akkoliv se z pohledu technologické převahy současné doby můžeme vysmívat starodávným lidem – oněm servaným a potem čpícím vratislavickým sedláčkům, dřevařům a chalupníkům – obracíme se dnes, a patrně to bude v brzké budoucnosti ještě stále častěji, k jejich časům v určité naději. Hledáme nejen utěšení našich rozháraných (dnes se říká po anglicku „vyspeedovaných“) myslí v jednoduchosti tehdejšího života, ale i odpovědi na mnohé osudové otázky, které nám přináší náš svět. Zejména na ty, na něž ve všech internetech i knihách prostě nenacházíme odpovědi. Jak je třeba možné, že někdo dodnes umí předpovídat budoucnost? Když běháme (a dnes spíše jezdíme auty) přespříliš sebevědomí a duševně ufunění po silnicích a loukách okolo Vratislavic, staré časy jsou nám ještě jaksi ukradené. Ale jen nám někde záhadně píchne v boku a doktoři pokrčí rameny, či jen se těžko řešitelně zamotáme do mezilidských vztahů a citů a přijde na nás zničující splín. Pak se vrháme se do starých časů a hledáme v nich ono spasení v obyčejnosti. Chceme náhle uvěřit v zázračnou moc úplně běžných kytek rostoucích na jižních svazích Prosečského hřebene. Těch, jež by se mohly stát lékem všemocným, který každou nemoc vyléčí. V kostele i u kapliček a křížů – a někdo možná i mezi letitými lípami či u studánek – chceme pak vyléčit i všechny šrámy na duši. A konečně v obyčejném jídle hledáme sváteční chvíle, starými povídačkami plníme známá místa našeho domova a obnovujeme i staré zašlé zvyky. Cítíme se u toho hledání svědků obyčejné minulosti najednou takříkajíc „v pohodě“ a ono to, kupodivu, svoje ovoce opravdu přináší. Najednou jsme opět ukotveni v krajině domova; doufáme, že moudrost starých mlynářů, potulných krajánků a tovaryšů znalých magických formulí i lidových léčitelů nám ve věku letů do kosmu a neustálé přítomnosti signálu mobilních operátorů přinese spásu či štěstí. Nejsem žádný esoterik či vykladač tajuplných zjevení, ale vím jedno. Čím více se necháváme pohltit složitými věcmi, tím více se náš život stává lineárním čili přímočarým – kráčí pořád kupředu, dozadu se neohlíží. Nemá čas, žene se za dalšími a dalšími výdobytky, za novějšími a novějšími přístroji, lesklými věcmi. To, co platilo před třemi lety, dávno spláchla voda Nisy. Krásné písničky minulého léta zmizí v éterech rádií pod přívalem jiné hudby. To takty doby barokní, v nichž žili Vratislavičtí a Prosečtí ještě na počátku 19. století, byly úplně jiné – vše se vracelo, točilo se v kruhu ve čtvero ročních obdobích, v setí a sklízení, životy se rodily mnohem častěji a také častěji i vyhasínaly. A nad vším stál Bůh. Já vím – přestali jsme to všechno před lety potřebovat. Proč bychom to potřebovali v čase benzínu a antibiotik. Ale o to více nám to dnes chybí. Citliví lidé dnes přestávají rozumět naší době, která v nich nutně vyvolává – těžko říci jak důvodně – pocit okamžiků před katastrofou. Touží po návratu do minulosti. Chtějí proběhnout zpátky 19. stoletím, až před revoluci roku 1848, která hodně změnila zdejší podhorský svět. Do časů starých zvyků, víry v noční můry
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 50 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2013/04
J
393
Vysoko nad údolím Nisy se dodnes ve stráni choulí žulová studánka. Pamatuje doby starodávných lidí z chaloupek vratislavických a prosečských, časy kdy se běžně pila voda a pivo jen o nedělích. Kdypak se z ní asi naposledy někdo ze zdejších lidí osvěžil?
394
i babky kořenářky, které měly na všechno odpovědi, které občas selhaly, ale s tím se počítalo. Běžet proti proudu dějin a zastavit se až někde na konci 18. století, v době, která pomalu psala košatými písmeny a lidem nedala nic zadarmo. Mám tyhle myšlenky rád, ale vlastně si je zakazuji. Proč se vracet do časů strašlivě dřiny, hladu a dřevěných kadibudek, kde v zimě odspodu mrazivě fouká? Co kdyby mne na mých cestách minulostí začaly bolet zuby nebo se mi zapálilo slepé střevo. Vystačila by na mé uzdravení moc jitrocelových léčitelů, mlynářů upsaných čertu či starodávných čarodějných grimoárů neboli magických knih? ratislavické pověry, lidové zvyky, obyčeje, roztodivná vyprávění o lidech, kteří již dávno zmizeli a nezbylo po nich víc než pár slov. Ozvěny starých časů, kterým často rozumíme jen stěží. Drtivou většinu jich ve své kronice zachytil kronikář a mlynář z Proseče, vousatý Anton Jäger (1817–1872), člověk, který naprosto unikátně ve své době zaznamenal to, co jinde proběhlo lidem mezi prsty. Dodnes jsem mu za to velmi vděčný, vrací mne svými švabachem psanými košatými větami do minulých časů. Dodnes nám tak Jägerova kronika ukazuje, v jakém duchovním světě, pramenícím paradoxně zčásti ještě z jakýchsi polopohanských světů, žili lidé v údolí Nisy. Málokdo si třeba dnes uvědomí, jak rozdílné krajiny byly tehdy na severních a jižních stráních a jak těžce se asi žilo v malých chalupách v sevřeném údolí pod Novým Světem, kam sluníčko v zimě přišlo opravdu doslova jen na pár hodin. Dneska se tam žije podstatně lépe. Lidé v domcích si zpestřují život televizí a stovkami barevných obrázků v časopisech. Ale před sto lety zde nějakých pět měsíců v roce koukali jen do sněžné temnoty nebo do šedohnědé krajiny v okolí. Jediným vzrušením byl pohled do plamenů v roztopených kamnech. Museli být ti lidé kdysi na konci zimy mnohem více chmurní. Ale na druhou stranu museli silně milovat vše, co bylo v jejich životě alespoň trochu barevné. Letní kytky, barevné šátky na hlavách holek, i ty dřevěné chalupy tehdy nebyly tak často natřené na černo-bílo jako dnes, ale spíše zářily coby stavby červené, modré a zelené. Lidé ve Vratislavicích a sousední Proseči byli vždy typičtí jizerskohorští horalé – svérázní a se svými zvyky a životními patáliemi. Proslulí bývali zejména svojí spořivostí a hospodárností. Říkalo se zde často: „U nás musí i jezdec z koně slézt, aby se mohl pro skývu chleba na cestě shýbnout.“ Často se tu vyprávělo o hospodářích tak šetrných, že sbírali nejen kousky skla, ale i keramické střepy z hrnců. Nebyly sice reálně k ničemu, ale přeci jen se třeba jen mohly k něčemu hodit. Tedy jen podle starých hospodářů. Střepy – oni pamětníci minulosti – je koneckonců nakonec na mnoha
V
395
místech přežily, nacházíme je u ruin starých chalup, na dnech potoků. Pamatují toho moc, nenápadní svědkové minulosti. Se šetrností Vratislavických a Prosečských bývala spojena i osobitá forma fortelné poctivosti. Tu dokládala celá řada historek. Jednu za všechny: vyprávělo se například, jak si jistý Michel-Wenzel z čísla 11 v Novém Světě, což byl potomek slavného Bohatého Michela čili Michaela Appelta, vypůjčil od svého souseda Josepha Jägera ze sousedního čísla 10 jemný hoblík. Ten se v těch dobách používal předně k výrobě loučí, které si z bukového dřeva na běžné svícení dělal každý vratislavický sedlák sám. To bylo někdy na konci 60. let 18. století. Jenže pak přišly do údolí Nisy těžké časy: chalupám v lukách zavládla bída s nouzí, nemoci a utrpení a jedna třetina lidí se prý začátku dobrých časů ani nedožila. Mezi nimi také starý hospodář z čísla 11 v Novém Světě. Odešel na onen svět, tiše, jak to tehdy bylo zvykem. Jeho žena jej záhy následovala, děti se rozutekly bůhví kam. A opuštěný dům v prudké stráni byl prodán, díkybohu jej koupili vzdálení příbuzní. Stala se však velmi zvláštní věc – někdy na počátku 19. století se vrátil jeden ze synů původního hospodáře a vykoupil zpět dům, který pro rodinu kdysi zachránil jeden z dobromyslných strýců. Obnovil a vypiplal opět chalupu i hospodářství. A jednoho dne se pak přihodilo něco opravdu nečekaného: tu zaklepal na jeho dveře staříček, který přišel ze sousedního domu č. 10, a pod paží nesl starobylý hoblík. Postavil se před hospodáře a přesvědčivě povídá: „Tento hoblík jsem si kdysi vypůjčil od vašeho pantáty, ale on mezitím zemřel a nebyl zde pak nikdo, komu bych jej mohl vrátit. Vezmi si jej, patří vám.“ Taková výjimečná poctivost se asi ani tehdy nenosila, i Anton Jäger ji považoval za tak významnou, že o ní napsal do kroniky. Starodávné doby ovšem nepřinášely toliko harmonii. V úzkém údolí k sobě měli lidé často tak blízko, že mezi rodinami panovaly četné nevraživosti, táhnoucí se i napříč několika generacemi. Kronika vypráví, pochopitelně bez bližší identifikace, jak byla v Proseči kdysi proslulá jedna vyloženě hádavá rodina, která trýznivě obtěžovala svého mírumilovného souseda. Při vší jeho snaze vyhnout se možným přím se mu občas nezadařilo a jeho jinak neškodné konání zavdalo příčinu k útokům těch hádavců, kteří mívali ze sporů a hádek vyložené potěšení. Lze to pochopit, do dolní části Proseče, sevřené v údolí, se dostávalo hodně málo sluníčka, a lidé zde proto byli asi velmi svérázní. Jen se naskytla příležitost se se sousedem pustit do pře, vybíhali ze svého domu úplně všichni hádavci – od nejstaršího až po nejmenšího člena rodiny. A spustili křik tak mohutný, že – jak se v Proseči říkalo – by se za něj nemuseli stydět ani Indiáni na válečné stezce. Nepomáhalo proti tomu vůbec nic, ani domluvy, ani výkřiky, dokonce ani když
396
Typická chalupa stojící při hlavní silnici procházející Vratuslavicemi a Prosečí. V takových žili oni bohabojní a šetrní horalé.
397
V nejstrmějším kopci stojí dodnes romantické chaloupky ve Vrcholové ulici v Proseči. Jedna nad druhou, jako by se zde dochoval malý skanzen dávného života v údolí Nisy.
398
se napadený skryl ve svém domě a zarýgloval za sebou dveře. Rozzlobení prudilové se dále rojili okolo a zuřivě dováděli, a když se jejich protivník ukázal, začaly jejich pohanské výkřiky opět, a to v síle dvounásobné. Dlouhou dobu si s nimi nikdo opravdu nevěděl rady a jimi týraný soused byl už zoufalý. Při jedné takové divoké hádce vzal proto ten ztrápený muž dřevěnou trdlici na lámání lnu, vyšel s ní před dveře a začal vší silou mlátit, až se ozvěna odrážela od okolních kopců. A to kupodivu zapůsobilo, protože rachot tlučení trdlice naprázdno byl podobný zvuku střelby z muškety a kupodivu jej nebylo možné ani s veškerým vypětím možné překřičet. Uřvaní nepřátelé proto brzy vyklidili pole. A soused věděl, že při každém jejich dalším útoku už má na ty štěbetavé špačky fungující „plašič“. Takovýchto problematických rodin bylo prý v údolí Nisy více. Ještě že všichni Vratislavičtí a Prosečtí byli v té době věřící a bohabojnost jim nedala ve větším počtu rozvinout jejich různice a pře v nějaké velikánské násilí či krvavé nepřátelství. Víra a duchovno vůbec značně ovlivňovaly život lidí ještě v prvních desetiletích 19. století, o pravidelných cestách do kostela Nejsvětější Trojice se toho proto něco navyprávělo. V tmavých zimních dnech byl pohled na malované obrazy, barevné sochy a zlacení zářící v odrazu svíček vítaným zpestřením pro oči vesničanů, zvyklé koukat jen do bílého sněhu či hnědých křovin. Lidé vratislavičtí a prosečtí se do kostela proto snažili dostat i za největších zim, kdy jejich chalupy zapadly až po střechu do závějí. Traduje se, že všichni z chaloupek se tehdy shromáždili a v čele s nejsilnějšími muži začali prohazovat úzkou stezku sněžnými spoustami směrem ke kostelu, často dlouhé hodiny. K obrazu dávného života bohabojných patřili i žebraví mniši, kteří obcházeli s modlitbami, požehnáními, posvěcenými obrázky a dalšími drobnostmi jednotlivé usedlosti. Od hospodyň dostávali veškeré bohatství naškudlené v jejich kuchyních a spížích – sádlo, sýr, vejce či mouku. Žebraví mniši si prý odnášeli tolik jídla i z chudších chalup, že museli s sebou mít i nosiče, kteří jim pomáhali všechny ty potraviny pobrat a unést. Bývala to zvláštní doba. Stinnou stránkou zdejší hluboké zbožnosti ovšem byla nesnášenlivost k lidem jiného vyznání, a to i luteránského, kdysi zde dosti běžného, ale ještě v 19. století vysoce zatracovaného. Protestantská víra byla zejména vratislavickými ženami považována za cestu přímo do pekla. A když pak Vratislavicemi táhli obchodníci s bezinkovou šťávou, kteří přicházeli až ze sousedního, vesměs luteránského, Žitavska, křižovaly se před nimi vratislavické hospodyně tak, jako by viděly samotné satany.
399
K životu lidí v údolí Nisy patřily poutě. Málokdo se odsud asi vypravil za Božím hrobem do Jeruzaléma či za hrobem svatého Petra do Říma či za svatým Jakubem do Santiago de Compostela. To ještě tak se vypravit ke starobylé kopii Božího hrobu do Görlitz, tam se z Liberecka chodívalo vcelku často. Většina zdejších lidí se nejčastěji vypravila na krátkou pouť do Hejnic či do Horní Police na Českolipsku, chodilo se ale i podstatně dále – až do Vambeřic v dnešním polském Kladsku či každoročně 16. května do Prahy na oslavy svátku sv. Jana z Nepomuku, jednoho z českých patronů. Hrstka nejzdatnějších poutníků pak mířila až do Maria Zell v rakouském Štýrsku, kde bylo jedno z nejslavnějších poutních míst celé monarchie a jedno z nejznámějších míst uctívání mariánského kultu v Evropě. Poutě byly ale v těch dávných dobách značně namáhavé a časově náročné, často se chodívalo v procesích, pomaloučku, lidé šli bosi, aby šetřili podrážky bot, jedl se cestou jen chleba s máslem a tvarohem. Řada zbožných Vratislavických ovšem na takovouto pouť neměla čas ani peníze. A proto byla později vymyšlena poněkud absurdní náhražka, že stejný efekt jako pouť do Jeruzaléma má pro pravého křesťana návštěva tří kostelů na Velký pátek před Velikonocemi a pomodlení se u Božího hrobu. Vratislavičtí to většinou vyřešili tak, že si – jak píše Jäger – „vybudovali bez větší námahy a nákladů schody do nebe“ tak, že běželi nejprve do svého kostela Nejsvětější Trojice, potom do sousední Rochlice ke sv. Janu Křtiteli a konečně dále po proudu Nisy do Liberce do Křížového kostela. Nedaleko od něj stávala další z kopií Božího hrobu. Tak tam se pomodlili a měli za půl dne vyřízeno to, co kdysi trvalo při cestě do Jeruzaléma zdatným poutníkům mnoho měsíců. V první polovině 19. století si Vratislavičtí a Prosečtí oblíbili i kratinké „místní“ poutě do Milířů. Procesí vedená zdejším farářem měla stále sice ještě onen duchovní náboj, pro řadu lidí a zejména dětí byla již ovšem také jakýmsi osvěžujícím výletem krásnými lesy nahoru do vsi pod Císařským kamenem, kde mívali vynikající pivo na čepu. Slavnost Panny Marie Sedmibolestné se zde konala vždy každou pátou neděli po Velikonocích a okolo kapličky z konce 18. století se vždy sešlo tolik lidu, že davy zabraly celou milířskou louku. Jakkoliv se jednalo o svátek víry, bylo zde vedle duchovní potravy i spousta dobrého jídla a pití, pro děti pak nejedna atrakce. Dovádělo se pozdě do noci a rozveselené davy se pak nočními lesy vracely dolů do Vratislavic a Proseče. Jarní období si holt lidé ztrápení dlouhou zimou museli užít vrchovatě.
400
