PEDAGOG A ŽÁK SE VZÁCNÝM ONEMOCNĚNÍM

Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními CZ.1.07/1.2.00/14.0040

UČEBNÍ TEXTY pro účastníky vzdělávacího kurzu „PEDAGOG A ŽÁK SE VZÁCNÝM ONEMOCNĚNÍM“

Společnost pro mukopolysacharidosu, 2011

Kolektiv autorů

Vydání této publikace je podpořeno Evropským sociálním fondem a státním rozpočetem České republiky.

Učební text vzdělávacího kurzu „Pedagog a žák se vzácným onemocněním“ v letech 2010 – 2012

Vydala: Společnost pro mukopolysacharidosu Chaloupky 35, 772 00 Olomouc email: [email protected] www.mukopoly.cz www.svp-vzacnaonemocneni.cz Olomouc, 2011.

© Autorský kolektiv Společnosti pro mukopolysacharidosu Doc. Mgr. PaedDr. Jan Michalík, vedoucí autorského kolektivu Prof. MUDr. Jiří Zeman, Dr.Sc. – vedoucí lékařské části autorského kolektivu Prof. PaedDr.Milan Valenta,Ph.D. – vedoucí části zdravotní postižení a terepeutické techniky Mgr. Adéla Hanáková, Ph.D. Mgr. Kateřina Stejskalová, Ph.D. Mgr. Martin D. Polínek, Ph.D. PaedDr. Pavlína Baslerová Mgr. Martin Škurek

Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.


Předkládaný učební text je zpracován jako průvodní ke vzdělávacímu kurzu „Pedagog a žák se vzácným onemocněním“, který v letech 2010 až 2012 pořádá Společnost pro mukopolysacharidosu jako součást aktivit projektu operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost spravovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Projekt Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními CZ.1.07/1.2.00/14.0040. Text si klade za cíl poskytnout frekventantům základní informace o fenoménu zdravotního postižení, o postavení osob se zdravotním postižením ve společnosti, o sociálně-právní podpoře rodin s dětmi s postižením, o sociálních službách, o systému vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením – vždy aplikováno na situaci dětí a žáků se vzácnými onemocněními. Dále se učební text zabývá i problematikou medicínských aspektů vzácných onemocnění, problematikou komunikace s dětmi, žáky a studenty se zdravotním postižením a otázkami možných terapiií. V tomto učebním textu je tedy pojednáno jak o ryze právních a tak i odborných medicínských otázkách a samotný učební text má ambici usnadnit pedagogům práci s dětmi, žáky a studenty se vzácným onemocněním. Tento učební text je sice poměrně podrobný a může proto sloužit jako hlavní studijní pomůcka, nezahrnuje však celý rozsah a obsah nastíněných otázek, a proto byste měli při studiu využít také právní předpisy a ostatní odbornou literaturu, na kterou tato opora odkazuje. Předpokládáme rovněž, že řadu problémových okruhů a otázek budeme dále společně řešit v seminářích vzdělávacího kurzu. Jeho lektoři jsou připraveni Vám jakékoliv otázky zodpovědět. Při studiu tohoto učebního textu, který je rozdělen do jednotlivých kapitol, Vám přejeme mnoho úspěchu.

Za autorský kolektiv

Jan Michalík


-3-


Obsah: POSTIŽENÍ, SPOLEČNOST, VZDĚLÁVÁNÍ, SOCIÁLNÍ SYSTÉM ............................................................................................ - 5 1.1

1.2

1.3

CHARAKTERISTIKA ZDRAVOTNÍHO POSTIŽENÍ ........................................................................................................................- 5 1.1.1 Terminologie a klasifikace zdravotního postižení ........................................................................................ - 5 1.1.2 Druhy zdravotního postižení ........................................................................................................................ - 6 1.1.3 Terminologie zdravotního postižení............................................................................................................. - 6 1.1.4 Společenské aspekty postavení občanů se zdravotním postižením ............................................................. - 7 1.1.5 Diskriminace lidí se zdravotním postižením ................................................................................................. - 7 SOUČASNÉ POSTAVENÍ ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH VE SPOLEČNOSTI ..........................................................................................- 10 1.2.1 Občan invalidní .......................................................................................................................................... - 16 1.2.2 Zdravotně postižený občan dle zákona o zaměstnanosti ........................................................................... - 17 VZDĚLÁVÁNÍ ..............................................................................................................................................................- 17 1.3.1 Vysoké školy a studenti se zdravotním postižením .................................................................................... - 20 -

SOCIÁLNÍ SLUŽBY ......................................................................................................................................................... - 23 2.1

POSKYTOVATELÉ A UŽIVATELÉ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB ...............................................................................................................- 24 2.1.1 Platby za sociální služby ............................................................................................................................. - 27 2.1.2 Sociální služby poskytované za úhradu ...................................................................................................... - 27 2.1.3 Služby poskytované bez úhrady ................................................................................................................. - 28 2.1.4 Úhrada za služby v zařízeních s celoročním pobytem ................................................................................ - 28 2.1.5 Raná péče................................................................................................................................................... - 30 2.1.6 Principy služby rané péče ........................................................................................................................... - 31 -

VZDĚLÁVÁNÍ ŽÁKA SE VZÁCNÝM ONEMOCNĚNÍM V RÁMCI ŠKOLSKÉ SOUSTAVY ........................................................ - 36 3.1

3.2

3.3

VZDĚLÁVÁNÍ ..............................................................................................................................................................- 36 3.1.1 Školský zákon ............................................................................................................................................. - 37 3.1.2 Vzdělávací programy .................................................................................................................................. - 38 3.1.3 Právní postavení škol a školských zařízení ................................................................................................. - 38 3.1.4 Financování škol ......................................................................................................................................... - 39 3.1.5 Správa škol ................................................................................................................................................. - 39 3.1.6 Zodpovědnost rodičů ................................................................................................................................. - 42 3.1.7 Zodpovědnost školy ................................................................................................................................... - 42 3.1.8 Povinnosti zákonných zástupců dítěte ....................................................................................................... - 43 3.1.9 Individuální vzdělávání ............................................................................................................................... - 46 VZDĚLÁVÁNÍ DĚTÍ, STUDENTŮ A ŽÁKŮ SE SPECIÁLNÍMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI .......................................................................- 50 3.2.1 Práva žáků daná školským zákonem .......................................................................................................... - 50 3.2.2 Speciální vzdělávací potřeby ...................................................................................................................... - 51 SOCIÁLNĚPRÁVNÍ OCHRANA DĚTÍ.....................................................................................................................................- 54 -

PORADENSKÝ SYSTÉM A PODPORA VZDĚLÁVÁNÍ ŽÁKŮ SE VZÁCNÝM ONEMOCNĚNÍM, PROSTŘEDKY SPECIÁLNĚPEDAGOGICKÉ PODPORY ............................................................................................................................................. - 64 4.1

VYBRANÉ INSTITUTY PRÁVNÍCH ODVĚTVÍ A ČINNOST PORADENSKÝCH PRACOVNÍKŮ SPC ...............................................................- 64 4.1.1 Rodinné právo ............................................................................................................................................ - 64 4.1.2 Občanské právo ......................................................................................................................................... - 67 4.1.3 Správní právo a trestní právo ..................................................................................................................... - 69 -

KOMUNIKACE, TERAPIE ............................................................................................................................................... - 76 5.1

KOMUNIKACE .............................................................................................................................................................- 76 5.1.1 Osoba s mentálním postižením a s demencí .............................................................................................. - 76 5.1.2 Osoba s tělesným postižením .................................................................................................................... - 79 5.1.3 Osoby se zrakovým postižením ................................................................................................................. - 81 5.1.4 Osoba se sluchovým postižením ................................................................................................................ - 86 5.1.5 Osoby s narušenou komunikační schopností ............................................................................................. - 90 5.2. TERAPIE VE SPECIÁLNÍ PEDAGOGICE ..........................................................................................................................................- 96 5.1.6 Terapie - základní vymezení ....................................................................................................................... - 96 5.1.7 Terapie ve speciální pedagogice ................................................................................................................ - 97 5.2 SYNDROM VYHOŘENÍ .................................................................................................................................................- 104 -


-4-


Kapitola 1 Postižení, společnost, vzdělávání, sociální systém 1 Úvod První kapitola učebního textu se zaobírá základními otázkami spojenými s fenoménem zdravotního postižení a to zejména jeho pojmem a charakteristikou, druhy zdravotního postižení, terminologií zdravotního postižení, společenskými aspekty postavení osob se zdravotním postižením a v tomto rámci zejména problematikou jejich diskriminace. Dále se kapitola zabývá otázkou právní úpravy postavení osob se zdravotním postižením podle jednotlivých právních předpisů a to zejména Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, zákona o sociálním zabezpečení, o důchodovém pojištění a zákona o zaměstnanosti. Kapitola obsahuje i krátké pojednání o vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením, kterému se podrobněji věnuje jedna z dalších kapitol učebního textu. Konečně se kapitola věnuje systému sociálně-právní podpory rodin s dětmi se zdravotním postižením s důrazem na kompenzační pomůcky. 1.1

Charakteristika zdravotního postižení

Lidé se zdravotním postižením tvoří významnou skupinu – minoritu – občanů České republiky. Na základě kvalifikovaných odhadů se jedná přibližně o 10 % obyvatel ČR. Zdravotní postižení jako takové se však přímo dotýká mnohem vyššího počtu obyvatel, neboť většina lidí se zdravotním postižením žije v rodinách. Počet osob, které tak jsou v té či oné míře zasaženy důsledky zdravotního postižení ať už ve sféře sociální, ekonomické, psychologické a dalších, je daleko vyšší. Obecně se dá konstatovat, že zdravotní postižení je většinově chápáno jako sui generis automatický předpoklad k zařazení jeho nositele do oblasti sociální péče, charitativních a obdobných aktivit. Postoj k tomuto fenoménu se u každého člověka liší nejen v závislosti na výchově, prostředí, míře informovanosti a dalších faktorech, v neposlední řadě na případné osobní zkušenosti. Člověk se zdravotním postižením je v obecném povědomí stále vnímán převážně paternalisticky, jako objekt péče (případně přímo sociálního zabezpečení). Jako někdo, kdo již z podstaty věci samé potřebuje jen (!) pomoc, vedení, péči a ochranu. Tyto postoje (viz dále část o předsudcích) se ve společnosti daří překonávat jen pomalu. Jistě lze souhlasit s názorem, že člověk se zdravotním postižením obvykle ve zvýšené míře využívá systémů sociální ochrany; pokud je však bez dalšího tento úhel pohledu jediným, zkresluje se tím celkový obraz o životě a možnostech lidí s postižením jako svébytných osobností schopných aktivně utvářet svůj život. Právě pracovníci v pomáhajících profesí disponují dostatečnou zkušeností umožňující prezentovat řadu příběhů, situací a poznatků, jež jsou způsobilé zmíněný společensky převládající postoj modifikovat. 1.1.1 Terminologie a klasifikace zdravotního postižení Jednou ze základních otázek, které před námi v souvislosti s hledáním a popisem modelu vztahů mezi pracovníky pomáhajících profesí a osobami se zdravotním postižením stojí, je nutnost vyjasnění základních pojmů, které pro označování příslušníků této „minority“ volíme.


-5-


Existují názory, které občany (lidi) se zdravotním postižením považují za příslušníky menšiny – vymezené právě zdravotním postižením a samozřejmě i názory opačné. Obvykle jsme schopni vnímat společenské menšiny vymezené rasou či národností, v České republice již obezřetněji přistupujeme k dalšímu rozlišování společenských vrstev. Zpravidla u nás neradi přijímáme vlivy tzv. vyspělých demokracií s jejich - pro nás až hypertrofovaným - smyslem pro práva menšin nejrůznějšího druhu a typu. Právě proto řada odborníků i laiků zdravotně postižené za menšinu nepovažuje. Přesto musíme vědět, že z řady důvodů historických, sociologických, antropologických a socio-psychických, ale i ekonomických a obecně společenských, zdravotně postižení tvoří svébytnou, vnitřně však velmi diferencovanou skupinu občanů, která vykazuje řadu shodných charakteristik, odlišných od občanů bez zdravotního postižení (tzv. intaktní populace). O některých z nich se dočteme v dalších částech této knihy. 1.1.2 Druhy zdravotního postižení Nejběžnějším a nejobvyklejším způsobem vnitřní diferenciace zdravotně postižených je model dle převládajícího zdravotního postižení. Nejčastěji se tak setkáme s postižením: tělesným, mentálním (i postižení duševní a poruchy autistického spektra), zrakovým, sluchovým, řečovým (narušením komunikační schopnosti). K nim je však nutno přiřadit i další skupiny, na něž se obvykle zapomíná. Jedná se o následující postižení: kombinovaná (kombinace jednotlivých postižení, zvláště bývá uváděna např. hluchoslepota) nemocné civilizačními chorobami. Zde uvedené představují z hlediska obsahového i sémantického převládající přístup k označování skupin zdravotně postižených. Přitom zdůrazňujeme, že se jedná o klasifikaci velmi obecnou, kdy každá z uvedených skupin zahrnuje velmi různorodou skupinu stavů, nemocí, postižení a zejména jejich nositelů – osob. Existují desítky zdravotních postižení (onemocnění s důsledky vzniku zdravotního postižení), která jsou méně známá či vůbec neznámá. 1.1.3 Terminologie zdravotního postižení Téma, jež úzce souvisí s postavením těchto lidí ve společnosti. Z historie, a leckdy docela nedávné, jsme zvyklí na označení, termíny a pojmy, které z dnešního pohledu chápeme jako pejorativní, urážlivé či hanlivé. V minulosti se např. některé skupiny dětí s postižením obecně nazývaly „úchylná mládež“1. V dobách našich babiček se běžně užívalo označení „staatskrippel“, což vyjadřovalo jeden z aspektů postižení - dotyčný člověk měl alespoň nárok na jistou sociální rentu. Největšího „rozmachu“ se pak dočkaly termíny označující stupně

1

Časopis vydával v letech 1925 - 1944 Spolek pro péči o slabomyslné. K uváděným terminologickým aspektům uveďme znění podtitulu časopisu z prvních let vydávání: "časopis pro výzkum a výchovu mládeže slabomyslné, hluchoněmé, slepé, mravně vadné a zmrzačelé". Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

-6-


mentálního postižení jako idiocie, imbecilita a debilita, které původně představovaly oficiální termín vzešlý z medicínské klasifikace. Jestliže dnes odmítáme tato slova, nečiníme tak jen z pouhé „politické korektnosti“, charakteristického rysu komunikace v postmoderní společnosti západního typu. Důraz na užívání správných pojmů a termínů souvisí se samotnou podstatou lidského bytí – zde občanů se zdravotním postižením. Jí rozumíme právo na plnohodnotný život, právo na sociální začlenění a právo na lidskou důstojnost. Proto je nejen neslušné, ale doslova nepřípustné v oficiálním i neoficiálním styku používat pro označení zdravotně postižených termíny, které se v obecném slangu staly synonymy pro pohrdání, nadávky apod. Nemůžeme však popřít, že v oblasti terminologie související se zdravotním postižením jsme rovněž svědky povrchních změn, přinášených zpravidla pod rouškou zmíněné „korektnosti“. Změn, které jsou vedeny pro změnu samou, bez ohledu na skutečné odborné i jazykové konotace daného termínu. Obecně však můžeme uvést, že při používání pojmů souvisejících s občanem se zdravotním postižením se vždy snažíme klást důraz na to, aby vlastní termín označující postižení stál vždy až jako druhořadý za tím nejdůležitějším, kterým je daný člověk, občan, osoba. Podrobnosti o terminologii používané u jednotlivých druhů zdravotního postižení naleznete v samostatných kapitolách věnovaných nejrozšířenějším zdravotním postižením: tělesným, mentálním, zrakovým, sluchovým a narušení komunikační schopnosti. 2 1.1.4 Společenské aspekty postavení občanů se zdravotním postižením Společnost a zdravotně postižení. Zdravotně postižení a společnost. Nesmírně široké téma, které evokuje desítky možných přístupů. Jiné odpovědi bude podávat filosofie či sociologie, a opět jinou psychologie a možná zcela odlišné odpovědi přidá ekonomie či právo. V následující části se proto zaměříme zejména na obecná a společná východiska postavení osob se zdravotním postižením v naší společnosti. Jde o obecné „makrospolečenské" charakteristiky jednotlivých oblastí života osob se zdravotním postižením, bez toho, že by nutně byla vázána na pojmový aparát té které zmíněné společenské vědy. 1.1.5 Diskriminace lidí se zdravotním postižením Již jsme si uvedli, že občané se zdravotním postižením nejsou v české společnosti zpravidla považováni za minoritu se specifickými právy a potřebami. Vůči občanům se zdravotním postižením jako k jedné z posledních skupin ve společnosti přetrvává vědomí „historické neodpovědnosti“ za systémové diskriminační a segregační přístupy3, kterými česká společnost a dřívější totalitní stát vydělovaly zdravotně postižené ze svého středu. Z dnešního pohledu se může zdát, že tvrzení o segregaci zdravotně postižených za socialismu jsou nadnesená. I když použijeme přísně historického přístupu a zohledníme ekonomickou úroveň tehdejší společnosti, musíme potvrdit a zdůraznit: lidé se zdravotním postižením byli odsunuti na samý okraj společnosti. Možnosti vzdělávání (zejména mentálně postižených), sociální péče či služby, podpora rodin se zdravotně postiženým členem, 2

Hodnocení používané terminologie ve vztahu k mediálnímu a společenskému obrazu skupiny zdravotně postižených viz dále Krhutová 2010. 3 Uvedené konstatování použil autor textu jako vedoucí autorského týmu Střednědobé koncepce přístupu státu k občanům se zdravotním postižením. Tento materiál byl schválen vládou ČR usnesením č. 605 ze dne 16. června 2004.


-7-


to vše bylo na velmi nízké úrovni. Snad jen měkký trh práce s jemu odpovídajícími nivelizačními podmínkami odměňování představoval pro zdravotně postižené jistou šanci na pracovní uplatnění, která je v současnosti složitější. Tato historická příkoří, mající mnohdy podobu systémové diskriminace či dokonce individuálních trestných činů, nebyla v počátcích rozvoje demokratického státu pojmenována a pro řadu dalších úkolů ani řešena. Právě vůči občanům se zdravotním postižením jako obětem diskriminace nebývalého rozsahu bylo na místě učinit vstřícné gesto, kterým by majoritní společnost uznala újmu, které byli tito občané vystaveni. Uvedené hodnocení se netýká výlučně orgánů státu, ale stejně tak je platné i při posuzování vztahu společenských elit, představitelů občanské společnosti, médií a dalších k občanům se zdravotním postižením. V současnosti se u nás diskriminační tlaky pochopitelně projevují v jiných oblastech a nesouměřitelnými způsoby. Nyní jde zejména o dlouhodobé nerespektování či neznalost základních a zásadních odlišností, které tuto minoritu občanů definují. Jedná se o složitou a propletenou síť, sestávající ze silných a zakořeněných diskriminačních tradic v oblasti společenských zvyků a vztahů, architektonických, vzdělanostních a pracovních bariér, jakož i individuálních postojů a soudů o zdravotním postižení a jeho nositelích. Novou platformou pro formulaci, obhajobu a prosazování práv občanů se zdravotním postižením představuje nový tzv. antidiskriminační zákon (viz dále). Předsudky a mýty Kvalita vztahu majoritní společnosti vůči lidem se zdravotním postižením bývá poznamenána nejen nedostatkem informací, nýbrž také existencí předsudků a mýtů, které z nedostatku informací pramení. Předsudky se v dějinách objevují odedávna. Jsou zvláštním druhem stereotypu. V běžném pojetí je předsudek charakterizován jako předpojatost, názorová strnulost, negativní postoj vůči jednotlivci nebo skupinám lidí. (Keller 1996)4 Lze jej definovat jako představu o člověku nebo skupině, která jsou založena spíše na informacích „z doslechu“ než na skutečných poznatcích. Typickou vlastností předsudku je odolnost vůči změnám; nové informace jím zpravidla neotřesou. Kdo má vůči určité skupině předsudky, ten zpravidla nebývá ochoten nestranně vyslechnout její argumenty. Kromě negativních předsudků vůči druhým mívají ovšem lidé také „pozitivní předsudky“ o těch, s nimiž se ztotožňují nebo jimiž by chtěli být. Někdy hovoříme také o mýtech o lidech s postižením. V přeneseném významu slova (původně bájesloví, výklad formou alegorického vyprávění) lze mýtus chápat jako nekriticky přijímanou iracionální představu o někom nebo o něčem. (Akademický 1995)5 Ve vztahu k lidem s postižením je možné rozdělit je na několik typů6, zejména podceňující odmítavé protektivní hostilní idealizující heroizující

4

5 6

KELLER, J. 1996. Předsudek. In kol. autorů 1996, Velký sociologický slovník, Praha: Karolinum, s. 875.

Akademický slovník cizích slov. 1995. Praha: Academia, s. 517.

Dále v textu uvádíme příklady podceňujících, odmítavých a idealizujících předsudků z prostředí zrakového postižení, které popisuje autor Montbeck (1973, in Čálek 1988: 38-39). Lze je však zobecnit i na ostatní nositele zdravotního postižení. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

-8-


Podceňující předsudky jsou zastoupeny názorem, že např. „zrakově těžce postižení si zaslouží politování a soucit spojený s charitativním přístupem; jsou to ubožáci, žijí ve světě tmy; jsou bezmocní, nemohoucí …“ Odmítavé předsudky: „… postižení jsou neužiteční a neproduktivní; jde o trest (boží) nebo si jej postižený zavinil sám, případně jeho rodina.“ Protektivní (ochranitelské) předsudky: (již dopředu) „…je jasné, že každý postižený potřebuje ochranu a sociální péči; …jsou tak opuštění, postižení se přeci neobejdou bez naší (mojí) pomoci“ Hostilní předsudky: „…mají samé výhodičky; …mají všechno zadarmo; … jen na ně furt doplácíme; …kdo se má na toho mrzáka dívat …“ Idealizující předsudky: „příroda nevidomým chybějící zrak vynahradila zbystřením ostatních smyslů; jsou mravně lepší než vidící (žijí vnitřním, duchovním životem, utrpení je zušlechťuje apod.)“ Heroizující předsudky: „… všechno bravurně zvládá, nepotřebuje žádnou pomoc; … nikdo by nedokázal to, co on“ apod. Předsudky se šíří socializací, a to v rodině, ve skupinách vrstevníků, ale také tiskem, filmem a jinými médii, výjimkou bohužel nejsou ani nepoučení vzdělavatelé apod. Značná pozornost badatelů je věnována otázce, jak se utvářejí postoje u dětí. Výsledky výzkumů naznačují, že již ve věku tří let si děti uvědomují odlišné postoje, které jsou spojeny s různými rozdíly mezi lidmi (běloši-černoši, děti s postižením apod.). Postoje utvářené v raném věku, v časné fázi učení, ovlivňují do značné míry orientaci v dospělém životě. Zdá se, že na to, aby se „začalo bojovat s předsudky“ u dětí bez postižení ve věku rané školní docházky, může být již relativně pozdě. Předsudky mají v praktickém životě za následek nevhodné nebo nedůstojné zacházení s lidmi se zdravotním postižením a do značné míry se podílejí na jejich diskriminaci. Ne vždy bývá chápán rozdíl mezi diskriminací a nevhodným nebo nedůstojným zacházením. Hovoříme-li o diskriminaci, vždy musí být přítomen prvek „srovnání“, porovnání něčí situace se situací někoho jiného, kdy se posuzuje, zda nebo nakolik je jeden člověk znevýhodněn ve srovnání s jiným člověkem. Nevhodné zacházení proto ještě nemusí být automaticky diskriminací. Jazykové stereotypy a zdravotní postižení Nástrojem myšlení je řeč. Je mluvenou nebo písemnou formou jazyka, který utváří člověka ve smyslu psychologickém, sociálním i kulturním. Každý ze své vlastní zkušenosti víme, jako u moc má slovo. Dokáže pohladit, rozesmát, povzbudit i rozzuřit nebo zabít. Jeho základní vlastností je, že něco označuje. Dává informaci. O lidech, o věcech, o dění, o sobě samých. Jak mluvíme, píšeme, tak i myslíme, jednáme, komunikujeme, cítíme. Pro někoho mohou být podobné úvahy jen hraní se slovíčky, zbytečná přecitlivělost na slova, vždyť stejně jde nakonec o „toho postiženého“. Otázka terminologie však zdaleka jen teoretickým tématem. Výzkumem z roku 2003 zaměřeným na analýzu pojmů ve vztahu k lidem s postižením7 bylo zjištěno, že v běžném tisku se nejčastěji používá pojem „postižený“ (25 %). Významně jiná situace byla zjištěna v odborném časopise zabývajícím se monotematicky službami lidem se zdravotním postižením, kde byl výrazně nejčastěji používán pojem osoby/lidé se zdravotním postižením (60 %). V roce 2007 se uskutečnil další výzkum, kde se ukázalo se, že preference pojmu „zdravotně postižený“ užívají publicisté, představitelé veřejné správy a odborníci shodně mezi 30 – 40 % 7

REPKOVÁ, K. 2003. Média a zdravotné postihnutie. Speciální pedagogika, 2003, č. 4. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

-9-


a významně jiné procentuální zastoupení pojmu „člověk/lidé s (zdravotním) postižením“ se vyskytovalo v užívání tohoto pojmu u představitelů organizací osob s postižením (70 %). U nás dosud v povědomí řady lidí nadále přetrvává pojem „invalida“ jako samozřejmý a legitimní pojem. Nelze se divit - z historie naší země přetrvává v povědomí veřejnosti a mnohdy i odborníků dlouholetá zkušenost s oficiálními názvy celostátní organizace Svaz invalidů, známá byla Výrobní družstva invalidů atd. V současné české legislativě pro oblast zaměstnanosti a sociálních věcí nalezneme pojem „invalidní občan“ nebo „invalidní vozík“ a „invalidní důchod“.

Současné postavení zdravotně postižených ve společnosti

1.2

Jan Michalík Uplynulých dvacet let charakterizovalo z pohledu českého státu (jeho orgánů a institucí), úsilí řešit postupně jednotlivé dílčí oblasti života zdravotně postižených, zpravidla se snahou o zlepšení podmínek jejich života. Za výjimečné je možno považovat situace, v nichž došlo v důsledku jednání státního orgánu (přijímání normativně právních aktů, individuálních právních aktů) k poškození primárních zájmů a potřeb této skupiny občanů. Stejně tak ovšem dochází k tomu, že občané se zdravotním postižením jsou v konečném důsledku postiženi nečinností příslušného orgánu státu, ať se jedná o řešení problémů v rovině společenskopolitické, či administrativně správní. V řadě případů se při hodnocení různých opatření státu rovněž střetává hodnocení daného kroku ze strany reprezentací zdravotně postižených a samotného orgánu odpovědného za dané rozhodnutí. Charakteristickým, v současnosti však méně uznávaným rysem problematiky zdravotního postižení je skutečnost, že se nejedná – jak je v povědomí společnosti zvykově vnímáno – o problém, který spadá výhradně do oblasti (resortu) sociálních věcí či zdravotnictví. Zdravotní postižení svým charakterem, příčinami i nároky na specifická řešení představuje záležitost jednoznačně meziresortní. Při ochraně práv, zajišťování potřeb a rozvoje životních podmínek občanů se zdravotním postižením je v rámci rozvoje České republiky potřebná koordinace mezioborových opatření. Postavení zdravotně postižených v jednotlivých etapách vývoje České republiky po roce 1989 Uvádíme stručnou základní charakteristiku daného období a tendence projevující se v následujících etapách:

Počáteční etapa (1990 – 1992/1993). Období zásadních společenských změn, jež přinesly i kvalitativní proměnu postavení občanů se zdravotním postižením. Vznik stovek nestátních sdružení na občanském principu. Budování nových zařízení pro podporu zdravotně postižených, primárně v oblasti školství a sociálního zabezpečení. Vznik Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Přijetí prvního Národního plánu pomoci. Vysoký stupeň vstřícnosti (rovina politická i správní) při řešení požadavků a potřeb zdravotně postižených. Léta devadesátá (1993 – 1998/1999) Dochází ke konsolidaci organizací zdravotně postižených a k profesionalizaci výkonu státní správy v dané oblasti. Na závěr etapy je připraven Národní plán pro vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením. Jsou přijaty či novelizovány základní právní normy upravující oblasti mající bezprostřední vztah ke zdravotnímu postižení (sociální zabezpečení, školství, doprava).


- 10 -


Konec 90. let – do roku 2008. Narůstá množství otázek vnímaných ze strany základních partnerů – politické a správní reprezentace na straně jedné a představitelů organizací zdravotně postižených na straně druhé – jako rozporných. Snižuje se dynamika jejich řešení. Převládá přístup spočívající v úpravách a korekcích dříve nastavených systémů, často chybí jejich důkladná analýza a vyhodnocení dopadů. Leckdy chybí vůle či síla přistoupit k řešení některých otázek i za cenu zrušení tradičních přístupů a jejich nahrazení moderními systémy podpory. Důvodem jsou však i objektivní příčiny, jež vyvolávají potřebu změn v řadě společenských systémů vážících se ke zdravotnímu postižení. V oblasti veřejné správy nově vystupuje do popředí prvek územní – krajské samosprávy. Vzniká zastřešující jednotná reprezentace občanů se zdravotním postižením v ČR – Národní rada zdravotně postižených ČR. 2008 – současnost. Vývoj je poznamenán finanční a posléze hospodářskou krizí. Snaha konsolidovat veřejné rozpočty a zastavit jejich zadlužování vede k řadě kroků, které jsou nejen diskutabilní, ale v řadě případů nesystémové a neodpovídající míře hospodářského poklesu. Znovu se projevuje neznalost společenských a politických elit o skutečných problémech skupiny zdravotně postižených. Typickým přístupem řady úrovní veřejné správy je konstatování „nyní nelze nic dělat“, počkáme, až skončí krize… Významným prvkem upravujícím přístup státu a orgánů veřejné správy k občanům se zdravotním postižením představovaly tzv. Národní plány (viz dále), které byly přijímány po celé období jako operativní i svého druhu koncepční dokument zakotvující nejdůležitější úkoly a opatření pro jednotlivé oblasti státní správy. V období 90. let do současnosti byly přijaty následující „Plány podpory“8:

Národní plán pomoci zdravotně postiženým občanům. Plán akcí na období II. pololetí 1992 – 1994, schválen usnesením vlády ČR č. 466 ze dne 29. června 1992; Národní plán opatření pro snížení negativních důsledků zdravotního postižení, schválen usnesením vlády ČR č. 493 ze dne 8. září 1993; Národní plán vyrovnávání příležitostí pro občany se zdravotním postižením, schválen usnesením vlády ČR č. 256 ze dne 14. dubna 1998; Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postižením, schválen usnesením vlády ČR č. 1004 ze dne 17. 8. 2005; Národní plán vytváření příležitostí pro občany se zdravotním postižením, schválen usnesením vlády ČR č. 253 ze dne 29. 3. 2010.

Národní plány znamenaly přínos pro zlepšení přístupu státu k občanům se zdravotním postižením. Je nepochybné, že přispěly k obrácení pozornosti vlády a ostatních ústředních orgánů státní správy k řadě oblastí dotýkajících se občanů se zdravotním postižením. Kladem je rovněž skutečnost, že reprezentace zdravotně postižených se vždy podílely na přípravě úkolů Národních plánů a konečné znění opatření tak bývá kompromisem a svého druhu „smlouvou“ mezi reprezentacemi občanů se zdravotním postižením a příslušným ústředním orgánem státní správy. Nedostatek spatřujeme v tom, že řada úkolů byla splněna jen formálně a ve skutečnosti daný problém přetrvává.

8

Uvedené dokumenty jsou dostupné na stránkách www.vlada.cz v sekci Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 11 -


V souvislosti s „vlivem a příkladem“ Národních plánů, jsou od let 2002 – 2003 postupně realizovány Krajské plány vyrovnávání příležitostí jako varianta reagující na krajské uspořádání veřejné správy. Vztah veřejnosti k vybraným skupinám obyvatel, a v jejich rámci i občanům se zdravotním postižením se snaží monitorovat Centrum pro výzkum veřejného mínění při Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Měření názorové hladiny obyvatel probíhá pravidelně dlouhou dobu. Respondenti tohoto šetření odpovídají na projekční otázku „jaký je podle Vás názor veřejnosti k následujícím skupinám obyvatel“. Výsledky uvádí následující tabulka. Česká veřejnost sama sebe vidí jako skupinu, která ze všech uvedených má „nejraději invalidy“. (Teprve v posledních letech má dobrý vztah k mládeži). Tento nešťastný termín si renomovaná agentura vybrala pro označení skupiny občanů se zdravotním postižením. Možná i v tomto drobném „přehmatu“, je skryt jeden z podstatných problémů vztahu veřejnosti k občanům se zdravotním postižením. Je jím nízká znalost skutečných problémů této minority. Nepřesnosti terminologické jsou jen jejím důsledkem. Shrneme-li problémy postavení zdravotně postižených v minulosti i současnosti v České republice, můžeme, shodně s Madridskou deklarací z roku 2002, konstatovat9: 1) Zdravotní postižení je otázkou lidských práv Zdravotně postižené osoby mají stejná lidská práva jako ostatní občané. Pro dosažení tohoto cíle je nezbytné, aby každá společnost uvnitř sebe sama respektovala různorodost a zajistila zdravotně postiženým osobám možnost uplatnění všech jejich lidských práv: občanských, politických, hospodářských i kulturních, tak jak jsou zakotvena v různých mezinárodních úmluvách, ve Smlouvě o Evropské unii a v dalších mezinárodně právních i národních dokumentech. 2) Zdravotně postižené osoby požadují rovné příležitosti, nikoliv charitu Ve vztahu ke zdravotně postiženým osobám pokročila během posledních desetiletí Evropská unie od filosofie paternalismu k filosofii posílení odpovědnosti za rozhodování o vlastním životě. Dřívější přístupy, které byly do značné míry založené na soucitu a zdůrazňovaly bezmocnost zdravotně postižených osob, jsou nyní považovány za nepřijatelné. Aktivity zaměřené na rehabilitaci jednotlivce s cílem přizpůsobit ho co nejvíce společnosti, střídá postupně celosvětová filosofie zdůrazňující nutnost společenských změn, které by umožnily uspokojování potřeb všech občanů, včetně osob se zdravotním postižením. Zdravotně postižené osoby požadují rovné příležitosti a přístup ke všem společenským zdrojům, mezi které patří vzdělání, nové technologie, zdravotní a sociální služby, sport a aktivity volného času, stejně jako spotřební zboží, výrobky a služby. 3) Bariéry ve společnosti vedou k diskriminaci a sociální exkluzi Způsob, jakým je naše společnost organizována, vede často k tomu, že zdravotně postižené osoby nemohou plně uplatnit svá základní práva a jsou ze společnosti vylučovány. Dostupné statistické údaje ukazují, že zdravotně postižené osoby mají nepřijatelně nízkou úroveň vzdělání a zaměstnanosti. Tato skutečnost má za následek, že ve srovnání s nepostiženými občany žije větší počet zdravotně postižených osob ve stavu sociální nouze až chudoby.

9

Deklarace byla přijata 23. 2. 2002 účastníky Evropského kongresu o osobách se zdravotním postižením v |Madridu v souvislosti s vyhlášením roku 2003 Evropským rokem osob se zdravotním postižením.


- 12 -


4) Zdravotně postižené osoby: opomíjení občané Diskriminace, které jsou zdravotně postižené osoby vystaveny, je někdy založena na předsudcích vůči nim, ale častěji je způsobována faktem, že zdravotně postižené osoby jsou velkou měrou opomíjeny a ignorovány, což se projevuje vytvářením a posilováním bariér v prostředí i v postojích. Tyto bariéry jim pak znemožňují zapojit se do aktivit společnosti. 5) Zdravotně postižené osoby představují různorodou skupinu Stejně jako ostatní vrstvy společnosti, i zdravotně postižené osoby jsou velmi různorodou skupinou. Z tohoto důvodu může být v dané oblasti účinná pouze politika založená na respektu k této různorodosti. Občané se zdravotním postižením a jejich rodiny představují skupinu občanů, která je ovlivněna zásadní událostí – existencí zdravotního postižení a jeho důsledky. Zejména u těžších forem zdravotního postižení dochází k výrazným změnám v možnostech plnohodnotné účasti na veřejném životě i v soukromých aktivitách. Zdravotní postižení tak představuje jednu z nejtěžších životních zkoušek. Na rozdíl od řady dalších skutečností, které může jejich nositel ovlivnit, se přitom jedná o událost, která je většinou nezávislá na vůli jedince. 6) Zákaz diskriminace + pozitivní akce = sociální inkluze V nedávné době přijatá Charta základních práv Evropské unie uznává, že pro dosažení rovnoprávnosti zdravotně postižených osob je nezbytné, aby byl zákaz diskriminace doplněn o právo na podporu a pomoc. Zdravotní postižení a jeho nositelé představují oprávněný objekt cílené společenské solidarity. Vedle toho, zejména z pohledu orgánů veřejné správy, představují zdravotně postižení i skupinu, která přímo i nepřímo ovlivňuje značnou část hrubého domácího produktu. Efektivními opatřeními zaměřenými na rozvoj lidských zdrojů i v této oblasti lze do budoucna dosáhnout zvýšení účasti občanů s postižením na tvorbě (a užití) společenského bohatství. Celkově je postavení zdravotně postižených v České republice možno charakterizovat jako stabilizované, podpořené existencí solidního právního rámce a opírající se o převážně pozitivní postoje majoritní části společnosti. Znalost současného stavu a jeho příčin je nezbytným předpokladem vyhodnocení efektivity a případných změn či úprav všech společenských systémů, které život občanů se zdravotním postižením ovlivňují. Pracovníci pomáhajících profesí jsou velmi často iniciátory či přímo spolutvůrci systémových opatření, které život občanů se zdravotním postižením ovlivňují. Příklady postavení občanů se zdravotním postižením v jednotlivých oblastech Občané se zdravotním postižením a český právní systém Český právní řád neobsahuje komplexní definici, která by odpověděla na otázku, koho je třeba považovat za zdravotně postiženého. Jedním z důvodů (vedle složitosti přijetí podobné komplexní definice) je neexistence speciální právní normy, která by ucelenou formou upravovala postavení občanů se zdravotním postižením. Přitom diskuse o potřebě přijetí podobné normy se vede již několik let. Zastánci jejího přijetí argumentují především zkušenostmi z aplikace zákona ADA v USA10 či obdobných norem, zpravidla

10

ADA – American Disability Act, Zákon o zdravotně postižených Američanech, přijatý 26. července 1990 a nabyl účinnosti dne 26. 1. 1992. ADA je dominantou federální legislativy, která otevírá veřejné služby i pracovní příležitosti pro cca 43 milionů Američanů se zdravotním postižením. I jeho podoba Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 13 -


antidiskriminačního charakteru ve světě (Velká Británie, Maďarsko, Francie, Portugalsko, Irsko a další). Jakkoliv je náš právní systém odlišný od anglosaského, vypracování podobné ucelené normy by v zásadě možné bylo. Její přijetí by zřejmě pomohlo zjednodušit dosud značně nepřehlednou situaci, která u nás v legislativě (o) zdravotně postižených je. První pokusy o přijetí zákona byly patrné v průběhu 90. let minulého století. Tehdy se přijetí české verze "zákona o zdravotně postižených" prosadit nepodařilo, a vše nasvědčuje tomu, že ani v nejbližších letech zákon přijat nebude. Je tomu tak, mj. proto, že byl v roce 2009 přijat samostatný antidiskriminační zákon (viz dále). Jakkoliv se nejedná o zákon, který by upravoval výlučně situace vážící se ke zdravotně postiženým, v oblasti anti-diskriminace přináší nové právní i faktické možnosti. Cílem všech legislativních prací v námi sledované oblasti se však musí stát jednoznačná podpora integračních tendencí, která dosud není v podstatné právní normě vyjádřena (s výjimkou Zákoníku práce a nevýrazně ve Školském zákoně). Zejména u nás chybí zakotvení práv občanů se zdravotním postižením v ústavním katalogu lidských práv, kterým je u nás Listina základních práv a svobod. Při úvahách o potřebě zakotvení zákazu diskriminace můžeme využít pojmu moderní teorie lidských práv – rovnoprávnosti. Tento nelze zaměňovat s pojmem „rovnost”. Lidé se liší původem, vzděláním, majetkem, ale i temperamentem nebo barvou vlasů… U zdravotního postižení, resp. později handicapu, samozřejmě nedostatek rovnosti vystupuje zcela zřejmě. Ať jím rozumíme nerovnost šancí, východisek, možností či obyčejné lidské spravedlnosti. Přestože si lidé nejsou a nemohou být rovni (vyjma utopických či vypjatě ideologických teorií), mohou být sobě navzájem i vůči orgánům veřejné moci „rovnoprávní“. Současné znění Listiny základních práv a svobod (čl. 3) stanoví: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.” Uvedená „antidiskriminační klauzule“ neobsahuje explicitně ustanovení o zákazu diskriminace z důvodu existence zdravotního postižení. Znamená to tedy, že zdravotní postižení nebylo a není příčinou diskriminace jeho nositelů? Opak je pravdou. Silné diskriminační postoje jsou zaznamenány ve všech etapách vývoje lidské společnosti. Ojediněle na sebe braly podobu snahy o fyzickou likvidaci jednotlivců či genocidu celé minoritní skupiny. Je smutnou skutečností, že tato barbarská zkušenost zdravotně postižených je z větší části neznámá a nebyla dosud odpovídajícím způsobem zhodnocena.11 Z čistě legislativního hlediska nemá přímé neuvedení zdravotního postižení mezi tituly vylučujícími diskriminaci žádný bezprostřední záporný vliv. Zdravotně postižení jsou totiž, stejně jako všichni ostatní občané, zahrnutí pod označení „ani z jiného důvodu”. Případné začlenění skupiny zdravotně postižených do znění čl. 3 Listiny základních práv a svobod12 se tak stává spíše otázkou boje za společenské uznání této skupiny občanů. Výslovné uvedení modifikovaná soudními precedenty doznala řady změn. Ne vždy se jednalo o změny rozšiřující práva a ochranu cílové skupiny osob... 11 Více např. v jiném textu autora: MICHALÍK, J: Holokaust – jeho méně známá stránka In: Postižený člověk v dějinách. Gaudeamus: Hradec Králové, 2005. 12 Autor tohoto textu byl prvním, který v roce 1994 uvedený návrh podal. Viz MICHALÍK, J. Několik poznámek k potřebě ústavního zakotvení práv handicapovaných občanů České republiky. In. Sborník IV. mezinárodní konference k legislativě handicapovaných. Sdružení zdravotně postižených ČR: Praha, 1994.


- 14 -


zdravotně postižených v daném ustanovení by rovněž znamenalo uznání reálných diskriminačních tendencí, jimž byla a je tato minorita vystavena, jakož i explicitní vyjádření vůle majoritní společnosti o nápravu stavu. Ústavní právo Ve vztahu k postavení zdravotně postižených ve společnosti je třeba znovu se zmínit o Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. (Ústavní zákon č. 2/1993 Sb.) Již jsme uvedli zásadní problém, který spočívá v neuvedení výslovného zákazu diskriminace občanů se zdravotním postižením Se specifickými ustanoveními týkajícími se občanů se zdravotním postižením se setkáme ve čtvrté hlavě Listiny, věnované hospodářským, sociálním a kulturním právům. Jedná se zejména o ustanovení čl. 29, odst. 1 a 2. Podle něj: Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Konstatujeme tedy, že ústavodárce se občanům se zdravotním postižením výslovně věnoval pouze ve vztahu k potenciálnímu uplatnění na trhu práce. Zdravotně postižení v právních normách Pokud bychom měli uvádět všechny příklady reakce právních norem na specifické situace vázané na zdravotní postižení a zdravotně postižené, jednalo by se o desítky stran popisující normy práva občanského, rodinného, pracovního, ale i trestního, správního, sociálního zabezpečení, finančního a řady dalších. Soustředíme se proto jen na definice zdravotního postižení nebo zdravotně postiženého, jak je přinášejí některé normativně právní akty. Není náhodou, že valná část z nich pochází z odvětví práva sociálního zabezpečení. Občan těžce zdravotně postižený Z ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (§ 86) uvádíme základní z „klasifikačních“ kritérií dotýkajících se občanů se zdravotním postižením. Jde o kategorii „těžce zdravotně postižených občanů“, jak ji zavádí zmíněná právní úprava. Podle ní:

Občanům těžce zdravotně postiženým, zejména nevidomým a občanům s těžkým postižením pohybového nebo nosného ústrojí, poskytují příslušné státní orgány služby, věcné dávky, peněžité dávky a bezúročné půjčky k překonání obtíží vyplývajících z jejich postižení. Zajišťuje se jim zejména společné stravování a rekreace, poskytuje pečovatelská služba a pomůcky potřebné k odstranění, zmírnění nebo překonání následků jejich postižení; místo těchto pomůcek může být poskytnut peněžitý příspěvek na jejich opatření. Občanům s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením, které podstatně omezuje jejich pohybovou nebo orientační schopnost, se poskytují podle druhu a stupně postižení mimořádné výhody, zejména v dopravě nebo při potřebě průvodce; těmto občanům s těžkým zdravotním postižením jsou přiznávány mimořádné výhody I. stupně, občanům se zvlášť těžkým zdravotním postižením jsou přiznávány mimořádné výhody II. stupně a občanům se zvlášť těžkým zdravotním postižením a potřebou průvodce jsou přiznávány mimořádné výhody III. stupně. Stupeň mimořádných výhod osvědčuje průkaz mimořádných výhod, a to I. stupeň průkaz TP, II. stupeň průkaz ZTP a III. stupeň průkaz ZTP/P. Průkaz mimořádných výhod je veřejnou listinou.


- 15 -


1.2.1 Občan invalidní Tato charakteristika skupiny občanů se zajímá o to, do jaké míry je občan schopen pracovat, a proto je použitelná v podstatě pouze v odvětví pracovního práva a práva sociálního zabezpečení. Dlouhou dobu platilo „dvojí“ rozdělení invalidity. Plně invalidní byl občan podle ust. § 39 zákona č. 155/1955 Sb. o důchodovém pojištění: jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Částečně invalidní byl občan dle § 44: jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %; jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. Okruh zdravotních postižení značně ztěžujících obecné životní podmínky stanoví prováděcí předpis. Od 1. ledna 2010 platí novelizované ustanovení zákona o důchodovém pojištění, podle nějž máme tři stupně invalidních důchodů. Podle ust. § 39 daného zákona platí, že: „Pojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.“ Pracovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu: a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.


- 16 -


1.2.2 Zdravotně postižený občan dle zákona o zaměstnanosti Nový zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. upravil nově způsob označování občanů se zdravotním postižením pro oblast jejich účasti na trhu práce. Zrušil dříve užívané pojmy občan se změněnou pracovní schopností (příp. s těžším zdravotním postižením) a v ust. § 67 stanovil, že fyzickým osobám se zdravotním postižením se poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce. Osobami se zdravotním postižením jsou fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními ve třetím stupni (osoby s těžším zdravotním postižením), orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními v prvním nebo druhém stupni, rozhodnutím úřadu práce uznány zdravotně znevýhodněnými. Za zdravotně znevýhodněnou osobu se považuje fyzická osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje nepříznivý stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok a podstatně omezuje psychické, fyzické nebo smyslové schopnosti, a tím i schopnost pracovního uplatnění. 1.3

Vzdělávání

Současné procesy ovlivňující tvář českého školství jsou založeny sérií koncepcí, normativně právních aktů a pedagogických či speciálně pedagogických opatření přijatých v posledních letech. Pojetí organizace vzdělávání stále více respektuje základní principy pluralitní demokratické společnosti, jež přiznává každému jedinci (a zároveň od něj vyžaduje) odpovědnost za svůj osud i převzetí podílu odpovědnosti za společné rozhodování. Druhým znakem je úsilí o rovné příležitosti pro všechny a o odstranění překážek bránících rozvoji každého, včetně občanů se zdravotním postižením. Vlivem vývoje v posledních letech se Česká republika stává zemí s typicky smíšeným systémem vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením. Vedle rozvinutého a historicky utvářeného systému tzv. speciálního školství se postupně rozvíjel a rozvíjí model vzdělávání dítěte se zdravotním postižením jako účastníka hlavního vzdělávacího proudu, začleněného do některé ze škol vzdělávací soustavy (mateřské, základní, střední). Řešení podmínek vzdělávání v rámci obou těchto základních směrů se stalo základním úkolem současnosti – i po přijetí současné školské legislativy. Vzdělávání dětí, žáků a studentů ve speciálních školských zařízeních (dříve označovaných jako speciální školy), má na našem území velkou tradici. Činnost těchto škol je dlouhodobě dobře organizačně, metodicky, personálně i finančně zajišťována. Přesto bývá tento způsob vzdělávání někdy označován jako segregační, a tedy v rozporu s pravidly a principy sociálního začleňování. Tomu naopak odpovídá vzdělávání obecně označované jako integrované, tedy přítomnost dětí, žáků a studentů v hlavním vzdělávacím proudu tzv. běžných škol. To však dosud nebylo, po stránce legislativní, personální, organizační a ekonomické zajištěno na takové úrovni jako vzdělávání téhož dítěte, žáka a studenta v prostředí škol speciálních. Tento stav přináší problémy všem aktérům procesu, zákonným zástupcům, školám, učitelům, orgánům správy školství, ale především samotným dětem se zdravotním postižením. Stěžejním cílem vzdělávání občanů se zdravotním postižením zůstává zajištění rovného přístupu, který v sobě zahrnuje i prvky odstraňování minulých deformací a prevenci Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 17 -


vzniku (byť nepřímého) diskriminačního jednání v jednotlivých situacích. Společná školní docházka by měla být více chápána jako důležitý faktor prevence sociálního vyloučení než jako prosté organizačně pedagogické opatření. V rámci pravidla rovného přístupu je vzdělání chápáno jako základní lidské právo s univerzální lidskou hodnotou. Rozhodujícím se postupně stane orientace vzdělávání zdravotně postižených na zvýšení schopnosti pohybu na trhu práce. Stěžejním úkolem současného období je dopracování a zkvalitnění systému speciálně pedagogické podpory jako základní podmínky vyrovnání příležitostí pro občany se zdravotním postižením ve vzdělávacím systému. Současná právní a faktická úprava vzdělávání osob se zdravotním postižením na základních a středních školách Od roku 2005 vztahy ve školství upravuje zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Podle tohoto zákona je pojímáno vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, zejména uplatněním jejich práva na vzdělání pomocí specifických forem a metod a na vytvoření zvláštních podmínek, které jejich vzdělávání umožní. Současná právní úprava nepočítá se samostatným právním vymezením škol dříve označovaných jako „speciální školy“. Z právního hlediska se tyto školy staly školami druhově vymezenými s tím, že zvláštním typem základní školy zůstává pouze základní škola speciální zřizovaná pro žáky s těžkým mentálním postižením, s více vadami a s autismem. Bývalá zvláštní škola je základní školou (ovšem s dovětkem dle vyhlášky MŠMT - praktickou) a pomocná škola se stala základní školou speciální. Povinnost zajistit podmínky pro uskutečňování vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním je i nadále svěřena kraji. Dle této právní úpravy je také nově zakotvena možnost zřízení funkce asistenta pedagoga. Tuto pozici může zřídit se souhlasem krajského úřadu13 ředitel školy mateřské, základní, základní školy speciální, střední školy a vyšší odborné, a to ve třídě nebo studijní skupině, ve které se vzdělává dítě, žák nebo student se speciálními vzdělávacími potřebami. Koho je třeba považovat za žáka se „speciálními vzdělávacími potřebami“ určuje opět školský zákon v ustanovení § 16, podle něhož se za děti, žáky a studenty se speciálními vzdělávacími potřebami považují ti, kteří mají: zdravotní postižení, zdravotní znevýhodnění, sociální znevýhodnění. Vychází se z předpokladu, že jde o děti, žáky a studenty, které je třeba vzdělávat při použití zvláštních forem a metod, jež odpovídají jejich potřebám, a kteří mají právo na vytvoření zvláštních podmínek pro vzdělávání, tj. takových, které zejména žákům s některým druhem postižení nebo znevýhodnění umožní překonat vyrovnat handicap. V důvodové zprávě k návrhu zákona se objevuje následující konstatování: „Děti, žáci a studenti se zdravotním postižením budou integrováni v případech, kdy to bude možné a žádoucí, do běžných škol, v jednotlivých školách však mohou být zřizovány i jednotlivé třídy, v nichž se bude uskutečňovat vzdělávání těchto jedinců s využitím zejména forem a metod vzdělávání přizpůsobených jejich potřebám nebo mohou být zřizovány celé školy, které budou specializovány na jejich vzdělávání.“

13

Netýká se škol zřizovaných MŠMT. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 18 -


Již v minulosti (do roku 2004) se objevovaly problémy s „právem dítěte navštěvovat běžnou spádovou základní školu“, jednalo-li se o dítě se zdravotním postižením. Zákon tento problém zařazování žáků do základní školy upravuje relativně jednoznačně. Jde o znění a výklad ustanovení § 36 zákona upravujícího plnění povinné školní docházky. Podle něj je školní docházka povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku. Žák plní povinnou školní docházku v základní škole zřízené obcí nebo svazkem obcí, v němž má místo trvalého pobytu (spádová škola), pokud zákonný zástupce nezvolí pro žáka jinou než spádovou školu14. Právě ředitel spádové školy je povinen přednostně přijmout žáky s místem trvalého pobytu v příslušném školském obvodu, a to do výše povoleného počtu žáků uvedené ve školském rejstříku. De iure tak zákon neumožňuje řediteli školy odmítnout žáka se zdravotním postižením. Pokud bude zákonný zástupce žáka trvat na přijetí žáka, musí škola přijmout každého žáka majícího trvalé bydliště ve spádovém obvodu školy. A dodáváme i poskytnout mu vzdělávání způsobem a formami respektujícími jeho speciální vzdělávací potřeby. V České republice však došlo ke kuriózní situaci, kdy jednoznačné znění zákona „zpřesnila“ vyhláška MŠMT č. 73/2005 Sb., způsobem, který zcela mění vůli zákonodárce. Vyhláška totiž obsahuje i tato ustanovení: „ Žák se zdravotním postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a možnostem a podmínkám a možnostem školy (§ 3 odst. 4 cit. vyhl.). V případě, že ředitel běžné školy či speciální školy nezařadí žáka se zdravotním postižením, který má povinnost plnit školní docházku, do některé z forem speciálního vzdělávání, oznámí tuto skutečnost zákonnému zástupci žáka se zdravotním postižením, krajskému úřadu a obci, v níž má žák trvalý pobyt“. (§ 9 odst. 4) cit. vyhl.) Nový školský zákon se správně vyhnul dříve užívanému termínu „osvobození od povinné školní docházky“ a reálnou skutečnost znamenající, že některé skupiny dětí a žáků nemohou vzhledem ke stupni (hloubce) svého postižení absolvovat plnou školní docházku v jejím běžném pojetí, vyřešil institutem „jiného způsobu plnění této docházky“. Ten se týká i individuálního vzdělávání. Ve vztahu k žákům s hlubokým mentálním postižením zákon stanoví „Dítěti s hlubokým mentálním postižením stanoví krajský úřad místně příslušný podle místa trvalého pobytu dítěte se souhlasem zákonného zástupce dítěte takový způsob vzdělávání, který odpovídá duševním a fyzickým možnostem dítěte, a to na základě doporučujícího posouzení odborného lékaře a školského poradenského zařízení. Krajský úřad zároveň zajistí odpovídající pomoc při vzdělávání dítěte, zejména pomoc pedagogickou a metodickou…“ (§ 42) Zkušenosti z praxe tohoto ustanovení vzbuzují jisté rozpaky. Ukazuje se, že postup krajských úřadů, a zejména subjektů, kterým bude uloženo „jiným“ způsobem naplnit vzdělávací potřeby žáků s hlubokým mentálním postižením, v tomto směru bude v jednotlivých případech odlišný. Přitom požadavek právní jistoty – a tím i zajištění shodných vzdělávacích podmínek těchto dětí a žáků v celé České republice by měl být prioritní. I v současnosti je metodika vzdělávání těchto dětí nedostatečná. Lze konstatovat, že legislativním "úkrokem" bylo učiněno zadost požadavku na naplnění základního práva stanoveného Listinou základních práv a svobod: "každý má právo na vzdělání". Praktický

14

§ 36 odst. 7) zákona č. 561/2004 Sb. - školský zákon. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 19 -


dopad pro život těchto dětí zůstává často stejný jako v době, kdy byly od povinné školní docházky "osvobozovány". Provádějícím právním předpisem se pro oblast vzdělávání zdravotně postižených stala zmíněná vyhláška MŠMT č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, která nahradila stávající vyhlášku č. 127/1997 S., o speciálních školách a speciálních mateřských školách. Podle ní se vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami uskutečňuje s pomocí podpůrných opatření, která jsou odlišná nebo jsou poskytována nad rámec individuálních pedagogických a organizačních opatření spojených se vzděláváním žáků stejného věku ve školách, které nejsou samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením (tzv. „běžná škola“) Vyhláška, aniž by speciálně či alespoň přibližně definovala žáka se zdravotním postižením, upravuje, koho je potřeba považovat za žáka s těžkým zdravotním postižením. Dle vyhlášky se za něj považuje žák: s těžkým zrakovým postižením, s těžkým sluchovým postižením, s těžkou poruchou dorozumívacích schopností, hluchoslepý, se souběžným postižením více vadami, s autismem, s těžkým tělesným, s těžkým či hlubokým mentálním postižením. Podle vyhlášky je speciální vzdělávání žáků se zdravotním postižením zajišťováno: formou individuální integrace, formou skupinové integrace, ve škole samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením („speciální škola“), kombinací uvedených forem. Individuální integrací se dle vyhlášky rozumí vzdělávání žáka: v běžné škole, v případech hodných zvláštního zřetele ve speciální škole určené pro žáky s jiným druhem zdravotního postižení. Také vyhláška MŠMT č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních upravuje některé náležitosti vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením. Vyhláška především stanoví následující typy školských poradenských zařízení: pedagogicko – psychologická poradna („poradna“), speciálně pedagogické centrum („centrum“). Školská poradenská zařízení poskytují bezplatně standardní poradenské služby, a to na žádost žáků, jejich zákonných zástupců, škol nebo školských zařízení. 1.3.1 Vysoké školy a studenti se zdravotním postižením Přístupnost vysokých škol stála dlouhá období mimo hlavní zájem jejich představitelů, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a nakonec i mimo hlavní zájem občanů se Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 20 -


zdravotním postižením a jejich občanů. Důvodem byl v minulosti velmi malý počet studentů se zdravotním postižením, kteří se zapisovali ke studiu na vysokých školách. Teprve v posledních letech odchází ze středních škol absolventi, kteří, byť se zdravotním postižením, považují za přirozené, že svou přípravu na povolání dovrší studiem na vysoké škole. V 90. letech minulého století a na počátku tohoto desetiletí se řada z nich při výběru vysoké školy (oboru) orientovala nejen podle odborného zájmu a předpokladů, ale také podle neoficiálních doporučení a zkušeností vážících se k přístupnosti dané vysoké školy a příslušného studijního programu. Absolventi se zdravotním postižením v současnosti už vyžadují určitý standard přístupnosti od zvolené vysoké školy. Hovoří o tom i Národní plán vytváření příležitostí z roku 2009 (viz výše), který uvádí doslova: „s nárůstem počtu těchto uchazečů a studentů vyvstává i aktuální potřeba cíleného systémového řešení vzdělávání lidí s postižením i v terciárním stupni vzdělávání. Z hlediska naplnění práv přístupu k vysokoškolskému vzdělání je nezbytné cíleně a systémově zajistit podmínky pro možnost jejich studia. Dosažení vysokoškolského vzdělání je pro absolventy se zdravotním postižením, stejně jako pro absolventy bez postižení, klíčové z hlediska jejich vyšší možnosti pracovního uplatnění.“ Jak uvádí Krhutová "pro vysoké školy je specifické, že mají vysokou míru autonomie a rozhodování o svých záležitostech. Tím se zásadním způsobem liší od základních a středních škol včetně VOŠ, kde je přístupnost vzdělání možné (ve srovnání s VŠ) ve vyšší míře ovlivnit regulatorními akty.“15 Z právního hlediska spočívá obtíž v tom, že vysokým školám je zákonem (zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) stanovena toliko jedna více méně deklaratorně vyslovená povinnost a to „činit všechna dostupná opatření pro vyrovnání příležitostí studovat na vysoké škole“16. Z řady důvodů mnoho vysokých škol na tuto povinnost nikterak nereaguje. Jedním z důvodů je i skutečnost, že prováděcí právní norma (vyhláška MŠMT č. 42/1999 Sb. o obsahu žádosti o akreditaci studijního programu), která stanoví podmínky (formální i obsahové) pro akreditaci, tj. povolení konání příslušného studijního programu je příliš obecná a zákonnou povinnost nijak blíže nerozvádí a nespecifikuje Toto konstatování však neplatí úplně, neboť existují i vysoké školy, které z přístupnosti svého studia pro studenty se zdravotním postižením dělají, tak jak je tomu zvykem ve vyspělých zemích, otázku tzv. image a považují tuto část své činnosti za přirozenou součást vzdělávacího úkolu. Je zřejmé, že v dané oblasti bude nutno přijmout další legislativní a organizační změny, jejich garantem musí být, vedle vysokých škol zejména Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

15

KRHUTOVÁ, L. Přednáška „Strategie systémové podpory vysokoškolské kvalifikace lidí se zdravotním postižením“. Konference Přístupné vysokoškolské vzdělávací prostředí v kontextu zdravotního postižení pořádaná Vládním výborem pro zdravotně postižené občany, 12. 10. 2010 v Praze. 16 §21, odst. 1, písm. e školského zákona. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 21 -


Otázky k zapamatování Jaké základní typy zdravotního postižení rozlišujeme? Jaké typy předsudků majoritní části společnosti ve vztahu k lidem se zdravotním postižením rozlišujeme? Čím jsou typické jednotlivé etapy vývoje České republiky od roku 1989 pro postavení osob se zdravotním postižením? Jaké základní problémy postavení osob se zdravotním postižením v České republice můžeme vymezit? Které právní předpisy v českém právním řádu se dotýkají postavení osob se zdravotním postižením? Jakým způsobem a v kterých článcích je vymezeno postavení osob se zdravotním postižením v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., Listině základních práv a svobod? Kterým kategoriím těžce zdravotně postižených občanů se poskytují dávky sociální péče a mimořádné výhody podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení? Kolik stupňů invalidity podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění známe a podle čeho jsou stanoveny? Co znamená pojem pokles míry pracovní schopnosti podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění? Jakým způsobem je vymezeno postavení osob se zdravotním postižením podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti?

Přehled právních norem ve školství

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a série prováděcích právních norem

Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů

Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách

Vyhláška MŠMT č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky

Vyhláška MŠMT č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních

Vyhláška MŠMT č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných

Vyhláška MŠMT č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři

Vyhláška MŠMT č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání

Vyhláška MŠMT č. 15/2005 Sb., kterou se stanoví náležitosti dlouhodobých záměrů, výročních zpráv a vlastního hodnocení školy


- 22 -


Kapitola 2 Sociální služby 2 Úvod Druhá kapitola učebního textu se zaobírá základními otázkami spojenými s právní úpravou sociálních služeb a to zejména otázkami pojmu sociálních služeb, typů a forem sociálních služeb, oprávněných osob, postavení poskytovatelů a uživatelů sociálních služeb, smlouvy o sociálních službách a úhrad za poskytování sociálních služeb. V této souvislosti bude zejména kladen důraz na ranou péči, která se soustředí na děti a osobní asistenci, která je hlavním nástrojem pomoci k tomu, aby osoba se zdravotním postižením mohla žít ve svém přirozeném sociálním prostředí. Sociální služby Zjednodušeně můžeme říci (z pohledu domácí péče), že sociální služby představují alternativu domácí péče. Jsou prováděny registrovanými poskytovateli služeb. A jejich obsahu (jakož i právům a povinnostem poskytovatelů a dalšímu) se věnuje celý zákon o sociálních službách. Ten popisuje nejen služby známé v minulosti (pečovatelská služba, ústavní péče), ale i celou řadu služeb, které až do roku 2006 u nás de iure neexistovaly. Sociální služby jsou u nás organizovány jako služby poskytující: sociální poradenství, služby sociální péče, služby sociální prevence, a poskytují se z hlediska místa poskytování jako služby: pobytové, ambulantní, terénní. Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb. Ambulantními službami se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb – bez ubytování. Terénní služby se poskytují v přirozeném sociálním prostředí osoby. Právě posledních dvou typů služeb budeme nejčastěji využívat v naší domácí péči. Není však vyloučeno ani využití pobytových služeb – například při dlouhodobé domácí péči občas využijeme služeb takzvané úlevné či respitní péče. Respitní služby u nás nejsou příliš rozvinuty, a přitom by pro pečující osoby měly velký význam. Jejich podstatou je, že osoba, o niž pečujeme, setrvává v domácím prostředí, jen v případech, kdy nutně potřebujeme odpočinout či vystřídat (nemoc, dovolená, služební cesta apod.) umístíme osobu, o niž pečujeme, do „odlehčovacích služeb“, což je souhrnný název pro služby, které mohou být terénní, ambulantní i pobytové. Základním cílem této služby je umožnit pečující fyzické osobě nezbytný odpočinek. Jak jsem však již uvedl, jejich rozšíření u nás není dostatečné. A zejména bývá problémem úhrada za tyto služby, protože ta činí až 100 Kč za hodinu péče, až 150 Kč za celodenní stravu a až 180 Kč za poskytnutí ubytování. Za týdenní pobyt osoby, o niž pečujeme (například když bychom chtěli odjet na dovolenou), můžeme tak zaplatit i šest tisíc korun. Jestliže se jedná o osobu s příspěvkem na péči ve II. stupni závislosti, po celý zbytek měsíce už za svou péči žádnou odměnu nedostaneme. (Což nebývá to nejhorší, nejhorší je, že mnoho pečujících osob z tohoto důvodu naprosto zanedbává vlastní odpočinek a regeneraci sil.)


- 23 -


Tam, kde zákon hovoří o zařízeních sociálních služeb, rozumí jimi tato zařízení, která můžeme na podporu (či alternativu) vlastní domácí péče využít: Centra denních služeb Denní stacionáře Týdenní stacionáře Domovy pro osoby se zdravotním postižením Domovy pro seniory Domovy se zvláštním režimem Chráněné bydlení Azylové domy Domy na půl cesty Zařízení pro krizovou pomoc Nízkoprahová denní centra Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež Noclehárny Terapeutické komunity Sociální poradny Zařízení následné péče Mohli bychom uvést, že sociální služby jsou určeny pro ty osoby, které je potřebují. Zákon o sociálních službách to zpřesňuje tak, že stanoví: Sociální služby a příspěvek na péči jsou poskytovány při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně osobě, která je na území České republiky hlášena k trvalému pobytu podle zvláštních právních předpisů, osobě, které byl udělen azyl podle zvláštního právního předpisu, cizinci bez trvalého pobytu na území České republiky, kterému tato práva zaručuje mezinárodní smlouva, občanovi členského státu Evropské unie, pokud je hlášen na území České republiky k pobytu po dobu delší než tři měsíce, rodinnému příslušníkovi občana členského státu Evropské unie, pokud je hlášen na území České republiky k pobytu po dobu delší než tři měsíce, 2.1

Poskytovatelé a uživatelé sociálních služeb

Tato část se týká řady situací, kdy domácí péči doplňuje svou činností registrovaný poskytovatel sociálních služeb. Zákon, i prováděcí vyhláška, obsahují řadu ustanovení, které upravují (je to takový trochu právní termín) vztahy mezi poskytovateli a uživateli. Přesněji – existuje několik věcí, které bychom jako pečující osoba měli znát, pokud se rozhodneme část své péče (nebo celou) svěřit registrovanému poskytovateli. Dá se říci i firmě působící v sociálních službách. Každý poskytovatel, hodlající poskytovat sociální služby podle zákona, je povinen splnit řadu podmínek k registraci. Některé z nich zdánlivě nemají bezprostřední vliv na potřeby uživatele služby (například identifikační údaje zřizovatele apod.). Jiné mají naopak okamžitý dopad na kvalitu sociální služby. Například personální zajištění služby, prostory pro poskytování služby apod. I po udělení registrace je poskytovatel povinen dodržovat řadu povinností ve vztahu k uživatelům služeb. Mnoho z nich je obsaženo ve standardech sociálních služeb. Jedná se celkem o patnáct závazných ukazatelů kvality výkonu sociální služby. Jejich kontrola přísluší Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 24 -


inspekci kvality sociálních služeb, která je zákonem zřízena a od podzimu 2007 jednotlivé poskytovatele kontroluje. Se standardy je to hodně složité. Na jedné straně například existuje standard č. 3 – viz dále, který si zde i uvádíme a který zakotvuje některá práva nás, uživatelů služeb, jestliže si hodláme sjednat s poskytovatelem smlouvu o poskytování sociálních služeb. Na druhé straně – řada standardů je napsána tak, že jim vyhovují podmínky, které bychom v normální vyspělé společnosti nečekali. Tak například standard č. 13 věnovaný prostředí a podmínkám poskytování služby říká, že „poskytovatel poskytuje pobytové nebo ambulantní služby v takovém prostředí, které je důstojné a odpovídá okruhu osob a jejich individuálně určeným potřebám“. Troufám si říci, že každý poskytovatel pobytových služeb, který má na pokojích čtyři a více uživatele (například některé domovy pro seniory a zdravotně postižené) standardy – selským rozumem nahlíženo – nesplňuje. Opak je pravda. I pokoje pro deset bydlících pořád máme… Jestliže využijeme služeb poskytovatelů, staneme se takzvanými uživateli služeb. A měli bychom ve vlastním zájmu znát základní povinnosti poskytovatelů služeb. Patří mezi ně zejména: zajišťovat dostupnost informací o druhu, místě, cílech, okruhu osob, jimž poskytují sociální služby, o kapacitě poskytovaných sociálních služeb a o způsobu poskytování sociálních služeb, a to způsobem srozumitelným pro všechny osoby, informovat zájemce o sociální službu o všech povinnostech, které by pro něho vyplývaly ze smlouvy o poskytování sociálních služeb, o způsobu poskytování sociálních služeb a o úhradách za tyto služby, a to způsobem pro něj srozumitelným, vytvářet při poskytování sociálních služeb takové podmínky, které umožní osobám, kterým poskytují sociální služby, naplňovat jejich lidská i občanská práva, a které zamezí střetům zájmů těchto osob se zájmy poskytovatele sociální služby, zpracovat vnitřní pravidla zajištění poskytované sociální služby včetně stanovení pravidel pro uplatnění oprávněných zájmů osob, a to ve formě srozumitelné pro všechny osoby, zpracovat vnitřní pravidla pro podávání a vyřizování stížností osob, kterým poskytují sociální služby, na úroveň služeb, a to ve formě srozumitelné pro všechny osoby, plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální služby, vést písemné individuální záznamy o průběhu poskytování sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob, je-li to možné s ohledem na jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální služby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců, vést evidenci žadatelů o sociální službu, se kterými nemohl uzavřít smlouvu o poskytnutí služby z důvodů uvedených v § 91 zákona (v našem případě důvody jsou dále uvedeny u písm. i. dodržovat standardy kvality sociálních služeb, uzavřít s osobou smlouvu o poskytnutí sociální služby.


- 25 -


U posledního bodu uvedeme i důvody, kdy (jedině) poskytovatel smlouvu s námi – žadateli – uživateli uzavřít nemusí. Je to pouze v těchto případech: Poskytovatel neposkytuje sociální službu, o kterou osoba žádá; a to i s ohledem na okruh osob, kterým je služby určena (tento okruh – zpřesnění potenciálních uživatelů – má poskytovatel uveden v rozhodnutí o registraci). Poskytovatel nemá dostatečnou kapacitu k poskytnutí sociální služby, o kterou osoba žádá; Zdravotní stav osoby, která žádá o poskytnutí pobytové sociální služby, vylučuje poskytnutí takové sociální služby; tyto zdravotní stavy stanoví prováděcí právní předpis. Poskytovatel v předchozích šesti měsících vypověděl uživateli smlouvu pro hrubé porušení povinností z této smlouvy vyplývajících. Zmíněným zdravotním stavem, opravňujícím odmítnutí podepsání smlouvy na pobytovou sociální službu se rozumí tyto stavy a situace: zdravotní stav osoby vyžaduje poskytnutí ústavní péče ve zdravotnickém zařízení, osoba není schopna pobytu v zařízení sociálních služeb z důvodu akutní infekční nemoci, nebo chování osoby by z důvodu duševní poruchy závažným způsobem narušovalo kolektivní soužití; to neplatí, jde-li o poskytnutí pobytové sociální služby v domově se zvláštním režimem. Poskytovatel musí neprodleně písemně oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností ukončení poskytování pobytové služby sociální péče osobě, která se může bez další pomoci a podpory ocitnout v situaci ohrožující její život a zdraví, pokud tato osoba s takovým oznámením souhlasí. Smlouva o poskytování sociální služby Jedním z cílů, pro který byl přijímán zákon o sociálních službách, bylo posílení domácí péče o osoby závislé na pomoci jiné osoby. K tomu rovněž směřovalo rozhodnutí o zavedení příspěvku na péči jako nového prvku umožňujícího uživatelům služeb svobodnější rozhodování o způsobech a formách jim poskytované péče. Povinnost příjemce příspěvku na péči, a to označit osobu, která mu péči poskytuje a související povinnost využívat příspěvek na péči k zajištění potřebné pomoci, vede k závěrům, podle nichž uživatelé musejí být schopni v případě kontroly prováděné obecním úřadem doložit využívání příspěvku na péči. O tom jsem psal již v předchozí části. Znovu uvedu, že zákon hovoří o této povinnosti pouze obecně, není proto možno v žádném případě požadovat po uživatelích archivaci účetních dokladů či dokonce vedení přehledu čerpání částek z příspěvku na péči apod. V některých případech může být vhodné, nikoliv však povinné, uzavřít s fyzickou pečující osobou smlouvu o poskytování sociální služby. Uzavření individuální smlouvy o poskytování služeb péče lze doporučit tam, kde se nejedná o blízký příbuzenský vztah mezi osobou závislou na pomoci a osobou pečující, dále v případech, kdy se jedná o dlouhodobý vztah s pečovatelem, v případech, kdy je příspěvku na péči využíváno k úhradám péče od více fyzických osob apod. Jako každého pravidla i zde existují výjimky. V některých případech složitých rodinných vztahů je naopak vhodné základní vztahy péče upravit písemnou smlouvou či prohlášením. Záleží na konkrétní situaci a vztazích mezi rodinnými příslušníky. Jen v minulém roce jsem obdržel několik dotazů, dopisů a stížností sourozenců na vypořádání příspěvku na péči ze strany jejich tatínka či maminky, o kterou údajně pečoval ten sourozenec – a druhý uváděl, že pečuje úplně jiný sourozenec… A třetí, jak už to bývá, uváděl něco zcela jiného… Pokud se rozhodnete uzavřít smlouvu o


- 26 -


poskytování sociálních služeb, o které na tomto místě hovoříme, musíte si být vědomi i možných nevýhod uzavření takové formální písemné smlouvy. Tato činnost (péče), zpravidla poskytována v domácím prostředí, je charakterizována vysokým stupněm intimity a předpokládáme zde existenci dobrých vztahů. V některých případech proto může formalizace tohoto vztahu znamenat i formalizaci poskytovaných služeb péče. Uživatelé, kteří se rozhodnou tento typ smluvního ujednání uzavřít, mohou zvolit jednoduchou či pregnantní a podrobnou formu smluvního vztahu. Jednoduchý písemný smluvní vztah mezi uživatelem a osobou o něj pečující by měl obsahovat následující nezbytné minimum údajů: kdo a s kým smlouvu uzavírá (identifikace obou stran); co je předmětem smlouvy (poskytování péče); jaký je rozsah poskytované péče (kdy, kde, v jakém časovém intervalu, úkony péče, popis činností); výše odměny za péči (způsob jejího stanovení, předávání za příslušné období, paušálně, za jednotlivé úkony, způsob předávání prostředků); ostatní ujednání (například způsob předávání informací o úkonech péče a jejich případné odhlašování, informace technického charakteru, jako je předávání klíčů apod.); závěrečná ustanovení (platnost smlouvy, výpovědní důvody a lhůty, možnost odstoupení od smlouvy); místo a datum uzavření smlouvy; podpisy uživatele i pečující fyzické osoby. Uživatelé sociálních služeb zpravidla přistupují k uzavření smlouvy s registrovaným poskytovatelem služeb jako k aktu, kterým pro sebe získávají určité výhody (služby, ubytování, péči). Ne všichni si uvědomují, že z uzavřeného smluvního vztahu vyplývá i řada závazků, které na sebe uzavřením smlouvy berou oni sami. Přinejmenším v oblasti úhrad za služby dochází z jejich strany k převodům finančních prostředků, které v ročním souhrnu dosahují několik desetitisíců, výjimečně i statisíců korun. I proto je nezbytně nutné věnovat obsahu smlouvy o poskytování sociální služby (jakož i souvisejícím ustanovením zákona o sociálních službách) vyšší pozornost, než dosud bývá obvyklé. 2.1.1 Platby za sociální služby Sociální služby se poskytují za úhradu nebo bez úhrady, a to vždy v rozsahu určeném zákonem nebo prováděcí vyhláškou MPSV ČR. Toto konstatování je velmi důležité! Poskytovatel sociálních služeb po nás nemůže požadovat žádné úhrady – které nejsou uvedeny v právních předpisech! Za jistou výjimku můžeme považovat tzv. fakultativní služby. Zjednodušeně řečeno jsou to služby nad rámec zákonného obsahu služeb. Ten je pro každý druh a typ služby uveden v zákoně. Jak vypadá takový zákonný rozsah služeb – a tedy i určení co v rámci smlouvy sjednané na poskytování pečovatelské služby můžeme – a musíme – obdržet uvádím na tomto místě: 2.1.2 Sociální služby poskytované za úhradu Za pobytové služby poskytované v týdenních stacionářích, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním režimem,


- 27 -


chráněném bydlení, zdravotnických zařízeních ústavní péče, centrech sociálně rehabilitačních služeb, se hradí jednak částka za ubytování, stravu a jednak částka za péči – vše ve sjednaném rozsahu, a to ve výši stanovené zákonem a prováděcím předpisem. Za poskytování sociálních služeb osobní asistence, pečovatelské služby, tísňové péče, průvodcovských a předčitatelských služeb, podpory samostatného bydlení, odlehčovacích služeb, v centrech denních služeb, v denních stacionářích, služeb v chráněném bydlení, platí uživatel úhradu za základní činnosti v rozsahu stanoveném smlouvou, vždy však do výše stanovené ve vyhlášce MPSV ČR (výjimky stanoví právní předpis – například při poskytování pečovatelské služby účastníkům odboje apod.) 2.1.3 Služby poskytované bez úhrady Náklady na tyto služby hradí poskytovatel z dotace na poskytování sociálních služeb, z vlastních zdrojů a z dalších příjmů. Bez úhrady uživatelem se poskytují následující služby sociální péče: sociální poradenství, raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, krizová pomoc, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, terénní programy, sociální služby v kontaktních centrech a nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež, sociální rehabilitace (hradí se ubytování a strava, pomoc při hygieně), služby sociálně terapeutických dílen (hradí se strava), služby následné péče (hradí se ubytování a strava), sociální služby intervenčních center. 2.1.4 Úhrada za služby v zařízeních s celoročním pobytem V těchto případech zákon výslovně stanoví povinnost uživatele uhradit poskytovateli plnou výši příspěvku na péči jako úhradu za poskytované sociální služby a dále uhradit náklady ubytování a stravování do výše stanovené prováděcím právním předpisem. Tím je již mnohokrát uvedená vyhláška MPSV ČR č. 505/2006 Sb. Například v domově pro seniory (dříve domov důchodců) či domově pro osoby se zdravotním postižením (dříve ústav sociální péče) je u celoročního pobytu stanovena výše až 150 Kč za celodenní stravu a až 180 Kč za poskytnutí ubytování a souvisejících činností.


- 28 -


Úhrada za služby v zařízeních s týdenním pobytem U této formy pobytových zařízení je stanovena stejná maximální částka za ubytování a stravování jako u celoročních pobytů (například oběd maximálně částkou 75 Kč). Z příspěvku na péči však uživatel sociální služby hradí poskytovateli maximálně 75 % přiznaného příspěvku. Například osoba starší 18 let pobírající příspěvek na péči ve III. stupni závislosti (8 000 Kč) tak převede poskytovateli měsíčně částku 6 000 Kč, tj. 75 % přiznaného příspěvku na péči. Úhrada za služby v denních pobytových zařízeních a dalších služeb poskytovaných ambulantně či v terénu V těchto případech zákon nestanovil fixní částku z příspěvku na péči, kterou hradí uživatel poskytovateli, jak tomu je u týdenních a celoročních pobytů. Cena služby je stanovena ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. Může se jednat až o částku 100 Kč za hodinu poskytovaných sociálních služeb. (Tato částka je uvedena nejčastěji – do budoucna se však může měnit). Jedná se například o denní stacionáře, centra denních služeb, odlehčovací služby, podporu samostatného bydlení, osobní asistenci, většinu úkonů pečovatelské služby, průvodcovskou a předčitatelskou službu apod. Co bychom měli dále vědět o platbách za služby Maximální výši úhrady stanoví vyhláška MPSV ČR č. 505/2006 Sb. Vyšší částky nesmí a nemůže poskytovatel požadovat! Poskytovatel sociální služby se může dohodnout na spoluúčasti na úhradě nákladů s manželem (manželkou), rodiči nebo dětmi osoby, které je sociální služba poskytována, pokud tato osoba nemá vlastní příjem nebo její příjem nepostačuje na úhradu nákladů. Nemůže však vázat poskytnutí služby na zajištění těchto dodatečných příjmů. Maximální výši úhrady za ubytování a stravu stanoví prováděcí právní předpis. Po úhradě za ubytování a stravu musí osobě zůstat alespoň 15 % jejího příjmu. Například u úhrad za pobytové služby v celoročním zařízení sociálních služeb – domov pro seniory – převede uživatel poskytovateli celou výši příspěvku na péči. Jestliže má přiznán starobní důchod ve výši 7 000 Kč (a tento je jediným zdrojem jeho příjmu), zaplatí za ubytování a stravu maximálně částku 5 950 Kč. Částka 1 050 Kč, což je 15 % jeho příjmů, mu musí zůstat zachována. A to i v případě, pokud vyhláška MPSV ČR umožňuje poskytovateli za ubytování a stravu stanovit měsíčně částky vyšší. Je nepřípustné, aby poskytovatel sociální služby v těchto případech vykazoval neuhrazenou částku jako dluh uživatele vůči zařízení a tuto následně vymáhal! Při sjednávání úhrady za služby, u nichž vyhláška stanoví hodinovou cenu služby, se musí jednat o cenu stanovenou podle skutečně spotřebovaného času – tedy času, který byl uživateli prokazatelně věnován a v jehož rámci byly poskytovány služby odpovídající rozsahu základních činností (například zmíněných 100 Kč u některých tzv. denních pobytů). Je však nepřípustné, aby například pečující osoba svěřila dítě do denního stacionáře na čtyři hodiny – a bylo jí účtováno 4x 100 Kč, kdy prokazatelně v zařízení pracují například jen dva pečovatelé – a mají na starosti osm uživatelů. Je jasné, že skutečně spotřebovaný čas bude poměrně menší. Dva pečovatelé nemohou plně a po celou dobu poskytovat péči všem osmi uživatelům!


- 29 -


2.1.5 Raná péče Jedná se o bezplatnou sociální službu zaměřenou na pomoc rodinám s dětmi raného věku se zdravotním postižením nebo s ohroženým vývojem. De iure se jedná o službu podle zákona č. 108/2006 Sb. – tedy zákona o sociálních službách. Obecný termín se však používá i na komplex činností, které uvedený pojem naplňují – nejedná se však vždy o registrovanou sociálních službu. Další výklad je zaměřen na ranou péči jako sociální službu. Cílem služby je snížit negativní vliv postižení na rodinu dítěte a na jeho vývoj a posílit kompetence rodiny Raná péče má terénní charakter, tj. je poskytována převážně v domácím prostředí rodiny. Existuje ovšem i raná péče, poskytující služby rodinám s dětmi ohroženými sociálním prostředím (tj. odebráním z rodiny). Raná péče je terénní služba poskytovaná dítěti a rodičům dítěte ve věku do sedmi let, které je zdravotně postižené, nebo jehož vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivé sociální situace. Služba je zaměřena na podporu rodiny a podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby. Služby jsou poskytovány celé rodině, nejsou tedy zaměřeny pouze na děťátko s postižením. Vzhledem k tomu, že v současné době existuje řada poskytovatelů rané péče, může se nabídka lehce odlišovat, ale základ zůstává stejný: 75% služeb představují návštěvy poradce rané péče v rodině dítěte, doma. Poradce rané péče, který za rodinou může jezdit od narození děťátka až do zhruba 6 let jeho věku (podle typu a závažnosti postižení dítěte), může nabídnout: Cíle rané péče snížit negativní vliv postižení nebo ohrožení na rodinu dítěte a na jeho vývoj zvýšit vývojovou úroveň dítěte v oblastech, které jsou postiženy nebo ohroženy posílit kompetence rodiny a snížit její závislost na sociálních systémech vytvořit pro dítě, rodinu i společnost podmínky sociální integrace Cílové skupiny rodiny s dětmi se zdravotním postižením – pracoviště má výčtem specifikovanou skupinu dle druhu zdravotního postižení, například: rodiny s dětmi s těžkým zrakovým a kombinovaným postižením, rodiny s dětmi s těžkým sluchovým a kombinovaným postižením, rodiny s dětmi s mentálním a kombinovaným postižením, rodiny s dětmi s autismem, rodiny s dětmi s těžkým tělesným postižením, rodiny s dětmi s poruchami v komunikaci rodiny s dětmi, jejichž vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivé sociální situace Dalším určujícím vymezením je věk dítěte, tj. od narození do nejvýše sedmi let. Kritéria vymezení služby rané péče Poskytovatel (středisko rané péče):

má jasně vymezenou cílovou skupinu má vymezený cílový region má vymezenou kapacitu má vytvořenou metodiku pro poskytování služeb rané péče konkrétní cílové skupině naplňuje standardy a principy rané péče opakovaně poskytuje konzultace v přirozeném prostředí rodin (jedná se o službu terénní minimálně 75 % konzultací se odehrává v rodině) má k dispozici odborníky s odpovídajícím vzděláním poskytuje odborné programy s ohledem na specifika cílové skupiny


- 30 -


Průběh služby Informace o poskytovatelích rané péče a nabídce služeb pro konkrétní cílové skupiny v daném regionu předává rodičům dítěte lékař (neonatolog, pediatr nebo specialista), sociální pracovník nebo případně další odborník, např. psycholog. Rodina, která má zájem o služby rané péče, kontaktuje konkrétního poskytovatele rané péče. Dojde k předání informací o podmínkách a průběhu služby. Po zjištění potřeb dítěte a jeho rodiny dochází k plánování služby a podpisu dohody. Frekvence konzultačních návštěv v rodině je dána její aktuální potřebou. Zpravidla se pohybuje v intervalu jeden měsíc až (maximálně) tři měsíce, v případě potřeby jsou konzultace častější. Součástí průběhu služby je pravidelné vyhodnocování dosahování cílů rodiny a plánu rané péče. Rodina může službu ukončit kdykoli, poskytovatel pouze na základě důvodů uvedených v dohodě. Před ukončením služby pracovník rané péče spolu s rodinou vyhledává návaznou službu a zpracovává pro rodiče závěrečnou zprávu o celkovém průběhu rané péče. Základní činnosti při poskytování rané péče obsahují zpravidla: podporu rodičů, aktivní naslouchání a provázení podporu vývoje dítěte podporu v oblasti výchovy dítěte náměty na úpravy prostředí dítěte, na vhodné speciální pomůcky a hračky (u těžce zrakově postižených dětí se jedná např. o hračky, které stimulují zbytky zraku, sluch, hmat, speciální počítačové programy pro rozumový rozvoj atd.) půjčování speciálních programů, hraček, pomůcek, literatury, videa, CD ad., zaměřených na problematiku daného postižení (viz níže uvedený projekt na půjčovnu hraček) pomoc při integraci dítěte, při výběru školky, školy, speciálně-pedagogického centra apod. zařízení sociálně-právní poradenství (nárok na různé sociální dávky, proplacení zdravotních pomůcek zdravotními pojišťovnami, pomoc při získávání prostředků na některé nákladnější speciální pomůcky - např. speciální invalidní vozík atp.) doprovázení k lékaři, na jednání na úřadě, při první návštěvě školky, atd. 2.1.6 Principy služby rané péče Ve službě rané péče (bez ohledu na jejího poskytovatele) je nutno respektovat minimálně tyto principy: Princip důstojnosti respektovat individualitu dítěte a kulturní, sociální a výchovné zvláštnosti každé rodiny jednat s klientem v každé situaci dle zásad partnerství prostor pro ambulantní programy je zařízen a vyzdoben tak, aby klienta neurážel a nesnižoval jeho důstojnost dokumentace je vedena s ohledem na důstojnost klienta


- 31 -


Princip ochrany soukromí klienta Během konzultace v domácím prostředí klienta vstupuje pracovník služeb rané intervence pouze na ta místa, kam je zván. Veškeré informace o klientovi jsou poskytovány pouze s jeho souhlasem. S dokumentací o klientovi se nakládá jako s důvěrným materiálem. Princip zplnomocnění Pracovník respektuje právo klienta na kvalifikované a objektivní informace v množství, jaké si vyžádá právo a zodpovědnost klienta rozhodovat o sobě. Při plánování a hodnocení programu služeb rané intervence jsou rodiče členy interdisciplinárního týmu. Služby rané intervence podporují právní vědomí rodin a sounáležitost klientských skupin. Princip nezávislosti Služby rané intervence podporují u rodičů a dítěte schopnosti nacházet a využívat vlastní zdroje ke zvládnutí situace, v níž se nacházejí. Služby jsou klientovi poskytovány takovým způsobem, aby nečinily rodinu závislou na žádné výchovně-vzdělávací instituci ani pobytové (ústavní) instituci, od nichž musí být služby rané intervence obsahově, finančně i personálně odděleny Princip týmového přístupu a komplexnosti služeb Spolupráce externích i interních členů v interdisciplinárním týmu a jejich vzájemná informovanost přináší ve svých důsledcích kvalitativní, časové a ekonomické výhody pro klienta a společnost. Klient je zván k rozhodujícím jednáním. Princip přirozenosti prostředí Převážná část služeb je klientům (podle specializace pracoviště) poskytována v přirozeném prostředí dítěte, tj. v rodině. Služby rané intervence volí takové metody, které podporují přirozené prostředí v rodině i komunitě dítěte, kde je speciálního pouze tolik, kolik je nezbytně třeba. Pracovník si domlouvá domácí konzultace tak, aby respektoval běžný chod a rytmus rodiny. Princip práva volby Klient se může rozhodnout pro přijetí či nepřijetí nabízených služeb. Služby rané intervence jsou koncipovány na základě spolurozhodování o výběru služeb a tvorbě individuálního plánu. Princip kontinuity péče V rámci ukončování péče je klient informován o návazných službách a je mu nabídnuto jejich zprostředkování v regionu. Služby rané intervence podporují sociální integraci dítěte a jeho rodiny v rámci komunity a regionu. Osobní asistence Je jeden z druhů komplexní péče o osoby s postižením, ale je velmi výjimečná tím, že klient, tj. osoba s postižením, není trpěným objektem (jak tomu bývá v případě klasické medicínské, ošetřovatelské péče), který přijímá péči pouze v rozsahu, kterou mu někdo jiný naordinuje, ale sám si určuje, jakou péči a v jakém rozsahu potřebuje a jakou chce využít. Bez služeb osobní asistence by klient v mnoha případech musel trvale žít v nějakém zařízení, kde by o něho bylo pečováno. Snahou všech zainteresovaných je usilovat především o to, aby osobní asistence byla prostředkem k plnohodnotnému životu člověka s postižením, aby mu zajišťovala alespoň


- 32 -


slušný, rozumný životní standard. De facto se však nyní jedná rovněž o registrovanou sociální službu dle zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Osobní asistence představuje ideální způsob kompenzace postižení, který umožňuje i člověku s velmi těžkým postižením žít doma ve vlastní domácnosti životem, který se co nejvíce blíží běžnému standardu. Je to cesta k důstojné existenci, kdy může občan i s těžkým postižením studovat, pracovat a uplatnit své schopnosti jak ve svůj prospěch, tak ve prospěch společnosti i ve prospěch svého asistenta. Osobní asistent vykonává pro klienta ty činnosti (nebo s nimi pomáhá), které by klient dělal sám, kdyby mohl, pomáhá mu tedy řešit mnoho životně důležitých situací, které by on sám s ohledem na své postižení nezvládl. Služby osobní asistence se poskytují bez omezení místa a času, tj. doma i mimo domov, přes den, v noci, o víkendech - vše dle aktuální potřeby klienta. Osobní asistence řeší sociální handicap, tj. oddělení člověka od společnosti v důsledku jeho zdravotního znevýhodnění, jedná se tedy zejména o sociální zabezpečení klientů. Osobní asistenci je možné kombinovat s dalšími druhy péče, jako např. pečovatelskou službou, home care apod. Osobní asistent je klientovi partnerem, protože jejich vzájemný vztah je velmi osobní a zasahuje do intimní oblasti života klienta (hygiena, toaleta, apod.). Osobní asistence může být neřízená (sebeurčující), kterou si volí a řídí sám klient, anebo řízená, kterou poskytuje svými spolupracovníky vysílající organizace - poskytovatel služeb osobní asistence. Řízená asistence vyžaduje obvykle odbornou přípravu asistentů a poskytuje se hlavně osobám se smyslovým (sluch, zrak), mentálním nebo psychickým postižením. Osobní asistent pomáhá osobě s postižením naplňovat tyto základní životní potřeby: biologické - jídlo, pití, spánek, toaleta, hygiena, úprava prostředí, polohování, pohyb apod. kulturní - vzdělání, zaměstnání, kultura (kino, divadlo, knihy, hudba, internet aj.), nakupování, procházky, styk s lidmi, úřady apod. Příklady činností osobního asistenta při péči o osobu s postižením: pomoc při zdvižení z lůžka, přeložení z lůžka na vozík, toaleta, sprchování, pomoc při oblékání, příprava a podávání jídla, mytí nádobí, úklid, pomoc při vaření, vycházky, kultura, příprava ke spánku, uložení na lůžko, polohování klienta na lůžku atd. Všechny tyto činnosti není možné pouze ve spolupráci s pečovatelskou službou v žádném případě zvládnout (z časových důvodů) a proto je služba osobní asistence velmi užitečná a účinná, a zároveň odlehčuje namáhavé práci rodinným příslušníkům klienta. Kdo může být klientem osobní asistence? Klientem osobní asistence může být každý občan s postižením. Měl by být dostatečně silný, odhodlaný a trpělivý něco pro sebe udělat, něco dokázat. Klientem osobní asistence by ale neměl být člověk, který by chtěl pomoc pouze pasivně přijímat bez jakékoli vlastní snahy o dosažení maximální soběstačnosti a samostatnosti. Klient si své osobní asistenty vybírá sám, pokud mu to jeho zdravotní stav dovoluje (v praxi to však není tak jednoduché, protože reálná nabídka osobních asistentů není příliš rozsáhlá a tak se stává, že je v daný okamžik k dispozici pouze jeden asistent a ten zrovna nemusí být pro konkrétního klienta ideální, a tak je těžké si ze skromné nabídky toho ideálního asistenta vybrat), jinak asistenta vybírají spolu s klientem jeho rodiče, manžel, manželka, ostatní rodinní příslušníci, opatrovník, příp. poskytující organizace apod. Klient musí být schopen organizovat a řídit služby a práci asistentů a zároveň jejich práci kontrolovat. Vztah mezi klientem a asistentem musí být partnerský, rovnoprávný a rovnocenný, nikdo z nich nesmí s druhým manipulovat. Neméně důležitý je vztah klient-rodina klienta-asistent (mohou vznikat konflikty zejména ve vztahu rodina klienta - asistent). Optimální je, aby klient mohl mít dva asistenty, aby tak byla zajištěna jejich 100% zastupitelnost.


- 33 -


Jak vybírat asistenta zjistit motiv, proč chce potenciální asistent tuto činnost vykonávat (špatnými motivy jsou touha po obohacení, sebeuplatnění - jinou práci neseženu, získání životního partnera atd.) fyzické předpoklady asistenta - musí být zdravý, přiměřeně šikovný, dostatečně fyzicky zdatný, silný s přihlédnutím k hmotnosti, stupni postižení a potřebám klienta psychické předpoklady asistenta - schopnost empatie (vcítění se do druhého), ochota, laskavost, vlídnost, trpělivost, smysl pro humor, přizpůsobivost, schopnost učit se, vynalézavost, zodpovědnost, spolehlivost, pozitivní motivace, dostatek volného času, na druhé straně ale je v zájmu klienta vyhýbat se psychopatům, nervózním lidem, netrpělivým, agresivním nebo lidem otupělým zjistit si časové možnosti asistenta, kdy je pro něho nejvýhodnější klientovi poskytovat službu Kvalifikace asistentů Osobním asistentem může být relativně kdokoli, není potřebná žádná kvalifikace (neexistuje univerzální školení, které by připravilo asistenta na řešení všech těžkostí života vozíčkáře), na druhé straně každé absolvované školení související s osobní asistencí je nepochybně přínosem pro dobrý vztah klient-asistent a jejich vzájemnou spokojenost. Klient se musí školit a vzdělávat vždy - jde mu o přežití - své znalosti potom předává asistentovi a školí si ho sám podle svých potřeb Co má dělat klient vzhledem k asistentovi? podat informace o práci, která asistenta čeká seznámit asistenta s denním, týdenním a případně i delším programem pro vytvoření představy o službě poučit asistenta o způsobech a "technologiích", jak by měl službu vykonávat ukázat asistentovi, co a jak by měl dělat umožnit asistentovi si veškerou činnost nejdříve vyzkoušet, aby se zjistilo, zda na tu či onu činnost "má" nebo ne vyhýbat se psychopatům, nervózním lidem, netrpělivým, agresivním nebo lidem otupělým jak klient, tak asistent může odmítnout pokračovat ve službě, pokud s ní nejsou spokojeni klient by neměl od asistenta chtít více, než je schopen zvládnout, zabrání se tím případným konfliktům vztah klient-asistent musí být založen na vzájemné empatii, důvěře, partnerství, zájmu, slušnosti, humoru, jemnosti, vlídnosti, respektu, toleranci, sebepoznání, snaze po sebezdokonalení, zodpovědnosti, vědět, co jeden od druhého chce a může očekávat kontrolu poskytovaných služeb provádí sám klient je-li klient s asistentem nespokojen, je nutné se rozejít (před tím ale zajistit náhradu), jednat čestně, zdvořile a otevřeně, nerozcházet se ve zlém - neprospívá to ani klientovi, ani asistentovi je-li klient nespokojen s prací asistenta - zjistit, zda má asistent dobré podmínky k tomu, aby mohl službu kvalitně vykonávat, poučit asistenta o nedostatcích a vysvětlit mu, jak zjednat nápravu


- 34 -


Organizace práce asistentů je vhodné mít (alespoň) 2 asistenty (zabrání se ponorkové nemoci, získá se zastupitelnost, sníží se únava asistentů) zajistit návaznost služeb při střídání asistentů předávání služeb mezi asistenty (co bylo uděláno, co má být uděláno) plán práce (předem sdělit asistentovi, co bude klient potřebovat, co se bude dělat pracovní oděv, volba asistenta pro určitý druh práce, apod.) Zásada: Klient si vždy vybírá asistenta, ne opačně!!! Pro vztah klienta a asistenta obecně platí zásada: "Co nechceš, aby jiní činili Tobě, nečiň Ty jim!" Otázky k zapamatování Co je základním smyslem poskytování sociálních služeb? Jaké typy sociálních služeb rozlišujeme? Jaké formy poskytování sociálních služeb rozlišujeme? Čím jsou typické pobytové, ambulantní a terénní sociální služby? Co znamená pojem respitní péče? Kterým kategoriím osob jsou poskytovány sociální služby a příspěvek na péči? Jaké jsou maximální výše úhrad za 1 hodinu péče, celodenní stravování a 1 den ubytování? Jaké typy zařízení sociálních služeb rozlišujeme? Jakým způsobem je podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách vymezeno postavení poskytovatelů sociálních služeb, kdo může být poskytovatelem a za jakých podmínek? Jaké povinnosti má podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách poskytovatel sociálních služeb? Z jakých důvodů může poskytovatel sociálních služeb odmítnout zájemce o sociální službu? Jaké povinnosti má podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách uživatel sociálních služeb? Co je smyslem uzavírání smlouvy o poskytování sociálních služeb a jaké jsou její základní obsahové náležitosti? Jaké sociální služby jsou poskytovány bez úhrady uživatele a jaké sociální služby jsou poskytování proti úhradě uživatele? Jaká pravidla pro úhradu sociálních služeb stanoví zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách? V čem spočívá podstata rané péče, jaké jsou její cílové skupiny, průběh, základní činnosti vykonávané v jejím rámci a principy? V čem spočívá podstata osobní asistence, jaké jsou její cílové skupiny a principy? Kdo může být osobním asistentem, jak jej vybrat, jak by měly být nastaveny vztahy mezi osobním asistentem a klientem?


- 35 -


Kapitola 3 Vzdělávání žáka se vzácným onemocněním v rámci školské soustavy 3 Úvod Třetí kapitola učebního textu se zaobírá základními otázkami školského práva, tzn. postavením školy jako veřejnoprávního subjektu, přijetím dítěte k povinné školní docházce, odkladem povinné školní docházky, vztahy školy, zákonných zástupců a dítěte a jejich vzájemnými právy a povinnostmi a problematikou individuálního vzdělávání. Dále je v kapitole věnována pozornost vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a to pojmu dítě, žák a student se speciálními vzdělávacími potřebami a jejich právům, formám speciálního vzdělávání a podpůrným opatřením. Konečně se kapitola věnuje i sociálněprávní ochraně dětí. 3.1

Vzdělávání

Poskytování vzdělání je jednou z hlavních funkcí moderního státu, přičemž vzdělanost národa je výrazem jeho kulturní úrovně a vyspělosti. Základy právní úpravy předškolního, základního a středního vzdělávání můžeme najít v mezinárodních smlouvách (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin), v Listině základních práv a svobod (V čl. 15 je zaručena svoboda myšlení a bádání a v čl. 33 právo každého člověka na vzdělání. V čl. 33 je dále uvedeno, že školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem, na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. V čl. 33 je také stanovena všeobecná povinnost školní docházky a to po dobu, kterou stanoví zákon.) a v zákonech (zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením a zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních). Právo na vzdělání můžeme vyložit jako negativní a pozitivní povinnost státu zároveň. Z hlediska negativní povinnosti stát nesmí žádné osobě bránit ve vzdělání a z hlediska pozitivní povinnosti je úkolem státu vzdělání poskytovat a to buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím nestátních institucí. Čl. 33 také zaručuje občanům ČR právo na bezplatné vzdělávání na státních základních a středních školách, což znamená, že stát hradí náklady spojené se zřizováním státních základních a středních škol a školských zařízení, hradí také náklady na jejich provoz a údržbu, přičemž Listina základních práv a svobod neumožňuje, aby stát vázal poskytnutí vzdělání na základních a středních školách na úplatu, tzv. školné. Čl. 33 Listiny však předpokládá i existenci soukromých základních a středních škol, v nichž je


- 36 -


možné poskytovat vzdělání za úplatu. Soukromé základní a střední školy mohou zakládat jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, které musejí při jejich založení splnit podmínky stanovené zákonem. Dále je nutné, aby soukromé školy po celou dobu existence a poskytování vzdělání plnily zákonné podmínky. Ustanovení čl. 33 Listiny provádějí jednotlivé zákony, které mohou stanovit jednotlivá omezení (placení učebnic, učebních textů a základních školních potřeb rodiči dítěte), ale právo na bezplatné vzdělání na státních základních a středních školách má nepodmíněnou povahu a lze se jej bezprostředně domáhat před orgány veřejné moci 3.1.1 Školský zákon Školský zákon upravuje předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělávání ve školách a školských zařízeních, stanoví podmínky, za nichž se vzdělávání a výchova (dále jen “vzdělávání”) uskutečňuje, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu ve školství. Zásady a cíle vzdělávání Vzdělávání je založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana, zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce, vzájemné úcty, respektu, názorové snášenlivosti, solidarity a důstojnosti všech účastníků vzdělávání, bezplatného základního a středního vzdělávání státních občanů České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ve školách, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí, svobodného šíření poznatků, které vyplývají z výsledků soudobého stavu poznání světa a jsou v souladu s obecnými cíli vzdělávání, zdokonalování procesu vzdělávání na základě výsledků dosažených ve vědě, výzkumu a vývoji a co nejširšího uplatňování účinných moderních pedagogických přístupů a metod, hodnocení výsledků vzdělávání vzhledem k dosahování cílů vzdělávání stanovených tímto zákonem a vzdělávacími programy, možnosti každého vzdělávat se po dobu celého života při vědomí spoluodpovědnosti za své vzdělávání. Obecnými cíli vzdělávání jsou zejména rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života, získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání, pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost, pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti, utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 37 -


poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic, pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku, získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví. Vzdělávání poskytované je veřejnou službou. 3.1.2 Vzdělávací programy K naplnění všech výše uvedených zásad a cílů vzdělávání slouží tzv. vzdělávací programy (Národní program vzdělávání), rámcové vzdělávací programy a školské vzdělávací programy. Národní program vzdělávání zpracovává Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, projednává jej s vybranými odborníky z vědy a praxe, s příslušnými ústředními odborovými orgány, s příslušnými organizacemi zaměstnavatelů s celostátní působností a s kraji a předkládá jej vládě k projednání. Vláda poté předkládá Národní program vzdělávání Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu ke schválení. Národní program vzdělávání rozpracovává cíle vzdělávání stanovené školským zákonem a vymezuje hlavní oblasti vzdělávání, obsahy vzdělávání a prostředky, které jsou nezbytné k dosahování těchto cílů. Rámcové vzdělávací programy se vydávají pro každý obor vzdělání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové. Rámcové vzdělávací programy vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání a jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávacích programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic a učebních textů a dále závazným základem pro stanovení výše finančních prostředků. Vzdělávání v jednotlivé škole a školském zařízení se uskutečňuje podle školních vzdělávacích programů. Vzdělávací soustava, školy a školská zařízení a jejich právní postavení Vzdělávací soustavu tvoří školy a školská zařízení podle tohoto zákona. Druhy škol jsou mateřská škola, základní škola, střední škola (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odborná škola, základní umělecká škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky. Ministerstvo stanoví prováděcím právním předpisem typy škol podle jejich zaměření pro účely jejich označování. Školské zařízení poskytuje služby a vzdělávání, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisejí, nebo zajišťuje ústavní a ochrannou výchovu anebo preventivně výchovnou péči. 3.1.3 Právní postavení škol a školských zařízení MŠMT, kraj, obec a dobrovolný svazek obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství (dále jen „svazek obcí“), zřizuje školy a školská zařízení jako školské právnické osoby nebo příspěvkové organizace. Registrované církve a náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, ostatní právnické osoby nebo fyzické osoby zřizují školy a školská zařízení jako školské právnické osoby nebo jako právnické osoby podle zvláštních právních předpisů, jejichž předmětem činnosti je poskytování vzdělávání nebo školských služeb podle tohoto zákona.


- 38 -


Dokumentace škol a školských zařízení Školy a školská zařízení vedou podle povahy své činnosti tuto dokumentaci rozhodnutí o zápisu do školského rejstříku a o jeho změnách, evidenci dětí, žáků nebo studentů (dále jen „školní matrika“), doklady o přijímání dětí, žáků a studentů ke vzdělávání, o průběhu vzdělávání a jeho ukončování, vzdělávací programy, výroční zprávy o činnosti školy, zprávy o vlastním hodnocení školy, třídní knihu, která obsahuje průkazné údaje o poskytovaném vzdělávání a jeho průběhu, školní řád nebo vnitřní řád, rozvrh vyučovacích hodin, záznamy z pedagogických rad, knihu úrazů a záznamy o úrazech dětí, žáků a studentů, popřípadě lékařské posudky, protokoly a záznamy o provedených kontrolách a inspekční zprávy, personální a mzdovou dokumentaci, hospodářskou dokumentaci a účetní evidenci a další dokumentaci stanovenou zvláštními právními předpisy. 3.1.4 Financování škol Ze státního rozpočtu se poskytují finanční prostředky vyčleněné na činnost škol a školských zařízení zřizovaných ministerstvem, škol a školských zařízení zřizovaných registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi, škol a školských zařízení zřizovaných obcemi nebo svazky obcí, škol a školských zařízení zřizovaných kraji. Finanční prostředky ze státního rozpočtu se poskytují podle skutečného počtu dětí, žáků nebo studentů ve škole nebo školském zařízení, v jednotlivých oborech a formách vzdělávání, lůžek nebo stravovaných, uvedeného ve školních matrikách pro příslušný školní rok, nejvýše však do výše povoleného počtu dětí, žáků nebo studentů ve škole nebo školském zařízení, v jednotlivých oborech a formách vzdělávání, lůžek nebo stravovaných, uvedeného ve školském rejstříku. 3.1.5 Správa škol Ředitel školy Ředitel školy a školského zařízení rozhoduje ve všech záležitostech týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud zákon nestanoví jinak, odpovídá za to, že škola a školské zařízení poskytuje vzdělávání a školské služby v souladu s tímto zákonem a vzdělávacími programy, odpovídá za odbornou a pedagogickou úroveň vzdělávání a školských služeb, vytváří podmínky pro výkon inspekční činnosti České školní inspekce a přijímá následná opatření, vytváří podmínky pro další vzdělávání pedagogických pracovníků a pro práci školské rady, pokud se podle tohoto zákona zřizuje, zajišťuje, aby příslušné osoby (zákonní zástupci) byly včas informovány o průběhu a výsledcích vzdělávání dítěte, žáka nebo studenta, zajišťuje spolupráci při uskutečňování programů zjišťování výsledků vzdělávání vyhlášených ministerstvem,


- 39 -


odpovídá za zajištění dohledu nad dětmi a nezletilými žáky ve škole a školském zařízení.

Působnost MŠMT, obce a kraje Ministerstvo výkon státní správy ve školství odpovídá za stav, koncepci a rozvoj vzdělávací soustavy. Obec je povinna zajistit podmínky pro plnění povinné školní docházky dětí s místem trvalého pobytu na jejím území a dětí umístěných na jejím území ve školských zařízeních pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, které se v souladu se zvláštním právním předpisem nevzdělávají ve školách zřízených při těchto školských zařízeních. Za tímto účelem obec zřídí základní školu nebo zajistí plnění povinné školní docházky v základní škole zřizované jinou obcí nebo svazkem obcí. Kraj je povinen zajistit podmínky pro uskutečňování středního a vyššího odborného vzdělávání, vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním, dále jazykového, základního uměleckého a zájmového vzdělávání a pro výkon ústavní výchovy. Za tímto účelem kraj zřizuje a zrušuje střední školy, vyšší odborné školy, mateřské, základní, střední školy a školská zařízení pro děti a žáky se zdravotním postižením, základní školy speciální, školy při zdravotnických zařízeních, školská výchovná a ubytovací zařízení a zařízení školního stravování pro děti, žáky a studenty škol, které zřizuje, střední školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, základní umělecké školy, školská zařízení pro zájmové vzdělávání a dětské domovy. Plnění povinnosti školní docházky Povinná školní docházka se vztahuje na státní občany České republiky, na občany členských států Evropské unie, na jiné cizince, kteří mají na území ČR trvalý nebo dlouhodobý pobyt, a na azylanty, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníky řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Délka povinné školní docházky je stanovena školským zákonem. Činí devět let a začíná počátkem školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dovrší šestý rok věku. Realizuje se na základní škole. Děti, které v průběhu plnění povinné školní docházky přejdou na víceleté gymnázium nebo na víceletou konzervatoř, plní zbývající povinnou školní docházku na těchto školách. Dítě, které dosáhne šestého roku věku v době od počátku školního roku do konce kalendářního roku, může být přijato na žádost svého zákonného zástupce, je-li tělesně i duševně přiměřeně vyspělé. Není-li dítě po dovršení šestého roku tělesně nebo duševně přiměřeně vyspělé a požádá-li o to jeho zákonný zástupce, odloží mu ředitel školy začátek povinné školní docházky o jeden rok. O připravenosti dítěte na školní docházku rozhoduje odborné vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně nebo speciálně pedagogickém centru. Odklad školní docházky může být povolen pouze dvakrát, tj. nejdéle do roku, v němž dítě dovrší osmý rok věku. K rozhodnutí o odkladu lze po projednání se zástupci dítěte přikročit i v průběhu školního roku. Současně s rozhodnutím o odkladu ředitel


- 40 -


doporučí vzdělávání dítěte v přípravné třídě základní školy nebo v posledním ročníku mateřské školy Žák splní povinnou školní docházku ukončením období školního vyučování v devátém roce své školní docházky, a to i v případě, že nepostoupil do devátého ročníku základní školy a nedosáhl tedy základního vzdělání. Povinnost školní docházky končí dovršením 17. roku věku, avšak základní vzdělání si žák může doplnit buď pokračováním docházky do základní školy na základě žádosti zákonného zástupce nejdéle do konce školního roku, v němž dosáhne 18 let, nebo v pozdějším věku absolvováním kursu pro doplnění základního vzdělání. Školský zákon připouští i zvláštní způsoby plnění školní docházky vynucené pobytem žáka v cizině. Jsou jimi: docházka do české školy zřízené při zastupitelském úřadě, docházka do zahraniční školy nebo individuální vzdělávání. Žák je v takovém případě žákem spádové nebo jiné zvolené školy. Žák může dále plnit povinnou školní docházku ve škole zřízené na území ČR cizí právnickou osobou nebo cizím státním občanem, pokud v ní ministr školství plnění povinné školní docházky povolil. Dítěti s hlubokým mentálním postižením stanoví školský odbor krajského úřadu se souhlasem zákonného zástupce takový způsob vzdělávání, který odpovídá duševním a fyzickým možnostem dítěte, a to na základě doporučení lékaře a poradenského zařízení. Přihlašovací povinnost a povinnost péče o pravidelnou a včasnou školní docházku mají rodiče, popř. zákonný zástupce dítěte. Zanedbání těchto povinností je přestupkem, který může být sankcionován pokutou do výše 3000 Kč; zanedbání výchovy většího rozsahu může být klasifikováno jako trestný čin ohrožování mravní výchovy dětí a mládeže. Zákonný zástupce je povinen přihlásit dítě k zápisu k povinné školní docházce v době od 15. 1. do 15. 2. kalendářního roku, v němž má dítě povinnou školní docházku zahájit. Povinnost zabezpečit povinnou školní docházku mají obce. Děti, které mají v příslušném roce zahájit základní vzdělání, jsou registrovány v matrikách obcí. Kromě přestupkového zákona lze na porušení povinnosti rodičů vztáhnout i některá ustanovení trestního zákoníku. Podmínky pro plnění povinné školní docházky je povinna vytvářet obec. Za tímto účelem zřídí obec (popř. svazek obcí) základní školu nebo zajistí plnění povinné školní docházky ve škole zřizované jinou obcí. Je-li v obci jedna škola, je území obce školským obvodem, v jiném případě se vyhláškou stanoví školské obvody. Sporné případy řeší krajský úřad. Kraj rovněž zajišťuje dopravu, pokud vzdálenost místa trvalého pobytu žáka a spádové školy přesahuje 4 km.

Vztah zákonných zástupců, školy, žáků vzájemně Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, mají ve výchově dětí rozhodující úlohu rodiče. Zároveň se podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve školách a školských zařízeních vykonává vzdělávání a výchova. Ve školách a školských zařízeních se sice uskutečňuje výchova a vzdělávání, avšak škola (školské zařízení) úlohu rodičů nenahrazuje. Účastí dítěte na vzdělávání není a nemůže být žádným způsobem omezena rodičovská zodpovědnost (ustanovení § 31 zákona o rodině). I ve chvíli, kdy se dítě účastní vyučování, jsou rodiče zodpovědní za péči o něj, nadále zastupují nezletilé dítě. To vše vyplývá z institutu rodičovské zodpovědnosti. (Rodičovskou zodpovědnost mají nejen rodiče dítěte, ale i osvojitel, a to v souladu s ustanovením § 63 odst. 1 zákona o rodině.)


- 41 -


3.1.6

Zodpovědnost rodičů Rodičovská zodpovědnost je ustanovením § 31 odst. 1 zákona o rodině vymezena jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte, při správě jeho jmění. Při výkonu rodičovské zodpovědnosti jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Z rodičovské odpovědnosti přímo vyplývá řada práv, ale i povinností rodičů, aniž by byly konkrétně vymezeny školským zákonem. Snaha výchovou ovlivnit vývoj dítěte, vést dítě k chování respektujícímu právní řád České republiky a uznávané mravní zásady je povinností vyplývající z institutu rodičovské zodpovědnosti. Přitom rodiče mají povinnost být v tomto procesu osobním životem a chováním příkladem svým dětem. Pro případ, že rodič z jakéhokoli důvodu nevykonává řádně své povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, zakotvuje zákon o rodině možnost zásahu do rodičovské zodpovědnosti, a to ve formě pozastavení, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti (ustanovení § 44 zákona o rodině). Povinnost vykonávat péči o nezletilé dítě, dbát o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj i další povinnost z rodičovské zodpovědnosti vyplývající mají rodiče bez ohledu na to, zda v dané chvíli vykonávají nad dítětem bezprostřední dohled. 3.1.7 Zodpovědnost školy Přesto škola či školské zařízení v omezeném rozsahu a na omezenou dobu přejímá odpovědnost za dítě (nikoli rodičovskou zodpovědnost). Jde zejména o úsek bezpečnosti a ochrany zdraví dětí v době vyučování. Školy a školská zařízení podle ustanovení § 29 odst. 2 školského zákona zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb. Z § 164 odst. 1 písm. h) školského zákona vyplývá, že ředitel školy a školského zařízení odpovídá za zajištění dohledu nad dětmi a nezletilými žáky ve škole a školském zařízení. Uvedené ustanovení navazuje na § 29 odst. 2 školského zákona, ze kterého vyplývá povinnost škol a školských zařízení zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb. Z právního hlediska tedy ze zákona vyplývá povinnost zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků a studentů právnické osobě vykonávající činnost té školy nebo toho školského zařízení, která(é) poskytuje příslušné vzdělávání nebo školské služby. Proto, aby byla zachována rozhodující úloha rodičů ve výchově, je třeba vytvoření a uskutečňování spolupráce školy (resp. školského zařízení) a rodičů (resp. dalších zákonných zástupců) dětí. Přitom samozřejmě není možné z těchto vzájemných vztahů vylučovat ani třetí subjekt, kterým je samotné dítě, ať už zletilé nebo nezletilé (k tomu viz ustanovení § 31 odst. 3 zákona o rodině, § 8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů). Uvedené subjekty mají vzájemná práva a povinnosti, stanovené právním řádem České republiky, které jsou předpokladem pro uskutečňování výchovy a vzdělávání ve školách a školských zařízeních.


- 42 -


3.1.8 Povinnosti zákonných zástupců dítěte Je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že zákon o rodině zná vedle rodičů i další osoby, které jsou oprávněny jednat za nezletilého. Školská legislativa samozřejmě musí zohlednit i tyto osoby. Školský zákon v této souvislosti zavádí legislativní zkratku „zákonný zástupce“ ve smyslu ustanovení § 17 odst. 3. Tato zkratka bude používána i v dalším textu. V první řadě má zákonný zástupce nezletilého dítěte povinnost dbát, aby se dítě účastnilo povinné školní docházky ve smyslu ustanovení § 36 školského zákona. Nejen, že je povinen přihlásit dítě k zápisu k povinné školní docházce v době stanovené v ustanovení § 36 odst. 4 školského zákona. Zákonný zástupce nezletilého dítěte je povinen i nadále dohlížet na to, aby dítě povinnou školní docházku řádně plnilo. Nesplnění těchto povinností může být vyhodnoceno jako přestupek, ve smyslu ustanovení § 31 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo ohrožuje výchovu a vzdělávání nezletilého zejména tím, že nepřihlásí dítě k povinné školní docházce nebo zanedbává péči o povinnou školní docházku. V přestupkovém řízení může být pak uložena pokuta až 3000 Kč. Za určitých podmínek by mohlo být obdobné chování posuzováno dokonce jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle ustanovení § 217 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Pachateli tohoto trestného činu hrozí trest odnětí svobody až na dvě léta, v případě kvalifikované skutkové podstaty pak až na pět let. Zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků jsou dále povinni zajistit, aby dítě a žák docházeli řádně do školy nebo školského zařízení a řádně se vzdělávali, a to i nad rámec základní povinnosti plnění povinné školní docházky (viz ustanovení § 22 odst. 3 písm. a) školského zákona). K odpovídajícímu dohledu zákonných zástupců nad řádným docházením dětí a nezletilých žáků do školy nebo školského zařízení patří i omluva absencí. Zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků jsou povinni dokládat důvody nepřítomnosti dítěte a žáka ve vyučování v souladu s podmínkami stanovenými školním řádem a školským zákonem (ustanovení § 22 odst. 3 písm. d), § 35 odst. 1 písm. a), § 50 odst. 1, § 67 odst. 1 školského zákona). Zákonný zástupce žáka je povinen doložit důvody nepřítomnosti žáka ve vyučování nejpozději do 3 kalendářních dnů od počátku nepřítomnosti žáka. Nesplnění těchto povinností může vést až k ukončení předškolního vzdělávání (ustanovení § 35 odst. 1 školského zákona), v případě neomluvení neúčasti na vyučování ve středním vzdělávání po stanovenou dobu pak až k předčasnému ukončení studia (za podmínek stanovených v ustanovení § 68 školského zákona). Z povinnosti zákonného zástupce zastupovat dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé (ustanovení § 36 zákona o rodině), vyplývá úprava, která vyžaduje k řadě úkonů, které se dotýkají právního postavení nezletilého, podání žádosti, přihlášky či udělení souhlasu zákonného zástupce. Ačkoli nejde o povinnost v pravém slova smyslu, je podání žádosti, přihlášky či udělení souhlasu v uvedených případech nezbytným předpokladem pro další postup ve věci. Výše uvedené se týká např. povolení odkladu povinné školní docházky (ustanovení § 37 školského zákona), přestupu, převedení žáka, změny oboru vzdělání, přerušení vzdělávání, opakování ročníku, uznání předchozího vzdělávání (ustanovení § 39 odst. 2, § 49 odst. 1 a 2, § 52 odst. 5 a 6, § 55, § 66 odst. 2 školského zákona), zanechání vzdělávání (ustanovení § 68 školského zákona), uvolnění žáka z vyučování některého předmětu (ustanovení § 50 školského zákona), určitých opatření v souvislosti s vzděláváním dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí a žáků nadaných (ustanovení § 17 odst. 3, § 18, § 42, § 48 školského zákona), podávání přihlášky ke vzdělávání (ustanovení § 60 školského zákona), zákonný zástupce dále podává žádost o povolení individuálního


- 43 -


vzdělávání (ustanovení § 41 školského zákona), o zařazení žáků do přípravné třídy základní školy (ustanovení § 47 školského zákona) či o převedení slovního hodnocení do klasifikace (a naopak) v případech vymezených v ustanovení § 51 a 69 školského zákona. Základní okruhy povinností, které musí zákonný zástupce dítěte splnit, aby nebyl narušen průběh vzdělávání, jeho smysl a účel, upravuje ustanovení § 22 odst. 3 školského zákona. Zákonní zástupci dětí a nezletilých žáků jsou povinni zajistit, aby dítě a žák docházel řádně do školy nebo školského zařízení (viz výše) na vyzvání ředitele školy nebo školského zařízení se osobně zúčastnit projednání závažných otázek týkajících se vzdělávání dítěte nebo žáka, informovat školu a školské zařízení o změně zdravotní způsobilosti, zdravotních obtížích dítěte nebo žáka nebo jiných závažných skutečnostech, které by mohly mít vliv na průběh vzdělávání, dokládat důvody nepřítomnosti dítěte a žáka na vyučování v souladu s podmínkami stanovenými školním řádem (viz výše), oznamovat škole a školskému zařízení údaje podle § 28 odst. 2 a 3 a další údaje, které jsou podstatné pro průběh vzdělávání nebo bezpečnost dítěte a žáka, a změny v těchto údajích. Další povinnosti pak upravují ustanovení § 38 odst. 4 (oznamovací povinnost související s plněním povinné školní docházky v zahraničí nebo v zahraniční škole na území České republiky), § 41 odst. 7 a 9 (povinnosti spojené s individuálním vzděláváním žáka), § 50 odst. 3 školského zákona (povinnost vytvořit podmínky pro vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu odůvodněného zdravotním stavem žáka). Z možnosti poskytovat vzdělávání a školské služby za úplatu (ustanovení § 123 školského zákona) samozřejmě vyplývá povinnost stanovenou úplatu uhradit. Ačkoli úplatu za vzdělávání a školské služby nemusí hradit nutně zákonný zástupce dítěte či žáka, v praxi tomu tak až na výjimky bude (vyplývá již z vyživovací povinnosti rodičů k dětem stanovené v ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině). Školský zákon takový postup předjímá, když v ustanovení § 35 odst. 1 písm. d) stanoví možnost ředitele mateřské školy rozhodnout o ukončení předškolního vzdělávání, jestliže zákonný zástupce opakovaně neuhradí úplatu za vzdělávání v mateřské škole nebo úplatu za školní stravování (§ 123) ve stanoveném termínu a nedohodne s ředitelem jiný termín. Obdobně lze dovodit určité povinnosti zákonného zástupce z ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) školského zákona, které stanoví možnost ředitele mateřské školy rozhodnout o ukončení předškolního vzdělávání, jestliže zákonný zástupce závažným způsobem opakovaně narušuje provoz mateřské školy. Práva zákonných zástupců dítěte Jsou-li zákonným zástupcům v souvislosti s výchovou a vzděláváním dětí a žáků ve školách a školských zařízeních stanoveny povinnosti, logicky jsou jim na druhé straně přiznána i odpovídající práva. Některá práva jsou přiznána pouze rodičům (nutno vykládat v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině, tzn., že bude zahrnovat i další osoby, např. osvojitele), resp. osobám, které vůči zletilým žákům a studentům plní vyživovací povinnost. Ustanovení § 21 shrnuje základní práva zákonných zástupců dětí a nezletilých žáků, rodičů dětí, žáků a studentů a osob, které vůči zletilým žákům a studentům plní vyživovací povinnost.


- 44 -


Uvedené osoby mají právo na informace o průběhu a výsledcích vzdělávání dětí, žáků a studentů (u zletilých mají toto právo pouze rodiče či osoby, které vůči zletilým žákům a studentům plní vyživovací povinnost), volit a být voleni do školské rady, vyjadřovat se ke všem rozhodnutím týkajícím se podstatných záležitostí vzdělávání dětí a nezletilých žáků, přičemž jejich vyjádření musí být věnována pozornost, na informace a poradenskou pomoc školy nebo školského poradenského zařízení v záležitostech týkajících se vzdělávání podle školského zákona. Při pochybnostech o správném postupu školy či školského zařízení při výchově a vzdělávání má zákonný zástupce právo učinit příslušné kroky ke zjednání nápravy. Školský zákon obsahuje konkrétní úpravu týkající se postupu, má-li zákonný zástupce pochybnosti o správnosti hodnocení žáka (ustanovení § 41 odst. 6, § 52 odst. 4 a § 69 odst. 9 školského zákona). Zvláštní souhrn práv a povinností zákonných zástupců nezletilých žáků je spojen s účastí na činnosti školské rady. Školská rada je orgán školy, který umožňuje (mj.) zákonným zástupcům nezletilých žáků podílet se na správě školy (viz ustanovení § 167 a 168 školského zákona). Konečně školský zákon umožňuje podání podnětu, stížnosti či petice, na jejichž základě bude provedena inspekční činnost v příslušné škole či školském zařízení podle ustanovení § 174 odst. 4 školského zákona. Obdobný podnět může zákonný zástupce adresovat i řediteli školy, zřizovateli či dalším osobám, kteří jsou v rámci své působnosti stanovené příslušnými právními předpisy povinni se takovým podáním zabývat. Podrobnosti k výkonu práv a povinností dětí, žáků, studentů a jejich zákonných zástupců ve škole nebo školském zařízení a podrobnosti o pravidlech vzájemných vztahů s pedagogickými pracovníky jsou stanoveny ve školním, resp. vnitřním řádu. Školní řád nebo vnitřní řád zveřejní ředitel na přístupném místě ve škole nebo školském zařízení a dále mj. informuje o jeho vydání a obsahu zákonné zástupce nezletilých dětí a žáků. Práva školy Zákonní zástupci i další osoby (včetně samotných dětí, žáků a studentů) mohou podniknout příslušné kroky, mají-li pochybnosti o řádném průběhu výchovy a vzdělávání ve škole či školském zařízení. Obdobně dává zákon na druhé straně právo (a v některých případech i povinnost) škole či školskému zařízení adekvátním způsobem reagovat zejména na situaci, kdy jsou (nebo by mohla být) ohrožena práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu. Ustanovení § 7 odst. 1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí stanoví, že každý (tedy i škola či školské zařízení) je oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče. Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o sociálně-právní ochraně dětí pak stanoví povinnosti školy i školského zařízení oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedení v § 6 odst. 1, a to bez zbytečného odkladu po tom, co se o takové skutečnosti dozví. Ustanovení § 6 odst. 1 pak stanoví celou řadu situací, mezi nimi např. situaci, kdy rodiče neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, kdy nezletilé osoby vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku (nikoli pouze povinnou!), požívají alkohol nebo návykové látky atd., to vše tehdy, pokud tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí.


- 45 -


Nesplnění povinnosti uvedené v ustanovení § 10 odst. 4 je přestupkem podle ustanovení § 59e zákona o sociálně-právní ochraně dětí (může se ho dopustit fyzická osoba jako osoba odpovědná za školu nebo školské zařízení, za takový přestupek lze uložit pokutu do 50 000 Kč) a správním deliktem podle ustanovení § 59k zákona o sociálně-právní ochraně dětí (může se ho dopustit škola nebo školské zařízení, za takový správní delikt lze uložit pokutu do 50 000 Kč). 3.1.9 Individuální vzdělávání17 Podmínky pro povolení, průběh a zrušení individuálního vzdělávání, včetně hodnocení individuálně vzdělávaných žáků jsou stanoveny v § 41 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Školský zákon nezmocňuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „ministerstvo“) k úpravě podrobností o individuálním vzdělávání vyhláškou, proto musí ředitel školy vycházet pouze z textu školského zákona. O povolení individuálního vzdělávání žáka rozhoduje ředitel školy, kam byl žák přijat k plnění povinné školní docházky, na základě písemné žádosti zákonného zástupce žáka. Individuální vzdělávání lze povolit pouze žákovi prvního stupně základní školy. Podle platné právní úpravy rozhoduje o povolení individuálního vzdělávání pouze ředitel školy, kam je žák přijat k plnění povinné školní docházky, a to buď od 1. ročníku nebo přestupem z jiné školy. Nemusí se jednat o školu spádovou. Rozhodnutí o povolení individuálního vzdělávání vydané ředitelem školy zřizované státem, krajem, obcí nebo svazkem obcí je rozhodnutí správní (§ 165 odst. 2 písm. l) školského zákona), na které se v plném rozsahu vztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Individuální vzdělávání lze podle § 41 odst. 1 povolovat pouze žákům prvního stupně základního vzdělávání. O povolení individuálního vzdělávání může ředitel základní školy rozhodovat pouze v případě osob, které již jsou žáky dané školy. Nepřipadá proto v úvahu uplatnění postupu podle § 41 odst. 1 až 3 již v rámci zápisu k povinné školní docházce, resp. kdykoliv před tím, než se daná osoba stane žákem školy. Žádost zákonného zástupce o individuální vzdělávání musí obsahovat jméno a příjmení, rodné číslo a místo trvalého pobytu žáka, uvedení období, ročníku, popřípadě pololetí, kdy má být žák individuálně vzděláván, důvody pro individuální vzdělávání žáka, popis prostorového a materiálně technického zabezpečení vzdělávání a podmínek ochrany zdraví individuálně vzdělávaného žáka, doklady osvědčující splnění vzdělání osoby, která bude žáka individuálně vzdělávat, seznam učebnic a učebních textů, které budou ve výuce užívány, pokud nejde o učebnice uvedené v § 27 odst. 1, další skutečnosti, které mají vliv na průběh vzdělávání žáka – zde může zákonný zástupce uvést jakékoliv další skutečnosti, které souvisejí se žádostí o povolení individuálního vzdělávání vyjádření školského poradenského zařízení – jedná se o školská poradenská zařízení podle § 116 školského zákona, tedy pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogická centra, zapsaná v rejstříku škol a školských zařízení.

17

Zpracováno dle závazného veřejně publikovaného stanoviska České školní inspekce „ Vztah rodičů a školy pohledem práva. Dostupné na www. http://www.vosezlin.cz/dokumenty/prev/rodice.pdf. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 46 -


Není určen předepsaný formát (tiskopis) žádosti, pouze obsah žádosti. Zákonný zástupce není povinen použít případný formulář žádosti vydaný ředitelem školy. Žádost však musí obsahovat náležitosti stanovené v § 37 odst. 2 a § 45 odst. 1 správního řádu. Ustanovení § 27 odst. 1 školského zákona se týká učebnic a učebních textů, kterým ministerstvo udělilo schvalovací doložku a zařadilo je do seznamu učebnic a učebních textů. Seznam je zveřejněn na webových stránkách ministerstva. Učebnice uvedené v tomto seznamu jsou právnickým osobami vykonávajícími činnost základní školy bezplatně poskytovány žákům a na jejich poskytnutí v souladu s § 27 odst. 3 školského zákona mají nárok i žáci s povoleným individuálním vzděláváním. Proto není nutné uvádět tyto učebnice v žádosti o povolení individuálního vzdělávání a zákonný zástupce uvádí pouze seznam učebnic, které nemají schvalovací doložku. Ředitel školy individuální vzdělávání povolí, pokud a) jsou dány závažné důvody pro individuální vzdělávání, b) jsou zajištěny dostatečné podmínky pro individuální vzdělávání, zejména podmínky materiální a ochrany zdraví žáka, c) osoba, která bude žáka vzdělávat, získala alespoň střední vzdělání s maturitní zkouškou, d) jsou zajištěny vhodné učebnice a učební texty, podle nichž se má žák vzdělávat. ad a) Školský zákon pojímá individuální vzdělávání jako zcela výjimečný způsob plnění povinné školní docházky. Pro povolení musí být mj. dány závažné důvody pro tento způsob vzdělávání. Závažnost důvodů pro individuální vzdělávání posuzuje výhradně ředitel příslušné školy, a to v rámci správního uvážení, které je soudně přezkoumatelné. Dle právního názoru ministerstva však není jako postačující důvod uvedení např. "rozhodnutí rodičů" a nemělo by být posuzováno jako závažný důvod, neboť každá písemná žádost zákonného zástupce o povolení individuálního vzdělávání je projevem rozhodnutí rodičů, resp. zákonných zástupců, své dítě vzdělávat individuálně. Posuzování závažnosti důvodů pro individuální vzdělávání ředitelem školy by se v případě uznání "rozhodnutí rodičů" za takový závažný důvod stalo bezpředmětným. Úmyslem zákonodárce nepochybně nebylo vyprázdnit pojem "závažné důvody" - pokud by zákonodárce měl v úmyslu tento pojem vymezit tak široce, že by de facto každá žádost o individuální vzdělávání byla závažným důvodem, logicky by při procesu schvalování školského zákona došlo k vypuštění písmene a) v § 41 odst. 3. Správní uvážení ředitele školy má však své zákonem stanovené meze. V souladu s § 2 odst. 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu; možnost správního uvážení tedy není prostorem pro libovůli správního orgánu, ale naopak zdánlivě volnější právní úprava poskytuje správnímu orgánu přijmout řešení, které nejvíce vyhovuje skutkovým zjištěním; při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly; jedná se o promítnutí obecného zákazu diskriminace a zásady rovnosti před veřejnou správou do úpravy správního řízení. Ředitel školy si musí být vědom toho, že svým rozhodnutím podle § 41 školského zákona v konkrétním případě sám vymezuje další hranice svého správního uvážení v dalších shodných nebo obdobných případech. Ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu nepřipouští, aby ředitel školy v dalším skutkově shodném nebo podobném případě bezdůvodně rozhodl odlišným způsobem.


- 47 -


ad b) Ředitel školy může po zahájení správního řízení o povolení individuálního vzdělávání zjistit, zda jsou splněny podmínky pro vzdělávání podle písm. b) vlastním šetřením na místě v rodině, resp. na místě, kde bude vzdělávání probíhat. Možnost uplatnit šetření na místě vyplývá z § 54 správního řádu Ředitel školy provede ve správním řízení konkrétní důkazy vždy, je-li to nutné ke zjištění stavu věci (§ 52 správního řádu, srov. též § 3). ad c) Prokazuje se originálem nebo ověřenou kopií příslušných vysvědčení. ad d) Zajištění vhodných učebnic a učebních textů může ředitel školy (nebo jím pověřený pedagog) ověřit vlastním šetřením na místě v rodině, resp. na místě, kde bude vzdělávání žáka probíhat. Jedná se buď o učebnice uvedené v seznamu učebnic podle § 27 odst. 1 školského zákona, nebo o učebnice dle seznamu předloženého zákonným zástupcem žáka v žádosti o povolení individuálního vzdělávání. Na rozdíl od § 41 odst. 2 písm. f) školského zákona, kdy zákonný zástupce předkládá škole pouze jmenný seznam učebnic neuvedených v seznamu učebnic a učebních textů nebo prohlášení, že budou používány učebnice se schvalovací doložkou, podle § 41 odst. 3 písm. d) ověřuje ředitel školy, zda dané učebnice a učební texty jsou fakticky zajištěny. Ředitel školy v rámci řízení o povolení individuálního vzdělávání provede posouzení učebnic, jež nemají schvalovací doložku ministerstva, podle kritérií stanovených v § 27 odst. 2 školského zákona. Individuálně vzdělávaný žák koná za každé pololetí zkoušky z příslušného učiva, a to ve škole, do níž byl přijat k plnění povinné školní docházky. Individuálně vzdělávaný žák koná za každé pololetí zkoušky z příslušného obsahu vzdělávání, stanoveného vzdělávacím programem školy (resp. školním vzdělávacím programem) pro daný ročník. Organizaci zkoušek stanoví ředitel školy (např. komisionální zkouška, jiný vhodný způsob zkoušky např. v souvislosti se speciálními vzdělávacími potřebami žáka). Při hodnocení individuálně vzdělávaného žáka na vysvědčení vychází ředitel školy z výsledků zkoušek. Zároveň se doporučuje dohodnout se zákonnými zástupci vedení tzv. osobního portfolia žáka. Osobní portfolio žáka obsahuje písemné, grafické, popř. jiné výsledky práce žáka vzniklé při vzdělávání. Osobní portfolio žáka by předkládal zákonný zástupce žáka před konáním zkoušky a ředitel školy může k obsahu osobního portfolia žáka přihlédnout při hodnocení žáka na vysvědčení. Doporučený obsah osobního portfolia žáka stanoví ředitel školy. Při zkouškách může být dle rozhodnutí ředitele školy přítomen zákonný zástupce žáka, osoba vzdělávající žáka, zástupce školského poradenského zařízení, případně další osoba. Nelze-li individuálně vzdělávaného žáka hodnotit na konci příslušného pololetí, určí ředitel školy pro jeho hodnocení náhradní termín, a to tak, aby hodnocení bylo provedeno nejpozději do dvou měsíců po skončení pololetí. V případě, kdy zákonný zástupce žáka opakovaně omlouvá žáka z termínu zkoušky, může ředitel školy požádat o potvrzení důvodu nepřítomnosti od registrujícího lékaře pro děti a dorost, případně si vyžádat jiné úřední potvrzení, a to za podmínek stanovených ve školním řádu školy (viz § 50 odst. 1 školského zákona). Pokud má zákonný zástupce pochybnosti o správnosti hodnocení žáka, může do 8 dnů od konání zkoušek písemně požádat ředitele školy o přezkoušení žáka; byl-li zkoušejícím žáka ředitel školy, krajský úřad. Pokud ředitel školy nebo krajský úřad žádosti vyhoví, nařídí komisionální přezkoušení žáka. Při komisionálním přezkoušení se doporučuje postupovat podle § 22 vyhlášky č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, ve znění vyhlášky č. 454/2006 Sb. Připomínáme, že na rozdíl od přezkoušení podle § 52 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb. zde není na přezkoušení zákonný nárok. Ředitel školy, popřípadě krajský úřad proto nemusí žádosti o přezkoušení vyhovět.


- 48 -


Ředitel školy zruší povolení individuálního vzdělávání pokud nejsou zajištěny dostatečné podmínky ke vzdělávání, zejména podmínky materiální, personální a ochrany zdraví žáka, pokud zákonný zástupce neplní podmínky individuálního vzdělávání stanovené tímto zákonem, pokud žák na konci druhého pololetí příslušného školního roku neprospěl, na žádost zákonného zástupce žáka. Rozhodnutí o zrušení individuálního vzdělávání je rozhodnutí správní (§ 165 odst. 2 písm. l školského zákona), na které se v plném rozsahu vztahuje správní řád. Ředitel školy rozhoduje z důvodů uvedených v § 41 odst. 7 školského zákona. ad a) V případě, že ředitel školy získá závažnou informaci o tom, že nejsou zajištěny dostatečné podmínky ke vzdělávání, zejména podmínky materiální, personální a ochrany zdraví žáka v souladu s vydaným rozhodnutím o povolení individuálního vzdělávání, zahájí řízení o ukončení individuálního vzdělávání. Ředitel školy může po zahájení řízení o ukončení individuálního vzdělávání provést vlastní šetření na místě v rodině, resp. na místě, kde vzdělávání probíhá (podle § 54 správního řádu). Na základě výsledku šetření ředitel školy rozhodne buď o zastavení řízení (pokud jsou podmínky dostatečné), nebo o zrušení povolení individuálního vzdělávání (pokud nejsou podmínky dostatečné). V odůvodněných případech se doporučuje určit zákonným zástupcům přiměřenou lhůtu k nápravě. Při zjišťování podmínek šetřením na místě spolupracuje ředitel školy s orgány péče o dítě. ad b) Jedná se např. o požadované vzdělání osoby, která žáka vzdělává, zajištění vhodných učebnic a učebních textů apod. ad c) Pojem „konec druhého pololetí“ je použit v obdobném kontextu jako v § 52 odst. 1 a 3 školského zákona a vztahuje se i na hodnocení v případném náhradním termínu nebo v opravné zkoušce. ad d) Na žádost zákonného zástupce žáka zruší ředitel školy povolení individuální vzdělávání bez zbytečného odkladu (viz § 71 odst. 3 správního řádu). Ředitel školy rozhodne o zrušení individuálního vzdělávání žáka nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení a zároveň zařadí žáka do příslušného ročníku základní školy. Odvolání proti rozhodnutí ředitele školy o zrušení individuálního vzdělávání žáka nemá odkladný účinek. Žák zahajuje pravidelnou školní docházku první vyučovací den následující po zrušení individuálního vzdělávání. V souladu s § 74 odst. 1 správního řádu má odnětí odkladného účinku odvolání proti rozhodnutí za následek předběžnou vykonatelnost rozhodnutí. To znamená, že právní účinky rozhodnutí, kterými jsou v daném případě zrušení individuálního vzdělávání a vznik povinnosti žáka plnit povinnou školní docházku v dané škole běžným způsobem, nastávají již dnem jeho oznámení účastníkům řízení (§ 72 správního řádu), nikoliv až dnem právní moci. Právní moci nabývá rozhodnutí v okamžiku, kdy se proti rozhodnutí již nelze odvolat (například marným uplynutím lhůty pro odvolání nebo je podané odvolání odvolacím orgánem zamítnuto). Výdaje spojené s individuálním vzděláváním hradí zákonný zástupce žáka, s výjimkou učebnic a základních školních potřeb podle § 27 odst. 3 a 6, speciálních učebnic a speciálních didaktických a kompenzačních učebních pomůcek podle § 16 odst. 7 a výdajů na činnost školy, do níž byl žák přijat k plnění povinné školní docházky. Uvedené učebnice, školní potřeby a pomůcky poskytuje škola žákovi v množství, druhu, typu a kvalitě, jako by mu poskytla při pravidelné školní docházce.


- 49 -


3.2

Vzdělávání dětí, studentů a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami

Základní pojmy Žák se speciálními vzdělávacími potřebami (přesněji dítě, žák nebo student se speciálními vzdělávacími potřebami – zkráceně pouze žák) je podle školského zákona (§ 16 odst. 1 – 4): „osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním“. Pro potřeby toho zákona a souvisejících legislativních dokumentů je považováno za: zdravotní postižení: „mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování“. zdravotní znevýhodnění: „zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyžadují zohlednění při vzdělávání“. sociální znevýhodnění: „rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy; nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, nebo postavení azylanta, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníka řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky podle zvláštního právního předpisu“. Běžné školy jsou vymezeny ve vyhlášce č. 73/2005 Sb. jako školy, které: „ nejsou samostatně zřízeny pro žáky se zdravotním postižením.“ (§ 1 odst. 1) Vyhláška jako protiklad běžných škol definuje školy speciální, tedy školy: „samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením.“ (§ 3 odst. 1 c) Školský zákon tyto termíny naopak neužívá. Zdůrazňuje se tak jejich rovnost, neboť vzdělání, které žáci získají na jakékoli škole stejného druhu (tj. na všech základních školách, všech středních odborných školách, gymnáziích, apod.), musí být srovnatelné, a tudíž není potřeba rozlišovat školy speciální a běžné. 3.2.1 Práva žáků daná školským zákonem Dalo by se říci, že jedno z nejzásadnějších ustanovení školského zákona, alespoň pro žáky se speciálním vzdělávacími potřebami, je v § 36 odst. 7, kde se uvádí následující: „ředitel spádové školy je povinen přednostně přijmout žáky s místem trvalého pobytu v příslušném školském obvodu“. Všem žákům plnícím povinnou školní docházku, žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen SVP) nevyjímaje, dává právo na vzdělávání v nejbližší škole. Je to poprvé, kdy je žákům se SVP zákonem zaručeno vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu – tedy, jsou vytvořeny právní předpoklady tzv. integrace. Škola, která má žáka se SVP ve svém školském obvodu, jej v souladu s výše uvedeným ustanovením musí přijmout. Bohužel, v prováděcí vyhlášce č. 73/2005 Sb. se objevují následující dvě ustanovení: „Žák se zdravotním postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a možnostem a podmínkám a možnostem školy.“ (§ 3 odst. 4) a také „Pokud ředitel běžné školy nebo ředitel speciální školy nezařadí žáka se zdravotním postižením, který má povinnost plnit školní docházku, do některé z forem speciálního vzdělávání podle § 3, oznámí tuto skutečnost zákonnému zástupci žáka se zdravotním postižením, krajskému úřadu a obci, v níž má žák trvalý pobyt. (§9 odst. 4) Množství ředitelů běžných základních škol se naneštěstí řídí vyhláškou, a žáky se zdravotním postižením do školy nepřijme. Právní výklady se na tomto místě liší. Přikláníme se k tomu, který říká, že zákon má vyšší právní moc než vyhláška a že se v případě, kdy si odporují, řídíme ustanoveními zákona. Jednání ředitelů tedy považujeme za nesprávné.


- 50 -


Školský zákon (§ 16 odst. 7) zajišťuje žákům, kteří: „nemohou vnímat řeč sluchem“ právo na: „bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím znakové řeči.“ „nemohou číst běžné písmo zrakem“ právo na: „vzdělávání s použitím Braillova hmatového písma“ „se nemohou dorozumívat mluvenou řečí“ právo na: „bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím náhradních způsobů dorozumívání.“ 3.2.2 Speciální vzdělávací potřeby Speciální vzdělávací potřeby zjišťuje školské poradenské zařízení (dále jen ŠPZ) (školský zákon, § 16 odst. 5), tj. pedagogicko psychologická poradna (dále jen PPP) nebo speciálně pedagogické centrum (dále jen SPC). V těchto dvou zařízeních dochází k diagnostice speciálních vzdělávacích potřeb. Bez potvrzení SVP jedním z výše uvedených zařízení není možné jakéhokoli žáka považovat za žáka se SVP a tento žák tudíž nemůže při vzdělávání dostat žádné „výhody“ – v terminologii uvedených legislativních dokumentů podpůrná opatření (více viz později v textu). Speciální vzdělávání V případě, že školské poradenské zařízení diagnostikuje u žáka SVP, prochází žák nadále speciálním vzděláváním. Speciální vzdělávání je: „vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami“ a „uskutečňuje se s pomocí podpůrných opatření, která jsou odlišná nebo jsou poskytována nad rámec individuálních pedagogických a organizačních opatření“. (73/2005 § 1) Existují tři formy speciálního vzdělávání (73/2005 Sb. § 3), tj. tři možnosti, jak může být žák s SVP vzděláván. Jedná se o formu: individuální integrace – žák se SVP se vzdělává v tzv. běžné škole. Je většinou sám ve třídě běžné školy, jeho spolužáci nemají SVP. O individuální integraci hovoříme i v případě, kdy je žák s jedním druhem SVP (jedním postižením) vzděláván ve speciální škole pro žáky s jiným druhem postižení. skupinové integrace – žák se SVP je vzděláván „ve třídě, oddělení nebo skupině zřízené pro žáky se zdravotním postižením v běžné škole nebo speciální škole určené pro žáky s jiným druhem zdravotního postižení“. vzdělávání ve škole samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením (speciální škola) v kombinaci uvedených forem, ale kombinace forem speciálního vzdělávání se téměř nevyužívá. Podle vyhlášky č. 73/2005 Sb. (§ 3 odst. 4) se u žáků se zdravotním postižením preferuje forma individuální integrace. Podpůrná opatření Jak jsme se dozvěděli výše, každý žák, u něhož jsou ve školském poradenském zařízení diagnostikovány speciální vzdělávací potřeby, má právo být vzděláván ve speciálním vzdělávání – tedy takovém, při které se využívají podpůrná opatření, tedy opatření, která: „jsou odlišná nebo jsou poskytovaná na rámec individuálních pedagogických a organizačních opatření spojených se vzděláváním žáků stejného věku ve školách, které nejsou samostatně zřízení pro žáky se zdravotním postižením.“ (73/2005 Sb. § 1). Jsou to takové postupy, které pomáhají vyrovnat žákům se SVP jejich znevýhodnění oproti ostatním žákům. Dávají jim rovné příležitosti pro úspěch při vzdělávání. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 51 -


Vyhláška č. 73/2005 Sb. udává tyto možnosti: Speciální metody, postupy, formy a prostředky vzdělávání – žák se SVP by měl být kvůli svým potřebám vzděláván poněkud odlišným způsobem než žák intaktní. Učitelé by měli znát metody, postupy formy a prostředky vzdělávání, které jsou vhodné pro konkrétního žáka a jeho potřeby a měli by je při výuce využívat. Podporou pro učitele běžné školy při výběru metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání by mělo být školské poradenské zařízení, které diagnostikovalo u žáka SVP a má jej nadále v evidenci (viz podpůrné opatření pedagogicko psychologické služby). Kompenzační, rehabilitační a učební pomůcky – při výuce žáka se SVP je nutné používat různé pomůcky. Existuje jich nepřeberné množství. Kompenzační a rehabilitační pomůcky nahrazují u žáka porušené funkce. Př. sluchadlo u žáka se sluchovým postižením; ortopedický vozík u žáka s tělesným postižením; … Učební pomůcky jsou takové, které používá učitel přímo při výuce např. pro prezentaci látky, zkoušení, … Př. reliéfní mapa Evropy pro žáky s těžkým zrakovým postižením; speciálně upravené pravítko pro žáka s tělesným postižením. Speciální učebnice a didaktické materiály – mnozí žáci se SVP potřebují při výuce speciální učebnice nebo didaktické materiály. Př. nevidomý žák potřebuje učebnice v Braillově bodeckém písmu; žák s dyslexií potřebuje speciálně upravené didaktické materiály – pracovní listy. Pedagogicko psychologické služby – školské poradenské zařízení, které diagnostikuje u žáka SVP, jej nadále vede v evidenci a je spoluodpovědné za průběh jeho vzdělávání. Žák, jeho zákonní zástupci a učitelé se mohou v případě potřeby na ŠPZ obrátit. Služby asistenta pedagoga – funkci asistenta pedagoga může zřídit ředitel ZŠ, MŠ, ZŠ speciální, SŠ a vyšší odborné školy, nicméně nejprve se k jeho potřebě vyjadřuje ŠPZ. Pokud ŠPZ doporučí pro žáka se SVP služby asistenta pedagoga, musí jeho přítomnost schválit ještě krajský úřad, který jej hradí (více viz později v textu). Individuální vzdělávací plán Mezi podpůrnými opatřeními nenacházíme vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu, nicméně školský zákon (§ 18) tuto možnost žákům se SVP umožňuje. Na základě písemného doporučení ŠPZ může: „ředitel školy,…, povolit nezletilému žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami nebo s mimořádným nadáním na žádost jeho zákonného zástupce a zletilému žákovi nebo studentovi se speciálními vzdělávacími potřebami nebo s mimořádným nadáním na jeho žádost vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu.“ Z uvedeného vyplývá, že, aby byl žák vzděláván podle individuálního vzdělávacího plánu (dále jen IVP),: 1. ŠPZ musí písemně doporučit IVP, 2. rodiče nezletilého žáka, případně zletilý žák, musí o IVP požádat, 3. ředitel školy může povolit vzdělávání podle IVP – v převážné většině případů tak také učiní. IVP je určen „především pro individuálně integrovaného žáka, žáka s hlubokým mentálním postižením, případně také pro žáka skupinově integrovaného nebo pro žáka speciální školy“. Výše uvedené ustanovení v podstatě umožňuje vzdělávání s IVP všem žákům se SVP, kteří jej mají doporučený od ŠPZ a jejichž zákonní zástupci o něj následně požádají (73/2005 § 6 odst. 1) IVP je součástí dokumentace žáka, vychází ze školního vzdělávacího programu příslušné školy, závěrů speciálně pedagogického vyšetření, popřípadě psychologického vyšetření školským poradenským zařízením, popřípadě doporučení registrujícího praktického lékaře pro


- 52 -


děti a dorost nebo odborného lékaře nebo dalšího odborníka, a vyjádření zákonného zástupce žáka nebo zletilého žáka (73/2005 § 6 odst. 2 a 3) „IVP je vypracován zpravidla před nástupem žáka do školy, nejpozději však 1 měsíc po nástupu žáka do školy“. Jeho podoba však není definitivní, „může být doplňován a upravován v průběhu celého školního roku podle potřeby“. (73/2005 § 6 odst. 5) ŠPZ (73/2005 § 6 odst. 8): spolupracuje na jeho vypracování, „sleduje a dvakrát ročně vyhodnocuje dodržování postupů a opatření stanovených v individuálním vzdělávacím plánu“, poskytuje žákovi, škole i zákonnému zástupci žáka poradenskou podporu. z jeho tvorby nejsou vyřazeni ani zákonní zástupci žáka, případně zletilý žák. Za jeho finální podobu a plnění zodpovídá ředitel školy (73/2005 § 6 odst. 6). Obsah IVP údaje o obsahu, rozsahu, průběhu a způsobu poskytování individuální speciálně pedagogické nebo psychologické péče žákovi včetně zdůvodnění, údaje o cíli vzdělávání žáka, časové a obsahové rozvržení učiva, volbu pedagogických postupů, způsob zadávání a plnění úkolů, způsob hodnocení, úpravu konání závěrečných zkoušek, maturitních zkoušek nebo absolutoria zdůvodnění potřeby dalšího pedagogického pracovníka nebo další osoby podílející se na práci se žákem a její rozsah; např. tlumočnické služby a jejich rozsah seznam kompenzačních, rehabilitačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a didaktických materiálů nezbytných pro výuku žáka nebo pro konání příslušných zkoušek jmenovité určení pedagogického pracovníka školského poradenského zařízení, se kterým bude škola spolupracovat při zajišťování speciálních vzdělávacích potřeb žáka návrh případného snížení počtu žáků ve třídě běžné školy, kde se žák vzdělává předpokládanou potřebu navýšení finančních prostředků nad rámec prostředků státního rozpočtu poskytovaných podle zvláštního právního předpisu závěry speciálně pedagogických, popřípadě psychologických vyšetření Asistent pedagoga versus osobní asistent Ve škole mohou působit dva různé typy asistentů: asistenti pedagoga a osobní asistenti. Je mezi nimi několik zásadních rozdílů. Asistent pedagoga tuto funkci může zřídit ředitel ZŠ, MŠ, ZŠ speciální, SŠ a vyšší odborné školy se souhlasem krajského úřadu je zaměstnancem školy – hradí jej krajský úřad – je tedy financován z peněz MŠMT je nutné vyjádření školského poradenského zařízení jsou obecně dány hlavní činnosti, které má vykonávat: pomoc žákům při přizpůsobení se školnímu prostředí, pomoc pedagogickým pracovníkům školy při výchovné a vzdělávací činnosti, pomoc při komunikaci se žáky, při spolupráci se zákonnými zástupci žáků a komunitou, ze které žák pochází. Osobní asistent ve třídách, odděleních konzervatoře a studijních skupinách, ve kterých se vzdělává žák se zdravotním postižením, může se souhlasem ředitele školy a zákonného zástupce žáka nebo zletilého žáka působit osobní asistent není zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 53 -


vyjádření školského poradenského zařízení není potřeba osobní asistence spadá do oblasti sociálních služeb a měla by být hrazena z tzv. příspěvku na péči – to znamená z peněz MPSV v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách jsou v § 39 odst. 2 popsány následující základní činnosti poskytované při osobní asistenci: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Pouhým srovnáním činností, které vykonávají asistenti pedagoga a osobní asistenti, je patrné v čem jsou tyto pozice odlišné.

Typy speciálních škol školy pro žáky se zrakovým postižením – MŠ pro zrakově postižené, ZŠ pro zrakově postižené, SŠ pro zrakově postižené (SOU pro zrakově postižené, OU pro zrakově postižené, praktická škola pro zrakově postižené, gymnázium pro zrakově postižené, SOŠ pro zrakově postižené), konzervatoř pro zrakově postižené, školy pro žáky se sluchovým postižením – MŠ pro sluchově postižené, ZŠ pro sluchově postižené, SŠ pro sluchově postižené (SOU pro sluchově postižené, OU pro sluchově postižené, praktická škola pro sluchově postižené, gymnázium pro sluchově postižené, SOŠ pro sluchově postižené), školy pro žáky s hluchoslepotou – MŠ pro hluchoslepé, ZŠ pro hluchoslepé, školy pro žáky s tělesným postižením – MŠ pro tělesně postižené, ZŠ pro tělesně postižené, SŠ pro tělesně postižené (SOU pro tělesně postižené, OU pro tělesně postižené, praktická škola pro tělesně postižené, gymnázium pro tělesně postižené, SOŠ pro tělesně postižené), školy pro žáky s narušenou komunikační schopností – MŠ logopedická, ZŠ logopedická, školy pro žáky s mentálním postižením – MŠ speciální, ZŠ praktická, ZŠ speciální, OU, praktická škola. Názvy těchto škol jsou nejvíce problematické, proto se zde na chvíli zastavíme. Je důležité, v jakém pořadí používáte slova v názvech. Neexistují žádné speciální MŠ ani speciální ZŠ. Žádné MŠ pro žáky se SVP nemají v názvu na prvním místě slovo speciální. Školy pro žáky s mentálním postižením slovo speciální užívají, ale až na druhém místě. 3.3

Sociálněprávní ochrana dětí

Sociálně právní ochrana dětí a mládeže, orgány sociálně právní ochrany – to vše jsou stále ještě relativně nové pojmy v oblasti českého rodinného ale i veřejného práva. Zákon byl přijat v roce 1999 a účinnosti nabyl 1. 4. 2000. I v tomto případě se setkáváme s obvyklým nešvarem (či již nutností?) českých právních předpisů – častou novelizací. Zákon o sociálně právní ochraně byl upraven velkým množstvím novelizací. Pojem sociálně právní ochrany Sociálně-právní ochranou dětí se rozumí zejména komplex aktivit, činností a institutů respektujících následující atributy: ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a jeho řádnou výchovu, ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny (dle §1) Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 54 -


Základním principem, na kterém je zákon postaven, je odpovědnost státu za zajištění ochrany dítěte a péče o dítě, která je nezbytná pro všestranné blaho dítěte, a to při současném respektování zákonných práv rodičů. Jakmile jsou však práva nebo vývoj dítěte ohroženy, je právem i povinností státu zasáhnout do poměrů dítěte a jeho rodiny, a to i proti vůli rodičů. Mezi hlavní oblasti, na které se působení zákona zaměřuje, patří preventivní působení na rodinu při podezření z narušení příznivého vývoje dítěte, opatření na ochranu dětí v krizových situacích, zprostředkování osvojení a pěstounské péče, sledování vývoje dětí žijících v náhradní rodinné péči nebo nacházejících se v péči ústavních zařízení, ochrana dětí před sociálně patologickými jevy, pravidla pro spolupráci s cizinou ve věcech sociálně-právní ochrany dětí a podmínky, za nichž mohou vybrané činnosti sociálně-právní ochrany realizovat nestátní subjekty. Zákon vedle působnosti orgánů sociálně-právní ochrany upravuje rovněž jejich spolupráci s dalšími orgány ochrany dětí, především se soudy, a zakotvuje plnění povinností v sociálně-právní ochraně některých orgánů, zařízení i fyzických a právnických osob ve vztahu k orgánům sociálně-právní ochrany. Zvláště důležité je stanovení povinností rodičů při spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany. Okruh osob, jimž se sociálně-právní ochrana poskytuje Sociálně-právní ochrana se poskytuje dítěti (tj. osobě mladší 18ti let), které na území České republiky: má trvalý pobyt, má na území ČR povolen trvalý pobyt nebo je hlášeno k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů, podalo návrh na zahájení řízení o udělení azylu, je oprávněno trvale pobývat, nebo pobývá s rodičem, který podal žádost o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky nebo které pobývá na základě uděleného oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany na území České republiky. Sociálně-právní ochrana se poskytuje také dítěti, které nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt nebo není hlášeno k pobytu na území České republiky ani není oprávněno trvale pobývat na území České republiky (podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky), a které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo je-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva (§2, odst. 2-3, zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Sociálně právní ochrana je poskytována a zaměřuje se na děti, jež zákon uvádí v ust §6 odst. 1 (a často na toto ustanovení odkazuje v dalších situacích): jejichž rodiče zemřeli, nebo neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, nebo nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti; které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy; které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší než patnáct let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo soustavně páchají přestupky nebo jinak ohrožují občanské soužití; které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte;


- 55 -


na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového činu. které jsou na základě žádostí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte opakovaně umísťovány do zařízení zajišťujících nepřetržitou péči o děti nebo jejich umístění v takových zařízeních trvá déle než 6 měsíců; které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami; které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů, (jiných osob odpovědných za jejich výchovu) pokud tyto skutečnosti nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí.

Orgány pověřené výkonem sociálně právní ochrany Sociálně-právní ochranu vykonávají orgány sociálně-právní ochrany, jimiž jsou: krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, obecní úřady, ministerstvo, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. A další orgány, kterými jsou: obce v samostatné působnosti, kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí, další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem sociálně-právní ochrany pověřeny, (dále jen "pověřená osoba") Mezi základní činnosti, které vykonávají jednotlivé subjekty, patří následující působnost: Obecní úřad je povinen vyhledávat děti uvedené v § 6 odst. 1 zákona (v našem textu – viz výše) a tuto skutečnost také oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. působit na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, projednat s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte, projednat s dítětem nedostatky v jeho chování, sledovat, zda je na základě kontrolních oprávnění zamezováno v přístupu dětí do prostředí, které je z hlediska jejich vývoje a výchovy ohrožující, poskytnout nebo zprostředkovat rodičům na jejich žádost poradenství při uplatňování nároků dítěte podle zvláštních předpisů (např. zákon o státní sociální podpoře) Obecní úřad obce s rozšířenou působností zejména: pomáhá rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě, poskytuje nebo zprostředkovává rodičům poradenství při výchově a vzdělávání dítěte a při péči o dítě zdravotně postižené, pořádá v rámci poradenské činnosti přednášky a kurzy zaměřené na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovou,


- 56 -


poskytuje osobám vhodným stát se osvojiteli nebo pěstouny poradenskou pomoc související s osvojením dítěte nebo svěřením dítěte do pěstounské péče, zejména v otázkách výchovy dítěte. Obecní úřad obce s rozšířenou působností dále podává za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem návrh soudu na: rozhodnutí o splnění podmínky osvojení spočívající v tom, že rodiče neprojevují zájem o své dítě, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, nařízení ústavní výchovy, prodloužení nebo zrušení ústavní výchovy, svěření dítěte do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, na prodloužení doby trvání tohoto svěření a na zrušení rozhodnutí o svěření dítěte do tohoto zařízení. Důležité oprávnění obecního úřadu obce s rozšířenou působností stanoví zákon v ustanovení § 12 zákona: Obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit rodičům povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou poradenskou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a obecní úřad obce s rozšířenou působností takovou pomoc předtím doporučil, nejsou schopni řešit problémy spojené s výchovou dítěte bez odborné poradenské pomoci, zejména při sporech o úpravě výchovy dítěte nebo úpravě styku s dítětem. Z pohledu praxe sociálního pracovníka se bude jednat právě o povinnost využít služeb speciálního poradenského zařízení typu speciálně-pedagogického centra nebo pedagogickopsychologické poradny. Dále zákon stanoví, že po právní moci rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy obecní úřad obce s rozšířenou působností sjedná dobu a místo přijetí dítěte do příslušného zařízení pro výkon ústavní výchovy; přitom vyzve rodiče nebo jiné fyzické osoby odpovědné za výchovu dítěte, aby dítě ve stanoveném termínu předali určenému zařízení, popřípadě s jejich souhlasem může zabezpečit umístění sám. Nepodrobí-li se rodiče nebo jiné fyzické osoby odpovědné za výchovu dítěte rozhodnutí soudu, podá obecní úřad obce s rozšířenou působností soudu návrh na výkon rozhodnutí. Kontrolní činnost obce Obecní úřad obce s rozšířenou působností je povinen sledovat dodržování práv dítěte ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy, v ústavech sociální péče a ve zvláštních dětských zdravotnických zařízeních. Přitom sleduje zejména rozvoj duševních a tělesných schopností dětí, zda trvají důvody pro pobyt dítěte v ústavním zařízení, zjišťuje, jak se vyvíjejí vztahy mezi dětmi a jejich rodiči. Jeho cílem musí být, aby byli v ústavním zařízení sourozenci umístěni společně. K tomu musí obec zajistit následující: nejméně jednou za 3 měsíce navštívit dítě, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, nejméně jednou za 3 měsíce navštívit rodiče dítěte, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, navštívit dítě uvedené v § 6 a odst. 1 (opět – viz výše) zákona bezodkladně poté, kdy se o něm dozví, a dále podle potřeb dítěte. Zaměstnanec obce s rozšířenou působností zařazený do obecního úřadu je oprávněn hovořit s dítětem bez přítomnosti dalších osob, zejména zaměstnanců ústavního zařízení, a má právo nahlížet do dokumentace, kterou ústavní zařízení o dítěti vede. Zjistí-li tento zaměstnanec, že ústavní zařízení porušilo povinnosti vyplývající z tohoto zákona nebo zvláštních právních


- 57 -


předpisů, je povinen tuto skutečnost neprodleně oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností a zřizovateli tohoto ústavního zařízení, popřípadě orgánu, který je zřizovateli nadřízen, a soudu, který nařídil ústavní výchovu nebo uložil ochrannou výchovu.Opět tím není dotčena oznamovací povinnost vyplývající ze zvláštního právního předpisu. (např. zmíněný trestní zákon). K zajištění výkonu této kontrolní funkce obcí a jejich pověřených zaměstnanců jsou ústavní zařízení, v nichž se tato výchova vykonává, povinna zejména: zajistit pověřenému zaměstnanci obce přístup do ústavního zařízení a poskytnout mu potřebné listiny, doklady nebo zprávy vztahující se k dítěti a jeho rodičům, pokud je ústavní zařízení má k dispozici, umožnit styk zaměstnance s dítětem, kterému byla nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, oznamovat neprodleně obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností děti, které přicházejí v úvahu jako vhodné k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče, odeslat neprodleně písemné podání dítěte adresované soudu, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, jinému státnímu orgánu nebo pověřené osobě bez kontroly jeho obsahu, vyžádat si písemný souhlas obecního úřadu k pobytu dítěte mimo ústav, informovat obecní úřad o nadcházejícím propuštění dítěte z ústavního zařízení, informovat obecní úřad a soud, který dítěti nařídil ústavní výchovu nebo uložil ochrannou výchovu, o útěku dítěte z ústavního zařízení a o přemístění dítěte do jiného ústavního zařízení. Každý je oprávněn upozornit rodiče na závadné chování jejich dětí. Každý je oprávněn upozornit orgány pověřené výkonem sociálně-právní ochrany dětí na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, či na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti (dle §7). Starosta obce s rozšířenou působností zřizuje jako zvláštní orgán obce komisi pro sociálně-právní ochranu dětí. Tato komise vykonává následující okruh činností: rozhoduje o vydání pověření k výkonu sociálně-právní ochrany, pokud právnická nebo fyzická osoba žádá pouze o pověření ke zřízení zařízení a o odnětí tohoto pověření, navrhuje a posuzuje předložené sociálně preventivní programy na ochranu týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí a zajišťuje projednání jednotlivých případů těchto dětí v komisi, za účelem navržení opatření k účinné pomoci dítěti a rodině, doporučuje provést opatření, která by měla být uskutečněna v oblasti ochrany dětí před sociálně patologickými jevy, a připravuje programy péče o problémové skupiny dětí, na žádost tajemníka obecního úřadu posuzuje jednotlivé případy provádění sociálněprávní ochrany a vydává k nim stanoviska, koordinuje výkon sociálně-právní ochrany na území správního obvodu obce s rozšířenou působností. Členy komise jmenuje starosta z členů obecních zastupitelstev a fyzických osob, které spolupůsobí při sociálně-právní ochraně, zejména pedagogických pracovníků, psychologů, zdravotnických pracovníků, zástupců pověřených osob, občanských sdružení, církví a jiných právnických nebo fyzických osob. K jednání komise je možno podle potřeby přizvat dítě, je-li to přiměřené jeho věku a schopnostem, spolu s rodiči nebo jinými fyzickými osobami odpovědnými za jeho výchovu;


- 58 -


rodiče dítěte nebo jiné fyzické osoby odpovědné za výchovu dítěte; zástupce školy, kterou dítě navštěvuje, školského, zdravotnického nebo ústavního zařízení nebo jiného zařízení, zaměstnavatele dítěte nebo právnické osoby, u které se dítě připravuje na budoucí povolání, pověřených osob, občanských sdružení, církví a dalších právnických osob; fyzické osoby, pokud jsou zřizovateli škol nebo jiných zařízení, které dítě navštěvuje, zaměstnavateli dětí nebo se u nich dítě připravuje na budoucí povolání, pověřenými osobami; soudce; státní zástupce; jiné fyzické osoby; je-li to účelné k objasnění rozhodujících skutečností. Krajský úřad zajišťuje: přípravu fyzických osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny k přijetí dítěte do rodiny a poskytuje těmto osobám poradenskou pomoc související s osvojením dítěte nebo svěřením dítěte do pěstounské péče včetně speciální přípravy k přijetí dítěte pěstounem na přechodnou dobu, osvojitelům nebo pěstounům poradenskou pomoc související s osvojením dítěte nebo svěřením dítěte do pěstounské péče, zejména v otázkách výchovy. je povinen alespoň jednou v roce zabezpečit konzultace o výkonu pěstounské péče – konzultací se kromě odborníků na řešení výchovných a sociálních problémů zúčastňují také pěstouni, kteří mají trvalý pobyt na území kraje; konzultací se mohou zúčastnit též děti svěřené těmto pěstounům do pěstounské péče a další fyzické osoby, které tvoří s pěstounem domácnost. hejtman kraje zřizuje pro řešení úkolů v oblasti pěstounské péče a osvojení speciální orgán – poradní sbor. Pomoc rodičům a jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte Rodič nebo jiná osoba odpovědná za výchovu dítěte může při výkonu svých práv a povinností požádat o pomoc orgán sociálně-právní ochrany, státní orgány, kterým přísluší též ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte, popřípadě pověřené osoby. Uvedené orgány a pověřené osoby jsou povinné v rozsahu své působnosti případně v rozsahu svého pověření tuto pomoc poskytnout (§9). I dítě má právo požádat o pomoc i bez vědomí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. O pomoc při ochraně svého života a dalších svých práv může dítě požádat následující instituce a orgány: orgány sociálně-právní ochrany a zařízení sociálně-právní ochrany, státní orgány, kterým podle zvláštních právních předpisů přísluší též ochrana práv a oprávněných zájmů dítěte, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení. Tyto orgány a instituce, právnické a fyzické osoby a pověřené osoby, jsou povinny poskytnout dítěti odpovídající pomoc. Dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálně-právní ochrany tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. Vyjádřením dítěte se při projednávání všech záležitostí, které se týkají jeho osoby, věnuje náležitá pozornost (dle §8, zákona o sociálněprávní ochraně dětí).


- 59 -


Oznamovací povinnost podle zákona Pojmem oznamovací povinnost rozumíme zákonem uloženou (nikoliv jen např. stavovským předpisem typu etického kodexu) povinnost uloženou danému subjektu – zde oznámit skutečnosti svědčící pro to, že dítě je dítětem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona – tedy dítětem ohroženým, jemuž má orgán sociálně právní ochrany patřičný stupeň této ochrany poskytnout. Částečně odlišně je tzv. oznamovací povinnost upravena u vybraného okruhu státních a obdobných orgánů a jinak u zdravotnického zařízení. Státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti jsou povinny oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v § 6 odst. 1, a to bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o takové skutečnosti dozví. Zřizovatel zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc má při přijetí dítěte do zařízení povinnost tuto skutečnost ohlásit bez zbytečného odkladu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jejímž správním obvodu má dítě trvalý pobyt, a není-li tento pobyt znám, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, v jejímž správním obvodu se nachází zařízení, do kterého bylo dítě přijato. Při plnění povinností podle věty první a druhé se nelze dovolávat povinnosti zachovat mlčenlivost podle zvláštního právního předpisu. Tato právní úprava byla do zákona vložena poslední novelizací v r. 2006 a reaguje na skutečnosti, že – v souladu s textem zákona – byly v určitých případech do takových zařízení umísťovány děti i na základě žádosti rodičů – obdoba tzv. diagnostických pobytů – zpravidla ovšem s rodiči s tzv. nízkou sociokulturní úrovní. Více než o výchovné problémy dětí se často jednalo o řešení různých zájmů a potřeb rodičů – kteří se potřebovali na určitou dobu dítěte „zbavit“. Zákon – svým ustanovením o možnosti umístění dítěte do těchto krizových pobytů jim takové zanedbávání rodičovské zodpovědnosti umožňoval. Proto musí zařízení každé umístění dítěte příslušné obci oznámit. Zdravotnické zařízení má navíc povinnost zaznamenat úraz, který zjistilo při ošetřování úrazu dítěte v případě podezření z týrání dítěte, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o ně. Záznam o vzniku úrazu je povinna provést osoba doprovázející dítě, nebo dítě samo, dostavilo-li se k ošetření úrazu bez doprovodu jiné osoby, a je-li to možné s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. V záznamu je osoba doprovázející dítě povinna uvést, jak k úrazu došlo; stejnou povinnost má i dítě, pokud záznam vyplňuje toto dítě. Jestliže zdravotnické zařízení zjistí, že charakter zranění neodpovídá popisu úrazu uvedeného doprovázející osobou, popřípadě dítětem, tuto skutečnost v záznamu uvede. V případě, že doprovázející osoba, popřípadě dítě, odmítne záznam provést, vyznačí zdravotnické zařízení tuto skutečnost v záznamu. Záznam je povinno zdravotnické zařízení zaslat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Praxe ukázala – mj. řada studií týkajících se syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, že nejpočetnější skupinou oznamovatelů podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte jsou lékaři. Poznávají tento jev zejména podle neobvyklosti zranění a z rozporu s předkládaným vysvětlením doprovázející osoby o anamnéze vzniku úrazu dítěte. Záznam o úrazu dítěte má přispět k včasnému podchycení případů týraného a zneužívaného dítěte, k získání podkladů pro sociální šetření, popř. i k získání důkazního materiálu při pozdějším vyšetřování případu. Zavedení záznamu o úrazu dítěte nezatíží práci samotného lékaře, neboť je určen k vyplnění doprovázející osobou. Může však zachytit řadu situací, které dávají orgánům sociálně právní ochrany signál a podnět pro jejich depistážní, kontrolní a poradenskou činnost. Tímto ustanovením však není dotčena tzv. oznamovací povinnost dle ustanovení speciálních norem.


- 60 -


Působnost orgánu sociálně právní ochrany při ukládání výchovných opatření Výchovná opatření se užívají ve chvíli, kdy se ve výchově nezletilého vyskytují nedostatky. Obecní úřad může působit na rodiče nezletilého, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, projednávat s rodiči odstranění nedostatků ve výchově dítěte nebo projednávat s dítětem nedostatky v jeho chování. Pokud projednání nedostatků nevedlo k nápravě a vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte, může obecní úřad, pokud tak již dříve neučinil soud: napomenout vhodným způsobem nezletilého, jeho rodiče a osoby, kteří narušují jeho řádnou výchovu; stanovit nad nezletilým dohled a provádět jej za součinnosti školy, občanských sdružení v místě bydliště nebo na pracovišti; uložit nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků a zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných (dle §13, zákona o sociálně-právní ochraně dětí). V případě, že výše uvedená opatření nařídil soud, a pokud opatření vedla k nápravě v chování dítěte, v jednání rodičů nebo dalších osob, může podat obecní úřad obce s rozšířenou působností návrh soudu na zrušení těchto opatření. Pokud ale výše uvedená opatření nevedla k nápravě stavu, může obecní úřad obce s rozšířenou působností podat návrh k soudu například na omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, nebo na nařízení ústavní výchovy (dle §14, zákona o sociálně-právní ochraně dětí) nebo vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, jestliže tato osoba poskytuje záruku jeho řádné výchovy a se svěřením dítěte souhlasí. Soud v tom případě vymezí rozsah práv a povinností k dítěti (dle §42, zákona o rodině). Při výběru vhodné osoby dá soud přednost zpravidla příbuznému dítěte (§ 45, odst. 1, zákona o rodině). Pokud se dítě ocitne bez jakékoliv péče nebo je-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohrožen nebo narušen, je obecní úřad obce s rozšířenou působností povinen podat neprodleně návrh soudu na vydání předběžného opatření (dle §16, zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Dítě je pak dle tohoto opatření předáno do péče osoby, kterou soud v usnesení označí. Předběžné opatření trvá po dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti. V případě, že trvají důvody předběžného opatření, podá obecní úřad obce s rozšířenou působností návrh na zahájení řízení o ústavní výchově nebo návrh na svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než jsou rodiče apod. (více viz dokument: “Adopce a pěstounská péče v ČR”). Pokud důvody předběžného opatření zanikly a pokud nepodá obecní úřad obce s rozšířenou působností jakýkoli návrh k soudu, předběžné opatření zanikne a dítě se vrací zpět do péče zákonného zástupce (dle §76a, Občanského soudního řádu). Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí Vedle zde uvedených kompetencí a institutů, které souhrnně zajišťují sociálně právní ochranu dětí u nás, přináší uvedený zákon i řadu dalších činností, které se předmětné problematiky dotýkají. Jedná se např. o výkon sociálně-právní ochrany ve vztahu k cizině, který tento úřad zajišťuje. Ten má povinnost zajišťovat ochranu ve vztahu k cizině, jde-li o děti, které má na území naší země trvalý pobyt, povolený trvalý pobyt na dobu nejméně 90 dnů, podalo návrh na řízení o udělení azylu či je oprávněno trvale pobývat. Dále je občanem naší země a nachází se na cizím území, kde nemá povolen trvalý pobyt. Úřad vykonává funkci přijímajícího a odesílajícího orgánu při provádění mezinárodních smluv a plní další povinnosti vyplývající pro Českou republiku z mezinárodních smluv týkajících se sociálně-právní ochrany dětí. Přitom se stává opatrovníkem dítěte, vyžaduje od


- 61 -


rodičů nebo osob, starajících se o dítě zprávy o poměrech dětí, zprostředkuje zaslání osobních dokladů z i do ciziny a při osvojení nebo pěstounské péči do i z ciziny plní stejné povinnosti jako okresní úřad nebo ministerstvo. Otázky k zapamatování Jaký je vztah státu ke vzdělávání? V jakých pramenech můžeme nalézt základy právní úpravy předškolního, základního a středního vzdělávání? Čím se zabývá čl. 33 Listiny základních práv a svobod? Jaké známe zásady a cíle vzdělávání? Co jsou vzdělávací programy a jak je členíme? Které školy a školská zařízení tvoří součásti vzdělávací soustavy? Kdo může založit školu a jaké je jejich právní postavení? Jaká práva a povinnosti mají žáci, studenti a jejich zákonní zástupci? Jakým způsobem je školským zákonem upravena povinná školní docházka? Jakým způsobem je zabezpečeno financování škol? Co znamená pojem správa školství, které orgány a osoby ji představují a jaké mají postavení? Jaké skupiny dětí žáků a studentů podřazuje zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon pod kategorii žáků se speciálními vzdělávacími potřebami? Jakým způsobem definuje školský zákon a související právní předpisy pojmy zdravotní postižení, zdravotní znevýhodnění a sociální znevýhodnění? Jakým způsobem definuje vyhláška Ministerstva školství č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami pojmy běžná škola a speciální škola? Jakým způsobem je ve školském zákoně obecně upraven vztah mezi zákonnými zástupci žáka a školy? Jakým způsobem je ve školském zákoně upravena odpovědnost školy za žáka? V čem spočívá podstata individuálního vzdělávání, za jakých podmínek ji ředitel příslušné školy povolí a za jakých podmínek dochází ke zrušení tohoto povolení? Jakým způsobem je ve školském zákoně a souvisejících právních předpisech upraveno právo žáka se speciálními vzdělávacími potřebami na vzdělání ve své spádové škole? Jaké garance v ustanovení § 16 přináší školský zákon žákům, kteří nemohou vnímat řeč sluchem, nemohou číst běžné písmo zrakem, a kteří se nemohou dorozumívat mluvenou řečí? Jaké zařízení a jakým způsobem zjišťuje přítomnost speciálních vzdělávacích potřeb u jednotlivých žáků? Jakým způsobem vyhláška Ministerstva školství č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami pojem speciální vzdělávání? Jaké formy speciálního vzdělávání vyhláška Ministerstva školství č. 73/2005 upravuje a čím jsou typické? Jakým způsobem vyhláška Ministerstva školství č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami pojem podpůrná opatření? Jaké možnosti podpůrných opatření vyhláška Ministerstva školství č. 73/2005 upravuje a čím jsou typické? Jakým způsobem definuje školský zákon pojem individuální vzdělávací plán, co je jeho obsahem, a jaké jsou podmínky pro to, aby byl podle něj žák vzděláván?


- 62 -


Jakým způsobem je vymezeno postavení asistenta pedagoga a osobního asistenta podle školského zákona a souvisejících předpisů, jakým způsobem jejich funkce vzniká a v čem spočívá jejich činnost? Jaké typy speciálních škol rozlišujeme? Co je to sociálně právní ochrana dětí? Jakému okruhu dětí je poskytována? Které orgány jsou oprávněny a povinny pomoc poskytovat? Jaké jsou oprávnění orgánu ve vztahu k výkonu ústavní a ochranné výchovy? Jak je upravena tzv. oznamovací povinnost občanů vůči těmto orgánům? Stanoví zákon povinnost státních orgánů, včetně školských zařízení, oznamovat orgánům sociálně právní ochrany vybrané skutečnosti? Jaká je působnost komise pro sociálně právní ochranu dětí?


- 63 -


Kapitola 4 Poradenský systém a podpora vzdělávání žáků se vzácným onemocněním, prostředky speciálně-pedagogické podpory 4 Úvod Čtvrtá kapitola učebního textu se zaobírá základními otázkami poradenského systému a podpory vzdělávání žáků se vzácným onemocněním, prostředky speciálně-pedagogické podpory. V této kapitole je kladen důraz zejména na problematiku postavení a činnosti poradenských pracovníků speciálně-pedagogických center, na přehled vybraných institutů právních odvětví, které jsou pro činnost těchto pracovníků určující a konečně je v této kapitole věnována pozornost prostředkům speciálně-pedagogické podpory. 4.1

Vybrané instituty právních odvětví a činnost poradenských pracovníků SPC

4.1.1 Rodinné právo Základní právní normou je zákon o rodině (č. 93/1964 Sb.). Pro poradenského pracovníka jsou zásadní části upravující pojem a obsah rodičovské zodpovědnosti (práva a povinnosti rodičů) a možnosti (a meze) vstupu orgánů veřejné správy do těchto vztahů. Rodičovskou zodpovědnost definujeme jako souhrn práv a povinností rodičů vůči nezletilému dítěti. Zahrnuje právo a povinnost: pečovat o řádný tělesný, duševní a mravní vývoj dítěte (de facto právo a povinnost dítě vychovávat), dítě zastupovat (rodič je zákonným zástupcem nezletilého dítěte), spravovat jmění dítěte. Tato práva a povinnosti náleží oběma rodičům, pokud nebyli tohoto práva zbaveni na základě soudního rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že rodiče mají vedoucí postavení při výchově dítěte, jsou oprávněni rozhodovat o všech podstatných náležitostech, které se výchovy dítěte týkají. Uvedené však neznamená, že děti jsou "vlastnictvím" svých rodičů. I ti jsou vázáni pravidly Úmluvy o právech dítěte, zmíněnou ochranou "blaha, zájmu a zdraví dítěte". Jestliže rodiče z nějakých důvodů práva a povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti neplní (zanedbávají, zneužívají), existuje možnost státního zásahu do výsostně osobních vztahů v rodině, tj. pozastavení, omezení a odnětí. Je jimi i série tzv. výchovných opatření (ať již upravených zákonem o rodině či zákonem o sociálně právní ochraně dítěte). Musí se však jednat o závažné situace; orgány veřejné správy (nejčastěji orgán sociálně právní ochrany dítěte – dále jen OSPOD) nesmí tyto možnosti nadužívat a zneužívat! Jedná se např. o tato výchovná opatření: napomenutí nezletilého, jeho rodiče a osoby, kteří narušují jeho řádnou výchovu, stanovení dohledu nad nezletilým (provádí se často za součinnosti školy), uložení nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu nevhodných podniků a zábav


- 64 -


Pro poradenské pracovníky je důležité ustanovení § 12 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí a mládeže, v platném znění, které stanoví následující pravomoc: Obecní úřad obce s rozšířenou působností může uložit rodičům povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče: nezajistili dítěti odbornou poradenskou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a obecní úřad obce s rozšířenou působností takovou pomoc předtím doporučil, nejsou schopni řešit problémy spojené s výchovou dítěte bez odborné poradenské pomoci, zejména při sporech o úpravě výchovy dítěte nebo úpravě styku s dítětem. Nejzávažnějším zásahem veřejné moci do rodinně-právních vztahů je ingerence do rodičovské zodpovědnosti podle § 44 zákona o rodině. Podle něj může soud rodičovskou zodpovědnost: pozastavit, pokud rodič práva povinnosti nemůže pro závažnou překážku vykonávat omezit, pokud rodič zanedbává povinnosti či nevykonává práva mu náležející zbavit rodiče této zodpovědnosti, pokud tento zneužívá práva či závažným způsobem zanedbává své povinnosti. Ve všech případech však zůstává zachována vyživovací povinnost rodičů k dětem! V případě, že jsou uvedená opatření uplatněna, není vyloučeno užití některých forem náhradní rodinné výchovy. V úvahu připadá zejména svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby, poručnictví či pěstounská péče, osvojení nebo ústavní výchova. V poradenských zařízeních vznikají obtíže při určování práv rodičů vůči dětem v průběhu a po případném rozvodovém řízení. Platí, že výše uvedená práva (a povinnosti) mají zásadně oba rodiče. Po pravomocném soudním rozhodnutí o úpravě styku k nezletilým dětem, pak bývá zejména část rodičovské zodpovědnosti, tj. právo a povinnost dítě vychovávat, u jednoho rodiče omezena, s tím, že dítě je svěřeno do péče jednomu z rodičů. Toto může být učiněno jak za trvání manželství, vždy však před zánikem manželství, v němž jsou nezletilé děti. V současné době nelze rozvést manželství, v němž jsou nezletilé děti bez toho, že by byla soudně schválená dohoda rodičů o úpravě styku s nezletilými po rozvodu, či takové rozhodnutí vynesl soud, nejsou-li se rodiče schopni dohodnout. Neznamená to však, že druhý z partnerů, jenž nemá dítě svěřeno do péče, přestává být jeho zákonným zástupcem! Tzn. i jemu přísluší právo získávat informace, např. o vzdělávání vlastního dítěte. V praxi někdy činí poradenským pracovníkům problémy, které v této situaci nastanou ve vztazích obou rodičů – bývalých manželů. Poradenský pracovník by je měl v takovém případě upozornit, že jejich základní povinnosti (předpokládanou i zákonem o rodině) je dohodnout se o aspektech výchovy nezletilého dítěte. A tehdy, jestliže nejsou schopni se dohodnout, rozhodne na návrh jednoho z nich soud. Alternativu představuje výchova společná, kdy i po rozvodu jsou všechna práva a povinnosti zachována oběma rodičům či výchova střídavá, kdy dítě určitou dobu tráví u jednoho a druhého rodiče, ostatní práva a povinnosti opět náleží oběma rozvedeným rodičům. V těchto případech bývá situace přehlednější a zpravidla bývají rodiče se schopni dohodnout. Ještě složitější situace nastává, je-li nezletilec umístěn v dětském domově (školské zařízení) a v úvahu připadá i Domov pro zdravotně postižené (zařízení sociálních služeb). V těchto případech se zpravidla jedná o nařízenou ústavní (ochrannou) výchovu podle zákona o rodině (ochranná výchova podle trestně právních předpisů). V rámci zmíněné ústavní výchovy je soudním rozhodnutím omezeno „právo mít dítě u sebe.“ I nadále však rodiče zůstávají zákonnými zástupci. Těmi by přestali být až v případě zbavení rodičovské zodpovědnosti podle výše cit. § 44 zákona o rodině. Poradenští pracovníci mají v těchto případech ztíženou situaci při získávání tzv. informovaného souhlasu. Explicitní, tj. povinný a


- 65 -


právními předpisy stanovený souhlas vyjadřují rodiče podle ust. § 1 odst. 2) vyhlášky MŠMT č. 72/2005 Sb.: „podmínkou poskytnutí poradenské služby je písemný souhlas zákonného zástupce nezletilého žáka“. V poradenské praxi pak často používáme termín „informovaný souhlas“, který však již zahrnuje i výklad ust. § 1 odst. 3) cit. vyhlášky. Ten uvádí, že žák (zákonný zástupce) „je předem informován o povaze, rozsahu, trvání, cílech a postupech nabízených poradenských služeb…“. Pro poradenské pracoviště z uvedeného vyplývá následující: První z uvedených „souhlasů“ je obligatorní podmínkou poskytnutí služby poradenským zařízením! (výjimkou je úkon činěný na základě soudního rozhodnutí, žádosti orgánu OSPOD). Souhlas je de iure nutno zajistit od zákonného zástupce. V praxi uvedených „ústavních“ zařízení však bývá složité v některých případech zákonného zástupce vůbec dohledat a navíc od něj souhlas získat. Jestliže jsme popsali problémy, kterým poradenská zařízení čelí při získávání „prostého“ souhlasu, vše je násobeno v situacích, kdy poradenské zařízení usiluje, aby se nejednalo pouze o souhlas formální – povinný, ale, aby byla naplněna i druhá podmínky, tj. jednalo se o souhlas informovaný, který předpokládá předání potřebných informací subjektu, který tento souhlas vydává. Problémy popsané v prvním případě se násobí. Poradenská pracoviště popsaný rozpor řeší různě. Zpravidla si „pořídí“ souhlas představitele daného zařízení, v němž žák pobývá – je umístěn v rámci ústavní výchovy. Nemůžeme tuto praxi generálně odmítnout jako „z principu špatnou“. Je však třeba konstatovat, že není v souladu s právem. Stricto senzu by poradenské pracoviště mělo o vydání souhlasu požádat orgán sociálně právní ochrany dítěte, který buď může uložit zákonným zástupcům, aby s poradenským zařízením spolupracovali, případně, v případech hodných zvláštního zřetele může požádat o vydání souhlasu soud. Jedná se o další z případů, kdy zákonodárce či normotvůrce svou nečinností zasahuje do výkonu dobré poradenské praxe. De facto tak nechává poradenský terén, aby za něj řešil nedostatky a problémy. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že v případech mimořádných, hodných zvláštního zřetele, kdy je potřeba poradenskou službu (spíše diagnostiku, intervenci) poskytnout neprodleně, protože opačný postup by mohl dítěti přivodit závažnou a těžce odstranitelnou újmu, je možno operovat ustanovením vyššího právního předpisu, je Úmluvou o právech dítěte, která v úst. čl. 3 konstatuje, že vůdčím principem při jakékoliv činnosti týkající se dětí je „zájem dítěte“ provázený ochranou jeho zdraví a blaha.18 Takový postup však musí mít vždy odůvodnění, v individuálních a mimořádných případech. I v této situaci by měl být o opatření informován OSPOD.

18

Čl. 3 Úmluvy o právech dítěte – normy s právní silou ústavního zákona: 1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná správní opatření. Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 66 -


4.1.2 Občanské právo Způsobilost k právním úkonům fyzické osoby Občanské právo představuje velmi rozsáhlý soubor právních norem, upravujících každodenní i specifické situace, v nichž se občané nacházejí. Samostatná část je věnována tzv. způsobilosti k právním úkonům. Tento institut je výrazem právní subjektivity fyzické i právnické osoby Fyzická osoba disponuje: Způsobilostí k právům, nabývá se okamžikem narození a pozbývá smrtí. Této způsobilosti nelze člověka zbavit ani omezit. Jedná se o právní reflexi obecného pojmu o "rovnosti" lidí. Způsobilostí k právním úkonům, nabývá se postupně, plně dosažením zletilosti, zpravidla v 18 letech. Slovem postupně je vyjádřen rozšiřující se okruh úkonů, k nimž je nezletilý způsobilý v závislosti na rozvoji rozumových a volních schopností. K tomu lze srovnat způsobilost uzavřít kupní smlouvu u dítěte v pěti a sedmnácti letech. Způsobilostí k protiprávním úkonům, jde o jistý rub předchozí "pozitivní" způsobilosti, tj. o deliktní způsobilost, tj. schopnost a způsobilost nést následky za vlastní protiprávní jednání. Protože jsme v občanském právu, jde nejčastěji o odpovědnost za škodu. Způsobilost k právním úkonům je možno v určitých případech omezit, či lze člověka této způsobilosti zbavit. Důvodem je dušení porucha (duševní nemoc, mentální retardace), která závažným způsobem ovlivňuje schopnost člověka vstupovat do právních vztahů. V těchto případech však je důležité zdůraznit, že se jedná o ochranné opatření, které nesmí být zneužíváno. Vztah poradenských pracovníků (a nejen jich) k lidem s omezením či zbavením způsobilosti k právním úkonům je skutečným testem úrovně jejich profesionálních a etických předpokladů pro výkon dané profese. Zákonným zástupcem osob zbavených způsobilosti k právním úkonům je soudem ustanovený opatrovník. Český právní řád poměrně velmi stručně upravuje jeho působnost. Zjednodušeně – a přesto výstižně můžeme konstatovat, že za opatrovance činí veškeré právní úkony. Tj. právní úkon učiněný osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům ze ex lege od počátku neplatný. U osoby s částečnou způsobilostí k právním úkonům činí za ni opatrovník jen ty úkony, k nimž má osoba způsobilost omezenu. Typicky se jedná o nakládání s vyššími částkami peněz. Od právních úkonů je nutno odlišit úkony faktické, tj. např. právo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům vyjadřovat se k některým faktickým situacím, které se těchto osob dotýkají. Např. je žádoucí, aby i osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům se mohly svobodně vyjadřovat k činnostem, které v zařízeních sociálních služeb provádějí. Je žádoucí, přiměřeným způsobem, informovat i osobu s částečnou způsobilostí k právním úkonům i povaze úkonů, které podstoupí v rámci vyšetření apod. Ochrana osobnosti a osobních údajů Obecnou úpravu nalezneme v ustanoveních § 11 – 16 občanského zákoníku. Dle § 11 má "fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti, jakož i svého jména a projevů osobní povahy." Jedná se zde o výčet demonstrativní, znamenající, že v konkrétních případech může být poskytnuta ochrana i dalším hodnotám lidské osobnosti. Hovoříme o tzv. generální klauzuli, obsahující rámcový výčet chráněných práv.


- 67 -


Odlišně je upraven § 12 občanského zákoníku, který již v taxativní podobě poskytuje ochranu: písemnostem osobní povahy podobiznám obrazovým snímkům. obrazovým a zvukovým záznamům projevům osobní povahy. V praxi znamená pojem "porušení osobnostních práv" skutečnost, že ze strany dalšího subjektu (fyzické nebo právnické osoby) dojde (vědomě či nevědomě) k protiprávnímu zásahu do uvedených práv. Vychází se přitom z toho, že pouze fyzické osobě přísluší rozhodovat o využití a nakládání s právy vlastní osobnosti. K základním rysům ochrany osobnostních práv fyzické osoby patří skutečnost, že zásah do těchto práv se může dít pouze se svolením fyzické osoby. V případě, že je fyzická osoba nezletilá, jedná se o souhlas zákonného zástupce. Tohoto souhlasu není třeba v případech výslovně stanovených zákonem. Hovoříme o zákonném omezení možnosti osobnosti samostatně disponovat s projevy, údaji, výsledky činnosti osobnosti. Jedná se o zákonnou licenci: Úřední - písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy lze použít i bez souhlasu dotyčné osoby k účelům úředním na základě zákona. Tak tomu bude např. v trestním nebo občanskoprávním řízení, ve správních záležitostech evidence občanů ap. Vědecká nebo umělecká - na rozdíl od předchozí licence se netýká písemností osobní povahy, ale pouze podobizny, obrazových snímku a záznamů. V praxi poradenských pracovišť pro žáky se zdravotním postižením, vzhledem k tomu, že pracujeme s údaji o zdravotním stavu, bude souhlas nutný i v případech zpracování např. obrazových snímků, osobních údajů apod. Zpravodajská - má stejný rozsah jako předchozí. Podle této licence lze užít i tyto stránky lidské osobnosti pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Zejména v případě licencí vědecké, umělecké či zpravodajské musí být splněna podmínka přiměřenosti použití a nesmí nastat rozpor s oprávněnými zájmy občana. Dojde-li přes uvedené záruky k neoprávněnému zásahu do jednoho nebo více osobnostních práv, má příslušná osoba právo domáhat se řadou prostředků odstranění zásahu či jeho následků. Přičemž není vyloučeno, že v konkrétním případě může být využito ochrany, kterou poskytuje např. trestní zákon (viz - § 206 trestního zákona o trestném činu pomluvy) a současně se může oprávněná osoba domáhat nápravy i dle občanského zákoníku. Zákon specifikuje prostředky nápravy v § 13. V jejich rámci se poškozená osoba může domáhat zejména: upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění následků těchto zásahů, přiměřeného zadostiučinění, náhrady škody. Důležité: uvedené ustanovení se v plném rozsahu týká všech fyzických osob. Tedy nejen klientů školských poradenských zařízení, ale i jejich pracovníků!. Samostatnou úpravou disponuje nakládání s osobními údaji. Jde o ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Zákon se vztahuje na veřejný i soukromý sektor. Vztahuje se i na neautomatizované, tj. manuální zpracování


- 68 -


osobních údajů. Nevztahuje se na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu (adresáře, soubory údajů, které osoba shromáždí v rámci své záliby.). Tyto údaje však nesmějí být předmětem obchodních aktivit a nesmějí být zveřejňovány. Nevztahuje se dále na nahodilé shromažďování osobních údajů, pokud nejsou dále zpracovávány. Za nahodilé shromažďování je nutno považovat např. evidenci náhodných zákazníků (čistírny, kadeřnictví, krejčovství, atd.), pokud slouží pouze pro evidenci nebo výdej zakázky. Evidence tohoto typu nesmějí být následně zpracovány pro jiný účel. Pracovníci ŠPZ by měli znát rozdíly mezi pojmy osobní údaj a citlivý osobní údaj. Osobní údaj je každý údaj, který se týká určitelného subjektu, kterým může být výlučně fyzická osoba. K určení subjektu údajů může postačit někdy jeden znak, obvykle je však třeba těchto znaků více, přičemž je třeba, aby jejich prostřednictvím byla osoba určena nebo alespoň určitelná a to případně i nepřímo. V malých komunitách postačí k určení osoby jen jeden údaj (např. povolání), který má povahu osobního údaje, ve větších bude k tomuto účelu zapotřebí více údajů. Zdůraznit je třeba, že osobním údajem nemusí být pouze jméno a příjmení, a to dokonce ani ve spojení s adresou, protože v témže místě může žít i více osob stejného jména a příjmení. Naproti tomu je vždy osobním údajem spojení jména, příjmení a rodného čísla, protože na jejich základě lze vždy fyzickou osobu identifikovat. O osobní údaj se nejedná, pokud je třeba k jeho zjištění nepřiměřené množství času, úsilí či materiálních prostředků. Citlivý osobní údaj, musí splňovat nejen znaky požadované pro osobní údaje, ale dále obsahuje údaje vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v politických stranách či hnutích nebo odborových či zaměstnaneckých organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, trestné činnosti, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu. V případě klientů školských poradenských zařízení se velmi často bude jednat o údaje citlivé. Pro nakládání s těmito údaji stanoví zákon podrobnější (a přísnější) pravidla. Základem pro jakékoliv zpracování těchto údajů je vždy souhlas dotyčné osoby. 4.1.3 Správní právo a trestní právo Z rozsáhlé oblasti těchto právních odvětví si uvedeme jen dílčí informace, které mohou být v činnosti poradenských pracovníků využitelné. Jedná se např. o znalost ustanovení zákona č. 290/1990 Sb., o přestupcích. Konkrétně § 31, který stanoví přestupek na úseku školství a výchovy mládeže. Tohoto přestupku se dopustí: "Kdo ohrožuje výchovu a vzdělávání nezletilého zejména tím, že nepřihlásí dítě k povinné školní docházce nebo zanedbává péči o povinnou školní docházku žáka“. Za tento přestupek lze uložit pokutu do 3000 Kč, a to oběma rodičům i opakovaně. Přestupek projednává přestupková komise místně příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Z trestního práva (zákon č. 40/2009 Sb.) je možno uvést tyto skutkové podstaty trestných činů, které jsou páchány proti dětem a mládeži: Vydírání a útisk (§ 175 resp. § 177) Skutkovou podstatou těchto trestných činů (příp. ještě ust. § 171 omezování osobní svobody) se nejčastěji dotýkají jevu, který bývá označován jako tzv. šikana. Této problematice je stále věnována nedostatečná pozornost. Obdobné činy se stále častěji vyskytují v základních školách a dochází ke snižování věku "pachatelů". V poslední době se dokonce objevuje "šikana" i v mateřských školách.


- 69 -


Trestného činu vydírání se dopustí: "Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl." Zákon v tomto případě stanoví trest odnětí svobody až na tři léta. V odstavci druhém cit. paragrafu trestního zákona jsou zpřísněny trestní sazby v případě, že čin je spáchán organizovanou skupinou či je způsoben zvlášť závažný následek ap. Trestného činu útisku se dopustí "Kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců." Zanedbání povinné výživy (§ 196 a § 197) Skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplní pachatel, který nesplní svou zákonnou povinnost poskytovat výživu. Byť náš právní řád zná celou řadu vyživovacích povinností, v praxi se nejčastěji jedná o vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi, případně mezi manželi. Trestného činu se dopustí: 1) „Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. 2) Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ Trestní sazba je zvýšena v případech, kdy se pachatel úmyslně vyhýbá plnění zákonné povinnosti, nebo pokud tímto činem je oprávněná osoba vystavena nebezpečí nouze, nebo se jedná o opakovaný trestný čin. Neplněním povinnosti se rozumí, že oprávněná osoba neobdrží vůbec anebo nikoli v plné míře to, co je obsahem plnění. Předpokládá se, že neplnění je soustavné a trvá delší dobu. Nový trestní zákoník stanovil tuto dobu na čtyři měsíce. Rozlišuje se mezi neplněním alimentační povinnosti a vyhýbáním se jí. Ve druhém případě může jít o případy, kdy povinná osoba záměrně mění zaměstnání, nebo úmyslně přijme zaměstnání s menším výdělkem. To vše s úmyslem vyhnout se povinnosti platit, resp. znemožnit její vymáhání. Zanedbáním povinné výživy však trestní zákon rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného; sankcionuje tedy i neplnění povinnosti poskytovat zejména dítěti stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví a hygienu, vykonávat nad ním dohled a popř. opatřovat další prostředky pro jeho všestranný rozvoj duševní a tělesný. Od vyživovací povinnosti není rodič osvobozen ani v případě, že je zbaven rodičovských práv. U tohoto trestného činu se setkáme s ojedinělým institutem účinné lítosti. Podstatou tohoto ustanovení je fakt, že před zájmem státu na potrestání spáchaného trestného činu vystupuje do popředí zájem na splnění vyživovací povinnosti. Pokud tedy pachatel do okamžiku, než soud začal vynášet rozsudek pro trestný čin zanedbání povinné výživy, splní svoji povinnost, trestnost tohoto činu zaniká. Podmínkou je, že plnění bude uskutečněno v celém rozsahu, dobrovolně a spáchaný trestný čin neměl do té doby trvale nepříznivé následky (vůči osobě oprávněného).


- 70 -


Týrání svěřené osoby (§ 198) Z hlediska trestního práva je skutková podstata tohoto trestného činu vyjádřena následovně: 1) „Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. 2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odst. 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu.“ Sazba na pět až dvanáct let je stanovena, jestliže pachatel působí tímto činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo smrt. Osobou, která je v něčí péči nebo výchově, se rozumějí jednak nezletilé děti, jednak osoby starší, které pro stáří, nemoc, tělesnou nebo duševní zaostalost nebo poruchu jsou odkázány na péči jiných osob. Péče nebo výchova může být též přechodná, popř. dočasná. Týráním se rozumí zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti s určitou trvalostí. Nemusí vzniknout následky na zdraví. Nevyžaduje se zde soustavnost. Menší intenzita zlého nakládání může být vyvážena delším trváním. Čin lze spáchat i opomenutím. Zpravidla může dojít např. k ublížení na zdraví, zde se pak posuzuje jako souběžný trestný čin dle § 146 resp. § 148. Při týrání spojeném s odepíráním stravy, šatstva apod. půjde zároveň o zanedbání povinné výživy dle § 196. V ČR bývá každoročně odhaleno několik desítek až stovek případů dětí, týraných vlastními rodiči. Půjde pravděpodobně o pouhý zlomek všech případů. Objektem útoku ze strany dospělých bývají především malé děti, které se takovému zacházení nemohou samy účinně bránit. Proto záleží na všímavosti a zájmu okolí. Právě pedagogičtí pracovníci mohou v prevenci tohoto patologického jevu výrazně pomoci. Ukazuje se, stejně jako v případech šikany, že řada pedagogů, ale i zdravotnických pracovníků a sociálních pracovnic podceňuje indicie vedoucí k podezření na spáchání tohoto trestného činu. Ohrožování výchovy mládeže (§ 201) Chráněným zájmem je zde zdravý a nerušený mravní vývoj dětí a mládeže. Dle ustanovení citovaného paragrafu se tohoto trestného činu může dopustit: 1) „Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že a) svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu, b) umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život, c) umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo d) závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. 2) Kdo umožní, byť i z nedbalosti, dítěti hru na výherním hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti“.


- 71 -


Zvýšenou trestní sazbou odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odst. 1 nebo 2 ze zavrženíhodné pohnutky, b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, c) spáchá-li takový čin opětovně, nebo d) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Za zahálčivý nebo nemravný život se považuje např. • propadnutí alkoholu nebo drogám • prostituce, pohlavní nevázanost • páchání úmyslné trestné činnosti • soustavné porušování zásad občanského soužití • parazitní způsob života. Soudní praxe dospěla k názoru, že naplněním skutkové podstaty uvedeného trestného činu je i jednání rodičů, kteří vědomě nebo i z nedbalosti neplnili své povinnosti ve vztahu k docházce dítěte do školy. Déletrvající nepřítomnost dítěte ve škole, kterou rodiče tolerují či přecházejí, je způsobilá vyvolat proti nim trestní stíhání. Svádění k pohlavnímu styku (§ 202) Tohoto trestného činu se dopustí: 1) „Kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo prospěch, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.“ Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odst. 1 na dítěti mladším patnácti let, b) spáchá-li takový čin ze zavrženíhodné pohnutky, c) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, nebo d) spáchá-li takový čin opětovně. Pohlavní zneužití (§ 187) 1) „Kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let. 2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odst. 1 na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.“ Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li tímto činem těžkou újmu na zdraví a odnětím svobody na deset až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li tímto činem smrt. Trestná je i příprava tohoto trestného činu. V obou případech je chráněným zájmem zdravý mravní a pohlavní vývoj dětí a mládeže. Předmětem útoku může být i osoba mužského pohlaví. Jiným pohlavním zneužitím se rozumí další formy sexuální aktivity, např. ohmatávání pohlavních orgánů, a to vždy za účelem pohlavního vzrušení. Jsou tu míněny jen intenzivnější zásahy a to, i když půjde současně o aktivní jednání chráněné osoby. Není totiž podstatné, zda osoba, vůči níž jednání směřuje, sama žije promiskuitním životem, nebo se jedná o osobu, která nemá se sexuálním životem zkušenosti. Rozhodující je druh a stupeň jednání pachatele. (Samozřejmě by však tato fakta Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 72 -


mohla mít vliv na výši trestu u pachatele). Při jednání nepříliš intenzivním, zejména jde-li o osoby věkově blízké a existuje-li mezi nimi citový vztah, je třeba uvážit, zda je tu dán stupeň společenské nebezpečnosti potřebný pro trestný čin. O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, je-li pachatel oprávněn nebo povinen nad někým dohlížet. Např. rodič nad dítětem, učitel nad žákem, vedoucí letního tábora nad dětmi ap. Zneužití závislosti předpokládá, že pachatel vyvíjel na takovou osobu psychický nátlak. Oznamovací povinnost poradenských pracovníků Rozlišujeme "povinnost" stanovenou stavovskými pravidly (např. Etický kodex pracovníků SPC, Etický kodex asociace klinických psychologů apod.) a skutečnou povinnost stanovenou obecně závaznými právními předpisy. První případ, jak je již z názvu těchto kodexů zřejmé, je morálním apelem vedoucím k ochraně práv (zde) dětí ohrožených protiprávním jednáním. Jinak je tomu v případě právních předpisů. Zákon o sociálně právní ochraně dětí a mládeže stanoví v § 7 tato oprávnění: 1) „Každý je oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče. 2) Každý je oprávněn upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, nebo na skutečnosti uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) až h) zákona; tím není dotčena povinnost vyplývající ze zvláštního právního předpisu“. Jedná se o nezletilé děti v těchto situacích: a) „…které byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, pokud tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy; b) které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo, jde-li o děti mladší než patnáct let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo soustavně páchají přestupky nebo jinak ohrožují občanské soužití; c) které se opakovaně dopouští útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte; d) na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání takového činu; e) které jsou na základě žádostí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte opakovaně umísťovány do zařízení zajišťujících nepřetržitou péči o děti nebo jejich umístění v takových zařízeních trvá déle než 6 měsíců; f) které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami; g) které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů, popřípadě jiných osob odpovědných za jejich výchovu; a to tehdy pokud tyto skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí.“ Z dikce vidíme, že v tomto případě se jedná pouze o oprávnění. Nejedná se tudíž v pravém smyslu o povinnost. Byť jí tak budeme v souladu s posláním praxe poradenského pracovníka chápat. V jiné situaci je však poradenské zařízení jako instituce. To je povinno, stejně jako školy a další školská a zdravotnická zařízení, oznámit orgánům sociálně právní ochrany


- 73 -


dětí skutečnosti, které nasvědčují tomu, že mají ve svém okolí děti, jichž se dotýká výše uvedená charakteristika, a to bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o takové skutečnosti dozví. (§10, odst. 4 zákona o sociálně právní ochraně dětí). Skutečnou oznamovací povinnost fyzických osob (poradenských pracovníků) zakotvuje trestní zákoník již od 1. 1. 1994, kdy zavádí skutkovou podstatu trestného činu Neoznámení trestného činu (§ 368) a případně Nepřekažení trestného činu (§ 367). Zákon rozeznává jednak nepřekažení trestného činu, který je páchán nebo se připravuje, a dále neoznámení trestného činu - již ukončeného protiprávního jednání. Zákon vyjmenovává skutkové podstaty, které je povinností překazit. Mezi vyjmenované trestné činy, které chrání děti, patří: znásilnění (§ 185), pohlavního zneužití (§ 187), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), týrání svěřené osoby (§ 198). Překazit trestný čin lze včasným oznámením policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci, ale také každým jednáním, které je způsobilé v konkrétní situaci zabránit dokončení protiprávního jednání (např. i fyzickým násilím). Tuto povinnost nemá pouze ten, kdo by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání. Neoznámení trestného činu se z hlediska ochrany dětí týká těchto trestných činů: zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), týrání svěřené osoby (§ 198). Význam těchto ustanovení je třeba chápat i v rovině prevence, jako jistou formu "pomoci" těm poradenským pracovníkům, kteří s oznámením podezřelých skutečností váhají s ohledem na veřejné mínění ap. Nyní mohou využít "motivačního" působení uvedeného ustanovení trestního zákona. Tomu, kdo tak neučiní, hrozí trestní stíhání. Výjimku tvoří případy, ve kterých by oznamovateli bezprostředně hrozila smrt nebo těžká újma na zdraví a dále případy související s advokátní činností nebo se zpovědním tajemstvím, což nepředpokládá situace vázané na činnost poradenských pracovníků.


- 74 -


Otázky k zapamatování Jakým způsobem definuje zákon č. 93/1964 Sb., o rodině pojem rodičovská zodpovědnost, komu náleží a jaký je její obsah? Jaké zásahy lze podle zákona o rodině do rodičovské zodpovědnosti provést a v jakých situacích? V čem spočívá pozastavení, omezení a odnětí rodičovské péče podle zákona o rodině? V čem spočívají výchovná opatření podle zákona o rodině a který orgán je ukládá? V jakých případech vymezených zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí a mládeže může obecní úřad obce s rozšířenou působností uložit rodičům povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení? Jakým způsobem se promítne skutečnost rozvodu manželství rodičů do jejich rodičovské zodpovědnosti? Za jakým podmínek může být rozvedeno manželství rodičů nezletilých dětí? Jakým způsobem je upravena problematika informovaného souhlasu podle vyhlášky Ministerstva školství č. 72/2005 Sb.? Co je obsahem právní subjektivity fyzických osob? Jakým způsobem jsou v zákoně č. 40/1964 Sb. definovány pojmy způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právním úkonům a deliktní způsobilost, kdo je jejich subjektem a za jakých podmínek právní subjekty tyto způsobilosti nabývají? Jakým způsobem jsou v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku vymezeny skutkové podstaty zločinů vydírání a útisku, zanedbání povinné výživy, týrání svěřené osoby, ohrožování výchovy mládeže, svádění k pohlavnímu styku a pohlavního zneužití? Jakým způsobem jsou chráněny osobní údaje a soukromí osob podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů? Jakým způsobem je v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku a zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí vymezena oznamovací povinnost, neoznámení a nepřekažení zločinu páchaného na dítěti?


- 75 -


Kapitola 5 Komunikace, terapie 5 Úvod Pátá kapitola učebního textu je zaměřena na základy komunikace s osobami se zdravotním postižením, výcvikem komunikačních technik, nácvikem praktických cvičení, zvládáním problémových situací, možnostmi a mezemi tzv. nutné obrany v praxi pedagoga, postavením pedagoga jako poradce, pedagoga jako podřízeného pracovníka a člena týmu, prevencí syndromu vyhoření, riziky dlouhodobé práce s dítětem se závažným vzácným onemocněním a dalšími otázkami. Kapitola se také zaobírá relaxačními a rehabilitačními technikami a využitím expresivních terapií v podpoře vzdělávání dítěte se vzácným onemocněním. Konečně je kapitola také věnována syndromu vyhoření, který může pedagogy postihnout. 5.1

Komunikace

5.1.1 Osoba s mentálním postižením a s demencí Mentální retardace Pokud se týče frekvence postižení, mají lidé s mentálním postižením početní převahu nejen nad ostatními klienty s (vážnější) psychiatrickou diagnózou, ale mentální retardace je co do výskytu jednou z nejfrekventovanějších poruch vůbec. Statistické údaje hovoří o přibližně 300 000 osob s mentálním postižením v České republice a dalších přibližně sto tisíci osob s jiným duševním postižením. Odhady v celosvětovém měřítku se přibližují číslu 200 miliónu osob s mentálním postižením, (což je širší a korektnější označení pro dožívající terminus technicus mentální retardace). Mentální retardaci lze definovat jako vývojovou duševní poruchu se sníženou inteligencí demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií. Podle hloubky postižení rozdělují mezinárodní klasifikace (ICD-10, DSM-IV) mentální retardaci na čtyři stupně. Kritériem členění je výše inteligenčního kvocientu (IQ), naměřeného psychologickými testy, přičemž hranicí mentální retardace jakožto duševní poruchy je 70 bodů IQ (deficitní kritérium IQ ovšem nemůže být jediným kritériem pro stanovení diagnózy): F 70. lehká mentální retardace (50-69 IQ) F 71. středně těžká mentální retardace (35-49 IQ) F 72. těžká mentální retardace (20-34 IQ) F 73. hluboká mentální retardace (pod 20 IQ) Ve snaze načrtnout globálně obraz osobnosti mentálně retardovaného jedince, vyjmenovává odborná literatura následující znaky, které se mohou vyskytovat v nejrůznější variabilitě a hierarchii: zvýšená závislost na rodičích, infantilnost osobnosti, pohotovost k úzkosti a neurastenickým reakcím, sugestibilita a rigidita chování, nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“, opoždění psychosexuálního vývoje, nerovnováha aspirace a výkonu, zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí, porucha interpersonálních vztahů a komunikace, malá přizpůsobitelnost k sociálním a školním požadavkům, impulsivnost, hyperaktivita nebo torpidita, citová vzrušivost, zpomalená chápavost, ulpívání na detailech, malá srovnávací


- 76 -


schopnost, snížená mechanická a logická paměť, těkavá pozornost, porucha vizumotoriky a celkové pohybové koordinace. Komunikace s osobami s mentální retardací Vzhledem k tomu, že úroveň abstrahování u jedince s mentálním postižením nedosáhne úrovně zdravého jedince, ani jeho řeč nedosáhne úrovně běžné v populaci. Následující simplifikované schéma podává přehled hlavních charakteristik fatického obrazu jedinců s mentálním postižením dle stupně disability: u jedinců s lehkým mentálním postižením dochází ke zpoždění ve vývoji řeči o rok i více v komparaci s normou, nejvíce je postižen pojmotvorný proces – schopnost abstrakce a následné generalizace, existuje disharmonie mezi vnitřní a vnější řečí, řeč je obsahově chudá, časté agramatismy, u jedinců se středně těžkým mentálním postižením dochází již k omezenému vývoji řeči (počátek řečového období kolem 5. až 6. roku života), převažuje prvosignální úroveň komunikace (častá produkce významových zvuků, tzv. extralingvistická komunikace), někdy velmi dobrá úroveň napodobování řeči, echolálie vycházející z napodobování a z tendence k rytmickým automatismům, převaha jednoslovných, v nejlepším případě jednoduchých, vět, ovšem značná využitelnost nonverbálních prostředků řeči, u jedinců s těžkým mentálním postižením převažuje pudová úroveň komunikace a situační reakce na slova (nikoliv pojmy) typu jíst, máma, „kakat“ atd., existuje jistá citlivost pro extralingvistickou (zvukovou) a paralingvistickou komunikaci (prostřednictvím modulačních faktorů řeči), popř. další nonverbální prostředky řeči, u jedinců s hlubokým mentálním postižením je komunikace na úrovni neartikulovaných výkřiků, příležitostné echolálie, napodobovacích a projevových zvuků, často mutitas idiotica. Pro zlepšení komunikačních schopností osob s těžším mentálním (a dalším) postižením se využívá prostředků tzv. alternativní a augmentativní komunikace (AAK). Nejčastěji se používají systémy nejrůznějších obrázků, piktogramů, využití jednoduchého znakového systému (např. Znak do řeči, Makaton) postaveného na gestech, kterými doprovázíme a vizualizujeme (zviditelňujeme) naši orální řeč, u těžších a specifických forem postižení (např.autismu) se využívá komunikačního slovníku sestaveného z trojrozměrných (tzv.referenčních) předmětů. V komunikaci s lidmi s mentálním postižením je třeba dodržovat jistá pravidla, která vychází z bazálních zásad komunikace: TAKT-TOLERANCE-EMPATIE-OHLEDUPLNOST- TRPĚLIVOST - ÚCTA K PARTNEROVI Nejčastější chyba lidí, kteří nemají přímou zkušenost s mentálně postiženými občany je ta, že se snaží k dospělému hovořit jako k dítěti, že nerespektují jeho důstojnost a neprojevují partnerovi stejnou úctu, jako kdyby hovořili se zdravým jedincem. Projevuje se to především v tom, že osobě s postižením tykají, používají neadekvátních výrazů. Pokud je doprovázena asistentem či jinou osobou, obrací se odborníci v dialogu na tuto osobu, přestože se jednání bezprostředně týká člověka s postižením atd. Důležité je si uvědomit, s kým komunikujeme a neznepokojovat se tím, že komunikace s mentálně postiženým člověkem je „jiná“, než komunikace se zdravým a že pokud budeme reagovat nepřiměřeně (podrážděně, obraně-útočně či dokonce agresivně), zablokujeme tak či znemožníme další komunikaci (osoba s mentálním postižením se „stáhne do sebe“, což je běžná obranná strategie těchto osob).


- 77 -


V komunikaci nepoužíváme rozvětvená souvětí, jednoduché věty podpoříme zvýrazněnými modulačními faktory a nonverbálními prostředky „body language“, trpělivě opakujeme nejen svoje otázky (s jistou modifikací, pokud vidíme, že nám postižený nerozumí), ale pro zvýraznění zpětné vazby také odpovědi klienta. Přístup v rozvíjení vzájemné komunikace: Chovejte se k lidem s postižením adekvátně jejich věku. Pokud máte pocit, že člověk s mentálním postižením potřebuje vaši podporu, můžete ji nabídnout, ale počkejte, až bude váš návrh přijat. Dohodněte se se svým klientem, jakým způsobem mu můžete nejlépe pomoci. Nezačínejte „velet“ a dělat za něj všechno sami. Naladění: věnujte čas vytvoření bezpečné atmosféry a budování důvěry. Aktivně naslouchejte, nechte partnera povídat bez přerušování, udržujte přiměřeně oční kontakt, dejte najevo svůj zájem a ochotu komunikovat. Využívejte v maximálně možné míře modulačních faktorů a „řeči těla“. Pokud jste přestali partnerovi rozumět, pokud je jeho sdělení velmi dlouhé nebo rychlé, přerušujte jej citlivě (příjmem = zopakováním sdělení toho, čemu jste rozuměli). Mluvte tváří v tvář, pomalu a zřetelně a konkrétně, nepoužívejte složitých a příliš abstraktních slov, cizí slova. Nedávejte mnoho informací najednou. Využívejte nejprve otevřených otázek. V případě, že Vám partner nerozumí, můžete mu nabídnout výběr z několika možností. Dejte vždy dostatek času na odpověď, nebojte se ticha. Ověřujte si v průběhu rozhovoru, jak vám bylo rozuměno. Snažte se verbální řeč doprovodit přirozenou gestikou, je-li to možné, ukazujte na osoby, věci, o kterých hovoříte. Pokud partnerovi nerozumíte, zeptejte se znovu. Pokud stále nerozumíte, žádejte vysvětlení jiným způsobem. Když upadá pozornost partnera, přerušte rozhovor nebo ukončete domlouvání stručným shrnutím (závěrem) doposud řečeného. Ptejte se lidí v okolí člověka s postižením (rodiny), jak s ním komunikují oni. Demence Demence je získaný a organicky podmíněný syndrom demonstrující se ztrátou funkčních schopností především pak úbytkem kognitivních funkcí, paměti a inteligence. Výskyt syndromu je přímo závislý na věku – zatímco v páté dekádě života trpí demencí zanedbatelný zlomek populace (0,025%), po osmdesátém věku života je to již každý pátý jedinec. Nejspecifičtějším symptomem demence v raném období je deficit ukládání informací do paměti, především transfer z krátkodobé paměti (cca 30 sekundové) do paměti dlouhodobé. Teprve v pokročilejších stádiích demence nastává destrukce i dlouhodobé paměti, přičemž z paměti mizí vzpomínky (i dovednosti) „proti proudu času“, tj. v opačném pořadí, než jak byly získávány a osvojovány. Aplikace obou výše uvedených tendencí v komunikaci s klientem: při konverzaci ke konkrétnímu tématu trvající déle než je kapacita krátkodobé paměti (přibližně půl minuty) se klient v tématu „ztratí“ protože si klient deficit uvědomuje, vyhýbá se konverzaci či volí zástupné konverzační témata, klišé, úhybné strategie…


- 78 -


postupně mizí slovní zásoba, nastupuje afatická porucha

V komunikaci s klienty se syndromem demence platí stejné přístupy jako u lidí s mentální retardací s tím, že: v oslovení respektujeme tituly či příjmení klientů a vyhýbáme se familiárnostem (dědo, babi, teto…) pro zaměření pozornosti či zklidnění používáme dotyk, pohlazení rukou, etc. vysíláme jasné signály, když odcházíme, ukončujeme zdravotnickou proceduru, konverzaci…pokud se procedury opakují, je vhodné jejich počátky a ukončení „ritualizovat“. Doporučená a rozšiřující literatura: LECHTA,V. (1991). Symptomatické poruchy reči u detí. Bratislava,UK. VALENTA, J.(2004). Manuál k tréninku řeči lidského těla. Kladno,AISIS. VALENTA, M., MŰLLER, O. a kol.(2003, 2004, 2007). Psychopedie. Praha, Parta. 5.1.2 Osoba s tělesným postižením Tělesné postižení Společným znakem skupiny osob s tělesným postižením je omezení pohybu způsobené vadou či poškozením pohybového a nosného systému, tj. kostí, kloubů, šlach, svalů, cévního a nervového systému. Osoba s tělesným postižením je obecně vnímána jako osoba, jejíž vada či dysfunkce je zpravidla patrná na první pohled. Společným rysem takto postižených jedinců je redukce obvyklých aktivit a v některých případech i částečná až úplná imobilita. Snížená pohybová schopnost pak může dlouhodobě nebo trvale působit na celkový rozvoj postiženého jedince a snížení těchto pohybových schopností může ovlivnit soběstačnost jedince, jeho schopnost cestovat, pracovat nebo navazovat nové vztahy. Rozlišujeme tělesná postižení vrozená a získaná. Ta můžeme obecně dále členit na obrny, amputace, deformace a malformace. Mezi vrozená tělesná postižení patří např.: poruchy tvaru a velikosti lebky (např. turicefalie, skalocefalie, hydrocefalus, mikrocefalus, makrocefalus) vady horních končetin (např. amélie, dysmélie, syndaktylie, polydaktylie atp.) vady dolních končetin (např. vrozená noha hákovitá, vrozená noha kosá atp.) poruchy růstu (např. achondroplazie, akromegalie, akromikrie, gigantismus, nanismus atp.) rozštěpové vady (např. lebky, rtu, čelisti, patra, páteře) centrální a periferní obrny (např. různé formy dětské mozkové obrny) Získaná tělesná postižení ještě dělíme na: tělesná postižení získaná po úraze a nesprávným držením těla: - úrazová onemocnění mozku a míchy (otřes mozku, zhmoždění mozku, zlomeniny obratlů spojené s poškozením míchy) - úrazová poškození periferních nervů (neuropraxis, axonotmesis, neurotmesis, obrna pažní pleteně) - amputace - deformity tvaru těla a jeho jednotlivých částí (skoliózy, kyfózy, hyperlordóza, plochá záda, plochá noha, vnitřní a vnější bočivost kolen) tělesná postižení získaná po nemoci; jejich příčinou mohou být: Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 79 -


-

-

-

revmatická onemocnění (revmatická horečka, vleklý kloubní revmatismus) dětská infekční obrna (způsobujícím činitelem dětské infekční obrny je vir jménem poliovirus, který do těla vstupuje ústy a infikuje střevní stěnu. Může vstoupit do krevního oběhu a do CNS a způsobit svalové ochabnutí a často až ochrnutí) Perthesova choroba (při Perthesově chorobě je hlavice stehenní kosti postižena zánětlivým procesem. Toto onemocnění postihuje zejména děti ve věku 5-7 let. Zánětlivým procesem hlavice kosti ztrácí odolnost a může být tlakem při pohybu deformována až rozmáčknuta) Myopatie (nemoc, která je někdy nazývaná progresivní svalová dystrofie vyznačující se úbytkem svalové síly), (srov. Bendová, 2006; Renotiérová, 2002).

Pravidla komunikace s osobou s tělesným postižením Jedinci s tělesným postižením se denně setkávají s bariérami, potažmo s jejich překonáváním. Bariéry mohou být fyzického rázu ve formě architektonického omezení v prostředí, ve kterém se denně pohybují - schody, úzké dveře, chodníky, chybějící výtahy atd. Psychické bariéry jsou především komunikační, týkající se osob s tělesným postižením i intaktní populace. U osoby s tělesným postižením jde zpravidla o vyrovnání se s životní situací, u intaktní populace jde o nevědomost, jak komunikovat s osobou s tělesným postižením. Protože je každé střetávání se s jiným člověkem záležitostí dvou, obě strany se musí vzájemně respektovat, snažit se o společný kompromis a porozumění. Je pravda, že jeden velký krok musí udělat hlavně člověk zdravý, což však neznamená, že mu člověk s postižením nemůže jít naproti. Nejen z těchto důvodů považujeme za přínosné upozornit na chyby, kterých se lidé v komunikaci s osobami s tělesným postižením mohou dopouštět a zároveň se snažit nabídnout přístupné řešení těchto prohřešků. Komunikujte s osobou s tělesným postižením, ne s jejím doprovodem Toto pravidlo platí jak v případě přivolání osobaa do ordinace, tak při zjišťování anamnézy, kdy je nutné komunikovat s osobou s postižením, nikoliv s jeho případným doprovodem. Jedinci s postižením je pak velice nepříjemné, když, namísto s ním, komunikujete s jeho doprovodem, cítí se nesvéprávný. Nechte se vést pokyny osoby s tělesným postižením Při nezbytné fyzické pomoci je nutné nechat se vést osobou s tělesným postižením, která přesně ví, jakým způsobem jí můžete pomoci. Mnoho osobaů umí přesně a konkrétně popsat způsob, jak mu můžete pomoci s přesunem na lůžko, WC, při pomoci s oblékáním či poskytnutí jiné podpory v dalších činnostech. Zvyšujte jistotu a pocit soběstačnosti Při poskytnutí nezbytných kompenzačních pomůcek (vozík, berle, schodištní plošiny, rampy, sedačky do vany, antidekubitní podložky atp.) zvyšujete jistotu a pocit soběstačnosti osobaa s tělesným postižením, proto se snažte, aby všechny potřebné pomůcky měl jedinec s tělesným postižením u sebe, či měl k nim snadný přístup. Zjistěte rozsah postižení a s tím související možná omezení v komunikaci U osob s výrazně narušenou expresivní složkou řeči, jsou často využívány náhradní a podpůrné způsoby komunikace (tzv. AAK – alternativní a augmentativní komunikace). Zjistěte, zdali osoba používá některý z těchto systémů suplující standardní komunikační kód – jazyk (fotografie, piktogramy, Makaton, znak do řeči atp.) a komunikujte s ním alternativní nebo augmentativní komunikací. Nemanipulujte s vozíkem bez vědomí osoby, buďte připraveni na odmítnutí V případě, že je osoba na vozíku, je mu velice nepříjemné, když s ním manipulujete bez jeho vědomí, proto se ho vždy zeptejte, než ho přemístíte z místa na místo.


- 80 -


Neberte manipulaci s jedincem na vozíku jako automatickou povinnost každého člověka, ten může mít k odmítnutí tisíce různých, třeba i zdravotních důvodů. Pokuste se zachovat běžná společenská pravidla v komunikaci Mnoho lidí se domnívá, že jedinec s tělesným postižením má současně jiné, přidružené postižení. Opak je pravdou – ne všichni jedinci s tělesným postižením mají současně mentální postižení. Proto zachovávejte symetrii vztahu – berte dospělého jedince s tělesným postižením jako dospělého, nepoužívejte např. zbytečné zdrobněliny a respektujte svého komunikačního partnera jako rovnocenného. Buďte také připraveni na to, že viditelnost postižení ve Vás může vyvolat různé reakce, někdy to jsou reakce nepřiměřené (projevy lítosti, opovržení, posměchu atd.). Přizpůsobte svoji pozici při komunikaci Pro člověka na vozíku je někdy velmi obtížné komunikovat s člověkem, stojícím (vytváří se velký výškový rozdíl). Snažte se vzájemnou komunikaci přizpůsobit zornému poli osoba tak, že si k němu např. sednete, aby vaše komunikace probíhala tzv. „tváří v tvář“. Komunikujte! Vzájemná komunikace usnadní další potřebné postupy. Osob na vozíku se neostýchejte optat na jejich pohybové možnosti. Ne každý, kdo sedí na vozíku, je na něj upoután nebo naopak, kdo chodí, je schopen se např. sám, bez pomoci zvednout ze židle.

Doporučená literatura FILIPIOVÁ, D., Projektujeme bez bariér. Praha: Grada Publishing, 1998. JANKOVSKÝ, J., Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. 1. vyd., Praha: Triton, 2001. KOLEKTIV AUTORŮ. Specifika komunikace osob se zdravotním postižením. Olomouc: UP Olomouc, 2008. 5.1.3 Osoby se zrakovým postižením Proč právě zrak? Zrak je dálkový analyzátor a jako takový umožňuje člověku získat maximum informací v minimálním časovém úseku, takříkajíc mrknutím oka, což je výsadou pouze zrakové percepce. Zrakem získáváme 75 – 90 % informací z prostředí. V tomto kontextu je naprosto jasný původ přísloví „Co oko nevidí, to srdce nebolí“? Je zřejmé, že senzorický deficit, respektive omezení nebo úplná ztráta zrakové percepce významným způsobem zasahuje do všech složek běžného života jedince a některé z nich zásadním způsobem limituje. Kdo je kdo, aneb Kdo je osobou se zrakovým postižením Hned na úvod odbouráme některé zažité mýty - ne každý, kdo nosí brýle je zrakově postižený; ne každý, kdo chodí s holí, je nevidomý. O kom tedy hovoříme, jako o člověku se zrakovým postižením? Světová zdravotnická organizace vymezila osobu se zrakovým postižením jako „tu, která má postižení zrakových funkcí trvající i po medicínské léčbě anebo po korigování standardní refrakční vady a má zrakovou ostrost horší než 0,3 (6/18) až po světlocit, nebo je zorné pole omezeno pod 10 stupňů při centrální fixaci, přitom tato osoba užívá nebo je potenciálně schopna používat zrak na plánování a vlastní provádění činnosti.“ Co je zde zásadní? Osoba se zrakovým postižením


- 81 -


je pouze takový člověk, který přes všechny možné lékařské zákroky a opatření má problémy se zrakovým vnímáním v běžném životě, se získáváním informací zrakem. Kuchynka a kol. (2007) uvádí, že podle aktuálních odhadů WHO žije na světě 37 milionů nevidomých a 124 milionů slabozrakých osob, přičemž tyto počty nezahrnují osoby s refrakčními vadami. V celosvětovém měřítku žije s těžkým zrakovým postižením přibližně 161 milionů osob. Aktuálně neexistují relevantní statistické údaje vztahující se k incidenci těžkého zrakového postižení v České republice. Nicméně v literatuře lze nalézt odhady počtu osob s těžkým zrakovým postižením v ČR pohybující se mezi 60 – 100 000, z toho 7 – 12 000 představují osoby nevidomé. Celá kategorie osob se zrakovým postižením je výrazně heterogenní. V otázce klasifikace zrakového postižení existuje řada parametrů, podle nichž lze zrakové postižení diferencovat, ústředním kritériem však zpravidla zůstává stupeň zrakové vady, který je posuzován na základě centrální zrakové ostrosti a stavu zorného pole. Východiskem celého členění je definování zrakové ztráty, kterou představuje snížení zrakové ostrosti pod hranici 6/18. Z tohoto předpokladu pak vychází následující klasifikace: Slabozrakost, kdy se vizus (zraková ostrost) lepšího oka pohybuje v intervalu pod 6/18 až 3/60; na tomto místě se sluší podotknout, že i slabozrakost má mnoho tváří – může být lehká, střední i těžká, ale vždy bude člověku způsobovat problémy v běžném životě, při získávání informací zrakovou cestou (viz definice osob se zrakovým postižením). Navíc bývá zpravidla doprovázena řadou dalších přidružených vad a problémů. Jedním z nich je například světloplachost nebo porucha barvocitu. Nevidomost, která představuje pokles zrakové ostrosti pod 3/60 až po světlocit (schopnost vnímat světlo a určit jeho směr). Praktická nevidomost, která je definována buď jako pokles zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60 včetně, nebo binokulární zorné pole v rozsahu 5 až 10 stupňů (tzn. omezení zorného pole na úroveň trubicovitého vidění – pouze centrálního vidění, chybí periferní vidění, lze ho připodobnit k vidění klíčovou dírkou). Skutečná nevidomost, která je charakterizována vízem pod hranicí 1/60 až po světlocit, nebo binokulární zorné pole pod 5 stupňů. Plná slepota zahrnující stavy od světlocitu s chybnou projekcí (člověk není schopen určit zdroj světla, jeho projekci) až po ztrátu světlocitu. (Hycl, Valešová, 2003) Speciální pedagogika vymezuje z hlediska stupně zrakového postižení ještě další dvě specifické kategorie – osoby se zbytky zraku a osoby s poruchami binokulárního vidění. Osoby se zbytky zraku „balancují“ na hranici mezi těžce slabozrakými a prakticky nevidomými. Jednou z klíčových charakteristik této kategorie zrakového postižení je velmi častá progrese zrakové vady vedoucí ke ztrátě zrakových funkcí. Osoby s poruchami binokulárního vidění – je to kategorie, která je charakteristická pro dětskou populaci, jedná se o kategorii funkčních, tzn. reverzibilních vad. K poruchám binokulárního je řazen strabismus a amblyopie. Nedorozumění, aneb Jak je to s dorozuměním Komunikace osob a s osobami se zrakovým postižením má určitá specifika. Její odlišnost bude vždy vysoce individuální, nicméně některé charakteristiky jsou všeobecně platné. Uveďme si tedy konkrétní základní principy a zásady komunikace s osobay s těžkým zrakovým postižením: partnerství, úcta k lidské důstojnosti, svobodná volba, nezávislost. Nehádej, kdo jsem! Před každým, ať už slovním nebo taktilním kontaktem je třeba osobaa se zrakovým postižením oslovit. Osoba jednající s nevidomým osobaem zdraví bez ohledu na


- 82 -


věk či společenské postavení jako první. Je nasnadě, že osoba s těžkým zrakovým postižením si nepřečte visačku se jménem, je proto nutné spojit oslovení s vlastním představením. Každý osoba má právo vědět, kdo jej ošetřuje, aniž by musel namáhavě tento údaj zjišťovat. Současně je víc než žádoucí spojit seznamování s podáním ruky – pro osoby s těžkým zrakovým postižením je taktilní kontakt velmi důležitý. Tudíž: „Dobrý den, pane Svobodo, jsem Váš ošetřující lékař, doktor Hrubý. Podávám Vám ruku.“ Podání ruky v tomto kontextu nahrazuje vizuální kontakt. Nevidomý, nikoli však neviděný! Mluvte přímo na osobaa se zrakovým postižením. Pravděpodobně vám to připadá naprosto samozřejmé, je to přeci běžná komunikační slušnost. Nicméně je relativně přirozené, že začnete komunikovat spíše s průvodcem, který s Vámi naváže zrakový kontakt než s osobou se zrakovým postižením, která naopak může nezřídka působit, že ji to nezajímá – neudržuje zrakový kontakt, může klopit hlavu nebo ji stáčet pro lepší úhel pohledu. Má to i své psychologické opodstatnění – historicky v sobě máme zakořeněnou tendenci lidi s nějakým nedostatkem podceňovat, což a priori vyvolává výraznou asymetrii vztahu – sklon nejednat s osobou se zdravotním postižením jako se sobě rovnou na bázi partnerství. A to podstatné – člověk se zrakovým postižením je většinou svéprávný, svobodný, soběstačný a porozumí vám. Průvodce neznamená zástupce – osobu se zrakovým postižením opravdu pouze doprovází. Tato „poučka“ platí například i pro popis trasy – je možné, že Váš popis osoba s postižením stejně nepochopí, ale je pouze a jenom na ni, aby případně požádala svého průvodce a on si nechal cestu vysvětlit sám. S nevidomým osobaem je tedy nutno jednat přímo a nikoliv prostřednictvím jeho průvodce. Věty typu „Ať si jde paní dál.“ nebo „Bude si chtít paní sednout.“ by měly být naprosto pasé. Jedním z průvodců může být i vodicí pes. Věříme, že je dnes již jeho vstup do zdravotnických zařízení samozřejmostí stejně jako jeho nevyrušování okolím při práci (mlaskáním, přivoláváním apod.). Osoba se zrakovým postižením má samozřejmě také nezadatelné právo svého průvodce „odložit“ před ordinací, obdobně jako bílou hůl (asistent může být nejen osoba blízká, ale i profesionální poskytovatel sociální služby). Nebojte se faux pas. Nemusíte mít strach zeptat se, co vás o zrakovém postižení Vašeho osobaa zajímá, případně, co nutně potřebujete vědět (například co se týče úrovně zachovaného vidění). Nespoléhejte na svou intuici nebo zažité stereotypy – mohou způsobit větší faux pas než dotaz samotný. Osoby se zrakovým postižením zpravidla nemívají problémy hovořit o svých omezeních, ale i schopnostech. Někteří osobai mohou působit zcela „bezproblémovým“ dojmem, a to i přesto, že mají pouze minimální zraková rezidua. Zkrátka za zeptání nic nedáte. Nekličkujte mezi slovy. Není nutno vyhýbat se pojmům spojeným se zrakovým vnímáním jako uvidíme, podívejme se, prohlédneme si, mrknu se, naviděnou apod. Jsou přeci přirozenou součástí naší komunikace – všichni se s nimi setkáváme už od narození, včetně osob vrozeně nevidomých. I nevidomý intuitivně spíše řekne „Jdu se na to podívat.“ než „Jdu si to ohmatat.“ Nebojte se mluvit s osobaem se zrakovým postižením naprosto přirozeně, bez okolků a kličkování mezi slovy. Kudy kam? Chceme říct, že při popisech či pokynech musíte používat směrové pojmy a být více popisní. S gestikulací si totiž u osob s těžkým zrakovým postižením nevystačíte, stejně tak jako s ukazovacími zájmeny. Problematika prostorové orientace osob se zrakovým postižením jde ruku v ruce s obtížnější adaptabilitou na neznámé prostředí, k níž se váže


- 83 -


zvýšená tenze. Celá návštěva lékaře se tak může stát zátěžovou, psychicky náročnou situací, kdy se osoba se zrakovým postižením ocitá v neznámém prostředí, se zdravotními potížemi a subjektivně sníženou soběstačností. Mlčeti stříbro, mluviti zlato. Není to překlep – v případě osobaa se zrakovým postižením je třeba mnohem důkladněji veškeré dění verbalizovat – popisovat prostředí, dění, nástroje i procedury. Při vyšetření je nezbytné osobaům vysvětlit, co se bude dít, a to předem, nikoli v průběhu či dokonce až následně. Při instrumentálním vyšetření je třeba stručně popsat použité přístroje i vlastní činnost. Pro osobaa s těžkým zrakovým postižením jsou informace typu „Teď to může tlačit, bude to trochu studit, může Vás to pálit, mírně to píchne apod.“ naprosto nezbytné pro základní orientaci v nastalé situaci. Ideální je nechat osobaa veškeré nástroje osahat, což mu umožní dokreslit představu o vyšetření a překonat nejistotu a obavy. 3krát NE. Nemanipulujte, neberte nezávislost, nenechte pocítit nesvobodu! To vše se vám může stát, aniž byste o to nějak zvlášť usilovali, ba naopak – může k tomu dojít zcela neúmyslně. Při kontaktu s osobaem s těžkým zrakovým postižením je nutné s ním jednat tak, aby se necítil ponížený nebo omezený ve své svobodě a nezávislosti. Zní to trochu jako klišé, ale… Běžný hektický den v ordinaci. Plná čekárna lidí, snažíte se všem, co nejlépe a hlavně co nejrychleji vyhovět – intuitivně a bezmyšlenkovitě tak můžete například nevidomého osobaa chytnout a posadit do židle, postrčit na vhodnější místo, dovléci k vyšetřovacímu přístroji, přemístit jeho věci na žádoucí místo apod. Manipulovali jste samotným člověkem, oslabili jste nezávislost přemístěním věcí, o jejichž umístění teď Váš osoba nemá přehled a nesvoboda jde celé té situaci v patách. Zkuste být empatičtí a uvažovat i z pohledu osoby s těžkým zrakovým postižením. Neberte svobodu, nezávislost a důstojnost. Opět to může působit trochu jako klišé, ale opak je pravdou! „Zavřete oči, odcházím“. Abyste zabránili nepříjemné situaci, je nutné ohlásit každý odchod během komunikace nebo příchod někoho nového. Nevidomý člověk, respektive obecně člověk se zrakovým postižením, nemusí postřehnout, že jste například opustili ordinaci nebo do ní naopak přišla sestra. Sluch v tomto ohledu není všemocný, a zejména v situaci, kdy vám takříkajíc „něco je“. Člověk s těžkým zrakovým postižením nemá možnost zrakové kontroly – myslete na to při každém kroku i zákroku. Stalo se vám někdy, že jste mluvili ke svým kolegům a oni tak nějak nereagovali, protože tam v tu chvíli už nebyli a vy jste to ani nezaznamenali? Řeč těla velmi mnoho dělá. Jako každý z nás, potřebuje i člověk se zrakovým postižením v komunikaci okamžitou zpětnou vazbu. Zatímco nám k tomu běžné slouží mimika, gestikulace apod., člověk s těžkým zrakovým postižením si s neverbální zpětnou vazbou nevystačí. Velmi podstatným „informátorem“ mohou být v tomto smyslu prozodické faktory řeči (intonace, tón hlasu, barva hlasu) – v řadě případů Vás odhalí, ale odložíte si spíše jen do půl těla. Univerzální pravidlo zní – verbalizujte a popisujte. To se týká samozřejmě nejen Vašich emocí, potřeb a postojů, platí to rovněž pro veškeré dění, jehož je osoba se zrakovým postižením součástí, ať už to jsou lékařské procedury nebo nutnost přesunu na další vyšetření. Buďte, prosím, vstřícní a trpěliví a mějte na paměti nejen zhoršenou adaptabilitu na nové prostředí, ale i odlišnou sociální zkušenost a omezenou kontrolu nad situací. Každá mince má dvě strany a ani k Vám se nemusí dostávat adekvátní neverbální signály. Je nutné respektovat možné interference mezi mimikou, gestikulací (obecně neverbálním chováním) a obsahem verbálního sdělení osobaa se zrakovým postižením. Vlivem nedostatečné zrakové percepce a


- 84 -


možné nižší sociální zkušenosti nemusí být neverbální signály osoby se zrakovým postižením průkazné – mohou dokonce interferovat s komunikačním záměrem. Nejmarkantnější je situace samozřejmě v případě osob vrozeně nevidomých, kde absentuje učení nápodobou. V této souvislosti se hovoří i o tzv. slepecké mimice, která je zpravidla velmi slabá a může působit jakoby „bez zájmu“ nebo může být neadekvátní vzhledem ke kontextu situace. Respektujte tedy informační deficit v oblasti neverbální komunikace z obou úhlů pohledu. Ztracený stavební kámen. Berte na vědomí, že při komunikaci s osobay se zrakovým postižením Vám bude pravděpodobně chybět její základní stavební kámen – zrakový kontakt. Udržení zrakového kontaktu může být i nepříjemné a problematické. To platí například pro osoby slabozraké a se zbytky zraku, kdy přílišná snaha o kontakt zrakem bude přinášet nadměrné úsilí a výraznou únavu. Svou roli zde může hrát například světloplachost. Zrakový kontakt však může být nepříjemný i pro Vás samotné - může být v některých případech rušen projevy zrakového postižení (např. nystagmem neboli kmitavými pohyby očí, nakláněním hlavy do dobrého zorného úhlu u výpadků zorného pole, natáčením hlavy směrem od oslňujícího světla atp.). Budiž světlo!? V případě osob slabozrakých a se zbytky zraku je více než žádoucí respektovat zásady zrakové hygieny, které mohou vzájemný kontakt a komunikaci výrazně zpříjemnit. Vhodná je přiměřená úroveň osvětlení, a to oběma směry – někteří zrakově postižení potřebují větší intenzitu osvětlení, někteří naopak budou oslněni i běžným denním světlem. S tím velmi úzce souvisí možnost zastínění, barevné schéma místnosti nebo prostředí či pozice jednotlivých účastníků komunikace. Univerzální pravidlo neexistuje, zkrátka respektujte individuální potřeby svého komunikačního partnera. Výsledkem může být například i to, že vás osoba se zrakovým postižením přesadí směrem od okna, naruší vaši osobní zónu, aby získala alespoň částečný přehled o Vaší neverbální komunikaci, nebo si vezme tmavé brýle, které vám mohou být v kontaktu velmi nepříjemné, pro ni jsou však nezbytností. Jak můžete pomoci nejen v rámci nemoci? Možná se ptáte, kdy a jak nabídnout osobaovi se zrakovým postižením průvodcovské služby – tady je pár základních doporučení. Při doprovázení se člověk se zrakovým postižením drží svého průvodce zezadu za paži, těsně nad loktem. Průvodce upozorňuje zrakově postiženého na nerovnosti terénu, například na schody (první a poslední), překážky apod. Na skutečnost je vhodné upozornit až ve chvíli, kdy je aktuální a stručně ji popsat. Při chůzi do schodů i ze schodů jde průvodce vždy první. Schod či obrubník a jeho „směr“ lze naznačit pohybem paže (které se zrakově postižený drží) nahoru či dolů ideálně ve spojení s verbálním popisem situace. Při procházení zúženým prostorem (např. úzkou chodbou nebo dveřmi) pohne průvodce paží, za kterou se ho nevidomý drží, mírně vzad a stáhne ji směrem k páteři, oba natáhnou ruku, a tím se mezi nimi zvětší odstup osoba se zrakovým postižením se zcela zařadí za průvodce a oba bezpečně projdou. Při usazování na židli nebo nastupování do dopravních prostředků funguje velmi jednoduchý princip. Průvodce položí svou ruku, za kterou je veden zrakově postižený, na opěradlo židle/madlo u dveří dopravního prostředku. Nevidomý svou volnou rukou sklouzne po ruce průvodce a sám si na židli usedne/do dopravního prostředku nastoupí. V obou případech je vhodné upozornit například na výšku židle a její charakteristiky nebo počet a výšku schodů do dopravního prostředku. V žádném případě člověka se zrakovým postižením nikam nestrkáme nebo netáhneme. A to nejpodstatnější na závěr – průvodce své průvodcovské služby nabízí, avšak nevnucuje.


- 85 -


Další prosím! Jak já to nesnáším…! Kdyby se mi alespoň z poloviny chtělo, tak jak se mi nechce… Ani mi tak nevadí ta samotná procedura, respektive vyšetření, mnohem větší stres mám ze všech těch nepříjemností okolo. Nevím, jestli jsou mezi námi ženami takové, které se ke gynekologovi těší, každopádně mně kromě samotného vyšetření stresuje řada dalších větších či menších „překážek“ – jsem totiž prakticky nevidomá. Když pominu samotnou cestu do ordinace, začíná „moje překážková dráha“ už v čekárně – Jak najdu poslední osobaku, po které jdu na řadu? Do které kabinky mám jít, která se uvolní dřív? Pak ta příšerně velká a přesvětlená ordinace, rozhovor s lékařkou sedící kdesi daleko za stolem, takže máte pocit, že trpíte samomluvou. A následuje instrukce – „Vyskočte si nahoru.“ – No jo, jenže ale kam? Kde? Jak…? Tápete a tápete – a to všechno tak nějak absurdně a možná i trochu symbolicky doplňuje vaše nahota… Nevíte, co se bude dít, jak se to bude dít, nemáte přehled o tom, kdo je či není v ordinaci, neovládáte dění kolem sebe a se sebou. Aspoň, že vás neděsí vyšetřovací nástroje a přístroje… i když, jak se to vezme…? Tak se jdu objednat, ale už teď se mi nechce dvojnásob! Použitá a doporučená literatura: FINKOVÁ, D., LUDÍKOVÁ, L., RŮŽIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením. Olomouc: VUP, 2007. HYCL, J., VALEŠOVÁ, L. Atlas oftalmologie. 1. vyd. Praha: Triton, 2003. KRAUS, H. a kol. Kompendium očního lékařství. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. KUCHYNKA, P. a kol. Oční lékařství. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. MORAVCOVÁ, D. Zraková terapie slabozrakých a osobaů s nízkým vizem. Praha: Triton, 2004. PIPEKOVÁ, J. (ed.) Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. rozš. a přeprac. vyd. Brno: Paido, 2006. VÁGNEROVÁ, M. Oftalmopsychologie dětského věku. 1. vyd. Praha : Karolinum VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2008. WIENER, P. Prostorová orientace zrakově postižených. Praha: UK IRZP, 2006.

5.1.4 Osoba se sluchovým postižením Sluchové postižení Za sluchové postižení považujeme sociální důsledek takové ztráty sluchu, kterou již není možné plně kompenzovat technickými pomůckami, a která již tedy negativně ovlivňuje kvalitu života člověka. Je tak třeba rozlišovat mezi termíny „sluchová ztráta, sluchová porucha, vada sluchu“ apod., které označují určitou objektivní sluchovou nedostatečnost, a termínem „sluchové postižení“, které je jejím sociálním důsledkem. Přesné statistiky počtu osob se sluchovým postižením a jejich skladba nejsou v České republice vedeny, z některých provedených šetření, dílčích resortních statistik a statistik států, ve kterých jsou počty osob se sluchovým postižením evidovány, je však možné tyto počty odhadnout. Tyto odhady se pohybují v rozmezí cca od 70 000 (0,7 % populace) po 500 000 osob (5 % populace). Nejčastěji se však odhady pohybují kolem čísla 100 000 osob, tedy 1 % české populace. Počet osob s těžkým sluchovým postižením je pak odhadován na cca 18 000. (srov. Hrubý 1999, Michalík a kol. 2005).


- 86 -


Pro pojmenování osob se sluchovým postižením bývá používáno několik termínů, které bývají laickou veřejností zpravidla chápány a užívány nepřesně. Stručně si tedy některé z nich vysvětleme: jedinec se sluchovým postižením – osoba s takovou vadou nebo poruchou sluchu, kterou již není možné plně kompenzovat a která již tedy negativně ovlivňuje kvalitu jeho života. Toto označení nám nesděluje žádné konkrétní informace o charakteru, druhu a stupni sluchového postižení; nedoslýchavý – jedinec, jehož sluchová ztráta dosahuje takového stupně, že s využitím technických kompenzačních pomůcek je schopen slyšet mluvenou řeč a rozumět jí; neslyšící – jedinec, který ani při maximální kompenzaci jeho sluchové ztráty neslyší mluvenou řeč. Jedná se tedy o osobu, pro kterou je přirozeným komunikačním prostředkem znakový jazyk; ohluchlý – jedinec, u kterého došlo ke ztrátě sluchu v postlingválním období, tedy po šestém roku života; hluchý – jedinec s nejtěžším stupněm sluchového postižení, hluchotou (se ztrátou více než 90 dB); Neslyšící (s velkým „N“ na začátku) – osoba, která se cítí být příslušníkem jazykové a kulturní minority Neslyšících a ztotožňuje se s jejími specifiky, postoji a hodnotami. Jedná se o komunitu, která se nepovažuje za postižené, ale za společenství osob s vlastním jazykem (znakovým) a kulturou. Komunikace s osobami se sluchovým postižením Komunikační systémy osob se sluchovým postižením jsou velmi různorodé a jejich užívání závisí především na stupni sluchové ztráty a době, kdy ke sluchovému postižení došlo. Obecně je možné všechny běžně používané komunikační systémy rozdělit na znakový jazyk a dále systémy, které vycházejí z českého jazyka (mluvená řeč, psaná forma jazyka, odezírání, prstová abeceda, znakovaná čeština). Používání všech těchto systémů ošetřuje Zákon č. 155/1998 Sb. ve znění novely č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Mluvená řeč Mluvená řeč je nejpoužívanějším způsobem mezilidské komunikace a bylo by ideální, kdyby pomocí ní mohla probíhat i komunikace s lidmi se sluchovým postižením. Protože je však její příjem a zvládnutí závislé na sluchovém vnímání, které bývá u osob se sluchovým postižením více či méně znemožněno, je její využití komplikované a v případě osob s těžšími stupni až nemožné. Mluvenou řeč tak můžeme efektivně použít jen při komunikaci s osobami ohluchlými nebo osobami s lehčím stupněm postižení – nedoslýchavými. I u nich je však možné pozorovat narušení řeči ve fázi respirace (nedostatečná koordinace mezi vdechem a výdechem, hlasité dýchání), fonace (kolísání síly i výšky hlasu, monotónnost hlasového projevu) i artikulace (specificky změněná artikulace téměř všech hlásek). Je proto nutné pečlivě dbát na to, zda osoba vyřčeným informacím dobře rozuměl, stejně jako zda jsme my správně rozuměli osobaovi. Čtení a psaní Používání grafické podoby jazyka (čtení a psaní) je po mluvené řeči druhým nejčastějším způsobem komunikace mezi lidmi. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o způsob, kterým je možné bez problémů komunikovat i s lidmi se sluchovým postižením – není při ní


- 87 -


nutné užívat sluch a nic tedy zdánlivě nebrání efektivní výměně informací. Zde je však třeba si uvědomit, že i komunikace pomocí grafické podoby jazyka je komunikací pomocí českého jazyka. Je tedy opět vhodná pro jedince, kteří mají v komunikaci českým jazykem dostatečnou kompetenci. Osoby s těžkým prelingválním sluchovým postižením, u kterých k tomuto postižení došlo dříve, než si stihli osvojit základní znalost českého jazyka (do zhruba šesti let věku) mají obvykle i přes značnou snahu speciálních pedagogů se zvládnutím poměrně komplikovaných gramatických pravidel českého jazyka velké problémy. Je tedy opět nutné pečlivě si ověřit, zda osoba se sluchovým postižením napsanému vzkazu opravdu rozumí. Nejlépe je při psané komunikaci používat krátké a stručné věty bez cizích slov, komplikovaných větných vazeb, nadbytečných přídavných jmen, metafor, frází apod. Odezírání Odezírání, nebo-li vizuální percepce řeči, je nedílnou součástí komunikace slyšících i sluchově postižených osob a ve vzájemné komunikaci mezi oběma skupinami zaujímá prioritní místo. Zatímco pomocí sluchu lze většinou velmi přesně analyzovat a následně vyhodnotit zachycené hlásky lidské řeči, vizuální vnímání jejich faciálních obrazů (tzv. kinémů) je výrazně omezeno vzájemnou podobností jednotlivých kinémů. Pro všechny české hlásky existuje pouze jedenáct kinémů (čtyři pro samohlásky a sedm pro souhlásky), z čehož vyplývá, že některé hlásky vypadají na naší tváři zcela stejně (např. p-b-m, nebo f-v). Odezírání mluvené řeči je tak vlastně neustálé odhadování a domýšlení si, co asi tak bylo skutečně řečeno. Na úspěšnost odezírání má zásadní vliv několik podmínek, které můžeme podle jejich podstaty rozdělit na vnější a vnitřní. Mezi vnější podmínky odezírání, jež je možné do jisté míry ovlivnit, řadíme zejména vzájemnou vzdálenost komunikačních partnerů, světelné podmínky při odezírání (směr a intenzita světla), tempo řeči a míru artikulace mluvící osoby. Jako vnitřní podmínky odezírání jsou označovány ty aspekty, které jsou projevem osobnostních vlastností účastníků komunikace. Patří mezi ně především věk jedince, schopnost odezírat, úroveň znalosti jazyka, zdravotní předpoklady odezírajícího (např. stav zraku), aktuální psychický stav účastníků komunikace, schopnost odezírajícího soustředit se a rovněž úroveň sociálních zkušeností obou komunikačních partnerů (schopnost empatie, předvídání na základě kontextu apod.). I u odezírání si pak musíme uvědomit, že se opět jedná o vnímání informací v českém jazyce, jehož nedostatečná znalost u některých jedinců se sluchovým postižením tento způsob příjmu informací činí velmi komplikovaným. Prstová abeceda Prstová abeceda je slovní vizuálně-motorický komunikační systém, při kterém se užívá různých poloh a postavení prstů k vyjádření písmen. Prstové abecedy vyjadřují jednotlivá písmena polohami a tvarem prstů, z nichž se tvoří slova podobně, jako se hlásky spojují do slov v mluvené řeči. Velmi se tak podobá komunikace v psané podobě jazyka, jen se jednotlivá písmena nepíší na papír nebo do počítače, ale „vtiskávají“ se do vzduchu. Prstová abeceda je osobami se sluchovým postižení používána ve dvou základních formách – jednoruční a dvouruční. Pro laiky je jednodušší varianta dvouruční, protože znaky pro jednotlivé hlásky více připomínají velká tiskací písmena a její produkce je pomalejší – zbývá tak více času pro čtení. Osoby se sluchovým postižením však při vzájemné komunikaci preferují jednoruční variantu, a to zejm. pro její vyšší rychlost. Znakovaná čeština Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 88 -


Znakovaná čeština, neboli znakovaný český jazyk, patří mezi tzv. znakové systémy, tedy systémy, při kterých se místo ústy artikulovaných slov používají znaky prováděné rukama. Jedná se o uměle vytvořený komunikační systém, který existuje na rozhraní dvou na sobě nezávislých jazyků – českého jazyka a českého znakového jazyka. Věta, artikulovaná ve znakované češtině, je sestavena podle gramatických a syntaktických pravidel českého jazyka (řídí se tak jeho gramatikou), místo slov však využívá znaků „vypůjčených“ z českého znakového jazyka. Pro slyšící uživatele je osvojení znakované češtiny snadnější než zvládnutí českého znakového jazyka, protože se nemusí učit zcela novou gramatiku, ale pouze se naučí znaky českého znakového jazyka a seřadí je podle pravidel češtiny. Pro prelingválně těžce sluchově postižené již však zvládnutí znakované češtiny tak snadné není – využívá totiž zcela jiné gramatické struktury než jejich přirozený znakový jazyk. Přesto je ale používání znakované češtiny v komunikaci se sluchově postiženým komunikačním partnerem přínosné především proto, že současná produkce artikulované české věty, doplňovaná znaky z českého znakového jazyka, velmi usnadňuje odezírání. (Hrubý, 1999) Znakový jazyk Znakový jazyk (v našem případě český znakový jazyk) je přirozeným jazykem osob s těžkým sluchovým postižením a je zcela nezávislý na českém jazyce. Přirozeným jazykem je proto, že sluchová ztráta u dětí není překážkou toho, aby se ho mohli přirozeně naučit již v raném věku – je přístupný jejich smyslům. Český znakový jazyk disponuje vlastní slovní (resp. znakovou) zásobou i gramatikou, která se od té české liší zejména kvůli faktu, že se odehrává v trojrozměrném prostoru. Nejmenší významovou jednotkou přirozených znakových jazyků jsou znaky (v mluvených jazycích jsou to slova), které jsou tvořeny dvěmi složkami – manuální a nemanuální. Manuální složka zahrnuje místo v prostoru, kde je znak prováděn, tvar ruky, orientaci dlaně, prstů a prováděný pohyb. Nemanuální složka představuje výraz obličeje, pohled, pozici a pohyb hlavy nebo trupu a orální komponenty. Simultánní charakter znakových jazyků (např. dokáží v jednu chvíli vyjádřit současně více informací) dále umožňuje využívat jejich specifických vlastností, kterými jsou zejména včleňování znaků do sebe, vizualizace prostoru aj. Pro slyšícího člověka, jehož prvním (mateřským) jazykem je český jazyk, je zvládnutí českého znakového jazyka stejně náročné, jako zvládnutí jakéhokoli jiného cizího jazyka. Tlumočnické služby pro osoby se sluchovým postižením Osoby se sluchovým postižením mají dle ustanovení zákona č. 155/1998 Sb. ve znění novely č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob a zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách právo na tlumočníka ve všech situacích stejně jako na svobodnou volbu kteréhokoli v zákoně definovaných komunikačních systémů: „§ 8 (1) Neslyšící a hluchoslepé osoby mají při návštěvě lékaře, vyřizování úředních záležitostí a při zajišťování dalších nezbytných potřeb právo na tlumočnické služby zajišťující tlumočení v jimi zvoleném komunikačním systému uvedeném v tomto zákoně.“ V České republice existuje několik institucí a organizací, které zajišťují pro osoby se sluchovým postižením následující tlumočnické služby: tlumočení českého znakového jazyka, transliterace znakované češtiny, vizualizace mluvené češtiny (tzv. artikulační tlumočení), simultánní přepis mluvené řeči aj. Je však vždy na samotném klientovi se sluchovým postižením, zda se rozhodne využít služeb tlumočníka a v kterém komunikačním systému si přeje, aby komunikace probíhala. Pouze samotný Tato publikace je součástí projektu CZ.1.07/1.2.00/14.0040 „Speciální vzdělávací potřeby dětí a žáků se vzácnými onemocněními“ spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

- 89 -


klient (případně jeho zákonný zástupce) totiž může vědět, který komunikační systém je pro něho nejvhodnější a ve kterém bude komunikovat zcela efektivně. Použitá a doporučená literatura a informační zdroje Hrubý, J. Průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu – 1. díl. 2. aktual. vyd. Praha: FRPSP, 1999. Krahulcová, B. Komunikace sluchově postižených. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2001. LANGER, J. Komunikace osob se sluchovým postižením (multimediální studijní opora) [CD-ROM]. Olomouc, 2007. MICHALÍK, J. a kol. Občané se zdravotním postižením a veřejná správa. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. STRNADOVÁ, V. Hádej co říkám, aneb Odezírání je nejisté umění. 2. vydání, Praha: ASNEP, 2001. Zákon o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Sbírka zákonů, č. 384/2008. Zákon o sociálních službách. Sbírka zákonů, č. 108/2006. Centrum zprostředkování tlumočnických služeb pro neslyšící.

5.1.5 Osoby s narušenou komunikační schopností Narušená komunikační schopnost U jedinců s narušením efektivního vyjadřování a narušeným přenosem či výměnou informací v mluvené, psané, obrazové nebo činnostní formě hovoříme o tzv. narušené komunikační schopnosti (dříve termíny jako vada a porucha řeči). Naším cílem je vymezit specifika komunikace u osob vyznačující se sníženou srozumitelností řeči pro své sociální okolí. Taktéž se Vám budeme snažit poskytnout určité „návody“ ke komunikaci s těmito jedinci. Osobay s narušenou komunikační schopností můžeme rozdělit do okruhů dle symptomu (příznaku), který je pro to které narušení nejtypičtější: Vývojová nemluvnost (vývojová dysfázie) Získaná orgánová nemluvnost (afázie) Získaná psychogenní nemluvnost (mutismus) Narušení zvuku řeči (rinolalie, palatolalie) Narušení plynulosti řeči (tumultus sermonis, balbuties) Narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie) Narušení grafické stránky řeči Symptomatické poruchy řeči Poruchy hlasu Kombinované vady a poruchy řeči Pravidla komunikace s osobami s narušenou komunikační schopností Jedinci s vývojovou dysfázií U většiny dětí s vývojovou dysfázií je patrná určitá komunikační pasivita ve srovnání s často výraznou tělesnou aktivitou. Jedinci s vývojovou dysfázií zpravidla nebudou samy navazovat rozhovor, ale spíše čekat na kladení otázek, kdy budou v roli naslouchajícího. Děti předškolního věku komunikují zejména neverbální komunikací, která je často jedinou možností, jak se dorozumět s okolím. Jedinci ve starším věku se v komunikaci budou spoléhat především na rodiče nebo sourozence. Při komunikaci s jedinci s vývojovou dysfázií je na místě trpělivost a empatii a je možné přechodně, pro zprostředkování významu sdělení sociálnímu okolí, použít systémy alternativní a augmentativní komunikace. U dětí s motorickou dysfázií je vhodné (s ohledem na skutečnost, že často využívají nonverbální způsoby


- 90 -


komunikace) zapojit prostředky dynamických komunikačních systémů (znaku do řeči, makatonu) a jejich užívání vždy doprovázet verbálním projevem. U dětí se senzorickou formou vývojové dysfázie je vedle dynamických systémů alternativní a augmentativní komunikace možné využít i statické systémy (fotografie, obrázky, piktogramy), s jejichž dopomocí lze programovat stavbu vět, slovních a větných sdělení.

Osoba s afázií Při komunikaci s jedincem s afázií nesmíme zapomínat na to, že velice často kromě narušené komunikace má i poraněnou duši. Z těchto důvodů se nikdy k dospělému osobaovi s afázií nesmíme chovat jako k dítěti. Je třeba si uvědomit rozdíl mezi komunikací s dospělým s afázií a dítětem, i když někdy může afatik v projevech dítě připomínat.

Osoba s mutismem Dítě s mutismem bychom k verbálnímu projevu nikdy neměli nutit. Zpočátku mu dáváme příležitost k činnostem, v nichž nemusí mluvit a postupně podmínky můžeme měnit s nastupujícími úspěchy. Důležitá je zejména komunikace s rodinou. Rodiče by měli být seznámeni s možnými komplikacemi. Ambiciózní rodiče či prarodiče se velmi často rádi předvádějí, jak jejich dítě dokáže mluvit, a to často proti jeho vůli. V našich podmínkách je bohužel nejčastějším pokynem rodiče dítěti „Řekni...!“ S nebezpečím neurotizace zejména introvertních dětí by měly být zdravotním personálem seznamovány také učitelky mateřských a základních škol.

Jedinci s dyslálií Komunikace s jedinci s dyslálií nevyžaduje zpravidla žádné specifické znalosti či dovednosti. Je důležité si ale uvědomit, že vývoj výslovnosti dítěte je závislý na jeho vrozených jazykových schopnostech, na kvalitě motoriky mluvidel, jakož i na řečovém vzoru a sociálním prostředí, v němž dítě vyrůstá. Vždy je nutné v kontextu fyziologického vývoje artikulace dítěte respektovat jeho motorickou zralost (artikulační orgány - oblast jemné motoriky) a poskytovat mu kvalitní mluvní vzor. U některých dětí je možné podpořit sdělení a následně i porozumění řeči ze strany komunikanta (příjemce informace) prostředky alternativní komunikace např. fotografiemi, obrázky, piktogramy. Nedokonalá výslovnost dítěte je příčinou mnoha směšných situací, kdy se neubráníme úsměvu. Nesmí však nikdy jít o posměch se zopakováním zkomoleného slova. Podstatně lepší je dítěti slovo nebo část věty říci pomalu a tak, jak to asi mělo vypadat, aby mohlo pokračovat v tom, co chtělo dopovědět, a nedostalo se do situace, kdy raději skončí pověstným „nežeknu“.

Jedinci s dysartrií Efektivní komunikace s jedincem s dysartrií je velmi často úspěšná za pomoci systémů alternativní a augmentativní komunikace. V praxi můžeme využít zejména piktogramů nebo slov, která jsou uspořádána do komunikačních tabulek. Kromě systémů alternativní a augmentativní komunikace je však třeba v rámci komunikace s těmito jedinci stále zvyšovat srozumitelnost jejich verbálního projevu, a to za podpory především logopeda.


- 91 -


Jedinci s narušením grafické stránky řeči U jedinců s narušením grafické stránky řeči (např. dysgrafie, dyslexie) je třeba, aby byla poskytována stálá a vytrvalá podpora a povzbuzování spočívající především v naslouchání pocitům dítěte, odměňování snahy dítěte, ne jen jeho výkon, neodrazování dítěte a zvolení realistických cílů, kterých může jedinec dosáhnout, pomoc k pozitivnímu přijetí a efektivnímu vyrovnání se s pocity i potížemi.

Jedinci s narušením zvuku řeči V přístupu k jedincům s palatolálií a rinolálií je důležité dbát především na správný řečový vzor ze strany všech zúčastněných - rodičů, pracovníků, zdravotníků. V případě nedostatečné srozumitelnosti řeči je možné přechodně využít prostředků alternativní či augmentativní komunikace, je však nezbytně nutné, aby zdravotní pracovníci dohlíželi na pravidelné terapie osobaa u logopeda, který soustavně pracuje na posílení či uvolnění patrohltanového uzávěru, na správném artikulačním postavení mluvidel atp. Logopedická cvičení by se měla stát nedílnou součástí každodenního programu těchto jedinců.

Jedinci s narušením plynulosti řeči Při komunikaci s jedinci s balbuties (koktavostí) je třeba respektovat několik zásad v komunikaci, které především sekundárně slouží jako prevence vzniku logofobie (tj. obavy z neúspěchu vlastního řečového projevu). Je důležité osobaa s koktavostí neznervózňovat tím, že jsme netrpěliví a pomáháme mu najít ta správná slova. Často se tímto projevy koktavosti jen zvýrazní. Dalším neméně důležitým pravidlem je nepřerušování projevu a věnování pozornosti tomu, co chce právě říct a ne tomu, jak to říká. Nedávejte důraz na jednotlivá slova („řekni ještě jednou….“). Mluvte s balbutikem klidně, srozumitelně, ale nemluvte s ním jako s novorozencem. Nešišlejte, nezjednodušujte slovní zásobu. Dítě s koktavostí nenuťte, aby po vás vše opakovalo a rozhodně nenuťte dítě k tomu, aby mlčelo, pokud neřekne něco dobře. Zásadou pro komunikaci s jedinci s breptavostí (tumultus sermonis) je korigovat tempo mluvního projevu a v případě neporozumění obsahu sdělení je požádat o zopakování informace. Důležité je vést osoby s tumultem také k autokorekci vlastního mluvního projevu a pro vzájemnou komunikaci vytvářet příjemné, relaxační prostředí.

Jedinci s poruchami hlasu Jelikož specifickou skupinou v oblasti poruch hlasu jsou jedinci s afonií (bezhlasí), zaměříme se především na ně. Komunikace s jedinci s afonií je problematická především kvůli tomu, že základním léčebným opatřením ze strany foniatra bývá zavedení jednoho z režimových opatření a to hlasového klidu. Možnost komunikace osob s afonií je pak závislá zejména na věku jedince a jeho schopnosti číst a psát. Pokud člověk zvládá grafickou podobu řeči, pak je nejsnazším způsobem, jak ztvárnit obsah sdělení, písemný projev (graficky, pomocí počítače), popř. lze využít symbolických či elektronických komunikačních tabulek.


- 92 -


Doporučená literatura KLENKOVÁ, J. Logopedie. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. LECHTA, V. Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: 2003. MIKULÁŠTÍK, M. Komunikační dovednosti v praxi. Praha: Grada, 2003. PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Logopedické minimum. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Mařenko, řekni Ř. Havlíčkův Brod: Grada, 2007. ŠKODOVÁ, E; JEDLIČKA I. a kol. Klinická logopedie. Praha: Portál, 2003. Sdělování nepříznivých zpráv Patří mezi úděl poradenského pracovníka nebýt výlučně „poslem dobrých zpráv“. Není tomu tak dávno, kdy toto téma či součást práce (povětšinou) zdravotníka bylo považováno za okrajové a nevěnovala se mu patřičná pozornost. V současnosti je k dispozici celá řada publikací (některé uvádíme v závěru), které se tématu věnují. Je však pravdou, že značná část z nich zaměňuje pojem „nepříznivá zpráva“ s pojmem „sdělení o onkologickém onemocnění“… V praxi však je pojem „nepříznivá zpráva“ daleko širší - a také hodně neurčitý. Pro každého člověka existuje jiná hranice či mez, za níž vnímá zprávu jako nepříznivou. Dodejme jako zprávu zásadní, kritickou či závažnou. My budeme v tomto učebním textu pracovat s tím, že pedagogům – a zejména rodičům dětí se vzácným onemocněním – sdělují nepříznivé zprávy zejména zdravotničtí, obecněji poradenští pracovníci. Samozřejmě, že pedagogové by měli být o těchto aspektech informování, ve vybraných případech, přestože se nejedná o sdělení diagnozy z lékařského hlediska, mohou být i ono „posly špatných zpráv“. Nepříznivá zpráva je nakonec i ta o špatném hojení „zlomeniny řešené totální osteoprotézou femuru jištěnou hřebováním….“ Zvykněme si, protože nejde jen o zprávy nepříznivé, ale zejména závažné – ve vztahu k danému onemocnění. Postupně si v kurzu prakticky rozebereme některé praktické situace, které se ke sdělování závažných nepříznivých zpráv o zdravotním stavu váží. Účelem bude uvědomit si několik následujících skutečností: Komu zprávu sdělujeme? Odpověď zdravotnického pracovníka, informovaného v poslední době velmi dobře o právech osoba a pravidlech tzv. ochrany osobnosti a osobních údajů je zřejmá: vždy osoba. K tomu dodejme, že takto se týká i zákonného zástupce. Obecně se doporučuje umožnit přítomnost i dalším rodinným příslušníkům, přeje-li si to výslovně osoba. Zajímavost: Zpravidla přistupujeme k dětem jako k nezletilým do 18 let jejich věku. Ovšem, právě v medicíně je často prostor pro naplnění pravidla daného občanským zákoníkem, podle něhož „nezletilí mají způsobilost k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené stupni jejich rozumové a volní vyspělosti“. Zkrátka, budou existovat situace, kdy zprávu určitého stupně „závažnosti“ budeme z různých důvodů sdělovat i nezletilému…. (pozor – neplést s informovaným souhlasem!) Kdo je oprávněn - povinen zprávu sdělit? Velmi jednoduše lze uvést, že lékař. Ovšem zde hovoříme o zásadních sděleních o diagnóze, zásadních krocích v průběhu terapie apod. Pro některé osobay je závažná zpráva např. již ta, že dne x proběhne vyšetření Y… A tuto zprávu v praxi někdy sdělí (i neúmyslně) zdravotní


- 93 -


sestra. Někdy jiné zbytí není. Osoba však na základě této informace může vytušit či poznat směr, jímž se diagnostika ubírá… Proto je třeba, zvláště v případě vyšetření směřujících ke stanovení skutečně ohrožujících onemocnění volit v týmu zdravotnických pracovníků koordinovaný a citlivý postup. Kdy je vhodné – možné zprávu sdělit? Platí zde zásadní pravidlo – tehdy je-li diagnóza potvrzená! Existují dva přístupy k „předčasnému“ sdělení závažné nepříznivé zprávy. Pro konečné potvrzení diagnózy je nutno provést řadu složitých a časově náročných vyšetření, které v konečném souhrnu stanoví danou diagnózu. Přitom vše „kolem“, druhy vyšetření apod. směřuje právě k oné diagnóze (typicky některá genetická onemocnění, např. vybrané metabolické poruchy) Lékař v této situaci ví, že osoba (často rodič) bude informace o nemoci hledat a hrozí riziko „špatného výkladu“ či nepochopení nemoci a její podstaty. Proto je možno – na základě dotazů a zájmů osobaa obecně toto onemocnění popsat – zdůraznit však vždy předběžnost daného zjišťování – diagnostiky… Druhý důvod, velmi neprofesionální, je sdělení diagnózy na základě neověřených – byť výrazně signifikantních znaků u osobaa. Jde o onemocnění, která jsou provázena výraznými a typickými proměnami výrazu, somatické změny (např. kožní, kosterní apod.). Vždy je třeba vyčkat na definitivní a objektivní potvrzení diagnózy! Jak má sdělení této zprávy probíhat? Velmi důležité je respektovat potřebu odpovídajícího místa pro sdělení zprávy. Ať již zprávu sdělujeme osobaovi či jeho rodinným příslušníkům (typicky rodičům dítěte), je nutno respektovat dva aspekty tohoto pravidla. Prvním je prostorové vyjádření této potřeby. Tj., zjednodušeně řečeno, odpovídající prostor umožňující nerušené sdělování, prosté hluku, přiměřeně vybavené vhodným nábytkem (nevhodná je laboratoř plná cizích přístrojů a blikajících monitorů). Naprosto nevhodná je chodba nemocničního zařízení, pokoj lékařů, v němž další pracovníci právě dopisují zprávu z vyšetření apod. Druhým aspektem téhož pravidla je vytvoření místa pro sdělení v mysli sdělujícího (nejčastěji lékaře). Osoba musí mít pocit (a vězme, že více než co jiného si z dané chvíle bude do budoucna pamatovat právě pocity), že zdravotnický pracovních se mu chce věnovat, že má na něj čas, že sdělení této zprávy pro něj není „houska na krámě, kterou musí prodat“, ale že, při zachování profesionálního odstupu, má pro obsah sdělovaného i pro příjemce vyhrazenu potřebnou dávku empatie. Jestliže je naplněna potřeba místa (prostorová, emocionální) je možno zabývat se obsahem sdělované informace. Tj. míře úplnosti sdělovaného obsahu. Vlastně se jedná o sdělení diagnózy a jejích aspektů. I v této oblasti existuje dostatek literatury, uvedeme si jen základní rámec této části sdělení. Nesdělujeme jen název diagnózy, podáváme zprávu o podstatě onemocnění, tj. o příčinách, klinických projevech a důsledcích daného stavu – diagnózy. Zásadní informace podává vždy lékař. V praxi však není vyloučeno, a stává se to, že dílčí aspekty sděluje (byť někdy nechtěně či nepřímo) i střední zdravotnický pracovník. Podstatu sdělení (zpravidla možnosti terapie a případná prognóza, dopady na kvalitu života) sdělujeme zvláště srozumitelně, pomalu a podle možností opakovaně. Existuje-li dostupná léčba je potřeba ji popsat, včetně případných alternativ, rizik vyplývajících z jejího přijetí či odmítnutí.


- 94 -


Nelze zamlčet nepříznivou prognózu, či neexistenci kauzální léčby je nutno podat informace o pravděpodobném průběhu a zdůraznit individuální odlišnosti, které mohou nastat (a zpravidla také nastávají). Zvláštní pozornost je nutno věnovat (u infaustních stavů) tzv. průměrné délce přežití – ptá-li se osoba! Neslibovat nerealistické údaje, přesto upozornit na možnosti výrazně odlišného individuálního průběhu nemoci (lékař není Pánbůh…) Platí přímá úměra: čím je zpráva závažnější a pro kvalitu života osobaa více ohrožující tím více času, zájmu a odhodlání osobaa léčit (pomoci zmírnit následky nemoci) má zdravotnický pracovník projevit. Musíme počítat - a umět zvládnout - i neobvyklé a výjimečné emoční projevy či projevy chování osobaa.

S čím může – musí zdravotnický pracovník počítat? Hovoříme zde o zásadních a velmi nepříznivých sděleních, která závažným způsobem narušují psychickou integritu osobaa a osob blízkých. Je proto logické, že v takové situaci zpravidla osobai (přiměřeně vše platí pro zákonné zástupce a osoby blízké) reagují způsobem, který může být charakterizován přítomností následujících znaků: a) šok - osoba se po sdělení zprávy dostává do hlubokého emočního šoku, může mít projevy somatické (ztráta dechu, slabost až "podlomení kolen"), ale zejména psychické - uzavření se další komunikaci, výběrové vnímání, pláč, hysterie nebo také obviňování sebe sama nebo nejbližšího okolí (často včetně obviňování lékařů a zdravotnických pracovníků). Stejně tak je ale možná překotná reakce charakterizovaná neustálým mluvením, de facto "zamlouváním", nebo naopak dokola opakovaným vyptáváním apod., b) smutek, odmítání komunikace bez navenek zřejmého emočního ladění. Osoba "vypne" a navenek působí klidně, přitom v mysli se mu přehrávají děje a situace nesouvisející s prožívanou situací, c) realistický postoj, až neobvykle pokojné a bezproblémové přijetí zprávy. Může se jednat o situace, kdy osoba o nemoci de facto věděl a sdělení (potvrzení) diagnózy je pro něj svého druhu "vysvobozením" z mučivého přemítání. Stejně tak může jít o zdánlivé zpracování problému, ve skutečnosti dojde po chvíli (třeba po odchodu z nemocnice) k reakcím uvedeným výše, d) odmítnutí diagnózy. Nejedná se o obvyklé, ale přeci jen relativně časté popření sdělené skutečnosti. Osoba si odmítá připustit, že informace, kterou obdržel, se skutečně týká jeho, případně odmítá připustit její závažnost - obsah. Pokud tento postoj nepřetrvává delší dobu (a nedoprovází jej odmítnutí potřebné léčby) je třeba jej posuzovat jako relativně přirozenou obrannou reakci rozumové soustavy na sdělení závažně nepříznivé zprávy. e) podezírání a nedůvěra. Může se jednat o projevy osobnosti osoby, důsledek poruchy komunikace mezi lékaři a osobou v minulosti, stejně jako o důsledek nevhodně voleného postupu sdělení zprávy. Lékař může, v dobré víře, např. ve snaze o co nejlepší porozumění volit obyčejná slova (chce se vyhnout přesným názvům diagnóz, a vzbudí v osobě "podezření", že mu něco důležitého zatajuje, neříká celou pravdu apod. Všechny uvedené reakce jsou svým způsobem přirozené a existují postupy jak osobě s jejich zvládnutím pomoci. Vhodné je vždy nastínit možnosti dalšího postupu, zdůraznit význam spolupráce a aktivní účasti osoby. Je velmi vhodné, pokud zdravotnický pracovník umí (zná) poradit kontakt např. na zdravotnickou organizaci, poradenské služby, psychologickou podporu, které mohou osobě (jeho blízkým při zvládání diagnózy pomoci)


- 95 -


Jaká jsou specifika sdělení závažné nepříznivé zprávy osobě se zdravotním postižením? V dané situaci musíme rozlišit několik možných variant a situací. Především - laicky bychom očekávali, že osoba s těžkým zdravotním postižením bude "připraven" na sdělování špatných a závažně nepříznivých zpráv lépe než osoba bez jakéhokoliv postižení. Tento postup je však hrubým zjednodušením. Skutečnost, že je člověk např. nevidomý neznamená, že zprávu o diagnostice roztroušené sklerózy přijme lépe, než člověk vidoucí. Částečně můžeme s touto hypotézou pracovat ve chvílích, kdy např. člověk s těžkým tělesným postižením, upoutaný na vozík, podstupuje náročnou rehabilitaci či zásadní invazivní zákrok. Podstatou sdělení je, že operace nevedla k úspěchu, stav se nezlepšil a osoba nemůže očekávat změnu dané funkce. I v tomto případě se jedná o nepříznivou a závažnou zprávu, její sdělení však již předcházel celý dosavadní vývoj. A osoba (zpravidla) s touto možností v té či oné míře počítal. Především je nutno v případě sdělování opravdu závažných a negativních zpráv této skupiny osobaů rozšířit obecně platné zásady komunikace zdravotnického pracovníka a osobaa v těchto náročných situacích o další zásady – vyplývající z existence daného zdravotního postižení. Tyto zásady jsou rozebrány v ostatních částech našeho studijního podkladu ke kurzu. Laicky řečeno: nic nám nepomůže dodržení všech zásad bezpečného prostředí, odborného vyjadřování, trpělivosti a ochoty, pokud budeme komunikovat s člověkem s těžkou sluchovou vadou, která není kompenzována a není k dispozici tlumočník. Obě strany si mohou myslet, že si rozumí - skutečnost může být naprosto odlišná. A v uvedeném případě fatální. Doporučená a rozšiřující literatura: HONZÁK, R. Komunikační pasti v medicíně. Praha: Galén, 1997. KŘIVOHLAVÝ J., Psychologie zdraví, Praha: Portál, 2001 KŘIVOHLAVÝ J., Psychologie nemoci, Praha: Grada, 2003 LUCKÁ, Y. Jak obstát při sdělování nepříznivých zpráv, Děti a my 1, 2001, příloha. VENGLÁŘOVÁ, M. MAHROVÁ, G. Komunikace pro zdravotní sestry. Praha, Grada, 2006. VORLÍČEK, J., SLÁMA, O., KALVODOVÁ, L., Sdělování onkologické diagnózy, Interní hematoonkologická klinika FN Brno, Bohunice, referát na XVII. Vanýskově dni v Brně 3.2.200.

5.2. Terapie ve speciální pedagogice Předmětem zájmu speciální pedagogiky je především výchovně-vzdělávacím způsobem zaměřená socializace osob, které jsou z nejrůznějších důvodů znevýhodněny ve společenském životě. Důležitou součástí procesu zmíněné socializace jsou mimo jiné terapeutické přístupy k výše zmíněným osobám. 5.1.6 Terapie - základní vymezení Terapeutické přístupy lze obecně vymezit jako takové způsoby odborného a cíleného jednání člověka s člověkem, jež směřují od odstranění či zmírnění nežádoucích potíží, nebo odstranění jejich příčin, k jisté prospěšné změně (např. v prožívání, chování, fyzickém výkonu). Tomu odpovídá rovněž etymologie termínu terapie, jehož řeckolatinský původ odkazuje na léčení, ošetřování, ale také na starání se, pomáhání, cvičení…


- 96 -


Terapeutické přístupy aplikují terapeuti (profesionálové, jež prošli patřičným vzděláváním - hlavně formou výcviku - a mají patřičné osobnostní předpoklady) v rámci jednotlivých terapií. Přitom mohou vycházet z nejrůznějších zdrojů a využívat nejrůznějších prostředků, metod, technik a forem práce. Pro veškeré využívané terapie vždy platí, že: probíhají v určitém prostředí a v určitém čase (např. v denním či týdenním stacionáři, v léčebné komunitě, v ambulanci, ve více či méně pravidelných intervalech, dlouhodobě či krátkodobě atp.) mají určitou organizační formu (např. individuální, skupinovou, rodinnou, párovou atp.) odpovídají určité orientaci terapeuta (jeho terapeutický přístup i metody práce by měly mít předem zvolenou koncepci) závisí na věku, příčinách potíží a symptomech klienta (např. zda-li jde o děti, dospělé či seniory, zda-li bude nasazena léčba kauzální, jež odstraňuje příčiny, nebo symptomatická, jež odstraňuje či zmírňuje doprovodné nevhodné projevy atp.) mohou být prvotně zaměřeny na somatické, nebo na psychické změny u klienta (terapeut může vycházet například z báze fyzioterapeutické, psychoterapeutické atp.) bývají zacíleny léčivě, ale také preventivně a rehabilitačně (to znamená, že může být dosahováno nejen prospěšné změny, ale současně i zmenšováno riziko vzniku a rozvoje dalších potíží a napomáháno v úpravě směrem k původnímu stavu). Terapie se dají dle vlastních základních prostředků rozdělit na: terapii chirurgickou farmakoterapii fyzioterapii psychoterapii. Je třeba předem důsledně upozornit na to, že terapie ve speciální pedagogice nemají nic společného s terapií chirurgickou ani farmakoterapií (viz dále). 5.1.7 Terapie ve speciální pedagogice Již výše bylo zmíněno, že důležitou součástí předmětu zájmu české speciální pedagogiky jsou i terapeutické přístupy ke znevýhodněným osobám. Tyto mají svůj specifický původ i zdroje. Původ a zdroje terapií ve speciální pedagogice Trend využívání terapeutických intervencí ve speciální pedagogice není nikterak nový. Byl v podstatě dílčím způsobem uplatňován od počátků snah o cílenou institucionálně zajištěnou edukaci osob nacházejících se mimo aktuálně přijímanou normu (například u Filipa Pinela je patrná tendence vážně počítat s uzdravujícím vlivem práce na zahradě, u Jeana Itarda a Eduarda Sequina jsou to zase pokusy o rozvoj subnormálního myšlení a vůle za pomoci senzomotorického cvičení atp.). Co se však ve zmíněném trendu změnilo, byl nástup a rozvoj svébytně utvářených terapií. Terapie ve speciální pedagogice mají svůj původ v rozvíjející se speciálněpedagogické praxi. Ta si vytýčila vedle požadavku výchovy a vzdělávání znevýhodněných osob také požadavek na jejich rehabilitaci. Dítě s mentální retardací má právo na vzdělání jako každé jiné dítě. Samotná výuka čtení, psaní, počítání však nevyřeší jeho problémy vyplývající z mentálního


- 97 -


postižení. Takovým problémem může být např. nepřiměřená agresivita. Její řešení je již záležitostí terapeutickou. Při utváření těchto terapií hrají (a hrály) vedle speciální pedagogiky roli i jiné humanitně zaměřené obory tím, že jim přinášejí důležité aplikovatelné poznatky. V tomto případě hovoříme o tzv. zdrojích. Jedním z hlavních zdrojů je psychoterapie, využívající mnohých prostředků, jež jsou svým charakterem speciální pedagogice blízké. Psychoterapii lze přesněji definovat jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci psychologických prostředků použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem. Co se týká stavu použitelnosti psychoterapie ve speciálně-pedagogických terapiích, lze tento popsat jako stav značného eklekticismu, kdy jednotliví terapeuti propojují nejrůznější (byť na první pohled vzdálené) poznatky do vlastních terapeutických přístupů (či metod, technik a forem terapeutické práce). Jen namátkou uveďme: možnou aplikaci principů nedirektivní psychoterapie C. R. Rogerse (či humanistické linie vůbec) - např. práce s kreativitou každého člověka za účelem podpory jeho vnitřních tendencí seberealizovat se a dosahovat svých nejlepších možností (včetně jejího uplatnění v rámci terapie hrou u dětí) možnou aplikaci technik a strategií kognitivně-behaviorální psychoterapie a relaxačních a psychofyziologických postupů - např. autogenního tréninku J. H. Schultze, Jacobsonovy progresivní realaxace, bio-feedbacku, hraní rolí, formování žádoucího chování, zastavení myšlenek, sebeinstruktáže, … možnou aplikaci některých postupů dynamické psychoterapie - např. kreativních volně asociačních technik uvolňujících osobní vnitřní konflikty (viz třeba imaginace). Příklad z arteterapeutické praxe Pan I. Š. nastoupil jako vinárník do jednoho horského hotelu. Toto prostředí zpočátku zdánlivě vyhovovalo jeho naturelu. Byl komunikativní, vnímavý, sugestibilní, lehce navazoval vztahy s návštěvníky vinárny (zejména se ženami). Taktéž dokázal snadno vyjadřovat velké emoce a teatrálně předváděl své dovednosti barmana. To většina hostů oceňovala. I vedení hotelu mohlo být spokojeno. Ale jen krátkodobě. Pan I. Š. trpěl histrionskou poruchou osobnosti a začal mít problémy. Naštěstí byl ochoten vyhledat odbornou péči. Když později absolvoval ambulantní psychoterapeutickou léčbu (vedenou za účelem restrukturalizačních změn emotivity, kognitivního stylu a chování), pokračoval v doléčování v denním stacionáři, kde se mimo jiné podrobil individuální arteterapii. Ta byla zaměřena na pomoc v lepší orientaci v životě a v získávání životní stability. Motivace a potřebné dynamiky osobnosti zde bylo dosahováno řadou arteterapeutických technik - a rovněž řízenou imaginací, jež neměla hlubinné ambice. Pan I. Š. byl při imaginaci veden k tomu, aby si představoval sám sebe jako páva (čili tvora na jedné straně se problematicky vnucujícího, předvádějícího a vyžadujícího pozornost - a na straně druhé zdravě vystupujícího, přirozeně přitahujícího pozornost a kontaktního). Pomocí imaginárních obrazů tohoto zvířete (tedy specifického setkávání se s vlastní identitou) a pomocí jeho následného výtvarného zpracování se panu I. Š. dostávalo jisté svobody při uchopení nepříjemných situací, do nichž se předtím často dostával. Mezi ním a terapeutem tak docházelo ke sdílení a korekci emocí, ke vzájemné podpoře. Kromě psychoterapie mohou být poznatky pro speciálně-pedagogické terapie čerpány také z teorie a metodologie fyzioterapie, kterou stručně vymezíme jako pomoc člověku


- 98 -


dosahovat tělesné a pohybové normality fyzikálně-stimulujícími prostředky (masírováním, tlaky, hlazením, držením částí těla, změnami polohy těla, tělesným cvičením atd.). Čerpání těchto poznatků se děje především v závislosti na: konkrétním klientovi, s nímž přichází speciální pedagog do kontaktu - odpovídající indikace jsou například používány u jedinců s těžším mentálním a těžším kombinovaným postižením, kdy je nutné průběžně doplňovat neúplná pohybová schémata a neustále podporovat vývoj pohybových možností terapeutických přístupech, které jsou pro uživatele služeb speciálního pedagoga použitelné - jako příklad mohou sloužit různé přístupy hipoterapeutické (viz např. hiporehabilitace, léčebné pedagogicko-psychologické ježdění a sport handicapovaných a rekreační ježdění), ergoterapeutické (viz např. ergoterapie jako psychoterapie, jako socioterapie, jako fyzioterapie) atp. Metodický příklad Hiporehabilitace využívá přirozeného pohybu zvířete s jeho chůzovým mechanismem jako motorického vzoru. Nabízí klientovi prostor, nutí jej orientovat se v něm, neustálým vychylováním těžiště je nucen držet posturu, působením biotepla koně dochází k uvolnění spasmu adduktorů stehen. S hiporehabilitací je možné začít po 3. roce věku dítěte. Pokud malé dítě samostatně neudrží sed, posadíme si jej do klína čelem k sobě, hlavičku si opřeme o svoji hruď. Stimulací krokem koně je pak nuceno držet hlavičku v prostoru a přitom má pocit jistoty. Pokud zvládá dítě sed, posadíme si jej čelem ve směru jízdy a dopomoc postupně omezujeme. Když dítě zvládne korigovat sed, přistoupíme k dopomoci ze země z obou stran kráčejícího koně… Voltižní a pedagogicko psychologické ježdění se uplatňuje hlavně tam, kde chceme vytvářet interakce klient - kůň - terapeut či vzájemné interakce mezi klienty. Hlavním cílem je podpora sebedůvěry klienta prostřednictvím cvičení odvahy, samostatnosti, obratnosti, nebo naopak, tlumení agresivity, výchova ke kázni a zodpovědnosti atp. Lekci voltižního a pedagogicko psychologického ježdění lze zahájit navázáním prvotního kontaktu. Klienti mohou být vyzváni, aby se ke koni přiblížili, oslovili, mluvili na něho. Vhodné je přitom využít předem připravených „pamlsků“. Pak můžeme motivovat hlazení srsti a hřívy, jemné popleskávání a navazování dalšího taktilního kontaktu. Tato zahřívací část by měla trvat asi 10 minut. Teprve po ní následuje jízda zaměřená na pozitivní změny chování a odstranění či zmírnění nevhodných psychických projevů. Důležitými východisky (zdroji) pro speciálněpedagogické terapie jsou pochopitelně i jiné na člověka zaměřené obory - například: medicína - svými propedeutickými poznatky o vzniku, projevech, dopadech a léčení poruch orgánů či tělesného systému psychologie - svými propedeutickými poznatky o pojetí, vývoji, změnách a činnosti psychiky jako základního předpokladu lidského společenského života pedagogika - svými propedeutickými poznatky o možnostech cíleného formování určitých kvalit osobnosti - určitých druhů připravenosti k lidskému společenskému životu (význam humanisticky orientované výchovy zaměřené na formování člověka jako celistvé osobnosti) sociologie - svými propedeutickými poznatky o sociálních determinantách lidského společenského života (význam vytváření a fungování sociálních skupin, sociálních vztahů, sociálních dovedností) kulturní antropologie - svými propedeutickými poznatky o vzájemné podmíněnosti biologických, specificky lidských, sociálních a kulturních podmínek existence člověka


- 99 -


(význam kulturní symboliky jako souhrnu těch zobecnělých lidských znalostí, přesvědčení, návodů na přežití, jež mají vliv na přizpůsobování se prostředí) právo - svými propedeutickými poznatky o obecně závazných pravidlech lidského chování určených státem (například význam znalostí jednotlivých chráněných zájmů souvisejících s ochranou osobnosti jakéhokoli klienta) filozofie - svým celistvým pohledem na člověka a jeho pojetí (všem terapeutickým přístupům by měl být vlastní určitý „obraz“ člověka), na svět a jeho pojetí, na pojetí smyslu života, na pojetí obecných norem života (mají význam pro profesionální etiku terapeuta, pro utváření klientových postojů k životním problémům atp.), a obory lidské činnosti, jejichž hlavním předmětem je prostředek totožný s prostředkem dané terapie - například: umění - svým významným kreativním, symbolickým, neverbálním, uvolňujícím, ale také metodologickým a diagnostickým potenciálem hra - svým přirozeně motivačním, svobodně činnostním a formativním potenciálem, zvíře - svým vztahově kompenzačním potenciálem atp.

Několik „střípků“ z dějin umění jako možné metodologické východisko terapií S výtvarnou tvorbou Kandinského souviselo i řešení asociací mezi barvou a hudbou. Při volbě barev se v tomto případě mnohdy nechal vést vyvolaným pocitem… V rámci divadelní tvorby a aktualizace herectví experimentovali: Stanislavskij s metodou prožitku, Artaud s neděleným prostorem kolektivního rituálu herců i diváků, Grotowski s tvůrčími participačními dílnami, pedagogové Actors Studia (New York) s hledáním tabuizovaných míst v osobnostech adeptů herectví… Německý hudební skladatel Orff vytvořil hudebně-výchovnou metodu Schulwerk jako snadno ovladatelný instrumentář… Dadaisté tvořili literární texty náhodným vybíráním slov z předem daného textového souboru, zástupci české experimentální poezie šedesátých let (Kolář, Hiršal, Havel) pracovali s vizualizací svých básní… Vymezení speciálněpedagogických terapií Prvotní vymezení speciálně-pedagogických terapií můžeme provést z úhlu pohledu, jež je zaměřen na jejich postavení a význam v uceleném systému komplexní rehabilitační péče o osoby, které jsou ze zdravotních důvodů znevýhodněny ve společenském životě. Z hlediska postavení a významu těchto terapií v uceleném systému komplexní rehabilitační péče by se mělo jednat o tu její specifickou intervenční složku, která navazuje (doplňuje) na intervence medicínské a je zaměřena na ty důsledky nemoci, jež se projevují ve snížených schopnostech (neschopnosti) normální životní seberealizace (ve vzdělání, v práci, v bydlení, v zájmových aktivitách atd.). Zaměření léčby v medicíně jako příklad pro porovnání Léčba v systému akutní medicíny (např. reparace v chirurgii, medikace v neurologii, v psychiatrii atd.) je zaměřena na stanovení etiologické diagnózy určité nemoci (projevující se morfologickou či funkční poruchou na úrovni organu nebo tělesného systému), následně pak na bezprostřední odstraňování jejích příčin a ovlivňování s nimi souvisejících podmínek a projevů. Léčebná rehabilitace v medicíně (např. léčebná tělesná výchova, ergoterapie, logopedie, psychologie, elektroléčba, balneoterapie, používání technických pomůcek atd.) nastupuje po zvládnutí akutní fáze nemoci a je zaměřena na obnovování optimální funkční či tělesné zdatnosti a vytváření podmínek pro její dosažení.


- 100 -


Speciálně-pedagogické terapie však nemusí vždy navazovat na intervence medicínské a nemusí se týkat osob skutečně nemocných - také v tom je jejich specifikum. Toto platí například v případě potřeby terapeutických přístupů k lidem, jež jsou negativně osobnostně poznamenáni svým sociálním či kulturním zázemím (viz např. pomoc při hledání perspektiv v novém světě u imigrantů, pomoc při vytváření a udržování seberealizačních sil u seniorů atp.), nebo k lidem, jež se nacházejí na hranici či „před branami“ legální mezinárodní klasifikace Světové zdravotnické organizace (viz např. pomoc při rizikovém osobnostním vývoji mládeže ohrožené sociálně-patologickými jevy). V souvislosti s právě zmíněnými příklady klientely terapeutů pracujících v oblasti speciální pedagogiky (ale nejen s nimi) hovoříme také o terapeuticko-formativním potenciálu speciálně-pedagogických terapií. To znamená, že řada z nich oplývá kromě jakýchsi možností primárně terapeutických, rovněž možnostmi působení na formování osobnosti - na osobnostní růst (včetně možností prevence). Takže naše prvotní vymezení rozšíříme. Speciálněpedagogické terapie buď navazují (doplňují) na léčbu nemocí v oblasti medicíny, nebo slouží jako svébytný druh pomoci při potížích vyplývajících z významných kulturních či sociálně-adaptačních odlišností - přitom jsou zaměřeny na ty důsledky těchto problémů, jež se projevují ve snížených schopnostech (neschopnosti) normální životní seberealizace - ve vzdělání, v práci, v bydlení, v zájmových aktivitách atd. Procesuální stránka speciálněpedagogických terapií Procesuální stránka terapií ve speciální pedagogice vykazuje řadu „proměnných“. Terapeutický proces, jež je realizován u jakéhokoli klienta, má určitý průběh (fáze) a probíhá v určitém prostředí (materiálním, sociálním, psychickém atd.). Jeho hlavními činiteli jsou terapeut, klient a obsah. Průběh terapeutického procesu lze zjednodušeně popsat za pomoci jeho obecně pojatých základních fází. Z krátkodobého hlediska (týkajícího se dílčích sezení) jde o fázi: zaměřenou na navázání kontaktu (kontaktů), uvolnění, motivaci a uvedení (včetně instrukcí) hlavní terapeutické práce zaměřenou na hlavní terapeutickou práci (řešení aktuálních problémů) zaměřenou na uzavření problémů vyplývajících z hlavní terapeutické práce. Z dlouhodobého hlediska (týkajícího se celé terapie) jde o fázi: zaměřenou na indikaci stávajících obtíží a možných postupů, počáteční navazování terapeutického vztahu (důležitý je např. dojem z prvního setkání), motivaci klienta k terapii, dohodu o organizaci, průběhu a obsahu terapie (např. vytýčení jistých „mantinelů“ a podmínek) zaměřenou na naplnění terapeutického vztahu a naplnění dohodnuté organizace, průběhu a obsahu terapie zaměřenou na ukončení terapie včetně nabídky dalších možností. K úspěšnosti průběhu terapeutického procesu je třeba dodržet tyto principy: počátek procesu se musí „opírat“ o kvalifikovanou týmově provedenou diagnostiku i o neustále aktualizovanou znalost psychofyzického stavu klienta (jeho nálad, prožitků, momentálního zdravotního stavu atp.) - toto pak musí být bráno v potaz také v celém jeho průběhu


- 101 -


v procesu musí být neustále utvářen prostor (atmosféra nastolená terapeutem) pro klientovy projevy a sdělení (pokud o to stojí) - jeho jakékoli signály by neměly zůstat bez zjevného či skrytého povšimnutí zvolená činnost by měla odpovídat nejen diagnostikované a aktualizované znalosti psychofyzického stavu klienta - měla by odpovídat rovněž naturelu terapeuta zvolená činnost by měla být rovněž adekvátní klientově věku a zkušenostem, měla by se pokud možno „dotýkat“ jeho života - terapeut by měl vždy počítat se „souvislostmi“ průběh procesu musí z dlouhodobého i krátkodobého hlediska „kopírovat“ základní fáze uvedené výše - není možné, aby se terapeut vyhnul například jistým uvolňovacím, motivačním či instruktážním činnostem, aby „odešel“ od neuzavřeného problému, aby se nedohodl s klientem na organizaci, průběhu a obsahu terapie, aby nenavázal adekvátní vztah atp.

Prostředí, v němž terapeutický proces probíhá, může mít především materiální, sociální a psychické dimenze. Za materiální dimenze terapeutického prostředí lze považovat prostory, v nichž terapie probíhá (zda-li probíhá v běžných školních prostorách, v běžných pobytových prostorách, ve specializovaných prostorách atd.), či jejich vnitřní uspořádání a vybavení. Za sociální dimenze terapeutického prostředí lze považovat složení, uspořádání, formy součinnosti a formy vztahů u skupiny (či součinnost a vztahy jednoho klienta s terapeutem), s níž je terapie přímo prováděna, či složení, uspořádání, formy součinnosti a formy vztahů u skupiny (jednotlivce), jež se na terapii účastní nepřímo (např. pomocný personál daného zařízení). Za psychické dimenze terapeutického prostředí lze považovat součinnosti a vztahy mezi terapeutem a klientem (klienty) naplněné jejich konkrétními osobnostními vlastnostmi. V triádě procesních činitelů má významné postavení terapeut. Primárním zdrojem terapeutovy kvality jsou jeho obecně lidské a odborné předpoklady. Mezi obecně lidské předpoklady patří schopnosti pochopení druhého člověka (schopnosti vstupu do jeho subjektivního světa bez vnějších přívlastků), schopnosti přijetí druhého člověka (schopnosti jeho respektování bez přívlastků) a schopnosti být autentický (schopnosti vystupovat takový, jaký skutečně je) - jmenovat můžeme i konkrétní vlastnosti jako psychické zdraví, kvalitní „žebříček“ hodnot, tvořivost, flexibilita, pevná vůle k překonávání těžkostí, odvaha nést rizika, schopnost umožnit druhému maximálně možnou míru samostatnosti a tvořivosti, „dar“ komunikace atp. Mezi odborné předpoklady patří znalosti a dovednosti týkající se specifik klientů, součinnosti, vztahů a komunikace s klienty, použitelných terapeutických přístupů, možných zdrojů, profesních morálních norem atd. Mezi procesními činiteli má důležitou roli rovněž klient. Ten vnáší do terapeutického procesu především svůj věk a zdravotní, sociální či jiný problém (poznámka: dále se budeme věnovat zvláštnostem věku, bližší informace o problémech konkrétních klientů je možno nastudovat v jiné odborné speciálně-pedagogické literatuře). Co se týká dětských klientů, musí být terapeut připraven: na zvláštnosti související s jejich probíhajícím vývojem (a tím pádem i na nečekané změny jednání, emocí, myšlení atp. - a to na intrapsychické i interpersonální úrovni) velkým rizikem zvoleného terapeutického postupu může být nesprávný odhad situace způsobený nerozpoznáním skutečné příčiny neobvyklého chování (způsobeného např. přirozeně kritickým či přirozeně regresivním vývojovým obdobím)


- 102 -


na specifické dětské komunikační signály (neverbálního i verbálního charakteru) - tyto komunikační signály je nutno interpretovat jak v kontextu zjištěného stavu vývoje, tak také v kontextu zjištěného problému, navíc je třeba se oněm komunikačním signálům „přiblížit“ na neustále přítomnou potřebu bezpečí a lásky - nevhodné je, když při vytváření terapeutického vztahu cítí dítě strach (z terapeuta, místa atd.), nebo když terapeut nahrazuje vztah dítě – rodič na zvýšený vliv výchovného prostředí, který bývá (vedle jiných příčin) častou příčinou „patologie“ - v souvislosti s tímto zdůrazňujeme, že terapie se může týkat rovněž případné nápravy výchovného prostředí dítěte i přípravy dítěte na návrat do tohoto prostředí (např. zvyšováním sebedůvěry, zlepšováním adaptačních schopností, vytvářením schopnosti mít dobré mezilidské vztahy) na tendence dětí hledat příčiny svých potíží ve svém okolí a ne v sobě (na zvýšený egocentrismus).

U dospělých klientů musí být terapeut připraven: na komplex zkušeností dospělého věku - u dospělého člověka znamenají právě jeho předešlé zkušenosti (ať již z běžného života či z intervencí jiných odborníků) významný „katalyzátor“ v navázání terapeutického vztahu, u dospělého člověka je míra očekávání závažnějším faktorem, než u dítěte (dospělý člověk přichází s pevnější představou o terapeutovi a pomoci a podle ní se rozhoduje) na různé sociální role dospělého věku - jde o role, které na základě svých zkušeností klient „hraje“ (např. roli „oběti“ předešlých intervencí, roli ochotně spolupracujícího osobaa atp.) na výraznou míru vlastní akceptace problému - u dospělého klienta není geneze problému tolik „znepřehledněna“ probíhajícím vývojem (jako u dětí), nicméně dospělý ji může „znepřehledňovat“ předem vytvořenými racionálními postoji. Výše zmínění dva činitelé terapeutického procesu jsou neustále „konfrontováni“ s příslušným obsahem terapie. Tento obsah je vytvářen s ohledem na cíle, jichž se má dosáhnout. Shrnutí Terapeutické přístupy lze obecně vymezit jako takové způsoby odborného a cíleného jednání člověka s člověkem, jež směřují od odstranění či zmírnění nežádoucích potíží, nebo odstranění jejich příčin, k jisté prospěšné změně (např. v prožívání, chování, fyzickém výkonu). Terapeutické přístupy aplikují terapeuti v rámci jednotlivých terapií. Přitom mohou vycházet z nejrůznějších zdrojů a využívat nejrůznějších prostředků, metod, technik a forem práce. Speciálně-pedagogické terapie buď navazují (doplňují) na léčbu nemocí v oblasti medicíny, nebo slouží jako svébytný druh pomoci při potížích vyplývajících z významných kulturních či sociálně-adaptačních odlišností - přitom jsou zaměřeny na ty důsledky těchto problémů, jež se projevují ve snížených schopnostech (neschopnosti) normální životní seberealizace - ve vzdělání, v práci, v bydlení, v zájmových aktivitách atd. Terapeutický proces, jež je realizován u jakéhokoli klienta, má určitý průběh (fáze) a probíhá v určitém prostředí (materiálním, sociálním, psychickém atd.). Jeho hlavními činiteli jsou terapeut, klient a obsah.


- 103 -


5.2

Syndrom vyhoření

Péče o dítě se vzácným onemocněním – ať již máme na mysli péči rodičovskou či profesionální přístup pedagogů – je velmi namáhavá, vyčerpávající. Byť u obou skupin jiným způsobem. Je-li rodič či pracovník v dobré psychické kondici, může ve své činnosti podávat dobré výkony. K tomu je zapotřebí, aby měla dostatek síly a energie k výkonům, které je v jejich práci čekají. (i dlouhodobá domácí péče rodičů je těžká práce). K tomu je třeba splnit řadu podmínek, jednou z nich je, hořet a nevyhořet. Hlavním faktorem, který pomáhá předejít stavu vyhoření je žít smysluplným životem. To v prvé řadě vyžaduje mít uspořádaný žebříček hodnot. „Já vím, že bych měla být druhým lidem a zvláště osobakám a osobaům oporou. Dokonce vím, že tam, kde se mi to podařilo, mi potom bylo dobře, a kde se mi to nepodařilo, měla jsema dokonce i dosud mám-výčitky svědomí. Sama však se sebou musím často bojovat, abych se ovládla a „ nevyjela“ na toho, kdo se ke mně nechová hezky.“ S. N. (Křivohlavý, Pečenková, 2004, s. 28) Definice syndromu vyhoření Syndrom vyhoření byl poprvé do literatury uveden H. Freudenbergerem v roce 1974. Zájem o tuto problematiku se začal zvyšovat na přelomu 70. a 80. let 20. století. Tento syndrom postihuje především pracovníky pomáhajících profesí, jako jsou lékaři, porodní asistentky, zdravotní sestry, psychologové, sociální pracovníci, učitelé atd. H. Freudenberger: „Burnout je konečným stádiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení, svou motivaci.“ (Hawkins, Shohet, 2004, s. 33). Pines a kol. (1981) definují vyhoření jako: „Výsledek neustálého nebo opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní účastí s lidmi po dlouhá období. Taková intenzivní účast je obvyklá zejména ve zdravotnických a školských profesích a v sociálních službách, kde je náplní práce zabývat se psychickými, sociálními a tělesnými problémy druhých lidí. Vyhoření je bolestné zjištění, že již nedokážou pomáhat lidem v nouzi, že již v sobě nemají nic, z čeho by mohli rozdávat.“ Obecně se uvádí, že vyhoření představuje: stav emočního a tělesného vyčerpání s nedostatkem zájmu o práci a nízkou důvěrou v druhé, depersonalizaci klientů, ztrátu zájmu a cynismus vůči nim, odsuzování sebe samého, nízkou pracovní morálkou a hluboký pocit selhání. (Hawkins, Shohet, 2004, s. 33) Syndrom vyhoření je stav extrémního vyčerpání, silného poklesu výkonnosti a různých psychosomatických potíží. Stále více lidí postihuje syndrom vyhoření, ale obraz jejich obtíží se málokdy řeší v poradnách, na klinikách a v ambulancích. Syndrom vyhoření se projevuje ztrátou ideálů, energie, frustrací, apatií, zoufalstvím, beznadějí. Každý pracovník pomáhajících profesí je vystaven stresové profesní zátěži (byť rozdílné), některé faktory jasně a přímo působí vyhoření a to především neschopnost snížit pracovní tempo, snaha dělat všechno sama, přebytečná pozornosti cizím problémům, nereálná očekávání, přílišná rutina, nesprávný pohled na priority života, neschopnost říci ne. Plně rozvinutý syndrom vyhoření vede k pocitům ztráty smyslu života, ke ztrátě pozitivního vnímání sebe sama, k pocitům osamělosti, hořkosti až beznaděje. To může vést k rezignaci na život jako takový až k sebevraždě. (16)


- 104 -


Stádia syndromu vyhoření: 1. fáze: Idealistické nadšení a přetěžování. 2. fáze: Emocionální a fyzické vyčerpání. 3. fáze: Dehumanizace druhých lidí jako obrany před vyhořením. 4. fáze: Terminální stádium: “sesypání se“ a vyhoření všech zdrojů energie. (Křivohlavý, 1998, s. 61) Jednání s druhými lidmi Jednání mezi lidmi se projevuje minimálně třemi způsoby. Za prvé tím, co děláme (slovo „děláme“ tvoří nepředstavitelnou pestrost činů). Druhým způsobem je neverbální komunikace. Dalším způsobem je komunikace verbální. Každé jednání porodní asistentky něco sděluje. Sdělení může být předstírané (hrané) nebo upřímné (opravdové, autentické). Porodní asistentka má své činy, mimoslovní projevy i slova v jednání s rodičkou zvažovat také z hlediska hodnot. Pokud při porodu v rozhodném okamžiku pouze na chvíli zachmuří svou tvář a rodička to vidí, také to něco sděluje. Porodní asistentka by měla rodičku evalvovat, tím se rozumí kladně hodnotit, posilovat sebevědomí, chválit. Jednání by mělo být uctivé, taktní, laskavé, přátelské, otevřené. Asertivita a duševní zdraví Podstatné zlepšení duševního zdraví přináší naučení se asertivitě. Asertivita nás učí sebekontrole, schopnosti prosadit se a zároveň respektovat potřeby druhých. Tím docílíme spolupráci s ostatními lidmi. Asertivita nás učí jasné a přiměřené vyjádření vlastních pocitů, říkat ano nebo ne v souladu s tím, co si doopravdy přejeme, žádat o to, co potřebujeme, odmítnutí od druhého přijmout bez pocitů urážky, kritiku přijmout bez vzdoru či sebeodsuzování, kritizovat konstruktivně, komplimenty vyjádřit i přijmout, své požadavky prosadit, druhému naslouchat citlivě, rozumné kompromisy uzavírat, s druhými spolupracovat k oboustranné spokojenosti. Asertivita vznikla jako obrana proti agresivnímu okolí a jako prostředek účinné komunikace. Je to komunikace otevřená, sděluje bez kliček a mlžení, učí říci zřetelné ano i jasné ne. Nejdůležitější je asertivitu cvičit, je nutné jí chápat jako výzvu ke každodennímu tréninku. Základem asertivity je sebejistota, zdravé sebevědomí, spoléhání na vlastní úsudek a své síly. Má svůj základ ve zralosti, samostatnosti a odpovědnosti nás samých. Asertivita nás učí: jasně a přiměřeně vyjadřovat vlastní pocity říkat ano nebo ne v souladu s tím, co doopravdy chceme požádat o to, co potřebujeme přijmout odmítnutí od druhého bez pocitu urážky přijmout kritiku bez vzdoru či sebe-odsuzování konstruktivně kritizovat vyjádřit i přijmout kompliment prosadit svoje požadavky citlivě naslouchat druhému uzavírat rozumné kompromisy spolupracovat s druhými k oboustranné spokojenosti (Praško, Prašková, 2001, s. 146). Chceme-li se zlepšit v komunikaci, zvládat konflikty, stresy a frustrace, jak je život přináší, musíme přijmout skutečnost, že jde o úlohu celoživotní. Dokonalosti zde nedosáhneme nikdy, úspěchů a dobrých výsledků však mnohdy.


- 105 -


Nemocné děti potřebují více než kdo jiný pocit jistoty, klidu, důvěru v lidi, kteří se kolem nich vyskytují, ať se již jedná o pedagogické pracovníky, zdravotnické pracovníky – a především a na prvním místě o rodiče. Proto by i rodiče dětí – byť v jejich případě nastupuje další z preventivních faktorů syndromu vyhoření „obrovská a téměř nevyčerpatelná rodičovská láska“ – měli si být vědomi uvedených úskalí a přizpůsobit případně svou péči (její organizaci, průběh, vztahy v rodině) zjištěným poznatkům. Nebezpečí je skryto zejména a právě v úsloví „téměř nevyčerpatelná…“ Otázky k zapamatování V čem spočívají zásady komunikace s osobami s mentálním postižením a demencí? Jaké jsou základní charakteristiky mentálního postižení? Jak se diagnosticky vymezují jednotlivé stupně mentální retardace dle hloubky postižení? Jaká je řečová vybavenost klientů v jednotlivých stupních mentální retardace? V čem se liší mentální retardace od demence? V čem spočívají zásady komunikace s osobami s tělesným postižením? Jaké druhy vrozených a získaných tělesných postižení rozlišujeme? V čem spočívají zásady komunikace s osobami se zrakovým postižením? Kdo je osobou se zrakovým postižením? V čem spočívají zásady komunikace s osobami se sluchovým postižením? Proč je odezírání nejpoužívanějším prostředkem interkulturní komunikace? V čem spočívá princip komunikace pomocí prstové abecedy? Komu nepříjemnou zprávu sdělujeme? Kdo je oprávněn nebo povinen zprávu sdělit? Kdy je vhodné nebo možné zprávu sdělit? Jak má sdělení nepříznivé zprávy probíhat? S čím může a musí zdravotnický pracovník při sdělování nepříznivé zprávy počítat? Jaká jsou specifika sdělení závažné nepříznivé zprávy osobaovi se zdravotním postižením? Jaké známe základní fáze speciálněpedagogického procesu? Jaké jsou základní předpoklady úspěchu speciálněpedagogického procesu? Na co musí být terapeut připraven v případě dětí a dospělých osob? V čem spočívá podstata syndromu vyhoření, jaké jsou jeho hlavní fáze a jak mu přecházet?


- 106 -

PEDAGOG A ŽÁK SE VZÁCNÝM ONEMOCNĚNÍM

Recommend Documents