Jaroslav Hrbek
BITVY a vojevůdci v d ě j i n á c h NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2016
©Jaroslav Hrbek, 2016 ©dědicové, 2016 Libri©cover, 2016 ISBN 978-80-7277-550-7
Obsah
100 pozemních bitev starověku..........................................................................10 100 pozemních bitev středověku........................................................................24 100 pozemních bitev 17. století..........................................................................38 100 pozemních bitev 18. století..........................................................................53 100 pozemních bitev 19. století..........................................................................70 100 pozemních bitev 20. století..........................................................................91 100 námořních bitev do roku 1900..................................................................121 100 námořních bitev 20. století........................................................................141 100 admirálů, námořních velitelů a mořeplavců do roku 1900...................166 100 námořních velitelů 20. století ...................................................................184 100 vojevůdců a válečníků starověku a středověku.......................................201 100 vojevůdců a generálů novověku................................................................225 100 vojevůdců a generálů 20. století................................................................252 100 vojáků v politice 20. století ........................................................................275
5
Slovo úvodem: Český historik Jaroslav Hrbek (1951–2009)
Zájemce o dějiny vojenství věru má na českém knižním trhu z čeho vybírat, což platí i o kategorii encyklopedií. Liší se od sebe svým zaměřením, geografickou i chronologickou perspektivou, autorským pojetím a pochopitelně též kvalitou. Přesto je předkládaná encyklopedie mezi svými konkurentkami prací výjimečnou. Napsal a uspořádal ji totiž Jaroslav Hrbek – vynikající český historik, jenž mezi svými kolegy i v širokých vrstvách zájemců o vojenské dějiny proslul nejen svým vypravěčským talentem a autorskou pílí, ale též svými zcela mimořádnými, vpravdě encyklopedickými znalostmi. Jeho cesta k profesi historika byla současně přímá i komplikovaná. Dědeček Jaroslav Hrbek byl legionářem v Rusku, za 2. světové války byl coby odbojář vězněn nacisty, za komunistů pak coby československý generál penzionován a vykázán z Prahy. On i otec Ivan Hrbek, mezinárodně proslulý orientalista a překladatel arabské literatury včetně Koránu, utvářeli zájem Jaroslava Hrbka o moderní dějiny vojenství. Vojenská kariéra, stojící v rodinné tradici na nejvyšších hodnotových stupních, sice vzhledem ke kádrovému profilu nepřipadala v úvahu, profesní dráha vojenského historika byla nicméně alternativním cílem, jehož dosažení sledoval Jaroslav Hrbek zarputile, bez ohledu na překážky. Studoval, shromažďoval materiály, vytvářel rozsáhlé kartotéky, promýšlel vztah vojenských dějin k politickým či ekonomickým nezávisle na tom, zda byl právě studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nebo dělníkem ve Vodních stavbách. Tím se stal poté, co byl Státní bezpečností obviněn z přípravy teroristických akcí, uvržen do vazební věznice v Ruzyni a vyloučen ze studia. U kořenů celé absurdní konstrukce stála přitom vzrušená hospodská debata o úloze násilí v ruských dějinách, pečlivě vyslechnutá a nepřesně zapsaná přísedícím agentem. Zatvrzelé úsilí věnovat se historii prokázal Jaroslav Hrbek při snaze dokončit studia alespoň dálkově, což se mu podařilo v roce 1982. Místo, jež by odpovídalo jeho erudici, získal však až po listopadu 1989 – konkrétně ve Vojenském historickém ústavu (Historickém ústavu Armády ČR). Záhy se začal prosazovat také na poli publikačním. Byl přitom 7
právem hrdý na to, že na rozdíl od jiných nemusel náhle své nevydané texty přepisovat – monografie Arnhem 1944 vyšla v roce 1992 v podobě, v níž ji v osmdesátých letech napsal „do šuplíku“. Následovala čtyřsvazková syntéza Druhá světová válka na moři (1993–1999), na níž po léta pracoval s otcem, monografie Monte Cassino (1995), Tobrúk 1941 (1997), Válka o Falklandy 1982 (1999) a pětidílná Velká válka na moři 1914–1918 (2001–2002). Svým podílem významně přispěl k úspěchu Dějin zemí Koruny české (1992) a Encyklopedie moderní historie (1995). Hojně publikoval v odborném časopise Historie a vojenství a stal se jedním z kmenových autorů popularizační revue Dějiny a současnost. Až do finále dovedl práce na dvoudílné kolektivní monografii Draze zaplacená svoboda, věnované osvobození Československa v létech 1944–45 (2009). Samotného vydání knihy se však již nedožil… Soustavně a dlouhodobě se přitom připravoval na sepsání svého opus magnum – pětisvazkových velkých dějiny 2. světové války, jež chtěl pojmout ze středoevropské perspektivy. Sotva bude mít v dohledné době česká historiografie jiného odborníka, který by se do podobného projektu mohl pustit. Zdaleka však nebyl jen pilný autor. Zůstala za ním dlouhá řada odborně spolehlivých překladů, přičemž i zde mohl těžit nejen z vlastní erudice a jazykových znalostí, ale rovněž z výborného stylu. Významně svými texty přispěl k upřesnění české odborné terminologie především v oblasti vojenských dějin 20. století a pro ty, kdo si chtějí být jisti, jak se ten či onen anglický (ruský, německý, francouzský) termín správně převádí do češtiny, stále platí, že jistotu najdou v některém z Hrbkových překladů. V Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, kam v roce 1998 přešel, založil oddělení pro dějiny 2. světové války, okupace a odboje, které se stalo jeho působištěm v posledních deseti letech života. Velké štěstí měli ti z nás, kteří v devadesátých letech zažili Jaroslava Hrbka přednášejícího na Fakultě sociálních věd UK – znalého, vtipného, navíc vždy spatra hovořícího. Svými vědomostmi tou dobou ohromoval nejen studenty, ale kupříkladu i britské vojenské historiky, mezi nimiž nalezl nové přátele, či některé z vojáků a důstojníků, o nichž psal – od účastníků arnhemské operace Market Garden až po vojenského pilota Rona Hockeyho, jenž na sklonku roku 1941 dopravil nad protektorát Čechy a Morava výsadek Anthropoid – Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Všechny Hrbkovy texty se vyznačují naprostou spolehlivostí, neboť jejich autor ctil vedle příběhu také detail a jeho přesnost. Zároveň nikdy nepopisoval válku jen jako zajímavou štábní hru; texty jsou plné pasáží o strádání vojáků, námořníků i civilů – na frontě, na moři i v zápolí. 8
Jeho paměť a znalost detailu byly legendární. Přátelé a kolegové si už od dob studií navykli obracet se na něj jako na rozhodčí instituci v nejrůznějších sporech o data, fakta a souvislosti. Jeho soud byl přitom považován za konečný, ať již šlo o poměr sil na některém z historických bojišť nebo o výsledky klíčových zápasů z fotbalových mistrovství světa. Hrbek tady prostě byl dávno před Wikipedií – a byl spolehlivější. Není divu, že jeho schopností po roce 1989 bohatě využívali mnozí autoři popularizačních pořadů a děl s historickou tematikou. Jako odborný poradce působil při natáčení řady televizních i dlouhometrážních filmů, a to jak z české, tak zahraniční produkce. Málokdo se u nás více zasloužil o popularizaci moderních dějin a těch vojenských zvlášť. Široký tematický záběr na nejvyšší znalostní úrovni spolu se skvělými verbálními schopnostmi a myšlenkovým „tahem na branku“ se také zasloužily o to, že se z Jaroslava Hrbka stal rovněž vyhledávaný televizní komentátor událostí nejen historických, ale i těch nejaktuálnějších. Opřen o znalost faktů přitom vnesl jasno do nejedné debaty. Nelze nevzpomenout na to, jak 11. září 2001 vpodvečer, kdy ještě většina přizvaných analytiků takříkajíc tápala v mlhách, dokázal Jaroslav Hrbek pojmenovat pravděpodobné původce útoků na New York a Washington, poukázat na preciznost jejich přípravy i na to, jak obtížné bude zlikvidovat v hornatém terénu útočiště Al Káidy. Předčasná a nečekaná smrt Jaroslava Hrbka v dubnu 2009 připravila českou historickou obec i širší okruh zájemců o soudobé dějiny o vynikajícího historika, všechny jeho blízké, kolegy a přátele pak o mimořádně laskavého a vždy vstřícného člověka. Dosud nevydaná kniha Bitvy a vojevůdci v dějinách vychází při příležitosti autorových nedožitých 65. narozenin. Petr Mareš – Vít Smetana
9
100
pozemních bitev starověku
MEGIDDO 1450 př. Kr. – při jednom ze svých 17 tažení do Asie se egyptský král Thutmóse III. střetl v Palestině s vojskem koalice asijských států, využil početní převahy své armády a dovedným manévrem nepřítele rozdrtil. KADEŠ 1285 př. Kr. – v boji o ovládnutí Sýrie se egyptský král Ramesse II. střetl s koalicí asijských států v čele s chetitským králem Muvatallem u města Kadeše. Chetitům se podařilo obchvátit část egyptského vojska, král Ramesse II. však útokem druhé části zabránil katastrofě. Bitva skončila prakticky nerozhodně. SAMAŘÍ 722 př. Kr. – asyrský král Sargon II. dobyl Samaří, vyvrátil izraelské království a odvlekl obyvatelstvo. KARCHEMIŠ 605 př. Kr. – spojené babylónsko-médské vojsko pod velením prince Nabukadnezara zvítězilo v severní Sýrii nad vojskem posledního asyrského krále Aššuruballita II. a egyptského krále Nekóa II. a definitivně vyvrátilo asyrskou říši. JERUZALÉM 586 př. Kr. – babylonský král Nabukadnezar II. dobyl podruhé město, vyvrátil judské království a odvlekl obyvatelstvo do Babylónu. HALYS, řeka 28. 5. 585 př. Kr. – při tažení médského krále Kyaxara do Malé Asie se na řece Halysu jeho armáda setkala s vojskem lýdského krále Alyatta, k bitvě však nedošlo, protože úplné zatmění slunce vyděsilo obě strany natolik, že byl uzavřen mír. PTERIA 547 př. Kr. – při tažení do Malé Asie porazil perský král Kýros II. Veliký lýdského krále Kroisa, krátce poté dobyl hlavní město Lýdie Sardy a ovládl prakticky celou Malou Asii. PÉLUSION 525 př. Kr. – perský král Kambýsés rozdrtil v deltě Nilu vojsko 10
egyptského krále Psammtéka III. a podrobil si Egypt, který se stal satrapií perské říše. MARATHÓN 490 př. Kr. – za 1. řecko-perské války se perská armáda pod velením Datise a Antaferna vylodila v Attice, aby potrestala Athény za pomoc maloasijským Řekům v povstání proti Peršanům, početně slabší, ale lépe vyzbrojené athénské vojsko pod velením Miltiada však zaútočilo a donutilo Peršany stáhnout se z Řecka. THERMOPYLY, průsmyk 480 př. Kr. – za 2. řecko-perské války překročila armáda perského krále Xerxa I. úžinu Dardanely a přešla Thesálií, početně slabší spojené řecké vojsko pod velením spartského krále Leonida se ji pokusilo zastavit v průsmyku Thermopyly. Peršanům se podařilo nepřátelské pozice obejít a přinutit Řeky k ústupu, který kryl král Leonidás s 1000 vojáků (z toho bylo 300 Sparťanů). Všichni v boji padli. HIMERA 480 př. Kr. – na severní Sicílii porazilo spojené vojsko syrakuského tyrana Gelona a akragantského tyrana Thérona Kartágince a zastavilo tak jejich pronikání na ostrov.
Spartský král Leonidás u Thermopyl, kde bylo jeho vojsko poraženo Peršany
11
PLATAJE 479 př. Kr. – po vítězství u Thermopyl pronikla perská armáda do Attiky a vypálila Athény, po porážce v námořní bitvě u Salaminy však v Řecku přezimovala jen část pod vedením Mardónia. Na jaře byl Mardónios poražen spojeným řeckým vojskem pod velením spartského regenta Pausania a donucen stáhnout se z Řecka do Thrákie. MYTILENÉ 427 př. Kr. – po přechodu ostrova Lesbos od Athén na stranu Sparty za peloponéské války připlulo k Lesbu athénské loďstvo, hlavní město ostrova dobylo a exemplárně potrestalo. Na tisíc občanů bylo popraveno, hradby byly strženy, loďstvo a půda zabaveny. AMFIPOLIS 422 př. Kr. – po dobytí thráckého města Amfipolisu, jež bylo athénskou kolonií, za peloponéské války se spartská armáda pod velením Brásida střetla s athénským vojskem v čele s Kléonem. Sparťané zvítězili, v bitvě padli oba velitelé. SYRAKUSY 415–413 př. Kr. – při athénské vojenské výpravě proti sicilskému městu Syrakusy odolalo napadené město s pomocí Korintu a Sparty obléhání. Nakonec bylo athénské vojsko i loďstvo zničeno, jeho velitelé Níkiás a Lámachos zajati a popraveni, několik tisíc zajatých Athéňanů prodáno do otroctví. Třetí velitel Alkibiadés, který s myšlenkou útoku na Syrakusy přišel, byl krátce po začátku tažení předvolán před soud v Athénách, cestou však utekl a prozradil Sparťanům podrobnosti výpravy. VEJE 406–396 př. Kr. – po desetiletém obléhání dobylo římské vojsko pod velením Marca Furia Camilla bohaté etruské město Veje a zajistilo tak pozice Říma ve střední Itálii a nástupiště proti dalším etruským městům. KÚNAXA 401 př. Kr. – v boji o perský trůn zahájil princ Kýros Mladší tažení ze Sard na východ do centra říše a u Babylónu se jeho vojsko střetlo s armádou krále Artaxerxa II. v bitvě, v níž sice Kýros zvítězil, ale padl. Jeho vojáci přešli na stranu krále s výjimkou 10 000 řeckých žoldnéřů, kteří se vydali na strastiplnou cestu domů, proslavenou Xenofontem. PAKTÓLOS 395 př. Kr. – za korintské války porazilo spartské vojsko pod velením krále Agésiláa v Lýdii Peršany, toto vítězství však bylo zcela znehodnoceno zkázou spartského loďstva v námořní bitvě u Knidu. ALIA, řeka 390 př. Kr. – po vpádu do severní Itálie porazili Keltové římské vojsko na řece Alii a nakrátko se zmocnili Říma. 12
LEUKTRY 371 př. Kr. – v boji o nadvládu nad Řeckem se v boiótské válce střetl boiótský spolek v čele s městem Théby a peloponéský spolek vedený Spartou, jehož armáda vedená králem Kleombrotem vpadla do Boiótie, byla však na hlavu poražena thébským vojevůdcem Epameinóndem, který v bitvě použil novou taktiku kosého šiku s posíleným levým křídlem. Spartský král v boji padl. REGILLSKÉ JEZERO 365 př. Kr. – římské vojsko pod velením Marca Furia Camilla rozdrtilo Kelty a vytlačilo je ze střední Itálie. MANTINEIA 362 př. Kr. – po vítězství u Leukter vtrhla armáda boiótského spolku na Peloponés, válečné úsilí však Théby vyčerpalo a přes skvělé vítězství, kterého dosáhl vojevůdce Epameinondás v bitvě u Mantineie, přestože v ní byl smrtelně raněn, hegemonii v Řecku nevybojovaly. CHAIRÓNEIA 338 př. Kr. – vyčerpání řeckých států v téměř nepřetržitých válkách využil makedonský král Filip II. a zahájil akce k ovládnutí Řecka. Ve válce proti koalici řeckých států v čele s Athénami a boiótským spolkem použili Makedonci novou taktiku falangy, šiku těžké pěchoty vyzbrojené dlouhými kopími, a v bitvě u Chairóneie ji porazili. Makedonie se tak stala hegemonem v Řecku. TRIFANUM 338 př. Kr. – vítězství římského vojska v rozhodující bitvě latinské války zajistilo Římu dominantní postavení ve střední Itálii. GRÁNÍKOS, řeka 334 př. Kr. – na začátku tažení do Persie se armáda makedonského krále Alexandra Velikého (40 000 vojáků) střetla se stejně početným perským vojskem maloasijských satrapů, tvořeným převážně řeckými žoldnéři. O výsledku bitvy rozhodla převaha těžké makedonské jízdy. Alexandr si vítězstvím uvolnil cestu do Malé Asie a bez dalšího boje se jí zmocnil. ISSOS 333 př. Kr. – ve druhém roce tažení proti perské říši zamířila armáda Alexandra Velikého (45 000 vojáků) z Malé Asie na jih podél pobřeží, musela se však vrátit do Kilíkie, protože perské vojsko krále Dareia III. (přes 50 000 vojáků) jí vpadlo do zad. U pobřežního města Issu došlo na řece Pinaros k bitvě, v níž Alexandr opět využil úderné síly makedonské jízdy a po rozvrácení křídel perského vojska rozbil i těžkou pěchotu v jeho středu. Vítězstvím si uvolnil cestu do Sýrie, Palestiny a Egypta. 13
Bitva u řeky Gráníkos byla prvním velkým vítězstvím Alexandra Velikého při tažení do Persie
TÝROS 332 př. Kr. – po sedmiměsíčním obléhání dobyl Alexandr Veliký město útokem po hrázi, kterou nechal nasypat k hradbám, chráněným ze všech stran mořem. Využil také pomoci foinického loďstva. MEGALOPOLIS 331 př. Kr. – makedonský vojevůdce Antipatros, kterého Alexandr Veliký pověřil správou Makedonie a dohledem na Řecko po dobu svého tažení do Persie, porazil spartského krále Agise III., který v boji padl. GAUGAMÉLY 331 př. Kr. – rozhodující bitva tažení Alexandra Velikého proti perské říši, v níž makedonsko-řecká armáda (necelých 50 000 vojáků) odrazila útok perského vojska krále Dareia III. (přes 70 000 vojáků, 15 slonů) a protiúderem je rozdrtila. Alexandr využil pružně druhého sledu svého vojska jako mobilní zálohy a provedl odvážný obchvatný manévr, kterým těžká makedonská jízda pronikla do týlu Peršanů. HYDASPÉS, řeka 326 př. Kr. – po dobytí perské říše a tažení do Střední Asie zahájil Alexandr Veliký tažení do Indie, při kterém se střetl u města Nicaii s vojskem indického krále Pora a porazil je. Protože vojáci odmítli v tažení na východ pokračovat, obrátil se zpět do Persie. 14
