu náleží řeč. Slovem ‚povaha‘ se však v této souvislosti už nemíní jen to, že cosi je. ‚Pova­ hu‘, bytnost, vnímáme na způsob prodlévání – jako něco současně přítomného i chybějícího. ‚Bytovat‘, prodlévat znamená trvat, zdr­žo­vat se. Sám obrat ‚prodlévá‘ znamená: přítomní, trvale se nás týká, proklesťuje se k nám a povolává si nás. Přirozenost takto pochopená pojmenovává trvání, které si nás žádá, protože vším proklesťuje. Druhý obrat v motivu: ‚Řeč povahy‘ tedy naznačuje, že řeč do této přirozenosti patří, náleží onomu vše proklesťujícímu jako něco, co je mu nejvlastnější. Ono vše-prostupující proklesťuje tím, že promlouvá. Zůstává však nejasné, jak máme ono ‚bytující‘, prodlévající myslet, v jakém smyslu promlouvá. A nejméně je jasné, co to znamená mluvit. Právě tímto směrem se bude ubírat naše myšlení, když začneme povahu řeči promýšlet. Přece teprve tam náleží naše rozvažování – do oblasti přilehlé k básnění a myšlení. Pro postup na této cestě nám náš motiv poskytuje jistý tip, nikoli však odpověď. Kam nás však směřuje, když už tak činí? Jen tam, kde se stvrzuje sousedství básnění a myšlení jakožto sousedství. Sousedění, pobývání v blízkosti, čerpá své určení z této blízkosti. Básnění a myšlení jsou ovšem druhy promluv, a to druhy nejvýznamnější. Mají-li oba způsoby promluvy prodlévat v sousedství vzešlém z jejich blízkosti, pak sama tato blízkost musí pů­sobit formou vyprávění. Blízkost a vyprávění by pak splynuly v jedno. Myslet si to je však domněnkou přespřílišnou; i když nesmí být ani v nejmenším oslabena. 136

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

Kdyby se někdy poštěstilo dostat se až tam, kam nám náš motiv ukazuje, pak jsme dospěli k možnosti učinit zkušenost s řečí, s tou řečí, kterou tak dobře známe. Záleží tudíž mnoho na tom, abychom setrvali v duchu tohoto pokynu, kterého se nám dostává z objasňujícího motivu a který si teď můžeme popsat následovně: To, co si nás žádá jako řeč, čerpá své určení ze vším prostupujícího vyprávění. Jediný náznak s námi smýká sem a tam. Motiv nás odvádí od běžných představ o řeči do oblasti zkušenosti s řečí jakožto s vy­ právěním.“ (199–202) Přeneseme se teď k části, která probírá vzdálený vztah mezi tělesnou stránkou řeči (zvukový projev, činnost mluvidel), myslí, označovanými věcmi a konečně písemným záznamem. Dostáváme se tak k Aristotelovi. „Logos, výpověď, vycházel zpočátku z představy zvukového pro­ jevu řeči. Aristoteles říká na začátku díla, které později dostalo název Peri ermeneias, 21 toto: ‚Mluvená slova jsou jistě znakem duševních požitků a napsaná slova jsou znakem slov mluvených. A jako všich­ ni nemají totéž písmo, tak ani jejich mluva není táž; avšak to, co mluva a písmo v prvé řadě označují, je již všem společné, totiž duševní prožitky a to, co prožitky zpodobují, totiž věci.‘ Uvedené věty budují klasickou představu, jejíž kostrou je řeč jako hlasový projev: písmena jsou znaky zvuků, zvuky jsou znaky duševních prožitků, a ty zase jsou znaky věcí. Kostra byla zpevněna vztahy mezi znaky. Jednali bychom příliš hrubě, kdybychom se bez dalšího všude oháněli značkami, které znamenají cosi jiného a ukazují určitým směrem. Aristoteles sice výslovně používá slova semeia – značky, avšak současně mluví o symbola a omoiomata. Důležité je, že máme před očima celou síť vztahů mezi značkami; ta u veškerého dalšího pojednávání řeči, jistěže všelijak pozměněného, bude hrát určující roli. Řeč se stane oddělenou od mluvy jakožto hlasového projevu.“ (203–204) Jak už jsme naznačili výše, touto cestou se evropské myšlení po staletích dopracovalo k vědě, ale současně k pojetí skutečnosti ja­ kožto gestell. Heidegger naproti tomu zdůrazňuje roli mluveného 21 AM: Latinsky De interpretatione, česky O vyjadřování, citujeme podle vydání 2004, 25. 137

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

slova a jeho podíl na řeči: „Ať nikoho na žádný pád nenapadne, že bychom chtěli hlasový, tedy tělesný projev – to, co je na řeči vnímatel­né pouhými smysly – zlehčovat oproti tomu, co se nazývá významovou a smyslovou hodnotou mluveného a je ctěno jako duchovno, jako duch řeči. Mnohem víc je třeba promyslet, zda je u zavedených způsobů představ o ‚kostře‘ plnohodnotně zakoušena tělesná stránka řeči, tok jejích zvuků a tahy písma; zda postačuje přiřadit zvuk jen k fyziologicky představovanému tělu, zatímco vše týkající se smyslu řadit do oblasti metafyzična. […] Znění, zemitost řeči se uchovává v naladění, které navzájem slaďuje krajiny světa a stmeluje je. Tento poukaz na znění řečeného a jeho původ z mlu­ vy však musí znít zpočátku temně a podivně. Přesto upozorňuje na jednoduché věci. Můžeme je zahlédnout, jakmile si budeme opět všímat, nakolik se cestou všude ocitáme v sousedství moudrosti vysloveného. K tomu se odjakživa výborně hodí básnění a myšlení. Jejich sousedství se jim v žádném případě nepřihodilo jen tak, jako by snad chtěly samy být, čím jsou, i mimo své sousedství. Vzhledem k tomu je musíme zakoušet v (z) jejich sousedství, z toho, co takové sousedství zakládá. Sousedství, zdálo by se, zpočátku nevytváří blízkost, nýbrž ono samo z blízkosti povstává. Avšak co to znamená blízkost? Jakmile se pokusíme o těchto věcech přemýšlet, už jsme se roz­ hodli vydat se na dlouhou myšlenkovou cestu. Zde se nám povedlo jen prvních pár kroků, a ty nevedou vpřed, nýbrž nazpátek, tam, kde už se nacházíme. Naše kroky netvoří – leda snad při pohledu zvenku – žádnou řadu postupující od jednoho k druhému. Naopak se podrobují soustředění na totéž a k témuž se navracejí. ] Co vy­ padá jako oklika, je ve skutečnosti připojením se k vlastnímu proudu, ze kterého se určuje sousedství. To je ona blízkost. Míníme-li blízkost, ohlašuje se dálava. Obě stojí v  jistém protikladu jako dvě rozdílné veličiny pro odstup od věcí. Jejich hodnoty určíme změřením délky či krátkosti jednotlivých tras. Přitom jsou hodnoty změřené dráhy vztahovány k  rozprostraněnosti: to podle ní a vzhledem k ní se vypočítávají vzdálenosti. Něco měřit přikládáním něčeho jiného (měřítka) se řecky řekne parametrein. Rozprostraněnosti, podél a kolem kterých se měří blízkost a dálka formou odstupu, jsou představovány posloupností okamžiků v čase, anebo 138

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

postavením v prostoru (vedle, před, za, nad, pod, zde i tam). Pro počtářskou představivost se prostor a čas jeví být parametrem blízkosti či vzdálenosti, jako případy odstupu. Prostor a čas nejsou pouhými parametry – přesto se toto parametrické určení jejich podstaty brzy začalo pokládat za vyčerpávající. Tak je to předznamenáno už v počátcích západního myšlení; a skrze toto myšlení se tento přístup ustanoví v novověku jako určující představa. Na parametrickém určení prostoru a času nezměnily nic ani no­vé teorie a s nimi spojené metody měření prostoru a času: teorie relativity, kvantová teorie či jaderná fyzika. Takovou změnu ani ovlivnit nemohou: kdyby toho byly schopny, musela by se zhroutit veškerá výbava současné technické přírodovědy. Dnes nic nenasvěd­ čuje, že by něco takového bylo možné. Všechno mluví proti – pře­ devším pak honba za matematicko-teoretickými fyzikálními formu­ lacemi světa. Stimulem k této honbě není ani tak osobní zaujetí výzkumníka: sama jejich povaha je už hnána výzvou kořenící v kor­ pusu současného myšlení. Slogan ‚Fyzika a zodpovědnost‘ zní hezky a pro dnešní tíseň je důležitý. Avšak přetrvává jakési podvojné účetnictví, za kterým se skrývá porucha – a tu nevyléčí ani věda, ani morálka, pokud je vůbec léčitelná. Jak to všechno souvisí s po­ vahou řeči? Víc než jsme dnes schopni domyslet. Něco málo jsme však už teď mohli vytušit tváří v tvář onomu osudnému přiřazení: blízkost a vzdálenost se staly vypočitatelnými jakožto určující formy odstupu v prostoru a čase. A co nás na tom znepokojuje? To, že uvedeným způsobem nelze uchopit onu blízkost, jež náleží sousedství. Měly-li by být blízkost a sousedství představitelné takto parametricky, pak by interval mili­ ontiny sekundy či milimetru už udával tu nejintimnější blízkost; ve srovnání s tím by metr nebo sekunda představovaly vzdálenost z největších. Nicméně se bude trvat na tom, že každému takovému sousedství jistý prostoročasový přepočet náležet má. Dvě samoty – pokud něco takového ještě existuje – ležící od sebe hodinu chůze přes pole mohou setrvávat v tom nejhezčím sousedském vztahu, zatímco dva městské domy, stojící na ulici proti sobě či dokonce vedle sebe, neznají sousedství žádného. Sousedská blízkost tudíž nespočívá na vztahu prostoročasovém. […] Prostor a čas jakožto parametry nám však nemohou blízkost ani zprostředkovat ani 139

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

změ­řit. Pročpak? V pořadí za sebou řazených okamžiků jakožto jednotek parametrického času není okamžik ‚nyní‘ nikdy otevřen těm ostatním. To se přihodí natolik zřídka, že většinou smíme tvrdit, že v posloupnosti těchto ‚nyní‘ jsou předchozí a následující případy navzájem vůči sobě uzamčeny. Tato uzamčenost je pak dalším ze způsobů, jak projevit svůj postoj k přesahu. Přesahování je z pa­ rametru, z něhož pochází naše představa času, spíše vyloučeno. Totéž platí pro jednotky prostorové, pro platby všech druhů i pro pohyby ve smyslu časoprostorově vypočtených trajektorií. Představujeme si nepřetržitost a ubíhající přiřazování parametrů a toho, co s jejich pomocí naměříme, jako jakési kontinuum. To se s přesahem vylučuje natolik rozhodně, že i kdybychom nalezli pře­ kryvy, nebudou tato místa zlomů patřit do přesahu. Třebaže tedy prostor a čas jakožto parametry nepřipouštějí v rám­ ci své rozlehlosti žádný přesah svých prvků, v moderním technickém světě se tato vláda parametrického prostoru a času vměšuje do veškeré představivosti, sjednávání a výroby. […] Tam, kde se všechno udává ve vypočtených odstupech, začne se skrze vypočítatelnost čehokoli puštěnou z řetězu roztahovat to, co žádný od­ stup nezná, a to způsobem, který znemožňuje sousedskou blízkost světakrajin. Při absenci odstupu bude všechno lhostejné, s odvoláním na snahu po nudné počtářské zajištěnosti všeho na zemi. Proto dnes vstoupil zápas o vládu Země do své rozhodující fáze. Totální výzva, se kterou Země vstupuje do zápasu v zájmu zajištění své vlády nad vlastními záležitostmi, je oprávněná proto, že se bojuje o ovládnutí poslední pozice, ze které by pak už byla možná kontrola Země vnějšími silami. Avšak boj o toto postavení je probíhajícím přehodnocováním všech předpokladů týkajících se všeho, co je obsaženo ve vypočitatelné absenci odstupu. […] V tomto zápase o vládu nad Zemí nyní dospěly prostor a čas ke krajní formě vládnutí – formou parametrů. Přitom jejich vláda se může uplatňovat jen proto, že prostor i čas jsou ještě – či už – i čímsi jiným než dobře známými parametry. Parametrizace přetvořila povahu času i prostoru. Především brání, aby se projevila jejich povaha co do vztahu k blízkosti. Jakkoli jsou tyto vztahy jednoduché, zůstávají nepřístupné veškerému počtářskému myšlení. Tam, kde se přesto ukazují, vzpírají se tomuto vhledu panující představy. 140

Povaha řeči. Nad jedním Heideggerovým esejem

O čase lze říct: čas časí. O prostoru lze říct: prostor prostoří. Na­ vyklé představy se podobné řeči vzpěčují, a právem. Abychom jí po­ro­ zuměli, vyžaduje totiž myslící zkušenost toho, co nazýváme identitou. Čas časí: Časit znamená nechat zrát, povstávat. Časové je to, co vzešlo povstáváním. Co časí čas? Odpověď: to, co je sou-časné, tj. to, co povstává v jediné shodě. A co že to je? Známe to od­jakživa, jen to nepromýšlíme ve vztahu k časení. Sou-časnost času představují existence, zpřítomnění a participace [Gewesenheit, An­wesenheit, Gegen-Wart]: vycházejí nám v ústrety, a tudíž znamenají budoucnost. Tím, že časí, unáší nás čas zejména ve své trojí podobě současnosti, unáší nás, a tím nás přivádí do sebeotevřenosti současnosti, do jedno­ty existence, zpřítomnění a participace. Unášením a přiváděním se proklesťuje to, co současnost předkládá: časoprostor. Čas sám v celku svého bytí se nepohybuje, setrvává v klidu. Totéž se dá říct o prostoru, který poskytuje místa, dává volnost a současně v sobě rozpouští a přijímá současnost jakožto prostoročas. Prostor sám se v celku své podstaty nepohybuje, zůstává v klidu. Unášení a přivádění času a ohraničování, připouštění a pro­ pouštění prostoru patří dohromady k témuž, ke hře mlčení, kterou zatím nedokážeme promýšlet do větší hloubky. To, co svolává prostor a čas v jejich přirozenosti, můžeme nazvat prostorem ča­ sové hry. […] Objevuje se možnost, že učiníme zkušenost s řečí, že zažijeme otřes a ten změní celý náš vztah k řeči. Do jaké míry? Propříště řeč jakožto příběh čtveřiny světa nebude jen tím, k čemu máme vztah my, mluvící lidé, záležitostí člověka a řeči. Řeč je jako světem hýbající příběh vztahem všech vztahů. […] Příběh vypouští ‚je‘ ve světlou volnost a současně skrýš své myslitelnos­ti. […] V sousedství básně Stefana Georga jsme zaslechli: Kde chybí slovo, ni věc nebudiž. Povšimli jsme si, že v básnění zůstává skryto cosi důležitého, cosi, co jako by říkalo: věc je. Důležitým ať je pro nás současně též vztah tušeného, i když nikoli chybějícího slova, k ‚je‘. Teď konečně smíme, když přemýšlíme v sousedství básníkova slova, v předtuše říct: ‚Je‘ se objevuje tam, kde se rozpadá slovo. Rozpadem se zde míní to, že vyslovené slovo se navrací do bezzvučna, tam, kde bylo rozpoznáno: do zvonění ticha, které jako si příběh krajin čtveřiny světa klestí cestu do jejich blízkosti. Toto rozbití slova je vlastním krokem zpátky na cestu myšlení.“ (203–214) 141

Anton Markoš, Lenka Ovčáčková

Závěrem Spolupovstávání tělesných podob v evoluci, jejich budování světa a vztah k lineárním zápisům jsou hlavním svorníkem celého tohoto sborníku – a máme-li se v této souvislosti řečovou metaforou zabývat, nutno se zabývat povahou řeči. Řečová metafora z pozice řeč – promluva – texty by nám mohla pomoct v orientaci v tomto složitém terénu a sama by mohla najít inspiraci v živých bytostech. Blumenberg (1986, 17) říká: „Mezi knihami a skutečností panuje dávná nevraživost. Zapsané se vetřelo na místo skutečnosti s cí­ lem zaškatulkovat a pojistit si ji, a tím ji učinit zbytečnou. Zapsaná a posléze i vytištěná tradice vedla stále více k oslabení autentické zkušenosti.“ Nic není lepším antidotem k tomuto dle Blumenberga „de­miur­ gickému“ přístupu ke skutečnosti, než Heideggerovy stati. Dva umělecké překlady básně Das Wort. Překlad J. Loužila Překlad Ivana Chvatíka In: W. Biemel: Martin Heidegger, nepublikovaný Praha 1995,172–173. Zdaleka zázrak nebo sen Zdálky či ze sna zázrak jsem přines jsem na své země lem Nosíval na své země lem a čekal, až jim jméno dá A čekal až norna šedivá norna, sudička šedivá Jméno mu ze svých hlubin dá To moh jsem pevně uchopit Pak moh’ jsem věc pevně uchopit krajem teď září jeho třpyt A nechat ji v kraji slavně skvít… Jednou po pouti mnoha mil Až jednou když z cesty úspěšné s klenotem jsem se navrátil Jiskřivý skvost nesu zemi své Vědma však marně hledá: „Ne, Hledala dlouho a nakonec dí: pro ten tu slovo nemáme.“ „Nic jako tohle zde v hlubinách A tak mně unik poklad ten mých“ musil být navždy oželen. Načež se poklad z ruky mé Smutně jsem poznal nakonec: Vymknul a víc už ho nemáme Kde chybí slovo, není věc. Odříct si smuten se učím přec: Kde chybí slovo nebude věc.

142

Povaha řeči Roman Jakobson 1

Vzhledem k tomu, že „v lidské řeči mají rozdílné zvuky rozdílný význam“, došel Leonard Bloomfield ve své vlivné příručce z r. 1933 k závěru, že „studovat tyto koordinace mezi jistými zvuky a jistými významy znamená studovat jazyk“. Už o století dříve učil Wilhelm von Humboldt, že „mezi zvukem a významem existuje zjevné spojení, které se však jen zřídka podvolí správnému objasnění, často je vidíme jen v obrysech a obvykle zůstává nejasné“. Toto spojení a koordinace byly pro věkovitou vědu o jazyce po celou dobu zá­ sadním problémem. Do jaké míry však lingvisté nedávné minulosti na tento problém zapomněli, ilustrují opakované chvály na ohromující novost interpretací znaku v díle Ferdinanda de Saussura, zejména jazykového znaku coby nerozlučné jednoty dvou složek – signifiant (označujícího, signans) a signifié (označovaného, signatum) –, ačkoliv tato koncepce i s terminologií byla beze zbytku přejata ze stoické teorie staré 22 století. Tato nauka považovala znak (sémeion) za jednotku konstituovanou vztahem mezi označujícím (sémaion) a označovaným (semainomenon). Označující byl definován jako „vnímatelný“ (aisthéton) a označovaný jako „pochopitelný“ (noéton) nebo, chceme-li užít pojmu, který je v lingvistice běžnější, „pře­ ložitelný“. Navíc reference byla od signifikace jasně odlišována  AM: Quest for the essence of language. In: Selected writings II, Word and language, Mouton 1971, 345–359. (Původně Address to the American Academy of Arts and Sciences, February 10, 1965, published in Diogenes, 51.) Česky vyšlo in: Dvanáct esejů o jazyce, Praha: Mladá fronta 1970, 29–45. Pro toto vydání nově přeložili D. Faltýnek a V. Gvoždiak. 143

Roman Jakobson

termínem tynchanon. Ve spisech sv. Augustina se adaptují a dále rozvádí stoické názory na fungování znaků (sémeiôsis) s použitím latinizovaných termínů, konkrétně signum zahrnující v sobě signans i signatum. 2 Tuto souvztažnou dvojici pojmů a označení navíc Saus­ sure zavedl teprve v prostřední části svého posledního kursu obecné lingvistiky, snad pod vlivem Noologie H. Gomperze (1908). Načrtnutá nauka je jádrem středověké filosofie jazyka, jež dosáhla úžasného rozvoje, hloubky i různorodosti přístupů. Podvojný charakter každého znaku a, abychom užili termínu Ockhamova, „dvojí po­ znávání“ z toho plynoucí vědecké myšlení středověku velmi dobře znalo. Mezi americkými mysliteli byl patrně nejvynalézavějším a nejvšestrannějším Charles Sanders Peirce (1839–1914); byl to takový velikán, že žádná univerzita pro něj nenašla místo. Jeho první dů­ vtipný pokus o klasifikaci znaků – O novém seznamu kategorií – vyšel v Proceedings of the American Academy of Arts and Sciences v r. 1867. Čtyřicet let poté, když bilancoval svou „celoživotní práci o povaze znaků“, autor prohlásil: „Pokud vím, jsem pionýrem anebo spíše prvním prospektorem, který upravuje a proráží cestu k tomu, co nazývám sémiotika, věda o podstatě a základních druzích možné sémioze; oblast je příliš rozsáhlá a úkol pro prvního průzkumníka příliš náročný.“ Jasně si uvědomoval neadekvátnost obecných teo­ retických premis, na nichž se zakládalo zkoumání jeho současníků. Samo pojmenování vědy o znacích je odvozeno z antického výrazu semeiotiké: Peirce zkušenosti antických a středověkých logiků, „myslitelů nejvyššího řádu“, vysoce hodnotil a hojně využíval; tvrdě odsuzoval časté „barbarské běsnění“ zaměřené proti „podivuhodně pronikavému myšlení scholastiků“. 3 V roce 1903 vyslovil pevné přesvědčení, že kdyby se na staré „učení o znacích“ nebylo  AM: J. Deely (Augustine & Poinsot. The protosemiotic development, University of Scranton Press, 2009) ukazuje, že Augustin (který nebyl s řečtinou a řeckou kulturou obeznámen) vystavěl svou „protosémiotiku“ na zcela nových základech a stoické pojmosloví nepřevzal a jeho terminologie se s ním ani nekryje. Jedním z hlavních rozdílů je ten, že Řekové zkoumali znaky (semeia) v okolním světě, k jazyku se však neobraceli.  AM: Srovnej s podobnou charakteristikou, kterou podává Deely. 144

Povaha řeči

zapomnělo a místo toho se se zápalem a nadáním pěstovalo, mohli jsme do 20. století vstupovat s tak životně důležitými vědami, jakou je například lingvistika, „v mnohem pokročilejším stavu, než v jakém slibují být na konci půle dvacátého století“. Od konce 19. století podobnou disciplínu vášnivě obhajoval Saussure. Ten naopak pod řeckým vlivem nazval nový obor sémiologií a očekával od tohoto nového učení osvětlení podstaty znaků a zákonů, kterými se znaky řídí. Podle něho se měla lingvistika stát jen částí této obecné vědy: měla určovat, jaké vlastnosti činí jazyk zvláštním systémem v rámci „semiologických faktů“. Bylo by zajímavé zjistit, zda na sebe úsilí obou badatelů o srovnávací výzkum znaků navazovalo, nebo jde jen o prostou konvergenci. 4 Peirceovy sémiotické rukopisy nahromaděné za půlstoletí mají epochální význam; kdyby nezůstaly bez zveřejnění až do 30. let 20. století, nebo kdyby se lingvisté obeznámili alespoň s tím, co uveřejnil Peirce sám, mohla mít jeho práce jedinečný vliv na vývoj mezinárodní lingvistické teorie. Peirce taktéž ostře rozlišuje mezi „materiální kvalitou“, jíž je signans kteréhokoli znaku, a jeho „bezprostředním interpretantem“ (signatum). Znaky (representamina v Peirceově terminologii) nabízejí tři základní typy sémioze, tři rozdílné „reprezentativní kvality“ založené na různém vztahu mezi signans a signatum. Tento rozdíl Peirceovi umožňuje rozlišovat tři základní typy znaků: l) Ikón působí především skrze faktickou podobnost mezi svým signans a signatum (například zobrazením zvířete a zvířetem zobrazeným); první z nich zastupuje druhý „prostě proto, že se mu podobá“. 2) Index působí hlavně skrze faktickou, existenční soumeznost mezi signans a signatum a „po psychické stránce se indexy asociují skrze jejich soumeznost“; tak například kouř je indexem pro oheň; znalost v přísloví „není kouře bez ohně“ dovoluje kterémukoli in­ terpretovi z kouře dovodit existenci ohně nezávisle na tom, zda  AM: Je například zvláštní, že Jakobson nepoukazuje na triadický charakter peirceovského znaku (objekt, representamen, interpretans), který nejde převést na dyadický vztah saussurovský. Dnešní sémiotika spíše poukazuje na inkompatibilitu obou učení (viz např. Hoffmeyer 2009). 145

Roman Jakobson

oheň byl či nebyl založen s úmyslem upoutat něčí pozornost. Ro­ binson Crusoe nalezl index: jeho signans byla stopa nohy v písku a z toho vyvozeným signatum byla přítomnost lidského stvoření na jeho ostrově. Zrychlení tepu jakožto pravděpodobný symptom horečky je dle Peirce také indexem a v takových případech jeho sémiotika vlastně splývá se studiem symptomů nemocí nazývaným semeiotika, semeiologie nebo symptomatologie. 3) Symbol funguje především na základě vložené, naučené soumeznosti mezi signans a signatum. Toto spojení „spočívá v tom, že se stalo pravidlem“ a nezávisí na přítomnosti nebo nepřítomnosti jakékoliv podobnosti a fyzické soumeznosti. Pro interpre­ ta jakéhokoliv symbolu je znalost takového konvenčního pravidla závazná a znak bude interpretován výhradně a jednoduše jen díky existenci pravidla. Původně slova symbol užíval v podobném smyslu i de Saussure se svými žáky, později měl však k němu výhrady, protože tradičně představuje přirozenou spojnici mezi signans a sig­ natum (například váhy jako symbol spravedlnosti). Ve svých po­ známkách začal proto tentativně označovat konvenční znaky příslušející ke konvenčnímu systému pojmem séma – zatímco Peirce užíval séma zvláštním a zcela jiným způsobem. Postačí postavit Peirceovo užití pojmu symbol proti různým významům slova sym­ bolismus, abychom poznali nebezpečí trapných dvojznačností; ale protože nemáme lepší náhradu, jsme zatím nuceni používat názvu zavedeného Peircem. Obnovená uvažování o sémiotice oživují otázku chytře probíranou ve strhujícím Platónově dialogu Kratylos: spojuje jazyk formu s obsahem „podle přirozenosti“ (fysei), jak tvrdí hrdina, nebo „podle konvence“ (thesei), což je protiargument Hermogena? Moderátor dialogu Sókratés je nakloněn názoru, že reprezentace na základě podobnosti je nadřazena užití znaků arbitrárních, avšak navzdory tomu, že ho přitahují podobnosti, cítí se povinován uznat i doplňující faktory – konvence, zvyklosti, obyčeje. Mezi badateli, kteří jdou ve stopách Platónova Hermogena, zaujímá důležité místo Dwight Whitney (1827–1894), lingvista z Yale, který hluboce ovlivnil evropské lingvistické myšlení propagací teze, že jazyk je sociální instituce. V jeho stěžejních dílech ze 60.–70. let 19. století je jazyk definován jako soustava arbitrárních a konvenč146

Povaha řeči

ních znaků (u Platóna epitykhonta a synthémata). Toto učení převzal a rozvinul F. de Saussure a stalo se součástí posmrtného vydání jeho Cours de linguistique générale, které sestavili jeho žáci (C. Bally a A. Sechehaye, 1916). Jejich učitel tu prohlašuje: „V základním bodě má americký lingvista, jak se nám zdá, pravdu: jazyk je konvence a na přirozené povaze znaku, který je dohodnutý (dont on est convenu), nezáleží.“ Arbitrárnost je uvedena jako první ze dvou zá­ kladních principů definujících povahu verbálního znaku: „Vazba propojující signans a signatum je arbitrární.“ Komentář zdůrazňuje, že s tímto principem nikdo nepolemizuje, „avšak často je snadnější pravdu objevit než zjednat jí patřičné místo. Uvedený princip vládne v celé vědě o jazyce [La langue v saussurovském významu, tj. verbální kód] a jeho důsledky jsou nedozírné.“ Ve shodě s Ballym a Sechehayem zdůrazňují též A. Meillet a J. Vendryes „nepřítomnost propojení mezi významem a zvukem“ a Bloomfield přitakává: „Formy jazyka jsou arbitrární.“ Avšak souhlas se saussurovským dogmatem o arbitrárnosti znaku nebyl zdaleka jednohlasný. Podle mínění Otto Jespersena (1916) byla úloha arbitrárnosti v jazyce nesmírně přeceňována a Whitneymu ani Saussurovi se nepodařilo rozřešit problém vztahu mezi zvukem a významem. Polemické příspěvky J. Damouretta & E. Pi­ chona, resp. D. L. Bolingera byly nadepsány stejně: „Znak není ar­ bitrární“ (Le signe n’est pas arbitraire, 1927, resp. The sign is not arbitrary, 1949). Ve svém časném článku Nature du signe linguistique (1939) zdůraznil E. Benveniste zásadní skutečnost, že pouto mezi signans a signatum je pouhou nahodilostí jen z hlediska vnějšího, cizího pozorovatele, pro rodilého mluvčího je však tento vztah nutný. Základní saussurovský požadavek vlastního lingvistického roz­ boru jakéhokoliv idiosynchronního systému evidentně ruší platnost teze o arbitrárním vztahu obou složek verbálního znaku odkazující na zvukové a významové rozdíly v čase a prostoru. Jistá ně­ mecky mluvící švýcarská venkovanka se prý divila, proč její krajané mluvící francouzsky říkají sýru fromage – „Käse ist doch viel natürlicher“. To je postoj mnohem saussurovštější než postoj těch, kdo mají každé slovo za arbitrární znak, který by se dal nahradit jakýmkoli jiným znakem a účel by byl naplněn stejně dobře. Je však ta­ ková přirozená nutnost výlučně zvykem? Působí snad slovní znaky 147

Roman Jakobson

– protože se jedná o symboly – „jen na základě zvyku, spojujícího“ jejich signatum a signans? Jedním z nejdůležitějších rysů Peirceovy sémiotické klasifikace je bystrý postřeh, že rozdíl mezi třemi základními třídami znaků je pouze rozdílem v relativní hierarchii. Nejde o přítomnost či nepřítomnost podobnosti či soumeznosti mezi signans a signatum, ani o čistě faktické či čistě vložené, zvykové propojení obou složek: dělení na ikóny, indexy a symboly je věcí toho, který z těchto faktorů převládá. Peirce se tak může odvolávat na „ikóny, u kterých je podobnost podpořena konvenčními pravidly“ a nám hned na mysli vytanou různé techniky perspektivy, které divák musí znát, má-li porozumět rozdílným uměleckým školám. Různě velké postavy například představují v nejrůznějších zobrazovacích kódech různé významy; jisté středověké malířské tradice zobrazují padouchy specificky a důsledně z profilu, zatímco v umění starého Egypta pouze en face. Peirce se domnívá, že „by bylo obtížné, ne-li nemožné, uvést příklad čistého indexu, či naopak nalézt nějaký znak zcela zbavený indexální kvality“. I tak typický index, jako je namířený ukazováček, nese v různých kulturách rozdílné konotace: tak na­ příklad u jistých jihoafrických kmenů ukázat na něco prstem zname­ ná zatratit to. Na druhé straně „symbol bude zahrnovat jistý druh indexu“ a „bez indexů není možné označit, o čem se mluví“. Peirceův zájem o různé míry spoluúčasti tří funkcí ve všech třech typech znaků a zejména úzkostlivá péče, kterou věnoval indexálním a ikónickým složkám verbálních symbolů, jsou těsně svázány s jeho tezí, že „nejdokonalejšími znaky“ jsou ty, v nichž jsou ikó­ nické, indexální a symbolické vlastnosti „zastoupeny co nejrovnoměrněji“. Naopak Saussurovo trvání na konvencionalitě jazyka se pojí s přesvědčením, že „zcela arbitrární znaky jsou nejvhodnější k dosažení optimálnosti sémiotického procesu“. Indexálními prvky jazyka jsem se zabýval ve studii „Shifters, Verbal Categories and the Russian Verb“ (1957); pokusme se nyní přiblížit ikonickou stránku jazykové struktury a zodpovědět Platónovu otázku, jakou formou nápodoby (mimésis) jazyk přiřazuje signans k signatu.

148

Povaha řeči

Sled sloves – veni, vidi, vici – nás informuje o pořadí Caesarových činů především proto, že řazení préterit poukazuje k následnosti popisovaných událostí. Časová posloupnost řečových událostí má tendenci odrážet pořadí událostí popisovaných – co do času i po­ stavení v hierarchii. Výrok „Prezident a ministr zahraničí se zú­ častnili zasedání“ je mnohem běžnější než výrok s prohozeným pořadím podmětů, protože umístění na začátku věty odráží vyšší postavení v úřední hierarchii. Korespondence v pořadí mezi signans a signatum nachází své opodstatnění mezi „základními druhy možné sémioze“, jak ji načrtl Peirce. U ikónů rozlišoval dvě podtřídy: obrazy a diagramy. U obrazů signans reprezentuje „jednoduché kvality signatum“, zatímco u diagramů podobnost mezi signans a signatum existuje „pouze z hlediska vztahů jejich částí“. Peirce definoval diagram jako „repre­ sentamen, který je převážně ikónem vztahu, podporovaným konvencí“. Příkladem takového „ikónu myšlených vztahů“ mohou být dva nestejně velké obdélníky sloužící pro srovnání výroby oceli v USA a v SSSR. Vztahy v signans odpovídají vztahům v signatum. V tak typickém diagramu, jakým jsou statistické křivky, signans prezentuje ikónickou analogii se signatum z hlediska vztahů jejich částí. Jestliže v chronologickém diagramu symbolizuje míru přírůstku obyvatelstva tečkovaná čára a míru úmrtnosti čára plná, jde v Peirceově hantýrce o „symbolidní rysy“. V Peirceově sémiotickém bádání zaujímá teorie diagramů podstatné místo; Peirce jim přiznává značnou důležitost, protože jsou „vskutku ikónické a při­ rozeně analogické k znázorňované věci“. Analýza různých souborů diagramů ho vede k přesvědčení, že „každá algebraická rovnice je ikónem potud, pokud pomocí algebraických znaků (které samy o sobě ikóny nejsou) vyjadřuje vztahy mezi příslušnými veličinami“. Každý algebraický vzorec představuje ikón „ustavený na základě pravidel komutace, asociace a distribuce symbolů“. Tudíž „algebra je vlastně druhem diagramu“ a „řeč není nic jiného než druh algebry“. Peirce viděl velmi jasně, že „například uspořádání slov ve větě musí sloužit jako ikón, má-li být věta srozumitelná“. Když jsem se zabýval gramatickými univerzáliemi a skorouniver­ záliemi zavedenými J. H. Greenbergem, poznamenal jsem, že pořadí významových elementů svým ikónickým charakterem vykazuje 149

Roman Jakobson

zřetelný sklon k univerzálnosti. Proto jediná přijatelná, či aspoň neutrální a bezpříznaková skladba podmínkových vět je ve všech jazycích taková, že na prvním místě je podmínka a na druhém zá­ věr. Jestliže téměř všude, opět dle Greenberga, jedinou, či alespoň převládající, základní vlastností oznamovacích vět je to, že podmět předchází předmětu, pak tento gramatický proces odráží hierarchii gramatických kategorií. Podmět, jemuž je predikován děj, je podle E. Sapira „chápán jako východisko“ v protikladu „k cíli, k ‚předmětu‘ “. Podmět, jediný nezávislý člen věty, vyznačuje, o čem zpráva je. Ať už je skutečné hierarchické postavení agentu jakékoli, je po­ výšen na hrdinu sdělení, jakmile zaujme roli jeho podmětu. „Pod­ří­ ze­ný poslouchá nadřízeného.“ Bez ohledu na hodnostní řád se po­zornost soustřeďuje nejprve na podřízeného jakožto na agent, pak až na nadřízeného, „cíl“ jeho činění, kterého podřízený po­ slouchá. Jestliže však namísto děje prováděného označuje predikát děj podstupovaný, v roli subjektu je patiens: „Nadřízený je poslouchán svým podřízeným.“ Nemožnost vynechání podmětu a možnost vynechání předmětu tuto gramatickou hierarchii podtrhují: „Podřízený poslouchá; nadřízený je poslouchán.“ Jak ukázala století podrobných gramatických a logických zkoumání, predikace se natolik liší od všech ostatních sémantických aktů, že je třeba od­ mítnout násilnou snahu podmět a předmět zrovnoprávnit. Studium diagramů se dále rozvíjí v moderní teorii grafů. Při čtení podnětné knihy Structural Models (1965, F. Harary, R. Z. Norman a D. Cartwright), kde se do hloubky popisují nejrůznější orientované grafy, je lingvista překvapen jejich nápadnou podobností s gra­ matickými schématy. Izomorfní sklad signans a signatum v obou sémiotických oblastech vykazuje nápadně podobné vybavení, které usnadňuje přesnou transpozici gramatických, zvláště syntaktických struktur do grafů. Jazykové vlastnosti, jako jsou propojenost jazykových entit navzájem a s počátkem a koncem sekvence, bezprostřední sousedství a vzdálenost, centrální či periferní postavení, vztahy symetrie, eliptické odstranění jednotlivých komponent, to vše nalézá své blízké protějšky ve stavbě grafů. Doslovný překlad celého syntaktického systému do souboru grafů nám umožňuje oddělit diagramatické, ikónické formy vztahů od čistě konvenčních, symbolických vlastností tohoto systému. 150

Povaha řeči

Jasně diagramatický charakter mají nejen kombinace slov do syn­ taktických skupin, ale také kombinace morfémů ve slova. V syntaxi i morfologii se tak kterýkoli vztah částí a celků shoduje s Peirceovou definicí diagramů a jejich ikónickou povahou. Základní séman­ tický kontrast mezi kořeny jakožto lexikálními morfémy a afixy jako morfémy gramatickými se názorně ukazuje v jejich rozdílném postavení ve slově; afixy, zejména koncovky, pokud se v jazyku vyskytují, se obvykle od jiných morfémů liší omezeným a vybraným užitím fonémů a jejich kombinací. Proto se v produktivních koncovkách anglického jazyka vyskytuje pouze úžinová a závěrová dentála a jejich seskupení –st. Z 24 obstruentů ruského konsonantického systému jen 4 fonémy, navzájem významně postavené proti sobě, fungují v koncovkách. Morfologie je bohatá na příklady střídajících se znaků se shodným vztahem jejich signans a signatum. V adjektivech různých indoevropských jazyků pozitiv, komparativ a superlativ projevuje postupné narůstání počtu fonémů; například high – higher – highest, altus – altior – altissimus. Tímto způsobem signans reflektují gradaci signatum. V některých jazycích se plurál liší od singuláru přídatným morfé­ mem, přičemž podle Greenberga neexistuje žádný jazyk, kde by byl tento vztah obrácený, tedy ve srovnání k singuláru by formy plurálu byly zcela bez morfému navíc. Signans plurálu má tedy sklon prodloužením délky formy odrážet význam narůstání počtu. Viz například určité slovesné tvary singuláru a odpovídající tvary plurálu s  delšími koncovkami: 1. je finis – nous finissons, 2. tu finis – vous finissez, 3. il finit – ils finissent; nebo v polštině: 1. znam – znamy, 2. znasz – znacie, 3. zna – znają. Ve skloňování ruských podstatných jmen jsou skutečné (nenulové) koncovky ve stejném gramatickém pádu v plurálových tvarech delší než v singulárových. Zkoumáme-li historické procesy, které v různých slovanských jazycích trvale působily na utváření diagramu – delší plurál/kratší singulár –, tyto a další podobné jazykové fakty se ukazují odporovat saussurovskému přesvědčení, že „zvuková struktura signans nenese žádnou podobnost s hodnotou nebo významem znaku“. Saussure sám svůj „základní princip arbitrárnosti“ zmírnil tím, že rozlišuje v každém jazyce mezi „radikálně“ a „relativně“ arbitrárními jazykovými prvky. K druhé kategorii přiřadil takové znaky, které 151

Roman Jakobson

lze na syntagmatické ose rozložit ve složky identifikovatelné na ose paradigmatické. Ale i takové výrazy, jako např. francouzské berger („pastýř“, z berbicarius), které Saussure považuje za „zcela nemotivované“, by mohly být analyzovány podobně, protože –er se vztahuje k ostatním příkladům tohoto činitelského sufixu a zaujímá místo ve stejné paradigmatické sérii jako např. vacher („kovboj“) atd. Hledání spojení mezi signans a signatum gramatických morfémů navíc musí zahrnovat nejen případy jejich úplné formální identity, ale i ty případy, kdy různé afixy sdílejí jistou gramatickou funkci a jeden konstantní fonemický rys. Proto polský instrumentál, jehož koncovky se liší podle rodů, čísla a slovních druhů, v poslední souhlásce nebo samohlásce konstantně obsahuje rys nazálnosti. V ruštině se foném m (reprezentovaný dvěma kombinatorickými variantami, jednou palatalizovanou a druhou nepalatalizovanou) objevuje v koncovce okrajových pádů (instrumentál, dativ, lokál), ale nikdy u jiných skupin gramatických pádů. Oddělené fonémy či dis­tinktivní rysy pak mohou v gramatických morfémech fungovat jako autonomní indikátory jistých gramatických kategorií. Saussuro­ vu poznámku o „úloze relativní motivovanosti“ lze aplikovat právě na tyto projevy morfemických podjednotek: „Mysli se daří zavádět princip pořádku a pravidelnosti do jistých částí soustavy znaků.“ Saussure rozpoznával v jazyce dvě tendence: tendenci užívat lexi­kálního nástroje, tedy nemotivovaného znaku, a preferování gra­ matického nástroje, tj. konstrukčního pravidla. Sanskrt mu připadal jako příklad ultragramatického, maximálně motivovaného systému, zatímco francouzštinu ve srovnání s latinou shledal „absolutně ar­ bitrární, což je ostatně nejvlastnějším předpokladem jazykového znaku“. Stojí za zmínku, že Saussurova klasifikace vychází pouze z morfologických kritérií a syntax fakticky ponechává stranou. To­to přespříliš zjednodušené binární schéma je podstatně vylepšeno vhle­dy Peirce, Sapira a Whorfa do širších, syntaktických problémů. Ob­zvláště Benjamin Whorf, zdůrazňující „algebraickou povahu jazyka“, věděl, jak z individuálních vět abstrahovat „vzorce větné struktury“, a dokazoval, že „strukturační aspekt jazyka vždy převyšuje a kontroluje jeho aspekt lexikální či pojmenovací“. Zřetelně diagramatické složky systému jazykových symbolů jsou tak slovníku obecně nadřazeny. 152

Povaha řeči

Ponecháme-li gramatiku stranou a všimneme si striktně lexikálních problémů kořenů a dalších nerozložitelných jednomorfémových slov (slovníková stoicheia a próta onomata, podle Kratylovy terminologie), musíme si položit otázku, jako to učinili účastníci Platónova dialogu, zda bychom se v tomto okamžiku neměli za­sta­ vit a zanechat diskuse o vnitřním spojení mezi signans a signatum, anebo zda musíme bez obratných výmluv „hrát hru až do konce a tyto otázky důrazně zkoumat“. Ve francouzštině ennemi podle Saussura „ne se motive pas rien“, a přesto u výrazů ami a ennemi může Francouz jen těžko přehlédnout těsný vztah obou juxtaponovaných rýmujících se slov. Father, mother a brother nelze rozložit na kořen a příponu, přesto je dru­ há slabika těchto příbuzenských pojmenování pociťována jako nějaký druh fonemického odkazu na jejich sémantickou blízkost. Neexistují žádná synchronní pravidla, která by určovala etymologické pro­pojení mezi –ten, –teen a –ty ani mezi three, thirty a third či two, twelve, twenty, twi- a twin, přesto tyto formy pojí zřejmý para­ digmatický vztah do ucelených rodin. Jakkoli neprůhledné je slo­ vo eleven, lze zaznamenat jeho nepatrné propojení se zvukovým tvarem twelve, které je podporováno bezprostředním sousedstvím obou čísel. Vulgární aplikace teorie informace by v nás mohla vzbudit oče­ kávání, že sousední číslovky budou mít tendenci se odlišovat – jako nahrazení zwei za zwo zavedené berlínským telefonním seznamem, aby se zabránilo záměně za drei. V různých jazycích však převažuje opačná, asimilační tendence mezi sousedními číslovkami. V ruštině tak dochází k postupnému sbližování v každém páru jednoduchých číslovek, např. sem‘ a vosem‘ nebo devjať a desjať. Podobnost signans posiluje vázanost spárovaných číslovek. Nová slova slithy ze slimy a lithe a nejrůznější splynutí či splynuliny (blend a portmanteaus) ukazují, že jednoduchá slova se vzájemně přitahují a výsledkem je vzájemná interakce signans a signatum. Výše citovaný článek D. L. Bolingera ilustruje přesvědčivými příklady „nesmírnou důležitost vzájemných vlivů“ mezi zvukem a významem a „konstelace slov majících podobné významy vázány na podobné zvuky“, ať již je původ takových konstelací jakýkoliv: např. bash; mash, smash, crash, dash, lash, hash, rash, brash, clash, 153

Roman Jakobson

trash, plash, splash a flash. Taková slova se blíží onomatopoiím, u nichž je také otázka původu pro synchronní analýzu nepodstatná. Paronomasie, sémantická konfrontace fonémicky podobných slov odhlížející od etymologického spojení, hraje v životě jazyka důležitou roli. Samohlásková apofonie podkládá koncizní titulek novinového článku Multilateral Force or Farce?. V ruském přísloví Síla solómu lómit je spojení mezi predikátem lómit a předmětem soló­mu založeno na falešném včlenění kořene lóm– do kořene solóm–; fo­ ném l sousedící se samohláskou, na které je přízvuk, prostupuje všemi třemi částmi věty a sjednocuje je; obě souhlásky podmětu síla se opakují ve stejném pořadí v předmětu, což takříkajíc syntetizuje fonémické ustrojení prvního a posledního slova přísloví. Na pouhé lexikální úrovni má vzájemná souhra zvuku a významu la­ tentní a virtuální charakter, kdežto z hlediska syntaktického a mor­ fologického (ohýbání a tvoření slov) je vnitřní, diagramatický vztah mezi signans a signatum zjevný a nutný. Částečná podobnost dvou signatum může být představována částečnou podobností signans jako v příkladech probíraných výše, nebo naprostou identitou signans jako v případě tropů. Hvězda znamená buď nebeské těleso, nebo osobu – obě příkladně zářící. Hierarchie dvou významů – jednoho primárního, centrálního, vlast­ ního, na kontextu nezávislého a druhého sekundárního, okrajového, figurativního, přeneseného, na kontext vázaného – je charakteristickým rysem takových asymetrických dvojic. Metafora (anebo me­ tonymie) je přiřazení signans k sekundárnímu signatum, které je spojeno podobností (či soumezností) s primárním signatum. Gramatické alternace uvnitř kořenů nás znovu přivádějí do ob­ lasti pravidelných morfologických procesů. Výběr alternujících fo­ némů může být ryze konvenční, jako například užívání předních samohlásek v  „přehláskových“ plurálech v jidiš, které uvádí Sapir: tog „den“ – teg „dny“ – fus „noha“ – fis „nohy“ atd. Existují však i případy analogických gramatických „diagramů“ s výrazně ikónickou hodnotou v alternantách samých, jako například u částečného nebo úplného zdvojení kořene v plurálových, iterativních, durativních či augmentativních formách v různých afrických a amerických jazycích. V baskických dialektech palatalizace, která zvyšuje tonalitu souhlásek, navozuje představu zmenšování. Nahrazování 154

Povaha řeči

gravisových samohlásek nebo souhlásek samohláskami nebo souhláskami akutovými, samohlásek nebo souhlásek kompaktních sa­ mohláskami nebo souhláskami difúzními, souhlásek kontinuálních souhláskami diskontinuálními a souhlásek neblokovaných souhlás­ kami blokovanými (glottalizovanými), kterých některé americké jazyky využívají, aby k významu slova připojily zdrobnění, nebo opačná záměna, sloužící vyjádření augmentativnosti nebo nějakého intenzifikačního stupně, jsou založeny na latentní synestetické hodnotě vlastní některým fonémickým protikladům. Tato hodnota, která je snadno zjistitelná pomocí testů a experimentů vnímání zvu­ ků a která se zvláště ukazuje v dětské řeči, může zakládat škály „de­ minutivních“ a „augmentativních“ významů, v protikladu k vý­zna­ mu neutrálnímu. Přítomnost gravisového nebo akutového fonému v kořeni slova v jazycích dakota nebo chinook sama o sobě nesignalizuje vyšší nebo nižší stupeň intenzity, avšak koexistence dvou alternujících zvukových forem téhož kořene vytváří diagramatický paralelismus mezi protikladem dvou rovin tonality uvnitř signans a protikladem dvou gradačních hodnot u příslušných signatum. Nehledě k těmto poměrně řídkým příkladům gramatického vy­u­ žití je autonomní ikónická hodnota fonemických protikladů v běž­ ných sděleních potlačena, obzvláště zjevná je však v básnickém jazyce. Stéphane Mallarmé, který vynikal citem pro zvukovou struk­ turu jazyka, poznamenává ve své studii Crise de vers, že slovo ombre je vskutku temné, zatímco ténèbres (se svými akutovými samohláskami) temnotu nesugeruje, cítí se také podveden zvráceným přiřazením významu „den“ slovu jour a „noc“ slovu nuit, a to navzdory temnému zabarvení prvního slova a jasnému druhého. Avšak verš, jak říká básník, rémunère le défaut des langues. Pozorná četba nočních a denních obrazů ve francouzské poezii nám předvede, jak nuit potemní a jour se vyjasní, octne-li se noc v okolí samohlásek gravisových a mollových, zatímco den se rozplývá v sekvenci fonémů akutových. Dokonce i v běžné mluvě, jak si povšimnul sémantik Stephen Ullmann, může vhodné fonémické okolí zesílit expresívní kvalitu slova. Zatímco distribuce samohlásek v latinských slovech dies a nox nebo v českých slovech den a noc se pro poetický šerosvit hodí, francouzská poezie „protikladná“ slova překrývá nebo obrazy denního světla a noční temnoty nahrazuje kontrastem mezi tísnivým, 155

Roman Jakobson

dusným dnem a vzdušnou nocí; tento kontrast je podporován ji­ nou synestetickou konotací, která nízkou tonalitu gravisových fo­ némů spojuje s tíží a podobně vysokou tonalitu fonémů akutových s lehkostí. Básnický jazyk objevuje dva účinné činitele zvukové textury – výběr a uspořádání fonémů a jejich složek; evokační síla těchto dvou faktorů, třebaže skrytá, je implicitně obsažena i v našem běž­ ném jazykovém chování. Poslední kapitola Amours enfantiles Julese Romainse je nazvána Rumeur de la rue Réamur. Jméno této pařížské ulice autor připodobuje k písni kol a zdí a k dalším druhům městského lomozu, otřesů a rachotu. Tyto motivy, v knize těsně spjaté s tématem přílivu a odlivu, jsou vtěleny do zvukového tvaru rue Réamur. Mezi souhláskovými fonémy tohoto názvu nacházíme jen sonory; tato sekvence se skládá ze čtyř sonor (S) a čtyř samohlásek (V): SVSV – VSVS, je to zrcadlová symetrie, se skupinou ru na začátku a s ob­ ráceným ur na konci. Počáteční slabika a koncová slabika názvu se jako ozvěna třikrát opakuje v slovním okolí: rue Réamur, ru–meur, roues… murailles, trépidations d’immeubles. Samohlásky příslušných slabik vykazují tři fonémické protiklady: 1. gravisová (zadní) proti akutové (přední); 2. mollová (zaokrouhlená) proti nemollové (ne­ zaokrouhlené) 3. difúzní (zavřená) proti nedifúzní (otevřené): gravisová mollová difúzní

ru

– + +

meur – + –

ru – + +

ré – – –

au mur + – + + – +

rou mur + – + + + +

ré meu – – – + – –

Obratné proplétání stejných a kontrastních rysů v této „písni kol a zdí“ navozené všedním názvem ulice rozhodně potvrzuje požadavek Alexandra Popa: „Zvuk musí být ozvěnou významu.“ Když Saussure postuloval dvě základní vlastnosti jazyka, arbitrárnost znaku a lineární charakter signans, přisuzoval oběma stejně zásadní důležitost. Byl si vědom toho, že potvrdí-li se tyto zákonitos­ ti, budou mít „nedozírné důsledky“ a budou určovat „veškerý me­ cha­nismus jazyka“. Avšak „diagramatický systém“, zjevný a povinný pro každou syntaktickou a morfologickou strukturu jazyka, i když 156

Povaha řeči

latentní a virtuální v lexiku, zbavuje platnosti saussurovské dogma o arbitrárnosti a stejně i druhý z obou jeho „obecných principů“ – linearita signans – byl otřesen rozložením fonémů v distinktivní rysy. Odstranění těchto základních pilířů si vyžaduje revizi všeho, co z nich vyplývalo. Peirceova názorná a jasná myšlenka, že „symbol může obsahovat vtělený ikón nebo [dovolte přepsat tuto spojku současným způ­ sobem: a/nebo] index“, staví před vědu o jazyce nové a naléhavé úkoly a otvírá jí široké obzory. Poučky tohoto průkopníka sémiotiky znamenají dalekosáhlé důsledky pro lingvistickou teorii i praxi. Ikónické a indexální složky verbálních symbolů byly příliš často podceňovány, ne-li ignorovány; na druhé straně ovšem převládající symbolický charakter jazyka a jeho radikální odlišnost od ji­ ných, především indexálních nebo ikónických souborů znaků čeká na uznání moderní lingvistickou metodologií. Metalogicus Jana ze Salisbury „Nominantur singularia, sed universalia significantur“ byl oblíbeným Peirceovým citátem. Kolik malicherných a triviálních polemik si mohli badatelé o jazyce ušetřit, kdyby ovládali Peirceovu Speculative Grammar, a zejména jeho tezi, že „opravdový symbol je takový, který má obecný význam“, a že naopak tento význam „může být pouze symbolem“, protože „omne symbolum de symbolo“. Nejenže symbol není schopen ozna­čovat žádnou zvláštní věc a nutně „označuje druh věci“, ale „sám je druhem, a ne jednotlivou věcí“. Symbol, např. slovo, je „obecné pravidlo“, které označuje jen skrze různé případy svého použití, tj. skrze mluvené nebo psané – věcem podobné – repliky. A ať jsou taková ztělesnění slova jakkoliv různá, zůstávají ve všech takových výskytech „jediným a týmž slovem“. Znaky převážně symbolické jsou jediné, které prostřednictvím obecného významu mohou vytvářet propozice, kdežto „ikóny a in­ dexy netvrdí nic“. Jedno z posmrtných děl Charlese Peirce, kniha Existential Graphs s výmluvným podtitulem „Mé chef d’œuvre“, uza­ vírá rozbor a klasifikaci znaků stručným pohledem na tvořivou sílu (energeia) jazyka: „Způsob bytí symbolu se tak liší od existence ikónu a indexu. Ikón patří naší minulé zkušenosti. Existuje jen ja­ko obraz v mysli. Bytí indexu je v přítomné zkušenosti. Existence symbolu spočívá ve skutečnosti, že něco beze vší pochyby 157

Roman Jakobson

zakusíme, budou-li splněny určité podmínky. Tj. ovlivní myšlení a chování svého interpreta. Každé slovo je symbolem. Každá věta je symbolem. Každá kniha je symbolem… Hodnota symbolu spočívá v tom, že slouží k racionalizaci myšlení a konání a dovoluje nám předvídat budoucnost.“ A tuto myšlenku Peirce neustále ro­ zebírá: proti indexálnímu hic et nunc neustále klade „obecný zákon“, který je základem každého symbolu: „Vše, co je opravdu obecné, odkazuje k blíže neurčené budoucnosti, protože minulost obsahuje jen sbírku takových případů, které nastaly. Minulost je skutečný fakt. Ale obecný zákon se nemůže plně uplatnit. Je možností a jeho způsobem bytí je esse in futuro.“ V tomto bodě se myšlení  amerického logika kříží s vizí Velimira Chlebnikova, nejori­ ginálnějšího básníka tohoto století, v jehož komentáři z r. 1919 k vlastnímu dílu čteme: „Pochopil jsem, že vlast tvoření je v bu­ doucnosti; odtud vane vítr, který je od bohů slova.“

158

Pražský meziválečný strukturalismus 1 J. Fiala

Pražský lingvistický kroužek Lingvistika 19. století se z obou stránek slova – tváře zvukové (ma­ teriální) a významové (duchovní) – věnovala v souladu s panujícím sensualistickým empirismem a přírodovědou vůbec jen stránce zvukové. Význam slov a dalších složek jazyka byl odsunut do po­ zadí, sémantika vzniká až velmi pozdě. Na první místo se dostala fonetika, která v minulém století prodělala bouřlivý vývoj. Vypráví se, že když se jednou zeptali jednoho mlado­gra­ma­ tika, který podrobně studoval starý litevský rukopis, na obsah to­ hoto rukopisu, tak odpověděl: „Obsah? Tím jsem se nezabýval.“ Zkoumaly se zvuky, hlásky jazyka samy o sobě, tak jak to odpovída­ lo empirismu a naturalismu. Člověk ale mluví, aby ho bylo slyšet. Mluvení souvisí s artikulací, slyšení s akustikou. Mladogramatici se však soustředili jen na artikulaci, na přípravu hlásek, a akustická stránka je vůbec nezajímala. Rozvíjely se dva obory: historická fo­ netika – hledání prototypů hlásek, prajazyka, ze kterého všechno vzniklo, a fonetika statická, tj. zkoumání hlasového aparátu. Ne­ právem se fonetika dostala do jazykovědy, přestože šlo spíše o vědu přírodní. U základů historického srovnávacího jazykozpytu stáli Franz Bopp a Rasmus Rask. V sedmdesátých letech minulého století se tento směr jazykovědného bádání stal převládajícím ve škole mla AM: psáno a poprvé publikováno 1988 (viz ediční poznámka na konci stati); přetištěno s drobnými úpravami. 159

J. Fiala

dogramatiků (Junggrammatiker), reprezentovaných např. H. Ost­ hoffem a K. Brugmannem. V tomto čistě vývojovém (jsme v ob­ dobí vládnoucího evolucionismu), diachronním studiu jazyka šlo o zkoumání vývoje různých jazyků, jejich srovnávání s cílem proniknout co nejhlouběji až k předpokládanému prajazyku. K tomu vypracovali mladogramatici velmi hluboké a jemné metody, které se ukázaly být účinné při sestavování historických gramatik jazyků, slovníků, kritických vydání starých textů apod. 2 Hlavním představitelem mladogramatického směru byl u nás Jan Gebauer se svou monumentální Historickou mluvnicí jazyka českého a Slovníkem staročeským. 3 Vedle Gebauera to pak byl především Josef Zubatý, vynikající srovnávací jazykovědec světového jména, profesor indologie a srovnávacího indoevropského jazykozpytu. Josef Zubatý se však stal téměř symbolem antimladogramatického přístupu: v době, kdy se zdálo, že vítězství mladogramatiků a jejich hlavní teze o bezvýjimečnosti hláskových změn (Ausnahmlosig­keit der Lautgesetze) je nesporné, vyhledával Zubatý s oblibou právě výjimky z těchto zákonů a ukazoval na náhodnost a nevypočitatelnost jazykových změn. 4  Paradigmatickým dílem mladogramatiků byly Morphologische Untersuchungen Osthoffa a Brugmana (od r. 1878), vyvrcholením pětisvazkový Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen od K. Brugmanna a B. Delbrücka – vycházel od konce osmdesátých let do r. 1900; „readers digest“ tohoto díla vydal K. Brugmann pod názvem Kurze vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen (téměř 800 stránek) v r. 1904.  Gebauer zemřel r. 1907, příznačné je, že poslední díl jeho Historické mluvnice se podařilo vydat až r. 1929. Ze Slovníku staročeského stačil připravit do tisku jen první dva díly (po písmeno N) – vyšly 1903 a 1916; druhý asi dokončoval Smetánka. Pak se vydávání ujala Česká akademie věd a umění a po ní ČSAV – dnes [1988] jsme v sešitovém vydání u písmene P. AM: Roku 1970 vyšel reprint obou dílů. Roku 1968 začal vycházet zbrusu nový „Staročeský slovník“ od N (heslo „na“). Jeho poslední sešit má č. 26 (hesla „přěpuščený - při“), Academia 2008.  O Zubatém viz např. krásný nekrolog V. Mathesia „Osobnost Josefa Zuba­ tého“, přetištěno ve výboru Mathesiových prací Jazyk, kultura a slovesnost, Odeon, Praha 1982. Na tento výbor se budeme v dalším textu častěji odvolávat – JKS. 160

Pražský meziválečný strukturalismus

Vedle tohoto převládajícího směru diachronního vždy ale existoval pohled jiný, synchronní, který namísto řezu vertikálního zkoumal řez horizontální: současný stav daného jazyka. Začátky takového přístupu byly položeny v díle zakladatele obecné jazykovědy Wilhelma von Humboldta, který poprvé použil synchronního přístupu při studiu starojavánského literárního jazyka kawi. U Hum­ boldta bylo přítomno ještě celostní chápání jazyka, který pro něj byl především energeia, a nikoli hotový útvar, dílo, ergon. Humboldtovo dílo je nyní stále více citováno a oceňováno, zvláště v souvislosti s překonáváním jednostranných soudobých čistě synchronních pří­ stupů k jazyku. 5 Předchůdci čistě synchronního přístupu nebyli v minulém století příliš početní 6 a na rozdíl od mladogramatiků nevytvořili žádnou striktní vědeckou školu. Taková byla tedy situace v jazykovědě začátkem tohoto století. Jedním z prvních, kdo uviděl slabé stránky obou přístupů a kdo usiloval o jejich překonání syntézou obou přístupů, byl Vilém Mathe­ sius. Ve vzpomínkách nazvaných Kořeny mého lingvistického myšlení 7 hovoří o vlivech, které na něj působily: o svém kamarádu Ja­rosla­ vu Peklovi (pozdějším profesoru fytopatologie na Vysoké škole zemědělské): Pro jazykozpyt, k němuž jsem od počátku tíhl, jsem neměl po ru­ce takové knihy a časopisy, jaké měl Peklo pro přírodopis. Na Gebauerovu Historickou mluvnici a na Listy filologické mne v době gymnazijních studií nikdo  V poslední době byly vydány dva velice dobré výbory z díla W. von Humboldta v ruštině: 1984 vyšly Izbrannyje trudy po jazykoznaniju (obsahují i stě­ žejní dílo Ueber die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues…), 1985 pak Jazyk i filosofija kultury. Oba výbory jsou rozhodně lépe dostupné než sedm­ náctisvazkové Ges. Schriften (1901–1936, znovu 1967–68), z nichž byly oba výbory pořízeny.  Patřili k nim např. Georg von der Gabelentz a Phillipp Wegener. Díla těchto jazykovědců jsou už téměř zapomenuta a prakticky nedostupná, a proto je třeba ocenit výběr textů, které uspořádali Petr Sgall a Oldřich Leška pod názvem Principy strukturní syntaxe III. U pramenů moderní syntaxe. Vyšlo jako skripta MFF UK v r. 1984.  Poprvé otištěno z rukopisu až ve zmíněném výboru JKS. 161

J. Fiala

neupozornil, a i kdyby se tak bylo stalo, nebyl bych v nich našel to, co bych v nich hledal jako analogon k přírodovědeckým problémům Peklovým. Dnes vím, že tímto analogonem k přírodovědeckým problémům byl obecný jazykozpyt, a nikoli klasický jazykozpyt, tehdy vševládný.

S metodami tradičního srovnávacího jazykozpytu se V. Ma­the­ sius seznámil už na gymnáziu díky svému profesoru řečtiny Janu Něm­covi. Během studií na filosofické fakultě v Praze chodíval často ke svému příteli Peklovi, který se mezitím stal demonstráto­ rem v ústa­vu Bohumila Němce pro fyziologii rostlin. „Chodíval jsem  k  ně­mu, abych se u něho nadýchal, jak jsem říkal, vědec­ kého vzduchu.“ V. Mathesius si našel cestu i k zástupcům německého jazykozpytu směru humboldtovského, také k von der Gabelen­ tzo­vi a Wegenerovi, pak k anglistům Henrymu Sweetsovi a Otto Jespersonovi. U nich a u německých lingvistů, stojících mimo směr mladogramatický, jsem našel to, co jsem hledal: jazykozpyt, který jsem mohl jako vědu postavit vedle botanické fyziologie Peklovy.

Když začal na podzim r. 1909 vyučovat anglistiku jako docent, měl již vyhraněné lingvistické pojetí. Soustředil se na jazyk současný, který pojímal čistě synchronně (tehdy říkal staticky). Už první jazykovědný kurs, který vedl v obou semestrech 1909/1910, nesl název: „Úvod do vědeckého studia jazyka anglického rozborem řeči současné“. K rozlišení synchronní/diachronní (tehdy ještě statický/dynamický) poznamenává pod čarou v článku, o kterém bude za okamžik řeč, toto: Je spravedlivo, abych konstatoval, že rozdíl mezi statickými a dynamickými problémy jazykozpytnými poprvé mi ostře na mysli zatanul, když jsem za univerzitních studií četl Masarykovy poznámky o jazykozpytu v jeho Konkrétní logice.

Nejvýznamnější Mathesiovou prací tohoto období byla stať O potenciálnosti jevů jazykových, 8 v níž jako první provedl rozdělení  Vyšla 1911 ve Věstníku Královské české společnosti; přetištěna např. ve výboru JKS. 162

Pražský meziválečný strukturalismus

zkoumání na statická a dynamická s důrazem na studia statická. Potenciálností jevů jazykových rozumí statická kolísání v dané do­ bě, a to především v řeči jednotlivce, a ukazuje, že toto statické kolísání je důležitou vlastností, která umožňuje řešit řadu lingvistických problémů. Tak např. problém samostatnosti slova ve větě – tedy zpochybnění toho, co se za samozřejmost považovalo (a stá­le ještě považuje). K tomu uvádí Mathesius řadu příkladů; zde stačí jen připomenout, jaké potíže máme s odlišením slov, slyšíme-li mluvit jazykem, který málo nebo vůbec neznáme. Pro Mathesia není slovo jevem obsahovým, nýbrž formálním. Hovoří o kolísavosti poměru intelektuálních a afektivních prvků: …jenž se jeví například v češtině tím, že některých diminutiv hned užíváme k označování skutečně malých předmětů (Strýc má jen přízemní domek. To ne­potřebuje klec, stačí tahle klícka.), hned k označování milých předmětů bez ohledu na velikost (Je to domek jako klícka!). Tak jeví se obsahová poten­ ciálnost řeči, vycházíme-li od dané jednotky výrazové, jako skutečná kolísavost významu. Vycházíme-li však od dané představy a hledáme její slovní výraz, objeví se nám obsahová potenciálnost řeči jako pluralita výrazů, to jest možnost vyjádřit totéž několika způsoby. To však vede ještě k jiné otázce, kterou teorie jazykové potenciálnosti pomáhá řešit: k otázce vzájemného po­ měru mezi jazykem a stylistikou, popřípadě rétorikou. Často čítáme v syntaktických mo­nografiích poznámku, že ten či onen jev v řeči některého spi­ sovatele nepatří do gramatiky, nýbrž do stylistiky nebo do rétoriky. To je mínění dle mého názoru nesprávné. Jedná-li se o jazykozpytný rozbor individuální řeči, jsou všechny její jevy materiálem lingvistickým, a není možno odkazovati některé z nich do stylistiky. Jazykozpyt je vědou, jež zkoumá staticky jazykový ma­teriál společenského celku v dané době a dynamicky jeho změny historické; a má tedy přímo povinnost určovati povahu materiálu toho zkoumáním řečí individuálních tak, aby ve výsledcích svých ukazoval plnou jeho potenciálnost.

Vilém Mathesius takto čtyři roky před de Saussurem předkládá rozdělení synchronní/diachronní, tedy rozdělení, které ovládlo celý další vývoj lingvistiky dvacátého století. A navíc k tomu předklá­ dá další dvě teze – o potencialitě (kolísání) a o stylistice, které se až daleko později staly prostřednictvím Pražského lingvistického 163

J. Fiala

krouž­ku součástí světové jazykovědy. Roman Jakobson jednou řekl, že kdyby byla tato Mathesiova stať známa v té době (1911) v Mos­ kvě, byla by způsobila revoluci v lingvistice. V roce 1920 se Mathesius seznámil s mladým Romanem Ja­ kobsonem, který právě přišel do Prahy. Tím došlo k jedné z nejšťastnějších koincidencí. Jakobson a další v Moskvě dospěli v té době k synchronnímu pojetí studia jazyka z jiných zdrojů, jiné tra­ dice: především z díla Baudoina de Courtenay (polského původu) a ruského lingvisty Ščerby. Vzápětí se v Praze objevili další Rusové: tehdejší profesor ruského gymnázia v Praze S. I. Karcevskij, dále N. S. Trubeckoj, P. N. Bogatyrev, D. Ciževskij a další. A současně byly navázány kontakty s lingvisty německými – H. Beckerem a F. Slottym. Karcevskij, později docent ruštiny na univerzitě v Ženevě, přivezl do Prahy znalost díla de Saussura. Tak se stalo, že se de Saussurův Cours de la linguistique générale dostal do Prahy (také vzhledem k první světové válce) až v druhém vydání. První vydání tohoto díla, které po smrti de Saussura na základě poznámek z jeho přednášek sestavili Charles Bally a Albert Sechehaye, vyšlo až v r. 1916, tedy čtyři roky poté, co Mathesius předložil shodné rozdělení statické–dynamické. Ke zmíněným jazykovědcům se pak připojili i další čeští lingvisté, především B. Trnka a B. Havránek, později pak Jan Mu­ kařovský. Všichni si přáli vytvořit nějaký volný diskusní a před­ náškový klub. Po několika předběžných schůzkách se uskutečnila 26. října 1926 tato myšlenka po přednášce německého lingvisty Henrika Beckera („Der europäische Sprachgeist“) v Mathesiově pracovně ve Veleslavínově ulici č. 4; odpoledne se tam sešlo 6 ú­častníků (Mathesius, Becker, Jakobson, Trnka, Havránek a Jan Ryp­ka). Účastníci se dohodli na pravidelných schůzkách s přednáškami a diskusí – zpočátku měsíčně, později pak čtrnáctidenně. Tato první schůzka se pokládá za počátek Pražského lingvistického krouž­ku (v dalším CLP). Další schůzky se konaly jednak s před­ náškami v Anglickém klubu, jednak formou bytových seminářů. Počet účast­níků byl poměrně malý, kolem devíti. V roce 1926 se konaly celkem tři přednášky, v následujícím roce devět. 13. ledna 1927 mluvil poprvé Jakobson (o pojmu fonetických zákonů a prin­ 164

Pražský meziválečný strukturalismus

cipu teleologickém), 17. března pak Jan Mukařovský o motorickém dění v poezii. 9 Z přednášek v dalších letech uveďme jako příklady šíře spolupráce a zájmů: 20. 5. 1935 přednášel Rudolf Carnap „Über die logische Syntax“ a 18. 11. téhož roku Edmund Husserl na téma „Phänomenologie und Sprachwissenschaft“. V úvodu k Husserlově přednášce zdůraznil Roman Jakobson význam Husserlova díla pro lingvistiku. Z kroužku vzešel také Cercle philosophique de Prague, který se věnoval studiu a rozvíjení Husserlova díla; z něj pak vyšli čeští filosofové L. Rieger a Jan Patočka a německý filosof L. Landgrebe. Velice významný byl pro činnost CLP první mezinárodní kongres slavistů, který se konal v říjnu 1929 v Praze. První svazek Travaux du cercle linguistique de Prague (TCLP) byl věnován právě to­ muto kongresu a v jeho čele jsou slavné Teze kroužku. Tyto teze vypracovali Jakobson, Havránek, Mathesius a Mukařovský na ně­ kolika schůzkách v kavárně Derby na tehdejší Bělského třídě v Pra­ ze (nynější třída Dukelských hrdinů, vinárna toho jména je tam dodnes [1988]). 10 V roce 1930 se konala v Praze mezinárodní fonologická konference, která byla přípravou na mezinárodní lingvistický kongres v Ženevě. Do Prahy přijeli významní lingvisté a konference usta­vila Mezinárodní fonologickou asociaci s Trubeckým v čele. V dalších  Seznam přednášek do května 1929 je uveden v 1. svazku Travaux du cercle linguistique de Prague (dále TCLP), historie vzniku kroužku je v Mathesiově článku „Deset let pražského lingvistického kroužku“, Slovo a slovesnost (SaS), ročník 2, 1936 – přetištěno v Mathesius JKS. Úplný seznam přednášek 1926–1948 (anglicky) je obsažen in: Ladislav Matejka (ed.), Sound, Sign and Meaning – Quinquagenary of the Prague Linguistic Circle, The University of Michigan, Ann Arbor 1978. 10 Teze byly otištěny ve francouzštině, do angličtiny přeloženy až v r. 1964 ve sborníku Prague School Reader in Linguistics, ed. J. Vachek, Bloomington, do ruštiny zkráceně Zvegincevem v Istorii jazykoznanija XIX i XX věkov, ll, M. 1965. Původně byly součástí sjezdových materiálů, české znění vyšlo až v roce 1970 v knížečce „U základů pražské jazykovědné školy“, usp. Josef Vachek ofsetem (jako strojopis), rozmnožilo nakl. Academia. Vinárna Derby nepřežila privatizaci. 165

J. Fiala

letech se členové CLP zúčastnili řady mezinárodních konferencí (Amsterdam, Řím, Londýn). Na kongresu v Amsterodamu (1932) poprvé využili organizátoři označení L’École de Prague. Činnost členů CLP se zdaleka neomezovala jen na problémy jazykovědy či fonologie, nýbrž zasahovala do mnoha dalších ob­ lastí – estetiky, poetiky, teorie literatury, hudební vědy, etnogra­ fie a obecných kulturních problémů. Přátelili se s mnoha českými básníky a spisovateli, Jakobson byl členem Devětsilu (jen Jaroslav Seifert si dovolil v posledních letech vzpomenout Jakobsona celou kapitolou ve svých vzpomínkách). 11 Publikační činnost kroužku byla tak velmi rozsáhlá – vedle TCLP vycházely ještě česky Studie Pražského lingvistického kroužku (obojí vydávala Jednota českých matematiků a fyziků), významný byl sbor­ ník k padesátinám V. Mathesia (Charisteria Guilelmo Mathesio quinqua­ genario, 1932), od r. 1935 časopis Slovo a slovesnost (v Melantrichu), dále sborníky Masaryk a řeč (1931), Spisovná čeština a jazyková kultura (1932), Torso a tajemství Máchova díla (1938), za okupace pak ještě vyšel sborník Čtení a psaní o poesii (1942), podíleli se na vydávání Příručního slovníku jazyka českého, na heslech v Ottově Slovníku nové doby, na Československé vlastivědě (Jazyk), sborníku Co daly české země světu … Činnost kroužku ukončila násilně okupace, r. 1939 umírá Trubeckoj, Jakobson utíká přes Dánsko a Norsko do USA, následuje uzavření knihoven a vysokých škol, činnost kroužku ještě doznívá, ale větší aktivita je ochromena, r. 1945 umírá Mathesius. Časopis Slovo a slovesnost je zakázán v r. 1943 (obnoven až 1947). Ještě v ro­ ce 1948 se členové kroužku (včetně Jakobsona) objevují na 6. me­ zinárodním kongresu lingvistiky v Paříži. Pražský lingvistický kroužek a jeho činnost představují zřejmě největší přínos české vědy a kultury tohoto století kultuře světové. Svědčí o tom mj. i stále znovu vydávané výbory, čítanky, překla­ dy knih v mnoha zemích světa. Naděje na další rozvoj po válce 11 O šíři vlivu českého strukturalismu psal Květoslav Chvatík např. v knize Strukturalismus a avantgarda, Otázky a názory sv. 74, ČS Praha 1970 a v kni­ ze Tschechoslowakische Strukturalismus – Theorie und Geschichte, Fink, München 1981, kterou jsem však k dispozici [1988] neměl. 166

Pražský meziválečný strukturalismus

byly veliké – k tomu jako jeden doklad dopis Romana Jakob­ sona psaný česky v New Yorku 2. 11. 1945 a adresovaný Janu Mu­kařovskému: 12 Drahý Jene, když docházely kusé zprávy o Tvých nových publikacích a zvláště když mi v létě Clementis tlumočil Tvůj pozdrav, měli jsme, Svata a já, velikou radost, že přes všecko, co jste prožili, stále tvoříš. Nemusím Ti ani povídat, jak jsme se báli o Tebe, Tvou rodinu, o vás všecky; jak mi scházíš a jak mi scházíte, jak často na Tebe vzpomínám a jak vštěpuji žákům Tvé jméno a Tvé myšlenky. Ostatně máš mezi zdejšími vědci oddané ctitele. Sním o ob­ novení staré spolupráce. Napiš mi o sobě, o rodině, o přátelích. Založili jsme tu úspěšně Linguistic Cercle of New York a vydáváme časopis Word. Tou­ žebně čekáme na příspěvky od Tebe a přátel. Měl jsem upřímnou radost z krás­ né knihy Bakošovy, kterou mi svého času poslal… Jak málo nás zbylo, pracovníků na poli české kultury, a jak musíme držet pohromadě! Vzpomínám, jak jsi mně jednou před 15 lety na procházce Smíchovem kladl na srdce, co všechno máme, Ty, Božek a já, probádat a napsat. Úkol ještě není vyplněn. Oddaně Tvůj a Váš Roman.

Božkem je míněn Bohuslav Havránek. Konec byl hořký: Slovo a slovesnost, ročník 1951 (redigují Bohuslav Havránek a Jan Muka­ řovský), číslo 1: … do Pražského lingvistického kroužku pronikl i cizí živel, především proti­ sovětský emigrant, kosmopolita a skrytý trockista Roman Jakobson, který naše pokrokové jazykovědce klamal a zaváděl na scestí, který v lingvistice plnil podobnou úlohu, jako v literární vědě hrál K. Teige… Kosmopolitismus se v práci Pražského lingvistického kroužku projevoval i jinak. Předpoklady k tomu byly dány už tím, že šlo o školu národnostně hodně smíšenou. Členové kroužku se málo orientovali na plodné tradice v historii české jazykovědy… a nedbali ani o tradici z doby českého národního obrození; daleko více se 12 Dopis je převzatý z článku Květoslava Chvatíka „Jan Mukařovský a Praž­ ský lingvistický kroužek“, otištěného v newyorských Proměnách (1985). 167

J. Fiala

orientovali na spolupráci se zahraniční vědou, zejména s vědou západoevropských kapitalistických zemí. Psali své práce často francouzsky, anglicky a ně­ mecky, protože byly příliš úzce teoreticky zaměřeny, než aby našly dost uplatnění doma… Tak se stala z Pražského lingvistického kroužku exkluzívní skupina teoretiků a jazykověda v jejich pojetí zůstala v podstatě kabinetní vědou, životu vzdálenou.

Výbor z Jakobsonových studií o české poezii Slovesné umění a umě­ lecké slovo, ČS, Praha 1969 (ed. M. Červenka a F. Vodička), 417 stran, byl zničen a ke čtenářům se nedostal. Kniha pak vyšla v Ann Arbor (1971), a to v době, kdy v SSSR vycházely desítky Jakobso­ nových prací, kdy Jakobson jezdil do SSSR, kdy se uvažovalo o jeho členství v Akademii věd SSSR. Nyní jsou vydány už dva objemné výbory Jakobsonových prací: Izbrannyje raboty (Moskva 1985) a Ra­ boty po poetike (Moskva 1987); obsahují i překlady z češtiny.

Fonologie a fonetika Die formale Verwandtschaft aller humanwissenschaftlichen Phänomene ist der Grund, weshalb eine Wissenschaft wie die Phonologie, deren Regeln und Strukturen dank der diskreten Natur ihrer Phänomene besonders augenfällig sind, zur Modellwissenschaft alle Humanwissenschaften gewählt werden konnte. Elmar Hollenstein: Linguistik, Semiotik, Hermeneutik, Suhrkamp, Frankfurt/M 1976, s. 184

Fonologie je nejznámějším přínosem Pražského lingvistického krou­ž­ ku lingvistice a vědě vůbec. Stala se, jak píše Hollenstein, modelovou vědou pro všechny ostatní humanitní vědy a nyní se zdá, že i pro teoretickou biologii. Zmínili jsme se už o bouřlivém rozvoji fonetiky v minulém století i o jejím důrazu na stránku artikulační a zanedbání stránek akustických, o obsahových ani nemluvě. Od konce 19. století se datuje veliký rozvoj instrumentální fonetiky; umožnil to rentgen, film. Tyto metody dovolily např. odhalení role, kterou při artikulaci 168

Pražský meziválečný strukturalismus

hraje hltan. Fonetici do té doby zkoumali jen stránku labiální, pro­ tože byla snadno dostupná, stránka faryngální byla jen tušená – a teď se ukázala její významná role. Tím se ale zpochybnila všechna stá­ vající artikulační kritéria a nakonec i celá metoda. De Saussure položil ve svém kursu základní otázku: kdybychom do všech podrobností znali všechny pohyby při artikulaci, mohli bychom pak dostat přirozené členění na jednotlivé hlásky? Mohli by­ chom říci, kde začíná jedna a končí druhá? Ve třicátých letech 20. století byly pořízeny detailní filmy, které dovolily zachytit všechny tyto pohyby. Ukázalo se, že jde o ne­pře­ tržitý pohyb, že neexistují žádné stabilní a přechodné zvuky (jak se předpokládalo), nýbrž že všechny zvuky jsou přechodné. A navíc: hlásky po sobě nenásledují, ale jsou navzájem propleteny. To vše ukázalo, že fonetická klasifikace na základě artikulace (na bázi fyziologie) není možná. Jenže to se vědělo už dávno, jen se to nebralo vážně. Tak už v r. 1630 vyšlo ve Francii pojednání s názvem Aglossostomographie ou description d’une bouche sans langue qu’elle parle et fait naturellement toutes ses autres fonctions – Aglossostomogra­ fie čili popis úst bez jazyka, která mluvila a přirozeně plnila všechny ostatní funkce. A roku 1718 publikoval Jussien v Mémoires de l’Aca­ démie royale des sciences traktát s názvem: Sur la fille sans langue – o dívce, která místo jazyka měla jen pahýlek, a přesto vyslovova­la všechny hlásky, kterým se říká lingvální, takže slovo „jazyk“ není možná tím nejvhodnějším. Následovaly popisy dalších případů, vy­ vráceny byly i domněnky, že některé hlásky nelze vyslovit bez zubů. Ale nemusíme chodit ani tak daleko: všechno totiž stačí zvrátit mlu­ vící papoušek anebo mluvící osobní počítače, které dnes mluvící papoušky v našich domácnostech nahradily. Je tedy jasné, že klasifikace hlásek, ba dokonce ani popis jejich artikulace není možný, nevyřeší-li se problém akustické funkce těch­ to hlásek. A také to, že neexistuje žádné přirozené členění zvuko­ vého kontinua na hlásky (viz Mathesius o postavení slova ve větě). Akustická fonetika existovala již od poloviny 19. století, ale její vliv na jazykovědu byl nepatrný. Teprve od výzkumů Wolfganga Köhlera a Carla Strumpfa z počátku 20. století a pak v souvislosti s rozvojem rozhlasu, telefonu, zvukového filmu… došlo k podstatnému obratu. Nyní je ovšem akustická fonetika středem zájmu 169

J. Fiala

v souvislosti se syntetizátory lidské řeči, mluvícími počítači, „pattern recognition“ mluveného slova atd. Jenže zase: akustická fonetika nám dodá záplavu faktů a mikroskopických detailů – ale nijak ne­ umožní se v této změti orientovat. Mluvíme, nejen aby nás slyšeli, nýbrž aby nás pochopili. Proto je třeba se obrátit do oblasti vý­ znamů, do oblasti fonologie. Tedy ještě jednou: položíme-li si otázku, jaké zvuky se v daném jazyce vyskytují a které z nich lze pokládat za stejné (klasifikace), bude se naše odpověď lišit podle toho, jak k zodpovězení této otázky přistoupíme. Budeme-li zvuky pokládat za fyzická jsoucna, pak dostaneme fonetiku, ve které můžeme postupovat dokonce bez ohledu na jazyk, ke kterému zvuky patří (proto se také nejedná o součást jazykovědy). Jestliže se však budeme pokoušet zodpo­ vědět tuto otázku v termínech rozdílů a shody mezi hláskami, a to z hlediska jejich fungování v jazyce (tj. z hlediska relevantnosti těch­ to zvuků např. v komunikaci), pak dostaneme popis fonologický. Tak v češtině máme znělé a neznělé ř – např. dřít/třít. Z hlediska fonetiky jde o dva různé zvuky. Znělost/neznělost ř však není v češtině významotvorná – neexistují dvě slova, která by se shodovala až na znělé/neznělé ř a která by měla různý význam. Proto z hlediska fonologie jde o jeden a týž foném, jen s různými variantami. Podobně v angličtině existuje aspirované a neaspirované p, t, k (např. stop – top, pot – spot), ale tento rozdíl není významo­ tvorný, zajímá tedy fonetiku, nikoli fonologii angličtiny. Mohou však být (a jsou) jazyky, ve kterých rozdíl mezi aspirovanými a ne­ aspirovanými hláskami je významotvorný, a tudíž fonologicky vý­ znamný. Ve francouzštině existuje významotvorný rozdíl mezi zavřeným a otevřeným e (dé – dais, lé – lait), jde tedy o dva různé fonémy. V češtině existují oba zvuky (v neutrálním stylu řeči se ale vyskytuje jen otevřené e), ale nehrají významotvornou funkci. Proto ta­ ké Čech ani neslyší tento rozdíl ve francouzštině a má problémy s výslovností. Čechům se také špatně vysvětluje, že i němčina má různá e, proto je také česká výslovnost němčiny (zdánlivě tak jednoduchá) pro Němce bolestivá. Umíte např. správně vyslovit ně­ mecké jenes? 170

Pražský meziválečný strukturalismus

Další příklad: jako zcela samozřejmé nám připadá, že r a l jsou dva velice odlišné zvuky a naprosto odlišné fonémy. Je tomu tak ve všech „běžných“ jazycích. Ale v korejštině jsou to jen dvě varianty téhož fonému (varianta l se vyskytuje na začátku a r na konci slova). Korejec tedy vůbec neuslyší rozdíl mezi ryla a lyra, tak jako my neslyšíme rozdíly mezi e ve francouzštině. A zdá se, že je to ně­ co jako „imprinting“ a nedá se s tím skoro nic dělat. Prof. Hollenstein vyprávěl, že jeho japonská manželka se rozdíly mezi r a l nenaučila slyšet – a to jsme ve špičkových fonologických kruzích. Vraťme se ale ještě k fonetice: fonologie totiž musí stále ještě čerpat materiál od ní. Musíme si připomenout terminologii, je však třeba si stále uvědomovat, že neexistuje žádné přirozené členění hláskového kontinua, každé rozdělení je do jisté míry arbitrární. Nejběžnější je rozdělení na samohlásky (ty jsou charakterizo­ vány volnou výdechovou cestou) a souhlásky (výdechu jsou kladeny různé překážky). Samohlásky (vokály) se dělí podle artikulačních kritérií na 1. uza­ vřené a otevřené, 2. přední (palatální) a zadní (velární), 3. podle zaokrouhlenosti úst. Máme tedy přinejmenším tři dimenze, které však nejsou nijak absolutní: francouzské i ve slově si je více uza­ vřené než v anglickém sea. Ke zmíněným dimenzím může ještě přistoupit nazalizace (část výdechu prochází nosem). Souhlásky (konsonanty) se dělívají na: I. znělé a neznělé. V češtině jsou párové: p–b, f–v,… nebo jen znělé (m, n… ) nebo jen neznělé (c, č – ale i ty mohou být někdy znělé, např. ve slovech leckdo, léčba). II. Podle způsobu artikulace: podle překážky, která se klade vý­ dechu. Může být úplná (pak máme souhlásky závěrové, okluzívy či ražené, explozívy – b, p, d,…), nebo neúplná (pak máme sou­ hlásky úžinové, konstriktivy, třené, frikativy, nebo spiranty – v, f, z, s…), a speciálně pak boková (laterální, např. l ) či kmitavá (vibranty r, ř ). Dále lze oddělit souhlásky, které vznikají při postupném odstraňování překážky: polouzávěrové (semiokluzívy – polosykav­ ky – afrikáty, asibilanty) – c, č. A ještě jsou sykavé (sibilanty) – s, z, c – a plynné (likvidy) – l, r, ř. III. Podle místa artikulace: retné (labiální) – ty mohou být retoret­ né (bilabiální): b, m, nebo retozubé (labiodentální): v, f; zubodásňové 171

J. Fiala

(alveodentální), které jsou jednak zubové (dentální): d, t; dásňové (alveolární): l; předopatrové (palatální): ď, ť; hrdelní (gutturální): zadopatrové (velární): g, k, ch; hrtanové (laryngální): h. A k tomu ještě může přistoupit ráz – když se proud vzduchu rozrazí před samohláskou (’ano), nazalizace, v češtině dělení na měk­ ké a tvrdé. Uvedené příklady jsou neúplné, podrobný výklad lze najít v každé slušné gramatice. Teď už se můžeme vrátit k fonologii. První, kdo si uvědomil rozdíl fonetiky a fonologie (samozřejmě ne v těchto termínech), byl Baudoin de Courtenay v r. 1870, jenže pod tlakem mla­do­gra­ma­ tiků se jeho teze neprosadily a sám Baudoin de Courtenay hledal pomoc v psychologii, foném mu byl psychickým obrazem, ekvivalentem zvuku. I jeho žák L. V. Ščerba v knize z r. 1912 pokládá foném za základní prvek jazyka, ale opět ho podřizuje psychologii. Už jsme obě tato jména připomenuli – s touto tradicí, avšak s odporem vůči psychologizování fonému, přichází Jakobson a další do Prahy. U de Saussura nejsou už fonémy charakterizovány vlastními kva­ litami, ale tím, jak se odlišují od jiných: Les phonèmes sont avant tout les entités oppositives, relatives et négatives (fonémy jsou přede­ vším opozičními, relativními a negativními entitami). Teze kroužku z r. 1929 definují fonémy takto: des images acoustico-motrices les plus simples et significatives dans une langue don­ née (akusticko-motorické obrazy, které jsou nejjednodušší a které jsou signifikantní [významotvorné] v daném jazyce). Toto vymezení bylo kritizováno v pozdějších debatách kroužku i mimo něj (Čizevskij, Bühler) právě proto, že mělo stále ještě psy­ chologizující povahu. Proto Projekt fonologické terminologie z r. 1931 13 obsahuje tyto definice: 1. Foném je fonologickou jednotkou, nerozložitelnou na menší a jednodušší fonologické jednotky. 13 Projet de terminologie phonologique standardisée, TCLP 4, 1931, s. 308 až 323, dále jen Projekt. 172

Pražský meziválečný strukturalismus

2. Fonologická jednotka je členem nějaké fonologické opozice. 3. Fonologická opozice je fonická diference, která je schopna v da­ ném jazyku diferencovat intelektuální významy. Další zpřesnění provedl Josef Vachek v r. 1936: 14 1. Foném je částí členu komplexní fonologické opozice, částí, kterou lze rozložit na simultánní, nikoli však sukcesívní fonolo­gic­ké jednotky. 2. Jednoduchá fonologická opozice: minimální fonická opozice, schopná sloužit v daném jazyce k odlišení intelektuálních vý­ znamů. 3. Komplexní fonologická opozice: neminimální fonická opozice. 4. Fonologická jednotka: člen jednoduché fonologické opozice. Trubeckoj pak ve svém hlavním díle Grundzüge der Phonologie 15 napsal: „man darf sagen, daß das Phonem die Gesamtheit den phonologisch relevanten Eigenschaften eines Lautgebildes ist“ (lze říci, že fonémy jsou souborem fonologicky relevantních vlastností hlásky), čímž posunul pojetí fonému o další stupeň. Foném se stal najednou rozložitelným na „distinktivní rysy“, jak se tomu nyní říká. Teorii distinktivních rysů rozvíjejí pak po válce Jakobson, Hale a další. Uvažujme následující anglické fonémy: /k/, /g/, /ng/, /p/, /b/, /m/, /t/, /d/ a /n/ a charakterizujme je následujícími pří­ znaky: La (labiální), Ve (velární), De (dentální), Vo (znělý), Na (na­ zální); 1 bude znamenat přítomnost, 0 nepřítomnost příznaku: La Ve De Vo Na

/k/ 0 1 0 0 0

/g/ 0 1 0 1 0

/ng/

0 1 0 1 1

/p/ 1 0 0 0 0

/b/ 1 0 0 1 0

/m/ 1 0 0 1 1

/t/ 0 0 1 0 0

/d/ 0 0 1 1 0

/n/ 0 0 1 1 1

14 J. Vachek: Phonemes and Phonological Units, TCLP 6. 15 N. S. Trubetzkoy: Grundzüge der Phonologie, TCLP 7, Praha 1939 ; existují překlady anglické, francouzské a ruské. 173

J. Fiala

Především vidíme, že těchto pět příznaků stačí k rozlišení: všech­ ny sloupce jsou různé. Z tabulky můžeme vyčíst, v čem se fonémy liší. Tak např. /k/ a /g/ se liší jen znělostí – stejná opozice je ale i mezi /p/ a /b/ a mezi /t/ a /d/. Tato opozice znělý/neznělý vzatá sama o sobě je distinktivním rysem těchto fonémů. Dále v tabulce snadno najdeme jednoduché závislosti: kdykoli se vyskytne Na, vyskytne se i Vo: Na → Vo. A v prvních třech řádcích najdeme zase jinou závislost: je-li nějaký foném La, není ani Ve ani De, La → ¬Ve & ¬ De, podobně pro Ve a De. Takže můžeme sestavit další tabulku, která vyjádří tyto vztahy: v ní každý foném vyjádříme jen dvěma nebo třemi příznaky – distinktivními rysy – místo původních pěti. Tak /b/ je La (+), Vo (+) a není Na (–), ostatní jsou neutrální. La Ve De Vo Na

/k/

/g/

/ng/

+

+

+

– –

+ –

+

/p/ +

/b/ +

– –

+ –

/m/ +

+

/t/

/d/

/n/

+ – –

+ + –

+ +

Distinktivní rysy jsou prostředkem, jak vyjádřit rozdíly mezi fonémy abstraktně, bez ohledu na kritéria artikulační. Další rozvoj teorie distinktivních rysů směřoval k vyhledání všech distinktivních rysů společných všem jazykům, tedy jakožto jazykových univerzálií, nezávisle na vnějších artikulačních kritériích. Jakobsonova hy­ potéza, že k popsání všech apozic mezi fonémy ve všech jazycích světa stačí 12 distinktivních rysů, je stále předmětem diskuse. Shrňme ještě jednou pojem fonému – nyní v klasické Jakob­ sonově definici, tak jak ji napsal pro Ottův slovník naučný nové doby (doplňky): Fonéma, základní pojem fonologie. Nazývá se tak soubor zvukových vlastností, kterými se liší jedna hláska daného jazyka od ostatních jeho hlásek, jako prostředků sloužících k odlišování slovních významů. Jedno a totéž fonéma se může realizovat v řeči několika různými hláskami podle stylu řeči i podle hláskového okolí. Rozdíl mezi těmito hláskami je tedy zevně podmíněn a nemůže sloužit diferencování slovních významů. Takové hlásky se označují 174

Pražský meziválečný strukturalismus

jako varianty fonématu. Tak v češtině n velární (např. venku) a n zubní (např. venek) jsou varianty téhož fonématu n; první varianta se vyskytuje před k a g, druhá v ostatních polohách. V angličtině však mohou se nosová zubnice (n) a nosová velární souhláska (vyjádřená v písmě jako ng) vyskytovati v stejných polohách a sloužiti rozlišování významů (např. sin = hřích, přestupek; sing = zpívati); jsou to tedy dvě rozdílná fonémata. Pojem fonématu byl po prvé vymezen v pracích Baudoina de Courtenay a F. de Saussure; přesnějšího a širšího užití se mu dostalo v dnešním bádání fonologickém. Viz Travaux du Cercle linguistique de Prague IV, x – R. J.

V tomto heslu píše Jakobson o tom, že jeden a týž foném se může realizovat v řeči několika různými hláskami. Pojem realizace má zajímavou historii: někteří lingvisté totiž tehdy proti tomuto termínu protestovali, jako by implikoval, že fonémy nemají žádnou svou vlastní existenci. Proto se začal používat pojem manifestace. A konečně (po válce) přišli američtí lingvisté s termínem, který se plně ujal i mimo lingvistiku: implementace. Zvuky, které implementují foném, označil Jakobson v uvedeném hesle jako varianty fonému či fonemické varianty, podle Da­niela Jonese se jim říká alofony. Alofon ale spíše odpovídá (praž­skému) pojmu kombinatorické fonemické varianty. Pražská škola totiž od­ lišovala principiální fonemické varianty (bez emocionálního zabarvení ) od stylistických variant (s emocionálním zabarvením). K tomu, abychom poznali, zda určité fonické varianty jsou re­ levantní i fonologicky, se používá následující komutační test: stačí nalézt dvě slova sémanticky odlišná, avšak fonicky identická až na jedinou fonickou diferenci. Pojem komutační test se vyskytl až v kodaňské škole, ale původ tohoto testu je opět v Praze. Je uveden už v Trubeckého Návodu k fonologickému popisu. 16 16 N. Trubetzkoy: Anleitung zu phonologischen Beschreibung, Édition du Cercle linguistique de Prague, Imprimerie Moravská Unie Brno, 1935, druhé pra­ vidlo na str. 8: Wenn zwei Laute genau in derselben Laustellung vorkommen und miteinander nicht vertauscht werden können, ohne dass dabei die Bedeutung der Wörter sich verändern würde, oder das Wort unkenn­ tlich werden würde, –sind diese zwei Laute phonetische Realisierungen zweier verschiedener Phoneme. Jako příklad Trubeckoj uvádí rozdíl mezi i/a v němčině : Lippe/Lappe –změna významu, Flinte/Flante – ztráta vý­ 175

J. Fiala

Zjištění fonémů daného jazyka je však jen prvním krokem, pro­ tože hlavním je vztah těchto fonémů a klasifikace fonologických opozic. O fonologických opozicích se hovoří v tezích pro Haagský kongres r. 1928 (Jakobson, Karcevskij, Trubeckoj), tehdy ještě jako o „différences significatives“. Tyto binární opozice jsou myšleny nezávisle na dané dvojici, tedy jedná se zde o čisté vztahy. Klasifikace fonologických opozic byla v CLP prováděna původně v termínech fonologických korelací. Jde zde o opozice přítomnosti za nepřítomnosti jistých fonických rysů rozlišujících fonémy, jež lze abstrahovat v daném fonologickém systému z opozičních dvojic. Důležitými jsou zde pojmy označeného (markovaného) a ne­ označeného (nemarkovaného) člena opozice; neoznačený je neutrální. Tento pojem má význam i mimo fonetiku – v gramatice a sémantice. Tak např. v opozici plurál a singulár – boys : boy – je první člen markován koncovým s. Jde tedy o kontrast mezi přítomností a nepřítomností určitého rysu. Vztahy, které nejsou fo­ nologickou relací, jsou nazvány fonologickými disjunkcemi. Trubeckoj pak provedl v Grundzüge jemnější klasifikaci, která se ale liší od Jakobsonova pozdějšího a obecně přijatého čistě binárního přístupu. Tyto jemné problémy však nemůžeme v tomto struč­ ném nástinu dále sledovat. Dalším krokem ve fonologii je otázka kombinací fonémů: ne všechny fonémy daného jazyka mají stejnou kombinační schopnost. Proto projekt hovoří o „rendement fonctionnel“ (functional load) fonému jakožto stupni užití fonologické opozice pro rozlišení významů slov v daném jazyce. Zkoumání tohoto problému se děje statistickými metodami a u základů takového kvantitativního zkoumání jazyka stál opět Vilém Mathesius. 17 Tyto kombinační možnosti a jejich výskyty jsou zajímavé i z hlediska diachronního. Mathesius ukázal, že výpůjčky z cizích jazyků znamu. Knížečka (32 stran) je velice přesně a přehledně napsaná, škoda, že byla přetištěna jen jednou (1958 v Göttingenu). 17 V. Mathesius: La structure phonologique du lexique du tchèque moderne – TCLP 1, 1929 a Zum Problem der Belastungs– und Kombinationsfähigkeit der Phoneme, TCLP 4, 1931. 176

Pražský meziválečný strukturalismus

vykazují odlišné strukturní rysy, a proto jsou pociťovány jako slova synchronně cizí. V češtině se např. běžně vyskytuje g jako alofon k (gde, gdy), ale samostatné g je pociťováno jako synchronně cizí, př. golem : kolem. Vulgární výslovnost grém, balgón, demogracie apod. vlastně fonemicky zdůrazňuje cizost těchto slov. V angličtině jsou domácí slova vesměs jedno nebo dvouslabičná, slova se třemi či více slabikami jsou pociťována jako slova cizí (výjimka eleven). Diferenciace synchronně domácích a synchronně cizích slov poukazuje opět na to, jak je struktura jazyka složitá, že jde o systém systémů a že napětí mezi těmito rovinami se využívá stylisticky. (Ještě dodatek: jsou slova diachronně cizí, ale synchronně domácí – tam už strukturní odlišnost nepociťujeme.) Přístup Pražského lingvistického kroužku bývá označován jako strukturalistický (žádný prvek nelze brát odděleně od ostatních) a funkcionalistický (každý prvek jazyka – věta, slovo, morfém, fo­ ném – existuje jen proto, že plní určitou funkci). Zdá se, že k tomu patří ještě přívlastek fenomenologický, aspoň v oblasti estetiky a po­ etiky (Hollensteinova kniha o Jakobsonovi se jmenuje Jakobson ou le structuralisme phénomenologique). Celkově lze snad lingvistickou část činnosti kroužku charakterizovat takto: jazyk není soběstačným celkem odděleným od vnější skutečnosti, nýbrž jeho hlavní funkcí je reagovat a odkazovat na tuto skutečnost. Synchronní a diachronní pohled na jazyk spolu souvisejí a navzájem se ovlivňují, synchronie není statická, nelze ji oddělit od diachronie. Jazyk má své centrum, pevné a solidní, ale má také svou periferii, která nemusí být v souladu s centrem. Jazyk je systémem systémů, je členěn do řady úrovní či subsystémů se specifickými strukturálními problémy. Tyto úrovně nelze však od sebe oddělit. Každý jazyk vykazuje určité strukturální defekty, které vyvolávají změny v jazyku. Jazyk není nikdy v absolutní rovnováze a může fungovat jen díky těmto defektům. Každé pokusy o násilnou normalizaci rigidně fixují tyto struktury s defekty a zabraňují jejich pohybu, a tedy vývoji jazyka. Možná že toto vše je nejlépe vyjádřeno v posledním odstavci článku S. Karcevského „Du dualisme asymétrique du signe linguistique“ (TCLP I, s. 93), jak na to upozornil prof. Vachek:

177

J. Fiala

Le significant (phonique) et le signifié (fonction) glissent continuellement sur la „pente de la réalité“. Chacun „déborde“ les cadres assignés pour lui par son partenaire: le significant cherche à avoir d’autres fonctions que sa fonction propre, le signifié cherche à s’exprimer par d’autres moyens que son signe. Ils sont asymétriques; accouplés, ils se trouvent dans un état d’équilibre instable. C’est grâce à ce dualisme asymétrique de la structure de ses signes qu’un système linguistique peut évoluer. La position „adéquate“ du signe se déplaçant continuellement par suite d’adaptation aux exigeances de la situation concrète. 18

Ediční poznámka V září 1988 se v Bechyni konala „podzimní škola“ s názvem Matematické modely morfogeneze. Pořadatelem byla závodní pobočka Česko­ slovenské vědeckotechnické společnosti při Fyziologickém ústavu ČSAV, která pak v roce 1989 vydala sborník přednášek z této konfe­ rence; v r. 1991 se změněným názvem Geometrie živého tento sborník přetisklo nakladatelství Doporučená četba. V přednáškách na zmí­ něné konferenci se začala ukazovat nová role strukturalismu v biologii, především v Ósacké škole, která se přihlásila i k Tezím Praž­ ského lingvistického kroužku. Ukázalo se však také, že o těchto tezích a vůbec o pražském meziválečném strukturalismu se toho obecně ví žalostně málo. A také se ukázalo, že není nač odkázat: kombinace strachu a nenávisti (a závisti?) byla tak obrovská, že u nás o tomto nejslavnějším období české lingvistiky (a mož­ná české vědy vůbec) nevyšlo nic souhrnného. Jakobsonovy spisy o čes­ ké poetice byly sešrotovány v roce 1969, dvě brožurky, které připravil J. Vachek (1970, 1972), obsahovaly jen výbor několika článků 18 Označující (fonické) a označované (funkce) klouzají neustále po „svahu skutečnosti“. Každý „přesahuje“ rámec, který mu určí jeho spoluhráč: označující se snaží nabýt jiných funkcí, než které mu byly přisouzeny, ozna­ čované se snaží vyjádřit jinými prostředky než svým znakem. Jsou asymetričtí: jsou spřažení a nacházejí se ve stavu nestabilní rovnováhy. Díky tomuto asymetrickému dualismu struktury svých znaků se může lingvistický systém vyvíjet: „adekvátní“ pozice znaku se stále posouvá, aby se tak přizpůsobila požadavkům konkrétní situace. 178

Pražský meziválečný strukturalismus

českých lingvistů (a také konečně slavné Teze). Všechno ostatní vyšlo jen v zahraničí (kupodivu nejen „buržoasně–západním“, ale i v tehdejším SSSR). Nezbylo než vytvořit vlastní náhradu, a tak vznikl tento přehled. Byl to patrně jediný souvislejší text o Praž­ ském lingvistickém kroužku, který byl za celé období normalizace napsán. Nic jsem na něm neměnil, jen jsem opravil značné množ­ ství překlepů a drobných chyb a zpřesnil několik odkazů. Možná bych ještě měl říci, proč je v textu tak citován zrovna Hollenstein. Inu proto, že zrovna v té době (listopad 1988) byl v Praze a já jsem se s ním setkal na bytovém semináři u Ivana Chvatíka. V úvodu k textu ve zmíněném sborníku jsem zmínil své zdroje: „Při pří­ pravě tohoto textu jsem bez dalších citací používal nejlepší přehled činnosti Pražského lingvistického kroužku od jeho člena, prof. Jo­ sefa Vachka: The Linguistic School of Prague (Indiana University Press, Bloomington, 1966), dále šest přednášek Romana Jakobsona, které měl v r. 1942 na École libre des hautes études v kruhu francouzských a belgických emigrantů v New Yorku a které byly vydány až v r. 1976 v Éditions de minuit v Paříži pod názvem: Six leçons sur le son et le sens, a konečně standardní Úvod do teoretické lingvistiky Johna Lyonse: Introduction to Theoretical Linguistics (Cambridge, 1972). K to­ mu jsem měl naštěstí dostatečný soubor publikací Pražského ling­ vistického kroužku, od Travaux CLP, přes sborníky, separáty před­ nášek na lingvistických kongresech, časopis Slovo a slovesnost a další, kterými mne před léty zásobil antikvariát v Dlážděné.“

179

Význam, vzduch a vývoj Dan Faltýnek

1.0 Ukazuje to už Skalička (2004, 136–167; ale viz i 175–178), re­ spektive Kořínek (1934), na frapantním příkladě onomatopoických slov, prokládám to dalším a pouze dále dovádím: Nearbitrárnost jazykového znaku je vždy oslabována zahrnováním zvukové charak­ teristiky jen a pouze do figurálního/fonologického systému daného jazyka, jistě při subsumpci alofonických variant, pravidel slabičné skladby (např. Krámský, 1969) apod., respektive systematizova­ né kombinatoriky figur (Hjelmslev, 1971, 1972). Při korespondenci označujícího a označovaného, jestliže budeme setrvávat u této kon­ cepce znaku, je substanci výrazu dávána hranice, respektive forma, právě vymezenými fonologickými distinkcemi, a ty tak spoluvytvářejí hodnoty jazykového znaku. Instituce onomatopoie proto operuje jedině ve fonologizovaném prostoru substance výrazu. 1.1 Na příkladu ukázáno je znak kykyryký složen jen z českých fonémů, pro nápodobu zvířecího zvuku označujícím jsou za sebou řazeny jen české fonémy, nejsou k dispozici, v možném užívání, žádné jiné, ať už z jiného jazyka nebo z hypoteticky myšleného spektra zvuků jen pro zvukomalbu; foném /r/ má požadovanou předopatrovou podobu, ačkoliv by bylo možné pro nápodobu toho­ to typu zvuku i tvoření zadopatrové, jako je tomu u tohoto ono­ma­ topoia ve francouzštině, foném /i/ má formantovou strukturu českého /i/, ale může se v středočeském nářečí blížit v kykyryký formantové struktuře /e/, foném /í/ má délku jako jiná /í/ češtiny v koncovém postavení ve slově. Zmíněné onomatopoické slovo není složeno z posloupnosti například kkrk nebo krrk, protože je to mimo pravidla stavby české slabiky/slova, čeština má takovou 181

Dan Faltýnek

posloupnost mimo jazykovou stavbu (krkr by ale mělo paralelu např. v mrkl ), jestliže by mělo onomatopoion vystihovat jinou část napodobovaného světa, mohlo by volit podobu kykyřiký, aby ak­cen­ tovalo nižší frekvenční rozsah zvuku nebo jeho výraznější šumovost, figura /ř/ by se zde nadto objevovala ve své variantě oproti výskytu ve slově křik, byla by znělá. Figury/fonémy /r/, /k/, /i/, /í/ mají stejnou podobu jako ve slovech bez motivace nápodoby světa označujícím/formou, například mazurka, kulíšek, m ilost, bol í. Onomatopoická slova nejsou neartikulované zvuky, třeba napodo­ bující kohoutí kokrhání, nejsou ani artikulované zvuky libovolně segmentované, v libovolném syntagmatu, jsou součástí lexikonu. 1.2 Musejí-li být znaky vždy konstrukty sestavené z omezené množiny komponentů, je-li jazyková stavba (Hjelmslev, 1971) přesně vymezeným souborem prvků a jejich kombinací, je nahlížení do právě tohoto souboru při onomatopoizování nepřehlížitelné při modelování fonologického systému, řečeno úsporně, onomato­ poia jsou proto, že nemohou být tvořena mimo fonologický systém, možnými účastníky komutačního testu, ačkoliv pak můžeme do souboru figur/kombinací figur zahrnovat některé vždy/především volené s příznakem (expresivity, cizosti). 1.3 U onomatopoií se z repertoáru figur mohou vybírat ty méně časté, v gloglo /g/, pociťované potenciálně jako cizí, vyskytující se převážně „(ne vždy, viz např. pronomem /gdo/ a adverbium /gde/) v cizích slovech (guma, guru), expresivních slovech (grcat, gyps), nebo se mohou objevovat v jinak se nevyskytujících kombinacích, např. pst. Hypotézu prvního odstavce to však nepopírá; jestliže se některá figura/kombinace figur vyskytuje jen u onomatopoických slov, je vždy využita potence systému, onomatopoia jsou komponována na cent­ rál­ních distinkcích vymezujících figury daného jazyka, ve vývoji jazyk dále tyto figury/kombinace figur přijímá jako synchronně ne cizí. 1.4 A tak se triviální případ bů, muh, moo a meug stává příkladem využití jednotlivých fonologických systémů při onomatopoizování, navíc jistě ukazuje na vztaženost výrazu onomatopoia jen k některé části, a to „menší“, nebo „větší“, „nekonečně“ komplikovaného kontinua aktuálního světa (vybírá si k nápodobě jen některé jeho vlastnosti). Můžeme stanovovat míru nearbitrárnosti, raději ale její fakticitu. Hypotetický jazyk Lx, u nějž by výraz plně korespondoval 182

Význam, vzduch a vývoj

s obsahem, je ostenzivní, pak je předmět označujícím i označovaným, ty jsou identické, jako univerzálii přirozeného jazyka nebudeme už chtít opouštět dvojí artikulaci a libovolný, lépe pak konečný a relativně úsporný inventář figur všechny přirozené jazyky od Lx vzdaluje, i v případě onomatopoií, která jsou mírou nearbitrárnosti v přirozených jazycích extrémní. Primárně tedy formulujeme, že za nearbitrární považujeme znak při libovolné korespondenci označujícího a označovaného, vždy u jazykového znaku ale konstatujeme konvenčnost, jazyk je smluvený a stále znovu smlouvaný. 2.0 Znak přirozeného jazyka tedy nemůže být nekonvenční. Jestliže je jazykovou univerzálií dvojí artikulace, jestliže všechny jazyky musejí mít soubor figur, z nichž kombinují znaky, je každý znak, tvořený z tohoto systému, nutně smluvený, nemůže být plně mo­ tivován světem/jeho nápodobou. Existence plně nearbitrárního jazyka je paradox, čistě konvenční znaky jsou snadno myslitelné, v komunikaci možná nearbitrárnost znaků roli hrát nemusí, je ne­ snadno představitelné, že komunikát Zdálo se mojí mámě má přidanou nekonvenční kvalitu, protože /m/ ve slově máma je bilabiála napodobující sací reflex, zakomponovaná do kořenů tohoto slova v toli­ ka jazycích, a jaksi přímo k matce/mámě ukazuje. 2.1 Vyvstává zde otázka vývojová; pakliže by jazyk/komunikace byla zpočátku onomatopoická, napodobující označujícími označované, bez dvojí artikulace, je vývojová filiace vždy se stopou nearbit­ rárnosti. Jak to však zohledňovat z hlediska synchronního pohledu, komunikace in situ? Jak to proměňuje hodnoty jazykových znaků? Není to vždy jen příběh jednoho znaku, „zapomenutý“, v semióze nepřítomný? Nemůže tomu být jinak již jen z hlediska jazykové akvizice, učíme se konvenčnímu znaku, nebo neartikulujeme. 3.0 Vývojová otázka se však nabízí příhodně, je na místě z jiného důvodu. V textu Jazyková metafora života Antona Markoše, který je součástí této knihy a ke kterému jsem málem přispěl, je akcento­ván transcendentní rozměr charakterů (zde figur/fonémů), invence života, díky níž může ukládat v sériích charakterů své zkušenosti a organizovat aktuální stávání se; učením si v posledku kultivuje tento myšlený ideální plán. Takto je logicky dovozen axiom, který 183

Dan Faltýnek

obrací stávající explicitní i implicitní pojímání vzniku života opačným směrem. V textu Jazyková metafora života, ne zde, je zdůrazňo­ vána role hláskového písma, jeho funkce při ukládání zkušeností, analogicky k DNA a od ní všemožného pojímání života; moderní biosémiotika skutečně často, příliš často jazyk chápe jako sérii zna­ ků (viz odkazy v  Jazykové metafoře života), paralelně k  DNA jako lineární kombinaci čtyř bází/figur, text však před objevením figur/ charakterů, jimiž je zapsán, není myslitelný, vznik života po DNA ruku v  ruce s  tím také ne, ale krédo příslušných biosémiotiků tak stojí. Z pozice logické/sémiotické rozvahy je to neudržitelné. Zmíněný axiom musí být zakládající k izomorfování života a řeči, ne kvazidigitální charakter DNA a písma; Anton Markoš s Janou Švorcovou (2009) to dokládají na experimentální molekulárně-bio­ logické bázi a jen tudy je zřejmě dále možný další výzkum, biosémiotické traktování jazyka, řeči, života a vůbec. 3.1 Onomatopoia jsou příhodným testem zmíněného axiomu, když už život a řeč považujeme, z mnoha dobrých důvodů, které nakonec biosémiotika, a také tato kniha, předestřela, za jevy sobě blízké. Ukázal jsem výš, že před možnou nápodobou světa znaky (jejich označujícím) stojí vždy fonologický systém jazyka, že ne­ může být obcházen. Žádný přirozený jazyk není v předhláskovém stadiu, ať již myslíme na jakékoliv „primitivní“ jazyky. Dvojí artikulace je nevyvratitelnou univerzálií, hláskové písmo je trivialita, jelikož hlásková je řeč, ono ji jen kvazidigitalizuje, zapisuje v médiu. I řeč, jako život, kultivuje figurální systém, není-li jej, jedná se vždy o jiný jev než řeč. Teorie informace ukazuje, jak je malý soubor figur při daných frekvenčních údajích ideální pro přenos informace, jak výhodná adaptace to proto je. A ať již mohla být lidská komunikace nearbitrární, zvukomalebná, řeč se objevuje se segmentací na malé množství distinkcemi (několika málo akustickými vlastnostmi) vymezovaných figur. 4.0 Přesto však dějiny lingvistiky nedokládají, že by byl znak vždy chápán jako zde, jako konvenční, ačkoliv někdy můžeme u jeho označujícího nalézat motivovanost. Roman Jakobson ve svém Hledání esence jazyka (článek je součástí této monografie) znovuobjevo­ vání této otázky rekapituluje, místy spíše interpretuje v intencích 184

Význam, vzduch a vývoj

sama sebe (viz jeho nakládání s pojmy arbitrární a konvenční), sna­ ží se doložit velké množství případů, kdy je znak motivován. Near­ bitrárnost je u něj širší, onomatopoizování je jen nejfrapantnější případ, motivovanost označující složky znaku shledává v slovotvorných procesech, jejich analogizování, v metaforičnosti/metonymič­ nosti slovníku (dnešní kognitivní lingvistika [viz Lakoff – Johnson, 2002; Lakoff, 2006] je pak vskutku bravurním garantem tohoto druhu motivovanosti/nearbitrárnosti, ukazuje metaforickou konceptualizaci celého slovníku, kognici v její jazykové vtělesněnosti), v prosté délce označujícího u plurálu či superlativu atd.; speciálním případem je pak šíře předestíraná diagramatičnost, kdy motivovanost označujícího označovaným není dána jejich podobností, ale nápodobou vztahů jejich částí, mnohokrát opakovaným příkla­ dem (Čmejrková, 1996) je přišel, viděl, zvítězil, kde syntaktické řazení predikátů paralelizuje označované, respektive události ve světě. 4.1 Diagramatický princip je pro Jakobsona v jazyce prvotní. K této možnosti se přiklání, nechce jen konstatovat konvenčnost znaku, vypisuje jeho možné vztahy ke světu, korespondence označujícího a označovaného či jiného označujícího, zdá se, že doufá, že po nalezení všech těchto jevů by mohlo být shledáno, že esencí, která prostupuje celý jazyk, je motivování označující složky znaku a systematizování znaků v tomto principu (Danesi, 2004, 9). 4.2 Můžeme pominout absurditu proklamací, že Nela a Alena musejí být zkázou lodí a zhoubou měst, jak píše Homér o Heleně, protože se jmenují stejně (viz např. povídku Vrah jsi ty, Poe, 1999), že Francouzova řeč je libozvučná, jemná a citlivá odvozeně od národní povahy Francouzů, jako je německý konsonantismus dán přísností Němců a jejich pregnantnost ve vědě/filosofii tendencí tvořit složeniny (Hlavinka, 1917). Je zde k dispozici jiný příklad diagramatické teorie, diachronního zákona motivovanosti označu­ jícího, který by Jakobson, vyjmenovávající všechny libovolně hodnotné doklady svého názoru, přivítal. Krom Jakobsona, který esenci jazyka pro sebe nalezl, absolutizoval v teorii jazyka a jeho vývoje nearbitrárnost, a to jméno je vzhledem k jeho lingvistickému vyznání, v pravdě mladogramatickému, nečekané, Jan Gebauer. Ve svém Hláskosloví (1877) Gebauer popisuje české hlásky, stano­ vuje jejich klíčové vlastnosti, mezi nimi pro samohlásky mocnost. 185

Dan Faltýnek

Tou rozumí množství vzduchu, který je při fonaci pro konkrétní hlásku potřeba, plnost hlasu, která je u jednotlivých samohlásek menší či větší. Staví tak řadu samohlásek od nejmocnějších po nej­ méně mocné, dvojhlásky jsou vysoce mocné, zavřené samohlásky málo (ve své řadě však nečekaně, a bylo by lze to popírat, nekopíruje distinkci otevřenost/zavřenost). Když později vysvětluje hláskové změny ve vývoji jazyka, explicitně uvádí, že nová slova, která mají oproti fundujícím větší (specielnější) význam, jsou složena z hlásek s větším významem (nosit – nanášet); více vzduchu nese více významu. Později koncepci mocnosti, vzduchu, s kterým roste význam, vývoje jazyka k plnosti v hlase a smyslu Gabauer opouští, už ji ani nevzpomene. Jestliže se mu původně mocnost samohlásek jevila jako esence, která prostupuje význam, vzduch a vývoj, funkci oz­ načujícího a označovaného v jazykové dynamice, musí ji později opustit, protože jí neodpovídají jazyková data. 5.0 Význam, vzduch a vývoj prostupuje konvence. To je esence života a jeho neustálé smlouvání. Gebauerův případ jen absolutizuje, kam se zachází, chce-li se konvence měnit za zákon. 5.1 Jakobsonovo vypisování všemožných motivací označujícího nemůže upozornit na nic jiného než množství nejrůznějších vli­vů na podobu znaku. Zmatek příkladů, které se v Hledání esence jazyka objevují, lze vysvětlit diagramatickým principem, nebo se spokojíme s tím, že výraz krotitel je tvořen analogicky k jiným s produktivní konatelskou příponou –tel, že nárůst délky plurálových tvarů je triviální epifenomén, ne operace na znacích řízená diagramatickou esencí atd. Je přirozené hledat pod řečí elegantní všezahrnující princip. Řeč je analogická životu, jeho otevírání myšleného ideálního prostoru o několika figurách, pomocí jejichž zapisování se utváří. Lze myslet komunikaci pomocí ukazování si předmětů, vy­ tváření zástupných forem těmto předmětům podobných nebo nějak kopírujících jejich tvar, vztah k jiným předmětům. Není nic přirozenějšího než prohnat vzduch mezi rty, abych sdělil adresátovi, že venku fouká, v řeči ale postavím rty do polohy pro figuru /f/, a návazně pak můžu dít, že tohle byl ... fičák.

186

Význam, vzduch a vývoj

6.0 Pokusím se teď o pojmově rozvolněné a o to snad sdělnější shrnutí, i když malinko repetitivní. Onomatopoia, zvukomalebná slova, jsou extrémní polohou jazyka, napodobují skutečnost, jejich vzezření přímo odkazuje ke světu, jsou to profesionální travestiti. Z podoby slov se v přirozeném jazyce nemusíme dozvídat, k čemu odkazují, co je jejich významem, jazyk je na této vlastnosti založen, je to jeho přirozenost. Když už je v části slovníku jazyka, v nějaké skupině slov, primární vlastností uzpůsobení tvaru/výrazu (toho, že křupka se řekne křupka) tomu, aby z něj přímo vyplýval význam, zůstává jazyk na své nejzákladnější rovině nezměněn. I zde se totiž slova musejí vytvořit z hlásek, kterých je v každém jazyce jen něko­ lik desítek a mají přísně určenou podobu, místo a způsob tvoření v artikulačních orgánech, délku, spojitelnost s dalšími hláskami atd. I tam, kde by se to mohlo zdát programní náplní, kde bychom se skutečnosti mohli chtít ve svém vyjadřování blížit věrnějším na­ podobením, se spokojujeme jen s tím, co nabízí repertoár hlásek. Nejzákladnější je tedy v jazyce právě jejich soubor, to, že ať již jazyk vyhlíží jakkoliv, vždy u něj nakonec narazíme na tuto základní rovinu, na dohodnuté zvuky, které se dohodnutým způsobem řadí za sebe. Jen v rámci náboženské představy je možné, že se objevil, tedy byl zjeven, soubor hlásek a pak nastala komunikace v přirozeném jazyce. Je zřejmé, že komunikující jedinci nějak postupně ustavili svou komunikaci tak, že zvolili dohodnuté zvuky, menší počet než u dnešních jazyků, a jejich kombinováním se vyjadřovali, naplňovali své záměry. Snad tento výklad testuje prostá logika. Komunikující člověk tedy vynašel přirozený jazyk tak, že se ve svém společenství smluvil na hláskách, a ty později napodobovalo či zastupovalo i jeho písmo. Jazyk a život jsou zřejmě jevy si blízké, mají příliš mnoho ná­ padných podobností, například kombinují smluvené základní jed­ notky, hlásky, báze v DNA. I život je jen tam, kde se kombinují jeho hlásky. Je-li u řeči tak prosté nemyslet, že byl nejdříve do­dán soubor hlásek a pak se komunikovalo, proč tvrdit, že vznik života je objevení se DNA či čehosi jí podobného. Prostá úvaha, mimo složité testování, hypotézy a teorie, založená na pozorování jazyka, jeho vlastností tam, kde by se mohlo očekávat opuštění pravidla 187

Dan Faltýnek

kombinuj hlásky, u zvukomalebných slov, je návodná pro následující tvrzení: Stejně jako jazyk si i život vytvořil soubor jakýchsi hlásek, vytvořil si DNA, obracet tu posloupnost nedává smysl. Zvukomalebná slova ukazují fixovanost jazyka na hlásky. Hláska­ mi je pro život DNA. Nějak se dorozumívající člověk se na hláskách, jistě že nezáměrně, smluvil, postupně akceptoval jednotnou a přísně danou podobu kombinovaných zvuků a v DNA se kombinuje podobně. Onomatopoia jsou jen ilustrační pro to, že život a řeč jsou si příbuzné, a od naší přirozené zkušenosti s jazykem, jednoduchou úvahou či analogií si můžeme dovodit, kde se vzal život se svou DNA. Život a slova v naší řeči jsou z hlásek. Ale na začátku nebylo slovo.

188

Evolvování Romana Jakobsona Dan Faltýnek

1.0 Vypišme analogie/izomorfismy přirozeného jazyka a DNA. V tomto výkladu (body 1.1 až 1.6) užívám z ilustračních důvodů Jakobsonovy argumentace pro takové analogizování, tedy pro formulování izomorfismů přirozeného jazyka a DNA, jak se odhodlává říkat on, 1 a v intencích Jakobsonových tematiku rozšiřuji tak, jak to dělá i současná biosémiotika v podobě konkrétních autorů či textů. Body 1.1 až 1.6 neformulují konzistentní sémiotizovaný po­hled na živé, právě naopak, jsou v nich pouze utříděny již předložené argumenty a jejich logické konsekventy. Úkolem je nakonec ukázat, co je zřídlem Jakobsonova zakládání jazykové metafory života, co ho vedlo k hledání společné podstaty/esence jazyka a ži­ vota (viz Jakobson 1971b, 678–687). 1.1 Společnou vlastností přirozeného jazyka (dále jen jazyka) a DNA, a tuto vlastnost už snad nelze připisovat čemukoliv jinému, je dvojí artikulace. U jazyka registrujeme nekonečné, nebo ales­ poň mohutné 2 množství jednotek tzv. první artikulace, vět, slov či morfémů. Tyto jednotky jsou složeny z jednotek druhé artikulace, figur či fonémů (případně hlásek/grafémů), jichž je omezený/malý počet (20 až 50; viz k tomu např. Hjelmslev 1972, 72). Elementárními jednotkami, jednotkami druhé artikulace/figurami tzv. genetického kódu jsou nukleotidy, z nichž jsou složeny jednotky artikulace první, triplety/kodony (těch je pouze 64) a geny.  Analogie a izomorfie jsou pro Jakobsona synonymní.  Není nezbytné zde paralelizovat diskusi na toto téma; viz např. Chomsky 1966, s. 19–25. 189

Dan Faltýnek

V obou případech jsou jednotky první a druhé artikulace uspořádány hierarchicky, jednotky vyšší roviny jsou jako konstrukty slo­ ženy z konstituentů, jednotek roviny nižší (např. Hřebíček 2002, s. 50–54); počet jednotek první artikulace je přímo úměrný jejich složitosti, a tedy umístění v hierarchii. Figury rozlišují význam a jsou významu prosté, jednotky první artikulace mají význam. (Viz pro orientaci základní repetitorium molekulární biologie v Markoš 1997; též Flegr 2005, 2006). 1.2 Podoba jednotek první artikulace je arbitrární a konvenční, to znamená, že figury, z nichž se jednotky první artikulace skládají, nejsou sice naprosto libovolné (jazyková stavba a jazykový úzus, Hjelmslev 1971, 31–42), přesto však není jejich kvalita a kvantita v lineární sekvenci přímo určena; triviálně řečeno, podoba jednotky první artikulace ve smyslu sledu figur, z nichž se skládá, je dána historicky/konvenčně; mimo směr vyvozování tohoto textu a v 1.1 formulovaný hierarchický princip lze dodat, že není pevný vztah mezi hláskami slova a skutečností, kterou slovo vyjadřuje (viz např. Skalička 2004, 136–167; Jakobson 1970; Saussure 1996, 98–99). Báze, skládající se v triplety/kodony, které kódují aminokyseliny, stavební jednotky bílkovin, jsou ve vztahu k těmto bílkovinám ar­ bitrární, nenacházíme zde přímou chemickou afinitu, vztah mezi bílkovinou a konkrétním sledem konkrétních nukleotidů je dán historicky a je zprostředkován adaptory (viz Markoš 2008, 111). 1.3 Figury, slova, věty i nukleotidy atd. jsou za sebou lineárně řazeny. Jakkoliv je např. samostatnost slova či věty v mluvené řeči potencionální (Mathesius 1982, 9–28; Müllerová 1994), můžeme figury i jazykové jednotky první artikulace charakterizovat jako jed­ notky diskrétní (kvazidigitální), stejně tak báze apod. Gramatika jazyka, již právě linearita motivuje, pak určuje, jak se k sobě lineárně řazené jednotky vztahují; tři triplety, kombinace nukleotidů, ze zmíněných 64 podobně určují návaznost bází při výstavbě bílko­ viny/živého tvaru; přeneseně lze tedy zavádět gramatiku DNA. 1.4 Figury lze vykládat systémově. Můžeme teoreticky vytvářet síť binárních opozic, akustických vlastností právě přítomných, nebo nepřítomných, které odlišují dvě figury, například znělost u konsonantů češtiny. U bází zjišťujeme taktéž korelativnost, ve struktuře DNA proti sobě vždy stojí právě dvě konkrétní báze. Kodony 190

Evolvování Romana Jakobsona

mohou být synonymní, více jich kóduje jednu aminokyselinu, pak tedy tvoří systém analogický lexikálnímu systému. 1.5 Jazyk i DNA jsou pamětní média. DNA můžeme charakteri­ zovat jako dědičnou informaci přecházející z předka na potomstvo, je zápisem/programem pro výstavbu živého tvaru; jazyk identifikujeme mezi generacemi, v proměnách jednotek první artikulace, např. lexika, můžeme snadno nalézat pamětní strukturu, s níž disponují mluvčí následných generací. 1.6 Živočišné druhy i jazyky jsou epistemologicky synchronní struktury, které jsou manifestovány organismy/výpověďmi s in­ dividuálními vlastnostmi. Jestliže je jazyk společenský abstraktní systém, sdílený nástroj používaný v komunikaci, můžeme se s ním shledávat jen „neúplně“ v konkrétní mluvě jednotlivců. Opozice jazyk–mluva a genotyp–fenotyp si nápadně odpovídají, z koncepce pražského funkčního strukturalismu lze dodat, že jazyk i druh jsou pružně stabilní/potencionální (Jakobson 1971, 681; Mathesius 1982, 9–28). 2.0 Po objevu struktury DNA se v biologii normalizovalo užívání jazykové metafory. Byl to postupný proces, v posledku nereflektovaný, a nakonec musel mít vliv na základní biologické koncepty. 3 Ať už biologie pojímala DNA znakově, či ne, chápala se častěji metaforického užití lingvistických termínu/konceptů, v příkladu text, čtení, znak, písmeno, překlad, mluva apod. (viz Raible 2001; Markoš 2002). V následujících citacích, vybraných ad hoc, je to znatelné: Jako příklad systému, který se vyvinul do dnešní komplex­ní podoby půso­ bením pasivního přirozeného výběru, se uvádí me­chanismus editace RNA  Zacházení s těmito pojmy může být samozřejmě terminologickou neosémantizací, mohou mít preskriptivní a rigorózní charakter (podobně jako nelingvistické sestřih atd.). Např. kognitivní lingvistika však dokazuje, jak je taková metaforizace konceptuálně vtažena do příslušné vědy (Lakoff 2006, 296–298). Množství lingvistických pojmů v molekulární biologii je frapantní a samo o sobě jednoznačně dokazuje, že je DNA pojímána textově/jazykově. 191

Dan Faltýnek

u  trypanosom. (…) Mnohé geny jejich modifikovaných mitochondrií jsou v DNA uloženy jakoby v zakódované podobě a před jejich překladem do pří­slušných proteinů se musí na úrovni RNA složitě editovat. Flegr 2005, 37; podtrženo mnou I když je tedy pravda, že je genetický kód zapsán jakýmsi ste­reochemic­ kým jazykem, jehož každé písmeno sestává z pořadí tří nukleotidů (tripletů) DNA, což specifikuje jednu aminokyselinu (z dvaceti) v polypeptidu, mezi kódujícím tripletem a kódovanou aminokyselinou neexistuje žádný přímý sterický vztah. Markoš 2008, 111

Vstup Romana Jakobsona do debaty, a to doslovně (Grygar 1969), o analogiích mezi jazykem a DNA znamenal konceptualizaci DNA jako jazyka (Jakobson 1973, 1974). Roman Jakobson potvrdil biologům, že se v biologii s lingvistickými termíny zachází zcela regulérně, vysvětlil, že jazyk a DNA jsou jevy stejného řádu, a biologové tento výkladový princip přijali: Když jsem se poprvé setkal s lingvistickými termíny v literatuře biologů, řekl jsem si: je třeba prověřit, zda je to prostě způsob vyjadřování, obvyklá metafora, nebo zda v tom vězí něco hlubšího. Musím říci, že to, co vykonali biologové, je z  hlediska ling­vistického zcela oprávněné a že lze dokonce jít ještě dále. Co má společného systém molekulární genetiky a lingvistický systém? Za prvé – a to je snad nejneobyčejnější a nejdůležitější věc – je to stejná architektura, jsou to stejné konstrukční principy, zásada na­prosto hierarchická. část repliky R. Jakobsona, in Grygar 1969, 138–139 A zvlášť zarážející je to, že jeden z nejjednodušších způsobů, jak vytvářet složité útvary, záleží v kombinování jednoduchých je­vů. Domnívám se, že obzvláště zarážející je objev, že genetickou informaci vytváří juxtapozice a se­ kvence čtyř jednotek a že jazyk je stejně vytvářen organizací, kombinací, permutací a sekvencí velmi malého počtu jednotek. Problém terminologie je zajisté obtížný, protože mluví-li o struktuře například biolog nebo fyzik, nejde tu o stejný význam, který struktuře – jak se domnívám – přisuzují hu­ manitní vědy. Struktura pro fyzika, chemika nebo biologa znamená skoro totéž, ale je to v podstatě trojrozměrné uspořádání atomů. část repliky F. Jacoba in Grygar 1969, 138 192

Evolvování Romana Jakobsona

2.1 Roman Jakobson upozornil na dvojí artikulaci jazyka a DNA. 4 Vztáhl k sobě řadu báze, kodon, gen a foném, slovo, věta. Své analogizování podpořil syntaktickým výkladem tří kodonů nekódujících aminokyselinu, které slouží jako interpunkční znaménka, respektive fonologické jednotky suprasegmentální. Už na tomto místě překračuje vlastní navrženou hranici první a druhé artikulace, když tripletu připisuje funkci figury, respektive zbavuje jej inherentního významu, zde v podobě aminokyseliny příslušné bílkoviny. Aminokyselin, z nichž jsou bílkoviny skládány, je jen a pouze 20, tripletovým sériím bází je kombinatorními možnostmi stanoven počet 64, přestože různé triplety pak musejí kódovat jednu aminokyselinu již jen pro poměr obou čísel. Jako jejich systémová vlastnost je analogizována synonymie, nadto při identitě významu, což je u pojmu synonymie v tomto lexikologickém kategorizování problematické. Systémový výklad bází korelativně k sobě vztahovaných pak buď zcela opomíjí jednovláknovou strukturu RNA, s jejímiž triplety se nakonec operuje, nebo přehlíží primární funkci druhého vlákna DNA jako regulativního/kontrolního mechanismu transkripce, která je pouze přepisem z jedné „abecedy“ v po­ době inventáře bází do „abecedy“ jiné (figury tu nestojí funkčně proti sobě, aby se jejich záměnou měnil význam vyšší jednotky /česká slova les – los – lis/, jedna báze je vyžadována jinou jako che­micky vazná). Transkripce není interpretativní proces, semióza, po­kud bychom ji chtěli sémioticky hodnotit, jednalo by se o operaci na označující složce znaku, na substanci výrazu (Hjelmslev 1972, s. 60–61); nemůže být považována za aktivitu jazykovou i proto, že zde nenalézáme znaky s vlastností arbitrárnost, a ta je v analogizování jazyka a DNA často hodnocena jako primární, takové znakové aktivity je možno spatřovat právě až při translaci (mediování tRNA/adaptoru). Pojetí arbitrárnosti jako libovolnosti zápisu slova grafémy jednotlivých abeced, jak je biology představována  Tento aspekt odděluje molekulárně orientovanou biosémiotiku a zoosémiotiku, respektive biosémiotiky předchozí/jiné. Zvířecí komunikace totiž není nikdy dvojartikulovaná; lidské jazyky ani v nejprimitivnějším stadiu neztrácejí dvojí artikulaci, zatímco DNA, respektive její struktura, je univerzální, příslušná bez výjimky všem organismům. 193

Dan Faltýnek

(báze jsou primárně metaforizovány jako písmena, viz např. Barbieri 2006, s. 82), transponoval Jakobson k adekvátnějšímu pojetí izomorfie základní jednotky zápisu, báze, a fonému a problematiku arbitrárnosti dále nerozvíjí, což je pochopitelné vzhledem k jeho předešlé desinterpretaci této jedné z de Saussurových vlastností jazykového znaku (to u něj nemusí být definitivní, viz Jakobson 1970; k tomuto např. i Čmejrková 1996; Jakobson 1971, 348–349; 1995, 55–73); další implicitně strukturuje výklad 1.1 až 1.6. Frapantní vlastností těchto analogií je tedy jejich vzájemná ne­ korespondence. Naznačují teoretickou rozpolcenost Jakob­so­no­va traktování jazykovosti DNA a předjímají, jak lze textově kriticky hodnotit větší část molekulárně orientované biosémiotiky. Libovolným zacházením s pojmy jazyk, znak, význam, semióza apod. se celý tento diskurs značně rozvolňuje a často se stává mi­mo­věd­ ním. Sérii předložených argumentů a dále sugestivní, často s nimi spojený výklad DNA jako programu a další zkratkovité, respektive zkratové interpretace informační/znakové fundace živého tvaru lze konfrontovat s globálně obsažnou formulací: analogizovat ja­ zyk a DNA je možné jedině subsumováním DNA pod živý stav, který je taktéž informačním médiem a který dědičnou informaci, DNA, čte/interpretuje/užívá; pojem ja­zyk se pak musí vztahovat k celému tomuto komplexu, nebo se zde musí od pojmu jazyk ustoupit. 3.0 Roman Jakobson DNA vykládá jako jazyk fundující, čímž za­ kládá hypotézu DNA protojazyka (viz Katz, 2008): Každý jazyk má tutéž hierarchii jednotek a hodnot. Myslím si tedy, že není příliš odvážné předpokládat, že tato struktura, tato stejnorodost struktur molekul a jazyka vděčí skutečnosti, že jazyk byl ve své architektuře modelován na principech molekulární genetiky, protože tato struktura jazyka je také jevem biologickým. replika R. Ja­kob­sona in Grygar 1969, 141

DNA pro Romana Jakobsona nemá jen jazykové charakteristiky, DNA je jazyk. V DNA nalézá možný výkladový princip veškerého řečového chování, vnímá ji jako prokazatelně izomorfní jazyku, 194

Evolvování Romana Jakobsona

při­čemž důvodem této izomorfie je zřejmě odvislost jazyka od DNA, jazyka prvotního. Nachází elegantní výkladový princip jazyka, po­ depřený větším množstvím „překvapivých“ podobností, a navazuje na své kompulzivní hledání čisté symetrické, elegantní, definitivní teorie jazyka. Dokládá nutnost k cíli orientovaného/somoorganizač­ ního/teleologického výkladu živého a k tomu izomorfního jazyka (Jakobson 1971b, 684–687); pro to mu vždy slouží citace vybraných biologů, respektive přírodovědců, jež s předchozím analogizováním spojuje fakt, že se jedná o popis živého: Neustále pozorujeme, že od prvních pohybů, od nejelementárnějších jevů, jde-li o sféru života, jde takto o cíl, o jisté zaměření k cíli. To bylo velmi dobře formulováno ve vynikající knize, na niž rád vzpomínám, v knize, která měla na lingvisty velmi silný vliv a která právě vyšla – jejím autorem je velký a nedávno zemřelý fyziolog Nikolaj Bernštejn. Právě on ztotožňuje život se směřováním k cíli, s anticipací budoucnosti. V tomto smyslu se velmi blíží ke kybernetikovi Norbertu Wienerovi, který měl nemalý vliv na americké biology. in Grygar 1969, 148

Roman Jakobson tak resuscituje svou teorii racionálního pojetí dynamiky systému. Tento jeho vstup do biologické problematiky tvoří logickou spojnici s jeho teorií jazyka rozvíjenou v rámci praž­ ského strukturalismu, Pražského lingvistického kroužku, a má pře­ kva­pivý vliv například na dnešní biologii, lépe řečeno biosémiotiku či znakově orientovanou molekulární biologii. 4.0 Popišme stručně koncepce vývoje jazyka české lingvistiky, na něž Jakobson může navazovat, respektive k nimž jej můžeme vzta­ hovat při charakterizování jeho teorie. Otázka zde bude polože­ na takto: proč, nikoliv jak, se jazyk vyvíjí? Předlingvistické názory živě a komplexně hodnotí Umberto Eco (2001) ve svém Hledání dokonalého jazyka. Jestliže na předloženou otázku nacházíme alespoň náznak odpovědí v české lingvistice (např. Šembera 1858), je přijímána vědomá, aktivní role mluvčích v uzpůsobování jazyka či mluvy přijatelnému stavu, případně aktivní role subjektu–jazyka. To i sledováním estetického ideálu či specifického národního charak­ teru, které jazyk naplňuje a kterým může v dalším kroku odpoví­dat 195

Dan Faltýnek

artikulační snadnost, která je již také jako faktor brána v potaz. K pojímání vývoje jazyka ve vztahu k jeho přirozenosti/čistotě či národnímu duchu a nakonec i k vědomému působení člověka na něj se pak česká lingvistika častěji navrací (např. Hlavinka 1918; Oberpfalcer 1945; viz též Hála 1962, 28–29). Dlužno diwiti se našim předkům, kteří bez učené etymologie a bez grammatiky tak hluboko cítili jazyka swého zákony, a w prawdě mistrně ustanowili, kde hlásku do wyšší a užší změňowati. Jungmann 1842, 8

Změny jazyka mohou být později chápány jako důsledky několika společně působících faktorů. Až na druhý příklad v následující enumeraci stojí mimo vědomí mluvčích, stejně tak však nemohou být způsobovány jako změny jazyku vnitřní, imanentní (např. Gebauer 1874, 1894, 1904; Flajšhans 1924, 6–7). Jedním z faktorů je ekonomizace (usnadňování) artikulace, dalším reakce jazyka na vněj­ ší svět, v příkladu výskyt nových slov označujících nové skutečnos­ ti. Nemenší závažnost mají změny způsobené interferencí s ji­ným jazykem (viz též teorie substrátu), nebo naopak analogií v rámci daného jazyka, a taková změna je psychickou/asociační samovolnou reakcí (Gebauer 1893, 431) 5. Jestliže nahlížíme na komplex těchto změn, charakterizujeme jazykový vývoj jako vždy aktivovaný jazyku vnějšími faktory, náhodný a divergentní; lingvistika se zde pot­kává s biologií v zobrazení vývoje pomocí schématu stromu,  U Jana Gebauera nalezneme ještě jeden vývoj jazyka ovlivňující mechanismus, o němž se nezmiňuje ve svých metodologicky programových tex­ tech/pasážích textů (např. Gebauer 1874) a který později v jeho původní výkladové podobě (Hláskosloví z roku 1877) opouští. Jako jednu z vlastností vokálů zavádí Gebauer mocnost, vytváří stupnici hlásek dle toho, jak „plný a mocný“ (Gebauer 1877, 17) je hlas při jejich vytváření, jak velké množství vzduchu, zde rozvedeno, je potřebné k jejich artikulaci. V závislosti na tom se proměňuje jazyk, když je totiž artikulováno slovo se speciálnějším významem, s významem větším, je potřeba i více vzduchu, tedy užití mocnější hlásky (Gebauer 1877, 139–143). Tento ikonický výklad jazykových změn má jistě vysokou míru přitažlivosti, je jím inspirována další stať této knihy, Význam, vzduch a vývoj. 196

Evolvování Romana Jakobsona

náhodná vnější změna vždy způsobí oddělení jazyků/druhů jako dvou větví, které se dále mohou větvit (Stammbaumtheorie, opozitně teorie vln): Ježto tedy ideální činitel jazyka proměnami jazykovými nikterak vinen není a činitel praktický jenom trpně ja­kožto dopouštějící a povolující jich jest účasten, musíme vlastní aktivní příčiny jejich mimo teoretickou mluvnici a mimo úmysl a vůli člověka hledati, tedy v poměrech a okolnostech zevních. Gebauer 1874, 44

4.1 Pozdější teorie připouštějí imanentní příčiny vývoje jazyka. Myslíme-li strukturalismus Kursu obecné lingvistiky, jsou takové změny primární, jsou však náhodné a divergující (viz Faltýnek 2007). Jazyk je nyní chápán systémově, ustavuje své jednotky jako funkční protiklady jiných jednotek. Nepřítomnost koncovky v genitivu plurálu vzoru žena, ve tvaru žen–0, je znak stojící proti jiným znakům/koncovkám, žen–a, žen–y atd., a tento výrazově nulový znak má funkci danou jedině vztahem k ostatním znakům, výrazově manifestovaným, nepřítomným. Hodnoty či významy jednotek jsou dány jejich vztahy, ne tím, jak vyhlížejí, samy ze sebe nemohou na­ být v komunikaci žádné hodnoty/významu, to lze jen tehdy, stojí-li v nepřítomnosti jiného znaku. A vývoj jazyka je pak souhrou změn těchto protikladů, proti sobě postavených funkčních vlastností ja­ zykových znaků, proto je jazyku vnitřní. 5.0 Pražský strukturalismus coby strukturalismus funkční je ve svých programových tezích stavěn do opozice s předchozími teoriemi vývoje jazyka (v jeho manifestační sebedefinici je to v odlišování se od především ženevského strukturalismu primární, viz Vachek 1970, 35–37). Ty jsou mechanické, vykládají vývoj jen a pouze jako náhodný, zatímco v případě strukturalismu je jazyková dynamika metodologií nedosažitelná a jako předmět strukturní teorie je vy­ lučována. Historickosrovnávací lingvistice je blízký darwinismus, vykládající vývoj jako selekci náhodných změn, na něž navazují další více či méně kompatibilní mechanismy (např. Flegr 2006, 2005; Dawkins 2002ab), výše představený divergentní model jazykového vývoje mu pak metodologicky zcela odpovídá, nadto přímou 197

Dan Faltýnek

inspiraci lingvistiky darwinismem nelze zpochybnit (Schleicher 1969; viz též nedoceňovaný Romportl 1989; Rádl 2008, 170–172). Paralelnost toho, jak se funkční strukturalismus vymezuje vůči „ling­ vistice minulosti“ s její minulou, a především s dnes opět aktualizovanou kritikou darwinismu, je nejen nápadná – ona funkční strukturalismus ideově zakládá. Mimo širší náhled na biologický kontext (podrobně viz Rádl 2008) je na tomto místě nutno zmínit jedinou z koncepcí, nomogenezi L. S. Berga (Berg 1926), který koncipuje teorii o evoluci řízené zákonem, tedy nikoliv náhodou. Pražský strukturalismus pak v  návaznosti na Berga pokládá vý­ voj jazyka nomogenetický (Vachek 1970, 37; Mathesius 1947, 57). Inspirovanost právě ruským ichtyologem Bergem (nikoliv například vitalismem H. Driesche) je snadno zdůvodnitelná odkazem k euroasiánství 6 (Seriot 2002; Savický 1991), jehož politickým ges­ tem jsou v posledku například tzv. Teze Pražského lingvistického kroužku nebo některé fonologické práce jeho euroasiánských předsta­ vitelů (např. Jakobson 1931a, 1931b). Nejenom faktický výskyt označení teorie slovem nomogeneze, ale též synonymizování pojmu teleologie a funkce, respektive upouštění od užívání prvého, metodologickou charakterizaci funkčního strukturalismu osvětluje (Jakobson 1928; Vachek 1972). Citát z Tezí to shrnuje takto: Ve vědách vývojových, k nimž náleží i historický jazykozpyt, ustupuje dnes koncepce jevů náhodně vzniklých – třeba pak důsledně uskutečňovaných – pojmu zákonité souvislosti vývojových jevů (nomogeneze). Proto také ve výkladu změn gramatických a fonologických teorie konvergentního vývoje zatlačuje koncepci expanze mechanické a nahodilé. Vachek 1970, 37

5.1 Pro českou lingvistiku je příznačné, že se po komplikovaném období kritiky strukturalismu (Horálek 1953), kauze marrismu,  Ve zkratce formulováno jsou euroasiáni ruští porevoluční emigranti, kteří propagují ideu vytvoření jednotného euroasijského politického celku, his­ toricky, kulturně a geograficky již identifikovaného. Ten má být organicky soudržný, ve své přirozenosti postavený proti západní kultuře, ve vědeckém prostředí zbavený západního redukujícímu racionalismu. V pra­cích ruských členů Pražského lingvistického kroužku je euroasiánství znatelné. 198

Evolvování Romana Jakobsona

různě vyrovnávala s teleologismem Pražského lingvistického krouž­ ku. Buďto byl zcela nepochopen (např. Horálek 1975), nebo byl transformován v pojetí terapeutických změn/rovnováhy systému, případně s obhajobou pro lingvistiku jedině možného imanentního hlediska (Komárek 1962). Je samozřejmé, že nalézáme větší množ­ ství historizujících, respektive metodologických prací, které upozorňují na nutnost korektního výkladu metodologie pražského struk­turalismu, a to právě z hlediska teleologického (např. Kořenský 2008; Leška 1986; Němec 1989; Savický 1991). Různé další příspěvky k české lingvistice konkrétně tematicky orientované za­ cházejí s pojmem funkce s vědomím jeho problematičnosti (např. Doležel 1996; Hirschová 2006, s. 10–11; Daneš 2008), nikoliv pouze v „bülerovské“ tradici, když už je funkce od Tezí, jak jsem dosud pro zřejmost výkladu nepřipustil, pojmem s širokou intenzí. Především díla z oblasti dějin lingvistiky však pražský teleologismus opomíjejí/ignorují/neznají, čímž, jelikož jsou ve své podstatě repetitivní, celou problematiku zatemňují a stávají se desinterpre­ta­ tivními (např. Vykypěl 2007; Šefčík 2007); parciálně tak osvětlují současnou bezvládnost české lingvistiky ve vztahu k biosémiotickému programu. 6.0 V souhlase s Bergovým pojetím zákonem řízené evoluce, s bio­ logií odmítající nevědeckost darwinismu, který popisuje historii či evoluci, ale neformuluje hypotézu, navrhuje Roman Jakobson v sou­ činnosti se sobě ideově blízkými konvergentní model vývoje jazyka, jednoduše odvoditelný z teorie jazykového svazu (Jakobson 1931). Jakkoliv uznává jako operabilní předchozí, zde naznačené historicko srovnávací a strukturně statické přístupy, nesmiřuje se s odkázáním vývoje jazyka jen a pouze poučenému pozorování, sběru dat, vypočítávání prvků množin, mechanicismu, což je vý­ razně podobné postojům antidarwinistických biologů, ale rozhoduje se pro možnost nezanechávat dynamiku řeči náhodnosti, pro dnešek řečeno chaosu, a přichází s hypotézou. Pro fonologické práce tohoto období a pro Teze Pražského lingvistického kroužku je vývoj řízen k určitému cíli, jazyky se uzpůsobují v závislos­ti na působení struktury, která je doslova ontologizována a která jazykové jevy geograficko-deterministicky (Vachek 1970, 53–55) 199

Dan Faltýnek

formuje v symetrii dalších izočar antropogeografických a obecně přírodních jevů. Tušení takového hybatele nutí pak k jedině možnému, teleologickému výkladu vývoje jazyka, který, stejně jako je při popisu mluvní aktivity mluvčího nejvíce nasnadě jeho záměr, má funkci ke svému nejbližšímu příštímu/budoucímu stavu (parafráze, viz Vachek 1970, 35; a především Kauffman, 2004). 6.0.1 Uvedu příklad: čeština postrádá měkkostní korelaci konsonantů proto, že její jazykové společenství se rozkládá příliš na západ od území, kterému je tato vlastnost strukturující konsonantický systém příslušná. Ruština měkkostní korelaci má, je východnější. Objevují-li se v současné češtině tvary mlíko, lítat místo mléko a létat, je to očekávatelný jev. V češtině se všechna ó změnila na uo a následně na ů (bóh – buoh – bůh; o se v podobě kroužku přemístilo v grafice nad u), ó přestalo být součástí původní české slovní zásoby, najdeme jej jen u slov přejatých, jako je kóma nebo gnóma. Tím byla porušena rovnováha celého fonologického systému. Proti přednímu vysokému í stojí zadní vysoké ú; á stojí proti všem dlouhým vokálům jako centrální člen schématu. Proti ó, z českého fono­ logického systému vytlačenému, je ve schématu umístěno é, které nyní postrádá protějšek, a vývojově je tedy nahrazováno funkčně nejbližším í. Fonologický systém, jazyk, se snaží vyrovnat nerovnovážný stav a ubírá se, teleologicky, tímto směrem. 6.1 U zmiňovaných euroasiánských členů Pražského lingvistického kroužku můžeme později vysledovat větší odměřenost (Sériot 2002, s. 246–252), odklon od euroasiánského teoretizování, od přípravy nezápadního kánonu vědy příslušející budoucí a svou při­ rozenost naplňující euroasijské společnosti. I Roman Jakobson v pozdějších letech opouští teleologickou zaměřenost. Například z hlediska fonologie (Jakobson – Halle 1956) se ale pokouší o vše­ zahrnující univerzální jazykovou teorii, o systém akustických vlastností odlišujících významy u všech jazyků světa. Stále tedy hledá různé elegantní a definitivní způsoby výkladu řečového chování či jazyka, jazykové zákonitosti (dalším příkladem jsou jeho studie o afá­ zii, viz paradigmatická/syntagmatická porucha, znovuzískávání dět­ ské řeči, Jakobson 1995). Analogizování DNA a jazyka pak znamená opětné maximalizované vzedmutí jeho teleologismu, jeho snahy uspět v úkolu, v hledání esence jazyka. 200

Evolvování Romana Jakobsona

6.2 Jakkoliv je teleologismus vědně nepřípustný, ať již jako epi­ fenomén výkladového principu, součást diskurzu vědního trak­ tování určité otázky 7 nebo jako metodologicky výchozí v teorii centrální, je snadno prokazatelné, že jeho explicitní i implicitní pří­ tomnost v teorii dynamiky jazyka znamenala možnost výkladu jevů, k nimž se předchozí teorie nedokázaly vztahovat, a přinesl zvýšení explanatorní síly teorie (Komárek 1958; Komárek 1963; Barnet 1968; Lamprecht – Šlosar – Bauer 1986; Mareš 1956; Lamprecht 1966). To není obhajoba teleologismu, jen reflexe paradoxů dějin vědního poznávání řeči/jazyka s ohledem na metodologickou ade­ kvátnost. Miroslav Komárek k tomu říká: (…) příčinou vývoje není snad to, co má být, čeho se má dosáhnout; příčinou vývoje jsou rozpory, které v jazykovém systému objektivně existují. (…) Te­ leologický výklad, k němuž jazykověda někdy sahá, zakládá na optickém klamu (…) Komárek 1962, 25

7.0 Moderní biologie se sémiotizuje, buď metaforickým přenášením pojmů z lingvistiky/sémiotiky, nebo přímo znakovým výkladem života (např. Uexküll 2006; Kauffman 2004; Markoš 2003; Ji 1999; Emmeche – Hoffmeyer 1991; Searls 2001, 2002). Eta­blo­ vanost biosémiotiky je toho dokladem. A některé z přístupů užívají Jakobsonovy lingvistické inspirace, bez ohledu na její adekvátnost, protože Jakobson si, jako nesporná lingvistická autorita, tento vědní přesah vynutil entuziasmem a prostou zjevností závažnosti teorie, ať již vystavěné jakkoliv a logicky návazné na pražský strukturalismus (Katz 2008; Pattee 2008). V bodech 1.1 až 1.6 jsem se snažil problematiku nerozmělňujícím, jednoduchým způsobem shrnout, analogizování DNA a jazyka jsem postavil na pře­nosných pojmech, vypsal jsem některé okruhy otázek k falsifikaci hypotézy jazykovosti DNA nebo genetičnosti jazyka. Biosémiotika bude dále vyměřovat různé typy kódů účastné na proteosyntéze (Barbieri 2006; Ji 1997, 1999 atd.), bude nacházet různé jednotky znakové  Například právě u darwinismu; žirafy mohou mít ve výkladu dlouhé krky, aby dosáhly na vyšší větve, i když to teorie bude hodnotit jako adaptaci. 201

Dan Faltýnek

povahy účastnící se na různých rovinách/plánech mezi DNA a buňkou široké řady procesů. Mnohé z tohoto se bude dít v explicitní i implicitní návaznosti na Romana Jakobsona. A je tře­ba říci, že tento drobný, ale znatelný podíl pražského funkčního strukturalismu na biosémiotice je značně problematický. 7.1 Tento text je historizující poznámkou rektifikující nazírání na funkční strukturalismus a jeho kontakt s biologickou teorií. Re­ zignace na regulérní interpretaci metodologie funkčního strukturalismu může být jedině kontraproduktivní, jak dokazuje příklad Jakobsona a biosémiotiky. Je třeba přestat váhat a začít recipovat i zmíněné aspekty funkčního strukturalismu, který je pro současnou českou lingvistiku v posledku zakládající a základní. Jinak budeme odkázáni k nekritickému přejímání pochybných závěrů, například Romana Jakobsona či některých biosémiotických čtenářů hlásek, slov a vět v DNA (viz odkazy v bodě 7.0); že se tak děje, lze ukázat na článku Františka Daneše: Mnou nadhozená možnost nalézat v oblasti jazyka hlubší souvislosti s biolo­ gickým ustrojením člověka souvisí se známými závěry molekulární biologie, které vysvětlují procesy přenosu genetické informace a zjišťují genetický kód, tj. „jazyk“ sloužící k předávání (překládání, přepisu) této informace v organismech. Na tyto souvislosti bystře upozornil už R. Jakobson (…) Daneš 2002, 34

7.2 Nabízí se zakončení citací ze třetí ruky (ve vztahu k závěru bodu 2.1 a ve vztahu k bodu 6.2): Miroslav Komárek cituje Grammonta, jak ten cituje Romana Jakobsona: Nepřesná teorie vede k rektifikaci, kdežto absence teorie nevede k ničemu. Ko­márek 1996, 211

202

Sémioze přesahuje vnímání John Deely 1

Zatímco cítění (sensation) a vnímání (perception) mají u různých živočichů – včetně těch lidských – podobné rysy, liší se v tom, že vnímání zahrnuje mentální reprezentace jiného, cítění nikoli. 2 Avšak jedno jako druhé se vážou na tělesnou vnímavost, co se týče citlivosti. Pes dokáže spatřit, ba i kousnout prezidenta Spojených států, ale nechápe, co to znamená být prezidentem (a co to znamená, není na sto procent totožné ve všech zemích, ale liší se podle místní ústavy). Sémioze u lidských živočichů tuto bariéru překračuje a v objektech se může povznést do dimenzí a poloh, které nejdou redukovat na to, co lze vnímat smysly. 3  AM: Semiosis is beyond perception. 9. kapitola z knihy Descartes & Poinsot (Deely 2008, 95–102). Překlad můj, opatřuji poznámkami tam, kde se odkazuje na kontexty z jiných částí díla.  AM: Možná by se dalo říct, že vnímání souvisí se znaky, zatímco cítění se signály – viz příklady ve stati Markoš & Faltýnek.  AM: Velmi důležitý předpoklad, se kterým Deely operuje ve všech svých textech: objekty jsou konstrukty mysli, zatímco svět je konstituován věcmi. „Objekty představují to, co víme, zatímco (v ideoskopické vědě stejně jako ve středověké přírodní filosofii) věci jsou tím, k poznání čeho směřujeme. Avšak nominalismus [novověké vědy], zpřetrhání propojení mezi objekty a věcmi, je […] zárukou toho, že se objekty a věci nikdy nepotkají. Objektivita je oponou, věci leží za ní, anebo ji přesahují. Ocitáme se v novověku, vytvořili jsme ‚epistemologii‘.“ (2008, 50) „Objekt po všech stránkách patří do sféry veřejné, v principu je komunikovatelný mezi příslušníky druhu, a dokonce jiným druhům, jejichž umwelt se překrývá s jeho vlastním. Jestliže vnímajícím organismem je sémiotický živočich, může dokonce postoupit k filosofování nebo může vypracovat vědecký program, 203

John Deely

Důvod je jednoduchý. Ostatní živočichové 4 vnímají spříz­něné (related) objekty, avšak nerozlišují mezi vztahy a objekty (či věcmi ), které vstupují do takových vztahů (relations); a už vůbec ne­vníma­ jí realitu takových „věcí“, jakými jsou duchovní nebo státní činovníci, jejichž veškeré bytí, které je odlišuje v občanském řá­du, spočí­vá ve způsobu, jakým uzavírají a udržují vztahy původně sjednané, do­ konce i když jsou udržovány jen zvykem. Jsou ke sjed­naným vztahům slepí a mohou se obeznámit pouze s tím, co je vy­jádřeno pro jejich smysly – cestou obvyklých způsobů chování – jakožto viditelné „tělesnému oku“ a co zahrnuje dokonce i předsta­vy. Asi tak, jak Tomáš Akvinský popisuje přítomnost Krista v chlebě eucharistie: „Musí se říci, že je dvojí zrak: totiž tělesný, vlastně ře­čený; a rozumový, tak nazvaný z podobnosti. … Tělo Kristovo je v této svátosti na způsob podstaty. Podstata však, jako taková, není viditelná tělesným zrakem, ani nepodléhá nějakému smyslu, ani ob­ raznosti, nýbrž pouze rozumu, jehož předmětem je, co věc jest.“ 5 Uvědomění si vztahů tohoto druhu je, obecně řečeno, u lidské­ ho živočicha pouze mlčky předpokládané (tacit), téměř nevědomé či podvědomé (preconscious), neexplicitní. Lidští živočichové, ja­ ko všichni živočichové, kteří přicházejí do styku s objekty zejména ve formě věcí, mají jisté potíže už ohledně rozlišování mezi objekty s ohledem na objekt.“ (2008, 119–120) „Objektivní realita“ tudíž je zkon­ struovaným (a sdíleným) modelem, na kterém lze pracovat např. vědeckými metodami; není předmětem bezprostřední zkušenosti, ale zato se jí lze naučit, např. ve škole. Věci naproti tomu s sebou nesou konotace a vztahy vzniklé mj. historicky. V podobném duchu Neubauer (1991) mluví o „denaturaci přírody“ redukcí skutečnosti na objektivní realitu, což teprve umožnilo vznik novověké vědy. V přednášce z r. 2002 pak dospívá k závěru, že „věda není o světě“. Některé objekty však, jednou konstituo­ vané, jako součást světa vnímat můžeme, a podle toho se ve světě chováme. Zde je terminologický rozdíl: Deely chápe umwelt jakožto něco objek­ tivně konstituovaného, a tím se rozhraní mezi objekty a věcmi poněkud stírá. (Srovnej s tvrdším dělením in Markoš & Faltýnek, tento sborník.)  AM: Člověk je „živočich sémiotický“, ostatní živočichové jsou pak – ostatní.  AM: Summa theologiae (ca 1273) 3. 76 7c (česky převzato z latinsko-české bilingvy na http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&A=7; tam označeno jako IIIq.76a.7co). 204

Sémioze přesahuje vnímání

a věcmi, nemluvě o tom, že naše poznání věcí je závislé a odvozené od naší znalosti objektů a od prvotní reality vztahů získaných v řádu ens reale. Cenoskopie 6 nás však přesto nenechává na pochybách, že naše povědomí o věcech je logicky závislé na objektivitě v principu odlišné od ens reale, dokonce i když objektivita zpočátku ve smyslech fakticky splývá s „věcností“. Ens reale fyzického okolí jakožto „tady a teď“ působí na tělo živočicha jednak tak, že umožňuje jeho průběžnou existenci, a jednak zprostředkuje jeho počáteční povědomí (awareness). Tak se stalo, že naše povědomí o věcech jakožto „objektivních“ je obecně poplatné principiálnímu rozdílu mezi (1) objektivním světem čili umweltem jakožto naprosto vztahovým, a (2) fyzickým okolím, které je ve svém náležitém bytí – jako současně subjektivní a intersubjektivní – nezávislé na otázce, zdali je zčásti také objektivní čili známé, nebo nikoli. Když se řekne „znak“, naší první představou, přesně v Augustinových intencích, 7 je nějaký materiální objekt, který nás nutí pře­ mýšlet o čemsi, co stojí mimo něj, co nám umožní učinit si o něm představu. Teprve později, pokud vůbec kdy, si uvědomíme, že to sám vztah, svojí strukturou triadický, je tím znakem – zatímco vnímaný materiální objekt je spíše pouhým vehikulem, nosičem označování (representamen v Peirceově terminologii). A dokonce i tento materiální nosič znaku může působit jen na základě nepostřehnutelných psychických stavů, řečí latiníků passiones animae, vášní duše. Tyto stavy neexistují jinak než jako znakové nosiče představující ve vědomí (awareness) nejen objektivity (objectivities) jiné, než jsou  AM: Cenoskopie – rozpoznání obecných příznaků (podob) na základě zkušenosti s věcmi; v kontrastu s ideoskopií – racionální logické odvození či výpočet takových příznaků na základě konstituování objektů. Novověká věda je tudíž disciplínou ideoskopickou.  AM: „Z toho je zřejmé, co nazývám ‚znaky‘ – jsou to ty věci, jichž se používá, aby se něco označilo. Proto je každý znak také už nějakou věcí – vždyť není-li něco věc, neexistuje vůbec.“ (Aurelius Augustinus [2004], 48) Pro Augustina jsou takto „věcmi“ i slova. Současná sémiotika však takové augustinovské věci bere jako pouhé nosiče znaků (representamina). Znak sám vyvstává jako výsledek sémiotického úsilí, do kterého se kromě nosiče znaku zapojuje i objekt a interpretans, v procesu sémiotického kroužení. 205

John Deely

ony samy, nýbrž také výkladové objektivity vnímaného světa ko­ lem nás, včetně toho, co v mysli klasifikujeme (nebo si pleteme) jako ens reale na jedné straně a ens rationis na straně druhé. Znakem tedy vůbec není sám nosič znaku, nýbrž mnohem spíše onen triadický vztah, sám o sobě neviditelný a přímo nevnímatelný, propojující nosič znaku s označovaným objektem, a to pro nás – jakožto vnímatele toho, co se značí. Nadešel tedy čas říct jasně to, co pojem „objekt“ prozrazuje jen nejasně nebo vůbec. Naše schopnost uvědomovat si něco je nejen skrz naskrz založena na znakových vztazích vycházejících původně z dyadického kauzálního působení vnímatelných věcí na naše vnější smyslové orgány (ty se vřadí do vztahů triadických ihned, jakmile smyslová odpověď naladí zvíře na vnímání stimulujícího zdroje). 8 Všechno, co nazýváme objektem vědomí – ať už má či nemá vlastní subjektivní bytí odpovídající věcem samostatně existujícím v našem okolí –, je signifikátem, označuje. Říct „objekt“ může a nemusí znamenat také „věc“, avšak „označený objekt“ (object signified) je spojením redundantním: není objektu jiného než ozna­ čeného. Každý objekt je v principu signifikátem, ať je nebo není současně i věcí existující v řádu ens reale. Znak je, přísně řečeno, triadickým vztahem suprasubjektiv­ ně sjednocujícím tři členy: nosič znaku čili representamen, objekt (ozna­čené čili signifikát) a interpretant, vůči kterému (či pro který) se re­presentamen vztahuje jako zástupce (representation) čehosi jiného. Realitu znaků jakožto triadického vztahu lze sdělit jen takovému živočichovi, který je schopen poznat skutečnosti (realities), které ve skutečnosti (in reality) nejsou vnímatelné pro smysly, proto­ že takové povědomí o „poznání“ (awareness of „knowledge“) vy­ ža­duje schopnost pochopit vztahy jako cosi, co je odlišné od souvisejících věcí. Tato kognitivní schopnost odlišuje lidského živočicha  AM: To je autorovo vymezení se vůči de Saussurově sémiologii: na mnoha místech Deely dokládá, že dyadický vztah je sice na místě u účinků fyzikálních (příčina – účinek), v sémiologii se však vede k uvěznění do dualistické­ ho schématu označovaný (tj. předměty světa) – označující (mysl, pracující s jazykem). Viz též tento sborník: Jakobson a jeho kritika Saussura. 206

Sémioze přesahuje vnímání

od všech ostatních živočichů. Teď nahlížíme, jak ústřední pro filosofii je rozdíl soudů činěných na jedné straně na základě schopnosti rozlišovat mezi vztahy a na straně druhé mezi spřízněnými objekty či věcmi. Dnes je totiž zřejmé, že rozpoznání skutečnosti vztahů (reality of relations), kterým je lhostejný rozdíl mezi objekty (tj. ens reale či ens rationis), definuje rozdíl mezi realisty a nominalisty. Sémiotiky pak od pouhých realistů odlišuje přesvědčení, že právě tato lhostejnost je tím, co umožňuje existenci znaků (ať už vyjadřují pravdu nebo lež). Tak jako je nominalismus ve filosofii zárodkem idealismu, je realismus zárodkem sémiotiky. Jiní živočichové, jak poprvé upozornil Jacques Maritain, se všich­ ni řídí znaky, aniž by si uvědomovali, že jde o znaky, tj. něco odlišného jak od objektů, tak od věcí. Lidský živočich ovšem znaky nejen používá, ale také si uvědomuje, že jde o znaky. Z tohoto po­ znání může cestou cenoskopické analýzy dojít dokonce k závěru, že vedle rozdílu mezi objekty a věcmi existuje také rozdíl mezi znaky sensu stricto jako triadickými vztahy smysly nepozorovanými a nosiči znaku, které se nosiči stávají pouze tím, že zaujmou místo represantamenu v triadickém vztahu. Signifikát a jeho nosič se takto suprasubjektivně propojují do jediného sjednoceného celku s tím, ke kterému anebo pro které takové vehikulum zprostředkovává svůj objekt – jakožto cosi jiného, než je sám nosič. Tak jako každý znak je sensu stricto triadickým vztahem, i každý objekt je sensu stricto signifikátem v roli označovaného, a to ve vztahu neredukovatelně propojujícím tři členy v jejich rolích vehikulu, označovaného a interpretanta. S věcmi se to má jinak. Zatímco jiná zvířata vnímají jen svět objektů, 9 lidští živočichové mají sklon vidět jen svět „věcí“. Přesto v první řadě platí, že věci lze poznat jen ve světě objektů (okolí vnímané ve vztahu k vnímajícímu), ob­ jektivním světě, který lidský živočich transformuje ve svět „vě­ cí“ zdánlivě „nezávislých“: k objektivnímu světu přidává vzájemné  AM: Srovnej u Heideggera (tento sborník) – živočichové nemají přístup ke jsoucnům (tj. věcem?). V Deelyho terminologii tedy má živočich ve svém umweltu pouze objekty. Vzpomeňme Heideggerův příklad s ješ­ těrkou: vyhřátý kámen jí není dostupný jako kámen–věc, nýbrž jen jako „teplý objekt“. 207

John Deely

vztahy objektů, které jsou závislé na mysli, a tím narušuje výlučnost „vztahů k organismu“, která charakterizuje živočicha. Avšak platí, že objekty qua objekty a věci qua věci, pokud o nich máme něco vědět, mají společné to, že je lze poznat jen podle znaků. Působení znaků (tj. sémioze) je tedy základem veškeré objektivity – a ta se neomezuje jen na věci, i když je zprvu založena, jak jsme viděli, s pociťováním v oblasti ens reale; s příchodem intelektuálních pojmů však přesahuje oblast objektivního světa. Sémioze je pak struk­ turována k obrazu lidských živočichů, kteří jsou schopni pracovat se vztahy. Tato schopnost manipulovat se vztahy je základem pro řečovou komunikaci, a to i pro ty sémiotické živočichy, kteří si doposud neuvědomují (či alespoň ne explicitně), že díky těmto vztahům se komunikace v první řadě stává druhově specifickou formou sémioze. Ale pouze ti živočichové, kteří jsou v principu schopní dobrat se takového vědomí, jsou schopni propracované řečové komunikace v její syntaktické i verbální výlučnosti – což otevírá cestu do oblasti kultury jako čehosi odlišného od sociální a také od pouhé fyzikální „reality“. Vztahy jsou rozhodující. Jejich výjimečný charakter jakožto su­ prasubjektivních v řádu ens reale vůbec umožňuje sémiozi. V tomto režimu jsou pak pouze živočichové schopní rozlišovat vztahy (relations) a to, co v těch vztazích stojí (relata – objekty nebo věci), jsou schopni znaky nejen užívat (dokonce i k podvádění), ale také po­znat, že jde o znaky. Je potřebná další cenoskopická analýza, aby se ukázalo, že sa­ motné tyto „znaky“ nepředstavují objekty, které můžeme vidět, sly­ šet či na ně ukazovat jakožto na „znaky“, nýbrž že jde o triadický vztah suprasubjektivně sjednocující poznávajícího s poznávaným na základě kvality – interpretantu subjektivně existujícího v poznávajícím. Tato subjektivní kvalita udržující – tady a teď – daný tria­ dický vztah signifikace může mít svůj původ v působení nějakého objektu, který je fyzicky přítomný jakožto věc stimulující a informující některý ze smyslových orgánů. Tím se konstituuje základ pro vztah, kde působící věc bude koncovou složkou ve vztahu k organismu. Může však jít také o náladu či stav, který představí signifikát interpretovaný jako to a to. 208

Sémioze přesahuje vnímání

Působení znaků – „sémioze“ – spočívá ve vytváření právě ta­ kové triadické jednoty. Znalost (studium) tohoto působení se podle toho nazývá „sémiotikou“. Sémiotika je tedy oblastí poznání, která předpokládá schopnost rozpoznávat vztahy právě tak, že vztahy ve svém náležitém bytí jako suprasubjektivní nebudou vnímatelné žádným ze smyslů. Z toho plyne, že živočichové schopní nahlédnout, že existují znaky – na rozdíl od pouhého spoléhání se na znaky, které jsou v oběhu –, se dají nejlépe charakterizovat jako sémiotičtí živočichové. Tento výraz poskytuje typicky postmoderní de­ finici lidských bytostí. Novověk (modernity) byl ve filosofii především věkem nominalismu – obíral se otázkou, co je podstatou (substance) věcí. Post­ moderna začíná zhruba tam, kde nominalismus končí – s poznáním, že existence objektů předpokládá působení znaků a předpokladem znaků je zase skutečnost vztahů (reality of relations). Je-li tomu tak, můžeme konstatovat s Ratzingerem (1968, 105), že „absolutní sklon k myšlení v pojmech substance končí; vztah se odhaluje jako stejně platný a prvotní modus reality“. S tímto poznáním se ocitáme v postmoderním období filosofie, kde sémiotika pojmenovává počínající hlavní směrování – tak jako racionalismus pojmenoval hlavní proud modernity. Co znamenal „racionální živočich“ ve středověku, kdy realismus byl ještě v embryonálním stadiu a ens reale byla považována za vše, o co jde, to znamená „sémiotický živočich“ pro postmodernu. Co znamenala „myslící věc“ pro novověk, kdy nominalismus gradoval ve svých nejzazších implikacích a ens rationis (objektivita konstruovaná so­ ciálně) byla považována za vše, co se dá poznat, tím je „sémiotický živočich“ pro postmodernu. Uvědomujeme si, že naše odpovědnost jakožto bytostí etických sahá až k ens reale, tj. k samotnému světu fyzické přírody propojenému a ovlivněnému druhově specifickým umweltem 10 lidských živočichů, tak jak se vyvíjí v čase a okružuje – jakožto lebenswelt – zbytek biosféry. 10 AM: Umweltem transformovaným zevnitř řečovou komunikací, což umož­ ňuje našemu chápání, cestou sdílení a posilování s pomocí vědy, proniknout do subjektivní povahy věcí. 209

John Deely

Sémiotický živočich je dalek toho, aby byl oddělen od zbytku přírody jakožto res cogitans, „myslící věc“: je vydělen pouze v rámci přírody svou odpovědností za její celek, jako součást celku přírody je jedině schopný uvědomit si své místo a závislost na „přirozenosti vě­ cí“ (nature of things). V sémiotice jakožto postmoderní filosofii uskutečňujeme obě pravdy: Za prvé, středověká ens reale a novověká ens rationis společně utvářejí objektivní svět živočichů. Za druhé, tato objektivní vzájemnost ens reale a ens rationis – obě důležité jiným způsobem, se vztahy, které představují nitě spřádající tkanivo zkušeností zahrnující obě složky – konstituuje „realitu“ (objektivní svět umweltu založený subjektivně), se kterou musíme zacházet (jakožto s umweltem končícím v suprasubjektivnu) při formování životů vlastních i životů budoucích generací. Povšimněme si, že „realita“ má zde zcela nový význam oproti novověkým či středověkým diskusím. Sémiotika nahlíží „realitu“ nejen jako neredukovatelnou na svět věcí, které předcházejí lidské přítomnosti ve světě (sem se dopracoval novověk 11), nejen jako něco, co zahrnuje věci přírody poznatelné jako takové (výdobytek středověku 12), nýbrž jako to, co v objektivitě přesahuje veškerý řád 11 AM: Citujme Neubauera (1991, 26): „Umrtvením světa, ‚denaturací přírody‘, redukcí skutečnosti na objektivní realitu končí renesance a začíná novověk. Vzniká věda jakožto science v dnešním slova smyslu: racionální (matematická) a zároveň experimentální (empirická), neboť její předmět – objektivní realita – je stejně přístupný rozumu i zkušenosti. 12 AM: Opět Neubauer (1991, 24) „Vědění v scholastickém pojetí si […] činilo a činí nárok na výlučnost a úplnost. Není ochotno připustit, že vedle vnější, formalizovatelné a předávatelné stránky skutečnosti existuje také stránka vnitřní, již lze sice zakusit, nikoli však konstatovat, kterou lze díky štěstí, nadání a přízni boží poznat, která však není přístupná metodicky a opakovaně – kdykoliv a komukoliv. Scholastická tradice upírala statut vědění jakékoliv zkušenosti, která neměla povahu obecných poznatků, a tudíž se vymykala nárokům logické dokazatelnosti a možnostem matematizace.“ Neubauer dokládá, že scholastická tradice byla doprovázena tradicí jinou – hermetickou – a obě procházely staletími středověku ve vzájemném napětí. V renesanci pak převládla tradice hermetická, aby po­ sléze byla vystřídána novověkou vědou navazující spíše na scholastiku. V tom se Neubauer i Deely shodují; Deely mluví o novověké filosofii jako o Cestě idejí. Deely ovšem konstatuje, že v době zrodu novověké příro210

Sémioze přesahuje vnímání

subjektivity (subjektivní realita zakládající vztahy) a také intersubjektivity. Protože tak jako se věci stávají cestou sémioze objekty – takže znaky jsou tím, co předpokládá existence každého objektu –, tak i objekty znamenají víc než pouhé objektifikované věci. Protože objekty, jako veřejně dosažitelné členy suprasubjektivních vztahů, se v lidském diskurzu mohou stát „intersubjektivními“ (jak „každý ví“, Hamlet, i když jako subjekt nikdy aktuálně neexistoval, byl přesto dánským princem dosti přemýšlivé povahy). Objekty však nemusí být nutně intersubjektivními, ale jsou jen suprasubjektivní, ukončují vztahy ontologicky neredukované na subjektivity potřebné k ustavení a udržování vztahů. Mám-li představu třeba o novém způsobu vládnutí anebo novém druhu stroje a umřu dříve, než jsem mohl komukoli předat objektivitu ustavenou mým nápadem, příslušný objekt se nestane intersubjektivním, i když – jakožto svou podstatou suprasubjektivní – v principu intersubjektivním zůstává. Z toho plyne, že nějaký jiný „racionální živočich“ může dostat „tentýž nápad“ a sdělit jeho nastávající (provenant) objektivitu ně­ kdy po mé smrti. Vidíme tedy, že sémiotický význam „objektivity“ nemá nic spo­ lečného s tím, co novověk nešťastně považoval za „způsob, jak věci jsou na rozdíl od lidského názoru“. „Objektivní realita“ za­ hrnuje cosi z reality věcí subjektivních a intersubjektivních, ale také čistě objektivní složky, které sice nejsou redukovatelné na duševní stavy, přesto ale nemají za nepřítomnosti vědomí živočicha vlastní existenci jako aktuální věci. Jedině sémioze vstupující do interakce mezi věcmi dává vznik „objektivní realitě“ a realita jakožto „objektivní“ současně zahrnuje a transcenduje subjektivity jakožto pouhou část reality (inesse, část ve smyslu aristotelovském a středověkém). Objektivní realita naopak existuje pouze díky působení znaků a je reálná, ať shodou okolností je, či není subjektivní 13 nebo intersubjektivní. „Objektivní realita“ může být pouze virtuální, jako ve dovědy vyvrcholila středověká tradice v 17. století „protosémiotickou“ syntézou Poinsotovou (současník Descartův) – tím ustanovil předpoklad pro alternativu Cesty znaků, započatou v 19. století C. S. Peircem. 13 AM: Zde je v textu odkaz na příklad z jiné kapitoly: Když někomu lékař diagnostikuje nádor, ten začne existovat nezávisle na tom, zda byla diagnóza 211

John Deely

fyziosémiozi 14 nebo fytosémiozi, nebo zcela aktuální, jako v případě zoosémioze či antroposémioze; avšak vždy v sobě zahrnuje víc než jen ens reale, i když vždy také cosi z ens reale. A toto „cosi“ pace nominalismus zahrnuje vztahy jakožto intersubjektivní (relationes reales) a  pace Kant něco z  přírodních substancí existujících sub­ jektivně, rozpoznaných – jakkoli jen v omezené míře – jak jsou „o sobě“.

správná, nebo nikoli. Strašidla jsou skutečná tím, že se jich bojíme. Znak je to, co působí. 14 Fyziosémioze je sémioze v neživé přírodě. 212

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou Anton Markoš

Hermeneutická biosémiotika chce vtáhnout biologii do humanitních věd, za­ tímco kódová biosémiotika ji chce udržet v rámci (přírodo)vědy. Představa, že význam je definován kódováním, je v souladu s představou, že význam je přírodní entitou, a že jej tedy musíme včlenit do vědy tak, jak se to stalo s energií a informací. Ne snad proto, že věda je humanitním vědám nadřazena, ale proto, že organický význam existuje v organickém světě na stejný způsob, jako kultura pracuje s významem kulturním. Skutečná syntéza bio­ logie a sémiotiky zkrátka nemůže spočívat v redukci jednoho na druhé: spočívá ve vědomí, že mezi nimi není dělicí čára. M. Barbieri 2009 1 Svět, objevený a zkoumaný určitou vědeckou disciplínou, je naplněním určité možnosti, kterou skutečnost nabízí; v naplnění takové možnosti se nám sku­ tečnost určitým způsobem zjevuje. Není proto daným světem vyčerpána; skuteč­ nost je takříkajíc „epistemickým prostorem“, z něhož daný svět vzešel, který však nabízí či skýtá více možností. […] Možnosti se zjevují tehdy, jsou-li otevřeny, objeveny, aktualizovány. (Ne všechny jsou ovšem stejně „nasnadě“.) Z. Neubauer 2001, 31

Biosémiotika je mladé odvětví a v její komunitě to často vře. Hlavní proud se zformoval v 70. letech kolem časopisu Semiotics a jeho teh­ dejšího šéfredaktora T. Sebeoka. Zprvu zde znovuobjevili dílo J. von Uexkülla a formovali zoosémiotiku, v 90. letech pak školy v Kodani (J. Hoffmeyer, C. Emmeche) a v Tartu (K. Kull) rozšířily svůj  Z příspěvku na konferenci Gatherings in Biosemiotics v Praze, červenec 2009. 213

Anton Markoš

zájem na vše živé a začaly používat označení biosémiotika. Skupina se mezitím rozrostla o biology, lingvisty, informatiky apod.; tato směsice různých životních příběhů, vzdělání a světonázorů pochopitelně těžko hledá společný jazyk. Na jedné straně si sémiotika (a ani počínající biosémiotika) nikdy nenárokovala postavení v přírodovědě, tedy zejména v biologii nebo v logice. Na straně druhé někteří vědci a logici, kteří potenciál biosémiotiky rozpoznali, by ji do (přírodo)vědy 2 rádi stáhli, protože se, jako mnozí jiní vědci, drží sloganů typu „Co není věda, to nestojí za řeč; jestli to za něco stojí a není to věda, tak z toho jednou věda bude; co ne­půjde na­ cpat do vědy, bude odvrženo“. Poněkud karikuji, ale duch těchto přístupů je zřejmý, a dokonce hrozí, že v koši skončí (a často i skončila a byla zapomenuta) celá staletí úporných ideových zá­ pasů (poutavou zprávu o nich podává Deely 2008 a 2009ab). Celé to opět souvisí s řečí, s tím, jak si ji budeme definovat: „To, že ideál vědeckého poznání, kterým se řídí moderní věda, vyšel z matematického rozvrhu přírody […], mělo totiž za následek, že východiskem tázání a úsilí o vědění nebyl výklad světa nesený řečí, tj. v řeči přirozeného světa sedimentovaná zkušenost se světem. Bytností vědy se nyní stává to, co lze vysvětlit a zkonstruovat z ra­ cionálních zákonů. Přirozená řeč tím ztratila svůj samozřejmý primát… […] Bylo jen důsledným dotažením implikací této moderní matematické přírodovědy, že byl ideál řeči v moderní logice a teorii vědy nahrazen ideálem jednoznačného popisu.“ (Gadamer 2000, 12). Blíže se tímto kolapsem západního myšlení do modu gestell zabýváme ve stati Markoš & Ovčáčková, zde si budeme všímat, jak se spory v biosémiotice točí kolem slova „význam“ a jeho definice. Od toho se odvíjí otázka: je (bio)sémiotika nutně naukou o vý­ znamu, a když ano, jak definovaném? Jako biolog nijak nezpochybňuji úsilí ani výdobytky biologie ja­ kožto přírodovědy, jsem však toho názoru, že jisté projevy života jsou pro vědeckou metodu nepřístupné, a že je proto nutné hledat inspiraci v naukách jiných. Koncem 90. let jsem přišel (ke své hanbě jsem o biosémiotice tenkrát nevěděl) s představou hermeneutiky  Vědou budu v této stati mínit novověkou přírodovědu. 214

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou

živého (Markoš 2000, Markoš et al. 2009): tvrdím tam, že na živé bytosti a na jiných úrovních na buňky, populace druhů nebo ekosystémy lze nahlížet jako na kulturní (či jazykové) jednotky, které roz­vrhují svůj svět na základě své historie a tělesné zkušenosti, že jsou zkrátka kulturou. 3 Přístupy sémiotické jsou mi proto blízké, ovšem ne každý biolog sdílí tento názor a někteří míní, že je nutné formulovat biosémiotiku tak, aby se vědou stala. Pokusím se zde personifikovat uvedený zápas „novověku s postmodernou“ na postojích dvou osobností, Marcella Barbieriho a Johna Deelyho.

„Vědecká biosémiotika“ Marcello Barbieri, biochemik a embryolog, je zastáncem přísně vědecké metody. V češtině je přístupná jeho kniha Organické kódy (Barbieri 2006); ještě předtím jsme však s kolegy dost tvrdě kritizovali její anglickou verzi (Markoš et al. 2004). Protože naše kritika vyšla i anglicky, následovala léta tvrdých střetů (ovšemže vedených ve věcné rovině); naposledy jsme utržili Barbieriho kritiku na biosé­ miotické konferenci v Praze v létě 2009. Část sporů je čistě terminologická a názvoslovná 4 a čtenáře jistě nemohou zajímat peripetie těchto půtek. Proto zde Barbieriho postoje přiblížím rozborem na základě tří zdrojů: rukopisné kritiky datované 8. 12. 2008 a inspiro­ vané prací, která později vyšla jako Markoš & Švorcová (2009); rozší­  V tomto ohledu „hermeneutika živého“ není nejlépe zvoleným obratem, protože může navozovat dojem, že to my sami hermeneutickými metodami studujeme život. Co jsem měl na mysli se dá vyjádřit anglicky jako „hermeneutics by the living“, tj. hermeneutika provozovaná živou bytostí: život sám si rozumí a rozvrhuje se.  Velmi nedbalé zacházení s pojmy je možná hlavní překážkou v debatě, jak ukazuje už motto této stati. Nerozlišuje se například mezi biologií a jejím předmětem – životem, materiální nosič kódu je zaměňován s kó­ dem samotným apod. To vše pochopitelně irituje druhou stranu (tím ne­ mám na mysli jen sebe, ale komunitu sémiotiků a hermeneutiků), která staví na staleté hermeneutické tradici. 215

Anton Markoš

řená verze téže kritiky zazněla na konferenci Gatherings in Biosemiotics v Praze v červenci 2009. Druhým zdrojem bude Barbieriho článek, který vyšel v r. 2008 ve speciálním čísle American Journal of Semiotics, věnovaném biosémiotice: nese název Kódový model sémioze: první krok k vědecké biosémiotice. V r. 2009 pak tamtéž vyšly kritiky tohoto článku – zde přiblížím na příspěvku J. Deelyho. Na pozadí vybraných pasáží z těchto materiálů si dovolím přisazovat vlast­ ní ko­mentáře nebo odkazovat na statě v tomto sborníku. 5 Barbieriho kritika kotví v konstatování, že jak biohermeneutika, tak biosémiotika v podání T. Sebeoka považují schopnost „in­ terpretace“ za definitorickou vlastnost živého: „Biohermeneutika je explicitním odkazem na ‚interpretaci‘, zatímco biosémiotika nikoli. In­ terpretace hraje u Sebeoka roli proto, že pracuje s peirceovským modelem, kde znak vždy vyžaduje ‚interpretans‘.“ (konference 2009) Konstatování je to pravdivé (až na interpretans, zvěcněné Barbierim očividně na „interpretující bytost“‘), ovšem už je zde naznačeno jádro sporu: dle Barbieriho existují sémiotické systémy, kde interpretaci nepotřebujeme. S tím většina sémiotiků nesouhlasí, protože takovou tezi vnímají jako po­pření samotného předmětu své nauky. Sledujme však, kam toto vý­chodisko vede. Barbieri formuluje dvě afirmativní a dvě negativní teze, které podle něho (vcelku správně) charakterizují naše názory; jádrem jeho kritiky je naše tvrzení, že bez interpretace není sémioze: 1. Sémioze je založena na interpretaci (sémioze = interpretace). 2. Život je založen na interpretaci (život = interpretace). 3. Biohermeneutika je přesahem „vědy“. 4. Biohermeneutika se brání „kódové biosémiotice“. Z prvního bodu nutně vyplývá, že formální jazyky neznají sé­ miozi (viz stať Markoš & Faltýnek v tomto sborníku) a že tedy počítačové programy, technické kódy (jako Morseova abeceda) nebo umělé jazyky příkladem sémioze nejsou. Barbieri namítá, že se té­měř  Používám-li v dalším množného čísla, není to pluralis maiestaticus, ale je to proto, že do diskuse byla vtažena řada mých kolegů; viz Markoš et al. 2004; Cvrčková & Markoš 2005; Markoš & Hajnal 2007; Markoš & Švorcová 2009; Markoš et al. 2009; Markoš & Faltýnek, tento sborník. 216

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou

jistě mýlíme. Připomíná svůj vlastní pohled, který rozlišuje tři druhy sémioze – výrobní, signální a interpretativní (viz níže), přičemž jen ten poslední je závislý na interpretaci. Sledujme tedy, na­kolik první dva jeho systémy, tj. výrobní a signální, vůbec do sémio­ze patří. My se totiž domníváme, že jsou to procesy automatické, jimž v  pozadí – zamlčeně – vždy musí stát bytost schopná sémioze. Nejsme-li kreacionisté, vyplývá z toho, že takovou tvůrčí entitou je živá bytost sama (rozvádíme v knize Markoš et al. 2009). Má-li čtenář pocit, že se tady zakládá na terminologickou půtku, není dalek pravdy. Ano, z našeho pohledu je sémiotickým (či dokonce hermeneutickým) procesem jen třetí z Barbieriho vývojových stup­ ňů – vlastně žádné vývojové stupně neuznáváme. Jinou otázkou samozřejmě je, zda se nám podaří dokázat, že vše živé se pohybuje na této třetí úrovni, že nejde o specialitu jazykových by­tostí, jakými jsou lidé. Pokud se to nepodaří, sám pojem biosémiotika se stane zbytečným a sestoupíme na některou z „nižších“ úrovní: proč jí neříkat třeba biogramatika? Jen a jen v tom případě bude oprávněný i Barbieriho nárok učinit z toho standardní vědu, jinak však ne. S tímto přistupme ke kritice druhého bodu: Barbieri logicky vyvozuje, že jestliže základní teze biosémiotiky zní Život je založen v sémiozi, pak ve spojení s první ze čtyř nám přisuzovaných tezí vyjde Život je interpretace. Na to Barbieri, že schopností interpretace jsou obdařeny jen systémy schopné vnitřní reprezentace světa, tedy pouze živočichové, avšak nikoli jiné formy života, a jednotlivé buňky už vůbec ne. Přitom buňky v evoluci předcházely a kódováním se ne­ pochybně zabývaly! Axiomu Buňka nezná interpretaci se pak použije proti našemu tvrzení, že buňka oplývá „kognitivními“ aktivitami. To opravdu tvrdíme, avšak neznamená to, jak je nám vzápětí podsouváno, že v buňce předpokládáme mysl (mind). Na základě této konstrukce jsme pak obviněni z bludu pars pro toto: připisujeme veškerému životu interpretativní kvality, zatímco „život je v první řadě záležitostí ‚výroby‘ materiálních komponent živých systémů a jejich ‚organizování‘ do funkčních celků“. Jestliže přijmeme Barbieriho schéma, sám život se stane vý­ robkem či jakousi zombií a nezbude nám než se pídit po Velkém konstruktérovi, který to všechno smontoval. Jistěže Barbieri není kreacionista a evoluci nezpochybňuje, k ničemu ji však ve svém systému 217

Anton Markoš

nepotřebuje. 6 Organické kódy sice nevyplývají ze zákonů fyziky a che­ mie, byly proto v průběhu historie života smluvené (vedle přírodního výběru se postulují také přírodní konvence); sám proces jejich ustavení zůstává singularitou, která se zkoumání vzpouzí. Barbieriho biosémiotika je tudíž synchronní – proto také může být pojata do standardní vědy – navzdory oněm „konvencím“. Jestliže prohlásíme, že „proteiny jsou postaveny podle genetického kódu, což je soubor výlučně vnitřních pravidel, a nemají žádný další význam než ten, který přichází od genů“, pak s tímto axiomem sice mů­žeme dělat jakousi vědu, ale nebudeme brát na vědomí mnohé z toho, co se o proteinech zjistilo za posledních 30 let – a tam je těžiště našeho vzdoru vůči Barbieriho biosémiotice: chce ji mít vědeckou a nebere v úvahu nové poznatky. 7 Zdůrazňujeme přitom, že v živých bytostech existenci systémů „zadrátovaných natvrdo“, což jsou modely na prvních dvou stupních Barbieriho schématu, nijak ne­ zpochybňujeme. Jde o systémy odzkoušené v evoluci a delegované živou bytostí na au­tomatismy. Souhlasíme, že jejich vědecké zkoumání je na místě, jen jim upíráme status systémů sémiotických. Trochu odbočíme: klíčovým pojmem Barbieriho „kódové biosé­ miotiky“ je codemaker (kódovač v českém překladu jeho knihy), entita, která disponuje kódem a přiřazuje objektům z jednoho sou­boru ob­ jekty jiného souboru: tím přiřazuje objektům prvního soubo­ru jejich význam (sensu Barbieri: význam je objekt, který je přiřazen k jinému objektu prostřednictvím kódu – např. 2006, 17). Klasickým příkladem, se kterým Barbieri operuje, je genetický kód a s ním spojený kódovač v podobě množiny tRNA. 8 Kódovač i kód jsou pro­dukty historicky vzniklé (nevyplývají ze zákonitostí, jak je po­pisuje fyzika  Musí se s ní však vyrovnat, a proto vymýšlí vyprávění na téma „jak to všechno vzniklo“ (viz např. Barbieri 2010).  Uvedenou větu napsal poté, co jsme se pokusili předvést pravý opak (Markoš & Švorcová 2009; hlavní teze najde čtenář i v článku Markoš & Faltýnek v tomto sborníku).  Namítáme, že „kódovačem“ takto pojatým nejsou tRNA, ba ani aminoacyl–tRNA, nýbrž množina enzymů aminoacyl:tRNA syntetáz, protože když něco, tak právě ony přiřazují kodónům jejich „význam“. Barbieri na tuto námitku nikdy nereagoval. 218

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou

či chemie) – to se lze ovšem dočíst v každé učebnici molekulární biologie, jen bez odkazování na (bio)sémiotiku. Je jistě Barbie­riho zásluhou, že na nesamozřejmost těchto životních procesů upozor­ nil; nesouhlasíme jen s představou, že mechanicky poja­tý proces translace má cokoliv společného se sémiotikou a ex­trakcí významu. Barbieri protestuje proti naší tezi, že sémiotika se sotva může proměnit ve standardní vědu. To vskutku tvrdíme na základě přesvědčení, že evoluce a sémioze jsou založeny na historických, tedy „smlouvaných“ procesech (do šíře viz Markoš et al. 2009) – jejich zavlečení do vědy by vědu vlastně pošpinilo. Je tedy omylem obvinění, že „biohermenutika volá po radikálně nové syntéze biologie a sémiotiky, kdy biologie opustí objektivní svět vědy a stane se od­ noží humanitních věd“. Nevolá: jako biologové ctíme, že biologie je standardní a dobře etablovaná věda a takovou ať i zůstane. Tvrdí­me jen, že jisté stránky živého nemohou být předmětem biologie, nic víc. Barbieri má nároky vyšší: „Jestliže význam a kódy v živých systémech existují a novověká věda je nepřijímá, nemáme vědu opouštět, nýbrž ji reformovat.“ Obávám se, že takový nárok je pošetilý a opravdu by to vedlo pouze ke kontaminaci dobře za­ vedených věd cizím prvkem. V abstraktu výše zmí­něného článku (2008) pak říká: „Biosémiotika trvá na tom, že sémioze hraje v oblasti živého zásadní význam, tedy že živé bytosti jsou sémiotickými systémy. Ve prospěch této představy mluví existence ge­ netického kódu. Zatím však jen nepatrně ovlivnila vědecký svět, a  je považována za základ filosofie významu, nikoli však vědy o významu.“ Už tato věta přináší první otazník: slovo význam se má stát vědeckým termínem. Co by z toho mohlo asi tak povstat, naznačuje osud slova informace. 9 Poslední bod je obhajobou modelu kódové biosémiotiky. Barbieri odmítá naši tezi, že jednou zavedený kód je stejně deterministický jako zákony chemie a fyziky, a tak nemůže být zdrojem významu stejně tak, jako zdrojem významu nejsou ony zákony.  Toto téma jsme šířeji rozpracovali in Markoš & Cvrčková 2007: jde o to, že úzkou definicí neodstraníme automaticky všechny kontexty se slovem spojené v průběhu historie, navzdory tomu, že věda „už dnes ví“, co je jeho jednoznačnou definicí. 219

Anton Markoš

Namítá, že přece kódy jsou pod stálým tlakem mutačních změn, a pokud jsou dlouhodobě stabilní, pak ne proto, že se etablovaly jako zákon fyziky, ale proto, že jsou takto aktivně udržovány. Jistěže je tomu tak, ale odpovídáme, že evoluce je v této argumentaci jakýmsi přílepkem, nikoli vysvětlujícím principem: předpokladem všech kódů (organických, či nikoli) je jejich stálost. Zajímavější je odpověď na další naši námitku, že kódový systém znamená automatické, robotické chování: právě tak, říká Barbieri, používáme gramatická pravidla, přesto naše mluva dovoluje nekonečné množ­ ství výroků. Zde však už vstupuje do hry mysl a řeč jako komponenta systému a zdroj variability, a tu tam přece nechceme mít, takže raději odsuňme argument stranou: vždyť nás nezajímá stálost gramatiky, tak jako není v této souvislosti nutné zkoumat, jak se dekódují povely od klávesnice, aby vznikal tento text. Na další naši námitku, že bezkontextovost organických kódů nedovoluje chování závislé na kontextech (tj. interpretaci), odpovídá Barbieri odkazem na složitou a mnohovrstevnou hierarchii kódů a argumentuje kombinatorikou nastavení genetického kódu a signálních drah. Ano, takto to studuje už desítky let standardní biologie, ovšem aniž by se uchylovala k pojmům význam atd.: studuje tyto projevy synchronně a otázky jejich vzniku si nevšímá.

Význam jako klíčový pojem Překvapující je Barbieriho námitka proti našemu konstatování, že interpretující bytost (čtenář) se snadno může ukáznit do role automatu (codec), avšak automat se čtenářem stát nemůže. Jsme obviněni z anti-evolucionistického stanoviska, protože přece je jasné, že v evoluci vznikají složité věci z jednodušších, a tak se i codec může v čtenáře vyvinout. Zde musíme znovu zdůraznit, že život ve všech formách je interpretativním fenoménem, a tak se nic nemuselo vyvíjet z podobných prvočinitelů (ve stylu máme-li B, předpokládá to, že předtím se muselo objevit A). To je pochopitelně tvr­zení těžko stravitelné, přesto pravdivé pro složité systémy s historií – a evoluce historií je. „Co v mluvení vychází najevo, není pouhé 220

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou

vyslovení intendovaného smyslu, nýbrž stále se proměňující pokus nebo lépe, stále se opakující pokušení do něčeho se pustit a s ně­kým se spustit. […] Interpretace není nějaká dodatečná procedura po­ znání, nýbrž původní struktura ‚bytí ve světě‘,“ říká Ga­damer (2000, 10 a 14). Právem mu Koubová ve své stati vytýká, že jeho studie se týká pouze záležitostí nás lidí; rozšiřme však jeho působení na vše živé a čtenář dostane náznak toho, o co nám jde. Přeskočíme některé další body a zakončíme tím, že podle Barbieriho je kódování jediným mechanismem, který může produkovat významy. Vědci tedy nejen že potřebují k akceptování biosémiotiky vě­ dec­kou formulaci významu, sama biosémiotika se má stát vědou, a vědou se stane, když prokáže, že buňka sémiotickým systémem je. Až teď se musíme začít ptát, co se vlastně rozumí pod sémiozí. Saussurovská ani peirceovská sémiotika se dle Barbieriho nedá apli­ kovat na buňku (opět jsme u základního axiomu, že buňka není schopna interpretace), „a proto většina biologů zaujímá vůči biosémiotice skeptický postoj“. Odpovídáme: zajisté takový postoj zaujímají, pokud o biosémiotice vůbec slyšeli, ale jistě ne kvůli buň­ ce – prostě je to nezajímá. Problém však je jinde: v zamlčeném předpokladu, že vše, co se ví o živém, musí být předmětem vědy, tj. biologie. Jde tedy o víceméně umělý paradox, přesto se Barbieri rozhoduje ho řešit a vedle Saussurova a Peirceova modelu zavádí třetí, kódový model sémioze (the code model), kde je sémioze definována kódováním, nikoli interpretací. Z modelu se pak ukáže, že buňka, ač není schopna interpretace (axiom!), přesto sémiotickým systémem je. Takový sys­ tém je definován existencí dvou světů propojených kódem a je nutně tvořen (či udělán, made) třemi oddělenými entitami: znaky, významy a kódem, či lépe kódovačem (codemaker); kódovač přitom je klíčový, protože s ním počíná sémioze. Buňku pak autor definuje jako trojici genotypu (znaky), fenotypu (významy) a ribotypu, přičemž poslední je sídlem kódu, definitorickým místem určujícím, co bude znakem a co jeho významem. Autor pak vyvodí, že řetězce nukleových kyselin a proteinů splňují definici znaků 10 a významů, 10 Jak definuje znak sémiotika sama, viz níže. 221

Anton Markoš

jsou-li propojeny kódem – tudíž buňka je sémiotickým systémem, jak byl prve definován. Na tomto místě odkazujeme na stať Markoše & Faltýnka v tom­ to sborníku, kde přibližujeme šedesátá léta a jistou dobu koketerie mezi molekulární biologií a lingvistikou. Z počátečního nadšení pocházejí vzletné výroky, jako například tento (z učebnice molekulární biologie Beadle & Beadle 1966, 207): „Rozluštění kódu DNA odhalilo, že máme přístup k řeči mnohem starší, než jsou hierogly­fy, řeči staré, jako je život sám, řeči, která je tou nejživější ze všech – i když její písmena jsou pro nás neviditelná a její slova dlí zanořena v hloubi buněk našeho těla.“ V naší stati jsme tento citát převzali z práce Jakobsona (1971b), a hle, po čtyřech desetiletích se stává východiskem (manifesto) kódové biosémiotiky pro Barbieri­ho. Ponecháme na čtenáři, ať si sám rozklíčuje, o čem vlastně tento do­ nekonečna citovaný, avšak nereflektovaný výrok vlastně vypovídá. Tušíme však už, že debata sklouzne do oblasti formálních jazyků a  hlavně zápisů (hieroglyfy!). Znovu a znovu nacházíme u nejrůznějších autorů prazvláštní ztotožnění jazyka s jeho psanou podobou. Pak se bude dokazovat, že sémioze je i vlastností takových (formálních) jazyků, které existují pouze ve psané podobě. Vlastně ne, autoři jako by rozdíl mezi formálním a přirozeným jazykem ani nerozpoznávali. Barbieri nejdříve rozliší znaky konvenční a znaky přírodní – první jsou typické například pro řeč, kde neexistuje žádné fyzikální propojení mezi signifikanty a významy (blíže viz Faltýnek, tento sborník), zatímco u přírodních znaků můžeme takové fyzikální propojení vždy odhalit – to jsou ony adaptéry, kódovače typu ribotypu. Od to­ ho se pak odvíjí kódová biosémiotika, která je prosta interpretace. Pak podrobí kritice starší biosémiotický model Florkinův (1974), založený na Saussurově sémiologii. Model rozlišuje pouze genotyp a fenotyp, zatímco jejich vztah je dán zvenčí, přírodním výběrem. To degraduje buňku na pouhý počítač, jehož programy (tj. kódy) také přicházejí odjinud, od konstruktéra; počítač tudíž sémiotickým systémem není. Má-li jít v případě buňky o sémiotický systém, musí podle Barbieriho být její kód generován zevnitř : Evoluce tudíž je záležitostí nejen přírodního výběru, ale také přírodních konvencí, k nimž se dopracovává život sám. Toto je Barbieriho 222

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou

zásadní vhled, rozpracovaný v tezích o organických kódech a or­ ganických pamětech (např. Barbieri 2006); bohužel v dalších le­ tech dlí už jen u kódů a vyčerpává se polemikami se sémiotiky. Tvrdíme, že v zásadě nelze určit, jak byly konvence ustaveny (zda je kódovač ustaven vnějším „stvořitelským“ aktem, nebo je produktem vnitřní evoluce), a z hlediska dnešního stavu na tom ani nezáleží – tento pohled vždy skončí u naprogramovaného chování typu počítač. Vraťme se však k Barbieriho stati (2008); pokračuje kritikou modelu Peirceova. Barbieri nejdříve cituje definici z kompendia Posnera et al., eds (1997, I, 4): „Docházíme k závěru, že má-li být cokoli považováno za sémiozi, nutnou a postačující podmínkou bude: A interpretuje B jakožto reprezentanta C. V této vztahové charakteristice A představuje interpretans, B je objekt, vlastnost, vztah, událost nebo aktuální situace, a konečně C je význam, který A udělí B.“ Vzhledem k axiomu „buňka nezná interpretaci“ nelze přijmout ani tuto definici, tvrdí; navíc její rozpracování by mohlo vést k pansémiotickým závěrům, že sémioze je vlastností vesmíru (jinými slovy, že svět je fysis). Tomu se však přírodovědec musí brá­ nit z principu, jinak by padly základy novověké vědy. Barbieri proto výše uvedenou definici upravuje takto: „Docházíme k závěru, že má-li být cokoli považováno za sémiozi, nutnou a postačující podmínkou bude: A zakládá konvencí určenou korespondenci mezi B a C. V této vztahové charakteristice A představuje adaptor, B je objekt, vlastnost, vztah, událost nebo aktuální situace, která je považována za znak, a konečně C je význam, který A udělí B.“ Barbieri argumentuje, že předchozí (bio)sémiotické modely před­ stavovaly pouze rozšíření antropocentrického modelu (zcela přirozeně zahrnujícího interpretaci rozumnou bytostí) na veškerý ži­ vot. Vzhledem k axiomu, že evoluce postupuje od jednoduššího ke složitějšímu, nutno připustit i jednodušší stupně nezávislé na interpretaci – viz třístupňový model představený výše; tento mo­del rozšiřuje Peirceův systém. Komentář přenecháme J. Deelymu (viz níže), který je jistě povolanější; zde jako biolog budu komentovat závěry celého článku (Barbieri 2008, 35). Komentáře vycházejí z pře­ svědčení, že Barbieri představuje model formálního jazyka, který nezná sémiozi, pouze gramatiku (viz stať Markoš & Faltýnek): 223

Anton Markoš

1. Sémioze je definována kódováním, nikoli interpretací. Komentář: Sémioze sama je interpretačním procesem – tj. sémioze bez interpretace je protimluvem. Kódování a dekódování jsou procedury formálního jazyka, který je ovšem odvozen od nějakého jazyka při­ rozeného – je jeho derivátem a je souborem předem daných pravidel jak zacházet s objekty automaticky, bez sémioze. 2. Sémiozi vyvolávají kódovači, nikoli znaky. Komentář: Kódovači přestavují zásobu pravidel transformace z jednoho kódu do jiného; jde o nástroje formálního jazyka, který sémiozi nezná, ta přísluší jeho tvůrci, mluvčímu. Formální jazyk může sloužit jako model mluvčího jen ve velmi omezených situacích. Myslet sémiozi bez znaků je jako myslet dnešní chemii bez molekul. 3. Znaky a významy jsou závislé na kódovači. Komentář: Kódování či dekódování je proces mechanický (či lépe deterministický), nezná znaky a významy. Proto se také znaky a významy (a tudíž sémioze sama) nemohou stát předmětem zkoumání přírodovědy. 4. Řetězce genetického zápisu jsou závislé na kódovači a představují organické znaky pro syntézu proteinů. 5. Řetězce aminokyselin v proteinu jsou závislé na kódovači a představují organické významy u syntézy proteinů. Komentář: Body 4 a 5 představují předpoklady modelu života založené na formálním jazyku; mi­ mo tento model nenacházejí uplatnění. 6. Translační aparát je sémiotickým systémem sestávajícím z organických znaků, organických významů a z genetického kódu. Komentář: Translační aparát, pokud pracuje ve zcela deterministickém režimu, je mechanismem naprogramovaným ve formálním jazyku: nezná tudíž zna­ky ani významy. Sémioze však do systému vstoupit může, jsou-li tato pravidla překonána příkazy z „vyšších“ pater systému. 7. Buňka je sémiotickým systémem sestaveným (made) z genů, proteinů a z kódovače (tj. genotypu, fenotypu a ribotypu). Komentář: Buňka sémiotickým systémem je, ale není „sestavena“ z těchto komponent, ani není představována pouze jimi; kromě toho nepřetržitý řetěz předků je neoddělitelnou součástí buňky, má-li být sémiotickým systémem. 8. Základními mechanismy života jsou kopírování a kódování. 9. Základními mechanismy evoluce jsou přírodní výběr (týkající se kopírování) a přírodní konvence (vztahující se ke kódování). Komentář k bodům 224

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou

8 a 9: Jsme přesvědčeni, že přirozený svět nezná mechanismy („me­ chanismus života [či evoluce]“ je oxymóron) – ty jsou odvozeninami, výtvory (koneckonců i Barbieriho definice života zní „život je výroba artefaktů“). K podstatě života se nelze dobrat skrze me­ chanismy, mnohem plodnější je analogie s přirozenou řečí. Jisté procesy však mohou být – jako v případě jazyka – delegovány na deterministické procesy (programy). Z toho všeho plyne, že oponujeme také tvrzení, které zní (s. 34): „Evoluce sémioze je tudíž charakterizována třemi velkými inovacemi: (1) vznik organické sémioze (sémiotický práh), (2) vznik interpretace (hermeneutický práh) a (3) vznik jazyka (symbolický práh). Historie sémioze tedy začala bezkontextovými kódy, které se postupně stávaly stále závislejšími na kontextu. Naše dnešní kulturní kódy jsou tak zatíženy kontexty, že si sotva do­vedeme představit sémiozi bez interpretace – přesto jde o dva oddělené procesy a musíme je držet odděleně, chceme-li pochopit jejich vznik a evoluci v rámci dějin života.“

Tvrdíme, že chceme-li proniknout do tajemství života, bude lépe vycházet z předpokladu, že jazyková analogie (tj. i schop­nost interpretace) je přítomna vždy a na všech úrovních živého. Život je enti­ tou, jejíž esenci lze uchopit jazykovou analogií; jisté funkce mohou být ovšem delegované na mechanismy. Evoluce však není mechanickým procesem; opakujeme: obrat „mechanismus evoluce“ je oxymóron. Zastáváme názor, že evoluce začala biosférou řečově způsobilých bytostí (autonomních agentů) od prvopočátku sjednávajících podmínky své existence s prostředím (vnitřním i vnějším – ve dru­ hém případě od počátku byli součástí prostředí i ti druzí). Úspěšná řešení mohla být postupně proměněna na deterministické mechanismy pracující na zavedených kódech. To se mohlo dít proto, že řeč je médiem umožňujícím promluvy (později také psaní a čtení) a sama není vytvořena ze zápisu – řeč je před zápisem. Tím jsme si vymezili pole pro budoucí diskuse. O tom více stať Markoš & Faltýnek v tomto sborníku, teď však s našimi názory ustoupím do pozadí a budu referovat o stati sémiotika Johna Deelyho (2009b), 225

Anton Markoš

jejíž část představuje polemiku s Barbierim a osvětluje principy a cíle sémiotiky; odkazujeme i na ukázku z jeho knihy v tomto sborníku.

Deelyho kritika Jak Deely nepřestává ve svých dílech zdůrazňovat, znak v triadickém vztahu s objektem a interpretantem (relace triády) není nic, na co lze ukázat prstem či to ztotožnit s nějakou věcí (viz též jeho text v předchozí stati). Jde o suprasubjektivní vztah, do kterého přispí­ vají všechny tři složky sémiotického pohybu, tj. odrážejí se v něm ta­ ké minulé stavy sémioze, zkušenost, jedinečná historie předchozích vztahů atd. Příslušníci naší kultury však zůstávají v zajetí no­vověku a osvícenství a mají silný sklon tyto vztahy zvěcnit (reifikovat). Výsledkem je pak karikatura, kde representamen (nosič znaku) je zaměňován se znakem a na místo interpretantu je dosazen člověk – který to celé interpretuje ve své mysli; objekt se pak ztotožní s objektem, jak je chápán ve vědě. To se patrně stalo Barbierimu, když hlásá, že buňka není schopna interpretace. Druhou konstantou Deelyho úsilí je poukaz na to, že Saussurova dyadická sémiologie je poplatná novověkému dualismu mysl–objekty (či lépe mentální reprezentace–slova) do té míry, že se omezuje na člověka a pohybuje se v čistě abstraktním prostředí mysli a jazyka. To vše bylo na úvod, aby čtenář rozuměl narážkám ve stati, která nese název „Pars pro toto aneb od kultury k přírodě: Přehled sémiotiky jako postmoderního vývoje a očekávání vývoje věcí příštích “ (Deely 2009b). Nebudeme sledovat stručné dějiny sémiologických a sémiotických snažení; Deely na tomto pozadí ukazuje, jak „frustrovaný biolog T. Sebeok“ rozvinul Peirceovu sémiotiku a stál u zrodu zoosémiotiky, resp. biosémiotiky. Nejde však o to, a zde začíná kritika Barbieriho, vzít kulturní model založený na kódech a přenést ho do biologie. „Naším východiskem není jen snaha pochopit, co nějaká věc představuje jakožto ‚znak‘, ale otázka, čím to, že znak na nás zapůsobí a my začneme konat: zkoumáme přírodu, propojujeme 226

Biosémiotika jako svár moderny s postmodernou

kulturu a přírodu, odhalujeme vztahy reálné i imaginární, tkáme sí­ tě zkušeností nebo vytyčujeme v lesích lidských přesvědčení cesty – tu slepé uličky, tu široké bulváry.“ (2009b, 176) Jestliže nezáleží na tom, zda vztahy jsou či nejsou závislé na mysli, vyplývá z toho, že znaky transcendují, jakožto suprasub­ jektivní, veškeré dělení typu příroda–kultura, svůj–nesvůj, subjektivní–fyzický apod. „Například kauzalita je v novověkém myšlení považována za interakci dvou či vícera věcí. Taková interakce však ještě není vztahem; vztahem je to, co je výsledkem interakce a co ji přežívá, překračuje. Vztah není zbadatelný smysly, i když sjednocuje všechny pocity, a je lhostejný k prostorovým vzdálenostem – na rozdíl od interakcí, které ho ustavily. Všechno to vstupuje do sémiotické představy znaku. Znak ustavuje triadický vztah, 11 ale není objektem, resp. nemusí jím být. Na druhé straně účinek znaků – sémioze – je cosi, co zakládá existenci objektů.“ (2009b, 177) Pak vyvozuje, že veškeré analýzy znaku předpokládající kód se dají redukovat na vztahy dyadické, tj. vlastně kauzální, a z nich triadický systém postavit nelze. Saussurova nebo Barbieriho kódová sémiotika proto představují pars, nikoli totum sémiotické analýzy a nemo­ hou se stát základem sémiotické doktríny. Oba tyto modely jsou inspirovány osvícenstvím: „V osvícenství byli badatelé převážně posedlí představou, že nová věda, založená na pokusech a na ma­ tematizaci výsledků, krok za krokem vytlačí a nahradí veškeré před­ chozí lidské poznání. Trvalo nějaké to století, než si začali uvědomovat, že jestliže celek vědění z doby před vznikem vědy nemá mít žádnou platnost, pak nebude mít platnost ani sama věda. Avšak ani dnes se ještě zdaleka všichni myslitelé neprobrali z  tohoto osvícenského snu; Barbieri je sotva sám se svou vizí biosémiotické ‚vědy‘, která odsune filosofii stranou jako zbytnou pro budoucnost biosémiotiky.“ (2008, 179–180; též 2009a, 37) Deely vyjadřuje politování nad tím, že se tento poslední výkřik pozitivismu v podobě Barbieriho nauky vetřel do biosémiotiky. Barbieriho pasuje za 11 Na jiném místě Deely ironicky konstatuje, že místo vztahů lidé hledají – a nacházejí – „trojúhelníky“ či „trojice“. Vztah však není redukovatelný na 3 strany trojúhelníku nebo složky či osoby trojice. 227

Anton Markoš

kvintesenci osvícenského ideálu, který nepochopil, že ideoskopie předpokládá cenoskopii a je jí doplňována. 12 Uzavřu konstatováním, které lze nalézt v nedávno vydané Deely­ ho knize (2009a, 13): všem novověkým filosofům navzdory, postmoderní obzor dokazuje správnost sémiotické teze ens et verum convertuntur, komunikace a bytí jedno jsou.

12 Ideoskopie a cenoskopie viz překlad Deelyho stati v  tomto sborníku (s. 205, pozn. 6). 228

Jazyková metafora života Anton Markoš, Dan Faltýnek 1

Řeč mluví. To zároveň a především znamená: řeč mluví. Řeč? A nikoli člověk? Není to, co nám naše klíčová věta vkládá do úst, ještě horší? Chceme popřít ještě i to, že člověk je bytost, která mluví? Nikterak. Popíráme to právě tak málo jako možnost podřadit fenomény řeči pod titul „výraz“. Přece však se ptáme: Nakolik člověk mluví? A ptáme se: Co je to mluvit? M. Heidegger 1993, 55 Teorie formálního jazyka definuje jazyky jako nic víc než soubor řetězců zna­ ček vybraných z nějaké abecedy. Gramatika pak představuje v pravidlech zakotvený přístup k specifikaci jazyka – sestává z množiny pravidel přepisu jako například A–>xB; velká písmena zde představují značky dočasné a nekoncové, které nepatří do abecedy, zatímco malá písmena jsou značky terminální, které do ní patří. Zde uvedené pravidlo určuje, že ne-koncové A může být nahrazeno x, po kterém následuje B. Searls 2002, 211

Úvod Chování komplexních dynamických systémů nejlépe pochopí­me, pokusíme-li se o analogii s takovými systémy, jejichž chování důvěrně známe. Není proto překvapením, že rozmanité stránky živých by­ tostí bývají vysvětlovány cestou podobnosti – skutečné nebo před­ pokládané – s tou či onou stránkou lidské řeči. Takové srovnávání  Anglická mutace této stati vyšla ve speciálním čísle časopisu Biohermeneutics: Markoš & Faltýnek 2010; v.t. editorial Markoš 2010. 229

Anton Markoš, Dan Faltýnek

však začíná být problematické, jakmile se pokusíme uchopit či de­ finovat samotný vzor pro toto srovnávání, řeč: ukáže se záhy, že mnozí autoři si často pomáhají neúplnými a kusými konstrukcemi, které vydávají za věrný obraz řeči. Kamenem úrazu je často jejich neschopnost rozlišovat mezi přirozeným jazykem (řečí) a ja­zyky umělými, formálními; nebo si o jazyce současně myslí všechno, co jen lze, bez ohledu na to, zda si to navzájem neodporuje (např. Ji 1997, s. 18). V předchozích pracích (Markoš & Švorcová 2009, Markoš & Hajnal 2007) jsme zavedli dělení na přirozený svět a svět transcendentní a tvrdíme, že transcendentno je vynálezem lidským. Zde je místo pro ideje, racionalitu, logiku, vědecké modely a abecedy. V souvislosti s jazykovou metaforou nás zde budou zajímat pře­de­ vším dlouhé řetězce abecedních značek, které v transcendentním svě­tě neznamenají nic, v přirozeném světě však mohou být inter­ preto­vány třemi způsoby: jako číslo, jako program a jako text. Výsledek kterékoli interpretace může ovlivnit chod světa. Když pomi­neme číslo, jde tedy o rozlišení druhých dvou modů interpretace takových řetězců: program je zápis v umělém jazyku a do­ voluje de­kódo­vá­ní,  za­tímco text je průmět z  přirozeného jazyka (řeči) a do­voluje čtení. Má-li mít úsilí o řečovou metaforu života význam, bude naším prvním úkolem ukázat, nakolik řeč, která je produktem přiroze­ ného světa, může být sdílena živými bytostmi jinými než člověk, tj. bytostmi nemajícími přístup k transcendentnu. Naším druhým úkolem bude kritika některých proudů v teo­ retické biologii, které se uchylují k  jazykové metafoře života skrze formální jazyky. Nejdříve vysvětlíme používanou terminologii, jak byla navržena v článku Markoš & Švorcová (2009), posléze podáme souhrn problémů souvisejících s našimi dvěma úkoly.

230

Jazyková metafora života

Projevy světa a jak je jim rozuměno 1. Značka (figura) je členem nějaké konečné abecedy (či matice); jejím jediným vymezením je pořadí (souřadnice) v daném systé­ mu. Nenese žádný jiný význam kromě toho, že patří do souboru (abece­dy) a má v něm definovanou pozici („B“ je v abecedě na druhém místě.) Značka nemá žádný tvar, od jiných značek je bezpodmínečně odlišitelná svou polohou v  abecedě (matrici). Nenese také žádný význam, znamená jen sama sebe. Důležité je přijmout, že takto definované značky obývají trans­ cendentní svět, nepatří do přirozeného světa, ve kterém žijeme. Jedině tam si mohou uchovat svou jednoznačnost, zde mohou být rovnány do řetězců a zde tyto řetězce mohou být kopírovány bez ja­ kýchkoli chyb (mutací). V přirozeném světě musí být zobrazeny do nějakého média a dostanou tvar, stanou se z nich písmena, číslice, hlásky atd. Tvar však zůstává libovolný za předpokladu, že zůstávají zachovány abecední souřadnice značky. Řetězec „toto je sled značek“ může vypadat i takto: „toto je sled značek“, může být zap­sán v Morseově abecedě, či dokonce ve zdánlivě nesmyslném sledu „fontů“ ze sady Wingdings: 





.

Ve fontu WP Cyrilic dostaneme jen řadu stejných obdélníků. Navzdory stejnému vzhledu však stejné nejsou – nesou si informaci o svých souřadnicích v abecední řadě, o čemž se můžeme pře­ svědčit zpětným převodem do sady českých fontů. Takto může být řetězec převeden i do značek dvojkového či jiného kódu apod.; vždy půjde o stejný řetězec. Pokud je řetězec navíc i nositelem významu, ja­ko u naší věty, když je v českém prostředí, zůstává stejný i jeho význam. (Další prostředky – jako typ fontu – mohou jistě hrát roli také; těchto hledisek si všímat nebudeme.) Shrňme: v transcendentnu žádné tvary nejsou, pouze souřadnice (indexy): písmena už jsou průmětem do našeho přirozeného světa – teprve pak nabývají tvar, ale současně ztrácejí své „ideální“ vlastnosti: dochází k  záměnám, chybnému čtení, špatnému ko­ pírování apod. 231

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Nutno především zdůraznit: řetězce nemusejí být nositeli žádného významu, a to v žádném jazyce, přesto mohou podléhat transformacím podle určených pravidel, a to „slepě“, automaticky. Už zde nahlédneme, že přirozená řeč nevzniká takto – z řetězců značek přenesených do přirozeného světa. Naopak některé stránky přiroze­né řeči lze mapovat do sledu takových značek. Pouze formální jazyky, tj. jazyky vytvořené člověkem za jistým cílem, vznikají konstrukcí ze značek a také jsou jim takto „zvenku“ přidělována pravidla trans­ formací (gramatiky, programy, logické operátory apod.). 2. Znak (signum, synthema, sign, representamen) je na rozdíl od výše probíraných značek projevem světa přirozeného. Tento projev je interpretován vnímavou bytostí jako cosi, co zastupuje něco jiného (viz např. Eco 2004a, 25; Deely např. v předchozí stati). Na první pohled to vypadá jako kódový systém zmiňovaný výše, avšak tyto kódy jsou ustaveny kulturně, nejsou tedy univerzální a převody nejsou slepé ke kontextům: „Znak je tu vždy, když se skupina lidí rozhodne něco použít a uznávat to jako nositele něčeho jiného.“ (Eco 2004a, 26) Zde mnozí budou argumentovat, že „---“ v Morseově abecedě zastupuje „O“. Nikoli: nejde o znaky, nýbrž o zobrazení téže značky. I tento případ nám však už napovídá, že průmět značky do přirozeného světa spouští interpretační úsilí: ještě víc se tato skutečnost projeví, když budeme probírat „písmena“ genetické abecedy nebo proteinových řetězců. Značka nepatří do přirozeného světa, znak nepatří do světa transcendentního. Asi nejstarší, už od Augustina donekonečna omílaný příklad, zní „kouř je znakem ohně“ (2004, 77), tj. stačí vidět kouř, a usoudíme, že na tom místě hoří. Ano, víme-li však, že tím směrem je za ob­ zorem sopka nebo Temelín, stoupající pára v nás tuto reakci ne­ vzbudí. Kulturní kódy jsou takto jemně dolaďovány v závislosti na podobných znalostech, podle kontextu. Obdobně dopravní zna­ mení jsou znakem pro příjemce (řidiče a chodce), jak se chovat za předvídatelných situací; inzulín pro jaterní buňky zastupuje přímé měření cukru v krvi; kontrolka na panelu je pro řidiče znakem pro hladinu paliva; stopa ve sněhu je pro lovce nositelem znaku a on z ní umí vyčíst informaci o zvěři. Také slova jsou znaky, které v da­ném kulturním okruhu „označují jisté úseky světa“, ale to už se pohy232

Jazyková metafora života

bujeme ve světě lidském. Uvádíme to takto napřeskáčku, aby bylo zřejmé, že znaky nejsou určeny pouze pro bytosti nadané vědomím: jejich význam je dán tím, jak budou působit na bytosti schopné interpretace – a to jsou všechny živé bytosti a také jejich buňky. 2 Ve všech uvedených případech tedy probíhá sémioze – úsilí porozu­ mět znakům a na základě předešlé zkušenosti (naučené nebo zakódované) se nějak chovat. Nakonec ještě zmínku o rozdílu mezi stimuly a znaky: stimul nepotřebuje interpretaci, aby vyvolal chování, není tedy znakem. Sémiotika, nauka o znacích, začíná tam, kde může dojít k rozdílným či mylným interpretacím znaku: „Sémiotika je tudíž v podstatě disciplína studující vše, co může být užito ke lhaní. Jestliže něco ne­ může být užito k vyslovení lži, nemůže být užito ani k vyslovení prav­ dy: nemůže být de facto užito vůbec k ‚mluvení‘.“ (Eco 2004a, 15) Dopadající voda není tedy pro turbínu nositelem znaku, že má za­ hájit otáčení – nic jiného jí nezbývá; jde o dyadický kauzální vztah. Voda vířící v nádrži pod elektrárnou však může být pro pozorovatele (který turbínu vůbec nevidí) nositelkou znaku „turbína vy­ rábí proud“ (a může to být názor mylný, vypouštějí-li právě vodu oklikou). Jiný příklad dyadického vztahu: foton dopadající na mo­ lekulu chlorofylu „roztočí“ proměnu energie – světlo zde tedy není nositelem znaku. Délka světelného dne však už nositelkou znaku být může a vyvolá například u jistých rostlin kvetení – tyto reakce nejsou přímou reakcí na světlo: chryzantémy i v červenci přimějeme ke květu, když je budeme po část dne zakrývat. Můžeme je dokonce ošidit tím, že je ošetříme vhodným koktejlem hormonů. Chloroplasty takovou náhražkou světla neošálíte, pracovat nebudou. Časté jsou námitky, že třeba kontrolky může snímat i automat a že tím provádí sémiozi. Nikoli: stav kontrolky je pro automat (po­ čítač) stimulem, aby zahájil předem naprogramované (tj. kauzálně podmíněné) chování. Kontrolka je znakem pouze pro konstruktéra, který ji zapojil: na rozdíl od počítače člověk, a vůbec živá bytost si může nevšímat stimulu nebo ho neuposlechnout.

 Srovnej polemiku okolo tohoto konstatování: Markoš v tomto sborníku. 233

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Ještě dvě rozlišení: Za prvé, stimuly zůstávají stálé, významy znaků se mění v místě i čase. Za druhé, význam je jednotkou kulturní, nikoli fyzikální: jak uvidíme níže, biosémiotika či biohermeneutika dostanou náplň jen tehdy, když přijmeme představu komunit živých bytostí jakožto kulturních jednotek. 3. Symbol (omen). Tento pojem si vymezíme pro zvláštní en­ tity nabité velmi dlouhou kulturní, historickou, náboženskou či jinou tradicí. Význam symbolů drží pohromadě celou komunitu, a to bez dlouhého bádání a dekódování, a je těžké vlastně říct, čeho jsou znakem, resp. odpověď na to by byla neúměrně zdlouhavá a vždy neúplná. Příkladem symbolů jsou křesťanský kříž, červený kříž, ná­rodní hymna a vlajka či rudá hvězda se srpem a kladivem (Neubauer 2007, Lotman 2001). Paměť symbolu je vždy starší než paměť jeho nesymbolického kontextu; vyvstává z hlubin paměti kultury. Symboly se v této stati nebudeme zabývat a zmiňujeme je jen ze dvou důvodů. Za prvé, pojmy znak a symbol se v mnoha diskurzech překrývají (např. Pattee 2007 střídavě užívá toto slovo pro všechny tři zde probírané kategorie). Druhým důvodem je skutečnost, že tentýž projev může často vystupovat v roli značky, znaku i symbolu: takto „Ω“ je značkou pro poslední člen řecké abecedy, znakem pro jednotku elektrického odporu (ohm) i christologickým symbolem v křesťanské teologii; řetězec „666“ je řetězcem tří značek abecedy (tj. číselné řady), znakem pro číslo „šest set šedesát šest“ v desítkové soustavě a také symbolem v kabale nebo v apokalyptických mysteriích. Obráceně to pochopitelně nejde: křes­ ťanský kříž není součástí žádného souboru značek, tudíž znaménko „+“, patřící do znakového systému aritmetiky, nemá s křesťanskou symbolikou nic společného. Celé toto dělení je jistě do značné míry arbitrární a ne vždy lze jednoznačně odlišit třeba znak od symbolu (viz Jakobsonův článek).

234

Jazyková metafora života

Formální a přirozený Budeme zde zastávat názor, že formální jazyk je konstruktem, který mohl být vytvořen pouze poté, co byly vynalezeny transcendentní svět idejí a abeceda. Uveďme souhrn rozdílů mezi formálním a při­rozeným jazykem: (i) Stvořitel: Formální jazyk byl odvozen či vytvořen entitami, které vládnou jazykem přirozeným. Je definován jako soubor ře­ tězců značek a operací s těmito řetězci (Searls 2002). Přirozený jazyk nemůže být vytvořen (sestrojen) (pokud nepředpokládáme stvořitele mluvícího metajazykem); ke své existenci vyžaduje historickou kontinuitu komunity mluvčích. (ii) Operátor: K prohledávání řetězců a k operacím s nimi postačuje vyrobené, neživé zařízení, stroj, protože tyto ope­race probíhají mechanicky, „bezmyšlenkovitě“. Formální jazyk je médiem, ve kterém probíhá překódování mezi virtuálními řetězci znaků; sám program (pravidla) pro tyto operace však byl vytvořen entitami, které vládnou jazykem přirozeným. Řečové projevy (promluvy nebo psané texty) vyžadují přítomnost mluvčích, kteří nejsou stroji; také k porozumění takovým projevům jsou nutní živí interpreti, kteří nejsou stroji. Řečová komunikace však probíhá formou výpovědí, které – na rozdíl od řeči samé – mohou být promítnuty do kvazidigitálního řetězce jednotek (fonémů) a také zapsány; lze také odvodit gramatická pravidla pro operace s řetězci fonémů nebo značek. (iii) Status ve světě: Řetězec digitálních značek zhmotněný („vtě­lený“) do vhodného média a zpracovávaný vhodným zařízením mů­že ovlivňovat chování světa; kopírování takových řetězců a jejich vtělování může být prováděno strojově. Kvazidigitální povaha ře­tězce fonémů (pak již fónů, realizací/manifestací fonému) přirozeného jazyka také dovoluje jeho mapování na řetězec značek (písmen). I takové řetězce lze zhmotnit ve vhodném médiu: toto vtělení a pří­padné kopírování lze svěřit strojům. (iv) Vztah k sémiozi: Formální jazyky neznají žádnou sémiozi – pohybují se na úrovni kódování a dekódování, v oblasti manipulací s řetězci a znač­ kami. Interpretace výsledků takových operací náleží do jazyka přirozeného. Nad takovou manipulací s řetězci stojí rovina čtení, tj. zpětné transformace do výpovědí a jejich vsazení do řeči; čtení znamená vydobývat či vytvářet 235

Anton Markoš, Dan Faltýnek

významy – to je možné jedině v oblasti řeči přirozené. Eco (2004a, 90) po­ znamenává, že Wittgensteinova Filosofická zkoumání v zásadě před­ stavovala nejrigoróznější (a podnětně plodný) pokus eliminovat každou formalizovanou disciplínu zabývající se významem. Můžeme také argumentovat znakovou teorií L. Hjelmsleva (Hjemslev 1972). Znak je u něj funkcí obsahu a výrazu; a formální jazyky operují jen na výrazu. V této souvislosti ještě stojí za zmínku Ecovy pojmy nadkódování a podkódování (overcoding, undercoding 2004a, 150). Formální jazyky jsou v tomto smyslu nadkódované, protože nechají významy kolabovat na jedinou interpretaci. V situaci podkódování se nachází například cizinec, který jen s potížemi loví smysl toho, co místní říkají nebo píší. Mezi těmito krajnostmi pak je sémiotický prostor, tetelivý a proměnlivý, o který nám půjde: „Interpret textu musí současně pochybovat o existujících kódech a rozvíjet interpretační hypotézy, jež fungují jako souhrnnější, provizorní a prospektivní formy kodifikace. Při konfrontaci s nekódovanými okolnostmi a složitými kontexty je interpret nucen připustit, že zpráva nezávisí na předešlých kódech a dále to, že musí být přesto pochopitelná.“ (Eco 2004a, 150) Jak ukážeme dále, lineární biopolymery jsou často připodobňovány k jazyku, a to dokonce k jazyku přirozenému. Nadto v bio­ sémiotice existuje proud, který by rád vypracoval takový model sémioze, jenž by snesl kritéria (přírodo)vědeckého modelu (blíže o tom ve stati A. Markoše v tomto sborníku). V této studii budeme uvedeným názorům oponovat. Budeme tvrdit, že sémioze je základním procesem interpretace a bez in­ terpre­tace není možná, zatímco kódování je procedurou jazyka for­ mál­ního, který sémiozi nezná. „Tvůrci kódů“, jinými slovy pravidla transformace z jednoho kódu (zde souboru značek) do druhého, jsou nástroji formálního jazyka sloužícími ke kódování a dekódová­ ní, jde o mechanický (či deterministický) proces. Znaky a významy nepatří do formálního jazyka vědy, mohou se zjevit jen v přirozeném světě, a to prostřednictvím mluvčích, kteří jsou doma v dané kultuře, tj. ovládají její jazyk.

236

Jazyková metafora života

Co s jazykovou metaforou Nechceme živé bytosti považovat za automaty poháněné pro­ gramem vloženým do nich zvnějšku, což je stanovisko vysloveně krea­cionistické, resp. inženýrské. Jazyková analogie bude plodná jen a jen tehdy, když budeme pracovat s analogií jazyka přirozené­ ho, s řečí. Musíme vzít v úvahu její schopnost masivně paralelní­ ho zpra­cování zkušenosti, paměti, konkrétních příhod a projektů, to vše sdíleno v myslích a mezi myslemi, tak aby dávaly smysl si­ tuace, se kterými se setkáváme (a které také vytváříme) ve světě i společnosti. Přirozený jazyk není snadné studovat s pomocí vě­ deckých nástrojů, jakými jsou například matematická lingvistika, etnoling­vistika, psycholingvistika – každý z nich popisuje jen ur­ čité aspekty jazyka a komunikace. Proto mnozí dávají přednost holistickým, hermeneutickým přístupům k jazyku – ty ovšem vě­ decké formalizaci vzdorují. Chceme-li proto vypracovat opravdu věrohodnou „jazykovou analogii“ živých bytostí, musíme se nejprve vypořádat s jazykovými metaforami, které předpokládají, že ontologickým sta­tutem každé řeči je „existovat ve formě lineárního řetězce znaků“. Nutno tedy zodpovědět otázku po posloupnosti událostí při vzniku a evoluci života: mnozí, ba snad naprostá větši­ na auto­rů dává přednost představě spontánního vzniku „psaných“ řetěz­ců makromolekul (např. nukleových kyselin), které posléze „ob­rostly ma­sem“ a daly vznik automatům na pomnožování sa­ motných řetězců. Hy­potéza spontánního vzniku programů cestou náhody a nutnos­ti, tj. přírodního výběru vybírajícího z náhodných mutací řetězce (Mo­nod 2008, Dawkins 2003), je sice řešení logicky čisté, protože s vý­jimkou historicky zakotvené náhody lze vše ostatní studovat meto­dami přírodovědeckými, avšak tento přístup redukuje živé by­tosti do role jakýchsi automatů, vehikulů přenášejí­ cích řetězce gene­tických programů do další generace. Autoři ve­de­ ni touto logikou se pak snaží najít základ řeči – v řetězcích DNA (např. Ji 2007). My zde budeme předpokládat, že přirozený jazyk nevznikal takto, naopak, psané texty jsou vynálezem pozdějším. To nám umožní všímat si i věcí, jako jsou kulturní dědictví či velká a dlouhodobá komunita mluvčích (a její proměny v dějinách). Co chybí většině 237

Anton Markoš, Dan Faltýnek

současných teorií evoluce, je připuštění aktivní role takových mluv­ čích – na tuto skutečnost chceme poukázat. Za jedno z nejpodstatnějších kritérií textovosti je považována intencionalita, řeč/mluvní akt je zaměřena k cíli, je jistým typem jednání, a tento typ je dán konvencí. Celý problém byl nakonec pro náš případ příkladně řešen ve sporech o umělou inteligenci. Searlův (1994) hlavní argument zní: počítače, jejichž myšlení je od­ vozováno od operací formálních jazyků, nemají sémantiku, pouze syntax, dle zadaných pravidel používají/kombinují zadané značky; lidská řeč však obsah má, a tím je obsah konkrétního jednání, za­ měřeného k cíli. Tento pragmatický aspekt je opět vlastní jen přirozeným jazykům a také živým bytostem. Jedním z nejpodstatnějších praktických a politických neúspěchů při zavádění umělých jazyků je jejich strnulost. Pokud uměle zavedený jazyk začne žít a stane se přirozeným, vždy nabývá vlastností jazyka přirozeného. Vraťme se teď ke „kulisám“ znázorňujícím transcendentní a při­rozený svět a po jejich popisu si konečně začněme všímat, co dalšího nám vyvstává na jevišti.

Dva světy Přirozený, tělesný svět kosmu, života, událostí je světem naší zkušenosti, ve kterém jsme doma. V tomto světě žádné dvě věci ne­ jsou identické, i když se mohou do značné míry podobat: nemohou však být sensu stricto kopírované, pouze napodobované. Každý pokus o digitalizaci do systémů podobných značkám je pouze přibližný, tedy náchylný k chybám. Život a přirozená řeč (včetně jejích možných analogů u jiných druhů, buněk atd.) jsou produktem přirozeného, tělesného světa (Markoš 2000, Cvrčková & Markoš 2005). Transcendentní svět je naproti tomu světem idejí, geometrických objektů, matematiky, logiky a značek, jak jsme si je definovali výše (zde také sídlí křesťanský Bůh). Transcendentno patrně vynalezli 238

Jazyková metafora života

Řekové na úsvitu západní civilizace; během staletí lidé objevili, že znalost dosažená v transcendentnu je přesaditelná do světa přirozeného a dovoluje tento svět ovládat. Toto poznání dokonce dospě­ lo k víře, že transcendentno je jaksi lepší, bohatší, bezporuchové a logičtější než svět našich každodenních životů. Názory tohoto druhu pak vedly k myšlenkovým směrům, které vysloveně přirozeným světem pohrdají. Odtud pak už není daleko k představě, že svět je vlastně z transcendentna ovládán – ať už zákony božími, nebo, v dnešní době, přírodními (podrobněji viz Markoš 2008b, Markoš et al. 2009); dokonce i autority fyziky kalkulují s tím, že transcendentní svět, zde svět fyzikálních zákonů, má svou ontologii, leží těsně vedle našeho a je s ním ve spojení (Penrose 1999). Myšlenky, výpovědi i výpočty byly zaznamenávány s pomocí abecedního písma – umožňuje to zkušenosti „zmrazit“, tj. spolehlivě uchovávat a množit (kopírovat) a v případě potřeby opět dešifrovat, tj. nechat působit na přirozený svět. Dlouhá zkušenost s tímto druhem písma vedla na počátku novověku k úžasnému objevu: veškerý inventář transcendentního světa 3 se dá promítnout do zá­ pisů, tj. řetězců abecedních značek, v posledku do řetězců sestávajících z pouhých dvou značek binární „abecedy“. Dále se ukázalo, že tento inventář značkových posloupností je dvojího druhu – jedna forma umožňuje zjednodušení skrze logické, matematické a vědec­ ké formule, druhá množina jsou „nominabilia“, řetězce jedinečné, které žádné zjednodušení nesnesou. Zde nás bude zajímat právě tato druhá skupina, protože právě tyto řetězce představují čísla, programy a texty zmíněné na začátku. Ovšemže význam tyto řetězce dostávají, až když jsou vtěleny do přirozeného světa a přestanou být digitálními značkami (ale do jisté míry se jim musí svými vlastnostmi přibližovat). Naší tezí bude, že řetězce značek se mohou stát nositeli významu v přirozeném světě. Může se tak stát dvěma způsoby. V prvním případě jsou možnosti řetězce omezeny modely reality: tak soubor [a, F, =, m, x] může být použit systémem algebry a newtonovské fyziky a značky se stanou znaky: „F“ označuje sílu, „m“ hmotnost  Jistěže s výjimkou křesťanského Boha – toho ponecháme v těchto úvahách stranou. 239

Anton Markoš, Dan Faltýnek

atd. Znakové určení drasticky redukuje počet a délku možných řetězců – dostáváme vzorce. Významy dodané z přirozeného světa dovolí konstrukci modelů a modely už mohou po­užívat značky ve funkci znaků; touto operací omezíme množství použitelných řetězců. Významy jedinečných a neredukovatelných řetězců lze také určit teprve v přímé konfrontaci s přirozeným světem: jak jsme zmínili, mohou být vyhodnoceny jako číslo, program nebo text. Zda je ře­ tězec programem, nebo textem, nutno rozhodnout. V první řadě musí v přirozeném světě existovat cosi, co není součástí takové­ ho ře­tězce ani není dáno jeho vlastnostmi. V případě programu je to kó­dovací–dekódovací zařízení (codec), v případě textů čtenář. Čtenářem může být pouze živá bytost, codec je výrobkem živé bytosti – rozdíl je tedy ve způsobu jejich vzniku. Čtenář se může rozhodnout, že bude přistupovat k řetězcům jako codec, zatímco je nad možnosti codecu stát se čtenářem (podrobněji Lotman 2001). „Čtecí zařízení“ nemají přístup k virtuálním řetězcům transcen­ dentního světa, proto jim řetězce musí být zprostředkovány na vhodném médiu, a to formou posloupnosti entit obývajících přirozený svět (podobně jako v případě nosičů znaků, representamin v sémiotické teorii). Tím se ovšem ztrácí ideální charakter značek, protože takové materiální entity mohou zaujímat i stavy, kdy ne­ bude jednoznačné, o kterou značku se jedná, a může tedy docházet k  chybám (mutacím) při snímání jejich hodnot i při opiso­ vání. Shrň­me: v přirozeném světě nelze dodržet absolutní digitální povahu znaků, řetězce se jí však mohou – často s vynaložením značného úsilí – přibližovat; proto budeme nazývat řetězce zapsané v  médiu (CD, knihy psané abecedním písmem, DNA, stavy RAM) kvazidigitálními. Na závěr této části několik tezí: (i) Jen některé druhy řetězců budou rozpoznány jako programy či texty, a to takové, které jsou z hlediska čtecího zařízení rozpoznány jako jazyk: v případě codecu jde o jazyky umělé, formální, v případě čtenáře o jazyky přirozené. (ii) Codec i umělý jazyk jsou výrobky, artefakty, čtenář i řeč jsou produkty historie – evoluce. Codec je vyroben tak, aby zpracoval jisté typy řetězců. Zpracování programu v codecu jistého typu vede 240

Jazyková metafora života

k jednoznačným a v ideálním případě vždy stejným interpretacím dané posloupnosti – např. codec nazvaný „PC (s vhodnými peri­ feriemi) – Windows – Microsoft Office – Word“ zobrazí, zkopíru­je anebo vytiskne daný kvaziřetězec (takový, který splňuje kritéria „tex­ tového souboru“) vždy stejným způsobem. (Pozor ale – soubor je kvazi-řetězcem! Tu a tam se vše proto i „zhroutí“.) (iii) Čtenáři jsou jedineční, a proto přistupují k řetězcům splňují­ cím požadavek „text v přirozeném jazyce“ každý po svém a výsledkem čtení je interpretace. Čtení je procesem sémiotickým a hermeneutickým a jeho výsledkem je extrakce významu textu – ta se může lišit od čtenáře k čtenáři (a také pro téhož čtenáře v různých situa­cích či obdobích). Významy se v tomto případě rodí prostřednictvím čtení (pochopitelně čtení není jediným způsobem, jak se dopracovat k významu). (iv) Jsou situace, kdy je nutné sémiotickou svobodu omezit na minimum: v lidském světě třeba v případě zákonů, vyhlášek, návodů, vojenských povelů, ve světě buňky např. při výstavbě dané meta­ bolické struktury dle genetického návodu. Zde se přirozený jazyk do značné míry podobá jazyku formálnímu a tyto texty jsou také nejsnáze přístupné striktně vědeckému zkoumání. Naším úkolem bude ve zbytku této stati zkoumat, zda nárok vědy popsat život v jeho úplnosti je opodstatněný: jestliže ano, ne­ má jazyková metafora života oprávnění, protože život i řeč budou jednoho dne redukovány na algoritmus (tj. operace ve formálním jazyce). Jestliže však přirozený svět, přirozený jazyk a život mají vlastnosti vědou neuchopitelné, pak tato analogie může rozhodující měrou přispět k poznání živých bytostí, případně i světa. V dal­ší části se proto zaměříme na některé stránky jazyka – umělého i přirozeného. 1. Jazyk jako skládanka permutovaných řetězců značek V naší technické civilizaci máme za to, že jazyk je nějaký kód, že je to něco pevného – jakýsi daný systém znaků, které můžeme uložit do počítače. Ale jazyk je tvořivým procesem. Jazyk je zkušenost. Mystikové to věděli, Kafka

241

Anton Markoš, Dan Faltýnek

to věděl, Mozart to věděl. I my to podvědomě tušíme, ale společenský život nás nutí k tomu, abychom jazyk brali pouze jako velmi schematický nástroj komunikace. Jinak řečeno: jazyk může být místem tvoření, když se skrze jazyk dokážeme dotknout toho, co bylo před jazykem. Tam leží hranice mezi tím, co nazývám sémiotikou a symbolikou. Sémiotická oblast jazyku předchází. Patří do ní prvotní vjemy, sexuální pudy, také hudební jazyk dítěte před tím, než začne mluvit, který se pak znovu objevuje v poetickém jazyce. A také se s ním setkáte, když posloucháte pacienty na kanapi, když trpí a nemohou se vyjádřit. Tehdy slyšíte výkřiky nebo ukolébavky z raného dětství. A tato regrese, tento pohyb zpět je přesně reartikulován v uměleckém jazyce. J. Kristeva 2008

Analytický přístup ke studiu jazyka započal patrně „molekulární lingvistikou“, hledáním minimálních jednotek mluvních aktů, fo­ némů/hlásek: „Co je semiotickou hodnotou fonémů, nejmenších jednotek, ve kterých rozpoznáme formální minimum? Představuje ji nejnižší úroveň sémioze: foném. Ten se podílí na tvorbě vý­ znamu, avšak sám o sobě žádný význam nenese. Sémiotická funkce fonému spočívá v tom, že v zápoji do vyšší lingvistické jednotky určí, že tato jednotka bude nést jiný význam než jednotka stejné účinnosti, která však ceteris paribus obsahuje v tomto místě foném jiný. (Jakobson 1971a, 105) Vše začalo intuitivní lingvistickou aktivitou, vynálezem hláskového písma. Tento analytický přístup (blíže viz Fialův a Faltýnkův článek v tomto sborníku) vyvrcholil na jedné straně vypracováním gramatik a fonetických popisů, na straně druhé v rozkouskování plynulého toku výpovědi na kvazidigitální jednotky – fonémy/hlás­ ky. 4 Tato možnost byla odpradávna využívána k pokusům o konstrukci či rekonstrukci dokonalých jazyků, které by pak byly nebo nebyly uvedeny do života místo jazyků přirozených, a napřík­lad v ka­bale mířila k ovlivňování světa prostřednictvím kombinací s kva­ zi­digitálními jednotkami řeči (Eco 2001). Historickosrovnávací  Pro jednoduchost nerozlišujeme u fonému jeho digitálnost a kvazidigitálnost, v druhém případě by se jednalo o fón, manifestaci fonému v textu, termín foném je rezervován pro model/systém/jazyka, je abstraktní. Termín hláska mezi tímto nerozlišuje. 242

Jazyková metafora života

lingvistika devatenáctého století pak hledala proměny souborů těchto kvazidigitálních jednotek v čase až k prajazyku, zaznamenávala, kdy a v okolí jakých dalších jednotek se jednotka proměnila v jinou, strukturální lingvistiky stanovovaly ty vlastnosti, které jsou podstatné pro jazykové fungování těchto jednotek, a vytvářely na tomto základě jejich systémy. Snažení dospělo až tak daleko, že samotný význam výpovědi se stal spíše překážkou analýzy (viz Fiala v tomto sborníku). Povšimněme si: v daném jazyku je foném fonémem pouze potud, pokud v tomto jazyku může v jeho místě stát foném ji­ný a tato mutace změní význam výpovědi. 5 Kvazidigitálnost fonémů umožňuje převést výpověď do ře­ tězce písmen (tj. jedné z „vtělených“ podob abecedních značek), a to podle gramatických a pravopisných norem daného jazyka. Ve 20. století toto úsilí vyvrcholilo formálními jazyky založenými pouze na řetězcích značek a generativních gramatikách, které s těmito ře­tězci pracují; tyto jazyky tedy nemají žádnou vazbu na fonémy a na přirozenou řeč a jsou vytvořeny pro užití v různých oblastech vědy a techniky (např. programy). S pomocí aplikace formálních jazyků se pak úspěšně daří modelovat i některé stránky jazyků přirozených. Biologie se záhy po objevení DNA a genetického kódu bohatě inspirovala lingvistikou. Jako nepodstatný však odhodila (pokud vůbec kdy rozpoznala) rozdíl mezi formálním a přirozeným jazykem a začala mluvit pouze o „jazyku“. V důsledku toho se ontoge­ neze i evoluce začaly považovat za nástavbu programových operací s řetězci značek (materializovaných formou řetězců nukleových kyselin), s občasnými mutacemi, které se mohou projevit na vzhledu a fungování nástavby (Dawkins 2003, Monod 2008). Nahlíženy touto optikou se živé bytosti staly automaty slepě stavěnými pod Příklad: různě vyslovované fonémy [e] v němčině a francouzštině jsou fonémem; Češi sice také vyslovují [e] všelijak, ale všechny varianty představují v češtině foném jediný. Maďarské [é] se vyslovuje také jinak (édes), ale Čech může vyslovovat po svém, protože z hlediska maďarštiny je to jedno, výslovnost nezakládá diferenci a Maďar tomu rozumí. Zato Čech mluvící francouzsky či německy a nerozlišující různá [e] je rodilému mluv­ čímu pro smích. 243

Anton Markoš, Dan Faltýnek

le čistě formálních instrukcí a pomnožujícími tyto instrukce do dalších generací, aniž by měly možnost aktivně ovlivňovat, „o čem“ tyto instrukce vypovídají. Pohodlný způsob digitálního záznamu jinak rychle pomíjejících promluv je tak běžný, že mnozí badatelé začali ztotožňovat samu řeč s řetězcem digitálních/kvazidigitálních značek – do té míry, že u některých převládne axiom prvotnosti psané formy ja­ zyka. Jistěže, v této formě, a pouze v této formě je jazyk přístupný vědeckému zkoumání metodami logiky, počítačových jazyků, au­to­ matických překladačů atd. Fixovanost lingvistiky na psaný text, řekněme až do sedmdesátých let dvacátého století, je příslovečná; do té doby existující gramatiky jsou gramatikami psaného jazyka. Trend byl urychlen nástupem informatiky ve 40. letech a konstrukcí celé plejády formálních jazyků v informatice. Marně se M. Heideg­ ger v r. 1957 pokouší upozornit na to, že tento trend formálního popisu nás spíše bude od řeči odvádět (viz stať Markoše a Ovčáčkové v tomto sborníku). Chceme-li tedy my pracovat s analogiemi jazyka přirozeného, musíme si předem ozřejmit, jak se současné paradigma formovalo. Průvodci nechť jsou nám molekulární biolog François Jacob a lingvista Roman Jakobson. Jacob a Jakobson Co je typickým znakem řetězců znaků, zejména jazykových a hudebních? […] V první řadě: hudba i jazyk jsou důsledně hierarchickými strukturami; a za druhé hudební i verbální znaky lze rozložit na nejmenší, diskrétní, přesně formované komponenty, které jako takové nemají žádnou přirozenou existenci a jsou ad hoc výtvory. R. Jakobson 1971d, 341 Za svou stabilitu vděčí druhy tomu, že program je s největší pečlivostí, písmenko po písmenku, kopírován z generace na generaci. Druhy se mění proto, že z času na čas se (jejich) program pozmění. F. Jacob 1970, 13

Vzájemná koketérie mezi lingvistikou a molekulární biologií v 60. le­ tech začala poté, co si molekulární biologie povšimla formální po­ 244

Jazyková metafora života

dob­nosti řetězců „písmen“ (…ACGTTA…), kterými se zazname­ nává posloupnost nukleotidů v DNA, s řetězci značek ve formálních jazycích a jejich gramatikách. Lingvistika se ve stejné době zrovna připravovala na úkol popsat takto i jazyky přirozené. Tak se „jazyková metafora“ začala šířit. Celý trend dostal požeh­ nání od vůdčí postavy tehdejší lingvistiky – R. Jakobsona. Možná vše začalo v r. 1967 v Paříži jednou televizní debatou (Jacob et al. 1969, též Jakobson 1971c), proto stojí za to se u této anekdotické příhody zastavit. Debata měla hvězdné složení: molekulární biolog F. Jacob, ling­ vista R. Jakobson, antropolog C. Lévi-Strauss a genetik P. L’Hé­ ritier. Patrně díky tomu se událost, která by normálně rychle upadla v zapomnění, dočkala přepisu a četných překladů; také se hojně cituje, a to ve vědecké literatuře, a navíc po čtyřech desetiletích! Zde nás budou zajímat klíčové výměny mezi Jacobem a Jakobsonem ztracené mezi banalitami – jak to už u takových debat bývá (viz též citáty na s. 97 a 192): 6 (i) Jacob v prvním vstupu nadšeně vyzvedává analogie mezi některými biologickými projevy a lidskými společenstvy a jazyky. Vidí je v permutaci 4 prvků vstupujících do struktury DNA, přesně tak, jak se ve větě vyjevuje význam za pomoci pořádání a permutací písmen. Poté však téma opouští a mluví o komunikaci obecně. Jakobson potvrdí podobnost mezi biologií a lingvistikou, avšak rychle zavede řeč jinam. (ii) Následuje mezihra, kdy se mj. L’Héritier ptá, zda lze kulturní přenos řeči, tak typický pro lidi, vysledovat také u zvířat, a jako příklad uvádí předávání motivů ve zpěvu ptáků. Uzavírá, že právě podobné typy dědivosti kultury byly předstupni v evoluci člověka. Jakobson protestuje: dědivost řeči je charakteristika pouze a jedině lidská. Na tomto místě mohl zvrátit celou debatu, avšak moderátor ho zastavil s tím, že už zabíhá do filosofie [sic]. (iii) Když se po delší době Jacob opět dostává ke slovu, opakuje svůj názor o důležitosti posloupnosti čtyř bází v DNA. Teď však Jakobson úspěchy biologů chválí a stvrzuje, že pojmosloví vypůjčené  V českém písemnictví už o debatě referoval Z. Neubauer (1989) – ten sledoval jiné cíle, a proto i jeho interpretace debaty vyznívá poněkud jinak. 245

Anton Markoš, Dan Faltýnek

z lingvistiky používají korektně (protože jazyk i DNA mají podobnou architekturu/hierarchii). Své mínění podpoří svérázným souhrnem učebnicových základů molekulární biologie. (iv) Biologové nadšeně reagují a polichocený Jakobson nabídne bonus: Sama architektura řeči může tkvět v molekulárně biologické úrovni, protože koneckonců ona je rovněž biologickým projevem a jako taková je zakódovaná v DNA. (v) Moderátor to lapidárně shrne: Jakobson předkládá šokují­cí a neobvyklé tvrzení, že existují nejen analogie mezi strukturou a funkcí řeči na jedné straně a genetického kódu na straně dru­hé; on do­ konce tvrdí, že řečové struktury jsou založeny na struktu­rách moleku­lárně biologických! Jakobson proti takovému souhrnu ne­protestuje. Závěr rozhovoru naznačuje, proč je pro Jakobsona tak důležité potvrzení podobnosti mezi životem a řečí, respektive mezi jazykem a DNA: sblížení lingvistiky a biologie by potvrdilo jeho rané lingvistické teorie. Život je totiž směřování k cíli, domnívá se mladý Jakobson, stejně jako k  cíli směřuje jazyk. Toto tvrzení si žádá menší odbočku: R. Jakobson byl jednou z nejvlivnějších osobností lingvistického  strukturalismu, jehož zakladatelem byl F. de Saussure, autor Kursu obecné lingvistiky (1916, česky např. 2007). Jakobsonův vztah ke Kursu byl však mnohdy komplikovaný: po celý život kritizoval některá jeho východiska (viz Jakobsonův text zde). Pražský lingvistický krou­žek, 7 jehož byl spoluzakladatelem (1926), se manifestačně stavěl proti lingvistické tradici 19. století, která byla poplatná darwinistické biologii – historie jazyků se zobrazovala stejně jako evolu­ce druhů stromem života: „Jazyky jsou přírodní organismy, které vznikly neurčeny lidskou vůlí, rostly a vyvíjely se podle určitých zákonů, stárnou a odumírají; i jim je vlastní řada jevů, které na­zýváme ‚životem‘. Glotika, věda o řeči, je tedy přírodní vědou.“ (Schleicher 1863, 6; dle Rádl 2006, 170; Pavlík 2009) Jakobson a spol. naopak poukazovali na to, že každý jazykový fakt je utvářen v sou­vislosti s ostatními. Hledaly se proto jednoznačné zákony způsobující změny v jazyce. Příčiny těchto změn mohly být sice  Podrobněji o historii Kroužku viz Fialova stať v tomto sborníku. 246

Jazyková metafora života

náhodné, ale „výběr“ působil ve směru zjednodušování výslovnosti či analogie. K Saussurovu strukturalismu měl Jakobson a Pražský lingvistický kroužek negativní vztah z podobných důvodů. Jazykový vývoj je totiž v Kursu náhodný, dle Saussura lze strukturu jazyka popsat jen v synchronní rovině. Naopak pro Jakobsona a spol. je vývoj jazyka strukturálně vysvětlitelný. 8 Tento princip Jakobson přímo nazývá teleologickým (Jakobson 1928): jestliže byla lingvistika kon­ ce 19. století darwinistická, pak Jakobson navazuje na kritiku darwinismu na počátku 20. století, například na L. S. Berga (1922, angl. 1926), a pracuje vlastně s konvergentním modelem vývoje. Každá další Jakobsonova teorie takto tíhla k systémové eleganci, k formulování principu stojícího za jazykem. Molekulární biologie v něm tedy vzbudila naděje, že se teleologický princip objeví touto cestou. Televizní rozhovor je tak logickým pokračováním příběhu jeho života. Je až anekdotické, že Jakobsonovo nadšení, způsobené nadějí, že obhájí své starší teorie, způsobí nakonec v biologii, která jeho lingvistický příběh nezná, přijetí jazykové metafory i s důvody, které pro to Jakobson nesoustavně dodává. V televizním studiu se přítomní biologové (darwinisté!) ještě krátce vzpírali Jakobsonovu výkladu řízeného vývoje, protože pro ně byl v tu chvíli život čtením programu, ale čas plynul a z DNA se stal jazyk. Přirozená řeč jako řetězec písmen Slova v přirozené řeči [jazyce] jsou kombinací písmen, a ta odpovídají obsahu mysli (tj. pojmům); kodony jsou tripletovými kombinacemi čtyř nukleotidů v RNA, a ty odpovídají světu aminokyselin. Neuman & Nave 2008, 108.

Nezávazná televizní diskuse jistě příliš neznamená, a tak nahlédněme ještě do memoranda pro UNESCO nadepsaného Lingvistika  Například když se v souboru fonémů češtiny objeví foném f, je to proto, že všechny české konsonanty mají svou znělostní opozici, například p – b, k – g, ale v této symetrické struktuře stojí původně osamoceně konsonant v, který protějšek nemá. Jazyk proto směřuje k cíli, k elegantnímu uspořádání svých prvků, a proto se objevuje foném f. 247

Anton Markoš, Dan Faltýnek

a její vztah k  ostatním vědám (Jakobson 1971b). V  části věnované biologii (s. 678) čteme: „Velkolepé objevy molekulární biologie v po­ sledních letech byly samotnými badateli představeny v pojmosloví vypůjčeném z lingvistiky a z teorie komunikace. Název knihy G. a M. Beadlových (Beadle & Beadle 1966), ‚Jazyk života‘, není pouhou obraznou ozdůbkou: neobyčejný stupeň podobnosti mezi systémy genetické a verbální informace autory zcela opravňuje k vyřčení ústředního tvrzení knihy: ‚Rozluštění kódu DNA odhalilo, že máme přístup k řeči mnohem starší než jsou hieroglyfy, řeči staré, jako je život sám, řeči, která je tou nejživější ze všech – i když její písmena jsou pro nás neviditelná a její slova dlí zanořena v hloubi buněk našeho těla.‘ “ Pokračuje poukazem na biologickou terminologii oplývající slovy jako „kodon“, „kódová slova“, „písmena“ atd. a nakonec celou analogii zpečetí (s. 681): „Na jedné straně genetický kód, základní projev života, na straně druhé univerzální dar, kterého se lidstvu dostalo – řeč, jež umožnila ono velkolepé vykročení od genetiky k civilizaci: to jsou dvě základní zásobárny informace přenositelné z předků na potomky. Molekulární následnost, která zajišťuje přenos dědičných zpráv z buněk jedné generace na buňky generace další, a dědictví verbální jako nutný předpoklad kulturní tradice.“ Žádné fundované vědecké práce: jedna poněkud zmatená deba­ ta, jedno memorandum a autorita dvou velkých osobností patrně stály u zrodu mýtu ad nauseam opakovaného do našich dnů. Většina biologů nečte lingvistické práce, ke své každodenní práci přemí­ tání o jazykové povaze života nijak nepotřebují, každý však má jakousi vágní představu z třetí ruky, nejspíš z úvodů k učebnicím nebo konferenčním sborníkům: každý ví, že genetický kód je po­ dobný řeči, protože primární kvalitou každé řeči přece je „být za­ psanou sadou abecedních značek“. Metafora vládne dokonce i v komunitě biosémiotické, kde by ji měli odhalit nejsnáze. Společným jmenovatelem mnoha prací je fatální záměna: všichni zkoumají formální jazyky a referují o nich, avšak trvají na tom, že mluví o řeči přirozené. Například H. H. Pattee (2008) hned v abstraktu své práce konstatuje, že „genetické jazyky a kulturní jazyky mají společné základní požadavky“, aniž by vysvětlil, co se míní jazykem. Když potom tvrdí (s. 164), že „všechny známé jazyky určené k obecnému užívání jsou rozpo248

Jazyková metafora života

znatelné jako řetězce symbolů“, bezesporu nečiní rozdíl mezi formálním a přirozeným jazykem; navíc ještě míní, že takové jazyky povstaly „z dynamiky náhodných sekvencí kopolymerů, zakotvené v přírodním zákoně“. Podobně i M. Barbieri pokládá posloupnost písmen za slovo v přirozené řeči a také mu nepřipadne, že prostá reforma pravopisu by změnila vše: „Informace výrazu ‚ape‘ (angl. lidoop) se měří bity, kterých je zapotřebí pro výběr písmen ‚a‘, ‚p‘ a ‚e‘ v tomto pořadí, jež je stejné ve všech jazycích se společnou abecedou. V angličtině má ale výraz ‚ape‘ význam bezocasého lidoopa, kdežto v italšti­ ně platí pro ‚včelu‘, a proto by mohl mít v obou jazycích ještě jiný význam. Slova sama o sobě významy nemají. Jde o pouhé nálepky, kterým se přisuzují významy proto, aby se ustavil vztah mezi světy a objekty.“ (Barbieri 2006, 82) Jiný příklad: S. Ji (1997) vydal práci nazvanou Izomorfie mezi bu­ něčnou a lidskou řečí: dopady molekulárně biologické, bioinformatické a ling­ vistické. Ji uchopuje buňku jako „jazykový stroj“ (language machine), jakýsi mezistupeň mezi kódem v DNA a lidskou řečí. Citujme z ab­ straktu této práce: „Ukazuji, že buněčná řeč založená na molekulách je izomorfní s lidskou řečí založenou na zvuku a vizuálních signálech, a to v deseti vlastnostech z 13 typických pro lidskou řeč. […] Gramatika buněčné řeči je určena mapováním nukleotidových sekvencí DNA na 4-rozměrné struktury skládání, které pak řídí časoprostorový rozvoj exprese genů. Toto mapování označujeme jako druhý genetický kód, proti genetickému kódu prvnímu, ma­ pujícímu nukleotidové triplety na aminokyseliny. Teorie buněčné řeči vnáší do biologie lingvistický princip ‚kreativity vázané pravidlem‘. […] Navíc teorie buněčné řeči naznačuje, že lidská řeč je vposledku založena na řeči buněčné.“ Na uvedené práci postavil interpretaci svých výsledků M. Gi­ mona (2008), buněčný biolog, který studuje dynamiku cytoskeletu a staví její modely založené na generativní gramatice. Snaží se po­ p­sat, „jak by nám základní pravidla lingvistiky proteinů a kom­ pozič­ní sémantiky modulárních proteinových domén ve složkách cytoskeletu mohla dovolit získat první představu jakési univerzální biologické gramatiky […] k částečnému pochopení proteinových kódů, které podle všeho vládnou buněčnému životu“ (190). 249

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Takové úkoly se dají zcela zvládnout prostředky formálních, tj. umělých jazyků, a au­tor takto i postupuje. Přesto zjevně necítí roz­ díl mezi jazykem přirozeným a umělým a začne své argumenty podporovat argumenty vypůjčenými z výše citovaného článku Jiho (1997). Podle našeho ná­zo­ru nemá k tomu žádný důvod a četné citáty z Jiho článku nejsou nic než ornamenty textu. Nedostáváme žádné vodítko, v  jakém kon­textu či směru je třeba rozumět těmto větám, stejně jako přesvědčení, že „lidská mysl se nemůže vymanit ze svých mezí [?], a tudíž gramatika řeči nemůže být ničím jiným než odrazem univerzální Gramatiky, kterou si neseme, aniž o tom víme“ (192–3). Obáváme se, že jde o nezodpovědná či nad­ nesená prohlášení, která mohou nadělat mnoho škody v biologické komunitě: to proto, že autor je špičkový odborník na interakce proteinů a ti, kdo ho čtou, jsou náchylní podobné výrazivo v jeho podání brát vážně – zatímco Ji zaujme málokoho a skutečné lingvistické práce už vůbec nikoho. Ze strany lingvistiky asi pomoc nelze čekat: v Chomskyho gene­ rativní lingvistice je centrálním dogmatem existence univerzální gramatiky. Generativní lingvistika nikdy neustoupila, a ustupovat nemůže, od základních představ, jakými jsou univerzální gramatika, kreativita jazyka či vrozenost jazyka. Proto texty zdůrazňující příbuznost jazyka a DNA, což implikuje jakousi univerzální gramatiku, budou v lingvistice, alespoň generativní, lehce a nekriticky přijímány. To, že biologové „objevili“ generativní gramatiku v DNA, je pro generativního lingvistu vítaným a cenným argumentem pro jeho základní teoretický koncept. Tak se biologie a lingvistika točí v kruhu, který však není hermeneutický, spíše bludný. Kdybychom to měli shrnout: lingvisté se zdráhají pronikat do podstaty řeči, tak jako biology příliš nezajímá podstata života – zde i tam je mnohem jednodušší pracovat s nehybnými řetězci značek a s jejich věčnými pravidly transformace. Ti i oni však občas po­ važují za nutné vypůjčovat si obraty a výroky z druhého tábora, což při nízké vzájemné informovanosti přidává jejich tvrzení na tajemnosti a důležitosti. Jazykové metafory, v jejichž centru se nachází DNA, jsou sa­ mo­zřejmě podpořeny všeobecnou vírou v prvotnost tohoto druhu „zápisu“. Znovu a znovu jsme ujišťováni, že konečným úběžníkem 250

Jazyková metafora života

jakéhokoli projevu života je DNA. Ontogeneze, epigeneze, to vše není nic jiného než vykonávání programu, zviditelňování toho, co už bylo ve skryté formě přítomno od prvopočátku: „Nezbytné informace jsou v částicích přítomné, ale nevyjádřené. Epigenetická výstavba struktury není stvořením, nýbrž zjevením,“ říká J. Monod (2008, 95) a většina biologů by to podepsala i dnes. Moc kouzla tohoto mechanistického světonázoru zachvátila mysl už dvou generací biologů. I ti, kdo by přece měli nahlédnout díky své každodenní zkušenosti, se vposledku uchylují k monodovským (či dawkinsovským apod.) obratům a závěrům. Dokonce i Sean Carroll, vůdčí postava směru evodevo, cítí potřebu napsat (2009, 270–271): „Rozhodující příčinou evolučních změn vývoje i podoby jsou změny genetické. Kdesi v naší DNA jsou zapsány úseky, které nás odlišují od lidoopů a dřívějších homininů. Zásadní otázky proto zní takto: Kolik takových významných rozdílů se v DNA nachází? Kde jsou? Jak přispěly k rozdílným podobám?“ Věru neveselý terén pro hledání podstaty života či řeči, natož hledání paralel mezi nimi. Zkusme se vydat cestou jinou. K textu lze přistoupit i takto: „Každé umělecké dílo […] je účinně otevřeno prakticky nekonečnému počtu různých čtení, v nichž získává vždy novou vitalitu a perspektivu po stránce jedinečného vkusu, perspektivy nebo osobního podání.“ (Eco 1989, 21) To však musíme předpokládat živou bytost v roli čtenáře. 2. Řeč jako hra Teď, když byla zveřejněna sekvence lidského genomu, lze očekávat, že se po­ stupně bude měnit i role bioinformatiků: přestanou se podobat archeologům přehrabujícím se štosy dokladů, aby z toho poskládali zlomky překladů, a octnou se více v roli literárních kritiků: naladěných na téma a jeho variace, ozřejmujících stále nepatrnější nuance významu a vzájemných propojení ohma­ taného textus recepti. Mluvit o genomu jako o literatuře znamená jen rozšířit onu lingvistickou metaforu, jež vládne molekulární biologii od jejího zrodu, jak patrno z terminologie používané v této branži. D. B. Searls 2001, 579

251

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Motto této části označuje předěl v našem zkoumání: přestaneme si všímat spekulací ohledně řetězců prohlašovaných za řeč nebo jazyk a začneme se ptát, nakolik tyto řetězce lze srovnávat s texty. Dva body nutno zmínit hned na začátku: (i) Připomínáme závěry, ke kterým jsme došli v úvodu této stati, že řetězec se stává textem, když je čten, tj. interpretován – nepostaču­ je přistupovat k němu jako k programu dostupnému i pro hardware. Když tedy chceme vést paralelu mezi řečí a životem, musíme připustit, že život vládne jistými schopnostmi, které jsme doposud přičítali pouze lidské mysli – že vládne řečí (resp. jejím ekvivalentem), a to nás hned přivede k otázce, co míníme řečí. (ii) Musíme ještě jednou zdůraznit, co budeme rozumět textem. I když některé sémiotické školy rozumí textem vše, co lze interpretovat sémiotickými metodami, tedy např. i výtvarné umění nebo kulturní krajinu, my se omezíme na definici užší, která chápe text jako řetězec abecedních značek, který dovoluje svému čtenáři vy­ těžit v procesu čtení význam(y) (Eco 2004 a, b). Povšimněme si, že tato zúžená definice se netýká ani piktogramů nebo zápisů třeba v písmu klínovém či čínském. Definici nevyhovují ani biologické polymery typu DNA, které ovšem mohou být poměrně snadno, podobně jako mluvená řeč, do takového řetězce převedeny a pak zkoumány jako texty. V první řadě se však zastavme u řeči: už jsme si ukázali, že ře­ tězce čehokoli – fonémů, písmen, nukleotidů – mohou být pokládány za výpovědi, mluvní akty, projekce, sedimentace z řeči, samy však řečí nejsou. „Sféra“ a její kolaps Smysl potřebuje setkání s jiným k tomu, aby uskutečnil svou proměnu, a na­ plnil tak svou tenzi, která stále ruší jeho identitu a která je zároveň energií jeho výkonů sjednocování a diferenciace. Potřeba proměny vede smysl k tomu, aby vystoupil ze sféry potenciality, ze sféry rozvrhů, které zdánlivě veškerý smysl shromažďují. Do oblasti vizuálních matérií … M. Ajvaz 2003, 10

V předchozích pracích (Markoš et al. 2007, 2009, Markoš 2008c) jsme se snažili řeč přiblížit jako jakési pole či sféru obydlenou mno­ 252

Jazyková metafora života

žinou individuí: aktérů, mluvčích, pobytů či „autonomních agentů“. Toto společenství nemá počátek, zato dlouhé společné dějiny; aktéři jako hvězdy na obloze mění své vzájemné postavení, množí se, umírají. Významným poukazem může být Heideggerova představa pobytu, existence, která „vždy zde už byla“, avšak je konečná. Podobně Eco (1997, 119) cituje Putnama: „Od ostatních přebírám devět desetin svých vědomostí o reálném světě, a sám se dozvídám o té další desetině.“ Jedinec je s pomocí ostatních z takové superpozice a vševzájemnosti nakonec vyveden do své konkrétní a konečné existence, kde si své věci už rozvrhuje podle kontextů své kultury, jazyka, do­ bových zvyklostí a také samozřejmě náhodných událostí anebo věcí zcela nových. Je vyveden do konkrétních konvencí a světonázorů a problémů platných v jeho době; jinými slovy zvládá heuristická pravidla doby. Jen takto se dá žít v reálném čase – nelze před každým rozhodnutím strávit dlouhý, či dokonce nekonečný čas zkoumáním světa – koneckonců ten také nepostojí, aby se prozkoumat ne­chal. Současně však jedinec zůstává neustále i příslušníkem „sféry“, je „srostlý“, „přesazený“ do jiných. V uvedených pracích jsme jako pří­ klady takových superponovaných sfér uvedli modely S. Kauf­fma­ na (2004, biosféry autonomních agentů), G. Bachelarda (2010, vesmír zasněnosti), J. Lotmana (2001, sémiosféra), a M. Heideggera (1982a, pobyt jakožto spolubytí). Učiňme další krok: takovou sférou ať nám je v dalším zkoumání řeč. Výpovědi tedy jako by prostřednictvím mluvčích vypadávaly, krystalizovaly z tohoto neuchopitelného a nepopsatelného, protože neustále se tetelícího rezervoáru. Jen z výpovědí, z průmětů mů­ žeme usuzovat na momentální naladění naší řeči a kultury. Odkazuje­ me na Heideggerovu stať o přirozenosti řeči v tomto sborníku. Naše řečovost je tedy založena na tom, že řeč je sdílená a rodíme se do ní. U. Eco na mnoha místech (např. 1997a, 2004b) zdůrazňuje model encyklopedie, kde je základním prvkem sémiotické a her­ meneutické funkce řeči schopnost odkazovat k encyklopedickému tezauru zkušenosti, sdílené komunitou. K tomuto motivu se vrátíme ještě v souvislosti s tzv. malými světy, zde odkazujeme na téměř izomorfní slova Heideggerova v naší ukázce ze o spolubytí jako podmínce lidské existence. 253

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Ukazuje se nám, že tento pohled na řeč jako jakési pole možností je radikálně jiný než výše vzpomenuté přístupy, které chtě­ jí najít podstatu řeči v sedlině nehybných řetězců značek a s nimi propojených slovníků. Podstatu nutno hledat tam, kde se nachází schopnost takové bezčasé řetězce produkovat a kde také sídlí umění je opět číst. Obojí opět s vazbou na heuristiku, konvenci komunity a daného stavu řeči, ale také na výboje do nových směrů. Konvence, způsob jak jednat a promlouvat ve světě, jsou tedy specifické pro komunitu, kulturu, řeč: nemohly by se všechny tyto charakteristiky vztahovat na druh, populaci, mezidruhové vztahy, biosféru? Nesmělý návrh chápat druh jako kulturu byl již učiněn (Markoš 2000); udělejme z něj východisko pro naše další úvahy. Stručně, druh či jiné společenstvo buněk anebo organismů drží po­ hromadě „řeč“, která spojuje žijící členy komunity s jejími předky; mj. je tímto dědictvím i „psaný“ tezaurus DNA. Avšak jak tento tezaurus používat a jak ho číst, je věcí instrukcí v rámci komunity  tady a teď 9 – „takto se to u nás dělá, máš tu a tu vůli, když se vymkneš z pravidel, neseš kůži na trh; dej na dobrou radu, vše nemůžeš prozkoumat, na jisté věci je dobré se prostě spolehnout, protože to tak všichni dělají; dokonce některé věci je dobré vykoná­ vat slepě, jako na vojně“. „Vymykání se z pravidel“ zase je zdrojem nového – i za cenu vzpomenutého rizika. Genom člověka a šimpanze se liší jen nepatrně, druhová specifika je daná „řečí“ druhu. Totéž se patrně dozvíme, až bude osekvenován genom mamuta a srovnán s genomem slonů dnešních. Možná, že i genomy dávných předků koně (Eohippus, Hyracotherium) se nijak zásadně od dneš­ ního koňského nelišily, jen užití bylo jiné v  rámci dané „kul­tu­ ry“, „řeči“ zkušenosti, paměti… Nové odvětví vědy, která si říká evodevo, nabízí podobných příkladů velké množství (viz např. Carroll 2009). Genetické zprávy přijímané komunitou… Zkusme se inspirovat: „Jak odesílání, tak přijímání těchto zpráv (nebo textů) vyžaduje, aby odesilatel mohl předvídat, a adresát izoloval, komplexní síť presupozic a možných inferenčních konsekvencí. Při výměně zpráv  Viz též Markošův doslov ke knize Carroll 2009. 254

Jazyková metafora života

a textů, soudů a zmínek lidé přispívají ke změnám kódů. Toto společenské úsilí může být prováděno buď otevřeně, anebo skrytě; teorie kódových změn tudíž musí zahrnovat veřejnou reformulaci znakových funkcí a skryté kódové přepínání prováděné různými ré­ torickými a ideologickými diskurzy.“ (Eco 2004a, 176) Všechno to funguje na systému zkušeností a očekávání, a na tomto pozadí se může vynořit i nové, nečekané. Výlučnost člověka Obecně lze říci, že je nemožné komunikovat, aniž bychom něco vložili do rámce v pozadí vzájemné dohody a domnívali se, že ten druhý má k těmto předpokládaným vědomostem přístup. Jinak by každá řečová událost vyža­ dovala kompletní převyprávění, s tím, že bychom už neměli čas cokoli říci nebo poslouchat. Takto bychom presupozice jakožto větný jev neúměrně rozšířili, jelikož vyřčení i té nejjednodušší věty by v tomto smyslu mohlo presuponovat celý svět. Eco 2004b, 246

V předchozím líčení jsme jazykovou metaforu živých bytostí brali za jakoby nezpochybnitelnou věc. Bližší zkoumání citovaných Ecových i Heideggerových řádků hned prozradí, že mluví výlučně o světě nás lidí. Pokud jsme hledali dobře, Eco zmiňuje zoosémiotiku na jediném místě, a to kvůli vymezení hranic: „Zoosémiotika představuje nejnižší mez sémiotiky, protože se zabývá komunikativním chováním nelidských (a tedy nekulturních) komunit. Pro­ střed­nictvím studia zvířecí komunikace však můžeme dospět k de­ finici, z jakých biologických složek se skládá lidská komunikace.“ (Eco 2004a, 17) Podobně Heidegger celé své učení staví na výlučnosti lidské existence – pobytu (Dasein), který je striktně vydělen ze světa ostatních živých bytostí. Z pohledu naší stati jsou pak velmi důležité jeho přednášky z roku 1929–30, které vyšly ve svazku Základní pojmy metafyziky (1982b). Druhá část, o níž více v Markošově stati (s. 61),, je srovnávací analýzou tezí: „Kámen je bez světa – zvíře je chudé světem – člověk svět staví.“ Troufneme si níže obhájit jazykovou metaforu života právě s pomocí kritiky těchto antropocentrických tezí, a to ne jenom pro živočichy, ale pro živé bytosti vůbec. 255

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Zatím však setrvejme v naladění „jako“: Zkusme podržet v dob­ ré víře tezi druhu jako kultury se svým „řečovým polem“, s jedinci a jejich jedinečným příběhem jako součástí tohoto pole. Když Eco říká, že „celá kultura je signifikace a komunikace a lidstvo a společnost existují jedině tehdy, pokud jsou ustanoveny vztahy komunikace a signifikace“ (2004a, 31), není důvod nevztáhnout to také na společenstva organismů a sémiotické pochody v jejich rámci. Protože „jakmile existuje společnost, každá funkce je automaticky transformována do znaku této funkce. To je možné jen tehdy, když existuje kultura. Avšak kultura existuje jen proto, že je to možné“ (34). Vzpomeňme na protosémiotické autonomní agen­ ty S. Kauffmana (2004), nejen s jejich základními znaky „mňam“ a „fuj“, ale též složité znakové výměny v rámci jejich biosféry. Malé světy Abychom vůbec mohli možné světy srovnávat, musíme považovat dokonce i skutečné nebo aktuální světy za kulturní konstrukty. Takzvaný aktuální svět je svět, ke kterému odkazujeme – správně či mylně – jako ke světu, jejž popisuje Encyclopaedia Britannica nebo časopis Time (svět, ve kterém Napoleon zemřel na ostrově Sv. Heleny, kde dva plus dva rovná se čtyři, kde je nemožné být sám sobě otcem a kde Sherlock Holmes nikdy neexistoval jinak než jako fiktivní postava). Eco 2004b, 75–76 [B]iosféra je samonosným společným dílem autonomních agentů. Kromě sa­ motných agentů do ní patří způsoby života a také hledací procedury: mutace, rekombinace a chování. Způsoby žití, které byly agenty a jejich vyhledávajícími procedurami úspěšně vyhledávány a dobře zvládnuty, se stanou dobře obsazenými „profesemi“ se spoustou nik. Celý sebekonstruující systém sdílí širší „know–how“, přesahující znalosti kteréhokoli autonomního agenta pachtícího se ve svém prostředí. Ano, znalosti jsou rozloženy a žádný z autonomních agentů neví, jak funguje systém jako celek. Kauffman 2004, 105

Jedinec (člověk, ale i jakákoli jiná bytost) je jakýmsi „malým světem“, který participuje na obrovském tezauru své řeči–kultury či druhu–kultury či společenstva–kultury a jeho bytí-tu je náročným 256

Jazyková metafora života

hermeneutickým výkonem sebeuplatnění. Ještě jednou se vraťme k metafoře sféry a konstatování, že většinu své zkušenosti jsme vlast­ ně dostali jako jakési vtištění (imprint). Participujeme na společenstvu kultury, jazyka, druhu, ani po „vyvedení ze sféry“ na konkrétní životní dráhu s ním neztrácíme kontakt. Kontakt však nemá charakter jakéhosi skenování celého tezauru, které má kultura, druh atd. k dispozici – nabízí se spíše představa encyklopedie, v níž se dá hledat a jedno heslo odkazuje na další. Encyklopedie, pravda, musí být „psána“ v jazyce, kterému jedinec (nějak) rozumí. Každý jedinec je tedy jedinečným uzlem v obrovské síti interakcí s ostatní­ mi, ale propojení s nimi není na způsob „každý s každým“, nýbrž skrze vybrané spoje. A ještě něco: toto uspořádání brání spadnout do pasti nekonečné sémioze nikdy nekončících poukazů (Eco 1995, 49) či bludného kroužení místo kroužení hermeneutického (viz Heidegger) – jedinec neprozkoumává donekonečna celou encyklopedii, nachází si místo ve světě a má právě tolik prostoru, kolik dokáže obsáhnout během své životní dráhy. Tím, že se objevil a že je, pozměnily se vlastnosti sítě či sféry; až umře, uzel zanikne a síť bude zase o něco jiná. Díky svému „zasíťování“ tak může s vysokým stupněm důvěry (ovšem ne s absolutní jistotou! – nezapomínejme, že sémioze začíná tam, kde se dá zalhat) celé společenstvo rozhodovat svůj postup do „nejbližšího příštího“ (Kauffman 2004). Metafora malých světů (small worlds) nám pomůže v našem hledání – díky šťastné shodě náhod dostaly toto pojmenování hned dva zdánlivě zcela nesouvisející jevy. Uveďme je tedy do souvislosti. První typ malých světů pochází z tzv. teorie grafů. Výklad ob­ vykle začíná anekdotickým popisem počtu kroků řetězce známých, které potřebujete, abyste se zkontaktovali s kýmkoli ze 6 miliard lidí na zemi. Třeba k americkému prezidentovi: znám se náhodou s českým velvyslancem a ten občas do Bílého domu zachází – dva kroky. A všichni mí známí to k němu mají skrze mne kroky tři. Funguje to i pro případ, že byste se chtěli seznámit třeba se zcela bezvýznamným egyptským feláhem nebo obyvatelem Zululandu – proto „malý svět“ (viz např. Barabási 2005). Nezkoumá se to ale kvůli anekdotám: na principu sítí malého světa funguje například internet. Vyhledávače typu Google nepostupují nekonečným 257

Anton Markoš, Dan Faltýnek

přeptáváním se od počítače k počítači – ony to dokážou v krátkém čase a přes celou planetu; váš mail do USA také proletí k ad­resátovi přes několik málo serverů. Jiným příkladem je planetární bakte­ riální biosféra (Markoš & Hajnal 2007) – propojená síť bakteriálního světa, která si takto „mailuje“ přes celou biosféru po­třebné informace; zrovna tak to může fungovat u ostatních společenstev. Dů­ležitá ovšem je nutnost držet kompatibilní rozhraní a protokoly, přes které je možno se napojit. V evoluci se musí udržet společný jazyk – od komunikací v rámci druhu přes větší populace až po planetární měřítko. Z této perspektivy je genetický kód univerzální ne proto, že je „zmrzlý“ a takto se předává od úsvitu věků, ale  proto, aby se dalo rozumět získaným genetickým zprávám (přes ony porty a protokoly) – v tomto případě je aktivně udržován všemi bytostmi; podobně v případě signálních drah, molekul se sé­mantickou a sémiotickou funkcí (hormony, feromony) nebo „uni­verzálních genetických nástrojů“ sdílených obrovskými skupinami organismů. * * * A teď se přesuneme do literárního světa, kde se s pojmem malých světů pracuje také, 10 ve zcela jiném kontextu – v kontextu tandemu tvořeného literárním dílem, jeho čtenářem a případně i autorem; důležité je, že tento tandem je zanořen do jistého kulturního mi­ lieu (světa). Uveďme si podstatu na ukázce: „Každé vypravování je nevyhnutelně a osudově rychlé, protože vytváří-li svět plný ohrom­ ného množství událostí a postav, nemůže vypovědět o tom­to světě všechno. Vyprávění jen naznačuje a pak žádá od čtenáře, aby zaplnil celou řadu mezer sám. Každý text je líným nástrojem, který vy­ža­ duje od čtenáře, aby za něj sám udělal část jeho práce. Kdyby měl text sdělit vše, co má jeho příjemce pochopit, nikdy by neskončil. Kdybych vám zavolal a řekl: ‚Vezmu to po dálnici a za hodinu jsem u vás‘, nebudete ode mne čekat vysvětlení, že pojedu po dál­ nici a svým autem.“ (Eco 1997b, 9) 10 „Malé světy“ používá Eco; Doležel (2003) má místo toho „možné světy“. 258

Jazyková metafora života

Všechny texty, literární i vědecké, od rozsáhlých pojednání až po komiks, zamlčují spoustu věcí, o kterých se mlčky předpokládá, že jsou součástí společné kultury, že čtenář souvislosti zná; a když ne, tak ví, kde je ve společné Encyklopedii dohledat (tj. ví, že jsou a kde jsou). „Je naprosto nemožné vystavět alternativní svět v jeho celku, vždyť nejde takto kompletně popsat ani ten náš ‚reálný‘. Dokonce i po čistě formální stránce se zdá těžké poskytnout vy­ čerpávající popis celkového stavu věcí; lépe uskutečnitelný je mo­ delový soubor či částečný popis, redukované schéma možného světa, který je částí našeho ‚skutečného‘ […] Úplný sémantický vesmír čili Globální encyklopedie nemůže být nikdy vyčerpávajícím způsobem vymezen, protože jde o systém vztahů plný vnitřních rozporů a neustále se vyvíjející. Jinými slovy nejsme schopni podat vyčerpávající popis našeho světa a jeho Globální hypotéza je pouhou regulativní hypotézou.“ (Eco 1981, 221) Poznávací a interpretační proces formuje čtenáře a skrze něho i celou síť. Především každý čtenář přistupuje k textu s jiným očekáváním a s tímto počátečním rozvrhem začíná práce – sémiotická a hermeneutická. Při čtení spoléháme na kontexty a věříme, že jsou takové, jaké patří k naší zkušenosti a výchově: „Náš vztah ke světu, založený na vnímání, funguje, protože věříme tomu, co jsme v minulosti slyšeli. […] Příběh, který nám naši předkové předali, bereme jako pravdivý, i když dnes těmto předkům říkáme vědci. Nikdo nežije v bezprostřední přítomnosti. Spojujeme si věci a udá­ losti díky soudržné funkci paměti, jak osobní, tak kolektivní (dějiny a mýtus). Spoléháme na předešlý příběh. […] Jelikož žijeme se dvěma paměťmi – s naší individuální pamětí, která nám umožňuje vztahovat se k tomu, co jsme dělali včera, a s kolektivní pamětí, která nám říká, kde a kdy se narodila naše matka, máme často ten­ denci je zaměňovat, jako bychom mohli být svědky narození své matky (a také Julia Caesara), stejně jako jsme byli ‚svědky‘ naší mi­ nulé zkušenosti.“ (Eco 1997b, 174–175) Malý svět však do příběhu také „dodává nějaké postavy, vlastnosti a události – proto jej můžeme považovat za větší, než je svět, který známe z vlastní zkušenosti. Z tohoto hlediska fiktivní vesmír nekončí spolu s příběhem, ale rozpíná se donekonečna“ (Eco 1997b, 113–114).

259

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Také čtenář musí projevit vůli ke spolupráci, protože „nikdy ne­ bude mít k dispozici dostatek informací. Dokonce i když je nucen extrapolovat z údajné zkušenosti aktuálního světa, je taková zkušenost často jen jednoduše postulovaná“ (Eco 2004a, 89). V uzlu kultury se tedy vyskytuje čtenář se svým malým světem rozprostřeným donekonečna a cosi z tohoto svého „malého ne­ konečného“ vesmíru komunikuje i do společné sítě své kultury. Otázkou bude: není každý jedinec – příslušník druhu či společenství – takovým empirickým „čtenářem“ orientujícím se ve světě, který zdědil a sdílí – tedy i negramotný člověk nebo třeba pampeliška? Ve 4. části srovnáme tento pohled s pojmy umwelt (Uex­küll 2006) nebo ring (Heidegger 1982b), které také navozují dojem ma­ lých světů, zde ještě setrvejme u vlastností malých světů. Interpretační pohyb se může roztančit, přesto ale v evoluci jako v literární hermeneutice nelze připustit neomezenou sémiozi a her­ metický drift; síť kódů existenci kulturního světa umožňuje, ale také jej svazuje. To jsme ale opět u „kolapsu sfér“, jak jsme o něm mluvili výše – v superpozici všech možných interpretací se žít nedá. Každá kultura má své meze, které sice překračovat lze, ale platí se za to; ne každému se povede v evoluci dosáhnout něčeho nového, stálého, odchylky bývají trestány. Nevíme, která z interpretací je nejlepší, ale měli bychom – ve vlastním zájmu – poznat interpretaci špatnou, říká Eco (2004b, 28). Vždy přistupujeme k textu v dobré víře, že je možno dojít shody – a takto se dle nás chovají i živí tvorové: „Věříme tomu, že – pokud jde o reálný svět – nejdůležitějším kritériem je pravda, zatímco máme sklon si myslet, že fikce popisuje svět, který musíme vzít takový, jaký je, na základě víry. Ovšem i v reálném světě je princip víry stejně důležitý jako princip pravdivosti.“ (Eco 1997b, 119) Kdy zemřel Napoleon, ze zkušenosti neví nikdo… Bez zbytečného prozkoumávání se přijímají kódy a přístupy ke světu, které zaujímá „každý“ – i to patří k heuristice a spoléhání na spoluvytvořený a spoluvytvářený svět. Přesto se na novinkách neustále pracuje. Sémiotické nástroje nesestávají jen ze zmíněného lhaní. Sémiotika má k ruce nástroj mnohem mohutnější a významnější, a díky němu se kulturní kódy neustále obohacují: jde o nápodobu (abdukci, analogii, mimezi) a z ní plynoucí nové interpretace světa a sebe 260

Jazyková metafora života

v něm. „Důsledně interpretovaný víceznačný nekódovaný kontext vyvolává, pokud je společností akceptován, konvenci. […] Existují konkrétní akty interpretace, […] které kód nemůže předvídat – ji­ nak by nemohl být zachován princip flexibility a kreativity jazyka.“ (Eco 2004a, 155) Vystoupíme teď z malých světů a budeme se věnovat záznamům a jejich interpretaci.

3. Čtení a psaní Modelový čtenář příběhu není empirický čtenář. Empirickým čtenářem jste vy, já, kdokoliv, kdo čte nějaký text. Empiričtí čtenáři mohou číst mnoha způsoby a neexistuje žádné pravidlo, které by jim předepisovalo jak číst, protože často berou text jako nádobu pro své vlastní vášně, které mohou přicházet zvnějšku, mimo text, anebo které v nich text náhodou probouzí. […] [L]iterární texty přicházejí na pomoc naší metafyzické úzkoprsosti. Žijeme ve velkém labyrintu reálného světa, […] jehož stezky jsme dosud zcela nezmapovali a jehož celkovou strukturu nedokážeme popsat. V naději, že pravidla existují, lidstvo po staletí přemýšlelo o tom, zda má tento labyrint autora anebo více autorů. Přemýšlelo o Bohu, či o bozích, jako by to byli em­piričtí autoři, vypravěči nebo modeloví autoři. Eco 1997b, 16 & 152

Předvedli jsme si, že živé bytosti a jejich svět představují entity, které můžeme srovnávat s kulturou. Nacházíme sítě různých úrovní, kde jedinec tvoří „malý svět“ napojený na zbytek společenstva, na je­ ho encyklopedii, zkušenosti, paměť, tradici. Mluvíme-li o kultuře, nebudeme pochybovat o tom, že vždy tam, kde můžeme rozlišit jedince a společenstvo (např. bakterie v kontextu gaianské biosféry, buňka v kontextu mnohobuněčného těla, jedinec v kontextu druhu, mezidruhové vztahy ve společenstvech), jsou ve hře znakové systémy, sémiotické a hermeneutické procesy. Etologie popisuje tyto jevy už celé jedno století (a navazuje na „laické“, anekdotické vy­ právění ze života zvířat, staré jako lidstvo samo), poslední doba jen rozšiřuje toto poznání i na jiné organismy než zvířata (rostliny, houby, bakterie). 261

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Většina lidských kultur však dobře prosperovala ve stavu ne­gra­ motném. I z těch, které vynalezly písmo, většina zůstala u „ana­logo­ vého“ záznamu (hieroglyfy, obrázková a slabičná písma, „písmo“ Inků kipu – to vše nepředstavuje sled značek, které by znamenaly jen a jen sebe, jsou to nosiče znaků). Digitální písmo založené na značkách abecedy bylo vynalezeno (či zjeveno) jen jednou na Si­naji; od něho se odvíjí všechny dnes známé abecední systémy a ta­ké psaní „arabských“ číslic. Ukázali jsme si, že tento vynález navazoval na objev transcendentna, ve kterém můžeme „místo sebe nechat umírat své modely“ (Dennett). V  dalších úvahách tedy musíme odkazy na transcendentno vypustit, nebo se vůči němu vyhraňovat. Není zajisté projevem antropocentrického šovinismu, když ostat­ním živým bytostem upřeme přístup k transcendentnu a k poj­ mové řeči – v tom jsme jedineční, je to náš druhově specifický výdobytek. Tím také říkáme, že nehodláme stopovat „počátky“, pro­ to-stavy kdesi u primátů, obratlovců, či dokonce na úrovni DNA – my lidé prostě jsme ve světě jinak než ostatní bytosti. Avšak jest­ liže řeč tady byla už před objevem transcendentna, pak pojmová řeč je pouze jednou z forem přirozené řeči a naším úkolem bude vrátit se „k řeči samotné“ (Heidegger), nebudeme tedy hledat po­ čátky, nýbrž zdroj sám. Vzhledem ke „kulturnímu“ charakteru života, na který zde upo­ zorňujeme, nemůžeme nevidět, že také život objevil schopnost kódovat jisté své zkušenosti formou kvazidigitálních řetězců typu nukleových kyselin. Už jsme si předvedli, že život „provádí“ sémiozi, že dovede pracovat se znaky. To však ještě nepotvrzuje, že pronikl k tajemství digitálního písma.

262

Jazyková metafora života

Čtení 175. řada: 4 x (přeh., 2 hl., 2x nah., 2 hl., uj.). Ve 177. až 196. řadě opakujeme ještě 10 x 175. a 176. kolo. 197: přeh., 2 hl., nah., 2 hl., uj., nah. 199: přeh., 3 hl., uj., 1 oko rozpl. ve 2 oka. 201: přeh., 1 hl., uj., 1 angl., 2x nah., 1 angl. 203: 3 spl., 2x (1 angl., 2x nah., 1 angl.). 205: 1 angl., 2x (přeh., 2x nah., uj.). 207. až 209. řada = 205. řadě. Část návodu na pletení svetru (z internetu)

Budeme si všímat zejména lineárních polymerů nukleových kyselin, DNA a RNA. Položíme si tyto otázky: 1. Jsou řetězce nukleových kyselin (nebo jejich části) lineárním sledem kvazidigitálních značek, srovnatelným s lineárním (také kva­ zidigitálním) sledem písmen v textu? Představují tedy zápis kvarternárního kódu, srovnatelného s kódem binárním používaným v elektronice nebo „n-nárním“ kódem abecedy? Po půlstoletí mo­ lekulární biologie otázka zdánlivě hloupá, avšak pokračujme. Rozviňme naši otázku: 1a. Jde o řetězce zapsané ve formálním jazyce, určené k ovládání wetwarového zařízení v buňce? Pohybujeme se na úrovni učeb­ni­co­vé molekulární biologie, kde transkripce, translace, regulace těchto procesů (a tím i regulace procesů vyšších) jsou záležitostí slepé „exe­ kuce“ programů na příslušném, k tomu postaveném za­řízení? Zní to velmi kreacionisticky – ano, pohybujeme se na synchronní úrovni a neptáme se, kde se to vše vzalo. Výstavba zařízení a kopíro­vací program jsou do sebe zacykleny à la von Neumannův automat. 11 1b. Jsou tyto řetězce srovnatelné s textem, který nutno číst? Jde tedy o projev analogie přirozeného jazyka s jedinci nadanými interpretačními schopnostmi, založenými v jejich nezaměnitelné přirozenosti? Jak prokázat, že se čte? 1c. Byl text organismům „zjevený“ (tj. nemá smyslu se ptát, kde se vzal), nebo mají možnost jej upravovat, ne-li psát de novo? 11 Zařízení, které v sobě nese program k pomnožení sebe sama, tj. postaví své součásti z materiálu v okolí a sestaví je do své repliky. 263

Anton Markoš, Dan Faltýnek

2. Na tom, že tyto molekuly jako lineární vznikají a že z naší perspektivy budí dojem kvazidigitality, nezáleží, protože co je důle­ ži­té, je jejich výsledný tvar a možnost tvarových změn. Přirovnejme to k pletení svetru jakožto výsledku lineárního přikládání „digitálních“ prvků; i stavba cihlové budovy by se dala takto (i když s ob­ tížemi) popsat. To, na čem záleží, je však vzhled a funkce svetru či budovy. Z této perspektivy by byl život jakýmsi neustálým přestavováním, hrou tvarů. Abychom se v otázkách orientovali, nemůžeme se vyhnout velmi krátkému repetitoriu; pro hlubší vhled odkazujeme na kteroukoli učebnici buněčné biologie. Jak to chodí v buňce Oním „svetrem“ či „budovou“ jsou molekuly proteinů, syntetizované jako řetězec z 20 druhů stavebních jednotek – aminokyselin; jeho délka je obvykle 300–600 aminokyselin. V lidském těle jsou desetitisíce různých proteinů, a protože toto jsou výkonné „ná­ stroje“ všeho dění na molekulární úrovni, věří se, že týmy proteinů jsou zodpovědné – přímo nebo nepřímo – za výstavbu a údržbu všech ostatních buněčných struktur; ovšem s tou výhradou, že nikdy nezahajují samu stavbu „na zelené louce“, ale rodí se do stávajících struktur – takto od počátku věků. Buňka nemá prostředky, jak řetězec proteinu kopírovat – vy­ rábí ho podle návodu v  jiné lineární molekule zvané mRNA – pro jeden druh proteinu jedna specifická molekula. Ta je lineárním po­lymerem ze 4 druhů stavebních jednotek – pojmenujme si je a, u, g, c. Podle předpisu zvaného genetický kód je v procesu translace jistá část molekuly čtena po trojicích a každé trojici je přiřazena jedna aminokyselina, která bude přidána k rostoucímu proteinu (kodon „uga“ znamená „tečku“, konec čtení, velká písmena znamenají ami­nokyseliny): ...gccccugcccuugaaauggcccuugaauga... | | | | | | | | | | ...A P A L E M A L E .

264

mRNA protein

Jazyková metafora života

V meziřádku se svislými čarami je skryto zařízení (Barbieriho „codemaker“), které „zná“ kód a provádí přiřazování aminokyselin podle předpisu – tento translační aparát sestává z mimořádně komplikované soustavy desítek různých proteinů a RNA (jiných, než je právě čtená mRNA). Definujme si ještě pojem změny – mutace : už záměna jediného „písmena“ v mRNA může způsobit záměnu aminokyseliny v řetězci proteinu (avšak může docházet i k mutacím celých úseků). Zde demonstrujeme tři záměny: ...gcccAugcccGugaaauggcccGugaauga... | | | | | | | | | | ...A h A r E M A r E .

mRNA protein

I jediná mutace může způsobit částečné nebo naprosté zhroucení tvaru proteinu a tím i jeho funkce. Sám posun čtecího rámce tripletů – chybně definované zahájení – způsobí katastrofu totální, protože předefinuje celý řetězec: ...agccccugcccuugaaauggcccuugaauga... mRNA | | | | | | | | | | ...S P C P . protein

Zápis vypadá elegantně, avšak musíme si uvědomit, že ve hře ne­ jsou značky, ba ani písmena, ale tělesné útvary molekul. Jestliže atom vodíku „váží“ 1 jednotku (dalton), pak aminokyseliny mají velikost 100 daltonů, kódový triplet v RNA asi 1500 a translač­ ní aparát mnoho milionů: „písmena“ jsou tudíž obrovská vzhledem ke scéně, na které mají být čteny. Když si toto uvědomíme, nepřijde nám druhá otázka z úvodu této části zbytečná: vždyť roz­ poznávání tvarů – nikoli čtení posloupností – je přece základní funkcí proteinů; tudíž i těch, které se podílejí na funkci translačního aparátu. Zastavme se u molekul RNA: vyskytují se v buňce v ohromné různorodosti a jen malý zlomek plní funkci mRNA. Molekula RNA podobně jako protein není lineární a vstupuje do velkého množství struktur a funkcí. Oproti proteinům však lze strukturu RNA opět „rozpárat“ do lineární podoby a podle ní syntetizovat komplementární molekulu tak, že ke každému ‚a‘ se přiřadí ‚u‘, ke ‚g‘ se přiřadí ‚c‘, atd.: 265

Anton Markoš, Dan Faltýnek ...agccccugcccuugaaauggcccuugaauga... kopírované vlákno ...ucggggacgggaacuuuaccgggaacuuacu... komplement

Komplement je nefunkční, avšak ještě jedno kolo takové syntézy povede ke vzniku kopie původní molekuly. Takto postupovat je sice možné, avšak velmi poruchové a praktikuje se to v dnešní biosféře jen ve speciálních případech. Naprostá většina RNA vzni­ ká v procesu transkripce – tj. syntézy řetězců komplementárních k jistému úseku jednoho z vláken velmi dlouhé molekuly DNA. Těmto úsekům se říká geny. ...tcggggacgggaactttaccgggaacttaca... úsek genu ...agccccugcccuugaaauggcccuugaauga... RNA

Dvojvláknová DNA, ve které jsou si oba řetězce komplementární, zůstává ve víceméně lineární podobě, je ve srovnání s RNA stabilnější a snadno ji lze replikovat tak, že ke každému z řetězců se přidává jejich komplement. V lidské DNA jen asi 5 procent délky tvoří úseky obsahující geny pro syntézu takové RNA, která dá vznik mRNA (a proteinům). 12 Kolik je genů pro ostatní druhy RNA, o to se vedou spory, patrně tvoří mnohem větší část všech genů. I tak velká část DNA není tvořena úseky určenými k transkripci, nýbrž představuje návěstí pro vazby stovek obslužných proteinů. Ty­to proteiny tím, že se na tato návěstí (též cis-sekvence) vážou, a to v různých konfiguracích s jinými proteiny, určují, které geny budou dostupné pro transkripci a s  jakou intenzitou bude transkripce pro­bíhat. Na následujícím schématu ****1*******3*4**********P*GEN*****2*********

hvězdičky představují velmi dlouhý úsek DNA, blok GEN (3000 až 20 000 „písmen“) představuje na něm transkribovaný úsek, P (promotor) je návěstí oznamující transkripčnímu aparátu začátek genu (zde tedy aparát na molekulu DNA nasedá, když se gen má trans­ 12 Bakterie šetří místem, tam tvoří tyto geny kódující proteiny mnohem vyšší procento délky DNA – kolem 70%. 266

Jazyková metafora života

kribovat), a 1–4 jsou zmíněné cis úseky o délce obvykle 6–8 „písmen“. Představa o velikostech: šestipísmenový úsek má velikost 6 000 daltonů, protein, který úsek rozpozná, 30–50 tisíc, čili velikostí jsou „zápis“ a „čtenář“ srovnatelné. Povšimněme si, že protein se váže na dvojvlákno DNA, tedy se opět jednoduše váže na úsek příslušného tvaru, spíše než aby četl „písmenka“. K tomu se vrátíme v další části – zde si ještě řekneme, jak taková regulace může probíhat. Tak například v  místě P je připraven transkripční aparát, ale nemůže zahájit činnost, dokud se na 1 nenaváže protein – spouš­ těč X, nebo dokud ze 4 nebude odstraněn navázaný protein Y. Další regulační místa mohou vázat proteiny, které mírně pozmění tvar molekuly DNA v místech P, 1 a 4, a tím upraví afinitu těchto proteinů ke zmíněným místům – od žádné vazby až po velmi silnou. Opět odkazujeme na učebnice, kde čtenář najde příklady. Než toto téma opustíme, ještě jednou upozorňujeme na skutečnost, že množina, „ekosystém“, „pole“ proteinů rozhoduje o tvarovém při­ způsobení DNA, a tedy o stavu celého prostředí v následující chvíli. Obraz prvňáčka slabikujícího litery s prstem na řádku není dobrým připodobením toho, jak proteiny „čtou“. Začíná se nám tedy zpochybňovat čtení, a tím i vykonávání formálních operací typu programů (program nemá žádný „tvar“). Opakujeme: roz­poznávat s vysokou přesností tvary je přece raison d’être proteinů! Všechno tedy poukazuje k tvarové možnosti, avšak jednou zavedená mluva se nedá jen tak zrušit. Proto se dodnes ontogeneze vy­kládá jako něco, co je do důsledků určováno pořadím bází v DNA, i když je známá pestrá paleta způsobů, jak ovlivňovat tvar řetězce na krátkých i dlouhých úsecích, a podle toho ovlivňovat i expresi, tj. inter­ pretaci „čteného“. Co v této hře tvarů probíhá, může být sémioze, ale může jít zrovna tak dobře o složitou hierarchii stimulů spouštějících předem určené vzorce chování. „Centrální dogma“ jako extrém čtecí metafory Už jsme si ukázali, že model 1a, model formálního jazyka s občasným zapomínáním na jeho formálnost, je nejčastějším interpretačním rámcem v současné vědě. Ukázali jsme také, jak se tato 267

Anton Markoš, Dan Faltýnek

představa vyvíjela. Jistý úsek v DNA představuje program, „gen“, který se přepíše do pracovních kopií (RNA), a ty slouží jako návod pro proteosyntetický aparát buňky. Přepis i překlad do proteinu se děje rozlišováním jednotlivých „ok“ aperiodického řetězce, tak jak následují za sebou, a jejich pořadí přímo určuje „tělesnou“ struktu­ru proteinu. Proteinů pak je hodně druhů a spolu vystaví „město“ – buněčné struktury a samu buňku. Takto jednoduše – jako jakýsi proces krystalizace z prvočinitelů – to mohl vnímat ještě Monod a jeho současníci (podrobněji viz Monod 2008, Markoš ed. 2008). Celá představa vedla k formování kreacionistického modelu – samozřejmě nepřiznaného – zvaného Centrální dogma molekulár­ ní biologie, podle kterého informace teče z nukleových kyselin na proteiny (a dál na vyšší úrovně), ale nikdy od proteinů k nukleovým kyselinám. Zápis se snímá nebo čte, ale není dovoleno s ním manipulovat nebo ho psát. Takto skončíme u otázky 1c, u „zjeveného“ zápisu (jak výslovně říká Monod), u kterého nemá smysl se ptát, kde se vzal, a smí se jenom číst a kopírovat. Různé verze zápisu v různých organismech pak jsou výsledkem náhodných katastrof majících svůj původ buď v kvantových procesech (čistá náhoda), nebo ve vlivu fyzikálních a chemických činitelů prostředí (náhoda statistická). Katastrofy mohly občas přispět ke zkvalitnění uložené informace, a to tak, že náhodou umožnily nositeli této varianty lépe se vypořádat s nástrahami prostředí, a tím zvýšily jeho zdatnost. V extrémní poloze tzv. sobeckého genu přežily ty varianty „textu“, které nejlépe zařídily množení svých „kopírovacích strojů“. Nepůjdeme do detailů těchto modelů, na trhu je dost populárních i odborných publikací (vedle Monoda např. Dawkins 2003, Zrzavý a spol. 2004). Ani nové objevy, které neustále komplikovaly pů­ vodní elegantní představu (některé zmíníme v další části), samotnými jejími základy neotřásly. Zkusme ale překlopit pohled: ukázali jsme si, že udělit v tomto světě čemukoli kvazidigitální povahu vyžaduje úsilí. Vezměme si malý svět čtenáře, kterým je pro tuto chvíli buňka, tj. její struktury a ekosystém proteinů. Představme si, že genom je jakýmsi kos­ mologickým textem uvádějícím jedince do kontextu druhu a do­ by – jedinec v něm nachází vodítko, jak se strukturovat (ontoge268

Jazyková metafora života

neze). Čtení ovšem není děj, kdy jsou texty přijímané písmeno po písmenu: vnímáme větší celky a důležitý je jejich sled, styl apod., za­tímco překlepy nás většinou nesvedou k nesprávným výrazům – kontext to pufruje. V  tomto smyslu by tedy buněčný čtenář mohl vnímat text na strukturách různých řádů, nejen na té základní, písmenové. Také představu dobře fungujícího a striktně daného mechanismu, ke které dospělo Centrální dogma, není třeba zavrhovat. Výše jsme vzpomenuli, že i v našem životě jsou texty, u nichž jde hermeneutika stranou: mají či měly by mít jediný výklad, a musí proto být čteny s nejvyšší přesností, protože jde často „o život“: bankovní konta, návody k použití, data a seznamy, smlouvy, zákony, ústava a pro mnohé i modlitby. V tomto případě je dobré zavést mechanismus, který nás zbaví povinnosti neustále kontrolovat správnost pořadí písmen, zejména je-li nutno navíc pracovat velmi rychle, jako v případě kódových sekvencí. Tyto projevy se však nejlépe vědecky studují, a není proto divu, že zkoumání začalo právě u čtení strojového – chybou je jen to, že na dlouhou dobu převládlo jako jediný interpretační rámec. Najednou zjišťujeme, že je-li zde vůbec text, ne ve smyslu pořa­ dí písmen či jejich ekvivalentů, ale text spíše v pojetí Lotmanově, pro kterého textem může být i Hamlet předváděný na jevišti, s di­ váky, kteří znají nebo neznají obsah, vědí anebo nevědí o alžbětínském divadle, o osudu tohoto kusu během čtyř století, o Laurenci Oliverovi atd. – a podle toho se bude odvíjet jejich recepce, „čtení“ díla. Ekosystém proteinů, buněk atd. tvoří toto historicky pod­ míněné „obecenstvo“ v naší metafoře. Neutíkejme však od digitálních textů příliš rychle. Kvazidigitalizace není omezena na nukleové kyseliny a ve většině případů je dokonce dovoleno i „psát“.

269

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Zápisy Existuje zlaté pravidlo, na něž spoléhají dekódovači a dešifrátoři – a to, že každou tajnou zprávu lze dešifrovat za podmínky, že se jedná o zprávu. Problém s reálným světem tkví v tom, že se lidstvo odnepaměti ptá, je-li tu nějaké poselství, a pokud ano, má-li smysl. Pokud jde o literární světy, ne­ pochybujeme o tom, že je v nich poselství skryto a že autor jako stvořitel stojí za nimi a v nich jako množina instrukcí pro čtenáře. Čili – naše hledání modelového autora je náhražka za ono jiné hledání, v jehož průběhu se Obraz Otce rozplývá do Mlhoviny nekonečna, a my se nikdy nepřestaneme ptát, proč je tam spíše něco než nic. Eco 1997b, 154

Dokud byl v centru pozornosti jen jediný kvazidigitální řetězec DNA, nebyla otázka pořizování zápisů relevantní: evidentně se jednalo o text prastarý, a proto z  hlediska dnešních organismů „zjevený“, který smí být pouze čten a kopírován. Posléze se zjistilo, že se smí editovat – vystřihováním, zaměňováním nebo vlepováním větších úseků (např. při tvorbě gamet nebo při transformacích). Náhodné experimentování s mutacemi bodovými (tj. záměny, vy­ pouštění či vsuvky jednotlivých „písmen“) je však jev nebezpečný a je povoleno jen na přísně vybraných úsecích (např. u tvorby genů pro protilátky nebo u vybraných genů některých parazitů, kteří těmto protilátkám musí zase čelit). Přesto je na tomto krajně nebezpečném principu mutování základního balíku programů založen model „mechanismu evoluce“, který uznává nejstriktnější odnož neodarwinistické vědy. Když však teď víme, že DNA není jediným médiem k zaznamenávání kvazidigitálních dat a že naprostá většina jich je zapisována během života jedince, vynořují se obrysy čehosi, co bude snad jednou moct být opravdu nazváno jazykovou povahou života. Ne snad proto, že život používá kvazidigitální média pro záznam, ale proto, že dokáže tu ohromnou záplavu rozumně zvládat, jinými slovy že zvládá heuristiku malého světa s jejími presupozicemi, odkazy na encyklopedii, pamětí, jazykem a možným různočtením (a různopsaním). Díky tomu si kultura, ať je jí společenstvo proteinů v buňce, buněk v jedinci, jedinců atd., uchovává neuvěřitelnou výdrž a trvalost, konvenci a současně pružnost měnit v kritických 270

Jazyková metafora života

chvílích během krátké doby projevy jedinců nebo dokonce „habitus“ druhu (viz „zamrzlá“ evoluce, Flegr 2008). Když se budeme držet jazykové metafory, měli bychom být schop­ni ukázat, že kvazidigitální molekulární řetězce nejsou dílem pouhé náhody, ale že byly „zapsány“ aktivním činitelem, aktivním, protože pracoval s intencí, i když ne nutně obdařeného racionalitou (tu definitivně přiřkneme člověku; ohledně intencionality viz také následující část). Musíme ukázat, že jde o záznamy o jevech, které však nejsou těmito jevy samotnými. Samozřejmě musíme také prokázat, že takové záznamy dokáže bytost zpětně číst, interpreto­ vat. Jestliže tato aktivita je redukovatelná na automat typu Turingova stroje, je sám automat dílem živé bytosti. Zde samozřejmě nutně bude docházet k potížím, protože sémiotická aktivita společenství nezbytně vede ke zmíněným „zmrzlým“ konvencím, které pak dlou­ ho přetrvávají beze změny a mají charakter automatických reakcí. Jestliže život buněk, jedinců, druhů či společenstev má splňovat podmínky jazykové metafory, pak způsob jejich existence není běh automatu, nýbrž příběh. Příběh pak musí být zakotven v komu­ nitě mluvčích. Kvazidigitální zápisy jsou podobně jako zá­pisy naší zkušenosti buď záznamem žité zkušenosti typu příběhu, nebo zá­ znamem návodů a předpisů, které se těžko dají zapamatovat jiným způsobem – často jde o vysoce kanonické záznamy typu pořadí aminokyselin v proteinu. Zmiňme některé případy, které by mohly sloužit jako příklady sémioze. V první řadě lze manipulovat se samotným kanonickým zápisem genomu: (i) Dlouhý řetězec DNA prodělává při každé gametogenezi pro­ míchání obou verzí získaných od rodičů, tzv. rekombinaci. Výsledkem jsou zcela jedinečné verze genomů, které dají základ nové generaci: každá gameta představuje jeden „malý svět“, který nese unikátní verzi části dědičného tezauru druhu – po oplození pak zygota získá takové verze dvě, a to spolu s tělem vaječné buňky, které má jistou „představu“, jak s tímto dědictvím zacházet. (ii) U všech živých bytostí, ale pravidelně u bakterií a archeí, mohou „balíčky“ genetického materiálu putovat biosférou a skrze síť biosférického malého světa být přístupné prakticky kterémukoliv příjemci. Opět rekombinací se mohou včlenit do genomu 271

Anton Markoš, Dan Faltýnek

příjemce. Udává se, že až kolem 5 procent mořských bakterií prodělá za svůj život (tj. od dělení k dělení) takovou transformaci ci­zo­ rodým materiálem. V síti jsou zapojeni také jednobuněční eukaryoti a dokonce velká skupina mnohobuněčných vířníků (Rotifera). U ostatních mnohobuněčných tvorů je jev vzácnější, avšak nikoli neznámý. (iii) Zato lze pozorovat vnitřní přestavby v genomech jejich bu­ něk – jednak jako ontogeneticky naprogramovaný důsledek specia­ lizace, jednak přesuny způsobené „skákajícími geny“, retroviry apod. Takto poznamenané buňky jsou geneticky – a tím mnohdy i svými vlastnostmi – odlišné od buněk ve zbytku organismu. Zejména u rostlin, kde podobné projevy lze udržet řízkováním i křížením, jsou jevy dobře popsané. Z evolučního hlediska mají podobné přestavby genomu také velký význam – jmenujme jen tzv. geno­ vé konverze. (iv) Od svých rodičů jsme získali asi 30 000 genů kódujících protein, zato imunitní systém jich za našeho života vyprodukuje miliardy, a to rekombinací a mutagenezí v přísně vymezeném úseku genomu. (v) Jakmile dojde k transkripci a syntéze proteinů, začne být kanoničnost zápisu zpochybňována na celé čáře: z jediného genu lze získat více transkriptů a z jediného transkriptu mohou vznikat různé mRNA a tím i plejáda různých proteinů – podle kontextu v buňce. Není třeba dodávat, že i sám protein může podléhat dalším úpravám. *** Všechny vyjmenované projevy měly charakter manipulací typu „copy­–paste“ a jsou víceméně nevratné. Mnohem zajímavější z na­ šeho pohledu je skutečné zapisování „poznámek“, které navíc vrat­ ným je. (vi) Na samotnou DNA lze navěšovat funkční skupiny, jakousi „interpunkci“ základního „textu“, která potom mění smysl onoho globálního čtení založeného na tvarech, jak jsme o něm pojednávali výše. Předpokládejme například, že v uspořádání 272

Jazyková metafora života

*****1******3*4***********P*GEN*********2****

probíraném výše, je úsek 3 tvořen 8 dvojicemi nukleotidů („písmen“) cgttaacg gcaattgc

Tento úsek váže protein M, který svou vazbou značně usnadňuje transkripci genu. V jistých buňkách je třeba tento gen umlčet, a proto speciální enzym (což je protein) modifikuje molekulu cy­ tozínu na metylcytozín – označme ho třeba „č“. Tím celá oblast mění tvar, sekvence čgttaačg už nebude pro aktivátor M atraktivní a místo toho se tam naváže protein Q, který celou oblast „zamkne“. Tato zvláštní „mutace“ se může udržovat u veškerého potomstva dané buňky; „interpunkce“ však může být také umazána (péčí ji­ ných enzymů) a oblast se vrátí do původní konfigurace. (vii) Řekli jsme si, že „digitálnost“ molekuly proteinu se ztrácí, přesto některé proteiny nebo jejich části zůstávají v linearizované formě a okolní prostředí na ně může „zapisovat“ digitální „značky“ v podobě navěšování (nebo odstraňování) funkčních skupin; jmenujme dlouhé proteiny mezibuněční hmoty (kolagen, fibronek­ tin a desítky dalších), RNA polymerázu nebo „ocásky“ histonů rozhodující o struktuře chromatinu a tím o dalším osudu buňky. Vezměme si jako příklad tento krátký úsek proteinu; jednotlivá pís­ mena označují některou z 20 aminokyselin, ze kterých je řetězec skládán: ARTKQTARKSTGGKAPRKQLATKAARKSA

V buňce se vyskytují tisíce kopií tohoto proteinu, a ty mohou být v různých kontextech dále upravovány chemickými modifikace­ mi vložených aminokyselin – po formální stránce jde tedy o mutace, nahrazování jinými aminokyselinami, které ani nepatří do základ­ ní stavební sady. Uvádíme dva příklady, ve kterých řecká písmena stojí místo původně přítomných aminokyselin: AρTκQTARασTGGKAPRKQLATKAARμSA ARTλQTARKSTGGKAπRKQLATKAARKSA 273

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Jen tento kratičký úsek dovoluje celou řadu dalších modifikací a každá z nich trochu jinak ovlivní tvar celého proteinu, a tím jeho funkci a interakci s proteiny jinými. Kromě toho je většina takových „epimutací“ vratná. Dodejme ještě, že prakticky každá záměna vy­ žaduje minimálně dvojici jiných proteinů, z nichž jeden katalyzuje úpravu a druhý zpětný děj, a začínáme mít představu o dynamické síti interakcí v buňce. V případech (vi) a (vii) snad můžeme mluvit o jakémsi „čárovém kódu“, který je s velkou pečlivostí vytvářen („psán“), udržován a v ontogenezi kopírován nebo opisován (přesně nebo s modi­ fikacemi) do dalších buněk. Kvazidigitalita, nebo jen rafinované ov­livňování tvaru? (viii) Na podobném principu funguje „cukerný kód“ spočívající v obrovských polysacharidových polymerech, opět s navěšenými značkami. Zde máme informační médium, které je celé syntetizované de novo, ne podle předpisu jako u proteinových předloh. Už z těchto namátkou vybraných příkladů vidíme, jak důle­žité je pro buňku mít paměťová média, do kterých je možné zapi­sovat (a přepisovat) jisté pomíjivé stavy, a tyto informace předávat v ne­ změněné formě dál. Dodejme, že – měřeno informatickými prostředky – je toto množství informace o mnoho řádů vyšší než to, které může pojmout řetězec DNA. Pečlivost, s jakou se mobilizují stovky enzymů jen pro tyto „pí­ sařské“ funkce, a často fatální následky zdánlivě nepatrných poruch v tomto „písařském“ aparátu, 13 nás přesvědčují o nesmírné dů­ ležitosti tohoto paměťového média. Kvazidigitalizace se však týká i jevů časových: (ix) Informace o množství či intenzitě signálů bývá téměř vždy předána a zesílena ve formě pulsů (např. „druhých poslů“ nebo elektrických signálů na membráně): amplituda i frekvence těch­ to pulsů je signálem pro trvalejší zápisy na jiných úrovních. V tomto případě nejde o paměť, ale o věrné předání informace, která se v digitální podobě – podobně jako u případů uvedených výše – dá 13 Bezděčně jsme zapadli do mluvy čtení a psaní. Mějme však na paměti, že tyto funkce jsou spíše jakousi hrou tvarů, kde „písař“, „čtenář“ i „písmo“ jsou souměřitelní a navzájem se prolínají. 274

Jazyková metafora života

mnohem lépe zaznamenat, zesilovat a posílat na větší vzdále­nos­ ti.  „Čtení“ podobných časoprostorových struktur může být věcí vnímání tvaru, jak jsme vyložili výše, ale přísný a přesný přístup k edi­taci na úrovni kvazidigitální nás znovu přesvědčuje o ohromné důležitosti těchto paměťových a signálních médií. Živý tvor možná druhově specifickým způsobem interpretuje celé to bohatství tvarů, avšak aby tak mohl činit, musí mít spolehnutí: jisté části tohoto textu potřebuje mít ve formě přesné, typu číslic, čárových kódů nebo nervových impulsů. Zde náš výčet ukončíme a záměrně nepokračujeme do oblasti učení, paměti a komunikace mnohobuněčných organismů, ani ne­ budeme zmiňovat napodobování (mimesis). Většina takových příkladů se týká živočichů s dobře vyvinutou nervovou soustavou, a my bychom chtěli postihnout projevy života vůbec; navíc příklady z etologie vyvolávají nutkání k antropomorfismům. Nepustili jsme se ani do fascinujícího světa symbióz a dlužíme čtenáři i rozpra­ vu o ontogenezi jakožto sémiotickém procesu par excellence. Tento dluh doufáme jednou splatit v samostatné studii. Přiblížili jsme se k pochopení řečové povahy životních projevů, možná nás však zachvátily pochyby, zda vůbec v živém existuje cosi jako digitální či kvazidigitální zápis. Není to jenom naše interpretace, nás lidí, kteří mají zkušenost s podobným druhem zápisů? Pokusme se o kompromis, který nám nabízí představa života jako duality organických kódů a organické paměti, jak ji nabízí M. Barbieri (2003); v prvním přiblížení by se jeho model dal interpretovat jako hra mezi zápisem a mluvenou řečí nebo mezi programem a tělem. Kódy představují všechno to, co se dá zaznamenat, uchovávat, kopírovat a vyvolávat programem, gramaticky, sémanticky. Paměť takto zachytit nelze, je produktem zkušenosti, kontextů, „dialektů“, způsobů „jak to u nás chodí.“ Nový zárodek života dostává jedno ve formě jedinečného genomu, druhé formou buňky, která ví, jak s  tím zacházet. Neustálá výměna mezi těmito složkami vede na jedné straně k rozvíjení kaskády programových subrutin (zápisů a poznámek), na straně druhé k příběhu, který se ztvární jakožto formování těla (paměti v Barbieriho terminologii). Obě stránky – budování zápisu i paměti – jsou výzvou budoucímu bádání. 275

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Hru tvarů a zápisů se ještě pokusíme přiblížit krátkou exkurzí do fenomenologie. 4. Hemžení na rozhraní Zakoušet [řeč] zde znamená prodělávat, vytrpět, vycítit vše to, co nás potkává; přijmout do té míry, do jaké se mu sami poddáváme. Cosi se zde vytváří, připodobuje se, cosi se sžívá. Zakoušet řeč pak znamená nechat se ovlivňovat, ovanout zvláštními nároky řeči samé; tím, že do ní vstoupíme a sžijeme se s ní. M. Heidegger, tento sborník s. 100

Když jsme mluvili o digitálních značkách a jejich řetězcích bezproblémově trvajících v bezčasí transcendentna, zmínili jsme, že jejich přenesení do časného přirozeného světa – jejich „vtělení“ do média jako kvazidigitálních řetězců (předmětů, písmen, světelných záblesků, promluv) – s sebou nese problémy. Digitalizace není nikdy dokonalá a jak její uskutečnění, tak její zpětné „snímání“ (čtení) vyžaduje úsilí a je spojeno s chybami. Dobrým příkladem bezproblémové „digitalizace“ může být vlak, přesto můžeme mít problémy s rozpoznáním hranic vagónů u kloubových tramvají nebo pendolina (přitom jich tam není víc než sedm, takže by to mělo jít i bez počítání). Se zápisem textů, nahrávkami a mluveným slovem má zkušenost každý z nás. Soustředili jsme se na popis „porcování světa“ na „elementární částice“, svedla nás tendence tvůrců formálních jazyků hrát si se značkami a extrapolovat z nich na svět. Nechali jsme tak stranou jiné, z hlediska zkoumání řeči mnohem důležitější dělení na slova, a jejich vztah ke světu přirozenému i transcendentnímu. Živé bytosti ve světě: člověk a ti druzí Patří k přirozenosti živého, že rozpoznává tvary – nehomogenity ve svém okolí: jiní tvorové, předměty, útvary, jevy, energie přistupují z různých stran různě, jsou různých kvalit a lze s nimi učinit zkušenost (osobní nebo historickou). Lidé tyto projevy světa doká­ zali „modelovat“ řečí, což jim umožnilo o nich mluvit a přemýšlet 276

Jazyková metafora života

(a činit s nimi zkušenosti) i v případě jejich absence; mluvit a přemýšlet dokonce i o věcech nejsoucích. Zcela přirozeně tušíme, že slova nějak odpovídají „věcem“ ve světě – jedním z „výstupů“ tohoto poznání jsou slovníky a encyklopedie. Nás však bude zajímat výstup druhý – ten, kdy i slova přešla do námi vynalezeného transcendentna a začala tam označovat ideje. Tím nám začal vznikat ještě jeden, ideální svět v transcendentnu; průmětem od idejí zpět do světa přirozeného pak byly položky či jsoucna – a slova začala označovat takové položky a jsoucna. Díky tomuto ohromnému výkonu se dokážeme ve světě vyznat jinak než ostatní živé bytosti: třídit ho a rozpoznávat i vynalézat jsoucna nová. Odtud už byl jen krůček ke konstatování, že svět je poznatelný jenom skrz jsoucna, skrze adekvaci jsoucen s idejemi. A zde se vy­ nořuje problém, se kterým se bude zápasit: „Nejde jednoduše o rozdíl v kvalitě světa živočicha proti světu člověka, […] nejde o to, zda a jak jinak živočich přistupuje k danostem, nýbrž o to, zda vůbec něco jakožto něco, zda něco může postřehnout jakožto jsoucno, nebo nikoli. Jestliže ne, pak je živočich propastně oddělen od člověka. Tím se ovšem – skrze zdánlivou terminologickou záležitost – do­ stáváme k zásadní otázce, zda smíme mluvit o světě (umweltu či dokonce vnitřním světě) živočicha.“ (Heidegger 1982b, 384) Jak jsme si ukázali, ze živých bytostí je transcendentno přístupné pouze lidskému pobytu, a z toho by vyplývalo, že jsme jediní, kdo dokáže svět vlastnit a budovat – ve smyslu rozpoznávání (vynalézání?) jsoucen a vztahů mezi nimi. Tak smuten poznal jsem zříkání tíž: Kde chybí slovo, ni věc nebudiž,

cituje Heidegger (1982a) z básně Stephana Georga a rozvíjí kolem básně nádhernou oslavu řeči. Z podobného myšlení však vyvstává problém, co s živými bytostmi, které slovem nevládnou (včetně nezanedbatelné fáze naší vlastní ontogeneze: embryonální vývoj, dětství, ale též spánek, snění, emoce atd.). Heidegger problém řeší na desítkách stran svých Základních pojmů metafyziky (viz ukázky v tomto sborníku). Hned zkraje odmítá pohodlné řešení neodarwinismu své doby, který pokládá (ostatně jako neo­darwinismus dnešní) živé bytosti za nesvéprávné objekty, kterým je je­jich exis277

Anton Markoš, Dan Faltýnek

tence a podoba vnucena „dvěma inženýry“ – mutací a selek­cí 14 –, a poznatelné na základě zkoumání jejich složek. Nemů­že však ani připustit – jistěže právem – přístup živočicha 15 k jsoucnům, ale sou­ časně nemůže živé bytosti spojit do jedné kategorie s věcmi neživými, které svět nemají. (Dodali bychom – protože ne­jsou schopny sémioze.) Heidegger se inspiruje vitalistickým holismem H. Driesche a uče­ ním o umweltu J. von Uexkülla – z dnešního pohledu dvěma slepými a téměř zapomenutými větvemi vývoje biologie. Potřebuje k charakteristice živého najít paralelu lidskému pobytu (Dasein), který svět vždy již má, sdílí jej s druhými (spolubytí – Mitsein, spoluputování – Mitgehen) a je do nich „přesazen“; navíc je si vědom své smrti, a proto rozvrhuje své bytí s tímto vědomím; všechny tyto vlastnosti upírá ostatním živým bytostem. Zavádí proto charakteristiky, které překládáme jako sebeprojev (Benehmen), uchvácenost (Be­ nommenheit), a odbrzďovací okruh neboli ring (Enthemmungsring). 16 Uchvácenost je cosi, co pudově žene živočicha k jistému sebeprojevu. Toto vše se odehrává v rámci ringu – té části světa (umwelt), ke které má přístup a kterou jedině může vnímat. Pudová uchvácenost se může vyčerpat a tím se odbrzdí nějaký jiný sebeprojev. Z líčení získá čtenář dojem, že jde o jakýsi automat, opatřený čidly, u kterého se jednoduchým podnětem jako tlačítkem spouští předprogramované uchvácené chování, vedoucí k sebeprojevu – jako když klikáme na počítači na ikony, a tím „odbrzdíme“ vždy jiný druh jeho chování. Skrze smyslové orgány „živočich sice má přístup k…, a sice k něčemu skutečnému – ale toto skutečné vnímáme a očividně vlastníme jako jsoucno pouze my“ (s. 390). Otázkou zůstává, k čemu tedy přístup má: svět sice nepostrádá, ale nedokáže uchopit jsoucna, je unášeno svým „nastavením“ ve světě. Nejen občas, 14 Obrat „dva inženýři“ pochází patrně od K. Lorenze (2003). 15 Ostatním výskytům života pozornost nevěnuje s výjimkou několika od­ kazů na protisty (améby a nálevníky) anebo na obecné věty typu „vše živé je každopádně živou bytostí a ta je organismem“. V naší stati takto zoocentričtí nejsme a sám Heidegger by podle nás bez problémů připus­til rozšíření svých analýz na vše živé. 16 Anglický překlad zní behaviour, captivation, disinhibiting ring. 278

Jazyková metafora života

zvíře je v tomto modu stále: „Konstatujeme, že pouze tam, kde uchvácenost vytváří bytostnou strukturu jsoucna, tam se nachází napořád převládající způsob bytí označený jako sebeprojev.“ (s. 348) Nejde tady (navzdory úvodnímu konstatování o „chudobě světem“) o nějaké zlehčování, jde o alternativu bytí ve světě: „Spíše je život oblastí, disponující bohatstvím otevřenosti toho druhu, jak ho možná lidský svět vůbec nezná.“ (s. 371) Má přístup do ringu a zápasí v něm o něj, o jeho ovládnutí; ten se může překrývat s ringy jedinců jeho vlastního, či dokonce jiných druhů, ale přesto všechno je sám, neví o druhých jakožto o druhých a jsoucna nevnímá jakožto jsoucna, i když nepochybně má „přístup k…“ – k čemu vlastně? Jistě není naším úkolem probrat všechny aspekty tohoto učení, odkazujeme mj. na rozsáhlejší ukázku v tomto sborníku. Živá bytost, která pobytem není, „nemá z podstaty možnost se vztáhnout ke jsoucímu, kterým je ono samo, a ani ke jsoucnu jinému. Na základě tohoto zacyklení visí zvíře mezi sebou samým a oko­ lím, aniž by jedno nebo druhé zakusilo jako jsoucí“ (s. 361). Živá bytost je tedy unášena jakousi „vyšší harmonií“, časotvarem, kde se vyskytuje vše to, co dokážeme popsat pouze my. Svůj sebeprojev však živá bytost nemůže reflektovat, vidí a všímá si, ale nic se ne­ může dozvědět (376–7); je orientována jen na množinu od­brz­ďu­ jících popudů. Vše se točí kolem toho, že náš pobyt ve světě je ve znamení spolehnutí na jsoucno, ostatní tvorové o jsoucnu ani neví, a proto své bytí zakládají jinak. Pak pochopitelně o řečové metafoře, sémiotice atd. vůbec nemá cenu mluvit, pravdu mají ti, kdo modelují chování protoplazmatických robotů, a to s pomocí formálních ja­ zyků. Přesto má toto líčení hodně společného s dynamikou tvarů, jak jsme je nastínili ve druhém bodě úvodu ke třetí části našeho pojednání. Daly by se body 1 a 2, týkající se řetězců značek a tvarů, skloubit? Lze se ale spoléhat na jsoucna, dokonce je rozpoznávat, nemůžeme-li se přenést do virtuálního (transcendent­ního prostoru) a odtud jakoby sledovat a třídit věci světa? Pokud jsme my lidé jedinými živými bytostmi, které toto dokážou, náš vztah ke světu se opravdu diametrálně liší od všech ostatních pace Heidegger.

279

Anton Markoš, Dan Faltýnek

Co ale řeč? V čemsi to připomíná filosofickou koncepci H. Bergsona (1919): ten předpokládá existenci tvůrčího principu (élan vital), který se dělí na tři proudy – inteligenci, instinkt a tupost – a podle míry zastoupení těchto tří proudů v každém tvorovi je pak utvářen vztah tvora ke světu. Srovnání jistě jen povrchní, ilustrace toho, že člověk vyčnívá ze světa snad každému z myslitelů, ale nám by mohlo po­ moci uzavřít naše bádání. Jestliže řeč je univerzální „élan vital“ všeho živého, jak tvrdíme, pak lidský pobyt, promluvy, pojmosloví, transcendence, jsoucna atd. jsou jednou z podob, kterými se řeč zpřítomnila skrze člově­ ka – jistě podobou mohutnou a jedinečnou. V tom případě se však musíme pokusit porozumět řeči také jinak než studiem jejích průmětů do lidských promluv, či dokonce do písemných projevů. Jak ale? Metodou přírodovědnou? Lingvistickou? Filosofickou? Kombinací všech? Co když je řeč se svými mluvními akty obyvatelkou přirozeného světa, avšak s příchodem řeči lidské se začalo budovat trans­ cendentno s jeho idejemi, pojmy a jsoucny, jak jsme naznačili výše? Lidský pobyt tak vystoupil na novou úroveň, zatímco pobyty – smíme-li to tak říct – ostatních tvorů zůstávají zcela ve světě přirozeném. Může být řeč bez slov, přitom ale se všemi aspekty řeči – jazyka lidského? S tradicí, zkušeností, komunitou mluvčích neustále se rodících a umírajících, s kulturou? V tom případě všechny živé bytosti mají svět – skrze řeč, s uchváceností, sebeprojevem, ale také s  kvazidigitálními zápisy a spolubytím v  sítích malého světa. Jen člověk má ještě cosi navíc, ale to už nepatří do našich úvah. Sám Heidegger jako by po více než čtvrtstoletí naznačoval po­ sun tím směrem. Zamysleme se nad závěrečnými slovy o příběhu z Povahy řeči (s. 215): „Příběh shromažďuje, jako klestění čtveřinou světa, všechno do blízkosti vzájemnosti, a činí tak bezhlasně, tak tiše jako časí čas, jak prostoří prostor, tak tiše, jak hraje prostoročas své hry. Bezhlasé svolávání ke shromáždění, z jehož Příběhu se klestí vztah ke světu, nazýváme zvoněním ticha. To je totéž jako řeč přirozenosti.“ 280

Jazyková metafora života

Slovo se rozpadne, řeč zůstává – a živí tvorové by na ní mohli participovat s námi. 5. Závěry Řečové procesy jsou přítomny na všech úrovních organizace živého; dům – oikos ekosystému, druhu, jedince atd. – je udržován nikdy nekončícími komunikačními hrami: hra je proces sémiotický. Zastavme se u jednoho z procesů spojených s řečovými aktivitami – u čtení. Čteme tak jako současníci sdílející naši kulturu, a z tohoto společného základu pro každého z nás vyvstává cosi nového: porozumění textu je jedinečným výkonem každého čtenáře. Podobné procesy probíhají, jak věříme a snažili jsme se do­ kázat, u každého druhu – druhově (kulturně) specificky. Avšak jsme schopni rozlišit „promluvy“ od obyčejných povelů ve formálním jazyce? Odpověď nebude jednoduchá, protože mnoho regulačních procesů v buňce, těle, společenstvu bylo delegováno na kybernetické okruhy, které pak běží zcela automaticky: když nic jiného, šetří to vzácný čas k interpretaci věcí, jež si to vyžadu­ jí více. Takových regulačních okruhů bylo objeveno tolik, že mnozí badatelé se řečových analogií zříkají a pokoušejí se redukovat živé tvory, od molekul po funkci mozku, na mechanismy řízené programem napsaným ve formálním jazyce. Koneckonců jen takový analytický přístup dovolí zkoumat tyto věci v přírodních vědách. Ve prospěch naší „řečové“ teze nacházíme například tyto do­ klady (viz srovnání přirozených a umělých jazyků v Úvodu): (i) Existuje historická kontinuita „mluvčích“ udržovaná přes bezpočet generací rozmnožováním jedinců, ať už jsou jimi buňky, komunity buněk anebo příslušníci populace či druhu, ekosystému nebo kultury; ke kontinuitě komunity nutně patří i smrt jedinců. (ii) Schopnost rozčlenit signály a zprávy do lineárních kvazidigitálních řetězců a s tím spojená znalost gramatických pravidel, jak s nimi zacházet a transformovat je dál; s tím souvisí schopnost zápisu „poznámek“, „podtrhávání“ apod. a jejich následné čtení (Markoš & Švorcová 2009). 281

Anton Markoš, Dan Faltýnek

(iii) Čtení i zapisování vyžaduje mluvčí a jejich existenci lze pro­ kázat; doklady z evodevo dokonce dovolují předpokládat existenci druhově specifické řeči. Mnoho lidí věří představě života jako automatu řízeného programem; představě založené, jak jsme předvedli, na velmi chabých důkazech; dovolili jsme si zde vznést protipředstavu o prvotnosti tělesných bytostí nadaných řečovou schopností. Živé bytosti pouze druhotně (tak jako kultury lidské) vynalezly schopnost ukládat část svých cenných zkušeností formou kvazidigitálních řetězců sestavených z nějakých prvků. Tím se však ocitáme v táboře věd kulturních a naší perspektivou bude oblast lingvistiky, sémiotiky a her­ meneutiky s  hledáním významů; z této perspektivy budeme i my – tak jako kolegové na opačném pólu – předpokládat, nacházet a interpretovat charakteristické fasety živého. V našem světě, který digitální není, můžeme poukázat na řadu případů, jež se dají označit za kvazidigitální řetězce: vagony ve vlaku, posloupnost dopravních značek podél silnice, kalendář… – to vše jako by naznačovalo, že digitální svět prostupuje z transcendentna do přirozeného světa. Neprostupuje, transcendentno je vý­tvor nás lidí; zde v přirozeném světě nic nemůže poskytnout identickou ko­pii sebe sama, repliky mohou být předloze pouze podobné. Podob­ně i život vynalezl postupy, jak se digitálnu přiblížit, jak jen to jde – takže můžeme brát transcendentno jako úběžník takových snah. My všichni jsme vynalezli téměř ideální řetězce značek, znehybnili je, a tím si usnadnili manipulaci s nimi. Za tu cenu, že jsme tetelení physis zmrazili téměř až k absolutní nule, do Mordoru bezčasí. Ale opět my je dovedeme vrátit do tohoto světa a necháváme je roztančit ve víru interpretací. My, živé bytosti. Jedna z odpovědí na otázku „Co je život?“ může znít takto: „Život je řečový fenomén, který vynalezl schopnost ukládat zkušenost do posloupností kvazidigitálních entit, kul­ tivuje ji a využívá ke své evoluci.“ Od chvíle, kdy přišel na tento trik (a stal se životem), emancipoval se do značné míry od světa kolem, protože předchozí vynálezy už nebylo třeba vynalézat znovu; srovnej s disipativními strukturami, jako jsou víry, plamen atd., které jsou také velice komplikované, ale dál se nedostanou, proto­ že svou „zkušenost“ nedovedou zachytit jinak než jen ve struktuře 282

Jazyková metafora života

svého pomíjivého „těla“. Živé bytosti jsou dekódujícím a čtoucím tělem, které je omylné anebo vynalézavé a umí interpretovat přečtené na různý způsob – například v morfogenezi. Existuje celá síť zápisů s různou rolí, důležitostí a v různých abecedách. „Master text“ v DNA podléhá experimentování jen při speciálních příležitostech, jako je gametogeneze, rekombinace při transformacích, nebo ve specializovaných buňkách, jakými jsou lymfocyty imunitního systému. Jinak jsou živé bytosti ohledně DNA velmi konzervativní, příliš do zápisu nezasahují, a dokonce vládnou rafinovanými a účinnými metodami, jak případné poruchy op­ra­vovat. Na jiných úrovních jsou však srovnatelné s gramotným člověkem: dělají si poznámky v kvazidigitálním „písmu“, umí tyto zápisy číst (dokonce opravovat) a podle nich usměrňovat své chování. Tyto spekulace se dnes dají testovat experimentálně a vě­ říme, že se ukáže, že život není stroj fungující na mnohopatrových subrutinách kódů. Je docela možné, že největším dosavadním výdobytkem evoluce je lidská řeč se svým obrovským komunikačním potenciálem. Vynálezem transcendentna a v něm sídlících idejí, kalkulu, geometrie, abecedy, vědy…, neustálým oboustranným překračováním hra­ nice mezi digitálním a přirozeným lidé neobyčejně rozmnožili své nástrojové vybavení orientované na lepší pochopení světa. Je jistou ironií, že svému evolučnímu výdobytku sami nevěříme a šíříme mýtus, který vše staví na hlavu: mýtus o tom, že bezčasý, virtuální digitální svět byl prvotný a přispěl ke vzniku života a jeho evoluci a také k řeči.

283

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla Zdeněk Neubauer

Úvodem (místo dlouhé poznámky pod čarou) 1 Nebylo zatím v mých možnostech si zpětně ověřit, nakolik je Rádlův výklad Darwina „správný“, tj. nakolik jej lze vztáhnout na celek Darwinova učení, či zda jej lze odmítnout poukazem na mnoho úryvků, prvků a míst u Darwina a jeho následovníků, které Rádlův výklad – a naše rozvedení – mohou zpochybnit (to lze ostatně vždy!) a skutečnému postoji a názorům tvůrců a prvních hlasatelů původní evoluční nauky odporují. Nevím ani, je-li Rádlův výklad ojedinělý. Považuji jej však za skvělý a inspirativní a s autorový­ mi epistemologickými rozbory a úvahami se naprosto ztotožňuji, zejména v tom, jak přesně vystihují zásadní rozdíl mezi evoluční naukou a objektivní vědou. Rádlovo předvedení revoluční povahy evolucionismu uspokojivě vysvětluje spory kolem darwinismu. Kam se hrabou všechny ty „vědecké revoluce“ a „změny paradigmatu“, kterým postmoderní epistemologie věnovala tolik pozornosti, ač představují jen módní rozmary ve srovnání se zásadním zvratem, který znamenal příchod evoluční nauky. Tento zásadní zlom zcela ušel pozornosti ostatních myslitelů, teoretiků a historiků vědy právě pro svou nezměrnost – ostatně záhy „neodarwinistickou syntézou“  AM: Výklad se točí kolem Rádlova díla Dějiny biologických teorií novověku, zejména pak 11. kapitoly II. dílu. Český překlad je z r. 2006, německý originál však z r. 1909; mapuje tedy situaci 50 let po Darwinově vystoupení. Tento Neubauerův text vznikl jako vedlejší produkt práce na českém překladu a na editorských poznámkách k němu. 285

Zdeněk Neubauer

taktně zastřenou. Snad právě proto, že odlišnost obou způsobů vědění spočívá v samotné myslitelnosti a vymyká se jakémukoliv jednotícímu pohledu (teoretickému rámci), zůstává Rádlova diagnóza zřejmě bez povšimnutí a bez obdoby. Snad nikdo jiný nepostřehl, jak dalece se evoluční a vědecké poznání mezi sebou liší, a to jak předmětem a tradicí, tak logikou a povahou, takže nemají společný rámec, ani nesdílí tentýž příběh: nelze je obsáhnout ani racionálně (epistemologicky), ani historicky (geneticky). Vyhmátnutí této odlišnosti poskytlo Rádlovi příležitost zamyslit se nad povahou vědy – v zrcadle odlišnosti od její adoptivní, rodem a pů­ vodem rozdílné dcery. Proto v jedenácté kapitole druhého dílu svých Dějin, nazvané Přijetí Darwinovy teorie, předesílá Rádl vlastnímu popisu této zvláštní adopce samostatnou úvahu Podstata vědy. Shrnuje v ní své epistemologické postoje, jež ostatně stojí v pozadí obou dílů Dějin. Na tuto úvodní úvahu navazuje v závěru téže kapitoly dvěma závěrečnými oddíly, představujícími opět ryze meto­ dicky dějepisecké, nikoliv dějepisné úvahy, kterými uzavírá vylíčení různých podob epistemologické adopce evoluční nauky v různých zemích (tj. v rámci odlišných kulturních okruhů). Předposlední podkapitola představuje, navzdory svému názvu Význam nových dů­ kazů pro darwinismus, ve skutečnosti samostatný zevrubný rozbor „vědeckého faktu“; tematicky tak odpovídá klasickému pojednání na toto téma od L. Flecka (1935), kterého učinil slavným T. S. Kuhn (1997), prohlásiv ho za svého předchůdce. Avšak zatímco Fleck považuje vědecký fakt za artefakt – výtvor společného myšlenkového stylu daného vědeckého společenství, je Rádlovo – v jistém smyslu podobně relativizující – pojetí daleko pozitivnější a mnohem bližší skutečně žité badatelské zkušenosti. Fakta jsou podle Rádla pro objevitele především šťastným znamením. Nejde o to, jak a v jakém smyslu potvrzují či „osvědčují“ (corroborate, dle Poppera) platnost badatelem zastávané teorie, nýbrž o to, že jsou pro objevitele (jako události, které jsou pro Rádla vlastním předmětem dějepisectví) velkým, nečekaným zjevením, které dosvědčuje badatelovo přesvědčení a posiluje jej ve víře ve vlastní pravdu: fakt, tak jako zázrak, je něčím, o čem se nediskutuje. Následující z obou závěrečných úvah, Nadšení z Darwinovy teorie, ukazuje, jak a proč se darwinismus stal pro svou zvláštnost populárním a nabyl podoby 286

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

protestního, laického–lidového hnutí, namířeného proti oficiální vědě. Ta byla sice liberální, leč aristokratická. Evolucionismus byl naproti tomu proudem více demokratickým, zato však málo liberálním. Stal se misijním náboženstvím – naukou, nepřipouštějící pochybnosti. (Tuto službu prokazuje vědě ostatně dodnes!) Rádl proto nadále mluví o „evolucionistické filosofii“ (kap. 13 a násl.) a jejím uplatnění v etice, politice, psychologii, estetice apod. Darwinovu zásluhu na znovurozpomenutí se na přírodu nelze ve světle Rádlova výkladu dostatečně ocenit! Ve své původní po­ době neznamenala vývojová nauka a evoluční přístup nic menšího než pokus o znovuuznání, či lépe: první uznání ontologického statutu přirozené jsoucnosti (tú fysei ontos) toho, co je samo o sobě tím, jak vzniklo. Naplnila to, o co se – v posledku s nezdarem – pokusil Aristoteles a za co – v jiných souvislostech – obdivujeme renesanci, a to ne zcela právem. Vývojová nauka dovršila to, co se ohlásilo u romantiků v jejich vzpouře proti novověké nadvládě ob­ jektivní racionality. Pro Aristotela se stal osudným racionalistický ideál řeckého vědění, univerzalistické pojetí pravdy, metafyzický rys filosofického myšlení (přesvědčení o heteronomním původu, dů­ vodu a základu jednotlivých věcí a zkušeností) a eleatské pojetí bytí (sourodost, výlučnost, totožnost); významnou úlohu zřejmě sehrálo i mytologické dědictví: bezděčné přesvědčení o tom, že po­ zemské je podřízené nebeskému. Renesance, která v zásadě toto dědic­ tví převzala, se spíše zasloužila o přirozenost poznání – méně smyslu měla pro přirozenost poznávaného. 2 Naproti tomu Rádl rozumí přirozenosti skvěle a natolik samozřejmě, že ani vědecká formace a filosofické vzdělání toto jeho  Výjimku v tomto ohledu představuje Hieronymus Bosch, který pohříchu ne­ měl ani vědecký či myslitelský význam: jeho obrazy zůstaly bez vlivu na návrat k přirozenému vnímání skutečnosti – oproti jeho přímým „protinožcům“, jakými byli jeho současníci Leonardo a Dürer. Výtvarný proud, k němuž tito poslední náleželi, se natolik prosadil, že jej dodnes pokládáme za „realistický“, zatímco Boschovu malbu vnímáme jako fantastickou a sno­ vou. Perspektivní realismus, který všechny zobrazované náměty „glajch­ šaltuje“ tím, že je vystihuje jako prostorové objekty, rozhodujícím způsobem určil příštím pokolením vidění světa – a přispěl k jeho „denaturaci“. 287

Zdeněk Neubauer

nadání naštěstí nepokazily. 3 Rádlův bezprostřední vztah k přírodě a jeho přirozené chápání světa je natolik bezděčné, že si výjimečnosti svého přístupu není plně vědom – a jen občas jej skromně reflektuje potažmo k dějepisectví, v rámci zamyšlení, co má být vlastně předmětem a obsahem dějin věd. V tomto duchu přirozeného porozumění přírodě vykládá Rádl Darwinovo učení, aniž mu výlučné prvenství v uznání přírody jako takové výslovně přiznává. Z jeho rozborů, na pozadí celých Dějin to však jednoznačně vyplývá. V tom smyslu zachází naše analýza za rámec Rádlových výkladů. Sám Rádl totiž sdílí obecné přesvědčení, že veškerá přírodověda – i  ta experimentální a  exaktní  – je o  přírodě, nanejvýš jí vyčítá jednostrannost a sklon ke zkostnatělému doktrinářství. To však pokládá za důsledek institucionalizace a byrokratizace vědy, jež trans­ formuje – školou i politikou – živě poznávané, individuálně se zje­ vující Pravdy na údaje a fakta (mathémata). Považuje sklon vědy k formalizaci, abstrakci, zobecňování či dogmatizaci za její selhání vyplývající ze sociálních a psychologických příčin – nikoliv tedy za důsledek jejího ontologického a gnoseologického základu, jímž je objektivita. Proto se částečně ztotožňuje s postojem oficiální vědy, jež předhazuje evolucionismu nedostatek vědeckosti a racionality. Odtud i jeho malé porozumění pro romantickou vědu a nešťastný přehmat v hodnocení Goethovy vědy v prvním díle, což v druhém díle sice rozpačitě a spíše nenápadně, leč přesto na mnoha místech napravuje. Odmítá-li s Haeckelem a jinými evolucionisty vidět v Goethovi, Buffonovi a dalších Darwinovy předchůdce, činí tak sice plným právem, pokud se týče evoluční nauky, přehlíží však jejich spřízněnost s Darwinem právě v přiznání svébytnosti živé přirozenosti, která pro nadšení darwinistů byla v posledku významnější. V Goethovi lze vskutku spatřovat původce objevu přirozené jsoucnosti; Goethe však cítil potřebu prosadit a prokázat jak vě­ deckost, tak filosofickou oprávněnost svého chápání přírody a pří­ rodovědeckého bádání v době, kdy zapomenutí na přírodu – ba­ dateli, mysliteli i vzdělanci – dosáhlo svých krajních podob (byť  Filosofické nadání mu však pohříchu scházelo, což se projevuje na ostatních jeho dílech, psaných více „myslitelsky“; na jeho Dějiny však tento jeho nedostatek naštěstí prakticky nevrhl stín. 288

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

u každých jiné), a snažil se je vyjádřit dobovými, tj. zcela nevhodnými prostředky. Goethe si této nepřiměřenosti a neslučitelnosti byl plně vědom, zápolil s ní, a – jak jsem přesvědčen – úspěšně ji vyzápolil (jakkoliv se jeho myslitelský úspěch nedočkal uznání). Naproti tomu Darwin a darwinisté byli – jak Rádl dokládá – k ne­ slučitelnosti své nauky s ostatní vědou zcela nevnímaví. (Jen Haeckel, který si jí byl dobře vědom, vyhlásil oficiální vědě otevřeně válku.) Urputná epistemologická indolence, dogmatičnost a popularita evoluční nauky dosáhly toho, že vědeckost byla darwinismu nejen přiznána, ale že se nakonec evolucionismus – v neodarwinis­ tické podobě – vědou skutečně i stal, aniž si této zásadní změny kdo všiml. Kromě Rádla, který v této proměně mistrovsky rozpoznal – tehdy teprve počínající – krizi a zánik původního darwinismu.

Zdroje a základy Darwinova učení Ačkoliv se podle Rádla Charles Darwin na svého děda Erasma Darwina (1711–1802) nikde neodvolává, jistě není bez významu skutečnost, že tento jeho dříve slavný předek, jen vnukovým vě­ hlasem neprávem upadlý v zapomenutí, byl zároveň lékařem, básníkem i přírodovědcem, vyznavačem Rousseaua a úspěšným za­ stáncem přírodních léčebných postupů. Byl autorem dvou velkých spisů, z nichž jeden pojednával o zvířatech a druhý se zabýval rost­ linstvem. Jeho učení, že Bohu stačilo stvořit na počátku jediný živočišný zárodek, aby z bytosti, ve kterou se tento vyvinul, po­ vstaly všechny ostatní rostliny a živočichové, stěží mohlo zůstat zcela bez vlivu na jeho vnuka. 4 Jistě právě proto se Rádl v úvodu  Toto učení nápadně připomíná nauku oxfordské školy třináctého století, podle níž Bohu ke stvoření světa stačil jediný hmotný bod, pokud byl světelné povahy. Grosseteste a R. Bacon, kteří tehdy tuto kosmogonickou nauku – předchůdkyni současné kosmologie Velkého Třesku – rozvinuli, mluvili o této světelné povaze jako o „tvaru“ – opět v pozoruhodné shodě s Darwinovým přesvědčením, že v tělesném tvaru jedince spočívá podstata druhu! Analogie jde dál: světlo – tak jako životní formy – je diffusivum 289

Zdeněk Neubauer

11. kapitoly o Darwinovi k Erasmu Darwinovi znovu vrací. Přitom jen jakoby mimochodem se zmiňuje, že E. Darwin aplikoval „originálním, místy prý až groteskním způsobem“  Lockovu a  Humovu empiristickou filosofii (Erfahrungsphilosophie – vlastně: filosofii zkušenosti) na své pojetí Života. Ponechává na čtenáři, aby v této okol­nosti vytušil významný klíč ke vnukovu pojetí „přírodního zá­ kona“ – Naturgesetz, tedy law of nature – doslova: „zákona přírody“. Za skutečné východisko Darwinovy nauky považuje Rádl jednak Benthamův eudaimonismus (1789), podle něhož je základem mo­ rálky tíhnutí každého jedince k příjemnému a vyhýbání se opaku, a dále individualistický základ klasické politické ekonomie (A. Smith 1779, česky 2001), podle které hospodářský systém spočívá v snaze každého člena společnosti o co největší prospěch (zisk, výhodu) s vynaložením co nejmenší námahy či nákladu. 5 Celkový stav národního hospodářství je pak přirozeným výsledkem, tj. přímým projevem sledování libovolných osobních zájmů a cílů každým jed­ notlivcem. Každý hledá a vynalézá nové prostředky k jejich uspokojení a dosahuje jich na vlastní pěst a nebezpečí. Posláním státu a úlohou vládnutí je vytvářet a udržovat volný prostor pro tyto svobodné osobní iniciativy a činně bránit jen těm, které omezují volné podnikání druhých. Příslušný soulad, směřující k pokroku, se pak ustaví samovolně, jako výsledná podoba, kterou vytváří individuální sobectví. Právě tak, jako se kulatý tvar mýdlové bubliny či šestičetná souměrnost sněhové vločky ustaví samovolně, „vyplyne“ ze vzájemného působení jednotlivých složek, které o sobě a ani o tom, jak „v globálu“ vypadají, nevědí a vědět nepotřebují a ani to nemusí být zvlášť zajištěno či zařízeno. Tento přirozený – bezděčný, samovolný – „výsledek“ či „následek“, který je hromadnou („statistickou“) podobou stavu věcí, lze sui = „samošířící se“, čehož důsledek, totiž samošíření světelných podob (interferenčních obrazců) označil Bacon příznačně jako propagatio specierum! Inu…  Obvykle uváděné Malthusovo učení o tom, že poptávka po existenci v mno­ žícím se společenství záhy mnohonásobně převýší nabídku, zmiňuje Rádl až na třetím místě. O dobové situaci průmyslové revoluce, na kterou také bývá v této souvislosti poukazováno, se Rádl nezmiňuje vůbec. 290

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

jistě také označit za „pravidlo“‚ „zákonitost“, či dokonce za „zá­ kon“. Zákon „přirozený“, ježto – opakujeme – samovolně přímo vyplývá z povahy věcí (např. občanů). Takový „zákon“ není ovšem nikým stanoven a ničím určen: není žádnou příčinou způsobený, spíše lze říci, že je sám způsobem vzájemného při-způsobení, a tudíž z nižádných jiných (vyšších, obecnějších, nadpřirozených) zásad nevyplývá. Nelze o něm ani tvrdit, že „platí“ – toliko se postupně „uplatňuje“. 6 Nevyjadřuje kauzální závislost, ale popisuje faktickou souvislost s poměry, které si každé společenství specificky sta­ noví a jež se mění. A protože se souvislosti mění, ustavují se nové způsoby: celek se přizpůsobuje – vyvíjí. 7

Zvláštní povaha evolučních zákonů Toto pojetí přírodního zákona, vyjadřujícího (nikoliv určujícího!) přirozenost věcí a projev jejich vzájemnosti, se zdá být skutečným základním kamenem Darwinovy teorie: jak kamenem mudrců – klíčem k jejímu pochopení, tak kamenem úrazu – důvodem mnohých nedorozumění. Toto právě Rádl dobře pochopil. Jasnozřivě rozpoznal, že jde o zcela nové, ve vědě ani na kontinentě nebývalé chápání „zákona“, jež odpovídá empiristické tradici. Ta nalezla svůj sociální výraz v britském politickém liberalismu a zákonodárství založeném na principu precedentu. Dosud pomocí vědou objevovaných a formulovaných „přírodních zákonů“ měla být vyjádřena tzv. kauzalita: cílem vědy bylo objevit příčinné zřetězení všech přírodních dějů. Avšak dle empiristů nemůže být pojem kauzality ze zkušenosti odvozen; příčinné závislosti nemusí tudíž nic odpovídat; vztah příčiny a následku není ontologicky zakotven. Příčinná  AM: Na tomto místě i níže srv. s pojmem zvyk (habit) u C. S. Peirce (viz Deely v tomto sborníku).  AM: Jde tedy o ustavení zvyku v procesu sémiotickém či hermeneutickém. Viz Heidegger a Deely v tomto sborníku. 291

Zdeněk Neubauer

závislost se nezakládá na povaze věcí, nýbrž na očekávání toho, co je obvyklé, tedy v intencionálním nastavení vědomí. Kauzalita a na ní postavená zákonitost je tudíž záležitostí psychiky a věcí zvyku a konvence, je tedy jen pravděpodobnostní povahy. 8 Rádl ukazuje, že Darwin pod „přírodními zákony“ míní to, k čemu v přírodě zpra­ vidla, pravděpodobně, obvykle dochází či musí docházet – zkrátka „jak to na světě přirozeně chodí“, jak u lidí, tak v přírodě a zároveň i to, co si zvláštní přirozenost věcí sama stanovuje a v čem se samovolně ustavuje. V duchu liberální tradice mínil Darwin výraz Laws of Nature (Zákony Přírody, Leges Naturae) jako genitiv subiecti – nikoliv obiecti, jak to bylo až dosud chápáno a jak byl a dodnes i je Darwin vykládán. Jde tedy o zákony nikoliv přírodě určené, nýbrž zákony přirozeně ustavované samotnou přírodou. Příroda tím byla poprvé po­ výšena na subjekt legislatury v přirozeném smyslu, kdy „zákony“ povstávají samy od sebe – s tradicí. A mění se s aplikací a s interpretací, přičemž obé – výklad a výnos – spadají v jedno. Přírodní zákony jsou navíc přirozené i v tom smyslu, že neexistují nadpřirozeně, jakoby platné in abstracto, nýbrž jsou uplatňované in concreto pro zde–a–nyní každého jedince, v jednotlivých případech zplození a přežití, tak jako ve společnosti zákony existují jen ve svém uplatnění v právních případech a právoplatných výnosech/rozhodnutích. Takto je Charles Darwin bezesporu alespoň bezděčně chápal, takto o nich hovoří. Proto jsou pro něj rozmanité životní formy zcela samozřejmě autonomní – neexistují obecné způsoby utváření, trávení, chování: morfogeneze, fyziologie, etologie jsou každému druhu (životní formě) vlastní – specifické a specificky variabilní. Nejsou podřízené žádným univerzálním pravidlům (zákonům/zá­ konitostem) a omezením (constraints) existujícím nezávisle na existenci (vzniku, evoluci – uplatněním se) té které organické podoby. Nepodléhají ani žádným racionálním zásadám typu geometrických  Také podle Gregory Batesona (2006, 48) o všech těch údajně nutných, univerzálních a apodikticky platných zákonech a obecných „tvrzeních mů­ žeme říci, že jsou to spíše pravidla očekávání než přírodní zákony. Mají tak blízko k pravdě, že každá výjimka je neobyčejně závažná “. 292

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

pravidel, logických zákonů ap., které by byly poznatelné nezávisle na této existenci, „a priori“ vyvoditelné (dedukovatelné). Všechny životní projevy, děje a pochody zajisté spočívají ve stejných materiálních principech (tj. v mechanických, fyzikálních, chemických interakcích) a jsou následkem týchž objektivních příčin (sil), odpovědných za veškeré dění ve světě a v celém vesmíru, avšak specifický způsob jejich řízení a seřízení, pravidla, jimiž se řídí jejich opakované ustavení a uplatnění při vzniku každého jedince, jsou výsledkem jedinečného, neopakovatelného vývoje, který sám nebyl řízen ničím – sám se řídil situacemi, okolnostmi, peripetiemi a udá­ lostmi v minulosti. Tato autonomní zákonitost je různými formami sdílena jen natolik, nakolik spolu sdílejí stejnou minulost, tj. mají podíl na téže evoluční zkušenosti, jež musí být opět konkrétní, tělesná, založená na příbuznosti (společném předkovi), a nikoliv na abstraktně totožných „počátečních podmínkách“, „společném cíli“. V evolučním přístupu se ztrácí ze zřetele jednotný, společný svět: rozpadá se na mnohost specifických–genetických (fylo-ge­ netických) zkušeností, z nichž každá je autonomní, a tudíž autentická; nikoliv však oddělená–vyhraněná („solipsistická“): každá je zkušeností jiných světů – všech podob kosmicity, tj. životních fo­ rem, které náležely k Umweltu každé z nich. Toliko jako obsah zkušenosti mohou rozmanité, teoreticky výlučné podoby celku eko­ logicky sounáležet, tj. komunikovat–korespondovat. Tyto dějiny spoluutváření existující v tolika verzích, kolik je příběhů tvoření, odpovídají vlastnímu významu stvoření, jehož je konstrukt podle jednotného plánu, naplňující zcela určitý, partikulární zájem, ubohou a rouhavou karikaturou. Jedině takový nás staví před dilema „vývoj versus stvoření“. Podobu 9 lze intuitivně vystihnout–vyložit z její minulosti (dě­ jinnosti), na niž lze opět usuzovat (hádat) na základě podobnosti (a vlastní zkušenosti), ale tento subjektivní hermeneutický kruh vý­ kladu a porozumění (pozorování–intuice, nazírání–kontemplace, uvažování–spekulace) nenachází oporu v žádné racionální morfologii (pro morfogenezi) ani ve strukturálních a morálních principech  AM: K podobě viz také druhou Neubauerovu stať, s. 43. 293

Zdeněk Neubauer

(pro fyziologii a etologii); nanejvýš může u tohoto druhu ryze formálních oborů (zabývajících se čistými rozumovými konstrukcemi, zbavenými eidetiky – aspektů podobnosti) hledat heuristickou inspiraci. Tak se z náhodných činností, přinášejících výhodu či slast, stávají zvyklosti, zvyky se mění v návyky – stávají se „územ“, který se dodržuje (užívá), až se zvyk změní v tik, tik v mrav, mrav ve stav a tento v znak, přesněji: v dědičnou vlastnost – vrozenou kondici, tělesnou tradici. To, co se náhodou ukázalo jako příjemné (chování, potrava, útulek), návykem připadá zcela přirozené a je bezděčně vykonáváno. Tato „druhá přirozenost“ – získaná vlastnost, osvojená preference, je-li přejímána a šířena (nápodobou, dědičností – a třeba jen v zárodečné podobě sklonu jedinců daného klonu si ji sami pro sebe opakovaně objevit), se postupně stává první přiroze­ ností, vrozenou vlastností, osvojenou možností rozšiřující repertoár schopností – dědičnou vlohou. V přírodě, tak jako ve společnosti, je vše, co takto náleží k přirozenosti, tedy k bytostné povaze, svým původem osvojený zvyk – pravidlo, jehož vznik byl svázán s určitými událostmi a minulými okolnostmi, a je potud závazné, že na­ vázalo na to, co bylo, a že je svázané s mnoha dalšími okolnostmi a vázané na tělesné podání (tj. neporušené: z rodičů na potomstvo, z pokolení do pokolení). Takto se pravidlo stává normou, ja­ kožto sdílené („normální“) i jakožto závazné – navazující a zavazu­ jící –, ježto na ně navazují další zvyky a návyky. V tomto smyslu je „zákonem“, ježto nedbání či porušování se vystavuje „sankci“, nikoliv však z vyšší instance, nýbrž z povahy věci. Proto – a právě proto, že vznikl a ustavil se bezděčně a samovolně  – jde o  zákon přirozený, tj. na rozdíl od „umělého“ není nikým stanovený, násilím vnucený či okolnostmi vynucený, nýbrž vyplývá takřka sám od sebe z „povahy věci“, z toho, o co jde. A tím je „věc samotná“ – to pragma auto – respektive živá bytost, jedinec, neboť jde o jeho věci (eius res agitur). Proto je účinnost takových „zákonů“ pragmatická, založená v užitečnosti: vždyť užitek a užívání byly důvodem jejich osvojení. Jako závislá na okolnostech a vztažená k souvislostem je „platnost“ takového zákona re­ lativní, nikoliv absolutní, není ani nutná, ani vynucená: „zákon“ zůstává stále jen pravidlem pro svobodné rozhodování, a nikoliv 294

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

pravítkem k jednoznačnému nasměrování. 10 Pravidlem připouštějícím výjimky – odchylky, jež je buď potvrzují, nebo obměňují, vyvrací a nahrazují. To právě vyjadřuje britská zákonnost, založená nikoliv na ústavě (o níž je v každém případě rozhodnuto), nýbrž na precedentech – předcházejících rozhodnutích o jednotlivých případech. Zákonitost zde spočívá v tradici, nikoliv na tradici: sama je tradicí, sama ze sebe vyrůstá a vyvíjí se podáním. Tím, že do sebe vstřebává nové jednotlivé případy, je normativní tradice každým jedincem vždy znovu vykládána (interpretována) a každá aplikace je už jeho jistá, byť i neznatelná modifikace. 11 Nepoužívané zákony ztrácejí účinnost, aniž jsou zrušeny (odtud přesvědčení o krnění orgánů z neužívání a naopak: use and disuse), a nová rozhodnutí se mění v ustanovení, která se uplatňováním zdokonalují i rozrůzňují. Li­ berální tradice, v jejíž atmosféře – jak Rádl zdůrazňuje – Darwin vyrůstal, považovala takové společenské zřízení za přirozené, tj. od­ povídající řádu přírody.

Vtělená zákonnost V živé přírodě má tato zkušenostní tradice – genealogické podání – za následek evoluci a diverzifikaci životních forem. Jak bylo toto předávání zvykového práva chápáno a jak si vědci představovali jeho „kodifikaci“, je nejasné a mnohoznačné a v prvních ob­dobích evolucionismu nepříliš důležité. Za přirozené bylo však považováno, že každý případ je jedinečný, a naproti tomu uložení „litery zákona“ za použití písemného zápisu (typu dnešního „genetického kódu“ – to, co bychom dnes nazvali „genetickou fixací“) bylo 10 „Pravidlo“, „pravítko“, „vláda“, „řehole“, „zásada“ se obvykle označují týmž slovem: regula, règle, rule atp. 11 Byť dopadla v neprospěch jedince, který nezanechal potomstvo: poskytne tím prostor/příležitost jiným interpretacím. 295

Zdeněk Neubauer

tehdy v rámci přírody nemyslitelné. V darwinismu je vždy „slovo“, „zákon“ přirozeně tvarem těla, „duchem zákona“ pak konkrétní tělesná podoba – tedy aristotelovská duše! Té se skrze každé vtělení – tělesnou existenci, životním osudem, chováním a jednáním – může dostat podílu na „spáse“ (leč obvykle dojde „věčného zatracení“, to jest zanikne bez potomstva). Podstatné naopak bylo, že vývoj probíhal výběrem z tělesných a psychických dispozic už existujících – aktuálních, daných – a že tato stochastická serendipity or trial and error vycházela z toho, co je k dispozici. Tyto „dispozice“ – vlastnosti, rysy, dovednosti, sklony, záliby, zlozvyky apod. –, jež se v některé ze svých dosud lhostejných, či dokonce nevhodných a překážejících obměn (odchylek od standardu), v nichž se u různých jedinců vyskytovaly (jimiž se tito vyznačovali) a které se shodou okolností – jen tak, náhodou, najednou nebo za změněných podmínek či pro změněný způsob užívání – ukázaly v nové situaci jako výhodné (užitečné, šťastné, příjemné a ceněné), tj. byly podněcovány a povzbuzovány a ve své odhalené možnosti uplatnění a použití zkusmo obměňovány a roz­ víjeny. Vrozené dispozice určovaly vždy nový směr dalšímu vývoji. Jejich aplikace vyžadovaly jinou logiku vynalézavosti, čímž se opět jiné inovace ukázaly žádoucí. Třeba že budily pozornost, uznání, zájem partnera, protivníky byly bůhvíproč vnímány jako hrozba… Pro evolucionistické pojetí vývoje je směrodatné, že to, co by­ lo shledáno za výborné – evoluční novinka –, už zde vlastně bylo, nebo alespoň zde byly podmínky, za nichž se v rámci přirozené proměnlivosti ono výhodné a perspektivní dříve či později samo objevilo, nejlépe pak ve vhodnou chvíli, v příhodný čas a za natolik příznivých okolností, za nichž by to odlišné bylo rozpoznáno jako talent a oceněno jako žádoucí nadání. To však samotný vznik od­ chylky nemůže ovlivnit. O tom rozhodovaly podmínky, poměry, štěstí: nikdo a nic nebyl a není s to žádoucí směr obměny z okolností vyčíst, natož v tomto směru něco navrhnout, vymyslit, vynalézt nebo nabídnout, a tak vyhovět tzv. „potřebám doby“: spíše svou dobu náhodně „předejde“, čímž ji otevře a zahájí. Doba nemá potřeby a to, co je naplní, ji také vytvoří a uspořádá jako něco, co před tím „nemá obdoby“, a potom už bylo jen jednou z mnoha obdob. Jinými slovy: evoluční novinka není výsledkem záměru, 296

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

nýbrž důsledkem výběru z toho, co je „na skladě“ či po ruce – následkem precedentu.

Evoluční postmoderna Z podobného přirozeného principu vývoje vyšel „adhocismus“ v architektuře – zárodek postmoderny: spočíval ve využití materiálu, prvků, motivů, které jsou ad hoc, tj. právě náhodou k dispozici, snadno opatřitelné. Postmoderní architektura se cílevědomě rozešla s tradičními zásadami stylové čistoty a vymanila se z podřízenosti kánonům a módním proudům – jak estetickým, tak metodickým, praktickým nebo teoretickým – a vzdala se zásady původnosti a sna­ hy po originalitě v normativním smyslu. V tom smyslu byla původní, neideologická a nepokrokářská před­ stava evoluce přirozeně, živelně postmoderní avant la lettre; toto ekologické–pragmatické „co dům dá“ bylo označeno technicko-inženýrsky logocentrickými racionalisty mezi biology pohrdlivě za „bastlování“ či kutilství (tinkering, bricolage), v protikladu k lidskému důmyslu. Na tomto narcistním opojení z návrhářství byla založena moderní éra průmyslu, který odtud nese své jméno (srv. ruské promyšlennosť, angl. industry etc.). Chytrost lidského důmyslu vskutku dokáže domyslit a promyslit něco, co dosud není: novátorství a vynálezectví technické civilizace od verneovských snů po sci-fi futurologii je založeno doslova na implementaci vzdušných zámků, tj. umělé realizaci duchovních konstrukcí, racionálních projektů, logických abstrakcí, idealismu vizionářství, jak to ostatně obecně odpovídá novověkému Věku Ducha. Potíž je v tom, že u věcí beze­ sporných, schopných fungovat jen izolovaně (tj. „běží“ samy o so­ bě), přestává být splněna inženýrsko-mechanistická podmínka beze­ spornosti (tj. izolovanost a uzavřenost), jakmile se stanou součástí přirozeného světa (vyvedeny v látce a zasazeny do „hmotné“, tj. tě­ lesné, vnímatelné atd. skutečnosti). Jejich uskutečněním se mění svět, který o ně měl být obohacen, tj. okolnosti, do nichž měly být vsaze­ ny a s nimiž se počítalo. Přirozený vývoj naproti tomu postupuje 297

Zdeněk Neubauer

po malých krůčcích, v mezích vratnosti. (Avšak už výraz „po­stup“ a „stupně“ je nenáležitý, protože s každou změnou se mění sám terén tíhnutí: pravděpodobnosti – podoby pravdivého – se převlní, opět zcela přirozeně a neznatelně.) Přirozená „moudrost těla“, na rozdíl od (roz)umného, umělého důmyslu ducha, je moudrá právě tím, že nespoléhá na vzlety, vzmachy, originální průměty toho, co ještě není, a ani běžně neprovádí odvážné přemety – zásadní reformy a koncepční přestavby, které nemohou povstat přirozeně, tj. pozvolna, ježto by musely prostoupit podobami (mezistupni, mezičlánky), které nemohou exis­ tovat jinak, než ideálně–netělesně. 12

Neteologická ortogeneze/nomogeneze Přitom však – na rozdíl od původní, pravověrné postmoderny – evoluce není vůbec krátkozrace adhocistická, jak by se zdálo z teoretických úvah a laboratorních pokusů, které nevybočují z úzce mechanistického interpretačního rámce, jemuž byl toliko upřen pro­ spektivní rozměr, možnost projektovat, ježto jde o „pouhou přírodu“ (čímž mluvit o „mechanismech“ ztrácí úplně smysl). Tělesná skutečnost nepředstavuje žádný „stav“, tj. vzájemné aktuální po­ stavení částí či dané složení. Je vskutku jednotným tvarem a tento tvar je tvarem času. Vztahuje-li se k sobě, pak to, co má živá bytost „k dispozici“ – tj. jak je sobě samotné nabízí – se neomezuje na přítomný okamžik (chvíle pozorování, současnost pozorovatele) a není závislé na „aktuálních podmínkách“, jak by se mohlo zdát v moderní perspektivě intelektuálního hodnocení, které inteligenci měří schopností „řešit problémy“. Přirozenost se při rozvíjení možností opírá o zkušenost. Tím, co je tělesnosti neustále „k dispo­ zici“, je celý její dosavadní vývoj, celý svět, do kterého se vyvíjela – 12 To je síla i ošidnost matematických operací: mohou vyvodit řadou odvozovacích kroků jeden teorém z jiného, oba dávají dobrý fyzikální smysl, ale mezivýpočtům žádná interpretace neodpovídá. 298

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

včetně zkušenosti s  vyvíjením. Toto vše má tedy tělesná bytost „na skladě“ – leč ne toliko uložené –, tak říkajíc „v zásobě“, a to nikoliv „náhodou“, nýbrž svou podstatou: dějinně „poskládané“, tj. dle řádu vlastního vzniku, své přirozenosti čili stvořenosti – stvo­ řené ve svět, do veškerého v něm předky prožitého času. Tento celý svět vlastní genealogické tradice je jejím skutečným domovem zrození a vtělení se do odkazu předků bytosti stále nabízí ono „co dům dá “, jakkoliv ad hoc – příležitostně, přesto ex illuc – z toho, co jí náleží a vytváří ji odnepaměti, obnášející vše, co bylo in illo tempore. Každé tělo vždy znovu vyrůstá z pradávných počátků své věkovité existence a jako přirozeně jsoucí je tím, jak povstalo – miliardami let zkušenosti, každá bytost je ztělesněním, a nikoliv vyústěním vývoje; má tudíž „přístup“ k základům svého bytostného založení, v jistém smyslu a do různé míry „přímý“, ve skutečnosti však zprostředkovaný horizonty náležejícími k dřívějším podobám. Takto by měla správně znít „obecná vývojová teorie tělesnosti“, měla-li by skutečně zahrnovat ve svém pojetí Života také jeho dějiny, které objevila. Vývoj se neřídí dobovou poptávkou; naopak: sám poskytuje světu – zvláště v jeho nových okolnostech – nabídku (v nesčetných obměnách, tedy „širokého sortimentu“) čerpanou z hlubin tělesné zkušenosti. To, co z žabí perspektivy laboratorních testů vypadá jako kutilství okamžitého prvního nápadu, se přesto z dlouhodobé (fylogenetické, paleontologické) perspektivy jeví jako cílevědomé proudění, které „ví, co chce“. Zprvu hrubé a jed­ notvárné obměny archaických počátků se viditelně rozrůzňují ve stále dokonalejší, rafinovanější formy, tělesná stavba či příslušná vyvíjející se tělesná struktura či ornamentika jeví více a více sklon k „experimentování“, rozdíly se jeví čím dále tím hravější a roz­ marnější. 13 Pokročilejší podoby se samy stávají ochotné „napo­ vídat“ – vyspělé, již ustálené rozvrhy, které jako by nové směry možných způsobů tělesnému vývinu a druhovému vývoji přímo nabízely. Svou dynamickou rozmanitostí, pestrostí (polymorfismem) a mnohotvárností (variabilitou) jako by se fantazii přímo podbízely v stále rozlehlejších prostorách plných skrytých zákoutí a rafinovaně 13 AM: Viz Neubauerovo pojednání vývoje ornamentů, např. u hadů nebo plžů (stať věnovaná A. Portmannovi ve výboru Neubauer 2002). 299

Zdeněk Neubauer

strukturovaných míst k „manévrování“, svými inspirujícími–svůdnými náznaky, náčrty a nástiny, které, jakkoliv prchavé a pomíjivé, se zdají být tajemně vepsány–zaklety do kobek danosti, čekajíce na své vysvobození ze základního rámce typiky, průměru a stereo­ typu obvyklosti. Takové jsou tedy úspěšně budované paláce těla (sarx, caro, flesh), připomínající „paláce paměti” sv. Augustina (Con­ fessiones XI), jejichž stěny jsou splétány 14 od nepaměti odvěkou zkušeností života daného kmene, třídy, rodu, linie. A toto splétání se ve zpětném ohlédnutí jeví kupodivu jako souvislý směr a jeho jednotné–směrodatné změny. Poté, když už víme, co číst a jak sledovat (v jakém směru, smyslu), když už rozumíme primitivním tvarům jako podobám – prototypům „superponovaných“ útvarů a nedáme se ptýlit ani mýlit slepými odchylkami a bezvýznamnými odbočkami, zahlédáme v lůnu počátků, těhotných vývojem, vepsány–připraveny–skryty všechny budoucí možnosti utváření, takže úspěšně předstírají cíle budoucích záměrů. Tato iluze však povstane teprve z jejich perspektivy, která skrývá vše, co k ní nesměřuje. Vše, co se zdá předpřipravené, bylo ve skutečnosti poopravené, a to nikoliv v logice cílů na dohled, nýbrž v eidetice zkušenosti směřování, táhnoucího se z nedohledna a vlekoucího neustále za sebou melodii věků, jak doléhá jedinečným způsobem právě sem – ke každému „zde“, k eidetickému sluchu/citu každé bytosti, která je utvořena obrazcem eidetických resonancí věků. Ano: z delší perspektivy sice opravdu vzniká–povstává celkový výsledný směr cesty, ale ve skutečnosti je zjevem zaměření (které nemá purpose, 14 Stěna souvisí s pletením – proto tělesnost sestává z tkání, pletiv a přediv: vzniká nikoliv stavbou z jednotek určitého tvaru (a tudíž látky), nýbrž proplétáním, splétáním, křížením a kroucením, ovíjením a stáčením vláken (hyf), která jsou neustále se měnícím směrem a zaměřeností, jež dávají vyvstat spletencům (komplexům) podobným nitkám příběhů a osudů… Staří histologové (histon = „tkalcovský stav“), sledující to, co dnes vnímáme jakou soustění buněk, zahlédli možná ostřeji smysl obrysů, jimiž vepisovala „lineamenta“ celistvou architektoniku tělesných chrámů, než po­ zdější celulární maceráti – stavitelé a skladatelé – hledící pouze k hemžení dělníků shromažďujících materiál z cihel, kamenů, panelů, hotových, nor­ malizovaných fabrikátů a prefabrikátů a lámající si hlavy nad komplexitou celistvosti… 300

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

zato hledí být purposeful). Co vypadá jako výsledek, je de facto výslednicí–superpozicí smysluplných směrů, celistvost vzhledu je výrazem hlubokého vhledu, širokého rozhledu, celkového přehledu a dalekého ohledu – do nedozírna! Podoba není podobou skutečné perspektivy, nýbrž vyhmátnutou možností odvěké retrospektivy, a předurčení je neurčitostí. Však každý z evolucionistických badatelů–paleontologů vysleduje poněkud jiný trend, sklon a pattern. A totéž platí o vinoucím se vývoji samotném! Každá bytost zaznamená v symfonii předků poněkud jinou melodii a to, co může být směrodatnou odchylkou pro hodnotícího badatele, může být živým činitelem vnímáno jako směrodárné odchýlení. Vývoj lze totiž vyvodit toliko ex post, tj. vyhmátnout „metatypy“ z prototypů, pokud ovšem pro nás už existují, pokud je známe. A priori – pro bytosti samotné – se jedná ve skutečnosti o Neznámou, kterou uhádnou a vyloží, pokud se svým výkladem úspěšně naloží. Neboť jde o náklad – pokladnice věků, která byla na ni naložena, jež jí byla uložena k úspěšnému výkladu, který do něj svým pochopením, svou schopností dále vloží. Každý po bitvě generálem! Nám taková dodatečná obeznámenost s celkovou podobu vrstevnice výkladů 15 dovolí rozpoznat i ony nám dosud neznámé výsledné podoby jako sounáležité k pří­ běhu a (více či méně) příbuzné. Činíme tak na základě podobnosti a analogické obdobnosti, jejíž zahlédnutí na základě vlastní zkušenosti (jež rovněž doznává vývoj!) nás uschopní eideticky propojit pro nás nový „metatyp“ s jinými metatypy a/nebo přímo s prvotním prototypem. Zkušenost (znalost, odbornost) poskytuje (ovšem aposteriorní) vědění či alespoň jisté povědomí o tom, kudy se asi tak vývoj ubíral či se i mohl ubírat, to jest v jakém smyslu se utvářel, jakým způsobem se přetvářel. 16 Nejsou to však cílové podoby 15 Připadá nám clear-cut, jenže ne pro všechny stejně a mnohdy pro každého poněkud jinak – což bychom měli brát vážně a nerozmělňovat zásadní jev do teoretických sporů! 16 Je zřejmé, že vyvinuvši se  – hermeneuticky vyvozený  – „meta-typ“ je sám proto-typem, tj. východiskem a ohniskem svého přetváření. Ovšem s tím, že onen „prototyp“, z něhož povstal, svým prosazeným způsobem neustále ztělesňuje a představuje, jsa jeho výkladem, který na možných 301

Zdeněk Neubauer

samotné – „mety“ –, které by byly vodítkem vývojových změn; to, co udržuje způsob proměnlivosti, je ono „stálé“ v proměnách, tj. způsob proměňování, stálejší než obměňování samo. Toto neucho­ pitelné (eluzivní) „cosi“ je odpovědné za (běžnou, nikoliv nutnou) analogii (paralelismus) vztahů mezi jednou či nemnohou proto-podobou a jejími rozmanitými „metami“. To, co srovnávací postupy a obory vůbec umožňuje, je ono „co“ ve výše použitém rčení „ví, co chce“: totiž obsah vůle vědoucího, tj. schopného moci (vůle moci jakožto schopnost: knowledge, to know how), moci být „realizován“ (to be realised, tj. uskutečnit se i být někým uvědomen – uchopen v přeměně) z počátečního tvaru. Ten určuje, do jaké míry je tělesný či životní tvar vůlí k moci být sám sebou, tj. nakolik se chce uchopit, vyložit své utváření, k němuž přišel (dorostl, dozrál), jako podobu, vložit se do ní – čili chtít se moci učinit typem. Tvar, oplodněný touto mocí, tj. mocný své podoby, se tím stává těhotným možnostmi, formou jejich realizace, obsahem jejich naplňování. Podmínkou uchovávání fazony, která se projevuje cíle­ vědomým vývojem, je právě ono „držení se ve formě“, tj. v nádobě, z níž jako z lůna vyvádí své podoby. To, co drží směr a zachovává smysl, není „prázdná intence“, nýbrž plný sklon, smyslu-plné tíhnutí, těhotnost „milostí plná“ (L 1.28), tj. naplněná/obdařená pů­ vabem, rozkoší (Wonne) i „darmostí“ (srv. gratis), tj. hravou skotačivostí v nahodilosti (srv. fr. gratuité ), „mocí nejvyššího” (srv. L 1,35) nadhledu na sebe jako na vlastní nástin, tj. být si jednotou načrtnutých možností, rozvržených prvotním rázem (arche-typem), jehož ražení (typos, forma) zanechalo mocný vtisk–dojem (impressio), který se v každé podobě „vrací“, tj. zračí–obráží se a „prokopírovává“ se každou obměnou. To je onen nomos – zákon, řád, který se neřídí cílem, k ničemu nemíří, nýbrž měří se „rekurzivně“ sám sebou a tato moc stálosti v soběvztažnosti se jeví jako směřování.

jiných v selekci vybojoval; nabízí se tak i názvosloví „protagonista“/„deu­ teragonista“, přičemž agón znamená právě „zápas“: vždyť zápasící je činitelem – účastníkem v boji o prosazení, nikoliv předváděčem na přehlídce „typů“. 302

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

Strom života  Ráz–typ zůstává v každém tvaru „znatelný“ spolu s obměnou, kte­ rou podstoupil. Díky tomu každá forma (tvar, který je „ve formě“) typickým způsobem propojuje typos s jeho obměnami: je formou proměnlivosti, svazuje typ s jeho závaznými změnami a zjevuje jej v podobě časotvaru. To je základ oněch projevů vývojových „tendencí“ a „směřování“, dovolujících nám různé vývojové tvary řa­ dit do posloupností a podložit jim jednoduché či větvené linie, či je naopak uložit do rozkladitého větvoví „genealogických stromů“, znázorňujících genetické (tj. původové) uspořádání eidetického pro­ storu vývoje. Tyto „stromy života“ jsou vlastně časopodoby vzchá­ zení, symboly „přirozené eidetické exegeze“. Jejich podoba – vzrůst, vzhled a habitus, v nichž jsou vyvedeny/ztvárněny – vyjadřuje „ty­ pologii vývojové proměnlivosti“, tj. naše pochopení. Nezapomínejme však, že jde o genealogii eidetickou – o příběh promítnutý do světa utváření, jehož vzrůst (spojení) znázorňuje jak podobnost tělesných tvarů, které nese (do nichž vyrůstá) jako ovoce, tak příbuznost životních forem, tj. sdílení vývojových příběhů, kterou znázorňuje větvoví. Leč dřevem takového stromu (tj. hylé – látka utváření, nikoli míra výšky!) je čas, jehož celistvá podoba (‚stvoření“) je vývojově (exegeticky) uspořádána (odtud tělesný vzrůst). A tato podoba je tělesná: vše je zde tělesné, tělesně „generované“ – vyváděné tvory, tj. vyvozované–produkované–stvářené stvořením, jeho pářením (kří­ žením–spojováním) a plozením (počínáním–rozdělováním) skrze generace – pokolení, kde v paždí každého „kolínka“ (předělu, artikulace) vězí zárodek dalšího – nového, jiného, samostatného – ča­ sového vývoje; náznak samostatné podoby času; semínko–početí vůle k moci – moci se přetvářet v časové podoby, podoby času, který se pravděpodobně nikdy nezrodí a nenastane. Pokud však přece, navzdory vší pravděpodobnosti, bude to osobitá podoba pravdy tvořené časem.

303

Zdeněk Neubauer

Tempora mutantur nobiscum Označujeme-li jedním slovem „čas“ ono společné všem podobám času, z nichž evoluční strom života sestává, a co je společným „zá­ kladem“ všech různých způsobů povstávání, tj. způsobů a směrů růstu, a co nás (konkrétně E. Haeckela) ospravedlňuje snažit se zpodobnit průběh ustavení celé biosféry jako stromovitý vzrůst (tj. obrazně se vyjadřovat o živé přírodě v jednotném čísle) a mluvit o celém tom mnohotvárném, rozmanitém, různorodém a rozkladitém shluku podob života způsobem ekologickým, tj. jako o celku, pak je to toto dřevo „časolátkou“, která je všem různým, svébytným a nesrovnatelným časům–dějinám společná. Časolátka je to, co časotvary života spojuje, a snad dokonce i spo­ jitě propojuje v narativní celek (svazek, cyklus) dění rozbíhajícího se do příběhů, jejichž děje se opět všelijak blíží a setkávají, kříží a střetávají, stýkají a potýkají: každému příběhu vytvářejí všechny ostatní příběhy svět (Welt), respektive horizont jejich vlastního, spe­ cifického světa. Ten si totiž každý rod (kmen, druh, příbuzenství či společenství) uspořádává k obrazu svému. Světový pořádek (kosmos), v němž se zračí a obráží, vidí i shlíží, šlechtí a upravuje, je vlastně dějinné pořadí, leč nikoliv prostě následně časově seřazené, nýbrž pořádek evoluční – „pořádek dnů”, z nichž každý je výkladem všech předcházejících, výsledným přetvořením samotného utvá­řeného času. To je tvar narativního světa – světa, který lze sdí­ let a sdělovat jen vyprávěním, trsem podobných, prolínajících se, leč přesto jen souběžných vyprávění, mnohotvárných, o různých verzích, o něž – a o jejichž výklad – se vede spor. Tak jako je tomu v dějinách lidských. Z těch nejpříbuznějších snopců příběhů sestává záhorizontí každého genealogického světa: tvoří zásvětí – okolí, které vlastní, rodový svět–příběh tradice obklopuje. Proto se na jeho obzoru zračí co zjevy okolních světů, vytvářejí prostředí, pro­ střednictvím něhož každý narativní svět nazírá sebe a vytváří si tak svůj světonázor – či mozaiku světonázorů pro ten který svět typických –, základ sounáležitosti jeho obyvatel. 17 17 To je něco zcela jiného než tušená koevoluce souvislostí, opravňující k před­ stavě tajemného, složitého, hierarchicky uspořádaného mnohorozměrné­ho 304

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

Přirozený svět je však vždy jeden a pro sebe – ač jeden každý zahrnuje světy jiné. Je tělesný, jedinečný, nedělitelný–individuální, ježto spočívá v živých bytostech – tělesných jedincích či indivi­ duích – tak, že s každým z nich existuje – opakovaně vyvstává vždy osobitým způsobem, který každá bytost určuje: toto je „bytostným určením“ (přirozeností–povahou) každého „přirozeného světa“, který je tak a takový, že se neustále ve svých obyvatelích přirozuje a přerozuje.

Časolátka, aneb dřevo (hylé) stromu Života Ačkoliv každý svět má svůj čas, tj. představuje jinou podobu času tím, že ji vytváří, a tudíž každá bytost, forma, větev Stromu života je svým vlastním, samostatným průběhem, nepropojená žádnou abstraktní současností s jinými příběhy a dějinami, jsou všechny větve, odnože a formy časů přece jen v jádře téhož fládru – z jakési „časolátky“ (oproti „časotvaru“, který spojovací síť nepotřebuje). Časolátka dokonce ani neplyne – tvar a směr a veškeré „kde“ a „od­ kud“ a „kam“ jí dává až průběh tělesného utváření. Jinak pro ni zbývá jen prázdné (nenaplněné, neuskutečněné, neuvědoměné), nesmyslné (nezaměřené, neorientované), nevázané (nesoudržné, komunikačního síťoví vzájemnosti, sestávající spíše ze spojů, okruhů a středisek nežli vyrůstající z původů–kořenů kmenů, stvolů, větví a listoví. Nepoznatelné, nepřehledná, neprůhledná příčně propojená jednota tvorstva dynamickým a hierarchickým společenstvím zpravodajské seřízenosti však nespočívá na přirozenosti: nevzniká časem, je netělesná, nemá kořeny ani počátek, je bez paměti a minulosti, není tudíž narativní–dějová, zato však spojová (komunikační), přizpůsobitelná a přebudovatelná „ihned“, ježto je nehmotné–netělesné, informační–signalizační povahy. Představovala by vzájemnost přirozeností, spočívající v něčem zcela jiném než v příbuznosti a příběhovosti. Snad je na tomto globálním propojení zajišťujícím spolupráci bytostí založena trvalá obyvatelnost naší planety; jde však o jinou kategorii než evoluční – kategorii duchovních, „božských“ mocností, nevázaných na tělesnost, dobu či podobu. 305

Zdeněk Neubauer

křehké–kruché), nenávazné (nenásledující, neuspořádané, zmatené), nezavazující (netečné–inertní–neměnné) a nezávazné (bez pa­ měti a historie, lhostejnost k souvislostem), a tudíž vratké–vratné (opakující se, neustálé) hyletické hemžení – mihotání a kolísání, víření a čeření, vůči němuž a nad nímž je čas jako plynutí a dění něčím vnějškovým – totiž tvarem utváření časolátky. Sama beztvará, nepřirozená, nevzcházející, vykazatelná toliko vůči zvenčí stanoveným „teď“ – představujícím rozhraní a určujícím pořadí „před“ a „po“ – určitelná jen uměle – „jakoby“, čili něčím právě tak uměle stanovitelným beztvarým, libovolným a neskutečným, jako je počet – číslo udávající pořadí–kolikátost něčeho, co ze sebe nevychází a neplyne (např. opakovanou změnou postavení částek chronomet­ ru), odpovídá naše časolátka dokonale právě mechanické kauzalitě, která je dle evolucionistů – darwinistů i neodarwinistů – nejen příčinou a motorem vývojových pochodů, ale i zárukou a důvodem vědeckosti vývojových teorií, tj. základem i zárukou objektivní exis­ tence samotné evoluce. Vývoj objektivně existuje jako „dřevo“ evo­ lučního stromu, dřevo (hylé) – prototyp pralátky času jako prvotní možnosti. Naproti tomu to, čeho se týká tělesný tvar, tedy podoba, existující jednak v tělesném sebepociťování bytosti, která se jí vyznačuje a projevuje, jednak ve vnímání bytostmi, kterým se ukazuje, je časem subjektivním, zkušenostně prožívaným. I evoluční čas je kantovskou vnitřní formou nazírání: s ní se vývoj děje skrze poznání, chápání, výklad. Objektivním časem, tím, který známe ze školy a kterým se společně řídíme (synchronizujeme), je naopak čas společný, beztvarý, nerozlišený, neindividualizovaný: čas jakožto čistá „časolátka“: to je onen čas fyzikální, stanovitelný, určitelný, srovnatelný a měřitelný – čas společný. Do společného, univerzálního času se, jak už chápeme, evoluce sestávající ze samostatných descendenčních časo­ vých linií věru obtížně vkládá, těžko se také z něho skládá – z jeho rozmanitých podob a jejich proměn, v nichž jakýkoliv vývoj spočí­vá, z časů různých kvalit, který musí být v stejnorodém kvantitativ­ ním formátu ze souběžných dějin Života extrahován/abstrahován a trans­ponován do univerzálního „formátu“ nezávisle proměnné veličiny, jejíž hodnoty jsou stanovitelné a libovolně vzájemně srov­ natelné a poměřitelné, ať jde o čas čehokoliv. 306

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

Fyzikální–mechanický čas Takto dostaneme z přirozené časovosti evoluce časotvarů čas jako racionální konstrukt, tj. vratný čas mechanických procesů, vyznaču­ jící se všudestejností a vždystejností, ježto mu žádné „kde“ – a ovšem tím méně nějaké „kdy“ – nenáležejí, nejsou-li mu teprve libovolně–dohodou stanoveny pomocí nějaké „časové osy“. Sám o sobě je tento „čas“ lhostejný k době i směru: všechny děje jím určované jsou v principu reprodukovatelné a vratné. Jeho prototypem i měřítkem je opakovaná lokomoce – vzájemné přemisťování nečasových jsoucen – odnikud nikam. A právě tento netečný, neživý, beztvarý čas se stal pro evolucionisty nezpochybnitelnou univerzální mírou všech mechanických procesů, v nichž spatřovali příčinu všech přírodních dějů. 18 Jeho postulovaná a proklamovaná univer­zalita a vý­ lučnost činí z mechanického řádu skutečnosti lhostejný, neúčinný, bezvýznamný a v posledku nadbytečný předpoklad – ně­co jako věc o sobě, hmotu nebo deistického boha. 19 Ježto mechanický řád skutečnosti je neměnný a lhostejný k sou­ vislostem, účastní se sice všeho dění, nikoliv však vývoje jako ta­ kového. Na jeho pozadí jsou vznik a zrod a počátek jakož i každá změna nemyslitelné – a evoluce sama zůstává pohoršením. Evoluce se látky času netýká: tytéž hmotné děje jsou „podstatou“ růstu a tle­ ní, trávení i myšlení; od hoření dřeva po buněčné dělení, všude probíhají jak čistě mechanické, tak fyzikálně-chemické procesy v zá­ sadě stejně, jsouce projevem totožných vnějškových interakcí – nárazových i silových – mezi stejnými a všudypřítomnými hmotnými částicemi, činnými bez rozdílu ve světě anorganickém i or­ ganickém, živou hmotu nevyjímaje. Rozdíl mezi živým a neživým a odlišnosti mezi organismy tak nespočívají v složkách, silách a ty­ pech jejich vzájemného působení, tj. nezáleží na povaze životních 18 Tento folklór přetrvává u většiny evolucionistů dodnes – jako přebíraná pověra (v doslovném smyslu slova superstitio – nadbytečný a zbytečný, sou­ době nezdůvodnitelný pozůstatek–přežitek–předsudek). 19 Není to bezvýznamné: „hmota“ je principium individuationis – zajišťuje jednotlivost a  jedinečnost, „věc o  sobě“ zakládá svébytnost skutečnosti a „bůh“ zaručuje její racionální poznatelnost. 307

Zdeněk Neubauer

pochodů, které (mechanicky, fyzikálně, chemicky…) „pohánějí“. Rozdíly mezi druhy a jedinci spočívají ve způsobu jejich organi­ zace – řízení a seřízení těchto univerzálních „hmotných“ pochodů. To pak záleží na celém „zařízení“, tj. na tělesné stavbě. Krajní materialismus, jehož horlivými zastánci byli právě evolucionisté, hlásal stej­norodost jediné hmotné substance veškerého jsoucna (jehož ohlas jsme ještě zažili v učení marxismu o „materiální jednotě světa“). Pro klasický darwinismus byla proto za všechny rozdíly odpovědná celková tělesná stavba, jejíž jevovou (zkušenostní) stránkou je podoba – tělesný tvar. 20 (Stopy minulosti jsou téže povahy: fo­ silie jsou zbytky či otisky tělesných podob.) To byl důvod, proč evoluční nauka pojednávala téměř výlučně o vývoji eidetické strán­ ky živé skutečnosti. 21 Ani hmota, ani přírodní zákony se přitom nemění – evoluce se jich proto netýká a evolucionismus o nich nepojednává. Mění se pravidla, kterým je hmotná skutečnost v živých soustavách podrobena: v nich se druhy i jedinci mezi sebou liší – organismy si totiž tyto zákony ukládají samy a každé uplatnění je jejich závazným výkladem. Alespoň v pojetí zákona z hlediska britského práva a legislatury. (Proto Rádl pojednává o rozdílech v přijímání a chápání darwinismu v jiných zemích – na pozadí od­ lišných sociálních tradic.)

20 Tehdy se totiž ještě neuvažovalo o možné roli mikroskopických dějů, struk­ tur a nastavení a o zesilování jejich účinku, tedy o významu „molekulárních mechanismů“, které dnes činíme odpovědné za autonomní látkové slo­ žení a výstavbu „biologických soustav“ (tj. živých těl), za jejich výživu a množení a za předávání těchto schopností potomstvu, tj. za dědičnost a individuální odchylky, které jsou též předpokladem a základem vývoje. (Dnes spíše považujeme globální tělesnou architekturu za druhotný projev a výsledek mikroskopických pochodů – molekulárních interakcí.) 21 Rádl vyslovuje podiv, jak málo se darwinismus opíral o fyziologii, jež by bývala měla být těžištěm vývojových teorií.

308

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

Dvojí přirozenost Pozvolný vývoj považovali první darwinisté za přirozený, a to z titulu jeho plynulosti a nepřetržitosti. Stav bezprostředně předcházející a právě míjející je jim dostatečným důvodem a výkladem stavu nynějšího. Pro srovnání dvou následných podob lze zvolit vždy dostatečně malé období (krátký interval), aby byl rozdíl nepostřeh­ nutelný, nebo natolik nepatrný až zanedbatelný, že nevyžaduje žádné zvláštní vysvětlení. Měnící se tvar přirozeně plyne/vyplývá – vychází z  tvaru aktuálního a  přechází ve stav následující  – jako mraky, kouř, jazýčky plaménků či vlnky, jejichž proměňující se tvar podobně zcela samovolně vznikl podobnou proměnou předchozí­ ho tvaru, přičemž ony neustálé změny nepotřebují mít příčinu či důvod, ježto taková proměnlivost neodmyslitelně náleží k živelné (elementární, tj. základní) povaze těchto jevů, k jejich spontánní přirozenosti. Totéž platí i pro přirozenost živou, která je rovněž ne­ stálé, těkavé, neklidné (‚neposedné“) ... no právě: živé povahy. Zcela nový, vznikající živý útvar či projev (výrůstek, výpadek, průduch, ústrojí, funkce, úd, schopnost či sklon) povstává takto přirozeně – plynule, pozvolna, nenápadně… – z nebytí, či spíše z neustálého, nezávažného a zpočátku nezávazného–vratného skoro-bytí, takměř-bytí v náznaku, náčrtu, nástinu: hrbolek? – na těle je různých hrbolků a vychlípenin spolu se stejně bezvýznamnými proláklinami a důlky! To někdy bývá, občas se stává – a opět to přejde – zmizí, zanikne! Bývají i větší – obyčejně to k ničemu není, leč když už to náhodou k něčemu je – k něčemu se hodí a přiházívá –, třeba to i na čas potrvá či už zůstane jako nové východisko neklidně kolísavých obměn. Třebas i zmizí – leč snad se opět objeví na po­ tomcích, ještě nápadněji, ale nikterak překvapivě: objevovalo se to už u předků, v této linii se to obvykle objevuje, u tohoto plemene je to spíše pravidlem. A není to zas tak nic nového, bývaly i jiné, co si pamatuji, náleží to k jeho přirozenosti – něco jako rodový či druhový znak. Takto dle Darwina pochází změna z obměn, pozvolna, plynule se vynořuje z obvyklé – přirozené! – proměnlivosti. A když už je to tady, tak už to dávno bylo. Vždyť stejně pozvolna, poznenáhla,

309

Zdeněk Neubauer

nepatrně, plíživě se vyvíjí i zárodek.  22 A podobně vzniká i nový druh – jako variace, jako varianta, odrůda – plemeno. A zvláštním, samostatným druhovým jménem označujeme takovou odchylku – „pro jednoduchost“, „z pohodlnosti“, jak zdůrazňuje Darwin –, když už neznáme přechodné typy, anebo si jich nevšímáme, jsou­ce zaujati tzv. druhovými znaky (specifickými rysy). Ve skutečnosti nic takového jako druh neexistuje, tvrdí Darwin: podobně jako individuální vlastnosti povstávají i druhové rozdíly, v ničem se zá­ sadně od sebe neliší, snad že starobylejší znaky či rysy jsou stálejší, odolnější vůči proměnlivosti než vlastnosti evolučně mladé, které se teprve nedávno objevily. A kdyby jen druhy! – vlastnosti vlastně ani žádné nejsou, říká Darwin, a tzv. druhy, plemena, odrůdy nejsou jejich souhrnem, jak to chápal Linné a jak z toho vycházejí všelijací tvůrci soustav. Vždyť přece musí být všem jasné, že i ta nejnepatrnější obměna zahrnuje změnu celkového tvaru – právě tak nepostřehnutelnou. Tak druhy přecházejí v sebe a jeden se mě­ ní v druhý, jako podoby mraků: i u nich ta nejstálejší trvá nejdéle, nad ostatními převáží – strhne na sebe nejvíce páry a pokryje největší plochu oblohy. Jako první základní pilíř Darwinova učení uvádí Rádl právě kri­ tiku pojmu „druh“. Darwin klade důraz na pozvolnosti, plynulosti, nepřetržitosti, krajní podobnosti – to jsou pro něj příznaky přirozenosti! (Vůbec se nepodiví nad tím, že Linné právě tak dobře věděl o přechodných formách, odrůdách a křížencích – a přesto ho to nepřivedlo k zpochybnění přirozené existence druhů!) Ani výraz „postupnost“ (gradualita) darwinovskému pojetí přirozenos­ ti, přísně vzato, nevyhovuje: „stupně“ (gradus) navozují představu oddělenosti a přetržitosti – předpokládají jasně a zřetelně odlišitelné rozdíly: žádné přirozené stromy a přechody, nýbrž samé umělé žebříky a schody! Vývoj se zřejmě nachází/děje až na samém horizontu zkušenosti. Dlouhodobě probíhající nepostřehnutelné změny se příznačně týkají právě „pouhých tvarů“, tedy něčeho z novověkého, vědeckého hlediska nejméně „podstatného“, neboť tvary nejsou měřitelné, určitelné, a proto (překvapivě!) ani srovnatelné: 22 Není tomu tak, ale tuto plynulost tehdy zdůrazňovali a sledovali. 310

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

nehledá se a nezkoumá rovnost (a poměr různosti, základ racionalismu), nýbrž odhaduje se a vykládá podobnost. Srovnávací obory (morfologické, paleontologické, anatomické…), ze kterých evolucionismus hlavně vychází a z nichž čerpá evidenci pro existenci vývoje především, vůbec nepředstavují objektivní metodické a sys­ tematické postupy, nýbrž právě interpretační hermeneutické a exegetické přístupy: týkají se eidetické stránky skutečnosti a spadají do estetické kategorie soudnost. 23 Proto se z  hlediska tradiční pří­ rodovědy vlastně nic neděje: vývojové procesy se odbývají až na okraji obzoru objektivity; 24 evoluce sice objektivně neexistuje (to je zamlčené stanovisko „vědeckého kreacionismu“), ale v zásadě není „ničím proti ničemu“ (důsledně objektivistické a racionalistic­ ké stanovisko tudíž vyžaduje nějaký fundamentalismus, který proti přirozenosti klade metafyzickou ontologii). Proto lze z tradičního stanoviska pokládat evoluci za záležitost doslova okrajovou: lze tu­ díž od ní snadno odhlížet či ji shovívavě přehlížet, a dokonce se jí dovolávat k účelům jak apoteotickým, tak apologetickým, tj. pou­ žívat jí tu ke chvále, tu ku obraně vědy. Zvláště zabývá-li se případy povíce ojedinělými (idiografickými) a dokládá-li svou kazuistiku příklady povýtce jedinečnými (singulárními: de singularibus non est scientia). Jak patrno – a Rádl to výtečně postřehl a přesně vyjádřil, evolucionistický výklad světa se opírá o zvláštní typ příčinnosti, zcela odlišný od běžného vědeckého pojetí kauzality, a přitom blízký přirozené zkušenosti: odtud jeho přitažlivost. Jakožto poznávací postup však vyžaduje úplně jiný způsob výkladu, než na jaký jsou exaktní vědci zvyklí, totiž imaginativní propojení rozdílného předpokládaným podobným natolik, že je prakticky ekvivalentní. 23 Opakujme: evolucionismus se stal objektivní vědou, jakmile (a tou měrou, s jakou) odvrátil pozornost od oblasti somatické a eidetické a opřel se o údaje a úvahy syntaktické a kombinatorické; zkrátka, když přešel z ge­ nealogie na genetiku. 24 Připomínám znalým a epistemologicky zralým, že „objektivní realita“ – předmět vědeckého poznání, představuje duchovní zásvětí přirozeného světa; za jejím obzorem, tj. v záhorizontí vědy, se nachází svět přirozené jsoucnosti, obývaný živými, tělesnými bytostmi. 311

Zdeněk Neubauer

Evoluční myšlení se tudíž od obvyklé vědecké racionality značně liší; ježto však se zabývá toliko eidetickou stránkou skutečnosti, tj. pohybuje se z hlediska tradiční (nomotetické) vědy bezpečně v oblasti objektivně nejsoucího, kterou vážná, exaktní věda odkazo­ vala do subjektivna a ponechala napospas pouhé obrazotvornosti, fantazii a interpretaci – osobní, jedinečné a právě tak nezávazné jako duševní pochody, dalo by se očekávat, že si objektivní věda a přirozené vědění nebudou konkurovat. Nadto evolucionismus nemá zapotřebí klasickou kauzalitu nikterak popírat – dokonce se k ní hlásí a horlivě ji vyznává. Jenže: nepotřebuje ji! Leč věda je přesto na své výlučné vysvětlovací právo (explikační monopol) žár­ livá – jako ostatně každá žena! K tomu se evoluční myšlení jalo popírat samotnou existenci jejího právoplatného chotě – byť za­ nedbávaného a zhusta zapíraného –, totiž všemohoucího Stvořitele. Ve snaze prosadit své právo na statut vědeckosti a zjednat evoluci hlavní roli na divadle světa dával evolucionismus výrazně najevo, že žádného nadpřirozeného Návrháře, Vynálezce a Konstruktéra, který vše dokonale vymyslel a moudře zařídil, ke svým předpokladům a výkladům nejen nepotřebuje, nýbrž přímo jeho existenci vylučuje! Pokračuje-li stvoření v čase, a to bezcílně, zkusmo a bezohledně, netřeba se opírat o žádný počátek, prvotní popud – „ná­ ležité nastavení kosmických parametrů“, řekli bychom dnes. Vzniká-li vše složité, důmyslné, nepravděpodobné pozvolným vývojem, jehož důvodem není žádný dávný počátek, vzdálený dohled a celkové poměry a vztahy (rationes, relationes), nýbrž toliko minulé stavy, které nastaly a nyní zde jsou právě proto, že fungují – a nikoliv naopak, nemusíme a ani nesmíme předpokládat zásahy vyšší inteligence – divy a zázraky – do světového dění, a to právě ve jménu etiky téže vědy, která dříve postulovala (přijala za svůj předpoklad) deistického Boha – původce racionální (tj. objektivně poznatelné, rozumem vysvětlitelné – inteligibilní) povahy světa a ručitele absolutní platnosti své racionality (scientistického racionalismu). Tím méně se smí poctivý vědec dovolávat vyšších mravních principů a podřizovat se autoritám, které na ně mají patent! Vždyť i rozumové schopnosti a samotná věda se svou racionalitou jsou toliko výsledkem náhodného vývoje; i ona je zde, protože funguje – tj. neomylně poznává vyvíjející se skutečnost a za svou pravdu si sama 312

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

ručí svým úspěchem. To jsou zřejmě hlavní – a historické – důvody, proč mají dodnes evolucionisté militantní ateismus jaksi „v popisu práce“ a cítí se k němu obzvlášť povoláni (viz dodnes Monod, Wilson, Dawkins…). Všemu navzdory evolucionismus dosáhl svého: nejenže prosadil přesvědčení o skutečnosti vývoje – dokonce mu v poslední době zjednal objektivní realitu (tj. domovské právo v zásvětí, takže se bezděčně přece jen stává vědeckému deismu nějak poplatný) a uči­ nil z evoluce hybnou sílu veškeré skutečnosti, povýšil toto původně úzce biologické téma na nejvyšší Moc, všeho se zmocňující, první vůli k moci! Proč je nebe modré? I jeho barva se vyvinula! Dříve bylo šedé (důkazem je rozmanitost přirovnání, kterou nacházíme u archaických básníků!). Postupně začali jedinci právě tento nebeský typ šedi odlišovat, spojovat s pozemskými jevy podobných odstínů a napodobovat je. A toto už je událost dalekosáhlého významu – událost vývoje. Tento poslední, kuriózní příklad Rádl uvádí snad jako karikaturu, snad se s ním skutečně setkal v pramenech. V každém případě vystihl to nejpodstatnější: objev nelze oddělit od interpretace! Základní vlastnosti skutečnosti lze vyložit vývojem, zatímco věda k tomu potřebovala – skrývaný sic, leč nutný deistický předpoklad. Odtud její pokusy se k Němu znovu přihlásit – opět zplnoprávnit svůj dávný „sňatek z rozumu“.

Hermeneutická skutečnost I evolucionismus má svůj zamlčený, skrytý a skrývaný předpoklad: jeho povaha není objektivní a jeho poznání spočívá na interpretaci a exegezi. Veškerá skutečnost je této povahy! U  živé skutečnosti je to zvláště nápadné – a přirozené. Výklad smyslu (hermeneuze) a hledání sou­ vislostí je – na rozdíl od kauzálního vysvětlování, sledování příčin a podávání racionálních důvodů – natolik propojený s přirozeným myšlením, že si epistemologické cizorodosti a přistěhovaleckého po­stavení ve vědě zpočátku snad nikdo nevšiml; spory se vedly o obsah. 313

Zdeněk Neubauer

K plynulé proměně živých tvarů slepá, všudypřítomná obecná kauzalita nestačí: působí neusměrněně a lokálně. Souhru mechanických interakcí a náležité zaměření fyzikálních sil měla zajistit příslušná specifická tělesná stavba a skladba – „organizace“. Příkladné vývojové řady navozují představu spojité proměny dospělých forem. Jejich vybraná ikonografie, v evolucionistickém písemnictví oblíbená, vůbec neodpovídá skutečnosti. Podoby procházejí generacemi potomstva diskrétními těly, opakovaně budovanými v každé generaci. To však je zcela jiná souvislost než pozvolné obměny tělesných tvarů. Vyloučíme-li současnou kuriózní a nepřirozenou představu jejich mechanické tovární reprodukce, vylučující eidetické obměny, 25 každý tělesný jedinec se musí vyvinout (utvořit) sám a jedinečně do podoby či obdoby svých předků. Na vzniku nového jedince se tudíž podílí celá řada podob, které musely být rozpoznány – v nějakém smyslu při vyvíjejícím se a dospívajícím jedinci nějak přítomné, aby byly účinné, tj. podílely se na jeho fysis: jejich přirozená existence/asistence předpokládá a vyžaduje, aby byly jako podoby předků vůbec rozpoznány, aby mohly být zpodobovány, vybírány, slučovány a aby vůbec mohly být podrobovány obměnám (variacím) a výběrem přiváděny k postupným transformacím, a to v každém období vývinu, dospívání a zrání. 26 K tomu je však třeba interpretace tvarů jak v jednotě–celkovosti, tj. jakožto podob, tak v mnohosti možností, tj. jakožto podobností – v pluralitě poukazů (polysémii významů), aby mohlo dojít k jejich úspěšné ex-egezi ztělesněním, tj. doslova k  vy-vedení tohoto pochopení do životaschopného potomka, tj. k jeho určitému celistvému („organickému“) utváření. 25 Dnes jsou za vývoj činěny odpovědnými diskrétní změny návodů na tě­ lesnou výstavbu; tyto změny jsou od přirozených tvarových proměn na rovině podobnosti zcela odděleny: přirozená eidetická úroveň, jež kdysi dodala evolucionismu estetickou přitažlivost a zjednala mu představovou přesvědčivost, je dnes zcela opuštěna. 26 Všichni ze zkušenosti víme, že se střídají: dítě jde třeba zprvu spíše po matčině linii, postupně se v něm zjevují rysy toho či onoho strýce, pratety či prapraděda – a to nejen ve výrazu (fyziognomii), ale i povahově, různá nadání atp. 314

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

A tak evoluce, jakkoliv pozvolná, podobu zachovávající, a tedy přirozená, prochází jak podobnými tvary – tvary téže podoby, tak rozmanitými podobami téhož tvaru různě vyvedeného a předvedeného. Eidetické podání a vývoj jsou možné díky vzájemnosti dvou odlišných horizontů: horizontu podoby a horizontu tvaru: mezi nimi probíhá a k nim se střídavě odkazuje eidetická hermeneuti­ ka podob a jejich tělesná exegeze. Tajemná eidetická vzájemnost obou pohledů a ohledů, názorů a obzorů je zřejmě na pozadí „pro­ blému evoluce“: způsobuje ne-patrnost, tj. nezjevnost a nevykazatelnost vývoje – bytostnou skrytost a intimitu všeho vznikání, plození, rození, počínání, neviditelnost začátku/zrodu čehoko­ liv nového. Odpovídá to „kosmické cenzuře“, jak označují fyzici princip, že ve vesmíru nelze pozorovat žádnou tzv. „singularitu“, tj. místo, stav, děj či událost, z nichž či k nimž žádná cesta (zpráva či účinek) ne­vedou – nacházejí se na „horizontu skutečnosti“, řekli bychom. Takovou singularitu představují nejen „černé díry“ – kosmické Malströmy–, ale i všechny skutečné počátky. K počátku nemůže­ me žádným způsobem dojít, k počátku toliko „může dojít“ – mů­ že nastat, a to sám o sobě, z ničeho nic, bez důvodu či příčiny, prostě jen tak. V přírodě jde vždy o časový počátek – početí času, začátek jeho utváření. V těchto počátcích spočívá Život: tělesnost je spřádána ze samých počátečních singularit, které utvářejí čas. Toto utváření představuje vývoj – evoluci časotvaru, vinoucího se z časolátky. To pak je povaha přirozené jsoucnosti – bytí po­ vstáváním (to on fysei). Ta je též základem spontaneity – svobody, bezděčnosti a svébytnosti, jež jsou od přirozenosti neoddělitel­ né. Počátek je tudíž vždy „autonomní“, tj. určuje a ukládá si sám (autos) své zákony (nomoi) a řídí se jimi. Vývoj se tudíž nepo­d­ řizuje žádnému pravidlu, neřídí se žádným „stavem“, nesměřuje žádným směrem: sám si též stanoví, v jakém směru se má uka­ zovat a jakým způsobem smí být pozorován. K tomu však už mu­ sel být počat – jeho počátek jako takový je nezjevný, ježto svou zjevnost dosud nestanovil. Stávající tvar (utváření, stvoření) zato zahrnuje všechny své příští možné podoby: podoby jsou nádoby–příjemkyně (receptacula), které své tvarové možnosti „podrží“ a rozvíjejí. Zároveň však skryjí ve svém nitru svůj vznik i své pro­ 315

Zdeněk Neubauer

mě­ny. 27 U živého–přirozeného si vystačíme se starodávným „ta­ jem­stvím halícím plození“ – čím? snad cudností? Ano, „přirozenost se ráda skrývá“ 28 – zřejmě dokonce i sama sobě, znemožňujíc být přítomen počátku/početí, zrodu/zplození a jakémukoliv vzniku, nápadu či proměně. Ne snad proto, že by šlo o události nadpřirozené–zázračné, nýbrž právě naopak, že jsou přirozené: veškerá přirozenost v nich spočívá a z nich sestává. Přirozené nepřipouští ani svědectví („tělapřítomnost“ – pozorování, zpra­ vodajství), ani „svědomí “ (duchapřítomnost – uvědomění, představu). Počínání nelze přistihnout a uchopit in actu, je možno je jen postihnout a pochopit de facto – nacházením, sledováním a chápáním jeho stop – vyčíst z tělesných otisků, podob a projevů jeho z nedohledna se táhnoucí časotvar. To je posláním evoluční vědy. V této skrytosti spočívá též niternost tělesnosti – její nezcizitelnost, intimita. Ani sama sebe nemůžeme dostihnout v pří­tom­ nosti, 29 tj. být při-tom, přistihnout se „v reálném čase“, jak se říká. Na druhé straně však nemůžeme než být stále při-tom: to se samo sebou rozumí – jenže to neví. Vždy už se cítíme „jako proměnění“, znovuzrození, probuzení, obnovení, ale to se vždy týká toho „se“, se kterým se to stalo, kterému se to přihodilo. Proměnu samu však neprožijeme. Přesto – či proto! –se vývoj děje prá­vě s tímto „se“: to ono se vyvíjí a jeho vývoj spočívá v neustále novém sebeporozumění a sebepochopení, tedy v proměnách jak toho rozumění, tak onoho „se“ a „si“. Snad vzniku nového časový modus přítomnosti vůbec ani ne­ náleží – a marně se po něm tedy pídíme!

27 V tomto ohledu, totiž v ohledu hermeneutickém, by ani „vývoj“ a „roz­ víjení“ v původním významu nebyl tak úplně k zahození – zavádějící, zavazející a závadný; toto výrazivo by bylo možno hájit pochopené jako tvůrčí děj exegeze; viz např. „rozvíjet téma, motiv, myšlenku…“ 28 Herakleitos B123. 29 To souvisí s pokusnými výsledky, že neurofyziologický proces odpovídající aktu rozhodnutí časově (měřeno laboratorně, vnějším časem) předchází faktu vlastního/vědomého rozhodnutí jakožto psychologickému jevu (tj. svědectví introspekce).  316

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

Jinak: každá vývojová proměna – tj. událost evolučně významná (závazná, osudová – zavazující změny následné, které nemohou být než navazující) – se týká právě tohoto rozumějícího sebe, tj. spo­ čívá ve změně způsobu, jak sobě rozumím, jak sebe chápu. Míním ovšem každou bytost, orgán či pochod, s nímž se příslušná vývojová změna odehrává či „udává“ 30, vše, co je živé, tudíž vyvíjející se. Lidská bytost, její mozek, myšlenkový pochod nebo vlastní ná­ pad jsou jen obzvlášť známé a snadno zakoušené případy – různé formy „Já“, o nichž se já mohu kdykoliv přesvědčit. A tomu, co se „se mnou“ stalo (čím se to a to stalo), lze pouze („dodatečně“) po-rozumět, po-chopit změněnou–odlišnou podobou soběvztažnosti (self-reference – odkazování k sobě, Selbstdarstellung – ukazování sebe), kterou původní forma na sebe vzala/přijala a s níž ono nové chápání/rozumění počalo/povstalo – nastalo. Vývoj spočívá v tom, že si tvor uvědomuje svůj tvar – vnímá sebe jako podobu, jejímž je subjektem; proto eidetické bytí-sebou nevnímá sám vývoj: vzchá­ zení zkušenosti není samo jejím obsahem. Živý jedinec je součástí i proměnou tradice.

O povaze druhu přirozeným přístupem Jedinec pro Darwina neznamenal jen projev zákona (jeho uplatnění v „exekutivě“) ani jeho nahodilý případ, jako je tomu v jiných přírod­ ních vědách, kde případ je pouhým případem, který lze rozpoznat 30 Nelze říci „děje“ či „odehrává“: vznik, počátek není děj, nýbrž událost; avšak událost se vždy už-udála: je vždy „už-udaná“, tj. daná/zadaná; je to způsob, jakým událost „je“, čili: taková je povaha toho, co „událost“ znamená/vyjadřuje/označuje/míní, totiž (jako) to, co se „podařilo udat v existenci“ (co se prosadilo), a stalo se tudíž pro každou existenci „zadáno“: vznik nového druhu, schopnosti, způsobu chování apod. jsou něčím, s čím se musí ostatní existence „vyrovnat“, mají-li „koexistovat“ – jinak existovat přestanou: vyrovnají se vlastním zánikem. Proto zní přítomné – nedokonavé „udává“ neobratně, nenáležitě – nepřirozeně! 317

Zdeněk Neubauer

a zařadit – tak jako je spadnutí věci (třeba upadnutí knoflíku) jen případem projevem/výrazem/důsledkem obecného zákona gravitačního. V evolucionismu je jedinec a jeho případ legislativně relevantním ztělesněním i výkladem (uplatněním) tradice, jejíž je jedinec – či jeho životní případ – součástí. Druhy se liší díky odlišné tradici – tradici ztělesnění, která se sama takovým genealogickým podáním vyvíjí. Řekli jsme, že vývoj druhů přírodním výběrem tak byl od počátku chápán – byť nepřiznaně a nevědomky – jako proces hermeneutický, a nikoliv me­ chanicky, fyzikálně a chemicky, jak se tvrdilo (a dodnes obvykle tvrdí). Evoluční kauzalita (příčinná závislost vývojového procesu) byla přirozeně exegetická, a nikoliv mechanická; 31 o příčinách pro­ měnlivosti a vývoje se sice mluvilo, ale předmětem evolučních výkladů byla tělesná podoba. Nuže, podoba není objektivní kategorií a vztah podobnosti a od­ lišnosti, o který v přírodním výběru jde, nelze vyjádřit kauzální závislostí a běžnými postupy formálně popsat ani racionálně vy­ světlit. Příčinou podoby je opět podoba, jejich vztahem je příbuznost projevující se podobností. Není zde nic, co by představovalo obecné hledisko a poskytovalo společnou míru, kterou by bylo mož­ no tvary, jejich podobnosti, odlišnosti a změny jednoznačně a vy­ kazatelně (objektivně, nezávisle) obvyklým způsobem zjišťovat, tj. měřit, srovnávat, řadit a třídit, a získané údaje sestavovat v po­ znatky. Podoba není kategorií objektivní (předmětnou, substanční, geometrickou, kvantitativní), nýbrž eidetickou (estetickou, účelovou, pragmatickou…) a vztahují se na ni soudy subjektivní–hodnotící – opět zcela tak, jako je tomu při právním řízení. Přírodní výběr tudíž nemůže být „slepý“, tj. nevidomý k vzhledu, jako to vidíme na alegoriích Spravedlnosti, která váží a používá meče čistě mechanicky a zcela automaticky, řídíc se formálním, jed­ notným, a tudíž „algoritmizovatelným“ postupem. Ať už „soud 31 Rádl se podivuje, že Ernst Haeckel přes veškerou mechanistickou rétoriku nepředvedl ani neuvedl jediný příklad mechanické evoluční příčiny; Darwin zas opakovaně zdůrazňoval a dokládal smyšlenými příklady, že příčiny selekce jsou tak početné a spletité, že nemá význam se po nich v jednotlivých případech ptát a pokoušet se je určit. 318

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

přírody“, tj. uplatňování přirozeného výběru, svádíme na příhody, náhody, epizody a nehody, štěstí a smůlu, příznivé či nepříznivé okolnosti a podmínky a převádíme na fyzikální vlivy působící čistě kauzálně – slepě a nahodile (statisticky), přesto platí – ať chceme či nechceme –, že předmětem účinkování „přirozené selekce“ je tělesný tvar. Základem odlišnosti jedinců je podoba: konkrétní, tělesná, vyvedená v určitém tělesném tvaru a s individuální formou chování, tedy podoba jedincem konkrétně a činně předváděná ve hrách o přežití. Toho si byl Darwin dobře vědom; zřejmě proto postupně přikládal stále větší význam pohlavnímu výběru. Jeho zkušenost, řídící se instinktem chovatelů a šlechtitelů spíše než teoriemi badatelů, dobře chápala, že podoba se přirozeně uplatní ve vnímání: její „přirozené místo“ je v duši a její uplatnění v přirozeném výběru (selekční účinnost) je především záležitostí psychiky. Podoby v duši neexistují na způsob inexistentních fantomů – představ, pomyslů, výmyslů, obrazů a fantazií; působení podob a podobností je zcela konkrétní, závazné, závažné a osudové, a přitom vysoce účinné a mocné (vzpomeňme mimikry!). Podoby, ať už vtělené, vnímané, představované či v paměti uložené, se mezi sebou přirozeně vybírají tím, že spolu soupeří a soutěží, jsouce tak či onak „z masa a kostí“, tj. skutečné, tělesné – „hmotné“, přičemž této „hmotě“, ať už těla či mozku, samy – jakožto podoby! – ukládají zásady svého utváření (jak v zárodcích, tak v imaginaci). A ježto uplatnění těchto druhových zákonů – přelíčení – spočívá v početí, zplození, vývinu a životním běhu jedince, splývá tato eidetická tradice, na níž závisí evoluce, s genealogií. Odtud název „descendenční teorie“, jejíž urputný a uminutý „materialismus“, tr­vající na tom, že vše, včetně toho, co je podrobeno různým specifickým zákonům v podobě eidetických pravidel uplatňovaných na základě estetického a pragmatického hodnocení, je přesto stále stejné povahy, totiž „materiální“, čímž se míní „přirozené “. Za stejně přirozené jsou však zároveň pokládány také konkrétní, specifické vývojové procesy – tedy jedinečné genealogické průběhy a promě­ ny. Přitom sotvakdo tehdy postřehl, že přívlastku „přirozený“ bylo právě užito dvakrát – pokaždé ve zcela jiném významu. Naposled ve smyslu skutečně „přirozeném“, tj. běžném, obvykle lidmi v běž­ né řeči užívaném, tj. „přirozený“ ve významu plynulý, samovolný, 319

Zdeněk Neubauer

představitelný, zatímco předtím se přívlastek „přirozený“ dovolával údajně obecně ve světě působících mechanických příčin a „hmotných sil“ (!), jak přirozenost chápe běžná přírodní věda. Evoluční věda naproti tomu rozšířila výraz „přirozený“ o běžný význam, takže za „přirozené vysvětlení“ začalo být pokládáno i to, co se děje na základě povahy (přirozenosti!) věci samotné – například k jedinečnému tvaru, který jakožto podoba přirozeně po­ ukazuje a vybízí k svým „přirozeným“, tj. plynulým a ze samotného tvaru vyplývajícím obměnám, a z žádných obecných (fyzikálních, mechanických, materiálních a kdovíjakých ještě) principů ani podle žádných čistě vnějškových kritérií, která nemají žádnou přímou souvislost s věcí, o niž jde (vývin jedince, vznik odrůdy), a bez zásahu vyšší instance. Naproti tomu přirozené individuální zákony či pravidla, která si živý tvor (organismus, druh) během svého vývinu či vývoje sám stanoví/vytváří, kterými se řídí, jimž se podrobuje a kterými je, tj. v nichž spočívá jeho existence, jsou svrchovanou instancí, z níž není odvolání (na co také a na základě čeho, je-li jedinečná?). A to přesto, že jde o pravidla eidetická, navíc exegetického původu, a že nejsou ani objektivní, ani racionální, nýbrž povstala „časem“, jako „historicky podmíněná“ a pouze „tradicí posvěcená“.

O postavení jedince A to je další a hlubší důvod, proč pravověrný, skutečný evolu­ cionismus trvá na tom, že jedinec, jenž je něčím jako uplatněním zákona či konkrétním výnosem, se na vývoji druhu (změnách legis­ latury) činně nepodílí – alespoň ne svými potřebami a představami, záměry a postoji, tužbami a obavami, příhodami a nehodami… Ty totiž představují zájmy a zaujatosti stran účastných na sporu (boji či konkurzu za přirozené selekce), k nimž nestranný soud nesmí přihlížet. Dle klasického darwinismu každý jedinec (individuální organis­ mus) svým osudem (svou úspěšností ve „stání se předkem“) vývoj 320

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

sice ovlivňuje, leč neusměrňuje a neutváří, ježto se jej účastní toliko co subjekt právní, ale nikoliv zákonodárný. Jedinec během „přelíčení života“ smí a má užívat svých výsad a uplatňovat své schopnosti a práva. I tato role je pro další evoluci navýsost významná: to, jak se vyvine jeho „kauza“ (ať dopadne jakkoliv), může mít dopad na další vývoj, ne však pro samotného jedince, který v ní za­ stupuje podobu (zákon), určitou její verzi a výklad, spočívající v její tělesnosti (habeas corpus…). Monod (2008) má tedy v posledku vlast­ ně pravdu, když zdůrazňuje, že organismus není „prospektivní “ (zací­ lený, teleologický), nýbrž „objektivní “ – v jeho smyslu, tj. teleonomic­ ký –, funkční. Z hermeneutického hlediska se však v tom druhém mýlí: živá bytost není ani předmětem (např. selekce – tím je její podoba), ani prostředkem (např. replikace či přenosu informace). Tvor není předmět–objekt, nýbrž podmět–subjekt. Také k ničemu nesměřuje: je zaměřen na sebe a je měřítkem sám sobě. Ne ovšem měřítkem vývoje, ježto to, co se vyvíjí, je sám způsob mě­ ření. Jeho životní zkušenost je evolučně významná na úrovni ei­ detické, která se týká uplatnění a odolnosti jeho tělesné podoby a ekologické podobnosti, nikoliv však na úrovni somatické, jež se týká funkcí a zařízení a  je „ryze osobní“. Osobní stránku by bylo lze označit jako výše zmíněnou „zaujatost“, i když nikoli ve smyslu předpojatosti – pochybení v ne­ strannosti, kterou vyžaduje spravedlnost, nýbrž ve významu zájmu –zaujetí, tj. v „bytí něčím zaujat“, „zaujímat postoj“ či „zastávat názor“. To vše náleží k postavení a založení jedince (k jeho „condition“ – „bytostnému určení“), u nějž, jak stále zdůrazňujeme, lze jedině mluvit o přirozenosti. A k tomuto postavení náleží i individu­ ální zaujetí, osobní názor, který zastává a zastupuje, neboť ten je konstitutivní součástí obzoru určujícího jeho jedinečné postavení. Zaujetí zaujímá postoj stejně výlučně, jako těleso zaujímá prostor, leč na rozdíl od hmotného tělesa jej nikomu nezabírá – výlučně neobsazuje. Postoj je zato výlučnější než prostor, ježto nemá rozprostraněnost (extenzi); postoj je totiž „bodový“ (srv. výrazy jako viewpoint, Gesichtspunkt ap.). Za „extenzi“ postoje lze sice v jistém smyslu pokládat jeho obzor, ten ale náleží právě jen a výlučně zaujímanému postoji – ohnisku jeho zaměření a hledisku jeho zření, tento obzor žádnému jinému postoji nezabírá: nepřekáží, pouze 321

Zdeněk Neubauer

spoluvytváří obzor jiného postoje. V tradičním darwinismu nedošlo k rozlišení mezi tělem a tělesem, a proto se ústřední představa selekce (konkurence a kompetice) opírala o mechanickou představu tlačenice  – vzájemného překážení si pro  nedostatek místa. Neodarwinistická syntéza, která vidí podstatu živé existence v infor­ maci, a tak ji vymanila z vazby na tělesovost, zbavila živou existenci pohříchu také tělesnosti a tím i přirozenosti a zejména hic-et-nunc tělesné přítomnosti, tj. právě určitosti stanoviska a postoje – a tu­ díž i obzoru; informace – na rozdíl od stanoviska – může být sdílená a má obecný, na výskyt a rozhled nevázaný a k horizontu ne­vzta­ žený obsah a dopad. (Stanovisko tudíž připisuje každému tělesnému pobytu perspektivu, a tudíž bytí-zde – heideggerovské Dasein.) Tělesnost, kterou míníme, je ovšem eideticky chápaná; proto je postojově jedinečná, a přesto a právě proto evolučně relevantní.

Nalezení přirozenosti V čem tedy záleží ona ontologická rehabilitace či přímo objev přírody a docenění živé přirozenosti, za něž Darwinovi připisujeme v Rádlově duchu tak jedinečnou zásluhu? Především je třeba jeden Rádlův názor poopravit a upřesnit, alespoň z našeho eidetického/hermeneutického stanoviska. Jde o Rádlův pohled na rozdíl mezi Dar­ winem a Leibnizem, pokud jde o předpoklad kontinuity jsoucna. Rádl správně poukazuje, že Darwin svým odmítnutím kategorie „druhu“ připomněl a uplatnil Leibnizovu zásadu, že natura non facit saltus („příroda nečiní skoky“). Leibniz postuluje nekonečné množství podstat–„monád“ – elementárních nositelů subjektivity–, které jsou si více či méně podobné, avšak i pro ty nejpodobnější existují vždy „mezičlánky“. Podobně Darwin vychází z toho, že příroda nabízí nepřetržitou škálu tělesných tvarů, v jejímž rámci působí přírodní výběr. Podle Rádla však má teze o spojitosti jsoucna pro Darwina zcela jiný, dokonce přesně opačný smysl, než který mínil Leibniz, pro něhož každý rozdíl, byť sebemenší („in­ finitezimální“), představuje jinou, oddělenou podstatu, zatímco 322

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

pro Dar­wina jsou – podle Rádla – individuální odchylky organických podob nahodilé a nepodstatné. Nuže, toto není tak docela pravda. Možnosti obdob tělesných tvarů jsou sice in abstracto spojité, leč každý existující, tj. skutečně vtělený tvar je spjat s tělesně konkrétním, živým, individuálním tvorem. To znamená, že vtělení podoby potenciální spojitost po­ dobností „diskretizuje“, tj. činí ji přetržitou. Díky své hermeneutické povaze a exegetickému původu je každé vtělení podoby vždy určité: jedinec totiž ztělesňuje jistý výklad, a je proto vyhraněnou tělesnou interpretací podoby. A každý jedinec je navíc individuem, tj. nedělitelnou a oddělenou, činně se vydělující samostatnou (substanciální) činně sebeurčující bytostí, odpovídající aristotelovské podstatě (úsia, substantia, das Wesen), která se chce vyhradit a ostře odlišit od jiných. Toto sebeurčení dává jedinci určitost a osobnost, aby byl vůbec „životaschopný“ (tj. správnou interpretací, úspěšným hermeneutickým výkonem), tj. schopen uplatnit svou vlastní určitou podobu vůle k moci a prosadit ji vůči jiným ztělesněným podobám, z nichž každá tíhne k tomu, stát se počátkem nového druhu – bytostně odlišného a odděleného. O tuto svou určitost, bytostné určení, „esenciální/substanciální formu“ čili eidos se každý jedinec stará a v „boji o život“ soutěží o její přežití – přetrvání. Pokládáme-li s Aristotelem duši za (vnitřní) tělesný tvar, pak starost každého tvora o jeho přetrvání je vlastně svým způsobem „péčí o duši “ (podle Platóna: peri tés psychés epimeleia), a to do­ konce o její přetrvání do příštího pokolení. 32 Existuje i další zajímavá souběžnost v rozdílu mezi Leibnizem a Darwinem na straně jedné a mezi Platónem a Aristotelem na straně druhé: Platón i Leibniz považovali podstaty (ideje/monády) za transcendentální, netělesné a bezčasé–„věčné“, a tudíž neměnné, na kterých se konkrétní, jednotlivé bytosti toliko podílejí, zatímco Aristotelés – a podob­ ně i Darwin – tyto bytostné (eidetické/druhové) podstaty/esence „vlo­žili do jednotlivých bytostí“, jak se zjednodušeně píše v učebnicích. Avšak zatímco Aristotelés (ostatně dosti  krkolomně) za­ choval podstatám (esenciálním podobám) osudově neměnnost, tj. 32 Což lze v křesťanském pojmosloví označit jako snahu o její „zachování pro život budoucího věku“, tedy o „spásu duše“!  323

Zdeněk Neubauer

neovlivnitelnost vtělením, Darwin nejenže učinil eidé–species proměnlivými – podílejícími se na životním pohybu v čase, tedy na přirozeném bytí –, ale svěřil starost o toto své bytí (jímž se vy­ značuje právě heideggerovské Dasein!) všem tělesným, smrtelným jedincům. Rozdíl mezi Leibnizovými monádami a Darwinovými organis­my je ovšem přesto zásadní a hluboký – tak jako rozdíl mezi metafyzikou ducha a fyzikou tělesnosti: monády i organismy představují subjekty, první netělesné, druhé tělesné. Monády jsou však v ce­ lé spojité škále rozdílů dány už jako skutečně jsoucí, zatímco živí jedin­ci – zástupci druhu – realizují jen některé z možných – ne­ rozeznatel­ně–nepostřehnutelně (infinitezimálně) odlišných – mož­ ností, které se teprve/případně uskutečňují. Darwinovy teoreticky spojité obměny/varianty podob však ek-sistují, tj. „vyvstávají do jsoucnosti“, tudíž vznikají – aktualizují se – v jedinečných tělesných tvarech jako v každém jednotlivém případě zcela nové. (Při spojitosti podob, tedy potenciální nekonečnosti eidetických ob­ měn tělesných tvarů, tomu ani nemůže být jinak!) Toto vyvstávání však není nahodilé–případkové, jak se domnívá Rádl, ježto vznikání (aktualizace z potenciálního nekonečna) náleží k přirozené jsoucnosti bytostně. A nejen to: s každým jednotlivým novým ztěles­ něním (aktualizací) vzniká další, rovněž nepřetržitá škála spojitých možností, leč zcela jiná, jinak strukturovaná než ta, z níž vy­vstal jedinec, který ji jakožto novou otevřel. 33 V tom právě tkví vlastní podstata Darwinovy geniální myšlenky, převratného objevu či „dar­ winistické logiky“ – samotné jádro evoluční nauky, a to sám princip fungování „mechanismu přírodního výběru“ jako hybné síly vývoje! Právě pro Darwina jsou totiž všechny odchylky „podstatné“: Darwin druh – species, esenci – zachoval (ač by si to jistě sám nepřipustil!), leč přiřkl tento status každému jedinci. Avšak podstaty/podoby „jsou“ jakožto skutečné pouze tehdy, když se uskuteční – zrodí-li se jakožto tělesně existující, určité a konečné, zde 33 Jinak řečeno: každý jedinec představuje nejen určitou uskutečněnou mož­ nost eidetického prostoru, ale otevírá vlastní eidetický prostor, který tepr­ ve povstává naplněním některé z předchozích možností podob prostoru původního. 324

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

a nyní; což přesně vyhovuje/odpovídá Aristotelově kategorii podstaty (úsia).

„Et in Arcadia ego“ Jakožto určité a přirozeně jsoucí podstaty jsou tělesně živé bytosti omezené–vymezené („de-finované!“) nejen co do velikostí (extenze), ale i co do času. A ježto jim náleží časová určitost, 34 znamená to, že jsou smrtelné, a to bytostně. Zní to jistě banálně: každý přece ví, že smrt je od života neodmyslitelná. Rádl si však všiml, že pro Darwina je právě fenomén smrti nesmírně důležitý: poprvé a pouze v darwinismu hraje smrt v nauce o životě teoreticky vůbec nějakou roli – dokonce ústřední a zásadní, zatímco jinde (včetně současného neodarwinismu, jak si předvedeme) je smrt náhodnou nehodou („akcidentem“), leč k samotné povaze živého vlastně nenáleží a nic o ní nevypovídá. Naproti tomu v tradiční evoluční nauce je umírání jedinců základním předpokladem vývoje, a právě proto představuje zkušenostní (empirické) východisko Darwinovy teorie. Jedině umírání činí totiž možným diferenční přežívání, jehož následkem je rozmanitost životních forem, na něm záleží jejich proměny, rozrůznění a vymírání. Lze bez nadsázky říci, že skutečným „původem druhů“ (The Origin of species) je pro Darwina právě smrt. Klasický evolucionismus tak vlastně přiznává veškeré živé exis­ tenci „bytí k smrti “ (Zum-Tode-Sein), která je pro M.  Heideggera bytostným rysem toliko lidské existence. Uznání skutečnosti smrti, a tudíž konečnosti a pomíjivosti obec­ ně, je také jedním ze základních rozdílů mezi evolučním pohledem a objektivním přístupem ke skutečnosti tradičních věd, na který Rádl důrazně upozorňuje. Vědecká racionalita se totiž výlučně za­ měřuje na to, co je věčné, duchovní, a tudíž „nesmrtelné“. Vědecký 34 Což je pochopitelné, dodejme, je-li tělesnost určitostí samotného času, a nikoliv pouze tvarovým určením látky jako tělesovost. 325

Zdeněk Neubauer

výzkum tyto objektivně reálné stránky skutečnosti odděluje od toliko pomíjivé jevovosti, aby z nich abstrahoval–vydestiloval to, co je obecné, zákonité a racionální, co lze exaktně poznat a formálně vyjádřit. Rádl upozorňuje, že zatímco smrt je pro tradiční vědu „akcident“, v evoluci má umírání ústřední význam. A právě to bezprostředně souvisí s rehabilitací přírody – přirozenosti a tě­ lesnosti – a s objevem dějinnosti. Smrt činí z bytí drama – a drama je podstatou dějin. Tento znamenitý postřeh poskytl Rádlovi základní kritérium, dle něhož rozpoznal ve weismannovském (paleo)neodarwinismu pří­ znak úpadku a předznamenání zániku Darwinovy nauky, za což je dodnes terčem posměchu jako falešný prorok. Ústředním pojmem je pro Weismanna zárodečná plazma (germen), která je jedinou nosi­ telkou dědičnosti – znaků a vlastností. Příznačně, tato zárodečná plazma jako nositelka druhové kontinuity skrze generační tělesnou diskontinuitu těl je v zásadě „nesmrtelná“. Naproti tomu tě­lesná plazma, právě to, co se podílí na somatogenezi, je smrtelná – bytostně odsouzená k zániku. Její osud – eidetická zkušenost – je pro vývoj bezvýznamný. Nesmrtelná substance tajemných „tělísek“ – nositelů dědičných tělesných znaků – tím není dotčena, právě tak jako ústava a korpus kanonických zákonů není ovlivněn jejich uplatňováním. Jakkoliv Weismannova vysoce spekulativní a průhledně mýtická představa byla jako taková vyvrácena a opuštěna, sehrála klíčovou roli při skonu původního darwinismu – po­tlačení evolučního myšlení a opětného odvrácení od právě a poprvé ob­ jevené přírody a oceněné přirozenosti. Weismannovská tématika se stala základem genetiky – nauky o dědičnosti zaměřené nikoliv na podobu a tvar, na tělesnou stavbu a vůbec na tělo a tělesnost, nýbrž na jejich abstraktní nositele/pů­ vodce, samy beztvaré, zato však počítatelné, srovnatelné, kombinovatelné, oddělitelné a ztotožnitelné, přiřaditelné k určitým mís­ tům – seřaditelné –, zkrátka objektivní, syntaktické, nikoliv eidetické povahy. Lhostejno, zda nositelům tvarů podkládáme kuličky nebo korálky, struktury nebo text. Důležité je, že je pokládáme za „infor­ maci“ jakožto původce forem, základ a důvod vzniku (reprodukce, opakované výroby) tělesných tvarů, které představují jen druhotné projevy, pouhé znaky – příznaky. 326

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

Také geny jsou nesmrtelné – dokonce mysticky, nadpřirozeně všemocné –, kam se na ně hrabou Weismannova spekulativní tě­ líska! Leč právě tak bojují mezi sebou, spolupracují a konkurují si – válčí spolu jako weismannovská tělíska a my jsme jejich nástrojem a bitevním polem! Nesmrtelnost však není tím zásadním, toliko srozumitelně sym­ ptomatickým kritériem – je příznakem duchovnosti, která přenesla darwinovskou konkurenci a kompetici podob, tělesných tvarů a životních forem do světa částic, písmen a textů – zcela mimo eidetickou oblast. A jakmile opustíme eidetiku a somatiku, opustili jsme opět přírodu. Opona se zavřela. * * *

Postskript Rádlovi se rovněž má za zlé, že neměl pochopení pro rostoucí pozornost, kterou v jeho současnosti na sebe obracely nově ob­ jevené nitrobuněčné struktury, zvláště pak podivně se chovající obarvitelná tělíska pozorovatelná v buněčném jádru – chromosomy, centrioly apod. Považoval rostoucí nadšení pro mikroskopickou cytologii za pomíjivou módní záležitost, netuše, jaká sláva je teprve čeká a že právě v těchto stínových drtkách bude později rozpoznán vlastní úhelný kámen Života. Z hlediska budoucích dějin (jež by byly součástí třetího dílu Dějin, který by rozhodně měl být – v Rádlově duchu – současníky dopsán) šlo v tomto případě nesporně o přehmat, související jednak s Rádlovou nedůvěrou ve význam mikroskopického studia or­ ganismů, a zejména ovšem i s tím, že šlo o děje příliš současné, než aby umožňovaly dějinný odstup, který vyžaduje přístup myslitele–historika. Dlužno nicméně podotknout, že tento omyl organicky zapadá do stylu epistemologického rámce a dějepisné logiky tématu, které tyto úvahy nad Rádlovými Dějinami vyzdvihly. Za svou ohromující proslulost vděčí chromosomy nikoliv jako nositelé 327

Zdeněk Neubauer

dědičných vlastností, kterým mohla být přiznána jednak role „zárodečného plazmatu“ – odlišného a odděleného od somatické stránky Života –, kterou Weismann mylně (tj. naivně, ne omylem!) ztotožnil s určitou buněčnou linií, jíž přisoudil zvláštní postavení, a jednak role Weismannových hypotetických mísitelných „tělísek“ a Mendlo­ vých – právě tak čistě teoreticky postulovaných kombinovatelných „faktorů“. Bylo zde ještě něco navíc: zvláštní chování („gavotte“, „tanec“) chromosomů – jejich dělení, rozestupování, párování, kří­ žení (vzájemná výměna sobě odpovídajících úseků), ale i občasná přestavba (přirovnatelná k šíbování železničních vagónů) přímo umožňovaly badatelům hledícím až příliš ochotně more geometrico op­ tikou téže povahy, aby děj, který se jim při buněčném dělení a spáje­ ní ukazoval, interpretovali jako transformaci abstraktních vzorců a obrazců; všichni dobře známe tato schémata (vyvedená v náležité ikonografii vědecké exaktnosti clare et distincte) párovaných pásků (eideticky připomínajících nesouměrné párky), buď seřazených dle velikostí, nebo seskupených v různých rozestupech, vyměňujících si černé a bílé části a obvykle provázených písmennými vzorci jako AA, AaBB, apod. vyjadřujícími racionální strukturu dějů, o kterých jsme všichni přesvědčováni a přesvědčeni, že jsou dokonale poznány a dopodrobna pochopeny jako podstata dědičnosti. Ve skutečnosti však o její fyziologické a cytologické – tedy tělesné – povaze nemáme dodnes ani ponětí. Však nás zajímá jen ona racionalita dělení, křížení a dědění – tedy objektivní realita plození a tvoření! Proto jsme záhy sestoupili na onu skutečně základní úroveň Života – molekulární, syntaktickou a informační, která je zcela neviditel­ ná, ježto pomyslná a abstraktní. Zde není nic k pozorování, stačí „sekvenovat“, replikovat, kombinovat a konstruovat – kteréžto po­ stupy můžeme přenechat přístrojům a omezit se na výstupy – pí­ semné a číselné údaje! Odhlédneme-li od praktického využití mikroskopického zkoumá­ ní „karyotypů“, můžeme i zde – alespoň z hlediska eidetického – dát Rádlovi za pravdu: mikroskopický výzkum barvitelných tělísek, 35 objevujících se v  buněčném jádře v  tajemných Chvílích plo­zení 35 To je přibližně význam termínu „chromosom“: chromo-sóma 328

Darwinův objev přirozenosti, jak jej lze vyčíst z Rádla

a rození, byl jen přechodným obdobím dějin biologie (byť jistě ne pomíjivou módou), protože o  to, jak na pohled (skrze optická zařízení) vypadají, tedy o somatickou úroveň, v posledku vůbec nejde: podivné chování těchto tělísek pouze poukázalo k tomu, o co moderní biologii, která má být vědecká, skutečně jde: o to, co lze měřit, řadit a počítat! Zdá se, jako by se v samotném jádře Života stýkaly a vzájemně se ohmatávaly výběžky jiných světů! S tím souvisí i Rádlův kritický odstup od zkoumání povahy Ži­ vota drobnohledem. Bylo by absurdní se domnívat, že by tento od­ mítavý postoj (v němž se ohlašuje úctyhodná tradice velkých biolo­ gů) zahrnoval například Darwinův celoživotní výzkum svijonož­ ců! Kořeny překvapujících a na pohled nesmyslných pochybností o náležitosti používání mikroskopických technik souvisí s eidetickým pohledem, jemuž se Život dává poznat ve smyslu zjevujícím se v napětí mezi tvarem a podobou. Nejedná se o používání protetic­ kých pomůcek při zvědavém nahlížení za horizont rozlišitelnosti, kam podoby viditelných živých tvarů zřetelně poukazují. Jedná se pochybnost, zda daleko za horizontem, kam se badatel přenese sko­ kem o nepřiměřeném zvětšení, se lze ještě setkat s přirozenými tvary, které ještě poukazují k podobám – zda v oněch měřítkových hlubinách existuje vůbec ještě život, zda tam dosahuje svou tělesností. Nebo zda se v posledku ukáže, že v oblasti mikrosvěta je všechno jinak a že to, co se ohlašuje, nejsou zvětšeniny, nýbrž stíny a znetvořeniny strnule neživých pratvarů, konečných–definitiv­ ních, spíše abstraktních–matematických těles a obrazců, než solidně hmot­ných–hmatných/vnímatelných těl a obrazů, „tvarů“, které ne­ poukazují k ničemu než samy k sobě – poslední součástky látkového (dis)kontinua. Mám pochopitelně na mysli atomy a jejich ste­ reotypní seskupení („konformace“) v roli písmen a značek, jimiž se ohlašuje zcela jiný svět, ničemu nepodobný. Mohu tak činit, neboť už vím, že se tyto předtuchy později naplnily a jak a nakolik poválečné dějiny biologie Rádlovy nepodložené předsudky a do­ bovou nedůvěru k novotám do značné míry ospravedlňují.

329

Neznačící gesto živého těla Alice Koubová 1

Je dobře známo, že hermeneutika dvacátého století slouží jako teo­ retický základ mnohých biologických koncepcí, jež se chtějí jednou provždy rozejít s karteziánským pojetím živé přírody. V karteziánsky orientovaném pojetí je živé tvory možno studovat výhradně jen jako mrtvé objekty, a to z hlediska nezávislého pozorovatele, jímž je obecný myslící lidský subjekt. To je pro tyto biologické přístupy nepřijatelné, a obracejí se proto k hermeneutickému výcho­ disku: člověk není subjektem, který kontempluje v plnosti pravdu o sobě a o světě, ale existencí, která rozumí sobě samé a světu svých vlastních významů. Pravda o tom, co je, proto není nikdy dána předem, nýbrž se děje v čase a skrze interpretaci. Hermeneutická teoretická biologie se tímto konceptem člověka inspiruje a sna­ ží se ho zobecnit na celou živou přírodu. Místo „my, lidé, si rozumíme“ je podle ní možno říkat „my, živí tvorové, si rozumíme“, a zahrnout tudíž do kategorie „rozumějící existence“ všechny živé bytosti. Interpretace a rozumění se stává obecným způsobem vzta­ hování se živé bytosti ke světu. V zamýšleném článku chci nicméně předvést, že touto cestou se teoretická biologie nevymaní ze subjekt-objektového rozštěpu, a že tudíž nepředstavuje dostatečně přesvědčivou alternativu ke kartezianismu. Poněkud sofistikovanější teoretický podklad pro da­né téma by mohla nabídnout obecná hermeneutická koncepce H.-G. Gadamera. Zajímavé je, že Gadamer to, co bychom mohli  Anglická mutace této stati vyšla ve speciálním čísle časopisu Biohermeneutics: Koubová 2010. 331

Alice Koubová

nazvat žitou zkušeností či zkušeností živého tvora, jenž se proje­ vuje rozuměním sobě a svému světu, přirovnává explicitně ke zku­ šenosti tvorby uměleckého díla. Živé rozumění je v jistém smyslu umělecké. Spontaneita, nepredikovatelnost žité zkušenosti je vlastní i umělecké tvorbě a zážitku. Metafory umění se proto v tomto článku budu držet a vedle Gadamerova popisu uvedu ještě výklad J.-L. Nancyho týkající se zkušenosti moderního tance. Základní rozdíl mezi těmito dvěma pojetími umělecké zkušenosti spočívá v tom, že Gadamer považuje umění za aktivitu, jež odkazuje k ur­čité věci a představuje (předvádí) její (byť nekompletní) smysl, kdežto Nancyho tezí je, že (taneční) umění sestává z čistě nereprezentativních gest, tj. z tělesných pohybů, které dávají smysl, ale o ničem nejsou. Tento rozdíl zároveň způsobuje, že ani Gadamerova hermeneutika nebude nakonec dostatečně přesvědčivým pokusem o pře­konání kartezianismu. Od této metafory umělecké zkušenosti lze velmi snadno přejít k popisu zkušenosti živého tvora, neboť v obojím případě se velmi zásadně uplatňuje smysl tělesný či smysl v tělesnosti. S využitím Nancyho výkladu bych ráda předvedla, že živé tělo, živý tvor nic nesděluje, k ničemu svými gesty neukazuje, a přesto dává smysl. Řeč tohoto živého těla není tudíž řečí zapsaných textů intepretovatelných hermeneutickými postupy, ale lze ji zažít jako impuls cizího smyslu uvnitř sebe sama. Živý tvor disponuje určitou auto-referencí, která však není ani egocentrická, ani narcistní. Sebevztah živého tvora má podobu bezprostřednosti jeho naprostého obrácení se k vnějšku. Abych tato tvrzení vyjasnila, bude třeba se zamě­ řit na otázku struktury zkušenosti. Hermeneutika je v této otázce v podstatě zajedno s fenomenologií – zkušenost je událostí dávání fenoménu, přičemž fenomén je jednotkou smyslu. Smysl je významem toho, co se jeví. Hermeneutika se domnívá, že se smysl ne vždy dává snadno a bezprostředně a že je nutno ho interpretací vydobýt. Nicméně shoda s fenomenologií panuje v tom, že smysl existuje a působí ve formě jednotek, které vyjadřují dokončenou zkušenost. Zrozený či vyvstaný smysl je signálem, že fenomén se právě ve zkušenosti dal, a že zkušenost je tudíž kompletní a alespoň dočasně završená.

332

Neznačící gesto živého těla

Bio-hermeneutická kritika bio-kartezianismu Když teoretici biologické hermeneutiky kritizují neadekvátnost kar­ teziánství ve vědách o životě, stává se v některých případech, že ve své koncepci karteziánství uchovají. V jejich hermeneutické kon­ cepci života zůstane zachována základní dualita subjekt–objekt, člověk–nečlověk, já–nejá, i když je částečně přesunuta a přejmenována. Tento fakt paradoxně vyplývá ze snahy daných koncepcí ukázat, že tak zvané výlučně lidské vlastnosti (například rozum, řeč, kultura, rozumění v situaci atd.) vlastně nejsou nijak výlučně lidské, ale obecně mohou charakterizovat živé tvory. Zvířata prý tedy také dovedou rozumět – číst text svého světa a interpretovat ho podle situace, mluvit svou řečí, rozvíjet svůj druh kultury atd. Při této úvaze se však karteziánský dualismus nijak neruší. Proč je tomu tak? Je to tím, že dané úvaze předcházelo primární přesvědčení o existenci výlučně lidské vlastnosti, která byla vysunuta z rej­ stříku možností a extrahována do substance – tak vznikla představa substanciální duše, významnosti myšlení, rozumu, dávání se bytí, rozumění sobě a svému světu a podobně. Po vydělení takové vlast­ nosti se teoretici následně snaží vnutit tuto vlastnost i jiným živým tvorům, tj. lakonicky řečeno povýšit je na lidi (viz Monnier & Nan­ cy 2005, 2). V těchto koncepcích zaznívá: zvířata jsou živá, tak jako jsme živí my lidé, ona rovněž svůj svět interpretují, jako ho interpretujeme i my. Dualita duše (rozumu, či sebe-vědomého subjektu) a těla má být zrušena tvrzením, že duše (sebe-vědomí, rozum) je vlast­ ně kontinuálním prodloužením těla, že tělo je sebevědomím, rozumějící duší. Zvíře je v podstatě s člověkem totožné, tj. nic podstatného je nerozděluje. Odbočím-li nepatrně, připomíná toto uva­žování rané feministické teorie promýšlející, zda je žena téže substance jako muž, nebo zda je substancí odlišnou od mužské. Problém tohoto přístupu je dvojí. Jednak je v jeho předpokladech ukryta neotřesitelná jistota o substanciální dualitě: duše–tělo, lidská podstata–nelidská podstata, člověk–zvíře, subjekt–objekt, muž–žena, která vede k nutnosti odpovědět pomocí struktury buď–anebo: buď podstatou totožní a pouze ve vedlejších nepodstatných kvalitách odlišní, nebo svou podstatou zcela jiní. A za druhé je v něm ukryta neotřesitelná jistota o člověku jakožto já (subjektu): Já jsem si 333

Alice Koubová

vědom, že jsem si vědom, a mohu myšlením odhalit ty, již jsou rovněž vědomí (ačkoliv si nejsou vědomi svého vědomí, ani nejsou sebe-vědomí), a zároveň ty, již jsou prostě nevědomí. Já ro­ zumím tomu, že rozumím a že rozumím sobě, a dovedu odlišit ty, již sobě ani bytí nerozumějí, a ty, již rozumějí, ale nevědí to o sobě. Já žiji svůj život a rozliším, kdo všechno je též živý a kdo je neživý. Tito myslitelé tedy nadále používají kategorie duše (subjektu, rozu­ mu) a těla v klasické podobě a výlučnost lidského subjektu se v je­ jich přístupu udržuje, i když je výrazně zamlžená a zahlazená. Jako příklad daného přístupu uveďme biohermeneutiku Jakoba von Uexkülla (1921, 1956) nebo teorii života jako interpretace autorů Clémenta, Schepsové a Stewarta (1997). Jinou možností, jak myslet živé a vyhnout se karteziánství, je vydat se na cestu myšlení, které svým výkonem nepotvrdí samo sebe a v jehož centru nestojí sebe-vědomý subjekt, člověk jakožto živý (rozumějící, vědomý) tvor. Toto myšlení nechápe zvíře jako něco nelidského, ani jako v podstatě vědomého tvora – nevztahuje totiž primárně zvíře k pevně definovanému lidství. Toto myšlení se živému tvoru otevírá v průběhu neosvojené žité zkušenosti. V této zkušenosti se ohlašuje jinakost uprostřed vlastního výkonu rozumění. Vede k představě, že vlastní produkty a činnosti (pojmy, zkušenosti) vedou zakoušejícího vždy vně něj samého. Jinými slovy, myslet živého tvora, myslet zvíře, ale vlastně obecně myslet může znamenat ztratit sebe a rozhodně i výchozí představu o tom, co zvíře, živý tvor a cokoli dalšího znamená. Je tedy nanejvýš mož­ no myslet podél zvířete ven ze sebe. Otázkou samozřejmě je, co z takového přístupu získáme. Odpo­ věď na tuto otázku je zatím otevřená, stejně jako bývá otevřená umělecká scéna, na které má už už vystoupit tělo, jež však nikdy nevystoupí ve smyslu dokončeného sdělení nějaké jasné a významné myšlenky. Pro účel tohoto článku je zajímavé, že myslitelská cesta, kterou se vydal hermeneutický filosof H.-G. Gadamer, v  mnoha ohledech připomíná právě zmíněnou alternativu karteziánské filosofie. Na rozdíl od výše zmíněných biohermeneutiků usiloval Gadamer ve své hermeneutice explicitně o zrušení subjektu ve prospěch procesu dějinného uskutečňování „věci“. To, oč v Gadamerově hermeneutice 334

Neznačící gesto živého těla

jde a oč by se eventuální nová biohermeneutika mohla opírat, není „já“, péče o sebe, rozumění sobě, nýbrž realizace věci dějin. Toto pojetí se zároveň kriticky vymezuje vůči takovému pojetí evoluce, které je založeno na antropocentrickém principu a na ideji rozvinutí předem daných forem do časové linie. Svůj přístup Gadamer metodicky podkládá důležitou lidskou zkušeností: pokud totiž sle­ dujeme naše vlastní zakoušení a snažíme se o sebeporozumění, zažíváme, že ve skutečnosti nejsme v centru dění, že nestojíme upro­ střed světa (ani „tu“ ve světě) a že jsme sami sobě v jistém smyslu nedostižní, cizí, neuchopitelní. Tuto zkušenost dokládá Gadamer především na příkladech hry a tvorby uměleckého díla. Ukazuje, že subjektem hry (uměleckého díla) není hráč (autor), nýbrž hra (dílo) sama. Domnívám se, že pouze na základě této myšlenky je možno teoreticky popisovat „ne­ lidského“ živého tvora jinak než způsobem odvozeným od lidského způsobu bytí (vše živé je stejně živé, jako je živý člověk). Je však nutno dodat, že Gadamerův hermeneutický projekt zůstává stále ukotven v rámci, v němž je nemožné dovést myšlenku problematizace lidského subjektu až do konce. Jak k tomu u Gadamera dochází a v čem pro nás může být inspirativní?

Gadamerova hermeneutika Centrální tvrzení, z něhož Gadamer rozvíjí svou hermeneutickou koncepci, zní: „Bytí, kterému lze porozumět, je řeč.“ (Gadamer 1990, II, 478) Řeč je bytostně spjatá s rozuměním, které nemá charakter nějaké konkrétní metody interpretace, jak tomu bylo ve všech dosavadních hermeneutických teoriích, ale které je realizací možností interpretující bytosti v rámci jejího „bytí ve světě“. Gadamer však spojuje existenciál řeči ještě s dalším tématem, totiž s tématem „tělesných“ forem řeči. Ke slovu se tak dostávají témata nejen za­ psaného (filosofického) textu, ale i (zhmotněného) uměleckého díla a (faktické) dějinné události: „ ‚Bytí k textu‘ … určovalo směr mého bádání … a rovněž ona nezavršitelná otázka po smyslu uměleckého díla nebo po smyslu dějin.“ (Gadamer 2000, 9–10) 335

Alice Koubová

Tyto tři fenomény se vyznačují především tím, že mají „tělesný“ charakter, neboť je lze všechny chápat jako smyslové, hmotné projevy řeči. Text přitom zaujímá oproti ostatním dvěma fenoménům obecnější postavení v tom smyslu, že umělecké dílo a svět je v Gadamerově podání možno studovat jako určité druhy textů. To, co hraje důležitou roli v otázce (tělesného) textu, je jeho vztah k (netělesné) řeči. „Jak se vztahuje text k řeči? Co se dostane z řeči do textu? … Jak mohl pojem textu dojít tak univerzálního rozšíření? Každému, kdo si postaví před oči filosofické tendence našeho století, je zřejmé, že se pod tímto tématem jedná o víc než reflexi nad metodikou filologických věd.“ (Gadamer 2000, 11–12) Přestože Gadamer nemá v úmyslu rozvinout další z regionálních hermeneutik (Dannhauer, Chladenius, Flacius) a nechce hledat ani metodu historických věd (Dilthey), domnívá se, že text je významným tématem filosofie. Má-li být filosofie vystavěna na řeči, stává se text a s ním i otázka tělesných výrazů řeči, umění a dějin filosofickým tématem par excellence. Je přitom nutno zaměřit se zejména na povahu struktury „něco jako něco“ hermeneutického výkladu, který se týká tohoto tělesného výrazu. Co je v případě textu označeno oním prvním „něco“ (co je vykládáno, když čteme text, když vytvoříme umělecké dílo, když dojde k dějinné události?) a jako co je toto „něco“ textu vyloženo? Při pátrání po odpovědi na tuto otázku dospívá Gadamer k zá­ věru, že rozumění filosofii a jejím textům, podobně jako rozumění dějinám či umění, představuje natolik význačnou zkušenost, že ji je nutno nazývat základní zkušeností vůbec. Gadamer k tomu říká: „[H]ermeneutickou strukturu [jsem] nehledal v první řadě na zkušenosti, která je rozpracována ve vědě, nýbrž přímo na zkušenosti umění a dějin. … Pro umělecké dílo … platí, že nám samo něco říká – a to tak, že jeho výpověď nikdy nelze definitivně pojmem vyčerpat. Právě tak platí pro zkušenost s dějinami, že ideál objektivity je … sekundární stránkou věci, … V určitém dění v [dějinné zkušenosti] stojíme, aniž víme, jak se nám děje. … Stejná základní zkušenost platí nakonec i pro filosofii.“ (Gadamer 2000, 7) Základní zkušenost je tedy zkušenost, jejíž smysl není vyčerpatelný pojmy. To, co charakterizuje živé zakoušení, má povahu umě­ leckou a dějinnou. V této základní zkušenosti, kterou Gadamer 336

Neznačící gesto živého těla

chápe jako zkušenost smyslu, nelze nikdy to, čemu má být rozuměno, zpřítomnit jako „ono samo“ a ukončit tak dialogický proces hermeneutického výkladu. V tomto bodu se Gadamer inspiruje u Heideggera, když tvrdí: „Proto jsem se pokoušel zachytit právě nezavršitelnost každé zkušenosti smyslu a z Heideggerova nahlédnutí centrálního významu konečnosti vyvodit důsledky pro hermeneutiku.“ (Gadamer 2000, 8) Text, umělecké dílo či událost dějin se týkají (tj. odkazují na) pri­ márně toho, co Gadamer nazývá „věcí“. Právě charakter věci textu (kde pojem textu zahrnuje i umělecké dílo, dějinnou událost či svět) je proto třeba podrobit detailnímu zkoumání. Pro tuto „věc“ především platí, že její věcnost není substanciální a že ji nelze plně zpřítomnit nějakou formou konečné výpovědi. Základní zkušenost, která vždy souvisí s rozuměním, a tudíž s řečí či mluvením, je tak zkušeností takového smyslu, na který není možno se přímo zaměřit. Píše: „Co v mluvení vychází najevo, není pouhé fixování intendovaného smyslu, nýbrž neustále se proměňující pokus, nebo lé­ pe, stále se opakující pokoušení do něčeho se pustit a s někým se spustit. To ale znamená vydat se. Mluvení není pouhé uspořádávání a uplatňování našich předsudků, nýbrž je naopak vrhá do hry.“ (Gadamer 2000, 10) Základní zkušenost je tedy možno v jistém smyslu přirovnat ke hře. Pro charakter hry je přitom rozhodující, že hra svým děním překračuje samu zakoušející bytost: „Hra je hrána nebo se odehrává – není tu žádný subjekt, který hraje. Hra je provedením pohybu jako takového. … Nejpůvodnějším významem hraní je spíše význam mediální. … Primát hry vůči vědomí hráče je principiálně uznán.“ (Gadamer 1990, sv. 1, 109nn) 2 V umění jde tedy o něco, na co se nelze přímo zaměřit. V dě­ jinách se odehrává smysl něčeho, co je nám nepřístupné. Žijeme smys­lem něčeho, co nás překračuje. Tento moment, v němž je zakou­ šející bytost vydána tomu, co sama zakouší, již představuje zásadní  „Es ist das Spiel, das gespielt wird oder sich abspielt – es ist kein Subjekt dabei festgehalten, das da spielt. … Vielmehr ist der ursprünglichste Sinn von Spielen der mediale Sinn. … der Primat des Spieles gegenüber dem Bewußtsein des Spielenden [ist] grundsätzlich anerkannt.“ 337

Alice Koubová

posun v reinterpretaci klasického (husserlovského) výkladu zkuše­ nosti jako vyplněné intencionality. Gadamer tak v hermeneutickém rozumění odhaluje takovou zkušenost, která jakožto nezavršitelná a neukotvená v subjektivitě zakoušejícího problematizuje jasné sché­ ma bezprostředně vyplněné intencionální struktury každé zkušenosti. Touto cestou také Gadamer interpretuje strukturu hermeneutické­ ho „jako“, které charakterizuje každý výklad a které má tvar „něco jako něco“. Ukazuje, že to, „o co“ v textu jde, není žádné jsoucno, ale taková věc, kterou nelze mít jednoduše při ruce, vztáhnout se k ní implicitně a vyložit ji jako něco jiného. Každé rozumění textu je podle Gadamera neukončitelné a jeho „věc“ není připoutaná k já. Je to zvláštní, neustále unikající „něco“, které je samo skryto a které je pouze různým způsobem předvedeno, ztělesněno „jako ně­ co“. Vnitřní dialog, v němž se základní zkušenost vždy odehrává, je událostí v prostoru významu, jehož topologii si interpretující bytost nemůže nikdy přivlastnit, a v němž proto probíhá nekonečný proces vždy parciálních předvedení (Vorführung) či zpřítomňování a ztělesňování toho, o čem je řeč. V dialogu vždy existuje něco, co přesahuje veškerý dosavadní nalezený smysl setkání a co je zdrojem nekonečného hledání nových aktuálních podob významu dané zkušenosti: „Jak ukazují popsané zkušenosti, je v tom ještě něco jiného, něco takového jako potencialita, že to může být jinak, která pokaždé přesahuje to, na čem jsme se ve společném srozumění shodli.“ (Gadamer 2000, 10–11) Bytí věci, o které je řeč, věci textu, nemá u Gadamera charakter bytí jsoucího. Je to nekonečno potencialit zachycované vždy konečnými pojmy a situačními aktualizacemi. V tomto smyslu je tedy interpretující bytost vztažena skrze in­ terpretaci k něčemu, o čem neví, co to je. Život je nepoznatelný předmět žité zkušenosti; umění se odvíjí od něčeho, co není předmětně ukotveným „něco“. Také Gadamerovo tvrzení, že rozumět znamená vždy rozumět jinak, se zdá poukazovat k tomu, že základní zkušenost nevykazuje strukturu vzájemné propojenosti mezi subjektivitou vykládajícího a předmětností vykládaného. Domnívám se nicméně, že intencionální strukturu základní zkušenosti Gadamer problematizuje pouze částečně a neúplně. Ačkoliv není „věc sama“ v základní zkušenosti nikdy zpřítomnitelná, hraje v Gadamerově 338

Neznačící gesto živého těla

koncepci vždy zároveň roli řídícího arbitra, jednotného a uceleného pólu interpretace, který vymezuje pole možného rozumění. Rozumění, žitá zkušenost, umění se týkají výhradně takových věcí, které se vyznačují jednotou smyslu. Tuto úplnost a jednotu smyslu „věci“ Gadamer a priori předpokládá, neboť ji považuje za formální před­ poklad rozumění: „Formálním předpokladem, který řídí veškeré rozumění, [je to, že] srozumitelné je pouze to, co představuje skutečně nějakou úplnou jednotu smyslu. … První ze všech hermeneutických podmínek tedy zůstává předporozumění, které vyplývá z toho, že máme co do činění se stejnou věcí. Z ní se určuje, co je uskutečnitelné jako jednotný smysl, a v důsledku toho i aplikace předpokladu úplnosti.“ (Gadamer 1990, sv. 2, 299nn) 3 Tato podmínka souvisí bezesporu s dalšími dvěma hermeneutickými předpoklady: jednak je to tzv. univerzálnost řeči a jednak přesvědčení, že výklad realizovaný v rámci struktury „něco jako něco“ je jedinou bezprostřední daností. Tyto předpoklady shrnuje Gadamer v následujících dvou citacích: „S tím souvisí třetí věc, kterou bych rád nazval univerzálností řeči. Řeč není žádná uzavřená oblast vyslovitelného, kolem níž by byly jiné oblasti nevýslovného, nýbrž ona zahrnuje všecko. Není nic, co by se zásadně vymykalo možnosti vyslovení. … Každé … přerušení má nějaký vnitřní vztah k obnovení a navázání rozhovoru.“ (Gadamer 1999, 28) „Je to interpretace, co mezi člověkem a světem vykonává ono nikdy ne­za­ vršitelné zprostředkování, a v tomto smyslu je jedinou skutečnou bezprostředností a daností to, že chápeme něco jako něco. … In­ terpretace není nějaká dodatečná procedura poznání, nýbrž pů­vodní struktura bytí-ve-světě.“ (Gadamer 2000, 5)

 H.-G. Gadamer, Wahrheit und Methode, Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik, sv. 2, str. 299nn: „Eine formale Voraussetzung, die alles Verstehen leitet, … daß nur das verständlich ist, was wirklich eine vollkommene Einheit von Sinn darstellt. … Die erste aller hermeneutischen Bedingungen bleibt somit das Vorverständnis, das im Zu–tun–haben mit der gleichen Sache entspringt. Von ihr her bestimmt sich, was als einheitlicher Sinn vollziehbar wir, und damit die Anwendung des Vorgriffs der Vollkommenheit.“ 339

Alice Koubová

Protože je věc textu (uměleckého díla, žité dějinné zkušenosti) něčím, čemu je rozumět, a bytí toho, čemu je rozumět, je řeč, lze se k této věci kdykoliv vztáhnout a interpretovat ji. Věc, o kterou v interpretaci jde, si zachovává svou neredukovatelnou totožnost (Dieselbigkeit), jednotu (Einheit), úplnost (Vollkommenheit) a zároveň vztah k rozumějícímu. Život je tedy jeden, úplný a vztažený k ži­ voucím tvorům, umění se týká ucelené jednoty smyslu, která stojí za každým uměleckým dílem. Druhý moment, na který v souvislosti s Gadamerovým výkladem chceme upozornit, se týká již zmíněné tělesné povahy textu ve smyslu zápisu. Ukazuje se totiž, že tělesná povaha nepřísluší věci textu, nýbrž právě jen jejím ztělesněním či předvedením (Darstellung, Vorführung), tedy zápisům. Zapsané texty (živí tvorové, umělecká díla) poukazují za sebe k věci (k životu, k věci umění), která tělesná není a která je právě jako taková zdrojem potencialit smyslu, jež nelze nikdy předvést v úplnosti a najednou. Tělesnost textu je zde pochopena opět jako hmotný výraz, skrze který je nutno projít směrem k původnímu zdroji smyslu, jenž se nachází v neuchopitelné věci. Gadamer tedy upozornil na nezbytnost zabývat se tě­ lesnými projevy řeči, ale jenom proto, aby je popsal jako konečné, faktické, a tím pádem vždy nějak omezené formy řeči, oddělené zásadně od toho, co je jejich zdrojem. Texty (živí tvorové, umělecká díla) samy se vyznačují jistým druhem pasivity, kdežto jejich věc je naopak zdrojem aktivního smyslu dávajícího působení na in­terpreta. Právě a jedině věc textu (věc umění, život) je subjektem rozumění. V tomto smyslu je tělesnost textu opět uchopena po­ mocí jistého standardního schématu, které rozlišuje pasivní tělesný výraz od aktivního netělesného zdroje smyslu. V Gadamerově tezi o tom, že rozumět znamená rozumět vždy jinak, je proto nutno vidět tři předchůdná implicitní tvrzení. Za prvé, rozumět je možno vždy jen něčemu, tedy „věci“, která nemá bytí jsoucího a kterou nelze přímo uchopit. Za druhé, této věci je proto možné vždy rozumět jenom nějak, tedy konkrétním způsobem jako něčemu; lze ji vždy „nějak“ zpřítomnit a ztělesnit, čímž se nikdy nevyčerpá samotná povaha věci. A za třetí, rozumíme-li věci vždy jinak, musíme mít přitom na paměti, že jde vždy o stejnou věc, které rozumíme jinak (jinakost různých interpretací se ukazuje jako 340

Neznačící gesto živého těla

jinakost jen proto, že se všechny vzájemně odlišné faktické výklady vztahují k jedné a téže věci). Věc je netělesnou jednotou smyslu a nikdy jako tato plná jednota není zpřítomnitelná a ztělesnitelná. Každou konkrétní interpretaci bude věc sama překračovat. Jedině v tomto smyslu zůstává skrytá věc rozumění (život, věc umění) vždy sama sebou, stejně jako si interpretující bytost zachovává svou jednotu a subjektivitu napříč svými proměnami a různými způsoby moci-být. Prostor interpretace je tak v jistém smyslu negativně vymezen. Věc textu není přímo a ve své celkovosti nikdy uchopitelná, přesto ale působí na aktuální (ztělesňující) proces rozumění tím způsobem, že znemožňuje arbitrární výklad a překročení jistých implicitních hranic možného smyslu. Věc (život) tak vymezuje jakýsi prostor svobody v rámci předem nejasných, ale přesto existujících mezí výkladu. Interpretovat proto neznamená nacházet jednoznačný smysl, ale vynalézat maximální šíři smyslu v rámci určitého nejasně vymezeného pole závaznosti. Gadamerovo pochopení vztahu mezi věcí textu a interpretující bytostí potvrzuje i Günter Figal ve svém eseji O mlčení textů, ve kterém obhajuje gadamerovskou pozici proti derridovské představě „dekonstruktivního“ či „diseminačního“ čtení a psaní. Figal tvrdí, že texty mají takový charakter, že o tom, o čem „v podstatě“ jsou, zásadně mlčí (mohli bychom parafrázovat: živí tvorové zá­ sadně mlčí o tom, co je život). Toto mlčení však neznamená, že texty jsou němé a že s nimi lze libovolně nakládat. Texty mlčí vždy o něčem (živí tvorové mlčí vždy o životě). Odkazují tedy k něčemu, co je skryto, co „by“ však mohlo vždy nějak problesknout, zjevit se, byť pouze nepřímým způsobem. Mlčení textů o této skryté „věci“ je proto důstojné, neboť je to právě toto mlčení, které je předpokladem a řídícím mechanismem jakékoli interpretace. Figal tuto myšlenku shrnuje: „Důstojné mlčení textů … se přesněji vzato ukazuje jako nutný předpoklad každé interpretace. Kdyby texty byly prostě jen němé, nechtěli bychom od nich nic vědět; v mlčení spočívá možné, avšak zadržované nebo odpírané mluvení. … Interpretace nejsou tedy bez očekávání smyslu myslitelné.“ (Figal 1994, 6) Každý konkrétně artikulovaný smysl textu je předvedením toho, o čem texty mlčí. (Každý srozumitelně jednající živočich mlčí o ži­ votě, jenž ho charakterizuje). Jinou než parciální aktualizaci smyslu 341

Alice Koubová

dokonce není v rámci jakékoli interpretace možno rozvinout. Z to­ ho důvodu může Figal dále tvrdit, že „potud je zajisté nepopiratelné, že žádný text nevysloví ono spásné slovo a svému interpretu nepotvrdí, že je míněno právě to a nic jiného. Interpretování tedy žije z mlčení textů.“ (Figal 1994, 6) Zastánci hermeneutiky jsou navíc přesvědčeni, že interpretovat text znamená nejen smysl vynalézat, ale také ho nalézat, a to v rámci dvou podstatných momentů, kterými jsou závaznost a svo­ boda. Určitost díla je dána právě existencí jednotné „věci textu“, která interpreta zavazuje, aby dílo svobodně interpretoval v rámci určitých mezí. Nezpřítomnitelná, avšak určitá věc je vyložena jako „něco“ – jako konečná aktualizace, jako situační předvedení. Tento hermeneutický moment dává Figal do kontrastu se svou představou dekonstrukce, která podle něj zakládá interpretaci na pouhých nekonečných interpretačních variacích, při nichž nedochází k žádnému nalézání smyslu daného textu, nýbrž k pouhému arbitrárnímu vynalézání a přesouvání se v neurčité otevřenosti jazykového systému. To ovšem Figal kritizuje: „Neurčitá otevřenost by se ne­ dala předvést; předvedení je jen tam, kde se zpřítomňuje něco ur­ čitého, a to musí jakožto určité jakékoli předvedení také vést.“ (Figal 1994, 8) Interpretovat tedy znamená vynalézt maximální šíři smyslu v rámci prostoru díla a tento široký smysl pak nalézt. Interpretovat nezna­ mená ani nalézat jednoznačný bodově určený smysl, ani vynalézat libovolný smysl textu. Rozmanitost jednotlivých předvedení zůstává zavázána jednotě a jednota musí být rozvinuta do maximálních nuancí. Píše: „…musí se uplatnit jednota díla, jakož i jeho rozmanitost. … rozmanitost nuancí, které může interpret odkrýt, zůstává zavázána jednotě, a jednota má být naopak rozvinuta do co možná největší nuancovanosti.“ (Figal 1994, 10) Z tohoto výkladu tudíž vyplývá, že setkání s textem je v hermeneutické (Gadamerově, potažmo Figalově) koncepci stále nutno chápat jako intencionální zkušenost, přestože do jisté míry reformulovanou. Předpoklad univerzálnosti řeči a rozumění, tedy fakt, že nezpřítomnitelnou věc základní zkušenosti lze vždy nějak předvést v tělesné formě a nějak jí rozumět (jako něčemu), vede k to­ mu, že v dané zkušenosti se vždy propojuje někdo s něčím ve 342

Neznačící gesto živého těla

vzájemném předchůdném souladu, který je formálním předpokladem rozumění. Intencionální struktura základní zkušenosti má tako­ vou podobu, že „interpretující bytost interpretuje interpretovaný text“, přičemž se vyjevuje věc daného textu. Identita všech pólů tohoto vztahu je a priori předpokládána (ve formě sebeudržující se ipseity, stejnosti věci a hmotné totožnosti textu) a Gadamer z ní v průběhu celého svého výkladu vychází jako z jistého bezprostřed­ ního východiska. Druhým nijak nezpochybňovaným východiskem při výkladu výše definované základní zkušenosti (zkušenost textu, díla a dějinné události chápané jako zkušenost smyslu) je permanence a kontinuita vztahu mezi zakoušejícím a zakoušeným, interpretujícím a interpretovaným. Kontinuita a jednoznačnost vztahu je v podstatě zárukou, že se proces interpretace zdaří, i když se věc bude navždy skrývat, text mlčet a subjekt nebude mít substanciální podobu. Díky těmto předpokladům lze pak v průběhu interpretace udržovat věčný dialog mezi stranami interpretace, pravidelně překonávat různá parciální nedorozumění a zároveň v tomto procesu opakovaně dospívat ke vzájemnému srozumění. Toto parciální sro­ zumění, které Gadamer označuje pojmem „splynutí horizontů“ (Horizontverschmelzung), nepředstavuje jednoznačnou shodu, ale do­ časný konsensus mezi textem a interpretem ohledně jedné společně sdílené „věci“.

Důsledky pro biohermeneutiku Jak bychom shrnuli teoretické důsledky Gadamerovy hermeneutiky pro alternativní pojetí života? Živí tvorové by v souladu s výše zmíněnou koncepcí byli tělesným předvedením života, který je ne­ předmětným zdrojem smyslu živého. Život není pojmově uchopitel­ ný, nelze se na něj nikdy přímo zaměřit, nelze ho nikdy „uchopit“. Přesto je možno a vlastně i třeba o něm začít mluvit. Mluvit o ži­ votě znamená mluvit o tom, o čem živí tvorové významně a dů­ stojně mlčí. Živí tvorové mlčí o skryté jednotě smyslu, která neuchopitelným způsobem vymezuje hranice prostoru potenciálních 343

Alice Koubová

živých ztělesnění. Jde o hranice či spíše horizont svobody, uvnitř kterého je vše živé a za nímž je vše tělesné neživé. Oblast živého je tedy kompaktní a omezenou oblastí. Živí tvorové o řídící ideji životnosti – o netělesném životě – mlčí, svou existencí však vyjadřují život sám. Předvést život jako živou bytost je přitom bezprostřední akt. Subjektem živé zkušenosti a rozumění živému je vždy tento život, který není žádným živým tvorem představitelný ve své plné šíři. Život je totožná, úplná „věc“, ke které má každý živý tvor vztah. Žít znamená vydat se tomuto životu, spustit se s ním a nechat se jím žít. Znamená to zároveň vynalézt variace v rámci oblasti určené životem. Žijeme, aniž víme, v jakém smyslu jsme živí. Nezpřítomnitelný život se předvádí vždy nějak v živých tvorech, vždy má možnost existovat ve ztělesněních, která jako živá zakoušíme. Mezi živým tvorem a životem existuje permanentní kontinuální vztah, jenž zaručuje, že proces vtělení se zdaří a bude smysluplný. Z tohoto výkladu vyplývá, že živí tvorové jsou pouze různorodými ztělesněními téže věci, přičemž žádný živý tvor nevyčerpá ideu života úplně. Živí tvorové jsou umělecká díla, která jsou před­ vedením téže věci v různých kontextech. Umělecké dílo má svou ideu a tělesnou formu, přičemž idea je přítomná, ač neuchopitelná dokonale. Proto je třeba každé umělecké dílo a každého živého tvora interpretovat v nových situacích nově. Lidská bytost je však jedinou bytostí, která je schopna právě na­stíněnou strukturu objevit a pochopit. Víme, že za uměleckými díly se skrývá neodkrytelná věc, která se vyznačuje jednotou smyslu! Víme, že neuchopitelný život určuje všechny uchopitelné živé projevy na této zemi a že je umisťuje do uzavřeného pole jednotného smyslu. Víme, že za hranicemi živého se rozprostírá region neživých předmětů. Toto všechno odněkud víme. Odkud? Víme to proto, že dovedeme nejen žít, ale také nahlížet. Nahlížíme pevnou pravdu o neustále se měnícím životě. Nahlížíme v naší lidské výjimečnosti, že jakožto lidé jsme rovněž živými tvory a že se zvířaty, rostlinami a dalšími projevy života sdílíme některé totožné charakteristiky. Zároveň jsme ale schopni jasně identifikovat neživý předmět, neboť jsme schopni se dotknout i jeho bytostné podstaty, přestože je nelidská a neživá. Dokážeme tedy u všeho, co je, 344

Neznačící gesto živého těla

identifikovat způsob jeho bytí. Se vším, co je, sdílíme společný svět, máme kontinuální zkušenost – z tohoto základu teprve identifikujeme odlišnosti jiných tělesných provedení téže věci. Živým tvorům poté udělujeme status podobnosti s člověkem, s přednost­ ním živým tvorem. Život a živí tvorové jsou v této koncepci interpretováni na zá­ kladě metafory umění, které je zapsatelné. Každé umělecké dílo je po­ dle Gadamera textem, který je pevný a uchovatelný, který můžeme začíst číst a v každém okamžiku mu už nějak rozumět. Umění po­ ukazuje za sebe, k tomu, co přivádí do přítomnosti, reprezentuje, aniž by se mu to kdy mohlo definitivně podařit.

J.-L. Nancy – tanec neznačícího těla Jiné pojetí umění rozvíjí Jean-Luc Nancy v textech publikovaných spolu s choreografkou a tanečnicí Mathilde Monnierovou pod ná­ zvem Allitérations (Monnier & Nancy 2005). Tyto texty se různým způsobem vážou ke stejnojmennému projektu, na jehož počátku stál Nancyho filosofický text Séparation de la danse (Monnier & Nancy 2005, 139n). Monnierová píše, že při prvním poslechu Nancyho textu měla dojem, že si autor během psaní představoval sám sebe, jak tančí. Nancyho snahou bylo myslet z vlastního těla, a nikoli myslet o těle. Jeho zájmem nebylo ani interpretovat tělo jako text, jenž významně mlčí o něčem, co je samo mimo tělo. Nancy zůstal v těle a myslel. Monnierová se rozhodla rozvinout z tohoto textu taneční choreografii, která by vyjádřila Nancyho specifický sólový tanec (Monnier & Nancy 2005, 14). Představení, které ve spoluprá­ci s dalšími umělci z tohoto impulsu vzniklo, se posléze odvíjelo na paralelních scénách jako vzájemně rezonující děje četby, pohybu, tance a hudby. Neslo v sobě prvky improvizace na všech úrovních – text i pohyb se představení od představení proměňovaly. Z uvedeného propojení uměleckého nakládání s tělem a filosofického myšlení z těla vyvstává nemálo inspirativních myšlenek, které bych ráda využila v posledku pro porozumění tématu žité 345

Alice Koubová

zkušenosti a života. Ráda bych se přitom soustředila na dvě otázky: jednak je důležité se ptát, jaký smysl nese, tvoří či dává tělesná zkušenost. A za druhé je zajímavé studovat, jak se skrze propojení tance a filosofie promění význam základní duality myšlení–tělo. Zdá se, krátce řečeno, že rozlišení mezi myšlením a tělem je funkční, neboť umožňuje popsat zkušenost smyslu. Protože však smysl tělesné zkušenosti není pevným významem hotového fenoménu, není smyslem něčeho (myšlenky, věci) vyjádřeným v něčem nebo jako něco (v těle, jako tělo), je nutno popsat myšlení a tělo jinak než pomocí identifikace jejich vzájemné stejnosti a jinakosti. Nemá smysl se ptát, je-li myšlení s tělem v podstatě totožné, nebo zásadně od­ lišné. Tato podmínka spolu s představou dějícího se smyslu povede k reinterpretaci všech tří zmíněných pojmů. Začněme otázkou smyslu tělesné zkušenosti. Nancyho známá teze o smyslu a těle zní: „Tělo je místo, kudy smysl uniká.“ (Monnier & Nancy 2005, 18) Co tento výrok znamená? Jak autor píše, běžně se má za to, že smysl vyvstává v momentu završení, dokončení nějaké zkušenosti. Věta může být smysluplná, teprve když je celá. Gesto se stává významuplným gestem ve svém završení. Naše vidění má smysl, jakmile jsme zahledli „něco“, co je nějak kompletní. Ve chvíli vyslovení věty, dotažení gesta, uvidění obrazu se uceluje určitý fenomén a předává se jednotka smyslu. Smysl tohoto typu existuje, pouze je-li jednání zastaveno a ukončeno. Jde o fixovaný, uchopitelný, mnohdy však také petrifikovaný smysl. Nancy píše, že takový smysl se však míjí s bohatostí lidské zkušenosti. Ze zkušenosti víme, že události v našem životě jsou nějak smysluplné, aniž bychom byli schopni jejich odehrávání jakkoli, byť i dočasně, zastavit a vydobýt z nich zřetelný a ujednocený smysl. Tím ovšem nemá být řečeno, že se ke smyslu lze dostávat pouze dynamicky, kroužit kolem skryté věci a odhalovat její nesčetné významy z různých perspektiv a v různých kontextech. Neznamená to jen, že něco se dává vždy pouze jako něco. Má tím být řečeno více: Smysl mnohých událostí existuje jen v unikání a jako unikání. Tuto představu může přiblížit například metafora nafukovacího balónku. Na­ fukovací balónek je plný vzduchu, díky kterému má určitý tvar. Vzduch rýsuje smysl balónku. Tento smysl, smysl nafouknutého balónku, je fixovaný a přísluší určitému ucelenému fenoménu. Lze 346

Neznačící gesto živého těla

ho i dobře označit jménem. Popis tohoto druhu smyslu však Nan­ cyho nezajímá. Zajímá ho mnohem víc děj, který by metaforicky korespondoval s únikem vzduchu z balónku skrze náhodně vzniklý otvor. Děj tohoto unikání rovněž dává smysl, ačkoli neustále pro­ bíhá a nedovršuje se v žádném tvaru. Tento děj existuje tak, že se děje. Ačkoliv by nemohl proběhnout bez předchozí existence napl­ něného balónku, nepatří nijak do něj. Unikání je kontakt vnitřku s vnějškem a rozplynutí zřetelné hranice mezi oběma oblastmi. Dí­ ky vnitřku a vnějšku vzniká děj překřížení či vpouzdření vnějšku do vnitřku skrze unikání. Díky prasklině je vnějšek nějak uvnitř balónku a vnitřek je venku, aniž by však zcela zanikla jejich samostatnost. Dá se říci, že vnitřek je celý obrácen směrem ven, avšak zůstává vnitřkem. Nejde o přelévání části obsahu vnitřku do vnějš­ ku, ale o unikající smysl. Smysl daného děje je děj sám, unikání. Tento děj a jeho smysl je něčím navíc a něčím mimo vnějšek a vnitřek. Nerozpustil zcela smysl fixovaný, nesublimoval do sebe statický popis, rozlišení na vnějšek a vnitřek zůstává funkční, ale změnil se status těchto dvou pojmů. Děj unikání ruší především hranice vnějš­ ku či vnitřku. Jsou v kontaktu, ale nesplývají. Vnějšek se nějak pří­mo dotýká vnitřku, a to v ději. Nejsou vymezeny hranicí, ale nejsou ani společnou jednotou. Přestaly to být uzavřené regiony ohraničené gumovou stěnou balónku a jsou to síly v kontaktu. Jakmile se v ději unikání dotkne vnějšek bezprostředně vnitřku, nastává okamžik zrození. To, kudy v rození uniká smysl, se nazývá tělo, lépe řečeno improvizující, tančící nereprezentující tělo. Tělo se stává tělem, jakmile začne být místem úniku smyslu, jenž charakterizuje kontakt mezi vnějškem a vnitřkem poté, co ztratily vzájemnou pev­ nou ohraničenost. Tělo tedy není homogenní masou, ale naopak průrvou, v níž dochází k unikání, křížení a pohybu. Tělo je prázdnem určitého děje. Metafora s balónkem nás dovádí až k představě těla jako prostorové výdutě, která funguje pouze jako prázdné místo určitého dě­je, jako prasklina unikání. Když mluvíme o tom, že se zrodí tělo, zrodí se v prostoru nový otvor, kterým uniká smysl. V tomto ot­ voru probíhá děj kontaktu mezi vnějškem a vnitřkem, které dosud existovaly ve zřetelném oddělení jako dvě uzavřené a fixní oblasti. Představme si ještě jiný příklad – list papíru, který původně klidně 347

Alice Koubová

leží na podložce. Rub a líc jsou si vzájemně vnějškem a vnitřkem. Jakmile se tento list protrhne, dojde k ději, který nepatří ani do vnitřku, ani do vnějšku, k ději unikání, který však vnějšek s vnitřkem dává do kontaktu. Jak je vůbec možné s tímto smyslem pracovat, když ho nejde žádným způsobem zastavit, ani pojmenovat? Existuje řeč, která ne­ pojmenovává, která neoznačuje, ale přesto se dotýká dějů tohoto typu? Odpověď, kterou nabízí Mathilde Monnierová a Jean-Luc Nancy, nejprve nesměřuje k tématu řeči. Zkušenost, v níž o smysl unikání jde, v níž tento smysl není redukován ve prospěch smyslu pevných forem, je právě zkušenost tance, moderní forma improvizovaného uměleckého pohybu. Tento druh tance poprvé umělecky rozvinula Mary Wigmanová, která odmítla chápat tanec podle reprezentativního modelu jako pantomimu (Monnier & Nancy 2005, 26). Tanec, jenž pracuje s autonomií nereprezentativních gest, nevyjadřuje žádnou ideu, nepřekládá smysl skryté věci do neskryté řeči těla. Tento druh tance rozvíjí smysl, jenž se rodí v unikání a přímo jako toto unikání v prasklinách těla utilitárního. Tanec, je­ hož gesta nemají za úkol něco vyjádřit, dává smysl mimo smysl (faire du sens hors du sens). Na rozdíl od utilitárního pohybu zformovaného řídícími myšlenkami, zvyky a společenskými normami, jenž má smysl ve svém završení (hýbu rukou, abych někoho pozdravila, jdu, abych pro něco došla, svým gestem dávám jasné znamení Pozor!), se taneční pohyb vlastním dovršením nezpevňuje, nýbrž ruší, rozplývá. Smysl tohoto pohybu není ani on sám, není to pohyb pro pohyb. Moderní tanec umožňuje transformaci těla v prasklinu, kte­ rou se valí smysl. Neuspokojuje se svým odvíjením, nýbrž sám sebe v zásadě ruší, vyčerpává. Strategie tohoto pohybu spočívá ve schop­ nosti těla stát se prázdnotou. Tím, že člověk tančí, nejenže nic pantomimicky nevyjadřuje, ale ani není prostě sám u sebe, není od­ víjením sebe v sobě. Tančící člověk jednoduše ztrácí své pohyby. V tomto ztrácení je umožněn zrod, unikání. To, co po tomto po­ hybu zbude, je nutnost a tanečníkova potřeba na právě ztracený pohyb navázat, znovu ho vynaleznout v úplně jiném pohybu. Tanec je opakováním, novým rozením pohybů, které tu už byly, v po­ době zcela jiných pohybů. Jde o rozvíjení tělesné paměti, aniž by kdykoli mohlo dojít k podezření, že „tohle už tu bylo“. Tělo je 348

Neznačící gesto živého těla

ustavičné rození smyslu bez odkazu k nějaké předloze v druhém plánu. Smysl není smyslem něčeho, co se schovává za ním. Tělo jako prázdno je právě smysl sám. Prázdno se jako prázdno tanečníkova těla ukazuje v tom, že nějaký smysl vůbec uniká. Tančící tělo tedy není materiálem, do kterého je vytesána nehmotná idea, který ztvárňuje neuchopitelnou věc. Tělo se v tanci stává prostorem, místem, jež se sděluje v sobě samém – je mezerou, která se potvrzuje jako mezera tím, že jí proudí smysl. Pouze v tomto smys­ lu je tančící tělo médiem sdělování. Tuto právě zmíněnou povahu prázdného místa, kudy uniká smysl, lze však široce zobecnit. Mohli bychom říci, že prázdným místem je celý žitý svět. Žitý svět je sférou, která je mimo smysl v běžném významu tohoto slova. Smysl zkušenosti v žitém světě nelze rozštěpit na smysl toho, co už je známo, a smysl nový; její smysl je vždy určitým opakováním ve zcela singulární formě. Žitá zkušenost se neodvíjí v čistě utilitárním těle, je nutno ji chápat jako zkušenost těla, které ve výše zmíněném smyslu tančí. Z toho však plyne, že zkušenost se sděluje v nereprezentativních tělesných ges­ tech a že její smysl uniká prasklinami utilitárního těla. Žijeme ve světě, který je místem žité zkušenosti, a ta se týká ne-použitelného těla, nereprezentativního sdělování. Takto popsaný žitý svět vyvěrá jako prázdný prostor vždy z nějakých regionů utilitarity. Dva základní typy pevných regionů bychom spolu s Nancym mohli me­ ta­foricky označit jako nebe a zemi. Jako živí se pohybujeme ne­ ustále v takovém světě, který vzniká vzdouváním a rozpraskáváním zkamenělého světa země a věčného světa nebeského. Mezi zemí a nebem je vztah vnitřku a vnějšku. Ustrnutí v čistém vnitřku nebo vnějšku znamená pro živého tvora konec tance, zmrtvění pohybu. Živý tvor buď zemře a rozplyne se v zemi, nebo se povznese nad hmotu a žije život věčný v jedné neměnné spirituální formě (anebo jako naprosté rozplynutí jakékoli formy, pochopíme-li nebe z hlediska jiné než křesťanské kulturní tradice). Ani v jednom případě však není živý. Život ve světě dává smysl, pouze když se vnějšek protrhne do vnitřku a vnitřek vylije ven, kdy se hranice mezi nimi rozruší a kdy skrze protržená místa začne unikat smysl. Tento děj kontaktu nebe a země tvoří smysl v žitém světě. Svět sestává z děr, otvorů, prasklin, průrev v pevných významových rámcích, v nichž 349

Alice Koubová

by se býval smysl mohl tak zvaně svobodně rozvíjet. Tělesnost žité zkušenosti je tělesností „blahoslaveného“ těla (Monnier & Nancy 2005, 22) – těla, které funguje jako zářící, vyzařující otvor uprostřed světa, jako prozářená emanující průrva. Bližšímu porozumění právě řečenému by mohla napomoci další metafora, totiž metafora porodu. Ve vnitřku mateřského těla se postupně vytváří specifické prostředí dělohy se zárodkem. Dělo­ ha je vlastně dostatečně velké prázdno, ve kterém se může vyvíjet plod – nový živý tvor. Není zarostlá a oddělená organickou stěnou od vnějšího prostředí. Je to spíše vtlačení vnějšku do vnitřku, zvlášt­ ní vnějšek uprostřed ženského těla. Tento vnějšek však není zcela čistým vnějškem; je to vnějšek vnitřku – vnějšek přijatý vnitřkem. Je to místo, ve kterém roste něco, čím vnitřek není a co je přesto s vnitřkem ve zvláštní harmonii. V okamžiku porodu se tato prolá­ klina protrhuje a místem protržení uniká dosud nepoznaný smysl, život. Tento smysl nepotvrzuje ani dosavadní vnějšek, ani vnitřek. Dítě není částí matky a není to ani něco, co náhle leží vedle ní, oddělené a cizí. Je to intimní cizost. Smysl, který se zrodil z kontaktu stejného a jiného jako dění jejich překřížení. Ve chvíli rození tohoto smyslu není mateřské tělo ničím jiným než prázdným ot­ vorem proudícího smyslu. Poznamenejme ještě, že metaforu mateřství užívá i Jacques Der­ rida, když se snaží popsat, jak dochází k porozumění založenému na kontaktu, nikoli však splynutí (zestejnění) kontaktujících se účast­ níků. Derrida tvrdí, že žádné setkání (v našem případě žádná žitá zkušenost) se neodehrává v předem sdíleném světě. Svět každodennosti není regionem, ve kterém jedna bytost potkává druhou v předem sjednané harmonii, podobně jako nebe a země se ve vzájemném kontaktu neslučují a nerozplývají ve společné jednotě. Setkání v nesdíleném světě se odehrává jako překřížení, chiasmus, jenž funguje jako únik smyslu. Derrida svá tvrzení přibližuje pomocí metafory těhotné ženy, která v sobě nosí dosud nenarozené dítě. Tato zkušenost je zkušeností setkání s tím, kdo v klasickém výkladu není (ve sdíleném světě každodennosti). Derrida chce ukázat, že těhotná žena v sobě nenosí primárně „svoje“ dítě, nýbrž že se uprostřed jejího vlastního světa objevuje svět jiný, diference, zlom. Ve světě těhotné ženy je zrozena jinakost, která vylučuje prostou 350

Neznačící gesto živého těla

existenci jednoho světa: „Mezi matkou a dítětem, mezi jedním v dru­hém a jedním pro druhého, v tomto singulárním páru osamocených bytostí, ve sdílené samotě mezi jedním a dvěma těly, mizí svět; [svět] je v dálce, zůstává částečně vyloučeným třetím.“ (J. Derrida 2003, 72) Dítě v děloze je poukazem mimo pevné významy, nikoli prodloužením ženiny sebeprezentace (Selbstdarstellung). Dítě není ani

Obr 1 Jednoduché oddělení nebe a země, vnitřku a vnějšku.

Obr 2 Vlna země směrem k nebi a výduť nebe do země.

Obr 3 Vytváření specifického prostředí vnitřku ve vnějšku a vnějšku ve vnitřku. 351

Alice Koubová

Obr 4 Protržení hranic a kontakt vnějšku a vnitřku v unikání smyslu.

bližním žijícím v dokonalé symbióze s ženiným vlastním světem. Samozřejmě lze prohlašovat, že dítě dané ženě patří a že zlom, který nastal v jejím sebeporozumění, bude překonán na základě původnějšího srozumění vzniklého z okamžitého propojení mezi ní a „jejím“ dítětem. V tomto případě však půjde vždy o sekundární přivlastnění dítěte matkou, o redukci smyslu, který se mohl zrodit z „rozumění jiného druhu“.

Konsekvence pro pojetí živého Co tedy nabízí Nancyho interpretace moderního tance pro porozumění žité zkušenosti? Jaké alternativy se nabízejí pro pochopení živého oproti hermeneutické koncepci? Mohli bychom například lakonicky říci, že tělo je živé do té mí­ ry, do jaké je tančícím tělem. Jako takové je tělo prázdnotou, která září, v níž se děje kontakt dosud oddělených regionů skrze unikání smyslu. Není to něco, co v prázdnotě září, je to otvor záření. V souvislosti s takto pochopeným tělem však nemá smysl se ptát, co je život, jenž činí dané tělo živé, ale jaký dává smysl. Život tančícího těla, unikající smysl, nelze jakkoli pojmově uchopit. Život emanuje z prázdných otvorů uprostřed světa jako smysl mimo smysl. Dává smysl v neustálém protrhávání života dosud fixovaného. Smysl života se tedy děje jako unikání, v němž se dotýkají do­ sud oddělené regiony nebe a země, duše a těla, muže a ženy. Je to 352

Neznačící gesto živého těla

děj, který duši (nebe) ani tělo (zemi) nezruší, nepřevede jedno na druhé, ale umožní jejich kontakt. Tento kontakt se děje vtažením části zemského vnitřku do nebeského vnějšku a vtlačením nebeského do útrob země. Vzedme se vlna zemského povrchu, vyhloubí se výduť uvnitř země. Ve vlně a výduti se vytváří specifické prostředí mimo vnějšek i vnitřek. Je to vnitřek vnějšku a vnějšek vnitř­ ku; svět mimo svět. Protržením těchto specifických prázdnot začne smysl unikat mimo smysl. Tančit a žít znamená vypínat se nad zemi a vtékat nebesky do země tak, že vzniklá prázdná místa začnou ná­ hle fungovat jako veliké průrvy. Život není pantomimou o skryté ideji jakékoli řídící Věci, nýbrž funguje v energetickém tanci. Život se nevyznačuje „znaky“, nelze ho vyluštit interpretací textů živé přírody. Není možno vytvořit seznam znaků, jež odlišují živého tvora od neživého. Živý tvor nic nesděluje, nechce nic vyprávět, ale přesto dává smysl. Život uniká pouze v žité zkušenosti, která se však odehrává jako dění náhle vzniklého prázdna. Pro životnost žité zkušenosti není rozhodující, kdo ji prožívá, komu se děje. Žitá zkušenost primárně nepatří „nám, živým lidem“. Je to zkušenost života, tj. zkušenost rození. Nejsme v té chvíli ničím, jen otvorem unikání smyslu, zářícím prázdnem. Žitou zkušenost neprožívá žád­ ný subjekt, ani živý, ani neživý, ani objekt, ani muž, ani žena, protože se odehrává v průrvě mezi právě zmíněnými kategoriemi. Žitá zkušenost je dění kontaktu mezi ženou a mužem, nebem a zemí, živým a neživým, duší a tělem jakožto únik smyslu mimo tyto kate­ gorie. Tyto duality se přitom neruší, avšak jejich status se proměňuje. Jsou v té chvíli intenzivními silami, mezi nimiž dojde k výboji potenciálu, vyzáření prázdna, úniku smyslu, a to protržením oblasti, která je nebem v zemi a zemí v nebi, mužem v ženě a ženou v muži, duší v těle a tělem v duši. Pokud je však žitá zkušenost bez subjektu, je možno mluvit o sebevztahu živého tvora, jak to činí biohermeneutické koncepce? Co si máme představit pod pojmem autoreference živého tvora alias spontánního tanečníka? Jak můžeme mluvit o autopoiesis v ob­ lasti živé přírody? Hermeneutický výklad sebevztahu pracuje s konceptem vztahu mezi živým tvorem a jeho světem, skrze který se živý tvor zpětně vrací sám k sobě. Rozumět sobě znamená v hermeneutice rozvr353

Alice Koubová

hovat se, rozvrhovat své možnosti ve světě. Být sebou tedy znamená být svými možnostmi a starat se o ně. Živému tvoru primárně a nezrušitelně vždy záleží na něm samém. Vždy už si nějak rozumí, tj. vždy už rozvrhuje možnosti ve svém světě, vždy už je nějakou možností. Žije vždy jako něco, rozumí věcem ve světě jako svým prostředkům. Jinými slovy, čte text svého světa, jehož je mimochodem jedním z hlavních autorů. V této koncepci se opět vytváří dualita čtenáře a textu, živého tvora–interpreta a žitého světa–před­ mětu interpretace. Svět je tím, co je již hmotně napsáno, co je někde zapsáno. Jakožto médium poukazuje svět (v jiných případech řetězec DNA, jenž se posléze ve světě zrcadlí) za sebe, k Věci, o kterou jde. Nejde tedy o hmotu, ale o to, co reprezentuje. Nejde o konkrétní CD s vypálenými znaky, ale o to, co tyto znaky značí, k čemu poukazují. V tomto smyslu je tělesnost opět chápána instrumentálně, jako médium, jako text poukazující za sebe k věci. Tato věc může být předmětem věčného sjednávání, nekonečného dialogu, situačních interpretací, perspektivních výkladů, ale je to stále Věc. Nancyho výklad mě vede k nabídnutí jiného pojetí sebevztahu a otázky těla jako média sdělování. Tančící tělo nemluví, je infantilní ve smyslu infant, toho, kdo nepojmenovává (Monnier & Nancy 2005, 23). V tomto smyslu nelze tělo připodobňovat k textu. Tělo není médiem přenášejícím význam skryté netělesné Věci života. Není prostředkem k dosažení cíle jiného řádu. Tělo tanečníka je zá­ roveň prostředkem i cílem. Tělem se sděluje tělo. Tančící tělo je im-mediate, ne-mediální, okamžité, bezprostřední. Tato bezprostřednost však neznamená homogenní plnost imanence (jako voda ve vodě), bytí v sobě pro sebe, čisté bytí sebou v rámci sebe. Ne­ znamená ani narcistní a egocentrický vztah, jenž kultivuje region, který si lze omezit, přivlastnit a nazvat „já“ (s paralelním vznikem neutišitelné úzkosti z toho, že mé hranice někdo chce narušit nebo že jsem si ještě nepřivlastnil vše, co mi právem náleží). Bezprostřednost tančícího těla je bytím k sobě ve smyslu plného obrácení ven (Monnier & Nancy 2005, 30). Co je toto plné obrácení ven a současně plné bytí sebou? Znovu je nutno odmítnout tradiční výklad a vyloučit rozhodně předsta­vu tě­ la jako předmětu. Tančící tělo nikdy není předmětem uzavřeným v sobě a vystaveným ven pro pohled! Je naopak jakousi bezpro354

Neznačící gesto živého těla

středností, která se celá uskutečňuje mimo sebe. Bezprostřední bytí směrem ven znamená, že toto bytí je samo, nemá prostředníka, avšak zároveň jakožto takto samo je plně v jiném. Vztah k sobě se odehrává nikoli přes druhého, v kruhovém interpretačním pohybu skrze jinakost, ve vztahu k jinému bytí, ale jakožto rezonance hluboké vnitřní jinakosti v druhém. Bezprostřední bytí otevírá v dru­ hém jeho hlubokou vnitřní jinakost, otevírá v něm prázdná místa unikání smyslu. Proto také v podstatě není možno dívat se na tančící tělo nezúčastněně. Nelze ho poznávat jako věc v distanci. Po­ hled na tančící tělo má charakter vnitřního nereprezentativního gesta. Dívat se na tanec znamená subtilně napínat a povolovat svaly po celém těle, pociťovat potřebu se hnout a skutečně se nepatrně hý­ bat bez vědomí samotného pohybu či konkrétního hybatele. Vnitřní gesto přitom neodkazuje k tančícímu tělu, nezobrazuje ho. Je to gesto zrození těla a duše v divákovi. Jaký má tedy smysl život? Život stejně jako tančící tělo nemá žádný sdělitelný význam. Setkání se životem probíhá jako rozvinutí vnitřního nereprezentativního gesta, žité zkušenosti, jako rezonance, při které se otevírá prázdný prostor pro únik smyslu. Živého tvora proto nijak neregistruji, neidentifikuji, ale rozvine se ve mně žitá zkušenost, mými svaly začne unikat smysl, který vůbec nechci vyjadřovat, interpretovat, sdělovat. Na živého tvora se nelze nezúčastněně dívat. Žitá zkušenost se živým tvorem vyvolává specifické vytvoření otvorů unikání. Můj živý sebevztah je bezprostředností, v níž se tělo cítí být rozdvojeno na tělo a prázdný otvor unikání smyslu. Tělo je bezprostřednost, která je celá nasměrovaná ven – tělo existuje jakoby vedle či mimo sebe, v sebepřekročení. Toto sebepřekročení ve smyslu unikání smyslu z mezery vzniklé v rozpětí mezi utilitárním tělem a tělem nereprezentativních gest je v pravém slova smyslu duší. Duše je čistým vnějškem těla bez vnitřku – způsobem plného obrácení bezprostředního těla směrem ven. Duše je názvem pro zkušenost, kterou je tělo. Tělo se cítí být duší. Tělo už už přijde k sobě, ačkoli se nemá – to je význam výrazu cítit se. Dotýká se sebe tak, že jako duše tápe, že myslí s otevřeným koncem, že prostě vychází ven. Jinak nemyslí a je bez duše, bez života. Živé tělo je takové, které myslí. Přesto se však toto myslící tělo nemůže dotknout toho, „že“ 355

Alice Koubová

se dotýká. Jeho myšlení není v žádném smyslu slova egocentrickým dotýkáním se dotyku. Dotýkání je nedotknutelné. Sebevztah živého těla není narcistní, tělu nezáleží primárně na sobě. Aby však byla řeč o sebevztahu, a nikoli o sobevztahu těla, je nutno se zabývat také sebevztahováním se duše. S duší je to však podobné jako s tělem. I duše (myšlení) má povahu bezprostřednosti obrácené plně ven. Funguje jako nereprezentativní gestikulování, a to do té míry, do jaké přestává být utilitární. Dává smysl, když nic neznačí, nejmenuje. Místo toho sleduje tak dlouho myšlenku, až narazí na zkušenost. V tomto okamžiku duše, jakožto myšlení sebepřekročeného těla, začne cítit, že je tělem. Duše cítí, že je překračována, že uprostřed ní vzniká prázdný záhyb unikání žitého smyslu v rozpětí mezi reprezentativním myšlením a myšlením emotivním. Tělo se zná jako myslící a duše se zná jako tělesná. Jejich bezprostřednost se začne rozvíjet v druhém jako jejich vlast­ ní překročení. Duše a tělo nejsou spojeny věděním, ale zvláštním druhem kontaktu, dotyku. Tento dotyk se tedy děje jako rezonance s životem, nikoli jako propojení, příslušnost ke společnému základu, světu, kontextu, kategoriím. Živé tělo je zemí v nebi, vlna na povrchu zemském. Živá duše je nebem v zemi, výdutí pod povrchem zemským. Distinkci mezi duší a tělem má tedy smysl uchovat, ačkoliv neznamená ani jejich radikální oddělení, ani radikální zestejnění. Život dává smysl jako rozeznívání prázdných míst, duší a těl, vnějšků a vnitřků, mužů a žen.

356

Literatura

Zde jsou soustředěny literární odkazy ze všech statí tohoto sborníku, s výjimkou statě J. Fialy, kterou jako dobový dokument po­ nechávám v původním znění, s odkazy pod čarou. Ajvaz M (2003) Světelný prales. Praha: OIKOYMENH. Aristoteles (1959) O vyjadřování. Praha: Nakl. ČSAV. Aurelius Augustinus (2004 [asi 396–426]) Křesťanská vzdělanost (De doctrina christiana). Praha: Vyšehrad. Austin JL(2000) Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia. Bachelard G (2010 [1960]) Poetika snění. Praha: Malvern. Barabási A–L (2005) V pavučině sítí. Praha: Paseka. Barbieri M (2006 [2003]) Organické kódy. Úvod do sématické biologie. Praha: Academia. Barbieri M ed (2007) Introduction to biosemiotics. A new biological synthesis. Springer. Barbieri M (2008) The Code Model of Semiosis: The First Steps Toward a Scientific Biosemiotics. Am. J. Semiotics 24, 23–37. Barnet, V. (1968): K metodologii synchronního průřezu v diachronii. In Čs. přednášky pro VI. Mezin. sjezd slavistů v Praze. Praha: Nakl. ČSAV, 47–50. Bateson G (2006) Mysl a příroda – nezbytná jednota. Praha: Malvern. Beadle G, Beadle M (1966) The Language of Life. An Introduction to the Science of Genetics. New York: Doubleday. Bentham J (1789) An introduction to the principles of morals and legislation. Berg LS (1926 [1922]) Nomogenesis or evolution determined by law. London: Constable. Bergson H (1919) Vývoj tvořivý. Praha: Laichter. 357

Literatura

Bertalanffy L von (1969) General system theory. New York: George Braziller. Blumenberg H (1981) Die Lesbarkeit der Welt. Frankfurt: Suhrkamp. Breidbach O (1998) Kurze Anleitung zum Bildgebrauch. In Breidbach O ed: Ernst Haeckel, Kunstformen der Natur. München, New York: Prestel Verlag. Carroll SB (2010) Nekonečné, nesmírně obdivhodné a překrásné. Praha: Academia. Chomsky N (1966) Syntaktické struktury. Praha: Academia. Clément P, Scheps R, Steward J (1997) Umwelt et interprétation. In Herméneutique: textes, sciences. Cerisy: PUF, 209–233. Čmejrková S (1996) Jakobsonovo Veni, vidi, vici, aneb ikoničnost v jazyce. Slovo a slovesnost 57, 177–190. Cvrčková F, Markoš A (2005) Beyond bioinformatics: can similarity be measured in the digital world? J. Biosemiotics 1, 87–105. Reprint in Barbieri M ed 2007, 65–79. Daněk T, Markoš A (2005) Život čmelákův. Koláž o pobývání v různých světech. Červená Skalice: Pavel Mervart. Daneš F (2002) Xenismy v současné češtině. In Hladká Z, Karlík P eds: Čeština – univerzália a specifika, 4. Praha: Nakl. Lidové noviny, 29–35. Daneš F (2008) Pražská škola: názorová univerzália a specifika. Slovo a slovesnost 69, 9–21. Danesi M (2004) Messages, Signs, and Meanings. Toronto: Canadian Scholars’ Press Inc. Darwin C (2007 [1859] O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia. Dawkins R (2003) Sobecký gen. Praha: Mladá fronta. Deely J (2008) Descartes & Poinsot. The crossroads of signs and ideas. Press. (Vol. 2 of the “Postmodernity in philosophy” Poinsot trilogy). Scranton, PA: University Scranton Press. Deely J (2009a) Augustine & Poinsot. The protosemiotic development. (Vol. 1 of the “Postmodernity in philosophy” Poinsot trilogy). Scranton, PA: University Scranton Press. Deely J (2009b) Pars pro toto from culture to nature: An overview of semiotics as a postmodern development, with an anticipation of development to come. Am. J. Biosem. 25, 167–192. 358

Literatura

Dennett D (2004) Druhy myslí. Praha: Academia. Deplazes A, Huppenbauer M (2009) Synthetic organisms and living machines. Positioning the products of synthetic biology at the borderline between living and non-living matter. Syst. Synth. Biol. 3, 55–63. Derrida J (2003) Béliers: le dialogue uninterrompu entr deux infinis, le poème. Galilée. Doležel L (1996): Roman Jakobson jako badatel v oboru komunikace. Slovo a slovesnost 57, 162–169. Doležel L (2003) Heterocosmica. Fikce a možné světy. Praha: Karolinum. Eco U (1981) The role of the reader. Explorations in the semiotics of texts. London: Hutchinson. Eco U (1989 [1962]) The open work. Cambridge, Ma.: Harvard University Press. Eco U (1995 [1978]) Interpretácia a nadinterpretácia. Collini S ed. Bratislava: Archa. Eco U (1997a) Kant and the platypus. Essays on language and cognition. New York: Harcourt, Brace & Co. Eco U (1997b [1994]) Šest procházek literárními lesy. Votobia. Eco U (2001) Hledání dokonalého jazyka. Praha: Nakl. Lidové noviny. Eco U (2004a [1976]) Teorie sémiotiky. Brno: JAMU. Eco U (2004b [1994]) Meze interpretace. Praha: Karolinum. Emmeche C, Hoffmeyer J (1991) From Language to Nature: The Semiotic Metaphor in Biology. Semiotica 84, 1–42. Faltýnek D (2007) Samoorganizace řeči. Několik poznámek k lingvistickému a biologickému strukturalismu. Slovo a slovesnost 68, 38–45. Fiala J (1989) Pražský meziválečný strukturalismus. In Neubauer Z, Kůrka P, Albrecht V eds: Geometrie živého. Praha: ZP ČSVTS při Fyziologickém ústavu ČSAV 1988. Figal G (1994) Hermeneutická svoboda. Praha: Filosofia. Flajšhans V (1924) Dějiny jazyka českého a vývoj spisovné slovenštiny. Praha: Česká grafická unie. Fleck L (1980 [1935]) Entstehung und Entwicklung einer wissenschaftlichen Tatsache – Einführung in die Lehre vom Denkstil und Denkkollektiv. Frankfurt am Main: Surhkamp. Flegr J (2005) Evoluční biologie. Praha: Academia. 359

Literatura

Flegr J (2007) Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin. Praha: Academia. Florkin M (1974) Concepts of Molecular Biosemiotics and Molecular Evolution. In Florkin M, Stotz EH eds: Comprehensive Biochem. 29A, Amsterdam: Elsevier, 1–124. Frynta E (1993) Bidlo. In Závratné pomyšlení. Praha: Český spisovatel, 83–4. Gadamer H-G (1990 [1960]) Wahrheit und Methode, Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik, Ges. Werke, J.C.B. Mohr, Tübingen. Gadamer H-G (2010) Pravda a metoda. Nárys filosofické hermeneutiky. Triáda. Gadamer H-G (1999 [1966]) Člověk a řeč. In Člověk a řeč (výbor textů). Praha: OIKOYMENH, 22–29. Gadamer H-G (2000 [1984]) Text a interpretace. Reflexe 21, 5–31. Gebauer J (1874) O příčinách změn jazykových, zvláště slovanských. Listy filologické, 1, 43–56. Gebauer J (1877) Hláskosloví jazyka českého. Praha: Theod. Mourek. Gebauer J (1894) Historická mluvnice jazyka českého. Díl I. Hláskosloví. Vídeň: F. Tempský. Gebauer J (1904) Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé. Praha: Grafická společnost „Unie“. Gibson C (2008) The environmental contribution to gene expression profiles. Nature Revs Genet. 9, 569. Gilbert SF, Epel D (2009) Ecological developmental biology. Integrating epigenetics, medicine, and evolution. Sunderland, Ma: Sinauer Associates. Gimona M (2008) Protein linguistics and the modular code of the cytoskeleton. In Barbieri M ed: The codes of life: The rules of  macroevolution. Springer. Gray MW, Doolittle WF (1982) Has the Endosymbiont Hypothesis Been Proven? Microbiol. Revs. 46(1):1–42. Gray MW, Sankoff D, Cedergren RJ (1984) On the evolutionary descent of organisms and organelles: a global phylogeny based on a highly conserved structural core in small subunit ribosomal RNA. Nucleic Acids Res. 12, 5837–52. 360

Literatura

Grygar M ed (1969) Pařížské rozhovory o strukturalismu. Praha: Svoboda. Gryndler M a kol. (2004) Mykorhizní symbióza. Praha: Academia. Gurevič A (1996) Nebe, peklo svět. Jinočany: H&H. Haeckel E (1899–1905) Die Kunstformen der Natur. Leipzig. Hála B (1962) Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: Nakl. ČSAV. Hattala M (1870) Počátečné skupeniny souhlásek československých. Praha: Kr. české spol. nauk. Heidegger M (1976 [1927]) Phänomenologie und Theologie. In GA 9, Wegmarken, Frankfurt: F-W von Herrmann, 45–77. Heidegger M (1982a [1959]) Das Wesen der Sprache. In Unterwegs zur Sprache. Stuttgart: Cotta, 157–216. Heidegger M (1982b) Die Grundbegriffe der Metaphysik. Welt – Endlichkeit – Einsamkeit. GA 29/30, Frankfurt: V. Klostermann. Heidegger M (1993 [1971]) Básnicky bydlí člověk (bilingva). Praha: OIKOYMENH. Heidegger M (1993 [1971]) Řeč. In Básnicky bydlí člověk, 43–75. Heidegger M (1993 [1971]) Věc. In Básnicky bydlí člověk, 7–35. Heidegger M (2000) Martin Heidegger im Gespräch. In GA 16, Reden und andere Zeugnisse eines Lebensweges 1910–1976. Frankfurt: V. Klostermann. Heidegger M (2004 [1954]) Otázka techniky. In Věda, technika a zamyšlení. Praha: OIKOYMENH, 7–35. Hey J (2001) Genes, categories, and species: the evolutionary and cognitive causes of the species problem. Oxford University Press. Hirschová M (2006) Pragmatika v češtině. Olomouc: Univerzita Palackého. Hjelmslev L (1971) Jazyk. Praha: Academia. Hjelmslev L (1972) O základech teorie jazyka. Praha: Academia. Hlavinka A (1917): Povaha česká v řeči. Olomouc: Matice cyrilo-metodějská. Horálek K (1974) Referát profesora Horálka. Československá diskuse o fonologii. Slovo a slovesnost, 15, 29–38. Horálek K (1975) Účelnost v jazyce. Slovo a slovesnost, 46, 60–62. Hřebíček L (2002) Vyprávění o lingvistických experimentech s textem. Praha: Academia. 361

Literatura

Jacob F (1970) La logique du vivant. Une histoire de l’hérédité. Gallimard. Jacob F, Jakobson R, Lévi–Strauss C, L’Héritier P (1969 [1967]) Žít a mluvit. (Rozhlasová diskuse). In Grygar M ed, 130–152. Jakobson R (1928) O hláskoslovném zákonu a teleologickém hláskosloví. Čas. pro moderní filologii, XIV, 183–184. Jakobson R (1931a) Über die fonologische sprachbünde. Travaux du Cercle linguistique de Prague IV. Jakobson R (1931b) Principien der historischen phonologie. Travaux du Cercle linguistique de Prague IV. Jakobson R (1971) Selected Writings II. Word and language. The Hague: Mounton. Jakobson R (1971a) The phonemic and grammatical aspects of language in their interrelations. In Selected writings II, 103–114. (Actes du 6e Congr. Internat. Linguistes, Paris 1949). Jakobson R (1971b [1967]) Linguistics in relation to other sciences. In Jakobson 1971, 655–696. Jakobson R (1971c [1965]) Quest for the essence of language. In Jakobson 1971, 345–359. Jakobson R (1971d [1967]) On the relation between visual and auditory signs. In Jakobson 1971, 338–344. Jakobson R (1973): La linguistique et les sciences naturelles. Essais de linguistique générale. Paris: Éd. Minuit. Jakobson R (1974) Life and Language. Linguistics 138, 97–103. Jakobson R (1995) Poetická funkce. Jinočany: H&H. Jakobson R (1970) Hledání podstaty jazyka. In Dvanáct esejů o jazyce. Praha: Mladá fronta, 29–45. Jakobson R, Halle M (1956) Fundamentals of Language. The Hague: Mouton. Ji S (1997) Isomorphism between cell and human languages: molecular biological, bioinformatic and linguistic implications. BioSystems 44, 17–39. Ji S (1999): The Linguistics of DNA: Words, Sentences, Grammar, Phonetics, and Semantics. In Molecular Strategies in Biological Evolution. Ann. NY Acad. Sci. 870, 411–417. Jirsová A (1989) K pojetí systému a struktury v klasickém období české lingvistiky. Slovo a slovesnost 49, 155–64. 362

Literatura

Kahn CH (1991 [1966]) Řecké sloveso „být“ a pojem bytí. In Mýtus, epos a logos. Praha: Inst. pro středoevropskou kulturu a politiku & Kat. politologie FSV UK, 1991, 65–87. Kahn CH (2009) Essays on Being. Oxford University Press. Katz G (2008) The Hypothesis of a Genetic Protolanguage: an Epistemological Investigation. Biosemiotics 1, 57–73. Kauffman S (2004) Čtvrtý zákon. Cesty k obecné biologii. Praha: Paseka. Kleisner K, Markoš A (2004) Semetic rings: towards the new concept of mimetic resemblances. Theory Biosci. 123, 209–222. Kliková A, Kleisner K eds (2006) Umwelt. Koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla. Červený Kostelec: Pavel Mervart. Komárek M (1958) Historická mluvnice česká. I. Hláskosloví. Praha: SPN. Komárek M (1962) K dialektice jazykového vývoje. Slav. Prag, 4, 19–26. Komárek M (1963) Gebauerovo historické hláskosloví ve světle dalšího bádání. In Gebauer J: Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví. Praha: ČSAV. Komárek M (1996) Jakobsonův význam pro strukturální historickou fonologii. Slovo a slovesnost 57, 206–211. Komárek S (2000) Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací. Praha: Vesmír. Kořenský J (1998) Proměny myšlení o řeči. Praha: FFUK. Kořenský J (2008) Teleologie jako jeden ze základních pojmů Pražského lingvistického kroužku? Slovo a slovesnost 69, 44–48. Kořínek M (1934) Studie z oblasti onomatopoie. Praha: UK. Krámský J (1969) Pokus o funkční pojetí slabiky. Slovo a slovesnost 30, 112–119. Kristeva J (2008) Znovuzrození na dosah; rozhovor. Respekt 46/2008, 54–57. Kuhn TS (1997 [1962]) Struktura vědeckých revolucí. Praha: OIKOYMENH. Kvasnička V (2007) Evolúcia jazyka a univerzálny darwinizmus. In Kvasnička V et al. eds: Myseľ, inteligencia a život. Bratislava: Slov. Technická Univerzita, 491–494. Lakoff G (2006) Ženy, oheň a nebezpečné věci. Praha: Triáda. 363

Literatura

Lakoff G, Johnson M (1999) Philosophy In The Flesh: the Embodied Mind and its Challenge to Western Thought. Basic Books. Lakoff G, Johnson M (2002 [1980]) Metafory, kterými žijeme. Brno: Host. Lamprecht A (1966) Vývoj fonologického systému českého jazyka. Brno: UJEP. Lamprecht A, Šlosar D, Bauer J (1986) Historická mluvnice češtiny. Praha: SPN. Leška O (1986): Poznámky k teleologickému pojetí jazyka. In Teoretické otázky jazykovědy. Linguistica XVI. Praha: Interní tisk ÚJČ ČSAV, 63–93. Lorenz K. (2003) Takzvané zlo. Praha: Academia. Lotman YM (2001 [1990]) Universe of the mind. A semiotic theory of culture. London: Tauris. Lovelock JE 1993) Gaia. Nový pohled na život a Zemi. Prešov: Abies. Mareš FV (1956) Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jazykové jednoty. Slavia 25, 443–495. Margulis L & Sagan D (2002). Acquiring Genomes. A theory of the origins of species. Basic Books. Margulisová L (2004) Symbiotická planeta. Praha: Academia. Markoš A (1997): Povstávání živého tvaru. Praha: Vesmír. Markoš A (2000) Tajemství hladiny. Hermeneutika živého. Praha: Vesmír; 2. vyd. 2003 Praha: Dokořán. Markoš A (2006) Patálie se životem. Doslov k Barbieri 2006, 219-223. Markoš A ed (2008a) Náhoda a nutnost. Jacques Monod v zrcadle naší doby. Červený Kostelec: Pavel Mervart. Markoš A (2008b) Úvod editora. In Markoš A ed 2008a, 15-25. Markoš A (2008c) Majestát zákona přírodního. In Markoš 2008d, 155–206. Markoš A (2008d) Profil absolventa. Praha: Academia. Markoš A, Cvrčková F (2007) Jádra a bubliny – o významu slova význam. In Bartoš M ed: Krajinou pochybností. Sborník úvah z Ekologických dní Olomouc. Nymburk – Olomouc: OPS, 193–200. Přetištěno in Markoš 2008d, 112–123. 364

Literatura

Markoš A, Cvrčková F, Gajdoš E, Hajnal L (2004) Epigenetický stroj. Vesmír 83, 111–113. Přetištěno in Markoš 2008d, 51–59. Markoš A, Grygar F, Hajnal L, Kleisner K, Kratochvíl Z & Neubauer Z (2009) Life as its own designer: Darwin’s Origin and Western thought. Springer. Markoš A, Grygar F, Kleisner K, Neubauer Z (2007) Towards a Darwinian biosemiotics. Life as mutual understanding. In Barbieri M ed, 235–255. Markoš A, Hajnal L (2007) Staré pověsti (po)zemské. Červený Kostelec: Pavel Mervart. Markoš A, Švorcová J (2009) Recorded versus organic memory: interaction of two worlds as demonstrated by the chromatin dynamics. Biosemiotics 2, 131–149. Marks J (2006) Jsme téměř 100% šimpanzi? Lidoopi, lidé a geny. Praha: Academia. Mathesius V (1947) Čeština a obecný jazykozpyt. Praha: Melantrich. Mathesius V (1982) Jazyk, kultura a slovesnost. Praha: Odeon. Monnier M, Nancy J-L (2005) Allitérations, Conversations sur la danse. Galilée. Monod J (2008 [1970]) Náhoda a nutnost. Pojednání o přírodní filosofii moderní biologie. In Markoš A ed, 27–188. Müllerová O (1994) Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Praha: Academia. Němec I (1989) Principy jazykového vývoje a historie češtiny. Slovo a slovesnost 50, 81–96. Neubauer Z (1989) O strukturalistickém hnutí v biologii. In Neubauer Z, Kůrka P, Albrecht V eds: Geometrie živého. Praha: ZP ČSVTS při Fyziologickém ústavu ČSAV 1988, 3–34. Neubauer Z (1991) Pluralita světů a jednota vědění. O universitě, přírodovědě a evoluci. Kritický sborník 11 (4) 21–37. Neubauer Z (2001 [1996]) Mimo dobro a zlo. Nietzschova biologická ontologie. In Neubauer Z: Smysl a svět. Hermeneutický pohled na svět. Nadace D. a V. Havlových Vize 97, 167–181. Neubauer Z (2002) Biomoc. Praha: Malvern. Neubauer Z (2006) O svatém Františku. Praha: Malvern. Neubauer Z (2007a) O počátku, cestě a znamení časů. Praha: Malvern. 365

Literatura

Neubauer Z (2007b [2001]) Odnaučili jsme se rozumět symbolům, proto nám začaly vládnout In Neubauer 2007a, 243–253. Neubauer Z (2008) Lineární biologie. In Markoš ed 2008a, 337–391. Neubauer Z, Kusánský M (2009) O čem je věda – Trialogus De possest. Praha: Malvern. Neuman Y, Nave O (2008) On the semio–mathematical nature of codes. Biosemiotics 1, 99–111. Oberpfalcer F (1945) Krásná, čistá, svatá řeč mateřská. Karel Voleský. Pattee HH (2007) The necessity of biosemiotics: Matter–symbol complementarity. In Barbieri M ed, 115–132. Pattee HH (2008) Physical and functional conditions for symbols, codes, and languages. Biosemiotics 1, 147–168. Pavlík J (2009) K univerzalitě darwinismu – příklad jazykovědy. In Loužek M ed: Charles Darwin, 200 let od narození. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku sv. 78, 135–147. Penrose R (1999) Mikrosvět, makrosvět a lidská mysl. Praha: Mladá fronta. Pleskalová J, Krčmová M,Večerka R, Karlík P eds (2007) Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia. Poe EA (1999) Démon zvrácenosti. Detektivní a jiné senzační příběhy. Praha: Hynek. Portmann A (1997) Nové cesty biologie. (Scietnia & Philosophia 7, 8). Praha: Jůza a Jůzová. Posner R, Robering K, Sebeok T (1997–2003) Semiotik/Semiotics: A Handbook on the Sign–Theoretical Foundations of Nature and Culture, I–IV. Berlin: Walter de Gruyter. Purkyně JE (2010 [1850]) Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce. Praha: Academia. Rádl E (2006) Dějiny biologických teorií novověku I., II. Praha: Academia. Raible W (2001) Linguistics and Genetics. Systematic Parallels. In Haspelmath M et al. eds: Language typology and language universals. An International Handbook. Berlin. Ratzinger J (1968) Einführung in das Christentum. München: Kösel. Romportl S (1989) Kořeny a smysl biologického myšlení v jazykovědných pracích Augusta Schleichera (1821–1868). Listy filologické, 112, 8–23. 366

Literatura

Sádlo J, Pokorný P, Hájek P, Dreslerová D, Cílek V (2005) Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá Skála. Šafařík JP (1845) Počátkové staročeské mluvnice. Praha: Boh. Háze & synové. Sapp J (1994) Evolution by association. A history of symbiosis. Oxford University Press. Sapp J (2003) Genesis. The evolution of Biology. Oxford University Press. Saussure F de (1996): Kurs obecné lingvistiky. Praha: Academia. Savický N (1991) O některých méně známých pramenech Tezí Pražského lingvistického kroužku. Slovo a slovesnost, 52, 196–198. Schleicher A (1863) Die Darwinsche Theorie und die Sprachwissenschaft. Offenes Sendschreiben an Herrn Dr. E. Haeckel. Weimar. Schleicher A (1969) Darwinism tested by the science of language. London: J. C. Hotten. Schrödinger E (2004) Co je život? Brno: VUTIM. Searle JR(1994) Mysl, mozek a věda. Praha: Mladá fronta. Searls DB (2001) Reading the book of life (editorial). Bioinformatics 17, 579–580. Searls DB (2002) The language of genes. Nature 420, 211–217. Šefčík O (2007) Fonetika a fonologie. In Pleskalová J et al eds, 281–295. Šembera VA (1858) Dějiny řeči a literatury československé. Vídeň: nákladem spisovatelovým. Sériot P (2002) Struktura a celek. Praha: Academia. Skalička V (2004) Souborné dílo I. Praha: Karolinum, 136–167. Smith A (2001 [1779]) Bohatství národů. Praha: Liberální institut. Šoltys O (1991) Kulturní kontext Pražského lingvistického kroužku. Slovo a slovesnost 52, 198–201. Staley JT (2006) The bacterial species dilemma and the genomic-phylogenetic species concept. Phil. Trans. R. Soc. B 361, 1899–1909. Svozilová N (1988) K vývoji pojetí funkce. Slovo a slovesnost, 49, 69–71. Uexküll J von (1921) Umwelt und Innenwelt der Tiere. Berlin: Verlag von Julius Springer. 367

Literatura

Uexküll J von (1956) Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen, Bedeutungslehre. Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag. Uexküll J von (2006 [1940]) Nauka o významu. In Kliková A & Kleisner K eds, 11–69. Vachek J (1968) Dynamika fonologického systému současné spisovné češtiny. Praha: Academia. Vachek J (1970: U základů pražské jazykovědné školy. Praha: Academia. Vachek J (1972) Z klasického období pražské školy 1925 –1945. Praha: Academia. Vachek J (1999) Prologomena k dějinám pražské školy jazykovědné. Jihlava: H&H. Vaculík L (1991 [1966]) Sekyra. Praha: Práce. Vopěnka P (1991) Druhé rozpravy s geometrií. Praha: Práh / Fokus Vopěnka P (2001) Meditace o základech vědy. Praha: Práh. Vykypěl B (2007) Pražská škola. In Pleskalová J et al, eds, 150–163. Zrzavý J, Storch D, Mihulka S (2004) Jak se dělá evoluce. Praha: Mladá fronta.

368

Rejstřík

symboly za číslem stránky: f – a následující stránky; c – celá kapitola, podkapitola nebo jejich zbytek je relevantní heslu; B básnění 109f, 121 biosémiotika 28, 62, 184, 189, 213c biosféra 42, 72, 80f, 134, 225, 258, 271, 304 boj o život 118f být 128f C cenoskopie 205f, 228 Centrální dogma 268 cítění 203 codec 220, 240f Č časení 130f, 141 časolátka 304f, 315 čtení 39, 225, 231f, 235, 241, 251, 259, 261f, 267, 274, 282, 341 D Darwin C 24, 76, 115, 118f, 285c, Darwin E 289f darwinismus 38f, 124, 197f, 247, 277, 285f descent with modification 119ff druh 39f, 64, 95, 117, 119f, 123, 191, 208, 244, 256, 271, 281, 308, 310, 317f, 323

E eidetická skutečnost 43c, 300f es gibt 129f evo devo 26f, 39, 251, 254, 282 evoluce 23c, 83, 95, 115, 120f, 124, 134, 199, 219c, 240, 246, 270, 297, 307, 311, 315, 319, 335 evolucionismus 160, 285c evolvabilita 40 F foném 151f, 170f, 181f, 193, 235, 242f fonetika 159, 168f fonologie 166, 171, 170f, 200 G Gadamer H-G 331c genealogie 120, 311 George S 102c gestell 104f, 115f, 121, 125, 128f, 137, 214 H Haeckel E 123f Heidegger M 61c, 97c hermeneutika 63c, 214c, 313, 331c hra 56, 251, 337f Humboldt W von 143, 161

369

Rejstřík

Ch chudoba světem (Weltarmut ) 67c I ideoskopie 205, 228 ikón 145c index 145 informace 22c, 86, 153, 184, 219, 248f, 268, 274, 321 intencionalita 35, 53, 238, 270, 292, 338 interpretans (Peirce) 145, 206f, 216, 226 J Jakobson R 143c, 164 jazyk formální 235f jazyk přirozený 235f jednání 90c K klestění (wëgen) 110, 118, 124, 134c, 280 konvence 24, 59, 64, 146c, 183c, 190, 218, 222f, 238, 253f, 270f, 292 Krajina (Gegend) 110c krajina eidetická 51f krajina zdatnosti 133 kreacionismus 38, 217, 237, 263, 268, 311 kybernetika 22, 35, 281 L logos 121, 137 M malé světy 256f Mathesius V 161f metafora 37, 43c, 229c mimesis 123, 148

mutace 23, 39, 115, 121, 133, 220, 231c, 264, 270, 273, 277 myšlení 52, 104, 109f, 114f, 116, 121f, 124, 125f, 130f, 334, 346 N nadkódování 236 nástroj 85f nomogeneze 198, 298 nosič znaku (representamen) 205f , 226, 240, 262 O objekt 45, 67, 84, 97, 106f, 108, 111, 126, 204f, 145, 203c, 223c, 238, 321, 331f objektivita 22, 288, 293, 311 objektivní realita 38, 43f, 58, 84, 106, 204, 219, 285f , 311f, 326 obraz(ný)] 50, 43c, 125, 149, 157, 172, 204, 248, 287, 304, 346, 355 odbrzďovací ring (Enthemmungsring) 89f, 93f, 95, 260, 278f onomatopoie 154, 181c orgán 25, 85f organizace 25f, 78, 281, 314 P parametrizace světa 138f Peirce CS 144c pobyt (Dasein) 62f, 70f, 79f, 95f, 112, 253, 255, 278f, 322 počátek (absence) 253, 305, 312, 315, 317 podkódování 236 podoba 45c, 56, 62, 90, 123f, 134, 315, 251, 277, 290, 296f, 301f, 306, 315, 318f, 323, 329 poiesis 108, 116, 125, 353

370

Rejstřík

porozumění 52c Pražský lingvistický kroužek 159c program 38f, 76, 81, 92, 96, 116, 191, 194, 216, 222f, 230, 235, 237f, 247, 251f, 263, 267 prostoření 130f, 141, 280 předporozumění 339 přírodní zákon 84, 292, 308

svět 37f, 66c, 97, 100, 104c, 110, 112, 115, 117, 119, 123, 129f, 133, 139f, 144, 182c, 187, 203c, 213f, 221, 223, 230, 231c, 235, 238c, 242, 249, 255c, 269, 276c, 280c, 287, 289, 293, 297, 303f, 305c, 331, 333, 335f, 339, 349c symbióza 28c, 34, 40, 78, 81 symbol 28, 83, 108, 116, 121, 137, 146f, 157c, 234, 249, 303

R representamen v. nosič znaku Ř řeč 48, 52, 62, 97c, 143c, 251, 339f S Sausure F de 143c, 169, 246 sebeprojev (Benehmen) 89f, 94, 100, 278f sebepřesazení (Versetzen) 77f, 81f, 253, 278 selekce 35, 42, 121, 133, 197, 277, 318f semetický kruh 123 sémiologie 145, 206, 222, 226 sémiotika (v.t. biosémiotika) 108, 144c, 201, 205c, 212, 221, 224, 227, 233, 241 sémioze 28, 39, 145, 203c, 216f, 219, 222f, 224f, 233, 257f, 271, 275 smrt 211, 278, 281, 324f smysl 332, 345f sousedství (básnění a myšlení) 104,112, 116, 121c, spolubytí (Mitsein) 72, 77, 80f, 108, 117, 253, 278, 280 spoluputování (Mitgehen) 64, 67, 77c, 117, 278 strom života 303

T tanec 108, 328, 345f teorie grafů 105, 150, 257 teorie systémů 22f text 230, 235, 240f, 251, 252, 340f tradice 248, 295, 299, 317f U uchvácenost (Benommenheit ) 89c, 94, 107, 278, umění 332 umwelt 62, 72c, 82, 107, 203c, 260, 277, 293 V věc 66, 92, 97, 102c, 149, 203c, 226, 238, 276, 291, 307, 320, 337c věda jako religozita 43f vnímání 45f, 56, 80, 203c, 259, 287, 319 význam 22f, 26c, 40, 46c, 73f, 108, 116, 126, 153, 157, 159, 176, 181c, 197, 214f, 218f, 220c, 234f, 239f, 249, 282, 331, 338, 346 Z zázrak 54f

371

Rejstřík

znak (sign) 35, 103, 111, 137, 143c, 180c, 191c, 206f, 226f, 203, 205f, 207c, 221f, 226f, 232c, 236, 240, 256, 294, 326, 353 zvyk (habit) 83, 108, 147, 204, 291f, 294, 348

372

Anton Markoš (ed.) JAZYKOVÁ  METAFORA ŽIVÉHO Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2010. Jazyková redakce Tereza Horáková. Sazba Rudolf Rousek. Návrh obálky Jan Blažíček. Tisk Xprint, s. r. o., Příbram. Distribuce Kosmas, s. r. o., Praha. www.pavelmervart.cz www.kosmas.cz ISBN 978-80-87378-42-7