1. Jarní den se klonil k večeru, když cizinec vstoupil do domu. Šel již dlouho, než konečně odbočil z vesnice na postranní cestu. V jasném dni půda roztála, se soumrakem ale opět mrazem ztuhla, že kroky praskaly po cestě vedoucí stínem temných smrků, kolem rudě planoucích skal. Po mostě schýleném stářím přešel přes úzkou říčku. Říčka pokrytá namodralým ledem se vinula mezi svažitými břehy a po jejích obou stranách se rozkládala pole, rozdělená ostnatým drátem na pravidelné pruhy. Pole se pozvolna zvedala k východu i k západu, země se odkryla, loňské pole temně zářilo, sem tam ještě bylo vidět zešedlý pruh rozbředlého sněhu. V lesích se sníh držel, jen na otevřených místech smutně rezavěl vřes. Zapadající slunce vrhalo za cizincem blesky z oken chalup obrácených k západu a nad tichými dvory se v namodralém vzduchu jako pavoučí sítě kývalo pár radiových antén. Cesta, kterou teN stoupal, byla hrbolatá a plná louží, kola vozů do ní vryla široké koleje. Z těch nejhlubších tu a tam jako kontrast k mdlé zeleni jehličnanů a smutné hnědi polí svitla žluO písku, který se vysypal z nákladu někdy v zimě, kdy cesta byla špatně sjízdná. Takových skvrn však nebylo mnoho, cizinec jich napočítal asi deset. Jednu hromádku dokonce nešOastnou náhodou nebo snad ve vzteku převrhli do příkopu a již o prvních slunečných dnech se jí proklubal potůček vesele bublající jarem a spěchající dál po dně příkopu. Cizinec ušel toho dne dlouhou cestu. Však už ji cítil 7
v celém těle. Před ním se teN při kraji pole vybíhajícího z říčky tyčila na pozadí šedých skal šedá sušárna. Cesta se obracela ze stínu do světla pohasínajících červánků a cizinec se zastavil – jen na chvíli, na váhavý okamžik – aby se ohlédl, načež opět upřel pohled před sebe a pokračoval v cestě, teN mířil přímo k domu. V jeho mysli se mísily úlek s údivem. Nebe mu odtud připadalo mnohem větší než ve vsi, která mu uběhla pod nohama daleko dozadu. Stále sice rozeznával každý dům i každé okno, avšak domy a okna byly malé a úzké a úzká byla také namodralá stužka ledu mezi poli temnajícími pod širokou oblohou. Jak šel dál, otevíral se před ním nový svět. Mezi skalami a lesem se rozkládalo jezero, voda vystouplá na popraskaný led rudě žhnula. Od jezera stoupalo několik políček rozdělených ostrůvky lesa a mezi jezerem a kopcem se sušárnou stál na vyvýšeném místě dům s hospodářskými staveními. To všechno cizinec obsáhl jediným pohledem a dál už pak hleděl jen na ten dům. Byl to starý dům, čas ztmavil červeň jeho stěn. Parapety se v počínajícím soumraku téměř ztrácely, z popraskaného komínu stoupal do vzduchu úzký proužek kouře. Cizinec viděl šedou sýpku, šedý chlév, který byl při zemi vyzděný z červených cihel, dřevník a v zákrutu potoka vytékajícího z jezera mezi vysokými smrky zčernalou saunu. Jak upřeně hleděl na dům, náhle se v přízemním okně rozžehlo světlo. Současně pohasly červánky za lesem, soumrak kolem zmodral, nebe ztemnělo a on šel ke světlu proudícímu z okna světnice podél řady sloupů svítících ještě novotou a telegrafních drátů, které přetínaly pole. A jak se blížil ke světlu proudícímu do tmy, tu na okamžik okno zakryl stín člověka – zpozorovali jej tedy. Tu se cizinci zazdálo, že již jednou, velice dávno, zažil stejnou chvíli… 8
Při té vzpomínce na něj padla smrtelná únava, nohy mu ztěžkly, ranec tížil záda a on cítil, že vše bylo jedno: on sám, ten cizí dům, lidský stín v chladném světle okna, všechno, všechno. Byl tu jen spánek a únava tak jako mnohý večer předtím a to, co bylo před tím spánkem a únavou, to bylo a minulo, od toho jej oddělovala nepřekonatelná hranice. Proto teN šel cizí cestou k cizímu domu a ani myšlenkou se nevracel k tomu, co bylo minulé. Tak to bylo dobře. Cizinec došel k cíli. Vešel otevřenými vraty na dvůr, vystoupal po několika ztrouchnivělých schodech, podlaha v předsíni mu praskala pod nohama, zašmátral po těžkých dveřích světnice, zaklepal, otevřel, překročil práh a zůstal stát vedle velkých, bílých kamen. „Dobrý večer,“ řekl tichým hlasem, jako by se bál, že ruší, a nehýbal se z místa. Pak si pomalu sundal klobouk, otřel si čelo a dál stál s kloboukem v ruce. Světnice byla osvětlená a světlo ho bodalo do očí, jež si již navykly na šero večera. Ze stropu visela holá žárovka. Její studené světlo osvětlovalo světnici, ve které byli tři lidé. V čele dlouhého stolu seděl ještě poměrně mladý muž, četl noviny a lokty se opíral o stůl. Zběžně pohlédl na cizince a hned zase upřel svůj uhýbavý pohled na noviny. Na stole byla polévková mísa, košík na chléb s několika tlustými krajíci a tři talíře. Na lavici u okna vedoucího na jih seděl starý muž a spravoval síO vrše. Zarazil se v práci, vrš však neodložil a upřel pohled na cizince. Tím třetím ve světnici byla žena, která stála mezi kamny a velkým džberem na vodu. Měla na sobě plátěnou sukni a potřísněnou zástěru, rukávy blůzy měla vyhrnuté, takže bylo vidět silné, bílé paže. Cizinec se díval na její ruce. Krásné ruce. Prsty byly dlouhé a štíhlé, ale zarudlé 9
a rozpraskané, dlaně mozolnaté. Pak pohlédl ženě do tváře. Nepěstěné vlasy měla sčesané z čela, takže obličej vypadal podivně prázdný a nahý. Byl to přísný, upjatý obličej, z něhož na cizince bez nejmenší známky údivu hleděly chladně modré oči. Cizinec cítil, jak ho ty oči zkoumají a váží. Prohlédly jej dřív, než žena promluvila, a jeho unavená, napůl spící mysl mu říkala, že žena s tak prázdnou tváří a tak nemilosrdným pohledem snad ani nemůže být žena. Potom sotva znatelně přikývla a odpověděla mu na pozdrav: „Dobrý večer.“ Cizinec pomalu sundal ranec ze zad, posadil se na lavici u kamen a dal si ranec a klobouk mezi nohy. Usedl na lavici u dveří, na níž sedají děti a žebráci, a mlčel. Takový byl zvyk v tom kraji. Jenom hlupáci a nevychované děti spustili hned o tom, co měli na srdci. On o tom obyčeji nevěděl, přišel zdaleka, ale vycítil, jak se má chovat. Ten zvyk se mu zalíbil, měl za to, že to je dobrý zvyk. A tak dál seděl a mlčel. Starý muž obracel síO v dlaních a začal zase spravovat roztržená oka. Žena zamířila ke stolu, aby uklidila nádobí. Byla to vysoká, urostlá žena. Na nohou měla nízké holínky do chléva, na jejichž špičkách a podpatcích přischl kravský hnůj. Muž v čele stolu předstíral, že dál čte noviny, pokradmu však sledoval muže sedícího u kamen. A cizinec opět měl nejasný pocit, že již jednou, velice dávno, zažil stejnou chvíli – tichou chvíli večera ve staré světnici, v neživém světle žárovky. Znal ty ochablé tváře, namodralé váčky pod uhýbavýma očima, prořídlé vlasy, pootevřená ústa se slabošskými, neuspokojenými rty a štěrbavými zuby, ruce, které držely noviny. Viděl už takové muže. A hleděl přímo a pevně do těch uhýbavých očí, jejichž pohled měkce klouzal mimo něj. 10
„Odkud jste, cizinče?“ zeptal se starý muž a dál přejížděl žilnatýma, třesoucíma se rukama po okách sítě. Bylo zvykem takto se ptát, když uplynul dostatečně dlouhý čas od cizincova příchodu. Také žena se zastavila a upřela na cizince pohled. Dům byl stranou od vesnice a zřídkakdy sem někdo zašel jen tak bez důvodu. Žena tušila, proč ten muž přišel – doufala, že někdo přijde, jen nevěděla, kdo to bude. A teN tu tedy byl a všichni tři na něj hleděli. Po chvilce cizinec promluvil, trochu váhavě a neodpovídaje na starcovou otázku: „Přišel jsem se zeptat na to místo čeledína.“ Muž sedící u stolu pohlédl na ženu a praštil novinami o stůl. Tvář se mu zrůznila hněvem, oči měl jako dvě čárky, ústa zkřivil pošklebek. „Tady žádné čeledíny nepotřebujeme. Jak jste na to přišel?“ Cizince to nevyvedlo z míry, hleděl jen trochu udiveně na muže, který se přestal ovládat, načež se obrátil k ženě a řekl jí: „Viděl jsem oznámení v novinách, a proto jsem se přišel zeptat.“ Žena přikývla. Tvrdý pohled v modrých očích se nezměnil, hlas však měla přátelský, když řekla: „Tak pojNte dál, cizinče.“ Pak pohlédla na muže u stolu, jenom na něj pohlédla, a muž zesinal, shrbil se, ústa mu ještě víc povadla a jen oči mu zajiskřily zuřivou bezmocí, která však brzy pohasla a změnila se v dřívější uhýbavou bezvýraznost. Cizinec nechal klobouk a ranec na zemi, přešel světnici a posadil se na širokou lavici vedle starého muže. „Ale zdejší nejste, že?“ zeptala se žena. Muž zavrtěl hlavou. „Přicházíte z daleka?“ ptala se žena dál, ne však z ženské zvědavosti, ale jen aby si udělala jasno. 12
Cizinec chvíli váhal s odpovědí. „Z východního Finska,“ řekl nakonec a na hlase bylo znát, že to říká jen s přemáháním. A když z něho žena nespouštěla tázavý pohled, uvedl ještě jméno velké průmyslové oblasti. „Už jste večeřel?“ zeptala se žena od kamen, kam odnosila špinavé nádobí a teN na ně lila horkou vodu. „Nemám hlad,“ lhal cizinec a uhnul pohledem. Muž sedící za stolem si zapálil cigaretu s náustkem, nedbale odhodil zápalku na podlahu, vstal a přistoupil k cizinci. Díval se na něj svrchu, z koutků úst vypouštěl kouř a nakonec významně zaklepal prstem na desku stolu a řekl: „Tak z takové dálky, z takové dálky. A co že jste přišel až sem?“ Cizinec se nezalekl, na tazatele se ani nepodíval, natož aby mu odpověděl, jen dál upřeně hleděl před sebe. To muže popudilo. „Kdo se uchází o práci, měl by aspoň odpovědět, když se ho zeptají. A co doporučení, vysvědčení, to snad nějaká máte, ne? Do tohoto domu jen tak nějakého tuláka nepřijmeme.“ Cizinec si uvědomoval, že má díry v podešvích, kabát samou záplatu a rukávy svetru rozedrané, což bylo oblečení, které získal ve městě výměnou za svůj jediný oblek. Věděl také, že jak vešel z chladného vzduchu do teplé světnice, začal kolem sebe šířit pach potu a nepraného spodního prádla. To všechno vyčetl z tazatelova drzého, přezíravého pohledu. Sklonil hlavu, tvář mu zbrunátněla. „Nějaká vysvědčení mám,“ řekl tiše, téměř neslyšně. A aniž zvedl pohled, strčil ruku do kapsy, vytáhl z ní čistou koženou náprsní tašku a z ní vyňal dva přeložené, na rozích roztřepené papíry. Muž s tlustými rty mu je 13
vytrhl z ruky, zacouval s nimi pod žárovku a začal nahlas číst. Jako první papír s textem napsaným na stroji a dole s razítkem. Ten druhý byl napsaný rukou. „Tak zahradnický pomocník,“ řekl muž posměšně. „A dělník v továrně. A papír tak odřený, že i jméno je nečitelné – nebo jste ho snad vyškrábal? Jsou to příliš stará vysvědčení. I to novější je staré osm let. Kde jste byl naposled? To je nejdůležitější. Stará vysvědčení jsou mi k ničemu.“ Načež s opovržlivým úšklebkem strčil papíry cizinci zpět do dlaně. Zrudl ve tváři, v očích mu zablýsklo. A jak překotně mluvil, stále více se rozpaloval, slova mu vyskakovala z úst, až se chvílemi zajíkal. Po dřívější ochablosti už nebylo ani stopy. Ramena se narovnala, čelo se nakrabatilo: bylo to čelo hospodáře, který zná cenu svého majetku, je jistý ve svých rozhodnutích a je si vědom své důstojnosti. Na nějaké tuláky… A tu starý muž odložil síO na podlahu a vstal. I žena nechala práce, a utírajíc si ruce do zástěry, přistoupila k muži. Muž dál stál uprostřed světnice v jasném světle žárovky. Čelo mu stále víc rudlo, na spáncích mu vystoupily žíly, z úst vyletovaly sliny. Dupal, rozpřahoval paže a klel: „Co je to hergot za pořádek – za zády se mi do domu zvou čertvíjací pobudové. Copak já tu nejsem pánem, copak sám nedovedu, sám neumím…“ „Ticho, Alfrede,“ řekla žena jasným, hlubokým hlasem, který přehlušil klení i záplavu slov. Slova uvízla muži v krku, s otevřenou pusou několikrát přešlápl, pak jeho pohled utkvěl na dříví u kamen. Stařec udělal krok od okna, narovnal shrbená záda, dlouhé šedivé kníry se mu výhrůžně vyježily. Muž kopl do polen, tučné tváře a brada se mu začaly třást. Díval se teN 14
na ženu a cizinec, stále sedící na lavici, vyčetl z jeho pohledu tak bezednou a hořkou nenávist, že musel odvrátit hlavu. Pak muž náhle zamířil ke dveřím komory, tvář měl stále zrůzněnou hněvem. Práskl za sebou dveřmi, pak práskly i druhé dveře a vzápětí se ze zadní komory ozvalo zavrzání postele, jak na ni celou vahou padl muž v šatech a se zablácenými holínkami na nohou. Pak už nebylo slyšet nic. Cizinec na lavici se ani nepohnul, hlavu měl stále odvrácenou. Žena na něho vrhla zkoumavý pohled a pak se vrátila ke kamnům, aby domyla nádobí. Starcovy šedivé kníry opět sklesly. Na kost vyhublý, se shrbenými zády usedl na svou lavici, a stíně si rukou oči, zahleděl se ven z okna. SíO ležela na podlaze u jeho nohou. Venku temněla obloha, objevily se první hvězdy, skalnatý hřeben se ostře rýsoval na nebi za jezerem a smutnými poli. Žena mlčky myla nádobí, utírala je do hrubé utěrky, utřela také stůl a nádobí uložila do kredence. Když vše bylo hotovo, dala si ruce v bok a chvíli se dívala na večerní nebe a na vesnici, na těch několik světelných bodů v dálce. Pak si svlékla zástěru, šla ke stolu, posadila se a zkřížila ruce na desce stolu. Když konečně promluvila, dívala se mimo cizince. „Potřebujeme pomocníka navyklého na všechny práce v hospodářství, který by si dokázal počínat i samostatně. Jsme tu na všechno jen my tři. Starý hospodář dělá, na co mu síly stačí. A můj muž…“ Žena se zarazila – jako by jí to slovo bylo proti mysli. Chvíli se mlčky dívala na své ruce, i cizinec hleděl na ty silné, krásné prsty, na kterých však nebyl prsten. Potom ale žena klidně pokračovala, jako by si při práci u kamen promyslela, co přesně řekne: 15
„Můj muž… také pracuje, i když ne pravidelně, jen když… může. On… on… byl nemocný. My totiž ani jeden nejsme sedláci. Potřebujeme spolehlivého pomocníka, jenomže…“ Žena se opět zarazila. A poprvé vypadala nejistě. Jako by jí hrdost bránila pokračovat, přesto však řekla: „Jenomže sotva si můžeme dovolit držet pomocníka déle než do podzimu.“ Cizinec přikývl. Žena dál bojovala sama se sebou: „A ještě… pokud je mzda pro vás to nejdůležitější, pak se bojím…“ Cizinec ji rychle přerušil: „O to mi ani tak nejde… o mzdu. Do podzimu vydržím s tím, co mi hospodyně může dát. Pak uvidíme.“ Starý muž vstal, popřál dobrou noc a šouravým krokem vyšel ze světnice. Někde dál v domě zavrzaly dveře, napřed jak se otevřely, pak opět zavřely. Žena pohlédla na cizince, tentokrát jako by její pohled byl otevřenější a méně tvrdý, jakoby měkčí. „Starý hospodář bydlí v komoře na druhé straně předsíně. Má tu výměnek až do smrti. Hodně mi pomáhá.“ Cizinec zvedl hlavu a pohlédl ženě přímo do očí. Ženě rázem opět ztvrdla tvář, zmizela z ní všechna měkkost, a když promluvila, v očích měla zase ten chladný, nepřístupný výraz. „Vaše vysvědčení mě nezajímají, stejně z nich člověk nic nepozná. Je to jen kus papíru. Taky se vás nebudu ptát, kde jste naposled pracoval a proč jste odtamtud odešel. To je vaše věc. Mně stačí, že nejste odtud. A předpokládám, že jste svobodný, jak to bylo uvedeno v inzerátu?“ Muž vteřinu váhal, než odpověděl: „Ano, jsem.“ „Nevím a ani nechci vědět, proč chcete právě toto mís16
