Nemoc jako metafora vyjádřená tělem

Nemoc jako metafora vyjádřená tělem

HELENA KLÍMOVÁ

Jak a čím se souží naše duše? Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 vzrostl v Čechách během předchozích deseti let počet lidí „bez vyznání“ o dvacet procent. Dnes jsou „bez vyznání“ téměř dvě třetiny národa. Znamená to pokles duchovních potřeb, nebo byla špatně položena otázka? Je možné, že naše duchovní rozpoložení opět zvěstuje budoucí obecné téma, jako se kdysi u nás se stoletým předstihem ujaly myšlenky reformace? Je tím tématem krize náboženství? Potřeba duchovní je potřebou specificky lidskou. Podobná je potřeba ztotožnit se s větším celkem, kmenem, národem, hnutím. Někdy tyto potřeby bývají uspokojovány jakožto potřeba jediná. Dávné rituály k poctě kmenových božstev bývaly zároveň obřady mužské iniciace: mladý muž podstoupil řadu těžkých zkoušek až po hranici smrti. Přiblížil se tak božstvu, jemuž je vlastní dokonalost; vstup mezi božstva byl metaforou přijetí mezi dospělé muže kmene a zároveň mravním imperativem, posvěcením. Destruktivní pud thanatos totiž je rituálem přeorientován do podoby řádu. Rituál použije sílu instinktu tak, že zrod řádu je prožíván slastně, jako uspokojení pudu a naplnění životního smyslu. Odtud pak plyne moc bohoslužby, modlitby, víry, hudby, jestliže je účastník prožívá jako živé, pravdivé, sobě vlastní. Společný rituál proměňuje biologické síly jedince v kolektivní síly společenské a duchovní. Jak se člověku postupně dařilo pudovost proměňovat v duchovnost, začalo být to nejvyšší, svaté, spojováno spíše než s kmenem s obecnou mravností a s tolerancí k odlišnému. Příkazy k toleranci nalezneme ve všech velkých světových náboženstvích. Nicméně to, co je vývojově vyšší, může být také křehčí. Zejména tam, kde se velká náboženství setkávají (na geograficko-ideologických švech), snadno převládne nad hodnotami duchovními pudová síla kolektivního sobectví. Náboženství, které může lidskou pudovost přeorientovat, vystupuje pak místo toho ve službách destrukce. Thanatos převládne ve své podobě archaické, pudové. Takový osud světa potom přivádí lidi k náboženské skepsi. Již před desítkami let byly uskutečněny modely světa založené na hodnotách světských až protináboženských. Duchovní potřeba člověka, zbavená svého přirozeného směřování, však tím nevymizela, nýbrž se upjala k ničivým náhražkám. Totalitní ideologie jsou strašlivá náboženství bez Boha, úpadek lidské duchovní potřeby a její destruktivní zneužití. Modelem, který nabízí současnost, je občanská společnost. Ta nestraní žádné národnosti, ideologii ani vyznání, řídí se věcnou spravedlností. Občanská společnost se samozřejmě nezabývá lidskou potřebou duchovní. Tato potřeba však trvá a dává vznik novým jevům.

činí občanská kultura lidských práv. Nicméně již několik desetiletí vzrůstá obliba příběhů, jejichž protagonistou je opět kmen a hrdina je jeho představitelem, který zápasí a strádá za svůj kmen či za jeho hodnoty: čest, pravdivost a dobrou vůli či obecně lidskost. Hodnota lidskosti je ozvláštněna a zdůrazněna právě tím, že protagonisté těchto příběhů vlastně nepatří k běžné podobě druhu Homo sapiens. Harry Potter, Frodo Pytlík, či dokonce muzikálový kmen koček, postavičky jakoby ze sna či z pohádek, okouzlují děti i dospělé. Hravě a nepateticky, tedy pro skeptickou mysl přijatelně, předvádějí motivy původního iniciačního a skupinotvorného mýtu. Touha po skupinových rituálech a po přináležení ke skupině inspiruje sportovní fandění (včetně provozování olympijských her), technoparty, megakoncerty se zbožňovanými hvězdami hudby, skinheadské hajlování a různé demonstrace. Lidská duchovní potřeba hledá své směřování, člověk touží oslovovat, volat, skrze sebepřesažení obnovovat svou duši, řád v sobě i kolem sebe. Jestliže nevolá k hodnotám nejvyšším, obrátí se k náhražce – k modlám. Taková je více než tisíciletá zkušenost kultury, z níž jsme vzešli. To, že spoustu velmi přitažlivých model nabízí konzumní společnost, je známo. Objevily se i však i velmi silné kritické proudy, které s nejlepším úmyslem vytvářejí neméně destruktivní modly antikonzumní. Na hromadění předmětů nebo prestiže se člověk může stát závislým právě tak jako na sebeodříkání, záměrné chudobě, protestu. Jak se v tom máme orientovat? Rozpoznávacím znamením je na jedné straně vznik závislosti a na druhé vzrůst schopnosti milovat a jednat svobodně. Řešením je promyšlená volba životního stylu. Není nutno se odříkat darů civilizace, ale je třeba vidět je v jejich relativnosti: jsou podřízeny řádu a potřebám duše. Jak se potřeby duše projevují? Co duši souží tak dalece, že hledáme pomoc?

Jak vznikají noví kmenoví bůžci

Každá doba se odlišuje nejen hodnotami, po nichž lidé prahnou, ale také patologií. Duševní poruchy provázejí společenský vývoj a proměnu životního stylu, hodnot a postojů jako jejich nežádoucí stín. Vedle proměn víry se u nás v Čechách změnil i obraz duševních poruch a poruch chování. Zatímco v přiznaných náboženských postojích zaujímáme v Evropě přední místo bezvěrců, v důvodech, pro něž lidé vyhledávají pomoc psychoterapeutů, jsme se přiblížili západním společnostem. Při své práci psychoterapeutky pozoruji, že si lidé v posledních deseti letech více stěžují na deprese. Jako temný stín se plouží deprese za bujarostí reklamních billboardů a klipů, za super-žargonem, za povinným (až manickým) veselím. Když se lidé usilovně nutí do společenského úsměvu, může se citli-

Jak náboženství s vývojem dějin pozbývalo mýtotvorného a kmenotvorného smyslu, ujímala se podílu na této roli kultura. Je zajímavé sledovat proměnu dramatických a literárních postav. Od starých dob býval ústřední postavou hrdina-záchrance, který reprezentoval kmen či jeho hodnoty. Novodobá beletrie klade důraz na hodnoty jedince, podobně jako to

Mgr. Helena Klímová (*1937) vystudovala Filologickou fakultu UK, v letech 1962–1968 byla redaktorkou Literárních novin. Poté absolvovala výcviky a od r. 1982 pracuje jako psychoterapeutka, nyní v soukromé praxi. Zabývá se psychoanalytickou psychoterapií, skupinovou analýzou, terapií generačního přenosu traumatu holocaustu. http://www.vesmir.cz l VESMÍR 82, květen 2003

285

vější a disponovanější povaha propadat do beznaděje. Deprese však není pravdivým korektivem manické společenské stylizace do superbujarosti, ale nechtěným vedlejším produktem, poruchou jiného druhu. Na počátku obého je absence pravdivého smyslu. Zbloudění životního smyslu a řádu je provázeno závislostmi různého druhu. Je možno stát se závislým na předmětech, osobách (např. na rodiči, partnerovi, politickém vůdci), ale i na činnostech (na práci, hrách, sportování, cestování, nakupování, na potlesku publika, na získávání nových partnerů). Snad každá činnost, jinak užitečná či příjemná, se může proměnit v závislost, jestliže ztratí své místo v řádu života a stane se samoúčelnou. Naši kulturu charakterizuje výskyt závislostí spíše ženských, totiž poruch příjmů potravy. Při mentální anorexii žena (častěji dívka) odmítá potravu a hubne až po ohrožení života, při bulimii střídá přejídání s násilným vypuzováním nestrávené potravy. Anorexie a bulimie mívají svoji psychologickou nástavbu: dívka si oškliví potravu, zejména některá jídla, a sebe samu vidí jako tlustou a špatnou. Osudově si plete pojmy: svoji (údajnou) tloušťku a ošklivost vidí jako mravní poklesek, a pokud jí, má pocit viny. Jídlo a tělesná hmota jako by se staly hříchem, hladovění jako by mravně očišťovalo. Nastává zmatení mezi mravností a tělesným obrazem – mezi duší a tělem. Jak rozumět vztahu mezi duší a tělem Jednotlivé funkce a schopnosti člověka se odvíjejí z jedincova bytí v těle: kojeneckém, dětském, dospívajícím a zralém. Např. nemírná žádost u dospělého – přání pasivně a nadměrně přijímat jídlo, zábavu, zboží či vztahy – může souviset s tím, že byl přesycován či nedosycován v období kojeneckém. Jedincova čistotnost tělesná, ale i význam, který vidí v čistotě svědomí, mohou souviset s tím, jak a kdy Kresba Maurice Henry, 1934

se jako dítě učil prvním hygienickým návykům a řádu. Funkce a schopnosti vyšší, duševní, vyrůstají z podkladu funkcí a schopností těla. Zřetelně toto spojení vidí psychoanalýza. Jako zdroj schopnosti a puzení dobývat, pronikat, používat rychlost a sílu je viděna mužská pohlavní funkce a mužská anatomie; jako předobraz výškových staveb a kosmických letů je spatřován mužský pohlavní orgán. S mužskou podobou člověka souvisí energie, která vytváří dominantní hodnoty současné industriální civilizace. Ženskou pohlavní funkci a ústřední ženský orgán – dělohu neboli vnitřní prostor – vidí psychoanalýza jakožto zdroj hodnot a schopností souvisejících s nitrem: intuice, vhledu, spolucítění, spoluprožívání, ochraňování, výdrže. Děloha v hebrejštině (rechem) dala vznik slovu milosrdenství (rachamim). V hebrejštině je tedy pojem milosrdenství odvozen od ženského lůna, v jazycích slovanských od srdce. Oba tyto významuplné orgány chováme uvnitř těla. Máme-li na paměti tělesný základ vyšších funkcí, porozumíme tomu, jak duševní choroby charakteristické pro dnešek vznikají a proč jsou jejich protagonisty především ženy. Ve všech jazycích, které si dokážu vybavit, je duše ženského rodu. Pokud je zobrazována, mívá podobu panenské dívky nebo Múzy. Netělesnou Múzu umělec potřebuje, aby s její pomocí zplodil dílo, své duchovní dítě, zatímco s pomocí ženy zplodí dítě tělesné. Duše je vnímána jako mužova Anima, jeho vlastní ženská možnost, která se nestala tělem, ale přesto jeho život ovlivňuje. Duše v řecké báji je Psýché, která musí splnit nadlidské úkoly a přežít smrtelný spánek – to jest projít proměnou, aby dozrála do ženské úplnosti. Prvotní lidské poznání, poznání citové, se neděje po způsobu vědy, ale skrze příběhy (viz text v rámečku). Člověk ve svém kolektivním nevědomí, v touze umožnit duši, aby dozrála, vytvořil nejrůznější mýty, které dnes známe v podobě pohádek. Původ některých duševních poruch charakterizujících dobu Zkusme porozumět nemoci jakožto nevědomému neverbálnímu sdělení o strádání duše. Co ženské poruchy příjmu potravy sdělují? Že existuje porucha v ženském vývoji, resp. v porozumění jeho smyslu. V určité chvíli svého vývoje se dívka potřebuje od vnějšího světa odpoutat a soustředit se na děje svého vnitřního prostoru. Původní rozhodování zvířecí samičky mezi dobrým a špatným partnerem se v tomto snovém období u člověka proměňuje na rozlišování mezi dobrým a špatným obecně. To, co je viděno jako dobré, se pak stává samostatnou motivační hodnotou, protože je poháněno energií vypůjčenou od instinktu, Érotu. Podobně jako člověka může hnát hlad nebo strach, může jej stejnou silou vést přání uskutečňovat to, co je dobré, uskutečňovat sebe i toho druhého v dobrém. To je specificky lidská výsada a specificky lidský úkol – možná ten nejpodstatněji lidský. Aby se přesažení tělesnosti do oblasti duše zdařilo, potřebuje dívka dostávat z vnějšího světa inspiraci a stimuly. V mýtu a pohádce jsou symbolizovány jednorázovým aktem lásky – princovým políbením. Má-li se skutečná dívka naučit bezpečně nalézat, co je dobré a co je špatné, potřebuje láskyplné prostředí a život v řádu, potřebuje potravu duše. Je možné, že se jí potravy duše nedostává. Je možné, že její potřeba setrvává v nevědomí a odtud působí, vysílá svou žádost. Je velmi pravděpodobné, že v oblasti vědomí se pak ta potřeba zobrazí jinak, totiž v podobě něčeho, co je dívce známé.

286

VESMÍR 82, květen 2003 l http://www.vesmir.cz

INICIAČNÍ MÝTY V mýtech o ženském vývoji se objevuje významuplný ústřední motiv – motiv spánku. Dívka (Sněhurka, Šípková Růženka, Psýché) usne těsně před přijetím do světa žen. K probuzení do dospělosti a do života podle řádu potřebuje výraz mužovy lásky a ochrany – princovo políbení. Příběh je metaforou ženského dospívání, toho, jak proměna těla souvisí s vytvářením hodnot nehmotných. Spánek dívčí pohádkové bytosti vyjadřuje setkání se smrtí a její překonání. Vnější život pokračuje – připravuje se situace záchrany, vysvobození, lásky. Špatná (nezralá) situace se mění v dobrou (připravenou), vznikají pozitivní hodnoty. Příběh hledá smysl lidského bytí v konkrétní vývojové situaci a ta se příběhem osvětluje. Skutečná živá dívka ve věku jedenácti dvanácti let opravdu projevuje sklon k snivosti, uzavřenosti. Také holčičí dvojice kamarádek v tu dobu milují tajemství a výlučnost, uzavřenost, hranice, brány, obrany a snění. Dívka, která se zvnějšku jeví jako „nepřítomná duchem“, je ve skutečnosti cele přítomna na tom nejdůležitějším místě, uvnitř sebe samé. Tam se v té době přestěhuje celý její svět. V jejím vnitřním prostoru se totiž odehrává jeden z nejdůležitějších dějů – příprava na tělesnou dospělost. Tomuto ději musí být dívka přítomna i svým duchem, aby dospívání těla dokázala přetvářet také v hodnoty netělesné, jako je připravenost přijmout sebe i druhého do péče, schopnost zdrženlivosti a vytvoření hranic, schopnost slyšet hlas a nechat jej ve vnitřním prostoru rezonovat, vyjít ze sebe, vydat ze sebe to nejcennější – až po sebepřesažení, po překonání smrti. Počátkem nejvyšších hodnot spirituálních je opět tělesnost. V době dospívání ženský organizmus začíná být připraven na přijetí, uchování a vypěstování nového lidského života. Dívka se potřebuje zastavit, „usnout“, ponořit se do sebe, aby svůj vnitřní prostor dokázala vyplnit hodnotami citu a ducha a aby se v něm jakožto v přirozeném domově později mohla počít nová bytost. Motiv dívčího spánku v mýtech a pohádkách je tedy metaforou zrození a probouzení duše. Je jedním z okamžiků, kterými člověk vystupuje ze světa zvířecího. Zatímco dospívání a námluvy zvířat směřují k vzájemnému vybrání tělesně nejlepších partnerů, ženský iniciační mýtus obsahuje nejdůležitější moment pozastavení a zahloubání do sebe, který je podmínkou sebepřesažení a zduchovnění, zlidštění. Znamením pro dívku, že svět je připraven, aby mohla opustit svůj vnitřní prostor, je láskyplný a ochranlivý projev muže a také její vlastní schopnost přijmout tělesný dotyk beze strachu a v lásce. V ženských iniciačních mýtech tím pudem, který je přeorientováván do duchovní podoby, je druhý ze dvou základních lidských instinktů – Éros. Jak mužské, tak dívčí dospívání je jedním z období, kdy se rodí lidská spiritualita. V kulturách dobře schopných sebereflexe je proto s panenstvím spojeno tabu: nedotknutelnost, tajemství, posvátnost. Pozitivní hodnoty ale vrhají i svůj stín, vyvolávají ničitelská pokušení. A tak je to právě dívčí dospívání, které přitahuje lidskou patologii: první znásilnění v rodinách se častěji odehrávají právě v tom věku. A jistě je to i masovost takového pokušení, jež dala vznik Nabokovově Lolitě, která inspirovala Márqueze k tvorbě vynikajícího snového textu O lásce a jiných běsech... Snahou legalizovat toto pokušení je pasování ženského nedospělého těla za svůdný módní vzor Twiggy. Avšak má-li dívčí nedospělost svádět, jak se pak může soustředit na obsahy vnitřní?

Na místo hladu duše vstoupí do vědomí hlad těla Zástupnou, falešnou potřebu pak sytí falešné uspokojování. Místo potravy pro duši zaujme potrava tělesná, místo ženského vnitřního prostoru zaujme žaludek. Dívka své falešné potřebě podlehne a prázdný prostor plní jídlem. Takové počínání ale nevede k cíli, protože to, po čem bytost nepoznaně touží, není potrava fyzická. Přijetí jídla jí nepomůže od hladu

duše. Je proto cítěno jako pokrm nepravý a vzbudí odpor. Protože ale pravá potřeba nebyla rozpoznána a uspokojena, falešné plnění se opakuje. Nutkavostí se pak započíná spirála závislosti. V jiné verzi je jídlo odmítáno rovnou a dívka strádá obojím hladem (těla i duše) setrvale. Pravá potřeba se však snaží z nevědomí vysvobodit. O tom svědčí jinak nevysvětlitelné průvodní pocity dívek: pocit viny spojený s jídlem a s tělesností. Je snad jídlo opravdu proviněním? Tou skutečnou vinou je přece zanedbání, nevyslyšení vlastní duše. Jsme zvyklí vinu spojovat se zlým úmyslem. Ten zde ale není. Vina, kterou dívka prožívá jakožto svoji a kterou spojuje s jídlem či se svou (údajnou) tloušťkou, patří ve skutečnosti nikoli dívce, ale jejímu užšímu i širšímu okolí. Reálná vina náleží světu, který jí jako dítěti nedal vědomí, že má duši, že její duše má své potřeby a že o duši je třeba pečovat. Vina může být v lidské skupině prožívána zástupně. Na zástupnosti viny jsou založeny některé obřady. Každá společnost si s touto zástupností počíná jinak. V dobách starých bývala vina někdy delegována na dospělého muže, krále, který za druhé zástupně zemřel. Současná doba pověřuje vinou nedospělé ženy... Platí zástupnost ještě obecněji? Můžeme říci, že dívka zástupně stůně? Při rodinných terapiích opravdu vídáme, že nemoc jednoho člena vyjadřuje patologii celé rodiny. Skrze nemoc jednoho svého článku o sobě podává zprávu celý systém. Můžeme tedy říci, že porucha dívčího vývoje vyjadřuje nějaký problém celé společnosti? Preference obrazu před slovem n Již jsme konstatovali záměnu vnitřního prostoru za

dutinu trávicí. Skutečnost vnějšího světa, kterou tato metafora vyjadřuje hlasem těla, je preference hodnot spotřebních nad hodnotami nehmotnými, vyššími, zmatení mezi tělem a duší. n Další záměnou je záměna vnitřního za vnější. Jednou z nemnoha hodnot cílových je tělesná krása, ta je oprávněnou hodnotou sama o sobě. Nicméně krása, o niž dívka usiluje v rámci vývojové poruchy nutkavě, není dosažitelná, protože je cílem náhradním. Je to náhražka nedosaženého cíle vnitřního, totiž krásy řádu, toho, co je správné. n Důsledkem záměny vnitřního za vnější je nakonec záměna správného za (domněle) krásné, které je nicméně nedosažitelné a úsilí toho druhu vede až k sebeničivému perfekcionizmu. A přitom – na co se soustřeďují média? Je to preference zraku před sluchem, resp. obrazu před slovem, k čemu, jak se zdá, naše současná civilizace směřuje, vracejíc se obloukem ve vývoji daleko před vynález gramotnosti. Vnější je přístupné zraku, který dovnitř nedohlédne. Smyslem, který ale vnitřní obsah vnímat může, je sluch. Sluch je s to vnímat slovo, hlas, který vychází z vnitřního prostoru. Porucha dívčího vývoje sděluje, kterak je porušena společnost. Jinak řečeno: Nemoc společnosti se projevuje skrze dívčí organizmus, na dívčím těle. Ještě jinak: Člověk obecně stůně skrze dívku. A úplně jinak: V tomto čase lidských dějin a ze všech rolí a podob člověka je to nyní mladá žena, na kterou padla role mluvčího, toho, kdo sděluje za všecky. Zůstává fixována před svým iniciačním stupněm a poruchy jejího vývoje nejlépe vyjadřují porušenost vývoje člověka v tomto období dějin: — jsou nedoceněny pozitivní hodnoty spojované s dospělou feminitou, např. milosrdenství-rachamim, soucit, laskavá síla, zdrženlivost, čistota (ve vztazích mezi lidmi i ve vztahu člověka k okolí), http://www.vesmir.cz l VESMÍR 82, květen 2003

287

— nejsou dostatečně chráněny hodnoty jako život, intimita, niternost, vnitřní obsahy, právo na tajemství, — jsou překračovány a mazány přirozené hranice, brány a vstupy různého druhu, — muži a ženy jsou viděni jako nepřátelé. Zmatení hranic se děje např. mezi slavností a všedním dnem, mezi mužem a ženou, mezi dítětem a dospělým, mezi zločincem a obětí... Čistotu postrádáme ve vnějším prostředí i v zacházení s prostorem vnitřním, se svědomím. Pozitivním hodnotám feminity není dáno se uskutečnit. Pudovost není dostatečně sublimována, tělesnost není přesažena duchovností. Spiritualita ale přece patří k lidské výbavě... Člověk si nepřítomnost spirituality nemusí uvědomovat, a přesto cítí, že mu něco chybí. Prázdnotu zaplňuje náhražkami a neuspokojená potřeba trvá. Falešné uspokojování se proto zrychluje až do spirály závislostí a poruch. Lidský příběh byl zrychlen do klipu a zbanalizován do reklamy ve službách předmětům. Na počátku poruch jsme sledovali potíže s iniciačními rituály. První potíže s prováděním rituálů nastaly zároveň s tím, jak se člověk vynořil z živočišné říše, jak získal vědomí. Rituály tvoří součást nevědomí a spolu s ostatními nevědomými obsahy setrvaly v archaickém prostoru mysli. Člověk je však potřebuje podobně jako někteří vyšší živočichové. Živočichům rituály slouží jako prostředek, jímž překonají destruktivní pud a dorozumí se na řádu vztahů. Lidské rituály navíc dokážou pudovou energii sublimovat, přetvořit v duchovní sílu a v prožitek povznesení. Zatímco živočichové mají vzorec rituálního chování vrozený, člověk jako druh svůj původní vzorec „zapomněl“ ve svém předlidském nevědomí. Vždy znovu pravou podobu svého rituálu hledá, v každé generaci, v každé kultuře, v každé dvojici. Odtud plynou jak kulturní rozmanitost a puzení k umělecké, kulturní a společenské tvorbě, tak poruchy. Iniciační rituály dokážou spojit dozrání jedince s tvorbou dobrého světa a dobrých hodnot. V mužských iniciačních mýtech se mladý muž setkává se smrtelným nebezpečím ve vnějším světě a smrt překoná, či dokonce přežije v tělesném zápase, často krvavém. Smyslem je porážka zlého a nastolení dobKresba Toyen

rého. V iniciačních mýtech ženských se utkání se smrtí symbolizuje jako překonání spíše vnitřní, jako výdrž a konečné nalezení. Smyslem je pak rozpoznání dobrého. Zralá kultura, kdy lidé umějí žít v pravdivosti a laskavosti, předpokládá dobrou součinnost mužských a ženských darů. Vývoj rituálu od symbolické komunikace živočichů přes kmenové bůžky našich předků až po rozpoznávání a podporu obecně dobrého je páteří vývoje lidské kultury. Rituály dokážou členit, rytmizovat čas na všednodennost a svátečnost. Skrze svátečnost se člověk blíží svatému, opouští všednodennost, prožívá povznesení. Aby člověk smysl rituálu pochopil, od samého počátku jej doprovázel příběhem, mýtem o vítězství dobra. Mýtus je příběh, kterým člověk osvětluje rituál i svůj život v rámci skupiny. Rozpad společně sdíleného prostoru doprovází rozpad společně sdíleného času, rituálů. Krize náboženství tak souvisí s hlubokou proměnou lidské skupiny. Samotná otázka v co, v koho člověk věří, může být zavádějící: vede člověka k tomu, aby hledal předmět víry. Jestliže ale víra směřuje k předmětu, který možno definovat, patrně člověk míjí cíl a setkává se pouze se svým výtvorem, s modlou. Není každá modla „ukydaná“ z prachu země, některé jsou z idejí. Otázka po předmětu víry souvisí s myšlením, jež směřuje k vytváření substantiv, ustálených pojmových entit, jmen, která znamenají zastavený pohyb, umrtvení. V rovině společenské takovému směřování odpovídá tvorba institucí. V rovině fyzikálního světa stavba chrámů jakožto svatého prostoru. Nejen po předmětu víry, spíše po způsobu se lze ptát Otázka jak souvisí s myšlením, které se pohybuje po nedokonavých slovesech: pohyb není uzavřen a sečten, zhodnocen a umrtven substantivem, ale pokračuje, budoucnost je otevřena a není pojmenována. Víra nesměřuje k předmětu, ale je charakterizována probíhajícím dějem, činěním. Oním dějem je především živý, neustálený a stále hledající rituál, přesahování tělesnosti v duchovnost. V rovině společenské takovému způsobu myšlení odpovídá životní styl vyjadřující pravdivost, poctivost v prostředcích. V rovině fyzikálního světa takovému směřování odpovídá rytmizování času, posvěcování času pravidelnou svátečností. Poruchy životního smyslu mohou ustupovat při proměně životního stylu: dokáže-li jedinec po určitou dobu rytmizovat svůj čas podle řádu a pravidelně jej posvěcovat prožitky, které jej přesahují, začne lépe hledat smysl života a blížit se ke zdraví duše. Celé téma skrze děje současnosti dává za pravdu nejméně dvěma z deseti přikázání: tomu, které varuje před vytvářením a uctíváním jakýchkoli podobenství-model, a tomu, které přikazuje pravidelné posvěcování času. Text končí. Téma můžeme znovu potkat v nové podobě osobní, vydáme-li se do vnitřního prostoru vlastního. o LITERATURA K DALŠÍMU ČTENÍ Hana Papežová: Anorexia nervosa, Psychiatrické centrum, Praha 2000 Karol Sidon: Úvahy nad knihou Jób, Zpravodaj Společnosti křesťanů a židů 43, 2001/5761 Konrad Lorenz: Takzvané zlo, Mladá fronta, Praha 1992 Milan Balabán: Hebrejské myšlení, ed. Herrmann & synové 1993 Pinchas Lapide: Kázání na hoře – utopie, nebo program?, Sermonon the Mount, Mainz Matthias – Grunwald-Verlag, 1982 Rozhovor s Alešem Březinou „Proč se ztrácí lidskost“, Protestant, nezávislý evangelický měsíčník, 2001/6 (Autorka měla na toto téma úvodní referát na „7th European Conference on Pastoral Care and Councelling – ANIMA EUROPAE“, Janské Lázně 2001)

288

VESMÍR 82, květen 2003 l http://www.vesmir.cz

Portál, Praha 2003, 224 stran, náklad a cena neuvedeny

Jestliže v knihkupectví uvidíme knížku s názvem Meteorologie, asi budeme očekávat, že se v ní dočteme, jak se předpovídá počasí, a možná se dokonce dozvíme, jak je odhadnout sami. O obojím se sice v knížce mluví, její hlavní cíl je však vyjádřen podtitulem, který zároveň vystihuje, co je obsahem dnešní meteorologie. V jednom hotelu, kde jsem bydlel loni na jaře, visel tlakoměr, a když jsem tam přišel, ukazoval na „stálé, krásné počasí“. Venku celý den lilo jako z konve. Nedovedl jsem to pochopit. Zaťukal jsem na tlakoměr, ten poskočil a ukázal na „velmi sucho“. Podomek, který šel kolem, se zastavil a povídá, že to patrně platí pro zítřek. Já jsem se domníval, že to platilo pro předminulý týden, ale podomek řekl, že si myslí, že nikoli. JEROME KLAPKA JEROME, Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Je jistě pravda, že předpovědi počasí jsou tou obecně nejžádanější aplikací této vědy. Naše důvěra v předpovědi ve sdělovacích prostředcích je také asi mnohem větší, než jakou měl Jerome K. Jerome, když ve „Třech mužích ve člunu“ (viz též ukázku v rámečku) napsal: Myslím, že ze všech nesmyslných, rozčilujících bláznovství, která musíme snášet, je tenhle podvod s „předpovídáním počasí“ nejhorší. „Předpovídá“ přesně, jak bylo včera nebo předevčírem, a přesně opak toho, jak bude dnes. Za to, že dnešní předpovědi jsou objektivně opravdu mnohem úspěšnější než před sto dvaceti lety, ovšem vděčíme nejen sítím meteorologických stanic a snímkům z družic, ale i tomu, že dnes mnohem lépe rozumíme fyzikálním procesům, které v ovzduší probíhají. Seznámit nás s těmito mechanizmy, kterými se děje v atmosféře řídí, je také hlavním cílem Bednářovy knížky. Knížka se poměrně úspěšně snaží podávat výklad na dvou úrovních. V té vyšší používá matematické vzorce, což znamená, že určité pasáže jsou přístupné pouze čtenáři se znalostí základů diferenciálního TLAKOMĚR A POČASÍ V lidových snahách o předpověď počasí má své místo tlakoměr a zásada: „Tlak stoupá – bude pěkně; tlak klesá – počasí se zhorší.“ Na jedné straně je zde určité racionální – z přírody odpozorované – jádro související s tím, že v útvarech nízkého tlaku vzestupné pohyby vzduchu přispívají k vytváření oblačnosti a srážek, zatímco v útvarech tlaku vysokého sestupné pohyby oblačnost likvidují. Rovněž přechod atmosférických front bývá typicky předcházen poklesem tlaku. O právě naznačených dějích se dozvíme více v následujících kapitolách. Na druhé straně je však uvedená zásada problematická, založíme-li její aplikaci na pozorování tlaku na jednom místě. Pro atmosférické děje není důležitá absolutní hodnota tlaku vzduchu na daném místě, ale jeho relativní rozložení. Laicky a velmi zjednodušeně řečeno, zda je na daném místě tlak vzduchu ve srovnání s okolím – relativně – nižší nebo vyšší. Praktický význam tedy může mít jen měření tlaku vzduchu v rozsáhlých sítích měřicích bodů (meteorologických stanic). Velice sporný je přímý vliv změn atmosférického tlaku na člověka. I největší atmosférické změny tlaku jsou relativně malé např. ve srovnání se změnou tlaku při překonání výškového rozdílu několika pater výtahem. Určitá zjištění o biologických, popř. psychických účincích při přechodu tlakových útvarů nebo atmosférických front mají proto zřejmě mnohem složitější příčiny. J. Bednář, Meteorologie, v knize rámeček 2

a integrálního počtu. Většinu textu, včetně některých matematických formulací, může číst i středoškolák. S potěšením může knížku pročíst i čtenář, kterému při pohledu na matematický vzorec naskakuje kopřivka, pokud si vezme k ruce kartičku papíru a vzorec vždy obratně zakryje. Většina důležitých věcí je totiž výstižně sdělena slovy, to nejdůležitější je navíc shrnuto v rámečcích (viz ukázky „Tlakoměr a počasí“ a „Počasí na frontách“). Postupně se dočteme o vertikálním členění atmosféry, o tlakovém poli, vlivu tíže a otáčení Země na pohyb vzdušných hmot. Pochopíme pojmy, jejichž názvy většinou známe, ale jsou nám užitečné nanejvýš při luštění křížovek: fronta, brázda nízkého tlaku, rosný bod, cyklona, anticyklona. Dozvíme se, co je fata morgana, seznámíme se i s dalšími optickými jevy v atmosféře, jako jsou hromy či blesky (klikaté i kulové). POČASÍ NA FRONTÁCH Konkrétní projevy počasí na frontách mohou sice být velmi rozmanité v závislosti na vlastnostech stýkajících se vzduchových hmot, konfiguraci tlakového pole a místních podmínkách, ale přesto lze vyslovit základní charakteristiky obou hlavních frontálních druhů: Na teplé frontě očekávejme spíše klidné a vytrvalejší srážky v podobě např. několikahodinového deště nebo v zimě často vydatného sněžení, jež může přejít v déšť a oblevu. Srážky se zde vyskytují před frontou. Bouřky jsou na teplé frontě téměř výjimečné; pokud se vyskytnou, bývá to výhradně v noci. Při přechodu studené fronty se setkáváme s krátkodobějšími prudkými srážkami typu přeháněk, lijáků a bouřek, někdy s krupobitím. V zimě jsou projevy studených front obvykle podstatně slabší než v létě. Na rychle postupujících tzv. studených frontách druhého druhu dochází po odeznění těchto projevů k rychlému protrhání oblačnosti, u tzv. studených front prvního druhu se mohou vyskytnout vydatnější srážky trvalejšího charakteru po vlastním přechodu fronty. J. Bednář, Meteorologie, v knize rámeček 5

Autor uvádí, že knížka je míněna především jako pomůcka pro učitele na různých stupních škol, v jejichž předmětech se něco o počasí či zemském ovzduší říká, a projevuje naději, že atmosférické jevy, které známe z každodenní zkušenosti, mohou posloužit jako demonstrace různých fyzikálních zákonitostí. Myslím však, že potenciální čtenářská obec je širší. Knížka z nás neudělá úspěšné amatérské věštce počasí, ale umožní nám sledovat meteorologické zprávy s větším porozuměním. A je zde ještě jeden aspekt, proč si myslím, že člověk má něco vědět o jevech v atmosféře. Kdo rád chodí do přírody, ví, že atmosférické jevy jako oblaka či červánky patří k věcem, které jí dávají kouzlo. Zapřisáhlý antiscientista může říci, že dívat se na hvězdy, kaPovětrnostní podmínky byly velmi příznivé. Posuďte sami: okluzní fronta: 356–42, 359–44, 360–30 teplá fronta: 350–38, 345–34, 341–33. Lepší počasí jsme si nemohli přát. Cimrman, Smoljak/Svěrák, Posel z Liptákova

meny či bouřku vědeckým okem ubírá přírodě kus poezie. Je to možné; kdo ale rozpozná pár souhvězdí, vydrží se na noční oblohu dívat déle, a hlavně pozorněji. Podobně jsem přesvědčen, že znalost základních mechanizmů vedoucích k tvorbě bohaté škály různých oblaků nezmenší, nýbrž naopak umocní estetický pocit, který mívají při pohledu na ně malíři, a proto jen málokdy malují bezmračnou oblohu. Jiří Langer http://www.vesmir.cz l VESMÍR 82, květen 2003

289

NAD KNIHOU

JAN BEDNÁŘ: Meteorologie (Úvod do studia dějů v zemské atmosféře)

KEVIN N. LALAND, GILLIAN R. BROWNOVÁ: Sense and Nonsense. Evolutionary Perspectives on Human Behaviour NAD KNIHOU

Oxford University Press 2002, 369 stran

Použít evoluční přístup k tomu, abychom lépe porozuměli lidskému chování, je nepochybně dobrý nápad. Darwinizmus je vzrušující tím, že inspiruje k překvapivým hypotézám. Dobrý nápad však sám o sobě nestačí. Hypotézu je třeba také ověřit – a s tím už bývá strastiplná práce. Je proto rozumné podívat se, kolik práce se na tomto dobrém nápadu zatím odvedlo a s jakými výsledky. Právě tímto velmi potřebným způsobem hodnotí kniha K. N. Lalanda a G. R. Brownové dosavadní produkci evolučního výzkumu našeho chování. Laland a Brownová především ukazují, že vědci, kteří se do evoluční analýzy lidského chování opravdu pustili, se značně rozcházejí v názorech na to, jak evoluční analýzu správně a užitečně uskutečnit. n Lidská behaviorální ekologie. Její zastánci se domnívají, že chování člověka je (ještě ve větší míře než u jiných zvířat) velmi pružný soubor strategií, který umožňuje zvolit v daných ekologických podmínkách chování, jež je z hlediska reprodukčního úspěchu nejvýhodnější. Tento předpoklad dokládají studiemi, v nichž porovnávají předpovědi modelů optimálního chování (odvozují např. velikost loveckých skupin nebo přechod od monogynie k polygynii) s kvantitativními daty zaznamenanými pomocí etnografických metod. n Evoluční psychologie vychází při analýze lidského chování z výrazně odlišných předpokladů. Evoluční psychologové se domnívají, že lidské chování je poskládáno z velkého počtu doménově specifických psychologických mechanizmů, které se podle této teorie vyvinuly v podmínkách lovecko-sběračských tlup doby kamenné a od té doby nedoznaly změn. Dnes žijí lidé v jiném prostředí, a proto zděděné mechanizmy mohou vést k maladaptivnímu chování. Evoluční psychologové používají dotazníky a psychologické experimenty k tomu, aby existenci specifických psychologických mechanizmů doložili. n Memetika. Vychází také z mechanizmu přírodního výběru. Usuzuje však, že poměrně pomalý proces genetické evoluční změny byl v případě chování člověka předstižen mnohem dynamičtějším procesem šíření memů. Memy jsou jednotky informace (teorie, tvrzení, zvyky, způsoby chování, melodie apod.), které nebojují o místa na chromozomech jako geny, ale soupeří o místa v lidských mozcích. Za rozhodující faktor lidského chování považují memetici schopnost napodobovat, tj. převzít chování a myšlenky od druhých lidí a předat je dál. Úspěšné jsou memy, které dovedou tuto lidskou schopnost využívat k svému šíření lépe než jiné. Memetici zatím hlavně srší nápady, jak by se mnohé fenomény lidské kultury a chování (např. náboženství, ale i obecně rozšířený koncept vědomí, „já“) daly vysvětlit jako vedlejší produkty selekčního tlaku na co nejvyšší „šiřitelnost“ memů. Na empirické ověřování těchto hypotéz se stále spíše čeká. n Genově-kulturní koevoluce. Ke skupině vědců zkoumajících lidské chování z tohoto hlediska patří i autoři knihy. Předpokládají (na rozdíl od evoluční psychologie), že se změny v genetických základech lidského chování nezastavily v pleistocénu, ale probíhají dodnes. Zároveň přisuzují (shodně s memetikou) významnou roli kulturnímu přenosu norem a způsobů chování. Podle této teorie působí na lidské chování zároveň genetická a kulturní evoluce, což z něj činí fenomén, který v přírodě nemá obdobu. Hlavní metodou zmíněného výzkumného směru

290

VESMÍR 82, květen 2003 l http://www.vesmir.cz

jsou matematické modely (bohužel z podstaty věci složité, proto skupina těchto vědců není početná). Empirických testů je zatím poskrovnu. V poslední kapitole si autoři neodpustili miniaturní memetické porovnání všech přístupů. Jako nejpopulárnější z něj vychází evoluční psychologie se svými chytlavými náměty typu „obvod pasu a boků“ a „odhalování podvodníků“, zatímco koevoluční teorie je se svými lavinami klepet, hadů a rohů (S, ò, D) pro většinu biologů příliš těžkým kalibrem, a proto se v jejich myslích ujímá jen ztuha. Kniha končí smířlivým závěrem, že se jmenované přístupy nejen nevylučují, ale mohou mít užitek ze vzájemné spolupráce. Všichni zastánci evolučního přístupu by se zřejmě víceméně shodli na společném rámci výzkumné práce: Zděděná (geneticky či kulturně) informace pomáhá budovat psychologické mechanizmy, které předurčují chování odpovídající na podněty z prostředí, což má důsledky pro přežívání a rozmnožování, a tím je ovlivněno, která informace se zdědí apod. Zmíněné školy se liší v tom, na kterou z příčinných vazeb se soustřeďují, a mohou se tedy navzájem pěkně doplňovat. Zároveň se však radikálně rozcházejí v tom, jaký charakter přisuzují předávání informací, a zejména psychologickým mechanizmům. Je zásadním psychologickým mechanizmem, který určuje chování člověka, pružná volba strategií podle ekologických podmínek (dle lidské behaviorální ekologie), souhrn poměrně strnulých specializovaných psychologických mechanizmů (dle evoluční psychologie), schopnost přijímat a šířit memy (dle memetiky), nebo učení směrované částečně evolučně zděděnými sklony a částečně kulturními procesy (dle koevoluční teorie)? Dost možná že každý z těchto pohledů může být pravdivý pro jiné typy lidského chování v určité situaci. Z praktického hlediska je ale velmi důležité, který z uvedených mechanizmů je určující v klíčových oblastech lidského chování, jako jsou rozhodování o počtu dětí či o relativní investici do práce, partnerství a rodiny, výchova dětí, ekonomické chování za nadbytku a nouzové chování v kritických obdobích, identifikace s „etnikem“ či „kulturou“, násilí a homicida, vznik válek. To zatím nevíme. Marek Špinka Můj starej dosáhl vysokého postavení. Začal chodit po zadních, čímž si uvolnil pracky ke škrcení opic, které se mu znelíbí. Kresba © Pavel Kantorek

Nakladatelství Dokořán, Praha 2002, 231 stran, ilustrace Miloš Šejn, fotografie Hana Rysová, doporučená cena 245 Kč, náklad neuveden

Václav Cílek patří k těm několika autorům, kteří často píší o české krajině, mimo jiné i ve Vesmíru (např. 74, 40, 1995/7). Tato kniha představuje výběr Cílkových článků publikovaných v různých časopisech během posledních deseti let, nejpodstatnějším textem v ní je však dosud nepublikovaná stať „Co si pamatuje řeka“, která je věnována loňským katastrofickým povodním. První polovina knihy se, jak autor zmiňuje, týká skutečné, fyzické krajiny, jejích proměn a ochrany; druhá je věnována vnitřním krajinám duše. První polovinu lze tedy posuzovat z pozic přírodovědy, architektury a historie, druhá se s těmito způsoby poznávání míjí – jde spíše o umění, lidskou psychiku, filozofické přístupy a jejich ovlivnění krajinou. Jednotlivé texty, z nichž je kniha sestavena, byly původně určeny velmi odlišným typům čtenářů. Vedle sebe se ocitají články pro Silikátový zpravodaj, Ochranu přírody, Logos, Analogon, Respekt a Vesmír. Propojuje je autorova osobní zkušenost, schopnost napsat i odborný článek srozumitelně, a v populárním článku naopak vyžadovat čtenářovu pozornost i určitou zkušenost. Knihu nelze číst (a tedy ani recenzovat) podle schématu vhodného pro učebnici oboru. Cílem není shrnutí dosavadních poznatků, ale osobní výpověď o vlastní zkušenosti. Autor si tak může dovolit pohybovat se na tenkém ledě úvah opřených spíše o intuici než o data a vyslovit to, co vědci raději nenapíší (ani ti, kteří by byli schopni to formulovat) a nevědci to zas napsat nedovedou. Prostor pro kritiku „scientistních“ vědců ostatně sám autor zužuje tím, že cituje větu Jiřího Sádla: „Cílek ví úplně všechno, ale ví o tom tak 5–7 %.“ Pokud se nějaký významný pojem současného kritického myšlení skutečně nedá studovat bez širšího nadhledu přes řadu vědeckých disciplín a oborů (výtvarné umění, literaturu, hudbu…), které za vědu nepovažujeme, pak je to právě krajina. Je zřejmé, že Cílek prožívá pobyt v krajině velmi intenzivně a léty zkušeností dosáhl výjimečné vnímavosti vůči krajinám „fyzickým“ i „vnitřním“. Jeho mezioborový pohled je pak důsledkem snahy vcítit se do krajiny a pochopit ji, nikoliv výsledkem tlaku grantových agentur a vědeckých institucí. Svoboda tohoto přístupu je podle mého názoru v dnešní době vzácná, a proto hodnotná. Cenou za ni je pak skutečnost, že specialista, který ví o některém aspektu věci více než oněch 5–7 %, je občas ve svém nadšení z pronikavých autorových postřehů vyrušen pocitem údivu či nesouhlasu. První stať „Geologické základy české krajiny“ obsahuje výklad postavení Českého masivu v rámci Evropy a geologicky pojatý příběh vzniku české krajiny, který je přesvědčivě doveden až ke vzniku dnešní mozaiky tvarů, hornin a vegetace. Každý dílek má v mozaice svůj časový rozměr a své interakce s dalšími dílky. Výsledkem je pak řada proměn. Údiv, či spíše nesouhlas budí autorovo nadšení věnované teorii české kotliny jakožto impaktového kráteru, která se – podle toho, jak já rozumím paleogeografickým poznatkům – jeví jako bizarní. Zásadní význam pro praktickou ochranu přírody a krajiny má kapitola „Geodiverzita a změny české krajiny“. Geodiverzita je zde stručně definována jako substrátová a morfologická rozmanitost určitého území. Autor dokládá, že v současné krajině ztráta geodiverzity pokračuje, a upozorňuje na možnost, že dobře promyšlená těžební a stavební aktivita může geodiverzitu obohacovat.

Další kapitola se věnuje krajině jako paměťovému médiu v přírodních i kulturních časových měřítkách. Následující stať, která bude z celé knihy asi nejvyhledávanější a nejcitovanější, se týká nejen loňských ničivých povodní, ale (na jejich pozadí) i klimatických scénářů pro Českou republiku a pro celou Evropu. O této problematice toho autor ví nepochybně více než zmíněných 5–7 %. Jeho vhled do historie, beletrie i praktik současných sdělovacích prostředků činí tento text mimořádně věrohodným – do jisté míry jej lze považovat přímo za návod jak se připravit na budoucí klimatické extrémy. Zejména architektuře, ale i tvůrcům politických rozhodnutí na místní úrovni je věnována stať „Krádež krajiny. Hierarchie horizontů a hospodaření s prostorem“. Na takto pregnantní text o problému by se, myslím, nezmohl žádný architekt, památkář ani „aktivista“. V této kapitole je autorova vnímavost a schopnost převést „dojmy“ na věcný popis nedostižná. Podobné nadšení ve mně vzbuzuje kapitola o vlivu těžební činnosti na krajinu a zásadách rekultivace. Autor zná každý starý i provozovaný lom minimálně do vzdálenosti 100 km od Prahy a ví, co ta místa pro krajinu znamenají – v dobrém i ve zlém. Snaží se poskytnout návod jak to zlé omezit na co nejkratší dobu a co nejmenší prostor neboli jak prostřednictvím těžební činnosti dosáhnout vysoké geodiverzity i subjektivně příjemné krajiny. Druhou část knihy – o „vnitřních krajinách duše“ – lze hodnotit měřítky osobního vkusu, zkušenosti, filozofie, náboženství i umění. Její čtení má smysl pro ty, kteří v krajině zažívají intenzivní pocity a touží po tom jim porozumět. Jde o texty snad až příliš různorodé, nicméně nesouhlas s napsaným má pro čtenáře stejnou poznávací hodnotu jako souhlas či souznění. Na rozdíl od některých statí v první části knihy nejde o četbu lehkou. Obrazový doprovod knihy vytvářejí barevné i černobílé fotografie Hany Rysové a černobílé grafiky Miloše Šejna. Miloši Šejnovi je věnována jedna z kapitol druhé části knihy. Vyplývá z ní, že jeho dílo je mnohem rozsáhlejší než uvedené otisky kamenů, skalních útvarů a kresby minerálních či rostlinných textur a symbolů. Uveřejněný zlomek dává (alespoň mně) jen malou šanci Šejnovu dílu porozumět. Kniha patřila v r. 2002 k nejžádanějším titulům např. v knihkupectví Academia i jinde. Těší mě a zároveň trochu překvapuje, že tolik lidí cítí potřebu ji číst. Radek Mikuláš Obratná manipulace iluzemi může poněkud zvětšit zásobu pozičního uspokojení. Jednou jsem se například zúčastnil akademické debaty a byl jsem si jist, že jsem ji vyhrál, což je fakt, který mi skýtal a stále skýtá jisté uspokojení. Později jsem zjistil, že můj oponent byl stejně tak přesvědčen, že debatu vyhrál on, což skýtalo uspokojení také jemu. Nemohli jsme snad mít oba pravdu, ale mohli jsme být oba šťastní a tak tato iluze zvětšila celkovou sumu lidského štěstí. Společnosti by do určité míry mohly tento typ iluze institucionalizovat – tenisoví hráči by mohli být podporováni ve víře, že pouze dovednost v této hře činí člověka obdivovaným, zatímco učenci by si to stejné mysleli o učenosti, lovci žen o sexuálním dobývání a tak dál. Tak mnoho lidí věří, že pouze oni a jejich skupina patří ke společenské elitě, a nejsou znepokojeni faktem, že podle kritérií, která jsou rozhodující pro ostatní, by jejich umístění nebylo dobré. Občanská společnost se svou mnohočetností nejen činností, ale také standardů znamenitosti do určité míry provozuje takový systém iluzí – a je to jedním z jejích půvabů – který umožňuje mnoha lidem věřit, že jsou na vrcholu žebříčku, neboť existuje mnoho nezávislých žebříčků a každý si může myslet, že opravdu záleží na tom žebříčku, na kterém je dotyčný dobře umístěn. ERNEST GELLNER: Podmínky svobody (Občanská společnost a její rivalové) CDK, Brno 1997, s. 173 http://www.vesmir.cz l VESMÍR 82, květen 2003

291

NAD KNIHOU

VÁCLAV CÍLEK: Krajiny vnitřní a vnější

Masírujme kravám vemena!

DALIBOR POVOLNÝ

P Ř Í S P Ě V E K K H I S T O RI I V Ě D Y V 5 0 . L E T E C H

Epilog mičurinsko-lysenkovského učení na akademickém aktivu Koncem padesátých let už bylo zjevné, že éra mičurinsko-lysenkovské genetiky a „boj proti reakčnímu mendelizmu-morganizmu“ jsou neudržitelné (viz též Vesmír 77, 686, 1998/12 a 78, 20, 1999/1). Za těchto okolností se akademik Ivan Málek rozhodl uspořádat na Prezidiu ČSAV aktiv a pozvat na něj přední biology, zejména genetiky, kteří předtím byli různě pronásledováni. Během příprav projevil I. Málek přání, aby aktiv vyzněl pokud možno v tom smyslu, že se sice dělaly chyby, ale to vše jaksi bona fide, a v intencích své představy pronesl úvodní řeč. Jako první si vzal slovo prof. Karel Hrubý. Prohlásil, že když byla výuka genetiky zakázána a on vyhozen ze svého ústavu i z univerzity, ujali se ho slovenští kolegové a nabídli mu práci v arboretu v Mlyňanech. Díky tomu se dostal k dílu, které by jinak nemohl napsat – k „Prodromu slovenských motýlů“. Poté hovořil někdejší asistent K. Hrubého Bohumil Sekla: „Když pana profesora vyhodili a ústav zrušili, byl jsem převeden na Lékařskou fakultu, kde jsem léta učil obecnou biologii. Dnes jsem v tomto oboru řádným profesorem, kdežto v genetice bych to dotáhl sotva na docenta. Díky vyhazovu jsem vlastně udělal kariéru…“ Vše se neslo podle Málkova záměru a debata dostávala mírně humornou příchuť. Docent J. Kříženecký, který byl pronásledován asi ze všech zúčastněných nejvíc, ve své řeči citoval Tacita: „Odi profanum vulgus...“ a Puškinův verš končící slovy: „... a s hlupákem se nebav!“. Bylo to velmi účinné. Nejpůsobivější však bylo vystoupení člena korespondenta Milana Haška.1 Stanul tváří v tvář svému někdejšímu učiteli prof. Z. Frankenbergrovi, v hrobovém tichu se před ním uklonil a prohlásil: „Vážený pane profesore, velmi jsem se zpronevěřil svému akademickému slibu, že zachovám v úctě své učitele. Napadl jsem vás neprávem – měl jste pravdu.“

Kresba © Vladimír Jiránek

Z. Frankenberger v tu chvíli připomínal Přemysla ve Smetanově Libuši, který kajícímu se bratru brání v pokleknutí...“ Vstal, Milana Haška přátelsky objal a řekl: „To jsem rád, Milane, žes na to sám přišel!“ Byla to nezapomenutelná chvíle, důstojné zakončení aktivu. Spíš pro formu se akademik Málek zeptal, zda někdo nemá dotaz či připomínku, a v jedné z posledních lavic se přihlásil člen korespondent Josef Kratochvíl. Protože s jeho vystoupeními už existovala všeobecná „zkušenost“, vyzval ho akademik Málek, aby byl pokud možno stručný, a výmluvně se podíval na hodinky. „Já budu stručný – tak stručný, že to možná bude někoho mrzet,“ hrnul se J. Kratochvíl k řečnickému pultu. „Prosím vás,“ (následovalo oslovení publika od asistentů až po akademiky, a vzápětí bylo opakováno v opačném pořadí s omluvou za nedorozumění) „právě jsme slyšeli řadu kritických připomínek na adresu menděleizmu-organizmu, pardon orgazmu, tedy morgazmu, morganizmu.“ Publikum se začalo dobře bavit, ale J. Kratochvíl jel dál: „Dovolte mi, abych vám předložil tutok otázku, a bude to otázka řečnická. Co to znamená? To znamená, že se na ni neodpovídá. Proč? Protože odpověď se rozumí sama sebou! Ale já se přesto ptám: V kom je chyba? V nááás! Cožpak si to všichni nepamatujeme? Pozvali jsme k nám stachanovkyni, údernici Lydiji Korabelnikovou. A co nám řekla? Masírujme kravám vemena...“ (hlas z pléna upozorňuje, že Korabelniková obsluhovala tkalcovské stavy) „…no božemůj, dyť je to nakonec jedno, takže co nám řekla Malininová? Masírujte kravám vemena, budou vám dojit víc! A já se ptám: Masírovali jsme? A hned odpovídám: Masírovali – a jak!“ Tu si J. Kratochvíl všiml, že kdesi uprostřed sálu sedí akademik Antonín Klečka, který za propagaci zmíněného mičurinsko-lysenkovského učení dostal státní cenu Klementa Gottwalda. Nabývaje (správného) dojmu, že se tam akademik Klečka nějak rozpačitě krčí, zvolal: „Tondo, čoveče, co se skováváš! Dyťs mi to sám ukazoval v Uhříněvsi!“ V sále už to vřelo, ale J. Kratochvíl nebyl k zastavení: „A kdybys jen masíroval! Malininová taky říkala, že se má kravám reprodukovat tahleta reprodukovaná hudba. Masírovals a reprodukovals! A dojily nám ty krávy víc? Nedojily. Proč? Protože jsme jim nedali nažrááát! Takže v kom byla chyba? Snad v Korabelnikové nebo v téhle Malininové? Ne! Chyba byla v náááás!!!“ Tímto vystoupením jednání skončilo. Byl jsem tenkrát jedním z nejmladších účastníků – jaksi „za Moravu“ – a léta nebylo košer na to vzpomínat. Dnes soudím, že tuto historku mohu hodit na papír, protože jí nastavuji zrcadlo nejen jejím aktérům, nýbrž především době, která něco takového umožňovala. 1) Kdysi svůj epochální objev vaječné parabiózy kuřecích zárodků interpretoval jako „vegetativní hybridizaci“, ač nešlo o genetiku, nýbrž o imunologii. Jeho učitel prof. Zdeněk Frankenberger ho na to sice upozornil, ale sklidil za to jen Haškovy trapné výtky (a Milanu Haškovi unikla Nobelova cena).

Prof. Ing. RNDr. Dalibor Povolný, DrSc., (*1924) vystudoval Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské a Hudební dramatickou konzervatoř, obojí v Brně. Na brněnské Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě se jako emeritní profesor zabývá aplikovanou entomologií a etologií.

292

VESMÍR 82, květen 2003 l http://www.vesmir.cz