Jako vždy Hughovi.
Prolog
P
ozitivní. Ještě jednou jsem si přečetla instrukce v návodu a pečlivě rukou papír uhladila. Dvě čárky znamená pozitivní. Na testu byly jasně zřetelné dvě čárky. Ne, to není možné. Zatěkala jsem pohledem mezi testem a papírem. Doufala jsem, že alespoň jedno z nich se změní. Zatřásla jsem testem a všemožně ho otáčela. Zírala jsem na něj a zírala, ale stejně jako u prvního testu nyní odloženého vedle umyvadla se výsledek nezměnil. Pozitivní. Jsem těhotná. „Do prdele.“ Ta nadávka se rozlehla po malé koupelně, odrazila se od zdí a jako ozvěna se mi nesla hlavou. Tohle by se mi přece sakra nemělo dít. Neporušila jsem žádný zákon ani jsem nebrala drogy. Teda krom té jedné výjimky po tom, co odešel táta. Tvrdě jsem makala, abych získala titul z psychologie, a chovala jsem se slušně. Většinou. Jenže na tom těhotenském testu se dál zračily ty dvě drobné růžové čárky, dobíraly si mě a nemizely, ať jsem mhouřila nebo zavírala oči, jak jsem chtěla. „Do prdele.“ Ze mě bude něčí máma. Ne. 7
Co mám teď sakra dělat? Posadila jsem se na okraj vany jen v obyčejném černém spodním prádle. Na celém těle mi naskočila husí kůže. Venku se ve větru kymácela suchá větev stromu. Nad ní se rozléhala nekonečná šedavá obloha únorového Portlandu. K čertu s tím. Všechny moje plány a sny, celý můj život se najednou změnil a za všechno mohla ta pitomá plastová tyčka. Bylo mi jen jednadvacet, proboha, ani jsem neměla přítele. Ben. Ach jo. Za posledních několik měsíců jsme spolu sotva promluvili, protože jsem se vyhýbala všem místům a událostem, kde by se mohl objevit. Bylo to mezi námi trochu napjaté, zvlášť od doby, co jsem ho ve Vegas vyhodila ze svého pokoje bez kalhot. Skoncovala jsem s ním. Tečka. Kaput. Moje děloha měla ovšem očividně jiný názor. Vyspali jsme se spolu jen jednou. Jednou. Považovala jsem to za tajemství, které jsem si s sebou hodlala vzít do hrobu. Věděla jsem, že ani on o tom nikomu neřekne. Ale stejně – jeho penis byl v mé vagíně jen jedinkrát, a ještě jsem se dívala, jak si nasazuje kondom, prokrista. Ležela jsem na té obrovské posteli, nohy doširoka rozevřené, třásla jsem se vzrušením a on se usmíval. V jeho očích byla vřelost, něha. Vzhledem k tomu, jak se celé jeho mohutné tělo chvělo napětím, to bylo trochu zvláštní, a přesto úchvatné. Ještě nikdy se na mě nikdo takhle nedíval. Jako bych pro něj znamenala všechno. Ta vzpomínka mě proti mé vůli zahřála. Od toho dne uběhla docela dlouhá doba, během níž jsem na něj skoro vůbec nepomyslela. Až doteď, kdy jsem zjistila, že v továrně na kondomy někdo odvedl hodně mizernou práci. Byla jsem těhot8
ná. Zírala jsem do prázdna na svoje džínsy, které ležely odhozené na podlaze. Určitě je ještě obleču. Zip vydrží zapnutý i jen napůl, knoflík jsem totiž už zapnout nemohla. Příliš mě to tlačilo do břicha. Všechno se rychle měnilo. Moje tělo se rychle měnilo. Za normálních okolností mi víc rostl zadek než břicho. Poprvé v životě jsem konečně měla plný výstřih. Ne tedy natolik, abych se mohla ucházet o místo v Hooters, ale stejně. Přestože jsem toužila uvěřit, že bůh konečně vyslyšel moje puberťácké modlitby, vzhledem k důkazům to nebylo pravděpodobné. V těle mi rostl jiný člověk. Maličké miminko o velikosti fazole, napůl ze mě a napůl z něj. Naprosto jsem to nepobírala. Co si dneska obleču, byla ale moje nejmenší starost. Kéž bych tam nemusela jít. Bude tam, metr pětadevadesát mužného rockera. Jenom z představy, že ho uvidím, jsem tuhla nervozitou. Žaludek se mi obrátil. V krku jsem ucítila kyselinu, chtělo se mi zvracet. K záchodu jsem to stihla akorát, abych se mohla rozloučit se svým obědem. Dvě sušenky a půl banánu ze mě padalo, padalo a padalo. Fuj. Hlasitě jsem zasténala a hřbetem ruky si otřela pusu. Spláchla jsem a doklopýtala k umyvadlu. Páni. Holka v odrazu zrcadla vypadala opravdu hrozně, obličej bledý, vlhké dlouhé blond vlasy se jí lepily k obličeji. Vypadala jsem šíleně. Ani jsem se nepřiměla podívat se sama sobě do očí. To, že jsem těhotenský test upustila na zem, mi došlo, až když jsem na něj šlápla. Plast zaskřípěl a praskl. Ten zvuk mě překvapivě uspokojil. Dupala jsem na něj pořád dokola, drtila jsem toho zmetka, zašlapávala jsem 9
ho do dřevěné podlahy. No jo, tohle mi udělalo velkou radost. Stejný osud potkal i první test. Nezastavila jsem se, dokud jsem nelapala po dechu a na zemi nezbyla hromádka odštěpků. Cítila jsem se teď už mnohem líp. Takže mě zbouchl rocker. No a co. Hluboký nádech. To bude v pohodě. Zvládnu to jako dospělá. Seberu se a zajdu si s Benem promluvit. Kdysi jsme byli přátelé. Tak trochu. Popovídám si s ním. Zvlášť o tom, že se nám asi tak za… přibližně sedm měsíců narodí potomek. Ano, musím to udělat a udělám to. Hned jak se uklidním. „Jdeš pozdě. Dělej,“ sjela mě moje sestra Anne, popadla mě za ruku a vtáhla do dveří. Ne že bych snad stála za nimi a váhala. Alespoň ne moc. „Promiň.“ „Myslela jsem, že ses na mě vykašlala. Už zas.“ Krátce a povzbudivě mě stiskla a potom mi strhla kabát z ramen. Hodila ho na nejbližší křeslo, které už tak přetékalo dalšími kabáty. „Všichni už tu jsou.“ „Skvělý,“ zamumlala jsem. Z bytu v milionářské čtvrti Pearl District se ozývala celá kakofonie zvuků. Moji a Annini rodiče nebyli z nejbohatších. Právě naopak. Kdyby nebylo toho, že mě Anne donutila požádat o stipendium a podporovala mě i finančně tím, že mi platila učebnice a podobně, nikdy bych se na vysokou nedostala. Loni se ale moje jinak rozumná a umírněná sestra spřáhla s bandou králů rokenrolu. Taky to nechápu. Naprosto jsem nepobrala, jak k tomu došlo. Z nás dvou jsem byla vždycky já ta společenská. Kdykoli měla Anne mizernou náladu, zvedla jsem 10
jí ji, bavila ji a donutila ji k úsměvu. A přesto teď byla poprvé za celou věčnost bláznivě zamilovaná a šťastná. Moc jsem jí to přála. Detaily jejího vztahu jsem však neznala. Těsně před Vánoci se s Malcolmem Ericsonem, bubeníkem kapely Stage Dive (snad nejslavnější rockové skupiny na světě), vzali. Teď jsem byla brána jako součást jejich početné suity. Musím přiznat, že mě od začátku mezi sebe srdečně přijali. Byli na mě hodní. To jenom pomyšlení na to, že uvidím jeho, ze mě dělalo roztřesenou nervózní trosku, navíc v poslední době s velmi akčním dávivým reflexem. „Neuvěříš, co se stalo.“ Anne mě vzala za rámě a vedla mě ke stolu obklopenému lidmi. K mé zkáze. Se skleničkami v dlaních se tam smálo a povídalo si sedm lidí. Ze stereosoupravy tiše vyhrávali, tuším, The National. Svíčky plály, nad hlavami zářily řetězce žároviček. Ve vzduchu se vznášely lahodné vůně jídel. Seběhly se mi všechny sliny, přestože jsem měla žaludek jako na vodě. Páni, Anne s Malem si opravdu dali záležet, aby dvouměsíční výročí svatby oslavili ve velkém stylu. Najednou se mi moje černé kalhoty a světle modrá tunika (hodně volného střihu, aby mě nijak neobepínala a neprozrazovala obvod pasu) zdály nevhodné. Ačkoli je těžké udržet si úroveň, když v kapse nosíte igelitový pytlík pro případ, že by se vám chtělo zvracet. „Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se jít co nejpomaleji. Naklonila se ke mně a teatrálně zašeptala: „Ben si přivedl doprovod.“ Všechno se zastavilo. A tím myslím všechno. Moje plíce, moje nohy… všechno. Anne se zamračila. „Liz?“ 11
Zamrkala jsem a pomalu se probrala. „Ano?“ „Jsi v pohodě?“ „Jo. Takže, hm, Ben si někoho přivedl?“ „Těžko uvěřit, co?“ „Jo.“ To šlo fakt těžko. Mozek mi nefungoval, stejně jako stávkovalo všechno ostatní. Měla jsem dneska večer v plánu si s Benem promluvit, jenže ten plán vůbec nepočítal s jeho případným doprovodem. „Já vím. Očividně všechno je jednou poprvé. Všichni se chovají trochu divně, i když mi přijde docela milá.“ „Ben ale přece nerandí,“ poznamenala jsem trochu dutým hlasem, jako by se někde v dálce rozléhala jeho ozvěna. „Na vztahy přece nevěří.“ Anne naklonila hlavu a pousmála se. „Lizzy, snad do něj nejsi ještě pořád zakoukaná?“ „Ne!“ vyštěkla jsem smíchy. To tak. Takové pitomé nápady ze mě opadly už tehdy ve Vegas. „Tak moc ne, až ten pohár se všemi ne přetéká a ta ne se rozlívají po podlaze.“ „Dobře,“ povzdechla si spokojeně. „Lizzy!“ ozval se burácivý hlas. „Ahoj, Male.“ „Pozdrav tetičku Elizabeth, synku.“ Můj nový švagr mi vrazil černobílé štěně skoro pod nos. Rty mi olízl vlhký jazýček a tvář mi ohřál teplý štěněčí dech, z kterého byly cítit psí sušenky. Nebylo to příjemné. „Páni.“ Rychle jsem se odtáhla a snažila se potlačit nutkání k dalšímu zvracení. Těhotenství je fakt super. „Ahoj, Trhači.“ „Dej mi ho,“ řekla Anne. „Ne každý chce francouzák od psa, Male.“ Blonďatý a hodně potetovaný muž se zakřenil a podal jí tu chlupatou kouli. „On ale líbá skvěle. Sám jsem ho to učil.“ 12
„To je naneštěstí pravda.“ Anne si zastrčila štěně do podpaží a podrbala ho po hlavě. „Jak se máš? Tuhle jsi po telefonu říkala, že ti není dobře.“ „Už je to lepší,“ zalhala jsem. Nebo teda částečně zalhala. Koneckonců jsem nebyla doslova nemocná. „Šla jsi k doktorovi?“ „Není potřeba.“ „Co kdybych ti na zítřek domluvila schůzku. Jen pro případ?“ „To není nutné.“ „Ale –“ „Anne, klid. Říkám ti, že nejsem nemocná.“ Věnovala jsem jí co nejzářivější úsměv. „Přísahám, jsem v pohodě.“ „Dobře.“ Postavila štěně na zem a odtáhla židli uprostřed stolu. „Držím ti místo vedle sebe.“ „Díky.“ A tak (když jsem se snažila nepozvracet, zatímco jsem si z obličeje stírala psí sliny) jsem ho znovu uviděla. Bena, který seděl naproti mně a díval se přímo na mě. Ty tmavé oči… Okamžitě jsem sklopila pohled. Nijak na mě nepůsobil. To ne. Jenom jsem ještě nebyla připravená tomu čelit. A tím tomu myslím jeho, sebe, ten pokoj a Vegas a důsledky té noci, které mi právě rostly v břiše. Nemohla jsem, zatím ne. „Ahoj, Liz,“ pozdravil tichým, uklidňujícím hlasem. „Ahoj.“ Jo. Fakt jsem se už přes něj dostala. To, že tu někoho měl, mě překvapilo, ale teď už jsem se vzpamatovala. Jenom jsem si potřebovala utřídit veškeré nepotřebné zbývající city a uklidit je někam hodně hluboko. Přistoupila jsem o krok blíž a odvážila se na něj podívat. Pozoroval mě. Hodil do sebe pivo, láhev posta13
vil na stůl a palcem si setřel kapku, která mu ulpěla na rtech. Ve Vegas chutnal po pivu, chtíči a touze. Byla to opojná směsice. Měl nádherné rty, dokonale rámované krátkými vousy. Vlasy mu už po stranách, kde je měl předtím oholené, narostly, takže měl na hlavě docela hezký hipsterský účes. Vypadal trochu rozcuchaně, nespoutaně. A byl velký, ovšem to on byl vždycky. Po straně nosu měl kroužek a na sobě zelenou košili na rozhalenku, která zdůrazňovala jeho silný krk a odhalovala okraj vytetované černé růže. Vsadím se, že pod stolem by byly vidět jeho modré džínsy a černé boty. Kromě svatby ve Vegas a později té noci v jeho pokoji jsem ho nikdy neviděla v ničem jiném než v džínsech. Jedno vám povím, na tomhle nahém muži není vůbec nic špatného. Všechno bylo, jak má být. Upřímně řečeno, vypadal jako ztělesněný sen. Můj sen. Ztěžka jsem polkla a nevšímala si bolestně ztuhlých bradavek, zatímco jsem se snažila vzpomínku zatlačit zpátky tam, kam patřila. Pohřbít ji pod texty písniček Hannah Montany, historii postav z Upířích deníků a hromadou dalších zbytečných informací, které jsem za ta léta nastřádala. Na ničem z toho už dávno nezáleželo. V místnosti bylo ticho. Docela trapné ticho. Ben se zatahal za límeček košile a poposedl si. Proč na mě sakra tak zíral? Možná proto, že jsem já pořád zírala na něj. Sakra. Kolena mi podklesla. S tichým zaduněním jsem padla do židle. Oči jsem upírala na stůl, protože to tak bylo bezpečnější. Nemusela jsem se dívat ani na něj, ani na jeho doprovod. Zvládnu to. Večeře nepotrvá déle než tři, možná čtyři hodiny, takže pohoda. Zvedla jsem ruku a mávla na pozdrav. „Ahoj, všichni.“ 14
Ozvalo se spousta ahoj a čau. „Jak se máš, Liz?“ zeptala se Ev, která seděla kousek ode mě vedle svého manžela Davida Ferrise, kytaristy a skladatele Stage Dive. „Skvěle.“ Sakra. „A ty?“ „Dobře.“ Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. „Výborně.“ „Máš moc práce do školy?“ Shrnula si vlasy a smotala je do drdolu. Bůh té holce žehnej. Alespoň že jsem se tu o nenucený rozhovor nesnažila jenom já. „Neviděli jsme tě od Vánoc.“ „Jo, moc práce.“ Hlavně se zvracením a spánkem. To víte, gravidita. „Se školou a tak. Znáš to.“ Za normálních okolností bych přihodila zajímavou historku ze studia psychologie. Dneska ale nic. Nada. „Jasně.“ Její manžel ji vzal kolem ramen. Otočila se k němu, oči jí zářily láskou. Na náš rozhovor ihned zapomněla. Což mi vyhovovalo. Zašoupala jsem nohou a zadívala se doleva, pak doprava. Kamkoli, jenom ne přímo před sebe. Pohrávala jsem si s lemem tuniky a namotala uvolněnou nit na prst, až mi zfialověl. Potom jsem nit pustila. Pro tu Fazolku ve mně to určitě nebylo zdravé. Zítra si začnu pročítat všechny možné knížky o dětech. Zjistím si fakta, protože abych se Fazolky zbavila… To ne. Jeho partnerka se zahihňala něčemu, co řekl, a já jsem cítila, jak mě uvnitř něco bodlo. Asi plyny. „Na.“ Anne mi před očima naplnila sklenici bílým vínem. „Díky.“ „Zkus to,“ vybídla mě s úsměvem. „Je sladké a trochu trpké. Určitě ti bude chutnat.“ Žaludek se mi obrátil jen při té představě. „Mož15
ná později. Než jsem přišla, vypila jsem spoustu vody. Takže… Teď zatím nemám žízeň.“ „Dobře.“ Přimhouřila oči a zvláštně se na mě pousmála. Rty se jí ale rychle semkly do nespokojené čárky. „Jsi bledá. Jsi v pořádku?“ „Rozhodně!“ Přikývla jsem a usmála se. Než stihla Anne dál vyzvídat, otočila jsem se k ženě vedle sebe. „Ahoj, Leno.“ „Lizzy. Jak se máš?“ Vnadná brunetka se držela za ruku se svým partnerem Jimmym Ferrisem, hlavním zpěvákem Stage Dive. Seděl v čele stolu, naprosto oslnivý v bezpochyby na míru šitém obleku. Když mě uviděl, kývl mi bradou, jak to umí jenom muži, když chtějí říct pouze ahoj. Taky jsem mu kývla. Celou dobu jsem přitom po svém boku cítila Anne, která se s láhví vína v ruce tvářila kaž dým okamžikem ustaraněji. Byla jsem v háji. Anne se o mě od čtrnácti starala v podstatě sama. Táta tehdy odešel a máma se na nás vykašlala – jednoho dne si lehla do postele a už nevstala. Ještě pořád se tu a tam Annino nutkání starat se o mě vymkne kontrole. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co by mi řekla o Fazolce. Určitě by to nebylo nic hezkého. Ale jedno po druhém. „Dobře, Leno,“ usmála jsem se. „Co ty?“ Lena otevřela pusu. Ať už však chtěla říct cokoli, ztratilo se to pod nečekaným přívalem dunění bicích a šíleného skřípění kytar. Jako by kolem nás vypuklo peklo. Do bytu bez klepání vrazil armagedon. „Zlato,“ houkla Anne na svého manžela. „Žádný death metal při večeři! Přece jsme o tom mluvili.“ Řečené „zlato“, Malcolm Ericson, se zarazilo s hlavou těsně nad deskou stolu. „Ale, Tykvičko…“ „Prosím.“ 16
Bubeník protočil panenky a pohybem prstu umlčel běsnění valící se ze stereosystému. V uších mi začalo v nastalém tichu zvonit. „Kristepane,“ zamumlal Jimmy. „Na takovýhle hovadiny existujou vhodný místa a doby. Už to nikdy nezkoušej, když budu poblíž. Jasný?“ Mal se na upraveného muže zadíval. „Nebuď tak upjatej, Jime. Myslel jsem, že Zkrvavená vydra bude příjemný hudební doprovod.“ „Děláš si prdel? Tak se jmenujou?“ zeptal se David. „Velmi vynalézavé, ne?“ „I tak se na to dá dívat.“ David znechuceně nakrčil nos. „A Ben už hudební doprovod vybral.“ „Jenže jsem k tomu nemohl říct svůj názor,“ postěžoval si Mal. „Chlape.“ Ben si rozčíleně prohrábl vlasy. „Všichni tu máte svoje ženský. Já jsem jenom chtěl společnost, v který bych si mohl odpočinout a dát si pivo, takže jsem vybral něco předem sám. Smiř se s tím.“ Následovalo nespokojené Malovo mumlání. Ev jenom potřásla hlavou. „Páni. Zkrvavená vydra. To je fakt originální.“ „Co myslíš, kotě?“ otočil se Jimmy k Leně. „Je to nechutné. Asi budu zvracet.“ Lena ztěžka polkla a tvář jí zešedla. „Jako doopravdy zvracet.“ Fuj. Ale upřímně řečeno, rozuměla jsem jí. „Sakra.“ Jimmy jí začal třít záda. Mlčky jsem z kapsy vytáhla náhradní igelitový pytlík a podala jsem jí ho. Solidarita mezi námi sestrami a tak. „Díky,“ řekla, naštěstí příliš rozptýlená, než aby se zeptala, proč jsem ho vůbec měla v kapse. „Od Vánoc je jí blbě od žaludku.“ Volnou rukou dolil Jimmy vodu do Leniny sklenice a podal jí ji. „Pořád se jí to vrací.“ 17
Ztuhla jsem. „Myslela jsem, že už jsem v pořádku,“ postěžovala si Lena. „Budeš muset zajít k doktorovi. Žádné výmluvy, tolik práce nemáme.“ Jimmy ji políbil na tvář. „Zítra, jo?“ „Dobře.“ „Dobrý nápad.“ Anne mě poplácala po rameni. Sakra. „I tobě je špatně, Lizzy?“ zeptala se Lena. „Možná byste si obě měly dát zelený čaj se zázvorem,“ ozval se od stolu hlas. Ženský hlas. Kruci, to promluvila ona. Jeho doprovod. „Zázvor zahřeje a uklidňuje podrážděný žaludek. Jaké další symptomy máte?“ zeptala se. Okamžitě jsem klesla do židle. Ben si odkašlal. „Sasha je naturopatka.“ „Neříkal jsi, že je tanečnice?“ zarazila se Anne a zamračila se. „Burleskní tanečnice,“ opravila ji žena. „Dělám obojí.“ Jo, na to jsem neměla co říct. Židle zaskřípěla o podlahu. Sasha vstala a zadívala se na mě. Tolik k mé snaze vyhnout se jí, nebo její přítomnost alespoň ignorovat. Měla modré vlasy uvázané ve stylu Bettie Pageové. Vypadalo to skvěle. Bože, to se vážně musela tvářit, jako když ví, co se děje? Pitomou bloncku bych zvládla, tohle ale ne. Ta žena byla nádherná a chytrá. Já jsem byla jen pitomá holka, co se nechala zbouchnout. A housle můžou začít hrát. Pousmála jsem se. „Ahoj.“ „Jaké máte další symptomy?“ zopakovala otázku a zatěkala pohledem mezi mnou a Lenou. „Je hodně unavená,“ ozval se Jimmy. „Často usne u televize.“ 18
„To je pravda,“ zamračila se Lena. „Lizzy, neříkala jsi, že jsi propásla nějaké přednášky?“ zeptala se Anne. „Pár jo,“ přiznala jsem. Nelíbilo se mi, kam se tenhle výslech ubírá. Čas elegantně změnit téma. „No, a jak jdou plány na turné? Určitě se na něj těšíte. Já bych se těšila určitě. Začali jste už balit, Anne?“ Moje sestra na mě jenom zírala. „Ne?“ Možná tenhle nečekaný slovní průjem nebyl dobrý nápad. „Zadrž. Tobě je špatně, Liz?“ zeptal se Ben tichým, hlubokým hlasem, který mu náhle zjihl. Nebo jsem si to možná jenom představovala. „No…“ „Možná je ti to, co Leně,“ nadhodil. „Kolik dní ve škole jsi zameškala?“ Krk se mi sevřel. Nedokážu to. Ne tady a ne přede všemi. Raději jsem měla zdrhnout na Yukon než přijít dnes večer sem. Na tohle jsem nebyla připravená. „Liz?“ „Ne, nic mi není,“ přinutila jsem se říct. „Všechno je v pořádku.“ „Hm, haló,“ ozvala se Anne. „Řekla jsi, že je ti špatně už pár týdnů. Kdybych nebyla pryč, tak tě k doktorovi odtáhnu už dávno.“ Díkybohu za to, že odjela s Malem na druhé líbánky na Havaj. Kdybych se o Fazolce dozvěděla s Anne za zády, bylo by to, jako by do města vtrhli čtyři jezdci Apokalypsy. Děs, slzy, chaos… tohle všechno a mnohem víc. Zábavu si představuju jinak. Sasha otočila upřený pohled k dávící Leně. „Má to ještě někdo další?“ zeptala se. „Nemyslím.“ Anne se rozhlédla a viděla, jak ostatní vrtí hlavami. „Jenom Lena a Lizzy.“ 19
„Nám nic není,“ oznámila Ev. „Divný,“ zamračila se Anne. „Liz a Lena se spolu od svatby neviděly. A to už jsou dva měsíce.“ Ozvalo se souhlasné mumlání. Srdce se mi rozbušilo. Moje i Fazolčino. „No, myslím, že by si obě měly udělat těhotenský test,“ oznámila Sasha a znovu se posadila na své místo. V pokoji se rozhostilo naprosté ticho. „Cože?“ vydechla jsem. Panika mi svírala hrdlo. Ne tady, ne teď a kurva ne takhle. Zvedl se mi žaludek, ale polkla jsem kyseliny. Zašmátrala jsem po kapse s igelitovým pytlíkem. Ben se mračil. Ostatní si začali odkašlávat a lapali po dechu. Než mohl kdokoli cokoli říct, Lena přidušeně vyjekla. „Ne,“ prohlásila neoblomně. „Ne, rozhodně nejsem těhotná. Odvolej to.“ Jimmy jí začal třít záda ještě divočeji. „Zlato, uklidni se.“ Neuklidnila se. Místo toho ukázala prstem na nyní velmi nevítanou cizinku v našich řadách. „Nemáš ponětí, o čem to kurva mluvíš. Nevím, možná ses praštila do hlavy nějakým tím svým načančaným vějířem, nebo co. To je fuk. Ale… Ale nemůžeš se víc mýlit.“ „Dobře, tak se uklidníme.“ Ben zvedl na protest ruce. Sasha mlčela. „Lizzy?“ Sestra mi zabořila prsty do ramena a silně zmáčkla. „Určitě to není možné, viď? Jsi přece chytrá. Takhle hloupá bys nebyla.“ Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo. Najednou si Lena sevřela břicho. „Jimmy, v tvém autě na sestřině svatbě. Nic jsme nepoužili.“ „Já vím,“ řekl tiše, tvář bílou jako stěna. „Jak jsme to 20
