JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Hudební fakulta. Bakalářská práce

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta

Bakalářská práce

Brno 2015

Jana Brůnová

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra smyčcových nástrojů Hra na housle

Jaroslav Vodrážka Bakalářská práce

Autor práce: Jana Brůnová, DiS. Vedoucí práce: odb. as. MgA. Pavel Černý Oponent práce: odb. as. David Šlechta

Brno 2015

Bibliografický záznam BRŮNOVÁ, Jana. Jaroslav Vodrážka [Jaroslav Vodrazka]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra smyčcových nástrojů, 2015. 37 s. Vedoucí diplomové práce odb. as. MgA. Pavel Černý.

Anotace Bakalářská práce „Jaroslav Vodrážka“ pojednává o životě pana profesora Vodrážky od dětství až po současnost. Popisuje události jeho života tak, jak je on sám vypráví, a tím zároveň vypovídá o jeho charakteru a celkovém osobnostním založení a o jeho celoživotním díle.

Annotation The bachelor thesis „Jaroslav Vodrážka“ is introducing the life of professor Vodrazka since childhood to the present days. It describes experiences and events of his life the way he talks about them, and thanks to this it also testifies about his character, personality and whole-life achievements.

Klíčová slova profesor, varhany, improvizace, duchovní

Keywords professor, organ, improvisation, spiritual

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracovala samostatně a použila pouze uvedené bibliografické zdroje. V Brně, dne 1. května 2015

Jana Brůnová

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem, kteří spolupracovali na přípravě této Bakalářské práce, a to v první řadě panu profesoru Jaroslavu Vodrážkovi, dále svému panu konzultantovi, všem Vodrážkovým žákům, kteří mi poskytli rozhovor a těm, kdo přispěli svou pomocí s úpravou technických a jazykových detailů.

Obsah PŘEDMLUVA ............................................................................................................. 1 ÚVOD .......................................................................................................................... 2 1. STRUČNÝ ŽIVOTOPIS ......................................................................................... 4 1. 1. Životopisy rodičů ............................................................................................. 4 2. DĚTSTVÍ ................................................................................................................. 5 2. 1. Život v Martině ................................................................................................. 5 2. 2. První setkání s varhanami................................................................................. 6 2. 3. Školní léta ......................................................................................................... 6 2. 4. Procesí .............................................................................................................. 7 3. PRAHA .................................................................................................................... 8 3. 1. Letná ................................................................................................................. 8 3. 2. Obecná škola .................................................................................................... 8 3. 3. Varhany u sv. Jana ............................................................................................ 9 3. 4. Setkání s Vítězslavem Novákem ...................................................................... 9 3. 5. Gymnázium .................................................................................................... 10 3. 6. Konzervatoř .................................................................................................... 11 3. 7. AMU ............................................................................................................... 13 4. PRACOVNÍ ČINNOSTI........................................................................................ 14 4. 1. Koncerty ......................................................................................................... 14 4. 2. Pedagogická kariéra ....................................................................................... 14 4. 3. Učebnice improvizace .................................................................................... 16 4. 4. Kompozice skladeb ........................................................................................ 16 4. 5. Semináře chrámové hudby ............................................................................. 17 4. 6. Nahrávání ....................................................................................................... 17 4. 7. Soutěže a ocenění ........................................................................................... 18 5. ŽIVOT PO ROCE 1992 ......................................................................................... 19

6. IMPROVIZACE .................................................................................................... 20 7. ŽIVOTNÍ SETKÁNÍ ............................................................................................. 21 7. 1. Terezie Neumannová ...................................................................................... 21 7. 2. Setkání s panem Lašutem ............................................................................... 23 8. SETKÁNÍ S DALŠÍMI VÝZNAMNÝMI OSOBNOSTMI ................................. 24 9. ROZHOVORY S ŽÁKY PANA PROFESORA ................................................... 25 10. ZÁJMY ................................................................................................................ 34 10. 1. Zvony............................................................................................................ 34 10. 2. Cvrčci a telefonní ústředny........................................................................... 34 10. 3. Chemie.......................................................................................................... 35 10. 4. Příroda .......................................................................................................... 36 ZÁVĚR ...................................................................................................................... 37 BIBLIOGRAFIE ........................................................................................................... I Prameny ..................................................................................................................... I Literatura ................................................................................................................... I Lexikografické zdroje ................................................................................................ I Internetové zdroje .................................................................................................... II Seznam příloh .......................................................................................................... II PŘÍLOHY .................................................................................................................. III 1.

Nahrávky ze soukromého archivu LP desek Jaroslava Vodrážky .................. III

2.

CD a MC nahrávky ......................................................................................... IV

3.

Seznam kompozic podle soukromých poznámek J. Vodrážky ........................ V

4.

Obrázkové přílohy ze soukromého archivu J. Vodrážky ............................. VIII

PŘEDMLUVA Tato

práce

pojednává

o

životě

Jaroslava

Vodrážky

mladšího

od dětství po současnost. Nejedná se o pouhé shrnutí uměleckých výkonů, nebo výčet díla, ale hlavně o zprostředkování autentického životopisu. V hojné míře zde naleznete rozhovory a vyprávění, které, dle mého názoru, nejlépe vypovídají o rozličných osobnostních stránkách Vodrážkových. „Pan profesor“, jak ho běžně oslovujeme1, svým vyprávěním dokáže vysvětlit i nepoložené otázky a svou přítomností na nás přelévá radost a pozitivní postoj k jakékoliv situaci. Učí nás „jinému pohledu“ na svět, který je dnes tak potřebný. Přála bych si, abyste přečtením následujících kapitol získali více než pouhý přehled událostí v životě jakéhosi člověka.

1

Tímto oslovením ho budu jmenovat na více místech této práce, i když ve skutečnosti nemá profesorský titul. Všichni, kdo ho znají, jej takto oslovují, což pochází zřejmě ještě z dob, kdy učil na konzervatoři. Tam se oslovení profesor používá pro všechny vyučující. Jsem však přesvědčena, že toto pojmenování se k němu hodí nejlépe. Celý svůj život někoho vyučoval a stále učí.

1

ÚVOD K tématu mé Bakalářské práce - Jaroslav Vodrážka - neexistuje mnoho literatury, protože prozatím o panu profesoru, improvizátoru, pedagogu, skladateli a varhanním virtuosovi nebylo kromě lexikologických hesel ve Smolkově Malé encyklopedii hudby a Československém hudebním slovníku osobností napsáno, jak se říká, „zhola nic“. Životopisné zdroje jsem čerpala z různých programů koncertů a dalších pramenů, které mi sám poskytl. Na internetu se při zadání jeho jména objevilo několik odkazů směřujících na Pražskou konzervatoř, AMU, nebo k životopisu některého z jeho slavných žáků. Vodrážkův život, jeho osobnost, charakter a založení jsem nejlépe vyčetla z knížky Tajemství víry v daru hudby, kterou on sám napsal, pak také z rozhovorů s jeho žáky a přáteli. Mnoho jsem objevila a uvědomila si, když jsem procházela novinové ústřižky, pozvánky, programy a některé jeho skladby. Při čtení jmen jako Václav Smetáček, Karel Ančerl, Jiří Reinberger, či pouze při zmínce místa produkce – Rudolfinum, Obecní dům, Dóm sv. Štěpána ve Vídni, chrám sv. Víta a další, jsem si ještě více uvědomila, že tento člověk je opravdu výrazně talenty obdařený. Setkání a spolupráce s významnými osobnostmi hudebního světa jsou svědectvím o jeho skutečném umění hry, v první řadě improvizace. Nejvíce ze všeho mi samozřejmě daly rozhovory s ním, vzpomínky na mládí, na pobyt v Martině, na rodiče, učitele, přátele. Nejpůsobivější a nejintenzivnější zážitky jeho života a příhody nejen z koncertních cest vypráví velice poutavě, jako by člověka vtahoval do děje, jako by to byla přítomnost - tady a teď. Díky panu profesorovi jsem se tedy dostala k těm nejlepším pramenům, nejen k povrchním záležitostem a holým faktům. Oproti tištěným materiálům tento „živý pramen“ vypovídal sám o sobě, o své povaze, přístupu a vztazích k lidem. Z jeho vyprávění jsem poznala velkou úctu a lásku k rodičům, k příbuzným, ale taky k těm, se kterými se byť i pouze na krátko setkal.

2

Jelikož poslední rok prožil přímo v naší domácnosti, měli jsme mnoho příležitostí k rozmluvám a, jak on říká, „rozjímání“ o tématech nejen hudebních, ale i duchovních. Jako varhaník a znamenitý improvizátor nemluví pouze slovy, ale mnohem více řekne jeho hudba, ať už zaznamenaná do not, nebo jako momentální invence zapsaná v klávesách a pedálech varhan, a také v podobě zvukového záznamu z koncertu. Díky všem těmto pramenům a hlavně díky jemu samotnému jsem měla možnost vstoupit do tajů života umělcova a možná tím někomu povolanějšímu naznačit, že dokud máme poklad mezi sebou, tak bychom si ho měli nejen považovat, ale taky se o něj zajímat, protože až ho mít nebudeme, jen těžko se osobně zeptáme, kde se dají takové drahokamy najít a jakým způsobem je vybrousit.

3

1. STRUČNÝ ŽIVOTOPIS Varhanní virtuos, improvizátor, skladatel a pedagog Jaroslav Vodrážka se narodil dne 14. května 1930 v Turčianském Svätém Martině na Slovensku2 rodičům Gabriele a Jaroslavovi. V roce 1938 se Vodrážkovi přestěhovali do Prahy, kde Jaroslav navštěvoval obecnou školu, gymnázium, konzervatoř a AMU. Po studiích nastoupil na Pražskou konzervatoř a později i na AMU jako profesor varhan a varhanní improvizace. Vedle toho také koncertoval nejenom v Čechách, na Moravě a na Slovensku, ale také v Německu, Rakousku či Holandsku. Doprovázel bohoslužby v katedrále sv. Víta a dalších pražských kostelích, kde také zahrál mnoho koncertů. Nahrával LP a CD a napsal učebnici varhanní improvizace.

1. 1. Životopisy rodičů Jaroslav Vodrážka starší (1894 - 1984) se narodil v pražském Karlíně. Tento ilustrátor,

grafik,

malíř

a

výtvarný

pedagog

vystudoval

Střední

uměleckoprůmyslovou školu v Praze u prof. Františka Kysely a AVU u prof. Maxe Švabinského. Od roku 1923 působil jako učitel výtvarné výchovy v Turčianském Svätém Martině. V roce 1938 odešel s rodinou zpět do Prahy, zde vyučoval na Státní grafické škole, později na Střední uměleckoprůmyslové škole. Ilustroval knihy, ilustracemi přispíval do časopisů (např. Včielka, Sluníčko), věnoval se kresbě lidových krojů. Ovládal všechny grafické techniky od leptů, přes linoryty až po suché jehly. V roce 1953 se zúčastnil soutěže o výzdobu malého foyer Národního divadla (získal čestnou cenu)3. Gabriela Vodrážková – Vanovičová (1909 - 1992) se narodila v Turčianském Svätém Martině, kde také vystudovala Gymnázium. Jejím učitelem kreslení byl právě Jaroslav Vodrážka starší, za něhož se později vdala. Věnovala se hře na klavír a literární činnosti, zejména poezii. Jejím hlavním „zaměstnáním“ však byla péče o domácnost a o syna Jaroslava. Svou výchovou a příkladem vedla syna k duchovním hodnotám a učila ho vztahu k hudbě, k lidem a k celému světu.

2 3

V té době ještě Československu Zdroj: http://magic-exlibris.webgarden.cz/rubriky/dalsi-autori-o-z/vodrazka-jaroslav

4

2. DĚTSTVÍ 2. 1. Život v Martině V malém městečku Turčianský Svätý Martin4, kde se Jaroslav Vodrážka narodil, vyrůstal v domáckém prostředí s maminkou a tatínkem. Prarodiče a tety s rodinami bydleli taktéž v Martině, což bylo výhodou, protože se mohli hojně navštěvovat a vzájemně si pomáhat a jedináček Jaroslav si pak nepřipadal tak sám. Tety a prarodiče pomáhali mladým rodičům s hlídáním a denními aktivitami pro toto „zázračné“ dítě. Tety ho braly na nákupy, kde mohl obdivovat krásně srovnané potraviny „u mäsiara“ nebo v cukrářství „U Horáčkov“, jak na to pan profesor dodnes rád vzpomíná. Další cesty hlídajících vedly k železnici. Malý Jarko, jak mu doma říkali, rád poslouchal všelijaké zvuky, zvonky především. Dráha, vlaky a vše s nimi spojené byli a jsou jeho velkou láskou, jak se ještě zmíním. S tetou Etou, nebo i sám, často chodil k železničnímu přejezdu a dlouhé minuty i hodiny čekal, až zazvoní zvoneček. Dědeček tento jeho zájem podporoval tak, že mu dával peníze na cestu, šestiletý Jarko sedl v Martině na vlak, dojel ním až do Zvolena a obratem se vrátil domů, kde pak „starkému“5 přesně zpaměti vyjmenoval všechny stanice, typy závor a zvonečků, které viděl na trase.

4

Dnešní slovenské město Martin s více než padesáti pěti tisíci obyvatel Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_%28město%29 5 „Starký“ je slovenský výraz - česky dědeček

5

2. 2. První setkání s varhanami Jaroslav už od mala vnímal zvuky, tóny. Poslouchal maminčinu hru na klavír, a když už dostal ze země na klávesy, zkoušel hrát sám. V jednom z našich rozhovorů mi vyprávěl, že když v tomto předškolním období poslouchal rádio, žádná písnička se mu příliš nelíbila, a tak točil knoflíky, až narazil na stanici, na které právě hráli Bacha (jak mu posléze maminka vysvětlila). Tato hudba ho konečně naplnila pocitem dokonalosti. Ovlivněn poslechem improvizoval na klavír v bachovském stylu. Maminka si prý myslela, že si takto počínají všechny děti6. Když stále prosil, aby ho vzali do kostela k varhanám, maminka konečně vyslyšela jeho prosby a dovedla ho za panem rektorem7 Bateĺem. Ten mu ukazoval měchy, píšťaly, elektromotor a vysvětlil technické stránky varhan. Nepochopil, že chlapec si chce zahrát. Nakonec ho přece jen posadili za varhany. Jaroslav byl tak malý, že ani nedosáhl na pedály (Obrázek IV). Vzápětí zahrál svou první varhanní improvizaci, samozřejmě v bachovském stylu. Pan rektor tento výkon okomentoval: „Keby som nebol kresťanom, uveril by som v reinkarnáciu!“8 Pan Bateĺ pak nechával Jaroslava hrát při bohoslužbách, tím byla zahájena varhanická činnost pana profesora Vodrážky.

2. 3. Školní léta V sedmi letech nastoupil do smíšené třídy obecné školy v Turčianském Svätém Martině. Maminka se o něho bála, že si ani tkaničky nebude umět zavázat, tak aby se mu děti nesmály. Ale nakonec se „až popraly“ kdo je bude zavazovat.9 O přestávkách, kdy si spolužáci halasně povídali, se projevila jeho sluchová citlivost, a proto mu jeho třídní, pan učitel Majer, dovolil trávit tento čas na chodbě, kde zároveň mohl poslouchat zvuk školního zvonku. I tady se projevila jeho hudební vnímavost, protože ve zvuku zvonku uvědoměle slyšel mnohem více tónů. Když panu učiteli zazpíval, co všechno ve zvonku slyší, dostalo se mu vysvětlení, že to jsou alikvotní tóny. 6

Zdroj: Tajemství víry v daru hudby, str. 21 Tehdy se tak na Slovensku říkalo regenschorimu 8 Zdroj: Tajemství víry v daru hudby, str. 21 9 Zdroj: Dokumentární film „Nad vším musí člověk umět žasnout…“ 7

6

2. 4. Procesí Rodina Vodrážkova žila křesťanským životem. Jaroslav chodil s maminkou do evangelického kostela, tatínek byl katolík, ale svou víru příliš nepraktikoval. Jednou, v den svátku Božího Těla, šel otec se synem procházkou po Martině a potkali procesí s nejsvětější svátostí. Malý Jarko „byl celý pryč“, cítil neobvyklou blaženost. Nechápal, odkud tento pocit pochází, ale věděl, že to bylo v „tom zrcátku“, do kterého se díval kněz. Tatínek mu to nedovedl vysvětlit.10

10

Volně převyprávěný rozhovor s J. Vodrážkou

7

3. PRAHA 3. 1. Letná V roce 1938 se Vodrážkovi přestěhovali kvůli tatínkově práci do Prahy na Letnou. Všechno se změnilo, prostředí, kamarádi, spolužáci, učitelé. Vesnice se proměnila ve velkoměsto, zmizel výhled na Martinské hole, idylická krajina, malé domky, otevřený prostor, přibylo více anonymity, budov, a taky zvonků, železnic a jiných rozmanitých zvuků. Časem i tady našel „hoch ze Slovenska“ kamarády. Nejprve se mu sice pletla čeština a slovenština dohromady, ale i tomu přivykl. Ostatně, dobrý člověk se vždycky domluví, zvlášť když používá jazyk hudební. Nejlepší výhodou hlavního města bylo to, že se mohl začít více rozvíjet v oblasti hudby. Kromě toho, že obecná škola stála přímo naproti novému domovu, gymnázium o několik kroků dál, tak v Praze 7 působil také pan profesor Suda, který řekl, že „není možné, aby takto talentovaný jedinec neznal noty,“11 a vzal ho do učení. Díky znalosti teorie mohl Jaroslav růst v technice hry, a tím se mu otevíraly

další

možnosti

ve

světě

improvizace.

Po několika

hodinách,

kdy se chlapcova úroveň patřičně zvýšila, vzal pan profesor Suda svého žáka k varhanám do kostela sv. Antonína. Vysvětlil mu liturgii, a tak se mohli v doprovodu bohoslužeb střídat.

3. 2. Obecná škola Žák Jaroslav byl velmi specifický svou velkou citlivostí a vnímavostí. Zároveň, jak jsem se už zmínila, nebyl příliš praktický a měl velmi netypické zájmy. Ostatní děti spíše pobíhaly, rámusily a praly se. Zkrátka malý Jarko byl mezi nimi výjimečný, ale děti ho rády přijaly mezi sebe. Zato paní učitelky někdy nechápaly a neměly pro „zázračné dítě“ pochopení. Paní učitelka Gregorová ze Sboru pražských učitelek konečně vytušila jeho schopnosti a dary a podporovala ho v jeho aktivitách.

11

Zdroj: Rozhovor s J. Vodrážkou

8

3. 3. Varhany u sv. Jana Na tomto místě uvedu zážitek pana profesora, který mi vyprávěl a který je důležitý v jeho životním vývoji a poznávání. Nedlouho po přestěhování do Prahy šel Jaroslav se svým otcem na procházku po Hradčanech. Blížili se ke kostelu sv. Jana a uviděli otevřené dveře, kostelník právě uklízel a větral. Jarko zatoužil po hře na varhany, a tak poprosil otce, ten řekl: „Já mu něco dám.“, tím myslel „úplatek“ pro kostelníka, aby pustil hocha k varhanám. Když už byli blízko oltáře, Jaroslav opět ucítil cosi blaženého a nepochopitelného jako tehdy v procesí v Martině a řekl o tom otci. Ten poprosil kostelníka: „Prosím Vás, já nevím, co ten kluk dneska blbne, ale on by chtěl vidět monstranci12.“ Otec správně pochopil, že se jedná opět o to „zrcátko“. Kostelník vzal oba do sakristie a ze skříně vytáhl monstranci. Jarko ale namítl: „Tady to není, to je tam,“ a ukázal směrem ke svatostánku13. Nikdo opět nechápal. Potom si ještě zahrál na varhany a šli domů.14 Síla zážitku a nepochopení nutily Jaroslava k otázkám a „výzkumům“, co za tím stojí. Dotazováním se kněží a jiných dospělých nakonec pochopil, že je vlastně velmi citlivý na to, čemu katolíci říkají „tajemství víry“.

3. 4. Setkání s Vítězslavem Novákem Pan profesor Vodrážka se setkal s různými osobnostmi, nejen s velkými varhaníky, hráči – virtuosi - rozličných nástrojů, dirigenty, skladateli, inženýry, církevními hodnostáři a vyhledával (a stále vyhledává) setkání s dobrými moudrými lidmi hlubokého smýšlení. V oblasti hudební bych chtěla zmínit Vítězslava Nováka. O tomto setkání jsem se dozvěděla více při jednom našem rozhovoru: „ Byl jsem žákem pana Sudy, a ten byl kdysi žákem Vítězslava Nováka. Když se spolu setkali, pan Suda vyprávěl Novákovi, že má žáka v dětských letech, který improvizuje bachovské fugy. Novák vlastně panu Sudovi vyhuboval, že předčasně vede žáky k fuze, kontrapunktu a polyfonii a že je to nemetodické a nepedagogické, že mě má dětsky hravým způsobem vést a postupně časem se k tomu dostanu. Ale pan Suda 12

Zdobená přenosná schránka k uložení posvěcené eucharistie (Těla Páně) Místo v přední části chrámu k ukládání eucharistie 14 Zdroj: Vyprávění J. Vodrážky 13

9

se nedal. Věděl, že to u mě bylo přirozené, spontánní, a že mě do ničeho nenutil, že já sám jsem chtěl. A tak si vyžádal návštěvu u Nováka a vzal mě tam, aby ho přesvědčil. Chtěl, aby mi Novák dal téma na fugu. Dal mi takové jednoduché téma a já jsem improvizoval fugy čím dál složitější, pročež Novák byl velice překvapený a panu Sudovi potom odpustil, co mu vytkl, protože viděl, že v mém případě je to správné, že pan Suda je v tom zcela nevinně, a řekl, že je to neuvěřitelné.“

3. 5. Gymnázium Psal se rok 1941. Jaroslav úspěšně složil zkoušku na gymnázium, a tam po páté třídě obecné školy také nastoupil. Těšil se, že na rozdíl od předchozí školy, kde má každá třída svého učitele na všechny předměty, bude na gymnáziu každý předmět vyučovat jiný pedagog. Zkoumal vystupování, přednes a povahy učitelů, což mohl zužitkovat později ve své pedagogické činnosti. Zajímavý byl také způsob, kterým se Jaroslav učil, jak si zapamatovával látku. Měl a má totiž schopnost doslovné imitace i s napodobením intonace člověka. Při zkoušení daným profesorem však použil pouze obsah. V prvním ročníku gymnázia vedl hudební výchovu v Jaroslavově třídě profesor Jan Zdeněk Bartoš. Svého talentovaného žáka nechával doprovázet hodiny zpěvu na harmonium. Později oba začali vyučovat na Pražské konzervatoři, pan profesor Bartoš kompozici a pan profesor Vodrážka hru na varhany, a tak se z žáka a učitele stali kolegové. Při jednom z našich rozhovorů jsme se dozvěděla velmi zajímavou informaci, zvlášť pro nás, „děti demokracie“. Pan profesor vyprávěl, že hodiny dějepisu na gymnáziu učil pan profesor Škoula (Obrázek III). V té době bylo ale přikázané nevykládat dějiny národa českého, ale německého. Proto se hodiny dějepisu nahrazovaly výukou německého jazyka. Aby žáci neměli příliš mnoho německé

10

gramatiky týdně, pan profesor s nimi zpíval německé písně. Jaroslav tak doprovázel svou hrou na klavír i hodiny dějepisu.15

3. 6. Konzervatoř V roce 1945 byl přijat na Pražskou konzervatoř. Studoval obor hra na varhany u profesora Jiřího Reinbergera, později u Miroslava Kampelsheimera. Vedle hlavního oboru navštěvoval také hodiny varhanní improvizace, teoretické předměty a sborový zpěv. Rád vzpomíná na Ottu Alberta Tichého, který učil sbor varhanního oddělení, kde se věnovali také četbě a zpěvu chorálu, tedy neumové notace. I tyto zkušenosti profesor Vodrážka zúročil během života jak vlastní praxí, tak předáváním získaných vědomostí dalším generacím. Pan profesor říká, že jeho nejslabší stránkou na gymnáziu byla matematika, a proto přijetí na konzervatoř pro něho bylo jakýmsi „osvobozením“ od náročnější látky druhého stupně gymnázia. Jistě ale větším důvodem ke studiu na konzervatoři byl jeho fenomenální talent. Konzervatoř je škola výběrová a dostanou se tam jen ti nejlepší. Mohlo by se zdát, že pro takové „zázračné dítě“ je vše jasné a přijetí probíhá automaticky, snad i bez zkoušek, proto jsem se zeptala přímo „u zdroje“: Jak probíhaly Vaše přijímací zkoušky na konzervatoř? „Na konzervatoř se dělala zkouška z varhan na klavír. Určili nám repertoár, jakou stupnici, etudu a jaký přednes máme zahrát. Také jsem improvizoval na dané téma – od pana profesora Wiedermanna, který se tam náhodou objevil. A pak byla teoretická zkouška ze všeobecné nauky, trochu i z harmonie. A tak to uznali, ale byli na nás přísní.“ Jaké „klima“ bylo ve zkušební místnosti? Měl jste trému, nebo strach z profesorů? „Ne, neměl. Přísně zkoušeli, neměl jsem žádné výjimky, musel jsem hrát těžké stupnice a z teorie mě také pořádně prozkoušeli.“ Na zkoušky Vás připravoval pan profesor Suda, ale chodil jste ještě před přijímací zkouškou na konzultace k některému z profesorů konzervatoře?

15

Zdroj: Vyprávění J. Vodrážky

11

„K nikomu jsem nechodil. Jevilo se mi to jako nesprávné. Že by potom lidi říkali, že si mě tam ten profesor vzal.“ Koho Vám tedy po přijetí přidělili jako pedagoga hlavního oboru? „Napřed jsem chodil k Reinbergerovi, ten pak už vyučoval jen na AMU, takže jsem přešel k panu profesoru Kampelsheimerovi a s tím jsem si velmi dobře rozuměl. To byl hluboký náboženský člověk, a potom měl rád tratě a vlaky.“ Jak probíhala výuka s panem profesorem Kampelsheimerem? „Dával mi hrát těžké skladby, musel jsem chodit připravený.“ Co kdybyste při hodině udělal chybu? „No tak to se nestalo.“ (smích) Snad by se vám mohlo toto tvrzení zdát neskromné, ale po chvíli rozhovoru s panem profesorem každý pochopí, že on sám bere svůj talent jako dar a sebe jako nástroj pro uskutečnění Boží vůle, jako prostředek k oslavě Boha.

12

3. 7. AMU Po absolutoriu na konzervatoři v roce 1951 složil Jaroslav Vodrážka zkoušky na AMU a stal se jejím řádným studentem, a to až do roku 195616, kdy absolvoval. V hudbě neměl nikdy problémy, studium mu šlo, hrál na mnoha koncertech především v pražských kostelích sv. Jakuba, sv. Martina ve zdi, u Pražského Jezulátka, také v různých sálech a prostorách – ve Vojenském kulturním domě, Domě umělců či Smetanově síni. Koncertoval i v dalších městech tehdejšího Československa. Při studiu měl i několik zahraničních koncertů v Lipsku, Výmaru a jiných. Účastnil se soutěží a vždycky se umístil na prvních místech.17 Politická situace však nebyla pro rodinu Vodrážkovu praktikující křesťanskou víru úplně jednoduchá. Nedalo se vždycky všechno vyřešit zcela hladce, ale hluboká víra posilovala všechny členy ve vytrvalosti. Jeden důkaz politického vlivu na školství jsem nalezla i v dalším z četných rozhovorů: „Tehdy byla taková doba, že nechtěli brát varhaníky na AMU. Říkalo se, že mají něco společného s kostelem. Zkoušku jsem dělal já a kolega Hron a oni nás nevzali, i když jsme tu zkoušku oba udělali. Potom Reinbergera napadlo, že zaimprovizuju fugu v dané tónině na Píseň práce. Tak Sychra18 řekl, že mám zahrát čtyřhlasou fugu v As dur tónině na toto téma, to jsem udělal a vzali nás oba dva.“

16

Zdroj: Československý hudební slovník Zdroj: Programy, novinové ústřižky a útržkovité zápisky soukromého archivu J. Vodrážky 18 Antonín Sychra – muzikolog, estetik, pedagog od roku 1950 děkan AMU, Zdroj: http://www.databazeknih.cz/zivotopis/antonin-sychra-23427 17

13

4. PRACOVNÍ ČINNOSTI 4. 1. Koncerty V roce 1955, tedy ještě jako student, se stal varhaníkem Univerzity Karlovy. Doprovázel promoce a jiné události akademické obce v Karolinu. Malý varhanní pozitiv se mu pro reprezentaci jevil příliš obyčejný, a tak řekl panu rektoru Foustkovi, že „Karlova univerzita by si zasloužila velké varhany.“Ten jeho návrh přijal. Vodrážka pak ve spolupráci s profesorem Kraisem zajistili pořízení nových varhan pro Karolinum.19 Dále Jaroslav Vodrážka koncertoval v Československu i v zahraničí. Jednalo se o sólové koncerty, ale i o koncerty s různými orchestry – s Českou filharmonií, orchestrem FOK. Spolupracoval se sbory – Kühnovým smíšeným, Kühnovým dětským, s Českými madrigalisty, Pražskými madrigalisty, Sborem pražských literátů (Obrázek VI.) a dalšími. Zmínil se také o koncertech s houslistkou Norou Grumlíkovou, společně hráli v Domě umělců20, a také s houslistou Josefem Sukem, vnukem slavného skladatele. Při koncertě mimo jiné zazněly Čtyři kusy Josefa Suka staršího.21

4. 2. Pedagogická kariéra Vedle koncertů se věnoval výuce dalších generací varhaníků na Pražské konzervatoři a AMU. Učil hru na varhany, improvizaci, a když bylo třeba, suploval i hudebně-teoretické předměty. Díky jazykovým schopnostem mu přidělovali zahraniční studenty, jednou z nich byla i manželka dánského velvyslance, Ula Melbin.

19

Zdroj: Vyprávění J. Vodrážky Dnešní název „Rudolfinum“ 21 Zdroj: Vyprávění J. Vodrážky 20

14

Její manžel chtěl poznat onoho výborného učitele své ženy, a tak se pan profesor dostal až na velvyslanectví. V prostředí vysoké společnosti se prý obával, aby něco „nezvoral“22, ale svou přirozeností vnesl pohodu i do tamních kruhů.23 Myslím, že i pro onu přirozenost ho měla Ula v oblibě. Hra na nástroj s sebou vždycky nese vedle pravidel a daného notového zápisu nutné vlastní vyjádření interpreta, aby skladba nebyla plochá, ale „3D“. To zřejmě Ulu na hudbě přitahovalo, a proto se věnovala hře na varhany. Další zahraniční studenti byli hlavně z Německa. Pan profesor také zmínil egyptského varhaníka Payra. Výborní pedagogové mívají výborné žáky. Nejinak tomu bylo i v případě Jaroslava Vodrážky. S některými se setkával na Pražské konzervatoři, s dalšími na AMU, některé učil hlavní obor a improvizaci, jiné pouze improvizaci, ale u mnoha jmen, které jsem mu četla z programů, nebo jsem se o nich zmínila, jsem mohla slyšet: „No, to byl taky můj žák.24“ Musím podotknout, že to byla především jména mnoha předních českých koncertních i chrámových varhaníků a učitelů hry na varhany. Není mým záměrem vyjmenovat všechny, to by bylo na celou další knihu, ale pro představu chci uvést pouze několik jmen: Černý Pavel, Čihařová – Fibichová Marie, Čipera Jiří, Edlman Petr, Chlum Jiří, Chřibková Irena, Jelínek Vladimír, Kšica Josef, Kšica Přemysl, Konečný Jaroslav, Kvěch Otomar, Kvěchová - Vágnerová Miluška, Melbin Ula, Novenko Michal, Rafaja Josef, Roubal Vladimír, Šťastný František, Trykar Lukáš, Tůma Jaroslav. S některými z nich jsem se setkala osobně, aby i oni pomohli dokreslit tento „popis“ osobnosti Jaroslava Vodrážky. Rozhovory s nimi naleznete v kapitole 9. ROZHOVORY S ŽÁKY PANA PROFESORA.

22

Výraz, který J. Vodrážka při hovoru použil Zdroj: Vyprávění J. Vodrážky 24 Citace J. Vodrážky 23

15

4. 3. Učebnice improvizace O výuku improvizace byl velký zájem, ale časové možnosti mu nedovolovaly mít tolik žáků (jednalo se o desítky zájemců), kolik se jich hlásilo. Proto se rozhodl sepsat Učebnici improvizace, ve které by všichni nalezli, co hledají. Tato kniha předpokládá předchozí znalost harmonie a hudební nauky vůbec. Je určena pokročilým hudebníkům.

4. 4. Kompozice skladeb Komponoval zejména čistě varhanní skladby, ale i komorní díla pro zpěv a varhany, či pro flétnu a varhany. Skladatelské činnosti se vlastně věnoval a věnuje celý život ve svých improvizacích, ale pouze minimální část své invence zaznamenal na notový papír. V přílohách naleznete chronologický seznam zapsaných a vydaných skladeb. Zajímavá dílka vznikala rodinnou spoluprací, kdy maminka napsala text, Jaroslav jej zhudebnil a otec noty vyzdobil kresbou a v grafické škole, kde pracoval, je nechal vytisknout. Tyto skladbičky sloužily jako umělecké novoročenky rodiny Vodrážkovy.25 Kněz Jiří Ort požádal Vodrážku o zhudebnění svého vánočně laděného textu, a tak vznikla Dětská vánoční mše pro dětský sbor a varhany. V roce 2013 jsme toto dílo uvedli v Klášterci nad Orlicí a Světlé nad Sázavou s dětmi z Podorlicka, na varhany hrál pan profesor Vodrážka. Pro místní účely byly z varhanního doprovodu vypsány party pro dvoje housle, příčnou flétnu, dvě flétny zobcové, klarinet a kontrabas.

25

Zdroj: Rozhovor s J. Vodrážkou

16

4. 5. Semináře chrámové hudby Vedl semináře pro chrámové varhaníky o bohoslužebné hudbě, o tom, jak doprovázet

liturgii,

o

možnostech

a

způsobech

využití

improvizace

při bohoslužbách. Mimo jiné při těchto kurzech učil hrát podle neumové notace. Některé z těchto kurzů jsou dodnes uchovány jako CD nahrávky.

4. 6. Nahrávání Jaroslav Vodrážka mimo jiné nahrával LP desky, z nichž některé byly později zachovány v podobě CD. Na některých jsou zachyceny jeho improvizace, jinde hudební literatura – převážně barokní. Jedná se o sólové nahrávky, ale také o desky natočené se soubory a orchestry. Seznam vybraných nahrávek se nachází v přílohové části. Nesmíme opomenout vynikající nahrávku Janáčkovy Glagolské mše s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem. „Glagolskou jsem hrál v Obecním domě s FOK pod Smetáčkem, na premiéře seděl v lóži Ančerl. Po koncertě mi přišel gratulovat a řekl mi, že by chtěl dělat Glagolskou v Domě umělců s filharmonií a že by chtěl, abych mu zahrál varhanní part. Smetáček si přál, abych celé Postludium zahrál v jednom tempu, zatímco Ančerl řekl, že bude dirigovat už od začátku a že bude zrychlovat. To pro mě bylo těžší, protože jsem musel znát part úplně nazpaměť, abych se na něj mohl stále dívat.“26

26

Zdroj: Rozhovor s J. Vodrážkou

17

4. 7. Soutěže a ocenění Roku 1957 se zúčastnil varhanní soutěže v Mnichově, kde získal třetí cenu. Na soutěži Pražské jaro mu roku 1958 byla udělena cena druhá, skončil tak těsně za svým spolužákem Václavem Rabasem. V roce 1961 se umístil jako druhý v improvizační varhanní soutěži v Haarlemu, čímž předčil svého německého kolegu Schneidera a dokázal „západnímu světu“, že v Československu máme výborné varhaníky znalé chorálu.27 Za nahrávku Janáčkovy Glagolské mše získal roku 1964 cenu Grand Prix Charles Cros – Velkou cenu nejlepší gramofonové nahrávky roku. Při příležitosti zahájení XXIV. ročníku soutěže Pražské jaro v roce 1969 obdržel výroční cenu Supraphonu v kategorii sólistů „za bohaté a skvěle koncipované improvizace na dané téma“28, konkrétně se jednalo o LP desku Varhanní improvizace J. Vodrážka. Supraphon, 0 11 0237 F. „V roce 2000 byly jeho mimořádné zásluhy oceněny cenou Senior prix (cena NADACE ŽIVOT UMĚLCE) a v červenci 2005 obdržel na Velehradě Řád svatých Cyrila a Metoděje za svůj celoživotní přínos církevní hudbě.“29 Za publikaci Varhanní improvizace, úspěšnou pedagogickou práci o varhanní improvizaci mu VHJ Supraphon, o.p. roku 1987 udělil cenu ZLATÁ DESKA30.

27

Zdroj: Novinové ústřižky ze soukromého archivu J. Vodrážky, Vyprávění J. Vodrážky Zdroj: Novinový ústřižek ze soukromého archivu J. Vodrážky, bohužel bez názvu tiskoviny 29 Zdroj: http://www.varhany.slansko.cz/interpreti/jaroslav-vodrazka-varhany 30 Zdroj: Informace z uděleného diplomu 28

18

5. ŽIVOT PO ROCE 1992 I když pro většinu lidí naší republiky byl převratný rok 1989, v životě Jaroslava Vodrážky nastal velký zlom 18. listopadu 1992, kdy mu zemřela maminka. Psychická i praktická vazba mezi synem a matkou byla velká. Maminka byla jakousi manažerkou otce i syna Vodrážkových. Starala se o výstavy, koncerty, cesty, hospodaření s financemi, oblečení a samozřejmě o všechnu péči o domácnost. Díky dobrým přátelům a hlavně díky dobrému Bohu se tento velký skok podařilo panu profesorovi ustát. Záhy šel do penze. Učení, které zabíralo více než třicet hodin týdně, skončilo. To asi nepřidalo radosti jeho osamocenému stavu. Ve svém radostném duchu pan profesor nikdy nemluví o špatných či nepříjemných událostech, ale dá se vytušit, že toto období bylo těžké. Koncerty však nadále trvaly. Hrát nepřestal. Dobří přátelé stáli za ním, pomáhali mu v domácnosti, svými návštěvami mu alespoň částečně vynahrazovali absenci rodiny31. Dne 14. května 2010 byl uspořádán Varhanní koncert k životnímu jubileu prof. Jaroslava Vodrážky, kde zazněly Vodrážkovy skladby a také jeho improvizace32. Zajímal se o něj rozhlas i televize, většinou však pouze okrajově. Po Sametové revoluci, v roce 1990, o něm byl natočen celý díl dokumentárního cyklu Genus s názvem „Nad vším musí člověk umět žasnout…“ V roce 2012 se špatnou náhodou ocitl v Nemocnici Na Františku. Dnešní lékařský „trend“ je zbytečně se o pacienta nestarat, zvláště když má nějaké neobvyklé projevy. Zde musím podotknout, že pan profesor je abnormálně citlivý, a proto se nám některé jeho reakce mohou zdát neúměrné. Personál nemocnice situaci vyřešil sedativy. Tak došel až na hranici života a smrti.

S pomocí

Boží

a přátel se dostal zpátky domů.33

31

Rodina Vodrážkova byla velmi soudržná, prožívali spolu veškerý čas, a tak se mezi nimi vytvořilo silné pouto 32 Zdroj: http://www.kna.cz/zpravy/varhanni-koncert-k-zivotnimu-jubileu-prof-jaroslavavodrazky.html 33 Volné převyprávění svědectví Josefa Kšici

19

6. IMPROVIZACE „Jaroslav Vodrážka je beze sporu jedinečnou individualitou v oblasti varhanního umění i svéráznou lidskou osobností. Patří mezi nejlepší evropské varhanní virtuosi, pro něž je improvizace vrcholem hudebního mistrovství. Podivuhodné je jeho ovládání všech hudebních forem, ať už fantazie, nebo předehry, toccaty, klasického tria, ale především fugy. Posluchači znovu a znovu obdivují jeho mimořádnou pohotovost, s níž dokáže přirozeně improvizovat v hudebním stylu zadaného motivu.“34 Předchozí citát výborně popisuje improvizační schopnosti Jaroslava Vodrážky. Pro úplnost jsem se zeptala pana profesora na jeho pohled na věc. „Mně se od začátku, od dětství, jevilo jako samozřejmost, že vnímám intervalové vzdálenosti, a že, i když jsem neuměl pojmenovat, co je to za intervaly nebo akordy, jsem to postupně, jak jsem si osvojoval klaviaturu, uměl zahrát. A že to tak spontánně jde, se dá těžko vysvětlit, protože když vytvářím úplné hudební formy a nezastavím se, celou formu zahraju a má to přísný řád – preludium a fuga, nebo toccata a passacaglia a tak podobně, tak je dost těžko vysvětlitelné, jak je to možné. Je to i paměť, to jistě, ale je to zkrátka takové zajímavé… Je to určitě Boží dar.“ Jak jste se chystal na koncert, nebo jakoukoliv jinou událost, při které jste měl improvizovat? „Snažil jsem se nerozptylovat, to je pravda, a pak jsem improvizoval na témata, která zazněla před mým hraním, a na to jsem se vůbec nepřipravoval, nevěděl jsem, co tam bude. Takže je to momentální.“ Improvizace musí být samozřejmě podepřena předchozí znalostí hudební teorie, kontrapunktu, hudebních forem. Hráč musí být vybaven technikou hry na nástroj. Podle vyprávění pana profesora jsem však pochopila, že u něho to bylo naopak. „Později, když pan Suda viděl, že mám smysl pro improvizaci, začal mně vykládat všeobecnou hudební nauku, harmonii, formy, kontrapunkt, fugu. Ale fugu jsem improvizoval ještě předtím, než mi to vůbec vykládal.“ 34

Zdroj: Dokumentární film „Nad vším musí člověk umět žasnout…“

20

7. ŽIVOTNÍ SETKÁNÍ 7. 1. Terezie Neumannová35 Pan profesor poznal během svého života mnoho zajímavých lidí, nejen ze světa hudby, ale také z duchovní oblasti. Byli to moudří kněží a biskupové, se kterými se přátelil a často s nimi hovořil o věcech nadpřirozených, o tom, co se v jeho životě odehrávalo a sám tomu nedokázal porozumět, ale také osoby nějakým způsobem duchovně vyznamenané – obdarované. Asi nejsilněji na něho zapůsobilo setkání s Terezií Neumannovou z německého Konnersreuthu. Přihodilo se to roku 1957, kdy byl pan profesor vyslán na varhanní soutěž do Mnichova. „Jel jsem vlakem, seděl jsem u okýnka a, jak je mým zvykem, pozoroval jsem zařízení tratě, závory, zvonečky s obzvláštním zájmem, že v zahraničí to mají jiné. Načež jsem začal pociťovat pokoj takového druhu, jak jsem na něj zvyklý v blízkosti svatostánku. Když už to bylo opravdu silné, tak jsem si řekl, že musel určitě do vlaku nastoupit někdo, z koho to vyciťuju a že by bylo zajímavé se s ním setkat, protože ten člověk bude ohromně kvalitní. Prošel jsem celý vlak, ale nikoho jsem nenašel, tak jsem si zase sedl.“ Soutěž proběhla, pan profesor získal třetí cenu a pln dojmů se vracel vlakem domů. V určité chvíli se opakoval zážitek z první cesty. Uvědomil si, že je to ve stejném místě, a tak vytáhl notýsek a zapsal do něho železniční stanice, kterými vlak projížděl. Když přijel do Čech, všichni se ptali, jak dopadla soutěž, jaké to bylo, ale on se stále vracel k tomuto zážitku. Zejména od kněží chtěl vědět, co se to stalo, ale nikdo nevěděl. Půl roku poté se sešel s Mons. Vladykou (Obrázek VII.) a opět vyprávěl tuto příhodu. Konečně se dozvěděl, co chtěl vědět. Když si monsignor přečetl názvy stanic z notýsku, řekl: „No, to je přímo v místech, kde je trať nejblíž k vesničce Konnersreuth, a tam žije stigmatizovaná Terezie Neumannová, za kterou já jsem jezdil s panem kardinálem Kašparem.“ Za nedlouho přišla z Mnichova pozvánka na koncert laureátů soutěže. „Tak jsem tam znova jel a zase jsem to na tom místě začal cítit, takže už jsem věděl 35

Zdroj: Vyprávění J. Vodrážky

21

bezpečně, že je to fixované na to místo.“ Koncert byl hned na začátku týdne. Pan profesor se záhy rozloučil a odjel nikoli do Prahy, ale do Arzbergu, místa nejsilnějšího zážitku. Tam se ubytoval. Měl obavy ze zvědavých otázek, jak se tam vzal, ale namísto toho se ho německy zeptali, jestli jde také za „Paní“. Většina ubytovaných měla totiž stejný cíl cesty. Z Arzbergu do Konnersreuthu je to šest kilometrů do kopce, trať tam nevede, tak se musel vydat pěšky. Čím blíž byl, tím více se zesiloval pocit blaženosti. Konečně došel ke „zdroji“. Terezie Neumannová právě vycházela z kostela. Před jejím domkem se řadili lidé. Ona však ukázala přímo na pana profesora a pozvala ho k sobě. Chvíli si povídali, a pak zase odešel. Při několika dalších příležitostech se do Konnersreuthu ještě vypravil, Terezii však zastihl dohromady pouze dvakrát.

22

7. 2. Setkání s panem Lašutem Podobné osoby potkával na svých cestách koncertních i výletních. Jedním z nich byl pan Lašut z Turzovky, slovenského poutního místa ležícího nedaleko česko-slovenských hranic. Turzovku začali navštěvovat různí poutníci a zvědavci, když se roznesla zvěst, že se tam zjevuje Panna Maria. Oním vizionářem byl právě pan Lašut. Bylo privilegiem, když se s ním někdo mohl setkat a promluvit si s ním. Panu Vodrážkovi se to podařilo. Na mou zvědavou otázku, jak k tomu došlo, odpověděl pan profesor svým způsobem, který říká, že to tak zkrátka bylo a není potřeba o ničem pochybovat. Nadpřirozené události se v jeho česko-slovenské mluvě stávají jakoby součástí každodenního života. „Já jsem byl na Turzovce s maminkou několikrát, ale jednou mě tam kdosi seznámil s panom Lašutom a velmi dobře jsme si porozuměli. Vykládal mi, jak se setkal s Pannou Máriou, a tak se mu zdálo, že se mnou může o tom hovořit, že mě dokonce pozval k němu do bytu, a tam mně o tom ještě dlouho vykládal. Měl ke mně důvěru, nebál se, že to překroutím, nebo že bych to vykládal na místech, kde by se to nesmělo. A bylo to moc pěkné. On o tom velmi rád povídal, protože to je něco, co ho velmi těší, ale věděl, že to nemůže vykládat každému, protože lidi by to buď překroutili, nebo by to nebrali vážně. Později jsem se s ním stretol znovu, a tak mě opět pozval. Pamatoval si mě.“

23

8. SETKÁNÍ S DALŠÍMI VÝZNAMNÝMI OSOBNOSTMI V kapitole 3. 4. jsme zmínili, že pan profesor Suda přivedl Jaroslava Vodrážku k Vítězslavu Novákovi. Další velké osobnosti ho vyučovali, byli to na příklad Jiří Reinberger, Miroslav Kampelsheimer, nebo Otto Albert Tichý. S jakými významnými lidmi se ještě mohl v životě setkat? Využila jsem příležitosti a položila mu i tuto otázku. Zde je odpověď: „Například s Foersterem. Byl jsem mu představen, a potom jsem mu improvizoval. Také s všelijakými cizinci. S Florem Peetersem, ale tomu jsem nehrál. Byl jsem na jeho koncertě, když sem přijel a velmi jsem ho obdivoval. Ještě tady byl taky švýcarský vynikající varhaník, jmenoval se Segond 36, a před tím jsem improvizoval. On dostal chuť se mnou improvizovat současně na dvě cembala, a tak jsme to realizovali.“ Toto byla setkání v České republice, ale v našem rozhovoru zmínil i další osobnosti, které potkal a u nichž přebýval, když cestoval, soutěžil a koncertoval v Německu a Holandsku. „No, v Německu jsem pobýval u kolegy Gerbera37. On měl takového velkého psa, jmenoval se Peter, a když pan Gerber s manželkou odešli do zaměstnání, zůstal jsem tam sám s tím psem. A pak jsem měl mít koncert, ale ten pes si se mnou chtěl hrát. Viděl jsem, že na mě bude neustále vyskakovat, tak jsem mu německy řekl, že mám před koncertem a musím se na to soustředit. A ten pejsek smutně zakňučel a odešel. Pochopil to. A když pak ještě přijel kolega Köhler38 a seděli jsme u stolu, tak ten pejsek vlezl pod stůl a dal si hlavu na moji nohu, Köhler si stěžoval, že na jeho nohu si hlavu nedá, a tak mu pod stůl pouštěl kouř z viržinka... To jsou takové legrační historky. No ale potom jsme měli společně koncert.“

36

Pierre Segond – v roce 1979 byl porotcem soutěže Pražské jaro, Zdroj: http://www.festival.cz/cz/archiv/soutez/1979 37 Gotthard Gerber 38 Johannes-Ernst Köhler

24

9. ROZHOVORY S ŽÁKY PANA PROFESORA Pan profesor při vyučování předával studentům nejen své hudební znalosti a varhanní dovednosti, ale svým vystupováním a vyjadřováním jim předával i vyšší hodnoty, úctu k lidem přiváděl je k širšímu pohledu na svět. V každé oblasti, tedy i v té hudební, se člověk zaměřením na věc a snahou o zdokonalování může dostat do úzké uličky, odkud nevidí okolní svět. Pan profesor svým vyprávěním a bytím vybízel záměrně i mimoděk k zájmu o všechno. Jako svědectví uvádím rozhovor s jedním z posledních žáků pana profesora, Přemysla Kšici. Jak probíhaly hodiny s panem profesorem? „Hodiny s panem profesorem byly velice přínosné. Byl jsem tehdy studentem gymnázia a začal jsem k němu chodit domů, protože on už tehdy na konzervatoři neučil, už byl v důchodu, což byla velká výhoda, protože měl více času a mohl dávat hodiny těm, kteří nebyli jeho žáky na konzervatoři. Takže jsem ho ještě před studiem na konzervatoři mohl takto navštěvovat. A potom ještě dělal velice přínosnou věc, a to, že chodíval za mnou tam, kde jsem hrával na mších, třeba k Srdci Páně39 na Vinohradech nebo ke sv. Ludmile40, kde hrál můj kolega. Zážitky těchto liturgií mám do dneška v sobě. Třeba jsem ho nechal hrát a mohl jsem poslouchat a pozorovat, jak doprovází, jak improvizuje, registruje. To bylo také velice přínosné a smysluplné. Možná to byla i trochu kompenzace toho, že doma, kde jsme se běžně setkávali, neměl varhany. Takže nám chyběl pedál, nebo i více manuálů.“ Chodil jste na hodiny k panu Vodrážkovi i při studiu na konzervatoři? „Já jsem na konzervatoř přišel až po maturitě na gymnáziu, ale to období před konzervatoří vnímám jako velice krásné v tom, že jsem mohl chodit právě k němu, protože on mi vlastně pomohl vytvořit si vztah k tomu nástroji a oboru i k tomu chrámovému prostředí ve vztahu hudby a liturgie. Takový kladný svobodný vztah

39 40

Kostel Nejsvětějšího srdce Páně v Praze na Vinohradech Kostel sv. Ludmily v Praze na Vinohradech

25

nezatížený nějakým tlakem systému školy, kde je člověk nucen termíny koncertů, soutěží, zkoušek. Ale v tomhle jsem byl motivován čistě krásou oboru a nástroje. Mohl jsem vstřebávat to, co bylo mimořádným úkazem – jeho improvizace, které tvořily významnou část hodiny. Pan profesor mi samozřejmě ukazoval to, co jsme momentálně probírali, ale také se nechal inspirovat tím, co momentálně přišlo, a tak vlastně člověk mohl být svědkem, řekl bych, mimořádných hudebních vystoupení. Doslova se mi tam jeho prostřednictvím mohl zjevit například Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Beethoven, Chopin, Max Reger, César Franck. To byli všechno úžasné hudební styly, které dokázal naprosto fenomenálně vyjádřit. A samozřejmě to pro mě byla velká inspirace.“ Jakým způsobem pan profesor motivoval žáky k přípravě, ke studiu? „Pan profesor nás dokázal motivovat vyprávěním o svých studiích na konzervatoři, o tom, jaký měl vztah k různým hudebním disciplínám a jak ho inspirovaly. A my jsme se pak těšili i na teoretické hodiny, protože už to nebyla jen povinnost. Pan profesor uměl studenty i na toto dobře naladit. I když jsem ty věci potom nenalezl v takové plnosti a kvalitě – už tam nebyli profesoři, které zažil on – tak jsem k tomu, díky němu, měl vztah. Ještě bych chtěl zmínit to, když jsem ho mohl slýchat v situacích, kdy přicházel a občas přichází i dodnes do katedrály sv. Víta. Zvláště tento nástroj (svatovítské varhany)41 dokázal vždy mimořádně rozeznít. Invenci, kterou člověk mohl slyšet, která přes něho procházela, považuji za něco fenomenálního.“ Dovolím si říci, že pan profesor nepůsobí pouze jako varhanní pedagog, ale zejména jako osobnost. Jeho příklad nás tak může ovlivnit v různých hlediscích. „Určitě. Stejně tak jako některé obory vnímáme vzdáleně pro svou velice úzkou specializaci, i hudba a varhanní interpretace jsou velice specifické a pro někoho by mohly být vzdálené a nesrozumitelné. Myslím si ale, že v podání pana profesora představuje takový komplexní způsob života, propojení s životem, je to něco, co člověka povznáší a inspiruje.

41

Poznámka autorky

26

Vybavuji si další zážitek a vzpomínku z takového běžného života s panem profesorem, kdy jsme po hodině, nebo i více hodinách zajímavých rozhovorů, protože hodiny s panem profesorem nebyly nikdy zúžené pouze na hudbu, ale vždycky to bylo v kontextu všech souvislostí ze života, z duchovního života, šli společně na oběd. Vkročili jsme do restaurace ne úplně vysoké úrovně, aby tam člověk přirozeně šel. Uvnitř byli lidé, kteří navenek vypadali tak, že bych se s nimi přirozeně nezačal bavit, a v přítomnosti pana profesora se zcela proměňovali a reagovali velice kladně na to, když on se mezi nimi objevil, také číšníci se mu snažili nabídnout to nejlepší. Bylo prostě vidět, že v tom místě, kde žil, k němu měli velkou úctu. To mě tehdy velice zaujalo. Nebo jsme se například potkali na Štědrý den. Praha je v tomto období plná shonu, všichni někam spěchají, něco zařizují, zběsile nakupují, a není příjemné se v těchto dnech pohybovat po ulicích. My jsme se setkali u pana profesora v bytě a poslouchali jsme Bachovo Vánoční oratorium a jako bychom se v klidu toho domu přenesli do úplně jiných dimenzí. To jsou vzpomínky na takové atmosféry, které jsem zažil úplně jedinečně. Bylo to naprosto mimořádné ve vztahu k tomu, co bych běžně prožíval.“ Stačí se zastavit a prožít okamžik. „Přesně. Ale nebylo to pouze prázdné zastavení, ale byl tam obsah. Podobně, ať jsme přišli na hodinu v jakémkoliv shonu, stresu, složité situaci, tak jsme odcházeli zcela jiní, ve stavu vyladěnosti, vnitřního pokoje, a jako by město, do kterého jsme se vraceli, bylo nějaké úplně jiné město. Vždycky jsem měl pocit, že je něco zásadně jinak a líp. To potvrdili i moji kolegové a spolužáci. “

27

Také vedoucí této práce, Pavel Černý, byl žákem pana profesora Vodrážky. Proto jsem se ho zeptala na několik otázek:

Jakým způsobem probíhaly hodiny s panem profesorem? „K panu profesorovi jsem chodil na improvizaci. Na začátku mě vždy velice přátelsky uvítal a pak si poslechl, jak jsem splnil domácí úlohu. Snažil jsem se být připraven, i když nikdy nikomu nic nevyčítal. Někteří spolužáci si mysleli, že když jim nevynadal, tak nic nepoznal, a hřešili na jeho laskavost. Myslím, že dobře věděl, jak se kdo na jeho hodinu připravil. Byla by mi hanba, kdybych neuměl, on jistě poznal, kolik kdo mohl zvládnout. Když se improvizace zdařila, uměl pochválit. Jako inspiraci mi pak třeba ukázal, jak lze myšlenku ještě rozvinout jiným způsobem. Někdy jsem měl pocit, že dostal chuť navázat, a to si pak sedl k varhanám a dlouho improvizoval. Řekl bych, že mi nechtěl ukázat, jak mu to jde, to neměl zapotřebí, ale hrál tak, abych dokázal sledovat, co dělá. Tím mě učil. Jednou, to už jsem nebyl jeho žák, jsem ho vezl na jeho koncert a stavili jsme se v městečku Dubá, kde je kostel s pěknou akustikou a varhanami. Nejdříve jsem předvedl rejstříky, a pak pan profesor řekl: „třeba by to šlo i takhle“ a sedl k varhanám a krásně improvizoval. A pak mi řekl: „ a teď to zkuste, Pavlíčku, Vy.“ Protože jsem necítil žádnou jeho ctižádost mi ukázat, jak moc se ještě musím učit, hrálo se mi moc dobře, dodnes na to vzpomínám. Myslím, že jsem se „vyladil“, jak pan profesor říkává, na jeho vlnu, a šlo to samo. Někdy, když jsem na hodině udělal chybu v harmonii nebo ve vedení hlasů, jsem to poznal tím, že se mu na vteřinu ve tváři mihl takový moment nespokojenosti. Potom mi třeba ukázal, jak věc řešit, ale nikdy mě nechtěl zahanbit. Od spolužáků, kterým improvizace nešla, vím, že při velké chybě sebou až trhnul, jako by mu to způsobilo bolest. Dnes už chápu, že to opravdu bolelo. Ještě jsme k němu kolektivně chodili na předmět Vokální polyfonie. Mnohem později jsem pochopil, že naprosto vynalézavým způsobem propašoval do komunistických školních osnov náboženství. Vyučoval nás gregoriánský chorál a na jeho pozadí nás evangelizoval, aniž by kdykoliv mluvil o Bohu. Dodnes jsem nepochopil, jak nás 28

dokázal obrátit. Začalo to tím, že jsem se na první hodině divil, co nám diktuje místo příkladů notace a podobně nám diktoval větu o latentní kráse, ze které chorál vychází. Začal tím nejpodstatnějším pro chorál, ale tehdy jsem to nevěděl. Po hodině jsme se spolužáky chodívali na pivo do hospody. Čím dál více jsme se v tom prostředí cítili divně, jakoby v rozporu s předcházející hodinou. Taková byl pan profesor morální autorita.“

Co bylo hlavní myšlenkou, kterou se snažil žákům předat? „Být laskavý a vyjít vstříc druhému člověku, aby se mohli jejich třeba rozdílné povahy „potkat“. Pak prý bude ráj na zemi. A měl pravdu. Hudební pravidla vyučoval jako prostředek k poznání Božího řádu. Když věděl, že žák je věřící, mluvil otevřeně. Myslím, že má dar vidět do duší lidí. Lidi ho mají za jeho dobrotivost rádi. Neznám nikoho, kdo by si ho nevážil.“ Vybavuje se Vám nějaký konkrétní nezapomenutelný zážitek s ním? „Zážitků je hodně. Za všechny uvedu dva. Někdy jsme se při hodině improvizace zapovídali. Protože máme společnou zálibu v železnici, došlo i na to že jsem mu imitoval některé zvuky vlaků. Například, jak zní klapot kol pátečního obsazeného rychlíku, jízda po mostě a tak dále. A pak se mě pan profesor zeptal, jestli vím, jak dělá Zamračená (v železničářské hantýrce dieselová lokomotiva T478.1), když jede 60km/h? A k mému úžasu naprosto dokonale imitoval zvuk motoru téhle lokomotivy. A těch zvonků od závor, co předvedl. A ode všech znal přesně typ a výrobce. Dost podivná výuka, ne? A druhý zážitek. Šel jsem na hodinu improvizace a přede mnou měl hodinu varhanní hry můj kamarád. Než jsem vstoupil do třídy, za dveřmi jsem slyšel Bacha. Zněl velmi brilantně. Říkal jsem si v duchu: „Tos´ hochu hodně cvičil, že ti to tak jde.“ A pak jsem si pomyslel ještě něco o nefalšovaném mladistvém elánu, který z toho vyzařoval. Počkal jsem, až dohraje, a když jsem otevřel dveře, za varhanami seděl pan profesor, v té době téměř šedesátiletý.“

29

Další svědectví o panu profesorovi jsem vyslechla od Josefa Kšici, varhaníka svatovítské katedrály. Náš rozhovor podkreslovala hudba linoucí se z chrámu sv. Víta, byla to improvizace pana profesora Vodrážky, který zrovna navštívil naše hlavní město. „Já jsem pana profesora poznal osobně až v Praze na vysoké škole, učil mě improvizaci. Ale že existuje Jaroslav Vodrážka a že je to výborný improvizátor, to už jsem věděl na střední škole, protože jsem poslouchal stanici Vltava, a ta dávala v neděli varhanní hudbu, takže když jsem přišel s rodiči ze mše svaté, tak jsem si to vždycky pustil. A pak jsem měl desky, třeba improvizace z Karlína, ta se mi hodně líbila. Měl jsem spolužáka a přítele, Františka Kolavíka, to byl taky výborný improvizátor. Oba jsme Vodrážku velmi uctívali. Už tehdy jsem věděl, že je velmi zbožný. Bylo to patrné z jeho improvizací. Miloval baroko, báječně improvizoval v barokním stylu. Pak jsem přišel v roce 1976 do Prahy na vysokou školu, a tak jsem se stal jeho žákem v improvizaci. Samozřejmě, že jsem měl rád Bacha, protože jsem studoval u Vratislava Bělského, který veškerou výuku stavěl na bachovské interpretaci, říkal, že Bach je základ. Já jsem byl spíš romantik, liboval jsem si v takových Lisztovských harmoniích a koloracích, ve francouzském symfonismu. Pan profesor byl velmi tolerantní, protože jsem mu nosil takové vypracované romantické úlohy, a on mi to nikdy nezavrhnul, naopak se mi snažil ukázat, jak se z toho dá vyjít, jak s těmi svými hudebními myšlenkami mohu pracovat. Tyto úlohy mám ještě doma schované. Pan profesor Vodrážka si vždycky vážil každého člověka, podle evangelia. Každý pro něho měl hodnotu, nikoho nikdy nezavrhnul, ať byl třeba jiný. V tom je to kouzlo, a to souvisí i s jeho duchovním vhledem. Dokáže se duchovně spojit třeba s Franzem Schubertem, nedělá mu problém vyhmátnout to charakteristické, co ve skladatelích je, ať jsou to romantici, nebo polyfonici. To souvisí s jeho duchovní hloubkou. Měl jsem taky určitou krizi v průběhu studia a Vodrážka se mě zastal, nikdy mě nepotopil, naopak mně vždycky pomohl. Vždycky přinesl světlo. Vždycky přináší

30

světlo. To souvisí s jeho láskou k Pánu Ježíši. Občas mě vyvedl, když jsem byl na rozcestí. Má takový dar, že dokáže rozplést problémy, najít východisko.“

Další z žáků Jaroslava Vodrážky je varhaník Strahovského kláštera, pan Vladimír Roubal. Dostudoval u něho poslední dva ročníky konzervatoře a od té doby jsou přáteli. Jak se sami dočtete v následujících řádcích, nechal se panem profesorem ovlivnit nejen umělecky, ale také po lidské stránce. Náš rozhovor započal komentářem improvizace pana Vodrážky, kterou vyslechl nedlouho před naším rozhovorem ve svatovítské katedrále.

„Měl jsem pocit, že ten duch, který vyzařoval z jeho improvizace teď, v jeho osmdesáti letech, byl skutečně titán, gigant. Já tato slova nerad používám, protože pan profesor by s nimi jistě nesouhlasil a řekl by, „prosím vás, vždyť je to normální“. Ono toho bylo akorát – a to je jedna jeho věta, ke které se ještě vrátím. A když skončila ta jeho improvizace, tak se od hracího stolu odšoural nenápadný dědoušek, mohu-li to tak říct, i když s takovým velice vitálním vyzařováním. V něm by člověk prostě vůbec nehledal toho velikána, kterého vnímal před chvilkou. Byl to takový velký důkaz toho, jak duch vítězí nad hmotou. Další věc, kterou chci říct a kterou mě pan profesor inspiroval, bylo to, dostat se do souladu s Boží vůlí, být Božím dítětem, v podstatě naplňovat Boží vůli. A to je ta věta „být akorát“, a to se týká veškerého lidského konání – vaření, liturgie, hry při koncertě. A to je pro mě inspirace pro celý můj život. Po recitálu, který jsem měl ve Smetanově síni Obecního domu, za mnou přišel pan profesor a říkal úžasnou věc: „Dneska se dělají z kostelů koncertní síně a my musíme zase z koncertních síní dělat kostely42. To je báječný.“ Tam jsem si vlastně opět uvědomil to naše poslání – být nenápadný a přitom veliký. A to uměl a umí pan profesor Vodrážka. 42

Tuto historku jsem slyšela i v podání dalšího žáka pana profesora, který tvrdil, že pan profesor řekl, že právě pan Roubal dělá z koncertní síně kostel, a tak pochválil jeho hru. Vyprávěč se tedy asi nechtěl příliš chválit a větu uvedl ze skromnosti jinak.

31

Kolikrát za mnou přišel v situaci, kdy jsem to nejvíc potřeboval, aniž jsem chápal, kde se tam bere a jak mohl vytušit, že ho zrovna potřebuju. Když jsem se na to zeptal, tak on vždycky řekl, že neví, že prostě jenom cítí, že za mnou musí jít a musí mi něco důležitého říct. Že to pochopím. A hovořil o nějakém svém zážitku a já jsem si uvědomil, že vlastně rozplétá problém, kvůli kterému jsem s ním potřeboval mluvit. Bylo to formou jakéhosi podobenství, bylo to podobenství v praxi. A on nemohl vědět, že ten problém mám… To je taky ohromný dar. Jeho hodiny improvizace bych nenazval vyučování, ale exercicie. Ale ono to není žádné „duchaření“, ono je to všechno tak přirozené. Nezapomenu na jednu věc, kterou mi říkal před lety: „Prosím vás, dneska když přijdete do restaurace, tak tam máte názvy jídel a všelijakých kombinací, ale, prosím vás, řekněte mi, takový chleba s tvarohem, není to pochutnání?!“ A když jsem se ho zeptal, v čem spatřuje problém současného lidstva, tak mi řekl větu: „Oni se bojí být normální.“ Tam bylo řečeno všecko. Když se zamyslím nad mírou pokory pana profesora, tak si vzpomenu na jednu událost, která se stala, myslím, že ve Zlaté Koruně, kde nahrával improvizace pro Český rozhlas, a tak mu tam nainstalovali takovou tu bedýnku pro komunikaci s režií s pověstným červeným světlem. Pan profesor si sedl k varhanám, připravil si, co bylo potřeba a ozvalo se: „Pane profesore, můžete.“ … Ticho… „Pane profesore, jak se rozsvítí červená, můžete hrát.“… Ticho … Pak se ozvalo cvaknutí a pan profesor sestupoval dolů se schodů a udiveným technikovi a režisérovi řekl: „Pánové, nezlobte se na mě, ale Duchu Svatému se nedá poroučet.“ Prostě ten den nehrál, protože by to nebylo ono. Mohl použít rutinu, jistě má ohromné zásoby, ale on ji nepoužil, protože chtěl, aby to bylo to „akorát“ a ne aby to bylo lámané přes koleno. Pan profesor často přicházel na Strahov na večerní nedělní bohoslužbu a já ho nechával hrát postludium. Jednou jsem stál na druhé straně kůru, poslouchal jsem a říkal jsem si – ano, ano, takhle bych to udělal, to je správný rozvod, výborně – a úplně jsem si „medil“, jak to báječně stíhám a cítil jsem se takový osvícený.

32

Až po nějaké chvíli jsem si všimnul toho, že pan profesor mě napodobuje, že použil můj styl hraní na tehdejší večerní bohoslužbě. V tu chvíli samozřejmě hřebínek udělal „hačačá“. Tak jsem přišel k němu a povídám: „Prosím Vás, pane profesore, já jsem poslouchal to hraní. Vy mě napodobujete.“ A on udělal svůj typický obličej a řekl: „To aby to bylo v jednom duchu.“ Tak to bylo úžasné, protože on samozřejmě má svůj vnitřní život, ale vždycky nechává hovořit někoho jiného a jinak. Slyšel jsem pana profesora improvizovat alla Reger, slyšel jsem ho improvizovat dokonce i moderně, ale přitom vím, že to není v jeho přirozenosti. On je člověk velice prostý, je to člověk naprosto jasného ducha, naprosto srozumitelné řeči, a on improvizoval ve stylech, které bych vůbec nečekal. Ale bylo to naprosto věrohodné, mělo to parametry od začátku až do konce takové, že bych věřil tomu, že to hrál ten konkrétní autor, že teď tam právě seděl Messien, Reger, Brahms…Neseděl. Seděl tam pan profesor Vodrážka a proti své vlastní přirozenosti hrál tímto způsobem, protože věděl, že teď je to potřeba. A to je zase to, k čemu se musím vracet, aby toho bylo akorát. Ono totiž to akorát neznamená „Jen tak tak! Dost, dost, dost!“ V rámci toho „akorát“, které představuje pan Vodrážka, není vůbec žádné omezení, ale naopak: „Teď je tvoje role, teď musíš něco udělat ty, protože ty můžeš. Tak s tím něco udělej.“ A při mši je takových příležitostí mnoho. Pro varhaníky v praxi to znamená, že lze i v postní době hrát postludium na pléno a vůbec to neznamená, že člověk není ztišen. Výběr rejstříků v tomhle nerozhoduje. Ale pokud člověk nemá tento dar, který má pan profesor, tak se doporučuje držet se příruček. Nikoho nelze napodobovat, protože každý je originál. A to, co tu vždycky zastupoval pan profesor, bylo něco přirozeného a při tom nadlidského. Otázka je, jestli člověk není níž, než by měl být, pokud tohle je naprosto přirozené. Nakonec chci zdůraznit, že každé setkání s panem profesorem Vodrážkou vždycky znamená novou touhu být lepším člověkem.“

33

10. ZÁJMY 10. 1. Zvony Jak už lze vyčíst z předchozího textu, největším zájmem Jaroslava Vodrážky jsou varhany a hudba. To je vlastně celý jeho život a záliby se tak promítají přímo v zaměstnání pana profesora. Jeho velkou radostí jsou nejrůznější zvuky, a to především zvony a zvonky, ať už věžní, školní, železniční, či domovní. Pan profesor je vyhledává, poslouchá, nahrává, mnoho jich zachránil před zničením, když byly sesbírány v Praze na Maninách, aby byly zrekvírovány. Byl neviditelným článkem, který většinu z nich pomohl vyzvednout zpět do věží pražských kostelů a dodnes se stará o to, aby zvonili a tím sloužili lidem, aby nám připomínali čas, upozorňovali na důležité události, ale také dodávali světu poezii a cosi nadpozemské. I toto je poselství pana profesora. Pan Vodrážka se tudíž zná s předními zvonařskými rodinami Dytrichovými a Manouškovými. Díky zvonům jsou dokonce dobrými přáteli.

10. 2. Cvrčci a telefonní ústředny Jméno podkapitoly uvádí další „oblíbence“ pana Vodrážky. Už v dětství totiž chodil po louce a poslouchal cvrčky a kobylky. Zajímal se, jaké vydávají zvuky a jakým způsobem k tomu dochází. Ještě dnes identifikuje podle zvuku druh, s určením barvy a upřesněním „hudebního nástroje“, tedy vyluzuje-li zvuky nohou nebo křidélky. Dokonce tyto zvuky umí imitovat. Ne každý tuto zálibu zcela pochopí, ale můžete se sami zkusit v létě zaposlouchat. Snad i vás tento „koncert“ zaujme. Dalším poslouchaným, ale i technicky prozkoumaným místem pana profesora jsou telefonní ústředny. Rád je obdivuje, všechny pražské zná zpaměti. Dokonce si jednou jako odměnu za soutěž vybral právě návštěvu telefonní ústředny.

34

Ing. Lopata, ředitel pražských telefonních ústředen mu ji zprostředkoval a podal mu i výklad. „Při jedné návštěvě letenské telefonní ústředny mi ukazovali ukazatel vytížení ústředny. A ten ukazatel kreslil linku, která byla v podstatě pořád rovná, ale byly na ní tři velké odchylky, a tak jsem se ptal, co to má ukazovat. A oni mi řekli, že při první výchylce si lidi přáli krásné Vánoce, při druhé si přáli všecko nejlepší do nového roku a při té třetí, že jsme hráli se Sovětským svazem.“

10. 3. Chemie O tomto koníčku nejlépe vypovídají zážitky pana profesora: „Pan profesor Vurm mě učil v kvartě chemii a mně se líbilo, jak dokonale vykládal a dělal pokusy, takže mně bylo líto, když jsem šel z kvarty na konzervatoř, že už o kvintánskou chemii přijdu. Ve volném čase, když jsem na konzervatoři neměl žádné povinnosti, jsem k němu zašel a poprosil ho, jestli bych mohl s tou třídou ještě chodit dál a koukat se na pokusy. On měl radost, že mám o to zájem, a tak jsem se svou gymnaziální třídou chodil ještě do kvinty a do sexty na chemii. Potom jsem se s panem profesorem Vurmem spřátelil a on chodil na moje koncerty.“ Co Vás, hudebníka, na pokusech fascinovalo? „Mělo to řád. Bylo to úžasně božské. Připomínalo mi to, co všechno Bůh stvořil. Ty pokusy vždycky fungovaly stejně a já v tom viděl velký systém. A taky se mi líbilo, jak je vše v kabinetě srovnané – Kippovy přístroje, kádinky, baňky a promývací válce. V jiném kabinetě byly zase chemikálie. Pan profesor mě tam nechával, abych si to všechno mohl prohlédnout. Byl a je to takový můj koníček. Pan profesor Vurm se mnou později chodil také na mši svatou. Dříve jsem o něm nevěděl, že je věřící, ale když jsme se spřátelili, tak se projevil jako hluboce nábožný člověk. Takže to, že mi byl sympatický, bylo dáno určitě nejen tím, že dělal dobře pokusy a byl výborný pedagog – to jsem od něho odkoukával a aplikoval jsem

35

to potom ve svém oboru, ale také jsem vycítil, že věří. A on mi po čase řekl, že o mně věděl už od začátku, že jsem věřící.“

10. 4. Příroda Možná vás jméno této podkapitoly v okruhu zájmů překvapuje, ale ani tuto zálibu nesmíme vynechat. Pan profesor má rád mlhu, hory, zatáčky, krásné krajiny. Rád to vše obdivuje a objevuje. Myslím, že to má mnoho společného s improvizací. Za jedno – krása je inspirující. Další podobnost vidím v tom, jak se příroda – krajina vlní, mění, je barvitá a plná života, postupně se vyvíjí, po několika krocích se objeví něco, o čem jsme ještě před chvílí nevěděli. Stejně tak je tomu s mlhou, nebo se zatáčkou. Obě skrývají nový obraz, ke kterému člověk musí postupně dojít. V improvizaci je to stejné. Když ještě bydleli Vodrážkovi v Martině, Jaroslav byl obklopen nádhernou krajinou. Často nám vypráví, jak chodili na Chopok, či na Chlieb, že dokonce jezdili lanovkou, ta totiž dopřává člověku klidného rozjímání, zatímco chůze unavuje. Později se tam vraceli na prázdniny a dovolenou. Jaroslav Vodrážka se díky otcovu zaměstnání dostal i do mnoha jiných míst. Pokud měl tatínek na delší čas někam odjet, manželka a syn se vypravovali s ním. Dodnes se pan profesor raduje, jakmile projíždíme zatáčkou. Nezapomíná dodávat, že „v zatáčce vždycky někoho potkáme.“ A je to pravda. Zajímavé pravidlo. Ani lanovku ve svých osmdesáti čtyřech letech nevynechává z programu. V přírodě také může užívat svých dalších zájmů – poslouchat koníky, zvony, drážní zvonky. Vlastně je to jedno s druhým propojené. Cestou vlakem sleduje sice druhy závor a další technické parametry trati, ale zároveň samozřejmě i to, jak se mění obraz za oknem. Někdy jsme ho po výletě poprosili, aby zaimprovizoval na klavír, co jsme právě viděli, aby onen zážitek vyjádřil hudbou. Vznikla z toho jakási programní skladba, z níž se dala vyčíst právě prožitá událost a prožitek.

36

ZÁVĚR Ještě by se jistě dalo napsat mnohé, mým záměrem však nebylo zpracovat každý detail života umělcova, ale předložit čtenářům celistvý obraz Jaroslava Vodrážky. Snažila jsem se ho vidět z různých úhlů pohledu, představit všechny oblasti zájmu a ze situací vyčíst jeho charakter a hodnoty. Velice zajímavý a přínosný byl pro mě průběh celého díla. Nebylo to pouze psaní, ale hlavně četné rozhovory, naslouchání, hledání, prohlížení a promýšlení. Celý „proces“ byl velmi živý a inspirativní. Doufám, že toho bylo „tak akorát “ a že skladba, která právě dozněla, ve vás zanechala alespoň nepatrnou stopu, alespoň jednu drobnou myšlenku z mnoha moudrých vyřčených vět, ne mých, ale vět lidí zkušenějších.

37

BIBLIOGRAFIE Prameny Rozhovory s Jaroslavem Vodrážkou [z období od srpna 2013 do dubna 2015] Rozhovor s Josefem Kšicou [2015-4-19] Rozhovor s Přemyslem Kšicou [2015-2-6] Rozhovor s Vladimírem Roubalem [2015-4-18] Novinové články ze soukromého archivu Jaroslava Vodrážky Programy koncertů ze soukromého archivu Jaroslava Vodrážky Fotografie ze soukromého archivu Jaroslava Vodrážky CD a LP nahrávky ze soukromého archivu Jaroslava Vodrážky Notové materiály ze soukromého archivu Jaroslava Vodrážky Ocenění a diplomy Jaroslava Vodrážky Dokumentární film ČT ze soukromého archive J. Vodrážky „Nad vším musí člověk umět žasnout…“-, režie: Rezková J.

Literatura VODRÁŽKA, J. Tajemství víry v daru hudby. Olomouc: Matice cyrilometodějská s. r. o., 2010

Lexikografické zdroje SMOLKA, J. a kolektiv. Malá encyklopedie hudby. Praha: Supraphon, 1983 ČERNUŠÁK, G. / ŠTĚDROŇ B. / NOVÁČEK Z. Československý hudební slovník. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. s. 889

I

Internetové zdroje URL: [2015-4-11] URL: [2015-3-8] URL: [2015-3-26] URL: [20154-21] URL:

[2015-2-9]

URL: [2015-4-23] URL: [2015-4-23] URL: [2015-4-23]

Seznam příloh Příloha č. 1: Nahrávky ze soukromého archivu LP desek Jaroslava Vodrážky Příloha č. 2: CD a MC nahrávky Příloha č. 3: Seznam kompozic podle soukromých poznámek J. Vodrážky Příloha č. 4: Obrázkové přílohy ze soukromého archivu J. Vodrážky

II

PŘÍLOHY 1. Nahrávky ze soukromého archivu LP desek Jaroslava Vodrážky Varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha. Supraphon, 1 11 0514 G, 1968 Church organ of Prague. Supraphon, 1111 0661/2 G, 1969 Hospodine, pomiluj ny. Panton, 01 0277(mono)/11 0277(stereo), 1972 MONTEVERDI, C. Missa da capella. Supraphon, F 09 40173 Nejstarší české vícehlasy II. Supraphon, F 03 40730 Varhanní improvizace J. Vodrážka. Supraphon, 0 11 0237 F Koledy staré Evropy. Supraphon, 1112 0817 G, 1978 JANÁČEK, L. Glagolská mše. Supraphon, SV 8105 VODRÁŽKA, J. Varhanní recitál. Supraphon, 1 11 1489 G Concertos pour orgue et orchestre a Prague. A Charlin disques, CL – 42, 1975 Česká varhanní tvorba 18. století. Panton, 11 0418-19, 1973

III

2. CD a MC nahrávky43 VODRÁŽKA, J. Varhanní skladby a improvizace. Karmelitánské nakladatelství, 1997 [CD] / 1998 [MC] VODRÁŽKA, J. Improvizace na téma gregoriánského chorálu. Karmelitánské nakladatelství, 1999 [MC] VODRÁŽKA, J. Únětické varhany. Karmelitánské nakladatelství, 2002 [CD] / 2002 [MC] VODRÁŽKA, J. Tobě, Bože, díky. Karmelitánské nakladatelství, 2003 [CD] / 2003 [MC] VODRÁŽKA, J. Verbum patris. Karmelitánské nakladatelství, 2003 [CD] HÁLEK, V. Volání Královny nebes. Rosa, 2001 [CD] JANÁČEK, L. Glagolitic mass. Supraphon a.s., 1989 [CD] VODRÁŽKA, J. Hudební doprovázení jako služba v liturgii. CHORUS studio, 2006 [CD] VODRÁŽKA, J. Praktické ukázky improvizace. Soukromé vydavatelství, rok vydání neuveden

43

Zde jsou ilustrativně uvedeny pouze vybrané tituly podle soukromého archivu J. Vodrážky a z internetových zdrojů: http://www.ikarmel.cz/autor/vodrazka-jaroslav a http://www.mkm-mrazek.cz/vodrazka.php

IV

3. Seznam kompozic podle soukromých poznámek J. Vodrážky 1934 – první pokusy o improvizaci 1939 – Vianočné koledy 1943 – Vánoční Dvě fugy Dvě invence 1946 – Koncert pro dva klavíry a flétnu Pastýřská 1947 – Píseň beze slov Polka Aleluja 1948 – Modlitba Koleda Pochod roku 1948 Variace Improvizace přepsaná z gramofonové desky 1949 – Ave Maria Píseň 1950 – Rondo Sonatina (náčrt 1. věty) Můj Pane 1951 – Fantazie a fuga e moll Fuga na Píseň práce Variace a fuga na slovenskou katolickou píseň 1952 – Adventní Klavírní kus 1953 – Dětská vánoční mše Tvá ruka laskající Pastorale (část) 1954 – Pastorale (dokončeno) Passacaglia Píseň domova 1955 – Tak je jasno V

1956 – Tantum ergo Píseň o lásce 1957 – Chorálová předehra „Chvalmež Hospodina“ I. 1958 - Chorálová předehra „Svatý Kříži“ Ne já zde slovo mám Preludium a fuga Toccata a fuga 1959 – Partita na vánoční píseň „Spasitel náš“ 1960 – Variace na vlastní téma pro klavír Chorálová předehra „Hořké muky“ Dětská suita Dobré ráno, sluníčko (píseň pro děti) Postříkej, deštíčku Chorálová předehra „Přihotov se, duchu můj“ Čtyři staré koledy (harmonizace) 1961 – Introdukce a fuga Pastorale č. 2 Dětské písně: Stonožka Leť, naše holubičko bílá Pověz mi motýlku Jede babka 1962 – Variace pro varhany na píseň „Maria, Maria“ 1963 – Chorálová předehra „Útěcho duše mé“ Chorálová předehra „Již jsem dost pracoval“ Dvě interludia 1964 – Chorálová předehra „Chvalmež Hospodina“ II. Pochod Píseň domova – úprava pro dětský trojhlas s klavírem Zdráv buď, táto! (píseň pro dětský sbor s klavírem) 1965 - Z obláčku přilétla (píseň pro dětský sbor s klavírem) Dvě písně:

Nevidíš mě, Pane Schyl se ke mně

1966 – U studnic ducha (píseň) 1977 – Anjelové jsú zpievali VI

1979 – Trio pro varhany na téma J. Kulhau 1982 – Píseň 1984 – Modlitba Úprava písně „Cesta do Emauz“ M. Matouše Úprava Černohorského „Laudetur Jesus Christus“ pro varhany 1985 – Bagatela pro varhany 1987 – Fantazie a fuga chorální 1991 – Improvizace na BACH 2013 – instrumentace Dětské vánoční mše 2014 – harmonizace písní

Náš Bůh je láska Před Tebou se skláním

VII

4. Obrázkové přílohy ze soukromého archivu J. Vodrážky

Obrázek I. „V primě na Gymnáziu“- Vodrážka v první řadě třetí zleva

Obrázek II. „Spolužáci z varhanní třídy“ na Pražské konzervatoři, Vodrážka stojí vpravo

VIII

Obrázek III. „Profesorský sbor gymnázia“, v první řadě čtvrtý zleva ředitel Hajner, třetí zleva profesor Škoula (Dějepis), druhá řada druhý zleva P. Stehlík (kněz z kostela sv. Antonína)

Obrázek IV. „Zpočátku ani nedosáhl na pedály“ fotografie z evangelického kostela v Turčianském Svätém Martině

Obrázek V. „Studentská léta na AMU“ fotografie z učebny č. 19 IX

Obrázek VI. „Při zkoušce s Pražskými literáty“ – Vodrážka sedí u klavíru, vpředu ve světlém obleku stojí sbormistr Bohuslav Korejs

Obrázek VII. „Průvod Božího Těla“ – první z kněží v průvodu je Mons. Vladyka

X

Obrázek VIII. Novinový článek

Obrázek IX. Novinový článek

Obrázek X. Novinový článek XI

Obrázek XI. Program koncertu se Sborem pražských literátů

XII

Obrázek XII. Program koncertu s Českými madrigalisty

XIII