Symfonický orchestr v Mariánských Lázních

Symfonický orchestr v Mariánských Lázních – jeho vznik a vývoj do konce druhé světové války Lenka Čechová

Mariánské Lázně jsou v porovnání s mnoha evropskými lázeňskými centry poměrně mladé, jejich dějiny se píší teprve od počátku předminulého století. Přesto se během necelých sta let dokázaly vyšplhat na úroveň světově proslulých lázeňských letovisek. Nemalou měrou k tomu přispělo bohaté kulturní dění a právě hudba, která Mariánské Lázně provázela takřka od jejich vzniku. Mariánské Lázně měly to štěstí, že se rozvíjely v době, kdy v mnohých evropských lázních začínaly ve větší míře působit stálé oficiální kapely, které svými koncerty u pramenů zvyšovaly atraktivnost těchto letovisek. Rozkvětu hudebního života Mariánských Lázní do velké míry pomohla také jejich zeměpisná poloha. Lázně byly vystavěny v kraji s velice bohatou hudební tradicí. Hudebníci z Bečovska, Tepelska a Karlovarska měli tehdy velmi dobrou pověst. Za výdělkem však většinou putovali jinam, atak není divu, že se brzy a ochotně chopili nové domácí příležitosti.

Počátky mariánskolázeňského hudebního života a vznik stálé oficiální kapely První hudební společností, která hrávala v Mariánských Lázních, byla pravděpodobně kapela Wenzla Voigta z Krásna u Bečova (Schönfeld bei Petschau). Voigtovo jméno se v literatuře i pramenech objevuje zřídka. K působení jeho kapely se váže řada domněnek. Většina prací, zabývajících se historií zdejšího orchestru, se přiklání k názoru, že pětičlenná kapela z Krásna přišla do Mariánských Lázní poprvé v roce 1815. Kapela sem údajně putovala na neděle i svátky a bez not, jen podle sluchu, vyhrávala u Křížového pramene. Za svá vystoupení hudebníci vybírali od lázeňských hostů peněžité příspěvky. Existuje však i další verze, podle níž se Voigtova kapela objevila u Křížového pramene již roku 1814. Hudebníci měli v Mariánských Lázních pobývat 3 až 4 týdny vcelku a bydlet u tehdejších obyvatel. Osmičlenná, tedy o 3 hráče větší kapela měla hrát nikoliv podle sluchu, ale z not položených na jakémsi stolku. Čas od času pak jeden z hudebníků obcházel se svým notovým sešitem kolemstojící, aby od nich obdržel odměnu. V roce 1818 byly Mariánské Lázně prohlášeny veřejným lázeňským místem. Na letní sezónu tohoto roku sem přišla osmičlenná kapela Karla Beera z Bečova (Petschau). U Křížového pramene působila po celou tehdejší sezónu, tj. od června do konce srpna. Beerova kapela hrála, podobně jako kapela Voigtova, ve vlastní režii a bez jakéhokoliv úředního povolení. Existuje ještě jedna, ovšem méně pravděpodobná verze, podle níž Beerova kapela v Mariánských Lázních působila až od roku 1820. V Beerově kapele měl na místě prvního houslisty krátký čas působit i Josef Labitzky (psáno též Labický, Labitzki), oblíbený autor tanečních skladeb a jeden z nejvýznamnějších karlovarských kapelníků. S největší pravděpodobností se jednalo o sezónu 1820. Předcházejících 6 let Labitzky údajně putoval s různými kočovnými kapelami a v letní sezóně roku 1821 již figuroval mezi členy Schmidtovy karlovarské kapely. Karel Kašpar Reitenberger, tehdejší představený tepelského kláštera , zakladatele a majitele lázní, si byl bezpochyby vědom významu lázeňské kapely, neboť vydal patrně roku 1820, Josefu Schurwonnovi z Mnichova u Mariánských Lázní (Einsiedl) oficiální povolení k sestavení lázeňského orchestru. V létě roku 1821 koncertoval Schurwonn (psáno též Schurwan, Schurwann, Schurworn) spolu, patrně s 8 dalšími hudebníky dvakrát denně, ráno a večer, u Křížového pramene. Nepodložený údaj, podle něhož přišla tato kapela do Mariánských Lázní až roku 1823, lze považovat za omyl. Stejně tak lze pochybovat o původně vyšším, deseti či jedenáctičlenném obsazení této kapely.

K prvním členům Schurwonnovy kapely údajně patřili violista Vinzenz Krüttner z Mnichova (Einsiedl), otec významného mariánskolázeňského kapelníka, dále flétnista Unger z Pily (Scheidmühl), klarinetista Haberzellt z Chodova (Gängerhof) a hornista Xaver Brandl z Nové Vsi (Neudorf bei Petschau). To jsou také jediní Schurwonnovi hudebníci, které známe jménem. Klarinetista Haberzettl hrával již s Beerovou kapelou, členem mariánskolázeňského orchestru byl až do roku 1852. X, Brandl byl uznáván jako nejlepší hornista v kraji. Jak vyplývá z jeho nekrologu, do Mariánských Lázní přišel ve svých 20 letech, tedy až v roce 1822. Ve zdejším orchestru působil 60 let a zažil tady 3 kapelníky. Ve starším věku musel však přejít k bicím nástrojům. J. Labitzky si jej jako karlovarský kapelník brával s sebou na zimní koncertní cesty. K trvalé změně působiště však Brandla nikdy nepřemluvil. Hudebníci nebyli klášterem placeni, prostředky získávali sbírkami mezi lázeňskými hosty a pořádáním večerních či odpoledních zastaveníček pro nově příchozí. Lze předpokládat, že klášter přenechával hudebníkům ve svých mariánskolázeňských budovách bezplatně malé komory na přespání. Později totiž dával hudebníkům ve Starých lázních (dnes Centrální lázně) k dispozici bezplatně byty. Během produkcí Schurwonn kapelu řídil jako „Stehgeiger“, tedy přímo od pultu 1. Houslí. Jako dirigent pravděpodobně nevystupoval. Kromě promenádních koncertů a zastaveníček kapela hrávala také na četných bálech a reunionech, účinkovala při divadelních představeních a možná také působila na kůru. Podle nejstaršího plánu Mariánských Lázní mělo být stálé divadlo postaveno uprostřed dnešní kolonády. K vystavění kamenného divadlo došlo až v 60. letech 19. století, ovšem na jiném místě. Ve 20. letech 19. století se divadelní představení přes léto pořádala v provizorním prkenném divadle, umístěném nedaleko budovy dnešního vojenského ústavu. Vystřídaly se zde společnosti paní Schantrochové z Karlových Var, Adolfa Steina, J. Zeineckera a madame Pitzové. V roce 1827 zde byla A. Fuggerem angažována divadelní společnost z Francie. Roku 1844 vzniklo divadlo na samotě v hostinci Schönau (dnešní Šumava na chebské křižovatce), tzv. aréna, kde se hrávalo odpoledne od 16 do 18 hodin. Za deštivého počasí se od roku 1853 hrálo v kavárně Halbermayerova domu (dnešní dům Rozkvět). Na scéně se údajně vystřídali slavní herci té doby. Největší oblibě se těšily frašky a veselohry, často byly uváděny i operety. Schurwonnova kapela se ve 30. Letech rozrostla na 11 hráčů, mimo jiné také o Schurwonnova syna Johanna, a patrně také stoupla její úroveň. V červnu roku 1833 inspirovala svým zastaveníčkem Luise Spohra, který v té době v Mariánských Lázních pobýval, ke komponování „straussovsky“ laděného valčíku op. 89 Erinnerung an Marienbad. Klavírní versi Spohr psal přímo v Mariánských Lázních, valčík instrumentoval v Kasselu krátce po svém návratu. O tři roky později svěřil Gasparo Spontini kapele k provedení svůj Hymnus, komponovaný k poctě pruského krále. K tomuto provedení bylo třeba angažovat ještě další hráče. Tehdy s mariánskolázeňskou kapelou, nejspíše poprvé, účinkoval i Schurwonnův synovec a pozdější mariánskolázeňský kapelník Theodor Krüttner. Provedení Hymnu nadchlo Spontiniho do té míry, že napsal Schurwonnovi děkovný dopis a věnoval mu medaili. Důkazy o Spontiniho sympatiích k orchestru i Mariánským Lázním najdeme i v jeho dalších dopisech. V jednom z nich se mimo jiné zmiňuje také o repertoáru Schurwonnovy kapely. Skladby, které měla kapela na svém repertoáru, nehrála vzhledem ke svému obsazení pochopitelně v originále. Autorem většiny aranžmá byl patrně sám Schurwonn. Platil totiž za výborného upravovatele. Vynikajícím způsobem prý dovedl psát zejména partie sólových houslí. Zemřel 14. ledna 1843 ve vysokém věku 75 let. Jeho nástupcem se stal Th. Krüttner.

Orchestr za Theodora Krüttnera Theodor Krüttner vedl orchestr plných 38 let. Jeho jméno je spjato s prvním stabilním obdobím vývoje mariánskolázeňského orchestru. Za dobu svého působení vytvořil malé symfonické těleso, jehož úroveň a činnost byla srovnatelná s působností větších sezónních kapel v proslulých evropských lázních. Theodor Krüttner se narodil 16. února 1814 v Mnichově u Mariánských Lázní (Einsiedl) jako nejstarší potomek tamějšího obuvníka Vinzenze Krüttnera a Theresie rozené Schurwonn. Vinzenz Krüttner patřil údajně k nejznámějším hudebníkům

v kraji. Zpočátku vandroval s kočující kapelou, později měl působit v Karlových Varech, s určitostí však nelze zjistit, zda se jednalo o sezónní kapelu Johanna Schmidta nebo o nějaký jiný soubor. Nakonec se V. Krüttner stal členem první oficiální mariánskolázeňské kapely. Prameny se však rozcházejí v údaji, jenž se týká kapely, ve které měl Krüttner st. v době narození syna Theodora působit. Svého prvorozeného syna V. Krüttner učil odmalička hrát na housle. Další hudební vzdělání pak Theodor Krüttner našel u mnichovského učitele Schlesingera, otce mariánskolázeňského nadučitele a c. k. okresního školního inspektora Johanna Schlesingera. Mnichovský učitel seznámil Krüttnera se základy hudební teorie, hry generálbasu i skladby a učil ho hrát na klavír a varhany. Podle Schlesingera ml. byl Krüttner již ve 14 letech schopný komponovat. Mezi první Krüttnerovy skladby měla patřit i litanie, zmiňovaná ještě v roce 1914. Není však jisté, zda se jednalo o Litanii in D, uloženou dnes v chebském archivu. Podle tehdejšího zvyku Krüttner v jinošském věku procestoval s malou kapelou rakouské provincie. Tato cesta ho patrně inspirovala k dalšímu sebevzdělávání. Prostudoval Schneiderovu učebnici kompozice a obstaral si partitury i klavírní výtahy děl Haydnových, Mozartových a Beethovenových. V 18 letech si na naléhání svého otce zvolil učitelské povolání, které mu mělo do budoucna zajistit životní postavení a osvobodit jej od dlouhé vojenské služby. V roce 1832 absolvoval na c. k. hlavní škole v Plané půlroční přípravný učitelský kurs a obdržel kvalifikaci pomocníka při farní škole. V témže roce nastoupil jako učitelský pomocník na farní školu v Kynžvartě (Königswart). Jeho roční plat činil 8 zlatých, stravu a byt mu zajišťoval tamější učitel. V průběhu léta Krüttner často putoval pěšky do Mariánských Lázní, kde se měl zaměstnávat hudbou. Učil se hrát na lesní roh a komponoval. Jeho úpravy i skladby se dostaly do repertoáru mariánskolázeňské kapely a Krüttner si mezi hráči získal přirozený respekt. 6. března 1836 podal tepelskému klášteru žádost o místo učitele hudby v Mariánských Lázních. 11. dubna téhož roku bylo jeho žádosti vyhověno a v květnu se Krüttner spolu se svým otcem přestěhoval do Mariánských Lázní. V pozdějších letech však přebýval v Mariánských Lázních jen po dobu lázeňské sezóny. V roce 1836 Krüttner vypomáhal v Schurwonnově kapele jako kontrabasista a pravděpodobně o rok později byl do kapely angažován, jako její stálý člen. V lednu roku 1843 zemřel kapelník Schurwonn a do začátku sezóny bylo nutné najít vhodného nástupce. Na místo prvního houslisty byl angažován Johann Tischer z Nové vsi (Neudorf bei Petschau), otec dvou významných mariánskolázeňských hudebníků. Vedením orchestru byl nejspíše ještě v tom roce oficiálně pověřen Th. Krüttner. Jako kapelník (Kapellmeister) či hudební ředitel (Musikdirektor) a kontrabasista v jedné osobě se Krüttner staral prakticky o veškerý chod orchestru. Na jeho bedrech ležely nejen úkoly hráčské, dirigentské a dramaturgické, ale i správněekonomické a provozní. Také Krüttnerův orchestr byl sezónní. V zimě hudebníci vyučovali, někteří působili v jiných orchestrech a někteří se pravděpodobně věnovali řemeslům. Orchestr v té době hrával od 10. května do 15. září dvakrát denně při ranních a večerních pitných kúrách u Křížového pramene. V 1. polovině minulého století patrně nebyly pro lázeňské hosty k dispozici ručně psané nebo tištěné programy. Pořadí skladeb pro jednotlivé promenádní koncerty oznamovala zvláštní tabule umístěná v blízkosti hudby. Krüttnerův orchestr hrával, podobně jako předchozí kapely, pod širým nebem. Hudebníci stávali kolem dlouhého bílého stolu opatřeného notovými pultíky. Za deštivého nebo chladného počasí se stůl přenášel do promenádního sálu. Původní krytá, teplým vzduchem vytápěná a sloupovím zdobená kolonáda u Křížového pramene byla vystavěna v 1. polovině 20. let předminulého století. V té době byla pokládána za nejkrásnější kolonádu evropských lázní. V roce 1845 se v Mariánských Lázních léčil Richard Wagner. Ten se měl údajně pochvalně vyjádřit o Krüttnerových skladbách, jež mu byly předloženy k posouzení. Ostatně Wagner nebyl jediným. Např. o 16 let později tak učinil dvorní kapelník Franz Lachner. Až do dnešní doby se traduje a nad míru zdůrazňuje Wagnerovo přátelství s Krüttnerem. Wagner měl Krüttnera údajně pozvat k sobě do Drážďan. Jako další doklad jejich přátelství bývá často zmiňována partitura opary Rienzi, jejíž korigovaný opis Wagner Krüttnerovi v roce 1846 zaslal. Partituru doprovázel dopis, ve kterém Wagner Krüttnerovi sděloval, že mu na základě opakovaných přání posílá vlastnoručně korigovanou část partitury své opery Rienzi s tím, že by se na Krüttnera obrátil v případě, kdyby ji ještě někdy potřeboval. Zároveň Wagner nechal pozdravovat svého mariánskolázeňského lékaře dr. Schneidera. V rozsáhlé Wagnerově korespondenci je tento dopis jediný, ve kterém se lze s Krüttnerovým jménem setkat. Zatímco Spontini během svého pobytu v Mariánských Lázních psal v dopisech alespoň o zdejší kapele, Wagner se ve své korespondenci, odeslané roku 1845 z Mariánských

Lázní, nezmiňuje ani o orchestru ani o kapelníkovi. A to psal také L. Spohrovi, který mariánskolázeňský orchestr dobře znal. Wagnerovo přátelství s Krüttnerem nepotvrzuje ani vydavatelská poznámka k citovanému Wagnerovu dopisu. Ta pouze vysvětluje, za jakým účelem Wagner partituru Krüttnerovi poslal. Wagnerova partitura přešla po Krüttnerově smrti do rukou jeho syna Johanna a ten ji nechal vystavit v městském muzeu v Chebu. Odtud ji, patrně na popud chebského spisovatele Aloise Johna, v 1. polovině 90. let předminulého století odkoupil Nikolaus Österlein do své proslulé vídeňské wagneriánské sbírky. Roku 1895 partitura byla spolu s ostatními exponáty zakoupena městem Eisenachem a přešla tak do majetku Muzea Richarda Wagnera v Eisenachu. V roce 1846 se Th. Krüttner oženil s měšťanskou dcerou Josefou Saizovou z Mnichova. Měli spolu 8 dětí, jménem známe pouze dva syny – Johanna a Theodora. Žádnému ze svých dětí Krüttner nedovolil živit se výhradně hudbou. Velmi dobře si totiž uvědomoval nevýhody svého povolání. Hudebníci nedostávali tenkrát ve stáří žádnou podporu, a tak platilo známé rčení „Alter Musiker, alter Bettler“. Podobně však nesmýšleli Krüttnerovi potomci. Krüttnerův vnuk Theodor, syn Theodora, působil jako učitel hudby v Lokti (Elbogen) a zároveň vedl tamější kapelu. V témže roce se mariánskolázeňský orchestr rozrostl na 14 členů. Krüttner přešel k violoncellu a místo kontrabasisty přenechal svému mladšímu bratru Wolfgangovi. V roce 1847 dal prelát Heinl instalovat u Křížového pramene první hudební pavilón. Šlo o jednoduchý altán s dřevěným sloupovím a stříškou. Akustickou funkci patrně neplnil, spíše vymezoval prostor pro hudebníky a přitahoval posluchače. Z dobových rytin je zřejmé, že hudebníci při produkci stáli. (výjimkou musel samozřejmě být violoncellový pult). Důležitým mezníkem ve vývoji orchestru se z mnoha důvodů stal rok 1858. V tomto roce zavedlo pražské c. k. místodržitelství a lázeňská komise v Mariánských Lázních povinnou hudební taxu. Z prostředků takto získaných byli hudebníci od roku 1858 pevně placeni. Do té doby byly příjmy hudebníků značně nejisté a získávání peněz velmi komplikované. Každému nově příchozímu pořádal orchestr na uvítanou hudební dostaveníčko. Host pak hudebníky odměnil podle stavu a možností. Další částky, dobrovolně poskytované orchestru, zaznamenávali lázeňští hosté do zvláštní knihy. S touto subskripční knihou obcházeli hudebníci ve volném čase jednotlivé lázeňské domy. Stejným způsobem bylo možné obnos poukázat i během pitné kůry přímo na kolonádě. Hosté orchestru platili buď jedenkrát týdně nebo jednorázově na celou dobu svého pobytu, což byl zhruba 1 měsíc. Tyto peníze i další příjmy, plynoucí ze spoluúčinkování v divadle, na reunionech, bálech či koncertech, si hudebníci mezi sebou dělili rovným dílem. Pouze kapelníkovi, který se mimo jiné staral o růst a udržování notového archivu, náležely díly dva. Vzhledem k rozvoji lázní byla zastaveníčka i peněžní sbírky stále častější, pro hudebníky obtížnější a pro lázeňské hosty nepříjemnější. Nově zavedená hudební taxa vyřešila nejen problematické vybírání peněz, ale i potíže se zastaveníčky. Jejich soustavné pořádání bylo počínaje rokem 1858 zrušeno a zastaveníčka se nadále hrála pouze na výslovné přání nově příchozích. Zisk z hudební taxy vynesl kapelníkovi v letech 1858 a 1859 roční plat 600 zlatých a 220 zlatých na údržbu notového materiálu, hudebníci dostávali ročně po 400 zlatých. Vzhledem ke stálému příjmu přišli hudebníci o sezónní byty, které jim klášter do té doby bezplatně poskytoval. Po zavedení hudební taxy uzavíralo město s kapelníkem (a patrně i s hudebníky) tříleté smlouvy. Orchestr se tak stal zařízením města a radnice získala výsadní právo o orchestru rozhodovat. V roce 1858 byl počet členů orchestru zvýšen na 20. Takto rozšířený orchestr se již na koncertech neobešel bez dirigenta. Proto Krüttner předal violoncellový pult Izidoru Lenzovi z Nové Vsi a již natrvalo se ujal taktovky. V souvislosti s rozšířením orchestru byl zvětšen také hudební pavilon u Křížového pramene. Krüttner si v té době členy svého orchestru vybíral velice obezřetně. Angažoval jenom zdatné a zkušené síly, které měli praxi z jiných kapel. Důležité bylo i bydliště přijímaného. Okolní měli totiž přednost před úplně cizími. Taková opatření byla nutná už vzhledem k tomu, že kapela se na zimu rozpouštěla. Dohromady se dávala až koncem dubna a veškeré zkoušky se konaly pouze 14 dní před zahájením vlastní lázeňské sezóny. Za tak krátkou dobu se mohli nazkoušet pouze nejobtížnější skladby, eventuálně nový repertoár. Převážná část staršího repertoáru se hrála „z listu“. V roce 1858 orchestru k ranním a večerním koncertům u Křížového pramene přibyly pravidelné polední koncerty u Lesního pramene a také páteční odpolední koncerty na Bellevue, kde se již vybíralo vstupné. Tyto koncerty vhodně vyplňovali volný čas

pacientů. S rozšířením orchestru i zvýšením počtu koncertů vyvstala nutnost upravit stávající repertoár a zásadním způsobem rozšířit notový archiv. Krüttner věnoval této úmorné činnosti veškerý svůj volný čas od podzimu 1857 do jara roku následujícího, na úpravách pracoval i v letní sezóně. Jeho syn Johann ještě po letech vzpomínal na to, jak byl jejich mnichovský domek plný notového materiálu i na to, jak otec nesměl být po celou tu dobu ničím ani silnějším hovorem, rušen. V roce 1859 vyslovila c. k. městská rada Krüttnerovi plné uznání za uspořádání koncertu ve prospěch raněných vojáků. Zvláštní koncert se konal 9. července 1859 a přinesl čistý výtěžek 344 zlatých a 35 krejcarů. V roce 1866 se Mariánských Lázní silně dotkla válka pruskorakouská. Sezóna toho roku začala úplně normálně. Po vypuknutí války však většina lázeňských hostů Mariánské Lázně narychlo opustila. Podle pamětníků byl prý smutný pohled na zavřené brány domů a na spuštěné žaluzie. Orchestr byl zmenšený na polovinu a jeho členové se mezi sebou střídali ve službě. Doma zůstával i Krüttner, z Mnichova docházel do Mariánských Lázní pouze v neděli. Hrálo se jenom u Křížového pramene a nekonala se žádná divadelní představení. Koncem července procházely Mariánskými Lázněmi pruské oddíly a na prostranství před hotelem Klinger hrála hudba jednoho vestfálského pluku. V letech 1865-1868 se Krüttnerovi podařilo udržet svůj orchestr i přes zimu. Tehdy podnikal se svým orchestrem zimní koncertní cesty po Švýcarsku. Orchestr koncertoval v Basileji, Freiburgu, Neuchatelu, Bielu, Bernu, Solothurnu, Curychu, Lausanne, Montreux, Vevey a Morgesu. Pokaždé se hudebníci zdrželi několik týdnů v Ženevě. Tam vždy uspořádali několik koncertů a spolu s tamějším pěveckým spolkem provedli v kostele St. Madeleine velká oratoria Paulus, Eliáš, dále Haydnovo Stvoření, Roční doby apod. Zimní koncertní cesty byly patrně velice úspěšné. Toto období je označováno jako zářivá perioda v Krüttnerově životě. Během zimních cest se Krüttner měl náhodně setkat s R. Wagnerem, který ho však nepoznal. Z roku 1868 se dochovaly další zprávy o tom, že orchestr pořádal kromě promenádních koncertů také pravidelné páteční koncerty na Bellevue. Etablissement Bellevue (dnes Casino Bellevue) byla prostorná, komfortně zařízení kavárna. Stala s cílem kratších vycházek směrem do Úšovic a hosté ji rádi navštěvovali jak v dopoledních, tak i v odpoledních hodinách. Koncem minulého století se zde každý týden pořádaly nejen koncerty lázeňského orchestru, ale i vojenské kapely. Dramaturgii Krüttnerových koncertů na Bellevue dokládá přesněji nedatovaný tištěný program z června roku 1871. Program tohoto koncertu mimo jiné dosvědčuje i sólová vystoupení členů orchestru. Lze se domnívat, že obdobnou dramaturgickou skladbu jako zmíněný koncert na Bellevue mívaly tehdy i promenádní koncerty u pramenů. Ze stejného období se zachovaly zevrubnější zprávy o spolupráci hudebníků s kůrem. V kapli a posléze i v kostele již od velikonoc roku 1839 pravidelně vystupoval pěvecký sbor. Tento sbor založil a vedl Johann Schlesinger, nejstarší syn mnichovského učitele. J. Schlesinger (9. 12. 1819 Mnichov u Mariánských Lázní – 5. 11. 1890 Mariánské Lázně) získal o 5 let později než Krüttner, na c. k. hlavní škole v Plané u Mariánských Lázní kvalifikaci učitelského pomocníka. Od roku 1838 působil v Mariánských Lázních. Jeho aktivity se během let rozšířily na kůr, školu a radnici, svoji kariéru zakončil jako c. k. okresní školní inspektor. J. Schlesinger se zásadním způsobem přičinil o rozvoj a kvalitní provozování církevní huby v Mariánských Lázních a povznesl úroveň zdejší hudební výuky. Orchestr a Schlesingerův sbor, posilněný o ženské hlavy, účinkoval na kůru pravidelně o nedělích a svátcích. Jejich výkony měly patrně velmi dobrou úroveň, neboť do katolického kostela přicházeli za hudbou i nekatolíci. Je však pravděpodobné, že hudebníci z lázeňské kapely účinkovali v kostele mnohem dříve, možná již od zmíněného roku 1839 Vzhledem k pozdějším, poněkud ultimativním požadavkům regenschoriho, jež byly uplatňovány na samotné radnici, se lze domnívat, že účinkování v kostele bylo pro orchestr s největší pravděpodobností závazné. Není ovšem jasné, zda a z jakých prostředků byli hudebníci za účinkování v kostele placeni. Dalším působištěm mariánskolázeňských hudebníků bylo divadlo. Orchestr spoluúčinkoval při divadelních představeních již za kapelníka Schurwonna. Až do 60. let minulého století se hrávalo pouze v provizorních prostorách. Teprve na podzim roku 1865 byly položeny základy kamennému divadlu. Stavbu v řeckém slohu navrhl a provedl Friedrich Zikler. Šlo o projekt velice náročný, neboť divadlo bylo situováno do míst, kde potok vyhloubil malý rybník. Tento rybník se údajně využíval na plavení koní. Při přípravě základů bylo nutné jít 8 sáhů pod vodu, aby budova stála na pevné půdě.

Válečný rok 1866 veškeré práce přerušil. Ve stavbě se pokračovalo až rok následující, kdy byl ředitelem divadla jmenován Carl Moser. V srpnu roku 1868 byl slavnostním představením Offenbachovy operety Krásná Helena provoz divadla zahájen. Bílo-šedivo-zlaté hlediště mělo 3 patra. V parteru bylo k dispozici 8 lóží a 99 křesel, ve druhém parteru 80 míst a na prvním balkóně 14 lóží, galerie měla 200 míst. Jeviště měřilo 8 sáhů, bylo opatřeno kulisami a tehdy nejnovější technikou. Celý prospekt bylo možné vyzdvihnout i ponořit, využít se dala celkem 3 propadliště. Opony maloval vídeňský malíř Josef Heiss. Hudebníci hrávali předehry, meziaktní hudbu a doprovázeli opery i operety. Účinkování hudebníků v divadle lze, oproti jejich hraní v kostele, jednoznačně považovat za určitý druh při výdělku, nikoliv za povinnost. V roce 1870 se Krüttnerův orchestr rozrostl na 30 členů. Krüttner musel v té době již podruhé nově aranžovat veškerý repertoár. Hlavní lázeňská sezóna byla v této době již delší, trvala od 1. května do 30. září. Ve zmíněném roce však byla vzhledem k německo-francouzské válce o několik dní zkrácena. V roce 1871 došlo k dalšímu zvětšení hudebního pavilónu. Dne 26. září 1872 vyšlo nařízení, podle něhož se měl orchestr nadále sestavovat tak, aby bylo možné v případě potřeby vytvořit dechovou harmonii, která by čítala 22 až 24 členů. V té době hrávali hudebníci zpravidla na několik nástrojů, většinou šlo o kombinaci smyčcového a dechového nástroje, takže nebyl problém tomuto požadavku vyhovět. Nařízení vzešlo nejspíše z požadavku hostů, kteří byli při promenádních koncertech nespokojeni s akustikou, a kterým se provozovaná hudba zdála slabá. Akustika tehdejších hudebních pavilónů nebyla patrně nijak valná a ani výběr či úpravy hraných skladeb kompaktnost orchestrálního zvuku příliš nepodpořily. V roce 1872 tvořily smyčcové nástroje zhruba třetinu orchestru. Lze předpokládat, že žesťové, ale i dřevěné dechové nástroje smyčcovou sekci překrývaly. Zvuková nevyrovnanost Krüttnerova orchestru byla v Mariánských Lázních tématem velmi diskutovaným. Georg Hesekiel napsal roku 1861 sbírku Lieder aus Marienbad, ve které uveřejnil také báseň Brunnenmusik, jež tuto skutečnost zesměšňovala. Nevyvážený zvuk orchestru při venkovních produkcích byl mimochodem také jedním z důvodů, pro které Krüttner musel za poněkud dramatických okolností orchestr později opustit. K dalšímu rozšíření orchestru došlo v roce 1873. Tehdy orchestr dosáhl počtu 36 členů. Zároveň byly hudebníkům zvýšeny platy. 10 z nich dostávalo ročně 460 zl., 18 dalších 430 zl. A 7 pak 380 zl. Hudebníci, kteří ten rok odcházeli, obdrželi navíc ještě 50 zl. Krüttnerovi náležel plat 1 200 zl. A 80 zl. Dostával na rozšiřování notového archívu. Celkové roční náklady na provoz orchestru činily v tomto roce 17 000 zl. Notový archív byl až do roku 1873 majetkem orchestru. Po sezóně tohoto roku přešel do majetku lázeňského fondu. Lázeňský fond tehdy převzal symfonie (23), ouvertury pro velký orchestr (126), ouvertury pro malý orchestr (48), smíšené kusy jako árie, dueta, terceta, finále apod. (127), směsi (35), čtverylky (45), valčíky (49), polky a mazurky (39), francouzské polky (45), kvapíky (23), pochody (44), čardáše (2) a chorály (4). Mezi uveřejněnými skladbami byla i díla Krüttnerova. Konkrétně se jednalo o tyto kompozice: Koncertní předehra C dur a D dur, předehry pro malý orchestr, Písně beze slov, píseň Stilleben, směsi Opernfreund a Rosenkranz a Jubileumsfestmarsch. Později sem přibyly následující skladby: Concertino pro dva pistony a eufonium (1874), Introdukce a polonéza pro lesní roh (1875), Nokturno pro dva lesní rohy a Triumfální pochod, komponovaný roku 1879 k odhalení Reitenbergerova pomníku. Koncertní předehru C dur Krüttner komponoval roku 1851 na základě soutěže, vypsané Vlasteneckým hudebním spolkem v Čechách. Předehra byla 8. března toho roku v Praze oceněna, Krüttner se stal čestným členem spolku a byla s ním vedena jednání o koupi a vytištění této skladby. Orchestrální verze této předehry byla vytištěna u Josefa Eberleho ve Vídni. Klavírní verze skladby Jubileumsfestmarsch, komponované roku 1868, vydal E. A. Goetz v Mariánských Lázních. Pochod se však tiskl u F. W. Garbrechta v Lipsku. Krüttnerovy skladby, převzaté roku 1873 lázeňským fondem, tvořily zhruba čtvrtinu jeho skladatelského odkazu. O pozdějších osudech Krüttnerových děl je známo, že po autorově smrti přešly rukopisy světských skladeb do rukou jeho syna Johanna, zatímco autografy skladeb duchovních získal dr. Schlesinger. Spolu se skladbami, provozovanými na červnovém koncertě roku 1871 na Bellevue, a úpravou Wagnerovy opery Rienzi jsou Krüttnerovy opusy také jedinými díly, provozovanými v té době, u kterých známe autora i přesnější název. Vzhledem ke svědectví G. Spontiniho se lze domnívat, že repertoár tehdy zahrnoval díla Mozartova, Haydnova,

Beethovenova, Gluckova, Mehulova, Weberova a Spohrova. Krüttnerův orchestr údajně hrával také skladby Brahmsovy, Saint-Saensovy a Dvořákovy. Více jak 600 skladeb, převzatých lázeňským fondem však zůstává anonymních. V roce 1876 hudebníci založili penzijní fond. Pravidelné dobrovolné příspěvky, patrně i od lázeňských hostů, zajišťovaly hudebníkům částečné finanční zabezpečení ve stáří a nemoci. První penzijní fond, jenž dokazoval mimo jiné stabilitu orchestru, zanikl roku 1882, nejspíše v souvislosti s radikalismem Krüttnerova nástupce M. Zimmermanna. V roce 1878 bylo orchestru nařízeno, aby se při ranních koncertech rozdělil a současně pak hrál od 6 hod. do 7,30 hod. jak u Křížového, tak u Ferdinandova pramene. I když se Krüttner proti nesmyslnému nařízení ostře postavil, bylo odvoláno, ovšem ne zcela zapomenuto, až o 3 roky později. Samotné ranní koncerty však zrušeny nebyly, pouze byly přesunuty jejich začátky a upravena jejich délka. Orchestr od té doby hrával čtyřikrát denně: od 6 do 7 hod. u Křížového pramene, od 7 do 8 hod. u Ferdinandova pramene, v poledne u Lesního pramene a navečer opět u Křížového pramene. V roce 1878 byl v Mariánských Lázních založen hudební spolek, který sdružoval hudbymilovné mariánskolázeňské obyvatele. Prvním ředitelem spolku se stal Rudolf Tischer, syn někdejšího prvního houslisty mariánskolázeňského orchestru. O 2 roky později jej vystřídal Ferdinand Manner, autor kdysi populárního pochodu Marienbad hoch!, a od roku 1883 se na plných 20 let této funkce ujal Carl Tischer, bratr Rudolfa. C. Tischer proslul také jako houslista (údajně byl žákem J. Donta, profesora vídeňské konzervatoře), skladatel a jako majitel prvního hudebního ústavu v Mariánských Lázních. Tento hudební ústav, založený roku 1885, sídlil nejprve ve druhém patře budovy Stadthaus (dnes městský úřad), později v domě Lyra (dnes dům č.p. 338/34 v Ruské ulici). Mariánskolázeňský hudební spolek měl kromě ředitele a jeho zástupce také svého předsedu, zástupce předsedy, pokladníka, jednatele, poradce a od roku 1902 i vlastního archiváře. Členové spolku se dělili na tzv. aktivní a pasivní. Počet pasivních členů kolísal mezi 34 až 90. Aktivních členů bylo původně 20, počátkem 20. století se jejich počet zvýšil na 25 a posléze na 29. Aktivní část spolku vytvářela orchestr. Spolkový orchestr tak sdružoval schopné, většinou amatérské hráče. Hudebníci z lázeňského orchestru v něm figurovali pouze sporadicky. Hudebními profesionály však bývali ředitelé. Ti také tento orchestr vedli. Mariánskolázeňský hudební spolek pořádal celoročně, na rozdíl od sezónního lázeňského orchestru , pravidelné symfonické a komorní koncerty. V létě vhodně doplňoval lázeňské hudební dění, v zimě byl spolu se Schlesingerovým mužským pěveckým spolkem hlavním pilířem hudební kultury v Mariánských Lázních. V roce 1879 byl hudebníkům z lázeňského orchestru opětovně zvyšován plat. 19 z nich dostávalo nadále 500 zl., zbylých 17 pak 450 zl. Kapelníkovi byl ponechán roční plat 1 200 zl. a na údržbu notového archivu tentokrát obdržel 950 zl. O 2 roky později skončila Krüttnerovi v pořadí 8. smlouva, kterou s ním vždy na 3 sezóny uzavíralo od roku 1858 město. Jak vyplývá ze zprávy ze zasedání městského zastupitelstva ze dne 30. září 1881, sedmašedesátiletý Krüttner se o místo kapelníka znovu ucházel. Radnice se tehdy bez Krüttnerova vědomí usnesla vypsat na místo ředitele veřejný konkurz. Oznámení konkurzu se také záhy objevilo v tisku. V souvislosti s tím řešilo městské zastupitelstvo na svém zasedání dne 9. října 1881 podmínky, za kterých má být místo hudebního ředitele nadále obsazováno. Z krátké debaty vyplynulo následující: 1) Orchestr se měl nadále sestávat z 37 hudebníků (tj. o jednoho člena více, než byl tehdy skutečný stav) a jednoho hudebního ředitele. Orchestr měl být k dispozici neustále, v případě potřeby se měl dělit, eventuálně fungovat jako dechová harmonie. 2) Radnice si vyhradila právo určovat nástrojové obsazení orchestru. 3) Hudební ředitel byl povinen přijímat pouze nejzpůsobilejší síly a obstarávat i předvádět nejnovější a nejoblíbenější kusy. 4) Pro hraní orchestru v kostele byla k dřívějším povinnostem na žádost regenschoriho přidána ještě jedna, a to povinnost spoluúčinkovat na kůru i během odpoledních bohoslužeb. Odměna za spoluúčinkování orchestru při divadelních představeních byla stanovena následovně: za meziaktní hudbu hudebníci dostávali po 50 kr., při kusech, které potřebovaly zkoušku, 60 kr., za operu a operetu 80 kr. a za každou zkoušku 30 kr. na osobu.

Zároveň bylo zdůrazněno a nařízeno, aby hudebníci nerušili průběh představení příliš časným odchodem z divadla. 5) Hudebníci byli nadále povinni si zajišťovat nástroje, odpovídající oblečení a byty. 6) Smlouva s městem zůstala i nadále tříletá. Na vůli radnice byla ponechána možnost čtrnáctidenní výpovědi v případě špatné sezóny, kupříkladu v důsledku války nebo epidemie. 7) Další body zahrnovaly povinnosti hudebníků vůči kapelníkovi a dále ustanovení, týkající se obstarávání a hodnoty hudebnin i vlastnické právo obce na hudební materiály. Suma na tyto výdaje neměla v budoucnu překračovat hranici 800 zl. Platy byly hudebníkům ponechány ve stejné výši jako v roce 1879. Vypsání konkurzu vyvolalo v Mariánských Lázních ostré debaty a dokonce i rozhořčení. Četné ohlasy zaznamenával také mariánskolázeňský tisk. Samotné městské zastupitelstvo se obsazením místa hudebního ředitele zabývalo na několika svých zasedáních. Mariánskolázeňští radní sice uznávali Krüttnerovy mnohaleté kapelnické zásluhy i jeho činnost skladatelskou, ale naproti tomu se objevily také poukazy na zápory Krüttnerova působení na místě hudebního ředitele. Předně bylo Krüttnerovi vyčítáno stáří. Jeho věk 67 let se zdál být pro zastávání prestižní hudební funkce nepřijatelný. Dále měla radnice Krüttnerovi za zlé, že několik posledních let dával pracovní příležitosti také zestárlým hráčům. Z hlediska tehdejšího provozu orchestru to však mohla být nutnost. Vzhledem k tomu, že orchestr zkoušel poze 14 dní před zahájením sezóny, bylo jistě nemyslitelné přijímat větší počet nezkušených nováčků. Staří hráči znali dobře veškerý repertoár a i u druhých hlasů, kam ke stáru odcházeli, mohli udržovat dobrou úroveň orchestru. Druhou stránkou věci ovšem bylo, že Krüttner ponechával staré hráče v angažmá také proto, aby nemuseli chodit žebrat. (Penzijní fond totiž zabezpečoval jenom nejnutnější prostředky.) Angažování starých hráčů nacházelo negativní ohlas patrně také u lázeňských hostů. Další, již zmiňovaným důvodem, který urychlil Krüttnerův odchod, byl akusticky nevyvážený zvuk orchestru. Jako přítěž byla Krüttnerovi připsána také nekázeň hudebníků. V souvislosti s vypsáním konkurzu a nejspíše i z pocitu zneuznání Krüttner stáhl svoji žádost o místo hudebního ředitele zpět. Namísto toho si však podal žádost o odpovídající penzi. Na bouřlivém zasedání, které se konalo 3. prosince 1881, se radní usnesli z dosavadního rozpočtu na orchestr Krüttnerovi vyplácet penzi 500 zl. ročně. Poslední léta svého života Krüttner strávil v rodném Mnichově. Zde také 11. května 1893 ve věku 79 let zemřel. Slavného pohřbu se zúčastnil mariánskolázeňský starosta spolu s radními, zástupci karlovarského orchestru, střelecký spolek, spolek veteránů i množství hudebníků z celého okolí. Nechyběl samozřejmě mariánskolázeňský orchestr, který se se svým bývalým kapelníkem rozloučil smutečním pochodem a Krüttnerovou skladbou Ave Maria. Pět let po Krüttnerově smrti mu byl vdán hold na benefičním koncertě divadelního orchestru v Kynšperku (Königsberg). Zde se hrála jeho Předehra C dur. Za dalších 5 let se mnichovský pěvecký spolek, jehož byl Krüttner čestným členem, rozhodl uspořádat sbírku. Její výnos byl věnován na pořízení Krüttnerova pomníku. Tento pomník stál na prostranství před mnichovskou farou. Slavnostní odhalení se konalo 6. září 1903 u příležitosti oslav pětadvacetileté existence mnichovského pěveckého spolku. Slavnosti se zúčastnil starosta dr. Nadler, mariánskolázeňští radní, okresní hejtman Pezellen, mariánskolázeňský orchestr, na 20 hudebních spolků a velký počet hudebníků i nehudebníků z okolí. Zprávu o slavnosti přinesly nejen mariánskolázeňské, ale i pražské listy. Další slavnostní vzpomínkou na Krüttnerovo působení v čele mariánskolázeňského orchestru byl o 11 let později koncert mariánskolázeňského hudebního spolku. Koncert se konal 25. března 1914 v mariánskolázeňském hotelu Continental u příležitosti oslav 100. výročí Krüttnerova narození. Program slavnostního koncertu tvořily skladby Krüttnerovy a Wagnerovy.

Mariánskolázeňský orchestr koncem 19. století Ke konkurzu na místo hudebního ředitele, vypsanému radnicí v září 1881, se během podzimu přihlásilo 19 uchazečů. Z nich 3 však stáhli svoji přihlášku zpět. Výběrem ze 16 zbylých uchazečů byl pověřen J. Schelsinger. K dispozici měl životopisy adeptů a jejich doporučení, osobně neznal nikoho z přihlášených. Schlesinger vybral celkem 4 kandidáty.

Radnice se pak s prosbou o pomoc a radu obrátila na Eduarda Hanslicka, renomovaného vídeňského hudebního kritika a estetika. Hanslick jednoznačně podpořil vídeňského vojenského kapelníka Michaela Zimmermanna. Na zasedání městského zastupitelstva byl pak 3. prosince 1881 Zimmermann většinou hlasů zvolen. Michael Zimmermann se narodil 26. února 1833. Plné čtvrtstoletí působil u vojenských hudeb. Jeho jméno mělo v tehdejším hudebním světě údajně velice dobrý zvuk. Jedním z důvodů byl Zimmermannův triumf z roku 1867. Tehdy se v Paříži konala velká mezinárodní hudební soutěž a Zimmermannova vojenská kapela zde získala 1. cenu. Kapelník Zimmermann získal několik řádů, mimo jiné vlastnil Zlatý záslužný řád s korunou a Řád čestné legie. Jeho posledním působištěm před nástupem do Mariánských Lázní byl regiment svobodného pána z Kuhnů č. 17. Koncem prosince 1881, tedy krátce po svém jmenování do funkce hudebního ředitele, se Zimmermann přijel do Mariánských Lázní osobně představit. Orchestr oficiálně převzal 28. prosince 1881. V souvislosti s přebíráním orchestru se v Mariánských lázních sešlo mnoho hudebníků. Jednak proto, aby pozdravili nového ředitele, a samozřejmě také proto, aby získali větší šanci na mariánskolázeňské angažmá. Organizační otázky však Zimmermann řešil až během svého dalšího pobytu v Mariánských Lázních v březnu roku následujícího. Od jarních měsíců roku 1882 se Zimmermann energicky připravoval na zahájení sezóny. Během svého čtrnáctidenního březnového pobytu pečlivě přehlédl a dal do pořádku notový archiv. Také se spojil s hudebníky a na sezónu tohoto roku se všemi obnovil smlouvy. Na místo 1. houslisty nově angažoval Carla Tischera. Zimmermann také zamýšlel zlepšit akustiku hudebního pavilónu. Městské radě navrhl instalovat do jednoho z hudebních pavilónů skleněné výplně a navíc zvýšit úroveň podlah. Svůj význam mělo mít i obstarání nových pultů. V březnu přijela do Mariánských Lázní i Zimmermannova dcera Gusti. Carl Moser, ředitel mariánskolázeňského divadla, ji tehdy angažoval jako operní zpěvačku. Osmnáctiletá Gusti mohla být dobrou zpěvačkou, neboť byla ještě v témže roce zvána na pohostinská vystoupení také do jiných měst. První koncert lázeňského orchestru, na kterém se Zimmermann představil mariánskolázeňskému publiku, se konal 3. dubna 1882 ve velkém sále radnice. Na programu byly skladby C. M. Webera, G. F. Händela, J. Strausse ml., Ch. L. A. Thomase, A. Oelschlegela, W. Westmeyera a také vlastní kompozice Zimmermannovy. Koncert údajně sklidil velký úspěch. Samotná sezóna roku 1882 však nebyla příjemná jak pro Zimmermanna, tak pro hudebníky. Orchestr si na nového hudebního ředitele zvykal velice špatně a Zimmermannovi tak přibylo mnoho starostí navíc. Při poslední výplatě v předposlední den této sezóny (29. září) Zimmermann pronesl k členům orchestru delší řeč. Ta byla natolik zásadní, že o ní referoval i mariánskolázeňský tisk. Z Zimmermannova proslovu jasně vyplynuly neshody s orchestrem. Zimmermann hovořil o svých plánech do budoucna a několikrát neopomněl zdůraznit nutnost řádných zkoušek. Orchestr do té doby zkoušel prakticky jenom 14 dní před prvním koncertem a celou sezónu pak hrál bez jakékoliv další přípravy. Zimmermannovi tento styl práce nevyhovoval, a proto se k nevoli hráčů snažil prosadit pravidelné denní zkoušky. Ve své promluvě dále upozornil na možnost mimosezónních koncertních cest a na těžkosti, které by pak měli hráči s vlastním zimním angažmá. Potom mluvil o potížích, které během prvého roku svého mariánskolázeňského působení s orchestrem měl. Orchestr zřejmě nevynikal železnou kázní, na jakou byl Zimmermann zvyklý u vojenských kapel. Hudebníci z lázeňského orchestru se přísnému řádu přizpůsobovali zřejmě pomalu a neradi, neboť za Krüttnera vládly mezi orchestrem a kapelníkem vztahy téměř rodinné. Zimmermann proto sáhl k velmi radikálnímu opatření – napříště se rozhodl angažovat jenom některé hráče. S tím se také s hudebníky rozloučil. Jak se brzy ukázalo, Zimmermann myslel propuštění většiny hráčů naprosto vážně. Záhy se totiž v tisku objevilo oznámení o konkurzu. Zimmermann zamýšlel v následující sezóně orchestr rozšířit na 41 členů. Pro jejich výběr stanovil velice přísné podmínky: uchazeči museli patřit k sólovým či orchestrálním hráčům prvního řádu, vítaná byla schopnost hry na více nástrojů. Adepti si nesměli sjednávat zimní angažmá. Jako věkovou hranici Zimmermann určil stáří 50 let. Sezóna roku 1883 přinesla velké změny. Tou první bylo obsazení orchestru. Z původních 36 členů Zimmermann ponechal v orchestru pouhých 14 hráčů a zbylých 28 angažoval nově. Orchestr se tedy rozrostl na 42 členů. Zimmermann také

skutečně prosadil, že orchestr zkoušel během celé sezóny. Určitě se tak připravovaly obtížnější skladby, podle potřeby možná i větší část programu na ten který den. Toto Zimmermannovo opatření se stalo pravidlem a platilo i za Zimmermannových nástupců. Zimmermann se již od prvního roku svého mariánskolázeňského působení snažil orchestr udržet i přes zimu. O tom svědčí jeho cesty po Evropě, které od roku 1882 podnikal, a během kterých se snažil vyjednat pro orchestr zimní koncertní turné. Mariánské Lázně jako lázně sezónní totiž profesionální hudební těleso přes zimu vydržovat nemohly. První mimosezónní koncertní cestu orchestr však uskutečnil až v zimních měsících na přelomu tel 1885-1886. Cílem této cesty byly Drážďany. Zde orchestr ve velkém sále Živnostenského domu absolvoval několik koncertů týdně. Orchestr měli údajně řídit dr. Franz Wüllner, Anton Rubinstein, prof. Jean Louis Nicodé a Edmund Kretschmer. Jako sólisté se měli s orchestrem spolupracovat jednotliví členové dvorní kapely i světoznámí virtuozové, např. Pablo Sarasate, Eugen D´Albert, Friedrich Wilhelm Ludwig Grützmacher, Johann Christoph Lauterbach, František Ondříček a pěvkyně, např. Marcella Sembrich a Therese Malten. Tato cesta údajně nepřinesla orchestru velký finanční efekt. Patrně také proto se další koncertní turné uskutečnilo až v zimních sezónách 1889-1890 a 1890-1891. Orchestr tehdy účinkoval na předměstí Hamburku, v St. Georgen. Sál, kde orchestr tehdy koncertoval, nebyl nijak okázalý. Šlo o obyčejný lokál, ve vánoční době zařízený jako divadlo, v němž v tuto dobu mohly probíhat nejrůznější kulturní podniky od produkcí kejklířů až po orchestrální koncerty. Výkony mariánskolázeňského orchestru byly prý velmi dobře finančně oceněny a Zimmermann tak mohl rozšířit notový archiv o velkou sérii nových titulů. V letech následujících Zimmermann sjednával zimní angažmá spíše pro sebe. Přes zimu roku 1894 dirigoval v St. Georgen jakousi tamější kapelu. Při této příležitosti se údajně s seznámil s prof. André Spohrem z Rotterdamu, budoucím houslovým mistrem mariánskolázeňského orchestru. Dramaturgii Zimmermannova orchestru vcelku přesně dokumentují 3 arivované ročníky kolonádních programů z let 1893-1895. V programech, které tiskla mariánskolázeňská firma Gschihay, najdeme nejen pořadí skladeb, data a časový rozpis koncertů, ale také jména sólistů z řad orchestru a anonce koncertů symfonických. Dnes s určitostí nevíme, zda byl Zimmermann prvním kapelníkem, který dával posluchačům k dispozici tištěné programy kolonádních koncertů. O jeho prvenství by však mohla svědčit dobová glosa, zveřejněná v mariánskolázeňském tisku. Poznámka z roku 1882 líčí tlačenice, jež vznikaly u vyvěšeného programu během večerních promenádních koncertů. Zároveň je zde navrženo řešení v podobě malých tištěných programů, které by se za malý obnos zájemcům prodávaly. Ani jeden z dochovaných ročníků kolonádních programů není kompletní. Všechny se navíc omezují na dobu vrcholné sezóny, tj. červen až srpen. Je tedy možné, že se tisk malých programů vyplácel pouze v tomto období. Orchestr hrával u pramenů tak jako za Krüttnera, od května do září. Na počátku a na konci sezóny koncertoval zpravidla dvakrát, eventuálně třikrát denně, po dobu vrcholné sezóny pak čtyřikrát denně. Stejné zůstaly i začátky a délka jednotlivých vystoupení. Ranní koncerty začínaly pravidelně chorálem. Tyto skladby měly bezpochyby svůj význam duchovní, z pohledu hudebníků zároveň význam praktický. Hráči se po ránu rozehráli, sladili a možná také teprve probrali. Předehra, která většinou následovala, zasluhovala již plnou pozornost. Často se hrávaly např. virtuozní ouvertury G. Rossiniho. Ranní koncerty uzavíral tanec, jedna drobnější skladba a finální polka. Dopolední koncerty mívaly podobnou dramaturgii, začínaly však pochodem a končily galopem. Polední a večerní koncerty se výrazně odlišovaly uváděním symfonických děl. Hlavním bodem těchto koncertů byly umělecky náročnější předehry, rozsáhlé směsi a také jednotlivé věty ze symfonií. Symfonie byly hrávány na pokračování, každý den zazněla zpravidla jedna část. Repertoár Zimmermannova orchestru byl rozsáhlý. Závažnější symfonická díla se opakovala, patrně s ohledem na obvyklou délku léčebných pobytů lázeňských hostů, zhruba po měsíci. Drobnější žánry se zpravidla neopakovaly, kapelník je pro každý den sestavoval a kombinoval nanovo. Svoje pevné místo v denním rozvrhu kolonádních koncertů měly určité okruhy skladeb. Kupříkladu Rossiniho a Lortzingovy předehry se téměř výlučně hrávaly ráno, některé předehry k Mozartovým a Boieldieuovým operám zase pouze dopoledne. Skladby Wagnerovy, Weberovy, Mendelssohnovy, Saint-Saensovy a Berliozovy našly své stálé místo na koncertech poledních a večerních. Pokud se prezentace jednotlivých slohů týče, nejreprezentativněji byla zastoupena díla skladatelů 19. Století. Vedle autorů německých, rakouských a francouzských se hojně hrávali také autoři ruští a severští. Z české skladatelské produkce 19. Století Zimmermann uváděl díla A. Dvořáka (Slovanské tance, Legendy), B. Smetany (předehra k opeře Prodaná nevěsta)

a A. E. Titla (Serenáda pro flétnu a lesní roh). Ze starší hudby zaznívaly na kolonádě skladby vídeňských klasiků. Do programů byla i v této době zařazována díla Th. Krüttnera (předehry C dur a D dur a Ave Maria). Zimmermann obohatil repertoár svého orchestru také o vlastní skladby a aranže. V letech 1893-1895 zařadil do programů promenádních koncertů celkem 20 svých fantazií, směsí a fragmentů z oper a operet, 2 písně ve vlastní orchestraci a 11 původních skladeb populárního charakteru. Jak dokumentuje jeden za zachovaných autografů, Zimmermann se kompoziční a aranžérské práci věnoval již před svým nástupem do Mariánských Lázní. Několikrát do týdne zpestřovali někteří členové orchestru kolonádní koncerty svými sólovými výstupy. Vzhledem k plenérové akustice byl v tomto směru nejvíce vytížen sólový hráč na piston (trubku). Jeho repertoár sahal od jednoduchých písní až k virtuózním a technicky velice náročným směsím pro piston a orchestr. Dále nejčastěji vystupovali koncertní mistři, tedy 1. houslista a violoncellista. I jejich repertoár měl spíše populární charakter. Několikrát za sezónu se také presentovali 1. klarinetista, 1. pozounista, 1. hobojista a 1. flétnista. Kromě tradice promenádních koncertů Zimmermann převzal tradici odpoledních koncertů na Bellevue. Za jeho éry se tyto koncerty konaly každý čtvrtek, ovšem pouze za příznivého počasí. Zimmermann pro tyto koncerty údajně volil náročnější díla, která by ve špatné akustice hudebních pavilónů nemohla vyznít tak dobře jako zrovna na Bellevue. Je tedy možné se domnívat, že požadavek příznivého počasí vzešel pouze z ohledů na pohodlí lázeňských hostů, a že orchestr účinkoval skutečně v sále, nikoliv např. na venkovní terase. Programy koncertů na Bellevue vyplnila v některých případech výhradně díly R. Wagnera. Tak byla vytvářena tradice vyhlášených mariánskolázeňských wagnerovských koncertů. V sezóně roku 1893 vypršela další tříletá smlouva mezi hudebníky a městem. Radnice vypsala na všechna místa, patrně vyjma kapelnického, nový konkurz. Přihlášku podalo celkem 260 uchazečů. Výběrem byl pověřen Zimmermann, konečné slovo však měla kulturní komise. Personální obsazení orchestru, jež v praxi možná vůbec poprvé stanovilo město, bylo v té době velmi stabilní. Nové angažmá se týkalo pouze 6 hráčů. Velkou zásluhu na tom údajně měl tehdejší mariánskolázeňský starosta dr. Herzig, který prý k orchestru projevoval velkou náklonnost. O rok později měl orchestr již 44 členů. Mezi nově angažovanými hráči se objevil také nový koncertní mistr, houslový virtuóz prof. André Spohr. Nástrojové obsazení bylo následující: 1. housle (6), 2. housle (6), violy (3), kontrabasy (3), flétny (2), hoboje (2), klarinety (3), fagoty (2), lesní rohy (4), trubky (3), trombony (3), bicí nástroje (2), harfa (1). Někteří hudebníci však hráli na více nástrojů. Orchestr měl tehdy i svého zřízence. Ten byl mimochodem vybírán se stejnou obezřetností jako samotní hráči. Hudebníci nepocházeli jenom z okolí Mariánských Lázní, Bečovska, Tepelska, Karlovarska a Chebska. Mezi členy orchestru najdeme v té době i hudebníky z Rotterdamu, Gothy, Berlína, Würzburgu a Insbrucku. To jasně vypovídá nejen o kvalitách i tehdejší proslulosti mariánskolázeňského orchestru a o internacionálním ovzduší lázeňského života, ale také jasně poukazuje na fakt, českou muzikologií nezřídka opomíjený, že migrace a emigrace českých hudebníků měla také svůj protiklad v přílivu cizích hudebníků do Čech. Vzhledem ke stabilnímu personálnímu obsazení orchestru mohli hudebníci v roce 1894 obnovit penzijní fond. Za Zimmermanna existoval pouze jakýsi podpůrný fond. Prostředky do něj plynuly prostřednictvím darů štědrých lázeňských hostů, a také kupříkladu z výtěžků koncertů konaných ve prospěch tohoto fondu. Podpůrný fond býval také inzerovaný na tištěných programech kolonádních koncertů a jména dárců i s výší poukázané částky zveřejňována v tisku. Vzhledem k silně pozitivním ohlasům, které znovuzřízení penzijního fondu vyvolalo, lze se domnívat, že pomocný fond funkci penzijního fondu zdaleka neplnil. Koncem sezóny roku 1895 se Zimmermann rozhodl nezastávat nadále náročné místo hudebního ředitele mariánskolázeňského orchestru. Město jeho rezignaci přijalo a Zimmermann byl penzionován. O jeho dalších osudech je známo prozatím jen tolik, že zemřel 2. prosince 1907.

Orchestr za řízení Adalberta Schreyera Koncem roku 1895 skončil termín podání konkurzních přihlášek na uvolněné místo hudebního ředitele mariánskolázeňského orchestru. Přihlásilo se celkem 164 uchazečů z Rakouska, Německa, Itálie, Ruska, Francie, Švýcarska, Polska, Holandska a ze skandinávských zemí. Výběrem vhodných kandidátů nebyl pověřen jednotlivec, jak tomu bylo v roce 1881, ale kulturní komise. Tato komise, složená ze členů městského zastupitelstva, vytipovala 3 adepty, kteří tak postoupili do 2. kola. Jejich životopisy, doporučující dopisy a vysvědčení byly dány k posouzení městskému zastupitelstvu. Většinou hlasů byl pak na místo hudebního ředitele zvolen Adalbert Schreyer, stávající ředitel hudebního spolku v Linci. Na mariánskolázeňské radní zřejmě zapůsobily jeho doporučující dopisy, mimo jiné i od hraběte Thuna a Antona Brucknera, mimochodem váženého mariánskolázeňského hosta, s kterým se měl Schreyer údajně přátelit. Adalbert Schreyer se narodil 10. listopadu 1850 v Olomouci. Základy hudebního vzdělání našel u svého otce, dómského regenschoriho a varhaníka v Olomouci. Všeobecné vzdělání získal na olomouckém gymnáziu. Od roku 1869 studoval na vídeňské univerzitě a souběžně si rozšiřoval hudební vzdělání u dvorního varhaníka Biela. Roku 1874 byl angažován, jako kapelník k divadelnímu orchestru do Badenu a do Vídně. V Badenu zároveň řídil tamější lázeňskou kapelu. Asi po 8 letech Schreyer výborně složil na vídeňské univerzitě zkoušku ze hry na housle, klavír a ze zpěvu. Prostřednictvím této zkoušky pak získal kvalifikaci učitele na střední škole a učitelském ústavu. V roce 1883 se stal uměleckým a školním ředitelem hudebního spolku v Linci, kde působil 13 let. Ve škole tohoto spolku nově zavedl výuku hry na všechny smyčcové a dechové nástroje. Na koncertech pořádaných lineckým hudebním spolkem tak mohl za nějakou dobu uvádět i velká symfonická a oratorní díla. Jak dokazují reakce lineckých posluchačů, Schreyerův odchod pro ně znamenal ztrátu jedné z hlavních postav tamějšího hudebního dění. Mariánskolázeňský orchestr měl v době Schreyerova nástupu 44 členů. Pouze 4 hudebníci byli tehdy angažováni nově. Carl Tischer, 1. houslista a orchestrální ředitel v jedné osobě, v té době rezignoval na svoje místo i funkci. Jako důvod svého odchodu uvedl pedagogickou práci ve vlastním hudebním ústavu, jež mu zabírala spoustu času, a pro kterou se již nemohl napevno věnovat práci v orchestru. Ředitelskou funkci převzal Ferdinand Manner, tehdejší regenschori a violista mariánskolázeňského orchestru. Na místo 1. houslisty radnice vypsala konkurz. Ve Schreyerově orchestru hráli nejméně 4 hudebníci, kteří zde působili již za Krüttnera. Zcela jistě to byli houslista Carl Haberzettl, již zmíněný violista Ferdinand Manner, violoncellista Isidor Lenz ml. a trombonista Alois Schmutzer. Pokud se nástrojového obsazení týče, početní stav doznal oproti roku 1894 změnu ve skupině klarinetů, kde byli angažování pouze 2 hráči, a ve skupině fléten, která byla naopak rozšířena na 3 hráče. Adalbert Schreyer se poprvé spolu se svým orchestrem mariánskolázeňskému publiku představil na koncertě, který se konal 30. dubna 1896 ve velkém sále starého Lázeňského domu. Na programu byla díla R. Wagnera, L. van Beethovena, A. Brucknera, J. Strausse ml. a E. Humperdincka. Schreyer sám se prezentoval nejen jako dirigent, ale také jaké sólový pianista. Zda orchestr řídil také od klavíru nelze však z nadšené dobové kritiky vxčíst. Schreyer zachoval tradiční rozvrh promenádních koncertů a pokračoval také v tradici symfonických a wagnerovských koncertů na Bellevue. K wagnerovskému cyklu přidal ještě cyklus lisztovský a straussovský. Malá změna nastala v pořádání poledních koncertů. Ty se za nepříznivého počasí překládaly od Lesního pramene na hlavní kolonádu, což natropilo spoustu nedorozumění a nepříjemných zmatků. Dochované tištěné programy promenádních koncertů dokládají, že Schreyer podstatně rozšířil repertoár orchestru o náročnější symfonickou literaturu. Do poledních koncertů u Lesního pramene pravidelně zařazoval symfonické předehry, symfonické básně a samozřejmě také symfonie. Ty uváděl přibližně stejným způsobem jako Zimmermann, tedy většinou po větách. Lázeňští hosté tak během 4, eventuálně 3 dnů vyslechli celou symfonii. Na výslovná přání posluchačů byly některé skladby opakovány, což se označovalo i v samotných programech. Na počátku svého mariánskolázeňského působení, tedy v 90. letech 19. Století, Schreyer v průběhu každé sezóny uvedl téměř kompletní beethovenovský cyklus (bez Symfonie č. 2 D dur a pochopitelně také bez Symfonie č. 9 d moll s Ódou na radost). Trojici posledních symfonií Mozartových, Schubertovu Symfonii č. 8 h moll Nedokončenou, Schumannovu symfonii č. 2 C dur,

Haydnovu Symfonii č. 100 G dur Vojenskou a Mendessohnovu Symfonii č. 3 a moll Skotskou. Na počátku 20. Století k těmto dílům přibyly Schubertova Symfonie č. 4 c moll Tragická, Beethovenova Symfonie č. 2 D dur, Mendessohnova Symfonie č. 4 A dur Italská, Symfonie č. 4 f moll P. I. Čajkovského, symfonie č. 2 D dur a č. 3 F dur J. Brahmse, Brucknerovy symfonie č. 2 c moll, č 3 d moll a č. 4 es dur Romantická, Berliozova Fantastická symfonie a Dvořákova Symfonie č. 9 e moll Z nového světa. Vedle těchto děl orchestr běžně hrával tak interpretačně obtížná díla jako Dukasovo scherzo Učeň čaroděj, symfonickou báseň Don Juan R. Strausse, Faunovo odpoledne a Malou suitu Cl. Debussyho, Dvořákovu předehru Karneval a Elgarovu předehru Cockaigne. Populární část orchestrálního repertoáru Schreyer rozšířil o skladby Kálmánovy, Fallovy, Lehárovy, Sousovy, Fučíkovy a Chabrierovy. Na koncertech uváděl také některá svá vlastní díla. Také za Schreyera hudebníci z orchestru účinkovali sólově. Hráči na symčcové nástroje hrávali vedle populárních kusů i věty z koncertů. Sólově byly opět využívány také nástroje dechové. Rejstřík sólových vystoupení obohatila navíc viola, xylofon a harfa. Je jistě zajímavé, že od roku 1909 byly na místo harfeníka angažovány také dámy. V roce 1898 byl u Lesního pramene instalován nový hudební pavilon. Nový dřevěný pavilon měl tvar mušle a počítal se 70ti hudebníky. Jeho stavba však nebyla dokončena před vlastním zahájením lázeňské sezóny, hudební produkce v něm začaly až v průběhu června. Stavbu pavilonu bedlivě sledoval také mariánskolázeňský tisk. Příspěvky mimo jiné dokumentovaly tvrdé pracovní podmínky ve starém pavilonu, který byl umístěn v blízkosti samotného Lesního pramene, patrně hned na druhé straně potoka. Hudebníci, ale i kolem shromáždění posluchači prý trpívali během poledních koncertů nesnesitelným horkem. Nový pavilon byl situován hlouběji do lesa a poskytoval tak stín. Domníváme se, že tento fakt mohl být jedním z impulzů, které Schreyera vedly k rozšiřování repertoáru o náročnější díla. Rok 1898 přinesl ještě jednu příjemnou novinku. Hudebníci hrávali zářijové večerní koncerty u Křížového pramene za šera a špatně viděli do svých partů. Proto byl pavilon na hlavní kolonádě osvětlen obloukovými lampami. V tomto roce měl Scheyerův orchestr 46 členů. Personální stabilita tělesa byla až příkladná. Schreyer nově angažoval pouze jediného člena, a to ještě pro náhlé úmrtí hornisty Klementa. Ve stálém personálním obsazení byla tehdy spatřována záruka skutečně uměleckých výkonů orchestru. Svou stabilitu si tehdy udržoval také penzijní fond. Ten v té době zabezpečoval nejen hudebníky samotné, ale i jejich příbuzné. V létě roku 1900 byla dokončena stavba nového reprezentativního Lázeňského domu, zvaného Cursaal (dnes Společenský dům Casino). Architekt Schaffer jej situoval do těsného sousedství budovy Nových lázní. Pro nový Lázeňský dům zčásti využil prostor toho původního, který stával přibližně na stejném místě. Velkolepé prostory domu Cursaal sloužily mnoha nejrůznějším účelům a také se zde pořádaly komorní i symfonické koncerty. V polovině června 1900 byl slavnostně otevřen velký koncertní sál. Mariánskolázeňský orchestr zde poprvé koncertoval pravděpodobně 15. Června. Sólisty večera byli koncertní mistr Weimershaus a pěvkyně Frida Felser, sólistka opery Městského divadla v Kolíně nad Rýnem. Adalbert Schreyer trávilzimní měsíce mimo Mariánské lázně, často se také vracíval do Lince. Zde mu 31. prosince 1900 po dlouhé těžké nemoci zemřela jeho první žena. Anna Schreyer pocházela z Prahy. Od konce 70. let působila pod uměleckým jménem Anna Bergen v městských divadlech v Teplicích a později v Olomouci, kde se se svým manželem poznala. Dne 22. ledna 1902, opět v Linci, se Adalbert Schreyer znovu oženil. Jeho druhou chotí se stala Margareta Josefa Eckert, rozená Kremer. Dobová fotografie orchestru z rkou 1901, na které figuruje pouze 44 hudebníků, dokládá malé změny v obsazení. V té době již nebyl angažován 3. flétnista, zato do skupiny kontrabasů přibyl 4. hráč. Orchestr měl v té době dva uniformované zřízence. V roce 1905 a také v sezóně následujícího roku měl orchestr již kolem 50 hráčů. Během Schreyerova působení se toto těleso rozrostlo až na 52 hudebníků. Náklady na provoz orchestru již počátkem minulého století vykazovaly kromě stálých platů spoustu nejrůznějších položek – například cestovní paušál ředitele, zkoušky mimo hlavní sezónu, výdaje za pořizování tištěných programů, za převoz nástrojů , za uniformy pro zřízence, za osvětlení a také za pronájem zkušebny v domě Linz (dnes dům Lužice č. p.

54/9 v Lidické ulici). Pravděpodobně i Schreyer se svým orchestrem v zimě vyjížděl. Z roku 1903 se dochovaly zmínky o zimním koncertním turné Schreyerova orchestru, a to o koncertě v Linci. Velice nepřesně a v několika ohledech zkresleně a mylně je v literatuře zmapována činnost mariánskolázeňského orchestru za 1. světové války. Sezóna roku 1914 začala v Mariánských Lázních zcela tradičně. Začátek války byl lázeňskými hosta i obyvateli Mariánských Lázní přijat velmi vzrušeně. Město však nezaznamenalo překotný útěk hostů, jak tomu bylo např. v roce 1866. Hosté se scházeli v hotelích, kavárnách, na promenádě a vedli plamenné debaty. Ústředním tématem prý byl „boj za císaře a vlast“. V hotelích i kavárnách zněla rakouská hymna a písně Heil Dir im Siegerkranz a Die Wacht am Rhein. I lázeňský orchestr hrával o nedělích a svátcích rakouskou hymnu, zmíněné písně a také tehdy velmi populární Kopetzkého 73er Regimentsmarsch. V srpnu orchestr zahajoval svoje koncerty nejen hymnou rakouskou, ale také hymnami ostatních příslušníků Trojspolku. Dne 18. srpna, u příležitosti oslav císařových narozenin, spoluúčinkovaly při večerním promenádním koncertě také oba mariánskolázeňské pěvecké sbory – mužský pěvecký sbor posílený o sbor ženský a chrámový sbor Cecilského spolku. Tato akce, stejně jako většina tehdejších koncertů, sklidila obrovský úspěch a měla velký ohlas. Programy promenádních koncertů zůstaly během roku 1914 bez podstatných změn. Na koncertech se běžně hrávala díla českých autorů, např. Fantazie na téma Smetanovy opery Prodaná nevěsta nebo Dvořákova předehra Karneval. Pravidelně zněla také velká symfonická díly vyžadující velké nástrojové obsazení. Sezóna roku 1914 končila stejně jako v letech předcházejících, tedy 30. září. Ten den večer se konal poslední koncert lázeňského orchestru. V roce 1915 se městu podařilo zajistit sezónu naprosto stejně jako v dobách míru. Není tedy pravdou, jak se v literatuře úspěšně traduje, že v tomto roce mariánskolázeňský orchestr neexistoval. O působení orchestru vypovídají hned 2 prameny. Ani s jedním z nich dosud žádný muzikolog, zabývající se hudebním životem v Mariánských Lázních, nepracoval. Prvním pramenem jsou glosy v notových partech, jež tam připisovali pečlivější členové tehdejšího orchestru. Druhým pramenem jsou pak válečné ročníky Marienbader Zeitung. V roce 1915 začala sezóna jako obvykle 1. května. Pořadí kolonádních koncertů zůstalo zachováno jako v předchozích letech. Programy jednotlivých koncertů se však otiskovaly pouze v Marienbader Zeitung. Tyto noviny vycházely tehdy již dvakrát týdně a lázeňské hosty informovaly o programu večerního koncertu v den vydání a o programech v den následující. Účinkování orchestru na Bellevue je v tomto roce sporné. Přesto nelze kategoricky tvrdit, že by o koncertní hudbu nebyl zájem. Válečné události se neprojevily nijak podstatně na orchestrální dramaturgii, ale pravděpodobně došlo ke snižování stavu. Na 18. srpna 1915 připadly 85. narozeniny císaře Franze Josefa I. Tento rok se v Mariánských Lázních slavily navzdory válečným událostem mnohem okázaleji než v jiných letech. Na počest císaře bylo uspořádáno hned několik hudebních akcí, lázeňský orchestr se připojil večerním koncertem u Křížového pramene. Se sezónou tohoto roku se orchestr rozloučil opět na konci září. V závěru sezóny roku 1915 se Schreyer definitivně rozhodl odejít z Mariánských Lázní. O svém odchodu přemýšlel již o rok dříve. Nikoliv však v souvislosti s vypuknutím války, ale proto, že se na své náročné povolání již necítil být způsobilý. Na osobní prosbu tehdejšího mariánskolázeňského starosty dr. Reinigera však setrval ještě jednu sezónu. V roce 1915 bylo Schreyerově žádosti o propuštění vyhověno a Schreyer se odebral na odpočinek. S mariánskolázeňskými přáteli se rozloučil krátkým přáním, otištěným v Marienbader Zeitung. Z článku, psaného u příležitosti Schreyerova odchodu vyplývá, že si jej město vážilo nejen jako hudebního ředitele, dirigenta, sólového pianisty a vyhledávaného doprovazeče, ale také jako laskavého člověka. Je tedy skutečně možné, že za jeho éry opravdu znovu zavládly v orchestru dobré vztahy a porozumění.

Orchestr pod vedením Ferdinanda Hellmesbergera Konkurz, který městské zastupitelstvo opět vypisovalo, byl vzhledem k válečné situaci konkurzem pouze provizorním. Řádné konkurzní řízení mělo proběhnout až po skončení války. V únoru 1916 radnice v řešení otázky výběru nového hudebního ředitele pokračovala. Hudební sekce shromáždila 86 přihlášek a vytipovala 10 uchazečů, z nichž byl pak nový hudební ředitel vybírán. Mezi touto desítkou figurovali i 3 mariánskolázeňští adepti – regenschori a violista Ferdinand Manner, kapelník Anton Aich a koncertní mistr Rudolf Winter. Nástupcem Adalberta Schreyera se však nakonec stal prof. Ferdinand Hellmesberger z Vídně. Jako roční plat mu byla přiřčena částka 6 000 korun, ovšem bez paušálu na rozšiřování notového archivu. Nové orchestrální materiály měl nový hudební ředitel pořizovat ve své režii. Ferdinand Hellmesberger se narodil 24. ledna 1863 ve Vídni v rodině Josepha Hellmesbergera, uměleckého ředitele Gesellschaft der Musikfreunde a profesora houslové hry na vídeňské konzervatoři. F. Hellmesberger na této škole studoval hru na violoncello a od roku 1884 zde tento obor vyučoval. Zároveň byl členem proslulého Hellmesbergerova kvarteta, které vedl jeho otec. Patrně od roku 1886 působil jako violoncellista vídeňské dvorní opery. Roku 1902 se zřekl svého místa na konzervatoři i v opeře a odešel jako kapelník k Reineru Simonovi do Wiener Volksoper. Od roku 1905 se věnoval dalšímu z hudebně-jevištních žánrů, a to dirigování baletů. Snad od roku 1910 působil jako ředitel lázeňských kapel v Badenu a Abbazii. Do mariánských Lázní Hellmesberger přišel s velkými hráčskými, dirigentskými a organizačními zkušenostmi. Snad právě proto mohl zde své místo zastávat nejen během první světové války, ale také po ní. Mariánskolázeňskému publiku se Hellmesberger poprvé představil 30. dubna 1916 na tradičním večerním symfonickém koncertě. Na této akci, pořádané nejen na zahájení sezóny, ale také v rámci Týdne červeného kříže, orchestr účinkoval v redukovaném obsazení. Není však jasné, zda tomu tak bylo pouze pro tuto příležitost, nebo zda šlo o úsporná opatření či o holou nutnost vzhledem k válečnému nedostatku hráčů. Dramaturgie koncertů této sezóny i existence penzijního fondu by mohly hovořit spíše o první možnosti. Hellmesberger je v literatuře, pojednávající o mariánskolázeňském orchestru, téměř oslavován pro svůj nebývalý zájem o českou hudbu i za to, že hned po vzniku Československé republiky rozšířil dramaturgii o množství skladeb českých autorů. Do programů tehdy skutečně přibyla některá česká díla, kupříkladu Smetanovy symfonické básně Vltava a Z českých luhů a hájů, předehra k opeře Libuše a fantazie z opery Dalibor, Dvořákova Humoreska č. 7 ges dur a Fibichova selanka V podvečer i některé populární skladby Fučíkovy. V podstatě však šlo o skladby repertoárové, tj. v té době již běžně hrané. Hellmesberger české autory uváděl již během války a v podstatě tak navázal na své předchůdce. V mariánských Lázních byla díla Smetanova a Dvořákova, ale i Fučíkova, Titlova a Komzákova do programů pravidelně zařazována již v 90. letech 19. století. Jejich početní nárůst za Hellmesbergera není tedy podle mého názoru možné hodnotit jako čin téměř revoluční. Naproti tomu literatura obchází fakt, že také Hellmesberger takřka denně provozoval skladby Wagnerovy, a že se již v prvním roce svého mariánskolázeňského působení pokoušel obnovit tradici wagnerovských koncertů na Bellevue. Hellmesberger uváděl také díla tehdejších soudobých skladatelů, např. E. d´Alberta, J. Sibelia a A Järnefelta. Oblast „lehké múzy“ obohatil o rytmy tehdy moderního foxtrotu a tanga. Pokud se Hellmesbergerovy dramaturgie týče, můžeme hovořit o dvou základních koncepcích. Válečné koncerty se vyznačovaly populárnějším charakterem, menším množstvím sólových vystoupení i skladeb na přání. Od roku 1917, ale hlavně po válce přibývalo děl symfonických. Zároveň se snižoval počet skladeb uváděných během jednoho koncertu. Symfonie byly hrány velmi často vcelku. Tradiční časový rozvrh promenádních koncertů i jejich délka zůstala prakticky zachována. Od roku 1918 se objevovaly snahy, zprvu velice individuální, udržet v Mariánských Lázních orchestr nebo alespoň jeho část přes zimu. Na podzim tohoto roku založili členové orchestru salónní kapelu. Uměleckým vedoucím se stal Josef Stowasser. Tento houslista v Mariánských Lázních působil od roku 1904. Na ppočátku války narukoval jako domobranec, v roce 1915 padl do ruského zajetí a teprve po 3 strastiplných letech se vrátil zpět. Salónní kapelu tvořili dále violoncellista Kolbenschlag, kontrabasista Franck, pianista Mages, flétnista Hammer a houslista Georg Franck. Kapela poprvé vystoupila 28. listopadu v hotelu Continental. Její další produkce se konaly pravidelně každý čtvrtek a každou

neděli. Vážnější úvahy o celoročním působení celého orchestru se objevily až v roce 1921. Mimo jiné se argumentovalo pozitivním dopadem celoroční práce na zvyšování umělecké kvality tohoto tělesa. „Zimní“ orchestr mělo tvořit zhruba 40 hudebníků, kteří by byli placeni z jakési blíže neurčené taxy. Smělý nápad se však neujal. Na konci července roku 1921 podal Hellmesberger výpověď a na konci září se s Mariánskými Lázněmi. Podobně jako Schreyer, oficiálně poděkováním rozloučil. Dirigentský pult však pro oční chorobu opustil o několik dnů dříve, patrně 25. nebo 26. září. Další jeho životní osudy nejsou podrobněji známy. Jako dirigent mohl občas hostovat ve Vídni. Zde 15. března 1940 zemřel. Spolu s F. Hellmesbergerem odešel z hudební scény proslulý vídeňský rod Hellmesbergerů, který po více jak jedno století pevně ovládal vídeňský hudební život.

Mariánskolázeňský orchestr za Luise Kunze a Paula Englera V souvislosti s Hellmesbergerovou výpovědí vypsala radnice ještě v létě 1921 další z konkurzů na místo hudebního ředitele. Již na počátku září se sešlo celkem 39 přihlášek, a tak hudební komise vybrala 8 kandidátů, kteří postoupili do 2. kola. V uřším kole se opět ocitli také F. Manner a A. Aich. Druhé kolo konkurzu tentokrát nově zahrnovalo veřejnou produkci v koncertním sále. Konkurzní koncerty probíhaly v první polovině září. Jejich začátek byl stanoven na 17. hodinu, takže v tyto dny odpadaly večerní koncerty u Křížového pramene. Na konkurzní komisi nejsilněji zapůsobilo vystoupení Luise Kunze, a tak jej radním doporučila jako kandidáta číslo 1. Stejného mínění byl i orchestr, ale ten neměl (oproti současné době) ani hlas poradní, natož pak rozhodovací. Na zasedání městského zastupitelstva byl pak Luis Kunz 19. září 1921 celkem 22 hlasy zvolen. Luis Kunz se narodil v únoru roku 1882 v Javorné u Bečova (Gabhorn bei Petschau) v rodině vrchního učitele. Jeho rodina pocházela ze starobylého sedláckého rodu z Chebska. L. Kunz našel hudební vzdělání v proslulé Městské hudební škole v Bečově. Již za studií, zvláště pak při hodinách sborového zpěvu, se prý projevoval jeho dirigentský talent. Po absolutoriu v roce 1898 získával praktické hráčské zkušenosti jako koncertní mistr v Kyjevě a v Moskvě, kde spolupracoval také se slavným finským dirigentem Georgem Schéevoigtem. Krátkou dobu studoval na petrohradské konzervatoři. Do roku 1914 působil jako kapelník v Heidelbergu, Teschenu, Badenu a u některých rakouských a německých divadelních orchestrů. Roku 1909 se ucházel o dirigentské místo v Karlových Varech. Po 1. světové válce odešel údajně do Plzně a poté do Kaliningradu (Königsberg, původně Královec) v tehdejším Východním Prusku. Luis Kunz převzal svůj mariánskolázeňský úřad 1. května 1922. Zároveň posílil orchestr novými hráči.na rozdíl od svých předchůdců nepokračoval v tradici 4 promenádních koncertů denně. Ranní koncert u Křížového pramene o půlhodinu protáhl a zrušil dopolední koncerty u Ferdinandova pramene. I v době vrcholné sezóny tak orchestr hrával pouze třikrát denně. Polední koncerty u lesního pramene získaly postupně charakter symfonických koncertů, na kterých zněla reprezentativní díla mistrů 18., 19., ale také 20. století. Za Kunze bylo běžné, že některé vybrané kolonádní koncerty řídili jeho zástupci, většinou koncertní mistr. Podle svědectví dr. Gräfa, potomka jednoho z mariánskolázeňských hudebníků (syn sólotrumpetisty Gräfa, který ve zdejším orchestru působil od r. 1926), byl Kunz vynikající dirigent. To by také vysvětlovalo Kunzovo tíhnutí k vážné hudbě. Již v srpnu 1922 Kunz obnovil tradici odpoledních koncertů na Bellevue a do značné míry pozvedl jejich uměleckou úroveň. Jistou změnu koncepce prozrazoval jejich samotný název „filharmonické koncerty“. Několik let Kunz měnil den, kdy se tyto koncerty pravidelně každý týden konaly a dvakrát vystřídal také sál. Od roku 1926 koncerty pořádal v kavárně Panorama a v roce 1933 je přenesl do kavárny Egerländer (dnes hotel Monty, dříve zotavovna Leningrad). Od roku 1927 se koncerty ustálily na sobotním odpoledni. Velkou a nedocenitelnou Kunzovou zásluhou bylo zavedení pravidelných večerních symfonických koncertů. Symfonické koncerty se konaly, patrně od roku 1923 v koncertním sále Lázeňského domu, po několik let střídavě v úterý, ve středu nebo v pátek. Od roku 1927 získaly pevný středeční termín. Jejich dramaturgie i umělecká náročnost byla velmi blízká dnešním symfonickým koncertům L. Kunz provozoval skladby klasicistních i romantických autorů a pod jeho taktovkou zněla také soudobá hudba – např. suita z baletu Pták ohnivák I. Stravinského, Honnegerova symfonická věta Pacifik 231, Musorgského Obrázky z výstavy v instrumentaci M. Ravela či díla A. Schönberga. Kunz dokázal ocenit a také velmi podporoval mladé umělce, instrumentalisty i skladatele, a to bez ohledu na jejich národnost. Kupříkladu na koncertě, konaném ve prospěch penzijního fondu 25. července 1934 v Lázeňském domě, publiku představil jako sólistu Haydnova

violoncellového koncertu nadaného pražského violoncellistu, kterým nebyl nikdo jiný, než mladičký Miloš Sádlo. L. Kunz spolupracoval také s pěveckým spolkem, na společných koncertech provedli kupříkladu Lisztovu Faustovskou symfonii nebo díla Brucknerova. Podobně jako Krüttner, Zimmermann a Schreyer se Kunz v mariánských Lázních prezentoval také jako skladatel. Na rozdíl od své umělecky vytříbené dramaturgie se v tomto směru spíše soustředil na oblast „lehké múzy“. V letech 1923-1925 orchestr v Mariánských Lázních zůstal i přes zimu. V té době se městu podařilo komerčně využít také kouzlo zimních lázní. Po 2 zimní sezóny – od prosince do února – zde probíhala tzv. mezinárodní zimní sportovní sezóna. Pestrý program, slibující především zábavu, zahrnoval nejrůznější kurzy, závody, soutěže a výlety spojené s provozováním zimních sportů a také řadu kulturních podniků. Orchestr se pravidelně dvakrát týdně prezentoval symfonickými a především populárními koncerty. V Lázeňském domě pravděpodobně nekoncertoval pouze v tuto dobu, ale také v ostatní měsíce, od října do počátku dubna. Za Kunze bylo uspořádáno několik větších oslav. Tou bezesporu první bylo vzpomenutí 100. výročí existence mariánskolázeňského orchestru. Slavnost se konala vlastně s ročním zpožděním, 19. srpna 1922 na Bellevue. Slavnostní koncert byl uveden Krüttnerovou Koncertní předehrou c dur, v programu s mírně zavádějící douškou, že se jednalo o prvního ředitele. Na pořadu byla dále díla Mozartova, Beethovenova a Wagnerova. O 6 let později se orchestr výnamně podílel na oslavách, konaných u příležitosti 60. výročí otevření městského divadla. Kunzův orchestr čítal koncem 20. let 45 členů. Je však možné, že se toto číslo postupem let s ohledem na dramaturgii zvyšovalo. Bez zajímavosti nejsou ani tehdejší výdělky hudebníků. Ty byly údajně tak velké, že hráči nemuseli shánět zimní angažmá a až do počátku nové sezóny mohli pohodlně žít z peněz, vydělaných přes léto. Někteří hudebníci v létě hrávali nejen v lázeňském orchestru, ale (stejně jako jejich současní kolegové) i v různých tanečních kapelách. Také L. Kunz podnikal se svým orchestrem mimosezónní koncertní cesty. V zimě a na jaře roku 1922 svůj orchestr patrně představil v Řezně. Na počátku 30. let 20. Století začalo Kunze sužovat vážné onemocnění jater. Několik zimních měsíců proležel v nemocnici, v létě pak opět dirigoval. V závěru sezóny roku 1934 se jeho zdravotní stav rapidně zhoršil. Za dirigentským pultem však setrval až do konce září a teprve potom podstoupil léčení v mariánskolázeňské nemocnici. Dne 27. prosince 1934 své nemoci podlehl a ve věku 52 let zemřel. Mariánskolázeňští radní znovu vypisovali konkurz na místo hudebního ředitele. Jako věkovou hranici určili 45 let a mimo jiné tentokrát požadovali, aby uchazeči byli československými občany. Sedmičlenná komise vybrala ze 42 přihlášených 6 adeptů, které pozvala v první polovině května 1935 na konkurzní vystoupení. Každý z dirigentů nastudoval s orchestrem během jedné dopolední zkoušky celý koncertní program, část skladeb si patrně připravoval až v den koncertu. Veřejné konkurzní koncerty se konaly v Lázeňském domě, vstupné činilo 3 koruny. V koncertním sále byly pokaždé postaveny 2 řady židlí pro porotu, zbytek míst tvořila stolová úprava. V den koncertu vždy odpadaly večerní kolonádní koncerty u Křížového pramene. Největší sympatie vzbudil jak u poroty, tak u orchestru, jenž neměl opět rozhodující hlas, v pořadí třetí kandidát – Paul Engler. Ten řídil poměrně obtížný program: Wagnerovu předehru k opeře Rienzi, Dvořákovy Slovanské tance č. 1 a č. 8, první větu ze Schubertovy Symfonie č. 1 D dur, symfonickou báseň Smrt a vykoupení R. Strausse a svoji vlastní skladbu Symfonický prolog. Engler byl pak 27. května 1935 zvolen novým hudebním ředitelem. Paul Engler pocházel ze severních Čech. Narodil se patrně roku 1893 v Benešově nad Ploučnicí v rodině mechanika. Příslušel však do České Kamenice. Hudbě se věnoval jako samouk až od svých 28 let. Profesionální hudební školení našel v Drážďanech u pianisty Augusta Stratala a u Kurta Strieglera, známého drážďanského operního kapelníka. Engler v Drážďanech 13 let řídil tamější Händelův orchestr, byl dirigentem tamějšího liedertaflu a údajně vyučoval na drážďanské konzervatoři hudební teorii. Jako dirigent měl často vystupovat také v Teplicích a v Karlových Varech. Funkci šéfa mariánskolázeňského orchestru Engler přijal 13. června 1935. Jeho roční plat činil 24 000 korun a byl mu vyplácen v měsíčních platech. Mariánskolázeňským posluchačům se Engler poprvé představil 17. července na večerním symfonickém koncertě v Lázeňském domě. Na slavnosti promluvil starosta Kroha. Vzpomněl zesnulého L. Kunze a P.

Englerovi, kterého osobně představil, popřál úspěšné mariánskolázeňské působení. Svůj první kolonádní koncert Engler řídil na druhý den, 18. července. Kolonádní koncerty se však s železnou pravidelností konaly od samého začátku lázeňské sezóny. Až do 17. července večer stál však na dirigentském stupínku koncertní mistr Josef Stowasser. I Engler zůstal u zaběhnutého rozvrhu kolonádních koncertů. Nedirigoval však úplně všechny, v programech se objevují také jiná dirigentská jména, kupříkladu Erich Weiß, Fritz Albert či H. Weber. Na rozdíl od svého předchůdce Engler v rámci promenádních koncertů provozoval mnohem méně symfonií. Ačkoliv byl údajně mnohem horší dirigent než Kunz (což by mohlo být vysvětlením tohoto „kolonádního“ ústupku), pokračoval nejen v tradici odpoledních koncertů v kavárně Egerländer, ale také připravoval pravidelné večerní symfonické koncerty v Lázeňském domě. Symfonické koncerty často mívaly ráz hudebních akademií. Dramaturgie těchto koncertů stejně jako tehdejší kmenový repertoár orchestru nedoznaly podstatných změn. V programech koncertů se i tehdy pravidelně objevovala interpretačně náročná symfonická díla a také skladby českých autorů – například Fibichova předehra Noc na Karlštejně, árie z Dvořákovy opery Rusalka, symfonické básně Šárka a Valdštýnův tábor B. Smetany, předehry k operám U božích muk slepého plzeňského skladatele S. Sudy a Psohlavci K. Kovařovice, z populárnějších žánrů pak ouvertura k Nedbalově operetě Cudná Barbora a Vačkářova Vzpomínka na Zbiroh. Také Engler rozšířil řady komponujících mariánskolázeňských hudebních ředitelů a koncerty zpestřoval svými vlastními díly. Jak na kolonádě, tak v koncertní síni sólově vystupovali hudebníci z řad orchestru. První hornista si troufl kupříkladu na Koncert č. 1 pro lesní roh a orchestr R. Strausse. Koncerty obohacovala také četná vystoupení hostů ze zahraničí. V září roku 1937 se celé město sešlo na veřejné smuteční manifestaci, aby uctilo památku zesnulého prezidenta T. G. Masaryka. Na smuteční slavnosti, kde promluvili starosta Turba (německy) a vrchní rada Fran (česky), vystoupil nejen ženský pěvecký sbor české školy, ale také pěvecký spolek a Englerův orchestr. V témže roce došlo k jednání s pražskou rozhlasovou společností Radiojournal o možnosti přímých přenosů nedělních mariánskolázeňských promenádních koncertů. Z Prahy bylo přislíbeno 2 takové polední koncerty živě odvysílat. Zda se realizace tohoto zajímavého projektu uskutečnila, není prozatím známo. V sezóně roku následujícího se orchestr účastnil dalších divadelních oslav. Slavnost se konala 8. srpna a mariánskolázeňskému divadlu bylo tehdy 70 let. Válečná doba vnesla také do chodu orchestru několik zásadních změn. V roce 1939 se polední koncerty hrávaly pouze o nedělích a svátcích. Zároveň bylo na kolonádě nově zavedeno povinné vstupné. Taxa za jeden koncert činila 50 říšských feniků, denní taxa pak jednou tolik. Následující sezónu se polední koncerty hrávaly častěji, a to každé úterý, čtvrtek, sobotu a neděli. Pátek byl dnem volna a na kolonádě zněla pouze hudba reprodukovaná z gramofonových desek. Englerův orchestr byl ten rok zmenšen na 36 členů. Při provozování větších symfonických děl měl údajně spolupracovat s karlovarským a františkolázeňským orchestrem. Mariánskolázeňský hudební život v té době však nijak výrazně netrpěl. V průběhu léta se konala řada velice hodnotných symfonických, populárních a komorních koncertů. Frekvence koncertů neklesala ani v roce 1941. Tehdy byl mariánskolázeňský orchestr patrně znovu doplněn na svoji plnou sílu, tedy 52 hudebníků. Nejspíše v tomto roce byl zrušen hudební pavilon na hlavní kolonádě. Jeho konstrukce byla odevzdána do sběru a použita k válečným účelům. Ještě v následujících dvou sezónách orchestr účinkoval nejen na kolonádě, ale také jinde. V roce 1942, 7. července, koncertoval v kavárně Bellevue a 17. července 1943 se presentoval v rámci oslav, pořádaných k 75. výročí otevření kamenného městského divadla. V průběhu dalších válečných let byl orchestr postupně redukován na 25 až 20 členů. Hudebníci museli zvládnout hru na více nástrojů a podle potřeby různě zaskakovat. Englerův orchestr v Mariánských Lázních oficiálně působil údajně až do roku 1945. K jeho rozpuštění pravděpodobně došlo až koncem války. Doposud posledními zachovanými písemnými zprávami, jež se týkají činnosti orchestru během 2. světové války, jsou poznámka v notovém partu a zmínka o mariánskolázeňské premiéře Englerovy skladby Egerländer Rhapsodie. Glosa 1. klarinetisty Oldřicha Jindry z 6. června roku 1944 jednoznačně dokládá, že v té době orchestr angažoval nejn hráče německé, ale také české národnosti. Zpráva o zmíněné premiéře, jež se konala v září téhož roku, mimo jiné vypovídá o délce tehdejší válečné sezóny. Již v létě roku 1945 údajně koncertoval v Mariánských Lázních nový orchestr, který bylo prý nutné narychlo sestavit. Jeho řízení se ujal český hudebník Josef Vyskočil. Právě tento orchestr mohl účinkovat na koncertě pro Američany, konaném 28. června 1945 v mariánskolázeňském divadle. Vzhledem k chaotické a nepřehledné situaci, která tehdy

v Mariánských Lázních vládla, se domnívám, že i v tomto orchestru mohli hrát někteří zbylí členové Englerova orchestru. Engler sám se dostal do Mnichova, kde více jak dvě desetiletí vyučoval hudební výchovu na tamější americké střední škole. Zemřel 15. dubna 1969.

Závěrem Mariánské Lázně spolu se svým orchestrem vyrůstaly v hudebně proslulém kraji a doba jejich společného zrodu korespondovala s obdobím nebývalého rozkvětu lázeňských kapel. Samotný vznik stálého orchestru úzce souvisel s moudrým rozhodnutím K. K. Reitenbergera, tehdejšího opata tepelského kláštera, zakladatele a majitele lázní, legalizovat mariánskolázeňské hudební produkce. Jak dokazují lázeňské almanachy, průvodce i studie, zabývající se problematikou lázeňství, je vývoj i provoz mariánskolázeňského orchestru v mnohých ohledech srovnatelný s významnými evropskými lázeňskými hudebními tělesy. Z poměrně malé kapely, která vyhrávala několikrát denně u pramenů, vítala hosty a účinkovala na bálech, se postupně rozrostl ve středně velký orchestr. Ten již dokázal obsáhnout veškeré typicky lázeňské hudební činnosti. K promenádním koncertům postupně přibývaly další koncertní produkce, významné místo zaujaly kavárenské koncerty, z nichž se krystalizovaly koncerty symfonické. Od konce 19. století se mariánskolázeňský orchestr výrazně přikláněl k provozování symfonické hudby, závažná symfonická díla zněla v jeho podání nejen v koncertních síních, ale běžně také na kolonádách. Provoz lázeňských orchestrů, a tedy i orchestru mariánskolázeňského, míval mnoho specifických rysů. Předně je třeba si uvědomit, že tyto orchestry vystupovaly během sezóny, tj. zhruba po dobu 5 měsíců, několikrát denně, pokaždé s jiným programem. Kmenový repertoár mariánskolázeňského orchestru zahrnoval ohromné množství kompozic nejrůznějších stylových období, a to jak skladby populárního charakteru, tak náročná symfonická díla. Všechny produkce řídil zpravidla jeden kapelník, který byl zároveň zodpovědný za chod orchestru. Hráči museli být, vzhledem k množství přehrané literatury, velmi pohotoví. Zpočátku hrávali téměř vše „z listu“ a na pravidelných zkouškách, zaváděných později, nemohli celý program ani přehrát, natož pak důkladněji připravit. O úrovni mariánskolázeňských hudebníků svědčí nejen jejich schopnost interpretovat obtížný symfonický repertoár, ale také způsobilost vystupovat sólově. Mimo sezónu si lázeňští hudebníci zajišťovali obživu různými způsoby. Mariánskolázeňští se v prvopočátcích věnovali svým řemeslům, v dobách pozdějších vyučovali hudbě nebo si zajišťovali zimní angažmá. Celoroční chod lázeňských orchestrů býval zachován pouze sporadicky. Mariánskolázeňskému orchestru se to podařilo několikrát, v rámci několika zimních koncertních cest a také během dvou celoročních lázeňských sezón. Rozvoj mariánskolázeňského orchestru byl v prvé řadě podmíněn úrovní samotných Mariánských Lázní. Na jejich rozkvětu byl orchestr do roku 1857 nepřímo, od roku 1858 pak přímo závislý finančně. Svoji úlohu samozřejmě hrála mariánskolázeňská klientela. Společenské postavení i počet mariánskolázeňských návštěvníků ovlivňovaly velikost orchestru, platové i pracovní podmínky hudebníků a částečně také koncertní dramaturgii. Kapelníci i hráči byli, počínaje rokem 1858, s městem pracovně vázáni termínovanými smlouvami. Postavení hudebníků bylo v mnohém srovnatelné s postavením námezdních dělníků. Pravomoci kapelníků se v podstatě omezovaly na povinnost zabezpečovat sezónní hudební provoz a také oni byli zcela podřízeni radnici. Na činnosti orchestru se proto zcela jasně odrážel formát i zaměření mariánskolázeňských radních. Zajímavé je sledovat taktiku, kterou radní volili při výběru hudebních ředitelů. Pomineme-li vedoucí neoficiálních kapel Schurwonna a Krüttnera, které ještě do funkce dosazovali představení tepelského kláštera, můžeme konstatovat, následující: v případě M. Zimmermanna a A. Schreyera radní dali na doporučení vídeňských hudebních autorit. U F. Hellmesbergera pak radní vsadili na vynikající pověst jeho vídeňského rodu. Zvolení a dosazení L. Kunze a P. Englera, kteří se již museli podrobit veřejné dirigentské produkci, doporučila konkurzní komise, z větší části složená z nehudebníků. Zvláště v dnešní době proto můžeme obdivovat schopnost takřka laické komise vcelku kvalifikovaně rozhodnout. Činnost mariánskolázeňského orchestru byla již několikrát zpracovávána, a to od muzikologů až po členy nejrůznějších vlastivědných kroužků. Předchozí zpracování nejsou, pokud se starších dějin orchestru týče, příliš podrobná a zcela

opomíjejí některá důležitá fakta. Zároveň se v nich objevuje nános drobnějších nepřesností, ale také zásadních, po léta tradovaných omylů. K častým nepřesnostem patří počešťování jmen německých kapelníků (např. Václav Foigt na mí sto Wenzel Voigt či Vojtěch Schreyer místo Adalbert Schreyer). Mnoho dohadů je, v souvislosti s nedostatkem pramenů, svázáno s působením neoficiálních kapel, s rozhodnutí tepelského opata vydat povolení k vytvoření stálé oficiální kapely i s přesnějším určením mariánskolázeňského působení J. Labitzkého. Určitý rozpor najdeme v nepřesném užívání výrazů „vznik“ a „působení“ orchestru. Mezi další omyly patří nepřesné situování původního mariánskolázeňského divadla a neznalost rozdílu mezi lázeňskou taxou a taxou hudební, z níž byl orchestr od roku 1858 placen. Zavedení odpoledních koncertů v kavárně Bellevue, které již evidentně provozoval Krüttner, bývá mylně přisuzováno až jeho nástupcům. Často se také zaměňují, eventuálně směšují dvě nařízení radnice, a to z roku 1872, týkající se nástrojového a vlastně také personálního obsazení orchestru, a druhé, vydané o šest let později, jež souviselo s provozováním promenádních koncertů na dvou místech současně, u Křížového pramene a pramene Ferdinandova. Badatelé si také často pletou původní úšovický vývěr Ferdinandova pramene s jeho novějším vývěrem v blízkosti hlavní kolonády. V životopisech kapelníků, jsou-li vůbec zmiňovány, se objevuje řada nepřesných údajů, týkajících se převzetí úřadu, jejich prvních ředitelských kroků a prvních veřejných vystoupení i jejich odchodů z Mariánských Lázní. Pokud se koncertní dramaturgie týče, bývá orchestru neprávem upíráno provozování některých děl, například symfonií A. Brucknera či skladeb Cl. Debussyho a R. Strausse. Dramaturgické počiny jednotlivých kapelníků nebývají hodnoceny příliš objektivně, kupříkladu A. Schreyer či F. Hellmesberger si zasluhují střízlivější pohled. Zásadní omyly se týkají provozu orchestru během 1. světové války. Podle některých prací neměl v roce 1915 mariánskolázeňský orchestr vůbec existovat a sezóny ostatních válečných let měly být výrazně kráceny. Studie Symfonický orchestr v Mariánských Lázních – jeho vznik a vývoj do roku 1945 přináší dosud nejpodrobnější zpracování starší historie tohoto symfonického tělesa. Dokumentuje všechny pravděpodobné verze, zachycující činnost neoficiálních kapel, a přesněji ohraničuje dobu, po kterou v Mariánských Lázních působil J. Labitzký, pozdější slavný karlovarský hudební ředitel. Počínaje Th. Krüttnerem, u něhož mimo jiné zpochybňuje mýtus vřelého přátelství s R. Wagnerem, studie uvádí podrobnější životopisy všech mariánskolázeňských hudebních ředitelů i některých význačnějších mariánskolázeňských hudebníků a mapuje jejich dramaturgické záměry a počiny i vlastní kompoziční činnost. Studie si všímá způsobu financování orchestru i jeho pracovních podmínek a sleduje proměny hudebních pavilónů a koncertních sálů. Dotýká se také vztahů mezi hráči a kapelníky a dokumentuje vztah nadřízených, tj. tepelského kláštera a mariánskolázeňské radnice k orchestru. Podrobněji se zabývá obdobím 1. světové války, dosud problematicky interpretovaným. Studie se okrajově věnuje také hudebním produkcím v mariánskolázeňském divadle i na kůru a prokazuje činnost některých mariánskolázeňských pěveckých sborů i dosud nezmiňovaných hudebních ústavů a mariánskolázeňského hudebního spolku. Česká muzikologie mívá často sklon, patrně z neznalosti problematiky, lázeňský hudební život posuzovat jako určitou formu zábavy a lázně samotné hodnotit jako místo, kde zní pouze umělecky málo hodnotná hudba, podbízející se nenáročnému lázeňskému publiku. Existence i činnost mariánskolázeňského orchestru jasně dokazují nesprávnost tohoto hodnocení.