JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ HUDEBNÍ FAKULTA Katedra dechových nástrojů hra na hoboj
Jiří Tancibudek-první interpret Koncertu pro hoboj a malý orchestr Bohuslava Martinů Bakalářská práce
Autor práce: Kateřina Poláchová Vedoucí práce: doc. Ivan Séquardt Oponent práce: MgA. Jurij Likin
Brno 2011
Bibliografický záznam POLÁCHOVÁ, Kateřina. Jiří Tancibudek-první interpret Koncertu pro hoboj a malý orchestr Bohuslava Martinů. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra dechových nástrojů, 2011. 40 s. Vedoucí bakalářské práce doc. Ivan Séquardt
Anotace Bakalářská práce „Jiří Tancibudek-první interpret Koncertu pro hoboj a malý orchestr
Bohuslava
Martinů“
pojednává
detailně
o
ţivotě
jednoho
z nejvýznamnějších českých hobojistů ţijících v zahraničí. Práce také uvádí vzpomínky několika jeho přátel a lidí, kteří s Jiřím Tancibudkem spolupracovali a měli moţnost se s ním setkat ať uţ osobně nebo skrz korespondenci. Jsou zde zmíněny také výroba strojků podle Jiřího Tancibudka, dále soukromé názory na moderní hru na hoboj u nás a ve světě. V posledních kapitolách této práce je popisován vznik hobojového koncertu od Bohuslava Martinů, jak souvisel právě s Jiřím Tancibudkem. V úplném závěru bakalářská práce obsahuje několik soukromých a novinových fotografií.
Annotation Bachelor work „Jiri Tancibudek – first interpreter’s Concerto for oboe and small orchestra by Bohuslav Martinu“ deals in detail with the life of one of the greatest Czech oboists living abroad. The work also features the reminiscences of several of his friends and people who collaborated with Jiri Tancibudek and had a chance to meet him either personally or through correspondence. There is also mentioned manufacture of reeds under Jiri Tancibudek, as well as personal
opinions on the modern oboe in our country and in the world. In the last chapters of this thesis, there is described the emergence of the oboe concerto by Bohuslav Martinu, just as connected with Jiri Tancibudek. At the end, the theisis comprises several private newpapers and photographs.
Klíčová slova Jiří Tancibudek, ţivot, hoboj, Austrálie, Bohuslav Martinů, koncert, korespondence, vzpomínky
Keywords Jiri Tancibudek, lifetime, oboe, Australia, Bohuslav Martinu, concert, correspondence, memories
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato bakalářská práce byla umístěna v Knihovně JAMU a pouţívána ke studijním účelům.
V Brně dne 20. dubna 2011
Kateřina Poláchová
Poděkování Na tomto místě bych ráda srdečně poděkovala panu Miroslavovi Hoškovi, který mi zapůjčil veškerý jeho soukromý a vzácný materiál k tématu mé bakalářské práce.
Obsah
ÚVOD 1 Život……………………………………………………………………......8 1.1 Dětství a mládí...………………………………………………………8 1.2 Ţivot po studiích a emigrace……….………………………………….9 1.3 Poznatky a dojmy z cest…………………………………...…………13 1.4 Poslední období ţivota…………………………………………...…..15 1.5 Vzpomínky na prof. Josefa Dědu a Dr. Václava Smetáčka………….17 1.6 Posmrtné memoáry a vzpomínky v dopisech přátel………………….21 1.6.1
Daniel Stolpher a Zdeněk Bruderhans…………………..…….21
1.6.2
Jindřich Feld a Sir Charles Mackerras……………….………25
1.6.3
Jeffrey Crellin a Charles Bodman Rae…………………….…26
2 Osobní zkušenosti a názory Jiřího Tancibudka…………………………28 2.1 Tancibudek a strojky…………………………………………………..28 2.2 Moderní hra na hoboj………………………………………………….28 2.3 Australské hudební školství……………………………………………29 2.4 Hra na hoboj obecně ve světě…………………………………….……30 2.5 Tancibudkovy pedagogické postupy……………………………….….32
3 Bohuslav Martinů: Koncert pro hoboj a malý orchestr………….……..34 3.1 Jiří Tancibudek- prvním interpretem…………………………………..34
4 Závěr………………………………………………………………….….…38
POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE….…………………….……….….……39
SEZNAM PŘÍLOH…………………………………….……………..............40
PŘÍLOHY
ÚVOD
Kdyţ jsem přemýšlela o tématu mé bakalářské práce soustředila jsem se na významná jména současných osobností hobojového a celkově hudebního světa, ale i hobojistů minulého století. To bylo základní téma, s kterým jsem chtěla pracovat. Po významných jménech jako Josef Děda, Václav Smetáček, František Hanták, Jiří Tancibudek a mnoho dalších mě zaujalo právě jméno Jiřího Tancibudka. Definitivně jsem se rozhodla, ţe budu svou práci věnovat právě tomuto slavnému hobojistovi. U nás není ovšem snadné získat podklady o jeho ţivotě ať uţ ze studentských let, které trávil ještě doma a nebo o dalším ţivotě J. Tancibudka v zahraničí. Jiří Tancibudek byl nucen se svou rodinou emigrovat do Austrálie, kde se usadil a ţil do konce svého ţivota. Avšak jeho rodná vlast, jak ostatně dokazuje
osobní
korespondence,
mu
nesmírně
chyběla.
Byl
jeden
z nejslavnějších a nejtalentovanějších hobojistů své doby. Je také známo, ţe Bohuslav Martinů pro něj zkomponoval dnes uţ jeden z nejvýznamnějších koncertů hobojové literatury, s nímţ premiéroval snad po celém světě. Jelikoţ jsem uţ na konzervatoři vybrala podobné téma, avšak jiného velice významného hobojistu a dirigenta, Václava Smetáčka, k němuţ mi veškerý materiál k tehdejší diplomové práci poskytl pan Miroslav Hošek, olomoucký hobojista, známý teoretik a pedagog. Doufala jsem tedy, ţe i teď bude tak laskavý a pomůţe mi s dalším zajímavým tématem. Pan Hošek mě nezklamal a poskytl mi uţ podruhé naprosto neuvěřitelnou zásobu informací, novinových výstřiţků, dopisů – ať uţ z osobní korespondence s Jiřím Tancibudkem nebo další dopisy od známých a přátel, kteří byli s Tancibudkem v bliţším kontaktu. Tímto bych tedy chtěla ještě jednou vyzdvihnout jméno pana Miroslava Hoška, bez jehoţ ochotné pomoci zapůjčit mi vzácný materiál s informacemi o ţivotě Jiřího Tancibudka by má bakalářská práce mohla jen těţko vzniknout.
1 Život
1.1 Dětství a mládí Jiří Tancibudek se zapsal do světové hudební kultury jako jeden z nejlepších, nejtalentovanějších a nejznámějších hobojistů 20. století. Narodil se 5. března roku 1921 v Klášteře nad Jizerou. Pocházel z hudební rodiny. Jeho otec, Jindřich Tancibudek, byl ředitelem měšťanky v Mnichově Hradišti a tamním sbormistrem a dirigentem. Projevoval se jako velmi ušlechtilý člověk. Váţil si svých ţáků a miloval český jazyk. Vedle toho také vlastnil několik továren na sklo a biţuterii v Jablonci nad Nisou. Malý Jiří začal jiţ v raném věku hrát na housle. Otec ho ke hře přinutil uţ v pěti letech. Jeho prvním učitelem byl on sám. Jiřího ovlivňovala hudba jiţ v útlém dětství. V 15 letech se stal ţákem Josefa Smolíka a začal hrát druhé housle ve smyčcovém kvartetu. Studoval na mladoboleslavském gymnáziu, kde ve svých dvaceti letech odmaturoval. Tancibudkova cesta k hoboji byla trochu nezvyklá. Poprvé se setkal s hobojem na koncertě Jana Mikeše, hobojisty orchestru Národního divadla v Praze. Tancibudek byl okouzlen fantastickou hrou sólisty a nabyl přesvědčení, ţe právě hoboj je nejkrásnějším nástrojem ze všech. Hra Jana Mikeše a kouzlo hoboje mu vlilo slzy do očí a to se stalo podnětem k tomu, aby ve svých 17 letech začal na tento nástroj hrát a jeho prvním učitelem na hoboj byl právě jiţ zmíněný Jan Mikeš. V roce 1941 nastoupil na konzervatoř v Praze k profesoru Josefu Dědovi, prvnímu hobojistovi České filharmonie. Ten ovšem tragicky zahynul doma se svou rodinou při náletu spojeneckých letadel na Prahu v únoru roku 1945. Výuku ţáků převzal Dr. Václav Smetáček. Pro Tancibudka se stal hoboj vášní a posláním. Chtěl tento nástroj dokonale ovládat a byl rozhodnut udělat pro to vše. Jiří Tancibudek se vzdělával hudebně i sám. Navštěvoval všechny koncerty České filharmonie a
8
nenechal si ujít ani jediný koncert, kde hrál hoboj sólově a vţdy ţasl obdivem nad krásou tohoto nástroje. II. světová válka byla těţkým obdobím pro všechny. Na kaţdého doléhala válečná bída, avšak Tancibudkovým se vedlo poměrně dobře. Maminka Jiřího byla totiţ obdivuhodnou ţenou, protoţe i za nejtěţší situace se dokázala postarat o celou rodinu velmi dobře. Chápala a podporovala hudební vlohy svého syna. Ten získal v letech 1943-1944 angaţmá v České opeře Brno a v období 1944-1945 dokonce i v Národním divadle v Praze. V roce 1946 absolvoval Praţskou konzervatoř v hobojové třídě jiţ zmíněného Dr. Václava Smetáčka. Po ukončení konzervatoře nastoupil na Akademii múzických umění v Praze (čerstvě zaloţená instituce) do třídy hoboje profesora Františka Hantáka, hobojisty České filharmonie. Po úspěšném ukončení akademie v Praze studoval ještě dva a půl roku hudební vědu a estetiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V létě roku 1947 odjel na dva měsíce na stáţ do Anglie, za významným hobojistou Leonem Goossensem. Po návratu zpět byl pozván na konkurz do České filharmonie na post prvního hobojisty. To, ţe získal teprve ve 24 letech tak významné místo v našem předním orchestru, svědčí o jeho mimořádném talentu. Právě Česká filharmonie měla v letech 1945-1950, pod vedením dirigentů Rafaela Kubelíka a Václava Talicha, pověst jednoho z nejlepších orchestrů na světě.
1.2 Život po studiích a emigrace Jiţ během studií na konzervatoři v Praze, ve vyučování předmětu orchestrálních nástrojů, kde bylo náplní výuky představovat jednotlivé hudební nástroje, se Jiří Tancibudek seznámil se svou budoucí ţenou, Věrou Háskovou.
9
Jiří představil svůj hoboj tak, ţe paní Věru přímo oslnil. Ta později vzpomínala na jeho líbezný zvuk, vibrato a muzikálnost. Věra Hásková říkávala, ţe se Jiří Tancibudek vţdy odlišoval od ostatních hobojistů, které kdy v Praze slyšela hrát. Jeho hru na hoboj přirovnala ke zpěvu. Bylo to přímo jako zpěv na hoboj, vzpomínala. Jiří Tancibudek Věru okouzlil naprosto vším a to nejen svým mimořádným talentem a úţasnou hrou na hoboj. S Věrou se na studiích potkával ještě i přímo v hodinách hoboje, byla totiţ korepetitorkou a mnohokrát Tancibudka doprovázela. Mezi Jiřím Tancibudkem a Věrou Háskovou vznikala láska na celý ţivot. Společně vstoupili do manţelství 25. dubna 1948 v kostele Nejsvětějšího Srdce Jeţíšova v Jablonci nad Nisou. Otec Věry vedl firmu s českým sklem. V I. světové válce stál na straně Aliance proti Německu a v letech 1938-1945 byl v národním odboji. Dokonce byl i zatčen gestapem a nějaký čas vězněn. V roce 1948 byl veškerý majetek Háskovým zkonfiskován a firma byla znárodněna. To byl pro rodinu šok. Jiří měl rád svou zemi i jazyk, avšak kvůli rodině své manţelky musel emigrovat. Z vlastní vůle by to nikdy neudělal, ale také toho nelitoval. Svou manţelku Věru miloval nade vše. Věra byla manţelovi „andělem stráţným“ a vţdy jej podporovala v nesnázích. Kdyţ se konala v roce 1949 v New Yorku světová výstava biţuterie, pan Hásek neváhal a odcestoval. Zpátky se však uţ nevrátil, ale naopak se rozhodl, přemístit k sobě celou rodinu s pomocí svého bratra, který ţil v těch letech právě v New Yorku. Celý rozhodující emigrační krok byl dopředu naplánován a smluven. Rodina Háskových byla úzce názorově spjata, Jiří jiţ tehdy přirozeně patřil do rodiny. Tak podstoupilo vlastní pěší přechod státní hranice dvanáct osob. Jejich cesta představovala přejít 20 km přes pole směrem k hranicím. Tancibudek na to vzpomínal jako na nejhorší záţitek svého ţivota. Konkrétně na den 20. ledna 1950, který dokázal vyprávět do detailů. Byl mráz a oni byli vyloţeni z aut blízko Tachova v západních Čechách. Obyvatelé z místní vesnice byli vystěhovaní, aby policie mohla lépe rozeznat lidi, kteří se pokoušeli o útěk. Stráţci vystřelovali rakety a osvětlovali
10
pomocí nich krajinu, aby lépe viděli. Také měli vybudované zákopy a dráty nabité elektřinou. Všude byl slyšet štěkot psů a střelba. Ve skupině běţenců byly i děti, nejmladší bylo dvouleté. V ohroţení ţivota přečkali noc a druhou noc přešli hranice. Neměli s sebou nic. Jen Tancibudek si s sebou vzal hoboj. Zahříval ho svým tělem, aby mu v mrazu nepraskl. Drţel jej v podpaţí, protoţe věděl, ţe jen díky němu má naději na další ţivot. Vyčerpání však bylo nesmírné. Za hranicemi, na bavorské straně, začali hledat stanici německé policie, aby se mohli dozvědět, kde se nachází. Naštěstí matka Věry měla u sebe všechny potřebné rodné listy a cenné dokumenty, které mohly dokázat jejich identitu. Na policejní stanici v Bavorsku poţádali o politický azyl. Dostali povolení k ubytování v táboře Valka, který patřil k nejhorším nočním můrám Tancibudkova ţivota. Bylo tam velmi mnoho politických uprchlíků a zločinců. Byli tam ovšem i ti, kteří museli kvůli reţimu opustit svou vlast, stejně jako Tancibudkovi. Později mladým manţelům Tancibudkovým pomáhali příbuzní a financovali jim cestu do Austrálie. Jiří stál před rozhodnutím, kterou zemi si má pro svůj nový ţivot vybrat. Pracovních nabídek měl mnoho, např. do USA působit v Chicagu, ale Austálii si nevybral on, Austrálie si vybrala jeho. Přesto, ţe měl problémy s angličtinou, rozhodl se pro tento světadíl podobně velký jako Evropa. Austrálie není příliš stará, osídlena byla aţ v roce 1770 a padesát let poté zde vznikla významná hudební tradice. Původní obyvatelé – oboriţinci – měli a mají velký smysl pro melodii a zvláště pro rytmus. Jejich hudební nástroje byly vydlabané větve, z nichţ vyluzovali různé rytmicky členěné tóny. Jeden z těchto tradičních nástrojů si Jiří Tancibudek vybral a pouţil jej na zájezdu dechového kvinteta v USA. Na letišti došlo ovšem k zajímavé události, kdy si celníci mysleli, ţe tento podivuhodný nástroj není hudební, ale ţe je prostředkem k pašování drog nebo slouţící jako zbraň. Tancibudkovi to dalo hodně práce je přesvědčit, ale podařilo se mu to, aţ kdyţ na nástroj zahrál. Poté nejenţe byl vpuštěn do letadla, ale ještě sklidil velký potlesk.
11
Jiří Tancibudek vyučoval na Sydney Conservatorie, kam se dostal na doporučení Eugene Goossense a Johna Barbirolliho. V Sydney vytvořil výbornou hobojovou třídu a jeho ţáci jej milovali a obdivovali. Osud ho zavedl také do Adelaide na Elder Conservatorium, kde zaloţil známý Adelaide University Wind Quintet a vedl ho v letech 1964-1986. Kvinteto se prosadilo na celém světě a díky němu se Tancibudek i poprvé po emigraci, 26. února 1969, dostal do Československa. Pro Jiřího to mělo nesmírný význam, neboť byl po devatenácti letech opět v Praze. Po třech letech se Tancibudkovi přestěhovali do Melbourne, kde měl Jiří moţnost nastoupit do místního orchestru Melbourne Symphony. Vstup do tohoto tělesa nebyl snadný. Místní unie hudebníků zasáhla. Nechtěli přijmout hudebníka jiné národnosti a orchestr dokonce řekl, ţe pokud nastoupí, budou stávkovat. Někteří členové orchestru však Tancibudka slyšeli hrát a naopak prohlásili, ţe pokud nebude přijat, tak dají všichni výpověď. To by znamenalo, ţe by orchestr zůstal bez nejlepších hráčů. Jiří Tancibudek byl přijat. Na postu prvního hobojisty Melbourne Symphony zůstal dalších jedenáct let. Tancibudek byl velmi organizačně a hráčsky schopný. Poslední koncert v ČSR hrál 23. listopadu 1949 a první sólový koncert po emigraci provedl uţ 5. prosince 1950. Dokázal se neuvěřitelně rychle prosadit. Společný ţivot manţelů Tancibudkových byl láskyplný a harmonický. Jiří a Věra měli dvě dcery, obě se narodily jiţ v Austrálii. Starší Sandra hrála na housle a vystudovala tamější univerzitu a nyní působí jako úspěšná houslistka v Německu. Mladší Eva vystudovala taktéţ hru na housle a rovněţ na stejné univerzitě jako její starší sestra. Obě dcery se provdaly a jmenují se Sandra Tancibudek-Heinz a Eva Tancibudek-Christ. Jediná Eva má tři děti. Všechny zdědily hudební nadání po rodičích a prarodičích. Syn Rafael Christ hraje na housle. Jeho sestry Sarah Christ hraje na harfu a jediná Hanah Christ na hoboj. Tancibudkovi se nepřestávalo stýskat po domově a neustále touţil vrátit se zpět. Ovšem pro návrat do Československa by se musel vykoupit. To by pro
12
něj znamenalo velké poníţení a zklamání. Komunisté mu velmi ublíţili, nedočkali se jeho pokory. Dokonce chyběl i na pohřbu svého otce, na coţ s velkým smutkem vzpomíná v dopisech adresovaných panu Hoškovi. Ale i přesto velmi často vzpomínal na Československou republiku s láskou. Chyběly mu naše hospůdky a hlavně Praha. Krásné obrazy krajiny. Chyběl mu prostě rodný domov.
1.3 Poznatky a dojmy z cest Tancibudkova nová ţivotní cesta začala uţ u Tachova nebezpečným přechodem do Německa 20. ledna 1950, avšak v letech 1973-1974 podnikl dvě světové turné s Adelaide Wind Quintet, v roce 1976 se uskutečnilo turné po celé Austrálii opět s Adelaide Wind Quintet a o rok později provedl umělecké turné po Evropě (především Německo a Švýcarsko). V roce 1980 navštívil ještě na tři týdny Polsko. Týden byl Tancibudek na mezinárodní konferenci hudebních pedagogů ve Varšavě. V roce 1981 koncertoval sólově v Melbourne a v Sydney. Další pracovní a zahraniční cesty Jiřího se uskutečnily v roce 1983 v Americe v Los Angeles. Seznámil se zde s Dr. Alanem Voglem, sólohobojistou Los Angeles Chamber Orchestra. Dr. A. Vogl vyučoval hoboj na California Institute of Art. Tancibudek si byl poslechnout jeho ţáky a připravil jim Master Class na hobojový koncert Bohuslava Martinů. Ve stejném roce Tancibudek odjel ještě na devět dní na Michigan State University v East Lansing na výměnu s prof. Danielem Stolpherem. Ten byl v tu dobu v Austrálii a Tancibudek učil jeho ţáky v Michiganu. Zahrál si tam také koncert se skvělou pianistkou Edith Kraftovou, která byla profesorkou na téţe universitě a byla ţákyní Rudolfa Firkušného na Julliardu v New Yorku. Další zastávkou stále roku 1983 byl Bloomington School of Music, Indiana University, kde učil profesor Jerry Sirucek. To byla asi největší a
13
nejbohatší konzervatoř v Americe. Měli tam šest báječných studentských symfonických orchestrů a ty nejlepší profesory z celého světa, např. Janos Starker, který byl violoncellistou. Ţáci profesora J. Sirucka Jiřího Tancibudka velmi překvapili svou úrovní a individualitou. Tancibudkova mladší dcera Sandra tam studovala hru na housle u profesora Franca Gulliho, italského virtuose. Philadelphie, další z cílů cesty Jiřího Tancibudka roku 1983, kde vedl dlouhé debaty s Johnem deLanciem, ředitelem Curtis Institute, který dříve působil jako sólohobojista Philadelphia Orchestra. Další Universita byla v Yale, kam odcestoval Jiří Tancibudek jako host profesora Ronalda Rosemana. V roce 1987 navštívil Vídeň, Salzburg, Stuttgart a Mnichov, kde se setkal s Arturem Jensenem. Byl to milý člověk a znamenitý hráč. Např. při pobytu v Salzburgu chodil Tancibudek do Festspielhaus na koncerty Berlínské filharmonie, kterou dirigoval Herbert von Karajan. Ve stejném roce také navštívil ještě Detmold a na Hudební akademii strávil spoustu času s profesorem Helmutem Winschermannem a uspořádal pro ně Master Class opět na hobojový koncert Bohuslava Martinů. V Berlíně
roku
1987
se
Jiří
Tancibudek
seznámil
s oběma
sólohobojisty Berlínské filharmonie, s Hansjörgem Schellenbergerem a Lotharem Kochem. Oba byli naprostí mistři svého nástroje, ale téţ skvělí muzikanti s vytříbeností stylu, krásy zvuku a přednesu. Roku 1989 odjel do Toronta a také do Londýna. Tam Tancibudek uskutečnil Master Class na Martinů koncert studentům na Royal Academy a setkal se tam s mnoha hobojisty a přáteli: Lady Barbirolli, Janet Craxton, Neil Blackem, Malcolmem Messiterem a s mnoha dalšími. Všichni měli velký zájem o novou Tancibudkovu nahrávku, která se tam velmi dobře prodávala. Podle Tancibudka mají v Americe naprosto odlišný a uniformní styl, kterého se drţí zuby nehty i kdyţ má své nedostatky. Nejméně zajímavá hra je
14
v severní, východní a jihovýchodní Evropě. Můţe to být částečně podmíněno nedostatky kvalitních nástrojů, strojků, dřeva atd. Velkou cestu napříč světem uzavřel deseti dny v Zakopaném na dovolené ve Vysokých Tatrách. Ráda bych shrnula, kde všude Jiří Tancibudek vystupoval. Jeho působení bylo doslova celosvětové. Navštívil samozřejmě mimo Austrálii, kde ţil např. Nový Zéland, USA, Kanadu, Irsko, Anglii, Finsko, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Itálii, Španělsko, Polsko, Indii, Izrael, Filipíny, Fidţi, Thajsko, Jiţní Koreu, Indonésii a přirozeně i Českou republiku a mnoho dalších.
1.4 Poslední období života Po roce 1989 navštěvoval Tancibudek Českou republiku častěji. Měl tu spoustu přátel a rád se s nimi setkával. Totiţ dřívější návštěvy rodné vlasti byly obtíţné, přestoţe byl předsedou poroty soutěţe Praţské Jaro. Tato mezinárodní soutěţ se konala od 2. do 7. května 1996 v Klášteře sv. Aneţky České v Praze. Tam se konalo první i druhé kolo soutěţe. Třetí kolo se odehrálo v sále Bohuslava Martinů v prostorách praţské Hudební akademie AMU. Vše vrcholilo ve finále s orchestrem. Porota byla tohoto sloţení – předseda Jiří Tancibudek a další členové – Neil Black z Velké Británie, Jiří Mihule a Dušan Foltýn z České republiky, Thomas Indermühle ze SRN, André Lardrot ze Švýcarska a Pierre Pierlot z Francie. Na tuto významnou soutěţ přijel Jiří Tancibudek i s manţelkou Věrou. Spoustu volného času trávili spolu, proto se nikdo z porotců nedostal s Tancibudkem do přílišné blízkosti. Přesto spolu s přáteli trávil čas na obědě a jednou dokonce vznikla velká diskuze na téma hobojového koncertu od Bohuslava Martinů. I s panem Hoškem se viděl při této příleţitosti velmi málo.
15
Netrvalo dlouho a 18. června 1998 navštívil Tancibudek Českou republiku znovu. Tentokrát v Jablonci nad Nisou, kde oslavil svou zlatou svatbu. Jiří Tancibudek přicestoval do Čech ještě jednou, za účelem pobytu v lázních v Třeboni. Pana Hoška kontaktoval aţ na konci svého pobytu a i přestoţe ho to mrzelo, chápal Tancibudkovy důvody. Jiří Tancibudek byl ke konci svého ţivota dost nemocný. Měl váţné problémy s dolními končetinami a mezi jeho další problémy patřil i šedý zákal očí. Téměř uţ vůbec neviděl. Cítil blízkost smrti. Třikrát telefonoval panu Hoškovi, avšak telefonáty byly dost smutné. Dalo by se říci, ţe se v nich Jiří Tancibudek loučil, ale přesto se snaţil Miroslava Hoška povzbudit. Tancibudek dbal, aby o jeho nahrávky bylo postaráno. Snaţil se především o přehrání všech jeho nahrávek /z gramofonových desek/ na CD a aby vyšly. Nechtěl, aby jeho dílo zůstalo zapomenuto. Svět se s Jiřím Tancibudkem rozloučil 1. května 2004. Zemřel v letadle na cestě do Německa na svatbu své vnučky. Jiří Tancibudek byl velkým člověkem. Jeho smrtí nebyla zarmoucena jen rodina, ale i velká část hudebního světa. Brzy po této události vyšlo bezmála 38 článků o něm a o jeho díle, z některých jsem měla tu moţnost čerpat pro tuto práci. Vydal také 6 CD: 1. Selection of Fine Pieces 2. Australan Heritage: Jiří Tancibudek 3. Jiří Tancibudek Platiny Selection from Oboe Repertoire 4. Jiří Tancibudek........and always Mozart 5. Expresive Voice of short reces Jiří Tancibudek 6. Jiří Tancibudek – Oboist
16
1.5 Vzpomínky na prof. Josefa Dědu a Dr. Václava Smetáčka Hru na hoboj Tancibudek studoval u profesora Josefa Dědy. Upřímně ho obdivoval a ţasnul nad krásným vedením jeho frází a nad jeho dynamickými projevy, ctil a obdivoval ho. Nesmírně si ho váţil jako pedagoga i jako orchestrálního hráče. Prof. Josef Děda byl hobojistou České filharmonie, jejíţ koncerty Jiří Tancibudek téměř všechny navštěvoval. Josef Děda byl vynikajícím a známým umělcem. Bohuţel se stal obětí leteckého náletu na Prahu. Ještě pár dní před leteckým útokem, 14. února 1945, sdělil prof. Děda Tancibudkovi, ţe má vynikající strojek a chystá se na zítřejší koncert. Jiřího pozval k sobě domů, aby si pro strojek přišel, ţe po koncertě uţ jej nebude potřebovat. Avšak setkání se jiţ nikdy neuskutečnilo. Došlo k bombardování a náletům, a proto Tancibudek odloţil cestu za prof. Dědou aţ na druhý den. Kdyţ příští den přišel k ulici, kde Josef Děda bydlel, byl zděšen. Ze začátku si myslel, ţe si spletl ulici. Bylo tam prázdno a dům, kde bydlel prof. Josef Děda s rodinou, uţ nestál. Za chvíli Tancibudek potkal svého kolegu z České filharmonie, který mu s lítostí sdělil, ţe prof. Děda spolu s mladším synem a manţelkou jsou mrtví. Tancibudek byl hluboce zarmoucen, na profesora Josefa Dědu vzpomínal s úctou aţ do konce svého ţivota.
„[…]nelze zapomenout na Josefa Dědu, sólohobojistu ČF, u něhoţ jsem přes dva roky studoval. A dnes, po více neţ 40 letech jako výkonný hobojista, učitel hoboje a hlavně po tom, co jsem slyšel většinu světových orchestrů v Evropě, Anglii, Americe a Austrálii, mohu bez váhání říci, ţe Děda jako orchestrální hobojista zůstává v mé paměti naprosto nepřekonatelným Mistrem. I přesto, ţe dnes jsou nástroje a strojky na technicky vyšším stupni a ţe druhá polovina 20. století vyţaduje vyšší stupeň techniky, Dědův umělecký projev – podle mého úsudku – dosud nikdo nepřekonal. Za války jako student jsem nevynechal ani jediný koncert ČF ve Smetanově síni. Byly to pro mě momenty extáze, kdyţ bylo hobojové sólo a
17
často mně vytryskly slzy radosti a údivu nad touto krásou, s jakou Děda dovedl vykouzlit hudební frázi. Byl dokonalý hudební aristokrat s perfektním vrozeným smyslem pro krásu zvuku a proporce. Nikdy sólo nepřekořenil mechanickým, nevkusným, nebo plačtivým vibrátem a vládl udivujícím dynamickým rozsahem od pp po zpěvné ff a to vţdy naprosto skromně, neegoisticky a zcela ve sluţbách a zájmu skladby, kterou právě interpretoval. Pamatuji se, ţe i např. Alexander Plocek, tehdy koncertní mistr ČF, občas poţádal Dědu o radu, jak frázovat určitou houslovou pasáţ. Vzpomínám téţ na vyprávění starších členů ČF o slavném dirigentu Bruno Walterovi, který občas dirigoval ČF. Po příjezdu do Prahy prý bývala jeho první otázka: „Hraje dnes Děda?“ V případě, ţe odpověď byla kladná, Maestro se usmál a dobrá nálada byla zajištěna. Nikdy nezapomenu na 15. únor 1945. Prof. Děda mi řekl několik dní před 14. únorem: „Zítra mám koncert a tenhle strojek potřebuju, ale přijďte si k nám domů, potom ho dostanete!“ Ten den jsme ale v Praze zaţili kruté bombardování asi kolem 13. hodiny. Po náletu všude kouř, hasičská auta a ambulance křiţovaly cestu a já jsem proto cestu za Dědou na Pankrác musel odloţit na příští den. 15. února jsem přišel na začátek Lomnického ulice a vše zde bylo drasticky změněno. Činţovní dům, kam jsem tak často za svým učitelem chodíval, tam nebyl! Jen prázdnota a hory cihel kolem. Vyděšeně jsem hleděl před sebe a nejdříve se mi zdálo, ţe jsem si spletl ulici, ale za pár okamţiků slyším známý hlas za zády: „Hledáš také profesora Dědu?“ Byl to kolega z ČF, hornista Vladimír Černý. Tiše mi řekl a hlas se mu přitom zlomil: „Děda, jeho mladší synek a manţelka jsou mrtvi. Jen starší synek se zachránil.“ Strašný ţal zaplavil mou duši a nevím ani, jak jsem se ten den dostal zpět do svého bytu na Nábřeţí Legií […]“ Jiří Tancibudek 14. 8. 1986
18
„[…] vzpomínám si na svého učitele prof. Dědu, který si mi jednou postěţoval: „Tak dnes je tomu přesně 30 let, co sedím u 1. hoboje v ČF, ale ani pes po mě neštěkl. Čekal jsem, ţe snad předseda orchestru mně oficiálně poděkuje, ale ani slovo od nikoho…“ Za několik měsíců potom byl chudák zabit při náletu na Prahu 14. února 1945. Děda byl podle mého úsudku jedním z nejskvělejších instrumentalistů své doby. Stačilo, aby zahrál několik vázaných notiček a hned odhalil celý svět hudební krásy. V takových momentech mi často vytryskly slzy v očích, jak jsem byl udiven a pohnut tou čistou krásou a nádherou… Ale: „Tak svět odplácí“, jak říká staré české přísloví!! […]“ Jiří Tancibudek 15. 7. 1994
Dr. Václav Smetáček se narodil 30. září 1906 v Brně a pocházel z hudební rodiny. Studoval hru na hoboj na Praţské konzervatoři ve třídě profesora Ladislava Skuhrovského, který byl členem orchestru Národního divadla a Českého dechového kvinteta. V roce 1928 zaloţil Smetáček se svými spoluţáky Praţské dechové kvinteto a o dva roky později absolvoval na konzervatoři ještě kompozici ve třídě profesora Jaroslava Křičky. Vedle toho byl ještě promován na doktora filozofie na základě disertační práce „Orchestrace Smetanova mládí“.
Po
studiích se stal na tři roky zástupcem prvního hobojisty Josefa Dědy v České filharmonii. Byl téţ sbormistrem pěveckého spolku Hlahol. Stal se také tajemníkem a dirigentem Českého rozhlasu v Praze a později, 14. května 1942, převzal funkci šéfdirigenta Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Tato funkce se stala Dr. Václavu Smetáčkovi celoţivotním osudem. Dr. Václav Smetáček byl všestranným umělcem. Hoboj, dirigování, pedagogická a kompoziční činnost se staly nedílnou součástí jeho ţivota. Procestoval mnoho zemí a byl neustále podporován svou druhou manţelkou
19
Mílou, která sepsala po jeho smrti knihu ŢIVOT S TAKTOVKOU, kde líčí celý hudební ţivot Dr. Václava Smetáčka. Václav překonával na konci ţivota aţ s neuvěřitelnou vytrvalostí řadu zdravotních potíţí. Především byl postiţen váţnou poruchou krevního oběhu, kdy přímo na dirigentském stupínku dostal silnou mrtvici. Za velkých bolestí koncert dokončil. I přes částečné zotavení ho další zdravotní problémy neopouštěly. Podstoupil operaci cév, avšak vznikly pooperační komplikace a dlouhé rekonvalescence, vracely se mu neustále drobné mozkové příhody a postihl ho infekční zápal plic. Jeden z posledních koncertů s orchestrem FOK řídil doslova na pokraji všech sil. Svůj úplně poslední koncert oddirigoval Dr. Václav Smetáček ve Zlíně a o dva měsíce později, dne 5. února 1986 v osmdesátém roce ţivota, zemřel. Smrtí Dr. Václava Smetáčka nebyla zarmoucena jen rodina a přátelé, kterým byl i Jiří Tancibudek, ale i široká hudební společnost.
„Na Dr. Václava Smetáčka mám ty nejlepší vzpomínky. Nejvíce mě snad inspiroval, ještě jako studenta na gymnasiu, kdyţ byl členem Praţského dechového kvinteta. To byl můj obdivovaný „Hrdina a Ideál“ a pak také svým provedením Haydnova hobojového koncertu, který jsem slýchal v jeho interpretaci v Praţském rozhlase. Po smrti profesora Josefa Dědy jsem byl jeho ţákem v posledním roce Praţské konzervatoře a absolvoval jsem v jeho třídě. Dobře se téţ pamatuji, ţe při návštěvě Leona Goossense v Praze v roce 1946, mě Dr. Smetáček vybral, abych Goossensovi zahrál a prezentoval tak jeho hobojovou třídu na konzervatoři. Dr. Smetáček byl vzdělaný, ušlechtilý člověk, vţdycky přátelský a nesmírně slušný. Pokud se pamatuji, přicházíval na hodiny občas hodně unaven, někdy asi po zkouškách jako dirigent, ale přesto jsem si ho moc váţil a obdivoval jeho energii a hudební kultivovanost.
20
Ještě z Austrálie jsem s ním byl v korespondenčním styku po řadu let. Kdyţ mu bylo teprve 50 let, psal mi do Melbourne: „Uţ mě hraní unavuje, tak jsem pověsil hoboj na hřebík.“ Bohuţel myslím, ţe do Austrálie jako dirigent nikdy nezavítal, ale zato na Novém Zélandě byl několikrát a moc si ho tam váţili a oblíbili – orchestr i obecenstvo. Mám téţ poslední nahrávku na CD, „Mou vlast“ s Českou filharmonií. Je to vynikající provedení a svědectví jeho tvůrčí velikosti jako dirigenta a sensitivního a vzdělaného muzikanta – jednoho z nejlepších své doby.“ Jiří Tancibudek 29. 9. 1989
1.6 Posmrtné memoáry a vzpomínky v dopisech přátel Smrt Jiřího Tancibudka vysoko v oblacích doslova symbolizuje, do jakých nebeských výšin povznesl hudebnost našeho národa a rozšířil ji i tak do vzdáleného světa, jakým je Austrálie. Po jeho smrti byly publikovány vzpomínky mnoha osobností. Alespoň několik vzpomínek blízkých přátel Jiřího Tancibudka nebo osobností, jeţ měli tu čest se s Jiřím osobně setkat, uvedu v následujících kapitolách.
1.6.1 Daniel Stolpher a Zdeněk Bruderhans Daniel Stolpher, profesionální hobojista, který působí ve School of Music at Lousiana State University a editor časopisu „The Double Reed“.
21
„Byl jsem velmi šokován, kdyţ jsem slyšel, ţe Jiří Tancibudek skonal. Měli jsme spolu několik dlouhých telefonátů, při nichţ zmiňoval operaci nemocného ucha – ale hleděli jsme dopředu k našemu setkání v Melbourne. On byl opravdu velký umělec /jak dokazují nahrávky/, jeden ze světových aristokratů a velmi dobrý učitel. Naše přátelství se datuje od r. 1950, kdy navštívil několik hudebních škol v USA, kdyţ zde pobýval po obdrţení grantu od Carnegie Foundation. Bylo to během jeho návštěvy na Eastman School, kde jsem vyučoval 10 studentů, kteří mu měli zahrát několik skladbiček mého učitele Roberta Sprenkleho, který je aranţoval. Psali jsme si pak po desetiletí. Seznámil mě s hobojovým koncertem Martinů, coţ bylo důvěrné. Povzbuzoval mě nastudovat jej a zahrát jej veřejně, coţ jsem udělal v r. 1963 s Eastman Chamber Orchestra a bylo to na turné po Spojených státech, kdy toto významné dílo mělo premiéru v USA. Roku 1980 jsme připravovali krátkou výměnu nás učitelů. Jiří přišel do Michigan State University na East Lansing, aby tam pracoval s mými studenty po několik týdnů a sám hrál recitály v okolí, v centu Spojených Států. Mně učinil nabídku přijet do Adelaide na krátkou návštěvu Elder Conservatoria. Zde jsem se setkal s fenomenálním mladíkem Peterem Veale. Jiří pro mě zorganizoval recitály a master classy na všech hlavních hudebních školách napříč celou Austrálií – včetně návštěvy Sydney, Brisbane, Melbourne, Canberry, Perthu a několika menších komunit. Četné detaily tohoto podniku zařídila Pauline Strait /nyní Strasser/ Australiasian Double Reed Society. Byla při tom překrásná příleţitostná setkání s mnoha profesionálními hobojisty: Guy Henderonem, Josefem Hanicem, Grahamem Powningem, Jeffe Krellinem, Davidem Nuttallem, Tony Camdenem všichni Jiřího přátelé. Jiří a já jsme se naposled setkali v 1989, kdy jsem navštívil Adelaide. Pozvali mě on a jeho talentovaná a graciózní ţena Věra do svého domu, abych opět vyučoval a provozoval komorní hudbu na Universitě. Jiří mi velmi
22
pomáhal i v mé práci v časopise „The Double Reed“ jiţ od samého začátku. Napsal přinejmenším tři velmi hodnotné články pro tuto publikaci. Dvouplátková společnost má mnoho významných umělců a znamenitých „gentlemanů“ – a také opravdových „aristokratů“. A já jsem právě ztratil velmi neobyčejného přítele“. 7. červen 2004 v The Double Reed
Zdeněk Bruderhans, první flétnista Praţského symfonického orchestru a smluvní profesor na Dean of Music of the University of Adelaine. Nyní je členem Research Board of Adrisors of the Americe Biographic Institute.
„Náhodou se konaly dvě svatby téměř v jeden den: moje dcera Hana 6. května ve Vanutu, Jiřího vnučka Sarah 7. května v Německu a my po návratu domů jsme si ukazovali fotky. Byl to šok pro naši společnost, kdyţ jsme během našeho setkání v Erakoru vyslechli zprávu, ţe Jiří Tancibudek zemřel. Kdyţ Jiří Tancibudek opustil Československo za velmi dramatických okolností v 1950, já jsem experimentoval se čtyřklapkovou pikolou a začal se zajímat o piano, neměl jsem příleţitost setkat se s Jiřím. Bylo to později ve Švédsku, kdy mě zavolal z Austrálie: „Přijmete práci lektora na naší Universitě?“ Od doby mého příjezdu do Adelaine Wind Quintet a komorní hudby kolem kvineta. Kontakty se rozšířily ovšem ne mnoho společenských aktivit včetně našich rodin. Jiřího zásluhou se uskutečňovaly recitály, koncerty, australská i jiná turné, rozhlas a vyučování. Přitahoval pozornost jako vedoucí University of Adelaide Chamber Orchestra. Jiří začínal jako chlapec hrát na housle a v rodině se hrála smyčcová kvarteta Mozarta, Haydna, Beethovena, Dvořáka aj. Jiná významná inspirace: byl 1. hobojistou České filharmonie a členem Českého komorního orchestru,
23
dirigovaného V. Talichem, s nímţ spoluúčinkovali významní umělci: Josef Vlach, Jiří Novák. Bylo samozřejmé, ţe Jiří své poznatky z domova přenesl sem do University of Adelaide Chamber Orchestra. Jiří ve své skromnosti nikdy nemluvil o dirigování – ale jako muzikant uměl!! Jeho zápal pro hudbu byl pro studenty velkou inspirací. Vedl je přes 20 let, a proto na něj stále vzpomínají. Cta studentů k němu na příklad byla taková, ţe mu neříkali Jiří Tancibudku, ale „Mister Tancibudek“. Na základě CD s nahrávkami tohoto komorního orchestru jsem schopen říct, ţe překonal expresionismus, dynamiku a vzrušení mnohých provedení od profesionálních těles. Těţce lituji, ţe Jiřího zásluha na tomto poli nebyla plně uznána. Emigrace z Československa byla nutností pro záchranu Tancibudka a rodinu jeho ţeny – Háskovou. Hásek vlastnil továrny, byl prvním terčem útlaku, který byl do značné míry namířen na jejich děti. Jiřího odkaz zvláště na LP je ztělesněn v ABC CD v programu Australan Harigate. Nicméně od nedávných let má Jiří „svůj archiv“ a vyrobil mnoho CD na svém počítači. Je tu bohatství drobných skladeb /jeho nejoblíbenějších/, komorní hudby a koncertů – zvláště zajímavá je premiéra Feldova koncertu – přes nejlepší koncerty 20. století aţ po Martinů. Je zde mnoho CD s Universitních Chamber Musik, vše je vynikající a trochu jako Williamsova Fantasie na téma Talise pro smyčc. orchestr /?/ Pro Jiřího byla hudba velké nadšení pro celý ţivot. Byl muţem oddaným rodině, vynikající profesionál a šťastný umělec. Pro své děti Evu a Sandru vnoučata Sarah a Raphael – byl zdrojem radosti a pýchy. Byla to skoro Shakespearova tragédie, ţe zemřel dříve, neţ uviděl svatbu své milované vnučky – harfenistky Vídeňské filharmonie“. Zdeněk Bruderhans
24
1.6.2 Jindřich Feld a Sir Charles Mackerras Jindřich Feld (*19. 2. 1925 Praha) byl český hudební skladatel 20. století. Jiřího Tancibudka znal od vidění po druhé světové válce a také ho často slýchával hrát v České filharmonii. Osobně se s Jiřím Tancibudkem více poznali aţ kdyţ Feld hostoval v Austrálii jako profesor skladby na univerzitě v Adelaidě. Přijel tam v únoru roku 1968 a Tancibudek ho v podstatě hned vyzval, aby pro něj a jeho soubor napsal Dechový kvintet. Jindřich Feld této prosbě vyhověl a skladbu stihl napsat během léta. Dechový kvintet měl premiéru pár dní před srpnovou okupací Československa. Začátkem 70. let 20. století, po návratu do rodného Československa, Jindřich Feld sloţil Tancibudkovi Hobojovou sonátu. Poté napsal ještě Hobojový koncert. Ten přímo Tancibudkovi dedikován není, avšak při jeho psaní skladatel na Jiřího myslel a Jiří také koncert v Austrálii nahrál.
„Jiří
Tancibudek,
velký
český
hobojista,
odešel
náhle
v osmdesátémtřetím roce svého ţivota 1. května 2004. Ze své vlasti odešel v zimě roku 1950, aby svůj ţivot proţil v daleké Austrálii, kde byl slavným sólistou a působil jako učitel na univerzitě v Adelaidě. Po listopadu roku 1989 se vracel do Čech, i kdyţ se plně sţil se svou novou vlastí. Svým srdcem i hudebním cítěním však vţdy zůstal českým muzikantem. Hobojisté na celém světě mu vděčí za nejvýznamnější hobojový koncert 20. století od Bohuslava Martinů, který si Tancibudek vyţádal, a který mu byl i skladatelem dedikován. Jiří Tancibudek byl i jeden z posledních ţijících pamětníků Bohuslava Martinů a členem Společnosti Bohuslava Martinů.“ Jindřich Feld
První setkání Jiřího Tancibudka se Sirem Charlesem Mackerrasem, hobojistou a dirigentem, bylo v Praze roku 1947. Mackerras obdrţel roční
25
stipendium od Britisch Council Scholarship. Jiří byl v té době prvním hobojistou České filharmonie a také prvním hobojistou Českého komorního orchestru, vedeného Václavem Talichem. Mackerras v Praze studoval dirigování u slavného Talicha. Ten byl však tak zaneprázdněný, ţe Charles mohl jen sledovat jeho práci s Českým komorním orchestrem a také obdivovat hru Jiřího Tancibudka, tak odlišnou od stylu hry ve střední Evropě. Brzy se spolu spřátelili.
„Jiří v Adelaidě vychoval mnoho skvělých hobojistů a s ním odešel velký muzikant a vzácná osobnost.“ Sir Charles Mackerras
1.6.3 Jeffrey Crellin a Charles Bodman Rae Student Jiřího Tancibudka: „Smrt Jiřího Tancibudka zarmoutila celý svět. Jeho útěk z Československa z pozice prvního hobojisty České filharmonie, příchod do Austrálie, jeho koncertní činnost a výuka hoboje jsou zcela známé. Byl opravdu „otcem“ australských hobojistů. Učitel na konzervatoři v Sydney, první hobojista v Melbourne Symphony Orchestra, po jedenácti letech pokračoval v Adelaidě, kde zaloţil University of Adelaide Wind Quintet. Místo v orchestru po smrti Tancibudka zaujal jeho ţák Norman Weiner.“ Jeffrey Crellin
Ředitel Elder Conservatorium of Muzic: „Mezinárodně slavný hobojista a učitel Jiří Tancibudek působil na Elder Conservatorium of Muzic přes padesát let. V Adelaidě vychoval spoustu skvělých hobojistů, kteří působili v předních orchestrech nejen v Austrálii, ale také jinde ve světě. Jeho zásluhou vzniklo mnoho nových děl od australských skladatelů a bylo nahráno mnoho
26
hudby. V roce 1986 Jiří ukončil svoji učitelskou kariéru, ale přesto stále navštěvoval koncerty v Elder Hall a zajímal se o nové talenty. Po smrti Jiřího Tancibudka byl uspořádán koncert na jeho památku Elder Conservatorium Chamber Orchestra, kterou Jiří zaloţil. Spoluúčinkoval i Jeffrey Crellin, Tancibudkův ţák.“ Charles Bodman Rae
27
2 Osobní zkušenosti a názory Jiřího Tancibudka
2.1 Tancibudek a strojky Podle Jiřího Tancibudka pochází nejlepší dřevo pro výrobu strojků z Francie. Jak se v dopisech Miroslavu Hoškovi zmínil, kupuje si výhradně jiţ vyhoblované špánky a vyřezané do panenky, protoţe na hoblování prostě neměl čas. Takţe strojek jen stavěl a vyřezával a pak většinou zahazoval se šťavnatým českým úslovím... Výroba hobojových strojků zabere spoustu času. Vyţadoval od nich totiţ více a více a to byl často nekonečný boj o perfektní strojek, který neexistuje! Na své strojky měl velmi vysoké nároky. Hlavně např. při hře Poulencovy Sonáty. Tancibudek se neuspokojil s běţnou dynamikou. Místo dvou pp vyţadoval tři! A tři fff!! Měl na mysli hlavně poslední větu “Deploration“, která je více jako od Oliviera Messiena, neţ od Francise Poulenca. V této větě byl Poulenc introspektivní a mystický. Tancibudkův profesor František Hanták na Akademii múzických umění v Praze byl znamenitý hobojista a strojkař. Měl letité zkušenosti a vědomosti. O postupu výroby strojků vţdy dělal velké drahoty a nechtěl mnoho říci. Jiří společně se svým kamarádem Jaroslavem Chvapilem museli za Hantákem speciálně jezdit do jeho bytu na Vinohradech a platili mu kaţdý dvě stě korun za hodinu strojkaření!
2.2 Moderní hra na hoboj Nové technické moţnosti, spíše módní, neţ moderní, Jiří Tancibudek příliš neuznával. Především zdůrazňoval, ţe hoboj je nástroj k vyjádření krásy, přerozmanitých nálad a citů. Technická virtuozita je také samozřejmostí a je
28
často nutná k vyjádření určitého charakteru skladby. Jiří ale cítil, ţe hoboj nebyl rozhodně vynalezen k tomu, aby se na něj vyluzovaly různé pazvuky. Přirovnáme-li to např. k houslím: houslista také nehraje za kobylkou, ale mezi kobylkou a koncem hmatníku. Některé ty nové zvuky bezesporu obohatily interpretační moţnosti, hlavně glissando a extrémně vysoké tóny a3 a b3, ale Tancibudek se domníval, ţe to všechno je přechodné, a ţe je to spíše experimentování a beznadějné hledání něčeho nového za kaţdou cenu. V ţádném případě to Jiří Tancibudek neodsuzoval i kdyţ sám ve svém repertoáru neměl skladby, které nové techniky uţívají. Doporučoval svým ţákům, těm pokročilejším, aby se to učili, nebo o tom alespoň věděli. Jiřímu samotnému uţ stačila jen tzv. tradiční technika, kterou pouţíval k interpretaci skladeb od komponistů jako byli Benjamin Britten, Francis Poulenc, Henri Dutilleux, a další. I např. Sonáta od Jindřicha Felda je dodekafonická a zcela moderní a nová, i přesto se drţí pouze tradiční techniky. Není technicky těţká, ale poskytuje muzikantovi nesmírné moţnosti tónové i dynamické. Vyţaduje téţ virtuosní rytmickou disciplínu, přesnost a v neposlední řadě i skvělého pianistu.
2.3 Australské hudební školství V Austrálii v roce 1999 byla úplně jiná situace neţ v České republice. Neexistovaly tam ţádné hudební školy, jako u nás Základní umělecké školy, nebo Lidové školy umění. Byly tam hlavně konzervatoře, nebo hudební fakulty univerzit, podobně jako je v Americe. Učitelé, kteří tam vyučovali úplné začátečníky, neměli, nebo nepouţívali nějakou základní metodu nebo školu. Jejich metodika byla různá, ale většina z nich se řídila poţadavky, které byly napsány v Syllabu, coţ je celonárodní organizace (AMEB – Australian Music Examination Board). Pro 1. stupeň jsou předepsány pasáţe ze škol Gustav
29
Hinke a Langey Tutor, pro vyšší stupeň pak např. Barret Tutor, coţ je hlavní a populární pomůcka v Austrálii. Na tamních konzervatořích a univerzitách bohuţel nebyly ani ţádné vyučovací osnovy. Učitelé doporučovali určitou literaturu, ale zcela individuální, podle osobnosti studenta. Bylo to tam v tomto ohledu velmi demokratické,
a
proto
tento
způsob
svobodného
vyučování
Jiřímu
Tancibudkovi velmi vyhovoval. V podstatě šlo o to, aby byl student schopným hráčem. Jak toho dosáhne, je na něm a na jeho učiteli. Na konci studia musí kandidát předloţit seznam skladeb, které bude prezentovat při zkoušce. Pro absolutorium je předepsán hodinový recitál s klavírem, obsahující sonáty a drobné skladby z klasické i soudobé hudby, jeden velký koncert s orchestrem (např. od Richarda Strausse) a koncert komorních děl, kde má hoboj vedoucí roli.
2.4 Hra na hoboj obecně ve světě Co se týče hry na hoboj v Americe, její styl a celá jejich filozofie s tím související, nebyla pro Jiřího Tancibudka zdaleka tak ideální. Většina hobojistů skoro slepě imituje styl bývalého prvního hobojisty Philadelphia Orchestra, Marcela Tabuteau, který zde působil od roku 1922-1952. Tabuteau byl pro ně „hobojový bůh“ a mnoho z nich pevně věřilo, ţe byl největším hobojistou tohoto století. To byl pro Jiřího úplný nesmysl. Ti nejlepší američtí hobojisté mají všichni velmi solidní techniku, vţdycky dokonalou intonaci, ale aţ moc překulacený tón, který někdy ztrácí barvu hoboje a blíţí se spíše k tónu klarinetu nebo flétny. Co se týče expresívnosti a dynamiky, je jejich hra dost omezená a tuhá. Pouţívají dost tvrdý strojek. Největší nedostatek jejich hry, podle Jiřího Tancibudka, byla jejich úplná uniformita. Nikdo si prostě netroufl
30
hrát trochu jinak, neţ „bůh“ Tabuteau hrával. A jeho styl je dnes uţ dávno překonaný. Další nedostatek jejich stylu byla téţ neochota, nebo neschopnost artikulovat někdy, kdyţ to bylo muzikálně ţádoucí. Například opravdu krátké a ostřejší staccato. Bylo to jako by skoro někdy k nasazování nepouţívali jazyk, ale jen dech. Většina amerických hobojistů byla trénovaná skoro výlučně pro orchestrální hru. Podle Tancibudka má Amerika tyto nejlepší orchestrální hobojisty: Richard Woodhams z Philadelphia Orchestru, Joseph Robinson z New York Philharmonic a Allan Vogel z Los Angeles Chamber Orchestra. Pro Jiřího byla samozřejmě Evropa daleko víc zajímavá, co se týče hobojové hry, neţ Amerika. Individualita a styl hry byl rozmanitý. Skoro kaţdá země má trochu jiný styl. Maurice Bourgue, francouzský hobojista, byl pro Tancibudka jeden z těch nejskvělejších. Co se týče ovšem technické virtuosity v kaţdém ohledu, Heinz Holliger, je stále oslnivý „Paganini hoboje“ a těţko jej někdo překoná. Má ovšem také své manýry a chyby, kdyţ se chce kritizovat. Má ale naprosto geniální mozek a fotografickou paměť. Tak to Tancibudek cítil a poznal na vlastní uši během cestování po světě. Existuje specifický český styl ve hře na hoboj… Tancibudek měl v plánu napsat obsáhlý článek. Tento úmysl bohuţel nevyšel. Stručně řečeno - ty hlavní styly jsou: a) německý – velmi kulatý tón s přehnaným, neustávajícím vibrátem b) francouzský – v posledních letech změnil rychlé vibráto za pomalejší, blíţící se anglickému c) anglický – s jasným, někdy aţ řezavým tónem, ale vţdycky muzikální a expresivní d) vídeňský – stará tradice, ovlivněná Sellnerovým modelem
31
e) severo-americký – s tupým, překulaceným tónem, který je trochu monotónní a ne dost expresivní, vycházející ze stylu Marcela Tabuteau, intonačně ale naprosto dokonalý
2.5 Tancibudkovy pedagogické postupy Jiří Tancibudek byl dlouhá léta mnohem více výkonným hráčem, neţ pedagogem. Z počátku mnoho hobojistů světové úrovně nevychoval, ale postupem času se tomu začal věnovat více. Nejlepší byl asi Norman Weiner, který se stal prvním hobojistou Melbourne Symphony Orchestra. Dále Jack Shepherd, první hobojista ve Wilhelmshavenu a další v orchestrech v Austrálii a na Novém Zélandu. Mimo vyučování hry na hoboj také učil některé teoretické předměty na zdejší konzervatoři, která je současně hudební fakultou Adelaidské university. Úvazek Jiřího Tancibudka na konzervatoři se skládal ze dvou části: asi deset hodin týdně se počítalo na dechový kvintet a osm aţ deset hodin na vyučování hoboje. Přitom ovšem měl Jiří řadu sólových a komorních vystoupení v Austrálii a v zahraničí, coţ nemělo s úvazkem nic společného. Tancibudkovi absolventi museli projít čtyřmi roky dosti náročné akademické průpravy (asi jako muzikologie v Praze). Jiří se také trochu snaţil o dirigování. Na universitě v Adelaidě byl znamenitý ţákovský komorní orchestr. Jiří nastudoval např. Smyčcovou serenádu op.22 od Antonína Dvořáka, Divertimento KV.136 od Wolfganga Amadea Mozarta, Concerto grosso a–moll od Antonia Vivaldiho, 35. Symfonii Josepha Haydna a téţ Mozartův hobojový koncert s Tancibudkovým nejlepším ţákem jako sólistou. Pedagogické postupy pouţívané Jiřím Tancibudkem: Pro úplné začátečníky – škola Gustav Hinke, Clement Salviani (2. svazek) etud - obsahuje prstová
32
cvičení bez dynamiky – skvěle napsaná technika. Mezi další patří také Wilhelm Ferling 48 etud a 18 etud, Johann Heinrich Luft 24 etud, které se však Tancibudkovi příliš nezamlouvaly. Poté např. Clement Salviani (4. svazek) etud. Z přednesových skladeb poţadoval Tancibudek po svých ţácích nastudovat alespoň dva koncerty od Georga Friedricha Händela, dále nejméně jeden koncert od Georga Philippha Telemanna, Koncert c – moll od Benedetta Marcella, Koncert od Domenica Cimarosi, Koncert od Archangela Corelliho, Koncert C dur od Josepha Haydna, Koncert C dur od Wolfganga Amadea Mozarta. Pro pokročilejší jsou vhodné skladby od Richarda Strausse, Bohuslava Martinů, Johna Williamse a Malcolma Arnolda. Především také drobné francouzské skladby od autorů jako Maurice Ravel, César Franck atd. i kdyţ jsou to drobné úpravy, pro vytříbení hudebnosti a vkusu takřka nepostradatelné. Z autorů sonát jmenujme: Georg Friedrich Händel, Georg Philipph Telemann, Jean Baptiste Loeillet, Carlo Besozzi, Giuseppe Sammartini, Camile Saint Saëns, Paul Hindemith, Francis Poulenc aj. Podle Tancibudkova úsudku nejlepší a nejdůleţitější škola pro začátečníky v anglickém jazyce je “Oboist´s Companion“ (tři díly) od Evelyn Rothwell. Je to skvěle koncipované dílo, velice rozsáhlé a podrobné, které je obzvláště cenné a důleţité pro učitele. I komorní hra patří také k nepostradatelné součásti průpravy, stejně jako orchestrální studie.
33
3 Bohuslav Martinů–Koncert pro hoboj a malý orchestr
3.1 Jiří Tancibudek – prvním interpretem Kdyţ Jiří Tancibudek působil v Austrálii, chyběla mu v jeho hobojovém repertoáru česká hudba. Tancibudek byl často zaplaven ţádostmi od posluchačů o více české hudby v jeho recitálech. Jiří velmi touţil hrát dílo od skladatele ze své vlasti. Po Leoši Janáčkovi byl nejvhodnější právě Bohuslav Martinů. Jeho hudbu miloval pro její svěţest, čistotu, originalitu a také mu vyhovovala po stránce rytmické, harmonické a instrumentální. Ačkoli se s B. Martinů Tancibudek nikdy dříve nesetkal, cítil, ţe měli zvláštní souvislost po všem, co oba vykonali v orchestru České filharmonie, kde Martinů působil jako houslista asi třicet let před Tancibudkem. Skladatel odpověděl na Jiřího dopis, ţe je velmi zaneprázdněn. Po nějaké době, ale Bohuslav Martinů (asi 14. 5. 1955) psal z Mont Borou ve Francii, ţe koncert dokončí do deseti dnů. Dříve před tím Martinů ţádal od Jiřího, aby mu zaslal nějaké noty, zejména pasáţe virtuózního charakteru, způsob preludování, které by co moţná nejvíce svědčilo Tancibudkovým technickým moţnostem. Bohuţel odeslaný notový materiál se cestou ztratil. Pravděpodobně byl ukraden, ale Martinů pouţil jako náhradu několik hobojových studií od Eugéna Bozzy, jako návod k utváření některých pasáţí. Za zkomponování koncertu, který psal v dubnu a květnu roku 1955, obdrţel Martinů od Tancibudka 750 amerických dolarů prostřednictvím Daily Telegraph v Sydney. Tak vznikla spolupráce mezi Jiřím Tancibudkem a Bohuslavem Martinů. Jiří Tancibudek v dopise panu Hoškovi uvedl několik důleţitých nesrovnalostí spojených s hobojovým koncertem B. Martinů, které uvedl ve své knize Miloš Šafránek „B. Martinů, ţivot a dílo“, vydanou v Praze roku 1961.
34
„S Martinů jsem byl v písemném styku od doby svého odchodu z Prahy, ale osobně jsem se s ním sešel jen jednou v březnu 1958 v Basileji. To jsme prodebatovávali partituru koncertu k vydání. Dělal jsem mu revizi hobojového partu. Ale stejně tam ti francouzští výtečníci udělali pár chyb. Také poturčili moje jméno na titulní straně a přidali tam „c“. Kdyţ uţ píši o našem vzácném člověku a skladateli, chci se Vám zmínit o knize, kterou jistě znáte: „B. Martinů, ţivot a dílo“ od Šafránka, vydanou v Praze 1961. Jsou tam chyby, rád bych, abyste měl Vy pro sebe přesné údaje: Na str. 358 v katalogu děl udáno, ţe světová premiéra byla v Melbourne. To je chybné! Byla v Sydney 1956 se Sydney Symfony Orchestra a dirigoval Hans Schmidt – Isserstedt z Hamburku. Dále Šafránek píše, ţe evropskou premiéru hrál Hanták v roce 1960. To je téţ velký omyl. Evropskou premiéru jsem hrál téţ já v březnu 1958 v Hamburku pod Schmidtem – Isserstedtem a ve Vídni tentýţ měsíc s Wiener Sinfoniker pro rakouský rozhlas pod Procházkou. Britskou premiéru v Londýně na 3. programu BBC jsem hrál v červnu 1958 a kanadskou v 1958 ve Vancouveru. Přiznávám Vám, ţe mi bylo líto, kdyţ jsem četl na straně 322, ţe Martinů napsal dílo pro sólistu v Austrálii a vůbec mě pan Šafránek nejmenuje, přesto ţe mě osobně zná ještě z doby Talichova komorního orchestru, ve kterém jsem hrál dva roky. Dílo jsem si mimochodem také neobjednal, jak pan Šafránek píše, ale Martinů mi sám navrhl, ţe mi koncert napíše. Pravda je, ţe jsem mu psal o nějakou skladbu uţ v roce 1950, ale tehdy neměl čas. V roce 1955 přišel s návrhem sám.“ Jiří Tancibudek 1. 9. 1970
35
Takto přišel na svět jeden z nejoriginálnějších a nejhezčích koncertů, které máme v hobojovém repertoáru. Jiří Tancibudek měl nejraději začátek první věty. Potom celou druhou větu a dále neodolatelnou rytmickou vitalitu poslední věty, vzpomínku na ţivou českou polku. Cítil ale, ţe tento koncert přes jeho originalitu a čerstvost není tak vděčný a v určitém smyslu lehký sólové provedení. Martinů byl velmi plodný skladatel a psal rychle a mnohdy i ve spěchu. Tancibudkovi se vţdy zdálo, ţe první věta hobojového koncertu je příliš krátká a její zajímavý materiál není dosti rozveden. Kdykoli Jiří tuto větu hrál, měl pocit, ţe by ji zakončil méně náhle. Snad opakováním nejatraktivnější začáteční melodie, tak typické pro B. Martinů. Na druhou stranu však pouţil espresivní melodii v druhé větě, která je velmi dramatická, ale přitom nádherně zpěvná aţ dojemná. Martinů byl velmi benevolentní a Tancibudkovi napsal v jednom z dopisů, ţe má volnost si hobojový part upravit tak, aby to vyhovovalo nástroji a jemu. Myslel hlavně na pasáţe v kadencích. Jiří často vzpomínal na zkoušku koncertu s Melbourne Symphony Orchestra, řízeným Karlem Ančerlem v roce 1961. Tehdy, kdyţ Jiří zahrál několik prvních taktů posledního dílu druhé věty, Ančerl náhle zastavil a téměř se slzami v očích řekl: „To je absolutně krásné“. Teprve potom zkouška pokračovala. Tancibudkovi nebylo jedno, co hraje. V muzice potřeboval mít výraz a určitou myšlenku, se kterou by mohl pracovat. Na Tancibudkův návrh souhlasil Martinů s vynecháním druhé kadence v poslední větě. Martinů také chtěl lehce ztenčit instrumentaci v některých sekcích poslední věty, coţ Tancibudek obyčejně pociťoval jako potřebné pro sólový hlas. Avšak pokračující nemoc Martinů, mu v tom zabránila. Hobojový koncert byl natočen ve studiu ABC, na gramofonovou desku byl vydán v roce 1980 malou jihoaustralskou společností SAREC. Dále byl také vydán u firmy Eschig a v ruské edici Muzgiz.
36
Koncert Bohuslava Martinů patří mezi nejtěţší díla v hobojovém repertoáru. Klade nároky jak na technickou, tak i na výrazovou obtíţnost. Je velice náročný na souhru, ať uţ s celým orchestrem, nebo jen s klavírním výtahem. Zároveň tento koncert svou krásou vyzývá hobojisty k pokušení ho zvládnout. Právě proto, ţe je takto oblíbený a zároveň velmi těţký, často se řadí mezi koncerty posledních kol některých významných národních i zahraničních soutěţí. Pro celý koncert je nezbytné udrţet tempo, melodický a dynamický tah a v neposlední řadě vystavět správě gradace.
37
4 Závěr
Jiří Tancibudek byl nejen velký umělec, ale i skvělý člověk. Byl laskavým učitelem, který své ţáky naučil více neţ jen techniku hry na hoboj. Zasvěcoval je do tajů hudebního umění a inspiroval svojí pokornou lidskostí. Na pódiu byl sebejistým sólistou, v soukromí však byl člověkem spíše plachým. Byl velmi skromný, se svými styky s významnými osobnostmi se nikdy nechlubil. V exilu se vţdy hrdě hlásil ke své rodné vlasti, jeho vlastenectví vycházelo ze srdce a z lásky k bohatým tradicím našeho národa, především hudebním. Jako demokraticky cítící člověk měl přirozený odpor ke komunistickému zřízení i k ostatním bezprávím. Tancibudek měl velký smysl pro humor. Jeho oblíbené úsloví znělo: ,,Kdo jinému jámu kopá, aţ se ucho utrhne.“ Poutavě dovedl líčit veselé historky z jeho muzikantského ţivota. Jiří Tancibudek tedy odešel, ale přesto tu s námi zůstává a ţije v našich vzpomínkách. Z jeho umění se můţeme i nadále radovat poslechem nahrávek. Byl a stále je velkou inspirací uměleckou i lidskou. Jeho nepřítomnost nám působí smutek, zároveň ale kaţdý kdo ho poznal, můţe děkovat osudu, ţe mu bylo dopřáno to štěstí, potkat se s tak velkým člověkem. V úplném závěru mé bakalářské práce bych chtěla ještě jednou srdečně poděkovat panu Hoškovi, olomouckému hobojistovi, který mi poskytl veškerý materiál k této práci. Pan Miroslav Hošek bohuţel v dubnu roku 2011 zemřel. Jeho náhlá smrt mě hluboce zarmoutila a tuto práci zakončuji věnováním právě jemu.
38
Použité informační zdroje
[1] http://perso.wanadoo.fr/alain.cf/marctohaub.htm [2] http://www.martinu.cz/katalog/showitem.php?idcatalogue=2757&langnage =cs [3] Časopis Rudolfinum revue 2004/2005, č. 2, str. 37-38 [4] Hošek, Miroslav: osobní korespondence s Jiřím Tancibudkem [5] Opus musicum ročník VII. 1976, č.6 [6] Časopis Hudební nástroje ročník XIX. 1982, č. 2 [7] Časopis Hudební rozhledy 1982, č. 1 [8] Časopis Rudolfinum revue 2006/2007, č. 1, str. 41-42 [9] Rozhovor s Miroslavem Hoškem – hobojista a přítel Jiřího Tancibudka (Olomouc – 6. 12. 2010) [10] SMETÁČKOVÁ, Míla. Ţivot s taktovkou. Praha: Universum, 1991
39
Seznam příloh
Příloha č. 1: Portréty v roce 1946, 1963, 1990 (fotografie) Příloha č. 2: CD obal se seznamem skladeb (obrázek) Příloha č. 3: Věnování od B. Martinů (obrázek) Příloha č. 4: Koncert 1950 (fotografie) Příloha č. 5: manželé Tancibudkovi (fotografie) Příloha č. 6: Melbourne 1958, Jiří Tancibudek s manželkou Věrou (fotografie) Příloha č. 7: Program recitálu v Jablonci nad Nisou, 23.11.1949 (obrázek) Příloha č. 8: Program recitálu v New South Wales, 5.12.1950 (obrázek)
40
Přílohy
Příloha č. 1: Portréty v roce 1946, 1963, 1990 (fotografie)
Příloha č. 2: CD obal se seznamem skladeb (obrázek)
Příloha č. 3: Věnování od B. Martinů (obrázek)
Příloha č. 4: Koncert 1950 (fotografie)
Příloha č. 5: Manželé Tancibudkovi (fotografie)
Příloha č. 6: Melbourne 1958, Jiří Tancibudek s manželkou Věrou (fotografie)
Příloha č. 7: Program recitálu v Jablonci nad Nisou, 23. 11. 1949 (obrázek)
Příloha č. 8: Program recitálu v New South Wales, 5. 12. 1950 (obrázek)
