Jak se pečou volby 13

20

RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 15.—21. 5. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Šifra mistra Topolánka 2 V Tajemství nejlepších univerzit 19 Pražská policie před soudem 6 V Sexy Chili Peppers 20 13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Jak se pečou volby

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Přežila rok 2000, ale na jak dlouho? Řeč není o ohrožených druzích typu ledního medvěda, nýbrž o klasické telefonní lince. Přes svoji běžnou dostupnost, ještě před patnácti lety v Česku zdaleka ne samozřejmou, ba dokonce roztáčející korupci, se pomalu stává podobným reliktem jako přežívající

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Šifra mistra Topolánka Čeští politici se vydali na trh v tištěné podobě

První telefonoval Bedřich Frey pravěká ryba latimérie podivná. Jak už to v historii často chodí, její vítězství se stalo i její labutí písní. Vždyť mobilů je v této republice už více než lidí, internetová telefonie překročila 20 % celkového objemu hlasové komunikace a do roku 2010 by měla přesáhnout tři čtvrtiny. A přece byla telefonní linka jedním z hlavních symbolů modernizace i globalizace. To vše si můžeme připomenout při 125. výročí její pražské premiéry. U její kolébky stála osvícená podnikatelská rodina Freyů. Bedřich Frey z Freyenfelsu (1799–1879) byl majitelem proslulé lékárny U bílého jednorožce na Staroměstském náměstí v Praze. Za svého pobytu v Paříži přičichl k cukrovarnictví a v roce 1835 založil v tehdy odlehlých Vysočanech cukrovar. V témže roce se narodil jeho syn Bedřich Frey mladší, jenž později rodinný podnik rozvíjel. Za spolupráce s chemikem Hugo Jelínkem vyvinul novou metodu čištění cukru, tzv. Frey-Jelínkovu saturaci. Po otcově smrti Bedřich junior firmu převzal a na čas se stal i starostou Vysočan. Leč nezastavil se, neustrnul u chemie či cukrovarnické technologie a myslel dopředu v širším spektru. V roce 1881 si nechal jako první praktický uživatel zavést telefonní linku, asi kilometr dlouhý kabel ze svého bytu do kanceláře cukrovaru. Od 21. května 1881 se tak začal na území dnešní Prahy poprvé prakticky používat telefon. Dnes může tehdejší komunikační technologie vyvolávat úsměv. Vždyť z oné linky se nedalo dovolat nikam jinam než právě do bytu či kanceláře. Ale je třeba si uvědomit časovou souslednost. Telefon byl patentován v USA v roce 1876 (známá honička Graham Bell versus Elisha Gray, kdy první vynálezce předběhl na úřadě svého soupeře doslova o hodiny). Uhlíkový mikrofon pochází z Edisonovy dílny a je o dva roky mladší a téhož roku získal patent na telefonní síť Emile Berliner v Paříži. Bedřich Frey tedy začal používat novou technologii pouhých pět let po jejím patentování. Bedřich Frey zemřel v roce 1901 a nedožil se následného povýšení Vysočan na město (1902), k němuž notným dílem přispěl. Nicméně liberální postoj hájila rodina Freyů i vůči svému působišti. V roce 1911 odmítla prodat pozemky v sousedství budované vysočanské radnice, která tak nikdy nebyla zcela dostavěna. Kdyby chtěl mít Telecom místo na důstojné adrese, nabízí se k tomu Freyova ulice. Zbyněk Petráček

No a pak jsem na vysoké poznal Winstona Churchilla... FOTO TOMKI NĚMEC

V

e výkladních skříních knihkupectví se objevilo několik knih sepsaných nejznámějšími politiky země. Stojí za to do nich nahlédnout, protože o české politice a vůbec společnosti říkají zajímavé věci.

Po stopách Bushe Když se návštěvník kteréhokoli velkého knihkupectví v americkém velkoměstě zeptá, kde by si mohl vybrat nějakou knihu o Georgovi W. Bushovi, přivede ho prodavačka k samostatnému regálu o několika policích a řekne: Vyberte si. Jsou tu knihy o něm či od něj, z výběru jde hlava kolem. Jen si to zkuste na internetu, vyskočí vám osm stovek publikací. V Česku jde trend stejným směrem – i když na stovky to zatím počítat nemůžeme. Ale zeptá-li se dnes čtenář v dobré prodejně knih na něco od našich vůdčích politických osobností, k poličce s několika svazky se obvykle propracuje taky. Premiér Paroubek prý podle zákulisních informací chystá dokonce tři knihy a nějaký spis bude mít i jeho žena. Šéf opozice Mirek Topolánek se zase nechal zpovídat v knize rozhovorů. Vyšla kniha Václavu Havlovi a nedávno Miloši Zemanovi. Mnozí čtenáři si určitě poklepou na hlavu – proč by měli trávit volný čas četbou knih politiků, kteří je dnes a denně pronásledují svými názory v novinách a televizi. Jenže vyhýbat se těmto dílům by byla škoda. Koncentrace myšlenek nebo pokusů o myšlenky na několika stech stranách mnohdy přináší zajímavé poznání. I když někdy taky jen úlevu, že už je konečně konec. Průkopníkem zdejších politických spisů je nepochybně Václav Klaus. Od prvních dní demokratické společnosti sám vydával publikace nebo se nechal knižně zpovídat. Časem se vyčerpal, a tak alespoň vydával výběry svých článků, ale jako nikdo před ním vycítil, že i vícestránkové práce komunikují s voliči a navíc zvyšují prestiž. Vytvářejí dojem, že jejich autor je významný a vzdělaný muž. Ostatní politici se dlouho řídili názorem, který nejpřesněji zformuloval Miloš Zeman: „Stostránková monografie neudělá v politice ani tisícinu toho efektu, co udělá heslo o spálené zemi.“ Paradoxně to byl ale zase on, kdo ke knihám politiků přitáhl pozornost. Jeho prvního dílu „politických pamětí“ se před rokem prodalo přes sto tisíc kusů a spis vyvolal velkou diskusi. Pravda, díky lžím a sprostotám, ale i tak ukázal expremiérovým kolegům nové sféry vlivu. Podívejme se na nejnovější knihy Paroubka, Topolánka a Havla.

Paroubek: jak chutná moc

Frey: kilometr dlouhý drát. FOTO HISTORICKÁ ENCYKLOPEDIE PODNIKATELŮ

Začněme u nejčerstvější knihy Můj život v politice od premiéra Jiřího Paroubka, který vydal na více než šesti stech stránkách své články z novin. Publikace sebraných textů většinou nepřináší nic moc zajímavého: články podléhají času a nestojí za připomenutí. U Jiřího Paroubka tomu tak ale není; ta sbírka je téměř studií jeho duše. I když možná spíš dvou duší

– to je přesnější. Komentáře z let 1996 až 2002 totiž představují málo známého komunálního politika, který má dost energie na to, aby psal často do novin, a co především – mimořádně zajímavě. Hlavní spojující nitkou této části Mého života je apel, aby politika stála především na vizích a na slušnosti, a to i slušnosti vůči protivníkům, tedy vůči tehdejší pravicové koalici Václava Klause. Například Miloši Zemanovi vyčítal v roce 1996, že ČSSD neuspěla v senátních volbách kvůli jeho „konfrontačnímu stylu“ užívanému v „rozporu se zdravým rozumem“ tak nevkusně, až to odradilo střední vrstvy. Ještě věští Zemanovou chybou byly podle Paroubka předsedovy námluvy s komunisty, které „ČSSD málem zavedly do izolace“. Jinde Zemanovi vyčítal, že „nutí funkcionáře ke konformitě a zastrašuje všechny, kdo mají jiné názory“. Paroubek-vizionář zásadně odmítal menšinové vlády, protože „řešit ekonomické problémy země – to může zvládnout jedině vláda s většinou v parlamentu“. Kritizoval rozhazovačný rozpočet, lhostejnost k problémům trápícím podnikatele, útoky politiků na novináře a vůbec funkcionářskou útočnost, nedej bože aroganci či vulgárnost. Prostě mluvil jako kniha. Pak je tu ale druhý Paroubek, který píše a vládne od roku 2005 po dnešní dny. V praktické politice jde tento muž téměř proti všemu, co kdy tvrdil. Největší výhodu vidí v menšinové vládě, s komunisty chce spolupracovat, staví na konfrontačním stylu, straníky nejen „zastrašuje“, ale dokonce je vylučuje z kandidátky, protože když vedení strany „vydá příkaz“, tak není o čem debatovat. V článcích samotných už nejsou úvahy o vizích, blairovských vzorech či politické kultuře. Jde o malicherné souboje s novináři, se kterými se pře i o to, jestli mu sluší obleky nebo ne. A pokud ho žurnalisté kritizují za stejné věci, za které on kdysi napadal Zemana, podává na ně žaloby. Články premiéra jsou nudné, ufňukané, a to i tehdy, když se do novin pouští oprávněně. Zvláštní, jak člověk s takovým citem pro politiku, s takovou schopností definovat vizi a pravidla hry může propadnout? Zdá se to jako ukázkový případ nezvládnuté moci.

Topolánek: kouzlo nechtěného Na rozdíl od Paroubkova sborníku vsadil Mirek Topolánek na formu rozhovoru. Jeho Mirek Topolánek osobně je od prvních řádek do tiráže na první pohled propagačním spisem. Zkazky z dětství, dorůstání i období normalizace mají ukázat „lidskost“ zpovídaného funkcionáře, ale trčí z nich především nuda. Kouzlo nechtěného ovšem je, že ke své snaze dokázat, jak je špatný komunismus, si předseda ODS vybral coby sparing partnera a kladeče otázek předlistopadového publicistu Petra Žantovského, který je téměř symbolem novinářské kolaborace s totalitou. Přestože je Topolánkova kniha nezáživná, stojí za pozornost – už pro srovnání s jeho předchůd-

cem Václavem Klausem. Na tom si čtenář uvědomí, jaký tu nastal sympatický posun. K lidem už za ODS nehovoří muž stavící svůj kult osobnosti a šířící zášť ke kdekomu, ale obyčejný politik, jenž chce oproti svému předchůdci udržet jasnou linii mezi opozicí a vládou. Podle Topolánka je určující „obnovit jasnou a zřetelnou linku mezi tím, kdo vládne, a tím, kdo má vládu hlídat a kontrolovat“. Pod slovem „obnovit“ se samozřejmě skrývá odkaz na Klausovu vizi neustále se opakujících opozičních smluv s ČSSD. Protože Topolánkova kniha není jen výběrem článků, jsou na místě větší očekávání než u Paroubka. Mohl lépe představit svou ideu společnosti, což se ale nestalo. Jde jen o stále omílaná klišé. Nízké daně jsou výhodnější, k Evropské unii se musí přistupovat kriticky, politický vzor je Churchill. Paroubkova i Topolánkova kniha přesvědčivě dokazují, že se zdejší politika odehrává ze dne na den. Chybí jí nějaká vážnější ukotvenost, přesah, který by šel dál než za jedno volební období. Po dočtení obou děl se jen těžko vybere nějaká pointa, motiv. Každý zahraniční politolog by na to ale oprávněně namítl, že s výjimkou Velké Británie je absence státníků problém celé Evropy. Je proto třeba uvítat, že se oba politici pokusili představit ve větší šíři, byť se jim to nepodařilo.

Havel: ach ten obdiv Nejcennější zpovědí ze jmenovaných je kniha Václava Havla Prosím stručně. Po knize Miloše Zemana to byl další pokus politika v penzi, byť stále s velkým vlivem, zhodnotit svou práci. Stejně jako Topolánek zvolil Havel formu otázek od spřízněného zpovědníka. Na knize není ani tak zajímavý samotný rozhovor, jako zveřejněné poznámky z prezidentského období. Václav Havel se podobně jako každý politik snaží dokázat, jak se správně a moudře rozhodoval. Stále také čtenáře přesvědčuje o tom, že je mu projevovaná úcta a obdiv trochu na obtíž. Bývalý prezident ale zároveň politiku sráží do příjemně neokázalé roviny. Často je unavený, na své kolegy zbytečně podrážděný, nemá nápady na stále další a další projevy, takže vykrádá sám sebe. Přiznává strach a jistou zbabělost při jednání s průbojnějšími politiky, jako byl Václav Klaus. Nezakrývá touhu zanechat na Pražském hradě svou stopu nebo popisuje, jak ho při zásadním projevu pronásledoval průjem. Ironizuje vlastní angličtinu a podobně. V době, kdy politici soutěží, kdo ukáže rozhodnější a tvrdší a bezchybnou tvář, je to příjemná změna. Vedle toho ale Havel dokazuje, v čem byla jeho nejsilnější stránka – dokázal definovat základní problémy společnosti i země: uzavírání politického systému, devastace životního prostředí, lhostejnost k menšinám či událostem v zahraničí a podobně. Vždy – a také teď v knize – tam byla cítit snaha přemýšlet o událostech v delším časovém horizontu. Erik Tabery

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

Když udeří ruka zákona

EDITORIAL

Poslušnost vůči policii má své hranice

M

ůže se to stát každému a rozhodně to není příjemné: případ zmlácené členky Strany zelených ukázal, jak snadné je dostat se do křížku s policií a skončit pod ranami obušků. Taky se ukázalo, jak vlastně nemáme jasno v tom, co má v takové chvíli člověk dělat. Co si vlastně může a nemůže dovolit policie a jaké jsou možnosti obyčejných civilistů, kteří se s ní ocitnou v konfliktu. Právě tenhle rébus vede k otázce, která se točí i kolem případu zmlácené političky Kateřiny Jacques. Ta otázka zní, do jaké míry si za celý incident může sama a co bychom na jejím místě dělali my. Hned ale dodejme – může si za to sama, pokud přistoupíme na to, že policie je všemocná a běžný občan se jí má bez řečí podřídit.

Jak zjednat pořádek Za pozornost v tomto směru stojí článek v Hospodářských novinách z minulého týdne. V něm se přední český novinář Miloš Čermák pozastavuje nad tím, jak noviny o případu Kateřiny Jacques psaly. Zatímco zpravodajství bylo vyčerpávající, s názorovým psaním už to podle Čermáka bylo horší. Podle své analýzy nezaznamenal v celostátních denících ani jeden komentář, který chování členky Strany zelených rozebral a připustil, že vina může být na straně hysterické ženy. To je skutečně názor do pranice: pardonovat policejní násilí, které všichni měli možnost díky amatérskému videu vidět, znamená koledovat si o to, aby se zase brzy něco podobného opakovalo. Ale budiž. Některé pochybnosti zazněly (jak podotýká i Čermák) na internetu a v televizních debatách, zkusme se tedy na ně podívat zblízka. První výtka: na demonstraci neměla chodit s dětmi. Pokud rodič míní, že se vyplatí proti něčemu protestovat na ulici, logicky to chce naučit i své dítě. Proto je normální vzít jej na demonstraci s sebou. Samozřejmě existují výjimky, třeba násilné akce antiglobalistů. To však nebyl tento případ. Jít poučit děti na protest proti neonacistům není nic divného, naopak. Děti, které takovou akci uvidí na vlastní oči, zažijí něco užitečného, co jim ve škole nikdy neukážou. Minimálně od roku 1989 každý běžný rodič v Česku ví, že účast na „správné“ demonstraci vydá za sto hodin školní občanské nauky. Druhá výtka: policie jen plnila své úkoly. Na akcích typu první máj, kde na sebe narazí dvě nepřátelské skupiny demonstrantů, má policie za úkol zajistit, aby nedošlo ke střetu. Chrání přítomné, není tam ale od toho, aby dělala účastníkům ochranku před jiným názorem, dozorce, který hlídá, aby jeho chráněncům náhodou někdo nenadával nebo před nimi nemával hanlivými transparenty. Třetí výtka: policii se neodporuje. To je sice pravda, ovšem ne bez výhrad. Například ústavní soudkyně Eliška Wagnerová na otázku, zda je vždy nutné

policistu poslechnout, říká: „Kdybych přání policisty vyhodnotila jako nerozumné, odmítla bych. V případě, že bych měla poslechnout jakýkoli příkaz, bylo by to nebezpečné, protože jeho žádost může být i nezákonná. Hranice, do které může občan vzdorovat, se samozřejmě těžko hledá a nelze ji jednoznačně definovat.“ Když tedy někdo třeba odmítne schovat transparent nebo odejít pryč, musí policisté zjednat pořádek, jenomže adekvátním způsobem. Pořádek není možné zjednávat tak, že zmlátí mámu od dětí jen kvůli tomu, že má zrovna vzpurné řeči. Pokud tohle policajt udělá, jde o evidentní selhání, které je třeba odsoudit.

Komu jsem podobný? Česko už zkrátka není státem, kde policie něco přikáže a každý bez řečí poslechne. Svobodné společnosti uvyklý člověk totiž nečeká, že mu hned nasadí pouta a obuškem ho nastrkají do policejního auta, jak to bylo běžné za komunistů. Dnes se sází na to, že i policajt má nad sebou zákony a pokyny svých nadřízených, které se bojí porušovat. Počítá se s tím, že se policajt nesmí domáhat poslušnosti s přehnanou horlivostí, protože mu za to hned hrozí nekompromisní postih. Kvůli pestrosti celé debaty nad případem Jacques by tedy bylo asi zajímavější, kdyby alespoň někteří komentátoři celý případ relativizovali, drželi se někde uprostřed, odsoudili chování policajtů a taky se tak trochu distancovali od „hysterické“ političky s podezřením, že jí přece každá publicita před volbami jen pomůže. Pro Česko a život

Vážené dámy a pánové, v novém čísle Respektu věnujeme několik článků blížícím se volbám. V rubrice Téma píšeme o předvolební kampani, přesněji řečeno o lidech, kteří ji ze zákulisí organizují. V rubrice Česká republika najdete příběh pozoruhodného začínajícího politika, který má jedinou chybu – neumí se s nikým dohodnout. Dále si vám dovoluji nabídnout článek o opomíjeném procesu s tzv. Berdychovým gangem. Také bych vás rád upozornil na veřejné debaty, které Respekt v tomto týdnu spolupořádá. Ve středu 17. května debatu o českém porodnictví a o den později pak debatu o popírání holocaustu s autory světoznámé knihy Osvětim, 1270 až současnost. Více se dozvíte na našem webu. Srdečně vás zdraví Marek Švehla

GLOSY Soudní proces s Berdychovým gangem se odehrává před prázdnými lavicemi. Přijatý kód pro proces podle jména jednoho z hlavních gangsterů – Berdychův gang – vyvolává dojem, že jde jen o běžné objasnění zločinů kriminálního podsvětí. Ale je to úplně jinak. Hlavním tématem procesu je spolupráce elitních detektivů s podsvětím, korupce tuzemské policie. Policisté možná gangu ve skutečnosti šéfovali a úkolovali jej. Česká

Q

Koňaříkův gang

A co si o třech výtkách myslíte vy? Debata na www.respekt.cz.

policie je nedůvěryhodná, podezřelá z krytí zločinů, a proces s gangem je jednou z šancí, jak to rozkrýt. Možná by do budoucna bylo lepší říkat této zločinné skupině třeba „gang české policie“, „gang pražských detektivů“ nebo „Koňaříkův gang“, podle jednoho z významných policistů, který sedí s gangstery na lavici obžalovaných. Jméno bývalého špičkového kulturisty Berdycha není důležité, jde zřejmě o brutálního, ale řadového zločince. Pražští detektivové anebo jeden z jejich bývalých šéfů a kamarádů, dnešní policejní prezident Vladimír Husák už jsou důležitější. Jaroslav Spurný K tématu text na str. 6.

Policajt a jeho fotograf. (Potrestaný šéf policie Jan Navrátil a reportér Michal Vlk, který zásah proti Jacques vyfotil.) FOTO ČTK

Kdo chce mé vězně?

Rád, ale jak

Bush chce zavřít Guantánamo, není ale jasné, kam uklidí jeho obyvatele. Čínská vláda touží po svých Ujgurech. Ne po těch, kteří žijí v Číně, vyznávají islám a lpěním na své kulturní identitě dělají problémy ústřední vládě v Pekingu. Chce dvacet dva konkrétních příslušníků ujgurské menšiny, kteří se podle ní aktivně zapojili do islamistického hnutí s cílem odtrhnout provincii Šin-jang od Číny a svůj boj vedli z afghánského území. Tam je ovšem během invaze po 11. září 2001 zajali američtí vojáci a jako teroristy podezřelé z kontaktů s al-Káidou poslali k výslechům na Guantánamo. Teď po čtyřech letech věznění bez soudu došli Američané k názoru, že zajatci nepředstavují hrozbu pro Spojené státy a nemají žádnou „zpravodajskou hodnotu“. Je tedy čas, aby z Guantánama někam odešli. Jenže kam? Těžko vnucovat Číňany Afghánistánu, byť je tam Američané zatkli. Nemůžete někoho jen tak vyhostit do země, jejímž státním příslušníkem není. Washington ale zároveň nevyhověl žádostem humanitárních organizací a neposkytl Ujgurům možnost usadit se v Americe. Americké deníky se

v něm je ale dobře, že se tak nestalo. Při jasném mediálním odsudku policejního extempore je naděje, že se tu leccos v chování policie zlepší. A že je co. Policisté, s nimiž se lidé na ulicích běžně setkávají, si osvojují manýry, s nimiž by bylo dobré rychle skoncovat. Po roce 1989 sice přišli o právo kdykoli kohokoli legitimovat, tohle pravidlo hodné svobodné společnosti ale umí velice snadno obejít. Prostě jen řeknou, že je člověk podobný hledané osobě. Otázky typu „Komu?“ nebo žádost „Ukažte mi fotku!“ jsou pak schopni trestat zatčením. Přitom je jasné, že by to měli umět sdělit, aby si perlustrovaný člověk mohl případně stěžovat. Praxe posledních let také ukazuje, že česká policie neumí udržet nervy na uzdě, je pomstychtivá a má strach z veřejného dohledu. Proto si zjednává pořádek bitím hubatých ženských, perlustruje při každém křivém pohledu a zakazuje, aby ji při práci fotografovali. Při bližším zkoumání pak člověk zjišťuje, že tohle všechno podporuje i vedení policie, které podle množství perlustrovaných osob a nesmyslně zapsaných adres hodnotí činnost podřízených. Je pravda, že případ zmlácené političky vyprovokoval vedení policie k poměrně přísným trestům. Doufejme, že pomůže změnit i systém. Marek Švehla

3

vesměs shodují v tom, že vláda strávila dobré dva roky diskrétními diplomatickými jednáními s různými západoevropskými zeměmi a snažila se je přesvědčit, aby zajaté příslušníky ujgurské menšiny přijaly na své území. Marně – poskytnutí azylu by totiž zcela jistě vyvolalo hněv čínské vlády. Tak jako se to ostatně teď stalo Albáncům. Spojené státy změnily status Ujgurů z „nepřátelských bojovníků“ na politické uprchlíky. Pět z nich si požádalo o azyl v Albánii, kam byli obratem převezeni a země s nimi zahájila azylové řízení. „Naším cílem bylo přesídlit Ujgury do prostředí, které jim umožní vybudovat si znovu svůj vlastní život,“ cituje Washington Post oficiální prohlášení Pentagonu. Takovým místem jistě není Čína, která trvá i nadále na tom, že zajatí Ujgurové jsou podezřelí teroristé, a žádá jejich vydání. Američané se obávají, že čtyři roky zadržovaní a zjevně nevinní Ujgurové by byli v Číně vystaveni mučení anebo trestu smrti. Ochotu Albánců přijmout pětici z nich na své území považují za „důležité humanitární gesto“.

Trochu zamotané, že ano? A hlavně je to pouze jeden příběh z mnoha, které se ve větší či menší tichosti odehrály nebo teprve začnou odehrávat. Spojené státy totiž budou dříve či později nuceny zavřít svoji nestandardní věznici Guantánamo. V ní v tuto chvíli mimo jakýkoli známý právní rámec sedí okolo 480 vězňů. Dalších 272 už Američané podobně jako pět výše zmíněných Ujgurů propustili a zároveň připouštějí, že by jich rádi propustili více, jenže nevědí kam. Prezident Bush nedávno v německé televizi prohlásil, že si přeje, aby byla věznice uzavřena a vězňové postaveni před soud. Oním soudem mají být speciální vojenské tribunály, jejichž legálnost však napadly americké civilní soudy a věc má letos v létě rozhodnout Nejvyšší soud. Pokud jejich existenci nepovolí, není vůbec jasné, kde chce americký prezident guantánamské vězně soudit. Žádný civilní soud totiž obvinění založené na výsleších probíhajících mimo právní normy neuzná. Vojenské tribunály přitom nepovažují za skandál pouze američtí civilní soudci, ale třeba také britský generální prokurátor Lord Goldsmith. Bushovo televizní prohlášení tedy zamotanou situaci zajatců nikam neposouvá. Není vlastně ničím nové – obraz Guantánama plného zavrženíhodných zločinců zralých na šibenici kreslí administrativa od samého počátku. Dobré tři stovky vězňů přitom už propustila i bez soudu. Další budou následovat. A skuteční zločinci, kteří se za ostnatým drátem na kubánské základně také bezpochyby nacházejí? To je právě otázka. Vytáhnout kohokoli z bezprávního stavu zpátky na světlo je hodně těžký oříšek, ať už je či není lump. Jiří Sobota

Q

Svou příští „vládu talentů“ představil Jiří Paroubek opravdu s velkým talentem pro trapnost. Na udivenou poznámku, proč se v houfu mužů objevuje jen jedna žena, premiér odpověděl: „Řekněme si to otevřeně, že na úrovni osobností, které jsem tady představil, vhodnou náhradu mezi ženami nevidím.“ Paroubkův velký vzor Miloš Zeman se při představení svých objevů před šesti lety nadouval podobně: „Mužští kandidáti se ukázali být lepší než ženští.“ Jak to dopadlo, víme. „Lepší“ kandidáti stáli tuto zemi miliardy za nevypsaná výbě-

Talenti sobě rová řízení, největší korupční skandály v historii Česka, destabilizaci bezpečnostních služeb a zkažené vztahy se sousedy. Přitom Petra Buzková, kterou ministerský předseda Zeman označoval za „línou couru“, udělala pak ve vládě Vladimíra Špidly více práce než všichni předchozí ministři dohromady. Stejné je to i teď: na každého muže z Paroubkovy soupisky existuje řada stejně schopných či schopnějších alternativ ženského rodu. Problém bude jinde, jak to už kdysi popsala právě Buzková: „Zemanovi se spolupracuje lépe s určitou odrůdou mužů, jejichž analogii v ženské populaci nenaleznete.“ To sedí i na Zemanova následovníka: ženám se nechce moc do týmu, kde šéf vykřikuje, že „hoši musí poslouchat“, kde při běžné rozmluvě lítají „přesdržky“ a „poserové“. Zajímavé je, že na premiérův hvězdný výrok nezareagovala alespoň opovržlivou glosou ani jedna sociální demokratka. Tak to zůstává na voličkách. – ET –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Vizionář na cestě do parlamentu Stavitel Petr Czasch chce prosadit recept na lepší život

N

apíšete-li do českého vyhledávače jméno Petr Czasch, nabídne náš největší mediální archiv 515 odkazů na články a pořady. Ve všech jde o jednoho člověka. O podnikatele ze severomoravských hor, jehož myšlenky už přilákaly mnoho novinářů a skoro žádného politika. O muže, který je přesvědčen, že má jednoduché řešení, jak skoncovat s korupcí nejen v našich končinách, ale kdekoli na světě, a který se letos rozhodl vstoupit do „velké“ politiky.

Dělejte to jako já „Ale ano, samozřejmě, přijeďte se za mnou podívat k nám na sever,“ říká Petr Czasch do sluchátka, a když upřesňujeme místo schůzky, přichází s nečekaným návrhem. „Jak jedete? Vlakem? Víte co? Já vám přijedu do Třebové naproti.“ A skutečně, v České Třebové přisedá štíhlý muž se šmolkovýma očima, který na svých šestačtyřicet let vůbec nevypadá. Nejí maso, cvičí jógu, z léků užívá jen homeopatika a nekouří. „Ale sladké mám moc rád,“ říká nad sušenkami z nádražního bufetu. „Většinou se o mně mluví jako o bojovníkovi s korupcí, ale já bojuji také s nezaměstnaností,“ říká Petr Czasch. „A také proti úředníkům, kterých je neskutečně moc. Ty neschopné bych vymetal hlava nehlava,“ směje se. V Olomouci přesedáme z vlaku do auta a míříme na Bruntál, do Czaschovy stavební firmy. Založil ji počátkem 90. let s pěti kamarády, dnes je to podnik o 100 zaměstnancích. „Ještě před třemi lety nás bylo přes dvě stě,“ říká Czasch. „Měli jsme problémy se sháněním práce kvůli špatnému systému získávání veřejných zakázek, který trvale nahrává velkým firmám. Začal jsem na plný úvazek bojovat proti špatnému zákonu a stále ještě nejsem u cíle. A víte, co je zajímavé?“ otáčí se podnikatel náhle k jinému tématu. „Jak málo je tu dobrých řemeslníků. Za to se třeba na Respekt zlobím, že pořád píšete o tom, jak by bylo dobré mít víc gymnázií. To opravdu chcete, aby klesala jejich úroveň? Podle mě je potřeba mít mnohem víc dobrých učilišť, kde by se učilo také lásce k řemeslu.“ Argumenty o potřebě dobrého středního vzdělání pro orientaci v moderním světě a statistiky nezaměstnanosti, v nichž kralují odložení, špatně placení učni, ho nemají šanci přesvědčit. „Podívejte, já mám svou osobní zkušenost,“ říká. „Vyučil jsem se zedníkem a střední školu jsem si udělal později, abych se pojistil na stáří, kdybych už na zedničinu neměl sílu.“ Šéf dá hodně na to, co sám prožil, říkají později zaměstnanci bruntálské firmy Czasch. „A co si sám nevyzkouší, tomu nevěří,“ shodují se dva muži kouřící pod lípou. „Zakázal nám kouřit vevnitř, tak chodíme sem. Říkáme tady tomu placu Miroslavova země, jako že se tu smí zpívat,

JEDEN DEN V ŽIVOTĚ

Těhotenská středa Těhotenství je prý nejkrásnější období v životě. Občas mě napadne, že tohle musel říct chlap. Jsem v sedmém měsíci; nikdy nevím, kdy na mě přijde zvracení, chodím jak kachna, všichni včetně úplně cizích lidí komentují velikost mého břicha, nálada mi lítá z extrému do extrému a ještě ke všemu se budím už v šest. Stejně tak dneska. Nakrmím kočku a jako vždycky mě napadne, jestli bych ještě neusnula. Muž vyspává a já mám být až v deset v prenatální poradně. Ještě že jsem si loni na dovolené v Thajsku udělala kurz jógy. Jdu cvičit. Hluboký dech, pozdrav slunci, několik ásan a na závěr uvolnění a pozdrav miminku. Snad mě vnímá a raduje se, že se na něj těším. Po dvou hodinách končím a je mi fajn. Dostávám příšerný hlad, pořádně snídám a odjíždím do porodnice. Čekárna je plná budoucích tatínků, maminek a babiček. Mě nikdo nedoprovází. Zaplavuje mě sebelítost, hormony se vyplavily do krve, už to znám, za chvíli se mi bude chtít brečet… musím se trochu projít, říkám si, dejchej, je to jenom chemie, co by tu muž dělal. Nedá mi to a poslouchám rozhovor dvou žen sedících naproti.

tancovat a kouřit,“ smějí se. „Jinak je ale hodný, tyká si s námi, je to dobré. Horší bylo, když začal řešit tu korupci a nebyl ve firmě. To tu nikdo nechápal. A on neměl vůbec čas.“ A jak se jim líbí nezvyklý způsob přijímání nových pracovníků za pomoci numerologie? „No jo, tomu moc nerozumíme. Líbí se to těm, kterým čísla vyšla dobře.“ Petr Czasch přihlíží k datu narození jako významnému údaji, který předurčuje charakterové vlastnosti člověka a z něhož lze například vyčíst, že třeba pokles výkonů některých zaměstnanců je jen dočasný. Ředitel Czaschovy firmy, Josef Strapáč, se do hodnocení svého chlebodárce moc pouštět nechce. „Odchod do politiky, boj s korupcí, numerologie, to jsou jeho osobní věci a mně nepřísluší je hodnotit. Někdy mám dojem, že Petr létá moc vysoko. Třeba teď ta politika, já mu fandím, nápady má dobré, ale je na to sám a podle mě může jen těžko něco prosadit.“ Petr Czasch postoje lidí ve svém okolí zná. Někdy ho prý považují za blázna, jindy za naivního snílka.

Všechno, nebo nic Podnikatel vzbudil pozornost široké veřejnosti před třemi lety, když představil svůj projekt s názvem Vnitrostátní offset (viz box). V letech 2003 a 2004 jej nabízel parlamentním i neparlamentním stranám, ale u žádné neuspěl.

„Vůbec mě neposlouchali,“ říká. Jediná politička, která se projektu vážně věnovala, byla poslankyně Táňa Fischerová. Czasch jí pak společně s kolegou zpracoval novou verzi zákona o veřejných zakázkách, sněmovna ji ale loni zamítla. „Viděl jsem, že se s parlamentními stranami nedomluvím, proto jsem se loni na podzim rozhodl založit si svoji,“ říká Petr Czasch. „Ale ukázalo se, že je to moc komplikovaný proces, takže jsem to za čas přerušil.“ Krátce nato oslovilo Petra Czasche nové vedení Strany zelených a nabídlo mu první místo na kandidátce. „Líbil se jim můj Vnitrostátní offset, a mně se zase líbila Strana zelených. Jenže při dalších jednáních mi šéf Martin Bursík řekl, že nemůže zaručit, aby se při koaličních jednáních po volbách za všech okolností můj program zachoval beze změny. To mě odradilo od další spolupráce.“ Martin Bursík Czaschův postoj přičítá politické nezkušenosti. „Vždyť takhle to vůbec nechodí, politika je umění kompromisu,“ říká. Ale to není nic pro Petra Czasche. „Buď všechno, nebo nic, přece si musím stát za svým,“ říká. „Co jsem slíbil, musím dodržet a žádné kompromisy nepřipouštím.“ Myšlenku, že by zůstal ve straně, která měla o jeho ideje zájem, a postupně se je snažil prosadit do opravdu zásadní agendy, bruntálský podnikatel odmítá jako slabost. „Polovičatá řešení nejsou žádná řeše-

Konec korupce

Czasch: zdravý rozum bez kompromisů.

„Offset je anglické slovo, které doslova znamená vyrovnat, kompenzovat,“ říká Petr Czasch, který se ve svém projektu specializuje na systém získávání veřejných zakázek. „Můj návrh se nedá vyložit ve dvou třech větách,“ dodává. Ze zadávání zakázek se podle Petra Czasche musí vytratit subjektivní hodnocení a musí se zvýhodňovat firmy, které zaměstnávají lidi z oblastí s vysokou nezaměstnaností. „Teď vám řeknu něco, o čem ekonomové nechtějí ani slyšet. Za nejdůležitější podmínku účasti ve veřejné soutěži považuji takzvanou přiměřenou produktivitu, kterou by musela každá firma zveřejnit. Na první pohled to odrazuje, ale nízká produktivita firmy je vlastně výhoda. Taková firma totiž zaměstnává hodně lidí. Tahle podmínka by zásadně znevýhodnila velké firmy, jako je Skanska nebo Metrostav, které skoro žádné dělníky nezaměstnávají. Mají velký obrat, ale ten získaly proto, že na vyhrané zakázky najímají subdodavatele, které pak finančně dusí.“ Petr Czasch považuje toto kšeftování s veřejnými zakázkami za hlavního původce nezaměstnanosti. „Můj projekt by s touto praxí skoncoval kdekoli na světě.“

Fandíme mu, ale volit ho nebudeme Odjíždíme na jednání do Karlovy Studánky, podnikatel chce představit zastupitelům svého kolegu Strapáče. „Tady pana ředitele už znáte, zastoupí mě ve firmě, pokud se dostanu do sněmovny,“ říká Petr Czasch. „Tak ať ti to vyjde, Petře,“ říká starosta. „Jen si dej pozor, aby se z tebe nestalo to, co ze všech ostatních, kteří do Prahy odjeli dělat politiku. Přestali se s námi bavit a ani jeden se o svůj kraj pořádně nezajímal.“ Začíná se stmívat. Přijíždíme do Karlovic, kde Petr Czasch žije se svou rodinou. „Dobrý den,“ ukazuje se ve dveřích manželka stavitele a podává ruku na přivítanou. „Nezlobte se, ale já mám rozdělanou večeři pro děti,“ říká a mizí uvnitř domu. „Má žena si myslí, že boj proti korupci je mým koníčkem, a nelíbí se jí to,“ říká podnikatel. Vítá se s dětmi a v poklusu zhltne svačinu. V restauraci místního penzionu sedí několik hostů. Všichni se shodují, že Petr Czasch je šikovný muž, který se vypracoval od nuly k úspěšné firmě. Na jeho politickou kariéru se ale koukají skepticky. „Nevím, kdo mu dá hlas,“ říká majitel penzionu Libor Pavézka. „Moc mu přeju, aby uspěl, ale nevěřím, že se to povede. Já mu třeba hlas nedám. Pidistrana, za kterou kandiduje, se do parlamentu stejně nedostane a můj hlas by pak chyběl straně, která uspěje.“ Podnikatel dojídá smažené olomoucké „tvargle“ a usmívá se. „Chlapi tomu nevěří, ale já myslím, že se najde dost rozumných lidí, kteří můj program zvolí.“ Kateřina Mahdalová

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Těhotná paní, tak pětatřicet, vypráví druhé, jak se jim daří, rozuměj jí a jejímu dítěti. Mluví zásadně v množném čísle, „my jsme měli nějaký problémy a museli jsme jít na amniocentézu, ale mimísek je v pořádku, no ale byly to nervy“. Trochu demence, říkám si, zlatá sebelítost. Tatínkové v poradně zasvěceně probírají těhotenské záležitosti nebo si sdělují, jak koupili nový byt s hypotékou, auto na leasing atd. Jedna maminka má zase vyhlídnutý kočárek za osmnáct tisíc, ale že sehnala po kámošce levně za pár stovek NANNY, elektronický monitor dechu kojence. Vybavuju si, že jsem v knize pro těhotné četla o „zahnízďování“, období těhotenství, kdy on i ona nemyslí na nic jiného než jak připravovat bydlení a výbavu pro dítě. Spíš než příprava hnízda mi ale to, co slyším, připadá jako nálet kobylek do hypermarketu. Mateřství je dobrej byznys. Napadá mě, že přidám v józe a meditaci, jen abych takhle brutálně nezahnízdila. Do čekárny přichází sestřička a vyvolává: „Do ordinace paní Bakounová, připraví se magistra Koukalová a vyčurá se inženýrka Svobodová.“ Je neuvěřitelné, jak jsou tady ty sestry vysazené na status. To mě baví. Po dvou hodinách čekání jdu konečně na řadu, dozvím se, že je všechno v pořádku, a štastná odcházím. Pracuji na volné noze jako analytik výzkumu trhu. Slíbila jsem dodělat ještě nějaké projekty, takže musím domů pracovat. Tramvaj je plná, docela bych si sedla, poslední dobou mně tuhnou nohy. Přece jenom nosím už sedm kilo navíc. Stoupnu si schválně nad řadu sedadel,

ní,“ říká. Po rozchodu s Bursíkem zkusil štěstí ještě s odnoží zelených, ale ani tam mu nechtěli nic zaručit. „Tyhle strany nemají vůbec vyřešenou zodpovědnost svých členů. Mají špatné stanovy. Já navrhuji, aby za každé nedodržené slovo politik ručil svým majetkem. Před hlasováním ve sněmovně se dohodneme, že budeme hlasovat tak a tak – on si pak každý rozmyslí, jestli dodrží, nebo nedodrží slovo, když mu bude hrozit, že přijde o majetek,“ říká Czasch, který nakonec zakotvil ve zcela neznámé Straně zdravého rozumu. „Věděl jsem, že je to správný člověk, už před půl rokem, když jsem si o něm přečetl v novinách,“ říká šéf partaje Petr Hannig, jeden z někdejších králů předlistopadového popu. „My nejsme ideová strana, chceme prosazovat především praktické věci. No a pan Czasch chce bojovat proti nějaké té korupci, takže mu to umožníme.“ Czasch je přesvědčen, že tentokrát našel ty správné lidi a tu správnou partaj, se kterou se do sněmovny určitě dostane. A když ne? „Nemám co ztratit, je to buď, anebo,“ říká Petr Czasch. „Udělal jsem všechno pro to, aby to vyšlo. Když se ukáže, že jsem se spletl, budu se více věnovat rodině.“

kde sedí samí muži. Dělám si takovéhle soukromé výzkumy, za celou dobu těhotenství mě totiž pustili sednout jen dva lidé – velmi stará dáma a jedna žena kolem třiceti jako já. Stojím přímo nad mladíkem, tak pětadvacet. Cpe se pražským koláčem, vypadá zničeně, myslím, že je minimálně zhulenej. Koukne na mě a pak už jen sedí a čučí z okna. Stejně jako všichni ostatní, dělají, že nevidí. Tak zase nic, jsem zvědavá, jestli do konce těhotenství najdu alespoň jednoho muže, co mě pustí. Doma dopíšu analýzu, nějak mi to nejde, po třech hodinách jsem dost unavená, kde jsou ty časy, kdy jsem se vydržela koncentrovat i deset hodin. Jdu si na chvíli lehnout. Probouzím se po dvou hodinách a je mi dobře. Volá máma, ptá se, jak se mám. No, pořád stejně. A co ty? Taky? Tak dobrý. Jenže, sakra, report musím odeslat, takže zpátky k počítači. Sepisuju závěry, nejde mi to, mám velkou chuť na cigaretu, nebo kdybych si mohla jít zaběhat, říkám si. Drtěj mě hormony a odfrknout si stěží můžu, to přece není nejkrásnější období života. Zase se lituju. Slibuju si, že v závěru těhotenství už si nebudu žádnou práci brát, budu jen chodit na procházky a dodělám nějaký věci na postgraduálu. Nakonec si zapálím (snažím se kouřit maximálně pět denně), analýzu dopíšu a přemýšlím, co si dáme s mužem k večeři. Ráda vařím, když je to občas a když mám čas. Dneska udělám zapečenou cuketu se sýrem a rýží, nějak to okořením. Večeře se podařila, muž však nikde, prý se zdrží. Jde plavat a pak na pivo. Zrádce. Závidím.

Q

Kouknu na zprávy, a pak vyřídím ještě nějaké e-maily. Muž přijde v deset, nadšeně vykládá, co měl dobrého k obědu (vždycky mi to dopodrobna popíše), pak jde číst noviny a brzy usne. Sedím ještě u počítače, píše mi taky těhotná kamarádka něco o předporodních kurzech a svěřuje se, že je to teď krásný, že se o ní všichni starají, že je středem pozornosti. Tak přece to řekla ženská, o tom nejkrásnějším období života. Já to tak nemám, ale beru, co je, a je to zázrak. Kateřina Müllerová Autorka je marketingová analytička.

INZERCE

Co o nás všechno vědí aneb Kamery ve veřejném prostoru Veřejná diskuse týdeníku Respekt a Divadla Archa o tom, zda máme chránit své bezpečí, nebo soukromí. Po skončení diskuse následuje projekce filmu „Rozhovor (The Conversation)“ – Francis Ford Coppola – 1974

31. 5. 2006, od 19.30, Divadlo Archa, Na Poříčí 26, Praha 1, tel.: 221 716 333

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

5

Bohatství a břemeno zároveň Co s ženami, které nechtějí vyměnit svůj život za dítě

V

poslední době o tom Kristina přemýšlí častěji. Snad by to bylo hezké. Snad by to skutečně bylo tak, jak všichni říkají: Skvělé. Naprosto mimořádné. Úplně jiná dimenze. Mnoho času na rozmýšlení přitom pětatřicetileté Kristině nezbývá: pokud ještě vůbec chce mít dítě, musí s tím pomalu něco dělat. „Ale to bych musela úplně změnit životní styl,“ říká. A to není lehké, protože ona má svůj dosavadní životní styl přece jen hodně ráda. Ženy jako Kristina jsou problém – a to nejen v Česku. Vystudovaly vysokou školu, mluví několika cizími jazyky, vydělávají hodně peněz, cestují, užívají si života – ale děti neporodí. Mnoho evropských států proto už zápasí nejen se stárnutím společnosti, ale také s tím, že se vysoce kvalifikovaní lide z tzv. „střední vrstvy“ stále méně reprodukují. Téměř 40 procent německých vysokoškolaček nemá žádné děti. V České republice není to číslo o moc nižší. Není tedy divu, že v současné volební kampani hraje rodinná politika až překvapivě velkou roli. Pozoruhodné však je, že se veřejná debata točí výhradně kolem finanční podpory rodin. Ale ženy jako Kristina nepotřebují k rozhodnutí pro dítě peníze. To, co potřebují, je realistická perspektiva, že se v dohledné době budou moci vrátit do života, na který dlouho studovaly a pracovaly, a že těhotenství neznamená konec všech jejich zájmů a plánů.

Ó, to je dobré „Hlavní problém pro mě je, že bych musela přestat pracovat a že bych tím ztratila kontakt se sociálním prostředím, ve kterém se pohybuji teď,“ říká Kristina. „Proto bych velmi stála o práci na částečný úvazek.“ Jenomže ta v Česku téměř neexistuje. Zatímco v EU zhruba sedmnáct procent všech zaměstnanců pracuje v omezeném rozsahu, v Čechách je to více než třikrát méně. Důvody leží buď v ničím neopodstatněné iracionalitě – anebo dokonce v otevřené diskriminaci. „Nenabízíme částečné úvazky,“ dozvíte se například v personálním oddělení velké české banky, „protože by tím nastaly problémy s počítači a technikou.“ Již během vstupního pohovoru musí mnoho českých žen čelit podezření, že „stejně budou pořád doma s nemocnými dětmi“. Důležitější než vysoké porodné by proto bylo přimět firmy k větší pružnosti a vstřícnosti vůči zaměstnancům. Toho lze dosáhnout buď cestou zákona, jako například v Nizozemsku, kde mají zaměstnanci od roku 2000 nárok na pružnou pracovní dobu. Ještě účinnější může být, podaří-li se administrativě přesvědčit podniky o tom, že spokojenost a motivace jejich pracovníků je základním faktorem rozhodujícím o úspěchu firmy. Německá vláda vede už dva roky kampaň zdůrazňující ekonomické argumenty pro vstřícnost vůči rodičům – s viditelným efektem: „Co je dobré pro naše pracovníky, je dobré i pro banku,“ říká Patrik Fischer, tiskový mluvčí Deutsche Bank ve Frankfurtu nad Mohanem. „Proto se vždycky snažíme najít řešení, které odpovídá potřebám zaměstnance.“ Více než sedmnáct procent všech pracovníků banky v SRN již pracuje na částečný úvazek. „Během rodičovské dovolené pořádáme pravidelně semináře pro rodiče, aby se jejich kontakt s bankou neztratil,“ říká Fischer. „Naše banka prostě získá-

Expertky na organizaci a management. FOTO TOMKI NĚMEC

vá na rozmanitosti pracovníků – a především ženy s dětmi disponují obrovskými zkušenostmi v oblasti organizace a managementu.“

Batolata ve svazu To je sice pravda – ale ani nejlepší management nevyřeší druhý problém, s kterým se pracující rodiče setkávají: hlídání dětí. „Po revoluci se v České republice bohužel mnoho zařízení pro děti zrušilo,“ říká Michaela Marksová-Tominová, která vede odbor pro rodinnou politiku na ministerstvu práce a sociálních věcí. Především pro rodiče potomků mladších než tři roky není situace příliš růžová. Podle údajů z Ústavu zdravotnických informací a statistiky připadalo koncem loňského roku na 209 524 dětí narozených v letech 2003 až 2005 pouze 1671 míst v obecních a soukromých jeslích. V celém Karlovarském kraji se podle stejného zdroje nenašlo ani jedno místo. A také v Praze se situace přiostřuje. „Každý den mi lidé volají,“ říká Savitri Braunová, která dva roky provozuje soukromou školku v Praze 2. „Ale já je musím odmítat.“

Přijďte za 14 dnů, všechno začne znovu Bez čísla je ztracená, ale získat ho je tak těžké... Sledujte drama z bludiště na krajské radnici. Po 12 letech soudních tahanic mi vydali v restituci část tatínkovy firmy. Druhou část mi nabídli k odprodeji, ale po dalších dvou letech vyřizování ministerstvo moji nabídku zamítlo a v dražbě prodalo jinému zájemci za míň peněz, než jsem nabízela já. Jsme teď dva majitelé za společným plotem, s jedním vjezdem a jedním nouzovým výjezdem. Budiž, my se dohodneme. Horší je, že firmy, které tam podnikají už tři roky, mají ze zákona nařízeno, že se musí zaregistrovat v obchodním rejstříku. A to je problém. Ukázalo se totiž, že soudně vydaný, ve veřejné dražbě prodaný objekt nemá popisné číslo. Tudíž zaregistrovat se nelze! K patálii došlo tak, že když národní výbor před 20 lety boural náš rodinný dům, v rámci asa-

nace či demolice, omylem zrušil popisné číslo i celému areálu. Před listopadem ten přehmat nikomu nevadil, po restituci už ano. Vydala jsem se proto na úřady vyjednat nápravu. Netušila jsem, že na té cestě strávím tři roky.

Už jen maličkost Zpočátku to vypadalo snadno: na stavebním úřadě připustili omyl a navrhli mi, ať požádám o vrácení popisného čísla. Tak jsem požádala. Příslušná úřednice k tomu chtěla dokumentaci, ta se však ztratila, tak aspoň fotky, z toho se pozná, zda stavby v objektu byly zkolaudovány. Přinesla jsem je. Pak se nic nedělo. Po dvou letech mých občasných urgencí mi z úřa-

Že počet míst v dětských zařízeních má pozitivní vliv na porodnost, je podle Michaely Marksové-Tominové prokázáno několika mezinárodními výzkumy. Především ve Francii a Skandinávii je samozřejmé, že děti nejpozději ve věku dvou let nastupují do zařízení, kde tráví několik hodin denně. Také v Německu nový zákon zavazuje obce k tomu, aby do roku 2010 zvýšily počet míst pro batolata na 300 000. Pod novými institucemi si samozřejmě nelze představovat anonymní „fabriky“ z komunistických dob. Ve více než třech stovkách tzv. „Místních svazů pro rodinu“ obce, firmy a jiné organizace hledají cesty, jak vytvořit co nejpříjemnější a nejpestřejší systém, který současně odpovídá i místním potřebám. „Všichni členové našeho místního svazu dávají ročně dvanáct set eur do společného fondu,“ vysvětluje Sabine Dalamisová, která koordinuje místní svaz v Eschbornu u Frankfurtu. „Peníze se používají na školení žen, které pak hlídají děti v malých skupinkách u sebe doma. Tímto způsobem se nejen zvyšuje počet míst pro děti, zároveň dosud vzniklo 67 pracovních míst pro ženy, které se o ně starají.“

du napsali (na tu zrušenou adresu) doporučený dopis, ve kterém mě upozornili, že neoprávněně používám zrušené číslo popisné a že se mi přiděluje nová adresa. Bohužel, byla to adresa a popisné číslo, které už nese jiný dům stojící kousek od areálu mé firmy. Zašla jsem na radnici, vystála frontu, vysvětlila vše příslušnému úředníkovi a on řekl, ať přijdu za týden, že zjistí co a jak. Dala jsem mu čas 14 dnů a šla na radnici znovu. Úředník si můj problém nepamatoval, ale řekl mi, že on je přes popisná čísla, názvosloví ulic má na starosti jiný člověk. S tím on prý sjedná schůzku, na které všechno vyřídíme. Za 14 dnů opravdu proběhla schůzka, na které mi řekli, že mě chápou, ale že původní číslo už nelze vrátit. To zase nechápu já, když celý areál zůstal na původním místě. Doporučili mi, abych si podala žádost o nové popisné číslo. Poprosila jsem je, aby mi ji pomohli na místě sepsat, ať neztrácíme drahocenný čas mých stále nezaregistrovaných nájemníků hrozících mi, že se z mých neočíslovaných prostor odstěhují pryč. Pochopili mě, žádost sepsali, orazítkovali a zašli do archivu, kde mi bylo přiděleno nové popisné číslo a skutečná adresa v ulici, kde objekty stojí už 80 let. A teď už zbývá jen maličkost, řekli mi. Za 14 dnů si přijďte pro úřední oznámení o přidělení – a pak bude vše hotovo. Za dva týdny jsem se dostavila na příslušný odbor. Úřednice mě vůbec nechápala a o ničem nevěděla, ale po desetiminutovém pátrání našla v počítači, že to přidělila podřízenému. Vystála jsem frontu u pod-

Obohacení i břemeno Všechny volební programy dnes rodinám slibují nejen peníze, ale také zásahy ve prospěch větší harmonie mezi rodinou a prací. Škoda ale, že strany o těchto kapitolách svých programů nemluví hlasitěji. Volební souboj by totiž nabídl skvělou příležitost na širokou debatu o tom, co vůbec je rodina. K takové debatě by patřilo i v Česku nepříliš populární přiznání, že děti nejsou jen obohacení, ale také velké břemeno, že naplňují život smyslem, ale že zároveň stojí nesmírně mnoho cenného životního času a síly, které rodičům nikdo nevrátí. Na takovém poctivém základě by se dalo jednat o tom, jak tyto „nehmotné náklady“ rodiny rozdělit spravedlivěji. Jsou ženy, které chtějí toto břemeno vzít na sebe samy. Kristina k nim nepatří. A proto bude dál otálet, jestli se má k dítěti odhodlat nebo nikoli. Záleží také na kvalitě rodinné politiky, jak se nakonec rozhodne. Anneke Hudalla Autorka je zpravodajkou Sächsische Zeitung v Česku a spolupracovnicí Respektu.

Q

řízeného, ten ovšem také nic nevěděl. Když jsem mu odvyprávěla situaci, poslal mě domů se slibem, že do týdne dostanu všechno vyřízené poštou. Když do 14 dnů nic nepřišlo, šla jsem za podřízeným znovu. Řekl mi, že se k mému případu zatím nedostal. Pak jsem zase já jemu řekla, že bez papíru tentokrát neodejdu. Uvěřil mi, takže jsme spolu znovu zašli do archivu a pak mi příslušná úřednice na počítači napsala a vytiskla potvrzenku o přidělení čísla, včetně varování, že jestli toto číslo, které si na vlastní náklady pořídím, nebudu udržovat v čistotě, mohu dostat až 10 000 Kč pokuty. Pan podřízený dokument podepsal, otiskl na něj razítko a já jsem si ho vítězoslavně odnesla. Jenže chybička se vloudila. Až doma při čtení vyšlo najevo, že to nové číslo a adresu přidělili nikoli areálu mé firmy, ale onomu domku z jiné ulice, jehož číslo a adresu předtím omylem zase přidělili mě. A můj areál zase zůstal bez čísla. Dala jsem si týden pauzu, pak jsem vzala oznámení o přidělení a šla za panem podřízeným. Vysvětlila jsem mu situaci a on se pokusil najít mou složku. Ale nenašel. Ani v archivu, ani jinde. Ale když jsme byli zase u slečny od počítače, přeškrtala jsem, co bylo špatně, opravila, slečna to znovu napsala a pan podřízený podepsal. Pak jsme si podali ruce, usmáli se na sebe a tříleté pohádce byl konec. Helena Řezníčková Autorka je zlínská restituentka.

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA PŘED 10 LETY

Až si zase bude někdo naříkat, že letos je všechno horší než před rokem, měl by si přečíst deset let starý Respekt. Při nahlédnutí do článku Punk bude brzy mrtvý by si musel říct, že se společnost vydala sedmimílovými kroky k západní civilizaci. Článek popisoval zásah policejního komanda v pražském klubu Propast, kde policie návštěvníky naházela na zem, přimáčkla jim k hlavám samopaly, aby pak našla jen tři cigarety marihuany. Prý tam mělo být centrum výrobců drog. Sedm lidí muselo nastoupit neschopenku a jedna dívka dostala tonfou do hlavy takovou ránu, že potřebovala sádrový krunýř. Případ nenabral takový spád jako letos s Kateřinou Jacques, kdy byli potrestáni zasahující policisté i jejich šéfové. Nikdo z policie nebyl hnán k odpovědnosti, záhadně zmizely důkazy. „Z akce totiž neexistuje videozáznam: v jedné z kamer

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Gangsteři pražské policie Berdychův proces je mimo zájem, za oponou vládne radost

Honzík v Propasti prý došly baterky a druhá filmovala jenom strop. ‚Kameraman byl totální amatér,‘ omlouval informační nouzi policejní prezident,“ psal tehdy Respekt. Pozornost si zasloužilo i nové vydání dětské knihy od Bohumila Říhy Honzíkova cesta, která popisuje návštěvu malého chlapce na venkově na konci padesátých let. Protože šlo o knihu poplatnou době a stála na obdivu kolektivismu a budování JZD, rozhodl se vydavatel v roce 1996 všechny inkriminované výrazy vyškrtat: „V původním vydání se hrdina ptá babičky, jak rozeznává vejce: ‚A babi,‘ ptal se Honzík, ‚jak poznáš, že je družstevní? Vždyť všechna vajíčka jsou stejná.‘ – ‚Ale ty jeden!‘ smála se babička. ‚Družstevní slepice nesou družstevní vejce a slepice u nás doma nesou vajíčka naše.‘ Tento argument má svou logiku – na rozdíl od nynějšího vydání: ‚A babi,‘ ptal se Honzík, ‚jak vajíčka rozeznáš? Vždyť všechna vajíčka jsou stejná.‘ – ‚Ale ty jeden!‘ usmála se babička. ‚Tahle vejce nejsou přece naše.‘“ Česko se chystalo na volby, stejně jako dnes. I když Václav Klaus po ohlášení výsledků tvrdil, že za neúspěchem vládní koalice stál i odpor médií, Respekt jej stejně jako Lidové noviny či Mf Dnes podpořil. „Velmi stručně řečeno… přes veškeré výhrady k vládě současných koaličních stran stojí svobodný a relativně klidný vývoj v Česku zatím stále ještě na hlasech pro některou z nich.“ V jarním čísle také vyšla analýza zprávy Mezinárodní asociace pro hodnocení výsledků ve vzdělávání (IEA). „Průběh testů ukázal, že české děti jsou proti mezinárodnímu průměru pomalejší a hůře se dokážou soustředit.“ Nezletilí tuzemci se nadprůměrně dokázali orientovat v mapách a grafech, což byla trochu záhada, protože to nikdo na školách neučil. Naopak podprůměrně jsme si ve srovnání s ostatními zeměmi vedli při „vyprávění“ či „výkladu“ textu. Zřejmě je to vážnější a tradiční problém. Před dvěma týdny byla zveřejněna analýza Centra pro studium vysokého školství, které přišlo se zjištěním, že zahraniční firmy jsou nespokojené s absolventy zdejších vysokých škol, protože nedokážou obhájit svůj názor, komunikovat a přicházet s novými nápady. Respekt č. 20/96

Ke komu šly nitky? Policejní prezident neví a náčelníku Janíčkovi ať je země lehká. (Členové „Koňaříkova gangu“ před soudem) FOTO FILIP SINGER

J

ustiční stráž má práce nad hlavu, pečlivě kontroluje každého z třicítky advokátů, přicházejících do jednací síně Vrchního soudu v Praze, kde se právě schyluje k další rundě v procesu se zločinnou skupinou, které policie a média přiřkla podle jedné z výrazných postav jméno Berdychův gang. Magistři a doktoři práv odevzdávají mobilní telefony, stráž jim pečlivě kontroluje tašky, zda v nich nemají diktafon nebo jiné nahrávací zařízení. Toto kolo má proběhnout s vyloučením veřejnosti a ze síně nesmí uniknout žádná informace. V tajném jednání budou vypovídat detektivové, kteří během pěti let vyšetřovali, jak je gang propojený s vysoce postavenými policisty. Vyloučení veřejnosti přitom působí trochu komicky: na proces s Berdychem už dávno docházejí prakticky jenom obvinění a jejich advokáti. Lze to pochopit: ve změti kusých informací a nerozpletených nitek je těžké udržet pozornost. To ale nic nemění na tom, že v „berdychovském“ procesu vůbec nejde o potrestání několika figurek z galerky.

Jsou všude Když počátkem roku zahajoval soudce Petr Franc proces s Berdychovým gangem, věřil, že se mu podaří vynést rozsudky do konce dubna. Dnes je skeptičtější. „Možná do léta,“ přibližuje datum možného konce, ale ani to není zaručeno. Proces se šestatřiceti obžalovanými, který může odhalit nebývalé zločinecké spiknutí policie a kriminálního podsvětí, zatím věci spíše komplikuje, než objasňuje. To, co je možné slyšet z výpovědí obviněných i svědků, vyráží často dech, ale neodpovídá na otázku, kde je pravda. Jde jen o lži kličkujících zločinců, říkají jedni. Ne, to je obraz bahna, do kterého upadla zdejší policie, tvrdí druzí. Nejde přitom o náhodné diváky procesu, ale o úvahy lidí, kteří se nějakým způsobem účastnili pátrání po zločinech Berdychova gangu. Připomeňme si pro ilustraci pár svědectví z procesu. „Policisté zadávali gangu úkoly, nešlo jen o přepadení, třeba před šesti lety jsme pro ně ukradli z trezoru jednoho podnikatele papíry týkající se jeho smluv s firmou Čepro,“ říká jeden obviněný. A je pravda, že dokumenty byly tehdy ukradeny, nikdy se ale nenašly a obvinění policisté popírají, že by s krádeží měli něco společného. „Vyšetřovatelé mě nutili, abych křivě obvinil Berdycha z vraždy a mučení, prý dostanu menší trest. Už tušili, že jim teče do bot a chtěli to všechno na něj hodit, přitom šéfové akcí byli oni,“ říká další obviněný. „Nemohu říct pravdu, mám strach o život, s gangem spolupracovaly desítky policistů z celé republiky, a nebyl bych bezpečný ani v kriminálu,“ zní zdůvodnění dalšího člena Berdychova gangu, který odmítá popsat okolnosti jednoho únosu. Pro dokreslení nepřehlednosti – letos na jaře byli v jiných procesech odsouzeni dva významní policisté z celostátního útvaru, kteří před třemi lety prošetřovali propojení pražských detektivů na Berdychův gang, oba tvrdí, že byli obviněni proto, aby jim bylo zabráněno v od-

halování spolupráce gangsterů a policistů z pražské policejní správy. Další známý fakt – policejní prezident Jiří Kolář rozpustil už před dvěma lety pražský odbor pro boj s organizovaným zločinem kvůli podezření ze spolupráce se zločinci a nadřízený tohoto útvaru Zdeněk Janíček spáchal krátce nato sebevraždu – z dodnes nevypátraných důvodů. Zjednodušeně řečeno, jde o směs docela strašidelných indicií, výpovědí a důkazů o tom, že se ti nejvlivnější pražští detektivové věnovali více zločinu než boji proti němu. Pomůže proces s Berdychovým gangem prokázat, jak to opravdu bylo?

Zničte Mari Pro aspoň částečné pochopení toho, co se děje, se musíme vrátit do minulosti a popsat hlavní figury případu. V dubnu 2001 získává David Berdych páté místo v celostátní soutěži kulturistů a je to jeho poslední sportovní úspěch. V tu dobu už byl minimálně šest let ústřední postavou gangu. Nešlo o žádnou jednotně řízenou organizaci, ale o několik partiček tvrdých kriminálníků, kteří se účelově scházeli k různým akcím. Přepadení poštovního vozu, únosy a vraždy podnikatelů, obchod s lidmi, krádeže starožitností, podle toho, kdo měl jaké tipy. V tu dobu byli policisté Petr Vojtěchovský a Radek Čermák úspěšnými pátrači celostátního útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Josef Opava, Petr Koňařík a Jiří Žofčín zase významnými policisty pražského odboru pro boj s organizovaným zločinem – ale zároveň zadavateli úkolů pro Berdychův gang. Všichni zmínění policisté už v tu dobu měli co do činění s Berdychovým gangem: první po jeho zločinech pátrali vážně, druzí v rámci své práce naoko, ve skutečnosti jej kryli. Dva měsíce po poslední Berdychově kulturistické produkci prozradil jeden z agentů Voj-

Díky, poslanci Případ Berdychova gangu zasáhl i do tvorby zákonů České republiky. Když před rokem a půl schválila poslanecká sněmovna znění tzv. eurozatykače, odmítla, aby měl zpětnou platnost. Tedy aby postihoval lidi, kteří spáchali čin přede dnem platnosti zatykače. Šlo o nepochopitelné, poslanci nevysvětlené a v Unii zcela unikátní řešení, jehož skandálnost v následných debatách nejlépe dokumentoval případ Maroše Šuleje. Tento člen Berdychova gangu, obviněný z vraždy a únosu, žije v Irsku, jeho adresa je známa, ale Irsko nám jej nemohlo vydat právě kvůli české verzi „neretroaktivního“ zatykače. Šulejův případ nakonec donutil sněmovnu, aby letos na jaře své rozhodnutí změnila a od 1. července bude i v Česku platit standardní eurozatykač. Šulej bude moci být vydán, pokud do té doby nezmizí v jiné, méně právně dostupné zemi.

těchovského podřízeným, kdo přepadl v Chebu německého důchodce a obral ho asi o půl milionu korun. To byla první stopa. Vojtěchovského podřízení z karlovarské expozitury nasadili odposlechy, sledování a do roka se Berdych a několik jeho kumpánů ocitli ve vězení. Ale to byl jen začátek. V tu dobu už vedl Radek Čermák dva roky spis s názvem Mari, který se snažil dokumentovat spolupráci policie se zločinci. V roce 2003 se informace ze spisu Mari protnuly s indiciemi, které karlovarská expozitura získala při vyšetřování aktivit několika lidí z Berdychova gangu. Vznikl vyšetřovací tým Mari, do jeho čela byl jmenován Petr Vojtěchovský. Tým Mari skončil práci po půl roce. Vojtěchovský byl zatčen a obviněn ze šesti závažných trestných činů včetně korupce a zločinného spolčení. Podle neoficiálních informací stačil tým před svým koncem napsat zprávu, která prokazovala, že napojení na Berdychův gang mají například někdejší šéf pražského odboru pro boj s organizovaným zločinem Josef Kutek, někteří lidé z celostátního útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, ale třeba i tehdejší šéf inspekce Mikuláš Tomin a také Žofčín, Koňařík a Opava. Co se se zprávou stalo, není možné zjistit. Vedení policie se k ní vytrvale odmítá vyjadřovat, nic nechce říct ani Vojtěchovský. Toho ostatně soud mezitím zprostil všech obvinění, dostal jen banální trest za nepředpisové vyřízení zbrojního pasu pro svého informátora. Takže šéf Mari mohl být obviněn účelově, aby se před třemi lety zabránilo odhalením zločinů jiných policistů. Kauzu Berdych, včetně dopadení dnes obviněných šesti policistů (jejichž totožnost tým Mari tehdy dávno znal), dodělal jiný tým z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – Uniforma –, který se soustředil hlavně na zločiny, při kterých lidé z Berdychova gangu ve falešných uniformách zastavovali a kradli kamiony se zbožím. Původní obvinění šesti zmíněných policistů se prakticky týkalo jen toho, že sháněli pro gang uniformy. Teprve při dalších výsleších vyšlo najevo, že s gangem spolupracovali na únosech a že jim zadávali akce.

Nedá se „Výpovědi obžalovaných je nutné brát s rezervou, při obhajobě mají právo i lhát a já neznám žádné další důkazy, které by usvědčovaly nějakého dalšího policistu,“ říká na svědectví vyslovovaná před soudem policejní prezident Vladimír Husák, kterého před nástupem na prezidium zaměstnávala pražská správa, útvar, jehož špičky poznamenalo zapletení s gangstery asi nejvíce. Naprosto stejně jako Husák hodnotí věc ministr Bublan. A co opozice? „Pokud zůstanou viset ve vzduchu tak závažná obvinění s tím, že se nedají došetřit, policie důvěru nezíská,“ říká stínový ministr vnitra zelených Stanislav Penc. Bezpečnostní expert ODS Ivan Langer naopak přiznává, „že neměl příliš času se o případ blíž zajímat“. Jaroslav Spurný

Q

DISKUSE

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

7

Paní učitelce s láskou Výběr z debaty o pedagožce, která propaguje šibenice

P

olitické procesy z 50. let byly v pořádku, do koncentráků šli jen ti, co si to zasloužili, a Klement Gottwald je mimořádný politik. To jsou názory kandidátky na poslankyni a šéfky pražské organizace komunistické strany Marty Semelové. Tedy nic překvapivého. Paní Semelová ale zároveň učí na pražské základní škole. Respekt o jejím působení ve školství napsal článek Krásné šibenice Marty S. a po jeho zveřejnění položil čtenářům na www.respekt.cz následující otázku: Mají učitelé „po práci“ právo na jiný názor, anebo je pro ně nějaká hranice? A jak tuto hranici stanovit a ohlídat? Zde je zlomek debaty. Na vlastní názor má právo každý. V článku pana Kovalíka však nejde o názor, ale o překrucování skutečností o komunistickém režimu. Paní ředitelce Bolfové nedošlo, že její podřízená nejspíš porušila zákon o komunismu jako zločinecké organizaci – a nejen že by neměla dál učit, měla by jít do basy. Alois Hlavička Asi by mi příliš nevadilo, kdyby tato s. učitelka učila např. matematiku nebo chemii (i tak bych si ale dala velký pozor na to, co při hodinách dětem vykládá). Nikdo mi však nevymluví, že při hodinách občanské výchovy, vlastivědy, dějepisu apod. se dokáže oprostit od svých pravých názorů. Navíc se takoví lidé projevují jako fanatici, kteří naopak považují za určité poslání šířit tu svoji „pravdu“. Nedopustila bych, aby taková osoba měla na mé dítě jakýkoli vliv! Lenka S. Vážený pane, to snad nemůžete myslet vážně – čemu učitel „věří či nevěří“, je pouze jeho privátní věc. „Historky“ ze svého komunistického mládí, byť bylo sebekrásnější, může vyprávět leda tak doma či na rohu v hospodě (když štamgasti dovolí). Učitel je totiž ve škole od toho, aby učil, a jestliže je mimo jeho síly, aby se „odpoutal“ od svých komunistických zážitků, „které musí nutně sdělovat dětem“, pak je nezbytné, aby si nalezl jiné zaměstnání. Být učitelem není zaměstnání, ale poslání, a že by bylo mým přáním, aby moje dítě „vyučovala“ komunistka, která mu bude vyprávět „bláboly“ o tom, jak to tady bylo v padesátých letech úžasné a spravedlivé, tak to tedy pardon. Marie Dubanová Protože žiju v Německu (už 37 let), zkusil jsem si představit, že by tu německý učitel vyprávěl dětem, jak soudruh (Parteigenosse) Adolf Hitler udělal mnoho dobrého pro německý lid. Jak postavil dálnice, odstranil nezaměstnanost, zavedl oslavy 1. máje, zavedl rekreaci pracujících (Kraft durch Freude), odstranil vykořisťování německých pracujících židovským kapitálem, jak za jeho vlády Německo vzkvétalo (alespoň do začátku války)... jak byl celým německým národem milován. No, zkusil jsem si to představit, zůstalo ale jen u pokusu. Charlie Pokud učitelka dětem ve škole i mimo školu lže v tak závažné věci, nepatří do školy! A neumí-li si její ředitelka zjednat nápravu, nemá být ředitelkou! A neumí-li si inspekce zjednat nápravu, nepatří na místo inspektora! Neumí-li si zjednat ministr nápravu, nepatří na ministerstvo! Neumí-li si zjednat nápravu vláda, musí být vystřídána!

[email protected] Proč by učitel neměl mít svůj vlastní názor? Paní učitelku znám velice dobře, je to čestná férová ženská. Své názory dětem nevnucuje. Učí výborně a přesně podle osnov. Spíš svoji práci neplní pan redaktor Kovalík, píše něco, o čem nemá ani potuchy. Zřejmě chce hodně rychle vyšplhat nahoru. Zlatice Za totality přišel můj čtyřletý synek ze školky a řekl: „Maminko, Lenin vyhnal cara a boháče z Ruska.“ Byla jsem v šoku. Na synově světonázoru jsem ale minimálně 20 let pracovala a tetičky ze školky ani později učitelé na něm nemohli nic změnit. Rodič musí mít vlastní názor, a ten dítě přebírá. Už jako dítě věděl, že byly koncentráky, ale také gulagy. Jenže to byla totalita. V čem to probůh žijeme, když učitelka smí dnes hlásat takové názory? [email protected]

Rodiče a jejich role jsou zásadní. Když jsem chodil na základku (revoluci jsem prožil ve čtvrté třídě), měli jsme ve škole taky několik zapálených komunistek. Věděli jsme to o nich a spíš jsme se nad tím usmívali. Díky rodičům jsem jejich postoje nebral vážně a nemyslím, že mě ovlivnily. Taky si nemyslím, že zmíněná paní učitelka Semelová dětem sugeruje své názory. Z čeho tak usuzuji? Nikdo z rodičů se neozval. Věřím, že rodiče na svá dítka nekašlou a zcestnou výuku by odhalili a řešili s danou školou. Takže opět rodiče. [email protected] INZERCE

Že se nikdo z rodičů neozval, na tom bych nic zvláštního neviděl. Jednak tu máme silnou vrstvu sympatizantů s extremistickými (komunistickými a fašistickými) názory (podotýkám: sympatizantů, ne aktivně se projevujících), jednak ještě mnohem silnější vrstvu těch, kteří se nechtějí do ničeho míchat, které „politika nezajímá“, kteří mají obavy, že by uškodili dětem. A je ticho po pěšině. Josef V listopadu 1989 bylo vůbec nejčastějším sloganem na ulicích českých měst: „Nejsme jako oni!“ Bohužel,

po 16 letech pomalu začínáme být. Mně se výklady zmíněné soudružky také nelíbí, ale rozhodně bych se nikdy nesnížil k vyhazovům, zákazům činnosti, pouličnímu lynčování apod. Přesně takhle ale právě totality všeho druhu začínají. [email protected] Je zřejmě nemožné postihnout takového pedagoga právní cestou. Pokud bych měl na podobné škole své děti, dal bych je okamžitě pryč. Člověk hlásající podobné názory totiž podle mě není úplně normální a měl by vyhledat odbornou psychologickou pomoc. Jan Drápal

8

EKONOMIKA

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Když za volant, tak s alkoholem Svět se učí od Brazilců, co si nalít do nádrže

P

ředvolební manuál kandidátů Demokratické strany v letošních volbách do amerického Kongresu obsahuje i tento pokyn: „Vaše kampaň se bude odehrávat na čerpacích stanicích. V jejím průběhu budete zdůrazňovat skutečné odhodlání snížit cenu benzinu a zavážete se bojovat za zájmy obyčejných rodin ve vašem okrsku, a nikoli ve prospěch naftařů a plynařů, jako to dosud vždy dělali republikánští kongresmani.“ Co mají pumpy společného s volbami? Nic víc a nic míň než to, že cena benzinu ve Spojených státech překonala magickou hranici tří dolarů za galon (zhruba 17,50 Kč za litr). V Česku to může znít jako cena snů, v Americe je to však vnímáno téměř jako útok na základní právo obyvatel jezdit levně autem. Nejde navíc o jednorázový výkyv, ale trend: prezident George Bush upozornil spoluobčany, že jeho úředníci očekávají v letních měsících další růst cen a že je potřeba se připravit na „obtížné léto“. Hlavně ale dělá to, co zajímá odpovědné vlády na celém světě: ohlíží se kolem sebe, čím ropu nahradit. Přitom možnosti tu jsou.

Návrat ke kořenům Politické důsledky vysokých cen benzinu a nafty jsou zjevné – Bushova popularita se i díky nim propadla na historické minimum 31 %. Navíc pouze 12 % Američanů si myslí, že jejich prezident dokáže vysoké ceny pohonných hmot nějak vyřešit. Blíží se volby a republikáni pod jejich tlakem zjevně zmatkují – v Kongresu navrhovali jednorázové stodolarové příspěvky rodinám na benzin, urychlený vývoj lepších hybridních aut kombinujících spalovací motor s elektrickým pohonem, výstavbu nových rafinerií či podporu výroby biopaliv z kukuřice. Demokraté s posledním řešením souhlasí. „Je načase podpořit vývoj lehkých, úsporných materiálů a automobilů schopných jezdit na směs etanolu a benzinu,“ hřímala v rozhlase demokratická senátorka Maria Cantwellová. Vypadá to tedy na návrat zpátky na začátek – první motory zkonstruované Rudolfem Dieselem na počátku minulého století totiž neroztáčela fosilní paliva, ale olej z burských oříšků, první automobily Henryho Forda zase jezdily na etanol. Zraky amerických novinářů i delegací politiků se náhle upínají k Brazílii. Zatímco totiž v Americe se biopaliva teprve rozbíhají a spotřeba etanolu vyráběného z kukuřice tvoří pouze 3 % z cel-

Etanol a bionafta Pod pojmem biopaliva se nejčastěji rozumí dva základní typy. Tím prvním je etanol nebo také etylalkohol, který funguje jako náhražka benzinu. Vyrábí se tradičně destilací cukrové třtiny nebo kukuřice, nověji také z celulózních surovin, jako jsou třeba dřevěné třísky. Míchá se s tradičním benzinem. Druhým typem paliv rostlinného původu je bionafta vyráběná z řepky nebo sojových bobů. Využít lze i přepálený stolní olej. Ředí se s tradiční naftou. Zatímco etanol je běžnějším biopalivem na americkém kontinentě, bionafta je rozšířenější v Evropě.

kové spotřeby benzinu (byť rychle roste), Brazilci jím dokážou pokrýt pětinu svých dopravních potřeb.

Ať žije junta V Brazílii se etanol vyrábí z cukrové třtiny, nabízí se na pumpách levněji než benzin a hlavně všude – k dostání je na 29 tisících čerpacích stanicích po celé zemi. Pro Brazilce navíc dnes není přechod na biopalivo velký problém: sedm z deseti nově prodaných automobilů jsou takzvané „flexy“, tedy auta schopná jezdit jak na benzin, tak na etanol nebo na směs obou paliv. Právě nástup flexů, jež řidiče nestaví při nákupu automobilů před zásadní rozhodnutí zvolit na léta dopředu typ paliva a riskovat, že se poměry na trhu zase nějak změní, stojí za druhou vlnou zájmu o alternativní pohon. Brazílie se aktivně pokouší zavést do dopravy masivně náhradní pohonné hmoty již více než třicet let. Impulzem k rozvoji alternativních paliv byla ropná krize na počátku 70. let, kdy se ceny téměř ze dne na den zčtyřnásobily. Brazílie tehdy dovážela 80 % ropy nutné k výrobě pohonných hmot a stálo ji to 40 % všech příjmů ze zahraničního obchodu. Hledání náhrady se stalo nutností. V zemi tehdy vládla vojenská junta, vše šlo řešit na povel. Vojáci dekretem nařídili, jaké množství etanolu musí cukrovary vyprodukovat a v jakém poměru má být smíchán s benzinem. Cukrovary získaly výhodné půjčky a záruku stabilních výkupních cen. Vojenská vláda mohla bez diskuse s opozicí investovat miliardy dolarů do vývoje a propůjčit k němu laboratoře vojenského letectva. Vláda potom nařídila státním podnikům, aby jejich vozový park přešel na novou technologii a státnímu naftařskému gigantu Petrobras, aby zajistil distribuci nových pohonných hmot na svých čerpacích stanicích. Celý program včetně půjček cukrovarům a subvencí cen přišel zemi odhadem na 16 miliard dolarů. Přesto se v devadesátých letech zhroutil. V roce 1986 totiž moc v zemi převzaly demokratické vlády a zároveň prudce klesly ceny ropy. Když pak o tři roky později vláda zrušila státní dotace etanolu, drželi se majitelé do té doby oblíbených aut na alkohol za hlavu. Prodej aut na alternativní pohon zkolaboval. Brazilští řidiči začali zase jezdit pěkně na benzin a naftu. Jako všichni. Něco však přece jenom zbylo. Země má pro pěstování cukrové třtiny ideální podmínky a cukrovary měly v rukou potřebnou technologii. Zakoupená etanolová auta nezmizela samozřejmě ze dne na den, palivo bylo, byť nevýhodně, k dostání i nadále. A když se před několika lety začaly ceny ropy zase zvyšovat, Brazilci svůj starý vojenský projekt jako kdyby našli. V době, kdy cena ropy překročila hranici 70 dolarů za barel, dokážou etanol vyrábět levněji i bez dotací. V kombinaci s novou technologií již zmíněných flexů, při jejichž nákupu se majitel nemusí třást, že za pět let bude zase všechno jinak, je z alkoholu v nádrži znovu brazilský hit. A nejen brazilský: do země se jezdí na exkurze – mezi návštěvníky jsou rychle se rozvíjející země s nedostatkem surovin jako Indie a Čína nebo třeba Švédové, kteří doufají, že jim etanol pomůže snížit produkci CO2 a vejít se do kvót Kjótského protokolu. A nově také Američané. Na brazilský úspěch se přijela podívat možná budoucí prezidentská kandidátka Hillary Clintonová a prezident Bush si nechal podrobnosti detailně vyprávět od prezidenta Ignácia Luly během své nedávné zastávky v zemi.

Do důchodu jako akcionář Jistota státem financovaného sociálního systému v Evropě pomalu, ale jistě mizí. Trendem je, ať se občan o klidné a důstojné užívání svého stáří postará sám. Rozhodně ale ne všude. Trend je patrný nejvíce ve Švédsku, kde akcie jako formy spoření do důchodu kupuje 36 procent lidí. Impulz daly 90. léta, kdy švédský stát prováděl velké škrty v sociální oblasti, která byla do té doby zcela dotována státem. Cíl byl jasný: uvolnit ruce státu a část nákladů za sociální politiku a zdravotnictví přesunout na občany. Švédi si z těch časů odnesli ponaučení, že postarat se musí každý sám.

Naproti tomu například v Německu panuje velká nedůvěra k akciím jako formě úspor. Svůj díl na tom mají finanční skandály typu amerického Enronu, po jehož bankrotu lidem místo pojistky na budoucnost zbyly v ruce pouze bezcenné papíry. Podle průzkumu Sdružení německých bank kupuje akcie jako způsob financování stáří pouze sedm procent Němců. (Ve Francii je to 14 % lidí, v Rakousku 17 %.) Švédové se spolu s Japonci

Tady nehrozí vyčerpání zásob. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Je tedy možné, že mají Brazilci v rukou klíč k řešení hrozící ropné krize? Tak jednoduché to zase není. Biopaliva nemohou realisticky fungovat jako úplná náhražka dnešního benzinu a nafty. I v Brazílii se etanol do benzinu pouze přimíchává, a pomáhá tak snížit jeho spotřebu, nikoli jej vypoklonkovat na dopravní smetiště dějin. Zásadním problémem je také omezené množství. I kdyby se vyrobil etanol z veškeré kukuřice, která se v Americe vypěstuje, pokryl by při současných dopravních návycích Američanů a spotřebě jejich automobilů pouhou čtvrtinu roční spotřeby benzinu. Mezitím by navíc podle expertů kvůli nedostatku kukuřice stouply ceny potravin. To ale vůbec neznamená, že biopaliva nemají budoucnost. Podle propočtů amerického think tanku Rocky Mountains Institute, který je vel-

a Američany pohybují na špici tohoto žebříčku. České domácnosti hospodaří s mnohem menšími úsporami a s investováním nemají mnoho zkušeností. Hlavním trendem jsou navíc vklady do otevřených podílových fondů, kde mají v tuto chvíli zhruba 4,2 miliardy eur. Za akcie Češi utrácí ještě méně než Němci. Mezi Němci pořád panuje názor, že cenné papíry jsou pro majetnější osoby, mají navíc nádech něčeho nekalého. To je zároveň i důvodem, proč mnozí zaměstnanci v Německu nejsou ani ochotni zakoupit si zvýhodněné akcie společností, pro které pracují. Manažeři velkých německých koncernů jako Daimler Chrysler, Siemens anebo Volkswagen proto doporučili, aby zaměstnanci při odchodu do důchodu obdrželi část tzv. firemního důchodu, to znamená část starobního důchodu, který by byl uspořen ze strany zaměstnavatele, ve formě cenných papírů vlastní firmy. Dalším problémem je, že finanční instituce v Česku, v Německu či Rakousku nedokážou lidem atraktivním způsobem cenné papíry jako investice do budoucna zpřístupnit, což je ve Švédsku už běžnou záležitostí. Ve Švédsku si každý občan může sám velice jednoduše vždy podle aktuálního platu vypočítat, kdy a v jaké výši by měl na státní důchod nárok. Na rozdíl například

kým zastáncem biopaliv, má etanol potenciál nahradit ve Spojených státech až 3,7 milionu barelů ropy denně, což je však pouze pětina celkové denní spotřeby. Nebude se ale vyrábět jako dosud z kukuřice, nýbrž s využitím nových technologií z celulózního odpadu: třísek. Ani tak se ale – jako žádná jiná známá alternativa k současným fosilním palivům – nestane jednoduchým řešením. V praxi bude fungovat pouze v kombinaci s úspornějšími auty, změněnými dopravními návyky a třeba změněným pojetím plánování městské dopravy. Jiří Sobota

Q

K tématu též článek na str. 18.

od Německa neexistují další možnosti dotovaného penzijního připojištění, které by zatěžovaly státní rozpočet. Investice do akcií se zákonem zaručeným minimálním výnosem se staly běžným a atraktivním produktem švédských finančních institucí. Také pokud zaměstnavatel ve Švédsku nenabídne možnost zaměstnaneckého pojištění, zůstává vedle minimálního státního pojištění investice do akcií jedinou možností. Stockholmská vláda tím ročně ušetří miliardy eur, které jsou investovány do jiných oblastí – jako například do vzdělávání. V Česku nebo Německu, které si nadále udržuje komplikovaný systém vypočítávání důchodu a nabízí velice bohatý sociální systém, zatím nic k hledání jiných cest spoření nemotivuje. Finanční instituce nabízejí penzijní připojištění, které se spíše orientuje na to, jak získat od lidí peníze, jež byly vloženy někam jinam. Finanční produkty, které by investicí do akcií zaručily vydatnější důchod pro průměrně vydělávajícího občana, se zatím do nabídky bank nevešly i proto, že nechtějí akceptovat případnou zákonnou normu, která by je nutila k minimálně zaručeným výnosům. Armin Sandmann Autor je novinář, žije v Německu.

Q

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

INZERCE INZERCE

119

10

ZAHRANIČÍ

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Srbsko v roli rukojmího Ratko Mladić rozhodl o přerušení rozhovorů Evropské unie s Bělehradem

„R

atko Mladić je úplně sám, a je tedy jen technická otázka, kdy bude odhaleno místo, na kterém se skrývá.“ Tak okomentoval srbský premiér Vojislav Koštunica fakt, že Srbsko opět (už pošesté) nesplnilo lhůtu Evropské unie pro zatčení bývalého velitele armády bosenských Srbů. Jeho vydání do rukou mezinárodního tribunálu v Haagu se opět odložilo na neurčito a EU na oplátku zastavila rozhovory o přistoupení Srbska a Černé Hory. Srbský vicepremiér Miroljub Labus odpovědný za kontakty s Bruselem podal demisi a nad dalším osudem vlády visí otazník. Američané i Evropané omezují ekonomickou pomoc Bělehradu. Komentátor srbského listu Politika Dragoljub Žarković si neodpustil jedovatou poznámku: „Představuji si teď Mladiće v nějakém konspiračním bytě, jak propiskou píše oznámení pro veřejnost: Koštunica je úplně sám, a je tedy jen technická otázka, kdy padne vláda.“

Mistr odkladů Koštunica už léta pracuje podle stejného principu: přežít ještě jeden termín, usmlouvat přerušení rozhovorů ještě o dva měsíce, slíbit v Bruselu zatčení, ale doma o tom mlžit a pokud možno se k tomu vůbec nevyjadřovat. Tentokrát neuspěl a Brusel rozhovory opravdu přerušil. Vztahy s EU jsou ale jen jedna miska vah. Na té druhé jsou sympatie části veřejnosti k Mladićovi, otázka, nakolik vláda kontroluje tajné služby, a koneckonců i silná psychologická bariéra Vojislava Koštunici. Je to jen něco přes deset let, kdy Koštunica a ostatní tehdejší opozičníci zuřivě obhajovali bosenské Srby a Slobodana Miloševiće proklínali především za to, že nedostatečně podporuje jejich „boj za svobodu“. A teď má právě Koštunica poslat Mladiće v poutech od Haagu? Jenže i když se nikomu v Srbsku do zatčení generála moc nechce, něco se přece jen mění. Koštunica sice dle svého zvyku mlčel celé tři dny po uplynutí ultimáta EU, ale pak se vyjádřil nezvykle ostře. Nepřipustil sice, že se Mladić dopustil nějakých zločinů, nicméně obvinil ho alespoň z toho, že kvůli němu trpí celá země, a vyzval ho, aby následoval příkladu ostatních generálů a do Haagu odjel dobrovolně. To by bylo pro vládu ideální. Ministr obrany Zoran Stanković zmínil ve slabší chvilce další elegantní řešení – generál by se mohl zastřelit. I v tomto případě by to bylo pro vládu poměrně bezbolestné. Ale Mladić, zdá se, nemá pro Koštunicovy problémy pochopení… a vláda nakonec přitvrdila.

Neschopnost, nebo záměr Už šest měsíců si ministři dovolí zmínit v jedné větě slova „Mladić“ a „zatknout“. Přesto ale preferují eufemismy jako „odstraníme všechny překážky na cestě do Evropské unie“ (čti: zatkneme Mladiće). Zhruba deset lidí, většinou aktivní či penzionovaní vojáci, je ve vazbě za to, že pomáhali Mla-

dićovi ve skrývání. Policie prý objevuje stále nové a nové konspirační byty. V Haagu to sledují s jistou škodolibostí. Léta tvrdili, že Mladić se skrývá v Srbsku a léta slýchávali z Bělehradu, že vůbec netuší, kde by Mladić mohl být a že v Srbsku možná vůbec není. A teď najednou vychází najevo, že minimálně do roku 2002 se o Mladiće zcela oficiálně starala armáda a že od té doby se v Srbsku s neformální podporou části tajných služeb dále bez problémů pohyboval. A právě to vzbuzuje pochybnosti, zda jsou tajné služby pod kontrolou vlády a zda dělají opravdu vše pro Mladićovo dopadení. Bezpečnostní experti tvrdí, že spektakulární akce, kdy policie pročesává celé oblasti, jsou jen hrou pro veřejnost. Ale jak je možné, že je Mladić úplně sám, všichni jeho spolupracovníci jsou zatčení, policie odkrývá místa, kde se skrýval, a přesto 63letý, nemocemi sužovaný muž stále uniká? Přitom Koštunica podle svých slov nemá důkazy, že by kdokoli pátrání sabotoval. Jde jen o Koštunicovu pověstnou nepraktičnost, nebo o záměr? Komisař EU pro rozšíření Oli Rehn tvrdí, že vláda tajné služby dosud plně nekontroluje. Sám ministr zahraničí Srbska a Černé Hory Vuk Drašković naznačuje totéž. Tvrdí: „Bylo velkou chybou, že jsme po pádu Miloševiće nerozpustili tajné služby. Neudělali jsme to, a teď za to platíme.“ Je tu ale i opačný názor. Koštunica tajné služby kontroluje, ale sám nemá zájem na tom, aby byl Mladić dopaden. Faktem je, že bývalý opozičník Koštunica měl překvapivou slabost pro exponenty Miloševićova režimu v policii a armádě. Dlouho nechával na svém místě šéfa generálního štábu Nebojšu Pavkoviće (nyní stíhaný Haagem za válečné zločiny), šéfa tajné služby Rade Bulatoviće (stíhán v Srbsku za vraždy politických oponentů) a mimořádně dobré vztahy měl i s šéfem vojenské kontrarozvědky Acem Tomićem. V případě Mladiće ale nejde ani tak o cílené spiknutí, jako spíše o kombinaci neschopnosti, nechuti (nikdo nechce být tím, kdo „slavného“ generála zatkne) a možná i úniku informací. Koštunica je vinen alespoň tím, že se do reformy tajných složek nikdy nepustil, dokonce ji blokoval.

Hlas pro radikály Případ Mladić má nejen mezinárodní, ale i vnitrostátní dohru. Kvůli neschopnosti vlády Mladiće dopadnout rezignoval vicepremiér Miroljub Labus, lídr strany G17 Plus, která sdružuje hlavně uznávané ekonomy. K odchodu vyzval i ostatní ministry. To by znamenalo, že už tak vratká menšinová koalice padne. Nastalo ale klasické srbské politické schéma. Ostatní ministři G17 Plus odchod odmítli, stejně tak i většina poslanců. Hrozí tak rozpad další vládní strany (po faktickém rozkladu Srbského hnutí obnovy). Už nyní je situace natolik složitá, že ani sám Koštunica neví, na kolik poslanců se může

Generál v čele CIA CIA bude mít nového šéfa. Zajistí objektivní pohled na svět generál zvyklý poslouchat velení? O tom musí Michael Hayden přesvědčit americké senátory. Nový muž do čela CIA. To je jeden z výsledků trvale nízké popularity prezidenta George Bushe. Personální změny nastaly již počátkem jara, ale týkaly se Bílého domu. Nyní má však ředitele nejdůležitější zpravodajské agentury planety Portera Gosse nahradit čtyřhvězdičkový generál letectva Michael Hayden, což už je zpráva jiného kalibru.

Goss hájil odposlechy Gossova rezignace po pouhých 19 měsících v úřadě mnohé překvapila, i když se o jeho trvalých neshodách s Johnem Negropontem, který vede a koordinuje činnost všech 16 zpravodajských agentur USA, dlouhodobě šuškalo. Bývalý republikánský kongresman Goss převzal CIA ve chvíli jejího sebezpytování – neodhali-

la přípravy al-Káidy na 11. září a neměla přesné informace o zbraních hromadného ničení v Saddámově Iráku. Především tyto chyby vedly k odstoupení předchozího ředitele George Teneta. Sedmašedesátiletý Goss se pokusil agenturu reformovat, což vyvolalo odpor a odchod řady dlouholetých zaměstnanců. Atmosféra uvnitř CIA se po jeho nástupu nezlepšila, spíše naopak, ale za Gossovým náhlým odchodem stojí více faktorů. Nepodpořil aktivně Negroponteovu strategii, aby se jednou z priorit služby stal nábor nových spolupracovníků v zahraničí. Výkonný ředitel CIA Kyle Foggo, kterého Goss výrazně povýšil, je vyšetřován ve spojitosti s korupční aférou svého dlouholetého přítele a armádního dodavatele Brenta Wilkese. Gossově oblibě ve Washingtonu, přede-

Proč by se generál neusmíval. Do jeho zatčení se nikomu v Srbsku nechce. FOTO GLOBE MEDIA / REUTERS

v parlamentu spolehnout. Opoziční – Miloševićovi – socialisté hrozí, že stáhnou svou tichou podporu menšinové vládě, pokud bude Mladić zatčen. A ze všeho profitují ti nejhorší z nejhorších – ultranacionalistická Srbská radikální stra-

vším mezi kongresovými demokraty, nepomohla ani jeho aktivní veřejná obhajoba odposlechů prováděných Národní bezpečnostní agenturou bez souhlasu soudu.

Hayden je zavedl Nyní se má stát ředitelem CIA. Slovo a názor generálů má v USA vždy svoji váhu. Nejeden z nich se po ukončení aktivní služby rozhodne pro politickou dráhu a někteří jako Dwight Eisenhower dokonce úspěšně kandidují i na prezidenta či alespoň o nominaci usilují jako nedávno Wesley Clark. Nesmírné popularity dosahuje i generál Colin Powell, ministr zahraničí v první Bushově administrativě. Po nominaci generála Haydena by tedy nemělo hladkému střídání na čele CIA teoreticky stát nic v cestě. Ale opak je pravdou. Kritické hlasy proti jeho nominaci se ozývají nejen od opozičních demokratů v Kongresu, nýbrž i od některých republikánů. Nejhlasitěji proti nominaci vystupuje republikánský kongresman Peter Hoekstra, který předsedá výboru Sněmovny reprezentantů pro zpravodajské služby. Kritické poznámky ke generálovi Haydenovi vyslovil i Pat Roberts, předseda senátního výboru stejného zaměření, který bude Haydenovu nominaci projednávat. Kritici nevyčítají Haydenovi nedostatečnou kvalifikaci či osobní nedostatky, ale skutečnost, že je členem ozbrojených sil. Obávají se, že jeho úzké vztahy k Pentagonu mohou ohrozit nezávislost CIA na ministerstvu obrany. Není žádným tajemstvím, že jeho šéf Donald Rumsfeld se opakovaně pokoušel získat pro armádu větší kontrolu nad špionážními složkami a CIA, která na rozdíl od

na. Podle průzkumů veřejného mínění by jí dalo svůj hlas 38 % srbských voličů. Matyáš Zrno Autor pracuje v Občanském institutu.

Q

řady dalších zpravodajských služeb bývá tradičně řízena neuniformovanými odborníky, se musí dodnes podobným snahám bránit. Výtky nejlépe shrnul demokratický senátor Richard Durbin, když prohlásil: „Dobří vojáci poslouchají rozkazy a generál Hayden je dobrým vojákem. Obávám se však, že právě proto nebude schopen poskytnout prezidentovi nezávislý názor z pohledu CIA.“ Hoekstra to říká ještě ostřeji. „Potřebujeme rovnováhu mezi špionážními informacemi na podporu armády a zpravodajstvím pro politiky. Abychom ji neztratili, tak by v dnešní době neměl civilní agentuře šéfovat voják.“ Obhájci Haydenovy nominace ale upozorňují, že v čele CIA již v minulosti čtyřikrát stáli členové ozbrojených sil a že navíc i dnes vedou některé další a rozsáhlejší zpravodajské složky (Národní bezpečnostní agenturu, Národní výzvědný úřad atd.) uniformovaní generálové podřízení Pentagonu. I když částečné výhrady proti Haydenovi vyjádřila řada senátorů, nikdo zatím jednoznačně neřekl, že bude hlasovat proti jeho nominaci. Slyšení v senátním výboru pro zpravodajské služby by se měla konat již tento týden a podle vyjádření senátora Arlena Spectera se jistě budou opět zabývat programem tajného odposlouchávání amerických občanů, který na pokyn Bílého domu vznikl v Národní bezpečnostní agentuře v letech, kdy ji Hayden vedl. Právě tento fakt vytýkají generálu Haydenovi obhájci občanských práv nejvíce. Bílý dům si přeje jeho schválení jako nového ředitele CIA do konce měsíce, ale dávat za to ruku do ohně by bylo předčasné. Michal Sedláček Autor pracuje v PR agentuře.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

11

Koho milují diktátoři Střední Asie odolala islamistům a revolucím a nachází nové mocné spojence

S

trategicky velmi důležitá Střední Asie je svět sám pro sebe. Nenechme se splést obrovskou plochou: tamní metropole mají k sobě blíž než ty evropské, navíc se umí domluvit jedním jazykem – ruštinou. Přesto tady od konce Sovětského svazu rozhodně žádná idyla nepanovala, dokonce se tu válčilo. Nyní se ale začíná situace měnit. Pomohl tomu právě rok starý pokus o převrat v Uzbekistánu. Vývoj v posledních dvanácti měsících nasvědčuje tomu, že proces politických reforem ve zdevastovaném regionu bude ještě velmi zdlouhavý a náročný.

Pátek 13. v Andižanu Stále není zcela jasné, k čemu skoro před rokem v Andižanu vlastně došlo. Zdá se, že před půlnocí ve čtvrtek 12. května zaútočilo asi 50 ozbrojených mužů na městskou věznici na okraji tohoto důležitého centra Ferganské kotliny. Podařilo se jim na krátkou dobu vězení obsadit a vysvobodit z něj několik desítek stoupenců hnutí Akramija – organizace usilující o vytvoření islámského státu ve Ferganské kotlině – i nepolitických kriminálníků. Skupina pokračovala směrem do středu města, přičemž se cestou rozrostla na přibližně 200 ozbrojenců. V dalších hodinách ozbrojenci obsadili budovu radnice. Na náměstí se shlukl dav zhruba tří tisíc civilistů, z nichž někteří byli vzati jako rukojmí, nebo dokonce zastřeleni. Někteří demonstranti využili akci k protestu proti politické a hospodářské situaci v zemi. Během srážek s uzbeckými bezpečnostními složkami přišlo o život asi 50 ozbrojenců a zhruba 200 civilistů. Neznámé množství lidí uprchlo přes potok do sousedního Kyrgyzstánu. Uzbecká administrativa připsala andižanské události mezinárodní síti militantního islámského fundamentalismu a několik jejich aktérů bylo v prosinci odsouzeno. Prezident Islam Karimov tak opět popřel, že by ne zcela ojedinělé události typu Andižan měly cokoli společného s jeho způsobem řízení státu. Uzbekistán, zeměpisné i politické srdce Střední Asie, se 15 let po rozpadu Sovětského svazu nachází ve stadiu hospodářské stagnace. Někdejšímu komunistickému aparát-

číkovi Karimovovi se rovněž zdatně daří potlačovat politické svobody, což je zklamáním pro ty, kteří doufali v postkomunistické světlé zítřky. Situace se pro Karimova a jiné hlavy totalitních států značně zjednodušila po roce 2001, protože v době globální války proti terorismu stačí pouze dát politickému disentu jmenovku islámský terorismus a tvrdý postup vůči němu je v mezinárodním kontextu rázem legitimizován. Vzorovou ukázkou této politiky je Čína, která od roku 1949 bojovala s „ujgurským separatismem“, avšak na podzim 2001 ji náhle začal sužovat „ujgurský islámský terorismus napojený na mezinárodní síť“. Paradoxním důsledkem tvrdé linie je právě vzestup náboženského extremismu, který je však hořkým ovocem, nikoli kořenem problémů ve společnosti.

Karimov proti Západu Je jasné, že do neozbrojeného davu se střílet nemá. Na druhou stranu je pravda, že akce v Andižanu byla provedena vyzbrojenými bojovníky s podporou ze zahraničí, kteří nevznesli žádné politické požadavky. Velká část civilistů byla také zastřelena jimi, nikoli uzbeckou policií. Mezinárodní společenství však na andižanské události navzdory nedostatečným informacím střelhbitě reagovalo plošnou kritikou uzbecké vládní politiky – některé zprávy dokonce přirovnávaly nepokoje k událostem z roku 1989 na náměstí Tchien-an-men nebo ke genocidě v Kosovu. Karimov reagoval tak, že ještě více zanevřel na západní země a jejich koncepci demokracie a lidských práv. USA na žádost uzbecké vlády koncem loňského roku vyklidily svou leteckou základnu v Karši-Chanabadu, která bývala jedním z pilířů americké ofenzivy v Afghánistánu. Ze země byla vykázána některá zahraniční média (Radio Liberty), jiná své kanceláře uzavřela „dobrovolně“ (BBC, Internews). V únoru 2006 byl schválen nový zákon výrazně omezující působení zahraničních médií v zemi i jejich styk s občany Uzbekistánu. Do zpěvu není ani nevládním organizacím. Naposledy byl v březnu z Uzbekistánu odejit úřad UNHCR kvůli tomu, že zprostředkoval evakuaci více než čtyř stovek uzbeckých uprchlíků z Kyrgyzstánu do

Rumunska a následně získání azylu v evrop- letými tresty pro její představitele v procesech, ských zemích. (ČR poskytla v prosinci azyl pat- které pozorovatelé označují jako politicky motináct z nich.) vované. V Turkmenistánu, kde je tuhá totalita, Karimov se tedy nyní na západní země zlobí byli začátkem března zatčeni dva dopisovatelé opravdu hodně. V březnu obvinil Světovou ban- Radia Liberty. A v Kazachstánu byl v prosinci ku, že se snaží Uzbekistán pošpinit podjatou opět zvolen prezidentem Nursultan Nazarbajev analýzou hospodářské situace v zemi. A varoval ve volbách označených pozorovateli OBSE jako mezinárodní společenství, aby se nevměšovalo nedemokratické. Za pozitivní událost poslední do vnitřních záležitostí pod zástěrkou ochrany doby se dá označit jen spolupráce Kazachstánu demokracie, která se podle něj nedá aplikovat na s úřadem UNHCR při zprostředkování azylových uzbecké prostředí. Zkrátka, vztahy Uzbekistánu procedur pro perzekvovaného uzbeckého imáma se Západem se nacházejí na bodu mrazu. Abidkhana Nazarova, který dostal nedávno azyl To samozřejmě nepřispívá k demokratizaci v nespecifikované evropské zemi. uzbecké společnosti. Čtyři občané Uzbekistánu Vztahy mezi státy Střední Asie nebyly dobré čekají v detenci na Guantánamu na repatriaci do a paradoxně spor Uzbekistánu s USA je pomátřetí země, protože americký zákon nepřipouští há změnit. Diktátoři začínají chápat, že co do extradici osob do zemí, kde existuje riziko muče- vlastního pojetí demokracie by si měli rozuní nebo popravy. Uzbecká opozice je slabá, čás- mět. Konečným výsledkem jednoduché rovnice tečně kvůli represím ze strany Karimova. V úno- je pak nastupující vliv Ruska a Číny v oblasti. ru a březnu byli odsouzeni k deseti letům vězení Koncem loňského roku podepsal Uzbekistán vůdcové opozičního uskupení Sluneční koalice s Ruskem dohodu o strategickém partnerství. Nodira Hidojatova a Sandžar Umarov. Oba byli Několik dnů po návštěvě Condoleezzy Riceové po léta vlivnými podnikateli, ovšem jejich zatče- v Tádžikistánu v říjnu prezident Rachmonov ní a vysoké tresty za majetkové delikty přišly až prohlásil, že Rusko nadále zůstává spolehlive chvíli, kdy začali kritizovat vládu a požado- vým spojencem a strategickým partnerem jeho vat reformy. země. A pokud jde o Čínu, je pravděpodobné, Ostatně opozice nemá v zemi dostatečný vliv že díky masivním čínským investicím budou ani důvěru, zčásti jde ještě o dozvuk aktivit vůd- mít jednotlivé středoasijské země o bilaterálců strany Erk (Svoboda) ze začátku 90. let, kteří ní ekonomickou spolupráci velký zájem. Čína se zapletli s nacionalismem a islamismem a by- také v druhé půli loňského roku projevila zájem li převálcováni ostříleným bolševickým harcov- o zřízení svých vojenských základen v Uzbekisníkem Karimovem. Tomu se od té doby zdár- tánu a Kyrgyzstánu. ně daří držet u moci a prozatím se nezdá, že by Vzrůst významu mnohostranné spolupránechal dojít situaci v zemi k událostem podob- ce všech zúčastněných se odráží na vzestupu ným rok staré tulipánové revoluci v Kyrgyzstá- Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO nu. Dá se říct, že jedinou silou znatelně pod- – jde o Rusko, Čínu, Tádžikistán, Kazachstán, kopávající Karimovovu autoritu je náboženský Kyrgyzstán a Uzbekistán), která se z původně extremismus, například hnutí Hizb-ut-Tahrir nevýrazného uskupení mění v důležitého polinebo Akramija. tického hráče. Generální tajemník SCO Čang Te-guang začátkem roku prohlásil, že SCO se do roku 2010 stane jednou z nejvlivnějších orgaČína a Rusko nastupují nizací v Asii. Poslední vývoj situace ve StředSituace v Uzbekistánu je typická pro celou oblast. ní Asii ukazuje, že jeho slova rozhodně nejsou V Kyrgyzstánu navzdory politickému převra- nereálná. tu před rokem zatím panuje spíš chaos. Prezident Tádžikistánu Imomali Rachmonov se Ondřej Klimeš před nadcházejícími letošními prezidentskými Autor je sinolog, pracuje v Orientálním ústavu Q volbami snaží eliminovat vliv opozice dlouho- Akademie věd.

Kaczyńští budují katolický stát Většinová vláda za cenu účasti populistů a nacionalistů. Polsko k této variantě dospělo půl roku po volbách, ale na rozdíl od Rakouska před šesti lety touto cestou nemíří k modernizaci. „Vláda má teď sílu změnit zemi,“ prohlásil prezident Lech Kaczyński. Polsko má po půl roce snažení strany Práva a Spravedlnosti (PiS), vítěze podzimních voleb, většinový kabinet. Jaroslawu Kaczyńskému, bratrovi prezidenta a předsedovi PiS, se totiž nakonec podařilo vedle levicově-populistické Sebeobrany přesvědčit o vstupu do vlády i celou ultrakatolickou a extrémně nacionalistickou Ligu polských rodin (LPR).

Všechno bylo špatně Původní projekt, v němž se počítalo jen s odpadlíky z Ligy, se ukázal neživotaschopný, neboť ani tak by nepřinesl parlamentní většinu. Za vstup Ligy do kabinetu zaplatila PiS místem vicepremiéra a ministra školství pro předsedu LPR Romana Giertycha. Šéf Sebeobrany Andrzej Lepper měl tento post jistý už týden předtím. Proces „haiderizace“ Polska, který bratři Kaczyńští započali už na podzim, kdy byl menšinový kabinet PiS schválen hlasy Sebeobrany a Ligy, dospěl do finále. I když mnozí pozorovatelé píšou o přechodném řešení, pojítka a společné zájmy mezi PiS a dvěma novými partnery jsou natolik silné, že nová konstelace může přežít do termínu řádných voleb, k nimž Polsku zbývá tři a půl roku. Přes zdánlivou ideovou rozrůzněnost – od Sebeobrany opěvující komunismus přes zdánlivě pravicovou PiS až po Ligu polských rodin, podle západních měřítek ultrapravicovou – spojuje

novou vládu základní idea. Tou je naprosté odmítnutí demokratického vývoje po roce 1990, negace „třetí republiky“, odpor proti liberalismu a vytváření teorií spiknutí a politicko-ekonomických postkomunistických mafií. Série korupčních skandálů posledních vlád postkomunistického Svazu demokratické levice vytvořila pro tuto „černou revoluci“ živnou půdu. Soudně se sice téměř nic neprokázalo, nicméně velká část polské veřejnosti je přesvědčena o síti přediva politicko-ekonomické mafie. Ne zcela neoprávněně, vždyť tento pocit narůstá i v jiných postkomunistických zemích, Česko nevyjímajíc. Projekt „čtvrté republiky“ bratří Kaczyńských je Sebeobraně a Lize blízký, a tak bylo možné spojením s extremisty naplnit předpoklad „silné vlády“, která by měla proklamovanou očistu země provést. Polsko tak připomíná rakouský model, kde k demontáži černo-rudého státu (po půlstoletí si v něm dělily moc sociální demokraté a lidovci) potřeboval Wolfgang Schüssel také extremisty Jörga Haidera. Program modernizace Rakouska se Schüsselovi podařilo s pomocí liberálního proudu mezi tehdejšími Svobodnými provést tak úspěšně, že mu dnes už spojenectví se Svobodnými nikdo nepřipomíná. Programem Kaczyńských však není modernizace Polska, ale spíše zastavení modernizačních tendencí, poevropšťování a postupné liberalizace země, která se během minulých patnácti let úspěšně zařadila do hlavního proudu západních demokracií. Je to návrat k představě, že národní stát by měl nejen

Giertych a Lepper: pomůžeme a pak se rozpadneme. FOTO GLOBE MEDIA / REUTERS

zůstat v rámci Evropské unie zachován, ale měl by získat co největší slovo v ekonomice, vybudovat silnou sociální síť a v neposlední řadě povýšit katolicismus na státní ideologii. Ve všech těchto představách se Kaczynští s Lepperem i Giertychem bez problémů shodnou.

Koalicí k likvidaci konkurence Podle většiny pozorovatelů však PiS bere současné rozložení moci jako přechodné. Cílem je prý vytvoření dominantní národně-katolické strany či bloku, který by po příštích volbách mohl vládnout pokud možno sám. A opět je tu rakouský model, kde Schüssel vtažením Svobodných do koalice zařídil nejen pád popularity haiderovců, ale i jejich vnitřní rozklad a přechod části jejich voličů ke kancléřovým lidovcům.

Kaczyńští takový proces zahájili u Ligy polských rodin, která je už fakticky rozložená a Giertychův vstup do vlády byl poslední šancí jednotu své vlastní strany zachránit. Podobný osud čeká zřejmě i Sebeobranu, kde ostatně nad Lepperem od tohoto týdne visí hrozba v podobě pravomocného rozsudku podmíněného odnětí svobody za nactiutrhání ústavních činitelů. „Věřím, že pan Lepper to odčiní svojí dobrou prací ve vládě,“ nechal se slyšet premiér Marcinkiewicz. Ne Lepper a Giertych, ale Kaczyńští si novou koalicí postavili cestu k moci nad Polskem. K možnosti skutečně změnit zemi. O tom, zda v dobrém, lze mít oprávněné obavy. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

Č

ínská hvězda internetu se jmenuje Baidu.com. Firma je kótována na americké burze a v prvním čtvrtletí letošního roku zaznamenala strmý nárůst příjmů. Její podnikatelský um spočívá v parazitování na sofistikované cenzuře internetu praktikované čínskou vládou. Posledním nedávno spuštěným výkřikem Baidu.com je „otevřená“ on-line encyklopedie postavená na principu jinde ve světě veleúspěšné Wikipedie. Ta má ve své čínské verzi zhruba 67 000 hesel napsaných samotnými uživateli, od konce minulého roku je však čínskými úřady blokovaná, a pro Číňany tudíž nepřístupná. Postup vládních cenzorů vyvolal protesty čínských blogerů, a způ-

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Muž, který nikdy neprohrál Černohorský prezident Djukanović vyráží za nezávislostí

Čínský parazit sobil dokonce vznik „nátlakové“ skupiny příznivců, kteří na provozovatele nekomerční Wikipedie naléhali, aby se podrobila dobrovolné cenzuře. Wikipedia neustoupila. Encyklopedie Baidu.com, která již dříve dokázala využít cenzury prohledávače Google a získala velkou část jeho podílu na čínském trhu, varuje uživatele a zároveň tvůrce hesel, že neumožní zveřejnění „zlovolných hodnocení současného politického systému, útoků na vládní instituce nebo propagaci deprimujících a negativních přístupů k životu“. Příspěvky do nové encyklopedie procházejí před zveřejněním filtrovacím systémem a jejich tvůrci jsou bodováni za každé úspěšné umístění hesla na stránky okopírované aplikace.

Z

atímco Spojené státy řeší statisíce nelegálních přistěhovalců demonstrujících v ulicích amerických měst, ve zpravodajských agenturách se zjevují a zase z nich tiše mizí zprávy o afrických nelegálních přistěhovalcách pokoušejících se proniknout do Evropy. Poté, co se díky spolupráci marocké a španělské vlády a finanční pomoci Evropské unie podařilo dramaticky omezit počet Afri-

Utopená čísla čanů zkoušejících překonat pouhých čtrnáct kilometrů širokou Gibraltarskou úžinu nebo přeskočit plot ve španělských severoafrických enklávách Ceuta a Melila, prosákl proud ekonomických migrantů z pouštní Mauretánie na Kanárské ostrovy. Cesta na bárkách se protáhla z desítek na stovky kilometrů. Jenom od začátku roku ji úspěšně dokončilo okolo 5000 Afričanů, dalších 1000 se jich podle odhadů Červeného kříže cestou utopilo. Španělé, kteří jsou ze všech evropských zemí tlaku uprchlíků díky své poloze vystaveni nejvíce, již vloni zlegalizovali pobyt více než půl milionu přistěhovalců. Jiří Sobota

Příliš vysoký plot v Melile. FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

B

yl premiérem, pak prezidentem a potom zase premiérem. Byl Miloševićovým příznivcem i protivníkem. Byl zuřivým odpůrcem nezávislé Černé Hory a přitom nejspíše právě on vstoupí do dějin jako obnovitel její staleté státnosti. Referendum o nezávislosti Černé Hory proběhne příští pondělí. Srbsko bude v té době asi ještě stále řešit otázku, co s Mladićem, ale partnerská republika má jiné starosti. V čele boje za nezávislost stojí premiér Milo Djukanović a ten ještě žádné hlasování neprohrál. Malé balkánské zemičce vládne už 15 let, zatímco jeho strana, přejmenovaní komunisté, dokonce celých 62 let – bez přestávky od roku 1944.

Miloševićův pohůnek V počátcích jeho politické kariéry to ovšem vypadalo jinak. Skoro dvoumetrový Milo byl aktivní svazák, od 18 let člen komunistické strany, zkrátka pravý homo politicus – nikdy totiž nepracoval jinde než v politice. Ctižádostivého Djukanoviće si vyhlédl srbský vůdce Slobodan Milošević. Zařadil ho mezi skupinu mladších stranických funkcionářů, kteří v tzv. antibyrokratické revoluci svrhli v lednu 1989 staré „titovské“ stranické vedení. Národ jim tleskal. Mila a jeho kumpány pojmenovali „mladí a krásní“. Oproti starým funkcionářům chodili ve svetrech (zanedlouho je vyměnili za elegantní obleky a drahé značkové hodinky) a jezdili ve starých ladách (ty ustoupily luxusním limuzínám audi). Slibovali méně byrokracie, větší mzdy, více pracovních míst. Většina Černohorců tehdy považovala svůj národ ne-li za totožný se srbským, tak alespoň za velmi blízký. Slyšeli proto i na velkosrbskou propagandu, zatím ještě zabalenou do hesel o nutnosti udržet jednotu Jugoslávie. Moc si v zemi rozdělil nový triumvirát. Milo Djukanović se stal premiérem, Momir Bulatović prezidentem a Svetozar Marović předsedou parlamentu. Nepřejmenovanou komunistickou stranu dovedli v roce 1991 k drtivému vítězství v prvních relativně svobodných volbách. Přitom ještě počátkem roku 1990 si Milo pohrával s myšlenkou uspořádat referendum o tom, zda si „národ vůbec přeje mít vícestranický systém“. A i když více stran nakonec povolil, dobrá půlka z nich vznikla (po Miloševićově vzoru) v kancelářích tajné policie. Navenek se navzájem kritizovaly, ale ve skutečnosti byly jakousi smluvní opozicí, kde jeden hrál druhému do karet. Vítězný triumvirát změnil zemi ve svůj pašalík. V Černé Hoře to nebylo příliš těžké. Měli pod kontrolou jediné noviny, jedinou televizi a jedinou rozhlasovou stanici. Být v opozici znamenalo neustálé zastrašování, fyzické útoky a šikanu. S tím, jak se vyostřovala situace v celé Jugoslávii a Slovinsko a Chorvatsko spěly k válce, byl každý opozičník označen automaticky za chorvatského zaprodance a ustašovce. Na podzim 1991 se Černohorci do války přímo zapojili. Zmobilizovali 35 tisíc záložníků, útokem na Dubrovník otevřeli v Chorvatsku novou frontu a tamních pár set domobranců rychle zatlačili až k hradbám. V roce 1992, po vypuknutí války v Bosně, byla Jugoslávie definitivně v troskách. K zachování starého loga zbyla Miloševićovi jen Černá Hora. S jejím oddaným vedením vytvořil Svazovou republiku Jugoslávie a v referendu, zorganizovaném za pouhých sedm dní a s jedinou otázkou, většina Černohorců na svazek se Srbskem kývla.

takové, že na udržení míru v zemi nikdo moc nesázel. Nejméně ze všech sám Djukanović, který usilovně budoval policii s obrněnými vozidly a loajálním občanům rozdával zbraně. K válce nakonec nedošlo a Černá Hora se dočkala Miloševićova pádu v míru. Milovi k dobru se musí přičíst, že (ať už z jakýchkoli důvodů) v ní uchoval mír a dobré mezietnické vztahy. A to nebylo v těch letech málo.

Válka a sankce Na „zbytkovou“ Jugoslávii v roce 1992 dolehly sankce za její účast ve válce v Bosně. A právě tady se ukázalo, co v Milovi skutečně je. Po Miloševićově vzoru sice ještě skrze pyramidové fondy vytáhl z obyvatel úspory, ale záhy se stal autorem vlastního receptu na přežití v podmínkách války a sankcí. Stát prakticky převzal organizovaný zločin včetně pašování a praní peněz. Obohatili se na tom sice jen někteří, ale Černohorci díky tomu přečkali sankce. V zemi, kde je státní moc personifikována, to není málo. Chodily sice ubohé, ale přece jen nějaké penze a důchodci s vděčností říkali: „Milo nám posílá penzi...“ Když skončila válka v Bosně, Milo nasadil image mírotvorce a soustředil se hlavně na pašování cigaret. Princip byl jednoduchý. Černá Hora nakoupila v bezcelních zónách obrovské množství cigaret, dovezla je do svých přístavů a na místě prodávala italským mafiánům, kteří je v rychlých člunech převáželi přes Jadran. Vydělal na tom i prezidentův bratr Aco, který měl monopol na dodávky vysokooktanového benzinu do motorů mafiánských člunů. Spokojeni byli skoro všichni – Černohorci, italská mafie i italští kuřáci, kteří pod pultem kupovali levnější, nekolkované cigarety. Oči pro pláč zbyly jen italskému státu. Milo si nejen vydělal astronomické sumy, ale i vytvořil síť spojenců v propojeném světě policie a organizovaného zločinu. Už brzy se mu to mělo hodit.

Ze spojence protivníkem Ať už šlo o chybný odhad politické situace v Bělehradě nebo o pašerácké spory s Miloševićovým synem Markem, koncem roku 1996 nastala mezi Milem a všemocným Slobodanem roztržka. Srbskem otřásaly mohutné občanské protesty proti zfalšování místních voleb a Milo prohlásil: „Slobodan Milošević je překonaný politik.“ Jedna věta změnila vše. Milo začal mluvit o nutnosti reforem, demokratizace a opatrně i o větší autonomii pro Černou Horu. Vládnoucí skupina se názorově rozdělila. Lídrem promiloševićovského bloku se stal prezident Bulatović, ale Djukanović – s podporou šéfa tajné policie Vukašina Maraše – ovládl stranu, policii a státní aparát. Spojil se s částí opozice i národnostními menšinami, ve volbách v roce 1997 Bulatoviće porazil a stal se sám prezidentem. S tím, jak se Milošević postupně zaplétal do kosovského dobrodružství, rostl odpor Černé Hory. Druhý Dubrovnik už neměl nastat. Černá Hora převzala pod svou správu letiště, přístavy, finance, založila vlastní leteckou společnost, vytvořila síť vlastních zastupitelství, zavedla vlastní cla a nakonec zrušila federální měnu (dinár) a převzala německou marku. Milo ovšem stále tvrdil, že je pro „demokratickou Černou Horu v demokratické Jugoslávii“, nikoli pro nezávislost. Když vypukla válka v Kosovu, jeho republika zůstala neutrální. Jenže napětí mezi ní a Srbskem (a mezi zastánci a odpůrci nezávislosti v samotné Černé Hoře) bylo

Solanije Nový režim v Srbsku sice už nehrozil zbraněmi, ale nezměnil tradiční srbský pohled na Černohorce coby příslušníky srbského národního korpusu. Pro Černou Horu ale vyvstala nová překážka na cestě k samostatnosti (o které už Milo tu a tam začal mluvit) – Evropská unie. Představitel pro zahraniční politiku EU Javier Solana dělal vše pro to, aby se Jugoslávie nerozpadla a na Balkáně nevznikl další nový stát. Marně Černohorci namítali, že jsou mezinárodně uznaným státem od Berlínského kongresu v roce 1878 a že právo republik někdejší Jugoslávie na odtržení uznala Badinterova komise tehdejších Evropských společenství v roce 1991. Solana donutil Srby a Černohorce vytvořit nový, spíše konfederační státní útvar, zvaný Srbsko a Černá Hora, lidově „Solanije“. Vznikl podivný státní útvar s dvěma měnami, mezi jehož republikami je standardní hranice a který za dobu svého fungování nebyl schopen zvolit společný parlament. Obě republiky měly mít po třech letech právo vyhlásit referendum o nezávislosti, ovšem pod přísnou kontrolou EU. Ta jde tak daleko, že předsedou Centrální volební komise Černé Hory je slovenský diplomat František Lipka a pravidla referenda vyjednal jiný Slovák – Miroslav Lajčak. Mezi nejpodivnější body patří nutnost 55 % hlasů pro, aby mohla být vyhlášena nezávislost. Milo, kterému mezitím vypršel prezidentský mandát, a proto se stal znovu premiérem (a premiéra Filipa Vujanoviće udělal prezidentem), nakonec přijal. S vyhráváním voleb má své zkušenosti a demokratickou rétoriku u něho nikdy nenásledovala demokratická praxe. V zemi, kde je průměrný plat necelých 200 eur, je snadné si koupit hlas. V zemi, kde je většina zaměstnaných lidí závislá na práci od státní správy či státem ovládaných podniků, je snadné ovládat voliče. V zemi, kde se příslušníci národnostních menšin strachovali o svůj život, je snadné získat jejich přízeň už jen slibem záruky jinde samozřejmých věcí, jako je právo na život a majetek. Milo věří, že zvítězí. A i kdyby nezískal oněch magických 55 % hlasů, nezávislost dost možná stejně vyhlásí bez ohledu na EU. Historickou šanci přece nezahodí jen kvůli tomu, že pro bude třeba „jen“ 54,8 % voličů. Matyáš Zrno

Q

Milo Djukanović Narodil se 15. února 1962 v Nikšiči, vystudoval ekonomii v Podgorici, jako aktivní svazák byl nejmladším členem ústředního výboru Svazu komunistů Jugoslávie; 1991 – premiérem Černé Hory; 1996 – vstoupil do konfliktu se Slobodanem Miloševićem; 1997 – prezidentem Černé Hory; 1999 – udržel Černou Horu mimo kosovskou válku; 2003 – opět premiérem Černé Hory; 2006 – vyhlásil referendum o nezávislosti.

TÉMA

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

13

Život je boj, hoši. A zamračenější vyhrává. (Sociální demokraté s Gerhardem Schröderem zahajují kampaň na Řípu, květen 2006) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Jak se pečou volby Ze zákulisí kampaně 2006

Mítinky, bouřlivé debaty, vřelá objetí s pop hvězdami, sliby – vždyť jsme to všechno viděli už několikrát. A přece je ta letošní kampaň, která se minulý týden přelila do své horké fáze, jiná než ty předchozí. Přes nářky nad agresivitou či bezobsažností je to konečně normální kampaň v normální zemi. Nejde jen o profesionální grafiku, dobře zorganizované sjezdy, programy na CD-ROM či dobrovolníky obcházející voliče dům od domu. Ta hlavní zpráva je, že strany vlastně letos poprvé pořádně naslouchají voličům.

V

podkroví malostranského sídla ODS na Jánském vršku je rozlehlá místnost, jejíž tvar lze nejlépe popsat jako nepravidelný mnohoúhelník. Na jedné stěně plane na plakátu ohnivá zkratka KSČSSD, z protějšího rohu se vedle Jaromíra Jágra povzbudivě usmívá nadživotně velká hlava Angely Merkelové. Malými okny je vidět Pražský hrad, z oken na druhé straně místnosti se lze pokochat pohledem na svěže jarní a rozkvetlou zahradu na nádvoří paláce. Židle mají modré potahy, před předsednickým stolem jsou dvě řady stolů naskládané do tvaru písmene u. Je poledne a uzavřená porada volebního štábu právě skončila. Šéf reklamního studia Chapiteau Milan Němeček a hlavní manažer ODS Jaroslav Jurečka debatují nad návrhy nových plakátů s usmívajícím se Mirkem Topolánkem. Politik tu není žádný, všichni političtí členové štábu rozjíždějí v regionech „horkou fázi“ kampaně – kdo je kde, lze zjistit ze zelených a růžových papírků, kterými je polepena velká tabule se jmény hlavních lídrů. Jiří Šneberger, bývalý plzeňský primátor, senátor a volební manažer ODS v džínách a modro-bílé kostkované košili se těší na cigaretu. Ale než si stihne zapálit, přistupuje k němu štíhlý brýlatý muž. „Mladí konzervativci se ptají, jestli mají zahájit nějaké guerillové akce,“ říká manažerovi Marek Buchta, jedna z hlavních postav think tanku ODS CEVRO a odborník na politický marketink. Šneberger se suše zasměje a pak rázně řekne: „Ne, žádná guerilla nebude, v žádném případě.“ Takže zatímco mladí sociální demokraté v Olomouci strojí pohřeb a zakopávají do země program ODS, občanskodemokratický dorost bude chtě nechtě dodržovat novou, pozitivní linii své strany.

Obešel já obcí pět Strategie ODS se z hlavních stran od posledních voleb změnila snad nejvíc. V roce 1998 vedli proti sociálním demokratům hysterickou „mobilizaci“ a před čtyřmi lety polepili Česko plakáty se zamračeným Klausem slibujícím voličům ochranu před „hrozbou“ Evropy, sudetských Němců, ekologů, církví, přistěhovalců, médií a kdečeho a kdekoho jiného. V analýze neúspě-

chu pak hned po volbách politologové z CEVRO Ladislav Mrklas a Petr Sokol dospěli k závěru, že ODS dělala kampaň amatérsky, nezjistila si nálady a přání voličů před stanovením strategie a více než odborníkům naslouchala straníkům – kvůli Klausovi potlačila ostatní politiky, takže celá kampaň působila jako k prezidentským volbám, grafika vypadala amatérsky, antiněmeckou a „hrozivou“ kartou odrazovala voliče. Letos je to jinak: ve volebním týmu nezbyl kromě předsedy Topolánka z minula nikdo, termín „politický marketink“ zní na Jánském vršku v každé druhé větě, ODS má v plánu být věcná, pozitivní, přátelská. Proměna začala v okamžiku, kdy se občanští demokraté v sérii průzkumů konečně zeptali voličů mimo své věrné jádro na názor a nestačili se divit. Zjistili, že je lidé vnímají jako arogantní, do sebe zahleděnou stranu, že nechtějí slyšet o obraně národních zájmů, ale co bude ODS dělat s důchodovým systémem, s nezaměstnaností, se zdravotnictvím nebo s korupcí. Politici ODS tak poprvé v historii tomuto hlasu zdola přizpůsobili program strany. Klausovské varování před sudetskými Němci nahradil slib zvýšení počtu míst na vysokých školách, konec pracovní a jiné diskriminace matek s dětmi nebo snížení odvodů na sociální pojištění, které má zajistit více pracovních míst. Role se tak letos vlastně obrátily, dnes upřeně hledí z každého kouta Jiří Paroubek a je to tentokrát ČSSD, kdo mobilizuje před „modrou totalitou“ a všemi prostředky útočí na protivníka – nejprve záškodnickými plakáty ODS minus, nejnověji Viktorem Koženým pochvalujícím si rovnou daň. Volební stratégové ODS nad tím znechuceně kroutí hlavami. To pobouření se zdá zbytečné – vždyť negativní kampaň, a v mnohem drsnější podobě, je normálním nástrojem předvolebního boje v Americe nebo v západní Evropě. „Ve světě určitě negativní kampaň normální je,“ pokyvuje souhlasně hlavou Buchta. „Ale je to negativní kampaň podepsaná. Tehdy je to legitimní. To, co dělá ČSSD, je ale sprostý anonym, jako když vám přijde domů dopis s vystříhanými písmenky. Já taky můžu oblepit republiku oranžovými billboardy s Paroubkem, kde bude jejich písmem napsáno Korupce, nenávist, nezaměstnanost, náš program. To taky umím udělat.“ Ale neudělá. „My se samozřejmě vymezujeme, jinak to ani nejde, ale

platí, že nebudeme dělat negativní kampaň,“ říká Šneberger. Inspiraci ODS čerpala už v průběhu loňského roku, kdy politici i manažeři jezdili pozorovat průběh německých, britských a polských voleb, do Prahy naopak přijeli odborníci CDU. Ten hlavní recept, který ze všech návštěv a výjezdů vzešel, je vlastně prostý a leží na dosah ruky. Taky o něm v tomto textu uslyšíme ještě mnohokrát od ostatních stran. Jmenuje se kontakt. „Obešli jsme každou obec, každou hospodu, každý domov důchodců. A právě ta poslední vesnice, posledních dvě stě lidí rozhodlo o našem vítězství,“ vysvětluje ústecký hejtman Jiří Šulc, jak se mu podařilo porazit levici na „rudém severu“.

Dobré zprávy nefungují Do prudkého kopce dýchavičně vystupují dva muži. Z mraků nad jejich hlavami co nevidět zaprší. Deset minut předtím se posilnili kalíškem slivovice, promluvili k dvoutisícovému davu, podepsali pár fotek a teď šplhají na bájnou českou horu Říp. Muž napravo, ten s menším břichem, ve světle modré košili, která ladí k jeho očím, je pro podobu české volební kampaně překvapivě důležitý. Je to bývalý německý kancléř Gerhard Schröder a přijel radit českému předsedovi vlády s kampaní. Jeho pozice byla rok nazpět velmi podobná – bojoval s únavou z vlády své strany a čelil suverénnímu náskoku křesťanských demokratů Angely Merkelové. Přesto se mu podařilo náskok stáhnout a stát se faktickým vítězem voleb. „Volební boj je opravdu boj se vším všudy. A ten boj je třeba personalizovat, zosobnit,“ odpověděl Schröder krátce před túrou na otázku, jaký je podle něj recept na úspěch. A sociální demokraté si jeho radu vzali k srdci: takový útok na protivníka Česko ještě nezažilo. ČSSD opsala od německého týmu i nápady. To Schröderova partaj vymyslela Merkel-minus se smutnou zdravotní sestřičkou, která hlásí, že po zavedení rovné daně přijde o 474 eur ročně, párek penzistů o 324 a jediný, kdo na tom vydělá, je blahobytně vyhlížející podnikatel v obleku, a to rovnou 4245 eur za rok. „Ano, inspirovali jsme se u sousedů,“ přiznává německý rukopis volební manažer Lidového domu Oldřich Lichtenberg. Sami sociální demokraté jsou z ODS minus nadšení. „To je jiná káva,

14

TÉMA

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Místo sudeťáků vyšší penze a hlavně žádná guerilla! (Volební štáb ODS, Jiří Šneberger v bílé košili v popředí) FOTO GÜNTER BARTOŠ

než když jsme si tady na kopírce vyráběli plakáty,“ pochvaluje si šéf olomoucké ČSSD a radní Svatopluk Ščudlík. „Tohle když si přečte obyčejný člověk, tak nemůže jinak než volit nás.“ I druhá Schröderova rada padla na úrodnou půdu. Z každého kouta hledí na voliče tvář Jiřího Paroubka s upřeným vůdcovským pohledem. A velmi osobní jsou i některé útoky na ODS, konkrétně na Mirka Topolánka. ČSSD totiž v průzkumech zjistila, že šéfa ODS lidé oproti Paroubkovi vnímají jako slabšího lídra, který se bojí jít do přímého střetu, a tak se snaží tuto pověst přiživit. Třeba tak, že Jaroslav Tvrdík vytrvale opakuje, že ČSSD negativní kampaň zastaví, až předseda občanských demokratů půjde s Paroubkem do televizní debaty. Na Jánském vršku se chytají za hlavu a mávají papírem se čtyřmi termíny dohodnutých duelů – finální bude den před volbami 1. června, v květnu pak ještě tři. Proč se ale ČSSD nesnaží při tom všem víc prodat skutečnost, že spravuje zemi v časech nebývalého ekonomického růstu (a je jedno, jestli za něj může nebo ne), kdy jsou Češi mimořádně spokojeni? „Na začátku jsme to zkoušeli,“ odpovídá producent Lichtenberg. „Jenže jsme brzy zjistili, že nás nikdo neposlouchá, že pozitivní informace se dobře neprodávají. A navíc trochu bojujeme s únavou z osmileté vlády ČSSD.“ K sociálním demokratům přinesli politický marketing stratégové z proslulé americké agentury Penn, Schoen & Berland Associates (PSB). Díky PSB si partaj pečlivě zjistila nejen to, co od nich lidé očekávají a co je trápí a co by si nejvíc přáli, ale i to, jaká barva se jim líbí a jaká slova vystihují jejich touhy. Tak

Ne mýdlo, ale pojišťovák Na začátku 90. let se britští labouristé potáceli ve vleklé krizi. Volby nevyhráli ani nepamatovali, jen sledovali, jak miliony jejich voličů přecházejí ke konkurenci. Ale přestože bylo zjevné, že lidé chtějí něco jiného, celá Labour Party trvala celá 80. léta na svých tradičních principech, jako je znárodňování průmyslu nebo státní dozor ve firmách. Na počátku devadesátých let se ale uvnitř partaje začal rodit reformátorský proud, který chtěl straně získat ztracené voliče. Vedle Tonyho Blaira, Gordona Browna a Petera Mandelsona tam byl i dnešní proslulý volební stratég Philip Gould. Začal pořádat pravidelné a časté „focus groups“ (metodu si přinesl z reklamní agentury, kterou vlastnil: jsou to diskuse respondentů řízené školeným profesionálem, které mají zjistit názory a postoje veřejnosti, v klasickém marketinku se tak zjišťuje účinnost reklamy nebo se zkoumají spotřebitelské návyky) s nestálými středostavov-

dospěli k heslu Jistoty a prosperita a k oranžové barvě. A neptali se jen občanů, ale i šestnácti tisíc členů ČSSD. O PSB platí, že jsou tajemnými postavami v pozadí: i jejich český zástupce, kterého lze přemluvit k posezení u šálku kávy, si přeje zůstat v anonymitě a nechce mluvit ani o tom, jak přesně jejich rady program a politiku ČSSD ovlivňují. „Není to ale tak, že program přesně odpovídá přáním voličů, jen v něm zdůrazňujeme řešení problémů, které je trápí, balíme politické teze do atraktivního obalu,“ říká Lichtenberg. Při pohledu na velmi konkrétní sliby typu sedmitisícového příspěvku na počítač každému šesťákovi či ohromujícího porodného nelze nevzpomenout strategii, kterou kdysi jeden ze zakladatelů agentury Mark Penn doporučil Billu Clintonovi jako taktiku na nestálé voliče: zjistili si, co přesně tito lidé postrádají, a Clinton potom třeba sliboval mobilní telefon v každém školním autobuse pro bezpečí školáků. A stejně jako někdejší hlava Spojených států, i ČSSD má s touto „politikou malých míčků“ úspěch. Jak říká odbornice na politický marketink z Palackého univerzity Eva Bradová: „V marketinkovém zacílení kampaně, tedy v co nejefektivnějším oslovení voličů je ČSSD nejúspěšnější.“

Exkluzivní malostranskou adresu ani impozantní rozměry Lidového domu nenajdete u černého koně letošních voleb, u Strany zelených. Pár kroků od Kubánského náměstí v pražských Vršovicích stojí nově růžovo-bíle natřené, ale zjevně letité paneláky. Tady mají vedle sebe kanceláře místní pražské organizace ODS, ČSSD i KSČM, mezi nimi svítí

zelený čtyřlístek. V pěti přízemních místnostech se zamřížovanými okny mají ovšem zelení na rozdíl od konkurentů hlavní sídlo. Vypadá to tu trochu nezabydleně, na holých stěnách není jediný plakát, v rohu hromada krabic, u jedné stěny ve sloupcích naskládané volební programy, stylově zelený je koberec, potahy židlí, zárubně dveří i triko a plastový náramek na levém zápěstí volebního manažera zelených. Tím je Petr Hrdina, někdejší organizátor kampaně Dětí země proti dálnici D3. Sedíme spolu kolem oválného stolu, kde se jednou týdně schází volební tým zelených. Ani zelení na jeho schůzku novináře nepustí. Místo toho dostaneme Hrdinovu vizitku a volební program. Vizitka je hnědě kropenatá, z recyklovaného papíru ale program není. U zelených se největší debaty nevedly o „negativnosti“ či útočnosti kampaně, ale o „ekologičnosti“ zvolených prostředků. Volební program a letáky měly být z recyklovaného papíru, stejně jako většina dokumentů, které zelení používají v kancelářích, ale nakonec jsou ekologicky šetrné jen plakáty některých kandidátů. Zvítězila grafika. Naopak tři oktávie, z nichž jednou objíždí Česko předseda Bursík, zvané „něžné friťáky“, svým pohonem na řepkový olej odpovídají ekologickým standardům. Poprvé na sebe zelení upoutali v boji o sněmovnu v minulých volbách – tehdy se snažili získat voliče heslem „Nejsme vlevo, nejsme vpravo, jsme vepředu“ a programovým důrazem na obnovitelné zdroje a ekologickou daň. Po letech jednoprocentních výsledků při hlasování získali 2,36 procenta. Letos má partaj nové vedení, rozpočet narostl ze dvou a půl na třináct milionů, preferen-

skými voliči, kteří neměli pevný vztah k žádné politické straně, nebo s těmi, kteří přešli ke konzervativcům. „Zjistil jsem, že se lidé stali spotřebiteli. Chtěli mít politiku a život tak, jak si to určí oni sami. Lidi se považují za svébytné, mocné individualisty, kteří mají právo být respektováni, kteří mají právo dostat vždy jen to nejlepší, ať se to týká zdravotnictví nebo školství,“ popsal Gould svá tehdejší zjištění BBC. „Bylo potřeba, aby Labouristická strana pochopila, že se lidé opravdu změnili, a pokud se nezmění i Labouristická strana, volby nevyhraje.“ Už ve volbách v roce 1992 se Gould snažil přesvědčit tehdejší vedení partaje, aby v kampani slibovalo nižší daně, ale neuspěl: bossové se naopak drželi osvědčeného „vyšší daně pro spravedlivější společnost“ – a Labour Party opět prohrála. Před dalšími volbami (v roce 1997) ale už vedení strany získal Blair a s programem nízkých daní, slibem přísnějších trestů a školské a zdravotnické reformy nakonec triumfoval. Příběh zrodu tolik oslavované a inspirující New Labor ukazuje použití politického marketinku, který poprvé v plné síle letos „uhodil“ v české kam-

pani, aniž se v našich končinách vlastně pořádně ví, co to je. Pro některé podobné znaky a postupy bývá často – a mylně – zaměňován s klasickým marketinkem a často je slyšet lamentaci, že letošní volby jsou jen reklama a nic než reklama. Za zmatek v hlavách leckdy mohou i samotní tvůrci kampaní: například Jaroslav Tvrdík při letošním nástupu do funkce volebního manažera ČSSD suverénně prohlásil, že bude „sociální demokracii prodávat jako Coca-Colu“. Nad takovou ambicí ovšem znalci politického marketinku kroutí hlavou. „Politika se týká hodnot, to není jako prodávat limonádu,“ říká politoložka Anna Matušková. „Navíc ČSSD přece má ideovou náplň, oni hodnoty reprezentují jasně.“ Americký politolog a odborník na marketink politiky Bruce Newman říká, že sám kandidát není produkt nebo služba, ale služby nabízí a k tomu využívá marketinkovou strategii. Podle Newmana je proto kandidáta či stranu „spíše než k mýdlu vhodnější přirovnat k pojišťovacímu agentovi“. Existují různé definice politického marketinku, obecně se dá ale říci, že to je snaha politických stran, jednotlivých politiků či třeba

Na dobrovolníky a na řepku

ce se drží nad pěti procenty a v programu vedle neekologických témat přibyla přímá volba prezidenta, starostů a hejtmanů, zrušení přijímaček na střední a vysoké školy nebo snížení daní. Většinu práce obstarávají dobrovolníci, což je na české scéně nový fenomén. Velké české strany rekrutují lidi, kteří jsou ochotni jim pomoci zadarmo, v řadách početné členské základny a jejích rodinných příslušníků (na Řípu jsme u sociálních demokratů potkali osmnáctiletou kuchařku Petru Sklenářovou ze Žďáru nad Sázavou a na akcích ODS v pražských Vysočanech zase rozdává letáky šestnáctiletá gymnazistka Eva – obě přivedly maminky, členky stran), zelených se stranickou knížkou je málo, a tak musí získávat lidi i odjinud. S jednou takovou dobrovolnicí pijeme preso v pražské kavárně Louvre. Monika Polívková (29) se omlouvá za trochu zpomalenou mluvu: nedávno se totiž vrátila z Kalifornie, kde dva roky pracovala jako au-pair, a její mozek ještě trochu pracuje v angličtině. Během amerického pobytu poznala i tamní fenomén dobrovolné práce, a tak teď – vedle hledání práce – sedí absolventka Fakulty humanitních studií doma pár hodin denně u počítače a hází na web zelených tiskové zprávy, když je potřeba, skočí na magistrát s oznámením o předvolební akci, jindy zase obvolává dětské soubory a hledá, který by měl zájem vystoupit na čtyřech „rodinných odpoledních“, která v metropoli do voleb proběhnou. „Fakt mě to baví a dělám něco smysluplného,“ usmívá se Monika. „Zelení jsou mi sympatičtí, znám tam spoustu lidí a taky se mi líbí jejich program.“

vlády podat určitým cílovým skupinám veřejnosti své ideje na základě předcházejícího průzkumu politického trhu (tedy znalosti, co chtějí voliči a co nabízejí političtí konkurenti). V praxi to pak vypadá tak, že strana nejdřív pečlivě zmapuje důkladnými průzkumy veřejného mínění prostředí (stav ekonomiky, náladu voličů, co je nejvíc trápí), poté si pojmenuje svoje silné a slabé stránky (první v kampani vyzdvihne, druhé potlačí), následně si rozdělí voliče, které chce oslovit, do skupin a vytvoří pro ně příslušnou strategii – mladí se třeba bojí, že budou platit školné, strana tedy do klubů a v okolí škol vylepí plakáty, připraví speciální internetovou prezentaci, kde slíbí, že školné nezavede. Otázkou, o níž se nejvíce diskutuje, je, nakolik už jsou dnes programy stran dílem politiků a nakolik jsou strany vláčeny diktátem voličů. Někteří politologové tvrdí, že strany nasloucháním voličům prohlubují demokracii, jiní sledují vývoj se znepokojením a tvrdí, že díky marketinku forma dominuje nad obsahem, strany se přizpůsobují fungování médií, zejména televizi, a tím se politika zjednodušuje a trivializuje.

TÉMA

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

15

Stejně jako dobrovolnickou tradici, i volební strategii si zelení přinášejí z nevládních spolků a od sesterských evropských stran. A paradoxně je to recept v mnohém stejný jako u velkých stran, kterým to poradili drahé agentury nebo experti na politický marketink. „Postavit se na náměstí a čekat – to nefunguje,“ říká Hrdina. „Nejlepší je, když politik jde za lidmi, aby si ho mohli osahat, promluvit s ním.“ Inspiraci v Evropě nasál třeba jihomoravský lídr Ondřej Liška, který byl u kampaní v Německu či Rakousku. „Na Západě je zajímavé, jak tam lidi všeobecně cítí politiku jako důležitou věc,“ říká Liška. „V Německu třeba pro Zelené zadarmo hráli turečtí rappeři.“ V brněnských podmínkách nahradil orientální rappery známý dýdžej Green a jazzový pianista Tomáš Veselý. Kromě toho si Liškův tým nechal vyrobit sto tisíc balíčků zeleného čaje a deset tisíc zelených kondomů s heslem Odpovědnost v každé pozici. Ty poslední k oslovení mladých, což se povedlo: stovky kusů přinesených na majáles zmizely prý během pár minut.

Kliďasové ve světle ohňostroje Za okny na Karlově náměstí v centru Prahy hučí ranní špička, v kancelářích voní káva, stěny září oranžovou, visí tu medaile za zásluhy kněze a politika Františka Hály, na cestě ze zasedačky na kuřácký balkonek si lze zahrát fotbálek a na stolcích se povaluje Kliďas (volební noviny, které grafikou i stylem parodují Blesk: „Kalousek není na čekané“, „Talíř: někdy si připadám jako kvočna“). Jsme v paláci Charitas, kde vzniká volební strategie KDU-ČSL a vítá nás štíhlý muž s brýlemi a zrzavým plnovousem – volební manažer lidovců Aleš Kašpar. Na fotbálek nemá nikdo čas, dnes zasedá volební štáb, po něm se bude radit čtrnáct krajských volebních manažerů (lidovci jim říkají tajemníci). Křesťanští demokraté jako jediní z pěti oslovených stran souhlasili s přítomností novináře na poradě o předvolební strategii. V prostorné zasedačce se nad šálky kávy mluví o finální velké akci KDU-ČSL: květnové cestě vlaku Klidná síla z Prahy do Brna. Debata je uvolněná, i když na štábu je patrná začínající únava. Už se ví, že v soupravě budou vagony zaměřené na politické protivníky, ve voze ODS se třeba budou rozdávat kartičky s nápisem „Postarejte se o sebe sami“. „Je to vyvrcholení kampaně, takže bych tam rád měl všechny lídry. A hejtman Juránek je bude vítat,“ říká důrazně místopředseda strany a šéf volebního týmu Jan Kasal. Rychlík dorazí do Brna, hejtman přivítá jeho pasažéry, ale co pak? „Je nutné, aby potom byla nějaká párty. Vylézt ze špinavého vlaku na špinavý peron by asi nebylo nic moc. Tohle musí být třešnička na dortu,“ klepe Kasal prstem na papír s předběžným programem. A krom toho by se mělo dohlédnout na to, aby vlak Klidná síla nebyl ani špinavý a peron s hejtmanem taky ne. Třešnička to musí být už jen proto, že média věnují závěrečné fázi kampaně velkou pozornost a srovnávají jednotlivé strany. Stranický tým doplňuje Daniel Váňa, odborník na marketink a mediální komunikaci a učitel pražské VŠE a soukromé školy mezinárodních vztahů, a dvojice z reklamky Kentaura. „Můžeme udělat ohňostroj,“ navrhuje od svého notebooku šéf analytického týmu Jaroslav Poláček a přidává upozornění, že večírek už média nezachytí, protože půl osmá večerní je pro ně pozdě. Tým uvažuje, čím ještě poslední jízdu Klidné síly oživit. „Co kdyby-

INZERCE

Objednejte Masarykův vagon. A zameťte perony. (Stratégové KDU – Daniel Váňa uprostřed) FOTO GÜNTER BARTOŠ

chom si pronajali Masarykův vagon?“ obrací se na štáb Kasal. Ostatní pokyvují hlavami. Na diskusi z portrétu na stěně dohlíží Josef Lux. Dohled nejvýznamnější lidovecké postavy polistopadových časů je symbolický – od jeho éry strana nezměnila hlavní předvolební strategii, heslo ani základní symboly a barevnost kampaně. Koneckonců nevyměnili ani profesionály z agentury Ogilvy, která jim před deseti lety dodala Klidnou sílu. „Kontinuita je pro nás symbolická a důležitá,“ říká Kašpar. Kromě důrazu na tradici si i lidovci letos pečlivě zjišťovali nálady ve společnosti. „Vychází nám z průzkumů, že lidé od nás očekávají v pozitivním smyslu konzervativní hodnoty, neextrémní rozumná řešení. Takže nestrašíme a přinášíme středová východiska, někde mezi socialismem a Modrou šancí,“ říká manažer Kašpar. Kromě průzkumů veřejného mínění si lidovečtí politici poslechli problémy voličů osobně – od loňského ledna absolvovali jejich představitelé na čtyři stovky setkání s občany. Věci, které se tam dozvěděli (například to, že mladé rodiny trápí výše rodičovského příspěvku), dostaly pak v rámci kampaně velký prostor. Agenturu lidovci nemají a svému předvolebnímu stratégovi Danielu Váňovi jejich politici naslouchají, jak je sám Váňa přesvědčen, jen omezeně. „Moje rady si vyslechnou a jedou podle své-

ho,“ říká s úsměvem odborník na hospodářské dějiny a mediální komunikaci. Váňa navíc všeobecné okouzlení politickým marketinkem trochu ochlazuje. „Každá země a její obyvatelé jsou jiní, mění se prostředí i doba, takže co by mohlo zabrat v jeden okamžik, nemusí zabrat o deset let poz-

KSČM – dřevní doby jsou pryč Komunisté jsou v debatě o volební strategii nepřístupní: nikdo nemá čas, otázky máme poslat e-mailem. Při pohledu na plakáty s penzisty či mladými rodinami a heslem „Máme jiné řešení“, na webovou stránku i podle zpráv z domu v ulici Politických vězňů je jasné, že nevídané novinky mají v kampani i oni. „Dřevní doby, kdy jsme si všechno dělali na koleně, jsou pryč. Profesionalizovali jsme se,“ říká mluvčí KSČM Monika Hoření. Minule je kampaň stála šest milionů, letos až pětadvacet. Poprvé mají ve sněmovních volbách billboardy, podstatně rozšířili svůj web, paradoxně se snižuje význam dobrovolníků. Členská základna

ději,“ říká. Co tedy funguje na Čechy v roce 2006? „Češi jsou specifičtí zvláštním smyslem pro humor a nadsázku. Něco víme jistě, na spoustu věcí pořád zkoušíme přijít. Nikdo to neví na sto procent.“ Silvie Blechová

stárne, členů ubývá a strana se dnes víc spoléhá na služby agentur. „Představa, že ti naši stařečkové roznášejí letáky dům od domu, je mylná,“ říká mluvčí. Mají reklamní agentury, ale stratégy zvenčí nemají – využívají vnitřní síly shromážděné ve volebním týmu jménem „Ústřední operativní volební štáb KSČM“. Právě komunisté se nejvíc ze všech partají drží klasického vedení kampaně – tedy toho, že o většině kroků rozhodují politici. „Agentury, s nimiž spolupracujeme, tím nejsou vždy nadšeny. Do kampaně u nás mluví mnohem více lidí, než je běžně zvykem, a někdy jim to komplikuje práci,“ píše v mailu šéf volební operativy a stranický místopředseda Karel Klimša. O jaké agentury jde, KSČM nesděluje, nechce je prý poškodit. Taky komunisty zajímá, co si myslí lidé, dokonce vyhlásili soutěž „Volební program tvoříme s Vámi“.

Q

16

ROZHOVOR

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Žijeme pořád v partokracii S americkým profesorem Zdenkem Sloukou o českých politicích tváře se objevují zřídka. Podívejte se, jak se to točí pořád dokola: ti, kteří se uchytili a které sekretariát považuje za spolehlivé. Hlavní podmínkou je loajalita, nikoli občanský nadhled. Ale ten je potřeba, od toho politické strany jsou a bez nich demokracie nejde. Nebo alespoň zatím nevíme jak.

Dejte nám víc informací Dobře, ale my s tím musíme žít. Můžete říct, koho budete volit? Já ještě pořád nevím. Nebudu volit ČSSD z důvodů, které jsem zmínil na začátku. Přestože můj otec byl celý život sociální demokrat. Strana zelených je pořád ještě pro mě neurčitá, nejasná, člověk neví, jak budou postupovat, kdyby měli větší vliv a kdyby byli jazýčkem na vahách. Takže na výběr je pro mě ODS. Tam došlo k posunu, ale není dle mého dost velký. Klausův vliv, pro někoho světlo, pro jiného stín na ODS, je pořád příliš silný. Mám dojem, že většina voličů to vlastně nevnímá.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Zdenek Slouka se narodil roku 1923 v Brně. Za války člen odbojové skupiny, po válce redaktor Svobodných (Lidových) novin. V roce 1948 emigroval, žil v Austrálii a Západním Německu, kde pracoval jako politický analytik při americké okupační armádě, roku 1954 byl přeložen do Washingtonu. O rok později přešel na pozvání Ferdinanda Peroutky do RFE, přitom studoval politologii na New York University a na Columbia University, kde pak působil jako profesor. Stejnou funkci zastával na univerzitě ve Washingtonu a dvacet let na Lehigh University v Pensylvánii. Poslední akademický rok (1992–93) přednášel jako Senior Fulbright Professor na Univerzitě Karlově. Zdenek Slouka je občanem USA, české občanství získal zpět před šesti lety. Od roku 1992 žije trvale v Praze.

P

ane profesore, žil jste dlouho v zahraničí, zažil jste ale ještě zdejší volby v roce 1946, můžete tedy srovnávat. Jsme blízko dalších voleb, vidíte nějakou hrozbu, která by po nich mohla přijít? Třeba silnější komunisté? Navzdory věku a zkušenostem jsem optimista a myslím, že sklon ČSSD jít hodně doleva zatím nepředstavuje velké nebezpečí. Je ale pravda, že jsem byl optimista i v roce 1946. Pracoval jsem ve Svobodných novinách v Brně a tipovali jsme, jak volby dopadnou. Byli jsme benjamínci, mně bylo 24, a skoro všichni jsme si mysleli, že zvítězí národní socialisti. Jak to dopadlo, víte. Takže teď, když říkám něco optimistického, jako že z předvolebního sbližování Paroubka s komunisty pršet nebude, mám vzadu takový nepříjemný pocit. Hrozí, že k volbám přijde málo lidí, kde je problém? Odpovím obecně. Když se dívám na vývoj v České republice z pohledu politické kultury, je před námi velmi dlouhá cesta. Především se mi zdá, že je tu značný nezájem o veřejné věci. Není to, myslím, jen důsledek padesáti let totality. Svou roli tu hraje hospodářská situace: když se lidé mají dobře a vidí, že by se jim mohlo dařit ještě líp, soustředí se především na sebe. A věci veřejné, které se jich osobně nedotýkají, nechávají být. Jinými slovy občanská společnost tu ještě není úplně živá. To má za následek, že jen málo lidí z občanské společnosti odchází do vyšších, angažovaných, politických kruhů. Mám na mysli lidi, kteří se intenzivněji zabývají veřejnými otázkami, kteří dokážou spojovat věci a nejsou zahleděni jen do jednoho místa. V tom vidím zdejší slabost. Pokud jde o angažovanost ve veřejných věcech, jak velký je rozdíl mezi námi a Američany? Lidská nátura je všude stejná, jenže některé instituce a návyky tuto danost mění. V USA nebývají lidé, kteří jdou k urnám, o nic líp informovaní než u nás. Hodně z nich to bere takhle: už dědeček byl demokrat, budu je volit i já. Mnoho lidí nevidí až tak velký rozdíl mezi demokraty a republikány. Nápadnější než u nás je ochota lidí, jednotlivců, spustit humbuk kolem toho, co je zlobí. V USA to zachází až do extrémů (jdete k doktorovi, něco se vám nelíbí, a už to řešíte přes advokáty), ale důležitá je podstata, pocit člověka, že v tom může něco udělat. Ne nadávat v hospodě u piva, ale jít rovnou ke kongresmanovi. I v Americe trvalo ovšem dlouho, než se to společnost naučila. Jak dlouho může trvat, než se v tomhle směru změníme? Odhaduju to na dvě tři generace. Proč myslíte, že to nepůjde rychleji? Vycházím z pohledu na ryze politický vývoj stran a na to, jak plní úkol nacházet a dodávat do vlády lidi, kteří by byli schopni oslovovat společnost tak, aby je s důvěrou poslouchala. To tady bohužel není. Jsme pořád ještě na velmi hlubokém stupni partokracie spíš než demokracie. Symbolizuje to do velké míry pan Klaus, který vyslovuje slovo kolektivismus s nenávistí, ale přitom to, jak pojímá strany, je kolektivistické. Strany jedna vedle druhé neplní tu základní věc: přípravu a výběr lidí. Nové

Pomohla by změna volebního systému? Třeba většinový po vzoru Británie. Nelze jednoduše přenášet z jiných zemí, co tam funguje. V Norsku také nemohou pěstovat rýži, respektive museli by nejdříve změnit klima a rozmrazit zem. Tady je jeden zásadní problém: lidi nemají pořád dost podstatných informací, které by jim pomohly rozlišovat, rozhodovat se individuálně, takže výsledek by patrně nebyl tak markantní. Ale tyto věci se těžko odhadují. Už jsme se dotkli hrozby komunistů. Myslíte, že volby mohou přinést něco, co by nás poškodilo nebo vrátilo o pár let zpátky? Mám dojem, že naše společnost by měla být, i když to zní zvláštně, trochu chráněna apatií, o níž jsme mluvili na začátku. Odráží se od ní moc věcí, jako by se nic nestalo, byť jsou sebehorší. Pan Zeman něco prohlásí, něco pan Klaus, a koukám, lidi to ani moc nezajímá. Lidi čtou noviny, dívají se na zprávy, ale nikdy se nedá zjistit, co vlastně čtou a poslouchají. Takže apatie je vlastně obrana? Apatie možná není správný termín. Jako by česká společnost měla z minulosti ještě nějaký krunýř, který jí brání tyto věci vnímat, schází jí žíla, které by se to dotklo. Myslím, že mnoho lidí už o tom přemýšlí, ale spíše pro sebe, navenek to moc nejde. Podle čeho se tedy voliči řídí? Volby jsou z 90 % výsledkem iracionálních úvah. Jsou vedené emocemi, náladami, živými obrazy, lidi si vytvoří obraz, a ten si drží. Samozřejmě tam jsou elementy řeklo by se ideologie, ale nikdy nejde o ucelený myšlenkový tvar. To ale není česká specialita, nebo ano? Mám pocit, že poměr racionálního a emocionálního rozhodování je ve světě stejný, asi je to tím, že lidi jsou stejní. Politika je daleko složitější, než bývala, a občan, který pracuje spoustu hodin, chce být s rodinou, občas jít na pivo a zajet na chalupu, nestačí sledovat vývoj v řadě věcí. Asi nebudete stoupenec posilování přímé demokracie, jako je referendum. Kdyby měla být nějaká přímá demokracie, kdyby se mělo rozhodovat referendem, mohlo by to dopadat katastrofálně. Když se rozhoduje o specifických otázkách, je k tomu potřeba určitá znalost, aby člověk věděl, o čem je řeč, a taky to, jaký jeho rozhodnutí může mít dopad. Druhotné následky jsou často důležitější než rozhodnutí sama. U složitých problémů nemůžeme čekat, že by alespoň 60 % voličů v referendu hlasovalo na základě znalostí. Tam půjde do značné míry o pocity. Výsledek by byl tudíž velmi nejistý a důsledky by se pak musely řešit zase nějakým referendem. Jaká je tedy cesta? Snad vůbec nejvíc záleží na tom, aby prostřednictvím politických stran pronikalo do vlády a parlamentu stále víc lidí slušných, vzdělanějších, informovanějších. Nemluvím o akademických hodnostech, ale o obecné vzdělanosti v kombinaci se slušností. Ale tam ještě nejsme. My jsme pořád v partokracii. Jak to udělat, aby lidi věřili, že má cenu se angažovat, i když to má spoustu úskalí? To je další věc: výsady, které dnes politici mají, ty vedlejší prebendy, taky správní rady, to jsou možná taháky, ale ne pro lidi, které tam potřebujeme. Pan prezident v novoročním projevu slavnostně řekl: Jen na vás záleží, abyste si vybrali pouze slušné rozumné lidi. Ale když to říká, musí si být vědom toho, že si občan u nás nemůže vybírat lidi podle slušnosti. Musí si vybrat partaj, odhadnout

prvních tak pět lidí, kteří budou možná zvoleni, a přitom o nich ani dost neví. Jak si s tím poradit? Dát voličům informace. V USA jsem spolupracoval s organizací, která se jmenovala zvláštně: Liga ženských voličů. Liga vydává během roku, ale především před volbami informační lístky o jednotlivých kandidátech, ať už byli v politice nebo nebyli. Dají si o nich dohromady řadu informací, pošlou jim je, aby opravili chyby a doplnili, co je potřeba. Je to vedeno ohromně seriózně, žádné pomluvy. Konečnou verzi rozesílají po celé Americe, aby voliči věděli, o kom rozhodují. Je to obrovská organizace, takže kandidát ví, že se na něj dívají lidé z různých úhlů, a musí si dávat pozor. Jak jste jim pomáhal? Řada lidí, kteří kandidovali, byla z akademického prostředí, kde jsem se pohyboval. Dělal jsem tedy pro Ligu analýzy. Vše, co jsem napsal, si pochopitelně ještě ověřovali. Vcelku měl tedy člověk před volbami hmatatelnější představu, kdo ti kandidáti jsou. Kdežto tady, když jdu k volbám a mám na lístku 20 jmen, mohu jen odhadnout, kdo tam bude, chybí mi informace. Proto jsem se pokoušel před deseti lety začít i u nás něco podobného, jako dělá Liga. O tom jsem nikde neslyšel, nepovedlo se to? Mělo to už i název: Občanská informační služba, OBIS. Oslovil jsem několik lidí, začal jsem shánět peníze zvenčí, které by nebyly dotčeny žádnou zdejší partají. Hledal jsem někoho, kdo by se za to postavil, mohl bych pomoci dát to do kupy, a pak jít od toho pryč, je mi 83, to už toho moc nenadělám. Potřeboval jsem tak 15–20 lidí, kteří by vlastně jen hlídali, jestli jsou informace připraveny objektivně, spolehlivě. Ale nějak se to nezvládlo, nebo jsem zkoušel něco, na co nebyla doba zralá. Teď do toho začnu znovu rýpat. Jak se díváte na myšlenku Zakarii, že by nevolené instituce měly být silnější. Odpůrci jejich posílení namítají, že pak by příliš vzrostla moc třeba soudů. Je to zajímavá myšlenka. V Česku je to ale složitější. Naše soudy někdy rozhodují tak, že vstávají člověku vlasy na hlavě. Tam zřejmě soudí lidé z minulého režimu nebo úplně noví, kteří vyšli z právnických fakult. Tedy jedni špatně zkušení a druzí nezkušení. S tím se nedá nic dělat, to je otázka generace. Je to stejně jako s učiteli, lidmi, kteří přednáší třeba na právech.

Zní to naivně Může Václav Klaus výrazně ovlivnit volby nebo povolební situaci? Ovlivnit může dost. Soudím tak minimálně podle toho, že ať se stane cokoli, udržuje si vysokou oblibu u veřejnosti. Možná je to tím, že lidé moc nečtou jeho dlouhé eseje. Co řekne, to tak musí být a nemůže to být nikdy jinak. Považuji to za smutný intelektuální defekt a také za nebezpečnou charakterovou vadu. Nejen Klaus buduje obraz neomylného muže, na to nyní vsadil i Jiří Paroubek. Myslíte, že tvrdost a kategoričnost funguje na voliče? Je to výhoda? Myslím, že ano. Mám jeden křiklavý příklad z dávné Ameriky, kdy proti sobě v boji o prezidentské křeslo stáli Eisenhower a Stevenson. Byla korejská válka a Eisenhower šel do kampaně velice tvrdě, že se nesmí ustupovat ani o milimetr. Stevenson prosazoval uzavření míru. Eisenhower vyhrál a po volbách ho podporovalo 90 % Američanů. Během příštích pěti šesti měsíců provedl přesně to, co Stevenson navrhoval – ukončil válku. A co se stalo? Jeho preference šly na rekordních 98 %! Takže jak říkám, volby jsou do velké míry emocionální záležitostí. Po našich volbách bude zřejmě vládnout pravo-zelená koalice, nebo levicová koalice, ale spíše menšinová vláda ČSSD. Co by bylo pro společnost výhodnější? Ať bude tak nebo tak, pořád nebudeme mít státníky, ale jen politiky nebo politikáře. Státníků nám mnoho nevyrostlo a ti, kteří mají ten potenciál, k tomu zase nemají personalitu, tu motivaci, aby se prosadili nebo se za něčím takovým hnali. Takže pokud zůstane vše v rukou politiků a politikářů, budeme mít problémy, těch se nezbavíme. Záleží na kvalitě lidí, na tom, aby byli schopni fungovat s nadhledem, což zní až naivně, ale potřebujeme státníky, kteří se budou dívat na to, co dělají, z hlediska zájmu celé společnosti a ne jenom jejich partaje. Ale to je otázka času. Erik Tabery

Q

INZERCE INZERCE

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

179

Děkan Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze vypisuje konkurz na místo na katedře oboru

Genderová studia: – docent či docentka filozofie se zaměřením na feministickou filozofii a etiku, habilitace v oboru filozofie nebo oborech blízkých, výzkumná a publikační činnost v oblasti feministické filozofie a etiky a vynikající pedagogické schopnosti podmínkou. Nástup od 1. 9. 2006 nebo podle dohody.

Dále vypisuje konkurz na místo na katedře oboru

Občanský sektor: – odborný asistent pro oblast projektového řízení a legislativy, praxe v občanském sektoru podmínkou. Nástup od 2. 10. 2006 nebo podle dohody. Písemné přihlášky s doložením vysokoškolského vzdělání, publikační činnosti a dosavadní praxe zasílejte do čtyř týdnů od zveřejnění inzerátu na adresu: Bc. Tereza Ponikelská, Fakulta humanitních studií UK, U Kříže 8, 158 00, Praha 5.

z v y? ý v é v o n e t á d le H

týmu? ím n e d e v s médiích a v í c a r p s enost Pracujete s nasazen Máte zkuš ím? ČASOPIS NOVÝ PROSTOR HLEDÁ VEDOUCÍ/HO VYDÁNÍ. POŽADUJEME: Všeob. kulturní rozhled, znalost práce s graf. programy (zejm. Quark Press) + plynnou AJ. NABÍZÍME: Zajímavou práci, možnost osobního a profesního růstu a šanci podílet se na rozvoji ojedinělého sociálního a mediálního projektu.

… CV a motivační dopis zasílejte do 31. 5. na adresu: [email protected]

18

CIVILIZACE

VĚDCI O VOLBÁCH K volbám se má chodit. Nabídka je ovšem žalostná a strany nedbají na formulaci a obhajobu programových zásad, stačí jim fráze. Leckteré kandidáty při snaze o úspěch zachvacuje sociální cítění a zelenání se nevyhýbá ani straně, od níž jsme před časem slýchali, že účelem stromu

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Ďáblova smlouva s ropou Večírek skončil – velká ropná krize hrozí už za pár let

Strom není hromada prken je hromada prken. Jde o chvilkové úkazy, ostatně nikdo z náhlých zelenáčů nehájí těžební limity na severu Čech nebo nehoruje proti jihočeské dálnici. To jen sekretariáty doporučily „pozitivní signály“. Rozhlédneme-li se po Evropě, shledáme, že nechutenství z politiků a politických stran patří k běžným jevům. Nápadný příklad nabízí Polsko, země s udivujícím intelektuálním potenciálem, jejž komunistický režim dokázal mnohem méně devastovat, než se zdařilo u nás. V 80. a 90. letech patřila k tamní politické elitě řada vynikajících osobností včetně několika špičkových vědců. Na dnešním stavu se podílejí dva důvody. Leckdo se vrátil ke své profesi, hlavně ale „standardní“ volební boj vyznává jiné („marketingové“) priority. A u nás? V parlamentu se určitě objeví i ten pán, který shledal, že nacismus vzešel ze sociální demokracie. Opodál usedne onen, jenž v zemi, která tolik závisí na kultuře, spravuje velký díl kultury, ačkoli sám ztělesňuje pravý opak toho, čemu se kultura říká. Nejde tedy o český svéráz, ale to není útěcha. Snad jen v kritických dobách společnosti procitají, aby do politických lavic vynesly více skutečných osobností. Snad. Politiky si najímáme, aby pro nás vykonávali určitou práci. Při eliminačním výběru vnímám tři hlavní hlediska: vztah k EU. Slovíčka o nebezpečí evropské unifikace, o deficitu demokracie, srovnávání EU s RVHP atd. považuji za skandální. Bez nadsázky. Vymykají se skutečnosti, s níž se každý může seznámit. Stačí číst a cestovat. Sleduji vztah politiků k životnímu prostředí. Minulý režim zničil rozsáhlé části českých zemí, jen v Podkrušnohoří zmizela stovka vesnic, několik městeček a město Most. Přírodní krajinu lze nějak zčásti rekultivovat, rekultivace historického obsahu krajiny možná není. Česká společnost se tomuto problému zatím zdařile vyhýbá. Vždyť politickým problémem se nestal ani osud Libkovic (!), zbytečně zničených v 90. letech. Za důležitý považuji naprosto záporný vztah ke KSČM. Vzestup její politické váhy, od snímku jejího předsedy na balkoně v Lánech k dnešní parlamentní rutině, svědčí o krajní nezodpovědnosti českých politiků. K volbám se má chodit. Vybíráme si při nich politiky, jimž svěřujeme část svých starostí. Do toho, jak naše zadání plní, bychom ovšem v čase nevolebním měli vytrvale mluvit. Jan Klápště Autor je archeolog, působí na FF UK.

Politici náhle zezelenali. FOTO IVAN KUŤÁK

Ropa dochází, čas velbloudů ještě přijde. FOTO PROFIMEDIA.CZ

A

utor Letopisů Narnie spisovatel C. S. Lewis hovoří o ďáblově smlouvě jako o činu, kdy někoho donutíme, aby nám sloužil – a on nejprve poslušně plní naše rozkazy, ale nakonec nás zničí. Existují obavy, že současná civilizace uzavřela takovou smlouvu s ropou. V průběhu posledních tří let jsem napočítal skoro deset knih a desítky článků, které hovoří o konci nafty. Popisují jej dokonce pod tak znepokojivými hesly jako „Nazpět k Olduvaji“ nebo „Postindustriální doba kamenná“. Většinou vycházejí z jevu nazvaného „Peak Oil“ neboli vrchol těžby. Kočka má prý devět životů, obyčejné naftové ložisko jen tři. O prvním lze mluvit, když navrtáme ropu a ona sama vytéká nebo ji lze jednoduše pumpovat. Časem se ovšem tlak nafty sníží a do ložiska musíme vhánět plyn či vodu. To je druhý život ložiska, fáze, v níž se dnes nachází většina velkých ropných polí světa. Ropa je během „druhého života“ podstatně dražší, na druhé straně už existuje infrastruktura, není už tedy nutné investovat do technických sítí. Pak přijde třetí život, při kterém pomocí dalších, již velmi drahých a složitých zařízení dál zvyšujeme tlak, abychom dostali ze země alespoň něco. Do tohoto stadia se rychle přesouváme. I po vytěžení ložiska zůstává v zemi 40–60 % nafty, kterou se nedaří vytěžit ani moderními technologiemi, například použitím vodorovně vedených vrtů. Ložisko tedy dávno před vyčerpáním dosahuje určitého vrcholu, kdy z něj lze získat nejvíc ropy. Pak dochází k poklesu produkce a těžba se snižuje v průměru další dvě desetiletí. Americký geolog M. King Hubbert předpověděl již v roce 1956, že vrchol americké těžby ropy nastane v roce 1969, a spletl se jenom o rok (od roku 1970 těžba v USA klesá). Použijeme-li Hubbertův postup pro celý svět, k vrcholu těžby dojde v případě pesimistického odhadu zásob už v letech 2008–2010, a pokud světové zásoby optimisticky zdvojnásobíme, nastane vrchol v roce 2020. V té době bude na Zemi žít podstatně víc lidí než dnes, svět se tedy stane na naftě závislejší. Spotřeba nafty se zvyšuje zhruba o dvě procenta za rok. Produkce ropy ovšem zároveň dlouhodobě klesá přibližně o 2–3 % ročně. Dvě třetiny všech zásob, které těžíme, našli geologové poměrně laciným způsobem už před rokem 1970 – právě proto je ropa stále tak levná. Všechny tyto znepokojivé skutečnosti naznačují, že během příštích několika let se mohou rozevřít nůžky mezi poptávkou a nabídkou až o 30 %. Neznamená to, že budeme jezdit o třetinu méně auty, ale že nervózní trhy vyženou ceny výš, což se promítne například v tom, kolik zaplatíme za potraviny. Ropa totiž není jen jednou z komodit na trhu, je faktorem, který určuje cenu skoro všeho ostatního, co trh poskytuje. Závisí na ní například čerpání a úprava vody i všechny armády světa. Jedno moderní saúdské přísloví říká: Můj otec jezdil na velbloudu, já v autě, syn má letadlo a můj vnuk bude opět řídit velblouda.

Soumrak v poušti Nikdo přesně neví, kolik ropy nám vlastně zbývá. Většina světových analytiků a politických komentátorů vychází z čísel, která tradičně poskytují dva respektované časopisy: jak Oil&Gass Journal, tak World Oil údaje neupravují ani necenzurují, jenom je převezmou ze statistik jednotlivých států. Má to ale jeden podstatný háček – výše zásob často nezávisí na skutečném stavu ropného pole, ale na politickém rozhodnutí jednotlivých států. V roce 1988 rozděloval OPEC těžební kvóty podle zásob ropy, což některé hlavní producenty vedlo k tomu, že zásoby jedním tahem pera zdvojnásobili. V Saúdské Arábii způsobila nedávno velký poprask kniha Matthewa Simmonse Soumrak v poušti, ve které autor konstatuje, že saúdskoarabské zásoby jsou ve skutečnosti mnohem menší, protože si Saúdové sami poničili největší ropné pole světa Ghawar nadbytečným pumpováním mořské vody; dělali to právě proto, aby zvýšili tlak, a tím i výnos ropy. Saúdové a další producenti ropy mohou zásoby nadsazovat i proto, aby získali laciné bankovní úvěry. Ekonomové někdy hovoří o virtuální ropě určené k matení investorů. Rovněž firemní akcie se prodávají tím lépe, čím víc zásob firma obhospodařuje. Kapacita mexických ložisek může být nadhodnocena až pětkrát, „virtuální“ jsou zřejmě zčásti i zásoby v Kaspickém moři a možná i polovina celkových ruských zásob. Důležitý je i politický rozměr tohoto přehánění: k roli supervelmoci už stát nepotřebuje jaderné hlavice, stačí mu konstatování, že drží ruku na kohoutku fosilních paliv. Zatímco u běžné, konvenční ropy, tedy té, která teče z obrubně běžné ropné věže, již neočekáváme objev větších ložisek, pod zemí existují zásoby takzvaných těžkých uhlovodíků, které by mohly konvenční ropu nahradit. Stačily by na 100–200 let, vyrobit z nich naftu či benzin je však obtížné a drahé. Říká se jim nekonvenční zdroje a patří k nim například asfaltové písky v kanadské Athabasce nebo břidlice bohaté bitumeny. Kanada ještě před několika lety uváděla, že disponuje zanedbatelnými pěti miliardami barelů ropy, ale dnes se již chlubí tím, že díky nekonvenčním zdrojům má 180 miliard barelů ropy, což z ní dělá druhou největší světovou velmoc po Saúdské Arábii. Nekonvenční zdroje zatím ovšem neumíme dobře zpracovávat. Naftový průmysl nepředstavují

Ropa na webu Katastrofický scénář konce nafty je popsán na webových stránkách www.lifeaftertheoilcrash.net nebo pod heslem Peak Oil. Vyrovnanější pohled nabízejí webové stránky jednoho z předních naftových expertů Jeana Laherrera (www. oilcrisis.com). O jevu zvaném Peak Oil pojednává také například monografie R. Heinberga Večírek skončil. Nafta, válka a osud industriálních civilizací.

jenom ložiska, je to moloch skládající se z ropovodů, rafinerií, tankerů a benzinových pump. I malé úpravy v jeho obřím organismu stojí miliardy dolarů. Změnit tento kolos nelze rychleji než za šest až deset let. Přehodit výhybku směrem k nekonvenčním zdrojům proto chvíli potrvá.

Přídělový systém Konzumujeme třikrát víc ropy, než dokážeme objevit. Téměř veškerou naftu, kterou dnes těžíme, jsme našli už před rokem 1970. Údaje o světových zásobách jsou nespolehlivé. Co z toho všeho vyvodit? Zatím světová ekonomika roste a nedávné vysoké ceny ropy ji až do určité, nejasné a nejednotné hranice příliš neohrožují. Riziko ale nespočívá ani tak ve vyšších cenách ropy, tkví především v souhře několika dalších ekonomických a sociálních faktorů. Evropské státy budou zřejmě růst cen ropy v budoucnu kompenzovat snížením ropných daní, přesto některá průmyslová odvětví pravděpodobně zaniknou. Víc nezaměstnaných přinese vyšší sociální zatížení, zároveň zestárne evropská populace. To vše ekonomiku značně zatíží. Jiný příklad je ještě jednodušší – když dá ministerstvo školství dvakrát větší částku za vytápění škol, nezbude učitelům na vyšší platy. Katastrofické scénáře proto již uvažují o soumraku vzdálených předměstí odkázaných na automobily, o nutnosti zavést energetickou policii či o přídělovém hospodářství, které by se týkalo nejprve nafty a posléze i potravin. A může být ještě hůř. V roce 1935 se v USA ozývaly hlasy, že by Amerika měla napadnout anglické kolonie v Perském zálivu, aby ochránila svůj průmysl před problémy souvisejícími s tenčícími se zásobami ropy. Když dochází ropa, přichází v úvahu jakékoli spojenectví a jakékoli konflikty. Během letošních povodní se nejenom naši, ale také maďarští a srbští hydrologové ptali, kde se na modrém Dunaji vzalo těch devět metrů vody. Zdá se, že se nahromadily po kapkách. Něco dodal tající sníh, o pár procent se zmenšila vodní kapacita půdy, přibylo něco málo asfaltových ploch, napřímená koryta o dalších pár procent urychlila odvod vody z krajiny... Podobně neznatelnou kumulací mnoha drobných problémů může začít ropná krize. Co s tím můžeme dělat? Především vzít na vědomí, že ekonomika sice zrovna roste, období laciné nafty, která během pouhého jednoho století umožnila explozivní civilizační rozvoj, nicméně končí. Lidé se ještě radují, ale už je po večírku. Významnou krizi lze čekat možná již před rokem 2010. Následovala by několikaletá náročná transformace na nekonvenční paliva, vyrovnávání se s klimatickými změnami a sociálními otřesy, objevilo by se pár totalit, propuklo pár neočekávaných konfliktů. Tedy v podstatě běžný, bolestivý a vždy jiný proces, jakým Evropa i svět procházejí posledních tisíc let skoro každé století. Václav Cílek Autor je geolog.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

19

Proč jsou Američani nejlepší Z dvaceti nejprestižnějších škol je sedmnáct v USA, Evropa zaostává i za Asií

Z

námý britský fyzik Stephen Hawking píše ve svých pamětech, že když se narodil počátkem roku 1942 v univerzitním městečku Oxford, bylo to jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Přitom zuřila válka a na většinu německých i britských měst často padaly bomby. Existovala ale nepsaná dohoda, že Messerschmitty se vyhnou Oxfordu a Cambridgi, zatímco britské letectvo nechá na pokoji Heidelberg a Göttingen. Tak uvažovali váleční lídři: i kdyby válka totálně zničila celou Evropu, nejskvělejší vědecká centra na světě přežijí. Průměrného Evropana proto možná poněkud šokuje zjištění, že v současnosti je z dvaceti nejlepších světových univerzit 17 ve Spojených státech a jenom dvě v Evropě. Univerzity v Heidelbergu a Göttingenu, které britské letectvo ušetřilo, nejsou ani v první šedesátce.

Jde to i bez bohatého tatínka V čem spočívá obrovský úspěch amerických univerzit? Zejména v jejich schopnosti přežít bez státní pomoci. Z deseti nejprestižnějších amerických vysokých škol je devět soukromých, státní je pouze University of California – Berkeley. Příjem soukromých univerzit obvykle plyne ze tří hlavních zdrojů: ze školného, z výzkumu a z darů fyzických osob. Školné přitom není nijak symbolické, pohybuje se mezi dvaceti a čtyřiceti tisíci dolary za školní rok a každoročně průměrně vzroste o více než 1000 dolarů. Není ale pravda, že by na soukromých školách nemohli studovat lidé z chudších vrstev. Univerzita má dost peněz na to, aby formou stipendií platila školné značné části studentů. Stipendia ovšem dostávají jen ti nejlepší. Středoškoláci, kteří se nemohou spolehnout na bohatého tatínka, vědí, že se musí pilně učit, aby měli šanci stipendium získat. Naopak v Evropě je vzdělání nejen skoro vždy zadarmo, často má zájemce místo na univerzitě dokonce automaticky zaručeno. Student se tu

obvykle cítí být studentem jen dvakrát ročně během zkouškového období, kdežto v USA se do známky počítají i pravidelné a obtížné domácí úkoly zadávané během semestru. Když spojíme tyto skutečnosti s prostým postřehem, že průměrný výnos osobní investice do vzdělání je v USA 15 procent, zatímco v Itálii nebo ve Francii jen osm procent, získáme první velký rozdíl mezi americkým a evropským vysokoškolským systémem: americké vzdělání je dražší, náročnější a výnosnější. Výnosnější pro studenty – ale i pro univerzity. Nezávislost na státu umožňuje univerzitám konkurovat soukromým firmám na trhu inovací a zabývat se výzkumem, který se vyplatí, nikoli výzkumem, který státní byrokracie považuje za důležitý. Univerzity proto investují do moderních laboratoří a nabízejí vynikající pracovní a finanční podmínky známým vědcům a slibným studentům; ti svou prací univerzitě časem zvýší reputaci a přinesou výnosné patenty. Nepřekvapí nás proto, že 70 % nositelů Nobelovy ceny pracuje na amerických univerzitách a že americké vysoké školy excelují v aplikovaném výzkumu. Například Columbia University v New Yorku vydělá ročně 100 milionů dolarů jenom na svém nejvýnosnějším patentu (revoluční metodě, jak vyrábět biotechnologické léky). Americké univerzity generují průměrně tři procenta svých obřích rozpočtů z patentů, kdežto evropské školy, jejichž rozpočty jsou daleko nižší, na vynálezech vydělají mnohem méně než jedno procento. Proč tomu tak je? Vědec na americké univerzitě musí svou hodnotu neustále dokazovat publikacemi, vynálezy a také tím, jak je hodnocen studenty. Pokud obstojí, je bohatě zaplacen; jestliže však jeho výsledky a schopnost komunikovat se studenty nejsou na dostatečné úrovni, čeká jej nemilosrdné propuštění. Akademický trh proto funguje velmi kompetitivně: univerzity navzájem bojují o ty nejlepší vědce a vědci o ty nejlepší pozice. Naopak evropský univerzitní vědec je veřejným činitelem, který svou kariéru obyčejně začíná

a končí na stejné univerzitě, jeho místo tolik neohrožuje vnější konkurence a jeho státem vyplácená mzda příliš nezávisí na tom, jakých výsledků ve výzkumu dosahuje. Rozdíl mezi starým a novým světem je i v tom, že zatímco v USA se studenti aktivně účastní vzniku nových technologií, v Evropě výzkum většinou probíhá v ústavech a laboratořích, které nejsou součástí akademických institucí, a tak je spojení mezi bádáním a výukou daleko slabší.

Profesoři za milion dolarů Skutečnost, že americké univerzity vydělávají na školném a na výzkumu, pořád dostatečně nevysvětluje jejich finanční převahu. Proč je průměrný profesorský plat v USA skoro dvakrát vyšší než v Německu? Proč je americký profesor placen třikrát lépe než průměrný Američan, kdežto německý profesor vydělá skoro stejně jako průměrný Němec? Jak to, že si Princeton nebo University of Chicago může dovolit platit svým profesorům v průměru 150 000 dolarů ročně, a některým z nich skoro milion dolarů? Jak je možné, že Harvard má větší roční rozpočet než Makedonie? Odpověď spočívá ve schopnosti univerzit přesvědčit soukromé osoby, aby nelitovaly finančních darů. Sponzor například věnuje univerzitě několik milionů dolarů na nový bazén, knihovnu nebo na vybudování profesorské pozice. Odměna spočívá v tom, že bazén, knihovna nebo profesorská pozice navždy ponese jeho jméno. Často takové dary poskytují lidé, kteří na univerzitě studovali a teď se chtějí své alma mater odvděčit za to, že jim vzdělání pomohlo zbohatnout. Tak se vytváří zvláštní koloběh: čím lepší je univerzita, tím lepší studenty produkuje, tím víc peněz od nich časem dostane a tím víc se může zlepšovat. Čísla jsou ohromující. Například univerzita Yale má finanční fond ve výši 13 miliard dolarů a Harvard 27 miliard dolarů. Určitá část je investována do akcií a různých fondů stejným způso-

bem, jako to dělají firmy nebo soukromí investoři. Univerzity se stávají silnými hráči na trhu s nemovitostmi nebo s průmyslovými akciemi. Harvard vydělal podobnými operacemi za posledních deset let víc než 12 miliard dolarů, hlavně díky vynikajícím investorům, které má k dispozici. Co by měla Evropa včetně České republiky udělat, aby byla schopna Americe konkurovat? Mnohem realističtější otázkou bohužel je, co by měla Evropa udělat, aby ji nestrčila do kapsy východní Asie. V počtu vysokoškoláků na osobu už totiž Evropu předběhly Japonsko a Jižní Korea, Indie a Čína v posledním roce vyprodukovaly více inženýrů než celá Evropská unie. Změnu k lepšímu mohou evropským univerzitám přinést tržní principy: akademický trh, realistické školné, soutěž o stipendia, soukromé financování, spolupráce s firmami, kam by mohli studenti na stáž. Ale ještě důležitější je, aby budoucí studenti odmala věděli, že vysokoškolské vzdělání je intelektuálně náročnou investicí do lepšího života, nikoli pouze dlouhý mejdan, útěk do velkého města či způsob, jak se vyhnout vojně. Alexander Popov Autor je doktorandem na University of Chicago a konzultantem Světové banky. Q

První tři Na prvních třech místech žebříčku univerzit jsou Harvard, britská University of Cambridge a Stanford. Do první dvacítky patří kromě amerických škol ještě britský Oxford (10. místo) a Tokyo University (20.). Více na http://ed.sjtu.edu.cn/rank/2005/ ARWU2005_Top100.htm.

INZERCE–VZDĚLÁVÁNÍ

| MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Zemědělská 1, 613 00 Brno Na MZLU v Brně můžete získat vysokoškolské vzdělání v oblasti ICT, informatiky a jejich aplikací jak v programech bakalářských, tak i v navazujících programech magisterských a doktorských. Nově akreditovaný bakalářský studijní program „Inženýrská informatika“ Vám umožňuje vskutku univerzitní vzdělávání v oboru

| Automatizace řízení a informatika. Cílem studia je získání základních teoretických znalostí a praktických dovedností v oblasti informatiky a automatizace procesů k samostatnému výkonu profese a vytvoření odborného základu k navazujícímu magisterskému oboru. Absolvent je profilován v oblasti aplikované informatiky, automatizace procesu, technického a programového řešení aplikací informačních a komunikačních technologií i automatizační a regulační techniky. Je profesním specialistou pro operační a střední úroveň práce s IS/ICT v oblasti zejména biologických, technických a environmentálních aplikací, jakož i pro tvůrčí práci s automatizovanými řídícími systémy procesů v těchto oblastech. Přihlášky do 15. 7. 2006. Přijímání bez přijímacích zkoušek. Elektronická přihláška: http://prihlaska.mendelu.cz Informace: http://www.pef.mendelu.cz Po přijetí se stanete studenty Provozně ekonomické fakulty. Druhým, právě akreditovaným interdisciplinárním oborem, který plně odpovídá svým zaměřením a obsahem studijních programů předních evropských, amerických i australských univerzit, je

| Podnikání v agrobyznysu Studenti získají znalosti v biologicko-technické oblasti výroby, zpracování a distribuce zemědělských produktů, tak ekonomické, manažerské a komunikační znalosti v pojetí světových trendů nové ekonomiky a požadavků rostoucí konkurence v podmínkách moderního agrobyznysu. Absolventi jsou připravováni pro uplatnění v moderním agrobyznysu, v liniových řídících funkcích v podnicích a provozech zemědělské výroby, v podnicích potravinářského průmyslu, služeb a obchodu, v funkcích provozních ekonomů a specialistů pro výrobu a obchod. Po přijetí se uchazeč stává studentem Agronomické fakulty.

ANGLIČTINA INTENZIVNĚ • 16 let zkušeností • zařazení do vyhlášky MŠMT ČR • výuka podle evropských jazykových standardů • Pomaturitní studium AJ lze kombinovat s NJ, FJ, ŠpJ Žateckých 12, 140 00 Praha 4 • Kurzy AJ pro veřejnost od 22. 5. tel./fax: 241 405 628, tel.: 241 409 001 • Prázdninové kurzy Eurotel: 602 350 632, T-Mobile: 731 570 807 • Firemní a individuální výuka e-mail: [email protected], http://www.elvis.cz • Studium v zahraničí

PB – Vyšší odborná škola a Střední škola managementu, s. r. o. Nad Rokoskou 111/7, 182 00 Praha 8, tel.: 284 680 880 e-mail: [email protected], www.pbvos.cz VE ŠKOLNÍM ROCE 2006/2007 OTEVÍRÁ: obory VOŠ ... FINANČNÍ

PORADENSTVÍ – denní/dálkové studium

APLIKACE VÝPOČETNÍ TECHNIKY – denní studium MÍSTA OLNÁ V Í N D obory SOŠ ... OBCHODNÍ AKADEMIE – denní studium POSLE

20

KULTURA

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Sexy zabalený čili příběh Red Hot Chili Peppers jdou na vrchol světového rocku

Pusťte na mě život, ať ho můžu obejmout. (Zleva Kiedis, Frusciante, Flea a Smith) FOTO PROFIMEDIA.CZ

M

ají jednoho z nejlepších baskytaristů rockové historie. Kytaristu, který chrlí nápady takovým tempem, že za půl roku stihne bokem vydat šest sólových alb. Za mikrofonem potetovaného pošuka s indiánskou krví v žilách a za bicími kliďase, který drží rytmus, i když se ti tři zapomenou na drogách. Po třiadvaceti letech na pódiu přicházejí letos američtí Red Hot Chili Peppers s tak povedeným a zároveň nenáročným albem, že člověka napadá, jestli se nechystají vystřídat U2 v roli nejúspěšnější rockové kapely dneška. Ale o miliony prodaných desek ani tak nejde, i když jich bude hodně. Příběh téhle kalifornské party inspiruje hlavně tím, jak se dokázala vyškrábat na vrchol pop music, aniž by slevila ze své osobitosti.

Temnota s ponožkou Před třiceti lety se ulicemi Los Angeles poflakovali dva školáci, na jejichž budoucnost by si žádná sociální pracovnice nevsadila ani dolar. Anthony Kiedis do dvanácti let vyrůstal s matkou (apačskou míšenkou), pak se ovšem jeho výchovy ujal otec, dlouhovlasý hippie s mohutným zappovským knírem. Tedy výchovy… Drogový dealer, u něhož nakupovali kokain třeba členové The Who nebo Led Zeppelin, syna především vyučil řemeslu. Nezletilý kluk pomáhal s obchodem, pašoval drogy v letadle a po práci mu otec – vyznavač volné lásky – za odměnu přihrával své milenky. Na střední škole se světák Anthony seznámil s australským imigrantem Michaelem Balzarym, jenž

Papričky pro nové tisíciletí Ať už jde o komerčně megaúspěšný comeback Californication, popovější album By the Way nebo aktuální novinku, dvojalbum Stadium Arcadium, nová tvář RHCP se vlastně příliš nemění. S Frusciantem se nevrátil benjamínek, ale zralý muzikant, který přesně ví, co chce, a stále více skladatelsky dominuje. „Přetéká nápady a žije a dýchá hudbou víc než kdokoli jiný, koho jsem v životě potkal,“ říká uznale stálý spolupracovník Rick Rubin, kterého MTV nazývá nejdůležitějším producentem posledních dvaceti let. Stejně fanaticky jako donedávna fetoval, se dnes Frusciante noří do starých gramofonových desek, studuje kytarové harmonie, medituje a zaujatě hovoří o bytostech z jiných světů. Ezoterický muž, který by se po odchodu z šoubyznysu prý rád stal mnichem, k rockfunkovému základu kapely přidal křehkost, senzitivitu a mnohem víc barev a vůní. Vyznavači starých tvrdých Peppers občas nemohou překousnout, že někdejší rebelové se s Frusciantem přiklonili k melodičnosti, chytlavěj-

měl přičiněním věčně ožralého agresivního otčíma podobně málo chuti trávit čas doma. Ti dva milovali muziku, vymetali losangeleské kluby, popíjeli a s dalšími kamarády zakládali kapely. Ta poslední dostala název Červené pálivé chili papričky a hudebním podzemím města andělů se brzy rozkřiklo, že její vystoupení nezůstávají nic dlužná pikantnímu názvu. Svůj punk, vyztužený funky rytmikou, metalovými riffy a Kiedisovým zdivočelým rapováním pánové vylepšovali minimalistickým pódiovým převlekem: občas hráli nazí jen s ponožkou navlečenou na penisu. Talentovaná parta brzy dostala lano od velké nahrávací společnosti a během osmdesátých let stihla vydat pár desek, které jsou dnes ceněné pro svou průkopnickou fúzi rapu s rokenrolem. V pozadí úspěchu se ale míhaly stíny. „Když jsem je poprvé viděl někdy v polovině 80. let, myslel jsem si, že z téhle kapely nemůže vzejít nic dobrého,“ vzpomíná v aktuálním vydání amerického hudebního magazínu Q věhlasný producent Rick Rubin, motor jejich pozdějšího úspěchu. „Byla v nich temnota.“ Kamarádi ze školy totiž nezřízeně fetovali a jejich divoká léta dnes kromě starých nahrávek evokuje pár opravdu surreálných vzpomínek. Jako třeba ta, jak si Kiedis na tahu padl do oka s nájemným vrahem z Mexika a společně pak zavření v losangeleském motelu profetovali heroin za 2000 dolarů. Jindy opilý zpěvák zázrakem přežil čelní náraz autem do stromu ve stokilometrové rychlosti. Jeho kolega, kytarista Hillel Slovak, už takové štěstí neměl. Na jaře roku 1988 ještě s Red Hot Chili Peppers odjel jejich první evropské turné, pár

ším aranžmá, zkrátka hudebnímu mainstreamu. Jako nezaměnitelná značka jim ale zůstala živelná energie, image pošahaných divochů a kapela navíc ve svém projevu vycizelovala zvláštně poutavou lehkost a jednoduchost. Nápady sesekává na nejpodstatnější složky, takže její písničky připomínají krystaly složené jen z několika prvků, které vůči sobě našly ideálně dráždivé postavení. Dodejme, že lví podíl kromě Fruscianteho na tom má v rockové branži jeden z nejuznávanějších baskytaristů Flea a také to, že někdejší rapující křikloun Kiedis se na prahu středního věku naučil zpívat. Vstupenku do říše popu zkrátka RHCP nezaplatili vlezlostí, i když po její hraně se už také párkrát prošli. Jako by ohledávání rodného Los Angeles, na které se v tvorbě nepřestávají odvolávat, postoupilo od ztracených duší, bloudících po kalifornských barech, do výšin Hollywoodu, od kterého se čtveřice snaží pochytit to nejlepší – srozumitelnost, švih, nápad, který musí zafungovat okamžitě. Město, kde je úspěch rodnou sestrou osamělosti – tenhle mýtus RHCP nikdy nepřestali prožívat na vlastní kůži, nikdy nad ním neměli nadhled, ale také nikdy nezapomněli, že vyprávět se musí od srdce a prodávat sexy zabalený.

týdnů po návratu ho ale našli v bytě předávkovaného heroinem. Drogový dýchánek skončil.

Frusciante vstává z popela „Kolik tuku je v té sušence?“ zkoumá v milánském hotelu Four Seasons kytarista John Frusciante obal od pišingru. Kolega Balzary, přezdívaný Flea (Blecha), o kus dál na chodbě cvičí jógové ásany a po chvíli prosí číšníka o zelený čaj. Setkání dnešních Peppers s novináři, jak je zachytil reportér britského Guardianu, připomíná spíše seminář o zdravé výživě. Tahle proměna ale nebyla snadná ani rychlá. Po Slovakově smrti si zdrcená kapela prošla nervovým zhroucením, protidrogovým léčením a obměnou sestavy. Ke dvěma kamarádům ze školy přišel bubeník Chad Smith, který si odjakživa tvrdé drogy držel od těla (a na rozdíl od svých kolegů se dnes po koncertech neoddává meditaci, psychoterapii ani makrobiotice, ale vyráží do města na pizzu a pivo), a hlavně mladičký kytarista John Frusciante. Oddaný devatenáctiletý fanoušek Papriček toho o životě rockové star moc nevěděl, nekouřil a nepil, zato od rána do večera cvičil na kytaru a měl geniální nápady. Spolu s ním kapela (za asistence zmíněného Ricka Rubina a v hollywoodském domě, v němž údajně bydlíval slavný kouzelník Harry Houdini) natočila v roce 1991 své přelomové album Blood Sugar Sex Magik. Hit Under the Bridge o odvrácené straně života v LA ji katapultoval mezi globální rockovou špičku. Vysloužilí feťáci (v čele s odjakživa značně asociálním Kiedisem), si ale přínosu svého vyjukaného benjamínka moc nedovedli vážit a trefovali se do něj, jak to šlo. „V té době jsme byli všichni kreténi, ale Anthony se uměl proměnit opravdu v pořádného,“ vzpomíná dnes s úsměvem na zpěvákovy útoky Frusciante. Není divu, že se mladík přezdívaný v kapele Zelenáč snažil dohnat zkušenosti svých služebně starších kolegů. „Příliš vysoko, příliš daleko, příliš brzo,“ shrnuje své tehdejší angažmá u RHCP. Za chvíli už lítal v heroinu i kokainu a dostal padáka. Hrábl si pořádně na dno. Peníze z jepičí rockové kariéry mu vystačily na tři roky. „Žít na drogách bylo jasné rozhodnutí, myslel jsem si, že to tak už zůstane navždy. Necítil jsem vinu, byl jsem na to vždycky pyšný,“ vzpomíná. Frusciante se rozhodl shořet a skoro se mu to podařilo. Zničil se dokonale, vypadaly mu zuby (nové v kalifornském stylu stály 70 000 dolarů), zfetovaný se omylem podpálil a utrpěl těžká zranění, která mu zjizvila ruce. Ani Red Hot Chili Peppers bez něj ovšem nebyli ve své kůži. Jedno jalové album, neshody s novým kytaristou, málo nápadů. V roce 1998 v losangeleském bytě Johna Fruscianteho zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Flea a poničenému příteli, který už nějaký čas abstinoval, nabízel, ať to s papričkami zkusí znovu. O rok později se staronová kapela smála na novináře s čerstvě vydaným vynikajícím albem Californication v ruce a baskytarista lakonicky poznamenal: „Staré kouzlo je zpátky.“

Po bouračce V tomhle místě drama pomalu končí, a zůstává hudba. Od svého znovuzrození RHCP natočili dvě studiová alba (obě se prodávala po milionech), a dopřáli si příjemný světový rekord, když v roce 2004 tři večery za sebou vyprodali londýnský Hyde Park. S novou deskou si dali pořádně na čas. „Ten víkend, kdy jsme šli do studia, se mi narodil syn,“ řekl před pár měsíci redaktorům magazínu Rolling Stone bubeník Chad Smith, „teď už skoro chodí. Předpokládám, že v době, kdy album vyjde, nám bude dělat manažera.“ Kapela nakonec strávila ve studiu rok a půl, natočila neuvěřitelných 38 písniček, z nichž nakonec deset škrtla, a minulý týden vydala dvojalbum Stadium Arcadium. Jsou tu stadionové hity, pořádně nadupané funky kousky jak ze starých časů i křehká, až artrockově zadumaná přemítání o životě. A hlavně tu nechybí ono staré Houdiniho kouzlo. Banálně bychom jej mohli definovat třeba takhle: když posloucháte RHCP, máte chuť žít, a dokonce i ničím nepodložený pocit, že to nebude tak složité. „Bylo to jako dopravní nehoda,“ přemýšlí o současné náladě v kapele Anthony Kiedis, „vyplazíte se ven a vrávoráte. Nakonec vám dojde, jaké jste měli štěstí a máte chuť slavit, obejmout život. Myslím, že něco podobného teď cítíme.“ Petr Třešňák

Stáhni a zlomíš mě Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou se chlapci z rozvrácených kalifornských rodin museli během své kariéry naučit, byla prý sebekontrola a přátelská komunikace s okolím. Příklad? Baskytarista Flea chvíli přemýšlí a pak jeden najde: „Když producent Andy Gil odvedl špatnou práci na naší první desce, vysrali jsme se mu na mixážní pult. Dneska bychom mu to zkusili v klidu vysvětlit.“ Stejně vstřícnou strategii Red Hot Chili Peppers zvolili i letos, když pár dní před oficiálním vydáním dvojalba Stadium Arcadium nahrávka unikla na internet. Flea, který má na stránkách RHCP svůj blog, popsal rozčarování muzikanta, který se dlouhé měsíce ve studiu piplá s každou notou, má pocit, že dokončil své životní dílo a pár dní předtím, než ho představí světu, ho nějaký „asshole“ pošle v pochybné zvukové kvalitě na web. „Ta nahrávka je ukradená a zmrzačená. Každý ať si žije podle svého svědomí, ale jestli se chcete spokojit s verzí, kterou nějaký idiot nachcal na rok a půl naší práce, zlomí nám to srdce,“ píše Flea. Žádné vyhrožování paragrafem, který v USA dovoluje poslat piráta až na 11 let za mříže, jen rozčarování. O pár dní později muzikant přidal ještě smířlivější slova o tom, že pochopil, že většina fanoušků RHCP prostě stahuje z nedočkavosti a že by sám asi udělal to samé.

Q

KULTURA

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

21

INZERCE

Divadlo Suterén pod Šípkem Valentinská 9, Praha 1

Hosté talkshow

. 5.

Karel Schwa r Rudol f Jind zenberg rák 18

EUGENA BRIKCIUSE

Začátek vždy 20.00 hod Vstupné 200,– Kč, studenti 50,– Kč Rezervace vstupenek na tel. 775 155 505 nebo přímo u obsluhy v restauraci Šípek Bistrot, Valentinská 9, Praha 1

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Malá filozofie pro nefilozofy (Friedhelm Moser)

49Kč

Trauma pro celou rodinu Co všechno se může stát v evropském filmu

K

aždý člověk má nějaké zážitky, o kterých nemluví. Každému trvá, než je o svých největších traumatech schopen vůbec někomu říct. Španělská režisérka a scenáristka Isabel Coixetová nám ve svém filmu Tajemství slov nabízí pohled do osudů lidí, kteří toho mají za sebou tolik, že pro jistotu nemluví skoro s nikým. Přidala k tomu ještě opuštěnou ropnou plošinu, továrnu na igelity, dánské centrum pro uprchlíky, válku na Balkáně a několik dalších postav, které by mluvit raději ani neměly. Jedna z předních dam současného evropského filmu tak natočila film, ze kterého je cítit snaha zpřítomnit proces vyrovnávání se s hrozivými okamžiky minulosti. Na druhé straně z něj čiší také snaha až příliš rychle a účelově zaujmout.

Hana a Josef Hlavní postavu Hanu (Sarah Polleyová) potkáme hned v úvodu filmu u stroje v irské továrně na igelitové fólie. Mechanicky sbírá jeden balík za druhým, mechanicky žije v malém bytě s lednicí, v níž je jen kuře, rýže a půlky jablek zabalené v igelitu. Hana má podivný akcent, a je tedy jasné, že z Irska rozhodně nepochází. Z jejího způsobu života také jasně vyplyne, že se vyrovnává se svou minulostí a že se jí to moc nedaří. Když odjede na vynucenou dovolenou k moři, v restauraci se doslechne, že na ropné plošině hledají urgentně zdravotní sestru, a tou Hana kdysi byla. Na pár dnů se tak stane ošetřovatelkou popáleného Josefa (Tim Robbins), který se zpočátku tváří jako velkodušnost sama, ale ve skutečnosti nemá úplně čisté svědomí. Hana se postupně s Josefem sblíží natolik, že mu poodhalí svůj tragický osud, a stejně tak on jí přizná svůj podíl viny na neštěstí, které se na plošině odehrálo. K tomu jim sekundují ještě oceánograf, kuchař, tři další naftaři a starý mořský vlk, kapitán plošiny. Nutno přiznat, že příběh traumatizované balkánské dívky a jejího začlenění do západní společnosti slibuje opravdu velmi mnoho. Jenže Coixetová se za každou cenu snaží o co nejtesklivější a nejuniverzálnější příběh, takže výsledkem je nepřesvědčivá schematičnost. Postava Hany prošla nejen vším možným, ale je navíc hluchá a její mechanický život se rázem mění, když se dostává do „očistce“, jak posádka tituluje plošinu. Josef se musí vyrovnávat se smrtí nejlepšího přítele, kterého se mu nepodařilo zachránit a na

Tak ještě přidáme dva zamilované naftaře, ať to má říz. (Isabel Coixetová v akci.) FOTO OUT NOW

níž nese svůj podíl. Dva naftaři, ač mají rodiny, se do sebe zamilují, líbají se a tančí v dešti. Po plošině pochoduje husa, která smutně kejhá. V kuchyni kuchař každý den vaří delikatesy z různých národních kuchyní, aby si ulehčil břímě, které s sebou pobyt na plošině přináší. A do toho všeho je tu nesmělý oceánograf, který trpí tím, že moře je znečištěné a že s tím nemůže nic moc udělat. Dobrá, všechny tyto typy samozřejmě existují, ale ve filmu Tajemství slov jich najdeme tolik pohromadě, že to skoro zavání nějakým metaforickým podobenstvím o plošině, kde se všichni mohou v klidu uvolnit a zapomenout na svět tam na břehu. Jenže to by se snímek nesměl tvářit tak realisticky. Coixetová i její kameraman se snaží, aby všechna prostředí vypadala co nejpřirozeněji, samozřejmě tak trochu zdevastovaně, oprýskaně a mrtvě. Nutno přiznat, že scéna, kdy Hana vypráví o hrůzách, které doma za Dubrovnikem prožila, je velmi silná, stejně jako celý herecký výkon Sarah Polleyové. Ale k tomu, abychom se dostali do nitra

té křehké a vystrašené dívky, opravdu není zapotřebí celý ten cirkus kolem. Když se před závěrečnými titulky objeví dedikace filmu nějakému člověku, který prý režisérce změnil pohled na svět, napadne nás, že se ta změna musela odehrát těsně předtím, než Coixetová napsala scénář. Jako by byla na začátku svých úvah a neměla zatím čas přemýšlet o hlubších souvislostech. Vznikl tak film, který sice patří k nejúspěšnějším španělským dílům loňského roku a lze si u něj spokojeně pobrečet, v ničem však nepřekračuje rámec obyčejného, konzervativního melodramatu. Tajemství slov je prostě univerzální evropský film do každé domácnosti. Místy v něm sice cítíme snahu kousnout i do kyselejších jablek, jako je třeba znásilňování žen humanitárními pracovníky, ale buď producentský kalkul, nebo režisérčina naivita vyprávění ji drží při zemi. Přemysl Martinek Autor studuje filmovou vědu na FF UK.

Q

Andělský malíř se vrací August Brömse byl vrstevník Švabinského a skvělý pražský umělec, přesto se na něj zapomnělo. Mluvil totiž německy. Kulturní Praha, jež na sklonku 18. století tleskala Mozartovi, hovořila až na vzácné výjimky německy, ale za německou se nepokládala. Národnostní vymezování se dostalo do módy teprve v následujícím století. Na jeho konci se město mohlo pyšnit hned dvěma kulturami, které se proti sobě ostře vymezovaly. Známý berlínský divadelní kritik Alfred Klaar, jenž z Prahy pocházel, popsal unikátní situaci, kdy v jediném městě působily dvě univerzity, dvě vysoké technické školy a dvě velká operní divadla, která mohla současně uvádět kupříkladu Lohengrina, aniž by si konkurovala, protože měla dvě rozdílná publika. Dodejme, že se zde v téže době utvářely i dvojí dějiny moderního výtvarného umění, ačkoli právě ono má svou vlastní řeč, která na obcovacím jazyce tvůrců nezávisí. Německá kultura, jež se v Praze víceméně okrajově rozvíjela i mezi válkami, tragicky zanikla během pěti let vinou holocaustu a poválečného odsunu. Nikdo ji pak už moc nepřipomínal. Zatímco učitelé, novináři a kunsthistorici učili národ ctít velikány typu Mikoláše Alše, Maxe Švabinského, Václava Špály či Jana Zrzavého, jména jejich německy hovořících generačních druhů byla systematicky vytěsňována z kulturního povědomí. Stopy zapomenutých tvůrčích osudů se daly najít leda v antikvariátech, kde se grafiky a kresby pražských německých umělců prodávaly v hojné míře za babku. Odtud pochází i soukromá sbírka majitele antikvariátu Ztichlá klika Jana Placáka, jenž z ní nyní ve stejnojmenné pražské galerii uspořádal výstavu Vizionář August Brömse.

Neznámý poutník Brömse, vrstevník již zmíněného Švabinského, se narodil roku 1873 ve Františkových Lázních, vystudoval berlínskou Akademii výtvarných umění a do Prahy přesídlil roku 1906, tedy právě před sto lety. Vycházel tehdy ze symbolismu a secese a spolu s Emilem Orlikem a Richardem Teschnerem patřil k nejzajímavějším osobnostem Svazu německých umělců v Čechách, jakési protiváhy českého Spolku výtvarných umělců Mánes. Je příznačné, že s Čechami svázaní rakouští umělci jako Alfred Kubin nebo Gustav Klimt, kteří se tehdy obvykle účastnili společných výstav s pražskými kolegy, do zapomenutí v nejmenším neupadli. V roce 1910 se Brömse stal profesorem pražské Akademie, kde vedl grafickou speciálku. Pro žáky nebyl jen učitelem techniky, ale také jakýmsi guru. I proto jej roku 1919 v čerstvě vytvořeném Československu učinili čestným předsedou nového německého spolku Pilger (Poutník). O šest let později zemřel dvaapadesátiletý umělec na tuberkulózu. Brömseho zralá tvorba nezapře příbuznost s expresionismem, ale zároveň aktualizuje středověkou duchovní zjitřenost. Max Brod se v knize Pražský kruh nadšeně zmiňuje „o andělském, z náboženské hloubi těžícím českém Němci Brömsovi, člověku skvěle inspirovaném“. Zvláštní sepjetí modernismu s archaickou duchovností najdeme i v některých

Mniši a žena – suchá jehla Augusta Brömseho. REPRO GALERIE ZTICHLÁ KLIKA

dílech českých umělců z Osmy, kteří se jinak hlásili ke kubistické Paříži, kde se náboženská tematika nepěstovala. Zdá se, že myšlenkám a pocitům, z nichž vzešlo novodobé české umění, nelze bez souvislostí s paralelní tvorbou českých Němců plně porozumět. Jedna z drobných kolorovaných kreseb na výstavě ve Ztichlé klice ostatně svou barevnou kompozicí přímo evokuje Kleopatru Jana Zrzavého, která patří k nejslavnějším a nejtajuplnějším dílům moderního českého umění. Nejde o to, kdo koho ovlivnil, ale jen o další důvod, proč na české Němce nezapomínat. Patří k naší kultuře už proto, že se k nim současná německá kultura příliš nehlásí – poněvadž byli z Čech. Viktor Šlajchrt

Q

22

KULTURA

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ São Paulo je obojaké město. Obojživelné. Vždycky se za jedním pohledem skrývá další možnost. Tenhle dojem ve mně přetrvává od první cesty taxíkem z letiště až dosud. To obvykle zdůrazňované klišé říká, že São Paulo je industriální, betonové monstrum po okraj naplněné mrakodrapy a s nejvyšším počtem vražd na zeměkouli nebo ve vesmíru. V místní obrazárně, jednoduše nazvané Pinacoteca do Estado (Státní obrazárna), si člověk naštěstí uvědomí, že i klišé se dá uniknout, když

Dvakrát pohlédneš na São Paulo vejdete přímo do jádra místní obojakosti, do epicentra dvojího pohledu. Právě tu probíhá výstava dvou současných mladých brazilských fotografů – Roberty Dabdabové a Eduarda Muylaerta, kteří zachycují samotné São Paulo. Jejich pohled na dvojí tvář města je překvapivě podobný mým vlastním dojmům. Roberta Dabdabová nazvala 37 velkých barevných fotografií Řeč věcí a nechala je nalepit přímo na bílou galerijní zeď. Její portréty dětských hraček, které zvětšené a hrozivě barevné působí dojmem zkázonosných vyslanců zla, či vlasů v koupelně připomínajících čínské kaligrafie, jsou bez nadsázky šokující. Pohledy z oken sãopaulských činžáků do zelených spletí tropických rostlin postupně likvidujících beton naopak uklidňují, podobně jako poslední fotografie Antonína Kratochvíla z Černobylu, na nichž příroda definitivně překonala ostych před atomovou katastrofou. Jindy jako by návštěvníky pozvala k sobě domů, na jakousi makabrózní návštěvu, fotografka odhaluje intimní krásu zkažených potravin zabalených v celofánu, provází ladným chaosem odložených bot nebo každodenních pohledů z okna. Její šedé zdi, líbané kořeny popínavých rostlin, tvoří sugestivní portrét betonového města prorostlého tropy, líčí jednu stranu mince, žensky rozněžnělou a hrozivou zároveň. Naopak Eduardo Muylaert je okouzlen industriálem, tvrdostí a neodolatelnou bezvýchodností, která ho obklopuje. Černobílé fotografie ulic občas přeruší letící šedý holub nebo spleť drátů. Svých 70 fotografií vyfotil Muylaert za jediný večer, před třemi lety. Na první pohled provokují jakousi banální tragičností zachycující špínu velkoměsta, v ní se však skrývá nebývalá dynamika vystupující na povrch díky zdánlivé náhodnosti snímků. Jedná se také o fotografický deník, stejně jako u Roberty Dabdabové, ale zachycuje vnější texturu ulic, na nichž se povalují „zcrakovaní“ nešťastníci a o pár metrů dál vyrůstají zbrusu nová nákupní centra. Oba tyto fotografické pohledy, jež by možná jeden bez druhého tak dobře nevynikly, jsou zároveň vzkazem: beton není nepropustný a veškerou krutost jednou zaroste džungle. Markéta Pilátová, São Paulo Autorka je hispanistka.

Obyčejné věci mohou být zlověstné. FOTO ROBERTA DABDABOVÁ

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

Číňan na Hradčanech Absolutní cizinec píše o střední Evropě

P

ředstavme si starého čínského učence, jenž hrstce amerických studentů v Poughkeepsie na řece Hudson vykládá novodobou historii střední Evropy na základě srovnávacích studií berlínských a pražských policejních sborů. Tak výstřední scéna by se mohla klidně zrodit v obrazotvornosti postmoderního romanopisce, jenže profesor Hsi-Huey Liang vskutku existuje. Překlad jeho obsáhlé knihy Mezi Berlínem a Prahou. Střední Evropa ve vzpomínkách čínského historika umožňuje nahlédnout zdejší minulost z exotické perspektivy potomka čínských mandarínů, který už přes padesát let žije nedaleko Bostonu.

člověk odjinud, ustavičně pátrající po obtížně zachytitelných stopách, které badatelům hlavního proudu mohly uniknout, jsem nikdy neusiloval o vytváření ohromných historických pláten,“ píše. Místo toho pátral po drobných lidských stopách v terénu převálcovaném velkými dějinami. Rozprávěl s bývalými nacisty, špiony, vysokými hodnostáři komunistických tajných služeb, s fanatiky, ale také se skeptickými veterány různých ideologií. Jako Číňan vzbuzoval jejich důvěru a sám k nim přistupoval bez předsudků, jaké se v Evropě dědí po předcích.

Vynechaná perspektiva

Absolutní cizinec Hsi-Huey Liang se narodil roku 1929 v Berlíně, kde jeho otec, přední právník čínského Kuomintangu, působil v diplomatických službách. V Německu chlapec žil do čtyř let. Po nástupu Hitlera pověřila čínská vláda otce funkcí mimořádného vyslance v Československu, kde syn začal chodit do německé základní školy a později na francouzské gymnázium. Následovaly dva roky v Rumunsku, jenže Kuomintang ztrácel pozice a Rumunsko navíc stálo ve světové válce na straně Japonců. Do Číny se budoucí historik poprvé dostal ve dvanácti letech a prožil zde všehovšudy tři válečné roky. V dubnu 1945 byl otec opět přeložen do Evropy, v Československu zažil jako velvyslanec Čankajškovy vlády Gottwaldův únor, ale to už v Číně nastupoval Mao Ce-tung, a tak v září 1949 vycestovala rodina do exilu na Západ. Hsi-Huey Liang vystudoval v Cambridge a na Yale. Specializoval se pak jako pedagog a badatel na oblast, kde vyrůstal. K nejzajímavějším paralelám, které v knize rozvíjí, patří srovnání nepokrytě vojenského rázu starého Berlína s méně nápadnými policejními tradicemi Prahy. Krom toho se od počátku zabýval sociálními dějinami dělnických vrstev, vlivem dětské literatury na utváření postojů a mentalit nových generací, sociálními i psychologickými předpoklady zrodu totalitních systémů a různými formami českého a německého protinacistického i protikomunistického odboje. Soustředil se spíš na dílčí pozorování, v nichž hledal konkrétní odpovědi na otázku, proč se středoevropská civilizace po celou druhou třetinu dvacátého století potýkala s tak hlubokou krizí humanity, přirozené morálky i zdravého rozumu.

UDÁLOST V DIVADLE

Sólo pro současného Fausta České divadlo dlouho trápil nedostatek mladých režisérských osobností, v posledních pěti letech se ale objevily minimálně tři, které konzervativnější českou scénu oživují. Jiří Havelka, spjatý s divadlem Ypsilon a nadšeneckou skupinou Vosto5, Jan Jirků, jenž vybudoval z divadla Minor skutečně profesionální scénu s kvalitní produkcí pro celou rodinu, a režisérská dvojice skrývající se pod značkou SKUTR (Skupina Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Tato jména od záplavy jiných, kteří se pohybují na scéně alternativního divadla, odlišuje řemeslná zručnost prostá jakéhokoli diletantismu a chuť ke svobodnému překračování žánrů. Režijně-dramaturgické duo SKUTR na sebe výrazně upozornilo již v rámci svého studia na pražské DAMU inscenacemi Disco Pigs a Nikola Šuhaj. Domovskou scénu pak dvojice našla v pražském Divadle Archa, v němž vytvořila tři svébytná a oceňovaná díla s jasně definovaným jazykem, poetikou i tematikou. Po inscenacích Nickname a Understand nyní přichází s představením neobvykle nazvaným 8 Polib prdel kosům. Od předchozích výtvorů, které pojmenovávaly buď samotu člověka ve světě internetové komunikace, nebo dítěte, pro nějž je jeho okolí natolik podivné, že si začíná vymýšlet vlastní příběhy, se 8 Polib prdel kosům dost odlišuje. Nikoli pódiovým projevem, který také kloubí pohybo-

Čechy mám rád, i když nad jejich skutky žasnu. FOTO ARCHIV AHA

Kniha dává nicméně živě nahlédnout do dílny americké historiografie. Autor od počátku hodně sázel na osobní zpovídání pamětníků, obraz světa, který vykresluje, však vychází z jeho vlastní citové zkušenosti. Pro zdvořilého gentlemana z nejlepší čínské rodiny znamenala bída chudiny, cynismus propagandy a násilí ozbrojených houfů stejný otřes, ať už je pozoroval v Berlíně, Praze, na Balkáně nebo v Číně. Díky exkluzivnímu původu i osudu byl Liang tak trochu doma v různých civilizacích, ale žádná mu nebyla absolutně vlastní. Jeho pohled jako by vycházel z globálních mravních principů, v nichž to nejlepší z evropské tradice křesťanské humanity splývá s tím nejlepším z čínského konfucianismu, ale zároveň i s hlubokou vírou v étos americké demokracie. Sám přitom cítí, že takové hledisko je příliš podmíněno vlastními, dosti výlučnými zážitky, než aby si mohl být naprosto jistý úsudkem, a dějiny proto vykládá spíš jako osobní zkušenost než učivo. Jeho styl je zřejmě i proto promyšleně roztěkaný. „Jako

vé, akrobatické, cirkusácké, loutkové i činoherní divadlo, ale převážně tématem. Režiséři celé své dílo opřeli o náročný a obdivuhodný výkon mladého a všestranně talentovaného herce Rostislava Nováka, jenž se jeví jako skutečný objev posledních let. Tématem poslední inscenace je jednak loutkářská a herecká tradice dynastie Kopeckých, v níž patří Novák už k osmé generaci, a pak také faustovské dilema. Autoři nesáhli po téhle inspiraci náhodou. Faust v loutkovém podání již od nepaměti představoval jakýsi prubířský kámen rodiny Kopeckých, na němž se poznala řemeslná zručnost a kterým se udržovala tradice dynastie. Novák se s ním porval skutečně se vší silou a vidí ho očima nové generace, která archetypální téma pojmenovává jinými prostředky. Sám s velkou energií ovládá celou scénu Archy a za pomoci originálních rodinných loutek, videoprojekcí, přesného světelného designu a hudby Petra Kalába divákům vypráví o svých předcích. Předvádí historky ze světa světských a herců, ale i těžkosti života současného herce, který neustále stojí před složitou volbou. „Rosťa je univerzální herec, který zvládá skutečně všechno – od performance přes monolog a loutkové divadlo až k akrobacii. Zároveň se podílel i na scénáři, kterým divákům nejen odhalil rodinné archivy, ale nechal je také nahlédnout do svého nejintimnějšího života,“ říkají režiséři. Máme zde šanci vidět nejen klasického loutkářského Fausta, ale také herce Nováka jako Fausta začátku nového tisíciletí, který musí neustále volit mezi manželkou a dětmi, divadlem a způsobem, jak se uživit. Upřímně ukazuje běs mladého člověka, který se s velkým vypětím snaží ustát vše a zároveň neodolává lákavému pokušení reklam a seriálů, které pro něj představují různé vrstvy pekla, ale také jediný možný způsob obživy. Přestože je inscenace 8 Polib prdel kosům dílem vypovídajícím hlav-

Profesor Liang po celý život rád kreslil a maloval. Obálku českého vydání jeho vzpomínek zdobí obraz z roku 1989, který nazval Praha-Střešovice 1937. S něžnou nostalgií zde evokuje město, o němž opakovaně prohlašuje, že se mu stalo asi tím nejopravdovějším ztraceným domovem. Také Češi mu prý jsou dodnes ze Středoevropanů nejbližší, byť občas nezastírá zděšený úžas nad jejich skutky. Ve zmíněném obraze ovšem nakupil to nejpěknější, co mu v dětství uvízlo v paměti: Hradčana na kopci, střešovickou vilu s čínským vyslanectvím, barokní štíty domů a širokou báň chrámu sv. Mikuláše, stará auta, žlutočervenou tramvaj, hotel Alcron, Národní divadlo, modernistickou budovu francouzského gymnázia v Dejvicích, pochodující vojáky, letadlo s písmeny OK na křídlech a elegantního prezidenta Masaryka, který tomu všemu přátelsky kyne ze hřbetu poslušného koně. Ke klasické čínské malbě se obraz navenek nehlásí, připomíná spíš naivistický poetismus rané české avantgardy. Zdůrazněním lyrických detailů na úkor reálných proporcí celku je ovšem ryze čínský: ignoruje „správnou“ evropskou perspektivu, která pomocí optického triku falšuje hloubku prostoru. V knize profesora Lianga najde český čtenář rovněž řadu prohřešků proti „správné“ perspektivě, nemluvě o faktografických nepřesnostech, jenže právě díky tomu může vlastní dějiny zahlédnout z naprosto nezvyklého úhlu. A to aspoň ve střední Evropě rozhodně není na škodu. Viktor Šlajchrt

Q

Hsi-Huey Liang: Mezi Berlínem a Prahou. Střední Evropa ve vzpomínkách čínského historika, přeložila Petra Kůsová, Prostor 2006.

Hrát, či nehrát v seriálu, toť otázka. FOTO LAURA HANÁKOVÁ

ně o světě divadelníků, zaujme všechny diváky pomocí ohromujících akrobatických čísel, humorných pouťových výstupů i díky aktualizovanému faustovskému tématu, v kterém se pozná leckdo, kdo se dnes snaží skloubit ideály s realitou. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.

Q

SCÉNA / DOPISY

RESPEKT 20 V 15.–21. KVĚTEN 2006

KULTURNÍ TIP

Michal Viewegh: Báječný rok (Druhé město) Sedmnáctá kniha nejúspěšnějšího českého prozaika je malým překvapením: autor vydává (občas i intimní) deník, který si vedl v loňském roce. Karel Jaromír Erben: Kytice – komiks (Garamond) Deset kreslířů se ujalo adaptace Erbenova vrcholného básnického díla. Antonín Kratochvíl: Persona/Portraits (Slovart) Dokumentárními portréty si fotograf zpestřuje návraty do klidného západního světa a několikrát s nimi uspěl i v soutěži World Press Photo. Kniha Kratochvílovu portrétní tvorbu rekapituluje. Henry Lincoln, Michael Baigent, Richard Leigh: Svatá krev a svatý grál (Rybka Publishers) Z téhle knihy čerpal Dan Brown při psaní svého Da Vinciho kódu. Tři historici zkoumají nová fakta z dějin křesťanství. A na rozdíl od Leonardovy šifry se jim občas dá i věřit.

Miroslav Tichý, Dům umění města Brna (16. 5.–6. 8.) V Paříži, New Yorku nebo Madridu se jeho fotografie prodávají po tisíci eurech za kus, kyjovského solitéra Miroslava Tichého to ale moc nezajímá. Odjakživa žil jako samorost, fotoaparáty si vyráběl ze součástek nalezených na smetišti a většina obyvatel jihomoravského městečka ho měla za blázna. Fotil hlavně ženy. Prošlý film a přístroje vlastní výroby, které vypadají jak archeologické vykopávky, snímkům dodaly unikátní půvab, takže připomínají piktorialistickou tvorbu z přelomu století, ačkoli jim není o moc víc než dvacet let. Tichý věnoval koncem osmdesátých let část svého archivu příteli-emigrantovi, kterému se podařilo přesvědčit zahraniční kurátory, že jde o unikátní umělecký zjev. V Česku má kyjovský fotograf svou vůbec první výstavu.

KNIHY Günter Grass: Psí roky (Atlantis) Poslední díl tzv. Gdaňské trilogie, stěžejní části tvorby německého laureáta Nobelovy ceny. Neil Gaiman, Dave Mc Kean: Vraždy a housle (Netopejr) Klasický komiks o paměti a zlu. Vypravěč vzpomíná na své dávné setkání s léčitelem Al Caponeho. Jiří Paroubek: Můj život v politice (Epocha) Další zpráva z vrcholné politiky, tentokrát zacílená přímo do finále předvolební kampaně. Jana Klusáková: Cyril Svoboda – Nediplomovaný rozhovor (Host) A ještě jednou svědectví z vrcholné politiky, v tomto případě ovšem usměrňované kritickým tazatelem.

DOPISY Nic jsme nezrušili V reakci na článek O vlku veřejnoprávnosti (Respekt č. 18/06) bych chtěl znovu čtenáře Respektu i pana Vladimíra Justa ujistit, že nelžu, když tvrdím, že Česká televize nezrušila pořad o ekologii Na větvi. V únoru jen „ustoupil“ na ČT 2 olympiádě, v březnu a dubnu hokejovým zápasům. Od května do poloviny června ho diváci ČT 2 najdou v naší programové nabídce opět každé úterý odpoledne. V druhé půli června jej vystřídá fotbalový šampionát a na obrazovky se v týdenním intervalu vrátí v září. Pořad Hádání o přírodě, o kterém pan Just také psal, v současné chvíli doznává změny formátu. Jak se změna podaří, to mohou diváci posoudit během letošního podzimu.

Vladimír Kouřil: Divná hudba dob nekalých (Volvox Globator) Publicista a někdejší organizátor jazzové sekce sepsal historii jazzu v normalizačním Československu. Jan Marek: Dějiny Afghánistánu (Nakladatelství Lidové noviny) Nový přírůstek do zavedené edice popisuje zemi od roku 3000 př. n. l. až po americkou invazi. François Gibault: Céline I (Atlantis) První část třídílného životopisu zachycuje období od spisovatelova narození po vydání slavné Cesty do hlubin noci. Krajinou samoty (One Woman Press) Nakladatelství, které se věnuje ženským autorkám, vydává knihu osmi povídek od čtyř nejznámějších lotyšských spisovatelek.

V labyrintu Bruna Schulze, Polský institut, Galerie Millenium, Praha Polští umělci reagují na osobnost polského židovského spisovatele a malíře.

HUDBA Stereolab, 17. 5., Palác Akropolis Praha Kapela spojující pop s elektronickou avantgardou ovlivnila Sonic Youth i Blur. Johnny Cash: Personal Life (Sony/BMG) Kolekce dříve nevydaných písní, nalezených v Cashově studiu. Celkem 49 písní na dvojCD.

TELEVIZE Pot a slzy Pražského jara (Opus 2), ČT 2, 16. 5., 20.40 Dokument, který Pavel Koutecký dokončil pár dnů před svou smrtí. Řím, otevřené město, ČT 2, 18. 5., 22.45 Klasické dílo italského neorealismu v režii Roberta Rosseliniho. O Schmidtovi, ČT 1, 20. 5., 21.05 Jack Nicholson coby Warren Schmidt se po letech práce v pojišťovně ocitne v penzi a neví, co si s novou rolí počít.

Šifra mistra Leonarda (drama, USA) Tom Hanks a Audrey Tatou v adaptaci nejčtenější knihy posledních let. Česká biskupská konference protestuje, ale zdejší distributor posílá do kin 41 kopií. Divočina (animovaný, USA) Po Době ledové 2 další podívaná pro celou rodinu. Walt Disney zkouší konkurovat příběhem zvířátek z newyorské zoo, která se vydají zachránit kamaráda, jenž se omylem dostal na svobodu. Nepřipomíná vám to něco trochu? Nová Francie (historická romance, Kanada/ Francie/Británie) Na pozadí historických událostí z poloviny 18. století (soupeření Britů s Francouzi o Kanadu) se mladá vesničanka zakouká do charismatického dobrodruha. Poměrně kýčovitá podívaná.

veřejnoprávnost“. Ani jedno z těchto tvrzení není doloženo konkrétním faktem. Snad proto, že by se taková fakta těžko hledala. Česká televize je dnes stabilizovanou institucí, která ctí a plní své poslání. Stačí se občas podívat na webové stránky ČT a přesvědčit se o šíři našeho programu, který nabízí například dokumenty, vzdělávací, hudební a odborně specializované pořady či magazíny pro menšiny v takové míře, v jaké je u žádné jiné televize u nás nenajdete. Nemluvě o rozsahu našeho zpravodajství a o unikátním projektu předvolebních regionálních diskusí. Navíc, paní poslankyně se zřejmě mylně domnívá, že Rada České televize zasahuje do personální a programové politiky ČT. Pokud to tak ale vnímá, proč neprotestuje proti porušení zákona o ČT? Že se tak neděje, dokládá skutečnost, že nikdy nic podobného na žádné platformě nezaznělo, včetně té parlamentní. Martin Krafl, tiskový mluvčí ČT

Při čtení rozhovoru s paní poslankyní Fischerovou (Respekt č. 18/06) jsem si marně lámal hlavu, kdy vznikl. Před třemi, čtyřmi, pěti lety? Protože ctím profesionalitu redakce tohoto týdeníku, je mi jasné, že rozhovor vznikl v minulých dnech, o to víc však považuji za nutné vysvětlit, proč mám dojem, že jde o interview z hluboké minulosti. Podle paní Fischerové „je v České televizi nejistota, Radě ČT nejde o to, aby byla kvalitní a konkurenceschopná, aby v ní pracovaly nezávislé osobnosti, a je patrná rezignace ČT na

Alberto Giacometti, Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov První výstava slavného švýcarského umělce v Čechách představuje grafiky, oleje, sochy i fotografie.

FILM

Martin Krafl, tiskový mluvčí ČT

Rozhovor minulosti

VÝSTAVY

U nás ke změně nedošlo Paní Horváthová a pan Horváth v reakci na článek Nečtěte mrtvé medvědy (Respekt č. 18/06) píšou o tom, že dnes už se používá pro výrobu knih ekologický papír. Ano, některá především ekologická vydavatelství u nás i na Slovensku vydávají knihy na recyklovaném papíře, například Abies, Doplněk, Votobia, Baobab, také Argo vydalo některé tituly na recyklátu. V zahraničí však jde o velké nakladatelské domy a známé spisovatele. A to už je něco řádově jiného, co lze bez nadsázky charakterizovat pojmem revoluce. Jde o mezinárodní iniciativu zaměřenou na ochranu pralesů a světového klimatu, k níž se již

dnes přihlásila řada významných světových spisovatelů, např. J. K. Rowlingová, P. Pullman, G. Grass. U nás zatím k ničemu podobnému nedošlo. Je velký rozdíl vydávat na recyklovaném papíru „lehčí čtení“ či ekologickou nebo alternativní literaturu v nízkém nákladu (kolem tisíce výtisků), nebo žádaný bestseller v nákladu desetitisíců výtisků. Jen tak je možné dospět k podstatné změně, která může mít systémový charakter. Jiří Zemánek, Praha

Rychetský je kvalifikovaný Reaguji na článek Klaus vyzývá ke vzpouře (Respekt č. 19/06). Přiznám se, že u mnoha argumentů nevidím souvislost s omezováním soudcovské moci, jíž se obáváte. Předně, vykládám si správně, že odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu se dle vás dopustil prezident Klaus omezení soudcovské moci? Nejsem expert na ústavní právo, ale není právě odvolání předsedkyně NS jedna z nezcizitelných kompetencí daných mu ústavou? Chápu, že tím, že svůj krok nevysvětlil, dal zbytečně prostor pro spekulace, ale není přece jen pravděpodobnější, že spíše než omezení soudcovské moci ležela prezidentu na srdci otázka kvality jí vykonávané práce? Dále v souvislosti s Pavlem Rychetským píšete, že „neinstaloval do čela Ústavního soudu váženého soudce“. Pletu se, řeknu-li, že Rychetský je jedním z lidí, kteří se zásadní měrou podíleli na tvorbě a zásadních změnách legislativy z doby 90. let, a je tudíž nanejvýš kvalifikovaným právním odborníkem? Lukáš Kotek

23

MIMOCHODEM Bylo jedenáct hodin večer a Jiřina si zavolala do centra Prahy taxík firmy Profi. Přijel včas, ale vnitřek vozu byl bohatě vyzdoben prospekty pražských nevěstinců. „Proč to tady máte? To se nestydíte?“ tázala se Jiřina, jelikož žije v Anglii a tam panují jiné zvyky. „Já to dám pryč, když vám to vadí,“ pravil taxikář. „Uděláme to jinak,“ řekla Jiřina. „Vy mi zastavte a já vystoupím.“ Zkoprnělý muž zabrzdil, Jiřina zavolala Profi a požádala o taxík bez nahých žen. Slíbili jí ho. Také přijel včas, ale reklam na nevěstince bylo uvnitř stejně jako v tom prvním. Jiřina uvážila, že se po půlnoci jinak než taxíkem do Řevnic nedostane, a požádala řidiče, aby obrázky odstranil. „Vážně si

Porno v taxíku myslíte, že se v noci jezdí taxíkem jen k prostitutkám?“ ptala se (tedy, řekla to jinak). „Za čtrnáct let, co jezdím, si nikdo nestěžoval,“ pravil taxikář. „Co vám vadí?“ „Dejte to svinstvo pryč,“ trvala Jiřina na svém. „Vadí mi, že jsem vaše zákaznice a tohle je nevyžádaná reklama.“ Řidič se ušklíbl a poslechl. Co bylo postavené, to dal pryč, co bylo přilepené, to ponechal. Jiřina mi líčí svůj zážitek a ještě zuří: „Chápeš to? Pět set korun za taxík plný nahých holek!“ Rezignovaně krčím rameny. „Časem si zvykneš,“ povzdechnu. „Já si stěžovala jenom jednou: to jsem ráno vezla dítě do školy a v taxíku byla přímo porno výstava. Mě to taky štve, ale asi tady panuje jiná kultura než v Anglii. Češi nechtějí působit upjatě.“ „Ale tady přece vůbec nejde o kulturu, ale o prachy!“ rozčílí se Jiřina. „Jedna věc je, že se člověk stydí. Ale hlavně to přece ten řidič nevozí zadarmo a pro radost! Někdo mu za to platí, je to reklama. Ať se teda rozhodne, kdo je jeho zákazník: já, nebo bordely v Praze? Pochop, že kdyby vozil hrnečky s trpaslíky, tak je to stejný!“ Hledím na Jiřinu jako na zjevení. Tohle mě nenapadlo. Myslela jsem si, že my Češi jsme trochu zbytečně odvázaní a mnozí žijí za hranicí vkusu: chodí v trenýrkách, močí na ulici a vozí v autě soft porno. Ale ono je to horší, někdo na volném vztahu k erotice slušně vydělává bokem: buď přímo řidiči, nebo jejich mateřské firmy. Nestačí jim namontovaná turba a vlídné zacházení ze strany pražských radních. Chtějí víc. A když se někdo slušný rozhodne provozovat taxík bez erotických tapet, prostě si tolik nevydělá. Těm ostatním, kteří fotky vozí, nikdo nic nedokáže. Nejspíš ani kontrolor, který by nastoupil s dítětem za ruku. Možná by řekl: „Vztahuje se na vás paragraf o mravní ochraně mládeže.“ A řidič by odpověděl: „Promiňte. To je fotka mé sestřenice.“ Nevím, jaká je právní podstata celé věci, tuším ale, že nebudu psát stížnosti a shánět právníky kvůli silikonovým ňadrům na palubní desce. Mám jiné starosti a ty nepočkají. Ale budu teď v taxících říkat totéž co Jiřina: „Dejte to pryč. Je to nevyžádaná reklama.“ Pražské pasáky tím sice o zisk nepřipravím, ale budu si připadat méně potupně. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

24

MINULÝ TÝDEN

Zemřel hrdina bojů za svobodu, legendární válečný pilot František Peřina (95). Česká filharmonie zahájila Pražské jaro. Tisíce lidí demonstrovaly v Praze na Letné za legalizaci marihuany. Vodafone snížil roaming. Uplynulo 61 let od konce druhé světové války. Mír v Evropě je sice hezká fráze, ale tolik let po válce už bere za srdce jen přestárlé důchodce, napsal v Lidových novinách komentátor Luboš Palata při glosování snah německé kancléřky Angely Merkelové dostat znovu do hry evropskou ústavu. Pražský veletrh Svět knihy navštívila dánská prozaička Helle Helle. Václav Klaus vetoval Zákoník práce. Uprchlý podnikatel Radovan Krejčíř vzkázal ze seychelského exilu do Čech, že je ochoten se vrátit, spolupracovat při vyšetřování svých kauz a v případě viny přijmout i trest, ale s jedinou podmínkou – že mu bude umožněno složit jakkoli vysokou kauci a zůstat po dobu vyšetřování na svobodě; ministerstvo spravedlnosti ale tuto možnost odmítlo. Média oznámila, že do Rady OSN pro lidská práva byly velkou většinou hlasů zvoleny Kuba s Čínou. Testy jsou těžké a plné hrubých chyb – například

15.–21. KVĚTEN 2006 V RESPEKT 20

poslechové části jsem nerozuměla ani já, a to jsem rodilá Ruska, přidala se učitelka ruského jazyka Veronika Nikitina ke stížnostem svých zdejších středoškolských kolegů, kteří vyzkoumali, že zkušební testy státních maturit, které letos cvičně skládalo 85 procent maturantů, jsou plné pravopisných a významových chyb. V Praze zpívala Jennifer Larmore. Ve Vladivostoku byl po tříleté rekonstrukci znovu otevřen památník padlým československým legionářům. Zdražilo zlato. Za to, že jeho podřízení zbili matku s dětmi, která nesouhlasně sledovala prvomájový pochod pražských neonacistů, byl odvolán z funkce šéf policistů Prahy 2 Jan Navrátil; policista, který ženu ztloukl, jde před soud a kolegům, kteří jeho počínání nečinně sledovali, hrozí trestní stíhání. Podle sdělení bank vzrostl podíl singles na trhu hypoték. Čtrnáct nových a nehlídaných stezek pro pěší protnulo česko-rakouskou hranici. Jako v časech Rakouska-Uherska, komentovaly to Lidové noviny. Podle zpráv agentur pokračoval ve Vatikánu spor, jak se vlastně postavit ke knize spisovatele Dana Browna Da Vinciho kód, která podle některých prelátů

zesměšňuje křesťanského boha Ježíše Krista a jejíž zfilmovaná verze právě slavila v Cannes světovou premiéru. Kvůli hádce mezi českými a britskými společníky zkrachoval projekt největší české větrné elektrárny s osmdesáti větrníky v Krušných horách. V Praze zpívali Alexandrovci. Na newyorském festivalu Tribeca vyhrála Eva Holubová cenu pro nejlepší herečku za svou roli ve filmu Účastníci zájezdu. Šéf rozvědky Karel Randák byl povýšen na generála. Přišel za mnou a řekl mi: Je to dobrý, Miloši, dáš deset milionů za papíry od policie a 20 milionů za svobodu, no, co koukáš, to přece není drahý, popsal po propuštění z vazby realitní magnát Miloš Červenka Mladé frontě Dnes, jak mu sociálnědemokratický lobbista František Vybíral sliboval před zatčením pokoj od policie a osobní svobodu; Červenka je už dlouho vyšetřován pro podezření z podvodu, při němž s pomocí vysoce postavených lidí na ministerstvu zemědělství získal za babku miliardové pozemky v okolí Prahy. Na Štvanici hrála Martina Navrátilová. Politici si omezili imunitu jen na čas mandátu. Po tříletém procesu přiznal pražský soud dvoumilionové odškodnění

britskému turistovi Trevoru Tuffinovi, na kterého se v roce 2003 při procházce přes pražské Staroměstské náměstí zřítil špatně upevněný obří vánoční strom a vážně jej zranil. Česká měna posílila na 28,15 korun za jedno euro. Na Vsetínsku havaroval školní autobus, 16 dětí bylo zraněno. Slovenská policie zatkla českého novináře tamního týdeníku Plus 7 Václava Nekvapila za to, že se mobilem podstrčeným pod jednací stůl pokoušel odposlouchávat zasedání bratislavské vlády. Ředitel antimonopolního úřadu Martin Pecina se probojoval do finále soutěže „Zelená perla“ za svůj loňský výrok pro Hospodářské noviny: To, že vyvážíme elektrickou energii, je pravda, ale daleko více, než vyvážíme elektřiny, tak dovážíme ropy a plynu, čili to není tak, že bychom vyváželi životní prostředí, my ho naopak dovážíme. Evropská unie odložila o pár měsíců rozhodnutí o vstupu Rumunska a Bulharska. Ministerstvo zdravotnictví zjistilo pomocí srovnávacích testů, že nejlíp ze všech nemocnic léčí Homolka. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 14. 5. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.