Nové prameny k Dvofiákovu Klavírnímu koncertu

191

Nové prameny k Dvoﬁákovu Klavírnímu koncertu Ludmila ·mídová

V souvislosti s plánováním Nového souborného vydání děl Antonína Dvořáka bylo třeba přistoupit k novému, důkladnějšímu průzkumu notových a nenotových pramenů a k dohledávání pramenů, jejichž význam u nás dříve nebyl spatřován (např. provozovacích materiálů). Při průzkumu pramenů k Dvořákovu Klavírnímu koncertu op. 33 se vynořila dvě nová závažná fakta. V Moravském zemském muzeu v Brně byl objeven významný opis koncertu. Díky němu se do konkrétní roviny posouvají náznaky obsažené v literatuře,1 že Antonín Dvořák toto dílo před tím, než vyšlo tiskem, přepracoval. Pomocí tohoto opisu je nyní možno rekonstruovat fáze Dvořákovy kompoziční práce na Klavírním koncertu. Pátrání po provozovacích materiálech použitých při premiéře díla (zřejmě opisech hlasů), na jejichž základě by mohly být znalosti o dvou verzích díla ještě rozšířeny a upřesněny, bylo zatím neúspěšné. Na základě publikované korespondence2 a nového průzkumu dobového tisku byly získány první poznatky o věnování díla Eduardu Hanslickovi. Zmíněným klíčovým zjištěním jsou věnovány následující dvě kapitoly tohoto textu. Další nové prameny se neprokázaly jako autorizované, jsou proto pouze zmíněny na následujících řádcích. Jedná se o tištěný provozovací materiál3 z koncertu konaného 12. března 1898 v Praze, na němž kromě Klavírního koncertu zazněly ještě Polednice, Zlatý kolovrat a Slovanská rapsodie č. 1, které skladatel sám dirigoval. Provedení Klavírního koncertu řídil Oskar Nedbal.4 To, že byl použit zmíněný notový materiál, dokazují vpisy data uvedení v partu violoncella a hoboje.5 Další prameny, rukopisy hlasů violoncella a kontrabasu uložené společně s výše zmíněným notovým materiálem, se ukázaly jako opisy prvního tisku (Hainauer, r. 1883).6 Nadále zůstává nedoloženo, zda skladatele k tvorbě Klavírního koncertu podnítil klavírista Karel Slavkovský, jak uvádí některá literatura.7 Jeho pozůstalost je nezvěstná. 1 COHEN, Harriet: The piano compositions, in: Antonin Dvorak, his Achievement, ed. V. Fischl, London 1942, s. 127–133. BURGHAUSER, Jarmil: Antonín Dvořák. Thematický katalog, Praha 21996, s. 139. 2 Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty, ed. KUNA, Milan ad., I–VIII, Praha 1987–2000. 3 Partitura a hlasy, tisk z roku 1883, Julius Hainauer, Breslau. Materiál uložen v Archivu České filharmonie pod číslem 65. 4 BURGHAUSER, Jarmil: Antonín Dvořák. Thematický katalog, Praha 21996. 5 Part třetího violoncella na poslední, prázdné straně: „Filhar. 12. března 1898 / hrál p. Růžička“; part prvního hoboje na poslední, prázdné straně: „V Praze dne 12/III 98 / česká Philharmonie“. 6 Přehled všech dnes známých notových pramenů ke Klavírnímu koncertu viz příloha. Podrobné informace o všech zmíněných pramenech jsem zaznamenala do interního soupisu Dvořákových pramenů ke Klavírnímu koncertu, uloženo v Oddělení hudební historie EÚ AVČR, Puškinovo náměstí 9, Praha 6. 7 CLAPHAM, John: Antonín Dvořák. Musician and Craftsman, London 1966, s. 96: ‘Much more interest was shawn in new Czech music by the virtuoso pianist, Karel ze Slavkovských, […] and so Dvořák decided to compose a concerto for him.’ ŠOUREK, Otakar: Život a dílo Antonína Dvořáka, I, Praha 21922, s. 248: „Na Slavkovského spoléhal a s jeho reprodukcí počítal patrně také Dvořák, když pouštěl se do svého klavírního koncertu…“

© Academia, Praha 2003

Hudební věda 2003, ročník XL, číslo 2–3

192

Ludmila ·mídová

Nevyjasněná dedikace Problematikou věnování Klavírního koncertu Antonína Dvořáka se nezabývá žádná literatura. Zmínku týkající se dedikace neobsahuje ani Burghauserův tematický katalog.8 O tom, že byl koncert věnován Eduardu Hanslickovi, vypovídají pouze čtyři dobové písemné prameny. Dva dopisy: E. Hanslick – A. Dvořákovi 5. II. 1878 – Wien: [Praha] „Wien 5. Februar 78 Sehr geehrter Herr, Nehmen Sie meine besten Glückwünsche zu dem großen Erfolg Ihrer Oper, den ich im heutigen Blatt der N[euen] fr[eien] Presse (wie Ihnen beiliegender Ausschnitt zeigt) gemeldet habe. Die mir von Ihnen freundlichst zugedachte Dedikation werde ich mit Vergnügen und dankbar annehmen. Mit besten Empfehlungen Ihr ergebenster Dr. Eduard Hanslick”9

A. Dvořák – V. V. Zelenému [I. 1883] – [Praha: Wien] „Ctěný příteli! Děkuji Vám i panu Kozánkovi za Váš telegrafický pozdrav, který mne došel právě, když jsem byl na jevišti před započetím opery. O výsledku opery mé snad Vám bude již známo, že byl pro mne co možná nejskvělejší. Take Hanslick psal do své Presse velmi hezkou poznámku. Četl jste ji? Nedávno jsem od něho dostal list s blahopřáním, kde mně oznamuje, že přijímá od mne milerád nabídnutou mu dedikaci mého klavírního koncertu. Prosím Vás, pozeptejte se snad někde, zdali je již Brahms ve Vídni. Psal jsem mu již dvakrát […]“10

a dvě novinové zprávy komentující premiéru díla 24. března 1878: Politik 27. března 1878, s. 5: „[…] welches dem berühmten Musikkritiker Dr. Hanslick gewidmet ist […]“

Národní listy 28. března 1878, s. 3: „[…] dílo to jest věnováno proslulému vídeňskému kritikovi hudebnímu Hanslíkovi, jenž cení vysoce Dvořákovo nadání, vyjde v nejbližší době tiskem u Simrocka a stane se zajisté ozdobou repertoiru koncertního […]“

V prvním citovaném dopise z 5. února 1878 oznamuje E. Hanslick Dvořákovi, že s potěšením a milerád přijme nabídnutou mu dedikaci, aniž zmínil kterého díla se toto věnování týká (Klavírní koncert editorům dopisů na mysl nepřišel). Obsah do8

BURGHAUSER, Jarmil: Antonín Dvořák. Thematický katalog, Praha 21996. AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 95: „Vážený pane! Přijměte má nejlepší blahopřání k velkému úspěchu své opery, který jsem ohlásil v dnešním listě Neue freie Presse (jak Vám dosvědčuje přiložený výstřižek). Věnování, kterým mne laskavě obmýšlíte, přijmu s potěšením a vděčně. S nejlepšími poručeními Váš oddaný dr. Eduard Hanslick.“ 10 AD. Korespondence a dokumenty, I, s. 341–342. 9

Nové prameny k Dvoﬁákovu Klavírnímu koncertu

193

pisu však je komentován v nedatovaném Dvořákovu dopisu Václavu V. Zelenému (zde citovaném na druhém místě), kde Dvořák přímo sděluje, že Hanslick rád přijímá nabídnutou mu dedikaci koncertu. Tento dopis je v edici korespondence s největší pravděpodobností špatně datován (leden 1883). Jelikož komentuje první dopis, pochází zřejmě z února nebo března téhož roku (1878) jako dopis první. V novinových článcích je věnování Eduardu Hanslickovi uvedeno jako fakt. Ten je zde bezesporu využit jako prostředek k většímu upoutání pozornosti veřejnosti na dílo. Všechny čtyři jmenované známé prameny – přijmeme-li, že druhý citovaný dopis je v edici korespondence chybně datován – pocházejí z doby kolem premiéry díla. Vysvětlení toho, že se dedikace neobjevuje v jiných pramenech, ani v autografu ani v prvním tisku, může přibližovat další dopis Eduarda Hanslicka napsaný rovněž v době před premiérou: E. Hanslick – A. Dvořákovi11 11. II. 1878 – Wien: Praha „Wien 11. Februar 78 Geehrter Herr! Indem ich für Ihr wertes Schreiben bestens danke, bitte ich Sie, sich nicht wegen der Übersendung des Manuscripts Ihres Konzerts zu bemühen; ich habe alle Hände voll zu tun mit Vorbereitungen zur Reise nach Paris und fürchte, Ihr Manuskript könnte verlegt oder nicht rechtzeitig zurückgeschickt werden. Ich bitte also, mir erst seinerzeit das gestochene Exemplar zuschicken zu wollen, das ich mit großem Interesse durchspielen werde. Hochachtungsvoll Ihr ergebener Ed. Hanslick“

Hanslick tedy přislíbil přijetí věnování, aniž dílo znal. Během pěti let, které následovaly před vydáním, mohli Hanslick i Dvořák na dedikaci zapomenout nebo se odehrály jiné události nám dosud neznámé. Klavírní koncert ve světle nového pramene – opisu partitury Nově zjištěný opis12 partitury Klavírního koncertu pochází z pozůstalosti Leoše Janáčka. Do inventáře Moravského zemského muzea byl zapsán na přelomu let 1941/42. Jedná se zřejmě o opis zmíněný v následujícím dopise Leoše Janáčka jeho budoucí ženě Zdeňce Schulzové.13 Podle něj si dal Janáček opis pořídit v Praze za dvanáct zlatých.14

11

AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 95: „Vážený pane! Děkuji Vám srdečně za Vaše ctěné psaní, prosím Vás, abyste se neobtěžoval se zasíláním rukopisu svého koncertu; mám plné ruce práce s přípravami na cestu do Paříže a obávám se, že by se Váš manuskript mohl založit nebo nebyl včas vrácen. Prosím tedy, abyste mi teprve časem poslal vyrytý exemplář, který si přehraji s velkým zájmem. V úctě Vám oddaný Ed. Hanslick.“ 12 Uložen v Brně v oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea pod signaturou A 11.447. 13 KNAUS, Jakob (ed.): Leoš Janáček. „Intime Briefe“ 1879/80 aus Leipzig und Wien, Zürich 1985, s. 38. Dopis uložen v MZM, sign. E 1234. Vyšel rovněž v českém překladu O. Fialy v souboru Leoš Janáček, Dopisy Zdence, ed. HRABAL, František, Praha 1968, s. 35–37. 14 Tento dopis je důležitý také proto, že jako dnes jediný známý pramen udává stopu pro pátrání po orchestrálních hlasech – patrně materiálech, z nichž byla uvedena premiéra v Praze.

194

Ludmila ·mídová

„Meine allerliebste Zdenči! […] Die Mutter schrieb mir, der Hr. Dvořák hätte um sein Klavirconcert mir geschrieben. Darauf antworte ich folgends: Die Orchesterstimmen sind bei mir zu Hause (in Brünn), die Partitur mit Klavir habe ich mir, mit des Hr. Dvořáks Genehmigung für mein Geld (12 fl) in Prag abschreiben lassen u. die behalte ich mir deshalb hier in Leipzig. So weit ich mich erinnere hat Hr. Dvořák seine Partitur der Frau Wickenhauser geschickt, er möge sich deshalb hin wenden. […] Leipzig, 9/X, Donnerstag, 1879, 11 3/4 Vormittag“15

Hranice možné doby vzniku opisu tvoří datum kompozice díla (léto 1876) nebo pravděpodobněji premiéry (24. března 1878) a datum citovaného dopisu. Jak vyplývá z dnešního skromného stavu znalostí o místě pobytu obou skladatelů v určitou dobu, o jejich setkávání16 a ze stavu znalostí o místech spojených s daty, kde se kdy nacházel autograf,17 mohl být opis Klavírního koncertu pořízený v Praze objednán někdy mezi 24. a 26. červencem 1878. Tehdy Janáček cestou do Německa Antonína Dvořáka v Praze navštívil. Pro přijetí zmíněného data vzniku opisu za fakt však chybí pádné důkazy. Dochován a vydán byl i v citovaném dopise z 9. října 1879 zmíněný list matky Amálie Janáčkovi.18 Je nedatovaný, chronologicky první ze souboru šestnácti dochovaných dopisů matky Leošovi. 15 „[…] Matka mi sděluje, že mi p. Dvořák napsal o svůj klavírní koncert. Na to odpovídám: orchestrální hlasy jsou u mne doma (v Brně), partituru s klavírem jsem si dal se souhlasem p. Dvořáka za své peníze (12 zl.) v Praze opsat, a to si proto ponechám zde v Lipsku. Pokud si vzpomínám, zaslal p. Dvořák svou partituru paní Wickenhauserové a na ni ať se obrátí. […] Lipsko, 9/X, čtvrtek, 1879, 11 3/4 dopoledne“ (překlad O. Fiala). 16 Prostudovala jsem relevantní literaturu, kterou uvádí The New Grove Dictionary of Music and Musicians, ed. S. Sadie, ex. ed. John Tyrrell, 2001, sv. 12, s. 769–792 pod heslem Janáček, Leoš (John Tyrrell); dále NIGEL, Simeone – TYRRELL, John – NĚMCOVÁ, Alena: A Catalogue of the Music and Writings of Leoš Janáček, Oxford 1997; BURGHAUSER, Jarmil: Antonín Dvořák. Thematický katalog, Praha 21996, s. 456 (včetně zde obsažené kapitoly Přehled života a díla na s. 488–760); HELFERT, Vladimír: Leoš Janáček. Obraz životního a uměleckého boje, I, V poutech tradice, Brno 1939; VESELÝ, Adolf (uspořádal a vydal): Janáček Leoš. Pohled do života i díla, Praha – Brno 1924; JANÁČEK, Leoš: Za Antonínem Dvořákem (pův. in: Hudební revue IV, Praha 1911, s. 432 ad.), s podčarovými poznámkami Buhumíra Štědroně, in: Musikologie, sborník pro hudební vědu a kritiku, V, Praha 1958, s. 353–354; RACEK, Jan: Antonín Dvořák a Morava, Praha 1941; STRAKOVÁ, Theodora: Leoš Janáček a Antonín Dvořák ve světle korespondence a dokumentů, in: Colloquium Dvořák, Janáček and their Time, ed. Rudolf Pečman, Brno 1985, s. 177–181; ŠOUREK, Otakar: Život a dílo Antonína Dvořáka, II 1878–1890, Praha 31955; ŠTĚDROŇ, Bohumír: Antonín Dvořák a Leoš Janáček, in: Musikologie, sborník pro hudební vědu a kritiku, V, Praha 1958, s. 105–123. K seznámení L. Janáčka a A. Dvořáka došlo někdy v letech 1874–1875, kdy Janáček studoval v Praze na varhanické škole (setkávání mor. studentů u Jana Neffa, kůr svatovojtěšského kostela). Přesné datum uvádí pouze BURGHAUSER, s. 569, – 10. ledna 1875, avšak s otazníkem. 15. června 1877 snad skladatelé podnikli společný výlet po středních Čechách (jen BURGHAUSER, s. 571, s otazníkem). O prázdninách téhož roku 1877 pak spolu možná putovali z Prahy na Říp, do Strakonic, Husince a Prachatic a zpět do Prahy (HELFERT, s. 234; VESELÝ, s. 38–39; ŠTĚDROŇ, s. 106–107 – nejasné; BURGHAUSER neuvádí). STRAKOVÁ, s. 180, tento výlet klade až do roku 1883 a připojuje ještě další výletní místa. Datum 1877 považuje za Janáčkův omyl, který zapsal ve své vzpomínce 1911, a jenž pak přebírala literatura. Na datu setkání 26. července 1878 v Praze se shoduje všechna zmíněná literatura a to na základě Janáčkova zápisu do Helmholtzovy práce, kterou v tu dobu studoval (např. HELFERT, s. 215; BURGHAUSER, s. 574; ŠTĚDROŇ, s. 106–107). STRAKOVÁ, s. 178, tuto návštěvu uvádí jako třídenní – od 24. července. Měla na ní být projednána Dvořákova osobní účast na koncertě v Brně 15. prosince téhož roku. 17 Od 20. října (SCHRENK, Oswald: Geschäftsbriefe großer Männer. Zum 100jährigen Bestehen des Verlages Bote & Bock, in: Deutsche Allgemeine Zeitung, Ausgabe Groß-Berlin, Nr 366, 8. August 1937) a ještě 10. prosince 1878 se autograf nachází v Berlíně v nakladatelství Bote u. Bock (Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty, ed. KUNA, Milan ad., I, Praha 1987, s. 119), 2. července 1879 v Berlíně u Roberta Lienau (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 190–191). 18 PŘIBÁŇOVÁ, Svatava (ed.): Janáček Leoš. Dopisy matky Amálie Janáčkové, in: Vincenc JANÁČEK: Životopis Jiříka Janáčka (1778–1848), Brno 1985, s. 89. Originál dopisu uložen v MZM, inv. č. 7927 / B 1410.


195

„Mily Leo […] Zde Tobě odesílám lístek od pana Dvořáka, my jsme všecko našli, jenom hlasy pro klavir a partituru ne. Přišel pro to mladý Rudiš nebo jemu také pan Dvořák psal, nebo se domníval, že Tebe jeho listek již doma nenatrefi, aby on se o ty věci postaral a je poslal. […]“

Nesprávnou informaci, zřejmě na základě tohoto dopisu a bez znalosti dopisu z 9. října 1879, podává ve své práci o vztahu Dvořáka a Janáčka Theodora Straková (1985):19 „Dochovaná korespondence Dvořáka s Janáčkem se datuje z let 1880–1904. Jejich korespondence začala však již dříve. Dvořák napsal Janáčkovi v říjnu 1879 korespondenční lístek, v němž žádal vrácení notového materiálu. Janáčka nezastihla Dvořákova žádost již doma; s pomocí přátel odeslala Dvořákovi žádané Amálie Janáčková a Dvořákův lístek přiložila ke svému dopisu do Lipska. Domnívám se, že šlo o některou z Dvořákových rhapsodií, které si mohl Janáček od Dvořáka vypůjčit: třetí potřeboval Dvořák do Vídně, druhou provedl v lednu 1880 v Brně.“ Svou informaci a domněnku T. Straková ničím nedokládá. Ve své studii o vztahu Leoše Janáčka a Amálie Wickenhauserové-Nerudové (1993) zmiňuje Vojtěch Kyas první citovaný dopis v následující souvislosti:20 „Další její (A. Wickenhauserové-Nerudové) spolupráce s Dvořákem se vyvíjela nadějně: Janáček chtěl provést Dvořákův klavírní koncert g moll a sólový part měla hrát Nerudová. Dvořák jí dokonce svěřil originální partituru koncertu a zdálo se, že provedení nestojí nic v cestě. Nakonec z něj sešlo.“ Autor studie bohužel přímo nepíše, odkud čerpá informaci o zamýšleném provedení v Brně. Poprvé o plánovaném provedení v Brně s A. Wickenhauserovou psal ve své práci o Janáčkovi již Vladimír Helfert (1939);21 také on se však opíral pouze o dopis z 9. října 1879. Usuzovat pouze z tohoto dopisu na zamýšlené provedení s A. Wickenhauserovou je, myslím, poněkud nadsazené, i když fakt zapůjčených hlasů do Brna Janáčkovi a autografu Amálii Wickenhauserové-Nerudové domněnku o plánovaném provedení značně podporuje. Žádná další známá literatura22 o zamýšleném provedení v Brně nepíše, bohužel však ani o zmíněných dopisech. Není známo, kdy A. Nerudová-Wickenhauserová obdržela Dvořákův autograf. Dvořákův jediný dochovaný dopis ze 70. let A. Nerudové je datován 18. srpnem 1878.23 V něm A. Dvořák píše, že Amálii zasílá, co slíbil. Klavírní koncert to však pravděpodobně nebyl, protože od 20. října 1878 a ještě 10. prosince 1878 byl v nakladatelství Bote & Bock v Berlíně a 2. července 1879 u R. Lienau rovněž v Berlíně. A. Nerudová mohla tedy mít autograf u sebe od července, v době, kdy jej Dvořák žádal zpět, maximálně tři měsíce.

19 STRAKOVÁ, Theodora: Leoš Janáček a Antonín Dvořák ve světle korespondence a dokumentů, in: Colloquium Dvořák, Janáček and their Time, ed. PEČMAN, Rudolf, Brno 1985, s. 178. 20 KYAS, Vojtěch: Janáček se neměl o koho opřít? Amálie Wickenhauserová-Nerudová, Leoš Janáček a léta sedmdesátá, in: Opus musicum, 1993, č. 2, s. 40. 21 HELFERT, s. 236–237. „Vedle těchto děl chtěl Janáček uvést ještě jiná, k nimž již nedošlo. Měl v plánu již někdy před 1880 dát provést Dvořákův klavírní koncert, jehož part měla hrát Amalie Wickenhauserová-Nerudová.“ V poznámce dole na straně odkazuje jen na dopis Janáčka Zdeňce 9. října 1879. 22 Viz literaturu citovanou v poznámce č. 16. 23 AD. Korespondence a dokumenty, I, s. 144–145.

196

Ludmila ·mídová

Antonín Dvořák žádal o navrácení notových materiálů před 9. říjnem 1879, pravděpodobně s ohledem na koncert, který se pak konal v Praze na Žofíně 18. dubna 1880. Opis svázaný v pevných černých deskách obsahuje 220 stran. Text je psán hnědým inkoustem na papíru (bez vodoznaku, 258 x 318 mm na výšku) o čtyřiadvaceti (s. 0–47; 52–65)24 a dvaceti osnovách (s. 48–51; 66–221). Strany byly dodatečně tužkou očíslovány, ale posléze seříznuty, takže číslovaní na většině stran chybí. Text je psán zřejmě jednou rukou, v průběhu skladby ale částečně mizí počáteční pečlivost rukopisu.25 Opisovač zde nezanechal svůj podpis ani značku. Opis nevykazuje známky svědčící o tom, že by byl někdy sloužil k provozování. Obsahuje jen velmi řídké přípisy tužkou, které se týkají zdůraznění dynamiky nebo doplnění opomenutého klíče. Předlohou pro opis byla autografní partitura Klavírního koncertu dnes uložená v Muzeu Antonína Dvořáka.26 Tento jediný dochovaný autografní pramen ke Klavírnímu koncertu, signovaný a datovaný, byl předlohou pro tisk. Dokazují to značky odpovídající začátkům systémů v prvním tisku. Dílo bylo vydáno v nakladatelství Julius Hainauer ve Vratislavi roku 1883,27 tj. sedm let po svém vzniku (před 28. 8. do 14. 9. 1876)28 a pět let po premiéře (24. března 1878, Karel ze Slavkovských – solo, dir. Adolf Čech, orchestr Prozatímního divadla).29 Dle korespondence však Antonín Dvořák svůj koncert k vydání nabízel již minimálně od roku 1878.30 Důvod nerozhodnosti, zda přijmout koncert k tisku či nikoli, udává např. Robert Lienau takto: „[…] So große Lust ich hätte, ein Klavierkonzert zu drucken, kann ich mich doch zur Übernahme des Ihrigen nicht gleich entschließen. Sie behandeln das Klavier, Beethoven ähnlich, in enger Verschmelzung mit dem Orchester, und es ist noch fraglich, ob das den heutigen Konzertspielern sehr willkommen ist. Ihre etwas kleine und an manchen Stellen schwer zu entziffernde Schrift (verzeihen Sie!) hat mich an dem eigenen Durchspielen des Konzertes gehindert, auch fühle ich mich der Orchesterpartitur gegenüber, die recht kompliziert ist, nicht genug kompetent und sicher. Wollen Sie mir gestatten, daß ich das Konzert einem mir befreundeten Pianisten ersten Ranges und trefflichem Komponisten vorlege und mit ihm durchgehe und mir vorspielen lasse, so soll mir das lieb sein, und ich kann mir dann ein Urteil bilden. Falls Sie eine ausgeschriebene Stimme der Klavierpartie haben, bitte ich um dieselbe. […]“31 24

Přidržuji se číslování tužkou, tj. od zadní strany prvního listu. Dokládají to též přepisovaná místa – například na s. 104 si písař nejdříve špatně rozvrhl dvaatřicetinové noty, v důsledku čehož se takt nevešel na stranu, na s. 162 je znát vyškrabaný hlas fagotu, omylem zapsaný v posunu o jeden takt napřed, analogická chyba byla stejným způsobem odstraněna i na s. 187 v hlase flétny, na s. 201 byl klavír nejprve mylně zapsán o oktávu níže atd. 26 Národní muzeum – Muzeum české hudby – Muzeum Antonína Dvořáka, inv. č. 1530. 27 Zřejmě partitura a druhý klavírní hlas vyšly před 30. červnem (dle korespondence AD. Korespondence a dokumenty, I, s. 356), sólový hlas vyšel před 17. červencem (AD. Korespondence a dokumenty, I, s. 357–358). 28 Dle údajů na koncích vět autografu. 29 Viz např. Politik 27. března 1878, s. 5; Národní listy 28. března 1878, s. 3. 30 A. Dvořák nabízel k tisku klavírní koncert minimálně od roku 1878 více nakladatelům: Ed. Bote u. G. Bock (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 119), Simrock (AD. Korespondence a dokumenty, I, s. 160), Lienau – nakl. Schlesinger (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 190–191, 194, 197), Hofmeister (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 272), August Cranz (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 291). 25


197

První strana notového textu opisu MZM A 11.447 31

Dopis Roberta Lienau A. Dvořákovi ze dne 2. července 1879. (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 191, překlad tamtéž, s. 192): „[…] Ačkoli bych měl velkou chuť tisknout klavírní koncert, nemohu se však hned rozhodnout k převzetí toho Vašeho. Zacházíte s klavírem, podobně jako Beethoven, v těsném splynutí s orchestrem a je ještě otázka, zda je to dnešním koncertním hráčům moc vítané. Vaše trochu malé a místy těžko luštitelné písmo (promiňte!) mi bránilo, abych si sám přehrál koncert, také vůči orchestrální partituře, která je hodně komplikovaná, se necítím dost kompetentní a jistý. Jestliže mi dovolíte, abych předložil koncert jednomu se mnou spřátelenému pianistovi první třídy a výbornému skladateli, abych to s ním prošel a nechal si to přehrát, bylo by mi to milé a já bych si pak mohl udělat úsudek. Máte-li nějaký vypsaný hlas klavíru, prosím o něj. […]“

198

Ludmila ·mídová

Dochované dopisy rovněž dosvědčují, že autograf po premiéře díla často putoval i mezi umělci.32 Tito všichni mohli přispívat svými názory na dílo a dávat popřípadě podněty ke změnám. V práci Harriet Cohenové a v Burghauserově tematickém katalogu se objevují neurčité zmínky o tom, že A. Dvořák svůj koncert před odevzdáním do tisku přepracoval.33 Vrstvy v notovém zápisu autografu svědčí o složitém vzniku díla. Na převážné většině stran jsou patrné razury a drobné škrty, na 11 stranách z celkových 140 najdeme jednotaktové a větší škrty současně ve všech hlasech, v klavírním partu na 35 stranách, v jiných hlasech na pěti stranách, dvě opravy v klavírním partu na čtyřech stranách a dvě znění na třech. Sedm celých stran je přelepeno a přelepy všech hlasů rozsahu jednoho taktu a větší nalezneme na čtyřech stranách, přelepy klavírního partu na 21 stranách. V partituře jsou zásahy modrou a červenou pastelkou, tužkou, růžovočervenou tuší a fialovým inkoustem. V pramenu se setkáme i s chybnou paginací, která ale není výsledkem pozdějších výměn nebo doplňování listů.34 Opis, jehož vznik spadá pravděpodobně do doby mezi prvním uvedením díla (březen 1878) a říjnem 1879 (24.–26. červenec 1878),35 přináší znění, které odpovídá vrstvě autografu, jež zachycuje prvotní podobu Klavírního koncertu a jež je z autografu zcela nedešifrovatelná díky pozdějším výměnám listů (viz dále) a již zmíněnému nepřehledně velkému počtu vyškrabaných a přelepených míst. Tomu, že autograf sloužil jako předloha pro opis napovídá shoda taktů v systémech,36 někdy i stranách obou pramenů. Text opisu je z autografu čitelný v těch místech, kde se odlepují přelepy37 nebo v těch místech, která byla změněna pouze pomocí škrtů.38 V těchto místech však opis někdy postrádá akcenty a jiná artikulační znamén32

Korespondence, jež prozrazuje nakladatele a umělce, kteří měli koncert (možná autograf) ve svých rukou před jeho vytištěním 1883: od 20. října (Schrenk) a ještě 10. prosince 1878 se autograf nachází v Berlíně v nakladatelství Bote u. Bock (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 119); 9. února 1879 sděluje A. Dvořák Simrockovi, že Jesipová má klavírní koncert (zřejmě opis nebo autograf klavírního partu nebo dvou klavírů) a bude jej ochotna hrát, jakmile obdrží partituru (AD. Korespondence a dokumenty, I, s. 161) (Není známo provedení, na němž by sólový hlas přednesla.); 2. července 1879 v Berlíně u Roberta Lienau (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 190–191); 9. října 1879 se partitura nachází v Brně u Amálie Nerudové-Wickenhauserové (Leoš Janáček. „Intime Briefe“ 1879/80 aus Leipzig und Wien, s. 38.); 8. ledna 1881 by chtěl koncert vidět také Hofmeister v Lipsku (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 272); 16. května 1881 prosí o partituru koncertu Ignaz Kugel (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 291); 10. prosince 1881 píše A. Dvořák Simrockovi, že pošle svůj Klavírní koncert Heymannovi (AD. Korespondence a dokumenty, I, s. 272); 20. ledna 1882 sděluje A. Dvořákovi neznámý odesílatel z Hamburku, že poslal koncert (pravděpodobně klavírní) do Vídně, kde se tento stále ještě nachází (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 345); 17. října 1882 posílá Dvořákovi koncert zpět mladý klavírista Franz Marschner z Vídně (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 400–401); 29. listopadu 1882 přijímá nabídnutý koncert k vydání J. Hainauer a žádá o zaslání not (AD. Korespondence a dokumenty, V, s. 409). 33 COHEN, Harriet: The piano compositions, in: Antonin Dvorak. His Achievement, ed. V. Fischl, London 1942, s. 127–133. S. 129: “[…] The composer’s pupil and son-in-law, […] Josef Suk, […], told me that Dvorak had announced his intention of rewritting much of the passage work in the piano concerto, but somehow or other he kept on putting it of. It is significant that although he did not think it one of his major works, he was particularly fond of the themes in the first and last movements: it is important to note that he recognised the impractibility of many of its passages for the pianoforte.“ BURGHAUSER, Jarmil: Antonín Dvořák. Thematický katalog, Praha 21996, s. 139. Za udáním doby kompozice: „autorem revidováno 1883 (?)“. 34 K chybě v číslování došlo vždy mezi dvěma stranami jednoho listu, nikoli mezi dvěma listy. 35 K dataci opisu srovnej s. 194. 36 Shodné takty v systémech nejsou pouze na s. 57–58 autografu – s. 68–70 opisu, s. 70–72 autografu – s. 87–90 opisu a od s. 100 do konce autografu – od s. 137 do konce opisu. Příčina spočívá v tom, že tato místa jsou v autografu napsána velmi hustě až nepřehledně.

199


ka obsažená v autografu.39 Tato tendence se v průběhu notového textu opisu prohlubuje. Důslednost opisovače pravděpodobně polevovala, jak bylo již zmíněno výše, rovněž však mohla být některá znaménka do autografu doplněna později. Názvy vět opisu kromě názvu první věty souhlasí s původními, posléze změněnými, ale přesto čitelnými názvy v autografu. Ty byly později upraveny a doplněny o metronomické údaje. V následující tabulce uvádím názvy v diplomatickém přepisu, včetně podtržení:

I. věta II. věta III. věta

Opis

Autograf

I. / Allegro. II. / Andante con moto. Rondo.

I. / Allegro agitato M.M. = 138. II. / Andante sostenuto M.M. = 60. Finale / Allegro con fuoco. M.M. = 120.

Díky opisu se ukázalo, že byly v autografu před tím, než sloužil jako předloha pro tisk, nahrazeny listy očíslované jako 1–11. Proto také název první věty dle opisu není v autografu patrný. Autograf je totiž napsán na jednotlivých listech, které jsou do dvojlistů teprve slepovány a pak skládány a vázány do sebe zpravidla po třech dvojlistech.40 Prvních jedenáct stran opisu vykazuje značně odlišný text než autograf (instrumentace, zcela odlišná hudba některých míst, plochy hudby navíc). Ve vyškrabané vrstvě autografu je rozpoznatelné i původní ladění lesních rohů v druhé větě, jenž je zachyceno v opisu – lesní rohy in F vyměnil Dvořák později za lesní rohy in E. Raná verze, jak ji zachycuje opis a rekonstruovatelné části původní vrstvy autografu, se od konečné verze v autografu dále zjevně liší délkou první a třetí věty. Obě tyto krajní věty došly při své proměně zkrácení:

I. věta II. věta III. věta

Opis

Autograf

575 taktů 107 taktů 578 taktů

556 taktů 107 taktů 557 taktů

Následující tabulky pro orientaci znázorňují, kde došlo k proměnám délky:41

37

Například notový text pod odlepujícím se přelepem na s. 63 autografu plně souhlasí s textem opisu na s. 79–80. 38 Například kompletně škrtnutý notový text na s. 19 autografu plně odpovídá notovému textu s. 19 opisu, celostránkový škrt na s. 43 autografu stranám 50–51 opisu, škrtnuté takty na s. 39 autografu notovému textu strany 43 opisu, celostránkový škrt na s. 131 autografu stranám 204–206 opisu, přeškrtnutý klavírní hlas na s. 133–135 souhlasí s hlasem klavíru na s. 208–212 opisu a mnoho dalších. 39 Opisovač též často zaměňoval akcenty > a ^. 40 Výjimku tvoří pouze později vyměněné listy: s. 1–7 jsou pouze dva dvojlisty a s. 81–94 (3+4) s jedním vlepeným listem navíc. 41 K rozboru formy Dvořákova Klavírního koncertu viz mou stať: Antonín Dvořák: Klavírní koncert op. 33, B 63. 1. věta – analýza, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší, Semily 2001, s. 147–156 a mou diplomovou práci Antonín Dvořák: Klavírní koncert g moll, op. 33, FF UK Praha 2003.

200

Ludmila ·mídová

I. věta Čísla taktů autograf opis

Umístění

Rozdíl taktů

23–66 123–139 295–303 325–333 356–360 475–483 483–512

orchestrální expozice, 2. půle sólová expozice, oblast HT, rozvedení HT provedení, třetí část, první půle provedení, příprava reprízy repríza, oblast HT, 1. část, konec sólové introdukce koda, orchestrální úvod koda, sólová kadence

+ 11 opis + 11 opis + 2 opis + 5 opis + 4 opis + 1 autograf + 13 autograf

Čísla taktů autograf opis

Umístění

Rozdíl taktů

178–181 181–204 232–233 384–400 497–502 541–549

expozice, spojka před druhým zazněním sólového a expozice, druhé zaznění a provedení, triolová „variace“ b repríza, figurativní sólová spojka před c koda, v opisu zazní sólové a bez prvních 12 taktů koda, závěrečná část

+ 3 opis + 4 autograf + 4 opis + 2 opis + 18 opis + 2 autograf

23–77 134–161 317–327 349–362 385–393 508–515 515–531

III. věta

178–184 184–203 231–236 387–405 502–525 564–570

Většina změn se přirozeně v délce jednotlivých dílů skladby neprojevuje. U první věty však proměny v délce proporcí odrážejí i proměny ostatní. Tak jak největšího zkrácení došla první věta v expozici, méně v provedení a v repríze nevýznamně (výrazné prodloužení v kodě se téměř výhradně týká kadence), tak vede expozice i v proměnách celkových. Celkovou charakteristiku raného znění Koncertu vzhledem k jeho „konečné“ podobě je možné shrnout do několika bodů.42 I. věta Rané znění se od konečného liší ze všech tří vět nejvíce (Proměny jsou takového rozsahu, že můžeme směle slovo znění – rané, konečné – nahradit slovem verze). Expozice rané verze obsahuje více ploch zpracovávajících hlavní téma. Provedení rané verze je mírnější. V konečném znění přistupují ve třech částech k původním další výrazná(-nější) současně znějící pásma přinášející zpracování hlavního tématu. Původně jiná, často méně diferencovaná instrumentace (týká se jednak rozdělení úloh například nástrojů smyčcových a dechových za současného znění a jednak odlišení ploch v čase) provází celou větu. 42

Srovnání verzí obsahuje má diplomová práce (viz předchozí poznámku). Této problematiky se bude týkat rovněž můj další výzkum.


201

Se změnami v instrumentaci souvisí i dřívější odlišné, často chudší vedení doprovodných hlasů (např. v pomalejších nebo méně rozmanitých rytmických hodnotách pouze jako výsledek harmonické výplně). Na mnoha místech skladatel později i připojil další hlasy. Relativně menších proměn došly části v oblasti vedlejších témat vzhledem k částem založeným na tématu hlavním. II. věta Rané znění se konečnému blíží ze všech tří vět nejvíce – žádné proměny v proporcích, instrumentační změny časté, ale ve srovnání s I. větou nepatrné. Věta došla hlavní změny ve výrazovém charakteru, jak napovídá změna názvu Andante con moto na Andante sostenuto. V pozdějším znění je patrná drobnější práce s detailem ve „variacích“ hlavního tématu (např. „hravý“, komplikovaný rytmus doprovodu původně ve stejných rytmických hodnotách). III. věta U pozdějšího znění byl prohlouben (ne-li až zde docílen) finální charakter věty (vypuštěno doslovné opakování druhé části prvního tématu před závěrem, bohatší instrumentace postupem k závěru – zvýšení kontrastu krátkých ploch, vystupňování virtuozity klavírního partu). První téma raného znění je ve své druhé půli odlišné, a to i v opakováních (méně virtuózní, využívá malý tónový rozsah – malý prostor klaviatury). Nejradikálněji byl vzhledem k ostatním větám proměněn sólový part klavíru (viz dále). Společným znakem všech tří vět vzhledem ke konečnému znění je málo propracovaná dynamika a artikulace. Společné pro celé dílo jsou i vysledovatelné tendence proměn sólového partu. V konečném znění se v různé míře uplatnilo: a) využívání většího tónového rozsahu sólového nástroje, b) plnější akordická sazba, c) komplikovanější (nápaditější) rytmy doprovodu, d) zavádění protihlasů, e) vyšší virtuozita (docilovaná způsoby uvedenými v bodech výše, dále např. nahrazením jednoduchých běhů běhy v terciích v obou rukou = zdvojených terciích atd.) a s ní související vyšší technická obtížnost. Většinu základních typů úprav je možné ukázat na orchestrální expozici první věty (viz notové příklady). V úseku do t. 23 ponechal skladatel pouze stejné základní syntaktické utváření a vůdčí melodický obrys, významně tento úsek ale proměnil po instrumentační stránce a po stránce vedení doprovodných hlasů.

202

Příklad č. 1. Opis (přepsáno, vydavatelská zpráva na konci studie), t. 1–7

Ludmila ·mídová


203

Příklad č. 2. První tisk (r. 1883, Julius Hainauer, Breslau), t. 1–7

Sedmitaktové hlavní téma (příklad č. 1.) na začátku zaznívalo původně v menší barevné vyhraněnosti – melodii tématu v houslích doprovázely ostatní smyčce, od čtvrtého taktu zdvojované dřevěnými dechovými nástroji. V konečné verzi (příklad č. 2.) je úloha smyčců, eliminovaných pouze na violy a violoncella, výrazně odlišná od úlohy dechových nástrojů. V ukázce původní verze si můžeme povšimnout i jiné, většinou méně propracované dynamiky a artikulace.

204

Příklad č. 3. Opis, t. 17–22

Ludmila ·mídová


205

Příklad č. 4. První tisk, I. věta, t. 17–22

V opakovaném, vystupňovaném uvedení základního tématu od t. 17 (příklad č. 3 a 4) můžeme sledovat například původní menší nástrojové obsazení (např. mlčí Cl, Ob II) a chudší vedení některých hlasů (např. Cb v celých a půlových hodnotách pouze jako harmonická podpora ostatních hlasů), v konečné verzi obohacené drobnějšími rytmickými hodnotami (v tomto případě o tóny v oktávových vzdálenostech). Ve více či méně doprovodných hlasech dochází i ke změně tónových výšek – buď jen využitím jiných akordických tónů určité harmonické funkce (např. t. 17, VI I, II – příklad č. 3, 4), nebo úplně novým melodickým vedením (např. t. 25, Vl II, Vle – příklad č. 5, 6). Od t. 23 můžeme díky srovnání opisu a konečné verze vidět další častý typ úprav ve větě, jímž je obohacení faktury o další samostatně vedený hlas, někdy až celé rytmickomelodické pásmo. Zatímco v opise „jdou proti sobě“ od t. 23 (příklad č. 5) pouze dvě pásma, v nové verzi (příklad č. 6) se k nim přidává třetí, stejně výrazné pásmo přinášející jednak hlavu hlavního tématu (t. 23–24, Vc, Cb; t. 26–27 Ob aj.) a jednak prvek tečkovaného rytmu (t. 24–25, Vc, Cb, Fg). Takovýto zásah do faktury je nutně provázen i změnami instrumentačními.

206

Příklad č. 5. Opis, I. věta, t. 23–26

Ludmila ·mídová


207

Příklad č. 6. První tisk, I. věta, t. 23–26

K proměnám harmonie došlo v místech, která prošla některými z výše uvedených změn, jen nepatrně. Příkladem je jiný obrat (např. t. 2 – příklad č. 1, 2) nebo jiná sazba (těsná, široká nebo smíšená) téže harmonické funkce. Výraznější proměny harmonie souvisí s přípravou celých nových úseků. Za exponováním hlavního tématu (do t. 36 – bez notové ukázky) následuje ve starší verzi orchestrální expozice ještě jeho nové, později vypuštěné, uvedení v as moll, s následným zpracováním – opakováním motivu druhého taktu, posléze zkracováním, s triolovým doprovodem nejprve v gis moll, poté v e moll spějícím do G dur (do t. 53). Zde začíná další díl (do t. 77, kdy nastupuje sólo) přinášející téma vycházející z hlavy hlavního tématu, které je využito i v pozdější verzi (t. 41–57) a v introdukci sóla obou znění. I toto téma je posléze zpracováváno. Oba později vypuštěné díly přinášejí každý svůj nový motiv doprovodného pásma, který však již skladatel později nikde nevyužil, oba se vyznačují velice pomalým tempem harmonického dění a jednoduchostí faktury. Oba jsou shodně utvářeny: za uvedením tématu následuje jeho zpracování spočívající v opakování, sekvencování a krácení vybraného motivu, především motivu stojícího ve funkci hlavy tématu.

208

Ludmila ·mídová

Poslední dva notové příklady (příklad č. 7 a 8) ukazují týž úsek první části sólové expozice první věty. Doprovod v levé ruce je v původní verzi jednodušší, více schematický (příklad č. 7), po revizi je v něm využit větší prostor klaviatury a zaveden protihlas.

Příklad č. 7. Opis, I. věta, t. 88–93. Sólový part

Příklad č. 8. Tisk (přepsáno dle kritického vydání 1956, SNKLHU), I. věta, t. 77–82. Sólový part

Je zřejmé, jak jsem se pokusila doložit stručným popisem a několika notovými ukázkami, že nyní nalezený opis MZM A 11.447, přinášející v úplnosti ranou verzi díla, jejíž existence byla až dosud pouze domnělá, je jedinečným dokladem procesu kompoziční tvorby Antonína Dvořáka. Na žádném jiném Dvořákově orchestrálním díle srovnatelného rozsahu (symfonie) ze šedesátých nebo sedmdesátých let minulého století, tedy ze skladatelova relativně raného tvůrčího období, nemáme možnost sledovat vývoj Dvořákovy kompoziční práce.


209

Příloha Přehled notových pramenů ke Klavírnímu koncertu, op. 33, B 63 Autografní partitura, MAD 1530. Datace na koncích vět – kompozice před 28. 8. do 14. 9. 1876. Opisy 1) Z dopisu Dvořáka Simrockovi z 9. února 1879 (AD. Korespondence a dokumenty, I, s. 160) vysvítá, že existoval rukopis (možná autografní) buď jen sólového hlasu anebo sólového hlasu s klavírním výtahem orchestru. „[…] ein Klavierkonzert, welches ich der Esipoff geschickt habe und, wie ich höre, wäre sie gern bereit, sobald ich ihr die Partitur übersende, es zu spielen […].“ – nezvěstné 2) Opis Cb, opis Vc; archiv ČF č. 65 (Cb 4, Vc 5) – opisy prvního tisku (Hainauer 1883). 3) Opis partitury; MZM v Brně A 11.447. 4) Opisy hlasů, jež musely existovat pro premiéru – 24. března 1878. Partitura MAD 1530 mohla být při této příležitosti použita. O orchestrálních hlasech bez bližší specifikace píše L. Janáček v dopisu 9. října 1879 (Leoš Janáček. „Intime Briefe“ 1879/80 aus Leipzig und Wien, ed. Knaus, Jakob, Zürich 1985, s. 38). Toho času se nacházely u něj doma v Brně. – nezvěstné První tisk – Julius Hainauer, Breslau. Před 30. červnem 1883 vyšla partitura a před 17. červencem téhož roku také klavírní hlas. Provozovací materiál – tisk Julius Hainauer, Breslau ke koncertu 12. března 1898 za Dvořákovy přítomnosti Partitura: Archiv ČF Č. 65 Hlasy: Archiv ČF č. 65. Fl I, II, Ob I, II, Cl I, II, Fg I, II, Cor I, II, Tr I, II, Timp, Vl I – 6x, II – 5x, Vla – 4x, Vlc – 4x, Cb – 3x

Vydavatelská zpráva k přepisu notových ukázek opisu MZM A 11.447 Vše včetně frázovacích obloučků a artikulačních znamének věrně přepsáno. Artikulace, obloučky ani dynamické značky nedoplňovány per analogiam ani nesjednocovány. Uspořádání partitury ponecháno původní. Zásahy bez komentáře: a) Sjednoceny zkratky pro užívání dynamiky (místo fo., f., mfo., po., dimin. užíváno f, mf, p, dim.). b) Užity italské zkratky nástrojů (dle edičních zásad k plánovanému soubornému vydání děl A. Dvořáka) – v opisu užito rovněž italské značení, někdy ovšem ve špatném tvaru mn. č. – Trombi, popř. v č. j. – Viola, Oboe nebo v neúplné podobě – Cello, Baßso. Zkratky před dalšími systémy nejednotné, popř. chybějí. c) Zobrazen vždy plný počet osnov v systémech, i když některé hlasy mlčí (na s. 2, 5–10 opisu mlčící hlasy nezobrazovány). d) Nedodržován počet taktů v systémech a systémů na stranách (na s. 2, 5–10 opisu po dvou systémech, na ostatních po jednom). e) Dvojice hlasů (např. Fl, Ob, Tr atd.) zapisovány vždy na jedné osnově (v opisu rovněž tak až na s. 9 – takty 58–68, kdy je Fl I a Fl II zapsána každá na jedné osnově). Užity společné nožičky v případě, že hlasy postupují unisono anebo ve stejném rytmu. Označení a 2,

210

Ludmila ·mídová

nebo primo a sec. neužívány, kde se pohyb hlasů liší, je vyznačen pomlkami v mlčícím hlase nebo směrem nožek (v opisu hlasy vždy, i v unisonu rozlišeny směrem nožek a k tomu i občas užita označení a 2 atd.). f) Doplněna čísla taktů na počátku každého systému (v opisu takty nečíslovány). g) Odstraňovány nadbytečné jistící posuvky a doplňovány tam, kde chybějí. Address: Mgr. Ludmila Šmídová, Nad octárnou 17, 162 00 Praha 6 e-mail: [email protected]

Neue Quellen zu Dvořáks Klavierkonzert Ludmila Šmídová Die Studie liefert zwei neue Erkenntnisse bezüglich Dvořáks Klavierkonzert. Sie beinhaltet eine erste kurze Charakteristik der bisher unbekannten Partiturabschrift, die sich im Mährischen Landesmuseum Brünn befindet. Es handelt sich um eine Abschrift, die wahrscheinlich Leoš Janáček vor dem Oktober 1879 (24.–26. 7. 1878?) besorgen ließ. Darauf lassen einerseits Briefe Janáčeks an Zdeňka und die Briefe von Janáčeks Mutter an ihren Sohn schließen. Auch ein Eintrag im Inventar des Brünner Museums lässt diese Schlussfolgerung zu. Die Vorlage für die Abschrift war die Autografpartitur, noch bevor der Komponist weitreichende Veränderungen in ihr vornahm. Die Abschrift dokumentiert also eine frühe Version des Konzerts, die allerdings – von der revidierten Autografpartitur ausgehend – in ihrer Gänze nicht mehr rekonstruierbar ist. Beispielsweise wurden die ersten elf Seiten des Autografs im Zuge der Revision durch den Autor durch neue Seiten ersetzt, wobei die ursprünglichen nicht erhalten geblieben sind. Die neu entdeckte Abschrift erlaubt es nun, die frühe Version mit der endgültigen zu vergleichen. Die größten Unterschiede der Versionen betreffen den ersten Satz. Die frühe Version ist länger, die Exposition beinhaltet mehr Passagen, in denen das Hauptthema verarbeitet wird. Die Ausführung ist zurückhaltender, die Instrumentierung ist oftmals weniger differenziert, es gibt weniger begleitende Gegenstimmen usw. In der späteren Fassung des zweiten Satzes, die der Komponist im Zuge der Revision am wenigsten veränderte, ist vor allem die feingliedrigere Detailarbeit in den „Variationen“ des Themas offensichtlich. Bei der späteren Fassung des dritten Satzes, der ebenfalls verlängert wurde, wurde der „finale“ Charakter des Satzes vertieft (Streichung der wörtlichen Thema-Wiederholungen vor dem Abschluss, Bereicherung der Instrumentierung zum Abschluss hin, gesteigerte Virtuosität usw.). In der letzten Version des gesamten Werkes ist die Dynamik und Artikulation detailgenauer ausgearbeitet. Stark verändert wurde der Solopart (der Klaviaturbereich wurde erweitert, ein vollständigerer Akkordsatz sowie kompliziertere, auffälligere Begleitrhythmen verwendet. Gegenstimmen wurden eingeführt, die Chromatik der Begleitung stärker ausgenutzt – die Virtuosität wurde gesteigert und damit zusammenhängend auch die technische Komplexität). Die Autorin der Studie beschäftigt sich auch – auf der Grundlage der publizierten Korrespondenz und einer neuen Analyse der zeitgenössischen Presse – mit der Widmungs-Problematik des Klavierkonzerts. In den zitierten Dokumenten aus der Zeit der Premiere macht sie auf Äußerungen aufmerksam, die von einer Widmung des Konzerts für Eduard Hanslick sprechen. Diese Äußerungen reflektieren jedoch nur eine versprochene oder beabsichtigte Widmung; aus der Zeit, als das Werk im Druck herausgegeben wurde, sind keine Belege für eine Widmung bekannt. Deutsch von Ivan Dramlitsch

Nové prameny k Dvofiákovu Klavírnímu koncertu

Recommend Documents