JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta
Bakalářská práce
Brno 2015
Petr Vacek
Janáčkova akademie múzických umění v Brně Hudební fakulta
Katedra varhanní a historické interpretace Studijní obor: Hra na varhany Akademický rok: 2014/2015
Tři skladby Césara Francka Bakalářská práce
Autor práce: Petr Vacek, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Jana Michálková Slimáčková, Ph.D. Oponent práce: prof. Kamila Klugarová Brno 2015
Bibliografický záznam VACEK, Petr. Tři skladby Césara Francka (Trois pièces by César Franck). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra varhanní a historické interpretace, 2015. 30 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Jana Michálková Slimáčková, Ph.D.
Anotace Práce se zabývá Třemi skladbami Césara Francka, přináší jejich rozbor a porovnává dvě nahrávky v podání Andrého Marchala a Marie-Claire Alainové. Její součástí je také životopis Césara Francka, popis jeho varhanního díla a také varhan v kostele sv. Klotildy v Paříži, na které Franck své skladby hrál.
Klíčová slova César Franck, varhany, Tři skladby, 19. století, romantismus, francouzská hudba
Anotation This thesis deals with Trois pièces by César Franck, bringing their analyses and their comparison of the recordings by André Marchal and Marie-Claire Alain. It also includes a biography of César Franck, followed by his organ output and description of the organ at St. Clotilde in Paris which Franck played.
Key words César Franck, organ, Trois Pièces, 19th century, Romanticism, French music
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval zcela samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a informační zdroje, které jsem použil.
V Brně, dne 1. 5. 2015
Petr Vacek, DiS.
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Janě Michálkové Slimáčkové, Ph.D. a Mgr. Josefu Rafajovi za pomoc při hledání literatury a nahrávek zabývajících se tímto tématem.
Petr Vacek, DiS.
Portrét Césara Francka od Pierra Petita
Obsah
PŘEDMLUVA……………………………………………………………………….1 ÚVOD………………………………………………………………………………...2 1. ŽIVOTOPIS CÉSARA FRANCKA......................................................................3 2. VARHANNÍ DÍLO CÉSARA FRANCKA............................................................8 3. FRANCKOVY VARHANY V KOSTELE SV. KLOTILDY V PAŘÍŽI...........11 4. ROZBOR DÍLA....................................................................................................15 4.1. FANTAZIE A DUR..................................................................................16 4.2. CANTABILE...........................................................................................18 4.3 HRDINSKÝ KUS....................................................................................21 5. KOMPARACE NAHRÁVEK..............................................................................25 5.1. NAHRÁVKA ANDRÉHO MARCHALA...............................................25 5.2. NAHRÁVKA MARIE-CLAIRE ALAINOVÉ........................................26 ZÁVĚR.......................................................................................................................28 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE.....................................................................29
Předmluva Trois pièces pour Grand Orgue, jak zní celý originální název díla, tvoří neodmyslitelnou součást repertoáru většiny varhaníků po celém světě a patří k jeho velmi známým skladbám pro varhany. Tvoří je Fantazie A dur (Fantaisie), Cantabile a Hrdinský kus (Pièce héroïque). Toto téma pro bakalářskou práci jsem si zvolil zejména proto, že jsem se rozhodl uvést dvě z těchto Tří skladeb na svém bakalářském absolventském koncertě v dubnu roku 2015 a chtěl jsem mít tak způsob své interpretace podložený i teoretickými poznatky. Důležitý pro mě byl i fakt, že se mi tyto skladby velice líbí a už několik let jsem si je chtěl zahrát. Tři skladby jsou často koncertně uváděny, a tudíž jsou v povědomí široké hudební veřejnosti i varhaníků. Na jednom absolventském koncertě pardubické konzervatoře, který jsem navštívil, zaznělo dokonce Cantabile, druhá skladba ze tří, v úpravě pro hoboj, lesní roh a varhany. Tato úprava nebyla ani moc složitá, hlavní téma od taktu č. 3 hrál hoboj, při uvedení hlavního tématu v tenoru od taktu č. 27 hrál lesní roh, přičemž varhany hrály celou skladbu zapsaný akordický doprovod. Žádná nota se tedy nemusela změnit, jen se musel transponovat part levé ruky, čili lesního rohu, o čistou kvintu výše, jelikož lesní roh se nejčastěji zapisuje v F-ladění. Někdy bych si tuto úpravu rád zahrál, byla by zajímavým zpestřením koncertu. Interpretací Franckova díla se zabývalo a zabývá mnoho českých varhaníků. Za všechny bych uvedl Milana Šlechtu (1923-1998), českého varhanního virtuóza, pedagoga Akademie múzických umění v Praze, který celé Franckovo dílo provedl, a nedávno zesnulého Václava Rabase (1933-2015), zakladatele pardubické konzervatoře a prvního vítěze mezinárodní varhanní soutěže Pražského jara v roce 1958, uznávaného interpreta zejména české varhanní hudby 20. století, který se interpretací Franckových skladeb celý život zabýval.
1
Úvod Již při výběru tohoto tématu mi bylo jasné, že o Třech skladbách toho bylo již mnoho napsáno, avšak i přesto jsem se snažil, aby tato práce byla přínosná. Jejím obsahem je především shrnutí dostupných poznatků z různých zdrojů, můj vlastní rozbor jednotlivých skladeb a porovnání dvou nahrávek. Jako hlavní informační zdroj jsem tedy použil knihu Vincenta d´Indyho César Franck přeloženou do anglického jazyka Johnem Lanem, jejíž některé kapitoly jsem přeložil do češtiny a použil v první kapitole Životopis Césara Francka. Dále jsem pracoval se skripty Milana Šlechty Dějiny varhan a varhanní hudby v Evropě a se dvěma knihami Ferdinanda Klindy Organ v kultúre dvoch tisícročí a Organová interpretácia. Užil jsem také knihu Rollina Smithe Playing the Organ works of César Franck, která mi nejvíce posloužila k rozboru těchto skladeb, dále knihu Joëla-Marie Fauqueta César Franck a knihu Normana Demutha César Franck. Dále jsem pracoval s vydáním tohoto díla od Wiener Urtext Edition z roku 1990, který připravil Günther Kaunzinger. Použil jsem i internetový zdroj Grove Music Online pro získání životopisných informací o Aristidu Cavaillé-Collovi, Andrém Marchalovi, Vincentu d´Indym a Marie-Claire Alainové a Petrucci Music Library pro použití notových ukázek vhodných pro rozbor díla. Pro kapitolu s komparacemi nahrávek jsem použil dva snímky: první byl pořízen André Marchalem na varhanách v kostele St. Eustache v Paříži a ten druhý byl natočen Marie Claire-Alainovou v kostele St. Étienne de Caen ve Francii. Pro zajímavost jsem si poslechl ještě nahrávku Cantabile pořízenou Charlesem Tournemirem na varhanách v kostele sv. Klotildy v Paříži z roku 1930, tedy z doby, kdy byly varhany ještě před rekonstrukcí a jejich zvuk v této podobě slýchával ještě Franck. Nyní bych rád vysvětlil uvádění francouzských názvů v textu: jednotlivé názvy skladeb uvádím nejprve česky a potom francouzsky, jen ve výjimečných případech je to obráceně. Šlo mi především o zachování jazykové jednotnosti textu.
2
1. Životopis Césara Francka César Auguste Jean Guillaume Hubert Franck se narodil 10. prosince roku 1822 ve městě Lutych (Liège) ve Valonsku. Franckův původ bývá předmětem sporu, jelikož Lutych ležel v tu dobu na území Spojeného nizozemskéko království a až později byl připojen k Belgii. Franckova matka byla Němka. Franckův otec, Nicolas-Joseph, byl úředník, taktéž německého původu, a chtěl, aby se oba jeho synové stali hudebníky (César byl ten mladší). Jeho starší bratr se věnoval i malířství. V říjnu 1830 ho otec přihlásil na konzervatoř v Lutychu, kde již v roce 1832 získal první cenu (premier prix) za intonaci a v roce 1834 další první cenu za klavírní hru. V letech 1833-1835 studoval harmonii u ředitele Daussoigneho, synovce Étienna Nicolase Méhula, který vyučoval na pařížské konzervatoři. Jeho otec, povzbuzen těmito studijními úspěchy, zorganizoval sérii koncertů na jaře 1835 v Lutychu, Bruselu a Cáchách, kde jedenáctiletý Franck vystupoval jako klavírní virtuóz. Zdálo by se, že otcovo rozhodnutí vychovat ze syna profesionálního hudebníka mladého Francka od hudby brzo odradí, ale opak byl pravdou, studium ho velmi bavilo. Ve dvanácti letech dokončil studium v Lutychu a na přání otce se roku 1836 všichni přestěhovali do Paříže. Nejdříve chodil na hodiny klavíru k Pierru Zimmermannovi a na lekce kontrapunktu ke slavnému Antonínu Rejchovi. Na pařížskou konzervatoř byl kvůli svému nefrancouzskému původu oficiálně přijat až o rok později, 4. října 1837. Studoval kompozici u Simona Lebourna a klavír u Pierra Zimmermanna. Na konci roku 1838 obdržel první cenu za kontrapunkt a v roce 1840 to samé za klavírní hru. Začal studovat i hru na varhany u Françoise Benoista. U závěrečných varhanních zkoušek, které se skládaly ze čtyř částí - doprovod duchovní písně, hra sólové varhanní skladby s pedálem, improvizace fugy a improvizace skladby v sonátové formě, obdržel v roce 1841 jen druhou cenu (second prix). Komisi rozzlobil tím, že obě dvě zmíněné formy improvizačně zkombinoval dohromady, ačkoliv to nebylo požadováno. Poté se ještě pokusil soutěžit o Římskou cenu (Prix de Rome), ale nebyl vybrán, protože nebyl původem Francouz. Jeho otec se poté rozhodl, že se celá rodina vrátí zpět do Belgie, a v půli akademického roku opustili Paříž. Dne 22. dubna bylo Franckovo jméno vyškrtnuto ze seznamu studentů konzervatoře. Mladý Franck se doma začal opět na přání otce věnovat hlavně klavíru. V roce 1841 podnikl další koncertní turné po Belgii. Tímto rokem začalo jeho první
3
období (1841-1858). Tehdy vytvořil velké množství klavírních skladeb, například různé transkripce, skladby pro čtyřruční klavír, capriccia a fantazie. Dle otce se musel hlavně věnovat cvičení a příležitostně skládat skladby, které měl pak sám prezentovat na veřejnosti. Nevytvářel ještě nové formy, ale například používal nové druhy prstokladu, které se dosud nepoužívaly. Ekloga op. 3 a Balada op. 9 jsou dodnes znalci považovány za kvalitní skladby. Tři tria op. 1 (Trois trios), která začal komponovat ještě na konzervatoři, byla na přání otce dedikována belgickému králi. Jemu je dokonce spolu s dalšími dvěma hráči na koncertě zahrál. V roce 1844 se všichni vrátili zpět do Paříže. Spolu s bratrem soukromě vyučovali hudbu. V roce 1843 začal komponovat své první velké dílo oratorium Ruth, které dokončil až roku 1845. Provedení tohoto oratoria v roce 1846 bylo provázeno kritikou, která o Franckovi psala jako o naivním skladateli píšícím jednoduchou hudbu.1 Dne 24. září 1871, o 25 let později, při druhém provedení díla v Cirque des Champs Elysées stejný kritik paradoxně dílo vychvaloval a psal o něm jako o zjevení.2 V létě roku 1846 opustil Franck dům svých rodičů. Živil se výukou soukromých žáků a také vyučováním na různých školách a církevních institucích ve městě. V roce 1847 získal místo varhaníka v kostele Notre Dame de Lorette, kde stál nový nástroj Aristida Cavaillé-Colla, Franck byl tímto nástrojem velice nadšen a prohlásil, že tyto varhany jsou orchestr.3 V té době se zamiloval do mladé dcery slavné herečky Madamme Desmousseaux, slečny Félicité Saillot Desmousseaux, se kterou se 22. února 1848 oženil v kostele Notre Dame de Lorette. Jeho otec s tímto sňatkem zásadně nesouhlasil. V roce 1851 se uchýlil poprvé ke kompozici opery. Vybral si holandský námět odehrávající se na konci 17. století od libretistů Alphonse Royera a Gustava Vaese s názvem Zamčený komorník (Valet de Fermé). Komponoval velice pilně, v prosinci toho roku začal a v roce 1853 byla tříaktová opera dokončena i instrumentována. Franck si kvůli mimořádně náročné práci přivodil lehké nervové vyčerpání. Když se Alphonse Royer stal ředitelem opery, nedovolil operu provést s vysvětlením, že v divadle nesmí uvádět svá vlastní díla. Francka to na dlouhou dobu negativně zasáhlo, avšak na konci života nepovažoval tuto operu za dobrou a nechtěl
1 2 3
D´INDY, Vincent. César Franck, s. 37-38 Tamtéž, s. 38 Tamtéž, s. 41
4
ani, aby se vydala tiskem. Abbé Doler, kněz, který Francka v Notre Dame de Lorette oddával, se rozhodl při svém jmenování farářem v kostele Saint-Jean-Saint-Francois au Marais jmenovat Francka varhaníkem právě u sebe ve farnosti. Bylo to roku 1851. Stál zde taktéž raný nástroj Aristida Cavaillé-Colla. Roku 1858 začalo jeho druhé období (1858-1872) spojené především s varhanní tvorbou. V nedávno dokončeném kostele sv. Klotildy v Paříži postavil zrovna Aristide Cavaillé-Coll nové varhany, které byly lepší než ty v Notre Dame de Lorette. Franck zde dělal od roku 1858 sbormistra a velice zde usiloval i o místo varhaníka, které nakonec i navzdory různým intrikám svých rivalů získal. Dne 19. ledna 1859 spolu s Louisem Jamesem Alfredem Leféburem-Wélym inauguroval zdejší, snad dosud nejlepší Cavaillé-Collovy varhany. Franck byl mistr improvizace a málokdo z jeho současníků se mu v tomto umění mohl vyrovnat. Jeho improvizace na závěr mší se dokonce údajně staly veřejnou atrakcí. V tomto období vzniklo jeho Šest skladeb (Six pièces), jeho první velké varhanní dílo. Mezi návštěvníky, kteří kdy navštívili jeho kůr, byl 3. dubna 1866 i Franz Liszt, který prý jeho varhanní umění srovnával s mistrovstvím Johanna Sebastiana Bacha. Následujících deset let života prožil klidně a komponoval především varhanní skladby vydané posmrtně (44 skladeb posthumních) a chrámové skladby vokální, například moteta, kantáty a oratorium Sedm slov Kristových (Les sept paroles du Christ). Pedagogicky působil i na jezuitské koleji v ulici Vaurigard, kde se soustředila skupina jeho žáků pod názvem Bande á Franck. Tvořili ji žáci Henri Duparc, Arthur Coquard a další. Roku 1872 začalo jeho třetí období (1872-1890). V únoru toho roku byl totiž jmenován profesorem varhanní hry na pařížské konzervatoři. François Benoist na tomto místě působil už od roku 1822 a odcházel již do důchodu. Podmínkou bylo francouzské občanství, o které si musel zažádat. Dne 10. dubna 1873 se uskutečnila premiéra jeho dvoudílného oratoria Vykoupení (Rédemption). Zkomponoval ho na nepříliš dobré libreto Eduarda Blaua. Premiéra se uskutečnila na Velký pátek v rámci Concert Spirituel. Provedení dirigoval nezkušený mladý dirigent Colonne. Premiéra nedopadla dobře kvůli špatně čitelným partům, vynechání předehry a prostřední pauzy mezi částmi díla. Franck požádal své žáky Vincenta d´Indyho a Henryho Duparca o přepracování partitury,
5
další provedení se konalo až šest let po jeho smrti. Měla velký úspěch u publika i hudební kritiky. Od roku 1875 do 1879 se věnoval kompozici oratoria Blahoslavenství (Les Béatitudes). Dne 6. července 1885 obdržel od vlády Kříž čestné legie (Croix Légion d´Honneur). O rok později byl zvolen prezidentem společnosti Société Nationale de Musique. Dne 30. ledna 1887 se konal významný koncert jen z Franckových děl v Cirque d´Hiver pod taktovkou Julese Pasdeloupa a Francka. Jules Pasdeloup byl skladatel, který byl tvůrcem a inovátorem symfonické hudby ve Francii. První část koncertu tvořila symfonická báseň Prokletý lovec (Le Chasseur Maudit), Symfonické variace pro klavír a orchestr a druhá část z oratoria Ruth. Druhou půli koncertu dirigoval skladatel a tvořil ji Pochod a Air de Ballet z nepublikované opery Hulda a třetí a osmá částí z oratoria Blahoslavenství. Výkon orchestru nebyl dobrý, dirigent Jules Pasdeloup byl již starý a neměl u orchestru autoritu. Na konci Symfonických variací udal špatně tempo a provedení skončilo fiaskem. Franckovi žáci byli s úrovní provedení nespokojeni, avšak mírumilovný Franck spokojený byl a své žáky v kritice usměrňoval. V posledních letech života vytvořil Franck čtyři důležitá díla své tvorby: Sonátu A dur pro housle a klavír, Symfonii d moll, Smyčcový kvartet d moll a Tři chorály pro varhany. Symfonie d moll byla poprvé provedena 17. února 1889 v rámci koncertu Societé de Conservatoire. Premiéra se setkala s nepochopením. Franckovi bylo vyčítáno například užití anglického rohu v pomalé větě a jiné věci. Na druhou stranu Francka velmi potěšil úspěch Smyčcového kvartetu d moll při premiéře v rámci Société Nationale de Musique v Pleyelově sále. Publikum tleskalo vestoje. Podobný úspěch měl kvartet i při své druhém provedení. César Franck tímto zažil poprvé ve svém životě pocit velkého uměleckého uznání, až v 69 letech! V květnu roku 1890 byl při cestě za svým žákem Paulem Brandem z boku sražen tramvají taženou koňmi. Do výuky dorazil, ale cestou zpátky se v ulici následky srážky zhroutil. Po krátkém zotavování se opět vrátil ke komponování. Začínal pracovat na svých posledních dílech, na Třech chorálech (Trois chorales) a sbírce Varhaník (L´Organiste), kterou však nedokončil. Na podzim toho roku se musel už léčit na lůžku, protože dostal zánět pohrudnice a navíc následky tehdejší srážky nebyly řádně vyléčeny. Krátce před smrtí si přál ještě navštívit varhany u sv. Klotildy, aby mohl doplnit rejstříkové pokyny ke Třem chorálům. Úplně je však 6
dopsat nestačil. Zemřel 8. listopadu roku 1890. Jeho pohřeb byl skromný a konal se v kostele sv. Klotildy. Ostatky byly uloženy na hřbitově v Montrouge a po čase byly převezeny na hřbitov v Montparnassu. Zúčastnilo se ho mnoho umělců, jako například Charles Maria Widor, Eduardo Lalo a Gabriel Fauré. Z vedení konzervatoře pouze Léo Delibes a z ministerstva výtvarných umění nikdo! Pozoruhodná byla tehdy pohřební řeč pronesená Emmanuelem Chabrierem za Société Nationale de Musique, ve které Francka označil za jednoho z největších umělců své doby a za příkladnou osobnost.4 Postupně se stával čím dál více známějším skladatelem a téměř přesně na den o 14 let později mu byl naproti kostelu sv. Klotildy odhalen pomník. Této slávy se účastnily stovky lidí, avšak vedení konzervatoře nikoliv. César Franck se postupem času zařadil mezi nejvýznamnější francouzské umělce. Jeho dílo má zejména ve varhanní literatuře stěžejní význam. Za zmínku stojí ještě jeho pedagogická činnost na pařížské konzervatoři. Jak se traduje, výuka varhanní hry dle způsobu Césara Francka byla tvořena třemi čtvrtinami času výukou improvizace a pouze jednou čtvrtinou výukou samotné hry. Vytvářel tak vlastně další kompoziční oddělení školy.5 Mezi Franckovy žáky patřilo později několik známých skladatelů, jmenujme Vincenta d´Indyho, Ernesta Chaussona, Paula Vidala, Gabriela Pierna, Louise Vierna a Charlese Tournemira, který byl jeho nástupcem v kostele sv. Klotildy. Vincent d´Indy byl jeden z nejvýznamnějších žáků a je autorem jeho biografické knihy s názvem César Franck. Narodil se roku 1851 v Paříži. Po krátkém studiu práv na Sorbonně začal studovat hru na varhany ve Franckově třídě. Roku 1894, čtyři roky po Franckově smrti, založil spolu s Alexandrem Guilmantem a Charlesem Bordenem proslulou Scholu cantorum v Paříži. D´Indy vyučoval tam i na pařížské konzervatoři. Mezi jeho žáky patřili například Erik Satie, Arthur Honegger, Darius Milhaud či Bohuslav Martinů. Mezi jeho známé skladby patří Symfonie o francouzském horském zpěvu (Symphonie sur un chant montagnard français) a symfonická báseň Istar. Zemřel roku 1931 v Paříži.6
4 D´INDY, Vincent. César Franck, s. 59-60 5 KLINDA, Ferdinand. Organ v kultúre dvoch tisícročí, s. 78 6 THOMSON, Andrew. Vincent d´Indy. Grove Music Online [online], [cit. 25.1.2015]. Dostupné na:
7
2. Varhanní dílo Césara Francka Varhanní dílo Césara Francka bývá řazeno významem hned za skladby Johanna Sebastiana Bacha. V německy hovořících oblastech byl v době romantismu nejvýznamnějším skladatelem o tři generace mladší Max Reger, jehož hudba tak představuje protipól hudbě Franckově, ačkoliv je značně odlišná. Max Reger (1873-1916) je označován za jednu z dominantních skladatelských osobností tvořících pro varhany. Přestože datum jeho úmrtí zasahuje do 20. století, způsob jeho kompoziční práce zůstává v romantismu. Jeho odkaz je rozsáhlý a některé skladby jsou považovány za vrcholně obtížné, jako například Symfonická fantazie a fuga op. 57. Narodil se v německém městě Weiden, kde získal první hudební vzdělání a varhanickou průpravu od tamějšího varhaníka. I přesto, že je jeho skladatelský odkaz pro varhany tak početný, nikdy na rozdíl od Francka profesionálním varhaníkem nebyl. Jeho kompozice upravoval a interpretoval Karl Straube, profesor lipské konzervatoře a varhanní virtuóz. Revize varhanního partu byly nutné, protože náročnost často převyšovala možnosti hráče a skladby tak byly nehratelné. Dodnes někteří varhaníci provádí již v revidovaných edicích úpravy, protože i tak jsou skladby dosti obtížné. Mezi jeho díla počítáme 7 velkých chorálních fantazií, 2 sonáty pro varhany, Fantazii a fugu na B-A-C-H op. 46, Fantazii a fugu d moll op. 135b a další skladby.7 Hlavní rozdíl mezi varhanní hudbou Regerovou a Franckovou spatřuji hlavně v tom, že Reger komponoval často polyfonně, oproti tomu Franck upřednostňoval homofonní způsob práce. Rovněž užíval barokní duální formy po vzoru Johanna Sebastiana Bacha jako například fantazie a fugy či preludia a fugy a často užíval chromatismy. Franck oproti Regerovi málokdy zdvojoval hlasy a jeho skladby se nikterak neupravovaly. Jejich společným jmenovatelem může být nárok na velké rozpětí rukou varhaníka. Je známo, že Franck byl schopen jednou rukou zahrát i undecimu. Nyní bych se rád vrátil k Franckovu dílu, jehož varhanní skladby tvoří dominantní část jeho tvorby. Většina skladeb je spojena s nástrojem Aristida Cavaillé-Colla v kostele sv. Klotildy v Paříži, kde Franck působil. Těžiště jeho díla tvoří dvanáct varhanních skladeb, z nichž každá je mistrovským dílem. 7 KLINDA, Ferdinand. Organ v kultúre dvoch tisícročí, s. 151
8
První větší skladbou byl Kus v Es dur (Pièce en mi bémol majeur), který napsal až jako čtyřiadvacetiletý umělec a který nepovažoval ani za vhodný k vydání tiskem. Stejně tak dvě verze Fantazie C dur (Fantaisie en Ut) z roku 1854 nechtěl publikovat, ačkoliv je veřejně hrál. Šest skladeb (Six pièces) z let 1858 až 1863 již tvoří část dvanácti Franckových vrcholných varhanních děl. Tvoří je: Fantazie C dur op. 16 (Fantaisie en Ut), Velký symfonický kus op. 17 (Grande piéce symphonique), Preludium, fuga a variace op. 18 (Prélude, fugue et variation), Pastorale op. 19, Modlitba op. 20 (Priére) a Finále op. 21 (Final). Ve všech případech se jedná o vícedílné skladby. První Fantazie C dur op. 16, která také existuje ve dvou verzích, je vyspělejším dílem oproti Fantazii C dur z roku 1854, je třídílná a krajní díly jsou pomalé. Velký symfonický kus op. 17 v tónině fis moll je čtyřdílnou varhanní skladbou ve formě symfonie, jejíž poslední část nápadně připomíná uvedením témat ze všech tří předchozích vět čtvrtou větu Beethovenovy deváté symfonie. Toto jen potvrzuje fakt, že Franck Beethovenovu hudbu obdivoval a inspiroval se jí. Ferdinand Klinda o této skladbě píše, že se mu zde poprvé vydařilo čistě varhanními prostředky napodobit zvuk a dynamické spektrum velkého symfonického orchestru.8 Preludium, fuga a variace op. 18 v tónině h moll je z celého cyklu snad nejznámějším dílem. Zpěvné téma v preludiu je posléze uvedeno i ve variacích a doprovázeno dvojnásobně rychlými (šestnáctinovými) hodnotami v levé ruce. Pastorale op. 19 je napsáno ve třídílné formě ABA. Kantabilní díl A je vystřídán kontrastním dílem B s osminami ve staccatu. Modlitba op. 20 v tónině cis moll je z celého cyklu nejméně uváděnou skladbou. Tvoří ji jednolitý tok hudby elegického charakteru. Finále op. 21 v tónině B dur je slavnostní, radostnou skladbou. Je jako jediná uvedena a provázena pedálovými sóly. Tuto skladbu věnoval Louisi Jamesu Alfredu Lefébure-Wélymu, který vynikal výbornou pedálovou technikou. V roce 1878 vytvořil Tři skladby (Trois pièces). Podrobně se jim věnuji ve čtvrté kapitole. Tři chorály (Trois chorales) vznikly v roce 1890 jako jeho poslední velké dílo. Ferdinand Klinda o nich píše: „Chorály nie sú len poslednými dielami autora, 8 KLINDA, Ferdinand. Organ v kultúre dvoch tisícročí, s. 77
9
ale v pravom zmysle tvoria jeho hudobný závet. Vznikli v posledných mesiacoch jeho života, na jeseň roku 1890, a autor už němal možnosť zahrat ich na organe, ani počuť.“9 Zajímavé je, že témata jednotlivých chorálů nejsou chorály katolickými, ani protestantskými, ani jinými. Franck si je vytvořil sám. První chorál v tónině E dur je ve vydání A. Durand & Fils věnován Eugénu Gigoutovi. Jeho obsah je optimistický a slavnostní. Je napsán ve variační formě. Druhý chorál v tónině h moll je věnován Augustu Durandovi, je to passacaglia s fugou. Hlavní téma je šestnáctitaktové. Jean Langlais o něm údajně tvrdil, že ho dovede správně zahrát jen muž, který prožil čtyřicet let nešťastné lásky.10 Třetí chorál v tónině a moll je věnován Auguste Holmesové. Je uveden rychlými, toccatovitými figuracemi šestnáctin (jedná s o improvizační úvod), při němž se postupně dojde k citaci chorálu. V závěru skladby se chorál a ony šestnáctinové figurace spojí dohromady, což je velice působivé. Vincent d´Indy uvádí ve své knize tyto dedikace chorálů jako jediné správné: první je věnován Alexandru Guilmantovi, druhý Theodoru Duboisi a třetí Eugenu Gigoutovi. Existuje několik verzí dedikací, těžko dnes říci, která je vlastně správná. Z let 1858 až 1863 pochází několik desítek menších skladeb pro varhany nebo harmonium se záměrem užití při bohoslužbách. Jsou to většinou předehry, mezihry a dohry. Výběr 44 skladeb z nich vydal Charles Tournemire pod názvem 44 skladeb posthumních (Quarante-quatre Piéces posthumes). Sbírka Varhaník (L´Organiste) byla vytvořena a bohužel nedokončena v posledním roce jeho života. Dokončil jen 56 skladeb. Jedná se o menší skladby určené pro harmonium po třech kusech v každé tónině, které jsou chromaticky uspořádané v durové tónině i v mollové. Některé skladby jsou velice zdařilé a zaslouží si koncertní uvádění. Přestože je například sbírka Varhaník určena pro harmonium, velmi dobře zní i na varhanách. Jako jednotlivé skladby existují ještě Andantino g moll a Suita As dur (Suite en la bémol). Franck užíval varhany ještě jako doprovodný nástroj ve vokálních skladbách, například ve Mši A dur (Messe La majeur) se slavným Panis angelicus. 9 KLINDA, Ferdinand. Organ v kultúre dvoch tisícročí, s. 77 10 Tamtéž.
10
3. Franckovy varhany v kostele sv. Klotildy v Paříži Günther Kaunziger v předmluvě k vydání Tří skladeb v Universal Edition z roku 1990 píše o varhanách u sv. Klotildy jako o klíčových k pochopení správné interpretace jeho varhanní hudby, čímž potvrzuje i můj názor.11 V tomto kostele působilo mnoho významných interpretů, jako například Charles Tournemire, Jean Langlais či Olivier Penin, současný varhaník. „Organ v kostole Ste. Clotilde sice nie je najväčším dielom stavitel´a Aristida Cavaillé-Colla, predsa však je typický svojou dispozíciou a konštrukciou a je v podstate zachovaný dodnes. Roku 1833 na návrh vtedajšieho organistu Ch. Tournemira bola stará traktura nahradená elektromagnetickou, boli doplnené nové registre a postavený nový hrací stôl. Pôvodný hrací stôl sa dnes nachádza vo vlastnictve Flora Peetersa v Mechelene.“12 Ony nové rejstříky nahradily některé původní, Crommorne 8´ byl vyměněn za Clarinette 8´ na 2. manuálu a Salicional 8´za Unda maris 8´ tamtéž. Na vzdušnici základních rejstříků žaluziového 3. manuálu se nachází i dva jazykové rejstříky: Basson-Hautbois 8´ a Voix humaine 8´. Základní rejstříky byly totiž slabé a bylo třeba je zesílit. Toto rozdělení jazykových hlasů napomohlo i postupnějšímu zesilování varhanního zvuku. Aristide Cavaillé-Coll byl francouzský varhanář, který svými nástroji inspiroval francouzské varhaníky a skladatele ke kompozici velkého množství mistrovských varhanních děl. Narodil se 4. února 1811 v Montpellier jako syn varhanáře a studoval v Paříži. Nejdříve spolupracoval se svým bratrem Vincentem a svým otcem, posléze jen s bratrem, později už jen samostatně se svými spolupracovníky. Mezi jeho prvotiny patří například nástroj v Notre Dame de Lorette a velký nástroj v opatství St. Denis. Postavil takřka 500 varhan ve Francii, v zemích západní Evropy (kromě Německa), Rusku a Jižní Americe. Mohu jmenovat ty nejvýznamnější: velké varhany v opatství St. Denis, varhany v kostele St. Sulpice v Paříži, varhany v kostele sv. Klotildy v Paříži, varhany v chrámu Notre Dame v Paříži, varhany v kostele La Trinité v Paříži a v kostele La Madeleine tamtéž. Dokonce i v koncertním sále moskevské konzervatoře v Rusku stojí jeho nástroj.
11 KAUNZINGER, Günther. C. Franck: Trois pièces pour Grand Orgue: Preface, s. 10 12 KLINDA, Ferdinand. Organová interpretácia, s. 372
11
Zemřel 13. října 1899 v Paříži. 13
Mezi specifika Cavaillé-Collových varhan patří: 1. Jednotlivé vzdušnice rozděloval na jeux de fonds (základní hlasy) a jeux de combinaison (kombinační rejstříky: jazykové rejstříky, mixtury, alikvotní hlasy). Pro jednotlivé vzdušnice užíval různé tlaky vzduchu, aby podporoval efektivní hospodaření se vzduchem nástroje, a tím i nejlepší vyznění jednotlivých rejstříků. Vzdušnice jeux de combinaison byla aktivní pouze tehdy, byla-li zapnutá příslušná nožní šlapka, která do vzdušnice vpustila vzduch. Ruční zapnutí těchto rejstříků v tomto případě sloužilo jako připravená kombinace, což bylo praktické.
2. Přebíral některé prvky varhan z jiných zemí: horizontální španělské trubky (chamades), pedálovou klaviaturu velkého rozsahu s množstvím rejstříků po vzoru Německa jako další složku varhanního stroje a různé typy a menzury rejstříku Principál z Anglie.
3. Žaluziový manuál (Récit) osazoval silnými žaluziovými deskami, aby dosáhl výrazného zvukového crescenda tohoto manuálu i celých varhan.
4. Plnosti zvuku dosahoval užitím rejstříku Montre (Principál), Flûte, Bourdon a Gambe v 8´ poloze na každém manuálu.
5. Zdokonalil rejstřík Flûte harmonique (přefukující flétna) a ve svých nástrojích je používal. Napodoboval tak příčnou flétnu.
6. Užíval nový typ mixtur Plein-jeu, který se dobře pojil s jazykovými rejstříky, podporoval zvuk celého nástroje a celkově zapadal do varhanního tutti.
7. Přehledně koncipoval své hrací stoly tak, aby byla hra pro hráče co nejvíce pohodlná: používal terasovité uspořádání rejstříkových táhel, instaloval barevné označení nožních šlapek nad pedálovými klaviaturami a jiné.
13 KLOTZ, Hans. LEUDERS, Kurt. Aristide Cavaillé-Coll, Grove Music Online [online], [cit. 25.1.2015]. Dostupné na:
12
8. Vždy užíval zásuvkové vzdušnice. Do traktury pravidelně instaloval Barkerovu páku, kterou stavěl ve všech větších nástrojích, čímž dosahoval lehkého chodu manuálů i s použitím manuálových spojek.14
Dispozice nástroje u sv. Klotildy v době Césara Francka:
Jeux de fonds
Jeux de combinaison
Grand Orgue (rozsah C-f3) Montre 16´ Bourdon 16´ Montre 8´ Viole de gambe 8´ Flûte harmonique 8´ Bourdon 8´ Prestant 4´
Octave 4´ Quinte 2 2/3´ Doublette 2´ Plein jeu harmonique Bombarde 16´ Trompette 8´ Clairon 4´
Positif Bourdon 16´ Montre 8´ Gambe 8´ Flûte harmonique 8´ Bourdon 8´ Salicional 8´ (později Unda maris 8´) Prestant 4´
Flûte octaviante 4´ Quinte 2 2/3´ Doublette 2´ Pein-jeu Trompette 8´ Cromorne 8´(později Clarinette 8´) Clairon 4´
Récit Flûte harmonique 8´ Bourdon 8´ Viole de gambe 8´ Voix céleste 8´ Basson-Hautbois 8´ Voix humaine 8´
Flûte octaviante 4´ Octavin 2´ Trompette 8´ Clairon 4´
Pédale (rozsah C-d1) Quintaton 32´ Contrebasse 16´ Basse 8´ Octave 4´
Bombarde 16´ Basson 16´ Trompette 8´ Clairon 4´
14 KLINDA, Ferdinand. Organ v kultúre dvoch tisícročí, s. 73
13
Pomocná zařízení, jako spojky a appels des anches, se ovládaly šlapkami nad pedálovou klaviaturou se souhrným označením Pédales de Combinaison:
Tirasse Grand Orgue (pedálova spojka s G.O.) Tirasse Positif (pedálová spojka s Pos.) Positif au Grand Orgue (manuálová spojka Pos. a G.O.) Récit au Positif (manuálová spojka Réc. a Pos.) Octaves graves Grand Orgue (suboktávová spojka ke G.O.) Octaves graves Positif (suboktávová spojka k Pos.) Octaves graves Récit au Positif (suboktávová spojka Réc. k Pos.) Anches Pédale (jazyková vzdušnice pedálu) Anches Grand Orgue (jazyková vzdušnice G.O.) Anches Positif (jazyková vzdušnice Pos.) Anches Récit (jazyková vzdušnice Réc.) Tremblant Récit (tremolo Réc.) Orage (bouře-směs zvuků různých píšťal napodobujících bouři) Expression Récit (žaluziová šlapka)
Samostatná manuálová spojka 1. man. (G.O.) se 3. man. (Réc.) zde za působení Francka chyběla, rovněž i pedálová spojka se 3. manuálem. Aby bylo možno spojit rejstříky Réc. s G.O., musela být zapnuta i man. spojka Pos. au G.O., pro spojení Réc. s pedálem platí to samé. Při zapnuté spojce Pos. au G.O. a Réc. au Pos. zapojovala Tir. G.O. všechny manuály do pedálu. Při zapnuté man. spojce Réc. au Pos. a Tir. Pos. zněly v pedálu rejstříky 2. a také 3. manuálu.15
15 KLINDA, Ferdinand. Organová interpretácia, s. 374
14
4. Rozbor Tří skladeb Césara Francka Jak jsem již výše zmínil, v roce 1878 vytvořil Franck své Tři skladby pro inauguraci varhan ve velké síni Paláce Trocadéro (Palais du Trocadéro). Tvoří je Fantazie A dur, Cantabile a Hrdinský kus. Palác Trocadéro byl dostavěn roku 1878 v Paříži při příležitosti velké výstavy Universal Exposition. Budova byla pojmenována na památku bitvy u Trocadéra, která se udála roku 1823. Byla to monumentální stavba v pseudobyzantském stylu, jejíž hlavní sál obsahoval 5 000 sedadel a také velké varhany Aristida Cavaillé-Colla se čtyřmi manuály a 66 rejstříky. Byly to první velké koncertní varhany ve Francii postavené mimo chrámové prostředí. Konalo se zde patnáct inauguračních recitálů, na kterých vystupovali nejlepší varhaníci té doby. Franck právě na jednom z těchto recitálů uvedl poprvé své Tři skladby.16 Ačkoliv byly prvně hrány zde, autor ve finální verzi rejstříkových pokynů postupoval podle varhan u sv. Klotildy, jak připomíná Ferdinand Klinda: „Tri skladby nesú evidentne znaky registračnotechnických daností spomínaného organa, hoci v definitívnej edícii sú registračné údaje už upravené podl´a Franckovho organa Ste. Clotilde.“17 Jeho zdejší recitál se uskutečnil 1. října a byl v pořadí třináctý. Hrál zde svá díla podle dochovaného programu v tomto pořadí: Fantazie A dur, Velký symfonický kus, Cantabile, improvizace, Hrdinský kus a improvizace. Zajímavé je, že Tři skladby nehrál za sebou, ale prokládal je jinými skladbami či improvizacemi. Podle dat z rukopisů je dokončil mezi 10. a 17. zářím toho roku. Nejdříve napsal Fantazii A dur, pak Hrdinský kus a jako poslední Cantabile. Hrdinský kus veřejně hrál jen jednou, zbylé dvě skladby dvakrát. Zajímavé je i to, že skladby nemají opusová označení. Velké koncertní varhany byly z Paláce Trocadéro posléze převezeny do Lyonu, kde byly moderně přestavěny a opatřeny elektrickou trakturou s pojízdným hracím stolem. Jsou vizuálně zajímavé svým odkrytým píšťalištěm. Dnes stojí v Auditoriu Maurice Ravela, v sídle Lyonské filharmonie. Palác Trocadéro dnes již neexistuje a byl nahrazen Palácem de Challiot (Palais du Challiot).18
16 SMITH, Rollin. Playing the Organ Works of César Franck: The Complete Organ No. 1, s. 167 17 KLINDA, Ferdinand. Organová interpretácia, s. 371 18 SMITH, Rollin. Playing the Organ Works of César Franck: The Complete Organ No. 1, s. 166
15
4.1. Fantazie A dur „Zdánlivě velmi uvolněnou formu má Fantazie A dur. Je to způsobeno hlavně častými pomlkami, jež zdůrazňují improvisační charakter skladby.“19 Původní název skladby uvedený v rukopisu byl Fantaisie-Idylle, pro vydání Franck tento název zkrátil na Fantaisie, což Rollin Smith nepovažuje za dobré hlavně kvůli rozlišování dvou různých fantazií (Fantazie C dur op. 16 a tato Fantazie).20 Tento problém se vyřešil tím, že název byl časem doplněn ještě o tóninu, v níž je skladba zkomponována. Hlavní téma fantazie tvoří především rozklad kvintakordu, nejdříve v A dur a dále v různých tóninách. Celá skladba právě tímto tématem v unisonu všech hlasů začíná a toto téma zazní ještě několikrát, je zkomponována ve 3/4 taktu. Tempový předpis je Andantino.
Od t. 47 se uvádí první vedlejší téma, které je velmi podobné hlavnímu tématu. Ukázka je od t. 55.
Od t. 63 zaznívá druhé vedlejší téma, které je synkopické. 19 ŠLECHTA, Milan. Dějiny varhan a varhanní hudby v Evropě, s. 115 20 SMITH, Rollin. Playing the Organ works of César Franck : The Complete Organ No.1, s. 175
16
(V ukázce je pravá i levá ruka notována v houslovém klíči, pedál v basovém.)
Závěrečné téma zaznívá od t. 102 na Franckův oblíbený rejstřík Voix humaine 8´. Franck vždy požadoval, aby se užíval s tremolem. (V ukázce je pravá ruka notována v houslovém klíči, levá ruka i pedál v basovém.)
Velmi dramatické místo zaznívá od t. 162. Je v dynamice ff a představuje dosud nejsilnější místo skladby. (V ukázce je pravá ruka notována v houslovém klíči, levá ruka i pedál v basovém.)
Vrchol fantazie začíná od t. 198 v dynamice fff, nadepsáno je Très largement (velmi široce). Hlavní téma nejdříve zaznívá v basu (v pedálu) a od t. 206 v sopránu (v pravé ruce).
17
Posléze zazní opět první a druhé vedlejší téma. Se zazněním závěrečného tématu od t. 263 celá skladba postupně zeslabuje, až dojde ke dvěma závěrečným akordům v a moll.
4.2. Cantabile Cantabile v tónině H dur je jednou z nejlyričtějších Franckových skladeb. Vincent d´Indy o tématu Cantabile píše jako o pravdivé a vroucí modlitbě skutečného křesťana.21
21 D´INDY, Vincent. César Franck, s. 161
18
Začíná dvoutaktovým akordickým úvodem a následně pokračuje třítaktovým zpěvným hlavním tématem v sopránu, poté opět zazní dvoutaktová modulační vsuvka. Zajímavé je to, že první tři noty tématu zazní nejprve od t. 1 v basu (v pedálu), a posléze až v sopránu. Tato skladba je zkomponována v 4/4 taktu.
Od t. 25 se opět uvede vstupní dvoutaktí, nyní je ale v jiné tónině. Téma je nyní v tenoru (v levé ruce). (V ukázce je pravá ruka notována v houslovém klíči, levá ruka i pedál v basovém.)
Od t. 43 zní netematická mezihra.
19
Od t. 51 je zkomponován kánon mezi sopránem a basem, levá ruka obsahuje vyplňující hlas, nad jednotlivými nástupy je nadepsáno molto sostenuto (velmi zdrženlivě). (V ukázce je pravá ruka notována v houslovém klíči, levá ruka i pedál v basovém.)
Od t. 63 se v sopránu vrací motiv z t. 16, nyní je v durové tónině. (V ukázce je pravá i levá ruka notována v houslovém klíči, pedál v basovém.)
Od t. 74 se uvádí závěrečný motiv, během něhož dojde i k ubrání rejstříku Trompetta 8´na 3. manuále v t. 78. (V ukázce je pravá i levá ruka notována v houslovém klíči, pedál v basovém.)
Celá skladba posléze postupně zeslabuje a končí v dynamice pp v H dur.
20
4.3. Hrdinský kus Tato skladba patří k nejznámějším Franckovým skladbám. Rollin Smith píše, že údajně vznikla jako pocta pro poražené francouzské vojáky ve francouzsko-pruské válce v roce 1871.22 Kompozičně je založena na častém užití staccatového pohybu osmin v kontrastu s legatovou melodií. Je napsaná ve třídílné formě s codou, přičemž střední díl se dá nazvat triem. Hrdinský kus je zkomponován ve 3/4 taktu a tempový údaj je Allegro maestoso.
Od t. 2 se cituje hlavní téma v levé ruce.
Od t. 14 zaznívá první vedlejší myšlenka.
22 SMITH, Rollin. Playing the Organ Works of César Franck : The Complete Organ No. 1, s. 193
21
Od t. 34 pokračuje druhá vedlejší myšlenka vycházející z první vedlejší myšlenky. Ukázka je od t. 38. (V ukázce je pravá ruka notována v houslovém klíči, levá ruka i pedál v basovém.)
V t. 80 začíná trio. V prvním taktu je v basu, čili v pedálu, kvartový motiv, který připomíná hru tympánu, nebo také vojenského bubnu. Motiv, který je v sopránu (v pravé ruce), je užit v codě. (V ukázce je pravá i levá ruka notována v houslovém klíči, pedál v basovém.)
V t. 108 se tento kvartový motiv rozvijí v souvislou skupinu osmin. Jedná se o ostinátní figuru v basu. Od tohoto místa začíná postupná gradace. Od t. 109 je kánon mezi sopránem a tenorem v levé ruce. (V ukázce je pravá ruka notována v houslovém klíči, levá ruka i pedál v basovém.)
22
Od t. 139 je opět uvedeno hlavní téma. Nejprve zazní v tenoru (v levé ruce) a od t. 145 v basu (v pedálu).
Od t. 151 je uvedena první vedlejší myšlenka v dynamice ff, nadepsáno je tu Trés largement.
Od t. 165, po předešlé generální pauze, pokračuje coda, ve které je tématem téma z tria, které bylo stejně jako nyní v sopránu. Je zde nadepsáno Piú lento (pomaleji). (V ukázce je pravá ruka notována v houslovém klíči, levá ruka i pedál v basovém.)
23
Zajímavostí je, že u této skladby existují dva závěry (od t. 185). Ve vydání Wiener Urtext Edition z roku 1990 jsou uvedeny oba. V rukopisu díla je ten, který se dnes nehraje (v ukázce - Manuskript). Franckovi byla tehdy vyčítána jeho klavírní stylizace.23
23 SMITH, Rollin. Playing the Organ works of César Franck: The Comlete Organ No. 1, s. 202-203
24
5. Komparace nahrávek Pro tuto kapitolu jsem si vybral dvě kvalitní nahrávky významných francouzských interpretů. Jsou od sebe velice odlišné, avšak obě považuji za hodnotné, v případě Marie-Claire Alainové dokonce za příkladné.
5.1. Nahrávka Andrého Marchala André Marchal (1894-1980) byl francouzský varhanní virtuóz a pedagog. Od narození byl slepý, avšak toto postižení mu nebránilo ve studiu varhanní hry na pařížské konzervatoři u Eugèna Gigouta. Jako varhaník působil v opatství St. German-des-Prés a také v St. Eustache, kde svůj post v roce 1963 opustil kvůli nekvalitní rekonstrukci varhan. Koncertoval po celé Evropě, v USA i v Austrálii. Byl uznávaným interpretem hudby Françoise Couperina a Césara Francka, jehož celé dílo natočil, byl i vynikajícím improvizátorem. Pedagogicky působil na konzervatoři v St. Augustin, kde mezi jeho žáky patřil například dnes velmi známý Jean-Pierre Leguay, jeden ze tří varhaníků chrámu Notre Dame v Paříži.24 Nahrávka Andrého Marchala pochází z roku 1958 a byla pořízena na varhanách v kostele St. Eustache v Paříži, byla vydána u vydavatelství Erato. Zdejší varhany byly v době pořízení nahrávky dílem varhanáře Victora Gonzaleze, žáka Cavaillé-Collova, který je dokončil roku 1932. Měly čtyři manuály a pedál, přičemž píšťaly pátého manuálu byly ovládány ze třetího a čtvrtého, protože neměly samostatnou klaviaturu. V roce 1989 byly přestavěny holandskou varhanářskou firmou Van den Heuvel do podoby, ve které je známe dnes. Původních rejstříků bylo použito minimum. Jsou pozoruhodné svým volným hracím stolem nacházejícím se dole v chrámové lodi. Často se využívají i při varhanních koncertech. Fantazii A dur interpretuje Marchal s četnými agogickými změnami a v celkově pomalejším tempu než Alainová. Franckem předepsané rejstříkové pokyny doplňuje o další hlasy, jako například o Mixturu, která není požadována, a přidává je i na místech, kde autor žádnou změnu nevyžadoval. Na druhou stranu provedení působí díky velké agogice skutečně fantazijně. Nahrávka má délku 13 minut. 24 APRAHAMIAN, Felix. André Marchal. Grove Music Online [online], [cit. 25.1.2015]. Dostupné na:
25
Cantabile hraje velmi pomalu, ačkoliv tempový údaj je Non troppo lento. Díky tomu ale provedení působí velice tajemně, což hodnotím kladně. Rejstříkové pokyny autora zde zcela dodržuje. Skladba má délku 6 minut a 50 vteřin. Hrdinský kus hraje pomaleji než Alainová, čímž však dodržuje Franckův předpis Allegro maestoso. Opět zde přidává další rejstříkové změny nad uvedené autorovy požadavky. Mixtura těchto varhan je výrazná a v začátku skladby je silnější než jazykové rejstříky, což není dobré. Mixturu této intenzity bych přidával až do dynamicky nejsilnějších míst a využíval bych především možnosti jazykových hlasů. Provedení působí majestátně a trvá 8 minut a 35 vteřin. Vzhledem ke stáří nahrávky se nelze divit, že důraz na dodržování veškerých pokynů autora není tak velký. Oceňuji však osobitost jeho interpretace, díky které je právem řazen mezi uznávané interprety Franckových děl.
5.2. Nahrávka Marie-Claire Alainové Marie-Claire Alainová (1926-2013) byla světoznámá varhanní virtuózka francouzského původu. Studovala hru na varhany na pařížské konzervatoři u Marcela Duprého a harmonii u Maurice Duruflého. Během své koncertní kariéry propagovala varhanní tvorbu svého bratra Jehana Alaina, předčasně zesnulého skladatele. Významným mezníkem v jejím životě bylo vítězství v mezinárodní varhanní soutěži roku 1950 v Ženevě. Absolvovala více než 2 000 koncertů a dbala na historicky poučenou interpretaci varhanní hudby. Pedagogicky působila na konzervatoři v Rueil-Malmaison a na pařížské konzervatoři. Proslavila se především třemi kompletními nahrávkami díla Johanna Sebastiana Bacha. Celkem natočila přibližně 260 různých nahrávek.25 Nahrávka Marie-Claire Alainové byla pořízena roku 1995 na velkých varhanách Aristida Cavaillé-Colla se třemi manuály a pedálem v kostele Saint Étienne de Caen ve Francii. Ve Fantazii A dur interpretka důsledně dodržuje všechny rejstříkové a agogické pokyny autora. Tempo volí klidné a vyhýbá se větším agogickým změnám. Celkové vyznění skladby je uspokojivé a celistvé, avšak poněkud jednotvárné a
25 DECOURT-GOMMIER, Aurélie. et. al. Marie-Claire Alain. Grove Music Online [online], [cit. 25.1.2015]. Dostupné na:
26
málo fantazijní. Tato skladba trvá 11 minut a 55 vteřin. Cantabile hraje oproti Marchalovi znatelně rychleji. Dodržuje všechny rejstříkové pokyny a hlavně výše zmíněné Non troppo lento. Díky tomu považuji tuto nahrávku za lepší. Trvá 5 minut a 40 vteřin. Hrdinský kus hraje znatelně rychleji než Marchal a opět ctí všechny rejstříkové a agogické pokyny autora. Celkové provedení vyznívá energicky a dramaticky. Rychlejší tempo a jen malé odchylky od něho tu podporují celistvost skladby a její dobré vyznění. Nahrávka trvá 7 minut a 20 vteřin. Tato nahrávka Tří skladeb je podle mého názoru interpretačně důsledná a pro studijní účely je vhodnější. Základní rozdíl mezi nahrávkou Marchala a Alainové tkví v tom, že Alainová hraje na Cavaillé-Collovy varhany, což je ideální nástroj pro tuto hudbu, kdežto Marchal na nástroj Gonzalezův. Alainová je interpretačně zcela důsledná vůči autorovým pokynům, Marchal nikoliv - provedení obohacuje o vlastní interpretační doplňky. Nicméně, obě nahrávky považuji za dobré a za vhodné k poslechu a vytvoření si vlastního interpretačního názoru. Právě z rozdílných interpretací se dá nejlépe tento názor utvořit.
27
Závěr Tato práce si klade za cíl sloužit především jako studijní materiál pro ty, kteří se zajímají o varhanní dílo Césara Francka a taktéž pro budoucí interprety těchto skladeb. V českých knihách je Franckův životopis uváděn vždy velmi stručně a domnívám se tedy, že tato práce může i v tomto posloužit, protože je zde jeho životopis popsán obsažně. Myslím, že v budoucnu se nemusíme obávat toho, že by se jeho skladby přestaly hrát, nadále zůstanou stěžejní součástí koncertního repertoáru, spíše bych rád upozornil na to, že někteří varhaníci přistupují k interpretaci jeho skladeb nedůsledně, což znamená, že například nedodržují rejstříkové pokyny autora (užívají tremolo v Cantabile, ačkoliv to není požadováno). Je jasné, že české varhany jsou úplně jiné než Cavaillé-Collovy, avšak interpret by se měl vždy snažit pokynům autora vyhovět, jen ve výjimečných případech může udělat kompromis, který má být promyšlený a opodstatněný, víme totiž, že Franck všechny své rejstříkové pokyny důsledně zapisoval. Nechť je tedy tato práce doplněním výčtu bakalářských prací zabývajících se touto problematikou a ať napomáhá správnému pochopení a dobré interpretaci Franckovy hudby.
28
Použité informační zdroje Literatura KLINDA, Ferdinand. Organ v kultúre dvoch tisícročí. Bratislava: Hudobné centrum, 2000. 274 s. ISBN 80-88884-19-5
KLINDA, Ferdinand. Organová interpretácia. Bratislava: OPUS, 1983. 430 s. ISBN 62-481-83
ŠLECHTA, Milan. Dějiny varhan a varhanní hudby v Evropě. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 134 s. ISBN 17-264-84
KAUNZINGER, Günther. Trois Pièces pour Grand Orgue: Preface. Wien: Wiener Urtext Edition, 1990. 52 s.
D´INDY, Vincent. César Franck. London: John Lane The Bodley Head, 1922. 256 s.
SMITH, Rollin. Playing the Organ works of César Franck: The Comlete Organ No. 1. New York: Pendragon Press, Stuewesant N.Y., 1997. 312 s. ISBN 0-94519379-3
FAUQUET, Joël-Marie. César Franck. Paris: Fayard, 1999. 1023 s. ISBN 2-21360167-4
DEMUTH, Norman. César Franck. 1. vyd. London: Denis Dobson, 1949. 240 s.
Nahrávky CD, César Franck: Great Organ Works. Nahráno: 1995. Vydáno: 1996. Vydavatelství Erato. Interpret: Marie-Claire Alain. 0630-12706-2
29
CD, César Franck: Complete Organ Works. Nahráno: 1958. Vydáno: 1994. Vydavatelství Erato. Interpret: André Marchal. 4509-94828-2
Internetové zdroje TREVIT, John. FAUQET, Jöel-Marie. César Franck. Grove Music Online [online], [cit. 15.9.2014]. Dostupné na:
APRAHAMIAN, Felix. André Marchal. Grove Music Online [online], [cit. 25.1.2015]. Dostupné na:
DECOURT-GOMMIER, Aurélie. Marie-Claire Alain. Grove Music Online [online], [cit. 25.1.2015]. Dostupné na:
THOMSON, Andrew. Vincent d´Indy. Grove Music Online [online], [cit. 25.1.2015]. Dostupné na:
KLOTZ, Hans. LEUDERS, Kurt. Aristide Cavaillé-Coll. Grove Music Online [online], [cit. 25.1.2015]. Dostupné na:
FRANCK, César. Trois Piéces pour Grand Orgue. Petrucci Music Library [online], [cit. 15.9.2014]. Dostupné na:
30
