Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na housle

Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno Diplomová práce

Autor práce: BcA. Jiří Klecker Vedoucí práce: doc. Mgr. Jan Zbavitel Oponent práce: odb. as. MgA. Miloš Vacek Brno 2012

Bibliografický záznam KLECKER, Jiří. Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno [Janáček Opera Orchestra of National Theatre Brno]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, 2012. 52 s. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Jan Zbavitel.

Anotace Diplomová práce „Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno“ pojednává o brněnském operním umění se zaměřením na orchestr Národního divadla Brno, který je jeho důležitou součástí. Práce zahrnuje historický vývoj orchestru od jeho vzniku přes obdivuhodný umělecký růst. Důležitou roli zde hrají významné osobnosti, které měly hlavní vliv na utváření hudebního směřování tohoto tělesa, jež se stalo typickým symbolem brněnské operní tradice.

Annotation Diploma thesis „Janáček Opera Orchestra of National Theatre Brno” deals with the topic of Brno opera art with the main focus on the Brno National Theater Orchestra, which is an important part thereof. The thesis encompasses the historical development of the Orchestra from its beginning through its admirable artistic growth. It also shows an important role of significant persons who have had a great impact on the forming and direction of this musical ensemble, that has become a typical symbol of Brno opera tradition.

Klíčová slova orchestr, opera, dirigent, Národní divadlo Brno, Janáček

Keywords orchestra, opera, conductor, National Theatre Brno, Janáček

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jsem uvedené informační zdroje. V Brně, dne 1. května 2012

Jiří Klecker

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce a dirigentu orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno doc. Mgr. Janu Zbavitelovi a paní Zdeňce Potůčkové, dlouholeté koncertní mistryni orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno za přínosné informace o orchestru brněnské opery.

Obsah ÚVOD .................................................................................................................................................... 7 1.

DIVADELNICTVÍ V BRNĚ ..................................................................................................... 9 1.1

2.

3.

4.

NÁRODNÍ DIVADLO V BRNĚ ...................................................................................... 10

ÉRA FRANTIŠKA NEUMANNA ........................................................................................... 12 2.1

LEOŠ JANÁČEK .............................................................................................................. 12

2.2

FRANTIŠEK NEUMANN................................................................................................ 14

2.3

FRANTIŠEK KUDLÁČEK .............................................................................................. 17

OBDOBÍ V LETECH 1929 - 1939 .......................................................................................... 22 3.1

MILAN SACHS ................................................................................................................ 23

3.2

BŘETISLAV BAKALA ................................................................................................... 24

3.3

ZDENĚK CHALABALA ................................................................................................. 25

3.4

ANTONÍN BALATKA..................................................................................................... 25

3.5

PŮVODNÍ PREMIÉRY A PRVNÍ ČESKÁ PROVEDENÍ V LETECH 1932 - 1940 ..... 27

3.6

STATISTIKA ORCHESTRU V LETECH 1919 - 1942 ................................................... 29

PŮSOBENÍ RAFAELA KUBELÍKA ..................................................................................... 30 4.1

RAFAEL KUBELÍK ......................................................................................................... 31

5.

OBDOBÍ DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY A LIDOVÉ DIVADLO V BRNĚ ......................... 33

6.

OBDOBÍ PO ROCE 1945 ........................................................................................................ 34

7.

ÉRA FRANTIŠKA JÍLKA ...................................................................................................... 35

8.

7.1

FRANTIŠEK JÍLEK .......................................................................................................... 35

7.2

VÁCLAV NOSEK ............................................................................................................. 36

7.3

JAN ŠTYCH ..................................................................................................................... 37

PŮSOBENÍ JIŘÍHO PINKASE.............................................................................................. 40 8.1

9.

10.

JIŘÍ PINKAS..................................................................................................................... 40

OBDOBÍ PO ROCE 1989 ........................................................................................................ 42 9.1

JAN ZBAVITEL ............................................................................................................... 43

9.2

DALŠÍ VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI PO ROCE 1989 ..................................................... 44

ORCHESTR OČIMA NYNĚJŠÍHO KONCERTNÍHO MISTRA ...................................... 47

ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 49 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................... 50 SEZNAM ILUSTRACÍ ..................................................................................................................... 51 SEZNAM TABULEK ........................................................................................................................ 52

Leoš Janáček: „Orchestr je jako člověk.“

Předmluva

Pro téma a obsah této diplomové práce s názvem - „Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno“ jsem se nerozhodl náhodně. Jakožto Brňan, který vyrůstal v rodině silně spjaté s hudebním prostředím, jsem již od raného věku přicházel do styku s místním kulturním děním. Moji rodiče jsou profesně spjati s operním souborem Národního divadla Brno a tudíž jsem již od předškolního věku tuto kulturní instituci navštěvoval. Baletní, ale především operní hudba mi tak byla hlavním prostředkem při poznávání klasické hudby obecně. Poněkud symbolické je tak mé současné působení v orchestru Janáčkovy opery, kde zastávám pozici prvního koncertního mistra. V práci bych chtěl nastínit zrod a vývoj orchestru, zmínit všechny význačné hudební osobnosti, které měly při jeho formování a zrání zásadní význam a také popsat prostředí a podmínky, v jakých toto těleso působilo v různých časových obdobích. Vzhledem ke skutečnosti, že knižní zmínky o orchestru jsou velmi nedostačující, budu čerpat informace o tomto tělese a kulturním dění v historii města Brna převážně ze spisu Brněnská hudební epocha, který vytvořil dlouholetý člen orchestru klarinetista Stanislav Krtička, dále také z dokumentů, které jsou k dispozici v historickém oddělení archívu Národního divadla Brno a to zejména z Almanachů Národního divadla Brno a Ročenky Národního divadla Brno. Mnoho zajímavých informací také získám prostřednictvím osobního setkání s paní Zdeňkou Potůčkovou, dlouholetou koncertní mistryní orchestru, která zde působila ve druhé polovině dvacátého století. Na závěr práce zmíním také svůj osobní pohled na historické souvislosti, nynější stav a možnou budoucnost orchestru očima nynějšího koncertního mistra.

6

Úvod Hudební těleso formy operního orchestru je v muzikantském světě pozoruhodným uskupením. Členové orchestrů v kulturně nejstabilnějších městech jsou často vysokoškolsky vzdělaní hudebníci dosahující vysokých interpretačních standardů. Na rozdíl od hráčů působících u symfonických orchestrů se ovšem jejich umělecké výkony dostanou k posluchači jen prostřednictvím hudby samotné. Vizuálnímu kontaktu brání divadelní prostředí a specifika operního díla, jehož orchestr je pouze jednou, i když snad nejdůležitější složkou. Hráčům se tak nedostává ve výsledku zdaleka takové pozornosti, jaké by si zasloužili. Umělecká díla, ať už to jsou opery nebo balety, kladou na instrumentalisty podobné, ne-li často vyšší interpretační nároky než je tomu u jiných hudebních forem. Rozsáhlost děl i provázanost s pěveckým či tanečním umění je znatelná při prvním kontaktu s hudebním materiálem. Hráči jsou tak méně svobodní než bývá zvyklostí u symfonických a komorních těles. Tato skutečnost se však nesmí negativně odrazit na jejich uměleckém výkonu. Operní literatura se často objevuje i na konkurzech do ryze symfonických těles, jedním z takových děl je například předehra ze Smetanovy Prodané nevěsty. Svědčí to tak o objektivně náročném a interpretačně vypovídajícím hudebním materiálu, který si musí každý hráč osvojit. Velmi důležitá je u orchestru, a to nejen operního, role dirigenta. V divadelním prostředí je to však role mnohem náročnější, vyžadující sjednocení a vedení všech hudebních složek – instrumentalistů, pěvců či tanečníků, podílejících se na daném uměleckém díle. Samozřejmostí je důkladná znalost díla a všech jeho součástí. Za dirigentským pultem musí stát osobnost umělecky výjimečná, která je svým přístupem a prací inspirací pro ostatní hudebníky. Dirigent však má zvládat kromě svého umění i roli psychologa, který vede celý divadelní ansámbl. Je to role nelehká a správného přístupu v tomto prostředí využívá jen málokterý z dirigentů. Často se setkáme s dirigenty – diktátory, kteří uskutečňují pouze své umělecké představy a nerespektují hudební názory a interpretační svobodu svých kolegů instrumentalistů a pěvců. Hráčům i orchestru jako takovému citelně schází publicita, kterou by si svým uměním jistě zasloužili. Význam hudební složky v opeře je totiž mnohonásobně větší než si dokážeme představit. V prvé řadě se jedná o hudební dílo, jehož autorem je 7

skladatel. Operní a baletní díla psali autoři nejzvučnějších jmen, ať již to byli Smetana, Dvořák, Janáček nebo Verdi, Puccini a Čajkovskij, základním prostředkem pro ztvárnění díla byla hudba. Vizuální složka má za úkol podtrhnout a zdůraznit hudební motivy daného příběhu. V dnešní době se však často setkáváme s inscenacemi, ve kterých režie s hudbou spíše nekorespondují. Zdůvodnění autorů je v již vyčerpané invenci klasického uchopení díla. Cílem této diplomové práce je shrnout vývoj brněnského operního umění se zaměřením na detailní informace o orchestru Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Zásadním bodem této práce je vývoj od vzniku orchestru a jeho umělecký růst do současnosti. Důležitou roli zde přitom hrají osobnosti, které měly rozhodující vliv na utváření hudebních tradic tohoto tělesa. Role orchestru Národního divadla Brno se stala významnou součástí kulturního růstu moravské metropole zejména v období po první světové válce. Zajímavá je také výlučnost úkonů oproti jiným orchestrům v zemi. Pozoruhodnou se stala výstavba operního repertoáru v krátkých časových lhůtách či provádění novinek nejvyšší náročnosti tehdejších současných autorů. Důležitou je také spolupráce s dalšími kulturními institucemi a uměleckými tělesy. Jak již bylo zmíněno, operní orchestr a jeho členové jsou jednou z nejdůležitějších divadelních složek podílejících se na uměleckém výsledku operních či baletních děl. Je však podivuhodné, že o žádném z těchto těles doposud nevyšla žádná celistvá publikace, která by se zabývala historií, významnými členy ansámblu či dirigenty zde působícími. Jsem tudíž rád, že mohu tuto službu „svému“ brněnskému orchestru prokázat.

8

1. Divadelnictví v Brně První zmínky o divadelnictví v Brně jsou datovány kolem roku 1600, kdy město kupuje od knížete Lichtensteina budovu na Zelném trhu a zřizuje v ní sál pro divadelní představení. V osmnáctém století zde pravidelně vystupovaly italské a německé divadelní společnosti a v budově Reduty se také datuje koncertní vystoupení mladého W. A. Mozarta. Za ředitelského působení pozdějšího Mozartova libretisty Emanuela Schikanedera v letech 1807 - 1809 začaly snahy o přilákání českého obyvatelstva do divadla prostřednictvím her psaných na místní náměty. Uvedení první opery v českém jazyce však prosadil až Vilém Thiel, který byl v pozici ředitele v letech 1837 – 1843. Jednalo se o dílo z roku 1807 francouzského skladatele Étienne - Nicolase Méhula Josef a bratři jeho, které do češtiny přeložil Josef Krasoslav Chmelenský. První původní ryze českou operou byl ovšem Dráteník Josefa Škroupa, uvedený v Brně roku 1840. Město Brno bylo koncem devatenáctého století převážně německým městem a místní radnice podporovala zejména německá městská divadla. O uvádění českých představení se starali především ochotnické spolky a kočovní divadelníci. Roku 1871 byla započata výstavba Besedního domu, který měl sloužit různorodým kulturním akcím. Roku 1874 zde byla zahájena samostatná česká divadelní sezóna a dne 23. října 1879 byla poprvé v Brně provedena Smetanova Prodaná nevěsta, kterou dirigoval Jindřich Hartl. Dělo se tak pod patronací společnosti Elišky Zöllnerové. Německé městské divadlo v Brně se po roce 1870 přestěhovalo z budovy Reduty do tzv. Prozatímního divadla, které sídlilo v budově dnešního Ústavního soudu na rohu ulic Česká a Joštova. V roce 1882 pak přesídlilo do nově vybudovaného Městského divadla Na hradbách, které dnes nese název Mahenovo divadlo a sídlí na Malinovského náměstí. V budově bylo instalováno první elektrické osvětlení ve střední Evropě jako prevence požárů, jež v té době zachvátily mnohá evropská divadla, např. v Nice, Praze či Vídni.

9

1.1 Národní divadlo v Brně Rok 1881 měl zásadní vliv na české divadelnictví v Brně. Vznikem Družstva českého Národního divadla v Brně započalo pravidelné provozování her ve velké dvoraně Besedního domu. Následkem požáru Okružního divadla ve Vídni však byly v celém Rakousko - Uhersku zpřísněny předpisy pro bezpečnost divadelního provozu a představení v Besedním domě byla pro nevyhovující stav objektu zakázána. V roce 1883 se proto Družstvo rozhodlo zakoupit budovu zvanou Orfeum na rohu někdejšího Radvitova náměstí a ulice Veveří s cílem přizpůsobit ji divadelním účelům. Toto divadlo, později též nazývané Staré, bylo slavnostně otevřeno dne 6. prosince 1884 představením hry Magelona Josefa Jiřího Kolára. Ředitelem Národního divadla v Brně byl jmenován Jan Pištěk a prvním operním dílem, které zde bylo uvedeno dne 7. prosince 1884, byla Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Z dnešního pohledu je poněkud kuriózní, že interpretaci Smetanovy romantické opery tehdy obstaralo pouze šestnáct členů orchestru. Přesun do nové budovy Národního divadla měl za následek velmi časté provádění českých her. Vzrůstající důležitost v kulturním měřítku města se nesla v úměře se zvyšujícím se počtem členů orchestru. Již v roce 1907 měl orchestr osmadvacet členů, avšak v porovnání s Národním divadlem v Praze, jehož orchestr čítal v té době šestašedesát orchestrálních hráčů, je to stále velmi nízké číslo. Typické obsazení orchestru při tehdejším provozování operního repertoáru bylo čtvery první housle, dvoje druhé housle, dvě violy, dvě violoncella, kontrabas, dvě flétny, dva klarinety, hoboj, fagot, lesní roh, dvě trubky, tři trombony, tympány a harfa. Zásadní impuls a důležitý krok kupředu přinesla orchestru Národního divadla v Brně osoba Leoše Janáčka. Radami i pomocí divadlu a především snahou o rozšíření a zkvalitnění místního orchestru začala dosahovat interpretace uváděných děl potřebné umělecké výše. Dne 21. ledna 1904 měla v divadle na Veveří původní premiéru Janáčkova opera Její pastorkyňa. Nastudování se ujal Janáčkův žák, dirigent Cyril Metoděj Hrazdira a režisér Josef Malý. Tato opera se dočkala ještě budoucího revidování v instrumentaci nejen od autora (uvedení v roce 1908), ale také od dirigenta Karla Kovařovice (v roce 1916). Obě tyto verze se poprvé objevily na jevišti pražského Národního divadla a otevřely Janáčkovi cestu na zahraniční 10

operní scény. V období kolem roku 1910 byl koncertním mistrem orchestru houslista Pavel Dědeček, pozdější dirigent a profesor dirigování na pražské konzervatoři, stálými dirigenty byli Rudolf Pavlata a Josef Winkler. Stav počtu členů divadelního orchestru před první světovou válkou byl dvaatřicet, oproti německému divadlu Na hradbách, jež mělo šestapadesát hráčů. Po válečném období a tolik očekávané národní svobodě přichází oslavy vzniku samostatného československého státu provedením opery Rusalka Antonína Dvořáka, které se konalo dne 29. října 1918. Orchestr brněnského Národního divadla v letech 1910 - 1919 podléhal personálním změnám, které do postupně se tvořícího tělesa přinesly řadu nových členů. Z původních hráčů zde zůstalo jen osm členů. Roku 1919 zaujímal pozici koncertního mistra Karel Krejčí. Zde jsou jména dirigentů působících u orchestru Národního divadla v Brně v letech 1884 – 1919: F. Hartl, E. Piehert, K. Kovařovic, A. Kott, K. Weiss, F. Jílek st., E. F. Engelbert, E. Starý, B. Tomáš, F. Procházka, V. Mádlo, B. Purkrábek, B. Holeček, C. M. Hrazdira, A. V. Horák, J. Charvát, J. Winkler, R. Pavlata, V. Wuršer, P. Dědeček, J. Příborský, J. Žid, K. B. Jirák, S. Staněk – Doubravský.

11

2. Éra Františka Neumanna Po roce 1918, v období národní svobody, přichází na doporučení Leoše Janáčka do brněnského Národního divadla dirigent František Neumann. Tato událost má pro budoucí směřování orchestru a opery vůbec zásadní význam. Moravský rodák Neumann dlouhou dobu působící v německém Frankfurtu nad Mohanem měl za úkol získat umělecky výjimečně schopné spolupracovníky a tím dostat brněnskou operu na výsluní evropské kulturní scény. Nápomoci mu v tom měl také nově jmenovaný ředitel Václav Štech. Po vzniku samostatného Československa Národní divadlo v Brně přesídlilo do budovy divadla Na hradbách, kde doposud působilo německé Městské divadlo v Brně. To nadále hrálo v budově dva dny v týdnu. Brněnské Národní divadlo uvádělo především opery, balety a výpravné operety.

2.1 Leoš Janáček Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 v Hukvaldech. V mládí byl fundatistou kláštera na Starém Brně pod vedením Pavla Křížkovského. Po studiu reálky a učitelského ústavu v Brně absolvuje v letech 1874 – 1875 varhanickou školu v Praze. Po návratu do Brna působí jako učitel hudby na učitelském ústavu a také jako sbormistr uměleckého tělesa Svatopluk. Své kompoziční umění zdokonaluje studiem na konzervatoři v Lipsku a ve Vídni v letech 1879 – 1880. V Brně nadále působí jako učitel hudby na středních školách a jako sbormistr Besedy brněnské. Roku 1881 se stává ředitelem nově založené varhanické školy a v letech 1884 – 1888 také vydává a rediguje Hudební listy. Zpracoval mnoho sbírek národních lidových moravských písní a vydal také nauku o harmonii. V roce 1919 se stal prvním ředitelem nově zřízené konzervatoře v Brně. Je autorem děl chrámových, vokálních, symfonických, operních, komorních i instrumentálních. Světové uznání mu zaručila opera Její pastorkyňa, jejíž pražské uvedení v roce 1916 jeho dílům otevřelo dveře do všech světových operních domů. Mezi další opery patří Počátek románu, Šárka, Osud, Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu. Janáček 12

zkomponoval také balet Rákoš Rákoczy, kantáty Amarus, Na Soláni čarták, Věčné evangelium, Glagolskou mši, orchestrální Lašské, Valašské a Hanácké tance, symfonické básně Šumařovo dítě a Taras Bulba, Baladu blanickou, Sinfoniettu, z komorních skladeb jmenujme dva proslulé smyčcové kvartety, první „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“ a druhý „Listy důvěrné“ či houslovou sonátu. Je také autorem sborů Kantor Balcar či Maryčka Magdonova. Jeho hlavní skladatelský rukopis nese tzv. nápěvková teorie, která je typická pro všechny jeho operní díla. Zemřel dne 12. srpna 1928 v Ostravě, pochován je na brněnském Ústředním hřbitově.

Obr. 1: Leoš Janáček

13

2.2 František Neumann František Neumann, narozen 16. června 1874 v Přerově, nejprve studoval na střední škole v Chrudimi, dále na konzervatoři v Lipsku. Dlouhý čas byl dirigentem v řadě německých divadel ve střední Evropě, např. v Karlsruhe, Hamburku, Karlových Varech, Řeznu, Linci či Liberci. Od roku 1904 začíná jeho patnáctileté působení ve Frankfurtu nad Mohanem. Udržoval však stálý kontakt s českým prostředím, důkazem je spolupráce na koncertech s Českou filharmonií v letech 1905 - 1907, kdy byla mj. poprvé uvedena předehra k Janáčkově opeře Její pastorkyňa pod názvem Žárlivost. Roku 1919 se vrací do svobodného Československa, kde na přání Janáčka nastoupil na místo šéfa opery brněnského Národního divadla, od roku 1925 navíc také zastával pozici ředitele divadla. Mimo to je také autorem řady hudebních děl, oper Peri, Markýz, Milkování, Ekvinokce, Beatrice Caracci, kantáty Bouře, baletů V sladké pasti, Pierrot, či dalších orchestrálních a vokálních skladeb. Své dirigentské umění zasvěcoval dílům Leoše Janáčka, osobní spolupráce obou umělců zaručila nejvyšší úroveň kvality a autentičnosti interpretace Janáčkových děl. Neumann svou prací posunul hudební dění v městě Brně a byl jedním ze zakladatelů brněnské české opery poválečné doby. Mimo divadelní představení vystupoval s operním orchestrem na pravidelných symfonických koncertech, které se staly neodmyslitelnou součástí brněnského kulturního dění. Typickými vlastnostmi Františka Neumanna byly všestrannost, psychologická a systematická práce s orchestrem, důraz kladený na čistý ryzí výkon orchestru a sociální cítění vůči hráčům. Mimo jeho hlavní pracovní činnost u operního orchestru také učil dirigování na brněnské konzervatoři. K jeho nejvýznamnějším žákům patří pozdější dirigenti orchestru Břetislav Bakala a Zdeněk Chalabala či Quido Arnoldi, dirigent milánské La Scaly. Neumann je vedle Janáčka považován za jednu z největších hudebních osobností té doby na Moravě. Zemřel dne 25. února 1929 v Brně. Po Neumannově působení v Německu a účasti na wagnerovském, mahlerovském a straussovském repertoáru se při návratu do rodné vlasti zaměřil na tvorbu českých mistrů. Důkazem toho je cyklus Smetanových oper, provedený při příležitosti stého výročí narození autora v roce 1924 či brzké nastudování Dvořákovy Rusalky. Zásadní je však spolupráce s Leošem Janáčkem při uvádění 14

jeho děl. Neumannovo přesvědčení pozvednout operní orchestr na evropskou úroveň vycházelo z tradice vídeňského modelu, kde byl místní orchestr vysoce hodnocen jak na poli operním tak symfonickém. Logické tedy bylo časté provozování symfonické tvorby a tím zvyšující se úroveň tohoto tělesa.

Obr. 2: František Neumann

V brněnském Národním divadle se představil kromě nastudování Její pastorkyně v srpnu roku 1919 v poslední verzi Karla Kovařovice z roku 1916 také původními premiérami dalších Janáčkových oper - Příhody lišky Bystroušky (roku 1924), Šárka (roku 1925), Výlet pana Broučka do Měsíce (roku 1926) a Věc Makropulos (roku 1926). Ve dvacátých letech minulého století pořádal Neumann již zmíněné pravidelné symfonické koncerty divadelního orchestru, na nichž mimo jiné zazněly všechny symfonie Ludwiga van Beethovena i některá díla Gustava Mahlera. Vysokou úrovní a náročným repertoárem zaujaly koncerty i jevištní díla nejen brněnské obecenstvo, po dobu Neumannova působení se Brno stalo jedním z center hudební kultury ve střední Evropě. 15

Nejbližším spolupracovníkem Františka Neumanna se stal dirigent Jan Janota (1874 – 1957), absolvent pražské konzervatoře v oborech harfa a kompozice, člen orchestru Národního divadla a České filharmonie, v letech 1908 - 1912 operní dirigent v Osijeku a Záhřebu, 1912 - 1919 dirigent a šéf opery v Plzni, 1919 - 26 první kapelník Národního divadla v Brně, 1926 - 36 dirigent a šéf orchestru brněnského rozhlasu, poté první dirigent orchestru pražského rozhlasu, v brněnské opeře pracoval zejména na světové literatuře operního repertoáru. Dalším dirigentem byl Stanislav Staněk - Doubravský (1895 - 1933), absolvent varhanické školy v Brně, dirigent Národního divadla v Brně v letech 1918 - 1925, který obstarával především baletní a operetní inscenace. Neméně důležitou postavou, spjatou v té době s brněnskou operou, byl Jaroslav Kvapil (1892 – 1958). Po studiu varhanické školy v Brně u Leoše Janáčka nastoupil na konzervatoř v Lipsku, kde se učil kompozici u Maxe Regera. Byl znamenitým klavírním virtuózem, dále také učitelem brněnské varhanické školy a po první světové válce dirigentem a korepetitorem v Národním divadle v Brně. Pedagogicky též působil na JAMU v Brně. Dirigentem brněnského operního orchestru byl v té době také Antonín Kincl (1898 – 1971). Po studiu na konzervatoři v Brně zde působil v letech 1918 – 1929. Poté byl také dirigentem operetních divadel a šéfem orchestru velké operety v Praze. Je též autorem řady operetních děl. František Neumann se rozhodl orchestr personálně obměnit a zvýšit stav početně i kvalitativně. Do původního tělesa bylo angažováno pětadvacet hráčů, takže celkový počet členů orchestru byl nově šestapadesát. Na přední hráčská místa Neumann povolal české umělce do té doby působící v cizině, kteří se vrátili do svobodného Československa. Byli to bývalí členové státních a zemských oper či profesoři konzervatoří, přední instrumentalisté dříve žijící v německých zemích. Neumann coby umělecký šéf opery v roce 1919 angažoval na post koncertního mistra orchestru mladého nadějného umělce, absolventa pražské konzervatoře a žáka Otakara Ševčíka, houslistu Františka Kudláčka. Druhým koncertním mistrem se stal neméně zdatný hráč Josef Burget, bývalý profesor konzervatoře v Rusku. Skupina prvních houslí v té době čítala dalších šest členů. Vedoucím violové skupiny byl Josef Trkan, pozdější hráč a zakládající člen legendárního Moravského kvarteta. Koncertním mistrem skupiny violoncell se stal Josef Karas, absolvent vídeňské konzervatoře. Obsazení orchestru bylo tehdy osm 16

prvních houslí, šest druhých houslí, čtyři violy, čtyři violoncella, čtyři kontrabasy, tři flétny, tři hoboje, čtyři klarinety, tři fagoty, šest lesních rohů, čtyři trubky, tři trombony, tuba, harfa a dvoje bicí.

2.3 František Kudláček Jako prvního významného koncertního mistra orchestru je správné detailněji zmínit osobnost Františka Kudláčka (1894 - 1972). Pocházel z rodiny s dlouholetou hudební tradicí, základ tedy získal u otce, který byl ředitelem měšťanské školy a učitelem hudby, i matky, jež byla výbornou klavíristkou. Mimo to ale také navštěvoval proslulou hudební školu Bohuslava Jeremiáše v Písku. Obor hru na housle absolvoval na pražské konzervatoři v roce 1914 ve třídě prof. Štěpána Suchého. Poté měl nastoupit na místo profesora konzervatoře v Melbourne, ale vinou událostí první světové války se tomu tak nestalo. Po nelehkém válečném období angažoval Františka Kudláčka na základě doporučení Otakara Ševčíka šéf Národního divadla v Brně František Neumann jako prvního koncertního mistra, kterým se stal na dlouhých osmnáct let. Od roku 1921 působil také jako profesor brněnské konzervatoře, a to až do října roku 1946, kdy byl jmenován pedagogem nově vznikající Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Dne 1. října 1947 se stal proděkanem Hudební fakulty. Na JAMU působil také jako rektor, a to ve dvou funkčních obdobích. Vychoval celou řadu vynikajících houslistů, z nichž připomeňme především primária a zakládajícího člena Janáčkova kvarteta Jiřího Trávníčka. Mezi důležité počiny Františka Kudláčka patří také jeho sólová vystoupení. Zmiňme první uvedení Janáčkovy Sonáty pro housle, kterou spolu s klavíristou Jaroslavem Kvapilem dne 24. dubna 1922 provedl na koncertě nové moravské hudby pořádané Klubem mladých skladatelů v Brně a započal tak historii tohoto kouzelného díla. Je zajímavé, že první zahraniční uvedení této skladby bylo v německém Frankfurtu roku 1923, kde se houslového partu ujal skladatel Paul Hindemith. František Kudláček koncertně provedl četné novinky moravských skladatelů – Janáčka, Kunce, Kvapila, Blatného či Petrželky. V roce 1920 založil Moravské komorní sdružení a o rok později Brněnské kvarteto. V roce 1923 vznikl za jeho 17

přispění soubor, který zprvu nesl jeho jméno, ale o několik let později se proslavil jako Moravské kvarteto. Jeho členy byli také Jan Kuchař, Josef Trkan a Josef Křenek. Primáriem kvarteta byl až do roku 1958. Úspěchy slavil soubor nejen na Pražském jaru, ale i při cestách do zahraničí – Itálie, Rakouska či Německa. Moravské kvarteto tedy mělo své kořeny právě v orchestru Národního divadla v Brně.

Obr. 3: František Kudláček

18

J. Suk: Fantazie pro housle a orchestr g moll, 31. 10. 1919 L. van Beethoven: Romance F dur a G dur, 26. 4. 1920 J. B. Foerster: Koncert pro housle, 17. 10. 1920 B. Vomáčka: Sonáta pro housle, 7. 11. 1921 W. A. Mozart: Koncertantní symfonie pro housle a violu (s J. Trkanem), 4. 3. 1923 W. A. Mozart: Koncert pro housle č. 4 D dur, 6. 4. 1924 J. S. Bach: Koncert pro dvoje housle d moll (s Karlem Hoffmannem), 4. 10. 1925 W. A. Mozart: Koncert Es dur pro housle, 6. 2. 1927 J. Kvapil: Koncert pro housle, 4. 3. 1928 F. Mendelssohn – Bartholdy: Koncert pro housle e moll, 7. 4. 1929 V. Ambros: Fantazie pro housle, 13. 3. 1932 Tabulka č. 1: Koncertní sólová činnost Františka Kudláčka v doprovodu orchestru Národního divadla v Brně

Skupinou prvních houslí ve dvacátých letech minulého století prošla celá řada vynikajících houslistů, např. Jaroslav Kubánek, absolvent pražské konzervatoře, žák Antonína Bennewitze a bývalý člen carské opery v Petrohradě, dále Jan Kuchař, žák Rudolfa Reissiga a jeden ze zakládajících členů Moravského kvarteta či Viktor Nopp, žák Otakara Ševčíka a pozdější profesor konzervatoře v Brně. Stabilizovaný orchestr od roku 1919 dispozičně i umělecky rostl, a tak se začala častěji provádět vrcholná díla světové operní literatury. V první sezóně zmiňme Její pastorkyňu, Prodanou nevěstu, Hubičku, Dalibora, Rusalku, Aidu či La Traviatu. Kromě operního repertoáru byla také uváděna díla operetní. Vedle markantního nárůstu operních titulů orchestr vystupoval také na symfonických a komorních koncertech. Častou se stala umělecká spolupráce orchestru s pěveckým smíšeným sborem Filharmonického spolku Besedy brněnské. Zde je uvedeno několik zásadních uměleckých událostí během působení Františka Neumanna u orchestru. Dne 23. srpna 1919 byla slavnostně uvedena Její pastorkyně Leoše Janáčka ve verzi z roku 1916 Karla Kovařovice, dne 24. dubna 1921 proběhl koncert se sólistou Jaroslavem Kocianem, který přednesl houslové koncerty Ludwiga van Beethovena a Petra Iljiče Čajkovského, na programu též 19

zazněla Čajkovského šestá symfonie „Patetická“. Dne 16. září 1921 zazněla Prodaná nevěsta za přítomnosti prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka s následným finančním darem věnovaným prezidentem brněnskému Národnímu divadlu, který činil 1,000.000 Kčs k zabezpečení místní finanční situace. Jednalo se o velké morální gesto, ze kterého by si mohla dnešní politická reprezentace v čele s prezidentem Václavem Klausem vzít ponaučení. Následný další Masarykův dar 500.000 Kč podtrhl osobní prezidentovu starost o osud důležitého kulturního ústavu v zemi. Dne 9. října 1921 se uskutečnila původní premiéra slovanské rapsodie Leoše Janáčka Taras Bulba provedená právě orchestrem brněnského Národního divadla, dne 23. listopadu 1921 zazněla premiéra opery Káťa Kabanová, kterou Leoš Janáček povzbuzen úspěchem Její pastorkyně zkomponoval na ruský námět. Jednalo se o autorizované ryzí provedení za přítomnosti autora. Ansámbl se bez obav pustil také do děl Richarda Wagnera, premiéra Tristana a Isoldy se konala dne 25. ledna 1922. Za zmínku jistě stojí také koncert konaný dne 25. února 1923, kdy v Městském divadle na Hradbách za doprovodu orchestru Národního divadla vystoupil sólista Jan Kubelík. Na programu byly tři houslové koncerty – Luise Spohra zvaný „Gesangszene“, interpretův vlastní čtvrtý koncert B dur a první houslový koncert D dur Nicoly Paganiniho. Operní kronika v témže roce zaznamenala dvojí významné hostování nejslavnější české pěvkyně Emy Destinnové v brněnském Národním divadle - v rolích Cio Cio San v Pucciniho opeře Madama Butterfly a Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě. Rok 1924 přinesl sté výročí narození skladatele Bedřicha Smetany. Brněnské Národní divadlo se chystalo tuto událost velkolepě oslavit. V této sezóně byly uvedeny všechny Smetanovy opery a další symfonická díla, např. Slavnostní předehra C dur, Česká píseň, symfonické básně Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor. Byla taktéž provedena Má vlast pod vedením Františka Neumanna. Výročí sedmdesátých narozenin Leoše Janáčka přineslo na scénu nové dílo, premiéru opery Příhody lišky Bystroušky. Dílo zkomponované na námět Rudolfa Těsnohlídka zaznělo dne 6. listopadu 1924 v nastudování Františka Neumanna. Za zmínku stojí také brzké první provedení Janáčkova sextetu Mládí pro šest dechových nástrojů v podání členů orchestru a za osobní asistence autora. Dne 14. prosince 1924 vystoupil za doprovodu orchestru slavný český houslista Váša Příhoda s koncerty 20

Antonína Dvořáka a Nicoly Paganiniho. Roku 1925 končí ve funkci ředitele Václav Štěch a na jeho místo nastupuje právě František Neumann. Divadlo tak vede dirigent, který stál za svým orchestrem a vážil si jeho práce. Dnešní situace je bohužel poněkud odlišná, stejnou instituci řídí scénograf s výraznými osobními uměleckými ambicemi. Orchestr v té době disponuje dvaašedesáti členy, dirigenty tělesa byli František Neumann, Jan Janota, Břetislav Bakala a Stanislav Staněk – Doubravský.

21

3. Období v letech 1929 - 1939 Úmrtí Leoše Janáčka v roce 1928 a zanedlouho také Františka Neumanna v roce 1929 přineslo nelehké období brněnské opery. Složité podmínky ovšem podtrhl celkový obraz situace v československém státě i ve světě, který přinesl neklid a obavy o existenční vývoj divadla. Navzdory velkým uměleckým počinům přesahujícím hranice Československa se vinou politických zájmů dostalo divadlo do existenční krize, kterou přinesla myšlenka rozpuštění brněnské opery a ponechání činohry jako jediné reprezentantky brněnské kultury. Tento záměr však nebyl naštěstí uskutečněn. Ředitelem divadla se stal režisér Ota Zítek a vedení opery bylo v letech 1929 - 1931 svěřeno třem dirigentům: Zdeňku Chalabalovi, Břetislavu Bakalovi a Antonínu Balatkovi. U Bakaly a Chalabaly bylo důležité již studium na brněnské konzervatoři, kterou absolvovali ve třídě zakladatele slavné éry brněnské opery Františka Neumanna. Oba byli také zároveň žáky Leoše Janáčka. Získali tak hlavní předpoklad stát se pokračovateli odkazu obou tvůrců brněnské operní tradice. Narozdíl od Antonína Balatky, který přišel do Brna z působení v lublaňské opeře, byli Bakala i Chalabala s místním prostředím dobře obeznámeni. František Neumann pověřil Bakalu prvním provedením baletu B. Martinů Kdo je na světě nejmocnější a Janáčkových Lašských tanců již v roce 1925. Tato zkušenost byla pro Bakalu jistě mimořádnou, zvláště když Janáčkova díla dirigoval v Brně výhradně právě Neumann. V roce 1928 Bakala nastudoval další premiéry děl Bohuslava Martinů – balet Vzpoura a operní prvotinu Voják a tanečnice. Od roku 1926 byl navíc Bakala zaměstnán u orchestru československého rozhlasu v Brně, který později jako dirigent i umělecký šéf dovedl na umělecké výsluní. Tento orchestr se stal základem budoucí Státní filharmonie Brno (dnešní Filharmonie Brno), v jejímž čele zůstal Bakala do konce života. Můžeme se však domnívat, že Neumann jako dirigenta preferoval spíše Zdeňka Chalabalu. Doporučil ho na místo pedagoga dirigování na brněnskou konzervatoř a ihned po jeho nástupu do divadla v sezóně 1925 - 1926 mu postupně přiděloval jak vrcholná díla světového operního repertoáru (Madama Butterfly, Trubadúr, Werther, Faust), tak i první provedení baletu Ogelala E. Schulhoffa, opery K. B. Jiráka Žena a bůh či nové nastudování Sněguročky N. Rimského – Korsakova. 22

Roku 1931 bylo Národní divadlo v Brně dáno do zemské správy, a tak začalo nést název Zemské divadlo v Brně. Ředitelem divadla se stal Václav Jiříkovský a na místo šéfa opery nastoupil dirigent Milan Sachs. Vedle dobře prosperující opery v Praze, kterou od roku 1935 vedl dirigent Václav Talich, ovšem nebylo fungování brněnské opery jednoduché. Navzdory finančním starostem divadla chtěl operní soubor v čele s dirigentem Milanem Sachsem pokračovat v neumannovské tradici a v jejím směřování. Orchestr vedle obvyklého operního, operetního i baletního repertoáru zachoval také pravidelnost symfonických koncertů.

3.1

Milan Sachs

Milan Sachs

(28. 11. 1884 - 4. 8. 1968) byl absolventem pražské

konzervatoře v oboru housle, dále také studoval kompozici. Stal se členem České filharmonie a v letech 1907 – 1910 byl koncertním mistrem orchestru srbského Národního divadla v Bělehradu. Od roku 1911 působil jako koncertní mistr, dirigent a šéf opery v Záhřebu. V roce 1920 zde poprvé uvedl Janáčkovu Její pastorkyni. V letech 1932 – 1938 působil v brněnské opeře jako šéf opery i dirigent, v roce 1933 mj. dirigoval světovou premiéru baletu Svatba Igora Stravinského, poprvé od Janáčkovy smrti zde také uvedl operu Káťa Kabanová. Dne 4. října 1936 dirigoval Milan Sachs v Brně světovou premiéru Dvořákovy první symfonie c moll zvané Zlonické zvony. Persekuce Židů v roce 1938 však zapříčinila jeho návrat do Záhřebu, do Brna se jako šéf opery vrátil znovu po skončení války. V zahraničí soustavně propagoval díla českých autorů, během brněnského působení ctil a navázal na práci Františka Neumanna. Orchestr si zachoval své stálé koncertní mistry i ostatní vedoucí skupin. Teprve roku 1939 nastala vynucená změna, kdy se František Kudláček vzdal místa koncertního mistra a dále působil pouze jako pedagog na konzervatoři a primárius Moravského kvarteta. Koncertním mistrem se stal houslista Josef Holub, pozdější primárius Ondříčkova kvarteta a pedagog brněnské konzervatoře.

23

Obr. 4: Milan Sachs

3.2 Břetislav Bakala Důležitou osobou orchestru brněnského Národního divadla byl i nadále dirigent Břetislav Bakala (1897 – 1958). Studoval varhanickou školu, konzervatoř i mistrovskou školu u Leoše Janáčka a jako žák dalšího ze zakladatelů brněnské slavné operní tradice Františka Neumanna měl vynikající předpoklady pro práci u orchestru brněnského Národního divadla. Velkou část Janáčkových skladeb nahrál na zvukové nosiče, které se staly vzorem autentické janáčkovské interpretace, je také autorem řady klavírních výtahů Janáčkových oper a několika fundovaných úprav jeho děl. Vedle Janáčka se stal jeho kmenovým skladatelem Vítězslav Novák, oba pojilo osobní přátelství a Novák svěřil Bakalovi první provedení své symfonické básně De profundis. Bakalovo zaujetí pro dílo V. Nováka bylo natolik silné, že každoročně provedl jedno jeho symfonické dílo. Zkomponoval také řadu vlastních skladeb vycházejících z odkazu Leoše Janáčka, Josefa Suka a Vítězslava Nováka. V roce 1926 byl jmenován dirigentem Orchestru československého rozhlasu a dvanáct let poté se stal zakladatelem Symfonického orchestru v Brně, dnešní Filharmonie Brno. Břetislav Bakala vedl také Sbor moravských učitelek. 24

3.3 Zdeněk Chalabala Další z důležitých osobností za dirigentským pultem byl již zmíněný Zdeněk Chalabala (1899 – 1962). Byl žákem Františka Neumanna na brněnské konzervatoři v oboru dirigování, dále také studoval v mistrovské kompoziční třídě u Leoše Janáčka. Od roku 1925 dirigentsky i dramaturgicky působí v brněnském Národním divadle a věnuje se také výuce na konzervatoři. Důležitá je i jeho spolupráce s Českou filharmonií, působil v Národním divadle v Praze, v ostravské opeře a v Národním divadle v Bratislavě. Mezi jeho zahraniční působení patří hostování v Moskvě a Leningradě. Právě ve Velkém moskevském divadle poprvé interpretoval dílo L. Janáčka, kterým byla Její pastorkyňa. Základními znaky jeho dirigentského umění byly detaily, které rád skrze hudební nápady přirovnával k zážitkům prostého života. K. Horkému, prvnímu fagotistovi orchestru brněnské opery např. řekl: „Víš, Karlíčku, jak tam máš ve fagotu v úvodu před Mařenčinou árií „Ó, jaký žal…“ ty sekundové sestupy, víš, to jsou její slzy, její pláč! Zahraj to s dlouhým akcentem a diminuendem!“.

3.4 Antonín Balatka Další z dirigentů Antonín Balatka (1895 – 1958) po studiu kompozice u Vítězslava Nováka nejprve působil jako dirigent opery v Lublani a profesor tamní konzervatoře. Stal se významným propagátorem české hudby ve Slovinsku, v Lublani provedl např. Janáčkovu Její pastorkyni. Od roku 1929 působil v Národním divadle v Brně jako dirigent, později také jako šéf opery. Uvedl zde řadu významných premiér českých autorů (Rudolf Karel: Smrt kmotřička, Otakar Ostrčil: Honzovo království, Emil František Burian: Maryša, Erwin Schulhoff: Plameny, Pavel Haas: Šarlatán, opery Osvalda Chlubny aj.) i autorů světových, zejména ruských (první mimoruské provedení opery Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského okresu, Modest Petrovič Musorgskij: Chovanština, Ženitba, Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov: O neviditelném městě Kitěži, Car Ivan Hrozný, Ivan Ivanovič Dzeržinskij: Tichý Don) a francouzských (Jacques Ibert: Angelika, Paul Dukas: Ariana a Modrovous, Hector Berlioz: Trójané), ale také Wagnerova Siegfrieda. Zvláštní místo má u Balatky tvorba Bohuslava Martinů, kromě provedení díla Špalíček se postaral o premiéru oper Hry o Marii a Divadlo za branou. V Brně 25

pokračoval také ve své pedagogické činnosti. Hned v roce 1929 začal vyučovat na brněnské konzervatoři a roku 1946 byl jmenován profesorem. O pět let později se stal docentem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kde byl zároveň proděkanem Hudební fakulty.

Obr. 5: Břetislav Bakala, Zdeněk Chalabala a Antonín Balatka

26

3.5

Původní premiéry a první česká provedení v letech 1932 – 1940

Jaromír Weinberger: Lidé z Poker – Flatu, 19. 11. 1932 Rudolf Karel: Smrt kmotřička, 3. 2. 1933 Otakar Ostrčil: Honzovo království, 26. 5. 1934 Nikolaj Andrejevič Rimskij – Korsakov: Pověst o neviditelném městě Kitěži, 8. 11. 1934 Bohuslav Martinů: Hry o Marii, 23. 2. 1935 Paul Dukas: Ariana a Modrovous, 13. 4. 1935 Rudolf Wagner – Régeny: Královnin milenec, 2. 10. 1935 Osvald Chlubna: V den počátku, 24. 1. 1936 Jacques Ibert: Angélika, 24. 1. 1936 Riccardo Zandonai: Milostná komedie, 27. 6. 1936 Bohuslav Martinů: Divadlo za branou, 20. 9. 1936 Jakov Gotovac: Ženich z onoho světa, 28. 11. 1936 Ivan Dzeržinskij: Tichý Don, 31. 1. 1937 Nikolaj Čerepnin: Vaňka klíčník, 14. 4. 1937 Igor Stravinskij: Slavík, 20. 5. 1937 Joseph Haydn: Lékárník, 7. 10. 1937 Jan E. Zelinka: Srdce na prázdninách, 28. 1. 1938 Nikolaj Andrejevič Rimskij – Korsakov: Car Ivan Hrozný, 2. 3. 1938 Pavel Haas: Šarlatán, 2. 4. 1938 Jacques Ibert: Ivetotský král, 24. 8. 1938 Modest Petrovič Musorgskij: Ženitba, 17. 9. 1940 Hector Berlioz: Trojané v Kartágu, 6. 10. 1940 Tabulka č. 2: Operní díla

27

Antonín Balatka: Z jitřní země, 18. 3. 1933 František Lukas: Sen, 2. 5. 1933 Krešimír Baranovič: Nosáček, 30. 11. 1935 Ottorino Respighi: Panstvo na dvoře, 14. 5. 1938 Sergej Prokofjev: Romeo a Julie, světová premiéra, 30. 12. 1938 Tabulka č. 3: Baletní díla

Osvald Chlubna: Veseloherní ouvertura, op. 34, 19. 2. 1933 Jan Kunc: Píseň mládí, symfonický obraz, op. 12, 26. 3. 1933 Vilém Petrželka: Dramatická ouvertura, op. 26, 26. 3. 1933 Arthur Honneger: Judith, 16. 10. 1933 Ladislav Vycpálek: Blahoslavený ten člověk, kantáta, 5. 3. 1934 Osvald Chlubna: Ze strání, hor a lesů, symfonie Beskyd, op. 40, 6. 2. 1935 Václav Kaprál: Uspávanky, písně s orchestrem, 6. 2. 1935 Vilém Petrželka: Partita, pro smyčcový orchestr, op. 51, 3. 5. 1935 Antonín Dvořák: Symfonie č. 1 c moll Zlonické zvony, 4. 10. 1936 Karol Szymanowski: Stabat Mater, oratorium, 15. 3. 1937 František Suchý: V Getsemaně, kantáta, 15. 3. 1937 Vladimír Štědroň: Přeludy, symfonická báseň, 21. 3. 1937 Vladimír Ambros: Jaro života, symfonická báseň, 21. 3. 1937 Jaroslav Kvapil: Symfonie č. 3 Es dur, 21. 3. 1937 Zdeněk Blažek: Suita pro smyčcový orchestr, 13. 2. 1938 Stanislav Goldbach: Svítání, symfonická báseň, 31. 10. 1940 Vilém Blažek: Vyznání víry, kantáta, 14. 1. 1942 Tabulka č. 4: Symfonická a vokálně - instrumentální díla

28

3.6 Statistika orchestru v letech 1919 - 1942

období

Neumann

mezidobí

Sachs

Kubelík

souhrn

1919-1929

1929-1932

1932-1939

představení

2192

578

1423

382

4575

české

1191

229

761

238

2419

cizí

1001

349

662

144

2156

balety

251

57

107

56

471

symfonické koncerty

92

14

26

18

150

24

10

21

10

65

ostatní premiéry s hudbou

151

29

73

10

263

české

63

11

28

5

117

cizí

88

18

45

5

15

1939-1942

operní a baletní

Koncerty s filharmonickou besedou operní, baletní a

Tabulka č. 5: Statistika orchestru v letech 1919 – 1942

29

4. Působení Rafaela Kubelíka Rafael Kubelík zahájil své působení v brněnské opeře v roce 1939. Stalo se tak symbolickým uvedením Smetanovy Prodané nevěsty, kterou si zvolili jako své první dílo při nástupu k orchestru i dirigenti Jan Janota, Antonín Balatka či Milan Sachs. Městské divadlo Na hradbách vinou společenské situace brzy připadlo opět německému Městskému divadlu a česká opera si musela najít střídavé provizorní působiště v koncertním sále Stadionu na dnešní Kounicově ulici, ve starém divadle na Veveří a v budově Reduty. Nelehké období českých dějin, kdy všude kolem nastával národní úpadek, prožil Rafael Kubelík právě u brněnského operního orchestru. Jeho osobnostními rysy, které bohatě uplatnil při své dirigentské práci, byly energie a elán, noblesa v jednání i žoviálnost. Detailní práce Kubelíka s orchestrem a jeho precizní zvuková představa, např. výměna ostrých b trubek za vláčnější b a c trubky a práce na zkvalitnění zvuku smyčců, které coby sám houslista nanejvýš rozuměl, měly za následek budoucí zvýšení umělecké kvality orchestru. Orchestr se uplatňoval nejen na divadelních představeních, ale také na koncertech a Kubelík se zasadil o rozšíření tohoto koncertování. Výjimečnou událostí té doby byl jistě koncert dne 3. dubna 1940, kdy se svým otcem, světově proslulým houslistou Janem Kubelíkem provedl houslové koncerty W. A. Mozarta a A. Dvořáka na jevišti divadla Na hradbách. Rok 1941 přinesl sté výročí narození skladatele Antonína Dvořáka. Během divadelní sezóny byl proveden cyklus většiny jeho oper, dále také symfonická díla - koncertní předehry, symfonické básně i symfonie. Dne 27. března 1942 však bylo vinou společenské situace během druhé světové války rozhodnuto o rozpuštění českého Zemského divadla v Brně. Členové orchestru byli nuceni přejít do německých divadel nebo symfonických orchestrů v Brně a Olomouci. Řada jich také odešla do přeživších českých institucí Národního divadla v Praze, České filharmonie, divadla v Plzni, Národního divadla v Bratislavě. V Brně postupně zaujal hlavní pozici na symfonické scéně Rozhlasový symfonický orchestr a řada členů brněnského Zemského divadla přešla právě do tohoto tělesa. Dirigent Rafael Kubelík odchází zpět do Prahy k České filharmonii a brněnský operní orchestr ukončuje bohatou a plodnou spolupráci s Filharmonickou besedou. I přes relativně krátké dvouleté působení Kubelíka u brněnského operního 30

orchestru byla tato etapa nesmírně důležitá pro zdejší hudební myšlení a cítění.

4.1

Rafael Kubelík

Rafael Kubelík (29. 6. 1914 - 11. 8. 1996) se narodil jako syn vynikajícího světově proslulého houslového virtuosa Jana Kubelíka. Hudební základy získal právě u otce, který ho směroval k dráze houslisty. Rafael Kubelík absolvoval pražskou konzervatoř v letech 1928 – 1933, ovšem kromě studia houslové hry se učil také skladbu a dirigování. Před houslemi nakonec upřednostnil dráhu dirigenta a jeho kariéra měla rychlý vzestup. Již v roce 1934 od dirigentského pultu poprvé vedl Českou filharmonii a postupně se účastnil jejích koncertních turné v Itálii a Anglii. V roce 1939 nastupuje do brněnského Zemského divadla, kde působí jako šéfdirigent orchestru. Má zásadní vliv na budoucí umělecké směřování tohoto tělesa a jeho zvukovou tvář. V roce 1942 byl jmenován po Václavu Talichovi uměleckým ředitelem České filharmonie a právě s tímto orchestrem zahajoval i uzavíral v roce 1946 první ročník festivalu Pražské jaro. Po únorových politických událostech v létě roku 1948 emigroval do zahraničí a postupně se vypracoval v jednu z nejvýraznějších dirigentských osobností své doby. V letech 1950 - 1953 působil jako umělecký ředitel a dirigent u Chicagského symfonického orchestru. V roce 1955 byl jmenován hudebním ředitelem Královské opery Royal Opera House v Londýně, kde působil až do roku 1958. Hudba českých a dalších slovanských autorů se tak stala nedílnou součástí repertoáru tamní opery, proto mu přičítáme velkou zásluhu v trvalé propagaci české hudby ve světě. Mezi jeho další zásadní umělecké období patří působení u symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově, kde byl v letech 1961 - 1979 šéfdirigentem a ze kterého vytvořil přední světové orchestrální těleso. V letech 1972 - 1974 byl také současně dirigentem Metropolitní opery v New Yorku. V roce 1984 musel svou dirigentskou činnost vinou zdravotních problémů ukončit, avšak po pádu komunistického režimu v Československu v roce 1990 i přes všechny zdravotní potíže zahájil Mou vlastí Bedřicha Smetany s Českou filharmonií po 42 letech v exilu festival Pražské jaro, čímž definitivně uzavřel svou dirigentskou kariéru. Kubelíkova umělecká činnost zahrnuje také kompozici, je autorem řady orchestrálních, koncertantních a vokálně-instrumentálních děl. Věnoval se i operní tvorbě, důkazem toho je dílo Veronika. Napsal také dva houslové koncerty, 31

violoncellový a klavírní koncert, či Mši pro dětský sbor a smyčcový kvartet. Zemřel dne 11. srpna 1996 ve Švýcarsku a 18. srpna byl pohřben na vyšehradském Slavíně v Praze.

Obr. 6: Rafael Kubelík

Obr. 7: Rafael Kubelík s významnými členy brněnské opery v 90. letech 32

5. Období druhé světové války a Lidové divadlo v Brně

Rozpad Zemského divadla v Brně v listopadu roku 1941 a rozchod členstva po výpovědní lhůtě v roce 1942 měl za následek zájem německých podnikatelů o české umělce. Snahou místních českých vlastenců však bylo pokusit se o zřízení provizorního divadla užších rozměrů, které by nenaráželo na odpor německé strany. Řešením se ukázal návrat do původního divadla na Veveří, které již však vykazovalo citelné známky stáří. Budova byla nakonec stržena o několik let později, v roce 1952. Tehdejší česká brněnská scéna dostala název Lidové divadlo na Veveří a divadlo zůstalo ryze národní. Provoz byl zahájen dne 15. března 1943 a dirigenty orchestru se stali Antonín Balatka a Bohumír Liška. Repertoár byl sestaven výhradně z českých a moravských autorů (Smetana, Dvořák, Janáček). Problém však nastal při sestavení nového orchestru, jelikož většina muzikantů do té doby působících v Zemském divadle, odešla do divadel německých či do jiných koutů republiky. Ředitel Lidového divadla na Veveří Antonín Fencl se rozhodl angažovat bývalého dirigenta Zemského divadla Rudolfa Kvasnicu do pozice šéfa opery a dirigenta Karla Pečkeho, jenž přišel z Prahy. Místa v orchestru zaujali penzisté Zemského divadla a čerství absolventi brněnské konzervatoře. Naskytl se zde tedy zajímavý generační kontrast stávajících orchestrálních členů. Dne 1. února 1944 dochází k angažování Jaroslava Vogela do pozice šéfa opery a hlavním dirigentem orchestru se stává Václav Kašlík. Hlavní uměleckou silou orchestru byli mladí absolventi brněnské konzervatoře a koncertními mistry se stali Karel Heussler a Josef Burget. Počet členů orchestru Lidového divadla v Brně byl v roce 1943 45 hráčů. Častými se staly zájezdy s národním operním repertoárem do českých a moravských měst. Rozmach Lidového divadla však utnul vývoj války a její totální vedení. Z toho důvodu zanikla dne 31. srpna 1944 veškerá činnost všech divadel působících v moravské metropoli. V průmyslovém Brně museli všichni zaměstnanci odejít na nucené práce do místního podniku Zbrojovka a vinou náletů amerických vzdušných sil dne 20. listopadu 1944 přišlo o život na 500 civilistů. Osvobození spojeneckými vojsky dne 26. dubna 1945 přineslo vytoužený konec válečného období v Brně a nucený odchod Němců a jejich rodin z města.

33

6. Období po roce 1945 Po skončení druhé světové války se již natrvalo stala působištěm českého Národního divadla v Brně budova divadla Na hradbách. Od roku 1945 nesla jméno Leoše Janáčka a stala se sídlem operního souboru. Znovuotevření brněnského Národního divadla přineslo místo šéfa opery dirigentu Antonínu Balatkovi a první novodobá sezóna byla zahájena dne 25. května 1945 slavnostním provedením Smetanovy Prodané nevěsty. Na místo ředitele divadla nastoupil Emil František Burian a orchestrální místa zaujali hráči, kteří se vrátili do osvobozeného Brna a mladí absolventi místní konzervatoře. V roce 1948 se koná první janáčkovský festival, který pokračuje v desetiletém cyklu. Založil jej dirigent Břetislav Bakala a k prvnímu ročníku nastudoval novou inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu, kterou stejně jako při původní premiéře režíroval Otakar Zítek. V roce 1948 bylo divadlo zestátněno a začalo nést název Státní divadlo v Brně, titul Národní divadlo si zachovává pouze pražská scéna. V pozici šéfa opery brněnského divadla působí v letech 1948 – 1952 již dobře známý dirigent Zdeněk Chalabala a začíná pracovat na znovunastudování velkých světových operních titulů. Pokračuje také tradice pravidelných symfonických koncertů. Dalšími dirigenty orchestru se stali Vilibald Rubínek, Bohumír Liška a František Jílek. Po Chalabalově odchodu do Prahy v roce 1952 nastupuje do pozice šéfdirigenta a šéfa opery František Jílek.

34

7. Éra Františka Jílka 7.1 František Jílek František Jílek (22. 5. 1913 - 16. 9. 1993) je považován za nejvýraznější hudební osobnost města Brna druhé poloviny dvacátého století. Na klavír se učil od raného věku, ale před studiem konzervatoře měl již za sebou pět tříd reálného gymnázia a studium na obchodní škole. Jeho profesory na brněnské konzervatoři byli Jaroslav Kvapil (obor klavír a skladba), Vítězslav Novák (skladba) a dirigenti brněnské opery Zdeněk Chalabala a Antonín Balatka (dirigování). Logickým vyústěním po absolutoriu byl tedy v roce 1937 nástup na místo korepetitora do souboru opery Národního divadla v Brně řízené dirigentem Milanem Sachsem. Dva roky v tomto angažmá znamenaly dokonalé poznání divadelního provozu a získání prvních zkušeností operního dirigování. V roce 1939 přijal Jílek nabídku šéfa opery v Ostravě Jaroslava Vogela a stal se druhým dirigentem tamní opery. František Jílek zde získal možnost vybudovat si široký repertoár včetně nastudování operních děl Leoše Janáčka, které později při svém dalším brněnském působení přivedl k dokonalosti. Ostravské období mu poskytlo také práci v rozhlase, která přinesla kontakt se symfonickou hudbou. Tato zkušenost měla zásadní význam pro jeho přesnou a detailní dirigentskou operní činnost. Téměř desetileté působení v Ostravě bylo pro Jílkův umělecký vývoj základním stavebním kamenem a do Brna se vrátil v roce 1948 již jako vyzrálá umělecká osobnost s vynikající znalostí operního provozu a širokého repertoáru. Po návratu do Brna nastoupil na místo dirigenta a dramaturga opery za uměleckého šéfování Zdeňka Chalabaly. Po jeho odchodu do pražského Národního divadla zaujal místo šéfdirigenta a uměleckého šéfa operního souboru. Tímto okamžikem se s rokem 1952 začíná psát dlouhé šestadvacetileté období Jílka v čele brněnské opery, které je právem označováno za vrcholné. František Jílek důsledně navázal na brněnskou janáčkovskou tradici v repertoáru i v interpretaci a stal se tak pokračovatelem Neumannovy hudební linie. Ujal se nastudování premiér oper Bohuslava Martinů a Sergeje Prokofjeva a dokázal do Brna přivést mnohé význačné pěvecké osobnosti, např. Viléma Přibyla, René Tučka, Richarda Nováka, Hanu Janků či Cecilii Strádalovou. 35

Obr. 8: František Jílek

František Jílek měl na pozicích šéfdirigenta a šéfa opery možnost ovlivňovat a podílet se na kompletním provozu divadla, na jeho dramaturgii i uváděných inscenacích. Operní soubor byl personálně i umělecky stabilní a zahrnoval vedle orchestru i vynikající sólový a sborový pěvecký ansámbl.

7.2 Václav Nosek Jílkovým nejbližším spolupracovníkem byl dirigent a zároveň také dramaturg opery Václav Nosek. Repertoár byl postaven především na české literatuře a základem se stala přirozeně Janáčkova díla, která František Jílek svým nastudováním a interpretací dovedl k dokonalosti. Kromě děl moravského mistra se také prováděly opery A. Dvořáka, B. Smetany, Z. Fibicha či K. Kovařovice. Šíři repertoáru zahrnovala také světová operní tvorba, kromě děl italských a německých skladatelů se uváděly také opery ruské či polské. Velmi často se na repertoáru objevila díla soudobá, bývalo pravidlem, že se každý rok provedlo nejméně jedno nově zkomponované dílo. Jílkovou doménou se stala Janáčkova tvorba, ujal se 36

nastudování všech jeho operních titulů. Svou pozornost věnoval také dalším českým a moravským autorům. Dirigent Václav Nosek se naproti tomu zaměřoval především na soudobá díla dvacátého století, nastudoval opery např. Lady Macbeth Mcenského újezdu a Nos D. Šostakoviče, Zásnuby v klášteře, Semjon Kotko, Vojna a mír S. Prokofjeva či Život prostopášníka I. Stravinského. Důležitým předpokladem úspěšných inscenací byl stálý kolektiv režisérů, kteří zaručili nápaditost a diváckou zajímavost uváděných titulů.

7.3 Jan Štych Dalším z dirigentů brněnské opery se stal mladý umělec nastupující generace Jan Štych, kterému byla svěřována díla romantická a veristická. Jeho umělecká činnost se zaměřovala také na provádění baletních představení. Jan Štych (nar. 27. 12. 1935) absolvoval klavírní oddělení Vyšší hudební pedagogické školy v Praze a dirigování na Hudební fakultě AMU v Praze u A. Klímy a R. Brocka (1960). V době studií řídil Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy a v roce 1960 působil jako korepetitor v pražském Národním divadle. V letech 1960 1964 byl dirigentem ve Státním divadle Ostrava, kde působil též jako asistent šéfa opery Z. Košlera. V období let 1964 - 1973 byl dirigentem Státního divadla v Brně. V pražském Národním divadle byl angažován jako dirigent v roce 1974. Od 1. ledna 1975 se stal opět dirigentem operního a baletního souboru Státního divadla v Brně. Po návratu do Brna spolupracoval také s Komorním orchestrem B. Martinů, Státní filharmonií Brno a Československým rozhlasem. Dodnes působí jako dirigent Národního divadla Brno a Státní opery v Praze. S rokem 1958 jsou spjaty významné umělecké události, které znamenaly souborné provedení všech Janáčkových oper a uvedení dosud nehraného operního díla Osud. Zásadním momentem v historii brněnské opery se stala výstavba nového Janáčkova divadla, jehož stavební práce začaly dne 1. ledna 1960. Nové a nejlépe vybavené divadlo v tehdejším Československu bylo dokončeno po pěti letech dne 31. července 1965. Jeho hlediště bylo připraveno pojmout 1400 diváků a Janáčkovo divadlo se stalo domovskou scénou operního a baletního souboru. Provoz divadla byl slavnostně zahájen dne 2. října 1965 provedením opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Do divadelního dění byli také zapojeni dirigenti Evžen Holiš a Jan 37

Zbavitel, kteří zpočátku zastávali pozici asistentů šéfdirigenta Františka Jílka. František Jílek byl coby dirigent vždy věcný, přesný a dokonale připravený. Pro práci dirigenta měl ideální technické schopnosti – výtečně ovládal hru na klavír a dokázal nahlížet na partituru očima skladatele. Byl dirigentem trpělivým, typickým byl jeho téměř pedagogický přístup k orchestru. Hlavními požadavky, které na hráče kladl, byly přesná intonace i rytmus a striktní dodržování notového zápisu. Během zkouškového procesu neváhal systematicky a důkladně pracovat na intonačně a dynamicky vyrovnaných akordech u dechových nástrojů a celistvém zvuku smyčců. Vše se odehrávalo v návaznosti na právě studovaný repertoár. Hráči orchestru se naučili automatickému intonačnímu opravování a zvuk orchestru se stal bohatě barevným. Pěstování neustálého pocitu ansámblového hraní mělo za následek nejen vzájemnou snahu o intonační doladění, ale i bohatou dynamickou škálu všech orchestrálních skupin. Typickým požadavkem dirigenta Jílka byla maximální piana ve zvuku orchestru. Základním kamenem byla práce vycházející z hloubky partitury, Jílek byl znamenitým klavíristou a dokázal najít v notovém zápisu důležité momenty. Dílo tak bylo zevnitř důkladně detailně vystavěné. Od hráčů orchestru vyžadoval správný přístup při čtení partů, který měl za následek vyvarování se zbytečných hudebních manýr. Jílek výborně pojal obtížná hudební místa nejen v Janáčkových operách, jejich vnitřní tempové přechody a poměry. Nejdřív pracoval na tempu, rytmu a intonaci a poté se teprve zabýval intepretací díla. Přesné dodržování notového zápisu potlačilo nesprávnou a náhodnou vlastní iniciativu hráčů. Pravidlem se staly dělené zkoušky a detailní práce s dřevěnou, žesťovou i smyčcovou skupinou orchestru. Tím bylo dosaženo optimálního zvuku tělesa, intonační přesnosti a kompaktnosti jeho zvuku. Koncertním mistrem orchestru této doby byl Jiří Mottl, po jehož odchodu do zahraničí nastoupil do této funkce houslista Jaroslav Večerský. Dalším v řadě koncertních mistrů se stal Leopold Líska. Funkční hráči ve skupině prvních houslí byli pouze dva, jeden koncertní mistr a jeden stálý zástupce. Pozici zástupce zastával Josef Skořepa, po jehož odchodu do Slovenské filharmonie v roce 1976 nastoupila na toto místo Zdeňka Potůčková, absolventka brněnské konzervatoře ve třídě Josefa Holuba, bývalého koncertního mistra orchestru a již stálá členka operního orchestru, působící zde od roku 1968. Jako jedna z mála žen v orchestru byla také první houslistkou v historii brněnské opery. Po odchodu Leopolda Lísky v osmdesátých 38

letech byl vypsán konkurz na místo koncertního mistra, ve kterém uspěl Jiří Jahoda, absolvent brněnské konzervatoře, JAMU a HAMU a budoucí primárius Moravského kvarteta. Zdeňka Potůčková zůstala na druhém funkčním místě, které později znamená pozici druhého koncertního mistra, ve které působila až do roku 2008. V orchestru brněnské opery tedy strávila čtyřicet let, které byly naplněny znamenitými uměleckými výkony.

Obr. 9: František Jílek v čele orchestru

Obr. 10: František Jílek a Jan Štych

39

8. Působení Jiřího Pinkase Odchodem Františka Jílka do Státní filharmonie Brno v roce 1978 a Václava Noska do Národního divadla v Praze skončila dlouholetá éra brněnské opery, jejíž osou bylo dílo Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů spolu s širokou paletou repertoáru světové operní literatury. Z tohoto odkazu brněnský soubor ještě nějaký čas čerpal, ale v pozdějším vývoji se tuto linii nepodařilo prodloužit. Poměrně krátká doba působení dalších šéfů i dramaturgů nedovolila vytvořit jasnou a trvalou koncepci operního souboru.

8.1 Jiří Pinkas Hlavní pozici převzali dirigent Jiří Pinkas a šéf opery, režisér Ilja Hylas. Přišli společně z angažmá v ostravské opeře a znamenali nový vedoucí tým brněnské operní scény. Jiří Pinkas (28. 10. 1920 – 1. 7. 2003) pochází z Prahy, kde vystudoval místní reálné gymnázium. Hudební vzdělání získal na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1955. Byl také soukromým žákem Pavla Dědečka. Od roku 1943 umělecky působil jako korepetitor Českého pěveckého sboru, v letech 1945 – 1956 byl sbormistrem pěveckého sboru Československého rozhlasu a dirigentem rozhlasového orchestru. V letech 1956 - 1964 zastává pozici dirigenta opery Státního divadla v Brně, v období let 1962 - 1966 působí také ve Státní filharmonii Brno. Následuje angažmá v opeře Státního divadla v Ostravě v letech 1966 – 1978. Po návratu do Brna v roce 1979 nastupuje po Františku Jílkovi na místo šéfdirigenta orchestru Státního divadla v Brně. Významná je také jeho pedagogická činnost na konzervatoři v Praze a na JAMU v Brně. Byl také vynikajícím klavíristou, mj. členem Pražského tria. Jiří Pinkas při vedení orchestru však zastával poněkud odlišný styl práce než F. Jílek, který kladl markantní důraz na detaily při zkouškách orchestru. Díla se studovala z mnohem širšího pohledu, jenž nezahrnoval Jílkovu striktnost. Jiří Pinkas však byl vynikajícím hudebníkem a klavíristou, který je dodnes považován za jednoho z nejlepších dirigentů děl A. Dvořáka, jejichž interpretace je doposud brána za vzorovou. Repertoár opery byl stále velmi široký, za přispění operního sboru byla koncertně uváděna také vokálně - instrumentální díla. Dalšími dirigenty orchestru za vedení Jiřího Pinkase byli Jan Štych a Jan Zbavitel. Repertoár divadla 40

obstarávali všichni zmínění dirigenti, nefungovalo tak již dřívější rozdělení operní literatury. Umělecký šéf opery Ilja Hylas zastával tuto pozici do roku 1985, kdy ho nahradil František Preisler. Mezi mnohé legendární inscenace patří např. Verdiho opera Nabucco, jejíž provedení se dočkalo neuvěřitelných 170 repríz. Do roku 1990 se u dirigentského pultu vystřídali J. Pinkas, V. Nosek, J. Štych, J. Zbavitel, V. Urban, T. Varga a brněnská opera fungovala pod křídly Státního divadla v Brně.

Obr. 11: Jiří Pinkas

41

9. Období po roce 1989 Politická situace po roce 1989 vážně zasáhla do struktury českého divadelnictví a tento moment neminul ani její operní složku. S přílivem velkého množství zahraničních pěvců do České republiky a citelnou absencí kvalitních tuzemských sólistů prakticky vymizela možnost interpretace české operní tvorby ve špičkové kvalitě. Brněnská opera zažívala své vrcholné období v šedesátých letech 20. století, byla to doba mnoha avantgardních dramaturgických počinů a výborných uměleckých výkonů a základní dramaturgickou osou byla díla české operní literatury od Smetany přes Dvořáka až po Janáčka a Martinů. Po roce 1989 se tyto dříve samozřejmé možnosti radikálně změnily. Situaci nezměnil ani listopad 1989, naopak, několikanásobná výměna ředitelů a kompetenční problémy s místní radnicí zkomplikovaly současný stav ještě více. V nelehké situaci, která vznikla odvoláním stávajícího šéfa opery F. Preislera v roce 1991, se začalo s hledáním nové osobnosti na tento post. Po úspěšné spolupráci při provedení Janáčkovy Její pastorkyně se zdál být vhodným kandidátem anglický dirigent Graham Buckland. Jeho působení u brněnské opery se však po krátkém čase ukázalo jako nešťastné řešení. Po nepříliš kvalitních nastudováních inscenací Dvořákovy Rusalky a Janáčkových Výletů pana Broučka Bucklanda odvolal z funkce ředitel divadla Ivan Drahola. Rok 1992 přináší návrat k původnímu názvu brněnské kulturní instituce Národní divadlo v Brně. I přes nepříliš plodné umělecké období stojí za zmínku některé zajímavé dramaturgické počiny, uvedení díla E. de Cavalieriho La rappresentazione di anima e di corpo z roku 1600, Rodelinda G. F. Händela nebo Ipermestra J. Myslivečka. Z české soudobé tvorby nejvíce zaujalo první provedení latinské opery Jana Nováka Dulcitius a nastudování opery Hry o Marii Bohuslava Martinů u příležitosti stého výročí narození skladatele. Z již výše uvedených personálních důvodů i z důvodu diváckého zájmu se základem repertoáru stala díla italské operní produkce. Před nástupem uměleckého šéfa Jana Zbavitele do funkce byl jeho předchůdcem dirigent Tibor Varga. Tento nadějný dirigent mladé generace nastudoval se souborem několik úspěšných titulů. Za zmínku stojí alespoň nezapomenutelná inscenace Pucciniho Turandot, kterou režírovala Alena Vaňáková. Vážná nemoc však Vargovi nedovolila u divadla zůstat 42

a roku 1995 zemřel. V letech 1989 - 1994 kulminovaly všechny problémy násobené častou výměnou postu šéfa opery, proto si nový umělecký šéf Jan Zbavitel jako hlavní úkol stanovil stabilizaci této situace, vytvoření nového týmu dramaturgů, tím i koncepce a nalezení jakési zlaté střední cesty mezi ekonomickou nutností a uměleckými cíly souboru. Nesporně došlo ke zvýšení umělecké úrovně souboru, což se projevilo zvýšeným nárůstem zájmu zahraničních agentur o hostování Janáčkovy opery ve světě. V letech 1994 – 1999 operní soubor vycestoval dvaadvacetkrát, orchestr navíc ještě pětkrát s baletními inscenacemi.

9.1 Jan Zbavitel Jan Zbavitel (nar. 1942) je absolventem ostravské konzervatoře v oborech hra na hoboj, hra na klavír, kompozice a dirigování. Ve studiu dirigování pokračoval na JAMU v Brně u prof. Františka Jílka a prof. Josefa Veselky. Již v této době působil ve Státním divadle v Brně, nejprve jako korepetitor, později jako sbormistr a dirigent. V roce 1979 odchází do opery v Ústí nad Labem, kde se stal šéfdirigentem orchestru. Po tomto úspěšném angažmá se vrací do brněnské opery, kde v letech 1985 – 1991 zastával pozici dirigenta. V sezoně 1991 – 1992 byl hostujícím dirigentem Národního divadla v Praze a Státní opery Praha a od roku 1992 působil také ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Do Brna se vrátil v roce 1994, kdy zaujímá místo uměleckého šéfa a dirigenta opery. Kromě tříletého působení v letech 2004 – 2006 v plzeňském divadle J. K. Tyla se do současnosti výhradně věnuje dirigování v brněnské opeře. Zároveň je také pedagogicky činný na JAMU v Brně a to již od roku 1987. Se souborem brněnské opery absolvoval řadu zahraničních zájezdů v Evropě i Asii. Nastudoval a provedl více jak dva tisíce operních a baletních představení. Kromě divácky přitažlivých světových operních titulů, které pokryly návštěvnost, se podařilo uvést díla v Brně málo známá. V každé sezóně byla snaha o jeden takový dramaturgický počin, např. Ravelovo Dítě a kouzla, Bizetovi Lovci perel, které se uvedly v Brně vůbec poprvé, či Samson a Dalila C. Saint-Säense a Donizettiho Lucia z Lammermooru uvedené po více než sto letech. Z Janáčkových oper se provedly tyto inscenace - Výlety pana Broučka (v roce 1992), Káťa 43

Kabanová (1994), Příhody lišky Bystroušky (1996), Z mrtvého domu (1998 - v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Brno - Moravský podzim) a Její pastorkyňa uvedená v roce 2004 při příležitosti stého výročí původní premiéry. Zajímavostí jistě je, že tentokrát v Brně poprvé zazněla verze z roku 1908. Přetrvávající komplikovaná situace v kultuře obecně má za následek stále trvající příklon k repertoárovým jistotám, v operní oblasti se tedy upřednostňuje pokračování v trendu preference italské tvorby. Rok 2000 se vyjímá nastudováním Straussovy opery Salome pod vedením Jana Zbavitele, které se dočkalo velkého úspěchu, uvedení operety Franze Lehára Země úsměvů v červnu 2002 pak bylo reakcí na připravované změny v brněnské divadelní síti, jež vyústily v odchod zpěvoherního souboru ze svazku Národního divadla v Brně. Častými se stala umělecká hostování operního souboru v Lucemburku, Pasově či několikanásobná účast na operním festivalu v Oviedu. Mezi četnými zahraničními zájezdy musíme na prvním místě zmínit pravidelná japonská turné – v roce 1995 Don Giovanni, 1997 Tosca, 1999 Carmen, 2001 Kouzelná flétna, 2003 Aida, 2004 Perníková chaloupka, tedy s ryze světovým repertoárem.

9.2 Další významné osobnosti po roce 1989 V pozici šéfa opery Národního divadla Brno se v letech 1991 – 2011 vystřídali Graham Buckland, Tibor Varga, Jan Zbavitel, Tomáš Šimerda, Jaroslav Kyzlink, Martin Otava, Milan Kaňák a Tomáš Hanus. V současnosti je uměleckým šéfem operního souboru prof. Eva Blahová, šéfdirigentem a hudebním šéfem orchestru Janáčkovy opery je německý dirigent Caspar Richter, mezi jehož poslední nastudované inscenace patří Stvoření J. Haydna, Figarova svatba W. A. Mozarta, Perikola J. Offenbacha, Pták ohnivák I. Stravinského a Elektra R. Strausse. U orchestru dnes působí také dirigenti mladé generace - Jaroslav Kyzlink, Jakub Klecker, Ondrej Olos a Pavel Šnajdr. Bohužel už jen výjimečnými jsou tituly vedené prvotřídními a zkušenými dirigenty Janem Zbavitelem a Janem Štychem. Současnými koncertními mistry orchestru jsou Jiří Klecker a Kateřina Prudilová.

44

Obr. 12: Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla v Brně (rok 2004)

Obr. 13: Janáčkovo divadlo 45

Obr. 14: Jan Zbavitel

Obr. 15: Jan Štych 46

10.

Orchestr očima nynějšího koncertního mistra

Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno dnes patří mezi dvě stálá orchestrální tělesa v městě Brně. Zásadním zlomem v historii tohoto orchestru, který se ruku v ruce vyvíjel s celým operním souborem brněnského Národního divadla, se stala spolupráce skladatele Leoše Janáčka a dirigenta Františka Neumanna, kteří v období po první světové válce svým přesvědčením a schopnostmi pozvedli uměleckou kvalitu tělesa na evropskou úroveň a počali tím slavnou éru brněnské opery. Mezi důležité osobnosti spjaté s orchestrem brněnské opery, které mě svojí uměleckou činností velmi uchvátily, patří první z koncertních mistrů František Kudláček. Angažování mladého absolventa akademie v Praze k orchestru brněnského Národního divadla bylo více než šťastným krokem. Orchestr měl také velké štěstí na své šéfdirigenty a dirigenty, kteří se vystřídali v jeho čele v průběhu takřka celého dvacátého století. Ať již to byl zmíněný František Neumann či jeho nástupci Břetislav Bakala, Zdeněk Chalabala a Antonín Balatka nebo Milan Sachs a František Jílek, vždy to byly osobnosti velmi umělecky zdatné, mající předpoklady pro tuto nesmírně zavazující práci. Orchestr si téměř celé minulé století držel onu hudební janáčkovskou linii, typickou pro jeho interpretační projev i daný repertoár. Období po revoluci se stalo pro brněnskou operu poněkud náročným, jelikož se do popředí dostaly ekonomické a osobní zájmy. Do dnešní doby se nepodařilo navázat na vynikající inscenace a především celistvou tvář orchestru, která byla typická v jeho dřívějších dobách. Je to dáno příliš častou změnou na pozicích uměleckého šéfa a šéfdirigenta orchestru, kteří mají hlavní vliv na orchestrální ansámbl. Tato situace nastala nesprávným výběrem osobností na tato umělecky zodpovědná místa. Orchestr v dnešní době prochází značnou generační výměnou, která má do jisté míry velmi pozitivní umělecký účinek. Je to jistě dáno přetrvávajícími vynikajícími výsledky v umělecko - vzdělávacím systému, který má ve svých pedagogických řadách skutečné osobnosti. Tento účinek ale bude plně využitý jen v případě, pokud se přistoupí k osvědčenému modelu pevného a trvalého místa šéfdirigenta, který bude s ansámblem systematicky pracovat. Prvním zásadním 47

krokem k dlouhodobému uměleckému zajištění orchestru je najít takovou dirigentskou osobnost, která přinese svůj vlastní jasný hudební pohled respektující přitom historické souvislosti a návaznost na slavná brněnská interpretační období. Opernímu orchestru v Brně i jeho posluchačům dnes nelze přát nic jiného, než aby brněnská opera našla dlouhodobý systém jak v dramaturgii, tak v hudebním smýšlení a navázala tak na svou slavnou historii. V současném světě upadajících kulturních hodnot, ve světě nadvlády hodnoty majetku a peněz má opera jeden z hlavních úkolů nedovolit zaniknout tomu, co dělá člověka člověkem – vnímání duchovna, krásy a možnosti kulturního života. Jak řekl již skladatel Bedřich Smetana: „ O pověst domácí opery musí se celý národ starati, nečiní-li to ti, jimž činiti to přináleží“.

Za velmi trefné považuji poselství vyjádřené dirigentem a

dramaturgem brněnské opery Václav Noskem: „Za cíl brněnské opery pokládám zlomení nedůvěřivosti domácího diváka k Janáčkovu dílu strhujícími inscenacemi a zamezení zklamání zahraničních nadšenců, přijíždějících do Brna, aby v Janáčkově městě spatřili „pravého“ Janáčka. Má-li být Janáčkovo divadlo hodno svého jména, musí zde nutně dojít k renesanci jeho odkazu podmíněné důvěrnou znalostí vývoje interpretačních postupů od původních premiér až po dnešek už proto, že právě Janáčkovo dílo formovalo osobitý styl brněnského souboru na cestě k moderní tváři soudobého operního divadla“. (Václav Nosek, Almanach Národního divadla v Brně 1984-1994, str. 20)

48

Závěr Během psaní předložené diplomové práce jsem si velmi silně uvědomil, jak velký význam měl a má orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno na kulturní mapě naší země. Orchestr, který vyrůstal pod dohledem jednoho z našich největších skladatelů Leoše Janáčka, si za uplynulé století zaslouží ocenění nejen za umělecké výkony hodné evropského formátu, ale i za široké spektrum provedeného repertoáru, jenž často tvořila díla uváděná v původních premiérách. V první polovině dvacátého století orchestr také vystupoval se symfonickým repertoárem, který poté převzal nově založený orchestr Státní filharmonie Brno. Těžištěm mé práce je shrnutí vývoje operního orchestru, jeho bohatá historie a osobnosti, které se na jeho vzniku, existenci a každodenním chodu podílely. Vedle osoby Leoše Janáčka se jednalo o dirigenta Františka Neumanna, jeho žáky Břetislava Bakalu a Zdeňka Chalabalu, Antonína Balatku a nejdůležitější dirigentskou osobnost druhé poloviny dvacátého století – Františka Jílka. Mezi zásadní období jistě patří také působení Rafaela Kubelíka a Jiřího Pinkase. V poslední kapitole práce se zabývám vlastním pohledem očima současného koncertního mistra orchestru na historické souvislosti a možné budoucí umělecké směřování tohoto tělesa. Jelikož o orchestru Janáčkovy opery nebyla dosud napsána žádná celistvá publikace, jsem moc rád, že jsem měl možnost nasbírat všechny zásadní informace z různých zdrojů, ať již formou zápisků Stanislava Krtičky či osobního sdělení paní Zdeňky Potůčkové. Toto téma by bylo možné rozšířit na mnohem větší plochu, zajímavé by bylo například najít a porovnat největší odlišnosti operního a symfonického orchestru či rozvést nejzásadnější specifika operních orchestrů samotných. To však vyžaduje důkladný rozbor a jiné samostatné téma práce.

49

Použité informační zdroje Krtička, Stanislav. Brněnská hudební epocha. Brno, 1954. Almanach Státního divadla v Brně 1966 - 1969. Brno, 1969. Almanach Národního divadla v Brně 1984 – 1994. Brno, 1994. Almanach Národního divadla v Brně 1994 – 2004. Brno, 2004. Ročenka Národního divadla v Brně 1997 – 1998. Brno, 1999. Osobní sdělení paní Zdeňky Potůčkové. Brno, 29. 3. 2012. Národní divadlo Brno [online]. Dostupné z http://www.ndbrno.cz/online-archiv/zhistorie-ndb [cit. 2012-03-20]

50

Seznam ilustrací Obrázek č. 1: Leoš Janáček zdroj: http://sfciviccenter.blogspot.com/2010/11/all-things-makropulos-1janacek_19.html Obrázek č. 2: František Neumann zdroj: http://www.ndbrno.cz/online-archiv/osobnosti-a-umelecka-tvorba-i-do-r1945 Obrázek č. 3: František Kudláček zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB Obrázek č. 4: Milan Sachs zdroj: http://www.klasika.hr/index.php?p=article&id=1217 Obrázek č. 5: Břetislav Bakala, Zdeněk Chalabala a Antonín Balatka zdroj: Ročenka Národního divadla v Brně 1997 - 1998 Obrázek č. 6: Rafael Kubelík zdroj: http://www.soundfountain.com/amb/mercury.html Obr č. 7: Rafael Kubelík s významnými členy brněnské opery v 90. letech zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB Obrázek č. 8: František Jílek zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB Obrázek č. 9: František Jílek v čele orchestru zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB Obrázek č. 10: František Jílek a Jan Štych zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB Obrázek č. 11: Jiří Pinkas zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB Obrázek č. 12: Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla v Brně (rok 2004) zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB Obrázek č. 13: Janáčkovo divadlo zdroj: Almanach Státního divadla v Brně 1966 - 1969 Obrázek č. 14: Jan Zbavitel zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB Obrázek č. 15: Jan Štych zdroj: archiv – umělecká dokumentace NDB

51

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Koncertní sólová činnost Františka Kudláčka v doprovodu orchestru Národního divadla v Brně Tabulka č. 2: Operní díla Tabulka č. 3: Baletní díla Tabulka č. 4: Symfonická a vokálně - instrumentální díla Tabulka č. 5: Statistika orchestru v letech 1919 - 1942

52