JAROSLAV HRBEK
Velká válka na moři 4. D Í L
Rok 1917
NAKLADATELST VÍ LIBRI PRAHA 2002
PŘEDMLUVA
Ve čtvrtém kalendářním roce první světové války byly již obě strany účastnící se konfliktu značně vyčerpány. Materiální válka, ve kterou se ozbrojené střetnutí proměnilo, si vyžádala obrovské množství lidských životů, nesmírné finanční náklady a ohromné výrobní úsilí, podlamující hospodářství zápasících mocností. Generálové obou stran přitom stále ještě nedokázali prorazit bludný kruh falešných taktických představ a vyjít ze slepé uličky zákopové války. Pokusy prolomit nepřátelské linie se nadále měnily v jatka, nic nepomáhala mnohadenní palebná příprava, jež spolykala miliony dělostřeleckých granátů. Německo zůstávající v roce 1917 na západní frontě v defenzivě se pokusilo vyřadit z války Rusko, jehož válečné úsilí ochabovalo, nespoléhalo se však pouze na vojenské prostředky. Ve snaze prohloubit politickou krizi Ruska, která již v březnu 1917 vyvrcholila první revolucí a svržením carského režimu, zprostředkovalo německé velení přepravu bolševických funkcionářů v čele s Leninem ze švýcarského exilu. Přispělo tak k úspěchu bolševické revoluce v listopadu 1917, v jejímž důsledku Rusko z války vystoupilo. Klíčem k vítězství Německa nad západoevropskými mocnostmi se zdála být neomezená ponorková válka, jež měla podle názoru německého vrchního velení, námořního i armádního, srazit Velkou Británii na kolena podvázáním jejího námořního obchodu, zejména dovozu, a přinést Německu vítězný mír. S názorem, že potápění nepřátelských i neutrálních obchodních lodí bez varování torpédovými útoky vedenými pod hladinou je jedinou nadějí na vítězství, nakonec souhlasili i političtí představitelé Německa. Byli totiž pro vidinu triumfu ochotni riskovat i to, že se do války na straně Dohody zapojí dosud neutrální Spojené státy americké. Neomezená ponorková válka však nakonec ke kýženému výsledku nevedla a zavedení konvojů obchodních lodí chráněných loděmi válečných mocnosti Dohody její hrozbu nakonec odvrátilo. Vstup USA do války však znásobil materiální i početní převahu Dohody nad Centrálními mocnostmi. Mocnosti Dohody i nadále věřily, že se jim podaří dosáhnout rozhodujícího vítězství na souši. Ofenzivy na západní i italské frontě však nepři7
nesly žádné podstatnější zisky a navíc vyčerpaly francouzskou a italskou armádu. Francouzští vojáci se na jaře roku 1917 vzbouřili a odmítli nastoupit do dalších nesmyslných útoků, italské jednotky se po porážce u Caporetta zhroutily a celkovému kolapsu italské fronty zabránil jen přesun britských a francouzských divizí na řeku Piavu. Vyčerpané Rusko pak po dvou revolucích, které dovršily rozpad ruských ozbrojených sil, z války koncem roku 1917 vystoupilo a zahájilo s Centrálními mocnostmi jednání o separátní mír. To umožnilo německému velení soustředit veškeré síly na západní frontu a pokusit se v roce 1918 rozhodnout válku rozsáhlou ofenzivou dřív, než se do bojových akcí zapojí nově zformovaná mohutná americká armáda. Pokud šlo o válku na moři, spoléhala se Dohoda nadále především na dálkovou blokádu, jež byla její hlavní strategickou zbraní. Účinky blokády ostatně Centrální mocnosti citelně pociťovaly již v zimě 1916/17. Německé námořní velení ale na nový pokus o zvrácení poměru sil na Severním moři, a tím i o odstranění blokády rdousící německé hospodářství i civilní obyvatelstvo rezignovalo. Po přesunu amerických bitevních lodí do evropských vod byl ostatně takový pokus předem odsouzen k nezdaru. A tak se měla námořní blokáda stát, spolu s novými americkými armádami nasazenými na západní frontě, tou zbraní, která zajistila v roce 1918 vítězství Dohody. Jaroslav Hrbek
8
Slovo autora ke 4. dílu
Kniha Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917 je věnována námořním operacím v roce 1917, kdy již k větším střetnutím hladinových lodí obou válčících stran docházelo jen ojediněle, nadále však pokračovala malá válka lehkých sil. Svého vrcholu dosáhla naopak ponorková válka, protože právě v neomezené ponorkové válce vidělo německé velení jedinou naději na vítězství v celém konfliktu. Německé ponorky způsobily v prvních měsících nového tažení námořnímu obchodu Dohody obrovské ztráty, Británii se jim však na kolena srazit nepodařilo. V polovině roku 1917 pak zavedli Britové konvojový systém, který účinně chránil obchodní lodě před útoky ponorek, čímž se ztráty lodního prostoru pronikavě snížily. Na Jaderském moři dokázalo nadále rakousko-uherské loďstvo vzdorovat mnohem silnějším námořním silám Dohody, za což vděčilo vedle dovednosti velitelů a posádek i pasivitě italského námořnictva. Operace ve východoevropských vodách byly v roce 1917 ovlivněny revolucemi, ke kterým došlo v březnu a listopadu v Rusku. Oslabení Ruska využily německé ozbrojené síly, posílené jednotkami Širomořského loďstva přesunutými ze Severního moře, k provedení invaze na Moonsundské ostrovy, do které se jádro ruského Baltského loďstva ani nepokusilo zasáhnout. Bojeschopnost ruského Černomořského loďstva sice nebyla natolik postižena revolučním děním, nakonec však i na Černém moři bojová aktivita ve druhé polovině roku 1917 prakticky ustala. V prosinci pak válka ve východoevropských vodách načas skončila. Kniha je doplněna čtvrtou částí seznamu válečných lodí států, které se války účastnily, zahrnující loďstva Rumunska, Ruska, Řecka, Spojených států a Turecka. Vzhledem k tomu, že po první světové válce následovalo nové kolo závodů v námořním zbrojení, které ukončila až konference ve Washingtonu v roce 1922, byly do seznamu lodí jednotlivých států zařazeny všechny jednotky rozestavěné před rokem 1922, ať již byly dokončeny nebo nikoliv. Přiřazen je také seznam použitých zkratek a slovníček odborné terminologie. Kniha je bohatě vybavena mapami, fotografiemi a bokorysy válečných lodí. Rejstříky a seznam literatury nalezne čtenář v posledním svazku série knih věnovaných Velké válce na moři 1914–1918. 9
ČT VRTÝ
DÍL – N E O M E Z E N Á P O N O R KOVÁ VÁ L K A N ě m e c k o p o n o rk y n e p o t ř e b u j e . ADMIRÁL ALFRED VON TIRPITZ
V zimě 1916/17 se již celková situace Centrálních mocností každým měsícem zhoršovala. Hospodářství Německa a Rakouska-Uherska stále silněji pociťovala dopad námořní blokády Dohody, akutně se začal projevovat nedostatek surovin i potravin. Podle některých odhadů zemřelo za „tuřínové zimy“ na následky podvýživy a prochladnutí jen v Německu na 700 000 lidí.1) Přestože již od léta 1916 panovala v německém vojenském velení naprostá shoda v tom, že jedinou možností, jak v konfliktu zvítězit, je neomezená ponorková válka, bylo rozhodnutí o jejím zahájení znovu odloženo, aby byla německým politikům a diplomatům dána poslední šance ukončit konflikt jednáním. Německé mírové návrhy, předložené 12. 12. 1916 říšským kancléřem Theobaldem von Bethmann-Hollwegem, však Dohoda odmítla jako pokus o nastolení „německého míru“.
1.
NĚMECKÉ
PONORKY NA PRAHU
VÍTĚZST VÍ Náčelník německého admiralitního štábu admirál Henning von Holtzendorff zaslal 22. 12. 1916 náčelníkovi generálního štábu německé armády maršálu Paulu von Hindenburgovi obsáhlý pamětní spis zdůvodňující, proč je třeba zahájit co nejdříve neomezenou ponorkovou válku. Zdůraznil v něm, že rozhodnutí ve válce musí být dosaženo do podzimu 1) Zimě 1916/17 se tak říkalo proto, že tuřín se stal základem jídelníčku nemajetných vrstev (majetnější jedli řepu).
13
1917 (aby bylo obyvatelstvo Centrálních mocností ušetřeno hrůz další válečné zimy), a uvedl, že Itálie a Francie jsou již natolik hospodářsky vyčerpány, že se drží jen díky energii a aktivitě Británie. Pokud Německo zlomí Británii, tvrdil, válka bude okamžitě rozhodnuta v jeho prospěch. „Oporou Británie je její loďstvo,“ uváděl pamětní spis, „protože přiváží na Britské ostrovy nezbytné zásoby potravin a suroviny pro válečný průmysl a zajišťuje britskou solventnost vůči zahraničí.“ Holtzendorff kalkuloval s tím, že přísun potravin a surovin do Velké Británie zajišťuje 10,65 milionu BRT lodního prostoru (6,75 milionu BRT britského, 0,9 milionu BRT spojeneckého a 3 miliony BRT neutrálního)2) a že při neomezené ponorkové válce by Němci mohli potápět měsíčně britské obchodní lodě o objemu 600 000 BRT a navíc odradit přibližně 40 % neutrálního lodního prostoru, tedy 1,2 milionu BRT, od plavby do Británie. Z toho pak vyvodil závěr, že po pěti měsících neomezené ponorkové války by mohl obrat lodní dopravy s Británií klesnou o 39 %, což podle jeho mínění nemohla tato ostrovní velmoc vydržet. „Neváhám tvrdit, že podle toho, jak se dnes věci mají, můžeme pomocí neomezené ponorkové války přinutit Anglii uzavřít mír během pěti měsíců. To však platí jen pro skutečně neomezenou ponorkovou válku.“ Podle Holtzendorffova názoru, který s ním ostatně sdíleli i představitelé OHL, tj. vrchního velení německé armády, maršál Hindenburg a generál Erich Ludendorff (nominálně pouze první generální ubytovatel, ve skutečnosti však klíčová postava OHL s rozsáhlými pravomocemi), nehrálo roli, zda obnovení neomezené ponorkové války povede k roztržce se Spojenými státy americkými. Vždyť americká armáda byla početně slabá a německé ponorky měly srazit Británii na kolena dřív, než Američané zmobilizují své síly a přepraví na západní frontu vojska, jež by mohla být pro Německo vážnější hrozbou. Rozhodnutí o obnovení neomezené ponorkové války padlo na poradě v císařském hlavním stanu v Pleßu dne 9. 1. 1917. Té se vedle císaře Viléma II. účastnili kancléř Bethmann-Hollweg, admirál Holtzendorff, maršál Hindenburg, generál Ludendorff a šéfové armádního a námořního kabinetu císaře, generál Ulrich svobodný pán von Marschall a admirál Georg von Müller. Závěr porady byl jednomyslný, protože i dosavadní zásadní odpůrce neomezené ponorkové války kancléř Bethmann-Hollweg 2)
Admiralitní štáb provedl tento výpočet na základě toho, že podle jeho odhadu mělo britské obchodní loďstvo 20 milionů BRT. Z toho však pro vojenské účely bylo vyčleněno 8,6 milionu BRT a pro pobřežní plavbu 0,5 milionu BRT. Na lodě, které byly v opravě či jinak neschopné plavby, připadal asi 1 milion BRT, zájmy britských spojenců vyžadovaly vyčlenění dalších přibližně 2 milionů BRT, a k dispozici proto zůstávalo necelých 8 milionů BRT. Z nich mělo být jen 6,75 milionu určeno pro zásobování Britských ostrovů (při výpočtu tohoto posledního čísla vycházel admiralitní štáb z údajů pro německou předválečnou plavbu).
14
nakonec uznal, že Německo jinou naději na vítězství nemá. Prostřednictvím admiralitního štábu pak císař o tři dny později zaslal veliteli Širomořského loďstva (Hochseeflotte) admirálu Reinhardu Scheerovi telegraficky tajný rozkaz, jímž mu nařídil, aby 1. 2. 1917 zahájil nové tažení neomezené ponorkové války.
Obnovení neomezené ponorkové války Německá vláda se obrátila 31. 1. 1917 na neutrální země v čele se Spojenými státy memorandem, ve kterém je informovala o tom, že od 1. 2. budou v zakázaných zónách potápěny všechny lodě Dohody i lodě neutrální bez varování. Zakázané zóny zahrnovaly kanál La Manche, západní část Severního moře, pobřežní vody kolem Skotska, Irska, Anglie a Francie až do vzdálenosti 400 mil v Atlantském oceánu, celé východní a střední Středomoří a vody kolem pobřeží Alžírska. V zakázaných zónách byly ponechány některé průjezdy pro neutrální lodě. Jednalo se o úzký pruh u břehů Norska (pro potřeby Norska, Švédska, Dánska a Nizozemska), přístup k jihofrancouzskému přístavu Sète (pro potřeby dovozu do Švýcarska) a poměrně dlouhý koridor středním Středomořím (pro potřeby Řecka). V průběhu roku 1917 byly pak zakázané zóny ještě rozšířeny. Barentsovo a Bílé moře do nich bylo včleněno na žádost OHL 23. 3., další oblast západně od Britských ostrovů, vody kolem Azorských ostrovů a koridor do Řecka 22. 11. (Řecko vstoupilo 2. 7. 1917 do války na straně Dohody). Nakonec byly 11. 1. 1918 vytyčeny ještě další zakázané zóny kolem ostrova Madeira a mezi Kapverdskými ostrovy a západním pobřežím Afriky. Rakousko-uherské vedení v čele s novým císařem Karlem I. se zpočátku stavělo proti obnovení neomezené ponorkové války, Němci však odpor svého slabšího a slábnoucího spojence záhy překonali a 20. 1. 1917 vyslovilo Rakousko-Uhersko s německým záměrem souhlas (o týden později dostala rozkaz k zahájení neomezené ponorkové války německá flotila ponorek na Jadranu). Pro obnovení neomezené ponorkové války měl admiralitní štáb k dispozici celkem 105 operačních ponorek (z celkového počtu 152 člunů, které byly ve službě). Širomořské loďstvo (velitel ponorek fregatní kapitán Hermann Bauer, od 5. 6. 1917 komodor Andreas Michelsen) disponovalo ve čtyřech flotilách celkem 46 čluny, ponorková flotila Flandern (korvetní kapitán Karl Bartenbach) pak 23 ponorkami. Stejný počet člunů na Jadranu podléhal ponorkové flotile Mittelmeer (korvetní kapitán Waldemar Kophamel, od 9. 7. 1917 námořní kapitán Theodor Püllen), které byla podřízena také půlflotila v Cařihradu se třemi ponorkami. Flotila Kur15
Faerské ostrovy NORSKO Shetlandy BARENTSOVO MOŘE Hebridy KO
SKOTS
SEVERNÍ MOŘE
SKO
NOR
IRS
KO
RUSKO
ATLANTSKÝ OCEÁN
ÉM
BÍL
E OŘ
ANGLIE NĚMECKO LEGENDA operační oblast od 1. 2. 1917
16
.
FRANCIE
ŠVÝC.
U
K.-
RA
operační oblast od 22. 11. 1917
R HE
operační oblast od 11. 1. 1918
IE
ÁL IT
JA D
RA
RUMUNSKO
SR
BS
N
KO
A.
SKO
BULHAR
ČERNÉ MOŘE
ŠPANĚLSKO
Azory
ŘE CK O
TUNISKO ALŽÍRSKO
Madeira
ST Ř E
MAROKO TRIPOLSKO
Kanárské ostrovy
Zóny neomezené ponorkové války
DOZ
EMN
TURECKO
Í MO
ŘE
EGYPT
land (kapitán-poručík Schött), operující na Baltu, disponovala 10 čluny. Jako obvykle jsou ovšem tato globální čísla zavádějící, protože průměrný počet člunů operujících skutečně v danou chvíli na moři činil v únoru roku 1917 jen 36,3) postupně se však zvyšoval úměrně tomu, jak narůstal celkový počet německých ponorek (v září 1918 jich bylo ve službě celkem 177). Pro celé období neomezené ponorkové války od února 1917 do října 1918 byl průměrný počet operačních ponorek 127 (nejvyšší 139 v září 1917) a průměrný počet člunů skutečně v danou chvíli operujících na moři 46 (nejvíce německých ponorek bylo na moři 13. října 1917 – celkem 70 ve všech vodách). Víra admirála Holtzendorffa, že neomezená ponorková válka povede k porážce Británie během pěti měsíců, se negativně odrazila na stavebním programu německých ponorek. V únoru 1917 bylo objednáno pouze 51 člunů, v červnu 1917 pak dalších 95, z těch však stačili Němci zařadit do konce války do služby již jen 21. Žádná ze 120 ponorek objednaných v prosinci 1917 či 220 objednaných v lednu 1918 již nebyla dostavěna (celkem zůstalo rozestavěno 226 ponorek, stavba zbývajících nebyla již ani zahájena). Je paradoxem, že Britové německý program stavby ponorek značně přecenili. V okamžiku oznámení německého záměru vést neomezenou ponorkovou válku (31. 1. 1917) odhadovala admiralita, že Němci budou mít v lednu 1918 k dispozici 316 ponorek (ve skutečnosti to bylo pouze 162 člunů, tedy prakticky jen polovina) a dalších 130 bude postaveno v roce 1918 (ve skutečnosti jich Němci stihli dokončit již jen 80). První námořní lord admirál John R. Jellicoe odhadoval 26. 3. 1917, že Němci zařazují ponorky do služby tempem 15 člunů měsíčně (ve skutečnosti to bylo až do konce války v průměru jen osm). Skutečnost, že britské námořní velení značně přecenilo počty německých ponorek, jimž bude muset čelit, však neznamená, že by bylo dobře připraveno vypořádat se s podstatně menším počtem člunů, které na mořích operovaly.
Změny v britském vedení Jak již víme (viz 3. díl, str. 184–186), došlo počátkem prosince 1916 ke změnám v čele admirality. V souvislosti s vytvořením nové koaliční vlády v čele s Davidem Lloydem Georgem vystřídal Arthura Balfoura ve funkci prvního lorda admirality Edward Carson. Ve stejné době se novým prvním námořním lordem stal admirál John R. Jellicoe, dosavadní velitel Velkého loďstva (Grand Fleet). Značných změn doznalo ovšem složení celé rady admirality (Board of Admiralty). Druhým ná3) I to však byl víc než dvojnásobek průměrného počtu německých ponorek operujících na moři v roce 1916 (tehdy v průměru jen 17).
17
