Podkrkonošský symfonický orchestr Program koncertu
9. 12. 2016
Vrchlabí
Podkrkonošský symfonický orchestr otevřel svoji desátou sezónu. Od té první vyrostl z docela malého uskupení do rozměru velkého symfonického tělesa. Představil se ve spolupráci se sólisty, se sbory a vyzkoušel si repertoár od symfonií po operní árie, od klasicismu po současné skladby napsané přímo pro PSO. A hlavně: orchestr našel přízeň publika, jaká není u vážné hudby samozřejmá. Těší nás to a jsme rádi, že se můžeme v jubilejní sezóně odvděčit tím, že svým divákům „přivážíme“ sólisty opery Národního divadla, kteří navíc pocházejí z Podkrkonoší. Marie Fajtová se nedávno zaskvěla jako Norma na prknech Státní opery. S Alešem Hendrychem si orchestr zahrál již loni v sále Pražské konzervatoře.
Protože jsme dnešní koncert sestavili z výňatků z oper, bude plný příběhů a emocí. Bez těchto příběhů by árie působily jen polovičatě, proto jsme připravili malého průvodce.
PRVNÍ PŮLKA Antonín Dvořák Předehra k opeře Čert a Káča Čert a Káča je první opera, kterou Dvořák zkomponoval po návratu ze Spojených států. Celkově se jednalo již o skladatelovu devátou operní partituru. Libreto Adolfa Weniga je založeno na pohádce Boženy Němcové. Hubatá Káča si při posvícení naříká, že s ní nikdo nechce tancovat. „Jak to se mnou škube, točit bych se chtěla, třeba s čertem dnes!“ Čert na sebe nenechá dlouho čekat, v přestrojení za myslivce brzy přijde a odnáší Káču do pekla...
Giuseppe Verdi Il lacerato spirito árie Fiesca z opery Simon Boccanegra Verdiho opera Simon Boccanegra (libreto Francesco Maria Piave) z roku 1857 se odehrává v Itálii 14. století. Korzár Boccanegra se má stát janovským dóžetem. Moc se mu do toho nechce, ale jeho soukmenovci mu připomenou, že mu pak možná janovský šlechtic Fiesco konečně dá za manželku svoji dceru Marii, s níž už má Boccanegra malou dcerku. Plány na převzetí moci jsou připraveny. Když se dav rozejde, z paláce vychází Fiesco. Truchlí. Jeho dcera Marie právě zemřela. Poslední sbohem ti dávám, pyšný paláci, chladný hrobe mého anděla! Nedokázal jsem tě ubránit! Prokletý! Bídný svůdce! A ty, Panno, trpěla jsi, když byla zbavena panenské koruny? Co to říkám? Blouzním! Odpusť mi!
Sklíčená duše přesmutného otce je vystavena mukám urážek a bolesti. Milosrdné nebe jí dalo mučednický trůn... Teď, v péči andělů, pros za mne, Marie.
Giuseppe Verdi È strano... Ah, fors' è lui... Sempre libera scéna a árie Violetty z opery La traviata Po Dumasově Dámě s kaméliemi sáhli Verdi s libretistou Piavem na poslední chvíli, pár měsíců před premiérou, která se konala v roce 1853 v Benátkách. V 19. století bylo neobvyklé psát operu na námět ze současné doby. Traviata se ostatně také hrála v kostýmech 18. století, teprve mnohem pozdější inscenační praxe zasazovala příběh skutečně do Paříže poloviny 19. století. Violetta je slavná kurtizána, pohybuje se ve vznešené pařížské společnosti a užívá si. V jejím salónu se objeví Alfredo a vyznává jí lásku. Violetta je na poklony a lichotky zvyklá, ale tentokrát snad cítí ještě něco jiného. Finále prvního dějství patří jejím rozporuplným pocitům. V recitativu (È strano) se zamýšlí, jaká radost je být milována a milovat. První části árie (Ah, fors' è lui) pak vyjadřuje, jak ji Alfredo okouzlil, jaký je skromný, pozorný, jak zažehl horečku její lásky, jako by se rozechvěl celý svět. Z tohoto opojení však procitne Violetta v další části recitativu (Follie!): jaké bláznovství, ubohá žena, osamělá uprostřed Paříže. Musí zůstat svobodná, radovat se nevázaným životem (druhá část árie: Sempre libera).
Wolfgang Amadeus Mozart Là ci darem la mano duet Zerliny a Dona Giovanniho z opery Don Giovanni Dona Giovanniho komponoval Mozart pro Prahu. Po zdejším úspěchu Figarovy svatby spolupracoval znovu s libretistou Lorenzem Da Ponte. Příběh Dona Juana, nenapravitelného svůdce žen, byl již umělecky zpracován mnohokrát, i pražské publikum tento příběh znalo. Mozart a Da Ponte sice použili rámec komické opery, ale s vážnými prvky, zejména závěrečným potrestáním Dona Giovanniho. Slavné Là ci darem la mano může působit jako duet zamilovaných. Musíme však mít na paměti, kdo je Don Giovanni. Chce Zerlinu – uprostřed oslav její svatby s Masettem – zatáhnout do altánku a tam ji svést. Naštěstí mu tento plán překazí Donna Elvíra, kterou Giovanni svedl a opustil, a Zerlinu včas varuje.
Giovanni:
Zerlina:
Giovanni: Zerlina: Giovanni: Zerlina: Giovanni: oba:
Tam si podáme ruce, tam mi řekneš ano. Vidíš, není to daleko, tak už pojďme, miláčku. Chtěla bych i nechtěla, trochu se toho bojím. Byla bych sice šťastná, ale co když si ze mne jen dělá legraci? Pojď, mé krásné potěšení! Je mi líto Masetta. Já změním tvůj osud. Honem, už nemám sílu... Pojď, tak pojď! Miláčku pojďme spolu, utěšit strasti nevinné lásky.
Giuseppe Verdi Evviva! Beviam! – úvodní sbor Infelice!... e tu credevi – árie Silvy z opery Ernani Opera na libreto F. M. Piaveho podle předlohy Victora Huga měla premiéru v roce 1844, tedy v období mezi Nabuccem, který skladatele proslavil, a nejslavnějšími operami ze začátku padesátých let, Rigolettem, Trubadúrem či La traviatou. Příběh se odehrává ve Španělsku na začátku 16. století. Bandité popíjejí a veselí se. Jejich vůdce Ernani je však sklíčený. [Úvodní sbor Sláva! Pijme! uvádíme pouze v instrumentální podobě.] Miluje Elvíru, kterou chtějí provdat za jejího strýce Dona Ruye Gomeze de Silva. Ernani s ostatními bandity vyrážejí Elvíru vysvobodit na Silvův hrad. Do Elvířiny komnaty však nejdříve vnikne král Carlos, který se jí pokouší zmocnit. Elvíra miluje Ernaniho a brání se králi dýkou. Právě včas přichází na pomoc Ernani, vyzývá Carlose na souboj. Do toho přichází Silva, pochopitelně překvapen, že nachází u Elvíry ne jednoho soka, ale hned dva. V árii vyjadřuje svoji lítost nad sebou samým: infelice, nešťastný!
PŘESTÁVKA
DRUHÁ PŮLKA Antonín Dvořák Pekelný tanec z opery Čert a Káča Káče se v pekle docela líbí, zato čerti by se jí raději zbavili. „Nezbavíš, nezbavíš, ničemo, darebo, já ti dám podvádět, zámek mi slibovat, táhnout mě do pekla, však já se nebojím,“ nadává Káča čertovi Marbuelovi. Čerti vymyslí plán, jak se hubaté Káči zbavit. Nosí na stůl dobroty, nalévají víno, hraje muzika a tancuje se. Káča má chuť si skočit. Ovčák Jirka, který se sem pro ni nebojácně vydal, ji vezme do kola a vytančí s ní z pekla ven. Čerti se radují, nejvíc Marbuel: „Co nezmohlo celé peklo, dokázala muzika. Za svět celej nechci Káču ani okem uhlídat!“
Bedřich Smetana Samostatně vládnu já árie Karolíny z opery Dvě vdovy V devatenáctém století byly ženy společensky výrazně podřízeny mužům, emancipované ženy se však tu a tam našly už tehdy a takovou „feministkou“ je i Karolína, jedna ze Smetanových Dvou vdov. Autor libreta Emanuel Züngel transplantoval francouzský salónní námět do českého prostředí. Na začátku opery se obě vdovy představují. Anežka chodí v černém, stále truchlí. Její sestřenice Karolína zpívá v árii: Samostatně vládnu já všemi statky svými, svrchovaná moc je má nade poddanými. Kážu orat, sít i žít, řídím vinobraní, všecko musí tak se dít, jak chce vzácná paní. ...
Wolfgang Amadeus Mozart Non più andrai árie Figara z opery Figarova svatba Figarova svatba – jako každá správná opera buffa – je ztřeštěná komedie plná situačního humoru založeného na milostných intrikách. V zamotaném příběhu vystupuje také postava Cherubína, hraběcího pážete. Jde o takzvanou kalhotkovou roli, kdy mužskou postavu zpívá žena. Cherubín je zamilován do hraběnky, hrabě se to dozví a pošle Cherubína do armády. Slavná Figarova árie pochází z konce prvního dějství. Figaro si utahuje z Cherubína – místo pohodlného života v blízkosti krásných žen ho čeká vojna. Tento kontrast Mozart znázorňuje také hudebně, když ve druhé části árie napodobuje vojenskou hudbu. „Milostný motýlku, už nebudeš ve dne v noci kroužit a brát kráskám jejich klid, Narcisku, milostný Adonisku. Už nebudeš mít ta krásná pera, ten lehký, elegantní klobouk, tu kštici a zářivý vzhled, svou ruměnou, dívčí barvu. Mezi válečníky, k ďasu! Velké kníry, úzký vak, pušku na zádech, šavli po boku, hrdě napřímen, mužný vzhled, velkou helmu nebo čepici, spoustu poct, málo za to a místo fandanga si dáš pochod na blátě. Po horách, po údolích, ať sněží nebo praží slunce, za zvuku trubek, kulí, kanónů, když ti palba ve všech tónech sviští v uších. Cherubíne, vzhůru k vítězství, k vojenské slávě.“
Giacomo Puccini Quando me'n vo' árie Musetty z opery La bohème Vážná opera na sklonku 19. století už neužívá jen historická či mytologická „věčná“ témata. V Itálii veristé, k nimž bývá Puccini alespoň některými prvky řazen, přivádějí do tragických situací obyčejné lidi, které jako by divák mohl potkat na ulici. Tato vlna realismu má mnoho podob a netýká se jen Itálie, ale Puccini rozhodně představuje jeden z jejích vrcholů. Ve druhém dějství Bohémy si čtyři mladí chudí umělci dopřávají vzácné příležitosti povečeřet v kavárně. Je s nimi milá jednoho z nich, Mimi, jejíž tragický příběh je v opeře ústřední. Musetta, která miluje jiného z nich, přichází se svým starým bohatým ctitelem. Toho pak využije, nechá ho zaplatit útratu svých přátel a ještě mu s nimi uteče. Ve slavné árii chce na sebe upoutat pozornost svého milého, možná v něm vzbudit žárlivost:
Když se procházím po ulicích, lidé se zastavují a obdivují mou krásu. Každý mě obdivuje a prohlíží si mě od hlavy k patě. ...
Antonín Dvořák My cizinou jsme bloudili duet Bohuše a Julie z opery Jakobín Libretistka Marie Červinková-Riegrová (dcera F. L. Riegra) napsala pro Dvořáka libreta Dimitrije a Jakobína. Se zhudebněním druhého z nich Dvořák dlouho váhal, asi i proto, že české téma nepovažoval za vhodné pro světový úspěch, na který už byl v té době (v 80. letech) zvyklý u jiných žánrů, ale u jevištního díla se ho zatím nedočkal. Děj se odehrává na českém venkově v době francouzské revoluce. Bohuš a jeho manželka Julie se vracejí do městečka, odkud před lety odešli, protože se svobodomyšlenkář Bohuš nepohodl se svým otcem, hrabětem. Ve druhém dějství tito domnělí cizinci hledají úkryt u kantora Bendy. Vysvětlují, že se vracejí do rodného kraje. Učitel se jich ptá, zda umějí zpívat. Julie mu odvětí: „Jsme z Čech - a vy ptáte se, zda známe pět?“ My cizinou jsme bloudili, ach dlouhá léta, dlouhá, zrak slzy stesku kalily a v srdci vřela touha. Kdož čítal naše povzdechy, kdož vyhnanci dá útěchy? Tu z hloubi duše zapěli jsme sobě českou píseň a z duše chmury zmizely, ze srdce prchla tíseň... Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu jsme našli sladkou úlevu!
My pracovali a strádali, kdež chleba vzíti dětem A zvolna dítky vzrůstaly na trudné pouti světem. Má drahá dcerko, synku můj, kdy poznáte vy domov svůj? O vlasti jsme jim zpívali a vyprávěli v bolu, když večer ručky spínaly, jsme píseň pěli spolu. Jen ve zpěvu, jen ve zpěvu jsme našli úlevu, by naděj vzňal, Bůh v žití žal nám písně svaté kouzlo dal!
Antonín Dvořák Polonéza a árie Vodníka z opery Rusalka Nedlouho po premiéře Čerta a Káči začíná Dvořák pracovat na Rusalce, která se stane jeho nejúspěšnější operou. Libreto Jaroslava Kvapila nás sice přivádí do světa nadpřirozených bytostí, ale na rozdíl od Čerta a Káči opravdu nejde o žádnou dětskou pohádku (už proto, že nekončí šťastně). Divák může spíše přemýšlet nad rozličnými výklady, které nabízí příběh o střetu světa lidí a světa nadpřirozena. Vodníkova dcera Rusalka se v prvním dějství zamiluje do prince a chce se stát člověkem, aby mohla svou lásku naplnit. Když se však ve druhém dějství chystá na zámku svatba, princ má oči jen pro smyslnou cizí kněžnu. Vodník odvádí nešťastnou Rusalku zpět do lesa. Ve třetím dějství se ji princ marně snaží znovu získat, střet světa lidí a světa nadpřirozena končí tragicky, princ umírá Rusalčiným polibkem, Rusalka je odsouzena k věčnému (ne)životu bludičky. My se na závěr dnešního koncertu ocitneme ve druhém dějství, na svatebních oslavách. Zní polonéza, Rusalka přihlíží princovu koketování s cizí kněžnou a Vodník již zvěstuje marnost Rusalčiny poslední naděje: „Byť měl tě člověk stokrát rád, navždy ho nemůžeš upoutat!“ Z rybníka se ozývá předtucha tragédie, k níž dojde v posledním dějství: ... Až se zas vrátíš k družkám svým, budeš jen živlem smrtícím, vrátíš se žitím uvadlá, prokletí živlů jsi propadla! Ubohá Rusalko bledá, v nádheru světa zakletá!
*
*
*
Marie Fajtová Sopranistka Marie Fajtová, sólistka Opery Národního divadla v Praze, vystudovala na Pražské konzervatoři hru na klavír (1992–1998) a poté operní zpěv u profesora Jiřího Kotouče (1998–2003). V současnosti se zdokonaluje rovněž u americké sopranistky Nancy Henninger. V roce 2004 se stala finalistkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, kde obdržela cenu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. V roce 2008 získala hlavní cenu v Mezinárodní pěvecké soutěži Barbary Hendricks ve Štrasburku. V sezoně 2005/2006 byla členkou Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde ztvárnila Norinu (Donizetti: Don Pasquale) a Fiordiligi (Mozart: Così fan tutte). Od sezony 2006/2007 je sólistkou Opery Národního divadla v Praze. Zde do svého repertoáru přidala další velké role, jako jsou Mozartova Donna Elvíra a Donna Anna (Don Giovanni), Zuzanka a Hraběnka (Figarova svatba), Pamina (Kouzelná flétna) a Arminda (La finta giardiniera) nebo Violetta (Verdi: La traviata), Frasquita (Bizet: Carmen), Armida (Händel: Rinaldo), Adina (Donizetti: Nápoj lásky), Antonia (Offenbach: Hoffmannovy povídky), Penelope (Britten: Gloriana), Eurydika (Gluck: Orfeus a Eurydika), Karolina (Smetana: Dvě vdovy) či Belliniho Norma. V letech 2007-2011 hostovala ve Státní opeře Praha (Violetta). V zahraničí se představila při turné Národního divadla v Japonsku jako Zuzanka a Pamina, dále jako Violetta v německém Regensburgu a Mannheimu a v Estonské národní opeře v Tallinnu, jako Markéta (Gounod: Faust) ve Finské národní opeře a Estonské národní opeře. V titulní roli Pergolesiho opery La serva padrona účinkovala ve Finsku a ve Francii. S inscenací Opery Národního divadla Rinaldo úspěšně hostovala ve francouzském Caen, Rennes, v Lucemburku a v L’Opéra Royal de Versailles. Jako Mozartova Donna Anna účinkovala na podzim 2015 v Teatro Verdi v Terstu. Významnou součást jejího uměleckého působení tvoří barokní hudba, především ve spolupráci se soubory Capella Regia Praha, Collegium
Marianum, Collegium 1704 a Camerata Nova. V roce 2006 vytvořila titulní roli v Händelově Alcině pro festival ve Valticích a na Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov zpívala Serpinu v La serva padrona. Vystoupila také jako Angelica (Vivaldi: Orlando furioso) a Agenore (Bononcini: Astarto) a na MHF Pražské jaro 2004 se představila jako Primislao v barokním pasticciu Praga nascente da Libussa e Primislao. V roce 2014 vystoupila na Pražském jaru opět; spolu s Wihanovým kvartetem přednesla skladbu významného soudobého autora Jana Klusáka La jolie rousse. Koncertně vystupuje mj. s Českou filharmonií, PKF, PKO, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a dalšími. Spolupracovala s významnými dirigenty, jako jsou Jiří Bělohlávek, Jiří Kout, Tomáš Netopil, Asher Fish, Michel Schwierczewski, Ondrej Lenárd, Charles Olivieri Munroe, Enrico Dovico, Kari Tikka a Gianluigi Gelmetti. Koncertovala v mnoha evropských zemích (Španělsko, Polsko, Německo, Nizozemí ad.), v Japonsku, Vietnamu, Tchaj-wanu, Bruneji, Koreji, Malajsii, Thajsku i v africké Ceutě. V roce 2009 vydala firma Arco Diva písňové album Pensive Songs (K. Slavický, A. Dvořák, B. Martinů, R. Strauss). Podílela se na mezinárodně oceněné nahrávce Serenaty ZWV 177 Il diamante Jana Dismase Zelenky (Nibiru, 2009). (www.mariefajtova.com)
Norma ve Státní opeře
Aleš Hendrych Zpěv absolvoval na pražské konzervatoři. Dále se zdokonaloval na pěveckých seminářích ve Weimaru, Bayreuthu a Sofii. První angažmá získal v roce 1980 v Divadle J. K. Tyla v Plzni, od roku 1992 byl sólistou Státní opery Praha a v témže roce začal hostovat i v Národním divadle. Z dlouhé řady jeho repertoáru lze uvést Verdiho Sparafucila (Rigoletto), Zachariase (Nabucco), Banqua (Macbeth), Mozartova Leporella, Masetta a Komtura (Don Giovanni), Figara a Hraběte Almavivu (Figarova svatba), Papagena (Kouzelná flétna), Rossiniho Bartola (Lazebník sevillský), Dvořákova Purkrabího Filipa (Jakobín), Vodníka (Rusalka), Čerta Marbuela (Čert a Káča), Smetanova Bonifáce (Tajemství), Kecala (Prodaná nevěsta), Janáčkova Revírníka (Příhody lišky Bystroušky) ad. V roce 1995 se zúčastnil s Operou Národního divadla zájezdu do Japonska a v září téhož roku přijal v operním souboru ND angažmá. Svůj repertoár zde rozšířil o úlohu Hajného v Rusalce, Capuleta v Gounodově Romeovi a Julii, titulní roli v Pucciniho Giannim Schicchim, Mumlala ve Dvou vdovách. Vytvořil rovněž role Jupitera v Rameauově barokní opeře Castor et Pollux, Antonia (Figarova svatba), Zunigu (Bizet: Carmen), Barona Douphola (Verdi: La traviata), Kostelníka (Puccini: Tosca), Abimélecha (Saint-Saëns: Samson a Dalila), Míchu (Prodaná nevěsta), Zedníka (Tajemství), Haraštu (Příhody lišky Bystroušky), Kováře (Martinů: Hry o Marii), Staršího soudce z Norwiche (Britten: Gloriana) ad. Bohatá je i jeho koncertní činnost, která zahrnuje např. vystoupení s Českou filharmonií za řízení Serge Bauda (Berlioz: Dětství Ježíšovo, 1998), pod vedením dirigenta Matthiase Elgera zpíval Dvořákovo a Rossiniho oratorium Stabat Mater (Berlín, 2001, 2003), s Filharmonií Hradec Králové vystoupil ve Stabat Mater Karola Szymanowskiho (2004), dále ve Dvořákově Svaté Ludmile (2004), Verdiho Requiem (dir. Matthias Elger, Berlín 2005) a v Händelově Mesiáši se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK za řízení Kazuhiko Komatsu (2006). (www.narodni-divadlo.cz)
Graziano Sanvito Absolvent konzervatoře G. Nicolini v Piacenze (Itálie) obor klarinet (1988), konzervatoře M. Feliu v Benicarló (Španělsko) obor tuba (2002) a konzervatoře v Teplicích obor dirigování (2006). V letech 1989 až 1998 byla jeho hlavní náplní vedle dirigování hra na klarinet. Působil mimo jiné v RAI (italský rozhlas a televize) v Miláně a Turíně, v symfonickém orchestru v Sao Paulu (Brazílie), v Guatemale a v Monterrey (Mexiko). Od roku 1998 se stále více věnuje dirigování a pedagogické činnosti. V roce 2002 a 2003 působil jako hostující profesor na Pontifikální univerzitě (Vatikán-Řím). Od roku 2004 je členem orchestru Divadla F. X. Šaldy a zároveň působí v ZUŠ Liberec jako pedagog klarinetu, saxofonu, tuby a orchestrální hry. S Podkrkonošským symfonickým orchestrem spolupracuje od roku 2012, od podzimu 2013 je jeho šéfdirigentem. Podkrkonošský symfonický orchestr funguje jako samostatný spolek a je podporován Městem Semily. Hraje v něm kolem 80 hudebníků ve věku od 14 do 85 let z okruhu 100 kilometrů. Bez nároku na honorář zde hrají vedle sebe amatéři i profesionálové všech věkových kategorií. PSO navazuje názvem i myšlenkou na Podkrkonošský symfonický orchestr Zdeňka Fibicha, který působil v našem regionu v letech 1954 až 1990. K obnovení činnosti PSO došlo v roce 2007, kdy přerušil činnost Komorní symfonický orchestr Krkonošského metra vedený Karlem Jakubů. Hrstka hudebníků se rozhodla pokračovat v činnosti a v listopadu toho roku se konal ve Státním okresním archivu v Semilech první koncert bez dirigenta. V té době se počet členů orchestru sotva blížil třiceti. V následujících letech se těleso rozrůstalo a repertoár se proměňoval směrem k plnému obsazení symfonického orchestru. Taktovky se ujal nejprve v roce 2008 Martin Farský, s ním se několikrát vystřídal Jiří Bachtík a od roku 2011 dirigoval PSO Bedřich Kameník. Se současným dirigentem se orchestr seznámil díky spolupráci s orchestrem ZUŠ Liberec v roce 2012. PSO pravidelně spolupracuje s různými uměleckými subjekty v regionu, zejména s pěveckými sbory. Spolu se semilským Jizeranem a dalšími nadšenci také každoročně připravuje Rybovu Českou mši vánoční. Orchestr letos slaví desátou sezónu.
PSO na koncertě v Praze v sále Pražské konzervatoře, prosinec 2015 (foto Jan Dytrych)
I. housle
violoncella
lesní rohy
Jaroslava Petrásková Jan K. Čeliš Magdalena Čapková Karolína Hájková Šárka Kourková Šárka Košťálová Karolína Franclíková Hana Folprechtová Pavlína Horčičková Johanka Kulhánková Zdena Tůmová Anežka Charousková Anna Šírová Anna Jirásková
Josef Mlčoch Petr Macek Jiří Sládeček Alois Melich Daniel Petrásek Adam Šulc Adam Štěpánek Kristýna Davídková Tereza Kábelová Josef Bartoň
Jiří Roudnický ml. Adam Varmuža Lenka Libenská Anna Mikulová Vojtěch Závěrka
II. housle Hana Červenková Václav Šikola Miroslava Hubačíková Klaudie Krausová Růžena Pernecká Miloslava Doleželová Radka Čulíková Kateřina Rádlová Monika Černá Hana Mücková Barbora Vacková Diana Kábelová Vojtěch Tichý
kontrabasy Roman Mlejnek Jiří Jedlička Tomáš Valenta Lenka Vaníčková flétny Monika Havrdová Jana Kozlová Tereza Jakubů
Jan Hudousek Zuzana Formáčková Karel Korál Denisa Kocvárová Jana Bucharová Jana Zadražilová Martin Brož Dita Pančenková Kateřina Hájková Kristýna Poláková Jaroslav Jirásko
Martin Petrák Petr Holubička Štěpán Runát Libor Velísek Zdeněk Lorenc, j.h. pozouny Veronika Lédlová Jan Karásek Michaela Heřmanová Vojtěch Stříbrný tuba
hoboje/anglický roh
Jan Baudys Ondřej Zlevor
Karolína Smolová Jaroslav Neubert Kateřina Hartmanová bicí nástroje klarinety
violy
trubky
Anna Malinová Zuzana Kunášková Sára Jandová Anna Dvořáková
David Flekna Jan Roudnický Kristýna Heřmanová Libor Velísek Petr Holubička
basklarinet Zuzana Kunášková klavír/harfa fagoty Jiří Roudnický Zdeněk Dvořák Hynek Řezníček
Martin Vít
PSO děkuje sponzorům a mecenášům:
Město Semily
Manželé Runátovi Ondřej Kráčalík Mgr. Petr Holubička, advokát
www.pso.ic.cz Text o skladbách: Roman Mlejnek; fotografie: archiv PSO a sólistů; překlad italských árií: Marie Kronbergerová
