Jak najít ideálního starostu 13

42

respekt.cz Ročník XVII. V 16.—22. 10. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Kimova Bomba a co dál 3, 19 V Česko je tvrdé k matkám 16 Nobelista Pamuk o obraně Západu 2 V Praha opět pravicová 6 13

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €

Jak najít ideálního starostu

   komentáře VE HVĚZDÁCH Úspěšně si hrát na něco, co nejsem. Využít k  tomu společenské klima a  jeho atributy. Právě ty mi dodají věrohodnost, vážnost, autoritu, ba i hmotné statky. Takhle nějak uvažoval u nás známý Lukáš Kohout, když jako falešný asistent ministra zahraničí Kavana cestoval po světě za peníze daňových poplatníků, později pak samozvaně vystupoval jako mluvčí CzechTeku. Vysloužil si mediální přídomek český hejtman z  Kopníku, nicméně člověk by si pomyslel, že takové jednání je archetypální, prastaré a  jeho kořeny historicky nedohledatelné. Zdaleka ne úplně. Vždyť od proslulého kousku, který dal tomuto typu hochštaplerů jméno, uplynulo teprve sto let. Od 16. října 1906 už není nejvýstižnějším symbolem prušáctví ani vítězná válka (sám Bedřich II. Veliký neproslul jako brutální vítěz, nýbrž jako vojevůdce, který dokázal pohyblivostí

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Bránit Západ je stále těžší Orhan Pamuk o nacionalismu a svobodě slova

Hejtmani z Kopníku z minima vytěžit maximum a ve spojenectví s Anglií odolal prakticky celé spojené Evropě), ani „železný kancléř“ Bismarck (bystrý otec sociálního státu), ale radnice berlínského předměstí Köpenick (Kopník). Friedrich Wilhelm Voigt se narodil roku 1849 ve východopruském Tilsitu (dnešní Sovětsk v  ruské Kaliningradské oblasti). U otce se vyučil obuvníkem, ale odmala byl znám jako zloděj a  ve 14 letech byl poprvé odsouzen za krádež. Po svém posledním propuštění v roce 1906 se přestěhoval do Wismaru, a když mu byl zakázán pobyt v Meklenbursku-Zvěřínsku, přesídlil za svou sestrou do Berlína. V  srpnu byl vykázán i z pruské metropole, ale na příkaz nedbal. V různých vetešnictvích si po částech opatřil uniformu pruského hejtmana, 16. října si ji oblékl a vešel do kasáren na Seestraße. Zavelel přítomnému mužstvu a to ho beze stopy pochyb následovalo na radnici v Köpenicku. Tam opět na příkaz „hejtmana“ poslušně zatklo starostu a zabavilo městskou pokladnu se čtyřmi tisíci marek. Svým „podřízeným“ pak Voigt rozkázal, aby setrvali na místě ještě půl hodiny, a  sám se dráhou dostal do Berlína, kde si v  konfekci koupil civilní oděv a zmizel. Zatčen byl až po deseti dnech, odsouzen na čtyři roky, ale již v srpnu 1908 ho císař Vilém II. omilostnil. „Ať to jednou někdo napodobí,“ smál se prý, když se o případu dozvěděl. Pěkný kousek, dalo by se říci, frajerský. Však také Voigt, od roku 1910 až do své smrti v  lednu 1922 lucemburský občan, z něho žil. Již jako hejtman z Kopníku vystupoval v cirkusech, jezdil do USA, Kanady, Francie, jeho vosková podobizna se ocitla u  Madame Tussaudové, existuje stejnojmenná divadelní hra i  film, stejnojmennou píseň zpíval Jaroslav Štercl. A nejen to. Jeho hrob v Lucemburku mají již třicet let v péči europoslanci a od roku 1996 stojí na schodech radnice v Köpenicku bronzová socha „hejtmana“ Voigta. Jen málokteří viděli ve Voigtově kousku skutečnou výstrahu před pruským militarismem: To opravdu může „voják“ bez jakéhokoli dokladu vyřadit civilní moc? Zbyněk Petráček

Rozpolcen mezi svou zemí a zbytkem světa. foto profimedia.cz / afp

T

urecký spisovatel Orhan Pamuk, čerstvý laureát Nobelovy ceny za literaturu, byl v roce 2005 obviněn a souzen kvůli rozhovoru, který poskytl zahraničním novinám. Proces vzbudil ostrou mezinárodní kritiku, objevily se pochybnosti, zda Turecko patří do Evropy. Soud Pamuka nakonec osvobodil. V následujícím eseji se Pamuk zamýšlí nad širšími souvislostmi svého případu a nad konfliktem, který je společný mnoha zemím třetího světa – konfliktem mezi touhou kopírovat západní životní styl na jedné straně a odporem k Západu na straně druhé.

Tento pátek v Istanbulu – ve čtvrti, kde jsem strávil celý svůj život, v budově soudu přímo naproti tříposchoďovému domu, kde má babička žila o samotě čtyřicet let – stanu před soudem. Prý jsem „veřejně očerňoval tureckou identitu“. Žalobce pro mě bude žádat tři roky vězení. Tentýž soud přitom nedávno za stejný zločin a  podle článku 301 téhož zákona odsoudil novináře arménského původu Hranta Dinka. Snad by mi to mělo dělat starosti, ale nedělá. Stejně jako můj právník věřím, že se žaloba nemá o co opřít, a nemyslím si, že skončím ve vězení. Cítím se proto skoro trapně, že je můj proces přehnaně dramatizován. Moc dobře vím, že většina mých istanbulských přátel, u nichž jsem hledal radu, podstoupila mnohem horší vyšetřování a ztratila mnoho let kvůli soudům a věznění – jen pro knihu, jen pro něco, co napsali. Žiji v  zemi, která při každé příležitosti velebí své pohlaváry, světce a  policajty, ale odmítá ocenit spisovatele, dokud nestráví roky před soudy a  ve věznicích. Nepřekvapilo mě tedy, že chtějí soudit i mne. Chápu, proč se teď mí přátelé usmívají a ubezpečují mne, že jsem se konečně stal „opravdovým tureckým spisovatelem“. Ale o tuhle čest jsem nestál, když jsem vyslovil to, co mě uvrhlo do problémů. V rozhovoru pro jisté švýcarské noviny jsem loni v únoru řekl, že „v Turecku násilně zemřelo milion Arménů a třicet tisíc Kurdů.“ Stěžoval jsem si také, že diskutovat o  těchto věcech je v  mé zemi tabu. Seriózní historici na celém světě přitom dobře vědí, že mnoho osmanských Arménů bylo deportováno, údajně proto, že se během první světové války postavili proti osmanské říši, a že jich mnoho bylo cestou zavražděno. Ovšem lidé, kteří za Turecko mluví, často jsou to diplomaté, stále tvrdí, že obětí bylo mnohem méně, že zabíjení nelze považovat za genocidu, protože nebylo systematické a že během války také Arméni zabili mnoho muslimů. V září však tři velmi respektované istanbulské univerzity přes odpor státu společně svolaly konferenci, na níž mohly zaznít i  názory, které oficiální turecká linie netoleruje. Od té doby se o těchto věcech diskutuje, poprvé po devadesáti letech. A to navzdory přízraku článku 301.

Umlčte ho Stačí uniforma a všichni poslouchají. foto archiv

Stát se natolik usilovně snaží, aby se turečtí občané nedozvěděli, co se stalo s osmanskými Armény, že tím skutečně vytváří tabu. Má slova proto způ-

sobila pořádný rozruch, jak se na porušení tabu sluší. Některé noviny proti mně zahájily nenávistnou kampaň. Různí sloupkaři (ne nutně islamističtí) zašli opravdu daleko: napsali, že bych měl být pro dobro věci umlčen. Skupiny nacionalistických extremistů organizovaly schůze a demonstrace, na nichž odsuzovaly moji zradu. Veřejně se pálily mé knihy. Zakusil jsem, podobně jako Ká, hrdina mého románu Sníh, jaké to je muset na čas opustit milované město kvůli politickým názorům. Protože jsem nechtěl dále rozdmýchávat spory, zůstal jsem nejprve zticha, ponořen v podivném odstínu hanby, skrýval jsem se před veřejností i před svými vlastními slovy. Pak ale místní guvernér objednal pálení mých knih a po mém návratu do Istanbulu mě státní žalobce pohnal před soud; náhle jsem zjistil, že jsem se stal objektem mezinárodního zájmu.

Zbraň nové buržoazie Mé protivníky nehnal jen osobní odpor vůči mně a jejich nepřátelství nemířilo pouze na mou osobu. A já jsem už v té době věděl, že by se o mém případu mělo hovořit v Turecku i za jeho hranicemi. Věřil jsem totiž, že „čest“ země neposkvrnila diskuse o  temných okamžicích její historie, ale právě nemožnost jakékoli diskuse. Uvědomoval jsem si také, že zákazy týkající se výroků o osmanských Arménech jsou v dnešním Turecku útokem na svobodu slova. Zájem o můj případ mě potěšil, stejně jako gesta podpory; občas jsem se ale necítil dobře – uvědomoval jsem si totiž, že jsem rozpolcen mezi svou zemí a zbytkem světa. Nejtěžší pro mě bylo vysvětlit, proč stát, který oficiálně usiluje o  vstup do Evropské unie, chce uvěznit autora, jehož knihy jsou v  Evropě dobře známy, a proč hraje tuto hru (jak by mohl říci Joseph Conrad) „před očima Západu“. Tento paradox nelze jednoduše svést na hloupost, podezíravost či nesnášenlivost, a  není to paradox jediný. Co si mám pomyslet o zemi, která trvá na tom, že Turci jsou na rozdíl od svých západních sousedů plni soucitu a že genocida jim je cizí, když mi zároveň turečtí nacionalisté vyhrožují smrtí? Jakou logikou se řídí země, která naříká, že ji nepřátelé očerňují po celém světě kvůli osmanské říši, a zatím posílá k soudům a do vězení jednoho spisovatele za druhým, vytvářejíc tak v zahraničí obraz „strašlivého Turka“? Myslím na profesora, jehož stát požádal o  názor na postavení menšin v  Turecku, a  když pak profesor předložil jen málo potěšující zprávu, musel čelit žalobě; myslím na to, že od doby, kdy jsem začal pracovat na tomto eseji, do okamžiku, kdy jsem dospěl k  větě, již právě čtete, bylo podle článku 301 obviněno pět dalších spisovatelů a novinářů; myslím na tohle všechno a představuji si, že Flaubert a Nerval, dva otcové orientalismu, by nazvali tyto incidenty „bizarnostmi“ – a  měli by pravdu. Uvědomíme-li si tohle všechno, pak myslím, že hra, kterou vidíme se odvíjet, není groteskním

a  nevyzpytatelným dramatem příznačným pouze pro Turecko; je to spíše vyjádření nového globálního jevu, který si teprve začínáme připouštět a na nějž musíme alespoň zvolna začít hledat odpověď. V minulých letech jsme byli svědky udivujícího ekonomického růstu Indie a Číny. V obou těchto zemích jsme zároveň pozorovali rychlý rozvoj střední třídy (nemyslím ovšem, že skutečně porozumíme lidem, kteří prošli touto transformací, dokud se jejich soukromý život neodrazí v románech). Tyto nové elity, ať už je nazvete jakkoli – nezápadní buržoazií nebo zbohatlickou byrokracií – se cítí nuceny, stejně jako v Západu se vzhlížející elity mé země, dávat najevo zdánlivě protikladné postoje, aby legitimizovaly své nově nabyté bohatství a moc. Příznivou změnu, která je potkala, materializují přejímáním západního životního stylu a  názorů; vytvoří prostředí, v němž vznikne po těchto postojích poptávka, načež se samy pasují do role učitelů svých spoluobčanů. Když je pak lidé zahrnou výčitkami, že ignorují tradice, začnou se ohánět nakažlivým a nesnášenlivým nacionalismem. Spory, které by vnější pozorovatelé mohli po Flaubertově vzoru nazvat „bizarnostmi“, nemusejí být ničím jiným než srážkou těchto politických a  ekonomických programů s  kulturními snahami, jež vznikají v jejich důsledku. Na jedné straně jsme tedy svědky horečné snahy zapojit se do globální ekonomiky; na straně druhé zuřivého nacionalismu, který skutečnou demokracii a svobodu slova vnímá jako výplody Západu. V. S. Naipaul byl jedním z prvních spisovatelů, kteří popsali soukromý život vládnoucích elit zemí postkoloniální éry, elit nelítostných a ochotných vraždit. Loni v květnu jsem se v Koreji setkal s velkým japonským spisovatelem Kenzaburó Óem. Řekl mi, že také on se stal terčem útoků nacionalistických extremistů. Došlo k  nim poté, co prohlásil, že by se v Tokiu mělo otevřeně diskutovat o  hrozných zločinech, které armády jeho země spáchaly v Koreji a v Číně. Nesnášenlivost, kterou projevuje Rusko vůči Čečenům, jiným menšinám i obráncům lidských práv, útoky na svobodu slova, jež v  Indii vedou hinduističtí nacionalisté, nenápadné etnické čištění ujgurských oblastí v  Číně – to vše je živeno týmiž rozpory. Spisovatelé zítřka, kteří se chystají vyprávět o soukromém životě nových elit, nepochybně očekávají, že Západ bude tvrdě kritizovat omezování svobody slova v zemích, kde žijí. Jenže lži o válce v Iráku a zprávy o tajných věznicích CIA poškodily důvěryhodnost Západu v očích Turecka i jiných zemí natolik, že pro lidi, jako jsem já, je stále těžší západní demokracii ospravedlňovat. Orhan Pamuk (Titulek a mezititulky redakce) © The New Yorker, 2005

Q

komentáře 

RESPEKT 42  V  16.–22. říjen 2006

Kim, Bomba a co dál

EDITORIAL

Říše temnoty vstoupila do jaderného klubu

M

ěla to být zpráva, která ohromí svět. Ve skutečnosti vládne spíše znejistění. Severní Korea se začlenila do jaderného klubu. Ne řečmi a již tradičními výhrůžkami, ale „regulérní“ vstupenkou – pokusným atomovým výbuchem. Nejde teď o to, že by severokorejské rakety ohrožovaly Západ. Jde spíše o to, že tato situace ohrožuje citlivý region. A nikdo nemá recept, jak z toho ven.

Pchjongjang není Dillí Jaderný klub je druhý nejuzavřenější po Radě bezpečnosti OSN a desítky let s členy RB splýval. Z jejího rámce oficiálně vykročil až před osmi lety, když svůj test provedla Indie. Bylo to rovněž poprvé, kdy své ambice takto veřejně stvrdil nesignatář Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Zpravodajské služby byly tehdy zděšeny a CIA to považuje za jedno ze svých čtyř největších selhání (k dalším „kiksům“ chronologicky řadí nečekané napadení Izraele v  roce 1973, 11. září 2001 a  blamáž se zakázanými zbraněmi Saddáma Husajna z roku 2003). Ale brzy poté – po pákistánském pokusném výbuchu – bylo jasno. I  na Indickém poloostrově může úspěšně zavládnout podobná rovnováha strachu, v  jejíchž jistotách vyrostly dvě generace Evropanů, rovnováha kontrolovaná racionalitou indického i pákistánského vedení. Ale co Severní Korea? Chování státu, který platí za symbol iracionality, temnoty i brutality vůči vlastnímu obyvatelstvu, je nevypočitatelné i pro špičky CIA, byť samotný test – na rozdíl od Indie v roce 1998 – překvapením nebyl. Režim milovaného vůdce Kim Čong-ila coby signatář proliferační smlouvy s drzostí sobě vlastní označil výbuch z 9. října roku 95 éry čučche (rozuměj od narození velkého vůdce Kim Ir-sena) za „historickou událost, která přináší štěstí naší armádě i lidu“. Jak tedy na Korejském poloostrově nastolit racionální rovnováhu strachu? To je teď vůbec nejzásadnější problém. Kdo bude Pchjongjangu Pákistánem? Jaderný Soul? Jaderné Tokio? Nebo jaderné zbraně USA v Jižní Koreji? Otázky navíc přicházejí v okamžiku, kdy sebereflexí prochází celý region. V  Japonsku nastupuje premiér Abe Šinzó, nový muž hodlající zemi emancipovat a zvažující změnu pacifistické ústavy. Abe porušuje zažitou tradici a na svou první zahraniční cestu nemíří do USA, nýbrž do Číny.

Schůzka lídrů těchto dvou sousedních velmocí neproběhla pět let, což bylo při vztazích na bodu mrazu na pováženou. Už tyto informace samy o  sobě skýtají materiál k  úvahám a  analýzám. A do toho zasahuje Kimův výbuch.

Drzý i pro Peking V  neděli 8. října dělají lídři Japonska a  Číny v  Pekingu vše pro to, aby Kimův jaderný test odvrátili. Premiér Abe Šinzó a prezident Chu Ťin-tao se zřetelně snaží vytvořit regionální frontu diplomatického nátlaku na Severní Koreu. Apelují na Kima, aby od testu upustil. Těžko říci, jaké iluze si dělali o  výsledku, ale za regionální průlom můžeme označit už míru čínsko-japonské shody, jakou mezi dvěma nejsilnějšími hráči Dálného východu už dlouhá léta nikdo neviděl. Ještě v neděli večer se vše zdá být na dobré cestě. Zpráva o  provedeném testu zastihuje Abeho v  pondělí ráno v  Soulu, kde se má setkat s  prezidentem Ro Mu-hjonem. Setkání se zpožďuje, neboť hostitelé svolávají krizový štáb a uvádějí armádu do stavu nejvyšší pohotovosti. Jakýs takýs diplomatický výsledek se ale dostavuje. Během dne dorážejí mezinárodní odsudky (vyjma jediné gratulace z Teheránu). Především Čína – rozezlena políčkem přímo do své tváře, když spojenec z Pchjongjangu tak okatě ignoroval její výzvy – opouští diplomatický jazyk: uskutečnění zkoušky je „drzé a opovážlivé“. Samotní Jihokorejci zaujímají nejednoznačnou pozici. Přestože je atomová zbraň v rukou Severu zneklidňuje, nevěří, že by jí byl schopen skutečně použít proti lidem stejné krve na Jihu. Přitom v Japonsku se říká, že pro Jižní Koreu je Kim stejně temná a nepředvídatelná hrozba jako pro Japonce jejich velké zemětřesení – neví se sice kdy, ale jednou přijde.

Nenechat je padnout Jihokorejský postup působí zvenčí jako podle příručky pro policejní vyjednavače s  maniakálním únoscem: za každou cenu udržet kontakt, nekřičet na něj, snažit se ho přimět ke klidné komunikaci, byť se chová nepříčetně a míří nebezpečnou zbraní. Diagnosticky je takový postup možná správný. Nicméně mnoho analytiků se shodne v tom, že lze-li mezi kroky Pchjongjangu rozeznat racionální motivy, pak je to

S Doleželem končí legrace, díl druhý Případ zatčeného tajemníka premiérů říká jasně: ČSSD je zralá na klystýr a na dlouhou rekonvalescenci. Jsou to jen čtyři roky, co na této straně vyšel komentář Vraždou končí legrace. Šlo o ministerského tajemníka Karla Srbu, který kromě úplatkářských machinací se státními zakázkami plánoval i likvidaci investigativní novinářky Sabiny Slonkové. Dnes je to tu zas, a  v  ještě tmavších barvách: bývalý šéf kanceláře premiérů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka Zdeněk Doležel je zatčen pro podezření, že organizoval podvody s  veřejnými penězi, korupční a  vyděračskou síť a  že plánoval vraždu šéfa policejního oddělení pro boj s organizovaným zločinem Jana Kubiceho. Proč je situace vážnější, když v případě Srby byli zločinci mnohem dál, a už byl dokonce najat vrah? Jde o okolnosti. Případ Srba přišel ve chvíli, kdy se lidé, kteří tohoto úředníčka výměnou za černé služby pozvedli, vybavili velkou mocí a umožnili mu kriminální akce, ocitli ve své straně a v celostání politice mimo hru. Díky odvážné politice tehdejšího šéfa ČSSD Vladimíra Špidly museli Jan Kavan, Miroslav Šlouf a Miloš Zeman odejít ze scény a zdálo se, že čas Srbů už pominul. Dnes čelíme opačnému gardu. Lidé, kteří vytáhli Zdeňka Doležela na vysoký post, jsou stále nahoře a při chuti. Řeč je samozřejmě o  Stanislavu Grossovi a  Jiřím Paroubkovi. První Doležela do vysoké funkce jmenoval a  druhý jej tam po svém příchodu nějaký čas zanechal a  pověřoval ho důležitými jednáními. Gross sice opticky nemá žádnou vysokou funkci, ale vede bezpečnostní komisi ČSSD a navíc podle informací z nitra

strany je častým konzultantem svého nástupce. Stojí za to připomenout, že Grossův muž Jaroslav Tvrdík je dnes hlavním poradcem Jiřího Paroubka. Stará parta tedy jen srostla s tou novou. Bylo příjemné sledovat, že se ČSSD okamžitě za své členy zapletené do kriminálního skandálu omluvila. Jenže hned vzápětí dodala, že šlo jen o  kroky jednotlivců. A  to předchozí vstřícnost zcela anulovalo. Zločiny přece vždycky páchají jednotlivci, otázkou ale je, co jim ono spáchání přečinů umožnilo. Tady je klíč do třinácté komnaty. Cesta Zdeňka Doležela k moci se až příliš podobá cestě Karla Srby. Prostě zaujal vlivné lidi nikoli svým manažerským, organizačním nebo myšlenkovým umem, nýbrž proto, že byl ochotný, ohebný a  všehoschopný. Výběr podle takových kvalit se samozřejmě na veřejnosti vysvětluje těžko, takže když se tito výkonní služebníci dopustí chyby a jsou chyceni při činu, najednou je nikdo z  jejich mocných ochránců nezná, nikdo netuší, jak se vlastně vyškrábali vzhůru. Stanislav Gross říkal, že si nepamatuje, jak se k němu Doležel dostal, prý ho doporučil „někdo z  ČSSD na Vysočině“. Uvěřit, že takhle se dostávají lidé do nejbližšího týmu  ministra vnitra a šéfa vlády, lze ovšem obtížně. Tím spíš jde-li o  sociální demokracii. Stranu čelící těm nejvážnějším podezřením, že za svůj osmiletý pobyt u  moci prorostla s  organizovaným zločinem opravdu až do rozměrů stamiliových korupcí a organizovaných vražd.



bezpochyby zoufalá snaha vyvinout vydíráním tlak na USA, aby přistoupily na dvoustranná jednání o zárukách bezpečnosti pro režim strachující se o přežití. Ať tak nebo tak, Jižní Korea hodlá pokračovat v politice „angažování“ a spolu s Čínou vylučuje použití síly vůči Severu, zatímco USA ozbrojenou variantu vyloučit odmítají, byť preferují mezinárodní sankce. Co se sankcí týče, tady záleží na Pekingu, který Kimovu říši udržuje při životě – bez dodávek paliv, energie a potravin z Číny by se pchjongjangský režim zhroutil téměř okamžitě. Důvody, proč Peking přes všechny výhrady a  políčky do tváře Severní Koreu podporuje, jsou spíše praktické než ideologické. Zlým snem Číny je mít na svém prahu zhroucený stát a vlny hladových utečenců. I proto se snaží omezit dopad plánovaných sankcí na „přiměřenou míru“. Přitom má i jiné důvody, proč považovat Kimovy jaderné výstřelky za velmi reálnou hrozbu pro své strategické zájmy. Právě „jestřáb“ Abe Šinzó před dvěma roky ještě mimo úřad prohlásil, že v případě potřeby by Japonsko mohlo zvážit vytvoření obranného jaderného potenciálu. A poslední, co si Čína může přát, je jaderné Japonsko jako geopolitický konkurent. Abe po Kimově testu ujistil, že Japonsko takové plány nemá, ale i z toho lze vyčíst, jak je ta možnost diskutována. Abe chce uvést svou zemi na mezinárodní scénu jako soběstačného a  sebevědomého hráče s  vlivem odpovídajícím jeho hospodářskému významu. Mluví se o  „normalizaci“ Japonska dovnitř i navenek – tedy návratu mezi normální země, které mají normální armády, normální ministerstva obrany a  používají normální prostředky při mezinárodním prosazování svých zájmů (tedy nezakazují samy sobě ústavou použití ozbrojené síly). Jak ukázal pekingský summit, jaderná krize může posílit oblastní spolupráci, jež dlouho vázla. Stejně tak může posílit neblahé trendy na domácích politických scénách, nacionalistické a militaristické tlaky v Japonsku a Jižní Koreji, ale i čínské odpovědi na ně. Rozhodnutí pro tu či onu variantu už nemá v rukou šílený Kim, nýbrž vůle vlád celého regionu. David Mervart, Zbyněk Petráček D. Mervart je doktorandem na Tokyo University. Q

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v novém čísle Respektu se věnujeme víkendovým volbám. V rubrice Téma si klademe otázku, jak se v Česku dělá sedmnáct let po převratu úspěšná komunální politika, na straně 6 najdete pohled na volební klání v Praze, kde po osmi letech zřejmě skončí velká koalice. A do třetice na straně 5 nabízíme analýzu, jak případná změna sil v Senátu může zahýbat s českou politikou. Také tiskneme dva převzaté texty vzhledem k aktuálnímu dění. Na vedlejší straně je to esej laureáta Nobelovy ceny za literaturu a jedné z největších osobností současné Evropy Orhana Pamuka. Na straně 10 přinášíme poslední dokončený text zavražděné ruské novinářky Anny Politkovské. Inspirativní čtení přeje Marek Švehla

glosa Pro velvyslance zemí Evropské unie v asijském Singapuru to bylo dost hořké zpestření jejich možná trochu nudné mise. Na přelomu září a  října se tam objevil prezident Česka Václav Klaus a tamní politická a diplomatická honorace se sešla na jeho přednášce. Ne že by v  jihovýchodní Asii poslední dobou nebylo o  čem debatovat (vzestup Číny, převrat v  Thajsku, strach kolem Korejí atd.), český prezident chtěl ale mluvit, jak je zvyklý – o Evropě. A o zábavu bylo postaráno. Asijci se nad Klausovými „smělými“ úvahami o budoucnosti EU uculovali, evropští diplomaté byli v  šoku. „Myslí si tohle u vás hodně lidí?“ ptal se po Klausově přednášce autora těchto řádků na jedné recepci v singapurském hotelu Beaufort finský ambasador.

Evropané kroutí hlavou, Asijci se culí

Jiří Paroubek je v  mocenské mašinerii ČSSD relativně novým člověkem a  za většinu zmíněných kauz nemůže – prostě zdědil následky kroků svých předchůdců. Za normálních okolností by se tedy dalo říct, že mu držíme palce, aby stranu dokázal probrat a  očistit. Jenže on tuto možnost zavrhl už loni, když se po prvním váhání rozhodně postavil proti snahám rozkrýt vrcholně problematickou privatizaci chemického gigantu Unipetrol. I  jeho současné výroky o „selhání jedinců“ jasně dokazují, že tento muž prostě očisty ČSSD od stávajících praktik a  vazeb není schopen. Proto je stále znepokojivější otázka: Kolik dalších „psychotiků“ a  „zrůd“, jak Paroubek Doležela přihlouple označil, dnes v  blízkosti vedoucích mužů ČSSD pracuje? Můžeme čekat na další odhalení a počítat, jenže pasivita už není na místě. Potvrzuje se, že lidé jako Doležel či Srba nezmizí do té doby, dokud to sociální demokracii voliči nespočítají. Nikdo se přitom nemůže radovat ze zdecimované sociální demokracie, protože hrozí přeliv části jejích voličů ke KSČM, ale zde už není jiná možnost. Členové ČSSD totiž dokázali, že sami nemají dostatečnou odvahu k  zásadní obměně vedení a stylu fungování strany.

Je to prostě už svého druhu tradice. Český prezident objíždí svět a  vysvětluje, že naší budoucností je ekonomická integrace, zatímco ta politická nám škodí. Teď ani tak nejde o to, že právě v jihovýchodní Asii on-line zažívají, jak je pouhá ekonomická spolupráce pro bezpečí a  stabilitu oblasti nedostatečná. Tohle jim tam Evropané až dosud říkali a podepírali to svými výsledky za uplynulá dvě tři desetiletí. Teď přichází Klaus a říká opak. Svůj názor přitom nepodepírá ničím, ale váhu mu dodává funkcí hlavy jednoho ze států EU. Dlouhou dobu se říkalo, že Klaus je prostě jen ješitný člověk a nepřítel byrokratů. Že přece tak rád provokuje. Tak to ale není. Prezident dělá zcela vědomou politiku se zřetelným, ambiciózním cílem: zastavit evropské sjednocování a  rozbít Evropskou unii v  její dnešní podobě. Řada kritiků, ke kterým patří i Respekt, považuje tuto prezidentovu snahu za nepromyšlenou a  nebezpečnou. To samozřejmě neznamená, že by se Klaus jako politik nemohl o  realizaci svých cílů pokoušet. Co ale nemůže a nesmí, je dělat to pokoutně, zastřeně a z pozice, kde k tomu zcela jasně nemá mandát. Prezident přece nepředkládal žádné programové prohlášení, není vystaven tlaku opozice, nepodstupuje debatu v parlamentu. Problém Klausova zneužití funkce nevystupuje na světlo ani tak ve chvíli, kdy řeční v tropech. Velký problém je to ale v čase, kdy Klaus míří coby šéf české delegace na summity EU. A jeden takový nás čeká tento pátek ve Finsku. České deníky dokážou tento fakt zachytit (koneckonců psala to ČTK), nikdo se ale Klause neptá, s čím do Lahti jede. Jednat se má o energetice, ilegálním přistěhovalectví a evropské konkurenceschopnosti. Samé důležité věci. Co si o této agendě Klaus myslí? Na to se novináři buď neptají, nebo nedostávají odpověď. A proč vlastně parlamentní strany dovolí, aby tam prezident s nejasným programem jezdil? Nebo spíš jak to, že dovolí, aby tam jezdil politik bez zřetelného mandátu, politik, který jde proti dosavadní linii české zahraniční politiky? Při hledání odpovědí na tyto otázky se dostáváme k české mizerii se sestavením vlády a točíme se v kruhu. A zbytek Evropy kroutí hlavou, zatímco Asijci se uculují.

Erik Tabery

Marek Švehla

K jadernému programu KLDR podrobně na str. 18.

Bývalý ministr vnitra Bublan prohlásil, že je „šokován“ a  cítí „se ohrožen“, protože se u  Doležela doma našel jeho spis, který obsahuje velmi důvěrné informace ještě z dob, kdy pracoval pro Bezpečnostní a  informační službu. Popravdě by se ale měla cítit mnohem více ohrožena společnost jako taková. Případ Doležel totiž potvrdil proslulou zprávu policisty Kubiceho, že v Česku došlo k nebezpečnému prorůstání podsvětí se státní správou, politikou a policií. I ministrův spis v úředníkově privátním sejfu dokazuje fakt, který Bublan ještě v úřadě tolikrát popíral: že totiž lidé z  ČSSD jsou úzce propojení se zdejšími bezpečnostními složkami a  podsvětím.

Kolik zrůd

Q

   česká republika

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Vaše městečko se dívá

Do Česka naplno dorazil fenomén pouličních kamer

V

odu v kašně na mikulovském náměstí čeří jen čúrky vody prýštící od sochy pohanské bohyně Pomony. Ne jako nedávno, když si tu parta místní mládeže rozhodla po pár pivech zchladit hlavu. Tuhle epizodu zná v  Mikulově každý, mladíky totiž natočila policejní kamera a městští strážníci vystavili záběry na internet. Má to být varování – pozor, i vy budete mít ostudu. Když se nebudete chovat slušně, naše kamery vás vidí. Tato hra na velkého bratra v režii města má sice své kritiky, Mikulovští se už ale rozhlíží, kam jinam by se ještě měla sledovací zařízení namontovat, ubude prý rvaček a krádeží. Do českých a moravských měst zkrátka dorazil fenomén kamerových systémů, který může dost podstatně změnit náš život.

Kamera do ložnice Jedno z šesti sledovacích zařízení v Mikulově míří kromě dalších domů i na podnik paní Marie Leskovjanové. Spolu s vinárnou U Obřího soudku na náměstí provozuje i  penzion pro turisty z  ciziny. „Já jsem za kamery ráda, až mi někdo zase zničí kytky před vchodem, chytnou ho. Ať je nainstalují třeba po celém městě, když to pomáhá,“ říká majitelka vinárny. Stejně jako ona si kamerový systém v osmitisícovém Mikulově pochvaluje kde kdo. Když tu před jeho spuštěním rozdávali dotazníky, z šesti set oslovených se postavilo jen třicet zásadně proti a radnice začala brzy konat. Instalace kamer zatím spolkla na dva a půl milionu korun a  město střádá na další dvě zařízení. Statistiky o tom, nakolik se taková investice vyplatí, se zatím nevedou. „Díky kamerám toho víc vidíme a případů je tak ve statistikách vlastně víc než předtím,“ říká šéf mikulovské policie Jiří Hamerník. „Město je teď ale bezpečnější,“ dodává. Práce strážníků se změnila. Jeden sleduje monitory, dva pracují v terénu. Denně tu podle Hamerníka trojice sloužících policistů řeší na deset případů, zhruba dva z nich zachytí díky kamerám – většinou jsou to výtržnosti opilců a další drobné přestupky. Monitorování přineslo ještě další efekt: policie má teď na svých webových stránkách fotogalerii (nikoli videa), kde kromě koupání v kašně lze vidět třeba muže močícího na ulici, noční rvačku nebo postavu zvracející na lavičce. Obličeje sice nejsou rozeznatelné (policie hlavy začerňuje), na malém městě se ale nic neutají. Hamerníkovi muži ale právě proto chtějí ve zveřejňování vybraných fotek pokračovat. „Jednak z výchovných důvodů, taky ale informujeme veřejnost o tom, co vlastně městská policie pro občany dělá,“ říká náčelník. Nový styl policejní práce má samozřejmě i své stinné stránky: tou hlavní je dilema, kde vlastně začíná ochrana soukromí, do něhož už policii nic není. Monitorování výtržníků a opilců všichni (možná kromě těch opilců) vítají, jenže kamery nesledují jen výtržnosti na ulici. „Je to sporné. Kamery dokážou nahlédnout třeba i do oken bytů, což je na pováženou,“ uvažuje Hamerník. Ministerstvo vnitra podle něj policistům v tomto ohledu nic nenařizuje,

Jeden den v životě

Úterý regionálního novináře Nevím, co může být zajímavého na jednom všedním dni regionálního novináře, ale v mém případě se nedá moc hovořit o všednosti. Snad nejlépe je možné ho specifikovat jako těžký život dobrodruha, aneb jak se z  technika stal žurnalista. Nezávislý redaktor nemá lehký život, to mi věřte. Je jak štvaná zvěř za senzacemi venkova, a  navíc musí vše přepisovat zvlášť dle specifických kritérií jednotlivých redakcí. Žiji na jižní Moravě a pracuji pro troje místní noviny. Takže je ráno, jen díky dětem vstávám v  sedm a  budím oba školáky. Když je žena náhodou doma a  nemám hned zrána domluvené schůzky, přispím si. Dnes ale vstávám, takže umýt, oblíknout a  šup do auta. Vysadit jednoho a druhého syna, koupit něco k snědku a hurá do práce. Nejčastěji pracuji doma, ale zajíždím i  do redakcí, a to dle potřeby. Sotva zasednu k počí-

doporučuje ale software, který dokáže na záběrech jednotlivá okna automaticky začernit. V  cizině se také používá zařízení, které takové snímky rozostří. „Jenže co když v okně uvidíme třeba nějakou násilnost? Já myslím, že je lepší nic nezakrývat,“ vysvětluje Hamerník, proč zatím začerňování oken nepoužívají. „Moji lidé jsou profesionálové a  rozhodně nepoužívají kamery k bezdůvodnému slídění.“

Soukromníci, nikoli města Možnosti dnešní kamerové techniky jsou opravdu pozoruhodné a  neustále se zlepšují. Města už mohou používat software, který záběry z  digitální kamery automaticky analyzuje a člověk při tom nemusí hnout ani prstem. Počítač sám vyhledá na záznamu obličeje jednotlivých lidí a umí je v sekundě porovnat s databází osob. (Byť k tomu by byla potřeba biometrická databáze, kterou česká policie zatím nemá.) Lidé obvykle netuší, co kamery namontované na ulici někde proti jejich oknům umí, a proto nijak neprotestují. Zcela dominuje hřejivý pocit, že zajišťují bezpečnost. Když ale o detailech takové „ochrany“ slyší víc, nadšení z kamer poněkud opadá. „Do oken by určitě nikomu mířit neměly. A jestli to dokážou, ať

je jasné, co policie může, a co ne. Místo vystavování záběrů zvracejících opilců by měla lidem vysvětlovat, co všechno kamery přinášejí,“ ohrazuje se už citovaná majitelka vinárny na mikulovském náměstí. Existující zákony navíc spoustu problémů neřeší. Právě například to, jestli je možné pouliční kameru namířit do oken soukromého bytu. Provoz kamer zatím ani žádný speciální zákon neupravuje, nový fenomén limituje pouze obecný zákon o nakládání se soukromými údaji. V praxi to znamená, že omezený není provoz kamer, ale zacházení s nahranými záběry. Jakékoli skladování natočeného videa musí mít podle Úřadu pro ochranu osobních údajů důvod. Vymyslet takový důvod ale není nic složitého. „Může to být třeba ochrana majetku, vždy by se ale měl zvažovat možný zásah do soukromí lidí, kteří se pod kamerami pohybují,“ říká mluvčí úřadu Hana Štěpánková. Co přesně takový „zásah do soukromí“ znamená, se podle Štěpánkové posuzuje v každém případě zvlášť. Ostatně také v Mikulově „důležitá“ videa archivují. „Schovávají se všechny záběry, na kterých se něco děje a které se můžou hodit třeba k  trestnímu řízení,“ říká šéf mikulovských strážníků. V  ostatních případech se podle něj záběry po deseti dnech přemazávají.

Ve Slaném jako v Chicagu

Poslední hity mikulovského internetu. oto mp mikulov f

tači s nastartovanými mobily, slyším zvonek. Za dveřmi stojí hysterická ženská, místostarostova švagrová a ječí na mě. Nelíbí se jí, jak jezdím, prý jsem ji tuhle nešetrně objel. Nemám na ni náladu, ta rodina si myslí, že jim to tu patří. Zavírám dveře a  vařím si kávu. Konečně začínám něco dělat. Přebírám poštu, mažu spam, do toho pár telefonátů. Odpovídám a rozesílám dotazující e-maily na odpovědná místa podle toho, jak mě informovali se svými náměty lidé. Kolem desáté projedou kolem mého okna hasiči z nedaleké hasičárny. Jako obvykle skáču do auta a jedu za nimi. Tentokrát hoří les kousek odsud. Přijíždím na místo, všude kouř, hasiči a dobrovolníci hasí hořící trávu a křoviny. Z aut děly hasí stromy. Policie kouká, já pobíhám a  hledám nejlepší záběry do novin, to půjde určitě na titulek nebo na dvojku, takže fotka musí stát za to. Po hodině je nejhorší uhašeno, vyzpovídám pár lidiček kolem a  jedu pryč. Stahuji fotky a postupně je rozesílám do jednotlivých redakcí. Ještě napíši jednu reportáž stokrát jinak a šupem to odesílám do novin. Na pozdní oběd zhltnu něco z ledničky a k tomu kafe. Neustále chodí pošta, sem tam zazvoní telefon, takže zase sedím u komplu. Před druhou zvedám mobil. Volá mi můj kontakt z dispečinku policie, na silnici smrti je zase havárka. Není výjimkou, že smrtelná, nebo aspoň s  vážným zraněním. Ta silnice je lemovaná pomníčky. Je druhá hodina, to začíná provoz, všichni jedou z  práce domů nebo nakupovat, někteří jak blázni. Odmítám tam jet, v některých novinách

Českým průkopníkem veřejných kamer bylo město Slaný. Už v roce 1999 získalo oproti Mikulovu dvojnásobně velké středočeské město dotaci z programu ministerstva vnitra, který v rámci prevence kriminality živí nákup nových kamerových systémů dodnes (v loňském roce se mezi města rozdělilo na 70 milionů). „Není to všelék, strážníkům i lidem ale za ta léta kamery hodně pomohly,“ říká slánský místostarosta Jaroslav Hložek a připomíná nedávný případ, kdy objektivy zachytily přepadení člověka vybírajícího si pozdě večer peníze z bankomatu. Než stačila dvojice útočníků utéct, byla na místě policejní hlídka. Na začátku posílali obyvatelé Slaného na radnici protesty proti ztrátě soukromí, teď už ale podle Hložka převážily opačné pocity. „Lidi spíš posílají stížnosti, že parkoviště u jejich domu žádná kamera nehlídá,“ říká místostarosta. Slaný je pionýrem i v propojování městských kamer s pracovišti státní policie, kdy z různých míst mohou kamery ovládat jak městští, tak státní policisté (v Mikulově pracuje s kamerami pouze městská policie). Navíc spolu s kamerami funguje ve Slaném speciální síť reproduktorů městského rozhlasu, a když kamera nějaký přestupek spatří, mohou policisté neposlušného občana okamžitě napomenout z nejbližšího tlampače. Takový hlas shůry prý místní zatím neslýchají,

to už ani nechtějí a dívat se na lidské neštěstí a ještě ho fotit – to nemusím. Někdy se tomu ale nevyhnu, to už je ta profese, nelze jen psát „je hezky a  nic se nestalo“ a  i  tragédie patří k životu. Mám osobní zásadu, že k těmto tématům přistupuji citlivě, protože jsou kolem toho vždy vypjaté emoce. Kolem třetí vyzvedávám kluky. Manželka, se kterou jsme v  rozvodovém řízení, přichází domů. Starší syn chce dvě stovky na hru do počítače, mladší si hraje. Dodělám ještě další článek a posílám ho do redakce, abych stihnul uzávěrku. Teď už je relativně klid. Jen zdánlivý, kluci se rvou, je v tom nějaká ptákovina. Musím je srovnat, letíme na ně oba. Zase chvilku klid. Je pět a  odcházím na pivo. Tuto mou aktivitu téměř bývalá žena přehlíží a její výraz je nepopsatelný. Upocený sedláček je jí milejší, ale na pivo chodí také. Já na něj nechodím pravidelně, ale dnes si ho zasloužím. „Co je nového, redaktore,“ slyším už od dveří. „Nová Paka, Nové Bránice, Nové Strašecí, je toho spousta nového,“ odpovídám všem. Po chvíli přijíždějí synové, kupuji limonády a  zmrzlinu, zase odjíždějí na kolech. Dám si tři piva, k nim dvě cigára a poroučím se k domovu. Dnes už naposledy usedám k  počítači a  snažím se napsat další část rozepsané knihy pohádek pro děti, kterou jsem slíbil vydavatelství. Následuje nezbytný večerníček s večeří, hygiena, pak zprávy a  po nich usínám u  seriálu. Proberu se zhruba za hodinu a  ulehám do postele. Zítra snad bude lépe. To nemluvě o  víkendech, ty jsou hlavně v  létě mnohdy

Úřad zatím řeší stížnosti na soukromníky, nikoli města. Jako typické porušení práva na soukromí přitom uvádí případ majitele činžovního domu, který kamerou sledoval vchod s přístupovou chodbou. Z domova pak pozoroval, co se děje před jednotlivými byty. Úřad mu vyměřil pokutu sto šedesát tisíc korun. K dalším kontroverzním případům patřilo střežení skříněk v  převlékárnách fitness center nebo bazénů. Nakonec se úřad vyjádřil v tom smyslu, že monitorovat kamerami lze i šatny, ovšem za předpokladu, že „je vymezen prostor pro převlékání, který sledován není“. O  oprávněnosti používání kamer ale úřad rozhoduje jednotlivě – každý, kdo si je chce pořídit, by se u něj měl registrovat. Od začátku roku přitom dostali úředníci 350 ohlášení a  jejich počet neustále roste. Tomáš Sachr Autor studuje FSV UK.

Q

Vadí vám kamery v ulicích? Debata na www.respekt.cz.

do budoucna se ale o varováních uvažuje. Ačkoli žádné přesné statistiky neexistují, v posledních letech se kamery v ulicích českých měst stávají pravidlem. Podle odhadů ministerstva vnitra zatím sledovací systémy nainstalovalo na sto třicet českých sídel. Ve světě jsou ale kamery ještě rozšířenější. Starosta Chicaga například před nedávnem prohlásil, že cílem je umístění kamery na každý roh jeho města. Kvůli bezpečnosti by prý neměl zůstat ani cíp ulice bez dohledu. V soukromých provozovnách hlídaných kamerami by měla být u vchodu cedule s upozorněním. Každý si pak může rozhodnout, zda do takové zóny „velkého bratra“ vstoupí, nebo ne. Kromě spokojených občanů v Česku existují i lidé, kteří před nadšením z kamer varují. Jde především o nevládní organizaci Iuridicum remedium. „Úřady si až příliš rychle osvojily představu, že kamery vyřeší všechny problémy na ulicích. Převládl tu automatismus, že jsou dobré na cokoli,“ myslí si Filip Pospíšil ze zmíněné organizace. „Nejde jen o to, že lidé musí žít s pocitem, že je neustále někdo sleduje. Znehodnocuje se i kvalitnější policejní práce přímo v ulicích.“ Důležitá je podle aktivistů také otázka možného zneužití kamerových záznamů. „Nákupní centra mohou například ze záběrů zjišťovat chování zákazníků. Když bude zase někdo nepřetržitě sledovat vchod do domu, bude mít dokonalý přehled o tom, které byty jsou prázdné a kdy se jednotliví nájemníci vracejí domů. Žádný zloděj už dnes na dešti stát nemusí,“ říká Pospíšil.

přecpané kulturními a  společenskými akcemi. Proto, když to jde, fotím přírodu, chodím na ryby nebo opravuji dům. Je mi 35 a někdy také začínám přemýšlet o  smyslu života. Začínají mě čím dál více bavit úvahy a komentáře. Také jsem zjistil, že psaní knížek mě uspokojuje víc, než bych si kdy připustil. Zatím to byly pohádky, pověsti a taky turistický průvodce. Ne, tento den není typický, každý den je jiný a  přesto podobný. Mají totiž jedno společné a to je, že tuto práci mám rád, i když je náročná. Martin Sklenář Autor je regionální nezávislý redaktor a publicista. Q inzerce

česká republika 

RESPEKT 42  V  16.–22. říjen 2006



Konec starých senátních časů

Horní komora se za nezájmu veřejnosti mění v prodlouženou ruku sněmovny

A co to jako je, ta ústavní většina? (Džamila Stehlíková v akci) foto günter bartoš

Z

a prvních deset let od narození se „nechtěné dítě“ české demokracie jakžtakž postavilo na nohy a už ho začíná ovlivňovat nadcházející puberta. Opouštějí ho některé silné nezávislé osobnosti, které mu vtiskly svou tvář, jako rektor Palackého univerzity v  Olomouci Josef Jařab nebo bývalý předseda Českého statistického úřadu Edvard Outrata, křeslo nemusejí obhájit Petr Pithart, Helena Rögnerová nebo Soňa Paukrtová. Na jejich místo kandidují lidé z komunální politiky neznámí za hranicí okresu a většinou spjatí s dvěma nejsilnějšími stranami. Sedmdesát procent lidí, kterým Senát zrovna neučaroval, to možná ani nezaznamená. Ve hře je ale daleko víc než výměna garnitur. Pokud občanští a  sociální demokraté složí dohromady ústavní většinu, zvyšuje se pravděpodobnost nové opoziční smlouvy a  účelových změn ústavy. A  kdyby ODS dosáhla na prostou většinu, dá se očekávat, že i doposud autonomně jednající straničtí senátoři podlehnou tlaku z centra na jednotný postup. V každém případě horní komoře hrozí ztráta těžce dobývaného vlivu a  přesun do definitivní bezvýznamnosti. Podobné obavy, které před šesti a osmi lety vynesly k vítězství v senátních volbách tehdejší čtyřkoalici a řadu nezávislých osobností, dnes buď málokoho vzrušují, nebo nikdo nemá sílu je zvednout jako politické téma.

Chceme ústavní většinu, ale pššt Jak na tom tedy jednotlivé strany jsou? Sociální demokracie utrpěla v dřívějších senátních vol-

Ta z národního výboru Kdo Chomutov nezná a v duchu se připravuje na bachraté siluety severočeských elektráren, tomu se překvapivě ze skořápky paneláků vyloupne perla skvostného historického centra. Jsme v kraji paradoxů. Coby kamenem (nebo uhlím) dohodil, se sice rypadla dál prokousávají krajinou, na náměstí kolem kaskád pečlivě udržovaných muškátů ale korzují maminky s kočáry. Vysoká nezaměstnanost žene v parlamentních volbách lidi do náruče sociální demokracie, v komunálních a senátních volbách tu ale sbírá body ODS. O zastupování zdejších horníků v horní komoře parlamentu se perou tři ženy, jejichž profil a šance na zvolení dělají letos z Chomutova typický volební obvod, kde se utkává populární komunální politička, celostátně známá osobnost bez vazeb na region a nastupující politička z malé strany lavírující mezi oběma póly. K primátorce Ivaně Řápkové (ODS) vede cesta přes náměstí na radnici – do zrekonstruované bývalé komendy řádu německých rytířů. Má chvíli před zasedáním zastupitelstva, ale působí vstřícně a uvolněně. V Senátu by prý prosazovala výhody pro zdejší region. „Chtěla bych zajistit další pracovní místa pro Chomutovsko, zlepšit školství, podpořit bezpečnost a dopravu.“ Že senátor nemá přímou možnost tyto otázky ovlivnit? „Já vycházím z komunální politiky, mám zkušenosti s praxí. A zákony mnohdy na praxi neberou ohled. To chci změnit.“ Žádné výrazné celostátní téma, které by chtěla ve volbách zdůrazňovat, si paní primátorka nevybavuje.

Levné byty ode mě nečekejte. (Marie Benešová) foto günter bartoš

bách tak těžké porážky, že jakékoli vylepšení pozice může prezentovat jako úspěch. Výhodou ČSSD je, že obhajuje pouhé jedno křeslo a zřetelně se poučila od soupeřů. Kde to jen jde (v Třebíči, Prostějově nebo Karviné), nasadila svoje starosty nebo místostarosty, jinde (Opava, Praha 4) protlačuje rektory vysokých škol. Kde si moc nevěděla rady, uplatnila starý neúspěšný model, to znamená, že hledala v zásobníku svých bývalých politiků (Květoslava Kořínková, Eduard Zeman) nebo vytáhla známé postavy minulosti (Imrich Bugár). Jiří Paroubek by považoval za úspěch 5–9 křesel, přičemž spodní hranice jeho odhadu se může docela reálně splnit. Tím by se přiblížila ústavní většině s ODS, i když o tom panuje ticho po pěšině. Občanští demokraté se v  drtivé většině případů drží taktiky prosazování úspěšných komunálních politiků, které má skoro v každém volebním obvodě. Obhajují sice 9 křesel, ale čeká se, že se téměř všichni kandidáti dostanou do druhého kola. Šance zvítězit i  v  něm jsou vysoké, protože už v minulých senátních volbách padla někdejší závora, která občanským demokratům bránila v totálním triumfu: od časů Josefa Luxe stmelená neformální koalice všech proti ODS. I  občanští demokraté si tedy podle všech odhadů polepší. A stačí, aby k současným 35 křeslům přidali šest a nebudou se muset v Senátu ohlížet na nikoho. Z taktických důvodů ale zdůrazňují hlavně regionální problémy, maximálně se vymezují svou pravicovou orientací.

Občanští i sociální demokraté vědí moc dobře, jaké ztráty jim v Senátu způsobila opoziční smlouva a  vzestup tehdejší čtyřkoalice. Proto, jak říká Tomáš Lebeda ze Sociologického ústavu AV ČR, o  jakékoli formě spolupráce s  ČSSD zarytě mlčí. „Oběma velkým stranám se daří hrát hru na přísně konkurenční vztah.“ Získání ústavní většiny by přitom nepochybně snahy po vzájemném sbližování posílilo. „Už teď se ozývají hlasy na obou stranách, že by velká koalice byla možná,“ poznamenává člen jednoho ze think tanků ČSSD, politolog Lukáš Jelínek.

Na schůzi zastupitelstva chvátá ze své psychiatrické praxe i primátorčina konkurentka za zelené Džamila Stehlíková. V ústraní radniční jídelny ale členka rady města na spěch zapomíná. „Na programu jednání stejně není nic důležitého,“ utrousí v pauze mezi vysvětlováním, že zdejší obvod se potřebuje bránit proti další těžbě uhlí, rušení vlakových tratí na odlehlá místa a zvůli nadnárodních společností. Uznává ale, že s jenom tímto rejstříkem nemůže s primátorkou soupeřit a na skutečná „senátní“ témata prý lidé neslyší. „Komunální politiku zosobňuje paní Řápková. Mám šanci na zvolení, jenom když se mi podaří zdůraznit to, že hrozí získání ústavní většiny a omezení politické plurality. Lidi ale spíš zajímá doprava a pracovní místa.“ Tomu odpovídá i kampaň. Na každé zastávce, transparentech rozprostřených mezi domy i pouličních lampách stačí ODS jednoduché familiární heslo: „S Ivanou do Senátu“. A funguje to. Důchodkyně Aloisie Holečková po chvilkovém váhání připouští, že bude volit „tady tu z národního výboru“. „Za primátorkou je vidět nějaká práce, vím, co od ní můžu čekat,“ sděluje muž v koženém saku jménem Miroslav Pitner důvody svého příklonu k Ivaně Řápkové.

Davida. Zpěvák skrývající pod baseballovou čepicí postupující čelo dává postaršímu obecenstvu na srozuměnou, že „má príma rodiče“. Bývalá státní zástupkyně Marie Benešová, kandidátka ČSSD, je sice celostátně známou osobností, ale v Chomutově nemá zázemí, v době kampaně sem jezdí ze svého domovského Kladna. Úkryt před produkcí Michala Davida tak symbolicky nacházíme v jejím autě. „Mým mottem je zastavit korupci, rozhýbat zamrzlou justici a dbát na to, aby procházely solidní zákony bez přílepků, které je často převracejí naruby,“ líčí vizi svého působení v Senátu. Nezakotvenost v místním prostředí chce obrátit ve svůj prospěch. „Nejsem napojená na místní podnikatelské lobby, nabízím nestranný pohled. Lidé ale nemůžou od senátora čekat, že jim najde byt. Dá se jim vyjít vstříc, zaštítit je svojí osobností, ale klíčem působení v Senátu je pro mě legislativa. A obávám se, že to lidé nemusejí pochopit, že budou uvažovat jednodušeji.“ Sotva domluvíme, už klepou na okénko bodyguardi, že přijíždí Jiří Paroubek. Michal David se odporoučí, aby Jiří Paroubek mohl spolu s Marií Benešovou a kandidáty do zastupitelstva zasypat publikum z pódia očekáváními, která sociální demokracie s volbami spojuje. „Jde o to ukázat, jaká je skutečná politická mapa. Voliči ČSSD dávali dřív přednost volbám do Poslanecké sněmovny, ale komunální a senátní volby jsou také strašně důležité. Chceme zabránit Modré šanci, přijďte vy i vaši přátelé a příbuzní k volbám a podpořte nás.“

Nemusejí to pochopit Před městským divadlem, žlutou budovou se dvěma věžemi uprostřed parku, se postupně vynořuje zdroj diskorytmů: pódium sociální demokracie s normalizační produkcí Michala

Slabí a rozhádaní Opozice má vůči hegemonii velkých stran chabé naděje na úspěch – a to nejen díky obratné taktice ODS a ČSSD. Malými stranami buď zmítají vnitřní krize, nebo je vyčerpává vzájemný konkurenční boj. KDU-ČSL poškodily salta jejích poslanců ve vztahu k  vládě ČSSD podporované komunisty. Lidovci obhajují sedm křesel a předpokládá se, že všechny neudrží. Původní dohoda se zelenými na výběru nejsilnějších kandidátů sice v  některých oblastech zafungovala (v Chomutově ustoupil zástupce lidovců zelené Džamile Stehlíkové, v Litoměřicích zase zelení podpořili lidoveckého senátora Zdeňka Bártu), ale dnes už ji Bursíkovi lidé moc nezdůrazňují, aby se „neposkvrnili“ lidoveckou mizerií. Zelení postavili svoje reprezentanty v  19 z  27 obvodů. Kromě folkaře a předsedy PEN klubu Jiří-

ho Dědečka a onkologa Pavla Klenera je ale pozorovatelé většinou považují za outsidery. Vede se i boj o ovládnutí pozice hlavní liberální strany, který proti sobě svádí jinak velmi podobné kandidáty, což snahu zabránit ústavní většině velkých stran tříští. Například v  Opavě si vzájemně odebírají voliče náměstek primátora Jan Mrázek za Stranu nezávislých kandidátů Evropské demokraty, ředitel bankovní pobočky Vojtěch Turek za lidovce a ekologický poradce Jiří Krist za zelené. Otvírají tak cestu k vítězství rektorovi Slezské univerzity Zdeňku Jiráskovi, kterého nominovala sociální demokracie.

ODS republic Stoupenci Senátu vždycky zdůrazňovali, že jeho výhodou je většinová volba, která generuje silné nezávislé osobnosti. Anglický státník a teoretik demokracie James Bryce svého času prohlásil, že horní komora je skvělá instituce, pokud ji tvoří důstojní politici, jinak nemá smysl. Ačkoli to veřejnost tak docela nepociťovala, do jisté míry se to dařilo. Angažmá lidí s  vizitkou boje proti komunismu, jako byl Václav Benda, Jan Ruml, Daniel Kroupa, či těch, kteří se ve své funkci vzepřeli vládnoucí moci – ředitelky nemocnic Helena Rognerová či Zuzana Roithová –, dávalo naději na to, že Senát bude skutečně plnit roli druhého brzdného okruhu při politických haváriích. Podle ředitele agentury STEM Jana Hartla se mu i v průzkumech veřejného mínění dařilo pomalu napravovat špatnou reputaci, která ho od počátků doprovázela. Zajímavé je, že podle statistik byl druhou nejúspěšnější horní komorou v Evropě hned po italském Senátu. Ze třetiny zákonů, které sněmovně vracel, jich bylo přijato asi 60 procent. Bude tedy znamenat posun od široce uznávaných osobností ve prospěch komunálních politiků obrat špatným směrem? „Já to naopak vnímám jako určité zreálnění politiky,“ míní politolog blízký ODS Rudolf Kučera. „Samo o sobě to vlastně na škodu být nemusí,“ připojuje se částečně Tomáš Lebeda. „Tímhle způsobem vlastně standardně funguje politika v  západních demokraciích – politici začínají na komunální úrovni a jdou postupně výš. Potíž je v tom, že Senát nebyl koncipován jako regionální komora, má v ústavě jiné funkce.“ Podle asistenta senátora Jiřího Zlatušky a politologa Milana Hamerského příliv starostů Senát jednoznačně oslabí. „Při vší úctě ke komunálním politikům je jejich jediná kvalifikace, že doma zařídili kanalizaci. I těm stávajícím se musí vysvětlovat, jakou roli vlastně Senát má, jak funguje, jaká je jeho tradice. A  pokud ODS získá většinu, tak se to ani nedozvědí, protože jejich kroky ovládne pražský sekretariát.“ Také politolog Miroslav Mareš z brněnské Masarykovy univerzity má za to, že kdyby Senát ovládla ODS, narušilo by to přirozené dělení moci, které dnes v rámci ústavních institucí je. „Senátorský klub ODS ani dnes nepředstavuje výraznou a jednotnou opozici ve straně, čili nepředpokládám, že by se v případě většiny v Senátu například postavil mínění poslanců,“ říká Mareš. „Máme ale systém demokratických voleb, a  kdyby to voličům vadilo, můžou o  dva roky později hlasovat pro někoho jiného.“ Tomáš Pavlíček

Q

 česká republika

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Praha opět pravicová

V hlavním městě se po osmi letech rozpadá velká koalice, ODS už vítá odpadlíky

H

lavní město stojí na prahu velké změny, osmileté spojení ODS a ČSSD na magistrátu se zřejmě chýlí ke konci. „Velká koalice“ je teď ve vysoké politice neslušný pojem, hlavně ale občanští demokraté si už našli jiného partnera.

Co nám to dělají? Se stejnou intenzitou, s  jakou se vysoká politika promítá do bojů o radnice, se politici drží svých klišé při odpovědích na otázky, s kým chtějí vládnout. „Nevylučuji po volbách vůbec nic,“ říká stávající pražský primátor Pavel Bém a dodává snad nejotřepanější frázi o předčasném porcování dosud čile pobíhajícího medvěda. Bém ale může být klidný, ODS v Praze tradičně vítězí a poslední preferenční výzkumy naznačují hattrick. Sociálním demokratům nepomáhá ani „překvapivá“ kandidatura kdysi nejpopulárnější političky Petry Buzkové, která se původně chtěla stáhnout z politiky úplně. ČSSD má letos velký důvod k obavám, protože poprvé za osm let vážně hrozí, že skončí v opozici. Podle agentury SC&C by nyní ODS v Praze volilo 46 % obyvatel, zatímco ČSSD necelých 15 %. Představitelé ODS odhadují, že by letos mohli získat 33 zastupitelských křesel ze 70 (o dvě víc než v roce 2002). „Jsou to jenom odhady, ale 36 křesel, která bychom potřebovali na většinu, nejspíš nedostaneme,“ říká Jiří Janeček, místopředseda pražské ODS a kandidát do zastupitelstva. S kým se tedy občanští demokraté pokusí většinu vytvořit? Jiří Janeček stejně jako primátor mluví o  všech demokratických stranách, ale jednání s ČSSD považuje za problematická. „Většina z nás se k tomu zatím staví tak, že se sociálními demokraty budeme jednat až v  nejkrajnějším případě.“ Co je příčinou, že silné mocenské uskupení, které Petra Buzková i jednička na kandidátce ČSSD Petr Hulinský v rozhovorech označují za funkční a které tak ještě loni označoval Pavel Bém, najednou není na pořadu dne? „Vždyť se podívejte, co nám dělají,“ říká o ČSSD Jiří Janeček. „Spustili útočnou negativní kampaň před parlamentními volbami a  pokračují v ní i teď. A ještě troufale poukazují na věci, za které jsou spoluodpovědní, protože na radnici vládli také.“ Na sociálnědemokratických billboardech se objevují otázky typu „proč se nestaví více levných obecních bytů“ nebo „proč se našim dětem ruší školy a školky“, přitom například současný radní za školství Jan Štrof je člen ČSSD. „Neútočíme na ODS, upozorňujeme na problémy,“ komentuje Petra Buzková předvolební strategii své strany. ODS v Praze hledá koaliční partnery vylučovací metodou a při výběru tradičně zohledňuje „velkou politiku“. Už v roce 1998 odmítla jednat s Unií svobody, kterou vnímala jako zrádce ze Sarajeva, o čtyři roky později ze stejného důvodu vůbec nezasedla k  jednacímu stolu s  Evropskými demokraty Jana Kasla, protože někdejší primátor Kasl rovněž ODS opustil. Proto strana Václava Klause raději v obou případech sestavila velkou koalici s ČSSD.

Sluší jim to, bude se nám stýskat. foto čtk

S kaslovci to letos půjde Letos se situace změnila ve prospěch evropských demokratů, protože padouši jsou socialisté. Jan Kasl v  červnu opustil politiku a  uvolněné první místo na kandidátce SNK ED zaujala matematička Jana Ryšlinková (bezpartijní). Hned za ní je poradkyně europoslance Jozefa Zieleniece Markéta Reedová (SNK ED). Pavel Bém sice neopomene do tohoto uskupení rýpnout, protože prý „prošlo tolika kotrmelci“, ale za této konstelace by se povolebním jednáním vůbec nebránil. A „kaslovci“ oplácejí stejnou vstřícností – podle kandidáta Jiřího Witzanyho je ODS „nejpřirozenější povolební partner, protože obě strany jsou pravicové“. Podle Witzanyho už navíc obě strany začaly o možné povolební spolupráci předběžně jednat. Vliv velké politiky zvyšuje i šance Strany zelených na uzavření koaliční dohody na pražském magistrátu, protože v  parlamentu také s  ODS a  KDU-ČSL spolupracuje. Přitom zelení vedou s  ODS velký spor o  dostavbu metra a  dopravní řešení zejména z  ruzyňského letiště do centra města. Chtějí železnici, protože je o  26 miliard levnější a  energeticky méně náročná (není pod zemí, proto se v  ní nemusí svítit, nepotřebuje eskalátory). ODS trvá na metru, protože ten-

Vzděláním proti válkám a vyhánění Ani na devátém česko-německém diskusním fóru v Liberci se o sporné minulosti nemluvilo. Má se tedy vůbec konat to desáté? Nedotčené cedule s černým nápisem mluvily dost jednoznačným jazykem: Těch „VIP“ s přednostní rezervací v první řadě nedorazilo letos mnoho. V minulosti mezi hosty ročních konferencí česko-německého diskusního fóra občas zavítali politické osobnosti kalibru premiérů Schrödera a Špidly nebo prezidentů Havla a Herzoga. Minulý víkend však do Liberce přijeli především diplomaté a aktivisté, aby podeváté diskutovali o tom, co Čechy a Němce trápí a co by společně mohli proti tomu dělat. Nálada byla dobrá. Staří známí se radovali, že se zase vidí. Primátor Liberce Jiří Kittner v rámci přijetí na historické radnici pobavil své hosty staromódní ceremonií, vlídnými slovy, červeným vínem a výhledem z balkonu na náměstí. Kdysi se jmenovalo „Konrad-Henlein-Platz“, teď „náměstí Dr. Edvarda Beneše“. Otázka skeptika jenom zní: Je skutečně nutné platit akci, na které se o nevyřešených problémech stejně radši nemluví?

Víte, kdy v Mnichově zvoní? Česko-německé diskusní fórum je dítětem doby, kdy to mezi Berlínem a Prahou pěkně skřípalo a politici spolu spíš nemluvili, než mluvili. Za svůj vznik vděčí bilaterální deklaraci z ledna 1997 a sloužit mělo k tomu, aby se mezi občany obou států rozpoutal „formálně a  personálně mnohotvárný dialog“. Od podzimu 1998 se tedy každý rok setkává několik desítek reprezentantů politiky, svazů a  spolků střídavě v Německu a Česku, aby se dva dny bavili o  tématu, které předem připravuje tzv. „Rada“. Hned při prvním sestavení Rady ale došlo ke skandálu, který se z dnešního pohledu zdá symbolický: Berlín totiž na jaře 1998 jmenoval do Rady několik zástupců sudetoněmeckého Landsmanšaftu, proti čemuž tehdejší šéf ČSSD Miloš Zeman protestoval. Bolestivá minulost šla po tomto konfliktu stranou

to způsob dopravy je nejrozšířenější v  Evropě. „Jenže rychlodráha je relativně připravený projekt, kdežto metro není ani v územním plánu do roku 2010. Pražská i státní kasa jsou prázdné, takže je tam i vážná pochybnost, kdy by metro mohlo být postaveno,“ říká Petra Kolínská, jednička na kandidátce zelených.

Betonové město V programech pro komunální volby ODS opakovaně slibovala prosadit takovou politiku, „která obce nesmyslným způsobem nezadluží na dlouhá léta dopředu, která nebude plýtvat obecními penězi a  která zamezí realizaci nereálných či megalomanských projektů“. Jenže hned v  prvních letech vládnutí s  ČSSD (1998–2002) se Praha dostala do třicetimiliardového dluhu. Rozdělení peněz nebylo průhledné a  megalomanské projekty se financovaly ve spolupráci s  ČSSD – ostatně další se chystá, ODS uvažuje o  pořádání olympijských her v  Praze. Tehdejší náměstek primátora Jiří Paroubek (ČSSD) v novinách tvrdil, že hlavní město se bez půjček neobejde, ale opozice je dodnes přesvědčena o opaku. Vadí jí klientelismus a korupce, které vidí za neprůhledným hospodařením doprav-

(lidi z Landsmanšaftu jakbysmet) a účastníci fóra se začali scházet raději nad podstatně méně konfliktními tématy jako třeba hospodářská spolupráce, vzájemné vztahy po roce 1997, modernizace sociálního státu nebo obecné řeči o Evropě a její integraci. Tu a tam se mluvilo o minulosti, ale spíš tak, aby se to nikoho nedotklo. Český vstup do EU pak témata fóra definitivně obrátil do budoucnosti. Pro zastánce fóra jako platformy, kde si Češi i Němci v neformální atmosféře mohou říct nepříjemné věci pěkně z očí do očí, je to zklamání, v Liberci ale převládala spokojenost. „Letos se podařilo najít smysluplné a konkrétní téma, o němž se dá říci, že je opravdu aktuálním pro obě společnosti – českou a německou,“ říká europoslanec za ODS Jan Zahradil, který je také členem Rady fóra. Letos v Liberci došlo totiž na téma vzdělání (jako zbraň proti bariérám samozřejmě). Značně odborné téma ale mělo svá úskalí: třeba odborná úroveň dlouhých referátů o  reformách v  saském nebo bavorském školství určitě překročila možnosti pochopení značné části osmdesátky přítomných posluchačů, jiné mohla odradit trochu samolibá prezentace vlastních úspěchů na cestě k vědomostní společnosti. Konkrétní témata si prostě vyžadují konkrétní experty, kteří ale zpravidla nebývají odborníky na česko-německé vztahy a vzájemný charakter akce neberou v potaz.

Lepší něco než nic Má tedy pokračování konferencí za takových okolností vůbec smysl? „Samozřejmě,“ říká Petra Ernstbergerová, poslankyně SPD ve Spolkovém

ního podniku v  majetku města. Ten každoročně dostává 12 miliard korun, což je třetina pražského rozpočtu, ale informace, jak se s těmi penězi nakládá, jsou utajované i před opozičními zastupiteli. Opozice dále kritizuje zbytečné prodražování některých staveb, třeba rozestavěný skleník v  botanické zahradě, jehož cena vzrostla z  dvaceti na sto osmdesát milionů. Praha prý zbytečně platila stamiliony za Kongresové centrum, dodnes nebyla vyvozena osobní odpovědnost za velké ztráty První městské banky, nevyjasnila se investice více než padesáti milionů korun do loterijní hry, která pak nebyla ani zahájena. Nevýhodná je údajně i šedesátiletá nájemní smlouva na holešovické výstaviště. Jako sporná se konečně jeví i  řešení dopravy ve městě, které se podle odpůrců mění v  průsečík radiál a  magistrál a  stavby jsou stále dražší. Na vině je podle kandidáta Strany zelených Petra Štěpánka osobní propojení pražských politiků a úředníků se stavebními firmami. Malé strany by rozpad velké koalice v Praze uvítaly. „Intenzivně na tom pracujeme, Praze toto spojení škodí,“ říká Petra Kolínská. Kateřina Mahdalová

Q

sněmu a  dlouholetá aktivistka v  česko-německých vztazích. „Bez fóra by mezi našimi zeměmi vzniklo vakuum, v němž by dialog usnul.“ Fórum chce rozhodně zachovat i  Sebastian Gerhardt, tajemník pro tisk a politiku na německém velvyslanectví v Praze. „Okruh lidí, kteří chtějí spolupracovat, se stále rozšiřuje a úkolem diskusního fóra je i  nadále tyto lidi seznamovat,“ míní Gerhardt. „Pravda, většinu lidí tady už znám,“ říkal Daniel Kraft, bývalý jednatel nadace Brücke-Most v Drážďanech. „Ale tato konference je jedinou příležitostí, kdy se s nimi pravidelně vidím a bavím.“ Myšlenku, že fórum neplní svůj účel a mohlo by se rozpustit, odmítá i Tomáš Kafka, vedoucí odboru střední Evropa na českém ministerstvu zahraničních věcí: „Co je větší škoda? Mít fórum, které snad nevyužívá všechny možnosti, anebo nemít k dispozici žádnou takovou instituci?“ I  v  Liberci bylo patrné, že česko-německé vztahy jsou teď podstatně lepší než kdykoli v  minulosti. Na úplně normální debatu o  sporných otázkách třeba kolem odškodnění českých Němců nebo chystaného památníku vyhánění v  Berlíně to však stále ještě nestačí. Také proto se chce fórum i nadále dívat jen do budoucnosti. „Dokážu si představit, že by Rada mohla fungovat jako seizmograf vzájemných vztahů, který vycítí nová témata a postupuje je politickým institucím,“ říká Petra Ernstbergerová. „Už teď chceme založit skupinu, která se bude nadále zabývat tématem vzdělávání, abychom mohli příslušným politickým institucím poskytnout konkrétní doporučení.“ Anneke Hudalla

Q

RESPEKT 42  V  16.–22. říjen 2006

inzerce 



   ekonomika

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Poučení z Mexika a Ukrajiny

Ekonomická stabilita se odvíjí od jiných aspektů, než je míra politické krize

O

 fundamentální stabilitě země se člověk hodně poučí podle toho, jak reaguje na krizi. Třeba Mexiko: v létě se tam konaly prezidentské volby, jež vyvolaly situaci, která se proměnila v lítou politickou přestřelku. Když byl konzervativní kandidát Felipe Calderón prohlášen za vítěze s náskokem necelého 1 % hlasů, jeho populistický vyzývatel Andrés Manuel López Obrador pohotově prohlásil, že šlo o podvod. Během uplynulých dvou měsíců tisíce nejvášnivějších příznivců Lópeze Obradora proměnily Zócalo, ústřední náměstí hlavního města Mexika, ve faktické moře stanů – gravitační centrum opozice vůči oficiálnímu výsledku. Desítky opozičních zákonodárců 1. září předvedly v mexickém parlamentu podívanou pro hlavní vysílací čas televizí, když obsadily řečnický stupínek, takže odcházejícímu prezidentu Vicentu Foxovi znemožnili, aby osobně přednesl svou poslední řeč o stavu země. Čtyři dny nato nejvyšší mexický soud pro otázky voleb prohlásil, že se Fox do voleb nevhodně vměšoval, ale znovu jednoznačně potvrdil Calderónovo vítězství. López Obrador přislíbil, že bude mařit Calderónův výkon funkce od chvíle, kdy 1. prosince převezme prezidentský úřad. Obdobné volební neshody se vyskytly ve Spojených státech v roce 2000 a na Ukrajině v roce 2004. V důsledku vyhrocených prezidentských voleb velká část voličů v každé ze zemí zpochybňovala legitimitu výsledku. K požadavkům na přepočítávání hlasů byly nuceny se vyslovit nejvyšší státní soudy. O politické ani ekonomické stabilitě USA však v roce 2000 nebylo pochyb, neboť veřejná důvěra umožnila vládním institucím země pokojně konflikt vyřešit. Tyto instituce prokázaly, že mají mnohem větší moc než zúčastněné politické osobnosti. Na druhou stranu na Ukrajině veřejné pobouření, posílené mezinárodním tlakem činnost vlády ochromilo. Ve druhém hlasování si korunu vítěze získal poražený kandidát. Prvotní euforie, která takzvanou „oranžovou revoluci“ doprovázela, ovšem rychle opadla a Ukrajina se stále vypořádává s politickými a ekonomickými důsledky.

V čem je Ukrajina horší Co si tedy máme myslet o  Mexiku a  jeho sporných volbách? Velká část voličů tu také agenturám zjišťujícím veřejné mínění odpověděla, že o  legitimitě oficiálního výsledku pochybují. Justice odmítla požadavky na úplný přepočet hlasů, třebaže soudci přezkoumali zhruba 9 % odevzdaných hlasovacích lístků, než prohlásili, že přezkum žádné zpochybnění výsledku voleb nepotvrdil. Tak jako Viktor Juščenko, který byl na Ukrajině v prvním hlasování poražen, také López Obrador požadoval zvrácení výsledku. Na rozdíl od Juščenka byl odmítnut. Dobrou zprávou pro Mexičany je ale to, že politické instituce jejich země prokázaly, že jsou stabilnější než na Ukrajině. Navzdory veškerému úsilí Lópeze Obradora vyvolat v ulicích chaos prostřednictvím demonstrací, jichž se zúčastnily stovky tisíc protestujících, zůstává domácí i mezinárodní důvě-

Ať si křičí, investorům to nevadí. (Z demonstrace na podporu Lópeze Obradora) foto profimedia.cz

ra vysoká. Peso se od voleb sotva pohnulo – což je jasné znamení, že investoři zemi nadále věří. Jejich výdrž je významná, neboť tržní obavy z nestability se často stávají sebenaplňujícím se proroctvím. Nejde o to, že by na veřejné důvěře (nebo jejím nedostatku) u volebního výsledku nezáleželo. Záleží na ní. Avšak mnohem víc záleží na širším rámci – na tom, zda země dokáže fungovat dál tak jako Mexiko, zatímco její politické instituce řeší nastalou šlamastyku. Na rozdíl od situace na Ukrajině investoři nad demonstracemi v ulicích Mexika mávli rukou a nepřestali se soustředit na úrokové sazby a fluktuace v  globálním hospodářství. To naznačuje, že základem mexické správy se staly vládní principy a robustní politické instituce, nikoli mocní jedinci. Vskutku, ačkoli López Obrador nadále výsledek odsuzuje a pohrozil, že Mexiko promění v nezvladatelné, narůstající mexická střední třída se s politickým konfliktem už vyrovnala. Mnozí lidé, kteří byli pro kandidaturu Lópeze Obradora, povolební protesty v  jeho jménu nepodporují. Nedávný průzkum v  listu Reforma zjistil, že Calderón by nad ním teď zvítězil o 19 procentních bodů. Voliči mohou sice dávat přednost Lópezi Obradorovi, ale stability Mexika si cení především.

Ekonomicky hot, politicky čehý Kdyby se manažeři chovali jako vrcholní politici, jejich firmy brzy zkrachují. Porážka dosud vládnoucích lidovců Wolfganga Schüssela v Rakousku jako by podtrhla rozmarný podzim středoevropských zemí. Kdysi to býval předěl mezi západním světem a  komunistickým blokem. Na jedné straně Rakousko či Německo, na straně druhé Československo nebo Polsko. Dnes je to silné a dynamické srdce Evropy zažívající hospodářskou prosperitu. Letos bude růst HDP zemí střední Evropy 5,2 procenta, což více než dvojnásobně předčí výsledek eurozóny. Státy tak připomínají díky ekonomice šelmy deroucí se stále dopředu. Jenomže zdejší vládní polické strany prohrávají volby. Anebo jen stěží dávají dohromady koalice a tápou v problémech. Jsou nestabilní a z pohledu zahraničních investorů rizikové. Proč tedy ekonomický růst nestimuluje voliče volit vládní strany? Vždyť je to jakoby postavené na hlavu: Ekonomika ČR rostla v prvním čtvrtletí o 7,1 procenta,

nejvíce v dějinách. Ve druhém kvartále pak o slušných 6,2 %. Přesto Paroubek volby nevyhrál. Dzurinda se musel sklonit před opozičním rétorem Ficem, i  když slovenský HDP rostl letos zkraje roku o  6,3 % a  o  provedených reformách psaly listy The Economist nebo Financial Times oslavné ódy. Ficův předchůdce Dzurinda byl v zahraničí považován za reformátora č. 1, ale většina Slováků mu nemohla přijít na jméno. Také polská vláda se narychlo a překvapivě měnila, i když růst HDP o 5,2 procenta byl pro zemi z říše snů. A Maďarsko? Premiér Gyurcsány vzdoruje zuby nehty protivládním demonstracím, těžkou lekci rovněž dostal v podobě porážky v místních volbách. Také platy rostou Středoevropanům daleko rychleji než na Západě, přibližujeme se velmi rychle průměrné vyspělosti Evropské unie. Klesá nezaměstnanost. Třeba Polsko dokázalo během

Navíc během období politické paralýzy Calderón v zákulisí vyvíjel úsilí o sestavení administrativy a stanovení vládní strategie. Uvědomuje si, že musí dát vzniknout silnějšímu pocitu politické legitimity, a tak jeho kabinet zřejmě bude zahrnovat zástupce ostatních politických stran. Představí zřejmě opatření k řešení chudoby a tvorbě pracovních míst. Calderónův úkol nebude snadný. Od Lópeze Obradora a jeho zastánců lze očekávat, že se budou vytrvale snažit jeho plány zkřížit. Podrazit jeho vládě nohy se jim však podaří stěží.

Trhy to chápou Elementární stabilita, již mexická povolební krize zvýraznila, je zřejmá i jinde v Latinské Americe. Ať už je potenciál k  levicovému posunu v  některých latinskoamerických zemích letos jakýkoli, ostatní země, mimo jiné Mexiko, Chile a Brazílie, jsou mnohem méně náchylné k tomu typu populistické vlády, jakou sledujeme ve Venezuele a Bolívii. Volení lídři v těchto státech čelí institucionálním mantinelům vymezujícím jejich možnosti formovat politiku – parlamentům, jež kontrolují pravomoci exekutivy, a soudům, jež drží pod kontrolou pravomoci obou.

roku snížit nezaměstnanost o  úctyhodných 2,8 procentního bodu na 15 procent. ČR dokonce již předehnala v produktu na hlavu Portugalsko. A přesto máme nestabilní vlády.

Srozumitelně, prosím Hledejme něco iracionálního, co středoevropské voliče motivuje takto volit a co vládní politiky degraduje oproti opozici. Je to politická nuda, zastaralost, klišé, šeď, iracionálnost a  neschopnost voličům vysvětlit výsledky své práce. Vládám chybí drive, schopnost podat důkaz o  úspěchu viditelném v reálném každodenním životě. Například Česká republika: Politici chyběli na hodinách marketingu a ekonomické výsledky komunikují pramálo. A když už, tak třeba nesmyslně vydávají inzeráty se smyšlenými čísly a místo chvály si utrhnou vlastními chybami ostudu, jak se to stalo ministrovi financí Tlustému. Jenže v dnešní době si politika žádá manažerský přístup a tah na branku. Každá soukromá firma, které se podaří vytvořit dobrý produkt, se neobejde bez marketingu. Pokud politici o marketingu nemají ani tušení, pak sice mohou přispívat k tvorbě dobrého produktu, ale tím to končí. Neprodají ho, nikoho nezaujme, snadno se stane terčem kritiky. Výsledek působí rozpačitě až ostudně. Politici bývají natolik ponořeni do své „práce“, že někteří nečtou noviny, nechodí na „byznys snídaně“, vyjet mezi voliče je pro ně ztráta času. Na voliče myslí až za pět minut dvanáct – před volbami. Nevědí, že je někdo napadá či že ve zprá-

Ovšemže, určitá politická a  tržní nestálost v širším rámci ekonomik rozvíjejících se trhů bude přetrvávat. Některé z nich se však už „vypracovaly“ ke stabilitě zakotvené v udržitelné správě státu. Mimo Latinskou Ameriku nabízí dobrý příklad několik východoevropských zemí. V těchto státech hlouběji a vytrvaleji ovlivňují v současnosti důvěru otázky předpisů a zdanění než politické napětí. Mnozí v  médiích si to možná ještě neuvědomují. Trhy to ovšem chápou. Přestože mexická volební sága může nadále pronikat na přední stránky novin, její skutečný význam tkví v tom, že odhaluje, jak politicky odolným místem se Mexiko stalo. Ian Bremmer Autor je prezidentem Eurasia Group, poradenské firmy zaměřené na globální politická rizika, a autorem knihy The J Curve (Křivka J) s podtitulem Nový přístup k porozumění, Q proč státy vzkvétají a upadají. © Project Syndicate, 2006. www.project-syndicate.org

vách v televizi o nich mluví jejich oponent nebo investor jako o  nic nedělajících a  neúspěšných trdlech. A  podobně to platí o  celé státní správě: Co naplat, že tým úředníků pracuje rok na koncepci, kterou vláda schválí, ale nikdo ji nepropaguje. Výsledek práce je v  takovém případě nula. A nula od nuly pojde. A  tak se pohybujeme v  iracionalitě. Mluvíme o  problémech, které nejsou. A  zapomínáme na ty problémy, jejichž řešení nám pomůže – lidské zdroje, reforma důchodů, audity státní správy. Obecně: je přece jedno, zda v zemi platí rovná daň či progresivní systém se stejným efektivním zdaněním. Klíčové je, aby předpisy byly dobře napsané, srozumitelné a předvídatelné. Nepřípustné je, aby již v den přijetí normy polovina ministerstva vytvářela návod, jak novému zákonu porozumět, a  druhá půlka pracovala na její novele. Tak se tomu vesele v ČR děje. Politikům chybí strategické myšlení, vize, snaha jít zvoleným směrem a dotáhnout věci do konce. Pokud politik pochopí principy manažerského řízení, marketingu a  komunikace výsledků, pak volby ve většině případů s  dobrým produktem vyhraje. V zahraničí nebude pro legraci, ale vytvoří si image stabilního a důvěryhodného partnera. Pokud ne, bude to pořád ta samá písnička. Vlády se ve střední Evropě budou měnit jak na běžícím pásu a investoři si budou za nestabilitu říkat o větší prémie. Aleš Michl Autor je analytikem Raiffeisenbank. 

Q

diskuse / před 10 lety 

RESPEKT 42  V  16.–22. říjen 2006

Máme mít úřednickou vládu? Návrhy, aby zemi nějaký čas spravovala úřednická vláda, vyvolávají debatu, jestli by něco takového vůbec zemi prospělo. Anneke Hudalla a Jiří Pehe na toto téma debatují právě zde. Vedle všech překvapení, která česká politika za poslední měsíce nabídla, je tzv. „úřednická vláda“ jedno z nejlepších – alespoň po jazykové stránce. „Úředníci“ – ještě nedávno symbol malicherné byrokracie, neschopnosti a zkorumpovanosti, dnes najednou pro znechucený národ naděje na rychlý konec současné krize. Mýlí se. A to ne proto, že „úředníci“ by byli opravdu onou pohromou, za kterou je značná část politiků a veřejnosti považuje. Nastolit nyní „vládu odborníků“ by bylo politickou chybou a  to ze dvou zásadních důvodů: Za prvé poškodí demokratickou kulturu v  zemi. A  za druhé zabrání řešení problému, kterého se česká politika musí zbavit, nechce-li se znovu a  znovu nacházet v  pořád stejné pasti. Tento problém je Komunistická strana Čech a Moravy. To nejdůležitější, co Česká republika potřebuje na to, aby se skutečně stala onou standardní demokracií, o  které Václav Klaus už dlouhá léta mluví, je, aby se politici za každých okolností drželi pravidel hry. Jen tak si nejen všichni političtí aktéři, ale také voliči nacvičí hodnoty a chování, které demokratický systém

Č

lánek nastoluje zásadní otázky, z  nichž ta nejdůležitější je, zda by prezident Klaus měl pověřit sestavením vlády v  druhém pokusu Jiřího Paroubka i s rizikem, že předseda sociální demokracie sestaví vládu opřenou o  komunisty, nebo zda má vytvořit úřednickou vládu, která by vedla zemi k předčasným volbám. Pokud jde o  samotný pojem „úřednická vláda“, je to oxymóron. V parlamentní demokracii totiž nemůže vzniknout žádná vláda, která by se vymykala vůli politických stran, neboť každou vládu sestavují politické strany. Zda do vlády pošlou politiky nebo nestranické experty, je do jisté míry irelevantní. Pokud taková vláda ztratí většinovou podporu, padne zrovna tak, jako vláda složená z  politiků. Důležitý je zde především symbolismus: politické strany by se neměly, pokud možno, schovávat za nestraníky. Jenže za určitých okolností může být úřednická vláda smysluplným řešením. To mě přivádí k  druhé otázce: je smysluplným řešením úřednická vláda, která by nyní vedla zemi k  předčasným volbám? Podle mého soudu není, protože nebyly vyčerpány politické možnos-

V

zhledem k tomu, že Jiří Pehe v zásadě sdílí můj názor, nezbývá nic než doufat, že prezident naše námitky proti úřednické vládě vyslechne. Přesto bych se ráda zastavila nad dvěma názory svého oponenta, se kterými úplně nesouhlasím. Ta první je otázka, jestli by se o sestavení „druhé“ nové vlády měl pokusit Jiří Paroubek, anebo, jak naznačuje Jiří Pehe, „někdo jiný z ODS než Mirek Topo-

inzerce

činí stabilní. V současné fázi by ale jmenování úřednické vlády pravidlům hry vůbec neodpovídalo. Ústava sice prezidentovi nepředepisuje, koho má vytvořením vlády pověřovat. Z  logiky celého vládního systému je ale jasné, že nárok na premiéra nemá prezidentův nejlepší přítel, nýbrž vůdce strany, která je zastoupená ve sněmovně. A proto je Paroubkův nárok oprávněnější spíše než jakýkoli „nestranický“ kandidát. Pokud se prezident nyní rozhoduje, že novým kandidátem na premiéra bude někdo, kdo se původně o tuto funkci vůbec neucházel, znamená to de facto, že hlasy těch, kteří v čele vlády chtěli vidět Jiřího Paroubka, mají menší cenu než hlasy těch, kteří se v červnu rozhodli pro Topolánka. Klaus by tím dal najevo, že akceptuje jenom takový volební výsledek, který odpovídá jeho vlastním preferencím. Signál je to absolutně fatální: Právě těm (ale nejen jim), kteří svým hlasem pro KSČM dokumentovali, že s  fungováním demokratického systému nejsou spokojení, by Klaus poskytl další důvod k  tomu, aby vůči demokracii zaujali odmíta-

ti sestavení vlády. O sestavení takové vlády by se měl pokusit buď Paroubek coby předseda druhé nejsilnější strany, nebo někdo jiný z  Občanské demokratické strany než Mirek Topolánek, který selhal. Navíc úřednická vláda, jejíž existenci i misi by nepodpořila ČSSD, by nedávala valný smysl už proto, že by se musela opírat o komunisty, což by popíralo „smysl“ obejití Paroubka. Důležitá je i povaha „mise“, kterou má úřednická vláda na starosti. Pokud by měla být jen jakousi překlenovací vládou, je to v pořádku. Taková vláda může prosadit i některé reformy, na nichž se dohodnou politické strany, jež jí podporují. Jenže úřednická vláda, o které se nyní hovoří, by měla jediný úkol: dovést zemi k  předčasným volbám, čehož se bez spolupráce ČSSD nedá dosáhnout jinak než speciálním ústavním dodatkem, podpořeným KSČM. Ústavní změny se dotýkají podstaty demokratického státu. Ponecháme-li stranou, že jednorázové změny dělají z ústavy trhací kalendář, jakékoli ústavní změny by měly uskutečňovat přímo politické strany bez toho, že se skrývají za úřednickou vládou.

vý postoj a  v  příštích volbách tím spíše volili extremisty: Ta údajná demokracie sice tvrdí, že jsme si všichni rovni – ale někteří jsou si ještě rovnější. Tak proč se vůbec voleb zúčastnit? A proč volit strany, kterým je to, co chceme my, stejně fuk? Druhým důvodem, proč je úřednická vláda horší než kterákoli vláda ČSSD a KSČM, je, že by českou politiku připravila o jedinečnou šanci, aby se konečně vypořádala s KSČM. Od revoluce se totiž čeští politici chovají jako mladík, který si předsevzal, že bude žít úplně jiným životem než rodiče a  který si přitom neuvědomuje, že právě svým křečovitým „opakem“ zůstane na rodičích závislý. Přestože žádná strana s KSČM spolupracovat nechce, je to právě KSČM, která za posledních deset let nejvíce ovlivňovala českou politiku. Tím, že po každých volbách značná část mandátů byla „ztracena“ pro komunisty, ODS a ČSSD od roku 1996 nikdy nezískaly dost mandátů, aby vytvořily stabilní vládu. Přitom dosud není jasné, o jakou stranu se v  případě komunistů vůbec jedná. Je to prostě levicová, nebo extremistická, nebo dokonce protisystémová, tedy antidemokratická strana? Na to mezi politiky a  vědci nepanuje jednotný názor. Spoluúčast KSČM ve vládě by konečně rozpoutala onu diskusi o charakteru strany, kterou česká politika potřebuje, aby komunisté v budoucnosti už neomezovali možnosti vytvoření vlády. Politici z  ODS snad budou natolik zděšeni, že podají žádost na zákaz strany k Ústavnímu soudu. Česká veřejnost bude pečlivě sledovat každý krok nové polokomunistické vlády. Strana tedy buď skončí, anebo se ukáže jako legitimní alternativa k ostatním subjektům. Každopádně už nebude dále jaksi mimoděk určovat politický vývoj v zemi. A tento cíl určitě stojí za to, aby Klaus s vytvořením vlády nepověřil nestraníka – ale Jiřího Paroubka. Anneke Hudalla

Q

Což mě přivádí k  třetí otázce: co s  KSČM? Nemyslím, že by KSČM měla být přizvána přímo do vlády, protože existují nejen politická, ale také morální hlediska. Přímé spoluvládnutí s  potomkyní zločinecké organizace, která se nehodlá výrazně od minulosti distancovat, by sice mohlo eliminovat povolební paty, ale zmařilo by už nejspíš navždy jakoukoli šanci vypořádat se s minulostí. Něco jiného je ovšem opřít se v  Poslanecké sněmovně o hlasy strany, která je dlouhodobě její součástí a  bez jejíchž hlasů by dnes nezastával svou funkci ani prezident Klaus. Pokud by program menšinové vlády ČSSD nebyl protkán ústupky komunistům, je věcí KSČM, koho chce a nechce podpořit. Nelze než souhlasit s tím, že to, jak by se KSČM v  této roli chovala, by vskutku ukázalo, jak moc se liší od své předchůdkyně, a zdali má politická pravice pravdu, když volební kampaně opakovaně mění v  mobilizace proti „rudému nebezpečí“. Jiří Pehe Autor je politolog.

Q

lánek“. Jak již bylo řečeno: Podle mého nemá prá- „navždy jakoukoli šanci vypořádat se s minulosvo na druhý pokus nikdo jiný než předseda ČSSD. tí“. Kdo si přečetl polemiku, kterou tady před V parlamentárním systému vlády přece nejde o oso- nedávnem vedli historici Oldřich Tůma a  Petr by, ale o strany – a počet voličů, kteří si přáli levico- Koura, ví, že zabývat se „komunismem“ už dnes vou vládu, je stejně velký jako počet těch, kteří chtěli není úplně nesporná věc. Není to tedy jen provládu pod vedením ODS. blém KSČM. Druhá věc, o které by se dalo polemizovat, je domněnka, že spoluvládnutí KSČM by zmařilo Anneke Hudalla Q



Před 10 lety

Před deseti lety měli sociální demokraté úplně jiné starosti než dnes. Zatímco v roce 2006 ČSSD téměř vylučuje jiné názory, než má předseda Jiří Paroubek, v  roce 1996 zažívala strana nejsilnější protest proti vedení strany Milošem Zemanem. „Už není doba hlasovacích strojů,“ vysvětlil tehdejší místopředseda sociálních demokratů Karel Machovec, proč byl ochoten podpořit rozpočet menšinové vlády Václava Klause a další poslanec ČSSD Jozef Wagner k  tomu dodal: „Když jde o  stabilitu státu a budoucnost našich dětí, musí politikaření stranou.“ V komentáři Vladimíra Mlynáře a Petra Holuba se na závěr píše: „Uvidíme, až dojde na opětovné snížení věkové hranice pro odchod do důchodu. Teprve když se v této – pro Zemana principiální – věci

Příliš mnoho hlasů najde v sociální demokracii skupina ochotná hlasovat s koalicí, bude jasné, že ČSSD hrozí skutečný rozkol. Do té doby sociální demokraté jenom ‚mluví více hlasy‘.“ Důsledný čtenář této rubriky by zřejmě už zaslal protest, jak často se tu objevuje upozornění, že se něco opakuje. Ale dá se odolat? Třeba v  posledních dnech se znovu píše o zhoršeném ovzduší v Praze a o autech, která už naprosto opanovala město. V roce 1996 jsme k tomu psali: „K omezení pohybu automobilů se ovšem Praha odhodlala do dnešní doby pouze jednou (v únoru 1993). S regulací topenišť a v poslední řadě továren se v Praze počítá teprve v situaci, kdy by omezení provozu aut nepomáhalo. Z uvedených údajů je zřejmé, že díky ‚automobilové revoluci‘ se Praha stává nejhůře obyvatelným místem ve středu Evropy. Přitom na stolech odpovědných úředníků neleží žádný plán na dlouhodobější omezení dopravy v centru.“ Jinak ještě číslo rozebíralo privatizaci Nové huti, reformy armády či rozložení sil ve Velké Británii, která už tušila, že se brzy novým premiérem stane Tony Blair. Nikdo ale zřejmě netušil, že i deset let poté bude stále ještě v úřadě. Respekt č. 42/1996

10   zahraničí

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Putinovi k narozeninám

Vražda významné novinářky dále polarizuje ruskou společnost

N

ikdy jsem nepoznal Annu Politkovskou osobně, ač jsme studovali tutéž fakultu žurnalistiky na téže Moskevské státní univerzitě. Jenže absolvovala o  osm let dříve. Měli jsme ovšem dost společných známých, a loni jsem se dokonce na radu jednoho z nich na Politkovskou obrátil – nabídl jsem dopisování z Česka pro „její“ deník Novaja gazeta. Nakonec to nijak nedopadlo, Anna Stěpanovna se mi omluvila, a pak už jsme spolu nekomunikovali. Teď už to změnit nepůjde: 7. října, právě když ruský vládce Putin slavil 54. narozeniny, byla novinářka zákeřně zastřelena neznámým vrahem ve výtahu domu, kde bydlela.

Pro „černé“, nebo pro národ Její tragická smrt otřásá základy Putinovy říše, ač se na první pohled zdá, že většina ze 145 milionů Rusů má jiné problémy. Je jaksi přesvědčena, že v Rusku denně umírá násilnou smrtí ke stovce lidí a nikdo z toho nedělá tragédii federálního rázu. Jenže když byl v  roce 1995 zavražděn populární novinář a čerstvý šéf veřejnoprávní televize Vladislav Lisťjev, země držela státní smutek a prezident Jelcin na pohřbu oficiálně slíbil, že vrazi budou dopadeni a potrestáni. To se sice dodnes nestalo, příznačné však je, že nynější vraždu Putin odsoudil až po několika dnech, a to v Německu. Musel to udělat, neboť smrt Politkovské znamená ránu pro beztak špatný obraz jeho osobně i  celého Ruska. Veřejnost si toho ale skoro nevšimla, čímž vraždu známé novinářky de facto přirovnala ke smrti opilce v hospodské rvačce. Očekávalo se, že z jejího pohřbu bude mnohatisícový mítink, ale rozloučit se s Annou Stěpanovnou nakonec přišly jen asi dva tisíce skalních příznivců – z  vysoce postavených osob pouze ombudsman Vladimir Lukin. Většina to pod vlivem státní propagandy bere prostě: pokud Politkovská měla odvahu plést se do nebezpečných témat, pokud otevřeně kritizovala státní moc, s rizikem fyzické likvidace musela počítat. Tečka. K tomu se přidává i vlna obecné nenávisti k jejím článkům proti válce v Čečensku a na ochranu lidských práv především na severu Kavkazu. Lidé jsou přesvědčeni, že výhradně bránila zájmy Čečenů „a  dalších černých“ na úkor Rusů a  dělala to za „americké peníze“ (jen formou západních cen a grantů prý získala nejméně 300 tisíc dolarů). Ti, kdo Politkovskou považují za „národní svědomí“ (Lukinův výraz na pohřbu), jsou ve výrazné menšině. Tyto protikladné postoje vyjadřují hloubku propasti, která nesmiřitelně rozděluje ruskou společnost. Kdo objednal vraždu? Předně se mluví o  promoskevském čečenském premiérovi Ramzanu Kadyrovovi, jehož osobně Politkovská otevřeně vinila z  únosů, vražd a  mučení lidí. V  rádiu prozradila, že právě na základě jejího tvrzení bylo proti Kadyrovovi zahájeno trestní stíhání. „Články Politkovské mi nevadily, naopak pomáhaly, a tak jsem neměl důvod ji pronásledovat. Nikdy bych se nesnížil k tomu, abych bojoval proti ženě, nemlu-

Poslední publikovaný článek Anny Politkovské Stockholm hostil konferenci o severním Kavkazu za účasti politologů, novinářů i právníků. Vyšetřovatel Vach Ibragimov referuje: „Většina místních lidí se bojí čečenských jednotek více než ruských vládních vojsk.“ Posluchači reagují zpytavě i souhlasně. Ibragimov vysvětluje rozdíl mezi aktivitami Rusů a „našich vlastních“. Příslušníci promoskevských jednotek, byť Čečeni, se nechovají ke svým krajanům na základě své etnicity. Mají vlastní nepřátele – jsou jimi konkrétní lidé, s nimiž mají otevřené osobní účty.

Krevní msta Motivace většiny stoupenců Ramzana Kadyrova, Sulima Jamadajeva, Saida-Magomeda Kakijeva a dalších, kteří bojovali po boku ruské armády, rozhodně není politická. Pro ně je to pohodlná možnost, jak řešit své osobní problémy s pomocí státu a ještě na tom vydělat. V minulosti se příslušníci těchto jednotek aktivně podíleli na únosech, vraždách, mučení. Jejich brutalita je srovnatelná s tzv. eskadrami smrti, jež se rekrutují z ruských speciálních jednotek. Většinou nechávají na pokoji ty, s nimiž nemají nevyrovnané účty a kteří ruské vrchnosti nedělají potíže.

vě o  vraždě,“ namítá Kadyrov. Jenže celý svět se domnívá, že ruská moc a Kadyrov jako její součást se zbavili nepohodlné novinářky. Ač byla Politkovská statečnou žurnalistkou, v  poslední době – během práce na velké investigativní reportáži, zřejmě z Čečenska – se kolegům v redakci svěřovala, že má velký strach. „Celý svět“ ale není úplně celý. Michail Gorbačov (mimochodem akcionář Nové gazety) na rusko-německém fóru v Drážďanech sice atentát odsoudil, ale zároveň se zastal Kadyrova: „Vražda Politkovské míří proti prezidentovi Ruska a proti Čečensku. Vedení Čečenska nelze podezírat už proto, že tito lidé mnoho trpěli a zvolili cestu ve prospěch svého národa.“ Příběh Putina a Kadyrova přirovnal k politickému vývoji Šimona Perese a Jásira Arafáta, kteří bojovali proti sobě, ale nakonec se usmířili a dostali za to i Nobelovu cenu míru. Padají i jména Borise Berezovského a Leonida Něvzlina, oligarchů trestně stíhaných generální prokuraturou a existenčně závislých na tom, aby Západ měl o Rusku co nejhorší mínění jako o zemi, kde se za politické přesvědčení střílí do hlavy. List Izvestija upozorňuje, že mezi věnci na pohřbu byly dva zvláštní – od miliardáře Berezovského a čečenského ministra Achmeda Zakajeva, kteří jsou v londýnském exilu. A  stejný zájem může mít i  řada obyčejných ruských mafiánů, kteří žádají o azyl po celém světě ve snaze uprchnout před moskevským zatykačem a tvrdí, že Putin je politicky pronásleduje. Všichni včetně ruské policie se shodují jen v tom, že smrt Anny Politkovské byla spojena s její prací.

Najít vraha Mezi lidmi panuje obava, že vrah nebude potrestán. Pokud je ovšem naživu. Podle některých expertů nebyl profesionálem, neboť zanechal důležité stopy (střílel z  atypické pistole, zůstaly po něm otisky prstů), takže „zelenáče“ mohli vzápětí odpravit mnohem zkušenější zabijáci, kteří mají především krýt iniciátora vraždy. Anebo byl naopak skvělým profesionálem (střílel dobře, Politkovskou trefil do hrudi a do hlavy), jenž svými údajnými nerozvážnostmi dává najevo policii, že se jí nebojí. Vyšetřování osobně kontroluje generální prokurátor Jurij Čajka, pomoc slíbila americká FBI. Jak ale zdůrazňuje Vsevolod Bogdanov, předseda Svazu novinářů Ruska, „za posledních 10 let tu bylo zabito přes 260 žurnalistů a jen v 21 případech byly vraždy objasněny“. I  proto spolumajitel Nové gazety a poslanec dumy Alexandr Lebeděv oznámil, že za zprávy vedoucí k pachatelům zaplatí 25 milionů rublů (20 milionů Kč). Vlastní vyšetřování chtějí zahájit i  kolegové zavražděné z redakce. Nejsou v tom nováčci – když byl před lety zabit novinář Igor Domnikov, který pracoval pro Novou gazetu, aktivně se zapojili do pátrání a nakonec byli úspěšnější než policie. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.

V médiích – jejichž obsah určuje vrchnost – jsou prezentováni jako bývalí bojovníci, kteří se, „uznavše nesmyslnost vytrvalého odporu“, přidali k Rusům. Toto tvrzení je však daleko od pravdy. Důležitou součástí ruské politiky v oblasti je krevní msta, v čečenské společnosti stále pevně zakořeněná. Zabít člověka – to nedokáže běžný kriminálník. Lidé, kteří spáchali tento zločin, jsou v klatbě, vypuzeni z komunity a mají jediné východisko – zmizet. V časech klesajícího vlivu státních orgánů pak často vytvářejí ozbrojené skupiny. Důležité struktury v dnešním mocenském aparátu Čečenska vznikly právě s pomocí lidí, kteří běžně vraždili a zúčastňovali se loupežných přepadů. Hned po obsazení Čečenska roku 1999 se k ruské armádě přidala skupina Movaliho Bajsarova. Ten původně patřil k bandě Ruslana Labasanova, zničené v roce 1994, a pak proslul únosy a vydíráním. Jako jeden z prvních se připojil i Sulim Jamadajev, jehož skupina se podle zpráv prokuratury též podílela na zločinech. Později je rehabilitovali jako speciální jednotku velitele území Gudermes a teď je z ní prapor Vostok, součást 42. motostřelecké divize Ruské federace. V téže divizi je i prapor Zapad zahrnující jednotku Saida-Magomeda Kakijeva, jenž byl rovněž členem Labasanovovy bandy. Největší nevoli mezi lidmi vzbuzují akce Kadyrovových jednotek, vzniklé z bezpečnostní služby Achmata Kadyrova (zabitého v roce 1994). V jejich čele – i ve všech klíčových funkcích dnešního Čečenska – stojí bývalí ochrankáři. Například Ruslan Alchanov je ministrem vnitra, Adam Demilchanov

Q

Na to, co v Rusku zapadne, upozorňuje neteř Politkovské v Londýně.  foto profimedia / afp

je vicepremiér. Zpočátku měl Kadyrovův klan jen desítky členů, ale pak přibíral lidi z ilegality a kriminálních band. Dnes je součástí praporů Jug a Sever, tedy i mocenských struktur Ruské federace.

Čečeny proti Čečenům Příznačný je příběh Lemua Salmanova z osady Mairtup. Zastřelil dva místní lidi, kteří přišli žádat peníze za nákladní auto, jež mu prodali. Příbuzní zavražděných Salmanovi odkázali, že ho čeká krevní msta. Jenže úřady ho vzaly pod ochranu. Ze Salmanova se stal velitel místní Kadyrovovy jednotky, později šéf protiteroristického centra oblasti a získané pravomoci využíval k vyřizování účtů se mstiteli a jejich příbuznými. Některé epizody z těchto bojů byly v médiích představeny jako boj proti terorismu. Půl roku poté, co Salmanov zastřelil svého strýce, jenž se ho pokoušel přimět k rozumu, mu udělili státní vyznamenání. Nač ruská moc potřebuje lidi, jako je on? Jeho aktivity neprodukují jen mrtvoly mstitelů, ale i desítky nových nepřátel, kteří se připojí k bojovým skupinám někde v horách. Ale o to právě jde – rozeštvat Čečeny proti Čečenům, znemožnit urovnání konfliktu. Chcete-li prosadit takovou politiku, musíte vsadit na lidi, kteří již spáchali nějaký zločin a udělají to znovu. V Čečensku nikdo nehodlá zrušit krevní mstu, ale zároveň je tu možné trestní stíhání i po mnoha letech. To zřejmě sbližuje ruskou vrchnost a lidi jako Kadyrov nejvíce.

Svou politickou roli hraje i propaganda. Například fakt, že Čečeni se angažují na straně ruských vládních jednotek, umožňuje tvrdit, že konflikt nemá separatistické kořeny. Jenže lidé, kteří se snažili udržet Čečensko jako součást Ruské federace, tu byli vždy. Už v 90. letech bojovaly proti separatistům stovky Čečenů pod vedením Bislana Gantamirova a některé horské oblasti převzala ruská armáda téměř bez krveprolití. Příslušníci a velitelé těchto jednotek sice zdůrazňovali loajalitu k ruské moci, ale zároveň se odmítali účastnit čistek, výbojů a poprav. Chtěli chránit svůj národ – i před ruskými vojáky. Od léta 2000 se Rusové začali těchto nespolehlivých partnerů zbavovat. Nejprve propustili členy domobrany ve věděnské oblasti, později bývalé vojáky přepadávali či zabíjeli. Střeleckou rotu velitelství v oblasti Šatojsk, která sympatizovala s Rusy, rozpustili: odmítla se totiž připojit k praporu Zapad, složenému převážně ze zločinců. Jinými slovy, dnešní „čečenizace“ neznamená odevzdání kompetencí samotným Čečenům, představuje mimo jiné povýšení a legitimizaci těch, kteří ochotně páchají trestné činy proti vlastnímu obyvatelstvu. Čečenizace je tedy krokem k rozšíření války. Výsledkem takové politiky je střídání vykonavatelů genocidy, kterou na začátku konfliktu páchaly jednotky ruské armády. Dnes ji vykonávají zločinecké a polozločinecké bandy podporované Moskvou. © Novaja gazeta, 28. 9. 2006

zahraničí 

RESPEKT 42  V  16.–22. říjen 2006

11

Sauna ve stínu medvěda

Závislost na Rusku? Zeptejte se Finů, současných lídrů EU

E

nergetická politika. V době, kdy každý sleduje ceníky u  palivových čerpadel, to je horké téma. V pátek se na „energetickém“ mítinku sejdou lídři států EU. Sejdou se ve finském Lahti, jak velí zvyklost předsednictví, a pak podiskutují s ruským prezidentem Putinem. To je zajímavá konstelace nejenom proto, že Evropa pociťuje čím dál větší energetickou závislost na Rusku, ale i  proto, že právě Finové lépe než jiní Evropané vědí, zač je obecné závislosti na Moskvě loket. Před patnácti lety se Finsko po rozpadu Sovětského svazu ocitlo v hospodářské krizi. Dnes už je synonymem úspěchu, prosperity a nových technologií (Nokia). Uvidíme, jak bude své zkušenosti předávat.

V šedé zóně Role Finska v EU vychází ze skandinávské tradice otevřenosti, transparentnosti a poctivosti, ale v lecčems se liší. Patří sem především důraz na sousedství s Ruskem a zvláštní vztah k němu. Rozhodující moment se odehrál v  závěru druhé světové války (viz rámeček). Finsko si jako jediný spojenec Osy v  těsné blízkosti SSSR ponechává samostatnost, byť podmínky sovětského vítěze jsou tvrdé – odstoupení části území, repatriace sovětských azylantů, válečné reparace ve výši 300 milionů dolarů během šesti let... Právě kvůli reparacím začíná finský stát masivně industrializovat doposud převážně agrární zemi. Hospodářské změny podporují i USA, ač Finsko po tlaku Moskvy odmítlo účast na Marshallově plánu. Poslední reparační splátka je uhrazena v roce 1952, ruší se přídělový systém, Helsinky pořádají olympijské hry a do přístavu doráží první zásilka kokakoly. Dodávky zboží na východ pokračují, ale SSSR již za ně platí – především surovinami (ropou, zemním plynem a kovovými rudami). Finsko toho využívá a od 60. let začíná po vzoru Švédska budovat sociální stát severského typu. Do západoevropského politického společenství ale proniká až v roce 1995, kdy spolu se Švédskem a Rakouskem vstupuje do EU. Co tomuto úspěchu předcházelo? V roce 1948 Moskva s Finskem uzavírá smlouvu o „přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“, která značně omezila jeho vojenskou a zahraniční aktivitu. Vzniká tzv. Paasikiviho-Kekkonenova politická linie. Juho K. Paasikivi, zástupce pravicové Národní koalice, byl premiérem v letech 1944–46 a pre-

zidentem 1946–56, Urho K. Kekkonen ze středově agrárního Venkovského svazu pak prezidentem v  letech 1956–82. Především Kekkonen dokázal využívat svých nadstandardních vztahů s  kremelskými vládci. Ač Finsko zůstalo parlamentní demokracií, prezident ve svých rukou soustředil silnou moc – podle ústavy vedl zahraniční politiku a mohl kdykoli rozpustit parlament. Ten mu dokonce schválením ústavních změn prodloužil mandát. Někteří Finové říkali své zemi Kekkoslovakia s narážkou na socialistické Československo, což vypovídá o jejím tehdejším politickém klimatu. V souvislosti s kritikou Brandtovy „východní politiky“ vzniká termín finlandizace – pro nerovný vztah se SSSR, vynucované přátelství, přehlížené porušování lidských práv atd. Pád sovětského impéria počátkem 90. let a  zpřetrhání těchto vazeb vedly k  šoku: finský vývoz klesl asi o 20 %, HDP o 13 %. Vlivem přehřátí dosud rychle rostoucí ekonomiky se na podzim roku 1991 zhroutila hodnota finské marky, což mělo za následek znehodnocení úspor části obyvatelstva a mimo jiné propad cen nemovitostí. Tehdy již obvyklé zahraniční půjčky se staly neúnosnými. Finanční sektor zažil hlubokou krizi, která zničila většinu do té doby prosperujících bank. Nezaměstnanost vystoupala z 3,5 na 18 %. Nicméně od druhé poloviny 90. let a začlenění do EU zažívá Finsko opět vzestup, restrukturalizuje celé hospodářství. Stále silněji se prosazují oblasti tzv. nové ekonomiky – komunikace, technologie, prostě obory založené na vysoké kvalifikaci a velké přidané hodnotě.

Finským oknem do Evropy Při posuzování dnešního významu finské zkušenosti pro vztah EU a Ruska je nutno vzít v potaz některé skutečnosti. Evropská pozice Finska se po rozšíření v roce 2004 zásadně změnila. Do té doby bylo (kromě východu Německa) jediným členským státem s těsnou a dlouhodobou zkušeností se SSSR. Dnes už je takových členů sedm, z toho Estonsko, Lotyšsko a  Litva byly dokonce přímou součástí „říše zla“. EU má tedy k dispozici přímější pohled těchto členů než jen zkušenost „finlandizovaného“ Finska. Obezřetný vztah Finů k Rusku s sebou přinesl nutnost přijímání některých ruských pozic. To se

odráží ve sdílení například mírových zahraničněpolitických zásad východního bloku. V současném Finsku je optika této éry patrná v rámci blízkovýchodního konfliktu ve spíše propalestinské pozici či ve více protiamerických náladách ve srovnání s  podobnými evropskými státy. Špičky určující směr finské zahraniční politiky – prezidentka Tarja Halonenová či ministr zahraničí Erkki Tuomioja – mají za sebou zkušenost z  levicového hnutí v 60. a 70. letech. Ta se sice odráží v jejich osobních názorech a  proklamacích pro domácí publikum, finský stát jako takový ovšem jen velmi zřídka vybočuje z oficiální linie EU. Aktuálně může Finsko Evropě nabídnout pozitivní zkušenost s odpoutáním se od závislosti na SSSR, a  sice právě na poli hospodářství. Finská společnost se totiž účinně vypořádala s  následky hluboké ekonomické krize, aniž by poté prošla sociálním propadem. Na změněné hospodářské podmínky zareagovala vybudováním svého technologického průmyslu vyžadujícího především kvalitní vzdělání a začala uvažovat globálně. Na základě své zkušenosti ale může nabídnout i výstrahu. Sovětská politika vůči Finsku za Kekkonena totiž s  sebou přinesla i  pojem kotiryssä (doslova „domácí Rusák“): pro úspěch v politické či hospodářské dráze bylo užitečné mít nějakého známého vlivného Rusa, agenta KGB – z  ambasády, obchodního zastoupení či filiálky sovětského podniku ve Finsku. Tato metoda, známá jako rozděl a panuj, je patrná i ve vystupování Moskvy vůči novým členům EU. Vždyť „uzavřením kohoutů“ Ukrajině bylo poškozeno i Polsko a vůči Pobaltí se Moskva chová vysloveně arogantně. Finskou lekci tedy můžeme shrnout asi takto. Moskva Helsinky zejména hospodářsky zvýhodnila, ale stylem něco za něco. Finové vraceli sovětské uprchlíky s vědomím, co je v SSSR čeká. Udržovali jistou autocenzuru: celý náklad pamětí komunistického ministra vnitra Yrjö Leina byl po vytištění zničen a finský překlad Solženicynova Souostroví Gulag musel vyjít ve Švédsku. Nikdy by si nedovolili kritizovat politické kroky SSSR. Právě proto se Rusové ve Finsku vždy cítili jako na domácí půdě. Právě proto byla Konference o  bezpečnosti a  spolupráci v  Evropě připravována i završena v Helsinkách. Moskva umně využívala a využívá svou mocenskou pozici a díky své náklonnosti Finsku zvyšuje hodnotu jeho globálního a evropského „good-willu“ – leč podle toho,

S carem a bezedným ruským trhem Dnes již mytický vztah Finska s Ruskem se odvíjí od společného státoprávního uspořádání z roku 1809. Tehdy, za napoleonských válek, bylo Finsko, doposud východní součást Švédska, připojeno k ruskému impériu na bázi personální unie. Z cara Alexandra I. se stal i velkokníže finský, jenž získanému území přislíbil politickou, kulturní a hospodářskou autonomii. Zvýhodňované uplatňování finských surovin a výrobků na bezedném ruském trhu znamenalo ekonomický rozkvět. Luteránští Finové se na rozdíl od Poláků a dalších národů ovládaných Romanovci až na výjimky nebouřili. Státní samostatnost – podobně jako jiné součásti Ruska či Rakouska-Uherska – získali až se závěrem první světové války. Meziválečné období je charakterizováno silnou vazbou na Německo a odklonem od Moskvy – kvůli hrozbě vývozu komunistického převratu. Tento chladný vztah spolu se sousedstvím Leningradu zařadily Finsko do Stalinových plánů na ovládnutí bývalých ruských západních území. Nicméně Finové se – na rozdíl od Litvy, Lotyšska a Estonska – začali vojensky bránit a po tzv. zimní válce (1939–40) si uchovali státní suverenitu. Cenou bylo postoupení části území na Karelské šíji s centrem Viipuri (Vyborg). Po útoku nacistického Německa na SSSR začala nová válka mezi Finskem a Stalinovou říší známá jako pokračovací (1941–44). Finské velení využilo zaneprázdnění hlavních sil Rudé armády v konfliktu s Německem a na podzim 1944 uzavřelo se Stalinem separátní mír.

jak si sama přeje a představuje. Rusové vždy byli a jsou zvyklí na „nadstandardní“ zacházení a toho se jim ve Finsku – jejich tradičním oknu do Evropy – dostává ve větší míře než jinde. Právě proto bude chtít Putin za ruské energetické suroviny uznání oprávněnosti svých kroků vůči Čečensku a Gruzii. Matěj Zachoval Autor vyučuje finskou literaturu na FF UK.

Q

Fico do karantény, zaznělo z Bruselu I bez Dzurindy Slováci pokračují v báječných letech. Ale evropským poslancům se něco nelíbí. Ke sto dnům vlády přicházely Robertu Ficovi samé dobré zprávy. Slovenská koruna vystoupala na nejvyšší kurz vůči dolaru a  euru v  historii. Průzkum ukázal, že kdyby se konaly předčasné volby, zvítězil by znovu Směr s téměř 37 % hlasů. Ekonomika dál rostla nejrychleji ve střední Evropě. Nezaměstnanost poprvé poklesla pod 10 %, což je pro Slovensko, léta zvyklé na cifry překračující dvacítku, malý zázrak. Za druhý malý zázrak lze považovat skutečnost, že Ficem před volbami tak kritizované liberální reformy přežily v  podstatě ve zdraví. Kabinet se totiž zatím omezil jen na populární, či dokonce populistické kroky, které podstatu reforem zachovaly. Přesun léků a vybraných základních potravin do snížené daně z přidané hodnoty, zvýšení minimální mzdy, zrušení dvacetikorunových poplatků u  lékaře nebo zrušení odpočitatelných položek daně pro lidi, kteří vydělávají nad 45 tisíc korun měsíčně, nic z toho nejsou opravdu zásadní kroky. I  bývalý premiér Mikuláš Dzurinda musel přiznat, že Fico neobrátil směr vývoje a země se může i dál úspěšně rozvíjet. „Bylo to období velmi silných řečí, ale velmi slabých skutků,“ prohlásil Dzurinda a vyčetl Ficovi, že neplní svůj volební program. Slovenští ekonomové a politologové k tomu dodávají „naštěstí“. Fico reagoval tak, jak měl ve zvyku ještě jako lídr opozice. „Za sto dní jsme pro lidi udělali více, než kolik by Dzurinda udělal za sto let.“ Jasné slovo k  tomu, že se přesto na Slovensku děje něco nedobrého, muselo přijít z Bruselu.

A to od těch, od nichž to Fico čekal zřejmě nejméně – evropských sociálních demokratů. Ti doložili, že problém současné Bratislavy není ekonomický, nýbrž politický.

Trestají nás za lidovost Fico před volbami ujišťoval, že vládní koalici sestaví pouze s mezinárodně přijatelnými stranami. Již v létě se ale ukázalo, že za takové parťáky považuje nejen Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara, ale i Slovenskou národní stranu (SNS) Jána Sloty. Tato skladba vyvolala zděšení především právě v Evropské socialistické straně, jež do svých struktur přijala Ficův Směr teprve nedávno a po velkém přemítání. Vzápětí dali socialisté v Bruselu najevo, že členství Směru musí být pozastaveno. „Čekala jsem to horší,“ řekla tehdy europoslankyně Monika Beňová, která se kvůli vstupu SNS do vlády s Ficem rozešla. Myslela tím, že Směr mohli také rovnou vyloučit. Definitivní verdikt byl odložen o tři měsíce – a právě během nich vypukla slovensko-maďarská diplomatická krize, nejtěžší za posledních deset let. Na jejím počátku byl Ján Slota, který v rozhovorech pro Lidové noviny a Die Presse napadl Stranu maďarské koalice tak ostře, že Budapešť reagovala diplomatickými nótami. Následoval incident s údajně zmlácenou slovenskou Maďarkou. Ten skončil pro Slovensko „dobře“, neboť – alespoň podle policie – si přepadení dívka vybájila. A když už si Fico

Zpočátku to byla skoro legrace. (Ján Slota a Béla Bugár při ustavení nového parlamentu, Bratislava, 4. červenec)  foto globemedia / reuters

myslel, že se Maďarsku není za co omlouvat, budapešťský protějšek Ferenc Gyurcsány minulý týden odvolal dojednanou schůzku s  ním, která měla proběhnout na okraj setkání šéfů vlád Visegrádské čtyřky. Fico byl nepříjemně překvapen. A ještě více ve čtvrtek, když evropští socialisté splnili hrozbu a  Směru pozastavili členství, dokud bude SNS ve vládě. Prozatím na deset měsíců. „Nemůžeme se zpronevěřit našim základním principům,“ nechal se slyšet šéf socialistů Poul Nyrup Rasmussen. „Trestají nás za to, že jsme proti monopolům a děláme politiku pro lidi,“ komentoval verdikt Fico. Přitom má ještě štěstí, že europoslancům vadí SNS ve vládě, nicméně neregistrují tichý návrat Slo-

venska před rok 1998. Mnozí Slováci ale už ano – zastavené vyšetřování únosu syna prezidenta Kováče, osvobození Vladimíra Lexy, Ficův výhrůžný telefonát šéfovi zpravodajství Slovenské televize, plány na zrušení Speciálního soudu, hrozby západním investorům... Stačí si poslechnout zprávy veřejnoprávního Slovenského rozhlasu, který se Ficovi s Mečiarem a Slotou přizpůsobil nejrychleji. To, co tam vysílají teď, už jsem kdysi slyšel. Psal se rok 1997 a Slovensko zrovna vyškrtli ze seznamu kandidátů do NATO a EU. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

12  Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

I

nvestujte do drátoven. Takové poselství přinesl začátek října. V době, kdy prezident Bush podepsal silně medializovaný zákon, jehož výsledkem bude výstavba 1100 km plotu na americko-mexické hranici, již bylo nenápadně rozhodnuto – drátěná bariéra oddělí i Saúdskou Arábii od Iráku. Jak uvedl londýnský list Aš-Šark al-Avsat, saúdskoarabská vláda ohlásila výstavbu bezpečnostního plotu v délce 814 km. Nyní funguje na saúdskoarabské straně společné hranice na 40 vojenských základen, jejichž osádky zachytávají pašeráky zbraní i narkotik, teroristy a ilegální migranty. To však nestačí, takže má během pěti až šesti let vyrůst souvislý plot doprovázený dalšími základnami a  kontrolními stanovišti. Podle saúdsko-

Saúdové sobě

Wowi míří vzhůru

Berlínský starosta si vybírá mezi postkomunisty a Zelenými

P

táte-li se Berlíňanů, jak se žije v německé metropoli, často se dočkáte poněkud otřepané odpovědi, že Berlín je „chudý, ale sexy“. Autorem výroku je sociálnědemokratický starosta Klaus Wowereit. A není to jeho jediné prohlášení, které zlidovělo. Podobně často se parafrázuje starostovo „Jsem gay, a tak je to taky dobře“, kterým před pěti lety veřejně oznámil svoji sexuální orientaci. Wowi, jak si sám nechává s oblibou říkat, prožívá dobrá politická léta: v září s přehledem obhájil svůj mandát, když berlínská SPD získala v městských (zemských) volbách přes 30 % hlasů a  vládního partnera si může vybírat mezi Zelenými a  postkomunisty. Wowereitova hvězda stoupá a  po berlínské radnici přichází na řadu vrcholná spolková politika.

A tak je to taky dobře

I Mexičané už plotům rozumějí. foto profimedia.cz

arabského náměstka ministra vnitra prince Ahmada bin Abd al-Azíze se na jeho potřebě shodly vlády v Rijádu i Bagdádu – nebude to prý zeď, nýbrž „plot z ostnatého drátu s infračervenými kamerami“. Mluvčí saúdskoarabské ambasády v  USA dodal, že jeho země se obává přenesení války do celého regionu. Saúdskoarabské rozhodnutí není jednostranné. Vychází ze zářijové konference devíti ministrů vnitra (mimo jiné Iráku, Íránu a Turecka) v Džiddě, kteří se shodli na opatřeních proti terorismu. Sofistikovaný plot ale není pro každého už kvůli ceně. Celkové náklady projektu se odhadují na 12 miliard USD, tedy ekvivalent dvou Temelínů. Přesto se tolik kritizovaný izraelský vzor šíří po světě, ploty stojí kolem španělských enkláv v  Maroku, staví se na hranicích Saúdské Arábie s Jemenem, USA s Mexikem i jinde. Před 17 lety, když se na rakousko-maďarském pomezí začala bourat železná opona, by žádný expert drátovnám šanci nedával.

A co jaguáři Jaguáři a  jejich fanoušci to ovšem vidí jinak, což je zase zpráva z  amerických médií. Největší kočka USA byla v  této zemi od roku 1963, kdy farmáři u Grand Canyonu v  Arizoně zastřelili posledního samce, považována za vyhubenou. Jenže v  posledních deseti letech se jaguár tu a  tam vrací. Nenalezl sice v  USA domov v  tom smyslu, že by se tam znovu usídlil a  rozmnožoval, ale rozšiřuje tam své loviště – asi jako se do našich Beskyd občas zatoulá medvěd či vlk ze Slovenska. Problém je v tom, že jaguáři pronikají do arizonských hor z Mexika, navíc ilegálně, přesněji řečeno z celkem logických důvodů používají tytéž skryté stezky jako pašeráci drog. Právě to komplikuje jejich sledování. Ochranáři rozmístili podél jaguářích tras kamery, aby získali přehled o  jejich počtech a  pohybech. Jenže monitorovací zařízení zachycovala i tzv. muly čili ostře sledované pašeráky, kteří pak přístroje ničí. Úplný konec snu o návratu jaguárů by ovšem zasadila kompletace pohraničního plotu. Za pravdu by pak dostal Karl May, který v arizonských areálech velkých koček nechal pobíhat Vinnetoua, ale děj románu Poklad Inků s  hrdinou Otcem Jaguárem umístil do Argentiny. Zbyněk Petráček

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Starosta Wowereit má za sebou ukázkovou západoberlínskou kariéru. V  devatenácti vstoupil do sociální demokracie, vystudoval práva na Svobodné univerzitě a v roce 1979 se stal místním zastupitelem čtvrti Tempelhof. Na magistrátní (zemské) zastupitelství povýšil v roce 1995 a politický talent i čich prokázal o šest let později, kdy se mu v metropoli podařilo odstavit od moci dominantní křesťanské demokraty. V  roce 2001 otřásl Německem skandál okolo společnosti Bankgesellschaft Berlin (BgB). Ta vznikla v polovině 90. let fúzí soukromé Berliner Bank s  dalšími bankovními institucemi s  výrazným podílem státu. Berlínská politická elita viděla v nové společnosti páku, která by mohla výrazně napomoci obnově města. Věci ale nešly vůbec hladce. Problémy vznikly hned po ustavení BgB, kdy banka půjčovala velké peníze realitním developerům, a navíc založila nemovitostmi kryté fondy, které nabízely rozsáhlé garance investorům. Jenomže ceny nemovitostí v Berlíně nikdy výrazně nevzrostly, pokud dokonce neklesaly (i dnes tam lze koupit stejně velký byt o něco levněji než v Praze), a chybná rozhodnutí banky vedla k obrovským ztrátám, které se provalily právě v roce 2001. Přitom jedna ze společností, jež si půjčila (a nesplácela) až stamiliony eur, patřila dvěma prominentním členům berlínské CDU. Banku pak muselo sanovat už tak hluboce zadlužené město. Situace pohotově využil šéf SPD v berlínském sněmu Wowereit. Za podpory Zelených a postkomunistů odvolal křesťanskodemokratického starostu Eberharda Diepgena a sám se nechal zvolit na jeho místo. Především se mu ale podařilo vyvolat dojem, že za skandálem stojí pouze CDU. Na to, že s ní sociální demokraté tvořili deset let velkou koalici a  že přinejmenším měli dávat pozor, aby se majetek města, do kterého částečně patřila i  BgB, netenčil, se nějak zapomnělo. Takže zatímco SPD vyšla ze skandálu výrazně posílena, berlínská CDU se z  tvrdé rány zatím nevzpamatovala. Wowi se stal starostou, ale svůj post musel ještě obhájit v  předčasných volbách. Vel-

ký význam mělo jeho vystoupení na stranickém sjezdu. Zatím spíše málo známý berlínský zemský politik přistoupil k  mikrofonu a  vysvětloval, proč právě on je tím nejlepším kandidátem SPD. Jeho tehdejší projev si ovšem lidé pamatují kvůli pár slovům v závěru: „Jsem gay, a tak je to taky dobře.“ Pro média to byla bomba. Wowi se stal prvním německým špičkovým politikem, který se veřejně přiznal ke své homosexualitě, a jeho slova tou správnou „hláškou“, kterou dodnes Němci často parafrázují. Stále přitom není úplně jasné, proč se starosta ke své sexuální orientaci přiznal právě tehdy. Spekuluje se, že tím chtěl vzít vítr z plachet bulváru, aby záležitost nevytáhl ve volební kampani. Sám Wowereit v rozhovoru pro list Tagesspiegel v  roce 2003 řekl, že načasování coming outu bylo správné, a pokračoval: „Ale vlastně bych si už přál, aby to nebylo žádné téma. Že to tak není, se snadno pozná z otázek, které dostávám. Jako s  heterosexuálním starostou by se se mnou zacházelo jinak.“ Dnes lze říci, že Wowereit vystoupil s prohlášením v pravý čas. Jeho homosexualita není v liberálním Berlíně žádnou nevýhodou. Spíše naopak, jak nedávno poznamenal týdeník Focus: „Když Wowereit přijde s tím, že by chtěl děti, tak o tom diskutují dámy v kavárně i štamgasti v hospodě.“ Wowereit se nadále zasazuje o  dosažení rovnoprávnosti homosexuálů, mj. se v létě pravidelně účastní pochodu gayů a lesbiček na Christopher Street Day. Letos tak projel Berlínem na alegorickém voze SPD ozdobeném svými portréty ve stylu obrazů Andyho Warhola. Zajímavé přitom je, že pochodu se zúčastnil i  Wowereitův křesťanskodemokratický protikandidát Friedbert Pflüger. V Berlíně prostě není homosexualita předvolební téma. V celoněmeckém měřítku to ale stále neplatí. Když Wowereit vyhrál berlínské volby, bulvární deník Bild otiskl velkou fotografii, na níž slaví úspěch se svým životním partnerem, neurochirurgem Jörnem Kubickým, a titulek se ptal: „Stane se Wowi prvním teplým kancléřem?“

Když postkomunisté zobou z ruky Zářijové volby znamenají pro Wowereita mezník. S  vítězstvím počítal podle prognóz už předem, ale důležitá byla jiná věc: oproti volbám v  roce 2001 získala jeho SPD zhruba o  procento více hlasů a  překročila symbolickou hranici 30 %. Navíc podobně jako před pěti lety vymazal křesťanské demokraty, teď zatlačil do pozadí svého dosavadního koaličního partnera, postkomunisty – ti ztratili oproti roku 2001 třetinu svých voličů (klesli z 30 na 20 %). Wowereit se tak ocitl

v  ideální situaci. Může si vybírat, zda půjde do koalice s  postkomunisty, nebo se Zelenými – v obou případech by měla koalice většinu. Zdálo by se logické, že sociálnědemokratický starosta přibere do vládní party Zelené coby osvědčené spojence, zvláště chce-li v  budoucnu výrazněji vstoupit na celoněmeckou politickou scénu, jak ohlašoval už před volbami. Postkomunisté jsou na spolkové úrovni jako partner nepřijatelní a nacházejí se v podobné situaci jako v Česku KSČM. Taktik Wowi ale volí jiný postup. Jak řekl časopisu Spiegel, postkomunisté v Berlíně se už „účastí na vládě změnili a opustili postoje fundamentální opozice“. SPD s nimi proto zahájila koaliční jednání a zdá se, že sestavení červeno-rudého Senátu (zemské vlády) na berlínské radnici nestojí nic v cestě. Wowi ale zároveň zdůraznil, že berlínská koalice mezi SPD a postkomunisty není žádným modelem pro spolkovou úroveň. Tam jsou prý stanoviska rudých zcela odlišná a Wowereitovi se zdá, že „se ani rychle nezmění“. V čem konkrétně se liší, už starosta neřekl. Tento rozpor lze vysvětlit docela prostě – pro Wowereita bude mnohem jednodušší vládnout v Berlíně s oslabenými postkomunisty. Obzvláště když jim může pravidelně přikládat nůž na krk tvrzením, že pokud se jim něco nelíbí, klidně uzavře novou koalici se Zelenými.

Být na podpoře v Berlíně Wowereit se zkrátka vyzná v politice města, které je jeho slovy „chudé, ale sexy“. A  má pravdu v obou směrech. Berlín už dlouho bankrotuje: jen v letech 1991–2004 se městský dluh zvýšil pětinásobně na zhruba 56 miliard eur. A  i  když se možná rychlost zadlužování podařilo v poslední době snížit, město musí každoročně vydávat 2,4 milardy eur jen na splátky úroků. Ale nezdá se, že by si z toho Berlíňané nebo jejich starosta dělali velkou hlavu. Do značné míry to vyplývá ze schizofrenní situace metropole, kde panuje více než 17procentní nezaměstnanost a kde, jak poznamenal časopis Stern, každý druhý nežije z vlastního platu, ale lidé si přesto nežijí špatně. Ti na sociální podpoře mají nárok na měsíční jízdné městskou dopravou za polovic, vstup do muzeí úplně zdarma, za vstup do divadla platí tři eura a nájmy patří mezi nejnižší v západní Evropě (často jsou i nižší než tržní nájmy v Praze). Slovy Sternu „je daleko zábavnější žít coby nezaměstnaný v Berlíně než v Paderbornu“. A Wowi svým Berlíňanům rozumí: nevynechá ve městě žádnou zajímavější party, ples či příležitost něco slavnostně otevřít. Proto se mu také přezdívá mistr večírků (Partymeister, což koresponduje s Bürgermeister, starosta). Mrštně a přirozeně se pohybuje v médiích, a nejen ve zpravodajství – znají ho i fanoušci úspěšného televizního seriálu Berlín, Berlín, kde hrál, jak jinak, sám sebe. Není tedy divu, že Wowi je druhým nejpopulárnějším politikem SPD, hned po předsedovi strany Kurtu Beckovi. Oproti tomuto socialistovi spíše staršího ražení přitom působí jako světák s rozhledem. Právě Beck je jeho potenciálním vnitrostranickým spojencem – pokud SPD zaboduje v současné velké koalici a Beck ji povede do příštích voleb. Ale možná i sokem – pokud SPD vyjde z velké koalice oslabena a Wowi se bude ucházet o post jejího volebního lídra. Wowereit, alespoň zatím, není žádným velkým reformátorem, který by vytáhl své město z krize – koneckonců jeho voliči jsou z velké části nezaměstnaní, u kterých se neboduje bolestnými, ač nutnými reformami. Těžko předem odhadovat, zda s tímto postojem může mistr večírků Klaus Wowereit výrazně zabodovat i  na celoněmecké scéně. Jan Rozkošný, Berlín Autor je novinář, momentálně studuje veřejnou politiku na Hertie School of Governance.

Q

Klaus Wowereit Narodil se 1. října 1953 v Berlíně, žije s neurochirurgem Jörnem Kubickým; 1972 – jako devatenáctiletý vstupuje do SPD; 1979 – absolvuje práva na Svobodné univerzitě v Západním Berlíně; 1984–95 – radním pro vzdělávání a kulturu ve čtvrti Tempelhof; 1999–2001 – předsedou klubu SPD na berlínské radnici; 2001 – berlínským starostou.

téma 

RESPEKT 42  V  16.–22. říjen 2006

13

Uklizené město, opravené domy, ostříhaná tráva, dobré restaurace. Nebo máte na úspěch v komunální politice jiný názor?  foto günter bartoš

Jak najít ideálního starostu Příběhy úspěchu v komunální politice Blíží se komunální volby a s nimi otázka: jak se pozná dobrý starosta? Máme dát hlas tomu, který obecní úřad řídil dosud? Osvědčil se, nebo je na čase povolat konkurenci? Nelehké dilema čeká občany v šesti tisících obcí. Pokusili jsme se najít starosty, kteří vám mohou být inspirací, jak vlastně taková úspěšná komunální politika po česku vypadá.

D

obrými rádci před místními volbami mohou být politici, které úspěchy v komunální politice vynesly až do té velké, případně jim zajistily celostátní popularitu. „Musí mluvit a mluvit,“ prozrazuje nezbytnou kvalifikaci ideálního starosty senátor Jan Hadrava, jenž po čtyřletém angažmá v Senátu míří zpátky do čela západočeského městečka Lokte. Do funkce starosty se vyšvihl hned po listopadové revoluci a vydržel tu deset let. „Zpočátku se mi osvědčoval takový direktivnější způsob vedení,“ vzpomíná Hadrava. „Město bylo zdevastované a bylo potřeba rychle a rázně rozhodovat. To se ale změnilo. Dneska jsou názory ve městě košatější, je potřeba diskutovat, naslouchat ostatním, zastupitelům, občanům, zájmovým skupinám. Hledat konsenzus a rozhodnout až pak.“ Do práce v komunální politice se z malostranských paláců prý hodlá vrátit proto, že mu připadá mnohem konkrétnější a zábavnější. „Jestli jsem tady v Senátu někdy změnil nějaký paragraf, tak už si to nepamatuju ani já sám,“ směje se Hadrava. „V obci je přesně vidět, co jste udělal.“ Zvláště v  poslední době je prý prostředí v Praze tak zpolitizované, že člověk ztrácí motivaci. „Když se jednou Ludvíka Vaculíka ptali, jestli je postmodernista, odpověděl: Já píšu – kdo jsem, ať rozhodnou jiní. Pes taky běží a  nepřemýšlí, jaká je rasa. Takhle to funguje v komunální politice, prostě běžíte nebo píšete. V té velké ale musíte hlavně pořád nahlas říkat, jaká jste rasa. To mě nebaví.“ Politiky, které do ústředí katapultoval úspěch v  regionu, často spojuje schopnost komunikovat s médii. Na rozdíl od odchovanců velké politiky bývají pružní, dobře naložení, neschovávají se za vypnuté telefony a  sekretářky. Senátor a  starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa (ODS) je přesně takový případ – příjemně žoviální, neformální, emotivní. Do Hluboké nastupoval jako budovatel s plánem proměnit ji v takové město, jaká vídal při svých cestách po západní Evropě. „Uklizené město, opravené domy, ostříhaná tráva, dobré restaurace. Tohle už máme

dneska splněno.“ Jirsa vsadil na turistický ruch a  v  Hluboké vybudoval hotely, sportoviště, golfové hřiště, aktuálně plánuje stavbu lázní. Zakládá si na tom, že město samo málo utrácí a rozvoj za něj obstarávají hlavně soukromí investoři. „To je mimořádně důležitá schopnost dobrého starosty: motivovat soukromníky. Za tu další pokládám znalost jazyků a chuť se učit. Já sám jsem při práci na radnici vystudoval dálkově regionální rozvoj na britské univerzitě.“ Přestože se svým důrazem na podnikání (většina velkých vlastníků a podnikatelů sedí v městské radě) patří k nejčitelněji pravicovým lokálním politikům, za zásadní předpoklad komunálního úspěchu považuje schopnost vyjednat v zastupitelstvu co nejširší shodu. „Klíčová rozhodnutí vždycky schvalovalo 90 procent zastupitelů,“ zdůrazňuje Jirsa. „Pokud to tak nebylo a snažil jsem se ostatní převálcovat jen těsnou většinou, skončilo to průšvihem.“ Jako případ uvádí svůj plán stavby továrny na kraji obce, který v druhém hlasování zastupitelstvo zamítlo, a on musel složitě s investorem ukončovat rozjednaný projekt.

Přímý boj Česká komunální politika má díky zákonu schválenému ještě za Klause oproti západním zemím několik specifik. Obcí (na celkový počet obyvatel) je tu výrazně víc a ty malé jsou na tom finančně velmi špatně. Poslanci zrušili systém, v  němž část daní směřovala do obecního rozpočtu, veškeré přerozdělování se proto odehrává v Praze podle jediného kritéria – počtu obyvatel. Zákonem stanovené koeficienty zaručují větším obcím podstatně lepší příjmy na hlavu: tak třeba šestisethlavé Jindřichovice pod Smrkem hospodaří s třemi miliony korun, pětitisícový Kynšperk nad Ohří s 65 miliony. Možnost přilepšit si lákáním podnikatelů skončila a vesnice se ocitají v prekérní situaci. Jediná možnost, jak navýšit erár, je žádat o granty. Jenže úspěch závisí na kvalitě projektů a malá obec nemá na to, aby si najala zkušeného fundraisera – často nedokáže zaplatit ani starostu. „Státní politika je nepřátelská rozvoji venkova,“ myslí si starosta zmíněných Jindřichovic Petr Pávek. „Zahlcuje obce byrokracií, ničí místní školy

a ještě dostala vesnice do dluhů tím, že jim podsouvala nesmyslné projekty plynofikace.“ Pávek proslul nejen vyhláškou zakazující vstup státních úředníků do Jindřichovic, ale také originální vizí rozvoje obce, která namísto dopravy, průmyslu a inženýrských sítí klade důraz na ekologické alternativy a  soběstačnost. „Dobrý starosta má mít vizi, kam chce město dovést,“ přemýšlí Pávek, „také musí být charismatik a hlavně dokázat bojovat s úřady v kraji a Praze. Myslím si, že by se měl volit přímo, aby byl zodpovědný občanům, a ne zastupitelstvu.“ Přímá volba, známá ze Spojených států, se v  posledních desetiletích prosadila třeba také v Německu. Politolog a specialista na komunální politiku z Karlovy univerzity Petr Jüptner by ji rád viděl i v českém systému. „Vneslo by to do něj přehlednost a  zodpovědnost. Dnes ve  městech vznikají mnohé kandidátky účelově, jen aby podpořily toho či onoho kandidáta. Volič se v tom nevyzná,“ vysvětluje politolog. Dalším českým specifikem je nefungující stranický systém na lokální úrovni. Zatímco v  sousedním Německu mají stranické buňky silnou pozici i ideologické zázemí a do svých řad pak nasávají výrazné lokální osobnosti, v malých českých městech bodují hlavně nezávislí a  lokální partaje často slouží jen jako vypůjčená značka pro libovolnou skupinu spřátelených kandidátů. Co z toho vyplývá ? Jen to, že člověk by měl být skeptický k pokusům výsledky nadcházejících voleb nějak celostátně interpretovat. „Určitě někdo přijde s tvrzením, že se potvrdil primát ODS nebo naopak posílil Paroubek,“ myslí si politolog Jüptner. „Ale kromě největších měst nemají tyhle volby žádnou výpovědní hodnotu ve vztahu k velké politice.“ Výsledek komunálních voleb tedy patří jen do situace konkrétní vesnice nebo města. Tam ovšem – jak ukážou následující příběhy – může mít zcela zásadní význam.

Lovci grantů Vjezd do pětitisícového Kynšperka nad Ohří návštěvníkovi ničím nedává najevo, že se právě ocitá v obci, která se vyšvihla do čela jedné z nejdůležitějších celostátních statistik. V kopcovitém sudetském

14   téma

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Každý by byl rád starostou, Bolvari je ale v Kynšperku jen jeden.  foto günter bartoš

Zdeněk Brož  v Šumperku: Na začátku byla velká dohoda.  foto günter bartoš

Musí tu práci dělat rád, říká ministr pro místní rozvoj Petr Gandalovič (ODS) Podle čeho mohou občané posuzovat, zda jejich starosta ve funkci uspěl? Určitě je důležitým kritériem třeba podíl dotací, který starosta dokázal získat, za tím je spousta práce. Ale ve finále jde o celkový rozvoj města, jeho atmosféru – jestli se tu podporuje kultura, jestli se mladí lidé cítí dobře, jestli je radnice otevřená vůči občanům a novinářům. Čtyři roky jste byl primátorem Ústí nad Labem. Co se povedlo vám? Ústí je velmi specifické, pravděpodobně jedno z nejsložitějších velkých českých měst. Za války prožilo silné bombardování, na to navázali komunisté asanacemi a stavbami ohavných budov. Největší změna, která se za mého působení stala, bylo prolomení kletby, do té doby k nám nechtěli žádní investoři. Jaké předpoklady má mít dobrý starosta? Musí mít tu práci rád, to je klíčové. Dělat věci kvůli městu a pro své uspokojení z práce, které komunální politika dává mnohem konkrétnější než velká. Musíte být zapálený, abyste něco dokázal. Nemyslím si, že funkce starosty nutně vyžaduje nějaké specifické vzdělání – právnické nebo ekonomické, spíš chuť se vzdělávat a učit. Musí mít ale povědomí o historii, kam je město zasazeno, kam kráčí, musíte vidět věc v kontextu EU. Nezbytná je znalost jazyků, zvláště pro primátora. Další vlastností je schopnost jednat s lidmi, řešit konflikty. Na velkém městě máte normální politické spektrum, kde vyjednáváte podobně jako na úrovni vlády. Musíte se umět bavit se smetánkou města, intelektuální elitou a na druhé straně být schopen zajít do poslední romské hospody a dát si tam s chlapama pivo. Jsou lidé, kteří uspěli ve funkcích starostů, lépe vybavení pro vládní či parlamentní funkce? Zkušenost z praktické politiky je výborná, ale má to i své nevýhody. Komunální politik nemá moc

prostoru k nějakému systematickému vzdělávání. Na to, abych si přečetl nějakou politologickou literaturu, jsem měl v Ústí velmi málo času. Politici profesionální mají daleko víc času sedět na různých konferencích, seminářích, diskusních fórech. Malé obce dostávají od státu v přepočtu na obyvatele mnohem míň peněz. Proč? Má to svou logiku: obec pod 2000 obyvatel má prostě na jednoho z nich mnohem méně výdajů než stotisícové město. V systému financování obcí vidím dva problémy, které by se měly změnit. Za prvé bych uvažovat o odstranění takových těch zubů, které způsobují koeficienty financování. Nevidím důvod, proč by obec s 99 000 obyvateli měla mít výrazně míň peněz z rozpočtu než ta, v níž bydlí 101 000. To je naprostá nespravedlnost a vede to k podvodům s kupováním občanů pro trvalý pobyt, jako jsme to viděli třeba v Jihlavě. Druhý problém je, že v současném sytému financování chybí motivační prvek, rozhoduje striktně počet obyvatel. Dříve měla obec podíl na dani z příjmu právnických osob, což ji motivovalo pomáhat podnikatelskému prostředí. To by se mělo vrátit. A poslední změnou by mělo být zvýšení daně z nemovitosti. V USA třeba tvoří významný příjem městského rozpočtu, u nás je velmi nízká. Podotýkám, že by to muselo být vyvážené snížením přímých daní, já nejsem přítelem zvyšování daňové zátěže. Jste pro přímou volbu starostů? Hodně jsem o tom přemýšlel, ve Spojených státech, kde jsem dlouho byl, je to naprosto přirozené. U nás by to ale představovalo skutečné přepracování zákona o obcích, protože když zvolíte starostu přímou volbou, musíte mu dát autentické pravomoci. Ten náš systém je přitom poměrně funkční, takže je otázka, jestli se pouštět do zásadní změny. Starosta se pak ale cítí být odpovědný víc zastupitelům než občanům… Je pravda, že na jakémkoli jednání zastupitelstva může být navržen bod odvolání starosty. Ale dnes už ve městech existuje dobrý systém kontroly, v němž hrají velkou roli místní novináři. Deníky vydavatelství Vltava-Labe-Press jsou plnohodnotným nástrojem kontroly. Je v nich velký prostor pro propírání lokálních témat, a kdyby to nějaký starosta ignoroval, tak ho brzy odvolají.

městečku naráží na obvyklé zpustlé domy s cedulí Na prodej nebo staré tovární komíny, jejichž služeb dnes využívají už jen hnízdící čápi. Počet obyvatel od revoluce mírně klesl a za prací se jezdí do Sokolova nebo do Chebu. Něco tu ale člověka přece jen zaujme: všude na ulicích vidí dělníky. Kopou rozvody, opravují chodníky, rekonstruují fasády nebo schody. A z pošmourného dojmu podzimních Sudet se záhy vyloupne druhá tvář města – mezi ošuntělými vilami září nově opravený kostel, židovský hřbitov nebo budova Panského domu s radnicí a galerií. Město je v pohybu a plné kontrastů. To, co dokázal místní starosta René Bolvari (ODS) a jeho lidé, považují odborníci na regionální rozvoj za klíčovou dovednost dnešního komunálního politika – ze všech českých starostů pro své město (v přepočtu na obyvatele) získal nejvíce dotací z evropských fondů. „Vážně? To jsem nevěděl,“ diví se hubený čtyřicátník v džínech a sportovní mikině a zapaluje si první z řady cigaret. Nesměle působící muž se v Kynšperku narodil a podle spolužáků ze školy patřil mezi vůdčí jedničkáře, aniž by si uhnal nálepku šprta. Po střední ekonomické škole střídal práce, dělal účetního, kvůli penězům zkoušel i šachtu. K politice ho přivedla až revoluce – stal se mluvčím kynšperského Občanského fóra, členem zastupitelstva a zakládal tu buňku ODS. Po osmi letech v zastupitelstvu jeho strana vyhrála volby a on se stal starostou. Jeho vstupní plány originalitou zrovna neohromovaly – opravit vodovod a kanalizaci, rozprodat bytový fond a další městský majetek, zlepšit podmínky pro turistiku, starat se o památky. „Také jsem chtěl, aby radnice byla otevřenější a přívětivější k občanům, takže jsme začali vydávat obecní zpravodaj, otevřeli informační centrum a úředníci dostali pokyn každému pomoci, kdykoli budou v úřadě, tedy i mimo úřední dny,“ vypráví Bolvari. Svou kariéru nepostavil na jedinečných vizích, ale spíše na promyšlené strategii, jak sehnat peníze na běžnou agendu. „Když jsem začínal, mělo město rozpočet 60 milionů, z toho 50 šlo na pevné výdaje – rozpočty městských institucí, náklady na provoz radnice. A  s  deseti miliony toho mnoho neuděláte,“ říká. Starosta se je rozhodl schovat a  využívat výhradně jako obecní podíl na větších projektech, pro něž najde peníze v grantových řízeních. Najal nového úředníka-fundraisera a obrnil se trpělivostí. Projekty se psaly podle aktuálních možností, ale i do šuplíku, kde třeba roky čekaly, až přijde jejich čas a na obzoru se objeví vhodná grantová šance. Každoročně se v  průměru podařilo získat 20 milionů navrch a připravená radnice si takhle během dvou volebních období pomohla k opravě náměstí a chodníků, velké rekonstrukci kostela a domů v centru, opravě židovského hřbitova, parku, kašny a dřevěné pěší lávky, stavbě čistírny odpadních vod, několika cyklotrasám, galerii, novým webovým stránkám a  veřejným kioskům s internetem zdarma či společenskému domu.

Jde to i bez medvěda Vedle čtyř dotací z  Bruselu Kynšperk hojně využíval také krajské a  ministerské peníze, památkářské a ekologické dotace nebo třeba výpomoc spolku německých rodáků z Kynšperka. Díky letitému angažmá v  ODS se Bolvari stal krajským zastupitelem, což grantovou horečku v  Kynšperku ještě o stupínek zvýšilo. „Mám včasné informace, co se na kraji i v Praze chystá, znám hejtmana i poslance za náš obvod, takže projektům často seženu průvodní doporučení,“ prozrazuje starosta své knowhow. Schopný lobbista Bolvari prý zatím vždy uspěl korektní oficiální cestou – na nechvalně proslulém rozdělování zbytků státního rozpočtu, při němž poslanci posílají „malou domů“ svým regionům, si Kynšperk nepolepšil. „Ne, z porcování medvěda k nám zatím nešla ani koruna,“ usmívá se starosta. V podkroví obecního úřadu má pak kancelář muž, kterého Bolvari najal přímo na grantovou agendu. Třicetiletý vysokoškolák Radim Adamec (na rozdíl od svého šéfa v  elegantním obleku) říká, že úspěch v  grantových řízeních je vždy kolektivním dílem, v němž dobré kontakty hrají stejně důležitou roli jako mravenčí práce s papírováním. „Důležité je být připravený a neustále to zkoušet. Tak třeba projekt přestavby školního sportoviště na veřejné hřiště nám ležel v šuplíku čtyři roky a letos jsme ho konečně prosadili v grantovém řízení ministerstva pro místní rozvoj,“ libuje si úředník. Coby fundraiser už má na Sokolovsku jistou pověst a sám v letošních volbách kandiduje ve své rodné vsi nedaleko Kynšperka jako dvojka za ODS – pokud uspěje, bude shánět peníze i tady. „Psát granty se naučí každý, ale musíte tomu věnovat večery a víkendy, je to hodně na úkor rodiny a volného času,“ říká Adamec a prozrazuje další plány: v následujících letech Kynšperk zaútočí na státní i evropskou kasu s projekty rekonstrukce paneláků, výstavby sportoviště a dalších cyklostezek.

Každý chce být starostou Břetislav Slánský je majitelem továrničky na nábytek a největším podnikatelem ve městě, zaměstnává 150 zdejších obyvatel a na otázku, jak se mu líbí vedení města, se zatváří, jako by právě spolkl kyselou okurku. „Pravdu vám ani nemůžu říct,“ kroutí hlavou Slánský. Novinář, lačný každého kazu na fasádě kynšperského zázraku, zpozorní a záhy zatvrzelého truhláře rozmluví. Výtky jsou překvapivé – hlavním problémem je, že starosta

a jeho lidé naprosto úzkostlivě dodržují předpisy. „Tak nějak nelidsky, chápete? Jinde když postavíte stavbu bez stavebního povolení, tak se to pak zpětně nějak domluví, ale v  Kynšperku ji musíte zbourat. I  babička, která si udělá na zahradě kůlnu bez povolení, ji musí zbourat.“ Co za tím je? Čeká snad radnice nabídku úplatku, aby byla povolnější? „To naprosto vylučuji,“ kroutí hlavou Slánský, „ti lidé jsou nepřiměřeně důslední, ale jsem si jist, že to dělají pro město, a ne pro sebe.“ Že se v Kynšperku nikdy neudělalo tolik jako v posledních letech, zkrátka přiznávají i lidé, kteří starostu zrovna dvakrát nemusí. Budování pozdvihlo také angažovanost místních – v  pětitisícovém městě letos kandiduje celkem dvanáct subjektů, na radnici si tedy dělá zálusk každý dvacátý dospělý Kynšperák. „Každý by byl rád starostou, je to trochu k smíchu,“ říká ředitelka Základní umělecké školy Zdeňka Karbulová. Sama na jedné nezávislé kandidátce kandiduje také, ale s jediným cílem – podpořit současného starostu. Jiné kandidátky mají přesně opačný smysl – místní fotbalisté, vězeňští dozorci či bývalí vojáci mají pocit, že město dělá málo pro tělovýchovu, a chtějí převzít vládu. Jak ošidná může být nakonec komunální politika, ukazuje jedna půvabná historka z minulých voleb. Sociální demokracie, tradiční oponent Bolvariho rady, před nimi stavěla kandidátku a kvůli nedostatku adeptů na poslední chvíli oslovila místní lékarnici Zuzanu Marinkovou. „Byla jsem tam do počtu, ani mi neřekli svůj program,“ vzpomíná třiapadesátiletá žena. Jenže Kynšperští ji znají z lékárny jako ochotnou prodavačku, takže dostala tolik preferenčních hlasů, že z  devatenáctého místa skočila na první. Rázem byla v zastupitelstvu. „Sociální demokrati mě požádali, ať přenechám místo nástupci,“ vzpomíná paní Marinková. „Byla bych to udělala, ale řekli mi, že budou proti starostovi Bolvarimu. Mně je sympatický, je to otevřený, schopný člověk, díky němuž tohle město dýchá. Takže jsem odmítla.“ Hlas Zuzany Marinkové pak držel Bolvariho vládu při životě celé funkční období. Letos lékárnice obešla své známé ošetřovatelky z Domova důchodců a sama postavila kandidátku Strany zelených. „Do zastupitelstva se dostanu,“ nepochybuje, „a starosta se mnou může zase počítat.“

Vítejte ve Skandinávii Severomoravský Šumperk měl štěstí. Okolní srovnatelné obce přepadávají v podhorské oblasti přes okraj deprese. Města jako Jeseník, Bruntál nebo Rýmařov charakterizuje především nezaměstnanost, bezradnost a bezvýchodná šeď. Ne tak Šumperk. Barevné ulice svítí novotou. Lidí bez práce tady sice není málo, číslo se ale přes zánik celého místního textilního průmyslu po pádu komunismu pohupuje okolo celostátního průměru. Ve městě mírně ubývá obyvatel, částečně ale proto, že si majetnější obyvatelé staví domky v přilehlých obcích, odkud je to do Šumperka, co by kamenem dohodil. Ve třicetitisícovém městě funguje sedm středních škol a počátkem nového tisíciletí přibyla i vysokoškolská fakulta. Po požáru v 90. letech se z popela podařilo vzkřísit stálou divadelní scénu i s dominantní budovou na pěší zóně. Město si udrželo kino, sportovní stadion právě dostal nové tribuny s  umělou běžeckou dráhou uvnitř, má úspěšně zprivatizovanou nemocnici a zdejší vlastivědné muzeum se právě teď opravuje za peníze Evropské unie. Proměna chátrajícího města v kvetoucí poklidnou podhorskou oázu je tak výrazná, že se návštěvník, který se sem vrátil po několika letech, občas mezi rekonstruovanými budovami těžko orientuje. Když udělal místní internetový zpravodaj Rej předvolební anketu mezi kandidátskými uskupeními na radnici, většina z nich – s výjimkou razantní skupiny mladých nezávislých s věkovým průměrem něco málo přes dvacet a komunistů – začínala své odpovědi větou: „Šumperk jde správným směrem.“ Hned po revoluci to přitom s městem vypadalo bledě úplně stejně jako jinde v Jeseníkách. Komunisty uměle vydržované textilky se položily. Další tahoun místního průmyslu, Železniční opravny a strojírny, se šinul stejným směrem. Klíčový zaměstnavatel, výrobce strojů pro obrábění Pramet s více než třemi tisíci zaměstnanců se několikrát dostal na mušku privatizačním tunelářům. Na radnici se mezitím hádal kdekdo s  kdekým a  styl některých prvních porevolučních bossů města charakterizovaly spíše papalášské výlety služebním autem do pochybných podniků než úvahy nad tím, z čeho zaplatit rekonstrukci kanalizace v odlehlé městské části. Dnes se Šumperk svou atmosférou ze všeho nejvíc podobá malému prosperujícímu městu někde ve Skandinávii. Někdy okolo roku 1997 totiž nastal zlom. Dvě klíčové osobnosti místní politiky se usmířily a společně vymrštily podhorské okresní město na trajektorii, po které se pohybuje dodnes.

Zase Brože Na radnici tehdy vládla podivná konstelace. Vítěz voleb, ředitel základní školy Zdeněk Brož (nezávislý), seděl místo ve starostenské kanceláři pouze v zastupitelstvu, hlasitě na zasedáních rebeloval proti vedení radnice a zároveň znechuceně přemýšlel o tom, že se z veřejné scény navždy stáhne. Starosta, lídr ODS

téma

ReSPeKT 42 V 16.–22. říjen 2006

Petr Krill, zase šéfoval rozhádané koaliční smečce vyřizující si dost často osobní účty a vlastní kšeftíky. Práce na radnici se blížila paralýze. „Měl jsem pocit, že takhle to dál nejde,“ popisuje situaci ve své kanceláři v nové budově v centru města dnešní poslanec ODS Petr Krill. On udělal rozhodující krok a sešel se s rebelujícím Brožem mezi čtyřma očima. „Položili jsme si otázku, zda mezi sebou opravdu máme neřešitelné problémy. A zjistili jsme, že vůbec ne, že spoustu věcí vidíme podobně a spory, do kterých se dostáváme, často vznikají úplně mimo nás. Dohodli jsme se, že se jimi nenecháme vláčet.“ Starosta nabídl opozičnímu rebelovi post svého zástupce a ten ho přijal. Od té doby tvoří oba politici proměnný tandem: volby v roce 1998 opět vyhrál absolutním počtem hlasů Brož, ale sám navrhl na místo starosty Krilla z nejsilnější ODS a zůstal místostarostou. O čtyři roky později už Petr Krill přestoupil z místní politiky do parlamentní, volby opět vyhrál Zdeněk Brož a tentokrát zasedl do starostenské kanceláře on. Spolupráce obou klíčových postav města tím neskončila, nad záležitostmi Šumperka se scházejí alespoň jednou za dva týdny. Úplně na začátku se oba muži shodli na tom, že město musí zůstat průmyslovým střediskem. Na okrajích města vznikly průmyslové zóny, do kterých se především díky kontaktům Petra Krilla podařilo přilákat nové menší a střední firmy. Výroba dříve dominantní továrny se rozprskla do zhruba desítky menších firem často se zahraničním zastoupením. Petr Krill se také rád hlásí k inspiraci pracovním stylem především švédských investorů založené na spolupráci a pečlivé reinvestici podstatné části zisku zpět do místní výroby. Inspirací nalezenou na zahraničních stážích v místních samosprávách v Dánsku, Nizozemsku, Německu nebo Kanadě se netají ani Zdeněk Brož. Po příchodu na post místostarosty se rozhodl reformovat šumperský rozpočet. Provoz města do té doby běžně počítal s výnosy z prodeje městského majetku, což by podle dnešního starosty časem město dovedlo do situace, v jaké je dnes celé Česko – tedy do dluhů. Šumperský zhruba půlmiliardový rozpočet tedy čekala léčebná kúra – byl rozdělen na dvě části, z té větší se po tvrdých úsporných škrtech platí provoz včetně dotací do sportu a kultury, z té menší, v ideálním případě zhruba jedné stovky milionů, se ve městě investuje. Výčet nápadných i nenápadných investic je dlouhý, od opravy historického jádra města až po obnovu zchátralé kanalizace. Město má minimální dluhy a síla vyrovnaného rozpočtu spočívá především v jeho dlouhodobé vizi. Šumperk nevyráží dech obrovskými investicemi z evropských fondů – byť se o ně samozřejmě snaží a momentálně z nich čerpá peníze na dvě velké akce, jež by o násobky převyšovaly rozpočet města. Největším předvolebním vzruchem ve stabilizovaném městě je letos kandidátka mladých nespokojených mužů a žen Cesta změny – Mladá krev Šumperka. Nováčci na svých webových stránkách vyhazují „zkostnatělé“ radní z oken. Radnici vyčítají nemodernost v propagaci turismu, špatnou smlouvu s kulturním domem či právě schvalovanou výstavbu dalšího supermarketu. „My tady už děláme normální politiku západoevropského střihu,“ shodují se večer v nové kavárně Opera dva zástupci strany Tereza Schreiberová a Aleš Navrátil. „Nemusíme se zabývat korupcí nebo nějakým rozkrádáním, chceme jít do zastupitelstva, protože máme dobré nápady a chceme je tam prosadit.“ A co se stane, až vyhrají, a Tereza, která je lídrem kandidátky, usedne na místo Zdeňka Brože? „Ježíši, to ne, to my nechceme,“ zděsí se náhle místní radikálové. „Tak za prvé my nevyhrajeme. Ale i kdyby, přece můžeme když tak nominovat na starostu zase Brože, že jo?“ ujišťuje se rychle mladá projektová manažerka u svého stranického kolegy, „Jo, určitě,“ shodují se nakonec šumperské politické štiky.

Milan Kazda u své bioplynové stanice: je důležité být akční a žádat rovnou o miliony.

A přece smrdí Kněžice v ploché krajině nedaleko Městce Králové se proměnily ve staveniště. Hned za vesnickou cedulí se po obou stranách silnice otevírají výkopy plné snědých mužů s lopatami v rukou. Ulicemi obce projíždějí v oblacích šedobílého prachu jeden za druhým náklaďáky a terénní džípy stavbařů. Vane-li vítr nesprávným směrem, Kněžicemi se šíří povědomý zápach místa, kam i císař pán chodil pěšky. Pokud se v polabské vesnici s pěti sty obyvateli právě dnes někdo raduje z ambiciózního projektu starosty Milana Kazdy (nezávislý), je to určitě jeho velký kamarád nebo idealistický nadšenec. Za pár týdnů ale bude všechno jinak. Stavbaři odejdou a pod zemí budou ležet trubky rozvádějící teplo do jednotlivých domků v obci. Za vesnicí už teď stojí několik nízkých, hranatých budov a vedle nich vyčnívají tři lesklé kruhové nádrže. Kněžice, které dokážou vybrat na daních necelé čtyři miliony korun ročně, si z dotací Evropské unie pořídily supermoderní centrální vytápění, jaké nikdo v Česku nemá. Projekt kombinuje bioplynovou stanici schopnou vyrábět zároveň elektřinu a teplo s výtopnou, do které se bude přikládat sláma, šťovík a odpad ze dřeva. Elektřinu, vyráběnou spalováním plynu uvolněného ze splašků svážených ze širokého okolí, prodá vesnice firmě ČEZ, zbytkové teplo rozvede do domácností. Až uhodí mrazy, roztopí kotle ve zmíněné výtopně a ještě trochu přitopí. V okamžiku, kdy bude tohle všechno fungovat, stanou se Kněžice energeticky soběstačnou obcí. Pokud je tedy o soběstačnosti možno mluvit u projektu, na jehož počátku stojí „dárek“ v podobě zhruba 100 milionů korun. „Dotace jsou opravdu dárek. A proč jich nevyužít co nejvíc. Jakmile se v obci něco buduje, tak je to znát a lidi to ocení,“ vystřeluje starosta Kazda v cha-

foto günter Bartoš

otické kanceláři obecního úřadu jednu větu za druhou. Starosta, bývalý opravář zemědělských strojů, je rázný chlap s pořádnýma rukama a někde pod stolem zřejmě ukrytým záložním zdrojem energie. Venku panuje v polední klid, starostova kancelář se ale otřásá děním. Zvoní telefony, do dveří se derou návštěvy. Padají slova jako kejda, sláma nebo hnůj. Milan Kazda končí své druhé období. Na místo hlavy obce ho dovedla nespokojenost – předchůdce byl podle něj mužem minulosti, který odmítal pracovat s počítačem a nevyužíval možností doby. Těmi má starosta na mysli dotace. „Dohodli jsme se, že nebudeme dělat nic, na co nedostaneme alespoň částečně peníze.“ Žádat o peníze dá přitom spoustu práce, nejlepší tedy je žádat rovnou o větší balík. „Když žádáte o dvacet třicet tisíc, papírujete, jako byste žádal o tři miliony. Takže je lepší žádat o tři miliony a těch dvacet tisíc zaplácnout ze svého.“ Starosta a jeho lidé zkouší jednotlivé dotační programy v Česku i EU, zhruba polovina žádostí jim vyjde a na obci je příliv peněz znát. Kněžičtí odbahnili rybník, spravili střechy na úřadě a zdravotním středisku, natáhli vodovod do odlehlé části obce, za devatenáct milionů postavili zbrusu nový dům s pečovatelskou službou, kde bydlí za rozumný nájem dvacet důchodců nejen z Kněžic. Z výnosů z těchto nájmů zase vesnice dokáže splácet půjčku na nákup fary, ze které bude nový obecní úřad. Cílem starosty je poskytnout lidem ve vesnici co nejvíce pohodlí obvyklého ve městě, „aby neutíkali do města, aby se jim vyplatilo jezdit do Prahy za prací a bydlet tady“. Kněžice dříve živilo JZD, teď však větší část obyvatel dojíždí do továren v okolí. Také proto chtějí ústřední vytápění – kdo by se chtěl večer vracet do promrzlého baráku. Uvažovali o plynu, ale ten mezitím zdražil. Pak chtěli výtopnu na biomasu, na tu by ale nedosta-

li dost vysoké dotace. Dnes je výtopna, po sedmi letech vymýšlení, papírování i samotného stavění, částí rozsáhlého projektu energetické soběstačnosti, na který se nakonec příslušná kolonka v dotacích EU přece jenom našla. Projekt energetické soběstačnosti překonal všechno, co v obci dosud zažili. Schopnost starosty „zblbnout“ lidi působí téměř nadpřirozeně. „Šel jsem do toho jako do normálního komerčního projektu,“ vysvětluje svůj podíl na akci Petr Štěpánek z pražské firmy EPC, která se zabývá psaním evropských projektů na zakázku. Za normálních okolností by jeho práce Kněžice přišla dobře na půl milionu, on však zatím neviděl ani korunu. „Uchvátili mě. Starosta tím, jak je akční, jak celému projektu věří,“ vysvětluje Štěpánek. Nadchla ho ale i povaha celého projektu, který kombinuje topení s čistěním odpadních vod (obyvatelé obce a okolí budou komplex „krmit“ obsahem svých žump) a pomocí zemědělcům, kteří mohou časem přejít z nevýnosné pšenice na pěstování energetických plodin. „Vyčistí si vzduch ve vesnici, který si až dosud kazili spalováním různých zbytků, a ještě vyrobí elektřinu z hoven. Přijde mi to sexy,“ říká Petr Štěpánek. Projekt je před dokončením a starosta mezitím trpí – přes sliby techniků se v těchto dnech z nádrží za vsí šíří nelibý zápach. „Technologové vám neřeknou všechno, tvrdí, že to nebude páchnout, ale nedodají, že to pár měsíců trvá, než se celý proces usadí. Takže teď to smrdí a lidi mě nejspíš zabijou.“ Obec ale vyčkává. „Uvidíme, jak to dopadne, pokud to teplo bude levné, bude to pro vesnici přínos,“ zamýšlí se opatrně šéf konkurenční volební kandidátky, místopředseda místní tělovýchovné jednoty Tomáš Živnůstka. „Ale říkali nám, že to smrdět nebude. A smrdí.“ Petr Třešňák, Jiří Sobota

Inzerce

Tematické inzertní přílohy Respektu – 23|10|2006 InFORMační a KOMunIKační TeCHnOLOgIe – 30|10|2006 POJIŠTĚní

Pro bližší informace kontaktujte inzertní oddělení. tel.: (+420) 226 216 777 fax: (+420) 224 934 586 e-mail: [email protected] Web: http://www.respekt.cz/ inzerce-prilohy.php

Národní observatoř venkova, o.p.s. vyhlašuje výběrové řízení na místo

»

Manažer projektu

PROFESIONÁLOVÉ MORAVSKOSLEZSKÉHO VENKOVA

Financovaného z OP RLZ, opatření 3.3.3. Rozvoj kapacit dalšího profesního vzdělávání Další informace a kontakty na www.leaderplus.cz.

Národní observatoř venkova, o.p.s. vyhlašuje výběrové řízení na místo

»

Manažer projektu

PROFESIONÁLOVÉ PRO VENKOV VYSOČINY

Financovaného z OP RLZ, opatření 3.3.3. Rozvoj kapacit dalšího profesního vzdělávání Další informace a kontakty na www.leaderplus.cz.

1

Nadace Open Society Fund Praha vyhlašuje

V RÁMCI PROGRAMOVÉ OBLASTI BUDOVÁNÍ PRÁVNÍHO STÁTU NOVÉ KOLO V KATEGORII „PŘÍSTUP KE SPRAVEDLNOSTI/PODPORA WATCHDOG ORGANIZACÍ“. Program je určený na podporu aktivit nevládních neziskových organizací i jednotlivců vedoucích k prosazení systémových změn, tzn. aktivit napomáhajících a vedoucích k dlouhodobému / trvalému řešení problematiky týkající se přístupu ke spravedlnosti v různých lidskoprávních oblastech. Zájemci o podporu zašlou návrh projektu a vyplněný formulář žádosti včetně požadovaných příloh na adresu Nadace OSF Praha (na obálku napište zřetelně „právní program“) a formulář a popis projektu v elektronické podobě na adresu [email protected]. V elektronické verzi uveďte prosím do předmětu emailové zprávy „návrh projektu do právního programu“. Více informací na: www.osf.cz. Termín pro odevzdání žádostí: 31. října 2006 respektive datum razítka pošty 31. 10. 2006 Žádosti zasílejte na adresu: Nadace Open Society Fund Praha, Seifertova 47, 130 00 Praha 3

Q

16  ROZHOVOR

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Naše společnost je k matkám tvrdá S Lenkou Šulovou o raném dětství, slabých otcích a proměnlivé roli ženy bude samo jednou rodičem, jak bude řešit náročné životní situace a  také jak bude zdravé v  psychosomatickém slova smyslu. Základní zdroj úspěchu pro všechny tyto oblasti tkví v  raném vývoji. Potřeby dítěte jsou v této době neodkladné a matky by měly vědět, co riskují, pokud nejsou ochotny věnovat dítěti ani plné a soustředěné tři roky svého života. Znamená to, že by ženy během této doby pokud možno neměly mít jiné pracovní závazky? Já vůbec neříkám, že bychom jako psychologové chtěli ženy zase zahnat jen do domácnosti a k dítěti jako do vězení. Jde o to znát priority. Spoléhám na to, že u nás – také díky mimořádné tradici dětské psychologie – mnohé ženy přinejmenším tuší, co nejmenší děti potřebují, a  většinou pořád ještě staví potřeby dítěte na první místo. Věřím na jejich zdravý rozum a cit.

Foto radim beznoska

Je to vážné téma dneška: Nakolik zaměstnanost rodičů bere v úvahu potřeby nejmenších dětí? Víme, co je tu všechno ve hře? Víte třeba, že už čtrnáctidenní dítě reaguje intuitivně jinak na otce a jinak na matku? Raný psychický vývoj dítěte a rodinná péče patří k hlavním profesním zájmům docentky Lenky Šulové (52), vedoucí oddělení sociální psychologie katedry psychologie Filozofické fakulty UK v Praze.

V čem například? Tak třeba: už čtrnáctidenní dítě reaguje jinak, pokud je v  noci v  úplné tmě z  postýlky zvedá matka nebo otec. Dítě zapojuje zcela jiné svalové partie, předjímá jiný způsob úchopu. Muži mají také specifickou mluvu a jiný způsob reakcí. Kdybych to měla velmi krátce shrnout, žena má základní postavení ve vztahu k dítěti v tom, že poskytuje zázemí, pohodu, stabilitu a uspokojuje jeho potřeby, zatímco muž dítě naopak mírně destabilizuje, popichuje, vyzývá k průzkumu a přivádí do situací, kdy je dítě nuceno reagovat novým způsobem. Jedna psychologická teorie praví, že otec je „mostem do společnosti“. Pokud ho má dítě k dispozici do svých tří let, ukazuje se, že lépe vstupuje do prostředí svých vrstevníků a je jimi lépe přijímáno, lépe se dorozumí, umí lépe řešit náročnější životní situace. Stojí za povšimnutí, že pokud dítěti z nějakého důvodu odejde matka, otec své chování změní mateřským způsobem a stává se „prvopečovatelem“. Matky své chování obdobným způsobem nemění. Jak si to vysvětlujete? Zřejmě to souvisí s tím, že pro raný vývoj dítěte je primární osobou právě matka, ona bývá pro roli prvotního pečovatele všestranně disponována a je pro ni obtížné tu roli změnit. Zároveň platí, že jakékoli nahrazování rodičů v  prvních letech života komplikuje dítěti chápání signálů, které mu vysílá okolní svět. Dítě potřebuje oba rodiče, aby tyto signály správně vyhodnotilo.

Nikdo se jí neptá: Co děláte?

J

e pravda, že v dnešní rodině je oslabena role otce? Je to bohužel tak. Potkávám mnoho mladých žen, které dávají najevo názor, že muž je jako rodič jakási jejich slabší náhražka. Určitě to souvisí s tím, jak automaticky byly donedávna děti při rozvodech svěřovány do péče matek. Já se snažím všude, kde působím, vysvětlovat, že žena a muž mají ve vztahu k dítěti zcela specifické a nezastupitelné postavení. Pokud vychovává matka dítě sama, nemůže otce nikdy úplně nahradit, a naopak. Role matky a otce jsou komplementární, vzájemně se doplňují. V této souvislosti je potřeba stále a nahlas připomínat: pro každého z nás je rané dětství určující a také velmi zranitelné období. V posledních šesti letech se výzkumu specifičnosti otcovské a mateřské role věnuji zevrubně také ve spolupráci s francouzskými kolegy. Výsledky jsou úžasně zajímavé.

Za nejúspěšnější jsou u nás považovány ty ženy, které zvládají zároveň práci i rodinu. Jde to ale vůbec stihnout a přitom nezanedbávat potřeby dětí? Zvlášť když je dětí víc, starost o ně a o domácnost snadno zaplní celý úvazek. Nejde při pokusech o „slaďování“ práce a rodiny o službu nějakému mýtu? Na to je možné pohlížet z  mnoha hledisek. Je pravda, že „slaďování“ je možné. Otázka je, za jakou cenu. Organismus dospělých vydrží hodně a  malé děti se nakonec všemu přizpůsobí, fungují totiž nejrůznější kompenzační mechanismy. Takže „slaďováním“ dítě nezabijeme. Ale můžeme ho poškodit. Zejména jeho psychický vývoj můžeme vážně handicapovat. A to je něco, o  čem by se mělo mnohem víc veřejně mluvit. Aby matky jednoznačně věděly, co je ve hře. Že na jednu stranu jde o jejich ambice, ale na druhou o optimální vývoj jejich dítěte v kritické době, která rozhoduje o celém jeho příštím životě. Psychologové mluví o fenoménu „přilnutí“. Můžete vysvětlit, o co jde? Termínu používáme pro označení prvotní a určující vazby dítěte k  nejbližšímu okolí, především k  primární pečující osobě, tedy nejčastěji matce. Podstatným zjištěním je, že přilnutí může mít ráz bezpečného, jistého připoutání, ale také tomu může být naopak. Kvalita přilnutí je pro dítě mimořádně důležitá z hlediska vytváření jeho budoucích nosných vztahů. Matky svým postojem přímo spolurozhodují o  tom, jaký vztahový a  citový život jejich dítě jednou povede, jakým

Jenže s tím, jak roste zájem společnosti na rovnosti mužů a žen na trhu práce, mluví se stále víc i o tom, že by matky potřebovaly od státu více pomoci a že řešením by snad mohlo být i obnovování jeslí. Demografické a  statistické dokumenty, se kterými pracuji, svědčí o  tom, že jesle jsou u  nás jednoznačně na ústupu. Samozřejmě je žádoucí, aby v  omezené míře zůstaly zachovány, protože pro některé sociálně potřebné rodiny jsou nezbytné, ba dokonce spásné. Nesmíme také zapomínat na specifickou situaci s jeslemi konkrétně u nás, kde ta zařízení mají dávnou tradici a  jsou na úrovni. Také je možné sem přivádět zralejší děti krátce před třetími narozeninami – viděla bych to jako šetrný způsob, jak je postupně seznamovat s kolektivem před nástupem do školky. Nicméně dětští i  vývojoví psychologové se dnes už jednoznačně shodují: normální matka a normální dítě patří do tří let věku dítěte k sobě. Dá se říct, co nakonec rozhodne o tom, jestli žena hlavní pole působnosti najde v mateřství, nebo v zaměstnání? Kde se v některých ženách bere vnitřní jistota, že navzdory jiným promarněným šancím péče o dítě zůstává hlavním smyslem a největší devízou jejich života? Narážíte na fenomén, který bych nazvala osobní zralostí ženy. Někdo takto uzraje v šestnácti, jiný nikdy. Je to něco, co některé ženě je dáno a jiné nikoli. O  důvodech, proč je tomu tak, můžeme spekulovat, ovšem v  každém případě tu zůstává nepopiratelný vliv matky a rodiny, z nichž tyto ženy vyšly. Psycholog John Bowlby v této souvislosti hovořil o  řetězení patologických momentů. V první generaci se rodiče jen rozvedou, v příští začne matka dítě zanedbávat a ve třetí už žena dítě ani nemá, nebo je týrá. Ač to neplatí stoprocentně, ženy z komplikovaných sociálních rodinných anamnéz většinou nemívají vyvinuty žádoucí modely mateřského chování. Co ještě rozhoduje o kvalitě mateřství? Nesmírně záleží na tom, kdy a za jakých okolností se žena stává matkou. Jestli má už dokončené vzdělání, zda má spolehlivého partnera a  svůj byt. Jestli se pro mateřství rozhodla, nebo zda do něho prostě jen spadla. I proto hraje tak důležitou roli společenské povědomí – co o potřebách dětí společnost zdůrazňuje a  jakou hodnotu jim připisuje. Vidím deficit v tom, že se o těchto věcech velmi málo veřejně mluví. Daleko víc by to mělo být probíráno ve školách i v médiích, aby matky měly potřebné informace. Obávám se, že současná společnost a způsob života působí na „vnitřní jistotu žen“, o níž jste mluvila, velmi destruktivně. Ženská intuice živoří. Vy jste to zvládala podle svých představ? Máte dvě dcery. S první dcerou to bylo trochu netypické. Měla jsem ji ve čtvrtém ročníku, bylo to takové batůžkové dítě, nosila jsem ji na fakultu a vlastně jsme se na ní v rámci psychologie učily. Druhou dceru, která přišla za šest let, jsme dávali od 28 měsíců na čtyři hodiny do jeslí. Střídali jsme se s manželem. Co udělat, aby kvalitní mateřství samo o sobě mohlo ženě zaručit dostatečně úctyhodné společenské zařazení? Nemusí jít o  žádné převratné změny. Spíš by to chtělo celou řadu drobných každodenních opatření. Co třeba? Třeba zařídit, aby se matky necítily špatně, když s  sebou děti vezmou na úřady, na výstavu, na přednášku a  podobně. Organizátoři by už pře-

dem měli s  takovou možností počítat a  automaticky všude zařídit dětský koutek. S matkami je nutno počítat a postarat se o to, aby se o děti mohl na chvilku postarat někdo kvalifikovaný, aby matky měly možnost na chvíli třeba studovat nebo i jen přijít na jiné myšlenky. A aby i děti zároveň měly pěkný čas. V Rakousku, Německu, frankofonních zemích nebo v  Kanadě je samozřejmé, že matka a  dítě k sobě nerozlučně patří. Často tam mají pro rodiny výrazné slevy na vstupném. Zkrátka matky jsou společností opečovávány, a zvlášť když mají víc dětí, těší se značné prestiži. Takové ženy se nikdo neptá „co vlastně děláte, jaké je vaše povolání?“. Ona je matkou tří dětí, to stačí. A pokud k tomu ještě dělá něco navíc, maluje třeba obrazy nebo se jinak mimo rodinu realizuje, je to už jen návdavek. Proč to tak není u nás? Protože naše společnost je k  matkám tvrdá. Požaduje po nich, aby byly také výbornými manželkami a hospodyněmi a zároveň vynikaly v zaměstnání, aby dobře vypadaly, zkrátka aby ve všech svých rolích byly jedničkami. Ale to není možné. Každá žena velmi dobře ví, že její životní role jsou proměnlivé v  čase a  že v  každé fázi života je v některé roli lepší a v jiné horší. Musíme ženám umožnit tento fakt akceptovat a  osvobodit je od  mylné představy, že lze plnit všechny role na výbornou najednou. A také je nutné vědět, že do hry vstupují neodkladné potřeby dětí. Čímž jsme zpátky u  ženské a mateřské intuice, která – pokud funguje – bývá pro posouzení těchto věcí vůbec nejspolehlivějším rádcem.

S tím si dlouho lámu hlavu Co vás přivedlo k zájmu o raný věk? Dvacet pět let jsem zblízka přicházela do styku s dětmi, které už v raném věku zažily něco strašného, práce v oblasti náhradní rodinné péče byla velmi silným impulzem. V  manželské poradně jsem zase pracovala s  extrémně mladými páry a  nezletilými těhotnými ženami. Překvapilo mě, jak málo toho někteří mladí o rodině a o mezilidských vztazích vědí. Vnímám naprosto zřejmou souvislost mezi jejich žalostnou životní situací a nedostatečnou péčí, kterou získali ve své původní rodině. A  konečně: velmi mne ovlivnil letitý kontakt s profesorem Zdenkem Matějčkem, který důležitost raného vývoje zdůrazňoval od počátku své kariéry, tedy ještě mnohem dřív, než to potvrdily výzkumy. Zásadní znalosti a dovednosti pro život získáváme nejčastěji metodou pokusu a omylu, která ovšem s sebou nese mnoho destrukce. Vidíte jako reálné zavést do škol povinný předmět „výchova k rodině“? A jak to udělat, aby jej děti dokázaly brát stejně přirozeně jako češtinu nebo matematiku? S  tím si lámu hlavu už dlouhou dobu. Pokud nefunguje biologická rodina a  nevybaví děti potřebnými základy pro život, pak by měla skutečně nastoupit škola a  dysfunkčnost rodiny kompenzovat. Do školy u nás musí chodit každý a dochází tam relativně dlouho. Na začátku 90. let jsem na naší katedře řešila grantový projekt, zaměřený na vytvoření nového předmětu, který jsme pracovně nazvali Výchova k manželství a rodičovství. Vymysleli jsme se studenty i obsah předmětu a způsob výuky, naši metodiku pak vydalo knižně nakladatelství Grada. Obsah předmětu tvoří partnerské a  rodinné vztahy a jejich funkčnost i nefunkčnost v širokém slova smyslu, základy péče o dítě včetně informací o porodu a předporodní přípravě atd. Koncepci jsme nabídli ministerstvu školství. Jak jste dopadli? Ministerstvo nás odmítlo, ale vzhledem k tomu, že ředitelé škol dnes můžou 30 % vyučovaných předmětů zvolit dle svého uvážení, vstoupili jsme do kontaktu přímo s  nimi a  celou věc jsme experimentálně ověřili asi na 300 školách všech typů včetně církevních. Připravili jsme několik speciálních seminářů a  vychovali lektory z  učitelů i  sociálních pracovníků. Zájem projevili i psychoterapeuti, pediatři a další lidé, kteří jsou si vědomi závažnosti problému. Velmi nám pomohly církevní školy. V současné době pracuje podle naší metodiky s dětmi v republice řada škol. Ale je pravda, že systémové řešení problému u nás stále chybí. Eva Labusová Autorka je redaktorka a překladatelka.

Q

INZERCE INZERCE

RESPEKT 42 V 16.–22. ŘÍJEN 2006

ŠÉFREDAKTOR INFORMAČNÍHO WEBU

Nový Prostor o. s. hledá šéfredaktora pro vytvoření informačního webu zaměřeného na oblasti diversity management, sociální podnikání, public procurement a modely začleňování na trh práce Naplň práce: Vytvoření informačního webu pro projekty podporované z ESF | Vedení týmu externích autorů informačního webu pro projekty podporované ESF | Organizace a vedení týmu externích redaktorů a zodpovědnost za plnění cílů | Redakční a ediční činnost | Informační marketing a PR | Reportování aktivit týmu

Požadujeme: Organizační dovednosti a týmového ducha | Flexibilitu | Komunikativnost a tvořivost | Manažerské dovednosti | Nutná znalost dané problematiky | Nutná praktická zkušenost s prací na informačním webu | Praktická zkušenost s psaním populárně-naučných textů | Preciznost a důslednost | Znalost AJ

Motivační dopisy, odkazy na ukázky své práce a CV zasílejte na [email protected]

REDAKTOR INFORMAČNÍHO WEBU – EXTERNÍ SPOLUPRÁCE

Nový Prostor o.s. hledá redaktory pro externí spolupráci na informačním webu zaměřeném na oblasti diversity management, sociální podnikání, public procurement a modely začleňování na trh práce Naplň práce: Tvorba textů a obrazových materiálů pro jednotlivé tématické okruhy: HR s prioritou na „diversity management“ | Sociální podnikání a modely začleňováni na trh práce | Ekonomika veřejného sektoru se zaměřením na komunální politiku | Veřejné zakázky a public procurement

Požadujeme: Znalost dané problematiky | Praktickou zkušenost s tvorbou textů (nejlépe populárně naučných) | Komunikativnost, flexibilitu a tvořivost | Znalost AJ

Své motivační dopisy, CV a ukázky vlastních textu (nejlépe populárně naučných) zasílejte na [email protected]

OPERÁTOR INFORMAČNÍHO WEBU

Nový Prostor o. s. hledá operátora do týmu informačního webu zaměřeného na oblasti diversity management, sociální podnikání, public procurement a modely začleňování na trh práce Naplň práce: Podpora činnosti šéfredaktora při spolupráci s externími redaktory resp. získávání a zpracovávání textů a obrazových materiálů pro web | Zpracovávání textových a obrazových materiálů pro technické potřeby webu | Umísťování textů a obrazových materiálů na web | Obsluha chatu a dalších interaktivních nástrojů pro návštěvníky webu | Podíl na vytváření a adaptacích struktury webu

Požadujeme : Praktickou zkušenost s prací na informačním webu | Znalost práce se souvisejícími technologiemi a programy | Znalost problematiky diversity managementu, sociálního podnikání, public procurementu a modelů začleňování na trh práce | Komunikativnost, flexibilitu a tvořivost | Pečlivost a důslednost | Znalost AJ

Své motivační dopisy, odkazy na ukázky své práce a CV zasílejte na [email protected] Pro všechny tyto pozice nabízíme: • Možnost profesního růstu • Práci v mladém kolektivu • Odpovídající finanční ohodnocení • Účast na realizaci unikátního a veřejně prospěšného projektu podporovaného EU ESF

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

179

18   civilizace Můj oblíbený web Každý už jistě někdy slyšel o  podivných soudních sporech v USA, zemi, kde zákazník může vysoudit odškodné od výrobce mikrovlnky, protože v návodu nebylo uvedeno, že trouba není určena k sušení psů. Nejspíš jste si také kladli otázku, zda to nejsou jen historky pro zasmání. Odpověď lze najít na stránkách založených na počest Stelly Liebeckové, které musela firma McDonald’s zaplatit přes půl milionu USD za to, že se opařila jejich kávou. Tvůrci stránek sestavují každoročně žebříček těch nejbizarnějších soudních pří. Můžete se tak dočíst třeba o paní Wanitě Youngové z Colorada, jež žalovala dvě 18leté studentky za to, že po večerech nezištně pekly sušenky a v krabicích s přáníčky je tajně

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Když nadání nestačí

Role protekce na amerických a českých univerzitách

www. stellaawards. com kladly na práh domů v sousedství. Pak ale zaklepaly na dveře paní Youngové, kterou zvuk údajně vyděsil k smrti. Youngovou ani písemná omluva obou „pachatelek“ nepřiměla žalobu stáhnout. Za utrpěnou psychickou újmu vysoudila odškodné 930 dolarů. Podivuhodná byla i loňská žaloba Rhondy Nicholsové z Illinois na obchodní dům Lowe’s: před jeho dveřmi do ní totiž narazil letící pták. Rhonda viní firmu z toho, že nezabránila ptákům pronikat do okolí prodejny ani nerozmístila cedule varující před podobnými střety. Žádala přitom odškodné přes 75 tisíc dolarů za zranění, která měla postihnout její hlavu, mozek, krk, svaly, kosti, nervy, šlachy, neurologické funkce a rozlišovací schopnosti. Neuspěla. Podobných případů jsou na těchto stránkách desítky a při čtení se jejich návštěvník skutečně nenudí. Vezmeme-li však v úvahu, že se všechny kauzy skutečně odehrály, úsměv poněkud tuhne na rtech. Aleš Balcar

Občas se stane, že má člověk po krk klasických dovolených a  zatouží po něčem víc, než je klimatizovaný pokoj s  minibarem. Pak se vyplatí navštívit stránku typu www.treking.cz. Vedle tipů na výlety, fotografií ze zajímavých výstupů, soutěží, testování a  prodeje outdoorového vybavení zde najdete i seznamku. Během pár minut seženete kontakt na lidi, kterým vypadl z  vodácké nebo horolezecké party člověk, a tak hledají někoho k sobě. Můžete podat i vlastní inzerát.

Něco turistům Další možností je navštívit stránku www. adrex.cz. Naleznete tu třeba seznam půjčoven horolezeckých potřeb, adresy potápěčských škol nebo články o výstupu na Mont Blanc. Rady a zážitky cestovatelů mířících do blízkých i vzdálených koutů světa najdete na adrese www.kalimera.cz, kde jsou i praktické informace typu náklady na cestu po Chile, jak získat sponzora na expedici a další. Michaela Mužíková Autorka je studentkou gymnázia v Táboře.

Koho teď už zajímá, kdo z nich měl protekci... foto profimedia.cz / afp

B

řečťanem porostlé cihlové budovy jsou symbolem tradičních univerzit na východním pobřeží Spojených států. Osm elitních soukromých vysokých škol, mezi něž patří například Harvard, Princeton a Yale, se proto nazývá „Břečťanová liga“, anglicky Ivy League. Zároveň ale na mnoha místech USA bují rostlina s podobným názvem, takzvaný jedovatý břečťan (poison ivy), způsobující při dotyku velmi nepříjemnou vyrážku. V týdeníku Economist použili nedávno jméno této rostliny jako ironický titulek úvodníku, který popisuje praktiky používané v Břečťanové lize při přijímání nových studentů. Economist shrnuje závěry, ke kterým došel novinář z Wall Street Journal Daniel Golden, jenž za sérii investigativních článků o poměrech na prestižních amerických univerzitách dostal v roce 2004 Pulitzerovu cenu. Na základě těchto článků Golden také letos vydal knihu s názvem The price of admission (Cena za přijetí). Přes vysoké školné, které se pohybuje mezi 20 a 30 tisíci dolarů ročně, je na univerzity Břečťanové ligy velký nával (Yale například přijímá jen 9 % přihlášených studentů). A není divu – diplom z Harvardu či podobné školy otevírá dveře k nabídkám na skvěle placená místa. Jak si univerzity vybírají z tak velkého množství přihlášených? V Americe vysoké školy neorganizují přijímací zkoušky. Řídí se výsledky uchazečů ve standardizovaném testu studijních předpokladů SAT. Toto kritérium, samo o sobě velmi férové, není ovšem na elitních univerzitách jediné. Daniel Golden zjistil, že na školách Břečťanové ligy zůstává až 60 % míst vyhrazeno pro studenty s nějakou další „výhodou“. Tou může být třeba skutečnost, že na téže univerzitě studovali již uchazečovi rodiče. Jak George Bush, tak John Kerry byli podprůměrní studenti, kteří by se byli těžko dostali na Yale, kdyby školu nenavštěvovaly už generace jejich předků. Dobře jsou na tom také uchazeči, jejichž rodiče na dané škole přednášejí. Takovému studentovi se pak nejen odpouští školné, ale v mnoha případech se mu toleruje trochu horší výsledek v testu SAT. Ani tím však výčet výhod nekončí. Otevřené dveře mají zároveň ti, kdo mohou studovat na sportovní stipendium. Člověk si přitom obvykle vybaví chudého, často černošského sportovce, jenž vyniká v atletice, basketbalu či americkém fotbalu. Břečťanová liga ale dává sportovní stipendia také dobře situovaným studentům, věnujícím se okrajovým sportům pro bohaté, třeba šermu či jezdectví.

Asijci a chudí běloši Nejkřiklavější příklady nespravedlnosti Golden nalézá tam, kde vstupují do hry velké finanční příspěvky, na jejichž stálém přísunu jsou soukromé univerzity závislé. Elitní školy si neformálně zjišťují ekonomickou situaci přihlášených studentů. Pokud uchazeč z dobře situované rodiny jen těsně v testu SAT nesplní podmínky přijetí, nebývá přímo odmítnut, ale je zařazen na čekací listinu. Čas-

to mu pak škola nabídne přijetí v dalším kole a tiše předpokládá, že vděční rodiče složí sponzorský dar. Příspěvky se pohybují ve statisících dolarů. Takto se na prestižní Duke University dostala i Maud Bunnová z rodiny bohatých producentů kávy. Její matka, která se hned stala členkou fundraisingového výboru univerzity, otevřeně říká, že nyní vrací škole zpět to, čeho se dostalo dceři. Neškodí také být celebritou. Předseda přijímacího výboru na téže univerzitě osobně zašel do domu Stevena Spilberga, aby nabídl možnost studovat režisérově nevlastní dceři. A  Lauren Bushová, topmodelka a  neteř současného prezidenta, byla přijata na Princeton, i když přihlášku poslala měsíc po termínu. Je-li nějaká skupina při přijímání na elitní univerzity mírně, ale systematicky zvýhodňována, musí to být na úkor jiné demografické skupiny. Studie Daniela Goldena ukazují, že nejvíce znevýhodněni jsou Asijci a chudí běloši. Překvapivě více než představitelé jiných minorit, kterým mnohdy pomáhá systém pozitivní rasové diskriminace. Průzkumy ukazují, že Američané asijského původu musí v  průměru v  testech bodovat lépe než ostatní, aby měli stejnou šanci na přijetí. Na elitní univerzity se tedy v  USA nepřijímá jen podle intelektuálních kvalit uchazečů, v tomto smyslu má celý systém ke spravedlnosti daleko. Harvardský profesor Gary Orfield upozorňuje, že většina elitních univerzit ve skutečnosti provádí pozitivní diskriminaci bohatých a  privilegovaných – nikoli příslušníků znevýhodněných menšin, jak to žádá tzv. Affirmative Action prosazená v 60. a 70. letech minulého století. Zatím není jasné, zda to Goldenova kniha pomůže změnit.

Kdy budou jednotné testy V  Česku je situace poněkud jiná: rozhodujícím faktorem pro přijetí na vysokou školu jsou tu obvykle přijímací zkoušky. Podle široce zakořeněné představy při nich hraje velkou roli korupce. Je pravdou, že cesta na vysokou školu pomocí úplatku nebyla dříve neobvyklá a ještě před pár lety proběhl na Právnické fakultě Karlovy univerzity skandál s  prozrazenými přijímacími testy. Přesto zkušenost pozorovatelů, kteří nejsou na výsledku přímo zainteresováni, naznačuje, že v  současnosti probíhají přijímací zkoušky až na výjimky bez korupce. Problémem ale zůstává kvalita přijímacích testů. Věrny tradici, zkouší mnohé univerzity uchazeče spíše z encyklopedických znalostí, místo aby zkoumaly jejich studijní předpoklady. Školy také postrádají zpětnou vazbu, protože si dlouhodobě nezjišťují, zda sítem přijímaček prošli ti správní uchazeči. Skoro to vypadá, jako by členové přijímacích komisí měli jen nejasnou představu o tom, jaké studenty chtějí na škole mít. Navíc se při jedněch přijímačkách běžně používá několik sad testů, které z principu nemohou být přesně stejně nároč-

né. Zvlášť na fakultách s velkým převisem poptávky může hrát tato malá loterie velkou roli; studenti, kteří náhodně dostali o něco jednodušší test, získávají značnou výhodu. I  v  Česku existují snahy nahradit přijímací zkoušky jednotným testem, který by se snažil odhalit studijní předpoklady uchazečů. Má tomu pomoci i  plánované zavedení státních maturit v roce 2008. V současné chvíli ale není jasné, zda se termín podaří splnit. Nevíme také, jestli budou státní maturity skutečně prověřovat studijní schopnosti, nebo zda zůstanou u „osvědčeného“ testování encyklopedických znalostí. Další variantou, inspirovanou americkou praxí, je projekt Národních srovnávacích zkoušek, se kterým přišla před deseti lety Společnost Scio. Tyto testy, které se konají několikrát ročně na více než deseti místech v  Česku a  v  několika slovenských městech, jsou za poplatek přístupny komukoli. Zájemce může projít zkouškou obecných studijních předpokladů (analogie amerického SAT), ale také testem z  matematiky, cizího jazyka či základů společenských věd. Přes počáteční nedůvěru ze strany vysokých škol dnes celá řada fakult používá výsledky těchto zkoušek jako pomocné kritérium při rozhodování. Od příštího roku na Národní srovnávací zkoušky plně přejde devět fakult (například Národohospodářská fakulta VŠE, fakulta sociálních studií v Brně či tři fakulty Ostravské univerzity), což představuje 20–30 tisíc uchazečů. Je tedy možné, že v budoucnu hromadně přejdeme od přijímacích zkoušek na vysoké školy ke standardnímu testu studijních předpokladů. Nečíhají na nás podobné svody jako ve Spojených státech? Nebudou si univerzity hledat cesty, jak výsledky testů alespoň trochu obejít? Podle studie Petra Matějů a Jany Strakové z roku 2003 si Česko – ve srovnání s ostatními zeměmi OECD – nevede příliš dobře v poskytování rovného přístupu k vyššímu vzdělání. Zvýhodněni jsou studenti s lepším rodinným zázemím, roli hraje ekonomická situace a další faktory, které se studijními předpoklady přímo nesouvisejí. K „rozřazování“ podle těchto kritérií u nás ovšem dochází mnohem dříve, než může mladý člověk začít uvažovat o studiu vysoké školy; už při přijímání na gymnázia, zejména víceletá. Statistiky ukazují, že studenti těchto středních škol jsou předurčeni být úspěšnými uchazeči o vysokoškolské studium. To se týká zejména absolventů malého počtu gymnázií, která lze s mírnou nadsázkou označit za elitní. Analogie univerzitní Břečťanové ligy u  nás ale neexistuje. Byť máme několik velmi dobrých fakult, není tu ani jedna vysoká škola, která by byla špičková v mezinárodním kontextu. Pokušení, kterému jsou vystaveny prestižní americké univerzity, se zatím příliš bát nemusíme. Bohužel. Pavel Jungwirth Autor pracuje v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a přednáší na MFF UK. 

Q

civilizace / inzerce 

RESPEKT 42  V  16.–22. říjen 2006

Vítejte v klubu

Jak přišla Severní Korea k atomovým zbraním

B

yla to upřímná diskuse nesoucí se v přátelském duchu, občas zazněl i  žertovný tón. Zhruba těmito slovy popsal americký specialista Siegfried Hecker setkání se severokorejskými vědci zabývajícími se vývojem jaderných zbraní. Z cesty do stalinistické země se před necelými třemi lety vrátil velmi překvapen. Severokorejci mu řadu věcí ochotně ukázali, a dokonce se ho usilovně snažili přesvědčit, že udělat bombu je pro ně hračka. Pracovníci jaderného střediska v  Jongbjonu nedaleko severokorejské metropole tehdy dobře věděli, že nehovoří s  žádným amatérem, ale s  předním světovým odborníkem na atomové zbraně. Severní Korea ostatně Heckera a  další experty na návštěvu Jongbjonu sama pozvala a jistě ji nijak nepřekvapilo, že americký specialista po příletu zpět do USA zamířil rovnou do Senátu, kde na uzavřeném slyšení referoval o tom, co viděl. Celá akce tedy připomínala pečlivě inscenovaný vzkaz: nepodceňujte nás. Jinak totiž Heckerovy zážitky nelze vysvětlit. Nejbizarnější věc se udála u chladicí nádrže, v níž spočívalo 8000 ocelových nádob; byly zkonstruované za americké peníze a měly obsahovat vyhořelé jaderné palivo. Ty nádoby jsou prázdné, řekl však Heckerovi jeho průvodce Ri Hong Sop, ředitel nukleárního komplexu. A nijak se netajil tím, jaký osud potkal obsah kontejnerů: stal se zdrojem plutonia pro výrobu bomb. Hecker řediteli příliš nevěřil, protože některé nádoby vypadaly neporušeně. A tak mu Sop nabídl, aby si jednu z nich náhodně zvolil. Americký specialista mu vyhověl a  ředitel pak nechal příslušný kontejner otevřít. Byl skutečně prázdný. Příběh, který počátkem roku 2004 vylíčily časopisy Nature a  Science, pokračuje: později ředitel svému hostu dokonce dal do ruky malý kousek kovu uzavřený ve skle (i  přes sklo trochu hřál) a prohlásil, že jde o plutonium v kvalitě, která umožňuje použití pro atomovou bombu. „Nesmím vám prozradit (jak jsme jej vyrobili), ale to víte, je to stejná látka, jakou používáte vy,“ řekl mu tehdy. Hecker, bývalý šéf proslulé laboratoře v Los Alamos zaměřené na vývoj jaderných zbraní, je profesí metalurg. I když nemohl provést žádné měření, usoudil tenkrát, že si jeho hostitel nejspíš nevymýšlí. Celkově ovšem zůstal Hecker rezervovaný: jadernou zbraň neviděl a  není zcela jisté, že ji Severokorejci opravdu dokážou vyrobit – takové bylo patrně jádro zprávy, kterou předal senáto-

Potomek „Tlustého muže“? Jádro plutoniové bomby přezdívané „Tlustý muž“, kterou svrhli Američané na Nagasaki, mělo tvar koule. Na jejím povrchu se nacházely výbušniny, v centru bylo plutonium v podkritickém stavu. Pečlivě synchronizované exploze povrchových výbušnin vytvořily kulovou tlakovou vlnu a stlačily plutoniové jádro tak, že došlo ke štěpné reakci a jadernému výbuchu. Právě tak mohla vypadat severokorejská bomba. Teoreticky ale mohli Korejci také vystřelit dva podkritické kusy plutonia proti sobě – pak by ovšem hrozilo, že reakce nastane příliš brzy, plutonium se rozletí a reakce rychle vyhasne. Exploze, kterou 9. října zachytily seizmografy po celém světě, byla na jaderný výbuch nezvykle slabá. Příčin může být několik: – KLDR použila plutonium, které vyrobila ještě před zmrazením svého jaderného programu v roce 1994. Starý materiál mohl být znečištěn příměsí, která způsobila, že reakce zhasla příliš brzy a výbuch zůstal slabý. Je ale zvláštní, že by severokorejští fyzici o tomto dobře známém problému nevěděli. – Složitá souhra povrchových detonátorů v konstrukci „Tlustého muže“ mohla částečně selhat, plutoniové srdce bomby nevybuchlo tak, jak mělo. – Výbuch byl malý úmyslně, KLDR nemusela zkoušet velkou bombu, ale malou jadernou hlavici pro balistickou střelu. Není to ale příliš pravděpodobné, protože taková zkouška je na první pokus příliš složitá. – Nešlo vůbec o jaderný výbuch. Možnost, že KLDR jen blufovala, je však velmi nepravděpodobná, protože skrýt před kamerami špionážních družic manipulaci se stovkami tun konvenční trhaviny je téměř nemožné.

rům. Události z  minulého týdne ovšem ukázaly, že jeho skepse byla oprávněná jen částečně. Kim Čong-ilův režim cosi odpálil v podzemním tunelu, s největší pravděpodobností plutoniovou bombu. Atomová nálož patrně neexplodovala tak, jak měla, výbuch byl slabý. Nicméně teroristům by nepochybně stačil. A severokorejští vědci mohou chyby odstranit. „Ti lidé byli naprosto kompetentní, o tom není pochyb,“ řekl o nich Hecker po návratu časopisu Nature.

Atomový dinosaurus Počátky jaderného programu KLDR sahají do 60. let. Komplex v Jongbjonu tehdy vybudoval Sovětský svaz. Postavil tu mimo jiné jeden malý pokusný atomový reaktor (dnes už nepracuje) a zároveň na svém území vyškolil řadu severokorejských specialistů. V roce 1979 země diktátora Kim Ir-sena zahájila vlastní jaderný program, v jehož rámci začala stavět další tři reaktory. Dokončila ale zatím jen jeden, opět v  Jongbjonu. Inspirovala se přitom nikoli v SSSR, ale v prehistorii jaderného průmyslu Británie; výzkumný reaktor, který Severokorejci postavili, je dokonalou, byť zmenšenou kopií zařízení, jež v roce 1956 začalo pracovat v Calder Hall v severozápadní Anglii. KLDR jej i dnes provozuje se všemi neduhy a riziky, jimiž se tento dinosaurus atomového věku vyznačuje. Odborníky z KLDR ovšem zajímaly úplně jiné věci než jaderná bezpečnost; rozhodlo jednak to, že podrobné plány reaktoru byly volně dostupné, a jednak skutečnost, že se tento typ „atomové pece“ hodí k  produkci plutonia. Stalinistický režim mohl v Jongbjonu do dnešního dne získat materiál k  výrobě několika bomb; odhady nejčastěji hovoří o jedné až pěti pumách. Důležité přitom je, že reaktor v letech 1994– 2003 nepracoval. Americká administrativa se totiž počátkem 90. let dozvěděla, že KLDR skutečně získává z vyhořelého jaderného paliva plutonium, a pohrozila vojenskou akcí. Severokorejci pak souhlasili s vyjednáváním, a nakonec svůj jaderný program zastavili. V roce 2002 se však ukázalo, že vodí mezinárodní společenství za nos. Reaktory v  Jongbjonu, pečlivě zapečetěné a  monitorované kamerami Mezinárodní agentury pro atomovou energii, skutečně stály, stejně jako linka na přepracování vyhořelého paliva (KLDR si ji sama postavila dle volně dostupných amerických plánů z  doby jaderného pravěku). Jenže vyšlo najevo, že se Kim Čong-il a jeho generálové snaží dostat k jaderné zbrani ještě jinou a  mnohem snáze utajitelnou cestou: pokoušejí se obohatit uran a získat bombu s uranovou náloží. K tomu nepotřebovali žádný jaderný reaktor, jen velké množství malých přístrojů fungujících zhruba na principu odstředivek na mléko. Tato zařízení zřejmě KLDR nakoupila od pákistánského fyzika Abdula Kádira Chána, jehož ilegální síť v  90. letech dodávala jaderné technologie každému, kdo projevil zájem (v řadě případů patrně s  tichou podporou pákistánské vlády; v roce 2004 byl Chán vyšetřován, pákistánský prezident jej však omilostnil poté, co se fyzik doznal a prohlásil, že vláda neměla s jeho aktivitami nic společného).

Zboží na prodej? Tajné severokorejské aktivity tedy v  roce 2002 vypluly na povrch, experti nicméně upozorňovali, že získat dostatečné množství vysoce obohaceného uranu vhodného k  výrobě bomby je velmi obtížné a  KLDR to nedokáže ještě řadu let. Američané přesto na Severní Koreu uhodili a  následné spory vyvrcholily rozlomením pečetí v  Jongbjonu. Jaderný provoz se znovu rozběhl a  začal chrlit plutonium v  množství, které umožňuje výrobu jedné bomby za jeden až dva roky. Jak dokazuje Heckerův příběh, tentokrát se tím už Severokorejci otevřeně chlubili. Na cestě k  jaderné zbrani používali stejné metody jako ostatní státy, které vstoupily do jaderného klubu zadními vrátky, například Izrael a  Pákistán: otevřené zdroje, vlastní vývoj, ilegální obchody a  pašování. Nevidí zřejmě důvod, proč by měli úspěch dál skrývat. List New York Times minulý týden uvedl, že KLDR v  minulosti nabídla k  prodeji všechny zbraňové systémy, které kdy vyvinula. Pákistánu například dodávala rakety, zřejmě výměnou právě za centrifugy k  obohacování uranu. Pašovala i ruční zbraně na Blízký východ. Pokud hodlá obchodovat i  s  jadernými zbraněmi, má se svět na co těšit, zvlášť stanou-li se zákazníky teroristé.

Pramen: New York Times, Science, Wikipedia Martin Uhlíř

Q

19

20   kultura

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Jak dospět v radikála

Výtvarník Rudolf Kremlička ve dvou knihách a jedné retrospektivě

Vzrušení především fyzické, zde na obraze Žena se zátiším.  Foto academia

H

ledáte v  Česku galerii financovanou z  veřejných zdrojů, ve které se budete cítit jako v respektované západoevropské instituci? Pak musíte do Galerie hl. města Prahy (GHMP). Pouze jí se daří soustavně, vyváženě a kvalitně prezentovat jak naše současné umění, tak tvorbu autorů minulého století, ke kterým má kunsthistorie stále velký dluh. Výmluvně to dokládá její čerstvý projekt věnovaný malíři Rudolfu Kremličkovi (1886–1932).

Je důležité míti Srpa Se srovnatelnými akcemi se můžeme pravidelně setkat jen v Galerii Rudolfinum. Jenže zatímco ta funguje jako síň, která nepečuje o sbírky a „jen“ připravuje výstavy, GHMP se stará o  depozitáře, několik budov a ještě nakupuje umění (na což ale v posledních letech nemá peníze). Když se člověk snaží dopátrat, proč se podobných počinů nedočkáme třeba od Národní či Moravské galerie, které je mají v  popisu práce, bude se pochopitelně ptát na peníze. GHMP má roční rozpočet zhruba 60 milionů, Národní galerie o 200 milionů vyšší. I přes daleko náročnější provoz NG to asi úplně o  penězích nebude. Spíš o  lidech. Třeba o  Karlu Srpovi, kurátorovi a od loňska i šéfovi GHMP. Když galerie hledala, kým nahradit svého ředitele Jaroslava Fatku, přesluhujícího ještě z  dob před listopadem, nemohla si vybrat lépe. Takhle zapálené zaměstnance v jiných galeriích nemají. Na to, že je Srpovi devětačtyřicet, toho stihl hodně. Výstavy a monografie, na kterých se podílel nebo je připravil sám, jdou do desítek. Namátkou: Hoffmeister, Slavíček, Toyen, Rössler, Medková, Teige, Štyrský, Zrzavý plus pár přehlídek a  katalogů současných mladých výtvarníků. Srp zřejmě umění obětuje hodně času. Když předloni napsal monografii Zrzavého, obrovský špalek doplnil ještě antologií všech textů Zrzavého a  o  Zrzavém. U  Rudolfa Kremličky postupoval stejně, dvě publikace navíc vycházejí u příležitosti velké retrospektivy, která začíná toto úterý v Domě U  Kamenného zvonu a  kterou rovněž připravil

Karel Srp. V  Česku přitom pomalu přestává být zvykem k výstavám vydávat byť jen útlé katalogy, takže jde opravdu o ojedinělou záležitost.

Řemeslo je grunt Kremlička byl náruživě soustředěný na práci, a ačkoli se nedožil ani padesáti let, jeho obrovské dílo nevypadá jako torzo. Jako jeden z mála malířů se k modernímu výrazu nedopracoval revolučním zamítnutím všeho předchozího, ale plynulým navázáním na předchůdce. „K  radikalismu můžeme dospěti, ale nemůžeme se radikály naroditi,“ napsal Ferdinandu Peroutkovi. Když začal v roce 1907 studovat na Akademii ve speciálce Hanuše Schweigera, syna kolínského soudce zajímalo hlavně výtvarné „řemeslo“. V té době už v Čechách působili radikální autoři tvořící v duchu nastupujících avantgard. Kremličku ale nezajímal kubismus či abstrakce, k umění se dostával přes impresionisty Maneta a  Renoira. I z toho důvodu prý nebyl mezi současníky oblíbený: na veřejnosti vystupoval přehnaně aristokraticky, v dospělosti si vypěstoval pozérský zvyk procházet se s psíkem z „šlechtického“ plemena japonský čin a bambusovou holí. Až do začátku první světové války maloval staromilsky na dřevo, po vzoru svého učitele portrétoval rázovité figurky: párkaře, pouliční hudebníky, ševce. Přes nepopiratelný půvab jsou tyto práce pouhou ilustrací sentimentálního pohledu autora na poslední dozvuky mizející atmosféry 19. století. Kremlička nechtěl být považovaný za zpátečníka a dobře věděl, že tímto figurkařením se jím stává. V denících popisuje pozvolné hledání cest, kterými by se mohl vydat, i krize, do kterých se dostal častým ocitnutím se ve slepé uličce. „Ten bídný Repin, to je darebáctví, jeho malby třeba z roku 1903, kdy chce být moderní, a není než... prázdný,“ hudruje v jednom z dopisů bratrovi z pobytu v  Petrohradě. Kremlička chtěl dosáhnout dál než ruská malba stylově uvízlá v minulém století. Chtěl být současný i věrný tradici a nepůsobit přitom toporně. Nakonec se mu to podařilo.

K moderní malbě patří buřinka a bambusová hůlka.  Foto academia

Za vším hledej ženu a  hledej ji i  u  Kremličky. Během prvních pěti let po válce vytvořil své nejzásadnější obrazy a víceméně všechny jsou věnované „zdravým animálním ženám“. Měl rád prokleté básníky, ale v  jeho portrétech pradlen v  rozhalených živůtcích a nahých vitálních dívek česajících si vlasy nenajdeme žádný zmar. Vzrušující akty odrážejí autorovo nadšení z „opuštění světa starých lidí, ke kterému tak dlouho byl jsem přivázán tradicí Schweigerovy školy“ a možná i dobovou optimistickou náladu z nového evropského uspořádání. Kremlička se cítil být Evropanem a otevřeně se vymezoval proti „národnímu umění“ symbolizovanému mánesovskou tradicí. Když Moderní galerie odmítla zakoupit příliš „cizácky“ kubistická díla Bohumila Kubišty, v novinách ji za to zkritizoval. Teoretik Kamil Novotný o Kremličkovi napsal, že je „založen silně eroticky a žena ho vzrušuje především fyzicky“. Z monografie se nedozvíme, zda měl podobný přístup k ženám i v civilním životě, o průběhu manželství a případných jiných vztazích se nedochovalo mnoho svědectví. Jisté je, že jeho rodina neměla k odvážným aktům pozitivní vztah.

A přece se maluje Srpovým odborným textům se dá máloco vytknout, rezervy má pouze v  popisování životního příběhu výtvarníka. I u Kremličky se drží především pečlivého rozboru dostupných obrazů (v monografii jich je 444, na výstavě zhruba polovina) včetně jejich verzí se sebemenšími odchylkami. O osudu autora se tak v monografii dozvíme trochu mimoděk z kunsthistorických úvah nad konkrétními díly, na výstavě z dat na doprovodných panelech. Kremličkův život přitom prošel poměrně bouřlivým zlomem. Byl sice členem skupiny Tvrdošíjní, sympatie si ale získal spíš u o generaci mladšího společenství Devětsil. Levicové radikály kolem Karla Teigeho zaujala jeho schopnost vnímat ženskou krásu aktuálním poetizovaným pohledem, který se obešel bez až vtíravě všudypřítomného kubismu importovaného ze západní Evropy. Se slávou ale Kremličkovi stoupal počet komerčních zakázek od bankéřů,

stavebníků, ba i  členů vlády. Kremlička portrétoval měšťáky, které Devětsil nesnášel, dotyčné malby navíc na svých výstavách včleňoval mezi volnou tvorbu. Už v  roce 1927 Teige poznamenává, že Kremlička „přijímá nyní bez rozmyslu a výběru efemérní módy, které mají svůj vznik na pařížské umělecké burze a mají také jen čistě burzovní význam a zájem“, zatímco Kremlička oponuje: „Myslím, že nejsem povinen dělat kulturní práci. Budu povinen dělat kulturní práci, až budu učitelem na venkově.“ K tomu ale kvůli rakovině už nedošlo. Ještě namaloval sérii velmi živočišných erotických aktů a víc toho nestihl. Zemřel během první retrospektivy, „nedočkav se již poct a zabezpečení, jež proň byla chystána“, jak se psalo v nekrologu. Krédem Tvrdošíjných bylo heslo „A  přece“. Symbolizovalo přesvědčení, že by Češi měli překonat umělecké vakuum vzniklé za první světové války, obnovit styky se zahraniční modernou a neuzavírat se do sebe. Kremlička krédo dodržel, a navíc se dokázal v mezinárodním avantgardním pnutí prosadit se svébytně umírněným stylem, který je občas označován jako „středová“ pozice. V podobných postavách si mimochodem Karel Srp libuje i na současné scéně. Když před časem na Pražském hradě připravil průřezovou přehlídku mladé české malby Perfect Tense, s kurátorkou Olgou Malou do ní vybral zejména autory, kteří k radikalismu dospívají s úplně stejnou obezřetností jako Kremlička sto let před nimi. A zatím to tak vypadá, že právě jim budou v naší malbě patřit následující léta. I  kvůli těmto aktuálním souvislostem by bylo vhodné věnovat kremličkovskému počinu GHMP a spřízněného nakladatelství Academia zvýšenou pozornost. Jan H. Vitvar Karel Srp: Rudolf Kremlička, Academia, 424 stran; Karel Srp: Rudolf Kremlička. O něm a s ním, Academia, 360 stran; Rudolf Kremlička (1886–1932), GHMP, 17. 10.–21. 1.

Q

kultura

ReSPeKT 42 V 16.–22. říjen 2006 Inzerce

1

Kdopak by se Kafky bál

Příští sobotu bude v Praze oceněn spisovatel Murakami

D

vakrát a dost. Bohužel se letos neopakovala vzácná shoda mezi porotci Ceny Franze Kafky a Nobelovy ceny za literaturu, kteří dva roky po sobě vyznamenali stejné autory. Dodalo by to lesk slavnostnímu ceremoniálu, během něhož 28. října převezme v Praze ocenění zaštítěné Kafkovým jménem nejpopulárnější japonský spisovatel současnosti Haruki Murakami. Z rozhodnutí Švédské akademie, která nakonec Nobelovu cenu přiřkla kritikovi tureckých pořádků Orhanu Pamukovi, může být smutné i nakladatelství Odeon. To v nejbližších dnech chystá do prodeje český překlad Murakamiho románu Kafka na pobřeží, jehož hlavním hrdinou je Kafka. Ne Franz, ale Kafka Tamura – patnáctiletý japonský teenager, který má ovšem podobně málo harmonický vztah s otcem jako kdysi nejslavnější pražský spisovatel.

společně s další americkou reklamní ikonou Plukovníkem Sandersem, žoviálním pasákem krásné prostitutky citující Hegela, zaplňuje již tak dost panoptikální svět románu o postavy, které lze podle jejich funkce v příběhu zařadit mezi „kami“ – nevyzpytatelné bůžky japonského národního náboženství šintó. Takové využití provařených korporátních značek nelze brát jinak než jako velmi ironický komentář ke globalizaci a k moci médií vůbec. Pan Nakata, negramotný dobrák, který číst a psát zapomněl po záhadném incidentu z dětství, při němž do kómatu dočasně upadla celá školní třída, pátrá po Walkerově smrti po tajemném kameni, který by měl umožnit vstup do jiného světa a který zasáhne do osudů Kafky a paní Saeki. A to je opravdu jenom část motivů, které Murakami poskládal do tvaru, jenž provokuje čtenářovu představivost a nutí ho domýšlet, jak se bude děj vyvíjet dál.

Zrození globálního fenoménu

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

ALONZANFÁN

Paolo a Vittorio Taviani

99Kč

Už jen symbolické zařazení po bok dvou posledních laureátů Nobelovy ceny, Harolda Pintera a Elfriede Jelinekové, kteří Cenu Franze Kafky dostali v minulých letech, může znamenat pro Murakamiho jistou satisfakci. Obzvlášť v Japonsku neměl ještě před časem v elitářských literárních kruzích zrovna uctivou reputaci. Poslední japonský držitel Nobelovy ceny Kenzaburó Óe před dvanácti lety v projevu při jejím předávání ve Stockholmu vyjádřil pochyby o budoucnosti japonské prózy, pokud ji budou reprezentovat právě spisovatelé typu Murakamiho. Ten si ovšem s nespravedlivou pověstí čtivého, ale umělecky nevýznamného kronikáře povrchních životů novodobých velkoměstských samotářů tehdy těžkou hlavu dělat nemusel. Měl už na svém kontě sedm románů včetně průlomového bestselleru Norské dřevo, který si koupily více než čtyři miliony Japonců, a právě mu v jeho zemi vyšly první dva oddíly rozsáhlé ságy Nejimaki-dori kuronikuru (Wind-Up Bird Chronicle). V ní tnul do bolavého místa japonské kolektivní paměti, jímž je potupná porážka armády Ruskem ve 30. letech u vesnice Nomonham, a získal tím na svou stranu některé dřívější kritiky včetně samotného Óeho. Tento román získal díky překladu Jaye Rubina z roku 1997 pozornost i na Západě a okouzlená čtenářská veřejnost začala pátrat po dalších Murakamiho knihách. Globální fenomén Murakami byl na světě. My o něm dosud máme povědomí díky dvěma výborným překladům Tomáše Jurkoviče, ale ani Norské dřevo, ani Na jih od hranic, na západ od slunce jako v podstatě realistické příběhy (tedy pokud v případě druhé jmenované knihy odhlédneme od té možnosti výkladu, že fatální láska hlavního hrdiny je neexistujícím přeludem) nevypovídají o šíři Murakamiho záběru. Ten v plné míře dokumentuje právě Kafka na pobřeží.

Neopunk s mluvícími kočkami

Nedostal Nobelovku, ale má Kafku. foto profImedIa.cz

Panoptikum nevyzpytatelných bůžků Je to bizarní až surreálný příběh, který je založen na převyprávění řeckého mýtu o Oidipovi. Murakami, inspirovaný dílem Carla Gustava Junga a komparativního religionisty Josepha Campbella, představuje čtenářům osudy horkokrevného mladíka Kafky, který utíká z domova kvůli neshodám s tyranským otcem, slavným sochařem. Ten je pár dní po Kafkově zmizení zavražděn. Je Kafkovi souzeno naplnit obsah dávné věštby, že zabije svého otce a vyspí se se svou matkou? Murakami rozostřuje hranice mezi snem a skutečností konceptem „živých duchů“ převzatým z pasáže (v knize parafrázované) klasického japonského románu z 11. století Příběh prince Gendžiho, podle něhož se naše chování ve snech může promítnout jako čin do bdělé reality. Proto je ve snové logice románu možné uvažovat o tom, že Kafka skutečně mohl teoreticky zabít svého otce, přestože byl v době vraždy několik set kilometrů od místa činu. Proto je paní Saeki, tajemná vedoucí knihovny, v níž Kafka najde útočiště, rozkročená jako živý duch mezi dvěma světy. Na smrti Kafkova otce ovšem může mít podíl i hlavní hrdina druhé dějové linie románu – starý prosťáček Nakata, který má schopnost promlouvat s kočkami a zabije někde poblíž bydliště sochaře Tamury stvoření, jež si říká Johnnie Walker. Masový vrah koček a sběratel jejich duší

Co se inspirovat německým filmem? Snímky z německy hovořících zemí se v českých kinech příliš často nepromítají. V Německu, Rakousku a Švýcarsku se přitom momentálně točí velmi pozoruhodné věci. Reflektují své současné, řekněme společenské problémy, ale zajímají se i o vzdálenější destinace, v neposlední řadě také o své sousedy. Festival německy mluvených filmů Der Film, jehož první ročník proběhl před čtrnácti dny v pražských artových kinech, tedy vznikl právě včas. Německý film řešil dlouhou dobu podstatný problém: nedařilo se mu navázat na úspěšná sedmdesátá léta, reprezentovaná trojicí velmi silných a ve světě uznávaných autorů Herzog, Fassbinder, Wenders. Ti točili v době, kdy tamní kinematografii finančně výrazně dotoval stát, takže si mohli dovolit točit formálně i obsahově radikální filmy. Navíc atmosféra tehdejší doby nahrávala hlubší reflexi pro Němce klíčových témat, jakými jsou rasismus či pocit kolektivní viny. Tady se nabízí analogie k české kinematografii, kterou podobné podmínky v šedesátých letech dostaly do popředí zájmu světové kinematografie.

V současnosti je německý film opět štědře dotován a to nejen spolkovými, ale i zemskými orgány státní správy, soukromými nadacemi, televizními společnostmi a velkými firmami. Co tato zdravá situace dělá s tvůrci? Přináší jim klid, finanční zázemí a možnost točit o zdánlivě nediváckých tématech. Krize je, zdá se, překonána. Pokud bychom za měřítko mezinárodního úspěchu brali výsledky jednotlivých filmů na velkých festivalech, v současnosti patří německé snímky k žádanému zboží. Letos v únoru se na Berlinale dařilo hned třem titulům, dobře se jim vedlo i v Cannes, Locarnu a Benátkách. Na festivalu Der film byly z těchto oceněných snímků k vidění Rekviem a Pingpong. První vypráví příběh mladé dívky trpící epilepsií, která se místo léčby setkala s exorcismem, protože spolu s rodinou věřila ve svou posedlost ďáblem. Film inspirovaný skutečnou událostí se odehrává v sedmdesátých letech, je dynamický, uvěřitelný, výborně zahraný.

Kafka na pobřeží se čte dobře a vůbec je možná zatím nejmainstreamovějším Murakamiho románem. Přes všechny exotické peripetie je to vlastně docela obyčejný bildungsromán o teenagerovi, který se snaží najít své místo ve světě a smířit se se sebou samým. Kniha je tradičně prošpikována popovými referencemi a odkazy na ikony západní kultury, ale snad poprvé Murakami do textu vpašoval špetku didaktičnosti. Vůbec se netajil, že jeho ambicí bylo Kafkou zaujmout také mladé čtenáře, a tak knihu vyšperkoval neskrývanými apely na to, co si přečíst a jakou hudbu si poslechnout. V kontextu Murakamiho tvorby se Kafka na pobřeží nejvíce blíží hypnotické apokalyptické vizi Hardboiled Wonderland a konec světa z roku 1985, jejíž styl kdosi výstižně nazval „jungiánský kyberpunk“. Kafka na pobřeží by se, nejen s ohledem na věk vypravěče, dal analogicky označit za „jungiánský neopunk“. Hrdinové Murakamiho městských balad bývají většinou různými okolnostmi vytrženi z letargické pasivity a pouštějí se do spletitých dobrodružství, na jejichž konci dojdou určitého sebepoznání. Někdy ta cesta může být lemovaná realistickou kulisou studentských bouří a písněmi Beatles jako v Norském dřevu. A někdy, tak jako v Kafkovi, hrdiny na jejich pouti doprovázejí mluvící kočky, pijavice pršící z nebe nebo přízraky dvou pacifistických dezertérů z druhé světové války, kteří hluboko v lesích střeží vchod do utajené vesnice – konejšivého světa obývaného duchy, ze kterého bývá jenom zřídkakdy návratu. Ale vždycky v Murakamiho magickém světě, stejně jako v životě, platí jistota, že i kdybychom se stokrát vydali na útěk, sami před sebou utéct nemůžeme. Jan Gregor Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

Nelichotivě poukazuje i na dobové klima, podivnou rigidní atmosféru moderní a zároveň katolické společnosti. Pingpong je zdánlivě lehkým příběhem o dospívajícím chlapci vracejícím se do rodné vesnice ve východním Německu. Řemeslně opět mimořádně vyvedený film přesahuje svůj děj a uniká do roviny společenské kritiky. Na pomyslném vrcholu nadžánrové angažovanosti současných německých autorů stojí zahajovací snímek celého festivalu Životy těch druhých. Dílo svádí ke srovnání se současnou českou produkcí, vypráví totiž o dvou vysoce postavených východoněmeckých umělcích z osmdesátých let minulého století: s režimem sice vycházejí dobře, ale i tak neujdou pozornosti tajné policie. Udavačství, kádrování, špiclování, zastrašování a nesmyslné „kulturně-společenské“ rituály doby se ve filmu zhmotňují do temného obrazu totalitní společnosti, kterou sice Němci rychle překonali, ale s jejímiž následky se dodnes nevyrovnali. V našem filmu jakákoli upřímnější a propracovanější reflexe této doby zoufale chybí. Festival Der film mohl vzniknout nejen proto, že se na jeho organizaci aktivně podílejí zastupitelské úřady německy mluvících zemí a jejich kulturní instituty, ale především díky tomu, že lidem v těchto institucích stojí za to „své“ filmy dobře prezentovat. Témata filmů pak překračují rámec národní kinematografie a mohou inspirovat i zahraniční publikum, filmaře a novináře. Proč by se touto cestou nemohli vydat i čeští tvůrci, producenti, distributoři a samozřejmě i politici ovlivňující náš filmový průmysl? Přemysl Martinek Autor je programový ředitel Febiofestu.

Q

22   kultura co se děje ve světě Co spojuje papeže Jana Pavla II. zasaženého meteoritem, kříž s  fotografií penisu, snímek automobilky Volkswagen, papeže Benedikta XVI. s  uťatou hlavou Eltona Johna a Saddáma Husajna v akváriu? Jsou to umělecká díla, která během posledních šesti let vyvolala v polských galeriích kontroverzní zásahy cenzury. První případ se odehrál ve varšavské galerii Zacheta v  roce 2000, kde se dva poslanci Národní katolické strany pokusili zdvihnout meteorit, pod kterým ležela

Cenzura po polsku hyperrealistická socha Jana Pavla II. Zatímco Mauricio Cattelan považoval incident za svého druhu komunikaci se svým výtvorem, ředitelka galerie Anda Rottenbergová čelila útokům s antisemitským podtextem, a  nakonec musela opustit svůj ředitelský post. V  případě Doroty Nieznalské a  ukřižovaného údu nazvaného Pašije to byla sama umělkyně, kdo pocítil sílu hněvu Ligy polských rodin. V  procesu, který liga iniciovala, byla Nieznalská odsouzena k trestu veřejně prospěšných prací za urážku náboženského cítění. I dobrá pověst firmy je v Polsku považována za nedotknutelnou, zvlášť pokud máte přátele v městském zastupitelstvu. Výstava Rafała Jakubowicze byla zrušena na základě intervence primátora Poznaně, příčinou byla instalace Arbeitsdisciplin, fotografie komína továrny VW s logem automobilky a  ostnatým drátem v  popředí. Představitelé firmy si všimli nežádoucí podobnosti s  koncentračními tábory a  vedení galerie Arsenal donutili výstavu zrušit. Poslední dva příklady se týkají srážky polské (auto)cenzury s  českým uměním. Prvním byla manipulovaná fotografie, na níž současný papež zdvihá hlavu Eltona Johna. Dílo skupiny Guma Guar bylo na začátku roku bez vědomí umělců staženo z výstavy v galerii Kronika v Bytomi hned po vernisáži, nicméně ani to neochránilo programového ředitele před žalobou a vyšetřováním. Druhá kauza provází kolektivní výstavu The Shadows of Humor (Stíny humoru), která na své druhé zastávce v  městské galerii BWA v  Bialsko-Biale nyní narazila na cenzora v postavě náměstka starosty Zbigniewa Michniowského. Tomu se znelíbila socha Davida Černého Shark, představující svázaného Saddáma Husajna v akváriu naplněném vodou. Předchozí prezentace výstavy v  galerii Avantgarda ve Vratislavi se přitom obešla bez problémů. Jenže tam dali kurátoři hlavní důraz na sochu atleta na kruzích v  pozici ukřižovaného Krista vytvořenou spoluprací skupin Kamera Skura a Kunst Fu. V galerii BWA v Bialsko-Biale měl být centrálním dílem Shark. Saddámova socha parafrázující známého žraloka, kterého Damien Hirst naložil do formaldehydu, už byla před časem stažena z  výstavy v  Belgii, kde se vedení galerie obývalo možného hněvu muslimské menšiny. Kdo by však mohl protestovat v  Bialsko-Biale? Cenzura v Polsku tedy s tímto případem dostává nový rozměr. Zatímco dosud byl za těmito aktivitami jasně definovaný záměr ochránit city polských katolíků, zde je umělec i kurátor ponechán v nejistotě. Dnes vadí Saddám Husajn, co přijde příště? Zuzana Štefková Autorka je kurátorka a výtvarná kritička.

Trochu silná káva.  Foto Guma Guar

16.–22. říjen 2006  V  RESPEKT 42

Mizerie není nikde košer Prokletý Kubánec Rosales líčí zvíře v nás

K

ubánská literatura má v českém prostředí své pevné místo. V posledních letech zde vyšly knihy několika mladých spisovatelek žijících v exilu (Jako tvůj posel Mayry Monterové či Každý den nic Zoé Valdésové), skvělé črty z castrovské reality Důkazy spojení od novináře a  disidenta Raúla Rivery, nebo Studené povídky „kubánského Kafky“ Virgilia Piñery. Nyní se může český čtenář seznámit i  s  jednou z  nejsilnějších kubánských výpovědí o  mizerii lidské existence, s  knihou jež dokáže zatřást se všemi jistotami včetně té, že lidé jsou lidé, a nikoli podlí démoni. S  knihou Boarding Home, kterou napsal exulant totalitních i  demokratických režimů Guillermo Rosales.

Před démony se nedá emigrovat Syn z  dobré rodiny, který se měl stát diplomatem, ale ani ne v patnácti letech začal pracovat v  mládežnickém časopise a  učit  negramotné rolníky v tropických horách číst a psát. Plamen revoluce tehdy lidi políbené múzou přitahoval svým poetickým nátiskem jako můry. Mladý Guillermo miloval literaturu, četl Prousta, Hemingwaye, mužnou sílu mu dodávaly myšlenky na rovnost a bratrství. Navíc byl nadaným fabulátorem a měl pevný cíl: stát se spisovatelem. Jenže všechno se to nějak zvrtlo. Když se s  rodiči diplomaty v  roce 1965 dostal do Prahy, začalo být jasné, že jeho nadání je možná vykoupené či umocněné jeho duševní nemocí. Sovětští specialisté konstatovali, že by mohlo jít o  schizofrenii: Guillermo slyšel hlasy, viděl ďábly na zdech, měl zvláštní sny. Někdy ale jeho přátelé nepoznali, jestli nemoc náhodou jen nesimuluje. U tak zdatného recesisty, jakým byl, člověk nikdy neví. Guillermo neustále psal a  stejně horečnatě své rukopisy ničil. Nic nepomáhalo, že je před ním matka zamykala do skříně. Koncem sedmdesátých let začal mít pocit, že kvůli přituhujícímu komunistickému režimu už nemůže na Kubě pracovat. V roce 1979 utekl přes Madrid do Miami a svými náměty se přidal k takzvané Generación de Mariel, společnosti básníků, exulantů a spisovatelů, v jejichž čele stál dnes proslulý Reinaldo Arenas. Tito vyvrhelové šťastných kubánských zítřků založili v miamském exilu časopis Mariel, osm jeho čísel věnovali výhradně literatuře, jež nemohla pro svou „zkaženou“ homosexuální a  exilovou tematiku na Kubě vycházet. Časopis byl pojmenován podle havanského přístavu Mariel, z  něhož v  roce 1980 odjelo do Miami velké množství uprchlíků, mezi nimi i  zakladatelé periodika. Guillermo byl v  té době až příliš nemocný a zdeptaný svými osobními démony, než aby se nějak aktivněji zapojoval do generačních poselství kubánských emigrantů. Sám se ostatně nikdy nepovažoval za politického uprchlíka. V  knize Boarding Home, jež je z  velké části inspirovaná jeho zážitky z  amerických útulků pro staré lidi a z pobytu ve třech blázincích, napsal: „Kdybych se narodil v Brazílii, Španělsku, Venezuele nebo Skandinávii, stejně bych uprchl z jejich ulic, přístavů a plání.“

událost v televizi

Další zpráva o banalitě zla Začněme tam, kde jsme minule končili: na rozdíl od neomluvitelného ignorování Ježka a Šostakoviče se k sedmdesátým kulatinám Václava Havla veřejnoprávní televize postavila přece jen vstřícněji. Uvedla některé reprízy jeho inscenací (Motýl na anténě, 1990; Ztížená možnost soustředění, 1998; vtipnou, dokumentárně cennou koláž Olgy Sommerové A ještě jednou Žebrácká opera, 1998) a jeden relativně nový opus (Jan Novák: Havel jede na dovolenou, 2005). Dříve, než se u něj zastavíme, připomeňme si kontext, do něhož Havlovy texty na obrazovce vstupují. Jejich postavení není nepodobné situaci, ve které se pravidelně ocitají umělecky náročné filmy a  inscenace, od oper po absurdní grotesky, existenciální tragikomedie či polodokumentární příběhy. Mnohé z těchto poloh na ČT 2 reprezentovala právě kolem „havlovského týdne“ maďar-

Kde se hromadí odpad života? V každém domě, v každém člověku.  Foto profimedia.cz

Zápisky z šíleného domu Kniha je příběhem Guillermova alter ega, spisovatele Williama Figuerase, který stejně jako autor utíká z Kuby na Miami. Jeho maloměšťáčtí příbuzní s hrůzou sledují, co že to k nim přijelo z Castrova ostrova na návštěvu, a raději to divné individuum rovnou strčí do soukromého útulku pro staré šílence, takzvaného boarding home – „domu, kde se hromadí odpad života“. Útulek provozuje jistý pan Curbelo, sportovní rybář, tresť veškeré hamižnosti, homunkul vzešlý z  nepovedeného experimentu pojmenovaného státní „sociální péče“. Podnik provozuje za šeky, které jeho svěřencům přicházejí od sociálky, ale moc do něj neinvestuje: nekupuje toaletní papír, místo jídla podává nedovařenou hrachovou kaši a  jako poskoka zaměstnává násilnického devianta Arsenia. Guillermo výjimečným způsobem popsal smutné panoptikum více či méně šílených obyvatel útulku, „jež opustila rodina, aby pošli samotou a nesrali se do života vítězům“, a dovolil si do příběhu zařadit prvek, který by si příčetný spisovatel asi nedokázal ani přiznat, natož ho popisovat. Je jím nenávist vůči všem okolo i k sobě samému, sklon k násilí, možná latentně přítomný v každé lidské bytosti, ale ve „zvířeckých“ podmínkách útulku zcela puštěný ze řetězu. William Figueras s rozkoší mlátí blázna, který ze msty vše pomočí. A když se William miluje se svou láskou, křehkou malířkou naivistických obrázků Francis, občas ji u toho málem uškrtí. Ke konci knihy se při vší té hrůze, svou černočernou krásou tolik podobné Dostojevského Zápiskům z  mrtvého domu či Kesseyho Vyhoďme ho z  kola ven, přece jen začne blýskat na lepší

ská kinematografie: drsně parodická Gothárova Maďarská krása, Mészárosové antistalinská Malá Vilma: Poslední deník nebo tragikomická Gárdosova Porcelánová panenka, natočená podle Lázárových povídek. Na veřejnoprávního diváka ČT, ubaveného k smrti Derrenem Brownem a dalšími nesetřesitelnými kouzelníky, Hitparádami televizní zábavy, Banánovými rybičkami, Udělám cokoli nebo …a teď srandičky!, najednou vybafne Novákův dokument, zapasovaný minulou středu mezi reklamní „film o filmu“ Grandhotel a Klapzubovu jedenáctku. To nejsou havlovské paradoxy, to je reálný kontext. Kdyby byl Havel Francouz (Polák, Němec), bylo by samozřejmostí takovou událost doprovodit debatou s historiky a kritiky, kteří by – jak to u nás dělá rozhlasová stanice Vltava – uvedli věc do elementárních souvislostí. ČT se ale podařilo, na rozdíl od veřejnoprávních televizí německých či britských, zcela vymýtit žánr pravidelné kritické reflexe kultury (po sté a první konstatujme, že ani co do politické reflexe, prováděné lidmi profesně nezávislými na praktické politice, není situace lepší). ČT léta pouze nechávala usměvavé hlasatelky ze čtecích přístrojů drmolit – tu s  pohřební, tu s čtveračivou intonací – duté, od obrazovky spolehlivě odhánějící fráze, čímž z živých kulturních hodnot už předem udělala mauzoleum (teď i hlasatelky z  obrazovky vyhnala). A  různé „kritické

časy. William si s  Francis najde čistý byt, který hodlá platit ze sociální podpory. Všechno je na dobré cestě, nicméně lakotný Curbelo o  své klienty a šeky přijít nehodlá. V téhle chvíli člověka, jenž uvěřil, že ne všichni lidé jsou zvířata, rychle přejde optimismus. Stejně jako přešel Guillerma Rosalese. S textem sice ve Spojených státech vyhrál prestižní soutěž, po níž následovalo jeho knižní vydání, ale díky špatné distribuci a mizivé reklamě se nedostavila zasloužená literární sláva – Rosales se dočkal jen pár provinčních recenzí. Vrátil vypůjčený smoking, v němž si došel pro cenu, a v jednom ze starobinců si vpálil kulku do hlavy. To se stalo před třemi lety. Posmrtně bylo jeho dílo přeloženo do francouzštiny a španělštiny a Rosales začal být konečně světoznámým autorem. Jeho Boarding Home vypovídá nejen o tom, že za jistých okolností se z každého člověka může stát bestie, ale také o  tom, že bída a  ponížení patří nerozlučně nejen ke komunistickému režimu, ale i k blahobytu americké společnosti. Možná nejcennější pasáže v  knize jsou Williamovy sny. Jeden z nich je poučný obzvláště v čase, kdy už je Fidel Castro jednou nohou v hrobě. Ve Williamově snu totiž „El Comandante“ prorocky křičí: „Už jsme mrtví. Teď vidíte, že ani to nic nevyřeší.“ Markéta Pilátová Autorka je hispanistka.

Q

Guillermo Rosales: Boarding Home, Fra, 106 stran

židle“ s několikavteřinovými bonmoty jsou spíše než projevem kritiky její parodií. V lepším případě jsou popularizací, v horším adorací mainstreamu či kýče, nikdy však soustavnou podpovrchovou kritikou kulturního dění. Novákův netuctový dokument o Havlově prázdninové cestě, monitorované darmožroutskou armádou estébáků, byl sice občas poněkud upovídaný a  obrazově polopatický (splav, vykotlaný strom), Bartoškův hlas, nahrazující řeč protagonisty, i některé epizody (Kriseová, Dienstbier) byly spíše zbytné, nebo, ač samy o sobě závažné, s příběhem takřka nesouvisely (Vlček). Ale to všechno mi bohatě vynahradila zpráva o „obyčejném“ totalitarismu, jenž plodil absurdity, jakými byly manévry kolem jedné prázdninové cesty světoznámého disidenta a šikany lidí, jež hodlal navštívit (snad nejsilněji fungovalo drama, kterým si prošla rodina Ladislava Lise). Ještě přínosnější částí dokumentu byla výpověď policisty, jenž Havla sledoval a  shledával to stejně přirozeným, jako když jej šel po revoluci pozdravit jako prezidenta. Do ní se koncentrovala podstata režimu, jeho způsob myšlení i slovník. To byla skutečně autentická zpráva o  „banalitě zla“, jež může kdykoli recidivovat. Vladimír Just Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.

Q

scéna / dopisy 

RESPEKT 42  V  16.–22. říjen 2006

kulturní tIP

Antologie dramatických textů, v nichž vystupuje alter ego Václava Havla Ferdinand Vaněk. Nejstarší text, Havlova Audience, pochází z roku 1975, nejmladší, Kohoutovo Safari, z  roku 1985. Celkem kniha obsahuje osm aktovek a  jednu celovečerní hru. Nejnovější „vaňkovka“, Stoppardův Rock’n’Roll, který nedávno slavil úspěch v  Londýně, v knize chybí. Michael Crichton: Říše strachu, Knižní klub, 576 stran Technothriller pro silné nátury spolehlivě pořádně vytočí nejen ekology, ale i  většinu rozumně uvažujících jedinců. Děj se točí kolem losangeleské Konference o  náhlé změně klimatu, jejíž hlavní aktér zemře těsně před jejím začátkem za nevyjasněných okolností. Pointa příběhu odpovídá Crichtonovu pomatenému světonázoru: podle něj jsou klimatické změny Země jen mýtem, který si vymysleli ekoteroristé toužící po ovládnutí planety. Jaroslav Večeřa: Bild, Maťa, 264 stran Soubor kratších i delších próz napsaných v osmdesátých letech vychází jako Večeřova prvotina. Postavy jeho absurdních příběhů proplouvají realitou normalizačního Československa, jejich společnou touhou je především Husákův režim přežít s co nejméně odřenýma ušima.

Music on Film – Film on Music, Praha, 18.–22. 10. Pět dnů promítání hudebních filmů proběhne na třetím ročníku mezinárodního festivalu, kterému se přezdívá akronymem MOFFOM. Celkem bude k vidění více než 120 titulů, pořadatelé se tentokrát soustředili především na snímky ilustrující kulturní rozmanitost Jihoafrické republiky. Hlavními taháky ale budou pravděpodobně filmy z  Evropy: projekce němé německé klasiky Golem s  živou hudbou kanadského hiphopera Socalleda, světová premiéra oficiálního dokumentu o kapele The Plastic People of The Universe spojená s koncertem či diskuse s Julienem Templem, britským režisérem videoklipů pro Rolling Stones a Davida Bowieho. Akce proběhne především v  Paláci Lucerna, více na www.moffom.cz.

Knihy Louise Welshová: Řezárna, Argo, 238 stran Děj románu skotské autorky připomíná Schumacherův film 8 mm, i  když v  tomto případě není hlavním hrdinou unavený soukromý detektiv, ale nevázaný homosexuál živící se obchodem se starožitnostmi. Ten v  jedné pozůstalosti najde snímky se snuff pornografií, což je úchylka, jejíž vyznavači se ukájejí při sledování sexuálních scén končících smrtí jednoho z jejich aktérů. Hrdina se rozhodne v  ulicích Glasgowa vypátrat, zda jsou fotografie v lepším případě aranžované, nebo v horším případě skutečné. Havel, Kohout, Dienstbier, Landovský: V hlavní roli Ferdinand Vaněk, Academia, 404 stran

dopisy Co uděláte s těmi dětmi? Chceme reagovat na článek Lidičky a dětičky v sevření Dobra (Respekt č. 36/06). Humanistické hnutí je mezinárodní společenství lidí, kteří organizují společenské aktivity k dosažení skutečného dodržování lidských práv, spravedlnosti, bojují proti chudobě, diskriminaci, a především proti všem formám násilí. Každý jeho člen či příznivec rozvíjí aktivity v oblastech, které ho nejvíce oslovují. Někteří se věnují Kampani lidské podpory pro Afriku a Indii, další rozvíjejí aktivity proti diskriminaci a k integraci různých kultur, jiní zahájili aktivity v oblasti umění, výchovy, politiky, ekologie… Autor ve svém článku neposkytuje tyto informace, pouze se snaží aktivity humanistů degradovat. Bohužel se ve stejném článku nepíše, že díky našim aktivitám může přes 3500 dětí navštěvovat školu, že jsme v Africe a Indii vybudovali sirotčince, školy, lékařské ordinace, že téměř všechny cesty jsou hrazeny humanisty samotnými, že na aktivitách pracují ze své dobré vůle a že nejrůznější z humanistických projektů jsou financovány českou vládou pro svou serióznost a transparentnost. Autor článku tvrdí, že je velmi podivné to, že humanisté mohou současně pracovat na politických i rozvojových aktivitách. Neuvědomuje si však zjevný rozpor, když sám píše o politikovi (senátoru Štětinovi) jako o „legendě humanitární pomoci“. Na konci stejného článku zmiňuje katolické organizace a zapomíná, že i ony organizují

televize Porcelánová panenka, ČT 2, 16. 10., 21.25 Dva roky starý snímek maďarského režiséra Pétera Gárdose vypráví o jedné Samotě, do které pravidelně přicházejí cizinci, aby v ní skoncovali s pořádkem a mírem a nastolili v ní chaos a zmar. Film vznikl podle tří povídek Ervina Lázára a obejde se téměř bez dialogů. Artivisté, ČT 2, 19. 10., 20.00 Umělecký aktivismus je na české výtvarné scéně momentálně spojen především s kontroverzními aktivitami skupiny Rafani. V  tomto dokumentu budou promlouvat i  další představitelé tohoto směru: skupiny Pode Bal a Guma Guar či multiumělec Jiří David. Olověná vesta, ČT 2, 19. 10., 22.10 Ani Stanley Kubrick se nevyhnul reflektování amerického traumatu z  vietnamské války. Hrdinou jeho filmu z roku 1987 je voják Vtipálek, který si nejprve musí projít v Jižní Karolíně drsným výcvikem pod vedením sadistického Hartmana, později i ještě krušnější realitou vietnamské fronty.

Hudba Výstavy Eugenio Percossi: Forever, Karlin Studios, Praha, 5. 10.–5. 11. Nabourané auto dovezené z  vrakoviště, fotografie krajiny kolem silnic s památníčky zahynulým motoristům, kresby s  nápisem Forever. A  teď může divák v galerii mudrovat o pomíjivosti lidského bytí. Jakub Schikaneder: Nové objevy děl malíře temných nálad, Východočeská galerie, Pardubice, 11. 10.–7. 1. Velká a  divácky velmi úspěšná Schikanederova retrospektiva se ve Valdštejnské jízdárně v  Praze konala před pouhými sedmi lety, nicméně od té doby se našim kunsthistorikům podařilo objevit řadu dalších výtvarníkových obrazů, které v čase retrospektivy nebyly k dispozici. V Pardubicích jsou nyní tyto „novinky“ doplněné o ústřední malířova díla. Expozice má být mimo jiné také  příspěvkem do aktuální problematiky četných Schikanederových falz, která se objevují na českém trhu s  uměním. Výstavu připravil šéf Sbírky moderního a  současného umění NG Tomáš Vlček.

Eugene Chadbourne/Martin Klapper, Karbido, Roxy/NoD, Praha, 20. 10., 19.30 V  rámci „průběžného festivalu jiné hudby“ Stimul v Praze vystoupí kytarista Eugene Chadbourne, tvůrce radikálního country, který se v textech nebojí zpochybňovat všechny „pevné hodnoty“ euroatlantické civilizace. V  Roxy bude improvizovat s Čechodánem Martinem Klapperem, jenž při hraní využívá například mechanické hračky. Součástí koncertu bude i  vystoupení polského postrockového kvarteta Karbido, jehož jediným nástrojem je stůl vybavený snímači zvuků, které vydávají pohybující se ruce hudebníků.

Josef Ehm: Fotografie z 30. a 40. let, Galerie Josefa Sudka, Praha, 12. 10.–21. 1. Komorní výběr z tvorby Josefa Ehma (1909-1989), průkopníka české moderní a avantgardní fotografie, který stále zůstává ve stínu svých generačních druhů Jaromíra Funkeho, Josefa Sudka či Ladislava Sutnara. Jako pedagog na Státní grafické škole vyučil řadu mladých autorů „novému vidění“, sám ho uplatnil například ve známých portrétech soch Josefa Václava Myslbeka, které v roce 1941 vyšly v podobě nízkonákladové, unikátně kvalitně vytištěné monografie.

mnoho projektů v sociální oblasti, jako jsou projekty adopce na dálku, humanitární pomoc apod., a vedle toho jsou přítomni i v politice, například prostřednictvím KDU-ČSL. Nikoho normálního přitom nenapadne, že používají peníze určené na adopci dětí na dálku k politickým aktivitám. Degradující kampaň v médiích vznikla v okamžiku, kdy někteří humanisté asi před dvěma měsíci stáli u zrodu iniciativy Ne základnám – aktivity bojující proti výstavbě raketové základny USA na území ČR. Je zřejmé, že autor článku s iniciativou Ne základnám nesouhlasí. Namísto vysvětlení důvodů jeho postoje a otevření zajímavé diskuse však degraduje projekt Adopce afrických dětí na dálku. Díky úsilí lidí v minulosti o demokracii máme dnes svobodu volně psát, ale už chybí svoboda myslet. Těžko uvěřit, že autor opravdu věří tomu, co píše, a přirozeně se nabízí otázka: Od koho dostává pokyny? Bohužel kvůli tomuto článku ukončili někteří adoptivní rodiče podporu svému dítěti v Africe. A tak se ptáme, pane Kovalíku, co uděláme s dětmi, které přišly tento rok o školné a možnost zdravotní péče? Bc. Táňa Bednářová, předsedkyně o. s. Vysokoškolští humanisté

Kriminalita mládeže neklesá Musím reagovat na sloupek Kateřiny Mahdalové Mladí vrazi v začarovaném kruhu (Respekt č. 38/06), už vzhledem k tomu, že se daným tématem řadu let zabývám.

Nikterak netvrdím, že systém péče o mladistvé násilníky u nás je dobrý, ani že je vybudování několika zařízení s přísnějším dozorem všelékem. Přesto „statistická“ argumentace autorky vykazuje vážné trhliny. 1) Počet mladistvých delikventů skutečně po masivním nárůstu v devadesátých letech klesá. Od 1. ledna 2002 však došlo ke zvýšení částky, která určuje hranici trestní odpovědnosti u některých majetkových trestných činů, ze dvou na pět tisíc korun, což statistiku do značné míry zkresluje. Mladiství se totiž dopouštějí především drobných majetkových trestných činů, které jsou nyní častěji posuzovány jako přestupek. Navíc došlo i k demografickému poklesu celé této věkové skupiny. 2) Nevím, jak získala autorka názor veřejnosti, že se „vraždí jako nikdy“. Počet vražd sice stagnuje, přesto se mladiství dopouštějí ročně několika vražd (v roce 2004 jich bylo dokonce 12). Jejich pachatele je nutno vychovávat v poněkud odlišném prostředí, než jsou běžné výchovné ústavy s klientelou záškoláků a drobných zlodějíčků. 3) A především – autorka taktně nezmínila statistiku loupeží, přičemž počet těchto závažných deliktů spáchaných mladistvými roste. V roce 2002 spáchali mladiství 481 loupeží, v roce 2003 již 539, v dalším roce 611. Pro doplnění: dalších 338 loupeží se v roce 2004 dopustily děti do 15 let. Násilná kriminalita mládeže do 18 let věku, která je hlavním argumentem pro diferenciaci výchovných zařízení, tedy rozhodně neklesá. V tomto smyslu je, dle mého názoru, zmiňovaný článek zavádějící. Jakub Holas, Praha

23

mimochodem „Přísahám, že jsem ten prošlý pas někde ztratila,“ prohlásila jsem na obecním úřadě. Paní se chápavě usmála, vydala mi nový doklad a  dala mi podepsat prohlášení. Bylo jí jasné, že lžu a  že nejsem první: v  propadlém pase mám totiž platné americké vízum, a  proto si ho chci nechat. Teoreticky ho můžu předložit při vstupu do USA. Prakticky ovšem riskuji nepříjemnosti a  vrácení, protože v Česku dva pasy mít nesmím. Jsou dobrodruzi, kteří to risknou. Jenže mně se nakonec nechce ani riskovat, ani znovu žádat, předkládat daňové přiznání a  dávat záruky, že v  Americe nezůstanu. Tak se na to platné vízum občas podívám, vzpomínám na New York a  je mi upřímně líto blednoucích českých sympatií vůči USA. Byly doby, kdy každý chtěl být Američan, přestože tam nikdy nebyl. Generace Čechů trávily večery s Hlasem Ameriky a Svobodnou Evropou a  s  tím, že Amerika má mnoho podob, si hlavu nelámaly: Reagan, Frank Zappa, Ginsberg a  Wo-

Škoda Ameriky ody Allen, to všechno dohromady byl jediný sen o svobodě. Až do roku 2001 to tak zůstalo, jelikož získat vízum většinou nebyl problém. A  pak, před invazí do Iráku, jsem potkala mladičké demonstranty kráčející k  americké ambasádě. V  čele nesli nápis: Pryč s  americkým imperialismem! Ten rudý transparent jsem si pamatovala z prvomájových průvodů, i  ptala jsem se: „Děti, kde jste ho našly?“Ale nikdo mi neodpověděl a napadlo mě tedy, že jim ho někdo dal. Jejich světonázor mohla upravit jediná věc: cesta do Ameriky a  pochopení, jak obrovskou mentální energii přes všechny problémy Amerika představuje. Jenže už na první pohled bylo jasné, že nikdo z  nich by nesplnil vízová kritéria. V  té době udílení víz silně přituhlo a během dalších tří let jsme se změnili i my: bohatnoucí Češi získali sebevědomí, už se nemíní ve frontách doprošovat, zda někam smějí, a  nechce se jim ani odhalovat stav svých financí. Radši jedou jinam. Obraz Ameriky se tak pomalu obrací a  ze země svobody se stává nečitelná a mírně nepřátelská velmoc. Na rozdíl od západní Evropy přitom u nás ani tak nejde o Irák jako o ta víza. Milí američtí diplomati a kongresmani! Nekoukejte jen do svých počítačů a na formuláře, koukejte taky kolem sebe a  zvažte, co má cenu. Možná všichni ti odmítnutí nesplňovali vaše vízová kritéria na sto procent, ale byli to v  naprosté většině lidé, kteří věřili v  pozitivní Ameriku. Možná tam načerno mohli umýt talíře v  hospodě nebo načesat hrušky a  vám se podařilo tomu zabránit. Ale to je zanedbatelná škoda ve srovnání s  tím, že ztrácíte sympatie nastupující generace ve střední Evropě. Ta si totiž vaši podporu v  těžkých dobách už nepamatuje. A  pokud jde o  terorismus a  vaše obavy, buďme upřímní: Evropa je stejně ohrožená jako vy a kolik nebezpečných lidí nosí v kapse bezvízový evropský pas, nikdo nespočítá. Myslím, že svůj starý pas s vízem asi zahodím. Nechci už do Ameriky jet na vízum. Nechci se podílet na historickém omylu, který vyrábíte. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.



mInulÝ tÝden

Bývalá pravá ruka premiérů Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka Zdeněk Doležel byl zatčen policií kvůli podezření z rozkrádání evropských dotací, vydírání a chystání vraždy policisty Kubiceho, spolu s ním byli zatčeni další dva lidé. Petr Čech a Tomáš Rosický jsou nominováni na cenu nejlepší fotbalista světa. V Brně proběhl Invex. Dva lupiči zapomněli při přepadení pražského zlatnictví na místě činu samopal. Je to projev bezpečnostních obav, které mají dlouhodobě, prohlásil komunistický europoslanec Miloslav Randsorf na vysvětlenou, proč má pochopení pro jaderný test Severní Koreje a stínový ministr zahraničí ČSSD Lubomír Zaorálek dodal, že na vině jsou i USA, které nechtěly s Koreou jednat. Česká biskupská konference pozvala papeže do Brna a Prahy. Už sto padesát gayů a lesbiček uzavřelo registrované partnerství. Vláda podala demisi. Česko vypadlo z první desítky nejžádanějších zemí v Evropě pro investory, protože zájem se obrací k Balkánu. Média informovala, že premiéři Slovenska a Maďarska se během setkání Visegrádské čtyřky pohádali

16.–22. říjen 2006 V ReSPeKT 42

na tiskové konferenci o to, kdo více komplikuje vztahy obou zemí. Strana zelených kritizovala, že postoj ČR k porušování lidských práv v Tibetu a k likvidaci kulturní a náboženské identity Tibeťanů čínskou vládou je velmi zdrženlivý. Podle bývalého beka Slavie se hráči bojí trenéra Vladimíra Růžičky. Kdokoli tuto nehoráznost ještě napíše, podám na něj trestní oznámení, napsal Jiří Paroubek v Hospodářských novinách po přečtení komentáře, který dával do souvislosti propojení policie s ČSSD. U Zdeňka Doležela se doma našel tajný policejní spis bývalého ministra vnitra Františka Bublana. Ve vojenském prostoru Boletice byl při cvičení zabit voják. Hudební divadlo Karlín bylo otevřeno poprvé od povodní 2002. Vláda odmítla podpořit zákonnou iniciativu Jihočeského kraje, aby měly děti cizinců nárok na bezplatné školství. Ve Slavkově započala stavba radaru NATO. Otakar Vávra začal v pražské kavárně Slavia natáčet hudební videoklip pro Michala Horáčka a Petra Hapku. Pobíhající Leninové, různý hmyz a představy o politických spiknutích jsou podle

Karla Nešpora příklady halucinací, které vyvolává alkohol. V centru Ostravy má být vybudován devadesát metrů vysoký mrakodrap. Denunciační kauzy a politické provokace, do nichž se zapletl kmenový zaměstnanec Českého rozhlasu, doposud krytý svými nadřízenými, vážně zpochybňují nestrannost celé instituce, napsal v Britských listech člen Rady Českého rozhlasu Štěpán Kotrba, který se domnívá, že zaměstnanci této veřejnoprávní instituce pracují v zájmu tajných služeb, což prý dokazuje zveřejnění Kubiceho zprávy. Krajský soud v Brně rozhodl, že se musí zastavit práce na výstavbě zařízení potřebných pro výběr mýtného na dálnicích kvůli nejasnostem při výběrovém řízení. Evropská komise konstatovala, že Česko má šesté nejohroženější veřejné finance mezi členskými zeměmi. Vojtěch Mišun z fakulty strojního inženýrství v Brně zveřejnil unikátní objev, dokázal totiž vytvořit první umělé hlasivky na světě. Podle agentury CVVM nesouhlasí s americkou základnou na zdejším území na 62 % Čechů, 24 % je pro a 14 % neví. Eko-

nomka Středního odborného učiliště Industria v Ústí nad Labem prodávala podle policie přímo ve škole drogy. NEJAK TO UDELAME, píše Taťána SMS, takže překračujeme dopravní předpisy, abychom byli ve Varšavě co nejdřív, popisovali redaktoři MF Dnes, která nedávno odhalila ministry porušující omezení rychlosti na dálnicích, jak vyrazili za novou Miss World do Varšavy. Na Vysočině vzniká při dálnici D 1 pomník lidem, kteří na této silnici zahynuli. ČEZ chce investovat do těžby uhlí a výstavby elektrárny v Kosovu. Mezi komunálními politiky se rozpoutala vášnivá soutěž, kdo častěji přelepí předvolební plakáty konkurenci, ale stav je zatím nerozhodný. V kyjovském lese na Kameňáku vyrostli podél cesty dřevění trpaslíci. Při vykopávání tunelu pro potrubí v Krupce na severu Čech narazili dělníci na ucházející látku, která se záhy ukázala jako nebezpečný bojový plyn, jenž tu pravděpodobně zůstal po sovětské armádě. [email protected]

Q

Inzerce

Buddhistické Centrum Lotus a

pořádají 19.–22. října v kostele Jana Křtitele Na prádle, Řiční 6, Praha 1

Výstavu

Relikvií Buddhů

Info a program na www.relikviebuddhu.cz

adresa: křemencova 10, 110 00 praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: r-presse, spol. s r. o., Ičo 61457345. Majoritní vlastník: karel schwarzenberg. ředitelka: anna soumarová. ředitel pro strategii: miloš čermák. Šéfredaktor: marek švehla. Zástupci šéfredaktora: jaroslav spurný, erik tabery. editoři: Ivan lamper, tomáš pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): kateřina ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: erik tabery. Domácí rubrika: silvie Blechová, anneke hudalla, jan kovalík, kateřina mahdalová, tomáš pavlíček, jáchym topol. Zahraničí: zbyněk petráček, jiří sobota. Civilizace: martin uhlíř. Kultura: jaroslav pašmik, Viktor šlajchrt, petr třešňák, jan h. Vitvar. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): adam gratz, david němec. Kresby: pavel reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan kuťák. Sekretariát: kateřina spurná, jan svoboda. Inzerce: ([email protected]): milan černík, helena štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): renata Brabcová, jan smola, jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: tiskárny mafraprInt praha. Rozšiřují: společnosti holdingu pns, a. s., a. l. l. production, s. r. o., pressmedia, spol. s r. o., cz press, spol. s r. o. podávání novinových zásilek povoleno českou poštou, s. p., o. z. přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. mIč 47254, Issn 0862 - 6545, ev. č. mk čr e 5197. náklady ověřuje aBc čr, člen If aBc. Design: mowshe. Webhosting: net servis, s. r. o. Kancelářské služby: kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. uzávěrka: 15. 10. 2006, © copyright r-presse, spol. s r. o.