Jan Panenka český pianista a pedagog

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Hudební fakulta Katedra klavírní interpretace Hra na klavír

Jan Panenka – český pianista a pedagog Diplomová práce

Autor práce: BcA. Zuzana Bouřilová Vedoucí práce: doc. MgA. Vladimír Hollý Oponent práce: odb. as. Mgr. Helena Weiser

Brno 2014

Bibliografický záznam BOUŘILOVÁ, Zuzana. Jan Panenka – český pianista a pedagog [Jan Panenka – Czech pianist and pedagogue]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klavírní interpretace, rok. 2014. Vedoucí diplomové práce doc. MgA. Vladimír Hollý.

Anotace Diplomová práce Jan Panenka – český pianista a pedagog pojednává o významném českém pianistovi, který se značně podílel na propagaci české hudby, připomínal opomíjené nebo méně hrané skladatele u nás i v zahraničí a stal se předním interpretem Beethovenových klavírních skladeb. Po mnoho let byl sólistou České filharmonie a působil v jednom z předních komorních těles, Sukovu triu. V neposlední řadě se také zabýval pedagogickou činností. Práce obsahuje podrobný chronologický přehled jeho uměleckých aktivit, popis jeho interpretačních vlastností a pedagogických postupů, řadu dobových recenzí a rozhovorů.

Annotation The thesis Jan Panenka - Czech pianist and pedagogue discusses the significant Czech pianist who greatly contributed to the promotion of Czech music, like a neglected composer or less played both at home and abroad and became a leading interpreter of Beethoven's piano pieces. For many years he was a soloist of the Czech Philharmonic Orchestra and worked in one of the leading chamber music ensembles, Suk Trio. Finally, he also dealt with the teaching activities. The work includes a detailed chronological overview of his artistic activities, a description of its properties interpretive and educational practices, a number of contemporary reviews and interviews.

Klíčová slova Jan Panenka, klavírista, Sukovo trio, František Maxián, Beethoven

Keywords Jan Panenka, pianist, Suk trio, František Maxián, Beethoven

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně dne 2. května 2014

Zuzana Bouřilová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala paní MgA. Věře Müllerové za prvotní podnět k napsání této práce, doc. MgA. Vladimíru Hollýmu za laskavost a cenné rady, jež mi během konzultací poskytl. Dále pak panu Václavu Panenkovi za vstřícnost, ochotu a propůjčení rodinného archivu a v neposlední řadě paní Evě Panenkové, díky níž mohla tato práce vzniknout.

Obsah

ÚVOD 1.

JAN PANENKA - ŽIVOTOPIS………………………………………………………………...3

1.1 2.

STUDIJNÍ LÉTA NA KONZERVATOŘI…………………………………………………………….4 UMĚLECKÁ ČINNOST……………………………………………………………………...10

2.1

Rok 1951 - 1958……………………………………………………………………………..10

2.2

Rok 1958 - 1968……………………………………………………………………………..14

2.3

Rok 1968 - 1978……………………………………………………………………………..18

2.4

Rok 1978 - 1985……………………………………………………………………………..23

2.5

Rok 1985 - 1999……………………………………………………………………………..25

2.6

Spolupráce s orchestry………………………………………………………………………27

2.7

Sukovo trio…………………………………………………………………………………..35

3.

OSOBNOST JANA PANENKY……………………………………………………………...39 3.1

Jan Panenka - klavírista……………………………………………………………………..39

3.2

Jan Panenka - pedagog……………………………………………………………………....41

3.2.1 Panenkova práce na skladbě a příprava na koncert………...…………………………….42 3.3 Repertoár……………………………………………………………………………………..46 ZÁVĚR………………………………………………………………………………………………..48 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE........................................................................................... 49 SEZNAM PŘÍLOH..............................................................................................................................51 PŘÍLOHY ..................................................................................................................................... 52

Úvod

Cílem této diplomové práce je seznámit čtenáře s významnou osobností klavírního umění v Čechách – Janem Panenkou. Výběr tématu pro mne nebyl zcela náhodným, neboť s odkazem Jana Panenky jsem se setkala již během svých studií na plzeňské konzervatoři, prostřednictvím mé učitelky hry na klavír, MgA. Věry Müllerové. Skrze její pedagogické metody jsem měla možnost alespoň zčásti poznat školu, ze které sám Jan Panenka vyšel a kterou vyučoval. Často jsem pak slýchávala o osobnosti tohoto klavíristy, až jsem jím nakonec byla zcela učarována. Ačkoliv se téma zdálo být dostatečně nosné, zjistila jsem, že značná část informací pochází pouze z novin. Zdálo se mi téměř neuvěřitelné, že o jedné z předních osobností české hudební scény nebyla vydána žádná knižní publikace. Článků zabývajících se Janem Panenkou a jeho uměleckou činností bylo také poskrovnu. Naštěstí jsem měla možnost seznámit se s mladším synem Jana Panenky, Václavem. Ten mi prostřednictvím svých vzpomínek a především pak dlouholeté práce jeho maminky, Evy Panenkové, poskytl velké množství materiálu. Shromažďovala jej a vlepovala do cenných fasciklů po celý svůj život, a díky této záslužné činnosti mohla vzniknout tato práce. Jan Panenka byl velkou hudební individualitou. Rád propagoval českou hudbu velkých autorů, ale nezapomínal ani na jména méně známá či zcela neznámá. Často také premiéroval skladby soudobých skladatelů. Vystupoval jako sólista a stejnou měrou, ne-li více, se podílel na hudbě komorní. Ta ho oslovila natolik, že se posluchačům dlouhou dobu představoval jako člen Sukova tria. Jako jeden z mála se stal sólistou České filharmonie a úzce spolupracoval s předními českými i zahraničními interprety. V neposlední řadě také dlouhá léta vyučoval na Akademii múzických umění v Praze, kde vychoval řadu skvělých interpretů a pedagogů. Velmi rád a často navštěvoval Japonsko. Působil zde každé léto jako pedagog a zároveň pořádal koncerty pro zdejší publikum. Japonské obecenstvo milovalo Panenkovu hru stejně tak, jako jeho osobnost, jež byla skromná a vlídná. Je velké štěstí, že existuje spousta skvělých nahrávek, díky nimž si můžeme připomenout a zároveň obdivovat člověka, který svou interpretací oslovil řadu

1

posluchačů po celém světě. Především pak interpretace Beethovenova díla proniká k obecenstvu hluboko a stává se tak legendární. Ve své práci jsem se snažila poskytnout alespoň částečný přehled jeho soukromého života, ačkoliv toto téma pro mě zůstává stále ne zcela zodpovězené. Jan Panenka byl dosti introvertním, a tak nenechával nahlédnout do svého soukromí téměř nikoho. Z velké části nastíním chronologicky jeho uměleckou činnost, počínaje úplnými začátky na konzervatoři a konče Sukovým triem. Pokusím se shrnout osobnost Jana Panenky jako klavíristy i jako pedagoga. Tuto část jsem rozšířila o cenné rady, získané z rozhovorů s ním uskutečněných a z jedné jeho vlastní krátké publikace na téma: Pianistova práce před koncertem. V závěru práce udělám průřez jeho repertoárovým zaměřením.

2

1. Jan Panenka - životopis

Jan Panenka se narodil 8. července 1922 v Praze do velmi chudé rodiny. Otec zemřel záhy, a tak se maminka musela postarat o svého syna Jana a jeho dvě starší sestry sama. Neměli peněz nazbyt, proto žili dosti skromně. Bydleli na pražském Žižkově, což byla tehdy poněkud nebezpečná čtvrť. Navíc byla v přízemí jejich domu pivnice. Takové prostředí nepůsobilo na malého Jana dobře. Dennodenně se musel potýkat s nepříjemnostmi souvisejícími s takovýmto bydlením. Není divu, že získal řadu averzí, jež ho provázely po zbytek života. Nesnášel špínu, hospody a dokonce se štítil zvířat. Hře na klavír se začal věnovat v raném dětství. Maminka měla hudbu ráda a k její radosti si malý Jan hru na klavír v podstatě vynutil. Zpočátku se této zálibě věnoval jako samouk a později pod vedením ředitele a kantora tamní obecné školy Josefa Horáčka, který jej vedl především k poznávání hudby jako takové. Horáček byl pianistou amatérským, klavír vnímal spíše jako prostředek mezi jím a hudbou. Pro Jana byla hra na nástroj činnost zájmová, bez vyšších cílů. Miloval opery, a když se naučil noty, přehrával si všechny možné partitury. Naučil se hrát znamenitě z listu, což se mu v pozdějších letech hodilo a k tomu disponoval zcela mimořádnou hudební pamětí. Řadu oper znal zpaměti od začátku do konce, i se všemi hlasy sólistů. K literatuře čistě klavírní přešel až později. Od roku 1936 se publiku představoval jako klavírní doprovazeč na mnoha veřejných koncertech. Většina z těchto večerů byla pořádána Státní československou reálkou v Praze XI., kde studoval. Za krátkou dobu mu pod jeho prsty prošlo nesčetné množství skladeb od méně známých až po světově uznávané skladatele. Brzy se stal tak zběhlým, že začal dávat soukromé hodiny klavíru po celém Žižkově. Takto si ještě za dob studií na gymnáziu přivydělával peníze, aby mohl finančně odlehčit své rodině.

3

1.1. Studijní léta na konzervatoři

Jan Panenka byl od dětství vášnivým čtenářem a miloval filosofii, ta byla jeho největším koníčkem. Po absolvování gymnázia se chtěl věnovat studiu této vědy, ale na přímluvu Horáčka se roku 1940 přihlásil na Pražskou konzervatoř. Neměl v plánu být profesionálním klavíristou, a proto dělal přijímací zkoušky na pedagogické oddělení. Zde se měl student naučit především porozumět hudbě jako celku a získat tak všestranné hudební vzdělání. Před samotnými zkouškami ještě navštívil velmi uznávaného pedagoga profesora Františka Maxiána1, aby mu přehrál svůj připravený repertoár. Měl jistou naději, že pokud zkoušku úspěšně vykoná, bude přijat do jeho třídy. K přijímací zkoušce si připravil značně obtížný program, dvě části z cyklu Pan od Vítězslava Nováka. O samotné přijímací zkoušce se vyjádřil Jaromír Kříž2, tehdejší Panenkův spolužák, takto: „Všichni kandidáti, a bylo jich hodně, se snažili dostat chvilku ke klavíru a zopakovat si v poslední chvíli alespoň některá místa z repertoáru, jaký komisi chtěli předvést. Jan Panenka, na rozdíl od nás, seděl klidně na židli a na klíně držel noty. Šlo o padesátiminutový cyklus Vítězslava Nováka se souborným názvem Pan. Tedy o kompozici, která svými technickými a výrazovými nároky patří k nejexponovanějším klavírním dílům našeho století… Jak jsem se později dozvěděl, od před lety zesnulého profesora Františka Maxiána, Jan Panenka skutečně Novákova Pana na přijímacích zkouškách hrál, a to způsobem, který celou komisi doslova fascinoval. Padla prý tu i poznámka, zda se jedná o přijímací zkoušku nebo o absolvenci.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1) Po úspěšném složení přijímacích zkoušek byl Jan Panenka opravdu přijat do třídy profesora Maxiána, a to přímo na jeho vyžádání. Tehdy bylo velmi neobvyklé, aby se tak významný pedagog ujal studenta, který v podstatě klavír studoval jen jako vedlejší obor. Jeho hlavním záměrem bylo studium dirigování na již zmíněném pedagogickém oddělení.

1

František Maxián (1907 – 1971) český klavírista a pedagog – vyšel z pedagogické tradice Viléma Kurze 2

Jaromír Kříž (1921 – 2003) český klavírista a publicista, někdejší spolužák Jana Panenky

4

Během prvního roku na konzervatoři prošel úplnými základy. Z předchozích let získal sice slušnou, ale naprosto nepianistickou zběhlost. Museli tedy začít doslova od píky. Profesor Maxián mu doporučil Technické základy klavírní hry od Viléma Kurze3 a na těchto cvičeních poctivě a svědomitě budoval svůj pianistický aparát. Jednou se Panenka zmínil: „Ta cesta, od první hodiny u profesora Maxiána k tomu, že jsem vůbec byl schopen zahrát alespoň na slušné úrovni nějakou prstovou techniku, byla skutečně svízelná a vykoupená nekonečným počtem pilně strávených hodin u klavíru.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1) Panenkovo nadání všechny udivovalo. Pokroky, které v prvním ročníku dělal, byly doslova neuvěřitelné. Proto se profesor Maxián rozhodl, že je žádoucí, aby nadějný pianista přestoupil na klavírní oddělení. Tato naléhání nebral Panenka zprvu vážně. Trvalo celý rok, než pochopil, že jeho talent je opravdu velký, a proto by se měl věnovat především klavírní interpretaci. Na jednu stranu byl Panenka touto situací polichocen, ale s přestupem získal také pocit velké zodpovědnosti. Od té doby neuplynul jediný den, kdy by u klavíru nestrávil několik hodin. Později se k tomuto rozhodnutí vyjádřil slovy: „Je otázka, kdybych byl tenkrát měl možnost zvážit, co to bude stát a jak to bude pracné a náročné, tak možná, že bych si to polichocení raději odřekl.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/) Ze vzpomínek na Františka Maxiána připomněl Jaromír Kříž: „Po pianistické stránce nemusel s Janem Panenkou dělat nic. Byl schopen zahrát okamžitě perfektně z listu i skladbu, která byla vysoce pianisticky náročná. Do příští hodiny učinil vše, co mu profesor Maxián řekl, i po stránce výrazové, a to doslova zázračně.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1) Jan Panenka vynikal svojí až pověstnou pianistickou pohotovostí. O jedné z hodin hudebních forem se Kříž vyjádřil takto: „Skladatel Jaroslav Řídký4 si posadil Panenku ke klavíru a on s naprostou samozřejmostí z listu, bez jediného kazu a zaváhání, zahrál nejen klavírní skladby, ale i symfonie přímo z partitury, aniž by 3

Vilém Kurz (1872 –1945) český klavírista a pedagog

4

Jaroslav Řídký (1897 – 1956) český hudební skladatel, dirigent a pedagog

5

scházel jediný důležitý nástrojový hlas.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1) Během studií na konzervatoři se nadále věnoval činnosti korepetitora a také se začal publiku představovat v roli sólového hráče. V roce 1940 se účastnil koncertů, které byly věnovány sedmdesátému výročí Vítězslava Nováka. Na jednom z těchto večerů (8. prosince 1940) přednesl Novákovu Píseň noci karnevalové z cyklu Písně zimních nocí, op. 30. Snad poprvé zde Jan Panenka ucítil, jaké je být vřele přijat publikem v roli sólisty. „V podání velmi nadaného Jana Panenky měl autor tlumočitele opravdu plného porozumění a hlavně velice obětavého, byť nepřepíná požadavků ani technických. Technice, na jejíž vysokou úroveň činí za to značný nárok Vítězslav Novák ve své zdařilé klavírní „Písni noci karnevalové“, z Písní zimních nocí, op. 30, vyhověl týž pianista způsobem tak strhujícím, že se stal středem nejnadšenějších ovací velmi početného obecenstva.“ (Koncert v Komenského síni Husova domu, Vinohradské listy, 14. prosince 1940) Dne 14. prosince 1940 se skladba v jeho podání dočkala ještě jednoho provedení, a to při II. jubilejním koncertě Zpěváckého spolku „Kollár“ v Poličce5. Na tento koncert byl sezván spolu s houslistou Radkom Raisem, rodákem z Poličky. Koncert měl velký ohlas a kritiky byly více než pochvalné. O pár dnů později obdržel Panenka dopis od starosty Poličky, ve kterém mu všichni velmi děkovali a obdivovali jeho hluboké hudební pojetí v tak mladém věku. Během následujících let odehrál Jan Panenka nesčetné množství koncertů, kde dominoval český program. Do jisté míry to bylo způsobeno tím, že Maxián byl velkým příznivcem české hudby a ovlivnil tak i své studenty, především pak Panenku. Ten rád propagoval českou hudbu a také generaci soudobých skladatelů. Profesor Maxián byl znám svojí zdrženlivostí a odstupem, jenž k žákům choval. Jedinou výjimkou byl Jan Panenka. Profesor tuto náklonnost stvrdil společným koncertem, který uspořádal. Koncert se konal 17. března 1944 v pražské Lucerně, zazněly tam skladby psané pro dva klavíry. Od Johanna Sebastiana Bacha uvedli Varhanní preludium a fugu D dur, BWV 532 (pro dva klavíry zpracoval František Maxián), od Wolfganga Amadea Mozarta Sonátu D dur, KV 448, Rondo pro dva 5

Zpěvácký spolek „Kollár“ byl založen roku 1861

6

klavíry, op. 73 od Fryderyka Chopina a od Johannese Brahmse Sonátu f moll pro dva klavíry, op. 34. Tento technicky a obsahově velmi náročný program byl zjevně zahrán s naprostým přehledem. Důkazem toho jsou kritiky, v nichž je Maxiánův a Panenkův pianistický um značně vyzdvihován. Po tomto večeru celý program zopakovali ještě dvakrát, a to 22. března 1944 v Olomouci a 24. března 1944 v Brně. I zde slavili úspěchy. Celý tento Maxiánův počin znamenal velké uznání k talentu, jakým byl Panenka obdarován. Dokonce mu přenechal práci v Českém rozhlase, kde Maxián působil jako člen Mužíkova kvarteta6. Jednalo se o živé vstupy do vysílání. Frekvence byly takřka denně, což znamenalo, že na přípravu a zkoušky nebyl čas. Téměř vždy šlo o hru z listu, ve které Panenka vynikal a mohl tak uplatnit své dříve získané zkušenosti. Vystupoval zde jednak sólově, především ale jako doprovazeč instrumentalistů a zpěváků. V archivu Českého rozhlasu se uchovalo přibližně 90 jeho snímků. Roku 1944 požádal Maxián Panenku, aby si s ním zahrál při vzpomínkovém večeru na Bedřicha Smetanu. Koncert se konal 17. května v Umělecké besedě v Praze.7 Jednalo se o vystoupení, kde byly hrány skladby, jež se poprvé premiérovaly na půdě Umělecké besedy. V ten večer zazněla čtyři díla, z toho dvě v podání těchto dvou interpretů. Zahráli předehru k opeře Prodaná nevěsta v úpravě skladatele pro klavír na 4 ruce a potom Slavnostní pochod8 pro klavír na 4 ruce. Na tento koncert vzpomínal Panenka opravdu velmi rád: „Musím se přiznat, že to byl jeden z mých nejradostnějších hráčských zážitků. Ta společná hra s profesorem Maxiánem této naprosto mimořádné a skvělé předehry. Taky mám s tím spojené vzpomínky na naprosto mimořádný úspěch, jaký jsme s tím měli.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1) Dne 8. dubna 1946 měl Panenka první samostatný koncert, kde předvedl publiku pestrý program, který se vyznačoval vysokou náročností a vypjatými technickými požadavky. V první polovině zazněl cyklus Josefa Suka Nálady, op. 10 6

Mužíkovo kvarteto – založeno violoncellistou Václavem Mužíkem dne 8. 11. 1903; salonní kvarteto, se kterým od roku 1932 Mužík absolvoval přes tisíc rozhlasových nahrávek 7

Bedřich Smetana byl u založení Umělecké besedy a stal se jejím prvním předsedou, díky němuž se zde začaly konat první abonentní koncerty v Praze 8

Slavnostní pochod byl složen k slavnostnímu průvodu Besedou uměleckou uspořádanému na den oslavení 300leté památky Shakespearova narození dne 23. 3. 1864; zahráno Smetanou a Lisztem

7

a od Miloslava Kabeláče9 Suita, op. 5. Do druhé poloviny programu pak zařadil tři etudy od Fryderyka Chopina, dvě koncertní etudy Franze Liszta, dvě etudy a Pátou sonátu od Alexandra Skrjabina a Statuettes, op. 66 od soudobého ruského skladatele Josepha Achrona10. Jan Panenka zde opět projevil svou náklonnost k soudobým skladatelům. Publikum oslnil nevšedním porozuměním těchto moderních skladeb. Byla vyzdvihována jeho exaktní a plastická hra spolu s neobyčejnou technikou. „Úspěch klavírního koncertu Panenkova je ovšem pro umělce závazný, a to zejména proto, že již dnes tento sympatický a skromný pianista má velkou obec ctitelů, kteří koncertní sál obsadili téměř do posledního místa.“ (Úspěšný nástup mladého pianisty, Svobodné noviny, 12. dubna 1946, Praha) Téhož roku ukončil svá studia u profesora Maxiána a úspěšně absolvoval na Pražské konzervatoři. V následujícím roce získal místo aspiranta u ředitele Leningradské konzervatoře v Rusku Pavla Serebrjakova11. Prostředí, ve kterém rok pobýval, přímo vybízelo, aby se mladý Panenka věnoval především interpretaci ruské hudby. Kde jinde by mu mohlo být sděleno tolik cenných rad, než v rodné zemi skladatelů. Během těchto studií uskutečnil také mnoho koncertů se slovanskou tématikou. Po jeho návratu do Čech si pochopitelně přál uplatnit nastřádané zkušenosti, a proto byly nadcházející koncerty ve znamení ruské hudby. První z těchto večerů byl uspořádán 9. prosince 1947 ve Smetanově síni. Zazněla zde Sonáta G dur, op. 37 od Petra Iljiče Čajkovského, čtyři preludia od Sergeje Rachmaninova, Druhá sonáta od Sergeje Prokofjeva a orientální fantazie Islamey od Milije Alexejeviče Balakireva12. Jednalo se o skladby s velmi vysokou technickou náročností. Po koncertě vyšel velký počet kritik. Panenka nadchl svojí ohromující technikou, robustním projevem a množstvím obrovských dynamických odlišností. Dne 14. prosince 1947 vyšel v Mladé frontě Praha rozhovor s Janem Panenkou, týkající se jeho pobytu v Rusku. Panenka v tomto rozhovoru působil trochu neosobně a možná i tak, jak bylo v té době žádoucí. Po letech hovořil se svojí rodinou o přínosu studia u profesora Serebrjakova spíše neutrálně. Mnohem větší vliv na 9

Miloslav Kabeláč 1908 –1979) český hudební skladatel a pedagog

10

Joseph Yulyevich Achron (1886 – 1943) ruský skladatel a houslista židovského původu, který roku 1925 emigroval do Ameriky 11 12

Pavel Serebrjakov (1909 - 1977) ruský klavírista, pedagog; studoval na Leningradské konzervatoři Milij Alexejevič Balakirev (1837 – 1910) ruský skladatel, klavírista, pedagog, člen Ruské pětky

8

pochopení ruské kultury, a tedy i hudby, mělo prostředí samotné. (Z rozhovoru s Václavem Panenkou, 24. října 2013) V letech 1951 – 52 se stal aspirantem Akademie múzických umění v Praze, opět u profesora Františka Maxiána. Mimo jiné začal četně spolupracovat s houslistkou Marií Hlouňovou13. V roce 1948 uskutečnili mnoho společných koncertů jak po republice, tak i v zahraničí, kde propagovali především českou hudbu. S touto činností začal už během svého pobytu v Rusku. Seznamoval obecenstvo s českými předními skladateli a snažil se v tom pokračovat i nadále. Dne 19. ledna 1948 vystoupil jako sólista finského rádiového orchestru v Helsinkách. Představil se publiku s méně známým Klavírním koncertem C dur, op. 1814 od Jana Václava Tomáška15. Panenkovo podání tohoto koncertu bylo velmi zdařilé a tamní posluchači přijali jeho hru s obrovským nadšením. Je jisté, že od tohoto okamžiku začal být znám i mimo svoji rodnou zem.

13

Marie Hlouňová (1912 - 2006) česká houslistka a hudební pedagožka

14

Koncert C dur op. 18 od J. V. Tomáška je prvním z jeho dvou klavírních koncertů, jež vznikly asi v letech 1804 – 1805. V té době se Tomášek připravoval k pořádání vlastních klavírních a skladebných večerů, na nichž chtěl uvádět vedle koncertu vždy také symfonii, psanou v téže tónině. Z těchto večerů však nakonec sešlo. Koncert je založen v klasické formě a připomíná rázem své hudby Mozartův styl. 15

Jan Václav Tomášek (1774 – 1850) český hudební skladatel a pedagog, mimořádně ovlivněn hudbou Wolfganga Amadea Mozarta

9

2. Umělecká činnost

2.1. Rok 1951 - 1958

Opravdový vzestup na koncertní pódia pocítil Jan Panenka ale až v roce 1951, kdy se účastnil II. mezinárodní klavírní soutěže o cenu Bedřicha Smetany při Pražském jaru16. Obdržel zde 2. cenu a 3. národní cenu za provedení Smetanových děl. Zúčastnilo se přes třicet klavíristů z osmi zemí. Tato soutěž byla pro Panenku jako stvořená, protože skladby Bedřicha Smetany si oblíbil už za studií na konzervatoři a řadil je do svého repertoáru i po nich. Hrál na mnoha koncertech, jež byly věnovány tomuto autorovi, a to především v roce 1949, který byl výročním rokem skladatelova narození a zároveň i úmrtí. V následujícím desetiletí proběhlo nesčetné množství koncertů na domácí půdě, kde se vždy objevily nově nastudované skladby klasického repertoáru. Nebylo ale výjimkou, když premiéroval skladby soudobých autorů Kabeláče, Bořkovce17, Hanuše18, Vycpálka19, Kapra20 a dalších. Byl zván k různým akcím, které byly uspořádány ke cti některého již zesnulého významného umělce. Za zmínku stojí koncert věnovaný Jaroslavu Ježkovi21, konaný 29. ledna 1952. Celým večerem provázel doktor Václav Holzknecht22, výpravné slovo o Ježkovi měl Jan Werich 16

Pražské jaro je mezinárodní hudební festival, pod jehož záštitou se prezentuje nesčetné množství vynikajících světovým umělců, orchestrů a komorních těles. Představuje se od roku 1946 a bylo založeno při příležitosti 50. výročí České filharmonie. 17

Pavel Bořkovec (1904 – 1992) český hudební skladatel a pedagog, žák Josefa Suka, zčásti ovlivněn tvorbou Josefa Foerstra a Jaroslava Křičky, člen Hudební skupiny výtvarného spolku Mánes 18

Jan Hanuš (1915 – 2004) český hudební skladatel, dirigent a redaktorem – působil ve vydavatelství Orbis, v hudebním odboru Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, podílel se na vydání prací Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha a Leoše Janáčka 19

Ladislav Vycpálek (1882 – 1969) český hudební skladatel, jeho tvorba se opírá o lidové písně – byl jejich vášnivým sběratelem, soukromá studia u Vítězslava Nováka 20

Jan Kapr (1914 – 1988) český hudební skladatel, publicista, pedagog a hudební režisér, v letech 1961 – 1972 působil jako pedagog na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, redigoval časopis Hudební rozhledy 21

Jaroslav Ježek (1906 – 1942) český hudební skladatel, dramaturg, klavírista a dirigent, zabýval se hudbou filmovou i klasickou, inspirován jazzem; během války emigroval do USA – do Čech už se pro nemoc nestihl vrátit 22

Václav Holzknecht (1904 – 1988) český klavírista, hudební vědec, pedagog, kritik, publicista a dramaturg, ředitel Pražské konzervatoře, předsedal hudebnímu festivalu Pražské jaro a společnosti Bohuslava Martinů

10

a přizvána byla i Česká filharmonie s Karlem Ančerlem. Na tomto významném večeru se Panenka podílel interpretací Ježkovy slavné skladby Bugatti step. Byl také požádán, aby zahrál při vzpomínkovém matiné věnovaném Jiřímu Vřešťálovi23. Ten byl Panenkův přítel a velký obdivovatel. Po koncertě obdržel Panenka dopis od Vřeštálova otce s opravdu upřímným a srdečným poděkováním. Uskutečnil také pár společných koncertů s pěveckým mistrem Teodorem Šrubařem24. Tyto večery byly označovány za skutečně krásné a objevné. Snoubila se zde Šrubařova lyričnost a Panenkův pověstný klid. V obecenstvu zanechávala tato kombinace hluboký dojem. Dalšími zpěváky, kteří s Panenkou spolupracovali, byli Karel Leiss25, Beno Blachut26, Ivo Žídek27, Libuše Domanínská28 a mnoho dalších. Byl pravidelně zván, aby se účastnil Pražského jara. Vystupoval zde jednak sólově, ale především jako komorní hráč. Prezentoval se i na Přehlídkách koncertního umění. Dramaturgie jeho sólových recitálů z hlediska vnější působivosti či obecné obliby byla často až asketická. Kritériem vždy byla obsahová hloubka či nejzávažnější reprodukční problematika svého druhu. I přes všechny dosavadní úspěchy projevoval Panenka neustále svoji skromnost a dobrotu. Docházel na tzv. kulturní brigády do Státní dětské léčebny psychiatrické v Opařanech, kde vystupoval bez nároku na honorář. Odlehčoval tak nemocným dětem i zaměstnancům v těžkých chvílích. V roce 1954 přednesl široké repertoárové zaměření od Čajkovského Sonáty G dur přes líbezné Sukovy Letní dojmy, dále pak pastelové barvy Debussyho skladeb až po virtuosní Lisztovské etudy. Koncert byl schůzkou všech milovníků klavírní hudby. „Jan Panenka prokázal nejen mistrovskou virtuozitu, ale mistrovskou hudebnost slohového vcítění. Byl-li nám jeho Suk srdci nejblíže, byla Lisztova Campanella pravým opojením nejpomyslnější lisztovské virtuozity.“ (Koncert v nádvoří Klementina, Lidová Demokracie, 17. července 1954) 23

Jiří Vřešťál (1930 – 1952) český hudební skladatel a klavírista

24

Teodor Šrubař (1917 – 1979) operní pěvec, člen Národního divadla v Praze

25

Karel Leiss (1901 – 1972) český zpěvák – tenorista a pedagog, působil v Plzni a spolupracoval s J. Skupou 26

Beno Blachut (1913 – 1985) český operní zpěvák – tenorista, držitel mnoha čestných titulů – zasloužilý umělec, laureát státní ceny; byl významným interpretem především české hudby 27

Ivo Žídek (1926 – 2003) český operní zpěvák – tenorista, člen a sólista Národního divadla v Praze,

28

Libuše Domanínská (1924) česká operní pěvkyně – sopranistka, vynikala v lyrickém a melodramatickém projevu, členka a sólistka Národního divadla v Praze

11

Na podzim tohoto roku byl zařazen do abonentního cyklu Slovenské filharmonie. Na programu zazněly skladby Beethovena, Schumanna, Debussyho a Liszta. Na jaře roku 1955 téměř až obětavě v krátkém čase nastudoval část Kaprova Klavírního cyklu „Domov“ a představil se s ní na První celostátní přehlídce koncertních umělců. „Jan Panenka vyzvedl úžasné, mladistvé nadšení, zanícení, ba vášeň, s jakou zahrál Kaprův cyklus klavírních skladeb Domov. On pro každou hudební myšlenku, ať tanečně rozpustilou či lyrickou, přímo hoří, zmocňuje se jí a postaví se za ni – je vidět a slyšet- ve svém umění celým srdcem, zcela a bez výhrad.“ (Rudé právo, 8. března 1955) V listopadu roku 1955 vystoupil Panenka na několika koncertech v Německu. Ve vyprodaných koncertních síních přednesl díla Smetany, Suka, Prokofjeva a Ravela. Německý tisk označil jeho večery za vrcholné události hudebního života v tamních městech. V březnu roku 1956 se předvedl jako klavírista všestranného a svérázného charakteru. Zvolil si program sestavený vesměs z drobných romantických skladeb, a tím dal večeru jednotu. Zazněly skladby z pozdního období Brahmse, Schumanna, Chopina a v závěru tři Lisztovy Transcendentální etudy. „Pianista Jan Panenka představil se jako umělec s hlubokou emotivností, subtilní něhou a vyrovnaností výrazu.“ (Dva koncerty v Domě umělců, Večerní Praha, 12. března 1956) V rámci mezinárodního klavírního cyklu deseti koncertů se předvedl Jan Panenka v říjnu roku 1956 v Brně. Jako obvykle zaujal výběrem programu, v němž si zvolil skladby v té době spíše méně slýchané. I tento fakt hodnotili kritici velmi pozitivně. „Umělec je na nejlepší cestě též dramaturgicky. Vždyť jeho vystoupení mělo přímo objevný význam především uvedením Skrjabinovy V. sonáty.“ (Klavírista Jan Panenka nadchl Brno, Práce, 31. října 1956, Brno) Se Skrjabinovou sonátou sklízel úspěchy i o měsíc později v Praze. „Mladý umělec přednesl senzačním způsobem moderní Skrjabinovu Pátou sonátu, v níž se skvělou bravurou vystihl překvapující fantastičnost této klavírní fresky.“ (Recitál Jana Panenky, Lidová Demokracie, 13. listopadu 1956)

12

Na konci roku 1956 vystoupil Jan Panenka v německém Kölnu. Pro svoje vystoupení si tradičně zvolil program český, ale přiřadil k němu Schumannovu Sonátu fis moll, op. 11. Jednalo se o Panenkovo druhé uvedení této sonáty. Premiéra v jeho podání zazněla již o půl roku dříve v Praze. „Panenka podal Schumannovu sonátu ve slohu vpravdě moderním, či obrazně řečeno, vystihl svou reprodukcí dokonale tempo moderního života. V tom také tkví jeho největší tvůrčí přínos. Pokud se bezprostřední citové účinnosti samotného výkonu týče, nelze ji ovšem nahradit jakýmkoli popisem, neboť je nutno ji přímo zažít. Měli jsme v poslední době možnost sledovat výkony nejpřednějších zahraničních pianistů jak východních, tak i západních. V jejich světle se pak ukazuje, že Panenkovo podání je nutno hodnotit jako výkon vpravdě světové úrovně.“ (Jaroslav Zich29, Schumannova sonáta fis-moll v podání Jana Panenky, Hudební rozhledy, roč. IX, č. 14-15, 1956) Vrcholem oslavy šedesátých narozenin hudebního skladatele Jaroslava Stanislava30 Byl koncert z jeho skladeb, konaný roku 1957. Jan Panenka se na večeru podílel interpretací III. klavírní sonáty s podtitulem „To jsou tvoji bratři“. Sonáta vznikla jako protest proti fašismu v letech druhé světové války. „Nejsilnějším zážitkem večera bylo provedení III. klavírní sonáty…Provedení, jakého se dílům dostalo na tomto koncertě, může přitom většinou sloužit za vzor. Na prvním místě jmenuji Jana Panenku, který podal v III. klavírní sonátě výkon opravdu vrcholný.“ (Václav Felix31, Oslava šedesátin J. Stanislava, Hudební rozhledy, č. 4, 1957) V únoru roku 1957 se Panenka účastnil IV. přehlídky nové tvorby a přednesl zde Preludia pro klavír od Miloslava Kabeláče. Jeho hra byla označována za mistrovskou.

29

Jaroslav Zich (1912 – 2001) český hudební estetik, pedagog, klavírista a skladatel, pracoval též jako hudební režisér; jako vědec věnoval několik publikací hudební instrumentaci, hlavním jeho zájmem však byla hudebně interpretační problematika s přihlédnutím k estetické stránce 30

Jaroslav Stanislav (1897 – 1971) český hudební skladatel, publicista a klavírista, ovlivněn tvorbou Vítězslava Nováka, působil také jako sbormistr pražského pěveckého spolku Hlahol 31

Václav Felix (1929 – 2008) český hudební skladatel a teoretik, redaktor časopisu Hudební rozhledy

13

2.2. Rok 1958 - 1968

Do roku 1958 se Jan Panenka plně věnoval svému sólovému vystupování, ale začal se v něm již projevovat jeho zvláštní dualismus, díky němuž na nějaký čas postupně upřednostnil komorní hru. Stal se jak sólistou České filharmonie, tak i členem jednoho z nejpřednějších českých komorních těles té doby, Sukova tria. To ovšem neznamenalo, že jeho sólová interpretační činnost zůstala v pozadí. Hned zkraje roku odjel Panenka na několikadenní turné po Německu. V repertoáru měl připravené skladby Beethovena, Brahmse, Chopina a Liszta. Po jeho návratu se začal plně soustředit na recitál věnovaný dílu Roberta Schumanna, ke kterému si vypěstoval zvlášť blízký a důvěrný vztah. Koncert se konal 30. března 1958 a na programu zazněly skladby z opusů 3, 12, 18, dále pak Sonáta g moll, op. 22 a Karneval, op. 9. Panenka věnoval Schumannovi řadu let soustavné a trpělivé práce. Není tedy divu, že dokázal proniknout hlouběji do povahy těchto děl a sklízel tak zasloužené úspěchy. „Výborně technicky připraven, skromně a jímavě se zaposlouchal do odkazu Mistra, jehož skladby tlumočil s krásnou zvukovou propracovaností a jemným vkusem.“ (Dva významné sólové koncerty, Lidové noviny, č. 3/4, 1958) „Na první poslech je jeho hra takovou jako celé jeho vystupování – skromná a nenápadná, bez vnějšího efektu či divadelnosti. Ponenáhlu však uchvacuje svou úžasnou propracovaností, promyšleností a rozvahou. Je to hra cele řízená rozumem a vůlí, je to dokonalost dosažená těžkou prací. Ale na rozdíl od mnoha jiných není suchá a akademická. Panenka ji nepředkládá posluchačům jako mrtvé zboží, ale prožívá ji.“ (Pavel Štěpán, Prožité umění, Večerní Praha, 31. března 1958) „Neboť Panenkův Schumann je vskutku nádhernou, básnicky podmanivou tvorbou. Je pravým činem moderní interpretace, v níž je dílo tohoto velkého romantika dobýváno dnešnímu člověku.“ (Schumannovský recitál Jana Panenky, Literární noviny, č. 14, 1958) V březnu roku 1959 vystupuje v Praze se značně obtížným programem. Do první poloviny koncertu zařadil dvě Vycpálkovy chorální předehry, dále čerstvou novinku Bohuslava Martinů, velkou klavírní sonátu z roku 1956, tři klavírní básně, Gaspar de la nuit, od Maurice Ravela a Druhou sonátu Sergeje Prokofjeva. 14

„Na VIII. večeru v cyklu Světová klavírní tvorba vystoupil v neděli v Domě umělců Jan Panenka s vybraným programem, s jakým bychom se sotva setkali u jiného pianisty. Ostatně to platí pro Panenku skoro vždy. Je to umělec nevšední, který se nechce zalichotit známými a předem úspěšnými věcmi, ale volí si repertoár pro kvalitu skladeb.“ (Dr. Václav Holzknecht,Úspěch Jana Panenky, Večerní Praha, 3. března 1959) V květnu téhož roku odjíždí do Maďarska, kde uchvacuje tamní obecenstvo jak skladbami jejich národního autora, Bély Bartóka, tak i českým programem. Stejný program, jaký předvedl roku 1959 v Praze, zahrnul Panenka do svých dvou koncertů v roce 1960, na začátku ledna v Kutné hoře a v říjnu v Brně. Bohužel byl tak vytížen Sukovým triem a také četnou spoluprací s každým jednotlivým členem tria – Josefem Sukem a Josefem Chuchrem, že mu nezbývalo více času na vlastní recitály. V roce 1959 obdržel Jan Panenka spolu s Josefem Sukem Velkou cenu francouzské Akademie Charlese Crose za gramofonovou desku, na níž je nahrána Sonáta pro housle a klavír od Clauda Debussyho a Sonáta pro housle a klavír od Leoše Janáčka. „A Debussy? Bylo to skoro pokládáno za šílenství, že do užšího kola jde prominentní domácí dílo v cizím podání. Na to jsou Francouzi obzvláště citliví. A přece dokázali Josef Suk a Jan Panenka, ve Francii dosud skoro neznámí, vyhrát.“ (Milé překvapení z Paříže, Večerní Praha, 28. března 1960) Dne 2. června roku 1961 dostal Panenka první příležitost k samostatnému festivalovému recitálu32 v rámci Pražského jara. Tento koncert se málem nekonal, protože v té době onemocněl těžkou chřipkou. „Se zpožděním téměř půlhodinovým vystoupil v Domě umělců s krajní obětavostí Jan Panenka, přemáhaje vysoké horečky.“ (Český klavírista, Mladá fronta, 6. června 1961) „Nastupoval na pódium se zpožděním a vážně nemocen. Když se však již přece rozhodl hrát, nemusil mít nikdo nejmenší pochybnosti, že tento umělec vzácné odpovědnosti, kázně a železné vůle podá ten večer jeden ze svých nejlepších výkonů. Bylo tomu skutečně tak.“ (Klavírista Jan Panenka, Hudební rozhledy, 1961)

15

Do první půlky večera zařadil program českých autorů, Čtyři fugy od Antonína Rejchy33, Téma s variacemi As dur, op. 36 Antonína Dvořáka a od Ervína Schulhoffa34 První klavírní sonátu. Po přestávce zazněla díla světových autorů. Výběrem těchto skladeb se Panenka neustále snažil připomínat některé opomíjené české autory. „Ideální Panenkovo podání rozmarné, petruškovsky groteskní a zase až bachovsky vážné Schulhoffovy sonáty se samo o sobě zařadilo k tomu nejlepšímu, co letošní festival vůbec přinesl.“ (Český klavírista, Mladá fronta, 6. června 1961) Rok 1961 byl ve znamení koncertního turné po Japonsku se Sukovým triem. Zde mnohokrát vystoupil i v rámci dua, ať už s Josefem Sukem nebo Josefem Chuchrem. Cyklus Světové klavírní tvorby roku 1963 byl ukončen vystoupením Jana Panenky v Domě umělců v Praze. Hrál Schubertovu Sonátu a moll, dílo koncepcí zcela neokázalé a intimní, souborně provedl op. 118 od Johannesa Brahmse, dále Debussyho Potulné hudce, Večery v Granadě a Zahrady v dešti a Vycpálkův Klavírní cyklus „Domov“. „A jak vyhlíží dramaturgie, takový je i Panenkův projev. Neokázalý, promyšlený nikoliv jako konstrukce, nýbrž z hlediska jak proniknout k citovému jádru díla a jakými prostředky je vyjádřit. Panenka dnes dospěl tam, že při jeho hře v některých okamžicích zapomínáme, že posloucháme klavír – posloucháme prostě hudbu. A to je maximum, co instrumentalista může posluchačům dát.“ (Jaromír Kříž, Umělec světové úrovně, Večerní Praha, 1963) V cyklu abonentních komorních koncertů vystoupil v roce 1964. Do koncertu, mimo tradiční autory, zařadil skladbu od Maxe Regera Variace a fugu na Bachovo téma – dílo značné technické i výrazové obtížnosti. „Byl to velký tvůrčí čin zralého umělce, přímo filosoficky řešícího srozumitelnost umného přediva hlasů, který má zároveň neomezené možnosti technické.“ (Jaromír Kříž, Panenkův Reger a další, Večerní Praha, 1964) 32

Jan Panenka byl sice hostem Pražských jar poměrně často, ale až v roce 1961 se mu dostalo příležitosti uplatnit se v celovečerním pořadu. 33

Antonín Rejcha (1770 – 1936) český hudební skladatel, teoretik a pedagog, žil a trvale působil v Paříži, ředitel pařížské konzervatoře, jeho žáky byli Charles Gounod, Hector Berlioz, César Franck 34

Ervín Shulhoff (1894 - 1942) český hudební skladatel židovského původu, za II. světové války převezen do koncentračního tábora Terezín

16

Stejný program uvedl v tomtéž roce ve Švédsku. Roku 1965 překvapil a zároveň vzbudil velký zájem výběrem skladeb, které se v té době jen zřídkakdy objevovaly na koncertních pódiích českých umělců Na recitál si přichystal Sonátu č. VII a moll od Franze Schuberta, dále od Paula Hindemitha35 „Tři cvičení“ z cyklu Hudba pro klavír, op. 37, dvě krátké skladby Feruccia Busoniho36, tři dílka Vítězslava Nováka (Jarní píseň, Andantino a Barkarola) a Prokofjevovu Sonátu č. 2 d moll. „Nelze pochybovat, že s takovým promyšleným, vysoce muzikálním výkonem obstál by náš umělec čestně v každé zahraniční konkurenci.“ (Recitál Jana Panenky, Večerní Praha, 1965) Celovečerním programem sestaveným výhradně ze skladeb Franze Liszta uchvátil obecenstvo 6. března 1965. Vedle Variací na Bachovo téma hrál Sonátu h moll, bravurní Polonézu E dur, dvě Uherské rapsodie a Variace na Schubertův valčík dílo poplatné dobovému vkusu. „Zaměřil se především na přiblížení obsahu Lisztova díla k dnešnímu posluchači v tom, že patos nahradil dramatičností, vnější virtuozitu (třebaže hrál mnohdy v závratných tempech) spíše jakýmsi barevným podmalováním, sentimentalitu tichým rozjímáním. Byl to Liszt jiný, než jakého slýcháme obvykle – chápaný s filosofickým nadhledem. Promluvilo v něm mnohé, co u ryze virtuosního přístupu mlčí – právě to, co je dnešnímu posluchači obzvláště blízké.“ (Jaroslav Kříž, Liszt v nové podobě, Večerní Praha, 1965) Roku 1965 a 1966 uskutečnil dva celovečerní koncerty v Německu. Na programu zazněly skladby Schuberta, Brahmse a Prokofjeva, Smetany, Suka a Schumanna – program, který měl Panenka již velmi dobře obehrán. Panenka byl v německém tisku označován za „nejlepšího pianistu“ Československa. (Ein Pianist aus der CSSR, „Demokrat“ Rostock, 28. ledna 1965) V listopadu roku 1966 odjel do Chorvatska, kde uskutečnil několik koncertů. 35

Paul Hindemith (1895 – 1963) německý hudební skladatel, pedagog, dirigent a klavírista; počáteční díla ve stylu pozdního romantismu, později představitel expresionismu 36

Feruccio Busoni (1866 – 1924) italský hudební skladatel, pedagog a klavírista, jako pedagog působil v Helsinkách, Moskvě, Berlíně, Výmaru a ve Vídni, v roce 1890 zvítězil v mezinárodní soutěži Antona Rubinsteina

17

„Program s dílem Schuberta, Schumanna, Smetany, Nováka, Janáčka a Liszta byl znakem, že se na koncertním pódiu objeví umělec, pro kterého je důležitější podstata obsahu, než vnější krása.“ (Ivo Slavček, Od Schuberta do Liszta, Glas Slavonije, 27. listopadu 1966) Chorvaté si Panenku doslova zamilovali, především díky jeho povahovým rysům, které se při hře nutně projevovaly. Bylo jim nesmírně sympatické, že člověk s tak velkou skromností dokáže u nástroje věci nevšední. V závěru cyklu Světové klavírní tvorby vystoupil roku 1967 i Jan Panenka. Hrál souborně 12 etud pro klavír od Clauda Debussyho a po přestávce výběr skladeb tanečního charakteru od Fryderyka Chopina. „Panenkovi se to dokonale podařilo i při dokonalé technické suverenitě, s níž cyklus zvládl. Promluvila tu hudba, obsah a nikoliv vnější stránka hry. Ohlas byl mimořádný. A stejně nevnějškovým způsobem hrál Panenka i Chopina. S neobyčejnou čistotou a prostotou a zvláštním intimním kouzlem.“ (Jaromír Kříž, Výjimečný zážitek – Na závěr Světové klavírní tvorby, Večerní Praha, 4. dubna 1967)

2.3. Rok 1968 - 1978

V roce 1968 se objevila v Sukově triu krize, která vedla k jeho rozpuštění. Po zastavení této činnosti zůstal Panenka věrný duu s Chuchrem, avšak jeho pozornost se upnula především k sólistické práci. V únoru roku 1968 přednesl na jednom z abonentních cyklů České filharmonie stylový a opět netradiční program složený ze Schuberta (Momment Musical, op. 94, č. 1, Impromptu f moll, op. 142, č. 1) a ze Schumanna (Noveletty). V druhé půlce programu pak zazněla Sonáta č. 1, op. 24 od Carla Maria von Webera37 a jednovětá Skrjabinova Sonáta č. 5. Panenka zahrál způsobem, který bez nadsázky nazývali mnozí kritikové za největší událost v koncertním životě posledních let. „Posluchač neví, má-li dřív obdivovat všechno, co Panenka umí, anebo tu noblesní nenápadnost, s kterou svůj skvělý výkon presentuje. Při Panenkově neokázalém 37

Carl Maria von Weber (1786 – 1826) německý hudební skladatel, klavírista, dirigent a kapelník, jako první zavedl dirigentskou taktovku

18

vystoupení, při jeho věcném přístupu k umělecké práci na pódiu, při jeho naprosto přirozeném projevu si totiž náhle uvědomujeme, kolik je jinak v koncertním životě vnějších efektů, ať už nás jimi častují marniví, inscenátoři „prožitku“, tajemně odcizení mágové nebo paganinští titánové apod. Panenkova prostota ovšem kryje veliké, celé umění. Tento náš klavírista č. 1 – při všem uznání jiných individualit a úspěchů – patří už dávno na světová pódia a posledními zahraničními úspěchy tam již proniká.“ (Významní dirigenti a Panenka, Lidová Demokracie, 1. března 1968) Na podzim téhož roku odjel do Ruska. Skladby Dvořáka, Suka, Smetany a Janáčka sklidily v jeho provedení u obecenstva velký úspěch. Stejný program prezentoval i v Čechách o měsíc později. V letech 1969 a 1970 se jeho sólová činnost zaměřila především na Beethovenovy klavírní koncerty. Jubilejní Beethovenův rok 1970 k tomu přímo vybízel. Uskutečnil značné množství koncertů s Josefem Chuchrem, také s příznačnou tématikou. V listopadu 1970 odehráli společně Beethovenových 12 variací pro violoncello a klavír G dur a Sonáty pro violoncello a klavír F dur, op. 5, č. 1, g moll, op. 5, č. 2 a D dur, op. 102, č. 2. „Ideální komorní srozumění dvou hudebníků na vrcholu umělecké dráhy evokovalo Beethovenovy skladby ve vzácné životnosti a čistotě.“ (Chuchro – Panenka: Beethoven, Lidová Demokracie, 20. listopadu 1970) Na začátku roku 1971 a dále ještě v květnu téhož roku odehráli podobný program, složený čistě jen z Beethovenových sonát a variací. V rámci těchto abonentních koncertů uskutečnil Jaromír Kříž krátký samostatný rozhovor s Chuchrem i Panenkou, který vložil do tištěných programů. Jedna ze zajímavých otázek pro Panenku zněla takto: „Panuje myslím všeobecný názor, že hrát sólově a hrát komorní muziku je velký rozdíl. Vy děláte obojí a obojí znamenitě. V čem je tedy podle Vás tento rozdíl?“ „Na tohle opravdu nevím, co konkrétně odpovědět. Snad bych spíše řekl, že tu není vůbec žádný rozdíl. Má-li nebo nemá-li někdo buňky pro komorní hru záleží v tom, umí-li nebo neumí-li poslouchat při hře svého partnera po případě své partnery, umíli nebo je-li ochoten pro někoho něco ze svých názorů obětovat a dokáže-li se dát svým partnerem současně inspirovat. Tím je dle mého názoru řečeno v podstatě vše.“

19

(Jaromír Kříž, Jan Panenka, program VI. abonentního koncertního cyklu G, 13. ledna 1971) V květnu roku 1971 zazněly v komorním cyklu České filharmonie v podání Jana Panenky Beethovenovy Bagately, op. 126, Schumannův Karneval a několik skladeb od Franze Liszta. Během roku si tento repertoár ještě mnohokrát zahrál po celé republice. „Určující vlastností Panenkovy osobnosti je zvláštní interpretační zdrženlivost, která spolehlivě chrání před banalitami, extrémy a samoúčelnou exhibicí... Dalším charakteristickým rysem, který předznamenal především vyznění Karnevalu, je způsob, jakým pianista Panenka agogicky formuje romantickou melodickou frázi. V této oblasti využívá interpretační volnosti minimálně, ale drobnější nebo větší zvlnění jsou pak mimořádně účinná… Konečně poslední vlastností, která je od Panenkovy osobnosti neodmyslitelná, je schopnost subtilního, drobného projevu.“ (Jitka Ludvová, Dva klavírní recitály, Hudební rozhledy č. IV, 1972) Tentýž program odehrál na podzim ve Francii, kde byl přijat s obrovským nadšením, v březnu následujícího roku v Anglii a také v Bratislavě. „I při veškeré úctě k technickým kvalitám Panenkova výkonu musíme podtrhnout fakt, že byly plně v službách výrazu, který se pohyboval v dynamických vrcholech na úrovni orchestrálního tutti – a přeci to byl vždy klavírní tón a ne shluk tónů!“ (Vladimír Čížik, Nezabodnutelný večer, Hudobný život, 14. května 1973) Za své dosavadní interpretační výkony obdržel Panenka 1. května 1972 státní cenu s titulem laureáta. Tuto cenu získal především za interpretaci pěti koncertů a Fantazie c moll pro klavír a orchestr Ludwiga van Beethovena. Na konci roku 1972 byl Panenka pozván, aby vystoupil na vzpomínkovém večeru k 100. výročí narození profesora Viléma Kurze. Zopakoval si program, který naposledy hrál při přijímacích zkouškách na konzervatoř, dvě části z Novákova Pana. V roce 1973 došlo ke sblížení mezi bývalými členy Sukova tria.

Stalo se tak

v sonátovém večeru s Josefem Sukem a na začátku roku 1974 při příležitosti koncertního provedení a gramofonové nahrávce Beethovenova Trojkoncertu

20

s Českou filharmonií a Kurtem Masurem38. Další soustavná činnost Sukova tria byla definitivně stvrzena na koncertě 26. února 1974, kde se předvedli ve Smetanově Triu g moll. Dne 8. ledna 1974 odehrál Panenka na jednom z abonentních cyklů České filharmonie ryze český a velmi netradiční program. Jednalo se o večer, který byl věnován Roku české hudby. Obnovil celého Pana od Vítězslava Nováka, nastudoval Sonátu pro klavír č. 2 od soudobého autora Ivana Jirka39 a dvě Variační fantazie pro klavír „Vzhůru srdce“ od Ladislava Vycpálka. Tento zcela nekonvenční program přilákal velké množství posluchačů, kteří v ten stejný večer měli možnost výběru mezi jím a Ivanem Moravcem (s FOK hrál oba Brahmsovy klavírní koncerty). Závěr Panenkova koncertu se neobešel bez přídavků, kterých bylo bezmála šest. „Sotva kdo druhý by si dnes u nás troufl na Novákovu hodinovou klavírní symfonii a hlavně, sotva kdo druhý by toto dílo, vlastně už přesahující možnosti jednoho nástroje, tlumočil v takové úplnosti všech komponentů a v takové dojmové síle. Panenka hraje Pana tak, jako Novák široce rozepjal náruč své hudby – aby v ní objal a vyjádřil celý svět…Večer tak velkého umění zanechal mimořádný dojem a Panenka musel dlouho přidávat, pochopitelně rovněž českou hudbu.“ (Velký Panenkův večer, Lidová demokracie, 1974) Roku 1974 odlétá do Japonska, kde se už v předchozích letech představil publiku jako člen Sukova tria. S japonskou filharmonií provedl Beethovenův V. klavírní koncert, uskutečnil sólový recitál a vystoupil v duu společně s houslistkou Yuriko Kuronumou40. Japonské obecenstvo si Panenkovu hru doslova zamilovalo, a tak se staly jeho návštěvy této vzdálené destinace pravidelností. Od poloviny 80. let až do konce let 90. jezdil každé prázdniny vyučovat do Kirishimi. Pro Jana Panenku bylo také velmi důležité to, že se spolu s ním mohla tohoto pobytu účastnit i jeho žena Eva. S Evou se setkal již za studijních let na gymnáziu, kdy dával soukromé lekce klavíru po Žižkově. Ona byla jednou z jeho prvních žaček. Blízký vztah si vytvořili ale až 38

Kurt Masur (1927) německý dirigent zabývající se především hudbou německého romantismu, držitel řady národních i mezinárodních ocenění 39

Ivan Jirko (1926 – 1978) český hudební skladatel, pedagog, psychiatr a dramaturg, působil na AMU, žák Václava Holzknechta, Pavla Bořkovce, věnoval se také činnosti publicisty 40

Yuriko Kuronuma (1940) jedna z nejvýznamnějších japonských houslistek, studovala na AMU v Praze

21

později. Šťastná náhoda je svedla dohromady a oni se setkali na jednom z koncertů. Eva byla jeho stálou obdivovatelkou, navštěvovala všechny jeho koncerty a sbírala veškeré recenze, které vyšly. Jan Panenka si Japonsko velmi oblíbil. Byl natolik fascinován jejich kulturou a především jazykem, že se přes rok snažil japonštinu naučit. Mimo jiné ovládal plynně 6 jazyků. Tuto schopnost posléze využíval při svých cestách do Japonska. „Vzpomínám si, jak nám po návratu do Prahy vesele vyprávěl, že všechny překvapil na oslavě 60. narozenin Josefa Suka v Kirishimě v srpnu roku 1989, když Sukovi za všechny blahopřál. Sám si text v japonštině napsal a k úžasu všech jej přednesl.“ (Václav Panenka, v dopise panu Tsutsumimu - Vzpomínka na otce) Dne 22. dubna 1975 přednesl publiku náročný program. První polovinu večera postavil na Variacích a fuze na téma J. S. Bacha, op. 81 od Maxe Regera a na Hindemithových Třech studiích, op. 37. Po přestávce přednesl Schumannovy Dětské scény, op. 15 a v závěru večera zazněla Lisztova Fantazie na motivy z Mozartova Dona Juana. Ani tentokrát neporušil Panenka svoji tradici – málokdy se opakoval. Každé jeho provedení bylo vlastně osobní premiérou dané skladby. Na začátku roku 1976 Jan Panenka znovu ukázal, že se jeho koncerty nepodobají stereotypu klavírních recitálů, kde většina interpretů inklinuje k programu známému a značně efektnímu. Dvě třetiny večera věnoval české hudbě. Zazněly Sukovy Nálady, op. 10 a od Karla Janečka Sonáta pro klavír, op. 25. Po přestávce zahrál Sonátu pro klavír č. 1 C dur od Carla Maria von Webera. „..byl to Suk zcela jiný než Štěpánův – Nálady podal velice osobitě. Měly styl své doby i její emoce: česká secese, jejíž někdejší mladistvá vřelost skoro dojímá… Panenka připomněl výročí smrti Karla Janečka, muzikologa a pedagoga, aby jej obhájil jako skladatele. Z jeho sonáty udělal záležitost… Teprve v posledním čísle programu přišel ke slovu Weber. Ale než Panenka vypálil virtuosní ohňostroj finálního „perpetua mobile“ zazněla Sonáta č. 1 v celém svém rozsahu. Suverenita celku a schopnost objevit sugestivní detail jako průhled pod povrch skladby nám tu bezděky připomněly Richtera a stejně i umění vyvolat zvukem a náladou ducha staré doby.“ (Krásný koncert Jana Panenky, Lidová Demokracie, 9. ledna 1976)

22

V rámci abonentních cyklů České filharmonie odehrál Panenka spolu s Josefem Sukem několik koncertů, věnovaných literatuře pro housle a klavír.

2.4. Rok 1978 – 1985

Jeho sólová a komorní činnost trvala do roku 1978, kdy byla znenadání přerušena závažným onemocněním pravé ruky. Podrobil se dlouhému léčení, dokonce podstoupil i operaci karpálního tunelu, avšak výsledky se nedostavily. Lékaři nedokázali jasně stanovit diagnózu. Pro Panenku to byla obrovská pohroma. Byl člověkem, jenž pro aktivní hudební účast žil a najednou nebyl schopen se plně věnovat práci, kterou miloval. Zůstal věrný pedagogické činnosti na AMU, kde působil od roku 1951. To ho ovšem plně neuspokojovalo. Nemohlo mu to nijak vynahradit hudební vyžití a samostatný projev. Často navštěvoval nejrůznější lékaře a až v roce 1982 se přišlo na to, že onemocněl Lymskou boreliózou41. Ačkoliv mu lékaři ihned nasadili antibiotickou léčbu, ruka se zcela neuzdravila. Aby byla léčba účinná, je třeba onemocnění podchytit včas. Na začátku nemoci Jan Panenka stále vystupoval, ale pouze jako komorní hráč. V rámci několika abonentních koncertů České filharmonie vystoupil se Sukovým triem (1978, 1979, 1980) nebo v duu s některým členem Sukova tria (s Josefem Sukem 1979, s Josefem Chuchrem 1980). Koncertů ale bylo málo, až nakonec zcela ustaly. Věnoval se dále pouze vyučování na AMU, kde díky svým obrovským uměleckým schopnostem vychoval řadu vynikajících žáků. Protože se nemohl zříct aktivního muzicírování, začal se po čase zabývat myšlenkou, že se navrátí ke svému prvnímu oboru – dirigování, které v prvním ročníku konzervatoře studoval. V roce 1981 zažil úspěšný debut k 75. narozeninám národního umělce Dr. Václava Smetáčka, který k tomuto kroku Jana Panenku připravil. Od něj dostával intenzivní hodiny dirigování a na novou cestu mu věnoval 41

Lymská borelioza je infekční onemocnění, které se na člověka přenese kousnutím infikovaného klíštěte. To je nakaženo bakterií rodu Borrelia. Mezi počáteční příznaky patří bolest hlavy, únava, horečka, bolest svalů a kloubů. Neléčená borelioza vede k chronickým stavům, postihuje srdce, klouby a centrální nervovou soustavu. Při včasné antibiotické léčbě nemoc odezní, v opačném případě může vzniknout řada různých zdravotních problémů, které jsou pro člověka omezující.

23

své pouzdro s taktovkami jako symbolickou štafetu. Od tohoto roku nastudoval a zpaměti řídil na dvacet partitur s mnoha různými tělesy. „…nenechal nikoho na pochybách. že na pódiu nestojí jen dirigující, byť výtečný instrumentalista, ale skutečný dirigent, který si s sebou nese všechny klady svého umění a hudebnosti.“ (Proměna Jana Panenky, Lidová demokracie, 21. říjen 1981) „Souhrnem lze říci, že Panenka nepatří do módní vlny dirigujících instrumentalistů, která se ve světě vzedmula. Je skutečným dirigentem. Jeho gesto je uvolněné, ušlechtilé, někdy až elegantní, ale přesné. Nemilosrdně střeží rytmus, i když jeho hudba dýchá. Takový byl za klavírem, takový je i za dirigentským pultem. Proměna Jana Panenky nám prostě zachránila jeho krásné muzikanství v jiné a časem neméně bohaté podobě.“ (Vladimír Šefl, Hudební rozhledy, 1981) „…všem pochybujícím „Šavlům“ dokázal, jak v nové kumštýřské oblasti strmě vyzrál, do jakých muzikantských jemností dokáže smysluplnými, naprosto nevnějškovými gesty inspirovat svěřené těleso. V hudbě, která je mu záležitostí srdce doslova tone.“ (Vladimír Šolín, Třikrát z Dvořákovy síně, Svobodné slovo, 2. listopad 1982) Roku 1985 dirigoval Jan Panenka na Pražském jaru. Koncert byl inspirovaný třistaletým jubilantem J. S. Bachem. Na programu zazněl Bachův Koncert pro 3 klavíry C dur. Jan Panenka se odhodlal zhostit jednoho ze tří klavírních partů, přičemž od klavíru dával nástupy. Dalších dvou partů se ujal František Maxián ml. a Zdeněk Jílek. Na koncertě zazněla ještě Moyzesova42, Honeggerova43 a Dvořákova hudba. Koncert měl obrovský úspěch. „Radostným zážitkem posluchačů a skvělou vizitkou Panenky jako dirigenta se stala Dvořákova smyčcová Serenáda. Zřídkakdy ukázala svou předsukovskou krásu tak výmluvně a zjevně jako v tomto tvořivém a inspirativním nastudování a životaplném provedení. Skutečný festivalový výkon – lidé nechtěli ze sálu, přidávalo se.“ (Hudebním životem, Lidová demokracie, 2. března 1985) 42

Alexander Moyzes (1906 – 1984) slovenský hudební skladatel, který působil v období mezi válkami 43

Arthur Honegger (1892 – 1955) švýcarský hudební skladatel, narozený ve Francii, značnou část života prožil v Paříži a byl členem Pařížské šestky

24

Při tomto večeru si Panenka uvědomil, že je mu stále bližší hra na klavír než dirigentská činnost. Rozhodl se tedy pro návrat na koncertní pódia. Ale ne jako sólista, výhradně jako komorní hráč. Natočil však ještě řádu sólových nahrávek. Rozdíl byl jen v tom, že ve studiu měl čas na oddych, který tak nutně potřeboval vzhledem ke své indispozici. Jeho ruka trpěla větší unavitelností.

2.5. Rok 1985 - 1999

V únoru roku 1985 odjel s Panochovým kvartetem44 do Německa, aby si zahrál v Dvořákově Kvintetu A dur č. 2, op. 81. Se stejnou skladbou vystoupil v rámci abonentního cyklu o pár dní dříve se Smetanovým kvartetem45, a tutéž skladbu odehrál také v červnu s Pražákovým kvartetem46. „Není-li snadné odejít, bývá daleko těžší vrátit se. Klavírista Jan Panenka se před časem jako sólista a komorní hráč par excellence odmlčel, aby pak svou mimořádnou muzikálnost přesvědčivě manifestoval jako dirigent různých orchestrů. Tím větším a vpravdě radostným překvapením byl středeční večer v Komorním spolku, když zasedl u klavíru jako partner Smetanovců v Dvořákově melodicky rozkochaném klavírním kvintetu A dur. S jakou citlivostí se (u v podstatě „násilnického“ nástroje) zapojoval do komorního přediva smyčců, jak je ani na okamžik nepřehlušoval, ba naopak citlivě doplňoval!“ (Vladimír Šolín, Třikrát z Dvořákovy síně, Svobodné slovo, 25. února 1985) „Navíc nás potěšil Jan Panenka, který hrál v báječné kondici a krásně, jak jsme ho vždycky znali, s ohněm i hned zase klavír jen hladil a ovšem v ideálně komorní 44

Panochovo kvarteto bylo založeno roku 1966 na Pražské konzervatoři tamními studenty, pod vedením pedagoga Josefa Micky. 45

Smetanovo kvarteto vzniklo na Pražské konzervatoři a původně neslo název Smíchovské kvarteto. U jeho zrodu stál Antonín Kohout, violoncellista. Primu se ujal Václav Neumann, sekundu Josef Vlach a na violu hrál Neumannův bratr. Toto bylo původní složení. S menší obměnou, kdy se do souboru přidal Jaroslav Rybenský a Lubomír Kostecký (ti vystřídali Jaroslava Vlacha a Neumannova bratra), odehráli první koncert sestavený cele z kvartet Bedřicha Smetany. Od tohoto okamžiku si začali říkat Smetanovo kvarteto. 46

Pražákovo kvarteto vzniklo v roce 1972. Začali se také formovat na Pražské konzervatoři. Název kvartetu je přejat ze jména violoncellisty Josefa Pražáka. Ten musel ze zdravotních důvodů později kvarteto opustit a nahradil jej Michal Kaňka. Kvarteto získalo řadu ocenění, mezi největší úspěchy patří první cena z mezinárodní soutěže Pražského jara.

25

soudržnosti a zvukovém ztotožnění s kvartetem.“ (Lidová demokracie, 2. března 1985) V roce 1986 natočil Jan Panenka desku pro Supraphon, kompletně složenou z nahrávek Jana Ladislava Dusíka na dobový nástroj. Deska byla vydána o rok později. Jednalo se o fortepiano Conrad Graf47, které bylo objeveno v Libochovicích Petrem Šeflem48. V roce 1987 odehrál s Panochovým kvartetem Dvořákův Klavírní kvintet Es dur, op. 87. V červnu roku 1987 byl přizván do Smetanova kvarteta, aby si společně zahráli Schumannův Klavírní kvintet Es dur, op. 44. V tomto roce odjeli spolu s Panenkou do Japonska. Na 8. mezinárodním hudebním festivalu a letních kurzech v Kirischimě školili mladé hudebníky, a to především v dílech z repertoáru české klasiky. Každým rokem spolupracoval se skvělými českými soubory. Nejčastěji vystupoval s různými kvartety, ale nebránil se ani spolupráci s dechovými sextety a dalšími tělesy. Ať už Panenka doprovázel nebo byl rovnocenným hráčem komukoliv, byl vždy výborným partnerem. Dokázal skvěle poslouchat a inspirovat se ostatními. Pak do hudby vnesl potřebné zaujetí a životnost. V roce 1986 natočil Jan Panenka pro Supraphon Lisztovy skladby na klavír značky Streicher49. Byl to stejný klavír, na který v roce 1846 ve staroměstském paláci Platýzu koncertoval sám Liszt a který je dnes uložen v Muzeu české hudby. Jednalo se také o stejný program, jímž Liszt oslňoval tamní publikum – transkripce a parafráze. Nový politický režim po roce 1989 vdechl Panenkovi novou chuť do života. Stal se předsedou akademického senátu a partnerem děkana Josefa Chuchra na Akademii múzických umění v Praze. Také získal titul profesora. Roku 1993 byl spolu s Josefem Sukem hostem Pražského jara. Dále se společně předvedli na benefičním koncertě uspořádaném ve prospěch Nadace Václava Havla pro rozvoj a obnovu Pražského hradu. 47

Conrad Graf (1782 – 1851) německý výrobce klavírů. Na jeho nástroje hráli Beethoven, Clara Schumann (manželka Roberta Schumanna), Chopin a mnoho dalších. 48

Petr Šefl (1952) podchycuje existenci a stav starých nástrojů roztroušených různě po Čechách v zámcích i jinde. Vystudoval klavír, zpěv a u profesorky Zuzany Růžičkové cembalo.

26

Na Pražském jaru si zahrál ještě v roce 1994 s Panochovým kvartetem. V témže roce vystoupil také s Josefem Sukem v Karlových Varech na XXXVI. Dvořákově karlovarském festivalu. Jan Panenka se naposledy ukázal na pódiu 12. října 1998 v sále Bohuslava Martinů na AMU v Praze, kde se sešel s někdejšími kolegy Sukova tria, aby společně zahráli k uctění 100. narozenin nestora české violoncellové školy, profesora Karla Pravoslava Sádla. Výročí tohoto koncertu se však již nedočkal. Po těžké nemoci zemřel 12. července 1999 v Praze ve věku sedmdesáti sedmi let. Panenkův repertoár za celou jeho uměleckou činnost dospěl do ohromných rozměrů. Jeho umění udivovalo muzikalitou, brilancí, vzácnou oduševnělostí a schopností zvládat nejnáročnější umělecké úkoly. „Jeho odkaz má zvláštní místo v historii české klavírní interpretace a naštěstí zůstal pro budoucnost zachován ve více než 100 nahrávkách pro naše i zahraniční gramofonové společnosti. Panenka dal své geniální pianistické nadání beze zbytku do služeb hudby samé.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1)

2.6. Spolupráce s orchestry

Dne 11. února 1950 vystoupil Jan Panenka společně se Zdeňkem Jílkem50 a Františkem Maxiánem poprvé s Českou filharmonií. Za řízení Václava Neumanna51 provedli Bachův Koncert d moll pro tři klavíry a smyčcový orchestr. Koncert byl uspořádán k dvoustému výročí úmrtí Johanna Sebastiana Bacha a věnován dvěma významným členům České filharmonie. V tyto dny se dovršilo páté výročí od jejich tragické smrti. Dne 8. února 1945 padl jako jedna z posledních obětí gestapa 49

Andree Streicher (1761 – 1833) německý stavitel klavírů – na jeho nástroje často hrával Beethoven

50

Zdeněk Jílek (1919 - 1999) český pianista a hudební pedagog, věnoval se především interpretaci hudby 20. století 51

Václav Neumann (1920 – 1995) významný český dirigent, především interpret hudby 20. století, nahrál kompletní symfonické dílo Gustava Mahlera

27

Dr. Zdeňěk Němec52 a o týden později zahynul při bombardování Prahy Josef Děda53. O dva měsíce později si s Českou filharmonií zahrál ještě jednou, tentokrát výhradně jako sólista. Zopakoval si Tomáškův Koncert C dur, se kterým slavil tak velký úspěch ve Finsku. Opět to bylo pod taktovkou Václava Neumanna. Rok 1950 odstartoval Panenka četnou spolupráci s tuzemskými orchestry. Se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK provedl premiéru dnes již téměř neznámé Symfonie s klavírním sólem54 od Emila Františka Buriana55. Orchestr dirigoval Alois Klíma56. Nastudoval ještě Rapsodii v modrém od George Gerschwina, kterou si zahrál se Slováckou filharmonií pod vedením Oldřicha Halmy57. O dva roky později vystoupil s tímto koncertem ještě několikrát, a to vždy pod vedením Dr. Václava Smetáčka58. Koncert chovala v oblibě především mladší generace posluchačů, kterou v té době zaujaly synkopické rytmy a prvky jazzu. Se Smetáčkem navázal Panenka blízký kontakt a stali se z nich výborní přátelé, jejichž kamarádství vydrželo až do Smetáčkovy smrti. Ve vzpomínkách na svého otce uváděl Václav Panenka (mladší syn), že Smetáček jejich domov navštěvoval často. S otcem pak spolu řešili jak pracovní, tak soukromé záležitosti. Jan Panenka se vždy na Dr. Smetáčka velmi těšil. Jednou ze skladeb, kterou Panenka oslnil na mezinárodní klavírní soutěži Pražského jara, byl Schumannův Karneval. Už tam se projevila jeho náklonnost a vřelý vztah k hudbě tohoto autora. Byla tedy jen otázka času, než nastuduje Koncert pro klavír 52

Zdeněk Němec (1914 – 1945) český hudební spisovatel, kritik, violista České filharmonie, člen komorního souboru Pro arte antiqua 53

Josef Děda (1903 - 1945) sólo hobojista České filharmonie, profesor konzervatoře, jako první začal hrát moderním způsobem – kulatý tón 54

Symfonie s klavírním sólem je v pořadí již II. symfonií. Dílo bylo psáno necelé čtyři měsíce – od zimy roku 1947 do jara roku 1948. Svojí koncepcí patří mezi nejmohutnější díla E. F. Buriana. Skladba je čtyřvětá a vyznačuje se velkými melodickými oblouky, pathetickým rázem a strhujícími rytmy. 55

Emil František Burian (1904 – 1959) český hudební skladatel, dramaturg, básník, publicista, herec. Jako skladatel vyšel z české národní tradice, po letech dvacátých se stal jedním z vůdčích zjevů tehdejší hudební avantgardy a záhy se opět navracel k české hudební tradici. 56

Alois Klíma (1905 –1980) český dirigent a profesor na AMU v Praze, interpret hudby především 19. a 20. století. 57

Oldřich Halma (1907 – 1985) český hudební pedagog, dirigent a sbormistr

58

Václav Smetáček (1906 – 1986) český dirigent, hobojista a muzikolog

28

a orchestr a moll, op. 54. Koncert si zahrál se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Orchestr opět řídil Panenkův přítel Smetáček. Dva abonentní večery, konané 11. a 12. března 1952, byly věnovány jako posmrtná vzpomínka na dlouholetého spolupracovníka Dr. Jiřího Dostála59, který stál jako kritik u kolébky tohoto orchestru a povzbuzoval tak všechny členy k další intenzivní umělecké práci. Na podzim roku 1952 se uskutečnil I. abonentní koncert Beethovenova cyklu60 uvedený Českou filharmonií. Jubilejní rok dal České filharmonii příležitost k myšlence provést souhrnně nejen všechny symfonie, ale i jiná instrumentální díla. Panenka byl osloven, zda by si s nimi nezahrál Beethovenův I. klavírní koncert C dur, op. 15. Protože už dříve zjistil, že si hudbu tohoto skladatele doslova zamiloval, byl nesmírně poctěn, když byla tato objednávka směřována právě jemu. Koncert byl proveden pod taktovkou Karla Ančerla. „ Sympatický mladý klavírista Jan Panenka s elánem živého mládí zahleděl se do klavírního koncertu, který je plodem tvůrčího umění Beethovenova z prvního skladatelského rozletu. Panenka, poctivý umělec, dal mu vše, co se od výkonného umělce žádá: čistotu úhozu i pedálu, perlivost tónů a plastický výraz.“ (Z pražského hudebního života, Lidová demokracie, 9. října 1952) Panenkova pracovní vytíženost začínala „jet na plné obrátky“. V listopadu téhož roku, tedy o měsíc později, byl schopen provést II. klavírní koncert G dur, op. 44 od Petra Iljiče Čajkovského ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Dirigoval Panenkův přítel Dr. Václav Smetáček. Koncert patřil k dílům, která se v té době málo hrála. O to větší nadšení způsobilo uvedení koncertu ve Smetanově síni. „Velmi četné obecenstvo, přítomné oběma provedením klavírního koncertu, přijalo dílo s neobvyklou vřelostí a nadšením. Jan Panenka byl neobyčejně často vyvoláván, a to zcela po zásluze, poněvadž jeho reprodukční výkon byl vynikající, vpravdě umělecký.“ (II. klavírní koncert Čajkovského v Praze, Hudební rozhledy, XII. 1952) 59

Jiří Dostál (1906 - 1952) hudební kritik a muzikolog, od roku 1945 psal rozbory děl do programů FOK, životopisec hudebního skladatele Jaroslava Křičky 60

Rok 1952 byl jubilejní rok Beethovenův – 125. výročí úmrtí.

29

V květnu roku 1953 provedl s tímto tělesem ještě Brahmsův Klavírní koncert B dur č. 2. Ve stejném roce byl Panenka spolu s klarinetistou Vladimírem Říhou61 pozván do Německa na několikadenní turné, které bylo odstartováno 2. února v městě Bernau a končilo 22. února v Berlíně. Měl připraven Beethovenův I. klavírní koncert C dur a Schumannův Klavírní koncert a moll. Ve výsledku si zahrál osmkrát Schumanna a dvakrát Beethovena. Publikum i pořadatelé přijali české sólisty s nevšedním nadšením. „Mladý pianista Jan Panenka vyjádřil v Schumannově nádherném klavírním koncertě bezpečnou, propracovanou techniku a poetické cítění. Zdálo se, že touto citlivou interpretací probudil všechny romantické duše.“ (Zwei Musikanten aus Prag, Nacht express, 10. února 1953) Roku 1954 vycestoval Jan Panenka do Francie, kam byl pozván spolu s dirigentem Aloisem Klímou. Po několikaleté přestávce, způsobené válkou, zazněla opět na francouzské půdě, v umělecky náročné Paříži, česká hudba Smetanova, Sukova a Dvořákova. Jan Panenka provedl velmi obtížný Klavírní koncert G dur, op. 33 od Antonína Dvořáka. Ve Francii zapůsobil mladý klavírista jako člověk skromný, jako umělec s přísnou sebekázní a prokázal, jak je hluboce muzikální. Při této příležitosti byl pozván i do tamního rozhlasu, aby natočil dvě Dvořákovy Humoresky, Smetanu a Suka. „..Těšil jsem se ze zájmu Francouzů o naši hudbu a myslím, že se mi podařilo podat ji tak, jak to cítím, česky..“ (Jan Panenka, Naši umělci v Paříži, Svobodné slovo, 5. května 1954) „Jan Panenka ukázal všechny svoje schopnosti klavíristy, velmi poutavou hudební jemnost, jistou techniku..“ (ALOIS KLIMA et JAN PANENKA, L´Humanité, 26. května 1954) „Mladý klavírista Jan Panenka vnesl do díla vášnivost. Jeho velmi jemná hra nevylučuje sílu v mohutných pasážích. Jeho úspěch byl mimořádně velký.“ (Les Letres Francaises, 25. května 1954) 61

Vladimír Říha (1905 – 1978) český klarinetista a hudební pedagog

30

V tomto roce si ještě zahrál se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, pod vedením přítele Smetáčka, Klavírní koncert f moll od Alexandra Glazunova62. Dne 24. a 25. března 1955 provedl s Českou filharmonií I. klavírní koncert Pavla Bořkovce. Koncert byl zahrnut do večera českých skladatelů a dirigentské taktovky se ujal Karel Ančerl. Netradiční večer, kde zazněly tři klavírní koncerty zároveň, se uskutečnil 22. listopadu 1955. Jan Panenka zde ve spolupráci se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, pod vedením Smetáčka, odehrál Klavírní koncert G dur, op. 44 od Čajkovského, Rachmaninův Klavírní koncert fis moll, op. 1 a od Manuela de Fally63 Noci ve španělských zahradách, 3 nocturna pro orchestr a klavír64. V květnu roku 1956, v rámci festivalu Pražského jara, přijeli do Čech Vídenští symfonikové. Za řízení Rudolfa Moraltema65 vystoupili ve Smetanově síni. Celý program byl věnován Wolfgangu Amadeu Mozartovi. Z jeho tvorby zazněly dvě Symfonie a Klavírní koncert D dur, KV 537. Jako sólista byl vybrán Jan Panenka. Jeho výkon byl označován v mnoha recenzích za znamenitý. „Vynikajícím sólistou večera byl jeden z našich nejnadanějších klavíristů Jan Panenka, který v technicky přesném, slohově vybroušeném a hlavně zvukově mimořádně kultivovaném výkonu znovu prokázal, že patří mezi ty naše umělce, kteří by měli být častěji vysíláni k representaci naší hudby do zahraničí.“ (Dr. Ivan Medek, Vídenští symfonici hráli Mozarta, Večerní Praha, 18. května 1956) O měsíc později odjela Česká filharmonie na zájezd do Vídně, aby tu v rámci festivalu Wiener Festwochen, pořádanému k uctění 200. výročí narození Mozarta, zahrála nejen jeho skladby. Panenka provedl opět „Korunovační“ koncert a po něm slavil ohromný úspěch. 62

Alexandr Glazunov (1865 – 1936) ruský hudební skladatel, pedagog a dirigent, představitel období romantismu 63

Manuel de Falla (1876 – 1946) španělský hudební skladatel a klavírista, zabýval se španělským folklórem, což ho velkou měrou ovlivnilo 64

Noci ve španělských zahradách je dílo napsané v Paříži, koncipováno do tří nocturen. První nocturno se odehrává v palácových zahradách Alhambry v Granadě. Druhé nocturno začíná dramaticky, pod hvězdnou oblohou jihu zní zahradami vášnivé rytmy a melodie lidových tanců. Třetí nocturno je umístěno do přírody. Vzdaluje se od královských zahrad a parků do horské přírody. 65

Rudolf Moraltem (1902 – 1958) německý dirigent, zabývající se především tvorbou Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena

31

Dne 27. listopadu 1956 si při jednom z abonentních večerů FOK zopakoval Noci ve španělských zahradách od Fally a od méně známého autora Fidelia Finkeho66 Capriccio pro symfonický orchestr a klavír. Ve skladbě se prolínají vlivy impresionismu s moderními vlivy. Capriccio je psáno na motivy slovanských písní. Především se opírá o velmi známý nápěv písně „Kočka leze dírou, pes oknem“. V říjnu 1957 vycestoval Panenka na několik dní do Německa. Ve třech večerech provedl Dvořákův Klavírní koncert g moll, op. 33. V jeho interpretaci byl vyzdvihován bravurní zvuk, dokonalé pochopení obsahu, jemnost a krásné nuance v intimních částech tohoto koncertu. Tentýž koncert si zahrál o měsíc později také v Čechách s Moravskou filharmonií pod vedením Aloise Klímy. V roce 1958 přišla od Karla Ančerla nabídka na IV. Beethovenův klavírní koncert G dur. Díky stejnému objednavateli měl Panenka již před 7 lety za úkol nastudovat Beethovenův I. klavírní koncert. „Když byly tyhle ty dva pohromadě, tak se narodila taková otázka, jestli by nebylo dobře zaokrouhlit to na komplet. Pochopitelně, že takový plán se mi strašně zalíbil, tak jsem se do toho pustil a ty koncerty jsem jeden po druhém studoval a měl jsem to štěstí, že vždycky jsem měl možnost si ten koncert někde zahrát a účin toho svého obrazu si vyzkoušet na pódiu.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1) V říjnu roku 1958 ještě stihl odehrát na mimořádném symfonickém koncertě, pořádaném FOK, Griegův Klavírní koncert a moll, op. 16. Příležitost zde získal mladý plzeňský dirigent Josef Blacký67. Na konci roku 1958 byl pozván na berlínský umělecký festival, aby se obecenstvu představil s Brahmsovým Klavírním koncertem B dur. „Jan Panenka hrál pod Neumannovou taktovkou II. Brahmsův klavírní koncert jako své prvé berlínské vystoupení. Byl jsem pyšný na jeho umění: chytl obecenstvo 66

Fidelio Finke (1891 - 1968) český skladatel a pedagog. Pocházel ze staré hudebnické německé rodiny z českého severního pohraničí. Byl žákem Vítězslava Nováka. 67

Josef Blacký (1920 – 2003) český dirigent, sbormistr a korepetitor, studoval soukromě u Václava Talicha

32

za jeho pravé srdce a byl zaslouženě zahrnut ovacemi.“ (Jaroslav Šeda, Berlínský umělecký festival skončil, Lidová demokracie, 30. listopadu 1958) Rozhodujícím okamžikem v Panenkově kariéře bylo jeho jmenování sólistou České filharmonie v roce 1958. Nastalo tak neobyčejně významné a plodné období. Zde působil více než dvacet let a byl zavázán odehrát alespoň deset abonentních koncertů ročně, a to jak sólových tak s orchestrem. Česká filharmonie v té době četně vyjížděla do zahraničí, kde podnikala i několikaměsíční turné. V září 1959 odjela se sólisty Janem Panenkou a Josefem Sukem na tříměsíční turné na Nový Zéland, do Austrálie, Japonska, Indie, Číny a Ruska. V těchto třech světadílech hrál Panenka pod taktovkou Karla Ančerla koncerty Schumanna, Beethovena a Čajkovského. Tento velkolepý zájezd byl do té doby největším a svým uměleckým významem vešel do historie České filharmonie. V lednu 1960 se konal mimořádný koncert České filharmonie, věnovaný právě tomuto zájezdu. Do programu koncertu byl zahrnut otevřený dopis členům České filharmonie, ve kterém ředitel orchestru projevuje hrdost nad celým tělesem. Jan Panenka si na tomto koncertě zahrál Čajkovského Klavírní koncert b moll, op. 23. „V České filharmonii máme skutečné virtuose, velké umělce. A to nemám na mysli jen prvé hráče. Mám na mysli všechny hráče od prvních až k posledním pultům…Můžeme všichni radostně nastupovat do práce nového roku, protože jsme udělali velký kus práce pro naše hudební umění, pro naši kulturu i pro naši vlast.“ (Jiří Pauer, ředitel ČF, Otevřený dopis ČF, 17. ledna 1960) Krom tohoto angažmá vystupoval i s dalšími významnými orchestry, ať už československými nebo zahraničními. V únoru roku 1960 vycestoval se Smetáčkem do Berlína, kde spolu s Berlínským symfonickým orchestrem provedli Sonátu pro klavír, 5 dechů, smyčcový orchestr a tympány od Václava Dobiáše68. Dvousté výročí narozenin Jana Ladislava Dusíka připomněl Koncert pro dva klavíry, op. 65. Na jeho provedení se v rámci Pražského jara v květnu roku 1960 podílel Jan Panenka spolu se svým bývalým pedagogem a přítelem Františkem Maxiánem. Stejný koncert uvedli o rok později v Anglii. 68

Václav Dobiáš (1909 – 1978) český hudební skladatel a pedagog, působil na AMU v Praze a vychoval řadu vynikajících žáků, např. Josefa Ceremugu, Miroslava Raichla atd.

33

Třicetileté působení tohoto osobitého kantora, Františka Maxiána, bylo oslaveno v září roku 1960. Jednalo se o večer tří klavírních koncertů. Byli pozváni dva jeho nejlepší žáci. Stanislav Knor69 si zahrál V. koncert Beethovenův a Jan Panenka se předvedl v Čajkovského Klavírním koncertu b moll. Po přestávce vystoupil samotný oslavenec s Dvořákovým Klavírním koncertem g moll. „Jan Panenka hrál Čajkovského koncert b moll tak krásně, že se význam Maxiánovy pedagogické činnosti rázem povýšil z virtuosní hry v oblast tvůrčího umění.“ (První koncerty podzimní sezóny, Lidová Demokracie, 22. září 1960) Každým rokem odehrál několik klavírních koncertů doma i v zahraničí a vždy slavil ohromné úspěchy. V repertoáru měl velké množství koncertů. Zabýval se jak koncerty klasických autorů, tak i interpretací koncertů méně známých, především pak českých skladatelů. Jeho hlavní doménou však byly Beethovenovy koncerty, které ho provázely celým životem. K tomu přispěla samozřejmě láska k hudbě tohoto skladatele,

ale

také

publikum,

které

považovalo

Panenkovu

interpretaci

za výjimečnou. Jednou ze zajímavostí je, že úplně první Panenkova nahrávka Beethovenova I.

klavírního koncertu

vznikla

v roce 1957 v jihoafrickém

Johannesburgu s tamním orchestrem. Do Afriky byl pozván spolu s Josefem Sukem a Milošem Sádlem70, kde se prezentovali jako sólisté a členové Sukova tria. Za unikátní byl rovněž považován zájezd s Moravskou filharmonií v roce 1969 do Itálie. Během čtrnácti dnů zahrál několikrát všech pět Beethovenových koncertů, někdy i dva za jeden večer. Kritici užasli nad Panenkovou uměleckou fantazií a disciplínou, úhozovou kulturou a stylovostí, nad jeho schopností až meditativního soustředění ve volných větách a neochvějnou technikou i v těch nejobtížnějších místech. Jan Panenka byl považován za jednoho z nejpovolanějších interpretů Beethovenova díla u nás. Tvorbu tohoto skladatele znal důkladně a věnoval se jí s nesobeckou oddaností a hlubokým pochopením. Snad právě proto byl ve výročním Beethovenově roce 1970 požádán, aby během jednoho abonentního cyklu provedl s Českou filharmonií a Václavem Neumannem všech pět klavírních koncertů. 69

Stanislav Knor (1929 – 1984) český klavírista, který dlouhá léta působil jako pedagog ve Švédsku, zde také zemřel 70

Miloš Sádlo (1912 – 2003) český violoncellista, původním jménem Miloslav Zátvrzský, pseudonym Sádlo převzal po nestoru české violoncellové školy Karlu Pravoslavu Sádlovi, u něhož studoval

34

„Ukázal se jako mistr svého nástroje v nejjemnějších dynamických odstínech i hluboké, přímo filosofické niternosti svého výkladu obsahu.“ (Jaromír Kříž, Beethovenova Pastorální v ČF, Večerní Praha, 29. ledna 1971) „Podmaňoval vyrovnanou harmoničností své syntézy, ideálně cítěným tvarem a stylem, úchvatnými momenty, jako vyvození finálního tématu v absolutním pianissimu, a dokonalým souladem s myšlením dirigenta a orchestru. Sál musel být uzavřen před náporem obecenstva.“ (Poselstvím Deváté deznělo jubileum, Lidová demokracie, 2. března 1971) V roce 1969 uskutečnil s FOK, pod vedením svého dlouholetého přítele Smetáčka, nahrávku všech těchto pěti klavírních koncertů spolu s Fantazií pro klavír, sbor a orchestr, op. 80. „Ta spolupráce po dobu natáčení byla skutečně radostným zážitkem pro mě.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1)) Za tuto nahrávku obdržel v roce 1970 cenu za nejlepší výkon na gramofonové desce – za kompletní gramofonovou nahrávku Beethovenových klavírních koncertů. Několik snímků na gramofonové desky natočil také s dirigentem Václavem Neumannem. Prvním takto natočeným koncertem byl Griegův Klavírní koncert a moll. „…a těch výkonů na cizích pódiích společně s Českou filharmonií, to mohu říct skutečně bez přehánění, bylo nesčítaných.“ (Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1)

2.7. Sukovo trio

Jan Panenka byl pověstný svojí láskou ke komorní hře. Často a rád vystupoval s umělci nejrůznějšího nástrojového obsazení. Ať už doprovázel zpěváky, dechy nebo smyčce, vždy to dělal svědomitě a zcela mimořádně. Roku 1957 začal vystupovat v duu s Josefem Sukem. Ten byl zakladatel Sukova tria, jež bylo založeno k oslavě jeho dědečka, významného skladatele Josefa Suka. Trio se snažilo

35

navázat na skvělé tradice české komorní hudby, založené Českým kvartetem, kde působil Josef Suk (skladatel) jako druhý houslista. Sukovo trio mělo svůj první koncert roku 1951, díky kterému se hned zařadilo mezi přední české komorní soubory, a jeho další zahraniční aktivita jej vynesla mezi jedny z nejlepších komorních souborů na světě. Počáteční složení tria bylo v tomto obsazení: Josef Suk – housle, Alexandr Večtomov – violoncello a Jiří Hubička – klavír. Po čase přišel na místo Večtomova violoncellista Miloš Sádlo. Jan Panenka vystřídal Hubičku v roce 1958. Od tohoto roku se datovala Panenkova stálá spolupráce v tomto souboru. V této sestavě odjeli hned v polovině roku na desetidenní turné do Švýcarska. Už tam bylo patrné, že se nejedná o zcela běžný soubor, nýbrž jde o uskupení hráčů výborných kvalit. Takto společně vydrželi hrát do poloviny roku 1960. Ještě v tomto uspořádání se o jejich souhře psalo takto: „Tito tři lidé se naprosto chápou, vzájemně se respektují a každý z nich přináší do společného díla něco vlastního, co podporuje i hru jeho partnerů. Jan Panenka vytváří z klavírního partu rytmicky pevný základ, kterému však nechybí přizpůsobivost a – v rámci celkového zvuku – také technický lesk. Krásný, svítivý zvuk houslí Josefa Suka dává zvuku souboru největší díl vřelosti. Miloš Sádlo vnáší svým temperamentem a smyslem pro dramatičnost do hry tria vzruch a napětí. Výsledkem je rytmický, v souhře přesný a zvukově celistvý výkon.“ (Jaroslav Přikryl, Hudební rozhledy č. 10, 1960) Na podzim roku 1960 se trio konečně ustálilo ve složení Suk, Panenka a Josef Chuchro - violoncellista, který se po několikaleté odmlce opět vrátil. Takto již odjeli na koncertní turné do Anglie. Trio bylo složeno neobyčejně šťastně, neboť všichni jeho členové se výborně znali. Tvořili spolu samostatná dua, která byla obrovským přínosem pro českou i zahraniční hudební scénu. Navíc byli všichni tři vynikajícími muzikanty a bravurně ovládali své nástroje. Soubor byl ideální z hlediska širokých možností, jež byly dány jednotlivými hráči. Nechyběl jim smysl pro nejjemnější odstín detailu jako důležitého základního stavebního kamene výrazu, ani schopnost maximálního zvýraznění vrcholů. Vždy se snažili uplatnit v plné míře celé bohatství dynamické 36

škály a nebáli se užít i velmi temperamentních vzruchů, ale především bylo trio charakteristické svojí zpěvností. Takto společně a poctivě pracovali až do krize v roce 1968, která vyústila až k jejich rozchodu. Problém nastal ve chvíli, kdy činnost tria začala zasahovat do jejich sólové kariéry. Otázkou bylo, čemu se každý z nich chtěl věnovat více. Především pak Suk měl odlišné představy, až se zdálo, že se i po lidské stránce trochu odcizili. Panenka zůstal po rozpuštění tria nadále věrný spolupráci s Chuchrem. Příležitostně vypomáhal v jiném komorním souboru, výjimečně také doprovázel a snažil se věnovat sólové hře. Ke sblížení Sukova tria došlo v roce 1973 v sonátovém večeru se Sukem, ale především pak při koncertním provedení a nahrávce Beethovenova Trojkoncertu. Všichni tři totiž byli sólisty České filharmonie, a tak jim v podstatě nic jiného, než odehrát koncert spolu, nezbývalo. Po společné domluvě se rozhodli pokračovat v systematické práci tria a toto svoje rozhodnutí utvrdili na koncertě 26. února 1974 v Praze, kde si zahráli Smetanovo Trio g moll. Jejich návrat způsobil nadšení u jejich stálých fanoušků. Vrátili se bohatší o předchozí smutné zkušenosti. Zavčasu si dali vzájemné přísliby k časovým možnostem každého z nich, a to především tak, aby jim zbývala energie i na sólové vystupování. Pokud to byli v počátcích jejich spolupráce tři velké naděje v samém rozletu, po této překonané krizi se opět setkali jako osobnosti, které se již individuálně rozvinuly a všestranně dozrály. Jejich společná vystoupení dávala vysokou školu umění, mistrovské kurzy komorní interpretace. Sukovo trio procestovalo skoro celý svět. Bylo vyznamenáno francouzskou cenou Grand prix de disque za interpretaci Dvořákových Dumek. Každoročně byli zváni do Japonska, kde měli mnoho koncertů, ale především zde vedli kurzy komorní hry. Po Panenkově onemocnění pravé ruky se pravidelnost jejich vystupování tenčila, postupem času společně hráli jen příležitostně. Naposledy si Sukovo trio zahrálo v říjnu roku 1998, při jubilejním večeru Karla Pravoslava Sádla.

37

Repertoár souboru byl široký. Natočili společně kompletní klavírní tria Beethovena, Schuberta, Dvořáka a Brahmse. Stěžejním pilířem se pak stala tria Schuberta a Beethovena. Mimo to nahrál Jan Panenka s Josefem Chuchrem a Josefem Sukem kompletní Beethovenovy houslové a violoncellové sonáty.

38

3. Osobnost Jana Panenky

3.1. Jan Panenka – klavírista

„V umění, které má nejvíc co dělat s citovou složkou v hudbě platí především to, co kdysi krásně řekl dirigent Václav Talich: Že má vyloudit slzu dojetí z oka posluchače. Ať už to myslíme obrazně či konkrétně, nedá se toho docílit pózou, něčím, co sám umělec v tomto okamžiku hluboce a bytostně necítí. Proto jsem se vždy střehl dávat víc, než v tom okamžiku ve mně bylo.“ (Jan Panenka v rozhovoru pro Jaromíra Kříže, Večerní Praha, 12. července 1968) A přesně tak to měl Jan Panenka po celou svoji uměleckou činnost. Předával lidem kolem sebe co nejvíc mohl, ať už jako interpret či pedagog. Panenka byl typem skromného, tichého a nenápadného umělce. I jeho vzestup k mistrovským metám se udál potichu, bez reklam a senzací. Za to se dal počítat jako trvalý. Každý koncert dokumentoval jeho cestu. Bylo patrné, že neustrnul ani na jediný okamžik, že pracoval poctivě a pomalu se snažil odstraňovat všechny detaily, které mu bránily v dalším rozletu. Jeho práce byla soustavná a výsledky nadprůměrné a mimořádné. Umění, které vytvářel, bylo obdivné, podložené jedinečnou pianistickou erudicí, jehož sdělnost rostla ve své intenzitě postupně s tím, že i na pódiu Panenka stále víc odkrýval bohatství své muzikality a fantazie Panenkova hra se podobala umělecké dráze, kterou si postupně vyšlapával. Na první pohled se zdála být nenápadnou, bez velikých vzruchů, bez divadla a vnějších efektů a afektů, bez extrémních výrazových pólů. Vždy nejprve upoutala svoji technickou dokonalostí: jeho hra byla čistá nejen po stránce intonační, ale i pokud šlo o celkovou kvalitu zvuku, o dokonalý rytmus, o pedalizaci (kterou používal skromně), o dílčí zvukové nuance. Panenkovu hru charakterizovala především preciznost a důkladná propracovanost. Zvláště bylo třeba obdivovat jeho zvukovou vyrovnanost a hravost i v místech, přes která se mnozí přenesou s masou zvuku, aby zamazali vše, co by se jim mohlo přihodit. A to si on nikdy nedovolil. Ovládal svůj nástroj perfektně a dokázal z něj dostat vše, co si představoval.

39

Byl typem rozumového hráče. Jeho výkon byl ovládán rozumem, vše bylo důkladně promyšleno a zřídkakdy se stávalo, že by podléhal momentálním dojmům. S tím souvisela i jeho uměřenost a vyrovnanost, projevující se i ve vnějším vzhledu. Toto mohlo působit částečně chladně, i když tomu tak nebylo. Ačkoliv stál Panenka nad hudbou technicky, nestál nad ní nebo mimo ní výrazově. Vždy žil s ní. A i když byl jeho výraz dokonale promyšlený a ukázněný, nebyl nezúčastněný. Panenka se snažil být poctivým interpretem, který ctí autorův zápis a řídí se jím. Nad to se samozřejmě ještě snažil porozumět historickým okolnostem vzniku dané skladby a také pochopit její obsah. A to se mu dařilo výborně. Snad mu v tom byla nápomocna jeho milovaná věda filosofická, díky níž byl také schopen o obsahu díla přemýšlet do obrovské šíře. Autorova hudba prošla takovýmto „Panenkovým sítem“ jeho osobnosti a ačkoliv ji podával po svém, vždy věrně a tak, aniž by sám sebe stavěl na odiv. Panenka byl pověstný tím, že studoval každou frázi a každý technický problém tak dlouho, až bylo všechno absolutně dokonalé a až to plně odpovídalo jeho vlastní umělecké představě. Není tedy divu, že u klavíru trávil denně mnoho hodin. Ovšem díky této umělecké a profesionální poctivosti společně s obrovskou hráčskou praxí na pódiích i v rozhlase byl doveden k metám, k nimž byl svým talentem předurčen. Dalším Panenkovým znakem byla dramaturgie programů, s nimiž předstupoval před publikum. Zcela tradičně volil díla, která vynikala svojí uměleckou hodnotou bez ohledu na jejich vnější efektnost a působivost a leckdy těžil i z méně frekventovaných oblastí klavírního repertoáru. Záměrně zařazoval do svých večerů soudobé skladatele, aby tak dal vyniknout jejich nadání. V jeho hudebním projevu byla ona vzácná přirozenost umělců, kteří hudbu cítí, ale zůstávají stále nad věcí s přísnou sebekritičností a sebekontrolou. Panenkovo sólistické uplatnění i vynikající kvality komorního hráče ho každoročně stavěly před nejzávaznější reprezentační úkoly koncertního umění doma i v zahraničí. Patřil k umělcům, kteří se o slávu české klavírní školy mimořádně zasloužili. „Když budete chtít po Janu Panenkovi, aby vám řekl něco o svém klavírním umění, budete nejspíš zklamáni. Je málomluvný a o sobě už vůbec nerad hovoří. Takže je rozhodně lepší navštívit jeho koncert a zaposlouchat se do tónů, které vyvolají

40

z kláves jeho štíhlé prsty. A poznáte, že Jan Panenka, ač málomluvný, je vlastně největším z básníků..“ (Ratibor Budiš, Mladá fronta, 29. dubna 1972) Tento výrok už pro nás bohužel není aktuální, neboť Jan Panenka je již několik let po smrti, ale jeho hudba zůstala alespoň zčásti zachována na mnoha gramofonových deskách a CD. V neposlední řadě žije určitý odkaz Jana Panenky v jeho žácích, jimž se snažil předávat vše potřebné a uvedl je skvělým způsobem do uměleckého života.

3.2. Jan Panenka – pedagog

Jan Panenka působil od roku 1951 na Akademii múzických umění v Praze. Zde vyučoval až do své smrti. Nejprve byl aspirantem u profesora Maxiána, roku 1969 byl jmenován docentem a po revoluci, roku 1990, získal profesorský titul. Jako pedagog byl Panenka ovlivněn výukou profesora Maxiána. Zpočátku byl přísným a nesmlouvavým, ale snažil se být vůči svým studentům také spravedlivým a empatickým. Pochopitelně, že při svém časovém vytížení, nevěnoval veškerou svoji energii výuce. A od žáků spíše očekával značnou samostatnost. Celá jeho tichá a skromná osobnost se v pedagogice i stejným způsobem odrážela. Byl málomluvným a nebylo běžné, že by svým studentům říkal velké množství informací. Mnohdy se na hodinách proneslo jen pár vět, které ovšem svou vahou a výsledným efektem přesáhly velké množství leckdy i zbytečných slov. Na studenty kladl stejné nároky, jaké měl na sebe. Především píle a soustředěnost byly odrazem jeho zájmu. Na výuku zpočátku docházel na AMU, ale s přibývajícím věkem a množstvím koncertů, se prakticky vyučovalo už jen u něj doma. Šetřil tak tím svůj drahocenný čas. Protože byl Jan Panenka velkou část z roku v zahraničí, byl domluven s kolegou Ivanem Moravcem na jisté výpomoci. Ta spočívala v tom, že se během zájezdů navzájem starali o své žáky.

41

Ve výuce se vždy hodně hrálo, a to i v době, kdy měl zdravotní komplikace s pravou rukou. Ačkoliv často říkával, že už danou skladbu dlouho nehrál, vždy dokázal zahrát naprosto bezchybně. V tomto se projevovala jeho geniální paměť a hra z listu. V pozdějších letech, kdy se neustále připomínalo jeho onemocnění a politická situace také nebyla podle jeho představ, se u Panenky ukazoval určitý odstup a stagnace. Své povinnosti vždy plnil svědomitě, jen jakoby se ještě více prohloubily jeho tiché a introvertní vlastnosti. Toto se samozřejmě změnilo v okamžiku, kdy přišla revoluce a převrat. Jan Panenka znovu ožil a získal tak nový elán a chuť tvořit. V letech 1987 – 1997 pravidelně vyučoval na letních kurzech v Japonsku. Působil tam s nadšením celé léto a získal tak řadu skvělých posluchačů. Dodnes je v Japonsku Panenkovo jméno chováno ve velké úctě. Díky své tvůrčí osobnosti vychoval řadu skvělých hudebníků. A nejsympatičtější na tom je, že řada z nich se tomuto povolání věnuje profesionálně a na vynikající úrovni.

3.2.1 Panenkova práce na skladbě a příprava na koncert

Z rozhovoru pro Marii Kulijevičovou si můžeme povšimnout pedagogických metod, jimiž se řídil sám Panenka a vyžadoval je i od svých studentů.

„Jaký je váš interpretační přístup ke studiu nové skladby? Je dobře známo, že pro vás není náročný problém, který byste hravě nezvládnul.“ „Technické problémy jsou i pro mne neustále živé, zdrcující většinu skladeb mám v ruce prvně – existuje přece taková spousta literatury. Je proto nutné rozlišovat, co je to za skladbu. Jsou třeba soudobá díla takového hudebního jazyka, že je nelze uchopit hned a je nutno se prokousat strašlivou houští a spletí not a znamének a celkem znamének smluvených. Nejdřív je třeba důkladně číst; často z jazyka, který člověk ani dost dobře neovládá, vlastně se slovníkem. Záleží na tom, jakého druhu skladba je. Některé věci je možno hrát takřka z listu a jinde, třeba i v klasické hudbě, se setkáváme s takovými problémy, že je zapotřebí zvládat nejprve potíže technické.“

42

„Než se dostaneme k otázce dotváření výrazu, vsunula bych otázku, týkající se všech mimohudebních příprav a vlivů, toho co v přípravě užijete ze znalostí, tu historických, tu dobových nebo celé tvorby autorovy. V jaký moment tyto prvky do studia zasahují? Kdy a jak mnoho se jimi zabýváte?“ „Pro prvou fázi je nejzákladnější a nejdůležitější notový zápis. Umět číst noty, to ale neznamená jen vědět, co která nota znamená. Je zapotřebí znát všechny dobové okolnosti a detaily. Přihlédnutím k nim dostane člověk teprve přesný obraz toho, co který znak u kterého autora obsahuje. Nazval bych to doplněným zápisem autorovým a ten pak musí být rozhodujícím východiskem pro zaujetí stanoviska k dané skladbě. Pokud se ptáte na vlivy historické, dobové, popřípadě i mimohudební, snad i znalosti soukromého života – na komplex osobních a dobových rysů – to je jistě velice důležité a zejména má-li člověk pro tyto věci smysl, může se tím velice bavit, může ho to okouzlovat. Ale mnohem přesnějšího obrazu se může dopracovat ten, kdo je obeznámen se všemi detaily a zákruty hudebního zápisu autora, než ten, kdo by věděl jen spoustu dobových detailů o skladateli.“

„I když mimohudební znalosti vedou k ujasnění a stylovému zařazení díla a v tom smyslu jsou podstatné, coby znalosti objektivní.“ „Mohou dokonce sehrát úlohu inspiračního zdroje. Na jedné straně by proto nejspíš měl stát přístup přísné dobové věrnosti, na druhé aktualizace a soudobé připodobňování, ale do krajních mezí oba přístupy vedené nemohou být správné. Jeden vede k muzeálnímu oživování zápisu, druhý zase neumí dost dobře stanovit hranici cítění a představ. Myslím si, že správný přístup bude asi tak někde uprostřed, to jest při pomyslně nejdokonalejším zachování stylových a tradicí předávaných přístupů vytvořit živý organismus, který nutně bere v potaz způsob našeho hudebního myšlení a cítění, jak se vyvinuly až do dneška. Je však potřeba vytvořit ideální syntézu, jež oběma povinnostem učiní zadost.“

43

„To vše je otázkou obecných hledisek reprodukce. Co však otázka vlastní představy interpreta, projev jeho individuálního vkusu?“ „Základem a východiskem musí být notový zápis, ale někdy naprosto otrocké lpění na něm vede k extrému. Potom – jak vtipně říká prof. Ladislav Černý – se z interpreta, jenž se převážně drží not, stane „notář“. Stejným extrémem je ovšem naprostá zvůle, kdy si interpret ze skladby dělá vrbový proutek, ohýbá ji, kam chce, naprosto podle svého. Jde o to, nějak zůstat věren všemu, co je interpret schopen pochopit z úmyslů autora: na vysokém intelektuálním stupni odhadnout míru věcí.“ … (Marie Kulijevičová, Umění mimořádné a neokázalé, texty pro Gramorevue, 1972)

Tyto poznatky získal Panenka za studií u profesora Maxiána a prohluboval je během své dlouholeté praxe. Vždy se u něj projevoval značný zájem „o teoretické základy klavírní techniky, metodiky a hlavně o soubor problémů, jež by se daly shrnout pod poněkud nepřesným názvem hygiena práce klavíristy.“ (Jan Panenka, Pianistova práce před koncertem) To vše pramenilo z toho, že se profesionální hře na klavír začal věnovat až v dospělosti. Vznikl tak u něj pocit, že je třeba dohánět vše, co v mládí zameškal. U nástroje trávil mnoho hodin cvičení a leckdy to byly hodiny svízelné s určitou kapkou beznaděje – bylo třeba nahrazovat špatné návyky těmi dobrými a docházet k tomu vždy logickou cestou. „Jsou to ony palčivé otázky, jak cvičit, kolik cvičit, otázky abych tak řekl údržby rukou a údržby hráče vůbec, problémy vzrušení před i při výkonu, otázky trémy, boje s ní atd.“ (Jan Panenka, Pianistova práce před koncertem, Živá hudba V. Praha, 1973) Často si kladl tyto otázky a hledal odpovědi u významných pedagogů, jakými byli Karl Leimer nebo Josef Hofmann. Nakonec však téměř vždy vycházel z vlastních individuálních potřeb, které byly závislé na obtížnosti daného problému a jeho vlastních fyzických schopnostech.

44

Daleko větší potíže spatřoval v nevýhodě, jakou klavíristé mají po celém světě a tím je nástroj. Fakt, že mnohdy neměl před vystoupením kde se rozehrát, natož cvičit, ho velmi stresoval. „Problém, o který jde, je speciálně pianistický. Vždy ve mně vzbuzovaly závist možnosti, jaké tu mají kolegové neklavíristé. Co se tu nabízí pianistovi? Nejpřirozenější je pokus opatřit si možnost někde cvičit. Je to řešení zdánlivě nejjednodušší, ale každý, kdo s tím má nějaké zkušenosti, mi dá za pravdu, že je s ním spojena spousta překážek a obtíží.“ (Jan Panenka, Pianistova práce před koncertem, Živá hudba V. Praha, 1973) Pro tyto situace používal Panenka jeden čas tzv. němou klávesnici, ale později se mu toto řešení nezdálo být úplně ideální. „Jejich mechanika vždy více méně spočívá na principu, že tlakem na klávesu překonává se napětí pera, které potom uvede klávesu do původní polohy. A nevýhoda vězí v tom, že technika hry je v tlaku a nikoliv v úhozu.“ (Jan Panenka, Pianistova práce před koncertem, Živá hudba V. Praha, 1973) Nakonec od toho zcela ustoupil a nedoporučoval to ani svým studentům. Byl přesvědčen, že němá klávesnice je spíše ke škodě než k užitku. Ve finále dospěl Panenka k rozhodnutí, že je lépe se připravovat třeba jen na desce a činit tzv. gymnastiku prstů. „Mně se například zdá, že práce, při níž se řekněme třeba nad stolem pozorně a přesně napodobují pohyby, jaké ruka provádí při hře, připraví a rozehraje ruku lépe než na němé klaviatuře. A mohu z vlastní zkušenosti říci, že takto lze s pocitem rozehranosti vystačit i několik dní. Ovšem za jednoho principálního předpokladu, který nelze nijak obejít, totiž že pianista má naprosto přesnou a věrnou představu toho, co hraje.“ (Jan Panenka, Pianistova práce před koncertem, Živá hudba V. Praha, 1973) Tímto tvrzením došel Panenka k závěru, že je jedno, pokud se klavírista má nebo nemá na čem rozehrávat. Podstatné ovšem je, zda si za celou dobu svého studia na skladbě vypěstoval zcela konkrétní a jasnou představu, a to jak hudební, tak i fyzickou. Díky tomu je pak možné praktikovat onu prstovou hygienu, která by snad mohla učinit klavíristu klidnějším. Toto doporučení je ovšem myšleno jen v případě,

45

že není k dispozici nástroj a také je třeba zohlednit potřeby každého jednotlivého interpreta. „Dobrému, soustředěnému rozehrání na dobrém klavíru se nemůže vyrovnat nic. Jsou-li však podmínky tohoto cvičení nevyhovující, vyžaduje-li jejich překonávání plýtvání energií, či je-li klavír, na kterém se má cvičit, špatný, je lépe osvojit si systém práce, spočívající na gymnastice prstů mimo klaviaturu a opírající se o vypěstovanou schopnost umět si dokonale „přehrát“ dané dílo v představě. A k osvojení této schopnosti bych onomu mladému adeptu co nejdůtklivěji radil.“ (Jan Panenka, Pianistova práce před koncertem, Živá hudba V. Praha, 1973)

3.4. Repertoár

V otázce repertoáru byl vždy Panenka individualitou. Ze známé literatury volil díla trvalé platnosti a umělecké ceny, k tomu se ale snažil volit díla méně známá, zapomenutá nebo zcela nová. Žijící autoři jeho hru milovali, protože často nacházel v jejich skladbách krásné obrazy a učinil z nich tak velkou záležitost. Pokud bychom měli jít po slohových období, z barokní literatury si zahrál jen malý zlomek skladeb od Johanna Sebastiana Bacha. Vezmeme-li v potaz Panenkův intelekt a jeho polyfonní vedení hlasů, jež prokázal v mnohých jiných skladbách (Liszt – Variace na Bachovo téma, Reger – Variace na Bachovo téma atd..), je škoda, že se tomuto autorovi nevěnoval trochu důkladněji. Z období klasicismu je třeba vyzdvihnout skladby Beethovenovy, kterými se zabýval opravdu pečlivě a velmi důvěrně pochopil obsah a tok myšlenek tohoto autora. „Panenkův Beethoven zrál dlouho a odpovědně: šlo mu o úplné pročištění výrazových prostředků i pianistické stránky, o světlý, odpatetizovaný, ale výrazný zvuk, o proniknutí myšlenkových podstat skladeb z úhlu člověka naší doby.“ (Jaroslav Šeda, Jan Panenka - Studie o klavírním umělci ) Je pravděpodobné, že v interpretačním pochopení a záměru zůstává Panenkova hra Beethovena na předních místech pomyslného žebříčku u nás. Období romantismu patří mezi nejobsáhlejší, co se Panenkova nastudování týká. Zahrál si méně známé skladby od Mendelssohna, Webera až po velká díla Liszta, 46

Chopina. Ovšem jako autora svého srdce řadil Schumanna, kterého opravdu miloval a studiu jeho skladeb věnoval, s neskrývaným zalíbením, mnoho času. Romantické sféře propadl i v duu se Sukem (Schubertovy sonáty). Mnoho energie také věnoval Lisztovi, jehož skladby zachytil na gramofonovou desku. „Vyzvedl bych zvláště Schuberta, Schumanna a Liszta, u nichž byl zatím Panenkův interpretační přínos k interpretaci romantiků nejpodstatnější a nejosobitější: tento nedivadelní, nenápadný umělec bez efektů a afektů, vyrovnaný, uměřený a zdrženlivý, žijící však plně v hudbě a hluboce domýšlející a vyvažující vše, co tvoří celistvost její myšlenky a krásy, mohl právě u těchto tří autorů odstranit všechnu starou všednost, rutinu a šminku a nechat je promluvit bez vnější okázalosti, avšak s vnitřní obsažností.“ (Jaroslav Šeda) V neposlední řadě i dílo Bedřicha Smetany zasáhlo Panenku zcela ojediněle, a to především zásluhou profesora Maxiána. Jeho repertoár zahrnuje i skladby období impresionismu, kde výborně interpretoval dílo Debussyho. Za připomínku snad stojí ocenění, která získal spolu se Sukem za Houslovou sonátu (Grand prix du disque). Další důležitou součástí jeho repertoáru byly skladby Janáčka (Houslová sonáta – také oceněna Grand prix du disque), Suka a Martinů. Panenka nalezl pochopení ve skladbách všech těchto skladatelů a celou svojí osobností dokázal upoutat publikum po celém světě, ať už hrál cokoliv. Existuje více než sto titulů – komplet Beethovenovských koncertů spolu s Fantazií pro klavír a orchestr, všechny jeho houslové, violoncellové a triové sonáty. Kvůli onemocnění pravé ruky na komplet klavírních sonát už bohužel nedošlo, a to i přesto, že bylo již vše domluvené. V 70. a 80. letech uskutečnil v Japonsku nahrávky ze skladeb Schumanna, Smetany a Janáčka. S japonskou houslistkou Yuriko Kuronumou natočil skladby českých i světových autorů a s další japonskou houslistkou, Keiko Urushiharou, nahrál komplet Brahmsových houslových sonát. Za unikátní jsou považovány nahrávky uskutečněné na dobové nástroje – Dusík, Weber, Liszt a mnoho dalších. Za gramofonové nahrávky obdržel dvakrát Velkou francouzskou cenu Grand Prix de disque v Paříži, třikrát cenu Supraphonu a ocenění od Nippon Columbia.

47

ZÁVĚR

Tato diplomová práce pojednává o Janu Panenkovi, o jeho osobnosti a jeho hudebně – interpretačním odkazu. Snažila jsem se zmapovat celoživotní působení tohoto interpreta na hudebních pódiích u nás i v zahraničí, poukázat na jeho technické a výrazové kvality a povahové rysy, jež se společnou měrou podílely na jeho tvůrčích procesech. Pokusila jsem se čtenářům přiblížit Jana Panenku trochu i jako člověka - skromného, introvertního, plachého, ale také obětavého, vřelého s neuvěřitelnou tvůrčí duší. Záměrně jsem upřednostnila koncertní činnost před pedagogickou, u které jsem se zastavila jen na okamžik. Jistě by bylo zajímavé se v budoucnu na tuto stránku ještě podrobněji zaměřit. Jan Panenka byl mimořádným umělcem a během svého působení ovlivnil několik generací klavíristů, hudebníků. Tato myšlenka pro mne byla motivací k vytvoření ucelené studie a vzpomínky na jeho uměleckou činnost. Tuto práci bych ráda věnovala Janu Panenkovi, jeho ženě Evě a jejich dětem.

48

Použité informační zdroje

Z novin: Koncert v Komenského síni Husova Domu, Vinohradské listy, 14. 12. 1940, Praha Úspěšný nástup mladého pianisty, Svobodné noviny, 12. 4. 1946, Praha Hovoříme s mladými umělci, Jan Panenka, Mladá fronta, 14. 12. 1947, Praha Z pražského hudebního života, Lidová demokracie, 9. 10. 1952, Praha Zwei Musikanten aus Prag, Nacht express, 10. 2. 1953 KOVAL, Karel. Naši umělci v Paříži, Svobodné slovo, 5. 5. 1954, Praha ALOIS KLIMA et JAN PANENKA, L´ Humanite, 26. 5. 1954 Koncert v nádvoří Klementina, Lidová demokracie, 17. 7. 1954, Praha Dva koncerty v Domě umělců, Večerní Praha, 12. 3. 1956 Dr. MEDEK, Ivan. Vídenští symfonici hráli Mozarta, Večerní Praha 18. 5. 1956, Praha Klavírista Jan Panenka nadchl Brno, Práce, 31. 10. 1956, Brno Recitál Jana Panenky, Lidová demokracie, 13. 11. 1956, Praha ŠTĚPÁN, Pavel. Prožité umění, Večerní Praha, 31. 3. 1958 ŠEDA, Jaroslav. Berlínský umělecký festival skončil, Lidová demokracie, 30. 11. 1958, Praha Schumannovská recitál Jana Panenky, Literární noviny, č. 14, 1958, Praha Dr. HOLZKNECHT, Václav. Úspěch Jana Panenky, Večerní Praha, 3. 3. 1959, Praha Milé překvapení z Paříže, Večerní Praha, 28. 3: 1960, Praha Český klavírista, Mladá fronta, 6. 6. 1961, Praha KŘÍŽ, Jaroslav. Umělec světové úrovně, Večerní Praha, 1963, Praha KŘÍŽ, Jaroslav. Panenkův Reger a další, Večerní Praha, 1964, Praha KŘÍŽ, Jaroslav. Liszt v nové podobě, Večerní Praha, 1965, Praha Ein Pianist aus der CSSR, „Demokrat Rostock“, 28. 1. 1965 Recitál Jana Panenky, Večerní Praha, 1965, Praha SLAVČEK, Ivo. Od Schuberta do Liszta, Glas Slavonije, 27. 11. 1966 KŘÍŽ, Jaroslav. Výjimečný zážitek – Na závěr světové klavírní tvorby, Večerní Praha, 4. 4. 1967, Praha KŘÍŽ, Jaroslav. Jméno, které znáte JAN PANENKA, Večerní Praha, 12. 7. 1968, Praha Významní dirigenti a Panenka, Lidová demokracie, 1. 3. 1968, Praha

49

Chuchro – Panenka: Beethoven, Lidová demokracie, 20. 11. 1970, Praha BUDIŠ, Ratibor. Básník klavíru, Mladá fronta, 29. 4. 1972, Praha Velký Panenkův večer, Lidová demokracie, 1974, Praha Krásný koncert Jana Panenky, Lidová demokracie, 1976, Praha Proměna Jana Panenky, Lidová demokracie, 21. 10. 1981, Praha ŠOLÍN, Vladimír. Třikrát z Dvořákovy síně, Svobodné slovo, 2. 11. 1982, Praha Z hudebních časopisů: ZICH, Jaroslav. Schumannova sonáta fis-moll v podání Jana Panenky, Hudební rozhledy, roč. IX, č. 14 – 15, 1956 FELIX, Václav. Oslava šedesátin J. Stanislava, Hudební rozhledy, č. 4, 1957 KŘÍŽ, Jaroslav. Klavírista z největších, Hudební rozhledy, č. 6, 1968 LUDVOVÁ, Jitka. Dva klavírní recitály, Hudební rozhledy, č. 4, 1972 KULIJEVIČOVÁ, Marie. Umění mimořádné a neokázalé, texty pro Gramorevue, 1972 ČÍŽIK, Vladimír. Nezabodnutelný večer, Hudobný život, 14. 5. 1973 PANENKA, Jan. Pianistova práce před koncertem, In: Živá hudba V. Praha: SPN, 1973 KULIJEVIČOVÁ, Marie. Nad starou klaviaturou (s pianistou Janem Panenkou), Texty pro Gramorevue, č. 6, 1974 SRŠŇOVÁ, Milena. S JANEM PANENKOU o fortepianu, texty pro Gramorevue, č. 6, 1986

Prameny: Archiv Českého rozhlasu: Rozhovor s Janem Panenkou – Hudebníci o hudbě, 16. března 1968, číslo záznamu AF7912/1 Rodinný archiv Panenkových Rozhovor s Václavem Panenkou, 24. října 2013

50

Seznam příloh Obr. 1 – Jan Panenka spolu s Františkem Maxiánem Obr. 2 – Dopis Josefa Vřešťála pro Jana Panenku ze dne 23. 10. 1953 Obr. 3 – Věnování od dirigenta Halmy Obr. 4 – Snímky z Afriky (vpravo Sukovo trio) Obr. 5 – Jan Panenka u klavíru Obr. 6 – Academié Charles Cros Diplome Obr. 7 – Česká filharmonie

51

Obr. 1

- Jan Panenka spolu s Františkem Maxiánem

52

Obr. 2 - Dopis Josefa Vřešťála pro Jana Panenku ze dne 23. 10. 1953

53

Obr. 3 - Věnování od dirigenta Halmy

54

Obr. 4 - Snímky z Afriky (vpravo Sukovo trio)

Obr. 5 - Jan Panenka u klavíru

55

Obr. 6 - Academié Charles Cros Diplome

Obr. 7 – Česká filharmonie

56