Jak vyléčit bolest 13

13

respekt.cz Ročník XVIII. V 26. 3.—1. 4. 2007 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Paneláky chytily druhý dech 5 V Co bude dál s ropou 8 Policie ve službách Sazky 4 V Michael Moore narazil 20 13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Jak vyléčit bolest

   komentáře VE HVĚZDÁCH Málokdo z rakouského velení očekával, že bude terezínská pevnost hrát během konfliktu s pruskou armádou nějakou zásadní roli. Na to už byla v roce 1866 dost zastaralá. Nicméně rozhodnutí Prusů fortifikaci úplně ignorovat, obejít ji a s Rakušany si to v klidu rozdat až na otevřeném poli u Hradce Králové, to byla pro válečné stratégy nepříjemná rána. Pevnosti se přece mají dobývat a protivník si na nich má co nejvíc vylámat zuby, to dá rozum. Duchovní otec Terezína si z nenaplnění tohoto předpokladu hlavu dělat nemusel. Jeho srdce v  té době už dávno odpočívalo v pařížské Invalidovně, kam ho nechal umístit císař Napoleon I. Maršál Francie, architekt, válečník a  vynálezce Sébastien le Presetre, pyšnící se titulem markýz de Vauban, zemřel 30. března 1707.

Milovník osmibokých měst Stavitelé terezínské pevnosti vycházeli z jeho životního přesvědčení, že pokud má být nějaké město nedobytné, nemá smysl obklopovat hradbami dávné usedlosti, protože do nich se útočníci stejně jednou dostanou. Vauban se aktivně účastnil třiapadesáti obléhání, takže věděl, o čem mluví. Jediným řešením bylo podle něj vybudovat město na zelené louce a všechno v něm od počátku přizpůsobit vojenským účelům. Budovy musí být nízké (s výjimkou kostelní věže), ulice rovné, musí být použito co nejméně dřeva kvůli nebezpečí požáru a celé město musí být ukryto ve vysokých hradbách na půdorysu osmiboké hvězdice. Z  jejich bašt neboli bastionů pak mohou obránci kontrolovat veškerý přístup k městu a při útoku pokrývat napadená místa pevnosti společnou palbou. Dalším Vaubanovým ideálem byla přítomnost vodního toku, kterým se dal prostor kolem města v případě napadení zatopit. Terezín veškeré tyto podmínky splňoval, stejně jako desítky dalších pevností, které vznikly na základě Vaubanových studií. Sám jich postavil více než třicet, včetně měst Dunkerque, Brest či Toulon. Králi Ludvíku XIV. sloužil skoro padesát let. Svůj titul získal za bezmeznou oddanost francouzské koruně i  za přelomové vynálezy. Jeho nejradikálnější myšlenku však Ludvík odmítl realizovat: návrh jednotné plošné daně, která by zrušila dosavadní privilegia šlechty, vojska a duchovenstva, formulovaný v knize Královský desátek z roku 1706. Průkopník navrhování pohodlných kasárenských bloků, autor sítě majáků na bretaňském pobřeží, odborník na lesní hospodářství, splavnění řek a chov prasat zemřel na zápal plic. O 160 let později dal Napoleon III. přejmenovat jeho rodné město na Saint-Léger-Vauban. Byl to symbolický poslední hold architektovu dílu, které mělo zanedlouho ustoupit nárokům modernizující se společnosti. Urbanisté mohutné valy pevností rozbořili v rámci rozšiřování měst a zlepšování dopravy, v prakticky nezměněné podobě se jich dochovalo jen pár. Terezín je jedním z nich. Jan H. Vitvar

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Hlavně nikoho nenaštvat Daňová reforma, která je pro všechny a pro nic

P

okud máte pocit, že svět daní je pro vás nepochopitelný, nepropadejte panice, že máte sníženou inteligenci. Rozhodně v tom nejste sami: podle agentury CVVM 64 % Čechů zdejšímu systému odvodů peněz nerozumí. Ti zbývající si to jen nechtějí přiznat nebo se tím živí, třeba jako světlonoši v  tunelech daňových uliček. Zdá se, že na tento fakt spoléhá česká vláda, protože její ohlašovaná reforma daní je sice sympatická, ale vlastně drobná změna.

Správným směrem Nastavování výše daní je svým způsobem magie. Stačí jedna chybná myšlenka a  lidi to vyprovokuje k hledání výjimek, podvodů, stěhování či změně chování. Joseph E. Stiglitz často uvádí následující příklady, jaké mohou mít vládní hry s výší daní dopady: například když ve Velké Británii zavedli systém, který „znevýhodňoval domy s více okny, zareagovali obyvatelé racionálně: začali stavět domy bez oken“. Ze stejného důvodu se stala mnohem populárnější auta se třemi koly (pokud si myslíte, že jsou bezpečná, tak někdy zhlédněte skeče Mr. Beana), protože na ně byla nižší daňová sazba. Jsou ale samozřejmě i pozitivní příklady, kdy změna daní nastartovala ekonomický boom. Stačí se podívat i na sousední Slovensko, kde reformy pomohly oživit zemi natolik, že je dnes nechce měnit ani vládní sociální demokracie. Český kabinet také rozhodně míří správným směrem, když se chystá snížit zdanění práce a chce více zatížit spotřebu (podle dostupných plánů by se platy měly danit 15 % a snížená DPH vzroste z 5 na 9 %). Zvyšuje to lidem možnost volby, protože když jim zůstane více peněz v kapse, mohou se pak rozhodnout, co si budou pořizovat. Zjednodušeně řečeno, zase se o trošku více vyplatí pracovat. Česko dosud patří v tomto ohledu mezi nejhorší země spolu s Německem a Belgií, a Berlín právě na změně tohoto stavu usilovně pracuje. Dobrý nápad je také to, že na výplatní pásce všichni uvidíme i odvody pojistného, které za nás státu odesílá zaměstnavatel. Čím je systém transparentnější, tím vždycky lépe. Kabinet tento krok ale nedělá z čistého entuziasmu, nýbrž proto, že chce z  této „superhrubé“ mzdy vypočítávat výši odvodů. Tak tomu dosud nebylo, takže ohlašovaná 15% daň lidem přinese mnohem méně peněz,

Malá radikálnost změn a  utajování daňové reformy do poslední chvíle nám ale o dnešní politické a ekonomické situaci hodně napovídá. Potvrzuje se, že tento kabinet je díky křehké sněmovní většině nevětšině velmi slabý a jakékoli změny budou spíše kosmetické. Už výše popsané návrhy budou zřejmě těžko procházet sněmovnou, protože levice je proti a dva uvolnění poslanci z ČSSD Melčák a Pohanka nejsou příliš jistí hráči. Ale i  kdyby se vládě podařilo její představu o daních prosadit a popostrčit ekonomiku, neřeší to hlavní problém této země – jak nasadit uzdu marnotratnému státu. Ačkoli zdejší ekonomika roste historickým tempem, na hospodaření země se to příliš neukazuje – stále jsou tu stomiliardové schodky rozpočtu a  neutěšená sféra státních výdajů.

Proč se to vlastně děje

Bezedná jáma

Tolik nepochybná pozitiva. Pravda je však taková, že reforma nepřinese mnoho peněz ani do kapes veřejnosti, ani do státní kasy. Zároveň je to něco jako rovná daň, leč i  není, protože na rozdíl od Slovenska se liší výše pro právnické a fyzické osoby. Nepřinese zřejmě ani tolik potřebné zjednodušení byrokracie kolem výběru odvodů. Základním úskalím „reformy“ je, že je dělaná narychlo a  s  cílem, aby si všichni aspoň trošku polepšili a dodrželo se vágní prohlášení ve vládním programu. Dokonce i lidé s nejnižšími příjmy mají díky různým trikům dosáhnout na sice mírně, ale přece jen větší peníze. Ani vládní politici nedokážou vysvětlit, jaká je vlastně vize úprav daňového systému, co má být jejím základním cílem. A někteří členové kabinetu pod zárukou anonymity otevřeně říkají: „Doufali jsme, že to prodáme jako razantní změnu, i když je to spíše kosmetické, a  podle prvních reakcí v médiích jsme překvapivě uspěli.“ Rychlost příprav výsledku odpovídá. Jsou to sice potřebné kroky, ale příliš malé na to, aby se to dalo nazývat reformou. Nejdou ve své revolučnosti o mnoho dál, než co předvedla v minulých letech sociální demokracie. Vzhledem k  malé razanci je překvapivý spěch vlády a tajnůstkářství. Mnohem praktičtější by bylo, kdyby vláda rozjela aspoň nějakou krátkou veřejnou debatu a vyslechla si i nezávislé analytiky, kteří by nepochybně přišli s řadou zajímavých poznámek.

Plán vlády na škrtání ve výdajích je zatím bohužel značně nehotový. V tomto ohledu bude rozhodující rezort Petra Nečase, tedy ministerstvo práce, kde se budou určovat výše různých sociálních dávek. Šetřit budou muset samozřejmě všechny rezorty, ale tzv. povinné výdaje (důchody, dávky atd.), které tvoří už 54 % rozpočtu, jsou největším problémem. Ty totiž většinou pohltí to, co se jinde podaří ušetřit. „Omezovat se ve výdajích, to bolí a chce to po vás také víc práce než změnit DPH. Tam posunete pár parametrů a hotovo. Výdaje jsou ale strukturované, musí se podrobně projít, nedá se to udělat od stolu. Asi proto se do těchto změn politikům nechce,“ říká analytik z   Institutu ekonomických studií Ondřej Schneider. Nad vším trčí otazník v  podobě důchodové reformy. Na rozjezd zásadní transformace dnešního systému by byly zapotřebí stovky miliard, které Česko rozhodně nemá, a k uhrazení by nestačila ani kompletní privatizace státních podniků. Tady leží největší úkol pro politické reprezentanty. A to bez rozdílu, jestli sedí ve vládních či opozičních lavicích. Podle propočtů expertů bude stávající systém fungovat bez větších problémů do roku 2015, poté se už bude propadat do ztráty, která bude každý rok rychle narůstat. Kde jinde by se měli umět politici dohodnout?

Profesorova bublina splaskla Díky zvědavosti amerických zákonodárců Češi konečně vědí, na čem se svým prezidentem jsou. Minulý týden skončily dva velké příběhy české politiky. Aktér prvního uraženě vystoupil z  politické strany, se kterou kdysi senzačně vyhrál volby. A  druhý veřejným dopisem potvrdil svoji dosud skrývanou a  pro mnohé neviditelnou proměnu z  kdysi inspirativního lídra v  nudného ideologa maloměšťáctví. Tito mužové se jmenují Miloš Zeman a Václav Klaus, a stejně jako se jejich osudy protínaly celá devadesátá léta, tak teď ruku v  ruce odcházejí z  politické scény. První fyzicky, druhý prozatím „jen“ intelektuálně.

Ideologie bojovníka proti ideologiím

Vauban – na zelené louce. f oto profimedia / afp

než kdyby se vypočítávala tak jako dnes z klasické hrubé mzdy. Výrazněji si polepší bohatí lidé, což je ale dobře. Oni jsou přece motorem zdejších firem, a tudíž i zdrojem nabídky práce pro ostatní. Polepšit by si měly i  firmy, kterým by měly podle plánů vlády do roku 2009 klesnout daně z dnešních 24 procent na 19. To by mohlo pomoci při lákání firem z okolního světa. Podle ekonomů jsou pro vábení investorů nejdůležitější tři věci: 1. cena práce, 2. kvalitní infrastruktura a  za 3. právě zdanění zisků. Zdá se, že ve všech třech ohledech je Česko zatím na celkem dobré cestě. Produktivita práce totiž roste poměrně rychle a  nabídka je kvalitnější, daňové zatížení během posledních let stále klesá, a  pokud splní vláda své představy, tak bude tento trend pokračovat. A též infrastruktura se rychle zlepšuje.

Když do podatelny Pražského hradu dorazila letos začátkem  března pozvánka od dvou amerických republikánských senátorů na účast v kongresovém slyšení o  otázkách kolem globálního oteplování, mělo to svou logiku. Václav Klaus se v  poslední době pasoval do role experta na klimatické změny, navíc značně vyhraněného, který všechny chmurné vize podobně jako řada amerických konzervativců odmítá. Nikdy ale své argumenty podrobně nevysvětlil, debatám se vyhýbá a  na otázky novinářů reaguje obecnými řečmi o  nebezpečí ekologismu nebo větami „to je na samostatný rozhovor“. Proto se pozvánka z  amerického  Kongresu s pěti přesně formulovanými otázkami stala ojedinělou šancí, jak se konečně Klausovy argumenty

dozvědět. Napětí bylo o to větší, že proti českému prezidentovi měl stát nejznámější bojovník proti změně klimatu Al Gore, který má za sebou studium přírodních věd, roky strávené v ringu americké politiky, stovky debat na univerzitní půdě, přednášky, úspěšnou knihu a teď i film. Klaus je ekonom a  změnu klimatu jako téma objevil relativně nedávno, svůj handicap ale až dosud doháněl razancí svých odsudků. Jak to tedy celé dopadlo, už víme. Hlava českého státu účast na debatě odmítla (podle mluvčího Hradu kvůli „intenzivní přípravě“ na víkendový summit EU) a místo sebe poslal prezident do Washingtonu dopis se svými argumenty. Dopis velmi důležitý, dokonce objevný. Nikoliv pro poznání změn klimatu, ale Klause samotného. Až dosud měl český prezident renomé politika, vědce, který své leckdy provokující závěry opírá o akademické vzdělání, a který by tím pádem mohl být i  inspirativní. Tuto naději na inspiraci sice už léta nesplnil, o  to napínavější však bylo čekání, s  čím přispěje do debaty o  změnách klimatu. Klaus nevěří, že jde o  něco vážného, a  převládající opačné přesvědčení vědců a politiků označuje za „největší tragédii lidstva“. Proto se čekalo, jakými argumenty se pokusí kongresmany a  světovou veřejnost od této „tragédie“ odvrátit. Jak vysvětlí lidem, že se nemají čeho bát. Místo věcné řeči ale přišla z Hradu ideologická sprcha. Profesor Klaus využil své šance na

Erik Tabery

Q

promluvu v  celosvětové debatě k  prohlášení, že ochránci přírody jsou se svou snahou regulovat jedovaté zplodiny „jako komunisté“. A  že nejlepší je nedělat vůbec nic. I kdyby se totiž náhodou klima opravdu změnilo, podle Klause půjde o  maličkost: ze „zatopených oceánských břehů“ a „pouští tam, kde dosud nebyly“ se prostě odstěhujeme do Grónska, kde bude ideální počasí. Kolik by takové stěhování národů stálo utrpení i peněz a není lepší se dnes aspoň snažit tomu za nesrovnatelně menších nákladů předejít? Odpověď na tuto otázku už nelze hledat v  podatelně Pražského hradu. Ani v  Kongresu neměli chuť předčítat z jeho názorů nahlas a dopis skončil ve složce „materiálů pro novináře“. Bublina „vědce na trůně“ nenapravitelně splaskla.

Ano, pane profesore Naproti tomu Miloš Zeman nečeká na vývoj v ČSSD a raději odchází. Proto je třeba krátce shrnout jeho veřejné angažmá. Jde o chmurný obraz. Na začátku stála neskrývaná touha rozvrátit vše, co tu po listopadu 89 vzniklo. Když se pak Zeman dostal k  moci, zatáhl do ní kromě vulgárnosti i estébácko-bolševickou temnotu – (Štiřín, Šlouf, akce Olovo). Odchodem z vlády ztratil celospolečenský záběr, a tak zaměřil destrukci alespoň do nitra své strany. Vystoupením z ČSSD se ale situace mění a  „soukromník“ Zeman se může stát znova inspirativním glosátorem veřejných událostí, jako byl na začátku 90. let. To Klausovi zřejmě hrozí kyselejší osud. Přes prázdnotu, kterou odhalil jeho dopis kongresmanům, totiž zůstává fyzicky u  moci, a  tak jej z  pádu do bezvýznamnosti nemá co vyburcovat. Jeho ideologie je určená lidem, kteří nevědomost a nedostatek informací považují za názorový postoj, nechtějí vzít v potaz světové trendy, na nic se pana profesora neptají, jen tiše poslouchají a  přikyvují. A  kolik publika Klaus v  Česku stále má, naznačí volba před jeho druhým prezidentským obdobím. Marek Švehla

Q

komentáře 

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007

Končíme, Husáku, končíme Bez zvonění klíči dostala policie druhou šanci

T

o datum bychom si měli zapamatovat. Čtvrtek dvaadvacátého března se stal dnem, kterým by mohla v  Česku odstartovat druhá revoluce – aspoň co se policejního sboru týče. Ten den připustil policejní prezident Vladislav Husák, že přemýšlí nad demisí, a ministr vnitra Ivan Langer dostal od poslaneckého výboru pro bezpečnost volnou ruku k velké reorganizaci sboru. Po letech tak znovu svitla naděje, že stará, lokajská a zkorumpovaná policie půjde k čertu a  Češi vykročí vstříc době, kdy začnou v  ulicích a na služebnách potkávat odvážné, schopné a čestné muže a ženy, na které je spoleh.

Lidem, nebo Mrázkovi? Stav českého sboru ochránců zákona nejlépe ukazují důvody, kvůli kterým teď odchází jeho nejvyšší šéf: je podezřelý, že spolupracoval se zkorumpovanou politickou mocí a varoval zločince před policejními zátahy. A ne v ledajakých kauzách: od něj podle všeho vzešlo například varování úplatkářům v případu biolíh, do něhož byly namočeny špičky ČSSD, a který proto loni na jaře označovala média i úřady za největší korupční aféru historie České republiky. Nestačilo mu k tomu osm telefonátů Miroslavu Šloufovi, přes svou přítelkyni, bývalou příslušnici StB, poslal evidentně varování i šéfovi Paroubkova úřadu vlády. Do stavu, jehož je Husák ilustrací, dospěla policie po osmi letech vlády sociální demokracie. Byl to dlouhý a  volný pád. Především zásluhou premiéra Miloše Zemana a jeho ministra vnitra Stanislava Grosse převzali vládu nad sotva obrozeným sborem a nad některými elitními útvary opět předlistopadoví „zkušení odborníci“, jejichž jedinou kvalifikací byla ochota sloužit moci. Výměnou za poslušnost dostali od svých politických ochránců volnou ruku k různým kšeftům se zločinci. Spousta mladých policistů, kteří v  tu dobu opouštěli sbor, upozorňovala, že jejich motivem je pochybnost o tom, komu vlastně slouží. Zda občanům, nebo různým mafiím. Loňská Kubiceho zpráva o  prorůstání organizovaného zločinu do státní správy měla v době své publikace mnoho odpůrců a pochybovačů. Čas ale potvrdil její závažnost: mnoho lidí včetně policejních pohlavárů z Kubiceho dokumentu muselo opustit svá místa, protože nedostali bezpečnostní prověrky nebo čelí různým obviněním z podvodů a korupce. Husák je v tomto smyslu poslední kapkou. Ale můžeme pokračovat dál. Nedávno demonstrovala na pražském výstavišti řada policistů proti novému služebnímu zákonu, který jim bere někdejší hodnosti a snižuje dosavadní platy. Jedním z mluvčích – jako jejich právní zástupce – této protestní iniciativy je bývalý estébák, který musel sbor opustit na počátku devadesátých let,

dalším policista, který na jiné demonstraci zmlátil dnešní poslankyni Kateřinu Jacques. Portrét současné policie můžeme kreslit i podle policejních škol, na nichž tady nové adepty učí „profesionálové“, kteří museli kvůli závažným prohřeškům opustit své funkce. Nebo se na nich konají prapodivné party, jako byla ta, kterou na pražské policejní akademii uspořádal dnes už mrtvý kombinátor František Mrázek s ministry Špidlovy vlády, když si s nimi chtěl v klidu promluvit o privatizaci Unipetrolu. Těžko se pak divit výsledkům průzkumu zkoumajícího střední policejní školu v Holešově, který zjistil, že absolventi školy mají daleko větší náchylnost ke korupčnímu a klientelistickému jednání, než měli při nástupu do školy.

mínky výběru nového šéfa by neměly kopírovat dosavadní zvyklosti, kdy si je ,zasloužilí‘ policisté šijí na míru,“ připomeňme ještě jednou rok a půl starý Respekt. „Takže žádné podmínky aspoň patnáctileté služby u sboru. Nikde není psáno, že ve výběrovém řízení za každou cenu musí zvítězit policista. Může to být manažer či manažerka, který se dokáže obklopit odborníky a bude zárukou, že se zpřetrhají staré vazby.“ Pokud bude Langer hledat podobný typ, jako byli Kolář a Husák, jen v modrém převleku, zůstane nám policie, která bude nadále sloužit mocným, bát se jich a za jejich zády se pouštět do nejrůznějších nekalých rejdů. O  respektovaných strážcích zákona si i nadále budeme nuceni nechat jen zdát.

Hledej ženu

Dnes už se ví

Takže teď přichází do sboru nová velká naděje a ministr Langer má obrovskou šanci věci zásadním způsobem změnit. Začal přípravou reorganizace. Ta se samozřejmě neobejde bez nových lidí na místa „zkušených“ dinosaurů, kteří totálně selhali. Klíčovou záležitostí ovšem je, podle jakého systému se budou noví šéfové vybírat. Vraťme se ještě jednou do minulosti. V létě 2005 opustil post policejního prezidenta Jiří Kolář. Tento bezvýrazný, slabý a poslušný šéf – klasický prototyp policejního velitele vyhovujícího sociálním demokratům zemanovsko-grossovské éry – skončil poté, co jeho neschopnost už nešlo nijak ututlat: jeho policie označovala za „sebevraždy“ řádění sériových vrahů, mnohonásobně zvýšila používání odposlechů nebo spolupracovala s  Berdychovými gangstery a  vaz mu nakonec definitivně zlomilo, když detektivům během domovní prohlídky uprchl kombinátor Radovan Krejčíř a  do seychelského exilu s  sebou odnesl vědomosti o  řadě kšeftíků zdejšího podnikatelského polosvěta se špičkami ČSSD. Po Kolářově rezignaci měl nový ministr vnitra František Bublan jedinečnou šanci sbor proměnit jmenováním odvážného a razantního šéfa, ale zvolil loajalitu partaji, která ho posadila do křesla. A jmenoval Kolářova náměstka Husáka. „Tento muž v  žádném případě nenabízí schopnosti, které by měl mít policejní prezident,“ psal tehdy Respekt. „Outsidera z něj v očích vlády, opozice i ministra vnitra měl už dříve udělat fakt, že do roku 2002 patřil mezi vedoucí šéfy pražské policejní správy, demoralizované průkaznými styky jejích velitelů i  řadových důstojníků se zločinci. Je těžké si představit, že by měl policii uzdravovat a reorganizovat muž pocházející z jednotky, která potřebuje uzdravit ze všeho nejvíce.“ Tehdejší pochybnosti jsou dnes potvrzeny důkazy. Aktuální ministr vnitra by si tudíž měl uvědomit, že musí vybírat jinde a  jinak. „Pod-

Ministr Langer se odhodlal ještě k jednomu důležitému kroku. Začal z významných i nižších postů vytěsňovat bývalé estébáky. Mělo by to být prospěšné. Ve vedení policie je dnes stále příliš mnoho lidí, které propojuje členství v  StB, služba u  Veřejné bezpečnosti nebo členství v totalitní KSČ. Lidé s takovou minulostí nejsou automaticky hrozbou, ale zdá se, že bratrstvo zkompromitovaných policistů stojí na těchto starých známostech. Husák jako předlistopadový příslušník VB, tvrdě cvičený k poslušnosti vládnoucímu režimu, varuje před policejním vyšetřováním bývalého významného komunistu Šloufa a pomáhá mu přítelkyně, bývalá členka StB. Bývalý bachař Václav Jakubík, v devadesátých letech podnikající s významným estébákem, reorganizuje na Grossův příkaz počátkem tohoto tisíciletí policii a  dosazuje na vedoucí místa policisty vychované v  totalitní službě. S  největší pravděpodobní nejde o žádné konspirativní spiknutí, pouze o klientelistický systém nastavený politiky u moci. V takto rozehrané hře se pak už ti správní lidé našli – a vlastně jen pokračovali v tom, co je naučil totalitní systém. Sloužit a zneužívat postavení ke svému prospěchu, bez ohledu na práva a potřeby občanů. Z tohoto systému musí najít cestu ven jak Langer, tak nový šéf policie. Dnes už víme a  máme pro to důkazy, že takové vazby, využívání policie k dosažení politických cílů, ke krytí velkých kšeftů jsou cestou ke zkorumpované společnosti, kde si lidé vzájemně nevěří. Je to společnost, ve které získávají vliv podvodníci a korupčníci. Minulý čtvrtek by neměl být zapomenut. Pokud se stane běžným datem v kalendáři, můžeme s jistotou říct, že cesta k důvěryhodné policii se i za současné vlády odkládá.

Trestejme právo trestat Německá soudkyně rozhodla s poukazem na Korán a společnosti se otevřely oči. Kdyby se měl „jiným tradicím“ přizpůsobit i zákoník, byl by multikulturalismus skutečně cestou k apartheidu. Když jí bylo 14 let, na dovolené v Maroku poznala svého budoucího manžela. Byla to láska na první pohled. Když jí bylo 20, získala souhlas rodičů se sňatkem. Vzali se a narodily se jim dvě děti. Jenže pak nastala změna. Manžel se začal projevovat jako agresor, fyzicky ji týral, takže musela dokonce zakročovat policie. Když jí bylo 25, podala žádost o rozvod. Teď je jí 26 a nevěří svým očím. Soud žádost o  urychlený rozvod odmítl, i  když trvání manželství ohrožuje navrhovatelku. Oba manželé prý pocházejí ze stejného kulturního prostředí, tak vědí, zač je toho loket. To vše by si člověk v marockém či jiném kontextu dokázal představit. Problém je ale v tom, že příběh se odehrává v Německu, navrhovatelkou je německá muslimka a  o  případu rozhodovala – až do svého středečního odvolání – německá soudkyně. Z  celkem běžné kauzy rozpadu jednoho manželství se v  médiích stala součást integrač-

ní debaty a  sporu o  výklad multikulturalismu. Máme nad ním zlomit hůl? Máme prosazovat, aby každý způsob života byl považován za stejně dobrý a zasluhující ochranu zákona? Nebo musíme vymezit pevné hranice?

Mezi hloupostí a dobrou vůlí V případech, k jakým patří příběh mladé muslimky, nemůže soudce rozvodu zabránit, ale může zpozdit rychlé rozvodové řízení, neshledá-li dostatečnou potřebu „tvrdosti zákona“. Ale že by tu ona potřeba nebyla? Vždyť soud již loni rozhodl o  vystěhování manžela násilníka ze společného bytu. Už loni mu zakázal přibližovat se k manželce na méně než 50 metrů. A  on tyto verdikty porušoval a  ženu nadále ohrožoval. Leč ani to stále ještě není jádrem kontroverze. Tou se stalo až zdůvodnění soudkyně, proč

Jaroslav Spurný

Q



EDITORIAL Vážené dámy a pánové, prvním jarním číslem se vine téma filmu. Ať už je to polemika, jestli je v české kinematografii určující snaha zobrazovat nekonfliktní pohodičku, rozhovor s dokumentaristou a producentem Gunnarem Berghdalem nebo recenze filmu 300: Bitva u Thermopyl. Dohromady texty ukazují hlavní trendy v kinematografii. Pokud vás pohyblivé obrázky nezajímají, rozhodně stojí za pozornost hlavní článek čísla, který se věnuje bolesti. Málokdo se jí v životě vyhne, ale stále častěji slyšíme, že utrpení můžeme díky moderní technice a lékům obejít. Je tu ale i odvrácená stránka tohoto pokroku, které se Petr Třešňák a Kateřina Mahdalová také věnují. Příjemné čtení vám přeje Erik Tabery

glosy Malá otázka z  oddělení pro mezinárodní stereotypy: Němec a  Čech se domluví na nějakém společném díle. Kdo z nich asi přináší svůj příspěvek na úplně poslední chvíli? Byli to Němci, kteří hotový text Berlínské deklarace minulý týden faxovali do Prahy až dva dny před plánovaným podepsáním. A to ještě s tím, že podepisovat ho budou jenom Merkelová, Barroso a Pötte-

Couvat vpřed ring. „O dokumentu se nekonala otevřená debata,“ kritizoval Mirek Topolánek. Den nato ale prohlásil, že postup Berlína nekritizoval. Pak stačil jeden telefonát s Merkelovou – a svět byl zase v pořádku. Berlín skutečně nevedl otevřenou debatu, ale to jen proto, že se obával, že pak by se Unie nedohodla na žádném textu. Na summitu začátkem března navíc všichni včetně Topolánka Merkelové návrh hrubého obsahu a postupu při vyjednávaní deklarace odkývli. Praze ale stejně nejde ani tak o to, jak se deklarace zrodila. ODS si jen najednou uvědomila, že v důsledku deklarace bude konečně muset vyvíjet konkrétní a  konstruktivní postoj k euroústavě. Mirek Topolánek na summitu souhlasil totiž i s tím, že deklarace zmíní červen 2009, tedy konec českého předsednictví, jako termín přijetí euroústavy. ODS tedy bude v příštích měsících čelit bolestivým debatám uvnitř svých euroskeptických řad. A proto česká intervence v Berlíně zřejmě měla jediný cíl: couvat a přitom si zachovat tvář. Anneke Hudalla

K tématu viz článek na str. 4.

rychlé řízení odmítla: „Vykonávání práva trestat nezakládá neúnosnou tvrdost podle paragrafu 1565.“ A máme to. Kdyby soudkyně napsala, že „výprask nezakládá neúnosnou tvrdost zákona“, mohli bychom si o ní myslet, že je prostě hloupá. Ale ona se uchýlila ke kulturnímu relativismu: jiný kulturní okruh, jiná tradice prostě mají právo trestat. A z čeho ono právo trestat vyvozuje? Z Koránu. Ten v súře 4, verši 34 obsahuje slova: „A ty (ženy), jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je!“ I díky tomu soudkyně nakonec sama narazila – u nadřízených (ač to trvalo dva měsíce), u  celé společnosti, ba i  v  německé Ústřední radě muslimů. Ta se na věc dívá racionálně. Za prvé měla soudkyně rozhodovat podle německého práva. A  za druhé je bití důvodem k  rozvodu i  podle Koránu.

Spiritistickou seanci připomínalo chvílemi letošní předávání hudebních Andělů. Na pódiu se zhmotňovaly přízraky zástupců dávno mrtvých hudebních stylů v  podobě duetu Ládi Křížka a Doro Pesch nebo účasti bubeníka britské artrockové legendy Yes Alana Whitea. Ale vrcholem bylo vzývání Karla Svobody v  podobě jeho posmrtného uvedení do Síně slávy v  přítomnosti znepřátelených pozůstalých. Nekonečný telenovelový příběh o  pozadí smrti jevanského skladatele už dávno překročil všechny hranice dobrého vkusu, a kdo se populisticky veze na jeho vlně, musí počítat s tím, že si zamaže ruce od špíny. A  nemůže se divit, že mají jeho ceny na rozdíl od filmového Českého lva tak

Padlý anděl

Chceme šátkový zákon? Případ zatím končí, přesněji řečeno ho má v rukou jiný soudce. Ale základní problém stejně zůstává. Vymykají se otázky náboženství z běžné agendy rovnosti před zákonem? Německá kauza a  její medializace naznačují, že nikoliv, vždyť v  takovém případě bychom skutečně mohli dospět k apartheidu – i v Evropě bychom žili v jakýchsi bantustanech, v  nichž by platila různá pravidla a různé zákoníky. Přes to všechno se ale zdá, že tady jde více o  hloupost jedné soudkyně než o  principiální otázky náboženství a svobody. V opačném případě bychom mohli dospět ke společnému „šátkovému zákonu“ pro celou Evropskou unii.

malé renomé u lidí z branže. Petr Vachler by se k ničemu podobnému nesnížil. Věrohodnost je křehká věc a vybudovat image seriózní výroční oslavy hudby se Petru Šiškovi z pořádající agentury Petarda nepodařilo i  kvůli podobným lapsům. Žánrové ceny pod patronací uznávaných osobností mají slušnou úroveň a  chtělo by to pouze dát jim větší prostor v rámci slavnostního přímého přenosu. Vystoupení Lucie Bílé s romskou skupinou Guločar nabídlo po vzoru americké Grammy osvěžující fúzi různých stylů. Ale pachuť šmíry byla i letos silnější.

Zbyněk Petráček

Jan Gregor

Q

   česká republika

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Sázka na policejního prezidenta

Pomoz si k moci a bohatství – a policie ti pomůže

A

si nejnebezpečnější chorobou české policie je sklon jejích šéfů skákat podle píšťalky „těch nahoře“. Nejen politiků, ale i lidí s  ekonomickou mocí a  vlivem. Následující příběh ukazuje, jak to chodí.

trem pozval šéfa Sazky, aby ústně upřesnil své podezření na Mujgošovy „nezákonnosti“. Každého nezaujatého pozorovatele přitom musí překvapit, že Aleš Hušák si s  sebou přinesl dokument, který detektiv Mujgoš předtím poslal státnímu dozoru nad sázkovými hrami u  ministerstva financí. Šlo o jakési vysvětlení, proč detektiv vidí způsob provozu videoterminálů jako nezákonný, ale to není podstatné. Tím zásadním je otázka, jak se tento tajný dokument dostal do rukou šéfovi soukromé společnosti. „Vzbuzuje to velké podezření, že zaměstnanci ministerstva mají vazbu na některé loterní společnosti a  za státní peníze pracují ve prospěch soukromých společností,“ upozorňuje Mujgoš ve svém čtrnáct dnů starém dopise adresovaném ministru financí Miroslavu Kalouskovi, ve kterém jej upozorňuje na únik informací k Hušákovi a vznáší pochybnost, zda by neměli jeho úředníci znovu projít bezpečnostními prověrkami. Co na to říká ministr, se dozvíme později. Podezření na tajné souručenství Sazky s některými úředníky dozoru nad hazardem ještě zesílilo po Hušákově výpovědi. Na slyšení prohlásil, že sice nemá důkazy o nezákonném jednání komisaře Mujgoše, ale policista je prý nějak „příliš kvalifikovaný a má nečekanou znalost problematiky“. Prý se také choval „arogantně ke dvěma úřednicím z  oddělení státního dozoru nad loteriemi“. Ke kterým? To Hušák nechce říci. A  jak se o  jejich problémech s  Mujgošem dozvěděl? Hušák je prý navštívil při výkonu své funkce. Zádrhel ovšem je, že k návštěvám řadových úřednic ministerstva nemá šéf soukromé společnosti žádný „pracovní“ důvod. A  už vůbec není jasné, proč je zrovna on musí u prezidenta chránit před „arogancí“ policistů. „Obrátil jsem se oficiální cestou na pana policejního prezidenta, vypovídal jsem na policii a tak jsem splnil svou občanskou povinnost. Víc k tomu neřeknu,“ vzkazuje k věci ze zahraničí přes tiskového mluvčího Hušák. Každopádně odboru vnitřní policejní kontroly jeho stručnost nevadila; přes viditelné rozpory zahájil vyšetřování Mujgoše a dodnes v něm pokračuje.

Příliš kvalifikovaný detektiv Pár dnů před loňskými Vánocemi vzal Aleš Hušák svůj mobilní telefon a  zavolal policejnímu prezidentovi Vladislavu Husákovi. Podle pozdějších záznamů pracovníků vnitřní policejní kontroly si šéf Sazky Husákovi postěžoval, že „u jistého policisty dochází k nezákonnému jednání“. Oba muži se dohodli na osobní schůzce, na níž se prý vše upřesní. Jestli se tohle setkání konalo, nevíme. Jisté ale je, že ještě před koncem roku dal policejní prezident pokyn právě vnitřní kontrole, která ve sboru bdí nad dodržováním zákona, aby prověřila „možné nezákonné postupy“ detektiva Vojtěcha Mujgoše. Vyšetřovatel Mujgoš měl tehdy za sebou několik týdnů práce na opravdové bombě. Při šetření banálního loterního podvůdku narazil na dokument týkající se nejvnitřnějších zájmů zdejší mocnosti v legálním hazardu, bohaté a politicky dobře opevněné Sazky. Zjednodušeně řečeno –policista Mujgoš došel na základě objevené listiny k závěru, že předpisy, kterými ministerstvo financí odebralo obcím právo rozhodovat na svém území o hazardních automatech 2. generace – takzvaných videoterminálech – a díky nimž o  nich rozhoduje samo, jsou nezákonné. Na základě této úvahy pak obvinil dnes už bývalého náměstka ministerstva financí Tomáše Prouzu ze zneužití pravomoci. Jak do toho zapadá Sazka? Tak, že je v Česku hlavním provozovatelem videoterminálů – a jde jí o velké peníze. Přístroje vynášejí stamiliony ročně – ale jen s ministerským liberálním předpisem v zádech. Být rozhodování na obcích, bylo by tu videoterminálů zřejmě mnohem míň – prohrává se na nich totiž víc peněz než na starší verzi „výherních automatů“, a proto se k nim taky váže větší kriminalita. Podle senátora Josefa Novotného, který se snaží prosadit zpřísnění zákona o  sázkách a  loteriích, jsou ministerské předpisy o  videoterminálech dokonalým podhoubím pro korupci. Mujgoš se také chystal obvinit další úředníky z dozoru nad sázkovými hrami na financích, ale už to nestihl: do toho přišel zmíněný Hušákův telefon a vzápětí prezidentův pokyn vnitřní kontrole, aby si na příliš aktivního poldu posvítila. Teď jeden zdánlivý detail, který je ale klíčový. Policejní odbor vnitřní kontroly si před Silves-

Ostražitý občan Hušák Bývalý policejní prezident Husák si na Hušákův telefonát pamatuje. „Ale už nevím, co přesně chtěl, myslím, že jsem ho odkázal na odbor kontroly,“ říká. Je běžně pošťákem takových telefonů? „To ne, ale opravdu si nic nepamatuju,“ loučí se Husák. Mezitím podal rezignaci, možná by se dnes dalo nad jeho jednáním mávnout rukou. Ale nejde jen o něj. Existuje velké podezření, že Husák stál na počátku manipulace s vyšetřováním

Buldozer se zadrhl Sociální demokraté klepli přes prsty Paroubka i modernizaci. Když před dvěma lety Stanislav Gross jen těsně obhájil křeslo šéfa ČSSD, vysloužil si tím v  tisku titul poražený vítěz. Málokdo by si to tipnul, ale podobně dopadl víkendový sjezd v  Brně i  pro někdejší modlu socialistů Jiřího Paroubka. Hlasováním bez konkurenta prošel jen tak tak a  z  vějíře jeho navrhovaných změn schválili delegáti dvě, byť zásadní – šéfa partaje budou příště volit všichni členové, a ne jen pět stovek vybraných delegátů na sjezdu jako doposud. A pro sociální demokraty začíná také platit „presumpce viny“.

Jirka by se měl víc smát Nejčastěji používaným slovem byla na právě skončeném sjezdu sociální demokracie v Brně „modernizace“. Přesto se kvůli samým hádkám o minulost socialisté k  budoucnosti dlouho nedostali. Debata se vedla o tom, kdo může za to, že Miloš Zeman vystoupil z ČSSD, a co to pro stranu znamená, kdo zavinil nevýhodnou smlouvu s  advokátem Zdeňkem Altnerem, vymáhajícím teď od partaje miliardovou sumu za právní služby, a zda se za časů Martina Starce coby místopředsedy pro řízení v Lidovém domě „chlastalo“.

Volba předsedy se odbyla hned první den odpoledne – a byla mnohem zajímavější, než se čekalo. Jiří Paroubek sice neměl konkurenta a otevřeně se jej odvážil kritizovat jen zmíněný Starec, ale donedávna suverénní šéf ztratil oproti poslednímu sjezdu rekordní díl podpory. Zatímco loni sociální demokracie odměnila Paroubka 90 % hlasů za to, že ji vytáhl z bahna vnitřních sporů a mizivých preferencí, letos mu hodila lístek jen lehce nadpoloviční většina z pěti stovek delegátů. Zjevně rozladěný a překvapený Paroubek obvinil z  neúspěchu vnější okolnosti – čerstvý odchod Miloše Zemana a  kauzu Altner. Delegáti v  kuloárech, většinou s  tradičním zaklínáním „hlavně nikde neuvádějte mé jméno“, dávali však jiné komentáře; hovořili o „spadlém hřebínku“ nebo „klepnutí přes prsty“. „Třeba mu sociální demokraté dali najevo, aby se nad sebou zamyslel,“ myslí si kupříkladu jeden z mála neanonymních straníků, exministr Milan Urban. „Aby některé věci dělal jinak. Někdo si třeba myslí, že se má více usmívat.“ Nevalné Paroubkovo skóre vyniklo ještě ostřeji v porovnání s prvním místopředsedou – Bohuslav Sobotka získal 85 % hlasů. Boj o místopředsednická křesla nabyl po chabé podpoře pro Paroubka na významu. Zřejmě taky

Ředitel Hušák: Jdou po mně, pomoc! f oto tomki němec

Prezident Husák: Já to vyřídím. f oto günter bartoš

úředníků ministerstva financí, šel na ruku mocnému šéfovi Sazky a pokračuje v tom odbor vnitřní kontroly. Taky je tu Mujgošův dopis, v němž své nadřízené na Praze 7 upozorňuje, že už v počátcích vyšetřování jej lidé z „bezpečnostních složek“ varovali, ať si nehraje s  ohněm: že pokud vyšetřování rozjede, hrozí mu diskreditace, odvolání z případu a možná i kariérní likvidace. Zabýval se někdo na prezidiu tak závažnými indiciemi? A jak daleko je vlastně pátrání Mujgoše a jak daleko vyšetřování jeho údajných prohřešků? To je těžké zjistit. „Nebudu vůbec nic komentovat, nějakou práci v  tom dál dělám, ale obraťte se na tiskový odbor,“ říká telefonicky detektiv Mujgoš. Ke stejnému zdroji informací odkazují i všichni další dotázaní – Husák, anonymní sekretářka na odboru vnitřní kontroly i tiskový mluvčí policie na Praze 7. Zjistit však něco o Mujgošově případu na tiskovém odboru Policejního prezidia je tradičně nemožné. Pošlete otázky e-mailem, zní i tentokrát jejich standardní odpověď. A druhý den přijde na písemné dotazy stručná věta, že se odpovědné policisty nepodařilo zastihnout. „A  v  dalších dnech to taky nejde, to tu bohužel nejsem – takže snad až příští týden,“ píše pracovnice tiskového Eva Miklíková. Mimochodem, když Husák nastupoval do funkce, sliboval větší

otevřenost policie. Podle něj se už nemůže stát, že veřejnost nebo novináři nedostanou odpověď. Ten úkol se mu viditelně nepodařilo za vyměřený čas naplnit. Mujgošovo pátrání znamená pro Aleše Hušáka a  mocnou Sazku velké riziko. Nejde jen o  videoterminály. V  hazardu se v  Česku ročně otočí na sto miliard korun. A  Sazka má velký podíl – videoterminály, hrací automaty, kurzové sázky, číselné loterie. Český nepochopitelně „měkký“ zákon o  sázkách a  loteriích umožňuje vládcům hazardu svou děravostí a  minimální kontrolou zisky v  řádu miliard. A  teď se tu najednou objeví obyčejný detektiv, který svým pátráním upozorňuje nejen na děravost zákonů, ale i na jejich obcházení. To je pro sázkové firmy opravdu riziko. Ministr financí Miroslav Kalousek připouští, že má na stole dopis, kterým jej policista upozorňuje na únik informací z jeho rezortu i na podezření, že povolení videoher jde daleko za rámec zákona. „Tím dopisem se zabývám opravdu vážně,“ říká Kalousek. „Ale o jednotlivých krocích teď mluvit nemůžu. Slibuji, že se o  výsledku mého zabývání dozvíte.“

díky tvrdému zákulisnímu lobbování (šířily se pověsti o tom, že třeba poslanci dostali důrazné doporučení, aby volili Paroubkovy favority, a měly se kontrolovat jejich volební lístky) neuspěli lidé, jež šéf označil jako nevhodné a „neschopné funkcionáře“ – předseda pražské ČSSD Petr Hulinský ve volbách propadl a  předseda sněmovny Miloslav Vlček kandidaturu raději předem vzdal. Ve vedení tak jsou lidé, které si tam Paroubek přeje – Zdeněk Škromach, Petr Vícha a Jana Vaňhová. Jako jediný vetřelec pronikl do vyšších pater partaje Martin Starec – bude však stát v čele důležité Ústřední kontrolní komise, která například řeší prohřešky ve straně.

I  brněnský sjezd nabídl pozorovatelům dost důvodů k  takovým  pochybám. Jak brát vážně výzvy k modernizaci, o nichž v kuloárech čile diskutuje kakaový skandalista Michal Kraus s Václavem Kočkou, mužem léta podezřívaným z funkce „spojky“ mezi špičkami ČSSD a  světem gangsterů à  la Mrázek či Krejčíř, který je čerstvým místopředsedou ČSSD na  Praze 7? Kde hledat sílu k  novému nadechnutí ve straně, jejíž delegáti vlídně naslouchají Janu Kavanovi, vysvětlujícímu ochotně, jak to tenkrát za Zemanovy vlády s tou korupcí kolem gripenů vlastně bylo? Těžko věřit „nové, otevřené komunikační strategii“, když její hlasatel vzápětí odmítá mluvit s některými novináři, protože by prý překroutili jeho slova. Do portrétu moderní politické strany nezapadala ani čtyřkilová kniha fotografií oslavujících pilnost a moudrost aktuálního předsedy, kterou delegátům před sobotním gulášem přes hodinu vlastnoručně signoval sám oslavenec. Velkým gólem do modernizační branky bylo i to, když předseda Paroubek coby bojovník za posílení vnitřní demokracie v ČSSD prohlásil v předvečer sjezdu do televize, že „udělá všechno pro to“, aby nebyli do vedení zvoleni lidé, které tam sám nechce. A další otazníky se vyrojily, když se tam – s jedinou výjimkou – skutečně nedostali a o oné Paroubkově strategii kolovaly divoké pověsti. Takže to nakonec dopadlo podle očekávání. O modernizaci se sice hodně mluvilo, ale za řečnickým pultíkem se hovořilo suše a šroubovaně, kvóty pro ženy vzbuzovaly nechuť („ženy ano, ale ne tak násilně“), přímá volba místních funkcionářů děsila ty stávající, že kvůli ní přijdou o své pozice, a na obsah by se nemělo sahat, aby – jak řekl odborový předák Štěch – si „voliči nemysleli, že modernizace znamená ústup z našich klasických hodnot“. Z Paroubkových návrhů změn stanov tak nakonec prošel jen jediný: o jeho funkci napříště rozhodnou nikoli delegáti sjezdu, ale hlasy všech 17 tisíc členů ČSSD.

Delegát Kočka a ti druzí Ohlašovaná modernizace přišla na řadu v sobotu před polednem. Po prohře v loňských volbách udělali sociální demokraté to, co jejich velký „modernizační“ vzor Tony Blair provedl už před více než dekádou – pomocí komunikačních profesionálů se zeptali širokého okruhu občanů i společenských elit, co si o nich myslí a jak je vnímají. Vyšlo najevo, že zejména elity, intelektuálové a mládež je má za stranu zastaralou, nemoderní, nehybnou, uzavřenou do sebe. Vzdělané městské voliče a střední třídu odradil předseda Paroubek loni arogancí, agresivním vystupováním, nemoderním programem a bratříčkováním s komunisty a po volbách je dorazil neochotou uznat jejich výsledek. Po drtivé analýze věštící socialistům totální voličský propad se viník tohoto stavu rozhodl trend zvrátit – a oprášil někdejší Grossovu ideu modernizace. Jenže celkový dojem byl nezdravě podobný tomu z předminulého sjezdu, na němž ve stejných prostorách brněnského výstaviště delegáti jen miniaturní většinou potvrdili v  čele ČSSD Stanislava Grosse: plány jsou nadějné a sympatické, je však obtížné jim věřit kvůli tomu, kdo o nich mluví a co se při tom děje uvnitř strany daleko od oficiálních projevů.

Jaroslav Spurný

Silvie Blechová, Brno

Q

Q

česká republika 

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007



Nejdřív byty, pak ulice

Česká panelstory nabízí po dvaceti letech naději na lepší život

C

o si budeme namlouvat. Utápět se mezi šedivými vysokými domy, koukat do kuchyní sousedů a  každé ráno se hnát rozbahněnou zkratkou na autobus není žádné terno. Jenže tři stovky českých panelových sídlišť, v  nichž žijí skoro tři miliony lidí, postupně mění líčení. Šedou nahrazují barevné tóny. Domy se obalují zateplovacím pláštěm a  mezi nimi se prosazuje zelená parků se vzrostlými stromy. Předpovědi, že panelové dědictví komunismu postupně ovládnou gangy zlodějů a dealerů drog, se nenaplňují. Roky svobody přinesly jiný scénář – obyvatelé „králíkáren“ tady kupují byty, opravují je a tvrdí, že v nich bydlí rádi. A jejich politici teď přemýšlejí, jak postupně zlidštit nekonečné prostory mezi probouzejícími se domy.

Není kam utéct Na hladině chomutovského Kamencového jezera se zrcadlí nekonečná řada oken. Vodu čeří vítr a obraz je rozbitý. A stejně je na tom dobrá polovina domů. Chomutovské sídliště Březenecká obývá na čtyři tisíce lidí, ale ve vyfoukaných průrvách mezi domy je pusto. Lezavé počasí končící zimy nikoho neláká ven. „To je normální,“ říká jeden ze starousedlíků, pan Slavík, který právě vede ze školky svého vnuka. Pan Slavík přišel do Chomutova v roce 1959 z východního Slovenska za prací. „Tehdy tu skoro nešlo potkat člověka, který se tu narodil. Všichni odněkud přišli,“ popisuje realitu města, z něhož Češi po válce vyhnali většinu německých obyvatel. „Dneska už je to jinak. Ale město je taky úplně jiný,“ dodává pan Slavík. Na vlastní kůži zažil, jak Chomutov během šedesátých a sedmdesátých let změnila komunistická přestavba. Staré německé domy s  ostrými štíty zmizely, na jejich místě a všude kolem nich vyrostly paneláky. Chomutov měl jako někdejší královské město štěstí, že nepřišel o staré náměstí. I tak ale téměř devadesát procent lidí skončilo v panelácích. Podobný konec potkal spoustu měst na různých koncích České republiky. Dodnes není snadné kvůli stejnému prstenci paneláků rozpoznat, zda jde o Karvinou nebo Strakonice, vzdálené od sebe stovky kilometrů. Pan Slavík léta pracoval jako horník, teď je osmým rokem v  důchodu. Jeho sousedé tvoří pestrou společnost. Bydlí tady úředníci, prodavači, rodiny s malými dětmi i nezaměstnaní. Většina z nich sem přišla z obcí, které byly zbourány kvůli těžbě hnědého uhlí. A téměř všichni zůstali. „Ono stejně není kam utéct,“ směje se pan Slavík. „Práce na severu není skoro nikde, a jestli bydlíte v paneláku v Ústí nebo tady, je přece jedno. Tady jsou aspoň lesy, jezero a zoologická.“ A především: místní dnes bydlí ve svém. Když se radnice pustila do privatizace bytů, obyvatelé z vchodu, kde pan Slavík žije, se dohodli a obra-

Jeden den v životě

Čtvrtek plný vína Nevím, co budu dnes dělat, protože si plánuji práci teprve tehdy, když vyleze slunko a  já vím, jak je venku. Práce je ale pořád, když prší, tak jdu něco dělat do sklepa. Vinař nemá volno nikdy, protože práce je po celý rok. Od ledna už začínáme přes celý únor stříhat, protože musíme zvládnout 21 tisíc hlav. Dobrý střihač nastříhá za osm hodin asi 300 hlav, ale my děláme jen šest hodin, protože i  když elektrické nůžky, které máme, byly hrozně drahé, baterka vydrží jen šest hodin. Přitom mi tvrdili, že vydrží osm hodin, ale po pěti hodinách už melou z posledního. Vstávám kolem sedmé hodiny, k  snídani si vezmu rohlík s máslem a kakao s mlíkem, které sladím medem. To velice doporučuji, protože přírodní cukry jsou nejlepší. Obleču se a  jedu do vinohradu. Dneska bylo trochu pod mrakem, ale kolem desáté už vylezlo sluníčko. Ve vinohradu na mne čekala důchodkyně, která u mne pracuje jako brigádnice na dohodu. Když jsme zaměstnávali mladší lidi, tak jsme měli problémy s absencí z důvodu nemocných dětí. Stále si také stěžovali, že je buď moc hezky, anebo moc škaredě. Důchodci jsou nejlepší, ti si nestěžují na nic, ti dělají moc rádi a styděli by se odvést

tem je koupili. Společenství vlastníků se následně pustilo do rekonstrukce. Teď mají šedivé krabice nová plastová okna a zateplenou fasádu. V dalším plánu je výměna stoupaček, rekonstrukce výtahu, nové poštovní schránky a  oprava rozviklaného vstupního schodiště.

Jsme tu rádi Počátkem 90. let prohlásil člen pražské obce architektů Martin Rajniš, že je třeba pustit z hlavy sny o „humanizaci“ panelových sídlišť a soustředit se spíš na jejich co nejrychlejší zbourání. Slova radikálního odpůrce sídlištní výstavby tehdy sklidila potlesk. Rovnostářský přístup z  dob komunismu právě nahrazovaly vize o individualismu, a kdo vydělal trochu víc peněz, spěchal ze sídliště do vlastního rodinného domu. Velká zakázka pro demoliční firmy ale nakonec nepřišla. „Většina současných sídlišť je na rozdíl od svých počátků plná zeleně. Jsou tu fungující školy, obchody a služby se zlepšují, na rozdíl od jiných částí měst tady není tolik průmyslu,“ vychvaluje bydlení v paneláku architekt Rostislav Švácha. Ale hlavně: skladba obyvatel se během svobodných let až tak radikálně nezměnila a avizovaná přeměna v odpudivá ghetta není – alespoň prozatím – na pořadu dne. Ne že by mnozí obyvatelé paneláků neměnili. Zájem o bydlení v cihlových domech trvá (stačí se začíst do inzerátů s realitami), ale trh s byty je zakonzervovaný kvůli regulovaným nájmům a pro většinu lidí z paneláků je změna nedostupná. V Chomutově, kde se cihlové domy prakticky vytratily, ani není o čem přemýšlet. Tamní paneláky proto obývají sociálně slabí, ale i střední třída, která čile rekonstruuje. Vedle omšelých garsonek se tu dá koupit třeba luxusní mezonet s  přestavěným cihlovým jádrem, plovoucími podlahami a novou kuchyní, vybudovaný ze dvou bytů nad sebou (nabídka práce v  okolí není nijak skvělá, takže cena je 400 tisíc). V Praze je změna teoreticky možná, ale i tady mají sídliště hodně zastánců. „Bydlíme v  konstrukčním stěnovém systému z prefabrikovaných panelů. A líbí se nám tu,“ směje se stavař David, otec dvou dospělých dětí. Vchody do dlouhých paneláků v  Liberecké ulici na pražském Proseku září všemi barvami. Stojíme před sytě meruňkovou. „Před šesti lety jsme tu byty odkoupili do osobního vlastnictví, nechtěli jsme se spoléhat na opravy ze státních peněz,“ říká David. Ukazuje na vedlejší vchod. Vymalovaný je také, ale při pohledu vzhůru je patrný rozdíl. „Davidův“ sloupec bytů má novou fasádu, vedlejší je oprýskaný a bez zateplení. „Tady se lidi nedohodli, investovat se jim nechtělo a teď remcají, že město nemá peníze.“ Ve vchodech nebo domech, kde vznikla společenství vlastníků bytů, která si vzala úvěr nebo prodala uvolněné byty a získala tak peníze na „rozjezd“, probíhají rekonstrukce o  poznání rychleji. „Nejdůležitější bylo zateplení, teď nás čeká střecha,“ říká David. Jeho

Starousedlíci z Proseku si stěžují, že s nárůstem anonymity stoupla i  kriminalita. Zvýšený počet vykradených aut a bytů potvrzuje i místní policejní okrsek a podobnou zkušenost hlásí v Chomutově. „Problém sídlišť dnes není v tom, že by zde vznikala ghetta, ale v tom, že je tu nuda,“ říká Miroslav Koranda, jednatel chomutovského občanského sdružení Kuprospěchu a student produkce na pražské DAMU. Je to zjednodušený pohled. Jisté je, že na každém z chomutovských sídlišť je podle odhadů místních zhruba padesát lidí, jimž mantinely života určuje pervitin. „Tady se hodně vaří, odhaduju, že co vchod, to vařič. Pervitin se odtud dokonce vyváží do Německa,“ říká Miroslav Koranda. Své sdružení založil spolu s  deseti nadšenci před čtyřmi lety: snaží se vyhledávat a podporovat mladé hudební, herecké nebo divadelní talenty a inspirovat je, aby v  případě úspěchu zůstali v  kraji. Počet obyvatel se v Chomutově od roku 1990 snížil o tři tisíce na dnešních padesát tisíc. Odcházejí především mladí.

špatnou práci. Důchodce je naučený a  zvyklý, že za ním musí být vidět kvalitní práce, a kdyby se našel nějaký nedostatek, tak se chudák hned červená. Někdy stříháme až do tří hodin, ale dnes jsme skončili ve dvanáct a šel jsem domů, protože budu lisovat slámové víno. Na to jsem se tři a půl měsíce těšil. Manželka byla z obchodu doma a  uvařila oběd. Pracuje jako prodavačka a dnes má dělenou směnu. Udělala hrachovou polívku, kterou moc rád teda nemám, ale musím jíst, co se uvaří, a  ani po tolika letech nemůžu odmlouvat. Jako druhý chod byla roštěná s bramborovou kaší. Přišla i dcera s vnukem, prohodili jsme společně pár slov, a protože na slámové víno jsem je nepotřeboval, tak jsem je nechal všechny doma. Jinak mi v našem rodinném vinařství pomáhá hlavně dcera. Manželka šla zpátky do obchodu a já jsem si mezitím vyřídil administrativní záležitosti, poštu, protože se připravuji na výsadbu nového vinohradu a změnu pozemku na trvalou kulturu, což vyřizuji už dva měsíce. Pořád nemám všechny vyjadřovačky příslušných orgánů, jako je životní prostředí, a protože česká přenosová soustava má na mém pozemku sloup vysokého napětí vedoucího od Dukovan, tak potřebuji i  jejich vyjádření. To mne ale pořádně zvedá ze židle, protože jsou to oni, co mají na mém pozemku své zařízení. Takže když jsem vyřídil administrativu, nanosil jsem si bedny se slámovými hrozny, které jsem sušil na roštech na půdě. Odnesl jsem je do sklepa do lisovny a  začal jsem lisovat. Ze 400 kil jsem počítal s  80 litry, ale vylisoval jsem 110, což je perfektní. U toho se aspoň člověk nemusí rozčilovat a  v  průběhu

automatického lisování jsem vymýval bedny. Mezitím přijde sem tam nějaký zákazník zdržovat od práce, všichni to chcou vidět, všichni se chcou podívat, ale ochutnat nechce nikdo, protože vylisovaný mošt nevypadá vábně, je zakalený. Po lisování musím umýt lis, protože je všechno zaslazené. Pomalu je šest hodin a odcházím domů. K večeři si vezmu chleba a ohřátý párek, protože už dneska asi nic teplého nebude. Na sedmou hned zase pádím zpátky do sklepa, musím totiž připravit a  nakrájet klobás a  sýr, protože mám objednané čtyři lidi, kteří mají přijet na řízenou degustaci. Samozřejmě, že s nimi o víně i jiných věcech povykládám, provedu je po sklepě a vždycky se zajímají, jak se nám tu žije. To se mi celkem líbí, protože když přijedou z Prahy nebo Brna, tak se teď v tuhle roční dobu diví, že přes den jsem ve vinohradě, a ne ve sklepě. Mají představu, že budu mít modrou zástěru, na hlavě zmijovku a  na nohách bílé gumáky. A  přijdou se za mnou opít do sklepa. Neuvědomují si ale, že nám vinařům na to pití moc času nezbývá. Po degustaci a ochutnávce, což je pro každého radost, si také něco koupí s sebou domů. Je s  podivem, že většina příchozích lidí je v pití vína zběhlá a umí si dobře vybrat. Vínu rozumějí a  rozumět chtějí. Neberu ale sportovní skupiny, protože se mi už i  stalo, že přijeli na degustaci autobusem, dva z nich už zvraceli před sklepem, a  když jsem nachystal ochutnávku, tak jsem se akorát dozvěděl, „ser na to, mi se deme jenom vožrat“. Takže sportovce raději neberu. Mnohdy i  Pražáci, kterých se musím zastat, umí o  víně pěkně povykládat a  zazpívat moravské písničky.

Čím živěji je v prolukách, tím menší šance má kriminalita. (Chomutov, únor 2007) f oto günter bartoš

sousedka Hana, učitelka v mateřské škole na penzi, se na Prosek přistěhovala v roce 1969. „Ty domy byly skoro prázdné a tady byla holá pláň,“ ukazuje k místu, kde se do výšky tyčí bílé ocelové oblouky – budoucí stanice metra. „Po revoluci začali lidi odcházet do domů, co si postavili za Prahou. Byty ale nepustili, koupili je, opravili a teď je pronajímají,“ říká Hana. Kvůli tomu prý ztratila někdejší přehled o tom, kdo bydlí v jejím okolí.

Velké plány

„Je tady minimum vysokoškoláků. Přitom právě oni by mohli pomoci zdevastovaný sever oživit. Zatím tady probíhá ekonomická a fyzická regenerace, ale místní komunity jsou zanedbané.“ I  pouhá „fyzická regenerace“ ale může mít význam. Tezi, že sídlištní pospolitost výrazně podporuje příjemný a  fungující veřejný prostor, razí například Ivan Plicka z pražské fakulty architektury při ČVUT. „Hodně lidí už zrekonstruovalo svoje byty. Pořád ale nejsou tak docela hrdí na to, kde žijí.“ Je to známý problém: na sídlištích chybí veřejná prostranství, kde by se setkávali a kde by měli chuť žít. „Jde o to, aby se za cestu od metra nebo autobusu ke svým bytům nemuseli stydět,“ říká architekt. Skutečnost, že jedním z  faktorů redukujících kriminalitu je i to, že místní tráví na ulicích a v parcích více času, si už začínají uvědomovat i komunální politici. Radnice postupně vypisují výběrová řízení na oživení sídlištních proluk, kterým by chtěly vtisknout městský charakter s výklady a vstupy z ulice. Sídlištní parter se oživuje i v Chomutově. Na Březovské nechala radnice opravit dětské hřiště a  pronajala zmíněnému spolku Kuprospěchu za korunu ročně zchátralé kino Evropa a zničenou kavárnu Družba. Plány jsou velkolepé. Sdružení slibuje otevření kulturního centra, které bude nabízet prostor pro koncerty, divadlo nebo ekologické přednášky, a vedle samozřejmé kavárny také instalaci U-rampy pro skateboardisty nebo zkušebnu pro místní hudebníky. „Tohle všechno tady na sídlišti dodnes citelně chybí,“ říká Miroslav Koranda. Kateřina Mahdalová

Q

V devět jsme to ve sklepě zapíchli a zařízli a šel jsem domů, zapnul jsem počítač, udělal daňovou evidenci vína. Zapsal jsem, jak dopadla sladkost, a už se můžu jen těšit, jak slámovka sedimentuje a na podzim bude hotová. Pak se mrknu na internet, co bylo nového v politice, protože bez politiky to ve vinařství nejde. V  deset jdu do sprchy, a  protože v  televizi už nic není, jdu spát. S manželkou jsme se dnes viděli jen na obědě a od té doby jsme spolu už skoro nemluvili. Musíte si uvědomit, že vinaření je především životní styl a nelze to brát jako zaměstnání nebo povolání. Pavel Matouš, Olbramovice

Q

 česká republika Připomeňme si Před pěti lety zachránilo Šárku před německou policií to, že milovala Ivonu. A  Ivona milovala ji. V  roce 2002 se Šárka za svou láskou přestěhovala z  rodného Česka do malého městečka na jihu Německa. Týdny plynuly, legální lhůta pro turistický pobyt v Německu propadla, dvě lesbické ženy nevzbuzovaly v městečku žádné nadšení a policie hrozila vyhoštěním. „Zachránilo nás registrované partnerství,“ vzpomíná Ivona na dobu, kdy Česko nebylo v  Evropské unii a  všechno pro ně bylo těžší. „Po registraci Šár-

Láska za časů registrace ka dostala nejen povolení k  pobytu, ale i možnost oficiálně v Německu pracovat.“ Nedávno se Šárka s Ivonou vrátily do České republiky. A  tady s  překvapením zjistily, že není partnerství jako partnerství. V  Česku byl sice právě před rokem vyhlášen zákon o  registrovaném partnerství, ale obě ženy si na vlastní kůži vyzkoušely to, co se mezi zasvěcenými ví už dávno: že tuzemští gayové a  lesbičky jsou na tom ve srovnání se svými protějšky v  Německu a  dalších evropských státech o dost hůř. „Zatím se rýsují tři hlavní nevýhody aktuálního stavu,“ říká Slavomír Goga z Gay a lesbické ligy. Český zákon neřeší majetkoprávní vztahy partnerů, to znamená, že svazek na rozdíl od heterosexuálního neotvírá cestu k dědictví nebo třeba k daňovým výhodám. Druhý problém spočívá v tom, že gayové a lesbičky v Čechách nemají žádná práva ve vztahu k  potomkům partnera. Zatímco v  Německu je možné dítě partnera adoptovat, v  Česku v případě úmrtí nebo těžké nemoci vlastního rodiče hrozí, že dítě bude svěřeno do náhradní rodinné péče nebo přímo do dětského domova, ačkoli se o ně může partnerka či partner bez potíží starat. A problém nastane i v okamžiku, kdy jeden, nebo dokonce oba partneři mají cizí státní občanství. Na rozdíl od Německa je svazek mezi dvěma cizinci v Čechách vyloučen. „Registrované partnerství zatím ještě neexistuje ve všech státech. Zákonodárci chtěli zabránit imigraci homosexuálních párů,“ vysvětluje poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová. A i když jeden z partnerů české občanství má, v Čechách to gayům a lesbičkám nepřináší stejná práva jako heterosexuálům nebo německým homosexuálům: uzavřením partnerství cizinec v  Česku nezískává výhody pří udělování povolení k  pobytu, natož při získání českého občanství. „Nás se to bohudík netýká, protože Ivona má české i  německé občanství,“ říká k  tomu Šárka. Důvod ke zdviženému obočí při registraci v Čechách se ale přece jen našel. „Musela jsem předložit osvědčení o  státním občanství, za které jsem zaplatila stovku,“ říká a dodává: „V  tom osvědčení ale nebyly žádné údaje, které by nebyly patrné již z  občanky. A  když jsem to osvědčení na úřadě ukázala, úřednice mě poprosila o  občanku – aby si ověřila to, co bylo napsáno v tom osvědčení.“ Anneke Hudalla

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Výchova zločinem a trestem Drsný muž učí děti správné cestě

N

uda je zlo, dělejte něco. Myslete přitom hlavou, a ne zadkem. A snažte se nebejt naštvaný.“ Tříhodinovka pomalu končí, ale osmáci a  deváťáci poslouchají, ani nešpitnou. Dnešním vyučujícím na Základní škole U Santošky na pražském Smíchově je bývalý násilník, zloděj, pobuda a ochlasta František Friedl (50). Když bylo tomuhle hromotlukovi se zbrázděnou tváří devatenáct let, tak v hospodské rvačce „přizabil chlapa“. Od té doby vlastně pořád seděl ve vězení. Když se mezi tresty dostal ven, kradl, pil, bral drogy a protloukal se jako bezdomovec. Dnes je odborným lektorem Praku, sdružení, které má v popisu práce prevenci kriminality.

Nesmiřitelná Krajnosti života na šikmé ploše ožívají ve vyprávění Františka Friedla jako temný dobrodružný film. Až na jednu věc: všechno je to pravda. „Se mnou se nikdo nebavil. Nikdo mě nevaroval. Když já byl žáček, netušil jsem o  vězení nic,“ vysvětluje pan Friedl, proč do dětí na základní škole „buší“ drsnými příběhy z kriminálů. Chce je varovat a odstrašit. Sám měl štěstí. „Bylo to jako zázrak. Když mě naposledy pustili, našel jsem během dne práci a přestal pít.“ Pracoval jako správce ubytovny na pražském sídlišti. Svůj dosavadní život považoval za „plný špíny“ a  chtěl na něj spíš zapomenout. Potkal ale Evu Carbolovou, předsedkyni Praku, která mu vysvětlila, že jeho zkušenosti mohou někomu pomoci. Drobná, obrýlená matka šesti dětí založila sdružení Prak, které se potýká s kriminalitou nejmladších zločinců, před třemi lety. O  věznicích a vězních ale ví hodně. „Navštěvovat odsouzené jezdím už třináct let,“ říká paní Carbolová, členka Vězeňské duchovní správy. „Někteří sedí třeba patnáct dvacet let, nemají žádný kontakt se světem. Společnost je považuje za lidský odpad. S tím se jako křesťanka nemůžu smířit.“ Po letech dojíždění pochopila, že dlouhodobě odsouzeným může nabídnout jen účast, jejich osud ale nezmění. „Moje děti rostly. Jako každá máma se o ně bojím. S úžasem jsem zjistila, že mezi dětmi neexistuje povědomí o tom, co všechno se jim může stát, pokud se dostanou mimo zákon. Do rodin se nedostanete. Tak chceme děti ovlivňovat přes školu. Prak se stará, aby do škol chodili ti, co o  zločinu a  trestu vědí svoje. Třeba kriminálníci. Jejich příběhy nejsou v žádných učebnicích. Pomohou ale dětem orientovat se, vědět, na co si dát pozor.“

Jak se vám tu líbí? (Pražští studenti na exkurzi ve věznici, únor 07) foto günter bartoš

Když do tebe hučí máma Jádro sdružení tvoří terapeuti, soudní znalec, sociální pracovníci a  – lektoři. Jedním z  nich je i  František Friedl. „Děti si neuvědomují, že za mřížema se můžou octnout už v patnácti.“ Dnes pracuje jako detektiv v supermarketu a s družkou vychovává dvě děti. A  v  kalendáři má data „lekcí“ zaškrtaná už dlouho dopředu. „V pubertě vliv rodičů slábne, mladí těžko hledají vzory,“ říká učitelka ze Santošky Hana Bartošová. „Spousta kluků i dívek divočí, experimentují s drogami. A mohou udělat nějakou fatální chybu. Chránit je před průšvihy musí být součástí výuky. Odborníci, lékaři či třeba soudci dokážou sebelepší přednáškou děti zaujmout málokdy. Když ale pan Friedl vypráví, jak jako kluk musel ve vězeňském světě drog a násilí vzdorovat silnějším, anebo když líčí, jak po propuštění žil na ulici, pil, kradl a zároveň se děsil, že se ve vězení octne zas – poslouchají ho děti s otevřenou pusou. Mluví totiž o tom, co zažil na vlastní kůži.“ Tohle rádi potvrdí i  „třídní lotři“. O  přestávce se partička deváťáků vytratila za roh školy na cigáro. „Všichni nás jen pořád nabádaj, nedělej tohle, nedělej támhleto,“ vysvětluje ochotně patnáctiletý Lukáš v módně rozedraných, pytlovitých džínách. „Když do tebe hučí máma nebo učitelka, že hulit jointy může bejt nebezpečný, tak už jen zíveš. Když to ale potvrdí chlap, co byl úplně na dně, zní to dost jinak.“

Na výlet s Prakem

Partnerství aneb osvědčteseguttentag. (Šárka – vlevo – a Ivona) foto günter bartoš

Myslete hlavou, ne zadkem. (Friedl) foto tomki němec

K  autobusu se deváťáci, tentokrát ze základky na Jižním Městě, houfují ještě za tmy. Vládne výletnická nálada. Destinace výletu je ale neobvyklá: jedeme do vězení. „Čím víc mladistvých věznice uvidí, tím míň se jich tam v dospělosti octne,“ věří učitelka Věra Veselá, která se sdružením  Prak exkurzi dohodla. Bělušice na Mostecku patří k věznicím s ostrahou, tedy těm tvrdším. Sedí tam lupiči, zloději, vrazi, podvodníci, prostě opravdoví zločinci, sděluje natěšeným žákům Eva Carbolová. V Čechách je 39 věznic, z toho dvě třetiny s ostrahou. Do těch nejtvrdších kriminálů, Mírova, Valdic a na Bory, se exkur-

ze zásadně nepovolují. Ředitel bělušické věznice Otakar Bláha ale školní návštěvu vítá – zážitkovou metodu Praku považuje za dobrý nápad. „Vidět lidi za ostnatými dráty, strážní věže, cely a uzavřené chodby bývá pro žáky šok. Představa, že se tady můžou octnout, je vyloženě depresivní. Proto taky chci, aby jezdili deváťáci, a ne mladší děti.“ Díky Praku navštívilo za minulý rok české věznice, jejichž ředitelé smýšlí podobně jako Otakar Bláha, 1500 dětí. „Děti znají vězení z filmů a myslí, že tam vězni jen tak cvičí nebo koukají na televizi. Nedovedou si představit, co to je ztratit svobodu pohybu. Dělat věci na povel. Být na jednom místě celé roky.“ Nejde jen o odstrašující efekt. „Povědomí o vězeňství by měl mít každý občan. Vždyť u nás je ve věznicích asi 20 000 lidí. A je to svět sám pro sebe, úplně neznámý kontinent. Octnout se v něm můžete třeba i nešťastnou shodou okolností.“ Autobus staví před ocelovými vraty. „Drogy a  zbraně nechte na místech a  řaďte se k  bráně,“ vtipkuje Eva Carbolová. Působivá je už prohlídka u detektorů. Drsní muži v uniformách vězeňské stráže slečnám prohledávají kabelky. Všichni musí obrátit kapsy. Mince, rtěnky, žvýkačky, klíče, všechno nekompromisně lítá do igelitek. Pod samopaly vstupujeme do nitra věznice. V  chodbě do nosu naráz udeří pach uzavřených prostor: savo, kuchyňské páry, pot a tabák. Žáci, střeženi ozbrojenci, prochází zamřížovanými koridory. V přednáškové místnosti čeká vězeňská stráž se psy. Teriéři se na nepatrný pokyn páníčků mění v líté bestie a sápou se žákům po nohavicích. Na stole leží pistole, obušky, pouta. Ze zamřížovaného okna je výhled na strážní věž. Zkoprnělí žáci usedají. „Ty vole, tohle neni sranda,“ mumlá kdosi vzadu. „Ve věznici s ostrahou máte od budíčku do večerky předepsaný program, který musíte plnit,“ vysvětluje mluvčí věznice Petr Maňaska. Desítku let tu pracoval jako bachař. Z dotazů je jasné, že pro školáky je život ve vězení opravdu „skrytým kontinentem“. „Ne, na televizi se nemůžete koukat kdykoli,“ odpovídá Petr Maňaska. „Ne, odsud si nemůžete jen tak zavolat. Ne, tady nejsou vycházky. Ano, musíte být oblečení v  tom, co vyfasujete.

Ano, když budete utíkat, budeme střílet. Ne, ve dne nesmíte spát.“ A největší problémy věznic? Pašování drog. A co ještě? „Šikaně a násilí mezi vězni bohužel nelze zabránit absolutně, lze je jen výrazně omezit.“ A co násilí ze strany strážných? „Bití vězňů neexistuje, nejsme žádný koncentrák.“ Ale co když vězni neposlouchají? „Použijeme donucovacích prostředků, nejsme žádné lázně.“ Asi po dvou hodinách dotazů má dozorce taky otázku: „Chtěli byste tu se mnou třeba pár let pobýt?“ „Ne, nechtěli!“ zní sborově.

Všechno dobře rozvážit Sídlo Praku je v přízemní místnosti v paneláku na pražském sídlišti. Na rozviklaném stole leží půjčený notebook. Přes přízeň učitelů i rodičů je tohle sdružení po třech letech práce na pokraji sil. Jde o peníze. Koordinaci přednášek a zájezdů po kriminálech mají na starosti Eva Carbolová se snachou Kamilou. Jsou také jediné pravidelně placené síly. „Rodinu táhne manžel, který má stavební firmu. Já jsem si za leden vyplatila 1500,“ upřesňuje Eva Carbolová. Jeden školní zájezd do basy stojí se vším všudy 6000. Za přednášku dostane lektor asi tisícovku. Něco platí škola, něco ministerstvo spravedlnosti, přispěje i městská část, nějaké peníze vyberou rodiče dětí, něco křesťanské spolky. Středoškoláci pro Prak zadarmo vyrobí letáčky, kamarádi třeba vymalují kancelář. „Na další existenci ale nemáme peníze,“ hodnotí Eva Carbolová tříletou bilanci. Magistrát platí za panelákový kamrlík bez záchodu nájem i  elektřinu. Dvakrát také vyplatil grant, který Praku umožnil přežití. O  grantu na příští rok se na magistrátu rozhoduje právě tyhle dny. Žádost má na stole Alena Schindlerová z odboru Prevence kriminality. „Nevím, nevím,“ kroutí hlavou na novinářský dotaz, zda žádost vypadá nadějně. „Víte, ono vodit do škol pochybné kriminální existence není jen tak. A některé z dětí může třeba návštěva věznic psychicky rozhodit. Jako státní úředníci máme velkou zodpovědnost a musíme vše teprve rozvážit.“ Jáchym Topol

Q

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007 

inzerce 

7

   ekonomika

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Ropné překvapení

Získat nejdůležitější surovinu je těžší, než se čekalo

D

va chlapíci koupí v  bazaru vrak, uřežou mu střechu a  pak jezdí celé týdny letní krajinou, kde potkají krásnou holku, která jim málem zlomí srdce... Filmoví fanoušci hned poznali Jízdu Jana Svěráka. V těch, kdo se o film zajímají méně, tento popis vyvolá možná jiný, prozaický typ nostalgie a stesku po době, kdy náklady na benzin na několikatýdenní jízdu po republice byly pořád menší než cena té nejlevnější ojetiny. Zatímco divák při pohledu na Pastrňáka, Špalka a  Geislerovou dnes lituje pouze konce vlastního mládí, ekonom náchylný k nevyléčitelnému pesimismu vidí ještě něco navíc: konec starých dobrých časů levné ropy.

Fyzikální problém Levná ropa je už přes sto let zdrojem obrovského pohodlí. Umožňuje nám jet autem k moři, aniž by to udělalo velkou díru do rodinného rozpočtu, nebo letět do Austrálie a zpátky za méně než jeden průměrný měsíční plat. Kromě toho se přibližně 4 % z  vytěžené ropy ročně spotřebují na výrobu elektřiny. Ropa se používá ve velké míře taky při výrobě herbicidů a  umělých hnojiv, což činí na tomto přírodním zdroji více méně závislé i moderní zemědělství. A nakonec je ropa základem obrovské plastové industrie, bez níž bychom nedisponovali produkty, jako jsou klimatizace, CD, kontaktní čočky, různé druhy elektroniky a lepidla, moderní potrubí, samozřejmě počítače atd. Nikdo by si nad tím nelámal hlavu, kdyby se nepsal rok 2007 a cena ropy na světových trzích nebyla čtyřikrát vyšší než v  roce 1998. Skok v ceně černého zlata sám o sobě nepředstavuje žádné veledrama; konec konců, v reálných přepočtech byla ropa v roce 1980, kdy začala válka mezi Irákem a Íránem, skoro dvakrát dražší, než je teď. Ještě před koncem války ale tehdy cena klesla na svou tradiční úroveň, kde setrvala až do začátku nového tisíciletí. S  rokem 2007 je jiný problém: optimistické americké propočty ještě před pěti lety odhadovaly, že okamžik tzv. Ropného vrcholu nastane v roce 2035, nezávislé výpočty ale dneska ukazují, že právě nastal. Okamžik pro lidstvo tak podstatný, že pro něj byl vymyšlen speciální termín (anglicky se mu říká Peak Oil čili Ropný vrchol), zahajuje období, kdy je z  technologických důvodů každým rokem možné vyrábět méně ropy, než tomu bylo v roce předchozím. Mnoho lidí možná překvapí, že Ropný vrchol přišel tak brzy. Podle oficiálních údajů zatím lidstvo spotřebovalo 700 gigabarelů ropy a na světě zbývá ještě celých 2300 gigabarelů. Jak

je tedy možné, že výroba bude už jen klesat, když jsme zatím spálili pouze čtvrtinu svých zásob? Problém je čistě fyzikální: čím víc těžíme, tím níže v podzemních polích leží zbývající ropa a tím těžší a dražší je dostat ji na povrch. Tuto skutečnost lze přehledně vyjádřit v indexu PEZEV (podíl energie získané k energii vložené), který měří poměr jednotek energie získaných z  procesu těžby na každou jednotku energie spotřebovanou při těžbě. Na začátku 50. let dvacátého století se PEZEV pro ropu pohyboval kolem 50:1. V 70. letech to bylo už jen 25:1, dnes 10:1 a  index klesá dál. Při poklesu výroby a  při každodenně rostoucí poptávce, která je čím dál více výsledkem neúnavných ekonomik východní Asie, není divu, že cena stoupá a  pravděpodobně se už nikdy nevrátí na svou poválečnou úroveň.

Z Kuvajtu do Kanady Někdo by se mohl zeptat, no a co, že cena ropy stoupá, výroba se zpomaluje a za několika desítek let už nebude. Je to přece ropa, co je podle řady aktivistů hlavním důvodem všech konfliktů a válek na Blízkém východě. Proč stále auta nejezdí na vodíkové motory? Pro spoustu konspiračních teoretiků je odpověď jasná: Zodpovědná je benzinová lobby! Ekonomická logika napovídá, že když se jeden zdroj energie zdražuje, výroba ho časem nahradí jiným zdrojem. Neměly by časy drahé ropy být zároveň dobou rozkvětu čistého alternativního paliva a  dlouho očekávaného míru na území arabských ropných států? Měly, ale je v tom háček. Zemní plyn a uhlí mají PEZEV kolem 5:1; jaderná energie 4:1; a etanol, nadějný čistý zdroj budoucnosti, pouhých 1,2:1. To znamená, že i  při klesajícím energetickém výnosu je ropa pořád tou nejvýhodnější energií, mnohokrát výhodnější než tzv. „čistá paliva”. Pro konspirační teoretiky zřejmě bude smutným zjištěním, že vodíková technologie je dokonce energeticky dotovaná, poněvadž vodíkový výrobní proces má PEZEV 0,5:1, čili jde o energeticky nesoběstačný proces. Masová produkce vodíkových motorů se tím pádem oddaluje – ale co etanolový motor? Přece stačí, aby ropa došla, což by při spotřebě v rámci dnešních 79 mil. barelů denně zabralo 80 let. Mnozí také postřehli, že se v roce 1988, kdy se výrobní kvóty začaly udělovat na základě ropných rezerv, oficiální ropné rezervy států OPEC ze dne na den „zázračně“ zvýšily o zhruba 50 %. Lze tudíž předpokládat, že skutečných ropných zásob je o třetinu míň, a tak nám ropa vystačí už třeba jen na 50 let. Alespoň mladší generace by se tím

Olympiáda v zadluženém městě Jak vypadá hospodaření města, které chce pořádat nejdražší slavnost planety. Pražští radní odklepli investici ve zdejších podmínkách nevídanou. Sto třicet miliard přímých a skoro půl bilionu nepřímých výdajů by mělo spolknout pořádání letních olympijských her. Euforie pražských zastupitelů je zatím jen na papíře, už teď má ale jeden pořádný háček. Zatím vůbec není jasné, kdo by tuhle astronomickou částku zaplatil. Účast vlády je nejistá, a  tak největší podíl zřejmě připadne na rozpočet hlavního města. Na úplný začátek tedy vzniká otázka, jak na tom vlastně dnes pražské finance jsou.

Osm let ve schodku Hlavní město hospodaří s ročním rozpočtem čtyřicet miliard, z  nichž asi čtvrtina jde na investice. Vedle toho má dnes Praha 33 miliard dluhů, které začaly narůstat od konce devadesátých let. Propad do té doby vyrovnaného rozpočtu si postupně vyžádalo několik mamutích investic, ať už prodlužování metra, vodohospodářské projekty nebo stavba tunelu Mrázovka na vnitřním městském okruhu.

Je takový dluh pro Prahu hodně, nebo málo? A jakou dnes mají hospodáři z pražského magistrátu vůbec pověst? Ekonomové se jasnějšímu hodnocení vyhýbají a spíš odkazují na tradiční ekonomické ukazatele – zájem o  dluhopisy a  rating. „S  pověstí neschopných hospodářů by o dluhopisy města nebyl zájem, Praha ale s  odbytem zatím neměla problém,“ říká analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. Těchto „dokladů důvěry“ už přitom pražský magistrát vydal zhruba za dvacet miliard, tvoří tedy největší část současných dluhů. Na zbytek připadají především úvěry u  bank. Zárukou pro banky i investory je především majetek v hodnotě dvou set miliard, který pražský magistrát spravuje. Možná ještě důležitějším vysvědčením je podle expertů mezinárodní rating města, stanovený renomovanými mezinárodními agenturami. Praha si drží známku A1 – stejně jako celá ČR, přitom město nemůže podle mezinárodních zásad dostat víc než domovská země. Dopad dluhu na pověst Prahy zmírňuje i  to, že se celkem snadno hledají příklady několi-

Opatrně, pod námi jsou dehtové písky. (Kanadská Athabasca) foto profimedia.cz

pádem měla dočkat dne, když bude každé auto pohánět etanolový motor, nebo ne? Spíše ne. A  i  pokud zapomeneme na obrovskou spotřebu půdy, kterou by zabralo pěstování obilí na biopalivo a jíž bude kvůli globálnímu oteplování nejspíše taky ubývat, existuje další, závažnější „problém“. Oficiální propočty ropných rezerv nezapočítávají surovinu vázanou v  dehtových píscích v Kanadě, Venezuele a USA. I když finančně se ji vyplatí těžit už při ceně 16–20 dolarů za barel, což je třikrát méně, než činí její dnešní cena, oddělování této ropy od písku vyžaduje obrovské množství vody a  energie, a  tak je těžba zatím energeticky příliš drahá: celý proces má PEZEV 2:1. Ale za pár desítek let, až energetický výnos konvenční ropy klesne dostatečně, bude dehtový písek ve hře. Kanadská provincie Alberta s druhým největším nalezištěm Athabascou už je svědkem obrovského zájmu a investic do výrobní infrastruktury. Největší dehtové pole na světě, to kolem řeky Orinoko ve Venezuele, obsahuje 1800 gigabarelů ropy, což je více, než mají všechna dostupná ropná pole na Blízkém východě dohromady. Dost na to, abychom mohli stejným tempem jezdit na (drahou) naftu a benzin dalších 60 let, aniž bychom byli cenou motivováni přejít na energeticky méně výhodný etanol nebo vodík.

kanásobně větších dlužníků (v  tom dominuje německý Berlín s  břemenem ve výši šedesáti miliard eur, což je trojnásobek ročního rozpočtu). „A tendence k zadlužování má vlastně většina západoevropských metropolí. Hlavní města žijí v dojmu, že stát je zkrátka nikdy nenechá padnout,“ říká Petr Robejšek, ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství v Hamburku.

Skryté dluhy Zatímco samotné zadlužování Prahy zatím nevyvolává větší rozruch, spor vzniká kolem otázky, zda olympiáda je tím pravým důvodem k dalšímu propadu financí. „Rozsáhlý majetek si vyžaduje hodně peněz na údržbu a  v  oblasti infrastruktury má město hodně co dohánět. Praha má tak v  podstatě další dluhy, které se v  ročním rozpočtu neprojevují,“ říká pražský zastupitel za Evropské demokraty Jiří Witzany. „Vlastně všechny oblasti v rozpočtu jsou podfinancované a  přibývá položek, které už nesnesou odklad, jako je stavba čističky nebo silničního okruhu města. To jsou výdaje v řádu desítek miliard.“ V  pražských oficiálních dluzích nefigurují ani částky, které má město „utopené“ v projektech jako Kongresové centrum Praha. Tam kvůli narychlo prováděné rekonstrukci (vyžádalo si ji zasedání měnového fondu v roce 2000) zůstalo téměř dva a  půl miliardy, dluhy má i  pražský dopravní podnik, zhruba jednu a půl miliardy korun. „Důležitější než současný dluh jsou položky jako doprava, kanalizace nebo dosluhující čistička odpadních vod, které si v blízké době vyžádají několik desítek miliard. Těmi by se měla Praha zabývat přednostně,“ připojuje se k  Witzanymu radní za Stranu zelených Petr Štěpánek.

Další desítky let A  tak tisíciletí, které prakticky začalo zhroucením dvojčat Světového obchodního centra v New Yorku, neslibuje ani návrat do doby levné ropy, ani přechod do doby dražšího, ale čistšího paliva. Konflikty na Blízkém východě nejspíše budou pokračovat. Dokud bude ropa ve hře, světové velmoci budou parcelovat poslední zbývající tradiční ropná pole, a tak budou konflikty kolem afrických ropných vývozců, jako jsou Nigérie nebo Angola, stále žhavější. Benzinová lobby bude pořád silná a  vliv těch ropných gigantů, které včas zajistí svoje zájmy v Kanadě a Jižní Americe, ještě zesílí. A  tak to bude pokračovat ještě četné desítky let, dokud nevyschne poslední dehtové ropné pole – pokud ovšem vědci nenajdou zázračný způsob, jak zkrotit studenou syntézu pod krytem motoru. To nezní nijak optimisticky. Na zlepšení nálady potřebujete spíše filmaře. Z  pohledu ekonoma, kdyby chtěl dát Pastrňák Geislerové druhou šanci po dvaceti letech, bude ji muset hledat na kole. Alexander Popov Autor je konzultantem Světové banky, přednáší na Q University of Chicago.

O  podobných připomínkách ale nechtějí lidé z vedení města nic slyšet. „O skrytém dluhu nic nevím. Kongresové centrum i dopravní podnik jsou akciové společnosti, takže firmy nejsou napojené přímo na rozpočet,“ ohrazuje se radní pro ekonomiku Marie Kousalíková. Podle ní žádné mimořádné výdaje město neohrožují. „Kanalizaci opravujeme a budujeme novou, do dopravy a životního prostředí ročně nasměrujeme asi 12 miliard korun. Na výstavbu nové čističky bude sice třeba skoro  deset miliard, na to se ale dají použít peníze z evropských fondů.“ První splátka dluhů (pět a  půl miliardy) čeká Prahu za tři roky. „Tyhle peníze už jsou připravené, zaplatíme včas,“ uklidňuje Marie Kousalíková. Tomáš Sachr, Tomáš Pavlíček

Q

diskuse / před 5 lety 

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007

Pohodička? Půl pravdy o českém filmu Je český film nemocný touhou po zachycování pouhé „pohodičky“, jak psala Tereza Brdečková? Jeden z filmařů s tímto názorem polemizuje. Tereza Brdečková napsala do Respektu (č. 11/2007) o  tom, jak v  českém filmu chybějí umělecké ambice, jejími slovy „hlubší a  vážnější filmy“. Prý to lze chápat kvůli osobnostnímu profilu režisérů i těžkým ekonomickým podmínkám, ve kterých kinematografické umění vzniká. Popsala na konkrétních příkladech, že české filmy jsou jednou velkou „pohodičkou“ (dalo by se říci „pelíškem“), která nesytí hladové, ale baví nenasytné. I  když paní Brdečková nepřichází s  ničím objevným, s jejími závěry by se dalo v konkrétních příkladech stoprocentně souhlasit. Zobecnění je ale zavádějící, je to jen polovina pravdy. „Bylo by určitě hezčí mít i  hlubší české filmy,“ píše. Přehlédla (snad to bylo pouhým opomenutím či snahou o  koherentní argumentaci), že takové filmy u  nás přes všechny vnější (především finanční) problémy existují. Paní Brdečková se odpichuje od letošních Českých lvů, začnu tedy u nich i já. V loňském roce se nám podařilo dotlačit do kin hraný debut Roberta Sedláčka Pravidla lži. Je to film „hlubší a vážnější“, přesto se vklínil mezi oceňované koryfeje „pohodářství“ a získal Cenu filmových kritiků a Českého lva za nejlepší scénář.

G

ratuluji vám ke Lvům za Pravidla lži. Jejich pověst je vynikající, bohužel, marně je honím v kinech, kde se udržela jen pár týdnů. Máte pravdu, že tvůrčí energie si vždycky nějakou cestu najde, ale začínám pochybovat, že povede zrovna skrze český film. „Pohodářství“ je bludný polistopadový kruh. Vedle pohodových drahých filmů máme i  levné „protipohodářské“. Ale já se nechci dívat jenom na malé české lidičky anebo na drtivou kritiku jejich životního stylu. Já chci víc než stereotyp. Za poslední roky mi zvláště u dvou filmů bylo líto, že nejsou „naše“: byl to Hanekův Utajený a  Benettův Capote. Proč? Jsou to tzv. malé filmy, ale jsou strhující. Mají velké téma, složitou vnitřní strukturu a  existenciální rozměr. Jsou překvapivé. Producenti mají ale s  neotřelostí a  s  komplexními velkými tématy problém: Je mnohem jednodušší vyrábět to, co lidé spolehlivě chtějí, než to, co by je nikdy nenapadlo. Což je pro filmy obrovská nevýhoda: v  literatuře potřebujete jen tužku a  talent. Ve filmu potřebuje-

D

ěkuji za gratulaci k Pravidlům lži. V dubnu nás bude v  pražských kinech vidět mnohem víc. Nesouhlasím s  vaším pojmem „antipohodářství“ a s tím, že takto označujete mnou zmiňované filmy. Nemáte pravdu, že jsou antitezí většinové „pohodičky“, její nezbytnou součástí. Jsou to zcela paralelní – myšlenkově i  umělecky nezávislé – struktury. A už vůbec nesouhla-

Sedláček rozhodně není „Jan Hus“ českého filmu, i když nechce být ani „režisérem dobrých filmů pro zábavu“, kteréžto možnosti přístupu k filmu nepřímo vymezuje Tereza Brdečková. Pravidla lži vyprávějí o obyčejných lidech s jejich obyčejnými starostmi. Hovoří však velmi uvěřitelně a příběhy jsou zároveň autentické, metaforické i analytické. S hrdiny se lze ztotožnit a ve ztvárnění jejich osudů najít útěchu či povznesení z prožitku uměleckého díla. Soudím tak nejen ze své zkušenosti s tímto filmem, ale i z reakcí diváků. Ne náhodou je Sedláček také režisérem snímků, které mnoho lidí vyděluje z hlavního proudu filmové produkce přídomkem „dokumentární“. „Hlubších a vážnějších“ filmů bylo loni víc. Esej o  hledání smyslu masové turistiky s  detektivní zápletkou režisérky Lucie Králové se jmenuje 103 minut z ukradeného kufru a zanedlouho dorazí do kin. Dokumentární muzikál o Bosně a Hercegovině deset let po konci války režisérky Ivany Miloševičové Nikdy nebylo líp také patří do české kinematografie, i když se to podle tématu a jména autorky nemusí zdát. Loňská novinka režiséra Karla Vachka Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intole-

te i spoustu peněz a nemáte záruku, že se vám vrátí, i kdybyste byl génius. Tím pádem jsme svědky situace, kdy producenti už vůbec nehledají velká a originální témata. Je to riziko a je s tím moc práce. Jednodušší je pracovat s přáteli, kteří jsou „na stejné vlně“. Vy točíte s mladými autory filmy ze současnosti, což je fajn. Ale dám vám primitivní příklad: co uděláte jako producent, když budete chtít vyrobit složitý dobový film o Miladě Horákové nebo třeba o Komenském? Oba víme, že vás všichni odmítnou. Snad leda, kdyby Komenského hrál Brad Pitt. Jenže kromě chytrých filmů, jako je Capote, tu chybí třeba i velké dobové projekty. A vaší povinností živnostníka není pro ně vykrvácet. Ve fondu kinematografie je teď víc peněz, jenomže ty samy o sobě problém neřeší. S filmovými látkami je zapotřebí pracovat dlouhodobě, zodpovědně, s  odvahou. Osobně vidím rezervu v ČT. Ta jediná se nemusí bát bankrotu a jakožto veřejná služba má přímo povinnost nabízet divákům něco jiného než komerční producenti. A jak to vypadá? Zmáčkněte knoflík a uvidíte tupý seriál. Televize se jako veřejná služba kultuře prostě

sím s vašimi slovy o stereotypní kritice obsažené ve zmíněných filmech. V  čem jsou jejich témata menší, vnitřní struktura méně složitá a proč jsou méně překvapivé než vaše příklady? Podle mne jsou chudší pouze rozpočtem, nikoliv uměleckou úrovní. Vy míříte k filmům, které jsou takzvaně většinové (nemám rád všemožná dělení), ale mají i uměleckou úroveň. Těch u nás skutečně mno-

inzerce

MASARYKOVA UNIVERZITA DĚKAN FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ vyhlašuje

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ na místo

odborný/á asistent/ka katedry sociologie Požadavky: ▨ akademický titul Ph.D. v oborech sociálních věd ▨ odborné zaměření Genderová studia ▨ odpovídající publikační, výzkumná a pedagogická činnost v oboru ▨ schopnost individuální a týmové práce se studujícími ▨ kreativní přístup k pedagogické a výzkumné práci ▨ zkušenosti s výukou v AJ Úvazek: 1,0 Nástup: dle dohody Přihlášky: přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 25. 4. 2007 na adresu: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Eva Dopplerová, Joštova 10, 602 00 Brno tel.: 549 491 903, e-mail: [email protected]

rance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a  zánik Československa (1918–1992) se sice zasekla v  krku nejednoho filmového kritika, přesto patří k tomu nejdůležitějšímu z „hlubší a  vážnější“ produkce, která tady loni vznikla. Nejen pro samotný film, ale také pro Vachkovo působení na FAMU. Zmiňovaní režiséři Sedláček, Králová a  Miloševičová, ale třeba také Martin Mareček (Zdroj), Filip Remunda a Vít Klusák (Český sen), Jan Gogola ml. (Národ sobě aneb české moře v 18 přílivech) či Vít Janeček (Bitva o život), všichni tihle režiséři jsou jeho žáky. Už se dávno nejedná o pouhé jednotlivce, ale o celou generaci. Možná to ještě není nová vlna, ale určitě jsou tihle třicátníci velkým příslibem do budoucna. Připočteme-li k nim širšímu publiku již známé generační souputníky – Sašu Gedeona (Návrat idiota), Petra Václava (Nevěrné hry), Petra Marka (Nebýt dnešní) či Bohdana Slámu (Štěstí), nemusíme se o budoucnost „hlubších a  vážnějších“ českých filmů obávat. Potvrzují to i nedávné premiéry filmů starších režisérů, jako je Jan Němec (Toyen) či Ivan Vojnár (Lesní chodci). Umění totiž (i  v  nákladné oblasti, jako je kinematografie) naštěstí funguje navzdory trhu a  jeho pravidlům. Ne všichni se ale prosadí, mnoho ze zmiňovaných už několik let nic nenatočilo. Hledačské cesty, kterými se vydali, byly někdy vlivem domnělého neúspěchu, jako to bylo u  Gogolova filmu Národ sobě, opuštěny až příliš snadno a brzy. Navíc za nimi čekají zástupy dalších, kteří by v lepších podmínkách určitě natáčeli a  vytvářeli tím kypřejší a  výživnější půdu, na které bychom sklízeli šťavnatější a četnější uměleckou úrodu. Podmínky, za kterých filmy vznikají, je nutné měnit a zlepšovat, ale není nutné se obávat, že „pohoda“ bude „to jediné, co odkážeme světu“. Radim Procházka Autor je filmový producent a režisér.

Q

zhroutila, zatímco vy se radujete, že v Česku bují pár alternativních filmů. Vidím to černě. „Antipohodové“ filmy, které citujete, vznikly většinou za pár šupů. Odpusťte, ale je to na nich vidět. Buďto jsou tak trochu amatérské, anebo zapadnou. Mnohovrstevná Němcova Toyen, které jsem autorkou, vznikla za desetinu normálního rozpočtu. Váš elán je skvělý, ale to nestačí. I vy jste součástí systému pohodářů, třebaže nechcete: doplňujete je, jste antipohodář. Nízký rozpočet nebude ale nikdy sám zárukou kvality a hloubky vašich filmů. Pokud chcete pokračovat, budete patrně dělat, co se od vás čeká. A vaši režiséři též. Hloubka, velikost a mnohovrstevnost díla není ovšem dána mírou jeho pohodovosti ani jeho nonkonformismu. Je dána talentem, odvahou a uměleckou odpovědností. Na to bohužel v komisi Fondu pro podporu a  rozvoj kinematografie nemají kolonku. Ale třeba tohle všechno právě vy dokážete změnit.



před 5 lety

„Poprvé od vzniku nového státu zde došlo k  pokusu o  lynč člověka, který poměrně úspěšně obhajoval svoji nevinu u  soudu.“ Tak popisuje Respekt ve svém vydání z  přelomu března a  dubna před pěti lety atmosféru u  kladenského soudu po vynesení soudního verdiktu nad Helenou Čermákovou, ne zrovna vzornou, ale v podstatě nešťastnou svobodnou matkou se zpackaným životem, která o  několik měsíců dříve v opilosti zalehla svou malou dceru a která se za vydatného a bezohledného přispění nejen bulvárních, ale i seri-

Krkavčí matka

ho není (jsou-li jaké). Autoři, kteří by je chtěli a uměli natočit, tady ale jsou. Česká televize a fond kinematografie, to jsou diagnózy i recepty na to, jak situaci změnit. Souhlasím s Vašimi slovy o nich, na druhou stranu fond i  televize podpořily většinu z  filmů, které jsem citoval.

ózních médií spolu s abnormálně tvrdým přístupem policie stala veřejným nepřítelem č. 1. „Případ Čermáková bezesporu vejde do dějin. A  to nejen české kriminalistiky – doprovázela jej největší policejní pátrací akce –, ale i žurnalistiky. Podle statistik utýrají čeští rodiče každý rok průměrně padesát dětí a dalších dvanáct jich spáchá ze strachu z rodičů sebevraždu,“ píše tehdejší Respekt s dodatkem, že popis takovýchto tragédií se dostává do novin v podobě stručných noticek bez jména pachatele, oběti a dalších informací s tím, že policie se železnou pravidelností odmítá o případech podávat do konce vyšetřování jakékoli informace. Jedinou výjimkou byla právě Helena Čermáková, ačkoli ji kladenská tragédie neposouvala na výjimečné místo mezi případy úmrtí dětí vinou rodičů. Justiční stráž spolu s posilami z nedalekého policejního oddělení nakonec Čermákovou před přímým fyzickým násilím davu u  kladenského soudu ochránila a  zůstalo „jen“ u  urážek, vyhrožování a volání po nejvyšším možném trestu. Senát ji odsoudil za ublížení na zdraví s  následkem smrti a  poslal ji na tři roky za mříže. Ani po vypršení trestu lačnost médií nepolevila. Novináři ji vystopovali v  azylovém domě, kam se uchýlila z vězení, a čtenářům začali opět přinášet popisy návštěv a rozhovorů „s nejznámější krkavčí matkou“.

Radim Procházka

Respekt č. 13/2002

Tereza Brdečková

Q

Q

10   zahraničí

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Potlesk pro Evropu, prosím

Unie oslavila 50 let – prázdnou deklarací a rozpačitou „lidovou veselicí“

V

 Berlíně je víc novinářů a policajtů než normálních lidí. Polovina centra je zavřená. Viděla jste ten mumraj u Braniborské brány?“ rozčiluje se důchodce na bleším trhu u Ostrova muzeí. „Nepovídejte, co se děje?“ diví se postarší prodavačka u stánku se starými pohlednicemi. „Ale, slaví se padesát let Evropské unie, přijedou prezidenti a premiéři, u brány bude nějaký festival či co.“ „No to jsem vůbec netušila. Ale je hezky, viďte...“ Berlín bude centrem oslav padesátin Římských smluv, píší světové agentury. Na Alexandrově náměstí, nedaleko Braniborské brány, však v sobotu odpoledne panuje klid. Po tom, že právě začíná veselice za účasti evropských prezidentů a premiérů, není ani potuchy. Nikde jediný plakát, žádná „evropská“ výzdoba. Média ovládá jiná celebrita – malý lední medvěd Knut na své první procházce. Po J. F. Kennedym je globálně neznámějším Berlíňanem a jeho první jarní kroky sleduje kromě tisíců zdejších občanů i pět set novinářů z celého světa. Nejprodávanější deník Bild věnuje Knutovi dvoustranu, zatímco berlínskému summitu EU nevelký článek na straně dvě. Na první známku toho, že se v  Berlíně něco děje, lze narazit u  ruin Paláce republiky. Desítky policejních aut, připravené zátarasy. Ale až po dalším půlkilometru, v závěru třídy Unter den Linden, stojí uprostřed písčité cesty mezi řadami lip štíhlé panely. Je jich 27, člověku však opravdu jen stěží dojde, že symbolizují 27 států Unie. Názvům jako „Globalizace a intelektuální bohatství“ či „Evropa jako společenství hodnot“ odpovídá i obsah. Lidí je tu dost, vždyť je krásné víkendové odpoledne, leč panely míjejí nevšímavě. Hlouček postává jen u muže, který se před kamerou snaží přiřadit magnetky s vlaječkami ke státům na mapě. Ukazuje se, že Estonsko, Lotyšsko a Litva jsou nad jeho síly.

Becherovka? U Rakušanů Vstup do stanového městečka u Braniborské brány označují stožáry s  vlajkami Německa a  EU, obklopené desítkami evropsky modrých – přenosných toalet. Nad nimi se klene modrý oblouk potrubí, které rámuje stavební ohradu se dvěma žlutými obřími jeřáby, končící až uprostřed Pařížského náměstí. Inu Berlín. Mezi stany z bílého igelitu, jež obsazují ministerstvo práce, Goethe-Institut, koncern EADS a  státy EU, probíhá typická víkendová produkce pro turisty. Muž v  sovětské uniformě objímá černošku, která se s ním, za poplatek, fotí. Vedle parkuje psí spřežení. Na pódiu před Braniborskou branou ale už zpívají první předkapely nedělních hvězd, jako bude Joe Cocker. Na nedostavěné budově ambasády USA je nápis „Spojené státy blahopřejí EU k  prvním padesáti

Na ústavu se mě neptejte, mám před sebou 27 diskoték. Ministr zahraničí Steinmeier na Evropské noci krásy, Berlín, 24. březen. oto profimedia.cz f

letům“. Na stánku „Tschechien“ nabízejí „Topinki“ za 2,50 eura, bramborák za 3 a jako českou specialitu „Pražskou šunku“ v housce s opečenou cibulí za 4,50. „Ne, nikdy jsem v Česku nebyla,“ přiznává obsluhující blondýna. Krušovice se točí o pár desítek metrů dál v oficiálním národním stánku, pojatém jako většina ostatních hlavně jako místo rozdávání turistických prospektů. Becherovku, i s českými nápisy, rozlévají u stánku „Rakousko“. Berlíňané ale vypadají spokojeně. „Přišli jsme sem kvůli oslavám. Líbí se nám to,“ říká pětatřicetiletá maminka s třemi dětmi. „Unie je pro mě přátelství a mír,“ odpovídá jako z učebnice a dodá, že se cítí víc Evropankou než Němkou. Párek studentů to má s německou a evropskou identitou nastejno a těší se na klubovou noc, kdy se chystá navštívit aspoň část z desítek podniků, které jsou za 12 eur otevřeny ze soboty na neděli nonstop. Budou-li mít štěstí, mohou v některém z nich narazit na křepčí-

Spatřit Kanáry a zemřít Mauritánie je úspěšnou zemí Afriky. Volbou prezidenta získá i punc arabské demokracie. Jak se může zbavit problému uprchlíků, jediného, který ji vynáší do světových zpráv? Několik ručně malovaných „billboardů“ v metropoli Nuakšottu zobrazuje převrženou rybářskou loď na rozbouřeném moři a tonoucí africké uprchlíky. Memento mori však davy zájemců od cesty na Kanárské ostrovy neodradí. Od chvíle, kdy Maroko a další severoafrické státy posílily ostrahu svých hranic s Evropskou unií, převzala funkci nástupní stanice Mauritánie.

Zatím je to na nás Sami Mauritánci, hrdí na slavnou maurskou minulost, svoji zemi většinou opouštět nechtějí. Naopak s nevolí sledují příliv uprchlíků nejenom z  Afriky (Mali, Senegal, Pobřeží slonoviny, Sierra Leone), ale nově i z Asie (Indie, Pákistán). Únorové drama čtyř set lidí uvězněných na porouchané lodi v přilehlých vodách ukázalo, že západoafrické pobřeží vnímají jako odrazový můstek do evropského ráje i Kašmířané. Až po dlouhém vyjednávání vláda v  Nuakšot-

tu svolila, aby se běženci vylodili v  přístavu Núazíbú. Je jasné, že místní vláda si s  nelegální migrací sama neporadí. Na rozdíl od svých severních sousedů nemá k dispozici ani smluvní partnerství s EU (Euromed, evropsko-středomořská spolupráce). Musí se tedy spoléhat na omezené dvoustranné smlouvy. Loni zahájenou spolupráci dokládají plavidla španělského četnictva kotvící v rybářském přístavu Núazíbú. Návštěvníka upoutají i nové lodě mauritánské pobřežní stráže – ty se jeví dokonce jako modernější než ty španělské. Mauritánie spolupracuje i  s  USA, což zase dokládají armádní vozidla mířící na cvičení do dun západně od Núazíbú. Ani to však není jedinou místní kartou při potírání extremismu. Podle Sídího Uld Chalífy, bývalého ministra zahraničí, tu nebují islámský radikalismus proto, že islám je podle ústavy státním náboženstvím. „Oficiální víra“ je tedy všudypřítomná – ženy se, na rozdíl od Maroka, zahalují i v úřadech, v pátek se doslo-

cího ministra zahraničí Franka-Waltera Steinmeiera, který slíbil obejít všech 27 „národních“ diskoték. U  Braniborské brány oslavuje i  pár důchodců, dorazivší až z Frankfurtu nad Mohanem. „Ne, já se cítím jen jako Němec,“ říká muž. Po slovech: „Víte, já jsem bojoval ve wehrmachtu...“ ho manželka zatahá za klopu kabátu a  spěšně odcházejí.

Klaus: Je to porážka euroústavy Na Berlín padá jarní noc. Národní galerie, stále otevřená jako další muzea zadarmo, září evropskou modří. V Berlínské filharmonii sedí 27 premiérů a prezidentů, kteří v neděli budou statovat při podpisu Berlínské deklarace. Do čtyř stran oslavných slov se ale Němcům nepodařilo prosadit ani zmínku o přijetí evropské ústavy, hlavního cíle německého předsednictví EU.

va zastaví život v celé zemi. Islám zde však ukazuje svou přívětivou tvář – skrze neuvěřitelnou pohostinnost a slušnost místních lidí vůči cizincům i celkovou atmosféru klidu a bezpečí. Jenže přes to vše země potřebuje nějak zakotvenou spolupráci s Evropou. Všichni kandidáti probíhajících prezidentských voleb si uvědomují, že pro hlavu státu bude mít zásadní význam náklonnost evropských vlád – a že právě na sever od Středozemního moře má boj s ilegální migrací dobrý zvuk. Ahmed Uld Dádda, jeden ze dvou finalistů voleb, přesto zdůrazňuje, že „Evropská unie se zatím v této věci dostatečně neangažovala a ochrana vnějších hranic zůstává na bedrech Mauritánie“.

Co řekne EU Leč ani to není vše. Mezi úkoly nového prezidenta bude patřit i posílení vazeb se sousedními státy. Vztahy se Senegalem dříve narušily hraniční spory i  pogromy na černošské obyvatele jižní Mauritánie. Severní hranici s  Marokem okupovanou Západní Saharou, kterou Maurové považují za svůj kulturní areál, zase lemují minová pole. Právě tento fakt ovlivňuje rozhodování migrantů – buď vyrazit náročnou cestou přes Saharu do Alžírska, nebo vyplout přímo z Mauritánie. To vše kalí vyhlídky na hospodářskou integraci severní Afriky. Mauritánský zahraniční obchod se přitom stále omezuje na vývoz železné rudy a prodej rybolovných koncesí, jimiž si EU na úkor rozvojových zemí kompenzuje nedostatky své Společné politiky rybolovu. Pravda, zdejší ekonomika se otevírá a  zvláště do infrastruktury plynou investice. Ještě před dvěma lety se cesta mezi hlavními centry – Nuakšottem a Núazíbú – počítala na dny; nová silnice ji zkrátila na hodiny. Ale skutečný přínos se dostaví pouze tehdy, pokud se nové vedení zasadí o lepší regionální spolupráci.

Spokojený Václav Klaus hovoří v  noci na neděli před novináři o porážce příznivců evropské integrace. I proto nakonec přijel na oba dny, byť jako zřejmě jediná hlava státu nechal doma manželku. Livie Klausová tak schází na nedělním obědě pro první dámy Evropy, který pořádá „první muž“ Německa, kancléřčin manžel Joachim Sauer. Václav Havel, Umberto Eco a desítky intelektuálů vydávají o  víkendu prohlášení, v  němž připomínají vraždění v Dárfúru a berlínskou ceremonii označí za „oslavu byrokratické impotence“. Ale německá preciznost se nezapře. Na obřím pódiu u Braniborské brány se za sobotního soumraku v pauze mezi vystoupeními zkouší z reproduktoru nahrávky umělého potlesku. To kdyby ten skutečný náhodou nezazněl. Luboš Palata, Berlín Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

Zatímco se vedou vzrušené debaty o  uskutečnitelnosti demokratické přeměny v  Iráku i  jinde, Mauritánie přitahuje zájem jen skrze ilegální migranty. Přitom v  ní právě vrcholí zajímavý proces. Demokratizaci sice zahájil vojenský puč, ale získává si podporu obyvatel unavených dekádami autoritativních vlád a  „jednoznačných“ volebních výsledků, takže může být zásadním milníkem. Evropská unie by ji měla podpořit politicky (například zapojením země do Euromedu) i hospodářsky – zjednodušením obchodu a přílivu investic. Demokratická, prosperující země na pomezi arabského světa a černé Afriky je totiž součástí řešení problému nelegální migrace – na rozdíl od rychlých člunů, vrtulníků a ostnatých drátů. Václav Prášil, Nuakšott Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q

zahraničí 

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007

11

Čí je srdce Maďarska

Rok po volbách zůstává společnost v Budapešti rozdělená stejně jako ve Varšavě

P

okus svrhnout vládu neuspěl,“ zhodnotil premiér Ferenc Gyurcsány poměrně klidný průběh národního svátku 15. března. V Budapešti, z níž mnozí obyvatelé raději utekli na venkov, sice proběhly protivládní demonstrace i střety s policií, oproti podzimu to však byla selanka. Akce radikálů i  opozičního Fideszu expremiéra Viktora Orbána působily rezignovaně. Orbán se přesto nevzdává naděje, že si ještě letos vynutí předčasné volby. Teď by podle agentury Medián získal až 59 % hlasů, zatímco Gyurcsányovi socialisté jenom 30 %. A  jak volby prosadit? Referendem o  vládních reformách. Pokud lid řekne „ne“ platbám u  lékaře či školnému na univerzitách a vláda neodstoupí, pak lid smí i v demokracii takovou vládu prostě vyhnat, prohlásil Orbán 15. března. Referendum označil za poslední bitvu mezi dobrem a zlem, za boj mezi zimou a jarem, o jehož konečném výsledku nemůže být pochyb.

1848, 1920, 1956, 1989… Ideologické rozdělení maďarské společnosti, projevující se i  v  Orbánových slovech, vyvolává při pohledu zvenčí šok. Něco podobného dnes v  Evropě zažívá snad jen Polsko. Také příčiny jsou podobné – spor o způsob modernizace státu a nevyříkané frustrace minulosti. Počátek konfliktu nelze stanovit. Kdo chce, může jít až k revoluci z roku 1848, která se připomíná právě 15. března. Loňské parlamentní volby, již druhá porážka Orbánovy pravice po sobě, nebyly předělem – jen prohloubily dosavadní příkop. Konflikt se v  různých dobách projevoval různě. Od éry před dvaceti lety, kdy začal rozdělovat maďarský disent, lze jeho podstatu shrnout do dvou odlišných představ o podobě budoucího Maďarska. Liberální část elit prosazovala ekonomiku otevřenou globalizaci a  nadnárodním firmám, hodnotově neutrální stát a liberální kulturní

inzerce

politiku. Národovecká část chtěla zachovat silný stát, prosazující tradiční hodnoty a národní cítění, ekonomiku méně otevřenou trhu a podporující vše domácí na úkor zahraničního. Tomuto základnímu sporu dal extrémní podobu řetězec dějinných frustrací. Začalo to rozpadem historické uherské vlasti po první světové válce a  vznikem početných maďarských menšin v  sousedních státech, pokračovalo to porážkou ve druhé válce a ruskou okupací, krvavým potlačením povstání z roku 1956 a skončilo ne příliš povedenou transformací, která nepřinesla ani sociální spravedlnost, ani potrestání viníků.

Mám právo na slušný život Oba tábory od pádu komunismu nezměnily zásadně své ideologické základy, jen si částečně vyměnily role. Fidesz pod Orbánovým vedením přešel z prozápadně modernizační pozice na národovecky etatistickou. Postkomunističtí socialisté se naopak stali vedoucí silou liberalizačního tábora. To jen dále zvyšuje napětí. Mladí politici z nominálně pravicového Fideszu by měli podle logiky prosazovat tržní reformy, socialisté by je naopak měli zleva odmítat. Jenže v praxi je to naopak. Strany se necítí úplně jistě, a ve svých pozicích se proto musí neustále utvrzovat. Jejich politika se tak místo na obsah zaměřuje na symboly a na démonizaci protivníka. Fidesz se staví do role ochránce národa před nepřejícím světem a loupeživými komunisty, socialisté do role strážců republiky před autoritáři a fašisty. Dalším faktorem je existence silné a organizované krajní pravice. Jejím typickým představitelem není na první pohled zjevný šílenec, ale student historie či postarší státní úředník z  budínské vilové čtvrti. Po rodinné linii si s sebou v koncentrované podobě nese ony historické frustrace a jeho přítomnost ohrožuje i  globalizovaný trh. Studuje obor, se  kterým nemá šanci se uživit, omezování státní správy ohrožuje jeho způsob života. Na slušné živobytí přitom má

Vůli národa vyjadřujeme my. Ochranka brání vládní politiky, Budapešť, 15. březen. f oto globe media / reuters

podle svého názoru právo už jenom tím, že je Maďarem v Maďarsku. Když mu chybí, viní za to cizí prvky a dříve či později dojde na Židy. Je natolik vzdělaný a inteligentní, aby věděl, že takhle se to teď říkat už nesmí. Na ulici proto brojí proti vládě s „cizím srdcem“ a požaduje „vládu s maďarským srdcem“. V jeho očích není podstatné, co současná vláda konkrétně dělá. Odmítá ji prostě proto, že není maďarská. Nezastupuje pravé Maďary. Odmítá i  demokratický parlamentní systém jako takový, neboť nevyjadřuje vůli národa. Tu naopak vyjadřuje on a v tomto pocitu ho nezviklá ani skutečnost,

že na ulici se k němu národ nepřidal. Za to může mediální diktatura, která národ ohlupuje. Štěstím vlády zatím je, že dlouhodobá nespokojenost pravice se ještě nespojila s novou nespokojeností širokých vrstev kvůli odbourávání sociálního systému zděděného z  dob kádárismu. I Orbán ví, že jeho současné preference se mohou do řádných voleb v roce 2010 rozplynout a on opět prohraje. Proto je tak nervózní a tlačí na pilu. Petr Morvay Autor působí ve slovenském deníku SME.

Q

12  Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

P

o pěti letech války proti terorismu, a zvláště po čtyřech letech jejího rozšíření na Irák, už nikoho nic nepřekvapí a světem se valí skepse. Jednu novinku přinesl minulý týden, nicméně ta skepsi ještě posílila. Itálie získala zpět novináře Daniele Mastrogiacoma, kterého dva týdny drželi jako rukojmí tálibáni v Afghánistánu. To je dobrá zpráva. Jenže za svobodu pro Mastrogiacoma bylo propuštěno pět vězněných tálibánů. A to je zpráva špatná. The New York Times to shrnuje jednoznačně. Je to poprvé během války s terorismem, kdy byl otevřeně vyměněn rukojmí za vězně.

Cena novináře? Pět teroristů

Bismarck žen a rodiny

Ministryně von der Leyenová hlásá konzervativní feminismus

M

á sedm dětí, přitom stačila vystudovat dvě vysoké školy a  je ministryní spolkové vlády. To by ještě vcelku odpovídalo „klidné síle“ německé CDU. Jenže na to, že se stará o klidný rezort – rodina, senioři, ženy, mládež –, stačila již udělat řádný rozruch. Svým voláním po státní účasti na výstavbě jeslí a mateřských školek zamotala mnohé navyklé stereotypy. Kam se ztrácí význam rodiny a tradiční domácí výchovy? To že je hlas křesťanské demokratky? Je to hlas Ursuly von der Leyenové. A získává si čím dále více občanů i politiků. Silná žena Angely Merkelové. Nová hvězda CDU. Polarizuje. Žene ostatní před sebou. Svými návrhy štěpí konzervativce i  republiku. Tak píší německá média. Ani ta si ještě neporadila s  termínem „konzervativní feminismus“, který von der Leyenová razí. Začněme právě jím.

Z očí do očí

Jsem venku – Daniele Mastrogiacomo. f oto profimedia.cz

Fakt výměny podle očekávání kritizuje oficiální Washington. „My nejednáme s teroristy a nedoporučujeme jiným, aby tak činili,“ řekl mluvčí amerického ministerstva zahraničí. „Je to špatný signál pro budoucí únosce,“ dodala jeho britská kolegyně. Takový postoj odpovídá očekávání. Jenže na jeho stranu se přidal i nizozemský ministr zahraničí, který byl shodou okolností v Kábulu. „Vytvoříme-li situaci, kdy můžete vykoupit svobodu pro bojovníka Tálibánu tím, že polapíte novináře, pak tu zakrátko už žádní novináři nebudou,“ sdělil ministr Maxime Verhagen reportérům. Jeho argument kontrastuje s italským. „Život jedince je drahocenný, takže máme-li šanci život zachránit, musíme učinit vše, co je v  našich silách,“ shrnul to mluvčí premiéra Prodiho, shodou okolností přítel Daniele Mastrogiacoma. Těžko tu někomu vyčítat ústupky, v případě rukojmích zůstává v praxi bezbranný též Izrael se svou velmi silnou rétorikou proti vyjednávání s  teroristy – po ní už vícekrát následovala výměna rukojmích za mnohonásobně vyšší počet vězňů. Jde spíše o otevřenost. Pro názornější představu vývoje vztahu k italským rukojmím, jak se formoval během posledních let, můžeme udělat malou retrospektivu. 15. dubna 2004 iráčtí teroristé zavraždili rukojmího Fabrizia Quattrocchiho. Byl to prostý člověk, povoláním pekař, a  do Iráku jel za výdělkem. Před svým zastřelením si sundal kápi a únoscům řekl: „Alespoň uvidíte, jak dokáže zemřít Ital.“ 28. září 2004 byly propuštěny „dvě Silvie“, italské humanitární pracovnice, samy odpůrkyně války v Iráku, které však přesto padly do rukou teroristů. „Nejdůležitější bylo zachránit život těch mladých žen. Osobně si myslím, že výkupné zaplaceno bylo,“ naznačil poprvé realitu šéf parlamentního výboru v Římě. 4. března 2005 byla v Bagdádu propuštěna Giuliana Sgrenová, o níž média psala jako o „osvobozené či vykoupené novinářce“. Sama redakce jejího komunistického deníku Il Manifesto hned pochválila tehdejší pravicovou vládu za „úspěšnou a poctivou akci k osvobození naší Giuliany“. 21. května 2006 publikoval deník The Times částky, jež různé evropské vlády během uplynulých 21 měsíců zaplatily za propuštění rukojmí: Paříž 25 milionů dolarů, Řím 11 milionů, Berlín 8 milionů. 19. březen 2007 tyto počty posunul. Cena za rukojmího je pět vězněných teroristů. – ZP –

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Uchovat hodnoty v  moderním světě. V  tom vidí význam konzervatismu Ursula von der Leyenová, čímž se nikterak nevymyká navyklým šuplíkům. I  v  rodině si cení hodnot, jako je převzetí zodpovědnosti za druhého, vzájemné spolehnutí se na sebe. „Ale na rovinu, prosím,“ dodává k těmto zásadám, když v  interview popisuje feministickou složku svého termínu. V její mateřštině to vyzní názorněji: Aber bitte auf Augenhöhe! – „Z očí do očí“, doslova „Ve výši očí“. Jsou oči rodičů a dětí stejně vysoko? Jsou – i  v  přeneseném smyslu – stejně vysoko oči muže a  ženy? Soustředí muži svůj pohled na stejnou rovinu jako ženy? Nemíjí se tu napohled vysoké ideály, tvůrčí snahy a pracovní cíle u jedněch s napohled přízemní péčí o děti u druhých? V tom je spletenec tradiční rodinné výchovy, který se von der Leyenová snaží rozplést. Výchova dětí, zodpovědnost za příjmy, ale i péče o staré rodiče mají být společným úkolem. Tak zní krédo ministryně, mezi feministkami už dávno banální, ale v konzervativní politické straně zdaleka ne samozřejmé. Von der Leyenová přitom zůstává ukotvena v křesťanské demokracii. Politika rovných šancí pro muže a  ženy je nemyslitelná bez rodinné politiky, tvrdí ministryně s  poukazem na dávné know-how konzervativců. Jde-li o samotnou rovnost mezi mužem a  ženou v  rámci společenského i  profesního života, vystačí sjednaná pravidla. Ale teprve při výchově dětí vzniká „skleněný strop“ odhalující mnohem více. Rovnost mezi otcem a matkou je mnohem problematičtější než rovnost mezi mužem a ženou. Společnost má udělat vše, aby žena nemusela volit mezi rolí matky a kariérou, ale aby mohla skloubit obojí. Toto přesvědčení, které teď von der Leyenová prosazuje v podobě návrhu výstavby

školek, získala z  vlastní životní zkušenosti. Nicméně sama udává obecnější cíl: „Chci, aby se v této zemi opět rodilo více dětí. To je nejdůležitější.“ V praxi totiž nejde o samotnou rovnost, byť je jakkoliv žádoucí, ale o záchranu prosté reprodukce společnosti, jejích materiálních statků i sociálního státu jako takového.

Merkelová hájí „svou ženu“ Ursula von der Leyenová se narodila v roce 1958 na dolnosaském venkově a  praktickou politiku má takříkajíc v genech. Její otec Ernst Albrecht byl premiérem dolnosaské zemské vlády a Hans-Holger Albrecht, jeden z jejích čtyř bratrů, je šéfem představenstva nadnárodního mediálního koncernu Modern Times Group, sídlícího ve Stockholmu. Ona sama chodí na základní školu v Bruselu, maturuje ale již v Německu, kde absolvuje i univerzity v Göttingen (ekonomie) a Hannoveru (medicína). Mezitím si na rok odskočí na London School of Economics. Zdá se, že svou osobní i  profesní dráhu má dobře promyšlenou, jak se na dívku z  tradiční protestantské rodiny sluší. Ve svých 28 letech se vdává za profesora medicíny Heika von der Leyena. Rok poté ukončuje medicínu státnicí a začíná rodit děti. Jenže toho si čtenář jejího životopisu kupodivu ani nevšimne. Místo očekávaných pauz se střídají asistentská místa na klinikách, stáž v  Kalifornii (Stanford), vědecká práce a  posléze i mandáty voličů – nejprve v komunální, pak zemské a nakonec i spolkové politice. Je zajímavé, že Angela Merkelová ji bere do svého „kompetenčního týmu“ – budoucí vlády konzervativců – až v polovině srpna 2005, tedy pouhý měsíc před volbami. Ty nakonec končí de facto patem a vládou velké koalice, nicméně von der Leyenová se v ní pevně usadí. Řídí rezort, který pod různými názvy funguje od roku 1953, a za zmínku stojí, že poslední muž se v jeho čele objevil před čtvrtstoletím (1982–85). Pro von der Leyenovou je to svým způsobem výzva i vůči vlastní šéfce. Právě Angela Merkelová se na spolkové úrovni poprvé objevuje jako ministryně pro ženy a mládež (1991–94), kam ji coby nadějnou posilu křesťanských demokratů z bývalé NDR dosadil Helmut Kohl. Upřímně řečeno, profesní ani životní předpoklady Merkelová pro tento rezort neměla a také ho nijak nepoznamenala. Ty dvě ženy, ač obě evangeličky z CDU, představují svým způsobem protipól. Spíše nenápadná, bezdětná Merkelová, vzděláním chemička, se vyšvihla do vrcholné politiky ve svých 36 letech. Mediálně průraznější von der Leyenová se sedmi dětmi, vzděláním ekonomka a lékařka, kráčela na své profesní i  politické dráze mnohem systematičtěji. Nyní však, když jako ministryně vyrukovala se svým plánem jeslí a školek, se kancléřka za „svou ženu“ rozhodně postavila. Ale vraťme se ještě o pár let nazpět.

Konečně nás někdo chápe „Ve svém vlastním životě jsem byla s dětmi sedm let doma a byly to šťastné roky,“ říká von der Leyenová v  novinách. Oživuje tak zmíněné chybějící mezery v životopisech. Jenže kdykoliv se během let svých mateřství snaží obnovit kontakt s povoláním, naráží na problém: práce ženy se tolik necení. Z peněz, které přináší domů, nezbude ani cent, protože opět musí platit nemocenské a sociální pojištění a zbytek padne na péči o děti. Právě na základě těchto osobních zkušeností později formuluje dvě své myšlenky. První z nich se v praxi říká „rodičovné“ – ten rodič, který se rozhodne na rok vysadit z  práce kvůli starosti o potomka, dostává 60 % svého platu. Druhá idea má odstranit překážku později, když už je dítěti více než rok – spočívá ve výstavbě jinde běžných dětských zařízení. Tento plán zprvu mezi konzervativními kruhy naráží. Nejenom narušuje tradiční model „máma u rodiny“, ale navíc připomíná praxi NDR, „státu dělníků a  rolníků“. Augsburský arcibiskup Walter Mixa tvrdí, že von der Leyenová ponižuje ženy na „rodící stroje“, neboť „86 % matek ve Spolkové republice vychovává děti až do věku tří let doma, činí tak rády a zaslouží si naše uznání a chválu“. Jenže na rázný útok přichází neméně rázná obrana. Proti rozviřovaným stereotypům se ozývají hlasy i v konzervativně laděných kruzích, například v  deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. „Rodící stroj? To si vyprošuji“ zní titul článku Sandry Kegelové, popisujícího pocity jí známých žen. Cítíme, že vystudovaná lékařka a politička se sedmi dětmi nás chápe. Právě v ní jsme našly někoho, kdo poprvé v německé politice tyto zájmy vnímá a  je brán vážně. Konečně, neboť v  uplynulých patnácti letech tu rodinná politika prakticky nefungovala. Na stranu von der Leyenové se staví drtivá většina německého spektra – výjimky tvoří jen bavorská CSU a  někteří konzervativci v  bývalé NDR. Ale Friedbert Pflüger, šéf klubu CDU ve Spolkovém sněmu, to vidí zcela jinak: „Během krátké doby dala rodinné politice CDU moderní profil, který v posledních letech scházel mnohým mladým párům.“

Ideologie stranou Konzervativní mainstream dnes už tvrdí, že v dobře vedených jeslích či školce to určitě není horší než u  frustrovaných rodičů nebo v  rozpadajícím se vztahu. A  ženy na stránkách FAZ to říkají zcela jasně: „Chceme jediné – moci se svobodně rozhodnout, zda své děti vychovávat doma, nebo je na pár hodin denně umístit mimo dům.“ I  převládající definice rodiny se vymyká z  navyklého klišé. Jak ji definovat? Tradičně? Podle oddacího listu? Ne, podle dětí: rodina je tam, kde jsou děti. Ursula von der Leyenová sice hlásá „konzervativní feminismus“, ale ideologii nechává stranou. V novinách ani nedokáže vyargumentovat, proč navrhuje zrovna 750 tisíc míst v  jeslích a  školkách. Nepřipomíná to centrální plánování? Proč neudělat z rodičů tvůrce poptávky? Proč nedat peníze, které půjdou na výstavbu školek, přímo do rukou jim? Podívejte se na únik mozků, odpovídá ministryně, například mladých lékařek do Skandinávie, tam mají k  dispozici školky. Vyčkávat na to, až se vytvoří nabídka, nestačí. Jinak by nebyly čekací seznamy na jesle tak dlouhé. To nezní příliš konzervativně, ale podobně uvažoval v 19. století i Bismarck, dodnes platící za symbol konzervatismu i sociálního státu. Bismarck zavedl sociální stát s podmínkami de facto rovnými pro všechny. Von der Leyenová chce zavést de facto rovné podmínky svobodné volby pro všechny rodiče. Chcete vychovávat děti doma? Chcete je dávat do jeslí či školky? Stát by vám měl v obou případech poskytnout takové zázemí příspěvků i  služeb, aby tato otázka byla skutečně svobodnou volbou. Zbyněk Petráček Ursula von der Leyenová Narodila se 8. října 1958 v Bruselu;  1977–80 – studuje ekonomii v Göttingen;  1980–87 – studuje medicínu v Hannoveru;  1988–92 – asistující lékařkou;  1992–96 – stáž na Stanfordu;  1998–2002 – vědeckou pracovnicí;  2001–2004 – radní města Sehnde;  2003–2005 – dolnosaskou ministryní;  2005 – spolkovou ministryní.

Q

téma 

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007

13

Jenom klid. Jakmile dorazí doktor Sláma s igelitkou, nikdo trpět nebude. (Pacientky brněnské LDN při rehabilitaci) foto günter bartoš

Konec utrpení v Čechách Jak se žije ve světě, kde není cítit bolest

„Bolest je obávanějším pánem lidstva než sama smrt,“ řekl kdysi Albert Schweitzer. Nemýlil se. Představa posledních dnů života na onkologickém lůžku nebo po autohavárii v každém vyvolává strach z utrpení, kterému jde v patách závislost na lécích a ztráta chuti do života. Ještě před pár lety to tak většinou bylo. Dnes ale i v ordinacích českých lékařů uslyšíte mnohem optimističtější slova: medicína bolest porazila a nikdo už nemusí zbytečně trpět. Tahle naděje má i svou temnou stránku: umožňuje klientům západní medicíny sypat do sebe drahé léky při sebemenších obtížích a rezignovat na odvěkou schopnost vnímat bolest jako cennou informaci o možných budoucích problémech. Co tedy tohle vítězství medicíny přináší do našich životů?

Ž

en, které nikdy neodcházejí z domova bez kabelky, je mnoho. Bývalá zdravotní sestra Jana Dočekalová k  tomu má ale opravdu speciální důvod. Nosí v ní totiž zařízení tvarem připomínající počítačovou myš. „Je to moje spása, moje ohromná pomoc, moje droga,“ říká o malém strojku štíhlá šestapadesátiletá žena. „Díky ní můžu jezdit na dovolenou k moři, chodit na procházky s vnučkou a starat se o domácnost. Dokud jsem myš neměla, nic z toho nešlo.“ Paní Dočekalová zažila ve svém životě mnoho týdnů, kdy kvůli onemocnění páteře jen nehybně ležela na posteli a sebemenší pohyb jí působil nesnesitelné utrpení. „Je těžké to popsat,“ vypráví, „tělem vám projede tak strašná řezavá bolest, že můžete omdlít nebo se pomočit. Je vám na zvracení, úplně se rozpadnete a  nemůžete se ani hnout. Je to naprosto paralyzující.“ Nikdo jí nedovedl pomoci, žádná terapie nezabrala, žádný lék nepřinášel úlevu. Její zdraví se nezlepšilo dodnes, ale už tři roky dokáže bolest snášet a víceméně normálně s ní fungovat. Stačí přiložit k tělu „myšku“ a zmáčknout tlačítko.

Na dně Příběh moderní léčby bolesti nevypráví zdaleka jen o zázračných vynálezech a elixírech, byť jich má současná věda po ruce celkem dost. Zajímavé je na něm i  poznání, jak tahle terapie, odbornou hantýrkou nazývaná algeziologie, pomáhá měnit hierarchické vztahy ve zdravotnictví. Je podobně nadějnou cestou k  rovnocennému partnerství odborníka a nevědoucího klienta jako homeopatie, paliativní medicína nebo třeba psychoterapie. I v českých podmínkách postupně dovedla mnohé lékaře až k přístupu, po jakém jejich pacienti odjakživa touží: ke komunikativnosti a  respektování individuálních potřeb. Pro Janu Dočekalovou to začalo před třiatřiceti lety, kdy coby mladá zdravotní sestra čekala první dítě. Jak přibírala na váze, z páteře jí do levé nohy občas vystřelovala ostrá bolest. Domnívala se, že jde o patálii nazývanou těhotenský ischias, jenže příznaky se vrátily i po porodu. Nejpr-

ve se ozývaly jednou za rok, pak třikrát pětkrát a potom stále častěji. Bolesti v páteři sílily a ještě před třicítkou si žena uvědomila, že půjde o  chronický problém. Pracovala v  nemocnici, takže v  protekčním komunistickém zdravotnictví neměla problém dostat se k  potřebné péči. „Léčila jsem to rehabilitací, cvičením, práškama, ale vždycky se to vrátilo,“ vzpomíná, „Pak jsem jednou šla po bytě a najednou mě zachvátila tak strašlivá bolest, že jsem upadla a zůstala ležet. Přestože ke mně chodil pravidelně lékař a dával mi injekce, musela jsem na té podlaze zůstat čtrnáct dní. To, že bych se dokázala přesunout pár metrů do postele nebo si dojít na záchod, bylo absolutně nemyslitelné. Musela se o mě starat moje patnáctiletá dcera.“ Nemocná žena absolvovala řadu vyšetření a lékaři jí sdělili, že za její utrpení může kombinace skoliózy a vychýlených plotýnek, které skřípají páteřní nervy. „Asi šlo o nemoc z povolání, tehdy nebyly žádné přístroje, takže jsme v  nemocnici museli nemohoucí pacienty zvedat ručně,“ myslí si Jana Dočekalová. Pomoci jí nikdo nedovedl. Bolest se stala každodenním společníkem. Z  páteře vystřelovala do nohy, v které žena občas ztratila cit a upadla. Začala chodit nakřivo a  doporučená operace páteře všechno jen zhoršila. Několik měsíců po ní nemohla vůbec vstát z lůžka a periody nehybného utrpení se začaly vracet. Vyzkoušela veškeré dostupné léky v různých kombinacích a skončila tak, že polykala silná analgetika každé dvě hodiny. „Byla jsem po nich úplně mimo, doba účinnosti se zkracovala a přestávalo to zabírat,“ vypráví Jana Dočekalová o  nejtěžším období své nemoci. Pokud se zrovna mohla hýbat, nebyla kvůli bolestem schopná ležet ani spát, takže celé noci chodila sem a  tam po domě. Dlouhodobě byla v  pracovní neschopnosti, občas končila vyčerpaná v nemocnici na kapačkách s opiáty. Nakupoval a  vařil manžel, o  domácnost, nemocnou matku a dva mladší sourozence se společně s ním musela při studiu starat nejstarší dcera. V osmatřiceti letech dostala Jana Dočekalová invalidní důchod a zůstala doma.

Zázrak v Motole „Nejhorší je, že vás to začne ničit psychicky,“ vysvětluje žena, „snažila jsem se pořád fungovat, nefňukat, jenže chronická bolest vás ničí. Máte strach cokoli udělat, abyste si ji nezhoršili, hlídáte se. Pak přijdou deprese, pocit, že jste k ničemu. Já se třeba strašně těšila na vnoučata, jenže jsem vůbec neměla sílu s nimi být.“ Návštěvy lékařů ji srážely na kolena ještě víc. Leckterý doktor jí prý bolest nevěřil, jiný neskrýval skepsi, že nasazená léčba stejně nezabere. Ze všech byla cítit bezradnost. „Přišla jsem třeba k obvodnímu lékaři úplně nakřivo bolestí a on jen krčil rameny a říkal. ,Tak co s váma? Řekněte, jaké chcete prášky, a já vám je napíšu.‘ Já ale věděla, že už mi žádné nepomohou.“ Při jednom z mnoha pobytů ve špitále koncem 90. let se Jana Dočekalová dozvěděla o  nedávno otevřeném specializovaném zařízení na léčbu bolesti v pražském Motole. Na jeho první návštěvu dodnes nezapomněla a často se k ní vrací. Po pětadvaceti letech života s  utrpením poprvé odcházela od doktora v dobré náladě. A s nadějí. Ne že by tu dostala nějaký zázračný všelék. Začátek byl mnohem prostší. „Pan primář mě vyšetřil a  prohlásil, že takhle to nezůstane, protože společně najdeme cestu, jak mi pomoct. Bylo to jako balzám,“ vzpomíná pacientka. Bezradnost bílých plášťů byla pryč, doktoři z Motola vyzařovali jistotu a sebevědomí. Každý krok léčby s ní podrobně probírali, každý její pocit i problém brali vážně. Primář Jiří Kozák pacientce nejprve namíchal speciální koktejl analgetik, který jí posléze vpravili přímo do páteřního kanálku. Stačilo to opakovat párkrát do roka a několik let měla paní Dočekalová od nejhorší bolesti pokoj. Jenže páteř je mimořádně namáhaný orgán a  bohužel i  tohle časem přestalo zabírat, takže bolest byla opět silnější. Lékaři se rozhodli pro poměrně unikátní a  nákladné řešení – vpravili Janě Dočekalové do páteře malý strojek nazývaný neurostimulátor. Tenhle vynález vznikl na základě převratného objevu, který v 60. letech vstoupil do učebnic neurologie jako tzv. vrátková teorie – po-

14   téma

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

To je ale velký omyl. Každý ji vnímá jinak.“ A její podceňování může mít velmi závažné následky. Fakt, že nedůvěra autorit dovede trpícího člověka dostat na kolena, zažil na vlastní kůži třeba šestapadesátiletý Karel Vedral, původním povoláním technik. Vysoký urostlý muž trpí od dvaceti let Bechtěrevovou chorobou, bolestivým revmatickým onemocněním páteře, které proslavil třeba Karel Čapek nebo někdejší šéf Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník. Má srostlé páteřní obratle, takže se obtížněji pohybuje a nemůže se otáčet. Nemoc se postupně zhoršuje, vyžaduje dlouhé každodenní rozcvičování a bez léků se bolesti nedají vydržet. Karlu Vedralovi bylo něco přes čtyřicet, když se jeho stav zhoršil a on se rozhodl požádat o průkaz zdravotně postiženého. Bylo krátce před listopadovou revolucí. Nemocný prošel posouzením několika zdravotními komisemi, ale na konci obdržel překvapivý verdikt: zamítá se. „Bylo to nejhorší období mého života,“ vypráví pan Vedral, „padal jsem bolestí a nikdo mi to nevěřil.“ Po neúspěšném odvolání se muž rozhodl podat stížnost k soudu. Nakonec vyhrál, ale pocit prožité nespravedlnosti ho po revoluci dovedl až k založení Klubu bechtěreviků, organizace hájící pacienty s touto diagnózou. Dnes jsou lékaři mnohem vstřícnější, ale podle Karla Vedrala nemocní narážejí na podobnou nedůvěru v zaměstnání. „V tom je potřeba ještě hodně změnit.“

Milosrdná věda

Jana Dočekalová žila s bolestí třicet let. Dnes stačí zmáčknout knoflík. foto günter bartoš

dle ní lze bolest tlumit tak, že poblíž jejího epicentra stimulujeme vedlejší nerv (například brněním nebo vpichy). Lidské vědomí dokáže zpracovat jen omezený počet podnětů, takže se přesměruje na brnění a na bolest zapomene. Když se Jana Dočekalová před třemi lety probrala z  narkózy, měla v páteři zařízení, které umí přesně tohle – dráždit nerv slabými elektromagnetickými impulzy. Na cestu domů dostala dálkové ovládání ve tvaru myši, kterým může jednoduše regulovat intenzitu brnění. Doktoři jí dali doporučení, kolikrát denně je vhodné neurostimulátor zapínat. Dlouho se jim paní Dočekalová bála říct, že ji bolest nutí to dělat mnohem častěji, když se ale osmělila, nikdo jí nevynadal. „Je to na vás, dělejte, co potřebujete,“ chápavě se usmívali lékaři. Jana Dočekalová už analgetika téměř nepotřebuje a  nemocniční pyžamo si obléká jen jednou za čas, když jí chirurg musí vyměnit v těle baterii. „Naprosto mi to změnilo život,“ říká po třech letech zkušenosti s neurostimulátorem. „Psychicky jsem se hodně zvedla, a to díky úplně obyčejným věcem – můžu chodit na procházky s  kočárkem, pomáhat dceři, dojít si sama nakoupit. Přestala jsem být sama sobě protivná. Vím, že už nikdy nebudu úplně bez bolesti, ale v Motole mě naučili s ní žít – tím, že se mnou pořád mluvili, že věřili mým pocitům a opakovali, že vždycky se dá něco dělat.“

Nejdelší zápas Na počátku medicínského směru, jemuž Jana Dočekalová vděčí za šťastnější život, stojí muž jménem John Bonica. Bylo mu sedm let, když jeho rodina počátkem 30. let 20. století odešla

před Mussolinim z rodné Itálie do Spojených států, a jen o pár let víc, když po smrti otce musel v Novém světě sám začít živit rodinu. Pilně studoval, ale zároveň dokázal brzy slušně vydělávat v zápasnickém ringu. Ve wrestlingu to dotáhl až na mistra světa těžké váhy, ale z kariéry profesionálního rváče si kromě medailí odnesl také chronické zdravotní problémy. Až do své smrti v roce 1994 trpěl krutými bolestmi způsobenými artritidou i následky úrazů a nemohl stát víc než několik minut na jednom místě. Nepomohlo mu ani dvaadvacet operací. „Kdybych nebyl tak zaměstnaný, byl bych pravděpodobně na vozíku,“ žertoval v 80. letech s novináři. Bonica důkladně poznal i bolest druhých. Po studiu medicíny se vysloužilý sedmadvacetiletý zápasník nechal zaměstnat coby anesteziolog v  armádní nemocnici Fort Lewis. Vrcholila druhá světová válka a jemu procházely rukama tisíce raněných vojáků, mnozí ve velmi vážném stavu. Setkal se tu s utrpením všeho druhu, včetně toho nejpodivnějšího a  nejhůře léčitelného, jakým je fantomová bolest, při níž pacient pociťuje dlouhá léta po amputaci nesnesitelnou trýzeň v končetině, kterou už nemá. Kolegové později vzpomínali na Johna Bonicu jako na tvrďáka, který o vlastní bolesti nikdy nemluvil, ale velmi ho zasahovalo utrpení druhých. Ještě na konci své lékařské dráhy byl prý schopen se při vizitě rozplakat u lůžka trpícího člověka. Tehdy za války se ale začal pídit po příslušné literatuře o  bolesti, aby svým vojákům dokázal ulevit. Takřka žádnou ovšem neobjevil, což ho přivedlo k převratnému závěru: zatímco pro pacienty je bolest středobodem jejich nemoci nebo úrazu,

Cvičte, jezte zdravě a choďte na psychoterapii. Prášky jsou poslední záchrana. (Ondřej Sláma) foto günter bartoš

doktory prakticky nezajímá. Chtějí vyspravit tělo, sešít potrhané části k sobě a pocity neberou vážně. Bonica cítil potřebu to změnit, docházelo mu však, že na tohle sousto se svou úzkou specializací sám nestačí. Obešel kolegy ve Fort Lewis a  pozval je na společný oběd. Anesteziolog, neurochirurg, psychiatr, ortoped a  další odborníci se v  místní restauraci začali scházet pravidelně dvakrát týdně a hovořili spolu o pacientech. Bolesti, s kterými si jednotlivě nevěděli rady, se viděné mnoha očima zdály být pochopitelnější a snáze léčitelné. Když válka skončila, přenesl John Bonica tradici společného stolování do nemocnice ve městě Tacoma ve státě Washington a založil tu první multidisciplinární centrum pro léčbu a  výzkum bolesti na světě. Vymyslel tak nejen nový typ instituce, ale i  nový medicínský obor, sepsal jeho základní literaturu a  stal se ikonou několika generací lékařů. Když v roce 1994 umíral, byly už na světě takových center bolesti stovky a nový trend se se zpožděním začal prosazovat i v  České republice.

Zloděj ve vašem těle Téma léčby bolesti vždycky přitahovalo hodně předsudků. Ten nejobvyklejší praví, že pacient by měl zatnout zuby a  bolest zvládnout. Překonávání bolesti vůlí je jistě důležité, v případě některých civilizačních diagnóz ale může příliš chlapácká rétorika napáchat víc škody než užitku. Řeč je o celé škále chorob jako rakovina, nemoci páteře způsobené sedavým způsobem života a nedostatkem pohybu, migrény, deprese a psychosomatická onemocnění způsobená stresem. I  tady aktivní přístup k  léčbě, životospráva a pohyb mohou leccos napravit, ale někdy je silná chronická bolest prostě nezvratná. A nesnesitelná. Bez dobré lékařské pomoci vede nezadržitelně ke zhoršení psychiky a ztrátě chuti do života. „Rozšířená představa, že zvládání téhle bolesti ze mě udělá silnou osobnost, neplatí,“ říká šéf motolského centra bolesti Jiří Kozák, „V 99,9 % případů lidem ničí život.“ Podobně to předloni popsal americký magazín Time: „Chronická bolest je zloděj. Může vám ukrást živobytí, manželství, přátele, nejoblíbenější kratochvíle a pořádný kus vaší osobnosti.“ Bonicovým přičiněním se chronická bolest stala samostatnou diagnózou. Zároveň jde o  jeden z  největších civilizačních problémů: už v 80. letech například lékaři ve Spojených státech zjistili, že léčba bolesti stojí víc než léčení srdečních chorob a  rakoviny dohromady. Loňské statistiky ukázaly, že chronickou bolestí trpí v USA každý šestý člověk a náklady na její léčení spolu s ekonomickou ztrátou z pracovní neschopnosti zemi stojí ročně jednu miliardu dolarů. V českém zdravotnictví bylo ještě za Bonicova života zcela běžné utrpení podceňovat. „Pacientům se často nevěřilo,“ vzpomíná Marie Goldmannová, kdysi internistka, dnes paliativní lékařka, jež pomáhá od bolesti umírajícím pacientům. „Říkalo se: Jak vás to může bolet, když na rentgenu nic není? Bolest se považovala za objektivní faktor.

Už úvodní příběh naznačil, že pro české pacienty trpící chronickou bolestí během posledních patnácti let svět doslova zrůžověl. Vyrostlo tu na deset speciálních center bolesti a navrch sedmdesát menších algeziologických ordinací. Pomáhají zejména lidem s  urputnými bolestmi zad, kloubů a pacientům s těžkou migrénou a rakovinou. „Nedokážeme každou bolest vyléčit, ale každou umíme snížit na snesitelnou úroveň,“ prohlašuje šéf motolského centra Jiří Kozák. Radikálně se proměnily metody lékařské pomoci. Ještě nedávno byl jediným prostředkem, jak ulevit nejhoršímu utrpení, nitrožilně aplikovaný morfin. Snad žádný jiný lék ovšem ve společnosti nemá tak špatnou pověst. Nasadili mi nejtěžší, návykový opiát, takže to jde se mnou asi z kopce – takhle vypadala obvyklá úvaha vážně nemocného člověka, ať už trpícího rakovinou nebo třeba krutými bolestmi zad po nevydařené operaci nemocné páteře (tzv. Failed Back Surgery Syndrom, postihující z různých důvodů asi desetinu operovaných pacientů). A nebylo divu – morfin se aplikuje po čtyřech až šesti hodinách do žíly, takže jeho uživatel zpravidla musel být buď permanentně hospitalizovaný, nebo s úzkostí čekat doma, zda mu obvodní lékař přijde píchnout dávku. Mnohé průzkumy u nás i ve světě navíc potvrdily, že doktoři kvůli rozšířenému strachu z morfinové závislosti (kterou lze ale pod lékařským dohledem poměrně snadno eliminovat) často volili nižší dávky, takže pacient stejně částečně trpěl. A když už nestačil morfin, nasazovala se tzv. neuroleptika, která nemocného „oblbují“. Život zkrátka nestál za moc. Dnes můžeme stejně nemocného člověka potkat na dovolené u  moře, při řízení auta, na nákupech, v  biografu nebo alespoň doma nad knihou. Bude zcela při vědomí, s bolestmi ztlumenými na snesitelnou míru, a  k  doktorovi nepůjde častěji než jednou týdně. Namísto univerzálního morfinu existuje na trhu plejáda různých léků, například ve formě náplastí, z nichž se účinná látka uvolňuje postupně několik dní a  jejichž vedlejší účinky jsou mnohem menší. Kromě nich lékaři vážně nemocným mohou dopřát tzv. lineární dávkovače – malé přenostné infuzní pumpy, jež prostřednictvím kanyly zásobují tělo různými léky v potřebných kombinacích a množství. Moderní farmaka jsou ale jen jednou z mnoha nadějí těžce nemocných. Ve specializovaných zařízeních dnes pacientům pomáhají také například metodou tzv. biofeedbacku, jež je naučí lepšímu sebeovládání, a  tedy i  zvládání chronické bolesti. Poněkud futuristicky vyhlížející kúra spočívá v  tom, že lékaři člověka posadí před počítačovou hru, nedají mu k  ní ovšem žádný ovladač. Jen citlivé snímače přisáté k jeho hlavě nebo konečkům prstů zaznamenávají slaboučkou energii vycházející z našeho vědomí. Lyžaře na obrazovce, který má projet slalomovými brankami, se pak pacient učí ovládat čistě vůlí. Je to pěkně těžké, ale kdo to zvládne, může zkoušet podobným způsobem jako počítačovou hru kontrolovat svou bolest. Díky relativnímu mládí svého oboru nemají algeziologové problém s předsudky vůči alternativnějším léčebným metodám. Běžně se využívá akupunktura, relaxační techniky, hypnóza nebo psychoterapie. A  pro nejtěžší fyziologické bolestivé poruchy jsou v záloze různé druhy neurostimulátorů voperovatelných do páteře nebo přímo mozkového centra bolesti, i operace, při nichž chirurgové dovedou člověku ulevit naleptáním konkrétních nervových uzlů přenášejících bolest. Řečeno stručně: ještě nikdy v dějinách nebyla věda k našemu utrpení tak milosrdná. A čeští doktoři navíc osvědčují zajímavou pružnost,

téma 

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007

15

Má pokročilou rakovinu, ale namísto injekcí s morfinem jí stačí jedna náplast na několik dní. (Marta Grycová, pacientka brněnské LDN) foto günter bartoš

jak pomoci pacientům tam, kde systém poněkud skřípe.

Okružní jízda Na dveře ordinace Ondřeje Slámy klepe pravidelně několikrát týdně návštěva, která mu předá pár balíčků s  léky. Pacienti, kteří je užívali, zemřeli nebo se vyléčili a  medikamenty po nich zůstaly. Někdy jsou nerozbalené, jindy už načaté. Pilulky, náplasti, kapky, všechno možné. Slámovi, jenž je v  Masarykově onkologickém ústavu zaměstnán jako specialista na léčbu bolesti u pacientů s rakovinou, je nosí také kolegové onkologové. Jednou měsíčně pak krabičky sesype do igelitky a  vyrazí na okružní jízdu po Brně. Zastaví se v  místním hospicu, pak ve dvou léčebnách dlouhodobě nemocných a zde léky předá doktorům. „Je to protizákonné,“ říká lékař bez mrknutí oka, když předvádí igelitku plnou léků, „správně by tohle všechno mělo jít do koše. Podle předpisů se nespotřebované léky musejí vrátit do lékárny a dál se nesmějí používat.“ Smysl Slámova zvláštního rituálu nejlépe osvětlí cenovky na krabičkách v igelitce. Nejlevnější balení prášků se pohybuje kolem několika set korun, mihne se tu ale i lék za dva nebo čtyři tisíce. „Pojišťovna dává léčebnám dlouhodobě nemocných na léky a veškerý zdravotní materiál pro jednoho pacienta padesát sedmdesát korun na den,“ vysvětluje lékař, „takže na něco takového absolutně nemají peníze.“ Hospice jsou na tom finančně o něco lépe, moderní analgetika si ale také dovolit nemohou. „Dost často se proto stává, že v léčebně pacienta z jeho zavedené nákladné léčby převedou na klasický morfin. To znamená čtyři až šest injekcí denně,“ dodává algeziolog Sláma. „Pacientům s  drahou onkologickou léčbou nebo třeba Alzheimerovou chorobou musíme občas říct, že je prostě nemůžeme vzít,“ potvrzuje primář brněnské léčebny dlouhodobě nemocných Jiří Křenek. Za léta praxe se ale už naučil různé finesy, jak systém obelstít ve prospěch pacienta. Stejně jako kolega Sláma se odmítá chovat jako technokrat a podřizovat se předpisům, které nikomu nepomohou, a  vypomáhá klientům léčebny léky, které zůstaly po zemřelých nebo uzdravených pacientech – obsah igelitky doktora Slámy primáři pokryje zhruba polovinu spotřeby drahých opiátů. Další vyzkoušený fígl radí propustit hospitalizovaného pacienta na jeden den domů, kde může navštívit praktického lékaře nebo spe-

cializovanou ambulanci, nechat si napsat opiáty a zase se vrátit – ambulantní lékaři totiž na rozdíl od léčeben mohou psát opiátů, kolik chtějí. Občas tahle rošáda proběhne jen papírově, aniž by nemocný člověk opustil lůžko. „Jinak bychom si mohli dovolit jen injekční morfin, ale ten já považuji za zastaralý lék,“ krčí rameny primář, „mým úkolem je zajistit těm lidem společenský život, dokud to bude možné. A to s šesti injekcemi morfinu denně nejde.“

Nasyp to do sebe Pokud ve vás hlodá podezření, že tenhle krásný nový svět moderních léků musí mít někde svůj rub, máte samozřejmě pravdu. Má, a to pořádný. Najít hranici mezi tím, kde končí pokrok a začíná problém, ale není úplně snadné. Jisté znepokojení člověk pocítí už při četbě životopisu zakladatele algeziologie Johna Bonicy. Guru léčby bolesti totiž mimo jiné vynalezl používání tzv. epidurální anestezie při porodu. Tato metoda „umrtvuje“spodní část těla a  způsobí, že rodící žena nevnímá bolest. Dnes je tento typ úlevy považován progresivními matkami, porodními asistentkami i  lékaři za ukázkový příklad situace, kdy snaha vyhnout se bolesti za každou cenu působí škodlivě. Pokud totiž porod probíhá bez komplikací a  bez zbytečné podpory léků, slouží bolest matce i  porodní asistentce jako zdroj základních informací o  jeho jednotlivých fázích. Ztlumení bolesti často rozhodí vnitřní chemii porodu a  dokáže ho nepříjemně zkomplikovat. Nad Bonicovým patentem proto stojí za to položit si znovu otázku, kterou jsme prve shodili ze stolu: není náhodou občas záhodno bolest vydržet bez prášků? Tahle úvaha je celkem aktuální. Podle statistik v západním světě strmě stoupá spotřeba léků proti bolesti, Češi například loni spolykali dvakrát víc silných analgetik (tedy těch na recept) než před pěti lety. A v bohatých západních zemích je spotřeba několikanásobně vyšší. „Bolest je signál, že něco není v pořádku. Hlavní nebezpečí analgetik spočívá v tom, že vás nenutí změnit životní styl, takže riskujete, že se problém za čas ozve s mnohem větší intenzitou,“ říká jeden z odpůrců nadměrného užívání analgetik, rehabilitační lékař Jan Hnízdil. Agresivní chemické složení preparátů navíc vede při jejich nadužívání k  poškození žaludku, narušení tenkého střeva nebo třeba

poruchám erekce. „Denně je u  nás hospitalizováno 25 lidí s  krvácením do žaludku, z  toho 11 v přímé souvislosti s užíváním analgetik,“ varuje Hnízdil. V některých případech způsobuje nadužívání medikamentů dokonce nesmírně bolestivou formu migrény, která pacientovi připraví skutečný očistec: žádný lék na ni totiž nefunguje a jedinou možností, jak se jí zbavit, je na několik měsíců všechnu chemii vysadit a  čelit bolestem bez úlevy. Kdy je tedy žádoucí opakovat mantru Johna Bonicy, že nikdo nemusí zbytečně trpět, a užívat moderní léky a kdy má smysl zatínat zuby? Je to zásadní životní dilema, ale zrovna s  ním zatím většina lékařů nikomu nepomůže.

V pasti „Já s  panem doktorem Hnízdilem v  zásadě souhlasím,“ říká překvapivě algeziolog Ondřej Sláma, „určitě je žádoucí pomoci si hlavně rehabilitací, cvičením, změnou životního stylu nebo třeba psychoterapií. A především se učit s bolestí žít.“ Brněnský lékař ale vidí zásadní rozdíl v tom, co doporučit onkologickému nebo jinak vážně nemocnému pacientovi, a co člověku, kterého trápí méně obtížné neduhy. Zatímco ten první potřebuje důvěru a  dostatečnou medikaci, aby mohl s bolestí důstojně žít, druhý by se měl zaměřit na léčbu příčin a léky šetřit. V praxi jsou problémy na obou stranách. „Dělal jsem výzkum mezi onkology a  třetina z  nich anonymně přiznala, že svým pacientům bolest léčí nedostatečně,“ říká Sláma, „správná léčba vyžaduje důkladnou komunikaci a  na to nemají čas.“ S opačným extrémem se člověk setká zpravidla v menších ordinacích algeziologů, třeba na malých městech. Nejsou to ona multidisciplinární centra, ale jednotliví lékaři, kdo si s psaním úlevných preparátů nedělá hlavu. „Napsat analgetikum pro ně bývá nejjednodušší prostředek, jak k  bolesti přistoupit,“ vysvětluje Sláma. „A  ještě mohou mít pocit, že jsou vůči pacientům velkorysí a osvícení, protože na lécích nešetří.“ Mladá disciplína se evidentně chytila do pasti vlastního étosu. Po desetiletí bojovala za právo trpících na dostatečnou úlevu a  za známku pokroku považovala rostoucí spotřebu opiátů: čím víc je doktoři píší, tím méně pacienti trpí. Takhle to algeziologové říkají dodnes a  českou praxi například za nízkou spotřebu opiátů oproti bohatým zemím kritizují. Jenže velkorysost Boni-

cových odchovanců přináší i jasné nežádoucí efekty – svou porci úlevy dnes žádají nejen nemocní rakovinou, ale i lidé, kteří by místo polykání prášků měli raději zhubnout, začít jíst zeleninu nebo chodit plavat. Podle Slámy se tak kolem některých ambulancí bolesti často stahuje specifická pacientská klientela, která zaujímá k  vlastnímu zdraví velmi pasivní přístup. „Vědí, že tady vždycky něco dostanou.“ Psychologové tomuhle fenoménu přezdívají bolestivé chování – člověk sužovaný bolestí může snadno podléhat úzkostem a  depresím a  podvědomě pak hledá cesty, jak na svém neuspokojivém stavu nějak vydělat. Kulhá, aby byl politován, významně polyká prášky, citově vydírá svou rodinu. Stává se profesionálním pacientem. „Takoví lidé se nechtějí vyléčit,“ říká psycholog motolského centra bolesti Jiří Knotek, „Chtějí se jen léčit. Bolest jim změnila osobnost, ale teď jim dává sociální výhody, kterých se nechtějí vzdát.“ Příliš otevřená náruč lékařů může v tomhle nezdravém modelu pacienta utvrzovat. Léčba bolesti během svého vývoje narazila na jedno zásadní riziko – až příliš se hodila do krámu mocným farmaceutickým firmám. Vždyť jakého lékaře by si mohly přát víc než toho, který nabádá k větší konzumaci prášků, a ještě má punc reformisty? Farmaceuti lékařům vycházejí vstříc nejen obvyklým zpříjemňováním života různými zájezdy nebo obědy. Pořádají také impozantní vědecké konference s kvalitním programem. I když na nich nikdo prvoplánově neradí lékařům předepisovat konkrétní prášky, bez problémů to není. „Program vypadá profesionálně, příspěvky jsou odborně kvalitní a zajímavé,“ říká brněnský lékař Ondřej Sláma, který na několika z nich v minulosti přednášel. „S jedinou vadou – mluví se výhradně o farmakoléčbě. O nutnosti pohybu, rehabilitaci nebo vůli bolest překonávat tu neuslyšíte. Dnes bych už s účastí na takové konferenci váhal.“ Mnohé západní zkušenosti ukazují, že příliš benevolentní vztah k analgetikům se může vyvinout v závažný problém, který zatěžuje společnou kasu a vytváří závislou společnost. „Teď se třeba jeden můj známý vrátil z USA a ukazoval mi, co mu tam dali na bolení zubů,“ vypráví Ondřej Sláma, „Byl jsem úplně paf – šlo o  silný návykový opiát. Pokud nechceme žít jako feťáci, budeme se jednou muset smířit s tím, že určitá bolest k životu prostě patří.“ Petr Třešňák, Kateřina Mahdalová

Q

16  ROZHOVOR

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Film je v krizi už od Lumièrů

S Gunnarem Berghdalem o lidech z Černobylu, ideálech a snímcích bez hvězd Švédsko není ráj

Foto karel cudlín

Gunnar Berghdal (56) řídil v letech 1994–2002 Mezinárodní festival v Göteborgu a přivedl ho mezi nejprestižnější přehlídky nekomerčního filmu na světě. V jeho rámci založil fond, který podpořil vznik desítek zajímavých filmů z chudých zemí. Napsal monografii Ingmara Bergmana a Jana Troella, působil jako producent, sám je autorem čtyř dokumentů: Voice of Ingmar Bergman, Voice of Ludmila, Intermezzo a Ludmila a Anatolij. Poslední snímek soutěžil na letošním festivalu Jeden svět. Gunnar Berghdal je ženatý, má čtyři dcery.

dcer takhle umírala, držel bych se stranou, abych přežil, nebo bych ji objal? Šel jsem na ukrajinskou ambasádu a  radil se, jestli bych mohl Ludmilu navštívit v  Kyjevě. Ludmila souhlasila s  natáčením. A když jsem za ní přijel, ukázalo se, že má syna Anatolije. Prostě se rozhodla, že chce začít znovu a žít dál, i když už se nikdy nevdala. Anatolij se shodou okolností narodil ve stejný den jako moje nejmladší dcera: 24. července 89. Jak se na natáčení tvářily ukrajinské úřady? Natáčeli jsme dvakrát. V  roce 2000 první část, Voice of Ludmila, a roku 2006 pokračování Ludmila a  Anatolij. Film se točil v  oficiální ukrajinsko-švédské koprodukci a  na obou stranách všichni ten projekt podporovali, dodávali mi odvahu a  dávali nám peníze. Jako by to byl společný osobní projekt lidí, kteří se navzájem neznali. Mohli jsme cokoliv, i otevřít Ludmilin dvacet let zatlučený dům. Při natáčení v havarijní zóně jste byl konfrontován s věcmi, které jste neznal. Co na vás zapůsobilo nejvíc? Osobní dojem ze Zóny je nepřenosný. Myslím, že nikdo, kdo se tam podívá, už nedokáže obhajovat atomovou energii a tvrdit, že „uhlí je horší“. Znal jsem předtím jen dokumenty Georgije Škljarevského: příšerné siluety sarkofágu, omývaného podzemní vodou, která pak teče přímo do Kyjeva. Prázdné třídy, vrakoviště, zarůstající město a lidi nemocné rakovinou: zatím jich umřelo 110 000, letos jich přibude 30 000, řekli mi před časem. Jenže něco jiného je se s těmi lidmi pak setkat a vědět, že rakovina se i dvacet let po ozáření chová nevyzpytatelně. Nikdo neví, jestli ji dostane a kdy, a zatím žádná studie nepotvrdila, podle jakého klíče – jestli to souvisí s mírou ozáření nebo s genetikou. Změnil váš dokument něco konkrétního? Lidé postižení Černobylem a jejich pozůstalí nemají žádné zvláštní penze nebo výhody. Po promítání na Ukrajině vloni na jaře nabídla vláda Ludmilinu synovi Anatolijovi stipendium, aby mohl studovat, právě to si přál, aby mohl matce pomoci. Pro filmaře je něco takového víc než cena.

N

a festivalu Jeden svět jste soutěžil s filmem Ludmila a Anatolij. Jen málo filmařů se zabývalo důsledky Černobylu. A snad nikdo ze Západu se ve filmu nezajímal o osudy tamních jednotlivců. Jak jste na to přišel vy? Žena mi dala knížku příběhů obětí z  Černobylu od Světlany Aleksejevičové, a  když jsem si přečetl první příběh, chtělo se mi brečet. Byl o dívce, která byla šťastně vdaná, čekala dítě a její manžel hasič jel v první vlně hasit reaktor. Trvalo dvanáct hodin, než se lidé v Pripjati vůbec o havárii dozvěděli. Vasilije tajně převezli do nemocnice v Moskvě, Ludmila ho našla a starala se o něj až do konce. Ale protože se milovali, celou dobu se přes zákaz dotýkali jeden druhého. Ludmila věřila, že dítě chrání svým tělem, jenže všechna radioaktivita po ozáření jde přímo do matčina plodu. Celý její svět, muž, dítě, město, kraj, příbuzní, všechno propadlo zkáze ze dne na den. Musel jsem uvažovat, jak bych se zachoval v její situaci já. Kdyby moje žena nebo některá z mých

Vaším dalším projektem měl být film o podplukovníku Petrovovi, který pravděpodobně zachránil svět před třetí světovou válkou: rozpoznal omyl a odmítl vyhlásit raketové napadení. Obě tato témata se týkají postkomunistických zemí a důsledků diktatury. Máte k téhle části světa nějaký zvláštní vztah? Připravoval jsem film o  Petrovovi několik let, a když jsem měl materiál pohromadě, ukázalo se, že film mají natáčet Dánové. Smůla. Řekl bych, že potřeba lidí v  postkomunistických zemích nastolit volný trh a svobodu někdy zastínila, co se tam v  době komunistického režimu doopravdy odehrávalo. Mě osobně nezajímá ani tak konkrétně bývalé komunistické území, ale vadí mi černobílý pohled Západu na tamní minulost a na všechno, co z ní plyne. Ta arogantní sebejistota, že „něco takového by se u nás nemohlo stát“! Tady vůbec nejde o politické přesvědčení. Pravda je, že Černobyl zavinila lidská chyba následovaná hrůzně neodpovědným chováním úřadů, a na to bohužel neměli patent jenom Sověti.

Nějaké rozdíly v západním a sovětském přístupu k věci ale asi budou… Já jsem ten poslední, kdo by hájil sovětské metody. Jenže jedno je jisté: když dojde na nějakou katastrofu, tak americké, švédské a zřejmě vůbec všechny úřady fungují podobným způsobem a  snaží se zabránit panice: „Věřte nám!“, „Spolehněte se na nás!“, „Máme všechno pod kontrolou!“ Po nehodě v jaderné elektrárně v USA na Three Mile Island v  roce 1979 připravovaly úřady evakuaci 600 000 lidí, aniž by kohokoli informovaly o skutečném nebezpečí. Vloni v červenci došlo k nehodě ve švédské atomové elektrárně ve Forsmarku a podle stavebních odborníků bylo jenom štěstí, že zůstala bez následků. V únoru byl Forsmark uzavřen, údajně kvůli rutinní kontrole. Vedení elektrárny a švédské úřady celou dobu tvrdí, že je všechno v pořádku. Dá se jim věřit? Zpátky k  příběhům z  dob komunismu. Jde o to, že tehdy stejně jako dnes žili lidé jako Petrov: extrémně inteligentní nebo odpovědní. Petrov neposlouchal slepě rozkazy, ale samostatně myslel. A  Ludmilin manžel Vasilij zasahoval v první vlně u reaktoru, i když mu bylo jasné, o co jde. Buďme upřímní: když vás jako hasiče zavolají, abyste jeli hasit jaderný reaktor, pojedete tam? Myslím prostě, že je zajímavý úkol prezentovat příběhy z dob komunismu jinak než v černobílé podobě. Spojit je s  příběhy skutečných lidí. Protože za naprosto každou dějinnou katastrofou musíme pořád vidět konkrétní a určité lidi. Jinak nepochopíme vůbec nic a všechno se může opakovat. Dá se ale takhle bojovat účinně proti nehumánním stránkám technologického rozvoje? Není to příliš idealistické? Je to velmi idealistické. Jenže co jiného než ideje nám může pomoci najít praktické řešení? My ve Švédsku máme v Evropě velice specifickou historii. Nezažili jsme válku víc než dvě stě let. Na druhé straně máme svůj podíl na tragických momentech posledních desetiletí: 80. léta byla poznamenána atentátem na Olofa Palmeho, 90. léta katastrofou trajektu Estonia. První roky tohoto století zatemnil obraz mladé ministryně zahraničních věcí, která umřela na nosítkách v  obchodním domě v  běžný pracovní den. Tohle všechno posunulo kolektivní vědomí Švédů od jakési iluzorní utopie směrem ke všední a někdy zlověstné realitě sjednocené Evropy. Co jiného nám zbývá než idealistická naděje, že technická monstra nerozloží nás samotné a celý svět na kousky? Skandinávie je známá svou politickou kulturou: Máte schopnost vést veřejnou debatu a nalézt řešení, které je pak obecně respektováno. Proč je tohle možné právě jenom ve Skandinávii? No… máme slušnou úroveň sociálního zabezpečení a lepší příležitosti pro ženy než jinde. Ale taky sílící extrémně pravicovou stranu a problémy spojené s velkou imigrací. Je pravda, že jsme mnoho let měli jakousi sociální dohodu o budování trochu spravedlivější společnosti. Ale tohle období už dávno skončilo. Švédsko není ráj na zemi a  zrovna nukleární energie je dobrý příklad. Patřil jsem s celou rodinou k  jejím odpůrcům. Jak víte, Švédům záleží na přírodě, na lesích, na čistém vzduchu. V roce 1980 proběhlo referendum o jaderné elektrárně ve Forsmarku, většina obyvatel byla proti, ale skončilo to nakonec typicky švédským kompromisem: elektrárnu spustíme, ale bude fungovat jen třicet let. Tehdy to pro mě byl šok, protože rok 2010 se jevil vzdálený jako science fiction: jak je možné, že nikdo už nerespektuje veřejné mínění, říkal jsem si. Co tedy vlastně můžu jako občan dělat? Moderní Švédsko se prostě stále víc podobá ostatním západoevropským zemím a já bych vzor určitě nehledal právě tam. Nejdůležitějším dokumentem sepsaným v  naší době je pro mě Deklarace lidských práv OSN. Jen si představte, jaké by to bylo, kdyby svět fungoval podle toho dokumentu! Máme společný skandál: aféru gripenů. Jak vypadá ze švédského pohledu? Ten skandál ilustruje zvláštní dvojí morálku švédské společnosti s mírotvornou tváří. Nikdo o tom venku nemluví, ale náš zbrojařský průmysl je obrovský a švédské zbraně se prodávají do celého světa. Společnost Bofors byla zapletena do velkého skandálu na konci 70. let, šlo o uplácení indické vlády. Ve světle toho případu není vlastně nikdo překvapen. Nejskandálnější na celé aféře s gripeny je to, že jsou do

ní zapleteni sociální demokraté, politici, kteří raději podporují zbrojařský průmysl, než aby se drželi proklamovaných ideálů o lepším světě. V mládí jste chtěl změnit Švédsko v „maoistický ráj“. Pro mou generaci ze států „zpoza železné opony“ to je pořád záhada: jak mohli být mladí lidé na Západě tak naivní, když měli přístup ke všem informacím? V  70. letech to byl dost běžný generační názor. Nenáviděli jsme Sovětský svaz i USA – pro nás to byli imperialisté, jedni ve Vietnamu, druzí, protože okupovali Československo. A já jsem tehdy věřil – a myslím, že to je to správné slovo – v lepší socialistický svět. Řekněme, že jsem od té doby vyrostl, stal jsem se otcem, viděl jsem výsledek khmérského režimu v  Kambodži, cestoval jsem a tak dále. Dnes musím přiznat, že jsem sociální demokrat ze zásady, to znamená, že švédské sociální demokraty volím bez ohledu na výhrady, které vůči nim mám. Nevidím k  nim u  nás alternativu. Došel jsem prostě k závěru, že moje právo na svobodu projevu nebo právo vlastnit musí vyvážit snaha, aby společnost byla víc fér. Švédské sociální zabezpečení se pomalu rozpadá. Když jsem byl malý, nebyli ve Švédsku na ulicích žádní žebráci, teď tam jsou.

Pořád existuje dost zvědavých diváků Pracoval jste dvacet let pro Festival v Göteborgu, jedno z nejzajímavějších setkání nekomerčních filmařů na světě, a osm let jste ho řídil. Byl jste jednou z nejznámějších osobností festivalového světa. Odešel jste dobrovolně z pozice, jaké se jinak všichni drží zuby nehty, a pracujete v regionálních novinách. Proč jste opustil tak prestižní místo na slunci? Jsem tam velice spokojený, mám obrovskou svobodu a  mohu psát o  filmech. Nemám potřebu nějak zvlášť se vyhřívat na slunci. To, co opravdu potřebuju, je práce, která mě baví, a  přesně takovou mám. A můžu si přitom tu a tam natočit film. Göteborská filmová nadace je jedním ze dvou nebo tří evropských fondů, které pomáhají talentovaným filmařům z chudých zemí. Desítky filmů by bez ní nikdy nevznikly. Jaká byla vaše role v tomhle projektu a jak to funguje? V té době jsem byl ředitelem festivalu, takže jsem udělal první krok k  založení fondu téměř před deseti lety. Peníze přicházejí ze SIDA, švédské agentury, která má na starosti naše finance určené na podporu rozvojových zemí. Tu myšlenku jsme převzali z filmového festivalu v Rotterdamu a jeho Fondu Huberta Balse, který jako první začal vozit mimořádné filmy ze zemí, kde je nikdo ani nehledal: z Indonésie, z Tchaj-wanu, z Afriky... Kritici často tvrdí, že filmové umění je dneska v krizi. Je to pravda? Ale vůbec ne! V takovém případě by byl film jako umění v krizi pořád od doby bratří Lumièrových. Každý rok vidím něco nového, filmy, které zkoumají nové oblasti a  rozvíjejí film jako způsob uměleckého vyjádření. Teď jsem například na festivalu Jeden svět viděl skvělý australský film Projekt Beobachter. Byl o jedné filmařské rodině, evropské historii, otázce viny za nacistické období a  bolestivém potlačení minulosti. Možná, že o něm nepíší všechny noviny světa, ale to na jeho kvalitě nic nemění. Krize? Kdepak. Všude na světě vidíme na festivalech tisíce zvědavých diváků na filmech z Asie, Latinské Ameriky nebo Íránu, které se v kinech nikdy pořádně nechytí. Co tihle lidé hledají v Göteborgu, Rotterdamu a na dalších festivalech, kam nejezdí hvězdy? V  tom je právě síla festivalů, že dokážou v  krátké době shromáždit všechny tyhle lidi, nabídnout jim setkání s filmaři, svést je dohromady z jejich osamělých životů a prázdných art kin. Ty festivaly dokazují, že zájem o  umělecké filmy je mnohem vyšší, než si může filmový průmysl fungující v  prostředí normální hospodářské soutěže dovolit.  Pořád existuje dost zvědavých lidí. Dělíme se o jeden společný svět, právě v tomhle okamžiku. A je nás poměrně dost, kdo si tuto skutečnost potřebujeme uvědomovat. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka a scenáristka.

Q

INZERCE INZERCE

RESPEKT 13 V 26. BŘEZEN–1. DUBEN 2007

Člověk v tísni, týdeník Respekt a Židovské muzeum v Praze vás zvou na veřejnou debatu projektu Free2choose – Meze svobody na téma

Souhlasíte s tím, aby samospráva vystěhovala neplatící občany za hranice obce? Středa 28. března od 18 do 19 hodin / Městské divadlo Chomutov – salonek C HOSTÉ

Jana Vaňhová náměstkyně primátorky Chomutova Anna Šabatová bývalá zástupkyně ombudsmana Petr Šmíd starosta obce Hrušovany Czeslaw Walek tajemník Rady vlády pro záležitosti romské komunity MODERÁTOR

Ondřej Kundra

týdeník Respekt

VSTUP ZDARMA

Sdružení SOS dětských vesniček v časopise RESPEKT vychází

10. 4. 2007 Pro bližší informace o příloze kontaktujte prosím inzertní oddělení. Tel.: (+420) 226 216 777 Fax: (+420) 226 216 799 E-mail: [email protected]

hledá spolupracovníky, komunikátory pro získávání nových podporovatelů. Požadujeme – komunikativnost, dynamičnost, flexibilitu Nabízíme – dobré pracovní a platové podmínky Zaškolení poskytujeme. V případě zájmu nás můžete kontaktovat do 30. 3. na pro Prahu GSM 606 62 65 13 pro Brno 724 95 09 96

179

18   civilizace Můj oblíbený web Když kliknete na stránky www.ubu.com, uvítá vás vrásčitý obličej Samuela Becketta. Nejenom pesimismem je však nasáklý projekt UbuWeb, který v roce 1996 založil americký básník a  kritik Kenneth Goldsmith. Stránka je věnována „všem druhům avantgardy, etnopoetiky a  umění mimo mainstream“ a  svojí obsáhlostí nemá na internetu obdoby. Kdo chce procestovat umělecké pochyby minulého i tohoto století, má zde netušené pole působnosti. Gui-

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Předseda vám naslouchá Kdo z politiků je ochoten komunikovat on-line

Kolekce umělecké avantgardy llaume Apollinaire, Kurt Schwitters, Louis Aragon, Marcel Duchamp nebo třeba Allen Ginsberg patří mezi ty známější a nyní už zavedené autory. Jsou zde však díla desítek dalších mnohem méně známých. I pro ty, kdo neumí anglicky, francouzsky či německy, a neocení tak unikátní záznamy a rozhovory třeba s Maxem Ernstem či Johnem Cagem, může být web přínosem. Sbírka avantgardních videí a  zvukových ploch zaujme sama o  sobě. Najdete zde mnoho hudby, která je normálně nedostupná. O videosekci to platí dvojnásob. Co se na této stránce, která je financovaná pouze z darů a grantů, naposledy urodilo? Mezi novými příspěvky jistě vévodí převedení Wittgensteinova Traktátu logicko-filozofického do vizuální podoby. Wittgensteinův text o logice, jazyku a realitě tímto způsobem v  roce 1992 zpracoval Maďar Péter Forgács. Bez UbuWebu by o  tomto bizarním počinu vědělo jen pramálo lidí. David Klimeš Autor je spolupracovníkem Respektu.

Dočtete se tu o přechodu Grónska, podávání kokakoly při mši v  indiánské vesničce v  Mexiku, o  cestách po kulturních památkách Etiopie, návštěvě horských domorodých kmenů v  Papue-Nové Guineji či o  výletu po stopách Nikoly Šuhaje loupežníka v  Koločavě... Na webu www.hedvabnastezka.cz naleznete články českých cestovatelů a  fotografie, kte-

Na hedvábné stezce ré na svých výpravách pořídili. Internetové stránky o exotickém, dobrodružném a sportovním cestování nabízejí i praktické rady – o  dostupných mapách a  průvodcích, očkování, putování s  malými dětmi či o kulturně a ekologicky ohleduplných způsobech cestování. V „seznamce“ můžete hledat parťáka na chystané výpravy a v „kalendáři“ si přečíst upoutávky na besedy či výstavy o  vzdálených zemích, které se konají ve vašem blízkém okolí. Web, který funguje od loňska, je navíc otevřený – nabízí všem čtenářům možnost popsat za drobný honorář i své vlastní zážitky. Tomáš Lindner Autor je spolupracovníkem Respektu.

Vezměte mě z profilu, dáme to na web. Králem internetové komunikace je v Česku Václav Klaus. foto günter bartoš

O

běd s  japonským císařským párem byl velmi milý a přátelský. Paní císařovna zná Smetanu a Dvořáka, k mému překvapení i  Komenského a  má přečteného Čapka,“ popsal nedávno Václav Klaus na svém webu dojmy z prezidentské návštěvy Japonska. Zní to jako banální deník z cest. Přesto Klausovy každodenní elektronické zmínky o  jednání s  japonskými byznysmeny, cestování rychlovlakem Šinkansen nebo pocitech při návštěvě Hirošimy staví prezidenta vysoko nad české kolegy. Alespoň ve schopnosti pracovat s internetem: po zevrubném pátrání, jak čeští politici komunikují prostřednictvím sítě, totiž můžeme konstatovat, že díky přepisům přednášek, rozhovorům, analýzám a  především schopnosti odpovídat neznámým pisatelům nemají prezidentovy stránky v  českých poměrech co do živosti konkurenci. A pocta pro muže, který proslul skepsí k debatě i k možnostem světové sítě, není jediným překvapením našeho malého průzkumu.

Pět nejlepších Srovnávat Česko se Západem bývá snadnou cestou, jak zdejší poměry rychle a přesvědčivě znemožnit. V případě internetu se ale exkurzi nevyhneme: bez ní si lze jen těžko představit, jak silnou roli začíná internet v  politice hrát. V  bohatých zemích je už na rozdíl od Česka drtivá většina voličstva on-line, takže masové servery jako YouTube nebo MySpace mají potenciál oslovit miliony lidí. Mohou politiky kontrolovat z nečekané strany (což loni stálo kariéru amerického senátora Allena, který rasisticky urážel svého oponenta), ale mohou jim i skvěle sloužit. Během loňských senátních voleb to v  USA vyzkoušel univerzitní profesor Allan Lichtman. Rozhodl se vést kampaň výhradně na webu a  investoval energii do shánění voličů na portálu MySpace (připomeňme, že jde o  síť osobních profilů více než stovky milionů lidí, kteří spolu prostřednictvím webu komunikují a navazují online přátelství). Šlo o  pionýrský pokus a  MySpace ještě nebyl tak gigantickým fenoménem jako dnes, takže tři tisíce internetových „friends“, které si kandidát stihl během kampaně získat, není až tak špatný výsledek. Ve volbách mu ale nepomohli. Mladá generace na MySpace podle komentátorů prokoukla, že senátor server běžně nepoužívá a jeho náklonnost k němu je pouze reklamní tah. Profesorův neúspěch ale pokračovatele neodradil. Naopak: všichni významní kandidáti na prezidenta USA dnes na MySpace jsou – vede Barack Obama s  77  000 přáteli nad Hillary Clintonovou s  třiceti tisíci. Právě Obama je jedním z politiků, kteří se snaží držet krok s nejnovějšími trendy na síti, kladou důraz na blogy a osobní videa. Demokratický kandidát se evidentně inspiroval u zámořského kolegy Davida Camerona, zřejmě nejprogresivnějšího politika on-line. Cameron voliče oslovuje pomocí krátkých velmi neformálních videí – na jednom například představuje své názory na životní prostředí při

mytí nádobí v rodinné kuchyni. A navíc skrze web skutečně komunikuje. Má lišácky vymyšleno, jak neztratit rozhovory s lidmi moc času. Nechává návštěvníky svých stránek psát otázky a hlasovat, která z nových je nejzajímavější. A na pět nejlépe hodnocených každý týden osobně odpoví. Čeští politici zatím internet využívají vesměs s podstatně menší kreativitou. Drtivá většina už ale své stránky má (výjimkou jsou třeba Miroslav Kalousek nebo Martin Bursík). Ačkoli weby zpravidla nevypadají úplně špatně, aktuální možnosti světové sítě coby nástroje snadné komunikace nikdo moc nevyužívá. Je po volbách a  udržovat stránky při životě je často nad síly politiků; třeba takový Lubomír Zaorálek nabízí nejaktuálnější zprávu z loňského října. Až na výjimky, jako je Mirek Topolánek, nepořádají čeští politici žádné kloudné diskuse voličů a v rubrikách Napsali o mně většina přetiskuje jen pozitivní zprávy. Čestnou výjimkou, která se nebojí kritiky, je opět Topolánek nebo Alexandr Vondra. Naopak šéf lidovců Jiří Čunek má v příslušné rubrice jen tři články o tom, jaký je borec.

Na čerstvém vzduchu Jednu věc tu ale mají všichni: osobní e-mail nebo jinou kontaktní adresu. Jaké odpovědi se tedy běžný občan dočká, když svého politika osloví? Zkusili jsme to: stačilo vymyslet jména několika fiktivních voličů, založit pro ně pár adres a rozeslat dotazy. Kromě předsedů parlamentních stran v Česku, prezidenta Klause a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga jsme pro srovnání oslovili ještě týmy Angely Merkelové, Jacquesa Chiraca, Tonyho Blaira a George Bushe. A jak to dopadlo? „Pane prezidente Chiracu, chodím do školy a s tátou pravidelně na fotbal na PSG. Jsme fanoušci. Já a táta, pro PSG. Poslední čas je ale na stadioně PSG dost rvaček a bitek. Skoro po každém utkání. Nemůžete, jako prezident, těm rváčům zakázat přístup na stadion?“ Tato nevinná otázka fiktivního chlapce jménem Corontin Avisse nakonec přistála na stole zástupce vedoucího Chiracova kabinetu Gérarda Marchanda. „Hlava státu vnímá sport a další tělesné aktivity na čerstvém vzduchu, mimo jejich blahodárný přínos pro zdraví, i jako prostředky vhodné k  integraci a  výchově k  respektování jiných lidí. Praktikování sportů je tedy prospěšné v zájmu harmonického života společnosti a mládež by mělo vést k dosažení její větší osobní vyváženosti. Pan Jacques Chirac přijal Vaše postřehy s velkým zájmem,“ odpověděl Chiracův člověk. Navzdory elegantnímu „nic“ to byla alespoň odpověď. Sekretariát Angely Merkelové na dotaz po zpackané zdravotní reformě doporučuje podívat se na webové stránky ministerstva zdravotnictví, Tony Blair občanovi zneklidněnému „hrozícím odtržením Skotska“ neodpovídá vůbec. A podobně je na tom i Bílý dům – na dotaz jistého Vojtěcha Krásy z Jinců, obávajícího se sousedství plánovaného amerického radaru, nepřijde měsíc žádná odpověď a webové

stránky navíc prozrazují, že poslední občanský dotaz Bushovi úředníci zodpověděli v květnu 2006. I  na domácí scéně se tazatel dočká překvapení. Třeba Karel Schwarzenberg na svém senátorském webu vzbuzuje naděje sloganem „Mám svůj názor. Zajímá mne váš“ a velkým oknem vyzývajícím k psaní. Po dvou pokusech a navrch e-mailu se ale náš fiktivní občan Karel Fuks dva měsíce žádné odpovědi nedočká. „Co jsem ministrem, se k  e-mailu nedostanu, nemám na to čas,“ přiznává do telefonu Schwarzenberg. „A moje asistentka je taky uštvaná.“ Šéfové zelených a ODS nemají na svých stránkách umístěny kontakty na asistenty nebo kancelář, ale světácky prozrazují rovnou osobní e-maily. „Nemůže se stát, že mě jako volič nezastihnete,“ slibuje Mirek Topolánek. Po osmi týdnech čekání je ale jasné, že s komunikací to není tak horké – dva různé e-maily (ohledně koaliční většiny a Topolánkova manželství) zůstanou bez odezvy a ani na kritický příspěvek do diskuse premiér na svých stránkách nereaguje. Stejně němý je i Martin Bursík, kterého se Karel Fuks zeptal na postoj k jaderné energetice. „Mám v poště tak dvě stě e-mailů denně, bezprostředně stihnu odpovědět zhruba na desetinu, další označuji různobarevnými vlaječkami a předávám asistentovi nebo šéfovi kanceláře,“ vysvětluje po měsíci Bursík. „Někdy může odpověď trvat dlouho, ale odpovíme vždycky.“ Předseda zelených právě dokončuje svůj nový web, nezdá se však, že by se chtěl stát českým Cameronem. „Internetové diskuse tam zřejmě nebudou, moje zkušenost je, že jsou dost často ulítlé nebo i neslušné,“ říká Bursík. Na jejich moderování prý nemá čas, jeho strana zase nemá lidi a ministerstvu taková práce nepřísluší. Mluvčí šéfa lidovců Jiřího Čunka odpovídá na jeden e-mail ze dvou. Jako úplně nejkomunikativnější stranický lídr tedy z voličského pokusu nečekaně vychází Jiří Paroubek. Jeho mluvčí vcelku konkrétně odpovídá na tři otázky, z toho dvě velmi kritické (týkaly se předsedovy arogance a změny názoru na americký radar). Králem internetové komunikace s občany se ale stal jednoznačně Václav Klaus. Najít na jeho osobních a hradních stránkách příslušné kontakty dalo sice trochu práce, zato hned druhý den po zaslání nijak zvlášť vstřícného dotazu na prezidentův odmítavý postoj ke globálnímu oteplování našel občan Vojtěch Krása z Prahy v poště odpovědi od dvou prezidentových podřízených, evidentně psané přímo pro něj. Prezidentův web se prohýbá pod množstvím čerstvých příspěvků, mluví se tu v několika jazycích, nabízí ke koupi řada knih. Musíme samozřejmě spolknout prezidentovu pověstnou ješitnost (rubrika Co jsem neřekl), ale informace tu evidentně tečou proudem. Jedinou vadou Klausova webu je, že tečou jen jedním směrem. Na dotazy Klaus osobně odpovídá jen výjimečně a stejné je to s diskusemi pod jeho texty. I do nich se prezident pouští jen zřídka: například když vyvrací falešnou informaci, že to coby mladý basketbalista ve Slavoji Vyšehrad dotáhl pouze do B mužstva. Petr Třešňák

Q

civilizace / inzerce 

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007

Shodím tě z mostu, cizinče

Morální soudy vytvářela evoluce – lze se na ně spoléhat?

K

dyž odsuzujeme chování politika, celebrity nebo přítele, často končíme apelem na naše morální cítění. „To mi prostě připadá nesprávné!“ říkáváme. Kde se však tyto intuitivní soudy berou? A  jsou spolehlivými morálními rádci? Jeden neotřelý výzkum nedávno vyvolal nové otázky o tom, jakou roli intuitivní reakce v etických úvahách skutečně hrají. Joshua Greene, absolvent filozofie, který se dnes zabývá psychologií a nedávno přešel z Princetonské univerzity na Harvard, zkoumal, jak lidé reagují na sérii imaginárních dilemat. Jedno z nich vás staví do situace, kdy čekáte u železničních kolejí, když vtom si náhle všimnete, že se na skupinu pěti lidí řítí nikým neřízená drezína. Bude-li pokračovat v cestě, zabije všech pět nešťastníků. Jediným způsobem, jak můžete jejich smrti zabránit, je přehodit výhybku na vedlejší kolej, kde drezína usmrtí pouze jednoho člověka. Na otázku, jak bychom se měli za těchto okolností zachovat, většina lidí odpoví, že bychom skutečně měli přesměrovat drezínu na vedlejší kolej, a zachránit tak čtyři lidské životy. V další podobné situaci se po kolejích opět řítí neřízená drezína a hrozí – stejně jako v prvním případě – smrt pěti lidí. Vy však tentokrát nestojíte u  kolejí, nýbrž na můstku nad nimi, takže výhybku přehodit nemůžete. Zvažujete, zda skočit z můstku před drezínu a zachránit tak svou obětí pětici lidí v nebezpečí, avšak zároveň si uvědomujete, že jste na zastavení drezíny příliš lehcí. Vedle vás ovšem stojí mnohem urostlejší, neznámý člověk. Jediným způsobem, jak předejít smrti pěti lidí, je shodit tohoto člověka z můstku před drezínu. Pokud ho postrčíte, přijde o život, ale vy zachráníte ostatních pět lidí. Na otázku, jak bychom se měli za takových okolností zachovat, většina lidí odpoví, že shodit neznámého člověka by bylo nesprávné. Toto hodnocení se přitom neomezuje na určité konkrétní kultury. Marc Hauser z Harvardovy univerzity zveřejnil obdobná dilemata na interne-

inzerce

tu v rámci takzvaného „Testu smyslu pro morálku“, který je k dispozici v angličtině, španělštině a  čínštině na adrese http://moral.wjh.harvard. edu. Poté co obdržel desetitisíce odpovědí, zjistil, že navzdory rozdílům v  národnosti, etnické příslušnosti, náboženském vyznání, věku a pohlaví panuje v odpovědích pozoruhodná shoda.

Na vlně emocí Filozofové si lámou hlavu, jak v podobných situacích naše morální soudy ospravedlnit. V obou případech jde, zdá se, o rozhodnutí, zda zachránit pět životů na úkor jediného. Greene se však spíše snažil pochopit, proč takové cítění máme. Pomocí magnetické rezonance (MRI) tedy zkoumal, co se lidem při podobných morálních úvahách odehrává v mozku. Zjistil, že lidé, kteří byli požádáni o morální úsudek týkající se „osobních“ přestupků typu postrčení neznámého člověka z můstku, vykazovali zvýšenou aktivitu v mozkových oblastech souvisejících s  emocemi. U  lidí požádaných o  úsudek ve věci relativně „neosobního“ zásahu typu přehození výhybky tomu tak nebylo. I  ona menšina subjektů, jež zvažovala možnost, že by bylo správné shodit neznámého člověka z můstku, navíc k tomuto úsudku dospěla za delší dobu než lidé, kteří prohlásili, že by něco takového správné nebylo. Proč se náš úsudek a  naše emoce takovým způsobem odlišují? Lidské bytosti i naši předkové z řad primátů žili po většinu evolučních dějin v malých skupinách, v nichž se násilí dalo páchat pouze zblízka a osobní formou: bitím, strkáním, škrcením nebo používáním kyje či kamene. Abychom se s těmito situacemi vyrovnali, vyvinuly se u nás bezprostřední a emočně založené intuitivní reakce na projevy osobního násilí vůči ostatním. Představa, že shodíme neznámého člověka z mostu, tyto reakce vyvolává. Ublížit někomu přehozením výhybky, která změní směr jízdy vlaku, jsme naopak schopni teprve poslední dvě staletí – což je pří-

liš krátká doba na to, aby to z evolučního hlediska mohlo mít nějaký význam. Proto v nás taková představa nevyvolává stejné emocionální reakce, jako kdybychom někoho museli shodit z mostu.

19

B

iologický druh Homo sapiens vznikl zhruba před 200 tisíci lety. Dle moderního názoru, který se v pohledu na evoluci člověka prosazuje stále silněji, se už jeho první příslušníci co do duševních schopností nijak podstatně nelišili od lidí 21. století. Neměli sice vyspělou techniku, bezpochyby si ale velmi dobře uvědomovali, že jejich činy či

Na obranu evoluce

Více skepse Greeneova práce nám pomáhá pochopit, odkud se naše morální cítění bere. Skutečnost, že má univerzální charakter a představuje součást naší lidské přirozenosti, však ještě neznamená, že je správné. Výsledky Greeneova výzkumu by v nás naopak měly vyvolat větší skepsi vůči vlastním morálním soudům. Skutečnost, že jeden způsob, jak ublížit jinému člověku, existuje po většinu našich evolučních dějin, zatímco druhý je relativně nový, přece z etického hlediska nehraje žádnou roli. Rozmetávat lidi na kusy bombami není o nic lepší než je klacky ubíjet k smrti. A smrt jedné osoby je bezpochyby menší tragédií než smrt osob pěti bez ohledu na to, jakým způsobem tato osoba zemřela. Měli bychom tedy samostatně přemýšlet, nejen poslouchat vlastní morální soudy. Peter Singer Autor je profesor bioetiky na Princetonské univerzitě.

Q

© Project Syndicate, 2007   www.project-syndicate.org

Smíme zabít člověka, abychom zachránili pět jiných lidí? Diskutujte na

rozkazy mohou mít pro ostatní jedince fatální důsledky. A zřejmě si to uvědomovali už lidé druhu Homo erectus. Úvahy profesora Singera v  sousedním textu proto vybízejí k  polemice. Rozmetávat lidi bombami skutečně není o  nic lepší než je ubíjet holí a smrt jedné osoby opravdu představuje menší tragédii než úmrtí pěti lidí. Lze však pochybovat o tom, že „ublížit někomu přehozením výhybky“ můžeme pouze posledních 200 let. Samozřejmě, výhybky déle neexistují, ovšem možnost, jak způsobit někomu újmu, aniž ho fyzicky napadneme, je tu odnepaměti. Podle Marca Hausera ostatně v celém dilematu vůbec nejde o výhybky, ale o to, kdy zabíjíme úmyslně, a kdy je naopak cizí smrt jen vedlejším produktem našich dobrých úmyslů. Popsanou situaci lze tedy velmi snadno zasadit do pravěké scenerie, v níž se obejdeme bez drezín, výhybek i kolejí. Morální cítění, díky němuž je pro nás těžké úmyslně zabít jiného člověka, dokonce i kdyby to způsobilo dobro, nelze proto tak snadno zpochybnit. Lidská morálka se vytvářela stovky tisíc let a pomáhala našim předkům přežít v situacích, které se od těch současných příliš neliší. Nemůžeme ji jen tak jednoduše prohlásit za zastaralou. Dějiny nabízejí bezpočet případů, kdy pokus nahradit rozumem jednoduché, evolucí formované morální soudy skončil tragédií. Martin Uhlíř

20   kultura

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Pomoč to a natoč to

Nová generace našich tvůrců videoartu potřebuje notně otrlé publikum

M

ladá blondýnka Anna v  poloze „na koníčka“ souloží s obstarožním Timem. „Nemají žádnou fantazii, tihle umělci,“ stěžuje si komolenou francouzštinou. „Je to opravdu příšerné,“ přizvukuje jí černovlasá Tina, která se stejnou technikou snaží uspokojit tlouštíka Jardu. V dalším záběru už se dívkám roztáhnou úsměvy, neboť představivost autorů tohohle filmečku se přece jen projevila: znuděné holčiny mají svým souložníkům slízat z falů čokoládu. „Dobrou chuť,“ praví Jarda a zakousne se hladově do okurky.

dílí na identitě díla, kterou by bylo možné vymezit kategoriemi média, žánru, tématu, tendence, kontextu apod., co však právě touto svou bezdůvodností činí z díla něco zvláštního,“ dočte se návštěvník výstavy Punctum v textu jejího kurátora Václava Magida, který se odvolává na eseje mediálního teoretika Rolanda Barthese. A pak zhlédne video I  like this sound, ve kterém se jeho autor Mark Ther (1979) převlečený za ženu nechá pomočit démonickým krasavcem šustícím sukní.

Poněkud upachtěné vzrušení

Výše zmíněné akce jsou sice mediálně vděčné a divácky leckdy atraktivní, současnému českému videoartu ale ještě zdaleka nedominují. To platí spíš pro minimalisticky laděný proud, který upřednostňují jak autoři střední generace, tak jejich nástupci koketující s nyní populárním konceptualismem. „Je tu nádherně, ale nafilmované to tak určitě nevyzní,“ říká ženský hlas ve videu Fjord Jespera Alvaera (1973), v Praze usazeného norského výtvarníka. Desetiminutový záznam jeho výletu k mořskému břehu je z valné většiny přesvícený, takže na něm není nic vidět. Scenerii popisují pouze slova Alvaera a jeho kamarádky, kteří spolu řeší, zda bude video zajímavé i pro někoho jiného než pro ně samé. Když se na konci záběr zacloní a zaostří, je zřejmé, o čem celou dobu mluvili: moře šplouchá, slunce svítí, kameny se lesknou, ale o té ojedinělé atmosféře, kterou spolu tehdy cítili, si neuděláme o nic lepší představu, než když jsme neviděli vůbec nic. S podobným motivem v expozici Punctum přicházejí i  další mladí autoři. Například Ján Mančuška (1972) se Švédem  Jonasem Dahlbergem (1970) sestavili instalaci První minuta zbytku filmu. Před ztemněné filmové plátno postavili několik pohodlných gaučů a divákovi k tomu do šera pouští do uší báseň o člověku, který se v kině trhaně probouzí během promítání. Návštěvník se usazuje a podmanivá atmosféra ospalého kinosálu ho brzy ukolébává ke spánku. Usnout se ale neodváží – ještě by ho někdo mohl pomočit.

Umělecké duo Ondřej Brody (1980) a  Kristofer Paetau (1972) ve svém videu Le Déjeuner sur l’herbe parafrázuje  – jak už název naznačuje – Manetovu Snídani v trávě. Provokativní cestou si pohrává s dílem, které bylo za skandální považované před více než sto čtyřiceti lety – komise ho nepřijala na francouzský výtvarný Salon, protože na tehdejší vkus pohoršlivě parafrázovalo Giorgionův renesanční obraz Venkovský koncert. Také Brody s  Paetauem byli se svým košilatým dílkem odmítnuti: na počátku roku jim ho nepovolil vystavit v Galerii hl. města Prahy její ředitel Karel Srp. K  vidění je tak až nyní v  expozici Punctum, přehlídce současného českého videoartu v  soukromé síni Futura. Srp je přitom na nějaký ten vztyčený úd či rozevřená stehna zvyklý. Libůstkou tohoto specialisty na českou avantgardu je totiž surrealistická pornografie – podílel se na novém vydání Štyrského Erotické revue či Toyeniných kreseb s kopulujícími fantaziemi. GHMP navíc už vystavovala i skandálnější záležitosti, třeba video bratrů Chapmanových, na kterém se dvě profesionálky vzájemně uspokojovaly nosem kašírované hlavy jednoho britského kritika. Filmová Snídaně v trávě je proti tomu slabý odvar; amatérsky pojatá scéna je natolik mechanicky upachtěná, že je i  v  rámci pornografického žánru zbavená jakéhokoli vzrušujícího náboje – kdyby Tina s Jardou opravovali traktor, bušilo by nám srdce o něco rychleji. Přesto je tvorba Ondřeje Brodyho a jeho finského parťáka žijícího v Berlíně natolik kontroverzní, že se ředitelovu rozhodnutí nelze zas tak divit. Zdaleka však nejde jen o explicitní zobrazování sexu.

Hlavně neusnout

Manet, Manet...  nehrál on v nějakém pornu? (Z videa Snídaně v trávě) foto Galerie Futura

Hustý detail navíc Oba autoři totiž symbolizují trend, se kterým do našeho videoartu nyní vtrhla nejmladší výtvarná generace. Filmové médium už nepoužívá k vydání zprávy o svém životě, o svém okolí, případně o celé civilizaci, jak tomu bývalo v posledních letech zvykem. Tento přístup už není pro mladé výtvarníky naléhavý, a tak se obrátili k radikálním sebereflexivním metodám. Jádro této introspekce přitom spočívá v jediném: vyzkoušet si práh vlastní, a nakonec vlastně i divákovy soudnosti. A to ve stylu „na tohle jste se dívat vydrželi, tak copak říkáte tomuhle?“. Brody před časem nechal natočit, jak se s kamarády vykadil v Národní galerii, jak se před porotci imaginární soutěže Česko hledá ArtStar realisticky pomočil, jak si na vernisáži zapálil bundu, jak s Paetauem

na výstavě vylízal řiť zahraničnímu kurátorovi, jak se Paetau pozvracel na berlínské přehlídce ArtForum. S odpudivě vyhlížejícími pornoherci spolupracoval už několikrát, například na filmu Autíčko, ve kterém jim s Paetauem dával v galerii na dálku mobilem nestydaté příkazy, kam, jak a co si mají do sebe zasunout. Má to hodně společného s fenoménem jackass, aktuální globální zábavou rozjívených teenagerů, kteří před kamerami pijí koňské sperma, pálí si penisy nebo skáčou z oken a pak filmy zavěšují na web. Podobným kouskům se v internetových diskusích obvykle říká „hustá akce“. Výtvarné umění takový pojem nezná, takže si musí vypomáhat vlastní terminologií. „O upřednostnění té či oné práce nakonec vždy rozhodoval pocit, že mě v  ní poutá jakýsi bod, detail, jenž je tu jakoby navíc. Něco, co se nepo-

Tlustý bílý levičácký lhář Dokumentaristu Michaela Moorea si pravidelně podávají kritici z řad americké pravice. Teď ale dostal za vyučenou i od svých příznivců. Kanadští dokumentaristé a  manželé Rick Caine a  Debbie Melnyková se počítají mezi levicové liberály. Když před třemi lety dokončili film o  mediálním magnátovi a  kovaném pravičákovi Conradu Blackovi, navrhl Rick: „Co kdybychom teď udělali film o někom, koho máme rádi?“ Jeho žena souhlasila. Ten večer v televizi běžel přenos z oscarové ceremonie, na níž Michael Moore přebíral sošku za film Bowling for Columbine. „Hanba vám, pane Bushi, hanba vám!“ volal z obrazovky a přidal tvrdou kritiku amerického angažmá v Iráku. „Bože, ten jeho projev je skvělej,“ rozplýval se Rick, „podívej, co dělá s obecenstvem.“ A bylo rozhodnuto. Když manželé snímek o  Mooreovi minulý týden po dvou letech práce představovali na festivalu v Austinu, moc nadšených superlativů už na adresu kontroverzního filmaře slyšet nebylo.

Kostlivci se hlásí Jednu věc Mooreovi nikdo nevezme: byl to on, kdo dokumentární film z pozice menšinového žánru katapultoval do hollywoodských výšin, zajistil mu rekordní návštěvnost, výdělky i společenský ohlas. Počínaje snímkem Roger a  já, odhalujícím bezohlednou politiku společnosti General Motors, přes Bowling for Columbine, ukazující důsledky americké lásky ke zbraním, až po antibushovský Fahrenheit 9/11 se

filmař stával čím dál kontroverznější celebritou, ale zároveň nesmírně popularizoval svůj žánr a  otvíral dveře kolegům. Globální dokumentární hity jako Super Size Me, Nepohodlná pravda nebo v  našem prostředí Český sen či Ženy pro měny – těm všem tenhle filmař prošlapal cestu. Moore přivedl k  dokumentu diváky a  producenty a  především vynalezl jedinečný styl, který zlákal celou generaci následovníků. Obtloustlý chlápek ve vytahaných džínách a čepici si to rozdává s mocnými, umí být zábavný a srozumitelný, nebojí se vzít za žádnou kliku a odhaluje nepravosti, nad kterými se tají dech. Touhle stylizací stvořil Moore novodobý mýtus zuřivého reportéra – jenže tentokrát to není žádný inteligentní, neohrožený krasavec, ale docela obyčejný přidrzlý týpek odvedle. Jeden z nás. Deziluzí si prošel asi každý (včetně autora těchto řádek), koho Mooreovy filmy okouzlily a kdo postupně nahlédl do jejich pozadí. Autorská dvojice z  Toronta není výjimkou. „Nevěděli jsme, že existuje tolik kostlivců ve skříni, ani jsme je neměli v  plánu hledat,“ popisuje Rick Caine výchozí bod natáčení filmu, jenž nakonec dostal jméno Manufacturing Dissent (Jak vyrobit nesouhlas). Se ženou chtěli původně vyrobit životopisný snímek, jímž by Mooreovi složili hold. S každým dalším natáčecím dnem však zjišťovali, že to nepůjde.

Lži, překrucování a podvody  – dokument snese leccos. foto profimedia.cz

Pravda, nebo ne Dlouho Michael Moore válčil jen s  americkými konzervativci v  čele s  prezidentem Bushem a s průmyslovými korporacemi. Věnoval jim knihu Hloupí bílí muži, oni kontrovali spiskem Michael Moore je velký tlustý hloupý bílý muž nebo filmem Michael Moore nenávidí Ameriku. Zásadní analýzy nedůvěryhodnosti Mooreových filmů vyšly v konzervativních časopisech jako National Review. Většina levice, k níž se američtí dokumentaristé až na výjimky počítají, tuhle kritiku četla jako ideologickou pomstu a Moore pro ně dál zůstával ikonou. Až teď se to změnilo. Čerstvý kanadský film neobjevuje nic převratného, ale zato to dělá

Jan H. Vitvar

Q

Punctum, kurátor Václav Magid, Futura, Praha, 28. 2.–6. 5.

důkladně, vyváženě a bez ideologických předsudků. Michael Moore nevyrostl v chudinském Flintu, jak tvrdí, ale o pár kilometrů dál, ve středostavovském poklidném Davisonu. Svůj debut postavil na pronásledování šéfa firmy General Motors Rogera Smithe, který se mu ve filmu vyhýbá a odmítá s ním mluvit. Ne tak v realitě: zasvěcení Mooreovi spolupracovníci prokázali, že s  průmyslníkem udělal před kamerou rozhovor, pro film ho ale zatajil, protože by zkazil pointu. Řadu faktů překrucuje, přehazuje chronologii, některé scény vysloveně nahrává. V  Bowling for Columbine například sestříhal projev šéfa Národní asociace střelců Charltona Hestona ze dvou různých materiálů tak, aby řečníka usvědčil z cynismu vůči obětem masakru ve škole Columbine. „Kolik malých lží, překroucení, nepravd a  podvodů můžeme udělat na cestě k vyšší pravdě, aby tím neutrpěla?“ ptá se režisér Rick Caine, když pozná všechny poklesky svého někdejšího idolu. Ve filmu otevřeně mluví řada bývalých Mooreových spolupracovníků, kteří se s  jeho manipulativními způsoby rozešli. „Cítil jsem beznaděj, když jsem tenhle film viděl, ale považuju ho za férový,“ komentoval po premiéře výsledek John Pirsen, filmový producent, který pomohl proslavit Mooreův debut a  dnes učí na filmové škole v  Texasu. „Neřekl bych, že jsem byl zdrcený. Jsem na to moc starý. Ale moji studenti zdrcení byli.“ Michael Moore, který právě dokončuje nový film o  prohnilém americkém zdravotním systému, v dokumentu nemluví – utíká před kamerou stejně jako v jeho vlastních dílech prchají šéfové korporací. Přestože tenhle dokument z  levicové dílny asi mnohým lidem otevře oči, nezdá se, že by mohl autorovu popularitu ohrozit. Skalní jádro fanoušků mu zůstane věrné. V jednom z předchozích antimooreovských děl to pregnantně vyjádřil jeden student čekající v dlouhé frontě na přednášku svého idolu: „To, co Michael říká, potřebuje být řečeno tak jako tak. Takže mě nezajímá, jestli je to pravda, nebo ne.“ Petr Třešňák

Q

kultura

ReSPeKT 13 V 26. Březen–1. duBen 2007 Inzerce

1

Pubertální propaganda

Komiksové adaptace míří na teenagery jako na budoucí voliče

K

filmu 300: Bitva u Thermopyl nelze zaujmout neutrální stanovisko. Buď jej ocejchujete jako válečnou propagandu s patetickými dialogy a nulovou zápletkou, nebo si jej užijete jako vizuálně nabušenou testosteronovou jízdu pro puberťáky jakéhokoli věku. Podobně jako Borat (2006) vyvolal i přepis komiksu Franka Millera mezinárodní diplomatickou přestřelku. Ale zatímco komik Sasha Baron Cohen představil Kazachy jako zaostalé burany ve zjevné nadsázce a ublížená reakce kazašského prezidenta byla přehnaná, filipika íránských vládních kruhů proti zobrazení perské armády v nové interpretaci thermopylské bitvy má reálný základ.

jako vychovatelky budoucích válečníků. Atéňané, o nichž mluví sparťanský král Leonidas (Gerard Butler) jako o pederastech, hrají v příběhu dvojí roli. Sparťané bojují i za ně, tak jako Američané v zahraničí bojují za všechny občany sdílející hodnoty Západu. A jejich sklon k homosexuálnímu chování maskuje jakékoli pochyby o maskulinním charakteru Leonidasovy skupiny. Latentní homofobii manifestují tvůrci také tím, že Xerxes (Rodrigo Santoro), opiercingovaný perský vůdce vojáků v turbanech, vypadá jako metrosexuální módní návrhář.

B jako Bush

Krvavý balet

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

KID

(režie Charles Chaplin)

99Kč

dittrichova 13, praha 2 (2 min od karlova nám.) 224 910 041, [email protected]

otevírací doba: po-pá 10:00-18:00

nová prodejna pro subkulturu solitéři / underground / experimenty / etc.

•

výběrové knihkupectví (od poesie až po komiksy, filosofii, historii a výtvarné umění) hudba (CD/LP/DVD) doplňkový antik. a bazar LP fair trade/bio výrobky (káva, čaj, kakao, koření, víno, etc.) zásilková služba minibar & autorská čtení

•

• •

•

•

polí pět & unijazz pořádají: poznaň/praha – czas kultury

30. 3. 2006, 19:00 klub Kaštan

(Bělohorská 150, Praha 6) křest časopisu, autorské filmy, hrají extrémně zajímavé kapely: Kot (pl), Niematotamto (pl), Skrytý půvab byrokracie (cz)

www.polipet.cz

Režisér Zack Snyder před dvěma lety debutoval remakem zombícké klasiky Úsvit mrtvých. Komediálně-hororovou podívanou potěšil fanoušky vyvražďovaček, pro které byla čtvrt století stará satira na konzumní způsob života málo nadupaná. Sklon k okázalé klipovité poetice nyní ve svém druhém filmu dovedl k formální dokonalosti. S živými herci a na počítači vytvořeným pozadím převedl Millerův komiks na plátno tak věrně, až oči přecházejí. Vynalézavým kompozicím záběrů a propracovaným detailům do béžova a šeda tónovaného světa ladícího s vizuály předlohy se dá těžko odolat – brutální scény bitvy Snyder inscenuje pomocí zpomalování a zrychlování pohybu jako hyperrealisticky krvavý balet. Jenže emočně je divák do spektáklu zapojen, asi jako kdyby sledoval videohru, kterou hraje někdo jiný. A navíc: stokrát může Snyder tvrdit, že ve filmu, prezentujícím boj hrstky bojovníků za svobodu s asijskými hordami nájezdníků, jde o čistou zábavu pro adolescenty. Není to pravda. Veřejně známý názor autora předlohy na střet civilizací je ve filmu obsažen s takovou dávkou politické nekorektnosti, jaká je v hollywoodském filmu nevídaná. Frank Miller se to nebojí říct otevřeně. V rozhovoru pro National Public Radio se v souvislosti s otázkou, zda si za svůj mediální obraz ve světě nemohou Američané tak trochu sami, rozhořčil: „Z nějakého

Za nadvládu metrosexuálů! (Zlotřilý perský král Xerxes) foto ImdB / out noW důvodu nemluví nikdo o tom, proti komu stojíme, a o barbarství ze šestého století, které naši nepřátelé reprezentují. Ti lidé uřezávají lidem hlavy. Zotročují vlastní ženy, zohavují genitálie dcer, nechovají se podle žádných nám pochopitelných kulturních norem. Mluvím do mikrofonu, který nikdy nemohl být produktem jejich kultury, a žiju ve městě, kde byly tři tisíce mých sousedů zabity zloději letadel, která nikdy neuměli postavit.“ Tahle ideologie ve filmu není skrytá do metafor. V dialozích hrdinů je láska ke svobodě podmíněná obětí pro vlast a pro civilizační hodnoty. Ženy vojáků jsou v eugenickém duchu vykresleny

Český zvukový orloj Tvůrci kolem Petra Nikla jdou naproti světové hudební scéně. Je to muzika? Výstava? Je to prostor pro veřejnou hru? Publikum se ptá už poněkolikáté. Originální autorské hudební nástroje se nabízely pod vedením Petra Nikla už na výstavě Hnízda her v Galerii Rudolfinum a na EXPO 2005 v japonském Aiči. Do třetice tedy Orbis Pictus v malostranském Muzeu české hudby. Chce-li někdo poznat naši muziku, o kterou má svět zájem, pak ať ji nehledá v klání o eurosong, ale právě tady. Že to nejsou nahrávky vydané na kompaktu, ale třeba piano, na které lze hrát přes dřevěný futrál? Však právě.

Nekup to, udělej to Výklad pražské výstavy by měl začít na zahraniční klubové elektronické scéně. Digitální mašinky ukázaly, jak lze zvuk obracet naruby, vrstvit a štěpit na různé mikrozvuky. V žánru tanečních beatů tím fascinoval Aphex Twin, v popu si řekli své Björk i producent hiphoperky Missy Elliott, uznávaný Timbaland. Ti všichni ovšem zároveň pomohli technologické scéně zakroutit krkem: neohraničené myšlení je přivedlo k zájmu o detailní zvuk i tam, kde už žádné hradby samplerů a laptopů nejsou potřeba. Když se přičte únava z permanentní virtuální komunikace, není divu, že vybujela nabídka i poptávka po něčem, na co nemusíte mít modem ani moc peněz. Björk náhle natáčela album Medúlla jen s lidským hlasem. Na scéně, jíž můžeme říkat „posttechnologická“, se dnes hraje akusticky anebo s lacinými mašinkami ráže casio. Nákladnou image nahradilo tíhnutí k malým rituálům. Rockové kapely se nebrání šumivému zvuku poruch: někomu ty zvuky mohou přijít „ošklivé“, ale chicagští Wilco díky ním získali Grammy i davy fanouš-

ků. Mezi méně hvězdnými hudebníky jsou dnes zástupy těch, kteří sdílejí rukodělný přístup „do it yourself“. Scéna jako by se připravovala na svět, v němž nepůjde vždycky proud, v němž se lidé nebudou bavit skrze média, ale sami. A místo ušlechtilých nástrojů by měli umět zahrát na něco, co najdou doma nebo na ulici.

Sběratel laděného smetí V tomhle momentě se ocitáme na křižovatce s českou scénou. A s trochou překvapení zjišťujeme, že se české dění „konečně“ ocitá blízko toho, co ve světě zajímá lepší hudební média a festivaly. Paradoxně to z nemalé části způsobili výtvarníci. Petr Nikl nebo František Skála pochopitelně nenaskakují na žádný trendový vlak: vždyť svou poetiku rozvíjejí už od osmdesátých let. Léta přirozeně přecházejí od výtvarna k umění zvuku, kdykoli se jim zachce: obraz lze vyprávět písní, objekt se může rozeznít, performance může být napůl koncert. Ve stejných vodách se pohybuje generačně mladší Milan Cais. Je to člověk dvojího angažmá: bubeník popových Tata Bojs a zároveň autor zvukových objektů. Aniž bychom jeho skupině chtěli přehnaně fandit, Cais šťastně připomíná muzikanty typu newyorských Sonic Youth: fungují v poprockovém mainstreamu a vedle toho se po léta zabývají abstraktnější a hermetičtější tvorbou. Nakonec je to obohacení pro oba proudy. Caisovy objekty na výstavě Orbis Pictus patří k těm nejúhledněji „vydesignovaným“. Zatímco jeho kalimby koncertně (pokud víme) nežijí, dlouhou a silnou historii má za sebou Orloj snivců Jaroslava Kořána. Jeho autor na počátku deva-

Snyderův adrenalinový útok na první signální soustavu a peněženky teenagerů není první úspěšnou adaptací komiksu, v níž se objevuje politická agenda. 300: Bitva u Thermopyl je pravičácká odpověď na antibushovskou agitku V jako vendeta (2005). V ní scenáristé Andy a Larry Wachowští, autoři trilogie Matrix, zbanálnili předlohu Alana Moorea o anarchistickém rebelovi bojujícím proti fiktivnímu fašistickému režimu v Británii. A vzbudili tak jeho nesouhlasnou reakci. Podle Moorea byli totiž příliš zbabělí na to, aby politickou satiru rovnou umístili do USA. Z propracovaného příběhu se tak stala sterilní levicová pohádka o hrdinovi, který hájí podobné ideje, jaké zastávají kritici současné neokonzervativní administrativy. Milý mladý diváku, souhlasíš s tím, že George Bush posiluje v zemi totalitní tendence? Nebo si myslíš, že je potřeba se důrazněji bránit proti nebezpečí hrozícímu západní civilizaci od islámských radikálů? I tak se mezi řádky ptají hollywoodští filmaři čím dál častěji. V politicky rozdělené Americe platí víc než kdy jindy, že teenager je nejen nezanedbatelná kupní síla, ale také budoucí volič. Jan Gregor

Q

300: Bitva u Thermopyl, režie Zack  Snyder, česká premiéra 22. 3.

desátých let prolézal skládky a odložené smetí, odkud sbíral kovové tyče. Zjistil totiž, že když klade jejich řady na zahradní polystyrenové truhlíky, může na ně bubnovat jako na svérázné xylofony. Orloj se neustále rozrůstal, často ho obsluhovali tři hráči. Pořád se hledaly nové kombinace, jak mohou různé kramle a trubky znít přes sebe, a přesto společně. Kořán vynašel trojí v jednom: nástroj, hudební styl i jedinečnou hudbu. Když ji slyší producenti prestižních labelů Touch nebo Winter & Winter, mluví o ní se zřetelným uznáním.

Aby se něco stalo Na výstavě Orbis Pictus si může do Orloje každý zabušit dle libosti. Interaktivita je tu jakoby dalším šťastně aktuálním prvkem. Příchozí můžou hrát na bublající vodní varhany Václava Smolky, volat potrubím na druhý konec sálu, poslouchat jemnou rezonanci hliníkových tyčí v Motýlu Luboše Fidlera, asi nejdokonalejším hudebním nástroji výstavy. Ale právě to je moment, ve kterém výstava selhává. Organizátor, společnost Pampaedia, vecpal instalaci na malou plochu hlavní lodě někdejšího kostela: je tedy snadné představit si, jak znějí všechny návštěvnické pokusy dohromady. Přidejme obecnou tendenci zkoušet, co materiál vydrží (žádné piktogramy tu neradí, co dělat a co ne), a atak dětských výprav na Orbis Pictus (když hra, tak děti, ne?). Petr Lorenc, předčasně zemřelý spoluautor výstavy, vytvářel svá díla vždycky s přáním, aby něco způsobila, „aby se něco stalo“. Byl autorem námětu pro akci a film Český sen, neváhal se s kolegy vloupat do Národního divadla, aby se na scéně uklonil místo skutečných herců. Prolomit hranici a nechat návštěvníka oživit skrze zvukové a optické hry sebe sama, to byl evidentně další jeho záměr. Bujarý randál v expozici je ale spíš odreagováním než zkušeností. Tentokrát se impulz Petra Lorence podařilo rozeznít jen napůl. Pavel Klusák Orbis Pictus, České muzeum  hudby, Praha, 15. 3.–29. 4.

Q

22   kultura co se děje ve světě Kopírování a  internetové sdílení nezabilo hudbu. Způsobilo však zvláštní konkrétní změnu: dnešní posluchači tráví hodně času ve virtuálním prostoru („non-place“), a když vstanou od počítačového downloadingu, chtějí něco hmatatelného. Proto lze každým dnem víc a víc pozorovat, jak živě funguje koncertní scéna. Prodejci nahrávek mohou skuhrat, že časy jsou zlé, ale festivaly a koncertní cykly dnes jenom bují. Čeští promotéři letos napěchovali sezonu koncerty The Police, Genesis, Bryana Ferryho, George Michaela, My Chemical Romance nebo Tori Amos. A  mohou klidně nasadit vysoké vstupné: z návštěvnosti nemusejí mít obavy.

Mejdany nové generace

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

Žena v osidlech Evropy Jamesův Portrét dámy vyšel po 125 letech česky

A

ironizuje Henriettiny snahy poznat vyšší kruhy a psát o jejich soukromí, oproti Isabel o sobě nechová žádné iluze a nikdy neztratila americkou otevřenost a upřímnost. I  v  Portrétu dámy je totiž pro Henryho Jamese zásadní tzv. mezinárodní téma, tj. zkoumání národních povah a  kosmopolitních typů. Občas sice brání americkou nevinnost, jinde však naznačuje, že Američané mají víc peněz než vkusu nebo inteligence. Rozporuplně vnímá i  Evropany: jejich zkušenost může hraničit se zkažeností a  místo morálky mají nezřídka jen prázdné kulturní formy. Všechny postavy z obou kontinentů samozřejmě vědí, že roucha a koruny už nejsou v Británii v módě, stejně jako v Americe tomahavky a pistole. Nicméně rozdíly v jejich přemýšlení a chování jsou zřejmé. A třebaže Isabel Archerová nezaplatí jako před ní hrdinka prózy Daisy Millerová za svou naivitu životem, finální prozření a pochopení evropských konvencí jí nepřinese nic než nekonečná vnitřní muka.

merické literatuře druhé poloviny 19. století vévodí dvě jména: Mark Twain a  Henry James. Zatímco humorista a  satirik u  nás již doslova zdomácněl, klíčového představitele tzv. zjemnělé tradice jsme dosud pohříchu znali jen okrajově. Buď z jeho kratších (Daisy Millerová či Utažení šroubu) nebo raných (Washingtonovo náměstí) próz. Překlad rozsáhlého Portrétu dámy, obecně považovaného za první vrchol Jamesovy tvorby pokrývající víc než půl století, lze tudíž přivítat jako konečně splacený dluh.

Svoboda volby Že žijeme v  časech proměn, potvrzují i  zprávy ze světa. Čerstvé silné akce totiž spojuje princip, jehož vlajkonošem byl donedávna jen londýnský jarní Meltdown, festival spíše „umělecký“. Tam jako první našli rámec, jímž lze i v nadžánrové epoše sevřít několikadenní přehlídku: dramaturgii pokaždé svěřují do rukou jednomu konkrétnímu umělci. Laurie Anderson nebo Patti Smith se tak staly středem „pavouka“ vazeb mezi tvůrci, zvaly své přímé spolupracovníky, oblíbené kolegy, ale i  inspirativní osobnosti starší o  několik generací. Morrissey nabídl Arva Pärta i Nancy Sinatrovou (mají něco společného?), Nick Cave přizval mezi básníky Kylii Minogue (recitovala text svého hitu I Should Be So Lucky). Letos v  červnu bude Meltdown dirigovat Jarvis Cocker, program teprve vzniká. Princip komunity, která vyrůstá z vazeb mezi samotnými tvůrci, se rychle šíří. Podnik All Tomorrows Parties, nazvaný pochopitelně podle hitu Velvet Underground, pořádá své akce v Británii i Kalifornii. Koná se vždycky mimo město, za víkend stihne uvést na padesát kapel. Předvánoční běsnění dirigoval šéf newyorských Sonic Youth Thurston Moore, dubnovými kurátory budou The Dirty Three, kapela blízce spojená s  Nickem Cavem. Na následující koncerty v Británii už je vyprodáno, program zase slibuje nejen tvrdé jádro (kapely kolem Cavea a Blixy Bargelda), ale i jejich nenápadné souvislosti: krétského barda, černý jazz z Chicaga, electropunkové Suicide. ATP, nabízející aktuality i  dějepis neúpadkového popu, se stávají festivalem číslo jedna. Glastonbury sice hlásí 400  tisíc předběžných objednávek, ale tam to ještě jede na setrvačník staršího pojetí rockového byznysu. Princip komunitního festivalu nově převzal i tradiční rakouský Donaufest, který propukne za měsíc v  Kremži. Jeho kurátorem je David Tibet, kultovní postava britské scény s vazbou na surrealismus. České festivaly vedle téhle racionální tendence pořád připomínají domácí televizní seriály – bez skutečného tématu, vytvářené v obavě, že se „zaostřením“ by odpadla část publika. Na malé scéně (Čechy se v mnohém izolují, zůstávají tedy „malé“) jsou pochopitelně menší prostředky. Ale dost dobře je možné, že kdo se zbaví strachu první, vydělá. Jak by asi sestavili mezinárodní festival Jan Muchow, divadlo Sklep nebo Dan Bárta?

Henry James se narodil roku 1843 v tehdy ještě téměř bukolickém New Yorku v rodině bohatého nezávislého myslitele, který v  celém životě nemusel pracovat ani jediný den a  svým pěti dětem dopřál „smyslovou výchovu“: vzdělávala je řada guvernantek a  soukromých učitelů na obou březích Atlantiku a  všichni hojně navštěvovali muzea, divadla a  galerie. Z  Jamesova staršího bratra Williama vyrostl slavný psycholog a  zakladatel filozofického směru pragmatismus, mimořádně nadaná byla též sestra Alice, která však – patrně i proto, že svůj talent nemohla coby žena plně rozvinout – trpěla depresemi. Henry se záhy rozhodl pro dráhu spisovatele a ve dvaceti letech začal přispívat do několika amerických časopisů. Po rocích cestování sem a  tam u  něj jako místo k  trvalému pobytu zvítězila Evropa a její důmyslná síť institucí a tradic. Jak si poznamenal do deníku: „Starý svět je má volba, má potřeba, můj život.“ Později se dostavilo zklamání. Aristokracie se ukázala být morálně prohnilá, a ačkoli si James v Londýně vychutnával dobré víno, jídlo a  konverzaci, v podstatě si chtěl hlavně ohmatat lidský materiál. Třebaže byl považován za skvělého společníka a jednoho z nejpronikavějších duchů doby, jakmile materiál získal, stáhl se do ústraní. Nikdy se neoženil, neboť se podle svého nejzasvěcenějšího životopisce Leona Edela rozhodl pro umění (nikoli proto, že by snad byl homosexuál, jak bez nejmenšího důkazu tvrdí jistí rádobyliberální akademici), a těsně před smrtí se stal britským občanem. Spojené státy se totiž zdráhaly vstoupit do první světové války, kterou vnímal jako pokus zničit civilizaci.

Tomahavky a pistole V  Portrétu dámy čerpal Henry James z  osudů milované sestřenice Mary, která zemřela roku 1870 na tuberkulózu. Zároveň použil zápletku obvyklou v sentimentálních románech 60. a 70. let 19. století: hrdinka toužící po nezávislosti uzavírá sňatek, jenž přeroste v  peklo,

festivalová událost

Inspirativní febioprášek

p@k

Když festival, tak komunitní. (Jarvis Cocker) foto profimedia.cz

Všechny filmové festivaly od Třeboně po Cannes mají společný problém: potřebují reklamu a ta si žádá prostoduché informace a  známá jména. To podstatné tak většinou zmizí za obrazy vnadných hvězd a za slogany. Skutečný přínos dobrých festivalů zůstane v pozadí: neznámé filmy z celého světa skládají obraz, který napravuje v hlavách diváků povrchní a xenofobní klišé a stereotypy. Třeba že všichni muslimové jsou potenciální teroristé, Číňané uniformní, Němci nudní. To jsou aspoň některé ze skrytých bludů, které si mohou opravit diváci na letošním Febiofestu. Nejdůležitějším počinem je v  tomhle ohledu sekce Svět islámu. Filmy vyrobené od Maroka přes Egypt, Irák, Írán až k Afghánistánu mají pro českého diváka cenu tím, že ukazují autentickou každodenní realitu v  zemích, které nám pronikají do povědomí, jen pokud se v nich válčí nebo demonstruje za lidská práva. Filmaři v islámských zemích se přitom dnes vyjadřují celkem svobodně a cenzurní omezení jsou tam – zdá se – mnohem méně vyhraněná než kdysi u nás nebo v Číně dnes. A hlavně: zatímco západní autoři mají pení-

Kotilion, nebo čtverylka

Možná jsem byl snob, ale kde by byl beze mne Joyce. (James) foto profimedia.cz

nicméně údělem ženy je trpět a  podřizovat se. Tento populární námět zpracoval s  nebývalou hloubkou, čímž reagoval na otázku „nové ženy“ vznesenou v 80. letech rodícím se feminismem. Přednímu kritikovi Williamu Deanu Howellsovi, který mu vytýkal, že zobrazuje pouze nešťastná nebo neexistující manželství, odpověděl: „Tragédie mou představivost zaměstnávají více než komedie.“ Jako většina Jamesových protagonistů a protagonistek (a  koneckonců též jako samotný autor) se i  naše krásná a  inteligentní Isabel Archerová definuje možností volby, kterou jí v  Evropě přinesou zděděné peníze – spisovatele na rozdíl od kupř. naturalistů vůbec nezajímá, jak lidé přijdou k penězům, ale jak s nimi zacházejí. Isabel si vybere podle ní to nejdůležitější, a  sice manžela, jenže se svou svobodou očividně nenaložila správně. Mnohem lépe se daří její přítelkyni, americké novinářce Henriettě Stackpoleové, dychtící po evropských senzacích (mimochodem vymodelované podle Margaret Fullerové, první ženě, která si v USA vydělávala žurnalismem). Ačkoli James

ze, špičkovou technologii a granty, umělci v islámských zemích mají o čem mluvit. Třicetiletý Marwan Hamed z  Egypta se vloni proslavil realistickou mozaikou ze života obyvatel jednoho činžáku Příběhy z domu Yacoubian, kde otevřel mimo jiné kontroverzní témata homosexuality a policejní zvůle. Současný Irák rozvrácený čtyřletým konfliktem se odráží v hraném filmu Dreams, v  němž sledujeme tři příběhy lidí traumatizovaných válkou, kteří se setkali v  psychiatrické léčebně v Bagdádu. Nominaci na Oscara za dokumentární film si vysloužila Američanka Laura Poitras za fascinující dokumentární portrét iráckého lékaře, demokrata a volebního kandidáta My Country My Country. Febiofest do svého programu zařadil i  jeden z  nejdůležitějších snímků uplynulého roku: Domorodce Francouze Rachida Bouchareba, v  Cannes oceněný válečný epos o  arabských vojácích, kteří se v druhé světové válce probíjeli Francií až do Alsaska. Snímek umožnil po šedesáti letech změnit francouzský zákon, který veteránům arabského původu odpíral válečnou penzi. Přehlídka uvádí i  šest nových izraelských filmů, civilních snímků u nás neznámých režisérů. Ty představují pro diváky možná vůbec největší magnet programu. To nejzajímavější z  celé filmové Evropy se v  posledních letech odehrává v  Německu. Tzv. berlínská škola vydala v posledních třech letech řadu neokázalých, ale silných současných svědectví zaměřených na vnitřní světy nenápadných a všedních hrdinů. Téma je společné: osamělost, touha a podivná hnutí mysli, která jedince dovádějí ke zdánlivě nepochopitelným skutkům. Tyhle

Henry James neměl s  výjimkou Nathaniela Hawthorna a  George Eliotové v  oblibě žádné americké a anglické spisovatele. Zbožňoval však Francouze (Balzaca, Flauberta, Maupassanta) a  především v  Paříži pobývajícího Ivana Turgeněva. Tak jako on kladl důraz na psychologii postav, která se mu od počátku jeví důležitější než zápletka, v jeho pozdních dílech navíc zcela mizí jakýkoli společenský realismus a nastupuje formální dokonalost, symbolismus a úhly pohledu. I  proto byl James občas nejen marxistickou kritikou charakterizován jako snob a  pouhý estét, jenž svévolně opustil rodnou zem, a  jeho próza jako příliš úzce zaměřená, až zbytečně propracovaná, či dokonce obrácená do sebe. Na druhé straně pravdou zůstává, že bez Jamesova detailního zachycení i těch nejmenších záchvěvů mysli postav by těžko dosáhli autoři jako James Joyce nebo William Faulkner až na dno podvědomí a sotva by se jejich formální experimenty setkaly s porozuměním. Jistě, když chce lord Warburton požádat Pansy o  tanec a  váhá mezi kotilionem a  čtverylkou, podobné nuance jsou dnes nepochopitelné. Ve své době a v jistých kruzích však hrály značnou roli a  pozornému čtenáři Portrétu dámy se kromě dalších potěšení z vytříbeného textu mohou alespoň poodkrýt. Hana Ulmanová Autorka je amerikanistka působící na FF UK.

Q

Henry James: Portrét dámy, přeložila Kateřina Hilská, Volvox Globator, 566 stran.

filmy přinášejí šokující témata zbavená aury skandálu. Je to přesně ten druh důležitých malých filmů, které by mohly vznikat i u nás, ale přesto tu chybí. Febiofest uvádí tři z  nich: Svobodná vůle, Štvanci a Touha. Svobodná vůle je portrétem zvláštní dvojice. On vychází z psychiatrické léčebny, kam se dostal za sérii znásilnění, ona byla v dětství týraná – oba se snaží začít znovu a lépe. Štvanci popisují vztah padesátileté vdané ženy a  šestnáctiletého chlapce. Elsa je sociální pracovnice a dohlíží na podmínečně propuštěné nezletilé delikventy. Jan je její klient a probudí v ní podivná hnutí: mezi oběma se rozpřede sadomasochistická aféra. Pro režisérku Angelinu Maccarone v  tomhle černobílém snímku nemá sexualita temné stránky. Díky scénáři a  úžasným hereckým výkonům jde nakonec o  jemný příběh, který se vlastně může stát každému. Touha debutantky Valeschky Grisbach je pronikavou sondou do milostného trojúhelníku z prostředí zoufale nudné venkovské krajiny  bývalé NDR. Manžel je dobrovolný hasič, žena zpívá ve sboru. Při požárním cvičení v  sousedním městě se muž po oslavě probudí v  hotelovém pokoji vedle nenápadné servírky – a  následná prudká vášeň začne devastovat tři docela jednoduché lidské životy. „Jedině v  kině zapomenu na všechno a  opustí mě moje noční můry,“ řekl jednou v rozhovoru režisér Ingmar Bergman. Každý festival se nakonec dá brát i  takhle: jako inspirativní prášek na uklidnění. Tereza Brdečková

Q

scéna / dopisy 

RESPEKT 13  V  26. březen–1. duben 2007 

kulturní tIP

svátky probouzejícího se slunce a  Kristova zmrtvýchvstání. Milan Ohnisko: Love, Druhé město, 88 stran Bývalý redaktor zaniklého nakladatelství Petrov nám po společném projektu s  Ivanem Wernischem a Michalem Šandou nazvaném příznačně Býkárna představuje temnější stránku své psýché. Těžká melancholie v textech poznamenaných rozpadem milostného vztahu a silnými depresemi úspěšně soupeří s  cynickým, lehce dadaistickým humorem, dominujícím předchozím Ohniskovým sbírkám. Lakonické verše, zejména ty z pobytu autora v psychiatrické léčebně v  Černošicích, připomínají valdickou tvorbu Ivana Martina Jirouse: „Kočka fekaluje/ ve mně temné sluje/ démoni Unbewusstu/ prolomili krustu“. Jiří Kroupa: Umělci, objednavatelé a styl, Barrister and Principal, 400 stran Brněnský profesor dějin umění se specializací na baroko se rozhodl publikovat své popularizační texty, které v  90. letech přednášel návštěvníkům cyklu Před originály ze sbírek Moravské galerie v Brně.

Jan Saudek: Pouta lásky, Saudek.com, 239 stran. Jen necelé dva roky nás dělí od vydání obrovské monografie s jednoduchým názvem Saudek a už je tu další titul aspirující na vyčerpávající přehled díla „fotografa českého“. Důvod vydání téhle publikace je prozaický a  nechtěně ilustruje relativnost slov, která si kniha vetkla do titulu: Saudkovi přerostla přes hlavu jeho někdejší partnerka Sára, převzala jeho negativy a  rozhodla se jeho snímky zveřejňovat na vlastní pěst v nové společnosti Saudek.com. Sářinu tahu na komerční bránu odpovídá i výběr fotografií – publikace nabízí především bulvárnější část stále žádané tvorby Jana Saudka.

Knihy

Výstavy Veronika Bromová: Hathořina kabelka, Hunt kastner artworks, Praha, 23. 3.–22. 5. Čerstvé autoportréty čtyřicetileté výtvarnice jsou inspirovány „vizuálním a  duchovním odkazem starověké egyptské civilizace“. K  vidění je pět velkoformátových fotografií skládajících poctu Hathoře, bohyni plodnosti a pozemských radostí, jež je prý na jednom dávném reliéfu zpodobněna s  předmětem silně připomínajícím večerní dámskou kabelku. František Hubatka: Štěkání na tramvaj, Galerie Vltavín, Praha, 22. 3.–15. 4. Šestačtyřicetiletý malíř nevystudoval uměleckou školu a  ve výtvarných kruzích je zcela nenápadným, leč pozoruhodným zjevem: v malém brněnském ateliéru soustavně vytváří na první pohled rozostřené, emocionálně velmi působivé záznamy svých dojmů z krajiny či – jako v případě této výstavy – města.

Pavel Čížek, Václav Davídek a ostatní: Vyprávění z Podbrdska, Město Spálené Poříčí, 523 stran Díky iniciativě starosty Spáleného Poříčí vznikl půvabný sborník o  událostech a  lidech z  okolí podbrdské obce. Texty vycházejí především z dobových soukromých kronik a dopisů. „Ve válečných létech nashromáždili bratři u  rot, setní a  baterií sibiřské armády po jednom, někde i  po více ruských bezprizorných dětí. Bratří je živili, šatili, namnoze i gramotně učili. V té době vzniká u štábu sibiřské armády myšlenka, zříditi pro tyto nezletilce školu, kde by se do odjezdu učili gramotě. Jsem určen k zorganisování této nebývalé české školy,“ dočteme se například ve vzpomínkách ruského legionáře Václava „Alfy“ Valenty, rodáka z  nedalekých Těnovic.

Hitler – lze pochopit ďábla?, ČT 2, 27. 3., 22.55 Film o filmu, respektive dokument o dvoudílném dramatu, které v Praze před časem natáčel kanadsko-americký tým. Režisér snímku David Cherniack, bývalý student FAMU, svůj pokus o historickou analýzu ďábla opřel i  o  vlastní náboženské úvahy: je praktikující buddhista s  židovskými kořeny.

Kamila Skopová: Velikonoční svátky o století zpátky, Akropolis, 72 stran Pohled zkušené folkloristky na obyčeje a  rituály, které se v Česku po staletí pojí s blížícími se

Muž na laně, ČT 1, 28. 3., 10.05 Drama Elii Kazana z  roku 1953 vypráví hypotetický příběh zaměstnanců československého cirkusu, kteří se v roce 1952 rozhodnou emigrovat

dopisy Takové pokusy tu již „úspěšně“ proběhly Reaguji na komentář Marka Švehly Síla chobotnice nad Prahou (Respekt č. 12/07). Bohužel, tento článek je pohledem naprostého laika, který by si přál žít v Gehlově, popřípadě Krierově vysněném městě. Tento postoj chápu, nakonec všichni chceme, aby Praha (a nejen ta) byla pěkným místem k životu. Nestane se tak ale opakováním urbanistických chyb minulosti. Podobu knihovny a soutěž jako takovou nechme stranou. Především bych rád upozornil urbanismu neznalé čtenáře, že pokusy o výstavbu města plného zeleně s odpovídající občanskou vybaveností tu již „úspěšně“ proběhly, a to během 70. a 80. let minulého století. Důsledky všichni známe a problémy nezpůsobuje pouze použitá nekvalitní stavební technologie. Tyto stavby a celky vznikaly na základě regulačních plánů. Takto se město prostě stavět nedá. Z historie také víme, že úzké ulice se přestaly dělat kvůli šíření požáru a lepším hygienickým podmínkám, a navíc trasa infrastruktury v křivolakých uličkách je delší než u rovných a tím prodražuje finální stavební dílo, řekněme třeba váš budoucí byt. Na závěr bych rád upozornil na pár nelogických závěrů autora článku. Nejprve zmíní územní plán hl. m. Prahy a vzápětí tvrdí, že Praze chybí jasná regulační pravidla (doporučuji nastudovat, je jich až příliš). V dalším odstavci píše, že

do západního Německa. Útěk jim komplikují jak stovky kilometrů ostnatého drátu, tak bolševický práskač ve vlastních řadách. Sejdeme se v Denveru, ČT 2, 29. 3., 20.00 Další díl z  cyklu osobních příběhů 20. století natočených rodinnou kamerou nám přiblíží osud dvou generací rodiny Čvančarových, která v Praze založila půjčovnu amerických grotesek a westernů. Když rodině firmu sebrali komunisti, začal syn jejího zakladatele točit vlastní dramata z Divokého západu. A když do Československa vpadli Rusové, rozhodl se na Divoký západ odstěhovat.

Hudba Noel Akchoté: So Lucky, Winter & Winter / 2HP Kytaristovi, náchylnému k pokusům všeho druhu, se povedl jemný vtip. Ztišeně a o samotě si brnká dvacet hitů z repertoáru Kylie Minogue. Všechno pozlátko a velká aranžmá jsou pryč, zbývají melodie a snění o dlouhonohé Australance. Pro určitý typ posluchačů zcela neodolatelné album. Pavel Z.: Kakofonie cesty, Guerilla Records „Ještě něco tady řeknu v  tuto chvíli...“ Básník a frontman DG 307 pokračuje v litaniích za doprovodu hypnotické skupiny. Krásná, pečlivá edice s překlady kompletních textů do angličtiny, francouzštiny a němčiny. Arcade Fire: Neon Bible, Mercury Sláva kanadské kapely z  Montrealu se šíří lavinovitě, a nikoli bez důvodu. Arcade Fire vytvářejí velkou rockovou epiku s mnoha silnými detaily, mluví vážně a  nejsou přitom směšní. Naplněné ambice stvrzuje přízeň Davida Bowieho nebo společné turné s  U2. Průlomové album Funeral se u nás téměř neprodávalo, tentokrát už se skupiny chopil velký průmysl. Na síle hudby to nic nemění.

Televize

„v architektuře a rozvoji měst neplatí to, co v podnikání…“. Myslím, že se mýlí, navíc poté svůj omyl potvrzuje tvrzením, že: „investice do zajímavého vzhledu se městu vrátí v podobě vyššího zájmu…“. Proč ne také soukromému investorovi? Věřím, že článek pana Švehly je upřímně míněný, stejně jako jeho ostatní články (bez ironie). Bohužel, tvorba měst je stejně jako třeba jaderná fyzika věda, která se řídí zkušenostmi a dlouhodobým studiem, a ne pouze dobře míněnými úmysly. Všichni přece víme, čím je dlážděna cesta do pekel.

a ne vyznání. Za účelem jeho praktického naplnění zabavili církvím nejen dosavadní majetek (kostely a některé další budovy jim přitom ponechali k užívání), ale zároveň zastavili i jejich finanční podporu ze strany státu. Zejména onu dominantní katolickou církev tak přivedli k chudobě a k dobrovolným sbírkám mezi vlastními členy – tedy k ideálům, které ostatně evangelia a Skutky apoštolů hlásají. V dnešní době ale naopak sledujeme ve zprávách spíše příklady toho, co náboženští vůdci leckdy dokážou, vycházejí-li jim na rozdíl od Francie politikové vstříc.

Francouzské chrámy patří státu Má poznámka se vztahuje k článku Hry na pískovišti v minulém Respektu. Mnoho z evropských chrámů patří církvím, avšak všechny kostely ve Francii postavené do roku 1905, včetně Notre Dame, patří státu. A to na základě demokratického rozhodnutí tehdejšího parlamentu. U nás se římskokatolická církev naopak dopracovala k velké části majetku, včetně většiny starých kostelů, po r. 1620. Byla odměněna za výrazný podíl svých určujících složek na hluboce nedemokratickém podmanění Českých zemí Vídní po r. 1620 a na následných historických událostech, které i známý historik Petr Hora – Hořejš nazývá sociální a duchovní genocidou. Francouzští zákonodárci již před 102 lety dokázali prosadit zákon o svobodě svědomí,

mimochodem Úřad. Venku je sice jarní teplo, ale tady se řádně topí podle zimního kalendáře. Bude to jenom formalita, pomyslím si a zmáčknu políčko na elektronickém pořadníku. Zaznamenám číslo i  počet klientů přede mnou. Vydýchané teplo, přepážky, lidé před nimi i za nimi. Úřad. Za první republiky žil v  zapadlé slovenské dědině jistý Fero. Osada ležela v horách, pár kilometrů od kopce nazývaného Ježčí vrch. Pracoval v lesích, které měl asi rád. Svědčí o tom jeho rozhodnutí usadit se pod Ježčím vrchem, když už se v  dědině nedalo žít. Jde o  dobu Slovenského štátu, osvobození a  poválečných peripetií, jež vyústily nastolením lidově demokratického režimu v roce 1948. Změnu pořadových čísel na elektronické tabuli oznamuje zvukový signál. Což pravidelně škubne s  opodál stojící ženou a  přiměje ji vytáhnout bílý lísteček a provést vizuální kontrolu. Nějaký nervózní mladík mobilem navádí přítel-

Lovec ježků kyni k místu, odkud telefonuje. Důchodce s  francouzskými holemi v  klíně si upraví hustou vlněnou šálu. Od přepážek doléhají útržky hovorů. Teplo je nesnesitelné. Čas převratných událostí Fero přečkal úplně jinak, než se převratné události přečkávají. Jednoduše žil dál, aniž by se připomínal. Jeho existenci čas od času potvrzovaly jen zprávy vesničanů vracejících se z hor. „Fero má bajúzi ako ruský pop a chytá ježov.“ Dostal přezdívku lovec ježků. Na začátku padesátých let ho lovci lidí v  lese chytili a  jako nepřítele lidu vsadili do vazby. Během vyšetřování – žil, aniž by potřeboval lidovou demokracii – Fero zatvrzele mlčel. Bili ho, mučili, týrali. Navíc se dělo něco zcela nevídaného. Opět se ozve zvukový signál. Zjistím, že jsem na řadě. Za přepážkou mě očekává úřednice. Vznesu svůj požadavek – abych mohl dle zákona správně žít, měl bych se po letech v cizině zdravotně pojistit. Souhlasně pokyvuje hlavou. Začnu vytahovat doklady. Stačí vaše jméno a  rodné číslo, prolomí monolog a do klávesnice pak vyťuká nacionále. Bude to jenom formalita, pomyslím si. Pro otrlé dozorce i sadistické estébáky to bylo nepochopitelné. V  pauzách mezi výslechy nevynechal Fero příležitost, aby se nevrhl na vyšetřovatele i  bachaře. Šel z  něho podivný strach, když si neustálými výpady říkal o další bití, o další tlučení hlavy o otlučený radiátor. Vy jste tady chvíli žil před deseti lety a  pak jste pojištění neodhlásil, prohodí s pohledem upřeným na obrazovku. A tak to pořád běželo a běželo, takže k dnešku dlužíte… Spoluvězni Fera přemlouvali, prosili, dušovali se. I když mu sil ubývalo, vrhal se na své žalářníky se zaťatými pěstmi dál. Pak zemřel. Ve věznici zavládla úleva. Svůj příběh vyprávěl pouze jednou. Když se ho posluchač užasle zeptal „A ty nemáš vskutku nic… ani žádné doklady?“, lovec ježků se mu podíval do očí a  s  nehraným údivem odpověděl: „A  ty to dosil’ nevieš, veď keď si zapísaný – si stratený!“ Jaroslav Formánek

Vítězslav Danda Zdeněk Zacpal, Praha

Komenský by měl radost Reaguji na článek Anneke Hudalla Zázračné řešení (Respekt č. 12/2007) o architektonické soutěži na budovu Národní knihovny. Naštěstí pro národ architekt Kaplický ze soutěže vyloučen nebyl. Důvěřuji více špičkovým odborníkům – architektům s důvěrnou znalostí Prahy – než vypisovatelům soutěže. Všechny podmínky nebylo možné splnit a na Letné snad žádná povodeň nehrozí. Navíc zůstane zachované přírodní, přirozené a odlehčené prostředí, pro Letnou odjakživa tak typické. Niklovská hravost v historickém poslání seriózní stavby je sympatická, Komenský by měl určitě radost. Eva Prokopcová, České Budějovice

23

24   minulý týden

Skončila nejteplejší zima za poslední půlstoletí. Na horách napadlo půl metru sněhu. Čeští chovatelé dobytka ustoupili od plánu zablokovat česko-rakouský přechod v  Dolním Dvořišti na protest proti tomu, že některé zdejší obchodní řetězce přestávají kvůli drahotě a nízké kvalitě prodávat české maso a raději je na své pulty dovážejí ze zahraničí. Po komunistické straně vystoupil Miloš Zeman i  z  České strany sociálně demokratické. Vypukly velikonoční nákupy. Pavel Bém odletěl vylézt na Ču-mu-lang-mu. Nechtělo se mi pracovat. Chtěl jsem spát do jedenácti, a tak jsem nastoupil jako elév do jednoho časopisu, odpověděl slovensko-česko-německý herec Juraj Kukura na otázku magazínu Práva „Původně jste chtěl být novinářem. Proč?“. Na roční misi odletěli z Prahy do Afghánistánu lékaři české polní nemocnice. Ztučnilo pomazánkové máslo. Kvůli bídě a  celkově těžké osobní situaci zabila své dvě malé děti sedmadvacetiletá matka z Ústí nad Labem. Na pracovním trhu vzrostl zájem o lidi nad padesát let. Brněnští radní se rozhodli, že potomkům právoplatných majitelů nevydají jedinečnou

26. březen–1. duben 2007  V  RESPEKT 13

vilu Tugendhat. U  silnic začaly fungovat první benzinové pumpy bez obsluhy. Když porovnáte údaje z posledního vydání v roce 1958, jsou čísla a fakta jednoznačná: klima v Česku se mění, otepluje se, prohlásil náměstek ředitele Českého hydrometeorologického ústavu Radim Tolasz u  příležitosti nového vydání Atlasu podnebí Česka. Prezident republiky a  přední bojovník proti „falešnému mýtu“ globálního oteplování Václav Klaus odmítl nabídku Kongresu USA, aby v  přímém slyšení zkonfrontoval své postoje se svým názorovým protějškem a někdejším viceprezidentem USA Alem Gorem, který se už řadu let naopak věnuje boji proti lidskému příspěvku ke hrozícím, zásadním a nevratným změnám klimatu; místo osobního souboje s  Gorem poslal Klaus do Washingtonu dopis s varováním, že lidé snažící se chránit životní prostředí jsou „nástupci komunistů“. Jeho názory znám jen tak z druhé či třetí ruky a  srovnávání s  komunisty navíc ani moc nerozumím – environmentalisté jsou lidé, kterým skutečně a  upřímně záleží na přírodě, jen je třeba debatovat

o  efektivitě řešení, která nabízejí, glosoval Klausovy názory na dotaz Hospodářských novin jiný Goreův názorový odpůrce, dánský profesor statistiky Bjorn Lomborg. Média oznámila, že newyorská aukční síň Christie’s v květnu vydraží Warholovu Citrónovou Marilyn. Kabinet schválil prodej sedmi procent společnosti ČEZ a  uvolnil 300 milionů korun na nákup takového množství ropy, aby se její strategické zásoby zvedly ze současných devadesáti dní na rovnou stovku. Poslanci Evropského parlamentu vyzvali Evropskou komisi, aby neprodleně zajistila přístup evropských občanů k „bezpečné, vysoce kvalitní a účinné zdravotní péči po celé Unii“. Zlevnily hypotéky. Vyšlo najevo, že policejní prezident Vladislav Husák si nejenže telefonuje s bývalým šéfporadcem předsedy ČSSD Miloše Zemana Miroslavem Šloufem a informuje ho o korupčních kauzách špiček ČSSD, ale že žije se ženou, která se před listopadem 89 zabývala v centrále StB bojem proti „vnitřnímu nepříteli“ – tedy ideovým odpůrcům komunistického režimu. Tady už nejde jen o  konkrétní osobu pana policejního prezidenta, mám pocit, že teď už

jeho prostřednictvím může být zpochybňováno dobré jméno policie jako takové – musíme k tomu zaujmout nějaký postoj, prohlásil poté ministr vnitra Ivan Langer. Intersport koupil Drapa Sport. Miliony z  norských fondů podpořily opravu zničeného benediktinského kláštera v Rajhradě. Česká republika poskytla politický azyl třem kubánským rodinám, které přiletěly do Prahy z  vojenské základny Guantánamo. Hlavní cenu na pražském filmovém festivalu Febiofest dostal Daniel Olbrychski. Z  průzkumu agentury Sc&C vyplynulo, že každá pátá Češka či Čech jsou v  manželství nešťastní a  doma je drží jen děti, strach ze změny nebo z  toho, že nebudou mít kde bydlet; devět z  deseti zdejších vdaných či ženatých si v  průzkumu postěžovalo, že jim v  manželství schází tolerance, pochopení a  stejný názor na důležité věci. Poslanecká sněmovna nazvala ministerstvo informatiky „uměle vytvořeným, zcela zbytečným slepencem“ a  schválila jeho likvidaci. [email protected]

Q

inzerce

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (po-pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Pavel Klusák, Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224  934  586, fax 226  216  799. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224  930  999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ Press, spol. s  r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Uzávěrka: 25. 3. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.