JANÁČKOVA AKADEMIE MŮZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA

JANÁČKOVA AKADEMIE MŮZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Brno 2014

Michaela Mikulová

JANÁČKOVA AKADEMIE MŮZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA Ateliér Divadlo a výchova Dramatická výchova

VZÁJEMNÉ INSPIRACE LIDOVÉHO FOLKLÓRU A NEPROFESIONÁLNÍHO DIVADLA Bakalářská práce

Autor práce: Michaela Mikulová Vedoucí práce: MgA. Kamila Kostřicová Oponent práce: Mgr. Jarmila Hrabalová, Ph.D.

Brno 2014

Bibliografický záznam MIKULOVÁ,

Michaela.

Vzájemné

inspirace

lidového

folklóru

a neprofesionálního divadla [Non-professional theatre inspired by folklore, and vice versa]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér Divadlo a výchova, 2014. 67 s. Vedoucí bakalářské práce MgA. Kamila Kostřicová.

Anotace Bakalářská práce „Vzájemné inspirace lidového folklóru a neprofesionálního divadla“ se zabývá rozborem divadelních a folklórních prvků ve výstupech lidových tanečních souborů. Skládá se z teoretické a praktické části. Teoretická část objasňuje lidový folklór, jeho zvyky, složky a soubory (se zaměřením na oblast Slovácko). V praktické části jsou jednotlivé folklorní a divadelní prvky sledovány v konkrétních výstupech vybraných souborů.

Annotation Bachelor thesis "Non-professional theatre inspired by folklore and vice versa" deals with the analysis of theatre and folklore elements in folk dance ensemble performances. It consists of a theoretical and practical part. Theoretical part describes folklore, its habits, structure and ensembles (focusing on Slovácko area). In practical part the exact folklore and theatre elements are observed in specific performances of chosen ensambles.

Klíčová slova Folklór, lidovost v ČR, folklór na jevišti, taneční divadlo, lidový tanec, tanečně-divadelní, lidový zpěv, lidové prvky, historie folklóru, folklórní soubory, analýza, pohybové divadlo, tradice, zvyky

Keywords Folklore, folkiness in Czech Republic, folklore on stage, dance theatre, folk dance, dance and theatre, folk singing, folk elements, history of folklore, folklore groups, analysis, physical theatre, customs, traditions

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně pod vedením MgA. Kamily Kostřicové a použila jen uvedené prameny a literaturu, s propojením svých vlastních zkušeností s tématem. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská práce byla využívána pro studijní účely a k inspiraci pro soubory pracující s folklórem. V Brně, dne 25. 5. 2014

Michaela Mikulová

Poděkování Ráda bych věnovala poděkování MgA. Kamile Kostřicové za úderné a cenné připomínky, za její vytrvalost a pomoc při vypracovávání mé bakalářské práce. Poděkování patří i Ladislavě Košíkové a Janu Kysučanovi za ochotné poskytnutí materiálů a konzultace k uvedeným souborům. Také velmi děkuji všem svým spolužákům, rodině a Davčovi, že mi byli a jsou oporou během mých studií.

OBSAH Předmluva .................................................................................................... 10 Úvod ............................................................................................................ 12 1 Folklór a divadelní prvky, jejich definice a vstupní předpoklady z vlastních zkušeností .................................................................................................... 15 1.1 O lidovém folklóru v oblasti Slovácka – zvyky, tradice, obyčeje ......... 15 1.2 Tři základní umělecké složky folklóru ................................................. 20 1.2.1 Lidový tanec ................................................................................. 20 1.2.2 Lidová hudba ................................................................................ 23 1.2.3 Lidový námět ................................................................................ 24 1.3 Lidové taneční soubory vs. lidové tanečně-divadelní soubory ............ 25 2 Konkrétní příklady tanečně-divadelních souborů tvořících s prvky lidového folklóru ......................................................................................................... 29 2.1 Taneční soubor Hradišťan .................................................................. 31 2.1.1 O souboru ..................................................................................... 31 2.1.2 Rozbor projektu Kytice Bohuslava Martinů ................................... 33 2.2 Vojenský umělecký soubor Ondráš .................................................... 41 2.2.1 O souboru ..................................................................................... 41 2.2.2 Rozbor programu Dvanáctero ...................................................... 42 Závěr ............................................................................................................ 55 Použité informační zdroje ............................................................................ 58 Seznam příloh .............................................................................................. 59 Přílohy .......................................................................................................... 62 Příloha č. 1: Obrazová příloha – fotografie z projektu Kytice .................... 62 Příloha č. 2: Obrazová příloha – fotografie z programu Dvanáctero ......... 66

„Nikde jinde nesetkáváme se již s tak vzácným ohlasem minulosti. Chceme, aby předvádění těchto zvyků se zde rok co rok opakovalo, zapomenuté

oživovalo,

(Tarcalová, 2008, s. 181)

a

tak

k udržení

starých

pamětí

přispívalo.“

Předmluva Bydlím v malé vesničce Zlechov v podhůří kouzelných chřibských hor a jejich dominantou – hradem Buchlovem. Pro neznalé však uvádím, že jsem od Hradiště. Tak či onak pocházím z okolí města, které je srdcem malebného kraje Slovácko. Mnozí, třeba i ti, kteří Slovácko doposud nikdy nenavštívili, si tento kraj spojují s rozkvetlou lidovou kulturou – folklórem. A mají naprostou pravdu. Když zapátrám ve svých starých fotografiích z dětství, objevím spoustu fotek, na nichž se od ucha k uchu směje malá holčička, která je oblečena do zdobeného kroje, ať již jde o folklórní události či školní besídky. O pár let později vidím na fotografiích slečnu, která má stejný úsměv i stejný kroj, ač ten je již o pár čísel větší. Nutí mě to zamyslet se nad mým vztahem k této roky budované kráse. Nikdy jsem takto nepřemýšlela, nikdy jsem nebrala folklór a děvčátko v kroji jako něco specifického, nikdy jsem totiž tento kraj neopustila. Změna přišla až během mých studií na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde přicházely zvláštní reakce na můj kraj, ať už od pedagogů, či kamarádů. Většinou šlo o kritiku mé hlasové indispozice, která byla zapříčiněna právě slováckým dialektem, od kterého jsem se nemohla dlouho – jestli vůbec někdy – oprostit. Objevovaly se ale i poznámky k mým častým odjezdům z Brna – kvůli právě zmiňovanému Slovácku. Nešlo o pouhý návrat domů, ale většinou jsem se vracela buď kvůli folklórním akcím na vesnici (hody, košty vína, jízda králů apod.), nebo kvůli osobním

„lidovým záležitostem“ (rodinná zabijačka, pálení slivovice,

společenské akce ve vinných sklípcích apod.). S tím odcházela kritika a přicházel obdiv a chuť poslouchat mé vypravování o těchto počinech. Najednou jsem si uvědomila, že všechny tyto pro mě běžné věci můžou být pro někoho něčím výjimečným. Chtěla bych lidem, kteří mě berou takovou, jaká jsem (zvaná divoký Bill – slovácký temperament zapříčiněný znalostí lidových písní a tanců, pohostinností a chutí nejen ve slováckém

10

moku, ale i jeho kultuře), přiblížit svou kulturu a s radostí je přimět i k tomu, aby ji také zakusili. Doufám, že tato práce odhalí mnohé, jež jsem nechávala léta plynout kolem mě, a v ideálním případě obohatí i někoho z vás, kteří tuto práci čtete.

¨

11

Úvod „Folklór – prostá krása, která nám zůstává po obyčejných, prostých a pracovitých lidech.“ (Mikula, 1986, s. 5) Krása, která se pokouší své stovky let nastolené hodnoty udržet i v dnešní jinak orientované době; která každým dnem překvapuje a přitahuje své nové zájemce; která se dokáže přizpůsobit různým uměleckým druhům; v které jsem především měla možnost vyrůstat a žít. Tato krása je dlouholetým podnětem k tomu, abych se o ni zajímala. A Slovácko je kraj plný těchto krás – díky své specifické kultuře, lidským ideálům a obyčejům, díky svému folklóru. Svou práci jsem se proto rozhodla zaměřit na lidový folklór, nejvíce pak na lidový folklór právě z oblasti Slovácka, který je mi nejbližší a o kterém mohu momentálně nejvíce vyzvědět. Konkrétních důvodů je hned několik: - Od raného dětství jsem mohla podobu této krásy autenticky zaznamenávat. Budu tak psát o něčem mně osobně známém a blízkém. - Zdejší folklór spadá většinou do velmi intimní a obřadní události, která se mnohdy stává pro široké spektrum českého národa neznámou. Chci toto povědomí rozšířit. - Mám zájem o realizaci Slováckého folklóru v České republice, především však v divadelním světě. - Vadí mi častá námětová neforemnost folklórních počinů, ke které se připojuje hlasová indispozice, bezvýraznost vystupujících a celková absence základních divadelních prvků, které by měly být přítomny u každého veřejného vystoupení. Nechci však psát jen tak obecně, proto jsem se začala rozhlížet po konkrétních folklórních souborech, a ty jsou různého typu. Pro účely své práce jsem si tyto soubory, které čerpají z naší lidovosti (nejen slovácké), rozdělila do čtyř pracovních kategorií: 1.

Lidové taneční soubory

2.

Lidové tanečně-divadelní soubory

3.

Lidové hudební soubory

4.

Lidové divadelní soubory 12

Soubory spadající do tohoto mého rozdělení jsou skupiny jedinců, které čerpají z lidových tradičních zvyků, námětů a obyčejů, jež následovně za pomoci příběhu, či pouze lidového obrazu, tance nebo zpěvu transformují ke svému folklórnímu vyjádření. Díky počinům takovýchto souborů se lidový folklór neustále dostává do širokého kulturního povědomí. Po zmapování základních zdrojů, řadě konzultací a zhlédnutí mnoha videozáznamů inscenací (výstupů, programů, projektů)1 napříč zmíněnými kategoriemi souborů, jsem se rozhodla svoji práci zaměřit na soubory na pomezí tanečních a tanečně-divadelních. Důvodů je hned několik, hlavní však spatřuji především v nejzajímavější korespondenci této kategorie s tématem své bakalářské práce, jímž je: Hledání možné vzájemné inspirace lidového folklóru a neprofesionálního divadla na základě příkladů současných českých tanečních/divadelních souborů, které aktivně a zajímavě tvoří s prvky lidového folklóru. V další kapitole se budu zmiňovat o lidovém dění na Slovácku, ovšem konkrétně na oblast Uherskohradišťsko, jelikož je to kraj, o kterém mohu autenticky vypovědět nejvíce. Na Uherskohradišťsku se folklór dělá především tanečně a hudebně. Soubory zde pracují s folklórem především za pomocí hudebních a tanečních lidových prvků2, ale občas se pojí i s divadelními prvky – např. civilní kostým, který je však totožný s daným regionem, nebo kratičké divadelní scény na místní zvyky. Jedním z mála souborů, které pracují i divadelně, je mnohým známý taneční soubor Hradišťan. Vybrala jsem si ho jako nejvíce autentický taneční, resp. tanečně-divadelní soubor pro oblast Slovácko. Pro další příklady a inspirace jsem se vydala již za hranice slováckého regionu. Hledala jsem totiž druhý – v něčem stejný, v něčem kontrastní – taneční lidový soubor, soubor pracující s lidovými náměty i prostředky, ale navíc rovněž divadelně. Nejvíce vhodným mi proto přišel taneční, resp. tanečně-divadelní soubor VUS Ondráš (dále také jen Ondráš), který sice sídlí v Brně, ale ke slováckým hodnotám a tradicím nemá vůbec daleko, navíc je v oblasti Slovácko velmi známý. 1 2

K problematice pojmenování viz kapitola 2. Více viz podkapitola 1.3.

13

Záměrně jsem si pro svoji práci vybrala známější soubory s dlouhou tradicí a vývojem, navíc s patřičnou dávkou umu a kvality – Hradišťan můžeme označit za poloprofesionální, Ondráš dokonce za profesionální uskupení. Důvodem k tomuto rozhodnutí je moje teze, že jejich způsob práce může být dle mne nejlepší inspirací a motivací jiným – začínajícím i

zavedeným

neprofesionálním

souborům,

které

se

navíc

snadno

s Ondrášem i Hradišťanem mohou setkat osobně. Ve své práci bych chtěla na rozborech vybraných výsledků tvorby těchto tanečně-divadelních souborů dokázat, že lze občas upustit od tradičního hábitu lidového tance, hudby a zpěvu a na chvíli se zahalit i do toho divadelního, hereckého, situačního. Chtěla bych, aby moje práce mohla být určitou inspirací pro tradiční folklórní soubory, které se bojí pustit do vyššího stupně zpracování jejich vystoupení, a to využitím divadelních prvků a principů. I proto jsem si vybrala pro svůj kraj tak známé soubory, které můžou moji myšlenku ve funkci divadelních prvků ve folklóru potvrdit. Nejde o to, že bych tradičním tanečním nebo hudebním uchopením folklóru pohrdala, ale ba naopak, jde o touhu seznámit se s folklórem ve více podobách, bavit se s folklórně orientovaným obyvatelstvem o těchto formách. A jedna z těchto forem je právě divadlo, které do lidového námětu a obecně folklóru může vnést zase něco nového a tím folklór šířit dál do širokých vrstev obyvatelstva. „Folklór je jako výšivka na košilce.“ (Jilík, 2013, s. 9) A já bych se nebála tuto potenciální košilku rozšířit o další malou a barvitou výšivku navíc. Struktura mé práce bude následovná: V první kapitole bych se chtěla krátce zmínit o folklóru na Slovácku, objasnit základní pojmy lidového folklóru, představit zdejší lidové zvyky, které často bývají inspirací pro interpretování či zinscenování. Okrajově se zde dotknu i existence lidových tanečních souborů a lidových hudebních souborů, konkrétně na Slovácku. Druhou kapitolu věnuji již samotným souborům Ondráš a Hradišťan, kde budu sledovat folklórní a divadelní prvky ve vybraných výstupech (programu / projektu). Na závěr práce bych chtěla rozbory vzájemně srovnat a přijít ke konečnému shrnutí -

proč a jak

divadelní prvky v lidových tanečně-divadelních souborech můžou fungovat. 14

1 Folklór a divadelní prvky, jejich definice a vstupní předpoklady z vlastních zkušeností V první kapitole bych chtěla přiblížit a objasnit tradiční – obřadní lidové zvyky a hodnoty, které jsou často jediným námětem pro soubory, jež pracují folklórně. Také bych se krátce chtěla zmínit o oblasti Slovácko, jež je intenzivním zdrojem těchto námětů. Chtěla bych zde přiblížit nejen lidový námět, ale obecně veškeré folklórní počiny, s kterými se později setkáme v kapitole druhé. První kapitolu bych tedy chtěla nazvat kapitolou vstupní, či vysvětlující, která objasňuje myšlenku mé práce i pro čtenáře, který nemá s folklórem mnoho zkušeností.

1.1 O lidovém folklóru v oblasti Slovácka – zvyky, tradice, obyčeje Největší inspirací pro formulování této kapitoly mi byla kniha etnografky Ludmily Tarcalové Hody s právem na Uherskohradišťsku, kde se zajímavě zmiňuje o folklóru a lidových hodnotách právě na Slovácku. „Slováckem rozumíme oblast jihovýchodní Moravy, tedy kraj typický svým slováckým dialektem, svéráznými slováckými kroji, a především stálým autentickým oživováním lidových zvyků a obyčejů.“ (Trapl, Zemek, Frolec, 1978, s. 9) Slovácko se jako jeden z mála krajů v České republice těchto lidových hodnot a tradic stále drží. Rok co rok se tyto zvyky obnovují v téměř každé vesnici, ale mnohdy i městě. Díky folklóru můžeme být po stovky let svědky oživování tradiční lidové kultury. Obnovuje se činnost zaniklých folklórních tanečních souborů, lidových písní, vznikají vesnické skupiny, které se rok co rok ujímají pořádání lidových zvyků, mnohdy čerpajících až ze zvyků pohanských, jako jsou fašank, vinobraní, hody aj. Lidové tradice jsou vnitřně složitý systém s mnoha osobitými rysy, vývojovými zákonitostmi a zvláštnostmi. Proces uchovávání lidových tradic je velmi proměnný: vstupují do nich nové lidové prvky, jiné se transformují, podle potřeby mění svou podobu, ale jejich funkce zůstává v podstatě nezměněna. Lidovými tradicemi míníme nejen tradování zvyků a obyčejů, ale zahrnují mnohem širší škálu projevů lidové kultury. Ty sehrávají v určitém 15

společenství významnou úlohu, především působí jako stabilizátor sociálních a mezigeneračních vztahů. A to zejména na slováckých vesnicích, kde se dodnes udržuje zemědělství a hospodářství v jednotlivých rodinách. Díky rozmanitosti a barevnosti každé vesnice se tradice udržují v různých podobách: někde velmi nápadně a známě po celé republice (jízda králů, slavnosti vinobraní či hody), jindy mají intimní, uzavřenou a především obřadní podobu, nebo se dokonce objevují v některých stránkách běžného života (masopust, dožínky, velikonoční řehtání, vynášení Mořeny aj.). Jsou tu a působí v mezilidských vztazích, hlavně v chování jednotlivců i kolektivu, což můžeme doložit na jednoduchém příkladu: vesnická pomocná ruka, kdy si i dnes sousedé vypomůžou na poli, v domácnosti či konkrétně – co se lidovosti týče – během chystání hodů, masopustu apod. Není tedy náhodné, jestliže se dnes uvědoměle obracíme k tradicím lidové kultury, oceňujeme a navracíme jejich etické, estetické i výchovné hodnoty. (Tarcalová, 2008, s. 5-9) Oblast Slovácko je nevyčerpatelným zdrojem lidových prvků, které jsou, jak již jsem se zmiňovala, hlavním zdrojem pro následnou realizaci v lidových uměleckých souborech (jak už tanečních, hudebních, tak i divadelních). Pro příklad uvedu lidové náměty ze Slovácka, které se zpracovaly ve známých dílech – Maryša, Její Pastorkyňa aj. Tyto příklady nám ukazují známé příběhy, avšak obyčejných sedláckých lidí, znázornění vesnického lidového života, života zemědělce v jednoročním cyklu aj. Já bych se však chtěla zaměřit ještě na jiný zdroj pro inscenování, a to na lidové zvyky a tradice, které si drží svoji autentickou podobu již po staletí. I s nimi se můžeme často setkat v čistě činoherní sféře, ovšem nejčastější slouží jako inspirace či námět pro tanečně-divadelní soubory, což je pro moji práci důležité. Nyní představím ty nejznámější zvyky a obyčeje Slovácka. Zdrojem informací mi byla kniha Jana Miroslava Krista Živá tradice lidových zvyků na Uherskohradišťsku, kde podrobně popisuje jednotlivé zvyky a tradice na Slovácku. Jeho informace jsem doplnila svými zkušenostmi a znalostmi o daném tématu. 16

Fašank/Masopust Masopust (tj. doba od Vánoc do půstu) je časem pracovního klidu, proto se v něm dříve odbývaly zabíjačky, svatby a jiné veselky. Dnes se fašank slaví o víkendu před popeleční středou. Dříve se slavíval od neděle do úterý, kdy se můžou obyvatelé vesnice naposledy dobře najíst a

napít

před

popeleční

středou

–

40denním

půstem

trvajícím

až do Velikonoc. Fašank organizují svobodní chlapci a dívky – v sobotu před popeleční středou se sejdou a společně jdou průvodem po vesnici v barvitých maskách. Obcházejí dům od domu, zpívají, tančí, ochutnávají domácí pochutiny a nechávají si od domácích nabodávat na velkou šavli slaninu s klobásou. Děvčata vybírají do košíku vajíčka a peníze do pokladniček. Večer po denní obchůzce

se

maškary

již

v civilu

s občany

sejdou

na

zábavě,

kde z darovaných surovin udělají hostinu – vajíčka se slaninou. Po hostině přijde na poslední část masopustu, a to pochovávání basy, což je prováděno jako veselý obřad s říkáním a zpěvem – mladé dívky a chlapci si přichystají scénky, které čerpají z událostí ve vesnici, co se staly předešlý rok. Často i vtipkují na jednotlivé občany. Většinou tyto historky vypráví postava faráře, zbytek chlapců nese basu a dívky hrají „plačky“ – ženy černě oděny, které pláčou nad pochovávanou basou. Mezi nejčastější tradiční masky patří: medvěd, smrtka, policajt, šašek, žid, baba s nůší, cigánka, řezník aj. Vynášení Mořeny a nošení létečka Oba tyto zvyky chápeme dnes jako loučení se zimou a oslavu přicházejícího jara, i když jejich původní smysl byl mnohdy jiný. Zejména vynášení Mořeny (smrti) patří k nejstarobylejším lidovým zvykům u nás. Tento zvyk se provádí na smrtnou neděli (tj. pátá neděle od masopustu, také postní neděle). Nejdříve je zhotovena figura Mořeny: na dřevěnou kostru je přidělána slaměná figura oblečená do ženského šatu. S tou pak obcházejí děvčata v průvodu se zpěvem celou vesnici. Za vesnicí je často figura odstrojena, zapálena a vhozena do proudící vody, která ji odplaví. Sice tento zvyk spadá mezi nejstarší nám známé zvyky, avšak v dnešní době je již na bodu vymření.

17

Pomlázka Pomlázka (na Slovácku nejčastěji „šlahačka“, „mrskačka“, „mrskut“ nebo „šibačka“) bývá na velikonoční pondělí. Je to zvyk velmi starý, dříve pomlázka bývala až tři dny – od pondělí do středy. Původně měl tento zvyk magický význam, z něhož se na Slovácku dodnes udrželo úsloví, že šlehat se musí, aby žena nebo dívka „neoprašivěla“, tj. aby neztratila krásu, aby byla zvaná do tance, zkrátka aby nebyla „nevzácná“. Šlehací nástroj – „žíla“, „korbáč“, „tatar“ – je pleten především z vrbového proutí. Na každý „tatar“ je dívka po vyšlehání povinna přivázat barevnou stuhu, nejlépe s věnováním a datem. Na pomlázku se obchází po domech známých děvčat, ale patří i k dobrému mravu zajít k příbuzným či rodině. Dnes se šlehá po hýždích a lýtkách, dříve se šlehávalo i po rukách a zádech. V některých vesnicích se drží tradice, že vyhlédnuté domácnosti se „přepadávají“ časně z rána, nebo tajně v noci. Chlapci se dostávají do domu oknem, nebo jim přijde otevřít po domluvě někdo z rodiny. Při šlehání se říkají tematické říkačky. Za šlehání ženy a děvčata odměňují chlapce malovanými kraslicemi, obarvenými vejci, dnes však především pohárkem vína nebo domácí slivovicí. Jízda králů Jízda králů patří k nejhonosnějším dosud zachovalým zvykům. Provádí se pravidelně ve vesnicích/městech: Vlčnov, Kunovice, Hluk, Skoronice, nepravidelně pak v jiných vesnicích Slovácka. Z minulého století můžeme tento zvyk doložit téměř v oblasti celé Moravy, Čech i Slovenska. Jízda králů se provádí všude podobným způsobem. Jízdy se zúčastní chlapci – dříve chlapci, kteří byli toho roku u odvodu a byli odvedeni, dnes se to již nedodržuje a jde především o svobodné muže. Za krále je vybírán chlapec 10-12letý; to proto, že musí být poctivý a panic. Je oblečen v ženském kroji, přes obličej má pentlení a v ústech růži; to aby nemohl promluvit. Ke králi jsou vybíráni dva poddaní, kteří jsou oblečeni podobně jako král a mají v ruce šavli. Král jede mezi poddanými, jeho kůň je připoután k jejich koním. Král má ruce založené v bok. Kromě těchto tří jsou vybrání ještě vyvolávači: chlapci, kteří umí dobře a pohotově vyvolávat na každého obyvatele příhodné verše. Dále je 18

v královské družině výběrčí, který vybírá dárky do košů a pokladniček. Dnes se však výběrčí od vyvolávačů moc neliší, většinou chlapci dělají oboje. Koně všech jezdců jsou opentleny papírovými ozdobami, které chlapcům vyrábí děvčata. Každému chlapci se kůň strojí v jeho dvoře. Průvod vyjíždí od krále, kde se všichni chlapci sjedou, všichni oblečeni v místním kroji. Pak se objíždí celá vesnice, vyvolávají se zvací hesla ke králi a veršované vyvolávky směřované přímo k obyvatelům obce. Průvod se po celém dni zakončí opět u krále, kde je králův otec povinen vystrojit všem účastníkům jízdy hostinu. Za vybrané peníze je pak v hospodě uspořádána zábava pro obyvatele obce. Dožínky Dožínky jsou oslavou ukončení žní. Dnes jsou známy jako večerní setkání občanů obce při zpěvu, tanci, pití, zábavě. Honosné dožínky však bývaly na feudálních velkostatcích, kde obyvatele hostili hospodáři. Dodnes v některých vesnicích nechávají na poli stát kousek obilí, aby jej mohli pokosit a povázat do snopů při provádění dožínek. Vinobraní Oslava vinobraní je zvyk upomínající na dobu, kdy byly vinohrady pod ochranou zvláštního „horenského“ práva – za krádež hroznů se odsuzovalo k odnětí ruky. Dnes jde o průvod obyvatel v kroji, který je doprovázen různými scénkami a tanečními vystoupeními. V průvodu je spoustu postav, které mají svou úlohu v daných scénkách, většinou šlo o otevírání místní skály nebo hory. Celý den se ochutnávají vzorky vín a burčáků, večer se pak místní

odeberou

na

zábavu

k cimbálové

muzice,

kde

pokračují

v ochutnávání.

Hody Hody jsou oslavou výsledků celoroční práce. V každé vesnici jsou hody v jiné době, většinou jde však o dobu, kdy je již skoro po veškeré polní práci. Hody se slaví 3-5 dní, většinou o víkendu, na svátek patrona obce, někdy bývají hody dvojí – patronátní a císařské (císař Josef II. se pokusil termín hodů ujednotit, výsledkem však bylo zdvojení). Den či dva dny před

19

hody (dříve to byl týden) se hody zapalují, tj. připravují, současně je zvána i přízeň z vedlejších vesnic. V den hodů se schází hodová chasa (členy jsou svobodné dívky a chlapci) v místních krojích a společně si vyzvedávají své stárky (zvolené hlavy hodů v období masopustu). Někde se dívky ukrývají u mladší stárky a tam si je vyzvedávají chlapci společně s mladším stárkem, potom jdou společně pro starší stárku a stárka. S průvodem jde celá vesnice, která s chasou zpívá a raduje se. Rodiny stárků vždy pro chasu a někdy i obyvatele vesnice nachystají bohatou hostinu v podobě jídla, vína a slivovice. Jakmile se vyzvednou stárci, jde se ke starostovi domů pro povolení práva. Když starosta hody povolí, odebere se chasa do kostela na mši (někde chodí ráno před průvodem, záleží opět na dané vesnici). Po mši jde chlapec k dívce na večeři, kde si dívka vymění přední část kroje – fěrtoušek na večerní zábavu. Pak se sejdou v místním kulturním domě s celou vesnicí a hodují až do ranních hodin. Na druhý den hodová chasa obchází s vínem vesnici a vybírá do pokladničky peníze, které se později zužitkují na dozvuky hodů – vzpomínková zábava připomínající hody, bez krojů.

1.2 Tři základní umělecké složky folklóru V této kapitole bych chtěla přiblížit a rozvést (pro svoji práci podstatné) tři základní lidové prvky, které později v analýzách budu konkretizovat a konfrontovat s prvky divadelními. Jde o mé pracovní rozdělení koncipované přímo pro tuto práci (tedy pro jednotlivé rozbory), kde budu dané prvky vyhledávat a brát za stěžejní, co se folklóru a lidovosti týče.

1.2.1 Lidový tanec Inspiračním zdrojem pro tuto kapitolu mi byly knihy Hany Krápkové, Jany Šopkové a Lucie Uhlíkové Lidový a společenský tanec (1991) a Hudební a taneční folklor v ediční praxi (2011).

20

„Tanec je jedno z nejstarších druhů umění v historii lidstva. Od počátku byl neodmyslitelnou součástí lidské společnosti a postupně pronikal do společenského života.“ (Krápková, Šopková, 1991, s. 4) Prvním znakem tance je pohyb lidského těla, do čehož spadá také proxemika, haptika, mimika, gestika, postoj těla či určitá póza. Tanečník může tancem vyjádřit své pocity, ale také ztvárnit dramatickou roli či příběhovou linku. Říkáme, že tanec má svůj výraz. Tanec je neodmyslitelně spojován s hudbou, navzájem se ovlivňují a jejich účel se stupňuje. Během vývoje tance se ustálily tři taneční proudy: 1.

tanec lidový,

2.

tanec společenský,

3.

tanec scénický.

V této práci bude dominovat první proud, a to tanec lidový. Ten vznikl jako dílo jednotlivce a získal definitivní podobu v prostředí, z kterého vychází, v kterém se zrodil a do kterého se vžil. Má spoustu společných prvků s ostatními tanečními proudy (jako je např. držení v páru), ale liší se především v lidové taneční normě – způsob poskoků, otáčení během sestav či tlesknutí do dlaní. A to jsou ty jemné odstíny, které nám dovolují hovořit o charakteristickém tanečním projevu určitých lidových oblastí, o národním a oblastním temperamentu. Lidové tance, díky svému obřadnímu původu, který se nese se specifickými gesty a choreografiemi, spadají stále do nevyčerpatelné studnice tanečních tvarů, z kterých často čerpá i tanec scénický a společenský, ale také další druhy umění. Lidový tanec je jedním z bezprostředních projevů tvořivosti lidu. Je v něm vyjádřena povaha lidu, způsob jeho práce a životní podmínky z doby, kdy lidový tanec zvykl. Každá lidová oblast má celou řadu typických, charakterově odlišných tanců. Jinak tančí lidé z nížin, jinak tančí horalé, jinak tančí lidé z hospodářských vesnic, jinak příměstský lid (radostně, lehce, vážně, klidně, bujaře apod.). Tanec se odvozuje od toho, v jakých podmínkách a na jakém území lid žil. V lidovém tanci se především zobrazuje denní stereotyp a práce vesnického člověka, dalším elementem jsou typické lidové postavy (např. klekánice, rychtář, zemědělec), často se setkáváme se zobrazováním vztahu člověka k přírodě.

21

Nejstarší vrstvu tvoří lidové tance obřadní, některé až z dob pohanských Slovanů. Většinou však nejde o choreograficky laděný tanec, ale o rituál, který patří k již zmiňovaným lidovým zvykům – vynášení Mořeny, tanci kolem svatojánských ohňů, masopustním zvykům aj. Tyto obřadní tance časem začínaly nabývat stálého tvaru transformujícího se do stejných opakujících tanečních choreografií. Poté se začaly členit do více poddruhů (např. tance v páru, dívčí, mužské). Lidový tanec většinou začíná volným tempem, kdy začátek bývá propojen se zpěvem a cimbálovou muzikou. Potom se tempo zrychluje, tanečníci předvádějí svou pozici v divokých bujarých skocích či otáčkách (u mužů cifrách,3 u žen jsou to karičky – hromadné tančení v kruhu). Zde se bavíme o lidových tancích točivých, jejichž tanečním principem je otáčení na místě do kolečka. Zde se většinou textová sloka zpívá a na mezihru se tančí. Dalšími vrstvami lidového tance jsou figurální tance, které jsou nejblíže k tancům společenským. Spadají do nich mazurky, valčík, kvapík, polka aj. Při nácviku každého jednotlivého lidového tance by se mělo dbát na základní kroky, bez kterých daný lidový tanec nebude fungovat – základní pohybová vyspělost, dokonalé nacvičení tanečních kroků pro danou choreografii,

seznámení

s názvem

a

charakteristikou

tance,

znalost

hudebního doprovodu – rytmu, spolupráce s muzikou, znalost daného nářečí, správná výslovnost a vokální rozsah. Zde můžeme vidět, že dosáhnout správné podoby lidového tance není vůbec jednoduché. A jakmile jedna složka během tanečních folklórních vystoupení chybí, jde to hned znát. Tím je lidový tanec velmi specifický. Neobejde se bez hudby, práce s výrazem, ani bez práce s hlasem, zpěvem. Právě složka emocionální, která by měla dávat jednotlivým tancům výraz, se často opomíjí. Bez výrazu se ztrácí smysl napodobivého zobrazování postav a příběhů tancem a jde spíše o choreografický obraz podobný fyzickému cvičení, ač třeba barvitý.

3

Cifrování je součástí mužského tance zvaného verbuňk, který může tančit jeden tanečník jako sólo, často však tančí i více mužů současně. Každý ovšem tančí individuálně, nezávisle na ostatních, a snaží se předvést co nejnáročnější a nejzajímavější kombinaci všech náročných prvků – cifrování.

22

1.2.2 Lidová hudba Naše lidová hudební kultura se dělí na dvě oblasti: 1) Západní (instrumentální) – Čechy, západní Morava, Haná; 2) Východní (vokální) – východní Morava, Valašsko, Slovácko (a dříve také celé Slovensko, které je dodnes velkou inspirací pro český folklór). V rámci své práce budu věnovat více pozornosti tanci východnímu. Píseň typu východního má bohaté, rytmické členění, kde převládá takt 2/4. Setkáváme se zde s archaickými tóninami, které mají základ v barvitém ladění lidových nástrojů. Kouzlo lidové hudby je ukryto v tajemnosti neznáma. Tím neznámem myslím tradování písní z generace na generaci, aniž bychom znali jejich původ, či dokonce autora. Díky terénním výzkumům (sběr lidových textů, jejich zpracování, v neposlední řade pak vydání a zpřístupnění veřejnosti) máme v dnešní době širokou škálu lidových textů či námětů k dostání. Dříve tomu tak však nebylo. „V českých zemích byly sesbírané texty významně ovlivňovány

duchovními,

etickými

a

estetickými

principy

osvícenství

i romantismu.“ (Uhlíková, Šopková, 2011, s. 11) Další změnou prošly během procesu tzv. Národního obrození, během něhož můžeme sledovat snahu o vědecké uchopení či rozumové vysvětlení folklórního materiálu. Historie vydávání hudebního folklóru začíná v českých zemích až v 19. století, rukopisné záznamy jsou však o něco starší. Avšak přesto se lidové písně dochovávaly především díky tradováním, vypravováním a učením nových generací, které to naučily zase ty další. Jediným tehdejším zdrojem (který ovšem také neshrnoval veškeré lidové písně z daného okolí) byly tzv. sborníčky písní. Pro zajímavost uvedu nejstarší nám dostupný sborník písní: Sborník švihovského mlynáře Antonína Francla – Sýkory, z roku 1768. Tím se nám dokazuje, že lidové písně zaznamenával kdejaký sedlák či obyčejný venkovský lid. Myslím si, že těmto lidem dříve ani nezáleželo na vydání publikace nebo zveřejnění písní, ale – jak jsem se již zmínila na začátku – údržba a snaha zachovat jejich lidové, mnohdy až obřadní hodnoty. Avšak, i přes veškerou snahu zachovat tvar lidových písní v původní podobě, se nám kvůli oblastním dialektům písně často mění, ať už 23

v melodii (kterou si každý kraj upravil podle svého temperamentu či způsobu, který mu vyhovoval), nebo také v textu, kde se na písni podepsal především místní dialekt (např. slovo černooký – černovoký, černojoký, černohoký). Lidová muzika se traduje už od pohanských zvyků, mnohdy nešlo ani o píseň, ale o melodický prvek v rámci různých rituálů, obřadů, v oblasti Slovácka hlavně zvyků a tradic. Až časem se písně lidem uchovaly jako časový monument, v kterém lidé vidí i potěšení. Jsou to stovky let, co se lidé pokouší neustále dostávat lidovou muziku do širokého povědomí, a skoro každý jakkoliv folklórně pracující soubor tuto muziku používá a upravuje do příběhové podoby. Nemluvě o hudebních folklórních nástrojích (cimbál, housle, basa, klarinet, viola, flétna aj.), pro které jsou písně především určeny, a díky nimž dostanou lidové písně ten správný výraz.

1.2.3 Lidový námět Lidovým námětem rozumíme příběhy obyčejných pracovitých lidí, které se autenticky zaznamenávaly, nebo dochovávaly z pouhého lidského vypravování. Mezi nejčastěji zpracovávané náměty patří: - příběhy o sedlácích – o zemědělství, - o lidské lásce a sňatcích z povinnosti, - o jednotlivých vesnických postavách, které jsou něčím specifické – mlynář, hospodský, chudák apod., - o přírodních pohromách a jevech ve vesnici, - o nadpřirozených vesnických bytostech – vodník, čert, klekánice atd. Do této kapitoly však nespadají pouze příběhy selských lidí a dění ve vesnici, spadají sem také již zmiňované zvyky a tradice, které jsou buď součástí

již

vytvořeného

lidového

příběhu,

nebo

jsou

znázorněny

samostatně. Mnoho lidových souborů se v dnešní době snaží zaměřit i na novodobější odlišnou cestu, jako je např. nahrazení lidové muziky za modernější, lidových tradičních tanců za moderní pohybovou průpravu, 24

krojů za charakterizující divadelní kostýmy apod. Avšak jednoho se soubory neustále drží – lidového námětu. Ještě jsem se snad nesetkala s lidovým souborem, který by sáhl po moderně v námětu pro svoji tvorbu. A když už ano, snažil se tam přesto z větší části zachovat lidové náměty či zvyky. Možná především proto, že jsou lidové náměty srozumitelné pro široké spektrum lidí, protože jde o autentické příběhy obyčejných lidí, o příběhy z každodenního života, s jejichž „prekériemi“ se setkal nejeden divák. Sám je tedy dobře zná, jsou mu proto příjemné a pochopitelné.

1.3 Lidové taneční soubory vs. lidové tanečně-divadelní soubory Záměrně jsem si vybrala pouze dvě kategorie ze čtyř zmiňovaných – lidové taneční soubory a lidové tanečně-divadelní soubory. Při pátrání po souborech vhodných pro tuto práci jsem sice narazila i na soubory, které nakládají s folklórem čistě divadelně, ale jelikož jsem se zaměřila především na folklór v oblasti Slovácko, vybrala jsem si tyto dva typy souborů, které zde fungují nejvíce a které jsou místnímu obyvatelstvu nejvíce známy. Konkrétní, následně analyzované soubory (Hradišťan a Ondráš) právě do těchto dvou kategorií spadají – jako „taneční“ se samy oficiálně označují, jako „tanečnědivadelní“ je označuji já pro potřeby této své práce. Zároveň bych ráda, aby pro další taneční soubory ze Slovácka byla tato práce možnou divadelní inspirací. Lidové taneční soubory Mezi nejznámější lidové počiny s veřejnou prezentací patří lidově taneční soubory, s kterými se na Moravě, a především na jižní Moravě, můžeme setkat v opravdu hojném počtu. Do této kategorie nespadají jen dlouhodobě fungující soubory se stálým působením, ale také nově vznikající seskupení, nebo třeba i jednorázová vystoupení, která většinou probíhají v komunitě vesnických lidí, jež si takové taneční vystoupení připraví v rámci nějaké vesnické akce či výročí. Místní obyvatelé jsou na tento způsob ztvárnění folklóru od pradávna zvyklí a neustále se s tímto projevem kontaktují. Pro příklad bych chtěla uvést pár lidově tanečních souborů, které 25

sídlí právě na Slovácku, konkrétně tedy na Uherskohradišťsku, a fungují právě za pomocí pouze tanečních a hudebních lidových prvků: Folklórní soubor Cifra, Folklórní soubor Kunovjan, Folklorní soubor písní a tanců HANDRLÁK, Soubor písní a tanců Dolina, Folklórní soubor Lintava, Folklórní soubor Old stars Hradišťan aj. Avšak některé jejich veřejné počiny bych mohla zařadit i druhé kategorie – lidové tanečně-divadelní. Tyto taneční soubory nepracují pouze s lidovým tancem (taneční lidové prvky, kroky, opakující se choreografie), jejich vystoupení je také provázeno lidovou hudbou, zpěvem a folklórním oděvem – krojem. Jde o velmi specificky zajímavou událost, která svojí obřadní lidovou formou funguje jako celek a často přináší kladné reakce od místního publika. Ovšem často se zde setkáváme s až přílišným opakováním motivů – týž náměty, choreografie pouze v lehkých obměnách, stejné pěvecké i hudební prvky apod. Divák, který zná a vyhledává vystoupení těchto souborů, si snadno zapamatuje jistou „formaci“. Touto formací mám na mysli tradiční strukturu těchto vystoupení, tedy často se opakující lidové hudební a taneční prvky: vystoupení většinou začíná příchodem cimbálové muziky, která zahraje a zazpívá jednu či dvě lidové písně, po nichž se dostáváme k taneční složce, kde se skupina tanečníků ukáže v choreografiích lidových tanců a místních či oblastních krojích. Tyto taneční etudy jsou prolínány hudebními a pěveckými mezihrami, kdy se taneční ansámbl buď chystá do jiného kroje, nebo zůstává a sám zpívá s cimbálovou muzikou. V poměru s divadelními prvky zde převažuje především ta lidová, tradiční podoba, kde se nehledí na výrazovost tanečníků a vystavěný příběh, ale na vizualitu a barvitost široké škály lidové hudby a tance. Nemluvíme zde o „inscenaci“, ale opravdu spíše o „vystoupení“. Nejde totiž o plnohodnotný divadelní celek tvořený všemi základními divadelními složkami. Troufám si říci, že tím, co zde nejvíce chybí, je herec a jeho jednání v konkrétní situaci. Tedy pro divadlo vlastně to nejpodstatnější. Na místo divadelní inscenace jde pro mne spíše o ztvárnění oblastního folklóru za pomocí tohoto tanečněhudebního obřadu. Podoba tohoto folklóru samozřejmě od pradávna nese způsoby napodobování, ukazování, vystupování, ale z větší části se bavíme jen o tradičním lidovém tanci a zpěvu. Herectví a s ním spojené divadelní projevy jsou zde minimální. 26

Nutno říci, že vedle tak rozsáhlých lidových hodnot v podobě folklorního tance, zpěvu a vizuality, je zde divadlo na okraji asi poměrně logicky. Jen je škoda, že je tato po staletí budovaná krása mnohdy oproštěna i od těch nejzákladnějších divadelních prvků, jako je výraz vystupujících, příběhová linka nebo dramatická situace s konfliktem jako taková. Folklórní vystoupení s těmito (případně dalšími divadelními prvky a principy) by totiž mohlo diváka zajímat i v jiném smyslu než jen v tom vizuálním a hudebním. Lidové tanečně-divadelní soubory Další a v určitých lidových oblastech (např. i na Slovácku) méně známou formou uskupení je tanečně-divadelní soubor. Jde o skupinu jedinců, která se drží lidových námětů i lidového způsobu vyjadřování folklóru (tanec a zpěv), ovšem nebojí se při inscenování zároveň upustit od tradujících norem – tím mám na mysli od kroje, klasické taneční lidové choreografie, známé lidové muziky aj. A o to více dávají prostor právě divadlu: často se zde setkáváme s barvitou výrazovostí jednotlivých postav, které jsou divadelně vystavěny (každá postava má své místo, svůj příběh, kterého se drží po celou dobu představení). Zde si troufnu tvrdit, že se už můžeme bavit o „divadelní inscenaci“. K tomuto tvrzení nám pomáhá i kompletně odlišná vizualita výsledného tvaru a divadelní uchopení lidovosti. Jde o inscenace, ve kterých je sice většinou minimální počet replik, ovšem sdělení je divákovi přenášeno za pomocí: - pohybově-tanečních choreografií (záměrně nepíši pouze tanečních, protože se zde setkáváme i s expresivním, výrazovým, scénickým pohybem), - kostýmů, které opouští lidový kroj a přibližují se civilnosti (ovšem ne každý z těchto souborů to tak má), - divadelního uchopení lidového příběhu, který bývá obvykle sestaven za pomocí divadelních proporcí (nejde o pouhou inspiraci lidovými náměty a „fyzické ukazování“ folklórních zvyků a obřadů, ale již o příběhový celek, který je vystavěn v dramatickém oblouku – inscenace má děj, zápletku, pointu atd.). Pracuje se zde s kompletním scénářem, který je mnohdy sestaven z více námětů či lidových zvyků, ale je již zasazen do jednoho celku, jednoho příběhu, rámce. I přesto všechno osloví i publikum, které se drží spíše 27

tradičního tanečního ztvárnění. Příběhy jsou autentické a všední, tak jak je divákovi z lidových námětů známo. Nemluvě o tom, že lidový divák (konkrétně na Slovácku) je od raného dětství seznámen s lidovými tanečními soubory, kterými je téměř obklopen a které mu pomáhají budovat pozitivní vztah k oblastnímu folklóru obecně. O to více pro něj může být překvapující, když se střetne i s druhou kategorií a spatří známé lidové hodnoty v jiné lince – v té, která lidový příběh zdramatizuje, příběhově vystaví, a mnohdy i přináší určitou obřadní katarzi – autentičnost obyčejného lidského jednání a bytí.

28

2 Konkrétní příklady tanečně-divadelních souborů tvořících s prvky lidového folklóru Předchozí kapitola přinesla obecnější informace o lidovém folklóru, a to o: - jeho prvcích, které se často interpretují, - způsobech zpracování, - rozdělení způsobů interpretování, - spojitostí s divadelními prvky. V této kapitole bych chtěla tyto poznatky prakticky zužitkovat již v rozborech vybraných inscenací a pojmenovávání jednotlivých folklorních a divadelních prvků. Cílem je přiblížit práci vybraných souborů a uvést na konkrétním příkladu výsledky jejich práce. Chci se zaměřit na divadelní prvky, které v lidovém zpracování fungují, a na to, proč právě ony posouvají lidový námět nějak jinam, než pouze tanec a zpěv. V následujících rozborech bych se chtěla zaměřit pouze na folklórní a divadelní prvky, nikoliv na podrobný popis celého projektu/programu. Soubory, které jsem si vybrala ke svému folklórně-divadelnímu rozboru, jsou již avizované VUS Ondráš a Taneční soubor Hradišťan. Důvodů pro tento výběr je hned několik: - soubory působí dlouhodobě a svou interpretační cestu si již určitým způsobem vybudovaly, - soubory zacházejí s folklórem i divadelně, - soubory mají různé oblastní zázemí (VUS Ondráš – Brno, Hradišťan – Uherské Hradiště), avšak zároveň se soubory znají a občas se i navštěvují nebo u sebe choreograficky hostují, - každý ze souborů má odlišný způsob práce čili interpretaci folklóru. Každý

soubor

bych

chtěla

přiblížit

zvlášť

a

základně

jej

charakterizovat. Nejprve se zmíním o charakteristice a dramaturgii souboru, následně se pustím do rozborů vybraných výstupů (programu/projektu). Pro rozbory jsem si vybrala tyto výstupy: Dvanáctero (VUS Ondráš) a Kytice (Hradišťan). Jde o výstupy, které čerpají z lidových námětů i tradic, ovšem příběhově fungují jako ucelený tvar a obsahují divadelní prvky. 29

V jednotlivých rozborech bych se chtěla zaměřit na folklórní a divadelní prvky, jejich funkčnost a vzájemné propojení v dané inscenaci. Než se však vrhnu do zmiňovaných rozborů, musím se zastavit nad zásadní otázkou, co se pojmosloví týče. Můžeme Kytici od Hradišťanu a Dvanáctero od Ondráše nazývat inscenacemi? Je to sporné, protože veřejná „předvádění“ lidových tanečních nebo tanečně-divadelních souborů jsou nazývána různě, nejčastěji jako: - taneční vystoupení, - večerní program, - hudebně-taneční představení, - veřejný projekt. U souborů, které pracují s příběhem a používají (byť minimálně) divadelní prvky, bych se nebála jít do pojmu inscenace. Čistě tanečním souborům tvořícím pouze s prostředky a postupy lidového tance a hudby, bych doporučila pojem taneční vystoupení. Oficiální názvy mnou vybraných výstupů jsou však ještě trochu jiné: Dvanáctero se oficiálně zve večerním programem, Kytice je pak projektem. Vysvětlení je nasnadě: Dvanáctero může být večerním programem, protože jde o kombinaci více příběhů, které se prolínají v divadelních a lidově tanečních prvcích – jde tedy o celovečerní směs příběhových obrazů – večerní program. Kytice zase vznikla z určitého dlouhodobého procesu, na kterém se podílela větší skupina lidí - nešlo zde tvorbu pouze stálého tanečního souboru, který je na sebe již zvyklí, do projektu byly zapojeny také externí hudební a pěvecké složky. Všechny tyto složky se scházely nejprve samostatně a až po kompletním nazkoušení svých částí spojily vše dohromady do jednoho projektu. Proto budu tyto dva výstupy nazývat programem a projektem. V následujících rozborech uvedu každou situaci zvlášť – pro tyto situace jsem si dala vlastní pracovní názvy (především u Ondráše), u Hradišťanu se názvy situací shodují s předlohou Kytice. U každé rozebírané situace si vyberu jeden nebo dva stěžejní prvky (folklorní i divadelní), které mi pro danou

situaci

přijdou

podstatné,

k předchozím.

30

výrazné,

zajímavé

či

kontrastní

2.1 Taneční soubor Hradišťan

Pro moji práci je stěžejní rozbor světové premiéry scénického zpracování Kytice Bohuslava Martinů tanečním souborem Hradišťan – tento projekt vznikl pro mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl. A proč je právě tento projekt tím stěžejním? Jelikož jsem svoji práci zaměřila na folklór, konkrétně tedy slovácký folklór, pátrala jsem logicky nejprve po tanečních souborech ve své oblasti, a to na Uherskohradišťsku. A hned prvním hmatem byl téměř světoznámý taneční (pro moji práci však tanečně-divadelní) soubor Hradišťan. Důvodů, proč z širokého spektra souborů vybírám právě tento, je hned několik: - letitá spolupráce dvou známých osobností – Ladislavy Košíkové a Jiřího Pavlici (taneční a hudební složky), díky nimž se tento soubor dostal do širokého povědomí českého národa; - i přes letité povědomí o fungování souboru nemají lidé přehled o novodobější pestřejší dramaturgii (např. použití divadelních prvků); - užití divadelních prvků v lidovém námětu (konkrétně v Kytici) je funkční; - lehká dokazatelnost této funkčnosti pro lidové tanečné soubory, které se těmto počinům vyhýbají; - pestrost v lidových i divadelních prvcích, kterých je hned několik (nikoliv jen hudba, tanec, námět).

2.1.1 O souboru

Charakteristika souboru V této kapitole mi byly inspiračními zdroji: webové stránky souboru, osobní setkání a povídání o souboru s choreografkou Ladislavou Košíkovou, program k projektu Kytice a níže zmiňované videonahrávky. Soubor Hradišťan má své pevné místo mezi tělesy, která se zapsala do vývoje folklorismu v českých zemích a která překročila hranici pouhého přenesení lidové písně a tance na jeviště. Svou tvorbou se pohybuje na pomezí žánrů a stylů, přesto s jedním sjednocujícím elementem – lidovou kulturou a jejím odkazem. 31

V současné době pracuje pod vedením hudebníka Jiřího Pavlici a choreografky Ladislavy Košíkové. Jejich umělecká spolupráce přinesla nejrůznější hudebně taneční projekty, mezi něž patří např. Třikrát je člověk (2010), Studánko, rubínko (2009), Zpívání o lásce (2002) a mnoho dalších. V nich se prezentuje širokou dramaturgií, která se inspiruje zejména v historii a v lidové kultuře, a to v širokém rozpětí od konkrétních autentických projevů či reálií až po obecné filozofické myšlenky, jež se vyslovují k otázkám současného světa. Svou bohatou koncertní činností oslovuje soubor Hradišťan diváky nejen doma, ale i v řadě dalších zemí Evropy, Afriky, Ameriky i Asie - např. v roce 2012 reprezentoval ČR v Jižní Koreji na festivalu ICCN (festival nehmotného kulturního dědictví UNESCO). Vedle společných koncertů se svou vlastní cestou ubírá jak hudební, tak taneční složka souboru. Jiří Pavlica přivedl muziku Hradišťanu k nadžánrovému

hudebnímu

pojetí

a

představil

ji

v řadě

projektů

na zvukových nosičích, ve stovkách koncertů před domácím i zahraničním publikem, v rozmanitých cyklech televizních, rozhlasových či festivalových. Taneční složka se v řadě případů rovněž realizuje samostatně v nejrůznějších projektech, především v těch, kde Ladislava Košíková spolupracuje jako choreografka. Za zmínku stojí například představení Janáčkovy opery Její pastorkyňa na Mezinárodním hudebním festivalu v Salcburku (2001). Ladislava Košíková, známá svou prací v umělecké i pedagogické sféře v oblasti jevištního pohybu a tance, dokáže kromě tradičního pojetí folklóru až geniálně scénicky zpracovat lidové náměty, které odklání od tradičního folklórního pojetí. Přechází k volnějšímu scénickému zpracování, kde folklór funguje jako inspirační zdroj. S choreografickou prací Ladislavy Košíkové jsem se měla možnost setkat na vlastní kůži, čímž můžu tuto významnou pohybovou práci jen potvrdit. (Hradišťan, 2014, [online]).

Dramaturgie souboru Hlavním dramaturgickým zdrojem jsou pro Ladislavu Košíkovou její znalosti a zkušenosti v lidovém tanci a scénickém tanci se širokým spektrem tanečních technik. V jejím pojetí se lidový tanec stává inspirací pro nová sdělení vyjadřovaná soudobým tanečním jazykem, zároveň však s pevnou vazbou na filozofii a etiku lidové kultury. Právě tento způsob dramaturgie 32

vytváří široké podhoubí, které umožňuje spolupráci tanečníků na různých projektech. Dramaturgicky se soubor zaměřuje především na lidové příběhy, ale také na hudební kantáty s lidovou tématikou, které nebyly původně určeny ke scénickému zpracování. V repertoárové formě u Hradišťanu jednotlivé kusy nazýváme projektem, nikoliv inscenací. Důvodů je hned několik: - pompézní účast na jednotlivých projektech (honosná souhra pěvecké, hudební i taneční složky za pomocí několika desítek jedinců), - časté směřování projektu na daný velkolepý festival, - spolupráce s českými, ale i zahraničními orchestry, filharmoniemi, sbory apod.

2.1.2 Rozbor projektu Kytice Bohuslava Martinů Předloha: Kytice – cyklus kantát na lidové texty pro smíšený dětský sbor, sóla a malý orchestr, sběr a zhudebnění Bohuslav Martin (důraz na výrazné podněty české a moravské lidové tvořivosti – lidové intonace a nápěvky) Choreografie: Ladislava Košíková Režijní spolupráce: Alena Vaňáková Výtvarná složka: Eva Jiříkovská Taneční složka: Taneční soubor Hradišťan Hudební složka: Filharmonie Bohuslava Martinů Pěvecká složka: Holešovský dětský sbor Sbor Národního divadla moravskoslezského Ostrava Premiéra: 16. 6. 2007 – zámecké nádvoří Litomyšl Kantáta

Bohuslava

Martinů

Kytice

byla

původně

napsána

pro koncertní zpracování, avšak ke scénickému ztvárnění přímo vybízela. Patří mezi velmi rozsáhlý a honosný projekt, co se výpravy, zpracování i počtu zapojených lidí týče. Ústřední úloha je sice určena přímo pro taneční soubor Hradišťan, výraznou složkou je však i doprovázející zvučné orchestřiště a obrazový vizuál.

33

Základní charakteristika projektu Námět: Scénické provedení vychází z lidových textů, které se dotýkají věčných hodnot obyčejného lidového člověka – obecně kladou důraz na běžné životní dění

(láska, smrt, život), ale také na obrazy lidového

člověka (zemědělství, poslušnost k rodině, povinnosti ke kraji apod.). Auditivní složka: Lidové texty se zasadily do osmi prolínajících se instrumentálních a vokálních skladeb – kantát Bohuslava Martinů. Vizuální složka: Námět je interpretován za pomocí scénického tance a projektovanou animací. Kostýmy: Oproštění od tradičních lidových krojů, nahrazení v civilních kostýmech, které svou podstatou, stavbou a barvou drží určitou lidovost v projektu. Jemné hnědé přírodní barvy, dlouhé cípy šatů/kabátů (i u mužů) přinášející otevřený pohled na nohy, při intenzivním tanci točení cípů s vizuálem lidových sukní. - Muži: Turecké plátěné kalhoty do sedla, dlouhé kabáty s rozšířením do sukní na konci, obyčejný pánský kožený pásek přes kabát. Obyčejná plátěná látka v neutrálních kombinacích hnědé barvy má jasnou spojitost s civilním lidovým oblekem pracovním, pevný kožený pásek pak značí odkaz na postavení muže ve vesnici – muž jako hlavy rodiny. - Ženy: Dlouhé plátěné šaty ke krku, s dlouhým rukávem. Kalhoty do ¾ nohou do sedla, rozšířené (v některých, více selských pasážích bez kalhot), použití různobarevných zástěr. Opět vidíme spojitost s vesnickou civilní dívkou – zahalení v dlouhých šatech, zástěra, holé nohy, dlouhé neforemné kalhoty. Mimika a líčení: Zdůraznění obličeje a jeho mimiky pomohlo zvýraznění očí černými tlustými linkami. Projekce: Promítání jednoduchých černobílých kreseb na pozadí jeviště. Projekce byla použita jako spojovací prvek mezi skladbami nebo při významných momentech, např. „kolo osudu“ – abstraktní černý kruh znázorňující plynoucí čas života, čas projektu, čas osudu, čas v nás. Komplexně jde o velmi náročné dílo, které je oproti druhému rozboru (programu Dvanáctero od souboru Ondráš) velmi kontrastní. „ Jevištní obraz se nesnaží o popis příběhů jednotlivých hudebních lidových předloh,

34

ale sahá až do hloubky a podstaty skryté ve filozofii lidového umění.“ (Košíková, 2007, s. 2) To je právě v oblasti Slovácko velmi netypickým počinem. Když už jsme však u (ne)typičnosti: Typičnost v lidovosti zastupuje v Kytici námět, civilní lidový kostým, lidový zpěv, téma projekce (př. klasy, život na vesnici), netypičnost v lidovosti (související s divadelními prvky) pak zastupuje projekce, scénický tanec, divadelní práce s kostýmem jako s rekvizitou.

Rozbor jednotlivých situací projektu Kytice 1. Předehra – „Kolo osudu“ V předehře se na silnou a veselou hudbu vzbuzující očekávání zaplní jeviště mnohočlenným pěveckým sborem, který nastoupí do statických pozic, ale zatím nezpívá. Jde zatím jen o vizuální ukázku kompletního pěveckého souboru na jevišti, který postupně získává v projektu své podstatné místo – za pomocí zpěvu se interpretují jednotlivé příběhy, které scénicky znázorňují tanečníci. Ti nastupují hned posléze za sborem a v několika málo okamžicích je scéna kompletně zaplněna lidmi. Tanečníci pohybově reagují na projekci, na které se promítá „kolo osudu“ za pomocí jednoduché animace – zjednodušeně řečeno se tanečníci točí podobně jako animované kolo, jejich sukně se roztáčí do točivých pohybů, a tím podporují myšlenku běžícího času. Již během předehry se tak spojí veškeré viditelné, ale i slyšitelné prvky na jevišti v jednu velkou hravou sounáležitost. Projekce „kola osudu“ je navíc dále použita v předělech mezi jednotlivými příběhy. V předehře se folklorní a divadelní prvky vzájemně propojují. Divadelně-folklórní prvky: - Kostýmy: Postavy jsou oblečeny barevně i střihově poměrně neutrálně – ženy i muži mají hnědé kostýmy, které jsou svým střihem podobné lidovým oblekům (krojům). To je malým odkazem na lidový tanec, kde se sukně v těchto tvarech otáčí během tance. Další divadelní kostýmový prvek je viditelný na sboru – jednoduchou kombinace černých kalhot a černých vršků, která ze sboru dělá neutrální variabilní postavy. Kostýmy tak mají na jednu stranu jasnou spojitost s lidovými prvky, ovšem již i určitým 35

způsobem charakterizují postavy a navíc díky jejich neutralitě na nich vyniknou kostýmové doplňky, které pak mohou sloužit jako příběhově doplňující symbol, motiv či rekvizita (např. s červenou sukní je zacházeno jako s jablkem).

2. Sestra travička Příběh vypráví o nešťastné dívce Juliáně, která se chce osvobodit od svého bratra a žít svobodně, a tak ho otráví. Při znázornění usmrcení bratra je scéna velmi intimně a emotivně laděna. Juliána je potom za svůj čin zaživa zazděna. Na závěr se na projekci promítají Juliániny zazdívající se oči, které celý ansámbl na jevišti sleduje. Tato balada je postavena na velmi minimalistických a jednoduchých pohybech. Hlavní postavou je dívka, která je doprovázena dalšími čtyřmi dívkami, které ztvárňují její nitro/svědomí, a to nejprve za pomocí skočných pohybů kolem Juliány, později statickým opakujícím se výrazným pohybem v pozadí jeviště (vlnění těla do záklonu). Do toho čtyři tanečníci po celou dobu poskokovým krokem s tleskáním do kolen a opakujícím se pohybovým motivem znázorňují běh koně. Pohybová choreografie se z poskočné, která nám uvádí děj a napíná nás na další proces, postupně stabilizuje na choreografii úspornější, jednolitou, přímou, která nám určuje tajemno, které se v Juliáně probouzí – konec neklidného žití, Juliána to chce změnit. Později dění graduje do temperamentní scény, kdy Juliána zakročí proti svému bratrovi – když tančí jedna skupina, druhá zůstává ve štronzu. Folklorní prvky: - Autentický námět: Jde o historicky velmi autentické téma, jelikož v lidových oblastech dříve kromě otce býval hlavou rodiny syn. Pokud děti byly sirotky, vždy měl nadvládu syn. Dívky to měly pod drsnou rukou muže nelehké, ovšem kvůli pomlouvačným spoluobčanům si netroufly na žádnou změnu. Juliána však byla odvážná a zakročila proti bratrovi (podobný motiv např. v Maryše). Divadelní prvky: - Scénický pohyb a výraz: Scénický výrazový pohyb, který přesně reaguje na zpěv sboru. Znázornění svázanosti Juliány svým bratrem za pomocí spjatých rukou, které má Juliána za zády a které jsou těžko od sebe 36

odlučitelné. U každé z postav je znatelná souhra mimiky a gestiky s výrazovým tancem. Především u Juliány jsou za pomocí výrazu znatelně odlišené jednotlivé scény – neštěstí pod rukou bratra, smíření s činem, který Juliána udělá, svobodný ovšem smrtí čpící konec. Tanečnice ztvárňující Juliánu měla nejvíce statický pohyb, avšak ten byl právě touto souhrou gestiky a mimiky zcela nahrazen. Do zpívaného textu dokreslovala své nynější pocity tak autenticky, že divák nepotřeboval slyšet její myšlenky reprodukované ještě skrze repliky.

3. Selanka Scéna ukazuje život pracujících vesnických lidí – zemědělců (sečení trávy, mletí mouky, hrabání sena, šlapání zelí, oraní apod.). Projekce dokresluje atmosféru práce na poli v podobě dlouhých lánů na polích. Nejedná se tedy o zobrazení konfliktní situace, ale pouze o vizuální žánrový obraz vesnické práce, bez které se dříve neobešla žádná lidová rodina. Folklorní prvky: - Taneční choreografie: Autentické zpodobnění pohybů zemědělců při práci za pomocí scénického tance – přesné držení těla např. při kosení trávy, i když kosa byla jen imaginární, taktéž u dívek zpodobňujících šlapání zelí atp. Divadelně-folklórní prvky: - Charakterizující pohyby: Zprvu jsou pohyby zpomalené, dlouze tažené a jasně vysvětlující únavnou a monotónní práci na polích. Později se barvitě rozehrávají dívčím tancem – hrou pracujících dívek na louce, jež se tak uvolňují při práci. Tato hra může být taky odkazem na jakési dívčí lidové rituály na přivolání lásky. Po technické stránce se zde výrazně prolíná scénický tanec s prvky folklórních tanců. Např. konečná hra s bílými šátečky pracuje s rekvizitou, se kterou se dle tradice tančí a která navíc také nese charakterizující motiv neposkvrněné čisté mladé dívky.

4. Intráda Tematicky obraz znázorňuje postoj muže v rodině z lidové oblasti – hlava rodiny, síla, životní zkušenosti s válečnými procesy – takhle fungovali dříve muži na vesnici. Uživit několikahlavou rodinu nebylo vůbec jednoduché 37

a prosadit se jako statný silný muž taktéž ne. Tanec připomíná jakési obhájení muže jakožto siláka zpodobněného i v důvěře, kterou do něj rodina vkládala. Tanečníci za pomocí silných, zemitých a drsných tanců působí kontrastně k předchozí jemnosti dívčího tance. Folklorní prvky: - Lidový tanec: Pohyb mužů na jevišti je mnohdy blízký k folklórním mužským tancům – cifrování, nebo rituálům – sekání šavlemi, šavlový tanec.4 Mnohdy se těžké taneční dupoty a poskoky „metaforují“ s maďarským temperamentním silným tancem, který vyjadřuje sílu ukrytou v mužnosti. Ke konci si muži sundávají kabáty a tím odhalují svou lidskou stránku – své nitro, které je u těchto mužů ukryto pod drsnou slupkou. Atmosféra emotivního nitra mužů je podkreslena přítomností dívek v bílých zástěrách na jevišti, které na muže trpělivě čekají, což odkazuje na motiv vesnických žen, které čekají na své muže, až se vrátí z vojny nebo práce. Divadelní prvky: - Metaforické vizuálno: Na projekci je promítána drsnost kůry stromů – vizuální zpodobnění mužského sebevědomí a síly. Každá rýha je ojedinělá, ale přesto společně tvoří jeden celek. Výstupy a záhyby v dřevěné kůře nás odkazují na jednotnou sílu mužů. Počítá se i s osobní smyslovou zkušeností diváka s drsným autentickým povrchem kůry, který je ztvárněn sice jen na projekci, ale pro divákovu představu je velmi autentický. 5. Milá nad rodinou Obraz znázorňuje čisté lidské osudy a životy běžné pro obyvatele lidových vesnic. Je zde touha po svobodě, síla v rodinném kruhu a spoutání – vězení. Scéna je vystavěna na táhlých pohybech. Divadelně-folklórní prvky: - Vizuální přírodní dekorace: Celou emotivní složku opět podkresluje projekce, na které jsou stékající slzy. Ovšem nejde zde jen o podporu a vizualizaci emoce, ale také o odkaz na přírodní jevy – tekoucí voda, která smývá něco starého, špinavého, zašlého.

4

viz první kapitola – masopust a tanec pod šavlemi

38

- Kostýmy: Opět lidové, jednoduché, bíle laděné kostýmy - plátěný civilní pracovní oděv. Kostým zde však zároveň funguje jako charakteristika postavy a především jako vizuální nositel tématu – oblékání kabátů jako symbol mužnosti a důstojnosti. Divadelní prvky: - Jevištní pohyb: Příběhy obyčejných lidí s náměty bezmoci člověka, touhy po svobodě, rodiny, domova interpretovány pomalým, dlouhým pohybem, který působí snovým intimním a niterním dojmem.

6. Koleda Lidový biblický příběh o Adamovi a Evě. Jediná kantáta, kde je na jevišti i dětský pěvecký sbor, který znázorňuje prostředí ráje – hada, strom „pokušení“ aj. Dva tanečníci Hradišťanu výrazovým tancem znázorňují vztah mezi první ženou a mužem – poznávají se, seznamují se, snaží se spolu žít. I zde je přesah do obecných životních hodnot, jako je např. láska. Divadelně-folklórní prvky: - Kostým jako rekvizita: Červená sukně Evy funguje jako metaforický prvek pro zhřešení Evy, které může být spojováno i s hříšným jablkem, které však bylo přítomno již v části pěveckého sboru. Červená sukně zde tak má více významů – znak vlastního prohřešku, ale i motiv dívky proměněné v rozumnou myslící ženu, která se učí svou životní chybou – jablkem. Divadelní prvky: - Herecký výraz: Gestika a mimika všech účastníků na jevišti (včetně dětského sboru, který reaguje na hlavní postavy) odkazuje na základní herecké vytvoření postav, přičemž během zpěvu svým výrazem aktéři komunikují i s divákem. Fungují zde jednoduché minimalistické výrazy (úsměv či strach v očích) spoluurčující konkrétní atmosféry jednotlivých částí daného příběhu – seznámení Evy a Adama (niterná intimní scéna), zhřešení (hromadná scéna podpořená pěveckým davem, který se uskupí kolem Evy a Adama s jablky v ruce a táhlým pohybem stahuje Evu k prohřešku). 7. Člověk a smrt Poslední scéna se vrací k předehře – kompletnímu znázornění nevyhnutelného žití a bytí člověka na této zemi. Respektive lidového člověka, 39

který se snaží přežít za pomocí svých nastolených hodnot: práce, oddanost rodina, láska apod. Tím se vlastně uzavírá téma celé Kytice. Tanečníci nejdříve znázorňují onoho člověka, na projekci se promítají klasy, které představují nezastavitelný čas, jenž člověka životem vleče a z něhož není úniku. Tanečníci se začnou do klasů převtělovat. Klasy si s nimi začnou pohrávat, začnou je zkoušet – jako osud, s kterým je neradno si hrát, protože má nad člověkem nadvládu. Avšak nad osudem se zvítězit nedá. Scéna tedy končí smrtí, kdy si tanečníci stylizovaným pohybem pokosí za pomocí imaginárních kos „svůj život“. Naposledy se nám ukazuje „kolo osudu“ na projekci. Divadelní prvky: - Pohybová akce: Pohyb je přímo propojen s projekcí. Práce se štronzem, živým obrazem a dynamickým výrazovým pohybem. Stroj času – střídání štronza, živého obrazu a rytmického rozpohybování postav. - Scénická interpretace příběhu: Imaginární rekvizity – např. kosa znázorněná mimickou a gestickou interpretací emocí v daném příběhu, který je opět vypravován sborem. Spojení s kosením klasů – tak jako končí jedna setba tím, že se ladně poseče, tak i tiše a nepozorovaně končí lidský život.

40

2.2 Vojenský umělecký soubor Ondráš

2.2.1 O souboru Charakteristika souboru Inspirací pro vznik této kapitoly mi byly webové stránky souboru, brožura o souboru k 50-ti letému výročí a osobní setkání s následnou debatou o Ondráši s Janem Kysučanem – tanečníkem souboru Ondráš. „V současné době působí v České republice jako jediné profesionální těleso svého druhu, které patří ke špičce ve svém oboru. (…) Inspiraci čerpá z lidové tradice, z projevu nejlepších zpěváků a vynikajících primášů a z dlouholetého působení uměleckého vedoucího Jaroslava Juráška.“ (Ondráš, 2014) V současné době soubor pracuje pod vedením uměleckého vedoucího Čestmíra Komárka, ředitele souboru Aleše Krkošky, vedoucího hudební skupiny Jaromíra Kučery a dalších stálých, ale i hostujících uměleckých členů. Jeho zázemí je ve městě Brno a jeho zřizovatelem je Ministerstvo obrany

České

republiky,

díky

kterému

může

soubor

pracovat

v profesionálních podmínkách. I proto klade důraz na svoji profesionální interpretační úroveň – nejde tedy o volnočasovou aktivitu, ale o zaměstnání na profesionální úrovni. Avšak není tak pravidlem: „Vedle profesionálních uměleckých a organizačních pracovníků působí v souboru také amatérští členové, a to jak v taneční, tak i v hudební a pěvecké skupině.“ (Ondráš, 2014). Soubor neustále vyhledává a široké veřejnosti představuje nové talentované zpěváky, muzikanty a tanečníky. Díky tomu se každé vystoupení stává originálním a barvitým po pěvecké i taneční stránce. Soubor má svůj dívčí pěvecký sbor, cimbálovou muziku a profesionální a amatérský taneční soubor. Kromě stálých každoročních vystoupení (150 – 200 vystoupení ročně), se VUS Ondráš pravidelně účastní významných kulturních akcí nejen v České republice, ale také v zahraničí (např. Izrael, Japonsko, USA, Německo, Anglie a další státy), kde několikrát úspěšně reprezentoval české pojetí folklóru.

41

Dramaturgie souboru Dramaturgie souboru je velmi pestrá. Nezaměřuje se pouze na moravský lidový folklór, ale také na národopisné oblasti Čech, Slovenska, Maďarska, Rumunska a na mnoho dalších inspirujících lidových oblastí. Ovšem z větší části VUS Ondráš pracuje s moravskou lidovou složkou. Netypická dramaturgie Ondráše je v divadelním uchopení jednotlivých programů s folklórní tematikou a dějovým námětem. Soubor realizuje i hudební programy, které jsou v podobě hudebního vystoupení cimbálových muzik Ondráše. Tyto cimbálové muziky doprovází i tanečně divadelní složku, ale kromě toho se také angažují do vlastních hudebních koncertů, ve kterých často dochází k prolínání hudebních žánrů (lidová, vážná a etnická hudba).

2.2.2 Rozbor programu Dvanáctero Režie: David Pavlíček Taneční složka: Rudolf Danajevič Pěvecká složka: Kateřina Kristová Hudební složka: primáš Lubomír Grafe Technická složka: Martin Poláček Premiéra: 18. 4. 2010 – Janáčkovo divadlo Interpreti: kompletní souborová sestava – osmnáct muzikantů, čtrnáct tanečních párů, pěvecký sbor Rozbor

bude

prováděn

na

základě

videozáznamu

premiéry

z Janáčkova divadla, která se konala na počest pětašedesátého výročí osvobození Brna a současně byla koncipována jako benefiční představení ve prospěch druhoválečných veteránů. Program Dvanáctero byl sestaven ze dvanácti lidových obrazů (přikázání),

které

za

pomocí

tance,

zpěvu

či

divadelních

scének

představovaly mnoho obyčejných významů lidského života (láska, lidové zvyky, práce obyčejných lidí, apod.). Každý obraz měl svou hlavní myšlenku, program jako celek pak „tvoří dvanáct bloků, které jsou dohromady obrazem toho, čím vším Ondráš je.“ (Brněnský deník, 2010). 42

Avšak

vedle

folklóru,

tance

a

divadelní

konstrukce

ukazuje

představení i další složky – přesahy do různých hudebních žánrů (klasická, moderní

hudba),

scénografické

propracování

(střídání

barvitosti

v jednotlivých scénách, práce s rekvizitami, objekty, které se v tanečně lidových vystoupeních běžně neobjevují). Základní charakteristika programu Náměty: Lidové, běžné, z lidského života, nesmyšlené, autentické pro jakéhokoliv diváka. Auditivní složka: Lidová hudba z širokého oblastního spektra (Morava, Čechy, Slovensko aj.) prolínaná hudbou klasickou, moderní. Interpretována orchestrem lidových nástrojů a dívčím pěveckým sborem Ondráš. Vizuální složka: Barvitost a rozmanitost v prolínání jednotlivých scén/přikázání – každé přikázání je kombinací různých civilních nebo naopak expresivních kostýmů v prolínání s lidovými situacemi, kde totéž můžeme říct o krojích. Rozbor jednotlivých situací programu Dvanáctero

1. Prolog Prolog startuje zakončením úvodní řeči moderátora večera (jenž před tím civilně program uvedl) – moderátor zmíní, že tento program bude možno i později sledovat v novinách, načež na scénu přiběhnou herci/tanečníci oblečení jako novináři. Pomocí těchto postav, které se snaží prodat noviny a hlásají, co se v novinách může ukrývat, padne úvodní slovo o Dvanácteru (o vzniku, struktuře a podobě programu). Folklorní prvky: - Zpěv a tanec: Příkladem je druhá polovina prologu, kdy se oprostíme od replik a interpretačním klíčem se stává zpěv a tanec. Zpěv s lidovým námětem, doprovázený cimbálovou muzikou vypráví o novinách, kde je vedle struktury Dvanáctera spousta zajímavých informací o dění v Brně, ale i ve světě obecně. Tuto pěveckou interpretaci vedou dvě mužské postavy. Zbytek novinářů se nachází v pozadí, kde střídají taneční složku s divadelním živým obrazem. Ke konci a v mezihrách se do tance přidávají 43

i dva hlavní novináři/vypravěči, později se přidávají další novináři. Tanec je během zpívané části živým obrazem nebo pouze statickým, méně výrazovým, úsporným tancem na místě. V hudebních mezihrách se pak tyto „obrazy“ rozžívají a za pomocí výrazového tance oživují scénu. Tanečníci jsou sice v divadelních kostýmech, navíc s rekvizitou (novinami) v ruce, jejich pohyb je však pořád inspirován tradičním lidovým tancem (např. prvky valčíkového kroku, tančení v párech, společné tančení v kruhu). Divadelně-folklórní prvky: - Civilní replika nesoucí lidové téma: Ke konci prologu po zpívané části se znovu vracíme k replikám, v kterých už konkrétně civilně z úst hlavních protagonistů zazní dvanáct souborových přikázání, které jsou stěžejní pro následující dění (např. nepožádáš tanečnice kamaráda svého; pohárek prázdný nechati nesmíš; pomni, bys po svátku zas dočkal svátku atd.). Tento začátek s představováním jednotlivých přikázání diváka přivádí na základní myšlenku představení – obyčejné existenciální bytí, které se dotýká dobra i zla, rozdílností mezi městem a vesnicí, spojení minulosti a současnosti, úcta k tradicím a lidovosti s přesahem do divadla. Divadelní prvky: – Divadelní kostým a postava: Obyčejné košile, plátěné kalhoty, kšandy, čepice – jednoduchý kostým určuje dané postavy – novináře. Nejde o taneční vystoupení v krojích, kde jsou všichni jednou postavou, jedním celkem, ale o již konkrétní rozlišení postavy, která nám za pomocí jednoduchých a trefných replik a hereckých gest něco sděluje. Zde konkrétně připravuje diváka na následující scény. Mohli bychom říct, že jde o jakýsi chór, který divákovi vysvětluje obsah a téma představení a zároveň intenzivně posouvá představení dál. 2. První přikázání – Sudičky První přikázání je obrazem klasického zrodu lidské existence – čili obrazem milující matky s právě narozeným dítětem. Druhá polovina obrazu se obrací k jakémusi proroctví osudu za pomocí sudiček.

44

Folklórní prvky: - Kroj: Všední, obyčejný selský kroj, který se dříve na lidových vesnicích nosil jako běžné oblečení. Kroj je znakem obyčejnosti a prostosti matky, dokresluje nám na černém a prázdném jevišti motiv obyčejného vesnického člověka. - Hudba: Námětově stavěna do lidových motivů, vypráví o matce, která miluje a uspává svého syna. Zpívaná hudba doprovázena lidovými hudebními nástroji. - Námět: Obyčejný lidový příběh o lidském zrození a jeho osudu, který má každý předurčený. Námět nám sahá i do historického mýtu – sudiček, jež určovaly osud narozeného dítěte. Divadelně-folklórní prvky: - Tanec vs. pohybová choreografie: Věštění sudiček bylo stylizováno do pohybové choreografie, která však zároveň obsahovala prvky lidového tance, konkrétně dívčího hromadného tance (nejvíce klasické lidové točky). Choreografie byla stavěna tak, aby nám především skrze vztahové trajektorie (matka – sudičky – dítě – kolíbka – svíčky sudiček) vysvětlila to základní, co se v příběhu děje – vztah mezi matkou a dítětem a určení osudu dítěte. Divadelní prvky: - Významotvorná práce s objektem na scéně: Stěžejním objektem tohoto obrazu byla dětská kolíbka. Kolíbka (doprovázená reprodukovaným pláčem na začátku scény) zřetelně zastupovala dítě. Manipulace matky (a posléze i věštících sudiček) s kolíbkou pomocí konkrétního jednání postav určovala vztahy mezi postavami v rámci základních pravidel mizanscény. - Kostýmy a atmosféra: Sudičky na sobě měly černobílé hábity, které se daly barevně variovat během tanečních choreografií – střih byl ve stylu dlouhých šatů s dlouhými přes hlavu přehozenými plédy, které se daly sundat a brát je jako rekvizitu při tanci. Tvořily nám určité tajemno během předvídání osudu – často za ně ukrývaly matku či dítě. 3. Druhé přikázání – Lidové tance z oblasti Kopanice Druhé přikázání je zpracováno jako mezihra – tradiční lidová hudebnětaneční vsuvka, která je typická pro lidově taneční vystoupení. Z orchestřiště přišla na scénu skupina muzikantů oblečených v krojích, kolem kterých 45

tančila a zpívala skupina tanečníků. Tato scéna byla čistě taneční bez jakýchkoliv divadelních motivů. Zpívané sloky byly statické, což je u folklórních vystoupení typické, hudební mezihry byly lidovou ukázkou folklórních tanců z Kopanic, včetně kopanických krojů. Po tanečním vystoupení následovala další hudební složka, kdy z orchestřiště přesunutý orchestr lidových nástrojů Ondráš také předvedl svou hudební práci – ukázka hudební souhry a spolupráce hudební složky souboru pod vedením Lubomíra Graffe. Folklorní prvky: - Slovácký námět: Hlavním motivem pro toto „přikázání“ byla Slovácká oblast Kopanice. Její lidovost zde byla znázorněna za pomocí místního tance, zpěvu, hudby, krojů, ale i lidových textů v písních. Divadelní prvky: - Herecký výraz: Výraz jednotlivých tanečníků i v tak rozsáhlém prostoru udržoval pozornost diváka, který se nemusel i na velké scéně vzdávat sledování detailnějších a komornějších prvků. - Předěly formou hry: Do poslední zmíněné hudební vložky jsou implantovány repliky cimbalisty k tanečnímu davu. Větou „Před cimbálem, za cimbálem nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát!“ cimbalista ukončuje jednu část mezihry a volně navazuje na tu druhou. Jde o zajímavý předěl, kde se tanečníci na popud cimbalistovy věty vyklidí z jeviště, uznají, že má cimbalista větší slovo, a záměrně na jevišti zanechávají jen muzikanty, a tak dávají prostor hudební vsuvce. - Herecké náznaky herního jednání a gagu: K oživení statičnosti hudebního projevu slouží jednoduché hravé jednání muzikantů – např. přetahování o nástroje, výměna nástrojů, gestická a výrazová komunikace mezi herci (hudebníky). Větší gag pak přichází na konec hudební mezihry – během potlesku diváků a úklony muzikantů se všichni muzikanti vyklidí ze scény, avšak kromě cimbalisty. Ten „omylem“ zůstane na jevišti sám s cimbálem, který si musí sám odtáhnout. Během jeho mizení ze scény navíc přiběhne opět postava novináře s novinami, které začne muzikantovi nabízet, a tím situaci ještě více zkomplikuje. To vše s sebou nese jasný komický potenciál.

46

- Spojující rámec: Postavy novinářů zmiňované v předchozích řádcích fungují jako jednoduché propojení mezi jednotlivými scénami. I když v Dvanácteru nejde o jednotnou příběhovou linku, tyto jednoduché předěly nám jasně dávají najevo, že všechny situace (včetně meziher) jsou na sebe navázány a souvisí spolu. 4. Třetí přikázání – Příběh apoštolů Na začátku scény přichází dva vypravěči – novináři, kteří chtějí lidem sdělit příběh o apoštolech. Formou zpěvu a hry na kytaru nám vypráví příběh o dvanácti apoštolech, jejich životě, schopnostech a příbězích, které zažívali. Folklórní prvky: - Námět: Spojitost s vírou a dvanácterem, tedy dvanácti apoštoly. Biblické náměty, které jsou pro lidový lid známé a běžné. Scénické zpracování jednotlivých příběhů apoštolů formou komické hry, kdy se vzájemně předhání a předvádí své znalosti. I tematicky se dostáváme do pohanských dob, které byla i církevní tématika nahrazována principy pouličního divadla. Divadelní prvky: - Vizuální objekt a ilustrace vyprávění jednáním: Již od začátku scény se zde hraje s papírovým objektem (v něčem podobný mansioně) znázorňujícím pražský orloj. Ten je umístěn vzadu za vypravěči a vychází a zachází za něj jednotliví apoštolové, kteří nám ilustrují za pomocí řeči těla a výrazu (až expresivní gestika, mimika, pohybové choreografie) to, co je vyprávěno/zpíváno vypravěči. Herci nám zde ukazují rutinu apoštolů na pražském orloji. Papírový orloj nám slouží k tomu, aby tuto rutinu podkreslil stereotypním pobíháním z prvních dveří do druhých. Na závěr se nám ukáže druhá strana orloje jakožto domov apoštolů, kde mají obleky a rekvizity, které jsou pro každého apoštola specifické. Konečným vtipem je prozrazení, že jsou apoštolové jen čtyři a za pomocí kostýmů a rekvizit se střídají tak, aby jich bylo dvanáct. - Civilní postava: Z pravé části příběh pozorují dvě dívky představující turistky, které se přišly podívat na orloj.

47

5. Čtvrté přikázání – Velikonoce Zpracování čtvrtého přikázání je opět v kontrastu k předchozí scéně – jde zde o tanečně hudební ukázku vesnických Velikonoc. Zpracovává se zde lidově laděný příběh, ukázka vesnické mládeže a jejího postoje k lidovým tradičním zvykům – zde konkrétně k Velikonocům. Folklórní prvky: - Tradiční námět, tanec, zpěv a zpracování: Tanečně rytmická ukázka tradičního lidového zvyku – Velikonoc na vesnici. Taneční folklórní choreografie je sestavena ze základních kroků lidových tanců (párové tance, dívčí vs. pánské). Textově je celá situace vystavěna na tradičních, ale i méně známých lidových říkadlech určující období Velikonoc, které jsou rytmicky interpretovány. Kostýmem jsou všední barevné kroje, ilustrující rekvizitou je pomlázka. Divadelní prvky: - Rekvizita: Pomlázky neslouží jen jako charakteristika zvyku, ale přináší s sebou i konkrétní prostředek k rozehrání konfliktních momentů. Díky pomlázce se dostáváme do jednotlivých výrazů postav, můžeme si povšimnout, co udělá pomlázka s děvčaty, které ji spatří, které jí dostanou přes zadek, nebo s těmi, co ji naopak hochům seberou z rukou. Pomlázka určuje také hravost a pestrost scény. 6. Páté přikázání – Velikonoční zpěv Postavy v pátém přikázání jsou starší tetičky/babičky, které zpívají píseň o víře v době Velikonoc, o příběhu Ježíše. Oproti předchozí veselé roztančené scéně jsou velmi statické a svůj příběh vypravují pouze za pomocí zpěvu. Vlastně jde o pěveckou složku Ondráše. Příběhově navazují na předchozí přikázání – ukazují druhou kontrastní stránku prožívání Velikonoc, tentokrát ze strany starších lidí. Folklórní prvky: - Tradiční námět: Opět lidový námět tradice Velikonoce – tentokrát o biblickém vesnickém příběhu zpívaném dívčím sborem znázorňujícím starší vesnické ženy, které nejvíce prožívají církevní svátky, obzvlášť spjaté s Velikonocemi a ukřižováním Ježíše.

48

- Kroje dodnes užívaný: Užité všední kroje starších žen jsou typy krojů, se kterými se můžeme setkat ještě dnes. Většinou ho nosí starší ženy na nedělní mši, což nás opět pojí s lidovým námětem. Divadelní prvky: - Rekvizita: Svíčky, které ženy drží v ruce, nám určují tajemnou atmosféru zpívaného příběhu, jelikož zpívají o životě Ježíše Krista, jeho ukřižování a obecně zasazují do období pašijí. Svíce jsou typickým motivem pro toto období. 7. Šesté přikázání – Šachový souboj Na scénu přichází režisér David Pavlíček, který veršem (avšak se snahou o civilní interpretaci) divákům vypráví o premiéře Dvanáctera. Přemýšlí, co by se mohlo ještě nabídnout, aby diváka zaujal. Nakonec přichází jeho kamarád Čestmír Komárek (umělecký šéf souboru), s kterým polemizují nad žánrem Dvanáctera. Přijdou na to, že se ještě nehrály šachy. A tak se do zadní části jeviště přinesou šachy, které muži začnou hrát. Stávají se zadním „žijícím objektem“ následného dění. Na scénu přicházejí tanečníci v kostkovaných bílo-černých kostýmech a začínají za pomocí rytmického dynamického tance a pohybu znázorňovat hru mužů v pozadí, která se metaforicky ze souboje bílé a černé dostává do souboje lidového maďarského tance. Folklórní prvky: - Akční pohyb: Dynamicko-rytmický pohyb s tanečními prvky pánského maďarského lidového výrazového tance založeného na rychlých a hbitých krocích, poskocích a podupech, je propojen s rytmickým tleskáním nejen rukou, ale dalších částí těla (hruď, stehna, nohy), což je pro maďarský pánský lidový tanec typické. Také je zde patrná značná spojitost ve výrazu tance s moravským verbuňkem. Divadelně-folklórní prvky: - Hudba a rytmus: Celá situace je vystavěna na rytmicko-dynamických blocích, kdy se za pomocí rytmických zvuků (na tělo, tleskot, na nástroje) interpretuje souboj mezi černými a bílými postavami v šachách. Rytmus je jasným prvkem folklorních vystoupení. Avšak zde vychází a reaguje na čistě nelidovou hudbu – na rytmickou muziku hranou na africké nástroje. 49

Divadelní prvky: - Netradiční námět i zpracování: Jedná se o scénu, která je námětově oddělena od všech předchozích – jako první je bez klasického lidového námětu. - Stylizovaný kostým: Černobílé kostýmy jasně a jednoduše určují soupeřící postavičky v šachách/tancích. Jde o první přikázání, kde jde o v takové míře stylizovaný, abstraktnější kostým. Prolínání barev při pohybu postav znázorňuje souboj mezi bílou a černou – příběh ve hře. 8. Sedmé přikázání – Býti vinařem Toto přikázání je ukázkou práce vinařů při výrobě vína. Opět jde o lidový námět, tentokrát můžeme říci, že zaměřený na oblast Slovácka, kde je spoustu vinohradů a práce na vinicích je tam dodnes běžná. Sedmé přikázání tuto práci uznává a později i chválí kvalitu vína. Folklórní prvky: - Tradiční kroje, námět i hudba: Ve vizuály dominují všední pracovní kroje pracujících vinařů. Tradiční lidový je i samotný námět – práce obyčejných lidí v zemědělství – konkrétně výroba domácího vína. Hlavním hudebním motivem je opakující se motiv známé lidové písničky „Vinohrady“. - Rituál: V tomto přikázání dochází opět k návratu k rituálu – obřadnímu obratu k Bohu kvůli lepšímu vínu. Opět církevní tématika, která se nese již od pohanských zvyků, kdy byly obřadní rituály vyzývání boha pro lepší úrodu a žití zcela běžnými. Divadelní prvky: - Živé obrazy a verše: Ve scéně se objevuje práce se štronzem do živých obrazů, kdy nám tyto obrazy dopomáhají utvořit atmosféru vinohradů, konkrétně jednotlivé vinice, ve kterých dívky sklízí hrozny. To vše v kombinaci s veršovanými replikami o víně. - Rozdělení postav, určení hlavní postavy: Jednotliví tanečníci jsou rozděleni do konkrétních postav – vinaři, vesnické dívky, co sklízí hrozny, múzy, které patří k bohu vína. Navíc je zde určena hlavní postava strašáka, která je od začátku odlišná kostýmem i chováním od ostatních. Strašák se i za pomocí změny kostýmu později stává bohem vína – dává vinařovi požehnání k lepšímu vínu. 50

9. Osmé přikázání – Lež má krátké nohy Předěl do další scény vedou opět novináři, kteří mluví o zprávách plných lží a krádeží. Následně se předhání, kdo umí lépe hrát na housle, avšak neumí to ani jeden. Tato „scénka“ je uvedením do dalšího příběhu, který bude plný lží a špatností. V druhé polovině na scénu přichází dívky v rolích společnic. Laškují s novináři, Ti se chvástají, avšak kapsy mají prázdné. Divadelně-folklórní prvky: - Lidový i významotvorný tanec: Opět si zde můžeme povšimnout lidových prvků během tanečních choreografií tanečnic, jde o základní folklórní točky a taneční hrátky nohou – dívčí přešlapy, vykopávaní apod. Avšak lidových tanečních prvků se dotýkají jen lehce, taneční choreografie je zpracovávána spíše významotvorně

scénicky s určením sledovaného

tématu. Divadelní prvky: - Hra v roli: Nejpodstatnějším prvkem tohoto obrazu jsou již určené konkrétní role/postavy situace. Tyto postavy jsou dokreslovány divadelním kostýmem – svůdné kostýmy tanečních společnic (černé upnuté, krátké šaty s rozšířením, které se různě při tanci vlnilo) či civilní oblek již zmiňovaných novinářů. Kostýmy byly upraveny tak (krátké sukně), aby dívky mohly při tanci výrazně odhalovat nohy, které byly stěžejní pro tuto scénickou choreografii. 10. Deváté přikázání – Rej policajtů Deváté přikázání plynule navazuje na osmé, nejen příběhově, ale i co se převahy divadelnosti týče. Na scénu přichází tanečníci v policejních kostýmech. Novým zajímavým prvkem je příchod ze samotných diváků (část policajtů), kde podporují atmosféru příběhu – vyřešení ztracených peněz, které v předchozí scéně společnice sebraly novinářům, během jejich svůdné scény. Detektivní atmosféru podkresluje zběsilé pískání na policejní píšťalky a svícení baterkou do tmou zahaleného hlediště – hledání ztracených peněz mezi diváky. Je to funkční interaktivní prvek, jelikož se najednou počítá i s divákem, byť jen na krátko. Po příchodu na jeviště se policejní pátrání za pomocí tanečních choreografií dostává 51

k nahlédnutí do policejní aktivní duše, která touží po vyřešení určitého problému. Folklórní prvky: - Rytmický tanec: Pohybové choreografie jsou opět spojeny s prvky lidového,

konkrétně

maďarského

tance

–

čardáše

s

jednoduchým

vykopáváním, potlesky a výraznými podupy, které jsou typické pro temperamentní rytmicko-dynamické lidové tance. Divadelní prvky: - Rytmický stroj: Vedle práce s rekvizitami (píšťalka, obušek) a divadelními kostýmy určujícími postavy poutá v tomto přikázání pozornost jednoduché divadelní pohybové cvičení – rytmický stroj. Zde jde konkrétně o psací stroj, do kterého se zapisuje výpověď obětí a zloděje. Stroj je ztvárněn za pomocí tanečníků utvořením rozpohybovaného živého obrazu. Postavy pracují se svižným tempem, který je jasným znakem pro rychlost při psaní na psacím stroji. K zapisování a jednotlivým předělům stránek nám zde slouží obušek, který jedna z postav vždy posune, jakmile se rytmickým poklepáváním dostává na konec řádku imaginární zprávy. Každá z postav má svou rytmickou úlohu, své specifické tempo, avšak tak, aby spolu tvořily jeden rytmický obrazový celek. 11. Desáté přikázání – „Nepožádáš tanečnice kamaráda svého“ – jedno z přikázání Taneční scéna s prvky tanga a balkánského lidového tance, kde se dvě tanečnice snaží oloupit jednoho tanečníka – obraz je tvořen na základě vzájemného souboje. Scéna nakonec skončí odchodem tanečníka, kterého souboj sokyň přestane bavit a odejde. Dívky tak zůstanou samy, ale nakonec to není překážkou a vystačí si i bez muže. Po té se situace opakuje, avšak v opačném uskupení – jedna žena, dva muži. Na závěr se již ženy a muži seskupí do třech tanečních párů. Folklórní prvky: - Tanec s prvky tanga: Taneční choreografie v podobě klasického tanga, včetně kostýmů určujících tento tanec, nebo šířeji kostýmů odkazujících na taneční úbory specifické pro jižní kultury (dívky – dlouhé na jemno nařasené sukně, které se při tanci různě vlní; muži – zakasané košile 52

v upnutých kalhotách, umožňující přesné taneční kroky). Vlnění sukní a typické kroky pro daný tanec nám svou autentičností spadají do lidových prvků. Divadelní prvky: - Komunikace herec vs. herec: Výstižná práce s mimikou, výrazem a gestem při vyjádření jednoduchých vztahů mezi mužem, ženou a bojem o zalíbení se protější polovičce. Postavy znázorňovaly své pocity, emoce a posuny v ději při jednoduché dějové lince – zalíbit se svým šarmem druhé straně. Výrazně na sebe reagovaly a za pomocí jednoduchých posunků i vzájemně komunikovaly, což bylo pro diváka čitelným prvkem pro aktuální atmosféru v příběhu. Zde můžeme vidět, že výraz tváře a těla posune obyčejný tanec někam úplně jinam – najednou nejde o plochý tanec, ale o příběh a prožitek jednotlivých postav, který lze i v jednoduchém tanci vystavit. 12. Jedenácté přikázání – Souboj muzikantů Jedenácté přikázání by v lidových tanečních vystoupeních bylo bráno jako hudební mezihra mezi jednotlivými čísly. Avšak v tomto případě nás již odkazuje na určitou myšlenku, motiv, příběh. Jde zde o souboj tří hudebních žánrů – folklór vs. jazz vs. klasika. Vidíme zde i hudební znalost a variabilitu hudební složky Ondráše, kde se muzikanti snaží na motivu jedné písničky ukázat své hudební schopnosti ve třech odlišných hudebních žánrech. Nakonec se skupiny spojí a předvedou geniální hudební souhru pod vedením primáše Lubomíra Graffe. Folklórní prvky: - Hudba: Lidový hudební motiv s přesahem do balkánského, moravského a maďarského hudebního lidového žánru. Divadelní prvky: - Jednotlivé kostýmy určující hudební žánry: Klasické černé odění – klasická muzika; pohodlné barevné košile, kšandy s plátěnými kalhoty – hravost improvizované muziky jazzu; klasické kroje – lidová muzika.

53

13. Dvanácté přikázání – To co Ondráš rád Poslední přikázání je ve znamení folklórních tanců a zpěvů různých národností a oblastí. Jde o folklórní ukázku běžné práce Ondráše a jeho nakládání s folklórem. Na jevišti se s tanečníkem nachází i celý hudební sbor, tudíž můžeme zde vidět celé obsazení v jednom celku. Symbolické ukončení večerního programu Dvanáctero a kompletní rozloučení souboru. Folklórní prvky: - Tanec: Taneční prvky moravského, slovenského, maďarského tance, temperamentu. Divadelní prvky: - Výraz při tanci: Divadelní prvky jsou v této scéně úsporné, jelikož jde o tradiční lidové taneční vystoupení, avšak i přesto si tanečníci drží výraz – usmívají se na diváky i na sebe navzájem, vzniká tak komunikace mezi aktéry na jevišti i s hledištěm. - Provázející civilní postavy: Celý večerní program zakončí opět novináři, kteří jsou motivem, jenž jde s divákem po celou dobu programu, rozděluje diametrálně odlišné témata a průběžně posouvá dění dále. Ukončují program stejným projevem jako na začátku – vyprávěním o informacích z novin, tentokrát o úspěšné premiéře, která sotva skončila. Stačilo jen několik základních divadelních prvků (kostým, rekvizita, civilní replika, výraz, motivované jednání...), které tradiční lidové folklorní zpracování posunuly blíže k divadlu. Díky těmto jednoduchým divadelním prvkům lidový námět ožil, program vyprávěl jednoduchý příběh a dosáhl i určitého výrazu a zajímavosti při propojení jednoduchých divadelních principů s lidovým podkladem a klasickými zákonitostmi.

54

Závěr Cesty k zinscenování folklóru, klady a negativa při práci s folklórem a lidovostí v neprofesionálním divadle, proč folklór inscenovat, možnosti vzájemné inspirace? Myslím si, že žádné veřejné vystupování (a to nejen tanečních souborů, ale například i besídek MŠ a ZŠ a dalších podobných aktivit směřujících k veřejným počinům) by se nemělo distancovat od divadelních proporcí, prvků, prostředků. Především jde o komunikaci mezi divákem a aktérem, která nemůže plně fungovat, pokud si obě tyto složky nebudou posílat vzájemnou zpětnou vazbu. Divák přichází s určitým očekáváním a nadšením, které čerpá hlavně od předvádějících, kteří jsou pro něj auditivním

i

vizuálním

materiálem,

jenž

naživo

–

tady

a

teď

–

zprostředkovává a interpretuje témata směřující právě k danému divákovi. Tento počin nebude nikdy splňovat svou vybudovanou funkci, pokud to předvádějící nepředá tak, aby navázal určitou komunikaci s divákem, která se odvíjí od jednoduchých divadelních prvků (např. výraz, mimika, gestika, oční kontakt s divákem, přesné tělesné ztvárnění charakteru postavy aj.). U tanečních lidových vystoupení je to o ještě důležitější, jelikož jsou tyto veřejné počiny oproštěny od replik, které nám objasňují momentální dění – předání příběhu, myšlenky, témat. Taneční vystoupení mívají příběhovou kostru, od které se odvíjí sestavení situací tak, aby společně utvořily jeden příběhový celek, který je pochopitelný a předatelný divákovi – právě skrz zmiňovaný výraz a vnitřní uchopení a předání budované myšlenky. Ovšem problém je v tom, že většina lidových tanečních souborů takto vůbec nepracuje. Většinou si nazkouší taneční choreografii, která je sice vizuálně velmi zajímavá (barvité choreografie, co se pestrosti krojů, rytmu kroků, pohybů všech končetin těla a zpěvů týká), avšak ty se po čase stávají monotónními. Folklór nese nevyčerpatelnou skálu lidských autentických námětů, které jsou obyčejnému divákovi velmi blízké. Tato jednoduchost se skrývá v prostosti lidského vnímání a žití. Tím mám na mysli, že se ve folklóru skrývají příběhy, které si každý z nás nějak prožil, nebo byl aspoň jejich svědkem, nejde tedy o smyšlená, nereálná témata. Myslím si, že to je jedním 55

velkým důvodem, proč folklór inscenovat. Tato škála námětů a témat se dá navíc široce interpretovat – nemusí se říct všechno doslovně, stačí to vyjádřit lehkým znakem, divadelním prvkem. Neměli bychom opomíjet, že divadlo vždycky bylo, je a bude součástí našeho života. Vždyť i v obyčejných civilních projevech (např. komunikace s prodavačkou, přesvědčování někoho o naší pravdě apod.), které jsou součástí folklóru, jsou tyto prvky dennodenně používány. Bez nich bychom se

nedorozuměli a nedosáhli požadovaného,

i když si

to

vůbec

neuvědomujeme. A podle mého názoru by měly přesně takhle fungovat folklórní vystoupení – vyjádřit se a dosáhnout požadovaného, tedy přesvědčit diváka o tom, že to takhle má být. Závěrem bych se chtěla zamyslet nad celkem svojí práce, jejím naplněním a posláním, které jsem si stanovila na samotném začátku psaní práce. Myslím si, že cíle, jež jsem si stanovila, jsem naplnila: - Vytvořila jsem přehled objasňující vývoj lidových prvků, konkrétně na Uherskohradišťsko, oblast Slovácko. - Definovala jsem rozdělení jednotlivých souborů, které se folklórem zabývají, avšak každý odlišně. - Pojmenovala jsem jednotlivé folklórní a divadelní prvky, s kterými jsem následně pracovala v rozborech. - Shrnula jsem možnosti, jak lze s folklórem nakládat divadelně, s doložením na jednotlivých příkladech. - Analyzovala jsem dva lidové tanečně-divadelní soubory a jejich vybraná veřejná vystoupení zpracovávající lidovou tematiku i s použitím divadelních prvků. Pojmenovala jsem rovněž možnosti, kde můžeme divadelní potenciál najít. Má práce by tak měla napovědět tomu, proč by se divadelní prvky právě ve folklóru měly objevovat. Domnívám se, že na řadu stanovených otázek se mi v průběhu práce podařilo najít uspokojivé odpovědi, které jsou aspoň pro moji potřebu a moje cíle v práci na místě. Jsem ráda, že jsem se vrhla do práce, která nese témata, jež jsou mi velmi blízká. Zprvu jsem měla trošku obavy, jelikož mé zkušenosti s folklórem nejsou doposud na úrovni, kdy bych se mohla vyjadřovat o folklóru širokospektrálně a přesvědčivě. 56

Proto za použití literatury zaměřené na lidovost jsem se přiučila novým, doposud neobjeveným informacím o skvostu, o kterém jsem si myslela, že vím mnoho. Najednou jsem zase o kus dál a chtěla bych v této myšlence pokračovat nadále. Chtěla bych, aby moje práce byla přínosná pro soubory, které lidově pracují a které by se chtěly přiučit něčemu novému ve své tvorbě. Avšak nechci nutit, ani přesvědčovat. Chci nabízet a diskutovat.

57

Použité informační zdroje Citovaná literatura a jiné zdroje: DĚTSKÁ, Irena, 2011. Nahlédnutí do metodiky práce vedoucího folklorního souboru. Bakalářská práce. Brno: JAMU. JILÍK, Jiří, 2013. Žítkovské čarování: pravdivý příběh žítkovských bohyní. 1. vyd. Brno: CPress. 242 s. ISBN 978-80-264-0284. KOŠÍKOVÁ, Ladislava, 2014. Interwiew s režisérkou a choreografkou tanečního souboru Hradišťan, Brno. (12.5.2014) KRAPKOVÁ, Hana – ŠOPKOVÁ, Jana, 1991. Lidový a společenský tanec. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého. 103 s. ISBN: 80-7067049-5

KRIST,

Jan

Miroslav,

1967. Živá

tradice

lidových

zvyků

na

Uherskohradišťsku. Uh. Hradiště. MIKULA, František, 1986. Dětský soubor lidových písní a tanců Čutora a lidové zvyky v Tupesích. Uh. Hradiště. PAVIS, Patrice, 2003. Divadelní slovník: slovník divadelních pojmů. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav. 493 s. ISBN 80-7008-157-0. PAVLOVSKÝ, Petr, 2004. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. 1. vyd. Praha: Libri. 348 s. ISBN 80-7277-194-9. PĚCHA, Petr, 2011. Folklorní divadlo. Diplomová práce. Brno: JAMU. RICHTER, Luděk. 2008. Praktický divadelní slovník. 1. vyd. Praha: Dobré divadlo dětem. 207 s. ISBN 978-80-902975-8-6.

58

TARCALOVÁ, Ludmila, 2008. Hody s právem na Uherskohradišťsku. 1. vyd. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum. 224 s. ISBN 978-808-6185-699. TRAPL, Miloš – ZEMEK, Metoděj – FROLEC, Václav, 1978. Slovácko: kapitoly z dějin Slovácka. Brno: Muzejní spolek. 372 s. Citované webové stránky: VUS Ondráš, 2014. O nás. [online: http://vusondras.cz/o-nas/ ] [cit. 2014-0305] Hradišťan, 2014. Soubor. [online: http://www.hradistan.com/soubor] [cit. 2014-03-05] Hradišťan, 2014. Kytice. [online: http://www.hradistan.com/kytice] [cit. 201403-05] STULÍROVÁ, Markéta: Ondráš spojí folklor a divadlo. Ve Dvanácteru. [online: http://brnensky.denik.cz/kultura_region/ondras-spoji-folklor-a-divadlo-vpredstaveni-dvana.html ] [cit. 2014-03-05] Související zdroje: CÍSAŘ, Jan, 1998. Cesty českého amatérského divadla: vývojové tendence. Praha: Informační a poradenské středisko pro místní kulturu. ISBN 80-7068129-2. FROLEC, Václav – HOLÝ, Dušan, 1967. Lidové povídky ze Slovácka. 1. vyd. Praha: Odeon. 252 s. FROLEC, Václav, 1983. Obyčejová tradice jako "služba celku". Roztoky u Prahy: Středočeské muzeum. FROLEC, Václav, 1984. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Vyšehrad. 301 s. FROLEC, Václav, 1986. Tradice v lidové kultuře a tradice lidové kultury. Bratislava: Veda. 59

TOMEŠ, Josef – FROLEC, Václav – KREJČÍ, Miroslav, 1975. Životní prostředí a tradice. 1. vyd. Brno: Blok. 282 s. FROLEC, V. a kol. Slovácko. Kapitoly z dějin Slovácka. Brno: Muzejní spolek v Brně, 1978. ISBN 54-004-79.

60

Seznam příloh Příloha č. 1: Obrazová příloha – fotografie z projektu Kytice Příloha č. 2: Obrazová příloha – fotografie z programu Dvanáctero

61

Přílohy

Příloha č. 1: Obrazová příloha – fotografie z projektu Kytice

a) Dívčí kostým (viz str. 36)

62

b) Pánský kostým (viz str. 36)

63

c) Intráda (viz str. 39)

64

d) Koleda (viz str. 41)

e) Selanka (viz str. 39)

65

Příloha č. 2: Obrazová příloha – fotografie z programu Dvanáctero

a) Novináři (viz str. 46)

b) Příběh apoštolů (viz str. 50)

66

c) Velikonoce (viz str. 50)

d) Velikonoční zpěv (viz str. 51)

67