JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Divadelní fakulta Ateliér scénografie. Fuj tajxl! Bakalářská práce

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér scénografie

Fuj tajxl! Bakalářská práce

Autor práce: Jan Matýsek Vedoucí práce: doc. Mgr. Jana Preková Oponent práce: Mgr. Jan Štěpánek

Brno 2016

Bibliografický záznam MATÝSEK, Jan. Fuj tajxl! [Pfui Teufel!]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní Fakulta, Ateliér scénografie, 2016. 43 s. Vedoucí bakalářské práce doc. Mgr. Jana Preková.

Anotace „Fuj tajxl!“ vykřikla babička a zavlnila se úlekem. Se stejnou reakcí vkládám do své práce vlastní vzpomínky a postřehy ze života. Řeč je o čertech, kteří mě svou entitou utváří, pomáhají a ničí. Práce je podmíněna vlastním aktuálním, duševním rozpoložením, které reflektují mé dosavadní dovednosti ze studia scénografie, kterou vnímám jako imaginativní práci s prostorem, tělem a světlem. A právě tyto principy zahrnuji do své práce prostřednictvím představivostí a skrytých světů.

Annotation “Pfui Teufel!” rief die Großmutter und wellt sich mit Schreck. Mit die gleiche Reaktion lege ich in meine Arbeit eigenen Erinnerungen und Beobachtungen des Lebens. Ich spreche über Teufel, die mich ihre Entität formen, helfen und zerstören. Die Arbeit ist unterlag einigen die aktuell, seelisch Stimmung, die meine bisherig Fertigkeiten aus dem Studium Bühnenbild reflektieren, wie als eine imaginativ Arbeir mit Raum, Körper und Licht wahrnehme. Und diese Grundsätze einbeziehe ich in meine Arbeit durch des Vorstellunsvermögenes und verborgene Welten.

Klíčová slova čert, deník, imaginace, obraz, fetiš, peklo, nebe, tradice, morbidní, apokalypsa

Schlüsselwörter der Teufel, das Tagebuch, die Imagination, das Bild, der Fetisch, die Hölle, der Himmel, die Tradition, morbid, die Apokalypse

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovával, za čertova našeptávání, samostatně a využil jsem jeho moci, kterou mi propůjčil výměnou za vlastní duši, dále jsem využil své spolehlivé paměti a bezbřehé citlivosti a použil jsem jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 19. května 2016

Jan Matýsek

Poděkování Chtěl bych poděkovat čertovi (on ví za co), všem maminkám (mamince, babičce, Janě Prekové, Květoslavě Herníkové), milující rodině, Martinu Mrskošovi a všem debilům, které jsem v životě potkal, neboť bez nich by tato práce nebyla vznikla.

„Proč proboha zrovna student scénografie píše o takových podivnostech?“ jistě si pomyslíte. Přece bych měl psát o poznáních ze své divadelní praxe a demonstrovat vám zde vlastní dosavadní úvahy, že? Tvůrčí nesvoboda, která se mi stala nejlepší přítelkyní v divadelní tvorbě (zřejmě vlastní neschopností diplomaticky vystupovat a prodávat své myšlenky před uměleckými týmy, s nimiž jsme se navzájem nepochopili), mi umožnila se od ní distancovat a zavřít se mezi stěny ateliéru. Tam dílo započalo. Vnitřní tendence, tak individuální a egoistická naplňovala moji žízeň zkoumat a tvořit sebe. Tak se možná ptáte: „Proč?“ Budiž uhašeny vaše žhavé rozpaky – tato práce je reflexí vlastního vnitřního světa. Něco se v něm událo - všechno jakoby se z venku s křikem vtáhlo do mého nitra a tam všechno chaoticky hledalo své nové místo. Jakási imploze Pandořiny skřínky. Každý z nás určitě zná takové předlouhé noci, kdy se z člověka stává bezhlavě hltající Otesánek. Najednou je jednoduše někým jiným, ztrácí tvář a hledá se. Nemůže se ničeho dožrat. Nevida konce, dostane pak neukojitelnou touhu pozvednout meč jako hrdina a pobít se s devítihlavým drakem a příšeru, tu obrovskou překážku stojící v cestě za světlem, nemilosrdně usmrtit. Nádech. To je přesně ten čin, jenž si touha žádá. Vniknout do svého nitra a setkat se s tamními stvořeními. Poznat je, poznat tak sám sebe. Výdech. Proud vzduchu, dech, který nám dal život. Tedy duše – esence pro mě tak obrovitá, že se nedá uchopit/ pochopit a přitom tak malá svou křehkostí a neviditelností. Každý nádech se tak stává krokem ve vlastní pěšině. Totiž cesta sebepoznávání je tak snahou uchopit vnitřní svět. Ten pak vnímám jako divoříši všech bytostí z mýtů, pohádek, ale také ze života, které se mi i se svým vzezřením, vlastnostmi a schopnostmi zaryly hluboko do mé představivosti. Ona neodvratná touha mě odnáší utkat se s těmi, kteří žijí hluboko v nitru země, mezi námi a v nitru mojí duše – do pekla. Mým údělem je nyní sepsat intimní, fluidní deníček mladého muže vytvořený 4. dubna 2016, velitelského času 19:33 a za cca měsíc sesbírat nastřádané paměti ze svého života, nejstěžejnější okamžiky, iniciace a trau-

6

mata a reflektovat je pomocí obrazů, parafrází a odkazů. Ponořit se do sebe, osahat si tamní představy o čertech a vytvořit souborný bestiář nebo obrázkovou encyklopedii a pochopit co znamená bytnost čerta pro lidstvo, lidskou duši nebo pro sebe samého. Poetické slovíčko fuj tajxl1, jímž jsem nazval své povídání (známé variace též fuj tajfl nebo fuj tajbl), pochází z německého slova Pfui Teufel (fuj čert/ ďábel), jsou to citoslovce sdělující opovržení nebo leknutí. Toto pojmenování je pro mou práci velmi příhodné, neboť vyjadřuje úlek ze všech možných čertů, ale i ze sebe a také zpětně ze samotné práce. Laškuji zde totiž se slovy a flirtuji s větnou skladbou, náladou a vzezřením textu. Jsou to jakési čertovy asociace, obrazotvornosti a myšlenky. Předem bych chtěl upozornit všechny introverty, zvláště paní češtinářky a vůbec ty vyvolené, čtoucí knihy nebo gramaticky správné statusy na sociálních sítích, že se radikalizuji a po německém vzoru okouzlen složeninami různých slov, které mi textový program zuřivě, sprostě a červeně podtrhuje, je se stejnou prudkostí a vehemencí vkládám do své práce. Taktéž bych chtěl napomenout všemožné menšiny, aby se při čtení těchto řádků nerozhněvaly, neboť všelicos, co vyloučím z úst a jest myšleno, byť s titěrným úšklebkem, pejorativně, nejprve projde mnou. Ano, správně, jsem větší dareba než vy! A na závěr bych chtěl vás všechny varovat, abyste se nenechali, prosím pěkně, mými nijak zvláštními názory zneklidňovat. Budu vám láskyplně povídat a vyprávět příběhy a postřehy z mého života. A rozpomínat se na různé čerty, které jsem potkal. Sem tam psal tyto řádky sám čert. Tak se pohodlně usaďte, příjemné rozptýlení začíná!

1 HOLUB, Jiří; LEYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. 4. vyd. Praha: SPN, 1992. 483 s.

7

„Růžová je barva odvážných.“ - Jan Štěpánek

8

9

Jedna z nejsilnějších vzpomínek je strach. S postavou čerta jsem se seznámil už v útlém dětství v mateřské škole2. Dodnes nejsem schopný vytratit z paměti pach bouchacích kuliček, jejichž gradující hřmot byl předvojem obrovské bytosti s červenou lesklou maskou a přehršle tmavých, hustých chlupů. Utlumený smích pod latexovou vrstvou mi stále vráží před oči obraz trčících dětských údů z čertova pytle. Oněch plastických dutých nožiček a ručiček, které poslušně seděly na drsné jutě, sápaly se po mně a vzývaly k návštěvě do pekelných kotlů. Mikuláš, nějaký převlečený pán nebeské výšky – nejspíše ředitelka školky, mužatka – nevypadal o moc důvěryhodněji, neboť měl tutéž latexovou masku s lesklými, červenými líčky. Marfuša s penisem, tak trošku zavánějící pedofilií, šermující nebezpečně kolem sebe pozlacenou berlou. Někde u mě doma hluboko v šuplíku mám schovanou videokazetu, kde je tato pro rodiče a prarodiče dojemná, prostonárodní událost zaznamenána. Účastní se jí všichni moji kamarádi a kamarádky ze školky a většina kráčí poslušně, bez bázně a hlavně bez doprovodu rodičů (!) k Mikuláši, kterému s nesprávným užíváním jambů a daktylů odrecitují patetickou básničku, načež čert ustoupí a Mikuláš ohnutý až k zemi jim podává svou čokoládovou podobiznu (avšak továrním zjednodušením už oproštěnou od neřestných asociací). Jediné oko nezůstalo suché, i pan čert by se jistě býval rozplakal. Nemohu zapomenout na vlastní křik, kdy ta mužatka prskla sladce a zdrobněle mé jméno. Byla to jedna z životně nejdůležitějších potřeb vyskočit z těla a utíkat pryč. Pohotová maminka mě však s blaženým výrazem ve tváři (že se konečně dočkala) popadla svou cvičenou paží za ruku, tahala, vyzdvihla nad všechny okolní židle a takto mě přinesla před ty lesknoucí se úchyly. Dál už si nic nepamatuji, poněvadž jsem měl s největší pravděpodobností zavřené, hluboko do lebky zatlačené oči. Zkrátka jsem umřel a znovu se vzkřísil. A abych nezapomněl – anděl se nedostavil! I v oné Pandořině skřínce3 2

3

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina, Lidové zvyky – Výroční obyčeje z Čech a Moravy, 1. vyd. Praha: nakl. Lidové noviny, 2004. 339 s. ISBN 80-7106-525-0, 251. s: Mikuláš díky legendě inklinuje v úboru k realitě. Je oblečen jako skutečný biskup v komži, mitře, ornátu, s berlou v ruce. Anděl a čert, jako bytosti zcela nadpřirozené, se zobrazují volněji, s notnou dávkou fantazie. PETIŠKA, Eduard, Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 2001. 213 s. ISBN 80-00-

10

zbyla po svém vyprchání nahá a třesoucí se naděje. Absencí anděla se rozplynula i tato chudinka, co prý umírá jako poslední. Naděje andělské existence, která mohla v rozkošném obřadu - sebe-pohřbu - zastupovat usmívající se, úkladnou maminku a stát se strážcem mého duševního panenství. Samozřejmě za předpokladu, že by anděl nebyl zohyzděn příbuznou pornomaskou, tak zrcadlově se blyštící a třpytící jako bismutové ruce pana faráře. Bože můj, chci se nořit v latexu a splynout tak s pekelným stvořením! Nasadit si masku, obtáhnout obličej do němoty a klouzat s ní po té čertově hlava nehlava. Jako dva slepci hmatat navzájem obličejem po tváři druhého a snažit se prožít si každý záhyb a sklon a představovat si jeho vzezření pod polyvinylchloridovou blánou. Připadá mi, jakoby pod ní žádná tvář nebyla nebo jakoby jeho pokožka samotná byla gumová. Veškerá tkáň nahrazená pryží - není propustnosti membrán, elektrických výbojů ve svalech i orgánech, jakákoliv vyústění se stávají zakrnělými. Celé tělo ve věčné křeči, apatii. Jako když se v těle zastaví čas. Však pod maskou nevězí mrtvola. Ale skrývá-li se pod ní škleb čertovské nestvůry, vidina nepropustně obtaženého obličeje nebo těla tenkou vrstvou kluzké gumy je o to pamětihodnější, narušuje-li hladký povrch prostupující porost vousů a chloupků, které se díky podkožním vzpřimovačům snaží udržet svůj erektivní stav. Jako čertova tělesná krajinka pokrytá hmotou voděodolnou, houževnatou nemilosrdně odděluje zapařenou masu pohřbenou pod ní od čistého vzduchu a nebes. Jako lesy, kopce, města, celá planeta zahalená a udušená pod jeho nestydatým materiálem. Avšak kyselý déšť a hnědý sníh trousící se z tlejícího nebe by matičce zemi nedělali potěšení. Tudíž je pro ni latex spásou, neboť zatěžuje sice pod sebou kvasící půdu a moře, ale zároveň ji ochraňuje před nepříznivým, kysele zkaženým nebem. Sláva latexu, pokryjme zem a svá těla latexem, hnijme s matičkou! Pach oxidujícího těla mrtvoly latexem zakonzervované, jako neslušná fantazie fetišistických nekrofilů, kteří tančí za bubnování deště stří00910-2, 11. s: Pandora ochotně schránku otevřela. Se svištěním, kvílením a nářkem vylétly ze zlaté schránky nemoci, bolesti, bída a strasti, zakroužily nad domem a rozletěly se po celém světě, jenž doposud neznal nic z takového zla. I Pandora se polekala a rychle víko zase přiklopila. Všechno zlé ze schránky vyletělo a zbyla v ní jen naděje. Nemoci a strasti ji přitiskly až k samému dnu, a proto ji do světa vyrazilo tak málo.

11

kajícího na tu lesklou mumii manžela. Deštivá budoucnost gumových kamarádů žijících uspořádaný bio život se zesnulými partnery – je to naše jediná předzvěst při setrvání latexem potažených čertů mezi námi. A jsou-li znečišťovatelé životního prostředí kolektivní zrádci, kdo jsou tito perverzní devianti? Nasaďme si latex a zastavme tu absorpci zvenčí, vstřebávejme pouze vlastní šťávy a výměšky! Kam ta hnědá voda odtéká když nemá kam, když není propustnosti? To, co si od nás, ze země nebe půjčuje, nám zpět poctivě vrací. Nadechuje se našich výparů a posílá je rozzlobeně nazpět. Neničme jej, nevylučujme z těla už žádný další odpad! Očistíme-li zemi, očistíme tím nebe i sebe. Dnes by matka Sněhurky4 jistě hořce zaplakala, neboť by jí 3 kapky krve neskanuly do bílého sněhu, nýbrž do hnědé břečky. A tak by jistě nepomyslila na dcerunku bílou jako sníh (červenou jako krev a černou jako eben), ale snědou jak ten hnůj. Kůže spanilých dívek a udatných chlapců už nebude sněhobílá, nýbrž hlíně se budu podobat. Ach, zahalme se, skryjme se pod zem, neb nás to oslňující slunce z východu spálí. Sněhurko, hlavně ty, uteč zas do těch divokých lesů a nikdy víc se nenavracej zpět! Kovové, promaštěné stroje tankují zasněženou krajinu a dávají jí hnědavou náladu. Znamená znečištěný sníh pošpinění duševního ženství, citů, znesvěcenou a v poutech svíjející se kyprou Bohyni nebo na náměstí tančící nahou muslimku? Vykašláváme si plíce jako popelavý hlen, kálíme střeva a kyslík všude vůkol nám zanáší krev a zabíjí nás. A mráz tuze páchne. A kdo za ten lidský rozklad může? No přece já a jenom já! Tak mě, prosím, ukřižujte! Pak si z mého těla vytvořte lék na svou ztýranou duši a třeba, alespoň ve vaší mysli, bude zase z nebe padat čistě bílý sníh. To všechno pro tebe, Sněhurko, buď mou bledou, plačící pietou. Když však ještě v zimě běžně padal sníh zcela bílé barvy, zbaven té prohnilé kontaminace, chumelilo a vyla dunící fujavice a kdosi z alfa členů naší rodiny pronesl: „Čerti se žení!“ - na(ne)štěstí po iniciačních procesech s čertem (nebo Mikulášem?) se mi při pohledu na caffè latte zabarvenou oblohu zjevila scenérie samotného pekla existujícího v nebi! Jak málo stačí k 4

GRIMM, Brüder, Kinder- und Hausmärchen. Hamburg: Nikol Verlag, 2014. 800 s. ISBN 978-3-86820-244-1, 256.-268. s.

12

dezorientaci mladého mozku – kde je nahoře a kde dole – pouhou ustálenou větou, která popisuje zřejmě rozcuchané počasí. Hřmotná svatba oplzlých, chlupatých, rohatých chlapíků, smýkajících se na černém koňském spřežení mezi chomáči sněžných mraků, jejichž zhmotněnou odpadní energií, jako jiskérky odlétající, byl hvězdný počet vloček nakynutých jako švestkové knedlíky mojí babičky. Padající sníh za chřestotu čertovského ceremoniálu hraje důležitou roli, protože ve mně dodnes vzbuzuje představu bílého, vločkami pokrytého čerta-ženicha. Vždy, když sněží, vzpomenu si na ten zasněžený škleb, bílou maškaru, řvoucí průvod urozených opilců, předtucha příchodu něčeho olbřímího. Překrásně zběsilá podívaná mezi mračny mi dávala pocit lhostejnosti, zdali sněží, protože mi babička cukruje knedlíky, roztrhla se peřina nebo se vyprášil pelichající kožich těch bílých nastávajících. Bílá – barva čistoty a neposkvrněnosti? Kdo to řekl? Však prýštící hnis z uhrů na mém čele je bílý, stejně jako dotěrné bílé kalhotky pod sukní, které tvoří šapitó pro rozdivočelé ochlupení. Bílá je i pleť té nejkrásnější - Sněhurky, která už mě omrzela, protože je pořád stejně bílá a to mě děsí. Proč je pro mě bílý čert hrůzostrašnější než tmavý? Snad je to kvůli jejich zdánlivé jemnosti, ze které nečekaně trčí několik řad špičatých zubů. Bílá tak čistá a zbavená choroboplodných zárodků jako sladká, našlehaná smetana v gumácích vášnivého rybáře. Zdá se mi dnes tak jiná, cizejší než včera. Zklamala jako pampeliškový zástup copatých holčiček s penisy a samopalem. Černého čerta ve tmě nevidím, tím spíš budu věřit, že je jen v mé hlavě. Jeho albinoidní variantu nikoliv. Skrývá se v ní chladná vzácnost, vznešenost až urozenost a krása. Tu z očí v černočerných nocích nevytěsním, stejně tak jako padání vloček ze zimních mračen za ticha tak mrazivého, že by byl i na zem hozený špendlík mocnou sirénou. Avšak za bílého dne jsou ti bílí čerti schovaní ve všech těch bílých, protivných barvách kolem mě. Od toho prožití čertovy ženitby je mi jejich svět líbeznější nad našimi hlavami a jako malý jsem se do nebe díval jako do obrovitého prostoru, kde žije Bůh, andělé i čerti pospolu jako milující se planeta. Ale sem tam někdo zlobil, takže vždy, když byly přeháňky, bouřky, jsem si mezi nimi představoval

13

vášnivou rozepři, jakoby spolu bojovali na černých mračnech – plující na obrovských lodích do sebe naráželi a vyvolávali tak hromy a blesky. Žily tam také duše mrtvých, které měly podobu velkých hlav svých původních nositelů. Ve

chvílích

nevybitého, mentálního

poblouznění jsme

se

se

sestřenkou snažili vyhazovat až do nebe pomerančové a multivitaminové džusy, abychom dali napít našim rodinným zesnulým nebo ptáčkům, které jsme ve velkých kvantech, sériově pohřbívali. Také jsme vařili polévku pro Ježíše. Ingredience byly z nejblíže přístupných zdrojů – štěrk, listí, peří sousedových holubů, spadená nahnědlá jablíčka, vlastní vyškubané vlasy a spousty dalších lákavých přísad. Celý obsah polívky jsme po jejím dovaření pokorně a kajícně vyhodili směrem k Synovi, poněvadž jsme věřili, baže jsme si byli k smrti jisti, že přebývá také v nebi. Zdá se, jakoby nebe pojímalo na první pohled všechny své předpokládané i nečekané obyvatele a na podzemní sféry již nezbylo místo – pusto, zazděno a zasypáno. Přesto mě pojímá pocit přehršle studených hlemýžďů v zátylku, který je mi průvodcem všudypřítomnou tmou, hlubinnými roklemi, uzavřenými prostorami, jeskyněmi… známý mateřský strach zespoda, z lůna, ze tmy je přinejmenším pálivě čertovský. Roztodivné existence žijící nahoře nebo dole si z nás musí dělat legraci, že je rozdělujeme na dobré a zlé a dualisticky určujeme podobu a místo jejich domovům. Může-li být totiž peklo nade mnou, pak může být i nebe pode mnou. A naopak. Stejně tak je-li všude kolem, je peklo i ve mně. Peklo je nerozměrné, nedá se ničím změřit, zaznamenat, nemá proporce – jako nebe v bledě modrém, je stále všude, je nekonečné. Jako věčnost, která je starší než čas a prostor a já v ní strnule a bezmezně tkvím. A vůbec nic se „tam“ neděje. Jednou jsem se s čertem v nebi možná setkal, když mi bylo tolik, že bych to spočítal na prstech jedné ruky. Měl jsem totiž podivný sen. Stál jsem uprostřed babiččiny zahrady plné jabloní, když v tom za mnou se strašným rykem přidupal tajemný temný přízrak, naháněl mě po zahradě, mezi jablíčky chrastil jeho černý kožich, prackami se po mně natahoval, až mě popadl, vy-

14

letěl se mnou do nebes a z výšin pak shodil na zem. V hlubokých nocích se mi sen zjevil dvakrát, podruhé, když mi bylo tolik, že bych do počítání roků musel zapojit druhou ruku. Ani jednou jsem ve snu však zcela nedopadl na zem, neboť jsem se probudil s hlavou těsně nad trávníkem. Ovšem po probuzení jsem nedovedl rozeznat, zdali jsem padal namísto zeleného trávníku do rozlehlého a chlupatého čertova těla. Do třetice byla sebeprojekce naplněna dávno potom v opeře Bohuslava Martinů Hry o Marii5. Zkameněl jsem údivem, jak se osud Mariken van Nieumeghen mému snu podobal. Středověký vlámský příběh o slabomyslné panně, zabloudíce do černých lesů, ze strachu ďábla přivolaje a po boku s ním spávaje, tropíce samé nepřístojné zlo, graduje ve chvilce, kdy zhlédne hru o milosrdenství Panny Marie, obrátí se a zavrhne svého chlupatého manžela. Ten se jí však z palčivé žárlivosti pomstil: „Pak zmocnil se ďábel ubohé Mariken, prudce vyletěl s ní do oblak a tam z nejvyššího mraku vší silou ji hodil na zem.“ Oči se jí zaplnily světlem jako v ráji a její duše odletěla do nebeských výšin. Sláva na výsostech Bohu! Bože můj, je to snad předzvěst, čertovo pohlazení, laškovné pošimrání nebo návěst z hlubin pekla? Třeba tajně sním o svatbě v oblacích, o divém reji, jízdě na pekelných koních. Stát se jeho snoubencem a jako při jízdě králů svírat bílou růži v ústech a oděn ve svatební kroj, přezdoben těmi nejbarevnějšími pentlemi, které mi zahalují obličej. Ve chvílích nejhalasnějšího juchání a jásotu být pod přísným tabu promluvit, jakkoliv vzdorovat, vše mlčky přijmout. Po zakončení slastně zkrvavené ceremonie nepozřít z masité hostiny ani sousto a při svatební veselici pádem z oblaků dolů zatančit v celé nádheře tanec smrti. Padat, letět a tančit. Jako motýl, dospělec, který se z kukly konečně vylíhne, pohlédne na světlo a dospěje k obrazu svému, zároveň však v největší kráse pozvolna umírá. Ve svých vzpomínkách také vzhlédnu ke spalujícímu slunci a vzpomenu si na tu vůni, na tu chuť srpnového poledne s babiččinými švestkovými knedlíky, jež jsem ještě jako Honzík s neposedným žaludkem chvatně polykal, neboť byly švestky přezrálé a obohacené o červy – věděl jsem to! Vlast5

HOSTOMSKÁ, Anna, Opera – průvodce operní tvorbou, vyd. 7. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965. 824 s. Hry o Marii – II. Mariken z Nimégue, 683. s

15

níma ručkama jsem švestky ze zahrádky třídil, ale děda nahoře bez, žvýkajíc jednu z nich pravil, že jsou „dobrý“, všechny je vysypal do společného sáčku a až z nich byly knedlíky hotové, nic netušící babičkou pocukrované, posypané smaženou strouhankou a zalité rozpuštěným máslem, jsme se pomodlili a poděkovali Pánu Bohu za pokrm. V kuchyni, natlakované párou pětilitrové lázně z knedlíků, kdy dědeček jako líbající Jidáš pronáší modlitbu, nastává vzácný okamžik. Jindy dominantní, obří babička v zástěře, připojující se k dědově transcendenci6, vedle mě najednou sedí úplně nahá, krotká a bezbranná, jakoby se napůl byla uvařila s obědem v hrnci. Dokud však nezaznělo od nás tří slovo „Amen“ babičce se navrátila železná ruka superiorního matriarchátu se sparťanskou zástěrou a pro mě bylo to slůvko spouštěčem vlastního, vynuceného sebeovládání (obvykle však dobrovolného), jelikož výhružně zařičely příbory a začvachtalo žmoulání přezrálých švestek mezi bílými protézami. Stejně jako si ze školky nemohu vybavit či rozpomenout se na blízké setkání s čertem a Mikulášem, se mi nepochybně zatemnilo před očima i v tomto případě, s prvním soustem po bohulibém zaklínadle. Otázkou pro mě zůstává, kdo je v této trojúhelníkové situaci čertem. Jsem to já, kdo by nejraději nejedl Bohem požehnané jídlo? Nebo snad babička, ta usmívající se, cukrující, je andělíček? I přes můj tichý křik v očích, který ona nevidí, poněvadž má zelený zákal, a snaží se mi hlavně nenápadně vecpat dalšího zabijáka na ručně malovaný talířek. A po obědě, vydatném zejména na bílkoviny, si mne ruce u mrazáku, že může schovat celé vojsko zbylých knedlíků na příště. A což teprve dědeček, jenž je loutkohercem celé příhody s mravokárným, až křesťanským podtextem, který nedbal mého pečlivého výběru ze sklizně a svou přehnanou šetřivostí podráždil mou přirozenou způsobilost ochotně vše přijmout (sníst)? Je to sebetrýznivé, musím se zachovat statut slušného, způsobně vycvičeného vnuka, jenž nezapomněl na všechny andělsky nenápadně podsunuté poučky a výchovná zaopatření, pod výhrůžkou rozzlobeného Ježíška. Doposavad mám z takovéto konsekventní výchovy mučednický pocit 6

JUNG, Carl Gustav, Výbor z díla IV. - Obraz člověka a obraz Boha, Brno: Nakl. Tomáše Janečka, 2001. 506 s. ISBN 80-85880-23-7, 279. s.

16

(komplex), že mě Ježíšova hlava sleduje i na záchodě nebo ve vaně a má s sebou své nohsledy – všechny mé Bohu oddané pokrevné zesnulé, kteří mě také prý stále vidí. To břemeno neviditelného shluku, které mě skopává do kuličky a mlátí za každý nekřesťanský čin, mi zakazuje být sám sebou, ač se nepovažuji za hříšníka. Nechci být dalším z nich, uspokojovat potentní církev, pak jen umřít, sledovat s Ukřižovaným potomky své sestry a vybíjet si na nich vlastní ne-seberealizovaný život. Nemohu, uvnitř ve mě vše vře a pne, abych vzdoroval. Aby mi vyrašily růžky a abych se stal čertem, vřískal na všechny světové strany, vyhodil zdobený talířek i s knedlíky z okna, skákal po všech šesti stěnách kuchyně a nakonec vyletěl komínem. Doufám, že mě teď, milí předci a Ježíšku, pozorně sledujete! Nejspíš uzříte, co jste jaktěživ neviděli. Může se zdát, že vidíme čerta jako člověka (nebo naopak?), který je škodnou naší váhavě systematizované a disciplinované společnosti, močí kolem sebe a bere tak ostatním svobodu. Stejně nebezpečný pro okolí může být i „přizdisráč“, člověk, který je personifikací přitroublé definice bílé barvy, avšak čertem sám k sobě, tzv. tichá voda břehy mele nebo světsky řečeno: anděl s ďáblem v těle. Co třeba takový náš zavalitý, hříšný bratřík Otesánek7? Jakoby tomu bezmocnému kusu dřeva dala tatínkova kovová sekyra život, ale zároveň kovová motyčka babičky jej na závěr pohádky rozpáře a zabije. Zobrazuje to jakousi nejistou rovnováhu, koloběh mezi přírodní, dřevěnou silou a kovovým či lidským zásahem do ní. Příběh je pro mě výpovědí o nadřazené schopnosti člověka tvořit a ničit, ale také varování nezkrotné energie přírody, která svou obrovskou mocí může lidstvo ohrozit. Z prvého pohledu neviditelný boj dvou duší. Sebejistá rovina pyšného, neohroženého člověka, který nečeká zákeřný útok z pekelných hlubin – někoho nebo něčeho nepatrného, skrytého, naturálního, ale přitom čehosi, co je člověku vlastní, co má u špičky nosu, pod kůží. Něčeho tak nevinného, z pařízku s láskou otesaného a hýčkaného, co se mu vymkne z rukou, co jej pohltí. Neumím si proto Otesánka představit jinak, než-li s nevelkými růžky, ježto je pro mě jakýmsi čertem – člověkem nebo lidskou duší, která slepě hltá 7

ERBEN, Karel Jaromír, České pohádky – svazek třetí. Praha: Melantrich, 1939. 255 s. 99.-102. s.

17

jednu slastnou dobrotu za druhou. Je to vlastně protikřesťanský hejsek, který nedbá vyšších hodnot, střídmosti a poživačně se láduje. Člověk který se z trapného, nehybného klidu, z nudy, stává požitkářským, ďáblem posedlým, zmítajícím se v šílenství. Zde nastává situace, kde by leckterý obyčejný živáček nebo jiný klerofašista vztyčil jeden z líných prstů, pohrozil jím a z oholených úst plných plomb by na něj plival svůj naučený zásobník se synonymy genitálií a prskal kolem sebe zbytky piva jako na duhovou vílu. Neboť takový člověk není z jejich pohledu hoden spolužít ve fungující, prosperující hospodě, tedy společnosti. Člověk-Otesánek je člověkem-čertem z hlediska morálního - čert jako Odpůrce8, spiklenec. Je to můj nejbližší přítel, rodina, průvodce životem. Ten, který mě učí, formuje a nakonec nemilosrdně zabije, protože tak byla sepsána smlouva. Ale zároveň je čertem ve smyslu skutečného člověka hříšného – ďábla, čarodějnice. Tito provinilci, v očích bezhlavé společnosti, se dopouštějí neblahého zla a jsou příčinou všech život znepříjemňujících problémů. Nepřivedu na světlo nic nového, když řeknu, že šelma bývá kořistí a útočník gelovým, voňavým nehtem, chtě bodnout druhého, ukazuje jako do zrcadla na sebe. Dnes si spousta z nás introvertně něco mumlá pod peřinou o karmě9, a myslí si, že pokud se chováme dobře, budiž nám to oplaceno a naopak. Možná vidina proměny myšlenkových postojů k přehlcenému světu? Děkujeme východu za spásnou hodinku. Ale nikdo se podle tohoto přesvědčení nebo víry nechová, protože to zřejmě není možné. I ten nejotravnější, slunceplný hipík, žluťásek moralizuje své pesimistické nebo pošklebující se protivníky. Možná je to ponorka, problém soužití, avšak šťastný, bytostný samotář může pokárat pouze sám sebe. Anebo jsem nihilista. Čert plodí čerty, a tak se s moralizujícím jazýčkem mohu opřít třeba do pomlouvačů. V momentě jsme oba „zlí“, zaujatí, averzi tvořící ochlupenci. 8 9

GATO, Uniknout orlovi – Čarodějné učení dona Juana v devíti knihách Carlose Castanedy, Brno: Ohnisko, 1994. 55 s. ISBN 80-900805-7-X PATRIDGE, Christopher, Lexikon světových náboženství, Praha: Slovart, 2006. 495 s. ISBN 80-7209-796-2. Buddhismus v moderním světě, 213. s: Jejich příspěvky (soudobé výzvy) se týkají dvou hlavních oblastí: dynamiky společenské angažovanosti a výhod, ba dokonce nutnosti meditace coby způsobu, jak předcházet nenávisti, zlosti a násilí.

18

Říkám-li totiž někomu: „Ty jsi prase!“, projde prve ten pojem mnou, neboť se s prasetem musím nejprve ztotožnit, osvojit si jej. Jacípak lidé musí vlastní problémy zakrývat pomluvami? Stává se morálně člověk čertem když své problémy neřeší? Čertem ale nemusí být pouze člověk nebo postavička. Může to být něco mnohem abstraktnějšího, duševního - situace, stav, pocit... Například jsou to faktory, které mě odhání od psaní tohoto upovídaného deníčku jako je třeba chuť na sladké, falešný pocit hladu, potřeba okamžitě uklízet a vařit, klamné nutkání zajít si na toaletu, telefonát od maminky a hned poté od babičky apod. Lidské tělo je zátarasem, bariérou sršící touhou. Ale také jsou to průvodci cestou za sebe-uskutečněním - hrůzný strach, odzbrojující neschopnost vůle pokračovat dál, neúprosný zákaz – výkřik tisíckrát opakovaného vykřičníku z dětství: „To se nedělá!“ Jsou to příjemné překážky bránící v cestě za vyššími hodnotami, za dokončením velkého díla. Otravných much ohlušující bzukot může být přívětivý, někdy dokonce přínosný, poněvadž bych si jinak u vaření buřtguláše nevzpomněl na naše městské obřady s pálením Moreny10, chcete-li Mařeny. V mateřské škole jsme si ji společně stvořili ze slámy a oblékli do přezdobeného barevného šatu z krepového papíru, kusů látek a spoustou stuh. Vypadala jako uschlá vodnice, poněkud androgynně nebo jakoby Mařochovi 11 upadlo přirození. Pak jsme si celý proces jejího nemilosrdného zneškodnění mnohokrát pilně jako včeličky zkoušeli za zdmi našeho oddělení. Společnými silami jsme Mařenu na několikerý pokus vyzdvihli a po jejím úspěšném vybalancování nad našimi hlavami jsme za zvuku harmonikářky-paní učitelky suverénně zpívali váhavými tóny secvičené písničky. Pak jsme se dali do bosého pochodu až stádo našich hemžících se těl jako chodící punčocháče došmátralo k 10 LANGHAMMEROVÁ, Jiřina, Lidové zvyky – Výroční obyčeje z Čech a Moravy, 1. vyd. Praha: nakl. Lidové noviny, 2004. 339 s. ISBN 80-7106-525-0, 50.-51. s: Svobodná děvčata na zmíněnou Smrtnou, někdy i družebnou, neděli zhotovila symbolickou figurínu vyjadřující i svou formou a užitím materiálů smrt. Nazývala se také smrt nebo smrtholka, mořena, morena, morana. (...)Smrti se spílalo, po vhození do vody se před ní ještě utíkalo. Kdo byl poslední, ten měl příští rok osud zpečetěn, měl zemřít.“Utíkejte,smrt nás honí!“. 11 ZÍBRT, Čeněk, Veselé chvilky v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 807021-624-7, 210 s: Na Moravě a ve Slezsku oblékali chlapci i Mařocha, mužskou figuru. Jedná se patrně o pozdější přídavek.

19

rybníku ohraničeného našimi bačkůrkami. A tam jsme tu čaramuru hodili a zatímco jsme uříceně oddychovali, paní učitelka láskyplně demonstrovala její zapálení. V terénu to bylo velkolepé! Hořící pochodeň - bezpohlavní tělo přerostlého dítěte. Jako bych to byl já nebo jeden z nás. A všichni se jí vysmívají a radostně píseň pějí, zatímco ohořívá, její jedovaté plyny se rozptylují do ovzduší a dává jim nadechnout se a z plných plic zazpívat jí další hymnus. Tak se zabíjí krutá zima, aby se přivítalo a zasvětilo jaro. Shořelá a utopená v rybníce. Tak se snad zabíjí i něco zlého v nás, stejně jako se pálily čarodějnice. Ztělesněme proto sebe, svého čerta a zapalme jej! Ocitneme se pak v konstantně blaženém ráji nebo se právě z toho nejrůžovějšího, rajského kvítku míru rodí náš největší problém? Jak často bychom museli svého čerta zabíjet? Nebylo by lepší strhnout mu masku, sžít se s ním a při jmout ho jako sama sebe? Dnes už stejně není zima jak tomu bývalo kdysi. A léto se zimě podobá. Sníh jako déšť a jeho ukrutná moc a závěje straší už snad jen televizní reportérky, mající vlastních čertů plný konečník. Ale fuj! Uvařme si raději společně buřtguláš. Stále ve vzduchu čpí otázka, kdo je chňapající čert s pytlem. Egyptská Velká požíračka - Amemait12, která v podsvětí pojídá duše, jež neuspokojivě odpoví na dvaačtyřicet otázek, je přeneseně postavou toho úchyla, lapajícího děti do pytle a představuje jakýsi další pomyslný typ pekelníků. Vedle Otesánka, hříšného, amorálního člověka je tato „smyšlená“ postava, aktivním účastníkem, která mě uvrhuje do hlubin pekelných. Všichni jej známe - je to ten, který se hrbí za Mikulášem a stejně jako černý Baltazar stojí vzadu a vystrkuje na nás bradu. Vím to nejlépe – budu-li zlobit, vezme si mě čert do pekla. Největší výhrůžkou pro mě byly rozkošné ilustrace Jany FischerovéKvěchové, kterou moje babička bezhlavě adoruje a jako malého mě jejími kresbami zahlcovala. Z té změti mě okouzlil hlavně obrázek dojemné selekce tlustých dětí – jedno hejno odlétá do nebe, snad jen díky tomu, že jsou bělostné děti zevnitř vypreparovány a vyplněny heliem, jinak by je křidélka ne 12 ROOJEN, Pepin van, Mythologische Bilder, Amsterdam, 2006. 485 s. ISBN 978-905768-085-4. 40/B - Todtengericht

20

vetší než kolibříkova při jejich nezdravé kondici neunesla, a na druhé straně hlouček černých dětí, hrajících si na pána s vidlemi a otroka s vypláznutým jazykem, kteří se navzájem škodolibě smaží ve vlastním výpeku. Nezapomenutelná podívaná personifikovaných duší v tělech koblížkových dětí. Půvabný rasismus, čistoskvoucí sladká šlehačka a chuť přepálených špeků snědých, obézních dítek – představa tak striktního rozdělení nebeského a pekelného mě neustále líbezně děsila a vždy, když páchám něco nemorálního, co se „nedělá“, slyším v hlavě mlasknutí vlastního dopadajícího sádla do rozpáleného kotle. Ocitnu-li se v čertově pytli, nacházím se v pekle – v těžké životní situaci, protože jsem udělal něco nedobrého. Ale naložení ve vlastní šťávě může být i příjemně strávené utrpení. Jako třeba ten Otesánek, za Boha už nechce další sousto, ale nemůže se ovládnout, prostě musí. A velmi mu chutná. Ráno se probudím a přeji si mít klidný život, ale k večeru ve mně ta představa vzbuzuje ztrouchnivělou nudu. A tak tajně toužím utápět se ve zlozvyku, posednutí, šílenství… Jásat nad tím neutuchajícím dobrodružstvím. Entita čerta je pak jakýmsi pozadím celé situace. Jakoby byl chechtavými kontaktními čočkami, maskou, přes kterou vnímám a poznávám svět, ovlivňuje jednání a přetváří mou pravou podobu. Je to průvodce, třímá mě v pytli, jsem to já sám, kdo má sebe v hrsti, a je jen na mně, chci-li se dostat z černé díry ven nebo uvnitř zapouštět kořeny na věky. A je-li všechno relativní a pravdu veskrze nelze určit (možná ověřením její negace?), mohu svobodně manifestovat, že čert je všechno, všichni a všude, a tudíž nic, nikdo a nikde. Plesk! Právě jsem dostal shůry pořádnou facku. Totiž už nějaký ten pátek se mezi námi po ulicích šourá specifický druh spoluobčanů jednotné vizáže a životního stylu – říkají si hipsters, chcete-li hipsteři. Jejich vzezření bych připodobnil k oblíbeným, časopisovým kratochvílím pro děti, a sice „najdi 3 rozdíly“ mezi hipsterem a bezdomovcem. Podle jednoho amerického sitcomu Dvě socky by rozdílové hodnoty jednotlivých jmenovaných skupinek byly následující: Hipsteři nosí úzké džíny, bezdomovci nosí špinavé džíny; hipsteři poslouchají Radiohead, bezdomovci poslouchají voices in their head

21

(hlasy ve svých hlavách); hipsteři mají bradku a martensky, bezdomovci mají bradku a smutek v očích... Zmateným kolemjdoucím paním se hipsteři mohou svým ležérním, zatuchlým šatníkem a domněle silně zanedbanou hygienou jevit, věru, jako „houmlesáci“, kteří nevyužívají služeb azylových domů. Jak by vykřikl Pedro Calderón de la Barca: „Život je sen!13“ - těm paním se skutečně vše jen zdá. Ve skutečnosti tato kůl a in banda neviděla bezdomovce ani z rychlíku. Ale nebyl to žádný rychlík, nýbrž stroj času, neboť bych věřil, že četná řádka z nich jsou sourozenci našeho císaře pána Františka Josefa I., v osmnácti letech konzervativnějšího než naše babičky. Finta všech hipsterů vězí v jejich neotužilé jemnosti, smyslu pro bezpohlavní nádheru a pocitu hřejivé nejistoty - ani emo, ani hipík.

Novo -

bohémství až rajská anarchie na planetě plné pejsků, kočiček a vegan-dortů. Nicméně bych se chtěl vrátit zpět k Božímu políčku. A tedy současná vizualita v oblasti umění, designu aj. je zaplavována vlnami vroucího ornamentalismu, dekorativnosti a ilustrativnosti. Je to možná dáno právě módním trendem hipsterství, přehnanou láskou ke kýči, ke kráse. Jsou to snad oni kteří vlní rozporuplnou hladinu našeho rybníčku? Jejich prvotřídní lesk vlasů, roztápějící se zmrzlina na perfektně zastřižené bradce, vytříbené barevné odstíny rifloviny a flanelu a ozdobné tetování. Už ne homo sapiens sapiens, ale homo ornamentis. Je to reakce na prázdnotu, ano, na onen strach z prázdnoty, který se musí čímkoliv zaplácat. Člověk, ten malý ubožák ve vesmírném nic, musí si kolem sebe dotvořit vlastní džungli plnou věcí i nevěcí. Ztratit se ve změti tvarů, hmot je však trápení blaženější než zmizení v prázdnotě, černé díře, zakouřeném pytli. Kupříkladu už naši schoulení prapředci se ve svých jeskynních malbách vypořádávali se svým vnitřním strachem. Bystří badatelé poukázali mezi skákajícími zvířátky na nález jakési abstraktní srostlice – protínajících se horizontálních a vertikálních čar vlnících se jako hadi „Skalní stěny pravěkého člověka prozrazují hlubokou úzkost: období lovců bylo dětstvím

13 Calderón de la Barca, Pedro, Život je sen/ Lékař své cti, vyd. 1. Praha: Artur, 2008. 226 s. ISBN 978-80-86216-99-7.

22

lidstva v těžkých životních podmínkách 14.“ Avšak co je pravda? Ta není absolutní. Kdo se ptal, co naši předci skutečně cítili a co takovým konáním mysleli? Pan Pijoan určitě ne. Je také dost pravděpodobné, že naši předci, stejně jako dnešní lidé, kteří se ocitají ve svízeli, nebyli sto dělat nic, natož se psychicky reflektovat na skalních zdech. Nebo možná jejich „čmárání“ mělo rituální kontext, záznam pohybu tančícího těla, proudícího vzduchu, ohně, tekoucí vody... Nicméně Pijoanův psychologický rozbor pro mě představuje zajímavou rovinu vnímání. Znamená-li přeplácanost, přezdobenost prostoru nebo těla určitý strach, je fascinující zkoumat s uchopením tohoto poznatku rokokové interiéry, obývací pokoje a spižírny našich babiček, tradiční kroje, tetování a další nepředstavitelné množství představ. Jedná se o jakousi masku sebe sama nebo obranný obal svého prostředí. Je to jako opevnění, stavba hradu - hrazeného místa, kde jsme v bezpečí. Jako bychom chtěli rozmnožit vše, co nám připadá krásné a obklopovat se andělíčky, trpaslíky… Je to zase ten pytel, tvoříme si jej sami, když nemůžeme vstát z postele a velmi nás uklidňuje, dává nám pocit jistoty, ochrany a zocelení. V grafické zkratce může hradba představovat kouzelný kruh, který například v povídce Vij15 od Nikola Vasiljeviče Gogola nakreslil student pravoslaví, aby se ochránil před mocným atakem probouzející se čarodějnice. Popřu-li prvoplánovou hrůzu z čertova pytle, pak se snad odplaví kalné vzpomínky na škodolibé kratochvíle v mateřské škole. Pytel – hradba, kouzelný kruh může být tedy i ochranou před čertem. Ne nadarmo se o tomto divu píše v kdejaké české pohádce. Čert na mě nemůže sáhnout, dokud si mě nepodmaní, neovládne, neporuší můj posvátný kruh – svou čistotu a ne14 PIJOAN, José, Dejiny umenia 1, vyd. 2. Bratislava: Tatran, 1987. 336 s., 17. s: (...)španielsky Ústav pravekého umenia vypracoval podrobný súpis. Sú to kresby prstom v mäkkom íle, ktorý v mnohých prípadoch našťastie zvápenatel. Steny sú na mnohých miestach pokreslené zvislými alebo nepravidelnými vlniacimi alebo hadovito sa krútiacimi čiarami. (…) V množstve pretínajúcích sa čiar, nakreslených prstom, cítiť skor frenetické úsilie zaplnit steny z hrozy pred prázdnotou a holou hlínou. Podobne sa psychotické dieťa, ktoré má pocit, že je „zamurované“, brání proti ostatným tak, že „zaplňa“ prázdnotu okolo seba a kreslí na papier množstvo vel'kých kruhov alebo ho pokrývá bodkami. Tato frenetická činnosť je prejavom strachu, hlbokej úzkosti. 'ludstvo v období lovcov prežívá svoj detský vek a jeho životné podmienky sú vel'mi ťažké. Skalné steny pokreslené prstom pravekého človeka prezrádzajú úzkosť. 15 GOGOL, Nikolaj Vasiljevič, Povídky – Mirhorod, vyd.1. Praha: Odeon, 1975. 579 s. 341.376. s.

23

poskvrněnost. Je to opět pouze na mně, podlehnu-li jeho neodolatelnému naléhání, jestli si připustím rohatého k tělu. Možná je to všechno o nevinném zkoušení odolnosti, svolení čertovi nepatrný, slastný dotek, stejně jako se kudrnatý Smolíček16 ustrnul nad jezinkami (podle mě toužebně chtěl) a pootevřel jim světničku na dva prstíčky, ale protože se mu vášnivé pokušení vymklo z ručky, jezinky by jej byly skoro pohltily, nebýt spásného jelena se zlatými parohy, kterého jsem na základní škole sám herecky i scénograficky ztvárnil. Když jsem chodil do první třídy, učila mě ta nejhodnější paní učitelka ve Vesmíru. Vysvětlovala mi rozdíl mezi písmenem „b“ jako babička a „d“ jako dědeček, které jsem neuměl rozeznávat, hrála na klavír, chovala doma ježky a vkládala mi do ruky umělohmotného pejska vždy, když jsem směl nebo musel promluvit. Ráda si vymýšlela různé výhružné historky o dětech, které prý učila, aby nás mravně ponaučila. Snažila se, aby zněla přesvědčivě, ale věděl jsem, že si je vymýšlí. Jednoho ospalého dne nám vyprávěla o jistém muži, který chodí kolem školy, prý abychom si na něj dávali pozor a s nikým se nebavili. Byl to jako jeden z dílů měkké, didaktické kriminálky, kdy je vrah známý již předběžně. Měl údajně dlouhé vlasy, sluneční brýle a na sobě koženou bundu a světlé rifle. Stále stejně jej vidím před očima s propoceným podpaždím. A místo toho, abychom rychle pelášili z jídelny přímo domů, jsme navzdory neblahému „odpanění“ stáli před školou s aktovkami s malou mořskou vílou, abychom toho smradlavce spatřili. Snad jsem zatoužil na chvilku stát se naivní a nevědomě sexu chtivou Červenou Karkulkou. Hádám, že to bylo mé první nepřímé setkání s čertem jako skutečným člověkem, který mě mohl fyzicky ohrozit, genitálně pošpinit a potrhat mé andělské šatičky. Představa dobrodružného doteku, ze kterého mám vlastně strach. Avšak tehdy jsem takovou hrozbu vůbec nevnímal, sotva jsem dovedl pojmenovat, co mi visí mezi nožkama, natož vniknout do 16 Erben, Karel Jaromír, České pohádky – svazek třetí. Praha: Melantrich, 1939. 255 s. 86.88. s – Jezinky I. 88. s: Šmolíčku, šmolíčku! Natáhni ručičku a vystrč ze sroubku prstejček ven.

24

vlhké pedofilovy mysli. Byl jsem váhavě nevinný jako dívenka, která líže jahodovou zmrzlinu a netuší, že bude zítra poprvé menstruovat. Chtěl jsem se v tom pocitu potápět, setkat se s ním, ač jsem věděl, že se to nedělá. Ale nikdo mi neřekl proč. Bylo to moje první pokoušení, možná po vzoru babiččiných obrázků s umouněnci s vidlemi. Snad jsem tak jednal proto, že se děti lépe ztotožňují se smyšlenými tvory a bestiemi kolem sebe. Shlédnu-li k postavičkám malých čertíků, které jsou pro děti velmi důležité k porozumění, že jsou jejich sourozenci, kamarádi, děti samotné. Zobrazování takových mléčných verzí je svou jemností, byť trošku špinavou či chlupatou, snadno k dětem připodobňováno. O to víc v nynějších oteplených dnech, kdy se setkáváme v počítačových hrách s množinami víl, násobky oblud a svlečených těl. Čertíci mi připomínají spíš nezbedné děti s hyperkinetickou poruchou více mě drásá jejich prostorově všudypřítomné hemžení jako neuspořádaný pohyb mikročástic. Nýbrž v čem se u škopku piva shodnou maminky s pedofily je, že současně jsou to tak roztomilá, mrkající stvořeníčka, že by se nad nimi i kámen ustrnul. Představa čertíčků je sladkým předkrmem k masitému chodu, neboť oproti hrůzyplným dospělcům, roztomilé ztotožnění malých dětí s čerty snad vzniklo z jejich nesnesitelnosti, jakéhosi slastného trápení maminek, když dítko zlobí. Neboli když mají neposlušné děti med na jazyku a jed na srdci a maminky naopak. Kdybychom si však představili onoho vyrostlého, masitého čerta, možná by jej většina dospělých lidí vnímala spíše odosobněně a nepřijímala ho jako svou součást. Při jeho zjevení si mohou ze strachu vyměnit spodní prádlo, ale nemusí jej zpětně pochopit jako něco, co se skrývá uvnitř nich samotných. Ukazují kolem sebe, na druhé, na čerta, ale neví, že ukazují na sebe. Neboť všem prostým i vzdělaným lidem může čelist vypadnout z pantu, vzpomínají-li na své nejbližší nepřátele a hořké pomluvy, zvracející jednu za druhou, prokládají prorockými výkřiky: „Ale já to myslím v dobrém!“ Každému z nás odněkud trčí nějaký ten růžek. Což teprv takový roh, který je svou tíhou důvodem k sebevraždě – je to zabití sebe v podobě čerta nebo naopak? A je to vůbec nutné? Vždyť

25

každý neohrožený muž nebo emancipovaná žena mají v šuplíku pilu a chceme-li, přetlak odříznou. Ovšem co naši pedofilní či zoofilní bratři? Vzbouření a hemžení vegetariánských matek, vyzbrojených kuchyňskými náčiními, blaženě kastrující své syny, stávají se současně osamělými pietami s varlaty na klíně, zahořkle hladící svou vytahanou fenu. Pro naprosto normální společnost je přístojné, aby nenormálním deviantům byl uřezán roh vzrostlý na nesprávném místě. Jako skopci17 na Sibiři by zde žila sekta kolegů, každý po jednom zlověstném údu ležícím na chundelatém koberci a na okně přitisknuté uklidněné tváře těhotných sousedek. Avšak každý by měl nahmatat svůj roh sám. Nemusí jej pilovat, může ho klidně nechat přerůst nebo dozdobit a sžít se s ním. Vždyť je to všechno tak líbezné a sladké. Ale zpět k čertovinám! Nasazuji si svá ochlupená kopýtka a povídám dál. Největší křivda všech koupališť je nutnost volby mezi párkem v rohlíku s kečupem a párkem v rohlíku s hořčicí. Když jsem se svou rodinou chodíval na městské koupaliště, měl jsem jasno – síla kečupu byla nepřekonatelná. Dnes, když vidím zamaštěné jídelní lístky nebo nabídky před hladovými okny s nekonečně mnoha možnostmi a kombinacemi jídel i nejídel, mám pocit, že se zmenšuji, a kvůli šetřivosti, kterou mám po dědovi, nezvládání situací, když na mé rozhodnutí musí čekat fronta hladových krků a nutkání moderní doby koupit si něco zdravého při pomyšlení na rakovinu, cukrovku nebo anorexii, nemohu určit to správné a při pohledu na ztrácející se řadu přede mnou mám nutkání rozškrábat si obličej do krve, dokud neodejde poslední strávník z řady a mně nezbude vydechnout než: „Dám si to samé, děkuji!“ Kde jsi, ty zákeřná babičko, která jsi mi na koupališti kupovala párek v rohlíku s hořčicí, aniž bys věděla, jak jí nesnáším? Proč mi ho nekupuješ teď, když si neumím vybrat a hořčici již miluji? Maria matko, „mňamky“ plná, pros 17 NETRVALOVÁ, Sabina, iDnes/ zprávy [online], c2016. Dostupné na World Wide Web: Od tělesného pokušení se mohli osvobodit muži i ženy. Muži toho dosáhli během rituálu, při kterém jim některý z jejich druhů podvázal šourek, varlata odřízl a ránu vypálil či pomazal hojivou mastí. Když bylo hotovo, kastrující souvěrec vykřikl: „Kristus je probuzen!“ Pokud muži chtěli dosáhnout ještě vyššího stupně čistoty, museli si nechat odstranit celý penis.

26

za nás, nerozhodné... Nasaď si rohy, babičko a kup mi něco, prosím, budu tvým věrným bulimikem! Nenuť mě dál si zoufale vybírat a stát se vlastním Odpůrcem! Cítím, jak mi srdce plesá, když vidím oblíbený kečup v akci. Ale k čemu mi tato sériová poživatina je, když nevím, co s ní? Na červenou koupel je jí žalostně málo, avšak na jeden zdravější oběd až přespříliš. Je to báječné, jako dítě neuvědomovat si nabízené benefity a ve chvílích, kdy stojím na vlastních nohách částečně sám, všechno si uvědomovat a zblízka se poznávat? Na dospívání je nejkrvavější vlastní identita. Se svým tělem a duší jsem se pustil do křížku v období prvních pachů a psychického vulkanismu – v pubescenci. Měl jsem pocit, že jsem dospělejší než vypadám, bohužel (nebo bohudík) se mě tato domněnka drží jako klíště dodnes. Skoro jako ten nadýchaný andílek – žádný chloupek, který by stál za zmínku. Ach, můj chlupatý otče, snad štítily nebo se mě bály tvé fenotypy, a tudíž se u mě neprojevily? Zkrátka můj testosteron má na rozdíl od ostatních Honzíků křídla a já mu dopřávám kus té pořádné chlapské svobody. Nicméně jemnost se rozhodla být mou předností a já jí to oplácím lascivnými hrami. Baví mě házet hlínu na ten třpyt a koupat se v úsudcích půvabných lidí o mně, kteří pláčou a štkají: „To není krásné! Je to kýč! Jak ase xuální!“ Vem to čert! Celý cirkus a sebe-výsměch je však výsledkem několikaletého sebeuvědomování, zemětřesení kostí, dělobuchy do hrudníku, svalových elektrošoků… Někdy se prostě necítíme svěže ani s tou nejjemnější vložkou, jak by řekli lišáci z televize. Období nejtemnějších, čertů s tváří, bez nestoudných masek. Když jsme se poprvé seznámili, když jsem se díval do jejich tváří, bylo to tak syrové a temné. Oplzlé, slzavé poznání, přehořklá oblaka uvnitř čela. Skutečnost je najednou jako fata morgána. Lže a buší pěstmi do zpola zahojeného monoklu. Jsem sám, močím si na hrob a leštím rakve a noční autobusy, a doufám, že už si pojedu zaplavat. Potápím se do potopy, přeji si, aby nebyly výfukové plyny jedovaté a zase mi tečou těžké kovy z uší. Mastné

27

skvrny na hladině, piha za pihou se střídá, piha pro pihu teď na černém, spáleném nebi bledne. To tys mi je dala. Děkuji za každou tu hvězdu, ale prosím, chci zase slunce zahlédnout na obloze. Tak přijď za mnou a rozsviť. Radši se vyčůrám do puntíčkovaného hrnku a květináčů pokojových rostlin, než abych musel jít tou tmou a zase si jej představovat. Jak se po mně natahuje, nehtem lechtá dráhu skoliózy. Zarývá se pod kůži a skřípe drápem o obratle. Je tak hebký, až je to chvilku přítulné, ale vánek z vlasaté řiti je dusivější než mletá skořice. A to, co bylo mazlivé, teď svědí a drásá. Jeho oči naleptávají ty moje a rohy jim bodavě urychlují trápení. Přitom si stačí jen rozsvítit lampičku. Ten strach, tak dospělý, tak jiný než dětský. Je to strach sám ze sebe a jen, co jsem se s ním vypořádal, přiřítila se tlupa čertů odjinud. Chodili v kruhu kolem mě a na svou vyvolenou oběť zvraceli posměšky a chechtali se v neukázněném tanci jako smyslu zbavení. Pořád tancovali dokola a s každým novým ránem rostla touha probudit se zítra. Uhlazená, městská dlažba byla mi trnitou cestou a vlastní tělo chloubou hrobníka, ale nastala-li pro oči neproniknutelná mlha, ta velebná, činila mě neviditelným a přinášela mi objetí a vysvobození. Dnes je mi podobné čertovské olizování a drápání jen milým, leč dotěrným drbáním na podbradku. A jsem vděčný za to, že jsem se s nimi takto násilně poznal, neboť nabývám pocitu smířenosti a vyrovnanosti. Jakoby se mi zoceloval onen magický kruh a andělíčci strážníčci vyslyšeli mou trilionkrát omílanou modlitbičku před spaním (nečekaně mě jí naučila babička a byla opět doprovázena těmi korpulentními blondýny): Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mně mou dušičku, opatruj jí ve dne v noci od zloby a od nemoci. Vyrůstal jsem v menším, leč spanilém městě, kde nebyl žádný občan anonymní, neboť jeden nemusel znát druhého víc než od vidění, ale věděl o

28

něm vše. Ale to mě trápilo jen chvíli, vždycky mě fascinoval městský efekt kouřících se kanálů. Neodolal jsem mu a pokaždé, když se tento jev objevil, postavil jsem se na kanál a za pachu žíravého orchestru jsem si recitoval líbeznou modlitbu. Ta dech beroucí, fantaskní, nakyslá pára mi dráždila sliznice a štípala tak dlouho, dokud jsem se lehce namodralý musel z vývodů nad kanálem sebezáchovně evakuovat. Bral jsem to jako výzvu, jako by mě výpary pokoušely - boj dobra se zlem, tak okouzlujícím a přitažlivým, až jsem pro oslnění neviděl, je-li to zlo dobré, když je krásné. Jak může být něco, co je krásné, zlé? Krása ani tak není pomíjivá, spíš mě přemlouvá, abych se s ní zasnoubil, vtahuje mě do sebe a svými perfektně tvarovanými, bělostnými zuby mi okusuje hlavu a harmonicky trhá a drtí kousky těl. Ta malá, škodolibá, určitě není tak zlá, přece jen si všichni přejeme, aby nás zničila, utopila, rozpíchala… o to víc je čertovská, jelikož nám ve spánku dloube oči, které si pak sami (a rádi) smažíme s bio domácími vejci k snídani. Nejen volské oko už neumí zaplakat. Jako ti molitanoví andělé s rozteklým zmrzlinovým obličejem nemohou jinak, než se navoskovaně usmívat a motorovým olejem potřísnění, plápolající čerti nemohou zastrčit oslintaný jazyk zpátky do blekotavé tlamy. Nebo ta urozená bílá barva – jak to, že není všechno kolem nás čistě bílé? Přece po užíváme ty správné prací prostředky! Jsem špatná hospodyňka když nevlastním pračku? Snad mě podpoří alespoň zelené hnutí, když slíbím, že budu prát v ruce jen s přírodními přípravky. A když se narodí chlapeček, je nepřípustné, aby měl růžové dupačky. Tak nečekejme a oddělme červené prádlo od bílého! Prací prášek to za nás nevyřeší. Ježíši stále kane ta samá slza a ty buclaté líce andělů se nikdy nepřestanou usmívat. Ale takhle to má být, takhle se to „dělá“. Jaké by to bylo, kdyby bylo bývalo všechno bílé? Když si představím některé z mých prapodivných vizí z dětství, nejčastěji vyvolaných ze strašidelných povídaček nebo úzkostných obrázků visících na zdi, jako třeba silueta vysokého muže ve sklepě a tabu pohlédnout doleva nebo klobása místo Gauginova kníru. Obrazové iluze, ba mnohdy až dětské snění, barevné a tvarové halucinace, splývání snů se skutečností, dávají vzniknout bizarnímu vnímání. Bizarnost, které rostou další údy, pa-

29

tvary z těla, jako měňavka s nekonečnou četností panožek, zjevujících se kdekoliv podle potřeby. Bizarnost zdeformovaná nebo transformující se na morbidnost. Co by se stalo, kdyby nebyla žádná hranice mezi bizarním/ zvláštním a morbidním/ chorobným? A na druhou stranu kdo ví, kde se ten předěl nachází? Je poměrné každému, kde začíná normalita, vedoucí dál přes podivnost a kde končí chorobnost. Pro mě je normalita elegantně pomíjivá, nudná a až moc pravidelná, nedá se vydržet, avšak ve chvílích přehlcenosti je vítanou gejšou na společně strávený odpočinek. Je tak dotěrně individuální, až se ztrácí někde v myšlenkové černé díře mezi načesanými hlavami v obrovských nákupních centrech. Možná je mi bližší slovo normální, než jeho podstatný slovní druh, jelikož je příjemné svou zjednodušenou utilitárností. Ukázat na něco, co je normální je pro každého primitivní, ale konkrétně obsáhnout a definovat, co je normalita, stojí proti samotnému člověku, který si jejím vysvětlováním protiřečí. Často se ve spěšném vzteku ptám, jestli jsou normální lidé ve své pomalosti rádi, že mohou překážet rychlejším nebo spěchajícím. Třeba je jejich normalita ve chvíli pouze pozlátkem celé situace. Říkají mi, abych sám zpomalil, zastavil, lehl si na chodník a sledoval tu okolní krásu, která najednou vůbec není normální, ale je plná podivuhodných podnětů. Přeplave-li obraz oceán normálního a převezme žezlo bizarnosti, panečku, to je potom podívaná! Oko všímavé bytosti křepčí nad vnadou stvořeného světa. Zatracený jest ten spáč, jemuž chybí zrak. Vytrvejme bdělí, bratři a sestry! Podivnosti jsou nepatrné, je potřeba setrvat bystrým a neobvyklá skutečnost se stane naší součástí. Může být těžké je objevit, protože se často skrývají za něčím zdánlivě normálním – ale vskutku pouze domněle. Jakoby najednou byla normalita pouhou slupkou, polopropustným obalem, který uchovává šťavnatou dužinu pro ty, kteří chtějí mlsat. Což teprve spojí-li se bizarní s morbidním nebo dokonce to, co je chorobné překročí svůj vlastní stín? Naskakuje mi husí kůže, zní to apokalypticky, poslední věta symfonie. Je to jako projev duše navenek, na povrch – na

30

kůži, konstrukci, stavbu těla. Stejně jako v den posledního soudu18 – fůra čvachtajících mnohasethlavých nestvůr s několika-údovými vyšlechtěnými těly, konající dobrou vůli Boží. Není v té vřavě pro mě žádného hněvu, nýbrž je v ní morbidní krása, výstavní přehlídka pěstěných tvorů pro lidstvo skrytých miliony let pod zemí, v lesích, ve vodách… Mým skrytým přáním je venčit ta roztodivná zvířátka a hrdě se před zraky spoluobčanů shýbat k zemi pro jejich exkrementy, vyloučených ze třech řitních otvorů a směle je lopatou házet do rozlehlých eko-papírových sáčků. Mazlíčci by se krmili sami, zřejmě trupy marnotratníků a nohama nestydlivých panen. Konečně by nabylo hnojení jejich výkaly strávených hříšníků podstatného smyslu a nastínilo pravou atmosférou, jako rituál zániku, pohřbu19. Jak by asi tak vypadala morbidní atmosféra nebo situace projevená na lidské tělesnosti? Zde bych si s představou všem známého zpodobnění čerta nevystačil. Nyní proto zapomeňme na jakékoliv pohoršující významy slova morbidní, chcete-li chorobný, úpadkový, a zaměřme se na jejich půvab. Zabrousím totiž povrchněji mezi nás – smrtelníky. Už dlouhou dobu jsem fascinován trpaslíky20. Sleduji je na internetu a 18 Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, 2. katolické vyd. Praha: Biblická společnost, 1991. ISBN 80-7113-009-5. 240. s, Nový zákon – Zjevení Janovo, 13: Dravé šelmy vládnou zemí: Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc. Jedna z jejich hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou; klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také před šelmou a volali: „ Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?“ 19 ARIÉS, Philippe, Dějiny smrti – Díl 1., Doba ležících, vyd. 1. Praha: Argo, 2000. 358 s. ISBN 80-7203-286-0. 149. s: Tanec smrti je nekonečný kolový tanec řady střídavě mrtvých a živých tanečníků. Vedou jej mrtví a jen oni tančí. Každou dvojici tvoří nahá, zahnívající, bezpohlavní a velice čilá mumie a muž nebo žena (…). Smrt podává ruku živému, kterého chce strhnout do víru tance, ale který její výzvy zatím neuposlechl (…). 150. s: „Blíž pojď, jen blíž, čekám na tě (...). Dnes v noci musíš odejít (...). Zítra pro tebe si přijdu (...).“ „Neboť Bůh v slávě na nebi nezapomněl na tě, hříšníku.“ 20 HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena, Psychologický slovník, vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 776 s. ISBN 80-7178-303-X. 585. s: Syndrom Sněhurky (Snow White syndrome) sex. zaměření na partnery malých, liliputánských velikostí.

31

jejich fotky si ukládám do složky. A jakmile nějakého potkám na ulici, mám pocit nevyslovitelného blaha a naplnění, jakoby znovu uskutečnění mého dětství. Představují pro mě naprosto cizí krajinu nebo svět, novou dimenzi. Jsou tak zvláštní, až morbidní, až krásní. Kýč všech zahradních trpaslíků mě vtahuje do jejich mrňavé galaxie a jako pejsek chtěl bych nenaplněně olizovat jejich glazované, vousaté obličeje. Chci se brodit lesy, kde je vstup zakázán, tak dlouho tam tancovat s negroidními trpaslicemi, učit se od nich čůrat na muchomůrky a osedlávat gravidní bachyně, dokud nás myslivec nezastřelí. Odpověz mi, čerte, jsou tito lidé tví poslové? - Čert horoucně přitakává. Vždyť pro zraky vyprázdněných paní jsou to jen znetvořené figurky, špioni, čertův výsměch, jenž vložil těmto cherubínům do vínku vskutku morbidní nálož životního dobrodružství. Ten, kdo se cítí být vznešený, lituje se, když si může myslet, že jsou nemoc pro jeho oči, přízraky z hlubin nebo temná projekce. Jsou to však lidé tak bezbranní, že byli snad stvořeni pouze jako návnada pro zlé a hříšné lidi. Pak jim jen stačí zavolat na čerta, nesměle ukázat prstíčkem a hned se má peklo s kým vypořádávat. Když je něčí vzhled normální – obvyklé a standardní podoby, výšky, váhy, možná i věku – má takovýto ušlechtilý krasavec právo být nadřazeným, dominantním nad méně normálními – bizarními či morbidními? Zajímalo by mě, jak by lidé vypadali, jak by se chovali a jak by fungovala společnosti, kdyby to byla morbidita všeobecnou a neustále se nově tvořící předností. Kdyby byly ty nejdekadentnější pochoutky servírovány dychtivě pod každý nos. Důkaz, že normalita nestačí, protože je okoukaná, je třeba taková násilně, chirurgicky provedená patologická morfologie těla s tendencí nebo cílem zdokonalit člověka a potřít jeho nedostatky je snad ještě rozkošnější a zvrácenější. Samozřejmě vykonána ekonomicky tam na těle, kde bude mít výsledná operace nejlepší využití. Třeba utíkající fotbalista na třech nohách – jednou se odráží, druhou opírá a třetí vykopává míč – no není to ráj fot balových, tedy spíše chmelových fanoušků? Pryč s přirozenýma nohama, přimontujte modelkám umělé! Nejlépe se zabudováním dálkového ovládání pro

32

perfekcionalistické choreografy nebo osamělé muže. Kdo se má na ty přirozené nedostatky dívat? Přirozené tělo je zbytečná překážka! Bez starostí jde život jako po másle. Má se odstranit a nahradit umělým nebo máme abstraktně existovat mimotělně či dokonce nehmotně, virtuálně? Vystačíme si sami s kontrolou a vůlí sebe sama nebo z pohodlnosti předáme naše substance do rukou odborníků školených státní institucí? Stane-li se tak, nakonec dospějeme k závěru, že nejzapovězenější tabu je pochutnat si na krajíci chleba s máslem a solí. A, panečku, to bolí! Jsou to těžkopádné následky zaslepených myslí21, táhnoucí se do ztracena a ovlivňující budoucnost každého. Naše přesvědčení se podobá podzimnímu lístku při silné bouřce. Každý je smeten tím druhým a neví se, kdo to začal. Každému neblahému neprozření je uťata hlava hned po projevení vedlejších účinků a otočení dosavadního (ne)smýšlení proti nám. Najednou prozřeme a vidíme vše, co vítr, který nám odvál mozek, napáchal – pak stojíme na poli jako rozseknutý, umírající Otesánek, který smutně sleduje, jak z něj vychází vše, co doposud nevědomě pozřel. Musíme se probudit a uvědomit si okamžiky, kdy přejímáme názory a smýšlení od ostatních. A kde se v nás bere touha být jako ten druhý? Módní časopisy, které jsou jejich čtenářkám jediným příjmem potravy, je krmí jednotvárností a podporují je v tvorbě vrásek nad nenávistí k neidentickým. Bavilo by mě, kdyby neviditelní manažeři v manšestrových kalhotách, jenž za tím vším stojí, nastolili kampaň estetického vzoru tělesně postižených lidí. Plné rty botulotoxinu šeptající do ucha cizí osoby jméno špičkového chirurga, který, věru, vkusným způsobem odnímá kus končetiny. Bezbariérový přístup všude, kam se podívám a šťastně ponížené vozíčkářky tlačené svými partnery kamkoliv si ukážou. Beznohá krása a jednoruký půvab. Což teprve kult heterosexuálních transsexuálů? Tatínek, samý chlup a sval, jenž byl dříve ženou a vysoká maminka nesvým mužem. A jejich děti a vnuci, kteří jsou naprosto normální, vyjma jejich neposedných hormonů, milují své čertovsky dokonalé rodiče a prarodiče. Vzniknou spřátelené se21 CANETTI, Elias, Masa a moc, vyd. 2. Praha: Academia, 2007. 622 s. ISBN 978-80-2001512-9

33

znamky s profily zmatených obličejů se statusy: „Hledám vážný vztah s výměnu pohlaví.“ Pro ulehčení obtěžkaných úřadů se na občanských průkazech vymaže kolonka určující pohlaví a ve všech nově vydaných jazykových slovnících, pravidlech a sbornících vymizí mužský a ženský rod. Zbude jen rod střední a ten zahrne a vysvětlí všechno, co doposud nebylo jasné. Je to všechno zase náš známý, šklebící se čert existující někde na pozadí odehrávaného okamžiku, ve vzduchu. Jako vzdušnou atmosféru, drženou s ostatními sférami pod ozónovou vrstvou, jej dýcháme, přijímáme a zároveň zpět vydechujeme a posíláme druhým. Nakažený kyslík nezdravou společností nám proudí žilami, krví infikovaný, oslabený mozek svým složením se konfrontuje a syntetizuje s okolním prostředím. Ale co to tady, pro Boha, povídám? Celou tu dobu, co píšu tuhle práci oplývám přehršlí přerůzných imaginací, uvádím chudáka - zmateného čtenáře - do jiných světů, přivádím jej do rozpaků, mísím vážný, subjektivní jazyk s ironií až reklamou. Zkrátka hraji si na skutečného čerta a z jeho pohledu rozebírám sám sebe jako čerta, sebe jako oběť nebo obojí (?), ale také se z různých úhlů dívám kolem sebe. Pohled na čerta, pohled čerta. Páchne to tu samou čertovinou, ale co to je vlastně čert? Co znamená objektivně, odosobněně pro mě i pro vás? Je to vůbec podstatné, mám se stále pokoušet o to, nějakým způsobem jeho entitu popsat, obsáhnout, interpretovat? Vždyť je postava čerta jenom nějaká trapná atrakce pro děti, které se jej nesmírně bojí, anebo taky ne (tyto děti jsou ještě trapnější, protože to určitě jenom dělají, že se nebojí! Vaše budoucnost je jasná - běžte na JAMU, budou z vás, vskutku, prosperující herci se stálým angažmá!). Všichni jej jednoduše neberou vážně a asi ví proč, jinak by k němu nechovali takový lhostejný postoj. Vlastně žádný postoj, žádný názor. Kdybych se na ulici někoho zeptal: „Co je to čert?“, asi bych dostal pořádnou nakládačku a svým ozdobeným obličejem bych ty drobné Nebojsy mohl strašit na profesionální úrovni super-strašáka, daleko účinněji než ti šašci s blikajícími rohy z tržnice. Je samozřejmé, že mě mají všichni za blázna. Rozebírat s vlastní, subtilní, mozkovou kapacitou něco, co nikdo nikdy neviděl. Je to snad mrhání

34

drahocenným časem, jako házet hrách o stěnu nebo házet perly sviním. To slovo je jen úsměvná, tradiční kratochvíle, převlečený tatínek v kostýmu z mrtvých kozlů či beranů a s maskou, možná z papírnictví. I přes můj dětský strach jsem věděl, že ten strašlivý chlupatý hromotluk s latexem na obličeji je jenom městský policista-tatínek kamarádky ze školky. Nihil est in intelektu, quot non ante fuerit in sensu22, čili Nic není v intelektu, co dřív neprošlo smysly. A co když John Locke měl ve své stěžejní myšlence pravdu? Čerta vlastně nikdy nikdo na tomto světě neviděl. Byl to pořád jen náš tatínek, strejda nebo soused (nebudu se ostýchat připustit zde převlečenou ženu-čertici, vždyť je to jedno). Jako samostatná substance vlastně neexistuje, jelikož nelze vidět. A nejde-li vnímat, pak nemůže existovat (?). Bůh ví odkud máme o něm všeobecné, kolektivní povědomí. Třeba je ten vychrtlý, osvícenský angličan na omylu a jeho myšlenka je v této souvislosti nesmysl. Možná jsem ji zde použil proto, protože se mi prostě zrovna hodí ke zdůvodnění svých aktuálních nihilistických tendencí. Již jsem někde předtím uváděl subjektivní fakta o tom, že čert nemusí být žádná fyzická podstata, ale může se projevovat abstraktně jako pocit, situace, vztah nebo stav, něco, co je ve vzduchu. To je sice pravděpodobné, ale otázkou je – co si takto nelze představit? Vždyť jsem se již na základní škole učil, že si veškerá podstatná jména společně s ostatními ohebnými slovními druhy dokážu představit (s čímž prudce nesouhlasím, jelikož jsem synestik23, a tudíž si dovedu spojit ledacos s jakýmkoliv vjemem – barvou, zvukem, tónem, obrázkem…). Stejně tak slova jako bouřka, Zeman, Facebook… si dovedu představit fyzicky, ale i pocitově. Nebo si z těchto slov mohu analogicky odvodit znepokojivé příčiny něčeho „zlého“, co by zastupovalo výrazovou funkci čerta. A následně by pak celá bakalářská práce mohla mít linii zlověstného počasí, pana prezidenta nebo sociální sítě, kteří nás natolik ovlivňují, okouzlují, vzrušují, poněvadž mají ve všem prsty a za všechno můžou. Zkrátka by slovo čert mohlo být nahrazeno kterýmkoliv jiným z ix neuvedených. 22 STÖRIG, Hans Joachim, Malé dějiny filozofie, vyd. 4. Praha: Zvon, 1995. 559 s. ISBN 80-7113-115-6 23 HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena, Psychologický slovník, vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 776 s. ISBN 80-7178-303-X. 587.-588. s

35

Peklo. Co je to? Má cenu se vůbec ptát? Další hloupá otázka, která je zralá ke znásilnění nebo v lepším případě kolektivnímu lynči na náměstí. Kdo ví, třeba je to svět, který existuje pouze v jakési imaginární sféře. Dobře, může pro zjednodušení symbolizovat nebo abstraktně znázorňovat nepříjemný psychický stav, nálady. Momenty stresů, depresí, frustrací, deprivací, znechucení sebe sama, nenávist a podobně, ráno po probuzení, kdy si člověk řekne, že si prošel peklem. Třeba na své hlubinné cestě někoho potkal, tím setkáním v sobě nalezl něco doposud netušeného a v okamžení při loučení se mu zlomil život. Cesta vnitřním peklem však nemusí být vždy rozžhavenou cestičkou ven. Třeba zdánlivě špinavá práce – čištění kanálů. Každý má svůj vlastní, obrovský labyrint takového fekálního potrubí. Peklo může být symbolicky ona cesta očištění nebo transformace hovna ve zlato. Dobrodružný výlet může být dobrým ponaučením nebo iniciační zkouškou se sladkou sklizní. Avšak znovu se ptám - je opravdu nutné dávat do kontextu peklo s naším vnitřním světem? Na to si každý musí odpovědět sám. Je třeba se za hloubat sám do sebe, do svých vzpomínek, jak jsem to částečně udělal. Možná bude mít váš čert jiné jméno nebo podobu. Snad to zdánlivě není ani strach nebo vzpomínky či lidé vyvolávající hrůzu, ale nakonec zjistíme, že máme naše nejstrašnější Odpůrce zakousnuté v kůži, přilepené na chlupech a vůbec nebudí děs, nýbrž jsou to naši nejmilejší nebo něco, co neodmyslitelně patří do našeho života. Ale peklo může být také mimovolně existující bytí chápáno nezávisle na lidské duši. Vždyť kdo by měl z pekla nebo z čertů strach? Nikdo své problémy nehází do jednoho pytle s názvem čert. Vůle je překonávání překážek a každá taková překážka v životě má (možná na první pohled) svou vlastní zjevnou podobu. To jen já vám nyní podsouvám pouhou variantu, jak vidím (avšak metaforicky, skrytě) překážky jako vzezření čerta v celé své strašné škodolibosti, spiknutí. Najednou to ve mně houstne a s narůstajícími pochybami, jestli je vůbec nutno takhle nahlížet na svět, přemýšlet nad vlastními problémy imaginárními rovinami, hledat jejich příčiny, důvody někde v nehmotné mlze před-

36

stav, tam kde lze těžko něco uchopit nebo možná žádná taková mlha není. A najednou přede mnou roste a nabývá všeobjímající relativnost, prorůstá mi do hlavy a zbytňuje se tam. Takto zduřelá na mě křičí, popírá jakékoliv tvrzení, nabývám dojmu, že cokoliv je možné, ale zároveň je to všechno špatné, protože to tak ve skutečnosti není. A skutečnost třeba taky neexistuje. Houstne to ve mně, jako kynoucí těsto je ten pocit. Vylézá mi sebemenší skulinkou z těla ven, zacpává mi ústa. Nemůžu už nic říct, protože každé další slovo je slepým výstřelem do tmy. S každou potřebou nadechnout se a promluvit mě zadusí moučná relativnost. Má cenu ještě o něčem mluvit? Sám se sebou nebo s ostatními. O čemkoliv – vždyť všechno, co vyslovím, se dá popřít. I ta negace se dá znovu znegovat. A takto můžeme popírat popřené donekonečna. Možná proto je to zbytečné. Raději setrvejme všichni ve věčném mlčení s tímto vědomím než abychom způsobovali další komunikativní bolesti, páchali zločiny, zabíjeli slovem. Je do nebe volající, jak si tímto psaním protiřečím. Když se nesmíme vyjadřovat pomocí slov, můžeme se dorozumívat pomocí obrazů. Tím chápu cokoliv, co lze vidět, slyšet a cítit. S chápáním obrazivosti je to jako se čtením textu – někdo předkládaný obraz nemusí dobře pochopit nebo pocítit či si někdo obrazu nemusí vůbec povšimnout. Ale svým způsobem je to také zavádějící a nepravděpodobné. Vždyť každý bod, čára, plocha, pohyb, barva, materiál, světlo, se dá zapřít, vymazat. Třeba neexistuje empirické poznání. Třeba je veškeré vnímání, na které jsme si zvykli, klamné, lživé. Kdyby kolem nás ničeho nebylo, byla by to tma nebo světlo? A jak by se takové Nic nazývalo? Pro někoho třeba chaos, vesmír, ráj, svět. Nebo peklo? Třeba by Nic nemělo jméno, protože bychom o něm ani nevěděli, že „existuje“. Nebo se v něm nacházíme teď a ani o tom nevíme, protože nám to naše vnímání nedovoluje poznat ani uchopit. Ale zřejmě bychom v Ničem ani nemohli existovat, když víme, že všechno započalo Slovem. Třeba jsem při čertovském poznávacím zájezdu rozčaroval sám sebe nad nemožností uchopit něco tak nehmotného. Nebo ze mě promlouvá sám nemateriální čert, který využil chvíle oslabení, vnikl do mého „kruhu“ a

37

zmocnil se mě. Nebo za to může prezidentova tajná služba, která si na dálkové ovládání hraje s mým mozkem. Je to zběsilý životní maraton. Běžím křivolakými serpentinami velmi rychle a nestíhám si všímat, co se nachází za pozoruhodnosti podél mé trajektorie. Je to snad útěk nebo sportovní koníček na celý život. Kam asi doběhnu, když budu mít tuhle látku v hlavě už napořád? Myslím, že znovu na začátek. K čertu s čertem! A nyní následuje konečné osvěžení. Rád bych zde volně navázal na praktickou část této práce. Zejména bych chtěl začít propojením myšlenky neschopnosti dorozumění v komunikaci, jak už tomu podobně naznačil Ludwig Wittgenstein. Možná je to moje poslání právě kvůli tomu – vytvářet vizuální umění. Na některých místech jsou zkrátka slova nadbytečná a překáží. Ale když musím, tak musím. Chápu, mnohdy je slovní vyjadřování základem, jindy součástí díla a nebo nezbytný podíl sebereflexe. Tu (raději) vnímám skutečně jako jev reflektování sebe – pro sebe. A pro koho jiného než pro sebe samého ty všechny věci dělám? Proč tedy ve vzduchu visí ta po vinnost něco říkat, vysvětlovat dané vizuální dílo druhým? A třeba je to jen moje obrana, protože (zatím) má vyjadřovací způsobilost chřadne těsně nad bodem mrazu. Proto se znovu pokusím spíše o procesuální popis mé půlroční práce. Ve své tvorbě se mi odráží současné, přítomné, vnitřní rozpoložení. Není pak divu, když jsou některé moje práce trapně moralizující, když mi zrovna pije krev nějaký člověk nebo věc, situace nebo třeba bezhlavě přijímaná reklamní bublina. Jsou slova, která mi trhají uši, vláčí je po zemi a kopou do nich a já i bez boltců slyším – palmový olej, smoothie, chia semínka, uprchlíci, hipster, Adele, bio, vegan, karma, klišé, kýč, fetka, posilování … Dokonce mi je podtrhává i LibreOffice Writer – tudíž se z toho dá vyvodit, že to jsou nadmíru sprostá slova! Pak se při realizaci neubráním udělat si z něčeho legraci a není neobvyklé, že nemám míru či odhad a pořádně to přehnat. Ale ne, musím s tím skončit! Už žádné polemizování a šťourání se v něčem, co se mě přímo netýká. Je to jejich život a víra nebo přesvědčení, tak nebudu nikoho

38

nahánět za jeho svobodné bytí. S aktuálním tématem je tomu podobně. Začal jsem rozebírat čerty. Nevěděl jsem, jak to mám zpočátku pojmout. Nařezal jsem si spoustu lina a s růžovými líčky jsem se těšil, že udělám spoustu linorytů s různými čertíky, Krampusy, Ruprechty a jinými pekelníky. Čím víc jsem jich kreslil a tisknul, tím mi práce připadala zbytečnější – všichni jsou tak monotónní. Vypadali jako armáda-spartakiáda na Rudém nebo Vítězném náměstí – všichni jsou stejní a stejným způsobem dělají stále to samé. (Možná) Strach, tak jednotvárný, univerzální, až se z toho klíží víčka. Všechny jsem je rituálně spálil! Pak jsem zhlédl obrazy rošťáka Michala Pěchoučka a Vladimíra Skrepla a pochopil jsem, že je přece skvělé malovat s radostí, ironickou chutí do života. Tvořit si vlastní fantazie, obrazy, objekty, scény, které mám v hlavě třeba už od dětství. Zaměřovat se na aspekty, které mě něčím baví a naplňují mou touhu vytvářet spontánní mini-série obrázků. Jako třeba sérii prostonárodních slavností, svátků, obyčejů a tradic - trans-zobrazení, oxymórony. Uspořádaná abstrakce, opilá předškolačka. Vzdušně nabírané, kamenné kroje, oděné do zubících se čertic. Přeplácané šatičky á la Slovácko na rozkošné, nezletilé transsexuálce, která za slunečného poledne kálí slepicím čerstvý oběd přímo z řitního otvoru překrytého květovanou sukénkou, jsou přezdobenou ozdobou kurníku sousedů. Avšak na studených nožkách v punčocháčích má nehodící se cvičky ve stylu čtyřiadvacátého sjezdu KSČ. Ta dusná nálada mi asociuje moji milovanou Babičku Boženy Němcové. Nebo další lept oddaných dítek, která močí na hlavu mrtvé krávy-matičky a do poslední kapičky ji vysávají mléko z vemene, které od včerejška tvarohovatí. To všechno se událo v malé vesničce při krojové veselici. Ale stále nemám vyhráno, ještě to není ono. Jak nejvýstižněji zpodobnit čerta? Mám jej cítit tělesně, vytrhnout z jakýchkoliv kontextů a stavět do jiných rovin nebo si mám hrát sám se sebou a podrobovat se různým spontánním zkouškám? Při těchto úvahách tvořím ještě pár linorytů na motivy morbidních postaviček, fotbalistů a trpaslic. Přemýšlím nad Sněhurkou, ale ta je až moc bílá – moc strachu, to bych se nevyspal!

39

A pak si mě našla myšlenka rozpomínání, které vlastně celou dobu využívám při psaní této práce. Vzpomínám si na zážitky, které mě formovaly. Jsou rozmlžené, ale snažím se je vyvolat jako fotografii, zapsat. Při tom procesu (v rámci čertova našeptávání) si se vzpomínkami hraji, přetvářím je, dodávám jim vedlejší souvislost. Tímto posunem jsem se rozhodl tvořit dílka, která by byla nositeli rozpomínání, ale formálně by vypadala jako překreslené fotografie, kresby, fotomontáže, „přemalby“ a podobně. Dalším aspektem bylo zkoušení sama sebe. Zavřel jsem se v pokoji na pár dní (nemohl jsem déle, neboť jsem byl nucen chodit do práce a do školy) a dělal spontánní, přirozené činnosti. V tomto čase jsem toho spoustu poznal a uvědomil. Třeba jsem si stále dokola pouštěl zfilmovanou operu Rusalka od Petra Weigla, jehož patetické filmy zbožňuji (například i film Radúz a Mahulena). V programu na přehrávání jsem si otevřel okno s grafickým ekvalizérem a rychlostí přehrávání a vytvořil jsem zbrusu nový film, videoart. Řekl jsem si, že by přesně takto měla vypadat opera. Uspokojil bych diváky náročné na bohatou jevištní výpravu, vizuálnost, ale také všechny děti a narkomany, protože by byla opera vskutku psychedelická. Výměna hlasů – vaginální Vodník zpívá soprán a Rusalka s pleší a plnovousem tenor nebo alt. Zároveň je hlavní úlohou barevné světlo, které si hraje se sytostí, odstínem a intenzitou jasu a kontrastu. Možná prznění mého milovaného filmu s ještě milovanější operou, ale bezkonkurenčně skvělá podívaná. Je to svým způsobem také jakési přemalování. Destruktivně kreativní práce s materiálem minulosti. Možná je přetváření minulosti přítomnost. Je to vlastně princip intermédií. Při svých zábavných činnostech doma jsem skrz na skrz pochopil usměvavou Vendulu Chalánkovou a její osobní přístupy v intermediální tvorbě. Rád bych takové principy realizoval i v divadle. Něco na pomezí divadla-performace a scénografie-instalace. Každé samostatné dílo není individuální, možná ani ne celek, seskupení jednotlivých již seskupených děl nemusí tvořit ucelené dílo. Nakonec se může propojit úplně všechno, na co si jen člověk vzpomene a vznikne z toho nový svět. Rád bych se různými směry v divadle (nebo filmu?) projevoval. Vytvá-

40

řel představy, další roviny, poukazoval na něco, svlékal diváky… Ale bohužel, mé dosavadní divadelní zkušenosti jsou velmi špatné, žalostné, ba do nebe volající. Setkal jsem se mnohokrát s přísnou a s nepříliš vědomou (umíněnou) diktaturou, zejména ze strany režie, která slepě prskala již vymyšlené nebo dokonce zrealizované nápady a oháněla se slovy jako klišé, nuda a kýč, která však nevědomky na jevišti vytvářela. Potřeba spolupráce u takovýchto lidí byla méně než subtilní, neviditelná. Na popud jsem objekty nebo kostýmy, které z „představení“ vznikly, nafotil vytržené z kontextu hry, v níž dříve účinkovaly a se kterou neměly (pro mě) vůbec žádnou spojitost. A co jiného jsem s nimi mohl udělat než je „zprznit“, přetvořit. Nafotil jsem je na spolubydlící s maskou Modrovouse, kterou jsem dříve ušil jako symbol ztráty tváře pod obrovským strachem (ale i touhou) z té bestie. Vlastně jsem z nich zpětně udělal pouhé návrhy na novou realizaci. Možná je to vhodné ponaučení na příště. Vytvářet jakousi volnou kontinuitu – něco již hotového přeměnit, třeba nové kostýmy spontánním, samovolným způsobem, přidáním nebo ubráním materiálů, změnou střihu, zdeformováním, „nafouknutím“, sešitím dohromady… Proces je základem v mé tvorbě. Ať už dělám cokoliv, třeba vařím polévku, peču bábovku, oblékám se, jdu městem, kreslím, fotím… Vždy se nechám unést náhodou, neúmyslností a využívám všeho, co mi přijde pod ruku. Baví mě práce s tělem. Tělem nahým, vlastně na něm není už co dodělávat, dá se s ním pracovat rychle, přímo. Baví mě tělo deformovat, zneuctívat, ale i podtrhovat jeho nedokonalou krásu. Krása, která se musí rozmnožit. Obrys těla, který je rozsunutý, vytváří kolem sebe jakousi auru, další hmotná těla nebo abstraktní, vzdušná, ve skutečnosti neviditelná. Možná ve své iluzívnosti a simulování využívám principy divadla. Ale divadlo nemusí (obzvlášť dnes) nést tyto prvky. Může podtrhovat svou reálnost, skutečnost, důvěryhodnost. Opravdová krev, znásilnění,… Ale co já vím, jaké je divadlo nebo co si může dovolit, když jsem si jej nikdy svobodně nezkusil udělat? Všechno je to o lidském vnímání a chápání. I divadlo může být třeba

41

2D záležitost, malba na obraze nebo viděná situace na ulici – jsou to vnitřní obrazy, které v nás probouzí archetypy nebo hluboko zakořeněné vzpomínky, podněcují naše vjemy nebo pojmou celý náš dosavadní život. Podnět vůbec nemusí vcházet do nás prostřednictvím simulovaně vytvořeného divadla. Může to být všechno prostřednictvím představ. I čtený text nám vyvolává představy, které chápeme, vidíme, ukládáme do sebe. Mnohdy jsou představy dokonalejší než samotné zobrazení, které už je sekundárním vjemem. Právě proto, snad ze strachu před vlastní nedokonalostí, jsem do této práce nevložil žádný ze svých dílek, obrázků ani fotografií. Nechávám veškeré obrazy na divákově/ čtenářově imaginaci, jehož obrazy budou propojovány jistě s jeho zkušenostmi. Původně jsem plánoval vložit zde všechny svoje obrázkové záznamy v průřezu času, s jejich intermediálními přesahy. Nakonec jsem usoudil, že je to zbytečné, zcestné. Trvám na svém úsudku - nechat si v minimalistickém duchu pouze obrazy z textu. Jinak by to bylo jako čtení knihy se špatnými ilustracemi, které ubodávají mé ohromné a skvělé představy z četby. Nemám zapotřebí předělávat ilustrátora nebo jej nahradit sebou, někdy je zkrátka lepší, zvláště u velmi hlubokých zážitků, nechat se vznášet sám v sobě s vlastními představami pouze na základě textové předlohy. Nechci čtenáře zahlcovat, zcizovat jeho imaginační tok, vést jej na scestí. Jenom mu předem vyhloubit koryto, kudy má ta říčka protékat a plivat, házet do ní své asociace a postřehy. Něčím ji možná obohacovat. Jaké by pak bylo takové totálně neiluzívní divadlo? Jakoby podivná, vnitřní, trans-imaginární scénografie, jejíž jádro spočívá v tom, že každý divák je tvůrcem obrazu. Nejstěžejnějším z děl, které by charakterizovalo můj projekt je tedy práce samotná. Práce s textem, kterou jsem doposud zejména ve výtvarném umění odsuzoval, je mi nyní východiskem k úvahami nad chápáním obrazů ze druhého konce - neobrazivých obrazů, avšak obrazotvorných. Je to pro mě zkoumání, skutečně, na velmi dlouhý čas, neboť proces vlastně nikdy nekončí. Stále se nějak vyvíjí, můžeme z něj vyvozovat po určitý čas menší závěry, ovšem nikdy ne uzavřené závěry. Zkoumání v tomto

42

půlročním časovém úseku pro mě bylo přínosné z mnoha stran, zejména v osobním měřítku, na které jsem se zaměřil. Nastal ve mně velký zlom, co se týče zaměřování nebo nahlížení na témata. Řeším je s daleko větší analýzou a bohatší interpretací a omezuji je v přebytečné popisnosti a prvoplánovosti. Do budoucna plánuji rozvíjet obrazivé roviny těla v abstraktněji laděné atmosféře a sledovat možnosti jeho „adjustace“ v prostoru a následnou konfrontací s divákem jako aktivního účastníka. Také hodlám dál ničit a destruovat své staré práce za účelem revitalizace a znovuzrození děl nových. Pokračování příště, možná v díle Fuj tajxl!!

43